DŮSTOJNĚ DOMA VE STÁŘÍ I V NEMOCI

Sborník z konference pořádané pod záštitou Mons. Jana Graubnera, olomouckého arcibiskupa

D ŮSTOJNĚ DOMA VE STÁŘÍ I V

Olomouc, 8. září 2011

1

NEMOCI

© Charita Olomouc ISBN 978-80-260-1425-6

2

Obsah Úvodní slovo Ludmila Gottwaldová, DiS., ředitelka Charity Olomouc ............................................. 5 Důstojnost člověka ve zdraví a nemoci MUDr. Viola Svobodová, zakladatelka a lékařka Hospice sv. Alžběty v Brně ...... 6 Jak přispívají prvky kinestetiky k zachování důstojnosti člověka Mgr. Jitka Dresslerová, RS, lektor ošetřovatelství, FNB Bohunice – Centrum pro popálené a Chirurgické JIP, ARO .................................................................................10 Stáří z pohledu geriatra MUDr. Milena Bretšnajdrová, zástupce primáře oddělení geriatrie Fakultní nemocnice Olomouc, lékař metodik Arcidiecézní charity Olomouc.......................12 Příklady dobré praxe z pohledu inspektora kvality RNDr. Anna Ekslerová, supervizorka, inspektorka kvality služeb .........................15 Vývoj pečovatelské a ošetřovatelské služby v Charitě Olomouc Miroslava Koutská, DiS., Charita Olomouc, vedoucí pečovatelské služby venkov ...............................................................................................................................................20

3

4

Úvodní slovo Ludmila Gottwaldová, DiS., ředitelka Charity Olomouc

Vážené dámy, vážení pánové, vzácní a milí hosté! Vítám Vás zde v Olomouci na konferenci, která je věnovaná výročí 20 let poskytování terénních služeb Charitní ošetřovatelské a pečovatelské služby v Charitě Olomouc. Téma této konference zní „Důstojně doma ve stáří i v nemoci“. Děkuji Mons. Janu Graubnerovi, olomouckému arcibiskupovi, za převzetí záštity nad touto konferencí. Také mezi námi vítám Mgr. Evu Machovou, náměstkyni primátora statutárního města Olomouce. Děkuji zde přítomným přednášejícím hostům za příspěvky, které si k tématu připravili. Každý z nás alespoň v koutku duše doufá, že až bude starý, bude moci prožít stáří doma, kde bude mít kolem sebe své blízké, a nebude nikomu na obtíž. Bude moci žít mezi přáteli, navštěvovat svůj kostel a svá oblíbená místa. Jak přispět k zachování důstojnosti člověka se pokusí zodpovědět i příspěvky, které zde dnes zazní. Věřím, že Vás osloví a budou pro Vás výzvou do dalších dnů. Vážení a milí, přeji Vám příjemně strávený den!

5

Důstojnost člověka ve zdraví a nemoci MUDr. Viola Svobodová, zakladatelka a lékařka Hospice sv. Alžběty v Brně

Proč mluvíme o důstojnosti člověka na půdě Charity, když je to otázka spíše filozofická? Pracuji v Hospici sv. Alžběty v Brně a hospic kromě jiného garantuje nemocnému i jeho blízkým, že zachová jeho důstojnost až do konce. Pracovníci hospiců si proto kladou otázku, co konkrétně to v jejich péči o nemocné znamená a jak tedy naplňovat tento slib ve službě. Co je to důstojnost člověka? Když se díváme do slovníků, nenajdeme přesnou definici. V zájmu hledání odpovědi pracovníci mobilního hospice „Cesta domů“ pod vedením MUDr. Zdeňka Kalvacha sezvali více skupin lidí, aby se pokusili důstojnost definovat. Výsledkem jejich úsilí bylo zjištění, že lidé, ačkoli jsou různí, důstojnost shodně téměř ztotožňují s úctou, kterou věnuje člověk člověku. Pokud se člověku dostává úcty, může vnímat svůj život jako hodnotný a roste jeho schopnost poznávat vlastní důstojnost a také smysl svého života. Mohli bychom se tedy pokusit definovat důstojnost jako hodnotu života, kterou člověk zakouší ve vztahu úcty od jiného člověka. Svou důstojnost rozpoznáváme ve vztazích s jinými lidmi, a to ve vztazích úcty. Položme si tedy další otázku: Co je to vlastně úcta? Když se nad touto otázkou zamyslíme, zjistíme, že můžeme rozpoznat dvojí zdroj úcty: 1. Úcta jako postoj založený na nezištnosti Jsme ještě generace, která zná desatero Božích přikázání. Ve čtvrtém přikázání se mluví o úctě. Je řečeno: „Cti otce svého a matku svou …“ Není uvedeno žádné omezení, kdy rodiče nemusíme ctít. V podstatě to znamená, že ať jsou oba rodiče dokonalí, nebo slabí, anebo staří a už slabí na rozumu, stále je máme ctít. Tedy nectíme je pro jejich aktuální kvalitu života, postavení ve společnosti nebo pro jejich konkrétní dílo, ale proto, že jsou matkou nebo otcem a pro každého z nás jsou tím jedineční. Mohou být sice ve své činnosti nahraditelní (druhá matka, druhý otec), ale v tom, že nám dali život, jsou nezastupitelní – jedineční. Je to má matka, můj otec. Proto pro mne mají nezastupitelnou hodnotu. Když domyslíme, co znamená úcta k otci a matce, musíme rozpoznat, že úcta je postoj založený na nezištnosti. Co znamená ta nezištnost? Znamená to, že chci vidět svou matku takovou, jaká je, uznávat ji takovou, jaká je, a i když není dokonalá, je dokonce slabá, chybující, později třeba i zmatená, přesto ji miluji a respektuji. Uznávat druhého člověka znamená nesoudit ho pro to, že je jiný, slabší, méně charakterní než já. To skutečně vyžaduje naši nezištnost, často

