Instantní životy Kolektiv autorů pod vedením Reného Nekudy
Youngbooks Praha 2013
© René Nekuda a kolektiv, 2013 © Youngbooks, 2013
Instantní životy
Předmluva René Nekuda Učitel tvůrčího psaní, jenž miluje příběhy, u kterých neodhadne konec. Vegetarián, který rád pije červené víno a kafe. Cestuje po světě a o svých cestách přednáší.
„Hele, příští rok budeme v našem divadle dělat sezónu v duchu instantních životů,“ prohodila kdysi moje kamarádka z Divadla Puls a mně bylo jasné, že tahle věta ovlivní mnoho. A ovlivnila více než padesát mých studentů z různých kurzů tvůrčího psaní na Literární akademii. Celý rok jsme totiž společně pracovali na krátkých povídkách, které se tu více, tu méně dotýkají instantních životů. Zkoumali jsme ten záhadný pojem ze shora, ze spodu, z prostředka i z různých stran. Vznikla tak další pestrobarevná sbírka textů, která navazuje na loňskou s názvem Ti, kteří kradou mango. Dohromady (a postupně) ožívá dokument českých začínajích autorů, ve kterém snad budeme pokračovat i v příštích letech. Ale abych dostál instantnosti, pokusím se vám tento projekt představit v krátkých bodech:
3
Instantní životy
do konečné verze rukopisu se nakonec dostalo 22 autorů, od kterých si můžete přečíst 22 různých povídek publikované texty nejsou omezeny žádnou ná• ladou (čili objevíte vtipné i velmi dramatické příběhy) věk autorů se pohybuje od 19 do 45 let • všechny povídky měly předem stanovený roz• sah 3 až 6 normostran nakonec se ukázalo, že téma „instantní životy“ • je všude (zkoumání instantnosti v následujících příbězích je tedy velmi zajímavé a částečně i dobrodružné) •
Mám převelikou radost, že dvacet dva statečných duší úspěšně bojovalo s prázdným papírem; že ho zaplnily svojí osobností, svým unikátním stylem a pohledem na život; že se nemají za co stydět a že určitě udělají radost, zabaví či donutí k přemýšlení spoustu lidí. A kdo ví – třeba se některý příběh stane inspirací i pro divadelní scénář… Nechť se sbírce daří a ať se vám líbí, vážený čtenáři! S velkým DÍKY za podporu začínajících spisovatelů, René Nekuda 4
Instantní životy
Rybník Adam Váchal Má rád strachy, běsů se bojí a po ránu stojí.
Děti na rybníce tupily nože bruslí. Ledovými puklinami pronikal ke dnu jejich smích. Na balvanu pět stop pod nimi spočívalo ztuhlé tělo utopence. Seděl nehybně, dlaně na kolenou, vykoulené oči. Rty podobné pyskům sumce slepil mráz. Bez kabátce, šatů či prádla dřepěl tam s hlavou vzhůru a venku zatím začalo tát. Na popeleční středu už málo ledu v rybníce zbylo a paprsky poprvé zbloudily do hlubin. Zlato zmrzlých duhovek zablesklo se jak poklad za sirky. Bulvy nepohly se o píď. Čekal bez vědomí, co by kamenem dohodil od břehu. Na červené pondělí ploutve rozvířily bahno a ryby dostaly hlad. Hřbetem kapr zavadil o holou paži, pokrýval ji sliz. Slepence vlasů v řídkých trsech podléhaly vodním proudům, pijavice na špičce nosu hledala šťávu. Panenky ji těkavě pozorovaly. Ryba zalekla se jich, mrštně švihla ploutví, ale neunikla. Chňaply po ní dlouhé prsty a už ji rvaly do chřtánu. Špičaté zoubky trhaly šupiny až na maso. Ústa nasávala krev a jazyk chutnal oči. Byly podobné těm jeho, očím vasrmana. 5
Instantní životy
Najedl se dosyta. Pařáty vypnul blány a zaplul do hlubin. Šmátral po břehu a švihal sebou vzteky, bral do rukou kameny, písek a zlostně vše odhazoval do tmy. Čelem ryl téměř v zemi, vykulená očiska třeštil každé jinam. Po chvíli si rval vlasy a vřeštil trhajíc kořeny leknínů. Ropuchu rozdrtil v dlani, a co zbylo, si prudce verval do tlamy. Pak náhle zastavil a bez hnutí se volně vznášel při dně. Naslouchal slabému hlasu. „Než žabička vyskočí, košilečku namočím, než krkavec zakráká, sukničku si vymáchám, až raka vydra sežere, prádlo se mi vypere…" Prackou hrábl do bláta, nahmatal kus porcelánu. Opatrně jej vytáhl ze špíny a upřel na něj zrak. „Smáčím nohy u jezdu, do vody však nevlezu, studená je jako sníh a nesmím ležet v postelích…" Pevně chytil hrneček do rukou a hnátama se odrazil ode dna. Voda se za ním čeřila. Doplaval zpět ke svému balvanu. Usedl na něj v podřepu. Hrníček svíral tak, aby nesklouznul zdobený poklop. Tiskl si kus křehkého nádobí k hrudi, polštářky prstů čistil zbytky zeminy, které zakrývaly modré ornamenty. Nakonec k šálku sklonil hlavu a opřel o něj tvář. Schoulený poslouchal na dně nočního rybníka dětskou ukolébavku. „Měsíček už svítí, spát šlo luční kvítí, zavři oči do rána, než kohout křídly zamává.“
