MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ
Katedra politologie
Irák za vlády Saddáma Husajna Bakalářská práce
Hana Blažková
Vedoucí práce: Stanislav Balík UČO: 102915 Obor: Politologie – Mediální studia a žurnalistika Imatrikulační ročník: 2003 Brno, 2006
1
Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně a pouze za využití uvedené literatury a zdrojů.
Hana Blažková V Pardubicích 15.5. 2006
2
Velmi děkuji Stanislavu Balíkovi za milou a vstřícnou pomoc při psaní bakalářské práce, zvláště mu děkuji za cenné rady a čas, který mi věnoval.
3
1. Obsah
1. Obsah 2. Úvod
3. Základní typologie nedemokratických režimů
3.1. Typologie totalitních režimů 3.2. Typologie autoritativních režimů 3.3. Akcenty arabských autoritativních režimů 3.4. Štěpící linie rozdělující Irák
4. Předsaddámovský Irák
4.1. Stručné dějiny Iráku do roku 1958 4.2. Kásimův režim v Iráku v letech 1958-1963 4.3. Árifův režim v Iráku v letech 1963-1968 4.4. Nástup strany Baas k moci roku 1968
5. Husajnův Irák
5.1 Modernizační akcent, Husajnova cesta k vládě nad zemí 5.2. Prozápadní akcent, režim v letech 1979-1988 5.2.1. Uchopení moci 5.2.2. Posun Iráku k totalitarismu 5.2.3. Válka mezi Irákem a Iránem 1980-1988 5.2.4. Důsledky války pro Irák 5.3. Nacionalistický akcent, Irák v letech 1990-2003 5.3.1. Motivace k obsazení Kuvajtu 5.3.2. Anexe Kuvajtu, mezinárodní reakce 5.3.3. Operace pouštní bouře 5.3.4. Kapitulace Iráku, Husajn přesto vítězem 5.3.5. Zbrojní machinace ve zbytku 90.let
6. Pád Husajnova diktátorství
7. Typologie Husajnova režimu
7.1. Osa pluralismus 7.2. Osa ideologie versus mentalita 7.3. Osa mobilizace 7.4. Znaky totalitarismu
8. Závěr
9. Seznam použité literatury
str. 4
str. 5
str. 7
str. 7 str. 8 str. 10 str. 15 str. 17
str. 17 str. 18 str. 20 str. 21 str. 24
str. 24 str. 26 str. 26 str. 28 str. 32 str. 35 str. 36 str. 36 str. 38 str. 40 str. 42 str. 44 str. 46
str. 49
str. 49 str. 52 str. 53 str. 54
str. 55
str. 56
Počet znaků: 124 980
4
2. Úvod
Tématem mé bakalářské práce je Irák pod vládou nacionalistické strany –
Socialistické strany arabské obrody Baas. Jejím vůdcem byl Saddám Husajn, který na více než dvacet let ovládl prezidentský post, ovlivňoval vládu a řídil životy běžných
Iráčanů. Husajn je mnoha odborníky považován za jednoho z nejhorších diktátorů, který by se mohl svými činy bez obav rovnat demagogům formátu Adolfa Hitlera nebo Josifa Vissarionoviče Stalina. Cílem práce je rozčlenit jednotlivé vývojové etapy Iráku za Husajnovy vlády a analyzovat je vzhledem k Linzově typologii autoritativních režimů či
vzhledem k Sartoriho teorii totalitních režimů. Zvláště si všímám různých akcentů
arabské politiky, které se prolínají také vývojem v Iráku. Práce sleduje Irák od nejstarších dějin, které pouze stručně popisuje, zaměřuje se na nástup Husajna k moci, další fáze režimu a končí jeho pádem.
Bakalářská práce je strukturována do pěti částí, větší důraz je kladen na třetí a
pátou část zaměřující se na klasifikaci iráckého režimu. V úvodní části vysvětluji základní pojmy významné pro analýzu totalitních a autoritativních režimů. Zároveň
představuji štěpící linie v Iráku pro lepší pochopení neklidné atmosféry panující v zemi
a z toho plynoucí praktickou nemožnost ideálního uspořádání státu bez diskriminace
různých menšin. Představuji zde také základní akcenty typické pro politiku arabských
autoritativních režimů. V druhé části předkládám stručné dějiny Iráku a iráckého území do doby před nástupem Saddáma Husajna. Hlavní část je uvozena nástupem Husajna k moci nejprve v pozici druhého nejvyššího muže a později jako prezidenta Iráku. Dále
pokračuji samotnou érou vůdce, kterou rozčleňuji na jednotlivá období podle akcentů, které byly v té době určující pro iráckou politiku. Čtvrtá část je věnována pádu Husajnova režimu a některým východiskům, které jsou zásadní pro nynější rozvoj irácké demokracie. V poslední kapitole jsem zpracovala vnitřní klasifikaci Husajnova režimu z hlediska Linzovy a Sartoriho typologie.
Z hlediska použitých metod bych svou bakalářskou práci označila jako
případovou studii zaměřující se na stát Irák v určitém časovém období. Využívám
převážně empiricko-analytické metody, při popisování některých dějinných událostí a
faktů také metodu historickou. V bakalářské práci používám diachronní metodu, snažím se sledovat jednotlivá časová pásma režimu jdoucí po sobě v historickém vývoji. Můj
5
postup je čistě deskriptivní a mým cílem je co nejlépe popsat, přiblížit a analyzovat Irák pod vládou Saddáma Husajna.
Materiál pro svou bakalářskou práci jsem čerpala z několika zdrojů. Pro lepší
pochopení osobnosti Saddáma Husajna jsem zvolila k nastudování dva neautorizované životopisy, jsou to Tajný život Saddáma Husajna od britského novináře a znalce
Blízkého východu Cona Coughlina a Saddám Husajn, politická biografie od Efraima
Karshe a Inariho Rautsiho. Obě publikace kvalitně a podrobně popisují život diktátora, jeho způsob myšlení, motivaci k některým činům i překvapivé události z jeho osobního
života. Pro úspěšné zvládnutí metody práce a typologií nedemokratických režimů mi
nejvíce pomohly publikace Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů od
Stanislava Balíka a Michala Kubáta a také Úvod do politické vědy od Dirka Berg-
Schlossera a Thea Stammena. Různé typy režimních akcentů a uspořádání na území
celého Blízkého východu mi výrazně přiblížila stať od Daniela Brumberga The Trap of
Liberalized Autocracy. Mnoho faktů a zajímavých informací mi poskytly také knihy Irák od roku 1958 od manželů Sluglettových a Budoucnost svobody od Fareeda Zakarii.
6
3. Základní typologie nedemokratických režimů
3.1. Typologie totalitních režimů
Pojem totalitarismus jako politický fenomén je spojován až s 20. stoletím. Slovo
lingvisticky pochází z latinského totus nebo totalis, což ve volném překladu znamená
celý nebo také úplný. Termínem totalitarismus se zabývalo mnoho předních politologů po celém světě a ve svých definicích tohoto pojmu se leckdy výrazně liší.
V politologické obci probíhají spory především o faktickou historicitu totalitarismu. Zatímco jedni tvrdí, že je rysem přirozeným pro lidstvo a tudíž nutně nevyhnutelným,
druzí argumentují jeho závislostí na technologiích a nástrojích moderní společnosti. Do
první skupiny bychom mohli zařadit například E.H. Carra či K.R. Poppera. „Podle této koncepce lze nalézt totalitní prvky již v politických systémech starověké Sparty, středověké inkvizice, některých středověkých měst, Kalvínovy Ženevy či jakobínské
Francie. Totalitarismus je podle tohoto názoru nedílnou, horší stránkou lidské existence.“ (Balík – Kubát 2004: 24) Druhá, nyní jednoznačně převažující, skupina
považuje totalitarismus za jeden z produktů moderní doby, který je vázán na přísně moderní masovou společnost, její technologie a myšlení. „Pouze v postmoderním světě disponují vládcové s totalitními choutkami technickými nástroji, které jim umožňují
proniknout do osobního, intimního života člověka a dělat si nárok na jeho úplnou
loajalitu, kterou si budou umět vynutit.“ (Balík – Kubát 2004: 24) Mezi zástupce tohoto proudu patří například H. Arendtová, G. Sartori nebo J.J. Linz.
Vymezení pojmu totalitarismus je nelehký úkol pro mnoho odborníků a
politologů. V běžné konverzaci je pojem totalitarismus často zaměňován za jiný, anebo
je používán v nepřesném významu. Z mnoha definic tohoto pojmu volím vymezení od italského politologa Giovaniho Sartoriho. Ten považuje za základní tři znaky
politického systému, aby mohl být režim označen za totalitní. Totální rozšíření a
pronikání moci státu, ideologizace politiky v podobě politického náboženství a politické ovládnutí všeho, včetně mimopolitické oblasti člověka, jsou pro Sartoriho dostatečnými
rysy totalitního režimu. „Sartori přinesl do výzkumu nedemokratických režimů jednu důležitou novinku – připomněl, že žádný politický systém není statický, ale dynamický.
Popisy totalitarismu, tak jak se s nimi bylo možné setkávat od poloviny dvacátého století, s vývojem nijak výrazně nepočítaly.“ (Balík – Kubát 2004: 28) Pro mnoho politologů je zásadním ukazatelem totalitarismu také teror, kterým si vládnoucí složky
7
vynucují poslušnost většiny. Teror je podle Sartoriho pouze patologický jev, kterému nenáleží takový význam.
Ve stručnosti nyní shrňme základní rysy totalitarismu. Jediná masová strana
v čele s vůdcem si nárokuje kontrolu všech aspektů života společnosti. Strana řídí a kontroluje ekonomiku, soukromá oblast je od počátku znárodněna. Vůdčí strana
legitimuje svou moc prostřednictvím ideologie, která je masově prosazována. Totalitní
režim cíleně pronásleduje všechny typy opozice, proti které užívá nejtvrdších
prostředků. Opoziční představitelé jsou popravováni a mučeni na veřejných místech pro výstrahu obyvatelstvu. Objevuje se zde snaha o co největší mobilizaci obyvatel, která je
důležitá především na počátku ustavení režimu. Některé totalitní režimy prosazují také expanzivní politiku a snaží se rozšířit svůj vliv do dalších států. (Balík – Kubát 2004: 21-47)
3.2. Typologie autoritativních režimů
Pojem autoritatismus bývá stejně jako pojem totalitarismus často nesprávně
využíván nebo zaměňován za podobné termíny, které ale mají jiný význam. Slovo
autorita dalo vzniknout pojmu autoritatismus, což může být klíčový důvod jeho nesprávného pochopení. Autorita vyjadřuje totiž jednoznačně pozitivní vztah, kterým vyjadřujeme náš respekt a úctu k vážené osobnosti a necháme se lehce ovlivnit jejím
názorem. Naopak autoritatismus je pojem negativní a označuje typ nedemokratického režimu. „Svoboda neuznávající autoritu není svobodou a autorita neuznávající svobodu
je autoritatismem. Demokracie potřebuje autoritu. Má-li ji, nestává se autoritatismem.
Čím víc je systém autoritativní, tím méně se opírá o autoritu.“ (Balík – Kubát 2004: 49) Autoritatismy tedy patří stejně jako totalitní systémy do nedemokratických režimů a
vymezují se proti svobodě a demokracii. Rozdíl mezi autoritatismy a totalitarismy však již tak zřejmý není. Typologii
autoritativních
režimů
zpracoval
Juan
José
Linz.
„Linz
charakterizoval autoritativní režimy jako „politické systémy s limitovaným politickým
pluralismem, bez vybroušené a vedoucí ideologie, zato s typickou mentalitou, bez extenzivní či intenzivní politické mobilizace (vyjma některé etapy jejich vývoje), ve
kterých vůdce či výjimečně malá skupina uplatňuje moc uvnitř formálně špatně
8
definovaných, avšak předvídatelných hranic.““ (Balík – Kubát 2004: 50) Podle Linzovy koncepce můžeme rozlišit autoritativní a totalitní režimy poměrně snadno.
Totalitní režim nepřipouští limitovaný pluralismus, protože se bojí možného
rostoucího vlivu opozice, která by jej mohla svrhnout. Autoritativní režim se naopak opozicí necítí tolik ohrožen a dokáže ji využít ve svůj prospěch. Totalitní režim buduje
masovou ideologii, kterou se snaží vštěpit každému členu společnosti, a tak kontrolovat
jeho život. Autoritativní režimy nemají ambice řídit lid, stačí jim jeho poslušnost, politická pasivita a nevšímavost. (Balík – Kubát 2004: 52-55) Z toho vyplývá, že
autoritativní zřízení se nemůže spolehnout na mobilizaci obyvatelstva, protože občané necítí motivaci a potřebu bojovat za režim. „Bez ideologie je obtížné nadchnout občany
pro pravidelnou návštěvu stranických chůzí, nalézt dobrovolníky pro volební kampaň
atd. Bez ideologie se mladá generace, studenti a intelektuálové jen stěží zapojí do politického procesu, čímž se režim připravuje o „kádry“ pro politizaci společnosti.“ (Balík – Kubát 2004: 55) Síla totalitního režimu spočívá mimo ideologii také v jeho schopnosti mobilizovat občany a využít je jako významné síly v politickém boji.
Linz postupoval ve své typologii podle výše zmíněných tří faktorů a definoval
sedm odlišných typů autoritativních zřízení. Byrokraticko-militaristické autoritativní režimy jsou považovány za nejčastější typ a vyznačují se dominantní rolí armádních a byrokratických složek. Organicko-etatistické režimy kontrolují participaci a mobilizaci společnosti
pomocí
organických
struktur.
Mobilizační
autoritativní
režimy
v postdemokratických společnostech získávají moc až po krátké či dlouhé etapě, ve které panovala demokracie, která si však nedokázala poradit se základními otázkami
sužujícími společnost. Nefunkční demokracie byla proto nahrazena razantní autoritativní vládou, která však akceptuje participaci značné části veřejnosti na výkonu moci. Postkoloniální mobilizační autoritativní režimy se uplatnily především
v afrických zemích. Moc zde získává masová strana, která vedla boj za nezávislost, a získala tak legitimní dominantní postavení, které uplatňuje i při pozdějším výkonu
moci. Rasové a etnické „demokracie“ pracují na principu diskriminace určité části společnosti jiné barvy pleti, velmi často se jedná o utlačovanou většinu. Zatímco
vedoucí menšina má garantována všechna práva a svobody, většina je utlačována a je s ní zacházeno nedemokraticky. Defektní a pretotalitní autoritativní režimy jsou
definovány pomocí tří Linzových ukazatelů. Linz konstatuje, že tento typ
9
autoritativního režimu můžeme označit, pokud některý z ukazatelů iniciuje autoritativní zřízení, zatímco zbylé dva ukazatele iniciují totalitní režim. V tomto případě se tedy
objevuje nesoulad mezi Linzovými faktory, což Linz ozřejmuje vývojem každého
režimu a jeho možnou nevyzrálostí. Poslední skupinou jsou posttotalitní autoritativní režimy, které jsou blízké předchozí kategorii. Vůdčí pozici zde vykonává jediná strana,
která řídí celou politickou kulturu a dění. Dominantní strana je u moci dlouhou dobu a jedná se o zamrznutí systému. Linz považoval posttotalitní režimy za natolik
významnou kategorii, že ji dokonce postavil na roveň s totalitními, autoritativními a demokratickými režimy. (Balík – Kubát 2004: 48-65)
V práci Juana Josého Linze pokračoval Wolfgang Merkel, který dále jeho
typologii rozpracoval a obohatil o nové kategorie autoritativních režimů. 3.3. Akcenty arabských autoritativních režimů
Velká většina arabských států na Blízkém východě jsou autoritativní režimy
různého typu. Nejčastěji se vyskytují dědičné monarchie nebo více méně neomezené prezidentské autoritatismy. Jak však argumentuje Fareed Zakaria, často je to sama
arabská společnost, která brání liberálnějšímu vůdci, aby vykročil směrem
k demokratizaci státu. „V Ománu, Maroku, Kataru, Jordánsku a Bahrajnu jsou monarchističtí vůdcové ve všech politických záležitostech liberálnější než společnosti,
jimž vládnou.“ (Zakaria 2004: 148) Mnozí odborníci na Blízký východ soudí, že upjatost a konzervativizmus islámského světa do jisté míry pramení ze zaostalosti,
negramotnosti a nevědomosti obyvatelstva. (Brumberg 2002: 56-68) Druhým zásadním faktorem je islám, podle kterého je mnoho kroků k demokratizaci a liberalizaci režimů
nerealizovatelných. Ženy nejsou v těchto společnostech uznávány jako rovnocenné partnerky mužů a jsou jim zcela podřízeny.
Státy jako Egypt, Maroko nebo Jordánsko se pokusily o krok k demokratizaci.
Jejich snaha však byla neúspěšná. „Nejspíše se tyto státy připojí do řady k Sýrii Bashara Assada, kde byly dveře na chvíli otevřeny a rychle zase zavřeny, a k zemím jako je Irák,
Tunisko a Saudská Arábie, kde se vládci ani nepokusili riskovat sebevíce kontrolovanou liberalizaci.“ (Brumberg 2002: 56-57) Arabský svět je dnes svázán s neliberálními
systémy a možnost nastolení demokracie je téměř nereálná. Autoritatismy jsou
udržovány pomocí teroru a pronásledování jakékoli opozice. Závislé instituce, řízená
10
ekonomika, ideologické a sociální faktory vytvořily vhodné prostředí pro represe a neustálou kontrolu společnosti. „Arabský svět vytvořil diktaturu, která zrodila
terorismus. Terorismus je však pouze nejnápadnějším projevem nefunkčního vztahu
mezi státem a společností. Velkou roli tu hraje paralyzované hospodářství, stagnace společnosti, intelektuální vyprázdněnost.“ (Zakaria 2004: 150) K porozumění různým
druhům autoritatismů a důvodům, proč jsou některé nedemokratické režimy méně
tyranské než jiné, je nutné pochopit různé strategie vládců, které jim umožňují zůstat u moci. Legitimitu získávají tyto režimy různým způsobem.
Při studiu politiky vůdců arabského světa jsem typizovala několik akcentů, které
jsou určující pro jejich politiku a zároveň se podílejí na legitimizaci režimu. Mezi tyto akcenty patří náboženský, nacionalistický, socialistický, modernizační, prozápadní a prosovětský.
