Irena Dousková
Goldstein píše dceři
Irena Dousková Goldstein píše dceři
Druhé město Brno 2006
© Irena Dousková, 2006 Illustrations © Lucie Lomová, 2006 © Druhé město, 2006 ISBN 80-7227-253-5
3.12.1964/ Tel Aviv Aničko milá, před chvílí jsem přišel domů ze zkoušky a našel Tvůj dopis. Pak jsem si radši šel udělat večeři (dva pomeranče a kafe), abych se trochu uklidnil, protože jsem na Tebe měl po přečtení dopisu příliš velký vztek. V průběhu těch čtyř neděl, co jsem pryč z ČSSR, jsem Ti poslal mnoho dopisů a pohlednic, nevím už kolik, ve kterých jsem vesměs vyjadřoval přátelství, náklonnost, stesk po Tobě, hlubokou oddanost a lásku. A Ty? Snad jsou moje dopisy nejasné, snad to nedovedu napsat nebo nečteš dost pozorně anebo nechceš číst dost pozorně, abys pak mohla používat takové formulace, jaké jsou v tom Tvém dopise. Nechápu, proč mi píšeš dopis plný zklamání, smutku, skrytých i otevřených výčitek. Proč? Kvůli čemu? Co jsem Ti udělal? Souhlasila jsi s mojí cestou a měl jsem pocit, že chápeš, jak je správná a potřebná. Celou dobu Ti píši pravdivé dopisy, co se mi tady líbí a co ne, různé podle situace a nálady, ale stejně vřelé ve vztahu k Tobě. Jenže Ty stále jako bys to nevnímala. Stále máš tisíce obav a strach, pro který, jak už jsem Ti mnohokrát řekl, nemáš sebemenší důvody. Pro mě ten další měsíc bude stejně dlouhý, ne-li delší než pro Tebe, protože tu nemám ani svůj byt, ani rodiče a hlavně Kláru. Já jenom pracuji, a to velmi tvrdě, a Ty mi to takhle nijak neulehčíš — naopak! Bylo skvělé, že když k Tobě člověk plný starostí, únavy a problémů přišel, našel klid a pohodu a takové to zvláštní teplo a kouzlo. Proto jsem si také myslel, a myslím si to pořád, že jsme se našli. Tak se vzchop, prosím Tě, vždyť se neděje nic zlého a brzy přijedu domů. Taky by se ty nervy mohly přenést na Kláru. Jak bych ji chtěl zase vidět! Až přijedu, bude už úplně dospělá slečna — bude jí pět a půl měsíce. Dnes vyšel v jedněch zdejších novinách první článek o mně. Pošlu Ti ho i s překladem. Tak pro dnešek ahoj a buď hodná! Josef
9. 8. 1988 / Tel Aviv Nazdar Kláro, tak nevím, jak Ti psát. Pokusím se tedy psát, jako by tohle bylo přirozeným pokračováním dlouholeté korespondence — což je snad opravdu, částečně, možná, trochu, někdy — fakt. Milý dopis Tvé přítelkyně, slečny Lídy Klíčové, jsem obdržel včera — 8. 8. 88. Nemohu zorganizovat všechno tak, abych mohl ihned odjet do Paříže. Točím teď tři filmy najednou, nevím, jestli Tě to zajímá, nemohu přijet. Nevím, jestli mi uvěříš, jak mě zpráva o Tvé cestě do Paříže vzrušila! Sedmapadesátiletý blázen, zkoušel jsem po 24 hodin všechno možné, abych přece jenom mohl jet a sejít se s Tebou. Slečna Klíčová píše: „Byla by moc ráda, kdybyste přijel a mohli jste se setkat." Nedovedeš si představit, jak mě to rozčílilo, jak jsem byl rád, po tolika letech beze slova, bez fotky. Tyhle dvě jsou pěkné. Tedy chci říct, Ty jsi pěkná! Strašně bych Tě chtěl vidět! Neznám Tvoji pražskou adresu, nemám ani Tvoje, ani Aniččino telefonní číslo! Kdybys mi prosím tohle všechno ještě z Paříže napsala a také dlouhý dopis o sobě, čím delší, tím lepší. A já bych Ti pak psal a telefonoval do Prahy, doufám, že by Ti to nezpůsobilo nepříjemnosti. A až příště pojedu na dovolenou do Rakouska (patrně v říjnu), tak bys snad dostala povolení a mohli bychom spolu strávit týden ve Vídni nebo v jedné vesnici na horách, kam obvykle jezdím. Teď někdy máš narozeniny (myslím), tak Ti posílám 200 dolarů, kup si dárek. Až se setkáme, koupím Ti plnou náruč krásných nesmyslů. Doufám, že se Ti Paříž bude líbit, snad bys mi odtud mohla krátce zatelefonovat a hlavně nezapomeň napsat pražskou adresu. Tak ahoj Josef
25. 8. 1988 / Tel Aviv Dobrý den, Kláro, (tohle oslovení jsem od Tebe opsal), tak ahoj.
