Interpretace etických a lidsko-právních principů v etických kodexech sociálních pracovníků. Příspěvek k růstu mravní kompetence

Interpretace etických a lidsko-právních principů v etických kodexech sociálních pracovníků. Příspěvek k růstu mravní kompetence Cílem etické reflexe je interpretovat étos povolání sociálních pracovníků obsažený v etických kodexech sociálních pracovníků na základě etických a lidsko-právních principů. Tento étos a jeho základy tvoří předmět etické reflexe. Pohlédneme na materiální objekt a cíl sociální práce, jak jej nabízejí etické kodexy, a na materiální objekt a cíl etiky. Obé k sobě přiřadíme a ukážeme možnost vzájemného obohacování obou disciplín. Interpretace etických základů sociální práce může přispět k porozumění profesionální sociální práce. Etická reflexe má na mysli i vlastní různé těžkosti a etické problémy při aplikaci dober, hodnot a norem v každodenní praxi i situace, kdy jsou dané principy v konfliktu či je možno dokonce zvolit už jen menší zlo. Etika by zde ráda poskytla své zkušenosti a aspekty pro eticky zodpovědné rozhodnutí a jednání: různé modely etického jednání a kritéria zvažování. Tím by ráda přispěla k růstu mravní kompetence sociálních pracovníků a role existence, respektování a dodržování etických kodexů ve dvou spojených kompetencích (odborně mravní) jednoho povolání. Úvodem Tématem příspěvku v návaznosti na texty kolegyň a kolegů umístěných v tomto manuálu budou etické kodexy vztažené k sociální práci. Kontext zvoleného názvu celého manuálu (etika, lidská práva) určí i směr pohledu: totiž reflexi vědecké disciplíny etika, včetně hlediska principů, znaků a rozdělování lidských práv. Nepůjde nám tedy jen o to konstatovat, že existují etické kodexy sociálních pracovníků na mezinárodní, národní úrovni, ale i na úrovni jednotlivých organizací v rámci ČR, a vyjmenovat některé z nich. V této fázi rovněž nebude ještě hlavním cílem ukázat jejich možnou aplikaci na konkrétních případech z každodenní sociální práce. Chceme se ale nejprve ptát, proč a k čemu jsou takové kodexy, zda nám vystačí spolu s odborností k mravnímu rozhodování a jednání v praxi, zda dostatečně a plně řeší otázku – a teď právě čeho: etiky či mravnosti či morálky v sociální práci? – etické reflexe problémů, konfliktů či dilemat v dané konkrétní sociální práci a dále mravní kompetence konkrétní pracovnice či pracovníka. Stačí tedy odbornost, zkušenost a etické kodexy pro zodpovědné řešení problémů, rozhodování, jednání či nekonání v daných případech a vůči různých zúčastněným aktérům? Ano, a kde máme právo, resp. relevantní právní normy? A jaký je vztah právní úpravy, práva jako celku vůbec a takového etického kodexu a potažmo etiky, morálky a mravnosti? Dovolím si trochu předběhnout, ale takové otázky najdeme v kodexech, i když spíše skrytě, jestliže je odhalíme přemýšlením o obsahu kodexů a jejich analýzou i odbornou reflexí. Taky může zaznít námitka, že jsou takové kodexy obecné, že nejsou schopny zahrnout všechny

aspekty konkrétního případu sociálního pracovníka, včetně společenských, politických, socikulturních, právních, ekonomických, místních souvislostí a podmínek. Mají přesto své místo v praxi a reflexi sociální práce? Lze je nějak využít při své práci? Při jejich čtení se může rovněž někomu přihodit, že plně nerozumí uváděným principům bez předchozích znalostí z oblasti etiky a lidských práv...Angažované kritické čtení konkrétních osob i společné v týmu může při zohlednění pravidel hermeneutiky a poznatků zúčastněných disciplín přinést mnoho zajímavých otázek, otazníků, námitek, zkušeností, potvrzení i nesouhlasů a tím i návrhů pro případné změny a posuny i pro hledání zodpovědného rozhodování a jednání v oblasti vlastní sociální práce. Proto si některé základní etické kodexy představíme, přihlásíme se k jejich pojetí sociální práce a budeme se snažit je krátce interpretovat z hlediska etiky fundamentální, individuální i sociální, z hlediska lidských práv a v rámci vztahu nadepisovaného právo a morálka. Budeme sledovat jejich roli a vůbec místo etiky, étosu povolání a mravní kompetence v sociální práci a v této souvislosti silné i slabé stránky takových kodexů (analogicky např. s rolí a postavením lékařských přísah ve vykonávání povolání lékaře, tzn. v napětí kompetencí odborné a mravní, biomedicínské etiky, lidských práv v této oblasti, právní úpravy, socioekonomického kontextu, étosu povolání obsaženém v kodexech, resp. přísahách). Tím by tento text rád přispěl k větší orientaci čtenáře v oboru etika, v oblasti lidských práv, k hlubšímu porozumění etickým kodexům v sociální práci a jejich (omezené) využitelnosti v každodenní sociální práci a ne v posledku k růstu mravní kompetence sociální pracovnice či pracovníka a jejich týmů, tzn. odůvodněnému eticky zodpovědnému smýšlení, rozhodování a jednání v jeho profesi. Současně chce takový přístup poskytnout nástroje pro řešení jednotlivých případů, problémů, morálních konfliktů a dilemat v sociální práci (a třeba i v osobním životě). 1. Pojetí sociální práce v etických kodexech sociálních pracovníků V nadpisu se objevil plurál ohledně kodexů, tzn. že nenahlédneme jen do jednoho, ale do vícero, resp. do hlavního mezinárodního, dále pak do českého etického kodexu sociálních pracovníků, do kodexů určitých organizací v ČR i do kodexu ze zahraničí a srovnáme je. Takto budeme postupovat i při reflexi dalších principů a témat obsažených v kodexech. 1.1 Mezinárodní rovina Nejprve tedy Ethics in Social Work, Statement of Principles (Etika v sociální práci, prohlášení principů), označovaný jako Mezinárodní etický kodex sociální práce – principy, ze společné dílny International Federation of Social Workers (IFSW) (Mezinárodní federace sociálních pracovníků) a International Association of Schools of Social Work (IASSW) (Mezinárodní

asociace vzdělavatelů v sociální práci) schválený valným shromážděním těchto organizací v australské Adelaide v říjnu 2004.1 Definici sociální práce zde najdeme v čl. 2, kde se uvádí, že se profese sociální práce zasazuje za sociální změnu, řešení problémů v lidských vztazích a také za zplnomocnění (empowerment), způsobilost a osvobození lidí a podporuje je s cílem, aby napomáhala blahu (wellbeing, Wohlergehen, dobrému lidskému bytí). Sociální práce zasahuje v místech, kde dochází k vzájemnému působení lidí a jejich prostředí. Využívá k tomu teorie lidského chování a sociálních systémů. Základem sociální práce jsou principy lidských práv a sociální spravedlnosti. Doporučení (2001) Rady Evropy o sociálních pracovnících2 řadí mezi stěžejní lidskoprávní dokumenty Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv. Toto Doporučení ve své preambuli uznává, že „sociální práce byla a nadále je významným příspěvkem k odpovědi na ekonomické a sociální změny a k podpoře bezbranných lidí a společenství v období změn“, že „podporuje sociální blaho jednotlivců, skupin a komunit, zjednodušuje sociální soudržnost v období změn a podporuje a ochraňuje zranitelné členy společnosti tím, že spolupracuje s uživateli služby, s komunitami a jinými profesemi (...) Někteří potřebují pomoc a vedení (...) péči, podporu a ochranu. Sociální pracovníci odpovídají na tyto potřeby“, že „podstata profesionální sociální práce vyžaduje nejvyšší úroveň odpovědnosti při rozhodovacím procesu a zralý úsudek ze strany sociálních pracovníků (...)“, že „je profese s těsnými vazbami na další sociální profese. Odvozuje své znalosti z humanitních a sociálních věd a ze systematického oceňování své vlastní praxe...“ Příloha tohoto Doporučení (2001)1 obsahuje mezi zásadami, které mají regulovat podíl sociálních pracovníků na udržování sociální soudržnosti v těsné spolupráci se svými odbornými orgány, že mají „sociální pracovníci společně s dalšími profesionálními agenturami a vládami hlavní odpovědnost za identifikaci a prevenci zneužívání dětí a dospělých příjemců péče“ a že „by měla být sociální práce poskytována způsobem, který respektuje společenství i kulturní tradice a také práva a přání uživatelů služeb.“3 K těmto zásadám se ještě vrátíme, když budeme hledat místo etických kodexů v sociální práci a roli lidských práv v nich a v ní. 1.2 České kodexy Srov. www.ifsw.org/en (3. 3. 2008), www.sozialarbeit.at/eticint.htm (10. 10. 2005), http://sspcr.cz (3. 3. 2008). Z těchto odkazů je již patrné, že budeme mít před očima anglický originál, odborný německý překlad a verzi českého překladu uvedenou na www Společnosti sociálních pracovníků České republiky. 2 Srov. Doporučení Rec (2001)1 Výboru ministrů členským státům o sociálních pracovnících přijaté dne 17. ledna 2001 na 737. schůzi náměstků ministrů, http://radaevropy.cz (3. 3. 2008). 3 Tamtéž. 1

Etický kodex sociálních pracovníků České republiky, který byl schválen plénem Společnosti sociálních pracovníků dne 19. 5. 2006 a nabyl účinnosti dnem 20. 5. 20064 se přímo neodvolává na mezinárodní kodex (mluví o dokumentech relevantních pro praxi sociálního pracovníka a zmiňuje zejména Všeobecnou deklaraci lidských práv, Chartu lidských práv, Úmluvu o právech dítěte a obecně další mezinárodní deklarace a úmluvy, Ústavu ČR a Listinu základních práv a svobod a další zákony ČR, které se „od těchto dokumentů odvíjejí“), nicméně v čl. 1 Etické zásady odst. 1.1. konstatuje, že je „sociální práce založena na hodnotách demokracie, lidských práv a sociální spravedlnosti“, že „sociální pracovník respektuje právo každého jedince na seberealizaci v takové míře, aby současně nedocházelo k omezení stejného práva druhých lidí“, že takový pracovník svými znalostmi, dovednostmi a zkušenostmi „pomáhá jednotlivcům, jednotlivým skupinám, komunitám a sdružení občanů při jejich rozvoji a při řešení konfliktů jednotlivců se společností a jejich následků“. I přes chybějící odvolání se na mezinárodní kodex však můžeme číst sociální práci založenou na lidských právech a sociální spravedlnosti ve srovnání s fundamentem sociální práce v principech lidských práv a sociální spravedlnosti dle mezinárodního kodexu; respektované právo každého člověka na seberealizaci (či snad lépe sebeuskutečňování) bychom mohli vidět v souvislosti s principem empowerment (zplnomocnění, způsobilost) a osvobozováním lidí v mezinárodním kodexu; důležitá poznámka o zajištění tohoto práva i druhých osob a o pomoci druhým lidem při řešení konfliktů se společností a jejich následků by mohla korespondovat s problematikou lidských vztahů a interakce s prostředím, jak ji pozorujeme v definici sociální práce mezinárodního kodexu. Český kodex tedy začíná rovnou etickými zásadami a nemá na rozdíl od mezinárodního kodexu explicitně uvedenou definici sociální práce a nevyjadřuje svůj vztah k Mezinárodnímu etickému kodexu sociální práce. Na skutečnost, že Etický kodex sociálních pracovníků v ČR vychází z Mezinárodního etického kodexu sociální práce, poukazuje i předsedkyně Společnosti sociálních pracovníků v ČR.5 Zmíněným názvem článku jsme se již určitým způsobem předem dotkli tématu role etického kodexu v sociální práci. Zatím se ale ještě vrátíme k problematice této kapitoly. Podobně jako Etický kodex sociálních pracovníků ČR postupuje i Etický kodex A Kluby 6

ČR. Ten v první své části 1) odst. 1.1 uvádí, že je „sociální, psychologická a zdravotní péče založena na hodnotách demokracie a lidských práv“, a zmiňuje v této souvislosti Chartu lidských práv, Úmluvu o právech dítěte a etický kodex Práv pacientů. Ty doplňuje platnou Srov. http://sspcr.unas.cz (3. 3. 2008). Srov. Etický kodex je základ při aplikaci metod sociální práce, říká Věra Novotná, http://socialnirevue.cz (3. 3. 2008). 6 Srov. http://www.akluby.cz (3. 3. 2008). 4 5

legislativou ČR, která se od uvedených dokumentů odvíjí. V tuto chvíli pomineme, že se objevují jen tyto tři dokumenty (a s tím v souvislosti, které by mohly být ještě uvedeny), a všimneme si opět základu lidských práv a hodnot demokracie (o nich zatím nevíme, co se jimi myslí), vazby státní legislativy na lidsko-právní dokumenty7 a rozšíření o etický kodex práv pacientů, jestliže se zabývá i zdravotní péčí (proto se nám v textu objeví principy, které známe z lékařské etiky, a viz dále). Odst. 1.4 obsahuje prostřednictvím negativního vymezení opět právo každého člověka na seberealizaci a jeho možné omezení. Není zde tedy přímo definice sociální práce jako v mezinárodním kodexu, ani odvolání se na mezinárodní či český etický kodex sociálních pracovníků. Ovšem na příslušné internetové stránce s tímto kodexem pod heslem etické kodexy narazíme na odkaz na oba kodexy. Kromě toho i najdeme odkaz na Etický kodex internetové poradny vypracovaný Českou asociací pracovníků linek důvěry a schválený XIII. sněmem ČAPLD dne 28. 5. 2005 v Liberci. V úvodu kodexu se dozvíme, že „internetová poradna umožňuje informační kontakt s klienty a kvalifikovanou pomoc klientům v tísni pomocí internetových technologií.“8 Vezmeme-li klíčová slova informační kontakt, kvalifikovaná pomoc v tísni můžeme zahlédnout odraz prvků definice sociální práce z mezinárodního dokumentů (viz výše). Etický kodex společnosti TyfloCentrum Brno, o.p.s.9 v první části Etické zásady odst. a) přejímá přesné znění z Etického kodexu sociálních pracovníků ČR (dále jen EKSP) a vůbec celou tuto část etických zásad. Stejně tak postupuje Etický kodex SPMP ČR Centrum služeb Hvozdy. V souladu s Etickým kodexem sociálních pracovníků České republiky jen s tím, že vynechává Všeobecnou deklaraci lidských práv, další mezinárodní deklarace a úmluvy, Ústavu, Listinu a další zákony a dále větu, že je sociální práce založena na hodnotách demokracie, lidských práv a sociální spravedlnosti.10 Je tam však zmínka, že „sociální pracovník dbá na dodržování lidských práv u skupin a jednotlivců“, a když poskočíme již do další části kodexu nadepsané Pravidla etického chování sociálního pracovníka a podbodu Ve vztahu ke klientovi, dočteme se, že „sociální pracovník vede své klienty k vědomí odpovědnosti sám za sebe“ a že „jedná tak, aby chránil důstojnost a lidská práva svých klientů“; a v podbodu Ve vztahu ke společnosti se kromě jiného dozvídáme o působnosti sociálního pracovníka „na rozšíření možnosti a příležitosti ke zlepšení kvality života pro všechny lidi, a to ze zvláštním zřetelem ke znevýhodněným a postiženým jedincům a skupinám.“11 V tomto znění bychom rovněž mohli zaslechnout slova definice sociální práce z mezinárodního etického kodexu (fundament O tomto vztahu a postupu pojednává ve svém příspěvku paní Helena Kumstová. Srov. http://www.akluby.cz. 9 Srov. http://www.tyflocentrum-bm.cz/doc/eticky-kodex.pdf (3. 3. 2008). Jedná se o krajské středisko sociálních služeb pro zrakově postižené. 10 Srov. http://www.sdm-hvozdy.cz (3. 3. 2008). 11 Tamtéž. 7 8

