Římskokatolická církev jako aktér české zahraniční politiky

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Obor Mezinárodní vztahy

Římskokatolická církev jako aktér české zahraniční politiky

Bakalářská práce

Vít Pospíchal

Vedoucí práce: Mgr. Tereza Dvořáková UČO: 361398 Obor: B-MS - MVK kombin., EVSK kombin. Imatrikulační ročník: 2009

Brno, 2013

Prohlášení Prohlašuji, že jsem práci vypracoval samostatně, pouze s využitím pramenů, které jsou uvedeny v seznamu použitých zdrojů.

V Brně dne 16. 12. 2013 ........................................... 2

Poděkování Chtěl bych poděkovat Mgr. Tereze Dvořákové za odbornou pomoc, cenné připomínky a vedení při psaní této práce. Především ale děkuji za její vstřícný přístup a obětavost. Dále bych chtěl poděkovat Mgr. Ing. Janu Zachovalovi, CSc. a Ing. Tomáši Pospíchalovi za poskytnuté konzultace a připomínky k textu. Za podporu vděčím své rodině a přátelům.

3

Obsah Anotace / Abstract ......................................................................................................................5 Úvod............................................................................................................................................6 1.

2.

3.

4.

Římskokatolická církev a její pozice v sekularizovaném světě ........................................10 1.1.

Historický kontext římskokatolické církve v mezinárodních vztazích ......................10

1.2.

Sekularizovaný stát a liberalismus vs. římskokatolická církev ..................................12

1.3.

Politický katolicismus ................................................................................................12

1.4.

Římskokatolická církev ve světě konfliktů a problémů doby ....................................14

Česká zahraniční politika a její aktéři ...............................................................................16 2.1.

Aktéři české zahraniční politiky.................................................................................16

2.2.

Nestátní aktéři české zahraniční politiky ...................................................................18

Římskokatolická církev z pohledu české zahraniční politiky...........................................19 3.1.

Římskokatolická církev v českých zemích ................................................................19

3.2.

Církev jako objekt a partner aktérů zahraniční politiky .............................................21

Aktivity římskokatolické církve v české zahraniční politice ............................................27 4.1.

Církev jako aktér a její zastoupení v české zahraniční politice .................................27

4.2.

Římskokatolická církev a témata české zahraniční politiky ......................................31

4.3.

Strategie zapojení do diskuze o české zahraniční politice .........................................34

Závěr .........................................................................................................................................39 Shrnutí / Summary ....................................................................................................................42 Použité zdroje ...........................................................................................................................43 Literatura ...............................................................................................................................43 Dokumenty a internetové zdroje ...........................................................................................45

4

Anotace / Abstract Římskokatolická církev jako aktér české zahraniční politiky Bakalářská práce sleduje roli a vliv římskokatolické církve v české zahraniční politice. Hlavní části se soustředí nejprve na postoj aktérů české zahraniční politiky vůči římskokatolické církvi, dále na aktivity církve v české zahraniční politice, témata, která sleduje, a nakonec jsou popsány tři základní strategie, které církev v kontextu české zahraniční politiky používá. Pro uvedení do kontextu práce slouží popis role a pozice římskokatolické církve v mezinárodních vztazích a aktérů české zahraniční politiky. Klíčová slova: římskokatolická církev, náboženství, mezinárodní vztahy, zahraniční politika, Česká republika, vztahy církve a státu

The Roman Catholic Church as an actor of Czech foreign policy This Bachelor thesis focuses on the role and influence of the Roman Catholic Church on the Czech foreign policy. Main parts of the thesis are focused at first on attitude of the Czech foreign policy actors to the Roman Catholic Church and second on activity of the Church in the foreign policy of the Czech Republic, topics of interest, and finally I define three basic strategies that are applied by the Church in the context of the Czech foreign policy. Descriptions of role and position of the Church in international relations and actors of the Czech foreign policy are used for an introduction to the context of the thesis. Keywords: Roman Catholic Church, religion, international relations, foreign policy, Czech Republic, church-state relationship

5

Úvod Římskokatolická církev v historii hrála významnou roli nejen ve vedení lidí v duchovních záležitostech, ale podílela se z velké části na formování společnosti. Během posledních několika staletí, především pak ve 20. století, se však s procesem sekularizace tato praktická úloha vytrácela a církev a její působení bylo soustředěno pouze na osobní život věřících. Nicméně určitý vliv i na společenské a politické rovině si udržela. Nezávislý stát Vatikán může být chápán jako pozůstatek a připomínka moci církve v minulosti. Dodnes ukazuje věřícím, že je možné podílet se na politickém životě a vnášet do něj hodnoty, které církev žije a učí. Evropa se svojí náboženskou tradicí je unikátním příkladem kooperace a koexistence státu a církve (resp. církví). Unikátnější je ale případ českých zemí, které ve 20. století prošly mnohými obtížemi, jež se výrazně odrazily právě ve vztahu státu a církve.1 Komunistický režim razantně bránil církvi vstupovat do společenského či politického života. Přitom to byla právě ona, která pomáhala vytvářet prostředí a náladu podněcující revoluční aktivity, které vyvrcholily v roce 1989 sametovou revolucí. V 90. letech se však toto přičinění nijak výrazně neprojevilo ve snahách státu o narovnání vztahů s církví, především v oblasti majetkového vyrovnání a vypořádání se s nespravedlnostmi, které byly na církvi spáchány. Nicméně určitá tendence ke vstupu do politiky a společenského dění je stále patrná. Skrze výrazné osobnosti církve tak poměrně velká část populace vstupuje do konfrontace se státem a snaží se ho povzbuzovat k fungování dle hodnot, které církev učí. Nejsou to ale pouze výrazné postavy církve, které takto působí. Církev disponuje více nástroji. Byť nepřímo to může být skrze křesťansko-demokratickou stranu, která sdílí společné hodnoty. Stát tak musí početnou skupinu věřících občanů brát v potaz při formování politiky. Pokusím se však soustředit na působení církve v České republice, a to konkrétně v politice zahraničních vztahů. Pro větší konkretizaci a aktuálnost problematiky bude relevantní zvláště období po roce 2002. To je charakteristické přípravou a členstvím ČR v EU, představuje tak samostatnou kapitolu vývoje ČR. Evropská myšlenka je také významná v působení církve. Nicméně pro plné pochopení kontextu bude třeba obsáhnout alespoň okrajově oblast širší – jak časově, tak prostorově.

1

Pojem církev, nebude-li to uvedeno jinak, bude v práci užíván ve smyslu církve římskokatolické.

6

Cílem práce je popsat roli římskokatolické církve v zahraniční politice České republiky. Zjistit, jestli představuje relevantního aktéra v této politice, či pouze její objekt.2 K pochopení celé problematiky bude důležité popsat pozici, kterou církev v mezinárodních vztazích s ohledem na postupující sekularizaci společnosti má. Bude třeba popsat její postoj ke světovým konfliktům či humanitárním otázkám, zaměřím se také na její působení v mezinárodních organizacích, především pak v kontextu evropské integrace, která myšlenkově vychází z křesťanské filozofie, a která značně ovlivnila místo České republiky v mezinárodním prostředí. Dále půjde o principy zahraniční politiky samotné a aktérů, kteří ji mohou ovlivňovat. Na základě těchto poznatků bude možné pochopit vztah státu, jeho politické reprezentace a společnosti k církvi v kontextu témat zahraniční politiky, a naopak vztahy a konkrétní kroky a aktivity církve.

Předpoklad Věřící hlásící se k římskokatolické církvi, i přes jejich značný úbytek v posledních letech, tvoří stále nejpočetnější skupinu náležící k určité církvi. Tvoří zhruba ¼ populace.3 Předpokládám tedy, že takto velká skupina bude zasahovat do politické sféry státu, včetně oblasti zahraničních vztahů ČR, kde se zjevným způsobem pokusí prosadit své zájmy dle hodnot a principů náboženského vyznání. Dále očekávám, že proces sekularizace, který významně proměnil jak politiku, tak i mezinárodní vztahy, určitým způsobem omezuje působení církve v těchto oblastech. I tento fenomén se pokusím vystopovat a popsat.

Hlavním cílem bakalářské práce je tedy zjistit, jakou roli hraje římskokatolická církev v české zahraniční politice, jaký na ní má vliv. K dosažení hlavního cíle bakalářské práce a lepší pochopení celé problematiky bude sloužit řada výzkumných otázek, na které se pokusím nalézt odpovědět v jednotlivých kapitolách. V závěru pak budou poznatky shrnuty do odpovědí na výzkumné otázky, čímž bude naplněn hlavní cíl práce.

2 3

Objekt je myšleno jako součást problematiky, avšak bez možnosti aktivně do ní zasahovat. 26,8% dle sčítání lidu v roce 2001. (Kašný 2009: 293)

7

Jaké je postavení církve v současných sekularizovaných mezinárodních vztazích, jaké jsou systémové podmínky, v jejichž rámci působí? Jak aktéři české zahraniční politiky chápou roli církve v této politice? Považují církev za relevantního aktéra této politiky, anebo pouze za její objekt? Jakým způsobem, skrze jaké prostředky, a jak často církev vstupuje do zahraniční politiky ČR? Kterých oblastí, jakých témat, se takto dotýká? Jaké strategie církev uplatňuje?

Metodologie Odpovědi na výzkumné otázky se pokusím nalézt prostřednictvím studia primárních zdrojů, dokumentů a již vydaných prací zabývajících se touto problematikou, ze kterých bude možné metodou indukce, tedy procesem vyvození obecných závěrů z dílčích poznatků, formulovat závěr práce, přičemž budu používat některé metody diskurzivní analýzy a analýzy obsahu volené tak, aby odpovídaly tématu, formě a rozsahu bakalářské práce. V první kapitole věnující se pozici církve v sekularizovaném světě budou použity myšlenky a závěry osobností, které se zabývají historickým kontextem působení církve, především v oblasti střední Evropy, tj. v českém prostředí. V tomto historickém úvodu bude důležitá zmínka o transformaci státních zřízení na liberální sekularizované státy a změně postavení římskokatolické církve. V návaznosti na tuto část pak bude pozornost věnována fenoménu politického katolicismu jakožto základu křesťanské demokracie, která se stala součástí politického projevu římskokatolické církve. Závěr kapitoly bude patřit postoji církve ke světovým konfliktům a jiným problémům, které v dnešní době mezinárodní společenství řeší. Druhá kapitola již bude zaměřena konkrétně na české prostředí. Pro lepší uchopení stěžejních částí bakalářské práce je i tato kapitola důležitá, jelikož v ní budou popsáni aktéři, kteří vstupují do zahraniční politiky, přímo ji formují, tvoří a realizují. Třetí kapitola bude v návaznosti na kapitolu druhou popisovat postoje aktérů české zahraniční politiky vůči římskokatolické církvi a jejím aktivitám a snahám do této politiky vstupovat. Velkou pomocí v této části, stejně jako v kapitole čtvrté, bude „Analýza role římskokatolické církve při spoluvytváření české zahraniční politiky“ Petra Kratochvíla, který analyzoval velké množství dokumentů a výstupů aktérů české 8

zahraniční politiky vůči církvi a jejímu vstupu do zahraniční politiky. Tuto analýzu sledující období do roku 2009 se pokusím aktualizovat a data prodloužit do současnosti. Zdrojem tedy budou především dokumenty a výstupy aktérů české zahraniční politiky mezi lety 2009 a 2013. Sledovat budu zmínky o náboženství a církvi. Zde pak bude možné vysledovat, jestli tito aktéři chápou církev jako relevantního aktéra zahraniční politiky, či pouze její objekt, jehož témata do politiky zasahují pouze okrajově a neformálně. Významný zde bude i pohled na vliv médií na chápání církve. Poslední kapitola bude věnována konkrétním aktivitám a postojům, které římskokatolická církev v kontextu české zahraniční politiky provádí a zaujímá. I zde bude použita analýza Petra Kratochvíla, ovšem s daty aktualizovanými do současnosti. Na dokumentech a veřejných výstupech církevních představitelů a dalších aktérů bude možné vysledovat jejich postoj vůči zahraničněpolitickým tématům, případně konkrétní aktivity, které byly provedeny k prosazení církevních zájmů. Zvláštní kapitola bude věnována tématům, kterými se církev v této problematice zabývá. Na závěr kapitoly budou poznatky shrnuty a utříděny do popisu tří základních strategií, které církev ve vztahu k zahraniční politice ČR používá.

9

1.

Římskokatolická církev a její pozice v sekularizovaném světě Církev v dnešní době hledá své místo. V minulých stoletích, když nebyly

záležitosti politiky obyčejným lidem příliš přístupné, hrála dvojí úlohu – duchovní a světskou. Snažila se utvářet vztahy mezi lidmi a národy k obrazu Božího království. V každé zemi, a díky kolonialismu i mimo evropský tradičně křesťanský kontinent, pak dle konkrétní situace vznikl model kooperace a koexistence církve a státu. V Evropě však záhy, mimo jiné i díky rozkolu křesťanství, vznikla myšlenka oddělení duchovních a světských záležitostí – sekularizace.4 Pád nacionalistické a komunistické ideologie a události 20. století, které vyvolaly, však možná opět posílily roli církve. Ta se zatím stihla transformovat, lidé si uvědomili potřebu skloubení duchovních a světských záležitosti, protože duchovno životu neodmyslitelně patří. Církev tak získává ambice vstupovat do politického sektoru. (Bubík 2007: 190, Fiala 2007: 25) Situace v České republice je poměrně specifická. Pro její plné pochopení bude pozornost věnována nejprve širšímu kontextu.

