interview
Literární noviny Příloha 1/2017 3 Jakub Bažant: Sport není od politiky oddělen 4 Busajna Šaaban: Evropským politikům se už jen smějeme 6 Tomáš Holub: Když zemře naděje, tak zemře člověk
Tereza Brdečková
Cítím potřebu vrátit se k tradici české ilustrace
FOTO: Mona Martinů
Petr Nagy
Tereza Brdečková
Co vás přimělo napsat román zasazený do rudolfinské Prahy a soudobých Benátek? Je to téma benátských zrcadel, zabývám se jím celý život. Prvně jsem ho použila v novele Jan Richard Rejška od Stříbra, ta se odehrává o něco později než Serafina. Výroba zrcadel byla předmětem státního tajemství a zrcadláři nesměli opustit Republiku. Pokud to udělali, Benátčané za nimi vyslali nájemné vrahy a zničili celou jejich rodinu. Sama Serafina, tajemná postava s mnohočetnou identitou a záhadným původem, je ale plodem spolupráce s bývalým šéfem Novy Adrianem Sarbu, který si na to téma u mne kdysi objednal scénář. Jak se vůbec díváte na rozporuplnou postavu císaře Rudolfa II. a jeho místo v českých dějinách? Kromě kouzel odpovídá v knize všechno historické skutečnosti. Vycházím z pojetí, které zastá-
Spisovatelka, scenáristka, překladatelka a publicistka Tereza Brdečková (*1957) patří bezpochyby k nejviditelnějším ženským osobnostem české kulturní scény. Absolventka střihové skladby na FAMU patřila řadu let k hlavním tvůrcům Febiofestu, působila jako filmová kritička a kulturní redaktorka, pro ČT připravovala s režisérem Zdeňkem Tycem pořad Ještě jsem tady, který se dočkal i knižní podoby. Její literární tvorba zahrnuje vedle několika scénářů či knihy fejetonů i povídkový soubor Listy Markétě a několik románů – Šahrazád a král, Učitel dějepisu, Toyen, Slepé mapy a Alhambra. Její nový román nese název Zrcadlo Serafina a vyšel v nakladatelství Limonádový Joe, které provozuje se svým manželem, písničkářem, básníkem a předsedou českého PEN klubu Jiřím Dědečkem.
vá Eliška Fučíková a koneckonců i Josef Janáček. Rudolf byl tolerantní a velkorysý panovník, nad jehož mentálním zdravím se postupně stahovala mračna. Jeho utrpení jej dovedlo ke ztrátě smyslu pro realitu, nicméně toho pozitivního po něm zůstalo mnoho. Praha se za jeho vlády stala kosmopolitní evropskou metropolí, kde vědci i umělci nacházeli útočiště nejen před nouzí, ale hlavně před inkvizicí. Rudolfův Majestát, v němž uděluje svobodu víry, byl bezprecedentní, kromě toho obdivoval židovskou vzdělanost a zval židovské učence na Hrad. Měl velmi moderní představu o vládnutí, jenže tu byla na jedné straně jeho choroba a na straně druhé celoevropské řinčení zbraněmi, turecké vpády a obrovská chuť válčit.
Většinu stěžejních úloh jste ve svém příběhu svěřila dnes spíše neznámým, leč skutečným historickým postavám
Autorkou ilustrace je Helena Wernischová.
(vypravěčem je francouzský diplomat Jacques Esprinchard, jedním z hrdinů brusič drahých kamenů Ottavio Miseroni), v epizodních rolích se zase objevují Tycho Brahe a Johannes Kepler. Odkud jste čerpala potřebná fakta? Mají svůj reálný předobraz i hlavní hrdinka Serafina a ústřední zlosyn Ariosto Grimani? Serafina a padouch Grimani jsou vymyšlení a odráží se v nich hlavně moje dětská vášeň pro Ale-
xandra Dumase. Ostatně právě Dumas je historicky velmi věrný, pokud jde o slavné postavy a dobové pozadí. Měl ovšem na práci s prameny své lidi. Když si taková fakta dnes nacházím a ověřuji já, studuji opravdu všechny seriózní materiály v nejrůznějších jazycích. Začala jsem kdysi o Keplerovi psát román, ale nějak jsem uvízla na písku, a pak s tím přišel kdekdo. Za nejlepší zdroj k němu (a že jich je celá řada) považuji monografii
2
Serafina je nucena vydávat se dočasně za muže, aby její neobyčejné schopnosti a na tehdejší dobu neobvyklé (čti mužské) zájmy nepřitahovaly příliš velkou pozornost církve a lidí vůbec. Neodrážejí se v tom částečně vaše zkušenosti z práce pro televizi, film či noviny? Je otázka, jestli Serafině vadí být mužem. Já se domnívám, že ji těší být jaksi obojetná a klouzat z jednoho do druhého. Osobně jsem se nikdy nesnažila za muže vydávat, ba ani se jako muž chovat. Ovšem pravda je, že lidé se i dnes někdy diví, když ženy mluví pregnantně a logicky o věcech, které je zajímají, všelijak se ošívají nebo dotyčnou nějak diskvalifikují, aby ji umlčeli. Možná jsem nebyla v životě dost diplomatická. Takže nějaká má zkušenost se tam určitě odráží. Celé vyprávění je stylizováno jako Esprinchardovy paměti. O vzpomínkách se tu pak říká, že jsou pro potěšení, pro děti, pro zlost – a někdy se ani nerodí ze skutečnosti, pouze z představ. Máte nějaké oblíbence, pokud jde o žánr memoárů? Miluji staré memoáry obecně, protože ráda cestuji do minulosti. A dvorské francouzské memoáry
zvlášť. Není divu, že právě tahle literatura Alexandra Dumase zásadně ovlivnila. Memoáry francouzských dvořanů mají jednoduchý, elegantní jazyk, jsou živé a zábavné, protože takoví museli být jejich autoři, aby ve svém žánru obstáli. Hlavně nenudit! Ten jazyk jsem si pro knížku vypůjčila. Především jsou paměti klíčem ke skutečnému pochopení historických epoch, protože výčtem dat a panovníků své historické vědomí nezachráníme. A samozřejmě obsahují historky, které se nedají vymyslet. Osobně doporučuji četbu zkrácených Saint-Simonových pamětí s názvem Za slunečního krále. Těžko se to shání.
Výraznou úlohu v knize hraje výtvarná složka. Jak probíhala spolupráce s ilustrátorkou Helenou Wernischovou, bývalou manželkou básníka Ivana Wernische, kterou jste si kdysi pozvala do svého pořadu? Osobně považuji její ilustrace za velmi zdařilé, konvenující vašemu příběhu svým rozkročením mezi tajemností Huga Steiner-Praga (mj. ilustrátora Meyrinkova Golema) a hravostí nedávno zesnulého Adolfa Borna. S Hugem Steinerem máte úplně pravdu, teď jsem ty původní ilustrace ke Golemovi viděla v Berlíně. Sleduji paní Wernischovou už dlouho, fascinovaly mne její obrázky k Cílkově knize Borgesův svět. Serafina by nesnesla realistickou ilustraci, ale zase by mi vadily fantastické obrázky, kde výtvarník prosazuje vlastní osobnost násilím. Založili jsme před třemi lety rodinné
foto: Limonádový Joe
Zdeňka Horského. Pak přijde úžasný okamžik, kdy se věci pravdivé a vymyšlené propojí. Třeba scéna, kdy císař vyhání kapucíny, protože jejich zvony ruší vědce v práci, je skutečná. Zajímavé ale bylo, že si „sedla“ svým rokem přesně na místo, kde jsem ji v knize potřebovala mít.
interview
nakladatelství Limonádový Joe, které slouží i k vydávání našich vlastních knih, tedy Jiřího Dědečka a mých. Já myslím v obrazech, cítím proto potřebu vrátit se k tradici české ilustrace tak, jak se s ní pracovalo dříve, což samozřejmě z pozice „pouhého“ autora nešlo. Ilustrace k Serafině vznikaly tři roky, něco jsme ztratily, něco vyhodily a několik obrázků nakreslila Helena dávno předtím, než Serafina vznikla. Její kresby jsou zvláštním způsobem otevřené textu. To není tak jednoduché. Ilustrace není jen kreslení obrázků podle textové předlohy, jde o vystižení ducha, jazyka. Myslím, že Helena a já máme stejný vztah k jistému druhu tajemství.
Ve svých knižně vydaných fejetonech (Nebezpečí, jaké je tvé jméno?, 2005) jste kritizovala tehdejší nekoncepčnost a nedostatečnost podpory české kultury. Jak hodnotíte současný stav?
