IKS-ETOPEDIE (pro studenty ATV a APA FTK UP) Sylabus Ikona1 Etopedie je obor, jehož problematika je velice široká. Věnuje se otázkám poruch chování, drogových závislostí až třeba po prostituci a bezdomovectví. V tomto studijním textu se však podrobně seznámíte pouze s otázkami týkajícími se poruch chování. V úvodu se nejdříve dozvíte něco málo o historii oboru. V dalším textu se však již budete věnovat příčinám a diagnostice poruch chování. V druhé polovině textu se dozvíte o specificích jednotlivých poruch chování a o možnostech jejich nápravy. Dozvíte se příčinách a diagnostice poruch chování. S problematikou poruch chování se můžete setkat nejen ve školním prostředí, ale i ve svém běžném životě. Věřím, že toto téma bude pro vás zajímavé a poznatky zde získané využijete nejen při zkoušce. Ikona5 Následující odstavec obsahuje mnoho odborných výrazů pro lepší orientaci v dalším textu. Zhluboka se nadechněte a vzhůru do toho! Ikona2 Abnormalita=zvláštnost, odchylka, nepravidelnost;Agrese=jednání s úmyslem ublížit, bývá běžnou reakcí na frustraci, 4 stupně: 1) navenek bez projevů (např. zblednutí, zaťaté zuby) 2) slovní forma (nadávky, urážky) 3) projevy destrukce (rozbíjení předmětů) 4) projevy fyzického násilí až zabití;Autoagrese=násilí zaměřené na sebe samu;Agresivita=útočnost. (1) Tendence projevovat nepřátelství ať už slovně nebo útočným činem. (2) Tendence prosazovat sám sebe, své zájmy a cíle bezohledně, nemilosrdně až brutálně. (3) Tendence ovládnout sociální skupinu, získat takové postavení, které umožňuje vnucovat jí určité názory, rozhodovat o její činnosti a osudu jednotlivých členů;Agresivní chování=je porušení sociálních norem, omezující práva a narušující integritu živých bytostí i neživých objektů. Jde o symbolické nebo reálné omezování, poškozování a ničení;Alkoholizmus=závislost na alkoholu;Delikvence=protispolečenská činnost dětí do 15 let (do doby jejich trestné odpovědnosti), u dospělého by tyto činy byly klasifikovány jako trestné činy (další názvy: dětská delikvence, juvenilní delikvence);Depravace=zvrácenost, etiologie: vliv nemoci, nevhodné vnější vlivy - parta, rodina, projevy: promiskuita, provokace, destrukce, inzultace, loupeže, krádeže, podvody, příživnictví;Deprivace=stav nedostatku, nedostatek v uspokojování základních (hlavně duševních) potřeb člověka např. potřeba jistoty, lásky, bezpečí, uznání, projev: navenek se manifestuje svou charakteristickou inteligenční a citovou nevyspělostí a poruchami chování - 3 druhy: 1) deprivace psychická: chudé nepodnětné prostředí (nejvíce rodina) 2) deprivace citová: dlouhodobé citové strádání (asociální jednání) 3) deprivace sociální: např. uspokojení potřeby adekvátního místa mezi vrstevníky;Deviace=odchýlení, vybočení od normy neboli deviace sexuální: pohlavní úchylnost, deviovaný vývoj: scestný vývoj jedince, deviované dítě: vadné, úchylné, nápadné;Dificilita=těžkosti v přizpůsobování se rodině, práci, škole, kolektivu, atd., příčinou: nevhodné vnější vlivy, špatné návyky, špatná a nevhodná výchova;Etoped=označení speciálního pedagoga v etopedických zařízeních
(např. diagnostický ústav), zabývá se: speciální pedagogikou, diagnostikou, psychoterapií, dále ovlivňuje metodiku práce, spolupracuje s psychologem, výrazně se podílí na stanovení diagnózy, kontaktuje pracovníky návazných zařízení a ověřuje věcnou správnost provedené diagnostiky a spoluřeší případné rozpornosti;Chování=tento termín popisuje jakékoliv jednání člověka, jedná se o souhrn vnějších projevů, činností a reakcí organismu, zahrnuje sociální chování, chování akademické (psaní, čtení);Intervence=jakýkoliv zákrok-zásah, který posune situaci, stav či problém klienta. Záměrná, vědomá s jasně vymezeným cílem k ovlivnění určitého jevu nebo situace;Krádeže=jsou charakteristické záměrností jednání, jde o formu omezení vlastnického práva jiného člověka nebo společnosti, Příležitostné krádeže – neplánované- mají menší význam, krádež bývá výsledkem impulzivní reakce, nezvládnutelné aktuální potřeby vlastnit nějakou věc, která se dětem líbí, aniž by o svém činu předem uvažovaly. Předem promyšlené krádeže – plánované – jsou závažnějším signálem poruchy socializace, vyskytují se ve starším školním věku. Opakované krádeže v partě – jsou nejzávažnější, zloděj má podporu ostatních členů