v principech lidských práv, empowerment, způsobilost, osvobozování a na základě termínů možnost a příležitost ke zlepšení kvality života všech lidí pojem blaho či dobré lidské bytí). Etický kodex pracovníka, který používá při své práci s klienty jako metodu intervence videotrénink interakcí (dále jen Etický kodex VTI trenéra) vychází, jak se píše v jeho odst. 3 úvodu, „z etického kodexu sociálních pracovníků ČR“.12 V části II. Definice profese VTI trenéra objasňuje, že takový trenér pracuje s klienty (uživateli služby i kolegy) a využívá této metody jako „intervence a pomoci klientům s problémy v oblasti chování, učení, vztahů a komunikace“, dále, že „přijímá roli pomáhajícího pracovníka“ a že „kontrolní aspekty jeho činnosti vstupují do hry pouze a jedině tehdy, když je vážně ohroženo zdraví nebo psychická integrita klienta nebo jemu svěřených osob.“ Jestliže tomu tak je, podléhá takový pracovník „oznamovací povinnosti podle příslušných platných právních předpisů ČR.“13 Můžeme si zase položit vedle sebe tuto definici profese a definici sociální práce v mezinárodním etickém kodexu, zvláště když text pokračuje částí III. Obecné etické principy, kde stojí, že je VTI „obecně uznávanou metodou sociální práce a poradenství, která je založena na respektu k hodnotě a důstojnosti každého člověka a na právech, která z toho vyplývají“, takový pracovník „podporuje a chrání fyzickou, duševní, emocionální a duchovní integritu a blaho každého člověka“, což zde hlavně znamená: „a) respektuje právo na sebeurčení klienta, tzn. respektuje a podporuje právo klienta na vlastní volby a rozhodnutí, nezávisle na hodnotové orientaci klienta, za předpokladu, že ten neohrozí práva a legitimní zájmy druhých, zejména vlastních či do výchovy svěřených dětí; b) podporuje aktivní zapojení a účast osob (...) takovým způsobem, aby mohli dosáhnout zplnomocnění v takových aspektech rozhodování a jednání, které ovlivňují jejich život; c) jedná s každým člověkem jako s celostní a jedinečnou bytostí, zajímá se o něj v rámci rodiny, skupiny, týmu, komunity a společenského a přirozeného prostředí; d) identifikuje a svými intervencemi rozvíjí silné stránky jednotlivců, skupin a týmů a tak podporuje jejich zplnomocnění.“14 Svou metodu sociální práce a poradenství zakládá tedy v souladu s mezinárodním etickým kodexem a s EKSP na důstojnosti člověka a na právech, která z ní vyplývají. I když není doslova uvedeno „na lidských právech“, je to z kontextu patrné. Je zajímavé, co myslí autoři tím, že kromě důstojnosti hovoří ještě o hodnotě každého člověka. Nechceme předbíhat, nicméně si dovolíme udělat poznámku, že by z hlediska etiky určitě lidská důstojnost stačila, protože ona znamená absolutní vnitřní hodnotu každého člověka na základě jeho lidského bytí. Srov. http://www.spin-vti.cz/etika.html (3. 3. 2008). Byl přijat jako platný na jednání schůze supervizorů v Praze dne 9. 5. 2006. SPIN je nestátní nezisková organizace pro rozvoj metody VTI v ČR. 13 Tamtéž. 14 Tamtéž. 12

Podnětná a důležitá je vyslovená podpora a ochrana celistvě chápané integrity lidské osoby (celistvé pojetí člověka, tzv. obraz člověka s různými rozměry jeho existence). Bylo by opět zajímavé, kdyby autoři odpověděli na otázku, proč tak činí a kam řadí mravní rozměr osobnosti, nebo zda ho vynechali či opomněli. Autoři považují každého člověka za celostní a jedinečnou bytost15 v síti jejích různých vztahů a společenského prostředí a tím svůj kodex antropologicky ukotvují. Sociální práce se dle tohoto kodexu snaží identifikovat a svými intervencemi rozvíjet silné stránky jedinců, skupin i týmů a touto cestou podporovat jejich zplnomocnění. Zaznívá zde tedy princip empowerment, posilování způsobilosti k svébytnému zodpovědnému rozhodování a jednání (zdůraznění autonomie), kromě principu personality (zanesená lidská důstojnost, obraz člověka) i princip subsidiarity (aktivní zapojení a účast osob), je určena role lidských práv. Etický kodex Ústavu sociální péče Kytlice16 stanovuje povinnost pracovníka tohoto zařízení, aby dodržoval při výkonu služby práva skupin i jednotlivců, která jsou zakotvena v různých lidsko-právních dokumentech a – to již stojí v části 3. Závaznost etického kodexu – v EKSP, Etickém kodexu sester, Právech pacientů, Právech tělesně postižených, Právech duševně postižených, Právech lidí ve stáří, v Evropské chartě práv a svobod pro staré občany. Při své službě respektuje jako v předešlém kodexu jedinečnost každého člověka bez ohledu na jeho různé charakteristiky a postavení. Ozývá se tak určitý obsah pojmu lidská důstojnost. Z EKSP vychází i Etický kodex České asociace streetwork sdružující nízkoprahové sociální služby17 a v části 1. Etické zásady obecně představuje, že je „sociální, psychologická a zdravotní péče založena na hodnotách demokracie a lidských právech, které jsou vyjádřena v Chartě Spojených národů, Úmluvě o právech dítěte a v etickém kodexu Práv pacientů. Dále se řídí zákony tohoto státu, které se od uvedených kodexů odvíjejí.“18 Jedná se o obecné lidskoprávní vymezení poskytované péče a o úzký výběr dokumentů. Neřeší však situaci, kdyby byly platné zákony v rozporu s lidsko-právními dokumenty závaznými pro ČR či neřešily nebo jen zatím nedostatečně upravovaly konkrétní praktické situace péče. Nám se tím otevírá zajímavé téma pro etickou reflexi, resp. pro etiku práva, a sice vztah práva a mravnosti včetně otázky, zda je eticky přípustné porušit za určitých okolností při výkonu sociální práce platnou právní normu ve jménu vyšších principů (viz dále). Problematika těchto vztahů se týká i dalších kodexů, které kromě principů lidských práv odkazují na zákony své země. Jak zde koresponduje toto pojetí člověka s obrazem člověka v židokřesťanské tradici a potažmo v teologické etice, resp. v její křesťanské podobě. 16 Srov. http://www.uspkytlice.cz (3. 3. 2008). 17 Srov. http://www.streetwork.cz/old/docs/eticky-kodex.rtf (3. 3. 2008). 18 Tamtéž. 15

V uvedených českých kodexech se nedostalo – kromě znění „a další dokumenty“ – konkrétně na Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, na Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, na Úmluvu o odstraňování všech forem rasismu, na Úmluvu o odstraňování všech forem diskriminace žen a na evropskou Úmluvu o ochraně lidských práv a svobod a na revidovanou Sociální chartu EU. Na některé z těchto prohlášení a úmluv se odvolává jako na zvláště relevantní cílová měřítka pro sociální práci Mezinárodní etický kodex IFSW i Doporučení (2001)1 Rady Evropy. 1.3 Pohled do německy mluvícího sousedství19 Dříve než přistoupíme k tématu další kapitoly, dotkneme se přece jen ještě tzv. Vídeňské deklarace,20 pro niž je sociální práce profesí, která uschopňuje jednotlivé lidi a skupiny k tomu, aby stále více sami určovali svůj život a své soužití a zvládali ho v solidárních vztazích. Sociální práce má podle této deklarace podporovat osobní a sociální kompetenci i sociální prostředí a její přístup je celistvý – potřeby jednotlivých lidí, skupin a obcí (státu) se pojímají v celku. Dokument dále deklaruje, k čemu je dle něj sociální práce: zpřístupňuje zdroje a mnohotvární sociální služby (materiální podpora, osobní péče a sociální integrace), rozvíjí a zlepšuje systémy sociální pomoci a přístup k nim, provádí prevenci a profylaxi k zachování a podpoře humánních a sociálních kompetencí a přispívá k prosazování společenských norem v souladu s uznávanými principy lidsko-právních dokumentů a sociálních chart. Deklarace si odpovídá i na otázku „s kým“: vykonává se v různých oblastech a zaměřuje se na celek obyvatelstva. Pracuje v sociální, hospodářské a politické oblasti. To se konstatuje už v prezentaci „jak“, kde se kromě jiného sděluje, že se sociální práce vykonává na základě společenských smluv, vědeckých poznatků a etiky sociální práce. Podepsané autorské skupiny blíže interpretují definici sociální práce z Mezinárodního etického kodexu v rámci bodů komentář, hodnoty, teorie, praxe:21 v komentáři píší, že se profesionální sociální práce v jejích různých formách orientuje na rozmanité a komplexní vztahy mezi lidmi a jejich prostředím (okolím). Jako úkol vidí uschopňovat lidi, aby rozvíjeli své celkové možnosti, obohacovali svůj život a předcházeli Neobjeví se tedy často uváděné kodexy z Velké Británie a Nového Zélandu. Ne pro nezájem, ale vzhledem k rozsahu příspěvku, k odkazu na jejich představení v jiné publikaci – srov. NEČASOVÁ Marie: Profesionalismus obecně a v sociální práci: etické kodexy (geneze a aplikace z pohledu kritické sociální práce, in: FISCHER Ondřej, MILFAIT René (eds.): Etika pro sociální práci, Praha: Portál, Jabok 2008 (připravuje se k tisku); dále vzhledem ke zpracování jim blízké problematiky v tomto manuálu – MOREÉ Dana: Multikulturalismus. 20 Srov. Trinationales Dokument der Berufsverbände DBSH (Deutscher Berufsverband für Soziale Arbeit), NVMW (Nederlandse Vereniging van Maatschappelijk Werkers) und ÖBDS (Österreichischer Berufsverband Diplomierter SozialarbeiterInnen): Wiener Deklaration, http://www.dbsh.de/html/publikationen.html (6. 3. 2008). Jedná se o dokument tří národních profesních svazů sociálních pracovníků: Německa, Holandska a Rakouska vypracovaný pro německy mluvící oblast. Bohužel nenajdeme v dokumentu datum sepsání. 21 Srov. www.dbsh.de (6. 3. 2008). 19

dysfunkcním. Těžištěm takové praxe je řešení problémů a změna. Profesionální sociální práce představuje síť hodnot, teorií a praxe. Zakládá se na humanitárních a demokratických ideálech a tyto hodnoty vyplývají z respektu k rovnosti a důstojnosti všech lidí. Zaměřuje se na lidské potřeby a přednostně podporuje rozvoj silných stránek lidí. Jako motivace jejího jednání slouží lidská práva a sociální spravedlnost. Profesionální sociální práce usiluje o zmirňování chudoby, osvobozování zraněných vyloučených a utlačovaných lidí, o poznávání silných stránek a o podporu integrace. Hodnoty jsou obsaženy v etických kodexech. A v odstavci s nadpisem teorie pokračují autoři v představování profesionální sociální práce, která se zakládá na systémických vědomostech, které pocházejí z výzkumu i praxe. Využívá vědeckých disciplín o lidském rozvoji jedinců a sociologii, aby analyzovala těžké situace a usnadňovala individuální, organizační, sociální a kulturní změny. A nakonec pod heslem praxe je posláním profesionální sociální práce, aby pojmenovávala hranice, nerovnost a nespravedlnost ve společnosti, odpovídala na krize a nebezpečí, na každodenní osobní a sociální problémy. Zaměřuje se na jednotlivého člověka i na prostředí, její intervence sahá od čistě osobních psychosociálních procesů až k účasti na sociálním zákonodárství, plánování a rozvoji. Těžiště může být jiné dle dané země, doby a souvisí s kulturními, historickými a sociálně ekonomickými podmínkami. Profesionální sociální práce se zde chápe jako dynamická a dále se rozvíjející, proto nelze považovat žádnou definici za konečnou. Konstatování poslední věty může být výzvou i pro jednotlivé sociální pracovníky i pro jejich týmy, aby se pokoušeli sami definovat, jak rozumí (své) sociální práci, a tak mohou přispívat k případnému dalšímu dynamickému rozvoji definice na mezinárodní i národní úrovni. Vysvětlující text mezinárodní definice, Vídeňská deklarace a nakonec vlastně i další etické kodexy staví se samozřejmostí i na poznatcích relevantních vědeckých disciplín a zkušenostech pracovníků, což nás vede k poznámce, že je jedním ze znaků etické reflexe je její interdisciplinární způsob práce. Nejprve se snaží problematiku poznat a popsat z různých úhlů zúčastněných disciplín a aktérů, zde objevuje důležitá témata, konflikty, dilemata pro svou reflexi, kde použije své odpovídající nástroje, včetně vyjasnění si otázky, kdo je člověk. Tato reflexe je ve služně dalšímu kroku, a sice výsledku, který můžeme nazvat, jak je potřeba proto jednat (či nejednat), prostě, co dělat. Tento trojkrok se označuje slovesy vidět-posoudit-jednat. A opravdu nechci předbíhat, přesto mi to nedá zde nevyslovit myšlenku, že etické reflexi podléhají i různé etické kodexy a mohou z ní samozřejmě i čerpat, proto taky jen odborné znalosti a dodržování etického kodexu nezajistí samo sebou mravní kompetenci (i ) sociálních pracovníků a nevyřeší otázku mravnosti v sociální práci.

Dále nám tyto texty skýtají zajímavé ukazatele pro etickou reflexi: mají ve svém středu člověka, jeho sebeurčení, jeho různé vztahy, potřeby, starosti, nouzi, ale nezapomínají na kontext prostředí, tedy různých vazeb a souvislostí, které přesahují jednotlivého člověka a jeho vztahy (zákonodárství, struktury, hranice, nespravedlnosti ve společnosti). Z toho plyne, že bude a měla by etická reflexe zahrnovat nejen témata fundamentální a individuálně meziosobní etiky, nýbrž i principy a témata etiky sociální (obé viz dále). Stejné platí pro souvislost lidských práv: nejen občanská práva a svobody, ale i politická, sociální, kulturní, hospodářská a solidární práva. A profese sociální práce se nahlíží jako velmi angažovaný aktér změny opět nejen změn v životě jedince a jeho vztahů, ale i celospolečenských změn, právě různých struktur, institucí, zákonů, mechanismů. Jako takový aktér tak nesnadných rozmanitých úkolů je přece rovněž sociální pracovník nositelem lidských práv výše načrtnutých rozměrů, kategorií. Usnesení generálního shromáždění Rakouského pracovního svazu diplomovaných sociálních pracovníků (ÖBDS) uvede lapidárně hned v prvním článku svých Etických standardů-povinností povolání sociálních pracovníků,22 že jsou sociální pracovníci zavázáni lidským právům a že odmítají smlouvy, které lidským právům odporují. Po tomto krátkém shrnutí a zhodnocení – a připravení si další půdy pro etickou reflexi obsahů – navážeme ještě podobnými tóny Profesních etických principů Německého profesního svazu pro sociální práci.23 Jako člen IFSW se v preambuli odvolává na příslušný dokument IFSW24 a snaží se ho prosazovat. Sociální práce se zde popisuje jako instituce solidarity s lidmi vykonávaná jako povolání, a to zejména s lidmi v různé sociální nouzi. Jako ve Vídeňské deklaraci zaznívají solidární vztahy (viz dále sociální a právní princip solidarita) a zvláštní zájem o lidi nejvíce nějak trpící či jinak potřebné (viz dále princip opce pro chudé). Společensky zadané pověření sociální práce se spatřuje v odhalování sociálních problémů, ve zveřejňování jejich příčin a podmínek a v provádění jejich řešení. Hranice sociální práce jsou určeny strukturálními, právními a materiálními danostmi. Profesní sociální práce se zakládá na univerzálních hodnotách, které se například vyjadřují v katalogu lidských práv či osobnostních právech a v ústavním příkazu sociálního státu. Bezpodmínečnou a všeobecnou orientaci pro své jednání spatřují členové DBSH v důstojnosti lidské osoby a prostřednictvím solidarity a strukturální spravedlnosti se zavazují hodnotám, které zajišťují začlenění osoby do společnosti a její ochranu ve společnosti. Ze všeobecných zásad profesní sociální práce německého svazu ještě na tomto místě zmíníme prohlášení, že členové DBSH svým profesním jednáním solidárním způsobem Srov. Ethische Standards – Berufspflichten für SozialarbeiterInnen. Generalversammlungsbeschluss des OBDS, 17.10.2004 in Salzburg, http://www.obds.at (21. 3. 2008). 23 Srov. Berufsethische Prinzipien des DBSH. Beschluß der Bundesmitgliederversammlung vom 21. – 23.11.97 in Göttingen, http://www.dbsh.de (6. 3. 2008). 24 Vzhledem k datu přijetí ještě ne na nejnovější definici a dokument, ale na dokument IFSW z roku 1994. 22

