o KAPITOLA 1 O New York 2000
Na tu příležitost se zvlášE pečlivě oblékl, oblek měl vyžehlený a boty naleštěné. Při holení nastavil každou tvář k zrcadlu, aby se ujistil, že mu na nich nezůstal ani chloupek. Odpoledne si dokonce koupil i pomádu s citronovou vůní a uhladil si pár zbývajících neposedných vln. Měl pouze jednoho vnuka, vlastně jediné vnouče vůbec, a měsíce se na jeho svatbu těšil. A přestože nevěstu viděl jenom párkrát, zalíbila se mu na první pohled. Byla chytrá, okouzlující, ráda se smála a vyzařovala z ní jistá starosvětská elegance. Tento její jedinečný rys si uvědomil ve chvíli, kdy ji viděl, jak se drží za ruku s jeho vnukem. Dokonce i nyní, když mířil do restaurace na zkoušku slavnostní večeře, cítil, že ho pohled na tu mladou dívku odvál do jiných časů. Sledoval, jak někteří hosté nevědomky zalétli rukou k vlastnímu hrdlu, protože dívčina šíje se z výstřihu sametových šatů klenula tak překrásně, jako by nevěsta vystoupila rovnou z Klimtova obrazu. Vlasy měla vyčesané do volného drdolu a nad levým uchem se třpytila spona ve tvaru dvou exotických motýlů s blyštivými tykadélky, kteří jako by jí právě slétli do rusých vlasů. Jeho vnuk po něm podědil tmavé nepoddajné kadeře. Zatímco nevěsta nenuceně vešla do místnosti, on působil nesvůj, jako by mnohem raději vyměnil sklenku šampaňského za knihu. K sobě se však chovali s nenuce9
nou samozřejmostí, která napovídala, že jejich povahy se dokonale doplňují. Oba byli chytří a vzdělaní Američané druhé generace. Z jejich hlasů nezazníval ani náznak přízvuku, který poznamenal mluvu jejich prarodičů. Svatební oznámení, které vyjde v New York Times v neděli ráno, bude znít takto: Eleanor Tanzová a Jason Baum si v Rainbow Room na Manhattanu řekli včera večer své ano. Obřad vedl rabín Stephen Schwartz. Nevěsta (26) vystudovala Amherst College a pracuje v oddělení užitého umění aukčního domu Christie’s. Nevěstin otec dr. Jeremy Tanz je onkologem v manhattanské nemocnici Memorial Sloan-Kettering. Její matka Elisa Tanzová pracuje jako konzultantka v oblasti newyorského veřejného školství. Ženich (28) vystudoval Brown University a práva na Yale Law School a v současnosti je společníkem firmy Cahill Gordon & Reindel. Jeho otec Benjamin Baum donedávna pracoval jako právník u Cravath, Swaine & Moore v New Yorku. Ženichova matka Rebeka Baumová je penzionovaná učitelka. Mladý pár se seznámil díky společným přátelům. U hlavní tabule se poprvé setkali prarodiče z každé strany a on jako by se opět ocitl v minulosti. Žena byla o mnoho let starší než její vnučka, přesto mu i ona okamžitě někoho připomněla. Ucítil to ve chvíli, kdy jí pohlédl do očí. „Odněkud vás znám,“ vypravil ze sebe po chvíli, protože měl pocit, že hovoří s duchem, nikoliv se ženou, s níž se sotva seznámil. V hloubi duše cítil pnutí, jemuž nerozuměl. Zalitoval, že si dal druhou sklenku vína. Žaludek měl až v krku a úžil se mu dech. „Určitě se mýlíte,“ odvětila zdvořile. Nechtěla být strohá, ale i ona se na svatbu své vnučky těšila dlouhé měsíce a nepřála si, aby ji při večerních oslavách cokoli vyrušovalo. Sledovala, jak se dívka prodírá davem lidí, hosté jí nastavují tváře k polibku a předávají jí i Jasonovi obálky, a musela se štíp10