6
Instantní životy
Probudil se v blátě. Mísilo se s kvetoucí vodou. Chvíli ještě nasával kalnou tekutinu do žáber, pak ale vylítl jak ryba, po které chňapne ruka. Počáteční rozruch uklidnil pohled na kus modrobílého štěstí. Prudce s ním zatřepal, zároveň však dával pozor, aby neodhalil hrdlo. „Rozčešeme zlaté vlásky, chlapci pletou své pomlázky, já ti pletu dlouhý cop, za vajíčko dej slípce zob.“ Dávil se. Bil do hrudníku pěstmi a snažil se z krku dostat, co v něm uvízlo. Nakonec se povedlo a spolu s kostí vyvrátil zbytek vnitřností a masa karase, kterého před chvílí spořádal. Sotva se vzpamatoval, vytřeštil oči do podvodní mlhy. Vynořil se z ní rybí ocas velikosti dospělého muže. Jak přelud se během mžiku ztratil z dohledu vasrmana. Tomu vystřelily pazoury k hlavě, vyškubl si trs vlasů. Tělo zachvátil nezkrotný třas a nohy se samy odrážely ode dna, aniž by věděly kam. Šílená grimasa zkřivila tvář. Popadl hrneček a zběsile plaval k rákosí. Tam zahrabal se do bláta a skřekem naříkal. Když zklidnil se mu tep, zatřásl svou hračkou. „Nechoď mé dítě k vodě, matička dojde ke škodě, mělčiny v hloubku se mění, když matička na blízku není.“ Do večera ležel přikrytý bahnem, pak se konečně odvážil vylézt a plaval k balvanu. Svůj poklad položil mezi kameny, aby se nepřevrátil. Poté odplul za po7
Instantní životy
travou. Nenarazil na kapra, úhoře ani jesetera. Musel se spokojit s várkou pulců, co třepetali ocásky u břehu. Vysál je do jednoho a polknul bez kousnutí. Když se vracel zpět, u valounu spatřil monstrum. Z rozeklané tlamy vystrkovalo dlouhé vousky a šmátralo s nimi mezi oblázky. Zploštělý ocas bez jediné šupiny přecházel rovnou v nízkou hlavu. Otočila se k vasrmanovi. Nehýbal se, ležel při dně a vyčkával. Zíral na dvě slabá světla velikosti korálků, neviděla ho, byla slepá. Ploutev náhle o něco zavadila a to tlumeně cinklo. „Listí padá ze stromů, dcerunko, už pojď domů, hrát si půjdeš další den, teď tě čeká krásný…“ Hrníček se převrátil a vasrman si prokousl jazyk. Vzduchová bublina mířila k vodní hladině. Vejral na ní s rukou nataženou. Nemohl na ní dosáhnout. Nemohl k ní plavat. Sumce se bál. Doplaval téměř až ke břehu. Nad hlavou mu plavaly vrbové lístky. Lehl si do písku a ryl v něm drápy. Kousal se do kůže a kopal na prázdno do vody. Nahmatal škebli a ostrou hranou se jí řezal po tváři. Nakonec se schoulil do klubíčka a plakal. Malé bublinky plynu mu unikaly zpod zavřených víček. Tu mu k uším dolehla povědomá melodie. „Než žabička vyskočí, košilečku namočím, než krkavec zakráká, sukničku si vymáchám, až raka vydra sežere, prádlo se mi vypere." 8
Instantní životy
Vystartoval jak skokan z leknínu. Plaval za povědomým zpěvem. Přicházel od mělčiny spolu se zvukem čeřící se vody. Vasrman uviděl dvě bílé paže. Rejdily pod vodou, hrály si s bílou látkou. Přicházely ze světa nahoře. Matně rozpoznával postavu, které patřily. Byla to skvrna rozmazaných barev. Konečky plavých vlasů se jí náhodně smáčely ve vodě. Poslouchal melodii hypnotizován bílými prsty. Připlul blíž. Bílé paže byly téměř nadosah. Pomalu se po nich natáhl. Náhle se zatočil celý svět a vasrman vyletěl prudce do vzduchu. Oči mu oslepilo slunce a ostrá bolest zachvátila hlavu. Chtěl nasát vodu, ale dostalo se mu pouze vzduchu. „Drž ho! Dělej, drž ho!“ skřípalo mu v uších. Nemohl se hnout, jazyk mu schnul, pokoušel se z něj nasát zbytky vody. Rána do hlavy mu sebrala vědomí. Probral se po chvíli. Zmohl se jen na pravidelné otvírání a zavírání tlamy. „Neboj, Anče, ten už nikam neuteče. Však ony mu ty šosy rychle uschnou.“
9
Instantní životy
Ohyzda Petra Macháčková Měla bych nosit brýle na dálku. Věšák mi neodpovídá na pozdrav. I slepý chameleon mění barvu kůže podle okolí.