umožňují a podporují iniciativu zúčastněných lidí, jejich vlastní řešení a spolupůsobení, jejich zapojení do sítě uspokojujících a pomáhajících vztahů, jejich postoje a schopnosti, s nimiž mohou přispívat ke zlepšování světa. Členové mají pověření, jak se již konstatovalo v části 1 Výchozí situace, odhalovat, zveřejňovat a potírat strukturálně podmíněné příčiny sociální nouze, zastávat se veřejně uskutečňování práv sociálně znevýhodněných, rozbíhat, spoluutvářet politické procesy i mobilizovat pro potřebné síly a aktivně se podílet na sociálním plánování. Sociální nouzi mají zkoumat na individuální i kolektivní úrovni a mají přitom spolupracovat na lokální, národní i mezinárodní úrovni. Prezentované široké a náročné pojetí profesní sociální práce nám potvrzuje nutnost etické reflexe fundamentální, individuálně-meziosobní a sociální. Z témat fundamentální etiky nelze přehlédnout lidskou důstojnost, autonomii, svobodu, svědomí, zodpovědnost, tajemství lidské osobní viny a možnost proměny (smíření, odpuštění), z etiky individuálně-meziosobní např. vztahy mezi pohlavími, sexuální orientaci, život s postižením a ve stáří a vztahy k němu, a z reflexe sociální etiky její základní principy personality, solidarity, subsidiarity, trvale udržitelného rozvoje, ale i témata strukturální či sociální vina, lidská práva, politická morálnost, vztah práva a etiky, morálky, mravnosti. V textu se objevilo slovo postoje, takže se dostává při hledání a posuzování mravně dobrého a správného rozhodování a jednání a při tématice mravní kompetence slovo na smýšlení, motivace, úmysly, niterné procesy zúčastněných aktérů. Etické principy DBSH – etické základy sociální práce se považují za nutný základ sociální práce, představují na jedné straně národní konkretizaci mezinárodně platných Etických základů sociální práce – principy a standardy IFSW a zároveň chtějí nabídnout své etické principy v mezinárodním kontextu, kde se mohou i dále rozvíjet. Pojetí profesní sociální práce postavené na etických a lidsko-právních principech a kategoriích , jak jsme se dozvěděli z etických kodexů, i prohlášené postavení etických kodexů v Doporučení (2001)1 o sociálních pracovnících: „Kodexy etiky a chování sociálních pracovníků a agentur jsou pro podporu účinné sociální práce nezbytné a zajišťují respekt k lidskému životu“,25 ukazuje, že téma etika neznamená pro sociální práci něco, co stojí mimo profesní sociální práce či je jen doplňkem odborných poznatků, ale že se jedná o dvě rovnocenné kompetence jednoho výkonu povolání sociálního pracovníka: o odbornou a mravní. Z toho plyne, že by mělo vzdělávání v oboru etika a lidských práv nedílnou součástí vzdělání a dalšího vzdělávání sociálních pracovníků. Toto nakonec připomíná i citované Doporučení (2001)1 Rady Evropy, když doporučuje vládám členských států „podporovat zahrnutí povinných kurzů lidských práv do osnov sociální práce a zajistit zejména jejich 25

Doporučení Rec (2001)1 Výboru ministrů členským státům o sociálních pracovnících, http://radaevropy.cz.

zavádění do praxe sociální práce“; „podporovat produkci výukových materiálů o lidských právech a otázkách menšin a překlad dokumentu Lidská práva a sociální práce: manuál pro školy sociální práce (Středisko lidských práv OSN) do jazyků ve vztahu k místní sociální praxi;“ „podporovat rozvoj etických kodexů spojených s existujícími mezinárodními nástroji a vyžadovat po agenturách, aby podporovaly prospěšnou praxi začleňováním etických kodexů do dojednávání dodávek služeb a zajištění pracovních podmínek odpovídajících takovým etickým požadavkům;“ a Příloha Doporučení ještě taky připomíná: „Pracovní prostředí sociálních pracovníků by mělo být příznivé pro zavádění etických principů a prospěšné praxe.“26 Z předchozích vět je patrné, že chtějí autoři tohoto manuálu na daném prostoru a vydavatel v tomto smyslu přispět. Dále proto krátce představíme vědeckou disciplínu etika a její základní pojmy a následně hlavně přiblížíme obsah základních etických a lidsko-právních principů etických kodexů relevantních pro sociální práci. Etické kodexy v sociální práci Věnujeme-li se normativním fundamentům etických kodexů sociálních pracovníků, dotkneme se alespoň lehce postavení etických kodexů v sociální práci a jejich silných i slabších stránek:27 etické kodexy obsahují zformulované standardy, principy a ustanovení závazků sociálních pracovníků vůči dalším zúčastněným aktérům, včetně samozřejmě zejména adresátům jejich profesního jednání. Spojují tak doporučená jednání s profesní morálkou s cílem aplikovat a eticky reflektovat principy a standardy povolání. Chtějí poskytnout základ a orientaci pro identifikaci a zhodnocení morálních dilemat. Kodifikace normativních principů a standardů se tím stává - spolu s rozvojem specifické vědeckosti, odbornosti či profilování organizačních forem a forem vlastního zastoupení - podstatnou součástí profesu profesionalizace. Etické kodexy se proto mohou považovat za výraz etické reflexe profesní morálky i za morální výraz profesního jednání, vůči němuž je třeba zaujmout kriticky konstruktivní odstup. Přesto sjednaná a kodifikovaná profesní morálka či étos povolání stále vyžaduje etickou reflexi etických kodexů. Etické kodexy se systematicky vztahují k individuálnímu a interpersonálnímu jednání, k roli povolání a k výkonu povolání i k nadřazeným normám a společenským strukturám. nabízejí určité etické nástroje pro rozhodování v konfliktních případech. Tím se potvrzují souvislosti mezi étosem povolání, etickou argumentací a kodexem chování. Ovšem étos povolání není pouze produktem racionálních argumentů, které nelze vyčerpat v kodexu. Kodex Tamtéž. Rovněž odkáži zejména ohledně materiálu Lidská práva a sociální práce uvedeného v Doporučení na příspěvek Aleny Kroupové v tomto manuálu a Petra Jandejska v tomto manuálu i v připravované publikaci FISCHER Ondřej, MILFAIT René (eds.): Etika pro sociální práci. 27 Srov. např. BOHMEYER Axel und KURZKE-MAASMEIER: Ethikkodizes und ethische Deliberationsprozesse in der Sozialen Arbeit, in: HÜDEPOHL-LOB Andreas / LESCH Walter (Hg.): op. cit., 163-164, 172-174. 26

taky nemůže zachytit kulturně a dějinně podmíněnou rozmanitost a měnitelnost étosu povolání. Snaha o strnulé dodržování pravidel by odporovala myšlence etické reflexe a mravní způsobilosti. Mravní autonomie subjektu se nemůže a nesmí delegovat na jiné subjekty a už vůbec ne jen na dodržování předpisů. Současně víme, že znalost principů, norem, standardů, kodexů, hodnost, metod ještě neznamená jejich uskutečňování, prosazování a hlavně zvnitřnění. Za slovy o hodnotách, standardech, etických kodexech může být klidně prázdno, vnitřní neúčast, neuzdravené nitro („srdce“) člověka a jemu odpovídající motivy, hnutí, zájmy, kompenzace při zacházení s druhými, různá politikaření, řevnivosti, touhy po moci, zášti. Takové postoje a rozpoložení mohou znečišťovat atmosféru a překážet skutečné službě druhým. Vztah etiky a sociální práce Etika jako vědecká disciplína i sociální práce mají svůj předmět a cíl. Sociální pracovník hledá ve své činnosti odůvodnění etického rozhodnutí a jednání. Jestliže pojmeme sociální práci jako institucionalizovanou formu společenské solidarity,28 dojdeme k předmětu sociální práce, a sice k člověku z hlediska jeho začlenění do společnosti. Zkušenosti sociální práce nabízejí poznatky o významu, hodnotách a možnostech společenského soužití. Tyto poznatky se pokouší empiricky podložit a rozšiřovat sociální věda. Materiálním objektem sociální práce je člověk. Určením předmětu sociální práce není ještě ale zadán její cíl. Cílem a tím formálním objektem sociální práce, tedy oním specifickým úhlem pohledu, podle něhož se materiální objekt zkoumá, je zabraňování sociálním problémům, jejich odhalování a zvládání. Sociální práce se snaží pomáhat lidem v sociálně znevýhodněných situacích a tím je uschopňovat k tomu, aby svůj život a své soužití utvářeli na základě sebeurčení. Lze proto hovořit o institucionálním pověření sociální práce stát s profesionálními prostředky solidárně při lidech v jejich sociálně těžkých situacích a nouzi, aby mohli dosáhnout stavu svého lidského bytí, kdy jsou schopni se sami přijímat se sebeúctou, pozitivně vyladěným sebehodnocením a vést samostatný život. Společnost tím institucionálně odpovídá na nutnost solidární pomoci nejslabším členům. To se stává také měřítkem individuálního i institucionálního jednání v sociální práci. Takto pojaté sociální práci jako osobně zprostředkované formě společenské solidarity jde proto o účinnou praxi pomoci a podpory lidem v těžkých sociálních situacích a vylučuje se tím pouhá sociální technologie či pragmatismus. Ve hře jsou proto také motivy sociálních pracovníků.29

28 29

Srov. GRUBER Hans-Günter: op. cit., 7-11. Srov. tamtéž 10-11.

Etiku zde představíme jako disciplínu, která je reflexí morálního chování a mravního jednání, úsudku, postojů, motivů, charakteru, institucí, struktur z pohledu toho, co je eticky dobré a zlé, správné a nesprávné. Dozvídáme se, že etika nerovná se morálka, ani étos. Ale že je reflexí různých přesvědčení, postojů, pravidel, norem, uspořádání a chování, které si kladou nárok na to se nazývat morálkou. Morálek je proto v pluralitní společnosti a multikulturním světě vždy víc, jsou skupinové a mohou být v napětí. S tím souvisí otázka, zda existují bezpodmínečně platné principy, jimž musí každá taková „morálka“ odpovídat, aby se mohla považovat za humánní morálku. Etiku zajímá proto vztah morálek a měřítka, které označuje jako moralitu. A právě lidská důstojnost založená v autonomii člověka a z ní vyplývající základní lidská práva představují ony bezpodmínečně platné principy, o nichž je racionální shoda ohledně humanity a humánního utváření naší společnosti a našeho světa. Moralitě aplikované a konkretizované na osobní i institucionální jednání se říká mravnost. Jako mravné jednání se označuje jednání, které je vědomě zavázáno moralitě. Jde tedy o plně vydařený lidský život a lidské soužití. Snahou etiky je dát odpověď na otázky typu „co mám konat?“, „jaký mám být a jak mám jednat?“, aby se můj život zdařil. Předmětem, materiálním objektem je lidské jednání. Cílem a tím formálním objektem je otázka, zda je toto jednání morálně dobré nebo zlé, správné či nesprávné. Sleduje se, zda určité jednání přispívá ke zdaru lidského života a soužití. K takovému rozlišování poskytuje etika orientaci a poradenství pomocí hodnot a norem, zkoumá společensky dané étosy podle zkušeností vydařené praxe, odvozuje z ní odůvodněné hodnoty a normy či je zpochybňuje. Pomáhá dále při tom, jak je možno hodnoty a normy zodpovědně uskutečňovat v konkrétním jednání. Nabízí rovněž kritéria a pravidla pro případy, kdy jsou hodnoty v konfliktu, když lze nějakou hodnotu uskutečňovat jen postupně nebo když už je možné zvolit jen menší zlo.30 Etika tak upozorňuje sociální práci na základy a cíle jednání. A naopak sociální práce poskytuje etické reflexi zkušenosti své praxe o možnostech a významu sociálního života pro zdařilý lidský život a ona je pak může zahrnout do nalézání hodnot a norem. Další pomocí ze strany etické reflexe je výše zmíněný příspěvek pro zodpovědné prosazování těchto hodnot a norem v konkrétních situacích. Jak například zdůvodnit odejmutí dětí rodičům, kteří se zapojili do trestných činů (komerčního) sexuálního zneužívání svých dětí? Které aspekty je třeba v konfliktních situacích zohlednit, aby se jednalo o eticky zodpovědné rozhodnutí? Etika zde může nabídnout určitá kritéria a orientační body.

30

Srov. např. tamtéž 12-20.

Upozorní (zejména ta se svými žido-křesťanskými východisky) např. na několik skutečností:31 že je nutno respektovat lidskou důstojnost jako nejvyšší morální princip a paradigma právního systému, nabídne určitý obraz (pojetí) člověka a umožní kritiku porušování tohoto obrazu; může vysvětlit, co znamená závazek lidské důstojnosti a sociální spravedlnosti (to je náš hlavní zájem); může následně vyvodit i z opce pro ty nejslabší, nejzranitelnější, poškozené, aby se podporovalo zmocnění (empowerement) slabých a slabými učiněných, stigmatizovaných, přehlížených a nerespektovaných či určovaných cizími. A může z toho vyjít profesionální koncept jednání ve smyslu vytváření možností pro sebeurčení; přispěje k tomu, aby se lidé a skupiny lidí stávali subjekty utváření svých životních podmínek a sociálního prostoru; vidí tak potřeby lidí i jejich politický potenciál a způsoby každodenní solidarity. V pozadí toho je uznání druhých v jejich jinakosti, respekt k autonomii člověka, respektování jeho důstojnosti, zodpovědnosti a rozhodnutí svědomí; připustí možnost viny, zajištění odpuštění a umožnění nového začátku. S tím bude souviset i potřeba náhrady škody; nebude se přitom bát poukázat na zkušenosti utrpení a jejich příčiny a posoudí společenské fenomény a procesy z perspektivy vyloučených, zranitelných a poškozených. Spolu se sociálními pracovnicemi a pracovníky pozvedne hlas proti nespravedlnosti a stane se obhájkyní těch, kdo jsou obětí strukturální chudoby, násilí, zanedbání, sexuálního vykořisťování a vyloučení; poskytne naději na humanizaci systému a životních podmínek ve smyslu společných cílů, motivace a solidárně kritického doprovázení. Pojem étos v etice Étosem rozumíme ve vědecké disciplíně etika (i teologická) konkrétní podobu mravního života, a sice objektivně souhrn mravních norem a normativních obsahů, které se uznávají jako platné v určité společnosti i s ohledem na určité sociální role a odpovídající zvláštní skupiny (např. étos lékaře, sociálního pracovníka, učitele, soudce...); a subjektivně postoj a smýšlení, mravní charakter jedince. Z toho je již patrné, že nás bude hlavně zajímat étos povolání sociálního pracovníka. V étosu obecně se tedy konkretizují morální požadavky do Srov. LIENKAMP Andreas: Parteinahme für eine Solidarität mit den Armen. Impulse einer Theologie Sozialer Arbeit für die Gesellschaft, in: KROCKAUER Rainer, BOHLEN Stephanie, LEHNER Markus (Hrsg.): Thelogie und Soziale Arbeit. Handbuch für Studium, Weiterbildung und Beruf, München: Kösel 2006, 267-273. 31