nout, aby se ujistila, že to není sen a ona se opravdu této události dožila. Nicméně stařík vedle ní se nevzdával. „Jsem si jist, že se odněkud známe,“ opakoval. Otočila se k němu, takže nyní viděl její tvář ještě zřetelněji. Povadlá pleE. Stříbrné vlasy. Ledově modré oči. Pod průhlednou látkou jejího rukávu se rýsovalo něco temně modrého a jemu se zachvělo srdce. „Váš rukáv…“ Prsty se mu třásly, když se dotkl hedvábné látky. Pak ji vzal za zápěstí. Zaškubalo jí v obličeji a dala najevo, že jí to není příjemné. „Můžu?“ Věděl, že se chová nezdvořile. Zpříma se na něj podívala. „Ukážete mi svou paži?“ zeptal se znovu. „Prosím.“ Hlas se mu téměř lámal. Nyní si upřeně hleděli do očí. Jako v transu odhrnula rukáv. Na předloktí hned vedle malého mateřského znaménka stálo šest vytetovaných čísel. „Už si na mě vzpomínáš?“ otázal se a celý se třásl. Znovu se na něj zadívala, jako kdyby se jí před očima právě zhmotnilo dávné zjevení. „Lenko, to jsem já, Josef. Tvůj manžel.“
11
o KAPITOLA 2 O New York 2000
Včera večer vytáhla z kartonové tuby obraz a rozložila ho jako starou mapu. Přes šedesát let ho nosila všude s sebou. Nejprve se ukrýval ve starém kufru, potom srolovaný v kovové trubce ležel pohřbený v zemi a pak ho schovala za krabicemi v přeplněném šatníku. Kresbu tvořily jemné černé a nafialovělé linie. Z každého tahu čišela energie, jak se umělec snažil zachytit scénu co nejrychleji. Příliš se bála, než aby si ho někdy pověsila, jako kdyby vystavit ho světlu a vzduchu, nebo dokonce lidským pohledům, mohlo tento delikátní výtvor poškodit. Proto dál zůstával v pevné schránce pod zámkem, stejně jako Lenčiny myšlenky. Před několika týdny, když ležela v posteli a nemohla usnout, se rozhodla, že obraz věnuje jako svatební dar své vnučce a jejímu ženichovi.
LENKA Když Vltava zmrzne, má barvu lastury. Jako malá jsem sledovala, jak muži s pomocí ledařských bodců a sekyr vysvobozují labutě, jejichž blanité nohy uvízly v mrznoucí vodě. Narodila jsem se v Praze jako Lenka Josefina Maizelová, 12
nejstarší dcera obchodníka se sklem. Bydleli jsme na nábřeží v činžovním domě, jehož okna měla výhled na řeku a most. Stěny jsme měli potažené rudými sametovými tapetami, na nich pozlacená zrcadla, v salonu vyřezávaný nábytek a má překrásná matka celý rok voněla po konvalinkách. Dosud se vracím do dětství jako do neskutečného snu. Palačinky s meruňkovou marmeládou, šálky horkého kakaa, bruslení na zamrzlé Vltavě. Když sněžilo, vlasy jsem ukrývala pod čapkou z liščí kožešiny. Svůj odraz jsme viděli všude: v zrcadlech, oknech, vodní hladině pod námi, v průhledných křivkách otcova skla. Matka měla zvláštní skříň, v níž uchovávala sklo pro každou příležitost. Byly tam leptané flétny s křehkými kvítky, poháry na víno s pozlacenými okraji a mléčně zbarvenými nožkami, rubínové sklenice na vodu, které proti světlu prosvítaly růžově. Můj otec miloval krásu a krásné věci a věřil, že právě v jeho profesi vzniká dokonalá vyváženost proporcí. Stvořit sklo vyžaduje víc než jen křemenný písek. Je k tomu potřeba mít oheň a vdechnout mu život. „Foukač skla je jako milenec a dárce života,“ vysvětloval jednou při večeři v místnosti plné hostů. Zdvihl ze stolu jednu sklenici na vodu. „Až se příště z podobného poháru napijete, pomyslete na rty, které vytvořily tento jemný, elegantní tvar, a kolik chyb, střepů a opakování to stálo, než vznikla dokonalá sada dvanácti sklenic.