1.1.

Historický kontext římskokatolické církve v mezinárodních vztazích Jak již bylo zmíněno, v minulosti měla církev relativně významné postavení.

Model, který odrážel vládu jediného Boha na nebesích,5 se začal transformovat teprve v 17. století. Tento systém byl typický především pro Svatou říši římskou, a tudíž i české země. Velká míra politické autonomie jednotlivých teritorií přinášela společenskou rozštěpenost, což se také projevilo v protestantských tendencích. Problém s centralizací lze přisuzovat tehdejší nedostatečné infrastruktuře, která nedovolovala komunikaci v náležité míře. Druhý problém pak lze spatřit v rozdělení duchovní a světské sféry pod vedením dvou autorit (Maier 2005: 161), které nemusely sdílet stejné názory na problémy v říši.6 Tento dualismus nicméně stojí v základech 4

Fenoménem se inspirovali i vůdci jiných národů, např. Atatürk v Turecku nastartoval poměrně razantní transformaci islámu ve společnosti. V žádném jiném náboženství však pravděpodobně nedošlo k tak striktnímu oddělení duchovna a světských záležitostí jako v evropském křesťanství. 5 Vladař, císař v případě Svaté říše římské, ovládá světskou sféru a papež všeobecnou, univerzální, církev. Dva světy, které se vzájemně prolínají a ovlivňují, avšak každý má své individuální chápání dominance. 6 Problém je typický pro Svatou říši římskou. Např. východním církvím chyběly autority a prostředky na prosazení autonomie, byly ovládány světskou mocí. Západní církev autonomii chápala jako své výsadní právo. (Kissinger 1999: 54)

10

křesťanství.7 Vládci jednotlivých území si pak mohli na základě vlastních preferencí vybrat, které autoritě se budou více zodpovídat. (Kissinger 1999: 53-54) Dvojí moc ve středověku však není z pohledu dnešní doby nutné chápat negativně. Koexistence světskosti a duchovna vytvořila jedinečnou evropskou kulturu. Mohly v ní vzniknout podmínky pro šíření a rozvoj idejí, a to i z vnějšku, a Evropa tak měla až do poloviny 20. století globální dominantní postavení. Vysokou úroveň politiky a společnosti lze přisuzovat mimo jiné i církvi. Ta byla nositelkou kultury, vzdělanosti, či péče o nemocné. K této službě však potřebovala značný majetek, což se stalo základem reformačních tendencí. (Liechtenstein 2011: 35) Pravidlo Vestfálského míru cuius regio, eius religio - čí vláda, toho náboženství dalo vládcům jednotlivých území říše právo zvolit náboženské vyznání závazné pro poddané. V říši byla zachována autorita císaře, vliv církve se výrazně oslabil.8 Tyto skutečnosti položily základ moderní demokracie. Církevní princip univerzální mravnosti byl nahrazen národním zájmem a katolická církev se tomu musela podřídit. (Kissinger 1999: 55) Pravidlo cuius regio, eius religio kladlo na vládce světské moci zodpovědnost za garanci víry jejich poddaným a bezpečnost v konfliktech, které na základě pravidla mohly vzniknout. Tím se náboženství nevyhnutelně stalo politickou záležitostí. (Böckenförde 2005: 7-9) Vyvlastnění církve v protestantských zemích přineslo silnou liberalizaci hospodářství, a tudíž ekonomický růst. Země katolické na tuto skutečnost musely reagovat omezením vlivu církve na ekonomiku. V souhře s dalšími událostmi především v 19. století, osvícenstvím, vznikem liberalismu, nacionalismu a socialismu, byl politický vliv katolické církve dále omezován. Na začátku 20. století se pak objevil nový druh legitimity moci, který vedle jiného razantně proměnil postavení církve. Nové ideologie však skončily ohromným krveprolitím a hospodářským a morálním úpadkem. Moc se přenesla na demokracii a liberální myšlení. (Liechtenstein 2011: 38)

7

Církev pravděpodobně nikdy neaspirovala na vedení světských záležitostí, spíše se snažila vstupovat do světské sféry se snahou prosadit určité hodnoty. Toto tvrzení lze opřít o Písmo svaté, kde je psáno: „Odevzdejte císaři, co je císařovo, a Bohu, co je Boží!“ (Lk 20, 25) 8 Křehká rovnováha mezi mocí světskou a duchovní před tímto rozštěpením vedla k téměř úplnému oddělení státu a církve, čímž vznikl volný prostor. Zde zakořenil vztah evropské politiky k církvi a náboženství vůbec. (Liechtenstein 2011: 36)

11

1.2.

Sekularizovaný stát a liberalismus vs. římskokatolická církev Během 20. století se výrazně změnilo chápání vztahu státu a církve.

Liberalismus byl v 19. století postaven proti křesťanství, i když paradoxně oba myšlenkové směry mají několik společných prvků. Proti těmto prvkům pak stojí nacionalismus a socialismus. Tyto ideologie jsou totiž založené na principu, ve kterém v popředí stojí stát a lidé mu slouží. Liberalismus a křesťanství staví na první místo člověka a stát má být nástrojem, který mu slouží.9 Liberalismus člověka učí brát zodpovědnost za sebe sama, za své činy, v křesťanství je člověk zodpovědný Bohu, avšak stejně jako liberálové se křesťané obrací na celé lidstvo, čímž oba myšlenkové směry získávají rozměr univerzality, všeobecnosti, jak to učí katolická církev. (Liechtenstein 2011: 88) Přesto mezi křesťanstvím10 a liberalismem byly patrné rozdíly. Ty byly výrazně potlačeny druhým vatikánským koncilem, který se vedle liturgie zabýval vztahem církve a veřejného života v moderní době. Koncil otevřel církev liberální demokracii, přijal sekularizaci a racionalitu společnosti, zodpovědnost za vedení společnosti přenesl na světskou moc s apelem na dodržování tradičních hodnot.11 (Judt 2008: 384) Vztah liberalismu a křesťanství je však stále velice variabilní oblast. V Evropě je možné vysledovat dva modely. První, anglosaský liberalismus, se odkazuje na středověkou tradici harmonické koexistence a kooperace církve a státu. Druhý model, kontinentální liberalismus, prosazuje naprostou odluku církve a státu. (Novitzký 2009: 289) To je charakteristické pro české prostředí.

1.3.

Politický katolicismus I přes to církev skrze své věřící vstupuje do politické sféry. Z křesťansko-

teologické perspektivy nelze náboženství a demokracii srovnávat stejně jako náboženství a stát. Demokracie totiž není formou státního zřízení, ale formou života

9

Toto zjištění je dobré chápat v globálním kontextu evropské politiky. Američané jsou např. systémově motivováni k tomu, aby se na prvním místě postarali se sami o sebe. Zatímco v Evropě tradice lidem vštěpuje myšlenku, že je lépe, když se o lidi postará „všemocný“ stát. (Schwarzenberg 2006: 8) 10 V politickém kontextu myšleno spíše katolicismus. 11 Kontinuitu postoje demonstruje např. papež Benedikt XVI.. Upozorňoval na důležitost snahy hledat správná rozhodnutí v politice. Zdůrazňoval, že křesťanství společnosti vždy předkládalo právo postavené na racionalitě a přirozenosti – souhře objektivního a subjektivního rozumu, které oba mají původ v tvůrčím rozumu Božím. (Benedikt XVI. 2011: 5-8)

12

společnosti, kde nestojí v popředí suverenita lidu, resp. národa či státu, ale každý jednotlivý člověk. To spojuje křesťanství a demokracii. (Manemann 2009: 257) Politická koncepce křesťanství vznikla s liberalizací. Nejdříve byla přirozeně defenzivně protiliberální, což položilo základ křesťanské demokracie, teorie politické teologie Carla Schmitta.12 Podle něho všechny politické termíny jsou sekularizovanými teologickými pojmy. Konflikt mezi liberalismem a katolicismem je v tom, že za prioritu všeho liberalismus považuje právo nerozlišující mezi dobrem a zlem, je tedy morálně neutrální. Katolicismus k právu přistupuje opačně. Morální neutralita je pro politickou teologii nesmysl, právo vychází z kultury a náboženského odkazu postaveného na zásadách morálky. Moderní demokracie je tedy v tomto světle chápána jako důsledek křesťanství. (Toth 2004: 53-54, Balík 2013: 328) Křesťanští demokraté tento koncept neomezují pouze na politickou teorii13 aplikovanou ve stranickém systému, ale ideově se jím mohou řídit neparlamentní hnutí, občanská sdružení, spolky a další.14 „Křesťanská demokracie se neomezuje na parlamentní scénu; parlamentní činnost pro ni vždy zůstává pouze jednou z možností konkrétní politické aktivity, určitě ne jedinou.“ (Maier 1999: 29) Cílem křesťanské demokracie je tvorba politiky, která vytváří harmonické vztahy. (Walzer 2005: 205) Moderní demokracie otevřela prostor věřícím pro aktivitu skrze politiku. Vazba na římskokatolickou církev, která symbolizovala důvěru, stabilitu a jistotu, bezpečí a vědomí komunity, byla důležitá právě v době neustálých politických změn, hospodářské nejistoty a válečných a ideologických konfliktů.15 (Judt 2008: 233) Koncepce politického katolicismu se stala populární i díky ústupku konzervativního myšlení vůči liberalismu. Po druhém vatikánském koncilu se církev postavila do role poradního hlasu připomínajícího základní hodnoty a principy a vzdala se dogmatismu.16 Církev nevybízí k plné angažovanosti, nicméně pastorální konstituce 12

Carl Schmitt byl významný právní teoretik a politický filozof. Je autorem pojmu politická teologie, který byl formulovaný v roce 1920. (Toth 2004: 54) 13 Teorie Carla Schmitta je postavena příliš univerzalisticky (jeden stát – jedna církev – jeden Bůh), jeho následovníci již křesťanskou demokracii chápali jako model založený na širší rovině (jedna Evropa – jedno náboženství – jeden Bůh). Zde je již prostor pro v Evropě populární „různost“. (Toth 2004: 56) 14 Občanská společnost je pro křesťanskou demokracii základním faktorem politiky. Chápe ji jako místo, kde dochází k odporu, inovacím a změnám, a tudíž naplnění principu demokracie. (Manemann 2009: 251) Takto pak náboženství má zasahovat do politiky. 15 Z tradičních evropských církví se to podařilo pouze katolíkům, kterým z pochopitelných důvodů zvláště v průběhu 20. století rostla základna aktivních voličů. (Judt 2008: 233) 16 V kontroverzních záležitostech politik, např. liberalizace potratů apod., nebyla příliš úspěšná při prosazování svých mravních zájmů, nicméně po koncilu se již nesnažila hnát situaci na ostří nože. Chápala posun v myšlení společnosti a snažila se využít svůj potenciál co nejlépe. (Judt 2008: 385)

13

Gaudium et spes o církvi v dnešní době říká, že všichni občané „mají právo a zároveň povinnost užít svého volebního hlasu k podporování obecného blaha“. (Gaudium et spes) U věřících je pak důležitá míra jejich osobní angažovanosti. (Fiala 1995: 75)

1.4.

Římskokatolická církev ve světě konfliktů a problémů doby Církev roli poradního hlasu dlouhodobě aktivně využívá. Papež Jan XXIII.,

který zahájil druhý vatikánský koncil, do mezinárodních vztahů v období studené války vstoupil i konkrétním apelem – encyklikou s příznačným názvem Pacem in terris - Mír na zemi. Cítil potřebu vyjádřit se k problémům doby a sjednotit postoje věřících. Encyklika vybízí k dobrým vztahům mezi státy a lidmi. Připomíná zásady pravdy, spravedlnosti, solidarity a svobody.17 (Veselý 2010: 418, 496-497) Papež Jan Pavel II., polský kardinál zvolený do čela církve v době komunismu, se stal symbolem mírumilovného boje proti totalitě, se ve svém poselství ke dni míru také odkazuje na dobrý vztah občana a státu jako základ pro dosažení míru.18 (Jan Pavel II 1993: 5) S rozvojem informačních technologií církev, jakožto globální aktér, využívá svůj potenciál spojování lidí na různých místech planety, upozorňuje na problémy a nabádá k humanitární pomoci. Církev tak slouží lidem i státům.19 (Grace 2009: 31) Tradiční pojetí církve v Evropě vytvořilo koncepci veřejných služeb. Tedy víra nepředstavuje pouhou „náboženskou praxi“, ale motivaci ke vstupu do konkrétních problémů. (Grace 2009: 167, Maier 2005: 171) Situace v České republice tomu

17

Nejrazantnější apel však mířil ke světovým mocnostem disponujícím jadernými zbraněmi. Papež připomíná, že jejich naprosté odzbrojení je podmínkou udržení trvalého míru. 18 Papeže tradičně navštěvují světoví lídři, udržují s nimi dobré vztahy, neboť vůči nim cítí respekt, který těžko můžeme přisuzovat jejich politické moci, ale spíše jeich vlivu na jednu z nejpočetnějších skupin lidí na světě. Politickou moc tak de facto získávají, neboť slouží jako prostředníci mezi věřícími a jejich politickými představiteli. Mohou tak apelovat na vyřešení konkrétních problémů. Příkladem může být zmiňovaná encyklika Pacem in terris Jana XXIII. anebo různá tematická poselství, viz např. Poselství Jana Pavla II. ke dni míru. Mnoho politických představitelů přijímá postoje papežů s respektem a mnohdy se jimi řídí. Jednou z nejdiskutovanějších záležitostí v počátku 21. století byla válka v Iráku. Tony Blair, britský premiér, tuto záležitost např. konzultoval s papežem Janem Pavlem II., který se znatelnou starostlivostí vyslechl kontext celého konfliktu. Svatý otec razantně odmítl intervenci v Iráku, nicméně vyjádřil porozumění nástrahám a tlaku, s nimiž se představitel jednoho z nejmocnějších států musí vypořádat. Celý rozhovor pak neměl formu vštěpování názoru na problematiku, ale spíše duchovní rady. Avšak i v té lze vypozorovat známky politické motivace. (Blair 2011: 509) 19 O století dříve k tomu sloužily koloniální mocnosti jako státy samy. S dekolonialismem se však nové samostatné státy musí postarat samy o sebe, na což často nemají prostředky ani kapacity. Církev v tom může poskytnout podpůrnou funkci. Církev, jakožto nevládní neutrální a apolitická organizace, má ohromný potenciál pracovat v místech, kde mnozí lidé, organizace a státy z politických důvodů nemohou zasahovat. Jedná se především o oblasti humanitární, poskytování zdravotních a sociálních služeb.