Jedním z nejdůležitějších akcentů objevujících se v arabských státech je
náboženství. Náboženský akcent je schopen mobilizovat davy nebo legitimovat režim. Vůdce v režimu s náboženským akcentem se stylizuje do pozice Alláha a všechny činy
jsou konány v jeho vůli. Autoritativní režim tohoto typu podporuje islám v jeho tradičním znění a snaží se nastolit právní rámec postavený na morálních islámských
zásadách šaríja. „Absence jakékoli pozitivní síly ze strany státního aparátu způsobuje, že státem podporované tradiční pojetí islámu (s jeho důrazem na státní autoritu a požadavek jednoty) se stane zranitelné ke svodům k radikálnímu islámu.“ (Brumberg 2002: 62) Fundamentalisté neboli radikální muslimové považují islám ze jediný možný
návod k životu, myšlení i jednání. Režim legitimovaný pomocí náboženství je nezpochybnitelný a poměrně dost stabilní. „Politická reprezentace odpovídající Koránu
je nepochybně autoritářská. Svatá kniha všech muslimů překypuje příklady spravedlivého krále, zbožňovaného vládce, moudrého rozhodčího.“ (Zakaria 2004: 152)
Za klasický příklad totalitního systému postaveného na náboženském akcentu můžeme považovat Afgánistán za vlády hnutí Taliban nebo Írán za vlády ájatolláha Chomejního.
Druhým nejvýznamnějším akcentem je nacionalismus, který je ale v případě
Blízkého východu nutné rozdělit na dva druhy. Prvním typem je nacionalismus panarabský vyskytující se v arabské komunitě, druhý typ se objevuje ve formě klasického nacionalismu uvnitř každého státu. Na Blízkém východě se uplatnily výrazně oba typy nacionalismů. Panarabismus byl významný především v 50. a 60.
11
letech, kdy dokonce vznikla Sjednocená arabská republika. „Panarabismus je politická
teorie propagující sjednocení Arabů od Maroka k Perskému zálivu. Fenomén vznikl na
konci 19. století a hlásal myšlenku jednoty asijských Arabů. Jeho představiteli bylo
hnutí Baas v Sýrii a Iráku, přívrženci egyptského prezidenta Násira a palestinské Hnutí arabských nacionalistů.“ (Diderot 1999: 29) Ukázkou síly panarabského nacionalismu je vznik Ligy arabských států v roce 1945. V protikladu proti panarabismu stojí lokální nacionalismus, který stmeluje jednotlivé státy. Jeho význam je podstatně menší, ačkoli
se uplatňoval například v Egyptě či Libanonu. Slabost lokálního nacionalismu je
způsobena národnostní nejednotností arabských států. Jen těžko lze například v kurdské
menšině vzbudit turecké, syrské nebo irácké nacionalistické myšlenky, když Kurdové touží po vlastním státu.
Socialistický akcent souvisí více než s filozofickými myšlenkami spíše
s ekonomikou a hospodářstvím. Také díky tomu se mnohé akcenty ve státech Blízkého východu navzájem prolínají, aniž by soupeřily. Socialismus je ekonomickou filosofií
vlastní státům Blízkého východu. Myšlenky řízené ekonomiky, centrálně plánovaného
hospodářství a absolutního či částečného znárodnění se prosazovaly ve všech státech bez výjimky. (Zakaria 2003: 147-199) Ve všech ale také vedly ke stagnaci a
ekonomické krizi. „Arabské režimy vkládaly svou veškerou energii do prosazování špatných myšlenek a ty pak navíc ještě horším způsobem uplatňovaly. Socialismus
produkoval jen byrokracii a hospodářskou stagnaci. Ústřední plánování nemohlo nic
napravit a tak místo, aby se republika vyvíjela k demokracii, kostnatěla v diktaturu.“
(Zakaria 2003: 166) Řízené hospodářství a ekonomika vyžaduje vytvoření rozsáhlého byrokratického aparátu. Vznikají tak pseudoinstituce, které drží daný režim u moci navzdory jeho neoblibě mezi občany. Obyvatelé pod vlivem administrativních nařízení rezignují na politickou aktivitu a přijímají pasivní pozici.
Modernizační akcent není dominantním faktorem, který by se prosazoval
v politice autoritativních vůdců, ale dotváří jejich politiku a strategii. Modernizace pomáhá podpořit pozici vůdce a také zvyšuje legitimitu a oblibu režimu u obyvatel.
V arabské politice je modernizační akcent často využíván na začátku ustavení režimu a podporuje jeho stabilizaci. (Brumberg 2002: 56-68) Modernizace probíhá nejčastěji
v oblastech stavebnictví, zdravotnictví, infrastruktury a vzdělání. Mezi režimy
s modernizačním akcentem můžeme zařadit Násirův Egypt v letech 1954-1970 nebo
12
irácký režim na počátku Husajnovy vlády. Fareed Zakaria v knize Budoucnost svobody nazývá tyto modernizační režimy jako rentiérské. Rentiérské státy mají podle jeho
názoru tolik bohatství z přírodních zdrojů, že nemají potřebu na sobě pracovat a rozvíjet se. „Snadno získané peníze neprospívají hospodářské ani politické modernizaci. Nezasloužený příjem zbavuje vládu nutnosti vybírat daně od občanů a na oplátku jim
poskytnout odpovědnou, transparentní vládu, která by dokonce hájila jejich zájmy. Dějiny nás učí, že vláda, jež musí zdaňovat své občany, je zodpovědnější a snaží se je zastupovat.“ (Zakaria 2003: 171) Arabské státy Blízkého východu bohatnou především
z prodeje ropy a zemního plynu. Díky velkým výnosům mohou vkládat prostředky i do
méně podstatných státních oblastí. Dalším negativním důsledkem přírodního bohatství je možnost státu investovat vysoké částky do armády a vojenských sil. „Saudská Arábie
kupříkladu utrácí třináct procent svého domácího produktu za armádu a podobně. Různé odhady iráckých nákladů na armádu před válkou v Perském zálivu se pohybovaly mezi dvaceti pěti až čtyřiceti procenty HDP.“ (Zakaria 2003: 172) Armáda logicky zaujímá
jedno z nejdůležitějších postavení ve státě, a proto v čele arabských autoritativních režimů často stojí vojenští hodnostáři nebo armádní skupiny.
Státy Blízkého východu se také dělí podle orientace jejich zahraniční politiky.
V arabském světě můžeme pozorovat buď orientaci prosovětskou respektive proruskou, anebo prozápadní. Mnoho států také prošlo oběma těmito orientacemi dle toho, jaká strana jim nabízela větší výhody. Státy Blízkého východu měly vždy blíže spíše k Sovětskému svazu a nyní k Rusku. Úzká spolupráce mezi nimi fungovala především
v 70. a 80. letech. Mezi představiteli SSSR a představiteli Egypta a Iráku byly podepsány smlouvy o vzájemném přátelství a pomoci. „Smlouva běžného typu mezi SSSR a jeho spojenci z rozvojových zemí
stanovuje rozsáhlou vojenskou,
hospodářskou, politickou a vědeckotechnickou spolupráci obou zemí. Zahrnuje
pravidelné konzultace o mezinárodních záležitostech týkajících se obou signatářů a rovněž závazek vzájemných konzultací k odvrácení vojenského útoku nebo hrozby
světového míru.“ (Karsh – Rautsi 1996: 83) Tato spojenectví neměla hlubší ideologické
důvody, ale na druhou stranu pomáhala vůdcům prosadit některé ráznější socialistické
kroky jako například znárodnění ropného průmyslu. Spojenectvím se SSSR se arabské státy vymezovaly proti svým hlavním nepřátelům Izraeli a USA, ve kterých viděly imperiální a kapitalistické nebezpečí.
13
Pro arabský svět je typická jeho nestabilita a politická prozíravost. Ve chvíli,
kdy Západ nabídl státům Blízkého východu lepší podmínky a větší pomoc než sovětská strana, byly nepřátelství a strach zapomenuty a vytvořila se cesta ke spolupráci. Příznačným příkladem je Irák v 80. letech, který měl již několik let uzavřenou smlouvu
se SSSR o spolupráci. Během íránsko-irácké války však Husajn navázal diplomatické
styky také s USA, které ho zbrojně i potravinově podporovaly ve válce proti Íránu. „Přes svá neustálá prohlášení, že dvoustranné styky s USA budou obnoveny, teprve až budou uspokojeny zájmy arabského národa, Husajn se tohoto kroku neštítil, jakmile se
hodil jeho cílům. Žádná země nepředstavuje ostrov, řekl svým poddaným, a technický a hospodářský rozvoj Iráku by byl bez zahraničních dodávek a podpory značně
poškozen.“ (Karsh – Rautsi 1996: 167) Stejně tak uzavřel Egypt v roce 1979 mírovou
smlouvu s Izraelem a nabídl cestu vedoucí k mírovému řešení sporů. Za zradu arabské
věci byl vyloučen z Ligy arabských států. Prozápadně orientovaní vůdci vládnou také v Jordánsku, Saudské Arábii, Kuvajtu a dalších zemích Perského zálivu.
Faktem zůstává, že téměř všechny arabské režimy jsou autoritativní a není zde
velká pravděpodobnost, že by došlo přirozenou cestou k jejich demokratické
transformaci. Králové a neomezení prezidenti se snaží udržet u moci a využívají
k tomuto cíli všech prostředků. „Režimy, které mohly vypadat slibně kolem roku 1960, vypadají dnes jako unavené kleptokracie, neoblíbené a zcela nelegitimní. Ač je to vzhledem k celosvětovému vývoji téměř nepředstavitelné, prakticky všechny arabské státy se vydaly opačným směrem a jsou dnes méně svobodné než před čtyřiceti lety.“
(Zakaria 2003: 168) Je pravděpodobné, že ani náhlý zásah v podobě vpádu USA do Iráku a Afghánistánu nedokázal změnit charakter arabské společnosti, která přirozeně tíhne k autoritatismu.
3.4. Štěpící linie rozdělující Irák
Irák není etnicky ani nábožensky homogenní stát, což vyvolává časté vzpoury
některé z menšin proti vládě. Žádný z vůdců v čele Iráku nebyl schopen nabídnout uspokojivé řešení tohoto problému. „V iráckém případě byl kurdský separatismus vždy
předmětem mimořádného znepokojení ústřední vlády, neboť ohrožuje křehkou stavbu
Iráku složenou z jednotlivých uskupení, a tudíž vyvolává obávaný přízrak postupného rozpadu státu na tři celky.“ (Karsh - Rautsi 1996: 76) V Iráku nalezneme hned několik
14
štěpících linií, které rozdělují obyvatelstvo do nepřátelských táborů. Konfliktní linie,
které můžeme lehce rozeznat, jsou náboženská, etnická, sociální a socioekonomická.
Napětí v Iráku vyvolává kumulace všech těchto aspektů, která staví republiku do bezvýchodné situace.
V etnické konfliktní linii proti sobě stojí Arabové a Kurdové. „Obyvatelstvo
tvoří ze 77% Arabové, z 19% Kurdové a 2% doplňují Azerbájdžánci.“ (Diderot 1999: 372) Kurdové tvoří nezanedbatelnou národnostní menšinu a volají po odtržení od Iráku a vytvoření vlastního státu. Kurdové jsou národem žijícím na území Kurdistánu, což je
oblast v jihozápadní Asii, která zasahuje na území hned pěti států Blízkého východu.
Kurdové jsou dle mnohých měřítek národem, mají vlastní historii, národní sounáležitost i jazyk. (www.kurdove.ecn.cz) Území, které bylo prvotně zamýšleno jako vhodné pro
vznik samostatného Kurdistánu, se nachází na území Turecka, Sýrie, Iránu, Iráku a Arménie. Žádný z těchto států však není ochoten se svého území vzdát, takže je situace neřešitelná. „Určitě je ale na místě položit si otázku, o jakou menšinu se to vlastně
jedná, když Kurdové prokazatelně tvoří naprostou většinu obyvatelstva osídlujícího
souvislé území. Pramen nejasností spočívá ve skutečnosti, že toto území bylo po první světové válce rozděleno mezi státy, jež se v následujícím a až do současné doby
trvajícím období takřka bez výjimky pokoušely - řečeno pomocí historické parafráze - o "konečné řešení kurdské otázky.“ (www.kurdove.ecn.cz) O konečné řešení kurdské otázky se opakovaně pokoušel také Saddám Husajn. Kurdové několikrát během jeho
vlády povstali a požadovali autonomii. Odpovědí na vzpoury však byly jen represe a prohloubení vnitřního nepřátelství mezi Kurdy a Araby v Iráku.
V náboženské štěpící linii proti sobě stojí muslimové, kteří se dělí na sunnity a
šíity. Šíitů je asi okolo 65%, zatímco sunnitů pouze 35%. Náboženství není v Iráku tak důležitým faktorem jako například v sousedním Íránu, který je formován neustálými náboženskými boji. Přesto je pro obyčejné Iráčany náboženství součástí jejich každodenního života a jsou ochotni za něj bojovat. Náboženská většina šíitů je od počátku státu v nevýhodné pozici, protože mocenských orgánů se ujali sunnité, kteří již
šíity k moci nepustili. „Irák je země sužovaná národnostními a náboženskými nesváry,
země, ve které je většina obyvatelstva, šíité, ovládána od vzniku Iráckého státu jako podřadná třída menšinovou skupinou, sunnity, jichž je jen necelá třetina počtu šíitů.“
(Karsh – Rautsi 1996: 11) Podřízené postavení šíitů pochází již z dob monarchie a dále
15
pokračovalo přes všechny režimy až k Husajnově vládě. Husajn,
svým vyznáním
sunnita, nebyl samozřejmě nakloněn šíitským snahám o uchopení části moci. Obklopil
se svými blízkými a lidmi pocházejícími z jeho rodného města, kteří byli svým vyznáním také sunnité. „Šíitský hluboce zakořeněný pocit diskriminace značně nabyl na
významu za baasistického režimu. Vznešené baasistické heslo „jeden arabský národ s věčným posláním“ šíitům nikdy nezastřelo, že Irák je ovládán jedinou, velmi úzkou
sociální skupinou: „sunnitským trojúhelníkem“ a „tikrítskou klikou“. Nespokojenost s vládou několika málo vyvolených nad většinou byla jitřena ekonomickými a
společenskými přesuny vyplývajícími ze stěhování velkého počtu šíitů do měst během 70. let v důsledku Saddámových urbanistických a modernizačních rozvojových plánů.“ (Karsh – Rautsi 1996: 148)
Husajn se snažil na počátku své vlády o přísně sekularistickou politiku, šíity
pronásledoval a utlačoval. Ti si již v 60. letech vytvořili organizovaný odpor proti režimu a několikrát proti Husajnovi povstali stejně jako Kurdové. Sám Husajn se
nedokázal s odporem Kurdů i šíitů vyrovnat bez použití násilí a obě skupiny byly jeho neustálým problémem v udržení jednotného Iráku. „Stejně však platí, že za podnícení
šíitského odporu je do značné míry odpovědný sám Husajn. Jeho necitelnost vůči záporným důsledkům rozvojových plánů, neoblomný sekularismus a represivní taktika
vůči ulamům režimu vynesla bezmezné nepřátelství největšího společenství Iráku ještě před íránskou revolucí.“ (Karsh – Rautsi 1996: 150)
Sociální štěpící linie je velmi specifická pro mnoho států Blízkého východu a
celkově arabského světa. Arabové totiž kladou velký důraz na klanové příslušenství a jistý tradicionalismus v rámci rodiny. Panují zde přísná pravidla, která se předávají
z generace na generaci a jsou jen těžko uchopitelná pro běžného Evropana. Sňatky jsou
předem sjednávány v dětském věku manželů, typickými jsou sňatky uvnitř rodinného klanu. Sociální štěpící linie pak rozděluje iráckou společnost na tyto rodinné klany
s jejich tradicemi a modernisty, kteří se snaží Irák posunout dopředu a zavést některé moderní technologie a myšlenky. (Karsh- Rautsi: 188-193)
Poslední štěpící linií, kterou můžeme identifikovat v rámci irácké společnosti, je
socioekonomická konfliktní linie. Ta rozděluje iráckou společnost podle jejího postavení a bohatství. Irák, který je stále pevně svázán kastovním typem sociálních tříd,
dává některým privilegia a jiným je naopak nepřiznává. Vzniká tu tedy konflikt mezi
16
bohatými a mocnými, kteří žijí ve městech, mají přístup ke vzdělání a částečně také podíl na moci, a těmi, kteří jsou chudí, negramotní a žijí v uzavřeném sektoru jejich obydlí.( Farouk-Sluglettová – Sluglett 2003: 4, 36, 87, 115)
Irák je země rozdělená štěpícími liniemi, pro kterou by byl jedním z vhodných
řešení federativní typ státního uspořádání. Saddám Husajn řešil konflikty silou a vyděsil
obyvatelstvo natolik, že se neodvážilo proti němu povstat a nárokovat si svá práva.
Zároveň se Husajn paradoxně snažil v občanech Iráku probudit nacionalismus a jeho cílem bylo vystavět Irák jako ideál všech arabských zemí, který usiluje o myšlenku
panarabismu. „Irák je země, která se snaží stát v čele arabského nacionalismu, zatímco
současně tvoří, jak to řekl její první novodobý vůdce král Fajsal I., pouhou „nepředstavitelnou masu lidských bytostí postrádajících jakoukoli vlasteneckou ideu, prosycenou prastarými náboženskými obyčeji, absurditami… a se sklonem k anarchii.““ (Karsh –Rautsi 1996: 11)
4. Předsaddámovský Irák
4.1. Stručné dějiny Iráku do roku 1958
Území dnešního Iráku, tak jak jej známe z map a atlasů, bylo vytyčeno až po I.
světové válce, kdy se poražená Osmanská říše rozpadla na několik menších celků. Před
sto lety tedy žádné irácké území neexistovalo a bylo uměle vytvořeno dohodou vítězných mocností ve Versailles. Historie osídlování tohoto území je však daleko starší a sahá až do 4. tisíciletí před Kristem. Úrodná oblast mezi řekami Eufrat a Tigris dala
vzniknout jedné z nejstarších civilizací na světě, kterou známe pod označením sumerská neboli mezopotamská. (Lewis 1996: 18-25)
V prvních stoletích křesťanské éry se zde usadili Arabové a založili své hlavní
město Bagdád. „Samotné jméno Bagdád je perského původu a znamená „boží dar“.
Jménem Irák označovali ve středověku Arabové dolní Mezopotámii – oblast, která zabírala jižní polovinu současného Iráku od Takrítu na jih až k moři.“ (Lewis 1996: 22)
Bagdád se stal postupně největším kulturním, politickým a obchodním centrem arabské říše. Nadějný rozkvět islámského světa byl přerván vpádem Mongolů, kteří si zem po vyplenění podmanili. (Lewis 1996:50-70)
Mongolové byli z Iráku vyhnáni Turky, kteří území spravovali až do 20. století.
„Přestože Osmané dobyli Irák již v 16. století, následné začlenění této oblasti do jejich
17
říše probíhalo pozvolna a sporadicky. Míra a intenzita osmanské moci během
následujících staletí značně kolísala, a to do té míry, že s největší pravděpodobností neměla jejich vláda na tehdejší obyvatele této oblasti téměř žádný dočasný nebo trvalý
vliv.“ (Farouk-Sluglettová – Sluglett 2003: 2) Na iráckém území se tedy uskutečňovala správa většinou prostřednictvím kmenových vůdců a hlav velkých rodů.
