INFORMAČNÍ NOVINY ÚSTECKÉ FARNOSTI V TOMTO ČÍSLE: 2 Děkanství informuje Sbírky ve farnosti Přihlášky na náboženství

INUF

INFORMAČNÍ NOVINY ÚSTECKÉ FARNOSTI

Měsíčník

číslo 41

ZÁŘÍ 2003

cena: dobrovolný příspěvek

Pojďme, padněme, klaňme se před svým Hospodinem! (Žalm 95,6)

V TOMTO ČÍSLE: tvůrcem,

2

KALENDÁŘ

Děkanství informuje Sbírky ve farnosti Přihlášky na náboženství

UDÁLOSTÍ

2003

O

letošních prázdninách jsem znovu otevřel knížku patera Raniera Cantalamessy „Pozvání na horu Sinaj.“ Dílko čtenáře vybízí k „putování“ a pomáhá mu v nalezení živého vztahu k Bohu. Starozákonní Sinaj je „horou Boží,“ horou, na kterou Bůh člověka zve a kde k němu promlouvá. Vezmeme-li si příběhy těch, kteří se na Sinaji setkali s Hospodinem a rozmlouvali s ním (srv. Ex 3; 1Král 19), pak si uvědomíme, jak je někdy nesnadné, aby člověk opravdu uslyšel Boží hlas, uvěřil a setkal se s Bohem. Naším Sinajem, místem setkání s Bohem, místem poznávání Božího srdce i oživování naší víry bývají události našeho života, života v rodině, ve farnosti … Máme za sebou čas prázdnin a dovolených a Vám se do ruky dostává zářijové číslo INUFu. Možná Vám to připadne zcela samozřejmé, ale mě, když píši tyto řádky, se vybavují mnohé události, které uplynulé tři měsíce přinesly. A běží mě hlavou dvě slova - Bohu díky. Po letošním létu si opět mnohem víc než před tím uvědomuji, jak zdánlivě obyčejné až samozřejmé věci jsou velikým darem. Psát o nich? Myslím, že o nich ví každý z nás. A právě mnohé z toho, co jsme prožívali, nás vybízelo a vedlo k setkání s Bohem, naslouchání jeho slovu, k modlitbě. A tak říkám Bohu díky. Za léto, které bylo teplé a krásné, ale také za každou osvěžující kapku deště, která o letošním létě byla vzácností. Bohu díky za dar života, dar zdraví, dar uzdravení, za Boží pomoc v nemoci, které se dostala v letošním létě všem našim nemocným. Bohu díky za každé lidské i křesťanské společenství, které posiluje a vzájemně nám pomáhá prožívat starosti i radosti našich životů s vědomím, že nejsme sami, opuštění, bez pomoci … že je tu někdo, kdo s námi či za nás v modlitbě Pánu děkuje, chválí ho i prosí o pomoc, požehnání, uzdravení. Bohu díky za Vaši štědrost, obětavost a všechno ostatní, čím jste dávali najevo, že Vám záleží na životě našich farností a všech, kteří do nich patří. P. Pavel

3

200 let Cecilské hudební jednoty – Období rozkvětu činnosti CHJ Společenská kronika

14.9. Slavnost Povýšení sv. kříže (24. neděle v mezidobí)

4

Desatero – cesta ke svobodě: úvodní část – nový seriál

5

Foto ze života farnosti: prázdninové pobyty Vzpomínky na Vrbatův Kostelec

15.9. památka P.Marie Bolestné 21.9. 25. neděle v mezidobí 28.9. SLAVNOST SVATÉHO VÁCLAVA, HLAVNÍHO PATRONA ČECH, státní svátek ČR (26. neděle v mezidobí)

6

O vzdělanosti u katolíků

7

Bible v rukou: Slavnost Nejsvětější Trojice Náš tip na výlet: studánka Stěpánka

8

Mariánský rok: Nauka o Matce Vykupitele

9

Sv. Florián Fejeton: Malý podvečerní rozhovor se smutným patronem

10 Zážitky z chaloupky děvčat v Havlíčkově Borové

5.10. 27. neděle v mezidobí 4. ročník farní drakiády v Hylvátech - pozvánka na straně 11

11 Pozvánky – akce

Stalo se ve farnosti

12 Marie Rollerová – Kociánová:

Oustecké povídky: Mandlovka

NĚKOLIK PRAKTICKÝCH RAD K ORGANIZACI PRÁCE Z KŘESŤANSKÉHO POHLEDU JE PRO ORGANIZACI PRÁCE DŮLEŽITÉ: * VE VŠECH SVÝCH ČINNOSTECH MÍT BOHA STÁLE PŘED OČIMA (B. PASCAL). ZVEDÁM SVÉ OČI K TOBĚ, KTERÝ TRŮNÍŠ NA NEBI... (ŽL 123) * DOTAZOVAT SE NA BOŽÍ VŮLI. HOSPODIN NA LIDI POHLÍŽÍ Z NEBE, CHCE VIDĚT, MÁ LI KDO ROZUM, DOTAZUJE- LI SE PO BOŽÍ VŮLI. (ŽL 14,2) * NASLOUCHAT BOŽÍMU HLASU. HOSPODIN MI KAŽDÉHO RÁNA PROBOUZÍ UŠI, ABYCH

SLYŠEL. A JÁ NEVZDORUJI. (SROV. IZ 50,4-5)

* A POTOM V KAŽDÉ DOBĚ OD BOHA ŽÁDAT, ABY ŘÍDIL TVÉ CESTY A VŠECHNY TVÉ STEZKY (TOB 4,19). HOSPODIN JE TOTIŽ VĚRNÝ ; PODPÍRÁ KLESAJÍCÍ A POZVEDÁ SKLÍČENÉ, DÁVÁ POKRM V PRAVÝ ČAS, JE SPRAVEDLIVÝ VE SVÝCH CESTÁCH. JE BLÍZKO TĚM, KDO HO VZÝVAJÍ UPŘÍMNĚ; SLYŠÍ JEJICH VOLÁNÍ A ZACHRÁNÍ JE... ( SROV . ŽL 145) VE SPOJENÍ S BOHEM MÁ ČINNOST ČLOVĚKA DEFINITIVNÍ A NADČASOVOU HODNOTU, PROTO: "SVĚŘ BOHU SVÉ POČÍNÁNÍ." (PŘ 16,3) /Z

WWW. VIRA . CZ/

Děkanství informuje Nedělní bohoslužby: ZÁŘÍ 2003 Ústí nad Orlicí

pravidelně v 7 a 8,30 hod. v kostele

Dolní Libchavy

pravidelně v 8,45 hod. v kostele

České Libchavy

pravidelně v 10,30 hod.v kostele

Kerhartice

14.9 v 10,30 hod. – pouť(v kapli); 5.10. v 10,30 hod. v DPS

Hejnice

7.9. ve 14 hod.; 12.10. ve 14 hod.

Knapovec

21.9. ve 14 hod. v kapli v Dolním Houžovci

Hylváty

28.9. v 10,30 hod.

Černovír

14.9. ve 14 hod. – posvícení

MŠE PRO DĚTI: 3.9.; 17.9. 1.10.; 15.10. v 17,30 hod. SLAVNOSTI 28.9. slavnost sv. Václava, mučedníka, hlavního patrona českého národa: mše svaté v Ústí n.O. v 7 hod. a 8,30 hod.; v Dolních Libchavách 8,45 hod.; v Českých Libchavách v 10,30 hod.; v Hylvátech v 10,30 hod.

POUTNÍ MŠE SVATÉ: 14.9. Kerhartice – kaple Povýšení Sv. kříže, mše svatá 10,30 hod. 21.9. Dolní Houžovec – kaple Panny Marie Bolestné, mše svatá ve 14 hod.

Vyučování náboženství ve školním roce 2003/2004 Prosíme rodiče, aby posílali své děti včas. Děti si budou nosit přezůvky, psací potřeby a materiály, které dostanou ve škole.

Výuku náboženství Zahajujeme v týdnu od 15. září 2003 Pokud žák nemůže přijít, je třeba jej omluvit u vyučujícího. Třída

Den

Hodina Místo

Vyučující

1.

čtvrtek

14.00

děkanství

Veronika Poslušná

2.

pátek

13.30

ZŠ Komenského

Veronika Poslušná

4. (+3)

středa

14.00

ZŠ Komenského

Veronika Poslušná

5.

pondělí

14.00

ZŠ Komenského

Veronika Poslušná

6.

středa

15.00

ZŠ Komenského

Veronika Poslušná

7.

pondělí

15.00

ZŠ Komenského

Veronika Poslušná

8.

středa

14.30

ZŠ Hylváty

P. Pavel Kalita

9.

středa

15.30

ZŠ Hylváty

P. Pavel Kalita

VÝROČÍ POSVĚCENÍ: 14.9. Černovír – mše svatá ve 14 hod.

PRVNÍ SOBOTY V MĚSÍCI:

SBÍRKY VE FARNOSTI

4.10. – mše svaté v Ústí nad Orlicí v 7 hod.

15.6. - sbírka na bohoslovce v Ústí nad Orlicí jsme vybrali 11 200,- Kč. Upřímné Pán Bůh zaplať všem, kteří jste přispěli.

