IKS-LOGOPEDIE (PRO STUDENTY ATV A APA FTK UP) Vítejte Ikona1 Právě jste otevřeli studijní text k předmětu logopedie, jehož cílem je seznámit vás se základní problematikou oboru. Text předpokládá, že již máte přehled v základních otázkách speciální pedagogiky a surdopedie. S problematikou narušených komunikačních schopností se můžete setkat jak ve školním prostředí, tak i během vašeho každodenního života. Doufám, že Vám tento text bude nápomocen během studia, i během přípravy na státní závěrečné zkoušky. Ikona5 Zhluboka se nadechněte a vzhůru do toho. Abyste se lépe orientovali v textu, seznamte se nejprve se slovníčkem základních odborných výrazů. Přeji vám mnoho studijních úspěchů! Logopedie= interdisciplinární vědní obor zkoumající zákonitosti vzniku, eliminování a prevence narušené komunikační schopnosti;Klinická logopedie=aplikovaný obor logopedie směrem do zdravotnictví;Logoped=odborník jednooborového studia, profesionál jednoznačně kvalifikovaný k vyšetření, stanovení diagnózy a terapie;Logopedický asistent=ve školství nižší formy vysokoškolského studia – bakalářské, schopnost sluchové diferenciace (okamžitě rozeznat poruchu komunikace);NKS=narušená komunikační schopnost;KS=komunikační schopnost;Logopedická prevence=osvětové působení nejen ve smyslu předcházení poruchám KS, ale i ve smyslu pokynů pro optimální stimulaci řečového vývoje;Logopedická terapie=aktivita realizovaná specifickými metodami ve specifické situaci záměrného učení (jde o řízení probíhající pod záměrným řízením, usměrňováním a kontrolou logopeda, může ji realizovat i sama osoba s NKS);Komunikace=termín užívaný v mnoha vědních disciplínách, definuje mezilidské komunikování, zahrnuje všechny aspekty (kognitivní, filozofické, sociální, lingvistické, kulturní aj.);Jazyk=sociální jev, systém znaků a pravidel, kterými se určité společenství řídí při dorozumívání, při oznamování informací;Mluva=konkrétní autentické oznámení; Řeč=individuální schopnost člověka dorozumívat se pomocí jazyka;Fonetika=nauka o zvukové stránce lidské řeči a o její funkci při mluvení Ikona6a Zkuste si nyní projít jednotlivé odborné výrazy ve slovníčku a pokuste se si nahlas vysvětlit jejich význam. Dokázali jste to u všech?! Ikona5 Pokud jste dokázali vysvětlit všechny výrazy, blahopřeji! Chvilku si odpočiňte a jedeme dál! Ikona7
Dvořák, J. (2001). Logopedický slovník. Žďár nad Sázavou: Logopedické centrum. Klenková, J. (1996). Kapitoly z logopedie. Brno: Paido. Klenková, J. (2006). Logopedie: narušení komunikační schopnosti, logopedická prevence, logopedická intervence v ČR, příklady z praxe. Praha: Grada Publishing. Šiška, Z. (2002). Fonetika a fonologie. Olomouc: UP. Škodová, E, & Jedlička, I. (2007). Klinická logopedie. Praha: Portál.
Úvod do problematiky Ikona1 Cílem kapitoly je seznámit studenty s daným vědním oborem, jeho základními úkoly, postavení v systému věd. Student dále získá představu o kvalifikačních a osobnostních předpokladech logopeda a logopedického asistenta. Závěr kapitoly pak patří otázkám komunikace, jako je její význam, komunikační proces apod. Ikona2
Základní pojmy Logopedie jeden z oborů speciální pedagogiky (logos – slovo, paidea – výchova), interdisciplinární vědní obor zkoumající zákonitosti vzniku, eliminování a prevence narušené komunikační schopnosti, disciplína zabývající se výchovou, vzděláváním, komplexní péči o osoby s narušenou komunikační schopností a prevencí tohoto narušení, poruchy. vědní obor, který zkoumá narušení komunikační schopnosti u člověka z hlediska: o příčiny o projevů o důsledku o možnosti diagnostiky o prevence o prognózy Klinická logopedie aplikovaný obor logopedie směrem do zdravotnictví. Logoped odborník jednooborového studia, profesionál jednoznačně kvalifikovaný k vyšetření, stanovení diagnózy a terapii komunikační schopnosti, pro vykonávání tohoto povolání je nezbytná státní zkouška z logopedie a surdopedie. Logopedický asistent pro vykonávání tohoto povolání je potřeba absolvovat nižší formu vysokoškolského studia (bakalářský program, dvouleté studium apod.), vynikající schopnost sluchové diferenciace (okamžitě rozeznat poruchu komunikace), v pořádku sluch, obratné mluvní orgány a empatii.
Postavení logopedie v systému věd Logopedie využívá poznatků jiných vědních oborů jako je:
medicína o pediatrie o foniatrie o otorinolaryngologie o stomatologie o plastické chirurgie o neurologie o psychiatrie psychologie o psychologie postižených jazykovědní obory o lingvistika o fonetika o fonologie další obory o genetika o informatika o kybernetika pedagogika o obecná o speciální (surdopedie, somatopedie, tyflopedi, psychopedie apod.)
Logopedická intervence (péče) Logopedickou intervenci provádí logoped s cílem: identifikovat narušenou komunikační schopnost (NKS), eliminovat, zmírnit, překonat NKS, předejít tomuto narušení (zlepšit KS). Realizace intervence probíhá na třech stupních: logopedická diagnostika logopedická prevence logopedická terapie
Logopedická diagnostika Hlavní cíli logopedické diagnostiky je: určit a rozlišit NKS nebo fyziologická jev, odhalit příčiny a etiopatogeneze NKS (je-li to možné), určit zda je NKS trvalá x přechodná, vrozená x získaná,
zjistit, zda v klinickém obraze NKS dominuje, nebo je symptomem jiného postižení, narušení, onemocnění, zhodnotit, zda si jedinec narušení své komunikační schopnosti uvědomuje či nikoli, určit stupeň a formu NKS, navrhnout terapeutické postupy a opatření.
Úrovně logopedické diagnostiky 1. orientační vyšetření 2. základní vyšetření 3. speciální vyšetření Metody a techniky metoda pozorování, explorační metoda (rozhovor, dotazník – zprostředkovává interakci mezi vyšetřovanou osobou a diagnostikem, diagnostické zkoušky (úrovně mluvené řeči – obsahová stránka (úroveň vyjadřování), formální stránka (výslovnost, artikulační obratnost), tempo řeči, hlas apod., testové metody, rozbor výsledků činnosti, kazuistické metody (studium případů) seznámení se s předchozím životem vyšetřované osoby studiem všech dostupných materiálů, jejich zhodnocení a formulování závěrů, přístrojové metody – využívání různých přístrojů a počítačové techniky.
Logopedická prevence Cílem logopedické prevence je osvětové působení nejen ve smyslu předcházení poruchám KS, ale i ve smyslu pokynů pro optimální stimulaci řečového vývoje. primární - předcházet ohrožujícím situacím v celé sledované populaci sekundární - orientuje se na rizikovou skupinu ohroženou negativním jevem terciální - u osob s NKS věnovat takovou speciální péči, aby dokázali překonat své nedostatky, aby nedocházelo k deformaci osobnosti (aby nebyla narušena socializace).
Logopedická terapie Logopedická terapie je aktivita realizovaná specifickými metodami ve specifické situaci záměrného učení. Jedná se o řízení probíhající pod záměrným řízením, usměrňováním a kontrolou logopeda, může ji realizovat i sama osoba s NKS. Metody logopedické terapie stimulující – nerozvinuté a opožděné řečové funkce korigující – vadné řečové funkce reedukující zdánlivě dezintegrované řečové funkce
Metody obecná pedagogika speciální pedagogika o reedukace – souhrn všech postupů zaměřených na postiženou funkci a zlepšování její činnosti, rozvíjí se ta funkce, která je omezena nebo snížena; o kompenzace – zlepšování a zdokonalování výkonnosti jiných nepostižených funkcí; o rehabilitace – upravuje společenské a pracovní vztahy, navazuje na reedukaci a kompenzaci. Techniky (strategie) metoda korekce se realizuje pomocí různých technik např. korekce rotacismu, metoda stimulace – technika komentování, metoda reedukace – technika lexikální, rozhodování v afaziologii. Ikona5 Právě jste se dostali k další části kapitoly, teď už se budeme věnovat více praxi!
Poruchy a vady komunikačních schopností Komunikace Termín komunikace je užívaný v mnoha vědních disciplínách. Mezilidská komunikace zahrnuje aspekty kognitivní, filozofické, sociální, lingvistické, kulturní aj. Z latinského slova communicatio – chápeme jeho význam jako sdělování, spojování, přenos, společenství, participace; znamená obecně lidskou schopnost užívat výrazových prostředků k vytváření, udržování a pěstování mezilidských vztahů. Komunikaci lze také chápat jako symbolický výraz interakce, tj. vzájemné a oboustranné ovlivňování mezi dvěma nebo více systémy. Proces výměny informací má 4 základní prvky, které se navzájem ovlivňují: komunikátor (zdroj informací) komunikant (příjemce informací) komuniké (nová informace, obsah sdělení) komunikační kanál (podmínka výměny informací, musí používat předem dohodnutý kanál (způsob) Cílem komunikačního chování člověka je nejen vzájemné dorozumívání, sdělování myšlenek a pocitů, ale i vytváření, udržování a pěstování mezilidských vztahů. Řeč = individuální schopnost člověka, dorozumívat se pomocí jazyka. verbální (mluvená, psaná) neverbální (nonverbální) o pohled očí
o o o o o o
mimika pohyby (kinetika) gesta (gestika) fyzické postoje (posturika) úprava zevnějšku a životního prostředí přiblížení (proxemika)
Jazyk = sociální jev, systém znaků a pravidel, kterými se určité společenství řídí při dorozumívání, při oznamování informací. Mluva = konkrétní autentické oznámení. Vzájemný poměr vnějších (společenských) a vnitřních faktorů můžeme ukázat v jednotlivých etapách reflexního okruhu komunikace podle Sováka (1974). 4. Společenské prostředí – musí dítěti poskytovat dostatek přiměřených řečových podnětů, stimulaci k řečovému projevu. Nedostatek zpomaluje vývoj řeči, nadbytek dítě neurotizuje. Důležitý je správný řečový vzor, který dítě napodobuje. 5. Receptory dálkových analyzátorů – sluch a zrak přijímají podněty z prostředí. Pro vývoj řeči je důležitý sluch. Ale také zrak – odezírání artikulace, mimiky a gestikulace. 6. Dostředivé dráhy – vedou podněty z prostředí, do korové oblasti analyzátorů. Přes starší podkorové útvary, kde podněty získávají citové zabarvení. Citová oblast je důležitá pro rozvoj sociálních vztahů. 7. V centrální oblasti se informace zachycují a do určité míry zpracovávají. Pro kvalitu obsahové i výrazové stránky mluvního projevu je důležitý stav intelektu, rozumových schopností. Vzruch přechází na odstředivé dráhy. 8. Motorická korová (pyramidová) i mimokorová (extrapyramidová) centra koordinují a upravují celkový výkon řeči. 9. Efektrory – tj. výkonné orgány umožňují řečový výkon. Výkonným orgánem mluvené řeči jsou řečové orgány, které dělíme na dýchací, hlasové a artikulační. 10. Společenské prostředí, které přijímá řečový projev – může být přijat buď pozitivně, což dítěti poskytuje uspokojení a povzbuzení, nebo negativně, to má negativní vliv na dítě. 11. Společenské prostředí, které reaguje na řečový projev a zpětně ovlivňuje dítě. Reakce musí být přirozená, přiměřená situaci a pro dítě pochopitelná.