Novodobé dějiny Iráku se začaly psát v období I. světové války a výrazně pak po
ní. Vítězné státy Dohody si rozdělily území Osmanské říše, která se v důsledku porážky ve válce zcela rozpadla. Irácké území si nárokovala Velká Británie, pro kterou mělo
strategický význam. (Farouk-Sluglettová – Sluglett 2003: 6-18) Velká Británie Irák získala pod svou správu a nějakou dobu ho řídila prostřednictvím svých úředníků. Iráčané se proti nadvládě Britů vzbouřili, a tak se britská vláda rozhodla nastolit monarchii a do jejího čela zvolit krále loajálního k Britům. „Král Fajsal se neukázal být
tak poddajným, jak Britové původně očekávali. Se svou skupinou musel neustále
balancovat mezi nutností uspokojovat naléhavé požadavky britské diplomacie a snahou zachovat si určitou míru věrnosti k tomu, co bychom mohli volně označit jako irácké národní aspirace.“ (Farouk-Sluglettová – Sluglett 2003: 14)
Nezávislým státem se Irák stal v roce 1932. Byla to však nezávislost pouze
formální, protože ve skutečnosti opravdovými správci nad iráckým územím zůstávali
stále Britové. V průběhu II. světové války se Iráčané postavili na stranu spojenců a
podporovali Brity ve válce. Byla jim za to přislíbena svoboda a politická suverenita. Britové však své slovo nedodrželi a po II. světové válce si opět nárokovali mandát nad Irákem. Iráčané reagovali negativně a ještě zvýšili svou averzi vůči Britům. Vypukla
velká ozbrojená povstání, generální stávky a lidé všemožně vyjadřovali svůj odpor proti cizí intervenci. Přímý politický vliv Británie začal slábnout až v 50. letech, přesto země
dále prožívala časté krvavé vzpoury, stávky a pokusy o revoluci. Nestabilní 50. léta skončila v roce 1958 pučem armádních složek.
4.2. Kásimův režim v Iráku v letech 1958-1963
Skutečné svržení dosavadního značně nestabilního režimu muselo být provedeno
silou. Provedla jej 14. července 1958 skupina známá jako Svobodní důstojníci pocházející z armádních kruhů. „Touha po změně výrazně zesílila v létě 1958; příčinou
byla podpora Bagdádského paktu ze strany iráckého vedení a také Násirův úspěch ve
18
sporu s Británií a Francií o Suezský průplav v roce 1956.“ (Coughlin 2003: 55) Cílem
revolucionářů bylo zničit vše, co mělo něco společného s monarchií a nastolit nový režim. Pučisté ihned oznámili vytvoření nové vlády v čele s generálem Abdulkarímem
Kásimem. Nový režim i celá vláda měla velkou podporu napříč iráckou společností, podpořily ji také všechny politické strany. (Farouk-Sluglettová – Sluglett 2003: 55-64)
V počátku nového režimu musela nová politická elita řešit naléhavé otázky,
které se týkaly především projektu egyptského prezidenta Násira, který chtěl sjednotit
všechny arabské země do Sjednocené arabské republiky. Násirova vize byla pro Iráčany velmi lákavá a následováníhodná, na druhou stranu si však představovali, že vedoucím státem uvnitř nové republiky bude Irák a ne Násirův Egypt. „Sjednocení s Egyptem a
Sýrií se všeobecně považuje za základní bod neshody mezi baasisty a nacionalisty na
jedné straně a Kásimem a komunistickou stranou na straně druhé.“ (Farouk-Sluglettová – Sluglett 2003: 64) Svým spojením s komunistickou stranou strhl Kásim proti sobě vlnu nevole. Rok po svržení monarchie byl ve znamení krvavých čistek mezi komunisty
a jejich oponenty. Je ale nutné podotknout, že Kásim byl velmi shovívavý vůči svým
oponentům. Většinou je po nějaké době omilostnil a propustil z vězení. Paradoxně si tak ale posiloval vlastní opozici, která nepřestávala plánovat jeho svržení.
Pro přesnou typologii Kásimova režimu je třeba upozornit na některé
charakteristické rysy tohoto zřízení. Kásim vládl Iráku neomezeně, ale na druhou stranu nezakázal politické strany, které se za jeho vlády mohly volně profilovat a získávaly i
posty ve vládě nebo v jiných správních orgánech. Cílem Kásimovy vize byly rozsáhlé
hospodářské a sociální reformy, které měly zlepšit život Iráčanů. „Pokrok v oblasti občanských a politických práv v těchto letech zaostával. Přesto v Kásimovi široké vrstvy stále viděly zásadového člověka, jemuž leží na srdci národní i jejich osobní
zájmy.“ (Farouk-Sluglettová – Sluglett 2003: 87) Kásimovu vizi lze označit jako levicově orientovanou s důrazem na sociální jistoty a nacionalismus. V počátečních
porevolučních letech také vzniklo mnoho byrokratických a administrativních výborů,
které měly pomáhat Kásimovi v jeho rozvojovém projektu. Režim ale postrádal jakoukoli vůdčí ideologii a také významnou mobilizaci obyvatelstva, vyjma počáteční
fáze nastolení a stabilizace režimu. (Farouk-Sluglettová – Sluglett 2003: 55-93) Vycházíme-li ze všech jmenovaných znaků, můžeme Kásimův režim označit jako
19
jednoznačně autoritativní a dle Linzovy typologie bych jej zařadila do kategorie byrokraticko-militaristických.
4.3. Árifův režim v Iráku v letech 1963-1968
Kásim se v čele Iráku udržel do února 1963, kdy byl proveden úspěšný puč
strany Baas. V okamžiku, kdy získala strana moc do svých rukou, vnitřně se rozštěpila a jednotlivé názorové frakce mezi sebou začaly soupeřit. Strana oslabená vnitřními
rozbroji nebyla schopna efektivně vládnout a soustředila se spíše na vylučování extremistů z vlastních řad. Důvěra v baasisty dlouhodobě klesala, čehož využil irácký
prezident Árif. „To potom umožnilo prezidentovi Abd al-Salámovi Árifovi, který byl do
funkce dosazen Baasem jako pouhá formální hlava státu, aby zasáhl proti svým dřívějším dobrodincům. Po devíti bouřlivých měsících u moci se v listopadu 1963 Baas ocitl vně těžiště moci.“ (Karsh – Rautsi 1996: 31)
Árif byl stejně jako Kásim vysokým armádním činitelem. Když hledal vhodné
spolupracovníky, kterým by mohl důvěřovat a kterými by se měl obklopit, zvolil
důstojníky. Árif si pro svou bezpečnost a politickou stabilitu zřídil armádní složku
strážců režimu. „Po listopadu 1963 vznikla integrovanější síla, Republikánská garda,
založená z větší části na vojácích z 20. pěší brigády (tzn. z jednotky tvořící část ozbrojených sil), jež se stala elitním sborem režimu. Republikánská garda vytvořila zvláštní pretoriánskou skupinu v rámci armády a zasahovala do dění v zemi jako prezidentův osobní nástroj.“ (Farouk-Sluglettová – Sluglett 2003: 107)
Okolo roku 1964 propukla v Iráku ekonomická krize, na kterou Árif zareagoval
znárodněním bank a velkých průmyslových a obchodních společností. Jisté uklidnění
situace přinesl nástup konzervativního nacionalisty al-Bazzáze na post ministerského předsedy v roce 1965. Al-Bazzáz podporoval soukromé vlastnictví, umírněný socialismus a snažil se o určité uvolnění napětí. „Představa, že by stát měl řídit celou
ekonomiku a vystupovat v důsledku toho v roli hlavního strůjce hospodářského rozvoje a poskytovatele sociálních a vzdělávacích služeb, zakořenila v zemi tak pevně, že al-
Bazzázovo úsilí zvrátit tento proces upoutalo pozornost mnoha politicky vnímavých Iráčanů.“ (Farouk-Sluglettová – Sluglett 2003: 112) Al-Bazzázova vláda se snažila o respektování některých občanských svobod a udělala několik kroků k demokratizaci.
20
Období demokratizace skončilo tragickou smrtí prezidenta Árifa. Vládu po něm
převzal bratr Abd al-Rahmán Árif, který byl také důstojníkem, ale byl o mnoho politicky slabší. „Novému prezidentovi, jenž byl slabé a nevýrazné povahy, se stále hůře dařilo smiřovat soupeřící frakce v armádě a byl stěží schopen udržovat rovnováhu mezi
různými politickými silami země.“ (Karsh - Rautsi 1996: 36) Árif byl donucen odvolat
al-Bazzáze a vláda poté zůstala pouze ve vojenských rukou. Za režimu Árifů nedošlo z hlediska ekonomického a hospodářského k žádným větším změnám. Hlavním cílem
vlád, vyjma al-Bazzázova pokusu o demokratizaci, byl státem sponzorovaný ekonomický rozvoj a umírněný socialismus.
Z hlediska typologie režimu můžeme Irák pod vládou bratří Árifů zařadit mezi
autoritativní byrokraticko-militaristické politické systémy. Pevná vláda armádních
kruhů bez vůdčí ideologie zde byla důsledně postavena na ochraně Republikánské gardy. Politické strany sice oficiálně nesměly existovat, ale opozice byla semilegální a
pracovala proti režimu. Mobilizace občanů byla za režimu Árifů zcela mizivá,
obyvatelstvo pouze pasivně přijímalo rozhodnutí vojenské vlády. (Farouk-Sluglettová – Sluglett 2003: 97-120)
4.4. Nástup strany Baas k moci roku 1968
Podle mnoha odborníků ztratil režim Árifů svou legitimitu již po smrti staršího
Abd al-Saláma a vytvořilo se zde jisté politické vakuum za vlády mladšího z bratrů.
Abd al-Rahmán Árif byl totiž daleko méně charismatickou osobností než jeho bratr a nebyl dostatečně razantní a schopný ani v otázkách týkajících se vedení státu. Největší
problémy nastaly v oblasti hospodářství, které stagnovalo. Přízeň obyvatelstva ztratil
režim také neschopností efektivně se účastnit arabsko-izraelské války v červnu roku 1967. Myšlenka panarabismu prosazovaná Násirem, který se pokoušel sestavit
všearabskou koalici proti Izraeli, ztroskotala na neochotě vůdců arabského světa zapojit se do ozbrojeného konfliktu. „Izraeli se v mistrné bleskové válce podařilo během šesti dní porazit armády Egypta, Sýrie a Jordánska a irácký expediční sbor, obsadit Sinajský
poloostrov, Golanské výšiny a Západní břeh Jordánu, včetně východního Jeruzaléma se
svatými místy.“ (Karsh – Rautsi 1996: 36) Arabové byli průběhem a především výsledkem šokováni a rozčarováni. Následovaly vzpoury proti dosavadním vůdcům a hluboká nespokojenost. Strana Baas této slabosti režimu využila k tomu, aby se pevně
21
zformovala, během demonstrací prověřila svou sílu a navázala kontakty s nejvyšším armádním velením.
Pro pochopení podstaty režimu strany Baas, je třeba nejprve představit samotnou
stranu, její kořeny a ideologii. Socialistická strana arabské obrody Baas je arabskou stranou, které se výrazně prosadila hned v několika arabských zemích, nejvíce pak v Sýrii a Iráku. Založena byla v roce 1947 v Damašku dvěma syrskými mysliteli, Aflakem a Bitárem. Bass je radikální, světská a v počáteční fázi moderní strana, jejíž
ideologii tvoří směsice panarabismu a socialismu. Strana se ostře vymezuje jak proti západnímu kolonialismu, tak odmítá i jakékoli formy marxismu. Přichází s vlastní
koncepcí socialismu, který však není bezohledně prosazován. Pro stranu není nejdůležitější ideologie ale spíše moc, vláda a udržení režimu. „Strana Baas měla a má jakousi organizační strukturu, je ale chybou připisovat strukturálním či ideologickým
prvkům přílišnou závažnost, poněvadž mnohem významnější roli než ideologická
čistota obvykle hrají osobní a rodinné vztahy.“ (Farouk-Sluglettová – Sluglett 2003: 124) Strana Baas usiluje o duchovní obrodu arabského národa prostřednictvím revoluce, proto jsou jejími nejvlivnějšími nástroji stávky, demonstrace a masivní mobilizace obyvatel.
Baasistické myšlenky se v Iráku poprvé objevily na přelomu 40. a 50. let a brzy
došlo k ustavení baasistické organizace. Strana byla nejprve na okraji zájmu a zdálo se,
že se významnější iráckou politickou sílou nikdy nestane. Tento fakt byl obzvláště paradoxní ve srovnání se Sýrií, kde se strana Baas brzy ocitla na pozici vůdčí politické
strany. Nezájem o stranu byl v Iráku způsoben na jedné straně jeho velkou zaostalostí a na druhé straně silnou pozicí levicových stran, především komunistů. Socialistický program strany byl potlačen komunismem, jedinou zbraní, kterou Baas disponoval, byl
nacionalismus. Za režimů Kásima a Árifů byli baasisté pronásledováni a zakázáni, a tak se sdružovali spíše v menších nelegálních skupinách podobně jako teroristické buňky.
„V tomto stadiu představovalo politiku strany Baas spíše organizování nezbytných
kroků k uchopení moci než výstavba politické strany, která by do svých řad skutečně
přitahovala lidi silou svého hospodářského a sociálního programu.“ (Farouk-Sluglettová – Sluglett 2003: 125)
Převrat strany Baas proti režimu Árifů proběhl poklidně a bez násilností.
V červenci 1968 obsadili baasisté spolu s armádními složkami strategické body.
22
Prezident Árif byl vyzván k okamžité demisi a byla mu přislíbena bezpečnost. Baasisté správně odhadli, že pro jejich zájmy není Árif nebezpečný a odeslali ho na čestný
důchod do Londýna. Iráčané se toho rána probudili v novém režimu, nadšené oslavy to však nevyvolalo. „Červencová revoluce byla spíš klasickým vojenským pučem než
lidovým povstáním a irácká veřejnost setrvávala v opatrnosti. Iráčané nezapomněli na násilnické orgie, jež v zemi propukly poté, co baasisté uchvátili moc v roce 1963.“
(Coughlin 2003: 85) Prezidentem se stal baasista al-Bakr, jehož chráněncem byl Saddám Husajn, který ho později v úřadě vystřídal. Byla vytvořena vláda široké koalice, ve které byly zastoupeny všechny relevantní politické strany. O faktickou moc ale soutěžily dvě mocenské skupiny. Na jedné straně stál al-Bakr, Saddám Husajn a baasisté, na druhé straně jim oponovali důstojníci Republikánské gardy al-Najíf a al-
Daúd. Režim splňoval všechny podmínky Linzova militaristicko-byrokratického autoritativního režimu. Země byla v rukou vojenských struktur, které mezi sebou bojovaly o absolutní moc. „18. července bylo oznámeno vytvoření sedmičlenné Rady
revolučního velení (RRV), jejímiž členy byli výhradně důstojníci.“ (Farouk-Sluglettová – Sluglett 2003: 131)
Boj mezi důstojníky Republikánské gardy a baasisty se vyřešil brzy. Al-Bakr a
jeho pravá ruka Saddám Husajn vyslali ministra obrany al-Daúda na inspekční kontrolu
iráckých jednotek rozmístěných v Jordánsku a jakmile opustil Bagdád, zastrašili ministerského předsedu al-Najífa a vnutili mu úřad velvyslance. Jakmile byli oba
odstraněni z Iráku, patřila moc jen baasistům v osobě prezidenta al-Bakra. „Skutečná moc patřila RRV a především samotnému al-Bakrovi, který byl jediným členem vlády
s významnými osobními a politickými styky na důležité osoby v ozbrojených silách a
baasistické straně. Nadto byl čtyřiapadesátiletý al-Bakr minimálně o deset let starší než
kterýkoli z jeho kolegů v RRV a rovněž byl jediným Svobodným důstojníkem a
jediným, kdo před rokem 1963 zastával vysokou vojenskou hodnost.“ (FaroukSluglettová – Sluglett 2003: 134) RRV a prostřednictvím ní i al-Bakr měla absolutní monopol na veškerou zákonodárnou, výkonnou i soudní moc.
Režim se v prvních letech zaměřoval na vlastní stabilizaci a konsolidaci. Al-
Bakr se zasadil o potlačení všech opozičních náznaků proti baasistům a pokusil se do armádních a úřednických složek dosadit jednotlivce loajální k jeho režimu. Během 70.
let se al-Bakrův režim transformoval z původně čistě vojenského na „civilní“. Tato
23
transformace měla však spíše formální charakter a hlavními mocenskými skupinami zůstávaly stále armádní špičky. „Zde je možná vhodné zmínit, že zatímco se irácký
baasistický režim 70. a 80. let obvykle označuje za „civilní“ a civilisté v RRV od roku 1969 vždy početně převyšovali vojáky, pak za těmito civilisty stály pokaždé skupiny
důstojníků, které se během času zvýšenou měrou baasizovaly.“ (Farouk-Sluglettová – Sluglett 2003: 138-139) Irácký režim 70. a 80. let vykazuje jasné znaky Linzova militaristicko-byrokratického režimu. 5. Husajnův Irák
5.1. Modernizační akcent, Husajnova cesta k vládě nad zemí
Baasistická strana se dostala k moci v roce 1968, prezidentem se stal al-Bakr,
jehož pravou rukou byl Saddám Husajn. Toto spojení bylo poměrně překvapivé, protože Husajn byl mladý, nezkušený baasista, který ničím výrazně nevynikal nad ostatními členy strany. „Těsné svazky mezi al-Bakrem a Saddámem Husajnem, spolu
s Husajnovou vychytralostí a naprostou bezohledností pravděpodobně vysvětlují, proč
se ještě v roce 1966 poměrně neznámý člověk o pouhé tři roky později vyšvihl na
druhou nejvýznamnější pozici ve státním aparátu.“ (Farouk-Sluglettová – Sluglett 2003: 139) V prvních čtyřech letech režimu probíhala pomalá konsolidace, která byla doprovázena několika spiknutími a demonstrativními procesy s opozicí. Husajn sám
osnoval spiknutí proti své osobě i prezidentovi al-Bakrovi, poté je odhaloval a na smrt posílal politické soky a nepohodlné spolupracovníky. Strategie likvidace politických
protivníků byla velmi efektivní a působila jako psychická výstraha všem ostatním. Pozice al-Bakrova a Husajnova režimu nebyla však nikdy natolik stabilní, aby se nemuseli obávat o své posty .
Po uklidnění situace se Husajn zaměřil na svou vlastní osobu. Kvůli nejvyšším
mocenským ambicím se potřeboval dostat do povědomí občanů. Nejvhodnější cestou byla populistická gesta a stylizace do hodného, starostlivého a přejícího politika.