Literární noviny
Ta podpora ze strany státu je o něco větší v tom smyslu, že fungují lépe všelijaké grantové komise, to cítím hlavně na podpoře filmové literatury, kterou vydáváme. Polepšil si film, protože Fond kinematografie má konečně státní podporu a je samostatný. Zoufale je na tom vážná hudba, sama vím, jak s tím zápasí dcera Viktorie, která provozuje barokní soubor. Strašná je také situace muzejí, galerií, knihoven. Cesta po pražských památkách a muzejích přijde rodinu na víc peněz než zájezd do Chorvatska. V programu ministerstva i vlády přitom stojí už řadu let, že se v Národní galerii i jinde zavedou dny bez vstupného, jako je tomu skoro všude. Pokud jde o literaturu, peněz na podporu knih je strašně málo a perou se o ně smečky vzájemně spřízněných subjektů. Na druhou stranu, nesváděla bych to pouze na stát. Mnozí nakladatelé nejsou ochotni slušně se vyrovnat s autory, grafiky, ilustrátory či překladateli, takže se jim daří umořit dovednosti, které tu záhadně a plně kvetou. Nevěřím, že by tohle změnily vyšší dotace. Když je někdo lakomec, tak si cestu jak škrtit vždycky najde.
Psala jste rovněž o problematice českého vlastenectví, které se zvrhlo v hledání nepřítele: „Není-li totiž cizáků, není ani českých vlastenců.“ Co potom říkáte na dnešní rozmach nacionalismu a otevřené nepřátelství vůči imigratům? To je samozřejmě zoufalé, darmo mluvit, musím ale říci, že nás Čechy nepokládám za tak velké rasisty, nacionalisty a xenofoby,
jak to v médiích vypadá. Nečekám, že to tu někdy bude jiné, lidé u nás jsou spíše konzervativní a bojí se každé změny. Já i moje děti se cítíme více jako Evropané než jako Češi a za současného stavu věcí to není problém, je to naopak dobře. Jenže to se může změnit. Mě děsí politický rozměr celé věci. To, že politici staví před lidi strašáka islámu a migrace, což jsou u nás nepodstatná témata, jelikož k nám nikdo nechce, zakrývá důležitější věci: nebezpečí hrozící ze strany Ruska či rozprodej Čech Číně. Skutečný nepřítel je dnes politický cynismus nově zvolených pánů a lidi jsou proti němu naprosto bezbranní.
V roce 2013 jste společně s Janem Šulcem napsala monografii Jiří Brdečka, která je věnována tvorbě vašeho otce, filmového scenáristy a režiséra Jiřího Brdečky (1917–1982), a jejíž anglická verze nazvaná Life-Animation-Magic vyšla loni. K oběma podobám monografie přihlížela Asociace režisérů a scenáristů v audiovizi (ARAS), když se letos rozhodla udělit svou výroční cenu souboru Brdečkových animovaných snímků na DVD. Plánujete nějakou další připomínku svého otce, od jehož narození v příštím roce uplyne rovných sto let? S režisérem Miroslavem Jankem teď připravujeme velký dokument o Jiřím Brdečkovi určený do kin, hotový bude na podzim. A od listopadu 2017 bude na Chvalském zámku velká otcova celoživotní výstava. Taky chystám turné po českých centrech s otco-
Příloha 1/2017
vou animací. Je úžasné, jak nám všichni v těch aktivitách pomáhají a že všude máme otevřené dveře. Otec neměl lehký život a já doufám, že to všechno odněkud nějak cítí – zanechal toho po sobě víc, než si sám myslel, a žije to samo od sebe, stačilo tomu jen trochu pomoci.
Podle vašeho scénáře, při jehož psaní jste vycházela z pamětí svého otce, nyní vzniká v České televizi šestidílný seriál Bohéma, který zachytí osudy několika prvorepublikových hvězd stříbrného plátna za druhé světové války a po ní. Jak se vám spolupracuje s režisérem Robertem Sedláčkem a co říkáte na obsazení hlavních rolí (např. Vladimír Javorský jako V. Burian, David Novotný jako J. Marvan, Saša Rašilov jako O. Nový)? Bohéma začíná v ČT od ledna a mapuje svět českých filmařů a herců mezi lety 1938 až 1953, všechny ty zrady, prohry, paradoxy, a proč k nim došlo. Je to rozsáhlý a drahý projekt, vlastně šest celovečerních filmů, a věnovala jsem tomu tři roky intenzivní práce. Herci jsou mnohem lepší, než jsme počítali – stará herecká garda, o níž vyprávíme, se vyznačovala takovou mírou charismatu a profesionality, že se to těžko opakuje. Ale všichni se do toho položili s odvahou a vášní, což přineslo své výsledky. Ostatně Robert Sedláček prokázal už v Českém století, že je u nás, co se týče práce s herci, jednička. Dělat s ním je samozřejmě trochu jako chovat tygra v obýváku, ale máme se rádi a doufáme v další spolupráci.
inzerce
Seznamy škol a oborů
DARUJTE PŘEDPLATNÉ ČASOPISU
a dárek dostanete vy – oblíbenou stolní hru
pro školní rok 2017/18
v Učitelských novinách NATIONAL GEOGRAPHIC
Vše přehledně a na jednom místě ve speciálních vydáních UN:
PROSINEC 2016
LISTOPAD 2016
Vysoké školy
P U T I N OVA G E N E R AC E – J A K É C H C E R U S KO
UN č. 41–42/2016, cena 78 Kč
HRANICKÁ PROPAST • MARS • CHOBOTNICE • ON-LINE GENERACE V PŘÍRODĚ • ŠRÍ LANKA
Přehled všech vysokých škol v ČR, jejich fakult, studijních programů a oborů, informace o přijímacím řízení a přihláškách, dny otevřených dveří atd.
Střední školy a VOŠ UN č. 43–44/2016, cena 78 Kč
Přehled škol a jejich studijních programů a oborů
SÍL A VÍRY MŮŽEME SE ZÁZRAČNĚ UZDRAVIT ?
Objednávejte: www.ucitelskenoviny.cz
[email protected] Učitelské noviny, Ostrovní 30, 110 00 Praha 1 Speciální čísla se seznamy škol koupíte i osobně v redakci UN (po–pá 9 –16 h) eny založ
1883
učitelské noviny týdeník pro učitele a přátele školy
VÁNOČNÍ PŘEDPLATNÉ JEN 899 KČ
Učitelské noviny každé úterý (kromě prázdnin) přináší úplný přehled o dění ve školství. Rozhovory, analýzy, reportáže, komentáře, názory expertů, poradny, informace ze zahraničí i bezprostřední zkušenosti škol, to vše na 32 barevných stranách.
Předplatné objednávejte na telefonu 272 015 015, e-mailem
[email protected] nebo na
www.predplatneNG.cz Nabídka platí pro nové předplatitele a objednávky obdržené do 31. 12. 2016. Akce se vztahuje pouze na ČR. Kompletní podmínky předplatného najdete na mojepredplatne.denik.cz/casopisy-zdroj/obchodni-podminky-casopisy.html. Dárkový certifikát si stáhnete na www.predplatneNG.cz.
