Text Andrea Staščáková, 2011 Obálka Andrea Staščáková, 2011 Nakladatelství Nová Forma, 2011 tř. 28. Října 24, 370 01 České Budějovice Tiskárna Nová Forma, s.r.o. 1. vydání ISBN 978-80-7453-146-0
LÁSKA V NÁS ANDREA STAŠČÁKOVÁ
Část první
Příběh z indiánské vesnice
5
1. Jmenuji se Na-ti a znamená to „Bílý květ“. Je mi uţ mnoho let a ţivot mi vepsal mnoho vrásek do tváře. Budu vám vyprávět svůj příběh z indiánské vesnice kmene Natotů. Ten příběh začal mým narozením. Matka měla těţký porod a po mnoha hodinách usilovného snaţení jsem se narodila. Starší našeho rodu říkají, ţe po mém narození létala nad osadou bílá sova. Povaţují ji za bohyni a prý mi dala do vínku moudrost. Protoţe můj otec chtěl něco extra, pojmenoval mě Bílý květ. Matka mě chtěla pojmenovat jinak, ale nemohla o ničem rozhodovat, jako vţdy. Proţila jsem pěkné dětství. Lidí našeho kmene bylo mnoho, ale drţeli neuvěřitelně pospolu. Věděli, ţe k tomu, aby přeţili, se navzájem potřebují. Byli jsme si všichni navzájem oporou. Muţi chodili na lov, aby uţivili rodinu a my děti jsme si hrály, nebo jsme pomáhaly ţenám. Ţeny byly většinu času ve vesnici a vařily, vyráběly nádoby z hlíny, malovaly si obrázky po těle, nebo si vyráběly šperky. I já jsem měla několik šperků. Kdyţ jsem byla malá, otec mě zaslíbil Kešovi. To byl hoch o sedm jar starší. Jeho otec s mým otcem byli nejlepší přátelé a já jsem samozřejmě nesměla odporovat, pak byl otec ke mně krutý. Došlo k jakémusi obřadu, ale to jsem byla malá a povaţovala 6
jsem to za jakousi hru. Na náš hlavní obřad se čekalo, aţ dovrším šestnácti roků. Matka na to nic neříkala. Byla pohlcena svou nenávistí k otci, protoţe, ač ho milovala, věděla, ţe chodí za jinými ţenami z vesnice. Za to ho nenáviděla a svou zlost si vybíjela na ostatních ţenách. Nikdo se nemohl bránit, vţdyť byla ţenou náčelníka. Matka zneuţívala svého postavení. Ale na své dětství si nemůţu nijak stěţovat. Ve vesnici bylo plno lidí, kteří mě měli rádi. Nejraději jsem měla Tóšu. Byla to moje babička a ta mě na místo matky dokázala pohladit, vzít do náruče a mohla jsem se klidně u ní i vyplakat. Měla tolik široké a otevřené srdce. Ve vesnici nás bylo hodně dětí, ale nejraději jsem měla drobnou holčičku jménem Gali a chlapce Majaxe. Byli jsme jako sourozenci, všude jsme chodili spolu. Rádi jsme trávili čas u řeky, dováděli jsme ve vodě, chytali jsme ryby a hodně jsme se spolu nasmáli. Avšak k Majaxovi jsem cítila obzvláště silné pouto. Asi jsem ho uţ tenkrát milovala. Jednou, kdyţ vyšel měsíc, jsme seděli u řeky na velkých kamenech. Majax mě vzal za ruku a řekl mi: „Na-ti, chtěl bych být jednou tvým muţem.“ Bylo to jeho první vyznání lásky. „Majaxi, víš, ţe mě otec zaslíbil Kešovi, nemůţu se stát tvou ţenou.“ Potom jsme dlouho mlčeli a naše ruce byly stále spojené. „Na-ti! Na-ti! Pojď okamţitě domů! Je čas jíst!“ zvolala vztekle matka. Ač byla chladná, vţdycky 7
dbala na to, abychom měly ţaludky plné, to se jí nedá odepřít. Měla třináct dětí, ale postarat se o nás uměla dobře. Čas šel plynule dál a my děti jsme vyrostly. Majax zmuţněl, měl pevné tělo, zářivý bílý úsměv, dlouhé vlasy a přitom měl v sobě tolik něţnosti. Líbil se mi čím dál víc. Ráda jsem ho pozorovala, kdyţ se s ostatními proháněl na koních. Byl tak pevný a zároveň pruţný. Kolikrát jsem se na něho tak zadívala, aţ mě matka káravě upozornila, ţe to není vhodné, jsem-li zaslíbená jinému. Ale já si nemohla pomoct. Majax mě tolik přitahoval. Můj strach sílil, kdyţ jsem věděla, ţe den mého zaslíbení Kešovi se blíţí. Budu si muset vzít za muţe někoho, ke komu nic necítím. Keša byl sice pohledný, ale neuvěřitelně sebevědomý, aţ arogantní. Mezi staršími chlapci se vytahoval, předváděl se a myslel si o sobě, ţe je nejlepší ze všech. Díval se na mě divným pohledem nadřazenosti, jakoby mi říkal: „Jsi v mé pasti, holubičko, já tě budu vlastnit.“ Nebo něco takového. Cítila jsem k němu odpor. Protivil se mi tou nesnesitelnou arogancí. Byla pozdní noc a já jsem nemohla usnout. Dívala jsem se na krásnou oblohu plnou hvězd. Slíbila jsem si, ţe Kešu si nikdy nevezmu.
8
2.
Luna svítila v úplňku a blíţil se den dovršení mého šestnáctého roku. A my jsme se s Majaxem začali tajně scházet u Zelené zátoky. Bylo to místo bohů. Měli jsme tu přísný zákaz, ale k našim tajným schůzkám to bylo ideální místo. Sledovali jsme krásný vodopád. V zátoce jsme se koupali a od vzájemných pohledů jsme přešli k dotekům. Majax byl tolik něţný a já jsem byla tak šťastná. Topila jsem se v jeho hlubokých očích a on zase v mých. Jednoho dne, kdy jsme se u zátoky oddávali sami sobě, slyšeli jsme nějaké šustění v křoví. Hrozně jsem se polekala. „Majaxi, někdo nás sleduje! Kdyby to zjistil otec, ţe se tu scházíme, zabije mne!“ „Neboj hlupáčku, bylo to určitě nějaké zvíře.“ uklidňoval mě Majax. Měla jsem špatný pocit. A se strachem jsem šla domů. Skutečně, někdo nás sledoval a musel o tom říct otci. Otec uţ na mě čekal ve svém stanu. Měl hrozný výraz v očích a při mém příchodu mě uhodil. „Tak ty se s někým scházíš u Zelené zátoky! Porušila jsi můj slib! Jsi zaslíbená Kešovi! Odtud se ani nehneš!“ křičel na mě horlivě otec. Propukla jsem v hlasitý pláč a utekla jsem, kam jinam, neţ k babičce. Babička měla sice vţdycky pro mě pochopení a otevřenou náruč, ale tentokrát mi řekla: 9
„Na-ti, holčičko moje, slovo Šedého Vlka se musí dodrţet.“ Z její odpovědi jsem byla zklamaná, čekala jsem, ţe mi řekne něco jiného. Srdce mi bušilo, nechtěla jsem Majaxe ztratit. Měla jsem pocit, ţe o tom ví celá vesnice. Matka se mnou nepromluvila jediné slovo a otec se mi vyhýbal. Ale jinak dělali, ţe se nic nestalo. Byla jsem zoufalá. Uplynulo několik dnů a nocí a my jsme se s Majaxem začali zase tajně scházet. Tentokrát u Hadí skály. Dávali jsme si veliký pozor, aby nás nikdo neviděl. Naše polibky byli ještě vášnivější. Naše srdce bila pro toho druhého ještě víc, protoţe jsme se báli, ţe jeden druhého ztratíme. „Víš co, Na-ti? Utečme spolu někam daleko! Postarám se o tebe. Umím lovit a obydlí postavím. Tolik tě miluji a nechci tě ztratit. Mé srdce bije jen pro tebe.“ řekl Majax. Tolik mě to dojalo, ţe se mi hrnuly slzy do očí. „Já taky, Majaxi. Ale tolik se bojím otce, dokáţe být tak krutý. Kdyby nás chytli...“ Větu jsem nedokončila, neboť mě Majax něţně vzal a zahrnul mě polibky. Večer jsem poslouchala nádherný zvuk bubnů. Muţi ve vesnici seděli kolem ohně a promlouvala rada starších. Nejmoudřejším muţem našeho kmene byl Černý Jestřáb. Krásný starý muţ, s šedivými vlasy a vousy, z kterého čišela obrovská moudrost. Muţi kouřili sušené dračí listy a pili nápoj z konopí. Hovořili o začínajícím nezdaru lovů. Náš zdroj potravy ubýval a úroda byla slabší neţ předchozí 10
roky. Rada starších se usnesla, ţe půjdou lovit do jiných míst. Černý Jestřáb měl vidění, ţe směrem k hvězdě, která zářila na nebi nejvíce ze všech, je místo, kde jsou zvířata, která by mohla být zdrojem naší potravy. Pak jsem slyšela zase zvuk bubnů. Tolik jsem to milovala, tyto rituály. Byla v tom taková síla! A já chci toto všechno opustit a utéct s Majaxem do neznámých konců. Nastalo to, čeho jsem se obávala nejvíce. Přišel čas, kdy jsem si měla vzít Kešu za muţe. Něco ve mně tolik křičelo „Ne, né!!!“ Den před velkým obřadem našeho očekávaného spojení jsem poprosila Rudé Pero, který měl pro mě slabost, aby mi na noc připravil koně. Věděla jsem, ţe to pro mě udělá. Plánovala jsem útěk. Ţeny z našeho kmene mě připravovaly na zítřejší obřad. Umyly mě a malovaly na mou kůţi krásné vzory. To byl takový zvyk. Bylo mi strašně. Věděla jsem, ţe jestli s Majaxem uteču, uţ je nikdy neuvidím.
11
3.
Blíţila se noc a já se třásla strachem, jak tohle všechno dopadne. S Majaxem jsme se domluvili, ţe jak bude luna nad vysokou horou, sejdeme se u zátoky. Můj kůň byl osedlaný na smluveném místě. Všichni uţ spali, ale matka se převracela z boku na bok. Zřejmě něco tušila. Kdyţ jsem si myslela, ţe uţ spí, potichu jsem vstala a plíţila se ze stanu. „Na-ti!“ zavolala matka. „Kam jdeš? Ty chceš utéct!“ „Ne, mama, jenom jsem se chtěla projít, nemůţu spát.“ Uvěřila mi a já jsem vyšla pod hvězdnou oblohu. „Jak toto jenom dopadne?“ ptala jsem se sama sebe. Prosila jsem všechny bohyně o ochranu. Kdyţ jsem se vrátila do stanu, matka uţ hlasitě oddechovala. „Teď, nebo nikdy!“ dodávala jsem si odvahu. Nemeškala jsem, nasedla jsem na koně a zamířila k naší zátoce. Majax uţ tam čekal. „Na-ti, tak přece jenom...“ políbil mě. Nasedli jsme na koně a rychle jsme zamířili neznámým směrem. Jeli jsme nekonečně dlouho, aţ začalo svítat slunce. „Tady se utáboříme.“ prohlásil Majax. „Majaxi, mám takový hlad!“ 12
„Neboj, něco k jídlu seţenu,“ prohlásil a já jsem v něm cítila tolik opory. Byl pevný jako skála. Uvědomila jsem si, jak ho miluji. Ráno nastal ve vesnici velký ruch. „Na-ti utekla!“ volali lidé z osady. Otec Šedý Vlk vztekem rudl a práskal do země bičem. „Takhle mě poníţit! To jí nedaruju. Musíme je chytit!“ S prázdnými ţaludky se je vydali hledat. Majax mezitím chytil rybu a rozdělal oheň. Na-ti sbírala klestí. Kdyţ rybu opékali, Na-ti se na něho láskyplně zahleděla. „Neudělala jsem chybu, ţe jsem opustila vše, co jsem měla ráda? Svou rodinu, zázemí, svůj domov...“ přemýšlela si sama pro sebe. „Budu s ním šťastná? Sama, bez nikoho jiného?“ V srdci se jí zastesklo po domově. O svém činu zapochybovala. Majax jí v okamţiku zrušil všechny obavy svým sladkým úsměvem. „Na-ti, jsem tolik šťastný!“ Nad hlavami jim krouţila bílá sova. „Miláčku, podívej se, bílá sova. To je jistě nějaké znamení!“ prohlásila Na-ti. Najednou ji zasáhl špatný pocit. „Majaxi, aţ se najíme, musíme jet dál, mám špatné tušení.“ I kdyţ byli unaveni, věděli, ţe se musí vydat na cestu. Jeli tak dlouho, dokud slunce nezapadlo. Měli veliké štěstí. Zajeli do jedné vesnice kmene Magajů, kde je přívětivě přijali a poskytli jim pomoc v podobě potravy a místa na přespání. 13
Kdyţ večer uléhali ke spánku, Majax jí pošeptal do ucha: „Na-ti, chtěl bych se s tebou milovat.“ Na-ti se vzrušením třásla a cítila, jak se červená. „Potřebuji ještě čas, Majaxi. Chci, aby to bylo krásné.“ Ale cítila, ţe uţ by to s ním chtěla také proţít. Bylo jí s ním tak krásně. Cítila se jako bohyně. Majax ji dodával svými lichotkami tolik sebevědomí, které moc potřebovala. Dával jí pocit, ţe ona je ta jediná na světě, pro kterou stojí za to ţít. V pevném objetí pak usnuli a hluboce se oddávali říši snů. Skupinka muţů z kmene Natotů horlivě pár hledala. Ale marně. Otec mladé Na-ti měl bezradný pocit, ţe ho dcera nejen podvedla, ale ţe ji asi uţ nikdy neuvidí. V tu chvíli si uvědomil, jak svou dceru miluje. Ale nikdy jí to neřekl a choval se k ní hrubě. Teď toho litoval, ale nedal to před nikým znát. „Vrátíme se.“ řekl skupince muţů. A u srdce ho bolelo. Slunce vítalo další den. Na-ti s Majaxem se vzbudili celí svěţí do nového dne. „Dobré ráno, miláčku,“ přivítal ji polibkem její milovaný. „Dobré ráno. Byla to ta nejkrásnější noc, co jsem zaţila. Celou noc jsme dýchali společně jeden vzduch,“ řekla Na-ti rozespale. „Ta nejkrásnější noc teprve přijde, miláčku. Aţ se budeme milovat a já ochutnám tvé tělo.“ Na-ti cítila, jak se zase červená. Majax jí dokázal svými slovy rozpálit celé tělo. 14
Kdyţ dokončili tato sladká slova, posilnili se kukuřičnou plackou a vydali se na cestu. Slunce krásně svítilo a létající ptáci jakoby je doprovázeli na cestě.
4.
Jeli jsme na koních dál a dál a já se v duchu modlila ke všem dobrým duchům, aby nás zavedli na úrodné místo, kde bychom se mohli usadit. Po cestě se naši koně vzájemně předháněli a my se radovali z této hry. Můj vnitřní hlas mi říkal, abychom odbočili. „Majaxi, odbočíme tamtím směrem, něco mi říká, ţe je tam dobré místo k utáboření.“ Kdyţ jsme odbočili, zjistili jsme, ţe se nacházíme na úţasném místě. „Tady je krásně!“ Sesedli jsme z koní, kteří si uţ také potřebovali odpočinout. Napili se z jezerní vody, která byla tolik průzračná. Blízko prorostlého lesa bylo mnoho plodů, kterými jsme se posilnili. Byla jsem tolik unavená, ale naše společná budoucnost mi dodávala sílu. „Co myslíš, Majaxi? To je místečko...“ „Ano, miláčku, umím si tu dobře představit náš domov,“ odpověděl. Šli jsme se porozhlédnout kolem blízkého okolí. Majax si dával v hlavě dohromady, z čeho by postavil 15
naše obydlí. Natrhali jsme si na večer ještě nějaké plody, ale co jsme neznali, to jsme nesbírali. Majax si vyrobil luk a šípy na lov. Našel tu také jedovaté ţáby, z kterých získal jed na šípy. Brzy nastal večer a my jsme u ohně vzývali naše boţstva a bohyně úrody a hojnosti, aby nám v našich začátcích pomohli. Byla jsem novými začátky velmi vzrušena. Měsíc se odráţel v jezeře a my jsme se koupali zároveň s lunou. V jezeře jsme se objímali, hladili a pak přišlo naše první milování. Majax byl ke mně velmi něţný, ale já jsem se nemohla uvolnit. Bylo to bolestivé. To „poprvé“ jsem si představovala jinak. Ale byla jsem ráda, ţe to byl Majax, komu jsem dala to nejcennější. Pak jsme unaveni usnuli u ohně v objetí, přikryti velkými listy. Po klidné noci nás vzbudilo slunce svými paprsky. Trvalo několik dnů, neţ jsme postavili pěkné obydlí. Byli jsme blízko vody i lesa, zdroje naší potravy. Majax byl moc šikovný a uměl se o mě postarat. Občas donesl i něco z lovu. Kdyţ šel Majax sám na lov, mívala jsem o něho strach. Najednou byl sám, bez muţů. To u nás ve vesnici nebylo zvykem, vţdycky šla na lov celá skupina muţů. Já jsem mezitím vyráběla nádobí z toho, co nám příroda nabídla. Pěkně jsme se zabydleli a já si představovala, jak tu budou jednou pobíhat děti. Kdyţ tu Majax se mnou nebyl, bylo tu hrozné ticho a mně bylo úzko u srdce. Ráda bych tu kolem slyšela dětský smích. Vţdyť ve vesnici bylo tolik dětí! Zase jsem si vzpomněla na otce i na mama, na moji babičku, na všechny moje sourozence a na 16
nejlepší kamarádku Gali. Všechny jsem je zklamala. Je jim po mně smutno? Vzpomínají na mě? A co otec, zanevřel na mě? Toto všechno mě tolik trápilo. Kdyby mi otec dovolil stýkat se s Majaxem, mohlo to dopadnout všechno jinak. Z mých chmurných myšlenek mě dostal zvuk kroků. Byl to Majax, který se vracel z lovu po dlouhých hodinách. „Majaxi, konečně! Tolik se mi stýskalo.“ „Miláčku, musím ti něco říct. Kdyţ jsem šel pořád za sluncem, došel jsem na podivné místo. Slyšel jsem zvuk bubnů a nějaký křik. Připlíţil jsem se blíţ a viděl jsem lidi podobné indiánům, ale byli tmavší a jinak zdobení. U stromu byl přivázán jeden z nich a mučili ho. Nemám z toho dobrý pocit, Na-ti. Nevím, jestli tu máme zůstat,“ řekl udýchaný Majax. Dostala jsem strach. Co kdyţ nás ti lidé v noci napadnou? Nebo, co kdyţ sem přijdou a Majax bude na lovu? Tolik jsem se bála. „Víš co, půjdeme je zítra sledovat spolu,“ navrhla jsem. „Dobře, Na-ti, ale musíme být velmi opatrní.“ Usnuli jsme neklidní a rozrušení. Moţná, ţe na nás číhá nebezpečí. Nemáme ţádnou oporu. Jsme na všechno jenom sami dva.
17
5.
Ráno jsme se posilnili dary z okolní přírody a vydali jsme se na cestu. Jeli jsme sledovat tu neznámou indiánskou osadu, kterou Majax objevil. Měli jsme strach, ale museli jsme zjistit, co jsou tamní domorodci zač. Bylo to pro nás důleţité, pro naše bezpečí. Našli jsme tak úchvatné místo, ale nevěděli jsme, zda jsme v bezpečí. Kdyţ jsme dojeli na místo, slezli jsme z koní a pak jsme šli pěšky. Jiţ z dálky jsme slyšeli běţný ruch indiánů. Kdyţ jsme je, ukryti, sledovali, vypadali jako zcela neškodní lidé. Ţeny vařily něco v kotlících nad ohněm, kolem pobíhaly děti a muţi si povídali, nebo dělali nějakou práci. „Majaxi, vţdyť vypadají neškodně,“ řekla jsem tiše. „Ale včera to tak nevypadalo. Víš co, vrátíme se,“ odpověděl. Byli jsme klidnější a vraceli jsme se zpátky. Po cestě nám slunce svítilo nad hlavou a my dostali hlad. „Mám takový hlad!“ zvolal Majax. Měli jsme štěstí, v dálce bylo stádo bizonů. Majax byl dobrý lovec a svými šípy ulovil potravu na několik dnů. „To je paráda, konečně maso!“ zajásal můj šikovný 18
muţ a já jsem byla taky ráda. „Pořádně se najíme.“ Maso jsme opékali aţ do večera a pořádně jsme si ho vychutnali. Cítila jsem sílu z tohoto zvířete, byla jsem posílena. U ohně jsme si povídali. Měli jsme si stále co povídat. Chvilkami jsme se na sebe zamilovaně dívali. „Na-tinko, měli bychom si udělat nějaký obřad. Pod vedením duchů bychom se měli spojit v muţe a ţenu. Moc bych si to přál. Chci, abys byla jenom moje, dokud naše duše neodejdou do světa duchů,“ řekl Majax a já byla štěstím bez sebe. Pak jsme se u ohně pomilovali a mně se to s ním líbilo čím dál víc. Byla v nás taková vášeň a já si připadala jako v nebi. Uplynulo několik dní a nocí a my se snaţili, aby naše místečko lásky bylo ještě lepší. Majax vylepšoval naše obydlí, aby bylo odolnější, kdyţ se ochladí, nebo bude silný vítr. Já vše zdobila a vyráběla jsem uţitečné věci. A taky jsem ráda připravovala jídlo, pak byl Majax spokojenější. Na naši vesnici jsem si občas vzpomněla, ale nebylo mi uţ tolik smutno, jako dřív. Jednoho rána, kdyţ jsem se vzbudila, bylo mi nějak špatně od ţaludku. Zvracela jsem. Zřejmě jsem něco špatného snědla, ale pak uţ mi bylo zase líp. Takto se to opakovalo kaţdé ráno. Majax se šibalsky usmál. Jestli prý nečekám dítě. To mě u srdce zahřálo. Kéţ by! Tolik bych si přála děti! Opravdu, jak čas plynul, mně se bříško kulatilo a Majax byl štěstím bez sebe. „Je na čase vykonat náš obřad, miláčku. Chceš se 19
stát mou ţenou před zraky bohů?“ zeptal se mě. „Ano, chci,“ odpověděla jsem. A tak jsme vykonali rituál zvaný mokašá. Nazdobili jsme se tak, jak to bylo u nás zvykem. Počkali jsme, aţ měsíc bude svítit v úplňku. Vykoupali jsme se. Namalovali jsme se barvami, které jsme získali z přírody. Vyrobila jsem pro mého milého ozdoby z bílých drobných kostí a barevných pírek. Majax měl pro mě ozdoby z kamínků a kůţe. Chytli jsme se za ruce a vzývali jsme boţstva, aby nás spojila v muţe a ţenu. Pak jsme se políbili. A tak se můj milý Majax stal mým muţem. Po zaslíbení se naše těla spojila v jedno. Strašně jsem se těšila na naše první dítě. Majax si představoval, jak našeho syna bude učit lovit. Já si tajně přála holčičku, kterou budu zdobit a budu jí plést copánky. Vášnivě jsme o našem budoucím dítěti promlouvali a přemýšleli, jaké mu dáme jméno. „Chlapec se bude jmenovat po mně a holčička po tobě.“ navrhl Majax. „Máš to nejkrásnější jméno na světě, Na-ti.“ Ale já jsem chtěla Maju, to znamenalo „Pírko“, jako naše bohyně ţenství. Majax nakonec souhlasil. Byla jsem tolik ráda, ţe Majax není jako můj otec, který měl vţdy poslední slovo, bez ohledu na ostatní. Líbilo se mi, ţe má ke mně úctu a dokáţe mě vyslechnout. Dny ubíhaly a mně se bříško zvětšovalo. Záda mě bolela a ke konci těch dlouhých dnů se mi špatně dýchalo. Uţ jsem se těšila, aţ naše dítě přijde na svět. Ale nevěděla jsem, co mě čeká. Majax mi bříško často hladil a promlouval k němu. Moje dítě kopalo, jakoby 20
mu odpovídalo. Byli jsme tu tři. Já, Majax a naše dítě. Byla jsem tolik šťastná, ţe nám ţivot toto dopřál.