14

odpovídá.20 Nicméně i v Evropě se v poslední době objevuje fenomén „náboženského trhu“, ve kterém se objevují nová náboženství a tradiční církve tak musí bojovat o své věřící. V mnoha zemích tento konflikt výrazně zasahuje národní politiku, především v sociálních oblastech.21 Tato problematika představuje specifický jev, kterým se paradoxně popírá sekularizovaný status Evropy. Ta se totiž stává post-křesťanskou.22 Hranice kontinentu se stále častěji vymezují v náboženských termínech. Rozšiřování Evropské unie se s postupem směrem k hranici mezi západním a východním křesťanstvím výrazně zpomaluje.23 Právě představa „neevropského“ islámu v Evropě je pro mnoho Evropanů stále nepřípustná.24 (Nešpor 2006: 110)

20

Tato situace je zapříčiněná i skutečností, že věřící v Evropě si zvykli být v menšině, na rozdíl od jiných částí světa, což v nich vyvolává snahu nepůsobit jako „aktivní věřící“, ale spíše skrytě působit v mezích sekularizovaného státu. (Grace 2009: 175) 21 V zemích jako například Německo či Francie tento fenomén dospěl do mnohdy nekontrolovatelných rozměrů, je tedy jasné, že v budoucnu tato politika (sociální a náboženská) bude stále více aktuální. 22 Tato teorie doplňuje koncept křesťanské demokracie v politice, viz výše v textu. 23 Výjimku pochopitelně tvoří Řecko a Kypr, Rumunsko a Bulharsko lze považovat za hraniční státy. Islámské Turecko však už vzbuzuje velkou nedůvěru. 24 Paradoxně v Turecku je to islamistická strana, která prosazuje vstup země do EU. Ta bezvýhradně přijala vyjádření evropských představitelů, že EU na náboženskou situaci v členských zemích nehledí. (Nešpor 2006: 110)

15

2.

Česká zahraniční politika a její aktéři Česká republika patří ke státům moderní demokratické kultury, je členem všech

významných mezinárodních organizací, i když zahraniční politika obsahuje prvky zdrženlivosti. Vůči zahraničním partnerům může působit izolačním charakterem, jistou nedůvěrou a skeptičností. Dlouhodobě dává přednost spíše bilaterálním vztahům. Je si vědoma, že nemůže ekonomicky konkurovat silným evropským státům ve svém okolí. Členství v Evropské unii jí však dává poměrně velký prostor pro prosazování svých zájmů a během téměř deseti let členství dokázala potvrdit svoji transformaci od totalitního režimu k moderní demokracii. V tomto procesu principy křesťanské demokracie sehrály významnou roli. Principy svobody v pluralitním systému, nezávislost médií či svoboda náboženského vyznání jsou již samozřejmostí. (Gati 1990/91: 130) Charakter zahraniční politiky je ovlivněn mnoha faktory, např. střídáním a složením koalicí vlád a střet s opozicí, kde je patrná diverzifikace postojů k zahraniční politice. Dalším faktorem je poměrně velké množství aktérů zahraniční politiky, kteří nejsou vázáni povinností vzájemných konzultací. Zahraniční politika tak nemusí působit konzistentně. Naopak dochází k častým neshodám, což může snižovat důvěryhodnost ČR v mezinárodním prostředí. (Kořan 2010: 15-20)

2.1.

Aktéři české zahraniční politiky Prezident je jedním z hlavních aktérů, který má za úkol spíše pozitivně

motivovat společnost, než fakticky zahraniční politiku vykonávat a být jejím tahounem. V 90. letech si ČR získala poměrně velkou prestiž na mezinárodní scéně, o což se výrazně zasadil první český prezident Václav Havel. Byl to právě boj proti totalitě, ideologii upřednostňující stát před člověkem, prosazování demokratických právních principů svobody, tolerance a zodpovědného hospodářství, v čem se stal symbolem. V této době se orientace zahraniční politiky ČR přesměrovala z východu na více stran, členství v mezinárodních organizacích a strukturách západní kultury se stalo prioritou. Aktivně se tak dnes podílí na humanitárních aktivitách, ČR se stala významným konzultantem v otázkách lidských práv právě díky své zkušenosti mírového přechodu od totality k moderní demokracii. Prezident Václav Klaus pak politiku koncipoval spíše izolačně, vůči zahraničním partnerům měla ČR vystupovat jako sebevědomý 16

a soběstačný stát. Miloš Zeman, je již vůči mezinárodnímu prostředí vstřícnější. Dá se předpokládat, že v tomto duchu bude tvořena koncepce celé zahraniční politiky ČR. Prezident republiky disponuje silnou nezávislostí na ostatních aktérech zahraniční politiky, avšak v této funkci nenese zodpovědnost za případné negativní následky, které jeho politika může způsobit. Ty nese hlavní klíčový aktér zahraniční politiky ČR, a tím je vláda a její ministr zahraničních věcí. (Kořan 2010: 30-33) Podle české ústavy je vláda hlavní exekutivní orgán zahraniční politiky ČR a je zodpovědná Poslanecké sněmovně Parlamentu. Disponuje třemi základními nástroji, kterými zahraniční politiku řídí. Zaprvé vystupuje jako garant tvorby struktury zahraniční politiky.25 Zadruhé vláda představuje koordinátora a výkonnou moc zahraniční politiky.26

Zatřetí skrze svého předsedu, jakožto samostatného aktéra

zahraniční politiky, tuto politiku vykonává.27 (Kořan 2010: 21-29) Politika konkrétních vlád vždy vycházela ze zařazení vládních stran v politickém spektru. Jednotlivá ministerstva tedy ovládají představitelé vládních stran k prosazení svých politických cílů a závazků vůči voličům. To se jistě projevuje i vztahem k církvi. Ministr zahraničních věcí je vedle premiéra a vlády chápán jako samostatný aktér zahraniční politiky. Ten skrze svůj úřad iniciuje konkrétní jednání a zajišťuje a nese zodpovědnost za bezproblémový výkon bilaterálních a multilaterálních vztahů. Svým způsobem tak může zasahovat do jednotlivých resortů vládní politiky. (Kořan 2010: 29-30) Náboženských otázek a církve se tak dotýká.28 Zvláštní postavení v zahraniční politice zaujímá Parlament. Jeho Poslanecké sněmovně je vláda se svojí zahraniční politikou zodpovědná.29 Do zahraniční politiky nezasahuje pouze legislativními nástroji, ale může poskytovat stanoviska, vydávat doporučení dalším aktérům. Obě komory by tak měly sloužit jako prostředek pro vedení diskuze nad tématy zahraniční politiky. Posledním nástrojem Parlamentu je pak samotná parlamentní diplomacie. (Kořan 2010: 33-38) 25

Zahraniční politika vyžaduje dlouhodobé plánování, jelikož musí reflektovat politiky ostatních států a závazky dané mezinárodními organizacemi. Zároveň musí působit stabilně, důvěryhodně a prediktivně. 26 Vláda je povinna koordinovat a optimálně sjednotit kroky jednotlivých aktérů zahraniční politiky. Skrze své ministry naplňuje politiku vůči EU. Nese zodpovědnost za aktivity a za své diplomatické sbory. 27 Předseda vlády reprezentuje ČR na vrcholové úrovni. Zastupuje ji v záležitostech státních zájmů, které nelze subsidiárně přiřadit konkrétnímu ministerstvu. Nevystupuje pouze jako „zrcadlo“ politických cílů vlády, ale tvoří zvláštní rámec výkonu, který tyto cíle doplňuje. 28 Jednotlivá ministerstva zřizují dceřiné organizace, které se zabývají konkrétními aspekty české zahraniční politiky a vztahy s relevantními partnery. (Peterková, Zemanová 2010: 328-330) 29 Vedle legislativní úlohy je Parlament zodpovědný za aplikaci evropské legislativy do českého právního systému.

17

2.2.

Nestátní aktéři české zahraniční politiky Zapojení občanské společnosti a nevládních organizací do formování a realizace

zahraniční politiky státu není v České republice příliš markantní. Převážnou část agendy obsahují státem zřizované agentury při mezinárodních organizacích, například při OSN. Nicméně ČR ve světě reprezentují také významné podniky, v akademickém pak prostředí existuje dobrá spolupráce českých univerzit s univerzitami v zahraničí. Důležitým aktérem jsou média, která sledují působení českých zástupců v zahraničí a podílí se tak na tvorbě povědomí veřejnosti o české zahraniční politice. (Bílková, Matějková 2010b: 316-318) V mezinárodním prostředí ČR představuje významného partnera v oblasti lidsko-právní. V této oblasti působí mnoho nestátních organizací.30 Příkladem může být organizace a fond Lidé v nouzi, který upozorňuje na problémy, pořádá aktivity a šíří povědomí ve společnosti. Otázky této problematiky sdílí i římskokatolická církev. Významným prvkem je vstup jednotlivců do diskuze. Takovou postavou byl například Václav Havel, který dlouhodobě upozorňoval na problémy na Kubě, v Barmě či v Ruské Federaci a v celosvětovém měřítku se stal symbolem boje za svobodu, lidskou důstojnost a demokracii. Jednou z jeho nejvýznamnějších aktivit bylo založení Fora 2000, konference zabývající se otázkami lidských práv, včetně náboženské svobody. Tato konference sdružuje státníky, významné postavy mezinárodních vztahů, filosofy a mnohé další osobnosti. (Bílková, Matějková 2010a: 341-342) Mezi nestátní aktéry, kteří vstupují do zahraniční politiky, patří mnoho dalších zájmových skupin – např. ekologické, kulturní apod. Zvlášť jsou to náboženské skupiny a církve, které v ČR působí a mají zázemí i v jiných státech. Tyto církve, zvláště církev římskokatolická, komunikují a kooperují se svými příslušníky v zahraničí a vytváří tak samostatnou strukturu, která může mít vliv na zahraniční politiku. Křesťanství je také politicky aktivním subjektem, ze kterého vychází řada politických uskupení v celé Evropě. Tyto strany nepřímo spojuje názorová příslušnost ke křesťanství, i když tato příslušnost nemusí být podmínkou.

30

Otázkou lidských práv se pochopitelně nezabývají pouze nestátní organizace. Vláda má například vlastního zmocněnce pro otázky lidsko-právní, ten se však zabývá problematikou českého prostředí. Může však upozorňovat na konkrétní problémy, které se dotýkají zahraničně-politických záležitostí – nespravedlivě vězněné apod.

18

3.

Římskokatolická církev z pohledu české zahraniční politiky V první kapitole popisující vývoj a postavení římskokatolické církve

v globalizovaných mezinárodních vztazích byly představeny fenomény, které lze sledovat i v českém prostředí. V následujících dvou kapitolách se je pokusím přiblížit.

3.1.