Objednávka předplatného: Česká pošta – Postservis bezplatná tel. linka: 800 300 302 fax: 284 011 847 •
[email protected] Seznamy a predplatne LtN rijen.indd 1
12.12.16 10:59
crossy_12_16.indd 13
22.11.16 14:43
Literární noviny
Příloha 1/2017
3
interview
Jakub Bažant
Sport není od politiky oddělen Vystudoval Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy, poté začal pracovat v tehdejší Hlavní redakci tělovýchovy a motorismu, jednoduše ve sportu Československé televize. Na svém kontě měl již předchozí praxi v novinách. Jak sám říká, formovaly jej maminka, dále bývalá herečka, nejhodnější babička a náčelnice Sokola v Semilech v jedné osobě, a také pak koníčky jako hudba a herectví. Vladimír Franta U sportu tělo pracuje na maximum. Vypadá to, že myšlení zaostává za reflexy. Třeba brankář při pokutovém kopu: ve 28 ze 100 případů by prý udělal dobře, kdyby v brance stál a „nic nedělal“. S tím brankářem to není úplně ideální příklad, odpověď je už v otázce. Když se někam vrhne, má více než sedmdesátiprocentní šanci, že pokutový kop chytne nebo vyrazí. Moc následovníků dloubáčku Antonína Panenky do prostředku branky ve finále ME 1976 totiž nenajdeme. Nic na tom nemění ani zjištění nizozemských vědců, že i nejrychlejší brankář doletí k tyči robinsonádou za sekundu a míč s rychlostí zhruba 80 kilometrů za hodinu překročí brankovou čáru za méně než půl sekundy. Proto je zřejmé, že „není čas přemýšlet, kdo je kdo“, brankář to musí risknout. Převaha reflexní reakce nad myšlením v zátěži soutěžního výkonu přece ale není nic degradujícího. Jde o to, aby sportovec byl na tyto situace maximálně dobře připraven. Přemýšlení o detailech ve fyzickém i mentálním tréninku odlišuje nejlepší od průměrných. Myslím, že díky své dlouholeté komentátorské zkušenosti mohu říct, že bez vysokého intelektu a promyšlené přípravy většinou není možné dosáhnout stabilně mimořádných výkonů. Sportovci jsou dnes na hranici možností. Budeme čelit faktu, že začneme soutěžit s minulými výkony? Běží ještě sprinter nebo jeho speciální boty? Podává výkon upravená strava, preparáty? Existující rekordy má asi jen málokdo šanci překonat. Za všechny uveďme například oštěpařský rekord Jana Železného 98,48 (1996) nebo čas Jarmily Kratochvílové v běhu na 800 metrů 1:53,28 (1981). Jenže sláva a peníze nejsou jen za rekordy, mohou být i za průměrný výkon, když prostě vyhrajete velkou medaili. A tak někteří neodolají a sáhnou tu po preparátu, tu si vytvoří vysokohorské prostředí v takzvaném alpském stanu nebo na sebe navlečou speciální plavky či skokanské kombinézy. A v posledních dvou zmiňovaných sportech nastal po zákazech opravdu výsledkový návrat do minulosti. Je sport politika? Během olympiády v Soči se média zaměřovala na sportovní výkony jakoby druhotně. Proč se sportovcům z Ruska zakázal start v Riu na poslední chvíli? Sport není a podle mě nikdy nebyl od politiky oddělen, jak si asi přál zakladatel novodobých olympijských her Pierre de Coubertin. V minulosti je více pří-
vu k fair play ve sportu i v životě je jedním z klíčových prvků, který postupem času může zlepšit stav naší společnosti, její duševní i fyzické zdraví.
FOTO: česká televize
Během jakých komentování jste byl nejvíce zaskočen, překvapen? Snad bych zmínil šestihodinové komentování daviscupového utkání v Praze na Štvanici. Jednou mě vyzval k dotazu na tiskové konferenci k basketbalovému McDonald´s legendární Michael Jordan. Ale opravdu si velice vážím setkání se sportovci, kteří se dokázali prosadit ve světové konkurenci a neuzavřeli se do své „zlaté skořápky“. Považuji za životní štěstí, že mi osud něco podobného umožnil a děkuji za to.
kladů, kdy se ideologie a politika prezentovaly skrze sport. Třeba nacismus a berlínská olympiáda 1936; komunismus a státem organizovaný a utajovaný doping, aby výsledky ukázaly převahu „tábora míru a socialismu“. Bojkoty olympijských her od Montrealu 1976, přes Los Angeles 1984 po Moskvu 1980. Naposledy prolínání politiky a sportu dokumentují obavy organizátorů kandidatury Los Angeles na OH 2024, kteří otevřeně podporovali prezidentskou kandidaturu Hillary Clintonové a teď se obávají, co Donald Trump udělá. Případ paušálních sankcí vůči ruským olympionikům a paralympionikům na poslední chvíli je ukázkou bezradnosti MOV, Mezinárodního paralympijského výboru, WADA a světového sportovního společenství vůbec. Tresty všem reprezentantům jedné země, místo konkrétním jedincům či skupinám chyceným při zakázaném dopingu, jsou absurdní. S fair play to nemá nic společného. Světová antidopingová agentura WADA chtěla potrestat systém organizovaného dopingu, ale nezabývala se absencí své vnitřní kontroly, kvůli které v moskevské laboratoři mohlo dojít k tak skandálnímu porušování všech pravidel. Kromě zdravých raději potrestala i handicapované sportovce, z nichž někteří se přenesli
přes své postižení a limity právě s vidinou startu v Riu. A pár týdnů nato je pořadatelství MS v biatlonu přiděleno ruské Ťumeni. Tak co si má sportovní fanda o tom všem myslet?
Co říkáte na sport a korupci? Mám na mysli dopředu rozhodnuté zápasy… S předem dohodnutými výsledky a sázkami je to jako s dopingem. Je to realita, která zřejmě nikdy nezmizí, ale společnost a sport s nimi nemohou přestat nikdy bojovat. V žádném případě je nechci relativizovat, ale upřímně řečeno, „cinknutý“ výsledek v nějaké sportovní soutěži nenadělá nikdy takovou škodu jako „cinknutý“ předseda Mezinárodní fotbalové federace nebo jako obří úplatky při kandidatuře měst pro pořádání olympijských her. To aby se hrabě Coubertin v hrobě obrátil. Mohl byste připomenout zlomené osudy sportovců, kteří litovali svého civilního života „proteklého mezi prsty“? Rozbíjí sport manželství či je naopak stmeluje? Sport může život silně ovlivnit, ale absolutní moc nemá. Vždycky také velmi záleží na výchově, charakteru, vůli a síle osobnosti každého vrcholového sportovce. Podle amerického dokumen-
PhDr. Jakub Bažant (*1958) je dlouholetým pracovníkem České televize, v současnosti pracuje v Redakci sportu ČT jako vedoucí dramaturg a komentátor. V roce 1982 absolvoval na Karlově univerzitě v Praze. Poté začal pracovat ještě v Československé televizi ve zpravodajství; moderoval například sportovní část Televizních novin či Aktualit. Dramaturgicky a moderátorsky se podílel na pořadech jako Studio sport, V záři pěti kruhů, Time:out, Basketmanie... Na svém kontě má přes 2000 komentovaných přenosů, více než 600 uváděných zpravodajských pořadů či na 1500 natočených reportáží. Věnuje se také dokumentární tvorbě a psaní knih, v neposlední řadě pak i charitativní činnosti. Nejdelší přímý přenos, který komentoval, trval 6, 5 hodiny. Sám hraje aktivně basketball. V minulosti byl několikrát nominován na cenu Tý-Tý pro sportovního moderátora.
tu Broke až 60 procent hráčů NBA do 5 let po skončení kariéry zkrachuje a rozvodovost hvězd NBA, MBL a NFL je prý daleko vyšší než u ostatní americké populace. Jenže naproti tomu máme příklady bývalých sportovců, kteří se stali úspěšnými lékaři, právníky atd. Třeba dvojnásobný olympijský vítěz v kanoistice (1948, 1952) Josef Holeček uměl čtyři jazyky, dokázal vyrábět lodě, trénovat druhé a 30 let byl uznávaným pracovníkem v zahraničním obchodě. A manželství Květy (3 olympijské medaile) a Zdeňka (2 olympijské medaile) Peckových? Drží pevně přes tři desetiletí.
Budeme se bát chodit na stadiony kvůli demografickým změnám v Evropě? Pomůže TV? Nemyslím si, že by to mělo nastat kvůli demografické situaci v Evropě a nebezpečí, které znamenají fanouškovští ultras, se ve většině zemí podařilo eliminovat. Komerční televize tu není od toho, aby pomáhala. Veřejnoprávní televize a rozhlas mohou sportu prospět pravdivým informováním o negativních souvislostech a daleko častějším poukazováním na pozitivní jevy, hlavně morální postoje reprezentantů a funkcionářů a zejména pak fair play. Podle mého názoru větší péče o výcho-
Jak vypadá další život lidí, kteří se cele oddávali sportu a pak přišel „civil“? Na to podle mě neexistuje obecná a univerzální odpověď. Záleží na tom, o jaký jde sport, kolik si sportovec vydělal do té doby, jak je vychován, jaké má vzdělání, jak přemýšlel o své budoucnosti, jaké má zázemí atd. Televize, film, rozhlas hrají klíčovou roli při mediaci sportovních událostí. Co je na tom lákavého? Domnívám se, že máloco je tak ideálním tématem pro přímý televizní přenos jako sport. Přírodní katastrofy, válečné konflikty, volební výsledky? Ano, to všechno může být nepředvídatelné, a tudíž pro někoho atraktivní. Ale nepředvídatelnost a vesměs pozitivní emoce k tomu, pokud se dodržují pravidla a zásady fair play, přináší především sport. A v tom je jeho půvab. Vzpomínám si, jak jste utíkal do studia a pak komentoval Heidemarie Bártovou-Greckou. To byl přece také výkon, nebo ne? Na ten únorový pátek roku 1991, kdy jsem doběhl do studia hlavní zpravodajské relace a pak to neudýchal, nikdy nezapomenu. Mimochodem, zcela namístě jsem za to dostal velkou srážku z platu. Ale na druhou stranu nezapomenu ani na mnohá vyjádření podpory, která mě vynesla na přední místa ankety Týtý. Jinak jsem pracoval na 11 olympijských a 7 paralympijských hrách. Velkou radost mám z toho, že jsme s Jiřím Závozdou zpracovali kroniku historie českého basketbalu s názvem Nebáli se své odvahy. V poslední době velké množství energie věnuji charitativnímu spolku Každý koš pomáhá. Autor je publicista.