„Začátek sedmdesátých let je období, kdy Saddám začal usilovat o to, aby byl veřejností vnímán v co nejlepším světle, a mnoho Iráčanů tehdy při náhodných setkáních s „panem
zástupcem“ pocítilo jeho „štědrost“.“ (Coughlin 2003: 132) Husajn začal vytvářet kult osobnosti štědrého a rozumného vůdce, který vždy udělá jen to nejlepší pro Iráčany.
24
Z funkce druhého nejmocnějšího muže ve státě vypracoval grandiózní plán na obnovu Iráku, počítal s pozemkovou, vzdělávací, infrastrukturní i sociální reformou.
Problémem modernizační ideje byly finanční prostředky, které v irácké státní
pokladně chyběly. Irácký ropný průmysl byl od vzniku iráckého státu v rukou společnosti Iraqi Petroleum Company, kterou tvořilo konsorcium pěti největších petrolejářských firem světa. Cílem Husajna bylo získat ropné výnosy pro Irák a převzít ropný průmysl do svých rukou. „Skutečnost, že se hlavní irácký zdroj příjmů nachází
v rukou cizinců, byl dlouhá léta trnem v oku iráckých nacionalistů a mnoho pokusů o převrat bylo motivováno právě přáním, aby kontrolu nad pohádkovým ropným
bohatstvím převzala domácí vláda.“ (Coughlin 2003: 133) Od počátku ustavení režimu
docházelo ke sbližování se Sovětským svazem. Důvod byl zřejmý, Husajn i ostatní
baasisté hledali podporu pro znárodnění ropného průmyslu. Smlouva s Moskvou výrazně posílila Husajnův pocit sebevědomí, a tak po dvou měsících od podepsání smlouvy se SSSR znárodnil 1. června 1972 ropný průmysl. „Převratný význam
znárodnění iráckého ropného průmyslu si nikdo neuvědomoval lépe než Saddám. Také se rychle postaral, aby lví podíl uznání za tento čin připadl jemu, i když si dával dobrý
pozor, aby v ničem neprotiřečil prezidentovi Bakrovi.“ (Coughlin 2003: 136) Prezident
al-Bakr čím dál tím více přijímal roli pouze pasivního patriarchy, který ale fakticky stát neřídil. Skutečnou moc měl v rukou Husajn, který byl ale zpočátku režimu loajální ke svému ochránci.
Nyní již měl Husajn k dispozici dostatek prostředků, a tak začal realizovat smělý
pokrokový plán. Modernizační plán měl za cíl především získat podporu nejlidovějších iráckých vrstev baasistickému režimu. „Iráckému režimu tak náhle spadlo do klína
nesmírné bohatství, což mu umožnilo financovat řadu prestižních, finančně velmi
náročných, rozvojových projektů a zahájit významné programy ve školství, bytové
výstavbě, zdravotnictví i sociální péči.“ (Farouk-Sluglettová – Sluglett 2003: 199) Husajn se zajímal o vědu, moderní technologie a zkoušel navázat kontakty v západních zemích. Snažil se do Iráku přilákat uznávané vědce. Saddám také vytrvale bojoval
s negramotností a kladl důraz na vzdělání obyčejných Iráčanů. Navrhl hned několik vzdělávacích programů. „V roce 1977 vyhlásil Saddám Den vědomostí s cílem přesvědčit Iráčany, aby se hlásili do kurzů čtení a psaní pořádaných po celé zemi. A aby
se ujistil, že se do kurzů přihlásí všichni, těm, kdo by jeho příkazu neuposlechli,
25
pohrozil vězením. Tento plán zaznamenal takový úspěch, že organizace UNESCO
udělila Husajnovi Kropeskovu cenu za celosvětovou propagaci boje s negramotností.“ (Coughlin 2003: 144)
Režim provedl také pozemkovou reformu a přerozdělil půdu velkostatkářů
menším rolníkům. Saddámův úřad se dále podílel na vybudování těžkého průmyslu především chemického a ocelářského. Vystavěla se infrastrukturní síť i celostátní sítě
ropovodů. Baasisté rozdávali chudým rodinám ledničky a televizory a dělali vše proto, aby se lidem zalíbili. Právě v této době se Husajn soustředil na vybudování kultu osobnosti, který ho později vynesl až na vrchol. „Jeho fotografie a obrázky jeho rodiny
se v iráckých novinách objevovaly čím dál častěji a příběh o jeho vzestupu ze
skromných takrítských poměrů se stal legendou. Pojmenovávali po něm novorozeňata a mladí členové strany se snažili napodobovat jeho způsob chůze, oblékání a dokonce i řeči.“ (Coughlin 2003: 45) Kult osobnosti pěstoval Husajn celý život. Jeho obrazy, plakáty a baasistické symboly visely v každé škole i domácnosti.
Modernizační režim v letech 1968-1979 se vyznačoval jasným příklonem
k levicovým
myšlenkám
socialismu. Došlo ke znárodnění
ropného průmyslu,
přerozdělení půdy i sociální proměně irácké společnosti. Přesto zde chybí vůdčí
ideologie a demagogie, pomocí které by režim legitimoval sám sebe. Strana Baas akceptovala ostatní politické subjekty, ale ty mohly fungovat pouze v rámci Národní
fronty. Stranická soutěž byla vyloučena. Faktická moc stále zůstávala pouze v rukou baasistů. Kurdové se proti režimu jednou otevřeně vzbouřili a vyšli do boje proti
Husajnovi. Ten však svými manévrovacími schopnostmi zajistil neutralitu Íránu a
kurdské povstání potlačil. Dle Linzovy typologie bych tento režim charakterizovala jako zamrzající militaristicko-byrokratický autoritativní režim. Základní podmínky jsou
splněny, ale důstojník al-Bakr byl spíše loutkou v rukou civilisty Husajna. Dle
Merkelovy typologie bych tento systém označila jako modernizační autoritativní režim. (Farouk-Sluglettová – Sluglett 2003: 171-247)
5.2. Prozápadní akcent, režim v letech 1979-1988
5.2.1. Uchopení moci
Již v posledních letech al-Bakrova režimu se začala irácká zahraniční i domácí
politika postupně proměňovat. Nejvýraznější změnou bylo otevření se Iráku vnějšímu
26
světu a jeho nová orientace spíše na Spojené státy americké. „Jak již bylo zmíněno, irácký režim postupně rozvolňoval vztahy se socialistickými zeměmi, z globálního
hlediska se přibližoval ke sféře vlivu Západu a z hlediska regionálního pak
k umírněným arabským zemím.“ (Farouk-Sluglettová – Sluglett 2003: 206) Můžeme tvrdit, že se Irák od SSSR distancoval zcela záměrně. Baasistická filosofie je sice
levicová, ale není nakloněna komunistům ani ortodoxnímu marxismu. Jediné, co si Saddám Husajn skutečně nepřál, bylo zavlečení ideologie na irácké území. Dalším
faktorem ke vzdalování se od SSSR byla také malá kvalita sovětských výrobků, zaostalejší technologie i zpoždění v dodávkách zboží. Husajn z tohoto důvodu přerušil monopol Sovětů na zbrojení Iráku a začal nakupovat zbraně od Francie, Itálie a Brazílie.
Saddám Husajn na cestě k absolutnímu uchopení moci musel překonat ještě
jednu překážku v podobě prezidenta al-Bakra. Al-Bakr pro Husajna mnoho udělal a byl
to právě on, kdo ho dosadil na druhé nejvyšší místo ve státě. Úzký vztah důvěry a přátelství vznikl mezi oběma muži během let předcházejících uchopení moci. Velký
podíl na tom měl i společný takrítský původ. Během vlády se na sobě stali absolutně závislými. Al-Bakrův vliv však začal rapidně klesat, proto se ho Husajn rozhodl odstranit. „Osobní vliv al-Bakra na vyšší důstojníky měl nepochybně značný význam v prvních letech existence režimu, kdy se etabloval u moci. Rychlá baasizace armády
koncem 60. a v průběhu 70. let znamenala, že ozbrojené síly byly straně nakonec podřízeny natolik, že al-Bakrova funkce prostředníka mezi armádou a civilním
sektorem se stala zbytečnou.“ (Farouk-Sluglettová – Sluglett 2003: 237) Přesun moci od
al-Bakra k Husajnovi se očekával. Nemocný a starý al-Bakr již neměl v rukou žádnou faktickou moc a byl pouze úřední hlavou státu. Husajn využil veškerých prostředků, aby ho donutil k rezignaci. Al-Bakr sice protestoval, ale nebyl už schopen se Husajnovi
postavit, proto přijal jeho nabídku zaslouženého důchodu a odstoupil. „Scéna byla
připravena na 16. července 1979, v předvečer 11. výročí převzetí moci Baasem, vystoupil prezident Bakr v televizi a celému národu sdělil zprávu o odchodu ze všech veřejných funkcí ze zdravotních důvodů. Ve stejném okamžiku složil Saddám přísahu jako prezident Republiky Iráku.“ (Karsh – Rautsi 1996: 116)
Tímto krokem dovršil Husajn svůj cíl absolutního ovládnutí země. Původní
autoritativní režim spěl čím dál tím více k totalitarismu. Nyní byl Saddám prezidentem,
předsedou Rady revolučního velení, generálním tajemníkem Regionálního velení strany
27
Baas, předsedou vlády a vrchním velitelem armády. Přesto se Husajn stále obával o svou moc, největší starosti mu dělala Rada revolučního velení (RRV). Měl v ní sice
pohodlnou většinu, ale stále se zde vyskytovaly hlasy proti němu. Husajn využil oblíbenou taktiku a zinscenoval proti sobě puč. „Z kapsy vytáhl kapesník, aby zakryl slzy, a když překonal dojetí, rozložil list papíru, jenž držel v ruce a začal číst jména domnělých zrádců. Bylo vyjmenováno 66 osob, včetně některých nejbližších
spolupracovníků Saddáma. Pak byli jeden po druhém vyvedeni ze sálu.“ (Karsh –
Rautsi 1996: 122) Husajn tak všem vyslal jednoznačný signál, že nesnese žádný odpor a každou opozici zlikviduje. Aby oslabil RRV, oživil Husajn legislativní orgán Národní shromáždění (NS) a pravomoci RRV rozdělil mezi prezidenta a NS.
Těsně po uchopení moci Husajn deklaroval prozápadní orientaci režimu. Jeho
zájem se soustředil na výzkum nekonvenčních zbraní a jedinou cestou, jak je mohl
získat, bylo navázání obchodních a diplomatických styků se Západem. Husajn chtěl být
prvním arabským vládcem, který získá zbraně masového ničení, a stane se tak nejmocnějším mužem v oblasti. „Hlavním důvodem, proč se Saddám snažil získat zbraně hromadného ničení, byla jeho touha učinit Irák soběstačným ve výrobě zbraní, aby se mohl stát dominantní silou v regionu i ve světové politice. Chemické i biologické zbraně by snížily nepříjemnou závislost Iráku na zahraničních zbrojovkách a zajistily by
mu vlastní obranné kapacity proti případnému útoku.“ (Coughlin 2003: 166) Husajn
měl ambice získat také jaderné zbraně, kterými by ovládl oblast Blízkého východu.
„Atomové zbraně by pak z Iráku učinily první arabskou supervelmoc schopnou ovládat své sousedy, a po nějakém čase naplnit baasistickou doktrínu o sjednocené arabské republice, pochopitelně v čele se Saddámem Husajnem.“ (Coughlin 2003:166) Nukleární zbraně Irák nikdy nezískal, ač se o to několikrát pokoušel. Nejblíže cíli byl
nejspíše v roce 1981, kdy byl dokončen jaderný reaktor v Osiraku u Bagdádu. Izraelská armáda však provedla rázný krok a reaktor rozbombardovala. 5.2.2. Posun Iráku k totalitarismu
Rok 1979 znamenal důležitý předěl v dějinách Iráku. V čele státu stanul
neomezený vůdce, který se snažil přetvořit militaristický autoritativní režim v režim
totalitní. „Irák vlastně překročil Rubikon mezi „obyčejnou“ politicko-vojenskou diktaturou a totalitním státem, jehož vliv zasahuje každou složku společnosti. Čistky
28
označovaly počátek „saddámizace“ Baasu a tudíž celého národa. Baas již ztratil svou
někdejší podobu, neboť se stal pouhým nástrojem Saddámovy vůle.“ (Karsh-Rautsi 1996: 124) Husajn se sice v počátku režimu snažil vytvořit z Baasu masovou stranu, ale čím více rostla její členská základna, tím více se snižovala její faktická moc. Nejvyšším
rozhodovacím orgánem se stal jediný muž následovaný vybranou skupinou
spolupracovníků. Kdo nebyl dostatečně loajální, byl jednoduše odstraněn. Husajn přes všechny represe vlastní straně nedůvěřoval a do nejvyšších orgánů si volil nejčastěji
rodinné příslušníky. Byl to od něj logický tah. Kdo jiný by měl mít menší motivaci ho
zradit než vlastní rodina, která významně profitovala z Husajnova postavení. „Skupinu
lidí, o níž se Saddám Husajn při uplatňování své moci opíral, tvořili téměř výhradně členové jeho širší rodiny nebo ti, kteří k ní byli prostřednictvím sňatku či dlouhodobého
spojenectví přičleněni.“ (Farouk-Sluglettová – Sluglett 2003: 313-314) Ani své vlastní rodině však Husajn slepě nedůvěřoval a byl vždy připraven proti ní zakročit. „Pravidla
hry pro Husajnovu suitu jsou prostá a jasná: svému vládci obětují bezpodmínečnou
věrnost a poslušnost oplátkou za vysoká politická postavení a hospodářské výsady. Avšak terén na špičce pyramidy je zrádný. Je-li vržen stín na oddanost člena vnitřního
kroužku, nebo stane-li se příliš oblíbeným, jeho politická kariéra začne rychle upadat, bez ohledu na bývalé postavení a na příslušnost k Husajnově rodině.“ (Karsh-Rautsi 2003: 190)
Husajn se začal stále více obávat o svou moc i život. Podezříval každého, s kým
přišel do styku, všude viděl různé komploty a plány na své odstranění. „Saddám si
vytvořil svou vlastní tajnou službu a při péči o svoji bezpečnost zašel i do dalšího
extrému, když si vybudoval svou vlastní armádu; oživil myšlenku Republikánské gardy, známou již od šedesátých let.“ (Coughlin 2003: 228) Uzavřel se do soukromí a využíval
k bydlení opevněné paláce a podzemní bunkry, aby byl dostatečně chráněn před nepřáteli. Opevněné paláce musely být zcela potravinově soběstačné a měly tlusté zdi, které byly speciálně posíleny, aby vydržely i raketový útok. Po celém Iráku jich bylo
roztroušeno několik stovek. V této době začal také využívat dvojníků, které vysílal na některé méně významné události nebo na místa, která mu nepřipadala bezpečná. Cíleně
se vyhýbal všem situacím, ve kterých by byl otevřeně na očích veřejnosti a tím zranitelný. (Coughlin 2003: 240-260)
29
Zároveň si ale Husajn uvědomoval, že musí pečlivě pěstovat kult své osobnosti.
Společnost může diktátor ovládat daleko snáze, když ho lid zbožňuje. Husajn využíval
především masová média, kde byly používány jeho fotografie v různých běžných situacích blízkých normálním Iráčanům. „Iráčané se střetávali s neustálou přítomností
prezidenta – od okamžiku, kdy nahlédli do ranních novin, přes cestu do práce až po setkání celé rodiny večer u televize či rádia.“ (Karsh – Rautsi 1996: 158) Husajnovy
portréty visely v každé škole, na každém úřadě i na všech veřejných místech. Glorifikace vůdce došla dokonce tak daleko, že lidé sbírali prezidentovy podobizny a cenili si jich jako náboženských symbolů. Po prezidentovi byla pojmenována řada míst a ulic. Husajn také vyzval několik literátů, aby zpracovali jeho životopis oslavující
hrdinské činy. „Jeho životním příběhem se zabývalo celé zvláštní vydání bagdádského
listu al-Džumhúríja. V Bagdádu otevřeli stálou výstavu o jeho životě. Irácký tisk
neustále zdůrazňoval Saddámovu oddanost rodině a to, jak se každý den stará o děti. Iráčané se dozvěděli o jeho zálibách, například rybolovu a zahradničení. Při všem, co
Saddám řekl či udělal, se snažil vystupovat jako vzor iráckého rodinného života.“
(Coughlin 2003: 199) Populistická propaganda byla zaměřena především na podchycení nejmladší generace, proto Husajn dohlížel na striktní provázání svého kultu se vzdělávacím procesem.
Základní občanské svobody nebyly v Iráku respektovány a občané byli za
jakýkoli prohřešek proti režimu tvrdě stíháni. Svobodu projevu vymýtil Husajn striktní
cenzurou všech masových médií. Ta mohla vysílat pouze propagandistické a loajální
pořady. „Sdělovací prostředky podléhaly přísnému státnímu dohledu, svoboda projevu neexistovala. Strana Baas si již v roce 1968 vytkla za cíl ovládnout média a učinit je
nástrojem propagandy stranické ideologie. Podmínkou přijetí na novinářskou fakultu se stalo členství v mládežnické organizaci strany Baas. V roce 1980 Saddám založil
Všeobecnou federaci akademiků a spisovatelů, do níž museli vstoupit všichni novináři, spisovatelé a umělci vůbec.“ (Coughlin 2003: 196) Tímto krokem Saddám omezil celou
literární a kulturní společnost, která pro něj mohla být nebezpečná. Prezident nechal zřídit ministerstvo pro dohled na televizní a rozhlasové vysílání a prostřednictvím něj pak řídil náplň programů. „Saddám pokračoval ve své tirádě o tom, jak si přeje, aby se zacházelo s uměním a tiskem. Potom se Bazzáz (ministr pro dohled na televizní a
rozhlasové vysílání) směl vrátit do své bagdádské kanceláře, kde okamžitě zařídil návrat
30
k původní politice. Ten večer se opět vysílaly písně a básně oslavující Saddáma v plném rozsahu.“ (Coughlin 2003: 266)
Husajn schválil sice fungování Národního shromáždění a Rady revolučního
velení, fakticky však držel moc ve svých rukou a nehodlal se o ní s nikým dělit.
Husajnův režim se opíral především o rozsáhlý byrokratický aparát, který byl kontrolován prezidentovou bezpečnostní složkou. Režim usiloval o dozor nad občany a nutil je ke vstupu do různých organizací, odborů a jiných spolků, kterými by byli kontrolováni. „Co do hierarchie a disciplíny byla strana Baas organizována podle marxisticko-leninských zásad. Měla svá vlastní vzdělávací zařízení, kde mladí členové
studovali ideologii, ekonomii a politické vědy. Jiné kanceláře měly za úkol sdružovat a politicky školit důležité skupiny pracovníků, například vojáky, dělníky, zemědělce a
rozličné odborníky. Vedle vojáků patřili právě učitelé k hlavním cílovým skupinám pro nábor do strany, protože baasisté potřebovali zajistit nepřetržitou indoktrinaci mladých
Iráčanů.“ (Coughlin 2003: 197) Ti, kteří se nechtěli Sadámovi podvolit, byli jednoduše
ze zaměstnání propuštěni nebo uvězněni. Administrativní systém Iráku se výrazně rozrostl, obyčejní lidé svázáni množstvím předpisů politicky rezignovali a stali se raději pasivními.
