Infekční nemoci přenášené v dětských kolektivech

Masarykova univerzita Pedagogická fakulta KATEDRA VÝCHOVY KE ZDRAVÍ

Infekční nemoci přenášené v dětských kolektivech

Diplomová práce

Brno 2010

Vypracovala: Bc. Tereza Váněová

Vedoucí práce: PhDr. Mgr. Jitka Reissmannová

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci zpracovala sama a pouţila prameny uvedené v seznamu literatury.

V Brně dne 5. prosince 2010

Tereza Váněová

Poděkování Děkuji PhDr. Mgr. Jitce Reissmannové za odborné vedení mé diplomové práce, za její trpělivost a cenné rady a připomínky, které mi poskytla při jejím zpracování.

Obsah: Úvod ....... ................................................................................................. 4 1. Obranné mechanismy organismu, imunita ............................................. 7 2. Infekční nemoci a jejich prevence ........................................................ 10 2.1. Ţloutenka .......................................................................................... 19 2.1.1. Virová hepatitida typu A ...................................................... 19 2.1.2. Virová hepatitida typu B ...................................................... 22 2.1.3. Virová hepatitida typu C ...................................................... 25 2.1.4. Virová hepatitida typu D ...................................................... 25 2.1.4. Virová hepatitida typu E ...................................................... 26 2.1.4. Virová hepatitida typu G ...................................................... 26 2.2. Lymeská borelióza ............................................................................ 27 2.3. Angína .............................................................................................. 29 2.3.1. Záškrt .................................................................................. 30 2.4. Infekční mononukleóza ..................................................................... 30 2.5. Herpes simplex ................................................................................. 32 2.6. Chřipka.............................................................................................. 33 2.6.1. Ptačí chřipka ....................................................................... 35 2.6.2. Prasečí chřipka.................................................................... 37 2.7. Pohlavní nemoci ............................................................................... 39 2.7.1. Virus HIV ............................................................................. 41 2.7.2. Kapavka .............................................................................. 46 2.7.3. Syfilis ................................................................................... 50 2.7.4. HPV virus ............................................................................ 52 2.7.5. Chlamydie ........................................................................... 55 3. Výukový program ................................................................................. 59 3.1. Reflexe ................................................................................... 108 4. Závěr .................................................................................................. 110 5. Resumé ............................................................................................. 111 6. Summary............................................................................................ 112 7. Seznam literatury ............................................................................... 113

4

Úvod: Infekční nemoci jsou v současnosti velmi diskutovávaným tématem, nejen ţe léčba většiny nemocí je nesmírně drahá a finančně velmi zatěţuje státní rozpočty, ale hlavně v souvislosti s narůstajícím strachem z pandemie chřipek. Strach ještě více podporují poplašné zprávy šířené všemi médii. Ale je situace opravdu natolik váţná? Třikrát během 20. století se vynořil nový chřipkový virus, rozšířil se po celém světě a zabil neobvykle mnoho lidí. Od poslední pandemie uplynulo téměř 40 let, coţ nás nutí alespoň se zamyslet, jestli pesimistické předpovědi opravdu nejsou oprávněné. Ovšem hysterie okolo ptačí či prasečí chřipky z posledních let, která měla být metlou lidstva, byla přece jen trochu přehnaná a znova utichla. Chřipka je nemoc, která bohuţel velmi rychle mutuje do nových variací, stále mezi námi koluje a je opravdu otázkou času kdy a kde se zjeví v té horší podobě. A pak jsou tu nemoci, na které jsme my, z vyspělých zemí, téměř zapomněli. Syfilis a kapavka. Dvě hrozby, které povaţujeme za raritu. Ale realita je jinde, s otevřením hranic se opět rozšířily. Ani ţloutenka, infekční mononukleóza nebo chlamydie nejsou vzácnými chorobami. Lidé se dnes potkávají více neţ kdy dříve, setkávají se v restauracích, nákupních centrech, multikinech, dopravních prostředcích, školách či velkých firmách. Infekční nemoci potkáváme doslova na kaţdém kroku, kaţdý náš dotek s klikou, dveřmi či madlem v autobuse můţe být potenciální hrozbou, a je třeba si to uvědomit. Tato práce má pouze upozornit na nejčastější nemoci, které se vyskytují mezi dětmi a mladými lidmi. Název Infekční nemoci přenášené v dětských kolektivech snad někomu můţe navozovat, ţe se bude text zabývat pouze dětmi v mateřských školkách nebo na prvních stupních základních škol, ale dětský věk je mnohem širší pojem. Dětským věkem se rozumí věk aţ do dosaţení plnoletosti, tedy osmnácti let. V současnosti je snad nejohroţenějším věkem, právě období mezi 15 aţ 18 rokem, mladí se sdruţují do velkých skupin, experimentují a začínají své první vztahy, a právě zde na ně číhá spoustu nástrah v podobě infekčních nemocí. 5

Velmi stručně se v první části diplomové práce popisuje průběh, příznaky, léčba nebo inkubační doba nemoci, ale podstatný je způsob přenosu. V této teoretické části se zaměřuji hlavně na prevenci, proto je podstatné znát hlavně způsob přenosu u různých nemocí. Infekčních chorob je opravdu velké mnoţství, a práce zabývající se všemi druhy by byla velmi rozsáhlá, proto bylo nezbytné vybrat z nich jen několik. Nemoci jsem vybírala podle rozšířenosti v posledních letech, které pravidelně uveřejňuje Státní zdravotní ústav. Musela jsem také vyhledat statistiky, které se zaměřují na určitou věkovou kategorii, tedy děti a mladistvé. Ve druhé části (praktická část) je pak konkrétně zpracovaný výukový program pro ţáky základních škol. Ten nemá jako prvotní cíl předat ţákům informace o nemocech, jako například jaká je ideální léčba nemoci aj. Podstatou programu je zajistit pozornost mladých na infekčních choroby. Mým přáním je, aby si mladí lidé uvědomovali, ţe riziko na ně čeká opravdu téměř všude. Být neustále v pozoru je právě to podstatné, nenechat se ukolébat, ţe třeba zrovna teď není chřipková sezóna, ţe můj nový přítel je věrným zdravým partnerem, nebo ţe vše se dnes dá vyléčit. Nejlepší obranou proti nemocem stále zůstává se jimi nenakazit. Podstata prevence by neměla být podceňována. Lékaři dnes sice vědí více neţ kdy před tím, ale na všechny nemoci není jasná a jednoduchá léčba a ne vše se dá vţdy vyléčit. Výukový program by měl ve svém závěru splnit základní poţadavek vyspělé společnosti, a to být zodpovědný za své zdraví a dbát o ně. Téma infekční nemoci je součástí výchovy ke zdraví a proto by se mělo objevit na kaţdé škole, záleţí uţ jen na učiteli v jaké podobě ho předá.

6

Teoretická část: 1. Obranné mechanismy organismu, imunita Základem obranných mechanismů organismu je schopnost rozpoznat látky tělu vlastní od cizorodých, do organismu vnesených, či vlastních, ale patologicky změněných. Základem imunity jsou bílé krvinky (leukocyty). Leukocyty rozlišujeme na granulocyty a agranulocyty. Granulocyty jsou buňky s jádrem, různého tvaru a jejich počet kolísá, jejich ţivotnost je 7 dnů aţ 1 měsíc a jsou schopné fagocytovat cizorodé částice. Agranulocyty mají rozdílnou ţivotnost (měsíce aţ celý ţivot) a dělíme je na monocyty (schopné fagocytózy) a lymfocyty (T-lymfocyty tzv. buněčná imunita, B-lymfocyty odpovídající za tzv. humorální imunitu) ( Benešová, 2003). Vrozené nespecifické obranné mechanismy Mezi vrozené nespecifické obranné mechanismy řadíme: Fagocytózu,

schopnost

pohlcovat

a

likvidovat

cizorodé

částice

(anorganického i organického původu). Vysokou fagocytární aktivitu mají mikrofágy (neutrofilní granulocyty), které jsou schopny vycestovat z kapilár do místa zánětu, a tkáňové mikrofágy (přeměněné monocyty), přítomné v játrech, tělních dutinách (hrudní, břišní), ve slezině, v lymfatických uzlinách, kostní dřeni. Fagocytóze napomáhá opsonizace. Opsony jsou látky, které označují buňku, jeţ má být fagocytována. K těmto látkám řadíme specifické bílkoviny krevní plazmy (části komplementu – viz níţe - a protilátky). Při fagocytóze se fagocytující buňka naváţe na membránu cizorodé částice, pseudopodie (výběţky fagocytu) ji obklopí a vtáhnou do nitra. Enzymy, které jsou obsaţené v granulech fagocytů, pohlcenou částici rozloţí. Reakci

komplementu.

Komplement

tvoří

soubor

specifických

plazmatických bílkovin, které se kaskádovitě aktivují např. po kontaktu s mikrobiální

stěnou.

Cílem

reakce 7

komplementu

je

chemotaxe

(navození pohybu fagocytů), opsonizace a likvidace buněčné membrány mikroorganismů.

Specifické obranné mechanismy Kromě vrozených nespecifických obranných mechanismů jsou u člověka přítomny specifické obranné mechanismy, které jej chrání proti konkrétním bakteriím, cizorodým tkáním apod. Specifická imunita je zaloţena na rozpoznávání antigenu (cizorodé organické látky, která tuto odpověď navozuje) a na činnosti lymfocytů. Specifickou imunitu dělíme na: 1. látkovou (humorální) 2. buněčně zprostředkovanou Látková imunita Je zprostředkována činností B-lymfocytů (přítomné hlavně v periferních lymfatických tkáních, zejména v lymfatických uzlinách), jeţ se po kontaktu s antigenem přemění na plazmatické buňky. Plazmatické buňky produkují protilátky (imunoglobuliny různého typu – IgA, IgM, IgG, IgD, IgE) pouze proti antigenu, který jejich tvorbu vyvolal. Část B-lymfocytů, která byla aktivována antigenem, se mění na paměťové buňky, jeţ začnou produkovat protilátky při opětovném setkání organismu s původním antigenem. Rychlost tvorby protilátek je v tomto případě vyšší a také se jích tvoří větší mnoţství. Tvorbu protilátek zaloţenou na prvním kontaktu s antigenem označujeme jako primární odpověď, tvorba protilátek zprostředkovaná paměťovými buňkami je sekundární odpověď. Funkce paměťových buněk se vyuţívá při očkování proti určitému antigenu – při aktivní imunizaci. Do organismu se aplikuje mrtvý nebo oslabený bakteriální kmen, který navodí nejenom tvorbu protilátek, ale hlavně vytvoření paměťových buněk. Nástup účinku protilátek je pomalejší, ale účinek trvá déle. Při jiném způsobu imunizace – pasivní imunizaci – se podávají přímo protilátky (zvláště imunoglobuliny G). Výhodou je okamţitá reakce protilátky s antigenem, 8

nevýhodou je to, ţe se neaktivují paměťové buňky. Nástup účinku protilátky je okamţitý, ale účinek je krátkodobý. Aktivní imunizace se pouţívá při očkování proti neštovicím, černému kašli, tetanu, tuberkulóze, zarděnkám. Imunizace přetrvává většinou celý ţivot, ale v některých případech (proti tetanu) se musí opakovat. Buněčně zprostředkovaná imunita Po aktivaci antigenem se T-lymfocyty diferencují v různé typy. Pomocné T-lymfocyty se podílejí na regulaci imunitních odpovědí, zejména na regulaci tvorby protilátek B-lymfocyty. Jejich zničení virem HIV (AIDS) vede k porušení obranných mechanismů v organismu a k jeho smrti. Cytotoxické T-lymfocyty se po rozpoznání antigenu naváţou na membránu buňky a pomocí enzymů zničí část buněčné membrány, a tím se cizorodá buňka rozpadne. Tímto způsobem mohou Tc zlikvidovat více buněk. Supresorové T-lymfocyty potlačují činnosti jak cytotoxických lymfocytů, tak i pomocí T-lymfocytů, jsou regulujícím typem lymfocytů. Vytvořené protilátky reagují s antigenem, který jejich tvorbu vyvolal. Komplex antigen-protilátka je pak fagocytován, nebo se aktivuje komplement. Stejně tak mohou navázané protilátky neutralizovat toxické působení antigenu, či přímo navodit rozpad buněčné membrány, a tím zničit původce antigenní reakce (Rokyta, 2002).

9

2. Infekční nemoci a jejich prevence V této kapitole jsem čerpala hlavně z materiálů pro zdravotní školy a to hlavně z učebnice výchovy ke zdraví od Stanislava Wasserbauera. Infekční onemocnění je přenosná nákaza, která je způsobena jiným ţivým organismem. Tento organismus se nazývá etiologické neboli infekční agens a nebo také původce nákazy. Je jím jakýkoliv organismus, který je schopen vyvolat nákazu člověka nebo zvířete. Mohou jim být mikroorganismy (bakterie, houby, kvasinky, plísně, prvoci), nebo viry, červi a členovci. Šíření infekce (přenos nákazy) se za předpokladu přítomnosti původce nákazy uskutečňuje, jsou-li splněny současně tři základní podmínky:

Přítomnost zdroje původce nákazy Přenos původce nákazy ze zdroje na vnímavého hostitele Přítomnost vnímavého hostitele (jedince) Vznik a průběh infekcí je podmíněn mnoha faktory. K těm nejdůleţitějším patří vlastnosti původců nákaz (jejich virulence – míra schopnosti patogenního organismu vyvolat onemocnění, toxicita - jedovatost, invazivita – schopnost proniknout do tkáně, rezistence - odolnost, schopnost pomnoţování se apod.), infekční dávka (mnoţství patogenních organismů vniklých do hostitele), vstupní brána infekce (tj. místo, kterým se agens dostalo do organismu) a vnímavost či naopak odolnost hostitele. Individuální odolnost či vnímavost člověka je dána zejména věkem, imunitním stavem, genetickými faktory, stavem výţivy, ţivotním stylem, současnými jinými onemocněními a psychologickými faktory. Tyto faktory ovlivňují i délku inkubační doby, coţ je období od vstupu agens do organismu do vzniku prvních klinických příznaků. Tato doba je potřebná k tomu, aby agens v těle hostitele pomnoţilo či prodělalo určitý vývoj. U jednotlivých nákaz je různá a bývá obvykle uváděna jako průměrná a v rozpětí jako minimální a maximální. Základní podmínkou pro vznik epidemického procesu je přítomnost zdroje nákazy. Bývá jím infikovaný člověk nebo zvíře. Období, kdy dochází 10

k vylučování původců nákazy ze zdroje do prostředí, se nazývá obdobím nakaţlivosti a můţe být různě dlouhé. Většinou k tomuto vylučování dochází jiţ před objevením se prvních klinických příznaků, tj. ke konci inkubační doby. Největší mnoţství původců bývá vylučováno v prvních dnech onemocnění, kdy je zdroj nejvíce nakaţlivý. S ústupem klinických příznaků se intenzita vylučování obvykle rychle sniţuje, někdy však můţe i dlouhodobě přetrvávat. U člověka rozeznáváme dvě formy zdrojů nákazy, a to osoby se zjevnou infekcí (tj. s klinickými příznaky) a tzv. nosiče (coţ jsou osoby, které přechovávají a vylučují agens, a které nemají ţádné příznaky onemocnění). Jsou-li zdrojem zvířata a původci se přenáší na člověka, nazýváme tyto nákazy zoonózami. Přenosem nákazy se rozumí přenos etiologického agens ze zdroje na vnímavého hostitele. Vlastní cesta můţe být rozmanitá a záleţí na mnoha okolnostech. V zásadě lze rozlišit přímý a nepřímý přenos. Pro přímý přenos je nezbytná současná přítomnost zdroje i vnímavého hostitele. Příkladem je přenos přímým kontaktem kůţe nebo sliznice (např. sexuálním stykem, líbáním,…), přenos kapénkami při kýchání, mluvení, kašlání apod.,

přenos

pokousáním

či

poškrábáním

zvířetem

nebo

přenos

transplacentární, kdy agens prochází při infekci matky placentou na plod. U nepřímého přenosu nemusí být současná přítomnost zdroje a vnímavé osoby. Můţe být zprostředkován: Předměty – např. hračkami, kapesníky či jinými předměty denní potřeby, zdravotnickými přístroji a nástroji (včetně injekčních jehel, stříkaček, katétrů, obvazů apod.), Tzv. vehikuly – např. vodou, potravinami, mlékem, půdou, Biologickými produkty – např. krví, krevními produkty, transplantáty, darovaným mateřským mlékem nebo spermatem, Vektorem, a to buď mechanicky, např. sosákem či končetinami členovců, nebo biologicky, kdy se agens musí ve vektoru pomnoţit nebo tam prodělat určitý vývoj, Vzduchem, tj. přenosem aerosolů, které obsahují původce nákazy.

11

Po expozici etiologickému agens nemusí vţdy dojít ke vzniku infekčního onemocnění. Jednotlivá infekční onemocnění se mohou v populaci vyskytovat sporadicky, tj. ojediněle bez epidemiologické souvislosti jednotlivých případů. O epidemii se hovoří tehdy, dojde-li v určité oblasti k výskytu nákazy nad obvyklé hodnoty a je moţno prokázat vzájemnou souvislost jednotlivých případů nemoci. Dojde-li k epidemii na území více států, či dokonce kontinentů, jedná se o pandemii. Při pandemickém výskytu se stále opakuje výskyt nákazy v určité geografické oblasti. Cílem prevence infekčních onemocnění je předcházení a zamezování jejich vzniku v populaci, jejich úplná likvidace, potlačování nebo alespoň pozitivní ovlivnění výskytu těchto nemocí. K tomu slouţí tzv. epidemiologická opatření. Optimem je sníţení výskytu nákazy na minimum, eliminace, či dokonce eradikace infekce (vymýcení). Zmíněná opatření mohou být zaměřena na vyloučení zdroje nákazy, na přerušení cesty přenosu a na vnímavou osobu (s cílem z vnímavé osoby udělat osobu odolnou), k opatření zaměřeným na eliminaci zdroje patří zejména včasná a správná diagnostika nákazy, včasná izolace nemocného doma či v nemocnici. Význam při prevenci šíření nákazy má i správná léčba, nepřímo se uplatňuje i včasné hlášení nemocí, podobně jako aktivní vyhledávání dalších nemocných osob a osob z nemoci podezřelých. Zde je cílem pomocí klinických, mikrobiologických a biochemických vyšetření co nejdříve odhalit další potenciální zdroje nákazy. Osoby, které byly ve styku se zdrojem nákazy, jsou vyšetřovány a sledovány lékařem po celou dobu inkubační doby formou tzv. lékařského dohledu. Zvláštní opatření se vztahují na osoby činné v epidemiologicky závaţných profesích, zejména v potravinářství. Tyto osoby podléhají tzv. zvýšenému zdravotnickému dozoru, který spočívá navíc i v zákazu činností, při nichţ by se infekce mohla šířit dál. U osob činných v epidemiologicky závaţných profesích jsou velmi důleţitým preventivním opatřením i vyšetření v rámci vstupní prohlídky před nástupem do zaměstnání a znalosti tzv. hygienického minima, coţ by mělo být spojeno s vydáním zdravotního průkazu nezbytným při těchto činnostech.

12

Základním principem prevence zaměřené na přerušení cesty přenosu nákazy je dekontaminace, která obecně znamená odstraňování a ničení původců nákaz nebo přenašečů. Zahrnuje v sobě: Úklid Dezinfekci (zneškodňování patogenních zárodků pomocí fyzikálních, chemických nebo kombinovaných postupů) Sterilizaci (zneškodnění nebo odstranění všech forem mikroorganismů v určitém prostředí, a to včetně velmi odolných spór) Antisepsi (ničení patogenních mikroorganismů na povrchu nebo v dutinách těla – např. výplach antiseptickým roztokem) Asepsi (preventivní opatření a postupy k zachování sterilního prostředí a k zabránění kontaminace tkání choroboplodnými organismy) Dezinsekci

(ničení

nebo

potlačení

škodlivých

a

epidemiologicky

významných členovců (hmyzu), např. much, komárů, klíšťat atd.) Deratizaci (ničení nebo potlačení obecně škodlivých a epidemiologicky významných hlodavců) Nejdůleţitějším opatřením zaměřeným na vnímavou populaci je očkování neboli vakcinace. Rozumí se tím aplikace očkovacích látek za účelem tvorby specifických protilátek, které následně chrání organismus před vznikem infekčního onemocnění. Účinnou sloţkou vakcín jsou antigenní komponenty původců infekčních chorob. Očkování je v České Republice stanoveno zákonem a z toho vyplývajícími předpisy Ministerstva zdravotnictví. Podle nich lze rozlišit několik forem očkování. Pravidelným očkováním se rozumí povinné očkování osob, které dosáhly stanoveného věku podle očkovacího kalendáře. V současné době se u nás pravidelně očkuje proti tuberkulóze, záškrtu, tetanu a dávivému kašli, poliomyelitidě, spalničkám, příušnicím a zarděnkám. Zvláštní očkování je prováděno u osob, které jsou při své pracovní činnosti vystaveny zvýšenému riziku určité infekce. Očkuje se proti tuberkulóze, virové hepatitidě typu B a vzteklině. K mimořádnému očkování se přistupuje tehdy, vznikne-li nebezpečí

epidemie.