PŘÍLEŽITOSTI KE SVÁTOSTI SMÍŘENÍ PŘED PRVNÍM PÁTKEM:

17.8. - v Ústí n.O. druhá sbírka na potřeby farnosti, vybralo se 58 650,- Kč. Upřímné Pán Bůh zaplať všem, kteří jste přispěli.

rozpis zpovědníků bude vyvěšen na vývěsce kostela Ústí nad Orlicí: pondělí 29.9. 12,30 – 18,30 hod. pátek 3.10. 12 - 16 hod. Dolní Libchavy: čtvrtek před 1. pátkem 2.10. 1/2 hod. před mší svatou České Libchavy: na 1. pátek 5.10. 1/2 hod. před mší svatou

2

21.9. bude sbírka na církevní školy v diecézi

http://inuf.web.tiscali.cz

Kukátko do historie farnosti

200 let

Ze záznamů farní matriky

od vzniku

CECILSKÉ HUDEBNÍ JEDNOTY v Ústí nad Orlicí

Období rozkvětu Cecilské hudební jednoty „Mší slavných řada v dýmu kadidla, lesk festivalů hudebních, kdy Haydn svým „Stvořením“ všech srdce roztřásal, zas družných schůzí rušný shon a shluk, zas rodné městečko pod prvním sněhem, jak vyrušeno z klidu zimního se rozzvučelo plesem Cecilky…“ Fr. Sychra Roku 1842 zemřel první starší Jednoty a městský starosta Jan Kormout, který se zasloužil o zvelebení chrámové hudby a činnost Jednoty po všech stránkách. Již za jeho života se připravovalo provedení nového Haydnova díla – slavného oratoria „Stvoření světa“, které už vyžadovalo vysokou interpretační zdatnost. V té době už se hrálo ve Vídni, Berlíně, v Paříži, v Petrohradě… CHJ provedla toto oratorium pod vedením ředitele kůru Fr. Hniličky 26. července 1842. Bylo přijato s velkým nadšením. Tou dobou byla už činnost CHJ velmi bohatá. Během celého roku se uváděly cenné mešní skladby, při slavnostních příležitostech zněla hudba Haydnova, Mozartova, Beethovenova, Cherubiniho a dalších. Na Velký pátek slyšeli věřící v chrámu Haydnových „Sedm slov Kristových“ a od Beethovena „Ježíše na hoře Olivetské“. Současně se šířila sláva Jednoty do velkých měst a dalekého okolí. Zábrodský uvádí také zajímavou historku o nákupu nových hudebních nástrojů: „Roku 1846 objednán byl pro kůr Cecilský nový violon (basa) v ceně 60 zl .stř. u výborného houslaře kutnohorského Josefa Homolky. Když však Homolka přivezl osobně violon do Ústí, pokladnice Cecilská byla prázdna. Poněvadž pak Homolka hodlal odjeti hned druhého dne a na zaplacení smluvené kupní ceny nechtěl čekati, uspořádala se bez odkladu po městě sbírka, kterou obstaral čestný člen Jednoty MUDr. Jan Janda, lékař ve Světlé, dlící tenkráte právě návštěvou v rodišti svém. Za několik hodin tolik příspěvků se sešlo od členů Jednoty a hudbymilovných občanův, že kůr Cecilský mohl Homolkovi smluvenou cenu hned zaplatiti a violon si ponechati.“ Jednota si postupně pořizovala další nové nástroje a obohacovala hudební archív. V roce 1851 bylo provedeno oratorium „Ztracený ráj“ (předlohou byla slavná Miltonova báseň), jehož autorem byl mladý Alois Hnilička, který provedení s úspěchem sám řídil. Téhož večera vystoupil i mladý absolvent konzervatoře Antonín Benevic (A. Bennewitz, pozdější její ředitel, byl učitelem vynikajících houslistů Fr. Ondříčka, O. Ševčíka a dalších, narodil se v nedalekém Přívratu r. 1833. Jeho působení na konzervatoři je nazýváno zlatým věkem konzervatoře – pozn. H.F.) V těchto letech dostala CHJ krásný dar – obraz sv. Cecílie – který jí věnoval nově přistupující člen Václav Víšek místo poplatku za přijetí (r. 1849). Velmi detailně a zajímavě o tom píše Zábrodský: „Obraz ten, vlastní to práce nového člena, byl v den před sv.

3

Společenská kronika Křty: 8.6. Veronika Matějková, *2.12.2002 15.6.Kateřina Anna Krásová, * 11.10.2002 21.6. Romana Anna Fikejzová, * 25.4.2003 16.8. Jan Křtitel Václav Ráček, nar.5.2.2003 16.8. Veronika Holásková,*5.6.2003 23.8. Johana Marie Ludmila Holušová, *12.5.2003 7.9.Kateřina Ludmila Dolečková,*10.7. 2003 Sňatky: 26.7. Marek Mucha a Jana Vacková 8.8. František Vacek a Zita Bučányová 16.8. Martin Šimek a Monika Petroszká Pohřby z kostela: 16.6. Zdeněk Janko, +10.6. ve věku 89 let 4.8. Robert Jano, +29.6. ve věku 28 let 29.8. Eva Pinďáková, + 23.8. ve věku 61 let

Cecílií nejprve přinesen do bytu staršího Vojtěcha Stehny. Po té shromáždili se hudebníci pod vedením Jana Kaplana, „toho času foukací hudby ředitele“, v domě Marie Štanclové (čp. 6 na náměstí), kde konalo se Cecilské shromáždění, a odtud vypravili se na podměstí do „fabriky“, kde bydlela vdova po Frant. Královi starším a kde se posud nacházela spolková pokladnice. Poděkovavše vdově Králové za přechovávání Cecilské schránky, odnesli pokladnici při hlučné hudbě do domu Vojtěcha Stehny, „s tou žádostí, by onu tu samou, jakož i celou společnost pod svou ochranu přijal, což on také učiniti přislíbil“. Když pak spolkový „contralor“ Jarolím Janda se slzami v očích proslovil srdečnou a dojemnou řeč, odnesli dva bratří ve vší uctivosti a za hlučné hudby darovaný obraz sv. Cecílie do domu Marie Štanclové, kde jej zavěsili na stěnu a osvítili lampami. Druhého dne v 9 hodin ráno donesen byl obraz celým shromážděním ve slavnostním průvodu do kostela, kde děkanem a vikářem Janem Jansou při hlučné střelbě a slavné hudbě byl posvěcen s tou výjimkou, by vždy zůstal na kruchtě k uctění všem hudebníkům. Po vysvěcení následovaly slavné služby Boží, při nichž provedla se Cherubiniho mše z d-moll, která i s posvěcením trvala 2 1/4 hodiny a při níž se hlučně střílelo. Po skončené mši odnesen obraz sv. Cecílie opět v průvodu do domu Marie Štanclové, kde zůstal přes celou slavnost Cecilskou, načež teprv trvale umístěn byl na kruchtě nad varhanami.“ Roku 1853 dovršila Jednota 50 let svého trvání. Tato událost byla celým městem důstojně oslavena. /Podle Pamětí CHJ od Josefa Zábrodského připravila H.Frimlová, pokračování příště/


DESATERO - SVĚTLO KE SVOBODĚ

Desateru přikázání jsou už tři tisíce let. Slova

tohoto jedinečného mravního kodexu obsahují veškerou podstatu morálních principů a řádu života. Dodnes žasneme, jak úžasné poselství k nám ze starověku promlouvá. Civilizace a státy, které se v minulosti skutečně tohoto zákona držely, vzkvétaly. Lidem, kteří si jeho slova zapsali do svých srdcí, se dařilo. My sami jsme udělali zkušenost, že respektovat Boží řád přináší nejen pokoj, ale i radost. Respektovat pravidla obecně se vyplácí, pravidly silničního provozu počínaje. O Božím řádu uvažujeme méně. Přesto je k opravdovému životu přinejmenším stejně tak potřebný. Známe ho? A víme, co nám jeho slova chtějí říct? Zaposlouchejme se do slov 19.žalmu: „Hospodinův zákon je dokonalý, udržuje při životě. Hospodinovo svědectví je pravdivé, nezkušený jím zmoudří. Hospodinova ustanovení jsou přímá, působí radost v srdci. Hospodinovo přikázání je ryzí, dává očím světlo. Hospodinovy řády jsou pravda, jsou nejvýš spravedlivé, nad zlato vzácnější… jsou poučením i pro mne, prozíravý, kdo na ně dbá!“ Sotva lze lépe než těmito inspirovanými větami vyjádřit prostou pravdu. Že totiž Desatero nebylo vymyšleno proto, aby nás v něčem omezovalo, aby znásilnilo náš tak urputně chráněný pocit svobody. Bible svědčí o tom, že člověk není pro Desatero, ale že naopak Boží zákon slouží člověku. Je dobré přicházet věcem na kloub, je dobré pokusit se porozumět Zákonodárci, proč je to tak a ne onak, co nám chce říci. Je užitečné a prozíravé pochopit přikázání ne jako omezující mantinel, ale jako vymezený prostor bezpečí, v němž se lze pohybovat beze strachu z chaosu a zmaru. I proto nabízíme tento nový seriál. JÁ JSEM HOSPODIN, TVŮJ BŮH, JÁ JSEM TĚ VYVEDL Z EGYPTSKÉ ZEMĚ, Z DOMU OTROCTVÍ Toto je naprosto nezbytný prolog přikázání, jak ho čteme ve 20.kapitole Exodu (2.knihy Mojžíšovy) nebo v5.kapitole Deuteronomia (5.knihy Mojžíšovy). Bez tohoto svrchovaně důležitého úvodu nevíme, kdo mluví, proč mluví, přehlédneme, že hlas ze Sinaje je hlasem starajícího se a milujícího Otce, a nikoli despotického orientálního zákonodárce.