normativního vzorce jednání. Tento vzorce odpovídá určitému kulturnímu porozumění světu a smyslu, institucionálnímu zřízení (rodina, právo). Navazuje na mravy, zvyklosti, tradice a ukazuje vzorce vedení (způsobu) života, vzory a ideály. Ve společnosti lze rozlišovat různé formy étosů. Například étos určitých etnických či náboženských skupin, étos sociálních rolí, funkcí a povolání. Formy étosu posledních tří jmenovaných skupin v rámci rámcového (společenského) étosu ukazují na fakt, jak se na určité povolání či funkci váží etické požadavky, které vyplývají hlavně z věcného úkolu či lépe z oboru či tematické oblasti. Étos povolání umožňuje zachytit odborné jednání („technické, metodické“) dejme tomu lékaře či zde hlavně sociálního pracovníka v jeho morálním významu a objektivně zavázat subjektivní svědomitost. Rovněž se ukazuje, že se výkon určitého povolání chápe jako spojení dvou rovných kompetencí: té odborné a mravní. Vidíme tedy, že se pojmem étos označuje celek všech postojů, přesvědčení, hodnot a norem, který pro své jednání uznává jako závazný určitá osoba či skupina lidí, instituce, společenství. Někdy se proto taky hovoří o tzv. vnitřních sociálních morálkách. V pojmu étos zachycujeme společenské i individuální prvky, celek morálního chování a jednání lidí ve společnosti. Étos povolání je vztažen ke skupině (lékaři, sociální pracovníci), zahrnuje ale i vnitřní přesvědčení jednotlivých členů: vezměme např. asi nejznámější Hippokratovu přísahu lékařů (a její další aktualizace), kde se lékaři zavazují, že budou podle svého nejlepšího vědomí a svědomí pečovat o tělesné blaho a zdraví svých pacientů. Vnímáme zde odborné poznatky i morální rozměr, proto můžeme étos definovat takto na závěr ve zkratce jako způsoby života jedince nebo skupiny (v našem případě především skupiny povolání sociálního pracovníka), které jsou utvářeny určitými základními postoji a určitou racionalitou.32 Napadne nás, co když se ale dostanou jednotlivé formy étosu do rozporu? Jak zajistit v pluralitní společnosti a multikulturním světě přece jen bezpečné soužití a sociální soudržnost? Existují nějaké bezpodmínečně platné a závazné principy, jimž musí odpovídat všechny étosy ve společnosti i étosy skupinové, resp. povolání? A na základě historických zkušeností (20. stol. a zneužívání nacionálně socialistického a komunistického režimu i étosu povolání lékařů a právníků) se můžeme ptát, zda nehrozí nebezpečí zneužití při vytváření či aplikaci étosů povolání, jestliže by už dále nepodléhaly dalšímu možnému přezkoumání...Co když by se dostal do rozporu s principy demokratického právního státu? A nakonec, Hippokratova přísaha při vší úctě už nevystačí pro řešení všech moderních biomedicínských problémů...

Srov. KLUXEN Wolfgang: Ethos, in: Lexikon der Bioethik, Band 1 (A-F), Gütersloh: Gütersloher Verlagshaus, 2000, s. 693-694; GRUBER Hans-Günter: Ethisch denken und handeln. Grundzüge einer Ethik der Sozialen Arbeit, Stuttgart: Lucius, 2005, s. 25, 46; LAUBACH Thomas: Zugänge. Grundaspekte der ethischen Reflexion, in: HUNOLD Gerfried/LAUBACH Thomas/GREIS Andreas (Hrsg.): Theologische Ethik. Ein Werkbuch, Tübingen: A. Francke, 2000, s. 30. 32

Proto étosy představují pro vědeckou disciplínu etika (i teologickou) předmět reflexe a nestanovují automaticky, co je morálně dobré a špatné, správné a nesprávné jednání, a nezaručují svou existencí mravní kompetenci člověka i člena určité profese, např. mravní kompetenci sociálního pracovníka při výkonu jeho povolání. Do etické reflexe tak spadají etické kodexy sociálních pracovníků jako výrazy étosu povolání či profesní morálky. A vzhledem k tomu, že tento étos tvoří podstatnou součást praxe sociálních pracovníků, zařadíme do etické reflexe nutně i mravní kompetenci těchto pracovníků. Proto se setkáme s tím, že se v oblasti etiky sociální práce mluví o profesní morálce jako o „profesionálním zacházení s morálkou“.33 Myslí se tím, že etická reflexe normativních závazků praxe profesní sociální práce zprostředkovává kompetenci, která se projevuje tím, že prokazuje profesionální zacházení s otázkami etiky, morálky a étosu. A tato způsobilost se považuje za integrální součást profesní morálky či étosu povolání a znamená to, co jsme označili pojmem mravní kompetence. Konstruktivně a kriticky reflektuje i podmínky realizace požadavků profesní morálky. Má před sebou morální zodpovědnost, která bere vážně osobní i strukturální podmínky jednání člověka v tomto světě a snaží se zabraňovat morálnímu přetěžování, morálnímu nedostatečnému vytížení i „hrdinské morálce“ nějakých nejvyšších morálních výkonů aktérů profesionálního jednání. Z tohoto důvodu se rozlišují tři způsoby profesní morální zodpovědnosti:34 individuální zodpovědnost osoby v jejím bezprostředně individuálním jednání; intermediární zodpovědnost osoby v sociálně propojeném jednání společenství s ohledem na sociální řád a procesy; korporativní zodpovědnost v jednání organizace, které je vztaženo k rolím. Organizace je zodpovědná za strukturální aranžmá pro jednání sociálních pracovníků i za utváření veřejného rámce (např. vnímáním společensko-politického mandátu pro sociálně znevýhodněné lidi). Role vedení zahrnuje z hlediska profesní morální zodpovědnosti rovněž úkol etického rozvoje organizace. Míní se jím především zodpovědnost za etickou kulturu zvažování a sporů, v níž mohou spolupracovníci se společnou zodpovědností projednávat, interpretovat a rozhodovat situace morálních konfliktů a dilemat, které znají se své každodenní praxe. Organizace má vytvářet vhodné struktury pro tyto příležitosti, které mají zabezpečit, že se konstruktivní a kritická etická reflexe morálních závazků praxe profesionální sociální práce účinně uskuteční v každodenním jednání a že zabrání libovůli a nahodilosti. Současně se jedná o cestu, jak se vyhýbat nebezpečí, že budeme redukovat profesi sociálního pracovníka na Srov. HÜDEPOHL-LOB Andreas: Berufliche Soziale Arbeit und die ethische Reflexion ihrer Beziehungs- und Organisationsformen, in: HÜDEPOHL-LOB Andreas / LESCH Walter (Hg.): Ethik der Sozialer Arbeit. Ein Handbuch, Paderborn: Ferninand Schöningh, 2007, s. 159-161. 34 Srov. tamtéž, 160. 33

techniku, technologii a věc uklidňování a uchlácholení, a přitom může docházet k porušování lidských práv. Etickou reflexi praxe profesionální sociální práce – na reflexi pracovníka i týmu - proto považujeme za integrální součást profese, která je zavázána dle svých dokumentů reálnému uskutečňování lidských práv v životě lidí. K profesi tak patří, že zná etické a lidsko-právní principy obsažené v etických kodexech sociálních pracovníků, rozumí jim a dovede je použít při řešení konkrétních problémů, konfliktů a dilemat. V následujících řádcích si představíme tyto základní principy představíme a v souvislosti s tím pojetí sociální práce, jak to najdeme v etických kodexech sociálních pracovníků.

Definice sociální práce Chceme-li zjistit relevantní a závaznou definici sociální práce, nahlédneme zde do příslušných etických kodexů sociálních pracovníků: nejprve Ethics in Social Work, Statement of Principles (Etika v sociální práci, prohlášení principů), označovaný jako Mezinárodní etický kodex sociální práce – principy, ze společné dílny International Federation of Social Workers (IFSW) (Mezinárodní federace sociálních pracovníků) a International Association of Schools of Social Work (IASSW) (Mezinárodní asociace vzdělavatelů v sociální práci) schválený valným shromážděním těchto organizací v australské Adelaide v říjnu 2004.35 Již v nadpisu dokumentu se objevuje prezentace etických principů. Definici sociální práce zde najdeme v čl. 2, kde se uvádí, že se profese sociální práce zasazuje za sociální změnu, řešení problémů v lidských vztazích a také za zplnomocnění (empowerment), způsobilost a osvobození lidí a podporuje je s cílem, aby napomáhala blahu (wellbeing, Wohlergehen, dobrému lidskému bytí). Sociální práce zasahuje v místech, kde dochází k vzájemnému působení lidí a jejich prostředí. Využívá k tomu teorie lidského chování a sociálních systémů. Základem sociální práce jsou principy lidských práv a sociální spravedlnosti. Podtrhli jsme to, co je podle definice pro sociální práci tím fundamentálním a čím se budeme v příspěvku zabývat. Signatáři dokumentu před tím v preambuli vyznávají, že považují etické vědomí za základní část praxe povolání sociálních pracovníků a jejich způsobilost a závazek eticky jednat za podstatný aspekt kvality služby. Jako cíl práce IASSW a IFSW označují podporu debat o etice a etických reflexí v členských asociacích, mezi poskytovateli sociální práce Srov. www.ifsw.org/en (3. 3. 2008), www.sozialarbeit.at/eticint.htm (10. 10. 2005), http://sspcr.cz (3. 3. 2008). Z těchto odkazů je již patrné, že budeme mít před očima anglický originál, odborný německý překlad a verzi českého překladu uvedenou na www Společnosti sociálních pracovníků České republiky. 35

a studujícími obor sociální práce. Tento dokument zůstává na rovině všeobecných principů a zároveň respektuje specifické výzvy a problémy jednotlivých zemí, a proto chce povzbudit sociální pracovníky v různých místech, aby reflektovali jim vlastní výzvy a dilemata a činili ohledně nich eticky informovaná rozhodnutí. Uvádějí se přitom jen některé problematické oblasti: loajalita, poctivost se odehrává často v napětí odporujících si zájmů, naplňování role pomáhajícího a kontrolujícího zároveň, konflikt mezi povinností chránit zájmy lidí, s nimiž pracují, a společenskými požadavky efektivnosti a užitečnosti (prospěšnosti), zdroje společnosti jsou omezené. Etický kodex sociálních pracovníků České republiky36 se přímo neodvolává na mezinárodní kodex (mluví o dokumentech relevantních pro praxi sociálního pracovníka a zmiňuje zejména Všeobecnou deklaraci lidských práv, Chartu lidských práv, Úmluvu o právech dítěte a obecně další mezinárodní deklarace a úmluvy, Ústavu ČR a Listinu základních práv a svobod a další zákony ČR, které se „od těchto dokumentů odvíjejí“), nicméně v čl. 1 Etické zásady odst. 1.1. konstatuje, že je „sociální práce založena na hodnotách demokracie, lidských práv a sociální spravedlnosti“, že „sociální pracovník respektuje právo každého jedince na seberealizaci v takové míře, aby současně nedocházelo k omezení stejného práva druhých lidí“, že takový pracovník svými znalostmi, dovednostmi a zkušenostmi „pomáhá jednotlivcům, jednotlivým skupinám, komunitám a sdružení občanů při jejich rozvoji a při řešení konfliktů jednotlivců se společností a jejich následků.“ I přes chybějící odvolání se na mezinárodní kodex však můžeme číst sociální práci založenou na lidských právech a sociální spravedlnosti ve srovnání s fundamentem sociální práce v principech lidských práv a sociální spravedlnosti dle mezinárodního kodexu; respektované právo každého člověka na seberealizaci (či snad lépe sebeuskutečňování) bychom mohli vidět v souvislosti s principem empowerment (zplnomocnění, způsobilost) a osvobozováním lidí v mezinárodním kodexu; důležitá poznámka o zajištění tohoto práva i druhých osob a o pomoci druhým lidem při řešení konfliktů se společností a jejich následků by mohla korespondovat s problematikou lidských vztahů a interakce s prostředím, jak ji pozorujeme v definici sociální práce mezinárodního kodexu. Český kodex tedy začíná rovnou etickými zásadami a nemá na rozdíl od mezinárodního kodexu explicitně uvedenou definici sociální práce a nevyjadřuje svůj vztah k Mezinárodnímu etickému kodexu sociální práce. Srov. http://sspcr.unas.cz (3. 3. 2008). Byl schválen plénem Společnosti sociálních pracovníků dne 19. 5. 2006 a nabyl účinnosti dnem 20. 5. 2006. 36

Na skutečnost, že Etický kodex sociálních pracovníků v ČR vychází z Mezinárodního etického kodexu sociální práce, poukazuje i předsedkyně Společnosti sociálních pracovníků v ČR.37 Zmíněným názvem článku jsme se již určitým způsobem předem dotkli tématu role etického kodexu v sociální práci. Zatím se ale ještě vrátíme k problematice této kapitoly. O podpoře lidské důstojnosti a lidských práv a o sociální soudržnosti hovoří rovněž Doporučení (2001) Rady Evropy o sociálních pracovnících.38 Doporučení se ve své preambuli odvolává kromě jiného Vídeňskou deklaraci,39 kterou více ještě představíme v rámci sociální spravedlnosti. Nyní alespoň načrtneme, že sociální práce je pro ni profesí, která uschopňuje jednotlivé lidi a skupiny k tomu, aby stále více sami určovali svůj život a své soužití a zvládali ho v solidárních vztazích; má dále podporovat osobní a sociální kompetenci i sociální prostředí a její přístup je celistvý – potřeby jednotlivých lidí, skupin a obcí (státu) se pojímají v celku; zpřístupňuje zdroje a mnohotvární sociální služby (materiální podpora, osobní péče a sociální integrace); rozvíjí a zlepšuje systémy sociální pomoci a přístup k nim; provádí prevenci a profylaxi k zachování a podpoře humánních a sociálních kompetencí a přispívá k prosazování společenských norem v souladu s uznávanými principy lidsko-právních dokumentů a sociálních chart. Jeden se signatářů tohoto trojnárodního dokumentu, se jako člen IFSW ve svých Profesních etických principech Německého profesního svazu pro sociální práci40 v preambuli odvolává na příslušný dokument IFSW41 a konstatuje, že bezpodmínečnou a všeobecnou orientaci pro své jednání spatřují členové DBSH v důstojnosti lidské osoby a prostřednictvím solidarity a strukturální spravedlnosti se zavazují hodnotám, které zajišťují začlenění osoby do společnosti a její ochranu ve společnosti (viz více sociální spravedlnost). Usnesení generálního shromáždění Rakouského pracovního svazu diplomovaných sociálních pracovníků (ÖBDS) uvede lapidárně hned v prvním článku svých Etických standardůSrov. Etický kodex je základ při aplikaci metod sociální práce, říká Věra Novotná, http://socialnirevue.cz (3. 3. 2008). 38 Srov. Doporučení Rec (2001)1 Výboru ministrů členským státům o sociálních pracovnících přijaté dne 17. ledna 2001 na 737. schůzi náměstků ministrů, http://radaevropy.cz (3. 3. 2008). 39 Srov. Trinationales Dokument der Berufsverbände DBSH (Deutscher Berufsverband für Soziale Arbeit), NVMW (Nederlandse Vereniging van Maatschappelijk Werkers) und ÖBDS (Österreichischer Berufsverband Diplomierter SozialarbeiterInnen): Wiener Deklaration, http://www.dbsh.de/html/publikationen.html (6. 3. 2008). Jedná se o dokument tří národních profesních svazů sociálních pracovníků: Německa, Holandska a Rakouska vypracovaný pro německy mluvící oblast. Bohužel nenajdeme v dokumentu datum sepsání. 40 Srov. Berufsethische Prinzipien des DBSH. Beschluß der Bundesmitgliederversammlung vom 21. – 23.11.97 in Göttingen, http://www.dbsh.de (6. 3. 2008). 41 Vzhledem k datu přijetí ještě ne na nejnovější definici a dokument, ale na dokument IFSW z roku 1994. 37

