INTERMEZZO
Marjam Sejón Fasika, 2. mijazja 6945 Po východu slunce „Nepřibližuj se! Zuj si ze svých nohou opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá!“ nakazuje stroze abuna. Císař se svou družinou právě dorazil k portálu. Vedle něho stojí diákon a drží misku se svěcenou vodou. Král králů, oděný do nádherného vladařského roucha svého otce Davida a závoje, který mu zahaluje obličej, se zastavuje na schodech k vratům kostela. Dva sluhové pokleknou, aby mu rozvázali řemínky u sandálů. „Kdo jsi?“ ptá se abuna Gabriel přísně podle prastarého posvátného rituálu. Pomazaný Hospodinův neodpovídá ihned. Pomalu se obrací. Jeho pohled vyhledává jen pár kroků vzdálený kamenný trůn Davidův a Šalomounův a monolitické stély čnící do modrého nebe. Mezi oběma stélami svítí ikonami vyšívaná zástěna nad kněžími, kteří právě dozpívali žalmy. Jejich bubny a sistra zmlkly. Věřící, kteří se zahaleni v bílých rouchách už od časného rána tlačí mezi eukalypty, natahují krky. Chtějí zahlédnout vyvolence Božího, jak tohoto druhého dne měsíce mijazji roku světa 6945 vstupuje do svatyně. Je Fasika, svátek všech svátků. Den, kdy Bůh obnoví smlouvu se svým vyvoleným lidem.
11
Na velikém prostranství pod sluneční výhní panuje ticho. Nikdo ani nedutá. Abuna příkrým tónem opakuje svou otázku: „Kdo jsi?“ Král králů se obrátí k abunovi. „Jsem syn Davidův, syn Šalomounův, syn Menelikův,“ odpovídá znělým, daleko se nesoucím hlasem. Po náměstí se rozlehne extatické trylkování, triumfální pokřik z tisíců hrdel, v nichž kmitá jazyk. Abuna se hluboce ukloní. „Pak jste tedy vskutku Pomazaný Hospodinův! Pochválen buď Všemohoucí bůh.“ Odpověď „Až navěky. Amen“, zaniká v halasném trylkování věřících. Boží zasvěcenec si nyní myje ruce v předložené misce a osouší si je v látce, kterou mu diákon podal tak, aby se ho přitom nedotkl. Abuna ukazuje k portálu baziliky. „Vstupte do chrámu Hospodinova, Vaše Veličenstvo.“ Král králů si povytáhne roucho, stoupá do schodů a překračuje práh z narudlého kamene, lesklého a ohlazeného od polibků věřících. Přejde z prašného žáru na náměstí do blahodárného chládku svatyně. Projde předchrámím, jež je zaplaveno světlem a jehož stěny jsou zdobeny freskami, a vstoupí prostředním portálem do baziliky o pěti lodích. Chvilku mžiká. Pak už si jeho oči na tajuplné přítmí zvyknou. V této bazilice se mu před jedenácti lety dostalo pomazání. A bazilika je stejně jako onoho dne při slavnostním rituálu jeho korunovace provoněna omamným libým kouřem z kadidla a stovek svící vonících po akátovém medu. Kadidlový dým ze zlatých nádob stoupá v kroužcích ke stropu – vytváří pohyblivé ornamenty ze světla a stínu. Kamennou podlahu pokrývají drahocenné koberce. Stěny bočních lodí jsou vyzdobeny barvoskvoucími ikonami na pergamenových svitcích z té nejjemnější kozí kůže; šíří se z nich trpká vůně. Vysoké sloupy hlavní lodi, postavené víc než před tisícem let, jsou pomalovány anděly roztahujícími křídla. Pestrá brokátová roucha kněží a koruny diákonů se blyští ve světle 12