“ Hosté jako u vytržení sledovali, jak otec zvedá pohár proti světlu. Nedělal to však z vypočítavosti jako šikovný obchodník nebo proto, že by se chtěl předvádět. Skutečně obdivoval řemeslníky, kteří dokážou stvořit předmět, v němž se snoubí pevnost i křehkost a který navzdory průzračnosti září barvami. AE už šlo o sklo hladké nebo jemně zvlněné, v každém nacházel krásu. Obchod ho zavedl po celé Evropě, ale když znovu vstoupil do dveří našeho domova, vypadal pokaždé stejně, jako když odcházel. Nažehlená košile zářila oslnivou bělostí a voněl po cedru a hřebíčku. 13
Silnýma rukama objal matku kolem pasu, pozdravil a něžně ji oslovil: „Miláčku.“ „Lásko moje,“ odpověděla a políbili se. Dokonce i po deseti letech manželství ho okouzlovala. Mnohokrát ji po návratu domů zahrnul dárky, které koupil pouze proto, že mu ji na cestách připomněly. U vinné sklenky se jí objevil miniaturní smaltovaný ptáček s detailně propracovanými křídly, na polštáři sametová krabička s náhrdelníkem z říčních perel. K mým oblíbeným dárkům, které matka od něho dostala, patřilo dřevem vykládané rádio s paprskovitým kotoučem – překvapil ji jím po příjezdu z Vídně. Kdybych nad prvními pěti lety svého života zavřela oči, vybavila bych si otce, jak rádio ladí. Na prstech měl tmavé chloupky a pomalu přejížděl ze stanice na stanici, aby objevil těch několik, které vysílaly jazz, jehož exotický a energický zvuk se v roce 1924 často linul z přijímačů. Otočil hlavu, usmál se na nás a natáhl ke mně a matce ruku. Cítila jsem jeho hřejivou tvář, když mě zdvihl do náruče, posadil si mě na bok a druhou rukou vytáčel matku v kole. Vzpomínám si na vůni kořeněného vína linoucí se v chladné lednové noci z křehkých pohárů. Vysoká okna bytu jsou zvenku pokrytá mrazivou krajkou, ale uvnitř panuje přívětivé teplo. Dlouhé jazyky oranžového světla svící se mihotají na tvářích žen i mužů, kteří se na otcovo pozvání sešli v salonu, aby si vyslechli smyčcový kvartet. Uprostřed vidím matku, jak se dlouhou bílou paží natahuje pro jednohubku. Na zápěstí se jí leskne nový náramek. Polibek od otce. A já vykukuji z ložnice jako malý špeh a potají pozoruji jejich nádheru a samozřejmou eleganci. Některé noci u nás jsou tiché a klidné. Společně se my tři těsnáme u malého karetního stolku. Z gramofonu se line Chopin. Matka mávne vějířem karet, abych je mohla zahlédnout pouze já. Rty jí zvlní úsměv. Otec se naoko mračí, zatímco ji nechává vyhrát. V noci mě jde matka uložit a říká mi, abych zavřela oči. 14
„Představuj si barvu vody,“ zašeptá mi do ucha. Jindy zase navrhne, aE si představím barvu ledu. A potom barvu sněhu. Nořím se do spánku s myšlenkami na tyto odstíny, proměňující se v odlesku světla. Učím se vnímat prolínající se škály modře, křehké snítky levandulové, nejbledší prachové zrnko běloby. V mých snech se tak rodí mysterium změny.