povinností povolání sociálních pracovníků,42 že jsou sociální pracovníci zavázáni lidským právům a že odmítají smlouvy, které lidským právům odporují. K tomu všemu ale potřebují mít sociální pracovníci kromě své metodiky, odborných vědomostí, dovedností a zkušeností i etické nástroje. Proto se navzájem potřebují sociální práce a disciplína etika. Na tento vzájemný vztah se nyní podíváme, čímž se dostaneme postupně i k pojmu étos povolání a následně přiblížíme ony základní etické principy, jak zazněly v definici sociální práce v etických kodexech sociálních pracovníků. Lidská důstojnost Respektování nedotknutelné důstojnosti a integrity každého člověka poskytuje rovněž nástroj pro kritiku každé formy společenské exkluze (vyloučení) nějaké skupiny obyvatelstva, její diskreditaci a stigmatizaci. Eticko-lidskoprávní princip lidská důstojnost představuje nejvyšší etický princip a stěžejní paradigma právního systému. Lidská důstojnost se považuje za základ a cíl lidských práv. Zatímco ona je v singuláru, lidská práva jsou v plurálu. Lidská práva konkretizují nezpochybnitelný princip lidské důstojnosti do struktury, která umožňuje lidsky důstojný život. Lidská práva mají zabezpečit lidskou důstojnost či plnit její garanci. Máme zde co do činění s bezpodmínečnými morálními požadavky a normativním fundamentem sociální práce. Napadne nás ovšem, co tato lidská důstojnost vlastně znamená, jak ji odůvodnit, jaký má obsah a jak působí na jednání a základní postoje v sociální práci. Etické kodexy sociálních pracovníků názorně ukázaly, že je spojena řeč o fundamentech sociální práce s tematizací základních hodnot a práv demokratických právních států. Proto se této souvislosti nejprve dotkneme, jak se o ní ostatně v kontextu etiky pro sociální práci uvažuje:43 souvisí to s otázkou, jak přes zmíněnou pluralitu společenských forem étosu (skupinových či vnitřních morálek) zajistit bezpečné soužití, sociální soudržnost a kulturní identitu, když ještě k tomu není jednotně uznávané porozumění světu a člověku…Z toho důvodu se zakládá právní řád i lidskoprávní dokumenty za zvláštní stejné nedotknutelné důstojnosti každého člověka. Konstatuje se báze společných základních hodnot a práv, které mají garantovat bezpečné soužití lidí. Za základní hodnoty se považují zásada rovnosti a respekt ke svobodě každého, spravedlnost a solidarita. Jedná se určitý minimální etický standard pro vnitřní soudržnost společnosti. Tyto základní hodnoty formulované jako základní práva se odvozují právě z lidské důstojnosti, která představuje zásadní nezpochybnitelné kritérium pro Srov. Ethische Standards – Berufspflichten für SozialarbeiterInnen. Generalversammlungsbeschluss des OBDS, 17.10.2004 in Salzburg, http://www.obds.at (21. 3. 2008). 43 Srov. např. GRUBER Hans-Günter: op. cit., 46-50. 42

každé etické jednání a závaznou etickou povinnost pro každého. Proto není blíže odůvodněna pomocí určitého světového názoru. Tyto základní hodnoty a tato základní práva poukazují na základní osobní a sociální potřeby a nároky, bez jejichž uspokojení by bylo těžko představitelné zdařilé lidské bytí. Rovněž tvoří rámec, v němž nachází sociální práce své etické měřítko. Jestliže jsme si vymezili sociální práci jako osobně zprostředkovanou, institucionalizovanou formu společenské solidarity s cílem, aby se lidé pomocí prevence a intervence zmocňovali k tomu utvářet svůj život a soužití autonomně a s vlastní zodpovědností, předpokládá to na jejich straně určité osobní a sociální kompetence a na straně společnosti zase spravedlivé struktury, které tento rozvoj podporují. Krystalizačním bodem pojetí člověka a nejvyšším cílem a měřítkem zodpovědného jednání v sociální práci je osobní důstojnost každého člověka, tzn. toho, kdo pomáhá, adresáta pomoci a doprovázení, dalších zúčastněných aktérů, včetně kolegyň a kolegů. Nedotknutelná důstojnost člověka se zakládá v mravní autonomii, tj. ve způsobilosti lidské osoby jako svobodné a rozumové bytosti k závaznému mravnímu sebezákonodárství. Bezpodmínečnou důstojnost člověka založenou v mravní autonomii můžeme ilustrovat morálněfilozofickou tradicí Immanuela Kanta: pojmenovává nejvyšší hodnotu a teprve tím dokončuje svůj systém morální filozofie, přičemž formuluje třetí znění kategorického imperativu: „jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy jako účel a nikdy pouze jako prostředek.“44 Rozlišuje taky mezi cenou a důstojností. Mít cenu znamená, že mohu být něčím jiným nahrazen a tím používán jako prostředek pro něco jiného, oproti tomu mít důstojnost znamená být účelem sám o sobě. Podle Kanta je důvodem důstojnosti mravní autonomie člověka. Tím se myslí jeho možnost se ve svobodě podřídit mravnímu zákonu, tedy moci být mravním. Mít důstojnost pro Kanta znamená vlastnit nárok nebýt instrumentalizován v jádru své osoby. S žádným člověkem se tak nesmí zacházet pouze jako s prostředkem pro uskutečňování účelů druhých. Ze subjektu lidské důstojnosti se nesmí učinit pouhý objekt použití cizí vůle. Dále se důstojnost každého člověka nesmí přepočítávat, zúčtovat za jiné účely, protože by jinak nebyla důstojností, ale jen hodnotou mezi jinými.45 Takto kantovsky podložená autonomie se interpretuje jako klíčový pojem a fundamentální norma sociální práce:46 člověk se na základě svobodného náhledu závazně váže na zákon mravního jednání, který je platný pro všechny a který si sám jako rozumová bytost ukládá. Spojují se zde dva nezbytné požadavky morálního jednání, a sice svoboda a tím nedisponovatelnost člověka, kterou lze respektovat jen stejnou (rovnou) závaznou („zákonnou“) KANT Immanuel: Základy metafyziky mravů, Praha: Nakladatelství Svoboda, 1990, 91. Srov. Srov. DEUTSCHER BUNDESTAG: Enquete-Kommission Recht und Ethik der modernen Medizin. Schlussbericht, Zur Sache 2/2002, Berlin: Referat Öffentlichkeitsarbeit (Herausgeber), 23-24. 46 Srov. např. HÜDEPOHL-LOB Andreas: op. cit., 126-129. 44 45

úctou všech. Ze zkušeností víme, že sebeurčení člověka, taková autonomie, se vždy nemůže vyjádřit aktivním způsobem, tzn. aktuální způsobilostí k svobodnému rozhodnutí, projevu vůle a jednání. Proto se rozlišuje ještě pasivní stránka autonomie, tzn. každý člověk jako bezpodmínečný účel sám o sobě, který je třeba taky bezpodmínečně respektovat. Jedná se o lidskou bytost kvůli ní samé. A aby nám určití lidé či skupiny lidí nevypadli z přiznání lidské důstojnosti (např. ti, kdo ještě nejsou způsobilí k autonomním projevům, nebo už nejsou, či momentálně nejsou), rozlišuje se mravní autonomie uznaná každé lidské bytosti bez ohledu na momentální schopnost ji vyjádřit či využít, a aktuální způsobilost autonomie. Tím se vracíme ke kontextu sociální práce. Pomocí mravní autonomie se konkretizuje porozumění autonomnímu způsobu života. Autonomie zde znamená způsob života s vlastní zodpovědností, který nějak souhlasí s jeho konceptem života. V tomto smyslu je každý člověk subjektem svého jednání a tvůrcem svého životního příběhu. Takový způsob života musí být přitom ale závazný a zodpovědný vůči stejně autonomnímu způsobu života druhých. Respektování vlastního sebeúčelu zahrnuje nutně respekt k životnímu způsobu lidí, s nimiž je jedinec spojen v sociálních sítích společného světa, a kteří mu umožňují, aby byl svébytným člověkem s naplněným životem. Příkaz respektovat lidskou důstojnost obsahuje úctu k lidské osobě i bezpodmínečnou povinnost podporovat takové schopnosti, které umožňují zralý, svébytný a zodpovědný život u těch, kteří ještě nevykazují svébytný a zodpovědný způsob života či vykazují mnohá jeho omezení. Můžeme se dále v kontextu sociální práce ptát, jaké to má etické důsledky:47 pomocí principu lidské důstojnosti se tak stanovují hranice, omezující podmínka pro individuální i státní jednání: každý člověk kvůli sobě samému má právo na úctu a nikdo nesmí být obětován výlučně jako prostředek pro účely druhých. Každá lidská osoba je jedinečnou, neopakovatelnou skutečností. Každý má takovou bezpodmínečnou hodnotu sám o sobě, i když nějak zaostává na svými možnostmi díky postižení, nemoci, věku či procesu umírání a dokonce – a to je náročné přijímat a na tom stojí program zacházení s odsouzenými ve vězení – když selhal a spáchal např. závažný trestný čin, jimž porušil důstojnost oběti, ale jednal i pod svou důstojnost. Lidskou důstojnost prostě nelze ztratit, nelze ji nikomu odebrat či jen na určitý čas propůjčit. Sociální pracovníci i adresáti jejich pomoci mají nárok na to, aby byli vnímáni a respektováni celostně jako osoby se svými hodnotovými představami a potřebami. Zacházet s člověkem v nouzi jako s pouhým objektem či případem nebo někoho jen zneužívat jako objekt pomoci by představovalo provinění proti důstojnosti člověka. Každý sociální pracovník a 47

Srov. např. GRUBER Hans-Günter: op. cit., 56-59.

pracovnice má jako osoba rovněž nezadatelnou, nezúčtovatelnou důstojnost, která přesahuje výkony, které přináší pro tým, zaměstnavatele či lidi, s nimiž profesionálně pracuje. Je tedy víc než jen pracovní síla. Má právo na odměnu, na respekt, uznání, ocenění své práce. Dalším etickým důsledkem principu lidské důstojnosti je konstatování, že je lidská osoba základem, nositelem a cílem sociální práce a různých zařízení a institucí. Říká se tomu princip personality. Lidská osoba ve své bezpodmínečné hodnotě – důstojnosti je tedy posledním, nezpochybnitelným měřítkem společenského řádu a utváření sociálních struktur. Tímto měřítkem tak není relativní, v zásadě zúčtovatelná hodnota vlastností a výkonů. Různé instituce ve společnosti prokazují své etické oprávnění tím, že zajišťují a umožňují - ne potlačují nebo maří - funkční podmínky uskutečňování a rozvoje lidského osobního bytí. Z tohoto důvodu se hovoří o principu personality jako o sociálním principu či jako principu sociální etiky. O správném a nesprávném jednání tak musí být řeč na rovině jedince i na rovině společenských struktur, které svými normami, institucemi, zákony a předpisy toto chování určují. Jako lidské produkty se pak mohou a mají měnit.48 Nyní je otázkou, jaké je konkrétní obsahové utváření pojmu důstojnosti a jaká je jeho právně závazná platnost. Akceptace důstojnosti zahrnuje ve své radikalitě maximální morální komponentu závazku. Aby garantovala univerzální platnost, potřebuje ale transformaci z čistě etické roviny na právní úroveň, aby se z morálního závazku stala závazná právní pozice ve smyslu subjektivního práva. Exekutivní funkce právního řádu tak navazuje na etické paradigma lidské důstojnosti a rozvíjí na něm právní legitimaci a normativní působnost. Zatímco se etický závazek může na základě prvku dobrovolnosti formulovat radikálně, protože adresát má volbu, zda jej uzná, nebo odmítne, v právu se naopak formuluje nárok, který otevírá normativní nutnou platnost také pro ty, kdo neakceptují - nebo ne v tomto rozsahu - morální konzistenci obsaženou v právní normě.49 Dále se ptáme, jaký pojmový obsah má právní pojem důstojnosti, protože se jedná při analýze rozsahu subjektivního práva na důstojnost o neurčitý pojem, který dostává konkrétní právní závaznou dimenzi prostřednictvím odpovídajících kroků konkretizace. Tyto kroky jsou opět vázány na kontext a musí vzít na vědomí relevantní mimoprávní etické a antropologické aspekty, aby se dosáhlo všeobecně platné definiční báze. Také je třeba zkoumat, v jaké fázi procesu vývoje člověka existuje důstojnost jako subjektivní právo. Právní

Srov. BAUMGARTNER Alois: Personalität, in: HEIMBACH-STEINS Marianne (Hg): op. cit., 265-267. Srov. KILZ Gerhard: Die Geltung des Menschenwürdeparadigmas im Rechtssystem, in: NICHT Manfred, WILDFEUER Armin (Hg.): Person – Menschenwürde – Menschenrechte im Disput, Münster: LIT Verlag, 2002, 178-179. 48 49

řád totiž musí zabezpečit optimální ochranu právního dobra důstojnosti, a musí proto zamezit mezerám v platnosti a volit extenzivní přístup interpretace zajištěný odbornými poznatky.50

Lidská důstojnost jako ústavní princip V preambuli Ústavy České republiky vyjadřují občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku odhodlání „budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti…“51 K tomuto odhodlání je třeba vychovávat a vůbec s ním seznamovat i v kontextu vzdělávání v oblasti sociální práce. Listina základních práv a svobod jako součást ústavního pořádku České republiky v článku 1 hlavy první Obecná ustanovení uvádí: „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné“;52 v čl. 3 odst. (1) se pak praví: „Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení“; čl. 7 hlavy druhé Lidská práva a základní svobody oddílu prvního konstatuje, že: „(1) Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem. (2) Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu“; v čl. 9 odst. (1) se píše: „Nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám“; čl. 10 zajišťuje, že: „(1) Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. (2) Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. (3) Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě“; v čl. 13, že „nikdo nesmí porušit listovní tajemství ani tajemství jiných písemností a záznamů.“53 Lidská důstojnost jako princip mezinárodního práva Tamtéž 179-180. Úplné znění zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, jak vyplývá ze změn a doplnění provedených ústavními zákony č. 347/1997 Sb., č. 300/2000 Sb., č. 395/2001 Sb., č. 448/2001 Sb. a č. 515/2002 Sb., in: ÚZ, č. 368, podle stavu k 14. 2. 2003, Sagit, 5. 52 Úplné znění usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky, jak vyplývá ze změny provedené ústavním zákonem č. 162/1998 Sb., in: ÚZ, č. 368, podle stavu k 14. 2. 2003, Sagit, 16. 53 Tamtéž 16. 50 51

