Isabelle Laflèche
J´adore
New York
Román o haute couture a rohové kanceláři MLADÁ FRONTA
Z angličtiny přeložila Jana Mandelíková J´adore New york Copyright © 2010 by Isabelle Laflèche. All rights reserved Published by arrangement with HarperCollinsPublishersLtd, Toronto, Canada. Translation © Jana Mandelíková, 2013
Mým rodičům a Patriceovi.
Ženin parfém o ní řekne víc než její rukopis. � Christian Dior �
Edwards & White patří se svými pětačtyřiceti pobo-
čkami v Asii, Austrálii, Evropě i v severní a jižní Americe mezi přední světové advokátní firmy. V naší kanceláři v New Yorku je zaměstnáno více než pět set právníků a je to nejdynamičtější pobočka, která představuje základní kámen naší mezinárodní sítě. Hledáme nadané a ambiciózní spolupracovníky z mezinárodních poboček, kteří by rozšířili řady našeho stále se rozrůstajícího newyorského týmu. Nové pozice nabízejí příležitost spolupracovat na špičkových transakcích s předními světovými společnostmi, finančními institucemi a státními úřady. Newyorská kancelář se vyznačuje kolegiálním a partnerským, nikoliv partnery ovládaným, pracovním prostředím, které nabízí vynikající předpoklady pro další kariérní růst. Získáte vysoce konkurenceschopné platové ohodnocení, včetně velkorysého příspěvku na přestěhování.
1. kapitola „MAssachusetts! Kde jsou ty zatracený papíry pro Massachusetts?“ Vysoký muž se drží oběma rukama za kšandy, měří vstupní halu dlouhými kroky a každý krok podtrhává jménem státu. „New Hampshire!“ Zastaví se před zasedací místností, kde právníci zuřivě cpou stohy papírů do obálek. „Maine! Už jsme sakra hotoví s Maine?“ Pokračuje dál, otře si čelo kapesníkem a strčí hlavu do další zasedačky, kde to vypadá, že jiní právníci každou chvílí vypustí duši. Zatímco čekám na vedoucí kanceláře, potajmu nahlédnu do zasedací místnosti a sleduju ten chaos. Šest mladých právníků sedí kolem velkého mahagonového stolu, na kterém se povalují polystyrenové kelímky. Muži mají vyhrnuté rukávy u košil a povolené kravaty a ženy si sundaly sáčka. Vypadají, jako by celé týdny nespali. Muž v kšandách se hrozivě tyčí ve dveřích. „Proboha živýho, kde jsou do prdele ty složky pro Severní Karolínu?“ Právníci se mohou přetrhnout, aby pod jeho pronikavým pohledem naplnili obálky. „Co se děje?“ zeptám se světlovlasého muže, sedícího u dveří, když se pan Kšanda přesune k další skupině obětí. „Velké vyšetřování. Vyplňujeme žádosti pro úřady ve všech padesáti státech. Jednomu z našich největších klientů hrozí vězení.“ „Kdo je ten muž s kšandami?“ „Harry Traum, vedoucí oddělení soudních sporů. Specializuje se na obhajobu hospodářské kriminality.“
„Aha.“ „Bývalý armádní generál a člověk, kterému se dá jen těžko zavděčit,“ dodá potichu. „Mimochodem, já jsem Alfred. A vy jste kdo?“ „Catherine. Právě jsem přestoupila z pařížské kanceláře.“ „To je skvělé. Vítejte na palubě,“ řekne směrem k mému hrudníku. „Díky.“ Uleví se mi, že jsem se rozhodla přestoupit do korporátního oddělení, a zamířím zpátky k recepci, kde už na mě čeká žena ve středním věku s dokonalým účesem z ohnivě rudých vlasů a s nehty stejné barvy. V rukou drží krabičku s vizitkami. „Vy musíte být Catherine. Vítejte v New Yorku. Jsem Mimi, vedoucí kanceláře. Budete mít támhletu kancelář v rohu,“ pokyne tím směrem a zlaté náramky se jí zalesknou na ruce. „Rohová kancelář?“ „Je to jen dočasně, zlatíčko.“ Poklepe mě po rameni. „Dokud se tam nenastěhuje nový partner, a pak budete mít po kanceláři. Nikdo nedostane rohovou kancelář dřív jak po deseti letech u firmy. Ale nebojte se, časem se dostane i na vás,“ dodá spiklenecky. Nakopala bych si, že jsem se zatvářila tak překvapeně. Ve velkých právnických firmách představuje rohová kancelář ten největší symbol úspěchu – je to ona příslovečná mrkev, kterou se jako mezkovi mává před nosem těm nejambicióznějším právníkům, kteří věří, že léta potu a slz stojí za rohový výhled. Ve skutečnosti nepředstavuje nic víc než jen větší prostor pro další účtované hodiny. Je to absurdní? Ano. Chci to? Rozhodně ano. Kráčíme vedle sebe a kromě dunícího hlasu Harryho Trauma v pozadí je na chodbách ticho jako v hrobě. Minimalistické zařízení, mramorové podlahy a moderní umění propůjčují prostorům studenou, neosobní atmosféru. „Cokoliv budete potřebovat, je vaše,“ informuje mě Mimi,
zatímco mě vede dál. „V každoroční anketě o nejlepší pracovní prostředí na law.com jsme se umístili na prvním místě,“ chlubí se tónem rozhlasového moderátora. „Každé ráno máme velkou snídani, máme nonstop k dispozici auto hrazené firmou, všichni právníci létají první třídou.“ Letmo na mě pohlédne, aby se přesvědčila, že to na mě udělalo dojem. S úsměvem přikývnu, podobné výhody jsem si užívala i v Paříži. „Málem bych zapomněla, že jsme v poslední době na seznam firemních výhod zařadili další položky, včetně asistenčních služeb a pojištění domácích zvířat.“ Pojištění domácích zvířat? Který právník z téhle firmy má čas na to, aby se staral o domácí zvíře? Není to podobné jako nabízet péči o děti skupině mnichů? „A nedávno jsme zavedli nový Program pro přátelství, v rámci kterého motivujeme partnery a nadřízené, aby ostatní zaměstnance zdravili, děkovali jim a přáli dobrou noc. Není to milé?“ zvolá a v očích jí probleskne vzrušení, jako by taková gesta byla opravdu mimořádná. Očividně se zde budu muset přizpůsobit novým společenským pravidlům. „Tak, tady je vaše kancelář. Dejte mi vědět, kdybyste cokoliv potřebovala. Mimochodem, hrozně se mi líbí váš francouzský přízvuk – je rozkošný.“ Vřele mi potřese rukou. Sotva si odložím kabelku, někdo klepe na dveře. „Drahá Catherine, vítej v New Yorku!“ Vzhlédnu a ve dveřích spatřím mimořádně atraktivního muže indického původu, oblečeného v černém obleku střihu slim fit. Má zářivě zlatavou pokožku, vysokou a štíhlou postavu a mluví se smyslným anglickým přízvukem. Okamžitě poznávám Rikaše; několikrát jsme spolu mluvili, když jsem pro newyorskou kancelář pracovala na jednom případu. Vzhledem k jeho slabosti pro francouzskou
luxusní módu jsme se po telefonu okamžitě sblížili, a tak jsem byla štěstím bez sebe, když jsem zjistila, že mi bude v New Yorku dělat asistenta. „Rikaši! Nemůžu uvěřit, že spolu budeme pracovat! Ještě jsem nikdy neměla za asistenta muže, a k tomu s lepší pletí než já.“ „Já vím, není to skvělé? Nemůžu se dočkat, až tě vezmu do města. Nacházíš se teď v mém nákupním teritoriu.“ „Taky se nemůžu dočkat. Máš tak vytříbený vkus.“ „V tom s tebou nemůžu než souhlasit.“ „Vzpomínáš si na ten kufřík z limitované edice od Goyarda, který jsem ti před pár lety vyzvedávala, když ho uvedli na trh? Pořád ti ho závidím.“ „Ten starý krám? Můžeš ho mít, drahoušku, už je tak passé. Od teď platí – co je moje, je i tvoje, kromě mužů, samozřejmě.“ „Díky, to si zapamatuju. Jak to vypadá s tvým dokumentárním filmem?“ „S kterým? Pracuju teď na několika zároveň.“ Úplně se rozzáří, očividně je nadšený, že si to pamatuju. Já jsem také nadšená – abych tady přežila, potřebuju ho mít na své straně. „S tím o dětské práci v Indii.“ „Doufám, že ho vyberou na festival nezávislého filmu v Bombaji.“ „S tvým talentem určitě ano.“ „Držím si palce. A jinak, kdybys cokoliv potřebovala, a myslím vážně cokoliv, dej mi vědět. Vždycky rád pomůžu. Tak zatím.“ Otočí se na patě a elegantně odkráčí zpátky k recepci. Vzrušení z toho, že jsem tady, rozechvívá každičký kousíček mého těla. Čekala jsem na správnou příležitost pro žádost o transfer do New Yorku a ta konečně přišla. Ze třiceti žadatelů ze všech mezinárodních poboček vybrali pouze tři, a z nich mě jedinou do korporátního oddělení. Rozhodně nehodlám zklamat. Do kanceláře vstoupí atraktivní čtyřicátnice, ze které
vyzařuje moc. Má bujnou kštici kaštanových vlasů, která jí spadá na ramena, a na sobě má nádherný fuchsiový kostým z vlněného buklé. Dokonalý střih sáčka kopíruje štíhlou siluetu a lem sukně má o dobrých pětadvacet centimetrů výš než já. Na nohou má černé lakované lodičky od Christiana Louboutina se sedmicentimetrovými zlatými podpatky, nad kterými jsem slintala v Paříži, když jsem před odjezdem obhlížela výlohy. „Dobrý den, Catherine,“ řekne a přejede mě pohledem od hlavy k patě. Přikráčí ke stolu a potřese mi rukou s takovou vervou, že mi málem zlomí malíček. „Vítejte na palubě. Jmenuji se Bonnie Clarková. Jsem partnerkou společnosti a mám na starosti fúze a akvizice. Dělám tady většinu opravdové právnické práce. Takže vy jste pracovala v naší pařížské kanceláři?“ „Ano,“ odpovídám a malíček mi stále pulzuje. „Co jste tam dělala?“ „Celou škálu různých věcí: cenné papíry, korporátní –“ „Doufám, že máte nějaké zkušenosti se záležitostmi týkajícími se fúzí a akvizic,“ přeruší mě. „Potřebuji vás okamžitě na jeden případ.“ „Ano, samozřejmě.“ „Dobře, hned vás zasvětím.“ Vypochoduje z kanceláře, aniž by se rozloučila. Ve vzduchu po ní zůstane silná vůně Joy de Patou. „Jak rychle se dokážete dostat na letiště?“ „Kam mám jet?“ „Žádné otázky, Catherine, tady se ptám já,“ zařve Bonnie ani ne o dvě minuty později do interkomu. „Potřebuji, abyste provedla hloubkovou prověrku u jednoho podniku.“ „To není problém. Akorát se zastavím doma, abych si zabalila, a pak zamířím přímo na letiště.“ „Na to není čas,“ skočí mi netrpělivě do řeči. „Dole čeká limuzína.“
Pohlédnu na svůj šedý tvídový kostým od Tary Jarmon a černé lakované lodičky od Rogera Viviera a dojde mi, že tohle budu mít na sobě příštích osmačtyřicet hodin. No dobře, zvládla jsem to už dříve, zvládnu to znovu. Zavěsí, aniž by mě zasvětila do dalších podrobností. „A mimochodem, je to můj největší klient, tak to nezvorejte, jasný?“ udeří mě ještě jednou její hlas z interkomu. Rikaš vstoupí chvatně do kanceláře s cestovním itinerářem, s BlackBerry a zoufalým výrazem. „Jedeš do Booneville, drahoušku. Nutron je největší producent oceli v zemi a je to jeden z nejvýznamnějších firemních klientů. Chtějí získat společnost jménem Red River Steel Mills. Tady jsou podrobnosti.“ Na stůl nechá dopadnout tlustý černý šanon. Mé prsty rychle prochází záložkami a cítím, jak mě ta výzva nabíjí. Vždycky mě zaplaví adrenalin, když pracuju na nějaké významné akvizici, a tohle vypadá jako obchod, do kterého se můžu pořádně zakousnout. Neplánovala jsem si sice, že svůj první den v New Yorku strávím zrovna takhle, ale je to bezvadná příležitost, jak prokázat své schopnosti. „Zlato, musíš zrychlit, takhle zmeškáš let. Máš necelé dvě hodiny a je špička. Už běž!“ zavelí, strká mě ven z kanceláře a podává mi černou plátěnou toaletní taštičku. „Tohle je firemní souprava pro cesty na poslední chvíli.“ Nahlédnu dovnitř: je tam cestovní balení deodorantu a krému Kiehl’s, přírodní zubní pasta a ústní voda značky Tom’s of Maine, sprchový gel a šampón Bulgari a Grapefruit Cologne od Jo Malone. „Nemám s sebou žádné čisté prádlo.“ Děsí mě, že bych si měla kupovat prádlo v místě, které se jmenuje Booneville; spodní prádlo si nikdy nekupuju v obchodě, kde můžete koupit zároveň i osvěžovač do záchodové mísy, psí žrádlo nebo tuňáka v konzervě. „Tak si žádné neber. Budeš nejpopulárnější žena ve městě,“
křikne Rikaš, když se za mnou zavírají dveře výtahu. Spěchám dolů na 42. ulici, ale žádnou volnou limuzínu nevidím, tak se rozhodnu, že si vezmu taxíka. Nastupuju do prvního vozu, který se objeví, a z druhé strany přistoupí nějaká žena. Obě si sedáme a zíráme na sebe. „Co si, do prdele, myslíš? Vypadni z mýho taxíku!“ zaječí mi výhružně do tváře ze vzdálenosti asi pěti centimetrů. Taková úroveň! Pobouřeně si otřu její sliny z tváře a rychle vystoupím zpátky na chodník. Přímo přede mnou zastaví černý sedan Lincoln. Řidič pokývne, vystoupí, aby mě pozdravil, ale neřekne ani slovo, rychle otevře dveře a já nasednu. V rádiu hraje vážná hudba a není tu ani stopy po předchozím pasažérovi. Pro tuto chvíli si úlevou oddychnu a pak se zanořím do šanonu, který držím na klíně. Zrovna si všimnu nápisu, že vjíždíme do Hollandova tunelu, když auto náhle se skřípěním zastaví. „Promiňte, madam. Myslím, že máme prázdnou pneumatiku.“ „Cože? To myslíte vážně?“ Zmocní se mě panika. Nervózně pohlédnu na hodinky a pohrávám si s myšlenkou, že to nejspíš nestihnu. Srdce mi divoce buší, několikrát se zhluboka nadechnu, abych se uklidnila. Tak to nezvorejte, přehrávám si v duchu Bonniina slova. Neumím si představit její dramatickou reakci, kdybych jí řekla, že jsem zmeškala jediný dnešní let do Boonevillu. Přestože si pořád opakuju Buď v klidu, buď v klidu, cítím, jak mi pot prosakuje jedinou blůzou, kterou budu muset mít v dohledné budoucnosti na sobě. „Ano, madam, opravdu vážně.“ Otevře dveře a opatrně našlapuje po obrubníku, aby obhlédl situaci. „Je úplně prázdná. Je mi to líto, slečno. Třeba se dostanete na další let?“ „Tam, kam jedu, už nic dalšího neletí.“
Popadnu nacpanou aktovku a tašku s laptopem a na sedmicentimetrových podpatcích spěchám proti proudu aut. „Zbláznila jste se? Zabijou vás!“ Radši umřu pod koly auta než ponížením. Zvednu ruku a zastavím taxíka ve čtvrtém pruhu. Taxikář zamává, a když se snaží prodrat k místu, kde stojím, jen těsně se vyhne srážce s dalšími sedmi auty, čímž spustí kakofonii klaksonů, a řidič limuzíny si musí zacpat uši oběma rukama. „Na letiště Newark. Prosím, rychle, mám velké zpoždění.“ „Není problém, zlato, držte se.“ Taxikář dupne na plyn a já se chytím madla vedle okna. Agresivně se proplétá hustým provozem a předjíždí pravým pruhem, čímž vyvolává další troubení. Zavřu oči a pokouším se ovládnout úzkost. Stojí za to zemřít kvůli letu do Boonevillu? Teď to totiž vypadá, že se to klidně může každým okamžikem stát. Přemáhá mě směsice paniky a nevolnosti a otevřu okénko, abych se mohla trochu nadechnout. Zakrývám si ústa, abych udržela žaludek v klidu. S bušícím srdcem dorážím k odbavovací přepážce s třiceti minutami do odletu. Obsluha mi sdělí, že přepážka už je zavřená. „Neznáte snad přepravní podmínky? Máte tu být alespoň dvě hodiny předem.“ „Moc dobře to vím, ale moje auto mělo na dálnici problém s pneumatikou a já tenhle let musím stihnout. Prosím.“ „Je mi líto, ale dostaneme vás na příští let, což je zítra.“ Pět minut strávím úpěnlivým naléháním, žadoněním a předstíráním (což skoro nebylo nutné) nervového zhroucení. V žádném případě nejsem agresivní, ale během těch tří set dlouhých vteřin jsem si zcela zřetelně dokázala představit samu sebe, jak úřednici třísknu svou dvoutunovou aktovkou a ječím: „Uvidíme, kdo koho kam dostane!“ Připadá mi to jako celá věčnost, ale po pětiminutovém divadýlku mi nakonec přece jen předává palubní lístek.