LENKA Jednou ráno přišla Lucie. Donesla s sebou obálku, podala ji otci a ten přečetl dopis matce nahlas. Dívka nemá jako chůva žádné zkušenosti, psal jeho kolega. Ale nechybí jí přirozený talent pro práci s dětmi a na její důvěryhodnost se můžete spolehnout. Moje první vzpomínka na Lucii se týká jejího věku – připadala mi mladší než osmnáctiletá. Vypadala téměř jako dítě a drobné tělo se jí v dlouhém kabátě a šatech téměř ztrácelo. Ale když poklekla a pozdravila mě, okamžitě mě uchvátila vřelost, která čišela z její natažené paže. Pokaždé, když se u nás objevila, voněla po skořici a muškátovém oříšku, jako kdyby ji čerstvě brzy ráno upekli a doručili ještě voňavou a vlahou k nám domů – lahodný balíček, jemuž nešlo odolat. Lucie nebyla zrovna krasavice. Jako by ji vytesali podle pravítka, samé rovné čáry a pravé úhly. Ostře řezané lícní kosti jako by někdo opracoval dlátem, oči měla velké a temné, rty drobné a úzké. Avšak podobně jako tajemná lesní víla z pohádky vládla jedinečným kouzlem. Pro naši rodinu pracovala sotva pár dní, a už jsme jí všichni propadli. Když vyprávěla příběh, pohybovala prsty jako harfeník, který udeřil do strun. Pokud musela vykonat těžší práci, broukala si k ní písně, které se naučila od své matky. Rodiče se k Lucii nechovali jako ke služce, naopak s ní jednali, jako by patřila do rodiny. Jedla s námi u velkého stolu, na němž bylo pokaždé až příliš mnoho jídla. A přestože jsme 15
nejedli vždy košer, nikdy jsme nepili mléko, pokud se v pokrmu vyskytovalo maso. Když u nás byla Lucie první týden, spletla se a k hovězímu guláši mi nalila mléko. Matka jí potom zřejmě vysvětlila, že tyto dvě věci se nesmějí nikdy míchat, protože podobnou chybu už Lucie neudělala. Po Luciině příjezdu se můj život změnil, už nebyl tak uzavřený a rozhodně jsem si užila víc zábavy. Naučila mě chytat rosničky a rybařit z mostu. Uměla mistrovsky vyprávět a vytvářela plejádu charakterů z rozmanitého vzorku lidí, které jsme během dne potkaly. Muž, který nám pod Staroměstským orlojem prodal zmrzlinu, se v pohádce na dobrou noc změnil v čaroděje. Žena, od níž jsme si na trhu koupily jablka, se zase vynořila jako stárnoucí princezna se zlomeným srdcem. Přemýšlela jsem, jestli to byla Lucie, anebo má matka, kdo si jako první všiml, že mám talent na kreslení. Ve vzpomínkách mi právě matka podává první pastelky, ale Lucie mi o něco později kupuje barvy. Vzpomínám si však, že právě Lucie mě s náčrtníkem a penálem plným pastelek začala brát do parku. Pokaždé rozložila deku u jezírka, na němž si chlapci pouštěli papírové lodičky, lehla si na záda a pozorovala oblaka, zatímco já jsem kresbami plnila stránku za stránkou. Zpočátku jsem kreslila zvířátka. Zajíčky. Veverky. Ptáčka s červenou náprsenkou. Ale zanedlouho jsem se už pokoušela zvěčnit Lucii a potom muže s novinami. Později jsem si troufla na ještě obtížnější náměty, jako například na ženu tlačící kočárek. První náčrty za mnoho nestály. Avšak podobně jako všechny děti, které se učí kreslit, jsem se zdokonalovala opakováním a nakonec se mi podařilo práci oka a ruky sladit. Venku jsem kreslila dlouhé hodiny, Lucie moje obrázky vždycky svinula do roličky a donesla do našeho bytu. Když se matka zeptala, jak jsme se přes den měly, Lucie vytáhla obrázky, které se jí líbily nejvíce, a opřela je v kuchyni o stěnu. Matka si mou práci důkladně prohlédla a potom mě objala. Bylo mi skoro šest, když poznamenala: „Lenko, v tvém věku 16
jsem byla jako ty… Bez tužky a kousku papíru jsem neudělala ani krok.“ Tehdy poprvé jsem slyšela, že jsme si s matkou v něčem podobné, a dítěti, jehož tmavé vlasy a světlé oči připomínaly spíše otce než půvabnou matku, se tato slova vryla hluboko do srdce.