skupiny a krádež nepovažuje za závažné porušení norem;Kriminalita=způsob chováni porušující normy trestního zákona;Léčebná pedagogika=zabývá se určováním více či méně oprávněných tvrzení teoretického procesu výchovy a vzdělávání jedinců, kteří jsou dlouhodobě nemocní a zmrzačení;Lhaní=je způsobem úniku z osobně nepříjemné situace, kterou dítě nedovede vyřešit jinak. Pravá lež – charakteristická úmyslem a vědomím nepravdivosti. Jde o obranný mechanismus, který má jasný cíl. Bájivá lhavost – uspokojuje alespoň na symbolické úrovni ty potřeby, které ve skutečnosti uspokojeny nejsou. V tomto případě se o poruchu chování nejedná; maladaptace, maladjustace neboli výrazněji snášená schopnost až neschopnost přizpůsobit se, projev: poruchy chování různého stupně až vznik neuróz až psychóz, nejčastější vznik z psychické deprivace;Miloš Sovák (1905–1989)=nestor teorie československé speciální pedagogiky. Pod jeho vedením vznikl Defektologický slovník. Odborně především logoped, do etopedie přesahuje coby terminolog speciální pedagogiky, také však svými výzkumy laterality a precizací speciálněpedagogické diagnostiky;Morálka=souvislý, široký a komplexní systém norem, hodnocení, zásad a základů norem usměrňující chování, činnosti a utváření hodnot jedince (osobní morálka), skupiny (morálka skupiny) nebo větší počet daných členů společenství (společenská morálka);Miroslav Čech (19222003)=v roce 1965 pomohl vybudovat katedru speciální pedagogiky na pedagogické fakultě v Olomouci, kde posléze působil. Zkoumal především predelikventní mládež (tj. do věku 15 let) a vysledoval patrný vliv narušené či neúplné rodiny na ni;Morální a sociální vývoj=anomie – naprostý nedostatek rozpoznání, pochopení morálních norem, heteronomie – stádium ve kterém je člověk vystaven tlaku prostředí na vědomé či nevědomé respektování norem, zvenčí nařízené příkazy a zákazy, Automonie – člověk vědomě rozhoduje a tvoří vlastní hierarchii hodnot, která má zásadní význam pro řízení jeho konání a vztahu k obklopující skutečnosti;Mravní narušenost=termín označující podstatu defektu a defektivity v etopedii, používán v 1. polovině 20. Století;Obtížná vychovatelnost=pojem používaný od 1960, vystihuje porušení vztahu k hodnotovému systému;Negativismus=postoj, tendence, návyk odporovat všemu, formy: pasivní odpor, nečinnost, zlostné výbuchy, útěkové reakce;Pedagogika=zabývá se výchovnou činností, jejíž rozsáhlé cíle zahrnují poskytování vědomostí celé společnosti, a především mladému pokolení, ve vědě, v profesních dovednostech, zahrnují zájmy, hodnotové systémy a vytvoření postojů a přesvědčení;Poradenství=jedná se o zaměřený a řízený proces, při kterém poradce provází jedince při řešení jeho aktuální situace, problému, hledání a dosahování osobních cílů. Je to odborná pomoc lidem v osobních a sociálních problémech;Porucha chování=je to chování dětí a dospívajících, kteří nerespektují
sociální normy. Tyto normy chápou, ale neakceptují je, nebo se jimi nedokážou řídit. Nepociťují vinu ve vztahu k důsledkům vlastního jednání, tyto normy porušují dlouhodobě;Prevence=v širším slova smyslu je definována jako intervence určená k zamezení nebo snížení výskytu, šíření, popřípadě vzniku škodlivých účinků projevů rizikového chování (šikana, agrese, záškoláctví). Problémy se prohlubují a vedou až k porušování práv ostatních a agresivitě;Problémové chování=jedinec, který se chová rizikově, má tendence chovat se rizikově i v dalších oblastech (propojenost jednotlivých projevů rizikového chování – tvoří problémové chování);Prostituce=je poskytování sexuálních služeb za úplatu nebo jakoukoli jinou protihodnotu;Prevence=rozlišujeme prevenci primární, sekundární, terciární – postupy zaměřené na předcházení vzniku poruchy, dále pak jejího prohloubení a zamezení případné recidivy;Problémy v chování=chování, jímž se jedinec liší ve svých projevech od ostatních nebo přímo narušuje školní normy. Jedinec je odmítán svým okolím;Převýchova, reedukace=souhrn metod a postupů speciálně pedagogické práce s cílem resocializačním, znovu zapojení jedince do společnosti, úprava jeho chování;Přizpůsobení=efektivita nebo stupeň, ve kterém člověk realizuje požadavky osobní nezávislosti a společenské odpovědnosti, očekávané v jeho životním období typické pro jeho prostředí neboli