(Na obrázku v březnu 2004 při oslavě osmdesátých narozenin)
Ing. Jaroslav Váňa * 2. března 1924, Domažlice † 13. května 2008, Brno http://www.volny.cz/jaroslav.vana/
Slovo Slovo je úžasná věc. Slovo Boží, slovo lásky i jejího opaku, jako zbraň i jako útěcha ... Nebýt vhodně zvolených slov při prvním setkání 18. února 1948, nebyli bychom také vytvořili nerozlučnou dvojici, kterou (doufám dočasně) rozloučil jen odchod jednoho z nás na druhý břeh. Toho ušlechtilejšího. Já to mohu říct, a neříkám to z falešné skromnosti. Kdyby se počítalo studentské seznámení, byli bychom letos mohli uspořádat dokonce ʺdiamantovouʺ oslavu. Ale 56 a půl roku manželství, víc jak půlstoletí, to je kus života, za který nemůže být člověk dost vděčný, když ho prožije po boku takového partnera. Ostatně slovo a slovní spojení s různými cizojazyčnými ekvivalenty – to nás zejména v posledních desetiletích spojovalo pracovně i pro potěšení, profesionálně i k vytváření mimořádných přátelských kontaktů s báječnými lidmi, kteří mají vesměs jen jednu společnou vadu: netuší, že čeština je nejkrásnější jazyk na světě. Když jsem takto po zásluze vychválila slovo, musím ještě dodat, že také bývá zbytečné. Někdy ho může nahradit nebo i předčít pohled, stisk ruky, hudba nebo obraz. K těm obrazům počítám i fotografie. Ty fotografie, které naše děti narychlo shromáždily a uspořádaly, aby tatínkův úsměv a laskavá tvář nevymizely příliš rychle z našich pamětí, ty vlastně nepotřebují dlouhý slovní doprovod. Přesto se Martin s Radkou pustili i do komentáře. Mám z toho dílka velkou radost a doufám, že potěší všechny, kdo ho znali. Pavla Váňová Takového si tatínka pamatujeme z dob našeho nejútlejšího dětství. Fotka je černobílá, ale to období bylo barevné, krásné. Prožívali jsme s tatínkem společné záliby: cyklistiku, turistiku, lyžování, pobyt v přírodě, fotografování, divadlo, poslech dobré hudby. (Obrázek z Hradce Králové v roce 1956)
2
Tatínek s maminkou nám připravili doma úžasně harmonické prostředí. Oba naplno pracovali a snažili se pro rodinu udělat maximum. Ušetřené peníze používali na společné dovolené ‐ ať už to bylo do Jedovnic, k Baltskému moři, do Jugoslávie nebo Anglie. Když se vrátili z práce, usedali po večeři k psacímu stroji (nebo později k počítači) a neúnavně dál pracovali. Tatínek je pro mne nedostižným vzorem. Posledních zhruba dvacet let se stále častěji dívám na letopočet, odečítám 34 roků a vzpomínám na to, co jsme jako rodina dělali, když byl tatínek v mém věku. (Teď se třeba promítám do období normalizace, kdy přes veškerou okolní špínu dokázali rodiče udržet doma příjemné prostředí). Nepamatuji si, že by tatínek někdy lhal nebo podváděl. Žil podle svých zásad a nikdy se jim nezpronevěřil. Od tatínka jsem se naučil spoustu věcí. Jak řešit (a s potěšením) technické problémy, opravovat co je třeba, věřit logickému úsudku a fundamentální základy inženýrství – takový ten „selský rozum“, co vás nikde ve škole nenaučí. Třeba ve fotografii (i jinde) mne tatínek učil pečlivosti, jaká je základem každého řemesla. (A dokud jsem nezačal vychovávat vlastní děti, myslel jsem si, že se tohle tatínkovi nepovedlo ☺ ). Mnoho věcí – jako třeba opravovat auto – jsme se vlastně učili spolu. Byli jsme moc fajn team. Když jsem tatínka navštěvoval v nemocnici, zbýval mu zhruba poslední měsíc života. Mluvení ho už celkem unavovalo, ale mysl měl naprosto čistou. A tak jsem seděl vedle něj a pokoušel se vcítit. Nad čím tak asi přemýšlí? Myslím si, že si přehrával v duchu celý svůj život. Přemýšlel jsem nad tím, jestli je něco, čeho by třeba v životě mohl litovat ‐ a nenašel jsem nic! Žil jako velmi čestný a laskavý člověk který se nemusel za nic ve svém životě stydět a tak se sám zasloužil o právo na klidný a vyrovnaný odchod z tohoto světa. Martin
3
Náš tatínek byl výborný vypravěč. Jaká škoda, že nestihl dokončit svůj slibovaný životopis! Před pár lety však napsal malou knížku vzpomínek na svého tatínka nazvanou Otčík. Ve svých skvělých vyprávěních stejně nikdy nedominoval on sám, ale dokázal naopak barvitě vyprávět o druhých lidech. Přitom bylo znát, že má lidi rád. Když v posledních dvou měsících života opouštěla tatínka schopnost souvisle mluvit, moc jsme litovali, že nemáme žádnou nahrávku jeho vyprávění. V této brožurce se pokusíme formou mozaiky přiblížit čtenářům některé vzpomínky na báječného člověka, kterým byl náš tatínek Jaroslav Váňa. Velkou zálibou obou rodičů bylo cestování. To souvisí i se znalostí jazyků, kterou oba stále zdokonalovali. Zpočátku bylo možností málo. Poznávali jsme republiku a občas se podívali vzácně do některé země východního bloku. Teprve po otevření hranic a také s odchodem do důchodu nastaly tatínkovi a mamince zlaté časy cestování.