4

Či spravedlivého a věčně neusmířeného Pána Boha. Připomeňme si ve velké zkratce historické souvislosti. Izraelské kmeny ve 13.století př.Kr. již po několik staletí otročí na stavbách egyptských měst a faraonských velepomníků. Na svém osudu mimochodem vidí, kam vede zdegenerovaná víra – uctívaní zvířat a pohanských bůžků. Začínají ztrácet naději, dokonce mají být vyhlazeni. Vtom přichází jeden z nich a tvrdí, že slyšel hlas Boha otců z hořícího keře – to znamená z prostředka utrpení. V tu chvíli neuvěřitelná zpráva, že Hospodin Bůh na potomky Abrahámovy nezapomněl. Potom prožívá Izrael svůj rok zázraků, vysvobození, všichni jsou svědky toho, že jsou vyvedeni a zachráněni samotným Pánem nebes. Egyptský Stalin se ovšem staví na zadní a za pár dní mají izraelští za zády elitní pohotovostní pluk, před sebou moře. Lidsky naprosto neřešitelná situace. Uprostřed skutečného moře a moře pochybností ale znovu prožívají, že oblak nad jejich hlavami nebyl jenom sen. Děsivý zážitek se mění v radost a lid Mojžíšův si znovu uvědomuje, že jeho Bůh je nejen veliký a mocný, ale i pozorný a starostlivý. Tato ohromná zkušenost záchrany prolíná jako nit celou starozákonní teologií. Hospodin je někdo, kdo nás vysvobodil z otroctví. Přiznal se ke svému nárůdku tváří v tvář lomozící mašinérii nejstaršího státu světa. Nebyl nezúčastněný (je přeci Hospodin, tj. „hospodář“, „starající se“), ale opakovaně se za svůj vyvolený národ bil. Ten národ, řekli bychom, ho něco stál. Přivedl ho do svobody a tím ho paradoxně vystavil i nebezpečí. Už tehdy, když Bůh obdaroval svobodou první lidi, je vystavil velkému riziku. Co když člověk svou svobodu zneužije a Boží dílo zničí? Nebude pak obviňován jeho Tvůrce? Není náhodou, že právě na cestě z jistého otroctví do nejisté svobody (už se nebudou moci na nikoho vymlouvat) – bylo to zřejmě někde na Sinaji – nabídl Hospodin svému lidu znovu smlouvu. Jinými slovy nabídl mu potvrzení vztahu. Oslovuje jako zachránce, osvoboditel, ne jako suverén. Židé to vědí, prožili si to. Kdyby jen třetina lidstva vzala Desatero vážně, muselo by se tolik věcí změnit k lepšímu. Když rozkryjeme slova Písma, slyšíme: „Poznali jste, že vám přeju. Ale chci, aby se vám dařilo i nadále. Protože vás mám rád, nabízím vám recept na život ve svobodě, zásady, kterých se nesmíte zříct, nemáte-li se minout cílem. Tyto rady byste museli pracně a dlouho objevovat – dávám vám je zdarma! Chcete-li být opravdu šťastni, dodržujte toto všechno, co vám říkám. Budete-li to všechno zachovávat, bude se vám doopravdy dařit. A ostatní na vás uvidí, že já jsem Hospodin, živý Bůh.“

Izrael ze se své strany svobodně rozhodl vstoupit do tohoto nabízeného vztahu a přijal jeho podmínky. Nebylo to manželství z rozumu (za což bývá vydáván vstup do EU), byl to vztah skutečný, opravdové partnerství. I když mnozí reptali brzy jako Češi a stejně jako oni se sháněli po egyptských hrncích, přesto si až do dnešních dnů Izrael rok co rok v noci ze 14. na 15.nisan připomíná paschu, slavnost vysvobození z Egypta, vrcholný okamžik svých dějin. Pro nás křesťany má tato událost mimochodem ještě hlubší význam, ale to víme z Velikonoc. Zkušenost Mojžíšova lidu totiž není jenom jeho zkušeností. Vždyť on je zde jako předobraz celého lidstva. Je zkušeností i našeho národa a dokonce se má stát i osobní zkušeností každého z nás. Bůh nás chce mít za své partnery a přátele. Nechce narušení tohoto vztahu, nechce nás vlastně ztratit, a tak nám sděluje svá pravidla hry, do nichž už od počátku světa vložil zdroj našeho štěstí. Hospodin je svatý a takovým chce udělat i svůj lid. Jeho slova jsou nezrušitelná a proto byla symbolicky „vytesána“ do kamene, do dvou Desek zákona. Mojžíšovy knihy obsahují vedle drahocenného Desatera i celou řadu jiných správních nebo trestních předpisů, které neměly v soudobé starověké společnosti naprosto žádnou obdobu. Připomeňme jen výslovný zákaz lidských obětí, právo na odpočinek (lidí i tažných zvířat!), ochrana a pomoc otrokům, sirotkům a vdovám, zajištění emigrantů a bezdomovců, zdravotnické předpisy hygieny atd. Dokonce i půda a příroda jsou chráněny před bezprávím a možným lidským kořistnictvím… Stojíme tu s úžasem před velikou moudrostí Starého zákona a ptáme se. Písmo je a vždy bylo nejčtenější knihou světa. Proč lidstvo dodnes neuvedlo v život jeho zásady? Kdyby jen jeho třetina vzala Desatero vážně, muselo by se tolik věcí změnit k lepšímu. Tak aspoň uvažoval prezident R.Reagan. Pojďme si i my, kteří si tolik zakládáme na svém rozumu, připomenout zásady prostých a vysmívaných semitských kmenů, přátel Božích. Pojďme hledat moudrost tam, kde je možné ji nalézt. „Jen z lásky k vám, a proto, že Hospodin zachovává přísahu, kterou se zavázal vašim otcům, vyvedl vás mocnou rukou a vykoupil z domu otroctví, z ruky faraona, egyptského krále. Pochop tedy, že Hospodin, tvůj Bůh, je pravý Bůh, věrný Bůh, který zachovává smlouvu a lásku až do tisícího pokolení k těm, kdo ho milují, kdo dbají na jeho příkazy.“ (5.kniha Mojžíšova)

Příště: Nebudeš mít boha mimo mne Podle Václava Vacka připravil Zdeněk Hübner


Prázdninové pobyty dětí a mládeže…

Vzpomínky na pobyt ve Vrbatově Kostelci

T

Týden pro mladé od 13let: seznamovací hra

ento rok jsme se rozhodli strávit společný týden ve Vrbatově Kostelci, který je vzdálen jen 55km. Proto se většina z nás rozhodla jet na kole. Pouze pár jedinců, jak by řekl Vojta Mátlů: „zrozených z gauče”, urazilo tuto cestu vlakem. Faru, kam jsme dorazili jen s menšími ztrátami, jsme našli v provozuschopném stavu, a tak jsme se vydali na průzkum okolí. Na dva zatopené lomy a fotbalové hřiště jsme si opravdu nemohli stěžovat. Téměř veškerý čas jsme totiž trávili buď koupáním v lomu, nebo hraním fotbalu a basebalu na hřišti. Ale nesmíte si myslet, že jsme se jen flákali! Jeden a půl dne jsme strávili „dobrovolnou“ prací kolem fary. Absolvovali jsme přednášky na téma: partnerské vztahy, 1Jan Hus a nejasnosti kolem, hudební styly- a co na to církev. Mimo jiné jsme stíhali vařit, uklízet a vymýšlet rozmanitý program: slovo na den, modlitba, fotbalový 2zápas se skauty, výlet, diskotéka a mnoho dalších zajímavých činností ☺ Verča & Helča

Týden pro mladé od 13let: u společného stolu

Pobyt děvčat v Borové: táborová hra

Pobyt děvčat v Borové: na farní půdě Další foto z prázdninových pobytů dětí a mládeže si můžete prohlédnout na nástěnkách vzadu v kostele. Týden pro mladé od 13let: večerní debata