Narušená komunikační schopnost (NKS) Lechtova definice praví: „Komunikační schopnost jednotlivce je narušena tehdy, když některá rovina (nebo několik rovin současně) jeho jazykových projevů působí interferenčně vzhledem k jeho komunikačnímu záměru. Může jít o foneticko-fonologickou, syntaktickou, morfologickou, lexikální či pragmatickou rovinu nebo i verbální i nonverbální, mluvenou i grafickou formu komunikace, její expresivní i receptivní složku.“ Narušená komunikační schopnost tedy představuje rušivé působení jazykových projevů vzhledem ke chtěnému sdělení. Člověk s takto narušenou schopností se tedy nevyjadřuje
přesně tak, jak by chtěl. Může se jednat o překážky ve foneticko-fonologické, syntaktické, morfologické, lexikální či pragmatické rovině jazykových projevů. Komunikace je pak narušena v různých podobách, ku příkladu ve formě verbálního či neverbálního projevu, mluvené či grafické podobě. Narušení komunikační schopnosti může být také rozličného charakteru, od přechodného k trvalému, od parciálního k totálnímu nebo od vrozeného k získanému, může být dominantním symptomem nebo může být jen symptomem, případně důsledkem jiného, dominantního postižení. Narušenou komunikační schopnost si třeba ani takto postižený nemusí sám uvědomovat. Ikona4 V textu jste měli možnost seznámit se s dalšími odbornými výrazy. Zjistili jste také, jaký je rozdíl mezi prací klinického logopeda a logopedického asistenta a jak významná je pro nás komunikace. Ikona8 Logoped, klinický logoped, jazyk, řeč, mluva, narušená komunikační schopnost, logopedická prevence, logopedická terapie. Ikona7 Dvořák, J. (2001). Logopedický slovník. Žďár nad Sázavou: Logopedické centrum. Kejklíčková, I. (2011). Logopedie v ošetřovatelské praxi. Praha: Grada. Klenková, J. (1996). Kapitoly z logopedie. Brno: Paido. Klenková, J. (2006). Logopedie: narušení komunikační schopnosti, logopedická prevence, logopedická intervence v ČR, příklady z praxe. Praha: Grada Publishing. Klenková, J. (2007). Terapie v logopedii. Brno: MU. Lechta, V. (2003). Diagnostika narušené komunikační schopnosti. Praha: Portál. Lechta, V. (2005). Terapie narušené komunikační schopnosti. Praha: Portál. Neubauer, K. (2007). Logopedie: učební text pro bakalářské studium speciální pedagogiky. Hradec Králové: Gaudeamus. Peutelschmiedová, A. (2005). Logopedické minimum. Olomouc: UP. Sovák, M. (1978). Elementární logopedická diagnostika, terapie a prevence. Praha: SPN. Škodová, E, & Jedlička, I. (2007). Klinická logopedie. Praha: Portál. Tomická, V. (2006). Speciálně pedagogické metody využitelné v logopedické i speciálně pedagogické praxi. Liberec: Technická univerzita v Liberci.
Historie péče o osoby s poruchami komunikačních schopností v zahraničí i v naší zemi Ikona1 V první části této kapitoly získáte základní přehled o historickém vývoji péče o osoby s narušenou komunikační schopností. Druhá část je velmi důležitá! Získáte přehled o organizacích a rezortech, které zajišťují logopedickou péči od raného období života až do stáří!
Ikona2
V raném období byla komunikační schopnost předmětem obdivného uctívání o První názory jsou mytologické a náboženské. Magická síla slova se stala součástí různých obřadů, zaříkaní, kleteb. Ve staroindické a egyptské mytologii jsou zmínky o božském původu řeči. o Asi ve 3. století př. Kr. v egyptské mytologii Thort, bůh moudrosti, učenosti, písma a řeči, byl pokládán za vynálezce slov a písma, obdařil prý lidi řečí. o Asi 1200 – 800 př. Kr. je známá staroindická bohyně řeči, vzdělání a umění Sarasváti. o V 10. st. př. Kr. vznikla Bible (Starý zákon), kde je podtržen význam řeči: „…I nazval Hospodin světlo dnem a tmu nazval nocí.“ Nalezneme zde také zmínky o tom, že Mojžíš měl vadu řeči, která mu bránila aktivně veřejně vystupovat. Následují zmínky v různých písemnostech o tvorbě hlasu, o poruchách řeči i sluchu. o V 5. – 4. st. př. Kr. Hippokratés shrnul poznatky o poruchách řeči, o tvorbě hlasu, pokusil se o výklad fyziologie sluchu. o Platón vytvořil jednu z prvních teorií slyšení, zmiňuje se i o posuňkové řeči. Komunikační schopností se zabývají řečníci – rétoři ve starém Řecku a Římě: o Ísokratés, řecký filosof, řečník a logograf – psal projevy pro druhé – poprvé uvádí termín logopedie ve smyslu výchova k řeči. Žádal, aby ve školách byla výchova ke správné řeči – „logón paidea“, o 4. st. př. Kr. – Démosthénes trpěl fonastenií, vadně vyslovoval a koktal, ale cvičením se zbavil těchto poruch a stal se nejslavnějším antickým řečníkem, o v 1. st. př. Kr. římský politik a řečník Cicero psal v Knize řečníka o fyziologii hlasu a vadách řeči, popisoval způsoby jejich odstraňování. Středověcí lékaři se zabývali fyziologií řeči, hlasu, sluchu a jejich poruchami: o Celsus ve svých pracích o lékařství – i když nebyl lékař – píše o vadách výslovnosti, vystupoval proti zbytečnému prořezávání jazykové uzdičky, o Avicenna se zabýval koktavostí. V období feudalismu se tvoří dějiny péče o sluchově postižené, objevují se snahy o konkrétní logopedickou péči, někteří průkopníci učí neslyšící mluvit artikulovanou řečí. o v roce 1692 Jan Konrád Amman, nazývaný „otcem logopedie“, se zabýval v knize Surdus loquens problematikou poruch sluchu, vysvětlovat princip řeči a mluvení, o v 17. stol. Jan Ámos Komenský ve svých pracích zdůrazňoval důležitost správného řečového vzoru, řeč považoval za specificky lidskou vlastnost, o v roce 1770 v Paříži abbé Charles Michel de l´Epée se stal ředitelem prvního ústavu pro hluchoněmé, o ústavy se postupně otevíraly po celé Evropě, v 18. stol. bylo založeno 13 ústavů pro hluchoněmé, pražský ústav byl v pořadí pátý v r. 1786. o Učitelé sluchově postižených měli dobré znalosti o tvoření řeči a v tomto období začínají pracovat i se slyšícími dětmi a odstraňovat u nich vady výslovnosti. S nástupem kapitalismu se prudce rozvíjí přírodní i lékařské vědy, do popředí zájmu se dostává i výzkum fyziologie a patologie řeči.
o V r. 1827 se J. E. Purkyně zabýval fyziologií řeči, dělil hlásky z akustického hlediska – tyto poznatky se měly využít při korekci vad řeči, o r. 1836 ve Francii otec a syn M. a G. Daxovi zjistili souvislosti mezi centrálními poruchami řeči a poškozením mozku, o r. 1861 Francouz P. Broca potvrdil klinicky názory Daxových o centrálních poruchách řeči, dokázal příčinu motorické afázie, v kůře mozku lokalizoval centrum řeči, o r. 1874 C. Wernicke zveřejnil práci o „sluchovém řečovém poli“ v mozku, o Herman Gutzmann (1865 – 1922) doplnil veškeré lékařské poznatky o řeči i z jiných nelékařských oborů, vytvořil nauku o fyziologii a patologii hlasu, řeči a sluchu. o Londýnský lékař Mackenzie zavedl pro tento obor název foniatrie (foné – hlas, iater – lékař). Foniatrická oddělení byla pak zakládána v mnoha zemích. Albert a Herman Gutzmannovi v Německu později založili školící kurzy o poruchách řeči pro lékaře i učitele. o V r. 1860 v Praze ředitel pro hluchoněmé A. Gall organizuje péči o vadně mluvící, na něho v této činnosti navazuje učitel hluchoněmých Karel Malý – v r. 1869 zorganizoval kurz na odstraňování vad řeči. Napsal řadu prací, např. „Děti hluchoněmé, nedoslýchavé, jakož i s poruchami řeči stižené ve škole obecné“, „Návod k nápravě porušené mluvy mládeže“. o V r. 1894 Jan Kapras vydal v Brně knihu „Psychofyzické základy mluvy lidské“, organizoval kurzy pro učitele jak vychovávat, o v. r. 1900 lékař Zikmund Janke vydal práci „O vzniku koktavosti“, „Čítanka pro koktavé“, v r. 1902 „Vady řeči a jak se jich chrániti“, o v r. 1904 psychiatr Antonín Heveroch popsal poruchy, které dne nazýváme dyslexie, dysgrafie, o roku 1924 školní inspektor Rudolf Kratochvíl vydal první učebnici logopedie u nás „Vady řeči (Logopaidie“, o téhož roku 1924 se ve Vídni konal první kongres IALP (Mezinárodní asociace logopedů a foniatrů) – funguje dodnes. Na Moravě začal ve dvacátých letech našeho století působit pedagog Hubert Synek. Zpočátku učil v ústavu pro hluchoněmé v Lipníku nad Bečvou, později v Ivančicích a v Brně. Organizoval letní kurzy pro děti s vadami řeči, vzdělával pro práci s těmito dětmi učitele. Bohatá byla jeho činnost překladatelská, přeložil mnoho článků o práci s jedinci stiženými poruchami sluchu a řeči, také sám psal. Např. v r. 1928 publikoval práci „Nápravy řeči“. Hubert Synek spolupracoval při zakládání tříd a později i školy pro žáky s vadami řeči (1949 v Brně). Z uvedeného vyplývá, že ve 20. letech minulého století vzniká vědní obor logopedie, neboť pro to jsou splněny základní podmínky: píší se učebnice a monografie, rozvíjí se organizovaná logopedická péče, utváří se systém vzdělávání učitelů, kteří se zabývají odstraňováním vad a poruch řeči, odborníci se sdružují v odborných organizacích (Lechta 1990). Po druhé světové válce, v r. 1946 zakládá v Praze Miloš Sovák se svými spolupracovníky, pedagogy i lékaři, Logopedický ústav. O tom sám Sovák (1981) napsal: „Soustředění preventivní léčebné a výchovné péče o nevýřečnou školní mládež se zaměřovala na vyhledávání, depistáž a ošetřování lékařské a hlavně speciálně pedagogické, na výzkumnou a
vědeckou činnost a v neposlední řadě na systematické informování učitelstva a přípravu logopedických pracovníků, taktéž spolupráce při zakládání nových typů speciálních škol: školy pro nedoslýchavé a školy pro vadně mluvící, koktavé.“ Ústav ukončil svoji činnost v roce 1960. V 60. letech se postupně rozvíjí v různých kurzech příprava logopedických asistentů z řad učitelů mateřských, základních i zvláštních škol. Kromě těchto kurzů pro logopedické asistenty začíná na pedagogických fakultách vysokoškolská příprava logopedů. Nejdříve na Karlově univerzitě v Praze, ve druhé polovině 60. let na Univerzitě Palackého v Olomouci, v Brně pak na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity se vytvořila v 90. letech katedra speciální pedagogiky s možností studia logopedie. V r. 1970 vzniká v Praze Logopedická společnost – organizace logopedů s celostátní působností, jejímž zakladatelem a prvním předsedou byl Miloš Sovák. Dnes společnost nese jméno svého zakladatele – Logopedická společnost Miloše Sováka. Logopedičtí asistenti z řad učitelů mateřských, základních i zvláštních škol pracovali v logopedických poradnách při zdravotních střediscích (OÚNZ – okresní ústav národního zdraví), vedením jejich práce byl vždy pověřen vysokoškolsky vzdělaný logoped. V 90. letech končí vzdělávání logopedických pracovníků v kurzech. Logopedickou péči u nás zajišťují logopedi a logopedičtí asistenti. Logopedem se stává absolvent vysokoškolského studia na pedagogické fakultě, který svoje studium ukončil státní závěrečnou zkouškou z logopedie, resp. logopedie a surdopedie. Logopedickým asistentem je absolvent bakalářského nebo nižšího stupně studia. Ikona6a I přes značnou neoblíbenost historických dat je potřeba mít základní přehled i z této oblasti. Zkuste si text přečíst ještě jednou a z každé oblasti vybrat alespoň dvě významné osoby či události, které se pokusíte zapamatovat. Ikona5 Většina studentů se o historických událostech nerado učí a při učení jim věnují malou pozornost. Teď ale zbystřete! Přichází opravdu důležitá pasáž textu!