6

jakousi oběť. Něco ze sebe dáváme, něco v sobě překonáváme, abychom toho druhého mohli přijmout i s jeho slabostmi. Uznání druhého člověka přes jeho nedokonalosti, to je projev lásky. Proto mohl Jan Pavel II. říct, že mezi „cti“ a „miluj“ je pevné pouto a úcta je jen jiná forma lásky. Takováto úcta není zasloužená, je darovaná. Úcta, tedy láska věnovaná člověku zadarmo, bezpodmínečná láska, dává člověku možnost růst a může ho proměňovat. Jan Pavel II. řekl, že čtvrté přikázání platí i opačně – i rodiče mají ctít své děti, protože každé dítě je jedinečné. A z toho vyplývá, že každý člověk je jedinečný. Můžeme tedy říct, že člověk je úctyhodný proto, že je jedinečný. Je nezastupitelný, protože je originální bytostí, která nemá obdoby. Uznáváme, že takto jedinečný, originální je každý člověk, a to nezávisle na tom, v jakém stavu se nachází, nezávisle na jeho postavení a na jeho vzhledu, výkonu či díle, které vykonal. Je nezastupitelný ve své lidské existenci. V tom spočívá jeho důstojnost. Je to lidská důstojnost. Tato důstojnost je trvalou, neměnnou a nezcizitelnou vlastností každého člověka. Dospěli jsme k poznání, že každý z nás je jedinečný. Vycházeli jsme z morálního postoje. Ale i vědecké poznání je dnes v souladu s tímto tvrzením a dokazuje, že jsme jedineční i po stránce biologické. Za průkaz genetické jedinečnosti člověka byla udělena Nobelova cena. Biologická podstata je dána lidskými geny (vlastnostmi), i přes jejich podobnost s geny jiných organismů. Směle ji můžeme označit za lidskou jedinečnost. Člověk je charakterizován možností něco vykonat, někým se stát, někoho si zamilovat nebo být někým milován, vyrůst, změnit se k dobrému a prospěšnému. Je originál a má cenu originálu. Srovnejme, jak je to s cenou každého uměleckého díla – a člověk je přece něco víc než jen umělecké dílo! Pro člověka je velmi důležité, aby v životě dospěl k sebepotvrzení, že je jedinečný člověk s jedinečným posláním. K rozpoznání hodnoty našeho života napomáhá to, když nám druzí projevují úctu, respektive bezpodmínečnou lásku. Uvědomit si svou hodnotu a cenu je nesmírně důležité pro to, abychom v životě naplnili své jedinečné poslání. To není pýcha, to je základ pro vnímání a hledání smyslu života. Ne všichni lidé si totiž jsou vědomi své hodnoty, i když ji všichni mají. 2. Úcta „zasloužená“ Člověk nemůže bez úcty žít, a pokud se mu jí nedostává zadarmo, jako daru od těch, kdo ho mají rádi, snaží se vybudovat si pocit své hodnoty pouze vlastními silami. Můžeme tento typ úcty označit jako „uznání, ocenění“, které přísluší člověku „za něco“. Je to úcta „zasloužená“. I skrze tuto úctu může člověk získat pocit vlastní důstojnosti. Uvedený typ úcty má několik podob:   

důstojnost zásluh (za výkony) důstojnost mravní síly (za postoje) důstojnost v osobní identitě

7

Tyto dosažené hodnoty představují určitou kvalitu života. Kvalita života není trvalou hodnotou. Trvalá hodnota života člověka vyplývá z jeho jedinečnosti a z jedinečnosti jeho poslání od početí až do smrti. Kvalita života představuje příjemnou a dobrou nadstavbu nad základní hodnotou života. Můžeme však o ni přijít a také o ni přicházíme. A to nejen ve stáří a v nemoci. Když člověk staví svou hodnotu pouze na kvalitě života, v okamžiku krize se mu vytrácí i pocit hodnoty, smyslu života. Ačkoli hodnota života, jak už bylo zmíněno, je hodnota trvalá, pro člověka v krizi je pocit její ztráty skutečný, on ji takto prožívá. To nesmíme ztratit ze zřetele. Takový člověk potřebuje pomoc a pomoci mu může pouze ten, kdo v něm bez ohledu na jeho tělesný, duševní, duchovní a sociální stav stále vidí lidskou bytost, hodnou úcty, a dokáže mu to dát najevo. Nazýváme to láskou k bližnímu. Důstojnost neboli vnímání hodnoty života není otázkou toho, co lidé cítí nebo co uznává mravní kultura dané společnosti (např. v naší společnosti je ceněn výkon, úspěch, mládí, krása apod.), ale vyrůstá z obecného pojetí lidství. Ve skupině seniorů kolem MUDr. Zdeňka Kalvacha, o němž jsme se zmínili na začátku, vyplavala na povrch jejich bolest, že jsou vnímáni, jako by byli vždy staří, vždy neschopní, vždy nemocní, vždy senilní a dementní. Nikdo se jich nezeptá například na jejich plodné mládí, což prožívají jako vnitřní bolest. Člověk potřebuje uznání celé své osobnosti, včetně své minulosti. Lidé středního věku se báli doby, kdy půjdou do důchodu, a mladí si vůbec neuvědomovali svou důstojnost proto, že si ji ještě nevybudovali. My zdravotníci si musíme být vědomi toho, že laskavým a chápajícím přístupem k nemocným můžeme pomoci řešit jejich krizi ztráty smyslu a hodnoty života. Nemocní potřebují být v ovzduší úcty a rovněž potřebují vědět, že jsou pro někoho stále důležití, potřební, že je někdo má stále rád a že i oni mohou stále ještě mít rádi druhé, i když už nic jiného nemohou. K tomu jim napomáháme my, zdravotníci, a spolupracujeme s přáteli a blízkými nemocných, aby měli k dispozici také zdroj lásky. Proto jsou návštěvy povoleny neomezeně a řídí se pouze přáním nemocného. Když nemocným pomůžeme obnovit osobní vztahy, mohou znovu objevit smysl svého života, nebo ho objevit třeba poprvé v životě. V. E. Frankl řekl, že smysl životu dávají velké okamžiky, které prožíváme. Když prožijeme takový velký okamžik třeba na konci svého života, může to zpětně dát smysl celému našemu životu. Vztahová oblast je oblast duchovní. Vztah k lidem se zde prolíná se vztahem k Bohu. Aby nemocní neztráceli pocit své důstojnosti, je třeba:    