6. Jednoho rána mě vzbudily bolesti. Věděla jsem, ţe mé maličké chce na svět. Nechtěla jsem Majaxe budit. Potichu jsem vstala a šla jsem se opláchnout do jezera. Bolesti byly stále větší. Jak tohle jenom zvládnu? Ţeny našeho kmene se při porodu uchylovaly do blízké jeskyně před zraky muţů. Vţdy měly někoho na pomoc. Ale co já? Musím to zvládnout sama. Šla jsem do lesa a opřela se o strom. Bolesti byly čím dál víc nesnesitelnější a já začala bolestí nahlas sténat. V tom přišel můj muţ. „Co se děje Na-tinko?“ „Majaxi, budu rodit!“ zařvala jsem. Bolest se stupňovala, bylo to nesnesitelné. Věděla jsem, ţe některé ţeny u porodu křičely, ale netušila jsem, jaká je to bolest. „Jak ti můţu pomoct?“ panikařil Majax. „Uţ to nevydrţím!“ křičela jsem. Majax mě chytil za ruku. „Dýchej zhluboka,“ uklidňoval mě. Začala jsem strašlivě křičet, myslela jsem, ţe umřu. Po nějaké době, ani nevím, jak dlouho to trvalo, se nám narodila holčička. Dali jsme jí jméno Maja – 21
Pírko. Byla to ta nejkrásnější holčička na světě a Majax dojetím plakal. Ještě nikdy jsem ho plakat neviděla. Byl to ten nejkrásnější okamţik v ţivotě. Únavou jsem usnula v našem obydlí. Po chvilce naše holčička začala plakat. Měla asi hlad. Celá rozbolavělá jsem ji přiloţila k prsu a nakrmila ji. Znala jsem to dobře od našich ţen z vesnice. Byla jsem šťastná, ale strašně unavená. Její příchod na svět mi dal pořádně zabrat. Dny plynuly, Maja rostla a byla spokojené dítě, pokud neměla hlad. Na bolesti jsem brzy zapomněla. Majax se snaţil jak mohl, aby se o nás postaral. Byl to dobrý muţ i otec. Můj muţ byl na lovu třeba celý den, aby donesl něco k jídlu. Ale jednoho dne se nevracel. Kdyţ se nad obzorem setmělo, dostala jsem strach. Boţe, ať se mi Majax vrátí! Ani v noci se můj milý nevrátil. Byl pryč po dva dny a dvě noci. Bylo to nejhorší období čekání, jaké jsem kdy zaţila. Co kdyţ ho chytili muţi z nedalekého indiánského kmene? Co kdyţ mu ublíţilo nějaké zvíře? Co kdyţ leţí někde mrtvý? Pak se vrátil. Byl celý od krve a jakoby bez ţivota. „Majaxi, miláčku! Co se stalo? Měla jsem o tebe takový strach!“ Utíkala jsem k němu a objala ho tak, ţe nemohl dýchat. „Napadl mě vlk, Na-tinko. Měli tam asi mláďata. Jenom zázrakem jsem přeţil. Stáli při mně všichni bohové.“ Pak se svalil vyčerpáním na zem. Odtáhla jsem ho do stanu, omyla jsem mu krvavé rány a obvázala jsem je léčivými listy. Majax spal dlouho a já stále 22
kontrolovala jeho dech, je-li ţivý. Tolik jsem potřebovala podporu, někoho, kdo by nám pomohl. Věděla jsem, ţe to takhle sami nezvládneme. Musíme se vydat někam, kde nás přijmou. Uţ to takhle nejde dál. Maja je malá a my potřebujeme ochranu. Večer byl velký vítr, Majax stále spal a já se modlila, aby nám duchové našich otců pomohli.
7. Mé modlitby byly vyslyšeny. Během dvou dnů přijeli k našemu obydlí muţi indiánského kmene. Nejprve jsem se zalekla, ale chovali se přátelsky. Jejich řeči jsem nerozuměla, ale byla mi povědomá. Později jsem pochopila, ţe podobnou řečí mluvila moje babička, která původně pocházela z jiného kmene. Muţům jsem ukázala, ţe můj muţ je raněný. Pochopili, naloţili nás na koně a odvezli do jejich osady. Někde ve skrytu duše jsem byla nedůvěřivá. Ale chtěla jsem, aby nám pomohli. Majaxovi hořelo tělo a blouznil. Byli to blízcí domorodci kmene Kalaků. Byli to ti lidé, které jsme sledovali. Ale proč tehdy mučili jednoho z nich? Co kdyţ nás to čeká také? Ale nic takového nás nepotkalo. Za nějaký čas jsme zjistili, ţe muţ, kterého mučili, byl zrádce, který jim ukradl 23
poklad Zlatého Slunce a chtěl s ním utéct. V osadě jsme se zabydleli. Majax dostal tu nejlepší péči a ze svého horečnatého stavu se dostal. Děkovala jsem všem bohům, ţe jsme se do vesnice dostali. Byli to naši přátelé a po letech jsme se stali členy této velké rodiny. Naučili jsme se jejich řeč, jejich zvyky i rituály. Byli to dobří lidé. Čas běţel, naše Maja vyrostla v krásné děvčátko a já se o ni starala, jak nejlépe jsem dovedla. Našla jsem si mezi lidmi tohoto kmene mnoho přátel. Obzvláště jsem si oblíbila starou matku Ganíšu. Nakonec jsem zjistila, ţe je to sestra mojí babičky. A moje babička Tóša kdysi utekla za mým dědečkem. Milovala ho stejně, jako já Majaxe, ale nebylo zvykem vzít si někoho z jiného kmene, proto utekla. Dojemně jsem se usmála nad jejím příběhem. Vţdyť jsem proţila to samé! Ale babička o tom nikdy nemluvila. Bylo to její tajemství. Tak proto měla babička tmavší pleť a jiný přízvuk svých slov. Tento kmen jsem povaţovala za svoji rodinu. Ţilo se nám dobře. Muţi lovili bizony. A my se měli královsky. Uţ jsem neměla strach o Majaxe, neboť jsem věděla, ţe je v bezpečí. Po čase se nám narodil syn. Pojmenovali jsme ho po Majaxovi. Byl mu tolik podobný! Můj druhý porod proběhl lépe, neţ ten první. Moţná proto, ţe jsem měla podporu starších a zkušenějších ţen. Vţdyť ony porodily daleko víc dětí, neţ já. Tehdy jsem si uvědomila, jak je důleţité, mít podporu láskyplných lidí. Naše láska s Majaxem přecházela v jinou lásku, takovou tu moudřejší. Uţ jsme se tolik znali. Kolikrát 24
jsem věděla, co chce Majax říct a on také. Řekl za mě větu dřív, neţ jsem ji vyslovila. Tomu jsme se smáli. Milovala jsem ho, i kdyţ jsme se občas pohádali. Jeho sebevědomí a váţnost stoupala mezi muţi. Občas jsme se nepohodli, ale to asi kaţdý. Kdyţ byl Majax hladový, nebo ho něco bolelo, byl na mě protivný. Ta láska uţ tolik nehořela. Ale byl to můj muţ, tak jsem to musela snášet. Ţili jsme si šťastně, ale jedna věc mě znepokojovala. A to muţ, zvaný Majatunga. Byl o něco starší, neţ Majax a v poslední době se na mě díval ţádostivýma očima. Obzvláště, kdyţ byl v mé blízkosti. Co po mně chce? Proč se na mě tak dívá? V očích měl chtíč. Vţdyť ví, ţe mám svého muţe! I Majatunga měl ţenu a děti. A vůbec, nebyl ani pohledný. I Majax si toho všiml. Jednoho dne, kdyţ se bubnovalo u ohně a muţi kouřili z dýmky, měla jsem divný pocit. Majatunga se na mě upřeně díval, jakoby říkal, ţe po mně touţí. Byla jsem unavená a šla jsem si lehnout do stanu. Děti uţ spaly. Kdyţ jsem usínala, slyšela jsem kroky. Do stanu se vplíţil Majatunga. „Co tady chceš? Zmizni!“ řekla jsem vztekle. „Krásko, tak dlouho po tobě touţím...“ řekl, omámen z kouřové dýmky. „Vypadni! Budu křičet! Řeknu to všem, i tvé ţeně!“ Zřejmě se zalekl a odešel. Z dálky jsem slyšela jeho slova: „Ještě tě navštívím, drahoušku. Není všem nocím konec!“ Byla jsem unavená, ale nemohla jsem usnout. Přemýšlela jsem, jestli to mám Majaxovi říct. 25
8. Majatunga mě natolik znepokojoval, ţe jsem se necítila v bezpečí. Měla jsem z něho strach a cítila jsem odpor. Ale Majaxovi jsem nic neřekla. Nechtěla jsem vyvolat rozpor mezi námi a domorodci kmene. A tak jsem to dusila v sobě. Vţdyť jsme byli cizinci, které do osady přijali. Jednoho dne jsem šla prát naše šaty do nedaleké řeky. Byla jsem zabrána do práce, takţe jsem ani neslyšela, ţe někdo přišel. Otočím se a... Majatunga! „Co tu chceš?“ řekla jsem vylekaně. Bez odpovědi mě začal násilně objímat a líbat. Ze všech sil jsem se bránila. „Ty hnusáku, okamţitě mě pusť!“ Svalil mě na zem a snaţil se mě znásilnit. Kopla jsem ho mezi nohy, ţe zaúpěl a stočil se do klubíčka. Já jsem nemeškala a utíkala zpátky do vesnice. Majatunga zašel příliš daleko! Musím to říct Majaxovi. Věděla jsem, ţe můj muţ by byl schopen ho zabít, ale bylo mi to v tu chvíli jedno. Celá udýchaná jsem přišla k Majaxovi a s pláčem jsem mu vše pověděla. Ten zahodil vše, co měl v ruce a vytočený šel směrem k řece. Utíkala jsem za ním. Majax přiběhl k Majatungovi a dal mu pěstí do obličeje. Ten mu to vrátil. Během chvilky byli v sobě a rvali se jak o ţivot. Běţela jsem do vesnice pro pomoc. Naštěstí přiběhli muţi a roztrhli je od sebe. 26
„Zabiju tě!“ neodpustil si Majax. Všichni se vrátili do vesnice. Mezi lidmi se rychle rozneslo, co se vlastně stalo. Ţena Majatunga, Tichá ryba, pochopila a od té doby se mnou nepromluvila jediné slovo. Jako kdybych za to mohla já! Ani se na mě nepodívala. Večer se sešla rada starších a s nimi všichni muţi. Mluvilo se o tom, co se dnes stalo. V čele stál nejmoudřejší z moudrých - Dlouhý dým. Prohlásil, ţe si nepřeje rozbroje tohoto kmene. „To, co udělal Majatunga, je nepřijatelné. Tyto lidi z rodu Natotů jsme přijali do naší velké rodiny. Muţ jménem Majax nechť vyzve Majatungu na souboj před zraky všech muţů. Pak se rozhodne,“ zakončil svou promluvu Dlouhý dým. „To ne! Co kdyţ tě Majatunga zabije?“ bála jsem se o Majaxe. Majax prohlásil, ţe dá za mě i ţivot. Modlila jsem se k všem dobrým duchům, aby Majaxe chránili. K souboji nakonec došlo. Srdce mi bušilo a já měla obavy, jak to všechno dopadne. Všichni muţi stáli tiše v kruhu a souboj začal výkřikem Dlouhého dýmu: „Halate!“ Majax i Majatunga měli své dýky a rvali se jako zvířata. Ani jeden z nich se nechtěl nechat poníţit poráţkou. „Majaxi!“ zvolala jsem, kdyţ ho soupeř bodl do paţe. Ten se ale nevzdával a dal do boje všechnu svou sílu. Muţi dokola vše sledovali, ale nedovolili si zasáhnout, neboť měli úctu k čestným bojům. Zápas naštěstí skončil pro Majaxe vítězně, kdyţ klečel nad nemohoucím soupeřem. A já jsem úlevou klesla na 27
zem. Byla jsem na svého muţe tolik pyšná. Kdyby to dopadlo jinak, nevím, zda by chtěl Majax zůstat. Svou poráţku by jistě neunesl. Od té doby si na mě Majatunga nic nedovolil a nechal mě být. Já jsem se mu vyhýbala, jak jsem jenom mohla. Za nějaký čas se na to mezi lidmi zapomnělo a já byla ráda. Ke svému muţi jsem cítila ještě větší úctu. Vţdyť to byl můj ochránce.
9. Na nebi svítily hvězdy a my jsme si s Majaxem v objetí povídali. „Miláčku, tolik bych si přála ještě jedno dítě. Vţdyť kaţdá ţena tu jich má spousty,“ přemýšlela jsem. „Neboj, určitě se nám to podaří,“ odpověděl mi můj milý. „Majaxi, podívej, padá hvězda, to je jistě nějaké znamení!“ zaradovala jsem se a přála si, aby nám ţivot ještě jedno dítě dopřál. Naše dvě děti uţ povyrostly a já chtěla ještě jednoho drobečka chovat a přikládat ho k prsu na kojení. Skutečně, netrvalo dlouho a já nosila pod srdcem další dítě. Tolik jsem se na to maličké těšila. Majax se ke mně choval pěkně, jako ke křehké bytosti a byl tak pozorný. V očích mu svítily jiskry radosti, ţe se stane po třetí otcem. 28
Náš ţivot plynul stále stejně. Já jsem vařila, starala se o děti. Ráda jsem promlouvala s ţenami a popíjeli jsme nápoj, zvaný „makty“. Moji malou Maju jsem ráda strojila, pletla jí copánky a povídala jí vymyšlené příběhy. Malý Majax si hrál s ostatními hochy u řeky a hráli si nejraději na lovce a takové ty chlapecké hry. Bylo to pro mě šťastné období. Ráda jsem spala a jedla, jako ostatní těhotné ţeny. Jednou jsem šla pro vodu do řeky, protoţe jsem chtěla uvařit. Kdyţ jsem zvedla nádobu s vodou, ucítila jsem silné bolesti v břiše. „Ještě ne, maličký, ještě není tvůj čas!“ Bolesti se zvětšovaly. „Jenom to ne!“ zoufala jsem a v očích jsem měla slzy. Začala jsem silně krvácet. „Né!!!“ křičela jsem. O své maličké jsem nakonec přišla. Starší zkušené ţeny mi pomohly vyčistit mé tělo od mrtvého plodu. Byla to ta největší bolest u srdce, jakou jsem doposud zaţila. I Majax se z toho nemohl dlouho vzpamatovat. Dodnes mám ránu v srdci, kterou nelze zahojit. Snad té dušičce je líp v nebi. Tajně v to doufám a modlím se za to. Od té doby jsme uţ další děti mít nemohli. Já jsem byla alespoň šťastná za to, ţe mi ţivot dopřál Maju a malého Majaxe. O to víc jsem na ně dávala pozor, aby se jim nic nestalo. Můj muţ učil našeho syna lovit ryby, jezdit na koni a byl moc pyšný, jak mu to jde. Byla jsem aţ příliš úzkoprsá na výchovu svých dětí. A mnoho ţen mě upozorňovalo na to, ţe děti se musí na ţivot připravit, ţe je nemám tolik chránit. Ale mně to nedalo. Jednou v noci jsem měla zvláštní sen. Viděla jsem 29
v dálce cizí muţe na koních. A kdyţ se přibliţovali, najednou jakoby se ztratili. A tak se to stále opakovalo. Ráno jsem o tom řekla Majaxovi. „Byl to ţivý sen, Majaxi! Mám zvláštní pocit, ţe se něco stane. Co to jenom mohlo znamenat? V tom snu jsem viděla bílou sovu. A ta nikdy nelţe!“ A protoţe Majax dobře věděl, ţe po mém tušení se téměř vţdy něco přihodilo, začal o tom přemýšlet. „Na-tinko, doufám, ţe budeme v bezpečí. Doufám, ţe tvůj sen přinese něco dobrého,“ odpověděl. „Necháme se překvapit.“ A to překvapení přišlo za dva dny.
10.
Byl běţný slunečný den a lidé rodu Kalaků spokojeně ţili ve vesnici. Osadou zněl klidný zvuk jejich kaţdodenní činnosti. Tento klid vesele narušoval hlas pobíhajících dětí. Na-ti seděla mezi ţenami a vyráběla šaty pro své milované děti. Najednou jí začalo z ničeho nic bušit srdce. „Co je to za pocit?“ ptala se sama sebe. Pro jistotu očima pátrala po svých dětech, jsou-li v pořádku. Děti si spokojeně hrály, zpívaly si a tleskaly do rytmu. Její zrak ji zavedl do dálky, směrem k dalekému kopci. Rozrušením vstala od své činnosti, neboť v dálce zahlédla muţe na čtyřnohých zvířatech. „Boţe, 30
to je jako v tom snu!“ A její zrak zaostřoval do dálky. „Někdo sem jede!“ zvolala Na-ti. Ţeny vstaly a tuto zprávu rozšiřovaly mezi lidmi. Muţi na koních se přibliţovali. Na-ti najednou poznala, ţe to jsou jejich lidé z rodu Natotů. „To je můj otec!“ „Nelekejte se, přijeli jsme jako přátelé! Nechceme vám ublíţit!“ prohlásil jeden z nich. Otec Na-ti stál v čele a byl o něco starší, snad i moudřejší, neţ si ho dcera pamatovala. Slezl z koně a šel k Na-ti. Objal ji. „Tolik jsi mi chyběla. A já tě našel. Mé srdce mi to nedalo, potřeboval jsem tě vidět. Matka je těţce nemocná a jejím přáním bylo, ještě jednou tě vidět. V naší vesnici se toho hodně změnilo.“ „Otče...“ začala jsem plakat. Vţdyť náš lid mi tolik chyběl! Nikdy bych nevěřila, ţe bych je mohla ještě někdy spatřit. Lidé z rodu Kalaků vše pozorovali a tiše stáli. „Neboj se, jiţ jsem se smířil s tím, ţe jsi s Majaxem odešla a stala se jeho ţenou. Nemusíš mi nic říkat. Rád tě uvidím i s tvými dětmi. A s otevřenou náručí přivítám i tvého muţe. Budu tě čekat, má milovaná dcero,“ políbil mě a odjel. Stála jsem tam jako kámen a nemohla se pohnout. Slzy mi stékaly po tváři, jak kapky rosy. „Tak moje matka je těţce nemocná. Musím ji vidět! Jiţ nemusím mít strach z otce.“ Bylo toho na mě příliš. Po několik dnů mě trápila tato myšlenka a mé city byly rozpolcené. „Majaxi, musím navštívit matku!“ Majaxovi se to nelíbilo. „I mně se po našem rodu stýská, ale svůj domov 31
máme tady. Nepřeji si, abys jezdila zpátky. Mohlo by to mnoho změnit.“ Majax byl neuvěřitelný sobec. Neměl pro mě pochopení. Trval na svém a nechtěl vykročit ze svého zaběhnutého ţivota. Tolik jsem se na něho zlobila pro jeho sobeckost. Ale musela jsem ho poslechnout, byl to můj muţ. Nepromluvila jsem s ním několik dnů a utápěla se v pláči. Kdyţ viděl, jak se trápím, jeho srdce se obměkčilo. „Na-tinko,“ pohladil mě, „vím, ţe chceš vidět svou matku, ale tolik se bojím, aby se tímto nezměnil náš ţivot. Co kdyţ si tě tam nechají? Co kdyţ nastraţí nějakou past a pomstí se mi za náš dávný útěk? Můţe se stát cokoliv.“ Za jeho myšlenky jsem ho nenáviděla. Byl sobecký a ve všem hned něco viděl. Nedůvěřoval a všechny podezříval. „Proboha Majaxi, vţdyť to jsou moji rodiče! Jsou to lidé našeho rodu!“ Utekla jsem s hysterickým pláčem. Kdyţ jsem se uklidnila, zlobila jsem se sama na sebe. Nevím, proč neumím promlouvat klidně a vyrovnaně, třeba jako ţena jménem Kalimata. Ta si zachovala vţdy ledový klid i v té největší bouři a já ji za to tolik obdivovala. Kéţ bych to uměla také.