Sprintem dobíhám k bezpečnostní kontrole a první pracovník, na kterého narazím, mi zabavuje novou lahvičku parfému J’adore od Diora, dárek od matky, který mi dala před odjezdem z Paříže. Pokud jde o parfumerii, mívám sice tendenci trochu to s vůní přehánět, ale ještě nikdy jsem neslyšela, že by kdy někdo někoho zadávil voňavkou. Soptím, ale předám mu ji. Druhý pracovník ostrahy mě podezřívavě a nevraživě sjede pohledem, když zahlédne můj francouzský pas. Ignoruju ho a pokládám na pás laptop, zatímco se snažím v jedné ruce udržet aktovku a v druhé všechny nepostradatelné přístroje. Musím vypadat naprosto zoufale. Stále zápasím s aktovkou, když mi zazvoní BlackBerry. „Catherine, kde jste?“ „Zdravím, Bonnie, zrovna procházím bezpečnostní kontrolou. Můžu vám zavolat zpátky?“ „Ne, nemůžete. Mám klienta na druhé lince a musím se ujistit, že jde všechno podle plánu.“ Ostraha mi věnuje velice ošklivý pohled. „Musíte mi dát svůj telefon, slečno.“ „Bonnie, vážně musím běžet.“ „Řekněte tomu pitomýmu policajtovi, že tohle je mnohem důležitější.“ Zhluboka se nadechnu, abych spolkla odpověď, která by mohla značně ovlivnit mou budoucí kariéru. „Všechno zatím probíhá velmi hladce a ano, všechno jde podle plánu.“ „Tak jen tak dál.“ Předám telefon úředníkovi, který si podrážděně povzdechne, obrátí oči v sloup a hodí ho do plastové přepravky. Když letadlo vzlétne, rychle se vrátím ke studiu dokumentů v šanonu. Provádění hloubkové prověrky je proces, během něhož poskytují právníci jedné strany právníkům druhé strany tak ohromné množství informací a dokumentů, že ani oni, ani
jejich klienti nemají nejmenší tušení o tom, do jaké šlamastyky se dostávají. Prakticky to znamená, že strávíte několik dní studováním právních listin v zaprášeném archivu v průmyslové zóně mimo civilizaci, bez oken, bez vzduchu a zjevně i bez čistého prádla. Během posledních šesti let jsem si vypracovala až nadpřirozenou schopnost projít gigantické množství dokumentů v rekordním čase a shrnout jejich obsah do pár řádek. Tento úkol se nijak neliší od jiných prověrek, které jsem dělala v Paříži, a doufám, že na něm Bonnie předvedu, co umím. Prolétnu rychle několik stránek, když mě vyruší žena, která se o mě otře a na sobě má – Quelle horreur! – jasně korálově červenou teplákovou soupravu z materiálu, který připomíná ručník, a k tomu bílé tenisky. A co je ještě horší, tepláky jsou aspoň o dvě čísla menší a ukazují tak v celé kráse celulitidu na stehnech. Proč to některé Američanky samy sobě dělají? Zoufale toužím podat jí lahvičku zeštíhlujícího gelu Elancyl, který by pomohl vyřešit obtíže s podkožní cirkulací. Bohužel mám k dispozici jen firemní cestovní taštičku a v ní žádný krém proti celulitidě není. Až se vrátím, musím Rikašovi poradit, aby doplnil zásoby opravdu důležitých toaletních potřeb. Odtrhnu se od velurového přízraku a pokračuju ve čtení. Mám už jen tři hodiny na to, abych prošla celý dvanáct centimetrů tlustý šanon. Nasadím si sluchátka iPodu, abych trochu odblokovala hluk, a soustředím se na obsah: výroční zpráva Red River, poslední veřejné výkazy a také dotazník k prověrce. Ten má patnáct stránek a je v něm seznam všech dokumentů, které musím v archivu získat. Okraje se rychle zaplňují poznámkami a třídím je podle důležitosti. Vyhlédnu ven z okénka za mizejícím panoramatem Manhattanu a představím si obyvatele těch luxusních mrakodrapů: úspěšné podnikatele a profesionály, kteří nejspíš museli často pracovat dlouho do noci, aby si to mohli dovolit. Představa, že jsem zavřená v malé, zatuchlé místnosti s krabicemi
plnými dokumentů a třináct hodin denně na ně lepím barevné lístečky, není zrovna lákavá, ale hlavu vzhůru. Třeba jednoho dne, až se stanu partnerem, budu v nějakém takovém mrakodrapu bydlet. Při tom pomyšlení se zatetelím vzrušením. Na letišti na mě čeká Cadillac Escalade. Ještě nikdy jsem neseděla v tak velkém autě – na mou duši, dalo by se v něm i bydlet. Vedle něj stojí drobná žena v šedých kalhotách a twinsetu výrazně růžové barvy, která drží v ruce kartu s mým tučně vytištěným jménem. Je velmi blond, vlasy má vyčesané velmi vysoko a její nehty jsou velmi růžovofialové. „Catherine, jste to vy?“ volá na mě vesele protáhlým jižanským přízvukem. Přikývnu. Vrhá se na mě. „Táák rádá vás vidím, drahoušku! Jmenuji se Jacqueline. Jsem sekretářka právního zástupce.“ „Velice ráda vás poznávám, jsem ráda, že jsem tady.“ Pokusím se ve své úzké pouzdrové sukni a na vysokých podpatcích vyšplhat do vozu. Jacqueline mě zezadu jemně postrčí, abych se na zadní sedadlo vůbec dostala. Řidič manévruje s řadicí pákou v jedné ruce a hrnkem kávy o velikosti kýble v druhé. Když najedeme na dálnici, řídí loktem, zatímco usrkuje z obřího hrnku a jede rychle jako blázen. Pokouším se alespoň letmo zahlédnout jižanskou krajinu, ale zběsilá jízda se mnou hází ze strany na stranu. Auto páchne po cigaretách a po dvouhodinové cestě v příšerném horku mi je na zvracení, což podporuje ještě Jacquelinin levný parfém a neustálé švitoření. V sídle Red River mě Jacqueline provede ostrahou, abych dostala vstupní kartičku, což je dost bolestivý proces, který si žádá i mou fotografii. Nemám na focení vůbec náladu, ale pokusím se vyloudit svůj nejlepší úsměv. Výsledek se dost podobá policejní fotografii zadrženého zločince. Sjedeme výtahem dolů do suterénu a dlouhá temná chodba
nás přivede do ponuré šedivé místnosti. Desítky krabic jsou vyrovnány až ke stropu. A můžu začít. „Dobrý den, jsem Rob,“ zaduní suterénem hluboký hlas. „Právní zástupce Red River Steel Mills.“ Podsaditý tmavovlasý muž stojí u vchodu do kobky. Má na sobě mechově zelený oblek, nachovou košili a ladící širokou kravatu, to vše doplněné výrazem marnosti a beznaděje. „Dobrý den, Robe. Já jsem Catherine.“ „Ano, to jste.“ Prohlíží si mě, jako když se Hannibal Lecter poprvé setkal s Clarice. „Takže vy jste tady, abyste nás špehovala, co?“ Něco mi říká, že tenhle šarmantní jurista mi udělá z příštích pár dní peklo. „Neříkala bych tomu zrovna špehování. Je to přece férový postup vzhledem k nadcházející akvizici.“ „Jsem dost nedůvěřivý, když do naší společnosti přijde někdo, kdo si chce prohlížet přísně tajné informace. Jsou to důležitá obchodní tajemství.“ „To je na tom to zábavné,“ pokouším se odlehčit náladu. „A měli byste mě mít rychle z krku. Jakmile mi ukážete, kde jsou dokumenty uložené, Jacqueline mi může pomoci s kopírováním a vše by mohlo proběhnout celkem rychle.“ Výraz v jeho obličeji se ve zlomku vteřiny změní z nijak nadšeného na naštvaný. „Tak za prvé, já nemám čas na to, abych vám pomáhal procházet papíry. A za druhé, kopírování není dovoleno. Jacqueline tu zůstane s vámi, aby dohlédla na to, že nic neodnesete. Nic nesmí opustit budovu.“ Jeho hlas náhle dostane démonicky veselý tón. „Ale jestli chcete, může vám přinést kávu. U nás v Red River je káva zdarma pro všechny.“ Zůstanu na něj zírat jako opařená a zároveň jsem pobouřená. I když dokážu shrnout relevantní body smlouvy během patnácti minut, tohle je trochu moc. Jak to můžu rychle zvládnout, když si nemohu nic okopírovat? Zhluboka se nadechnu a připomenu
si, že tenhle projekt je mou poukázkou k získání Bonniina respektu. „Tak to abych se do toho pustila.“ Zvoní mi telefon. Bonnie. „Catherine, jak jste daleko?“ „Ještě jsem nezačala.“ „Na co čekáte?“ „Právě jsem dorazila. Věděla jste, že si nemůžu pořizovat kopie dokumentů?“ „Tss. Samozřejmě, to je běžná praxe. Copak jste to ještě nikdy nedělala?“ „Ano, dělala, ale ve Francii je kopírování běžná praxe. Myslím, že byste sem měla poslat pár lidí, aby mi pomohli. Bude mi trvat celou věčnost, než se tím vším prokoušu.“ „To nepřipadá v úvahu, Catherine. Proč myslíte, že vám platíme takový prachy? Už nejsi v Kansasu, Dorotko.“ To máš pravdu, to nejsem. Jsem v zemi Oz, ale v dohledu není žádná cesta ze žlutých cihel. „Tak dobře, udělám, co je v mých silách, abych to zvládla co nejrychleji.“ Zavěsí. Poté, co strávím bolestných a dlouhých šest hodin přepisováním poznámek z různých smluv do žlutého poznámkového bloku, přistoupí ke stolu Jacqueline. „Dala byste si kávu? Tady v Red River je káva zdarma pro všechny.“ Rychlý pohled do porcelánového šálku odhalí nevábně vzhlížející naředěnou nahnědlou tekutinu. „Ne, díky.“ „Máte v plánu tu zůstat ještě dlouho, Catherine?“ Jacquelinin make-up se začíná rozpíjet a účes poněkud rozpadat. „Nejspíš ještě nějakých pět nebo šest hodin. Klidně můžete jít domů, jestli chcete.“ „To ne, mám přísný příkaz zůstat celou dobu s vámi.“
Nevím, jestli se mám cítit hůř kvůli sobě nebo kvůli Jacqueline, a tak se vrátím zpátky ke svým poznámkám. Poté, co Jacqueline po internetu nakoupila všechny možné druhy oblečení a zahrála si na počítači víc než dvacetkrát karty, překvapivě vyhrkne: „Tak jo, myslím, že už mám padla.“ „Určitě? Myslela jsem, že tu musíte zůstat, abyste mě kontrolovala.“ „Ne, to je v pohodě, myslím, že jste hodná holka. A kromě toho tu máme všude kamery,“ řekne a obdaří mě démonickým úsměvem, charakteristickým pro společnost Red River. „Nezapomeňte si vzít kafe. Uvařila jsem čerstvou konvici.“ Když odejde, chvatně zaběhnu k automatu a hledám něco, co by mě příštích pár hodin udrželo naživu a co nechutná jako café à l’eau. Vyberu si plechovku Coca-Coly, která by měla zajistit, abych neupadla do kómatu. Posilním se kofeinem a jsem připravená na dalších pár hodin v kobce. Vrhnu se na krabici v rohu na opačné straně místnosti, které jsem si předtím nevšimla. Nejdřív projdu starou korespondenci a pak narazím na nenápadnou tmavě zelenou složku. Jsou v ní zažloutlé dopisy mezi vrcholným managementem podniku a firemními odbory staré aspoň dvacet let. Rychle se jimi probírám, když tu mi padne do oka zářivě bílý papír. Co to je? Très curieux. Vytáhnu stránku ze složky a můj objev je naprosto šokující: dopis datovaný asi před měsícem na hlavičkovém papíru Komise pro burzy a cenné papíry, ze kterého vyplývá, že vedení Red River se dopustilo podvodu spojeného s antedatováním akciových opcí. Ó! Tak to je síla. Prolétnu zbytek dopisu; je tu ještě jedno obvinění z podvodu týkající se jak výkonného, tak i finančního ředitele pro pokus o ututlání opčního akciového plánu. Udělám si poznámky a pak dopis vrátím zpátky do složky. V New Yorku je skoro pět ráno, ale říkám si, že Bonnie už bude vzhůru. Co mám dělat? Několik minut zírám na svůj telefon,
pak vytočím její číslo a Bonnie se okamžitě ozve. „Ať je to důležité.“ V pozadí slyším vrčení trenažéru. „Našla jsem dopis od Komise pro burzy a cenné papíry datovaný před měsícem, z něhož vyplývá, že se výkonný ředitel a finanční ředitel dopustili finančního podvodu.“ „Ach. Můj. Bože.“ A zavěsí. Jsem zpátky v místnosti, čekám na další instrukce od Bonnie, které ale nepřicházejí, a já jsem každou vteřinu nervóznější. Blůzu mám už naprosto promočenou a cítím se jako kus zkaženého camembertu. Dojdu si na toalety s cestovní taštičkou, vypláchnu si ústa velkým douškem ústní vody a spolknu pár aspirinů, abych utišila tepající bolest hlavy. Sednu si a na hedvábnou blůzu si nanáším deodorant Kiehl’s, abych zamaskovala skvrny, když dovnitř vrazí uplakaná a úplně vyřízená Jacqueline. Popadne mě za ruku a dotáhne mě do prvního patra na recepci, odkud mě ostraha vyprovodí ven z budovy, jako bych byla já ten zločinec. Čeká na mě taxi. Escalade už asi nepřipadá v úvahu. Poděkuju Jacqueline za ochotu a mizím v dáli. V letadle si objednám sklenku šampaňského na oslavu. Jsem vyčerpaná, ale dmu se pýchou: právě jsem největšímu firemnímu klientovi ušetřila miliony dolarů, a to hned první den v práci. A co je ještě lepší, každičkou minutu z posledních čtyřiadvaceti hodin si mohu naúčtovat. Předpokládám, že až se vrátím do kanceláře, Bonnie mi poděkuje za dobře odvedenou práci. Možná se dokonce zmíní o možném budoucím partnerství. Nic z toho se samozřejmě nestane. Vítejte v New Yorku.
