Čínská angažovanost v Africe v kontextu surovinové bezpečnosti

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra politologie Obor Bezpečnostní a strategická studia

Čínská angažovanost v Africe v kontextu surovinové bezpečnosti

Bakalářská práce

Jiří Suchánek

Vedoucí práce: Mgr. Tomáš Šmíd, Ph.D. UČO: 215834 Obor: BSS – POL Imatrikulační ročník: 2006

Vyškov, 2009

Prohlášení o autorství práce Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci na téma Čínská angažovanost v Africe v kontextu surovinové bezpečnosti vypracoval samostatně a pouţil jen zdroje uvedené v seznamu literatury.

Ve Vyškově, 21. 5. 2009

Jiří Suchánek

1

Poděkování Děkuji Mgr. Tomáši Šmídovi, Ph.D. za vedení této práce a za pomoc při jejím vypracování, Mgr. Vladimíru Vaďurovi pak za cenné připomínky.

2

Obsah: 1. Úvod..................................................................................................................................... 4 2. Teoretická východiska práce ............................................................................................... 8 3. Nástin světové situace surovinových zásob a spotřeby ....................................................... 9 3.1. Světová pozice Číny ................................................................................................... 10 3.2. Světová pozice Afriky ................................................................................................ 10 4. Aktuální čínská politika v oblasti energetické bezpečnosti ............................................... 12 4.1. Čínský ropný průmysl a energetické společnosti ....................................................... 13 5. Čínská „go-out“ strategie v Africe..................................................................................... 15 5.1. Vývoj a současný stav vztahů Číny a afrických zemí ................................................ 17 5.2. Súdánský ropný průmysl a čínské investice ............................................................... 18 5.2.1. Vojenská a politická dimenze čínských investic v Súdánu ............................. 20 5.2.2. Bezpečnostní hrozby a rizika plynoucí pro Súdán .......................................... 23 5.3. Čínské investice v Angole ......................................................................................... 24 5.3.1. Angolský ropný průmysl a čínská účast v něm ............................................... 25 5.3.2. Bezpečnostní hrozby a rizika plynoucí z čínských investic v Angole ............. 26 5.4. Čínská angaţovanost v Nigérii ................................................................................... 27 5.4.1. Čínské investice v Nigerijském ropném průmyslu a vojenská spolupráce...... 27 5.4.2. Bezpečnostní hrozby a rizika plynoucí z čínských investic v Nigérii ............. 29 5.5. Čínská účast v dalších afrických zemích .................................................................... 30 6. Jednotná čínská strategie? – komparace případových studií ............................................. 33 7. Hlavní bezpečnostní hrozby a rizika ve vojensko-politickém sektoru .............................. 35 7.1. Hrozby ve vojenském sektoru vyplývající z čínské angaţovanosti a jejich příčiny ... 35 7.2. Hrozby v politickém sektoru vyplývající z čínské angaţovanosti a jejich příčiny .... 36 8. Závěr .................................................................................................................................. 37 9. Pouţité zdroje a literatura .................................................................................................. 40 10. Seznam pouţitých zkratek ................................................................................................. 45 11. Mapové přílohy .................................................................................................................. 46

Počet znaků: 78 920 (dle Microsoft Word XP Office)

3

1. Úvod Čínská lidová republika1 (dále jen „Čína“) a především její ekonomický rozmach jsou v posledních letech jedním z předních zájmů světových politiků, ekonomů, ale i bezpečnostních analytiků a expertů. Stejně tak i energetická bezpečnost, úzce spjatá se soupeřením o nerostné suroviny v různých částech světa, je jedním z hlavních témat současných bezpečnostních diskuzí. Čínský ekonomický zázrak má vliv nejen na čínskou ekonomiku či ţivotní úroveň především ve městech ţijících Číňanů, ale také na rozsáhlá teritoria po celém světě, na kterých se Čína snaţí uspokojovat své zájmy při získávání nezbytných nerostných surovin a v neposlední řadě také hledá odbytiště pro své výrobky. Dopad růstu čínské ekonomiky na světovou spotřebu energie ilustruje i fakt, ţe na celkovém světovém vzrůstu spotřeby energie se Čína podílela v roce 2007 celými 52 %. (BP 2008: 5) V některých informačních zdrojích (především pak v západních médiích) lze pozorovat někdy aţ hysterické zprávy o skutečně neomezeném rozmachu Číny v Africe, ze kterých lze nabýt dojmu, ţe Čína je v Africe největším investorem a ovládá stále větší mnoţství nalezišť nerostných surovin, přičemţ vytlačuje západní společnosti.2 V tomto kontextu se postupně vyvinuly dva názorové tábory, reprezentující různé pohledy na čínskou účast v Africe. První z nich reprezentují autoři, kteří uznávají čínskou účast v Africe i její snahy na rozšíření jejího vlivu, poukazují však především na různé statistické údaje ukazující malý rozsah čínských investic a tím pádem i jejich malý vliv.3 Poměrně rozšířenější názorový proud spatřuje váţnost daného problému především v jeho moţném budoucím potenciálu a jeho rizikových faktorech, jako jsou dodávky zbraní či politická podpora „darebáckým“ reţimům ze strany Číny. Tato práce se pokusí poukázat na čínské aktivity na africkém kontinentě a speciálně pak v zemích bohatých na ropu a některé další klíčové suroviny. Hlavním cílem práce bude provést analýzu vlivů čínských investic a jejich specifické propojení s bezpečnostními hrozbami, které podporují či je podněcují. Další důleţitou částí práce pak bude osvětlení

1

Čínská lidová republika (ČLR) je asijským státem o rozloze 9,596 mil. km2 , počet obyvatel dosahoval v roce 2007 přibliţně 1,3 miliardy. Země je členěna do 22 provincií, hlavním městem je Peking. ČLR je nutno odlišovat od Čínské republiky – Tchaj-wanu. 2 Podobný dojem můţe čtenář nabýt např. z článku: Čína dobývá Afriku. Na úkor Evropy a USA (Aktuálně.cz 2007). 3 Viz např. Erica Downs ve své studii The Fact and Fiction of Sino-African Energy Relations

4

samotných bezpečnostních hrozeb, které z těchto investic plynou, a to především ve vojenskopolitickém sektoru bezpečnosti. Výzkumná otázka a cíle práce jsou tyto: Vycházíme ze základního předpokladu, ţe: Rostoucí spotřeba surovin v Číně má významný vliv na vznik bezpečnostních hrozeb v mezinárodním měřítku, napříč různými sektory bezpečnosti, a snaha o zajištění energetické bezpečnosti Číny můţe vést ke vzniku či k podpoře závaţných bezpečnostních hrozeb a nestabilit v některých světových regionech. Hlavní výzkumnou otázkou tedy bude ověřit, zda existuje: Vazba surovinově motivovaných investic a vzniku hrozeb – investice do klidných oblastí (Zambie, Angola) neprodukují ţádné bezpečností hrozby (alespoň ve vojensko-politickém sektoru), naproti tomu investice do rizikových oblastí (Zimbabwe, Súdán) bezpečnostní hrozby produkují. A pokud ano: Jaké bezpečnostní hrozby vznikají z(e surovinových) investic do rizikových oblastí v politicko-vojenském sektoru bezpečnosti? Cílem práce tedy je: popsat současnou čínskou politiku v oblasti energetické bezpečnosti a představit jednotlivé aktéry, zanalyzovat rozsah čínské přítomnosti v Africe, spolupráci s rizikovými státy, srovnat přístup Číny k modelovým zemím s různou bezpečnostní situací a popsat její strategii, zhodnotit bezpečnostní hrozby vyplývající z investic do rizikových oblastí, především ve vojensko-politickém sektoru. Celá problematika je velmi rozsáhlá a úzce provázaná s mnoha dalšími faktory, tato práce se však zaměří pouze na některé z nich, značná část jich bude zmíněna jen okrajově či bude z práce vyloučena (například dopady na čínskou energetickou bezpečnost, či ekonomické, společenské a environmentální sektory bezpečnosti budou nastíněny jen v nezbytných konturách pro vykreslení komplexnosti a provázanosti problematiky).

5

Zisk dat a pouţitý metodologický přístup Zisk dat byl zajištěn především analýzou dokumentů a studií, ve většině případů zahraniční provenience, které byly k tématu vypracovány. Tyto studie pocházejí především z práce nestátních organizací či vědeckých institucí specializujících se na bezpečnostní problematiku, mezinárodní vztahy a ekonomiku. Důraz je kladen na pokud moţno aktuálnost těchto zdrojů. Dalším cenným zdrojem informací byly také internetové verze novin či oficiálně vydaných dokumentů. Pro práci byl zvolen klasický empiricko-analytický přístup, deskripce doplněná komparací případových studií a jejich následnou analýzou. Komparace případových studií je prováděna na konkrétních prvcích (ropný průmysl, investice, vojenská spolupráce) a na státech jejichţ výběr je podloţen níţe. Struktura práce Struktura práce je vystavěna následovně: první část objasňuje základní předpoklady a fakta, včetně informací o současném stavu surovinových zásob a spotřeby, roli Číny i států Afriky v celosvětovém měřítku. Následně jsou v krátkosti vylíčeni aktéři zastupující Čínu v podobě ropných společností a samotná čínská politika v oblasti energetické bezpečnosti. Stěţejní částí je pak kapitola nazvaná „Čínská „go-out“ strategie v Africe“, která v několika fázích shromaţďuje informace k provedení finální analýzy problému a snaţí se najít odpovědi na výzkumné otázky. V první řadě je popsána strategie, kterou Čína v přístupu k africkým surovinám vyuţívá, neboť je pro následnou analýzu kauzálním členem. V krátkosti je také vylíčen vývoj vztahů mezi Čínou a některými africkými státy. Následují tři případové studie, doplněné kapitolou shrnující několik dalších států, které mají za cíl ukázat konkrétní čínské kroky a strategii investic, stejně jako bezpečnostní hrozby ve vojensko-politickém sektoru, které z nich mohou plynout. Samotná analýza pak bude provedena pomocí komparace případových studií, porovnání čínského přístupu a rozboru bezpečnostních hrozeb plynoucích z aspektů popsaných ve výše zmíněných kapitolách. Výběr zemí pro případové studie a provedení analýzy Velmi důleţitým aspektem v rámci této práce bude výběr zemí, na kterých se pokusím zodpovědět poloţené otázky a s jejichţ pomocí budu ověřovat relevanci výzkumné otázky. Do analýzy tedy budou zahrnuty země, ve kterých je silná čínská přítomnost, jsou bohaté na

6

zdroje nerostných surovin4, avšak s rozdílnou bezpečnostně-politickou situací. Jako hlavní tři modelové země, pro něţ budou vypracovány případové studie, byly vybrány Súdán, Angola a Nigérie. Súdán jakoţto země s dlouhodobým otevřeným konfliktem a v mezinárodní izolaci reprezentuje stát se silnými problémy ve vojensko-politické sekci bezpečnosti. Angola představuje ve vojensko-politickém sektoru stabilní zemi, avšak se silnými problémy v oblasti ekonomiky, korupce a transparentnosti. Bude tedy důleţitá pro poukázání na poněkud odlišný přístup ze strany Číny. Nigérie je státem, který je kombinací předchozích dvou. S konfliktem v deltě Nigeru a podobnými ekonomicko-společenskými problémy jako Angola představí případ, kdy Čína čelí kromě těchto problémů také silné západní konkurenci a kde se aktuálně snaţí rozvíjet svoje aktivity, opět za pomoci své „go-out“ strategie. Pro doplnění a dokreslení však bude pracováno i s několika dalšími africkými zeměmi, a to se: Zimbabwe, která slouţí jako další příklad mezinárodně izolované země, konflikty zmítané DR Kongo či Libérií a poměrně stabilní Zambií či JAR.

4

Práce bude primárně pracovat s ropou jako klíčovou surovinou nutnou k zajištění energetické bezpečnosti, dále pak s kovy a minerály (měď, platina, zlato, křemík, kobalt) a okrajově také se dřevem.