Koncept lidské důstojnosti zaujímá přednostní místo v mezinárodních dokumentech, v ústavách a zákonodárství mnoha zemí. Tak prohlašuje lid spojených národů v preambuli Charty spojených národů „znova svou víru v základní lidská práva, v důstojnost a hodnotu lidské osobnosti…“54 Preambule Všeobecné deklarace lidských práv připomíná tato slova a začíná už tím, „že uznání přirozené důstojnosti a rovných a nezcizitelných práv všech členů lidské rodiny je základem svobody, spravedlnosti a míru ve světě.“55 Na Všeobecnou deklaraci lidských práv navazuje Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, v jehož úvodu státy, které jsou smluvní stranou tohoto Paktu, uznávají v souladu s Chartou Organizace spojených národů „vrozenou důstojnost a rovná a nezcizitelná práva všech členů lidské rodiny za základ svobody, spravedlnosti a míru ve světě a tato práva odvozují od přirozené důstojnosti lidské bytosti.“56 Univerzalistické chápání lidské důstojnosti uznávají státy i v preambuli Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.57 Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace také bere v úvahu, že je „Charta Organizace spojených národů založena na zásadách důstojnosti a rovnosti všech lidí … a že Všeobecná deklarace lidských práv prohlašuje, že všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv … a že je nezbytné rychle zajistit porozumění pro důstojnost lidské osobnosti a úctu k ní.“58 Podle preambule Charty základních práv Evropské unie se „při vědomí svého duchovněnáboženského a mravního dědictví Unie zakládá, jak bylo již uvedeno, na nedělitelných a univerzálních hodnotách důstojnosti člověka, svobody, rovnosti a solidarity:“59 Kapitola I této Charty je nazvána Důstojnost člověka a článek 1 [důstojnost člověka] uvádí: „Důstojnost člověka je nedotknutelná. Je ji nutno respektovat a chránit.“ Tato kapitola dále obsahuje článek 2 [právo na život], článek 3 [právo na nedotknutelnost], kde odstavec (1) stanovuje, že „každá osoba má právo na tělesnou a duševní nedotknutelnost“, a odstavec 2 je vyhrazen – to bude důležité zejména pro zdravotní personál a sociální práci v souvislosti se zdravotnictvím – tématům medicíny a biologie, článek 4 [zákaz mučení a nelidského nebo ponižujícího trestání či zacházení] a článek 5 [zákaz otroctví a nucené práce]. Kapitola III Rovnost konstatuje Charta spojených národů. Sjednána na konferenci Spojených národů o mezinárodní organizaci, konané ve dnech 25. dubna až 26. června 1945 ve San Francisku, a dne 26. června 1945 podepsána, in: Mezinárodní dokumenty o lidských právech, 19. 55 Všeobecná deklarace lidských práv. Přijata Valným shromážděním dne 10. prosince 1948 rezolucí č. 217/III-A, in: Mezinárodní dokumenty o lidských právech, 27. 56 Mezinárodní pakt o občanských a politických právech. Přijat dne 16. prosince 1966 rezolucí Valného shromáždění Organizace spojených národů, in: Mezinárodní dokumenty o lidských právech, 41. 57 Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Přijat dne 16. prosince 1966 rezolucí Valného shromáždění Organizace Spojených národů, in: Mezinárodní dokumenty o lidských právech, 91. 58 Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace. Přijata rezolucí Valného shromáždění Organizace spojených národů dne 21. prosince 1965, in: Mezinárodní dokumenty o lidských právech, 123. 59 Charta der Grundrechte der Europäischen Union. Nizza 2000, in: K. P. Fritzsche: Menschenrechte. Eine Einführung mit Dokumenten, Paderborn: UTB, 2004, 343-348. 54

rovnost všech před zákonem (čl. 20), zákaz diskriminace (čl. 21), respektování rozmanitosti kultur, náboženství a jazyků (čl. 22), rovnost mužů a žen (čl. 23), specifická práva dítěte (čl. 24), kde můžeme konkrétně uvést odst. 3, podle něhož má „každé dítě nárok na pravidelné osobní vztahy a přímé kontakty s oběma rodiči, jestliže to neodporuje jeho blahu“; dále práva starších lidí (čl. 25) na „důstojný a nezávislý život a na účast na sociálním a kulturním životě“; a nakonec čl. 26 o integraci lidí s postižením, podle něhož se „uznává a respektuje nárok lidí s postižením na opatření zajišťující jejich svébytnost, jejich sociální a pracovní zapojení a na účast na životě společnosti.“ Poslání Rady Evropy „chránit důstojnost všech lidí a práva, jež z ní lze odvodit“ připomíná v kontextu posledního úseku lidského života Doporučení Parlamentního shromáždění Rady Evropy 1418 (1999) 1.60 Čl. 5 konstatuje, že „povinnost respektovat a chránit důstojnost všech smrtelně nemocných a umírajících osob je odvozena z nedotknutelnosti lidské důstojnosti ve všech obdobích života. Respekt a ochrana nacházejí svůj výraz v poskytnutí přiměřeného prostředí, umožňujícího člověku důstojné umírání.“ Čl. 7 pak vypočítává faktory, které dnes ohrožují základní práva odvozená z důstojnosti smrtelně nemocných nebo umírajících osob. A čl. 8 zase v mnoha bodech vyjadřuje, čím se má ve všech ohledech zajistit respektování a ochrana důstojnosti smrtelně nemocných nebo umírajících lidí. Uznání lidské důstojnosti s povinnostmi a odpovědnostmi Lidská důstojnost má své místo i ve Všeobecném prohlášení lidských povinností prohlášených Generálním shromážděnímOSN.61 Také proto, jak se uvádí v preambuli, „že je uznání důstojnosti všech členů lidské rodiny a stejných a nezcizitelných práv základem svobody, spravedlnosti a míru ve světě a že zahrnuje povinnosti a odpovědnosti (‚responsibilities‛).“ Signatářům jde o zajištění rovnováhy práv a zodpovědností. Snahou tohoto dokumentu je obnovit a posílit proklamované závazky Všeobecné deklarace lidských práv: plné přijetí důstojnosti všech lidí, jejich nezcizitelné svobody a rovnosti a jejich vzájemné solidarity. Hned článek 1 první části Fundamentální principy pro lidskost obsahuje, že „každá osoba, bez ohledu na pohlaví, etnický původ, sociální status, politické přesvědčení, jazyk, věk, národnost nebo náboženství, má povinnost zacházet se všemi lidmi lidsky.“ Následující článek pokračuje: „Žádná osoba nesmí podporovat nelidské chování bez ohledu na jeho způsob, lidé mají naopak povinnost zasazovat se o důstojnost a sebeúctu všech ostatních lidí.“ Čl. 3 Výňatek z oficiálnícho věstníku Rady Evropy, červen 1999. Rozprava Parlamentního shromáždění Rady Evropy z 25. června 1999, Zpráva Komise pro sociální, zdravotní a rodinné záležitosti, http://www.umirani.cz; www.cestadomu.cz (2. 5. 2008). 61 Srov. SCHMIDT Helmut (Hrsg.): Allgemeine Erklärung der Menschenpflichten. Ein Vorschlag, München: Piper Verlag, 1997. Prohlášení vydáno v roce 1998 InterAction Council k 50. výročí Všeobecného prohlášení lidských práv. 60

konstatuje, že „žádná osoba, skupina nebo organizace (...) nestojí mimo dobro a zlo“, ale že „podléhá morálním měřítkům.“ V další části nazvané Nenásilnost a úcta k životu se uvádí povinnost každé osoby respektovat život a to, že nikdo nemá právo zraňovat jinou lidskou osobu...(čl. 5). Část Vzájemný respekt a partnerství se věnuje hlavně vztahu mezi muži a ženami, manželství a rodičovské zodpovědnosti: „všichni muži a ženy mají povinnost prokazovat ve svém partnerství vzájemnou úctu a porozumění. Nikdo nesmí jinou osobu sexuálně vykořisťovat nebo ji podrobovat závislosti“ (čl. 16); „rozumné plánování rodiny je zodpovědností každého páru. Vztah mezi rodiči a dětmi má odrážet vzájemnou lásku, úctu, cenění a péči. Rodiče ani jiní dospělí nesmějí děti vykořisťovat, zneužívat či týrat a zanedbávat“ (čl. 18). Předchozí část je dokonce nadepsána Pravdivost a tolerance a obsahuje např. tyto povinnosti: „každý člověk má povinnost pravdivě mluvit a jednat. Nikdo nesmí lhát. Musí se respektovat právo na soukromou sféru a osobní či pracovní důvěrnost. Nikdo není zavázán říci každému v každou chvíli plnou pravdu“ (čl. 12); „žádná povolání nejsou zproštěna všeobecných etických měřítek a zvláštních povinností vůči těm, s nimiž pracují. Etické kodexy určitých povolání mají obrážet přednost všeobecných měřítek, jako je třeba pravdivost a férovost“ (čl. 13); „musí se zabraňovat senzacechtivým zprávám medií, které by ponižovaly lidskou osobu nebo důstojnost“ (čl. 14).62 Pojednáním o prohloubení myšlenky lidských práv prostřednictvím souvisejících zodpovědností a povinností jsme potvrdili, jak specificky morální závazný obsah lidských práv odkazuje na vzájemný vztah práv a povinností, a přece jen jsme se krátce dotkli - vedle hlavního tématu fundamentálních principů – základních postojů, které jsou důležité pro sociální práci. Z takových základních postojů profesní morálky můžeme jmenovat pozornost, obezřetnost, vcítění, asistenci, zastupování, včetně v případě potřeby zástupných rozhodnutí a jednání.63 Ze vzájemného vztahu práv a povinností taky pěkně vyplývá solidarita, a proto sociálněetický i právní princip solidarita, který poukazuje na dvojí charakter nároku každého lidského práva, totiž na vlastní nárok a v tom na požadavek na druhé. Z toho důvodu můj nárok na lidsky důstojný život zakládá povinnost uznat nároky druhých na lidsky důstojný život a povinnost přebírat i tvůrčí zodpovědnost za utváření humánních životních podmínek druhých. A v těchto konstruktivně solidárních složkách každého lidskoprávního nároku se spatřuje eticko-lidskoprávní odůvodnění profesionální sociální práce, kterou je třeba společensky organizovat.64

Tamtéž 25-27. Srov. HÜDEPOHL-LOB Andreas: op. cit., 138-145. 64 Srov. tamtéž 124. 62 63

Obsahové prvky pojmu důstojnosti Při používání pojmu lidské důstojnosti je potřeba se také zaměřit na způsoby života, v nichž se důstojnost člověka zpřítomňuje ve své plnosti, a pak je i chránit, protože důstojnost není jen dobrem mezi ostatními dobry, ale podmínkou možnosti, že se člověk uskutečňuje jako člověk a že je sám život něčím hodnotným a že vnímáme, že je pro člověka nezbytností zpřítomňovat ve svém životě to, co je dobré a spravedlivé.65 Lidská důstojnost je úzce spojena s mravností, přičemž lze na základě toho říci, že kdo respektuje tuto důstojnost, nemůže jednat jinak než morálně, a z druhé strany je možno říci, že se v uskutečňování mravnosti respektuje lidská důstojnost. Morální jednání tak respektuje důstojnost rovnocenné rozumové a svobodné bytosti. Lidé se tím principiálně zříkají toho, že se budou zneužívat a zvěcňovat.66 (příkladem zvěcňování lidské bytosti, jejího zneužívání a komercializace, kdy nabývá pro pachatele jedinečná lidská bytost zbožního charakteru, jsou např. praktiky obchodu s lidmi, zejména žen a dětí a zvláště ještě do sexuálního průmyslu). Vypracování obsahových prvků lidské důstojnosti patří k fixaci jádrové oblasti důstojnosti. Na tyto prvky se vztahuje garantování důstojnosti. Je tak třeba garantovat nutné podmínky pro postavení subjektu, což jsou bazální funkční podmínky, bez nichž se již předem nemůže rozvíjet svoboda jednání uložená v podstatě člověka. V tomto případě se rozlišují roviny podmínek, které garantují existenci, subjekt a příležitosti:67 •podmínky garantující sociálně biologickou existenci - člověk má subjektivní právo na respektování svého života. Takto ústavněprávně zaručená lidská důstojnost má charakter obranného práva i charakter výkonu. To znamená, že je stát také zavázán zajistit univerzální lidskou důstojnost, tedy činit aktivní opatření k její realizaci a k jejímu zabezpečení. Nevylučuje se tím legitimování práva zasáhnout do pozice tělesné nedotknutelnosti, resp. života (např. zatknout pachatele, zabití v nutné sebeobraně), aby se odvrátily újmy na jiných právních dobrech. Tím se také rozlišuje, že ne každé poškození právního dobra život, resp. tělesné nedotknutelnosti, představuje zároveň porušení lidské důstojnosti. Lidský život je v každé fázi svého vývoje odejmut dispoziční kompetenci státu i jiných osob. Garance lidské důstojnosti zavazuje stát, aby vytvořil právní rámcové podmínky, které tuto ochranu zabezpečí, a to včetně ochrany a umožnění příležitostí celostního rozvoje člověka. Týká se to i aspektu materiálního zabezpečení. Proto zahrnuje garance lidské důstojnosti i Srov. HEUSER Stefan: Menschenwürde. Eine theologische Erkundung, Ethik im Theologischen Diskurs, Band 8, Münster: LIT Verlag, 2004, 159, 163, 175. 66 Srov. HEIMBACH-STEINS Marianne (Hg.): Christliche Sozialethik. Ein Lehrbuch. Band 1: Grundlagen, Regensburg: Friedrich Pustet, 2004, 41-42. 67 Srov. KILZ Gerhard: op. cit., 180-195; GRUBER Hans-Günter: op. cit., 56-59; HEUSER Stefan: op. cit., 137-138. 65

komponenty sociálního zabezpečení, aby se občanům zajistila základna pro vedení života i v ekonomickém ohledu. Cílem takového poskytnutí pomoci je vedení lidsky důstojného života. Základní vybavení ekonomickými prostředky poskytuje prostřednictvím státu právně závazné základní zajištění všech občanů, kteří nejsou schopni si zabezpečit zachování života. Zaručení lidské důstojnosti má tedy význam pro zabezpečení sociálně biologické existence člověka. Stát je zavázán tento nárok aktivně realizovat prostřednictvím právního řádu, například trestního zákona. •podmínky garantující subjekt - jádrem zaručení lidské důstojnosti je ochrana člověka před jeho zvěcněním, při němž se používá jako prostředek k dosažení cíle. Člověk nesmí být vystaven procesům nebo rozhodnutím, které principiálně zpochybňují jeho postavení subjektu ve smyslu autonomní bytosti. Je vyloučeno zacházení, které obecně upírá osobě autonomii rozhodování (citlivé a náročné téma v otázkách lékařské etiky, resp. biomedicíncké etiky: autonomie, informovaný souhlas, povinnost péče, zásada neškodit, pravdivost, mlčenlivost…). Zamezuje instrumentalizování člověka (křiklavým případem takové instrumentalizace jsou např. praktiky novodobého otroctví, jak se někdy označuje obchod s lidmi). Zabraňuje se dále ekonomizaci, komercionalizaci lidského bytí. Ta probíhá, když se člověku dostává stále více funkce zboží. Na trojúhelníku sociálních výkonů v sociální péči se podílí státní instituce, ti, kdo poskytují služby, a osoby, které péči potřebují. Jestliže by v této souvislosti byla ze strany státu nastolována pravidla, která vedou k tomu, že se dopředu ztěžuje nebo dokonce vylučuje humánní péče orientovaná na potřeby člověka, bylo by otázkou, zda je to ještě slučitelné s ústavní garancí lidské důstojnosti. Zaručení lidské důstojnosti naopak zavazuje zákonodárce k tomu, aby vytvářel rámcové podmínky, které předem vylučují takovou ekonomizaci jedince a které při výkonech sociální práce zohledňují specifickou důstojnost člověka. Dalším zabezpečením postavení člověka jako subjektu je uznání všeobecného práva na osobnost. Právo na osobnost má rozsáhlou funkci zajistit rámcové struktury, které jsou nezbytné pro realizaci individuálního rozvoje. •podmínky garantující příležitosti - znamená, že se člověku poskytnou podmínky, které mu nabízejí možnost, aby vnímal své potenciální příležitosti rozvoje a participace. Na prvních dvou úrovních se formulovaly a normovaly primárně absolutní minimální standardy pro základní zabezpečení autonomie člověka, zde se jedná o aktivní povinnost podpory a pomoci. Také právo na dětství obsahuje normování podmínek garantujících příležitosti, které se zaměřují na dosažení optimálního rozvoje dítěte. Aktivní role dítěte v rodině se posiluje procesně-právní pozicí v soudním řízení. Stát zasahuje do rodičovské zodpovědnosti jen v tom případě, kdy je ohroženo blaho dítěte. To platí tam, kde už rodiče nejsou garantem podpory dítěte, ale zabraňují právě uskutečňování příležitostí. Při strategii řešení konfliktů

jde o to, zabezpečit právní pozici dítěte, která vyplývá z jeho lidské důstojnosti. Stát tak musí u podmínek garantujících příležitosti vykonávat aktivní politiku intervence a podpory. Platí to i při zjištění, že je tento odpovídající závazek spojen se značnými finančními prostředky. Lidsky důstojný způsob života se stává podobou osobního blaha. Za účelem tohoto osobního blaha podporuje sociální práce uschopnění a osvobozování člověka. Předpokladem lidsky důstojného způsobu života je jedna ze základních potřeb člověka, a to sociální jistota (překonání strachu, spolehlivé sociální vztahy a perspektivy budoucnosti, sebeúcta a sebedůvěra, určitý řád života, ochrana před poškozením a nerespektováním tělesně psychické integrity či jejím pohrdáním). Tato jistota má existenčně osobní a institucionálně společenský rozměr. Proto znamená pro sociální práci podstatnou hodnotu pro formy vztahů i pro formy institučního zprostředkování. Sociální jistota se proto považuje za lidské právo a za pevné body pro možnost osobně zodpovědného způsobu života.68 Sociální spravedlnost Princip sociální spravedlnosti v etických kodexech sociálních pracovníků Nejprve si připomeneme, že se ve druhé podkapitole kapitoly 4 Principy Mezinárodního etického kodexu sociální pracovníci zavazují, že budou podporovat sociální spravedlnost s ohledem na společnost i na lidi, s nimiž pracují. Přiblížení toho, oč se jedná, zahrnuje pět bodů: 1.odmítat jakoukoli negativní diskriminaci – myslí se tím povinnost postavit se negativní diskriminaci páchané na základě schopností, věku, kultury, sociálního, resp. biologického pohlaví, rodinného stavu, socioekonomického statusu, politického názoru, barvy pleti, rasových či jiných tělesných znaků, sexuální orientace nebo spirituální víry; 2. uznávat různost – sociální pracovníci mají vnímat a respektovat etnické a kulturní rozdíly společností, v nichž působí, a brát v potaz rozdíly mezi jedinci, rodinami, skupinami a společenstvími (komunitami); 3. spravedlivě rozdělovat zdroje – mají zajistit, že se zdroje, které mají k dispozici, rozdělují spravedlivě, tzn. podle potřeb; 4. odmítat nespravedlivou politiku a praktiky – vyjadřuje se tím povinnost upozorňovat zaměstnavatele, nositele rozhodnutí (veřejné činitele), politiky a veřejnost na situace, v nichž je nedostatek zdrojů nebo jsou jejich rozdělování, opatření a praktiky utlačovatelské, nespravedlivé či škodlivé;

68

Srov. HÜDEPOHL-LOB Andreas: op. cit., 145-146.