2. kapitola „Proč nejste na týdenní poradě ohledně fúzí a akvizic?“ vyštěkne na mě Boniin hlas z reproduktoru na telefonu. Den číslo dva v práci, den číslo jedna v kanceláři. „Promiňte, kdeže?“ „Máte zpoždění. Okamžitě sem přijďte!“ zaječí na mě a telefon ohluchne. Pět minut se snažím najít Rikaše, aby mi řekl, kde se porada koná, patnáct minut zoufale hledám zasedačku v obrovském bludišti kójí a kanceláří a nakonec na místo dorazím naprosto bez dechu. Když se snažím nenápadně protáhnout dveřmi, sklouzne mi pohled dolů a všimnu si dlouhého a dokonale rovného puštěného oka, které hyzdí punčochu na levé noze odshora až dolů. Merde. V zasedačce je skupina agresivně vyhlížejících právníků, pozorně naslouchajících Bonnie, která na bílou tabuli načrtává řadu schémat. Hodí po mně zlý pohled, zatímco já se snažím projít bokem, abych celé společnosti neukázala díru v punčoše. „ABC Acquisition Corp., sesterská společnost Pear Partners, oznámila svůj záměr získat podíl v Bella, Inc. a v China Enterprises, Inc. My zastupujeme ABC.“ Pro každý právní subjekt nakreslí modrý čtvereček a mezi nimi červené čáry, které představují jejich provázanost. „Bella rovněž drží pětačtyřicet procent Bingo Industries a China je holdingová společnost, která vlastní pětapadesát procent Belly.“
Ukáže na tabuli a přitom pohodí kšticí dozadu, přesně jako to dělají ženy v reklamách na šampon. Představím si, jak svůdně šeptá: „Nemusíš mě nenávidět, protože jsem krásná,“ jako v těch starých televizních spotech. Bonnie se pak lehce předkloní, aby nahlédla do svých poznámek, a strategicky odhalí působivý dekolt, zdůrazněný o číslo menší černou krajkovou podprsenkou. Vyrazí mi to dech, ale korporátní žraloci jsou nadšením bez sebe. O deset čtverečků a pětadvacet červených čar později si uvědomím, že v tom chvatu, abych poradu stihla, jsem si zapomněla vzít něco, kam bych si mohla dělat poznámky. Vytáhnu z kabelky starý výpis z kreditní karty a tužkou na rty začnu načrtávat čtverečky a trojúhelníčky podobné těm na tabuli. Ah, merde! Došlo mi místo! Co nejtišeji štrachám v kabelce a nakonec vytáhnu zmuchlanou účtenku z lékárny. Pokračuju v obkreslování a levou rukou se pokouším zakrýt nedůstojně odbyté poznámky. Na konci porady počkám, dokud všichni neopustí místnost, a pak utíkám na dámské toalety, abych si sundala roztržené punčochy. Najednou mě zaplaví úzkost. Účastnit se velkých a sledovaných akvizic byl jeden z důvodů, proč jsem požádala o transfer do New Yorku. Ale práce s Bonnie přinese určitě mnoho výzev. Budu muset předvést mnohem víc, než jen dělat si poznámky tužkou na rty. Jsem zpátky za svým stolem, když do kanceláře vrazí nervózní muž s tmavě hnědýma očima a tmavými kudrnami. Na sobě má levandulovou košili s ladícími manžetovými knoflíčky a je obtěžkán štosem šanonů a dokumentů. „Vy musíte být Catherine. Chci, abyste začala okamžitě pracovat na těchto případech.“ Když se ke mně přiblíží, naše oči se střetnou. Zarazí mě intenzita jeho pohledu a to, jak kontrastuje s jeho jemnými chlapeckými rysy.
Ooh la la… Dokázala bych účtovat mnoho hodin jen za zírání do jeho očí. Našpulím rty s leskem a hodím po něm nevinný pohled à la Amélie Poulain. Pak se vzpamatuju. Soustřeď se, Catherine, soustřeď se! To musí být Antoine. Během přijímacího pohovoru se Scott, ředitel korporátního oddělení, zmínil, že převezmu případy po právníkovi, který se během příštích pár měsíců přesune do pařížské kanceláře. Na zlomek vteřiny zatoužím, abych byla bývala zůstala ve Francii. „Tohle je pro vás.“ Ukáže na velký šanon, který mi položil na stůl. „Je to soubor precedentů, které jsem připravil. Obsahuje všechny možné druhy dokumentů, které by klient mohl vyžadovat, a roztřídil jsem je podle jména klienta, druhu a data.“ Rychlý pohled do šanonu odhalí, že to je opravdu velké umělecké právnické dílo. Perfektně načrtnutá shrnutí každého dokumentu a případu jsou přepečlivě založena mezi barevnými záložkami. Očividně mám co dohánět. „A tady je také výtisk zákona o cenných papírech. Měla byste si ho co nejdříve přečíst. Bude to váš každodenní pracovní nástroj.“ Přečíst celý zákon o cenných papírech? Při pouhém pomyšlení na víc než tisíc stránek právních podrobností se o mě pokoušejí mrákoty. Už teď jsem ve skluzu. Jakmile mi vloží objemný svazek do rukou, z interkomu se ozve ženský hlas. „Ann-tuane, na lince číslo jedna máte hovor z Komise pro burzy a cenné papíry. Potřebuje s vámi nutně mluvit ředitel registrace.“ „Ať počká, hned jsem tam.“ Vyběhne z mé kanceláře, aniž by cokoliv dodal. Řekla bych, že nedostal zprávu Programu pro přátelství o tom, jak se máme slušně zdravit. Probírám dozvuky Antoinovy návštěvy a už volá Mimi. „Máte nějaké dotazy ohledně účtovaných hodin?“
Pro firmu pracuji už šest let, takže se velice dobře vyznám v úděsných firemních požadavcích na účtování hodin. Ekonomika ve velkých advokátních kancelářích funguje asi takhle: jako řadový právník máte plat ve výši zhruba třetiny toho, co vygenerujete za účtované hodiny, druhá třetina jde na úhradu firemních výdajů a zbývající třetina jde do kapes partnerů. Partneři ve velkých právnických kancelářích vydělávají spoustu peněz na úkor podřízených, což vysvětluje, proč si jich tolik najímají a proč se jenom hrstce z nich podaří dostat se na vrchol. Je to jako velké letadlo; akorát že pyramidová schémata jsou nelegální a tohle je tak legální, jak to jen jde. Newyorská kancelář má nejvyšší kvótu účtovaných hodin, a abych se dostala tam, kam chci, budu muset letos vykázat nejméně dva tisíce dvě stě hodin. Což znamená, že musím začít teď. Můj stůl už je plný dokumentů a šanonů. Maria, Antoinova asistentka, mi zavolá: „Ann-tuane chce vědět, jestli máte raději čínskou nebo italskou kuchyni. Chce s vámi dnes večer projít nějaké dokumenty při večeři v zasedačce v devět.“ Přesně v ten okamžik mě mezi oči praští studená a tvrdá newyorská realita. Hodlám se té výzvě postavit čelem.