Římskokatolická církev v českých zemích Na začátku 19. století náležela valná část obyvatelstva k římskokatolické církvi,

avšak reformy Josefa II., francouzská revoluce a napoleonské války, rozpad Svaté říše římské a další zvraty značně poznamenaly i víru obyvatel českých zemí. Obrozenecké tendence odkazovaly na „zlaté období“ českých dějin mezi reformací a Bílou horou. Stálá obhajoba husitské éry a kritika barokního katolicismu31 v obrozeneckých snahách tříštily jednotu obyvatel ve víře do několika směrů. S nástupem bachovského neoabsolutismu postaveného na podpoře římskokatolické církve se formálně vše vrátilo do stavu na začátku století. Pozitivně situaci vnímali jak protestanti, kteří sice nedosáhli obnovy procesu protestantizace, avšak zrušeno bylo několik omezení, která se na ně vztahovala. Katolíkům se zase vrátily některé pravomoci, které ztratili za vlády Josefa II., a získali výlučné postavení díky rakouskému konkordátu se Svatým stolcem. Církev však byla českým národem pojímána jako protičeská, a proto její obliba mezi lidmi výrazně klesla. Kritika církve se začala objevovat ze všech politických směrů, kvůli příliš tradicionalistickým názorům, které odporovaly v českých zemích silně zakořeněným snahám protestantských náboženství.32 T. G. Masaryk se na konci 19. století celý tento proces českých dějin snažil interpretovat jako prosazování moderních reformačních idejí, které se dotýkalo jak náboženského, tak politického života.33 Politický kontext reformačních snah na přelomu 19. a 20. století pak byl patrný

31

Kritiku barokního katolicismu je nutné chápat z kontextu pejorativního vnímání antiklerikálních a reformačních směrů ve společnosti. Baroko jakožto součást katolicismu přineslo zemi jedinečnou kulturu, ke které se dodnes odkazuje velká část uměleckých směrů. (Schwarzenberg, Hvížďala 2008: 34) 32 Nutno podotknout, že situace byla odlišná v Čechách a na Moravě. Dvě rozdílné koncepce byly patrné ve strategiích působení na věřící. Česká katolická církev se snažila o návrat svatováclavské tradice, avšak neúspěšně. Na Moravě se církev obracela směrem ke kultu cyrilometodějskému, podporu zde měla výrazně větší. (Nešpor 2010: 54) 33 Zajímavou skutečností je, že T. G. Masaryk, původně katolík, římskokatolickou církev opustil a formálně vstoupil do církve reformované, zatímco většina Čechů z pochopitelných důvodů formálně v katolické církvi zůstala, i když vnitřně vyznávala víru reformovanou. (Nešpor 2010: 55)

19

i při demonstracích na Staroměstském náměstí, kde lidé volali: „Pryč od Vídně, pryč od Říma… ani Řím ani Vídeň, nýbrž Praha!“ (Nešpor 2010: 51-59) 20. století pak ve všech evropských zemích přineslo značný pokles zájmu o účast na církevním dění. České prostředí nebylo výjimkou. (Nešpor 2010: 60, Spousta 1999: 73-90) Ba dokonce se stalo extrémem, protože současná Česká republika je dle sociologických ukazatelů považována za jeden z nesekularizovanějších států na světě. Paradoxem je, že ještě v 18. století české země patřily k nejbigotnějším částem Evropy. (Nešpor 2006: 111) Dokonce ani socialistické Československo se neprohlásilo ateistickým státem, ale vytvářelo dojem náboženské svobody. Represe vůči lidem v církvi probíhala na jiných rovinách. (Nešpor 2010: 107) Zabavení majetku, který poskytoval možnost vlastního hospodaření, byla pouze jedna z metod perzekuce církve. Snaha o její odstranění ze společenského života došla až k justičním vraždám, přímým fyzickým likvidacím formou mnohaletých vazeb. Cílem bylo postupné zabraňování církvi ve společnosti působit, což po čase mělo vést k jejímu vytracení. (Kříž 2009: 22) Záruka svobody myšlení, svědomí a náboženského vyznání přišla až v roce 1991 skrze Listinu základních práv a svobod přijatou Federálním shromážděním tehdejšího Československa. Zákon o registraci církví poskytoval nárok na státní příspěvek 34 a platy duchovních, bylo jim dovoleno zřizovat školy, zdravotní a sociální zařízení a poskytovat duchovní a pastorační péči ve státních zařízeních. Chod církví pak měl být zajištěn skrze majetkové restituční řízení o vlastnictví zabavené v době komunismu. Záhy po revoluci došlo k částečné restituci majetku, avšak další významný posun v záležitosti proběhl až v roce 2007 za vlády Mirka Topolánka, který se s církvemi dohodl na finančních kompenzacích za majetky, které by nebylo možné z praktických důvodů církvím vrátit. V roce 2013 byl tento model v upravené podobě potvrzen. Otázka financování je zajímavá z mnoha dalších pohledů, z nichž podnětným může být skutečnost účasti církve a jejích jednotlivých subjektů v nadnárodních strukturách. Církev se tak podílí na zahraniční politice státu, jelikož ve světě prezentuje společenskou a politickou situaci. Církev je povinna chránit kulturní památky, které má mnohdy ve vlastní správě. Účast zahraničních investorů, včetně církevních kruhů, tak pomáhá k rozvoji a ochraně kulturních památek ČR. 34

Nárok na státní příspěvek byl určen s ohledem na význam, který církve v ČR měly a mají. Jedná se de facto o morální potvrzení zásluh a potenciálu církve ve službě společnosti (práce s bezdomovci, boj se zločinností a narkomanií, podpora stability rodinné politiky, ochrana lidského života) a tvorbě národní kultury. (Bendová 2009: 119)

20

Římskokatolická církev zůstala největší a nejpočetnější náboženskou skupinou, i když již nevystupuje tak konzistentně, jak mohla působit v minulosti. Přisuzováno je to chápání výsledků druhého vatikánského koncilu, který rozdělil církev na věřící preferující tradiční pojetí víry a věřící se snahou o skloubení náboženství s liberálními myšlenkami současné společnosti. Tato skutečnost se projevila i na aktivitách církve ve veřejném životě, včetně působení v zahraniční politice ČR. (Nešpor 2010: 114)

3.2.

Církev jako objekt a partner aktérů zahraniční politiky Konfesní právo České republiky definuje vztahy mezi státem a náboženskými

skupinami, určuje kompetence a charakter jejich činností. V zemích Evropské unie bylo vytvořeno mnoho typů konfesních práv, každý stát si tuto oblast spravuje sám. V České republice byl nastaven kooperační model, který sice potvrzuje oddělení církví a státu, ve kterém se vzájemně respektují, nezasahují do vlastních záležitostí, na druhou stranu však dovoluje a doporučuje vzájemnou spolupráci v oblastech společných zájmů. V oblasti kulturní a společenské jde především o boj za respektování lidské důstojnosti, otevření prostoru k solidaritě a odpovědnosti jednotlivců i celé občanské společnosti včetně její institucionální struktury. V této institucionální struktuře pak vztahy směřují k „odstátnění náboženství“, respektování autonomie církví a státu a tím potvrzení privilegovaného postavení jak církve, tak státu v občanské společnosti. (Kašný 2009: 292) Tento model tedy nedovoluje účast věřících na politickém životě z postavení církve, dovoluje a podporuje však zapojení věřících do institucionální struktury státu z občanského popudu se snahou o prosazení určitých hodnot. V některých oblastech politiky tak v praxi dochází k vytváření konkurenčního prostředí, jinde se naopak oba aktéři doplňují a kooperují. Z pohledu zahraničních vztahů Česká republika a církev sdílí mnoho společných hodnot a principů. ČR je součástí Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Úmluvy o právním postavení uprchlíků,35 Úmluvy o ochraně obětí války36 či Úmluvy o právech dítěte. (Kašný 2009: 297-298) Z těchto ustanovení je patrné, že pro ČR je ochrana

35 36

Tyto úmluvy garantují uprchlíkům náboženskou svobodu. Úmluva zaručuje válečným zajatcům právo na svobodu vyznání.

21

náboženských práv zásadní záležitostí, kterou je třeba chránit. Vstupuje tak do klubu vyspělých zemí moderní kultury. Z mezinárodního prostředí je pak ČR dle Listiny základních práv a svobod povinna zaručit právo na vzdělání v oblasti náboženství srovnatelným způsobem, jako v ostatních zemích Evropské unie. (Kašný 2009: 304) Zvláštní oblastí přítomnosti církevní otázky v zahraničních vztazích ČR, která zároveň tvoří pramen konfesního práva, je konkordátní smlouva se Svatým stolcem.37 Tato smlouva představuje bilaterální smlouvu o vztazích mezi těmito státy. Česká republika v tomto pohledu představuje zvláštní druh partnerství, jelikož tato smlouva byla dohodnuta v roce 2002, avšak dodnes nebyla Parlamentem ČR ratifikována. Argumentem pro odmítnutí této smlouvy byla neexistence podobných smluv i s ostatními církvemi, které na území ČR působí. (Kašný 2009: 298-299) Obě strany tuto záležitost považují za nevyřešenou a je neustále v jednání. Existují pracovní skupiny, které se problematikou zabývají. (MZV ČR 2010a) Text smlouvy je ale důležitější než proces jejího vytváření. Ten se nijak nedotýká konkrétního aspektu zahraniční

politiky

ČR.

Pouze

deklaruje

blíže

nespecifikovaný

příspěvek

římskokatolické církve v „procesu usmíření ve světě“ v kontextu „zásadních změn, k nimž v Evropě dochází“. (ČBK 2002a) Stejně tak veškeré projevy, písemné i ústní, všech zúčastněných smluvních aktérů neobsahovaly žádný náznak vlivu smlouvy na zahraniční politiku ČR, případně vlivu církve na tuto politiku. (Kratochvíl 2011: 24-25) S Vatikánem, respektive římskokatolickou církví a její nadnárodní strukturou, má ČR aktivní diplomatické vztahy. V Praze sídlí apoštolská nunciatura (MZV ČR. Vatikán – Apoštolská nunciatura) a stejně tak ČR má ve Vatikánu své stálé diplomatické zastoupení. (MZV ČR. Vatikán – Velvyslanectví při Svatém stolci) Vláda, jakožto aktér české zahraniční politiky, se snaží pokračovat ve vztazích s římskokatolickou

církví

v závislosti

na

své

politické

orientaci.

Jedním

z nejvstřícnějších premiérů v této oblasti byl Mirek Topolánek, jehož vláda vydala zvláštní programové prohlášení. „Vláda podpoří církve a náboženské společnosti při plnění jejich nezastupitelné úlohy v posilování morálních a duchovních hodnot v životě české společnosti. Vláda bude usilovat o dořešení vztahů mezi státem a církvemi 37

Církev netvoří samostatnou institucionální strukturu uvnitř státu, která se chová jako vnitrostátní subjekt a potenciální politický aktér, ale představuje samostatného partnera v zahraniční politice skrze vlastní stát Vatikán. (Fiala 2007: 77-78)

22

a náboženskými společnostmi, včetně mezinárodní smlouvy mezi Českou republikou a Svatým stolcem. Zahájí přípravu novely zákona o církvích a náboženských společnostech, které považuje za nezastupitelnou a obohacující součást společnosti.“ (Vláda ČR 2009) Naplnění těchto prohlášení však nebylo plně realizováno z politických důvodů tlaku opozice a pádu vlády Mirka Topolánka. Pro vyřešení těchto otázek byla zřízena zvláštní Komise pro narovnání vztahu mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi, ve které vedle ministrů kultury, financí, zemědělství a dalších politických představitelů zasedl i ministr zahraničních věcí. Rozměr zasahující do zahraničních záležitostí státu pak odkazuje na důležitost těchto vztahů. (Kříž 2009: 23) Možným vysvětlením zapojení ministra zahraničí, v té době Karla Schwarzenberga, do Komise mohla být jeho příslušnost k církvi. Jeho dobré vztahy s vedením církve mohla vláda využít k podpoře vzájemného dialogu. Na vnitrostátní úrovni církve, respektive Ekumenická rada církví a Česká biskupská konference, mají uzavřené smlouvy s některými subjekty státu. Jedná se o Vězeňskou službu ČR, Ministerstvo obrany ČR, Český rozhlas a Ministerstvo vnitra ČR. Tyto smlouvy nejsou součástí právního řádu ČR, nicméně definují způsob, jakým církve vstupují do občanského života společnosti svojí duchovní a pastorační péčí ve veřejných institucích. (Kašný 2009: 300) Ministerstvo zahraničních věcí ČR v tomto seznamu chybí, proto vztahy a potenciál vstupu do zahraniční politiky nejsou smluvně ošetřeny. Ze zmiňovaných subjektů církev může využít především Český rozhlas k propagaci svých postojů ke konkrétním politikám. Současné sociologické studie jasně dokazují, že právě média v dnešní době hrají významnou úlohu ve společenském životě, ve které možná nahradila právě náboženské aktivity. Kněz a religionista Tomáš Halík k situaci dodává, že média jsou v dnešní společnosti „novým náboženstvím“. Je paradoxní, že některé studie nepopularitu katolické církve přisuzují právě jejím aktivitám na mediálním poli. Například podle výzkumu ISSP 2008 60% respondentů odpovědělo, že pociťují velmi malou či nulovou důvěru vůči katolické církvi. Každý pátý respondent pak odpověděl, že církev má v zemi příliš velkou moc, třeba právě díky svému velkému vlivu na média. Téměř dvě třetiny Čechů zastávají názor, že náboženství obecně přináší více konfliktů než míru. Je to jistě dáno i situací v jiných zemích, kde působnost jiných náboženství může dosahovat extrémistických rozměrů. Tento názor pak neadekvátně ovlivňuje pohled Čechů na působení církve v České republice, které těžko můžeme označit za 23

extrémistické. (Nešpor 2010: 158-164) Je tedy evidentní, že společnost si církev představuje spíše skromnou a tichou, působící ve svojí duchovní sféře, a není dobré, když příliš vstupuje do veřejného života. Tato skutečnost však nic nemění na tom, že Češi mají rostoucí zájem o religiozitu (Václavík 2010: 202),38 od tíhnutí k římskokatolické církvi je však odrazuje spíše její silná medializace. „Analýza role římskokatolické církve při spoluvytváření české zahraniční politiky“ Petra Kratochvíla se mimo formální aktéry české zahraniční politiky věnuje i neformálním aktérům, například právě médiím. V obsáhlé studii klíčových médií ČR v letech 2008 a 2009 došel ke zjištění, že pokud se média věnují otázce církve, prakticky vždy se jedná o souvislosti majetkové. V roce 2009 byla pozornost věnována státní a apoštolské návštěvě papeže Benedikta XVI. v ČR, ale i zde mediální příspěvky většinou obsahovaly podtext odkazující na majetkové vyrovnání. Jedinou výjimkou v tomto období pak byl příspěvek kardinála Vlka, který vyzýval občany k nevolení politických stran, které přispěly k pádu vlády ČR během českého předsednictví v Radě EU. (Kratochvíl 2011: 25) V mediálním diskursu je pak církev pouze výjimečně chápána jako relevantní aktér diskuze – těmi jsou politické strany a aktéři české zahraniční politiky. (Kratochvíl 2010: 59) Je třeba zmínit, že média pod pojmem římskokatolická církev ve smyslu její účasti na politice mohou vnímat poměrně širokou škálu subjektů. Jak bude vysvětleno níže, subjektů z řad římskokatolické církve vstupujících do politiky může být více. Některé z nich jsou formální, jiné méně formální – jejich stanoviska nejsou závazná jako oficiální stanoviska církve. Zájmy církve na politické rovině totiž hájí především politická strana KDU-ČSL, její chápání jako zástupce římskokatolické církve v politice může být zavádějící, jelikož představitelé strany nereprezentují přímo církev, ale hájí své vlastní zájmy, které však mohou odpovídat hodnotám církve. Nicméně skrze tento subjekt formální představitelné zahraniční politiky ČR mohou přímo získávat a zjišťovat postoje římskokatolické církve k různým problematikám, včetně zahraniční politiky ČR, např. rozšiřování EU či konflikty v arabském světě. Sledovat můžeme fenomén změny orientace pozornosti od církve spíše ke křesťanské demokracii, jakožto politickému