7

2. Teoretická východiska práce Ačkoliv se práce věnuje především dopadům čínských investic a vzniku hrozeb z nich plynoucích, je třeba vymezit také pojem energetické bezpečnosti, pod nějţ celá tato problematika spadá, neboť prvotním čínským zájmem a motivem angaţovanosti je zajištění vlastní energetické bezpečnosti. Z této snahy pak vyplývají bezpečnostní hrozby a rizika pro cílové země. Vzhledem k tomu, ţe práce vychází z tzv. sektorového pojetí bezpečnosti a zároveň pracuje s provázaností sektorů, bylo by dobré vymezit právě pojmy energetické bezpečnosti a také bezpečnostních hrozeb, na které se práce zaměří v rámci sektorů. Sektorové rozdělení práce vychází primárně ze studie: Bezpečnost: Nový rámec pro analýzu od autorů Buzana, Weavera a de Wildeho. Ti rozdělují sektory bezpečnosti na vojenský sektor, environmentální sektor, ekonomický sektor, společenský sektor a politický sektor. Z tohoto rozdělení není zcela jasné, do kterého sektoru spadá energetická (potaţmo surovinová) bezpečnost, neboť můţe mít implikace na kaţdý z těchto sektorů. Jako nejlogičtější se jeví zařazení pod ekonomický sektor bezpečnosti, přičemţ Buzan a kolektiv uvádějí jako jedno z témat ekonomické bezpečnosti i schopnost státu udrţet si nezávislé (vojenské) výrobní kapacity. (Buzan a Weaver a de Wilde 2005: 102 - 103) K tomuto účelu slouţí mimo jiné právě i zajištění energetické bezpečnosti. Na druhou stratu tento fakt potvrzuje Buzanovu tezi, ţe bezpečnost nelze studovat izolovaně. Ačkoliv práce sleduje především klasický vojensko-politický sektor, s Buzanovým rozdělením je pracováno záměrně, vzhledem k velice důleţité provázanosti sektorů, stejně jako plánovanému budoucímu rozšíření práce. Energetická bezpečnost se dá krátce definovat jako „dostupnost dostatečných dodávek za přijatelné ceny“. (Dančák 2007: 14) Mezi hlavní principy zjištění energetické bezpečnosti patří především diverzifikace dodávek dané suroviny, vytváření odolnosti proti krizím spojených s dodávkami, dále pochopení provázanosti světového trhu a v neposlední řadě co moţná nejlepší informovanost o zásobách, producentech a spotřebitelích klíčové suroviny. (Dančák 2007: 15 – 16) Bezpečnostní hrozby a rizika, které vznikají ve sledovaných afrických zemích snahou Číny o zajištění své energetické bezpečnosti, spadají do všech pěti sektorů bezpečnosti jmenovaných Buzanem. Tato práce se však zaměří především na hrozby ve vojenském a politickém sektoru. Hrozby vznikající v dalších sektorech budou pouze nastíněny pro komplexnost analýzy.

8

3. Nástin světové situace surovinových zásob a spotřeby Jak jiţ bylo řečeno výše, tato práce se nebude zabývat všemi nerostnými surovinami, ale především ropou, jako jednou ze základních energetických surovin, a okrajově také kovy či vzácným dřevem. Ropa, spolu se zemním plynem a uhlím se stala základním pilířem moderní společnosti, je nepostradatelnou surovinou v mnoha odvětvích lidské činnosti, od vyuţití v chemickém průmyslu, farmaceutickém průmyslu a výrobě plastů aţ po vyuţití jako paliva pro takřka veškeré moderní dopravní prostředky. S rozvojem společnosti se samozřejmě zvyšuje i spotřeba těchto klíčových surovin, tento fakt lze velmi dobře zpozorovat právě na případu prudce se rozvíjející čínské ekonomiky. (viz kapitola 4). Odhady o současných zásobách ropy jsou velmi proměnlivé a závisí na mnoha různých faktorech. Především je třeba říci, ţe celkové zásoby ropy nejsou vyčíslitelné, neboť stále existují mnohá neobjevená naleziště. Je tedy nutno operovat s pojmem ověřených zásob ropy (proven oil reserves). Aktuální odhady hovoří o zhruba 1,342 207 bilionech barelů ropy. (Energy Information Administration 2009) Celkové zásoby odhaduje Mezinárodní energetická agentura (IEA) ve své zprávě „World Energy Outlook 2008“ na 3,5 bilionů barelů konvenční ropy, z nich 1,1 bilionů jiţ bylo vytěţeno a dalších 1,2 bilionů dosud nebylo objeveno. Při započítání nekonvečních zdrojů v podobě ropou nasycených písků a břidlic se pak objem v budoucnu vytěţitelné ropy zvýší na celých 5,5 bilionů barelů. Při současné spotřebě by tyto zásoby vydrţely dalších zhruba 200 let. V těchto zdrojích nejsou započítány také další moţnosti zisku kapalných uhlovodíků z uhlí a zemního plynu, které by potenciální zásoby rozšířily o další 3 biliony barelů. (OECD/IEA 2008) Podle dostupných údajů lze usuzovat, ţe světové potřeba bude do roku 2020 kaţdoročně narůstat zhruba o 2 %, coţ by v roce 2020 znamenalo denní spotřebu 110 milionů barelů. (Dančák 2007: 16) Ačkoliv předchozí odhady znějí velmi optimisticky, je nutné se na tento problém dívat i z pesimistického úhlu pohledu. Velmi důleţitým faktorem jsou totiţ náklady na těţbu, které jsou i dnes poměrně nízké, hovoříme o tzv. levné ropě či energii. V okamţiku, kdy tato „levná ropa“ dojde, se lidstvo můţe octnout v situaci, kdy na vytěţení jednoho barelu ropy bude třeba energie rovnající se 0,4 – 0,5 barelu ropy. Taková těţba by byla velmi neefektivní s malými výnosy. (Cílek, Kašík 2007: 88) S tímto předpokladem úzce souvisí teorie ropného zlomu (Oil peak) a velmi známá Hubbertova křivka, které odkazují na okamţik, kdy těţba dosáhne svého vrcholu a začne klesat, zatímco poptávka a spotřeba budou neustále vzrůstat.

9

3.1 Světová pozice Číny V roce 2004 Čína spotřebovala celkem 8,2 % světové spotřeby ropy, ale vyprodukovala pouze 4,5 % z celkové světové produkce. Vzhledem k tomu, ţe čínská spotřeba by mezi roky 2000 a 2020 mohla vzrůst dvakrát aţ třikrát, je Peking nucen hledat zahraniční zdroje ropy, na kterých by mohl být v roce 2020 závislý aţ z 60 %. Tento prudký nárůst spotřeby jiţ také negativně ovlivňoval ceny ropy na světových trzích. V celosvětovém měřítku je Čína v současné době státem s druhou největší spotřebou ropy, přičemţ v nedávné době předstihla Japonsko. Největším konzumentem i nadále zůstávají Spojené státy americké. (CIA 2009a) V roce 2005 Čína vyvezla z Afriky přibliţně 701 tisíc barelů ropy za den, coţ je zhruba 30 % jejího celkového importu. (Hurst 2006: 4) 3.2 Světová pozice Afriky Africký kontinent disponuje přibliţně 9,5 aţ 10 procenty světových ověřených zásob ropy, přičemţ pět na ropu nejbohatších států drţí téměř 90 % všech afrických zásob. (BP 2008: 6) (viz graf 1) Afrika samotná spotřebovává pouhá 3,5 % celosvětové spotřeby. Pozornost investorů a energetických společností však nepřitahují pouze vrty, jenţ známe v současnosti, ale především nová potenciální naleziště, neboť Afrika je jedním z nejméně geologicky propátraných území a hned po oblasti Blízkého východu skýtá největší moţnost objevení nových loţisek nerostných surovin. (Downs 2007: 45) Prakticky kaţdá africká země jiţ investovala do programů na hledání ropných nalezišť, coţ se projevilo nárůstem prověřených afrických rezerv o 37 % v posledních deseti letech, zatímco celkový světový nárůst byl pouze 14 %. (Tjönneland 2006: 28) Kromě Číny se na africkém kontinentě angaţují také mnohé další státy a nadnárodní těţařské koncerny. Velmi významná je role Spojených států a západních nadnárodních korporací, ale rozvíjí se také zájem Indie, Malajsie či Indonésie. Dlouhodobě je významným vývozcem afrického nerostného bohatství také Japonsko. Těţba ropy v Africe však má však mimo vysoký potenciál i mnohé další výhody, mimo omezenou mezinárodní konkurenci v zemích, jako je Súdán, a absenci národních těţařských firem v mnoha afrických zemích je to především kvalita ropy, která je v oblasti západní Afriky velmi dobrá – na rozdíl od ropy ze Středního východu či Venezuely jde o lehkou sladkou ropu, která je více podobná ropě čínské a je tedy pro čínské rafinerie lehčeji zpracovatelná. (Tjönneland 2006: 29) Mimo ropy je Afrika bohatá i na další nerostné 10

suroviny. Na jejím území se nachází téměř 90 % všech světových zásob platiny, 60 % diamantů a 53 % kobaltu. (Rocha 2007: 19)

Graf 1 – Zásoby ropy afrických zemí, údaje v miliardách barelů, zdroj: BP Statistical Review of World Energy 2008

45 40

Lybie Nigerie

35 30 25 20 15 10

Alžír Angola

Súdán

5 0

11

Ostatní Egypt DR Kongo

4. Aktuální čínská politika v oblasti energetické a surovinové bezpečnosti Rozvoj čínské ekonomiky si nutně musel vyţádat i prudký nárůst spotřeby nerostných surovin. Hlavní roli v čínském energetickém sektoru hraje uhlí, kterého má Čína značné zásoby. V roce 2004 byla energetická spotřeba 1 386,2 Mtoe ropného ekvivalentu, z čehoţ 68 procent bylo uhlí a pouze 23 procent ropy. Zbylých 9 procent spotřeby pak připadá na zemní plyn a obnovitelné zdroje energie – především hydroelektrárny. (Kambara a Howe 2007: 1) Do nedávna byla Čína energeticky soběstačným státem právě díky bohatým nalezištím uhlí, ale i ropy a zemního plynu. Přibliţně kolem roku 19935 se však stala závislou na dovozu surovin ze zahraničí, přičemţ se postupně stala druhým největším dovozcem ropy. Čínské zdroje surovin navíc jiţ nemohou zvyšovat svou produkci a tak s rostoucí spotřebou je čínská závislost na dovozu ropy v roce 2030 odhadována zhruba na 80 %. Z tohoto důvodu se energetická bezpečnost stala jednou ze základních dimenzí čínské zahraniční politiky. (Tjönneland 2006: 25) Ačkoliv čínský hlad po surovinách je v současné době hojně diskutovaným problémem v oblasti energetické bezpečnosti, sama Čína zdůrazňuje, ţe „nikdy nebyla, není a ani v budoucnu nebude hrozbou pro světovou energetickou bezpečnost.“ (ENN 2007) Čína se snaţí praktikovat tzv. „go-out“ strategii, tedy vyhledávání ropných nalezišť (ale i nalezišť jiných surovin) mimo svoje území, skupování podílů či celých zahraničních energetických společností, investování do infrastruktury a průzkumu nových těţebních polí. (Komůrková 2008: 34 – 35) V současné době pochází čínský ropný import především ze 4 oblastí. V první řadě jde o Střední východ, následovaný Afrikou. Z těchto regionů pochází přibliţně 65 % importované ropy. Zbylých 35 % pochází ze zemí bývalého Sovětského svazu, asijských a dalších zdrojů. (Tjönneland 2006: 26) Asi 85 % čínského importu z Afriky pochází z pěti zemí, jde především o Angolu, následovanou Rovníkovou Guineou, Nigérií, Súdánem a Republikou Kongo. Menší dodávky pochází také z Čadu, Alţírska či Gabonu. Mimo ropy jsou pro Čínu zajímavá také rozsáhlá naleziště dalších surovin, jmenujme alespoň měď, hliník, kobalt, ţeleznou rudu, nikl či diamanty, platinu a dřevo. (Hanson 2008)

5

Rok, kdy skončila čínská energetická soběstačnost, je předmětem sporů. Nejčastěji uváděn je právě rok 1993. Srov. Downs (2000): str. 12 a Dančák (2007): str. 17

12

4.1 Čínský ropný průmysl a energetické společnosti Jak jiţ bylo řečeno výše, energetická bezpečnost a potaţmo i ropný průmysl je jedním z hlavních témat jak domácí, tak i zahraniční politiky Číny. V současné době je ropný průmysl ovládán třemi (někdy jsou uváděny čtyři) státními společnostmi, které se dále dělí na dceřiné společnosti s různým polem působnosti a rozsahem činností. Pravděpodobně nejdůleţitější společností je China National Petroleum Corporation (CNPC). Zaloţena v roce 1988, v roce 1998 pak byla vládou restrukturalizována a postupně se stala „vlajkovou lodí“ čínského ropného průmyslu. CNPC v současné době těţí 2,75 milionů barelů ropy denně, přičemţ svoje investice a zájmy má ve 27 zemích světa. Jako dceřiná firma působí pod CNPC také dříve samostatná PetroChina. (CNPC 2007) China National Offshore Oil Copany (CNOOC), jejíţ historie sahá do roku 1982, je primárně zodpovědná za průzkum a těţbu ropy a zemního plynu na mimo pevninských loţiscích. V roce 2006 činila její produkce přibliţně 40 milionů tun ropného ekvivalentu. Mimo těţby na domácí půdě působí také v deseti dalších zemích světa nevyjímaje Afriku či Severní Ameriku. Sinopec je firmou specializující se kromě těţby ropy také na její distribuci po celé Číně. Firma v dnešní podobě vznikla v roce 2000 transformací, těţí především v Číně a jako zahraniční investor příliš nevystupuje a ani se takto veřejně neprezentuje. Tento fakt ovšem neznamená, ţe firma investice v zahraničí nemá – viz níţe. Tyto tři nejdůleţitější korporace prošly částečnou privatizací, přičemţ jejich akcie jsou dostupné na burzách v Londýně či New Yorku. Je však třeba říci, ţe majoritní podíly drţí čínská vláda a firmy jsou tak zcela pod její kontrolou. Poměrně spornou je údajná blízká spolupráce jednotlivých firem a jejich centrální řízení z Pekingu. Erica Downs uvádí, ţe strategie čínských společností je v Číně kritizována za svou nekoordinovanost, naproti tomu zahraničními pozorovateli je jejich postup označován za centrálně řízený. (Downs 2007: 48 – 49) David H. Shinn poukazuje například na vývoj čínské podpory afrických států z ideologické během studené války na čistě pragmatickou v dnešní době, stejně jako na rozsáhlé navazování diplomatických vztahů. Stejně tak nelze pominout ani fungování Čínsko – afrického fóra (FOCAC). (Shinn 2009a: 3) Tyto státní podniky jsou ve své činnosti – a to především ve svých zahraničních investicích – silně finančně podporovány čínskou vládou. Hlavním důvodem této rozsáhlé finanční pomoci je dle čínských představitelů poměrně pozdní příchod na trh. Zatímco některé západní společnosti mají i více neţ stoleté zkušenosti, čínské společnosti investují v zahraničí 13

aţ od 90. let dvacátého století. Ředitel společnosti CNOOC tento problém vyjádřil následovně: „V současné době pro nás není snadné hledat nové projekty. Ropný trh má více neţ stoletou tradici a všechna dobrá naleziště jiţ jsou vyuţívána. Pro nás jako nově příchozí aktéry není snadné vést si dobře.“ (Downs 2007: 52) Podpora státu plyne ropným společnostem především přes investiční a obchodní banku Export-import Bank of China. Tato čínská banka je v kooperaci Číny s africkými zeměmi významným subjektem, neboť poskytuje vysoké půjčky přislíbené čínskou vládou. Přibliţně 80 % všech půjček plynoucích přes tuto banku směřuje do pěti zemí: Angoly, Nigérie, Súdánu, Zimbabwe a Mozambiku. (Gill a Reilly 2007: 43) Obr. 1: Schéma rozloţení čínských státních ropných společností, (Kambara a Howe 2007: 48)