Leoš si otevřel vlastní bar. Přemejšlel, jak mu vdechnout život. Uvažoval, že zvolí speciální jméno, třeba Suchá dáseň, kde by jednou za měsíc pořádal sešlost místních seniorů. Při představě, že by se mu bar plnil důchodkyněmi o jednom hodinovým kafíčku, tuhle možnost zamítl. Jeho lokál nebyl velkej, ale všichni kámoši by se vešli. Lámal si hlavu, bezradně vzdychal za barem a jeho manželka Milena si rvala vlasy. Leštil sklenice a vymejšlel speciální alkoholový akce. Ponožky od Beefeatera za dva Beefeatery s Colou, nakládanej hermelín za deset piv, klíče od záchodu za libovolnýho panáka + zelená. Celkem se mu dařilo, jelikož měl dobrý kamarády, nás, který jsme u něj poctivě chlastali. Jednoho dne mi Leoš řval. Přijal jsem hovor a skutečně. Řval nadšením, protože konečně našel originalní způsob, jak svůj bar vypucovat, za což ho údajně manželka Milena pochválila a nechala se slyšet, že konečně jedná jako dospělej chlap. Z technickejch důvodů na tejden zavřel, aby v pátek 10
Instantní životy
slavnostně představil podruhý nově otevřenej bar. Poctivě jsme ten pátek nepili na tajňáka v práci. Já proto, že jsem právě nastoupil do nový banky, a tak jsem nechtěl riskovat, že se špatně uvedu. Otevíračka byla stanovená na devátou hodinu. Leoš hrdě stál před dveřmi, hospodská zástěra ho objímala kolem pasu. Vstoupili jsme. Nad barem visela fotografie ohyzdně sešlýho chlapa s mastnými přerostlými cancoury, který na zátylku plynule přecházely na límec natrženýho vaťáku. Dál už nás rám nepustil. Nasupenej nažloutlej výraz, malý zarudlý očka a americkej úsměv plnej průvanu. Pravý oko, který se zdálo bejt větší než levý, na nás zíralo. Ta podobizna byla stejně obludnýho rozměru jako obsahu. „Jen pojďte dál, chlapi. Posaďte se,“ hnal nás Leoš na stoličky a vyházel podtácky s obličejem toho ohyzdnýho chlapa. „Je libo půllitříček?“ načepoval pivo do sklenic, na oroseným skle zase ten ohyzda. „Leoši, to nemyslíš vážně?“ prohlížel jsem si půllitr. „A to není všecko, přátelé!“ kmital ukazováčkem směrem k záclonám – ohyzda, polštářům na lavicích – ohyzda, záchodům – ohyzda s buřinkou na hlavě, a ohyzda s domalovanou rudou sukní. Dámy a pánové, račte vstoupit podle pohlaví. „Boží!“ nasadil Leoš nadšenej výraz. Vzápětí nám vyprávěl, jak v průchodu metra před turnikety stojí 11
Instantní životy
fotolab, kde u prázdný kabinky našel snímek ohyzdy. V podřepu si ji prohlížel. Zvěčněnej obličej Leoše natolik šokoval a zhnusil, až se mu neskutečně zalíbil. Usoudil, že není lepší způsob, jak tuhle vyhozenou fotografii oslavit, než ji pasovat na maskota svýho baru. Na výzdobě nešetřil. Cokoliv, kde by ohyzda našel uplatnění, se stalo originální dekorací. Leoš byl šťastnej, že má konečně speciální nápad. My byli taky šťastný, protože se důchodkyně od jeho baru držely v uctivý vzdálenosti. Zpětně mi dochází, co se tenkrát nejspíš stalo. Jednoho odpoledne Leoš stál na svém místě u pípy. Leštil ohyzdu po obličeji na sklenici, jednu po druhý. Ohyzda se třepotal v průvanu na okně. Na záclony byl Leoš obvzlášť pyšnej. Hrdě se na třepotající ohyzdu usmál, když v tom, ohyzda stál před ním. Šokovanej výraz v zakloněný hlavě opřený o smrdutej vaťák. Civěl sám sobě do dvacetkrát zvětšený tváře nad barem. „Ohyz, oooh…!“ praštil Leoš půllitrem o pult. „Chtěl jsem totiž,“ podrbal se ohyzda zaprasenou rukou za uchem. „Totiž, pán šéf, nemáte pár drobnejch?“ „Posaď se, kamaráde, nic se neboj,“ oběhl Leoš bar, aby usadil vzácnýho hosta. „Kdo jsi? Totiž… jak 12
Instantní životy
ses tu vzal?“ „Pán šéf, já to nebyl!“ kejvnul na svojí ohyzdnou zvětšeninu nad barem. Leoš se rozesmál: „Nic se neboj a promiň, že jsem si tě vypůjčil, ale ten tvůj obličej mě naprosto dostal!“ „Pán šéf, já tohle nečekal. Řikám si, takovej nóbl podnik, tady maj určitě zlatý srdce, bodéjť! Tady daj starýmu chlapovi pár drobnejch… ale tohle sem fakt nečekal. Vy mě tady, pán šéf, koulíte ze všech stran!“ zamhouřil pravým okem na podtácek. Pravý oko z podtácku na něj. „To je to zdravý, pán šéf, bodejť! To je majstrštyk, krásná práce.“ „Kamaráde! Kdykoliv budeš mít hlad, zastav se. Dostaneš polívku a všechno. Pivo!“ natočil a postavil před něj půllitr jako podepsanej. Povídali si a Leoš se seznámil se svým idolem, místním bezdomovcem Stanem. Ten se mu svěřil, jak je dneska všechno děsně drahý. Drobný se neválej na ulici, ani v telefonních budkách a už ani ve fotokabinkách, kde se omylem vyfotil. Pokoušel se totiž ze škvíry automatu vylovit zaseklou dvacku. „Čtyři kusovky jsem za to moh mít, pán šéf!“ vzdychl a Leoš mu dojatě připálil jednu z krabičky darovanejch Spartek. „Stano, nevypadáš dobře,“ podsunul Leoš ohyzdovi další pivo, v hlavě bláznivej plán. „Běž a zeptej se, jak se daří mýmu dobrýmu kamarádovi v nový práci,“ 13