Organizace a péče o osoby s NKS u nás Ikona10 Logopedická péče je v různých zemích organizována odlišně, taktéž příprava logopedů. U nás se logopedická péče realizuje v resortu ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, v resortu ministerstva zdravotnictví a resortu ministerstva práce a sociálních věcí. Logopedická péče je poskytována nejen dětem, ale i dospívajícím, dospělým i lidem ve stáří, u nichž se vyskytuje NKS. 1. Resort školství soustava škol pro děti s vadami řeči o MŠ pro děti s vadami řeči o ZŠ pro děti s vadami řeči (i ZŠ internátní pro žáky s vadami řeči) o zvláštní školy pro žáky s vadami řeči
o v Týně nad Vltavou je MŠ, ZŠ a ZvŠ internátní pro nemluvící a vadně mluvící žáky speciální třídy o pro děti s vadami řeči při MŠ („tzv. logopedické třídy“) o pro žáky s vadami řeči při základních školách o specializované třídy pro žáky se specifickými vývojovými poruchami učení (i školy) speciální školy o zvláštní školy – logopedická péče je zajištěna v rámci řečové výchovy o MŠ a ZŠ pro sluchově postižené – pracují zde logopedi speciálně pedagogická centra při školách pro žáky s vadami řeči, která se zabývají diagnostickou, depistážní, poradenskou i reedukační činností. pedagogicko – psychologické poradny – při některých PPP působí i speciální pedagog – logoped
2. Resort zdravotnictví logopedické poradny při poliklinikách, při odděleních foniatrie, ORL, neurologie soukromé logopedické poradny, kliniky logopedi působící v rehabilitačních stacionářích pro děti, v léčebnách pro dlouhodobě nemocné. 3. Resort práce a sociálních věcí v ústavech sociální péče je postiženým jedincům věnována v rámci komplexní péče i logopedická péče. Od narození dítěte až do nástupu do školy ovlivňují jeho správný řečový vývoj rodiče, rodinné prostředí, poskytující dítěti lásku, bezpečí, dostatečný počet mluvných podnětů, správný řečový vzor. V tomto období hrají důležitou roli pediatři, kteří mají rodiče instruovat o předřečovém i řečovém vývoji jejich dítěte. Také po nástupu dítěte do mateřské školy je možné ovlivňovat správný vývoj jeho řeči. Učitelky mateřských škol by měly mít dostatečné logopedické znalosti a dovednosti. Měly by se zabývat logopedickou prevencí, vědět jak lze v předškolním věku ovlivňovat řečový vývoj dětí, jak předcházet nejrůznějším poruchám komunikační schopnosti, rozvíjet komunikační schopnost dětí, rozvíjet jejich motoriku, sluchové a zrakové vnímání, rozvíjet slovní zásobu dětí, hravou formou provádět nejrůznější dechová a fonační cvičení, přípravná artikulační cvičení atd. Rodiče i pedagogové v předškolních zařízeních musí vhodným přístupem k dětem předcházet neurotickým poruchám řeči, zdravým způsobem života předcházet onemocněním a úrazům centrální nervové soustavy dětí. Vyskytne-li se nějaký nedostatek či podezření na poruchu komunikační schopnosti, je důležité provést včasnou logopedickou diagnostiku, stanovit diagnózu a na základě diagnózy vypracovat speciálně pedagogický postup terapie. Rodiče dětí nebo sami postižení mohou pomoc vyhledat v nejrůznějších zdravotnických nebo školských zařízeních. Mohou se obrátit na logopedické poradny při zdravotnických zařízeních, při oddělení foniatrie, ORL, při dětských odděleních, logopedy najdou i na odděleních neurologie, nebo v soukromých logopedických poradnách. Ve školství mají možnost kontaktovat speciálně pedagogická centra (SPC), která zajišťují poradenství v resortu školství. SPC většinou působí při speciálních mateřských i základních školách pro žáky s vadami řeči.
V předškolním věku může po stanovení diagnózy probíhat reedukace nejrůznějších poruch KS ve zdravotnických logopedických poradnách, kam mohou docházet ambulantně nebo mohou být zařazeny do každodenní péče v předškolních zařízeních (stacionáře). Dítě může být integrováno na základě vyšetření v SPC do běžné mateřské školy, může navštěvovat speciální třídu při běžné mateřské škole nebo speciální mateřskou školu. V případě integrace dítěte do běžné mateřské školy speciální pedagog – logoped z SPC spolupracuje s učitelkami mateřské školy i s rodiči dítěte. Ve speciálních třídách i speciálních mateřských školách pracují s dětmi logopedi, nebo logopedičtí asistenti pod vedením logopeda. Ve školním věku mohou děti s NKS navštěvovat běžnou základní školu a ambulantně docházet do logopedické poradny. Je-li na základní škole více žáků s vadami řeči, může ředitel zřídit speciální třídu, kde při sníženém počtu žáků ve třídě s dětmi pracuje logoped. Ten kromě plnění učebního plánu ZŠ provádí i logopedickou péči. V případě, není-li v místě bydliště možnost navštěvovat ambulantně logopedickou poradnu ani nelze zajistit logopedickou péči na základní škole, mohou pracovníci SPC navrhnout zařazení do speciální školy. Tyto školy jsou u nás zřizovány jak pro denní docházku dětí, tak internátní pro žáky, kteří nemohou každodenně docházet. Obsah výuky je shodný s obsahem výuky na základní škole, navíc jsou zařazeny hodiny logopedické péče. Ve třídách speciálních škol je snížen počet žáků, při individuálním přístupu prolíná logopedická péče celým vyučovacím procesem. Logoped reedukuje a rozvíjí všechny roviny jazykových projevů. V odpolední činnosti v internátních zařízeních navazují na práci učitelů vychovatelé, spolupracující s učiteli, pracují se žáky podle instrukcí třídních učitelů. Vychovatelé procvičují učivo, probírané v dopoledním vyučování, snaží se pokračovat v rozvoji komunikačních schopností při různých zájmových činnostech dětí. Do speciálních škol se žáci zařazují na nezbytně dlouhou dobu, po odstranění vad, poruch, nedostatků v řeči pokračují ve školní docházce ve své kmenové škole v místě bydliště. Logoped ve školských i zdravotnických organizacích musí spolupracovat při diagnostice i edukaci s ostatními odborníky – psychology, pediatry, foniatry, neurology a dle individuálních potřeb s dalšími odborníky. Také u dětí a mladistvých se smyslovým, tělesným, nebo rozumovým postižením se setkáváme s NKS a je nutné jim poskytnout logopedickou péči. Logopedická péče je prováděna ve speciálních školách pro sluchově postižené, ve speciálních školách pro žáky s mentálním postižením (ve zvláštních školách je do učebních plánů zařazena řečová výchova), u jedinců s tělesným postižením ve speciálních školách pro tělesně postižené i ve stacionářích. V resortu ministerstva práce a sociálních věcí je poskytována logopedická péče jako součást komplexní rehabilitační péče v domovech pro osoby se zdravotním postižením, kde jsou umístěni těžce tělesně postižení, mentálně postižení a jedinci s kombinovanými vadami. Logopedi v domovech se snaží rozvíjet KS těžce postižených dětí a mladistvých podle jejich možností a schopností. V posledních letech jsou při práci s těžce postiženými využívány a zařazovány při rozvíjení KS formy alternativní a augmentativní komunikace (AAK).
Raná péče Cílem rané péče je předcházet postižení, eliminovat nebo změnit jeho důsledky a poskytnout dítěti i rodině sociální integraci. Logoped usiluje o zlepšení komunikační kompetence dítěte a soustředí se na všeobecnou podporu řeči ve spolupráci s ostatními odborníky (lékaři, fyzioterapeuty, psychology, speciální pedagogy, sociální pracovníky). Raná péče je určena
dětem od narození po nástup do vzdělávací instituce. V případě dětí s kombinovanými vadami až do 7 let.
Speciálně pedagogické centrum (SPC) SPC je školské zařízení, které je obvykle zřízeno při speciální škole. Provádí diagnostiku (psychologickou, logopedickou a speciálně-pedagogickou pro školské potřeby), poskytuje i sociální pomoc postiženým dětem; kvalifikovaně pak pomáhá dětem podle typu speciální školy (sluchově postižené, s vadami řeči, MR, ale i s vadami zraku aj.); hlavní zaměření SPC je integrace postižených dětí do běžných škol, speciálně pedagogická pomoc pedagogickým pracovníkům na mateřských a základních školách. Pokud jde o logopedickou terapii, jsou dle stávajících zákonů k této činnosti ze zákona určení kliničtí logopedové. Pokud se zapojují do této činnosti speciální pedagogové – logopedi, mělo by to být pouze ve spolupráci s klinickým logopedem daného regionu. Ikona4 Pokud jste se úspěšně prokousali textem o historii, jistě již víte, kdo byl Hippokrates, Celsus, Jan Konrád Amman a další. V druhé části textu jste se mohli dočíst o speciálních třídách i školách a dalších poradenských organizacích. Ikona8 Sarasváti, Hippokrates, Jan Konrád Amman, Miloš Sovák, Logopedická společnost, rezort školství, zdravotnictví, práce a sociálních věcí, speciální třídy, speciální školy, raná péče, speciálně pedagogické centrum. Ikona7 Dvořák, J. (2001). Logopedický slovník. Žďár nad Sázavou: Logopedické centrum. Kejklíčková, I. (2011). Logopedie v ošetřovatelské praxi. Praha: Grada. Klenková, J. (1996). Kapitoly z logopedie. Brno: Paido. Klenková, J. (2006). Logopedie: narušení komunikační schopnosti, logopedická prevence, logopedická intervence v ČR, příklady z praxe. Praha: Grada Publishing. Neubauer, K. (2007). Logopedie: učební text pro bakalářské studium speciální pedagogiky. Hradec Králové: Gaudeamus. Peutelschmiedová, A. (2005). Logopedické minimum. Olomouc: UP.
