OČEKÁVANÉ UDÁLOSTI, POZVÁNKY Dětský masopustní karneval – uskuteční se na faře v Semilech v úterý 4. 3. v 16.30. Děti ať dorazí v maskách, budeme zejména tancovat a hrát hry. Postní duchovní obnova farnosti – 27.–29. 3. 2014 na faře v Semilech. Rekolekci povede P. Vojtěch Suchý SJ z Děčína, který v letech 1998–2004 působil jako provinciál České provincie Tovaryšstva Ježíšova.
Zájezd do Říma na svatořečení Jana Pavla II. a Jana XXIII. (26.–28. 4. 2014) Kanonizace obou bývalých papežů proběhne v neděli 27.4.2014 a pravděpodobně se jí zúčastní oba dva žijící papežové – František i Benedikt XVI. Cena zájezdu: 2 400 Kč. Program a podrobnější informace (včetně přihlášení) je možno získat prostřednictvím P. J. Gajdošíka, příp. na www.cestyevropou.cz nebo na tel. 720 180 955 (Ing. Pavla Neuwirthová) a 720 180 957 (RNDr. Pavel Šich).
BIBLICKÝ KVÍZ – ZAČÍNAJÍCÍ NA „T“ 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13.
Muž, který je označován jako první „mistr všech řemeslníků obrábějících měď a železo“. Název místa nedaleko Říma, kam Pavlovi přišli naproti jeho přátelé. Ježíšův učedník, nazývaný též Dvojče (Didymos). Pavlův mladý pomocník, jehož matka se jmenovala Eunika. Římský císař, za jehož vlády byl ukřižován Ježíš. Název jednoho z kamenů, který měl velekněz v náprsníku. Místo, kde byl Pavel ve vidění vyzván, aby se vydal do Makedonie. Žena z Joppe proslulá dobrými skutky. Jméno muže, kterému Lukáš věnoval své evangelium a knihu Skutků. Kterému pohanskému městu ve Fénicii bude v den soudu lehčeji než izraelské Betsaidě? Jak se jmenoval otec slepého Bartimaiose? Co nesli Izraelci na ramenou, když utíkali z Egypta? Jméno právníka, který s veleknězem Ananiášem podal na Pavla žalobu k místodržiteli Felixovi.
14. Makedonské město, kde Pavel kázal a získal věřící a jehož křesťanům později napsal dva dopisy. 15. Město, do kterého si Jonáš zaplatil lodní lístek, ale nedostal se tam. 16. Jaká slova použil Ježíš při vzkříšení Jairovy dcery a co znamenají? 17. Název místa, kde se Samsonovi poprvé zalíbila pelištejská žena. 18. Pavlův spolupracovník, apoštolem ustanovený jako správce křesťanského sboru na Krétě. 19. Jméno Abrahámova otce, který s ním také odešel do Kaldejského Uru. 20. Název hory, na které se – jak se předpokládá – před třemi učedníky proměnil Pán Ježíš. Správné odpovědi: 1 – TÚBAL - KAIN (1 Moj 4,22), 2 – TŘI HOSPODY (Sk 28,15), 3 – TOMÁŠ (Jan 11,16), 4 – TIMOTEJ (Sk 16,1; 2 Tim 1,5), 5 – TIBERIUS (Luk 3,1.2), 6 – TUMÍM (2 Moj 28,30), 7 – TROADA (Sk 16,8-10), 8 – TABITA (Sk 9,36), 9 – THEOFIL (Sk 1,1), 10 – TÝRU (Mat 11,21.22), 11 – TIMAIUS (Mar 10,46), 12 – TĚSTO (2 Moj 12,34), 13 – TERTULLUS (Sk 24,1), 14 – TESALONIKA (Sk 17,1), 15 – TARŠÍŠ (Jon 1,3), 16 – TALITHA KUM! (DĚVČE, ŘÍKÁM TI, VSTAŇ!) (Mar 5,41), 17 – TIMNATA (Soud 14,1), 18 – TITUS (Tit 1,4.5), 19 – TERACH (1 Moj 11,26-32), 20 – TÁBOR (Mat 17,1; 2 Petr 1,18; Nový biblický slovník)
Hřivna – informační čtrnáctideník vydává ŘK farnost Semily pro vnitřní potřebu. Uzávěrka tohoto čísla: 28. února 2014. Uzávěrka následujícího čísla: 14. března 2014. Redakce a grafická úprava: M. Kraus. Imprimatur: R. D. J. Gajdošík. Jednotlivé příspěvky (ve formátu doc, docx, odt) zasílejte na adresu
[email protected], a to nejpozději do dne uzávěrky dalšího čísla.
4
HŘIVNA
Informační čtrnáctideník ŘK farnosti Semily Číslo 5
2. března 2014
Římskokatolická farnost – děkanství Semily, Komenského nám. 125, 513 01 Administrátor: R. D. Jaroslav Gajdošík, tel. 739 909 500
www.farnost.semily.net
Bohoslužby v Semilech se konají v děkanském kostele sv. Petra a Pavla (KO), v kapli sv. Zdislavy na faře (KA), v kostele sv. Jana Křtitele na Koštofranku (KK), v domově důchodců (DD), v kapli sv. Antonína v Chuchelně (CH).