32
11. Na lid rodu Natotů, na svou matku i otce jsem myslela stále. Vzala jsem si do hlavy, ţe Majaxe přesvědčím. Alespoň na chvíli musím matku vidět! Na Majaxe jsem stále naléhala a nedala jsem se ničím odradit. Byla jsem pevná. Věděla jsem, ţe si to nakonec vybojuji. Sbalili jsme si věci na cestu, vzali jsme zásoby jídla a koně byli jiţ připraveni. Sama jsem měla pochybnosti, jak tuto dalekou cestu zvládnou mé děti. Slunce nám svítilo na cestu a mně bylo hrozné horko. Nám všem bylo horko. Cesta nám trvala tři dny a tři noci. Občas jsme si odpočinuli, dali koním napít a my jsme nabili síly spánkem. I kdyţ jsme se s mým muţem po cestě několikrát nepohodli, dojeli jsme nakonec dobře. Padala jsem únavou. Tak tady jsem strávila své dětství. Najednou se mi vrátily veškeré vzpomínky. Byl to zvláštní pocit, který se ani slovy nedá popsat. Lidé rodu Natotů nás přivítali s láskou a dojetím. Nejšťastnější byl asi otec. Nedokázal zakrýt své slzy v očích. Objal děti, dokonce i Majaxe. Kde se v něm vzal ten cit? Z tvrdé skály se stal člověkem s měkkým srdcem. Vzal mě za ruku a řekl: „Tvá matka je na tom špatně. Čeká na tebe.“ Vešla jsem sama do jejího stanu a spatřila jsem ţenu, která se zdaleka nepodobala té matce, kterou jsem si pamatovala. Vţdyť kdysi byla tolik krásná! Teď tu leţela ţena s šedou pletí, bez ţivota, plná vrásek. 33
„Mami.“ zašeptala jsem. „Holčičko...“ zachroptěla, „jsem tolik ráda, ţe jsi přijela. Ještě neţ má duše opustí tělo, chtěla jsem tě vidět.“ Matka hořce zakašlala. „Mami, tolik mě mrzí, co se stalo. Mám tě tolik ráda.“ Chtělo se mi plakat. Tak toto je ta moje temperamentní matka, které se nikdy nedalo odporovat? Ne, nesmí zemřít! Udělám pro to cokoliv. Kdyţ jsme se chystali ke spánku, modlila jsem se. „Bohové a bohyně světa, prosím, uzdravte mou matku!“ Tato slova šla ze srdce ze všech sil. Dostala se mi velmi jasná odpověď : „Jiţ nastal její čas. Jiţ musí odejít. Věř, ţe jí takto bude líp. Ve světě duchů jí bude dobře, věř...“ I kdyţ jsem s touto odpovědí nebyla spokojena, najednou se mi ulevilo. Ráno vynášeli mrtvé tělo mé matky k pohřbení. Šedý Vlk plakal nad tímto tělem a byl si vědom toho, ţe byl ke své ţeně hříšný. Jeho věčné zápletky s jinými ţenami, hrubost i občasné násilí. Teď toho litoval. Kéţ by to mohl vrátit zpátky. S duší mé matky se všichni loučili a modlili se za její pokoj. Její tělo bylo zasypáno šperky i hlínou. „Maminko, sbohem...“ propukla jsem v nezadrţitelný pláč. Tolik to bolí!
34
12.
Ráno jsme se rozloučili a vydali se na cestu, zpátky domů. V osadě nás uţ čekali naši lidé. Během doby, co jsme byli pryč, přišel velký vítr a zničil naše obydlí. „To ne!“ zvolala jsem. Další rána. Cítila jsem, ţe uţ je toho na mě moc. Nechtělo se mi uţ ţít. Jsem tolik oslabená z toho, co se teď děje. Kdy uţ se bude dařit? Kde jsou ty krásné časy, kdy jsme byli s Majaxem šťastni a oddávali jsme se radostným hrátkám, bez starostí. Muţi spravovali naše obydlí. Zase jsem viděla tu sílu v pospolitosti. Kdyţ se něco dělo, jako bychom si byli všichni blíţ. Myslím, ţe by jeden za druhého poloţil ţivot. Schoulila jsem se k mému milému do klubíčka. „Majaxi, myslíš, ţe budeme ještě někdy šťastni?“ „Toto období nezdarů nemůţe trvat věčně,“ řekl pevně. Snaţil se mě uklidnit, uměl to výborně. Zase jsem v něm cítila to bezpečí, o které se můţu opřít. Ulevilo se mi. „Tolik tě miluji.“ V tom na nás skočily naše děti a my se všichni svalili na zem. Konečně jsme se zasmáli a byli jsme vděčni, ţe máme jeden druhého. Po časech zlých přišli zase časy dobré. A já si slíbila, ţe kdyţ mi bude nejhůř, budu myslet na to, ţe bude zas líp. Protoţe tak to ţivot přináší. V poslední 35
době jsem začala víc přemýšlet a lidé mi říkali, ţe jsem zmoudřela. Nevím, čím to bylo, ale začala jsem mívat různá vidění. Majax mi řekl, ţe je to tou bílou sovou, která létala nad naší osadou, kdyţ jsem se narodila. A ta mě skutečně doprovázela ţivotem. Někde uvnitř jsem věděla, ţe bílá sova je mou bohyní ochránkyní. Moţná, ţe mi tato vidění posílali duchové našich otců. Vytušila jsem, kdyţ měla nějaká ţena rodit, vycítila jsem různá nebezpečí, která se týkala našeho kmene. Věděla jsem, kam mají jít muţi na lov. Občas si za mnou přišel někdo pro radu. A já jsem se v transu snaţila najít odpověď. Moje váţnost stoupala. Lidé ke mně měli větší úctu. A já byla vděčná za tento dar vidění. Nakonec mě přijali mezi radu starších. Pokřtili mě na Na-ti Vandi. Znamená to Bílý květ moudrosti. A já byla hrdá.
36
13. Nevím proč, ale ráda jsem trávila čas o samotě a utíkala jsem od všeho ruchu do přírody. Potřebovala jsem nabít sílu a odpočinout si od svého koloběhu ţivota. Cítila jsem se unavená všemi povinnostmi, které na mě spadaly. Začala jsem se od všech odcizovat. Tolik mi pomáhal pobyt v přírodě, zvuk řeky a zpěv ptáků. Ponořovala jsem se do snění. Chtěla jsem si odpočinout, jako strom, který kdyţ roste, tak i v růstu odpočívá. To jsme my indiáni dobře věděli. S přírodou jsem se spřátelila natolik, ţe jsem někde vnitřně věděla, která rostlina je léčivá a která ne. Začala jsem je sbírat a pouţívala na různé nemoci, nejen pro sebe. Kdyţ byl někdo z lidí Kalaků nemocný, ráda jsem léčivými rostlinami pomohla. Začali mi říkat Na-ti léčitelka. Uzavřela jsem se do sebe a Majax mě začal podezřívat, ţe jsem jiná, neţ dřív. Začal na mě více naléhat a tvářil se podezíravě. Moţná si myslel, ţe mám jiného muţe. Ale já jen chtěla být sama. Majax začal ţárlit. Nesnesl, abych se bavila s jinými muţi ve vesnici. Začalo mě to dusit. Jako bych nemohla dýchat. „Majaxi, uţ přestaň! Tvé chování mne dusí!“ řekla jsem mu několikrát. Ale na něho to neplatilo. Na chvíli se to změnilo po nějaké hádce, kdyţ mi ţalem tekly slzy. Pak mu na chvíli změklo srdce a on toho 37
litoval. Pak se jeho chování opět vrátilo. Chvílemi byla jeho ţárlivost nesnesitelná. „Ty někoho máš!“ řekl mi občas. A já ho za to nenáviděla. Kolikrát jsem si říkala, ţe takhle se nedá ţít. Proč mne tak týrá? Jeho ţárlivého chování si všimlo i okolí a lidé tohoto kmene mu domlouvali. Všem muţům dal najevo, ţe se ke mně nesmí přibliţovat, jsem-li sama. A kaţdý si na to dával pozor. Nikdo ve vesnici takový nebyl a já se ptala sama sebe, proč se můj muţ tolik změnil. Vţdyť si to nezaslouţím! Chci volně dýchat, jako dny před tím. Proto jsem v myšlenkách utíkala k modlitbám k boţstvům a prosila je o vyléčení našeho vztahu. Mé modlitby byly později vyslyšeny a Majax se konečně vzpamatoval a řekl mi: „Na-tinko, je mi to líto, ţe jsem se k tobě takto choval. Jsem blázen, ţe tolik ţárlím. Asi jsem se bál, ţe o tebe přijdu.“ A já byla ráda, ţe mým mukám je konec. Po usmiřování ze mě spadl balvan těţkosti a přišla úleva. A my jsme se vášnivě milovali. Usmiřování bylo nakonec na našem vztahu to nejlepší. Do srdce mi přišla zase radost a do ţivota více slunce. Byla jsem vděčná za své dvě děti, které mi tolik naplnili ţivot. A Majaxovi jsem opět otevřela své srdce, i kdyţ jsem tam měla rány z jeho chování. Někde hluboko jsem mu uţ nedůvěřovala.
38
14. Jednoho dne jsem měla silné vidění. Povolala jsem radu starších, neboť jsem jim musela sdělit to, co jsem viděla. Seděli jsme ve stanu u ohně a já jsem promlouvala. „Muţi našeho kmene půjdou lovit směrem k vysoké hoře. Lovu se bude dařit, ale jednoho muţe napadne čtyřnohé zvíře a tento muţ podlehne svému zranění. Muţi musí být velmi opatrní!“ „Kdo je ten muţ?“ zeptal se Velký Medvěd. „Nevím, do tváře jsem mu neviděla.“ Rada starších o tom dále diskutovala. Naše promluva skončila a já se bála, aby tím muţem nebyl Majax. Kdyţ muţi odjíţděli na lov, modlila jsem se, aby to můj muţ přeţil ve zdraví. Jednoho rána, kdyţ muţi vyjíţděli na koních, jsem měla úzko u srdce, ale na své proroctví jsem nemyslela. Mačkala jsem z léčivých rostlin šťávu, kdyţ se muţi vraceli z lovu. „Majax je zraněn!“ volali muţi kmene Kalaků. „Napadl ho bizon!“ Celá jsem ztuhla a utíkala k nim. „Majaxi! Co je ti?“ Majax v bolestech sténal a byl celý od krve. „Poloţte ho tady, dám mu nějaký lék!“ naléhala jsem na ně a utíkala jsem pro zelené listy na rány. Otírala 39
jsem ho vodou a v modlitbách jsem prosila, aby přeţil. „Nesmíš mi umřít, miláčku!“ plakala jsem. „Co bychom si bez tebe počali? Já a děti.“ Nespala jsem celou noc a horlivě jsem se o něj starala. Majax neřekl jediné slovo, jen se utápěl v bolesti. Po útrpném boji o ţivot můj milovaný muţ nakonec zemřel. Byla to pro mě taková rána, ţe jsem se sesypala na zem a myslela jsem, ţe mi srdce pukne. Ţal, který jsem proţívala, se nedá slovy člověka popsat. Myslela jsem, ţe si oči vypláču. Kdybych neměla děti, vzala bych si ţivot a odešla za ním. Tolik jsem ho milovala! Ta bolest se nedá překonat! Se smrtí Majaxe jsem se nevyrovnala uţ nikdy. V srdci zůstala rána, kterou nelze zahojit. I mým dětem otec velmi chyběl a malý Majax se ptal, kdy se uţ tatínek vrátí. Ještě to nechápal. O to byla má bolest v srdci větší. Proč se toto jenom stalo? Proč mi ho ţivot vzal? Proč bohové nezasáhli? Co budu dělat dál? Kladla jsem si stále více a více otázek. Lidé ve vesnici mi sice pomáhali, ale v srdci mi nikdo pomoct nemohl. Cítila jsem se jako půl těla, půl duše. Něco mi stále chybělo. A já jsem věděla, ţe ve vesnici nemohu uţ zůstat. Vše mi Majaxe připomínalo a já jsem věděla, ţe musím začít někde jinde, začít nový ţivot. Musím z vesnice odejít! A tak se taky stalo. Jednoho dne jsem oznámila, ţe se vracím zpátky domů, mezi rod Natotů. „Ale vţdyť jsi doma tady, Na-tinko,“ řekla mi má milovaná stará matka Ganíša. 40
„Moje bolest je příliš velká, potřebuji odejít. Srdce mě vede zpátky, milovaná Ganíšo,“ odpověděla jsem jí a láskyplně jsme se objaly. Slzy mi stékaly po tváři. Bolest byla ještě větší, ale já jsem věděla, ţe tak musím učinit. Začnu nový ţivot. Lidé mi pomohli na koně, vzala jsem malého Majaxe a vyjeli jsme. Maja jela na koni sama. Byla uţ starší a já pevně věřila, ţe cestu zvládne. Rozloučila jsem se se všemi a ujíţděla jsem směrem domů, mezi rod Natotů. „Kéţ nás dobří duchové ochraňují!“ zahlásila jsem sama pro sebe a dodávala jsem si odvahu.
15. Cesta byla náročná, museli jsme často zastavovat, protoţe děti byly unavené. „Chci zpátky domů!“ plakal Majax. Bylo to pro mě ještě těţší. „Ne, Majaxi, budeme mít nový domov, bude se ti tam líbit.“ Ale malý Majax vzdoroval a trval si na svém. Maja byla rozumnější a opakovala mi: „Neboj, maminko, zvládneme to.“ To mě naopak povzbuzovalo. Po cestě jsme se utábořili, rozdělala jsem oheň a občerstvili jsme se různými plody a rybou. Byla noc a já jsem se tolik bála. Najednou sama, nikde nikdo. A 41
já musím své děti ochránit. V lese houkala sova. Ţe by znamení? Chvílemi jsem spala, ale byla jsem stále ve střehu. „To musím zvládnout!“ ujišťovala jsem se a pak jsem tvrdě usnula. Ráno jsme vyjeli. I kdyţ cesta se mi zdála nekonečná, nakonec jsme dobře dojeli. „Na-ti se vrátila!“ zvolal kdosi z vesnice. Ze svého stanu vyšel Šedý Vlk a nemohl uvěřit svým očím. „Moje dcera! A kde je Majax?“ ptal se sám sebe a byl velmi překvapený. „Na-ti! Na-tinko! Tak ty jsi přijela? A kde máš Majaxe?“ Svá vnoučata vzal do náručí a políbil je. „Stalo se hrozné neštěstí, otče. Majaxe napadlo zvíře na lovu. Svým zraněním podlehl. Tatínku, tolik to bolí!“ Na-ti se dala do hlasitého pláče. Otec Na-ti objal a utěšoval ji. „To je mi líto, holčičko. Zůstaň, jsi tady vítána.“ „Děkuji ti...“ odpověděla Na-ti, schoulena na otcově hrudi.
16. Tak začal můj nový ţivot ve staronové rodině. Všichni byli rádi, ţe jsem se vrátila. Rodiče mého muţe drţeli smutek a plakali nad ztrátou svého syna. Ale já jsem věděla, ţe duše Majaxe je stále se mnou. Cítila jsem to. Časem moje bolest nebyla jiţ tak velká. Teď jsem 42
měla podporu svého otce a ostatních lidí. Můj otec se velmi změnil. Našel v sobě pokoru a o to víc si mě váţil. Při večerech jsem mu vyprávěla, co jsem za ty roky zaţila a on mě se zaujetím poslouchal. „Jsem rád, ţe ses vrátila,“ řekl mi. Svá vnoučata si velmi oblíbil a často si s nimi hrál. Nechal postavit stan jen pro mě a mé děti. Cítila jsem se zase v bezpečí, ale Majax mi stále chyběl. Jeho dotyky, slova, jeho humor. Ten pocit ochrany a bezpečí, který mi vţdycky dával. Jeho láska. Věděla jsem, ţe uţ nebudu nikdy tak šťastná jako s ním. Uţ nikdy nebudu milovat ţádného muţe. A jestli chcete vědět, co se stalo s muţem jménem Keša, kterému jsem byla kdysi zaslíbená? Ten si našel hodnou ţenu a měl s ní několik dětí. Jeho arogance mu sice částečně zůstala, ale našla se v něm i pokora, neboť musel uţivit svou rodinu. A co já? Zbytek ţivota jsem uţ proţila sama, bez muţe, neboť Majax zůstal v mém srdci a je tam do teď. Tak skončil můj příběh. A toto jsem vám chtěla vyprávět...
43
Část druhá
Cikánská romance
44
1.
Jmenuji se Tomáš a bydlím se svou drahou matkou ve starém činţovním domě. Můj otec zemřel, kdyţ mi bylo pět. Od té doby matka nikoho neměla a na mě se příliš upjala. Byla to ta úzkoprsá matka, která mi neřekla jinak, neţ Tomášku a přepečlivě se o mě starala, jako by mi bylo stále pět let. Mým vysvobozením byl pobyt na koleji, protoţe jsem studoval na výšce. To víte, matka ze mě chtěla mít ekonoma. Na koleji jsem si to báječně uţíval, měl jsem hodně přátel a tady jsem mohl skutečně volně dýchat bez matčina sevření. Bydlel jsem s Vaškem. Byl to dobrý kluk, i kdyţ k mému podivení byla jeho vášeň pro angličáky. Chápejte, v jeho letech. Přišlo mi to dětinské. Ale kdyţ jsme někam vyrazili, byl to dobrý pařmen a byla s ním zábava. Byl někde z jiţní Moravy. Uţ ten jeho přízvuk! Měl jsem uţ několik známostí, často jen na jednu noc, ale na tu pravou jsem stále čekal. Zatím nepřicházela. Chodili jsme se bavit do nedalekého klubu. Hráli tam rock, dţez, jak kdy. Kdyţ jsem přijel domů, nepřicházelo v úvahu, abych se šel pobavit. Moje drahá máti byla proti 45
tomu a já ji poslouchal, jak malý kluk. Měl jsem z ní respekt. Byla srdcem i duší učitelka a chovala se tak i doma. Byl jsem zrovna na koleji a pustil jsem si muziku. „Klid! Učím se, zítra mám zkoušku!“ ozvalo se z vedlejšího pokoje. Vašek byl momentálně důleţitý a nervózní, všechna legrace šla stranou. Učit se mi teď nechtělo, tak jsem koukal do stropu. Rozhodl jsem se, ţe půjdu ven. „Ta svoboda!“ řekl jsem si sám pro sebe. A vychutnával jsem v parčíku čerstvý jarní vzduch. Nedaleko tu byl internát pro holky ze zdrávky. Holky seděly na lavičce, kouřily a něco štěbetaly. Sedl jsem si na lavičku, zapálil cigaretu a zdálky jsem je pozoroval. Všem to fakt moc slušelo, aţ na silnou holku v nevkusném svetru, co vypadala jako chlap. Zato mě zaujala tmavá dívka s dlouhými černými vlasy. Byla neuvěřitelně přitaţlivá. Hlouček děvčat si nepřetrţitě povídal a já se divil, ţe si mají stále co říkat. To mi hoši, kdyţ jsme vedli rozhovor, občas jsme mezi větami udělali i pauzu. Kdyţ dívky dokouřily, odcházely směrem do města. Byla středa a měly asi vycházky. Zřejmě se jdou někam pobavit. Byl jsem rád za tu atmosféru města. Bylo tady několik klubíků a já 46
si oblíbil Franknštejna. Byl to malý klub, muzika byla výborná a já si oblíbil zdejší pivo. Lidé, kteří se v klubíku scházeli, byli klasičtí filozofové, kteří vedli dlouhé debaty u piva. A to já jsem miloval a rád se zapojil. Tak nějak jsem se vzpamatoval ze svého snění, kdyţ v tom přišel za mnou Jirka, klasický hulič, který bydlel na pokoji pod námi. „Čau Tome, jaká?“ „V poho, díky,“ odpověděl jsem. Pozoroval jsem Jiřího, dokud nezašel za roh. Uvědomil jsem si, jaká je v něm osobnost. Občas zašel do Franknštejna posedět a nabídl vzorek. Ať měl jakékoliv mnoţství piva, vţdycky si zachoval svou důstojnost. To jsem na něm obdivoval. To o mně se říct nedalo. Dokázal jsem se někdy spráskat jak pes a pak jsem se týden styděl, jak jsem se předvedl. To jsem byl celý já. Jelikoţ byla středa, chystal jsem se večer do klubíku. Slíbil jsem si, ţe dnes decentně. Ovšem jaksi, to jsem si sliboval vţdycky, ale málokdy se to podařilo.