14

5. Čínská „go-out“ strategie v Africe Velkou roli ve vztazích Číny a afrických zemí, ale také v akvizicích nových ropných polí a infrastrukturních zakázek hraje finanční pomoc a půjčky ze strany Číny. Tento fenomén má pro čínskou energetickou bezpečnost, ale zároveň i pro bezpečnost cílových zemí nezanedbatelné implikace. Administrativa prezidenta George W. Bushe takřka ztrojnásobila své výdaje plynoucí na africký kontinent, avšak tato suma peněz byla spotřebována především na humanitární pomoc, vojenské mise a peacekeeping v několika málo zemích, mimo jiné i v Súdánu, Zimbabwe či Angole. Naproti tomu čínské výdaje jsou menší a ve velké většině v podobě výhodných půjček, které putují především do zemí důleţitých pro export surovin do Číny. Jako příklady lze uvést Angolu, DR Kongo či Niger. David H. Shinn poukazuje na skutečnost, ţe značná část afrických států si na materiální a finanční pomoc silně navykla a je na ni do značné míry závislá. (Shinn 2009a: 1) Otázkou pak zůstává, do jaké míry by africké státy byly ochotny spolupracovat s čínskými společnostmi na úkor západních, pokud by Čína tyto výhodné půjčky neposkytovala. Je také důleţité zmínit fakt, ţe velký počet čínských půjček je vázán na budoucí infrastrukturní zakázky, prováděné čínskými firmami s vlastním zázemím. Peking byl velmi často pro získání nových zdrojů ochoten nabízet tzv. kompletní balíček, zahrnující vojenskou a politickou podporu, investice a rozvoj místní infrastruktury, velmi výhodné půjčky místním vládám a v neposlední řadě také svou politiku nevměšování se, která byla pro mnoho afrických reţimů značně výhodná a umoţnila jim stát se nezávislými na Spojených státech, potaţmo jiných západních mocnostech a institucích. Markantní byl tento proces například v Zimbabwe, kde spolupráce s Čínou umoţnila prezidentu Mugabemu uniknout západním snahám o demokratizaci systému. (Tjönneland 2006: 20) Jak jiţ bylo zmíněno, čínský postup je velmi komplexní, mimo výše zmíněné oblasti působnosti dováţí Čína do Afriky levné zboţí, především textil a elektroniku, stejně jako vyuţívá prakticky pro všechny práce své vlastní čínské zaměstnance na úkor potenciálních pracovníků z afrických zemí. I tyto aspekty se negativně podepisují především na ekonomikách daných zemí. Na přítomnost Číny v Africe tedy nelze pohlíţet pouze jako na čistě surovinovou záleţitost. Většina investic a projektů je spolu úzce provázána napříč prakticky všemi sektory bezpečnosti.

15

Celkově se tak dá hovořit o jisté strategii, kterou Čína v afrických zemích praktikuje, jak se pokusím prokázat v případových studiích jednotlivých zemí níţe.6 V první řadě je poměrně dobře pozorovatelná čínská angaţovanost v surovinově bohatých zemích, či v zemích se surovinovým potenciálem. Prvním stádiem je navázání diplomatických vztahů (tato fáze proběhla jiţ takřka na celém africkém kontinentě). Následně proběhne nákup práv na těţbu či nákup samotných surovin, navázané na přislíbení pomoci, půjček a infrastrukturních projektů.7 Tato pomoc je naopak částečně vázána dohodami, podle kterých získají zakázky na budování infrastrukturních projektů výhradně čínské firmy. V případě nutnosti Čína poskytne i politickou a vojenskou pomoc, v podobě mezinárodní ochrany a dodávek zbraní či vojenských expertů. Tato fáze však pochopitelně probíhá jen u států, jeţ jsou z nějakého důvodu (porušování lidských práv či podpora terorismu) pod mezinárodním tlakem či dokonce v izolaci. S tím úzce souvisí i čínská politika nevměšování se do vnitřních záleţitostí daného státu, která mimo jiné Číně vztahy s rizikovými státy umoţňuje. V takových případech je pak čínská angaţovanost mnohem rizikovější nejen pro bezpečnost daných států a regionu, ale i pro samotnou Čínu. Cyklus se uzavírá, kdyţ Peking získává kýţené suroviny a investované finanční prostředky se vracejí v podobě plateb za vyhotovené infrastrukturní projekty či zbraně, pokud ovšem tyto platby neprobíhají přímo v surovinách. Čína dodává na africký trh asi 6–7 % zbraní a vojenského vybavení, přičemţ jde převáţně o „rizikové“ země, mimo Súdán například DR Kongo, Zimbabwe, Libérii či obě strany konfliktu mezi Etiopií a Eritreou. (Tjönneland 2006: 13) Výměna čínských zbraní za práva k těţbě byla zaznamenána v Demokratické republice Kongo, stejně jako podobný obchod v Libérii, která za zbraně nabídla dřevo.8 Díky deklarované pomoci v oblasti vzdělání či zdravotnictví Čína získá i jistý mezinárodní kredit za humanitární pomoc, či vyslání peacekeepingové mise. Tato strategie však s sebou přináší mnohé negativní faktory na bezpečnost cílových států a díky své provázanosti takřka ve všech sektorech.

6

Na pečlivou čínskou strategii upozorňují například i autoři článku Půlstoletí čínsko-africké mesaliance. (Viz Berdych a Prášil 2006) 7 Někdy naopak předchází přislíbení pomoci a půjček, které zvrátí ručičku pomyslných vah na stranu Číny v souboji s jinými ropnými společnostmi. 8 Blíţe k čínským dodávkám zbraní do Libérie viz Amnesty International (2006): People´s Republic of China: Sustaining Conflict and Human Rights Abuses.

16

Diagram č. 1: Schematické znázornění průběhu čínské „go-out“ strategie

5.1 Vývoj a současný stav vztahů Číny a afrických zemí Přítomnost Číny na africkém kontinentě není novou, ani překvapivou skutečností. Jiţ od vítězství komunismu v Číně v roce 1949 poskytoval Peking v kooperaci s Moskvou rodícím se státům a osvobozeneckým hnutím Afriky ideologickou (ale i materiální) podporu v boji proti „západním kolonistům“. Po ideologické roztrţce mezi Čínou a Sovětským svazem v roce 1960 se však situace změnila a východoasijský stát se stal jakýmsi „třetím hráčem“ v tehdejším bipolárním rozdělení světa. Čína tak začala navazovat vlastní diplomatické vztahy, často zaloţené na vojenské pomoci válkou zmítaným zemím, kterou „měnila“ za uznávání politiky jednotné Číny a další vzájemnou podporu na mezinárodním poli. (Berdych a Prášil 2006) Spolu s nutností hledat zahraniční zdroje surovin se měnila i čínská politika z původní ideologické podpory na čistě pragmatický vztah, který má především pro čínskou energetickou bezpečnost velmi příznivé dopady. Velmi významnou událostí ve vztazích Číny k africkým zemím se stalo zaloţení Fóra čínsko-africké spolupráce (FOCAC – Forum on China-Africa Cooperation). Toto fórum bylo zaloţeno v roce 2000, přičemţ jeho summit na ministerské úrovni probíhá kaţdé 3 roky. (Shinn 2009a: 3) Také na diplomatické bázi je Čína velice aktivní, navázala vztahy s 49 zeměmi Afriky, zbylé 4 země uznávají nezávislost Taiwanu. V současné době disponuje čínská diplomacie prakticky stejným počtem ambasád a konzulátů, jako Spojené státy americké. (Shinn 2009a: 3) Poměrně zajímavou kapitolou vztahů mezi Čínou a africkými státy je také jejich vzájemná podpora na mezinárodním poli, a to především na půdě

17

Organizace spojených národů. Čína disponuje stálým hlasem v Radě bezpečnosti OSN a tím pádem i vetem, které můţe vyuţívat (a v historii jiţ vyuţila) pro zabránění uvalení sankcí na státy, v nichţ má své surovinové zájmy. Předně lze jmenovat blokování sankcí proti Súdánu v roce 2004 či veto návrhu sankcí proti reţimu prezidenta Mugabeho v Zimbabwe v roce 2006, stejně jako blokování zákazů vývozu dřeva v návrzích sankcí vůči Libérii. (Lake a Whitman 2006: 40) Není jistě bez zajímavosti, ţe podpora afrických států pomohla Číně získat si místo v Radě bezpečnosti OSN, kdyţ 26 hlasů afrických států bylo ve volbě jedním z rozhodujících faktorů. (Tjönneland 2006: 41) Čína je také podporována některými africkými zeměmi v Radě OSN pro lidská práva. (Shinn 2009b: 7) Dne 12. ledna 2006 vydalo čínské ministerstvo zahraničí dokument s názvem „China´s African policy“, přičemţ tento dokument obsahuje celkem třicet iniciativ z oblasti politiky, ekonomiky, školství, vědy, kultury a zdravotnictví, ale i bezpečnosti, přičemţ celých 10 iniciativ se věnuje obchodním a ekonomickým otázkám, zatímco otázce bezpečnosti a udrţování míru pouze čtyři. (Tjönneland 2006: 5) Tento dokument je mimo jiné dalším důkazem, ţe Afrika a vztahy mezi Čínou a africkými zeměmi hrají v zahraniční politice Pekingu velmi důleţitou roli.9

5.2 Súdánský ropný průmysl a čínské investice Jiţ od získání nezávislosti v roce 1956 je Súdán zmítán občanskou válkou mezi muslimským severem a křesťansko-animistickým jihem. První občanská válka trvala od roku 1956 do roku 1972, druhá občanská válka pak od roku 1983 do roku 2005. Mezi tím vypuknul i konflikt v Dárfúru, který trvá od roku 2003 dodnes. Severní strana, reprezentovaná oficiální vládou v Chartúmu, bojovala nejprve s guerillovou skupinou Anya-Nya a posléze především se Súdánskou lidově-osvobozeneckou armádou (SPLA). (Pax Christi 2008: 5–6) Během druhé občanské války přišlo o ţivot přibliţně 1,9 milionu civilních obyvatel, další 4 miliony byly násilně vysídleny či byly nuceny z oblasti uprchnout. V případě dárfúrského konfliktu stojí vzbouřenecká Súdánské osvobozenecké hnutí/armáda (SLM/A) a Hnutí pro spravedlnost a rovnost (JEM) proti súdánské armádě a vládou neoficiálně podporované arabské milici Janjaweed. (European Parliament 2007: 1–2) V Súdánu dochází k rozsáhlému porušování

9

Dokument je moţno nalézt na webových stránkách Ministerstva zahraničí ČLR (viz http://www.fmprc.gov.cz/eng/zxxx/t230615.htm)