Jedním ze základních ukazatelů totalitních režimů je teror, pomocí něhož si
vládce upevňuje moc a vysílá jasný signál všem potenciálním odpůrcům režimu. Ač
bylo mučení v Iráku ústavou zakázáno, Husajn teror proti obyvatelstvu intenzivně využíval a nestranil se ani značně brutálních technik. „Nicméně se odhaduje, že v době Saddámova nástupu k moci režim zdokonalil 107 různých způsobů mučení svých
nepřátel. Z manuálních postupů se používalo bití, tahání za vlasy, baštonáda a kroucení
rukou, dokud nepraskla kost. K vynucení přiznání se běžně používalo i elektrických šoků, jakož i celé škály psychického týrání. Saddámovi mučitelé používali také celé
řady strojů, uzpůsobených k utínaní údů – od prstů až po celé nohy.“ (Coughlin 2003: 194) Bylo naprosto běžné, že občan mohl být zatčen bez obvinění či procesu a jeho blízcí už jej nikdy neviděli. Husajnova bezpečnostní služba zatýkala také ženy a děti a
to především v případech, kdy nedokázala muže přimět k doznání. „Jsou známy dobře
doložené případy mučení žen před očima jejich příbuzných, anebo mužů a dětí, mučených před jejich manželkami a matkami. Když byla zadržena jedna irácká novinářka, snažili se na ni vyslýchající úředníci vyvinout nátlak tím, že odpírali potravu
31
jejímu dítěti.“ (Coughlin 2003: 195) Běžní Iráčané neměli právní prostředky, kterými by
mohli žádat nápravu křivd. Civilní soudy sice zůstaly zachovány, ale mohly se zabývat pouze běžnými spory. Pokud měl případ politický charakter, rozhodoval o něm ovlivňovaný Revoluční tribunál, anebo dokonce zvláštní dočasné soudy řízené přímo
prezidentskou kanceláří. (Coughlin 2003: 190-200) Prezidentu Husajnovi se poměrně brzy podařilo soustředit v jedné osobě moc zákonodárnou, výkonnou i soudní. 5.2.3. Válka mezi Irákem a Íránem 1980-1988
Válka, do které Husajn Irák zapletl, měla dalekosáhlé mezinárodní souvislosti a
byla významná pro všechny státy na Blízkém východě. Vztahy mezi Irákem a Íránem se
rapidně zhoršily po výměně režimů v Íránu, kdy sekularistická vláda šáha byla nahrazena teokratickou vládou ajatolláha. Írán se stal radikální islámskou zemí, která
postavila náboženství na nejvyšší stupeň státní hierarchie. Husajn se tohoto režimu bál a
snažil se proklamovat udržení dobrých vztahů s teokratickým režimem. Íránské ambice
však sahaly až za hranice státu. „V roce 1979 a v první polovině roku 1980 napětí vzrůstalo, zvláště když se Íránci nijak netajili tím, že by rádi „vyvezli“ islámskou
revoluci do Iráku i do Saudské Arábie a dalších států kolem Perského zálivu.“ (FaroukSluglettová – Sluglett 2003: 292) Ač se Husajn snažil udržet korektní vztahy mezi oběma zeměmi, Íránci začali podněcovat šíity a Kurdy, aby svrhli světský baasistický
režim. Etnické a náboženské rozepře jsou nejslabším místem iráckých režimů, a tak byla vláda Saddáma Husajna vážně ohrožena. „Íránská podvratná činnost a zejména vleklé a stále se množící pohraniční srážky vedly Saddáma Husajna k závěru, že nemá jinou
možnost, jak zkrotit íránskou hrozbu, než ozbrojený zásah.“ (Karsh – Rautsi 1996: 153) Saddám se ve svých obavách o mocenský post rozhodl vypovědět Alžírskou smlouvu a Íránskou islámskou republiku napadnul.
Do války byl Husajn více méně vmanévrován a sám si ji nepřál. Doufal, že Írán
bude oslaben nedávnou revolucí a irácká armáda ho vyděsí natolik, že bude ochoten podepsat smlouvu o příměří a dále už nevyvolávat v Iráku etnické a náboženské napětí. Na stranu Iráku se postavila většina států v Perském zálivu, které se také snažily
zneškodnit hrozbu teokratického režimu. „Jordánsko se zřetelně postavilo na stranu Iráku a Kuvajt účinně nahradil Basru coby hlavní irácký námořní přístav. Státy kolem Perského zálivu a Saudská Arábie, které se ze všech sil snažily zabránit šíření
32
Chomejního poselství mezi své obyvatele,…od okamžiku vypuknutí války začaly Iráku
poskytovat značně vysoké půjčky.“ (Farouk-Sluglettová – Sluglett 2003: 296) Irák otevřeně podporovaly také další země. Sověti obnovili dodávky zbraní a novým spojencem Iráku se staly Spojené státy americké. USA se totiž domnívaly, že irácký
režim pro ně znamená menší zlo a nebezpečí než režim íránský. „Režim Saddáma
Husajna v 80. letech byl něčím na způsob zlomené nohy – něčím pro jeho oběti velice
nepříjemným a zlým. Soudobý Chomejního režim v Íránu však v celém regionu
představoval cosi na způsob infekce. Za této situace podpora Saddáma jakožto hráze proti Chomejnímu byla z realistického hlediska rozumná a přijatelná.“ (Joch 2003: 46)
Válka měla za následek prohloubení závislosti Iráku na Západu a prozápadně orientovaných arabských zemích Jordánsku a Egyptu.
Ačkoli válku začali Iráčané a na počátku pronikli na íránské území, byli brzy
vytlačeni a po celou dobu zůstávali v defenzívě. Dlouhá válka zcela vyčerpala obě země, ani jedna však nebyla ochotna se vzdát. „V polovině roku 1986, poté co obě strany utrpěly strašlivé ztráty, se zdálo, že vývoj konfliktu dospěl do patové situace, kdy
se íránské a irácké jednotky pouze ostřelují z opevněných pozic a konec války je
v nedohlednu.“ (Farouk-Sluglettová – Sluglett 2003: 305) Absolutně vyčerpaný Irák byl na pokraji pádu a žádal spojence o významnější intervenci. Válka získala ještě větší regionální význam a Kuvajt i Saudská Arábie byly ochotny se do bojů zapojit.
Nejdůležitějším spojencem, díky němuž nejspíše válka dopadla ve prospěch Iráku, se staly USA, které v srpnu 1987 podepsaly s Irákem smlouvu o spolupráci. „Po celý závěr
války americké válečné lodi podnikaly útoky na íránské loďstvo a íránské těžební
zařízení a koordinovaly svou činnost s akcemi iráckých ozbrojených sil.“ (FaroukSluglettová – Sluglett 2003: 306) Americká podpora způsobila zlom ve válce a vrátila
Husajnovi převahu. Ve chvíli, kdy se Iráčanům podařilo dobýt zpět ztracená území, se očekávalo ukončení osmileté války. Po úhybných manévrech přijal Írán rezoluci Rady bezpečnosti OSN o ukončení války v červenci roku 1988.
Irák byl ekonomicky zcela vyčerpán, 1% irácké populace zahynulo v bojích,
s kurdskými vzpourami během války se režim vypořádal genocidou a užitím smrtícího
plynu, přesto všechno vyšel Saddám Husajn z války jako vítěz. „Navzdory brutalitě
jeho totalitního režimu se Saddámovi podařilo přesvědčit okolní svět, že pokrokový Irák
se světskou vládou je lepší než fanatické hordy íránské revoluce. Dokázal získat
33
hmotnou i morální podporu sousedních zemí z okolí Zálivu i obou supervelmocí.“
(Coughlin 2003: 249) Husajn se mohl stylizovat do role vítěze a také se tak národu prezentoval. Význam kultu Saddámovy osobnosti ještě více vzrostl a pro většinu Iráčanů se stal prezident všemocným válečníkem. Jediným problémem, který závažně kazil Saddámovo vítězství, byly jeho krvavé represe proti Kurdům.
Husajn byl především výborný taktik a stratég. Dobře si spočítal, že použití
nekonvenčních zbraní proti Íráncům by vzbudilo vlnu nevole u západních států, které by přestaly s podporou Husajnova režimu. Z toho důvodu použil Husajn chemické a biologické zbraně proti Íráncům pouze v nejnutnějších případech a jejich nasazení oficiálně popřel. Proti Iráčanům byl však ochoten použít všech prostředků. Kurdové i
šíitové podporováni Íránem se během války bouřili. Husajn se je nejdříve snažil uklidnit
pomocí nabídky autonomie a dalších ústupků, po neúspěšných jednáních však zahájil proti menšinám represivní kampaň. Nejprve je násilně vystěhovával a přemísťoval na
jiná místa. „Odhaduje se, že ke konci války v roce 1988 byla víc než polovina městeček
a vesnic v Kurdistánu srovnána se zemí a jejich obyvatelé deportováni do velkých měst nebo do koncentračních táborů v jihozápadní poušti.“ (Coughlin 2003: 250) Odpor
Kurdů byl však silný, a tak se Husajn začal obávat spojení íránské armády a kurdské opozice. Rozhodl se tedy Kurdy vyhladit a nařídil armádě nasazení nervového plynu. „Nejznámější je však neblaze proslulý útok, který se odehrál v březnu 1988, kdy
Saddám v obavě z íránského průlomu v Kurdistánu nasadil chemické zbraně v dosud
nevídaném měřítku proti kurdské vesnici Halabdža.“ (Coughlin 2003: 250) V tomto případě můžeme oprávněně mluvit o genocidě, jediným útokem proti Halabdže zabil nebo zranil Husajn dvacet tisíc osob. 5.2.4. Důsledky války pro Irák
Irák byl absolutně zničený a ekonomicky vyčerpaný. Zadlužil se na mnoho let a
obnovení životní úrovně mělo dle odhadu odborníků trvat přes dvacet let. V prvních mírových dnech však vypukly v ulicích euforické oslavy a prezidentovo jméno bylo
radostně skandováno obyvateli. Husajn si však správně uvědomoval, že brzy přijde vystřízlivění z vítězství a lidé začnou počítat ztráty a budou se ptát po smyslu dlouhého
konfliktu. „Věděl (Saddám Husajn), že i v nejobávanějším policejním státě jsou určité
hranice utrpení, které je lid ochoten snášet, a obětí, které je ochoten přinést. Pominutí
34
íránské hrozby, hlavního faktoru stmelujícího během válečných let iráckou společnost, vytvořilo naléhavou potřebu nových prostředků k udržení podpory lidu. (Karsh-Rautsi 1996: 189) Husajn se rozhodl vytěžit z vítězství, co se jen dalo a prezentoval jej jako
triumf Iráku a celého arabského národa. Nebyl ochoten ukázat ani zlomek slabosti a dále přiživoval svůj kult. Na počest vítězství nechal vystavět vítězný oblouk, skládající
se ze dvou zkřížených mečů třímaných bronzovými pěstmi. Pěsti byly vymodelovány
přesně podle Husajnových paží. Prezident nechal také zrekonstruovat Babylon jako upomínku, že jeho hrdinské činy navazují na dědictví historických velikánů typu krále Nabukadnesara. (Coughlin 2003: 252-255)
Ve skutečnosti však byla válka nesmyslná, což dokázal Husajn po obsazení
Kuvajtu v roce 1990. Saddám potřeboval ve své nové bitvě spojence a především
záruky, že se Írán nepokusí Irák napadnout. „Saddám Husajn náhle dramaticky obrátil o
180 stupňů a nabídl Íránu, aby s Irákem uzavřel dohodu, jejímž obsahem bude obnovení Alžírské smlouvy z března 1975, kterou před deseti lety ve vysílání irácké televize sám
obřadně roztrhal. Tím vlastně veřejně přiznal, že celá válka, oběti na životech a
materiální škody, byly vysloveně nesmyslné.“ (Farouk-Sluglettová – Sluglett 2003: 311) Tento krok pouze ukazuje, že jediným opravdovým cílem Husajna, je udržet se u moci přes všechny nesnáze a překážky.
V oblasti administrativy a hospodářství se Husajn nečekaně přiklonil k určitému
uvolnění poměrů. Pokusil se omezit byrokracii a liberalizovat některé státní instituce. „Vedení režimu přišlo se sérií deklarací a politických prohlášení, které jako celek vešly
ve známost coby „administrativní revoluce“ a jejichž záměrem bylo omezit pravomoci
byrokracie. Aparát byl zredukován na minimum a přebyteční úředníci museli ze státní
správy odejít.“ (Farouk-Sluglettová – Sluglett 2003: 316) Mimo administrativy došlo také k liberalizačním krokům v politické oblasti. Husajn se sice nehodlal vzdát své
moci, ale uvědomoval si, že krátkodobé liberalizační kroky mu mohou pomoci získat zpět přízeň Iráčanů. „Advokátní komoře tři měsíce po ukončení války, oznámil Saddám
všeobecnou amnestii pro politické vězně a slíbil, že v Iráku zřídí pluralitní demokratický systém. O měsíc později nadnesl myšlenku nové ústavy, jež by
zahrnovala přímou volbu prezidenta, povolovala vznik opozičních stran, zaručovala
svobodu tisku a z níž by vyplývalo rozpuštění Rady revolučního velení.“ (Karsh-Rautsi 1996: 205)
35
Liberalizační kroky probíhaly také v dalších veřejných oblastech. Zásadní
reforma čekala hospodářství, které se Husajn pokusil pozvednout důrazem na soukromé
vlastnictví a přilákání nových investorů. Byly sníženy daně pro dovozce surovin a jiného materiálu nutného pro průmyslovou výrobu. Zahraničním investorům byly
udělovány různé výhody. „Státní podniky vyrábějící potraviny, textil, stavební materiál,
hliníkové produkty a plasty byly privatizovány, soukromým podnikatelům byly prodávány další státní farmy a pěstitelům bylo povoleno prodávat úrodu přímo
velkoobchodníkům.“ (Farouk-Sluglettová – Sluglett 2003: 316) K určitému uvolnění
došlo také ve státem kontrolovaných sdělovacích prostředcích, které mohly přinášet mimo oslavných ód i stížnosti veřejnosti na různé detaily z každodenního života. Cenzura však zrušena nebyla, ta se praktikovala i nadále.
Všechny Husajnovy liberalizační kroky měly být podle mnoha odborníků
pouhou zástěrkou k tomu, aby mohl Husajn v klidu spřádat útočné plány proti Kuvajtu. Kroky k demokratizaci uklidnily Iráčany i Západ. Husajn se mezitím soustředil na
stabilizaci a rozšíření armády a neustále se pokoušel o vývoj nekonvenčních zbraní. (Coughlin 2003: 265-275)
5.3. Nacionalistický akcent, Irák v letech 1990-2003
5.3.1. Motivace k obsazení Kuvajtu
Důvodů vedoucích k obsazení Kuvajtu Irákem je hned několik. Husajn se ve
veřejných vystoupeních oficiálně opíral spíše o argumenty vznešené, ale podle mnoha
odborníků ho k anexi Kuvajtu vedly důvody čistě pragmatické. Nejvýraznějším faktorem, který Husajn často využíval, bylo sjednocení arabského národa pod vedením
Iráku. Panarabské myšlenky Husajn začal propagovat ve svých vystoupeních a pomalu
si připravoval ideový podklad pro napadnutí Kuvajtu. „Začal si budovat vzezření arabského nacionalisty, při pečlivě zinscenovaných vystoupeních míval na sobě tradiční
arabský oděv, aby dal najevo, že se neuzavírá v hranicích Iráku.“ (Farouk-Sluglettová – Sluglett 2003: 313) Husajn se dále všemožně snažil vzbudit nacionalistické napětí na
Blízkém východě a stavěl pojednou myšlenky panarabismu nad veškeré ideologie, které do této doby režim prosazoval. „Irácký prezident se nadto vzdal ideje socialismu a
prosazování veřejného blaha, která byla ústřední myšlenkou strany Baas, hledal nové
nástroje, prostřednictvím nichž by vyvolal napětí, které je nezbytné k přiživování
36
nacionalismu, a zároveň opakovaně hlásal svou oddanost věci panarabismu a arabskému národu.“ (Farouk-Sluglettová – Sluglett 2003: 320) Právě nacionalistický aspekt využil Husajn při napadení Kuvajtu a prezentoval tento krok jako krok přibližující Blízký východ k celkovému sjednocení.
Dalším oficiálním tvrzením ospravedlňujícím útok na Kuvajt bylo Husajnovo
prohlášení, že Kuvajt je vlastně historickou součástí Iráku, a tak mu náleží i nyní. „Od
samého vzniku iráckého státu si všechny irácké režimy stěžovaly, že Kuvajt, který za
Osmanské říše spadal administrativně pod Basru, byl od Iráku oddělen neprávem.