4
interview
Literární noviny
Příloha 1/2017
Busajna Šaaban
foto: Tereza Spencerová
Evropským politikům se už jen smějeme
S jejími názory člověk souhlasit může, ale samozřejmě nemusí, přesto nabízejí důležitý vhled do myšlení nejen nejvyšších pater syrského státu, ale i do budoucnosti Blízkého východu jako celku. Tak ji hodnotí i západní média, pro něž je Busajna Šaaban, hlavní poradkyně Bašára Asada, na jedné straně „tváří syrského režimu“, ale současně i hlasem, jemuž stojí za to naslouchat. Tereza Spencerová, Damašek Je pondělí třináctého prosince, lidé v Aleppu už mohutně slaví, v damašských ulicích se zdá být také veseleji. Přijímáte gratulace k osvobození východního Aleppa i vy? Doufám, že už je to opravdu za námi, nicméně k úplnému osvobození Aleppa přece jen v této chvíli kousíček ještě zbývá. Teroristé ale prchají, mnozí z nich v přestrojení za ženy v černých hábitech. Jsou demoralizovaní. Co osvobození východního Aleppa znamená obecně? Je to pro nás všechny velmi důležité. Aleppo bývalo před válkou průmyslovou metropolí země, je to jedno z nejstarších měst na světě, najdete tam historickou tržnici i kouzelnou citadelu a obyvatelé Aleppa prosluli svou velkorysostí a schopností radovat se ze života. V 19. a 20. století neexistovala jediná arabská píseň, kterou by předtím neschválili v Aleppu, protože právě tam se učili a působili nejlepší arabští hudebníci. Osvobození
celého Aleppa je pro nás proto velmi důležitý okamžik, samozřejmě stejně jako osvobození celé Sýrie od terorismu.
A pokud bychom vzali osvobození Aleppa ze strategického hlediska? Bitva o Aleppo byla obzvláště lítou a tvrdou, protože Aleppo leží blízko Turecka, které do ní neustále vysílalo teroristy, dodávalo zbraně, munici, peníze. V zásadě lze v této souvislosti zcela otevřeně mluvit o turecké agresi proti Aleppu a proti Sýrii. Z celé války si odnáším poznatek, že neexistuje terorismus bez státu nebo nějaké síly, která by ho podporovala. Proto jsou veškeré ty mezinárodní proklamace o boji proti terorismu silně pokrytecké. Pokud by totiž opravdu existovala mezinárodní vůle bojovat proti terorismu, mohl by takový boj být veden a vyhrán. Skutečnou vůli v tomto směru ale ukazují jen Rusko, Írán, Čína a samozřejmě Sýrie, ale západní koalice, která formálně vznikla
právě kvůli „boji proti terorismu“, s terorismem vůbec nebojuje. Před pouhými dvěma dny Američané poskytli leteckou podporu, aby teroristé z Rakká mohli opětovně okupovat Palmýru. Terorismus prostě jedná podle příkazů zahraničních států a různých mezinárodních sil. A to je skutečným jádrem celé války.
Mnohé analýzy nicméně považují osvobození Aleppa za bod obratu v celé syrské válce. Přesně tak tomu je. S Aleppem už budou osvobozena všechna nejdůležitější města v Sýrii. Máme samozřejmě dál problémy na severovýchodě země, ale především proto, že do této oblasti Američané dál dodávají zbraně a bojovníky a podporují všechny, kdo stále ještě věří v rozbití Sýrie. Saúdská Arábie, Katar a Turecko jsou hlavními sponzory terorismu v Sýrii a všem jim poskytují zastřešení Spojené státy s jejich „koalicí boje proti terorismu“. Je to zkrátka válka proti Sýrii vedená vnějšími státy. Západní mé-
dia tuto skutečnost samozřejmě ve své většině naprosto přehlížejí.
V Aleppu mi to jeden důstojník shrnul suše: „Jedna zbraň, jeden terorista.“ Čili, bez dodávek zbraní by podle něj teroristé neexistovali… To je přesné. Jsme nyní schopní tak rychle postupovat Aleppem mimo jiné i proto, že je stále těžší dodávat do oblasti zbraně. Jaký důvod měl podle vás Západ k rozpoutání války proti Sýrii? Je potřeba vnímat dvě úrovně. Na té první jsou slova Západu a na té druhé pak realita. Na té první úrovni mluvili o arabském jaru, o tom, že arabský lid chce západní lidská práva, svobody a demokracii, v praxi pak ale zničili Libyi. Copak je dnes Libye nějakou demokracií? Zničili Irák a Jemen, rozdělili Súdán a nyní ničí Sýrii. Čili, teorii o budování demokracie nelze ničím podložit. Argumentovali nutností odstranit prezidenty – Saddáma Husajna,
Kaddáfího, Bašára Asada. Co se ale po svržení Saddáma Husajna stalo s Irákem? Nijak Saddáma nehájím; neměli jsme s ním žádné vztahy a hranice mezi našimi státy byly zavřené. Nicméně, tvrdím, že všechny ty proklamace o nutných „změnách režimů“ byly jen záminkou ke zničení arabských armád a arabských států. Lze to doložit. Čtvrtého října 2011, tedy v prvním roce tak zvaného arabského jara, musely Rusko s Čínou dvojím vetem v Radě bezpečnosti OSN zabránit západní rezoluci, která požadovala souhlas se zahájením agrese proti Sýrii. Rusko s Čínou od té doby už celkem pětkrát společně vetovaly rozhodnutí Západu zaútočit na Sýrii. Západ proti nám chtěl vést skutečnou válku, ale zastavila je veta spolu s naší rozhodností, s ochotou bezpočtu našich vojáků obětovat životy při obraně své vlasti. Dávno tak už nevěříme, že by Západ říkal pravdu. Netvrdím, že by náš systém byl dokonalý, takový není žádný systém na svě-
tě. Je také pravda, že si mnozí Syřané oprávněně stěžují na to či ono. Ale 24. března 2011, kdy byli lidé v ulicích teprve druhý týden, se syrská vláda a vedení rozhodly vstřícně reagovat na všechny požadavky, které tehdy syrský národ vznášel. Hnutí ale poté přesto sílilo. Čím více jsme byli ochotní ke kompromisům a ústupkům, tím více se požadavky stupňovaly a spolu s nimi i útoky proti státu. Postupně jsme začali chápat, že to, co se v Sýrii odehrává, nemá nic společného s reformami, demokracií nebo svobodami. Terčem nebyl Bašár Asad, terčem byla Sýrie. Dnes přitom stále ještě můžete slyšet spousty lží o tom, co jsme údajně spáchali na počátku protestního hnutí v Sýrii. Slavným se třeba stal jistý Talúš, který skládal revoluční protirežimní písně, a vojáci ho proto v Hamá měli zabít a ještě mu navíc symbolicky vyrvat z hrdla hlasivky. Před týdnem se ale ukázalo, že spokojeně žije v Evropě.
Literární noviny
Busajna Šaaban (*1953) Vystudovala anglickou literaturu na univerzitě v britském Warwicku, přednášela na Damašské univerzitě, v syrské vládě působila ve funkci ministryně pro otázky repatriace a v současnosti je hlavní poradkyní prezidenta Bašára Asada. Západní média ji vnímají jako „tvář syrského režimu“, díky čemuž je ve světě nejspíš aktuálně nejcitovanější syrskou političkou. Všechny zprávy, které tehdy ze Sýrie do světa vysílaly Al Džazíra a saúdská Al Arabíja, se dnes přehodnocují, protože se neprokázala jejich pravdivost. Byly to naprosté lži, které měly přiživovat problémy.
