14.3. 2016 Invocavit, 1. neděle postní Žalm pro dnešní neděli: Vzývati mne bude, a vyslyším jej; já s ním budu v ssoužení, vytrhnu a oslavím jej. Dlouhostí dnů jej nasytím, a ukáži jemu spasení své. (Žalm 91,15-16) Píseň: 632 Neskládejte v mocných naději Modlitba: Pane Bože, Ty sám víš, v koho skládáme naději, o co se opíráme. Jak vratké jsou mnohé naše jistoty. Naznačuješ, upozorňuješ, voláš, že bychom se mohli spolehnout na Tebe. Nenutíš nás. Máme svobodu. Občas nám trvá dlouho, než nám to dojde. Začala postní doba. Rádi bychom teď před Velikonocemi víc směřovali k Tobě. Pomoz nám. Dej, ať se umíme ztišit, zastavit, soustředit, vidět to podstatné. Opustit to špatné nebo hloupé a zbytečné. Děkujeme za pozvání. Děkujeme, že můžeme být tady. Buď tady také, prosíme. Mezi námi, v nás. Amen. Čtení: Žalm 25 K tobě, Hospodine, pozvedám svou duši Píseň: 214 Z celého srdce svého Text: Ex 5,1 – 6,1 Kázání Až nám naskakuje husí kůže z podobnosti s mnoha dalšími diktátorskými režimy a praktikami. Bohorovný vládce, který nad sebou už nikoho nemá. Žádný bůh, žádná Pravda Páně. Člověk je mírou věcí. Člověk mocný prosazuje svou vůli. A člověk bezmocný si zvykne na svou bezmoc a otroctví. Rabi Chanoch z Alexandru řekl, že „vyhnanství Izraele spočívalo vlastně v tom, že si na ně už zvykli a naučili se ho snášet. Takový lid mohl být zachráněn jen zázrakem“. Včera večer jsme tady s dětmi četli knížku Na arše v šest. Píše 1
se tam, že Hospodin má příšerně dobré oči, příšerně dobré uši, příšerně dobrou paměť... Toto tvrzení je opřeno o Bibli a snad odráží i naši zkušenost. A je možné (a dobré) ho vnímat pozitivně i negativně. Hospodin viděl strádání otroků v Egyptě, slyšel jejich úpění, dočkají se pomoci. Zároveň vidí, slyší a uchovává v paměti i to zlé, faraona, který s lidmi jedná jak s věcmi, otrokům nenechá ani den volna. Vidí a slyší nás (práce s obrazovými kartami – oko, ucho, vykřičník). Ví o nás to dobré i to zlé. Hospodin slyšel úpění otroků a zavolal Mojžíše, aby vyvedl lid. Jsem, který jsem – se ozvalo z hořícího keře. Jsem to já, Bůh s dobrou pamětí, na kterého je spolehnutí, který se nebude měnit v čase, bude s tebou. Mojžíšovi se nechce. Už kdysi se angažoval ve prospěch bitého otroka a pak musel utéct. Není výmluvný... Máš bratra Árona, půjdete spolu. Taky se nám do různých věcí nechce. Zbabělost prohlašujeme za rozvážnost. A Mojžíšovi se to ještě mnohokrát vrátí. Teď v Egyptě a pak během cesty pouští bude v presu mezi Hospodinem a lidem. K svobodě je dlouhé putování. Cesta z Egypta bolí. Proto se nám nechce opouštět naše malé (i velké) egypty, závislosti, hříchy, špatné cesty... Když nás tam navíc drží mocný faraon zvyku, času, „statu quo“, (tzv.) ohledu na druhé. Ale přece jen jdou Mojžíš s Áronem za faraonem. „Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Propusť můj lid, ať mi v poušti slaví slavnost.“ Mojžíš s Áronem nemluví jen za sebe, nepřicházejí s lidským požadavkem, nejsou (třeba volení) zástupci lidu. Poslal je Hospodin. (Je tam krásná věta: Potkal se s námi Bůh Hebrejů...) Takto jednají proroci. Hospodin je posílá vyřídit lidem svou vůli, své slovo. „Hospodin?! Toho neznám. A lid nepropustím.“ rozčílí se farao. Farao vysloví otázku „kdo je Hospodin?“, ale je to otázka jen řečnická, možná rovnou vyslovená posměšným tónem. Tady v Egyptě jsem nejvyšším vládcem já. Zastupuji naše egyptské bohy. Spor s faraonem je spor náboženský, spor o to, kdo je Bůh. Kdo je tady (v Egyptě) bůh/Bůh. 2