18

základních lidských práv, kdyţ súdánská vláda vyhání obyvatele z oblastí ropných nalezišť za pomocí hrubého nátlaku, armády a často i leteckého bombardování. První průzkumy loţisek ropy v Súdánu provedla italská firma Agip v roce 1959, avšak bez výraznějších úspěchů. Další, tentokrát jiţ úspěšný pokus uskutečnila americká firma Chevron v roce 1974. Firma pokračovala v průzkumech, a aţ do roku 1984, kdy byla z bezpečnostních důvodů nucena se stáhnout ze země, uskutečnila další objevy, mimo jiné v podobě významných nalezišť Heglig a Unity. Ropný průmysl byl opět oţiven v letech 1996 – 1997. Právě v roce 1996 vstupuje do Súdánu čínská společnost CNPC, aby společně s malajsijskými a súdánskými firmami vytvořila konsorcium Greater Nile Petroleum Operating Company (GNPOC). (Pax Christi 2008: 19) V zemi operuje celá řada dalších společností, původem většinou asijských, popřípadě afrických, avšak čínská CNPC si drţí v zemi nejsilnější postavení. V současné době vlastní Súdán ověřené zásoby 6,4 miliard barelů ropy, coţ představuje zhruba 0,5 % světových zásob a páté největší zásoby na africkém kontinentu. Vzhledem k tomu, ţe Súdán je největší africkou zemí a jeho území je doposud z velké části neprobádáno, lze očekávat existenci dalších významných zásob. Čína v současné době drţí hlavní podíly v nejvýznamnějších konsorciích. V první řadě jde o 40% podíl v jiţ zmíněné GNPOC a v druhé řadě 41% podíl v Petrodar Operating Company. Firma však vlastní i celou řadu dalších podílů na společných konsorciích, či například exkluzivní 95% podíl na bloku 6. (Large 2007: 2–3) Tyto podíly umoţňují čínským společnostem (menšinově je zastoupen i Sinopec) těţit v Súdánu největší mnoţství ropy. Produkce od oţivení ropného průmyslu stoupala (viz graf 2), aby v roce 2007 dosáhla celkem 500 tis. barelů za den a v následujících letech byla ještě navýšena. Súdán dodával v letech 2006 - 2007 do Číny zhruba jedno procento celkové čínské spotřeby a asi 10 % celkově vytěţené ropy, ačkoliv samotné čínské společnosti (či jejich konsorcia) vytěţila v Súdánu více jak 80 % roční produkce. (Tjönneland 2006: 15) Ačkoliv se předpokládalo zvyšování dovozu súdánské ropy do Číny, ve skutečnosti mají exportní hodnoty spíše klesající tendenci. Bohuţel čísla o vyvezené ropě se v různých zdrojích liší a tak není moţné zcela přesně tento jev popsat.10 Je však zřejmé, ţe značná část Čínou vytěţené ropy v Súdánu putuje na světové trhy, částečně i proto, ţe svým sloţením není pro čínské rafinerie tak vhodná jako ropa angolská či nigerijská. CNPC spolu se svými partnery investovala velké částky do výstavby ropné infrastruktury, mezi nejvýznamnější projekty patří stavba zhruba 1600 km dlouhého ropovodu z ropných polí Unity a Hegling do přístavu Port Sudan v Rudém moři či výstavba rafinérii poblíţ Chartúmu. 10

Srov. např. (Eurasia 2006) uvádí v roce 2006 200 tis. BzD, naproti tomu (Pax Christi 2008) uvádí necelých 100 tis. BzD.

19

Nelze pominout ani stavbu dalších menších rafinérii či přečerpávací terminál v přístavu Port Sudan. (Lake a Whitman 2006: 43) Celkový majetek společnosti v zemi je odhadován na zhruba 7 miliard dolarů, některé zdroje pak uvádějí, ţe čínské společnosti v Súdánu proinvestovaly 10 aţ 20 miliard dolarů na nejrůznějších infrastrukturních projektech.11 V Súdánu je také přítomný poměrně velký počet čínských zaměstnanců – jejich počet se odhaduje na 5 aţ 10 tisíc, mezi nimi i silné ochranné jednotky kooperující s vojáky súdánské armády, sloţené především z bývalých čínských vojáků. (Eurasia Group 2006: 21) Graf 2: Produkce ropy v Súdánu 1997 – 2006. Zdroj: Pax Christi 2008 434000

304000 270000 barelů/den

5000 10000 1997 1998 2003 2004 2006

5.2.1 Vojenská a politická dimenze čínských investic v Súdánu Jedním ze základních poţadavků na kvalitní a bezproblémový zdroj surovin je i příznivá bezpečnostní situace v oblasti těţby, proto bylo zcela v zájmu čínské energetické bezpečnosti, aby vláda v Chartúmu byla schopna potlačit nepokoje jak na jihu Súdánu, tak i v oblasti Dárfúru. Dodávky zbraní se pro tuto potřebuju jeví jako ideální způsob k urychlení ukončení konfliktu, popřípadě k ochraně investic, nehledě na to, ţe čínské zbrojovky získaly odbytiště pro své výrobky. (Eurasia Group 2006: 8) Spolupráce v oblasti vojenství má mezi Čínou a Súdánem poměrně dlouhou tradici, od vstupu čínských společností na súdánská ropná pole však tato spolupráce významně posílila. První zaznamenané významnější dodávky čínských zbraní Súdánu spadají do počátku 11

Hodnota čínských investic v Súdánu není zcela zřejmá, autoři navíc často zaměňují hodnotu čínských investic (majetku) a celkově proinvestované sumy. (Viz Hurst 2006: 8)

20

devadesátých let, konkrétně do roku 1991, kdy Čína dodala dva vrtulníky a větší mnoţství munice v hodnotě 300 milionů dolarů. V letech 1996 – 1997 pak pokračovaly dodávky transportních vrtulníků a minimálně šesti stíhacích letounů, stejně jako nechvalně proslulých raket SCUD. Čína je tedy všeobecně a oprávněně povaţována za největšího dodavatele zbraní do Súdánu, mimo výše zmíněných zbraní dodávala například tanky T-59, 37mm protiletadlové kanóny, 122mm houfnice, 12 supersonických stíhaček F-7, helikoptéry, munici a 220 vojenských nákladních vozů, stejně jako velké mnoţství lehkých palných zbraní, min a dalšího vybavení. Čína také pomohla vybudovat tři zbrojní podniky, v nichţ jsou vyráběny lehké palné zbraně, munice, ale i těţká technika včetně tanků T-55.12 Podle informací neziskových organizací pracují tyto podniky pod dohledem čínských inţenýrů. V roce 2002 se vojenská spolupráce dále rozšiřovala i přes to, ţe v roce 2004 bylo uvaleno embargo na dodávky zbraní do oblasti Dárfúru. Vzhledem k tomu, ţe dodávky zbraní do samotného Súdánu zakázány nebyly, je nesmírně těţké prokázat jakékoliv porušení tohoto embarga. Ačkoliv tedy Čína oficiálně embargo OSN neporušila, byla od uvalení této sankce prakticky jediným významným dodavatelem zbraní (zbraně dodával například i Írán, Rusko či Indie, avšak v nesrovnatelně menším mnoţství). Jiţ v roce 2006 byly vytvořeny zprávy neziskových organizací, popisující seznam čínských zbraní na dárfúrském bojišti, přesto ještě v roce 2007 čínští představitelé tvrdili, ţe dělají maximum pro to, aby se zbraně nedostaly do oblastí konfliktů. Jistě lze i zmínit fakt, ţe po uvalení rezoluce zrušily plánované dodávky zbraní do Súdánu (nikoliv Dárfúru) evropské státy jako Itálie či Německo a ze strany západních zemí k ţádnému váţnějšímu porušení nedošlo. Většina jimi deklarovaných dodávek byla pro civilní pouţití, mírové mise atp. (Human Right First 2008) V létě 2004 se k situaci v Dárfúru vyjádřil zástupce čínského ministerstva zahraničních věcí Zhou Wenzhong slovy: „Obchod je obchod, snaţíme se oddělovat obchod od politiky. Za druhé se domnívám, ţe vnitřní situace v Súdánu je vnitřní záleţitostí a my nejsme v pozici, abychom se jim do toho vkládali.“ (Downs 2007: 59) Ve stejném roce pak Čína dodala do Súdánu zbraně a další vojenský materiál za asi 12 milionů dolarů, přičemţ v následujících letech se prodej zbraní ještě stupňoval. (Human Rights First 2008: 7–8) Zprávy Amnesty International a dalších NGOs o čínských dodávkách zbraní do Súdánu, v kombinaci s blíţící se letní olympiádou v Pekingu v roce 2008 strhly na tento obchodní vztah velkou pozornost a zároveň nebývalou vlnu protestů po celém světě. Tato situace mohla do značné míry ohrozit nejen čínskou pověst, ale také ohrozit čínské energetické zájmy, neboť 12

Typy a počty dodaných zbraní se v různých zdrojích liší či vzájemně doplňují (Srov. Eurasia 2006: 22–23, Large 2008: 4–5 a Lemos a Robeiro 2007: 75 -76)

21

se na čínské aktivity jak v Súdánu, tak i v celé Africe upřela pozornost médií, odborné i laické veřejnosti. Na tuto situaci proto musel Peking co nejdříve zareagovat. V prohlášení čínské ambasády v Keni se k situaci v Dárfúru uvádí, ţe postoj médií k Číně jako k hlavnímu dodavateli zbraní, který tiše přihlíţí masakru civilních obyvatel, je „ignorantský, nespravedlivý a nepodloţený“. (Ambasáda ČLR v Keni 2008) Čínské stanovisko lze dle tohoto dokumentu shrnout do několika bodů. „Za prvé, čínská politika týkající se Dárfúru zahrnuje hledání dlouhodobé a komplexní dohody, skrze konzultace a otevřený dialog… Za druhé, čínská vláda je aktivně zapojena do koordinace k dosaţení politické dohody o krizi v Dárfúru, čínská vláda komunikuje se súdánskou za pomocí návštěv, jednání speciálních vyslanců, telefonickými i korespondenčními rozhovory… Za třetí Čína podporuje rezoluce OSN směřující k situaci v Dárfúru a účastní se zde peacekeepingových misí… Za čtvrté Čína udrţuje přátelský vztah se Súdánem a těší ji, ţe můţe pomáhat v rozvoji důleţitých oblastí, jako je vzdělání, zdravotní péče či zemědělství, které napomáhají zvýšit ţivotní standard místních obyvatel… A konečně za páté, Čína přistupuje velmi obezřetně k vývozu zbraní, přičemţ vývozy do Súdánu jsou velmi omezené a zbraně jsou určeny pouze na obranu, nehledě na to, ţe Čína sama o sobě není velkým vývozcem zbraní – na světě existují daleko větší vývozci.“ (Ambasáda ČLR v Keni 2008) Obrat čínského postoje ke krizi v Dárfúru koncem roku 2007 můţe ilustrovat i vyjádření speciálního zmocněnce USA Andrewa Natsiose po sérii jednáni v Pekingu: „Naše a čínská politika (ohledně Dárfúru) jsou si bliţší, neţ jsem si původně myslel. Domnívám se, ţe Čína bude hrát v řešení této krize stále silnější roli.“ (Gill a Huang a Morrison 2007: 15) Vzhledem k tomu, ţe se v současné době v oblasti Dárfúru nenachází významnější ropná naleziště (s výjimkou malé oblasti v jiţním Dárfúru, na které těţí CNPC), můţe být spojitost mezi tímto konfliktem a Čínou nejasná. Primárním zájmem Číny však byla a je ochrana súdánského reţimu, s nímţ má uzavřené veškeré smlouvy a s jehoţ potenciálním pádem či oslabením by byly ohroţeny i rozsáhlé čínské investice.13 Nelze přesně učit, kdy se na čínskou angaţovanost v Súdánu upřela pozornost NGOs a odborné veřejnosti, je však jisté, ţe od roku 2005 a dále pak s blíţící se letní olympiádou v Pekingu se tato pozornost začala stupňovat a nutila Čínu postupně měnit její přístup.