Myslíte, že je dnes situace s informováním o Sýrii ve světě lepší? Ne. Před půlrokem, kupříkladu, bylo v Sýrii nesmírné vedro, ale západní televize odvysílaly dojemné záběry s malou holčičkou, údajně od rebelů, která měla na sobě těžký kabát. To nemohlo být ze Sýrie! Ostatně, mnohé záběry událostí, které se měly podle médií ze Západu a Perského zálivu odehrávat u nás, pocházejí odkudsi odjinud. Můžeme se vrátit k příčinám snah o zničení Sýrie? Dnes už zcela jistě víme, že existoval plán našeho zničení, a pokud se ptáte na jeho motivy, tak řeknu, že proto, že se Sýrie staví za osvobození svých území, proti sionismu, proti okupaci Palestiny, za libanonské hnutí odporu. Mnozí analytici ostatně konstatují, že Západ a Izrael chtějí zničit všechny arabské armády, chtějí arabskou společnost rozhádat a postavit proti sobě sunnity a šíity, Kurdy proti křesťanům, chtějí zničit národní státy, aby jediným dominantním státem regionu mohl být Izrael. A v tomto ohledu mají Západ a Izrael mnohé kolaboranty i v řadách Arabů, především v Perském zálivu. Je to očividné vysvětlení na regionální a mezinárodní úrovni. Chci říci, že jsme svědky nového typu války, v jejímž rámci vnější síly spolupracují s určitými silami uvnitř, přičemž ale představitelé onoho vnitřního proudu nereprezentují ani vůli svých národů, natož arabského světa. Vnímáte syrskou exilovou opozici? Umíte si přestavit nějakou národní opozici, kterou si platí jiný stát? Opravdu by třeba Francie akceptovala opozici placenou z Británie? Nebo obráceně? Západ vůči Sýrii uplatňuje politiku, která by v jeho vlastních očích a na jeho domácí scéně byla zcela nelogická. Jak pohlížíte na to, že prezidentské volby v USA vyhrál Donald Trump? Byli jsme šťastní, že na světlo vyšlo veškeré pokrytectví západních médií, že se ukázalo, jak je to se svobodným tiskem v USA. Všechna média stranila Hillary, Newsweek dokonce oznámil její vítězství na titulní straně ještě před oznámením výsledků voleb. Přinejmenším v našich očích se celý ten mýtus o svobodném tisku zhroutil. Už na nic takového nevěříme. Je dobře, že Donald Trump uspěl tváří v tvář vší té institucionální a mediální síle, která si sama i vymýšlela události. Vždyť média na Západě už dávno informace nepřinášejí, vytvářejí je. Je tedy sice dobře, že Trump zvítězil, ale nevíme, jaká bude jeho politika, nevíme, kdo všechno s ním bude spolupracovat. Jeho dosavadní prohlášení, podle nichž nevěří v zasahování do záležitostí jiných států, odmítá politiku „změn režimů“ silou, usiluje o zlepšení vztahů s mno-
hými státy, jsou ovšem povzbuzující. Od Západu totiž chceme jediné, a to, aby se nám nevměšoval do našich vnitřních věcí, stejně jako my se nikomu nevměšujeme do jeho věcí.
Jak po šesti letech války vlastně vnímáte Západ? Nacházíme se v určitém zlomovém bodu – všechno, co jsme se kdysi o Západu učili, a vše, co jsme o Západu kdy slýchali, se nám hroutí před očima. Západ je ten, kdo se vměšuje do našich věcí, kdo provádí intervenci proti Sýrii, kdo chce u nás „změnit režim“. Nebýt USA, Turecka, Kataru a Saúdské Arábie, byli bychom s to se s teroristy vypořádat velmi snadno a rychle, ale mezinárodní podpora válku v Sýrii prodlužuje a prohlubuje. Doufáme, že se vzestupem Ruska a Číny, které dnes utvářejí jeden z pilířů mezinárodního řádu, a s novým Trumpovým přístupem nevměšování, začne v mezinárodních vztazích nová éra. My jako Sýrie jsme připraveni udržovat vztahy se všemi zeměmi, samozřejmě s výjimkou Izraele, který okupuje naše území a okupuje Palestinu.
Příští dekáda ve světě bude dekádou Ruska a Číny a nikoli Evropy nebo Spojených států. Vidíte nějakou možnost mírové dohody s Izraelem? Mezi roky 1990 a 2000 jsme strávili deset let snahami dosáhnout míru s Izraelem prostřednictvím jednání. Osobně jsem se tehdejších rozhovorů účastnila, a dokonce jsem o nich napsala i knihu. Opravdu jsme se o mír s Izraelem snažili, ale Izrael nechce mír, chce hegemonii. Chtějí ovládat region a zničit arabské myšlení, entitu i kulturu. Takový pocit v nás po těch deseti letech rozhovorů zůstal a pohled na to, jak Izrael nedodržuje žádnou z dohod, které až dosud uzavřel, nás v tom jen utvrzuje. Izrael opakovaně zdůrazňuje nutnost zajistit svou vlastní bezpečnost, ale tu my požadujeme rovněž. Otázka vzájemné bezpečnosti je pro mír klíčová, pokud má být ale prosazena ve prospěch Izraele, na náš úkor a při pokračující okupaci našich území, je to pro nás nepřijatelné. Dalším důležitým hráčem regionu je samozřejmě Turecko… Tím jsme zase u politiky Západu, konkrétně Evropy. Recep Erdogan byl jedním z těch, kdo rozpoutal válku v Sýrii, notně přispěl ke vzniku uprchlického problému – v Turecku hned u hranic se Sýrií se stavěly stany pro migranty ještě v době, kdy onu hranici žádný Syřan ani nepřekročil – a Západ mu přesto svěřil řešení právě tohoto problému. Přitom je přece očividné, že Erdogan nikdy problém s migranty řešit nebude, protože je využívá jako eso v rukávu při tlaku proti Západu, z něhož chce vytáhnout další miliardy.
5
interview
Příloha 1/2017
Když jsme u toho, zrovna mě z Aleppa informovali, že řada džihádistů, kteří z této oblasti po bojích se syrskou armádou uprchli, už přes Turecko dostala víza do Evropy, a tam u vás i status uprchlíka. Pokud ve finále Evropa skončí s tím, že bude hostit teroristy ze Sýrie, mohou ji čekat závažné problémy. Samozřejmě, pokud nepřehodnotí své postoje vůči uprchlické krizi, terorismu a především vůči Erdoganovi. V Saúdské Arábii už vydali dokonce fatwu, která z Erdogana činí hlavního chalífu muslimů celého světa. Sám Erdogan se dle toho i chová. Věřte mi, že Evropa bude mít zanedlouho s Erdoganovým Tureckem velké problémy. Přitom si myslím, že Sýrie se Západem by uprchlický problém vyřešit dokázaly, ale s Erdoganovou účastí to prostě nepůjde. Snažíme se to Západu říkat, ale neposlouchají nás. Poslouchají jen sami sebe. Poskytla jsem mnoho rozhovorů pro západní média a často se stalo, že se mi snažili vysvětlit, cože se to prý v Sýrii ve skutečnosti děje. Oni tady nikdy ani nebyli a ze studia kdesi třeba v Londýně mě chtějí přesvědčovat, že vědí víc než já o tom, co se odehrává v Sýrii, i když já tady žiji. Taková arogance. Mimochodem, Erdogan nechal své islamistické spojence v Aleppu demontovat a do Turecka převézt tisíce továren i se zařízením. Celou oblast fakticky vydrancoval. Říkáme mu „Zloděj z Aleppa“.