Pořad bohoslužeb ve farnosti ve dnech 3. 3. – 16. 3. 2014 3. 3. Po
-
-
-
4. 3. Út
KA
18.00 za † Václava Matějku, manželku, bratry a dceru
DOBA POSTNÍ 5. 3. St
POPELEČNÍ STŘEDA KA 08.00 za † maminku KO 18.00 za † Jiřího Lukse a jeho sourozence
6. 3. Čt
KA
08.00 za farníky
7. 3. Pá
KO KO
17.30 pobožnost křížové cesty 18.00 za Boží pomoc pro Stanislavu
8. 3. So
KA
18.00 za † Jaroslava Prouska a †† z rodu
9. 3. Ne
1. NEDĚLE POSTNÍ KO 08.30 za živé a †† z rodů a duše v očistci
den přísného postu
od 16.30 v kostele svátost smíření
(udělování popelce)
10. 3. Po
-
-
-
11. 3. Út
KA
18.00 za zdraví a Boží pomoc pro Irenu
12. 3. St
-
-
13. 3. Čt
KA
08.00 za † Václava Škodu a zetě
14. 3. Pá
KO KO
17.30 pobožnost křížové cesty 17.00 svátost smíření 18.00 za † Miloslavu Pechanovou a †† z rodů a rodinu Kočvarovu
15. 3. So
DD KA
13.30 za farníky 18.00 za Boží požehnání pro syny
16. 3. Ne
2. NEDĚLE POSTNÍ KO 08.30 za † P. Josefa Hofmana, kněze z Bozkova CH 15.00 na úmysl
VÝROČNÍ DEN ZVOLENÍ PAPEŽE FRANTIŠKA
Před večerní mší sv. na Popeleční středu nebude možnost přijetí svátosti smíření (pan farář slouží mši sv. v Tatobitech od 17.00 h). V případě potřeby tedy využijte jiný vhodný čas.
BOHOSLUŽBY V OKOLNÍCH FARNOSTECH
VE DNECH
3. 3. – 16. 3. 2014
Bozkov
neděle 10.00; úterý – pátek 18.00; sobota 10.00
Loukov
neděle 08.00; pondělí, středa a čtvrtek 15.30; úterý a pátek 07.30; sobota 06.30 Změny: Popeleční středa 5. 3. v 18.00; v sobotu 8. 3. mše sv. není; ve čtvrtek 13. 3. v 07.30; v pátek 15. 3. v 15.30
Paseky n. J.
neděle 15.00
Roprachtice
1. a 3. neděle v měsíci 10.30
Tatobity
neděle 10.00; Popeleční středa 5. 3. v 17.00
PAMATUJ, ČLOVĚČE, ŽE PRACH JSI A V PRACH SE Pomíjivost, ano, to znamená popel! Pomíjivost naši, ne pomíjivost druhých. Naši, mou! Mluví se o mém zániku, když mě kněz na počátku postu dělá znamení kříže na čelo popelem z kdysi svěže zelených ratolestí od loňské Květné neděle. Všechno se změní v popel. Můj dům, můj oděv, nářadí a peníze; les, pole i louka. Pes,
NAVRÁTÍŠ
který mne provází, i zvíře ve stáji. Ruka, kterou píšu, i čtoucí oko a celé mé tělo. Lidé, které jsem miloval, lidé, které jsem nenáviděl, i lidé, kterých jsem se bál. Co se mi na zemi zdálo velikým, malým, opovrhovaným, všechno se změní v popel, všechno... Romano Guardini: O posvátných znameních
POKUŠENÍ Odvrácením pozornosti od toho, o čem tušíme, že nás chce svést na scestí. Cokoli získá naši pozornost, přitáhne nás. Čím více myslíme na to, co nás svádí, tím více tomu podléháme. Příkladem je naprosto špatná rada: „Nebuď nervózní!“ Proto se doporučuje změnit ohnisko naší pozornosti. Zaměřit pozornost na něco jiného – nadějného, pozitivního, dobrého. Na co? Např. na to, co se uvádí jako ovoce Ducha svatého – láska, radost, pokoj... (srov. Gal 5,22). Je dobré si uvědomit, že ovoce Ducha svatého je opakem toho, k čemu jsme sváděn duchem nesvatým. Je snadnější zabránit tomu, abychom se dostali do pokušení, než se dostat z jeho zajetí. A proč bojovat? Platí, že kmen stromu je houževnatější tam, kde byl strom vystaven vichrům a odolal. Tak i člověk je silnější a odolnější, byl-li vystaven pokušením (i pokušením typu neodpustit) a obstál.
Proč podléháme pokušení – pokušení typu neodpustit nebo nepožádat o odpuštění? Protože se bojíme. A bojíme se, protože v pozadí této bázně častokrát stojí pýcha. Je to zahanbující hovořit o vlastních chybách, slabostech a poklescích. Často se domníváme, že pokušení je kolem nás (vně nás). Není to pravda. Pokušení vzniká v našem nitru (uvnitř). Platí to o malých pokušeních, jako je pokušení nepožádat o odpuštění, ale i o velkých pokušeních, jako je zapřisáhlé „do smrti mu (jí) to neodpustím“. Je dobré si uvědomit, že malé pokušení je často jako malý zárodek v těhotenství. Poroste. Jednou z něj bude pokušení velké. A přece se ukazuje, že vítězně vybojovaný boj s pokušením je zárodkem osobnostního zrání a růstu kvality života. Neexistuje však zrání bez požadovaných změn a žádná změna se neobejde bez obav, strachu a bolesti. Zrání probíhá obvykle pomalu. Na cestě ke zrání – k životní maturitě – neexistuje zkratka. Jak bojovat s tímto pokušením?