3. kapitola „Co kdybychom dneska vynechali to hnusné cappuccino?“ Rikaš stojí ve dveřích mé kanceláře a jenom září. Má na sobě perfektně střižené lněné sáčko a tašku od Prady přehozenou přes hrudník. „Dala by sis espresso? Jdu dolů pro kafe a na cigáro. Nemůžu vystát tu břečku, co tady servírují k snídani.“ „To by bylo skvělé. Pro dobré kafe bych vraždila.“ Sáhnu pro drobné do peněženky a Rikaš si zatím sedne. „Jak ses usadila? Už sis našla byt?“ „Ještě ne. Dočasně bydlím ve firemním. Budu to řešit nejdřív o víkendu.“ „Dobře. A co plány na léto? Dost rychle se blíží.“ „Léto? Vždyť je teprve květen.“ Obrátí oči v sloup. „Drahoušku, musím ti něco vysvětlit. V srpnu je ve městě naprosto nesnesitelné horko. Musíš mít kam utéct. Jestli si urychleně nenajdeš nějaký letní pronájem, nic na tebe nezbyde a usmažíš se tu k smrti, úplně sama. Dovol, abych zavolal pár lidem, možná se mi podaří sehnat ti podnájem v Quogue nebo tak něco.“ Přezíravost v jeho hlase naznačuje, že to by mi už mohl snad radši sehnat místo v pekle. „Díky, Rikaši, vážně si toho cením.“ Když odejde z kanceláře pro kafe, vrhnu se na korespondenci v přihrádce pro došlou poštu. Probírám se několika výtisky New
York Law Journal a pozvánkami na různé právnické semináře: ve městě je takový výběr, že se z toho až točí hlava. A začínám mít výrazný pocit, že pro právníky představují semináře vzácnou příležitost trochu se vyspat v pracovní době. Pod hromadou pozvánek na semináře a právnických věstníků narazím na katalog s nápisem J.Crew vytištěným tučným písmem. Oh. Mon. Dieu. Zavalí mě tak silná vlna vzrušení, že skoro hraničí s orgasmem. Listuju stránkami a zoufale si přeju být na těch obrázcích. Bezstarostně se smějící ženy v pestrých šortkách a tričkách jedoucí na kole nebo dovádějící se surfaři na pláži. Dokonce i psi se tváří šťastně. Tak tohle je americký styl, jak má být. A tohle báječné oblečení může být moje, stačí kliknout myší! Francouzi neradi nakupují cokoliv po internetu; obecně raději stojíme v dlouhých frontách v obchodech s nevalnou obsluhou a vedeme hodinové diskuse s personálem. Já osobně však dávám přednost anonymnímu klikání. (Což zní navíc nemravně.) Ozve se zaklepání na dveře a já vyskočím ze židle. Katalog schovám pod výtisk Law Review. „Dobré ráno, jsem Nathan. Nechtěl jsem vás polekat.“ Je to světlovlasý muž kolem pětatřiceti a na sobě má standardní právnickou uniformu: tmavomodrý oblek, bílou košili doplněnou pruhovanou červenomodrou kravatou a brýle s želvovinovým vzorem na obroučkách. „Ne, ne. Jenom jsem si četla, ehm, zprávy. Je důležité být v obraze a vědět, co naši klienti dělají.“ „Jistě.“ Přistoupí k mému stolu a poctí mě dalším drtivým newyorským stiskem ruky, ale rychle se odtáhne, jako by chtěl okamžitě sáhnout do kapsy pro lahvičku dezinfekčního roztoku. „Vy jste nová, co?“ „Nová v téhle pobočce. Přestoupila jsem.“ „Z Paříže?“
Přikývnu. „Takže jste se rozhodla skoncovat s prázdninami?“ „Promiňte?“ „Ale no tak, ne že byste se tam zrovna přetrhli. Všichni víme, jak to ve skutečnosti v satelitních kancelářích chodí.“ Mohla bych mu začít vysvětlovat, že až na ty dlouhé obědy jsem v Paříži dřela jako mezek. Neustále jsem byla vydána na milost požadavkům amerických klientů a kvůli konferenčním hovorům v rozdílných časových pásmech jsem musela být k dispozici pozdě do noci. Pak si svou malou tirádu rozmyslím a rozhodnu se neodpovídat, aby to proti mně nemohlo být někdy později použito. Ale očividně budu muset překonat dojem, že jsem většinu času trávila na obědě. „Práva jste studovala ve Francii?“ „Ano, ale také jsem se zúčastnila výměnného programu tady ve Státech.“ „Kterého?“ „Na Pepperdine.“ Obrátí oči v sloup. „Další prázdniny.“ Mám chuť ho praštit. „Hmm.“ Kousnu se do rtu. „Takže, rohová kancelář. Co to má znamenat?“ „Je to jen dočasné. Než se sem nastěhuje nějaký nový partner.“ „Aha, jasně.“ Zdá se, že se mu najednou ulevilo. Když se uvolní, vidím, že si prohlíží můj stůl a monitor počítače a hledá něco zajímavého. „Co je vaše specializace, Nathane?“ „Rád se věnuji nejdůležitějším případům firmy. Loni jsem vykázal víc než dva tisíce pět set hodin. Letos bych se měl stát partnerem, takže pracuju jak blázen.“ Á, mé první setkání s konkurencí. Přede mnou stojí sadistický, přehnaně ambiciózní stroj, kdykoliv schopný rány pod pás: newyorský advokát na cestě stát se partnerem ve firmě. Zhluboka se
nadechnu, usměju se a pokusím se přepnout na přátelštější notu. „Hezký oblek.“ „Díky. Když to říká Pařížanka, beru to jako kompliment. Zajímáte se o módu?“ „Přiznávám. Hrozně ráda si prohlížím výklady.“ „To vidím.“ Pokývne směrem k mizerně ukrytému katalogu J.Crew. „Aha. To není moje.“ „Možná byste ho měla využít. Nevím, nevím, jestli tady budete mít čas na prohlížení výloh.“ Povýšeně se ušklíbne. Odpovím mu polovičním úsměvem a pokývnutím: zprávu jsem dostala a byla jasná a zřetelná. Pohlédnu otráveně směrem ke dveřím, abych mu naznačila, že by se měl vrátit ke svým účtovatelným aktivitám. Teď získal velkou konkurenci, se kterou se bude muset vypořádat. Na okamžik se odvrátím od Boniina případu ABC, usrknu z kávy, kterou mi Rikaš přinesl, a vyhlédnu ven na ulici. Od svého stolu vidím nádraží Grand Central a stovky lidí, kteří pospíchají do práce. Mé snění vyruší Antoinův hlas, který se ozve z interkomu. „Doufám, že nemáte žádné plány na oběd. Bereme jedny klienty do Brasserie.“ Á, setkání s důležitými klienty. To je přesně podle mého gusta. Srdce mi poskočí v očekávání. „Skvěle. S kým se tam máme potkat?“ „Se dvěma manažery hedgeových fondů z PCL Investments. Jsou to velcí zákazníci.“ „To zní dobře.“ „Bonnie přijde taky,“ dodá zřetelně nenadšeným tónem, který mě přivede k podezření, že ti dva spolu nevycházejí zrovna nejlíp. „Kdy to je?“ „Máme rezervaci za půl hodiny, ale já odcházím teď hned. Potřebuji na vzduch. Bonnie se s námi setká na místě.“ Když kráčíme ulicemi v centru města, věnuju minutku
přemýšlení o tom, jak bych mohla udělat na tak vážené manažery z fondů PLC dojem. Možná bych se mohla zmínit o transakci, kterou jsem loni tak obratně vyjednala pro Swiss Bank? Nebo bych měla nejprve nadhodit tu Picassovu výstavu, kterou jsem viděla v Grand Palais, abych prolomila ledy? Antoine zatím dokáže celou cestu bez přestávky telefonovat mobilem a zároveň něco vyřizovat na BlackBerry. Zajímalo by mě, jestli si může účtovat čas strávený na obou telefonech. Zatímco nás hlavní číšník vede ke stolu, všímám si stylu zařízení restaurace: ohromující moderní design se mísí s ne zcela moderním davem obchodníků. Bonnie sedí v zadním rohu se dvěma muži. Jeden má velký pupek a na hlavě něco, co vypadá jako příčesek, druhý je vysoký muž se zlatým řetězem usazeným v hnízdě odhalených chlupů a s podobným prstenem na ruce. Oba na sobě mají nepadnoucí oblek. Ten břichatý vstane, aby se s námi pozdravil. „Rád vás poznávám, advokátko. Mel Johnson jméno mé a tohle je můj kolega Jack Stone.“ „Ráda vás poznávám, pánové,“ usměju se, když si potřeseme rukama, a skrývám zklamání nad jejich nedostatkem vkusu. Mel hodí po mně a Bonnie chlípný pohled, oči se mu zalesknou a řekne: „Takže vy dvě jste ,partnerky‘?“ a předvede uvozovky, aby zdůraznil slovní hříčku. Pak uličnicky mrkne na Antoina a obrátí se s širokým a spokojeným úsměvem na svého kolegu. Při jeho laciné jeu de mots obrátím v duchu oči v sloup a představím si, jak zabodávám svůj špičatý jehlový podpatek do jeho parties intimes; místo toho se však zdvořile usměju. Náš oběd se neúnosně protahuje, Mel a Jack se neúspěšně pokoušejí procvičovat si svou francouzštinu a vzpomínají na každičký výlet do Paříže, včetně několika pánských jízd, kdy skončili v Crazy Horse a očumovali polonahé danseuses. Mel tedy není ta poukázka na partnerství, v niž jsem doufala. Antoine přeruší Melovo vyprávění, aby zdůraznil mé předchozí pracovní zkušenosti. „Catherine pracovala na mnoha mezinárodních regulačních případech v Evropě. Je ta pravá pro
vaše plány na mezinárodní expanzi.“ „Fan-tas-tic-ké,“ odvětí Mel, zatímco si hraje s párátkem. Pohlédnu na Bonnie, která si hlasitě povzdechne. Nerada se dělí o pozornost. Hodí po mně zlý pohled a vstane, aby se rozloučila. Vytáhne zlaté tkané pouzdro a nenuceně hodí na stůl pár svých vizitek. „Pánové, bylo mi potěšením. Ráda bych vám nějak pomohla, ale za hodinu si účtuju mnohem víc než Catherine nebo Antoine. Ale tak to je, dostanete to, za co si zaplatíte.“ Jsem v šoku a záda mi ztuhnou. Proč nás takhle shodila před velkým klientem? Když Bonnie kráčí k východu, Mel upřeně sleduje její pozadí. „S tou ženskou není žádná zábava. Co se dá dělat. Má sice dobrou postavu, ale s takovým přístupem bychom ji v kanceláři nechtěli, co, Jacku? Catherine bereme všema deseti.“ Bereme Catherine? Přejdu to, ale fyzický odpor už dosahuje stejné úrovně jako odhodlání udělat dojem. Antoine hodí za mizející Bonnie nevraživý pohled a pokouší se ospravedlnit její náhlý odchod. „Omlouvám se, že Bonnie tak rychle odešla. Má teď práce nad hlavu.“ „Poslyšte, Ann-tuane, nemarněte čas obhajobou Madam Úzkoprsé, protože my bysme stejně radši pracovali s Catherine.“ Připadá mi, že oběd trvá snad osmnáct hodin, a teprve, když zamíříme k východu, začne Mel konečně mluvit o něčem spojeném s prací. Nadšeně se zmíní, že pracuje na zamýšlené expanzi své společnosti do Evropy a že bude během následujících týdnů potřebovat mou pomoc, aby získal jistá povolení od Evropského úřadu pro cenné papíry. „Ozveme se velmi brzo, advokátko.“ Zakončí schůzku mrknutím oka a příliš důvěrným potřesením rukou v těsnější blízkosti, než mi je příjemné. „Výborně. Těším se,“ odvětím a ze všech sil se snažím skrýt své opravdové pocity.
4. kapitola Co člověk, to jiný vkus, a kanceláře mých kolegů jsou toho důkazem. Zpravidla bývají vyzdobené trofejemi z golfových turnajů, pamětními plaketami k primární emisi akcií, prázdnými lahvemi od šampaňského ze závěrečných slavnostních večeří a různými nevkusnými tretkami z „exotických“ čtyřdenních dovolených. Ale Antoinova kancelář je úplně jiná; cítíte se, jako byste vstoupili do luxusního obchodu s designovým nábytkem. Na okenním parapetu stojí v křehké červené váze z benátského skla tulipány a nad mahagonovým stolem visí moderní umělecká díla. Stříbrné kalíšky s ořezanými tužkami a kožený diář jsou úhledně položeny vedle pečlivě vyrovnaných štosů černých šanonů a hnědých harmonikových pouzder. Vstane, aby mi podal několik nových složek případů, a přitom si všimnu kousku hedvábné podšívky saka od Paula Smithe a závanu Vetiveru od Guerlainu. Tohle je muž s vybraným vkusem, osvěžující změna v záplavě obleků z Brooks Brothers, silné kolínské a neuspořádaných kanceláří. „U těchto případů se blíží termíny uzavření. Potřebuji, abyste je okamžitě prostudovala.“ Vím, že to je zkouška mých schopností, a jsem odhodlaná nezklamat. Otevřu první složku a pohlédnu na titulní stranu. „Tohle je ta smlouva s Allen Partners, o které mluvili dnes ráno v Journalu, že?“ Moje odpověď ho překvapí, usměje se a nabídne mi ze skleněné dózy karamelku. „Tumáte, nabídněte si. Snadněji se těmi dokumenty prokoušete.“
Akceptuju nabízenou odměnu a sáhnu po cukrátku. „Díky.“ „Rád slyším, že máte nějaké zkušenosti. Obával jsem se, že sem přeloží úplného začátečníka,“ říká přátelským, spikleneckým tónem. „Nad tímhle druhem transakcí jsem už strávila dost hodin přesčas.“ Sáhne po karamelce a změní téma. „Catherine, zabývala jste se někdy v Paříži záležitostmi týkajícími se duševního vlastnictví?“ „Ano. Pracovala jsem na smlouvách pro pár francouzských softwarových firem.“ „Takže jste obeznámena s mezinárodními autorskými právy?“ „Samozřejmě.“ „Dobře. Byl bych rád, kdybyste se zapojila do práce na velmi důležitém zastupování jednoho francouzského klienta, který zde má významné obchodní aktivity.“ Čekám, že mi předá nějakou práci pro France Telecom nebo nějakou velkou francouzskou banku, a tak souhlasně přikývnu. „To není vůbec problém. Ráda se o to postarám.“ „Je to pro Christiana Diora.“ Málem spadnu ze židle. Vždycky jsem snila, že budu řešit právnické záležitosti mého oblíbeného maison de couture, ale opakovaně mi bylo sděleno, že tahle společnost je coby klient nedostupná, protože většinu záležitostí vyřizují velké francouzské advokátní kanceláře. Ani ve snu by mě nenapadlo, že když se přestěhuju do New Yorku, naskytne se mi taková příležitost. „Myslela jsem, že veškeré právní záležitosti vyřizuje Pineau La Rochelle?“ „V Evropě ano, ale nás si ponechali na specifický projekt tady v New Yorku.“ „Aha?“ „Chtějí, abychom jim pomohli došlápnout na prodej padělaného luxusního zboží na Manhattanu.“
Moje oči musejí být velké jako tenisáky. Už se vidím, jak úspěšně rozkrývám mezinárodní okruh organizovaného zločinu, který prodává kopie kabelek Dior na rozích newyorských ulic. Moje odměna? Udělení Řádu čestné legie, který přebírám v šatech od Johna Galliana šitých na míru, za hrdého přihlížení Carly Bruni-Sarkozyové. „Rozhodně ráda pomůžu!“ „Skvělé, chtěl jsem to předat někomu z oddělení duševního vlastnictví, ale protože mluvíte francouzsky, bude se vám snadněji spolupracovat s Pierrem Le Furetem, ředitelem oddělení duševního vlastnictví Dioru, který stojí v čele téhle iniciativy.“ „Kdy mohu začít?“ „S rešerší byste měla začít hned. Výchozím bodem pro vás bude zákon PRO-IP, který byl nedávno schválen a který výrazně zvyšuje civilní i trestní sankce za porušení autorského práva a požaduje, aby soudy vymáhaly přísnější pokuty a postihy od usvědčených pachatelů. Také bych si přečetl zprávu připravenou Koalicí proti padělatelství a pak bych zavolal na oddělení newyorské policie pro porušování ochranných známek. Dám vám jméno inspektora, který to má na starosti, měl by vám pomoci.“ Chvatně si dělám poznámky a představuju si, jak spolupracuji s newyorskou policií při razii ve skladu s falešným zbožím v Čínské čtvrti. Věděla jsem, že když se přestěhuju do New Yorku, bude to velmi vzrušující, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že to bude jako epizoda ze seriálu Zákon a pořádek. „Dobře, provedu.“ „Možná toho budete mít hodně, navíc k té vší práci, co vám dává Bonnie,“ řekne, zkříží paže a zatváří se podrážděně. „Tak mi dejte vědět, kdyby toho na vás bylo moc. Tenhle případ je pro firmu opravdu důležitý.“ „Samozřejmě.“
Váhavě mě pozoruje a pak vstane a zavře dveře. „Catherine, jestli tu chcete přežít, musíte pochopit, jak tahle kancelář funguje.“ „Ano,“ odvětím nedočkavě s vidinou, že získám nějakou konkurenční výhodu. „Vím, že jste u firmy už několik let, ale New York je něco úplně jiného. Představte si to jako feudální systém.“ „Aha.“ Přikývnu, ale nemám nejmenší tušení, o čem mluví. „Víte, senior partneři jsou jako lenní pánové a vojevůdci. Vedou své bataliony – svá oddělení – do bitvy, aby ovládli víc území: víc klientů, případů a účtovaných hodin. Vítězství představuje velký bonus na konci roku.“ Vojevůdci? Bitvy o větší území? Paříž byla soutěživá, ale tohle je šílené! Zírám na Antoina a uvažuju, jestli večer shodí sako od Paula Smithe a zahraje si World of Warcraft. Zachichotám se, protože mám za to, že žertuje, ale jeho výraz zůstane vážný. „Musíte uzavřít koalici s vojevůdcem, který vám bude neustále dodávat práci a chránit vás, když přijdou těžké časy. Žádný pán, žádná budoucnost u Edwardse a Whitea.“ Je smrtelně vážný. Co to znamená pro mě? „Zrovna teď se toho ve firmě hodně děje. A vy potřebujete ochranu.“ Ochranu? Začíná to vypadat spíš jako mafie než jako feudální systém. „Kdo je váš vojevůdce?“ zeptám se. „Scott.“ „Kdo by měl být můj?“ „Myslím, že by to měla být Bonnie.“ Bonnie? Vždyť mám pocit, že ji nesnáší. Snaží se mě obelstít? „Nepřipadá mi, že by mohla být můj vojevůdce. Zdá se, že je příliš zaneprázdněná.“ A navíc, což neřeknu nahlas, pěkná mrcha. „Catherine, musíte uvažovat realisticky,“ říká a tváří se
rozčileně. „Všichni tady jsou velmi zaneprázdnění. Potřebujete, aby vám Bonnie zajišťovala neustálý přísun nové práce. Neustálý přísun práce znamená volnou cestu k partnerství.“ „Dobře, rozumím.“ Myslím. „Výborně. A ještě jedna věc. Mluvil s vámi Scott o bezplatné dobrovolné práci?“ „Ne, nemluvil.“ „Všichni bychom měli něco takového dělat, Catherine. Ale pozor, neslouží to jako náhrada za splnění požadavků na účtované hodiny.“ „Dělal jste už něco takového?“ zeptám se, protože mě zajímá, jestli to je něco, co úspěšní společníci dělají – nebo se o tom jenom mluví. „Ano, dělám pro školu pro děti s poruchami učení v Harlemu. Stěhují se do nové budovy, aby měli víc místa na svůj rozrůstající se umělecký program, a já jim pomáhám vyjednat pronájem.“ Jeho hlas roztaje. „Přináší mi to velké uspokojení.“ Překvapuje mě, že tak jasný workoholik jako Antoine si udělá ve svém nabitém programu čas, aby pomohl školákům z Harlemu. „To je úžasné! Ráda bych se také zabývala něčím tak důležitým. Ale povězte mi upřímně, kde na to berete čas?“ „Prostě si ho udělám – většinou o víkendu.“ Moje víkendy v Paříži, pokud jsem je netrávila v kanceláři, sestávaly z brouzdání po obchodním domě Le Bon Marché, návštěv uměleckých galerií nebo občas z válení se v posteli, to když jsem se snažila vzpamatovat z přemíry červeného vína po večeru s kamarádkami. Cítím se v rozpacích, že mi snad chybí altruismus. Tahle neočekávaná informace způsobí, že mám chuť Antoina poznat blíž, a ponoukne mě to, abych trochu zašťourala v jeho osobním životě. „Smím se na něco zeptat? Proč odjíždíte do Paříže?“ „Z osobních důvodů.“ Než odpoví, stočí pohled stranou.