Vyuţívá

se

zejména

očkování

proti

chřipce,

meningokokové meningitidě, virové hepatitidě typu A. V posledních letech 13

nabývá na významu očkování v souvislosti s pobytem v zahraničí. Informace zajišťují a očkování provádějí nejčastěji epidemiologové na hygienických stanicích. Při úrazech a poraněních, u nichţ je zvýšené nebezpečí onemocnění tetanem, je indikováno očkování proti vzniku této nákazy. Očkování stanovená zmíněnými právními předpisy jsou pro očkovaného bezplatná a povinná. Mimo nich se mohou nechat očkovat i další osoby za finanční úhradu, např. proti klíšťové encefalitidě, virové hepatitidě A a B, meningokokové meningitidě atd. k preventivnímu opatření, která chrání před vznikem infekce, patří i tzv. pasivní imunizace. Jde o aplikaci jiţ hotových protilátek (takţe organismus si je nemusí tvořit sám) osobám exponovaným určité nákaze, např. v profylaxi tetanu, vztekliny, botulismu. V neposlední řadě má v prevenci infekčních nemocí význam i ţivotospráva a ţivotní styl kaţdého jedince. Zdravá a racionální výţiva, dostatek pohybu, relaxace a dostatek odpočinku a pravidelné otuţování nás před vznikem infekcí chrání. Naopak nezdravá výţiva, nadměrné pití alkoholu, kouření, nedostatek pohybu a stresy riziko infekce zvyšují. K nejdůleţitějším preventivním opatřením proti vzniku a šíření alimentárních (střevních) nákaz (např. salmonelóz, úplavice, virové hepatitidy typu A) patří: Zajištění kvalitní a bakteriologicky nezávadné vody a ochrana zdrojů pitných vod Důsledné dodrţování všech hygienických zásad při jakékoliv manipulaci s potravinami (při výrobě, přípravě, přepravě, skladování, prodeji atd.) Dostatečně účinné a časté mytí rukou, zejména před manipulací s potravinami a po pouţití toalety Dostatečná tepelná úprava potravin, a to ve všech jejích částech Konzumace stravy bezprostředně po uvaření a její uváţlivé uchovávání Důsledné ohřívání jiţ jednou uvařených potravin těsně před opětovnou konzumací Zábrana styku mezi syrovými a jiţ uvařenými potravinami

14

Dokonalá čistota kuchyňského zařízení, náčiní a pomůcek, včetně pracovních ploch Dostatečný a účinný úklid, dezinfekce Ochrana potravin před hmyzem, hlodavci a jinými zvířaty Dokonalé a nezávadné odstraňování fekálií a odpadků, čištění odpadních vod Znalost hygienického minima u osob činných v potravinářství a v dalších epidemiologicky závaţných činnostech Osvěta a zdravotní výchova široké veřejnosti V prevenci respiračních infekcí (např. chřipky, angíny, spály, zánětů horních a dolních cest dýchacích) mají nejdůleţitější roli nespecifická opatření. Patří k nim zejména: Dostatečné větrání vnitřních prostor, zvlhčování vzduchu Zdravá výţiva, dostatečný přívod vitamínů a tekutin Otuţování, dostatek pohybu, nekouření Dostatečná ochrana ostatních osob při smrkání, kýchání, kašli (kapesníky, obličejové masky, apod.) Pouţívání papírových kapesníků Při vzniku onemocnění dohled na ostatní osoby, tj. především dostatečná izolace od ostatních osob, klid na lůţku a včasná léčba Při nebezpečí nebo vzniku epidemie omezení bezprostředního kontaktu s ostatními osobami Dodrţování hygienického a epidemického reţimu ve zdravotnických zařízeních Osvěta a zdravotní výchova široké veřejnosti V prevenci spalniček, příušnic, zarděnek, tbc, chřipky, záškrtu, dávivého kašle, eventuálně meningokokových, hemofilových a pneumokokových infekcí, hraje nejdůleţitější roli očkování (vakcinace).

15

U infekcí přenášených vektory, např. klíšťová encefalitida a lymeská borrelióza, kde hrají nejdůleţitější roli klíšťata, má největší význam osobní ochrana před napadením klíštětem vhodným oděvem, obuví a repelentem. Důleţité je po návratu z přírody prohlédnout celé tělo, a případně včas a správně odstranit přisáté klíště a místo přisátí dezinfikovat. Nikdy se klíštěte nesmíme dotýkat holýma rukama a nesmíme je mačkat. Před klíšťovou encefalitidou je moţné se chránit očkováním, které spočívá v aplikaci tří dávek a přeočkování po třech letech. Do skupiny infekcí přenášených poraněním od zvířete patří především vzteklina. U ní jsou preventivní opatření namířena především proti zdrojům infekce, tj. proti volně ţijícím i domácím zvířatům. Povinně se očkují psi, provádí se očkování lišek orální vakcínou, regulují se stavy lišek, trvale se sleduje výskyt vztekliny u zvířat. Při poranění zvířetem je nutné lokální ošetření rány, veterinární vyšetření zvířete a případně aktivní a pasivní imunizace. U infekcí, které se přenáší krví (HIV/AIDS, virová hepatitida typu B, C), patří k hlavním preventivním zásadám: Důsledné

dodrţování

hygienicko-epidemiologického

reţimu

ve

zdravotnických zařízeních Sterilizace a dezinfekce pomůcek, nástrojů, přístrojů, předmětů, ploch Bezpečná manipulace s krví a ostatními biologickými materiály, které se vţdy povaţují za potenciálně infekční Pouţívání rukavic a ostatních ochranných pomůcek Pouţívání jehel, stříkaček a dalších pomůcek na jedno pouţití Vyšetřování dárců krve U narkomanů si drogu nepíchat, v opačném případě pouţívat sterilní jehly a stříkačky Tetování, piercing, manikúru, pedikúru a kosmetické sluţby vykonávat sterilními nástroji U virové hepatitidy typu B očkování, v případě potřeby i pasivní imunizace 16

Dodrţování preventivních opatření uvedených u nákaz přenášených pohlavním stykem Prevence infekcí, které jsou přenášeny téměř výhradně nebo i pohlavním stykem (např. kapavka, syfilis, HIV/AIDS), spočívá v bezpečném sexuálním chování. K němu patří sexuální abstinence, vzájemná partnerská věrnost, vyhýbání

se promiskuitním osobám, náhodným

partnerům a osobám

provádějícím prostituci, vyhýbání se rizikovějším praktikám pohlavního styku (např. nechráněný styk do konečníku). Velký význam má pouţívání kondomu po celou dobu pohlavního styku, který navíc chrání i před nechtěným početím. Nezbytností je správná a včasná sexuální výchova a zdravotní osvěta široké veřejnosti. Nozokomiální nákazy jsou nákazy, které vznikají v přímě souvislosti s pobytem ve zdravotnickém zařízení. Zdravotničtí pracovníci jsou povinni při své činnost dodrţovat hygienické a protiepidemické zásady a postupovat tak, aby při ošetřování, vyšetřování, léčení, operacích a dalších činnostech nemohlo docházet ke vzniku a šíření nozokomiálních nákaz (Wasserbauer, 2010).

Rozdělení infekčních nemocí: Bakteriální: •

mohou postihnout kteroukoliv část těla

•

nejčastější původci: streptokok, stafylokok, enterokok,....

•

léčba pomocí antibiotik

•

lymeská borelióza, některé angíny, záškrt, kapavka, syfilis, chlamydie

Virové: •

nezabírají zde antibiotika

•

proti některým virům byla vyvinuta léčiva specificky blokující některý virový enzym, tzv. virostatika. 17

•

při napadení organismu virem dochází k replikaci viru uvnitř buněk

•

hepatitidy, některé angíny, infekční mononukleóza, herpes, chřipky, virus HIV, HPV virus

Dětský očkovací kalendář Základní očkování TBC - od 4. dne do 4. měsíce dítěte Záškrt, tetanus, černý kašel, hepatitis B - od započatého 9. týdne dítěte Dětská obrna od 2,5 měsíců do 14 měsíců dítěte Dětská obrna za 1 aţ dva měsíce po předchozím očkování Záškrt, tetanus, černý kašel měsíc po prvním očkování Záškrt, tetanus, černý kašel měsíc po druhém očkování Spalničky, příušnice, zarděnky po 15. měsíci dítěte

Přeočkování Spalničky, příušnice, zarděnky za 6 - 10 měsíců po prvním očkování Dětská obrna za 1 rok po prvním očkování Zarděnky ve 2 letech dítěte Záškrt, tetanus, černý kašel v 18. - 20. měsíci dítěte Záškrt, tetanus, černý kašel v 5 letech dítěte TBC v 11 letech dítěte Dětská obrna ve 13 letech dítěte (většinou však v květnu) Tetanus ve 14 letech dítěte (dále vţdy po 10 letech) TBC v 18 letech dítěte (pouze při negativním testu) 18

2.1. Žloutenka Virové hepatitidy tvoří samostatnou skupinu infekcí, vyvolanou několika původci. Znamená to, ţe se jedná o různá onemocnění, i kdyţ s podobným klinickým obrazem (tj. s podobnými příznaky). Vţitý název „ţloutenka“ (ikterus) vychází z častého průvodního příznaku, tj. ţlutého zabarvení kůţe a sliznic, způsobeného ţlučovým barvivem bilirubinem. Příčiny ţloutenky jsou různé, ale v případě virových hepatitid se jedná o zánětlivé a degenerativní poškození jaterní tkáně v důsledku působení různých typů virů hepatitidy. Podle viru, který onemocnění vyvolává, rozlišujeme virové hepatitidy typu A, B, C, D a E. Onemocnění jedním typem nechrání proti onemocnění typem jiným. Výjimečně tak můţe dojít k současnému onemocnění dvěma aţ třemi typy virových hepatitid (Částková, 2008). Nemocné akutní virovou hepatitidou izolujeme na infekčním oddělení. Hlášení

podléhají

nejen

akutní,

ale

i

chronické

virové

hepatitidy.

Rekonvalescenty po dobu nejméně 6 měsíců sleduje jaterní poradna infekčního oddělení. V dietě omezíme přepalované tuky a zakáţeme alkohol. Jednotlivé virové hepatitidy nelze klinicky odlišit a je nutno vyšetřit tzv. markery virových hepatitid. Jde o průkaz antigenů, protilátek nebo nukleových kyselin specifických pro jednotlivé nákazy. Abeceda virových hepatitid jistě není u konce, a tak se uţívá označení virová hepatitida non A-G pro případy s předpokládanou virovou etiologií a s negativitou markerů všech dosud známých hepatitid (Staňková, 2002).

2.1.1. Virová hepatitida typu A Virová hepatitida typu A dříve nazývaná infekční ţloutenka, je vyvolána virem hepatitidy A. Tento virus je velmi odolný vůči virům zevního prostředí, přeţívá týdny v pokojové teplotě, léta ve zmrazeném stavu. Zničen je např. po pětiminutovém varu, po deseti hodinách při teplotě 60ºC, po působení dezinfekčních prostředků (chlorových preparátů, kyseliny peroctové aj.). 19

Inkubační doba. Je 14 – 50 dní, nejčastěji 30 dní. Jiţ koncem inkubační doby bývají přítomny necharakteristické příznaky. Nejčastěji se jedná o projevy chřipkové (tj. zvýšená teplota, bolesti hlavy, bolesti svalů, zvracení, průjem, jindy naopak zácpa, říhání, nadýmání, tlak v pravém podţebří). Vzácněji dochází k projevům kloubním (bolesti, otoky), koţním (svědění, někdy vyráţka), nervovým (bolesti hlavy, zánětlivé postiţení jednoho i více nervů). Po této fázi ohlašující příchod nemoci nastupuje vlastní fáze onemocnění, kdy dochází ke zhoršení potíţí a často se objevuje „ţloutenka“. Současně s ní má pacient tmavší moč, světlou stolici a svědění kůţe. Někdy výše uvedené příznaky chřipkové, ţaludeční a střevní nemusí být přítomny vůbec a nemocného přivádí k lékaři ţluté zabarvení kůţe a bělma oka. Jindy se naopak „ţloutenka“ nevyvine, mluvíme o formě anikterické, která je obzvláště závaţná pro šíření onemocnění do okolí. Pacienti s touto formou infekce bývají aktivně vyhledáni při vyšetřování kontaktních osob onemocnělých. Téměř u všech nemocných v akutní fázi (ve stádiu s rozvinutými příznaky onemocnění) jsou zvětšená játra, citlivá na pohmat, někdy i zvětšená slezina či mízní uzliny. Nekomplikovaná hepatitida typu A trvá 2-4 týdny, rekonvalescence několik dalších týdnů. Izolace na infekčním oddělení je povinná a její délka závisí na závaţnosti klinického průběhu. Všeobecně platí, ţe onemocnění dětí probíhají lehčeji neţ onemocnění dospělých. Důleţité je, ţe virová hepatitida A nepřechází do chronicity (nemá trvalé následky). Asi u 10 % pacientů však dochází ke komplikovaným průběhům, onemocnění i rekonvalescence pak trvají několik měsíců. Zcela výjimečně dojde k velmi prudce probíhajícímu průběhu, vedoucímu k jaternímu selhání a smrti. Pro léčbu je důleţitý klid na lůţku v akutní fázi onemocnění a zvláště pak dieta nejen v akutní fázi, ale i v rekonvalescenci. Zpočátku je doporučovaná dieta glycidová (čaj, glukóza, suchary, starší pečivo, kompoty, kaše), po několika dnech lze podávat bílkoviny (mléko, tvaroh, drůbeţ, vařené hovězí maso). Je nutno se vyvarovat alkoholu, přepalovanému tuku, koření, uzeninám. Pacientovi se podávají vitamíny B a C. Po onemocnění dochází k celoţivotní imunitě, tj. ochraně před opakovaným onemocněním. Zdrojem onemocnění je infikovaný (nakaţený) člověk, u něhoţ je virus přítomen ve stolici jiţ ve druhé polovině inkubační doby a 1-3 týdny po začátku 20

klinického onemocnění. V krvi infikovaného je virus přítomen krátce, jen několik dní před začátkem a vzácně několik dní po začátku klinického onemocnění. Z toho vyplývají i nejčastější cesty přenosu virové hepatitidy A. Přenos stolicí infikovaného člověka hraje nejzávaţnější roli, ať uţ se jedná o přenos přímý od osoby k osobě, např. špinavýma rukama, ale i nepřímý, znečištěnou (kontaminovanou) vodou nebo potravinami a znečištěnými předměty. V případě vody se nejedná pouze o její vypití, ale nebezpečné jsou např. i saláty, ovoce nebo jiné tepelně nezpracované potraviny, které byly znečištěnou vodou před jídlem omyty. Nebezpečné jsou i kostky ledu, připravené ze závadné vody. Přenos krví je vzácný. Výskyt hepatitidy typu A je na celém světě, více v zemích s nízkým hygienickým standardem. Postihuje především děti a mladé dospělé. Česká republika patří mezi země s relativně nízkým výskytem. V posledních letech je ročně hlášeno okolo sta aţ tří set onemocnění. V roce 2004 došlo k historickému minimu, bylo hlášeno jen 70 případů onemocnění. Ještě před deseti lety byl výskyt mnohem vyšší (cca 2000 případů ročně). Klesající nemocnost v populaci má za následek narůstající procento osob bez ochranných protilátek. Obdobně jako v jiných vyspělých státech vznikla i u nás populace vysoce vnímavá k nákaze hepatitidou A, jedná se především o děti a mladé dospělé. Tradičně je nemocnost nejvyšší u předškolních a školních dětí. K přenosu nákazy u nich dochází hlavně v důsledku špatných hygienických podmínek. Vzrostl také počet onemocnění, která si cestovatelé přiváţejí ze zahraničí, zvláště z exotických zemí s niţším hygienickým standardem. Ani pobyt v prvotřídních hotelích v zemích s výskytem virové hepatitidy A není zárukou ochrany před touto infekcí. V prevenci chorob způsobených poţitím znečištěné vody a potravy je doporučeno vyvarovat se konzumace syrových salátů a zeleniny, ovoce, které si sami neoloupete, zmrzliny, mořských plodů v syrovém stavu nebo polosyrovém stavu (rizikové jsou obzvláště ústřice), všeobecně pokrmů nedostatečně tepelně upravených. Nedoporučuje se pouţívat vodu z veřejného vodovodu, a to ani k čištění zubů. Je dobré se řídit se základním pravidlem Světové zdravotnické organizace pro přípravu potravy v exotických zemích: „převařit, upéct, oloupat, nebo nechat být“. 21

Protoţe vnímavost k této infekci je všeobecná a specifická léčba neexistuje, jsou preventivní opatření obzvláště důleţitá. Zahrnují zvyšování osobní hygieny, zdravotní výchovu, zásobování nezávadnou pitnou vodou a potravinami a vytváření odolnosti organismu proti nákaze (tj. imunizaci). Donedávna byla moţná pouze imunizace pasivní, spočívající v podávání lidského normálního imunoglobulinu. Tato ochrana byla opakovaně prokázána, trvá však pouze 2-4 měsíce. Její výhodou je okamţitý nástup. V posledních několika letech je dávána přednost aktivní imunizaci, očkování. V České republice jsou k dispozici bezpečné a účinné očkovací látky (vakcíny) pro děti i dospělé. Pro základní očkování stačí podání jedné dávky, přeočkování jednou dávkou se provádí za 6-18 měsíců podle pouţité vakcíny. Vakcíny se aplikují do ramenního svalu. Délka ochrany je u jednotlivých očkovacích látek 5-10 let, teoreticky je udáváno 20 i více let. Očkování proti virové hepatitidě typu A nepatří mezi očkování vyhláškami stanovená jako pravidelná, obsaţená v očkovacím kalendáři, hrazená státem, je však zahrnuto mezi očkování na vyţádání, placená tím, kdo o ně poţádá. Za mimořádné epidemiologické situace můţe být vyhlášeno očkování jako mimořádné, státem hrazené. Bezplatná je i imunizace zaměstnanců základních sloţek integrovaného záchranného systému. Informace o očkování dostane kaţdý u svého praktického lékaře nebo na příslušných pracovištích orgánů ochrany veřejného zdraví – zdravotnických ústavech. Očkování je doporučováno osobám cestujícím do oblastí s vysokým výskytem této infekce, pracovníkům, kteří přicházejí do styku s lidským biologickým materiálem, zvláště fekáliemi (např. zaměstnanci kanalizací), osobám s chronickým onemocněním jater, s vrozenou poruchou krevní sráţlivosti (hemofilikům), narkomanům, homosexuálům, osobám v kontaktu s nakaţeným jedincem, skupinám s niţší hygienickou úrovní aj. Speciální vakcína umoţňuje současné očkování proti hepatitidě A i B.

2.1.2. Virová hepatitida typu B Virová hepatitida typu B (VHB) dříve nazývána sérová ţloutenka, je vyvolána virem hepatitidy B. Jedná se opět o vysoce odolný virus. V kapce 22

zaschlé krve přeţívá několik týdnů, zmrazení ho nezničí. Zničen je např. pětiminutovým varem nebo vhodnými desinfekčními prostředky. Je známo, ţe tato infekce je 100x nakaţlivější neţ AIDS. Inkubační doba je dlouhá 50-180 dní, nejčastěji 3 měsíce. Onemocnění bývá těţší a delší neţ hepatitida typu A, také k úmrtí dochází častěji. Kromě uvedených necharakteristických příznaků chřipkových, ţaludečních a střevních, bývají často přítomny příznaky kloubní, koţní a nervové. Na rozdíl od hepatitidy A přechází onemocnění hepatitidou B u 5-10% pacientů do chronicity. Chronické poškození jater můţe končit cirhózou („ztvrdnutí jater“) nebo rakovinou. Také u tohoto typu infekce můţe, ale nemusí dojít k zeţloutnutí kůţe a sliznic. K lékaři pacient často přichází s netypickými příznaky. Pro určení diagnózy VHB, stejně jako ostatních hepatitid jsou důleţité nejen příznaky, ale i výsledky klinického, biochemického a hlavně sérologického vyšetření. Léčba lehkých forem hepatitid B je obdobná jako u typu A, u těţkých forem se pouţívá speciálních preparátů, ale jen s částečným úspěchem. Zdrojem onemocnění je infikovaný člověk, a to několik týdnů před objevením se prvních příznaků onemocnění a po dobu akutního onemocnění. Někteří chronicky nemocní jsou nakaţlivý po celý ţivot. Virus byl nalezen téměř ve všech tělních tekutinách, ale pro přenos infekce má největší význam krev, dále sperma a poševní výměšek (sekret). Krevní přenos se uplatňuje např. ve zdravotnických zařízeních, a to buď jako profesionální onemocnění u zdravotníků, nebo jako nemocniční (tzv. nozokomiální) nákaza u pacientů. Častá jsou onemocnění intravenózních narkomanů (vpravujících si drogy injekčně do ţíly), kteří pouţívají společné jehly, stříkačky a roztoky. Nebezpečí představují i krví kontaminované nástroje při manikúře, pedikúře, akupunktuře nebo módních aktivitách – tetování nebo propichování různých částí těla (piercingu). V přenosu nákazy se uplatňují i společně uţívané holicí strojky, zubní kartáčky a všechny předměty, na nichţ můţe ulpět i mikroskopické mnoţství krve. Významný je přenos pohlavním stykem, který ve vyspělých zemích v současnosti představuje nejzávaţnější způsob přenosu. Přenos z nemocné matky na novorozeně je další významný způsob přenosu, který se uplatňuje nejvíce v některých zemích Asie a Afriky.

23

Výskyt hepatitidy B je na celém světě. Je odhadováno, ţe ročně je příčinou úmrtí 1,5 milionu lidí. V rozvojových zemích onemocní nejčastěji děti, ve vyspělých zemích dospívající a dospělí. V České republice je v posledních letech hlášeno průměrně 200-300 případů akutních onemocnění ročně. Průběţně dochází k poklesu nemocnosti u dospívajících a mladých dospělých. Kromě sexuálního přenosu se v této skupině uplatňují rizikové faktory, zvláště intravenózní narkomanie. Prevence onemocnění spočívá především v ochraně před kontaktem s krví a tělesnými sekrety nemocných. Rizikem je nejen intimní kontakt s nakaţenou osobou, nechráněný pohlavní styk, společné uţívání jehel, stříkaček a roztoků u drogově závislých, ale i společné uţívání hygienických potřeb. Existuje moţnost imunizace, a to jednak pasivní, podáním specifického imunoglobulinu (výhodou je okamţitý nástup ochrany, nevýhodou krátkodobé působení, 2-4 měsíce), jednak aktivní. Pro aktivní imunizaci lze pouţít bezpečné a účinné očkovací látky. Během šesti měsíců se aplikují tři injekce, ochrana je celoţivotní. Strategie očkování v našem státě vychází z doporučení Světové zdravotnické organizace. Od poloviny roku 2001 se očkují děti v rámci pravidelného očkovacího kalendáře, a to všechny děti v prvém a ve 12. roce ţivota. Kromě toho se očkují i rizikové skupiny (zdravotníci, studující škol se zdravotním zaměřením, pacienti s „umělou ledvinou“, tj. hemodialyzovaní pacienti, dále novorozenci matek infikovaných virem hepatitidy B, osoby v úzkém kontaktu s infikovanými, chovanci a zaměstnanci ústavů sociální péče, zaměstnanci domovů důchodců, osoby poraněné jehlou, osoby manipulující se zdravotnickým odpadem a osoby činné v nízkoprahových programech pro uţivatele drog). Tato očkování jsou bezplatná. Očkování za úhradu si můţe vyţádat kaţdý občan. Informace lze získat u praktického lékaře nebo na příslušných pracovištích orgánů ochrany veřejného zdraví – zdravotnických ústavech. Očkování je obzvláště doporučováno osobám cestujícím do oblastí s vysokým výskytem této infekce, osobám s rizikovým chováním (osobám střídajícím partnery, intravenózním narkomanům), hemofilikům, diabetikům, rodinným příslušníkům infikovaných. Výhodou je i moţnost současné vakcinace proti hepatitidě A i B speciální kombinovanou očkovací látkou (Částková, 2008).