Instantní životy
nabádal ho. „Pracuje tady v bance, je to o dva baráky níž. Víš jak je na Můstku u metra ta kancelářská budova? Jako od koně dolu, když se podíváš, tak je to ten prosklenej barák nalevo před eska… před jezdícíma schodama.“ Stano kývl a napil se z okatýho půllitru. „Běž tam, ale rovnou za ředitelem, rozumíš. Ten můj kamarád je zlatej kluk. Trápí se chudák. Má to teď těžký. Táta se s ním pohádal, on na to dost trpí. Běž za ředitelem a zeptej se ho, jak se má kluk, jestli se mu v tý nový práci daří. A víš co? Klidně si od něj pujč nějaký prachy. Velký bance to nebude vadit. Pak se vrať sem a já ti dám žebírka. Porci pro čtyři,“ vyprovázel ho Leoš. Do vaťáku mu strčil účtenku od Staropramenu, na kterou mu pro jistotu napsal moje jméno. Stano šel a nechal se sebevědomě ohlásit přímo u asistentky ředitele. Seděl jsem za svým stolem, ťukal do počítače a těšil se, že si večer skočím k Leošovi na pivo. V tom se mi na displeji telefonu zobrazilo přímo ředitelovo jméno. Polil mě pot. Proč volal osobně? Asi jsem něco podělal. „Podívejte, pane Herčík,“ spustil rovnou ředitel. „Právě jsem tu měl vašeho pana otce.“ Jestli mě předtím polil pot, teď jsem v něm čvachtal. 14
Instantní životy
„Ptal se mě, zda se synovi dobře vede v novém zaměstnání a zda mu nedělá ostudu, což jistě dokážu pochopit. Pan otec zřejmě není místní. Také se mě ptal, zda bych mu mohl jaksi vypůjčit menší finanční hotovost, což jsem přirozeně odmítl. Podívejte se, pane Herčík, rád bych, abyste pochopil, že takovéto chování se neslučuje s firemní politikou naší instituce. Do budoucna bych se rád těmto situacím vyvaroval. Jistě chápete.“ „Já se strašně omlouvám, pane řediteli! Už se to nikdy nestane, omlouvám se. Omlouvám se, nezlobte se, hned to dám do pořádku,“ omlouval jsem se velmi omluvným způsobem. Se svým otcem nejsem v kontaktu už pět let, co si ten čůrák myslí? Takže mi zničí celej život a teď mi ještě bude dělat ostudu?“ Praštil jsem pěstí do stolu, až mi nadskočila klávesnice a zavolal mu. „Ty čůráku! Co si o sobě myslíš? Pět let nejsme v kontaktu! Celej život si mi zničil a teď mi ještě budeš dělat ostudu v nový práci?!“ rozeřval jsem se přes celou kancelářskou kobku. „Co? Jsem v Německu, o čem to mluvíš?“ Ticho na obou stranách. Po práci jsem zašel na vytoužený pivo k Leošovi. Potřeboval jsem zapít tu zlost. Neskutečný, ještě se se mnou bude fotr hádat a vytýkat mi, že jsem úplně 15
Instantní životy
mimo! Už od dveří se na mě smál Leoš obklopenej ohyzdou ze všech stran. „Kamaráde! Jak to šlo v práci? Vypadáš trochu rozhozeně!“ natočil mi ohyzdnej půllitr. Neuvěříš, co se mi stalo. Dneska mi volal ředitel, že prej se u něj v kanceláři stavil můj fotr, se kterým nejsem pět let v kontaktu a prej se na mě ptal a dokonce od něho chtěl půjčit prachy. Tak volám tomu čůrákovi, co si to jako dovoluje a on, že prej je v Německu!?“ napil jsem se vášnivě. Leoš se popadal za břicho a vybídl mě, ať se otočím. Tam pod třepotající se záclonou s motivem ohyzdy seděl Stano upatlanej od žebírek. Porce pro čtyři. Byl jsem v šoku. Leoš mě poplácal po rameni. „Nezlob se, kámo! To je Stano, jsem ho prostě musel za tvým ředitelem poslat. Jenom tak z hecu,“ řehtal se. Tenhle houmles v děravým, sradlavým vaťáku, se vydával za mýho tátu? Udělalo se mi šoufl. Nemohl jsem to jen tak nechat a vydupal si u Leoše, že svůj bar propůjčí bance na firemní večírek, kde bude všechno zdarma. Manželka Milena si rvala vlasy, ale ředitel se mi po několika panácích a s kravatou nakřivo omluvil. Prej si o mym otci myslel, že je to bezdomovec a ne uznávanej kavárník. Vyrozuměl tak z dekorace, 16
Instantní životy
jelikož je to vzdělanej chlap a ředitel k tomu. Opáčil jsem panu řediteli, že nejbohatší lidi vždycky vypadaj jako největší nuzáci, protože korunka ke korunce, ale to přece banka ví.
17
Instantní životy
Kočky Jana Matůšová Milá povaha, zuby do naha a… tramín ve skleničce.