13

Existují však i informace a indicie, které poukazují na ropu jako jednu z moţných příčin konfliktu. Nález ropy v Dárfúru byl poprvé oznámen v dubnu roku 2005, přičemţ Čína začala zkoumat blok 12A v severním Dárfúru a její zařízení měla být střeţena súdánskou armádou. Další zprávy poukazují na čínskou objednávku motorů pro ropnou infrastrukturu, směřující právě do oblasti Dárfúru. Jde však pouze o doplňkový faktor, nikoliv hlavní. (Viz např. Hagen a Sigurd 2006 či McGregor 2008)

22

Politická podpora, kterou Čína ochraňovala své, především surovinové, zájmy, byla nejmarkantnější na půdě OSN. Zde čínská delegace dlouhodobě za pomocí svého veta znemoţňovala odhlasování rezolucí Rady bezpečnosti proti Chartúmu. Své zájmy pak zcela jasně projevila v březnu roku 2005, kdyţ opět kvůli hrozbě čínského veta muselo být z rezoluce č. 1591 vypuštěno embargo na obchod se súdánskou ropou. (Global Policy Forum /a/) Jak jiţ bylo řečeno, Čína byla postupně nucena měnit svůj přístup z důvodu mezinárodní pozornosti a sílícího tlaku. Ačkoliv právě Súdán byl největším africkým dodavatelem ropy do Číny s takřka 7 % čínského importu, v první půli roku 2006 se největším dodavatelem stala Angola a společně s dalšími čínskými projekty v Nigérii, Republice Kongo či Rovníkové Guinei začala súdánská ropa ztrácet svůj kdysi privilegovaný význam. Tyto dva faktory byly hlavními důvody, proč Čína začala aktivně řešit dárfúrskou krizi, nehledě na to, ţe po čínské intervenci u prezidenta Bašíra byla povolena peacekeepingová mise OSN v Súdánu, které se aktivně účastní i čínská vojska. Objevují se však spekulace, ţe Čína má i v současnosti v Súdánu více muţů v ostrahách vrtů a ropovodů, neţ v samotných peacekeepingových misích. Přítomnost čínských vojáků v Súdánu však nebyla novou záleţitostí, neboť v průběhu druhé súdánské občanské války měla podle některých zdrojů vyslat k ochraně svých ropných zájmů aţ 4 tisíce vojáků.14 5.2.2 Bezpečnostní hrozby a rizika plynoucí z čínských investic v Súdánu Bezpečnostní hrozby plynoucí z čínských investic v Súdánu spadají především do vojensko-politického sektoru. Ve vojenském sektoru jde o rozsáhlé dodávky zbraní vládě v Chartúmu, které zasáhly jak do původního konfliktu mezi vládou a jiţními oblastmi, tak i do současného konfliktu v Dárfúru a měly výrazný vliv na průběh těchto konfliktů a napomáhaly k jejich dalšímu rozdmýchávání. Pomineme-li otázku legálnosti či morálních aspektů dodávek těchto zbraní, je nesporným faktem, ţe přispěly k rozsáhlým masakrům civilního obyvatelstva, stejně jako k ničení vesnic a vyhánění místních obyvatel. V důsledku tak tyto zbraně přispěly i k rozšíření konfliktu do sousedního Čadu a zhoršení jiţ tak napjaté situace mezi těmito státy. Nelze pak pominout ani další spolupráci ve vojenském sektoru, například při výstavbě zbrojního průmyslu v Súdánu či vysílání bývalých čínských vojáků coby ozbrojených stráţců. Jak jiţ bylo řečeno výše, tyto rozsáhlé dodávky zbraní a další spolupráce 14

Podle některých zdrojů se příslušníci čínských ozbrojených sil měli účastnit v kooperaci se súdánskou armádou vyhánění obyvatel z oblastí ropných nalezišť, ale i dalších útočných akcí, mimo vlastní ochranu ropných zařízení. (Viz např. Investor´s Business Daily 2008 či Edwards 2000)

23

byly zcela v zájmu ochrany čínských investic v zemi. Tyto čínské zájmy pak logicky ochraňoval i reţim v Chartúmu, kdyţ kvůli těţbě ropy neváhal vyhánět z domovů statisíce vlastních obyvatel. Čínská podpora reţimu Omara al Bašíra a vlastních energetických zájmů v OSN dlouhou dobu brzdily snahy především západních zemí o rychlé řešení konfliktu a zabraňovaly vstupu peacekeepingových misí a mezinárodní humanitární pomoci do zuboţené země. Ekonomické či environmentální hrozby ustupují v případě Súdánu do pozadí, nicméně jsou také přítomny v podobě vysokých půjček súdánské vládě a ničení ţivotního prostředí, jeţ je spojeno s masivní těţbou ropy. 5.3 Čínské investice v Angole V první půlce roku 2006 se Angola stala největším africkým dodavatelem ropy do Číny, kdyţ dodávala celkem 18 % čínského importu. Na rozdíl od Súdánu je v současné době Angola, vzpamatovávající se z 27 let dlouhé občanské války, povaţována za poměrně politicky stabilní zemi, coţ pro čínské ropné společnosti znamená především konkurenci západních korporací. Jistě není bez zajímavosti, ţe Čína spolu se Spojenými státy podporovala v angolské občanské válce hnutí UNITA v čele s Jonasem Savimbim proti MPLA, která se po zisku angolské nezávislosti chopila moci. (Global Policy Forum /b/) Tato podpora se však v průběhu času několikrát změnila ve prospěch strany, která byla u moci. Ropa byla v Angole poprvé objevena v roce 1955, avšak významnější těţba začala aţ po objevení mimo pevninského ropného pole v oblasti Cabinda, jednoho z největších ropných nalezišť na světě. V šedesátých letech byl otevřen Block Zero, který dodnes produkuje zhruba 550 tisíc barelů ropy denně, coţ byla aţ donedávna více neţ polovina celkové angolské těţby. (Rigzone 2006) V současné době disponuje Angola ověřenými zásobami ve výši zhruba 9 bilionů barelů ropy. Další velmi bohatá naleziště se předpokládají v deep waters u pobřeţí Angoly. Denní produkce byla v roce 2008 zhruba 1,9 milonů barelů ropy. Ekonomika Angoly je na těţbě nerostných surovin kriticky závislá, neboť příjmy z prodeje tvoří asi 85 % státních příjmů a tvoří více neţ 40 % HDP země. Hlavní exportní partneři jsou Spojené státy americké a Čína, přičemţ obě země mají stejný, zhruba 30% podíl. (CIA 2009b) Velmi důleţitým aktérem, který zastupuje Luandskou vládu v oblasti ropného průmyslu, je státní ropná společnost Sonangol. Mimo ropy jsou pro Čínu zajímavá také naleziště velmi kvalitních diamantů, jejichţ těţba má v této bohaté oblasti dlouhou tradici. Angolský prezident Dos Santos označil čínsko24

angolské vztahy za čistě pragmatické s tím, ţe „Čína potřebuje přírodní zdroje, zatímco Angola rozvoj.“ (Campos a Vines 2008: 11)

5.3.1 Angolský ropný průmysl a čínská účast Pravděpodobně nejvýznamnějším čínským ropným projektem v Angole je spolupráce Sinopecu se společností Sonangol na mimo pevninském bloku č. 18 známém jako Greater Plutonio Block. Podíl na tomto významném nalezišti (zásoby aţ 750 milionů barelů) získal Sinopec na úkor indického konsorcia ONGC aţ po přislíbení půjčky ve výši 2 miliard dolarů Luandě. (Hurst 2006: 9) Mimo toto velmi významné naleziště získal Sinopec také práva na průzkum a těţbu v dalších dvou blocích – bloku číslo 15 a 17, stejně jako zakázku na stavbu velké rafinerie. Angola je velice často kritizována kvůli neprůhlednému hospodaření a vysoké míře korupce. V roce 2002 oznámil Mezinárodní měnový fond, ţe z angolské kasy zmizela za předchozí rok přibliţně 1 miliarda dolarů. I přes snahu NGOs, jako například Transparency International, jsou státní příjmy stále tajné. (Hurst 2006: 9) V tomto kontextu jsou kritice podrobeny i čínské aktivity v zemi, a to především poskytování vysokých půjček. Angola prudce odmítala doporučení MMF a dalších západních dárců ohledně ekonomických reforem poté, co od Číny získala jiţ výše zmíněnou půjčku 2 miliard dolarů. Následkem této půjčky také Angolu přestaly zajímat dohody o zvýšení transparentnosti v ropném sektoru uzavřené s MMF či případné dotace, o kterých se mělo jednat na plánované konferenci. (Lake a Whitman 2006: 51) Tato půjčka směřovala především na projekty vedené čínskými firmami, mezi nimiţ lze jako nejvýznamnější jmenovat renovaci Benguelské ţeleznice, která usnadnila přístup k dalším těţebním oblastem v Zambii či DR Kongo a napojuje je na přístav v Lobitu. Mimo tuto zakázku byly peníze vyuţity také na nákup rybářských lodí čínské provenience, výstavbu telekomunikační sítě či opravu dalších silnic a ţeleznic. (Campos a Vines 2008: 4) V roce 2007 byla v Luandě podepsána další půjčka opět ve výši zhruba 2 miliard dolarů, z níţ by se mělo financovat více jak 100 projektů.

25

5.3.2 Bezpečnostní hrozby a rizika plynoucí z čínských investic v Angole Vyskytuje se zde tedy prakticky stejný scénář jako v případě Súdánu, „ochuzený“ o některé faktory. Čína získala práva na těţbu ropy s pomocí vysoké půjčky (která je opět splácena ropou) a za vypůjčené peníze získaly čínské firmy významné zakázky na projektech, které navíc často pomohou zabezpečit dodávky surovin do Číny (ţeleznice, silnice atp.). Navíc tato půjčka umoţnila menší závislost Angoly na západních společnostech a umoţnila jí z velké části ignorovat kritiku neprůhledného hospodaření a vysoké korupce ve státní správě. Na druhé straně díky současné politické stabilitě v Angole neznamenají čínské investice a aktivity takové bezpečnostní hrozby a rizika, jako tomu bylo (či doposud je) v Súdánu a v Zimbabwe, stejně jako nemají tak vysoké implikace na omezení vlivu západních států. Naopak se objevují názory, ţe čínská účast v Angole je pro zemi výhodná, neboť celá země byla silně poničena 27 let trvající válkou a čínské společnosti nabízí poměrně kvalitní sluţby za zlomek ceny, coţ umoţňuje zlepšit ţivotní podmínky v Angole. Zaznívají však také informace o nespokojenosti s kvalitou výrobků dodávaných z Číny, stejně jako s obsazováním pracovních míst čínskými pracovníky na úkor angolských.15 Ačkoliv bylo moţno v posledních letech pozorovat jisté negativní tenze v čínskoangolských vztazích, rozvoj obchodních vztahů a objem exportu a importu bude pravděpodobně i v následujících letech narůstat. V případě, ţe v Angole znovu nepropukne ozbrojený konflikt, ovšem nelze předpokládat, ţe by se Čína stala v této oblasti hegemonem, jak dokládají i samotná vyjádření vysokých angolských představitelů. Nelze však ani pominout fakt, ţe nárůst obchodu mezi Čínou a Angolou byl v posledních letech mnohem prudší, neţ tomu tak bylo u americko-angolského obchodu. Zatímco čínský vývoz ropy vzrostl sedmkrát, americký pouze tři a půl krát. (Campos a Vines 2008: 8 – 13) I díky těmto ukazatelům by tak čínský vliv v Angole neměl být podceňován. Ve vojensko-politickém sektoru čínská přítomnost neprodukuje významnější hrozby, snad vyjma korupce státních úředníků a poskytování politické alternativy k západním zemím. Dodávky zbraní nejsou ve větší míře zaznamenány, ačkoliv Angola projevila zájem o některé produkty čínského zbrojního průmyslu.

15

Přesný počet čínských občanů v Angole není znám, odhady hovoří velmi neurčitě 10 aţ 80 tisících. (Srov. Hare 2006)

26

5.4 Čínská angaţovanost v Nigérii Nigérie je v současnosti největším africkým producentem ropy a sedmým producentem světovým. Zároveň se jedná o zemi s druhými nejvyššími zásobami v celé Africe, v oblasti Subsaharské Afriky dokonce nejbohatší s ověřenými zásobami zhruba 36 miliard barelů. Ačkoliv oblast delty Nigeru je poměrně velmi rizikovou oblastí, zásoby ropy jsou tak vysoké, ţe čínské společnosti zde musí čelit obrovské konkurenci, nehledě na skutečnost, ţe těţba ropy má v Nigérii poměrně dlouhou tradici a západní konsorcia zde těţí jiţ několik desetiletí – například firma Shell je v Nigérii přítomna od roku 1937. Nigerijská ekonomika je na těţbě ropy kriticky závislá, neboť zhruba 95 % veškerého nigerijského exportu je tvořeno ropou či ropnými produkty. Přestoţe je Nigérie surovinově nesmírně bohatá, 70 % obyvatel tohoto nejlidnatějšího státu Afriky ţije pod hranicí chudoby. (Hurst 2006: 10) Nigérie je stejně jako Angola či Súdán známá vysokou mírou korupce. Na rozdíl od jiných států ale nepotřebuje čínskou politickou podporu na mezinárodním poli, především díky masivní účasti Západu v zemi. Ačkoliv je Nigérie v současné době poměrně stabilní zemí, přítomnost ropy, etnické i náboţenské rozpolcenosti a rebelie v oblasti delty Nigeru mohou být opět „receptem“ na vznik konfliktu. Samotný konflikt v deltě Nigeru má své kořeny jiţ na počátku 70. let minulého století, kdy došlo k vyhlášení nigerijské nezávislosti. Jeho hlavní příčinou je těţba ropy v této oblasti, ze které místní obyvatelstvo dostává pouze minimální zisky, ačkoliv se musí potýkat se všemi negativními důsledky, včetně obrovské ekologické degradace krajiny. (Vaďura 2009) Diplomatické vztahy mezi Nigérií a Čínou byly ustanoveny v roce 1971, bliţší spolupráce však začínala aţ počátkem devadesátých let minulého století. 5.4.1 Čínské investice v nigerijském ropném průmyslu a vojenská spolupráce Jako první ropná čínská společnost zahájila průzkum v Nigérii společnost CNPC jiţ v roce 1997, o rok později pak zakoupila dva bloky v Deltě Nigeru – OML 64 a OML 66. (Downs 2000: 22) Největší čínskou akvizicí v zemi je však ropné pole Akpo, v němţ má CNOOC 45 % podíl a které by mělo produkovat přibliţně 225 tisíc barelů ropy denně. (Downs 2007: 45) Společnost CNOOC získala na tuto investici a její rozvoj půjčku od čínské vlády ve výši 1,6 miliardy dolarů se splatností na 10 let. Společně s ropným polem Unity v Súdánu a Greater Plutonio v Angole se jedná o nejvýznamnější a nejbohatší ropné naleziště s čínskou účastí.