Přemýšlím, zda se od sebe dá oddělit svoboda náboženská a svoboda „obecně lidská“. Izraelci se postupem času stali v Egyptě otroky. Dělají cihly, pracují 7 dní v týdnu, jakmile zvednou hlavu (k nadechnutí, k narovnání, k Bohu?), srazí je důtky egyptských dozorců. Souvisí svoboda lidská se svobodou náboženskou? Přinejmenším farao si to tak myslí. Náboženství odvádí lidi od práce, zdržuje. Nakonec, kdyby přestali jeden den pracovat (farao použije slovo šabat, které znamená přestat), ještě by měli roupy... moc by přemýšleli o svém údělu, o určení člověka, došlo by jim, že normální je být svobodný. Farao potřebuje na práci stroje. Farao není hloupý. (ano, je mu jasné, že odchod do pouště má být odchodem z Egypta) Tuší, že umožnit bohoslužbu znamená dát svobodu myslet. A tak se šrouby otroctví utahují. Žádný svátek v poušti. Žádná přestávka, žádný šabat. Dřít budete, až se z vás bude kouřit. A slámu si najděte sami. Však vás to přejde. Faraonovi poháněči to svým krutým způsobem tlumočí lidem. Mají své metody, taky využití izraelských předáků. Sami musí nutit své lidi k tvrdé práci. Už to dál nejde, jdou z faraonem. Nemůžeme plnit normy, když sami musíme běhat a shánět slámu do cihel! Farao nesleví. Jste lenoši líní. Ještě slavit Hospodina byste chtěli. Svým jednáním se farao Hospodinu vysmívá. Však se podívejte na toho svého boha... Nechal vás v tom otročení, tady jsem vládcem já, copak vám to není jasné? Venku Izraelci narazí na Mojžíše s Áronem. Zlomení, nešťastní se na ty dva oboří. Podívejte, co jste zavinili! To vy za to můžete! Naši pověst jste pošpinili. Měli jste to nechat, jak to bylo. Otročili jsme, na Pána Boha neměli čas, ale teď je to mnohem horší. Z deště pod okap jste nás vyvedli. (Podobná obvinění bude Mojžíš slyšet ještě hodněkrát. Až se bude na poušti vzpomínat na egyptské hrnce plné masa...) Mojžíš se nesnaží nic vysvětlovat. Sám je váhavý a nešťastný. Ale aspoň ví, kam se obrátit. Navrátit. Udělat otočku. Mojžíš je prostředník. Mluví s lidmi, otočený k nim, naslouchající, vidí jejich trápení, slyší nářek, soucítí. A když to všechno vyslechne, nepropadne 3
úplně zoufalství, ale otočí se. Panovníku, proč!? K čemu?! K čemu dopouštíš to zlo, k čemu jsi mě poslal? Vždyť to vše spěje k horšímu. Dvě zásadní otázky, dvě zásadní proč (hebr. lámá – k čemu). K čemu to zlo (má nějaký smysl?) a k čemu já (jaká je teď moje role?). Dobrý krok ve chvíli zoufalství: zastavit, otočit se, přemýšlet, ptát se. Má to nějaký smysl? Je to k něčemu? Chceš mi tím, Pane Bože, něco ukázat? Jsi v tom se mnou? Jaký je teď můj úkol? Mojžíš volá, modlí se: A ty svůj lid stále nevysvobozuješ. Uvidíš, Mojžíši, ujistí ho Hospodin. Donutím faraona lid propustit. Ale bude to ještě dlouhá cesta. Žádné mávnutí kouzelného proutku. Aby to bylo jasné faraonovi, Egypťanům i vám Izraelcům. Stále se budete ke zkušenosti exodu vracet. Bude to zásadní příběh vysvobození. Naděje pro všechna příští otroctví. Být věřící nezaručuje snadný život. naopak nám víra některé věci nebo rozhodnutí zesložití. Ale dává žít s nadějí na exodus. Vyjití z otroctví, povolání do svobody. Dnes je první neděle postní. Můžeme vidět půst jako pozvání k exodu. Čas uvědomit si, čemu otročíme, co nás svazuje, a nechat se z toho vyvést ven. Taky je to čas slyšet nářek druhých a přiměřeně odpovědět. Být otočen k lidem i k Pánu Bohu. Nebýt hluchý, slepý, němý. Pane Bože, i nám nabízíš vysvobození, děkujeme. Píseň: Žalm 25 K tobě duši pozdvihuji Vyznání vin, slovo milosti K Tobě duše pozdvihujeme, Pane. Myslíme na to, co nás zotročuje. Sami jsme se do mnohého zapletli, nechali se svázat hříchem, zlobou, pýchou. Vybrali si snazší než dobrou cestu. Prosíme, odpusť nám to, pomoz nám z toho ven. Je nám líto, že jsme někomu ublížili, nepomohli, byli lhostejní, málo poslouchali, umlčeli soucit a svědomí, přehlušili Tvůj hlas. Rezignovali na hledáni pravdy. Myslíme na to... kdo si uvědomujete své viny i slabosti a je vám jich líto, vyznejte nahlas: prosím o odpuštění.