„Dnes nevrníš, Míno. Máš strach? Pojď, vyskoč si naposledy na můj klín, budu tě chvíli hladit.“ Mína neochotně obešla staré piano a vyskočila na nízkou klavírní stoličku. „Nemám se čeho bát. Podívej, já mám ještě mrštné tělo. To ty už jsi seschlá stařena, co pořád klimbá v křesle. Máš kostnaté prsty a hrubé dlaně.“ Rozálie se zadívala z okna a smířlivě pozorovala obliny východoanglických kopečků halících se do večerní temně zelené. Vyhlížela očekávaného návštěvníka, i když věděla, že nepřijde ani dřív, ani později, ale právě včas. „Myslíš, že bych měla postavit na čaj? Pije vůbec čaj?“ „Pije, nepije! Čaj pro toho tvého pana váženého tě zajímá víc, než já. Koukni, miska na mléko je prázdná. A ve spíži je houby s octem.“ „Je prázdná, protože nedopíjíš, Míno. Nechci, aby po nás zůstal nepořádek, až odejdeme… Určitě přijde Farfarello.“ „Koho zajímá, jakej čert tě odtáhne, já nikam nejdu, tss.“ „No tak se nerozčiluj, drahá.“ 18
Instantní životy
„Rozčiluješ mě. Ty si zasloužíš peklo. Ty jsi travička. Jen si vzpomeň na Jamese.“ Jen dobrý pozorovatel by si všiml, že se na stařenčině tváři objevila další z vrásek, když přišla zmínka na Jamese. Nalila mu do oblíbené bylinné pálenky kurare. Sehnala ho od samotářky, co žila za městem a tvrdila, že má indiánské předky. Nestrpěla by, aby ten důstojný muž víc zchátral. Věk ho připravil o rozum, důstojnost a z jeho stařeckých pošetilostí si utahoval celý Brighton. „Ještě teď vidím jeho vykulené oči, když se dusil. A co uděláš? Přikryješ ho dekou,“ Rozálie povytáhla deku k prsům, aby hřála stejně jako vzpomínky na milovaného muže. „Když hrál na piano… žila jsem. Hrál, dokud jsem neusla, hrál k oslavě čerstvě vymačkané šťávy z pomeranče, hrál requiem za každou slzu, co nepadla za lásku k vlasti. Hrál a tancoval se mnou nehybně po pokoji, po starých parketách. Každý den mi chybí jeho hudba. Každý den lituji, že se s ním na věčnosti nesetkám, protože on šel rovnou za světlem.“ „Jo, a pro tu lásku jsi ho otrávila.“ „Nechtěla jsem, aby se s pomočenými kalhotami toulal městem. Dezorientovaný, zmatený. A dovol, drahá, abych ti připomněla kostelní myš, kterou jsi sežrala. To sis mohla odpustit. Měla sedm mladých,
19
Instantní životy
kteří pošli hlady. Stále si myslíš, že s Farfarellem odejdu sama?“ „Jasně. Tys zamordovala chlapa. Já jsem jenom přítulná kočička se zvířecími pudy.“ „Pudy tě nutily ji hodiny trápit? Nemohlas ji sežrat rychle?“ vrznutí kliky přerušilo tok výčitek. „Jsem rád, mé dámy, že jsem vás zastihl v dobrém rozmaru,“ usmál se a odhalil řadu bělostných zubů. Vůbec nevypadal jako vyslanec z temnot – nažehlený oblek z teplé vlny, černé vlasy pečlivě uhlazené pomádou. „Farfarello! Čekaly jsme tě.“ „No, já rozhodně ne.“ „No tak, Míno, nebuď nezdvořilá. Musíš ji omluvit, Farfarello, přece jen je to už náladová kočka.“ „Obě jste rozkošné, mé milé.“ „Málem bych zapomněla – mohu ti nabídnout šálek čaje?“ „Ne, děkuji, právě jsem jeden vypil s Jamesem.“ „S mým Jamesem? Vždyť žil jako světec, skoro asketa, co proboha… Co dělá tam u vás?“ Farfarello elegantně vrátil na hlavu klobouk, který zdvořile při příchodu sňal. „Nejen myš zmizela z fary. Pamatuješ na Anku?“ „Farářovu hospodyni?“
20
Instantní životy
„Ano, tak za tu u nás James pobývá, ať je jí lehká zem.“ „Bídák, tss! Travička a chlípník. No, tak už si ji teda vem, ať to máme za sebou. Konečně se shledáte, Rozálie, sbohem.“ „Ano, Míno, rozluč se s Rozálií, jen my dva totiž odcházíme. Když Jamesovi pomohla ze světa, prokázala mi tím nevypověditelnou laskavost. Rozálie k nám nepatří.“ Galantně se sehl a políbil hřbet křehké ruky. „Na věčnost, Rozálie, za chvíli pro tebe pošlou někoho od Gabriela. A vezmi si s sebou něco hodně teplého, nahoře se tolik netopí.“
21
Instantní životy
Slaďouš Jonáš Paul Nerad odkrývá své soukromí. Přesto se rád předvádí. Ještě o něm uslyšíte…
Sleduji, jak se pomaličku rozpouští. Ztrácí tvar a mění líně své skupenství. Je sladká ale to já neocením. Přihazuji další a další a ještě jednu kostku cukru, dokud ve sklenici není voda ale nasycený roztok. Sladká kaše… Nejsem cukrovkář, který si míchá elixír smrti. Ještě před rokem jsem byl obyčejný člověk s obyčejnou prací, žijící obyčejně obyčejný život. Vše bylo krásně jednoduché, dokud jsem jednoho rána nepřišel o kus svého prstu a spolu s ním i o banální svět, který mě obklopoval. Jako každý jiný den svého nudného života jsem i v ten osudný po několikaminutové spekulaci, zda se vyplatí otevřít oči a celý den fungovat, vstal. Už dávno jsem si odvykl sprchovat se nebo snídat. Nikoho neoslním a mou snídani nahradí silné kaffe bez cukru. Chytře jsem si ve své ranní pochoutce namočil prst. Hned jsem ale zděšeně ucukl, a začal si foukat opařený ukazováček. Po chvilce foukání jsem si ale uvědomil, že foukám na prázdné místo.