Po jeho strohé odpovědi na tak důvěrnou otázku se cítím poněkud trapně, a tak se lichotkami pokusím zamést stopy. „Pařížské kanceláři se bude velmi hodit vaše erudice. Nemají tam nikoho vašeho kalibru.“ Odpoví mi vděčným úsměvem. Ještě když odcházím z Antoinovy kanceláře, nemůžu přestat myslet na důvod jeho transferu. Je to pro mě tak trochu záhadou. Zpátky jdu delší cestou kolem recepce a koutkem oka zahlédnu část Boniiny kanceláře. Na rozdíl od ostatních, tradičně tmavých kanceláří je ta její elegantní a moderní. Pod oknem stojí dlouhá bílá kožená pohovka a proti pracovnímu stolu ze skla a nerezu dvě křesílka Barcelona. Kancelář budí chladný, až mrazivý dojem a z toho, čeho jsem zatím byla svědkem, to odpovídá její osobnosti. Zpět ve své kanceláři se podívám do diáře na stole a u dnešního data najdu velký červený zápis: Rikaš – narozeniny. Ah, merde. S tím musím něco udělat, tout de suite. Každý právník ví, že harmonický vztah s asistentem je klíčový. Je to jako vztah mezi herečkou a jejím maskérem. Chvátám k Mimiině stolu, protože mám dojem, že to ona má v malíku firemní kulturu. „Mimi, mohu vás na chvíli vyrušit? Potřebuji s něčím poradit.“ „Samozřejmě, drahoušku, jak vám mohu pomoci?“ „Rikaš má dneska narozeniny a chci ho vzít na oběd. Nevíte o nějaké jeho oblíbené restauraci?“ „Promiňte, to nevím. Ale právě probíhá ,Týden restaurací‘.“ Přehrabuje se v zásuvce. „Tady je průvodce Zagat. Hledejte názvy vytištěné tučně.“ „Díky. Máte to u mě.“ Spěchám zpět do kanceláře a začnu vytáčet čísla. Four Seasons, plně obsazeno. Le Cirque, zadáno. Aureole, nic před půl čtvrtou. Zkusím ještě několik jiných restaurací, než narazím na 21 Club. „Ano, máme od jedné jeden stůl volný.“ „Skvělé. Beru to.“
„Tohle místo je takový tradiční pánský klub. Kéž bychom mohli pozorovat lidi v Café de Flore.“ Moje volba očividně není takový hit, v jaký jsem doufala. „Dobře, není to zrovna trendy podnik, ale četla jsem, že v dobách prohibice to býval nelegální výčep. To je přece zajímavé, nemyslíš?“ „Pche, dny prohibice jsou dávno pryč a díky bohu za to. Bez ginu s tonikem po práci bych umřel.“ Sundá si sluneční brýle z hlavy. „Gin s tonikem? Myslela jsem, že budeš vysazený spíš na martini s příchutí.“ „Nenech se zmást mým sladkým zevnějškem. Alkohol mám rád silný, čistý a bez umělých příchutí.“ Projdu menu a rozhodnu se pro jednu z jejich klasických poledních nabídek. „Dám si burger 21 s hranolkami a sklenku červeného. Co si dáš ty?“ „Jak můžeš jíst takové jídlo a nepřibrat?“ „Jsem Francouzka, na to nezapomeň.“ „No jasně, a já ne, takže si dám salát. Sezóna plavek je za rohem.“ „Dáš si víno?“ „Ne, díky. Mám pevné pravidlo, že musím počkat až po páté.“ „Asi bych taky neměla, ale sklenka vína je rituál, bez kterého se prostě neobejdu.“ „Zcela jistě sis ho vypěstovala už v raném věku. Jako dítě jsem v Indii pil znečištěnou vodu. Bez toho se naštěstí obejdu.“ „A místo toho piješ gin s tonikem?“ „Ano, stimuluje to chuť a mysl.“ „Víno taky stimuluje mysl. Baudelaire kdysi řekl, že kdyby nebylo víno, zelo by v lidské inteligenci velké prázdno.“ „Tohle prázdno už u nás ve firmě existuje, jestli sis ještě nevšimla. A pokud mě paměť neklame, Baudelaire studoval právo, vypěstoval si velkou náklonnost k chlastu a hašiši, nakazil se
kapavkou a umřel, takže si nejsem úplně jistý, že to je dobrý vzor.“ Zasměju se, protože mě jeho suchý smysl pro humor pobaví, ale zarazím se, když vidím, že se ke mně nepřidal. „Co ten nespokojený výraz, Rikaši? Máš narozeniny. No tak, buď trochu veselý.“ „Promiň, zlato, jsem jenom trochu naštvaný. Kvůli ledové královně Bonnie jsem včera přišel o něco opravdu důležitého.“ „O co?“ Zaváhá, než odpoví. „O pololetní výprodej kolekce u Dolce a Gabbana,“ řekne napůl nazlobeně a napůl zbožně. „Proč jsi někoho nepožádal, aby za tebe zaskočil?“ „Jako kdyby mě to nenapadlo! Dělal jsem, co sem mohl, abych se dostal z kanceláře, předvedl jsem i záchvat vzteku na recepci, ale s Bonnie to nehnulo. Musel jsem dodělat jeden z jejích dokumentů, protože Maria a Roxanne byly obě na nákupech v diskontu.“ Opovržení z něj přímo prýštilo. „Rikaši, byla to jenom výprodej.“ Ještě než to dořeknu, vím, že to je pěkná pitomost. Hodí po mně pohledem, který jasně říká, že jsem porušila posvátnou přísahu. „Jenom výprodej? To myslíš vážně? Na té výprodeji je založen celý můj šatník. Proboha, vždyť v Dolce i spím.“ „Jasně, promiň. Asi bych byla taky pěkně naštvaná, kdybych přišla o výprodej u Diora.“ Když vyjádřím svůj nejhlubší soucit, trochu pookřeje. Hrozně mu chci říct o nové práci pro Diora, ale rozhodnu se, že si to nechám až do kanceláře, abych spolustolujícím omylem neprozradila nějaké citlivé informace. „No nic, aspoň jsem se jí pomstil. Bonnie mě včera odpoledne požádala, abych jí objednal limuzínu na důležité jednání dole v centru a já ,zapomněl‘.“ „Non?“
„A protože ve špičce nemohla sehnat žádné jiné auto, musela jet metrem. Tak rád bych byl muškou na zdi, abych se mohl dívat, jak na jehlách od Jimmyho Choo vrávorá po schodech dolů, aby chytla vlak na lince F.“ Jeho doznání mě překvapilo, ale má můj obdiv za kuráž. Taky si zapisuju za uši, že mu nikdy nesmím zabránit, aby šel na výprodej kolekce. „Zmínila se o tom?“ „Děláš si legraci? Ona nemluví s asistenty přímo. Roxanne mě seřvala v jejím zastoupení.“ „Ty máš ale nervy.“ „Jde o přežití. Musíš se za sebe umět poprat.“ Zastrčí si ubrousek za značkovou kravatu. „Ale nic, dost o mně. Musíš si najít byt. Nechceš přece zůstat v tom pochmurném firemním apartmá moc dlouho. Kde budeš hledat?“ „Nebudeš s tím souhlasit, ale přemýšlím o Upper East Side.“ Zavrtí hlavou. „Za chvíli budeš nosit mokasíny a prošívanou bundu.“ „Na tvůj vkus to je možná trochu usedlé, ale líbí se mi, že můžu do práce chodit pěšky a aspoň se v noci trochu vyspím.“ „Kdo se stěhuje do New York City, aby se vyspal?“ Spolkne sousto salátu. „Když mluvíme o nevyspání, už jsi tady měla rande?“ zeptá se s šibalským výrazem. Než odpovím, usrknu své Beaujolais. „Rikaši, to teď pro mě zrovna není to nejdůležitější.“ „Á, ano, starý dobrý syndrom není-to-podstatné.“ Netušila jsem, že trpím nějakým syndromem, a tak se pídím po podrobnějších informacích. „Co tím myslíš?“ „Už jsem potkal tolik žen tvého věku, zcela pohlcených svými kariérami a ambicemi, užívajících si po barech, kochajících se penězi, naprosto bez zájmu o hledání partnera, a pak jednoho dne – frrr!“ Luskne prsty. „Je jim čtyřicet a začnou vyšilovat.“
Jeho náhlé gesto mě tak poleká, že málem vyskočím ze židle. „Víš, přihlásí se na ty internetové seznamky, nakoupí knížky o tom, jak najít muže, a stanou se z nich agresivní lovkyně. Nedovol, abys tak taky dopadla, zlato. Buď na trhu, dokud jde všechno hladce a dokud si nemusíš nechat dávat implantáty do tváří.“ Sáhnu po sklence a zamyšleně zakroužím vínem, než ho jedním velkým douškem dopiju. I když vím, že má pravdu, nedokážu si připustit realitu, kterou načrtl – zdá se mi tak vzdálená. Vždyť je mi teprve něco přes třicet a na odpovědný vztah nemám čas. „Asi máš pravdu, ale teď je mojí největší prioritou práce, ne hledání opravdové lásky.“ Skoro se zadusí salátem. „Opravdová láska? Kdo mluví o opravdové lásce? Já si jenom myslím, že bys měla vyrazit ven a trochu si užít. Budeš mít aspoň praxi. Koukni se na Bonnie.“ Zakryje si ústa a mně je jasné, že právě prozradil něco peprného. „Co je s Bonnie?“ „Tak to bych neměl říkat.“ „Ale no tak, to mi nemůžeš udělat, Rikaši! Ven s tím.“ Rozhlédne se po restauraci. „No dobře, neřeknu moc, ale prozradím ti tohle: spí s někým z kanceláře a silně si střeží své teritorium.“ „S kým?“ „Neřeknu.“ „Jak se jí mám klidit z cesty, když nevím, o koho jde?“ „Jen pozoruj, přijdeš na to. Ale jak jsem řekl, buď opatrná, nebo ti udělá ze života peklo. A to teď rozhodně nepotřebuješ. Beztak se už v kanceláři vede dost válek o území.“ „Jak to všechno víš?“ „Informace se šíří rychlostí blesku, a především informace takového druhu. Říká se, že Bonnie byla před pár lety zasnoubená
s jedním senior partnerem z Londýna, ale on to zrušil týden před svatbou. Nikdy se s tím nevyrovnala a od té doby loví ve firemním rybníku.“ Ohromeně se opřu o židli. Pak se pokusím svou reakci zanalyzovat: kdyby byla Bonnie muž, byla bych tak ohromená? Jistěže ne. Ale copak neví, že pověst ženy se v práci zničí rychleji, než řeknete deshabillé? „Dobře, a teď mi pověz něco o těch válkách.“ „Kéž bych mohl, zlato, ale sám toho moc nevím. Zaslechl jsem ve výtahu, jak někdo říká, že odchází senior partner, ale nemám tušení, o koho jde. Akorát vím, že poslední dobou probíhá hodně jednání za zavřenými dveřmi a že všichni mají nervy na pochodu.“ „To mě nepřekvapuje. Vždycky musí být nějaké drama. A co Antoine? Co o něm víš?“ Když už se Rikaš rozpovídal, můžu se na něj rovnou přeptat. „Je to fantastický právník, ale nedokázal jsem ho rozlousknout. Straní se společnosti. Myslím, že je sexy, a doufal jsem, že by mohl být jinak založený, ale nakonec jsem došel k závěru, že jediné plány, o které by mohl mít zájem, jsou ty jeho zatracené časové plány.“ „Já vím. Taky mám problém si na něj vytvořit nějaký názor. Je tak nevyzpytatelný. V jednu chvíli křičí a vzápětí mi nabízí radu. Ale máš pravdu, je celkem sexy.“ „Akorát si musí vytáhnout ten zvýrazňovač ze zadku.“ Zachichotám se. „A co teď děláš ty? Vždycky pracuješ na nějakém zajímavém projektu.“ Rikaš se rozpovídá o svých nejnovějších srdečních záležitostech – „Muži jsou jako ryby, čím delší máš prut, tím lepší úlovek“; o jeho nejnovějším dokumentu o indickém transsexuálovi: „Název zní Mahotmama“; o indickém týdnu módy: „Neslyšelas náhodou o bradavkovém skandálu?“; o bollywoodských filmech: „Rozhodně to stojí za ty prachy, kdy jindy uvidíš tisíc