Navštívili například Indii, Norsko, Řecko, USA…
4
Tatínka znali všichni jako člověka skromného, nenáročného. To však nevylučovalo občasnou milou frajeřinu. Tak například, když mu přibývalo let, dal si „závazek“, že se dožije roku 2000. To se mu splnilo. Pak byla dalším hezkým životním mezníkem Zlatá svatba v roce 2001.
Mnozí lidé, kteří znali naše rodiče, mluvili o nich jako o ideálním páru. A měli pravdu. Povahově byli dost odlišní, ale snad právě proto se dobře doplňovali. Maminka energická, aktivní, plná nápadů. Tatínek rozvážný, přizpůsobivý a schopný řešit i náročné úkoly. Jistě se během let museli učit spolu harmonicky vycházet. A podařilo se jim to. Velikou zásluhu na tomto krásném manželství měla jistě tatínkova vzácná tolerantnost a laskavost.
5
Dále si tatínek přál dožít se osmdesátky a i to se mu podařilo. Další cíle už si, pokud víme, nekladl. Jsme vděčni za společně prožité 84. narozeniny, kdy byl tatínek ještě celkem fit.
Tatínek dovedl ocenit dobré jídlo a pití. Nepatřil sice k náruživým jedlíkům, ale byl vděčným strávníkem a uměl pochválit maminčino kuchařské umění. Skleničce vína v dobré společnosti se nikdy nevyhýbal. S přibývajícími léty přišla dietní omezení. Jak rád by si kolikrát dal s ostatními něco sladkého, ale byl disciplinovaný pacient a nedal se zlákat k porušení diety.
6
Záliba rodičů (nelze mluvit pouze o tatínkovi) v dobré hudbě a divadle ovlivnila nás děti na celý život. Od malička jsme poslouchali gramodesky a vstřebávali tak hudbu klasiků, dobrý jazz i svěží populární hudbu šedesátých let. K rodinným zvyklostem patřila častá návštěva koncertů a divadel. Tatínek a počítač – to byli nerozluční přátelé. Velkou část svého profesního života věnoval tatínek vývoji dálnopisu. Když byly později dálnopisy zcela vytlačeny počítači, trochu ho mrzela všechna ta vynaložená námaha. Ale netrvalo dlouho a zcela se přeškolil na moderní techniku. S Martinem pak vedli debaty o počítačích, které kolikrát nebraly konce. Chata na Vysočině – to bylo oblíbené útočiště rodičů. Kolik práce jí věnovali! A také si pak dovedli užít chvil odpočinku v krásné přírodě.
Chata byla místem, kde se pravidelně odehrávala mnohá setkání. Často byla první zastávkou snachy Barbary a vnuků na cestě z letiště. Matouš i Šimon měli dědečka moc rádi a budou celý život vzpomínat. Na prvním obrázku je Matoušovi zhruba jedenáct.
7
Druhý snímek ukazuje naopak mladšího Šimona v jeho patnácti letech v roce 2007. Věděli jsme, že má tatínek mnoho dobrých přátel. Ale teprve, když se blížil jeho odchod z tohoto světa, poznali jsme, jak moc ho lidé mají rádi. Mnozí ho přicházeli navštívit, starostlivě telefonovali, pomáhali nejrůznějším způsobem jemu i mamince v těch těžkých týdnech. Přátelé z Holandska vážili dlouhou cestu jen proto, aby tatínka navštívili v Domě důstojného stáří. To je jeden příklad za všechny ty dojemné projevy přátelství. Dům důstojného stáří v Brně, Maloměřicích – rodiče byli u jeho vzniku a hodně se o něj zaslou‐žili. Tehdy ovšem netušili, že se stane tatínkovým útočištěm v posledních dnech života.
8