24

2.1.3. Virová hepatitida typu C Virová hepatitida typu C je vyvolána virem hepatitidy C. Většinou probíhá jako mírné onemocnění, často je diagnostikována náhodně, např. při preventivních prohlídkách. Inkubační doba je 2 týdny aţ 6 měsíců, nejčastěji 6-9 týdnů. Pokud dojde výjimečně k akutnímu průběhu se ţlutým zbarvením kůţe a sliznic, bývá provázena nechutenstvím, příznaky ţaludečními a střevními. Nemocný často pociťuje pouze zvýšenou únavu. Závaţná je skutečnost, ţe u 55-85 % případů přechází infekce do chronicity. Chronicky nemocný je ohroţen jaterní cirhózou nebo jaterním selháním, navíc představuje zdroj infekce pro okolí. Onemocnění se přenáší obdobně jako virová hepatitida B nejčastěji krví, přenos sexuálním stykem a z matky na dítě je moţný, ale daleko vzácnější. Před objevením příslušného viru v roce 1989 a následným zavedením speciálních

vyšetření

dárců

krve

byl

tento

virus

nejčastější

příčinou

potransfuzních hepatitid. Vyskytuje se na celém světě. V České republice je ročně hlášeno přes 800 případů onemocnění. U intravenózních uţivatelů drog je hepatitida C velmi rozšířená, více neţ ostatní typy hepatitid. Můţe docházet i k opakovaným infekcím. Pacienti s akutní hepatitidou C jsou trvale sledováni na speciálních pracovištích zabývajících se jaterními nemocemi, v hepatologických poradnách. Osoby, které měly kontakty s nemocnými, se podrobují lékařskému vyšetření do 3 dnů po izolaci nemocného, dále za 30 a 90 dnů od posledního kontaktu s nemocným. V léčbě chronických hepatitid C je u určitého procenta pacientů uţíváno s úspěchem speciálních přípravků (interferon, virostatika). Preventivní opatření jsou stejná jako u hepatitidy B - kromě moţnosti imunizace, protoţe očkovací látka proti této infekci dosud neexistuje.

2.1.4. Virová hepatitida typu D Virová

hepatitida

typu

D

nepředstavuje

v našich

podmínkách

zdravotnický problém. Protoţe je vázána na přítomnost viru hepatitidy B, léčba i

25

prevence obou onemocnění se shoduje. Očkování proti hepatitidě B chrání i proti nákaze virem hepatitidy D.

2.1.5. Virová hepatitida typu E Virová hepatitida typu E je onemocnění s podobnými příznaky i způsobem přenosu (virus je přítomen ve stolici) jako hepatitida A. Vyskytuje se nejvíce v oblastech s nízkou hygienickou úrovní, epidemie byly hlášeny např. z Asie a Afriky. U nás jsou hlášeny ojedinělé případy onemocnění (cca 20-30 případů ročně). Jsou jednak zavlečené z cizích zemí, jednak podle nejnovějších poznatků jsou důsledkem přenosu infekce z některých zvířat (prase, divoké prase, potkan). Tento typ hepatitidy nepřechází do chronicity, končívá vyléčením, nebezpečný je však pro těhotné, u kterých dochází často k úmrtí. Léčba i prevence je obdobná jako u hepatitidy A, kromě moţnosti imunizace (Částková, 2008).

2.1.6. Virová hepatitida typu G Původcem je celosvětově rozšířený virus podobný viru hepatitidy C. přenáší se parenterální cestou často současně s hepatitidou B a C. Ohroţeni jsou

hlavně

nemocní

s opakovanými

transfuzemi

krve

a

narkomani.

Diagnostikuje se průkazem ribonukleové kyseliny v séru a také sérologicky (Staňková, 2002). Výskyt různých virových hepatitid ukazuje tabulka 1.

26

Tabulka: 1. Výskyt virových hepatitid v ČR:

CELKEM ZA ROK

2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 *

Hepatitida A

614

325

127

114

70

322

132

128

1648 1106 237

Akutní hepatitida B

604

457

413

370

392

361

307

307

306

247

76

Hepatitida C

637

798

858

846

868

844

1022 980

974

843

179

Hepatitida E

12

13

12

21

36

37

35

65

99

27

43

* Data za leden – duben 2010 [http://www.szu.cz]

2.2. Lymeská borelióza Jde o multisystémové onemocnění přenášené klíšťaty. Projevy nákazy byly Evropě známy jiţ od konce 19. století. V roce 1975 byla popsána epidemie artritidy po napadení klíštětem u dětí v městě Lyme v USA. V roce 1982 byla izolována spirocheta Borrelia burgdorferi. V současné době je známo několik poddruhů. Borrelia burgdorferi, která se vyskytuje v Americe a postihuje především klouby. V Evropě a v ČR se vyskytují B. afzelii se vztahem k onemocnění kůţe a B. garinii postihující nervový systém. Ve střední Evropě nákazu přenáší klíště, které je infikováno boreliemi v 5 aţ 10 %. Výskyt lymeské borreliozy u obyvatel České republiky ukazuje tabulka číslo 2, nemocnost pak podle časového období ukazuje tabulka číslo 3. Klinické projevy se dělí na 3 stádia: 1. časné lokalizované (za 3 dny aţ 6 týdnů po přisátí klíštěte). V místě přisátí klíštěte se asi u třetiny postiţených tvoří nebolestivé zarudnutí v průměru od 3 do 68 cm, často s centrálním výbledem, které i bez léčby během několika týdnů zmizí. Příznaky 1. stadia mohou také být lymfadenitida (zánět mízní uzliny) a chřipkové příznaky. V časném diseminovaném (roztroušeném) stadiu (2.stadium) je v našich podmínkách poměrně časté zánětlivé postiţení CNS: serózní meningitida (u 27

dětí), meningoradikulitida (zánět míšních kořenů), obrny hlavových nervů, myelitida (zánět míchy), neuritida (onemocnění nervu se známkami zánětu), kardiální postiţení (poruchy rytmu), postiţení oka, kloubů (migrující artralgie) a kůţe (boreliový lymfocytom). K projevům 2. stadia dochází aţ po několika týdnech či měsících po infekci. Pro třetí stadium (pozdní perzistentní) jsou charakteristické chronické změny na orgánech, vznikající ve velké míře imunopatologickými vlivy, nejenom vlivem

B.burgdorferi. Opět jsou klinické

změny nervové, koţní a kloubní. Prevence

onemocnění spočívá v ochraně před přisátím klíštěte

pouţíváním správného oblečení a repelentních přípravků a v opatrnosti při manipulaci s klíšťaty. Důleţité je včasné odstranění klíštěte, neboť k přenosu nákazy dochází aţ po 36 hodinách sání klíštěte. Specifická prevence vakcinací byla pouţita v USA, v současné době se ale nepouţívá. Očkovací látka nebyla účinná proti poddruhům borelií, které se vyskytují v Evropě (Staňková, 2002). Tabulka: 2, Výskyt lymeské borreliozy:

[http://www.szu.cz]

28

Tabulka: 3, Nemocnost

[http://www.szu.cz] Mezi další nemoc přenášenou klíšťaty patří u nás klíšťová encefalitida, ale vzhledem k poměrně vysokému počtu obyvatel s očkováním proti této nemoci ji nezařazuji mezi vybrané infekční nemoci.

2.3. Angína Horečnaté onemocnění způsobené baktériemi nebo viry a postihující mandle nebo i sliznici nosohltanu. Z bakterií jsou nejčastěji příčinou angíny Streptococcus pyogenes, u nás vzácně

Corynebacterium

diphteriae,

u

starších

osob

Arcanobacterium

haemolyticum a anaerobní mikroorganismy. Z virů nejčastěji EBV (virus Epsteina-Barrové), CMV (cytomegalovirus), adenoviry, herpes simplex virus a Coxsackie skupiny A. Pro onemocnění je typické zarudnutí a zduření mandlí, které mohou být pokryté

povláčky,

zpravidla

jsou

zduřelé

i

bolestivé

submandibulární

(podčelistní) uzliny, pacienti mívají polykací potíţe a horečku. Intenzita 29

zánětlivého zarudnutí hltanu, tonzil, popřípadě měkkého patra, přítomnost nebo chybění exsudátu (zánětlivý výpotek), puchýřků, petechií (drobné krvácení do kůţe či sliznic) a enantému (skvrny) můţe být diagnostickou pomůckou v etiologické rozvaze. Onemocnění má svoje věková i sezónní specifika. V kojeneckém a batolecím věku vyvolávají angínu nejčastěji viry, v zimních měsících především tzv. respirační viry. V předškolním věku dominují streptokoky s maximálním výskytem na podzim. Infekční mononukleóza je především onemocněním školních dětí a mladistvých. Coxsackie viry se uplatňují většinou v létě a postihují hlavně děti.

2.3.1. Záškrt Záškrt je u nás vzácné onemocnění vyvolané toxickými kmeny Corynebacterium diphteriae. Můţe se objevit jako importovaná nákaza. Difterická angína (=záškrt) je charakterizována pevně ulpívajícími šedobělavými povlaky na mandlích při horečce kolem 38 °C. Vzhledem k zařazení do schématu pravidelného očkování dětí v ČR se tato nemoc vyskytuje výjimečně.

2.4. Infekční mononukleóza Infekční mononukleóza je vyvolána herpetickým virem EBV, vzácněji CMV. Nejvyšší incidence onemocnění je u starších dětí, adolescentů a mladých dospělých. Pro tuto diagnózu svědčí pozvolný vzestup teploty s narůstajícími polykacími potíţemi a zarudnutí nosohltanu i tonzil. Na tonzilách, které mohou být značně zduřelé, se tvoří povláčky aţ souvislé povlaky působící někdy dechové potíţe. Jsou značně zduřelé krční, ale i další lymfatické uzliny, na patře jsou čárkovité petechie (=drobné krvácení), objektivně dále nacházíme hepato- a splenomegalii (=zvětšení jater a sleziny). Horečnaté

onemocnění

především

starších

dětí

a

mladistvých

charakterizované klinickými příznaky (faryngitida, lymfadenopatie (= zvětšení 30

uzlin), hepatosplenomegalie), příznačnými změnami krevního obrazu (převaha lymfocytů a monocytů nad granulocyty, přítomnost více neţ 10% buněk označených jako atypické lymfoidní monocyty). Přítomnost heteroprotilátek svědčí pro EB virovou etiologii mononukleózy. Zdrojem nákazy je nemocný nebo zdravý nosič viru. Virus se vylučuje slinami a přenáší se přímým kontaktem. Po primoinfekci (první infekce), která u malých dětí často proběhne inaparentně (nezjevně, skrytě), virus doţivotně přetrvává v organismu a občas dochází k jeho reaktivaci a k opětovnému vylučování slinami. Původcem je ve více neţ 80 % virus Epsteina-Barrové (EBV) a asi v 10 % cytomegalovirus. U zbývajících nemocných můţe být onemocnění

vyvoláno

adenovirem,

virem

zarděnek,

šestým

lidským

herpetickým virem nebo toxoplasmózou. Podobný klinický obraz můţe mít i akutní stadium HIV infekce a někdy jde o alergickou reakci na některé léky. Vzhledem k pestré etiologii klinického obrazu se často uţívá označení syndrom infekční mononukleózy. Odlišení EB virové a cytomegalovirové mononukleózy uvádí tabulka: Onemocnění probíhá nejčastěji jako protrahovaná povlaková angína s lymfadenopatií (zvětšení uzlin). Můţe však dojít jen ke zduření uzlin bez angíny nebo k protrahovanému horečnatému stavu s nápadnou splenomegalií (zvětšení sleziny). Z komplikací nutno uvést obtíţné dýchání způsobené zúţením dýchacích cest zduřelou lymfatickou tkání a časté, zpravidla anikterické, poškození jater. Léčení zahrnuje klidově dietní reţim a symptomatickou terapii (antipyretikum, obklad na krk, kloktadlo, nosní kapky). Antibiotika potlačí sekundární bakteriální infekci či koinfekci nejčastěji pyogenním streptokokem, ale průběh virové infekce neovlivní. Při výrazném edému hltanu či hrtanu hospitalizujeme a je vhodná krátkodobá kortikoterapie. Dbáme o dostatečný přísun vitaminů a při jaterní lézi podáváme hepatoprotektiva. Rekonvalescent je vyšetřován buď praktickým lékařem, nebo ambulancí infekčního oddělení. I při nekomplikovaném průběhu doporučujeme tělesné šetření a volnou jaterní dietu na dobu nejméně 3 měsíců. Onemocnění vede k přechodnému útlumu imunity, a proto očkovací výkony odloţíme na dobu asi 6 týdnů po poklesu teploty. 31

Pokud po onemocnění přetrvává zvýšená teplota a objevují se recidivující angína či katar dýchacích cest, zajistíme imunologické vyšetření. Onemocnění podléhá hlášení, ale izolace ani karanténa se neprovádějí.

2.5. Herpes simplex Původcem je Herpes simplex virus (HSV), který náleţí do čeledi Herpesviridae a vyskytuje se ve dvou typech: typ 1 (orální) a typ 2 (genitální). HSV typu 1 má afinitu především ke kůţi a sliznici ústní dutiny. Projevy nákazy HSV typem 2 se lokalizují v anogenitální oblasti (okolí řitní a pohlavních orgánů). U HSV 1 dochází k primární nákaze většinou do 5 let ţivota, zatímco k nákaze HSV 2 dochází aţ v období sexuální aktivity. Zdrojem nákazy je člověk. K přenosu dochází přímým stykem s nemocným či asymptomatickým vylučovatelem viru. Po vstupu do organismu virus způsobuje klinické projevy označované jako primoinfekce. HSV se šíří z místa vstupní brány podél nervových vláken do regionálních senzorických ganglií, kde celoţivotně přeţívá. Při reaktivaci této latentní infekce se opět šíří podél nervových vláken zpětně do kůţe či na sliznici. Klinické projevy reaktivace se označují jako rekurentní infekce či recidiva. Provokačními faktory reaktivace jsou stresová situace, oslunění, menstruace aj. Rekuretní infekce postihuje asi polovinu infikovaných osob a mívá většinou mírnější průběh neţ primoinfekce. Inkubační doba primoinfekce je 3 aţ 12 dnů. Primoinfekce proběhne asi u 90 % infikovaných osob asymptomaticky a u 10% má manifestní průběh, často s alterací celkového stavu. U dětí se setkáváme nejčastěji s gingivostomatitidou (zánětlivé onemocnění sliznice dásně a sliznice dutiny ústní působené viry), u mladistvých s herpetickou faryngitidou či oparem rtu, nosu, tváře i boltce ucha. Závaţná můţe být keratokonjunktivitida (zánět rohovky a spojivek), která stejně jako opar rtu často recidivuje. Vstupní branou je poraněná kůţe. Nejzávaţnější komplikací herpetické infekce je těţce probíhající loţisková nekrotizující encefalitida (zánět mozku). Novorozenec se můţe infikovat při průchodu porodní cestou a vzácně intrauterinně (nitroděloţně). 32

Nákaza novorozence se projeví buď jako generalizovaná herpetická infekce s příznaky sepse, nebo jako novorozenecká meningoencefalitida. Genitální opar je jednou z nejčastějších pohlavně přenosných nákaz a u více neţ poloviny osob často recidivuje. U osob s poruchou buněčné imunity, např. po transplantaci orgánu, bývá průběh herpetické infekce závaţný. Vznikají rozsáhlé nehojící se a opakující se koţně-slizniční léze, hepatitida, pneumonie, ezofagitida (zánět jícnu) a při postiţení více orgánů jde o generalizovanou herpetickou infekci. Ta můţe vzniknout jak při primoinfekci, tak při reaktivaci latentní infekce. Diagnostika se opírá o klinický nález. Je moţný i přímý průkaz viru či virového antigenu z herpetických puchýřků či tekutiny. U závaţných klinických projevů primoinfekce či rekurentní infekce a u nemocných se sníţenou obranyschopností je indikována léčba virostatiky. Pacienti se závaţným průběhem onemocnění jsou hospitalizováni na infekčním oddělení. Osoby s recidivujícími projevy herpetické infekce by měly být dispenzarizovány

a

eventuelně

dlouhodobě

léčeny

virostatiky

ve

specializovaných infekčních ambulancích. Pacienti s herpetickými lézemi by neměli přijít do styku s novorozenci, dětmi s ekzémem, s pacienty s popáleninami a imunosuprimovanými osobami. Při sexuálním styku je nutno dodrţovat preventivní opatření (kondom). Onemocnění podléhá povinnému hlášení (Staňková, 2002).

2.6. Chřipka Vysoce začátkem,

nakaţlivé

horečkou,

virové

celkovými

onemocnění, příznaky

a

charakterizované katarem

náhlým

dýchacích

cest.

Onemocnění je vyvoláno hlavně 2 viry: virus chřipky A a B. Virus chřipky A má řadu subtypů, které se liší vlastnostmi povrchových glykoproteinů hemaglutininu (H) a neuraminidázy (N). Je známo 16 hemaglutininů a 9 neuraminidáz, které se vyskytují ve značném počtu kombinací. Virus chřipky A můţe infikovat člověka, některé savce (např. prasata 33

či koně) a celou řadu ptáků. Lidská onemocnění působí subtypy H1N1, H2N2 a H3N2, které vyvolávají velké epidemie aţ pandemie. Virus chřipky B infikuje pouze člověka a působí jen malé epidemie. Zdrojem nákazy je člověk. Virus je na vrcholu onemocnění ve velkém mnoţství přítomen v sekretu dýchacích cest a vylučuje se mluvením, kašláním a kýcháním. Přenos se děje kapénkami od nemocného k vnímavému jedinci. Vstupní branou jsou dýchací cesty. Onemocnění má sezónní charakter. Ve střední Evropě je maximum výskytu od prosince do března. Inkubační doba je krátká a trvá 18 aţ 72 hodin. Onemocnění začíná z plného zdraví celkovými příznaky: horečkou 38-40°C, zimnicí, intenzivní bolestí hlavy, s bolestivým pohybem očních bulbů, někdy s retrobulbární bolestí (za oční koulí), bolestmi kloubů a svalů (zejména v oblasti zad a dolních končetin), nápadná je celková únavnost a vyčerpanost. Mohou být i gastrointestinální potíţe a není vzácný ani meningeální syndrom (dráţdění mozkových plen a nervů). Postupně během 1–2 dnů se objevuje postiţení dýchacích cest: suchý, dráţdivý kašel, často s pálením za sternem, bolesti na hrudníku, které se při kašli stupňují. Později se kašel zvlhčuje s vykašláváním vazkého hlenovitého sputa. Poslechový nález na plicích bývá většinou normální nebo zjišťujeme ojedinělé pískoty, vrzoty, či drobné chrůpky. Nebývá vzácný zánět spojivek a fotofobie. U nekomplikovaných případů ustoupí celkové příznaky do 3–4 dnů, ostatní příznaky do 7–10 dnů. Nápadná únavnost můţe přetrvávat aţ měsíc. Věk, stupeň odolnosti a masivnost infekce jsou rozhodujícím faktorem pro průběh onemocnění. Příznivý průběh bývá u mladších jedinců, kdeţto u lidí starších a u osob s chronickým onemocněním můţe mít onemocnění fatální průběh. Komplikace

mohou

být

primární,

vyvolané

samotným

virem,

a

sekundární, vyvolané bakteriální superinfekcí. Primární chřipková pneumonie (zánět plic) se rozvíjí obvykle krátce po počátečních příznacích, s rychlým rozvojem akutní dechové nedostatečnosti. I při včasné terapii je prognóza onemocnění nejistá. Vţdy je nutná hospitalizace. Sekundární pneumonie (bakteriální) se rozvíjí o něco později, bývá častější u dospělých a nejčastějšími původci jsou stafylokoky a pneumokoky. Diagnóza v průběhu epidemie je snadná. Proti ostatním virovým respiračním onemocněním chybí obvykle u chřipky katarální příznaky. Určení 34

specifické diagnózy je moţné průkazem virového antigenu v nazofaryngeálním sekretu, resp. záchytem viru z nosohltanu, nebo sérologicky průkazem vzestupu titru protilátek. Nekomplikovaná chřipka vyţaduje klid na lůţku obvykle po dobu 1 týdne a symptomatickou léčbu: antipyretika, u dětí paracetamol, analgetika, nesteroidní antirevmatika, antitusika, expektorancia a dostatek tekutin. Rekonvalescence trvá 10–14 dní. V prevenci jsou v ČR dostupné jak štěpené, tak subjednotkové vakcíny proti chřipce, vhodné pro rizikové skupiny. Je nutné kaţdoroční očkování. K profylaxi je moţné pouţít i virostatik (Staňková, 2002).

2.6.1. Ptačí chřipka Ptačí chřipka byla poprvé identifikována v Itálii před více neţ 100 lety. Virus byl poprvé izolován z ptáků (Rybák obecný) v Jiţní Africe v roce 1961. Virus cirkuluje mezi ptactvem celosvětově. Během let 1983-1984 došlo k epidemii ve Spojených státech, kde zejména zpočátku podtyp H5N2 způsobil sice nízkou úmrtnost, ale stal se vysoce patogenním a následně vyvolával úmrtnost aţ 90 %. Tehdy bylo třeba zlikvidovat více neţ 17 milionů kusů ptactva. V letech 1999-2001 došlo k epidemii v Itálii, kde působil virus H7N1 opět zpočátku s nízkou patogenicitou, který následně během 9 měsíců zmutoval do vysoce patogenní formy. Bylo třeba zlikvidovat více neţ 13 milionů kusů ptactva. K propuknutí ptačí chřipky došlo v sezoně 2003-2004. Přirozeným rezervoárem ptačí chřipky je stěhovavé ptactvo (nejčastěji divoké kachny), které je rovněţ i nejodolnější vůči tomuto onemocnění. Domácí drůbeţ, včetně kuřat a krůt, je obzvlášť vnímavá a rychle postiţitelná ptačí chřipkou. Pták nakaţený tímto virem ho šíří ve slinách, nosních sekrecích a v trusu. Ptačí chřipka se dále šíří mezi vnímavým ptactvem, dojde-li ke kontaktu s kontaminovanými sekrety (http://www.vakciny.net/).