Převzato z Jaro Křivohlavým: O odpouštění
2
V ČEM PRO NÁS MŮŽE
BÝT SMYSL POSTNÍ DOBY?
bližních, a tak je jisté, že i my se máme pokusit o podobné... Modlitba, půst a almužna jsou prastaré křesťanské postní praktiky. Mohou být i pro nás vhodnými nástroji – ale ne cíli! Modlitba jako cesta k bytí s Otcem a k přeorganizování našeho života podle Boha. Tedy modlitba, která nás s Otcem spojuje a která skýtá možnost vše důležité v našem životě s ním probrat, přezkoumat před jeho tváří. A v neposlední řadě modlitba jako projev lásky k bližnímu, tedy modlitba za vlastní i cizí, za známé i neznámé lidi, kterým tato služba může prospět. Půst zdaleka není jen odepřením si jídla. Půst jako zřeknutí se čehokoliv, co je v mém životě postradatelné, zbytečné nebo překážející. A půst jako zřeknutí se toho, co je pro mne postradatelné a co může obohatit potřebného bližního. A to jsme u třetího bodu – u almužny. Je to slovo dnes cizí. Ale i dnes je nerovnost mezi lidmi. Je to jak nerovnost ekonomická (nemocní, důchodci, lidé s nižším vzděláním, rodiny s dětmi), tak nerovnost co do pocitu štěstí, užitečnosti, lidských kontaktů. Dávat sebe, svůj čas, zájem, trpělivost těm, kteří to potřebují, počínaje od vlastních dětí, manželů, rodičů, až po lidi osamělé, nešťastné, trpící, únavné, to je také almužna. Postní doba není dobou chmurného odříkání, ani dobou neustálého přemítání nad utrpením Páně, i když to mnohdy křížové cesty a postní písně navozují. Přečteme-li si v misálu liturgické texty postních nedělí, uvidíme, že jde spíš o dobu prohloubení, obnovy, přibližování se k Otci skrze Krista, který k nám v Písmu mluví. Je to doba vytrvalé, ale radostné práce, která by měla vyústit v našem smíření s Bohem a v obnově křestního slibu v liturgii Velké noci.
Čím můžeme naplnit příštích čtyřicet dní? V čem pro nás může být smysl postní doby? Život křesťana obsahuje tři základní vztahy: vůči Bohu, vůči bližnímu, k sobě samému. A tyto vztahy (stále) potřebují ozdravění. To ale nezačne zřejmě tím, že si zarputile (pouze) něco odřeknu a budu stále myslet na to, jak mi to chybí. Začátek ozdravování, obnovy, může být v tom, že se pokusím v postě svůj život zjednodušit (oprostit od mnohých přítěží...). Budu jej oprošťovat od toho, co je přebytečné a zbytečné, i když to jinak považuji (nebo se to považuje) za normální. Měl bych se tak stát volnějším. Ale to ovšem nestačí. Mluvili jsme o třech základních vztazích, které je třeba ozdravovat. A kvůli tomu je třeba nejprve vzít Boha, bližního i sebe vážně. Vypadnout z mnoha schémat (opustit mnohá zaběhaná schémata) a automatismů života a lépe pochopit, kdo je Bůh, kdo je bližní, kdo jsem já – a jaké jsou (před Bohem a podle Boha) oprávněné požadavky každého z těchto tří jmenovaných. To vlastně znamená znovu odkrývat řád Boží, v němž má Bůh, bližní i já sám své místo. Hřích totiž tento řád zatemňuje a převrací, a já se tedy mám pokoušet skrze Krista znovu „správně vidět“. To „správně“ se zřejmě také bude krýt se základním Božím postojem vůči člověku a současně s největší lidskou schopností – s láskou. S láskou vůči člověku i Bohu. Můžeme tedy říci, že půst má být dobou oprošťování se od zbytečného, dále dobou pravdy a dobou lásky. Rozhodně ne dobou agrese – ani vůči bližnímu, kterého bychom trestali místo sebe, ani vůči sobě samotnému. Agrese roste z pocitu nesnesitelnosti, a to buď nesnesitelnosti bližního pro nás, nebo z nesnesitelnosti sebe sama. Ale Bůh nás snáší – nás osobně i každého z
P. Aleš Opatrný 3
Od Nilu na Vrabčák Díl devátý: Sňatek radosti s bolestí
Ikona Panny Marie z kaple v Dar Comboni. Arabský nápis: Sultánatu Ifríqíjá (ve volném překladu: Matka Páně Afriky; foto autor).
Drazí přátelé, milí Semilané, Žernůvkané i Žižkované, v neposlední řadě zdravím i Vás mé drahé sestřičky boromejky z Nepomucena. Rád bych Vás všechny zase po nějakém čase pozdravil dopisem, ve kterém bych chtěl hlavně říci, že se mi daří dobře a že všechny bomby v zaparkovaných autech, které zde zvláště v pátek bouchají, se mi s Boží pomocí vyhýbají širokým obloukem – Deo gratias! Také bych chtěl jen náznakem zmínit, že zkoušky z arabštiny i z islamologie dopadly dobře, některá i nad očekávání. I kvůli těmto výsledkům Vám chci moc poděkovat za všechny modlitby. Bůh Vás všechny ochraňuj! Vedle toho bych ovšem nijak nechtěl zamlčet, že i zde se vyskytují zkoušky lomcující s lidským svědomím a klidem jeho srdce. I zde Zlý prochází tiše a nabídne své rámě... všechny tyto zkoušky, které mi Bůh připravil, paradoxně právě s jeho pomocí, úspěšně zvládám, i když tím rozhodně nechci říci, že jsem světec, ba spíše