47
2. Šel jsem zpátky na kolej, ţe si dám lehkou spršku a vyjdu si do ulic. Měl jsem dobrou náladu, má dnešní zkouška dopadla chvalitebně a tak to nějak ze mě spadlo. Zato Vašek leţel v knihách a stále bifloval. Moc jsem mu to nezáviděl. Zítra ho čeká opravka. Oblékl jsem si dţíny a sako a vyšel jsem. „Tak páčko, Venco! Přeji ti krásný večer!“ rýpl jsem si do spolubydlícího. V klubu bylo narváno. U našeho stolu byli uţ všichni. Dvě místo volná. Těšil jsem se na muziku. Dnes budou hrát Mamuti. Ale neznal jsem je. Dal jsem si své oblíbené pivo a v ruchu jsem se snaţil aklimatizovat. Po druhém pivu se mi to podařilo. Vedli jsme vášnivý rozhovor na téma muzika, knihy, časáky, kouření a tak. Martin nám ukázal svou novou sbírku básní, kterou chtěl vydat u nakladatelství. Jeho inspirací byla prý jeho nová láska. Byla to černoška, která sem přijela studovat doktořinu. Záviděl jsem mu jeho zamilovanost a tajně si přál, abych taky někoho potkal. Touţil jsem vyplnit svou samotu a s někým sdílet lásku. Místností se najednou rozezněly první tóny 48
hudby. Nebylo to teda to pravé ořechové, ale snaţil jsem si to uţívat. V tom jsem ji uviděl. Tu krásnou rómku, kterou jsem viděl v parčíku. Vlasy se jí leskly a v dýmu z cigarety byla jak v obláčku. Po pivním opojení se mi líbila ještě víc. Seděla sama u baru a vypadala vyzývavě. Rozhodl jsem se, ţe ji oslovím. Po pivu mi to šlo samozřejmě líp. Jinak jsem byl spíše uzavřenější typ. „Dnes jsem tě viděl v parku. Máš krásný vlasy. Ty studuješ zdrávku?“ začal jsem náš rozhovor. A díval se do jejich nádherných kočičích zelených očí. Tak krásné oči jsem ještě nikdy neviděl. A ţe jsem toho uţ viděl. „Jo, zdrávku,“ odpověděla. Ale špatně jsme se slyšeli, neboť muzika hrála poněkud hlasitě. „Co piješ?“ zeptal jsem se. „Pivo, nevidíš?“ Pochopil jsem, ţe moje otázka byla zbytečná. „Můţu tě pozvat?“ nabídl jsem se. Pokrčila rameny, jako ţe jo. Hrála na mě určitý nezájem a o to víc mě přitahovala. Ty její oči! Ale cítil jsem, ţe se jí taky líbím. To by byla dvojka. Já, vysoký špinavý blonďák s modrýma očima a ona, tmavá drobná dívka se zelenýma. Povídali jsme si snad o všem. Báječně jsme si rozuměli. Cítil jsem vzájemnou přitaţlivost, která působila jako 49
magnet. Vypili jsme toho víc a já úplně zapomněl na zítřejší přednášku, která mi začíná v devět. Odskočil jsem si, a kdyţ jsem se vrátil, má tajná láska uţ tam nebyla. Šel jsem si sednout zpátky mezi kluky, ale na Margitu jsem musel myslet stále. Rozhodl jsem se, ţe půjdu na ubytovnu. Uţ mě to bez ní v klubu nebavilo. Věděl jsem, ţe se s ní musím ještě někdy setkat.
3. Ráno jsem se probudil s lehkou kocovinou. Mým vysvobozením byla vlaţná sprcha. Myšlenkami jsem se ubíral ke včerejšímu večeru a k dívce tmavé pleti. K sakru, nemohl jsem si vzpomenout, jak se jmenovala. Myslím, ţe to začínalo na M. Musel jsem sebou hodit, přednáška začínala za půl hoďky. Ještě něco k snědku. Po cestě jsem si koupil snídani a ovocný kefír, ten mě z kocoviny vţdycky dostal. Na přenášce jsem seděl jak mátoha, a profesora Dláhu jsem pořádně nevnímal. Myšlenkami jsem byl zcela někde jinde, u své tajné milé... 50
„Pane kolego, studium je jen pro ty, kteří chtějí studovat. My vás tady nedrţíme. Váš poklidný spánek v lavici mě uráţí. Prosím, příště spíme v posteli a ne v lavici. Rozumíme?“ vyrušil mě svým poťukáním na rameno profesor. A já si vyčítal, ţe jsem včera tolik pil. Poslední hodinu jsem ošidil a odešel jsem dřív. Dneska mi to hlava fakt nebere. Na pokoji se trochu prospím, pak se budu učit. „Hádej, jak jsem dopadl?“ zeptal se mě spolubydlící Venca. „Za dva?“ tipl jsem. „Na výbornou! Juchů!“ odpověděl Vašek a měl radost v očích. „Tak to půjdeme zapít, ne?“ zeptal se mě. „Ne, díky, zapíjel jsem včera.“ Nevydrţel jsem to a barvitě mu líčil o včerejší známosti v klubu. „A bylo něco?“ na to Venca. Nechtěl jsem se před ním jako chlap shodit a zapojoval jsem svou fantazii. Ale nakonec jsem mu řekl pravdu. „Ne, musela jít na intr.“ „Tak třeba příště, ty hřebče!“ dodal se smíchem. Do konce týdne jsem ji uţ neviděl. Byl pátek a já si to mašíroval vlakem domů. To jsem zvědav, co máti navaří. Vařila fakt skvěle. Dal bych si řízky, králíka na smetaně, nebo plíčky, ty uměla světově. „Tomášku! Konečně jsi doma,“ objala mě ve 51
dveřích. Jiţ v předsíni jsem cítil vůni něčeho dobrého. Vypadá to na vepřo zelo. „Mám strašný hlad, mami! Na kolejích se nedá jíst. Vaří tam samé hnusy.“ „Tomášku, jak to mluvíš?“ odpověděla mi, jako by mi nebylo pět, ale čtyři, moţná tři roky. Na jídle jsem si báječně pochutnal. Máti se zabývala svou sbírkou porcelánu. Své kousky utírala od prachu a pečlivě je srovnávala. Podivoval jsem se nad její pečlivostí. Milovala svůj porcelán všeho druhu a svého kocoura Mikeše. Kočky jsem příliš v lásce neměl. Ale byl jsem rád, ţe mou matku alespoň něco naplňuje. „Zítra přijede teta Květa.“ prohlásila matka. To zas bude! Ty dvě, kdyţ se sešly, to byl babinec! Budou kafíčkovat, koláčkovat a rozeberou nejnovější drby v rodině, ve městě a okolí. Alespoň na mě nebude matka tolik upjatá.
52
4. Sobotního rána mě vzbudilo drnčení zvonku. „Maruško!“ slyšel jsem z předsíně. „Květuško!“ Tak to byla teta a přijela, jako vţdy, velmi časně. Musela vstávat zřejmě ve čtyři, ţe uţ tu byla. Slyšel jsem jejich horlivé brebentění, přetáhl jsem si peřinu přes hlavu a spal dál. Kdyţ jsem se vzbudil po deváté, teta mi vyčítala, jak můţu tak dlouho spát. „Pěkně tě zdravím, teto,“ odpověděl jsem jí a ona mě políbila na čelo. „Vezu ti bábovku. Dej si Tomášku, jenom si dej,“ pobídla mě teta. A já se choval zdvořile, ač jsem na ni neměl moc náladu. Kdyţ jsem byl malý, rád jsem za tetou jezdil do Dobrůšek a uţíval si tam prázdniny. S klukama na vesnici jsem proţil nejedno dobrodruţství, které skončilo roztrhanými kalhotami. Uţil jsem plno radovánek u přehrady, na kole a proţil si tam první dětské lásky. Ale teď uţ tam nejezdím. Chápejte, mám jiné zájmy. Ovšem, v létě na přehradu, to bych mohl zajet a trochu se zrelaxovat. „No, a jak jde ţivot Tomášku? Co škola? Co děvčata? Uţ nějakou máš?“ vyzvídala teta Květa. 53
„Tak trochu,“ zalhal jsem. „Nezlob se teti, ale já se musím učit.“ přerušil jsem rozhovor a zavřel se v pokoji. Tlumeně jsem slyšel matčina slova: „To víš, Květi, má toho ve škole hodně. Stále leţí v knihách. Ani na ty holky nemá čas.“ Pustil jsem si walkmana a dělal jsem, ţe se učím. Neměl jsem na učení náladu. Potřebuji si odpočinout. Myšlenkami jsem zabrouzdal na středeční večer v klubu. Ta holka mi leţí stále v hlavě. Představoval jsem si, jak spolu chodíme. Mé myšlenky se zatoulaly do intimních sfér. Mé snění vyrušilo matčino ťukání na dveře. „No, mami?“ „Dáš si kafíčko, Tome?“ Jo, kafe by bodlo. Měl jsem chuť na cigaretu. Ale kouřit doma před matkou, to bylo nepřípustné. Po kávě jsem si šel zakouřit před náš dům. „Mami, nechceš vyhodit koš?“ zeptal jsem se. „Tomášku, ty jdeš zas kouřit?“ To její „Tomášku“ mě iritovalo. Vyhodil jsem koš a s cigaretou jsem sledoval pobíhající děcka z baráku. „Hej, ty debile!“ zvolalo některé děcko. S otevřenou pusou jsem se divil nad dnešní morálkou dětí. Típl jsem cigaretu a šel jsem se učit. „No ty zase smrdíš! Víš, jak je to kouření 54
škodlivé?“ Matka se mi opět chystala udělat přednášku o negativních vlivech kouření. Políbil jsem ji na ruku a říkám: „Já vím, maminko.“ A odešel jsem do pokoje. Vytáhl jsem skripta a začal jsem makat. Zabral jsem se do toho tak, ţe jsem nevnímal, ţe je uţ poledne. „Tome, oběd!“ Byla slepice na paprice a já se strašně těšil. Ač jsem byl štíhlý, jídlo jsem zboţňoval. Byl to jaksi můj druh vášně. Byl jsem velký labuţník. Po obědě jsem se natáhl a odpočíval. To je bájo, sobota, venku krásně, pohodička. Rozhodl jsem se, ţe si vyjedu na kole. Máti s tetou se chystaly na hřbitov. „Jdeme za dědou, trochu ty kytky tam, však víš...“ a zavřely za sebou dveře. Oddychl jsem si. Tajně jsem si zakouřil z okna, pustil jsem si na chvíli muziku nahlas a potom jsem vyjel. Jízdu na kole jsem prostě miloval.
55
5. Slunce mi svítilo do obličeje a já si po cestě vychutnával pohled na rozkvétající jarní přírodu. Jízdu na kole jsem si báječně vychutnal. Měl jsem oblíbenou trasu za město, zhruba šest kilometrů. Jako oddechovka to stačilo. Po cestě bylo několik hospůdek. Zastavil jsem se „U krčmáře“ a dal si na osvěţení jedno pivo. Seděl jsem venku na zahrádce a pozoroval partu mladých lidí, kteří hráli na kytaru. Tak bych se k nim rád přidal! Přitahovali mě tito lidé s batikovanými triky, se šátky na hlavě. Přišli mi tolik svobodní. Pili zřejmě kořalku, kterou zapalovali. Nepochopil jsem samotný efekt hořící tekutiny. Na to kouřili z vodní dýmky a měli blaţený úsměv na tvářích. Tolik jsem jim záviděl. Osvěţil jsem se a jel jsem dál, směrem k další hospůdce. Rozhodl jsem se, ţe si dám ještě jedno. V hospodě „U vrány“ jsem se posadil na terasu a sledoval jsem na zemi velkou šachovnici, která slouţila jako dekorace. Začalo mi být chladno, proto jsem vyjel směrem domů. „Teta jela uţ domů? A jak bylo na hřbitově?“ optal jsem se máti. 56
„Jo, uţ jela. Představ si, potkaly jsme paní Blaţkovou. Ta její dcera je v tom a musí se vdávat. Přitom taková mladá. Ani dvacet ještě nemá. Chudák, paní Blaţková. A jak ses měl na kole, Tomášku?“ „Sakra, mami, neříkej mi pořád Tomášku!“ Slavnostně jsem vnímal blíţící se nedělní odpoledne a blíţící se návrat na kolej. Těšil jsem se, ţe mě kromě učení čekají i radovánky. Máti mě štědře obdarovala kapesným. Na to přidala ještě stovku a řekla: „Tady ještě máš na přilepšenou. Kdybys chtěl třeba do cukrárny.“ Nad tou cukrárnou jsem se v duchu pousmál. Políbil jsem máti a poděkoval. „Tak běţ uţ, ať nezmeškáš,“ dodala. Měl jsem hrozně rád cestu vlakem. Bylo tam plno intráků a vlakem se šířila dobrá atmosféra. Občas jsem se zasmál jejich pubertálním hláškám. Naproti seděla holčina s brýlemi a byla ponořena do učení. Inspirovala mě a já vytáhl své poznámky z ekonomie. Na kolej jsem se fakt těšil a tajně jsem doufal, ţe potkám tu tmavou dívku se zelenýma očima.
57
6. Pondělní ráno začalo dost hekticky. Studenti se hnali do školy a já měl v učení malé resty. Učení bylo dost náročné. První hodina a můj milý profesor Dláha. To je samozřejmě ironie. Nebyl vůbec milý. Starý pán s brýlemi, v nudném staromládeneckém oblečení a s jedovatými poznámkami. Zase si do mě musel rýpnout. „Tak co, pane Malátný? Jsme připraveni na další zkoušku? Profesor Drda Vám minule hodně odpustil,“ neodpustil si. Je sice pravda, ţe Drda mi nadrţoval, ale za dva jsem minule skutečně uměl. „Osel starý,“ brblal jsem si pod nos. Fakt mě ten Dláha zas nasral. Hodina pokračovala a Dláha mě uţ nechal. Na jeho hodiny jsem se musel řádně připravovat, neboť mi nic neodpustil. Doufám, ţe aţ budu starý jako on, nebudu tak nechutně nepříjemný. Ale kdo ví. Škola uţ skončila a já se nemohl dočkat středy, na můj milovaný klubík a jeho bohémskou atmosféru. Ze školy jsem zamířil rovnou do parku a tajně doufal, ţe tam potkám svou tajnou lásku. V parčíku sedělo několik skupinek lidí. Sedávali tu i bezdomovci z nedalekého azyláku. Neměl jsem z nich dobrý pocit. Popíjeli 58
krabicové víno a při pohledu na ně se mi dělalo úzko. Nějak jsem je v srdci litoval. Pak tu byla skupinka mladých lidí. Zavál ke mně dým z trávy, kterou kouřili. Někteří z nich si kopali s malým míčkem a kolem pobíhal pes. Šel jsem na své oblíbené místo a vychutnával jsem hřejivé jarní slunce. Toto místo mě dobře nabíjelo. Měl jsem to tady rád. V tom jsem uslyšel chichotání mladých dívek, zřejmě z intru. Zpozorněl jsem a očima jsem vyhledával svou milou. Mezi hloučkem holek jsem ji ale nenašel. Po chvíli jsem šel na ubytovnu, jak jinak, zase se učit. Kolikrát jsem toho měl po krk. Ještě něco k večeři. Zašel jsem do blízkého obchůdku pro rohlíky a salám. V tom jsem ji uviděl. Tu tmavou krásku. Její chůze připomínala kočku, byla tak pruţná. „Ahoj,“ poklepal jsem jí na rameno. „Čau,“ řekla jakoby nic. „Co nakupuješ?“ zeptal jsem se hloupě. „Vidíš, ne?“ V košíku měla pár jablek a rohlíky. „Počkám tě venku,“ řekl jsem jí. Odbyla mě pokrčením ramen. „Nezajdem na kafe?“ navrhl jsem. „Nemám čas.“ „Tak co zítra?“ „Mám čas aţ ve středu. Tak ve tři v parku?“ Z její odpovědi mi poskočilo srdce a svitla mi 59
naděje, jak by řekl básník. „Tak ahoj,“ a šla. Stál jsem tam jak solný sloup a nemohl se vzpamatovat. Měla v sobě cosi magického a svým kouzlem mě absolutně dostala. Pak jsem se konečně pohnul a šel na kolej. „Venco, nemáš něco k snědku?“ zeptal jsem se spolubydlícího. Dobře jsem věděl, ţe z domova si dovezl hromady jídla, jako vţdy. Kdyţ jsem ochutnal jeho domácí klobásy, myslel jsem, ţe mi praskne jazyk. Uţ jsem to říkal, ţe jsem neskutečný labuţník. Pak jsem čuměl do stropu a myslel na tu tmavou krásku. „Uţ dost! Musím se učit.“ Ale myšlenky mě dováděly zcela jinam, neţ jsem chtěl. „Jak mi ta holka mohla takhle zamotat hlavu?“ Pak jsem usnul.
60
7. Na přednášce jsem si horlivě zapisoval poznámky a pečlivě jsem vnímal přednášejícího Ondru. Jiřího Ondru. Mladý chlapík, který byl ponořen do matiky s plným nadšením. Dnes jsme skončili brzo a já se nemohl dočkat setkání s Margaritou. Sedl jsem si na lavičku a vychutnával jsem si pohled na stromy. Koukal jsem na hodinky. Byly tři hodiny a ona nikde. Zřejmě si dává na čas. Nakonec přišla s patnáctiminutovým zpoţděním. „Ahoj, tak jsi nakonec přišla.“ „Nestíhala jsem.“ Později jsem pochopil, ţe chodí stále všude pozdě. Byla tak trochu nespolehlivá. Dali jsme se do řeči. Do takové té seznamovací konverzace. Vykládala mi o své početné rodině, o škole, o kámoškách, o svých snech. Tam měla teda bujnou fantazii. A já jí zas povídal o sobě. „A co teď ve škole probíráte?“ zeptal jsem se. „Kurz první pomoci. Chceš ukázat?“ a začala mi dělat dýchání z úst do úst. V tom se naše jazyky spojily a mně se zamotal celý svět. Absolutně mě dostala. Kdyţ se odtáhla, cítil jsem, jak červenám. 61
„Chceš ţvejku?“ nabídla mi. Ţvýkačka byla její droga a nedala bez ní ani ránu. „Půjdeme se projít, ne? Se tu nudím.“ řekla. Tak jsme šli k rybníku a stále jsme si povídali. Líbila se mi její hravá povaha a měl jsem pocit, ţe jí znám celý ţivot. „Uţ musím na intr.“ A mě přišlo, ţe to strašně rychle uteklo. „Uvidíme se ještě někdy?“ navrhl jsem. „Hm, to nevím. Mám kluka. Janka.“ Její odpověď mě zaskočila. Tak ona se tady se mnou líbá a má kluka? „Tak proč jsi mě líbala?“ „Hm…, chtělo se mi. Líbíš se mi,“ řekla absolutně nezávisle. „Tak ahoj.“ Odcházela, a já, zaskočen z její věty, jsem jí ani neodpověděl. Seděl jsem tam asi ještě půl hodiny. Tak ta Margarita má kluka. Měl jsem sto chutí tomu jejímu Jankovi dát do drţky. Pak jsem se v myšlenkách uklidňoval. „Uklidni se, Tome. Vţdyť je to její kluk. Má na ni právo,“ říkal jsem si sám pro sebe. Moje naděje jaksi uhlasla. Ale pak jsem si řekl, ţe ji musím dostat, ţe ji musím mít. Na koleji jsem se svěřil Vencovi. Byl mi takovou vrbou. „Tak třeba ji dostaneš,“ snaţil se mě 62
povzbudit. „Ale chápej, já ji nechci dostat na jednu noc. Chci s ní prostě být.“ „A jéje, pán se nám zamiloval! Tak to je jiná.“ Nabídl mi otcovsky čabajku a domácí okurky. Věděl, ţe mi tím zlepší náladu. Ale kupodivu mi to náladu nezvedlo. Vzal jsem si do ruky knihu „Svět dragouna“ a ponořil jsem se do čtení. Vyrušilo mě chrastění v rozhlase. „Prosíme studenty, aby nekouřili na záchodcích. Slečna Krášková má na vrátnici návštěvu.“ Večer jsem si zašel do klubu.
8.
V klubu bylo narváno a já si sedl k našemu stolu. Leona mi ukazovala novou kérku na rameni. „To je egyptský symbol štěstí, víš.“ Cítil jsem, ţe Leona po mně jede. Věděl jsem to uţ delší dobu, ale já měl zálusk na Margitu, měl jsem ji v srdci. Luboš nám nabídl malý vzorek a
63
já se lehce zkouřil. Pivo bylo lahodné. Dnes tu bylo hodně gympláků. To byli obzvláště filozofové. Cítil jsem se tu jako doma, miloval jsem to tady. Ta atmosféra mě prostě naplňovala. Dnes tu hráli dţez a hudba mě nesmírně uklidňovala. Ponořil jsem se do tónů hudby a vychutnával pivo. Prohlíţel jsem si zdejší obrázky na stěně. Připomínaly bohémství. Kolem desáté jsem odcházel domů. Leona se zvedla a jestli můţe jít se mnou. Bydlela kousek od klubu. Po cestě jsme si povídali a při rozloučení mi vlepila pusu. Ale já se odtáhl a dal jsem jí najevo, ţe nemám zájem. Zřejmě byla zklamaná. Kdyţ jsem usínal, motala se mi hlava. Přemýšlel jsem, jestli mám jít zvracet. Dneska mi to nějak nesedlo. Ale ráno mi bylo docela fajn. Mašíroval jsem si to do školy. Kaţdý čtvrtek jsem byl první hodiny jak mátoha. A to jsme měli profesorova Dláhu. Zas měl jakési podivné kecy. Tak toho bych tu zrušil. Jinak byli profesoři celkem fajn, aţ na profesorku Málkovou. Říkali jsme jí Trepka. Sedla si vţdycky na kraj stolu a my se usmívali nad jejími tiky. Dost výrazně nadrţovala děvčatům a na nás kluky si zasedla. Zřejmě měla odpor k muţskému pohlaví celkově. Moţná ji chlapi v ţivotě zklamali, nebo co já vím. 64
Na svou tajnou lásku jsem myslel čím dál víc. A věděl jsem, ţe jsem poprvé v ţivotě pořádně zamilovaný. Tajně jsem ji vyhledával v parku, ale marně. Neviděl jsem ji celé dva týdny. Aţ jednou... Leţel jsem na koleji a čuměl do stropu. To byla moje oblíbená činnost. Kdyţ v tom někdo hlasitě zahvízdal pod oknem. Zvedl jsem se a šel k oknu. Nevěřil jsem svým očím. Byla tam Margarita. „Pojď ven!“ Koukal jsem na ni a divil se, ţe holka umí takhle pískat na prsty. Hodil jsem přes sebe svetr a utíkal za ní, div, ţe jsem se nepřetrhl. „Jen klid.“ brzdil jsem své nadšení. „Ahoj, co tady děláš?“ zeptal jsem se. „Chtěla jsem tě vidět.“ Chytla mě za ruku, jako bychom spolu chodili několik let a vyšli jsme si směrem do parku. Dost mě to překvapilo, ale nechal jsem se unášet. „Kde jsi byla tak dlouho? Dlouho jsem tě neviděl.“ „Byla jsem doma, musela jsem hlídat fagany.“ „Fagany?“ nechápal jsem tento výraz. A vůbec, někdy jsem jí prostě nerozuměl, ale byl jsem zaslepený láskou a bylo mi to jedno. „No, děcka od ségry. Ségra byla na operaci a já je musela hlídat.“ 65
„A to je nemohl hlídat někdo jiný? Vţdyť je vás doma hodně, si říkala.“ Pak mi vysvětlovala, ţe otec je po infarktu a máma na všechno nestačí. A ostatní sourozenci jsou nespolehliví. „Víš, já mám ráda děti. Jednou jich budu mít spoustu. To my uţ tak máme v krvi.“ Pousmál jsem se nad jejím vyjádřením. „A co ten tvůj Janko?“ zeptal jsem se. „Rozešli jsme se.“ Sklopila zrak směrem dolů a já jsem nevěděl, jestli jí to mám věřit. Pak se mi podívala do očí a já se v nich topil. Takové oči jsem ještě nikdy neviděl. Ale to uţ jsem říkal. Hrála si se svými vlasy a dělala si krucánky. Cítil jsem, jak mi bije srdce, a věděl jsem, ţe ji miluji. Byla tolik jiná, neţ ostatní dívky. Byla pruţná a hravá. Byla v ní jakási exotika. „Po kom máš tak krásné zelené oči?“ nedalo mi to, abych se nezeptal. „Po bábi z Rumunska. Mám je stejné, jako ona,“ odpověděla. „A vůbec, kde bydlíš?“ byl jsem zvědavý. „V Mydlově. Asi hodinu vlakem.“ Tak Mydlovem jsem projíţděl kaţdý pátek a neděli, ale ve vlaku jsem ji ještě nikdy neviděl. „No, vozí mě brácha autem. Nebo Vlado, náš soused. Jezdí se mnou ještě dvě ségry na intr.“ 66
Nějak to bylo na mě moc informací a moc osob. Chytil jsem ji za ruce a přitáhl ji k sobě. Slunce na nás příjemně svítilo a poletoval lehký vánek. Zadíval jsem se jí láskyplně do očí a pohladil jsem ji. Ona mi pohled opětovala a začala mě líbat. Byl jsem tolik vzrušen, ţe... „No nazdar, Tome!“ vyrušila mě spoluţačka Mráčková. Byla to ta největší drbna z ubytovny. Tímto jsem měl zaručeno, ţe do půl hoďky o tom bude vědět celá ubytovna a okolí. „Škatule jedna,“ nadával jsem na ni. „Kdo, ta holka?“ „Jo, je to ta největší a nejnesnesitelnější drbna pod sluncem.“ „Vykašli se na ni,“ odpověděla mi a pokračovala v líbání. Vţdyť jsem to říkal. Při návratu na kolej se na mě díval hlouček dívek a něco si šuškaly. „Hele, tak prej chodíš s cikánkou!“ řekla jedna z nich a dívky se daly do chichotání. Řekl jsem si, ţe ji setřu. „Jo, chodím. Je totiţ skvělá v posteli, víš?“ Myslím, ţe jsem jí tím vyrazil dech, neboť na mě koukala s otevřenou pusou. To jsem jí to nandal!, řekl jsem si potěšeně a s dobrým pocitem jsem stoupal po schodech nahoru. Při návratu na pokoj jsem vše líčil Vaškovi a to šlo jeho učení stranou. Mé vyprávění se 67
zaujetím poslouchal, jako při detektivce. Ten chudák moc známostí neměl, neboť jeho chuť k jídlu byla příliš velká a podle toho taky vypadal. Před holkama byl nesmělej.