Anatomie a fyziologie mluvních orgánů (ústrojí respirační, fonační, artikulační) Ikona1 Cílem této kapitoly je drobný vhled do problematiky anatomie a fyziologie mluvních orgánů. Některé oblasti jsou společné i pro surdopedii, tyto části zde však chybí, neboť text předpokládá vaši předchozí zkušenost s tímto oborem. Ikona5
Pro většinu z vás bude jistě tato kapitola pouze opakováním, protože již za sebou máte úspěšně ukončený předmět anatomie. Pokud ne, nezoufejte! A vzhůru do toho! Ikona2
Anatomie mluvních orgánů
ústrojí respirační ústrojí fonační ústrojí artikulační
Respirační ústrojí Primární funkcí těchto orgánů je dýchání, mluvení je až funkcí sekundární. Sekundární funkci dýchacích orgánů se musí každý učit, dítě se učí mluvit a musí se také učit způsobu dýchání při řeči. Dýchání je automatická činnost organismu, která zajišťuje dostatečnou a plynulou výměnu plynů pro všechny buňky těla. Pravidelně se střídá nádech a výdech. Při nádechu se přivádí do organismu vzduch bohatý na kyslík a výdechem se odvádí vzduch ochuzený o kyslík a bohatší o oxid uhličitý. Vlastním orgánem dýchání jsou plíce, které jsou uloženy v hrudníku. V nich dochází výměna plynů mezi krví a vnějším vzduchem. Vzduch se k plicím dostává systémem horních a dolních cest dýchacích (průdušky a průdušnice), kde se vzduch čistí, otepluje a zvlhčuje. Vlastní dýchání je kombinací aktivní svalové činnosti svalů dýchacích a pasivní funkcí elasticity plic a hrudníku. Nádech se tvoří aktivně tím, že se napínají svaly mezižeberní a jednotlivá žebra se od sebe vzdalují. Objem hrudníku se zvětšuje. Zvětšení objemu podporuje pohyb bránice, která se vyklenuje z hrudního koše vně proti dutině břišní. Na základě podtlaku se nasává do plic vzduch. Uvolněním těchto dýchacích svalů dochází k výdechu. Hlavním dýchacím svalem je bránice (podílí se na dýchání až ze 2/3). Pokud má hlavní podíl na dýchání bránice, mluvíme o břišním dýchání. Pokud má hlavní podíl na dýchání mezižeberní svalstvo, mluvíme o dýchání hrudním. Vdech a výdech se pravidelně opakuje 10 – 16 x za minutu. Při klidném stavu dochází k výměně asi 500 ml vzduch. Kapacita plic je u mužů 3,5 – 4,5 l a u žen 3 – 4 l.
Ústrojí fonační Výdechový proud prochází průdušnicí do hrtanu, kde jsou uloženy hlasivky. Výdechový proud může procházet rozevřenými hlasivkami, hlasivky se nerozkmitají, nevzniká hlas (při artikulaci neznělých souhlásek), nebo se hlasivky přiblíží a rozkmitají, vzniká hlas. Tak se tvoří samohlásky a souhlásky znělé. Hrtan je umístěn na přední straně krku, anatomicky je součástí křížení cest polykacích a dýchacích. Plní tyto funkce: ochranou – tvarem chrání dolní cesty dýchací před „zaskočením“ části stravy ventilační – nitrem hrtanu prochází vzdušný proud nádechu i výdechu fonační – kmitáním hlasivek tvoří základní hrtanový hlas.
Podkladem hrtanu je chrupavčitá kostra, která obsahuje pět hlavních chrupavek. Celou přední a obě boční stěny tvoří chrupavka štítná. Na ni je zezadu kloubně připojena chrupavka prstenčitá. Ta se často přirovnává tvarem k pečetnímu prstenu, otočenému pečetítkem vzad. Na horní ploše „pečetítka“ je symetricky umístěna dvojice chrupavek hlasivkových – konévkových, k nimž se připojují vlastní hlasivky. Celé nitro hrtanu je shora (proti zaskakování potravy) chráněno chrupavkou příklopkovou. Na tento skelet se vně i uvnitř připojují svaly hrtanové. Vlastním hlasotvorným aparátem jsou vazy hlasové – hlasivky. Jsou napnuty zepředu dozadu. Při dýchání jsou široce rozevřeny v tzv. ventilačním postavení. Při fonaci jsou k sobě ve střední čáře přiloženy (postavení fonační). Hlas je závislý na stavu hlasivek a jejich činnosti. Velikost, hmota, napětí a pohyblivost každé z nich a vzájemná schopnost vytvořit pevný uzávěr se projevuje na kvalitě hlasu.
Ústrojí modifikační Třetí součástí systému tvorby hlasu jsou rezonanční prostory. Vlastní zvuk, který vzniká kmitáním hlasivek „základní hrtanový hlas“, nemá ještě charakter lidského hlasu (přirovnává sek troubení jelena, houkání sovy). Lidský charakter hlasu dává průchod rezonančními prostory. Patří sem všechny dutiny, které jsou částečně pod a hlavně nad úrovní hlasivek. Pod rovinou jsou hrudní a plicní. Nad rovinou je horní část hrtanu, hltan, dutina ústní a dutina nosní. Změnami v postavení dolní čelisti, rtů, jazyka, měkkého patra se mění velikost objemu rezonančních duti. Souhře činnosti jednotlivých mluvních orgánů při tvoření zvuků určitého jazykového systému se říká artikulace (článkování) hlásek. Funguje-li některý z mluvních orgánů jinak, než je obvyklé v systému daného jazyka, mluví se o artikulaci vadné. Pojem vadné artikulace je tedy do jisté míry relativní. Co se pokládá za vadnou artikulaci v jazyce jednom, nemusí být vadou v artikulaci jazyka druhého. Hlas má celou řadu vlastností a charakteristik: základní (fyzikální) o výška hlasu – je dána délkou hlasivek o síla hlasu – vliv intenzity vzdušného proudu a rezonančních dutin o barva hlasu – vliv rezonančních dutin, podle barvy rozeznáváme jednotlivé lidi, každý člověk má typickou barvu hlasu o rozsah hlasu a hlasové pole – rozsah od nejvyššího k nejnižšímu tónu funkční (fyziologické) o hlasové rejstříky a přechodové jevy – přechody z jednoho tónu na druhý o hlasové začátky – okamžik, kdy začínají hlasivky kmitat tvrdý – hlas vzniká prudkým náhlým výdechovým proudem a prudkým sevřením hlasivek (při křiku, hádce, velení). Poškozuje hlasivky. dyšný – mezi hlasivkami zůstává drobná štěrbina a tou uniká část vzdušného proudu. Hlas je doprovázen šelestem. měkký – hlasivky jsou do střední čáry klidněji a přikládají se k sobě pozvolně. Hlas se jakoby volně vkládá do výdechu. Je k hlasivkám citlivější. o fonační doba
Ikona6a Zkuste si vzpomenout a vysvětlit jednotlivá slova uvedená v klíčových slovech na konci kapitoly. Ikona4 V této kapitole jsme si zopakovali základní přehled z oblasti anatomie, který je pro obor logopedie nutný. Seznámili jsme se s jednotlivými složkami a významem respiračního, fonačního a artikulačního ústrojí. Ikona8 Ústrojí respirační, ústrojí fonační, ústrojí artikulační, základní vlastnosti hlasu, funkční vlastnosti hlasu, výška, síla, barva, rejstřík, fonační doba. Ikona7 Klenková, J. (1996). Kapitoly z logopedie. Brno: Paido. Neubauer, K. (2007). Logopedie: učební text pro bakalářské studium speciální pedagogiky. Hradec Králové: Gaudeamus. Peutelschmiedová, A. (2005). Logopedické minimum. Olomouc: UP.
Speciálně pedagogická diagnostika logopedická Ikona1 V následujícím textu se seznámíte se metodami a principy logopedické diagnostiky. Modelem logopedického vyšetření a s pomůckami a přístroji, které jsou k tomu potřeba. Ikona2 Cílem speciálně pedagogické diagnostiky v logopedii je stanovit diagnózu, pak vypracovat terapeutický postup a stanovit prognózu.
Výzkumné metody ve speciálně pedagogické diagnostice logopedické anamnéza: pozorování rozhovor experiment testy, zkoušky diagnóza: dotazník analýza průběhu činnosti a chování metoda rozhovoru analýza výtvarných aktivit
kazuistické metody komparativní metody prognóza, formulace a stanovení cílů terapie katamnéza Ikona5 Předpokládám, že většina metod je vám již dobře známa! Tak nyní se můžete pustit do nových oblastí, které se již týkají jen a pouze logopedie.
Model logopedického vyšetření a) navázání kontaktu b) anamnéza (osobní, rodinná, prostředí) c) vyšetření sluchové percepce (orientační vyšetření sluchu, vyšetření fonematického sluchu (Škodová test) d) vyšetření zrakové percepce e) vyšetření percepce receptivní složky řeči (porozumění řeči) f) vyšetření expresivní složky řeči (řečové produkce) artikulace slovní zásoba (pasivní, aktivní) gramatická stavba řeči prozodické faktory řeči (melodie, přízvuk, barva) dýchání (povrchní) hlas (tichý, chraptivý) čtení, psaní, počítání muzikální schopnosti g) vyšetření motoriky jemné motoriky celkové motoriky motoriky řečových orgánů mimiky h) vyšetření laterality
Pomůcky a přístroje Využití rozmanitých pomůcek a přístrojů v logopedické praxi je velmi opodstatněné a jejich význam vzrůstá z více důvodů: jako kompenzační činitel (např. log. Sonda jako mechanický prostředek kompenzující při odstraňování dyslálie motorickou neobratnost mluvidel jako motivační činitel (zejména v dětském věku) jako urychlující prostředek, pomocí kterého se zvyšuje efektivnost logopedické péče.