Adaptabilita;Rizikové chování=poukazuje na takové vzorce chování u jedince, které nemusí být jednoznačně vymezeny, jejichž důsledkem může docházet k prokazatelnému nárůstu zdravotních, psychických, edukačních ohrožení jedince nebo společnosti;Psychosociální ohrožení=zahrnuje vnější riziko, ohrožující tendence a vlivy na jedince;Psychosociální postižení=zahrnuje takové narušení sociální a psychické integrity, kdy jedinec porušuje sociální, morální a právní normy;Resocializační pedagogika=proces výchovy a vzdělání sociálně nepřizpůsobivých jedinců neboli Ektopedie;Resocializace=přijetí nových norem a hodnot, které jsou většinou spojené s novým sociálním postavením, s převýchovou nepřizpůsobivých jedinců, znovu začlenění do společnosti;Sebevražda=každý případ smrti, jenž je následkem přímého nebo nepřímého, negativního nebo pozitivního jednání, které uskutečnila samotná oběť a která ví, jaký bude důsledek tohoto jednání;Socializace=část celkového vlivu prostředí, která přivádí jedince k účasti na společenském životě, učí ho chování podle přijatých vzorů, učí ho porozumět kultuře, činí ho schopným uživit se a vykonávat stanovené sociální role;Sociální exkluze=V nejobecnějším slova smyslu znamená sociální vyloučení;Sociopatie=abnormální postoj vůči sociálnímu prostředí;Šikana=tzv. mobbing je když některý žák ohrožuje a zastrašuje druhého s cílem dosáhnout „na jeho náklady“ zvýhodnění materiální či psychické;Terapie=je obecný pojem a znamená léčbu. Léčba psychologickými prostředky a postupy neboli psychoterapie;Toxikomanie=je abnormální až patologický stav vyvolaný častým užíváním drog neboli drogová závislost neboli narkomanie neboli látková závislost;Toulání=je dlouhotrvající opuštění domova, které navazuje na útěky. Jedinci mají nedostatečné citové vazby k lidem i k zázemí. V dospívání se mohou toulat sami nebo v partě. Často bývá spojeno s odchylkami v chování sloužící k zajištění živobytí (krádeže, prostituce, drogoví dealeři);Útěky=určitá varianta únikového jednání; je to únik z prostředí, které se jedinci jeví jako ohrožující nebo jinak nepřijatelné. Reaktivní, impulzivní útěk- zkratková reakce na nezvládnutelnou situaci doma nebo ve škole. Je to signál zoufalství nebo varováním. Dítě se zpravidla samo vrátí domů. Chronické útěky - jsou plánované a připravované a bývají často z dlouhodobých problémů v rodině, sociálním okolí a škole. Jedinci mají přesný cíl a nemají v úmyslu se vracet zpět;Závislost=psychický a tělesný stav vyplývající ze součinnosti živého organizmu a látky, kterou může být alkohol, lék či jiná chemická látka. Tento stav je charakterizován změnami chování a jinými následky, hlavně touhou (často silnou a přemáhající) požívat prostředek, aby došlo k dosažení
psychických účinků jeho působení či zmenšit nepříjemné příznaky z jeho nedostatku. Tento jev může doprovázet změna tolerance;Zdeněk Matějček (1922-2004)=světově uznávaný profesor psychologie, klinický psycholog, dlouholetý výzkumník psychické deprivace v dětských ústavech. Zabýval se i dyslexií, stál u vzniku SOS vesniček; Ikona6a Zkuste si nyní projít jednotlivé odborné výrazy ve slovníčku a pokuste se si nahlas vysvětlit jejich význam. Dokázali jste to u všech?! Ikona5 Pokud jste dokázali vysvětlit všechny výrazy, blahopřeji! Chvilku si odpočiňte a jedeme dál! Ikona7 Fischer, S., Škoda, J. (2008). Speciální pedagogika. Praha: Triton. Hutyrová, M. (2006). Etopedie pro výchovné pracovníky. Olomouc: UP. Průcha, J., Walterová, E., Mareš, J. (1995). Pedagogický slovník. Praha: Portál. Renotiérová, M., & Ludíková, L. a kol. (2004). Speciální pedagogika. Olomouc: UP. Slomek, J. (2010). Etopedie. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského. Stankowski, A. (2003). Úvod do resocializační pedagogiky [studijní skripta]. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě. Stankowski, A. (2004). Nástin problematiky etopedie a sociální patologie [studijní skripta]. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě. Vitásková, K. (2005). Etopedie: Vybrané okruhy etopedické problematiky. Ostrava: Ostravská univerzita. Vojtová, V. (2008). Kapitoly z etopedie I. Přístupy k poruchám emocí a chování v současnosti. Brno: MU. Wágnerová, M. (1999). Psychopatologie pro pomáhající profese: variabilita a patologie lidské psychiky. Praha: Portál.