máslových lamp. Mezi sloupy bočních lodí se tlačí mniši v šafránově žlutých přehozech a bílých turbanech. V rukou drží dlouhé modlitební hole. Když kolem nich kráčí syn Davidův, zahalují si obličej bílou látkou. Abuna Gabriel doprovází Pomazaného k ikonostasu, jehož purpurová záclona je odhrnuta na stranu. Strop dalšího sálu podpírají sloupy. Je to předsálí maqdasu, velesvatyně. Před vchodem do ní čeká abuna Mikael. Patriarcha se uklání před synem Davidovým, bere ho v podpaží a pomáhá mu pokleknout před schody. Vyvolený Hospodinův se sklání, nábožně mumlá modlitbu a dotkne se čelem a rty prahu. Potom podá ruce abunovi Mikaelovi a abunovi Gabrielovi, dá si pomoci se vstáváním a velebně políbí ikony na ikonostasu vedle portálu. Ze tmy velesvatyně vystupují dva kněží. Jeden nese Tabot zakrytý brokátovou látkou; stojí na něm voda, chléb a kalich s vínem. Druhý drží Matsahaf Kiddus z pergamenu a kůže a tiskne si knihu k hrudi. Nato Bibli políbí a nalistuje ve starobylém foliantu: „V oné době promluvil Hospodin k Mojžíšovi,“ předčítá abuna Mikael ve svaté řeči z knihy, kterou mu diákon drží rozevřenou. „A rozkázal Mojžíšovi: Vytesej si dvě kamenné desky a vystup ke mně na horu. Také si uděláš dřevěnou schránu. Na ty desky napíši svá slova, která byla na prvních deskách, jež jsi roztříštil. A pak je vložíš do schrány. Udělal tedy Mojžíš schránu z akáciového dřeva a vytesal dvě kamenné desky, jako byly ty první, a vystoupil na horu s oběma deskami v ruce. I napsal na desky totéž, co bylo napsáno poprvé, desatero přikázání, která mluvil Hospodin na hoře zprostředku ohně. Pak mu je Hospodin dal. A Mojžíš se obrátil a sestoupil z hory. Desky vložil do schrány, kterou udělal, aby tam byly, jak mu Hospodin přikázal.“ Poté co se abuna nábožně dotkl rty pergamenu, kněz zavřel Matsahaf Kiddus a ustoupil dozadu. Král králů si udělal na čele a na prsou znamení smlouvy. Nakonec překročil práh do sanktuária osvětleného máslovými lampami. 13
Abuna Gabriel a abuna Mikael zůstali v bazilice. Spatřit Manbar nezahalený není dovoleno ani abunům, patriarchům říše. Velebná schrána z akáciového dřeva, v níž se uchovává nejsvětější Tabot, je pokrytá několika vrstvami purpurového a zlatého brokátu. Pomazaný klečí před schránou a hluboce se uklání. Zatímco strážci schrány mávají kadidelnicemi a zaplňují kapli svěcenou vůní, nástupce Šalomounův zvedá těžkou látku a dopřává si pohledu na Boží schránu, jež musí zůstat skryta očím smrtelníků. Schrána v sobě skrývá Manbar, symbol smlouvy s Hospodinem. „Rozjásej se, sijónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol!“ šeptá abuna Mikael. „Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný. Vyhlásí pronárodům pokoj; jeho vláda bude od moře k moři, od Řeky až do dálav země.“ Když syn Davidův vztáhne ruku po schráně, aby se jí dotkl, abunovi Gabrielovi se ohromením zatají dech: Panebože! Všemohoucí potrestá všechny, kdo se opováží znesvětit jeho Schránu smlouvy. Boží hněv je strašlivý. Za koho se to císař považuje – za Mesiáše snad? Leč Král králů se tím nenechá vyvést z míry. Něžně pohladí prsty prastaré rozpraskané dřevo. Nábožně se dotkne zlatých ozdob. Potom nadzvedne závoj, jenž mu halí obličej, předkloní se a políbí Boží schránu. Abuna Gabriel vydechne: Hospodin ochraňuj svého vyvoleného z rodu Davidova! Hospodin mu buď milostiv a odpusť mu jeho pýchu a opovážlivost, jež koření hluboko v jeho víře, ve vědomí, že po desetiletích života v zajetí je nyní vyvoleným Hospodinovým. Králem králů Izraele. Císařem nového Sijónu. Strážcem Schrány smlouvy. Pomazaný zvedá hlavu a naslouchá. Do ticha sanktuária proniká dusot kopyt cválajících koní. Řinčí zbraně a brnění. Řev rozkazů. Pak uslyší zděšené výkřiky. Před bazilikou vypukne vřava. Za pár okamžiků se dovnitř vřítí ozbrojenec a protlačí se řadami rozčileně šuškajících kněží a mnichů. Před prahem padne na kolena 14
a přitiskne k zemi čelo zmáčené potem. „Odpusťte mi, Vaše Veličenstvo,“ sípá a sotva po té zběsilé jízdě na koni popadá dech. Klopí zrak, aby Pomazanému Hospodinovi nepohlédl do nezahaleného obličeje. „Nevěřící útočí! Vyvolený lid je v nebezpečí! A…,“ ukazuje rozechvělými prsty do velesvatyně, „… svatá Schrána.“ Císař vyskočí, tlačí se mezi abunou Mikaelem a abunou Gabrielem, kteří mu zmateně ustupují, a řítí se v rozevlátém ornátu ven. Vztekle se dožaduje svého meče.
15
Kapitola 1
ALESSANDRA
Na Chrámové hoře v Jeruzalémě 16. dhu’l-hidždža 848, 19. nisan 5205 Veliký pátek 26. března 1445 Půlnoc Celá bez dechu se ženu do schodů na Chrámovou horu. V ruce svírám rukojeť dýky a neslyšně probíhám Prorokovou bránou, nořím se do stínu a mžourám do tmy. Pár kroků odsud, na jižním konci Haram aš-Šarifu, se jako vycházející srpek Měsíce stříbrně leskne kopule mešity Al-Aksá. Na severu mezi vysokými cypřiši ční do hvězdné oblohy zlatá kopule Skalního dómu – půlměsíc na jejím vrcholu ukazuje do Mekky. Není slyšet nic kromě rozčileného cvrkotu cikád a šustění listí ve studeném vichru. Chrámová hora se tu tyčí tichá a opuštěná – aspoň se to tak zdá. Pátrám zrakem naproti v bílém mramorovém průčelí Skalního dómu, ale vraha nemohu nikde objevit. Sledoval nás ten tajemný mnich od funduku na Via Dolorosa až k Chrámové hoře? U Chrámu Božího hrobu mě vyděsil zvuk – kov zazvonil o kámen. Když jsem zamávala dýkou, spatřila jsem rytíře-mnicha v bílém hábitu, jak se hbitě mihl v temném průchodu. Když jsme s Tajebem do té uličky dorazili, byl už pryč. Na hoře Sijónu zní zdrženlivě, ba téměř plaše zvon františkánského kláštera a svolává bratry k modlitbě. Je půlnoc. 16
Promrzlá si přitahuji šaty k tělu, setrvávám nehybně ve stínu a sleduji Chrámovou horu. V noci je zima. A fouká vítr. Obzor za Al-Aksá jako by stál v plamenech. Za Olivovou horou se na rozbouřeném nebi křižují blesky a mraky od jejich světla plápolají přímo infernálně. „Alessandro?“ zašeptá Tajeb. Obracím se k němu a odhrnuji si z čela své dlouhé vlasy. Podle chalífovy vůle bych měla nosit modré šaty a kolem krku pět liber těžký dřevěný kříž. Ale převlékla jsem se za muslimku, abych nebudila rozruch. Můj přítel je zahalený do širokých, indigově lesklých šatů. Záhyby černého turbanu, který si uvázal na tuarežský způsob, mu zakrývají obličej a nechávají mu volné jenom oči. Na prsou se mu leskne stříbrný agadezský kříž, který v Římě považovali za křesťanský symbol. Mhouří oči a zkoumá schody vedoucí po suťové rampě z antických trosek dolů na náměstí, které se rozprostírá před Zdí nářků. Ruka mu spočívá na jílci meče. „Vidíš ho?