4
Pane Bože, věříme, že Tvoje oči nás dobře vidí a uši dobře slyší, máme z toho trochu strach, ale věříme, že Tvoje láska je větší než hněv. Troufale se na Tebe obracíme s prosbami o odpuštění. Na Tvou lásku spoléháme. Pán Ježíš ji ukazoval během života a dokázal ji až do konce. Věříme, že díky němu nám odpouštíš. Kdo věříte v Boží lásku a odpuštění, vyznejte: věřím. Tají se nám dech, když si uvědomíme, co je z nás odpuštěním sňato. Chceme být také tak velkorysí, chceme také odpustit, nehněvat se, i na ty kdo nám opravdu ublížili. Prosíme, pomoz nám, Pane Bože. Kdo chcete odpustit těm, kdo vám ublížili, vyznejte: s pomocí Boží odpouštím. Přijměte slovo milosti: Hospodin odpouští tobě všechny nepravosti, uzdravuje všechny nemoci tvé, vysvobozuje od zahynutí život tvůj. Amen. (Žalm 103,34) Píseň: 605 My vyznáváme (místo AVV) Večeře Páně ohlášky, sbírka postní sbírka: diakonie podporuje uprchlický tábor v severním Iráku (800 rodin v táboře Daudia a 9 tisíc žáků ve 12 školách - hygienické balíčky na 1 rok , více o tom na webu (www.postnisbirka.diakonie.cz), také se můžete podívat na krátká videa a fotografie dnes po bohoslužbách) výtěžek z prodeje polévky bude na tuto sbírku Píseň: Svítá 344 přímluvná modlitba k postní sbírce modllitba Rut Kučerové: Milý Bože, prosíme, naplňuj nás svou láskou, abychom našli v sobě sílu a odvahu přijímat a milovat druhé lidi. Ty, z kterých máme strach, protože je 5
neznáme. Prosíme, přitahuj nás k sobě, abychom se neztratili sobě navzájem i tobě. Abychom věděli, že máme své pevné místo na zemi. A že místo k životu můžeme přát i druhým lidem. Prosíme, buď naším hostem. Ubytuj se v nás. Abychom nezůstávali opuštěni. Abychom zvali hosty do svého života, jako kdybys to byl ty. Prosíme, buď naším světlem. Ať nám svítí na cestu a zahřívá nás. Ať jej můžeme odrážet do temných a chladných zákoutí našeho světa, a tak náš svět tebou prozařovat. Chtěli bychom čerpat sílu z tebe, jako křehké výhonky z mohutného kmene. Chtěli bychom ti být nablízku. A moc ti děkujeme, že nás každého vidíš jako obraz, který je zarámovaný ve zlatém rámu. A že se i na sebe navzájem můžeme tak dívat. Na druhé lidi. Ve zlatém rámu..... Amen Poslání: „V Boha doufám, nebojím se, co mi může udělat člověk?“ (Ž 56,12) Požehnání: Hospodin tě povede neustále, bude tě sytit i v krajinách vyprahlých, zdatnost dodá tvým kostem; budeš jako zahrada zavlažovaná, jako vodní zřídlo, jemuž se vody neztrácejí. (Iz 58,11) Píseň: 700 Pane Bože všemohoucí
6