3

5


O VZDĚLANOSTI U KATOLÍKŮ Výchova a vzdělání patří mezi témata, nad kterými se v církvi zamýšlíme nejčastěji. Jak by také ne, všichni jsme se nechali vychovat a vychovávat Kristem, zakusili jsme, jak osvobozující a nádherné je mít takovéhoto Učitele a Rádce, nechali jsme se jím vpravdě unést. O to víc toužíme, abychom tuto svou zkušenost předali i dál, našim nejmladším, a přemýšlíme nad způsoby, jak toho nejlépe dosáhnout. Od úrovní farností až k osobě nástupce sv.Petra se mluví o významu vzdělání a vzdělanosti a její potřeba se nepřestává zdůrazňovat. Papežové posledních desetiletí se netají tím, že nevědomost je křesťanovým nepřítelem největším, větším, než nevěra. Překvapuje proto, že dnes v našich farnostech zaznívají i hlasy zcela opačné. Na svých toulkách vlastí i cizinou se opakovaně setkávám s lidmi, hluboce věřícími katolíky, kteří opakovaně význam vzdělání pro život ve víře bagatelizují. Snahu po poznání přičítají lidské pýše, zapojení rozumu do duchovního života předem vylučují. Varovně přitom ukazují prstem na západní (německé!) teologické fakulty, kde podle nich bují hereze jako výsledek jejich marného „rozumářského“ snažení. „Na kolena, pane, na kolena,“ slýchám od těchto bratří (popravdě spíše sester), a pokouším-li se oponovat, jsem hbitě odmrštěn s tím, že stojím na opačném konci barikády, kterou prý v církvi vytvářejí lidé jako já. Tudíž zřejmě ti přemýšliví… Není mi jasné, odkud panímáma (dejme tomu ze Svitav) zná situaci na západních teologických fakultách. Není mi jasné, proč je jí zatěžko přečíst si některý z projevů Jana Pavla o významu vzdělání (třeba na fóru UNESCO), i když jinak se Svatým otcem pochopitelně zaklíná. A už vůbec mi není jasné, proč rozum, který jsme obdrželi jako velký dar od samotného Boha, musí nutně v jejím vidění světa páchat jen zlé věci. Obavě uvedené sestry rozumím. V zásadě má asi strach, aby se podstata víry nerozplynula v planém filozofování a mudrování, aby víra uchopená rozumem intelektuálů neztratila na své opravdovosti a vřelosti, aby se z úrovně nádhery mezilidských vztahů nepřenesla za práh pouhého teoretizování. Bál se toho na konci 2.století ostatně už Klement Alexandrijský (sám veliký učenec a myslitel), který ovšem na otázku, co znamená být křesťanem, nemluvil o školách, knihách ani Písmu, ale řekl: „Na rok si tě vezmu do svého domu.“ Bál se toho i velký český pedagog Josef Šauer, který řekl: „Vykládati věci vychovatelské bez příkladů jest jakoby botanisovati v balonu.“ Křesťanský život každodenní bratrské lásky a vzájemné pomoci je bezesporu něčím, čím náš duchovní život získává na „šťávě“. Přesto se jako učitel a křesťan, kterého baví zaměstnávat (i ve věcech víry) rozum, musím významu vzdělání pro náš všední život ve víře rozhodně zastat. Vzpomeňme, že právě církev se svými kláštery byla od úsvitu nejen našich dějin ohniskem, ze kterého se šířila kultura a vzdělanost. Vzpomeňme na nepřehlédnutelnou

6

postavu svatého knížete Václava. Jeho svátek 28.září je už po několikáté státním svátkem. Jak by mohla v barbarských časech počátku 10.století vyšlehnout takováto postava, nebýt kvalitního školního vzdělání a Ludmiliny výchovy, které, jak správně připomíná Petr Piťha, se jako vzor našim časům spojily v jediný proud? Čím jiným byly hnány středověké, církví spravované univerzity, jejichž objevy a vynálezy (třeba jen brýle ze 13.století) tak ulehčily náš život, než touhou po vzdělanosti a poznání? Jak v této souvislosti nevzpomenout na obrovské pedagogické dílo jezuitů, jejichž misionářskou činnost oceňoval a s nimiž při celosvětové náboženské obnově (a dokonce i při reformě školství ve znovuobnoveném českém státě počítal i z vlasti vyhnaný Jan Ámos Komenský? A co by asi řekly voršilky, už v 17.století schválený řád průkopnic vzdělání dívek, nemluvě o tridentském koncilu, který o století dříve nařídil jako nejúčinnější taktiku vůči postupující reformaci soustavné vzdělávání ve víře! A to už z nedostatku místa nemluvíme o piaristech, kteří se (zvlášť v Itálii) věnovali dokonce i výuce hluchoněmých, o Školských bratřích, o výchovném systému sv.Jana Boska… A pokud bychom chtěli náš krátký historický exkurz dotáhnout téměř až do současnosti, vzpomeňme ještě na vděčnost posluchačů ve vězení, když jim v krutých 50.letech minulého století s rizikem přednášeli stateční myslitelé a kněží od Jáchymova až po Leopoldov. I v těchto nejbezmocnějších letech cítili, že vzdělání, přehled a rozhled je něco, co bytostně patří k jejich osobnosti a co si jako vnitřně svobodní lidé nemohou a nesmí nechat vzít. Jedním z nejodvážnějších byl tehdy starý profesor a kněz Dominik Pecka. Na jedné straně ukazoval sekularizovanému člověku, jak je neúplný a ohrožený, když v sobě zabil Boha a jeho řád. Na druhé straně vyváděl „církevního člověka“ (austrokatolické species) z paternálně infantilní struktury, která brzdila rozvoj osobnosti (viz Teologické texty 2/92, s.78). Důvod nerozumět mu tedy mohli mít všichni, věřící i nevěřící. On však našel vzácnou vyváženost, jeho osobnost plná humoru, noblesy a krásy byla magnetem i v časech nejtěžších. I na jeho velké a přitom pokorné osobnosti je vidět, že vzdělanost je něco, co katolíkovi sluší a čeho by se církev dneška neměla a nesmí bát. Zdeněk Hübner


Bible v rukou

ODPOLEDNÍ VÝLET KE STUDÁNCE ŠTĚPÁNCE

vybíráme z nedělních textů cyklu B

Nedávno jsme při návštěvě známých dostali tip na pěkný výlet.Hned za několik dní jsme ho vyzkoušeli, a protože se nám moc líbil, rozhodli jsme se s vámi podělit o tento milý zážitek.

26.neděle v mezidobí ( 28. září) 1. čtení (Moudr 2,12a.17-20) Úryvek Dnešního prvního čtení se vrací ke Knize Moudrosti. Moudrostí se zde rozumí jednak umění rozhodovat se za různých okolností správně, ale především je to „bázeň před Hospodinem“, ne však bázeň z Hospodina. Bázeň před Hospodinem směřuje k spravedlivému životu a k meditaci o tom, co člověk ví o věcech Božích i lidských, protože znalost věcí stvořených vede člověka k Bohu. Všechna moudrost lidská vyplývá z moudrosti Boží.

Kniha

Moudrosti je ve starých rukopisech a překladech nazývána Moudrost Šalamounova, ale víme, že tento izraelský král s pověstnou moudrostí není jejím autorem. Styl spíše ukazuje na autora, který se setkal s řeckým myšlením – filosofií. Zároveň dobře zná židovské prostředí a poslání vyvoleného národa. Kniha tedy patrně vznikla někdy v 1. stol. před Kristem v Židovské diaspoře někde v Egyptě – pravděpodobně v Alexandrii, kde bylo tehdy centrum helénské vzdělanosti a zároveň zde žila početná židovská komunita.Autor vložil svou nauku o moudrosti do úst Šalamouna patrně proto, aby tak dodal slovům větší vážnost, což byl tehdy běžný literární styl a setkáváme se s ním i u jiných biblických knih. Dnešní úryvek začíná výzvou: „Číhejme na spravedlivého!“ Podle slovesa „číhat“, které spíš odpovídá mysliveckému slovníku, poznáváme míru podlosti ve vztahu bezbožníka a spravedlivého nebo bezbožníka a Boha. Zkoušeným není vlastně jen spravedlivý člověk, ale Bůh, který se ho má ujmout. Ten, kdo spravedlivého zkouší- nevěří mu, je satan (podobně i v knize Job). (I Ježíš na kříži byl zkoušen: „Jsi-li Syn Boží, sestup z kříže!“) vyčíhnutí spravedlivého v situaci, ve které je překvapen, má být kritériem pravdivosti jeho slov. Nahodilé okolnosti a snad i výjimečná situace vyhlédnuté oběti se mají stát objektivním měřítkem spravedlnosti a soudu nad ním, který má rozhodnout o jeho konci. Proč má být člověk zkoušen? Pochopit to znamená celou situaci zasadit do tehdejšího dění. Tehdy se Židé znovu vraceli do Egypta, ne však již jako otroci, ale jako obchodníci a svobodní lidé.A postupně jich bylo čím dál víc a stali se úspěšnou menšinou. Jak jsme již řekli, V Alexandrii se vytvořila silná židovská komunita. (Zde také vzniká řecký překlad Písma – tzv. Septuaginta pořízený právě pro židovskou diasporu.) Jak už to bývá, židé v tomto městě neměli snadný život. Jejich úspěch a vliv jim pohané mohli jen závidět. Oni – zámožní a rozmařilí pohané, navíc domýšliví, pro svoji učenost nemohli pochopit, že chudí a nevzdělaní židé by mohli mít lepší náboženství než oni. Proto byli židé nenáviděni a často pronásledováni. Tak tu najednou stojí proti sobě svět věřícího, který spatřuje svou naději v životu v moudrosti a spravedlnosti a svět pohana – bezbožníka, jehož životním krédem je co nejvíce si užít života. To pochopitelně vyvolává střet, v němž zdánlivě mají navrch ti druzí. Obstojí věřící v různých zkouškách a nástrahách? Ani Kristus Pán nebyl ušetřen takových zkoušek. Nepodobá se až nápadně naše současnost tomuto biblickému prostředí? I nás často lidé „testují“, zda ten náš život odpovídá našemu přesvědčení. Naše „chození do kostela“ totiž naše okolí nesmírně provokuje. Obstojíme?