35

Původců ptačí chřipky je asi 15 subtypů tohoto viru a nejčastěji jde o subtypy obsahující hemaglutininy H5 a H7. Původně se předpokládalo, ţe ptačí chřipka se na člověka nepřenáší, nebo u něj vyvolává pouze lehké onemocnění. V roce 1997 však došlo v Hongkongu k rozsáhlé epizoocii (=infekční onemocnění zvířat) způsobené virem H5N1. K jejímu potlačení bylo třeba vybít více neţ 1,5 milionu kuřat, kachen, holubů a křepelek. Během této epizoocie onemocnělo ptačí chřipkou 18 lidí, z nichţ 6 zemřelo. Koncem roku 2003 došlo v jihovýchodní Asii opět k epizoociím ptačí chřipky způsobeným vysoce patogenní variantou viru H5N1. V průběhu epizoocií byl opakovaně prokázán přenos nákazy z ptáků na člověka. Nákaza se rozšířila do Střední Asie, Ruska, Afriky i do Evropy. Do října 2007 bylo SZO evidováno 331 lidských onemocnění s 203 úmrtími. Nejvíce případů onemocnění lidí bylo zaznamenáno v Indonésii, Vietnamu, Thajsku, Číně a v Egyptě. V Evropě byl virus v řadě zemí včetně ČR zjištěn u ptáků, ale k onemocnění lidí zde dosud nedošlo. Všechny onemocnělé osoby byly v těsném styku s onemocnělou drůbeţí či divokými ptáky nebo s předměty kontaminovanými ptačími výkaly. K nákaze můţe dojít i konzumací tepelně neupravené drůbeţí krve, jater či masa. Mezilidský přenos nákazy je zatím výjimečný a dosud nebyl jednoznačně prokázán. Inkubační doba lidských onemocnění je poněkud delší (2 aţ 8 dnů) a v klinickém obraze na rozdíl od běţné chřipky často bývá zvracení, bolest břicha a vodnatý průjem. V popředí je postiţení spíše dolních neţ horních dýchacích cest. Bývají známky postiţení jater, ledvin a rychle dochází k respiračnímu a multiorgánovému selhání. Úmrtnost kolísá kolem 60 %. Ověření diagnózy je moţné izolací viru, průkazem specifické RNA, průkazem specifického antigenu a sérologickým vyšetřením protilátek proti H5 antigenu. Případy podezřelé z ptačí chřipky se hospitalizují na infekčním oddělení. K léčbě je moţné uţít inhibitory neuraminidázy. V prevenci je důleţité vyhnout se v oblasti výskytu nákazy kontaktu s drůbeţí i divoce ţijícími ptáky, zejména s nemocným či uhynulým ptactvem. Usilovně se pracuje na přípravě očkovací látky vhodné pro pouţití u lidí. Moţnosti léčby onemocnění ptačí chřipkou zatím nejsou úplně jasné (Staňková, 2002).

36

2.6.2. Prasečí chřipka Prasečí chřipka je vysoce kontaktní, akutní virové onemocnění respiračního traktu prasat způsobené chřipkovým virem typu A (H1N1), ale mezi prasaty cirkulují i další subtypy (např. H1N2, H3N1, H3N2). Mortalita je nízká (1-4 %) a úzdrava zvířat nastává během 7-10 dní. Virus se šíří mezi prasaty aerosolem, nepřímým kontaktem nebo asymptomatickými nosiči viru. Onemocnění u prasat obvykle začíná rychlým nástupem vysoké teploty, otupělostí, ztrátou ţravosti, namáhavým dýcháním a kašlem. Prasečí chřipka se můţe vyskytnout i u divokých ptáků, drůbeţe, koní a lidí. Mezidruhový přenos onemocnění byl povaţován za vzácný. Symptomy lidské formy prasečí chřipky: Symptomy jsou podobné symptomům normální sezónní lidské chřipky rychlý nástup obtíţí, vysoká teplota, zimnice, bolest hlavy, bolest „za očima", potíţe s dýcháním, bolest v krku, extrémní únava a svalová bolest, zvracení nebo průjem. Člověk

se

prasečí

chřipkou

můţe

nakazit

přímým

kontaktem

s nemocným zvířetem nebo je-li v jeho těsné blízkosti. V minulosti byly vzácně popsány následné přenosy onemocnění z člověka na člověka. U některých současných případů v USA nebyl potvrzen ţádný kontakt s prasaty nebo drůbeţí. Virus se nepřenáší konzumací vepřového masa a vepřových produktů (virus je usmrcen při běţném způsobu vaření při teplotě 70ºC). Mnoho zemí rutinně očkuje vepřové chovy proti prasečí chřipce, vakcína na ochranu lidí před prasečí chřipkou není. Nový prasečí virus nalezený u nemocných v USA a Mexiku obsahuje geny prasečí, ptačí a lidské chřipky - kombinaci, která nikdy předtím nebyla zaznamenána. Většina předešlých hlášených případů lidské formy prasečí chřipky se plně uzdravila bez lékařského dohledu. Preventivní podávání antivirotik WHO nedoporučuje. Antivirotika mají být podány do 48 hodin v případě objevení se symptomů chřipkového onemocnění. Preventivní podávání je určeno výhradně pro osoby v úzkém kontaktu s nemocným tzn. ošetřující personál, domácí 37

kontakty apod. WHO ve svých doporučeních neuvádí ţádná omezení cestování, dopravy či uzavření hranic. (http://www.szu.cz/) Tabulka číslo 4 uvádí pandemický plán, který zveřejnila WHO, ve chvíli kdy se v dubnu 2009 začala ve velkém šířit prasečí chřipka. Tabulka: 4, Pandemický plán

[http://zpravy.idnes.cz/zastupce-who-na-zastaveni-praseci-chripky-je-pozdef8n-/zahranicni.asp?c=A090428_101920_zahranicni_ipl]

38

2.7. Pohlavní nemoci Pohlavní nemoci nazývané také venerické nemoci jsou nemoci infekční. Pouţívá se pro ně téţ názvu pohlavně (sexuálně) přenosné nemoci nebo zkratky STD z anglického pojmenování sexually transmitted diseases. Novější název je sexually transmitted infections (STI). Ukazuje se totiţ, ţe se často neprojevují ţádnými příznaky, ale jejich infekce v organismu bezpříznakově probíhá a působí stejně závaţné následky. Pohlavní nemoci mají také závaţný sociální dopad pro kaţdou společnost, a to i dopad ekonomický. Finanční náklady léčby akutní syfilis činí kolem 50 tis. Kč, náklady na léčbu pacienta s AIDS 900 tis. Kč za jeden rok. Mezi tzv. klasické pohlavní nemoci patří kapavka, syfilis, měkký vřed (ulcus molle), čtvrtá pohlavní nemoc (lymfogranuloma venerum) a pátá pohlavní nemoc (granuloma inguinale). Nejčastěji se u nás vyskytují kapavka a syfilis. Měkký vřed, čtvrtá a pátá pohlavní nemoc jsou výjimečné a statistický přehled o jejich výskytu (ÚZIS, 2000) neuvádí ţádný případ tohoto onemocnění v České Republice. Při současném velkém cestovním ruchu se však můţe stát, ţe se objeví i zde. Těchto pět pohlavních nemocí se přenáší téměř výhradně pohlavním stykem. Nejpravděpodobnější přenos nastává při styku dvou nahodilých partnerů, ke kterému dochází mnohdy pod vlivem alkoholu, ze zvědavosti, z lehkomyslnosti, u osob nezdrţenlivých, bez morálních zásad. Avšak není nikterak vzácný ani přenos mezi osobami, které nezapadají do shora jmenované charakteristiky. Při značném rozšíření např. chlamydiové infekce nebo kapavky stačí i ve váţně míněné známosti styk s partnerem, který není vyléčen, případně o své nákaze neví. Při častém střídání sexuálních partnerů stačí v řetězci osob jeden nakaţený a infekce se šíří geometrickou řadou. Pohlavními chorobami je na celém světě nejvíce postiţena věková skupina 15 – 24 let. Pohlavní

nemoci

postihují

jako

kaţdá

infekční

choroba

jednak

organismus jako celek, jednak zasahují jen určité místo. Bývá to nejčastěji pohlavní a močové ústrojí, ale také kůţe a sliznice dutiny ústní a konečníku. 39

Probíhají jako zánět, při kterém se objeví bolestivost postiţeného orgánu, zarudnutí, výtok z močové trubice nebo pochvy, koţní vyráţky, vřídky a výrůstky. Někdy však probíhají bez zjevných příznaků, takţe nakaţený člověk nevyhledá včas nebo vůbec lékaře a přenáší infekci na svého partnera. Promiskuitní osoby tak mohou nakazit velký počet osob. Za těhotenství se některé nákazy přenášejí placentou na plod. Plod můţe být infikován i za porodu při styku s infekcí v porodních cestách. Komplikace, doprovázející pohlavní nemoci, mohou trvale poškodit reprodukční zdraví a vést ke sterilitě, samovolným potratům, předčasnému porodu nebo mimoděloţnímu těhotenství, nebo také nitroděloţně poškodit plod a zanechat trvalé následky. Neléčená syfilis je u mnoha osob smrtelné onemocnění. Pohlavní nemoci bakteriálního původu (kapavka, chlamydie, syfilis) jsou většinou dobře léčitelné v akutním stavu. Přejdou-li do chronického stadia, je vyléčení často obtíţné. U virových chorob je často moţno léčbou potlačit místní projevy, ale úplné odstranění viru z organismu se mnohdy nedaří a onemocnění se opakuje. Zjistí-li člověk, ţe je nakaţen, není na místě stud, strach a jiné zábrany a má ihned vyhledat lékaře, protoţe zatajení choroby má za následek velké riziko ohroţení zdraví nejen postiţeného, ale i pro jeho další sexuální partnery, je mu zaručena naprostá anonymita. Kdo o sobě ví, ţe je nakaţen a vědomě infekci rozšiřuje, můţe být stíhán pro ublíţení na zdraví. Zásadou je vţdy léčit současně oba (všechny) sexuální partnery. Léčení klasických pohlavních chorob patři pouze do péče lékařského oboru dermatovenerologie. Léčení ostatních pohlavních chorob patří do dalších lékařských oborů podle postiţeného orgánu (gynekologie, urologie a jiné). Prevence pohlavních nemocí Výskyt příjice, kapavky, čtvrté a páté pohlavní nemoci a měkkého vředu podléhá povinnému hlášení, evidenci, depistáţi (vyhledávání a epidemiologické vyšetření sexuálních kontaktů), dispenzarizaci (systém kontrolních vyšetření u léčené osoby) a poučení pacienta. Národní referenční laboratoř pro AIDS eviduje výskyt infekce virem HIV a onemocnění AIDS. Cílem těchto opatření je zamezit šíření infekce a vyhledat další ohroţené nebo jiţ nemocné osoby. 40

Vzhledem k tomu, ţe se pohlavní nemoci šíří pohlavní stykem, preventivní opatření se týkají sexuálního chování. Nejspolehlivější ochranou před infekcí je partnerská věrnost. Předpokladem ovšem je, aby oba partneři byli zdrávi jiţ v době, kdy se spolu seznámí. Nejrizikovější je pohlavní styk po velmi krátké nebo dokonce nahodilé známosti, ke kterému dojde někdy pod vlivem alkoholu a drog. V takových případech je nutnou ochranou kondom, který sniţuje moţnost nákazy pohlavní nemocí (hormonální antikoncepce před přenosem nákazy nechrání, jak se někteří mylně domnívají). Také předčasné zahájení pohlavního ţivota v době před dozráním pohlavního ústrojí, zvláště u dívky, zvyšuje riziko přenosu infekce, neboť je spojeno i s větší zranitelností nezralých sliznic pohlavních cest. Praktickým důsledkem časného začátku pohlavního ţivota je také větší střídání sexuálních partnerů, coţ je opět velmi rizikovým faktorem pro moţnost onemocnění pohlavně přenosnými chorobami. Nezastupitelný význam, a to nejen v prevenci onemocnění pohlavními chorobami, má předávání informací o bezpečném sexuálním chování, výchova k sebeovládání a vedení k odpovědnosti za zdraví své, svého partnera, ale i budoucích dětí (Machová, 2009).

2.7.1. Virus HIV Virus lidské imunodeficience (HIV) patří do čeledi Retroviridae, existují dva typy viru: HIV-1 a HIV-2, oba jsou patogenní pouze pro člověka. Většinu onemocnění vyvolává HIV-1. První onemocnění byla popsána v roce 1981, ale virus HIV (Human Immunodeficiency Virus) pravděpodobně existoval v lidské populaci jiţ dříve. Odhaduje se, ţe do konce roku 2006 se infikovalo kolem 65 miliónů lidí, z nichţ 25 miliónů jiţ zemřelo. Denně se nakazí přibliţně 14 000 lidí, z nichţ více neţ 15 % jsou děti. Celosvětově přibývá HIV pozitivních ţen ve fertilním věku, čímţ se vysvětlují stále stoupající počty infikovaných dětí. Velkým sociálním problémem je téměř 15 miliónů HIV negativních sirotků. Největší výskyt HIV infikovaných osob je v subsaharské Africe, v jihovýchodní Asii a v zemích 41

bývalého Sovětského svazu (Ukrajina, Estonsko). U nás bylo k 31. 12. 2006 registrováno 948 HIV pozitivních občanů ČR, do stadia AIDS dospělo 201 pacientů a 125 nemocných jiţ zemřelo. Hlavním způsobem přenosu v ČR je sexuální transmise, polovina našich infikovaných patří do skupiny muţů, kteří mají sex s muţi, přibývá kaţdoročně osob infikovaných heterosexuální cestou a téměř 25 % našich pacientů tvoří HIV pozitivní ţeny. Skupina intravenózních HIV pozitivních narkomanů není u nás zatím početná (58 osob). Transmise krevními deriváty a krví byla v ČR zaznamenána pouze do roku 1987, jednalo se o 33 osob. Transplacentární cestou byly infikovány 4 děti. Na základě genetických rozdílů v oblasti genomu se HIV-1 člení do 3 skupin: M (major), O (outlier) a N (nonM nonO). Skupina M je zodpovědná za světovou epidemii, kmeny v ní zahrnuté se rozdělují do 9 odlišných subtypů (A–K). V ČR je dominantní subtyp B, který se vyskytuje i v Evropě a Americe. Onemocnění je provázeno ztrátou funkce a počtu CD4 T lymfocytů, buněk, které jsou zodpovědné za obranyschopnost organismu. Infekce se přenáší pohlavně, parenterálně (=mimostředně, nitroţilně) a vertikální cestou z infikované matky na dítě. Virus je přítomen v krvi, spermatu, vaginálním sekretu a mateřském mléce. Krví se virus dostává pravděpodobně do všech orgánů včetně CNS. V nepatrném mnoţství je virus přítomen i ve slinách, slzách a v dalších tělních tekutinách, ale ty se v šíření nákazy neuplatňují. Od získání infekce do vzniku plně rozvinutého onemocnění AIDS uplyne obvykle řada let a postupně se objevují pestré klinické projevy patřící k jednotlivým stadiím HIV infekce. Podle klasifikace CDC z roku 1993 jsou pacienti rozděleni do 3 klinických kategorií (A, B, C) a 3 laboratorních kategorií podle počtu CD4 lymfocytů (1, 2, 3). Za 3 aţ 6 týdnů po expozici viru se objeví u infikovaného necharakteristické příznaky primární HIV infekce (A). Patří k nim např. chřipkové obtíţe či příznaky podobné mononukleóze, exantém či zduření lymfatických uzlin, průjem, event. i postiţení CNS. Primární HIV infekce můţe proběhnout i bez jakýchkoli klinických příznaků. Přechodně významně poklesnou CD4 lymfocyty, v krvi se objeví antigen p24 a vysoká hladina RNA HIV. Následuje sérokonverze protilátek anti-HIV, vymizí klinické příznaky a zpravidla se upraví i laboratorní nálezy. Virus ale dále napadá buňky 42

nejrůznějších orgánů, především lymfatického systému, kde se intenzivně mnoţí. Následuje stadium asymptomatické (A), které můţe trvat aţ 15 let. Virus zůstává především v lymfatických uzlinách ve stadiu latence. Infikovaný můţe být zcela bez obtíţí. Ke konci tohoto stadia, kdy dochází postupně opět k manifestaci

latentní

infekce,

se

někdy

objeví

generalizované

zduření

lymfatických uzlin (PGL). Průběţně klesají CD4 lymfocyty a zvyšuje se virová náloţ v krvi. Při poklesu CD4 pod 500/µl pacient přechází do časného symptomatického stadia (B), které je charakterizováno výskytem malých oportunních infekcí (dermatitidy, kandidové infekce orofaryngu, nevysvětlitelné průjmy, herpes zoster, vlasatá leukoplakie jazyka) či periferní neuropatií nebo trombocytopenií (=nedostatek krevních destiček). Počet CD4 lymfocytů bývá v rozmezí 500–200/µl, virová náloţ HIV RNA stoupá – její hladina je však ovlivněna terapií. I toto stadium můţe trvat několik let. Pozdní symptomatické stadium (C) je charakterizováno poklesem CD4 lymfocytů pod 200/µl a objevením se velkých oportunních infekcí, některých malignit (=zhoubnost), kachexie (=silná celková sešlost) a encefalopatie (=onemocnění mozku) – coţ jsou onemocnění, která definují syndrom získané imunodeficience (AIDS). Výskyt jednotlivých oportunních infekcí a nádorů je často v přímé korelaci se zjištěnou lymfopenií. V rozvinutém stadiu HIV infekce (C) se pak manifestují onemocnění vázaná na hluboký imunodeficit (CD4 pod 50/µl). Virová náloţ bez terapie dosahuje miliónových hodnot. HIV pozitivitu lze odhalit v kterékoli fázi HIV infekce. Je třeba se zaměřit na anamnestické údaje, pátrat po klinických a laboratorních ukazatelích, které svědčí pro HIV infekci. Běţně jsou uţívány metody nepřímé diagnostiky – detekce protilátek anti-HIV. Přímý průkaz viru, jeho antigenů či nukleových kyselin má své specifické indikace. Přítomnost provirové DNA v buňkách periferní krve je jednoznačným důkazem vertikální infekce. Vyšetření virové náloţe (viral load) – počet kopií RNA HIV v 1 ml periferní krve – je pouţíváno především při sledování průběhu HIV infekce, k monitoraci terapie, či při časné detekci recentní infekce a testování bezpečnosti krve. Test na stanovení antigenu p24 je určen pro průkaz časné infekce. Neméně důleţité je vyšetření buněčné imunity, event. průkaz agens oportunní infekce, grafická vyšetření a další pomocná šetření. 43

Terapie patří do rukou odborníka. Základem léčby je vysoce aktivní kombinovaná antiretrovirová terapie (dříve označovaná HAART nyní cAART), coţ je kombinace antiretrovirových léčiv (nukleosidových a nenukleosidových inhibitorů reverzní transkriptázy, inhibitorů proteáz, inhibitorů fúze), které zasahují do vývojového cyklu viru a zabraňují jeho dalšímu mnoţení. Nezbytná je včasná profylaxe a léčba oportunních infekcí, dále příslušná reţimová a nutriční opatření. Tímto postupem významně prodlouţíme a zkvalitníme ţivot HIV infikovaných osob, ale úplného uzdravení nedosáhneme. Proto jsou důleţitá především preventivní opatření (bezpečný sex, prevence narkomanie, včasná léčba HIV pozitivních ţen, profylaktické postupy u HIV pozitivních gravidních ţen a jejich novorozenců). Podle zákona č. 258/2000 Sb. o ochraně veřejného

zdraví

jsou

HIV

pozitivní

osoby

povinny

podrobit

se

epidemiologickému šetření a lékařskému dohledu nejlépe v AIDS centrech. Tato centra jsou součástí infekčních klinik a regionálních infekčních oddělení. HIV pozitivní osoby si mohou zvolit i jiného lékaře, který však jejich případ konzultuje s AIDS centrem a v pravidelných intervalech nemocného posílá ke specialistovi AIDS centra. Před vyšetřením či léčebným výkonem mimo AIDS centrum, při přijetí do nemocnice, ústavu sociální péče či do lázní jsou pacienti povinni informovat ošetřujícího lékaře o své HIV pozitivitě. HIV séropozitivitu vţdy ověřuje Národní referenční laboratoř pro AIDS ve Státním zdravotním ústavu v Praze. Této laboratoři se hlásí onemocnění AIDS a úmrtí HIV pozitivních nemocných. K odběru krve na vyšetření HIV protilátek je nutný souhlas pacienta s výjimkou těhotných ţen, dárců krve a orgánů, jejichţ vyšetření je povinné. HIV infekce podléhá povinné mlčenlivosti zdravotnického personálu. Virus HIV se nepřenáší vodou, potravinami, vzdušnou cestou, líbáním, kašláním, kýcháním, podáním ruky, běţným kontaktem. K nákaze nedojde ani společným uţíváním nádobí, příborů a sklenic, koupáním v bazénech, společným pouţíváním toalet, sprch, saun. Nepřenáší se ani hmyzem. Vzhledem k tomu, ţe doposud neexistuje očkovací látka proti nákaze HIV, je nejlepší a jedinou cestou, jak se chránit před touto nákazou, zodpovědné

44

chování kaţdého člověka. Hlavními rizikovými faktory v lidském chování jsou sex a nitroţilní narkomanie. HIV nákaza se šíří především sexuálním stykem. Proto bezpečné sexuální chování je v prevenci šíření AIDS nejdůleţitější. Pouze sexuální abstinence, a nebo vzájemná partnerská věrnost vylučují plně moţnost přenosu nákazy. K hlavním zásadám bezpečného sexuálního chování patří: Mít jednoho stabilního partnera, kterému lze důvěřovat Vyhnout se sexuální promiskuitě a náhodným partnerům Pouţívat po celou dobu trvání pohlavního styku prezervativ (kondom), který sice není absolutní ochranou před AIDS a jinými pohlavně přenosnými nemocemi, ale výrazně sniţuje nebezpečí přenosu nákazy. Slouţí rovněţ jako antikoncepční prostředek. Nezbytné je jeho správné pouţívání Vyhnout se takovým technikám pohlavního styku, při kterých můţe dojít k poškození sliznice. Jde především o nechráněný pohlavní styk do konečníku, který vede téměř vţdy k drobným poraněním sliznic a kontakt ejakulátu s krví je tím pravidelný. Riskantní je rovněţ i nechráněný pohlavní styk do pochvy. Při tomto styku hrozí nejen riziko přenosu HIV, ale i jiných pohlavně přenosných infekcí především pro dívku či ţenu. Nebezpeční zvyšují pohlavně přenosné nemoci, záněty pochvy i pohlavních orgánů muţe a pohlavní styky při menstruaci. Nebezpečný je i nechráněný orálně genitální kontakt (Staňková, 2002). Protiepidemická opatření Protiepidemická opatření vyţadují, aby respektování lidských práv HIV pozitivních

jedinců

bylo

v rovnováze

se

současnou

ochranou

celospolečenských zájmů. Testování na HIV je zatím dobrovolné, ohlášení nemoci ošetřujícímu lékaři a uvědomění sexuálního partnera a rodiny o nemoci není povinné. Je proto zneklidňující, ţe mezi HIV infikovanými jsou i takoví lidé, kteří odmítají plnit své základní povinnosti vůči svému okolí, především vůči partnerovi a ţijí i nadále promiskuitně. Ozývají se některé hlasy, ţe odpovědnost za zvládnutí epidemie dosud nikdy u jiných nemocí nebyla přenechána lidem nakaţeným dotyčnou nemocí a ţe by teda měla být 45

zavedena i u HIV některá tradiční protiepidemická zdravotnická opatření. Nedořešeným problémem je také i okolnost, ţe zdravotnický personál nesmí vědět, ţe ošetřuje HIV pozitivního pacienta, pokud si to sám nepřeje. V posledních deseti letech je v České republice hlášeno 60 nových případů HIV infikovaných ročně. Uvaţujeme-li, ţe na kaţdý nově zjištěný případ připadá aţ 10 případů nerozpoznaných, vychází počet infikovaných v ČR přibliţně na 600 osob ročně (Machová, 2009). V roce 2009 se virem HIV nakazilo nejvíce lidí v historii ČR. Virem HIV se v loňském roce nakazilo 157 lidí. To je o devět více neţ v roce 2008. V České republice se tedy virem HIV nakazilo dohromady uţ 1344 lidí. Z toho u 292 nakaţených propukla nemoc AIDS, 156 lidí na onemocnění zemřelo. Nejvíce HIV pozitivních připadá na Prahu, Středočeský a Jihomoravský kraj. 157 nově nakaţených je nejvyšším přírůstkem HIV pozitivních v historii České republiky (http://www.aids-hiv.cz).