5. pracovat solidárně – rozumí se povinnost odmítat sociální podmínky, které napomáhají sociálnímu vyloučení, stigmatizaci či utlačování, a pracovat naopak na inkluzivní společnosti. Na první pohled převažuje způsob negativního vymezení podpory sociální spravedlnosti: uvažme častý výskyt sloves odmítat (negativní diskriminaci – viz bod 1; nespravedlivou politiku a praktiky – viz bod 4; určité sociální podmínky – viz bod 5, jinak formulovaný pozitivně). Nicméně při bližším pohledu zjišťujeme, že se jedná i při negativním vymezení o aktivní pozitivní výzvu ke konání: postavit se diskriminaci, tzn. zase předpoklad respektování lidské důstojnosti a z ní vyplývající dimenze lidských práv; dále přímo pozitivně vyslovený závazek uznávat, vnímat a respektovat různost (viz bod 2), spravedlivě rozdělovat zdroje podle odpovídajících potřeb (viz bod 3), pracovat solidárně s výzvou budovat inkluzivní společnost, podporovat integraci (viz bod 5) a – i přes celkovou negativní formulaci – povinnost upozorňovat na nespravedlivé situace (viz bod 4). Již z těchto řádků je zřejmé, že role sociálního pracovníka překračuje pouhou pozici pomocníka „nějakému klientovi, zákazníkovi či pacientovi“ a znamená důležitého politického činitele či chcete-li společenského hráče. Nic to nemění na námitce, zda to tak sociální pracovníci chápou, zda jsou na to připraveni a zda se jim v tomto smyslu naslouchá. Vidíme tedy, že je třeba reflektovat eticky nejen individuální, meziosobní jednání, ale i struktury, vazby, instituce, mechanizmy, normy, které toto jednání přesahují. Proto hovoříme rovněž o sociální etice či etice struktur nebo institucí a třeba taky nejen o individuální vině, ale i o vině sociální či vině struktur. Proto také mluvíme o principu spravedlnosti, resp. sociální spravedlnosti jako o sociálním principu, resp. o jednom ze základních principů sociální etiky. Dříve než si tento princip více vysvětlíme, připomeneme, že i Etický kodex sociálních pracovníků České republiky v čl. 1 Etické zásady odst. 1.1. zmiňuje sociální spravedlnost. V podobném duchu náročného společenského angažmá, které přesahuje individuální jednání, tím více dodržování „pouhých“ pracovních povinností a etického kodexu, a meziosobní rovinu, vyznívá také Doporučení (2001) Rady Evropy o sociálních pracovnících,69 které ve své preambuli uznává, že je „sociální soudržnost jednou z hlavních potřeb širší Evropy a zásadním doplňkem podpory lidských práv a důstojnosti“, že „globalizace, politická a sociální transformace a šíře a rychlost změn vytvářejí sociální napětí“, že „sociální práce byla a nadále je významným příspěvkem k odpovědi na ekonomické a sociální změny a k podpoře bezbranných lidí a společenství v období změn“, že „podporuje sociální blaho jednotlivců, skupin a komunit, zjednodušuje sociální soudržnost v období změn a podporuje a ochraňuje zranitelné členy společnosti tím, že spolupracuje s uživateli služby, s komunitami a jinými profesemi (...) Někteří potřebují pomoc a vedení (...) péči, podporu a ochranu. Sociální Srov. Doporučení Rec (2001)1 Výboru ministrů členským státům o sociálních pracovnících přijaté dne 17. ledna 2001 na 737. schůzi náměstků ministrů, http://radaevropy.cz (3. 3. 2008). 69

pracovníci odpovídají na tyto potřeby“, že „podstata profesionální sociální práce vyžaduje nejvyšší úroveň odpovědnosti při rozhodovacím procesu a zralý úsudek ze strany sociálních pracovníků (...)“, že „je profese s těsnými vazbami na další sociální profese. Odvozuje své znalosti z humanitních a sociálních věd a ze systematického oceňování své vlastní praxe...“ Uvedená Vídeňská deklaraci v kontextu sociální spravedlnosti a vůbec porozumění sociální práci si ještě klade tyto otázky a odpovídá na ně: na otázku „s kým“si odpovídá takto: sociální práce se vykonává se v různých oblastech a zaměřuje se na celek obyvatelstva. Pracuje v sociální, hospodářské a politické oblasti. To se konstatuje už v prezentaci „jak“, kde se kromě jiného sděluje, že se sociální práce vykonává na základě společenských smluv, vědeckých poznatků a etiky sociální práce. Již představený signatář tohoto dokumentu70 v preambuli objasňuje, že společensky zadané pověření sociální práce se spatřuje v odhalování sociálních problémů, ve zveřejňování jejich příčin a podmínek a v provádění jejich řešení. Hranice sociální práce jsou určeny strukturálními, právními a materiálními danostmi. Profesní sociální práce se zakládá na univerzálních hodnotách, které se například vyjadřují v katalogu lidských práv či osobnostních právech a v ústavním příkazu sociálního státu. Prostřednictvím solidarity a strukturální spravedlnosti se zavazují hodnotám, které zajišťují začlenění osoby do společnosti a její ochranu ve společnosti. Členové mají pověření, jak se již konstatovalo v části 1 Výchozí situace, odhalovat, zveřejňovat a potírat strukturálně podmíněné příčiny sociální nouze, zastávat se veřejně uskutečňování práv sociálně znevýhodněných, rozbíhat, spoluutvářet politické procesy i mobilizovat pro potřebné síly a aktivně se podílet na sociálním plánování. Sociální nouzi mají zkoumat na individuální i kolektivní úrovni a mají přitom spolupracovat na lokální, národní i mezinárodní úrovni. Skutečnost, že je sociální spravedlnost jedním ze základních etických principů etických kodexů sociálních pracovníků i jedním ze základních principů sociální etiky, ještě neznamená, že mu musejí všichni hned rozumět a že se někdy setkali s jeho vysvětlením. Proto tak nyní v rámci sociální etiky učiníme. Sociálněetický princip sociální spravedlnost Můžeme pro zamyšlení předeslat, že mluvíme-li o sociální spravedlnosti, tak asi předpokládáme, že existuje i sociální nespravedlnost. Zatím však nevyčteme, co znamená sociálně spravedlivý či nespravedlivý, i když můžeme nějak cítit a uvedli jsme body blíže osvětlující zásadu sociální spravedlnosti v mezinárodním etickém kodexu. A nelze moc počítat 70

Srov. Profesní etické principy Německého profesního svazu pro sociální práci.

s tím, že se mnoho čtenářů setkalo s disciplínou sociální etika a jejími základními normativními principy. Proto si zde dovolíme tento princip stručně, ale snad dostatečně v souvislosti se sociální prací představit:71 Princip spravedlnosti se označuje jako etické měřítko pro přiměřené rozdělování dober, služeb a nákladů (zatížení). Nahlíží se na něj jako na mravní postoj i na jako sociálně spravedlivý řád, což má obé důsledky pro praxi sociální práce. V konceptu spravedlnosti se názorně ukazuje sociálněticky důležitá odkázanost individuálních postojů (ctností) a společenských struktur. Proto se spravedlnost chápe jako měřítko vnějších vztahů osob a sociálních struktur i jako ctnost (trvalý stálý postoj člověka, osvědčený vzorec dobrého života). Jestliže jsme vyšli z fundamentální normy sociální práce, totiž z principu autonomie (lidská důstojnost) jako z neomezeného požadavku, podle něhož musejí veškeré profesionální i dobrovolné formy podpory a pomoci respektovat, zajišťovat a posilovat svébytný a respektovaný způsob života člověka s vlastní zodpovědností, slouží k jejímu provádění v praxi sociální práce etický princip – spolu s principy solidarita, trvale udržitelný rozvoj, subsidiarita – spravedlnost, který se zaměřuje rovné zacházení se členy společnosti, kteří jsou si rovni na základě své lidské důstojnosti. Pomocí tohoto, resp. těchto principů se může celkově posuzovat a směřovat konkrétní jednání jedince i utváření institučních a celospolečenských struktur. Kromě toho, že počítáme i zde s tím, že mají lidé v pluralitní společnosti a multikulturním světě rozdílné názory, koncepty života, přesvědčení, postoje, uznáváme, že mají současně vlastní zájmy, přání a potřeby, které jsou neoddělitelně spojené s osobní důstojností člověka. Zmíněné férové zacházení s respektem vyžaduje, aby se na tyto nároky a zájmy bral ohled v sociálním soužití. A právě pojem spravedlnost vystihuje tuto připravenost uvedené nároky a zájmy dojednat a rozdělovat tak, aby každý člen společnosti dostal to, co mu náleží. Za sociálně spravedlivé se – abychom se vrátili k výše položené otázce - v důsledku toho považuje to, co •zakládá stejná práva a povinnosti, •zajišťuje přiměřené vyrovnání vzájemných služeb a Srov. např. HÜDEPOHL-LOB Andreas: Berufliche Soziale Arbeit und die ethische Reflexion ihrer Beziehungsund Organisationsformen, in: HÜDEPOHL-LOB Andreas / LESCH Walter (Hg.): Ethik der Sozialer Arbeit. Ein Handbuch, Paderborn: Ferninand Schöningh, 2007, 129-131; GRUBER Hans-Günter: Ethisch denken und handeln. Grundzüge einer Ethik der Sozialen Arbeit, Stuttgart: Lucius, 2005, 89-93; VEITH Werner: Gerechtigkeit, in: HEIMBACH-STEINS Marianne (Hg.): Christliche Sozialethik. Ein Lehrbuch, Band 1: Grundlagen, Regensburg: Friedrich Pustet, 2004, 315-326. 71

•pro všechny minimální výbavu základními dobry a •odstraňuje strukturální příčiny nerovně (nestejně, rozdílně) přidělovaných možností účasti na společenském rozvoji. Pojem sociální spravedlnost navazuje na dějinné pojetí spravedlnosti u Platóna72, Aristotela73 a u Tomáše Akvinského.74 Zde se jim ale více nemůžeme věnovat. Moderní pojem spravedlnosti spočívá na třech základních rozměrech: všeobecná či zákonná spravedlnost (iustitia legalis) výměnná, smluvní spravedlnost či spravedlnost výkonu (iustitia commutativa) spravedlnost rozdělování, účasti, podílu, spravedlnost distributivní, vyrovnávající (kompenzující) (iustitia distributiva). Dvě posledně jmenované skupiny se označují také jako tzv. partikulární či zvláštní spravedlnost. Všeobecná spravedlnost reguluje vztah jednotlivého člověka ke společenství (celku) a týká se výkonů, které má jedinec přinášet k dobru celku (spravedlnost společného dobra). Můžeme uvést např. rovné (stejné) dodržování zákonů, placení daní i převzetí zodpovědnosti za utváření společenského života. Zákony hrají důležitou roli, přesto se vychází z předpokladu, že platné zákony (tzv. pozitivní právo) hned neznamenají automaticky spravedlivé právo, které musí splňovat určitá kritéria. Závazný nárok spoluutvářet různé oblasti společenského života se orientuje podle různých schopností a dané pozice jedince ve společnosti. Pro nás bude vhodné poukázat konkrétně na to, že stejné prekérní životní situace lidí zakládají stejné nároky na státní podporu v té míře, v jaké mají stejné schopnosti výkonu (výkonnosti, způsobilosti) za následek stejné povinnosti solidarity. Výměnná, smluvní spravedlnost či spravedlnost výkonu má jako základní motiv výpověď, že je třeba zacházet ve společenském životě skutečně rovně (stejně) s tím, co je stejné. Upravuje vztahy mezi osobami a společenskými skupinami, které jsou tvořeny výměnou dober či služeb (výkonů). Důležité jsou požadavky typu vykonávat to, k čemu jsem zavázán, dodržovat smlouvy a nezasahovat do práv druhých např. znevýhodněním, oklamáním, podvedením, krádeží, použitím násilí či nátlakem. Proto se o ni také hovoří jako o základu vzájemné úcty a férovosti, na který se nahlíží nejen jako na projev individuálního vnitřního postoje (ctnosti), ale jako na funkční podmínky a požadavky moderní společnosti. Tento typ spravedlnosti proto reguluje i vztah mezi dvěma soukromými osobami. Vyžaduje pro výměnu dober a výkonů (služeb) rovnocennost a žádné zásahy do právní sféry druhého bez

Srov. PLATON: Politeia (Ústava). Srov. ARISTOTELES: Etika Níkomachova, V. 74 Srov. TOMÁŠ AKVINSKÝ: Summa theologiae II-II 57-61. 72 73

jeho souhlasu, resp. bez odpovídající protislužby. Pro utváření vztahu služby a protislužby je měřítkem úcta či vzájemné cenění. Spravedlnost distributivní vyžaduje, aby se každému člověku dostalo to, co mu náleží a je nutné na základě jeho důstojnosti, nebo mu vůbec umožnit, aby se stal (opět) způsobilým k práci či osobní úkonům. Tato druhá forma partikulární spravedlnosti upravuje vztah mezi společenským celkem a jednotlivými osobami či skupinami. Jedná se o rozdělování dober, služeb (výkonů) i nákladů (zatížení, povinností) ze strany státu vůči osobám. Jinými slovy se z druhé strany jedná o požadované nároky na státní pomoc. Jde tedy o otázku, čím je společenství povinováno jedinci. Jedinci tak náleží nezbytná osobní základní práva, které musí společenství chránit a respektovat. Jedinec má rovněž právo na podporu od společenství ve formě pozitivní pomoci i na nápravu (náhradu) za určitá poškození. Tato forma spravedlnosti zavazuje zejména státní orgány, které mají ve jménu společenství stanovovat jedincům a skupinám právní dobra a povinnosti. Takové služby podpory a pomoci pro každého potřebného mají za cíl jej opět přivést do stavu, jenž náleží jeho důstojnosti. Čteme v těchto řádcích souvislost s lidskou důstojností a lidskými práva, osvobozování člověka nejen od něčeho (špatného stavu nezdařilého života), ale i k něčemu (naplňovat své závazky, povinnosti, tzn. práva druhých i celku). Můžeme na tomto místě konstatovat, že v demokratickém právním státu vycházejí základní principy (včetně spravedlnosti) a lidská práva z rovnosti všech lidí ve smyslu bezpodmínečně stejné důstojnosti. Zákonná spravedlnost může proto požadovat stejné (rovné) zacházení před zákonem a v hospodářském a sociálním řádu stejná (rovná) nároková práva při stejné potřebnosti či životní situaci. Představená spravedlnost s jejími třemi formami či dimenzemi znamená základní kostru či podpůrnou tkáň sociálního soužití. Zajišťuje každému členovi společnosti určitou oblast, v níž se může svobodně a nedotčeně rozvíjet. Je zaměřena na rozvoj osoby ve společenství a představuje nejvyšší meziosobní hodnotové měřítko, podle něhož je třeba rozhodovat konflikty mezi dobry. Ovšem nesmíme zapomínat na to, že nerovnosti mohou mít svůj původ i v nespravedlivých společenských strukturách. To nás přivádí k tématu spravedlnosti jako sociálně spravedlivému řádu a k dalšímu osvětlení sociální spravedlnosti. Zde vstupuje do středu zájmu otázka spravedlnosti společenského řádu. Proto se začalo uvažovat o sociální či strukturální spravedlnosti (iustitia socialis). Společenský řád má všem lidem poskytovat pokud možní stejné společenské životní možnosti a nemá předem poškozovat žádné skupiny. Opět nám v ní zaznívá příkaz rovnosti. Tím se myslí ve společnosti, v níž převládá důraz na výkon a soutěž, i na ty lidi, kteří jsou slabí, nemocní, postižení, staří, chudí, kteří nedisponují produkčními prostředky a vzděláním. Společenské struktury jsou přece