...Kdyby snad někdo zabloudil, kdyby mu něco kroky spletlo, hořelo pro něj bílé světlo, až jenom popel, popel zbyl.
Když jsem tuhle báseň četl poprvé, myslel jsem si: tak buď pro něj hořelo bílé světlo, anebo zbyl jenom popel. Ale když jsem ji četl potřetí, pochopil jsem, že samozřejmě, že obojí jde a musí se to stát společně, protože „...samotou oči prohoří až na hromádku popela..." Prosím Tě, jenom si o mně nemysli, že jsem blbej a snažím se vysvětlovat básně. Mysli si o mně — prozatím — cokoli, jenom ne že jsem blbej. Když se Tě ptám na tuhle báseň, není to proto, abys mi něco vysvětlovala, ale abych Ti aspoň trošičku ukázal, jak se Tvým dopisem stále zabývám. Od chvíle, kdy jsem jej předevčírem obdržel, každou volnou chvilku — a těch nemám mnoho — trávím čtením toho dopisu a těch básní. Řeč, tedy jazyk, je jediným prostředkem inteligentní komunikace, a poněvadž jsem již 25 let vůbec nemluvil a takřka nikdy nepsal česky, může to někdy znít jako od primitivního strýce z Ameriky. Koukám se teď na svoje písmo a je takřka stejně hrozné jako Tvoje. Ale já ani to písmo nepoužívám, své věci vyřizuji na stroji. Pomalu to všechno opráším — písmo, jazyk, rozpaky — a bude z toho doufám korespondence. Vlastně bych Ti měl úplně systematicky psát životopis, ale to by byly tisíce stránek, tak nevím, jestli bys to chtěla. (Ale „moře zvědavosti" se jinak nedá naplnit.) Moc se mi Tvoje básně líbí. Rozumím poesii a její kvalitě, nelhal bych Ti. Vlastně je dost hrozné číst grafomanské výlevy dívčích srdcí, ale Tvoje básně jsou opravdu Básně. Je to vlastně logické, jistě víš, že Heinrich Heine pochází z naší rodiny!? Tohle je zmatený a špatně zorganizovaný pokus odpovědět na Tvůj dopis. Ale to je stejně nemožné a bude to trvat měsíce. Tak alespoň pokus. Píšeš „...tomu, co dosud bylo mezi námi, se nedá dost dobře říkat ani pauza, spíš nicota." Nesmysl! Tvůj dopis a moje reakce na něj vyvracejí slova o „nicotě"! Kouříš tedy, no co se dá dělat. Já kouřím nepřetržitě od probuzení do usnutí. Paříž znám jako Ty, hlavně z literatury. Byl jsem tam jen jednou před mnoha lety. Bylo to o Štědrém večeru, chtěl jsem jít na půlnoční, ale cestou jsem potkal nevěstku, tedy poběhlici, tedy promiň, kurvu, a ta mě vzala na Montmartru do hotelu. Jinak o Paříži moc nevím a o nevěstkách taky ne. Ale tenkrát jsem byl mladší a ještě mě to zajímalo. Tak dost, tohle není pedagogické.