27

V roce 2005 podepsala Čína s Nigérií dohodu o prodeji 30 tisíc barelů ropy denně po dobu pěti let v hodnotě 800 milionů dolarů. V následujícím roce byla během návštěvy čínského prezidenta Hu Jintao podepsána smlouva, která zaručovala společnosti CNPC těţební práva na čtyři ropná pole výměnou za investice do infrastruktury ve výši 4 miliard dolarů. (Marks 2007: 7) Z této investice však sešlo, vzhledem k nízké kvalitě zmíněných polí a dalším nesrovnalostem. Po uzavření smluv o těţbě z roku 2006 pohrozily militantní skupiny (Hnutí za Emancipaci Delty Nigeru) v oblasti delty Nigeru, ţe čínští pracovníci se stanou cílem jejich útoků. Ve svém prohlášení to vyjádřily slovy: „Čínští občané přistiţení na ropných zařízeních budou potrestáni jako zloději. Čínská vláda investováním do ukradené ropy staví své občany do linií naší palby.“ (Obiorah 2007: 52) Vzhledem k prvotní predominanci západních firem se čínské ropné společnosti dříve soustřeďovaly na akvizice ropných polí spíše v jiných zemích Afriky, v současné době se však tento trend můţe pozvolna měnit. Nigérie slíbila uznávat politiku „jedné Číny“ a jiţ v roce 2006 působilo v Nigérii více neţ 35 čínských firem, operujících především v energetickém a stavebním sektoru. (Eurasia Group 2006: 22) Je tedy velmi pravděpodobné, ţe k postupnému zisku silnějších pozic v Nigérii Čína pouţije (a jiţ pouţívá) opět několik prvků své „klasické“ strategie. Počátkem roku 2008 nabídla čínská agentura Sinsoure obrovskou sumu 40–50 miliard dolarů na zajištění investic čínských firem do nigerijské infrastruktury. (Green 2008) Krátce na to se obě země dohodly na uskutečnění půjčky 2,5 miliardy dolarů, která nebyla realizována v předchozí administrativě prezidenta Oluseguna Obasanja. Peníze z této půjčky by měly být vyuţity zejména na investice do ţeleznic, telekomunikací a energetiky. Tyto dohody probíhaly současně s jednáními o čínských investicích v ropném sektoru, přestoţe nebyly dohodnuty konkrétní bloky. Delegace společnosti CNOOC jednala s nigerijskými představiteli o moţných investicích nejen do ropných polí, ale také do rafinérií, petrochemického průmyslu či zemědělství. (Ujah 2008) Tato snaha Číny o investice vysokých částek, v kombinaci se souběţnými jednáními o ropných akvizicích, se jeví jako poměrně masivní pokus o získání pozic v nigerijském ropném sektoru. Mimo investice do ropy a infrastruktury došlo mezi Nigérií a Čínou také na spolupráci ve vojenském sektoru. Nigérie zakoupila čínskou kopii sovětské nadzvukové víceúčelové stíhačky MiG-21, označovanou jako F-7. Obchod v celkové hodnotě 251 milionů dolarů zahrnuje 12 těchto strojů, plus tři cvičné stroje, přičemţ první letouny měly do Nigérie dorazit v první čtvrtině roku 2009. Mimo to by měli být do Číny vysláni nigerijští letci, aby prodělali výcvik na F-7. (Auta 2008) Jiţ v roce 2005 však Čína věnovala nigerijské armádě vybavení v hodnotě 3 milionů dolarů, šlo především o komunikační prostředky, neprůstřelné 28

vesty, přilby a několik speciálních vozidel. Rok na to oznámili představitelé nigerijské armády, ţe Čína se stala jedním z hlavních dodavatelů vojenského vybavení, mimo jiné i hlídkových člunů určených ke střeţení neklidné delty Nigeru. (Chau 2007: 2) Tyto dodávky vojenského materiálu mohou opět poukazovat na snahu Číny zabezpečit těţbu a dodávky ze země proti rebelům. S čínskou „ofenzivou“ ve vojensko-politickém sektoru lze také spojit rapidní nárůst obchodních vztahů. V roce 2007 byla Čína hlavním importním partnerem Nigérie s více neţ 10,5 % dovezeného zboţí, přičemţ šlo především o spotřební a textilní produkty. (CIA 2009c) Stejně jako v jiných zemích přináší tento expandující import i do Nigérie mnohé negativní faktory. Dovoz levného textilního a konzumního zboţí zničil tato průmyslová odvětví například v Kanu a Kaduně, coţ jsou převáţně muslimská města. Byly vyjádřeny obavy z velkého počtu mladých nezaměstnaných muslimů v silně rozdělené nigerijské společnosti. (Lake a Whitman 2006: 49) Čínské aktivity v Nigérii však zahrnují i humanitární pomoc, mimo jiné Čína poskytovala zdarma pomoc v boji proti malárii, lze zmínit také aktivity v oblasti zemědělství a vzdělání.

5.4.2 Bezpečnostní hrozby a rizika plynoucí z čínských investic v Nigérii Celkově lze konstatovat, ţe v současné době je Čína spíše v počátečních fázích svých snah na získání pevných pozic v Nigérii. Bezpečnostní hrozby plynoucí z těchto aktivit existují spíše v environmentálním a ekonomickém sektoru, neboť masivní přítomnost západních společností a zájmy jejich domovských zemí prozatím do značné míry eliminují čínský vliv na vojensko-politický sektor, nehledě na současný, poměrně klidný stav země. Přes toto tvrzení je však třeba věnovat pozornost rozvíjejícím se vztahům prakticky ve všech sektorech, a tedy i v sektoru vojenském. Snahou Číny bude opět ochrana svých akvizic v neklidné deltě Nigeru, k čemuţ přispějí i zbraně a vojenské vybavení dodávané nigerijské armádě. Pokud se budou i nadále čínsko-nigerijské vztahy vyvíjet pozitivně pro obě strany, pak bude trend čínského rozmachu pokračovat, čemuţ nasvědčují i všechny nedávné čínské kroky.

29

5.5 Čínská účast v dalších afrických zemích Pro dokreslení argumentace zmiňme ještě několik příkladů z dalších afrických zemí s čínskou účastí. Tyto vztahy jiţ nejsou tak rozsáhlé, jako například vztahy Číny a Súdánu, přesto v nich lze najít mnoho společných paralel a zajímavých informací. Zambie Zambie je rozvojovým státem s poměrně příznivou bezpečnostní situací. Tento stát je největším světovým vývozcem mědi, která se těţí v oblasti tzv. měděného pásu poblíţ hranic s DR Kongo. Mimo mědi, která tvoří asi 64 % zambijského exportu, vyváţí Zambie také kobalt. V roce 2007 se Čína podílela čtyřmi procenty na exportu a šesti procenty na importu Zambie, přičemţ ještě v roce 2000 byly tyto hodnoty nulové. (CIA 2009d) V Zambii Čína investovala více neţ 170 milionů dolarů do důlního průmyslu, především však do těţby mědi, přičemţ byly připravovány další investice v hodnotě 200 milionů dolarů do tavírny mědi, která by měla produkovat 150 tis. tun mědi ročně. (Rocha 2007: 22) Podle vyjádření čínské ambasády mají čínské investice v zemi hodnotu asi 300 milionů dolarů a čínské firmy zaměstnávají na 10 tisíc Zambijců. (Chimangeni 2006) Vzhledem k bezpečnostní situaci v zemi se Čína ve vojensko-politickém sektoru nemusí angaţovat, nejsou známy významnější dodávky zbraní ani vojenského vybavení, politická podpora nebyla a v budoucnu zřejmě ani nebude potřebná. Zambie je tak jedním z příkladů, kde čínské investice neprodukují ve vojensko-politickém sektoru bezpečnostní hrozby či rizika. Naopak proti čínským investicím se v Zambii zvedá jistá vlna odporu, jejímţ vůdcem byl neúspěšný kandidát v prezidentských volbách Michael Sata. Ten však uspěl se svou protičínskou rétorikou pouze v hlavním městě Lusace a oblasti těţby mědi – měděném pásu, tedy v oblastech s nejsilnější čínskou přítomností. (Chimangeni 2006) Zimbabwe Zimbabwe je v současné době jedním z nejchudších států světa a jeho ekonomika vykazuje vysokou míru inflace (v roce 2008 byla inflace více jak 11 milionů procent!). Stejně tak oficiální nezaměstnanost je nejvyšší v celé Africe. Tyto skutečnosti jsou připisovány diktátorské vládě prezidenta Roberta Mugabeho, který přerozdělil půdu bílých farmářů mezi své stoupence především z řad bývalých vojáků a členů své vládní strany ZANU – PF, čímţ rapidně poklesla dříve poměrně vysoká produktivita. Ačkoliv zemi zmítají hladomory a

30

epidemie AIDS, většina vypěstovaných zemědělských produktů jde na export a většina obyvatel má nedostatek základních potravin. (Vaďura 2003) Čína podporovala nástup nynějšího prezidenta Mugabeho k moci, coţ poté, co se ujal úřadu, vedlo k nastolení a udrţování velmi blízkých vztahů mezi Čínou a Zimbabwe. (Lake a Whitman 2006: 41) Zimbabwe se svou politikou směřující na východ vůbec netají. Mugabe je známý svou politikou „look east“, coţ potvrdil známým výrokem v roce 2005: „Otočili jsme se k východu, kde slunce vychází, a ukázali jsme záda západu, kde slunce zapadá.“ (Karumbidza 2007: 87) Za to, ţe Čína dodává finanční pomoc, stroje a vojenské vybavení, mají čínské firmy přístup k provádění významných zakázek, jako jsou stavby hydroelektráren či přístup k tabákovému průmyslu. Čínské zájmy v Zimbabwe jsou kombinací přírodních zdrojů, historicky přátelských vztahů a solidarity s rozvojovou zemí. Čína byla často terčem mezinárodní kritiky, kdyţ do Zimbabwe dodávala zbraně, vojenské vybavení i prostředky k potlačení opozice. Vzhledem k tomu, ţe s pádem Mugabeho reţimu by zřejmě padla i většina jím uzavřených smluv, musí takový reţim Čína chránit. To je i důvod, proč při volbách v Zimbabwe vybavila Mugabeho vojenskými rušičkami k rušení vysílání opozice v roce 2005. Čínské technologie zřejmě také umoţnily dostat pod kontrolu internet, který je v Zimbabwe poměrně rozšířený. (Friedrich Ebert Stiftung 2004: 8) Další samostatnou kapitolou je pak čínská podpora Mugabeho reţimu v rámci OSN. V roce 2008 Čína společně s Ruskem vetovaly návrh rezoluce Rady bezpečnosti OSN o uvalení sankcí na dovoz zbraní do Zimbabwe a zmraţení kont 14 čelních představitelů reţimu včetně prezidenta Mugabeho. Čína také dodává do Zimbabwe zbraně, mimo malé zbraně a vybavení šlo především o 12 stíhacích letounů a zhruba stovku vojenských automobilů. Lze najít i celou řadu dalších ukázek čínského působení, pro zajímavost uveďme alespoň některé z nich. Etiopie, která byla kritizována kvůli nesrovnalostem v průběhu voleb a pokračujícím sporům s Eritreou, označila Čínu za nejvýznamnějšího obchodního partnera a projevila zájem o bliţší vojenskou spolupráci, stejně tak keňský prezident Mwai Kibaki, jenţ se ocitl pod tlakem západních dárců kvůli korupci ve své administrativě, vedl delegaci do Číny ve snaze najít investice a pomoc. (Lake a Whitman 2006: 41) Ambasador Sierry Leone v Číně Sahr Johnny k čínským investicím poznamenal: „Máme rádi čínské investice, protoţe jsme měli jedno setkání, probrali jsme jejich zájmy a oni to potom prostě udělají. Bez jakýchkoli podmínek či hodnocení dopadů na ţivotní prostředí.“ Mluvčí keňské vlády zase poznamenal, ţe „Čína neplete do ekonomických záleţitostí politiku, Číňané nikdy neodstoupí 31

z projektu, protoţe vláda dělá nedostatečná opatření proti korupci. Kdyţ řeknou, ţe postaví silnici, tak tam prostě bude stát.“ (Obiorah 2007: 39 - 40)