2.7.2. Kapavka (gonorea) Akutní hnisavé onemocnění sliznic urogenitálního traktu, popř. spojivky, hltanu a anální oblasti. Původcem infekce je gramnegativní intracelulární diplokok Neisseria gonorrhoeae, objevený v roce 1879 Neisserem. Jde o jednu z nejčastějších sexuálně přenosných chorob. Kapavka představuje v současné době jednu z nejrozšířenějších pohlavních chorob, se kterou je dnes moţné se ve světě setkat. Projevuje se obvykle v podobě hnisavých zánětů vylučovacích a pohlavních orgánů, v některých případech konečníku, ale také třeba spojivek. Pokud s léčbou kapavky nezačneme včas, nebo dokonce vůbec, můţe jak u muţů, tak i u ţen, vést k neplodnosti. Během léčby je nutné drţet sexuální půst. Další důleţitou informací je skutečnost, ţe léčba tohoto onemocnění je zákonem stanovena jako povinná. Coţ znamená, ţe osobám, které se léčbě vyhýbají, hrozí trestní stíhání. 46

V roce 2000 bylo jenom na území USA zaznamenáno téměř 400 000 případů kapavky, jejichţ léčba stála, a kaţdý další rok stojí, více neţ miliardu dolarů. Je moţné říci, ţe jde o „chorobu mladých“: zhruba tři čtvrtiny zaznamenaných případů totiţ spadá do věkové skupiny 15 - 29 let. V ní jsou potom nejpostiţenější ţeny ve věku 15 -19 let, mezi muţi jde o skupinu 20 - 24 let. Je

zřejmé,

ţe

nejčastější

způsob

přenosu

tohoto

onemocnění

představuje pohlavní styk. Kromě toho je ale také moţný přenos z nakaţené ţeny na dítě během porodu, coţ má nejčastěji za následek oční infekci novorozence. Jde o zánět očních spojivek, který je mezi novorozenci podle statistik jednou z hlavních příčin slepoty. Během těhotenství je proto na místě nechat si udělat vyšetření kromě jiných nemocí také na kapavku. K této formě projevu kapavky nicméně na území ČR téměř nedochází: v českých porodnicích totiţ novorozenci při podezření na toto riziko zpravidla bývají preventivně ošetřeni látkou, která rozšíření infekce spolehlivě zabrání. Jako standardní inkubační dobu v případě kapavky lékaři uvádějí období dvou aţ čtrnácti dnů. U ţen se první příznaky objevují nejčastěji mezi 4. a 7. den po nakaţení, u muţů potom zhruba mezi 2. aţ 5. dnem. V ţádném případě ale není moţné spoléhat pouze na případné symptomy, které se objeví během této doby. U některých nakaţených jedinců totiţ můţe trvat dokonce několik měsíců, neţ se symptomy projeví! V současnosti uţívané způsoby diagnostiky kapavky, můţeme rozlišit tři základní techniky. Vţdy je přitom k této operaci potřeba provést výtěr, případně odběr vzorku výtoku. Podstatou první techniky, označuje se jako tzv. barvící test, je barvení vzorku na bakterii, přičemţ jde o výtěr výtoku z cervixu (děloţní hrdlo) nebo penisu. Vzorek se v laboratoři obarví, a následná prohlídka výsledku za pomoci mikroskopu odhalí případnou přítomnost původců kapavky. Výsledky této metody však nejsou ve všech případech stejně průkazné. Je-li pacientem muţ, test lze povaţovat za spolehlivý, zatímco u ţen tomu tak není. Uvádí se, ţe zhruba polovina pacientek, které jsou nakaţené, „projde“ testem na kapavku s negativním výsledkem! Barvicí test proto není hlavním nástrojem diagnostiky tohoto onemocnění. 47

Rozšířenější jsou v současnosti výtěry moči, případně cervikální výtěry, v nichţ se během laboratorních testů hledají geny bakterií způsobujících kapavku. Jde o lékaři velice často uţívanou techniku, a to zejména díky větší přesnosti jejích výsledků. Třetím způsobem, jak odhalit nákazu kapavkou je potom tzv. kultivační test. Takto se označuje procedura zaloţená na sledování růstu bakterií za kontrolovaných laboratorních podmínek. Během tohoto testu umístí vzorek výtoku do nádoby, v níţ je následně uchován po dobu dvou dní, aby bakterie mohli dále růst. Test je přitom citlivý a tedy i spolehlivý podle toho, z jakého místa vzorek odebereme. Za pomoci této metody je moţné otestovat také ty bakterie, které jsou odolné vůči některým lékům. Pokud jde o samotný průběh onemocnění, při nákaze kapavkou jsou nejčastěji prvním postiţeným místem pohlavní a vylučovací orgány. A to konkrétně močová trubice, případně děloţní hrdlo, samotné vagíně se infekce obvykle vyhýbá. Mimo těchto oblastí se ale infekci také daří v konečníku nebo ústní části hltanu, a v očních spojivkách. V případě, kdy je infikovanou osobou ţena, jsou hlavními příznaky nákazy kapavkou jednak výtok z vagíny, dále výše popsané potíţe s močením spojené s častější potřebou, ale také krvácení. A to bud´v podobě krvácení po pohlavním styku, nebo v období mezi jednotlivými menstruacemi. Stejně tak je moţné, aby kromě vaginálního výtoku došlo také ke hnisání zaníceného děloţního hrdla. V některých případech nicméně děloţní hrdlo (cervix) můţe zůstat bez jakýchkoliv viditelných změn. Obecně pak platí, ţe pokud u pacientky s podezřením na výskyt kapavky dojde k zánětu močové trubice, který je zároveň doprovázen popsaným zánětem děloţního hrdla, je pravděpodobné, ţe se v tomto případě skutečně jedná o kapavku. Současný výskyt těchto dvou příznaků je totiţ běţný právě pouze u těch ţen, kterým následně testy potvrdí nákazu. Pokud se jiţ infekce stačila rozšířit ještě dále, kdy hrozí zánět pánve, obvyklými symptomy potom bývají křeče a bolestivost, případně krvácení, ale také horečka nebo nutkavé dávení. Dodejme ještě, ţe kapavka u ţen často nebývá doprovázena ţádnými z příznaků, které jsme si popsali, případně dojde k výskytu symptomů slabých nebo jejich neobvyklých kombinací. Jde tedy o situace, kdy postiţenou vůbec nemusí napadnout, ţe by mohla být infikována 48

tímto onemocněním. Nejde přitom o zanedbatelný počet případů: podle statistik se uvádí, ţe tato „kapavka bez příznaků“ přestavuje aţ polovinu všech zaznamenaných případů. I více jak 80 % ţen a 20 % muţů prakticky bez jakýkoliv příznaků (Šerý, 1979). Kromě popsaných variant kapavky postihující pohlavní orgány je moţné mít infekci, která zasáhne oblast kolem konečníku, a to jak u ţen, tak i u muţů. V těchto případech mezi hlavní příznaky kapavky patří anální výtok nebo svrbění, které je doprovázeno nepříjemným a bolestivým nutkáním stolici, nebo také krvácením. Co se týče léčby kapavky, její základ spočívá zejména v podávání antibiotik. Dříve se také pro tyto účely často pouţíval penicilin. Následkem zvýšení odolnosti vůči antibiotikům (tzv. antibiotické rezistence) nicméně došlo k omezení jeho vyuţití pro tyto účely. Vzhledem k tomu, ţe v současné době je nákaza kapavkou poměrně často spojena také s výskytem chlamydií, předepisují někdy lékaři takovou sadu antibiotik, která má zlikvidovat původce obou těchto onemocnění. Protoţe je v případě kapavky mimořádně důleţité, aby choroba byla skutečně vyléčena, aby nehrozila recidiva, nestačí pouze brát předepsané kombinace léků. Podstatnou součástí léčby je proto také provádění následných kontrolních testů, jejichţ účelem je ověření toho, zda infekce byla skutečně potlačena, a pacient proto s jistotou není tím, kdo by mohl kapavku dále přenášet. Lékaři také zpravidla doporučují, aby si postiţený udělal seznam svých sexuálních partnerů z poslední doby a popřemýšlel nad tím, kteří z nich by mohli být také infikováni. Těmto osobám by potom měl doporučit návštěvu lékaře. Vzhledem k tomu, ţe kapavka se řadí mezi onemocnění, k jejichţ přenosu dochází v podstatě výhradně prostřednictvím pohlavního styku, je snadné doporučit účinnou prevenci. Za tu samozřejmě můţeme označit, pokud ne přímo věrnost jednomu sexuálnímu partnerovi, tak přinejmenším jejich důkladný výběr. Kromě toho můţeme sníţit riziko nákazy také pomocí bariérové antikoncepce (http://www.pohlavni-choroby.cz).

49

2.7.3. Syfilis Syfilis (příjice, lues) byla velkým zdravotním problémem v minulých staletích a ještě na počátku 20. století. Po zavedení antibiotik do léčení její výskyt prudce poklesl a na začátku 60. let se tato choroba u nás téměř neobjevovala. Od té doby však počet nakaţených osob opět stoupá. Syfilis způsobuje baktérie ve tvaru spirály Treponema pallidum. Rozeznáváme syfilis vrozenou a získanou. Syfilis vrozená se přenáší placentou z infikované matky na plod během těhotenství. Získaná syfilis se přenáší z nemocného člověka převáţně pohlavním stykem. Přenos nepřímý – předměty pouţívanými po nakaţeném člověku, je sice moţný, ale řídký, protoţe treponemata jsou citlivá na vzduch a desinfekční prostředky. Infekce proniká do těla drobnými oděrkami na kůţi nebo sliznici. Probíhá ve třech stádiích. Po inkubační době, která trvá asi tři týdny, nastává první stadium nemoci. Projeví se jako tvrdý vřed (ulkus durum), obvykle jeden, lesklý a červený, nebolestivý (pokud není druhotně infikovaný jinou infekcí), který se objeví v místě vstupu infekce do organismu. Sekret z jeho povrchu je vysoce infekční. Je nejčastěji lokalizován na zevních pohlavních orgánech, kolem řitního otvoru, v konečníku, ale i na děloţním čípku, kde je skrytý. Mimo pohlavní orgány můţe být umístěn na rtech, jazyku, na patrových mandlích i na prsní bradavce. V okolí vředu zduřují lymfatické uzliny (lymfadentis). Tvrdý vřed se zpravidla sám zahojí během několika týdnů. Při neléčeném onemocnění začíná od osmého týdne po infekci druhé stádium nejdříve lehkými celkovými příznaky jako je nízká horečka kolem 38º C, bledost, bolesti hlavy, bolesti svalů, bolesti kloubů, malátnost. Infekce se šíří krevní a lymfatickou cestou a zaplavuje jiţ celý organismus. Mízní uzliny zduří (generalizovaná lymfadenitis) a na kůţi se objevuje vyráţka, která nesvědí, zejména po stranách hrudníku, na horních i dolních končetinách, ale i na dlaních a ploskách nohou. Skvrny se mohou objevit i na sliznici dutiny ústní a na mandlích a patrových obloucích (syfilitická angína). V místě vlhké zapářky (na šourku a přilehlých částech stehen, na velkých stydkých pyscích, na kůţi pod prsy, ale i mezi prsty na nohou) vznikají ploché výrůstky, které jsou plné

50

treponem a proto velmi infekční. Při odeznívání vyráţky můţe dojít i k vypadávání vlasů a vytvoření mnohočetných lysinek. Po několika týdnech, nejdéle však do roka, klinické příznaky tohoto stadia i bez léčení vymizí. Nastane klinicky bezpříznakové období nemoci, které můţe trvat různě dlouho, i řadu let. Sérologické vyšetření krve je však pozitivní. Asi třetina neléčených případů přechází ve třetí stadium. Pro toto stadium je charakteristická lokalizace v určitém orgánu, na kůţi, v kostech, v okolí kloubů, ve svalech, na jazyku, v játrech, v cévách, v centrální nervové soustavě. Vznikají v nich zpočátku tvrdé hrboly, které uprostřed měknou a vytéká lepkavá ţlutá tekutina (připomínající arabskou gumu, a proto dostaly tyto vředy název gummata). Vznikne-li gumma ve stěně aorty, můţe dojít k jejímu náhlému prasknutí a úmrtí. Napadení míchy a mozku (neurosyfilis) se týká mozkomíšních plen, cév i nervové tkáně. Syfilitické postiţení zadních míšních kořenů a provazců se nazývá tabes dorsalis a je spojeno s vystřelujícími bolestmi, ztrátou reflexů dolních končetin, ztrátou čití, slábnutí zraku a hluchotou. Časté jsou poruchy močení. Progresivní paralýza má v klinickém obraze hlavně neurologické a psychopatologické příznaky. Dochází k pozvolné, někdy naopak i velmi rychlé změně osobnosti, nemocní přestanou dbát o svůj zevnějšek, dodrţovat společenské zvyklosti. Progresivní paralýza pokračuje rozvratem intelektu a hlubšími změnami povahy, sklonem k hrubosti, prudkým výkyvům nálad, objevuje se dezorientace, bludy, halucinace (pacient vidí bílé myši, slony a vybájená zvířata). V konečném stadiu je nemocný otupělý, nedodrţuje základní hygienické návyky, vznikají spontánní zlomeniny kostí, dekubity a metabolický rozvrat, který končí smrtí. Vrozená syfilis Infikované a neléčené matky aţ v 80 – 90 % přenášejí syfilis od 5. měsíce těhotenství na plod. Infekce plodu můţe vést k jeho potratu, předčasnému porodu mrtvého plodu. Vrozená syfilis se můţe projevit v několika formách: Časná (syfilis kojenců), postiţena je kůţe, sliznice (vysoce infekční luetická rýma), játra, slezina, kosti a jiné orgány. Po spontánním ústupu

51

lehčích forem mohou se po několika letech objevit projevy 3.stadia syfilis, obdobně jako u dospělých. Pozdní, projeví se nejčastěji mezi 7. aţ 19. rokem věku. Její projevy jsou: postiţení rohovek, zubů, vnitřních orgánů, hluchota, šavlovité bérce, sedlovitý nos, neurosyfilis. Léčení syfilis není jen osobní věcí nemocného, ale kaţdý, kdo onemocní touto chorobou, je povinen se řádně léčit na venerologickém oddělení. Pro úspěšnou léčbu je opět důleţité včasné poznání nemoci. Na zevním pohlavním ústrojí mohou být totiţ i vřídky jiného původu (např. strţené puchýřky oparu nebo hnisavých loţisek). Je proto nutné, aby je vţdy vyšetřil a diagnostikoval lékař – venerolog, který můţe z mikroskopického nátěru zjistit původce syfilis v samém začátku. Toto zjištění však není moţné, pokud se nemocný snaţí sám vřídek desinfikovat nebo léčit např. antibiotickou mastí (Machová, 2009).

2.7.4. HPV virus Rakovinu děloţního hrdla patrně způsobuje lidský papilomavir (HVP). S těmito viry se po počátku sexuálního ţivota setká aţ 80 % ţen. U většiny z nich se ale imunitní systém ubrání během několika měsíců po nákaze. Přenašeči jsou patrně muţi, kteří jsou nositeli virů, aniţ mají nějaké příznaky nebo problémy s infekcí. Také na ně mohou být tyto viry přeneseny od ţen. Není to běţnou praxí, ale přítomnost papilomavirů lze detekovat ze spermatu. V České republice v současné době pracuje při Ministerstvu zdravotnictví komise, která připravila program pro screening cervikálního karcinomu. Ve všech vyspělých zemích jsou rovnocennou součástí cervikálního screenigu cytologické vyšetření a HPV detekce. Pokles incidence cervikálního karcinomu v zemích s dobře připraveným a fungujícím screeningovým programem byl jiţ mnohokrát publikován a citován. 52

Opodstatněnost HPV diagnostiky vyplývá mimo jiné z následujícího: je akceptována skutečnost, ţe vznik více neţ 99 % procent CC (=cervikálního karcinomu) je iniciován HPV infekcí bylo tedy jasně prokázáno, ţe HR typy HPV jsou hlavním - i kdyţ ne jediným - etiologickým faktorem vzniku cervikálního karcinomu (CC) je prokázáno, ţe HPV testování jako jediná metoda je schopno odhalit HPV infekci ještě před tím, neţ je moţno diagnostikovat symptomy vzniklé jako následek HPV infekce subklinicky (cytologicky) a klinicky (cervikograficky, kolposkopicky) to v konečném efektu umoţňuje efektivní management rizikové skupiny pacientek jak z hlediska sníţení rizika vzniku onemocnění tak z hlediska ekonomického HPV testace, ať uţ klinická nebo ve formě cílených studií, napomohla ke zmapování četnosti jednotlivých HPV typů a přípravě vakcíny proti tomuto závaţnému onemocnění Z hlediska věkových kategorií jsou pro HPV testaci irelevantní nejmladší věkové skupiny ţen, protoţe pozitivita v této skupině je sice uváděna aţ 30%, ale většina infekcí je akutních a spontánně odezní bez následků. Vakcinace Očkování proti HPV infekci chrání proti nejčastěji se vyskytujícím onkogenním typům HPV - HPV 16 a 18, které jsou příčinou přibliţně 70 % případů rakoviny děloţního čípku. Očkování nechrání proti všem onkogenním typům HPV, proto je nutné, aby pravidelný onkologický screening děloţního čípku - prováděný při preventivních prohlídkách - pokračoval i po očkování. V současné době jsou k dispozici dvě vakcíny - SILGARD a CERVARIX registrované k vakcinaci proti HPV infekci - onkogenním typům HPV 16 a 18. Vakcína Silgard navíc proti kmenům HPV 6, 11 - způsobujícím aţ 90 % případů genitálních bradavic. Vakcína Cervarix má prokázánu zkříţenou reaktivitu vůči dalším dvěma onkogenním typům HPV infekce (a také navození déle trvající imunitní odpovědi). 53

Očkovací schéma vakcíny SILGARD 1. dávka 2. dávka - 2 měsíce po první dávce. 3. dávka - 6 měsíců po první dávce. Očkovací schéma vakcíny CERVARIX 1. dávka 2. dávka - 1 měsíc po první dávce. 3. dávka - 6 měsíců po první dávce (http://www.cgop.cz). HPV infekce (human papilloma virus, lidský papilloma virus) je nejrozšířenější pohlavně přenosnou chorobu, kterou trpí velká část sexuálně aktivní dospělé populace - mnohdy aniţ by si toho všimla. Tento virus je zodpovědný za tvorbu genitálních bradavic u muţů i ţen, za přednádorové změny na děloţním čípku a rakovinu děloţního čípku. Rakovina děloţního čípku patří mezi nejčastější nádorová onemocnění u ţen. HPV infekce způsobuje poškození buněk děloţního čípku a vyvolává tzv. dysplasie (=porucha orgánu). Virus je přenosný pohlavním stykem, přičemţ kondom nemusí vţdy chránit před jeho přenosem. Zhoubné

nádorové onemocnění

- karcinom děloţního čípku je

celosvětově jednou z nejčastějších příčin úmrtí ţen na nádorové onemocnění. Je to onemocnění, u kterého je známa hlavní příčina vzniku, tedy infekce lidskými papillomaviry. V období do věku 30 je vyšší pravděpodobnost, ţe se imunitní systém s virem sám vypořádá, období nad 35 let věku znamená jiţ vyšší riziko vzniku nádorového onemocnění. Velmi důleţitá je prevence, to znamená pravidelné preventivní prohlídky u lékaře, protoţe onemocnění děloţního čípku je snadno odhalitelné a to i v jeho časném a dobře léčitelném stadiu, kdy se ještě nejedná o zhoubné nádorové onemocnění. Mnoho ţen na preventivní prohlídky nechodí a tak se často dostanou do rukou lékařů aţ tehdy, kdy nemoc dospěla do nevyléčitelného stadia.

54

Po určení míry rizika rozvoje onemocnění doporučí gynekolog léčbu, přičemţ standardním postupem je konizace čípku (seříznutí nebezpečných buněk, které se mohou v průběhu času změnit v rakovinu). Tu lze i několikrát opakovat, většinou je technicky moţné 2-3 krát, pak je jiţ odstraněn celý čípek. Při opakovaném průkazu onemocnění můţe dojít i k odstranění celé dělohy (http://www.zeny.cz).