naopak, že v těch zkouškách padám a krvácím, ale je stále ve mne jakási chuť se vrátit do Otcova domu a požádat o odpuštění. Občas teče krev, občas mám z toho odřeniny, občas zakopnu, občas padnu, občas dělám lotroviny, občas se pýchou nadýmám až mám z toho dušnost, občas se objeví slzy, občas se Boha ptám, proč zrovna já a proč zrovna tudy a až sem,..... přes všechno to zlé a bolestivé, však cítím, že Bůh to má pod kontrolou a ví proč zrovna mne volá, proč zrovna tudy a proč zrovna sem mne posílá. Ví, chce a dopustí zrovna tento druh zkoušky, protože ví, že jsem v této oblasti slabý. Nebo naopak, protože ví, že jsem právě zde, v této oblasti silný, dopustí, aby se Zlý nabídl v těch nejkřiklavějších barvách a odstínech a aby se pokusil mne svést. Dej mi Bože sílu k tomu, abych nikdy nespoléhal jen na sebe a na své síly, ale vždy a všude na Tebe! Zkrátka řečeno, dalším bodem, proč se Vám po čase chci ozvat je prosté vyjádření velikých díků, za dar modlitby, kterými mne i nás všechny zdejší křesťany posilujete. Vaše modlitba je velmi velmi silná a
děkujeme za to! Rád bych dnes jen pár slovy upřesnil, co myslím termínem síla modlitby. Domnívám se, že síla modlitba není v tom, že se jí dosáhne svého, že nějak čarovně se mi splní můj tajný sen. Nejde přece o to, aby se mi splnilo to, co chci. Nejen, že to není důkaz její mohutné síly, ale není to ani důkaz opravdové modlitby. Mnohem více jde o to, že modlitbou vstupuji v síle Ducha svatého do vztahu Ježíše Krista s jeho a naším Otcem. Skrze svá – třebas i koktavá - slova, nebo skrze své mlčení jsem tak přítomen Trojičnímu životu, protože pluji na lodi z Kristova kříže poháněn láskou Ducha svatého. Jak již z toho vysvítá, již ona chuť, abych se modlil, je stvořena Jím samým, Bohem. To v mém nitru jsem Jím samotným vtažen do Jeho trojjediného společenství a mohu tak spočinout v Boží přítomnosti... při veškerém zachování rozdílu mezi mnou a Jím. To se může stát teprve tehdy, když již On je sice již ve mne a přece, Někdo Jiný a Nade mnou. Modlitba je úžasnou, i když naprosto paradoxní a nikým nepředstavitelnou spoluprací Boha a člověka na díle stvoření, na díle spásy. My svojí modlitbou neměníme nic z toho, co by Bůh nechtěl. Neměníme Jeho myšlení, Jeho plány. Tyto formulace trochu pokulhávají, ono je to totiž mnohem hlubší, my v modlitbě začínáme chtít a po čase i chceme to, co chce On. A v tom je ta největší síla modlitby, to je doslova ta šokující síla modlitby, když se sjednocuje Boží a lidská vůle. Člověk je totiž schopen chtít to, co chce Bůh! Jenže cesta vedoucí k tomuto bodu, je cesta dlouhá předlouhá. Kolik času zabere, než pochopíme a než chceme to, co chce Bůh. Paradoxní na tom je, že je to sice cesta dlouhá a bolestivá, ale jestliže právě již sám Duch svatý v nás působí ještě před tím, než se modlíme, a jestliže On je již ve mne a nade mnou, znamená to, že odpověď na otázku, co po nás Bůh chce, je tuze blízko. Je ukrytá v našem srdci! Odkryjeme a poznáme ji tak, že se musíme snažit pochopit sebe, abychom tak mohli pochopit Boží záměr s námi. A naopak, teprve poznání Božího záměru s námi pomůže nám samotným pochopit a poznat sebe v tom správném světle.
Než ovšem člověk zvládne pochopit sebe a své srdce, než ho dokáže očistit, než dokáže formulovat správné otázky, než dokáže pohlédnout svému srdci do tváře, čeká jej ona dlouhá a tuze namáhavá cesta, často s boletivým poznáním temných zakoutí své duše, svého srdce. Vydat se ale na tuto cestu, i přes veškerou její nebezpečnost a bolestnost, se neděje bez Božího vědomí, bez Božího dopuštění. On nás možná právě touto předlouhou cestou zkouší, tříbí, proměňuje, váží, cedí,... On to ale dopouští nikoliv ke své potěše, ale k naší spáse!... tolikrát citované moudro... tolikrát citovaná pravda... Pravdou, ale také je, že velmi často se z té správné cesty uchylujeme my sami někam jinam. Utíkáme se k pozlátkům, která se třpytí a září na pohled, ale jsou pomíjivější než kvítky prvorosenek. Nám se však tuze líbí a namlouváme, si, že jaro nemá konce a tak zapomínáme na tu správnou cestu, zapomínáme na Krista. Leckdy jsme unaveni a víme, že třpytivé světlo zcestí je pomíjivé, i tak si namluvíme, že si jen odskočíme, „jen na chvilku“, někam za roh, abychom se potěšili, odpočinuli... abychom si odložili svůj kříž a nabrali tak prý nový dech.... Mnohokrát se také sami těm různým zkouškám a bolestnému tříbení vystavujeme sami, to když posloucháme spíše sebe a zrádného Našeptávače, který nám radí využít té či oné zkratky. I to Bůh dopouští, vždyť on respektuje naší svobodu a chce, abychom Ho chtěli svobodně, ne z příkazu!