Jedno z nejlepších systematických třídění pomůcek a přístrojů sestavil Sovák (klasifikoval je velmi přehledně). Pomůcky a přístroje 1. stimulační – hudební nástroje, zvukové hračky, bublifuky, balónky, pomůcky a hračky podněcující vydávat hlas, foukat, hovořit. 2. motivační – pomůcky motivující dítě ke spolupráci a komunikaci (Lego, maňásci, loutky, dětský telefon…) 3. didaktické – zde je možné zařadit větší množství cíleně připravených materiálů. Rozvíjí se a procvičuje např. výslovnost (texty, materiály k rozvíjení slovní zásoby) pro děti s SPU (dyslexie…) 4. derivační – používají se k odvrácení pozornost od svého nesprávného mluvního projevu (metronom při reedukaci breptavosti) 5. podpůrné – podporují logopedickou intervenci – sondičky, vibrátory, špáchtle, protézky, přístroj Lee – efekt, fonendoskop… 6. názorné – logopedické zrcadlo, indikátory – S- indikátor, N – indikátor, F – indikátor, počítačové programy – Speech Viewer 7. registrační – magnetofon, videozáznamy, registrační listy, karty, záznamy… 8. víceúčelové – Orffovo instrumentarium 9. diagnostické – obrázkové a textové materiály, záznamové listy, texty, magnetofon, hračky, zrcadlo, stopky, fonendoskop… Ikona6a Projděte si text ještě jednou a zkuste se zamyslet, zda jste se zde potkali s metodou, kterou jste doposud neznali. Se kterou? Ikona4 V textu jste se seznámili s jednotlivými metodami speciálně pedagogické diagnostiky logopedické, mezi které patří metody uvedené v klíčových slovech. Metody a přístroje můžeme dělit do různých skupin podle jejich použití. Ikona8 Anamnéza, diagnóza, kazuistické metody, komparativní metody, prognóza, terapie, katamnéza; pomůcky stimulační, motivační, didaktické, derivační, podpůrní, názorné, registrační, víceúčeloví, diagnostické. Ikona7 Bytešníková, J. (2007). Rozvoj komunikačních kompetencí u dětí v předškolním věku. Brno: MU. Kejklíčková, I. (2011). Logopedie v ošetřovatelské praxi. Praha: Grada. Klenková, J. (1996). Kapitoly z logopedie. Brno: Paido. Klenková, J. (2006). Logopedie: narušení komunikační schopnosti, logopedická prevence, logopedická intervence v ČR, příklady z praxe. Praha: Grada Publishing.
Klenková, J. (2007). Terapie v logopedii. Brno: MU. Kutálková, D. (2011). Budu správně mluvit: chodíme na logopedii. Praha: Grada. Lechta, V. (2003). Diagnostika narušené komunikační schopnosti. Praha: Portál. Lechta, V. (2005). Terapie narušené komunikační schopnosti. Praha: Portál. Neubauer, K. (2007). Logopedie: učební text pro bakalářské studium speciální pedagogiky. Hradec Králové: Gaudeamus. Peutelschmiedová, A. (2005). Logopedické minimum. Olomouc: UP. Sovák, M. (1978). Elementární logopedická diagnostika, terapie a prevence. Praha: SPN. Škodová, E, & Jedlička, I. (2007). Klinická logopedie. Praha: Portál. Tomická, V. (2006). Speciálně pedagogické metody využitelné v logopedické i speciálně pedagogické praxi. Liberec: Technická univerzita v Liberci. Ikona5 Další kapitola se bude zabývat fonetikou. Někteří z vás se již s tímto oborem potkali během základní či střední školy. Chvilku si odpočiňte, protáhněte ztuhlé tělo a směle dál!
Fonetika Ikona1 Kapitola vás seznámí s vědním oborem fonetika a předmětem jeho výzkumu. Bude se hlouběji zabývat všemi hláskami v českém jazyce a fyziologickým tvořením samohlásek a souhlásek. Ikona2 Fonetika (název z řeckého „fóné“ hlas, zvuk lidské řeči) je nauka o zvukové stránce lidské řeči a o její funkci při mluvení. Fonetika se zabývá tvořením hlásek, jejich vnímáním a jejich užitím ve zvukové stavbě jazyka. Všímá si nejen základních jednotek řeči (hlásek), ale také vyšších zvukových jednotek (slabik, slov), i jejich změn v souvislé řeči. Taktéž si všímá zvukových úprav řeči různými modulačními faktory (melodie, tempo, přízvuk, barva hlasu). Fonetika zkoumá zvuky lidské řeči z hlediska: a) jejich tvoření (artikulace) b) jejich akustických vlastností c) jejich realizace v dorozumívacím procesu. ad a) Fonetický rozbor artikulace jednotlivých hlásek ukazuje, jak pracují jednotlivé části mluvních orgánů – zjišťuje funkci hlasivek při tvoření hlásek, postavení rtů, vzdálenost čelistí, účast zubů a tvrdého patra ve styku s různé postaveným jazykem, činnost měkkého patra. ad b) Při artikulaci vzniká řada různých zvuků, které se liší svou akustickou podstatou, podle níž pak je navzájem rozlišujeme. Mají totiž různé trvání a různou „barvu“. Šeptáme-li české samohlásky v řadě u – o – a – e –i, můžeme postřehnout jejich charakteristické tóny, které jsou jejich podstatou, jejich „formanty“ (které „je vytvářejí“). Podobně je tomu i u souhlásek
ad c) Z nesčetných možností tvoření zvuků je jich však využit v jednotlivých jazycích jen omezený počet, 30 až 40. Při rozboru zvukové struktury konkrétního jazyka se tu pak fonetika stýká s fonologií – jazykový vědní obor, který studuje soustavu zvukových prostředků jazyka a jeho systém fonémů, zkoumá funkce hlásek, jejich schopnost rozlišovat slova svou přítomností či záměnou. Např. s a z jsou v češtině samostatné fonémy, jejich záměnou se mění smysl slova (kosa x koza). Aplikace fonetických poznatků na jazykovou praxi uživatelů spisovného jazyka se nazývá ortofonie. Je to nauka o spisovné výslovnosti jednotlivých hlásek a je součástí ortoepie (souhrn obecně platných zásad a pravidel výslovnosti spisovného jazyka), což je soubor norem, které vymezují spisovný standard pro mluvní praxi probíhající na bázi mluvené spisovné češtiny (hovorové). Dítě se ve svém vývoji musí naučit vybírat ze zvuků lidské řeči právě ty, které mají v systému mateřského jazyka fonologickou platnost, vyvíjí se jeho „fonematický sluch“. Tak dítě vycítí velmi brzy rozdíl mezi souhláskami znělými a neznělými (ten x den), později rozdíl mezi t a k (tam x kam) a mezi l a r (líhá x rýha), i když ke správné realizaci těchto fonémů dojde až později. (Např. napodobíme-li dětskou výslovnost: Dítě místo jména pejska Erda vyslovuje Elda, dospělý zopakuje: „To je Elda“, dítě, pokud má již vyvinutý fonematický sluch, odpovídá slovy: To není Elda, to je Elda!“). Při analýze dětských mluvních projevů musíme přihlížet k hledisku fonologickému i hledisku fonetickému. Nebude-li mít dítě ještě vyvinut fonematický sluch, těžko může realizovat správně jednotlivé fonémy.
Dělení hlásek V této části našeho textu podáme stručný popis funkce artikulačních orgánů při správném tvoření českých hlásek. Hlásky se dělí na samohlásky (vokály) a souhlásky (konsonanty). Ohnesorg definoval hlavní rozdíl mezi nimi z hlediska: artikulačního – při samohláskách prochází výdechový proud rezonančními dutinami volně, při některých samohláskách více, při některých méně. Při souhláskách musí překonávat nějakou překážku. Při samohláskách jsou ústa více nebo méně otevřena, při souhláskách přivřena nebo zavřena. akustického – tento rozdíl vyplývá ze způsobu artikulace. Je-li dutina ústní volná, mají rezonance v ní vznikající ráz tónů, překonává-li výdechový proud na své cestě nějakou překážku, vznikají výbuchové nebo třecí šumy. Z akustického hlediska charakteristický rys vokálů tónovost, konsonantů šumivost. Někdy je při artikulaci zapojena rezonance dutiny nosní, vznikají hlásky nosové (v češtině m, n, ň). Zapojení nosní rezonance se uskuteční povolením měkkého patra, čímž se uvolní cesta výdechového proudu i dutinou nosní. Naopak nadzdvižením měkkého patra se průchod výdechového proudu dutinou nosní uzavírá a k nosové rezonanci nedochází. Systém českých samohlásek je tvořen pěti samohláskami (jedna z nich má dva grafémy: i a y). Při artikulaci prochází výdechový proud dutinou ústní v podstatě volně, nenaráží na překážku. Samohlásky se po stránce zvukové charakterizují poměrem rezonančních tónů dutiny ústní a dutiny hrdelní. Tyto resonanční tóny formují zvuk hlásky, proto se nazývají formanty (hláskové charakteristiky). Podle postavení jazyka při jejich tvoření se dá znázornit na tzv. vokalickém trojúhelníku.
Obr. 1. Vokalický trojúhelník samohlásek Vychází se z artikulace a, (je možno ji považovat za polohu neutrální, základní). Jazyk je při ní nejníže při spodině dutiny ústní, dutina ústní je volná. Ústa jsou otevřena více než při ostatních samohláskách. Při artikulaci e se jazyk posunuje kupředu a zdvihá se k patru, dutina ústní se zmenší, zvětší se dutina hrdelní, jazyk se po stranách tiskne k patru a rty se roztahují do stran (zaostřují se). Při dalším zmenšování dutiny ústní, kdy se jazyk posune nejvíce nahoru a vpřed vzniká i. Proto samohlásky e a i jsou označovány jako samohlásky přední. Stažením jazyka vzad a vzhůru, zvětšuje se dutina ústní vpředu, rty se zaokrouhlují, vzniká hláska o, nejvíce je jazyk vzadu zdvižen při u. Samohlásky o a u, jsou označovány za samohlásky zadní. Diftongy (dvojhlásky) – těsné spojení dvou samohlásek v jedné slabice. Jsou tři: ou (vezou, ouško), ve slovech přejatých au (auto), eu (neuróza, pneumatika). Při výslovnosti dvojhlásky je pohyb čelisti, rtů a jazyka při výslovnosti jedné samohlásky plynule nahrazen postavením mluvidel, které odpovídá výslovnosti druhé samohlásky. Českých souhlásek (konsonant) je 25. Souhlásky můžeme třídit z hledisek: Podle toho, zní-li při realizaci hlas či ne, je dělíme na znělé (hlasné) a neznělé (nehlasné). Páry souhlásek rozlišené tímto artikulačním rysem se nazývají souhlásky párové a porušení tohoto protikladu bychom nepříjemně pociťovali, protože tento rozdíl má fonologickou platnost (pil x bil). Souhlásky, které nemají svůj neznělý protějšek, jsou „nepárové“. V Českém jazyce jsou nepárové souhlásky nosové m, n, ň, dále např. l, r, j. Artikulační rozdíl mezi znělými a neznělými souhláskami není jen v účasti nebo v neúčasti hlasu při jejich tvoření. Neznělé hlásky se tvoří s větší energií, jsou napjatější. Podle toho je můžeme rozeznat i při šepotu, kdy znělé hlásky nejsou provázeny zněním hlasu. Vývoj protikladu znělá x neznělá hláska v dětské řeči probíhá tak, že se ustavuje dříve realizace souhlásek neznělých. U souhlásek se na rozdíl od samohlásek při jejich tvoření nastavuje výdechovému proudu překážka, kterou musí výdechový proud překonat. České souhlásky se dělí: podle způsobu artikulace:
o Na určitý okamžik vznikne úplný závěr (okluze), který je pak prudce zrušen, slyšíme jakýsi výbuch (explozi). Souhlásky takto tvořené nazýváme závěrové (okluzívy), nebo podle sluchového dojmu výbuchové (explozívy). o K závěrovým souhláskám se přiřaďují souhlásky nosové, neboť při nich sice dochází k závěru dutiny ústní, ale část výdechového proudu prochází dutinou nosní. o Někdy překážka pro výdechový proud není úplná, průchod se jen zúží úzkou štěrbinou (konstrikcí), kudy se výdechový proud „tře“. Hlásky takto tvořené se nazývají úžinové (konstriktivy), podle sluchového dojmu třené (frikativy). o Souhlásky, které obsahují v první artikulační fázi prvek závěrový a v druhé fázi úžinový jsou souhlásky polozávěrové (semiokluzívy), podle sluchového dojmu polotřené (afrikáty). Souhlásky můžeme dále třídit podle toho, kterými částmi mluvidel jsou tvořeny: čistě ústní, nosové, retné, jazyčné, hlasivkové. Kromě obouretných a hlasivkových je aktivní jazyk, který se přibližuje hrotem, hřbetem a kořenem k různým místům paterní klenby.