Rusko v poslední době ale posiluje vztahy právě s Izraelem a Tureckem, tedy vašimi nepřáteli. Rusko usiluje s Tureckem o dialog, který by Ankaru přiměl ke změně politiky. Přitom si plně uvědomuje, co je Erdogan zač a co dělá. Rusko samozřejmě také ví, co dělá Izrael, a ví, že okupuje naše území. Snaží se mít otevřených co nejvíc kanálů ke komunikaci a nezavírat si žádné dveře, tím spíš, že mají i své vlastní zájmy. Je přece obecně jasné, že dialog by měl být hlavním nástrojem vztahů mezi státy. Ostatně, stačí se podívat na dialog mezi Ruskem a USA – vazby se zhoršují, Washington nesplnil žádnou z řady dohod třeba o Sýrii, ale přesto jejich dialog pokračuje. A tak by to mělo být. Nikdo by neměl s nikým přestávat mluvit. Proto Rusko jedná s Izraelem i Tureckem, ale na rozdíl od Evropy přitom současně chápe, jaká situace v regionu opravdu panuje. Evropští politici totiž jako by ani netušili, že bezpečnost Blízkého východu nutně ovlivňuje bezpečnost Evropy. Byli bychom rádi, kdyby se Evropa probudila a zaujala správné postoje k terorismu a boji proti němu. Nedávno jste na svém Facebooku zveřejnila úvahu o válce v Sýrii, která mění region a stává se počátkem nového světového uspořádání… Opravdu doufáme, že vše ustojíme a změníme region, aby se stal odolnějším proti všem možným vnějším tlakům. Proti všemu, co je nespravedlivé a nefér nejen pro Sýrii, ale i pro arabské zájmy, tradice nebo kulturu. A samozřejmě doufáme, že budeme, my Syřané, sami budovat svou
budoucnost, bez ohledu na to, co si přeje Západ. Mnozí Syřané dnes vzhlížejí k Rusku, Číně, Indii, Jihoafrické republice, k zemím BRICS. Hledíme na Východ. Už prostě nevěříme, že by Západ reprezentoval všechny ty nejvyšší hodnoty, které podle svých tvrzení reprezentuje. Čili, my jsme v této válce sice ztratili mnoho, ale Západ rovněž. Ztratil svou image a důvěryhodnost. Pokud si totiž Evropa myslí, že je stále skvělá a velká, tak si to myslí sama. My tomu nevěříme už dávno. Když posloucháme, co říkají třeba francouzský prezident François Hollande nebo britský ministr zahraničí Boris Johnson, smějeme se. Připadají nám jako blázni. Podle našeho názoru jednají proti zájmům vlastních národů a nechápou náš region. Už dlouho je nám jedno, co v Evropě povídají. Mimochodem, v syrské válce Evropa beztak pochodovala jen ve stínu Spojených států. Za celou tu dobu – s výjimkou České republiky, samozřejmě – nezaujala žádný vlastní, jasný a férový postoj. Pokud bychom vůči USA zaujímali stejně poddajnou pozici jako Evropa, nemuseli bychom dnes bojovat. My ale bojujeme za svou nezávislost, možnost přijímat vlastní rozhodnutí, za svou čest a hrdost. Při pohledu na Evropu nevidíme entitu nezávislou na Spojených státech, nevidíme politiky, kteří by hájili zájmy evropských národů. Z evropských států ale přece jen nejaktivněji proti Sýrii vystupují Británie a Francie. Podle nás je to přitom motivováno především jejich zájmem na prodeji zbraní za miliardy
dolarů zemím Perského zálivu. To je hlavní důvod jejich politiky a ne nějaké svobody a demokracie nebo evropské hodnoty. Jinými slovy, všechny ty vznešené evropské hodnoty v Sýrii už „nefungují“. Pokud byste se zeptala syrských uprchlíků v Evropě, tak vám většina jistě řekne, že by se do mírové Sýrie ráda vrátila. A já doufám, že se také jednou vrátí.
V Evropě je ale Sýrie naopak považována za loutku Ruska… Opět se musíme vrátit do reality. S Ruskem nás samozřejmě pojí historické vazby, ale ani za časů Sovětského svazu, kdy byly naše vztahy velmi těsné, jsme nebyli loutkami. Příkladem budiž třeba snaha našeho tehdejšího prezidenta Háfize Asada ukončit občanskou válku v Libanonu – Moskva byla proti, ale on je neposlouchal, stejně jako neposlouchal Američany. V době, kdy v sovětském „táboře“ ekonomicky existoval jen státní sektor, v Sýrii jsme kromě státního měli i soukromou a smíšenou ekonomiku. Měli jsme vlastní identitu, která nebyla ani východní, ani západní. Rusko a Čína nám nyní velmi pomohly několikerým vetováním v Radě bezpečnosti OSN a za tuto obranu Sýrie jsme jim samozřejmě vděční. Ruské letectvo pak 30. září 2015 vstoupilo do války v Sýrii, čímž zásadně pomohlo naší armádě. Přišli ale do Sýrie na naši žádost. Vlastně jsme je o to prosili už po dva předcházející roky, ale v té době očividně nebyli připraveni. Je přitom velmi důležité uvědomit si, že existuje zásadní rozdíl
mezi ruským a západním myšlením. Rusové se k ostatním státům chovají s respektem a spíše jako k partnerům. Na rozdíl od USA, Británie nebo Francie nemají koloniální minulost a nepohlížejí na ostatní státy jako na své kolonie, jako na oblasti, které by chtěli ovládnout a kolonizovat. Usilují o společně výhodná rozhodnutí a ohledně Sýrie nerozhodli o ničem, co by s námi předtím důkladně neprojednali. Proto se bude čím dál více lidí ve světě obracet k Rusku a Číně a odvracet se od Západu. Proto soudím, že příští dekáda ve světě bude dekádou Ruska a Číny a nikoli Evropy nebo Spojených států.
Zpět k migraci. Opravdu jste připraveni vzít migranty, například z Evropy, zpět? Sýrie je přece jejich země. Je přitom ale jasné, že nejsme s to obnovit pro ně celý stát. Budou muset přijít a postavit si dům sami. My jim samozřejmě pomůžeme a společně se nám obnova země určitě podaří. Syrské dějiny se táhnou deset tisíc let, během nichž jsme byli napadeni mnohokrát, ale naše síla a touha po přežití vždy zvítězila. Společně postavíme Sýrii znovu od základů. Nestane se tak přes noc, potrvá to zcela jistě roky. Máme v zahraničí obrovský lidský kapitál – po světě žije na patnáct milionů lidí se syrskými kořeny. Mají znalosti, zkušenosti i peníze. Bohatí Syřané například z Egypta, Německa nebo Švédska se netají tím, že už jen čekají, až skončí válka, aby se vrátili. Proč? Protože naše země je přece krásná. inzerce
www.jazykovepobyty.cz
[email protected]
jazykové pobyty v zahraničí
Pusťte se do studia cizích jazyků ještě dnes! Nikdy není pozdě začít se učit programy plné aktivit a exkurzí jedinečná možnost učit se jazyky a poznávat nové lidi a místa skvělá příležitost, pokud nemáte s kým cestovat na dovolenou
6
Literární noviny
Příloha 1/2017
Foto: Biskupství plzeňské, Soňa Pikrtová
interview
Tomáš Holub
Když zemře naděje, tak zemře člověk Je mu čtyřicet osm let. V roce 1993 přijal kněžské svěcení. Třicátého dubna letošního roku se ujal své nové funkce. Stal se biskupem plzeňské diecéze a je nejmladším z českých biskupů. Byl pedagogem, prvním vojenským kaplanem naší armády, působil v zahraničních vojenských misích, byl poradcem ministra obrany a jako generální sekretář České biskupské konference byl u všech významných událostí i u restitucí majetku, které řešila církev se státem. O tom všem, ale i o Vánocích je tento rozhovor. Pavel Hejduk Pocházíte z katolické rodiny. Přesto asi nebylo vaše rozhodnutí sloužit církvi od počátku jasnou volbou. Co se muselo stát, že jste se po této cestě vydal? Musel jsem dostat žloutenku. Ano, právě tento moment, kdy jsem z nesmírného sportovního nasazení před mistrovstvím republiky ve volejbale, kde jsme měli velkou šanci získat medaili, musel najednou ležet šest neděl v nemocnici na přísné dietě, zásadně změnil můj život. Bylo to nejen šest neděl v nemocnici, ale potom také celý půlrok doma bez jakékoliv možnosti se výrazněji fyzicky hýbat, s přísnou dietou, kdy rodiče stáli fronty na telecí, abych měl alespoň nějaké maso. To nakonec vedlo k tomu, že jsem z nudy začal chodit na vycházky s jedním kaplanem. Jednou mi řekl, že má pro mě holku. Když jsem na to velmi živě zareagoval, hned se mě zeptal, jestli jsem také někdy uvažoval být knězem. A tato otázka mě tak zasáhla, že jsem ji vnímal jako Boží nabídku, od které buď uteču, nebo řeknu ano. O tom, že můj otec uvažoval stát se knězem a že dokonce v semináři byl, jsem se dozvěděl, až když jsem tam sám vstoupil. A rozhodně to nebyla věc, která mě v mém rozhodnutí podpořila. Spíše byla první krizí mého povolání, protože přeci nebudu v semináři kvůli tomu, že tam kdysi byl můj otec, nebo že bych měl dělat něco, co by si přál můj táta. Litoměřice, Salcburk, Karlova univerzita, Papežská lateránská univerzita, Institut teologie v Hamburku… studia jste nakonec završil doktorátem z morální teologie obhájením dizertační práce na dost současné téma. Když vzpomínám na své akademické vzdělání a celou cestu až k mé dizertační práci, kterou byla
Studie o využití teorie spravedlivé války v boji proti terorismu, uvědomuji si, jak to byla cesta pestrá a řekl bych přímo dobrodružná. Od komunistického semináře v Litoměřicích jsem přes organizování studentské revoluce v roce 1989 najednou přeskočil do pro mě úplně nového světa svobodné salcburské univerzity, mezi laické teology a teoložky a pak se vrátil zpátky do Prahy, do nově se rodící teologické fakulty Univerzity Karlovy, se vším tím entuziasmem nových začátků, ale mnohdy i amatérismem. Do Prahy jsem se vrátil s tím, že tam budeme aplikovat všechno to, co jsem zažil v Salcburku – jak v semináři, tak na fakultě a mnoho věcí jsme skutečně nově začali organizovat: diskusní večery, zapojení do intelektuálního života v Praze. To všechno byly krásné věci, které nám brzdil jen pan rektor, který chtěl, abychom se také někdy modlili. Mé vzdělávání mělo pokračovat hned po mé kaplanské službě v Kutné Hoře studiem fundamentální teologie v Římě, ale protože mezi to vstoupila má vojenská část života, vrátil jsem se k tomu až ke konci armádní služby, a to ne už jen čistě akademicky, ale protože jsem se dostal před naprosto zásadní otázku: Jak si mám rozumně zdůvodnit to, že posílám konkrétní lidi do konkrétní války s reálným rizikem, že se nevrátí. To byla otázka na mě, jako hlavního kaplana, který posílal vojenské kaplany do války v Iráku. A z toho vznikla studie o spravedlivé válce a smysluplném využití takového konceptu v současných konfliktech. Bylo skvělé, že jsem tyto věci mohl studovat v jedné z největších knihoven v Hamburku, která se tím zabývá, a slyšet i jiné přístupy na specializovaném studiu morální teologie na Alfonsianě v Římě.