9. Od té doby, co jsem s Margaritou chodil, jsem měl neustále dobrou náladu. Všechno se mi zdálo krásné, všechno mi šlo tak nějak líp a uţ jsem se nevytáčel nad maličkostmi, jako dřív. Můj svět byl jaksi růţovější. I matka si toho všimla. „Tomášku, ty jsi teď samá legrace. Snad nemáš nějakou holku?“ Ale svou známost jsem před ní úzkostlivě tajil. S Margit jsme se scházeli poměrně často. Chodili jsme do lesa, na procházky a oddávali jsme se sami sobě. Nejraději jsme byli o samotě. Došlo ke vzájemným dotykům, ale na to hlavní, na naše první milování, zatím nedošlo. Přemýšlel jsem, jak to udělat. Řekl jsem Vencovi, jak se věci mají a taktně mu naznačil, jestli si nechce večer, tak na dvě, moţná tři hodinky, někam zajít. Venca pochopil a umoţnil mi tak splnit si svůj sen. Milovat se s Margaritou.
68
Bylo to první květnovou středu a já Margitku pozval na pokoj. Tak nenápadně jsem jí řekl, ţe tam ještě nebyla a ţe bychom si mohli dát trochu vína. „Ok, víno mám ráda a můţu ho vypít v jakémkoliv mnoţství!“ zasmála se. Její smích byl úţasný. V očích jí svítily jiskřičky, neboť tušila, kam tím mířím. O tom, co se na pokoji dělo, se moc rozepisovat nebudu. Ale můţu říct, ţe to bylo krásné a cítil jsem se jak v sedmém nebi. Svou hravost mi ukázala i v intimní oblasti a dobře jsem pochopil, ţe má v tomto směru bohaté zkušenosti. Bylo by bláhové si myslet, ţe jsem její první. Občas jsme ještě vyuţili příleţitosti volného pokoje, kdyţ se šel Venca pobavit. Ale protoţe se pomalu blíţilo léto, milovali jsme se i venku. Sice to nebylo nejpohodlnější, ale jí to fakt nevadilo. Mohla kdykoliv a kdekoliv. Strašně jsem ji miloval a měl jsem jí plnou hlavu. Jednoho dne mi navrhla, abych jel s ní domů, jako ţe mě představí rodičům. Tak z toho jsem měl fakt obavy. Jak mě asi přijmou? Ale mé obavy byly zbytečné. V pátek jsme sedli na vlak a já, místo abych jel domů, jel jsem s ní do Mydlova. Mámě jsem se vymluvil na nějakou brigádu. 69
„Pěkně tě tu vítám,“ uvítal mě její otec objetím, jako bychom se znali léta. Seděl si v houpacím křesle na zahradě a kolem lítalo plno dětí. Bylo jich fakt hodně. Její sestra věšela prádlo a měla malé dítě opasované šátkem kolem sebe. I její matka mě přivítala přívětivě. „Margitka nám o tobě hodně vyprávěla. Pojďte děti, uvařila jsem guláš.“ Tak takhle by nás moje matka jistě nepřivítala, o tom jsem byl přesvědčen. Vešel jsem do kuchyně a do nosu mě zasáhla vůně guláše. Měl jsem hlad, ale nějak jsem se cítil nesvůj. Styděl jsem se. Ale jejich rodina to brala tak nějak normálně. Byli dost otevření a drţeli neuvěřitelně spolu. „Po večeři si dáme slivovičku. Vlastní!“ řekl její otec. Slivovice mi lehce stoupla do hlavy a já se po ní konečně uvolnil. Večer jsme se šli projít do nedaleké aleje. Margit po cestě chroupala jablka, ty měla strašně ráda a já ji láskyplně pozoroval. Kouřila balené cigarety a já obdivoval, jak má krásné bílé zuby i přes vysoký počet vykouřených cigaret. Nebo snad její tmavá pleť dala tomu vyniknout? Vylezli jsme na posed na stromě. Margit houpala nohou a mně se její hravost tolik líbila. Měl jsem sto chutí ji zlíbat. „Tomi, chtěl bys mít hodně dětí?“ zeptala se. 70
„Nevím, ještě jsem o tom nepřemýšlel. Však víš, ţe zatím studuju.“ „Moje ségra má šest dětí. To já bych jich chtěla tak šestnáct,“ a začala se smát. Pak jsme šli do dţbánku pro pivo do nedaleké hospůdky. Vypili jsme ho na zahradě s jejím tátou a ten si šel pak lehnout. „Tomku, pojď ke mně,“ řekla tlumeným hlasem. Věděl jsem, co bude následovat. „Ale co kdyţ někdo přijde?“ měl jsem obavy. „Neboj, všichni uţ spí.“ Přitáhla si mě k sobě a začala mě lehce škrábat na zádech. Tak toto jsem fakt zboţňoval. Měl jsem z toho husí kůţi. Pak si svlékla triko a stála tam v celé své kráse. Začal jsem ji vášnivě líbat. Ovšem, vyrušil nás pláč nějakého dítěte, který po chvilce utichl. „Neboj, to je děcko od ségry.“ A my pokračovali v našich milostných hrátkách, aţ do úplného vyvrcholení. Ráno nás probudilo slunce, které prosvítalo přes okno. Otevřel jsem oči a sledoval jsem křišťálový lustr. Ještě nikdy jsem nespal pod takovými duchnami. Bylo tam peří nejmíň na tři duchny. „Ty peřiny dělá teta Magda, víš. I v tom největším mrazu ti nebude zima. Dělá je tak 71
bohaté proto, ţe my občas v létě na nich spíme venku, víš? Máme rádi volnost a venku se nám dobře dýchá.“ Tak to mi přišlo jak z nějakého filmu. Uţ toto mě fascinovalo. Takový volný ţivot, který se zdaleka nepodobal ţivotu na městě, jaký jsem znal. A já se tady cítil báječně.
10. Víkend plný spontánnosti uplynul jako voda a my se vraceli zpátky do školy, směr Brno. Ve vlaku jsme rozbalili bohaté svačiny, které nám připravila Margitina máma. Pozorovali jsme běţící krajinu a drţeli se za ruce. Ostatní intráci jako by tam nebyli, vnímali jsme pouze sebe a náš svět. Chvilkami jsme mlčeli a dívali se na sebe. Hráli jsme hry, kdo déle vydrţí nemrkat, nebo se neusmát. To mojí milé moc nešlo, neboť byla od přírody smíšek. Došlo k výbuchům smíchu. Ráda si takhle hrála. Před intrem jsme se rozloučili a bylo mi moc líto, ţe se zas chvilku neuvidíme. Chtěl jsem s ní být pořád. Po radovánkách přišly zase
72
povinnosti. Škola, učení, obávaný profesor Dláha a zkouška u Plačkové, ta byla v úterý. Pečlivě jsem se připravoval, i kdyţ jsem měl plnou hlavu Margitky. Zkouška dopadla chvalitebně a já se těšil do klubu. Uţ jsem tam nechodil sám, ale s Margitou. Mé sebevědomí vzrostlo. Kdyţ jsem do klubu vcházel, drţel jsem svou lásku za ruku. Měl jsem to tam stále rád, ale moji přátelé uţ nehráli hlavní roli. Byl jsem ponořen do jiného světa a s Margit jsem většinou sedával sám, neboť ona mi teď naplňovala ţivot. Na záchodcích za mnou přišel ve zkouřeném stavu Vláďa a říká: „Ta tvoje je fakt dobrá. Kočena, fakt. Kdy mě s ní seznámíš?“ A já jsem ji později se všemi seznámil. Přijali ji mezi sebe dobře a dobře jsem si všiml, jak po ní hoši pokukují. Líbila se jim. Byl jsem pyšný. Henry mi později řekl, ţe tak krásné oči, jako má Margit, ještě neviděl. Toho jsem si byl dobře vědom a hřebínek mi povyrostl ještě víc. Kdyţ jsem ji šel večer doprovodit na intr, šli jsme přes náměstí. „Pojď, půjdeme do kašny!“ řekla spontánně Margit. Přišlo mi to bláznivé. Takovou holku jsem ještě nepotkal. Vyhrnula si sukni, vlezla si bosá do kašny a máčela si vlasy. Její mokré 73
tričko se jí přilepilo na tělo a já tak viděl, co se pod ním skrývá. Byl jsem vzrušený. Začali jsme po sobě šplíchat vodu a smáli se, jak malé děti. „Boţe, jsem tak šťastný!“ zvolal jsem z plných plic. Bylo to uţ rok, co jsme spolu chodili a máti jsem uţ o své známosti pověděl. Ale ţe je romka, to jsem ještě nepřiznal. „A kdy jí přivedeš ukázat?“ ptala se matka. „Doufám, ţe je z dobré rodiny.“ „Jo, mami. Z dobré rodiny je. Z normální dobré rómské rodiny.“ A čekal jsem na její reakci. Protoţe jsem matku dobře znal, věděl jsem, jak zareaguje. Nemýlil jsem se. „Coţe? Já snad špatně slyším? Tomáši, to je snad nejapný ţert?“ Pak následovala hodinová přednáška o rozdílných kulturách. „Mami, prostě jsem se do ní zamiloval a jsem s ní šťastný. Prosím, zkus mě pochopit!“ Ale nepochopila a nebavila se se mnou, jako kdybych něco provedl. Neměl jsem to s ní lehké. Ale od lásky k Margaritě mě neodvedlo nic. Dál jsem si uţíval naší zamilovanosti a chodil s ní dál. Neříkám, občas jsme se pohádali pro její nespolehlivost a pro moji výbušnost, ale stejně jsme se měli rádi. Pro smíření chodila za mnou 74
většinou ona, protoţe já jsem potřeboval na zklidnění delší dobu. Zatímco ona rychle na spory zapomínala. Do Mydlova k jejím rodičům jsme na víkendy jezdili docela často, protoţe ti mě brali v pohodě. Jednoho dne jsem se v Mydlově dokonce setkal s tím jejím bývalým. Janko mu říkali. Margit byla celá natěšená na cikánskou zábavu. Začínala v šest Pod hájkem. Tak jsme šli. A šla s námi celá jejich početná rodina. Muzika byla fakt světová. Jejich hudbu jsem měl rád. Byla taková ţivá, plná emocí. Dobře jsem se bavil a Margit byla ve svém ţivlu. Její tančící tělo bylo středem pozornosti. Tanec měla v krvi. Moc jí to ten večer slušelo a já byl na ni pyšný. Ale něco mi tu nesedělo. A to nabouchaný kluk tmavé pleti s kérkou na krku, v bílé košili, který si pohazoval s kudlou a pozoroval mě. Zeptal jsem se Margit, jestli neví, proč se na mě ten kluk tak dívá. „To je Janko, víš. A ţárlí. Proto tak čumí.“ Nic si z toho nedělala a bavila se vesele dál. Ale já jsem měl špatný pocit. Taky ţe jo. Kdyţ jsme tančili s mou milou plouţák a já se ponořil do krásné cikánské muziky, v tom mi někdo poklepal na rameno. A byl to Janko. „Hele, nechej Margitu na pokoji!“ řekl mi. 75
„Neotravuj,“ odbyl jsem ho. Cítil jsem z něho pach kořalky a viděl jsem mu nenávist v očích. Neţ jsem se stačil vzpamatovat, jednu mi natáhl. Zvedl jsem se ze země a vrátil mu to. Margitina rodina se mi snaţila pomoct. Zamíchalo se do toho několik lidí a byla z toho mela jak ve filmu. Ráno jsem se probudil a bolelo mě celé tělo. Cítil jsem napuchlou tvář a štípalo mě oko. To, co jsem spatřil potom v zrcadle, mě samotného vylekalo. Margit mě ošetřovala, dávala mi studené obklady a foukala mi na bolístky. „Ty můj malej chudáčku. Ty můj cukroušku, ušáčku, miláčku, medvídku...“ hladila mě a pusinkovala. To mi dělalo samozřejmě dobře, ale neměl jsem jiţ chuť se někdy účastnit podobné veselky. Ve škole i na ubytovně jsem sklidil smích a pár poznámek. „Tak to byla daň za to krásné s Margaritou,“ říkal jsem si pro sebe na pokoji při zírání do stropu. Matce jsem se vyhýbal, neţ se rány zahojily.
76
11. Jednou jsem měl na vrátnici telefon. Byla to teta Květa, která mi oznámila, ţe má matka je v nemocnici. Hrozně jsem se vylekal. Měl jsem výčitky svědomí, ţe jsem ji v poslední době zanedbával. Omluvil jsem se ve škole a jel jsem do svého rodného města prvním autobusem. Měl jsem o ní fakt strach. Prý měla silné bolesti ţaludku a odvezla ji záchranka. V nemocnici jsem ji našel na pokoji číslo 6. Leţela v posteli a její první věta byla: „Tak aţ nemoc tě přiměla, abys přijel.“ „Mami...“ Chytil jsem ji za ruku a bylo mi jí hrozně líto. „Praskl mi ţaludeční vřed. To ti byla taková bolest!“ Moje výčitky vzrostly. „Mami, je mi to tak líto. Musíš se uzdravit.“ „Tomášku, jestli umřu, viď, ţe si najdeš jinou dívku. Třeba od vás, ze školy. Jistě je tam plno hezkých děvčat.“ Nevěděl jsem, co jí mám na to říct. „Ale co bys umírala. Máš tuhý kořínek, ještě nás tu všechny přeţiješ.“ A snaţil jsem se na ni usmívat, ale moc mi to nešlo. Políbil jsem ji na čelo. V očích jsem měl slzy. Kdyţ jsem se vracel zpátky na kolej, bylo mi 77
všelijak. Byl jsem plný rozpolcenosti a poprvé v ţivotě jsem se modlil k Bohu, aby se matka uzdravila. Naštěstí se z toho matka brzy dostala a já si s úlevou oddechl. Ale náš vztah s Margaritou nějak ochladl. Miloval jsem ji sice stále, ale fakt mě štvala tou svojí nezodpovědností. Kdyţ jsme si domluvili schůzku, tak si kolikrát nepřišla a na něco se vymluvila. Podezíral jsem ji, ţe někoho má. Občas jsem prokoukl, ţe mi lţe. Lhala s naprostou lehkostí. Kolikrát mi přišla tak nedostupná, ale já po ní stále touţil. Blíţily se prázdniny a já se těšil, jak si to uţiju. Naskytla se mi moţnost odjet do Španělska na brigádu. Na sběr pomerančů. A protoţe bylo krátce po převratu, povaţoval jsem to za vítězství. Nabídku jsem přijal. Ale neţ odjedu, uţiju si první polovinu prázdnin v radovánkách s Margaritou. Chtěl jsem s ní strávit nějaký čas u přehrady.
78
12. Začaly prázdniny a my si to mašírovali vlakem k přehradě, směr jiţní Morava. Byli jsme dobře vybaveni na stanování. Počasí se nám fakt vydařilo a my si to báječně uţívali. Bylo to jedno z nejkrásnějších období mého ţivota a rád na to vzpomínám doteď. Ve vodě jsme dováděli jak malé děti. Milovali jsme se absolutně všude. Často jsme opékali, jezdili jsme na výlety, poznávali krásy okolí, chodili jsme na hřiby a navštívili jsme zámek. Kolem přehrady bylo několik hospůdek a my si oblíbili hospodu „U jabka“. Sedělo se venku a měli to v pronájmu tři bráchové, kteří se do zavíračky často sami spráskali jak psi. Pouštěli dobrou muziku a chodili tam samí pohodáři. Přijeli tam dokonce dva Holanďané s roztomilým labradorem. Jeden z nich měl dredy aţ po pás a já se procvičil v angličtině. Taky jsme rádi chodili do města, kde měli něco zcela výjimečného pro můj jazyk. Kdykoliv, i v noci, jsme si mohli dát ještě teplou housku se zapečenou slaninou z okýnka. To jsem si skutečně vychutnával. Ten týden tam utekl jak voda a vraceli jsme se domů. Cítil jsem, ţe tyto záţitky nás dali zase dohromady. 79
A já si slíbil, ţe nějaký čas prázdnin strávím ještě se svou drahocennou matkou. Matka byla jak vyměněná a konečně se ke mně chovala s láskou. Hýčkala si mě, ale uţ na mě tolik netlačila. Slíbil jsem jí, ţe s ní zajedu za tetou Květou. U tety jsem se cítil jak v babinci. Samé ţenské. Ještě, ţe tam byl alespoň strýc Mira, s kterým se dalo mluvit normálně po chlapsku. Dokonce jsme zašli do hospody na návsi. Nemohl jsem si zvyknout na jejich hanácký přízvuk. Ale uţil jsem si tam báječného jídla. Teta Květa jídlem nešetřila a bylo to na ní vidět, ţe je labuţník. Měli jsme to v rodině. Margitku jsem neviděl celý týden a pak se rozhodl, ţe za ní pojedu. Chtěl jsem se s ní rozloučit, neţ odjedu do Španělska. Byl jsem tam celý víkend, ale Margit mi přišla nějaká divná. Něco mi tu nehrálo. Ale ona tvrdila, ţe je všechno v pořádku. „Margitko, počkáš na mě ten měsíc?“ zeptal jsem se jí a bál se, abych o ni nepřišel. A ona na to, ţe počká. Ale odjíţděl jsem se špatným pocitem.
80
13. Příjezd do Španělska jsem proţíval s nadšením. Ale to jsem ještě netušil, co mě čeká. Bylo to poprvé, co jsem byl takhle v cizině, kdyţ nepočítám pobyt u moře v Jugoslávii ve svých deseti letech. Do Španělska jsme jeli já, Venca z koleje a dva neznámí kluci. Práce byla poměrně náročná a já se nemohl aklimatizovat. To horko bylo neúnosné. Ale těšil jsem se na finanční odměnu, kterou nám slíbili. Makali jsme od rána do večera a volno jsme měli akorát v neděli. Málokdy jsme se šli pobavit, neboť jsme byli strašně unavení. Kaţdý den jsem si sliboval, ţe se budu raději učit, neţ takhle dřít. Kaţdý večer jsem padal únavou a myslel na mou Margaritu. Škoda, ţe tu není se mnou! Mé myšlenky občas spadaly k pesimismu a já se bál, aby si Margit nenašla někoho jiného. S její povahou k tomu mohlo docela dobře dojít. S klukama jsme si o sobě řekli snad úplně všechno. Vylíčili jsme si snad celý náš ţivot. Ostatním jsme nerozuměli, i kdyţ ze španělštiny jsem leccos pochytil. Kdyţ se tento nekonečný měsíc blíţil ke konci, s nedočkavostí jsme očekávali naší výplatu. K našemu zklamání jsme dostali jen polovinu slíbené částky. Zbytek nám 81
prý pošlou. Ty peníze jsme samozřejmě uţ nikdy neviděli. I kdyţ jsme dostali na tehdejší poměry slušné peníze, byli jsme zklamáni, ţe jich mohlo být jednou tolik. S úlevou jsme odjíţděli domů. Strašně jsem se na svou lásku těšil. Pobyt ve Španělsku mi dal víc pokory do ţivota a váţil jsem si toho, co doma mám. Na takovou zkušenost nikdy nezapomenu, ale uţ bych si to víckrát nezopakoval. Máti mě vítala s pláčem a byla ráda, ţe jsem doma. „Tomášku, tolik jsem se o tebe bála!“ A já jsem jí za vydělané peníze pozval na oběd a koupil jí dárek, další kousek do její sbírky porcelánu. Byl jsem tak rád, ţe jsem doma.