Úvod do problematiky Ikona1 Cílem kapitoly je seznámit studenty s daným vědním oborem, jeho základními úkoly, předmětem a především s jeho postavením v systému věd.
Etopedie Ikona2 V odborné literatuře lze nalézt mnoho definic tohoto oboru, několik jsem jich pro vás vybrala: Etopedie je speciálněpedagogická disciplína, která se zabývá nejen edukací, ale také prevencí, diagnostikou, terapií, poradenstvím, sociální rehabilitací či resocializací osob s poruchami chování, emocí, hodnotových orientací a sociálních vztahů. Je vymezena v užším a širším kontextu. Využívá poznatků z mnoha oborů při práci s cílovými skupinami, tedy osobami s psychosociálním ohrožením a narušením. Cílem oboru je maximální osobnostní a sociální rozvoj těchto jedinců. (Hutyrová, 2006).
Etopedie je jednou z disciplín speciální pedagogiky, zabývající se vyhledáváním, diagnostikou a ovlivňováním (výchovou, vzděláváním) osob s poruchami chování a emocí. (taktéž osob mravně narušených, sociálně narušených,…). Etopedie se zabývá vyhledáváním, diagnostikou a ovlivňováním osob s poruchami chování a emocí. Etopedie se zabývá příčinami vzniku poruch chování, jejich klasifikací, systémem etopedických zařízení a vhodným pedagogickým přístupem (Pešatová, 2003). Etopedie se zabývá edukací, reedukací a zkoumáním jedinců s poruchami chování a emocí, formami a prostředky edukačních aktivit pro ovlivňování jejich chování, činností školských zařízení pro jedince s ústavní a ochrannou výchovou a zařízení preventivně výchovné péče (Vojtová, 2005).
Pojem Etopedie vychází z řeckého slova ethos = mrav, zvyk a paedia = výchova. Dle Vojtové (2004) můžeme tedy překládat jako výchovu směřující k nápravě chování a zvyklosti chování. (Vojtová, 2004).
Objekt etopedie Etopedie se zabývá osobami (děti, mladiství, dospělí) s poruchami chování, emocí, sociálních vztahů, hodnotových orientací. A to ve výchově a vzdělávání, poradenství, terapiích, sociální rehabilitaci i resocializaci. Obecně lze konstatovat, že se zabývá problematikou osob ohrožených sociální exkluzí, tedy vyloučením. Objekty zájmu oboru jsou vzhledem ke změnám ve společnosti, zahraničním trendům a školským tendencím nejenom děti, mladiství a dospělí s poruchami chování a emocí, ale také osoby ohrožené prostředím, tedy deprivované, týrané, sexuálně zneužívané. Jedinci s problémem závislostí, delikventní i společensky nepřizpůsobiví, a v neposlední řadě také migranti a příslušníci národnostních menšin.
Mezioborové vztahy Etopedie jako součást speciální pedagogiky představuje multidisciplinární obor, který při realizaci svého poslání úzce spolupracuje nejen s ostatními speciálně-pedagogickými obory (zejména psychopedií), ale i s obecně pedagogickými, medicinskými (zejména psychiatrii), psychologickými (zejména patopsychologie a sociální psychologie), psychoterapeutickými, sociologickými (zejména sociologii deviantního chováni), filozofickými (zejména etika) a právními obory. Jak již bylo řečeno, etopedie velmi úzce spolupracuje s ostatními speciálně pedagogickými obory – pediemi → psychopedie, surdopedie, somatopedie, ale také s psychologií – pomáhá jí poznávat individualitu jedince s poruchou emocí či chování.