Bože můj, moc Ti děkuji za veškeré bolestné zkoušky a za sílu, kterou jsi mi dal, abych tu kterou zkoušku překonal. Odpusť mi ty chvíle, kdy jsem sešel z cesty a padl pod náporem pokušení, uzavřel se světu a Tobě, a byl jen sám, dočista sám! Daruj mi své odpuštění a dej mi sílu do dalších zkoušek a zápasů i do mého dalšího života! Daruj prosím nám všem své požehnání, ať Tě nikdy neztratíme z dohledu a vždy Tě nalezneme! Sv. Augustine, sv. Prokope, sv. Rochu a sv. Anno, orodujte za nás! Váš i Kristův poutník Lukáš
melodie při zpěvu některých žalmů z breviáře jsou unikátem, který mne opětovně dosvědčuje, že nejsem zpěvu nadán. Otec Richard mne však nevinní, z toho, že rozbijím melodii i tempo, ba naopak, on mne stále povzbuzuje ať zpívám a zpívám, že se to poddá... Zatím se to nepoddalo, ale nepatrné úspěchy na tomto poli sklízím, zřejmě právě pro velkorysost otce Richarda. To samé se týká i arabštiny. Tím, že je Brighton jáhnem, čte vesměs veškeré evangelia arabsky, a já jednou za tři týdny, čtu celý týden všechna mešní čtení a žalmy v tomto jazyku. Přestože oba dva děláme jistě spousty chyb, otec Richard nás za celou dobu opravil snad jednou nebo dvakrát. Řídí se pravidlem, že z chyb vyrosteme, pokud se nebudeme bát dospělosti, pokud budeme tvrdě pracovat a pokud z obzoru neztratíme Boží Slovo, jako Pravdu, Cestu a Život. Z celého svého srdce se Bože v Trojici jediný modlím za otce Richarda, který toho jako učedník Tvého Syna našeho Pána Ježíše Krista učinil již mnoho, a děkuji Ti za něj. Svým životem následuje Krista a stále odkazuje na sv. Daniele Comboniho, který chtěl Afriku zachránit Afrikou samou. Prosím tě, dej otci Richardovi vedle zdraví i své požehnání a dary Ducha svatého pro jeho další působení v arabsky mluvícím světě. Daruj Africe další a další misionáře! Svatý Danieli, sv. Brigito, sv. Cyrile a Metoději, orodujte za nás! Váš i Kristův poutník Lukáš
Otec Richard s jakýmsi nemocným děťátkem ze své rodné vesnice Kabingo (foto převzato z Richardovy facebookové stránky).
Od Nilu na Vrabčák Díl desátý: Father Richard padesátníkem (aneb třetí člen komunity Dar Comboni) Drahé sestry nepomucenské, drazí Semilané, Žižkované i Žernůvkané, v tomto již desátém dopise bych Vám chtěl představit svého nynějšího otce představeného a ředitele mého současného káhirského studijního institutu, otce Johna Richarda Kyankaagu Ssendawulu MCCJ. Letos na den svatého Valentýna, kdy si většina katolického světa připomíná svaté věrozvěsty sv. Cyrila a Metoděje, připadlo na otce Richarda krásné kulaté jubileum, když se dožil padesáti let. „Abůna Ríša“ pochází z Ugandy, když se narodil v západo-ugandském městečku s 2500 obyvately se jménem Kabingo. Jen pro naši představu: v Ugandě v této krásné středoafrické zemi žije kolem 30 milionů obyvatel. Pro nás, sebezahleděné Evropany je jistě zajímavé, že přes 85 procent tvoří křesťané. Z nichž většina je katolíků a anglikánů. Muslimů je zde asi deset až patnáct procent. Průměrná nadmořská výška činí úctyhodných 900 metrů nad mořem. V zemi leží také známé Viktorinino jezero a několik národních parků. Na východě Uganda hraničí s Keňou, na jihu pak s Tanzánií a Rwandou, na západě pak s Demokratickou republikou Kongo a na severu s dnešním Jižním Súdánem. Uganda, i přesto že nepatří mezi velké země, počtem comboniánských kněží patří mezi největší světové provincie této misionářské společnosti. Vraťme se ale k malému Ríšovi, který je jedním z pěti dětí jistého kabingského stavaře. Richard byl záhy po svém narození pokřtěn. Je jistě zajímavé, že z jeho rodiny pochází několik v katolické církvi aktivních osob, jako např. katecheté, kteří v africké podobě misie hrají velice důležitou roli. Ovšem zřejmě nejpozoruhodnější postavou z jeho rodu je Richardova babička, laická spolupracovnice comboniánských misionářů. Babička přišla o tři své děti (Richardovi strýce) na spalničky. Měla nějaké pozemky a protože v blízkém okolí nebyla škola, ani žádná ošetřovna, ani lékárna, rozhodla se, že tyto své pozemky daruje ve prospěch výstavby střední školy sv. Bakhity a lékárny, když tím chtěla zamezit vysoké úmrtnosti a zbytečným zdravotním komplikací místních dětí, jakož i jim poskytnout základní vzdělání, které by je připravilo pro lepší život. S pomocí vystavět budovy a později i konkrétně usměrnit finanční pomoc přispěl Richardův otec, ale i Richard sám a tak mohla být v roce 2004 otevřena střední škola sv. Bakhity. Dnes existuje i organizace, která zaštiťuje tyto aktivity a kde je Richard jakýmsi duchovním otcem. Vřele doporučuji internetové stránky (http://www.hopeforkabingo.org ), kde naleznete i formu možné konkrétní pomoci, která je i pro našince možná. Vraťme se ještě k onu typickému africkému způsobu žití církve. Jak jsem řekl, několik Richardových příbuzných bylo katechety. To je totiž v Africe