32

6. Jednotná čínská strategie? – komparace případových studií Na případových studiích jsem se pokusil nastínit přístup a chování Číny k jednotlivým zemím. Můţeme se tak nyní pokusit shrnout tyto poznatky a odpovědět na jednu z otázek, zda existuje jednotná strategie v přístupu k nerostným surovinám afrických zemí. Ve všech třech hlavních zkoumaných zemích byla hlavní surovinou ropa, přičemţ tyto státy patří k největším čínským dodavatelům. Stav jednotlivých zemí je následující: Súdán je dlouhodobě zmítán vnitřními konflikty a nachází se v mezinárodní izolaci. Nigérie je také ovlivněna vnitřním konfliktem, avšak není mezinárodně izolována – právě naopak jde o zemi s velmi diferencovanými zahraničními investicemi, především ze západních zemí. Angola je zemí s relativně klidnou bezpečnostně politickou situací a s investicemi zahraničního kapitálu, jejími hlavními problémy jsou však korupce, neprůhledné hospodaření a další problémy především ekonomického rázu. Těmto nastíněným situacím odpovídá také čínský přístup k jednotlivým zemím. Jak ukazuje tabulka (viz tabulka č. 1), v obou zemích s otevřeným vojenským konfliktem jsou zaznamenány významné vojenské vazby, v případě relativně klidné Angoly tomu tak není. Při srovnání Nigérie a Súdánu je také zřejmý větší rozsah vojenské podpory právě v Súdánu, kde probíhá ozbrojený střet s větší intenzitou a rozsahem, avšak s rostoucími investicemi do nigerijské ropy stoupá i čínská vojenská pomoc. Podobná je situace u politické podpory jednotlivým státům, vzhledem k tomu, ţe jediný Súdán se nachází v mezinárodní izolaci, byla mu Čínou poskytnuta podpora, především na poli OSN. Jako doplňující příklady můţe poslouţit Zimbabwe či Libérie, u nichţ byla situace obdobná. Pokud srovnáme přístupy k jednotlivým zemím v ekonomických ukazatelích (půjčky a infrastrukturní investice), je poměrně zřejmé, ţe tyto aspekty čínské strategie jsou přítomné takřka ve všech případech. Investice do infrastruktury má Čína ve všech sledovaných zemích a dá se říci, ţe prakticky ve všech afrických zemích s významnější čínskou účastí. Naproti tomu často kritizované půjčky byly ve větší míře zaznamenány ve všech sledovaných zemích, kromě Jihoafrické republiky, která pravděpodobně jako jediná půjčky nepotřebuje. Díky těmto skutečnostem můţeme potvrdit a částečně modifikovat první část výzkumné otázky o vazbě investic a vzniku hrozby. Investice do zemí, které se potýkají s problémy ve vojensko-politickém sektoru, vyvolávají hrozby opět především ve vojensko-politickém sektoru, investice do států s ekonomickými problémy vyvolávají či prohlubují hrozby ekonomického rázu, hrozby ve vojenském či politickém sektoru však ne, nebo jsou zanedbatelné. Tato skutečnost pramení ze snahy efektivně získat či ochraňovat vlastní

33

investice a zdroje nerostných surovin aplikací flexibilní „go-out“ strategie, která je aplikována podle daného státu. Tabulka č. 1: Srovnání jednotlivých zemí16 Súdán Angola Rok vstupu 1996 1998?

Nigérie 1997

Těžba Voj. podp. (zbraně) Půjčky Infra. Investice Pol. Podpora

ropa

ropa

ropa

DR Kongo N/A kovy, minerály, ropa

ano ano

ne ano

ano ano

ano ano

ano ano

ano ano

ne ano

ne ne

ano

ano

ano

ano

ano

ano

ano

ano

ano

ne

ne ne CNOOC, Společnost CNPC Sinopec CNPC N/A

ano

ano

ne

ne

N/A

N/A

N/A

N/A

16

Zimbabwe Libérie N/A N/A kovy, minerály dřevo

Zambie JAR N/A N/A kovy, kovy diamanty

Tabulka zahrnuje významné transakce a události, ačkoliv například Zambie má s Čínou styky ve vojenském sektoru, nejedná se o významné zakázky, které by měly větší vliv na bezpečnost, či mohly být zneuţity v konfliktních zónách.

34

7. Hlavní bezpečnostní hrozby a rizika Neţ přejdeme k samotnému výčtu bezpečnostních hrozeb, způsobených čínskými, především surovinově motivovanými investicemi, je třeba striktně rozlišit mezi těmito hrozbami a jejich příčinami, neboť nelze tyto příčiny jednoduše generalizovat pod pojem samotných investic. Proto bude v kaţdém sektoru kromě daných bezpečnostních hrozeb zmíněn i výčet příčin, které k nim vedly 7.1 Hrozby ve vojenském sektoru vyplývající z čínské angaţovanosti a jejich příčiny Mezi bezpečností hrozby ve vojenském sektoru můţeme přiřadit především podporu vzniku či intenzity ozbrojených konfliktů v cílových zemích. Tyto skutečnosti pak mohou mít také významný vliv na bezpečnostní situaci v regionu, neboť díky nim mohou eskalovat mezistátní konflikty. Mají také významný vliv na porušování základních lidských práv. Můţeme identifikovat několik hlavních příčit vzniku těchto hrozeb, spojených s čínskými investicemi a čínskou „go-out“ strategií. Především se jedná o dodávky zbraní a vojenského vybavení armádám zemí, v nichţ probíhají ozbrojené konflikty a které tyto zbraně vyuţívají mimo jiné i k ochraně ropných zařízení či k tak zvanému „vyčištění“ oblasti, která je určena k těţbě. Čína je jedním z nejvýznamnějších dodavatelů zbraní do Subsaharské Afriky, zřejmě nejváţnějším problémem jsou dodávky lehkých střelných zbraní, které díky své nízké ceně často unikají pozornosti analytiků. Jsou to však právě tyto zbraně, jeţ snadno pronikají do oblastí ozbrojených konfliktů. (Shinn 2009b: 8) Dalším faktorem je výcvik a školení vojenských specialistů, pilotů, vysílání vojenských poradců a instruktorů do cílových zemí. Dále pak jde o vysílání vlastních ozbrojených vojenských či nevojenských jednotek do těchto rizikových oblastí. V neposlední řadě je nutno se zmínit také o podpoře výstavby a produkce zbrojního průmyslu či technologické pomoci při vývoji vlastních zbraní. Se všemi těmito aspekty bylo moţné se setkat v Súdánu, s některými pak v Nigérii. Samostatnou kapitolou jsou pak případy, kdy Čína měnila přímo zbraně za suroviny, jako příklady mohou poslouţit Libérie či Demokratická republika Kongo.

35

7.2 Hrozby v politickém sektoru vyplývající z čínské angaţovanosti a jejich příčiny Bezpečnostní hrozby v politickém sektoru mají oproti vojenským poněkud širší rozptyl. V zásadě se však většina z nich vztahuje k ochraně politických reţimů, s nimiţ má Čína přátelské vztahy a především uzavřeny kontrakty na těţbu surovin. Tato politická podpora probíhá na několika úrovních, od Rady bezpečnosti OSN aţ po pomoc na vnitrostátní politické bázi. Bezpečnostní hrozby v politickém sektoru můţeme identifikovat především jako odklon od demokratizačních snah ať uţ samotných afrických států, či některých západních zemí, s čímţ souvisí i podpora při potlačování opozice. Velmi nebezpečná je i samotná ochrana spřízněných reţimů, která jim umoţňuje pokračovat v jejich činnosti. Vznik těchto hrozeb mají na svědomí v souvislosti s čínskými investicemi a podporou především následující faktory. Jde o podporu některých reţimů (a tím samozřejmě i surovinových investic) na půdě Rady bezpečnosti OSN, dále podporu ve vnitrostátních politických procesech včetně dodávání technologií umoţňujících potlačování opozice. V neposlední řadě jde také o půjčky a úplatky vládám i jednotlivým úředníkům, které mají mimo vliv na hospodářství dané země i výrazné implikace na zkorumpovanost státního aparátu a celkovou netransparentnost. Podle některých autorů je vlastní čínská přítomnost v Africe hrozbou pro rozvoj a udrţení principů liberální demokracie v této části světa, neboť Čína svými investicemi prakticky eliminuje jediný funkční nástroj západních zemí k prosazení prvků liberální demokracie a lidských práv. (Wood-Donnelly: 2008) Politická pomoc ze strany Číny byla patrná především v jiţ zmíněném Súdánu, dále pak v Zimbabwe, či například v Libérii. Ovlivňování místních vlád pomocí půjček, úplatků a investic je však problémem, který je rozšířen takřka v kaţdé zemi, ve které má Čína surovinové zájmy, tím spíše pak v zemích potýkajících se s vysokou korupcí jakou jsou Angola či Nigérie. Tabulka č. 2 Shrnutí hlavních bezpečnostních hrozeb a jejich příčin

Příčina

Vojenský sektor

Politický sektor

Dodávky zbraní, voj. podpora

Politická ochrana x OSN, opozice

↓

↓

Hrozba

Eskalace a intenzita konfliktu

Ohrožení demokratizace a lidských práv

Čínský profit

↓ Ochrana ropných zařízení, „čištění“ oblastí

36

↓ Ochrana investic

8. Závěr Čínská ekonomika za dvě poslední dekády prodělala velké změny a prudký rozvoj. Kolem roku 1993 muselo vedení v Pekingu připustit, ţe Čína v budoucnu nebude soběstačná v zásobování klíčovými surovinami. Postupně začala být uplatňována tzv. go-out strategie s cílem získat zdroje potřebných surovin, jako je ropa, ale i kovy a minerály. S řadou afrických států udrţovala Čína dlouhodobé vztahy, neboť podporovala snahy mnohých osvobozeneckých hnutí v boji za nezávislost. Tato podpora původně zaloţená na ideologické bázi se v polovině devadesátých let minulého století začala měnit na čistě pragmatickou, neboť se na africkém kontinentě nachází poměrně rozsáhlé zdroje nerostného bohatství, včetně asi 10 % světových zásob ropy a velkého příslibu nových objevů do budoucna, coţ z této oblasti činí jednu z vhodných „destinací“ pro čínské surovinové investice. Čína má pro provádění své „go-out“ strategie silné nástroje v podobě státních ropných společností, investičních bank, nespočtu dalších stavebních i jiných firem a především velkého finančního kapitálu. V případě vztahů k jednotlivým zemím byl, a v současnosti stále je, nejdiskutovanější vztah mezi Čínou a Súdánem. Jak bylo nastíněno v případové studii, Čína poskytla mezinárodně izolované vládě v Chartúmu tzv. kompletní balíček, který zahrnoval vojenskou, politickou i ekonomickou podporu na různých úrovních, čímţ získala velmi rentabilní zakázky na výstavbu infrastruktury, prodej zbraní, trh pro své zboţí a samozřejmě i ropu. Z dnešního pohledu se objem importované ropy ze Súdánu jeví v porovnání s celkovou spotřebou Číny jako nízký (např. oproti Angole je poměrně zanedbatelný), a v tomto světle je zajímavé, jak úzkostlivě Čína své zájmy v Súdánu bránila. Tento fakt předně souvisí i dalšími čínskými aktivitami a také se skutečností, ţe v minulosti byl Súdán nejvýznamnějším africkým dodavatelem ropy do Číny, stejně jako byl i vstupním bodem na africké území a moţností otestovat nezbytné technologie, nehledě na vysoké částky, které zde Čína proinvestovala. (Large 2007: 2) V nedávné době se čínský postoj k Súdánu a k dárfúrské krizi postupně pod nátlakem začal měnit, avšak stále zůstávají otázky v podobě dodávek zbraní, stejně jako vysokého počtu čínských peacekeeperů v oblasti.17 Podobné situace panovaly také v jiných zemích, mezi něţ lze zařadit Zimbabwe či Libérii. 17

Je moţné spekulovat, ţe vysoký počet čínských peacekeeperů v afrických misích můţe být čínskou snahou tyto mise do jisté míry kontrolovat, podobná úvaha můţe být vedena i směrem k čínskému boji proti somálskému pirátství, jehoţ hlavním cílem můţe být spíše ochrana čínských tankerů či v obou případech zisk zkušeností pro čínské vojáky. Viz Shinn, D., H.: Chinese Involvement in African Conflict Zones, str. 7–8.