22
Instantní životy
Prst zmizel, zbyl po něm jen dokonale zacelený pahýl. Nevěřil jsem vlastním očím, jen jsem si zděšeně osahával ruku. Bolest utichala, ale prst pochopitelně nedorůstal. Zuřivě jsem začal vytáčet záchrannou službu, vlídný hlas se mě ptal, co se stalo… Nebyl jsem schopen odpovědi, jen jsem zíral na šálek kávy, ve kterém se pomaličku rozpouštěly zbytky mého ukazováku. Znáte to, když vás rodiče nutí na procházku do deštivého počasí, vám se nechce, ale oni argumentují tím, že přeci nejste z cukru. To se o mně bohužel říct nedá. Od svých jednatřiceti let z cukru jsem. Neptejte se proč, ani jak k tomu došlo. Probudil jsem se jako každý jiný den, ale místo hořkého kaffe jsem ho měl oslazené vlastním ukazováčkem. A to není vtipný. Nikomu jsem se nesvěřil, na venek vypadám normálně. Ale můj život se zásadně změnil… Nesnáším jaro, všude jsou louže, prší, všechno je mokré. Za ten rok, jsem párkrát udělat tu chybu a sednul si na mokrou lavičku, ne hranatej zadek nemám od jakživa. V létě je to ještě horší, letní déšť mě může kdykoliv zaskočit a když je horko, začínám karamelizovat. Má kůže se začne vyhlazovat a měním se v solidního Afroameričana. To se v práci blbě vysvětluje. Pořád u sebe nosím deštník, jako astmatik nosí dejchadlo. Podzim mě sere stejně jako ostatní 23
Instantní životy
měsíce, prší a navíc je vítr. Močení proti větru pro mě může znamenat amputaci nohou. Měl bych se odstěhovat někam na sever. Jedině v zimě mám klid, ale to je zas nával v práci. Moje práce je jedna velká noční můra. Jsem plavčík. Do té doby, než se ze mě stal „slaďouš“, to byla obyčejná práce. Každý den jsem postával a bloumal okolo bazénu. Občas jsem někoho napomenul, nebo hodil kruh. Nemám rád vodu, rádoby tonoucí lidi jsou mi ukradený a v plavkách vypadám směšně. Nyní už jen tak nepostávám. Snažím se cíleně vyhnout práci a tím i jakémukoliv kontaktu s vodou. Je to boj o přežití ale ve skutečnosti bloumám jen pár metrů dál od bazénu. Není důvod si hledat jinou práci, natož vysvětlovat na přijímacím pohovoru proč nemám prst. Další hořký den mého sladkého života. Po suché deo-sprše se cpu sucharem a čekám, než se poslední kostky cukru rozpustí v mém šálku. Cukrová břečka je to jediné, co se odvážím pít. Chybí mi kaffe, pěkně hořký a dal bych si horkou vanu. Z okna sleduji, jak všichni bezstarostné spěchají do práce. Je jasno, ale i tak si vezmu deštník. V bazénu je zas narváno. Stojím v bezpečné vzdálenosti a přemýšlím, jak si rozvrhnu dnešní osmihodinovou směnu. To mám hodinu u sloupu, patnáct mi24
Instantní životy
nut… ne půl hodiny na záchodě. Další hodinu u sloupu a půl hodiny budu opatrně obcházet bazén. V poledne dorazí brigádník. Pokusím se o hodinový nucený rozhovor a pak už to nějak proklimbám v bezpečí opřený o sloup. Okusuju si své sladké nehty a sleduji dovádějící v bazéně. Zaujme mě neobyčejně pěkná žena. Jo, občas si krátím čas šmírováním. Zrovna učí své dítě nějaký skok do vody. Sleduji její ladné pohyby, jak se jí pohybují půlky a pohupují prsa. Přece jenom se vyplatilo dnes vstávat. Rozebíhá se a chystá k odrazu, jak asi vypadá bez plavek. Odráží se, jako ve zpomaleném záběru sleduji pohyb jejích ňader ale i to jak uklouzla na dlaždičkách. Rukama se snaží bezúčelně získat rovnováhu. Její štíhlé nohy a dokonalý zadek jsou už nad bazénem, ale její hlava to nestihne. Udeří se do ní a bezvládně ovšem s velikým šplouchnutím mizí ve vodě. Všechno jako by utichlo. Byl jsem tu jen já a to bezvládné tělo. Adrenalin prostoupil celé mé tělo, zanechal jsem ohryzávání svých devíti prstů a vyběhl jsem k bazénu. Žena leží bezvládně ve vodě, krev stéká po její šíji, dítě vřeští, všichni přibíhají. Je to ten moment, kdy uděláte všechno, abyste to dokonalé stvoření zachránili. Strhávám ze sebe triko s nápisem plavčík a odhodlávám se k osudovému skoku…
25
Instantní životy
Sakra, to byl zase den. Utíkám ulicí z místa činu a uvědomuju si, že to asi není pro mě být plavčíkem. V parku si sedám na lavičku a uklidňuju sám sebe, někdo ji určitě vytáhl. Jo jako plavčík jsem skončil, ale žiju. Ona bude určitě taky v pohodě. Říkám to pořád, z okraje bazénu se skákat nesmí a dlaždice jsou mokré… Přesto, že se snažím uklidnit, nedaří se mi. Mám divný pocit, ale není to kvůli té ženě. Je to něco jiného. Zapaluji si cigaretu, i přesto, že mi z nich černá jazyk. Bezútěšně vdechuji kouř do plic, ale úleva se nedostavuje. Něco je špatně. Začíná pršet, letní přeháňka, cítím, jak mi drobné kapičky spalují ruce. Instinktivně šahám po deštníku. Deštníku, který jsem v tom spěchu nechal v šatně. Sedím v parku, sám jen se svou ničemností daleko od povyku a lidí. Déšť sílí… Sleduji, jak se pomaličku rozpouštím. Ztrácím tvar a měním líně své skupenství. Jsem sladký, ale to já neocením.
26
Instantní životy
Japonci Zuzana Novotná Zuzana Novotná neumí udržet rovnováhu, proto nemá ráda jógu a nikdy nebyla v Japonsku… bohužel.