Na rozdíl od většiny z nás jste měl možnost poznat islám studiem na předních nejen církevních institucích, ale i doslova v bezprostředním kontaktu na vojenských misích. Jak ostrý byl tento střet realitou? Měl jsem vždycky pocit, a ten pocit mám i nadále, že islám je v těchto střetech instrumentalizován. Z konfliktu v Bosně jsem si odnesl velmi hlubokou zkušenost, že právě náboženství je společně s nacionalismem tím „nejvhodnějším“ nástrojem, který je možné použít, když někdo chce sjednotit lidi proto, aby se radikalizovali a sáhli ke zbrani. A to se v současné době s islámem děje v dramatické míře. Přesto ale stále chovám naději – a ta se opírá nejen o teologická studia, ale právě také o velmi konkrétní setkání s lidmi v místech konfliktu, ať už v Bosně, Kosovu, Kuvajtu, Iráku či v Afghánistánu – že islám ve své podstatě není tím, s čím je nutné vždycky jen bojovat, že zkrátka dialog je možný, i když významná část lidí s ním spojená ho dnes nejspíš odmítá. Uprchlická krize a to, že její dosavadní řešení, které pro mnohé obyvatele není přijatelnou alternativou, je asi jednou z nejaktuálnějších otázek dneška. Oficiální „managementy“ jak Evropské unie, ale i mnohých států nedávají většině lidí pozitivní řešení. Vidíte vy světlo na konci tunelu? Když zemře naděje, tak zemře člověk. Takže naději jednoznačně mám a je to právě něco, co motivuje moje přemýšlení o migrační krizi. Jsem přesvědčen, že řešení, které by na jedné straně bylo realistické a na druhé nepohřbívalo zásadní hodnoty, na kterých stojí Evropa, musí vznikat možná někdy v dramatickém, ale dobře míněném střetu mezi státní autoritou, která má zodpovědnost
za bezpečnost svých občanů, a církvemi a neziskovými nevládními organizacemi , které v duchu toho nejlepšího evropského dědictví jednoznačně křičí, že pro bezpečnost není možné obětovat jednotlivého člověka, jenž je potřebný. A hledání průsečíku těchto dvou hodnot je, myslím, něčím, co je možné, i když mnohdy velmi náročné a pracné, protože pokušení k politizaci či zjednodušené ideologizaci hrozí nám všem. Základní nadějí je pro mě víra v člověka, který je schopen dialogu. A takové lidi je vždy třeba znovu a znovu hledat na obou stranách, i když se to zdá pracné a někdy frustrující.
Vraťme se ale k počátku vaší „cesty“ na plzeňský biskupský stolec. Poklidný život kněze na farnosti, která vám byla po vysvěcení přidělena, asi nebyl naplněním vaší touhy, jak co nejvíce sloužit církvi. Nikdy jsem nebyl v klidné farnosti, takovou mi Hospodin nikdy nedopřál. Celou cestu mého kněžského působení nelze nazývat cestou klasickou. První tři roky jsem zakládal církevní gymnázium a učil tu, pak jsem zakládal a také vedl duchovní službu v ještě stále komunismem velmi ovlivněné armádě. Poté jsem působil jako generální vikář, tedy jako ten, kdo má v diecézi vždy na starosti průšvihy, a následně jako generální sekretář, tedy ten, který se snaží mluvit za všechny biskupy jednotným hlasem, ačkoliv mají rozdílné názory. A k tomu jsem reprezentoval uvnitř církve i navenek velmi „populární“ téma restitucí. Z tohoto pohledu je jmenování do Plzně pozvánka k mnohem klidnějšímu životu. Nikdy mě ale nemrzelo, že nejdu tou běžnou farářskou praxí, byl jsem rád, že Hospodin akceptoval můj dobrodružný charakter.
V roce 1998 jste se stal prvním vojenským kaplanem v historii české armády. Zúčastnil jste se několika vojenských misí do míst válečných konfliktů, byla vám propůjčena hodnost plukovníka a do konce října letošního roku jste byl dokonce i poradcem ministra obrany. Co vám to přineslo? Zkušenost armády pro mě byla vedle sebezkušenostního výcviku psychoterapií jedním z naprosto zásadních a takových těch přirozených impulsů pro můj duchovní život, pro přemýšlení o Bohu a o církvi vůbec. To, s čím jsem se vlastně konfrontoval a musel vnitřně a duchovně vyrovnat, byla otázka, nakolik všechna ta zvěst o dobrém Bohu není jen kulturní fenomén, který dobře funguje v klidné situaci mírové Evropy, ale ztrácí svoji sílu a přitažlivost, když je konfrontován s jiným náboženstvím a s hrůzou války. Toto hledání pro mě bylo zcela zásadní a mnohdy velmi dramatické. To druhé, co armádní zkušenost významně ovlivnila v mém životě, byl respekt před lidským hledáním smyslu života. Zde jsem ho začal vnímat jako mnohem širší než směřující pouze ke křesťanství či přímo do katolické církve. Potkal jsem se velmi osobně se silou zla, která ničí dobré věci naprosto neférově a brutálně. A to všechno nešlo nezpracovávat v modlitbě a v nějakém ptaní se Boha a dodneška je to pro mě vůbec základ, ze kterého žiji. Tím druhým výrazným mezníkem na cestě k plzeňskému biskupství byla bezesporu funkce generálního sekretáře české biskupské konference v letech 2011 až 2016. Byl jste u všech důležitých jednání mezi církví a vládními institucemi v otázkách restitucí. Promiňte mi tu otázku, ale kde se stala chyba, že církevní restituce doslova rozdělily národ na dvě téměř nesmiřitelné skupiny? Restituce jsem vždycky vnímal a stále vnímám jako menší zlo, nikoliv jako dobro. Menší zlo je realita, se kterou se potkáváme nejen ve válečném konfliktu. Mnohdy nám v životě nezbyde nic jiného než volit menší zlo. Od spáchání prvního hříchu žijeme ve světě poznačeném zlem a dobré úmysly tak s sebou často nesou i negativní důsledky. K rozdělení, myslím, že v první řadě nepřispěla církev, ale některé politické strany, jež měly utkvělou představu, že lživými výroky o restitu-
7
interview
Příloha 1/2017
Foto: Biskupství plzeňské, Pavlík Adámek
Literární noviny
trpělivost znovu a znovu vysvětlovat předsudky, které nejsou pravdivé.
Dnešní doba s sebou přináší nová a nová poznání, změny, zvraty, na které je mnohdy velice obtížné obyčejnému smrtelníkovi reagovat. Lidé si tak kladou spousty otázek a na mnohé se jim nedostává odpovědí a sami si je také nedokážou zodpovědět. O vánočních svátcích se i ti, co nejsou věřící, sami sebe ptají na to… už více jak dva tisíce let jako křesťané mluvíte o Ježíši. Opravdu žil? Byl skutečně tím, čím byl? Slučují se informace o něm s historickými skutečnostmi? Proč byl jeho život tak významný? Má ten jeho příběh co říci lidem dnešního tolik rozbouřeného světa? Byl Ježíš „Něco víc“, nebo jen člověk? Asi moc otázek najednou? Věřím a vyznávám, že Ježíš je pro mě vtělený Bůh, a na tuhle kartu jsem vsadil celý svůj život. A myslím, že jsem vsadil dobře.