respektovat jejich soukromí dát jim možnost svobodného rozhodování o sobě být citliví, aby netrpěli studem dávat pozor, abychom je, třeba nevědomky, nedostávali do situací, kdy pociťují svou nemohoucnost jako ponížení

8

Důstojnost osob lze narušovat mnoha způsoby, na úrovni fyzické, emoční (omezovat jejich autonomii, svobodu, užívat vulgární slova), sociální (bránit v interakci s druhými), rozumové i duchovní. To vede k podlomení vědomí vlastní ceny a sebedůvěry nemocných. Psychicky ohrožuje nemocné nedostatek pozitivních obrazů ze života nemocných lidí v médiích, který vede ke strachu ze stáří, nemoci, z umírání v bolestech. Tyto obavy si lidé přinášejí s sebou do nemocnice, případně do hospice. Nemocní jsou také velmi citliví na prázdné fráze. A bylo by možné uvést mnoho dalších příkladů, kdy můžeme nevědomky snižovat důstojnost člověka. Závěr Pro pocit důstojnosti člověka je důležité, aby se nacházel v prostředí úcty a lásky, ale také je neopomenutelné, abychom zlepšili kvalitu jeho života, pokud to jen lze. Proto je péče o kvalitu života nemocných v hospicích součástí péče zdravotnické. Pomoci znovu nalézt ztracenou důstojnost samozřejmě předpokládá komplexní hospicovou a paliativní péči o nemocného, která zahrnuje:     

péči o tělo – léčbu bolesti a jiných symptomů nemocí péči o sociální potřeby a o rodinu péči o psychické potřeby přizpůsobení řádu nemocnému zprostředkování tvůrčích, prožitkových, vztahových a postojových hodnot nemocnému

To vše vyžaduje týmovou spolupráci pomáhajících a je důležité i to, abychom se my, spolupracovníci, naučili projevovat si úctu k sobě navzájem. Přeji Vám všem, abyste rozpoznali hodnotu a smysl svého života, svou důstojnost, kterou budete pěstovat mezi sebou, a tak naplníte své osobní poslání!

9

Jak přispívají prvky kinestetiky k zachování důstojnosti člověka Mgr. Jitka Dresslerová, RS, lektor ošetřovatelství, FNB Bohunice – Centrum pro popálené a Chirurgické JIP, ARO

Kinestetika (kinesis – pohyb, esthesis – vnímání) je pohybový a komunikační koncept, umožňující pochopit základy lidského pohybu a cíleně využívat rezervy pacientů nebo klientů při denních aktivitách. Napomáhá při navrácení zdraví i udržování schopnosti sebepéče a sebekontroly pacientů či klientů, pokud úplné uzdravení nelze očekávat. U ležících pacientů je způsobem prevence následků imobilizačního syndromu, jako jsou dekubity, kontraktury, úbytek svalové hmoty nebo ztráta vnímání vlastního těla. Pečujícím osobám napomáhá kinestetický koncept pracovat s optimálním rozložením hmotnosti, protože pacient/klient se aktivně účastní pohybu podle svých rezerv. Je to program manipulačních a pohybových schopností pečovatelů. Interakce mezi dvěma lidmi přináší do pohybu výměnu informací pomocí smyslů a dotyku. Propojením s konceptem stimulace vnímání je často docíleno lepšího porozumění potřebám pacientů/klientů, zlepší se komunikace, zvýší se ochota k aktivnímu pohybu, někteří pacienti/klienti jsou schopni při opakování (upevnění) cílených pohybů zvýšit svoji soběstačnost, byť jen v rámci lůžka, zejména co se týká hygienické péče a stravování. Kinestetika pomáhá například úpravou okolního prostředí umožnit pohybovou aktivitu úměrně schopnostem a možnostem pacientů/klientů, nebo vytvářením nových pohybových vzorů naučit klienta pohybovat se v prostředí stávajícím. Základním principem kinestetické manipulace v ošetřovatelské péči je vyhýbat se přímému zdvíhání hmotnosti, pokud existuje jiná možnost, jako je posun, kutálení. Vhodným poučením pacienta/klienta, vysvětlením nebo přímým vedením v pohybu aktivizujeme a pobízíme k vlastnímu provedení. Je nutné ponechat pacientům/klientům dostatek času na realizaci, protože vnímání může být omezené, smysly již tolik neslouží, svalová síla může být nízká a kloubní aparát při pohybu bolestivý. V některých případech je pečovatel brzdou při rozvíjení pohybových aktivit pacientů/klientů, protože spěchem, netrpělivostí a neadekvátními požadavky na svěřené osoby blokuje zájem o pohyb nebo nácvik dovedností. Kinestetika umožňuje snazší a efektivnější mobilizaci pacientů/klientů i při nedostatku manipulačních pomůcek; na druhou stranu pečující se často dostává do těsné blízkosti pacientů/klientů a to nemusí být vždy příjemné. Nakolik je vstup do privátní zóny nutný, to je třeba zvážit u každého pacienta/klienta individuálně, podle jeho skutečných pohybových možností. Správné stanovení pohybových rezerv zabrání zbytečnému a neúčelnému „opečovávání“ a zároveň nereálným požadavkům na pacienty/klienty, pokud je jejich handicap závažný a cítili by se nadměrnými požadavky stresováni.