Další spolupracující obory:
Vývojová psychologie – důležité jsou pro etopedii její poznatky o mravním vývoji dítěte. Pomáhá identifikovat odchylky v chování jedince a jejich intenzitu. Sociální psychologie – poskytuje poznatky o vlivech sociální interakce na chování jedince, o jeho postojích uvnitř skupiny. Umožňuje přesnější diagnostiku etiologie poruch chování. Forenzní psychologie – z ní čerpá etopedie poznatky z oblasti psychologie pachatelů trestné činnosti se zvláštním zřetelem k dětem a mladistvým.
Pedagogika – etopedie využívá jejich poznatků, přijímá zásady, principy teorie výchovy a didaktiky, které aplikuje a modifikuje. Sociální pedagogika – je to pedagogická disciplína, která má k etopedii svým obsahem nejblíže. Předmětem jeho zájmu je prostředí a jeho faktory. Zkoumá jejich působnost na vznik rizikových skupin mládeže. Penologie – věda, která se zabývá trestem a trestáním a účinky těchto sankcí z hlediska volby takového působení, aby se zabránilo opakování trestného činu. Vztah etopedie a penologie má charakter spolupracujících disciplín, které vzájemně využívají poznatků a zkušeností. Součástí penologie, která má asi nejblíže k etopedii je penitenciární pedagogika – zabývá se vězeňstvím, výkonem trestu a zvláštnosti procesu nápravy a převýchovy odsouzených (Vojtová, 2005).
K penologii patří pojmy: Mediační a probační služba - mediace = zprostředkování (tj.urovnání sporu mimosoudní cestou, mediátor = zprostředkovatel k urovnání sporu), probace = soudní dohled, pomoc v nouzi po výkonu trestu, dohled nad výkonem alternativního trestu). Alternativní tresty - u nedbalostních trestních činů, prvopachatelé, mladiství (např. peněžitá náhrada, veřejně prospěšné práce). Viktimologie - věda zabývající se obětí trestného činu, nauka o obětech (problematika bezpečného chování, právní a psychologická pomoc).
Pedagogika a psychologie v etopedii PEDAGOGIKA: Pedagogika je vědní obor, který se v nejširším slova smyslu zabývá výchovou a vzděláváním jedince. Etopedie je jednou z vědních disciplín či oborů speciální pedagogiky, která obecně vychází právě z pedagogiky. Speciální pedagogika je podoborem pedagogiky. Lze konstatovat, že pedagogika je teoretickou základnou, cíle, metody, formy a prostředky užívané při ovlivňování jedinců v etopedii jsou přejaty z pedagogiky, upraveny a aplikovány ve speciální pedagogice a také v přímo v etopedii. A naopak praxe také ukazuje, že metody a prostředky používané ve výchovném a vzdělávacím procesu u dětí s poruchami chování se dobře uplatňují a jsou aplikovatelné v běžných třídách. Z pedagogických disciplín má nejblíže k etopedii sociální pedagogika. V našich podmínkách se jedná o mladý vědní obor , který se u nás vyvíjí od 90. let minulého století. Oblast zájmu sociální pedagogiky se týká především prostředí a jeho vlivů při formování osobnosti jedince (např. vznik rizikových skupin, prevence). Balancuje na rozhraní dalších věd – sociologie, sociální politika. Z užívaných pojmů se v etopedii setkáváme s pojmem krizová intervence = opatření, která reagují na zvýšené riziko sociálního selhání nebo již sociální selhání (s pojmem souvisí např. práce sociálního kurátora a sociálního pracovníka orgánu péče o dítě v místě bydliště, činnost preventisty sociálně patologických jevů na školách, práce školního psychologa,…). PSYCHOLOGIE: Znalost základů psychologie je v etopedii nezastupitelná, neboť předmětem zkoumání je osobnost jedince s poruchou chování a emocí. Z hlediska reedukačního a resocializačního procesu jsou znalosti z oboru psychologie nutností při poznávání osobnosti zkoumaného jedince a následně vytváření pravděpodobného obrazu etiologie poruch chování, motivací k nežádoucímu chování, ale také při vytváření prognóz a možností způsobů ovlivňování
jedince. Z jednotlivých podoborů psychologie se jeví jako důležité zvládnutí vývojové psychologie, neboť každé vývojové období je charakteristické projevy a chováním jedince. Etoped musí postihnout a identifikovat odchylky. Poruchy chování úzce souvisí s postojem jedince ke školnímu vzdělávání, s jeho motivací a úspěšností. Zde pomáhají znalosti z oblasti pedagogické psychologie. U nejzávažnějších forem poruch chování a emocí se v praxi jedná často o děti a mladistvé páchající trestné činy a v těchto případech etopedie může čerpat poznatky z oblasti forenzní psychologie (soudní, přesněji právní). Forenzní psychologie je aplikovanou psychologickou disciplínou, která se zabývá chováním a prožíváním lidí v situacích regulovaných právem, především právem trestním (Čírtková, 2004). Ikona5 Ještě chvíli vydržte, už jen pojetí etopedie a cíle!