“ zašeptám na něj. Tajeb zavrtí hlavou a nespouští přitom oči ze schodů na Chrámovou horu. Brousím pohledem po Jeruzalémě, „městě míru“, o něž se vedlo tolik „svatých“ válek. Jerušalajim, krásné. Al-Kuds, svaté. Město Davidovo a Šalomounovo, kde byl Ježíš ukřižován a Mohamed vystoupil do nebe. Zkamenělý symbol víry – a náboženského fanatismu. Město, kde na šířku stopy není jediný kousek země nepotřísněný krví ve jménu Boha, Jahva nebo Alláha, ani místo na šířku dlaně, jež by neodkazovalo na proroctví nebo scénu z hebrejské Bible, Koránu nebo evangelií. Kde neuplyne okamžik, v němž by nezněla modlitba nebo chvalozpěv. Za jižní městskou hradbou rozeznávám stín hory Sijón s hrobem krále Davida. V křesťanské čtvrti se matně leskne kopule Chrámu Božího hrobu. A na vyvýšenině za labyrintem úzkých uliček v židovské čtvrti ční vzdorně do hvězdné oblohy citadela, 17
kdysi skvostný palác krále Heroda, později postupně římský garnizon, byzantský klášter a křižácký hrad a nyní sídlo dimašského vicekrále pro jeho pobyty v Jeruzalémě – Al-Kuds se nachází na území pod vládou mocného emíra z Dimašku. Citadelu ozařují pochodně. Ohnivá hudba a opilecký smích posádky doléhají až ke mně – zdá se, že víno teče proudem. Pořádá vicekrál, jenž právě podstupuje poutní cestu do Jeruzaléma, hostinu pro prince Uthmána, syna mamlúckého sultána, který sem před pár dny dorazil z hadždže do Mekky? Jared al Gharnátí, který jakožto sultánův důvěrník představuje stínovou eminenci říše, měl podle nadějeplné šeptandy šířené v židovské čtvrti prince Uthmána do Jeruzaléma doprovázet. I přes to napětí si užívám vzrušujícího pocitu, že jsem v Jeruzalémě. „Nevyléčitelná choroba“, tak nazval papež Evžen se zamyšleným úsměvem moje bušení srdce, třas v prstech a euforii, jež se mě zmocní pokaždé, když vířím prach v úctyhodných knihovnách, abych tam objevila stovky let staré pergamenové kodexy a antické papyrové svitky. Čím víc prachu musím rozvířit, abych vypátrala tajemství nebo učinila spektakulární objev, tím podrážděnější mám nervy. A taky je to zábava! Záhadné svitky jako onen papyrus, který vzal templářský dědic ze schrány, zapomenutá podkroví a zazděné sklepní kobky s pavučinami a prachem, zamčené dveře klášterních knihoven, tajné chodby a skrytá schodiště ve sklepeních Vatikánu – jakékoli mystérium mě přitahuje přímo magicky! Kříž namalovaný krví… Když si povzdechnu, Tajeb se ke mně otočí. „Co je?“ „Musím myslet na Leonarda. Jak rád by nás doprovázel hledat ztracenou chrámovou knihovnu.“ Tajeb ve tmě hmatá po mé ruce. Neříká nic, ale stejně vím, že pociťuje smutek a hněv jako já. Leonardo byl mým sekretářem, než ho Jeho Svatost před svým návratem z exilu ve Florencii povolala do Říma vést tajný archiv. 18