Pokud nevíte, co s načatým odpolednem a nespěcháte do hajan, ba naopak byste ještě rádi prožili pár pěkných chvil někde v klidu o samotě, pak právě pro vás je tu náš dnešní typ na výlet. V prvé řadě je dobré vědět, že výlet je opravdu vhodný jen na odpoledne nebo podvečer, protože studánka Štěpánka není daleko. My jsme výlet k ní i zpět zvládli autem asi za dvě hodinky a to jsme se u studánky zdrželi dost dlouho. Ale ani na kole není studánka daleko, i když je nutné poprat se s polovinou kopce na Hrádku. Studánka, přesněji řečeno lokalita se studánkou Štěpánka, se nachází nedaleko od obce Hrádek. Za výchozí bod si zvolme třeba kapličku na Hrádku, i když pro cestu autem je možná lepší zaparkovat přímo u cesty vedoucí ke studánce. Od kapličky na Hrádku se vydáte kousek po levé straně silnice směrem nahoru jako do Sloupnice. Asi po 100 metrech vlevo odbočuje z hlavní silnice štěrková cesta značená modrou turistickou značku směr Řetůvka. Po ní se vydáte. Projdete kolem dřevěného kravína a pastvin s ohradami až k lesu. Není to ani kilometr. Na kraji lesa u cesty vlevo objevíte starý vykotlaný pařez přikrytý poklicí, který vypadá jako latrína. Ale záchod to není, nýbrž jsou v ní ukryté „šťávy“ a prosba, aby lidé pařez neničili. Půjdete ještě kousek dál po cestě a za chvíli také po levé straně uvidíte na stromě napsané písmeno Ř. Zastavte se a zaposlouchejte se, zda neuslyšíte bublat potůček. Jestliže ano, pak již snadno určíte směr, kterým se vydat dále. Ostatním napovíme, že několik metrů za písmenem Ř po levé straně objeví vyšlapanou lesní cestičku svažující se dolů. Když se po ní vydáte, objevíte i ve křoví ukrytý nápis na ceduli: „ Studánka Štěpánka vás vítá.“ A opravdu. Ještě několik kroků a objeví se před vámi malebné údolíčko na kraji lesa s velikou studánkou křišťálové vody ohrazenou hladkými hrázkami. Z ní vytéká potůček, který na své cestě do údolí roztáčí tři vodní plechové mlýnky a naplňuje tři malá jezírka. Je tu i několik pohodlných laviček vyrobených ze dřeva, na které si můžete sednout. Nahoře nad potůčkem ční starý dřevěný kmen – „kazatelna", k níž se dá bez problémů vyškrábat po lesní cestičce vedoucí okolo štátulky, ve které je napsána „Modlitba za vodu“ – báseň Jana Skácela. Z kazatelny je krásný výhled na celé údolí i přilehlý les a na ní najdete plechové desky s „kázáním“. Jsou to pěkné texty a básničky. Můžete je z kazatelny předčítat lidem, kteří sedí dole na lavičkách. Po cestě ke kazatelně jsme zde dokonce objevili i maličkou „Lurdskou jeskyňku“ s malou soškou P. Marie. U studánky je i několik keramických hrníčků pro případ, že byste chtěli okusit kvalitu místní hrádovácké vody. My to nezkoušeli, i když průzračná studánka k napití přímo lákala. Nesmíme zapomenout, že ještě nad studánkou je pěkný dřevěný přístřešek, ve kterém najdete různé texty a říkanky s obrázky nejen o vodě, které sem přinesli mnozí návštěvníci údolí. Můžete se pěkně posadit na lavičku a všechno si v klidu prohlédnout za zvuku bublajícího potůčku či zpěvu ptáků, kteří se zrovna chystají na své večerní cesty. Ke studánce občas také nějaký přiletí a vy můžete pozorovat, jak si ve vodě umývá své peří. Potkat se zde můžete i se skokany hnědými, kteří se schovávají u tůněk s vodou. Když načerpáte dostatek „štědrého klidu“ a energie lesní přírody, kterým údolí přímo oplývá, můžete se pomalu vydat stejnou cestou zpět, pokud nemáte zájem prodloužit si výlet třeba do Řetůvky po pěkné lesní cestě. A pokud vám u vody vytrávilo, doporučujeme zastávku v restauraci na Kolibě, která je takřka po cestě. Z bohatého jídelníčku až překvapivě levných jídel doporučujeme vyzkoušet „Hubertův špíz“ pro dvě osoby. A potom už hurá domů. Ale ke studánce se jistě určitě někdy vrátíte. Je tu totiž opravdu moc hezky. Zdraví M a V. Poslušný

Použitá literatura: Český misál, vydání 1995; Karel Flossmann, Liturgický rok B; Aleš Opatrný, Stůl slova, cyklus B /připravila redakce/

7


V královéhradecké diecézi prožíváme rok Panny Marie. Také papež Jan Pavel II. vyhlásil apoštolským listem Rosarium Virginis Mariae tento rok rokem svatého růžence. Po několik měsíců se v této rubrice budeme setkávat s různými články na téma: Maria, mariánská nauka, úcta k ní, modlitba růžence, mariánská zjevení, zázraky atd. Také vy můžete poslat svůj příspěvek nebo reakci na články.

Nauka o Matce Vykupitele Jak to vlastně s tou Pannou Marií je? Jaká je tradice a víra církve? Jaké je její učení o Matce Boží? Protože také v těchto otázkách nemáme mnohdy jasno, není na škodu připomenout si základní aspekty naší víry.

Pro úplné pochopení článku odkazujeme na tuto rubriku v minulém čísle, kde jsme se již těmto otázkám věnovali. Dnes si povíme o tom, proč je Maria nazývána Pannou. Pravda, pro kterou se nám často neprávem vysmívají nejen nekatolíci, ale i naši „nevěřící“ souputníci. Ani my sami jí moc nerozumíme.

Mariino ustavičné panenství Dalším privilegiem je její panenství, které je velmi napadané, bohužel někdy i katolickými teology. Jde u ni o panenské mateřství (ona není nejdřív panna a pak matka, to by potom nebylo nic zvláštního), jak říká Izaiáš 7,14: "Pán sám vám dá znamení: Hle, panna počne a porodí syna a nazve ho jménem Emanuel". Co by to bylo za zvláštní znamení, kdyby výraz "panna" byl nesprávně přeložen, jak tvrdí někteří protestantští i katoličtí vykladači? V hebrejském textu je "ha almá", a to by eventuelně mohlo znamenat i „dívka“, která pak nemusí být vždy pannou. Tento výraz "ha almá" se přitom používá i o pannách, které ještě mají své panenství. Co je ale důležité, je to, že už starověk to přeložil do řečtiny jako „panna“ a kdyby tehdejší židé (a tehdy Starý Zákon překládali židé) byli přesvědčeni, že jde o normální dívku, která už nebyla pannou, tak by toto slovo přeložili „neanis“, což je dívka, která je m1adou ženou a nemusí být panna. Oni to však přeložili jako „parthenos“, což znamená, že neměla nic s mužem. A to nalezneme již v Septuagintě, kde je přeloženo" parthenos" a ne "neanis". Takže i v rabínském prostředí bylo povědomí, že prorok mluví o ženě, která bude pannou a přitom porodí. Jinak by to nebylo nic zvláštního. "Pán sám vám dá znamení" (Iz 7,14). Co by to bylo za zvláštní znamení, že mladá dívka počne a porodí syna, to je věc běžná. Proto se P. Marii přisuzuje, že ten, který byl počat v jejím lůně, byl skutečně z Ducha sv. A ten Duch sv. není jen nějakým symbolem pro Josefovu víru, že když s Marií normálně manželsky žil, tak přitom myslel na Boha. Evangelia výslovně počítají s tím, že Ježíš nebyl počat za přispění muže. Došlo k tzv.“parthenogenezi“, tj. že počala panna jakožto panna a stala se matkou jakožto panna, bez přispění muže čili, že to, co v ní bylo způsobeno, bylo zásahem Božím - že to je zázrak. Ale protože se dnes na zázraky moc nevěří a nechce věřit, tak prostě nepočítáme s tím že by Bůh nějak zasáhl do dějin. Již II. cařihradský sněm r.553 mluví o Panně Marii, jakožto o "aei parthenos" - stále panna, tj. byla ustavičně panna před porodem, při porodu i po něm. Panenství provázelo nejen její mateřství,ale i celý další průběh jejího života. Při zvěstování říká P. Maria andělovi: „Jak se to stane? Vždyť muže nepoznávám.“ Tato otázka je dána jako cosi význačného. (Lk 1,34) naznačuje, že se