pohybů pánví za minutu?“ – a pak se náš rozhovor zase stočí na kancelářské drby. „Prosím tě, drž se dál od Harryho Trauma,“ varuje mě. „Prochází zrovna příšerným rozvodovým řízením a vážně se s ním nedá vydržet. A taky si dávej pozor na některé sekretářky, jsou to pěkné bestie: Roxanne je psychotička a Maria je na pokraji nervového zhroucení; uvidíš, že se dřív nebo později sesype. Antoine a Bonnie ji zaměstnávají čtyřiadvacet hodin denně.“ Když se Rikaš zmíní o Antoinovi a Bonnie, pohlédnu nervózně na hodinky. Jsme na obědě už hodinu a půl a teď už jsem vážně ve skluzu. Zase budu muset v kanceláři trčet dlouho do noci. „Promiň, že musím náš oběd ukončit, ale bohužel nejsme v Paříži. Musím zpátky do kanceláře a vykázat nějaké odpracované hodiny.“ „Díky, žes mě rozveselila, drahoušku. Tenhle oběd mě pěkně povzbudil. Teď se mi podaří přežít i celé odpoledne bez pilulek.“ „Potřebuju, abys mi vytvořil novou složku klienta.“ Stojím před Rikašovou kójí a celá zářím. „Christian Dior.“ „To myslíš vážně? O takových věcech se nežertuje. Nevím, jestli by to moje srdce zvládlo.“ „Nežertuju. Je to náš nový klient. Vzrušující, co?“ Vyskočí ze židle s rukama nad hlavou. „Jo! Konečně zajímavý případ, který se nejmenuje po nějaké barbarské válce nebo vojenském programu.“ Rikašova odpověď mě pobaví. Je pravda, že mnoho složek akvizičních případů nese krycí název jako například Operace Válka v zálivu, Kandahár II nebo Projekt Raketa Minuteman. Vzhledem k tomu, jaké vnitřní války se v těchto dnech vedou u Edwardse a Whitea, jsou to asi příhodné názvy. Antoine projde kolem na cestě do recepce. „Jdu si ven pro oběd. Catherine, nezapomeňte dokončit ty spisy na zítra na ráno.“
Přikývnu a zavřu dveře, abych se mohla soustředit na práci. V šest třicet, poté, co si vytisknu zákon PRO-IP a přečtu si zprávu připravenou Koalicí proti padělatelství, vyjdu ven ze své kanceláře. Rikaš už odešel, ale Maria a Roxanne si něco šeptají. Okamžitě se zarazí a snaží se tvářit nevinně. Očividně jsem jim vstoupila do nějakého důležitého rozhovoru. „Pracujete přesčas? „Jo. Musíme dneska dokončit čtyři spisy pro Antoina,“ odvětí Maria a tváří se kysele, že jsem jim přerušila drbárnu. Marii táhne na čtyřicítku a má zálibu v tričkách s dlouhým rukávem s nápisy jako Potíže na cestě nebo Už žádné problémy, snažím se přestat vyvedenými třpytivým písmem přes vyvinutý hrudník. Dnes na tričku stojí Zachovej klid a pokračuj. Následuju radu na jejím tričku a vrátím se zpátky do kanceláře k četbě protipadělatelské zprávy. Její obsah je fascinující; popisuje širokou škálu produktů, které se v Americe padělají a která sahá od dílů pro vrtulníky až po Viagru. Dále vysvětluje, že padělatelství se pojí s terorismem, obchodem s lidmi a dětskou prací. Kupování padělaného zboží očividně není tak neškodné, jak jsem si myslela, a v duchu si řeknu, že to musím říct všem kamarádkám, které si občas na ulici koupí kopii kabelky. V půl desáté opět otevřu dveře kanceláře. Maria stále klape na klávesnici a přitom uzobává kuře podle generála Tao a křupavé krevety s příchutí Grand Marnier. „Nechcete krevetu?“ zeptá se Maria. „Jsou opravdu výborné.“ „Ne, díky.“ Dior mě naprosto pohltí až do půl jedenácté, kdy mě můj prázdný žaludek probudí z transu a přinutí mě bloudit mezi zasedačkami a hledat nějaké zbytky z jednání. Přestože firma nabízí štědré občerstvení, nikdy si nedokážu nic objednat včas před zavírací dobou a vždycky skončím se zbylými sendviči se šunkou a oschlým salátem. V půl dvanácté, když dám dohromady závěrečnou zprávu pro
Allen Partners, se rozhodnu, že je čas vypnout počítač. Není to poprvé, co se přistihnu, že uvažuju nad tím, čím to je, že v jiných zaměstnáních můžou lidé odcházet z kanceláře v rozumnou dobu, jenom od právníků se očekává, že si budou podávat kliku s uklízecí četou. „Chcete svézt domů?“ zeptá se mě Maria, když si obléká kabát. „Dole na mě čeká auto. Vysadíme vás.“ „Ne, díky, potřebuji se dostat na vzduch. Ale půjdu s vámi k výtahům.“ Po cestě ven projdeme kolem Bonniiny kanceláře. Je bosá a má obě nohy na stole, který je skoro kompletně zavalený obrovskými štosy dokumentů a prázdnými plechovkami od lehké coly se šmouhami od rudé rtěnky. Vlasy má vyčesané nahoru, má do nich zapíchnuté pero Montblanc a na krku má šátek od Hermèse. Vzhledem k informacím, o které se se mnou Rikaš dříve podělil, si nemůžu pomoci, ale lámu si hlavu nad tím, kterého z právníků dnes v noci po vzoru Základního instinktu svým šátkem sváže. Mohl by to být Alfred? Třeba je Alfred dobrý v posteli. Dožene nás Antoine a cestou si obléká sako. Když míjíme Bonniinu kancelář, záměrně se dívá na druhou stranu a nikdo si navzájem nepopřeje dobrou noc. Začínám mít podezření, že zpráva o Programu pro přátelství se ztratila někde v poště. „Jdete domů?“ „Ne, mám s někým schůzku a něco rychle zakousnu. Pak se vracím zpátky.“ Vrací se zpátky? Je skoro půlnoc. S kým má v tuhle hodinu schůzku? Když opustí budovu, Maria se na mě podívá a zvedne oči v sloup. „To dělá pořád. Nikdy nespí.“ Rozhodnu se, že to domů do služebního bytu na rohu 74. ulice
a Páté Avenue vezmu nahoru po Madison Avenue. Potřebuju si trochu prohlédnout výlohy. Doma v Paříži jsem takhle odpočívala od práce. Nedělní odpoledne jsem trávila na rue de Faubourg Saint-Honoré, upíjela jsem latté, koukla se, co mají nového u Colette, a pak jsem zašla na Place Vendôme. Zářivé barvy a čistá krása luxusní módy představují skvělý protipól k velkému tlaku a štosům šanonů, se kterými trávím většinu dne. Zastavím se před majestátním obchodem Diora na 57. ulici a vstřebávám každičký detail. Mají tu vystaveny korálkové jehly a kabelky z mačkané kůže, na které hledím s otevřenými ústy. Pořád nemůžu uvěřit tomu, že budu pro Diora pracovat. Zhluboka se nadechnu a opájím se tou představou. Pak dojdu na Madison a nahlédnu do výlohy Barney’s. Ráda se koukám na střihy, na materiály a na to, jak si návrháři dokážou pohrát s proporcemi. Všechny obchody, o kterých jsem v americkém vydání Vogue jen četla a vídala jsem je na svém oblíbeném francouzském blogu o módě Garance Doré, mám teď přímo před sebou. Pro dnešek nechám odplynout svět prospektů, interních zpráv a právních výtahů. Teď chci snít o taftu, organtýnu a mušelínu.
5. kapitola „Co to má ksakru znamenat?“ Antoine nakráčí do mé kanceláře, tváří se neskutečně naštvaně a mává složkou, na které jsem pracovala včera. „Ehm, to je závěrečná zpráva pro Allen Partners, kterou jsem vypracovala na příští týden.“ Rychle si v duchu procházím včerejší večer. Proč se tváří tak naštvaně? Co jsem mohla udělat špatně? „Vážně?“ Zuřivé otáčení stránek ve složce podtrhuje cvakání jeho manžetových knoflíčků na mém stole. Vzhledem k tomu, jak vážně se tváří, nic neříkám. „Tohle se může rovnou vyhodit, Catherine. Podívala jste se na to vůbec, než jste to dala do desek?“ ukáže na stránku počmáranou žlutým zvýrazňovačem a odrážkami. Merde. V panice nervózně kontroluju email, abych se podívala, jaký soubor jsem včera poslala Marii předtím, než jsem odešla z kanceláře. „Máte pravdu, to jsou koncepty. To nejsou ty dokumenty, o které jsem požádala Mariu, aby mi vytiskla.“ „Mariu?“ zeptá se a jeho hlas je čím dál tím hlasitější a útočnější. „Chcete mi říct, že se spoléháte na to, že vám moje sekretářka bude kontrolovat vaši práci?“ Zbrunátní v obličeji tak, že to ladí s jeho kravatou. „Ne… ehm. Jenom jsem si myslela, že se mohu spolehnout, že správně vytiskne konečnou verzi dokumentu.“ Žaludek se mi stáhne do takového uzlu, že by dokázal udržet
plachty na plachetnici při plavbě Bermudským trojúhelníkem. „Do prdele, to snad není pravda! Catherine, vy jste právník, ne Maria. Díky bohu, že jsem si toho všiml. Umíte si představit, jak bych vypadal, kdyby to odešlo do Allen Partners?“ Zkroušeně sedím na židli. Jsem si naprosto jistá, že jsem jí odeslala správný dokument, ale stejně jsem si měla konečnou verzi zkontrolovat. Stydím se za svůj omyl a vstanu, abych se omluvila. Ruce se mi třesou. „Velice mě to mrzí, Antoine. Příště to překontroluji.“ Zhluboka se nadechne a chladně mi pohlédne do očí. „Raději ať není žádné příště, Catherine.“ Vypadne z mé kanceláře. Merde. Merde. Merde. Co teď? Jedna moje část zoufale touží vyběhnout za ním na chodbu, padnout na kolena, žebrat za odpuštění a líbat přitom jeho polobotky od Bosse, ale mé racionální já si uvědomí, že kdybych si před něj skutečně kajícně lehla na zem, překročilo by to hranici mezi poděláním něčeho a lezením do zadku. Jak jsem mohla být tak lehkovážná? Takhle bych mohla přijít o něco životně důležitého: o jeho respekt. Zkouším se ponořit do Boniina případu ABC, ale trvá mi celou hodinu, než se dokážu soustředit. Šest dlouhých a bolestných let jsem se snažila šplhat po firemním žebříčku, abych se mohla stát partnerkou, což je úspěch, kterého ve velkých advokátních firmách dosáhne jen minimum žen. Teď může moje šance dostat se na vrchol přijít vniveč, a to jen kvůli chybě z nedbalosti. Zkusím pracovat na Dioru, abych se odreagovala, ale daří se mi to jen chvíli, protože mě dožene Mel Johnson. „Advokátko! Máte čas na náš konferenční hovor?“ „Dobrý den, Mele, ano, ano. Můžeme začít hned? V poledne mám další hovor s klientem z Brazílie.“ „Jste mezinárodní žena plná tajemství, to miluju. Vydržte.“ Více než hodinu strávím na telefonu s Melem a jeho kolegy a probíráme plány společnosti na mezinárodní expanzi.