Našla jsem ho onoho rána a naprosto zděšená poznala symbol, který namaloval na podlahu vlastní krví. Papež Evžen za mnou do katakomb přispěchal ihned, jakmile se dověděl o krvavém činu. Zprvu považoval znamení za písmeno tau, františkánský kříž symbolizující vykoupení. Leonardo náležel k řádu svatého Františka z Assisi. Jenže krvavý symbol nebylo tau. Byl to templářský kříž. „Leonardo mě chtěl varovat. Vrah je dosud v Římě. Sleduje mě, chce zjistit, co o něm vím. A co vím o tom aramejském papyru.“ „Četla jste ho?“ zeptal se papež, jenž navzdory dvaašedesáti letům a těžké nemoci stále ještě představoval postavu, která vzbuzuje bázeň. Třas v rukou dovedně skrýval tak, že v nich pevně svíral náprsní kříž, a jen několika málo vyvoleným podával k políbení ruku s rybářským prstenem. Pero na psaní už v ní neudržel. Dlouholetý spor s kacířským koncilem v Basileji zanechal v jeho tváři hluboké stopy. Kvůli podpisu na unijním dekretu, jenž v roce 1439 ve Florencii ukončil několikasetleté schisma a sjednotil katolickou a ortodoxní církev, ho Basilejský koncil sesadil, exkomunikoval a nahradil vzdoropapežem. I přes rozhořčený odpor ortodoxních patriarchů, kteří církevní unii zatracovali, odhodlaně vládl dál jako první pontifex sjednocené řecko-římské církve. „Ne, Svatý otče, nečetla jsem ten svitek. Při svém pátrání po nezvěstné chrámové knihovně jsem se zabývala díly Josefa Flavia, abych si mohla zrekonstruovat chrám.“ Ukázala jsem mu skici s půdorysem Herodova chrámu ve svém zápisníku. Vrah ho přehlédl, knížečka totiž ležela pod stolem. Papež ji držel ve světle svíčky a krátkozrace mžoural na moje nákresy. Vstup to chrámového areálu otvíralo osm velikých bran. 19
Pokrývala jej mozaiková dlažba a obklopovaly ho dvě sloupové síně. Papež ve své fantazii putoval prstem na skice po prvním nádvoří zničeném více než před tisícem let, vylezl po patnácti schodech k Nikanorské bráně s mohutnými křídly zdobenými zlatem a stříbrem a vešel na druhé nádvoří s oltářem pro zápalné oběti. Nahoru vedlo dvanáct schodů ke zlatoskvoucímu chrámu s velesvatyní. Ta byla úplně prázdná. Pouze na místě, kde se v Šalomounově chrámu uctívala Schrána smlouvy Hospodinovy, stál jeden kámen. Nakonec mi zápisník vrátil. „Ale věděla jste, co v tom mysteriózním svitku stojí?“ Přiznala jsem, že mi otec právě zde, v kobkách pod Vatikánem, z aramejského papyru předčítal, když mi bylo sedm nebo osm let. A že si z celého papyru, který měřil skoro dvacet loktů, vzpomínám pouze na jediný verš. Tehdy mě fascinoval a zároveň vyděsil. Jak ráda bych si ten svitek přečetla! Věřím totiž, že onen anděl nahánějící strach, jenž mi jako dítěti tolik učaroval, mě může dovést ke zmizelému templářskému pokladu… Papež Evžen složil ruce kolem náprsního kříže. „A co jste vypátrala teď?“ Monsignor Fantìn, kocour Jeho Svatosti, se mi se zvednutým ocasem třel o nohy. Dominikáni, kteří obsluhovali papeže, tomuto kocourovi s měděně červenou žíhanou srstí propůjčili žertem titul Monsignor. Pak mi Jeho Eminence kocour vyskočila na klín, dvakrát se otočila kolem dokola, aby našla pohodlnou polohu, a svinula se do klubíčka. „Posledních pět dnů jsem pátrala na místě činu. S pomocí inkvizitorů jsem, pokud to jen šlo, zrekonstruovala loupež a vraždu. A ve snaze zjistit, po čem vrah pátral, jsem si přečetla dokumenty, kterými se prohrabával.“ „Dělali vám moji inkvizitoři nějaké potíže?“ „To se přece dalo čekat.“ „A jak velké?“ 20