nesmírně důležitý moment. Kde je totiž nedostatek kněží, předávání a prožívání víry se děje formou výuky náboženství nebo katechismu. Tím jsou pověření poctiví řadoví věřící, kteří k tomu byli vybráni a připraveni. Kněz do těchto míst přijede třebas jen občas (kdyby jen v neděli), aby společně oslavili Den Páně mší svatou. Z našeho pohledu tím církev musí strašně trpět a v podstatě vymírat. Ono to má ovšem za následek zcela jinou a velmi zajímavou skutečnost. Církev je zde vnímána mnohem více jako společenství věřících, jako místo žití a prožívání, jako místo setkávání, jako stav přátelství, jako pilíř denního života, jako každodenní prožívání setkání s Kristem v druhých. Církev tak není redukována pouze na místo, kde se udělují svátosti, církev není vnímána jen jako kněžská hierarchie a ti ostatní, církev není prožívána jako ti, kteří vedou a ti, kteří jsou vedeni. Laik, je právě zde vnímán možná tím nejzdravějším a nejpravdivějším způsobem, totiž jako člověk, který žije ve světě a svědčí o Kristu v místě, kde pracuje, kde bydlí a tehdy to právě on je základní buňkou Kristova Těla, protože to on vytváří rodinu, to on žije v rodině a svou láskou předává Krista. On se zde nedefinuje, jako člen církve druhé kategorie, jako ten, kdo není kněz. Jistěže pro něho je kněz někým moc důležitým. To jenom kněz přináší hmatatelného a viditelného Krista, kterého mohou přijmout. To se teprve pak dějí věci, když se po nějakém tom čase objeví kněz, to je pak opravdová oslava Krista, to je pak jiná Večeře Páně! Radostný tanec je pak nejen pochopitelný, ale naprosto vhodný, protože je upřímný a plyne ze srdce dotknutého samým Kristem a jeho Duchem! Dojímá mne, když vidím evropské kněží v kolárkových košilích nažehlených kalhotech, voňící po deodorantech, v nablískaných lakýrkách, jejichž svědectví Krista se zredukovalo na – i když poctivé – ale přesto jen a pouhé plnění mešních rubrik, citování mešních textů dle předepsaného rytmu, na jasně ospravedlnitelný choreografický pohyb mešních úklonů, pokleknutí a pohybu prstů, do jasně rozpoznatelných úborů;.. jako by nic jiného neexistovalo, jako by se samotný kněžský život redukoval jen na sebeovládání. Žel ani my evropští věřící kněžím v tom nepomáháme. Je pro nás kněz něčím více než jen vysluhovatelem svátostí? Případně, čím by mohl být více? Co bych od něj měl chtít? Co bych mu měl dát? Čím by měl být více (než jen vysluhovatelem svátostí)? A co je pro mne vlastně církev? Chci od církve něco jiného než svátosti? Myslím, že z pravdivého upřímného afrického prožívání křesťanství se Evropa může poučit... kéž by chtěla slyšet a poslouchat! Vraťme se, ale k otci Richardovi, který začal chodit do školy, kde byla vyučovácím jazykem angličtina. Část tohoto základního vzdělání přijal od členů řeholní společnosti Bratrů svatého Karla Lwangy, jednoho z ugandských světců, mučedníka z 19. století. Protože Richard pocházel z farnosti, kde působil comboniánský kněz, není divu že byl natolik osloven comboniánskou spiritualitou, že pocítil volání k takto zasvěcenému životu. Po období postulátu,
noviciátu a scholastikátu, když vystudoval filosofii a teologii, bylo rozhodnuto, že bude studovat arabštinu, aby mohl jako misionář působit v arabsky mluvících zemích. Byl tak poslán do Káhiry do zdejšího comboniánského institutu. To bylo začátkem 90. let, když již nějakou dobu byl Richard knězem, přesněji od roku 1992. V Káhiře pobyl dva roky. Poté byl poslán do Súdánu, aby neměl znalost arabštiny pouze teoretickou, ale i praktickou. Zde pobyl šest let, když působil hlavně v Darfúru. Většinu tohoto svého působení byl činný v pastoraci, jako kněz mezi uprchlíky, nemocnými, chudými. Po tomto období bylo rozhodnuto, že by měl zdokonalit své arabistické vzdělání a byl vyslán do Říma na Papežský institut arabistiky a islamologie, kde pobyl pět let, když získal licenciát a doktorát. Z Říma byl poslán do Káhiry, kde se stal ředitelem studijního institutu Dar Comboni for Arabic Studies. Kongregací pro katolickou výchovu i samotnými combonikány byl jím potvrzen ještě na další tři akademické roky. Nyní bych Vám otce Richarda chtěl přiblížit a představit z jiné stránky. Sdílím s ním totiž život v jedné komunitě a snad jsem ho za ten rok a půl trochu blíže poznal. V prvé řadě musím říci, že pět let studia v Římě ho poznamenalo pravověrnou italskou výřečností. U jídelního stolu sedí vedle fratella Alda a tato dvojice je v podstatě bezednou studnicí příběhů a vtipů a forů a moudrostí. Jak jsem dříve napsal, fratello Aldo neumí anglicky, což je výtanou příležitostí pro otce Richarda, aby se i on dostal ke slovu, přes neustále vyprávějícího fratella Alda. Ovšem má to za následek, že já, který sedím po Aldově levici, neslyším nic z toho co říká otec Richard, protože se v podstatě mírně přeřvávají. Vůbec to nemyslím zle, ba naopak, je to radost tyto dva obrovské pilíře naší komunity vidět a slyšet vedle sebe. Protože to mohu srovnat s rozhovory mezi českými kněžími u různých obědů, musím vyznat, že v comboniánských průpovídkách není ani špetka pomluv, házení špíny na