Rozhovor vychází ve vánočním čísle, nelze se tedy vánoční atmosféře vyhnout. První zprávy o oslavách Vánoc křesťany pocházejí již ze 4. století z Říma. Vánoce patří společně s Velikonocemi a letnicemi k nejvýznamnějším církevním svátkům. K tomuto svátku se pojí množství lidových tradic, vánoční stromek, betlém, vánoční dárky, které podle staré české tradice nosí Ježíšek. Tyto svátky slaví nejen věřící, ale i zapřisáhlí ateisté. Jaké byly vaše Vánoce v dětství? Je to asi také otázka věku, ale mé vzpomínky na Vánoce v dětství jsou skutečně romantické. Zmínil
Děkuji vám i za tuto poslední odpověď … a opravdu závěrem poraďte nám, jde-li to, jak každý z nás, nejen věřící, kdokoliv, může v tomto dnešním rozbouřeném světě zažít osobně Boží lásku? Nejen o Vánocích! Myslím, že pokud chceme skutečně zažít Boží blízkost, je velmi potřebné si o ni říci. A tak už od začátku své kněžské služby radím všem, kteří se takto či podobně ptají, aby vyslovili vážně a s otevřeným srdcem tuto větu: „Bože, jestli fakt jsi a jsi dobrý, tak tě zvu do svého života a chci ti být blízko!“ A pak se nechte překvapit. Autor je publicista.
Tomáš Holub (*1967) je český katolický kněz. Vysvěcen byl v roce 1993. V roce 1998 se stal prvním českým vojenským kaplanem. Od roku 2011 až do roku 2016 byl generálním sekretářem České biskupské konference a od září téhož roku kapitulním děkanem Královské kolegiátní kapituly sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, čímž mu jako kapitulní dignita náleží titul prelát. Od dubna 2016 je druhým plzeňským biskupem.
cích získají voliče. Jak nemají restituce rozdělovat, když po mnoho měsíců na nejlépe placených billboardech visel obrázek tlusté ruky preláta, který krade peněženku z tašky chudé babičky…
Co by se mělo stát, aby došlo k pochopení církevních restitucí a aby „ i nevěřící uvěřili“, že se tak stalo správně? Potřebujeme čas. Věřím, že jestliže nám bude darován, tak i lidé zcela mimo církev začnou vnímat, že majetek slouží možnosti být na blízku lidem, starat se o ně v jejich těžkých okamžicích, přispívat k záchraně kulturního dědictví naší země, dávat práci českým lidem. Ale je to běh na dlouhou trať. Na rozdíl od politiků církev ten čas má. Na naší straně je pak nezbytná
bych jednu velmi netradiční součást Vánoc, kterou jsem jako teenager prožíval. My jsme vždy na Štědrý den až do tří hodin chodili po Červeném Kostelci s přenosným betlémem a v jednotlivých rodinách jsme u něho zapálili svíčku, zazpívali ‚Dej Bůh štěstí tomu domu‘ a popřáli požehnané Vánoce. Tenhle vstup do rodin žijících předvánočním shonem se slovy Písma a vánoční koledou bylo něco nesmírně krásného a vůbec si nemyslím, že je to jen romantické vzpomínání. Vánoce jsou chvílí, kdy se přirozená lidská touha po něze a intimitě setkává s nadějí, která přesahuje horizonty toho, co vidíme a co můžeme zažít ve všedním dni. A vzít tuto naději vážně je něco, co může ovlivnit celý lidský život, ať už jsme věřící či nevěřící. To bych přál i čtenářům Literárních novin.
inzerce
TRANSFORMACE A REVOLUCE Social Transformations and Revolutions: Reflections and Analyses Johann P. Arnason and Marek Hrubec (eds.) Edinburgh: Edinburgh University Press 2016. 202 stran. ISBN-13: 978-1474415347, ISBN-10: 1474415342 Nová kniha o sociálních transformacích a revolucích byla právě publikována v nakladatelství Edinburkské univerzity. Kniha vychází v době, kdy se začíná opět velmi živě diskutovat o významu zásadních změn, a to jak z důvodu v současnosti probíhajících společenských proměn, tak i při letošní příležitosti 25. výročí pádu Sovětského svazu v roce 1991 a také 100. výročí sovětské revoluce 1917 v příštím roce. Kniha nejprve rozebírá a hodnotí důsledky, které přinesla revoluce 1989 v Československu a střední Evropě a poté se zabývá různými významnými transformacemi a revolucemi ve světě, ke kterým došlo za poslední čtvrt století od roku 1991 do současné doby v různých částech světa. Publikace zároveň předkládá zobecnění o revolucích a transformacích s ohledem na jejich význam pro naši sou-
časnost. Knihu editovali Johann Arnason a Marek Hrubec a přispěli do ní významní autoři z České republiky, Slovenska, Maďarska, USA, Číny a Brazílie. Autoři zkoumají politické transformace po 11. září 2001, jež následovaly po vojenských akcích USA a vedly k problémům s globálním dopadem, dále změny po globální krizi 2007/8 se sérií ekonomických a finančních kolapsů, které vyprovokovaly mnohá sociální a politická očekávání. Revoluční vlna Arabského jara a transformace zemí BRISC, především zásadní transformace Číny a Indie v průběhu posledních desetiletí, vedly ke změněným vzorcům mezinárodních a globálních vztahů, které ještě nebyly zapracovány do nového transnacionálního uspořádání. Nezapracovaný potenciál změn obsahují rovněž nové experimenty v oblasti participativní ekonomické demokracie v Brazílii. Všechny tyto změny za poslední čtvrtletí vykvasily jako reakce na rozpory a konflikty globálního systému, jehož produkce a reprodukce přinesla mnohé ekonomické, politické a civilizační rizika a ohrožení životního prostředí. Kniha se zabývá nejen standardními revolucemi a transformacemi, ale také podrobněji přechodovými jevy revoluční transformace a transformativní revoluce, především z perspektiv filosofie, sociologie, historiografie a politologie. Doporučujeme všem zájemcům, kteří chtějí být připraveni na současné turbulentní změny.
TÝDENÍK KVĚTY + ZDARMA TV MAGAZÍN NO VÉ
+ZDARMA
KAŽDÝ TÝDEN NEJČTENĚJŠÍ TV PROGRAM
KAŽDÝ TÝDEN
Časopis pro celou rodinu s TV magazínem
49/2016 30 Kč / 1,79 €
Předplatné 26 Kč
2
UVNITŘ
DÁREK PRO VÁS: Audiokniha Sherlock Holmes
ČASOPISY ZA CENU JEDNOHO
NÁVOD JAK OŽIVIT DOMÁCÍ INTIMNÍ ŽIVOT
SEX V MANŽELSTVÍ
49/16 Týden 10. 12. – 16. 12. v televizním světě
E Př XT íl RA oh A
DneS 10 výherců získá vánoční křížovkaa dárek od Kauflandu! exTr Dasha
Mezi zpíváním JEDNOU MĚSÍČNĚ, NEBO RADĚJI DENNĚ? a miminkem POHLED ŽEN, POHLED MUŽŮ ANEB KDYŽ JE ZVYK ZABIJÁK ZABIJÁK.
Tereza Kostková: Na rovinu o rodině Na rovinu o rodině Tereza Kostková:
Světoví diktátoři posledních let posledních let Světoví diktátoři
SEX
Andrea Kerestešová
Robert Redford Včera a dnes
Arnošt Lustig
Umělec, který miloval život inzerce život Umělec, který miloval TOP
POHLED ŽEN, POHLED MUŽŮ ANEB KDYŽ JE ZVYK ZABIJÁK Samostatně Arnošt Lustig neprodejné! JEDNOU MĚSÍČNĚ, NEBO RADĚJI DENNĚ? a dnes
V MANŽELSTVÍ
Včera
Redford Robert
TVM4916_01VL.indd 1
nabídka týdne
KERAMICKÉ NOŽE sleva
50%
Platí do 11. 12.
NA VŠECHNY
KERAMICKÉ NOŽE
149,-
75-,
od
Nikdo není černobílý černobílý Nikdo není sleva
20%
499,-
399-,
VYSOUŠEČ VLASŮ S difuzérem
DĚTSKÉ ELEKTRICKÉ MOTORKY Model Rallye
2 299,-
1 449,-
OBOUSTRANNÁ PÁNEV Doublepan
1 199,-
OBJEDNÁVEJTE NONSTOP · 380 405 900 · www. tvproducts.cz · podrobnosti najdete na str. 15, 53, 57, a 63
Příslušenství ZDARMA!
titul_TVmag_5.12._208x25_TVP.indd 1
29.11.16 10:58 11:58 01.12.16
Kerestešová Andrea
VYCHÁZÍ KAŽDÝ ČTVRTEK
ŽIVOT INTIMNÍ DOMÁCÍ JAK OŽIVIT
a miminkem Mezi zpíváním
Dasha
exTr křížovkaa dárek od Kauflandu! 10 výherců získá vánoční Dne
NÁVOD
CROSS TK do LITNOV 280x440 c.indd 1
09.12.16 11:23