Já jsem poslední, kdo by mohl teoretizovat o emigraci, myslím si ale, že málokterý emigrant je šťastný, maximálně materiálně spokojený. Pozdravuj babičku, na Tvého dědečka se pamatuji, na jeho dobrotu a jedinečnou naivitu, nevím, jestli je to ten správný výraz, byl prostě jiný, než dnes lidé jsou. Co sis o mně myslela, je pochopitelné a ani to nemohlo být jinak. Tvoje maminka byla opravdu „krásná a hodná", ale s mým nenávratem neměla vůbec nic společného. To se pokusím jednou za mnohého koktání vysvětlit. Měj se na chalupě pěkně, nezapomeň psát leteckou poštou, jinak to doručej za dva měsíce. Pa Josef
12. 9. 1988 / Tel Aviv Milá slečno Kalousková, je mi obvzláštním potěšením Vás pozvat na týden dovolené v Rakousku, někdy v lednu nebo únoru 1989. Přiloženě posílám 150 dolarů a zdůrazňuji, že jsou pouze pro turistické účely. Těším se na shledanou. Váš B. Prášil
21. 9. 1988 / Tel Aviv Dobrý den, Kláro! Jak to, že jsem nic nepochopil?! Poslal jsem 150 dolarů a pozvání cizím jménem, přesně jak jsi říkala do telefonu. Co je špatně? Asi jsem přece jen „americký" strýc. Takřka měsíc po napsání se dotoulal ten druhý dopis s básněmi. Četl jsem všechny ostatní dopisy, které jsem toho dne dostal, šel jsem si přinést sklenici vody etc., etc... Ještě asi dvacet minut jsem na něj koukal, ale tak, aby mě neviděl, že na něj koukám, nakonec jsem to již nevydržel a otevřel a přečetl ho dvakrát, jednou básně, později básně ještě jednou. Psychologicky je tu zajímavá situace: ten člověk odjede, když jsou nemluvněti tři měsíce. Nevrátí se již. Později prosí o zprávy o dítěti, ale nedostane je. To již má důvod se zlobit (do té doby se všichni zlobili na něj). Když je nemluvněti osmnáct let, odpoví mu na dopis sprostě, a tím je to pro něj skončeno. Když je nemluvněti 24 let, dostane ten člověk dopis — prý jej chce vidět, je zvědavá etc. Její další komunikace je konsekventní: je milá, klidná, trochu vzdálená, umí to se slovy, je vzdělaná (díky Bohu, jinak by to bylo nesnesitelné). Podle básní ale také moudrá, citlivá, s perspektivou lidskou i historickou, ale — zřejmě zůstala normální. Člověk (ten co svého času odjel) reaguje na novou situaci úplně jinak. (Její reakce je správná, jeho nenormální.) Od chvíle, kdy dostal první dopis a dokonce s ní mluvil telefonicky (přes ty moudré básně mu ona zní jako nemluvně), ten pán se trochu vykolejil: nikdo o tom neví, chová se normálně, pracuje, natáčí filmy, dává se interviewovat v novinách, mluví doma přiměřeně, asistentky nic nepoznaly, dostává ceny a vyznamenání, má premiéry, běžné starosti, všechno jako dřív. Ale uvnitř je jako blázen: usíná s myšlenkou na ni, ráno kouká, jestli náhodou nepřišel dopis, strašně, strašně se bojí, že se snad nesetkají. Snad z toho rozčilení umře, snad neumře, a jenom v poslední chvíli nebude moci on nebo
ona jet — tisíce možných důvodů, trápí ho to po 24 hodin. Naděje naopak mu pomáhá přežít čas. Čas, který se najednou zdá být pouze mostem k setkání... Počítá dny, no prostě cvok. Není pro to vysvětlení. Leda snad stáří a snad osamělost. Ale jak může být osamělý někdo, kdo má dvě báječné děti, spousty známých, zajímavou práci, všechno normální? Proč tahle bláznivá reakce? Chtěl by denně telefonovat (ale nebude) a psát (taky nebude). Co si ta holka o tom všem myslí? Ona nakládá se svými city a myšlenkami šetrně, řekl bych cudně a opatrně, a ona má pravdu. Najednou toho člověka vyzvedla z neznáma, z mlhy, jednou již odjel daleko a jeho příští odjezd bude ještě dál, nenávratný, úplný. Lépe to všechno držet na distanc, si ona říká. Tak dost psychologie, tedy Tobě se zdá, že září, nikoli leden je začátek roku? Tak abys věděla, Židé mají Nový rok v září! Čarodějnické procesy jako téma diplomové práce se mi zdají velice zajímavé, Arthur Miller o tom myslím napsal divadelní hru. Jediné čarodějnice, které jsem kdy znal, byly většinou zrzavé a nalévaly v barech. Ach, to už je dávno. Ptáš se, jsem-li ortodoxní. Ha, ha, ha! Jsem zcela nenáboženský člověk, úplně. Mám snad svého privátního pána Boha, se kterým někdy promlouvám, ale to nemá žádnou souvislost s rabíny, kněžími etc. To dilema mezi mší a nevěstkou je staré jako lidství, a jak končí, to víme. Ahoj Josef