Koukám u toho z okna. Nechci znít neprofesionálně a snažím se jasně odpovídat na jejich otázky ohledně požadavků evropských úřadů na registraci cenných papírů, přestože v duchu stále stěží lapám po dechu kvůli té ranní epizodě s Antoinem. „Můžeme to probrat po práci u skleničky?“ zeptá se Mel, když konferenční hovor skončí. „Nezlobte se, Mele, ale dnes večer mě tu drží jeden velký projekt.“ „Dneska večer vás bude někdo držet? Teda, já prostě miluju, když ženy mluví sprostě.“ Nemám náladu na jeho dvojsmysly, a tak hovor rychle ukončím. „Včera jsem měla tolik práce, že jsem snědla jenom půlku jogurtu,“ oznámí vysoká blondýna svému fascinovanému publiku. Zastavím se kolem poledne v místnosti pro zaměstnance, abych si vzala lahev vody, a náhodně se přichomýtnu ke konverzaci mezi třemi mladými právničkami z oddělení soudních sporů. Menší bruneta se dychtivě připojuje: „Bože, byla jsem u soudu skoro celý den a jediné, co jsem já jedla, byla krájená mrkev během přestávky v jednání.“ Třetí účastnice diskuse založí ruce v bok a prohlásí: „Teda dámy, jestli máte pocit, že to je hrůza, tak já jsem se včera zasekla do dvou do rána v knihovně, kde jsem dělala nějakou rešerši pro Harryho Trauma, a nejedla jsem celý den!“ K mému zděšení se na tvářích druhých dvou žen objeví obdivný pohled. Je možné, že jsou hrdé na to, že kvůli práci hladoví? Nebo je to tím, že my právníci jsme jako takoví příšerně soutěživí a máme pocit, že spolu musíme soupeřit úplně ve všem, včetně toho, že nejíme? Jsem přesvědčená, že správná odpověď je ta soutěživost, a zároveň je třeba říci, že většina právníků má osobnost typu A. Tady v New Yorku spadá většina právníků do kategorie AAA; trochu jako baterky,
akorát s takovou úrovní energie, soutěživosti a ambic, která nikdy nedojde. Nabíječky tady nejsou potřeba a palivo je k mání v neomezené míře: peníze, moc, sex, uznání kolegů a hlazení ega. Není tedy překvapením, že konverzace v příslovečné kuchyňce ve firmě se typicky točí kolem nadcházejícího triatlonu (kdy trénují, ve spánku?), exotických nebo fyzicky náročných výletů (chce si někdo jen tak pro legraci vylézt na Kilimandžáro?) a časově náročných kulturních nebo uměleckých výzev, například zvládnutí čtvrtého jazyka nebo hry na hudební nástroj (během četných návštěv toalety?). Nedávno jsem četla článek v časopise Psychology Today, který načrtával hlavní charakteristické rysy osobností typu A: 1) nejistota ohledně postavení, což ústí v přehnanou soutěživost; 2) časová tíseň a netrpělivost, což způsobuje podrážděnost a roztrpčenost; a 3) bezdůvodné projevy nepřátelství, které dokáže spustit sebemenší incident. Zdá se, že já zapadám někam mezi typy A a B. Rozhodně jsem soutěživá, o tom není pochyb. Na právnické fakultě jsem skončila mezi nejlepšími ze svého ročníku, soutěžila jsem v lyžařském týmu a zapojila jsem se i do kancelářského politikaření, ale sama sebe považuji za celkem klidnou a uvážlivou osobu, a když jsem byla frustrovaná, zatím jsem ještě nikdy nezvýšila hlas nebo nebyla vůči někomu z firmy nepřátelská. Alespoň do teď. „Mario, skočte dolů a nechte mi vyčistit sako. Polila jsem se colou a odpoledne mám schůzku s klientem,“ požaduje Bonnie a stojí uprostřed haly se sakem v jedné ruce. Hedvábí na její halence s volánky je tak tenké a výstřih tak velký, že tam stojí prakticky jen v prádle. Asi si neuvědomuje, že čtverec průhledného hedvábí, který sotva zakrývá její přednosti, ještě nedělá halenku. Nemohu si pomoci a trochu se ušklíbnu. Proč se namáhat
s čištěním saka, když Bonnie beztak vybalí svou obvyklou taktiku femme fatale, utrousí nějakou poznámku o okolní teplotě a pak si pomalu, ale strategicky rozepne sako, takže každý heterosexuální muž v místnosti zapomene, o čem je řeč. Mohla by klidně odříkávat recept na svůj oblíbený dýňový koláč a nikdo by ani nemrkl. Podle toho, co jsem viděla, Bonnie opravdu umí uzavřít obchod; a zřídkakdy má přitom na sobě sako. „Catherine, přemýšlela jsem…“ zavolá na mě, když se mi nepovede nepozorovaně proklouznout do kanceláře. „Potřebuji vědět, kde je v okolí kanceláře nejlepší čistírna. Co kdybyste to pro mě prozkoumala? Dneska.“ Čistírna? Pardon? Chodila jsem snad na práva a šest let dřela jako mezek, abych dělala rešerše o čistírnách? „Můžu si to naúčtovat pod nějaký konkrétní případ?“ zamumlám si pod nosem. „Ne, nemůžete. A také podotýkám, že požaduji, aby všechny rešerše, které se pro mě dělají, byly ve formátu interní zprávy,“ křikne ještě ven na chodbu, než zaleze zpátky do své kanceláře. (Viz charakterový rys č. 3 u osobnosti typu A.) Třísknu dveřmi tak hlasitě, že to muselo být slyšet až v Brooklynu. Rikaš zabzučí na interkomu, ale neodpovídám. „Salope!“ Cítím tak silnou nenávist, že ji nadávka „kráva“ ani zdaleka nevyjadřuje. Mám pokušení zavolat Scottovi, aby věděl, jak budu trávit příštích pár hodin svého účtovatelného času, ale spolknu svou pýchu a začnu pracovat na rešerši. Jestli to je to, co si ledová královna přeje, má ji mít. Edwards & White – interní zpráva K rukám: Bonnie Clarková Vypracoval: Catherine Lambertová Věc: Čistírny na Upper East Side
I Účel Účelem této zprávy a přiloženého důkazu je identifikovat čistírny nejvyšší kvality v okolí naší kanceláře. Na každé křižovatce na Manhattanu se sice nalézá kolem deseti čistíren, avšak úroveň jejich kvality a služeb se významně liší. Níže naleznete seznam čistíren nejvyšší kvality, které bych nejvíce doporučila. II Čistírna Madame Paulette Čistírna Madame Paulette se zdá být tou nejlepší volbou pro vaše potřeby. Honosí se dlouhým seznamem věrných klientů z řad význačných módních salónů, jako je Dior, Chanel, Givenchy, Gucci, Prada nebo Hugo Boss1. Čistírna je příhodně umístěna na Druhé Avenue mezi 65. a 66. ulicí. Na internetových stránkách naleznete nadšené recenze a pochvalné reference od známých a spokojených zákazníků. „Je to velice vzrušující, pokud mluvíme o světě čištění. Dokázali změnit barvu mé jemné hedvábné halenky z unavené zažloutlé zpátky na bílou.“2 Navíc byla čistírna Madame Paulette označena za nejlepší volbu pro perfekcionisty a puntičkáře.3 Povýšenost zaměstnanců je pověstná, ale stojí za to se přes ni přenést, protože čistírna již dokázala zachránit mnoho svršků na pokraji zničení.4 Nakonec stojí za zmínku, že se tu specializují na údržbu a péči o svatební šaty, a to staré i nové. „Jediné zařízení, kterému svěřím péči, údržbu a obnovu své svatební kolekce, je Madame Paulette.“5 Abyste mohla posoudit vysoký standard jejich péče, přikládám pro Vás jako důkaz č. 1 sako vyčištěné dnes odpoledne v čistírně Madame Paulette. 1 New York Magazine, květen 2009 2 Nora Ephronová, New York Times, 31. října 2009 3 New York Times, 7. ledna 2010 4 Lucky Magazine, leden 2009 5 Vera Wang, InStyle Magazine, listopad 2009
III Alpian’s Garment Care of New York Tento podnik leží, co by kamenem dohodil od naší kanceláře, na 48. ulici č. 325. „Alpian’s umí pečovat o oděvy“ zní jejich motto. Internetové stránky nabízejí povzbudivě precizní popis poskytovaných služeb. Jejich důraz na detail je působivý: zaměstnanci jsou školeni na vyhledávání uvolněných knoflíků, rozpáraných švů, žmolků a nevyčištěných skvrn. Navíc používají širokou škálu prostředků, aby váš oděv vypadal co nejlépe ve skříni, v kufru a co je nejdůležitější, na vás. Aby nedošlo k závažnému uvedení v omyl na základě pouze výše zmíněných internetových stránek, právník dnes odpoledne hovořil s několika klienty čistírny Alpian’s. Většina klientů vyslechnutých pro účely této zprávy prohlašuje, že je se službami čistírny Alpian’s naprosto spokojená. IV Francouzská čistírna Anel Tento podnik se nachází na Columbus Avenue mezi 69. a 70. ulicí. Ačkoliv písemné důkazy o jejich službách jsou nedostatečné, okamžitě mě zaujalo jejich jméno. Jak by mohl podnik, který byl tak moudrý, že si zvolil jméno rýmující se se Chanel a jako logo Eiffelovu věž, prokázat menší prozíravost v provádění čistírenských služeb? Navíc nápis ve výloze slibuje, že je „spokojenost zaručena“. Je však nutné podotknout, že podle nedávného soudního rozhodnutí v případě Roy Pearson vs. Custom Cleaners byl takovýto druh záruky podroben interpretaci a soud došel k závěru, že na základě takovéhoto nápisu zákazník nemůže požadovat jakýkoliv druh služby, který by si on či ona přál/a. Proto byl soudní spor o 65 milionů dolarů onoho soudce proti čistírně, která údajně ztratila jeho kalhoty, zamítnut. Nejpozoruhodnějším rysem Anelu je jeho rychlá a spolehlivá donášková služba, která vám umožní soustředit se na práci nebo na mimopracovní aktivity.
V Závěr Závěrem je možné s úspěchem konstatovat, že v nejbližší vzdálenosti od naší kanceláře lze váš oděv rychle, bezpečně a uspokojivě vyčistit. Doufám, že vám budou výše zmíněné informace v budoucnu nápomocny k uspokojení vašich potřeb v oblasti čištění oděvů. Neváhejte se na mě prosím obrátit, pokud byste měla nějaké dotazy (nebo nadměrné žmolky).
Když zmáčknu odeslat, hledím chvíli do prázdna a říkám si, proč jsem to vlastně psala podle jejích instrukcí. Proč jsem se vůbec snížila až k tomu, že jsem sepsala interní zprávu o čistírnách? Proč jsem ji prostě neposlala k čertu? Koneckonců jsem u firmy šest let a s některými nadřízenými partnery v Paříži jsem si dokázala vybudovat přátelský vztah. Pohlédnu pravdě do tváře a přiznám si to: tohle je dětinská hra, aby se ukázalo, co jsem zač. Kdybych se odvážila odporovat, stěžovat si, naříkat, uronit pár slz nebo vyhrožovat, že opustím loď, ona vyhraje a já prohraju. A já jsem pracovala příliš tvrdě na to, abych teď prohrála. Chci se vzdát svého místa v dostizích o partnerství? Non, jsem připravena na další kolo.
6. kapitola „Jsem rád, že se vám líbí. Ale nemyslete si, že už to máte v kapse,“ říká můj nedočkavý realitní agent Brian, když odcházíme ze světlého, zachovalého předválečného bytu s jednou ložnicí v domě na rohu 68. ulice a První Avenue. Spolu s Brianem jsme právě strávili šest hodin prohlídkami více než dvacítky bytů, z nichž většina vyžadovala renovaci nebo aspoň velký úklid. Jsem vyčerpaná a nemám chuť vidět žádné jiné byty, ledaže bych přišla na to, jak bych tenhle čas mohla naúčtovat některému klientovi. Udělám cokoliv, abych tenhle byt získala. Můj nový domov je tak akorát velký, aby se do něj vešla starožitná komoda a postel, které jsem zdědila po babičce a nechala si dovézt z Paříže. Nachází se v relativně klidné ulici v dochozí vzdálenosti od kanceláře a okna vedou na malý dvorek, což mi připomíná můj starý byt v Saint Germain. Tenhle malý poklad je přesně to, co chci. „Musí vás schválit Elad,“ pronese s hrozivým pohledem a dramaticky zdvihne jedno obočí, jako nějaká postava z klasického hororu. „A s ním je velmi těžké pořízení.“ „Kdo je Elad?“ „Spravuje tuhle budovu. Má konečné slovo ve všem. Musíte jít se mnou do jeho kanceláře, osobně se s ním setkat a vyplnit žádost.“ Brian mě zavede do temné, ďábelské čekárny v ponuré kancelářské budově a potřese mi rukou. „Někdo se vás brzy ujme. Hodně štěstí.“ Představuji si, že když vychází z budovy, směje se jako Vincent Price v klipu Thriller.