Pojetí etopedie Etopedie se od ostatních speciálně-pedagogických disciplín liší v terminologii, ale především v charakteru postiženého jedince. Zatímco v ostatních disciplínách speciální pedagogiky jsou objektem zájmu osoby převážně s poškozením vrozeným, v etopedii převažují jedinci s poškozením získaným v průběhu života. Velmi podstatná je také skutečnost, že v etopedii je pro nápravu jedince významnější jeho vnitřní předpoklad ke změně než intenzita poruchy. V čem se však etopedie liší, jsou přístupy, metody a formy práce k výše uvedeným jedincům a ty vychází především z pohledu pedagogického. Toto širší pojetí etopedie zahrnuje osoby: Psychosociálně ohrožené - tento termín poukazuje na vnější riziko, ohrožující tendence a vlivy na jedince. Psychosociálně postižené - tento termín již poukazuje na takové narušení psychické a sociální integrity, v důsledku kterého jedinec porušuje sociální, morální a právní normy. Ve speciálněpedagogickém kontextu se chápe termín postižení ze symptomatologického hlediska jako relativně trvalý, neměnný stav jedince v kognitivní, komunikační, motorické nebo emocionálně-volní oblasti, který se manifestuje obtížemi při učení a v sociálním chování. Při narušení, na rozdíl od postižení, mohou mít patogenní faktory charakter limitovaného působení, znamená to tedy, že jsou reparabilní. Termín ohrožení vymezuje dlouhodobě nepříznivé působení různých biologických, psychických či sociálních faktorů, které v případě nepříznivých okolností mohou narušit integritu organismu. Etopedie je tedy speciálněpedagogická disciplína, která se v širším kontextu zabývá nejen edukací, ale i diagnostikou, terapií, poradenstvím, sociální rehabilitací a resocializací osob (děti, mládež, dospělí) s poruchami chování, emocí, sociálních vztahů a hodnotových orientací. V užším kontextu se zabývá edukací, diagnostikou, terapií, poradenstvím, sociální rehabilitací a resocializací osob s poruchami chování. Vymezení poruchy chování vychází z klasifikačního systému Mezinárodní klasifikace nemocí, 10. revize, kde pro rozlišení je důležitý nejenom charakter, ale i doba trvání projevů asociálního, agresivního a vzdorovitého chování. Obor i terminologie prošly ve vývoji řadou změn a podstatnou a výraznou se jeví současná orientace na prevenci rizikových skupin dětí a mládeže.
Cíl oboru Cílem etopedie je maximální rozvoj osobnosti jedince s psychosociálním ohrožením a narušením, začlenění či znovuzačlenění tohoto jedince do společnosti. Etopedie zkoumá za jakých podmínek a za použití jakých metod, forem práce lze dosáhnout výše uvedeného cíle, a to s ohledem na individuální specifika každého jedince. Cílem etopedie se tedy stává resocializace jedince, resp. resocializační proces, což znamená obnovení a úpravu dříve narušených nebo vytvoření zcela nových sociálních vztahů a v maximální možné míře jeho včlenění do běžného společenského života. Metody etopedie vycházejí ze základních metod speciální pedagogiky, tj. kompenzace, reedukace a resocializace. V etopedické praxi těmto pojmům rozumíme následovně: kompenzace = nahrazení (rizikové prostředí jiným, nezávadným prostředím) reedukace = převýchova resocializace = nahrazení hodnotového systému zkoumaného jedince, tzn. obnovení narušených sociálních vztahů, začlenění do běžného života.
Předmět etopedie Předmětem etopedie je zkoumání podmínek a zákonitostí rozvoje osob s psychosociálním ohrožením a narušením. A to z aspektů etiologie, symptomatologie, diagnostiky, intervence, sociální rehabilitace a prevence. Předmětem etopedie jako pedagogické disciplíny je cílená edukace všech dětí a mládeže. S ohledem na věk dělíme předmět etopedie na: děti předškolního věku, školního věku, děti středoškolského věku (popřípadě do ukončení profesní přípravy). S ohledem na intenzitu problémového chování diferencujeme předmět etopedie vůči: 1. celé populaci - v celé šíři jde především o preventivní působení prostřednictvím speciálně pedagogických postupů, metod a forem s cílem zamezit vzniku rizikových aspektů v chování dětí a patologických podmínek jejich edukačního prostředí; 2. rizikové populaci - k rizikové skupině dětí a mládeže patří ti, kteří jsou oproti ostatním žákům zvýšeně náchylní k nepřiměřenému chování, 3. populaci s poruchami emocí a chování - u dětí s poruchou emocí a chování je předmětem etopedie přerušení nežádoucího vývoje v jejich chování, stabilizace jejich osobní a sociální situace a navozování nových modelů chování.