37

Naproti tomu poněkud odlišně se Čína chová v Nigérii, Angole a dalších surovinově významných zemích, a to především podle toho, jakou pomoc dané země potřebují, respektive jakými problémy procházejí a jsou-li za ně západními zeměmi kritizovány. Celkově se tak dá konstatovat, ţe Čína umí svou „go-out“ strategii vhodně přizpůsobit podmínkám, ve kterých má působit. Tato flexibilnost a ochota angaţovat se bez otázek a podmínek v oblasti lidských práv či ekologie a prakticky v jakémkoli prostředí, je jednou ze základních příčin vzniku signifikantních bezpečnostních hrozeb a rizik nejen ve sledovaném vojensko-politickém sektoru. Mezi hlavní bezpečnostní hrozby, vyplývající z čínské surovinové angaţovanosti v afrických státech, můţeme zařadit především: participaci na průběhu ozbrojených konfliktů a jejich rozdmýchávání, pomoc nedemokratickým reţimům v rámci RB OSN a při potlačování opozice a v neposlední řadě ohroţování lidských práv a liberální demokracie v oblasti. Tyto hrozby jsou vyvolávány jiţ zmíněnou čínskou flexibilitou, která umoţňuje společně se specifickým pohledem na politiku nevměšování dodávat rizikovým reţimům zbraně, technologické prostředky k potlačování opozice, úplatky i rozsáhlé finanční půjčky, to vše výměnou za nerostné bohatství, případně práva na jejich těţbu. Samozřejmě existují i další související hrozby, především v ekonomickém a environmentálním sektoru, které jsou s výše zmíněnými hrozbami úzce provázány. Je však třeba zdůraznit fakt, ţe Čína zdaleka není jediným aktérem v této oblasti, na jehoţ působení lze nahlíţet jako na problematické. V mnoha rizikových oblastech působí rozsáhlé spektrum západních společností, nevyjímaje Nigérii či Angolu, v případě Súdánu lze zmínit krátké angaţování kanadské firmy Talisman.18 Stejně tak je moţné pozorovat narůstající účast zemí jako je Indie, Indonésie či Jiţní Korea. Dá se však říci, ţe jediná Čína přistupuje s vysoce propracovanou a flexibilní strategií, fungující na úrovni stát – stát a nikoliv soukromá firma – stát, coţ je na africkém kontinentě poměrně běţný vztah, včetně všech jeho negativních konotací. Případovými studiemi a jejich následnou analýzou jsem tedy dospěl k odpovědi na výzkumnou otázku v tomto znění: Vazba mezi surovinově motivovanými investicemi a vznikem bezpečnostních hrozeb je patrná a lze říci, ţe investice prohlubují právě ty problémy, které danou zemí zmítají. Tato skutečnost se projevuje jako flexibilní čínská surovinová investiční strategie. Tím pádem je také moţno poukázat na bezpečností hrozby těmito

18

Více k působení firmy Talisman v Súdánu viz např. Leary 2007: Talisman´s Sudenese Oil Investment: The Historical Context Surrounding Its Entry, Departure, and Controversial Tenure

38

investicemi vznikajícími. Jde především o podporu intenzity a eskalace ozbrojených konfliktů a politickou ochranu „darebáckých“ reţimům všech úrovní. V úvodu práce byly nastíněny dva názorové tábory vyjadřující se k rozsahu vlivu Číny v afrických zemích a k následně vznikajícím bezpečnostním hrozbám. Osobně se domnívám, ţe ačkoliv je prozatím rozsah čínských investic poměrně nízký, je třeba této problematice věnovat pozornost vzhledem k jejímu vysokému potenciálu. Čína jiţ několikrát projevila ochotu spolupracovat s mezinárodně ostrakizovanými reţimy, stejně tak je třeba mít na paměti rozsáhlou investiční „ofenzívu“, která začala v roce 2008 v Nigérii. Závěrem lze konstatovat, ţe Čína během svého zhruba desetiletého působení v rámci „go-out“ strategie v Africe zapříčinila řadu významných bezpečnostních hrozeb, či se podílela na jejich rozdmýchání a zvyšování jejich intenzity. V současné době se její chování poněkud mění, ovšem nelze říci, ţe Peking nebude pokračovat v dalších dodávkách zbraní a podpoře neliberálních reţimů. Pokud však v těchto praktikách bude pokračovat, lze očekávat, ţe tato podpora jiţ nebude probíhat zcela otevřeně jako dříve, ale spíše s velkou opatrností a pod rouškou nové, „peacekeepingové“ tváře Číny.

39

9. Pouţité zdroje a literatura Všechny internetové zdroje ověřeny ke dni 21. 5. 2009 Ambasáda ČLR v Keni (2008): Darfur, China is doing right thinks. On-line text, dostupný z: http://ke.china-embassy.org/eng/zt/MediaComment/t425636.htm. Amnesty International (2006): People´s Republic of China: Sustaining Conflict and Human Rights Abuses. Auta, B. (2008): Nigeria: Air Force Gets Chinese Jets Soon. On-line text, dostupný z: http://allafrica.com/stories/200802140119.html. Berdych, A., Prášil, V. (2006): Půlstoletí čínsko-africké mesaliance. On-line text, dostupný z: http://www.amo.cz/publikace/pulstoleti-cinsko-africke-mesaliance.html. BP (2008): BP Statistical Review of World energy, Londýn. Buzan,B., Weaver, O., Wilde, J. (2005): Bezpečnost: Nový rámec pro analýzu. Brno: CSS. Campos, I., Vines, A. (2008): Angola and China: A Pragmatic Partnership. Washington: CSIS. CIA (2009a): The World Factbook. Country Comparisons – Oil – Consumption. Online text, dostupný z: https://www.cia.gov/library/publications/the-worldfactbook/rankorder/2174rank.hml. CIA (2009b): The World Factbook. Angola. On-line text, dostupný z: http://www.cia.gov/librarary/publications/the-world-factbook/geos/ao.html. CIA (2009c): The World Factbook. Nigeria. On-line text, dostupný z: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/ni.html. CIA (2009d): The World Factbook. Zambia. On-line text, dostupný z: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/za.html. Cílek, V., Kašík, M. (2007): Nejistý plamen, Praha: Dokořán. CNPC (2007): CNPC at a Glance. On-line text, dostupný z: http://www.cnpc.com.cn/eng/company/presentation/Glance. Čína dobývá Afriku. Na úkor Evropy a USA. (2007) On-line text, dostupné z: http://aktualne.centrum.cz/zahranici/afrika/clanek.phtml?id=343401. Dančák, B., Závěšický, J., (eds., 2007): Energetická bezpečnost a zájmy České republiky. Brno: MPÚ.

40

Defense Industry Daily (2005): Nigeria Spends $251M for Finese F-7 Fighters After Oil Deals. On-line text, dostupné z: http://www.defenseindustrydaily.com/nigeriaspends-251m-for-chinese-f7-fighters-after-oil-deals-01269/. Downs, E., S. (2000): China´s quest for energy security. Santa Monica: RAND report. Downs, E., S. (2007): The fact and fiction of Sino – African Eneregy relations, In: China security, roč. 3, č. 3. Edwards, C. (2000): Chinese Troops Wreak Havoc in Southern Sudan. On-line text, dostupné z: http://findarticles.com/p/articles/mi_m1571/is_27_16/ai_63692875/. Energy Information Administration (2009): World proved Reserves of oil and Natural Gas, Most Recent Estimates. On-line text, dostupný z: www.eia.doe.gov/emeu/international/reserves.html. ENN (2007): China says is no threat to world energy security. On-line text, dostupný z: http://www.enn.com/ecosystems/article/28138. Eurasia group (2006): China´s overseas investments in oil and gas production. New York. European Parlament (2007): Sdělení o politické a lidskoprávní situaci v Súdánu a Dárfúru. Brusel. Gill, B., Huang, Ch., Morrison, J.S. (2007): China´s expanding role in Africa. Washington: CSIS. Gill, B., Reilly, J. (2007): The tenuous hold of China Inc. In Africa. In: The Washington quarterly. Washington: CSIS. Global Policy Forum (a): Key UN Documents. On-line text, dostupný z: http://www.globalpolicy.org/security/issues/sudanarchindex.htm. Global Policy Forum (b): Sanctions in Angola. On-line text, dostupný z: http://www.globalpolicy.org/security/sanction/indexang.htm. Green, M. (2008): China oils Nigeria talks with loan. On-line text, dostupné z: http://www.ft.com/cms/s/0/c4f9e296-0fe8-11dd-88710000779fd2ac.html?nclick_check=1. Lagos: Financial Times. Hagen, E., Sigurd, J. (2006): Engines from Bergen Oil Sudan Conflict. On-line text, dostupné z: http://www.norwatch.no/20060915656/english/oil/engines-from-bergenoil-sudan-conflict.html. Hanson, S. (2008): China, Africa and Oil. On-line text, dostupný z: http://www.cfr.org/publication/9557/. New York: CFR.

41

Hare, P. (2006): China in Angola: An Emerging Energy Partnership. On-line text, dostupný z: http://www.jamestown.org/programs/chinabrief/single/?tx_ttnews[tt_news]=3997&tx_ ttnews[backPid]=196&no_cache=1. Holslag, J., Geeraerts, G., Gorus, J. (et al. 2007): China´s resources and energy policy in Sub-Saharan Africa. Brusel: Vrije Universiteit. Human rights first (2008): Arms transfers to Sudan 2004 – 2006. On-line text, dostupný z: http://www.stoparmstosudan.org/pages.asp?id=35. Hurst, C. (2006): China´s oil rush in Africa. Washington: IAGS Energy security. Chau, D., C. (2007): Political Warfare in Sub-Saharan Africa: U.S. Capabilities and Chinese Operations in Ethiopia, Kenya, Nigeria, and South Africa. Carlisle: Strategic Studies Institute. Chimangeni, I. (2006): China´s Growing Presence Met With Resistence. On-line text, dostupné z: http://ipsnews.net/news.asp?idnews=35152. International energy agency (2008): World energy outlook 2008. Paříţ: OECD/IEA. Investor´s business daily (2008): China´s blood sport. On-line text, dostupné z: http://www.ibdeditorials.com/IBDArticles.aspx?id=301101358538483. Kambara,T., Howe, Ch. (2007): China and the global energy crisis, Northampton: Edward Elgar. Karumbidza, J., B., (2007): „Win-Win Economic cooperation: Can China Save Zimbabwe´s Economy?.“ In: Manji, F., Marks, S. (eds.): African perspectives on China in Africa, Nairobi and Oxford: Fahamu. Komůrková, H. (2008): Vliv vzrůstající energetické závislosti Číny na čínsko-americké vztahy, Magisterská práce, Brno: FSS MU Katedra MVZ. Lake, A., Whitman, Ch., T. (2006): More than humanitarianism: A Strategic U.S. Approach toward Africa. New York: CFR. Large, D. (2007): Arms, oil, and Darfur. Sudan Issue brief. Ţeneva: Human security baseline Assessment. Leary, J., C. (2007): Talisman´s Sudenese Oil Investment: The Historical Context Surrounding Its Entry, Departure, and Controversial Tenure, Durham: Duke University.

42

Lemos, A., Ribeiro, D., (2007): „Taking Ownershipor Just Changing Owners?.“ In: Manji, F., Marks, S. (eds.): African perspectives on China in Africa, Nairobi and Oxford: Fahamu. Lieberthal, K., Herberg, M. (2006): China´s search for energy security, Implications for US policy. Seattle: NBR Analysis. Marks, S. (2007): „Intruduction.“ In: Manji, F., Marks, S. (eds.): African perspectives on China in Africa, Nairobi and Oxford: Fahamu. McGregor, A. (2008): Sudan’s Oil Industry Faces Major Security Challenges. On-line text, dostupné z: http://www.jamestown.org/programs/gta/single/?tx_ttnews[tt_news]=5114&tx_ttnews [backPid]=167&no_cache=1. Ministerstvo Zahraničních Věcí Čínské lidové republiky (2006): China´s African Policy. On-line text, dostupné z: www.fmprc.gov.cz/eng/zxxx/t230615.htm. Obiorah, N. (2007): „Who´s Afraid of China in Africa? Towarts an African Civil Society Perspective on China – Africa Relations.“ In: Manji, F., Marks, S. (eds.): African perspectives on China in Africa, Nairobi and Oxford: Fahamu. Pax Christi (2008): Sudan Whose oil? Sudan´s oil industry. Dostupné z: http://www.su-dan.org. Rigzone (2006): Weekly Offshore Rig Review: Angling for Angola. On-line text, dostupný z: http://www.rigzone.com/news/article.asp?a_id=32315. Rocha, J. (2007): „A New Frontier in the Explotation of Africa´s Natural Resources: The Emergence of China.“ In: Manji, F., Marks, S. (eds.): African perspectives on China in Africa, Nairobi and Oxford: Fahamu. Shinn, D., H. (2009a): China´s engagement in Africa. Washington: CSIS. Shinn, D., H. (2009b): Chinese Involvement in African Conflict Zones, In: ChinaBrief, Roč. IX, č. 7. The Jamestown Foundation. The „Look East Policy“ of Zimbabwe now focuses on China. (2004). Harare: Friedrich Ebert Stiftung. Tjönneland, E., N. (2006): China in Africa, Implications for Norwegian foreign policy and development policies. Bergen: CMI. Ujah, E. (2008): Nigeria: China Offers $50bn for Infrastructure. On-line text, dostupný z: http://allafrica.com/stories/200803311205.html.

43

Vaďura, V. (2003): Jak přivést zemi k bankrotu: Mugabeho vláda v Zimbabwe. Online text, dostupné z: http://www.globalpolitics.cz/clanek/zimbabwe-bankrot.html. Vaďura, V. (2009): Konflikty o ropu – případová studie Nigérie a Súdán. Přednáška v předmětu Konflikty o suroviny (BSS 163). Brno: FSS MU. Wood-Donnelly, C. (2008): China in Africa: A Threat to Liberalism?. On-line text, dostupné z: www.henryjacksonsociety.org/stories.asp?id=477. Mapové přílohy převzaty z http://www.luko2.com/images/mapy/afrika_mapa.jpg a http://www.ecosonline.org/back/pdf_reports/Maps/Soedan%20A5%20kleur.pdf.

44

10. Seznam pouţitých zkratek BzD – Barelů za den CNOOC – China National Offshore Oil Compamy CNPC – China National Petroleum Company DR (Kongo) – Demokratická republika Kongo FOCAC – Forum on China-Africa Cooperation GNPOC – Greater Nile Petrodar Operating Comapany IEA – International Energy Agency JAR – Jihoafrická republika MMF – Mezinárodní Měnový Fond MTOE – Million Ton of Oil Equivalent NGO – Non Goverment Organization OSN (RB) – Organizace spojených národů (Rada bezpečnosti) ZANU-PF – The Zimbabwe African National Union – Patriotic Front

45

11. Mapové přílohy

46

47