14. Po třech dnech doma jsem se rozhodl, ţe navštívím Margaritu. Měl jsem pro ni ze Španělska hezký přívěšek na krk. Věděl jsem, ţe má ráda šperky a cinkrlátka všeho druhu. „Dobrý den, je Margit doma?“ zeptal jsem se jejího otce při příjezdu do Mydlova.
82
„Ne, není. Jela někam za kamarádkou,“ odpověděl mi otec ve dveřích. „A kdy se vrátí?“ „Jó, to já nevím. Tomíku, jeď domů.“ A mě to bylo divné. Uţ to, ţe její, jindy přívětiví rodiče, mě nepozvali ani dál. Otec mi zavřel dveře před nosem. Dodnes si myslím, ţe se tenkrát nechala zapírat. Měl jsem z toho špatný pocit. Někde vevnitř jsem měl pocit, ţe jsem Margaritu ztratil. Mé tušení bylo správné. Začala škola a vše se zaběhlo opět do studentského koloběhu. S Vencou jsme se po chlapsku přivítali a vzpomínali na Španělsko. Profesor Dláha byl jak vyměněný. Později se rozneslo, ţe si našel k sobě drahou polovičku, taky učitelku v důchodu. Ale moje radost poklesla. Vyhledával jsem Margaritu, kde jsem mohl, ale marně. Rozhodl jsem se, ţe za ní půjdu rovnou na intr. Pověřil jsem jakousi holku, ať mi Margarit zavolá. Po chvilce se holka s brýlemi vrátila a říká: „Prej za ní nemáš chodit, ţe uţ s tebou nechce být.“ Nevěřil jsem svým vlastním uším, i kdyţ jsem to tušil. „Mohla by mi to povědět sama?!!!“ zařval jsem směrem k oknům dívčího internátu. Jedno okno se hlasitě zavřelo. Vjel do mě takový adrenalin, 83
měl jsem vztek. „Hele, běţ jí říct, ať mi to přijde říct sama,“ řekl jsem té holce. „Podívej, já nejsem ţádnej váš poslíček,“ odpověděla a šla si po svých. Vjel do mě takový vztek a měl jsem potřebu se pořádně opít. Zamířil jsem do klubu. Sedl jsem si sám ke stolu. O dva stoly dál seděli tři kluci, které jsem dobře znal. „Tome, pojď za námi, co tam sedíš tak sám?“ „Díky Henry, ale potřebuju být sám,“ odpověděl jsem. Kopal jsem jedno pivo za druhým a utápěl se ve svém ţalu. Měl jsem sto chutí bouchnout pěstí do stolu a zároveň se mi chtělo brečet. Ale drţel jsem se. Přemýšlel jsem. Proč? Proč se se mnou rozešla, proč uţ mě nechce? Musí za tím být někdo jiný! Prostě nevydrţela čekat jeden blbej měsíc! U srdce jsem měl absolutní úzkost a utápěl se v alkoholu. Musel na mě být hrozný pohled. K úplnému opití mi stačilo málo. Hlavní roli tu hrála moje psychika. Uţ ani nevím, jak jsem došel na ubytovnu. Ráno to nebylo o nic lepší. Ve škole jsem byl duchem nepřítomný a moje nálady hluboce poklesly. I spolubydlící Vašek mi řekl, ţe se se mnou nedá bavit, i kdyţ věděl, jak se situace má. Školu jsem dost zanedbával, vynechával jsem přenášky a šlo to se mnou celkově z kopce. 84
Nemohl jsem se s naším rozchodem smířit. Vţdyť jsem ji tolik miloval! Jednou, zrovna pršelo a mně nevadily kapky deště, stál jsem v parku a moje hořící cigareta mokla. V tom jsem ji uviděl. Šla směrem ke mně. Poznal bych ji na sto honů. „Ahoj,“ řekla mi. „Ahoj,“ nevěděl jsem, jak rozhovor začít. „Nemyslíš, ţe mi dluţíš vysvětlení?“ řekl jsem jí. „Tomíku..., víš, já... uţ tě nemiluju. Vrátila jsem se k Jankovi.“ „Margit, jak si mohla! Tolik mě to bolí. Já tě přece miluji!“ „Nezlob se, Tome,“ a pomalu odkráčela. Stál jsem tam jak opařený a byl jsem od deště celý zmáčený. Chtělo se mi strašně brečet, i kdyţ jsem chlap. Měl jsem na sebe vztek, ţe jsem tak sentimentální. Svět se mi zcela zhroutil. Přívěšek, který jsem pro ni dovezl ze Španělska, jsem hodil z mostu do řeky a měl jsem sto chutí tam skočit taky. Teď uţ nemá cenu ţít... „Margit!!! Jak jsi mohla!!!“ zařval jsem do ticha a slyšel následnou ozvěnu. Vše jsem viděl v černých barvách a trvalo mi dost dlouho, neţ jsem se z toho dostal. Jediný, kdo byl spokojený, byla moje máti. „Neboj, Tomášku. Ještě budeš mít plno lásek. 85
Ta pravá teprve přijde.“ Ale tak silnou lásku uţ jsem nikdy neproţil.
15. Z alkoholových excesů jsem se časem vyhrabal a začal makat na škole. Blíţil se čas závěrečných zkoušek a já si umínil, ţe titul inţenýra získám. Do učení jsem se pořádně ponořil a stal se ze mě vzorný šprt. Profesor Dláha si liboval: „No vidíte, pane kolego, ţe to jde, kdyţ se chce.“ Margarita měla před maturitou. Poslední dny mého studia na vysoké škole jsem ji potkal, kde jinde, neţ v parku. Seděla na lavičce a lízala zmrzlinu. Kdyţ jsem se na ni podíval pořádně, nevěřil jsem svým očím. Ona byla těhotná! Mohla být tak v pátém, moţná šestém měsíci. Šel jsem kolem ní a usmál se nad jejím kulatícím se bříškem. Tak přece se jí splní sen, mít hodně dětí. „Ahoj Margitko, můţu na chvilku?“ a sedl jsem si vedle ní. „Tak se ti splní tvůj sen,“ a ukázal jsem na její
86
bříško. „Moc ti to sluší, Margit,“ řekl jsem intimně. „Díky,“ usmála se, „čekáme s Jankem holčičku. Bude se jmenovat po mně.“ „Tak s Jankem... Tak ať se ti v ţivotě daří.“ Snaţil jsem se jí úsměv opětovat, ale bylo mi do breku. Odcházel jsem směrem do města. Pocity jsem měl smíšené. Zavál jsem ve vzpomínkách na náš krásný společný rok a půl vzájemné lásky. Bylo to to nejkrásnější, co jsem se ţenskou proţil. Takový vztah, plný spontánnosti a zamilovanosti, jsem uţ nikdy neproţil. Měl jsem úzko u srdce, ale asi to tak mělo být. Můj oblíbený klub zavřeli a tím skončila moje role bohéma. Bylo mi to moc líto. Závěrečné zkoušky jsem úspěšně sloţil a titul jsem získal. Brzy jsem si našel místo v jedné agentuře s velmi slušným nástupním platem. Margaritu jsem uţ víckrát neviděl. Asi to tak mělo být. Byla to ta nejkrásnější studentská láska, ale kdyţ se dívám pozpátku, vím, ţe pro můj další ţivot by to dobrý nebylo. Přece jen patřila asi k tomu Jankovi. Časem jsem začal chodit s Ivanou, kterou jsem potkal u nás ve firmě. Zamilovanost u mě sice nevzplála, ale Ivana mi přišla fajn. Byla to inteligentní holka a měla o mě zájem. Nenápadným způsobem si mě omotala kolem 87
prstu. Moje matka byla z tohoto vztahu v sedmém nebi a s „Ivankou“ si báječně rozuměla. S Ivanou jsme později zaloţili rodinu. Narodili se nám dva kluci. Teď ţiju běţný rodinný ţivot. Z práce do práce, abych uţivil rodinu, a občas vyvezu rodinu na nějaký ten výlet. Jednou za rok řádná dovolená. A tak pořád dokola. Někdy zabrouzdám v myšlenkách k Margaritě a s úsměvem vzpomínám na ten bohémský ţivot, který se uţ nikdy nevrátí. A Margit, ta mi zůstala v srdci...
88
Část třetí
Láska neláska
89
1. Mé dětství nebylo zrovna růţové. Narodila jsem se matce, která pracovala jako účetní. Můj biologický otec od nás odešel, kdyţ mi byly tři roky. Pak jsme ţily nějakou dobu sami a vzpomínky mi říkají, ţe toto krátké období bylo hezké, protoţe se mi matka s láskou věnovala. Pak následoval ţivot s jedním otčímem, s druhým otčímem. Nikdy se u nás nešetřilo alkoholem. Kolikrát jsem si říkala, jak můţe matka zvládat své zaměstnání po domácích alkoholových dýchánkách. Ale před okolím nic nedala najevo. Má minulost byla občas plná násilí. Pamatuji si několik fyzických ublíţení ze strany otčímů. Schytala to nejen máti, ale i já. Cítila jsem se na světě tak sama a zoufalá. Přála jsem si alespoň sourozence. To se mi podařilo, kdyţ mi bylo deset let. Narodila se mi sestra a konečně jsem někoho měla. Byla jsem jí druhou matkou a často se o ni starala. Dost jsem se na ni upjala. Po hádkách otčíma a mé matky jsem alespoň doufala, ţe matka se se mnou sblíţí. Sblíţila, ale jen na chvilku. Pak se zase oddávala svému milenci a já jsem šla stranou. Potřebovala jsem tolik lásky! Tu jsem nacházela alespoň občas, 90
kdyţ jsem jezdívala k babičce. Tu jsem měla hodně ráda. V podstatě celé dětství jsem se těšila, aţ vyrostu a budu dospělá. Těšila jsem se, aţ od toho všeho uteču a budu si ţít svůj ţivot. Zapřísahala jsem se, ţe mé děti budou ţít v klidné a láskyplné rodině. Mé vysvobození přišlo sloţením maturitních zkoušek. Následující prázdniny jsem přijala hned první práci, která se mi naskytla. Bylo to místo v jednom marketu a já jsem začala hledat podnájem. A to se mi podařilo. Našla jsem si malý byteček v přízemí, nedaleko za městem. Byl sice levný, ale zdi byly lehce plesnivé a byla tam hrozná zima. Odnesla jsem to zánětem močových cest. Bylo to, jako by mě hodili do vody a já neuměla plavat. Musela jsem se najednou starat sama o sebe a zvyknout si na samostatný ţivot. I kdyţ začátky byly těţké, konečně jsem cítila svobodu a utekla jsem tak od násilnického rodinného ţivota plného alkoholu. Teď, kdyţ jsem byla sama, ale spokojená, ze srdce jsem si přála nějakého partnera, s kterým zaloţím rodinu. Milovala jsem děti a strašně si jednou dítě přála. Mé přání mít partnera se mi vyplnilo. Do našeho marketu chodil jeden kluk a naše oči po 91
sobě pokukovaly. Bylo to fakt nápadné. Moc se mi líbil. Měl hnědé oči, tmavé vlasy a jak se mi potom představil, jmenoval se Petr. Petr měl ten nejkrásnější úsměv na světě. Tím mě okouzlil. „Slečno, nešla byste někam na kafe? Nebo na deci vína? Uţ dlouho vás tu pozoruji,“ začal svůj rozhovor. Div, ţe jsem se nerozplynula a souhlasila jsem. Dali jsme si sraz v osm „U štírů“. Na svou první schůzku jsem se důkladně připravila a chtěla jsem být hezká. Kdyţ jsem před osmou vešla na smluvené místo, můj tajný ctitel tam uţ seděl. „Dobrý večer,“ pozdravil mě vznešeně a sundal mi kabát. „Dobrý večer,“ odpověděla jsem a podivila jsem se nad jeho galantností. Tak tohle jsem ještě nezaţila. „Tak bychom si mohli tykat, já jsem Nikol,“ začala jsem. „A já Petr,“ představil se. Dali jsme si pusu na seznámení. Objednala jsem si vinný střik, on dvojku bílého a vedli jsme dvouhodinový rozhovor. Vyprávěl mi o svém zaměstnání ve firmě, kterou vlastní jeho otec. Jeho otec byl původem Albánec a později jsem pochopila, ţe Petr svou povahu zdědil právě po něm. S Petrem mi bylo fajn a po dvou hodinách mě doprovodil na 92
poslední autobus. Nezapomněli jsme si vyměnit telefonní čísla.
2.
Chodila jsem stále do práce a Petr mě občas po práci vyzvedl. Začali jsme spolu chodit. A já byla konečně šťastná, ţe někoho mám, ţe někam patřím. Můj ţivot uţ nebyl šedivý a plný strachu. Naopak, Petr se ke mně choval galantně a já jsem měla pocit bezpečí. Uţ jenom to, ţe mi otvíral dveře, nesnesl, abych tahala těţkou tašku, platil za mě a tak. „Jsi prostě můj rytíř, Peti,“ říkávala jsem mu. Společný čas jsme trávili většinou u něho doma. Měl krásný slunečný byt s vysokými stropy. Fakt luxus. Pochopila jsem, ţe firma jeho otce vydělává víc neţ dost a Petr měl u sebe vţdy hodně peněz. Zahrnoval mě dárky, zval mě na večeře, na koncerty, do kina. Dokonce mě pozval v zimě na týden do Rakouska. V Rakousku jsme si uţili báječného lyţování a radovánek na hotelu. Cítila
93
jsem se jako královna. Byl to pro mě příliš velký skok. Z chudé nešťastné dívky jsem se stala šťastnou a dobře zabezpečenou. Jednou mě Petr pozval k sobě domů na večeři. Jeho původně albánské jídlo bylo zajímavé a my si dali po večeři červené víno. Sedli jsme si před krb, drţeli se za ruce a povídali jsme si. „Nikol,“ zadíval se do mých očí, „co kdybychom spolu začali bydlet? Můţeš se nastěhovat ke mně. Chodíme spolu uţ půl roku a já vím, ţe s tebou chci být do konce ţivota.“ Jeho rozhodnutí mi přišlo unáhlené. „Peti, víš... nech mi čas na rozmyšlenou.“ To se mu nelíbilo a tvářil se dotčeně. Nakonec jsem souhlasila. S úzkostí v srdci jsem opouštěla svůj útulný byteček, kde jsem měla soukromí, ale těšila se na společný ţivot s Petrem. Stěhování a vše kolem zařídil samozřejmě Petr. Měla jsem se jako v bavlnce. Bylo o mě postaráno ve všech směrech. Moţná aţ moc. „Jednou, aţ budeme mít rodinu, budeš doma s dětmi. Nemusíš chodit do práce, postarám se o vás,“ sdělil mi zcela rozhodně. Ten pocit, ţe jsem obskakována, mi dělal dobře, ale cítila jsem z jeho strany jakýsi nátlak. Zcela nenápadně mi dával najevo, ţe se mu nelíbí, kdyţ se stýkám se 94
svými přáteli. Časem jsem se s nimi přestala stýkat úplně. A já si ani neuvědomovala, ţe mě Petr dostal tam, kam chtěl. Chtěl mě odříznout od okolního světa a mít mě jenom pro sebe. Na to jsem ale přišla aţ pozdě. V práci toho bylo hodně a navíc nám vypadla Vlasta. Měla nemocné děti a neměla hlídání. Dělala jsem přesčas a padala jsem únavou. Hrozně jsem se těšila domů, aţ si odpočinu. Domů jsem přišla jako první a sedla si do kuchyně. Nohy jsem si natáhla přes druhou ţidli a odpočívala jsem. Po chvilce jsem slyšela klíče v zámku. „Ahoj, miláčku!“ ozvalo se z předsíně. Můj milý za mnou přišel, ţe mi dá pusu na přivítanou. Kdyţ mě viděl ještě v dţínách, zamračil se. „Tys jako přišla teprve teď?“ „Jo, jsem utahaná jak kotě. Vypadla nám Vlasta, má nemocná děcka a my děláme za ni,“ odpověděla jsem. Mezi námi nastalo ticho. Otevřel lednici. „My jako nemáme nic teplého na večeři?“ řekl naštvaně. „Vţdyť jsem přišla teprve teď, Peti.“ Práskl dvířky od lednice a zavřel se v pokoji. Byla jsem vystrašená z jeho chování a tak jsem mu rychle připravovala něco studeného k večeři. Donesla jsem mu to do obývacího pokoje. A on 95
místo poděkování mlčel. Kdyţ se najedl, přišel se mi omluvit, ţe prý byl podráţděný z hladu. Mělo to být uţ tehdy pro mě varování, ale já nad tím mávla rukou a dávala si pozor, aby měl příště nachystanou večeři.
3.
To, ţe se Petr během těch tří měsíců společného bydlení dost změnil, jsem si všimla, ale nechtěla jsem si to přiznat. Dnes si říkám, proč jsem s ním vlastně byla. Ale odpověď je jasná. Byla jsem ráda, ţe o mě někdo pečuje, ţe má někdo o mě zájem a hlavně, ţe dostávám lásku, která mi v ţivotě tolik chyběla. Nemůţu říct, ţe bylo všechno špatně, zaţívali jsme i hezké chvíle. Třeba, kdyţ mě Petr pozval na večeři a při svíčkách jsme si povídali. Plánovali jsme svou budoucnost v růţových barvách. Měli jsme také několik přátel, přesněji řečeno jeho přátel, s kterými jsme se stýkali. A já jsem byla ráda, ţe se alespoň takto dostanu mezi
96
lidi. Moji přátelé nepřicházeli v úvahu. Já jsem uţ své známé vlastně ani neměla. Jednou k nám Petr pozval své přátele, ţe si uděláme malý večírek a nakoupil jídlo. „Miláčku, něco uvař. Chci, aby to bylo perfektní, nechci se před nimi shodit.“ A já poslechla. Vzorně jsem uklidila, uvařila a očekávala příchod návštěvy. Petr se zatím vykoupal a oblékl se do slušivé košile. Košile měl rád. Věděl, ţe mu sluší. „Ahoj!!“ přivítali jsme návštěvu. Jiří byl ze stejného podniku, jako Petr. A jeho partnerka Zuzana byla docela sympatická holka. Servírovala jsem čínu, opékané brambory a několik druhů zeleniny. „Jsi skvělá, miláčku,“ řekl mi před všemi chlubivě Petr. „Ještě přisolit. Drahá, můţeš mi podat sůl?“ Cítila jsem, jak se můj partner přetvařuje a lehce se předvádí. Ale za návštěvu jsem byla ráda. Pak jsem donesla šampaňské. „Á, moje oblíbené šampaňské!“ dodal. Bavili jsme se docela dobře, pojídali chlebíčky a pili šampaňské. Chlapi si dali i whisky. Kdyţ jsem šla do kuchyně doplnit mísu, přišel za mnou Petr. „Můţeš mi říct, proč nemáme led?“ „No, tak prostě nemáme,“ odpověděla jsem. 97
„V kaţdé dobré domácnosti je led!“ Cítila jsem, jak na mě Petr tlačí a bylo mi to nepříjemné. Byla jsem před ním stále ve střehu. Chtěl mě mít za dokonalou a mé nedokonalosti mi dával silně najevo. Poslouchali jsme muziku. Petr nám pustil i albánskou, kterou měl rád. U nich doma ji poslouchali často. Došlo i k plouţákům. Lehce jsme se opili do nálady a návštěva pak odešla. „Nemusela ses chovat tak vyzývavě, drahá.“ „Vyzývavě? Vţdyť jsem se chovala, jak domácí puťka! Tolik jsem se snaţila.“ Zase jsem cítila z jeho strany nátlak. „Dobře jsem si všiml, jak jsi po Jiřím pokukovala.“ „Ale Petře, dívala jsem se na něho úplně normálně!“ vjel do mě vztek. „Říkám ti, ţe ses dívala vyzývavě!!!“ A já jsem to radši nechala být. Zítra si s Petrem musím promluvit, za střízliva.