produkty lidí, kteří jsou za ně zodpovědné, jsou měnitelné, je možné je utvářet a posuzovat podle kritérií spravedlnosti. Souvisí s tím i závažné otázky typu, jak se může zabraňovat strukturálním nespravedlnostem, jak se může zajistit sociální spravedlnost. Neznamená to ale, že se zapomíná na různé životní situace či že se jedná o rovnostářství bez uznání např. spravedlnosti výkonu. Spravedlnost rozdělování znamená spravedlnost potřeby a možností (šancí), přičemž se první jmenovaná zaměřuje na kvantitativně i kvalitativně stejné uspokojování základních životních potřeb (základních existenčních funkcí) a ta druhá na stejné (rovné) možnosti přístupu, pomocí nichž se může získat uschopnění (zplnomocnění) a účast (podíl) na sociokulturních kompetencích i na socioekonomických zdrojích společnosti. Sociální spravedlnost tedy požaduje rovné zacházení, výměnnou spravedlnost, uspokojování základních životních potřeb, vybavení materiálními i nemateriálními dobry, které uschopňují k svébytnému způsobu života a zapojují dotyčné do společenského a ekonomického života. Někdy se sociální spravedlnost označuje jako objektivizovaná „ctnost sociálních institucí“.75 John Rawls ve své teorii spravedlnosti považuje za spravedlivé ty sociální instituce, které respektují svobodu jednotlivých osob a částečně připouštějí nerovnosti. Ovšem nerovnosti za předpokladu, že přispívají ke zlepšenému postavení těch, kteří jsou na tom nejhůř. Vracíme se tím ke zmíněnému měřítku sociální spravedlnosti, totiž k otázce, zda je daný společenský řád schopen vytvořit pro všechny lidi pokud možná stejné společenské životní možnosti, aby nebyly předem některé společenské skupiny nepatřičně poškozeny. Dále rozvineme,76 že rovnost výchozích možností znamená startovní podmínky, v nichž jedinec dostává možnost, aby svými výkony dělal pokroky v životě a dosahoval společenského postavení, které si přeje a jež odpovídá jeho schopnostem. Současně se realisticky uznává, že takovou úplnou rovnost šancí není možno uskutečnit vzhledem k velké rozdílnosti výchozích bodů a schopností, výchozích situací a těžkostí při praktickém provádění přerozdělování. Sociální spravedlnosti je tedy možno rozumět jednak jako spravedlnosti šancí a odstraňovat proto extrémní nerovnosti šancí, které by předem oddělovaly celé skupiny od přístupu k důležitým životním dobrům.

Srov. RAWLS John: Teorie spravedlnosti, 1975. Srov. KERBER Walter: Gerechtigkeit, in: Christlicher Glaube in moderner Gesellschaft, Teilband 17, Freiburg i. Br.: 1981, 30-59, in: GRUBER Hans-Günter: op. cit., 87. 75 76

Vyjdeme-li ze základních potřeb člověka, můžeme sociální spravedlnost představit jako spravedlnost ohledně potřeb, kterou se myslí stejný nárok všech na základní vybavení určitými materiálními a nemateriálními dobry, která každý potřebuje k lidsky důstojnému životu. Vyplývá z toho či je toho předpokladem, že společnost přiznává všem svým členům nejen základní liberální práva na svobodu a politická práva na spolupůsobení a spolurozhodování, ale zajišťuje jim rovněž naplnění základních potřeb. Každý má proto právo na určitá fundamentální sociální základní práva (např. právo na veřejnou podporu, na práci, na vzdělání – všem lidem se má nezávisle na příjmu a na příslušnosti k určité společenské vrstvě umožnit přibližně stejná šance na vzdělání). Každý má tak v právním státě právní nárok na sociální pomoc v případě potřeby, rozvíjí se systém sociálního zabezpečení pro případ nemoci, nezpůsobilosti pracovat, nezaměstnanosti, stáří a tím se zajišťuje, že určitá životní rizika nenesou na svých bedrech jen jedinci, ale i solidární společenství. Použitím pojmu solidární společenství se již dotýkáme dalšího stěžejního principu solidarity. Ještě před tím ale uvedeme určitý shrnující výsledek sociální spravedlnosti, kde zhodnotíme tři klasické rozměry i aspekty aktuálního kontextu pojmu spravedlnosti, a následně blíže důsledky principu sociální spravedlnosti pro praxi sociální práce. Požadavky principu sociální spravedlnosti jsou směřovány na společenské struktury ohledně udělování politických práv a socioekonomických dober, které jsou nutné pro individuální koncept života člověka i pro jeho účast na společenském životě: uskutečňování občanských práv na svobodu a na demokratické spolupůsobení; jedná se o předpoklad celospolečenské diskuse, která se zaměřuje na společné dobro, jež se stále znovu obsahově určuje (viz iustitia legalis) férové a tím symetrické utváření výměnných vztahů na všech rovinách společenské interakce; odmítají se vztahy s jednostrannou dominancí s cílem zajistit důstojnost a vzájemný respekt osob i funkční podmínku společenských dílčích systémů (viz iustitia commutativa) je nutno zohlednit jako takové individuální, navzájem se odchylující a nestejné schopnosti, předpoklady, vlohy, potřeby a životní plány lidí; proto je třeba rozlišovat mezi spravedlností potřeb, šancí (principiální rovnost výchozích situací a odmítání každé formy diskriminace) a výkonů (stimulující struktury, které posilují jedince v tom, aby se angažoval podle svých individuálních možností a schopností) pohled na situace, v nichž se nezajišťuje účast, resp. podíl velkých skupin obyvatelstva na aktuálním sociálním rozvoji (tzv. kontributivní, podílnická spravedlnost, spravedlnost účasti a podílu: lidé mají povinnost aktivní a produktivní účasti na společenském životě a společnost závazek jedinci tuto účast umožnit. Běží o etický program, který se snaží

vzájemně utvářet vztah mezi členy společnosti a státem: má se tak uskutečňovat socialita lidské existence v zodpovědnosti za celek a vytvořit zase ze strany celku předpoklady pro odpovídající účast na společenských procesech;77 nezapomínat přitom na to, že se má jednání a rozhodování ve společnosti, politice a ekonomice zabývat otázkou, nakolik prospívá taky těm, kdo se takto neúčastní, jak jim pomáhá k jednání s vlastní zodpovědností a jak jim umožňuje společenské zapojení78; solidarita i vlastní zodpovědnost, větší šance na trhu práce, vzdělání a kvalifikace, rámcové podmínky pro to všechno i iniciativy podniků; perspektiva, která zohledňuje hledisko zvláště vyloučených, znevýhodněných a chudých) a v nichž jsou ohroženy rozmanité základy života pro současné i budoucí generace (tzv. generační spravedlnost: individuální jednání i strukturální rozhodování, ti, co ještě nežijí nebo nejsou ještě dospělí, zajištění ve stáří, nezaměstnanosti, nemoci, ochrana životního prostředí, vzdělávání příští generace) úzce spojena s důstojností člověka: základní postoj, který usiluje o to zajistit osobě člověka důstojné místo ve společnosti, připravenost udělit každému člověku ze strany celku to, nač má nárok na základě své důstojnosti; odstraňovat (závazek jedince i společnosti) extrémní nerovnosti šancí a vytvářet spravedlivé společenské struktury formulují se tak dva základní požadavky profesní sociální práce: odstraňování nespravedlností všeho druhu a spolupráce na utváření sociálně spravedlivých společenských struktur (např. sociální pracovnice či pracovník jako obhájce chudých, vyloučených a sociálně znevýhodněných, jenž usiluje při své práci poradenství či doprovázení o to, aby se těmto lidem dostalo ze strany společnosti to, nač mají jako lidé a členové společnosti nárok. Činí toto tak, aby se tito lidé mohli podle svých možností ve společnosti prosadit s vlastní zodpovědností a účastnit se sebeurčeně na společenských vymoženostech a dobrech. Princip sociální spravedlnosti tím poskytuje sociálnímu pracovníkovi „jen“ směr a cíl, kterého se snaží svou prací (jednáním) dosáhnout, zaměřuje

77

Srov. National Conference of Catholic Bishops (USA): A Pastoral Message: Economic Justice For All, November 1986, http://www.osjspm.org/cst/eja.htm (21.04.2008). Národní konference katolických biskupů USA: Hospodářská spravedlnost pro všechny. Katolické sociální učení a americká ekonomika.

Srov. Deutsche Bischofskonferenz: Mehr Beteiligungsgerechtigkeit. Beschäftigung erweitern, Arbeitslose integrieren, Zukunft sichern – Neun Gebote für die Wirtschafts- und Sozialpolitik. Memorandum einer Expertengruppe berufen durch die Kommission VI für gesellschaftliche und soziale Fragen der Deutschen Bischofskonferenz, Bonn: 1998, 6. Více spravedlnosti podílnictví. Rozšiřovat zaměstnání, integrovat nezaměstnané, zajistit budoucnost – Devět přikázání pro hospodářskou a sociální politiku. 78

jeho smýšlení, vnitřní postoj a stanovisko na tento cíl. K tomu, jaká opatření a jaké kroky jsou potřeba, aby se tohoto cíle dosáhlo, co je vůbec v dané situaci realizovatelné, slouží odborné znalosti a dovednosti sociálního pracovníka při setkávání a dohodě s těmi, s nimiž pracuje. Princip spravedlnosti udává základní cíl, má směřovat smýšlení sociálních pracovníků na tento cíl, ale neříká, jakou cestou se může tohoto cíle dosáhnout a které další hodnoty, které dílčí cíle jsou s tím spojeny. Tento úkol konkretizace a obsahového naplnění je závazkem pro daného sociálního pracovníka v konkrétních případech s danými zúčastněnými osobami, za daných okolností a podmínek. Mohou dokonce nastat situace, v nichž nedostačuje, chybí či je nespravedlivá zákonná úprava. Pak nemůže být spravedlivé jednání už vůbec pouhým strnulým (tvrdým) dodržováním etických a právních norem. Je třeba hledat tzv. lepší spravedlnost.79 tím se dostáváme i k výzvě, která zazněla v mezinárodním etickém kodexu: usilování o lepší spravedlnost překračuje jednotlivé případy a stává se politickým mandátem tam, kde se ukazují nespravedlivé struktury nebo změněné společenské poměry. Sociální pracovníci tak mají na základě své sociální a etické kompetence a citlivosti upozorňovat společnost a politiky na sociální nespravedlnosti a nerovnosti šancí a spolupodílet se na jejich odstraňování. Sociální znevýhodnění a nespravedlnosti se mohou týkat okrajových skupin, lidí s postižením, v jakékoli déletrvající či náhlé nouzi, žen, dětí, rodin atd. Sociální práce se prezentuje s politickou dimenzí, stává se lobby prací, solidarizuje se ve jménu spravedlnosti se sociálně znevýhodněnými a bojuje s nimi a za ně za spravedlivé poměry. A to už se skutečně dostáváme ke slíbenému principu solidarity, který můžeme představit jako naplňování etického nároku každého člověka na možnost žít důstojně. Všeobecné prohlášení lidských povinností, s nímž jsme seznámili v kapitole o lidské důstojnosti, zahrnuje i část Spravedlnost a solidarita: podle ní „má každá osoba povinnost jednat poctivě (důvěryhodně), upřímně a férově“ (čl. 8); „všichni lidé, kteří mají potřebné prostředky, mají povinnost podnikat opravdové úsilí, aby se překonávala chudoba, podvýživa, nevzdělanost a nerovnost. Mají všude na světě podporovat trvale udržitelný rozvoj, aby se pro všechny zajistila důstojnost, svoboda, bezpečí a spravedlnost“ (čl. 9); „všichni lidé mají povinnost rozvíjet své schopnosti prostřednictvím píle a snahy; mají mít stejný přístup ke vzdělání a smysluplné práci. Každý má podporovat potřebné, znevýhodněné, postižené a oběti diskriminace“ (čl. 10); „veškeré vlastnictví a bohatství se musí zodpovědně používat v souladu se spravedlností (...) Hospodářská a politická moc se nesmí používat jako prostředek k ovládání, ale ve službě ekonomické spravedlnosti a sociálního řádu“ (čl. 11). Nabízí se zodpovědné užití starobylého etického nástroje nazývaného epikie pro zodpovědné zacházení s morálními a právními normami v mimořádných situacích. 79

Zajímavé souvislosti a inspiraci v kontextu étosu povolání a jeho etických fundamentů, lidských práv i prohlášení o povinnostech představuje Prohlášení ke světovému étosu:80 světovým étosem se zde rozumí „základní konsensus ve vztahu k existujícím závazným hodnotám, neměnným měřítkům hodnot a základním osobním postojům“. Základním požadavkem je, aby se s každým člověkem zacházelo lidsky. Signatáři chtějí přispět tímto projektem k tomu, aby se dosáhlo „změny vnitřního nastavení, celé mentality, lidského srdce“. Tedy toho, čeho nelze dosáhnout pouze „ekonomickými plány, politickými programy nebo právními nařízeními“. Každému člověku bez rozdílu se uznává nezcizitelná a nedotknutelná důstojnost a všichni – jednotlivci, stát – jsou povinni ji ctít a zajistit její účinnou ochranu. Z hlediska étosu chtějí zástupci různých náboženských, kulturních, filozofických a etických tradic potvrdit a prohloubit to, co bylo vyhlášeno na rovině práva ve Všeobecné deklaraci lidských práv. A sice „plnou realizaci nedotknutelné lidské osoby, nezcizitelnosti svobody, principiální rovnosti lidí a nutné solidarity a vzájemné závislosti všech lidí.“ Nabízí se osobní i dějinné zkušenosti, že „lepší řád světa nelze vytvořit nebo dokonce vnutit pouhými zákony, nařízeními a konvencemi; uskutečnění míru, spravedlnosti a uchování Země závisí na tom, jak budou lidé schopni a ochotni uskutečňovat právo; boj za právo a svobodu předpokládá vědomí zodpovědnosti a povinnosti, a je tudíž třeba oslovovat lidské srdce a rozum.“81 Jeden z hlavních čtyř závazků již prezentovaného Prohlášení ke světovému étosu zní Závazek ke kultuře založené na solidaritě a spravedlivém hospodářském uspořádání, které v popisu celkové situace poukazuje na vinu nejen jednotlivců, ale i nespravedlivých společenských struktur. V této souvislosti připomíná příkaz „Jednej spravedlivě a čestně!“ Být skutečně lidským znamená dle tohoto závazku, že „hospodářská a politická moc slouží člověku; je třeba probouzet ducha soucítění s trpícími a zvláště se starat o chudé, poškozené, staré, uprchlíky, opuštěné; má zavládnout vzájemný respekt, rozumné vyvážení zájmů, vůle k prostřednictví a k ohleduplnosti; je třeba nalézt smysl pro míru a skromnost.“82

Srov. např. KÜNG Hans, KUSCHEL Karl-Josef: Prohlášení ke světovému étosu. Deklarace Parlamentu světových náboženství, Brno: CDK, 1997. Prohlášení pochází z roku 1993. 81 Tamtéž 14-18. 82 KÜNG Hans, KUSCHEL Karl-Josef: op. cit., 20-22. 80