10

U klientů v domácí péči je použití konceptu kinestetiky stejně žádoucí jako v lůžkových zařízeních. I zde, možná dokonce více než v nemocnici, je zachování nebo rozvíjení pohybových aktivit důležité. Řada klientů si může připadat svým blízkým na obtíž, cítí se neschopní i vyřazení z normálního života a rádi by se zapojili alespoň v rámci lůžka do sebeobslužných činností. Jestliže přihlédneme k faktu, že jen minimum domácností lze stavebně vhodně uspořádat tak, aby i velmi postižení klienti mohli vykonávat pohyb za pomoci speciálních zařízení, je znalost kinestetické manipulace pro pečovatele a klienty užitečná. Snižuje se riziko přetížení pečovatelů a syndromu vyhoření, tvoří se vazba spolupráce a klienti se necítí být břemenem, ale aktivním účastníkem pohybu. Spolu se zlepšováním pohybové kondice se udržuje, nebo i zlepšuje vnímání či prožívání a tím také psychosociální reakce na pohyblivost. Vztah pečujících a klientů pak nabývá jiného, kvalitativně vyššího rozměru.

11

Stáří z pohledu geriatra MUDr. Milena Bretšnajdrová, zástupce primáře oddělení geriatrie Fakultní nemocnice Olomouc, lékař metodik Arcidiecézní charity Olomouc

Stárnutí je specifický, nevratný proces, univerzální pro celou přírodu. I když přáním mnoha generací bylo a je nalezení léku mládí a zodpovězení otázky, proč člověk stárne. V současné době pro to existuje několik teorií: 1. 2. 3. 4.

Teorie volných radikálů Neuroendokrinní teorie stárnutí Genetická teorie stárnutí Komplexní teorie stárnutí aj.

I když se tyto teorie ustavičně vědecky prohlubují, doplňují a rozšiřují, stále není spolehlivě objasněna příčina stárnutí lidského organismu. Je ovšem pravda, že lidský věk se neustále prodlužuje, což je patrné v tzv. střední délce života. Střední délka života je měřítkem vyspělosti a životní úrovně národů. V České republice došlo k výraznému posunu v možnosti dožití jejích obyvatel, zvláště v posledních patnácti letech. Před touto dobou byla střední délka života mužů 67,7 let a střední délka života žen 74,2 let. V současné době je to u mužů 72,8 let a u žen 78,2 let. Je to velký úspěch, způsobený jak vlastním přístupem každého jednotlivce, tak určitě i pokroky v medicíně, které nastaly v posledních letech. Zvláště bych jmenovala pozitivní vliv léčby infarktu myokardu a nádorových onemocnění. Obecně lze říci, že v délce života se přibližujeme původním západoevropským zemím. I když severské státy Švédsko, Norsko hrají v tomto směru v Evropě prim. Oblastí stáří se zabývá také Světová zdravotnická organizace, která rozděluje poproduktivní věk člověka na tři etapy: Věk mezi 65 a 74 lety je považován za rané stáří, druhým obdobím je věk od 75 do 89 let a třetí etapa lidského stáří je nad 90 let. První skupinu, obyvatele ve věku 65 až 74 let, považuji za velmi cennou kategorii populace. Právě oni totiž mohou být zdrojem moudrosti či životních zkušeností. Bývají velmi prospěšní svému okolí, nejen rodině, ale i ostatním bližním, neboť zejména v zahraničí ve vyspělých státech jsou to právě oni, kteří jsou nastaveni pomoci „slabším“. Často se stávají dobrovolníky v různých zdravotně sociálních zařízeních a touto cennou a oceňovanou aktivitou požívají velkého společenského uznání. Mnohdy se, pokud jim zdraví slouží, na období stáří předem připravují a vyhledávají různé aktivity, např. studium na univerzitách třetího věku. Ze zdravotnického pohledu na je třeba apelovat na jejich správný životní styl, zdravou výživu, dostatek pohybu a preventivní zdravotní prohlídky za účelem včasného odhalení případných onemocnění.