98
4. Ráno jsem seděla u snídaně a mrzelo mě, jak se Petr ke mně chová. V tom přišel za mnou do kuchyně. „Dobré ráno, miláčku,“ políbil mě do vlasů. „Copak máme dobrého k snídani?“ Posadil se ke stolu a začal snídat. „Petře, musíme si promluvit. Nelíbí se mi, jak ses ke mně včera choval. Na Jiřího jsem se vyzývavě nedívala a budu ráda, kdyţ občas oceníš mou snahu,“ začala jsem náš rozhovor. „Snahu? Myslíš, ţe já se nesnaţím? Jsem v práci od rána do večera, abychom se měli dobře! A vůbec, můţeš mě nechat najíst v klidu!“ A já jsem uraţeně odkráčela do loţnice. Vzala jsem si časák, ale nemohla jsem se soustředit. „Přece si nenechám všechno líbit!“ říkala jsem si pro sebe. Po chvilce absolutního klidu za mnou přišel. Zřejmě se uţ najedl, nervák jeden. „Promiň miláčku za ten včerejšek. Byl jsem opilý a to se nepočítá. I ty někdy vypustíš něco, čeho pak lituješ, ne?“ A snaţil se se mnou usmířit. Hrála jsem ještě chvíli uraţenou a nedostupnou, ale pak jsem mu to odpustila. Po hádce přišlo milování, jako vţdy. Někdy jsem 99
měla pocit, ţe mu to tak vyhovuje. Nastalo pondělí a já šla do práce na ranní. Dovezli zase nějaké zboţí a já šla doplňovat. Někdy to byla fakt dřina a já toho měla plný zuby. Ale byla jsem ráda za to, ţe jsem mezi lidmi. Nejraději jsem měla pauzu, kdy jsme se ţenskými svačily na šatně a vedly jsme debaty. Při kávě jsme si často povídaly o našem soukromém ţivotě. Pozorně jsem poslouchala, jak to mají ostatní doma. Naše zkušenosti s muţskými se dost lišily. A hlavní rozdíl byl v tom, ţe kolegyně měly většinou děti. A zaměřovaly se hlavně na ně. Po pauze jsme šly zase makat. Ke konci šichty za mnou přišla máti a řekla mi, ţe se mnou potřebuje mluvit. Chodila za mnou často, kdyţ měla problémy a já jsem ji měla vţdy vyslechnout. „Rozvádím se, Nikol. Našla jsem ho s jinou v posteli!“ a začala brečet s kapesníkem v ruce. Její zpráva mě nijak nepřekvapila. Ale bylo mi jí líto, tak jsem se ji snaţila utišit. Zašly jsme do blízké restaurace a daly jsme si bramborové placky a pivo. Placky tam měly fakt skvělé. „Prosím tě, co já mám dělat? Hajzl jeden, musel mě podvádět uţ delší dobu!“ řekla vztekle a pro sprosté slovo nešla daleko. Bývala vůbec doma dost vulgární. Myslím, ţe se to naučila od 100
svého partnera. „To mi pořádně zaplatí! Zničil mi celý ţivot!“ pokračovala ve své nenávisti. Během našeho rozhovoru mi zazvonil mobil. Kdo jiný, neţ Petr. „Ano, miláčku? Šla jsem posedět s mamkou, řešíme něco důleţitého. Přijdu za chvilku.“ Ale jemu se to samozřejmě nelíbilo. Prý nemá nic na večeři. „S mamkou, jo?“ zeptal se podezřívavě. „Ty jsi k němu tak miloučká! Ty dopadneš jak já, prosím tě. Trochu se vzpamatuj, Nikol. Nebo s tebou budou chlapi mávat jako se mnou,“ domlouvala mi máti. A já byla ráda, ţe tento rozhovor skončil. Při odchodu domů jsem měla trochu obavy, jak zas bude reagovat Petr. Horlivě jsem přemýšlela, proč mám v ţivotě tak negativní vztahy. Jestli to nebude mnou. Moţná, ţe jsem ke všem tak „miloučká“, jak říkala máti. Proto si ke mně kaţdý dovolí téměř cokoliv. I v práci jsem to zpozorovala. „A opravdu jsi byla s mamkou? A co jste tak důleţitého řešily? Fuj, z tebe jede pivo!“ vyslechla jsem si při příchodu domů. „Prosím tě, vţdyť jsem měla jenom jedno malé. Ty naděláš.“ Snaţila jsem to obrátit v legraci. „No a co bude na večeři?“ Zase ta známá fráze. To jeho kaţdodenní „co bude na večeři“ mě někdy váţně štvalo. Neţ by si připravil jídlo sám, 101
raději nejedl. Konečně byl večer a já šla spát s plnou hlavou toho, co ta mamka zas proţívá. Celý ţivot měla problematické chlapy a já se tím tolik natrápila. Ale uţ dost! Ţiju si svůj ţivot. Ráda ji podpořím, ale uţ se nemíním takto tím zaobírat.
5.
„Nikol, nahlas si v práci dovolenou od 25. července. Mám pro tebe překvapení, miláčku! Pojedeme k moři!“ řekl mi radostně jednou můj milý. „Peti, ty ţertuješ! K moři?“ Měla jsem strašnou radost. U moře jsem ještě nikdy nebyla a byl to můj sen. Představovala jsem si sama sebe, jak leţím na pláţi a nechávám se unášet vlnami moře. Přitáhl si mě k sobě a začal mě hladit. „Budeme tam jen my dva, o samotě. Budeme se koupat v moři a v barech se polévat šampaňským! Promilujeme se celou pláţí,“ zasnil se.
102
„Miláčku, jsem tolik nadšená, ale obávám se, ţe mi v práci nedají volno, kdy chci. Přednost mají matky s dětmi.“ „Nezájem. Pojedeš a hotovo. A kdyţ tě vyhodí, nastoupíš k nám na oddělení. Koneckonců, Štáchová odchází na mateřskou. A vůbec, s maturitou a děláš v obyčejným marketu. Měla bys mě lépe reprezentovat,“ řekl absolutně rozhodně. Kdyţ jsem šéfce nahlásila svůj plán a ţádala ji o dovolenou, odešla jsem s nepořízenou. „To nemyslíte váţně, Veselská. Víte přece, ţe v létě je nejvíc práce. A přednost mají ty, co mají děti. A pokud vím, vy ţádné nemáte, ţe?“ Přesně toto jsem čekala. „A vůbec, pokud se vám to nelíbí, nikdo vás tu nedrţí.“ dodala. Odcházela jsem se sklopenou hlavou a přemýšlela, jak to udělat. Taková moţnost, jet k moři. To si přece nenechám ujít! Dodala jsem si kuráţ a vracela jsem se zpátky do kanceláře. Zaťukala jsem a vešla. „Potřebujete ještě něco, Veselská?“ „Ano, ráda bych podala výpověď.“ Šéfka si sundala brýle a dívala se na mě stylem, ţe jsem se asi zbláznila. „Nu, dobrá. Jak myslíte,“ otočila se ke mně zády na kolečkové ţidli, „zajděte si na personální a dejte okamţitou výpověď. Na zaplnění vašeho 103
místa čeká dlouhá fronta,“ řekla mi nadřazeně. „Děkuji a hezký zbytek dne,“ neodpustila jsem si jedovatou poznámku a doufala jsem, ţe na Petrova slova se můţu spolehnout. „Ahoj Peti, tak jsem v práci nahlásila tu dovolenou! Šéfka mě samozřejmě neuvolnila, tak jsem dala výpověď. Co na to říkáš?“ řekla jsem při příchodu domů. „No co, nějak bylo, nějak bude,“ řekl s mávnutím ruky a moc se tím nezaobíral. Opět ho zajímalo, co bude k večeři.
6.
Na jednu stranu se mi ulevilo od nátlaku z práce, ale na druhou stranu mi chyběli lidi a rušná atmosféra marketu. Ale Petr měl pravdu, proč bych si s maturitou nenašla časem lepší místo. Říkala jsem si, ţe si to nějakou dobu doma uţiju, uţiju si dovolenou a pak začnu pracovat. Třeba bude volné místo ve firmě, kde pracuje Petr, ale raději bych někde jinde. Nemusíme být spolu pořád, ne? 104
Doma mi bylo sice smutno, ale uţívala jsem si odpočinku. Vstávala jsem pozdě, snídávala jsem na terase a uţívala sluníčko. Umyla jsem okna, vyprala záclony a udělala jsem generální úklid ve skříních. Od Petra jsem slýchávala, ţe mi to jenom prospělo. I kdyţ měl pochyby ţárlivosti, co dělám, kdyţ mám tolik času a jestli se prý s někým nestýkám. „Ale Peťušu, víš, ţe mám jenom tebe!“ objala jsem ho. Jednoho dne jsem se na terase opalovala a četla jsem kníţku. Konečně jsem měla čas na kníţky, protoţe čtení jsem skutečně milovala. V tom přišel Petr domů. „Jak to, ţe tady lítáš jen tak v kalhotkách?“ zeptal se mě nepříjemným tónem. „Hezky tě vítám doma, drahý. To nejsou kalhotky, ale plavky. Víš, je to druh prádla, který se pouţívá na opalování,“ odpověděla jsem tak trochu ironicky v dobré náladě. Přišlo mi, ţe mou pohodovou atmosféru mi chce mermomocí zkazit. „Podívej se, nepřeji si, abys tady lítala takhle polonahá. Vidí tě kde kdo od naproti z baráku.“ Jeho tón hlasu mi skutečně zkazil náladu. Jsem jeho majetek, či co? Nechtěla jsem ho více provokovat a šla mu opět chystat jídlo. Teď jsem měla na vaření čas a 105
tuto činnost si vychutnávala. V tomto směru byl Petr nadmíru spokojený. Po jídle se natáhl na gauč a pochválil mě, ţe tak dobře vařím. „Oblíkni si něco slušivého na sebe, půjdeme na koupák. Dnes uţ do práce nejdu,“ řekl mi a z dobrého jídla se mu zlepšila nálada. Na koupališti bylo narváno. Kdyţ jsme se opalovali, jezdila jsem mu lístkem po zádech. „A jak to, ţe ti nevadí, ţe jsem v plavkách tady? A doma tak ţárlíš.“ Po chvilce ticha přišla odpověď. „Neuvědomuješ si, ţe na tebe můţe čumět nějaký úchyl a co potom. V plavkách budeš jenom se mnou.“ Jeho vyjádření mi přišlo absurdní. Zase mě vytočil tím, ţe mi přikazoval. Nevěděla jsem, co mu mám na to říct. Měla jsem sto chutí ho praštit. „Petře, to je absurdní, co mi to tady vykládáš!“ a šla jsem si raději zaplavat. Kdyţ jsme byli dostatečně vyhřátí od sluníčka, zajeli jsme si za město do naší oblíbené restaurace. Byla fakt luxusní. Uprostřed místnosti byla fontána. Na zdi velké obrazy Benátek a neopominu ani zrcadlo přes jednu celou stěnu. Chodila tam samá smetánka. Na stolech byly velké svícny. Dala jsem si pstruha a dvojku bílého. S Petrem jsem si uţívala toho, o čem se mi dřív ani nezdálo. Tyto hezké chvilky 106
byly romantické. Obzvláště, kdyţ mi říkával hezká slovíčka, která chceme my ţeny slyšet. „Tolik mě přitahuješ, Nikol. Jsi tak krásná. Tolik tě miluji. Chci s tebou strávit celý ţivot!“ Po luxusní večeři došlo na vášnivé milování u nás doma. Toto léto bylo asi to nejhezčí období tohoto vztahu, ale netrvalo věčně.
7.
Druhý den ráno mě probudilo sluníčko a zpěv ptáků. Protahovala jsem se v posteli a v tom mi zvonil mobil. Á, mamka. Zvedla jsem to. „Ty, Nikol, ty ještě chrápeš, nebo co? Přijeď mi dnes pomoct s balením. Budu se uţ stěhovat. Ten debil mě uţ vyplatil. Čekám tě za hodinu, tak sebou laskavě pohni!“ Hm, pěkné ráno. Nic, nasnídám se, hodím se do gala a půjdu. Taky to mohla říct tak nějak laskavějším způsobem, třeba „prosím tě“. To jsou pořád nějaké příkazy, zákazy. S máti jsme balily veškeré věci a ţe jich nebylo málo. Celou dobu jsem poslouchala, co je
107
ten její bývalý zač a podobně. Proboha uţ dost! Její nadávky a negativismus mě zabíjel. Ale chápu, musí to mít teď těţké. Po dvou hodinách jsem odcházela s úlevou. Matka si neodpustila poznámku: „Ty a začni se sebou něco dělat! Jenom se válíš, nic neděláš. Měla bys nastoupit do práce. Jenom chátráš a necháš se vydrţovat od toho Petra, jak nějaká čuchta.“ Z jejích slov to ve mně vřelo. „Přeji ti hezký den, mami,“ řekla jsem při odchodu tak trochu ironicky. Lehká ironie byla jaksi mým druhem sebeobrany. Mé větě se napůl zasmála. Doma jsem si dala kafe a začala jsem vařit. Dnes udělám segeďák. Pustila jsem si muziku a uţívala osobní svobody. Po obědě jsem se šla projít a napadlo mě, ţe bych se nechala ostříhat. Svou blonďatou dlouhou hřívu nosím uţ od základky. Je na čase alespoň něco změnit. Zamířila jsem si to do kadeřnictví „Natálka“. Posadila jsem se do křesla a vychutnávala si, jak mě kadeřnice hýčká. Slyšela jsem zvuk stříhajících nůţek a v zrcadle jsem sledovala, jak pramínky vlasů padají na zem. Zaposlouchala jsem se do rozhovoru ostatních ţenských. Byla jsem od přírody hrozně zvědavá. S účesem jsem byla spokojená. Byla to dost 108
velká změna, ale měla jsem lehčí hlavu. A navíc, nepřišla jsem si vzhledově uţ tak dětská. Po cestě jsem si zašla na zmrzlinu a říkala jsem si, jak se mám dobře. Doma jsem ještě trochu pouklízela. Ať Petr nenamítá, ţe jsem doma a nic nedělám. V zámku zachrastily klíče. „Ahoj, Nikol! Tak jak ses měla?“ Při příchodu do kuchyně mu ztuhl úsměv na tváři. „Překvapení! Jak mi to sluší?“ zeptala jsem se na svůj nový účes. „To nemyslíš váţně? Kde máš vlasy?“ zeptal se mě Petr hloupě. „No, kde, kde. U kadeřníka přece. Tobě se to nelíbí?“ Moje nadšenost upadla po jeho reakci. „Ne, nelíbí,“ a odešel do obývacího pokoje. Opět mi zkazil náladu, namyšlenec jeden. Předpokládala jsem, ţe mu alespoň to jídlo zvedne náladu. Ale nezvedlo. Donesla jsem mu segedínský guláš na stůl. A neřekl mi ani to blbé „děkuji“. Do konce večera se mnou nepromluvil jediné slovo. Ráno mi volal z práce a omlouval se, ţe byl na mě nepříjemný. „Tolik mě to mrzí, promiň. Ale právě tvé krásné vlasy bylo to, co mě na tobě nejvíc přitahovalo.“ „A teď uţ tě nepřitahuji?“ vedla jsem dál náš 109
rozhovor. „Ale ano, ale těch vlasů je fakt škoda. No, však dorostou. Promiň, musím končit, mám důleţitý hovor. Pa, miláčku. Miluji tě, pa...“ Potom jsem přemýšlela, jak někdo můţe mít tak časté výkyvy nálad. Ale to jsem ještě netušila, co se v něm skutečně skrývá.
8.
„Nikinko,“ řekl jednou můj drahý, „jestlipak uţ balíš na cestu? Odjezd je za týden!“ „Miláčku, je ještě čas, stačí tři dny předem.“ Srdce mi poskočilo při myšlence, ţe za pár dní odlétáme k moři. Letadlem jsem ještě neletěla a nevěděla jsem, co mám od toho očekávat. Jen jsem se strašně těšila. „Já jenom, abys na nic nezapomněla, budu potom zlý!“ řekl s humorem v hlase. Fakt blbej styl humoru. Začala jsem si psát seznam, co budeme všechno potřebovat. Den D se blíţil a já hořela nedočkavostí. 110
V Řecku bylo jako v ráji. Moře průzračné, azurové. Pláţ byla písečná a nebylo tu ani tak narváno, jako na fotce v katalogu. Úţasně jsme si to uţívali. A toho jídla, co tu bylo! Nápoje v ceně. Pokoj byl taky luxusní a já jsem měla pocit, ţe se mi to jenom zdá. Petr byl ke mně neskutečně milý. Naše láska opět vzplála. Byl tolik pozorný, jako v začátcích našeho vztahu. Byla jsem v sedmém nebi. Chodili jsme v noci po venkovních zábavách a pak se milovali na pláţi nebo v moři, i kdyţ noční plavání tu bylo zakázáno. Petr se poléval šampaňským, přesně tak, jak si doma vysnil. Chvílemi se choval jako papaláš. Nikdy nezapomenu na náš kurz potápění. To, co jsem viděla na dně moře, bylo něco nepopsatelného. Všechno bylo prostě úţasné, aţ na malou nepříjemnost. Jednou jsme se pořádně pohádali. Leţeli jsme na pláţi a četli jsme si. Vtom Petr říká: „Miláčku, prosím, zajdi mi pro něco k pití. Něco nealko.“ A já vstala a šla k baru. Mohla jsem si vybrat ze široké škály nápojů. Tak jsem objednala míchaný nápoj s ovocem a ledem. U baru stál nějaký sympatický mladý cizinec a pohledem se mnou koketoval. Pak začal konverzaci v angličtině. „Do you speak english?“ Angličtina byla na střední škole mým 111
nejoblíbenějším předmětem, tak jsem si ji ráda zopakovala. Můj pohled zamířil k Petrovi na lehátko. Z dálky jsem zpozorovala jeho vraţedný pohled. S cizincem jsem se slovně rozloučila a ten mi chtěl políbit ruku. Ucukla jsem a pospíchala k našim lehátkům. „Co to jako mělo znamenat? Můţeš mi vysvětlit, co to jako bylo? Tak ty si vesele flirtuješ s nějakým borcem a ani ti nevadí, ţe se na tebe dívám? Co si myslíš, ţe u tebe jsem? Nějakej kus hadru, či co?“ Zas měl ten svůj záchvat vzteku a v očích výraz, ţe někoho zabije. „Peti, neblázni, vţdyť se jenom na něco ptal.“ „Tak na něco ptal. A co ta ruka? No chtěl ti líbat ruku! Půjdu mu dát do drţky.“ „Peťo, neblázni, vţdyť se nic nestalo!“ Petr vstal a šel směrem k baru. Fakt jsem se bála, ţe ho zmlátí. Ale naštěstí tam cizinec uţ nebyl. A Petr se u baru pořádně opil a to během chvilky. Kdyţ jsem přišla později na pokoj, Petr spal na posteli a hlasitě chrápal. Pak se napůl probudil a zabrblal: „Nikinko, já tě tak miluju...“ a spal dál. A já přemýšlela, jak můţe tak strašně ţárlit. Vţdyť jsem mu nedala nikdy příčinu! Bylo mi nad ním do breku. Rozhodla jsem se, ţe se půjdu projít. Ale měla jsem strach, ţe jestli se probudí, co zas 112
bude mít v hlavě. Procházela jsem nekonečně dlouhou ulicí a vnímala ten rušný noční ţivot. Kolem plno zábavy, obchody a stánky, které fungovaly i v noci. Lidé se radovali na tanečkách a já bych se tak ráda přidala. Ale mohl z toho být malér. Raději se jenom projdu a vrátím se zpátky na pokoj. Kdyţ jsem se vrátila, Petr naštěstí spal. Já si otevřela víno a šla si sednout na terasu. Poslouchala jsem ticho a v tichu cikády.