„Vstupte,“ ozve se záhadný ženský hlas z interkomu a já projdu čekárnou na druhou stranu do kanceláře. Elad sedí na nízké otáčecí židli a je naprosto zavalený horami papírů. Není z něj vidět víc než vrcholek jeho plešatící hlavy. Což není vůbec hezký pohled. „Kdo krucinál jste?“ „Ehm… jsem Catherine, žádám o byt na 68. ulici.“ „Který? Na 68. mám spousty bytů. Co je to za ženskou u mě v kanceláři?“ křikne do telefonu. „Francouzská právnička,“ odpoví záhadný hlas. Zamumlá si pod vousy něco nedešifrovatelného. „Dobře, posaďte se.“ Přisednu si a jeho tmavé oči se zabodnou přímo do mě. „Nejprve peníze: předem chci zálohu a nájem za tři měsíce. Něco se v bytě poškodí a ty peníze už nikdy neuvidíte, jasný?“ vypálí na mě s rychlým newyorským přízvukem. „Elade, je tu ta žena z Washingtonu, aby podepsala pronájem pro svou dceru,“ přeruší ho záhadná žena z interkomu. „Řekni jí, že je pozdě. Jakmile vyřídím tu právničku, jdu domů… Řekni, ať přijede příští týden.“ „Ale Elade, přiletěla sem jenom –“ „Do prdele, to není můj problém,“ zařve do telefonu. „S dcerou–“ „Jak. Jsem. Řekl: Do prdele, to neni muj problém.“ Horoskop na dnešek předpovídal velké štěstí v realitních záležitostech; o ďábelském domácím se nezmiňoval. „Tak kde jsme to skončili? Jo, poplatek za zprostředkování. Zaplatíte poplatek za zprostředkování, což je patnáct procent nájmu za první rok, a taky si účtujeme tři sta dolarů za zpracování žádosti.“ Nervózně poposednu na židli a snažím se spočítat, kolik mě to všechno bude stát. Jsem rozmazlená francouzskými zákony na ochranu nájemníků a nečekala jsem, že budu předem platit víc než dva nájmy. Hádám, že v New Yorku platí jiné zákony. Na
zlomek vteřiny zvažuji, že se o tom zmíním, ale rozmyslím si to. Když pohlédnu do jeho očí, zračí se v nich bezdomovectví. „Dobře.“ „Máte v téhle zemi nějakou kreditní historii?“ „Ne, zatím ne.“ „Musíte si najít ručitele s newyorskou adresou, který vydělává několik stovek tisíc a který se za pronájem zaručí.“ Merde. Tak teď jsem vážně v loji. Koho znám v New Yorku, kdo by se mohl zaručit za můj pronájem? V New Yorku žije pár příbuzných mého otce, ale nemluvila jsem s nimi tak patnáct let. Nemůžu jim přece zničehonic zavolat a žádat je, aby se zaručili za můj horentní nájem. Pak je tady moje kamarádka Lisa, kterou jsem potkala na právech a která teď žije v New Yorku, ale ani ji bych o to nemohla žádat. Možná, že by to podepsala firma? Koneckonců nejsem první cizinec, který do města přestoupil. „To není problém,“ odpovím s ledovým klidem. „A teď vám něco řeknu,“ namíří na mě ukazováček a ztlumí hlas, aby přidal na důrazu: „Existují dva druhy nájemníků, o které ve svých domech nestojím: Modelky a právníci. Modelky neplatí nájem a většinou se vypaří z města a právníci jsou zasraní narušitelé. Pořád mi citují nějakej zkurvenej paragraf z tadytoho zákona nebo tadytý vyhlášky, aby se vyhnuli placení nájmu. Nechci žádný problémy, rozumíte? Klidně a bez rozpaků kohokoliv vyhodím.“ Dramaticky luskne prsty. Se zatnutými zuby přikývnu, ale pobaví mě, že aspoň jednou v životě patřím do jedné kategorie společně s modelkami. Taky jsem šťastná, že jsem držela jazyk za zuby a nežvanila tady o naprosto nepodstatných francouzských zákonech. Kdybych byť jen nakousla téma práv francouzského locataire, vykopl by mě tenhle chlap na ulici rychleji než mrtvého švába. „A ještě něco.“ Dobře, teď už mám vážně strach. S čím ještě může tenhle chlápek přijít?
„Domovník ve vašem domě to má u mě teď dost nahnutý.“ Ve vzduchu dlaní naznačí, jak moc nahnuté to je. „Takže čekám, že mi nahlásíte cokoliv, co udělá a co není zrovna košer, jasný?“ řekne mi a pořád na mě míří ukazováčkem. „Takže kdy se nastěhujete?“ „Příští víkend?“ Vytočí číslo na telefonu. „Mám v kanceláři holku z Francie. Podepisuje smlouvu na byt 7A. Přijde si vyzvednout klíče a nastěhuje se příští víkend. A tentokrát to neposerte!“ Chvíli mi to trvá, ale pak mi docvakne, že vede jednostrannou konverzaci s domovníkem z mého domu, ke kterému náhle pocítím obrovský soucit. Poté, co podepíšu asi padesát formulářů a předám mu absurdní sumu peněz, se zvednu a très fatiguée z toho zážitku se chystám se k odchodu. „Slečno, pošlete mi podepsanou záruku do konce týdne, nebo dám ten byt někomu jinýmu, capice?“ Pyšně se usměje, jako kdyby právě pronesl slovo ve francouzštině. „Chci Postkoitální ruměnec.“ „To je moje holka.“ Rikaš mě poplácá po zádech. „Nemůžu uvěřit, že tohle jsem právě řekla prodavačce v Sephoře.“ Po vyčerpávajícím prvním týdnu v New Yorku a traumatické schůzce s mým novým domácím si dopřávám odpočinkové nedělní odpoledne v Soho v doprovodu svého osobního kosmetického poradce. „Zbožňuju kolekci Super Orgasm od NARS,“ vrní blahem Rikaš, zatímco si jemně nanáší trochu barvy na tváře. „Tahle tvářenka způsobí, že budeš vypadat, jako by sis právě něco užila.“ „Aspoň mi dodá trochu barvy. Vypadám napůl mrtvá.“ „Vypadáš líp než většina právníků z kanceláře. Ti vypadají,
jako by byli mrtví už léta.“ Nanesu si zdravíčko na tváře a růžový tón s částečkami zlata mou posmutnělou pokožku okamžitě oživí. „Myslím, že by sis měla dokoupit ještě ladící oční stíny a rtěnku,“ poznamená Rikaš, když mi prodavačka podává krabičku s pudrem simulujícím rozkoš. „Ten inzerát v tvém časopise přece říká: proč mít jen jeden, když můžeš mít čtyři orgasmy?“ Ráno po cestě na náš brunch ve West Village jsem si koupila francouzský Vogue a pak jsme se rozplývali nad novými trendy a smáli provokativním reklamám. „To je dobrý nápad. Nikdy jsem to sice nemusela předstírat, ale jdu do toho. Máš na mě špatný vliv, Rikaši.“ „Já vím a to se mi líbí!“ Nakrčí nos. Potom mě vezme na výstavu svého kamaráda do galerie na West Broadway, kde diskutujeme o moderním umění, a pak se stavíme v obchodě Moss, kde koupíme úžasný pár lamp od Plexiglasu do mého nového bytu. Nakonec zajdeme k Balthazarovi pro kávu a francouzské pečivo. „Pořád nemůžu uvěřit, že se stěhuješ na Upper East Side. Dole v centru to je mnohem zábavnější. Můžeš tam nakupovat každý den.“ „Vyhýbám se všemu možnému rozptylování a pokušení. Jsem tady kvůli práci.“ Obrátí oči v sloup. „Nezapomeň si občas přivonět k růžím, přítelkyně. Práce v naší firmě tě úplně vysaje, když jí to dovolíš. Zažil jsem už tolik nadšených mladých právníků, dychtivých a tak všechno, a po pár letech odcházeli úplně vyšťavení.“ Pohlédnu stranou a snažím se zahnat pochmurnost a beznaděj jeho slov. „A nemysli si, že se to zlepší, jakmile se staneš partnerem. Je to jako soutěž v pojídání obřího jablečného koláče – jediné, co
vyhraješ, je větší kůrka.“ „Zvládla bych soutěž v pojídání pain au chocolat,“ ukážu v žertu na naši tašku plnou dobrot. „To jo,“ vzdychne s pusou pokrytou moučkovým cukrem z mandlového croissantu. „Já taky.“ „Neboj se o mě, Rikaši, dost vydržím. Nenechám se zavalit nákladem práce, ne teď.“ „Nemluvím o množství práce, ale o hulvátech s otrokářskými sklony, kteří tam hrají prim. Dokážou tě dohnat k šílenství.“ „Prozatím se mi podařilo zůstat příčetná.“ „To si myslíš!“ „Ha ha! Moc vtipný!“ „Ať otroci veslují!“ zakřičí do ulice a napodobí veslování. „Raz! Dva! Čtrnáct, šestnáct hodin denně, dokud nepadneš, a pak hodí tvoje vyčerpané tělo žralokům!“ „Pst. Ne tak nahlas!“ „Uvádí tě moje chování do rozpaků? Na to si koukej zvyknout, zlato, protože tos ještě nic neviděla.“ „Mon dieu, tak to nevím, jestli to zvládnu.“ „Ale prosimtě, nebuď takový suchar.“ „Asi bych měla jít brzo domů. Potřebuju spánek, abych byla krásná. Pokud jde o mou zářivou pokožku, nemůžu se spoléhat jen na pana Narse, ten nedokáže vše.“ „Tak pojď, chytíme ti taxík, drahoušku. Rozhodně si musíš pořádně odpočinout, než začne tvůj druhý týden v tomhle blázinci.“
7. kapitola „Tohle jsem potřeboval včera,“ mašíruje Antoine k mému stolu. Vždycky mě vyvede z míry, když někdo říká, že něco potřeboval „včera“ nebo „před dvěma týdny“. Co takhle být úplně retro a říct, že to potřeboval v roce 1895? (Viz charakterový rys č. 2 osobnosti typu A.) „Co to je?“ Cítím, jak mi tuhnou ramena. Ať je to cokoliv, musím odčinit to obrovské faux-pas z minulého týdne. „Slyšela jste někdy o pravidlech pro prohlášení v prosté angličtině?“ „Samozřejmě. Jsou to pravidla, která před pár lety přijala Komise pro burzy a cenné papíry, aby byly finanční výkazy a prohlášení srozumitelnější pro investory.“ Jeho výraz změkne. Na rozdíl od aféry se složkou z minulého týdne nejsem za úplného idiota. „Potřebuji, abyste převedla některé texty ze starého prospektu do prosté angličtiny, aby to splňovalo požadavky.“ „Provedu.“ „Máte vteřinku, můžeme si promluvit?“ „Samozřejmě.“ Zavře dveře, přiblíží se k mému stolu a na chvíli se cítím omámená jeho kolínskou. Zaskočí mě to. Je možné, že by mě přitahoval muž, který se mnou jen před pár dny zacházel jako s kusem hadru? Ne, to budou nejspíš jenom moje hormony a feromony, které jsou z toho stresu trochu splašené – reaguju na jakýkoliv testosteron, který se vyskytne do metru a půl od mého
těla. Pohlédne ven z okna a pak se posadí do jednoho z křesel. „Měla jste vážně kliku. Výhled je úžasný.“ „Není to na dlouho. Všichni mi tu pořád dokola připomínají, že je to jen dočasné.“ „Protože vám prostě závidí.“ Přejede prstem po okvětním plátku růžové lilie, které jsem si koupila, abych trochu zpříjemnila maskulinní prostředí. „Catherine, mrzí mě, že jsem na vás byl tuhle tak nepříjemný. Jsem pod velkým tlakem.“ Jeho oči se soustředí na květiny. Jeho omluva mě překvapí, ale uvolním se. „To je v pořádku, chápu to. Kromě toho jste měl pravdu. Měla jsem ty dokumenty pečlivěji zkontrolovat.“ „Souhlasím, ale neměl jsem na vás tak vyjet.“ „Omluva se přijímá.“ Odmlčí se a pak se na mě nejistě usměje. „Slyšel jsem, že vás Bonnie donutila vypracovat zprávu o čistírnách.“ „Jak jste se o tom dozvěděl?“ „Rikaš to rozeslal všem z administrativy a moje sekretářka mi poslala kopii. Bonnie umí být poněkud náročná.“ Poněkud náročná? Co třeba docela diktátor? To si ovšem nechám pro sebe. „Máte tušení, co se takovým nesmyslem snaží dokázat?“ „Že je tu šéf. Pracovala opravdu tvrdě, aby se dostala tam, kde je, a řekl bych, že se chce o to utrpení podělit.“ „Tak to se jí dost daří.“ „Zpočátku se ke mně chovala stejně. Ale nakonec trochu roztaje,“ řekne nepřesvědčivě. „Vsadím se, že roztaje asi tak jako lední medvěd, když spatří tuleně.“ Zasměje se a povolí si kravatu. Je to poprvé, co ho vidím se usmívat.
„Catherine, rád bych s vámi spolupracoval v té záležitosti s Diorem i poté, co se přestěhuji do Paříže.“ „Samozřejmě,“ odvětím a snažím se zachovat vážnou tvář. „Bude to pro mě dobrý způsob, jak zůstat v kontaktu s děním v newyorské kanceláři. Mám pocit, jako bych se chystal odstřihnout od základního tábora.“ Cítím, že se chystá rozpovídat, takže čekám, než bude pokračovat. „Bojím se, že přestup do Paříže pro mě bude znamenat krok zpět v kariéře.“ „Nemusí to tak nutně být, v té kanceláři je dost skvělé práce a partneři jsou výjimečně inteligentní.“ „Jak jste to měla vy? Měla jste s nimi dobré vztahy?“ „Řekla bych, že ano. Občas jsem se s některým z kolegů neshodla, ale je to parta nadaných lidí a mají můj velký respekt.“ Nastane chvíle váhavého ticha. Antoine neustále kouká do podlahy. Jeho výraz mě přivede na myšlenku, jestli byl vůbec ten přestup jeho nápad. „A jsem si jistá, že kdybyste chtěl, můžete se vrátit do New Yorku.“ „Jakmile přetrhnu kontakty, tak ne. Jenom doufám, že nepřijdu o šanci stát se partnerem. Letos bych na to měl mít nárok.“ „Jsem si jistá, že ne. Zdá se, že jste jedním z nejlepších lidí v kanceláři.“ Vřele se usměje a vstane. „Díky, Catherine, vážně si toho cením.“ „Není za co. Rádo se stalo.“ „Myslím to vážně, díky.“ Než přejde ke dveřím, podívá se ještě mým směrem. „Jo, a chtěl jsem vám říct, že se mi moc líbí, co máte dneska na sobě. Ty šaty na vás vypadají naprosto úchvatně.“ Kompliment mě tak překvapí, že chvíli trvá, než ho vůbec zaregistruju. Mám chuť odpovědět, že v dokonale střiženém
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