38

Při srovnání římskokatolické církve s jinými náboženstvími je rozdíl zřetelný. (Kratochvíl 2011: 21)

24

subjektu.39 Díky nepřítomnosti KDU-ČSL v parlamentní politice v posledních letech se tento fenomén mohl zvrátit. Návrat strany do nejvyšší politiky na základně posledních parlamentních voleb v roce 2013 naznačuje, že církev bude možná ve společnosti chápána i jako politický aktér právě díky straně KDU-ČSL. Pohlédneme-li do analýzy Petra Kratochvíla, zjistíme, že s ohledem na výše zmíněné skutečnosti církev není chápána jako relevantní aktér české zahraniční politiky. Základní koncepční dokumenty vlády ČR, anebo ministerstva zahraničních věcí ČR, o které se analýza opírá, církvi nevěnují takřka žádnou pozornost. Pokud je zmiňována, tak pouze okrajově jako aktér působící v nepřímé souvislosti se zahraniční politikou ČR. To se děje ve dvou případech: náboženství jako vnější problém (islámský radikalismus,

terorismus,

náboženská

diskriminace

v určitých

zemích

apod.)

a náboženství a jeho funkce v privátním prostoru, duchovním rozvoji společnosti či podpoře mravních hodnot. (Kratochvíl 2011: 23-25) Petr Kratochvíl pracoval s údaji do roku 2009. Při pohledu na aktuální oficiální dokumenty ministerstva zahraničních věcí a vlády ČR týkající se zahraniční politiky dojdeme k následujícím zjištěním. V oficiálních dokumentech ministerstva zahraničních věcí není církvi ani náboženství věnována takřka žádná pozornost. Koncepce zahraniční politiky České republiky z roku 2011 neobsahuje žádnou zmínku, nejsou v ní dokonce ani použita slova „náboženství“, „víra“, „křesťanství“, „církev“ nebo „Vatikán“. (MZV ČR 2011a) Zprávy o zahraniční politice ČR svojí rozsáhlostí dovolují širší záběr shrnutí politiky, proto zmiňovaná klíčová slova již obsahují. V roce 2009 je náboženství zmiňováno v souvislosti s aktivitami OSN v kontextu podpory svobody vyznání a dialogu mezi náboženstvími. Křesťanství je zde použito v kontextu zahraničních vztahů s Polskem ohledně účasti ČR na festivalu Česko-polských dní křesťanské kultury. Dále obsahuje kratičkou informaci o návštěvě papeže, ale pouze v kontextu pozornosti médií. V kapitole „kulturní vztahy“ je pak pozornost věnována vzájemným návštěvám představitelů ČR a Vatikánu a kulturním aktivitám, ze kterých se problematiky zahraničních vztahů dotýká pouze výstava u příležitosti 5. výročí členství ČR v EU organizovaná v Římě. (MZV ČR 2010c) V roce 2010 je situace obdobná. I zde se hovoří o církvi a náboženství pouze v obecné rovině jejího významu pro kulturu a společenský život a to v zemích, které s ČR nemají přímou souvislost. (MZV ČR

39

Myšleno především období, kdy poslanci KDU-ČSL byli členy vlády, či alespoň byli součástí Parlamentu.

25

2011b) V letech 2011 a 2012 vydalo ministerstvo pouze stručnou zprávu o zahraniční politice, o významu katolické církve zde není jediná zmínka. (MZV ČR 2013a, MZV ČR 2013b) Také v projevech ministrů ve sledovaném období, tj. ministra Kohouta a Schwarzenberga, není těmto tématům věnována pozornost.40 (MZV ČR. Články a projevy ministrů) Programové prohlášení vlády ČR z roku 2009 obsahující konstatování, že vláda je „připravena spolupracovat nejen s politickými stranami v Poslanecké sněmovně, ale i s odbory a zaměstnavateli, profesními a zájmovými sdruženími, a vést dialog s relevantními občanskými sdruženími, církvemi a náboženskými společnostmi“, je jediný formální dokument od aktérů české zahraniční politiky, který o církvi nehovoří pouze jako o pasivním, ale jako o relevantním a aktivním aktérovi, který může do politiky vstupovat a podílet se na její tvorbě. (Kratochvíl 2011: 24) Programové prohlášení vlády Jiřího Rusnoka z roku 2013 pak neobsahuje jedinou zmínku ani o církvi, ani o náboženství. (Vláda ČR 2013)

40

Výjimku tvoří aktivity katolického ministra zahraničních věcí Karla Schwarzenberga, například v otázce kubánských disidentů. O kauze bude zmínka ve 4. kapitole.

26

4.

Aktivity římskokatolické církve v české zahraniční politice I přes rozpaky společnosti při formování postojů vůči církvi v České republice,

v celosvětovém měřítku se stále více hovoří o rostoucím významu náboženství jakožto politického fenoménu. Politologové upozorňují na skutečnost, že pozornost mu začala být v tomto rozměru věnována až po 11. září 2011, kdy došlo k teroristickým útokům na USA. V tu chvíli byla položena otázka, jaký vliv má náboženství na jednání lidí. Přirozeně pak tato diskuze vedla spíše k negativním pojmům jako terorismus, fundamentalismus a dalším. (Kratochvíl 2011: 20) V mezinárodních vztazích je tento fenomén pochopitelný, není však spravedlivý, jelikož nelze přehlédnout pozitivní vliv náboženství na společnost, jak to v českém případě definovala například vláda Mirka Topolánka ve svém vládním programovém prohlášení. (Vláda ČR 2009) Církev v České republice stojí v poměrně nevýhodné pozici, ze které jistě není snadné vést politické aktivity. Více než o účast v dialogu o otázkách zahraniční politiky se jedná o nutnost čelit odporu, který je u české společnosti patrný.41 To je podtrženo skutečností, že proces sekularizace stále ještě není ukončen, ale naopak se prohlubuje. Náboženství tedy dále ztrácí svůj vliv ve společnosti. (Lužný, Navrátilová 2001: 86)

4.1.

Církev jako aktér a její zastoupení v české zahraniční politice Z kontextu zahraniční politiky církev vystupuje prostřednictvím dvou hlavních

skupin. Ty formují církevní stanoviska a vytváří povědomí o církvi ve společnosti a mezi aktéry dané problematiky. Jsou to v první řadě biskupové42 stojící v čele církve u nás. Jejich stanoviska a vyjádření jsou chápána jako závazná jak pro církev jako instituci, tak pro její věřící. Představují formální pojetí sledované oblasti. Druhou skupinou jsou „prominentní katolíci“, kněží i laici, významné postavy církevního života, kteří se vyjadřují ke konkrétním problémům a tématům zahraniční politiky prostřednictvím článků v médiích, publikací, přednášek a projevů, ale i skrze televizní či rozhlasové vysílání. Tyto autority samozřejmě nemusí zastávat vysoké státní úřady,

41 42

Viz předchozí kapitola. ČR zaznamenává nejnižší míru religiozity v Evropě. (Fiala 2007: 25) V tomto kontextu se jedná spíše o biskupskou konferenci - ČBK.

27

aby demonstrovaly své postoje a stanoviska církve.43 Pro církev je podíl věřících v těchto úřadech jistě velkou výhodou, která se může projevit například ve vstřícném přístupu aktérů zahraniční politiky vůči církvi a jejím zájmům a aktivitám. V české církvi je mnoho osobností, které se aktivně vyjadřují k záležitostem české politiky, včetně politiky zahraniční. Jsou to například biskup Malý, jehož aktivitám se budu věnovat níže, nebo Mons. Tomáš Halík, katolický kněz, jehož proslavila sekularizovaná koncepce prezentace postojů římskokatolické církve, čímž se tak otevírá pochopení lidí mimo církev. K těmto osobnostem pak lze zařadit i katolické poslance Parlamentu ČR. Nezastupují institucionální strukturu církve, ale pouze její hodnoty, čímž mohou sledovat první zdroj, tedy formální vedení církve ČBK. Druhá skupina tedy představuje méně formální až neformální stanoviska a postoje církve. Nelze je považovat za závazné pro církev a věřící. Stejně tak ani pro zahraniční politiku ČR, pokud daný představitel nezastupuje zároveň roli aktéra české zahraniční politiky. Zjevný příklad takové situace nastal během úřadu Karla Schwarzenberga jako ministra zahraničních věcí ČR. I přes to, že se jako římský katolík otevřeně hlásí ke své víře a příslušnosti k církvi, svůj úřad pojímal spíše sekularizovaným způsobem. Při vhodných příležitostech ale upozorňoval na význam náboženství a jeho vliv na tvorbu moderní společnosti a její politiky. Příkladem může být návštěva Egypta v roce 2012, kde nezapomněl připomenout historický význam v Egyptě rozšířené koptské křesťanské církve, přestože se jedná o poměrně malou skupinu obyvatel. (MZV ČR 2012) Druhým příkladem práce ministra Schwarzenberga může být nabídnutí přijetí několika kubánských disidentů Českou republikou, kteří byli propuštěni na základě diplomatického úsilí Španělska a římskokatolické církve v Havaně v roce 2010. (MZV ČR 2010b) Příklad ilustruje vstřícnost ministerstva zahraničních věcí ČR a spolupráci s církví, ale i potenciál, který římskokatolická církev má v diplomatických aktivitách. Politické straně KDU-ČSL již byla věnována pozornost. Jedná se ve své podstatě o křesťansko-demokratickou politickou stranu vycházející z tradičního pojetí tohoto politického směru.44 K založení strany KDS45 křesťanskými intelektuály došlo záhy po revoluci v prosinci 1989. Po mnoha transformacích strany a spojení s dalšími 43

Věřící i v době komunismu preferovali spíše aktivitu občanskou, např. Charta 77, Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, anebo Hnutí za občanskou svobodu, než práci v církevních strukturách. (Fiala 2007: 42) Tento přístup lze chápat jako součást sekularizace a racionality myšlení. 44 Viz kapitola 1.3. Je však nutno podotknout, že křesťanství nelze chápat jako politický program, ale jako myšlenkový směr. (Fiala 2007: 134) 45 Křesťansko-demokratická strana

28

politickými

subjekty

v roce

1992

vznikla

Křesťansko-demokratická

unie

–

Československá strana lidová KDU-ČSL. Tato strana působila v mnoha vládních koalicích, či jako opozice v Parlamentu ČR, výrazným způsobem také v krajských a obecních zastupitelstvech. Strana má svůj poměrně jasný politický charakter, avšak během vývoje se dokázala orientovat jak na pravicovou, tak levicovou stranu politického spektra. Velkou výhodu straně poskytuje poměrně vysoká katolická homogenita voličů a mobilizovatelná členská základna,46 která se stabilně drží v určitých regionech. Především na Moravě ve venkovských oblastech, kde je katolictví silně zakořeněno, v porovnání s Čechami. (Fiala 1995: 240) V minulých letech byla strana ve výrazném útlumu, avšak v předčasných volbách v roce 2013 se dokázala dostat zpět mezi relevantní politické parlamentní strany. Zajímavý je u této strany vliv významných postav, které ovlivňují směřování a stranický charakter. Např. Josef Lux, který jako římský katolík dokázal pozitivně oslovit voliče. Během jeho předsednictví ve straně byla KDU-ČSL velice populární. Další postavou, která ovlivnila stranu v období vstupu ČR do EU, byl Miroslav Kalousek, který chtěl straně vrátit její striktní konzervativní, středopravé postavení odpovídající křesťanské demokracii 21. století. (Fiala, Foral 2008: 447-506) V kontextu této práce je ale více než vývoj strany důležitá její politika orientovaná k zahraničním otázkám. Při studiu Programové pozice KDU-ČSL před volbami do Evropského parlamentu, což je jedna z klíčových oblastí a témat, ke kterým se římskokatolická církev vyjadřuje, zjistíme, že strana nijak nekomentovala význam římskokatolické církve. (Foral 2008: 508-509) Omezila se pouze na obecná konstatování o kontinuálním a nezvratném politickém procesu. Při pohledu do veřejně přístupných dokumentů KDU-ČSL, zjistíme, že se strana silně distancuje od spojování s konkrétní církví. Pouze sdílí společné hodnoty a principy křesťanské demokracie. V hodnocení dvacetiletého období od pádu komunismu je církev zmiňována pouze v kontextu majetkových poměrů. (KDU-ČSL 2012b) V dokumentu „Lidovci 2012“, který popisuje transformaci strany, je uvedeno, že „je třeba napravit mnohé, co bylo v minulosti způsobeno nejen chybami politiků KDU-ČSL, ale i předsudky většinové společnosti vůči křesťanům.“ Ke změně tohoto mediálního chápání má dopomoci zvyšování kompetentnosti a kvalifikovanosti politiků KDU-ČSL, kteří již nesmí být chápáni jako představitele „katolicko-stranického“ principu. (KDU-ČSL 2012a) Prohlášení z roku 2011 „Odkud a kam lidovci jdou?“, 46