Vzhledem k omezenému přístupu Iráku k břehům zálivu pohlížel Bagdád na dobře vybavené kuvajtské pobřeží s velkou závistí, zvlášť po objevení ložisek ropy a zahájení
těžby v této oblasti.“ (Coughlin 2003: 272) Husajn si také veřejně stěžoval na svévolně určené hranice mezi oběma státy vytvořené sirem Percy Coxem. Iráku nejvíce vadilo, že
ropná pole a největší zásobárny ropy leží těsně za hranicemi na území Kuvajtu. Problém
pro Irák představovalo také jeho krátké pobřeží, které bylo příliš mělké pro výstavbu přístavu. Irák, který se toužil stát armádní velmocí, potřeboval také silné loďstvo a
vhodné podmínky pro něj. „Irák měl k dispozici pouze přístav Umm Qasr a mělké vody
v nejužším cípu zálivu, a proto měl irácký prezident políčeno na kuvajtské ostrovy
Bubján a Warba, kde by mohlo být zřízeno užitečné alternativní kotviště.“ (FaroukSluglettová – Sluglett 2003: 321)
Mezi pragmatické důvody, které vedly Husajna do Kuvajtu, musíme zařadit
irácké půjčky, kuvajtské ropné bohatství a ceny ropy. Po skončení války zažádal Husajn státy Perského zálivu o moratorium na válečné půjčky a o další injekci ve výši 30
miliard dolarů. To byl samozřejmě pro státy Blízkého východu, už tak vyčerpané
podporou Husajna, nesplnitelný požadavek, který okamžitě odmítly. (Karsh-Rautsi 1996: 210-225) Husajn od nich dále požadoval snížení těžebních kvót, aby zůstala stabilní cena ropy při současném navýšení těžby Iráku. „Irák požádal po válce ostatní členy OPEC o snížení těžebních kvót, aby mohly bývalé bojující země zvýšit vlastní
těžbu, bez současného snížení cen.“ (Karsh-Rautsi 1996: 213) OPEC žádosti Iráku jednohlasně odmítl. Ve svém hněvu se Husajn obrátil proti sousední malé zemi Kuvajtu
a obvinil ho z porušování myšlenek arabské jednoty. V příštích měsících zaměřil Husajn
svou rétoriku proti Kuvajtu, který nařkl ze spolčení s imperialisty a z toho, že nechává
umírat irácký národ hladem. Ve skutečnosti toužil Husajn po kuvajtském bohatství,
37
které by dokázalo postavit Irák opět na nohy. „Husajn doufal, že dodáním pohádkového bohatství Kuvajtu do vyprázdněné irácké pokladny radikálně sníží zahraniční dluh Iráku a zahájí ambiciózní projekty obnovy, které svému lidu přislíbil po skončení války s Íránem.“ (Karsh-Rautsi 1996: 221)
V pokusech o diplomatické vyřešení sporu se angažovalo mnoho států. Husajn,
ač zdánlivě podporoval diplomatická vyjednávání, spíše tlačil Kuvajt k nesplnitelným
ultimátům a otevřeně vyhrožoval válkou. „Jako poslední pokus o zastrašení Kuvajťanů
Saddám v červenci 1990 předal Kuvajtu seznam požadavků včetně stabilizace mezinárodních cen ropy, moratoria na splácení iráckých válečných dluhů a vytvoření
arabského programu ve stylu Marshallova plánu, který by Iráčanům pomohl s obnovou
jejich země. Pokud Kuvajťané nevyhoví, varoval, „nezbude nám než podniknout účinné
kroky k nápravě věcí a domoci se svých práv“.“ (Coughlin 2003: 273) Mezinárodní společenství do jisté míry podcenilo záměry Husajna, protože nikdo z diplomatických
vyjednavačů doopravdy nevěřil, že Irák Kuvajt napadne. Husajn slabou mezinárodní reakci pochopil jako projev neutrality západních států a vyslal irácké jednotky ke hranicím Kuvajtu.
5.3.2. Anexe Kuvajtu, mezinárodní reakce
Husajn se rozhodl Kuvajt vojensky obsadit 2. srpna 1990. Skromná kuvajtská
armáda neměla proti Iráku šanci. „Během bleskové operace 100000 iráckých vojáků
s 300 tanky v podstatě rozdrtilo kuvajtskou armádu o 16000 mužích a ovládlo knížectví. Zpanikařené královské rodině se jen tak tak podařilo včas uprchnout ze země.“ (KarshRautsi 1996: 225) Mnoho nevinných lidí bylo zabito, další ze země utekli. Husajn
nejprve zamýšlel ustavit v Kuvajtu loajální vládu, která by byla prodlouženou rukou vůle Iráku. Po anexi strategických ostrovů a části pobřeží s ropnými ložisky byl Husajn rozhodnut se z Kuvajtu stáhnout a udělat z něj spřátelený satelitní stát.
Irák chybně odhadl reakci mezinárodního společenství, která přišla okamžitě po
útoku. Napadení Kuvajtu odsoudily OSN, USA, SSSR, Čína i Liga arabských států. „Rezoluce č. 660 z 2. srpna byla výzvou k okamžitému stažení iráckých jednotek. Velká
Británie, Francie a Spojené státy téhož dne zmrazily všechna irácká a kuvajtská aktiva a
Německo s Japonskem se k nim přidaly o den později.“ (Farouk-Sluglettová – Sluglett 2003: 323) Husajn dokázal to co málokdo, spojil proti sobě celé mezinárodní
38
společenství, které jednotně postupovalo proti němu. Ze dne na den se Irák ocitl v zoufalé situaci. Byla vyhlášena embarga na většinu dovážených surovin, což mohlo
nesoběstačný Irák zničit. Byly také vypnuty ropovody vedoucí přes Turecko a Saudskou Arábii, čímž přišel Husajn o jediný zdroj finančních prostředků. V době krize nevyvážely ropu ani Irák, ani Kuvajt.
Husajn byl rozsáhlou mezinárodní reakcí zaskočen a rozhodl se nejprve pro
smířlivou politiku. Chtěl začít se stahováním vojsk a vyslal také několik přátelských
signálů vůči Spojeným státům americkým. Na smírné urovnání bylo již však pozdě. „Sedmého srpna prezident Bush v televizním projevu k národu oznámil, že do Saudské
Arábie vyslal 82. výsadkářskou divizi. Bush byl ve svém proslovu zcela nekompromisní. Obvinil Saddáma z odporné, brutální agrese.“ (Coughlin 2003: 279) Husajn, který pochopil, že již není cesty zpět, Kuvajt anektoval a pokusil se ho zcela asimilovat ve shodě s myšlenkou panarabismu. „V Kuvajtu neboli devatenácté provincii
Iráku se nová prozatímní vláda snažila vymýtit všechno, co by připomínalo existenci
Kuvajtu jako nezávislého státu. Ve sklepích opuštěných domů si Saddámovi agenti
zřídili provizorní mučírny. Ulice dostaly nová jména a obyvatelé nové průkazy totožnosti a státní poznávací značky.“ (Coughlin 2003: 284) Proti mezinárodní koalici
zahájil Saddám štvavou propagandu, pomocí níž doufal, že získá na svou stranu irácký lid. Jediným státem, se kterým se Husajn úspěšně pokusil zlepšit vzájemné vztahy, byl Írán, kterému nabídl obnovení pro Irák potupné Alžírské smlouvy.
Husajn byl politický pragmatik a ve chvíli kdy viděl, že není možné se s USA
domluvit, zapomněl na dřívější spojenectví a vytáhl do boje proti této velmoci. „Protiamerické a protizápadní nálady sílily a Saddám Husajn, který vždy sledoval
obraty v regionálním dění a snažil se jich využít ve svůj prospěch, začal vyzývat
k džihádu proti nepřátelům islámu.“ (Farouk-Sluglettová – Sluglett 2003: 325) Je paradoxní, že USA, které Husajna po více než pět let finančně i vojensky podporovaly
během války s Íránem, se pojednou staly hlavním nepřítelem Iráku. Dřívější spojenci se
náhle rozešli a začali proti sobě vystupovat se stále ostřejšími obviněními. „Od počátku roku 1990 se však začala stahovat mračna, neboť ti, které si Saddám Husajn navykl
považovat za své přátele, začali najednou krutosti iráckého režimu podrobovat stále přísnějšímu hodnocení a irácký prezident patrně dospěl k závěru, že několikaleté období
navazování spojenectví se Západem je u konce.“ (Farouk-Sluglettová – Sluglett 2003:
39
329) OSN vydala v listopadu další rezoluci opravňující členské státy k vojenské
intervenci, pokud Irák nevyklidí Kuvajt do 15. ledna 1991. S Irákem probíhala intenzivní jednání, Husajn se však odmítl vzdát svých požadavků.
Saddám se ve svém boji za udržení režimu pokusil propojit kuvajtskou anexi
s palestinským problémem. Taktika napadání Izraele jako imperialistického spojence a „sionizace“ krize v Perském zálivu měla vést k růstu napětí mezi Izraelci a Palestinci a
zajistit Husajnovi pozici hrdiny, který se zasadil o prosazení arabských zájmů. „Doufal (Husajn), že se bude moci spojováním kuvajtského dobrodružství s palestinským
problémem prezentovat jako zastánce všech Arabů, čímž by v arabském světě zlomil
veškerý odpor proti tomuto kroku.“ (Karsh-Rautsi 1996: 235) Ve shodě s touto strategií začlenil Husajn požadavek odchodu Izraele z okupovaných arabských území v Palestině, Sýrii a Libanonu mezi podmínky ke stažení Iráku z Kuvajtu. Palestinská
taktika nezaznamenala přílišný úspěch, na svou stranu získal Husajn pouze Jásira Arafata a jordánského krále Husajna. Přes veškeré Husajnovy snahy o vnitřní rozdělení
oponentů, zůstala mezinárodní koalice jednotná a začala se připravovat na vojenský
konflikt. „Během podzimu 1990 sestavily Spojené státy koalici zhruba třiceti států včetně Egypta a Sýrie, z nichž každý vyslal do Saúdské Arábie alespoň symbolické vojenské zastoupení. Nakonec se koalici podařilo shromáždit na saudském území na půl milionu vojáků.“ (Farouk-Sluglettová – Sluglett 2003: 326) 5.3.3. Operace pouštní bouře
Irák již neměl mnoho možností, jak válku oddálit. Husajn si uvědomoval, že
ozbrojený konflikt bude s největší pravděpodobností znamenat konec jeho diktátorství. Ve své snaze o udržení moci vyhrožoval západním státům obrovskými ztrátami na
životech či teroristickými útoky na jejich území, pokud Irák napadnou. „Obava z nadměrných ztrát při ozbrojeném střetnutí byla skutečně tím hlavním bičem, jímž Saddám práskal před očima západních zemí, neboť jim hrozil nejen přímými důsledky
případné války, nýbrž také teroristickou činností.“ (Karsh-Rautsi 1996: 239) Západ na
tuto taktiku reagoval negativně a dál proklamoval záměry vojenského řešení krize.
Husajn se uchýlil k ještě nemorálnějšímu kroku, když zadržel všechny cizí státní příslušníky, kteří pobývali na území Iráku. „Účelem Saddámovy politiky „živých štítů“
bylo uchránit před útokem necitlivější irácká centra. Saddám vycházel z úvahy, že
40
Zápaďané nejspíše nebudou bombardovat důležitá vojenská zařízení a vládní budovy, pokud v nich bude přítomna skupina zahraničních rukojmích.“ (Coughlin 2003: 282)
Veřejně také prohlásil, že osud těchto „živých štítů“ závisí na počínání jejich
domovských vlád a jejich vůli připojit se k válce. Touto výzvou se Husajn chytře pokusil vnitřně rozštěpit mezinárodní koalici. Největší naděje vkládal Irák do Francie a
různými stimuly se ji pokoušel donutit rozbít mezinárodní koalici. Husajn nakonec propustil všechny zahraniční zajatce, ale odklad hrozby vyhnání z Kuvajtu nezískal.
Přes všechny diplomatické snahy o mírové řešení problému, nechtěla ani jedna
strana ustoupit. Válka vypukla leteckými údery 17. ledna 1991 po vypršení lhůty OSN.
Irácká armáda neměla proti vojsku mezinárodní koalice nejmenší šanci. Nálety
pokračovaly až do února, kdy spojenci přistoupili k pozemní operaci. Během pár dní byla irácká armáda zničena a Kuvajt osvobozen. „Invaze do Kuvajtu a válka v Perském
zálivu si vyžádaly nejméně 100000 obětí z řad vojáků i civilního obyvatelstva a na 300000 zraněných. Iráku byly způsobeny škody na infrastruktuře a majetku za více než 170 miliard dolarů“ (Farouk-Sluglettová – Sluglett 2003: 332) Irácký režim byl na
hlavu poražen, přesto spojenci nepokračovali v pronásledování Husajna do Iráku a nepokusili se jeho vládu svrhnout. Pro mnoho pozorovatelů je tento fakt
nepochopitelnou záhadou. Je třeba si ale uvědomit, že mezinárodní koalice měla od OSN mandát pouze na osvobození Kuvajtu. „Tehdejší americký ministr zahraničních
věcí James Baker a poradce prezidenta pro otázky národní bezpečnosti Brent Scowcroft prezidenta Bushe přesvědčili, aby z geopolitických důvodů stability v regionu a zadržování íránského vlivu režim Saddáma Husajna nesvrhl, nýbrž jen oslabil a zároveň
ponechal u moci.“ (Joch 2003: 50) Je paradoxní, že Husajnův režim byl později svržen synem prezidenta, který Husajna nechal ve zlomové situaci u moci.
Při zamyšlení nad zoufalou snahou Husajna zůstat prezidentem, vyvstane otázka,
proč Husajn nepoužil proti nepříteli nekonveční zbraně, které by způsobily velké ztráty
na straně koalice. Podle všech zjištění jich měl Husajn dostatek a poučoval Iráčany o chování při útoku zbraněmi hromadného ničení. „Později se ukázalo, že hned na začátku konfliktu dal připravit velké množství antraxu a botulinu, upravených jako biologické zbraně, a také rakety, které měly tyto látky dopravit k cíli. Je však zcela zřejmé, že jich
nepoužil. Nejpravděpodobnější vysvětlení je takové, že USA Bagdád varovaly, že na
případný pokus Iráčanů nasadit zbraně hromadného ničení odpovědí jaderným úderem.“
41
(Coughlin 2003: 289) Jaderná hrozba vyděsila Husajna natolik, že připravené biologické zbraně nepoužil. Ani po válce v Perském zálivu se však mezinárodní koalici nepodařilo přimět Irák, aby s výrobou a vývojem zbraní masového ničení skoncoval. 5.3.4. Kapitulace Iráku, Husajn přesto vítězem
Irák kapituloval a přijal všechny rezoluce OSN o Kuvajtu 7. dubna 1991. Pro
stát Irák to znamenalo porážku a potupnou kapitulaci, pro Saddáma Husajna pocit úlevy
a vítězství. Jeho režim nebude svržen mezinárodními silami, ale bude naopak zanechán
v podobě, v jaké byl před válkou. Jediné nebezpečí, které nyní před Husajnem vyvstalo, byla nespokojenost a hněv obyčejných Iráčanů. „Upřímné vyjádření hněvu, které by
bylo před kuvajtskou krizí zcela nemyslitelné, zrcadlilo hloubku zoufalství a zklamání
v Iráku nad Saddámovým zhudlařeným dobrodružstvím. Tentokrát nebylo možné skrýt ohromný rozsah porážky za ohnivé projevy, které se neustále řinuly z iráckých sdělovacích prostředků.“ (Karsh-Rautsi 1996: 275) Iráčané vyšli do ulic a začali se bouřit proti režimu, který je vehnal do dvou těžkých válek během deseti let. Husajn
musel čelit rozsáhlým lidovým povstáním, která měla potenciál prezidenta svrhnout. První nepokoje začaly v druhém největším městě Iráku v Basře a dále se rozšířily na šíitský jih státu. K nepokojím se přidávala další a další města, mezi nimi také svatá
muslimská místa Nadžaf a Karbalá. „Při mimořádně symbolickém činu odporu byl za
jásotu davu tankovými střelami zničen ohromný portrét Saddáma uprostřed města. Stranické úřadovny, policejní stanice, centrály bezpečnostních služeb a vězení byly vyplundrovány.“ (Karsh-Rautsi 1996: 275) Úspěšná šíitská revolta podpořila k povstání také kurdskou menšinu na severu země.
Kurdové vycítili, že slabost Husajnova režimu může být jejich jedinou šancí na
získání autonomie a uznání kurdských práv. Doufali také v podporu USA, které garantovaly, že mají zájem na pádu Husajnova režimu. „Kurdové povstali
s přesvědčením, že mají podporu Bushovy vlády, která naznačovala, že má v úmyslu
odstranit Saddáma a Kurdům zajistit ochranu. Za čtrnáct dnů Kurdové osvobodili 95 procent Kurdistánu a vyzvali různé irácké opoziční frakce k vytvoření nové vlády.“ (Coughlin 2003: 298) Na jedné straně mezinárodní koalice slovně podporovala
vzbouřence, na druhé straně však nebyla ochotna poskytnout povstalcům podporu spojeneckých jednotek. Husajn, který si nebyl záměry spojenců vůbec jistý, vůči nim
42
prosazoval co nejsmířlivější politiku, protože potřeboval mezinárodní síly uklidnit a
především dostat jejich vojska z iráckého území. Irácká delegace přijala všechny body
předběžné dohody o příměří a vyzvala spojence k opuštění oblasti. Přestože proti povstalcům vyslal Husajn lépe vyzbrojené Republikánské gardy, spojenci zůstali na
svých pozicích. (Karsh-Rautsi 1996: 275-280) Vzbouřenci, očekávající mezinárodní pomoc, zůstali ve svém boji osamoceni. „Kurdská a šíitská povstání nepochybně vypukla na popud Spojených států a jejich spojenců, ale alianční síly povstalce nijak
nepodpořily a zavdaly tak příčinu ke vzniku podezření ohledně skutečných záměrů aliance vedené USA." (Farouk-Sluglettová-Sluglett 2003: 334)
Když získal Husajn jistotu, že aliance proti krokům jeho režimu nezasáhne,
vyslal Republikánské gardy, aby se vyrovnaly s lidovými povstáními. Gardy měly
k dispozici moderní zbraně a byly daleko lépe vycvičeny než povstalci. S heslem „po dnešku již žádní šíité“ připevněným na tancích bombardovaly jihoirácká města a vtrhly do nich. „Obzvláště tvrdé odplatě byla vystavena svatá města Nadžaf a Kerbelá. Byly
zatčeny tisíce duchovních a stovky jich byly hromadně popraveny. Obyvatelé byli přivazováni k tankům a používáni jako „lidské štíty“, zatímco ženy a děti bez rozdílu
byly zabíjeny.“ (Karsh-Rautsi 1996: 281) Desetitisíce šíitů prchaly do bažinatých oblastí a za hranice Iráku, během pár dní zemřelo několik tisíc vzbouřenců. Stejně
brutálně zaútočil Husajn také na Kurdy, které gardy vybombardovaly a donutily k útěku do hor či za hranice. Mezinárodní reakce na nelidské zákroky proti vzbouřencům byla více méně laxní. Do jisté míry tato nečinnost pramenila z ústupu zájmu o irácký režim a
prezidenta. „Když Saddám ztratil démonický obraz, který ho obklopoval během krize,
přes noc se v západním vnímání změnil z „nejnebezpečnějšího muže světa“ v žalostnou figurku, typického surového vládce třetího světa bojujícího o osobní a politické přežití.“ (Karsh-Rautsi 1996: 279) Zájem mezinárodní veřejnosti o Irák ochabl a svět již neviděl v Husajnovi hrozbu.
Husajn zůstal v čele Iráku a dokázal se vypořádat nejen s mezinárodní koalicí,
ale i s vnitřními povstáními. Jeho režim byl zachráněn a dokázal fungovat i přes tvrdé
rezoluce OSN, které hospodářsky svazovaly Irák. Také s Kurdy se Husajn nakonec domluvil. Mezinárodní společenství Kurdům zajistilo vznik provizorních útulků, kde se
mohli shromažďovat po návratu z emigrace. Husajn jim nabídl koncepci vzniku
autonomní oblasti spolu s vytvořením regionální vlády a mnoho dalších ústupků.