podle místa artikulace se souhlásky dělí na: o Obouretné (bilabiální), tvořené oběma rty: p, b, m o Retozubné (labiodentální), tvořené překážkou, kterou vytvořil spodní ret a horní řezáky: f, v o Dásňové (alveolární) vznikají překážkou, kterou výdechovému proudu tvoří hrot jazyka na horní dásni, zde můžeme ještě rozlišit o Souhlásky předodásňové (prealveolární), označované také jako zubodásňové (alveodentální): t, d, n, d, s, z, l, r, ř o Souhlásky zadodásňové (postalveolární): č, š, ž o Tvrdopatrové (palatální, předopatrové), tvořené přiblížením hřbetu jazyka k tvrdému patru (palatu), které jsou pro sluchový dojem nazývané měkké:ť, ď, ť, j o Měkkopatrové (velární, zadopatrové), souhlásky tvořené na měkkém patře (velu): k, g, ch o Hrtanové (laryngální), přímo v hrtanu (laryngu) je tvořena hláska h, laryngálním zvukem je také hlasivková explozíva (ráz, tvrdý hlasový začátek).
Různé varianty (odstíny) hlásek: Zadopatrové n se vyskytuje vždy, následuje-li po n souhláska k nebo g, např banka, angrešt dz a dž vznikají, následuje-li po c nebo č znělá párová souhláska, např. leckdo (ledzgdo), léčba (lédžba), ř – neznělé ř, tj. ř v sousedství neznělé souhlásky nebo na konci slova, např. tři, řka, vař znělé ch, které se realizuje před následující párovou znělou souhláskou, např. abych byl, hoch donesl. Ikona6a
Zkuste si vzpomenout na dělení souhlásek dle způsobu artikulace, dle místa artikulace a dle hlediska artikulačního a akustického. Ikona4 V tomto textu jste mohli zjistit, co to je fonetika a čím se zabývá, dále dělení hlásek a samohlásek z hlediska artikulačního a dělení samohlásek z hlediska způsobu a místa artikulace. Na závěr je text doplněn různými variantami hlásek. Ikona8 Fonetika, fonologie, artikulace, zvukové prostředky, konsonanty, vokály, artikulace, akustika, diftongy, souhlásky výbuchové, závěrové, úžinové. Ikona7 Kutálková, D. (2011). Budu správně mluvit: chodíme na logopedii. Praha: Grada. Neubauer, K. (2007). Logopedie: učební text pro bakalářské studium speciální pedagogiky. Hradec Králové: Gaudeamus. Ohnesorg, K. (1974). Fonetika pro logopédy. Praha: SPN. Pávková, B. (2007). Jak se kluci a holky učili říkat L, ĎŤŇ, CSZ, ČŠŽ, R a Ř: logopedie pro děti od 4 do 7 let. Brno: Computer Press. Peutelschmiedová, A. (2005). Logopedické minimum. Olomouc: UP. Šiška, Z. (2002). Fonetika a fonologie. Olomouc: UP. Ikona5 Následující kapitola je nejdelší, ale také nejzajímavější, neboť se věnuje již jednotlivým poruchám řeči. Pořádně si tedy odpočiňte, doplňte tekutiny, ať máte hodně síly a hlavně plnou pozornost na následující text.
Poruchy vývoje řeči Ikona1 V této kapitole máte možnost se dozvědět o poruchách komunikačních schopností, o jejich etiologii, symptomy, diagnostiku apod. Další části se již věnují jednotlivým poruchám, jako je dyslalie, rhinolálie, orofaciální rozštěpy, palatolálie, afázie, balbuties, tumultus semonis. Dále se dozvíte o péči o děti neurotické a děti s poruchami hlasu. Ikona2 Zdravý kojenec v přiměřených společenských podmínkách nemluví, protože k tomu nemá ještě fyziologické předpoklady. To je normální fyziologická nemluvnost. Trvá asi do jednoho roku života dítěte, kdy začíná vlastní vývoj řeči. Dítě pak pronáší jednotlivá slova ve významu celé věty. Mezi 2. a 3. rokem již dítě mluví ve větách. Jestliže se vývoj opozdí a dítě je zdravé, slyší, duševní vývoj je normální, není postižena motorika, nejsou porušeny řečové orgány, když prostředí přiměřeně stimuluje vývoj řeči a dítě přiměřeně (i když ne řečí) reaguje na podněty
z prostředí – mluvíme o prodloužené fyziologické nemluvnosti. Setkáváme se s ní častěji u chlapců než u dívek. V některých rodinách je pravidlem, že chlapci mluví později. V tomto případě nesmíme dítě do mluvení nutit. Pokud ve třech letech dítě nemluví nebo mluví méně než ostatní děti v tomto věku, jde o opožděný vývoj řeči. Poruchy vývoje řeči dle Sováka: vývoj opožděný; vývoj omezený tzn., že vývoj řeči má určitou hranici, kde se vývoj zastaví (nejčastěji u MR, těžce SP); vývoj přerušený, kdy se dítě po řečové stránce vyvíjí normálně až do určité doby. Může dojít k nějakému úrazu nebo onemocnění (ohluchnutí po meningitidě), na základě kterého dojde k přerušení vývoje řeči. vývoj překotný (předčasný), kdy rodiče chtějí, aby dítě vynikalo nad ostatními, a dochází k urychlení vývoje řeči; vývoj nesprávný (scestný)se objevuje u jedinců např. s rozštěpem patra. Pokud není provedena náprava do jednoho maximálně dvou let dítěte, řeč bude deformovaná. Specificky narušený vývoj řeči neboli vývojová dysfázie. Je nutné hledat příčiny opoždění a dítě musí být odborně vyšetřeno. Odborná vyšetření (foniatrické,neurologické, ORL, oční, psychologické – vývojová dysfázie, MR, autismus; psychiatrické) musí rozlišit prostě opožděný vývoj řeči od vývojové dysfázie.
Příčiny vzniku OVŘ
prostředí – nevěnuje-li pozornost neuropsychickému vývoji, vývoji citu a řeči. Dítě je nespokojené, nevěnuje-li se mu matka, nerozumí-li nebo nechce porozumět jeho pokusům o kontakt. Po neúspěšných pokusech snaha ochabuje a dítě začíná být nemluvné; disproporce mezi požadavky kladenými na dítě a jeho možnostmi; citová deprivace – trpí-li dítě nedostatkem citových vazeb; nedostatek mluvních popudů; nedostatek zrakové a sluchové percepce (paměť, diferenciace), neslyší-li jedinec lidské slovo, může vzniknout úplná nemluvnost; slabý typ nervové soustavy – pomaleji se vytvářejí podmíněné reflexy i reflexy mluvní; nedonošenost, předčasně narozené slabé děti; LMD – děti se často nedokážou soustředit na řeč; dědičnost – v některých rodinách děti začínají mluvit později; nadužívání masmédií. Důsledkem závislosti vzniká psychická izolovanost a celková zanedbanost. Rodič by měl pořad sledovat s dítětem a nejasné pojmy mu vysvětlit a po pořadu si o něm vyprávět. počítače – dlouhé sezení u počítačových her, děti si pak neumí hrát s jinými hračkami, málo komunikují.
Jak jsme ukázali, příčin opožděného vývoje řeči u dětí může být mnoho, vyžadují odborné lékařské vyšetření a logopedickou péči. Je nutná spolupráce logopeda, rodičů i učitelek v mateřské škole.
Vývojová dysfázie Vývojová dysfázie se dříve nazývala alálie a jedná se o vývojovou nemluvnost. Řadíme ji k centrálním vadám řeči. Lze hovořit o specificky narušeném vývoji řeči, což se může projevovat neschopností nebo snížením schopností verbálně komunikovat, i když podmínky pro vytvoření této schopnosti jsou dobré (nevyskytují se závažné psychiatrické nebo neurologické nálezy, inteligence je přiměřená, nevyskytuje se závažná porucha sluchu, sociální prostředí poskytuje dostatek podnětů). Porucha má systémový charakter a zasahuje impresivní i expresivní složky řeči v různých jazykových rovinách. Tato porucha přesahuje rámec fatické poruchy, setkáváme se s deficity i v oblasti jemné motoriky, grafomotoriky, pozornosti, paměti. Dysfatici mají narušenu sféru motivační, emocionální, zájmovou a jsou lehce unavitelní.
Vývojová dysfázie se projevuje jako: Senzorická dysfázie – receptivní porucha řeči, u které převažuje deformovaný aktivní slovník, slova jsou pohotově tvořena, avšak často odchylně od normy. Ani slovník není chudý, ale často prakticky nesrozumitelný. Běžné jsou obtíže nebo neschopnost pochopit význam příkazů a slovních pokynů (pochopení obvyklých postupů nebo opakovaných příkazů může být v pořádku). Dítě, se opakovaně dotazuje „cože?“, „co?“ a vyžaduje vícekrát opakovat slovní postup. Dítě slyší, ale nerozumí. Motorická dysfázie – je expresivní porucha řeči neboli opožděný vývoj řeči. Dítě má obtíže ve schopnosti verbálně se vyjadřovat, slova jsou tvořena těžkopádně na základě obtíží ve vybavování slov. V nejtěžším případě se naučí jedinec jen několik slov, aktivní slovník však zůstává nižší než úroveň porozumění slovům a větám. Dítě se dorozumívá neverbálními způsoby komunikace, chápe a rozumí slyšenému. Protože příčiny dysfázie mohou být různé a mohou se navzájem kombinovat, je nutné komplexní lékařské vyšetření a dlouhodobé logopedické pozorování. Nemluvnost může být úplná – dítě nezačalo mluvit vůbec, částečná – řeč se vyvíjí opožděně a pomaleji než u jiných dětí, případně ustrne na některém nižším stadiu vývoje. Symptomy dysfázie mohou být různé, nejčastěji se projevuje nesprávný slovosled, odchylky ve frekvenci výskytu jednotlivých slovních druhů, nesprávné koncovky při ohýbání slov, vynechávání některých slov, omezení slovní zásoby, redukce stavby věty na dvojslovné nebo i jednoslovné.