Strana nepatří sice k nejsilnějším, rozhodně však patří k největším co do počtu členů. (Fiala 2007: 143)

29

které uvozovalo předchozí zmiňované dokumenty, vazbu na církev popisuje: „Nezastupujeme jakoukoli církev či náboženskou společnost. Jsme politickou stranou, nikoli církevním spolkem.“ (KDU-ČSL 2011) Postoj potvrzuje „Volební program 2013 - 2017“, kde církvi není věnováno jediné slovo. (KDU-ČSL 2013) Je tedy evidentní, že strana se od církve distancuje a jediná možnost, jak do politiky církev může vstupovat, je nepřímé ovlivňování stranických politiků k prezentaci církevních hodnot a postojů. Strana KDU-ČSL je však důležitá i z jiného důvodu. Je to její vztah k hodnotám, které reprezentuje. V otázce evropské integrace a rozšiřování tak například na rozdíl od ostatních parlamentních stran, jejichž prioritou je hospodářský pokrok, připomíná, že je třeba brát ohled na styl, ideové hodnoty a kulturu života evropské civilizace. (Drulák 2010: 45) Důležitým prostředkem, který katolická církev využívá k šíření svých postojů a aktivit v otázkách a kontextu nejen zahraniční politiky ČR, jsou média. (Fiala 2007: 57-61) V této oblasti je církev poměrně aktivní. Vedle tiskového střediska České biskupské konference v ČR působí alespoň jedno médium v každém soudobém mediálním prostředí – Televize Noe, Rádio Proglas, v tisku především Katolický týdeník, ale i velké množství různých zpravodajů a tematických bulletinů. Důležitým zázemím tato média disponují v zahraničí, kde církev provozuje mezinárodní zpravodajské agentury. Především při Svatém stolci ve Vatikánu, tj. např. Rádio Vaticana či tiskové středisko Vatikánu. Tato snaha o pokrytí všech forem médií církví však vede ke ghettoizaci věřících. Ti přijímají nesekularizované názory a mohou tak vznikat rozpory a nepochopení vůči většinové společnosti. (Nešpor 2010: 162) Na druhou stranu se církev otevírá vlastní prezentací skrze příslušné pracovníky v médiích. (Lužný 2010: 108) Církev je však prezentována i ve veřejnoprávních médiích. Příkladem je Křesťanský magazín v České televizi, či nedělní glosy kardinála Dominika Duky v Českém Rozhlasu. Právě kardinálu Dukovi veřejnoprávní média věnují poměrně značnou pozornost. V kontextu mediální aktivity římskokatolické církve je důležité, že existuje znatelný rozdíl mezi sebeinterpretací mediálních aktivit církve a postojem médií, která nemají k církvi žádnou vazbu, tj. nekatolickými médii. (Fiala 2007: 73) Při pohledu na tisková prohlášení tiskového střediska České biskupské konference zjistíme, že církev k mnoha zahraničně-politickým otázkám zaujímá poměrně jasná stanoviska. Církev se tak skrze toto tiskové středisko a jiná katolická média vyjadřuje například k otázkám 30

rozšiřování EU či k válce v Iráku. (Kratochvíl 2011: 27) Církvi pak lze vyčíst její slabé prosazování stanovisek k těmto otázkám v médiích. Stanoviska přejímají v naprosté většině případů pouze zmiňovaná katolická média, která sledují převážně sami věřící. Nemají tak dopad na širokou veřejnost. Výjimku v této otázce tvoří výstupy prominentních katolíků, kterým se jako jednotlivcům daří širokou veřejnost skrze média oslovovat. Někteří se dokonce stali vyhledávanými komentátory politického a společenského dění. Tento fenomén v České republice je poměrně markantní. Avšak během posledních deseti let můžeme sledovat postupné vytrácení těchto významných postav, (Nešpor 2010: 161) lze to spojit s radikální orientací mediálních výstupů církve pouze na otázky spojené s majetkovým narovnáním vztahů církve a státu. V této problematice je klíčové, jakou strategii medializace dané otázky církevní představitel zvolí. Těmto strategiím bude věnována poslední část kapitoly.

4.2.

Římskokatolická církev a témata české zahraniční politiky Při pokusu o identifikaci základních témat, kterých se církev v kontextu české

zahraniční politiky dotýká, vycházíme ze skupin vystupujících v římskokatolické církvi vůči zahraniční politice.47 Česká

biskupská

konference,

jakožto

instituce

reprezentující

zájmy

římskokatolické církve na formální oficiální úrovni, na svých internetových stránkách pravidelně prezentuje stanoviska k aktuálním problémům. V naprosté většině případů z posledních let se jedná o vyjádření přímo či nepřímo spojená majetkovým vyrovnáním církve a státu. Výjimky tvoří například zprávy o podpoře ministerstva zdravotnictví nemocničním kaplanům. Zahraniční politice není věnována pozornost. (ČBK – Církev a stát) Z ostatních témat ČBK je v poslední době aktuální zpráva o národní pouti do Jeruzaléma, kde se čeští a moravští biskupové sešli s velvyslancem České republiky v Izraeli Tomášem Pojarem na půdě místního ministerstva turistiky. Setkání se zúčastnil i bývalý premiér ČR Mirek Topolánek. (ČBK 2013) O tématech diskuze při setkání se však článek nezmiňuje. Česká biskupská konference se skrze své tiskové středisko nicméně vyjadřuje i k zahraničním aktivitám římskokatolické církve v mezinárodním prostředí, čímž demonstruje 47

vliv,

kterým

může

na

politiku

působit

i

v demokratických

Viz kapitola 4.1.

31

sekularizovaných státech. Od roku 2009 tak ČBK vydala tři zprávy, které jsou v tomto kontextu relevantní. První se zmiňuje o biskupech v USA, kteří Kongresu předložili svá stanoviska. Většina témat se zabývá problematikou sociální politiky, zdravotnictví, ochrany lidského života či hospodářské krize. Stanoviska jsou zmiňována i v kontextu zahraniční politiky USA, kde biskupská konference USA „ujišťuje, že bude podporovat úsilí Washingtonu o "odpovědné mezidobí", které umožní ukončení války v Iráku a Afghánistánu, i všechny intervence za obranu náboženské svobody a za odstranění pronásledování křesťanů ve světě.“ Vzhledem k dobrým vztahům ČR a USA pak taková zpráva může být důležitá i pro českou zahraniční politiku. (ČBK 2011) Druhým zajímavým příspěvkem je zpráva Svatého stolce k hospodářské krizi. Původ krize zde je přisuzován chybějícímu etickému základu, „který by vytvořil pozitivní partnerství mezi trhem, občanskou společností a státem“. Zde je ve zprávě citován Papež Benedikt XVI. Nepřímo pak ČBK upozorňuje na neetické vedení politik, které zapříčiňuje hospodářskou krizi a neustálé prohlubování chudoby u mnoha lidí. (ČBK 2009) Třetí relevantní zprávou je pak setkání papeže Benedikta XVI. se zástupci politické frakce Evropské lidové strany – Evropských demokratů EPP-ED v Evropském parlamentu v roce 2006. Zde se papež vyjádřil, že „podpora křesťanského dědictví může významně přispět k překonání kultury, která je nyní v Evropě velmi rozšířená. Ta degraduje projevy osobního náboženského přesvědčení do čistě soukromé a osobní sféry. Politika budovaná na těchto základech má za následek nejen zneuznání veřejné role křesťanství, ale obecně vylučuje sepjetí s evropskou náboženskou tradicí, která je tak zřejmá navzdory denominačním rozdílům. Tím ovšem ohrožuje samotné jádro demokracie, protože ta závisí na hodnotách, které prosazuje“ (ČBK 2006) Papež poslance vybízí k prosazování křesťanských hodnot v politice. I skrze tento příspěvek tiskové středisko ČBK upozorňuje na roli křesťanství, resp. římskokatolické církve, na tvorbu politik členských států EU, a následkem toho společné evropské politiky. Hlavním tématem, které církev sleduje, bez ohledu na to, která církevní skupina jej komentuje, a které je relevantní pro tuto práci, je především zmiňovaná evropská integrace a myšlenka. Je to zajímavé z několika důvodů, především pak proto, že církev se k tomuto tématu pravidelně vyjadřuje a na rozdíl od mnoha jiných témat mezinárodní politiky a globální scény se přímo dotýká české zahraniční politiky. V nepřímé souvislosti je v diskuzi relevantní otázka přijetí Turecka do EU, což vede k obsahově velice bohaté argumentaci, která vychází z diskuze o křesťanském původu evropských 32

států.

Dochází

zde

totiž

k ohrožení

základního

principu

evropské

kultury.

I římskokatolická církev se v tomto může cítit ohroženě, a tuto argumentaci pak může přenášet na aktéry české zahraniční politiky. V návaznosti na evropskou integraci je pak důležité razantní odmítnutí náboženského radikalismu, který se projevuje terorismem. Zneužití náboženství k páchání zla v mezinárodním prostředí církev považuje za zvrácené. Jsou zde dva možné argumenty. První vychází z obecných hodnot křesťanství, které prosazuje svobodu jednotlivce a naprostou lidskou důstojnost, druhý argument upozorňuje na porušení a zneužití základních principů demokratického systému v mezinárodním prostředí. Církev tak sdílí stejná stanoviska jako formální aktéři zahraniční politiky ČR. V kontextu zahraniční politiky ČR se představitelé církve vyjadřují i k dalším tématům, která považují za důležité. Většinou se jedná o situace, ve kterých jsou v ohrožení základní hodnoty a principy, které katolická církev šíří. Jedná se o základní práva a svobody, boj s chudobou, nedostatkem základních předpokladů pro život či bezpečnost. Církev se tak vyjadřuje k humanitárním problémům v zemích třetího světa, válečným konfliktům a dalším. Suplovat tak mohou aktéry české zahraniční politiky právě církevní představitelé, kteří nezastupují vyloženě Českou republiku, ale spíše českou společnost, české věřící. Nástrojem může být apel na pomoc či přímo návštěva v ohroženém místě. Biskup Malý se tak například pravidelně vypravuje na místa, kde je potřeba komunikovat s místními. Lidé tam potřebují povzbudit, že nejsou se svými problémy sami, ale že jsou součástí nadnárodní struktury, kterou římskokatolická církev je, a na kterou se mohou obrátit. To je pro věřící nesmírně důležité. Ke své návštěvě Čečenska biskup Malý na tiskové konferenci konstatoval: „Navštívil jsem Čečensko, abych ukázal, že česká katolická církev nemyslí jenom na sebe, ale že má na zřeteli místa ve světě, která jsou bolavá a která jsou poznamenána utrpením a válkou.“ (Malý 2005: 79) Tento poznatek je zvláště důležitý už kvůli tomu, že biskup Malý vůbec uspořádal tiskovou konferenci ke svému návratu z návštěvy Čečenska, kde zastupoval českou katolickou církev. Tato návštěva přirozeně může u místních obyvatel vzbuzovat dojem jednoty české politické a církevní reprezentace, což pomáhá ke zlepšení postavení ČR v mezinárodním prostředí. Biskup Malý také celou záležitost přednesl na zasedání evropské konference biskupů COMECE, kteří to přijali s velkou pozorností a dále tlumočili ve svých diecézích.

33

Konference COMECE slouží jako relevantní nástroj prosazování a prezentace zájmů církve v národních politikách členských států Evropské unie. Při pohledu na agendu jednání je zřetelné, že se konference nezabývá pouze náboženskými tématy, ale diskutuje o aktuálních problémech s racionálním nadhledem a vážností. Témata samozřejmě odpovídají principům a hodnotám, které církev prosazuje – nalezneme zde podporu a ochranu lidských a občanských práv a svobod, sociální politiku, udržitelný rozvoj a mnohé další. (COMECE) V návaznosti na konflikt v Čečensku je nutné zmínit vztah mezi křesťanstvím, či spíše sekularizovaným demokratickým zřízením,48 a islámem. Ten představuje významné téma, které výrazně ovlivňuje diskuzi v mezinárodním prostředí. Katolická církev se pravidelně účastní již zmiňovaných konferencí mezináboženského dialogu a působení náboženství v dnešním světě. Příkladem je Forum 2000, aktivita zahájená Václavem Havlem, kde dochází k reálné diskuzi mezi představiteli politiky, společnosti a náboženských skupin a církví. Avšak při pohledu na agendu, kterou se fórum zabývá, dojdeme k závěru, že všechna témata jsou silně sekularizována, aby nedošlo k dominanci nějaké náboženské skupiny či církve nad ostatní účastníky diskuze. Spíše než stanoviska církve zde věřící reprezentují své vlastní postoje. (Forum 2000)

4.3.