2.7.5. Chlamydie Chlamydiové infekce patří dnes na celém světě mezi nejčastější sexuálně přenosné bakteriální infekce. V Evropě se odhaduje její výskyt v sexuálně aktivní ţenské populaci 5 – 15 % (Machová, 2009). Jedna z nejrozšířenějších infekcí v celé Evropě, a to nejen mezi pohlavními chorobami. Podle dostupných čísel, která v ţádném případě nejsou úplná, se kaţdý rok nakazí několik stovek tisíc lidí! Jde o onemocnění bakteriálního původu, které není přenosné jenom pohlavním stykem, ale také v podobě kapénkové infekce, tedy podobným způsobem jako třeba chřipka. K ní má ostatně blízko i v jiných ohledech: plicní forma chlamydií se kromě šíření vzduchem totiţ projevuje podobným způsobem. Mimo neplodnosti, závaţných onemocnění plic spojených s nepříjemným dusivým kašlem, ale můţe vést ještě ke třetí skupině nepříjemných důsledků. Zánětům spojivek v lepším případě, k trvalému poškození zraku potom v těch horších. Chlamydie jsou navíc záludné v tom, ţe mnohdy ani nejde poznat, ţe se člověk nakazil. Skutečnost, ţe v některých případech nemoc sama od sebe ustoupí, pro někoho můţe být částečnou útěchou. Lékaři ale v ţádném případě nedoporučují nechat se touhle moţností ukolébat. Přenáší se zejména prostřednictvím pohlavního styku. Infekce se přitom můţe přenést také nepřímo: pokud se například poškrábáte na obličeji a podobně (stejně tak je moţný přenos během porodu z infikované matky na dítě. A riziko zde není zanedbatelné: týká se více neţ poloviny novorozenců, u kterých hrozí jak komplikované záněty plic, tak i silné záněty spojivek). U muţů se chlamydie 55

často vyskytují v močové trubici, u ţen potom postihují děloţní čípek. Pokud se neléčí, vedou k závaţným důsledkům, a to zejména pokud se nakazí ţena. Chlamydie způsobuje baktérie Chlamydia trachomatis, která se usazuje v buňkách tvořících vnitřní oblast kanálu děloţního čípku, který spojuje pochvu s dělohou. Nepostihuje samotné buňky dělohy, ale můţe se usadit v konečníku nebo močové trubici. Pokud se v této fázi rozšíření nezačne s léčbou, šíří se původce dál, coţ v důsledku vede závaţnému poškození celého pohlavního ústrojí. Dochází k poškození sliznice, které potom vede k slepení vejcovodů, a posléze ke vzniku rizika případného mimoděloţního těhotenství. Prvním příznakem chlamydie bývá bolestivý vřed na genitálu. Po několika dnech následuje horečka doprovázená zimnicí, spolu se zduřeninami mízních uzlin v oblasti třísel. Třetím stádiem obvykle bývají rozsáhlé záněty pohlavních orgánů, případně konečníku. U ţen potom můţe infekce chlamydie způsobit neplodnost následkem rozpadu vaječníku a dělohy. Nepříjemné na celé věci je zejména skutečnost, ţe naprostá většina onemocnění u ţen probíhá bez doprovodu výraznějších příznaků. Uvádí se, ţe ve zhruba čtyřech pětinách případů ţena vůbec nepozná, ţe by mohla být nositelkou nějaké infekce. Typickým scénářem je zde tedy situace, kdy ţena jednoduše zjistí, ţe nemůţe mít děti, aniţ by vůbec věděla, ţe za tím můţe stát nákaza chlamydií. V menšině případů je nicméně choroba doprovázena několika skupinami příznaků. Mezi ně patří: výtok z pochvy pálení v močové trubici pálení v pochvě častější močení bolestivý pohlavní styk bolesti pánve silnější menstruace neţ obvykle krvácení mimo období menstruace Samotná infekce není smrtelná, coţ je moţná jeden z důvodů, proč této chorobě není věnována příliš velká pozornost. I tak ale způsobuje závaţné 56

škody: ať uţ jde o zmíněnou moţnost neplodnosti, ale také zvýšené riziko potratu, které hrozí jiţ těhotným ţenám. Jde tedy o onemocnění, které můţe mít výrazné dopady na úroveň reprodukce v zemích, kde dojde k jejímu šíření. Stejně tak není zanedbatelná ani skutečnost, ţe léčba chlamydíí je velice nákladná. V lehčích případech, u kterých nedojde k výraznějším komplikacím můţe probíhat ambulantně za pomoci antibiotik a chemoterapeutik. Léky se mohou aplikovat v podobě jednorázové dávky, častěji ale po dobu týdne aţ dvou. Samozřejmě v případech, kdy se chlamydie vrací, léčba můţe trvat mnohem déle. Během léčby a přinejmenším ještě týden po jejím skončení se nedoporučuje pohlavní styk. Chlamydie jako kapénková infekce Chlamydie v podobě, kdy napadá plíce, je velice infekční choroba. K jejímu šíření dochází podobným způsobem jako například u různých druhů chřipkových onemocnění. Doprovází ji také podobné obtíţe s tím rozdílem, ţe jsou mnohem intenzivnější a proto také nepříjemnější, zejména pokud jde například o aţ dusivý kašel. Kromě něj jsou to také dlouhodobé a intenzivní pocity únavy, neobvyklé škubání svalů, bolesti kloubů nebo břicha, ale také třeba angína nebo bolesti zubů. Pokud tedy člověk delší dobu pociťuje některé z těchto příznaků, je moţné, ţe jsou způsobené chlamydií, aniţ by se člověk předtím nutně musel účastnit sexuálních radovánek s potenciálně rizikovým partnerem. V takovém případě je potom na místě zajít za lékařem, protoţe jinak neţ prostřednictvím těchto příznaků chlamydii odhalit běţný člověk nemůţe. Dýchací cesty nejsou jedinou soustavou, kde plicní chlamydie operují. Pokud zavčas nedojde k léčbě, mohu se šířit dál: především do nervových tkání a mozku. Ale také třeba do svalů, stejně tak mnohdy napadají imunitní systém. Pokud se chlamydie takto v lidském těle rozšíří, vedou k propuknutí mnoha dalších závaţných onemocnění. Kromě chronického syndromu únavy se v 57

těchto případech můţe objevit roztroušená skleróza nebo Alzheimerova choroba, ale také například astma. Obecně je moţné říci, ţe s původci chlamydií je vystaven během svého ţivota praktický kaţdý člověk. Coţ ale zároveň v ţádném případě neznamená, ţe by u kaţdého nutně muselo onemocnění, tak jak jsme si jej popsali, propuknout. A to ani při opakovaném styku s bakterií. Zároveň ale platí, ţe kvůli obtíţné diagnostice onemocnění je pravděpodobné, ţe chorobou trpí mnoho lidí, kteří o tom nemají nejmenší ponětí. V současnosti navíc zejména z důvodu vysokých finančních nákladů, není moţné provedení testů v případě kaţdého pacienta, u kterého na plicní odnoţ chlamydií existuje podezření. Čeští lékaři proto v praxi obvykle své pacienty na testy posílají aţ tehdy, pokud u nich nedojde k výraznějšímu zlepšení po klasické léčbě dýchacích obtíţí. Vzhledem k tomu, ţe výskyt plicních chlamydií se podařilo lékařům odhalit aţ v relativně nedávné době. Často s jejich potíráním nemají příliš velké zkušenosti, a proto můţe chvíli trvat, neţ lékař najde tu nejvhodnější účinnou látku. Zpravidla se chlamydie léčí pomocí nejrůznějších kombinací antibiotik. Léky se přitom obvykle podávají po dobu delší neţ jinak běţných čtrnáct dní. Antibiotika totiţ účinně likvidují původce choroby pouze v jedné jeho ţivotní fázi. Díky těm ostatním potom můţe onemocnění opět propuknout. Vţdy proto existuje riziko recidivy choroby i po té, co příznaky onemocnění zmizí. Bakterie chlamydií napadají buňky postiţeného místa zevnitř, aby v nich následně fungovaly jako parazité: z buněk získaná energie pak slouţí k mnoţení těchto bakterií, a tím také šíření infekce (http://www.pohlavnichoroby.cz).

58

Praktická část 3. Výukový program Třída:

VIII., IX.

Rozsah:

2-3 vyučovací hodiny

Vzdělávací oblast:

Člověk a zdraví, Člověk a příroda

Vzdělávací obor:

Výchova ke zdraví

Vzdělávací obsah:

Biologie člověka (Stavba těla a funkce jednotlivých orgánů), Zdravý způsob ţivota a péče o zdraví (Ochrana před přenosnými chorobami)

Výchovně vzdělávací cíle: Hlavním cílem práce je prohloubení znalostí ţáka o infekčních nemocech. Cílem je, aby si sám ţák dokázal uvědomit své rizikové chování, aby poznal kde, kdy a jaké nebezpečí mu hrozí, a aby sám dokázal praktikovat prevenci ve svém běţném ţivotě.

Ţák je podněcován k tvořivému myšlení, logickému uvaţování a k řešení problémů. Ţák je veden k všestranné, účinné a otevřené komunikaci. Ţák je připraven k tomu, aby se projevoval jako svébytná, svobodná a zodpovědná osobnost, uplatňoval svá práva a naplňoval své povinnosti. Ţák rozvíjí vnímavost a citlivé vztahy k lidem, prostředí i k přírodě. Ţák aktivně rozvíjí a chrání fyzické, duševní a sociální zdraví a je za ně odpovědný. Ţák poznává a rozvíjí vlastní schopnosti v souladu s reálnými moţnosti a uplatňuje je spolu s osvojenými vědomostmi a dovednostmi při rozhodování o vlastní ţivotní a profesní orientaci (http://rvp.cz)

59

Klíčové kompetence: Kompetence k učení a k řešení problémů: Ţáci si museli sami naplánovat časově kdo a jak bude pracovat. Sami si museli rozdělit role ve skupině a vybrat vhodné, podstatné a vystihující informace do svého posteru. K tomu museli najít ideální metody, s kterými by zpracování svého úkolu stihli. Kaţdý sám potom samostatně řešil zadaný úkol (musel najít vhodnou metodu a časově si ji rozvrhnout). Kompetence komunikativní, sociální a personální: Tím, ţe ţáci pracovali v náhodně sestavených skupinách, spolu museli najít způsob vhodné komunikace. Museli jasně a stručně formulovat své představy. Museli navzájem naslouchat poznámkám druhých. Ze začátku museli jasně určit pravidla práce ve skupině. Kompetence pracovní: Bezpečně a účinně uţívali nástroje a materiály. Akceptovali své povinnosti (nevyrušovali se vzájemně) a vyuţívali rozumně svá práva (pomoc učitele, pomoc jiných skupin). K výsledku své práce přistupovali zodpovědně, svůj poster chtěli mít pěkný a jasný, aby informoval i jiné spoluţáky.

Pojmy opěrné: nemoc, přenos, infekce, očkování, Pojmy nové: příznak, prevence, infekční onemocnění, karanténa, ţloutenka, infekční mononukleóza, chlamydie, ….

Výukové metody: vysvětlování, práce s textem, rozhovor, práce s obrázky, aktivizující metody (řešení problému)

60

Organizační formy: frontální forma, samostatná práce, skupinová práce Pomůcky:

nůţky, psací potřeby, velký formát čistého papíru, časopisy,

obrázky, texty, injekční stříkačky, kondomy, roušky, sterilní rukavice, …

Úvod: Osmisměrka, brainstorming (10 + 5 min) Pomocí interaktivní tabule ţáci vyškrtávají slova související s tématem infekčních chorob. Výsledkem osmisměrky je obecný název „infekční nemoci“, na to učitel naváţe a vyzve ţáky co se jim vybaví při přečtení tohoto hesla.

Základní informace k výuce: (15-20min) Ţáci jsou pomocí hry rozděleni na skupiny (didaktická hra: kaţdý ţák si vytáhne z klobouku otázku zaměřenou na téma biologie člověka, najde k ní vhodnou odpověď u spoluţáka a zařadí ji do správné soustavy). Tím se během hry rozdělují do skupin podle různých anatomických soustav. Kaţdá skupina je od teď specializovaným týmem lékařů na konferenci, vymyslí si své jméno a sami si určí své role ve skupině (primář je prezentátor, chirurg ten který stříhá, zdravotní sestra lepí, maluje atd). Jednotlivé skupiny dostanou materiály o konkrétních nemocech, dostanou obrázky, učebnice, články, názorné pomůcky a také lepidla s nůţkami a pastelkami. Jejich úkolem je zpracovat poster (plakát) pro ostatní spoluţáky a také ho na konečné konferenci odprezentovat.

Samostatná práce skupin: (40min) Kaţdá skupina obdrţí svůj balíček s informacemi a pomůckami. Kaţdý balíček obsahuje jak pastelky s nůţkami a lepidlem, tak stručný výpis o jedné konkrétní nemoci (např. ţloutenka), dále balíček obsahuje několik povinných úkolů, kříţovek a jiných her, které pomohou s vytvořením konečného posteru. 61

Balíček obsahuje např.: obrázek nemocného chlapce s úkolem vyhledat příznaky nemocí a s odůvodněním proč se od chlapce nenapít ze stejné sklenice, a co to tedy vlastně je příznak pexeso : přiřaď k sobě kartičky, které se k sobě hodí kříţovka zaměřená na konkrétní nemoc určenou balíčkem (např. ţloutenka) soubor otázek na nemoc, kde odpovědi dohledávají u učitele, který má kartičky se správnou odpovědí u sebe. Při správném poskládání otázek a odpovědí vznikne z druhé strany obrázek, který mohou ţáci vyuţít do svého posteru Během plnění úkolů ţáci tvoří svůj poster, kaţdé skupině by měl zbýt čas (zhruba 10 minut) na dokončení posteru a přípravu na konferenci. Konference lékařů: 15-20minut (čas podle počtu ţáků ve třídě a tedy i podle počtu vytvořených skupin). Ţáci prezentují své postery. Odpovídají na dotazy ostatních, dělají si poznámky, hodnotí práce spoluţáků. Otázky k rozdělení žáků: Co je to okostice?

Okostice pokrývá povrch kosti (mimo klouby), zajišťuje výţivu kosti.

Jak dělíme kostru?

Lebka, osová část a kostra končetin.

Z čeho se skládá páteř?

Páteř se skládá z obratlů.

Jaké máme obratle?

Krční obratle (7), hrudní (12), bederní (5), kostrční (5), kříţová kost 12 párů.

Kolik máme ţeber?

62

Nejmohutnější kostí v těle je?

Kost stehenní.

Co je to bránice?

Dýchací sval, odděluje dutinu hrudní od dutiny břišní.

Jmenuj 2 známé svaly paţe.

Co způsobuje svalovou bolest při zvýšené námaze?

Dvojhlavý sval paţní („biceps“), zadní trojhlavý sval paţní („triceps“). Spolu s kosterní soustavou umoţňují pohyb a polohu těla i orgánů. Kyselina mléčná která se ukládá ve svalech.

Co je to rigor mortis?

Posmrtná ztuhlost.

Kolik přibliţně obsahuje lidské tělo svalů?

Zhruba 600.

Kolik krve je průměrně v těle?

4,5-6l

Jaká je funkce krve?

Co dělají bílé krvinky?

Transport látek (přenáší kyslík, oxid uhličitý, ţiviny, odpadní látky, teplo), homeostáza, obranný mechanismus. Krevní plazma a krevní elementy(červené a bílé krvinky, krevní destičky) Mají na starost obranu organismu.

Jaké máme krevní skupiny?

Krevní skupina A, B, AB, 0.

Krevní transfuze je co?

Převod krve od dárce příjemci.

Proč jsou rty více červené?

Je zde tenká kůţe bez pigmentu, kterou prosvítá krev.

Kolik zubů obsahuje mléčný chrup?

20 zubů (chybí třenové zuby a stoličky)

Co umoţňují svaly?

Sloţení krve?

63

Kolik zubů obsahuje chrup dospělého člověka?

32 zubů.

Jaký je význam slin?

Stálá vlhkost dutiny ústní, usnadňují polykání,rozpouštějí část potravy,desinfikuje, umoţňuje artikulaci. Je dlouhé 3 aţ 5 metrů.

Jak je dlouhé tenké střevo?

Částí slepého střeva je červovitý výběţek, jak se mu říká?

Apendix.

Jak rozdělujeme dýchací cesty?

Víš kde ústí Eustachova trubice?

Horní (dutina nosní, nosohltan) a dolní cesty dýchací (hrtan, průdušnice, průdušky a plíce). V nosohltanu.

Plíce jsou rozděleny na laloky, víš kolik jich je?

Pravá plíce má tři laloky a levá dva.

Kde jsou uloţeny hlasové vazy?

V hrtanu.

Jaký je rozdíl mezi dýcháním ústy a nosem?

Nosem se vzduch zbavuje nečistot a více se ohřívá.

Aktivním dějem za činnosti dýchacích svalů je vdech nebo výdech? Z jakého typu svaloviny se skládá srdce?

Vdech.

Z myokardu – příčně pruhovaná srdeční svalovina.

Jaké srdeční dutiny má lidské srdce?

4 dutiny, dvě předsíně (síně), dvě komory.

Jaký je normální krevní tlak?

120/70 torrů

Co je to elektrokardiogram (EKG)?

Záznam bioelektrické aktivity srdce.

Jmenuj typy cév

Tepny (krev od srdce), ţíly (k srdci), vlásečnice.

64

Víš co je arterioskleróza ?

Vývodné cesty močové a ledviny tvoří jeden systém, co má na starosti? Jaký je objem močového měchýře?

Kornatění tepen, tedy ukládání tuku v tepnách, způsobuje vyšší tlak, můţe způsobit infarkt. Udrţování stálosti vnitřního prostředí (homeostázy), tj. vylučování nepotřebných látek nebo cizorodých látek. 500 aţ 700 ml.

Jaký význam má tukový polštář obklopující ledviny?

Mechanická ochrana proti otřesům a tepelná izolace.

Je moţné, aby praskla stěna močového měchýře?

Ne, močový měchýř je ovládán vůlí jen do určité míry.

Hlavním představitelem muţských pohlavních hormonů je?

Testosteron.

Hlavní ţenské pohlavní hormony jsou?

Estrogen, progesteron.

65

Osmisměrka. Společná práce všech skupin (promítaná na interaktivní tabuli):

Ž

L

O

U

T

E

N

K

A

S

R

O

Č

I

E

E

N

A

F

L

A

U

K

E

T

Á

L

P

E

O

L

K

O

K

A

V

R

A

K

V

O

A

V

E

N

O

K

V

T

O

K

R

Á

L

U

Č

B

K

N

A

O

L

N

D

S

Í

R

A

Í

N

T

K

Í

N

T

S

A

L

V

N

E

E

M

Č

O

C

V

I

Í

Y

L

Í

H

N

E

M

O

C

A

R

Vyškrtej:

ŽLOUTENKA, KAPAVKA, SÍRA, OČKOVÁNÍ, ŽOK, KLÍČE, ŽRALOK, NEMOC, BRAVO, OBAVY, KRÁL, TELATA, KOTEL, LÍH, CÍN, VLASTNÍK, PLÁTEK, CAR, KONEV, PROUD, LOUKA, SLOVO, VRAK

66

Balíček ŽLOUTENKA:

67

Úkol číslo 1, Chlapec Proč byste se neměli napít od tohoto chlapce? Zakrouţkujte na chlapci příznaky nemocí, které můţe mít. Vysvětlete, co je to příznak (symptom): ……………………………………………………………………………………… Najděte ve svém textu příznaky ţloutenky, podtrhněte si je a zapamatujte, určitě je vyuţijete ve svém posteru. Úkol číslo 2, Křížovka Vakovitý dutý orgán, součástí trávicí soustavy Bílá krvinka: Orgán trávicí soustavy, skládá se z dvanáctníku, lačníku a kyčelníku Orgán sluchu Strnutí šíje, onemocnění, projevuje se křečemi, očkování (na10let) Slepé střevo Jako prevenci proti chorobám chodíme na pravidelné Pohlavně přenosná nemoc Virus HIV je původcem nemoci 68

Úkol číslo 3, Pexeso – přiřaď vhodné kartičky k sobě:

Pouţitá injekční stříkačka přenáší:

Ţloutenka C + B

Nechráněný pohlavní styk způsobuje:

Ţloutenka C + B

Infekce je 100x nakaţlivější neţ AIDS platí pro:

Ţloutenka B

Chřipkové projevy, ţaludeční a střevní potíţe platí pro:

Ţloutenka A

Izolace na infekčním oddělení je nutná pro:

Ţloutenka A + B + C

V zemích s nízkým hygienickým standardem je nejvíce:

Ţloutenka A

Cestovatelské pravidlo: převařit, upéct, oloupat nebo nechat být, platí pro:

Ţloutenka A

69

Úkol číslo 4, dohledej odpověď v textu, předpokládanou odpověď najdeš u učitele: Čím je způsobeno ţluté zabarvení kůţe při onemocnění ţloutenky?

ţlučové barvivo bilirubin

Zdrojem ţloutenky typu B je:

infikovaný člověk a jeho tělní tekutiny

Od kterého roku se očkují děti v rámci pravidelného očkovacího kalendáře proti ţloutence typu B?

polovina roku 2001, bezplatně

Jaká je léčba ţloutenky typu A, vypište co nejvíce informací

klid na lůţku, dieta – suchary, čaj, kaše, kompoty, později mléko, drůbeţ, tvaroh, zákaz alkoholu, přepáleného tuku, koření, uzenin

Jaký je přenos ţloutenky typu C? Kde se vyskytuje nejčastěji?

přenos hlavně krví, sexuálním stykem a z matky na dítě, vyskytuje se na celém světě, hlavně u uţivatelů drog

70

71

Studijní materiál pro žáky: Žloutenka Vţitý název „ţloutenka“ (ikterus) vychází z častého průvodního příznaku, tj. ţlutého zabarvení kůţe a sliznic, způsobeného ţlučovým barvivem bilirubinem. Podle viru, který onemocnění vyvolává, rozlišujeme virové hepatitidy typu A, B, C, D, E a G. Onemocnění jedním typem nechrání proti onemocnění typem jiným. Výjimečně tak můţe dojít k současnému onemocnění dvěma aţ třemi typy virových hepatitid. Příznaky virové hepatitidy A mohou zpočátku připomínat chřipku: dostaví se únava, nechutenství, slabost, teploty, bolesti zad a břicha nebo hubnutí, zatímco zeţloutnutí kůţe nemusí být vůbec pravidlem. Ztráta fyzické kondice a únava mohou nakaţeným znepříjemňovat ţivot po několik měsíců. V některých případech (zvláště u dětí) se příznaky nemoci vůbec neobjeví. Tito lidé tak mohou ţloutenku přenášet, aniţ by o tom věděli. Pro léčbu je důleţitý klid na lůţku v akutní fázi onemocnění a zvláště pak dieta nejen v akutní fázi, ale i v rekonvalescenci. Zpočátku je doporučovaná přísnější dieta (čaj, glukóza, suchary, starší pečivo, kompoty, kaše), po několika dnech lze podávat bílkoviny (mléko, tvaroh, drůbeţ, vařené hovězí maso). Je nutno se vyvarovat alkoholu, přepalovanému tuku, koření, uzeninám. Pacientovi se podávají vitamíny B a C. Po onemocnění dochází k celoţivotní imunitě, tj. ochraně před opakovaným onemocněním. Přenos stolicí infikovaného člověka hraje nejzávaţnější roli, ať uţ se jedná o přenos přímý od osoby k osobě, např. špinavýma rukama, ale i nepřímý,

znečištěnou

(kontaminovanou)

vodou

nebo

potravinami

a

znečištěnými předměty. V případě vody se nejedná pouze o její vypití, ale nebezpečné jsou např. i saláty, ovoce nebo jiné tepelně nezpracované potraviny, které byly znečištěnou vodou před jídlem omyty. Nebezpečné jsou i kostky ledu, připravené ze závadné vody. Přenos krví je vzácný. Prevence zahrnuje

zvyšování

osobní

hygieny,

zdravotní

výchovu,

zásobování

nezávadnou pitnou vodou a potravinami. Očkování proti virové hepatitidě typu A nepatří mezi očkování vyhláškami stanovená jako pravidelná, obsaţená v očkovacím kalendáři, hrazená státem, je však zahrnuto mezi očkování na vyţádání, placená tím, kdo o ně poţádá. Za mimořádné epidemiologické 72

situace můţe být vyhlášeno očkování jako mimořádné, státem hrazené. Vyskytuje se hlavně v zemích s nízkým hygienickým standardem, proto platí cestovatelské pravidlo v exotických zemích: převařit, upéct, oloupat, nebo nechat být!.