12

Druhým obdobím stáří je věk 75–89 let. Jedná se o skupinu seniorů, u kterých se projevují jistá specifika. Začíná a akceleruje výskyt chronických chorob u každého jednotlivce. Časté je onemocnění pohybového aparátu, cukrovka, vysoký krevní tlak a další. Všechny tyto choroby jsou obvykle chronické, dlouhotrvající, s tendencí výskytu akutních stadií a komplikací. Člověk sám na sobě pozoruje ubývání sil, nezvládne již to, co dříve, a často vlivem choroby nastává porucha tzv. funkční zdatnosti a soběstačnosti. Je již třeba dopomoci druhé osoby. I u této věkové skupiny musíme dbát nejen na zdravotní prohlídky, ale často také na prevenci pádů a používání kompenzačních pomůcek (vycházkové hole, berle atd.), případně na úpravu bytu za účelem zajištění bezpečí seniora. Třetí období věku – nad 90 let – je dle světové zdravotnické organizace považováno za dlouhověkost a mělo by se přijímat s vděčnosti. Je pravda, že právě dlouhověkých ve společnosti přibývá, což naplňuje demografické prognózy. Ty hovoří o charakteristice naší populace, pro kterou bylo do nedávné doby typické nízké procento nově narozených děti. Těžiště společnosti je nyní na současných čtyřicátnících, posunuje se však a do roku 2020 bude generace 65letých představovat 30% společnosti. Typickým jevem bude ovšem nárůst počtu osmdesátiletých a starších obyvatel ve společnosti. Signály vidíme již nyní. Jedná se o osoby tzv. křehké, rizikové. Klesá u nich funkčnost základních životních orgánů, což pro ně znamená nutnost velmi šetrně zacházet s námahou, ať již se jedná o rychlejší chůzi či chůzi do schodů, a fyzickou zátěž téměř eliminovat, přenechat ji druhým. Další záludností v tomto věku je pokles adaptace na změnu, což znamená, že jakákoli změna ve zdravotním stavu může mít vážné důsledky. Pokud neexistují kontraindikace, je na místě prevence například chřipkových onemocnění, neboť i takové choroby mohou mít fatální důsledky. Stáří je čas, který by měl být, pokud to lze, naplněný aktivitou, pomocí druhému, radostí. Zároveň by se však mělo dbát na preventivní zdravotní opatření (kontroly krevního tlaku, cukru v krvi aj.), udržování váhy a dle možností i dostatek pohybu. Důležitý je vlastní plán svého času, bez vtěsnání do času jiných generací. Je to časový prostor pro každého z nás, čas prožívaný s vděčností, s využitím vlastních životních zkušeností, ale také čas nových dobrodružství. Nemoci vyššího věku mají svoji atypii oproti nemocem věku středního. Jak již bylo řečeno, jsou především chronické, mají sklon k atypickému průběhu, ke komplikacím, a často nemají vyjádřenu plnou symptomatologii a jsou ukryty i pečlivému pozorovateli (tzv. fenomén ledovce). Mezi časté nemoci stáří patří ischemická choroba srdeční, hypertenze, artrózy nosných kloubů, vertebrogenní algický syndrom, diabetes mellitus, cévní mozkové příhody, mnohdy i nádorová onemocnění. Diagnostika chorob ve stáří není leckdy jednoduchá. Pro rychlou orientaci je důležité vnímat změnu vitality a chování nemocného v dynamice času. Existuje tzv. nespecifické zhoršení zdravotního stavu seniora, které může mít řadu příčin. Vždy je třeba v takovém případě posoudit stav hydratace a zajistit zlepšení. Provést „inventuru“ stávající farmakoterapie, zajistit complianci nemocného, zaměřit se na jeho psychiku, neboť nezřídka může v tomto období

13

přicházet deprese, již je sice v dnešní době možno léčit, ale je třeba ji zavčas odhalit. Nespecifické zhoršení zdravotního stavu seniora by nemělo uniknout naší pozornosti. Může být varovným signálem nebezpečného zhoršení celkového zdravotního stavu, které pak ve svém důsledku vyústí nejen v nemocnost, ale třeba i v poruchu soběstačnosti a vznik závislosti na pomoci druhého. Proto je nutná obezřetnost při každodenní práci se seniory. V péči o staré nemocné má nezastupitelnou a stále významnější roli domácí ošetřovatelská a pečovatelská služba, neboť bez její pomoci by mnoho seniorů nemohlo setrvat ve svém domácím prostředí a muselo by dny svého stáří prožívat v ústavní péči. Význam domácí ošetřovatelské služby bude jistě stále narůstat, odborně se profilovat, určitě odolávat narůstající konkurenci, ale pro seniory bude jistotou a lidským zázemím v těžkostech nemocného stáří.

14

Příklady dobré praxe z pohledu inspektora kvality RNDr. Anna Ekslerová, supervizorka, inspektorka kvality služeb

Milí přátelé! Mám přednést pár příkladů dobré praxe z pohledu inspektora kvality sociálních služeb. K tomu nejprve musím o sobě upřesnit, že letos zjara jsem se vzdala pozice inspektora a nahlížím teď pečovatelskou službu z perspektivy pečujících rodinných příslušníků, občas ještě z perspektivy supervizora. Na úvod také připomínám, že inspektoři kvality jsou vycvičeni k takovému vidění, které odhaluje soulad nebo nesoulad praxe služby se zákonnými normami, tedy se zákonem č.108/2006 Sb. a jeho přílohou č. 2 – Standardy kvality sociálních služeb. Stačilo by tudíž přečíst zde kritéria standardů, abyste slyšeli, jak podle inspektorů vypadá dobrá praxe sociální služby. Během deseti let od zveřejnění prvních standardů si lidé v sociálních službách již zvykli na jejich trochu krkolomné formulace a troufám si říci, že už většinou i rozumíme jejich smyslu. Ano, někdy dokonce pozorujeme, jak naše porozumění a formulování skutečností posouvá kvalitu naší práce kupředu. Ale ještě si také často někteří z nás tiše pro sebe myslíme, že takzvaně „odbornými“ formulacemi a výrobou šanonů papírů budeme „mít standardy“, které jsou cosi vnějšího, zbytečného, co se snad ani netýká živých lidí a v práci nás to vlastně jen zdržuje. Dobrá inspekce kvality takový rozpor lehce odhalí a inspektory to dost mrzí. Ale na druhé straně, když inspektoři ve službě zjistí, že to někde i ve skutečnosti funguje tak perfektně jako na papíře, potom upřímně zajásají. Pro poskytovatele sociální služby jsou SQSS (Standardy kvality sociálních služeb) vlastně takové zpovědní zrcadlo. Proto budu vzpomínat na příklady dobré praxe podle standardů. Vezměte si základní prohlášení: Dobrá pečovatelská služba přesně ví, dodržuje a o sobě medializuje, co a jak dělá a pro které lidi. Ví, na čem staví. Například v jedné charitě si mladá sociální pracovnice všimla, že sice na letáku proklamují, že se řídí křesťanskými hodnotami, ale nikdo to neuměl konkrétně vysvětlit. Dali si tedy tu práci a celý tým v brainstormingu a sebehodnotícím dotazníku opakovaně přemýšlel, jakými zásadami se vlastně zaměstnanci řídí a jak se to projevuje v praxi. Pojmenovali si asi osm zásad a u každé zásady našli aspoň dvacet praktických příkladů. Vybírám z jejich textu například: Vidět v každém člověku Bohem milovanou osobu, která je hodna naší lásky a úcty. To mj. znamená, že: 1. přijímám klienta takového, jaký je (s jeho přednostmi i slabostmi)

15

2. 3. 4. 5. 6. 7.

dávám klientovi najevo, že mi na něm záleží snažím se poznat svoje předsudky a klienta nesoudím představím si v klientech své rodiče hledám klientovy přednosti a dovednosti respektuji jiný názor snažím se dívat na druhého Božím pohledem lásky a přijetí atd.