8

nepočítalo s tím, že by měla přestat být pannou. Lk 3,23 sice mluví o Ježíšovi jakožto o synu Josefa tak, jak se lidé domnívali, protože podle Mojžíšova zákona byl Ježíš zákoně Josefovým synem - tedy podle zákona, ale nikoliv fyziologicky. Co se týče Mariina panenství po porodu, tak se dnes na fyzické panenství nek1ade tak velký důraz, protože je zde fyziologický problém (porušeni panenské blány), i když mohou existovat určité výjimky. Ve starověku se ale považovalo za podstatné panenství při porodu. Jak je nám však znám citát Lk 2,7, že P. Maria po porodu zavinula dítě do plenek a uložila do jeslí, tak tam mohlo jít o něco mimořádného. Když si to představíme prakticky, tak žena těsně po porodu by asi těžko sama zavinula dítě do plenek a uložila do jeslí. Teologové zde proto vidí určitý náznak, že porod nevyčerpal fyzické síly Mariiny, čili musel být nějak mimořádný. Zatímco starověk byl zaměřen na fyzické panenství, a proto vznikají různá přirovnání (teologové hledali předobrazy v uzavřené bráně u proroka Ezechiela, v zapečetěném prameni apod.),tak dnešní doba připomíná i prvek psychologický - žena, když je v požehnaném stavu, prožívá to, co má pod srdcem jako součást organismu muže, kterého přijala do svého láskyplného objetí, čili je to jaksi protažení sexuálních afektů. To ovšem u P. Marie nebylo, ona to, co nosila pod srdcem, považovala za dar z nebe a nikoliv za důsledek sexuálního vzrušení mužského partnera. Tedy i v tomto bodě můžeme Marii nazývat pannou. To platí pak i po porodu, že P. Maria neměla žádné další děti. To, co často liberální teologové namítají jako zmínku o Ježíšových bratrech, vysvětluje tradičně katolická teologie jako příbuzní,protože stará hebrejština neznala přesnou nomenklaturu na příbuzenské vztahy. Jménem "bratr" mohl být označen kterýkoliv jiný příbuzný mužského pohlaví. Katolická exegeze v Ježíšových bratrech chápe Ježíšovo příbuzenstvo.

Příště:Mariino nanebevzetí. Je Maria královnou, prostřednicí, přímluvkyní?Může být nazývána spoluvykupitelkou? podle katechismu, L. Otta a skript dogmatické teologie zpracovala redakce

Maria žije s očima upřenýma na Krista a každé jeho slovo je pro ni pokladem: „Maria to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom“ (Lk 2,19; srov. 2,51). Vzpomínky na Ježíše, pevně vtištěné do jejího ducha, ji provázely za všech okolností, když ve své mysli znovu prožívala rozličné okamžiky svého života po Synově boku. Právě tyto vzpomínky jsou v jistém smyslu podstatou „růžence“, který Maria během dnů svého pozemského života neustále recitovala. Také nyní, uprostřed radostných zpěvů v nebeském Jeruzalémě, je příčina jejích díků a její chvály stejná. Právě ona inspiruje její mateřskou péči o putující církev, ve které Maria - šiřitelka evangelia - „děj“ svého vyprávění dále rozvíjí. Maria věřícím stále znovu a znovu předkládá „tajemství“ svého Syna s přáním, aby je kontemplovali, a Kristova tajemství tak mohla prokázat veškerou svoji spasitelnou moc. Křesťanské společenství se modlitbou růžence vlastně slaďuje se vzpomínkami a pohledem Mariiným.

/z apoštolského listu Jana Pavla II: Rosarium virginis Mariae/


Florián +304 patron hasičů, ochránce proti ohni atributy: nádoba s vodou zalévající oheň

N

arodil se někdy ve 3. století na území dnešního Horního Rakouska, jež náleželo do říše římské. Ačkoliv byl již křesťan, přece dosáhl v římské armádě vysoké hodnosti. Když však císař Dioklecián na konci tohoto století rozpoutal kruté pronásledování křesťanů, postavil se proti němu tím, že se pokusil v místě, kde působil, unést několik desítek vězněných souvěrců. Jeho plán byl však prozrazen a Florián sám byl uvězněn. Ve vězení byl krutě mučen a posléze byl usmrcena tak,. že ho hodili do řeky s kamenem uvázaným kolem krku. Josef Heyduk: Svatí církevního roku, Vyšehrad 2001

ANKETA: Náhodně jsme oslovili několik farníků s dotazem, jak se jim líbí nové umístění sochy sv.Floriána u nové pošty a hasičárny. VM: Vzhledem k vazbě sv. Floriána na hasiče, se zdá umístění sochy jako smysluplné, Že tato kombinace nemusí nikoho urážet. Kéž sv. Florián chrání naše město a jeho okolí před ničivými požáry! SP: Ta socha se tam moc nehodí. Mohli tam najít i lepší místo, ale jako patron hasičů je alespoň u hasičárny. PP: Sochy by měly být umístěny tak, aby se předešlo jejich poškození, a aby zapadly do okolního prostředí. To se v tomto případě moc nepovedlo. Snad kdyby se okolo vhodně upravila zeleň. S tím se ale asi nepočítá. Škoda, že se nevrátila tam, kde původně byla.

9

Malý podvečerní rozhovor se smutným patronem Úvodem bude asi na místě předeslat, že se tento fiktivní rozhovor odehrál za neobvyklého vedra. Proto si také pisatelka zprvu myslela, že uvidět nahoře na kopci, kam směřovala od "Koukolů“, známou sochu patrona hasičů sv. Floriána, bude asi přelud letními vedry způsobený. Ale omyl! Byla to skutečnost, jak rádi říkáme: tvrdá realita, zcela překvapující až šokující. Nikde ani živáčka, a tak vznikl po krátkém váhání tento rozhovor se světcem.

Já: Co ty tady? (Předtím jsem samozřejmě pozdravila trochu rozpačitě, ale pěkně postaru „pochválen Pán Ježíš Kristus“. Uvědomuji si zároveň, že svatému tykám. Ale my si zkrátka se svatými tykáme.) Florián: To já sám nevím. Když mne odváželi z ticha Starého hřbitova, říkal jsem si, že nebude na škodu, když zase přijdu po dlouhých letech mezi lidi. Teď jsem ale překvapen, až zaskočen místem, kde jsem se ocitl. Já: Nelíbí se ti asi příliš hlučné místo, nikde žádný strom, ta budova za zády… Florián: Mě by se líbilo, kdybych stál zase na Podměstí, kde jsem býval původně a… Já: To mi nemusíš vysvětlovat – skáču svatému do řeči – protože já vím, kde to bylo. Přece na rohu Mlýnské ulice. Ale i tam je dnes velký provoz, nezapomeň, že uplynula spousta let! Florián: Ale tam také bývalo rušno. U mé sochy se konalo v květnu procesí, to když se slavila floriánská pouť. A víš, že bylo kolem mé sochy i trochu ostudy? To když zůstali ústečtí sousedé z Podměstí za mne dlužni a museli požádat ochotníky, aby přispěli divadelním představením na zaplacení dluhu? Já bych mohl vyprávět! Já bych ale opravdu odtud nejraději vypadl! Vidíš, už jsem si tu osvojil i modernější slovník. Přiznám se však, že některým poznámkám, které jsem tu vyslechl, už tak dobře nerozumím. Ale zdálo se mi, že tu většinou nejsem moc vítán.

Já: Víš co? Já se na ta místa schválně zajdu podívat a zítra v tuhle dobu ti řeknu víc. /Následují podvečer – opět hrozné vedro/ Florián: Tak co? Já: Nebudeš mi to asi ani věřit, ale ústí Mlýnské ulice do Královéhradecké je dodnes nezastavěné, „zdobené“ panelem zobrazujícím tkadlenu, z doby asi před 50 lety, umístěném na ostudné rezaté zprohýbané konstrukci ze železných trubek… Zeleně kupodivu dost, i nějaké stromy, další by se mohly při úpravě místa vysadit, to dnes není žádný problém. Nezapomeň, že z Ústí fakticky zmizely parky i malebná zákoutí. Ale to by bylo na dlouhé povídání. Ale hezké místo v centru města by bylo před Městskou knihovnou, je kruhové, kolem s lavičkami, tam by se vyjímala nějaká pěkná „statue“. Další vhodné volné místo se čtyřmi lípami je (u prodejny) „Na Špici“ a jiná by se jistě našla…. Florián: Tak pověz konečně něco přesnějšího! Nezapomeň, že jsem voják – vidíš snad ten praporec – a že mám rád ráznější řešení. Já:Ten kraj Mlýnské ulice je tedy volný, navíc pár metrů odtud je další travnatý plácek, kde stojí dokonce vzrostlá lípa a stříbrný smrk a do třetice na konci Nygrínovy ulice zelené místo s krásnou lípou a břízou v pozadí. Navíc – a to mi snad nebudeš věřit – zůstalo zachováno několik ústeckých chaloupek, které jsi přece chránil před požárem v blízké Zahradní ulici. Ale co by tě nejvíc mile překvapilo, je krásná „chaloupka“ pana Velebného, zdařile zrekonstruovaná, dokonce s kabřincem a nápisem! Tam by se ti určitě líbilo! Florián: To zní velmi libě a dává mi to jistou naději, že zdejší moje umístění nemusí být definitivní. Nedalo by se s tím něco udělat? Já: Přiznávám se, že momentálně mne nic nenapadá, musím zjistit, na koho bych se mohla obrátit… To víš, já nejsem žádný pan Ludvík Vaculík, který- když napíše své proslulé „poslední slovo“ do lidovek - tak se někdy i potrefená ozve. A můj příspěvek do novin, abys věděl, nebyl otištěn. Teď se mi vybavuje i historka o tom, jak se rozčiloval Mistr Jaroslav Kocian, když viděl, jak tehdy čerstvě postavený hasičský dům zakrývá nejstarší kamennou budovu ve městě – českobratrskou faru! Stejně by mě zajímalo, co jsi tady za tu dobu už vyslechl? Florián: To se ani neptej! …… Dovětek: Při rozhovoru – tak náhle rezolutně ukončeném – se mi zdálo, že se pohnulo Florianovo vědro, jako by chtělo vylít vodu na naše rozpálené hlavy. Panují přece letos taková vedra – nebo VĚDRA?! Helena Frimlová, srpen 2002


ZÁŽITKY Z CHALOUPKY DĚVČAT V HAVLÍČKOVĚ BOROVÉ

Poslední den jsme děvčata rozdělily do několika skupin, aby napsala

svoje zážitky z letošní chaloupky. Ještě dodejme, že zde není zachycen každý detail, jako např. pravidelná modlitba, rozcvička, slovíčko na den, výborné jídlo – za což patří našim obětavým a pečlivým kuchařkám velký dík - různé hry a další (např. zpáteční cesta). Každá skupinka si vylosovala vlastní téma. Zda se jim to podařilo, můžete posoudit sami.