Virová hepatitida typu B. Je známo, ţe tato infekce je 100x nakaţlivější neţ AIDS. V kapce zaschlé krve přeţívá několik týdnů, zmrazení ho nezničí. Onemocnění bývá těţší a delší neţ hepatitida typu A, také k úmrtí dochází častěji. Zdrojem onemocnění je infikovaný člověk. Virus byl nalezen téměř ve všech tělních tekutinách, ale pro přenos infekce má největší význam krev, dále sperma a poševní výměšek (sekret). Častá jsou onemocnění intravenózních narkomanů (vpravujících si drogy injekčně do ţíly). V přenosu nákazy se uplatňují i společně uţívané holící strojky, zubní kartáčky a všechny předměty, na nichţ můţe ulpět i mikroskopické mnoţství krve. Významný je přenos pohlavním stykem, který ve vyspělých zemích v současnosti představuje nejzávaţnější způsob přenosu. U žloutenky typu B řada nakaţených nemusí mít příznaky, mezi které patří: únava, nechutenství, bolesti kloubů, vyráţky a teplota. U části nemocných můţe ţloutenka typu B přejít do chronické fáze, která bývá spojena s pokračující destrukcí jater, cirhozou či dokonce karcinomem jater (aţ 80% případů rakoviny jater je způsobeno ţloutenkou typu B). Prevence onemocnění spočívá především v ochraně před kontaktem s krví a tělesnými sekrety nemocných. Rizikem je nejen intimní kontakt s nakaţenou osobou, nechráněný pohlavní styk, společné uţívání jehel, stříkaček a roztoků u drogově závislých, ale i společné uţívání hygienických potřeb. Nezapomínejme na hromadné dopravní prostředky a v nich blízký kontakt s velkým mnoţstvím lidí. Od poloviny roku 2001 se očkují děti v rámci pravidelného očkovacího kalendáře. Tato očkování jsou bezplatná. Očkování za úhradu si můţe vyţádat kaţdý občan.

Virová hepatitida typu C je vyvolána virem hepatitidy C. Většinou probíhá jako

mírné

preventivních

onemocnění, prohlídkách.

často Bývá

je

diagnostikována provázena

náhodně,

nechutenstvím,

např.při příznaky

ţaludečními a střevními. Nemocný často pociťuje pouze zvýšenou únavu. Závaţná je skutečnost, ţe u 55-85% případů přechází infekce do chronicity. 73

Onemocnění se přenáší obdobně jako virová hepatitida B nejčastěji krví, přenos sexuálním stykem a z matky na dítě je moţný, ale daleko vzácnější. Vyskytuje se na celém světě, u intravenózních uţivatelů drog je hepatitida C velmi rozšířená. Očkovací látka proti této infekci dosud neexistuje.

74

Balíček AIDS:

75

Úkol číslo 1, Chlapec Proč byste se neměli napít od tohoto chlapce? Zakrouţkujte na chlapci příznaky nemocí, které můţe mít. Vysvětlete, co je to příznak (symptom) : ………………………………….. ……………………………………………………………………………………… Najděte ve svém textu příznaky viru HIV, podtrhněte si je a zapamatujte, určitě je vyuţijete ve svém posteru. Úkol číslo 2, Křížovka

76

Úkol číslo 3, Pexeso – přiřaď vhodné kartičky k sobě:

T-lymfocyty

Které krvinky napadá virus HIV?

Můţe se nemoc šířit neúmyslně, omylem?

Ano, pacient nemusí vědět, ţe nemoc má, a dříve se nemoc šířila přes krevní transfúze

Kde v těle se vyskytuje virus HIV?

Ve všech tělních tekutinách

Jaký je český název pro nemoc AIDS?

Syndrom získaného imunodeficitu (syndrom získaného selhání imunity)

Jaká je prevence?

Sexuální abstinence, bezpečný sex, věrnost

Přenáší se virus HIV polibkem?

Běţným ne, francouzským polibkem tu riziko je.

77

Úkol číslo 4, dohledej odpověď v textu, předpokládanou odpověď najdeš u učitele: Co je to infekční dávka?

Aby došlo k infekci musí do organismu člověka proniknout určité mnoţství viru HIV, hovoříme o tzv. infekční dávce

Kdy máš jít na testy?

Na testy běţ: před vytvořením nového partnerského vztahu, při nahodilém či trvalém rizikovém chování

Lze někoho nutit k testům?

Dle současně platné legislativy lze provést test na HIV u gravidní ţeny i bez souhlasu, a to s ohledem na zájem nenarozeného dítěte

Kam se můţeš obrátit s otázkami a pomocí?

Národní linka pomoci AIDS „HELP LINE AIDS“ bezplatné volání z kteréhokoliv místa ČR pondělí - pátek 13-18 hod. tel.: 800 144 444

Je nemoc smrtelná?

Přestoţe se léky na tlumení HIV/AIDS neustále zdokonalují, nemoc stále zůstává nevyléčitelnou a smrtelnou

78

79

Studijní materiál pro žáky: HIV/AIDS V roce 1981 bylo v USA poprvé rozpoznáno nové onemocnění, které později dostalo jméno AIDS. Název onemocnění je zkratkou anglického pojmenování Acquired Immune Deficiency Syndrome, které vyjadřuje podstatu onemocnění. Jedná se o Syndrom získaného imunodeficitu, česky - soubor příznaků, které vedou ke ztrátě imunity, tj. obranyschopnosti organismu. Lidský organismus se tak stává náchylným k řadě dalších infekčních a nádorových onemocnění. Původcem je virus nazýván virus HIV, tento virus napadá v organismu zejména určitou skupinu bílých krvinek, T lymfocytů, v nichţ se mnoţí, později je i zabíjí a sniţuje tak jejich počet. Výrazný pokles počtu bílých krvinek, které hrají důleţitou úlohu v obranyschopnosti lidského organismu, vede k selhávání imunity a rozvíjí se v onemocnění AIDS. Člověk nakaţený virem HIV nemusí mít dlouhou dobu, třeba několik let, vůbec ţádné zdravotní potíţe, sám vypadá a cítí se zcela zdráv a ani jeho partner na něm nic nepozná, proto se můţe nemoc šířit dál. V této době se dá zjistit nemoc pouze při laboratorním vyšetření na přítomnost HIV,člověk je „HIV pozitivní“. U velké většiny lidí dojde k rozvoji některého z příznaků HIV/AIDS obvykle za 10-15 let po infekci. Virus HIV se vyskytuje v tělesných tekutinách, zejména v krvi, spermatu, poševním sekretu a v mateřském mléku. Aby došlo k infekci musí do organismu člověka proniknout určité mnoţství viru HIV, hovoříme o tzv. infekční dávce. Jsou známy pouze tři způsoby přenosu infekce HIV: Nechráněným pohlavním stykem - nejčastější cesta přenosu. Vysoce riziková je kondomem nechráněná souloţ do pochvy a konečníku. Dostatečnou ochranu, i kdyţ ne stoprocentní, poskytuje pouze kondom. Také při orálním sexu, tedy při dráţdění pohlavních orgánů partnera ústy, nelze moţnost nákazy vyloučit. Krevní cestou - podáním infikované krve nebo krevních přípravků. V České republice jsou od roku 1987 všichni dárci krve kontrolováni, zda jejich krev není infikována virem HIV. Je však třeba se vyvarovat společnému uţívání hygienických potřeb, jako kartáčku na zuby a ţiletkám, stejně tak jako nedostatečně sterilizovaným nástrojům při provádění některých kosmetických úkonů (tetování, propichování ušních boltců, piercing apod.). Dále pak sdílení injekčních jehel, stříkaček i roztoku drogy můţe vést k infekci HIV u injekčních uţivatelů drog. Z matky na dítě - Těhotná ţena 80

infikovaná virem HIV můţe nákazu přenést i na své dítě jak během těhotenství, porodu tak i kojením. Dnešní medicína je schopna omezit riziko přenosu infekce HIV z matky na dítě asi o dvě třetiny. Dle současně platné legislativy lze provést test na HIV u gravidní ţeny i bez souhlasu, a to s ohledem na zájem nenarozeného dítěte. Virus HIV se nepřenáší: Při běţném společenském styku například podáním ruky, pouţíváním telefonního sluchátka, během společného pobytu v místnosti. Společným uţíváním nádobí. Nikdy nebyla prokázaná HIV infekce u členů domácnosti, kteří s HIV pozitivním bydleli, ale neměli s ním sexuální styk a nesdíleli s ním injekčně drogy. Polibkem Sliny HIV pozitivního sice mohou obsahovat HIV virus, ale ve velmi malém mnoţství. Navíc jsou ve slinách obsaţeny látky, které virus ničí. Přenos HIV viru touto cestou nebyl nikdy prokázán. Za ne zcela bezpečné lze ovšem povaţovat tzv „ hluboké“ neboli „francouzské“ líbání, kdy můţe dojít k drobným poraněním v ústech. V sauně, v bazénu pokud ovšem někdo, jako staří Římané, nepouţívá těchto zařízení k sexuálním radovánkám. Hmyzem nejpřesvědčivějším důkazem je, ţe i přes vysoký výskyt bodavého hmyzu v Africe se dosud nepodařilo prokázat přenos viru HIV po bodnutí hmyzem. Navíc bylo prokázáno, ţe se virus HIV nemnoţí v zaţívacím ústrojí hmyzu. Test na HIV se provádí ve většině zdravotních ústavů (zpravidla není hrazen státem). Strategie prevence: A – abstinence, B – buď věrný, C – chraň se kondomem. Na testy běţ: před vytvořením nového partnerského vztahu, při nahodilém či trvalém rizikovém chování. Nejlepší ochranou je ţádný sex, coţ je málo pravděpodobné, proto dodrţuj BEZPEČNÝ SEX A VĚRNOST! Přestoţe se léky na tlumení HIV/AIDS neustále zdokonalují, nemoc stále zůstává nevyléčitelnou a smrtelnou. Národní linka pomoci AIDS „HELP LINE AIDS“ bezplatné volání z kteréhokoliv místa ČR pondělí - pátek 13-18 hod. tel.: 800 144 444

„Bezplatná nonstop linka pomoci AIDS ČSAP“ tel.: 800 800 980 Informace na webových stránkách Národního programu HIV/AIDS www.aids-hiv.cz 81

Balíček Infekční mononukleóza

82

Úkol číslo 1, Chlapec Proč byste se neměli napít od tohoto chlapce? Zakrouţkujte na chlapci příznaky nemocí, které můţe mít. Vysvětlete, co to je příznak (symptom): ……………………………………………………………………………………… Najděte ve svém textu příznaky infekční mononukleózy, podtrhněte si je a zapamatujte, určitě je vyuţijete ve svém posteru. Úkol číslo 2, Křížovka

83

Úkol číslo 3, Pexeso – přiřaď vhodné kartičky k sobě:

Čím a jak se nejčastěji přenáší inf.mononukleóza?

Přenáší se kapénkami nejvíce slinami nejčastěji pitím ze stejné láhve, nebo polibkem.

Jaké jsou projevy mononukleózy?

Hlavně únava organismu, zduření uzlin, teplota

Jaká je léčba mononukleózy?

Hlavně odpočinek, léky na zmírnění příznaků, případně dieta, dostatek tekutin a vitamínů.

Je mononukleóza virové onemocnění? Kdo ho způsobuje?

Ano je virová, způsobena virem Epstein – Baarové, tzv. EB virus.

Jak dlouho se mononukleóza můţe projevovat?

I několik měsíců.

Jaká je dieta při mononukleóze?

Omezíme smaţená jídla, tuky, koření, kávu, alkohol.

84

Úkol číslo 4, dohledej odpověď v textu, předpokládanou odpověď najdeš u učitele: Jaká je teplota u mononukleózy?

Horečka nastupuje většinou v odpoledních či večerních hodinách a rtuť teploměru se dokáţe vyšplhat aţ na 39 – 40 stupňů Celsia

Jaký je průběh nemoci?

Průběh nemoci záleţí na věku a imunitním systému jedince a dalších eventuálních přidruţených nemocech, které se ve většině případů zhoršují a tím pak komplikují zdravotní stav

Proč se říká mononukleóze polibková nemoc?

EB virus dokáţe v našem těle dlouhodobě přeţívat, šíří se zejména kapénkovou infekcí a to nejčastěji slinami

Můţe mít mononukleóza váţnější důsledky?

Infekční mononukleóza se můţe projevit i dalšími váţnějšími příznaky jako orgánovým postiţením. Můţe dojít k poškození jaterní tkáně (vzestup jaterních enzymů nejvíce u dospívajících pacientů ) s jejich zvětšením a případně i zvětšením sleziny Opar je způsoben herpetickými viry, které přeţívají v těle, a tak opakovaný výsev oparu můţe být aktivován sluněním, horečkou, menstruací, únavou apod. Projevuje se jako místní zánět kůţe (příp. sliznice či rohovky) nejprve puchýřky, které postupně praskají a zasychají

Co je to opar?

85

86

Studijní materiál pro žáky: Infekční

mononukleóza

–

polibková

nemoc

či

nemoc

z

líbání

Infekční mononukleóza je v poslední době stále známější a v populaci velmi rozšířené přenosné onemocnění. Je způsobeno virem Epstein – Baarové, tzv.EB virus, který patří do stejné „rodiny“ herpetických virů jako např. běţný opar. EB virus dokáţe v našem těle dlouhodobě přeţívat, šíří se zejména kapénkovou infekcí a to nejčastěji slinami. Obvykle způsobuje infekční mononukleózu, ale představuje určitým způsobem i riziko vzniku nádorových onemocnění. Infekční mononukleóza se projevuje především zvýšenou únavou organismu, postiţením lymfatických uzlin a horečkou. Lymfatické uzliny se zvětšují zejména na krku a nemocného pak trápí bolesti v krku s provázejícími záněty nosohltanu. Únava organismu trvá od prvního dne aţ do odeznění nemoci. U některých jedinců můţe přetrvávat i několik měsíců, eventuelně nastartovat vznik únavového syndromu. Horečka nastupuje většinou v odpoledních či večerních hodinách a rtuť teploměru

se

dokáţe

vyšplhat

aţ

na

39

–

40

stupňů

Celsia.

Infekční mononukleóza se můţe projevit i dalšími váţnějšími příznaky jako orgánovým postiţením. Můţe dojít k poškození jaterní tkáně (vzestup jaterních enzymů nejvíce u dospívajících pacientů ) s jejich zvětšením a případně i zvětšením sleziny. Infekční mononukleóza nejvíce postihuje děti a dospívající mládeţ. Inkubační doba je obvykle jeden měsíc zvýšená únava organismu se však jiţ můţe objevit před vypuknutím nemoci. Průběh nemoci záleţí na věku a imunitním systému jedince a dalších eventuálních přidruţených nemocech, které se ve většině případů zhoršují a tím pak komplikují zdravotní stav. Infekční mononukleóza můţe proběhnout bez příznaků. Onemocnění se stanovuje na základě krevního vyšetření protilátek proti EB viru. Proti

infekční

mononukleóze

neexistuje

z hlediska západní medicíny specifická léčba. Podávají se léky, které tlumí příznaky a ochraňují jaterní tkáň. Obecně se doporučuje klid na lůţku, omezení fyzické zátěţe, vitamíny, dostatečný pitný reţim a dieta. Onemocnění odeznívá většinou do měsíce, ale pokud je komplikováno zhoršenými jaterními funkcemi, tak můţe přetrvávat delší dobu. 87

Dietní opatření V jídelníčku je nutné omezit ţivočišné tuky, aby nedocházelo k přetíţení jater. Vyloučíme tak mastná a smaţená jídla, uzeniny, vepřové maso, zásmaţky, omáčky, vejce, tatarské omáčky apod. Není vhodná ani příliš ostrá či kořeněná strava, alkohol a káva. Vyhýbáme se také přemíře konzervačních látek.

Herpes simplex Vzhledem k tomu, ţe mononukleóza je z „rodiny“ herpetických virů, přiřadíme k ní i tuto běţnou nemoc. Herpes neboli opar je nejběţnější nemoc, je vysoce nakaţlivá. Opar je způsoben herpetickými viry, které přeţívají v těle, a tak opakovaný výsev oparu můţe být aktivován sluněním, horečkou, menstruací, únavou apod. Projevuje se jako místní zánět kůţe (příp. sliznice či rohovky) nejprve puchýřky, které postupně praskají a zasychají. Objevuje se v oblasti rtu či obličeje (Herpes labialis, resp. facialis, HSV1) nebo v oblasti zevních pohlavních orgánů (Herpes genitalis přenášený pohlavním stykem, HSV2). Jako lék se pouţívá speciální mast.

88

Balíček KAPAVKA:

89

Úkol číslo 1, Chlapec Proč byste se neměli napít od tohoto chlapce? Zakrouţkujte na chlapci příznaky nemocí, které můţe mít. Vysvětlete, co to je příznak (symptom): ……………………………………………………………………………………… Najděte ve svém textu příznaky kapavky, podtrhněte si je a zapamatujte, určitě je vyuţijete ve svém posteru. Úkol číslo 2, Křížovka

Bílá krvinka

Slepé střevo

Tekuté prostředí buňky, v něm uloţeny organely

Vakovitý dutý orgán, součástí trávicí soustavy Orgán trávicí soustavy, skládá se z dvanáctníku, lačníku, kyčelníku

Tvrdá mineralizovaná struktura, opora těla

Virus HIV je původcem nemoci

90

Úkol číslo 3, Pexeso – přiřaď vhodné kartičky k sobě:

Co způsobuje kapavku?

Způsobuje ji bakterie Neisseria gonorrhoea (gonokok).

Jak se projevuje kapavka?

V napadené části těla způsobuje bakterie hnisavý zánět.

Můţe se objevit kapavka i bez příznaků?

Ano, dokonce je poměrně častá symptomatická kapavka u ţen.

Čím se kapavka léčí?

Antibiotiky.

Co můţe způsobit neléčená kapavka?

Aţ neplodnost.

Jak se šíří kapavka?

Pohlavním stykem nebo z matky na dítě.

91

Úkol číslo 4, dohledej odpověď v textu, předpokládanou odpověď najdeš u učitele: Jaké orgány napadá bakterie kapavky?

Jaká je inkubační doba nemoci?

Příznaky u muţů jsou :

Příznaky u ţen jsou:

U které skupiny lidí se kapavka nejčastěji objevuje?

Je léčba povinná?

Gonokok napadá nejčastěji močové a pohlavního ústrojí. Vzácně však můţe zasáhnout i konečník, oční spojivky, sliznici nosohltanu (při nechráněném orálním sexu) nebo klouby (při rozšíření infekce krví do velkých kloubů) Inkubační doba kapavky se pohybuje mezi dvěma aţ 14 dny. U ţen se první příznaky objevují nejčastěji mezi 4. a 7. dnem po nakaţení, u muţů potom zhruba mezi 2. aţ 5. dnem hnisavý zánět močové trubice, nucení k močení, pálení při močení, výtok, příměs krve v moči, později i zvýšená teplota, svědění kolem konečníku a výtok (při nákaze análním sexem), zarudnutí a otok sliznice úst a obličeje (při nákaze orálním stykem), bolest kloubů nucení k močení, výtok z vagíny, krvácení, krvácení po pohlavním styku a mezi obdobími menstruace, zánět děloţního hrdla a močové trubice, anální výtok, svědění (při nákaze análním sexem), zarudnutí a otok sliznice úst a obličeje (při nákaze orálním stykem), bolest kloubů Kapavka se nejčastěji objevuje u mladých lidí. Asi 75 procent všech zaznamenaných případů kapavky se vyskytuje u osob ve věku 15 - 30 let. Nejpostiţenější je kategorie ţen ve věku 15 - 19 let, u muţů pak věková kategorie 20 - 24 let (v Česku 25 - 29 let) Léčba podléhá přísným epidemiologickým pravidlům a je ze zákona povinná. Vědomé šíření této nemoci je trestný čin.