Teorie etopedie Teorie etopedie se vztahuje ke třem rovinám: Rovina osobnostního vývoje – individualita jedince. Předmětem zájmu jsou odlišnosti jedince od běžné populace především ve vztazích k morálnímu vývoji, motivacím chování, procesu učení, životnímu horizontu.
Rovina biografie – kritických životních událostí. Předmětem zájmu jsou výrazné krizové situace a konfliktní zkušenosti jedince, které vedou k ztrátě sociální stability, životních perspektiv, citové deprivace, pocitům ohrožení, akademickému selhávání. Rovina sociálního začlenění – sociálních vztahů. Předmětem zájmu jsou otázky spojené s kvalitou a charakterem sociálního začlenění, interakce a vliv těchto faktorů na rozvoj, popř. eliminaci poruch chování – např. nevhodné výchovné přístupy (ve škole, v rodině) - hodnotové normy.
Ikona6a Zopakujte si definici etopedie a její předmět. Vybavte si jednotlivé obory, se kterými etopedie spolupracuje a zkuste vysvětlit proč tomu tak je. Ikona4 V závěru této kapitoly byste měli být schopni vysvětlit co to etopedie je, čím se zabývá, s jakými obory spolupracuje, co je předmětem jejího zájmu a podobně. Pokud to dokážete, máte již základní představu o oboru a můžete směle pokračovat dál! Ikona8 Etopedie, objekt, předmět, mezipředmětové vztahy, pedagogika, psychologie, viktimologie, peneologie. Ikona7 Fraňková, S. & Klein, Z. (1997). Úvod do etologie člověka. 1. vydání. Nakladatelství HZ Systém - Praha, ISBN 80-86009-15-7 Hutyrová, M. (2006). Etopedie pro výchovné pracovníky. Olomouc: UP. Renotiérová, M., & Ludíková, L. a kol. (2004). Speciální pedagogika. Olomouc: UP. Slomek, J. (2010). Etopedie. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského. Vitásková, K. (2005). Etopedie: Vybrané okruhy etopedické problematiky. Ostrava: Ostravská univerzita. Vojtová, V. (2008). Kapitoly z etopedie I. Přístupy k poruchám emocí a chování v současnosti. Brno: Masarykova univerzita. Žlunková, J. (2010). Co do školy nepatří. Olomouc: UP.
Historie oboru etopedie Ikona1 V následující kapitole se dozvíte základní informace o historii oboru a o významných osobnostech, které se na vývoji etopedie podílely. Ikona5 Předpokládám, že historie není vaší oblíbenou částí jakéhokoli oboru, ale nebojte, pokusíme se to vzít zkrátka.
Ikona2 Původně byla problematika etopedie začleněna v oboru psychopedie. Vyčlenila se z ní v roce 1969 pro značnou rozdílnost problematiky osob mentálně retardovaných a osob mravně narušených. Otázka speciálně pedagogické terminologie začala být řešena nejen u nás, ale i v ostatních evropských zemích. Již v roce 1957 vznesl M. Sovák požadavek na sjednocení terminologie ve vědním oboru speciální pedagogiky. A tak v roce 1977 vychází první český Defektologický slovník, který uspořádal kolektiv autorů za vedení M. Sováka. Vznikl i první etopedický slovník. Počátkem 20. století pedopatologie segreguje mravně vadné, od roku 1948 defektologie normalizuje defektní jedince. Od roku 1963 psychopedie reedukuje, kompenzuje a rehabilituje defektivitu. Od roku 1969 etopedie teoreticky vychovává a vzdělává jedince s poruchami chování či emocí. Pedopatologie především napravovala patologické projevy chování v segregovaném prostředí za použití donucovacích prostředků (Vojtová, 2008). V rámci habsburské monarchie vznikají polepšovny se zřetelem na tzv. donucovací pracovny. V Čechách vznikla první pro chlapce i děvčata v Opatovicích. Za přestupek či přečin sem směřovali mladiství od 14 do 18 let. V roce 1842 byla zřízena první česká vychovatelna. O vychovatelnu v pražské Libni (1883) se zasadili Vojta Náprstek a František Ladislav Rieger. Libeňský ústav koncepčně pracoval s diagnostikou, dokonce zavedl i následné pozorování propuštěných svěřenců jako součást edukace a nápravného procesu. V českém prostředí dochází až na začátku 20. století ke komplexnějšímu přechodu z represivních k převýchovným tendencím, do popředí se tak dostalo vzdělání a profesní příprava dětí a mládeže v polepšovnách či vychovatelnách.