Upozorňujeme, že následující stránku úmyslně nezasáhla ruka korektora. Můžete se tedy i pocvičit v hledání chyb pravopisných i stylistických. Zdalipak si vaše děvčata zasloužila známku z českého jazyka? Cesta tam a zpátky Dne 4.7. jsme se sešli na hl. vlakovém nádraží v Ústí nad Orlicí. Jeli jsme na tábor do Havlíčkové Borové. Nastoupili jsme do vlaku a začali jsme si povídat a hrát hry. A jelikož jsme se bavili velmi dobře, cesta nám rychle utekla. Za chvíli jsme museli přestupovat. Jeli jsme až do Ždírce n. Doubravou. Když jsme vystoupili z vlaku, tak jsme zjistili, že autobus nám jede až za 45 min, tak jsme šli do místní cukrárny. Koupili jsme si něco dobrého a šli jsme na zastávku kde jsme čekali na autobus. Seděli jsme tam na lavičce a vedoucí se stále ptali sami sebe kdy už to pojede! V tom se zeptali dvě paní (které stáli vedle) kam vlastně jedem. Když jsme jim odpověděli, že jedeme do Havlíčkové Borové tak nám oznámili, že nám právě odjel. Ten autobus tam stál asi 5 min a naše vedoucí nebyli schopni se zeptat řidiče kam jede. A tak Irča Pátková zavolala svému dědovi, aby pro nás přijel. Za 10 minut přijela zelená škodovka, kterou řídil ministrant z Havlíčkové Borové. Do auta se vešli batohy a 9 lidí. O 5 minut déle přijelo druhé auto (Felicie) Irči děda, ten naložil zbytek dětí. Když jsme přijeli, tak nás na faře čekala dobrá svačina. Potom jsme si vybalili a pak jsme šli ven a hráli hry na louce. Dne 11.7. jsme se připravovali na odjezd. Když jsme se ráno vzbudily, tak jsme měli rozcvičku jako každý jiný den. Po rozcvičce jsme šli na dobrou snídani. Potom nám Irča řekla program a rozdělila práci. Nejdřív jsme měli 1h na sbalení vlastních věcí. Když jsme si sbalyli věci následoval úklid fary. V pokoji kde jsme spali jsme vyklepali koberce a zametli, koupelnu uklidili jídelnu vytřely a schody zametli. Sbalené kufry jsme vynesli ven před faru. Fara je uklizené a my jsme připraveni k odjezdu. Máme ještě spoustu času a tak budeme hrát hry. Doufáme, že dobře dojedeme domů!!! Simča V., Majda J., Eliška R. Noční výprava a večerní hry Dva večery si pro nás nachystaly místní děti (domorodci) stesku odvahy, na které nás strašily (vidle,opilec, kopřivy, vodníci, supermani, čerti), a také jsme museli plnit různé úkoly (rozeznat mouku, odpovídat na různé otázky). V noci ze středy na čtvrtek nás vzbudili vedoucí, protože oběvili dopis od Asaré ve kterém stálo, abychom vzali lodičky (které jsme vyrobily den předem) a šli s nimi k ribníku. Vstali jsme a šli tedy k rybníku a pustili rozsvícené lodičky po vodě. Ghoredan se snažil nám to zkazit, abychom nemohli vysvobodit Asaré. Nepovedlo se mu to!!! Pěkně svítil měsíc a hvězdy a svítící lodičky krásně pluly po hladině. Byl to pěkný zážitek. Zdiša J. Klára, Zuzka, Barča

10

Tajemství obrazu Na této chaloupce jsme měly za úkol vysvobodit indickou princeznu Asaré. Když jí bylo 13 let, tak si měla vzít kupce Ghoredana, kterého nechtěla vzít, protože měla ráda jiného. Kvůli tomu ji Ghoredan zaklel do obrazu, který potom roztříštil. My jsme měli za úkol sesbírat jeho střepy a složit obraz. Na tom obraze bylo napsáno, kde je ukryt pergamen s jejím vysvobozením. Asaré nám pomáhala tím, že nám posílala dopisy. Dopisy byly celkem čtyři: 3 od Asaré a 1 od chůvy. Jednoho dne k nám přiběhl kostelník a říkal, že byl ve věži uklízet po kunách a že tam sedí nějaká žena, která chce, abychom přišly. Když jsme přišly na věž, tak nám předala dopis, který nám říkal, kde je další střep. Střepy jsme hledaly pomocí Asaré, která nám posílala písmenka, která jsme sbíraly a skládaly z nich slova. V neděli večer jsme hrály na upíry a probudily jsme Ghoredana, který na nás řval, že jsme ho probudily na jeho faře. Potom zmizel. (Moc jsme se potom v noci bály– pozn. vedoucích) Ve čtvrtek odpoledne nám přišel poslední dopis, ve kterém byl návod, který nás dovedl k posledním střepům. Tyto střepy nás dovedly k pergamenu, který byl vysvobozením pro Asaré. Když jsme ho přečetli, tak se nám Asaré zjevila a utekla. Byla vysvobozena. A to je konec našeho příběhu. Veronika Pech., Katka P., Marťa Pech. Výlet na Hrad – jeho dobývání V úterý jsme navštívili hrad (zříceninu) Ronov v Ronově nad Sázavou. Nejdříve jsme z Havlíčkovy Borové došli asi 3 km na autobusovou zastávku, kde jsme počkali a později se autobusem dopravili do Přibyslavi. Z Přibyslavi jsme šli po červené turistické značce až do Ronova nad Sázavou, kde jsme odbočili na silnici a později se ztratili. Když jsme to zjistili, kousek jsme se vrátili a hodný pán z ovčína nás pustil do ohrady. Byli tam nejen ovce, ale i jeleni, laně husy a koně. Když jsme prošli rezervací až na konec, stanuli jsme přímo pod zříceninou. Byly to vlastně jenom tři kamenné brány. Pod první jsme se naobědvali. Poté jsme šiškami dobyli druhou bránu a našli jsme dva střepy z obrazu princezny Asaré. Také jsme se vyfotili a protože jsme měli málo času vydali jsme se na cestu zpět do Přibyslavi, kde jsme měli ještě půlhodinový rozchod. Nakonec nám vedoucí každému koupili nanuka a autobusem jsme jeli zpět do Havlíčkovy Borové. Eva Ch., Jana H., Marťa P.

Slavnost Díválí Tuto slavnost jsme uspořádaly na zakončení celotáborové hry. Rozdělily jsme se do 3 skupin. 1. skupina tancovala Indické tance k písničkám 2. skupina vyzdobovala místnost a chodbu, kde se měla konat slavnost světla. Zdobila jej šátky a svíčky a papírovými ozdobamy. 3. skupina připravovala dobroty. Po vysvobození princezny začala slavnost. Pozvaly jsme i kuchařky. Slavnost jsme zahájily tancem. Pustily jsme se do dobrot. Bylo tam 29 talířů s jednohubky, cukrovím, křupky a sušenky. Skoro všechno jsme spořádaly. Mezitím tancovaly. Přijeli ministranti Jirka a Pepa se rozloučit a spravili nám splachovadlo. Ještě chvíli jsme hodovaly a pily. Nakonec jsme všechno uklidily a umyly se a šly jsme spát. Bylo to moc hezký! Terezka H. Klára H. Veronika R. A ještě vzkaz: Přengejengemenge vangam hengezkyngý škongolnigi rongok!


POZVÁNKY - AKCE ČTVRTÁ FARNÍ DRAKIÁDA

HYLVÁTSKÁ

v neděli 5. října 2003 v Hylvátech (pod lesem u Hordějčuků – jako vloni.) Prezentace draků 14 –14,30 hodin Soutěže draků, v případě nepřítomnosti větru soutěže pro děti Občerstvení zajištěno. K aždý zaregistrovaný „drakpilot“ obdrží diplom a zdarma jeden párek v rohlíku. Připravujte a trénujte draky, Sledujte předpověď počasí a ohlášky v kostele. V případě deště se akce přesouvá na další neděli. Těšíme se na vás!

Stalo se ve farnosti

27.6. ukončení školního roku na faře 4. – 11.7. již 5. chaloupka děvčat. I letos se konala na faře v Havlíčkově Borové 16.- 23.7. proběhl týden pro dospívající mládež na faře ve Vrbatově Kostelci 27.7 – 3.8. společný týden mládeže ve Lhůtách u Ronova nad Doubravou 2. – 8.8. se konalo soustředění scholy ve Zderazi u Proseče 18.- 24.8. salesiánská chaloupka pro děti na faře v Míčově 31.8. rozloučení s prázdninami na faře

(V loňském roce bylo přihlášeno 40 draků!)