Vytvářet klima vzájemné důvěry: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.

snažím se o partnerský přístup, nemanipuluji klienta naslouchám se zájmem chráním intimitu a soukromí klienta dovedu být diskrétní splním to, co jsem slíbil/a omluvím se, přiznám si chybu přizpůsobuji svou práci potřebám klienta (čas jídla, provádění úkonů) atd.

Vnášet svým postojem radost a pokoj podle vzoru našich svatých patronů: 1. 2. 3. 4. 5. 6.

hledám příležitosti, jak potěšit, pomoci umím odpustit, první podám ruku, odprosím snažím se řešit konflikty pokojnou cestou dialogu dovedu využít maličkostí, které napomáhají k dobré pohodě klienta umím vhodně zažertovat mám pro druhého aspoň jednou denně dobré slovo, úsměv, neopomenu klienta pozdravit 7. pracuji na sobě, abych měla radost a pokoj v sobě i pro druhé 8. klidně a se zájmem reaguji na nespokojenost 9. nevytvářím nepotřebný hluk, chaos, spěch atd. Myslím, že pečovatelky, které si napsaly tyto zásady, při své práci „zachovávají lidskou důstojnost a zajišťují dodržování lidských práv a základních svobod osob, kterým poskytují službu“ – viz Zákon o sociálních službách, § 2, odst. 2. A nepotřebují k tomu ani „katalog porušování práv uživatelů“ s komplikovanými sankcemi pro pracovníky. A že je někdy hodně těžké projevovat lásku a úctu některým klientům, o tom může každá pečovatelka vyprávět romány. V jedné charitě chodili ke starému alkoholikovi, bývalému komunistickému funkcionáři, který byl k pečovatelkám tak hrubý, že všechny odcházely s pláčem. Vydržela to nakonec jen řeholní sestra. V hábitu trochu pohoršovala místní prodavačky, když denně kupovala čtyři piva – ta usmlouvala s klientem při individuálním plánování služby, na víc ostatně nestačil jeho důchod. Pár dní před smrtí mu přivedla pana faráře a stále vzpomíná, jak potom nemocný zářil. Dobrá služba si podle pravdy přiznává, že se nedokáže pořádně postarat o všechny potřebné, naučí se tedy péči o určitou cílovou skupinu.

16

Přiznávám, že před 20 lety jsem si sama v opojení svobodou myslila, že právě Charita musí něco hmatatelného udělat pro každou nouzi, kterou pozoruje – vždyť je to milosrdná láska. Jenže tolik ochotných „chariťáků“ jako nouzí není! A navíc – otevřené charitní srdce (pokud tím myslíme lidskou zralost a vůli ke službě) je sice předpoklad účinné pomoci, ale zdaleka ne jediný … Postupně jsem tedy vystřízlivěla a začala hledat, kdo umí nebo se chce naučit sloužit v různých typech potřeb – seniorům, lidem s postižením, bez domova, bezradným aj. Jak ty správné pomocníky vyhledat, jak je poznat a jaké jim připravit podmínky pro kvalitní službu? – To jsme u personálních standardů. Tam se bohužel často naráží na příklady horší praxe. Ale jsou i nádherné příklady. Třeba když někde skutečně funguje kvalitní supervize a nabídka duchovní podpory zaměstnancům. Nebo když vedoucí odměňuje podřízené za to, že identifikovali vlastní chybu a snaží se ji odstranit. A když pracovníci sami navrhují realistické plány svého profesního rozvoje a učí sebe i kolegy novým postojům a postupům. A když je práce zorganizovaná tak, že pečovatelky i sestry jsou v pracovní době naplno k dispozici uživatelům, ale přesčasy mívají opravdu výjimečně. K právům uživatelů: Nadmíru obtížné bývá zajistit bezpečí a současně chránit důstojnost neorientovaného klienta i s jeho právy na volný pohyb a vlastní rozhodování. Přitom lidí s kognitivními poruchami, s různými formami a stupněm demence je mezi uživateli služby CHOPS vysoké procento a mívají diametrálně odlišné potřeby. Dobrá služba nejen že je tvůrčí, ale využívá pravidelně při individuálním plánování vlastní mechanismy sebekontroly. V dobré službě nečekají, až dostanou lékařskou zprávu s diagnózou demence, ale pečovatelky jsou proškoleny, aby si uměly všímat i drobných projevů, které poukazují na demenci. Přizpůsobují pak své pracovní postupy a komunikaci (např. v individuálním plánu dohodnou, že vše domluvené napíše klient do svého kalendáře a pečovatelka současně do záznamu o službě), dokážou nebrat si osobně klientovy výpady a umí též informovaně podpořit rodinné pečovatele. A mimo jiné dokážou pomocí záznamů vysvětlit inspektorům kvality, proč právě u tohoto klienta nepostupují otrocky podle obecné metodiky, například proč tento klient nepodepisuje všechny záznamy a proč jinde nemá klient vlastní klíč. A co takové jednání se zájemcem o službu, 3. standard? Téměř pokaždé přicházejí žádat o pečovatelskou či ošetřovatelskou domácí péči rodinní příslušníci seniorů. Starý člověk sám to nezřídka vnímá jako zbytečné vměšování a ohrožení svých kompetencí. Jindy má zase očekávání, že dostane služku, atd. Dokáže-li vedoucí nebo sociální pracovnice, která domlouvá přijetí nového klienta, ustát třeba i situaci, že mají zrovna málo klientů, a přesto nepovolí nátlaku příbuzných, ale jasně a s pochopením vysvětlí vše podstatné starému člověku a vytvoří mu prostor, aby se sám rozhodl, to je příklad úcty, příklad dobré praxe.