druhé, vyplákávání se z vlastních problémů, nadávání na církevní hierarchii,... Ne, prostá radost z žití, sdílení příběhů Kristových učedníků v Africe a stále ve vzduchu visící otazník, jak s těmi muslimy debatovat, když nás raději zabíjejí? Z Richardových sdílení se při adoracích, komunitních mších svatých, ale i při dalších duchovních příležitostech zase mohu dosvědčit, jak niterně, ale zcela prakticky (pro-život) prožívá Krista. Ovšem, jak jsem již před rokem napsal, comboniáni nejsou kontemplativní „utišený“ řád, mají rádi lidská slova a činy, a otec Richard je toho zářným příkladem. Nejen u jídelního stolu, ale i v kapli hovoří a hovoří. Ovšem tentokrát to není žertování, nebo přátelské přeřvávání, ale tiché svědectví o životních zkušenostech s Kristem mezi nemocnými a chudými. Má zavřené oči, které otevře jen sporadicky. Po vyřčení příběhu se utiší a vyzve nás ke společné invokaci. Pak opět přivře oči a trpělivě poslouchá slovu druhých, vždyť skrze ně Bůh oslovuje i jeho. Neměl bych opomenout ani Richardovo umění pěvecké. Jeho africké
k tomu, aby do každého prostředí přinášel osvobozující zvěst, že existuje odpuštění spáchaného zla, že Bůh je větší než náš hřích, že nás vždy nezištně miluje a že jsme stvořeni pro společenství a pro věčný život. Pán nás zve, abychom byli radostnými hlasateli poselství o milosrdenství a naději! Je krásné zakoušet radost z šíření této radostné zvěsti, sdílet poklad nám svěřený, abychom potěšovali zničená srdce a dávali naději mnoha bratřím a sestrám ponořeným do temnoty. Jde o to, abychom následovali a napodobovali Ježíše, který, plný lásky, vyšel vstříc chudým a hříšníkům jako pastýř za ztracenou ovcí. Ve spojení s ním můžeme odvážně otevírat nové cesty pro evangelizaci a pro povznesení člověka. Drazí bratři a sestry, nechť tato postní doba najde celou církev disponovanou a ochotnou přinášet těm, kdo žijí ve hmotné, mravní a duchovní bídě, evangelní svědectví, jehož souhrnem je zvěst o lásce milosrdného Otce, připraveného obejmout v Kristu každého člověka. Dokážeme to v té míře, v jaké budeme připodobněni Kristu, který se stal chudým a svou chudobou nás obohatil. Půst je vhodnou dobou k dávání ze svého. Udělá nám dobře, když se budeme ptát, čeho se můžeme zbavit, abychom pomohli druhým a obohatili je svou chudobou. Nezapomínejme na to, že pravá chudoba bolí; nebylo by nic platné dávání bez kající dimenze. Nemám důvěru k almužně, která nic nestojí a která nebolí. Nechť Duch Svatý, díky němuž „(jsme) prý smutní, a zatím se stále radujeme, jakoby chudáci, a přece mnohé obohacujeme, jako bychom nic neměli a zatím máme všechno“ (2 Kor 6,10), podporuje naše předsevzetí a posiluje v nás pozornost a zodpovědnost vůči lidské bídě, abychom se stávali milosrdnými a konali milosrdenství. S tímto přáním vás ujišťuji o své modlitbě za to, aby každý věřící a každé církevní společenství plodně vykonali postní pouť, a prosím vás, abyste se modlili za mne. Ať vám Pán žehná a Panna Maria vás ochraňuje. Ve Vatikánu, 26. prosince 2013, na slavnost svatého Štěpána, jáhna a prvomučedníka
FRANTIŠEK
4
POSELSTVÍ PAPEŽE FRANTIŠKA K POSTNÍ DOBĚ 2014 Stal se chudým, abychom zbohatli z jeho chudoby (srov. 2 Kor 8,9)
Drazí bratři a sestry, u příležitosti postní doby vám předkládám některé úvahy, jež mohou posloužit k osobní i společné cestě obrácení. Vycházím z výroku svatého Pavla: „Znáte přece milost našeho Pána Ježíše Krista: on, ačkoli bohatý, stal se pro vás chudým, abyste vy zbohatli z jeho chudoby“ (2 Kor 8,9). Apoštol se obrací na křesťany v Korintu, aby je povzbudil k velkorysé pomoci věřícím v Jeruzalémě, kteří se nacházeli v nouzi. Co tato slova svatého Pavla říkají nám, dnešním křesťanům? Co nám dnes říká výzva k chudobě a k chudému životu v evangelním duchu? Kristova milost Především nám říkají, jaký je Boží styl. Bůh se neprojevuje prostřednictvím světské moci a bohatství, ale slabostí a chudobou: „Ačkoli bohatý, stal se pro vás chudým…“ Kristus, věčný Boží Syn, v moci a slávě rovný Otci, se stal chudým; sestoupil mezi nás a ke každému z nás se přiblížil; sám sebe se zřekl a „vyprázdnil se“, aby se nám ve všem připodobnil (srov. Flp 2,7; Žid 4,15). To je velké tajemství Božího vtělení! Avšak důvodem toho všeho je Boží láska; láska, která je milostí, velkodušností a touhou po blízkosti; láska, jež neváhá, aby se darovala a obětovala se za milované tvory. Milosrdná láska znamená sdílet ve všem osud milovaného. Láska činí podobnými, vytváří rovnost, bourá zdi a vzdálenosti. Tak se Bůh zachoval vůči nám. Ježíš totiž „lidskýma rukama pracoval, lidskou myslí přemýšlel, lidskou vůlí jednal, lidským srdcem miloval. Narozen z Panny Marie, stal se opravdu jedním z vás, ve všem nám podobný kromě hříchu“ (Druhý vatikánský koncil, pastorační konstituce Gaudium et spes, 22). Důvodem toho, proč se Ježíš stal chudým, není chudoba pro ni samotnou, ale – jak říká svatý Pavel – „abyste vy zbohatli z jeho chudoby“. Nejedná se