fF
Lucie u nás trávila první zimu a matka jí chtěla věnovat nějaký dárek, aby jí projevila svou vděčnost. Vzpomínám si, jak o tom mluvila s otcem. „Dělej, jak uznáš za vhodné, miláčku,“ odpověděl nepřítomně a dál si četl noviny. Vždycky jí nechával volnou ruku, když šlo o dárky, přesto měla pocit, že ho pokaždé musí žádat o svolení. Nakonec nechala Lucii ušít krásnou pelerínu z modré vlny, se sametovým lemováním. Dosud vidím před sebou Luciinu tvář, když balíček otevřela – nejprve váhala, jestli má dárek přijmout, jako by ji taková výstřednost přiváděla do rozpaků. „Lenka dostane taky takovou,“ řekla matka jemně. „Až půjdete zase bruslit na Vltavu, bude z vás hezký pár.“ Ten večer mě matka přistihla, jak se dívám za Lucií z okna: kráčela směrem na tramvaj. „Zítra pro tebe budu muset objednat další pelerínu,“ poznamenala a vzala mě za rameno. Obě jsme se usmály a sledovaly jsme, jak Lucie, která nyní působila nejméně o hlavu vyšší, elegantně kráčí do noci.
fF Přestože se u nás doma stále ozýval cinkot skla a všude to hýřilo barvami mých kreseb, uprostřed našich stěn nezřídka panovalo rovněž ticho a občas přímo hmatatelný smutek. Když Lucie každý večer odešla a kuchařka si sbalila tašku, prostorný byt jako by byl pro nás tři náhle příliš velký. Volný pokoj hned vedle mého se plnil balíčky, košíky a komínky starých knih. V koutě se krčila má kolébka a kočárek, které s bílými přehozy vypadaly jako zapomenutí ztracení duchové. V některé dny jsem vídala pouze Lucii. V tu dobu si matka 17
nechávala nosit snídani do ložnice, a když se objevila, byla zarudlá a jakoby opuchlá. Na tváři se zřetelně rýsovaly známky toho, že plakala. Když otec přišel domů, tiše se na ni vyptával služebné. Krátce zalétl pohledem k podnosu před jejím pokojem, na němž dosud leželo netknuté jídlo a čaj v šálku už vychladl, a napjal všechny síly, aby do potemnělého domu opět vnesl světlo. Vzpomínám si, jak mě Lucie nabádala, abych si těchto epizod nevšímala a na nic se nevyptávala. Ráno vždy dorazila dříve než obvykle a pokoušela se mě rozptýlit věcmi, které si donesla s sebou z domu. Někdy vytáhla z košíku fotografii, na níž byla ona sama ve věku šesti let s poníkem. Jindy zase donesla šňůrku skleněných korálků a vpletla mi je do vlasů jako girlandy popínavého břečEanu. Přepásala mě šerpou z modrého hedvábí a hrály jsme si, že jsem princezna, která vládne království, v němž je nařízeno pouze šeptat. Samy jsme nesměly vydat žádný zvuk, dovoleno bylo pouze šustění sukní, které se neslo místností, když jsme se daly do tance. Večer k nám přicházel rodinný lékař. Vyšel z matčina pokoje, zavřel za sebou dveře, položil otci ruku na rameno a hovořil s ním tlumeným hlasem. Pozorovala jsem je a bezvýsledně se snažila zaslechnout, jaká choroba matce znemožňuje vyjít přes den mezi nás. Čím jsem byla starší, tím víc jsem chápala, že stíny mého dětství byly způsobeny potížemi, které měli rodiče při početí dalšího dítěte. V hovoru jsme se vyhýbali zmínce o rodinách s více potomky a naučila jsem se, že si nemám přát bratříčka ani sestřičku. Párkrát jsem to udělala a matce pokaždé vyhrkly slzy. Po mých sedmých narozeninách se u nás doma něco změnilo. Matka týdny trpěla jakýmsi žaludečním neduhem a pak se jí náhle vrátila barva do tváří. Postupně přestala nosit vypasované sukně a blůzky, které byly zrovna v módě, a místo nich volila volné a vzdušné oblečení. Byla klidnější a pohybovala se pomaleji a opatrně. Avšak teprve ve chvíli, kdy se jí 18