17

Stanovení cílů a způsobu poskytování služby v domácím prostředí ideálně probíhá jako přirozená komunikace při společné činnosti, která se následně zapíše. Nezapomenu na komunikační koncert, který předvedla charitní sestra, již po několikaletém přesvědčování příbuznými konečně vpustila do domu stařenka, aby sestře přenechala část péče o svého manžela – „ale jen ten převaz, když už to podle vás neumím!“ Sestřička nejprve obdivně vyposlechla hrdinskou epopej starého pána, pak se zájmem přijala poučení stařenky, jak má uchopit krytí … a za čtvrt hodinky stařeček zářil spokojeností a jeho paní šeptala: „Ona to zvládla šikovně! Můžu jí říct, ať ještě udělá to a to?“ … Charitní ošetřovatelsko-pečovatelská služba dnes už nikde není ve své původní, formálně neoddělené podobě. Ale přesto v dobré praxi do jedné domácnosti dochází zpravidla stejná pečovatelka a stejná zdravotní sestra, které spolupracují a nenarušují chod domácnosti a zvyky uživatelů služby. Individuální plány služby jsou promyšlené a domluvené s klienty natolik citlivě, že se podle nich může řídit i pracovník, který přišel na zástup – ví, jak má zazvonit a pozdravit, kde jsou služební bačkory, že klient mívá zuby pod polštářem a dvoje ponožky i spoustu dalších drobností. Drobné změny individuálního plánu služby jsou přitom právě v domácí péči (ošetřovatelské i pečovatelské) na denním pořádku. Ovšemže tehdy, pokud si pracovnice pozorně všímá projevů skutečných potřeb klienta a nevtíravě, ale pevně na ně reaguje. Pak v dobré službě někdy přibývá úkonů, které provádí pečovatelka, ale leckdy i ubývají, třeba když se senior po návratu z nemocnice znovu naučí sebeobsluze. Nebo pečovatelka navrhne synovi, ať opatří domácí spotřebiče s automatickým vypínáním, a stará paní opět vládne své domácnosti aspoň při ohřívání jídla. Důsledná snaha vyhovět individuálním potřebám klientů podnítila v mnoha charitách jako dobrou praxi zavedení návazných nebo specializovaných postupů a služeb, kterým se pracovníci museli naučit. Typické jsou například dovednosti komunikace se seniory s různými hendikepy, bazální stimulace, domácí hospicová péče, poradenství a půjčování zdravotních pomůcek a jiné. Jiné služby, například kadeřnické a pedikérské, naopak pečovatelská služba přestala standardně provádět, ale zajistila klientům další sociální kontakty prostřednictvím docházející kadeřnice či pedikérky. Dlouhotrvající diskuze se vedla o dovážce obědů jako jediném úkonu – je to sociální, nebo podnikatelská služba? Osobně oceňuji řešení, kdy si charita určila jako povinnost v pravidelných intervalech s uživateli služby rozebrat jejich situaci a potřeby (tj. aktualizovat individuální plán) a vozit obědy pouze tam, kde neměl žadatel jinou možnost teplé jídlo získat. Standard č. 8, návaznost na další dostupné zdroje, si někteří vysvětlují jen jako povinnost doprovodit starou paní k lékaři nebo do kostela. Poskytovatelé dobré služby ovšem pochopili, že nejčastějším zdrojem, pomocí kterého nesamostatný senior řeší (nebo by rád řešil) svou sociální situaci, jsou jeho příbuzní. Proto

18

pečovatelky neváhají zkoumat v supervizích své postavení v proměnlivém trojúhelníku uživatel – domácí pečovatelé – sociální služba. Proto má leckterá dobrá služba podrobná pravidla pro spolupráci s blízkými osobami uživatelů. Jsou už i charity, které pořádají podpůrné a vzdělávací akce pro domácí pečovatele. Takto bychom našli příklady dobré praxe ke každému standardu až po standard č. 15, který vyžaduje od poskytovatele služby sebekontrolu a poctivou práci se zpětnými vazbami od uživatelů a dalších osob. Nádherná myšlenka komplexní, holistické domácí péče se ovšem v české společnosti udržuje spíše z ekonomických než z humanitárních důvodů. Proslulé, posmívané i obdivované charitní srdce dostává opakovaně zátěžové testy ve formě zákonných norem, konkurenčních služeb, nových odborných požadavků, měnících se společenských názorů atd. Některá upřímná, ale snad málo silná či málo pokorná charitní srdce pod těmi testy vychladla. Jejich charitní služba pak může mít vzorné smlouvy a dokumenty, moderní přístroje, dokonalou logistiku, inspekcí projde na 99 %, ale (cituji jednoho kritika) „takovou charitu může za křesťany dělat stát“. Je vlastně rozdíl mezi touto pečovatelskou službou a pečovatelskými službami necírkevními? A je nějaká charitní dobrá praxe? Domnívám se, že s „charitním duchem služby“ je to stejné jako se všemi činnostmi církve ve světě: Ti, kdo je provádějí, musejí stále znovu začínat hledat Boží slávu, otevírat se jeho Duchu. Je třeba, aby to dělali vědomě a aktivně aspoň ti pracovníci, kteří formálně i neformálně vedou druhé, a ti ostatní aspoň dobrovolně pasivně. K tomu potřebují pracovníci charit angažované duchovní vedení. Naštěstí i o tom existuje pár příkladů dobré praxe. Přátelé, přeji Vám i Vašim klientům, abyste ve své službě dobrou praxi prožívali denně!