92

93

Studijní materiál pro žáky: Kapavka je jednou z nejrozšířenějších pohlavních infekčních chorob na celém světě. Způsobuje ji bakterie Neisseria gonorrhoea (gonokok). Gonokok napadá nejčastěji močové a pohlavního ústrojí. Vzácně však můţe zasáhnout i konečník, oční spojivky, sliznici nosohltanu (při nechráněném orálním sexu) nebo klouby (při rozšíření infekce krví do velkých kloubů). V napadené části těla způsobuje bakterie hnisavý zánět. Kapavka se v drtivé většině případů šíří pohlavní stykem, nakazit se ale můţe také plod od matky, především během porodu. Tato infekce se nejčastěji projeví jako zánět spojivek. V České republice je však toto onemocnění vzácné, protoţe se všem novorozencům hned po porodu preventivně vkápne do očí speciální přípravek, který zamezí šíření infekce. Neléčená kapavka přechází do chronického stádia a způsobuje váţnější komplikace (záněty prostaty, nadvarlete, u ţen gynekologické záněty). Onemocnění můţe vést aţ k neplodnosti, a to jak u muţů, tak i u ţen. U ţen dále můţe způsobit potrat či mimoděloţní těhotenství. Inkubační doba kapavky se pohybuje mezi dvěma aţ 14 dny. U ţen se první příznaky objevují nejčastěji mezi 4. a 7. dnem po nakaţení, u muţů potom zhruba mezi 2. aţ 5. dnem. Není to ale pravidlem, u některých lidí se můţe nemoc projevit aţ za mnoho měsíců. Příznaky nemoci se u ţen a muţů liší, proto se často hovoří o muţské a ţenské kapavce. Obecně se u muţů projevuje onemocnění výrazněji (akutní záněty), u ţen můţe být i zcela asymptomatická. Statistiky uvádějí, ţe aţ polovina nakaţených ţen nepociťuje ţádné příznaky. Příznaky u mužů: hnisavý zánět močové trubice, nucení k močení, pálení při močení, výtok, příměs krve v moči, později i zvýšená teplota, svědění kolem konečníku a výtok (při nákaze análním sexem) zarudnutí a otok sliznice úst a obličeje (při nákaze orálním stykem), bolest kloubů. Příznaky u žen: nucení k močení, výtok z vagíny, krvácení, krvácení po pohlavním styku a mezi obdobími menstruace, zánět děloţního hrdla a močové trubice, anální výtok, svědění (při nákaze análním sexem), zarudnutí a otok sliznice úst a obličeje (při nákaze orálním stykem), bolest kloubů.

94

Léčba podléhá přísným epidemiologickým pravidlům a je ze zákona povinná. Vědomé šíření této nemoci je trestný čin. Nemoc se léčí antibiotiky ambulantně, komplikovaná za hospitalizace. Při správném postupu je pacient zcela vyléčen. Nejúčinnější prevencí je pravidelné pouţívání bariérové antikoncepce (kondomu) a absence častého střídání sexuálních partnerů. Kapavka se nejčastěji objevuje u mladých lidí. Asi 75 procent všech zaznamenaných případů kapavky se vyskytuje u osob ve věku 15 - 30 let. Nejpostiţenější je kategorie ţen ve věku 15 - 19 let, u muţů pak věková kategorie 20 - 24 let (v Česku 25 - 29 let). Po několika letech stagnace začínají počty nakaţených touto nemocí opět stoupat. Výskyt kapavky se v Česku dlouhodobě sniţoval. Z téměř 6500 případů v roce 1990 klesl v polovině 90. let na 2000 případů a od roku 2000 se počet nakaţených pohybuje kolem jednoho tisíce. Ale v poslední době se počty zvyšují.

95

Balíček CHŘIPKA:

96

Úkol číslo 1, Chlapec Proč byste se neměli napít od tohoto chlapce? Zakrouţkujte na chlapci příznaky nemocí, které můţe mít. Vysvětlete, co to je příznak (symptom): ……………………………………………………………………………………… Najděte ve svém textu příznaky chřipky, podtrhněte si je a zapamatujte, určitě je vyuţijete ve svém posteru. Úkol číslo 2, Křížovka

Orgán sluchu

Orgán trávicí soustavy skládá se z dvanáctníku, lačníku a kyčelníku. Virus HIV je původcem nemoci: Slepé střevo:

Pohlavně přenosná nemoc.

Strnutí šíje, onemocnění se projevuje křečemi, povinné očkování (na 10 let).

97

Úkol číslo 3, Pexeso – přiřaď vhodné kartičky k sobě:

Chřipka je virové onemocnění. Léčí se tedy antibiotiky?

Ne.

Jak se šíří virus chřipky?

Přenos se děje kapénkami od nemocného k vnímavému jedinci.

Mohu někoho nakazit, kdyţ s chřipkou půjdu ven?

Ano, člověk je šiřitelem nákazy pomocí kapének.

Jak dlouho trvá rekonvalescence nemocného?

Rekonvalescence trvá 10–14 dní.

Kteří lidé jsou nejvíce ohroţeni ptačí chřipkou?

Ohroţeni jsou ti, kteří pracují v blízkosti ptáků a jsou s nimi v kontaktu. K nákaze můţe dojít i konzumací tepelně neupravené drůbeţí krve, jater či masa.

Proč je virus chřipky obecně tolik nebezpečný?

Protoţe velmi často a snadno mutuje, tedy mění se a přizpůsobuje se.

98

Úkol číslo 4, dohledej odpověď v textu, předpokládanou odpověď najdeš u učitele: Čím je vyvoláno onemocnění chřipky?

Kdo je zdrojem nákazy?

Chřipka je vysoce nakaţlivé virové onemocnění, charakterizované náhlým začátkem, horečkou, celkovými příznaky a zánětem dýchacích cest. Onemocnění je vyvoláno hlavně 2 viry: virus chřipky A aB zdrojem nákazy je člověk

Kdy se nejčastěji objevuje chřipka?

Onemocnění má sezónní charakter. Ve střední Evropě je maximum výskytu od prosince do března

Jaké jsou typické příznaky chřipky?

Rychlý nástup obtíţí, vysoká teplota, zimnice, bolest hlavy, bolest „za očima", potíţe s dýcháním, bolest v krku, extrémní únava a svalová bolest, zvracení nebo průjem

Je proti sezónní chřipce moţnost očkování?

Ano , je nutné kaţdoroční očkování.

99

100

Studijní materiál pro žáky: Chřipka je vysoce nakaţlivé virové onemocnění, charakterizované náhlým začátkem, horečkou, celkovými příznaky a zánětem dýchacích cest. Onemocnění je vyvoláno hlavně 2 viry: virus chřipky A a B. Virus chřipky A můţe infikovat člověka, některé savce (např. prasata či koně) a celou řadu ptáků. Lidská onemocnění působí subtypy H1N1, H2N2 a H3N2, které vyvolávají velké epidemie aţ pandemie. Virus chřipky B infikuje pouze člověka a působí jen malé epidemie. Zdrojem nákazy je člověk. Virus je na vrcholu onemocnění ve velkém mnoţství přítomen v sekretu dýchacích cest a vylučuje se mluvením, kašláním a kýcháním. Přenos se děje kapénkami od nemocného k vnímavému jedinci. Vstupní branou jsou dýchací cesty. Onemocnění má sezónní charakter. Ve střední Evropě je maximum výskytu od prosince do března. Inkubační doba je krátká a trvá 18 aţ 72 hodin. Onemocnění začíná z plného zdraví celkovými velmi rychlými příznaky: horečkou 38–40 °C, zimnicí, intenzivní bolestí hlavy, bolest „za očima", potíţe s dýcháním, bolest v krku, extrémní únava a svalová bolest, zvracení nebo průjem. U nekomplikovaných případů ustoupí celkové příznaky do 3–4 dnů, ostatní příznaky do 7–10 dnů. Nápadná únavnost můţe přetrvávat aţ měsíc. Věk, stupeň odolnosti a masivnost infekce jsou rozhodujícím faktorem pro průběh onemocnění. Příznivý průběh bývá u mladších jedinců, kdeţto u lidí starších a u osob s chronickým onemocněním můţe mít onemocnění smrtelný průběh. Nekomplikovaná chřipka vyţaduje klid na lůţku obvykle po dobu 1 týdne a léčbu v podobě: léků sniţujících teplotu, léků sniţujících bolest, léků proti kašli a rýmě a hlavně dostatek tekutin. Rekonvalescence trvá 10–14 dní. V prevenci jsou v ČR dostupné vakcíny proti chřipce, vhodné pro rizikové skupiny. Je nutné kaţdoroční očkování. Velmi nebezpečné je rychlá mutace chřipkového viru. Známá je také ptačí chřipka. Velmi nebezpečné onemocnění. Moţnosti léčby onemocnění ptačí chřipkou zatím nejsou úplně jasné. V Evropě byl virus v řadě zemí včetně ČR zjištěn u ptáků, ale k onemocnění lidí zde dosud nedošlo. Všechny onemocnělé osoby byly v těsném styku s onemocnělou drůbeţí či divokými ptáky nebo s předměty kontaminovanými ptačími výkaly. K nákaze můţe dojít i konzumací tepelně neupravené drůbeţí krve, jater či masa. 101

Mezilidský přenos nákazy je zatím výjimečný a dosud nebyl jednoznačně prokázán. Další chřipkou je prasečí chřipka. Člověk se prasečí chřipkou můţe nakazit přímým kontaktem s nemocným zvířetem nebo je-li v jeho těsné blízkosti. Virus ovšem mutuje, takţe je moţný i přenos z člověka na člověka. Přenosem z člověka na člověka vir dál mutuje, proto se proti němu tělo neumí bránit. Přesto v tuto chvíli přesně nelze definovat, jak jednoduše je virus mezi lidmi přenositelný. Nový prasečí virus nalezený u nemocných v USA a Mexiku obsahuje geny prasečí, ptačí a lidské chřipky - kombinaci, která nikdy předtím nebyla zaznamenána. Většina předešlých hlášených případů lidské formy prasečí chřipky se plně uzdravila bez lékařského dohledu.

102

Autorské řešení k úkolu číslo 2, Křížovka: Žloutenka: Vakovitý dutý orgán, součástí trávicí soustavy Bílá krvinka: Orgán trávicí soustavy, skládá se z dvanáctníku, lačníku a kyčelníku

Ž

A

L U D E K

L

E

U K O C Y T

S T Ř E V O U CH O

Orgán sluchu

T

E

T A N U S

A P E

N

D I X

O Č K O V Á N

Í

K

A

P A V K A

A

I

D S

Strnutí šíje, onemocnění s křečemi, povinné očkování (na10let) Slepé střevo Jako prevenci proti chorobám chodíme na pravidelné Pohlavně přenosná nemoc Virus HIV je původcem nemoci

103

Aids:

104

Infekční mononukleóza:

105

Kapavka:

L E U K O C Y T

Bílá krvinka

A P E N D

I X

Slepé střevo

C Y T O P L A Z M A Tekuté prostředí buňky, v něm uloţeny organely

Ž A L U D E K

Vakovitý dutý orgán, součástí trávicí soustavy Orgán trávicí soustavy, skládá se z dvanáctníku, lačníku, kyčelníku

S T Ř E V O

K O S T

Tvrdá mineralizovaná struktura, opora těla

A Virus HIV je původcem nemoci

106

I

D S

Chřipka:

U CH O

Orgán sluchu

S

Orgán trávicí soustavy skládá se

T

Ř

E

V

O

A

I

D

S

A

P

E

N

D

I

X

K

A

P

A

V

K

A

N U

S

z dvanáctníku, lačníku a kyčelníku. Virus HIV je původcem nemoci: Slepé střevo:

Pohlavně přenosná nemoc.

Strnutí šíje, onemocnění se

T

projevuje křečemi, povinné očkování (na 10 let).

107

E

T

A

3.1. Reflexe: Úvod programu: Po osmisměrce jsem s ţáky diskutovala o tématu infekční choroby. Ţáci se poměrně dobře zapojili a dokonce diskutovali i mezi sebou co to tedy infekce je. Časté odpovědi byly, ţe je to napadení organismu „něčím“ - tento pojem jsem jim při této příleţitosti vysvětlila. Nemoci jsme poté společně rozdělili podle původce, objasnili co to je bakterie, virus, parazit. Další didaktickou hrou, při které kaţdý ţák dostal lísteček s textem, se ţáci rozdělili. Některé lístečky byly otázky, jiné odpovědi. Úkolem bylo nejdříve najít správnou odpověď na otázku a potom vytvořit skupiny podle barvy na lístku. Protoţe výukový program probíhal v 8. a 9. třídě, byly zde rozdíly v délce vlastní hry. V osmé třídě trvala hra déle, protoţe ţáci ještě nemají vědomosti o biologii člověka tolik vţité. Musela jsme jim tedy více se hrou pomáhat. V deváté třídě ţáci dokázali řešit zadaný úkol relativně samostatně a sami se dobře zorganizovali. Výsledky jsme společně se ţáky zkontrolovali a prodiskutovali dotazy. Utvořené skupiny si rozdělily role ve svém lékařském týmu a jeden zástupce z kaţdé skupiny (primář) si vylosoval svůj tematický balíček s určitou nemocí. Kaţdý balíček obsahoval pracovní text s kříţovkami a informacemi o nemoci, obálky s otázkami, které ţáci přiřazovali k odpovědím, několik letáků vztahujících se k nemocem a obrázky, texty, časopisy (získané v lékárnách a u lékařů), velký obrázek nemocného chlapce, velký papír pro výrobu posteru a dále například chirurgické rukavice a roušky, kondomy. Psací potřeby, nůţky a lepidla si ţáci donesli vlastní. Samostatná práce žáků: Kaţdá skupina se zadaných úkolů zhostila jinak, někteří začali kříţovkou a pracovali všichni dohromady, jiní si rozdělili materiály a úkoly. Většinou byl zvolen jeden, který předčítal text a ostatní zároveň vyhledávali odpovědi na otázky. Rozdělení rolí se ţákům vyplatilo, protoţe se dokázali vejít do časového limitu. 108

Součástí kaţdého balíčku je obrázek nemocného chlapce, na kterém ţáci vyhledávají příznaky nemocí. Některým ţákům dělalo problém určit, co to samotný příznak je. Obrázek měl vést ţáky k pozornosti na některé typické příznaky nemocného člověka, coţ se jim v budoucím ţivotě bude hodit. Obrázek posléze ţáci pouţili při výrobě informačního posteru.

V dalších

třídách, kde jsem program učila jsem se jiţ na začátku při diskuzi, po osmisměrnce více zaměřila na vysvětlení pojmu příznak (symptom). Ţáci začali většinou samostatně pracovat aţ po uvedení nějakého příkladu, nebo nápadu, jak zpracovat poster. Proto při další výuce doporučuji přinést na ukázku alespoň jeden zpracovaný poster. Na konci programu měli ţáci odprezentovat svou nemoc a představit svůj poster ostatním. Délka času a kvalita vypracovaných materiálů odpovídala vesměs věku ţáků. V osmé třídě jim poster zabral mnohem více času a nezbylo tolik času k dostatečné prezentaci posterů a k případným dotazům. Ve všech třídách jsem musela ţáky trochu povzbudit k prezentaci, protoţe na tento styl práce nejsou zvyklí a styděli se. Výjimku tvořila Waldorfská škola, kde ţáci tímto způsobem pracují běţně. Závěrem si ţáci zatleskali a tím se navzájem odměnili. Největší úspěch u ţáků sklidily materiály jako rukavice, roušky a kondomy, protoţe se s nimi ţáci často nesetkávají, někteří pracovali s nasazenými rukavicemi a rouškami po celou dobu trvání programu a ptali se, kde se takové pomůcky dají koupit. Při výrobě posterů jsem kaţdé skupince vysvětlila pojem prevence a zdůraznila prevenci u jejich nemoci. Ţáci pak sami při prezentaci obeznámili ostatní se zásadami prevence u kaţdé nemoci. V některých třídách zbyl čas na diskuzi o samotném programu, zda se dětem líbil nebo je nudil atd. Ve většině případů ţáci byli rádi za nový styl výuky, kdy si v podstatě „jen hráli“. Největší úspěch sklidily ale pomůcky.

109

4. Závěr Vzhledem k tomu, ţe infekční nemoci jsou zařazeny mezi povinná témata výchovy ke zdraví, myslím, ţe tento můj výukový program by mohl usnadnit práci učitelům, nebo je alespoň inspirovat k jinému stylu výuky. Celá práce je určena hlavně pedagogům pro předměty výchovy ke zdraví nebo biologie. Není tedy zaměřena čistě na medicínskou oblast infekčních chorob. Tím, ţe je program vytvořen tak, aby ţáci pracovali samostatně, plní do jisté míry i jejich přání. Věřím, ţe pokud necháme dětem určitou volnost a navedeme je touto zábavnější a interaktivní formou ke konkrétnímu cíli, sami se velmi rádi aktivně zapojí. Ze svých zkušeností a reakcí většiny ţáků usuzuji, ţe je velmi bavilo, učit se pomocí her. Myslím, ţe si také odnesli více informací a znalostí, neţ z běţné frontální výuky. Snad tedy můj výukový program najde uplatnění i u dalších učitelů zabývajících se touto tématikou a doufám, ţe se i oni setkají s podobně kladnou odezvou u svých ţáků.

110

5. Resumé

Diplomová práce s názvem Infekční nemoci přenášené v dětském kolektivu je rozdělena na dva okruhy: okruh biomedicínský, který podává výčet nejčastějších infekčních nemocí, popisuje šíření nemocí, kde se vyskytují, jaké mají příznaky, jak se léčí a jaké mohou mít důsledky pro další ţivot. Mezi tyto nemoci jsou zařazeny: hepatitidy, lymeská borelióza, angína, infekční mononukleóza, herpes (neboli opar), chřipka, AIDS, kapavka, syfilis, HPV virus, chlamydie. Druhým okruhem diplomové práce je výukový program pro ţáky základních škol, a to konkrétně pro 8. a 9. třídu. Je to dvouhodinový projekt zaměřený na poskytnutí nejzákladnějších informací pro ţáky. Má podobu několika didaktických úkolů a her, které slouţí přímo pro prevenci infekčních chorob. V současné době, kdy se velice mluví o nemocech jako je například ţloutenka a chřipka mezi dospělou populací, je velice důleţité informovat o těchto nemocech i děti. Ţáci by měli vědět jak předcházet těmto nemocem a jak nejvíce podporovat prevenci.

111

6. Summary

Thesis titled Infectious Diseases in terms of transmission in children's team is divided into sections : range of biomedical, which gives a list of the most common infectious diseases describes the spread of diseases, which occur as the symptoms how is it treated and what may have implications for other life. Among these diseases are classified : hepatitis, Lyme Disease, angina, infectious mononucleosis, herpes, influenza, AIDS, gonorrhea, syphilis, HPV virus.

The second circuit thesis is an educational program for elementary school pupils, specifically for the 8th and 9 class. It's a two hour project to provide basic information for students. Takes the form of a number of teaching tasks and gaming, which is used directly for the prevention of infectious diseases.

At a time when most talk about diseases such as hepatitis and influenza among adults , is very important to inform about these diseases children, too. Pupils should know how to prevent these diseases and how to promote prevention.

112

7. Literatura: Benešová, Hamplová, Knotová. Odmaturuj z biologie. Brno: Didaktik, 2003. 224 s. ISBN 8086285677. Jitka Částková. Ţloutenka – informační leták. Státní zdravotní ústav, 2008. Machová, J.; Kubátová, D. Výchova ke zdraví: zdraví a prevence, ţivotní styl – problémy a rizika, dospívání a zdravotní problémy. Praha: Grada, 2009. 291 s. ISBN 9788024727158. Rokyta, Richard; Marešová, Dana;Turková, Zuzana. Somatologie I. a II.. Praha : Eurolex Bohemia, 2002. 264 s. ISBN 8086432491. Staňková, Marie; Marešová, Vilma; Vaništa, Jiří. Infekční lékařství: minimum pro praxi. Praha : Triton, 2002. 220 s. ISBN 8072542362 Šerý, Vladislav. Nemoci na Zemi. Praha: Academia, 1979. 356 s. Wasserbauer, Stanislav. Výchova ke zdraví: pro vyšší zdravotnické školy a střední školy. Praha: Státní zdravotní ústav, 200. 47 s. ISBN 8070711450

Anonym: Aktuality online , (cit. 25.9.2010), dostupný z:[http://www.aidshiv.cz/aktuality.html] Anonym: Gynekologie

online , c2010, (cit. 11.9.2010), dostupný z:

http://www.cgop.cz/gynekologie/#body Anonym: Gynekologie, HPV virus a rakovina děložního čípku online , (cit. 12.10.2010), dostupný z: 113

http://www.zeny.cz/magazin/gynekologie/hpv-virus-a-rakovinadelozniho-cipku.aspx Anonym: Chlamydie online , (cit. 25.9.2010), dostupný z: http://www.pohlavni-choroby.cz/ Anonym: Kapavka online , (cit. 25.9.2010), dostupný z: http://www.pohlavni-choroby.cz/ Anonym: Syfilis online , (cit. 25.9.2010), dostupný z: http://www.pohlavni-choroby.cz/ . Fabiánová, K.: Mexická (prasečí) chřipka – základní informace online , (cit. 25.9.2010), dostupný z: [http://www.szu.cz/tema/prevence/prasecichripka] Malinová, K.: Sexuální hrátky dnes a před sto lety online , c2001-2005, (cit. 11.10.2010), dostupný z: [http://www.planovanirodiny.cz/view.php?cisloclanku=2008022703] Petráš, M.: Očkování proti chřipce online , (cit. 10.9.2010), dostupný z [http://www.vakciny.net/CIZINA/CLANKY_CM/akt_2004_07.htm] Prattingerová, Sochorová, Valenta: Virové hepatitidy B a C v Libereckém kraji

v letech

2006-2009

online ,

(cit.

10.9.2010),

dostupný

[http://odbor-socialni.kraj-lbc.cz/getFile/case:show/id:80788]

Literatura užitá k přípravě výukového programu: Canfield, Jack, Siccone, Frank: Hry pro výchovu k odpovědnosti a sebedůvěře, Portál, 1998. 384 s. ISBN-10: 80-7178-194-0 114

z

Černá, Karla: Rok s Robinsonem, Ţďár nad Sázavou, IMC, 1997. Dobroruková, J.: Přírodopis: inspirace a projekty: 100 námětů pro tvořivou výuku. Praha: Scientia, 2008. 203 s. ISBN 97880860371 Hájek, B.: Jak vytvořit vzdělávací program pro školní druţiny. Praha: Portál, 2007. 125 s. ISBN 9788073672331. Hrachovcová, M.;Horská, V.; Zouhar, J.: Pomáháme při tvorbě školního vzdělávacího programu: vzdělávací obor Výchova k občanství. Praha: Úvaly, 2007. 127 s. ISBN 9788073610364 Kašová, Jitka: Škola trochu jinak: projektové vyučování v teorii a praxi, Kroměříţ: Iuventa, 1995. 81 s. Koten, Tomáš: Škola? V pohodě!. Hněvín: 2006, 285 s. ISBN: 80-8665418-4 Rosecká, Z.: Malá didaktika činnostního učení. Brno: Tvořivá škola, 2003. 85 s. ISBN 8090339700. Smith, Charles: Třída plná pohody. Portál, 2001. 232 s. Steiner, R.: Všeobecná nauka o člověku a metodika vyučování. Semily: Opherus, 2003. Anonym: Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání online , VÚP, Praha, 2007. (cit. 12.10.2010), dostupný z: http://rvp.cz/ .

115