Zveme Vás na poutní slavnost na Homoli v neděli 14. září 2003 Pořad bohoslužeb: 8,00 -celebruje P. Josef Krajíček 10,00 - celebruje P. Jiří Mára 14,00 - celebruje P.Arnošt Jílek

Římskokatolická farnost-děkanství Česká Třebová Srdečně zve na

POUTNÍ BOHOSLUŽBU V kostele sv. Jana Nepomuckého ve Skuhrově, místě vzájemného česko-německého smíření a porozumění, která se uskuteční v neděli 14.září 2003 v 10 hodin

DOPISY REDAKCI Do 40. čísla INUFu jsem poslal příspěvek „Výhody i možnosti zneužití internetu.“ V článku však bylo přídavné jméno západní nesprávně nahrazeno slůvkem napadené. Z historického hlediska by to byl nesmysl. Pro lepší pochopení by správně věta měla znít takto: „Přitom to byli právě Američané, kteří hospodářsky pomohli dřívějšímu západnímu Německu a tak přispěli k jeho dnešní vysoké životní úrovni…“ Stanislav Mareš Pisateli se samozřejmě za chybu vzniklou zřejmě při přepisu článku z rukopisu omlouváme. Redakce

Zveme Vás také na výstavku z historie obce Skuhrov, která bude přístupná v českotřebovské restauraci „Na Horách“ 14.9-19.9.2003 od 15.00 do 22.00 hodin.

11

Napište nám také vy. Využijte sběrnou krabici v zadu v kostele nebo e-mail: [email protected]


Vybrali jsme pro vás … Marie Rollerová – Kociánová: Oustecké povídky

T

entokrát jsme otevřeli Oustecké povídky „oustecké“ spisovatelky. Barvitě a věrně vystihují život tkalců a soukeníků v dřevěných chaloupkách, jejich radosti a strasti, atmosféru 19. století, tedy doby, kdy slavila svůj vznik a rozkvět Cecilská hudební jednota. Než se začteme do ukázek, uvedeme si alespoň stručně některé významné postavy Kocianova rodu, z níž některé jsou s činností CHJ úzce spjaty. Za zakladatele rodu je považován „děda“ Kocian – Petr Kocian (1817-1904). Přišel do Ústí z moravského Slavkova, zde se oženil s Annou Novákovou, s níž měl 16 dětí. Přispívajícím členem se stal r. 1858. Dodnes najdeme na ústeckém hřbitově jeho impozantní bystu (hlavu) na rodinné hrobce nedaleko ústředního kříže, která je dílem sochaře Quida Kociana – jeho vnuka. Nápis „našemu dědovi – vnuk“ je dnes už málo čitelný. Z dětí „dědy“ Kociana si zaslouží pozornost jeho syn Petr (18641931) – ředitel kůru a hudební skladatel, čestný člen CHJ (1883). Do roku 1891 působil jako varhaník v klášteře ve Vyšším Brodě, poté přijal místo regenschoriho v Ústí po svém strýci Václavu Sychrovi. Byl velmi činný v CHJ, psal církevní skladby, rozmnožoval hudební archív. Další „dědův“ syn Julius (1852-1913) byl český učitel a houslový pedagog, činný v CHJ, první učitel houslí svého syna, pozdějšího houslového virtuosa Jaroslava Kociana (1883-1950). Z dalších potomků dosáhl proslulosti sochař Quido Tomáš Kocian (1874-1928) a jeho syn Quido Roman (1908-1981) – akad.malíř. Spisovatelka Marie Rollerová (1897-1955) je dcerou Petra K. mladšího. Ústecký rod Kocianů dal městu v širším kontextu i světu vysoce věhlasné talenty. Město je na tyto osobnosti právem hrdé.

……… Povídka „Když si náš dědeček babičku bral“ líčí příchod zakladatele rodu tovaryše Petra K. z Moravy do Ústí, do rodiny soukeníka Nováka, seznámení s jeho dcerou Aninkou, pozdější manželkou, pochyby, zda si v novém prostředí zvykne, záchranu před vojnou. „Mandlovka“, z níž je dnešní ukázka, na předchozí navazuje. U Kocianů čekají prvního potomka: „Tiše a mlhavě snáší se na městečko listopadová tma. V tu chvíli prvního soumraku, který není již odpolednem a kdy je ještě brzy rozsvítit drobné světýlko a říci mu i celé světnici „Dobrý večer!“ – dílo samo padá z rukou. Dnes nemuselo ani vypadnout. Vzala je hned z rána z ruky polovině městečka jeho milovaná patronka svatá Cecilie. Je sváteční ticho v světnici čistě uklizené, stavy mlčí, nešeptají mezi sebou vrčivé špudlaty. Jako v neděli spí si pod bílou plachtou. Zabalena ve velký vlněný šátek zimomřivě krčí se ke kamnům mladá Kocianka. Mladý Kocian, vytrvale přecházející světnici co chvíli přejede ji starostlivým pohledem. „Abych dnes ani nikam nechodil“ zastaví se pojednou před zhroucenou postavičkou. „Co tě napadá, - je to tvá první Cecilie. Jen jdi, jdi, dávno jsi tam už měl být.“ „Nerad bych. Já v hospodě, - ty tady ve starostech.“ „Do hospody bych tě neposílala, ale na Cecilii chybět nesmíš. Však se beztoho už všichni po tobě shání.“ „A co, - včera jsem hrál při svatvečerním koncertě i dnes ráno při slavné mši za zemřelé pány bratry. Teď při tom večerním sezení tam být nemusím.“ „Udělej mi to kvůli a běž.“ … Zlatě osvětlena jako při největších bálech dívají se do tmy okna staré rozložité Dolení hospody. Už druhý den tak svítí. Včera

12

celé město přišlo se poklonit dílům starých mistrů. Celé město dnes ráno nejslavnější mší v roce uctilo nejmilejší svou svatou, tu, která s věnečkem bílých růží na hlavě, s prstíčky na klávesách u varhan sedí a s obrázku se usmívá na celý muzikantský kůr tak vroucně ji oslavující. – A teď půl města, téměř celá jeho mužská část u společné večeře sedí a upřímným sousedským veselím zakončuje dvoudenní flám. … Po prvé vidí tak mladý Kocian shromážděnu celou Cecilii. Z koncertů ji zná, z kostelního kůru; vypomáhá jí od svého příchodu do města, ale teprve dnes ráno po mši předstoupil před oba pány starší a shromážděné pány bratry s prosbou, aby jej mezi sebe přijali, což oni rádi svému dávnému pomocníku ruky podáním přislíbili. A tím nabyl i práva vstoupiti mezi ně i v dnešní den veselí. … „I vždyť on bude hlavu zvedat i přijde-li ďoučátko. A aby si tak zrovna jméno naší milé patronky přinesla v její svátek. Cecilka – dal bys jí je?“ „Dal“ – rozzářeně přisvědčuje Petr. „Nu, - tak, už napřed na Cecilčino zdraví. Ale panečku, Petře, teď se budeš mít dobře, to se najíš mandlovky!“ „Čeho, že se najím?!“ udiveně se ptá mladý mistr. „Je vidět, že nejsi zdejší, - neptal by ses. Mandlovky, polívky z mandlí, mléka a vajec. Ta se všude tady do kouta posílá.“ „U nás slepice s nudlemi.“ „Jak je kde způsob. Taky ji třeba pošlou odněkud, ale nejvíc mandlovka panuje. Až ji budeš jíst poprvé, pomyslíš si „Pane bože, jen víc a až ji budeš dojídat, řekneš si „do smrti už ne“. …… (redakčně zkráceno) Povídka dál líčí prostou zápletku – sázku sousedů, kdo bude u Kociánů, kterým se právě v den svátku svaté Cecilie narodilo děvčátko, s mandlovkou první. Možná jsme tentokrát vyhověli více starší generaci, ale myslíme si, že trochu „starosvětské“ čtení má svůj půvab i pro ty mladší. Rozhodně je dokladem toho, jak „Cecilka“ zasahovala do života celého města. Z knihy vybrala H. Frimlová

Vydává: Římskokatolická farnost, Kostelní 19 562 01 Ústí nad Orlicí e-mail: [email protected], [email protected] Uvítáme všechny vaše články, dotazy, náměty. Děkujeme za vaši finanční podporu. Využijte naši krabici v kostele s označením INUF. Redakční rada: Mgr. Pavel Kalita - předseda, Mgr. Martin Poslušný - redaktor, ing. Vlastimil Bartoš, Mgr. Helena Frimlová, Božena Chasáková, Mgr. Zdeněk Hübner, Ing. Václav Klička, CSc., Ph.D.

Uzávěrka příštího čísla: 28.9. 2003 noviny jsou ke stažení na adrese http://inuf.web.tiscali.cz ve formátu pdf TISK a technická pomoc: GRANTIS s.r.o.


INFORMAČNÍ NOVINY ÚSTECKÉ FARNOSTI V TOMTO ČÍSLE: 2 Děkanství informuje Sbírky ve farnosti Přihlášky na náboženství

Recommend Documents