I. Od té doby co jsem přiletěl do Tokia, nepřečetl jsem ani jednu knihu. Mohlo by se zdát, že v tom svoji roli bude hrát japonština, kterou jsem bravurně ovládal tři věty holé. Nicméně můj problém byl jinde, po nějaké době jsem totiž ztratil schopnost číst. Rád bych napsal, že všechno začalo jednoho krásného letního dne, který byl jako stvořený pro nějakou významnou událost, ale byl to den stejně mizerný, jako dalších tři sta šedesát dní předním a na to jaké bylo počasí, si vůbec nevzpomínám. Když jsem si sednul do letadla, měl jsem pocit, že mi patří celý svět a ta iluze mi vydržela neuvěřitelných pět let. „Kefu čaká, sató,“ řekl mi šikmooký trpaslík, který mě čekal na letišti. Usoudil jsem, že se bude jednat o nějaký pozdrav a já mu odpověděl plynnou angličtinou, že bohužel japonsky nemluvím. Po chvíli jsem pochopil, že on zase bohužel nemluví anglicky. Tak jsem to vzdal a přešel na češtinu. 27
Instantní životy
„Tak kterým autem sis pro mě přijel, co?“ „Toká čafú!“¨ „Počkej, doufám, že nepůjdem pěšky, mám tady hromadu kufrů.“ „Fuke ňamiňami.“ „Ale jo, něco k jídlu bych si dal.“ Než jsem to dořekl, ztratil se mi v davu. „No to mi to krásně začíná.“ Zůstal jsem sám v letištní hale a kolem mě proudily hromady hlav. Nechápal jsem, jak můžou všichni vědět, kam jít. Nikdo neváhal, nepostával ani se nerozhlížel. A hlavně skoro všichni vypadali úplně stejně. Uvědomil jsem si, že toho průvodce už nenajdu. Nikdy jsem se nenaučil rozpoznávat Japonce nebo Číňany, pro mě to byla prostě sériová výroba. „Kefu čaká, satóó.“ ozvalo se za mnou a já zajásal, můj trpaslík byl zpátky. Když jsem se konečně dostal do hotelu, přinutil jsem se prostudovat harmonogram svého pracovního týdne. S úžasem jsem zjistil, že mi kromě pracovní doby naplánovali i čas vstávání. Podle toho papíru jsem měl vstát v pět ráno a třicet minut cvičit jógu. Docela upřímně jsem se tomu zasmál, rozhodně jsem neměl v plánu opouštět postel jenom proto, abych zdravil slunce a kymácel se na jedné noze. Nicméně jsem se přepočítal. 28
Instantní životy
„Kefu čaká, sató!“ zazubil se na mě v pět ráno můj starý známý letištní mužíček a v ruce držel dvě cvičící podložky. Když už jsem desátý den zdravil slunce, začalo mi pomalu docházet, že v Japonsku se dodržují harmonogramy na sto procent. Jelikož jsem si na to nemohl zvyknout, připsali mi do mých plánů ještě pár motivačních poznámek. Ráno si zpívejte, před obědem se usmívejte a po obědě se také usmívejte. Když zdravíte své kolegy, usmívejte se. Zkrátka jsem se zubil od rána do večera. Nevím, jestli to bylo tou jógou nebo tím velkým množstvím peněz, které jsem vydělával, ale cítil jsem se v té době neuvěřitelně skvěle. Nemusel jsem vůbec nad ničím přemýšlet a nic řešit, všechno bylo předem naplánované. Každá minuta mého času. Byl jsem spokojený a vyrovnaný, dokud jsem neobjevil týdenní harmonogram mého japonského trpaslíka. Měl naprosto dokonale promyšlenou každou hodinu dne. A těch hodin bylo přesně dvacet čtyři. Můj šikmooký učitel jógy podle toho papíru, který jsem držel v ruce, vůbec nikdy nespal. „Kefu čaká, sató!“ pozdravil mě další den zvesela. Velmi pozorně jsem si ho prohlížel a k mému úžasu jsem si uvědomil, že vypadá daleko odpočatěji než já. Díval jsem se mu na ruce a hledal stopy po jehlách. Byly totiž jenom dvě cesty, buď fetuje, nebo nedodržu29
Instantní životy
je svůj pracovní plán! Při té myšlence jsem ztratil rovnováhu a místo pozice Mír v duši jsem se zřítil na podlahu. „Omakó omakó.“ „Nerozčiluj se,“ zabrblal jsem a věnoval se úvaze, jestli může mít vůbec Japonec rozšířené zorničky. Po týdnu důkladného vyšetřování jsem vůbec ničemu nerozuměl, byl jsem vyčerpaný, přetažený, a když mi můj trpaslík oznámil, že budu večer po práci ještě chodit na bojové umění RufaRufa, hystericky jsem se rozesmál. Všichni v kanceláři se na mě udiveně zadívali. Obvykle se nikdo takhle nahlas nesmál, v pravidlech totiž bylo usmívat se tiše. Snažil jsem se uklidnit, a když jsem si večer lehal do postele, jedna věc se zdála být jasná. „Nejspíš jsem poslední člověk v Tokiu, co chodí spát!“ II. Velmi brzy mi došlo, že nemám šanci zjistit, co dělají moji spolupracovníci v noci, pokud ty noci s nimi nezačnu trávit. Jelikož mezi muže jsem vzhledem k mému antitalentu na poker, šachy či vedení filosofických debat příliš nezapadl, rozhodl jsem se zaútočit na ženy. Rozhlédl jsem se po kanceláři a hledal nějakou, která by měla alespoň 160 cm. Nakonec jsem 30
Instantní životy