zde o žádnou slovní hříčku nebo o výraz na efekt! Je to souhrn Boží logiky, logiky lásky, logiky vtělení a kříže. Bůh nedopustil, aby spása na nás spadla z výšky jako almužna toho, kdo s lidumilným postojem dává část ze svého přebytku. Kristova láska není taková! Když Ježíš sestupuje do vod Jordánu a nechává se od Jana Křtitele pokřtít, nedělá to proto, že by potřeboval pokání a obrácení, ale proto, aby se zařadil mezi lidi, kteří potřebují odpuštění, mezi nás hříšníky, aby na sebe vzal tíhu našich hříchů. To je způsob, který si zvolil, aby nás utěšil, zachránil a osvobodil od naší ubohosti. Oslovuje nás to, co říká apoštol: že jsme byli osvobozeni nikoli Kristovým bohatstvím, ale jeho chudobou. A Pavel přece dobře zná „nevystižitelné Kristovo bohatství“ (Ef 3,8); Kristus je „dědic všeho“ (Žid 1,2). Co tedy je tato chudoba, kterou nás Ježíš osvobozuje a činí bohatými? Je to právě jeho způsob, jakým nás miluje a jakým se nám přibližuje, jako milosrdný Samaritán, který přistupuje k polomrtvému člověku, zanechanému na okraji cesty (srov. Lk 10,25 a násl.). Co nám dává pravou svobodu, pravou spásu a pravé štěstí, je jeho milosrdná, něžná a sdílející láska. Kristova chudoba, která nás obohacuje, je jeho vtělení: to, že vzal na sebe naše slabosti a naše hříchy, a tím nám odevzdal nekonečné Boží milosrdenství. Kristova chudoba je tím největším bohatstvím: Ježíš je bohatý svou nekonečnou důvěrou v Boha Otce, svou odevzdaností Otci v každém okamžiku a stálým hledáním jen jeho vůle a jeho slávy. Je bohatý jako dítě, které se cítí milované a miluje své rodiče a ani na okamžik nezapochybuje o jejich lásce a něžnosti. Ježíšovo bohatství spočívá v tom, že je Synem, a jeho jedinečný vztah s Otcem je svrchovanou výsadou chudého Mesiáše. Když nás Ježíš vyzývá, abychom na sebe vzali jeho „lehké jho“, vyzývá nás tím, abychom se obohatili jeho „bohatou chudobou“ a „chudým bohatstvím“, sdíleli s ním jeho synovského a bratrského Ducha a stávali se syny v Synu a bratry v prvorozeném Bratru (srov. Řím 8,29). Bylo řečeno, že jediný smutek je z toho, že nejsme svatí (L. Bloy). Můžeme rovněž říci, že existuje jediná skutečná bída: když nežijeme jako Boží děti a jako Kristovi bratři. Naše svědectví Mohli bychom se domnívat, že takováto „cesta“ chudoby platila pro Ježíše, zatímco my, kdo přicházíme po něm, můžeme zachránit svět vhodnými lidskými prostředky. Ale není tomu tak. V každé době a na každém místě 2
Bůh i nadále zachraňuje lidi a svět prostřednictvím chudoby Krista, jenž se stává chudým ve svátostech, ve Slově a ve své církvi, která je lidem chudých. Boží bohatství nemůže být zprostředkováno naším bohatstvím, ale vždy a stále jen naší osobní i komunitní chudobou, jež je oživována Kristovým Duchem. My křesťané jsme při následování našeho Pána povoláni k tomu, abychom viděli bídu svých bratří, dotýkali se jí, brali si ji k srdci a konkrétně konali pro její zmírňování. Bída není totéž co chudoba. Bída je chudoba bez důvěry, bez solidarity a bez naděje. Můžeme rozlišit trojí druh bídy: hmotnou, mravní a duchovní. Hmotná bída se obvykle nazývá chudobou a týká se těch, kdo žijí v podmínkách nedůstojných pro lidskou osobu: bez základních práv a prostředků prvořadé potřeby jako je jídlo, voda, hygienické podmínky, práce; bez možnosti rozvoje a kulturního růstu. Proti takovéto bídě církev staví svou službu, diakonii, kterou vychází v ústrety nouzi a léčí rány, jež hyzdí tvář lidstva. V chudých a v těch posledních vidíme Kristovu tvář. Tím, že milujeme chudé a sloužíme jim, milujeme Krista. Naše úsilí se zaměřuje i na snahu, aby ve světě přestalo znásilňování lidské důstojnosti, diskriminace a svévole, které v mnoha případech zapříčiňují bídu. Když se moc, přepych a peníze stanou modlami, staví se nad požadavek rovného rozdělování bohatství. Místo toho je třeba, aby se svědomí obrátilo směrem ke spravedlnosti, rovnosti, střídmosti a sdílení. Neméně znepokojující je mravní bída, která spočívá v tom, že se člověk stává otrokem neřesti a hříchu. Kolik rodin žije v úzkosti z toho, že některý z jejích členů – zejména mladých – je obětí alkoholu, drog, hazardu nebo pornografie! Kolik lidí ztratilo smysl života, je zbaveno perspektivy pro budoucnost a pozbylo naděje! Kolik lidí je k takovéto bídě odsouzeno kvůli nespravedlivým sociálním podmínkám, nedostatku práce, která je zbavuje důstojnosti umožňující přinášet domů chléb, kvůli nerovnosti práv na vzdělání a zdravotní péči. V těchto případech se mravní bída může nazývat počínající sebevraždou. Tento druh bídy, která je příčinou hospodářského úpadku, se vždy spojuje s duchovní bídou, jež nás zasahuje, když se vzdalujeme od Boha a odmítáme jeho lásku. Pokud se domníváme, že nemáme zapotřebí Boha, který nám v Kristu podává svou ruku, a myslíme si, že si vystačíme sami, vydáváme se na cestu směřující ke krachu. Bůh je ten jediný, kdo skutečně zachraňuje a osvobozuje. Evangelium je pravou protilátkou na duchovní bídu. Křesťan je povolán 3