43
Prvotně sjednocená kurdská reprezentace se rozštěpila při vyjednáváních o autonomním
statutu Kurdistánu a oslabila se tak. Husajn pouze vyčkával na chvíli, kdy Kurdové
přestanou být středem zájmu světa, a mnoho slibů poté nedodržoval. Po celá devadesátá léta dále probíhaly konflikty mezi Kurdy a státní mocí. (Farouk-Sluglettová-Sluglett 2003: 341-346)
5.3.5. Zbrojní machinace ve zbytku 90.let
Sankce, které byly na Irák uvaleny během krize v Perském zálivu, zůstaly
v platnosti ještě mnoho let poté. Irák se totiž odmítal podrobit podmínkám OSN.
Největším problémem se stala rezoluce č. 687 Rady bezpečnosti, která Iráku přikázala zničit všechny zásoby chemických a biologických zbraní a okamžitě přestat s vývojem zbraní nukleárních. Husajn měl rovněž OSN poskytnout informace o počtu a umístění
všech zbrojních skladů, výrobních a vývojových zařízení a dalších pracovištích
podílejících se na zbrojení. Irák byl donucen rezoluci přijmout, Husajn však záměrně
poskytl OSN nepřesné a neúplné informace. „Spojenci tato tvrzení brali s rezervou, neboť neodpovídají skutečnosti. Domnívali se, že Saddámovy zásoby chemických a balistických střel jsou mnohem rozsáhlejší, než se snaží světu namluvit.“ (Karsh-Rautsi
1996: 291) Zdrojem pochybností o důvěryhodnosti Husajna byli uprchlíci z Iráku, kteří se podíleli na vývoji zbraní nebo pracovali ve zbrojních zařízeních. Irák, který nadále
usiloval o zrušení sankcí, s neochotou přijal působení Zvláštní komise zbrojních
inspektorů, UNSCOM. Husajn dobře věděl, že má před inspektory co skrývat, proto se ze všech sil snažit zamezit jejich přístupu do nebezpečných objektů. „V letech 1994-
1998 irácký režim neustále bránil týmům UNSCOM v práci. Skupiny inspektorů si
pomalu zvykaly na zdržovací taktiku Iráčanů, kteří se jim snažili znemožnit přístup do
různých objektů.“ (Farouk-Sluglettová-Sluglett 2003: 339) Po vojenské výhrůžce od USA byli vždy inspektoři vpuštěni, nalezli však jen prázdné vystěhované místnosti.
Sankcemi netrpěl režim a už vůbec ne Husajn a jeho vedoucí skupina, sankce
nejvíce doléhaly na obyvatelstvo. „V roce 1995 ještě stále nebyla k dispozici čistá pitná
voda, v elektrické síti byl proud jen tři až čtyři hodiny denně. Přísun kalorií na osobu a
den se snížil na polovinu předválečného stavu. Zločinnost byla všudypřítomná, jen v roce 1993 bylo odcizeno 36000 aut.“ (Coughlin 2003: 314) Životní úroveň poklesla
ve všech oblastech, nejhorší situace byla v úrovni poskytovaného vzdělání a zdravotní
44
péče. Tisíce dětí zemřely na tuberkulózu, respirační a zažívací choroby. Prezident nehodlal s tímto zoufalým stavem nic dělat, doufal totiž, že hladovějící irácké děti
donutí OSN ke zmírnění sankcí a povolí Iráku směňovat ropu alespoň za potraviny. OSN pod tíhou veřejného mínění skutečně svolila ke směně irácké ropy za potraviny a humanitární pomoc. Často se ale stávalo, že směněné potraviny k obyčejným lidem
nedorazily a byly rozprodány vládnoucí suitou. (Coughlin 2003: 313) V protikladu k utrpení běžných Iráčanů vládnoucí třída žila nadstandardně. „Zatímco zbídačelí
Iráčané hladověli a trpěli epidemiemi tyfu a cholery, Saddámova vládnoucí klika
bohatla z pašování ropy. Ve dvou letech, jež následovaly poté, co OSN na Irák uvalila
dosud nejtvrdší sankce, vytvořily Saddámovy bezpečnostní organizace složitou síť
společností, prostředníků a pašeráků, umožňující prodávat na černém trhu velké množství ropy a získávat tak prostředky k dalšímu financování režimu.“ (Coughlin 2003: 311)
Celá devadesátá léta byla ve znamení rozepří mezi Husajnem a zbrojními
inspektory. Ti tvrdili, že Irák je neustále hrozbou pro světový mír a dále pokračuje s vývojem zbraní hromadného ničení. Několikrát se také schylovalo k ozbrojenému konfliktu mezi Irákem a USA, které chtěly Husajna donutit ke spolupráci. Spory byly vždy vyřešeny diplomatickou cestou. Situace se vyhrotila v roce 1998, kdy americký
kongres schválil zákon o osvobození Iráku a poskytl tak 97 milionů dolarů na podporu irácké opozice. Husajn odpověděl ukončením spolupráce se zbrojními inspektory, kteří byli z Iráku odvoláni. „17. prosince 1998 zahájily americké a britské bojové letouny operaci Pouštní liška. Kromě letadel použili spojenci i řízené střely. Celkem provedli 400 vzdušných útoků na místa, kam bylo inspektorům zakázáno vstoupit.“ (Coughlin
2003: 330) Bombardování nebylo příliš úspěšné a Husajn se cítil vítězem. Dokázal
vyhnat ze své země inspektory a zároveň mohl nerušeně pokračovat ve výrobě nekonvenčních zbraní. O jejich množství a účinnosti se mohly mezinárodní síly jen domnívat.
O devadesátých letech můžeme konstatovat, že to bylo jedno z nejhorších
období v celé historii novodobého Iráku. Iráčané žili ve státě, který se nezajímal o jejich životní úroveň nebo prospěch, ale kontroloval je na každém kroku, aby se nemohli
režimu vzepřít. Husajn během devadesátých let nadále uplatňoval nedemokratické praktiky a teror. O byrokratických a hospodářských krocích režimu nemáme mnoho
45
informací, protože Husajn se cíleně snažil izolovat Irák od západního zájmu. (FaroukSluglettová-Sluglett 2003: 356-357) Faktem ale zůstává, že Irák se v rukou Saddáma Husajna změnil z významného a bohatého státu Blízkého východu ve zbídačenou zemi. „Při jeho příchodu k moci v roce 1979 byl Irák regionální hospodářskou supervelmocí,
pyšnící se asi 35 miliardami dolarů devizových rezerv. O 12 let později, po dvou pustošivých válkách, k nimž došlo z vůdcovy vůle, se ocitl ve stavu krajní chudoby, se
zahraničním dluhem ve výši 80 miliard dolarů a rozvrácenou hospodářskou a strategickou infrastrukturou.“ (Karsh-Rautsi 1996: 295) 6. Pád Husajnova diktátorství
Přelom 20. a 21. století znamenal pro Irák pozvednutí životní úrovně. Husajn,
který se již neobával mezinárodních vojenských zásahů proti režimu, investoval
prostředky z nelegálních prodejů ropy do rozvoje země. Dokázal také přesvědčit většinu
arabských států, aby porušila sankce OSN a obchodovala s Irákem. „Na Saddámovo mezinárodní letiště v Bagdádu denně přilétaly pravidelné spoje z Jordánska, Sýrie a
Libanonu a návštěvníky zde vítaly krvavě rudé nápisy „Pryč s Amerikou“. Budovy, mosty a silnice v hlavním městě, poškozené za války v roce 1991, byly opravené. Legální výtěžky z programu „ropa za potraviny“ spolu s nesmírnými zisky ze Saddámových nezákonných obchodů s pašovanou ropou způsobily, že se v ulicích
Bagdádu poprvé po více než dvaceti letech objevily první příznaky prosperity.“ (Coughlin 2003: 334) Husajn nadále vládl nad Irákem pevnou rukou, ale stále více se
obával o svůj život. Největší starosti mu dělala exilová opoziční hnutí, která výrazně
podporovaná USA získala dostatečný potenciál na to, aby dokázala Husajna svrhnout. Problém irácké opozice byl však v její nejednotnosti. „Od konce války a selhání intifád,
které po ní následovaly, budila irácká opozice smutný dojem, že se zmítá od čerta k ďáblu, nedokáže se dohodnout na jednotném cíli a tříští se na stále menší skupinky.
Konference, která se konala na počátku dubna 1996 v Damašku, se zúčastnilo celkem 73 iráckých opozičních uskupení.“ (Farouk-Sluglettová-Sluglett 2003: 353)
Husajn dále pokračoval v protizápadní a především protiamerické rétorice. Po
teroristických útocích na Světové obchodní centrum 11.září 2001 veřejně vyzýval Iráčany k oslavám v ulicích a vyjádřil se pochvalně o pachatelích tohoto činu. Na veřejnosti se začalo spekulovat o možném propojení mezi Husajnem a teroristickými
46
útoky. „Prezident George W. Bush ve své Zprávě o stavu Unie v lednu 2002 jasně řekl,
že „válka proti teroru“, již vyhlásil bezprostředně po útocích z jedenáctého září, bude
vedena i proti zemím jako je Irák, které poskytují podporu a útočiště teroristům a vyvíjejí zbraně hromadného ničení.“ (Coughlin 2003: 341) Američané sice neměli
v rukou konkrétní důkazy, které by Husajna usvědčovaly ze spojení s teroristickou akcí, o jeho kontaktech s teroristickými skupinami se však vědělo. Irák byl Bushem zařazen
do „osy zla“ po boku Íránu a Severní Koreje. Ačkoli Husajn trvale popíral existenci biologických a chemických zbraní, jeho ujištění byla brána s rezervou a předpokládalo se, že Husajn ve vývoji zbraní nadále pokračuje. Největší nebezpečí znamenaly
Husajnovy snahy o získání nukleární bomby, která by se v jeho rukou mohla stát zbraní
teroristů. (Joch 2003: 143-157) USA po válce v Afganistanu zaměřily svou pozornost na Irák a nevylučovaly ani preventivní válku. „Dne 27. srpna 2002 se vyjádřil (Bush)
na kongresu válečných veteránů v Nashvillu ve prospěch preventivní akce proti Iráku,
přičemž prohlásil, že „není pochyb o tom, že Saddám Husajn vlastní zbraně hromadného ničení. Není pochyb, že je hromadí s cílem použít je proti našim přátelům, našim spojencům a proti nám samotným.““ (Laurent 2003: 143)
USA v rámci OSN požadovaly návrat zbrojních inspektorů a další irácké
ústupky. Zároveň doufaly, že získají na svou stranu v boji proti terorismu další
spojence. Logický postup proti Husajnovi by byl podobný jako v případě operace Pouštní bouře, která byla pověřena mandátem OSN. Nyní však v organizaci působilo
příliš mnoho různých zájmů a pro některé státy neznamenal Husajn opravdovou hrozbu.
„Vnitřní slabost Organizace spojených národů, její konfliktní zájmy a její neschopnost
jednat, i když je tak jednoznačně manipulována, jak se to Saddámovi Husajnovi po několik let dařilo, to vše vedlo Irák k optimismu.“ (Laurent 2003: 195) Husajnovi se i
nadále více méně úspěšně dařilo udržovat v chodu diplomatická jednání o vstupu inspektorů, aby se vyhnul útoku. Na mezinárodním poli probíhala intenzivní jednání,
jakým způsobem přinutit Irák ke smířlivé politice. Jednotlivé země se ve svých
stanoviscích velmi různily. USA a Velká Británie prosazovaly tvrdý postup proti Husajnovi, naopak Francie a Rusko byly spíše smířlivé a nakloněny ústupkům. Vyjednávání o postupu OSN proti Husajnovi probíhala několik měsíců a byla velmi
složitá. Mezinárodní pole nakonec dospělo ke konsensuální rezoluci z listopadu 2002, která volala po úplném odzbrojení Iráku a uložila mu za povinnost odzbrojení
47
jednoznačně prokázat. USA si vyhradily právo podniknout ozbrojený zásah, pokud Husajn rezoluci neuposlechne. (Laurent 190-250)
Irák i na počátku roku 2003 nevystupoval otevřeně vůči požadavkům rezoluce
OSN a spíše pokračoval ve vyhýbavé taktice. USA Irák obvinily, že nadále zatajuje
zbraně hromadného ničení a rozhodly se pro vojenskou intervenci. Evropské země, především Francie a Německo, se vyslovily proti útoku a chtěly ho v rámci OSN zablokovat. „Ke konci měsíce února již bylo zřejmé, že USA a ochotní spojenci
k vojenskému zásahu proti režimu Saddáma Husajna přistoupí bez ohledu na názor zemí ostatních i bez explicitního mandátu OSN.“ (Joch 2003: 140) Mandát OSN nakonec USA skutečně nezískaly a otázka Iráku rozdělila mezinárodní scénu na dva nepřátelské tábory. 20. března 2003 začala spojenecká válka proti Husajnovu režimu. „Bojových akcí se účastnily jednotky čtyř zemí: Spojených států amerických, Velké
Británie, Austrálie a Polska. Po třech týdnech bojů – 9. dubna – spojenecké jednotky
vstoupily do Bagdádu. Ani ne čtyři týdny od jejího začátku, v polovině dubna 2003, spojenci již ovládli celý Irák a režim strany BAAS v čele se Saddámem Husajnem se zhroutil.“ (Joch 2003: 143) Iráčané slavili v ulicích pád režimu, pálili Husajnovy
portréty a bořili jeho sochy. Sám Husajn se před spojenci skrýval a byl dopaden teprve na konci roku 2003. Nyní je souzen za své zločiny na iráckém lidu.
Válku proti Husajnovu režimu v Iráku můžeme označit za preventivní. Spojenci
netušili, nakolik je na počátku roku 2003 Husajn nebezpečný, či zda připravuje agresi
proti jinému státu. Vycházeli však z jeho krutosti, nevypočitatelnosti a touhy po zbraních hromadného ničení. „Preventivní válka je ospravedlnitelná a odlišná od agrese,
pokud předchází agresi, již protivník chystá… Právě kombinace jeho brutality a snahy o získání jaderných zbraní legitimizovala preventivní válku proti němu, vedenou za
účelem ochrany životů nevinných v budoucnu. Preventivní válka Západu proti Saddámovi nebyla jejich mravní povinností, jako by byla válka v případě napadení zemí
jejich či spojeneckých; byla však věcí prozíravosti.“ (Joch 2003: 148) USA byly za útok
proti Iráku několikrát veřejně napadány pro účelovost a nesmyslnost tohoto zákroku, podle mnoha odborníků však Husajn znamenal skutečnou hrozbu světovému míru a bylo legitimní jej odstranit. „Jinými slovy, „čtyřkombinace zla“ u Saddáma – krutý vůči
vlastním, agresivní vůči cizím, rád si hraje s jedy, viry, bakteriemi a izotopy, a
nevyzpytatelný – činila z něho hrozbu pro ostatní země a jejich obyvatele nebanální,
48
netriviální a nemalou. Čtyřkombinace zla, již Saddám vykazoval, proto mohla
opravňovat k válce proti němu i v rámci tradičního křesťanského učení o spravedlivé válce.“ (Joch 2003: 156)
7. Klasifikace Husajnova režimu
V této kapitole se pokusím o vnitřní klasifikaci Husajnova režimu dle výše
zmíněných faktů, které jsem uvedla ve své bakalářské práci. Klasifikace tohoto iráckého
zřízení není jednoznačná, protože systém vykazuje charakteristiky jak autoritativního, tak totalitního režimu. V průběhu doby některé charakteristiky postupně převládly nad jinými, aby se později staly opět minoritními. Je možné konstatovat, že Husajnův režim se v čase měnil a kolísal mezi autoritativním a totalitním vládním uspořádáním.
K podrobné typologii použiji nyní Linzovy osy pro vymezení systému, tedy osu pluralismu, osu ideologie versus mentalita a osu mobilizace. 7.1. Osa pluralismus
Osa pluralismus vytyčuje jasnou hranici mezi autoritativními a totalitními
režimy. V autoritativních systémech je určitý pluralismus akceptován narozdíl od totalitarismů, kde je absolutně vyloučen. Osa pluralismu je ze všech os nejjistějším ukazatelem, protože umožňuje jasné a měřitelné porovnání mezi jednotlivými typy
politického uspořádání. Pojem pluralismus nelze vztáhnut pouze ke stranickému
spektru, ale myslí se jím celá politická i nepolitická soustava organizací a spolků, která ve státě funguje. V pluralismu jsou zahrnuty také církve, sociální sféra a ekonomický
prostor. Z hlediska politických subjektů nebyly strany v Iráku zakázány za vlády
Saddáma Husajna, byly však maximálním způsobem limitované. (Britannica The Book of the Year 1994: 383) Nesměly veřejně propagovat svůj program, ani získávat nové členy. Opoziční strany byly režimem stíhány a probíhaly tvrdé represe proti jejich představitelům. Po uchopení moci stranou Baas se Husajn pokusil o první omezení
stranické soutěže, když spojil všechny politické subjekty do Národní fronty. V 70. letech můžeme mluvit o vcelku klidném období, kdy Baas spolupracoval
s komunistickou stranou (IKS) a ta se podílela i na vládě. Když strana Baas výrazně zesílila, přestávala komunisty brát jako partnery a rozhodla se pro jejich likvidaci.
„Výnosem RRV z července roku 1978 se všem příslušníkům ozbrojených sil zakazovala
49
jakákoli nebaasistická politická aktivita, přestupky se měly trestat smrtí. V zemi se všeobecnou brannou povinností to vlastně znamenalo, že popraven může být každý
dospělý muž, který vykonával nějakou politickou činnost mimo stranu Baas.“ (FaroukSluglettová – Sluglett 2003: 214) Národní Fronta se tedy fakticky rozpadla, od této doby byly opoziční strany v útlaku a neměly přístup k mocenským postům. V roce 1980 provedl Husajn
krok k liberalizaci. Znovuustavil
legislativní orgán Národní
shromáždění, které přestalo fungovat po pádu monarchie. „Podle tohoto zákona mělo být každé čtyři roky voleno shromáždění o 250 členech tajným hlasováním všemi
iráckými občany staršími 18 let.“ (Karsh – Rautsi 1996: 127) Kandidáti do NS však museli projít tvrdými prověrkami, opoziční představitelé byli zamítnuti. Opoziční strany nezískaly v roce 1980 žádný mandát, do NS se však dostalo několik nestraníků.
K utužení poměrů došlo především v 80. letech za války s Íránem. Husajn se
snažil o likvidaci jakékoli politické orientace Iráčanů, ti byli vychováváni od prvních školních dnů jako věrní baasisté. Chvíle nejistoty a obav o svůj režim zmírnila však
prezidentovy snahy o absolutní zničení pluralitního systému. Kroky k liberalizaci
stranického spektra se rýsovaly také v roce 1988, kdy se chýlila ke konci irácko-íránská válka. Husajn byl zděšen nespokojeností vlastního lidu, který kritizoval vstup do války kvůli rozhodnutí svého vůdce. Prezident přislíbil vznik nové ústavy, která by umožnila
neomezené fungování opozičních politických subjektů a celkovou demokratizaci systému. (Farouk-Sluglettová – Sluglett 2003: 314-318) Husajnovy sliby však nebyly
v plném rozsahu nikdy realizovány. Spolu s obsazením Kuvajtu prezident opět přitvrdil povahu režimu. Přes všechny snahy udržet v klidu utlačované menšiny, Kurdové i šíité
proti režimu povstali. Husajn jejich odpor potlačil použitím osobní armády
Republikánské gardy. 90.léta proběhla ve znamení tvrdého pronásledování opozice a tento stav panoval až do pádu Husajnova režimu.