dal na firemní doporučení a vybral si tu, co vypadala jako gejša. Pohodlně jsem se usadil v křesle a začal si představovat, jak by s ní taková noc mohla vypadat a zrovna když jsem byl v nejlepším, zjevil se v mých představách nějaký mužík s podložkou v ruce a hulákal. „Kefu čaká, satóó.“ „No nazdar!“ řekl jsem nahlas V tu chvíli se na mě podívali všichni přítomní v místnosti. Naštěstí mi nikdo nerozuměl, tak jsem si odkašlal a předstíral telefonní hovor. Jak jsem jenom mohl na toho tajtrdlíka zapomenout. Jóga se cvičí každý den a neexistuje žádná výjimka, to by bylo proti plánu. Nechtěl jsem, aby mě zrovna on viděl v takové kompromitující situaci, ale nakonec jsem se rozhodl, že v rámci vyšetřování se prostě přemůžu. O tom, jak jsem se přemáhal, bych se radši ani nezmiňoval, nicméně nad ránem už jsem si zoufale přál, aby konečně ten můj jógovej terorista přišel a já byl vysvobozen. Také musím poznamenat, že tento výzkum mi v mém pátrání nijak nepomohl. Snad jen kromě zjištění, že gejša skutečně v noci nespí. Nakonec jsem to prostě vzdal. Smířil jsem se s tím, že toho nezvládám tolik jako moji kolegové. Navíc jsem byl přesvědčen, že stejně nedělají ty věci poctivě. 31
Instantní životy
Myslím si, že bych na celou záhadu úplně zapomněl, kdyby mi po roce, kdy jsem Tokiu pracoval, neposlali nový harmonogram. Byl z velké části podobný tomu starému, ale navíc jsem měl třikrát v týdnu od půlnoci do čtyř do rána navštěvovat kurz japonštiny a zbylé dny chodit tancovat. Rozhodl jsem se jít za šéfem a zeptat se ho, jestli není magor. Když jsem se blížil ke dveřím kanceláře, v duchu jsem vyškrtl slovo magor a nahradil ho slovem blázen. „Dobrý den, omlouvám se, že vás ruším, ale dostal jsem dneska nový pracovní plán, a když se na něj dívám, mám pocit, že jsem asi blázen.“ To jsem mu to panečku nandal, pomyslel jsem si. Nakonec jsem tradičně udělal blázna ze sebe. „Už vás očekávám několik měsíců,“ řekl mi vládce naší firmy a dokonale mi tím vyrazil dech. „Jak to myslíte?“ „Naši noví zaměstnanci obvykle přicházejí už po půl roce a my jim dáváme potřebné informace k tomu, aby zvládali pracovní a vůbec životní tempo v Tokiu. Zatímco vy jste vydržel celý rok.“ „Odmítám brát drogy nebo jiný svinstva,“ řekl jsem rozhodně. Byl jsem ochoten se okamžitě sbalit a vrátit se domů. K mému překvapení jsem svého šéfa upřímně rozesmál. 32
Instantní životy
„Nic takového tady neděláme, to je přežitek z Evropy.“ Zíral jsem na něho a přemýšlel, co tady teda dělají. Nejspíš jsem se tvářil dost divně, protože mi nechal přinést kávu a velký čokoládový dort. „Dejte si, to vás uklidní. Sám jsem ho dnes v noci pekl.“ Tak to mi neměl říkat! Už jsem to prostě nevydržel a spustil na něj, jak je možné, že tady v noci nikdo nespí. Vyprávěl jsem mu o mém trpaslíkovi, gejše i všech ostatních z kanceláře, kteří v noci dělají všechno možné, jenom neleží v posteli. „Chápu, že se vám to zdá zvláštní, nicméně máte nejvyšší čas na to, dát si ten dort.“ Měl jsem chuť po něm ten dort hodit, ale beztak bych se netrefil. Tak jsem ho tedy ochutnal. Trochu jsem čekal nějaký zázrak, ale nestalo se vůbec nic. Šéf mi s úsměvem oznámil, že mám další den přijet do nějakého malého města a tam si prý vyzvednu vše potřebné. Moc se mi to nelíbilo, ale protože už mi strkal další čokoládový dort, rychle jsem vše odsouhlasil a zmizel. Ráno se ozvalo známé: „Kefu čaká, satóó.“ Ovšem tentokrát sebou můj trpaslík neměl cvičící podložky, ale klíčky od auta. 33
Instantní životy
„Proč já se vůbec divím, že tě mám zase v patách.“ „Omakó omakó,“ řekl mi vztekle. Urážela ho moje čeština, protože mi ještě pořád nerozuměl a vůbec bych se nedivil, kdyby mi právě on prosadil ty noční lekce japonštiny. „Raká tofú.“ Pokračoval v nějakých nadávkách, ale já ho neposlouchal, byl jsem poměrně nervózní. Když jsme dorazili na místo, výrazně se to zhoršilo. Přivítal nás nějaký další trpaslík a něco si s tím mým blekotali, pak mě vzali dovnitř, kde si v nádherné lenošce seděl náš šéf. „Vítám vás, příteli, posaďte se, prosím. Dáte si čokoládový dort?“ „Jen to ne!“ Problesklo mi hlavou a zdvořile jsem odmítl. „Dobrá, tak tedy rovnou k věci. Tady jsme vám připravili několik vašich tělesných schránek.“ „Tělesných čeho?“ „Tělesných schránek,“ zopakoval mi ten šílenec s úsměvem. „Promiňte, pořád ještě moc nerozumím, jak to myslíte.“ „Já vám to vysvětlím, je to úplně jednoduché. Představte si to na oblečení. Když budete nosit celý den jeden bílý plášť, tak bude večer vypadat poněkud použi34
Instantní životy
tě, takže vy si ho prostě svléknete a obléknete si nový, no a ten můžete zase nosit celou noc. Už je vám to jasnější?“ „Mám se vyslíknout z kůže?“ „Ale prosím vás, takhle ošklivě bych to nenazval. Vypijete prostě takový speciální nápoj a potom se převléknete.“ „Jo, takže převléknu. Víte, abych byl upřímný, přijde mi to naprosto šílené. Chcete mi říct, že vy se takhle každý den převlíkáte?“ „Ano, už dvacet let.“ „A jógovej trpaslík taky?“ „Všichni. Vy jste možná poslední člověk v Tokiu, který nevyužívá svůj život naplno.“ Po této větě si sbalil svůj čokoládový dort a odešel. Zůstal jsem v místnosti sám s mým trpaslíkem a kufrem jehož obsahu jsem se děsil. III. Uplynul týden a já skutečně nespal. V noci jsem chodil na japonštinu, předstíral bojové chvaty na hodinách RufaRufa, lekce tancování jsem nesnášel, ale přesto jsem i na záchod chodil v rytmu tanga. K tomu jsem vypil třicet pět velkých káviček za den a toužebně si prohlížel kufr, který se na mě usmíval z rohu obývacího pokoje. Jednou ráno už jsem to prostě ne35
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