19

Vývoj pečovatelské a ošetřovatelské služby v Charitě Olomouc Miroslava Koutská, DiS., vedoucí pečovatelské služby venkov Charity Olomouc Úvod Můj příspěvek má, alespoň z mého pohledu, odvážný název Vývoj pečovatelské a ošetřovatelské služby v Charitě Olomouc. Obsáhnout dvacetiletý vývoj během dvaceti minut je ale nadlidský výkon, o to obtížnější, že písemných záznamů z prvních deseti let je poskrovnu a lidská paměť nespolehlivá. Přesto jsem se pokusila s pomocí starých výročních zpráv z let 1999 až 2010 vystihnout alespoň některé významné změny a události. Inspirovala mě také diplomová práce a vzpomínky mé kolegyně, paní Jarmily Pachtové, koordinátorky pečovatelské služby. Na Charitě Olomouc jsem sama před patnácti lety začínala jako pečovatelka a pak tři roky působila jako zástupkyně vrchní sestry. Poté jsem se deset let věnovala práci s jinými cílovými skupinami. K seniorům a nemocným jsem se opět vrátila v posledních dvou letech jako vedoucí pečovatelské služby Charity Olomouc v obcích na území olomouckého děkanátu. Změny Co se všechno změnilo? Měnilo se zázemí služeb, název, střídali se pracovníci, odcházeli a přicházeli klienti. Zázemí Zázemí služeb ve městě Olomouci se změnilo několikrát a v souvislosti s postupným rozšiřováním působnosti pečovatelské služby vznikala nová zázemí v některých obcích na Olomoucku. Z první „základny“ na Biskupském náměstí v prostorách arcibiskupské kurie se pečovatelky a zdravotní sestry stěhovaly na Wurmovu 5. V současnosti už třetím rokem sídlí na Peškově 1. Pečovatelky na venkově mají svá útočiště na obecním úřadě ve Věrovanech a na farách v Těšeticích, Tršicích a ve Velké Bystřici. Název Od roku 1991 byly služby poskytovány pod názvem Charitní ošetřovatelská a pečovatelská služba (známá zkratka CHOPS). V souvislosti s novou organizační strukturou Charity Olomouc od roku 2006 neseme název Středisko sv. Alžběty pro lidi s tělesným handicapem, pečovatelská služba a ošetřovatelská služba. Pracovníci Nelze vyjmenovat všechny ty, kdo se během dvaceti let podíleli na fungování obou služeb, zmíním proto alespoň vrchní sestry a vedoucí. Byli to paní Jiřina Kupková, paní Magda Janíková, paní Miluše Pavlasová, pan Josef Teč a současný vedoucí Mgr. Jan Návrat.

20

počet narozených v posledním období byl podíl dětí v populaci nižší, než podíl starší generace nad 65 let. Počet starších spoluobčanů překonal poprvé v historii kraje stotisícovou hranici. Plány do nejbližší budoucnosti vycházejí z potřeb klientů a korespondují s celospolečenským vývojem a trendy v sociálních službách. Jsou vyjádřeny ve Strategickém plánu Charity Olomouc na léta 2011 až 2015. Jedná se o zavedení terénní hospicové služby v Olomouci i v okolních obcích do konce roku 2013, o rozšíření ošetřovatelské služby na venkov také do konce roku 2013 a dále o zavedení terénní odlehčovací služby do konce roku 2014. Aby byli naši klienti spokojení, k tomu je potřeba mít také spokojené pracovníky, a proto do našich plánů patří vytvoření kvalitnějšího zázemí pro pracovníky v Olomouci do konce roku 2014 či zajištění odpovídajícího kvalitního vozového parku do konce roku 2012. Závěr Blížím se k úplnému závěru a dovolím si podělit se s Vámi o slova řádové sestry Anny Šťovíčkové, která u nás působila 16 let jako zdravotní sestra v ošetřovatelské službě. „Co je takové moje heslo? Je to citát Matky Terezy ‚Dříve jsem si myslela, že musím lidi obracet. Teď vím, že je musím milovat a obracet si je bude Pán.‛ Když se o to snažím já a moji spolupracovníci, ať vědomě či ne, dějí se zázraky. Uvedu jeden za všechny. Když jsme začali chodit k jedné klientce, řekla: ‚Ani jste se mě nezeptali, jestli jsem katolička, a tak mě máte všichni rádi. Jak mě asi má rád Bůh, když mi takové sestry poslal!‛ A po padesáti letech přijala svátosti. Tak co ještě mohu dodat? Vyjádřit úctu a poděkování všem těm, kteří se během uplynulých dvaceti let podíleli na rozvoji pečovatelské a ošetřovatelské služby v Charitě Olomouc. Spočítané odpracované hodiny a počty úkonů nemohou vyjádřit lidskost a zároveň profesionalitu, kterou většina z nich dokázala a dokáže vnášet do domácností našich klientů.

23

Vydala: Charita Olomouc, 2011 Redakční úprava: Mgr. Kristýna Náglová Grafické zpracování obálky: Lukáš Uchytil, DiS. Tisk: PROFI-TISK GROUP s.r.o., Olomouc

1. vydání

NEPRODEJNÉ

Lze objednat na adrese: Charita Olomouc, Wurmova 5, 771 11 Olomouc [email protected] www.olomouc.charita.cz

ISBN 978-80-260-1425-6

24