9. Těch deset dní dovolené u moře uteklo jako voda a my jsme se vraceli krásně opálení domů. „No vidíš, ţe ti to konečně sluší, kdyţ jsi opálená,“ pochválila mě matka. „Jinak jsi jak bledule, celej tvůj otec, prosím tě,“ neodpustila si jedovatou poznámku. „No a jak ses měla? Co ten tvůj Petr? A vůbec, kolik za tu dovolenou zaplatil?“ vyzvídala. A já jsem jí barvitě popisovala vše, teda téměř vše, co jsem proţila. Radovánky skončily a já se chystala do
113
práce. Nastoupila jsem k Petrovu otci do firmy, jako sekretářka. Brzy jsem se zaučila a práce mě bavila. Zvedala jsem telefony, psala na počítači a došlo i k občasnému setkání se zástupci z jiných firem. A Petr byl spokojený, teď mě měl pod kontrolou. Byl v kanceláři o patro výš. A kupodivu uţ tolik neţárlil. Ale jen dočasně. Pobytem ve firmě jsem měla moţnost Petrova otce poznat blíţe. Ano, byl to váţený pán v slušivém obleku se snědší pletí. Vypadal vskutku dobře, i kdyţ byl trochu při těle. Ale co mi na něm nesedělo, bylo to, ţe ţenám dával najevo, ţe jsou něco míň, neţ muţi. Asi to bylo dáno jeho albánskou národností a jejich kulturou. Tady jsem pochopila, proč se Petr choval kolikrát tak nesnesitelně. Ţena byla prostě něco míň a musela poslouchat. Uţ jenom Petrova matka. Byla sice původem Češka, ale musela se svému muţi přizpůsobit a byla to taková domácí puťka, která musela mít všechno v dokonalém pořádku. Několikrát nás pozvali k nim domů na večeři a mně se nelíbilo, jak se k ní manţel choval. Jak k nějaké sluţce a ona byla neobyčejně pokorná. Jednou jsme po večeři s jeho matkou umývaly nádobí a vedly jsme zvláštní rozhovor. „Můţu se vás na něco zeptat?“ začala jsem. „Víte, přijde mi, ţe se váš muţ nechová k ţenám 114
zrovna s úctou. Jste v manţelství spokojená?“ pokračovala jsem. „Víš, Niki, to mají Albánci uţ tak dané. Je to v jejich zemi takový zvyk, ţe ţeny musí poslouchat. Ale nebylo to u nás takhle vţdycky. Kdyţ jsme spolu začali, nechoval se tak. Byl pozorný a neskutečně mě opečovával. Byla jsem jako královna. A protoţe jsem byla z chudé rodiny, líbilo se mi to.“ To samé, jako u Petra, myslela jsem si. „Ale zůstane to mezi námi, ano?“ dodala. A já jsem ji za to měla víc ráda. Tímto rozhovorem jsme se sblíţily. V práci jsem se hodně snaţila a chtěla jsem se s jeho otcem sblíţit. Ale ten, místo hezkého slova, měl pro mě odměny v podobě prémií. A ţe nebyly malé! Tak jsem šetřila a nevěděla jsem ani na co. Finančně jsem byla víc neţ spokojená. Ale moje spokojenost nebyla ve firmě stálá. Firmě se jednu dobu přestalo dařit, bylo to někdy na podzim a na výplatě to šlo vidět. Pan ředitel Demiraj býval nevrlý a nervózní. To vše se také týkalo Petra, jeho zástupce. Podráţděnost plynula nejen podnikem, ale i u nás doma. Petr reagoval na všechno podráţděně. Všechno bylo špatně. Kdyţ jsem neuvařila, špatně. Kdyţ jsem uvařila, nedalo se to jíst. Kolikrát bouchl do stolu 115
a zařval. A pro mě to začalo být neúnosné. Nátlak ve firmě byl na něho čím dál větší a on se začal utápět v alkoholu. Miloval tu svoji whisky s ledem. Nejprve pil doma, pak začal chodit po barech. Kdyţ došlo na jeho první facku, kterou jsem schytala zcela nevinně, začala jsem se ho bát. Po barech chodil čím dál častěji a já se doma třásla, co zase bude. Cítila jsem, ţe bych měla od něho odejít. Musím si s ním promluvit. Ovšem, jestli bude někdy střízlivý. Vychytala jsem, kdyţ měl po dlouhé době lepší náladu. „Petře, ráda bych si s tebou promluvila.“ „Ano, miláčku, poslouchám,“ řekl s dobrou náladou. „Víš, od té doby, co tolik piješ a neopomenu ani tu facku, se tě bojím. Uţ nejsem s tebou šťastná. Tam, kde je strach, přeci nemůţe být láska.“ „Nikol, uţ jsem se ti nejednou omlouval. Ujely mi nervy. Mám nervy napnuté jako struna. Víš, jak na mě otec tlačí? Já to prostě nezvládám.“ Sloţil si tvář do dlaní. Musela jsem pokračovat. „Ale zkus mě pochopit, víš, jak se snaţím. A pak se tu bojím, v jaké náladě zase z baru přijdeš.“ S těmito slovy přišla na mě úleva a já začala plakat. Petr mě obejmul. „Uţ se to víckrát nestane, Nikinko. Promiň. Tolik tě miluji.“ 116
10. Jeho slova mě sice uklidnila, ale ne na dlouho. „Jak to, ţe je tady prach?“ sjel prstem po nábytku, „to jsme jako u prasat, či co? To si říkáš čistotná ţena? Nemíním ţít ve špíně!“ řekl vztekle. Co to zas do něho vjelo? Z ničeho nic. Ten má takové výkyvy nálad, ţe se to nedá. „Hele, já taky chodím do práce. A představ si, ţe jsem taky unavená!“ Měla jsem ho plné zuby. „A vůbec, bydlíme tu oba. Pokud se ti to nelíbí, utři si ho sám.“ „Do prdele, jak se to se mnou bavíš? Kdo si myslíš, ţe u tebe jsem? Mě budeš poslouchat, rozumíš?“ a chytil mě silně za paţe. „Au, pusť, to bolí!!!“ Pak jsem utekla s pláčem ven. Dnes se domů uţ nevrátím! S takovým tyranem ţít rozhodně nebudu! Dnes přespím u máti, zítra se poohlídnu po nějakém podnájmu. Na druhý den jsem musela ale do práce a měla jsem obavy, abychom se s Petrem nesetkali. Cítila jsem k němu nenávist, ale při myšlence na to, ţe bychom se definitivně rozešli, jsem měla v srdci úzkost. Kdyţ jsem byla zabrána do papírů, v tom někdo zaklepal. Nějaký poslíček donesl puget růţí. 117
„Nikol Veselská?“ zeptal se. „Ano. Děkuji.“ „Ještě podpis, prosím.“ Věděla jsem, odkud vítr vane. Zřejmě si Petr myslí, ţe tou kytkou všechno spraví. V růţích byl lísteček se vzkazem: „Promiň, Nikol. Miluji tě!“ Nevěděla jsem, jestli mám brečet, nebo být naštvaná. Tentokrát mu to jen tak neodpustím. Po mé dlouhé nedostupnosti přišlo po několikáté k usmiřování. Následně pak k vášnivému milování. Přesněji řečeno, ta vášnivost byla z Petrovo strany. Já uţ jsem mu vevnitř nedůvěřovala a nemohla jsem se mu plně oddat. Prostě mě zklamal. Ale nějakou dobu byl klid. „Co kdybychom si někam vyjeli, miláčku? Uţ jsme dlouho nikde nebyli. A otec se mi chystá dát mimořádné odměny. Firmě se začíná konečně dařit,“ navrhl můj partner. „Hm, ráda bych. Uvítám nějakou změnu. Pořád z práce do práce. A kam myslíš, ţe bychom si vyjeli?“ zeptala jsem se. „Víš co, nech se překvapit. Já uţ něco vymyslím.“ Netrvalo dlouho a letěli jsme na prodlouţený víkend do Paříţe. „Ty si mě teda hýčkáš!“ políbila jsem svého milého, „do Paříţe jsem se chtěla vţdycky 118
podívat!“ řekla jsem mu v letadle při pohledu na krásné mraky. Vypadaly jako šlehačka. Petr mi koupil v Paříţi krásné šaty, které mi padly jak ulité. Proţili jsme přenádherný večer u svíček v restauraci s výhledem na Eiffelovu věţ. A Petr mě s mým udivením poţádal o ruku. „Lásko, vezmeš si mě za muţe? Chceš se stát paní Demiraj?“ A dal mi zásnubní prsten. Na jeho předešlé výbušné scény jsem zapomněla a řekla jsem mu své „ano“. Dneska si říkám, jak jsem mohla být tak bláhová. Ale prostě to se mnou uměl. V Paříţi jsem se cítila jako v pohádce. Po návratu se u nás pokračovalo v líbánkách a v znovuzamilované atmosféře. Petr se ke mně choval hezky. A já si říkala, ţe se asi změnil. Naši nehezkou minulost jsem tak zatlačila někam do zapomnění.
119
11. Líbánky brzy pominuly a nastala ta nejhorší doba našeho vztahu. Můj partner začal zase pít. Bylo to někdy před Vánocemi. Náš byt často opouštěl vzteklý a vracel se opilý nad ránem „Kde jsi byl tak dlouho? Nemyslíš, ţe to s tím pitím přeháníš?“ zeptala jsem se ho při jeho návratu domů a tentokrát jsem byla vytočená já. „Co je ti potom, ty čuchto,“ odpověděl. Vjel do mě strašný vztek. „Kdo je u tebe čuchta, ty oţralo?!!“ A jednu jsem hned schytla. Zkrátka a dobře, náš vztah šel rychle z kopce. On se toulal po barech, já se třásla vztekem a strachem doma. Pro ránu nešel daleko a já byla samá modřina. V práci si toho lidi samozřejmě všimli, ale nikdo nic neříkal. Aţ jednou paní Juřičková, s kterou jsem se setkala na toaletách. „Podívej se, Niki... Všichni si o tom uţ šuškají. Ten tvůj tě bije, ţe? Nechceš si o tom promluvit?“ „Ne, nechci, paní Juřičková, ale děkuji.“ Cítila jsem, jak se červenám a bylo mi to nepříjemné. Jeho otec se tvářil, jako by nic, přestoţe to 120
musel vidět, nebyl přece slepý! Jediný, s kým jsem o tom mluvila, byla Petrova maminka. „Nikinko, tak mě to trápí. Zkusím s Petrem promluvit. Má to v krvi. Uţ jako dítě měl časté záchvaty vzteku. A jeho otec nebyl v mládí jiný. Ale já to všechno trpěla a zničila si tím kus ţivota. Kdybych od něho odešla uţ v mládí, mohla jsem mít spokojený ţivot. Ale bála jsem se ho.“ Tímto rozhovorem se mi trochu ulevilo a mohla jsem se vyplakat. Měla jsem strašnou bolest na srdci. Proč je ţivot ke mně tolik krutý? Uţ dětství jsem měla tak těţké, a kdyţ jsem si myslela, ţe je všemu konec, tak toto. Našla jsem si stejného tyrana, jako byl můj otčím. Bylo mi znovu do breku. Copak se nenajde někdo, kdo se ke mně bude chovat láskyplně? Copak to nejde bez chlastu a násilí? A co teprve, aţ budu mít jednou děti? Mé myšlenky byly nekonečné. „Tak ty si chodíš stěţovat mé matce? Tímto jsi mi absolutně podrazila nohy, holčičko. To tě bude mrzet!“ přivítal mě takto Petr se zlostí v očích. Cítila jsem, jak se třesu. Dodala jsem si odvahu a opatrně řekla: „Petře, prosím tě, trochu se zamysli nad tím, jak se ke mně chováš. Hrozně mi ubliţuješ. Myslíš, ţe je to v pořádku, kdyţ ţenu uhodíš? Jsem samá 121
modřina. Nemáš pro mě jediné hezké slovo. Stal se z tebe tyran. A já chci od tebe odejít!“ „Tak to nedovolím, moje milá zlatá. Neţ aby tě měl někdo jiný, raději tě zabiju!!!“ Tak tohle uţ hraničí s šikanou! Teď jsem měla z něho takový strach, který se ani slovy nedá vyjádřit. Musím od něho odejít. Musím odjet hodně daleko, aby mě nenašel. Chce to dokonalý plán. Cítila jsem, jak mám narušené nervy z jeho týrání. Celá jsem se třásla. Potřebovala jsem teď tolik pomoct, ale nevěděla jsem, jak na to. Ale co jsem věděla stoprocentně, bylo, ţe s ním uţ ţít nechci. Odejdu od něho! Byla jsem pevně rozhodnutá.
12. Absolutním vyvrcholením bylo to, čeho se Petr dopustil dva dny před Vánocemi. Venku krásně sněţilo a já vzpomínala na sněhové radovánky v dětství. Zimu jsem milovala. Pekla jsem cukroví a vychutnávala předvánoční atmosféru. Dala jsem si jeden šálek svařáku. Petr nebyl doma. Šel na podnikový vánoční večírek,
122
určený jen pro chlapy. Podívala jsem se na nějaký romantický film a vzpomínala na naše začátky vztahu. Brečela jsem u toho, jak malá holka. Začala jsem se litovat. Stejně, jako hlavní hrdinka, jsem se měla v počátcích i já. Šla jsem si potom lehnout, ale nemohla jsem usnout. Měla jsem zlé tušení, ţe se něco stane. Pak jsem usnula, ale stále se budila. Bála jsem se, s jakou přijde Petr domů. Kolem třetí ráno zachrastily klíče v zámku a mně bušilo srdce strachem. Slyšela jsem, jak se Petr v předsíni motá a něco spadlo na zem. Můj strach se zvětšoval, srdce bilo ještě víc. „Kde jsi, ty děvko!“ slyšela jsem z předsíně. A je to tady. Určitě mě zase zmlátí. Pak vtrhl do loţnice. To, co se pak odehrálo, se slovy jen těţko dá vyjádřit. Vlezl na mě a s těmi nejhoršími nadávkami mě znásilnil. Dodnes nezapomenu, jak z něho páchla kořalka. Byl odporný! Bylo to jako v hrozném snu. Snaţila jsem se bránit, ale marně. Byl silnější neţ já a lehce získal to, co chtěl. Kdyţ bylo po všem, utekla jsem do koupelny. Zamkla jsem se a schoulená v klubíčku jsem plakala. Říkala jsem si: „Proč? Proč? Co jsem komu udělala?“ Uţ ani nevím, jak dlouho jsem v koupelně byla. Ale byla jsem rozhodnutá, ţe uteču ještě dnes. Šla jsem potichoučku do loţnice a 123
přesvědčila jsem se, ţe uţ spí. Po silném alkoholovém opojení spal tvrdě a nahlas chrápal. Celá roztřesená jsem si sbalila pár věcí, které mě zrovna napadly. Hlavně občanku, kreditku, mobil, kartáček, pár kousků prádla. Potichu jsem zavřela dveře. Utíkala jsem ze schodů, jak nejrychleji to šlo. Klíče jsem hodila do schránky, protoţe jsem věděla, ţe uţ se nikdy nevrátím. S pláčem jsem zamířila směrem na vlakové nádraţí. První, co mě napadlo, byla teta z Hradce, za kterou jsem jezdívala na prázdniny. Vlak jede v 5.15. Na lavičce byl nějaký chlapík a kouřil cigaretu. I kdyţ jsem nekouřila dva roky, poţádala jsem ho o cigaretu. Potřebovala jsem se uklidnit. Po cigaretě se mi udělalo ještě hůř. Bylo mi na zvracení. Moţná i z těch nervů.
124
13. Celou cestu vlakem jsem byla jako mátoha a přemýšlela jsem, proč? Teď uţ vím, ţe se k němu v ţivotě nevrátím! Musím začít nový ţivot. V tetě jsem viděla svou poslední naději. Vlak dojel v půl sedmé. Teta mi otevřela dveře ještě v noční košili. „Niki, co tady děláš?“ „Teto, potřebuji tu zůstat na pár dní,“ řekla jsem zničeně. „Pojď dál, Niki,“ a zatáhla mě za ruku do teploučka. Postavila na čaj. „Nikinko, řekni mi, prosím tě, co se stalo.“ A já se dala do neutěšitelného pláče a vylíčila jsem jí tu hrůzu, co jsem si proţila. „Uţ se k němu nikdy nevrátíš! Ještě dnes zavoláme na policii. A tady můţeš zůstat, jak dlouho chceš. Pomůţu ti, neboj,“ uklidňovala mě. Věděla jsem, ţe mi teta pomůţe, dávala jsem do toho celou svou naději. „A teď se půjdeš trochu prospat. Neboj, Nikol, tady jsi v bezpečí.“ A já tak získala alespoň trochu pocit, ţe momentálně v bezpečí jsem. Teta mi čistě povlékla peřiny. „Teto, ale s tou policií raději počkáme, jo? Stejně 125
s tím nic neudělají.“ „Dobře,“ odpověděla a já jsem brzy usnula. Ale ne na dlouho. Probudil mě mobil. Rozespale jsem na něj koukala, samozřejmě mi volal ten tyran. Telefon jsem vypnula a znovu jsem usnula. Měla jsem neklidný spánek, zdály se mi hrozné sny. Pak jsem vstala a šla se opláchnout. Teta mi uvařila kávu a nabídla mi oběd. „Volala tvoje mamka, jestli prý nejsi u nás. Je na cestě sem.“ No, to mi ještě scházelo. To budou zas dlouhé přenášky a to její „Já jsem ti to říkala!“ Teta se mnou mluvila laskavě a moc mi tím pomohla. „A Nikol, co bys chtěla dělat dál? Chceš v Hradci zůstat? Můţeme ti časem najít nějaký podnájem. A aţ se dáš do kupy, najdeš si i nějakou práci. U nás máš dveře vţdy otevřené. Strýc Oldřich má jako právník konexe, pomůţe ti.“ „Děkuji ti, teti.“ řekla jsem a byla jsem jí tolik vděčná. Po obědě zazvonil zvonek. „Ahoj Zdeno, prosím tě, co se děje? Kde je ta Nikola?“ slyšela jsem mamku z předsíně. „No, Nikol, co se stalo? A prosím tě, jak to vypadáš?“ Myslela asi tu modřinu pod okem. „Ten hajzlík tě zase zmlátil, nebo co? To je to, ţe 126
sis od něho nechala všechno líbit! Peťánku sem, Peťánku tam. A nechceš Peťánku něco?“ pustila se do mě. „Prosím tě, mami, uklidni se. A neřvi po mně! Je to pro mě uţ tak těţké.“ „Za všechno si můţeš sama! Já jsem ti to říkala,“ nezapomněla dodat svou frázi. Náš rozhovor se protáhl aţ do pozdních odpoledních hodin. Měla jsem toho uţ plné zuby a šla jsem se projít. Vzala jsem si kabát a brouzdala jsem večerním městem. Moc mi to pomohlo. Prohlíţela jsem si výkladní skříně, noční řeku z mostu, náměstí. Měla jsem to tady ráda uţ od dětství. Zůstanu tady. Zůstanu tady a začnu nový ţivot. Toto město mi dávalo naději na nový a hlavně lepší ţivot. Chlapi jsou pro mě dnešním dnem pasé. Pak jsem si opatrně zapnula mobil. Třináct zmeškaných hovorů. Od koho? Od Petra, jestli mu tak hezky můţu vůbec říct. Zítra si vyměním telefonní číslo! To bude to první, co udělám.
127
14. Matce jsem rozhodně oznámila, ţe tu zůstávám na stálo. „Ale prosím tě, vrátíš se zpátky. Můţeš bydlet u mě. Mám tam jeden pokoj volný. Přece nebudu ve městě sama. Jsem na tebe zvyklá.“ Uvědomila jsem si, jak je sobecká. I v mých těţkých chvílích myslela sama na sebe. „Mami, ne. Jsem pevně rozhodnutá.“ „No, jak myslíš,“ řekla dotčeně. Blíţil se konec víkendu a mamka odjíţděla se slzami v očích. „Nikolko, budeš mi chybět.“ „I ty mně, mami,“ objala jsem ji. A tak začal můj nový ţivot. U tety jsem bydlela ještě měsíc a pak mi strýc našel jeden protekční podnájem. Byt byl menší, ale ve velmi dobrém stavu. Zdi byly obloţeny dřevem a já se tady cítila jak na chalupě. Na účtu jsem měla docela dost peněz z firmy, ve které jsem pracovala a tak jsem si do bytu pořídila vše potřebné. Zařizování svého bytečku jsem si uţívala. A teta mi byla neskutečnou oporou. Máti se taky hodně změnila. Často mi volala a byla ke mně laskavější, neţ dříve. A já se začala cítit zase šťastná. Musím tedy podotknout, 128
ţe jsem vyhledala pomoc jedné doporučené psycholoţky. Dojednala mi ji teta a řekla mi, ţe je to zcela běţné. „V Americe má psychologa kaţdý druhý podnikatel. Dnes se to uţ bere jinak,“ snaţila se mě podpořit. Ze začátku mi to přišlo hloupé a byla jsem přesvědčena, ţe se z toho dostanu sama. Ale psycholoţka mi opravdu pomohla. Tam jsem se vlastně o sobě dozvěděla plno věcí. Třeba to, ţe my ţeny si většinou podvědomě vybíráme partnery podle vzoru svých otců. Řekla jsem si, ţe na tom něco je. A hlavně kladla důraz na to, abych sama sebe měla zase ráda, abych si váţila sama sebe. Protoţe je pravda, ţe tímto vztahem se mi výrazně sníţilo sebevědomí. Opakováním afirmací, ţe se mám ráda, se mi začalo dařit celkem ve všech směrech. Netrvalo dlouho a já si našla práci. Přijala jsem místo v jednom stylovém květinářství. Květiny jsem měla ráda a brzy jsem se zaučila. Tato práce mě bavila a já si časem našla i nějaké známé. V práci to byla hlavně Jiřinka, veselá holka, která byla takovým sluníčkem pro mou bolavou duši. I teta mi byla dobrým společníkem. Občas mě vzala na zumbu, na kuţelky, nebo do kina. Můj ţivot se začal obracet k lepšímu. Jednoho dne mi teta donesla do práce dopis. 129
K mému překvapení mi psal Petr. Doteď nechápu, kde vzal adresu na mou tetu. V dopise bylo napsáno: „Miláčku, vím, že jsem se k tobě choval hrubě. Ale tolik mě to mrzí. Prosím, vrať se! Nedokážu bez tebe žít. Prosím, vrať se! Já se změním. Už ti nikdy neublížím. Nedokážu bez tebe žít. Moc tě miluji! Tvůj Petr“ Ale já jsem se nevrátila, ani neodepsala. Minulost byla minulostí a já začala nový ţivot.
130
15. Tento vztah ale nezůstal bez následků. Byla jsem v práci a udělalo se mi nevolno. No, ještě abych byla těhotná!! Uţ jsem to několik týdnů nedostala a vůbec mi to nedošlo. Své opoţdění jsem přisuzovala svým narušeným nervům. Zašla jsem k lékařce. „Tak mám pro vás dobrou zprávu, paní Veselská. Čekáte děťátko.“ Myslela jsem, ţe špatně slyším. Krve by se mně nedořezal! „Prosím?“ řekla jsem, jako by mi řekla něco strašného. Ale pro mě to strašné bylo. „Ano, jste těhotná. Počítám, ve druhém měsíci. Chcete si dítě nechat?“ a začala psát do počítače. Tak já čekám dítě, to není moţné! Vţdyť Petr si dával vţdy pozor. Pak jsem si vzpomněla na tu hroznou, poslední noc. To by časově vycházelo. „Můţu si to ještě rozmyslet?“ zeptala jsem se zmateně. „Ano, ale moc času uţ nemáte, maminko.“ Tím slovem „maminko“ mě absolutně dostala. Byla jsem jak ve špatném filmu. Z ordinace jsem utekla s pláčem. Sedla jsem si na lavičku a cítila jsem, jak jde z ní chlad. „Proboha, co já budu jenom dělat? Dítě, tak já čekám dítě!“ nemohla jsem se z toho šoku vzpamatovat. Děti jsem si vţdycky přála, ale ne 131
takhle! Vzpomínky mě zavedly na poslední noc s Petrem, kdy se ke mně choval jako ten největší hnusák pod sluncem. A jak si můţu ponechat toto dítě? Jako následek té hrozné noci? Myšlenky jsem měla roztříštěné jako střepy. Pak jsem změnila svůj postoj. „Tak já nosím tvorečka v břiše. Musím si ho nechat, vţdyť to malé za to nemůţe! Ale jak se o něho postarám? Jak to sama jenom zvládnu?“ Šla jsem se poradit za tetou. „Nikol, musíš vědět sama, co chceš. Ale to dítě uţ je dost velké. Já uţ bych to asi nemohla dát pryč. Ráda tě podpořím. Pomůţu ti.“ Teta mi fakt pomohla. Rozhodla jsem se, ţe si dítě nechám. Konečně budu moct někomu dát lásku. A Petr se to nikdy nedozví! Tím jsem si jista. A tak jsem se na dítě začala těšit. Nakoupila jsem oblečení, postýlku a další vybavení pro dítě. S tetou jsme šly nakonec vybrat kočárek. S maličkými oblečky jsem se mazlila a představovala jsem si, jak toho tvorečka budu koupat, oblékat a mazlit se s ním. Přišly na mě ty správné mateřské pudy. A já si těhotenství uţívala. Přišel čas porodu a mně se narodila krásná holčička. Pojmenovala jsem ji Adélka. Byla to ta nejkrásnější holčička na světě a já dojetím 132
plakala. „Tak tobě, holčičko moje, dám lásku. Budeme jenom my dvě. Uţ ţádný chlap a budeme se mít dobře, to mi věř.“ Čas plynul a já byla opravdu šťastná. Měla jsem bydlení, podporu tety i přátel. A hlavně mám to nejcennější, svou malou Adélku. A tak tu sedím v parku na lavičce, houpu kočárek a sleduji tu několik šťastně vypadajících párů. Neříkám, někde uvnitř jim trošičku závidím. Ale při mé vzpomínce na minulost si říkám, ţe je mi samotné dobře. A hlavně, teď mám pro koho ţít...
133