Dyslalia Dyslálie (neboli patlavost) je porucha artikulace, kdy je narušena výslovnost jedné hlásky nebo skupiny hlásek rodného jazyka, ostatní hlásky jsou vyslovovány správně podle příslušných jazykových norem. Můžeme říci, že dyslálie je nejrozšířenější, nejčastěji se vyskytující se porucha komunikační schopnosti (až 2/3 všech NKS). Hlavní úroveň, která charakterizuje dyslálii, je fonetická úroveň, která se vztahuje na používání jednotlivých hlásek a představuje analytickou stránku řeči. Projevuje se vynecháváním hlásek (delece), zaměňováním nebo nahrazováním (substituce) až nepřesným vyslovováním (distorze). Fonologická úroveň se týká používání elementárních mluvních zvuků spojených do slabik, slov a vět, které jsou základem další, lingvistické úrovně řeči, morfologicko-syntaktické, lexikálně-sémantické a pragmatické. Projevuje se v plynulé řeči, když jsou jednotlivé hlásky ovlivňovány předcházejícími nebo následujícími hláskami, nebo důsledkem pauzy, přízvuku, melodie, rytmu. Častější výskyt u chlapců než u dívek (60%: 40%).
Sigmatizmus Nesprávná, vadná výslovnost sykavek (s, z, š, ž). Na tomto místě je nutné říci, že se zřetelem na logopedickou praxi připojujeme k sykavkám i polosykavky – souhlásky c, č. V této společné skupině pak rozlišujeme dvě řady: Sykavky řady s (s, z, c) Sykavky řady š (š, ž, č)
Rotacizmus Nesprávná výslovnost hlásky r, setkáváme se s ní často. Hláska r je vynechávána, nebo je nahrazována jinou hláskou. U všech typů rotacizmů je snaha zachovat nebo nahradit kmitání při vytváření hlásky r. Rotacizmus bohemicus Chybné tvoření hlásky ř. Dochází k vynechávání nebo k zaměňování nejčastěji za hlásky ž, š, d, ď, h.
Rhinolalia Rhinolalia aperta (otevřená huhňavost, hypernazalita, hyperrinolalie) – patologicky zvýšená nazalita neboli huhňavost. Rhinolalia clausa (zavřená huhňavost, hyponazalita) – patologicky snížená nazalita. Celková mluva vyznívá přidušeně, ale nejvíce trpí nosovky (m,n,ň), které zní podobně jako b, d, ď. Logopedická terapie se opírá o nácvik nosního dýchání a někdy je nutná spolupráce s ORL. Rhinolalia mixta (smíšená) – kombinace hypernazality a hyponazality. Jde o nedostatečnost patrohltanového uzávěru a zároveň patologicky zmenšený prostor rezonančních dutin.
Orofaciální rozštěpy Rozštěpy rtu a patra vznikají v místech, kde za normálních okolností srůstají v častém vývoji zárodku určité části, které jsou v konečné podobě rtem, čelistí a patrem. Rozštěpy vznikají zadržením vývoje v časném fetálním období, dle Sováka nejpozději v 7. týdnu těhotenství. Orofaciální (oralis – ústní, facialis – obličejový, tvářový) rozštěpy jsou těžké kongenitální vady, které vznikají porušením vývoje střední třetiny obličeje. Dříve se rozštěpy v oblasti dutiny ústní a obličeje rozlišovali podle toho, který anatomický útvar (ret, alveolární výběžek atd.) byl postižen. Dnešní terminologie je založena na embryologických principech. Ret a alveolární výběžek se vyvíjí z tzv. primárního patra a tvrdé a měkké patro vzniká ze sekundárního patra. Proto mluvíme o rozštěpu primárního a sekundárního patra. Příčiny vzniku rozštěpu nejsou dosud dostatečně objasněny. Všeobecně se dělí na příčiny endogenní (vnitřní) a exogenní (vnější). Důsledky rozštěpových vad Narušení vitální funkce (příjmu potravy) Myofunkční poruchy (jazyk odsunut vzad, interdentální nebo addentální pozice) Narušeno fyziologické dýchání Poruchy sluchu Narušen růst horní čelisti Poruchy řeči, poruchy hlasu (palatofonie) Mimické a artikulační souhyby Psychosociální důsledky
Palatolalia Palatolalie je vada řeči, která vzniká na základě vrozeného rozštěpu patra, popřípadě rozštěpu rtu a patra. Je důsledkem orgánového defektu, hlavně patrohltanového závěru, což se promítá do vývoje řeči. Je to vada vývojová, řeč se vyvíjí na vývojově vadném základě. Jde o jednu z nejtěžších a nejnápadnějších poruch KS. Palatolalie označuje NKS, jejíž příčinou je rozštěp patra. Rozštěp je vrozený orgánový defekt, jehož důsledkem je nedostatečný patrohltanový závěr. Symptomatologie palatolalie (dle Sováka) porucha rezonance poruchy artikulace srozumitelnost řeči opožděný vývoj řeči poruchy koverbálního chování poruchy hlasu poruchy Narušený vývoj řeči, poruchy hlasu, poruchy neverbálního chování mohou, ale nemusí palatolalii provázet. Stupeň palatolalie ovlivňuje rozsah rozštěpu, postižení čelisti a chrupu,
přítomnost poruchy sluchu, mentální schopnosti, prostředí, včasnost a komplexnost rehabilitační péče.
Afázie Afázie se charakterizuje jako ztráta již vyvinutých, naučených schopností dorozumívat se mluvenou nebo psanou řečí v důsledku organického poškození – léze korových i podkorových oblastí mozku. Po některých úrazech hlavy, poranění mozku, mozkových příhodách, krvácení do mozku nastupují nejrůznější příznaky. získané postižení ztráta již vyvinuté řeči úplná či částečná neschopnost přijímat a vysílat symbolické kódy mluvené nebo psané formy řeči na bázi poškození mozku Symptomatika je velice variabilní u různých afatiků, ale i u téhož jedince se dynamicky mění. Někdy se uvádějí symptomy, které lze v různé míře a kvalitě pozorovat u většiny afatiků: dysfluence řeči – odchylky, obtíže v plynulosti řeči; anomie – ztráta schopnosti pojmenovat skutečné nebo zobrazené osoby, věci; automatizmy (řečové) – samovolný hlasový nebo řečový projev projevující se bez souvislosti s ostatní duševní činnosti; perseverace – ulpívání na určité reakci, opakování slov, vět po sobě samém; agramatizmy – projev nesprávného gramatického vyjádření; parafázie – neúmyslné nahrazování slov jiným slovem; poruchy porozumění řeči; alexie – částečná nebo úplná ztráta naučené schopnosti číst; agrafie – částečná nebo úplná ztráta naučené schopnosti psát. Příčiny cévní mozkové příhody, hemorgické (krvácení do mozku); cévní mozkové příhody ischemické (snížení prokrvení mozku, ischemický infarkt); úrazy a poranění mozku; tumory (nádory) v oblasti mozku (není podstatná histologická povaha nádoru, pouze jeho lokalizace); zánětlivá onemocnění mozku (encefalitida, meningitida); degenerativní onemocnění CNS (Alzheimrova choroba); intoxikace mozku různé etiologie (drogy, otrava CNS jedovatým plynem, alkohol). Ikona5 Již vám zbývá jen pár stránek, a proto vytrvejte! Čekají vás ještě neurotické poruchy řeči a poruchy hlasu!
Neurotické poruchy řeči Neurotické poruchy řeči jsou funkční poruchy vyšší nervové činnosti podmíněné změnami až poruchami sociálních vztahů. Do této skupiny řadíme: Mutismus (oněmění), používá se mnoho různých označení (psychotický, reaktivní apod.), Elektivní mutismus (elektivní, výběrová ztráta řeči), Surdomutismus (oněmění a rozšíření útlumu i na oblast slyšení). Mutismus (oněmění, neuróza řeči) Jde o poruchu psychogenně podmíněnou bez organického postižení CNS. Souborný termín, který v praxi obvykle zahrnuje (nepřesně) všechny případy, pro něž je charakteristická náhlá absence artikulované řeči, kdy označení vychází z podobného vnějšího symptomu (mlčení), i když jsou rozdíly v etiopatogenezi i terapii. Zahrnuje především funkční ztrátu řeči (totální), odmítání mluvní komunikace jako vyjádření vzdoru a nepřátelství (negativizmus), útlum řeči ze strachu (logofobie), mlčení ze studu (mluvní ostych). Je nutné diferenciovat sluchové poruchy, duševní poruchy, MR, poruchy oromotoriky apod. Elektivní mutismus Útlum artikulované řeči se projevuje jen v kontaktu s určitými lidmi nebo v konkrétním prostředí či situaci. Trvá delší dobu (nejméně měsíc) přičemž s jinými lidmi nebo v jiných situacích se dítě verbálně vyjadřuje. U dětí nejsou zjevné projevy úzkosti a strachu, jedinci neprojevují snahu komunikovat, nelze spolehlivě určit ani negativistický postoj. Jde o děti spíše pasivní, pokud se rozšíří okruh lidí, bývá označován také termínem mutismus totální. Totální mutismus Úplná, náhlá, funkční ztráta řeči i hlasu na podkladě silného psychického traumatu na základě určité dispozice a konstituce jedince. Důležitým symptomem je zřejmá až nápadná snaha o navázání komunikace, jedinec se snaží dorozumívat jinými způsoby – gestikulací, psaním apod. Postižený chce mluvit, nestydí se, ani nemá strach, ale nemůže promluvit. Individuální terapie má za cíl zklidnit psychiku jedince a vlastní reedukace řeči spočívá v navození hlasu, hlásek, slabik, slov. Surdomutismus Oněmění a útlum slyšení je poměrně málo se vyskytujícím postižením. Obvykle se charakterizuje jako hystericky podmíněný projev labilní osobnosti. Odstraňování surdomutismu a jeho prognóza souvisí s psychiatrickou léčbou hysterie, které ho podmiňuje. Vždy je nutné odlišení neurotických poruch řeči od jiných možných poruch a zejména provází-li ztráta řeči úraz hlavy. Je třeba odlišit neurotické projevy od ztráty řeči v důsledku orgánového poškození (afázie).