V obavách o existenci režimu respektoval Husajn také kurdskou opozici, která
se formovala do dvou politických subjektů – Demokratické strany Kurdistánu a Vlastenecké fronty Kurdistánu. Jednání s kurdskou menšinou probíhalo za Husajnova
režimu několikrát. Ve chvílích, kdy se Saddám cítil ohrožen, byl ochoten Kurdům
v mnoha ohledech ustoupit. Když se však jeho pozice ustálila, dohody nedodržoval a Kurdy utlačoval. V roce 1991 po porážce a vyhnání Iráku z Kuvajtu byla za podpory
50
mezinárodních spojenců vytvořena kurdská autonomní oblast, kterou byl Husajn donucen uznat a respektovat.
Politika a ideologie nebyla však pro Husajna nikdy zásadní. Strana Baas pro něj
neznamenala nic významnějšího než pouhý prostředek, který ho dovedl k moci. „Strana není zdrojem veškeré moci – tím je vůdce, ať již kolektivní, či individuální. Strana je
v autoritativních systémech často slabým a v jistém smyslu nemohoucím aktérem, spíše tělesem založeným na fúzi rozličných elementů než jednotným disciplinovaným
subjektem.“ (Balík – Kubát 2003: 52) V Iráku neměla dominantní slovo strana Baas, ale
Saddám Husajn, který ji využíval jako prostředek legitimizace svého postavení. Nemůžeme také tvrdit, že by strana získala postavení totalitního subjektu. V průběhu fází zostřování i změkčení režimu vždy existoval určitý limitovaný pluralismus.
Pluralismus je více než v politickém spektru patrnější v odlišných oblastech,
které mají blíže k občanům. Jedná se především o sociální a ekonomickou sféru. „Autoritativní režimy dávají často poměrně velký prostor církvím, univerzitám,
soukromé sféře v oblasti podnikání.“ (Balík – Kubát 2003: 52) Irácký režim je
specifický především svým postojem k náboženství, který nelze považovat za vyhraněný. Vláda nad Irákem byla v rukou sunnitů, ačkoli náboženskou většinou byli
šíité. Husajn sice po většinu své vlády šíity pronásledoval, jeho represe však nikdy nebyly namířeny proti víře jako takové. Husajn na počátku své vlády prohlásil, že
náboženství nesmí zasahovat do politické sféry a obě oblasti tak mohou žít ve shodě. (Karsh – Rautsi 1996: 146-156) Lidé mohli bez bázně vyznávat svou víru a sunnitské vyznání nebylo proklamováno jako nejlepší možné a jediné. „Šíitská opozice má tendenci jednat spíše sektářsky než z náboženských pozic, a to v tom smyslu, že je
všeobecně vzato spíše reakcí na diskriminační politiku režimu vůči šíitům než
náboženskou platformou jako takovou.“ (Farouk-Sluglettová – Sluglett 2003: 347) Husajn prosazoval sekularistický charakter státu, přesto se nebránil využití jak
sunnitských, tak i šíitských náboženských symbolů z čistě pragmatických důvodů. „Šíité strnuli úžasem, když uslyšeli svého vládce, jenž do té doby sledoval přísně sekularistickou politiku, jak vzývá jejich svatého ochránce Alího Ibn Abí Táliba a o
sobě tvrdí, že je jeho upřímným následovníkem ve snaze o prosazení „posvátných hodnot“.“ (Kars – Rautsi 1996: 151)
51
Hospodářské a ekonomické kroky se většinou odvozovaly od liberalizačního
nebo naopak totalitního směřování režimu. V době uvolnění politické oblasti došlo i
k oživení hospodářství. Liberalizační kroky v hospodářství můžeme zaznamenat v letech 1969-1972, kdy Husajn prosazoval svůj modernizační koncept na pozvednutí
životní úrovně Iráku, nebo v roce 1988, kdy Husajn potřeboval oživit iráckou ekonomiku, která vyčerpaná dlouholetou válkou značně degenerovala. Prezident při
snaze o nastartování ekonomiky podporoval tržní hospodářství a soukromé vlastnictví. Pro přilákání zahraničních investorů a podnikatelů přislíbil snížení daní a další úlevy. Hospodářské přitvrzení můžeme na druhé straně sledovat od roku 1972, kdy Husajn
znárodnil ropný průmysl a výrazně od roku 1975, kdy po podepsání Alžírské smlouvy získal režim dostatečné sebevědomí pro tvrdý postup proti všem nepohodlným vlivům. (Farouk-Sluglettová – Sluglett 2003: 247-291) V 90. letech hospodářství upadalo z
důvodu sankcí organizace OSN. Irák nesměl prodávat volně ropu a mohl ji směňovat pouze za potraviny a humanitární pomoc. Vývoz i dovoz zboží do Iráku byl omezen. 7.2. Osa mentalita versus ideologie
Mentalita a ideologie jsou faktory, které mají zásadní význam pro legitimitu
daného režimu. Ideologie, která je typická pro totalitní režimy, se svým charakterem blíží náboženství. Ideologické systémy mají moc ovlivňovat masy, mobilizovat a
zfanatizovat je v slepě poddanou většinu, která se nechává řídit menšinou. Mentalita je
narozdíl od ideologie stav myšlení a cítění, které je ovládáno emocionálními faktory.
„Zatímco ideologie má pevnou, sevřenou podobu a neměnný tvar, mentalita je beztvará, proměnlivá, vágní.“ (Balík – Kubát 2003: 99) Mentalita umožňuje větší manévrovací
prostor vládnoucím elitám než ideologie, její přijmutí společností není však zdaleka tak jednoduché a jednoznačné jako v případě ideologie. Mentalita také neumožňuje narozdíl od ideologie účinnou mobilizaci mas a úplnou likvidaci hlasů opozice.
Husajnův režim nedisponoval silnou ideologickou základnou. Strana Baas se
sice po uchopení moci zasadila o prosazení socialistických idejí, ale socialismus se
nestal vedoucí ideologií a nebyl důsledně prosazován. Pro Husajnův režim jsou typické
změny politické orientace, které jsou doprovázeny změnami symboliky i rétoriky vůdce. „Mlhavost mentality otupuje možné štěpící linie uvnitř mocenské koalice a umožňuje
vládcům získat loajalitu rozličných společenských segmentů.“ (Balík – Kubát 2003: 99)
52
Husajn měnil své názory a rétoriku, aby dokázal oslovit ty vrstvy společnosti, jejichž
podporu právě potřeboval. Byl ochoten jim přislíbit mnohé ústupky bez ohledu na jejich ideologický dopad, hlavně aby získal potřebnou podporu.
Stejným způsobem postupoval Husajn i ve vztahu k zahraničním partnerům.
Využíval symboliku a rétoriku, která se mu dobře hodila, aby mohl navázat přátelské
vztahy se SSSR, USA nebo s arabskými sousedy. Využíval myšlenky iráckého nacionalismu, panarabismu i náboženství, které kombinoval ve svůj prospěch. 7.3. Osa mobilizace
Mobilizace obyvatelstva je významnou zbraní, kterou disponuje režim, který má
bohatou ideologickou základnu. Mobilizace úzce souvisí s předchozím bodem ideologie
versus mentalita. Ideologicky pevně ukotvené režimy se mohou opřít o podporu širokých vrstev obyvatel, které mohou znamenat významnou hybnou sílu, která dokáže vynést režim k moci nebo ho naopak sesadit. Komunistické režimy si dokázaly s pomocí generálních stávek a obrovských demonstrací vynutit své cíle. Naopak absence ideologie a proměnlivý charakter mentality vede spíše k politické apatii a
rezignaci občanů. Režim se poté neopírá o všeobecnou podporu obyvatelstva a vyskytují se zde tendence nutit občany k poslušnosti. Takovými prostředky bývají nejčastěji teror a vyvolání atmosféry strachu. (Balík – Kubát 2003: 54-56)
Husajnův režim nedisponoval ideologií, která by měla moc mobilizovat masy.
Přirozená mobilizace obyvatelstva byla minimální, na druhé straně však režim nutil
občany k vyjádření podpory a ke vstupu do baasistických spolků. Existovala tedy mobilizace vynucená. Převrat, kterým se baasisté dostali k moci, proběhl bez podpory Iráčanů, kteří se do sesazení prezidenta Árifa nezapojovali. Během vlády však Husajn
pravidelně nutil občany, aby vyjádřili podporu jeho režimu. Pro zdání demokratizace
ustavil prezident v roce 1980 Národní shromáždění. Volby se konaly pravidelně jednou za čtyři roky až do pádu režimu. (Britannica The Book of The Year 1993, 1997, 2001)
Jejich výsledky však nebyly relevantní, protože na kandidátku se nepohodlní opoziční
představitelé nedostali. Zcela výjimečným krokem bylo referendum, které Husajn
vyhlásil v 90. letech, kdy se režim nacházel ve stádiu přitvrzení a mnoha faktory nabýval totalitní charakter. „Na patnáctého října 1995 vyhlásil referendum, v němž mělo osm milionů Iráčanů odpovědět na otázku: „Souhlasíte s tím, že je Saddám Husajn
53
iráckým prezidentem?“… Při plebiscitu se pro Saddáma vyslovilo 99,96 procenta voličů.“ (Coughlin 2003: 321) Z hlediska
ovládnutí
mimopolitické
oblasti
se
Husajn
řídil
vzorem
komunistických režimů, které nutily občany ke vstupu do různých spolků a organizací, řídících jejich volný čas a záliby. Malé děti stejně tak jako jejich rodiče museli
vstupovat do Husajnových organizací a účastnit se různých zasedání a schůzí. Husajn
tímto způsobem vštěpoval baasistickou ideologii malým školákům a vychovával z nich loajální stoupence. (Karsh – Rautsi 1996: 183-184) 7.4. Znaky totalitarismu
Dle tří indikátorů Giovaniho Sartoriho se nyní zaměřím na totalitní znaky, které
Husajnův režim vykazuje. Od roku 1979 docházelo k nárůstu byrokratického aparátu. Množství vyhlášek a zákonů ovlivňovalo denně každého člověka a Husajn tak mohl řídit počínání občanů a kontrolovat jejich loajalitu k režimu. (Britannica The Book of The Year 1997: 433)
Z hlediska dalších ukazatelů totalitarismu splňuje irácký režim mnohá z nich.
Především zde hlavní slovo měl teror, který Husajn využíval nejen proti svým
odpůrcům, ale také k varování a zastrašení občanů, aby se nepříčili vůli vůdce.
Husajnův režim beztrestně vraždil, mučil a obcházel soudní moc. Tvrdé praktiky
využíval Husajn proti menšinám, které požadovaly autonomii a další práva. Několikrát proti nim, mimo bombardování a vojenského zásahu, použil nekonveční zbraně chemického nebo biologického původu, které vyhladily celé vesnice a tisíce lidí v nich.
Základní lidská práva a svobody nebyly v Iráku vůbec dodržovány a každý, kdo je požadoval nebo systém otevřeně kritizoval, byl uvězněn či zabit.
Dalším znakem totalitního systému bývá také agresivní expanzionistická
politika. Husajn vstoupil dvakrát do války proti sousední zemi, v obou případech byl
prvotním agresorem. Husajnovy rychlé a výrazné změny zahraniční orientace jen
dokreslují jeho nevyzpytatelnost a ochotu spolupracovat s kýmkoli, kdo pro něj právě znamená největší užitek a zisk. Touha Husajna po jaderných zbraních znamenala závažnou hrozbu. V případě, že by Irák jaderné zbraně skutečně vyvinul, existovaly vážné obavy, že by je použil ve jménu islámské války proti Západu i za cenu vlastního zničení.
54
8. Závěr
Z předchozí kapitoly jasně vyplývá, že vnitřní klasifikace režimu Saddáma
Husajna není vůbec jednoduchá. Režim se postupem času proměňoval a nabíral střídavě autoritativní a totalitní prvky, po období změkčení přišlo období utužení vůdcovy moci. Nejvýznamnějšími faktory začleňujícími Irák spíše k autoritativním režimům je absence
ideologie - zato typicky proměnlivá mentalita, určitý limitovaný pluralismus a slabost baasistické strany. Naopak totalitní znaky jsou jednoznačně teror doléhající na celou
společnost, kult osobnosti Husajna, agresivní expanzionistická politika a ovládnutí mocenských struktur pouze představiteli vládnoucí skupiny. Irák se za vlády
Saddáma Husajna postupně
měnil
z byrokraticko-
militaristického autoritativního režimu do jiných typů autoritatismů, až nabyl více
totalitní prvky a směřoval k totalitarismu. Saddám Husajn využil a pěstoval kult osobnosti, aby se dostal na nejvyšší post ve státě a přizpůsobil ústavní instituce svým
neomezeným potřebám. Již od uchopení moci v roce 1979 se Husajn snažil docílit
soustředění veškeré moci zákonodárné, výkonné i soudní pouze ve své osobě a politické
odpůrce odstraňoval z vedoucích pozic. Ačkoliv vždy veřejně proklamoval péči o irácký
lid a jeho nejlepší zájmy, neměl s Iráčany slitování a nese odpovědnost za smrt několika tisíc lidí v důsledku hladomoru z nepřijetí humanitární pomoci potravin a léků. Pyšný a
historicky bohatý Irák se pod vedením prezidenta Husajna změnil z rozvojového, vlivného státu ve zničenou, chudou a nerozvinutou zemi. Jediným příslibem Iráčanů do
budoucna jsou bohaté zásoby ropy, kterými irácké území disponuje. Ropné zisky mohou významně pomoci irácké rekonvalescenci a obnově k předtotalitnímu stavu.
Režim Saddáma Husajna byl prokazatelně zločinný. Existuje mnoho důkazů a
svědeckých výpovědí, které usvědčují Husajna ze zločinů proti lidskosti a ze zatajování
počtu a vyvíjení nekonvenčních zbraní. Husajn, jenž sám proklamoval cíl stát se
novodobým Stalinem, má na svědomí přímo i nepřímo smrt mnoha lidí. Spojenecká
koalice zvolila preventivní válku s cílem odstranění potenciálního nebezpečí světovému míru. Husajnův režim padl v krátké době a Saddám se nyní zpovídá ze svých zločinů u
soudu. Iráčané pádem režimu získali svobodu volby, aby se mohli sami rozhodnout, v jakém typy státního zřízení chtějí žít. Vývoj posledních let však ukazuje, že problematika území a štěpící linie jsou natolik závažné, že bude velmi problematické dospět v případě Iráku k mírovému konsensu.
55
9. Seznam použité literatury
• Aron, R.: Demokracie a totalitarismus, Brno, Atlantis 1993.
• Bankowicz, M.: Demokraté a diktátoři, Praha, Eurolex Bohemia 2002.
• Berg-Schlosser, D. – Stammen, T.: Úvod do politické vědy, Praha, Institut pro
středoevropskou kulturu a politiku 2000.
• Balík, S. – Kubát, M.: Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů, Praha,
Dokořán 2004.
• Bell-Fialkoff, A.: Etnické čistky, Praha, Práh 2003.
• Boroumand, L. – Boroumand, R.: Terror, Islam and Democracy, In Journal of
Democracy, Volume 13, Number 2, April 2002, p. 5-20.
• Britannica The Book of The Year 1991, 1992, 1993, 1994, 1995, 1996, 1997, 1998, 1999, 2000, 2001, 2002, 2003; Encyclopaedia Britannica, Chicago.
• Brumberg, D.: Democratization in the Arab World? The Trap of Liberalized Autocracy. In Journal of Democracy, Volume 13, Number 4, October 2002, p. 56-68. • Coughlin, C.: Tajný život Saddáma Husajna, Praha, BB art 2003.
• Farouk-Sluglettová, M. – Sluglett, P.: Irák od roku 1958. Od revoluce k diktatuře,
Praha, Volvox Globator 2003.
• Hloušek, V. – Kopeček, L. (eds.): Demokracie, Brno, Masarykova univerzita Brno
2003.
• Ignatieff, M.: Blood and Belonging, London, Vintage 1994.
• Joch, R: Proč právě Irák. Příčiny a důsledky konfliktu, Praha, Mladá Fronta 2003.
• Karsh, E.: The Iran – Iraq War, 1980-1988, Oxford, Osprey Pub 2002.
• Karsh, E. – Rautsi, I.: Saddám Husajn: Politická biografie, Praha, Melantrich 1996.
• al-Khalil, S. – Makiya, K.: Republic of Fear: Saddam´s Iraq, Londýn, Hutchinson
1989.
• Klein, S.: Nejkrutější diktátoři v dějinách, Frýdek-Místek, Alpress 2004.
• Korn, D. A.: Human Rights in Iraq, New Haven, Yale University Press 1990.
• Kubal, M. – Šulc, F. –Šámalová, B.: Válka o Irák. Očima tří českých reportérů, Praha,
Volvox Globator 2003.
• Laurent, E.: Dynastie Bushů. Válečné tažení proti Iráku, Praha, Euromedia Group
2003.
56
• Lewis, B.: Dějiny Blízkého východu, Praha, Lidové noviny 2002.
• Mangold, T. – Goldberg, J.: A mnoho lidí zemřelo. Pravda o biologických zbraních,
Praha, Themis 2001.
• McDowall, D.: A Modern History of the Kurds, Londýn, I. B. Tauris, 1996.
• Miller, J. – Mylroie, L.: Saddam Hussein and the crisis in the Gulf, New York, Times Books 1990.
• Park, B.: Strategic Location, Political Dislocation: Turkey, The United States, and
Northern Iraq, Meria Journal, roč. XII., 2003.
• Říchová B.: Přehled moderních politologických teorií, Praha, Portál 2000.
• Sayigh, Y.: The Economies of the Arab World: Development since 1945, Londýn,
Croom Helm 1978.
• Souza, C.: Bagdádský špion. Osobní vzpomínky na špionáž a intriky mezi Bagdádem a Londýnem, Praha, Mladá fronta 2005.
• Ternon, Y.: Genocidy XX. století, Praha, Thermis 1997.
• Tripp, Ch.: A Political History of Iraq, Cambridge, Cambridge University Press
2000.
• Woodward, B.: Bushova válka, Praha, BB art 2003.
• Zakaria, F: Budoucnost svobody, Praha, 2003. Internetové zdroje
• stránky Kurdové a Kurdistán (www.kurdove.ecn.cz) • encyklopedie Wikipedia (www.wikipedia.com)
• zprávy Českého rozhlasu o Iráku (www.rozhlas.cz/svet/asie/)
57