Strategie zapojení do diskuze o české zahraniční politice Petr Kratochvíl se ve své analýze role římskokatolické církve v české zahraniční

politice snažil definovat strategie, které římskokatolická církev používá při své snaze vstupovat do formování či realizace zahraniční politiky ČR. Vycházel se studia textů biskupů a prominentních představitelů církve, řadových katolíků, včetně projevů poslanců KDU-ČSL. Výsledkem jeho analýzy byl popis tří základních strategií, které označil jako sekularizace, ghettoizace a transnacionalizace.49 (Kratochvíl 2011: 27) Klíčovými faktory v definici těchto strategií je pak typ argumentace a její zacílení. Jejich výběr patří k nejobtížnějším úkolům církevních představitelů zvláště v dnešní české společnosti. (Fiala 1995: 149) V závěrečné části této práce bude popis těchto

48

Viz kapitola 1.2 – charakter sekularizovaného státu. Tyto strategie jsou charakteristické pouze pro české prostředí. V mezinárodním kontextu existují jiné typologie strategie, dle kterých Česká republika například patří do misijní oblasti, což obnáší zvláštní strategickou koncepci. Statut misijní oblasti je paradoxní, jelikož církev v ČR je relativně dominantní a česká kultura na církev odkazuje. (Fiala 2007: 158) 49

34

strategií ideálním způsobem, jak uzavřít pohled na aktivity římskokatolické církve v české zahraniční politice, poskládat, sjednotit a zařadit poznatky do jednotného rámce. Sekularizace je první strategie, kterou římskokatolická církev v současnosti používá. Můžeme říci, že je nejrozšířenější a církevní představitelé ji považují za nejideálnější způsob, jak předat své postoje široké veřejnosti. Svým charakterem je zaměřená spíše na racionální chápání problematiky, což odpovídá současnému vývoji ve společnosti. Tato sekularizace ve své podstatě znamená, že i když argumentace odpovídá formálnímu postoji katolické církve ke konkrétnímu problému s ohledem a respektem vůči církevním autoritám (papež, biskupská konference a podobně), používá sekularizované termíny, které jsou více srozumitelné současnému lidskému chápání problematiky oproštěnému od nadpřirozených či dogmatických prvků, které bývají církvi vzhledem k jejímu tradicionalistickému charakteru často vytýkány. Petr Kratochvíl se u této strategie pozastavuje nad její popularitou a četností v církevních kruzích, jelikož klade velké nároky na církevní představitele, kteří své argumenty

musí

„transformovat“

do

sekularizované

formy,

což

vzhledem

k nadpřirozenému charakteru poslání církve nemusí být vždy snadné. Také témata, ke kterým se církev vyslovuje, nesou často známky přísné sekularizace. Církev tak těžko hledá argumenty této strategie. Příkladem může být otázka evropské integrace, jejíž podpora se skrze tuto strategii nemůže odkazovat na stanovisko Svatého stolce. Církevní představitelé tedy musí hledat argumenty pocházející čistě z racionality. To mnohdy odvádí od přímého zacílení výroků k dané problematice a v případě zmiňované evropské integrace se dostáváme k obecným, nekonkrétním a mnohdy těžko uchopitelným pojmům typu „dějinné úlohy evropské kultury“ či demokratického charakterů členských států EU. Na druhou stranu tato strategie je podmíněná skutečně rozumovým uchopením tématu, čímž je zaručeno její oproštění od zmiňovaných, pro širokou veřejnost těžko přijatelných, negativních prvků. V praxi se tak například poslanci za KDU-ČSL v době před vstupem ČR do EU striktně vyhýbali prezentaci evropské myšlenky s ohledem na její křesťanský charakter, ale odkazovali na charakter unie jakožto demokratického společenství zajišťujícího dlouhotrvající mír, stabilitu a prosperitu. (Kratochvíl 2011: 28) Stejně tak prominentní katolíci z řad představitelů církve často používali obdobné formulace i v dalších souvislostech evropské integrace, jako byl například návrh evropské ústavy. Biskup Malý, kterého můžeme považovat za jednoho z největších představitelů praxe této 35

strategie, se k návrhu vyjádřil s tím, že „návrh přirozeně není dokonalý a obsahuje několik velmi sporných bodů“, avšak „je znamením, že se Evropa chce dále integrovat na základě hodnot, které jsou výslovně zmíněny a jsou nemyslitelné bez duchovního a kulturního dědictví židovství, křesťanství a řecko-římské tradice.“ (Malý 2005: 78) Biskup Malý proces integrace a zmínky o hodnotách považuje za přirozený vývoj v evropské integraci, kterým se není možné vyhýbat. Diskuze ohledně zmínky o Bohu v evropské ústavní smlouvě v roce 2003 byla velmi zajímavou ilustrací užití této strategie. Konzervativní poslanec Jiří Karas zmínku o Bohu obhajoval argumenty, že bez ohledu na to, co si církev myslí „křesťané jsou nedílnou součástí moderní demokratické společnosti, na jejímž vzniku mají svůj velký podíl. Bylo to právě křesťanství, které změnilo barbarskou tvář našeho kontinentu, osvobozovalo otroky, pěstovalo kulturu a vědu, organizovalo státní systémy, zakládalo péči o nemocné a sociálně potřebné.“ (Parlament ČR 2003, Maier 2005: 182) V pozici České biskupské konference pak tuto strategii lze identifikovat v kombinaci s dalšími náboženskými argumenty. I zde je však sekularizační strategie dominantní. Ke vstupu do EU se vyjádřila slovy, že „vstup ČR do EU je logické a správné završení polistopadového směřování naší země“. Zmínka o stanovisku papeže k této otázce je v dokumentu také, avšak jako podružná. (ČBK 2002b) Druhou strategií je ghettoizace, která se od sekularizace zásadně odlišuje směrem svého užití. Tato strategie rezignuje na potřebu racionální argumentace vstřícné a otevřené vůči široké veřejnosti, naopak je zacílena dovnitř církve k řadám svých členů. Ti dle této strategie nepotřebují racionální argumenty, ale stačí jim postoj vedení církve (papež, biskupská konference, apod.), které následují. V praktickém užití se tedy vyskytuje pouze ve výrocích a výstupech, které jsou zacílené k věřícím lidem – katolická média či pastýřské listy biskupů. Tento postoj pak nijak nepopírá celosvětový univerzalismus, naopak potvrzuje a staví na náboženském univerzalismu, který je v základu římskokatolické věrouky.50 V příkladu hledání důvodů podpory rozšiřování EU pak názornou ukázkou v této strategii může být postoj Svatého stolce či následování křesťanských hodnot, na kterých je postavená evropská kultura. (Kratochvíl 2011: 28-29)

50

Viz kapitola 1.2.

36

Strategie se může zdát být pro církev kontraproduktivní, jelikož odporuje ideálním představám široké veřejnosti o církvi jako transparentní a racionální organizaci. Avšak je třeba vzít v potaz, že základna věřících tuto strategii může vyžadovat a je pro ně dostačující. Cílem může být vytvoření kompaktní a silné skupiny aktivních věřících, kteří ve své početnosti budou schopni prosadit svoje postoje k dané problematice, například zahraniční politice. Jsou jistě případy, kdy tato strategie může být úspěšná, ovšem při zacílení na širokou veřejnost konkrétně v České republice v dnešní době je tato strategie pochopitelně zcela nepoužitelná, jelikož jí může jen těžko porozumět, či jí může chápat jako dogmatickou a příliš tradicionalistickou a nedemokratickou.51 Poslední strategie transnacionalizace svým názvem odkazuje k nadnárodnímu charakteru římskokatolické církve. Do českého prostředí se tak církev snaží vnášet témata a postoje, které přijímá od církve působící v zahraničí. V praxi strategie připomíná, že konkrétní stanoviska či aktivity jsou běžné i v jiných zemích civilizované demokratické Evropy, proto je dobré aplikovat je i v ČR. V tomto modelu pak církev vystupuje jako nositel univerzálně platných, v zahraničí osvědčených, hodnot, které přenáší do českého prostředí. Pro představitele církve je pak zásadní její zapojení do nadnárodních organizovaných církevních struktur, které řeší problematiky spojené i s českým prostředím, s tématy, kterými se církev zabývá. Relevantní je pak především Komise biskupských konferencí zemí Evropské unie (COMECE), která se často zabývá otázkami přímo spojenými s Evropskou unií či politikami jednotlivých členských států. Může se tak aktivně vyjadřovat i k tématům jako jsou rozšíření Evropské unie o Turecko (nekřesťanskou zemi), náboženský radikalismus a terorismus, náboženská situace v Evropě, která silně zasahuje do některých vnitrostátních politik, a mnohé další. Zkušenosti z mezinárodního prostředí pak čeští a moravští biskupové mohou přenášet i do české diskuze. Ilustračním příkladem může být zmiňovaný výstup biskupa Malého v COMECE ohledně své návštěvy v Čečensku.52 Transnacionalizace je také ideálním modelem jak pro užití v kombinaci se sekularizací, tak ghettoizací. Svá stanoviska církevní představitelé mohou opřít

51 52

Viz kapitola 3.2. Viz kapitola 4.2.

37

o postoje hlavního proudu církve v Evropě. I přes potenciál, který tato strategie přináší, není příliš často používaná v záležitostech zahraniční politiky.53 Petr Kratochvíl upozorňuje na jeden konkrétní případ, kdy církev použila tuto strategii nepříliš pozitivním způsobem. A to ve chvíli, kdy Parlament ČR odmítl ratifikovat podepsanou smlouvu mezi ČR a Svatým stolcem. Tehdejší mluvčí České biskupské konference Daniel Herman se nechal slyšet, že toto odmítnutí staví Českou republiku do izolace, jelikož jako jediná ze zemí východní Evropy tuto smlouvu stále neuzavřela. Hovořil dokonce o „mezinárodní ostudě“. (ČBK 2003) Takto silná slova jistě mohou značně ovlivnit aktéry české zahraniční politiky a mít určitý dopad na budoucí formování této politiky Užití konkrétní strategie pak přirozeně vychází z předpokladů, které stanovuje cílová skupina konkrétních výroků, a téma, kterého se dotýká. Časté užívání strategie sekularizace pak odpovídá teorii o stále rostoucím významu sekularizace společnosti, která vyžaduje výstupy postavené na racionálním základu a náležité reflexi všech zúčastněných faktorů problematiky. Odmítání těchto výstupů společností pak může vést ke ghettoizačním tendencím, čímž se církev izoluje od široké veřejnosti a dochází k jevu stále se prohlubující nedůvěry společnosti vůči církvi a jejím postojům.

53

To však neplatí u jiných témat, jako je například zdravotnictví, ve kterém je církev celosvětovým nositelem univerzálních postupu osvědčených v různých kulturách a situacích. Díky této schopnosti má církev potenciál přinášet do českého prostředí vysoké standardy například právě z „vyspělejších“ zemí Evropské unie.

38

Závěr Hlavním cílem bakalářské práce, který byl definován v úvodu, bylo zjistit, jakou roli hraje římskokatolická církev v české zahraniční politice, jaký na ní má vliv. Při shrnutí poznatků z práce můžeme konstatovat, že role, kterou církev v současné společnosti v ČR má ve vztahu k zahraniční politice, není taková, jaká se dala předpokládat. Tedy není dostatečně významná vzhledem k početnosti věřících ve společnosti, kteří tvoří téměř ¼ populace. Je evidentní, že proces sekularizace a transformace tradičního silného vlivu náboženských otázek na státní zřízení v historii na liberální chápání politických záležitostí silně poznamenal roli římskokatolické církve jak v mezinárodním prostředí, tak, a to obzvlášť, v českém prostředí, kde církev utrpěla velkou ztrátu vlivu v období komunismu. Obnovit důvěru společnosti v církev se jejím představitelům nepodařilo, a to ani skrze moderní křesťansko-demokratickou stranu KDU-ČSL vycházející z hodnot, které církev prosazuje. Tato strana se během posledních let, i přes znatelnou popularitu v porevoluční době, propadla na hranici relevance parlamentní politické strany. Postavení církve v současných mezinárodních vztazích není příliš významné, i když se církev aktivně vyjadřuje k palčivým záležitostem, které jsou mezinárodní prostředí aktuální. Zvláště pak k problémům, které se přímo dotýkají hodnot, které církev prosazuje – základní svobody a práva, lidská důstojnost, sociální a zdravotní péče či bezpečnost. Aktéři mezinárodních vztahů církev považují spíše za doplňující hlas v široké diskuzi. Sekularizace, kterou je charakteristická především Evropa, je patrná v chápání náboženských otázek v jednotlivých problematikách. Kladen je v mezinárodních vztazích důraz především na racionalizaci, i když odkaz křesťanství a historické tradici přítomnosti náboženství ve společnosti je akceptován v obecné nekonkrétní rovině spíše formou prostých konstatování než vážného přijetí stanovisek církve jako relevantních. České prostředí je, jak již bylo zmíněno, římskokatolické církvi nepříliš příznivé. Sekularizace se zde dostala do rovin snahy o vytlačení vlivu náboženských skupin a církví z veřejného života. Společnost se spoléhá na čistou racionalizaci s předpokladem, že veškeré problémy společnosti lze pochopit a vyřešit skrze rozumové