Balbuties Balbuties neboli koktavost patří k poruchám plynulosti řeči, narušení plynulosti řeči ve smyslu dynamiky řeči. Projevuje se koktáním, zadrháváním, zajíkáním, poruchami plynulosti mluvního projevu. Jedná se o syndrom komplexního narušení koordinace orgánů participujících na řeči, který se nejnápadněji projevuje charakteristickým (tonickým
klonickým) přerušováním plynulosti mluvené řeči (Lechta). Etiologie zůstává dosud neobjasněna. V minulosti byla nejčastěji zařazována mezi neurózy, jako funkční porucha, která předpokládala vznik koktavosti jako následek traumatu u disponovaného jedince. Příčin vzniku koktavosti je velmi mnoho. Nejčastěji se uvádí: dědičnost (dispozice) negativní vlivy prostředí: o perfekcionalistická výchova, kladení nadměrných nároku na dítě, příliš přísná, utlačující výchova s přísnými trest, ale i příliš volná, lhostejná výchova; o násilné přecvičování leváků na užívání pravé ruky, rivalita mezi sourozenci, konflikty v rodině, rozvody, alkohol mohou neurotizovat dítě a přispět ke vzniku koktavosti; o upozorňování dítěte na neplynulosti jeho řeči v období fyziologických těžkostí ve vývoji řeči (3. – 4. roku), kárání, trestání, nucení opakovat znovu správně apod.; o nesprávná bilingvistická výchova; o koktavost z napodobení – dnes se již nepřipisuje napodobení velká role; psychotrauma – úlek, šok, duševní otřes z nečekané zprávy, hospitalizace aj.; orgánové příčiny o neurotický nález různého stupně. Dále se objevuje dysprozódie – poruchy prozodických (modulačních) faktorů řeči (melodie, tempo, rytmus, přízvuk) – řeč je monotónní; embolofrázie – různé vsuvky (slovní „vmetky“) – hlásky, slabiky, slova – hm, nó, že, áno,… jimiž si balbutik pomáhá překonat křeč mluvidel, používají je jako „maskovací manévr“; parafrázie – snaha se vyhnout slovům, jež začínají hláskami pro něj problémovými (většinou explozívy p, b, k, g), hledá jiné synonymní výrazy. Při rozvinuté koktavosti se objevuje negativní postoj k verbální komunikaci (logofobie = strach z řeči). Jde vlastně o situační strach. Strach vyjádřit svůj vlastní, osobní názor může vyústit až do odmítání společenského života. Častým příznakem je narušené koverbální chování (tj. chování během mluvení, působící rušivě vzhledem k obsahu výpovědi) jako jsou nejrůznější grimasy, tiky, kývavé pohyby ze strany na stranu, žvýkání, mrkání, celkový motorický neklid, přešlapování, manipulace s prsty, noční pomočování, vytrhávání vlasů. Problém odstraňování koktavosti není dodnes vyřešen, nedaří se uplatňovat přístupy, které by byly cíleně orientovaný nejen na projevy, ale i na příčiny koktavosti. Koktavost vyžaduje komplexní léčbu, při které jsou nutná komplexní vyšetření logopedická, psychologická i lékařská (neurolog, foniatr, psychiatr, pediatr). Logopedická péče probíhá v logopedických ambulancích, speciálních mateřských i základních školách, na foniatrických nebo psychiatrických odděleních v nemocnicích. Vždy je nutné pokusit se nalézt příčinu vzniku koktavosti a zabývat se odstranění příčiny. Péče se soustředí nejen na dítě a jeho řeč, ale také na úpravu narušených sociálních vztahů. Často se příčinu vzniku koktavosti nepodaří odhalit.
V prevenci má důležité postavení výchova. Při fyziologických obtížích v řeči je nutné ovlivnit prostředí (rodinu, ale i MŠ), aby zaujalo správný přístup k dítěti. Proto je důležitá logopedická osvěta a spolupráce logopeda se školou, do které dítě chodí.
Tumultus sermonis Breptavost (tumultus sermonis) je porucha plynulosti řeči, pro kterou je charakteristické extrémně zrychlené tempo řeči. Řeč se stává často až nesrozumitelnou, breptavý „polyká“ slabiky, či části slov. Ve výzkumech posledních let se zjistilo, že příčinou breptavosti je nález na EEG, tedy že breptavost má organický původ. U dětí byl zjištěn vztah mezi breptavostí a lehkou mozkovou dysfunkcí. Jednou z příčin vzniku je i dědičnost. Obyčejně je způsobena orgánovou mozkovou odchylkou, která má nejčastěji perinatálně encefalopatický nebo hereditální (dědičný) původ. Breptavost má velmi mnoho nejrůznějších příznaků. Příznaky kolísají v závislosti na celkové komunikační situaci, na momentální schopnosti vědomě zpomalit tempo řeči. Nejnápadnější je patologické tempo řeči, dále pak chybná výslovnost a specifické projevy chování. V logopedické péči je důležité odlišit koktavost a breptavost. Breptaví si svůj nedostatek neuvědomují, můžeme je na způsob řeči upozornit („nepospíchej, když mluvíš“) a tak dosáhnout zlepšení. Tento přístup nesmíme volit u koktavého. Breptavost se může kombinovat s koktavostí, potom je terapie velice obtížná. Breptavé učíme jasně vyslovovat, správně dýchat, tlumit rychlost mluvy, upravovat tempo a rytmus. Diagnostikou, diferenciální diagnostikou i terapií koktavosti i breptavosti se vždy musí zabývat odborník – logoped. Terapie se zaměřuje na zpomalení tempa (metronomem) k čemuž využívá Lee efect, princip akustické zpětné vazby, kdy si dítě nasadí sluchátka a slyší samo sebe trošku zpomaleně.
Poruchy hlasu Funkční poruchy hlasu jsou označovány jako dysfonie, funkční poruchy zpěvního hlasu jako dysodie. Hlavním příznakem dysfonie je chraptivý, drsný hlas (nedětský). Úplnou ztrátu hlasu označujeme jako afonii. Léčba hlasových poruch je věcí lékařskou (foniatr, ORL), logoped vede cvičení hlasová. Logoped musí dbát na správné držení těla, provádí uvolňovací cviky, rozvíjí pohyblivost mluvidel, hlasová cvičení. Již od narození dítěte musíme začít s hlasovou hygienou (nenechat dítě zbytečně dlouho křičet), v kolektivní výchově poskytovat správný hlasový vzor, zabránit překřikování, přetěžování dětského hlasu. Mutujícím chlapcům se nesmíme vysmívat, musíme jim toto období pomoci překonat bez potíží. Ikona6a Nejprve si zkuste vybavit vývoj řeči dítěte od narození, až do tří let. Vzpomeňte si také na jednu poruchu komunikačních schopností a zkuste si vzpomenout na její etiologii, symptomy i metody nápravy. Podařilo se? Pokud ne, podívejte se znovu do textu. Ikona4
Předchozí text vás seznámil s jednotlivými poruchami komunikačních schopností. Dozvěděli jste se o jejich etiologii, symptomech, diagnostice a především jednotlivých specificích a technikách nápravy. Ikona8 Porucha komunikační schopnosti, etiologie, symptomy, dyslalie, rhinolálie, orofaciální rozštěpy, palatolálie, afázie, balbuties, tumultus semonis, porucha hlasu, afonie, dysfonie, dysodie. Ikona7 Bytešníková, J. (2007). Rozvoj komunikačních kompetencí u dětí v předškolním věku. Brno: MU. Kejklíčková, I. (2011). Logopedie v ošetřovatelské praxi. Praha: Grada. Klenková, J. (1996). Kapitoly z logopedie. Brno: Paido. Klenková, J. (2006). Logopedie: narušení komunikační schopnosti, logopedická prevence, logopedická intervence v ČR, příklady z praxe. Praha: Grada Publishing. Klenková, J. (2007). Terapie v logopedii. Brno: MU. Krahulcová, B. (2007). Dyslalie – patlavost. Praha: Beakra. Kršňáková, P. (2004). Cesta z hlubin koktavosti: náměty pro terapii balbuties korespondující s novými trendy desenzibilizace. Olomouc: UP. Kutálková, D. (1999). Dyslalie: metodika reedukace. Praha: Septima Kutálková, D. (2002). Logopedická prevence: průvodce vývojem dětské řeči. Praha: Portál. Kutálková, D. (2002). Opožděný vývoj řeči: dysfázie : metodika reedukace. Praha: Septima.. Lechta, V. (2003). Diagnostika narušené komunikační schopnosti. Praha: Portál. Lechta, V. (2005). Terapie narušené komunikační schopnosti. Praha: Portál. Lechta, V. (2010). Koktavost: integrativní přístup. Praha: Portál. Neubauer, K. (2007). Logopedie: učební text pro bakalářské studium speciální pedagogiky. Hradec Králové: Gaudeamus. Peutelschmiedová, A. (2005). Logopedické minimum. Olomouc: UP. Sovák, M. (1978). Elementární logopedická diagnostika, terapie a prevence. Praha: SPN. Synek, F. (1999). Hlasy a hlásky: rozvíjení a výchova řeči z praxe výchovného logopeda. Praha: ArchArt. Škodová, E, & Jedlička, I. (2007). Klinická logopedie. Praha: Portál. Ikona4 Věřím, že po přečtení tohoto textu již máte obecný přehled o problematice vědního oboru logopedie. Máte představu o anatomii a fyziologii mluvních orgánů a dokážete si představit, kde a jak vznikají jednotlivé hlásky. Víte, co znamená narušení kominikačních schopností, znáte příčiny, projevy i postup nápravy jednotlivých poruch. Víte, že je rozdíl mezi poruchou vývoje řeči, neurotickámi poruchami a poruchami hlasu. Pokud jste na všechny tyto otázky odpověděli ano, byla vaše práce s textem úspěšná! A já vám jen mohu popřát mnoho studijních úspěchů ve vaší další práci! Ikona7
Bytešníková, J. (2007). Rozvoj komunikačních kompetencí u dětí v předškolním věku. Brno: MU. Dvořák, J. (1999). Slovní patlavost: verbální dyspraxie. Žďár nad Sázavou: Logopedické centrum. Dvořák, J. (2001). Logopedický slovník. Žďár nad Sázavou: Logopedické centrum. Kejklíčková, I. (2011). Logopedie v ošetřovatelské praxi. Praha: Grada. Klenková, J. (1996). Kapitoly z logopedie. Brno: Paido. Klenková, J. (2006). Logopedie: narušení komunikační schopnosti, logopedická prevence, logopedická intervence v ČR, příklady z praxe. Praha: Grada Publishing. Klenková, J. (2007). Terapie v logopedii. Brno: MU. Krahulcová, B. (2007). Dyslalie – patlavost. Praha: Beakra. Kršňáková, P. (2004). Cesta z hlubin koktavosti: náměty pro terapii balbuties korespondující s novými trendy desenzibilizace. Olomouc: UP. Kutálková, D. (1999). Dyslalie: metodika reedukace. Praha: Septima Kutálková, D. (2002). Logopedická prevence: průvodce vývojem dětské řeči. Praha: Portál. Kutálková, D. (2002). Opožděný vývoj řeči: dysfázie : metodika reedukace. Praha: Septima. Kutálková, D. (2011). Budu správně mluvit: chodíme na logopedii. Praha: Grada. Lechta, V. (2003). Diagnostika narušené komunikační schopnosti. Praha: Portál. Lechta, V. (2005). Terapie narušené komunikační schopnosti. Praha: Portál. Lechta, V. (2010). Koktavost: integrativní přístup. Praha: Portál. Neubauer, K. (2007). Logopedie: učební text pro bakalářské studium speciální pedagogiky. Hradec Králové: Gaudeamus. Ohnesorg, K. (1974). Fonetika pro logopédy. Praha: SPN. Pávková, B. (2007). Jak se kluci a holky učili říkat L, ĎŤŇ, CSZ, ČŠŽ, R a Ř: logopedie pro děti od 4 do 7 let. Brno: Computer Press. Peutelschmiedová, A. (2005). Logopedické minimum. Olomouc: UP. Sovák, M. (1978). Elementární logopedická diagnostika, terapie a prevence. Praha: SPN. Synek, F. (1999). Hlasy a hlásky: rozvíjení a výchova řeči z praxe výchovného logopeda. Praha: ArchArt. Šiška, Z. (2002). Fonetika a fonologie. Olomouc: UP. Škodová, E, & Jedlička, I. (2007). Klinická logopedie. Praha: Portál. Tomická, V. (2006). Speciálně pedagogické metody využitelné v logopedické i speciálně pedagogické praxi. Liberec: Technická univerzita v Liberci.