39

postupy. Tuto metodu přijala také sama církev, která na základě tohoto fenoménu často formuluje svoje výstupy a aktivity. Aktéři české zahraniční politiky pak církev pojímají spíše jako objekt, než relevantního aktéra, který by se mohl podílet na formulaci a praxi zahraniční politiky. Patrné je to z dokumentů a výstupů těchto aktérů, ve kterých není takřka možné nalézt zmínku o církvi, která by ji chápala jako aktéra aktivně vstupujícího do zahraničních vztahů ČR. O církvi, resp. náboženství, se zde hovoří pouze v obecných rovinách jako o nositeli křesťanských hodnot, které sdílí a přijímají. Církev se na zahraniční politice ČR podílí spíše nepřímo. Výjimku tvoří katolíci, kteří v politice působí na vrcholových pozicích aktérů zahraniční politiky. Příkladem může být bývalý ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, který se pokusil skloubit své vyznání s tímto úřadem, stejně však jako většina církevních představitelů volil spíše sekularizované argumenty postavené na racionalitě. Stejný přístup má také křesťanskodemokratická strana KDU-ČSL, která se striktně drží zásady racionalizace a sekularizace postojů a argumentů. Vedle politických představitelů pak církev vstupuje do zahraniční politiky prostřednictvím mediálních výstupů a stanovisek svých představitelů, biskupů a dalších významných osobností. Dotýká se tak záležitostí a témat, která úzce souvisí se hodnotami a principy, které církev představuje. Postavení církve ve společnosti také významně poznamenávají média, která se o ní zmiňují pouze v určitých záležitostech, především pak v otázkách majetkového vyrovnání církve a státu, které patří k významným tématům diskuze v dnešní společnosti. Tato výrazná orientace k majetkovým tématům snižuje povědomí o církvi, jakožto o potenciálním aktéru české zahraniční politiky. Tato mediální kampaň pak snižuje obecnou popularitu církve ve společnosti, což jí následně nedovoluje aktivní vstupování do dalších záležitostí, včetně zahraniční politiky. Zásadní je otázka sebeinterpretace. Církev sebe sama chápe jako aktéra zahraniční politiky, který se na ní podílí svými komentáři a stanovisky, a kterými zastupuje početnou skupinu občanů. Stejným způsobem se pak prezentuje skrze svá média. Tento postoj však nesdílí ostatní aktéři zahraniční politiky, kteří ji, jak už bylo zmíněno, chápou spíše jako hlas zaznívající v široké diskuzi. Tyto zmíněné poznatky pak pomáhají definovat strategie, které církev používá ve svých aktivitách a výstupech vůči zahraniční politice ČR. První, nejpoužívanější, 40

strategií je sekularizace, které bylo věnováno hodně pozornosti. Jedná se o eliminaci typicky křesťanské terminologie z argumentace církve, čímž splňuje požadavky společnosti na racionalizaci argumentů. Církev se tak otevírá široké nekatolické veřejnosti, která ji tak může přijmout jako relevantního aktéra diskuze. Druhou strategií je ghettoizace, která naopak rezignuje na sekularizační proces a výstupy cílí dovnitř církve ke svým věřícím. Zde je patrný důraz na přejímání oficiálních stanovisek církevních představitelů bez potřeby racionální argumentace. Tato strategie, často používaná v katolických médiích, pak církev oproti sekularizační strategii ze společnosti vylučuje a snaží se vytvořit silné katolické jádro, které pak bude schopné prosazovat církevní zájmy. Třetí strategií je transnacionalizace. U některých představitelů církve je velice oblíbená, jelikož odkazuje na nadnárodní charakter církve, tedy že se má odkud inspirovat ve svých aktivitách a postojích. Ve spojení s racionální terminologií dodává církvi na vážnosti jakožto moderního globálního aktéra.

41

Shrnutí / Summary Hlavním cílem bakalářské práce bylo zjistit, jakou roli hraje římskokatolická církev v české zahraniční politice, jaký na ni má vliv. Roli římskokatolické církve můžeme hodnotit jako nepříliš významnou, dokonce minimální. Církev se sice vyskytuje v dokumentech aktérů zahraniční politiky ČR, ale pouze v obecných rovinách. Je chápána jako nositel tradičních hodnot. Sama se snaží svá stanoviska šířit, ale není v této aktivitě příliš úspěšná. Ve společnosti je církev vytlačována z veřejné diskuze kvůli jejím neracionálním argumentům. Na druhou stranu církev přijímá proces sekularizace i do vlastních výstupů a aktivit. Racionalizací argumentů se snaží otevírat široké veřejnosti, aby tak mohla vstupovat do diskuze o společenských tématech, kam patří i zahraniční politika. Dominance této sekularizované strategie napovídá, že v budoucnu se církev bude snažit zintenzivnit svoji aktivitu v šíření stanovisek a ovlivňovat politiku k prosazení vlastních zájmů. This bachelor thesis was focused on the role and influence of the Roman Catholic Church on the Czech foreign policy. The role of the Roman Catholic Church is not very significant, even minimal. Although the Church figures in some documents of actors of the Czech foreign policy, it’s only in general context. The Church is accepted as a representative of traditional values. The Church demonstrates its attitudes, but it is not very successful in this activity. The society doesn‘t accept the Church in public discussion because of its irrational arguments. On the other hand, the Church accepts the process of secularization. Also its own outputs and activities are impacted by this process. By rationalizing of arguments the Church tries to open itself to the general public and enters into the discussion of social issues, including foreign policy. The dominance of this secularized strategy suggests that in the future the Church will seek to increase its activities and influence on the policy in purpose of its own interests.

42

Použité zdroje Literatura Balík, S. (2013): Katolická církev v Československu 1945-1989. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK). Bendová, P. (2009): Financování církví a náboženských společností v České republice. In: Náboženství a veřejná moc v zemích Evropské unie. Praha: Ministerstvo kultury České republiky. Bílková, V., Matějková, Š. (2010a): Human Rights in the Czech Foreign Policy. In: Kořan, M. (et. al., 2010): Czech Foreign Policy in 2007 – 2007: Analysis. Praha: Instiute of International Relations. Bílková, V., Matějková, Š. (2010b): The multilateral Dimension of the Czech Foreign Policy. In: Kořan, M. (et. al., 2010): Czech Foreign Policy in 2007 – 2007: Analysis. Praha: Instiute of International Relations. Blair, T. (2011): Moje cesta. Praha: Práh. Böckenförde, E.-W. (2005): Vznik státu jako proces sekularizace. In: Bulletin OI č. 171 (11/2005). Praha: Občanský institut. Bubík, T. (2007): Současné možnosti depolitizace náboženství: úvahy o jeho integrativní funkci. In: Náboženství a politika. Pardubice: Univerzita Pardubice. Drulák, P. (2010): Hledání českých zájmů. Mezinárodní bezpečnost. Praha: Ústav mezinárodních vztahů. Fiala, P. (1995): Katolicismus a politika. O politické dimenzi katolicismu v postmoderní době. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK). Fiala, P. (2007): Laboratoř sekularizace. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK). Fiala, P., Foral, J. (2010): Český politický katolicismus v demokratické společnosti (1989-2005). In: Český politický katolicismus 1848-2005. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK).

43

Gati, Ch. (1990/91): East-Central Europe: the Morning After. In: Foreign Affirs, Vol. 69. Grace, D. (2009): Výjimečný případ Evropa. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK). Judt, T. (2008): Poválečná Evropa. Dějiny od roku 1945. Praha: Slovart. Kašný, J. (2009): Stát a církve v ČR z hlediska konfesního práva. In. Sládek K.: Monoteistická náboženství a stát. Červený Kostelec: Pavel Mervart. Kissinger, H. (1999): Umění diplomacie. Praha: Prostor. Kořan, M. (2010): Political kontext and Making of the Czech Foreign Polity in 2007 – 2009. In: Kořan, M. (et. al., 2010): Czech Foreign Policy in 2007 – 2007: Analysis. Praha: Instiute of International Relations. Kratochvíl, P. (2010): Římskokatolická církev v české zahraniční politice. In: Drulák, P.: Hledání českých zájmů. Vnitřní rozmanitost a vnější akceschopnost. Praha: Ústav mezinárodních vztahů. Kratochvíl, P. (2011): Analýza role římskokatolické církve při spoluvytváření české zahraniční politiky. In: Mezinárodní vztahy, 2/2011. Kříž, J. (2009): Majetkové vyrovnání státu s církvemi a náboženskými společnostmi v České republice. In: Náboženství a veřejná moc v zemích Evropské unie. Praha: Ministerstvo kultury České republiky. Liechtenstein, H.-A. II. (2011): Stát ve třetím tisíciletí. Praha: Grada Publishing. Lužný, D., Navrátilová, J. (2001): Náboženství a sekularizace v České republice. Sociální studia, No. 2. Lužný, D. (2010): Individualizace náboženství a identita. Praha: Malvern. Maier, H. (1999): Politická náboženství. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK). Maier, H. (2005): Církev a stát v budoucí Evropě. In: Evropa a její duchovní tvář. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK). Manemann, J. (2009): Křesťanství a politika: K současným výzvám politické teologie. In: Sládek K.: Monoteistická náboženství a stát. Červený Kostelec: Pavel Mervart.

44

Nešpor, Z. R. (2006): Sekularizace politiky a veřejné sféry a jejich nebezpečí. Několik podnětů sociologie náboženství. In: Vznik státu jako proces sekularizace. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK). Nešpor, Z. R. (2010): Příliš slábi ve víře. Praha: Kalich. Novitzký, P. (2009): John Rawls a funkce náboženství v moderním demokratickém státě. In: Sládek K.: Monoteistická náboženství a stát. Červený Kostelec: Pavel Mervart. Peterková, J., Zemanová, Š. (2010): The Economic Dimension of Czech Foreign Policy. In: Kořan, M. (et. al., 2010): Czech Foreign Policy in 2007 – 2007: Analysis. Praha: Instiute of International Relations. Schwarzenberg, K. (2006): Evropské hodnoty? Pojem, který nemám rád. In: Bulletin OI č. 185 (1/2006). Praha: Občanský institut. Schwarzenberg, K. (2008): Knížecí život: rozhovor s Karlem Hvížďalou. Praha: Portál. Spousta, J. (1999): Česká církev očima sociologických průzkumů. In: Hanuš, J. (ed.): Náboženství v době společenských změn. Brno: Masarykova univerzita. Toth, D. (2004): Katolická politická teologie a idea demokracie. In: Politika a náboženství. Hradec Králové: Miloš Vognar – M&V. Václavík, D. (2010): Náboženství a moderní česká společnost. Praha: Grada. Veselý, Z. (2010): Dějiny mezinárodních vztahů. Plzeň: Čeněk Veselý. Walzer, M. (2005): Je náboženství prostor pro světskou politiku?. In: Evropa a její duchovní tvář. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK).

Dokumenty a internetové zdroje Benedikt XVI. (2011): Projev papeže Benedikta XVI. v německém Spolkovém sněmu 22. 9. 2011. In: Bulletin OI č. 241 (9/2011). Praha: Občanský institut. COMECE. Commission des Episcopats de la Communauté Européenne. URL: ČBK – Církev a stát. URL: ČBK (2002a). Smlouva mezi Českou republikou a Svatým stolcem o úpravě vzájemných vztahů. URL: 45

ČBK (2002b). Tiskové středisko ČBK k rozšíření EU. Tiskové středisko ČBK, 16. 12. 2002. ČBK (2003). Vyjádření tiskového mluvčího České biskupské konference (ČBK) Daniela Hermana k zamítnutí smlouvy mezi Českou republikou (ČR) a Svatým stolcem Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR. Tiskové středisko ČBK, 22. 5. 2003. ČBK (2006). Papež Benedikt XVI. povzbudil zástupce EPP-ED k prosazování křesťanských principů v politice. URL: ČBK (2009). Svatý stolec: Příčinou hospodářské krize je chybějící etický základ. URL: ČBK (2011). Biskupové USA předkládají Kongresu své priority. URL: ČBK (2013). V Jeruzalémě vyvrcholila národní pouť. URL: Forum 2000. URL: Gaudium et spes. URL: Jan Pavel II. (1993): Poselství papeže Jana Pavla II. k oslavě světového dne míru 1. ledna 1994. Praha: Sekretariát České biskupské konference. KDU-ČSL (2011). Odkud a kam lidovci jdou?. URL: KDU-ČSL (2012a). Lidovci 2012. URL:

46

KDU-ČSL (2012b). Co KDU-ČSL prosadila v letech 1990-2010. URL: KDU-ČSL (2013). Volební program KDU-ČSL 2013-2017. URL: MZV ČR (2010a). Česko a Vatikán vytvoří skupinu ke smlouvě. URL: MZV ČR (2010b). Česko připraveno přijmout několik kubánských disidentů. URL: MZV ČR (2010c). Zpráva o zahraniční politice ČR za rok 2009. URL: MZV ČR (2011a). Koncepce zahraniční politiky ČR. URL: MZV ČR (2011b). Zpráva o zahraniční politice ČR za rok 2010. URL: MZV ČR (2012). Druhý den návštěvy Egypta. URL: MZV ČR (2013a). Stručný přehled zahraniční politiky ČR v roce 2011. URL: MZV ČR/h (2013b). Stručný přehled zahraniční politiky ČR v roce 2012. URL: MZV ČR. Články a projevy ministrů. URL: 47

MZV ČR. Vatikán – Apoštolská nunciatura. URL: MZV ČR. Vatikán – Velvyslanectví při Svatém stolci. URL: Parlament ČR (2003). Informace vlády České republiky o jejím postoji k návrhu Ústavy pro Evropu. Digitální knihovna PČR, PS 2002-2006, 21. schůze, 7. října 2003. Vláda ČR. viz Kříž, J. (2009): Majetkové vyrovnání státu s církvemi a náboženskými společnostmi v České republice. In: Náboženství a veřejná moc v zemích Evropské unie. Praha: Ministerstvo kultury České republiky. str. 22-23. Vláda ČR (2013). Programové prohlášení vlády ČR. URL:

Internetové adresy jsou platné k 16. 12. 2013.

48