Vývoj pojmu etopedie Etopedie je velmi mladý obor, který se počátkem 20. století nazýval pedopatologie. Od r. 1948 defektologie (podobor psychopedie). V r. 1963 speciální pedagogika (podobor psychopedie). Od r. 1969 obor speciální pedagogika s podoborem etopedie. Souběžně s etopedií se na Slovensku rozvíjí obor léčebná pedagogika, jako obor zaměřený na problematiku výchovně léčebné práce se sociálně nepřizpůsobivými a emocionálně narušenými dětmi. Označení oboru etopedie je v českých zemích zavedeno v úzkém okruhu odborné veřejnosti, v zahraničí se tento termín nepoužívá vůbec. Můžeme se například setkat s názvy „education of children with emotional or behavioral difficulties“. Na Slovensku používají termín „pedagogika psychosociálně narušených“. V současné době se v oblasti etopedie používají následující termíny: děti a mládež s poruchami chováni, děti a mládež s problémovým chováním, rizikové děti a mládež, děti a mládež ohroženi sociálním vyloučením – okluzí, sociálně patologické projevy chování.
Teorie vzniku praktické etopedie Vzhledem k absenci písemných pramenů nemůžeme vznik „praktické etopedie“ datovat.
Historii etopedie lze popsat ve verzi mytologické - stvoření ženy a možností porušovat zákaz jezení plodů z právě jednoho stromu. Bůh se rozhněval a potrestal vyhnáním z ráje do světa pozemského. Druhou teorií je Darwinologická. Kdysi v pravěku, kdy děti měly hlídat oheň, matky šly sbírat kořínky a otcové šli lovit mamuta. Když se otcové vrátili, našli vyhaslé ohniště. Muži vzali mamutí kly a začali vyplácet děti na holou. Historie etopedie by se dala vyjádřit jako pokus – omyl, ale následně a především odměna – trest.
Významné osobnosti v etopedii Od pojetí trestu a trestání ve vývoji lidské společnosti můžeme odvodit historii oboru etopedie. Jsou patrné tři historické trendy v etopedické péči – represe, rehabilitace a prevence. Českou etopedickou historii lze konkretizovat od konce 19. a počátku 20. století, kdy začali vznikat první vychovatelny a polepšovny pro děti „mravně ohrožené, narušené a vadné“. Tento vývoj ovlivňovali významné osobnosti jako např.: Miloš Sovák (1905–1989) – nestor teorie československé speciální pedagogiky. Pod jeho vedením vzniká Defektologický slovník. Odborně především logoped, do etopedie přesahuje coby terminolog speciální pedagogiky, také však svými výzkumy laterality a precizací speciálněpedagogické diagnostiky. Zdeněk Matějček (1922-2004) – světově uznávaný profesor psychologie, klinický psycholog, dlouholetý výzkumník psychické deprivace v dětských ústavech. Zabýval se i dyslexií, stál u vzniku SOS vesniček. Miroslav Čech (1922-2003) – v roce 1965 pomohl vybudovat katedru speciální pedagogiky na pedagogické fakultě v Olomouci, kde posléze působil. Zkoumal především predelikventní mládež (tj. do věku 15 let) a vysledoval patrný vliv narušené či neúplné rodiny na ni. Johann Heinrich Pestalozzi - byl významným švýcarským pedagogem a edukačním reformátorem. Mimo to působil jako filozof, filantrop, politik a školní a sociální reformátor. Po Janu Amosu Komenském se jedná o jednu z nejvýznamnějších postav moderní světové pedagogiky. Po Johannu Heinrichovi Pestalozzim je pojmenována i Střední pedagogická škola J. H. Pestalozziho v Litoměřicích. Zdůrazňoval nutnost výchovy a speciální přístup. Jean-Jacques Rousseau - byl francouzský filozof a preromantický spisovatel švýcarského původu. Podstatou jeho učení bylo, že lidé se rodí dobří a kazí se teprve vinou společnosti. Volal po návratu k přírodě a k lidské přirozenosti, kterou spatřoval v absenci novodobých dějin, jež člověka uvrhly do okovů konvencí a nesmyslných řádů. Jan Amos Komenský - byl poslední biskup Jednoty bratrské, český teolog, filosof, pedagog a spisovatel. Výchova dítěte má podle něj tři hlavní cíle: poznat sebe a svět – vzdělání ve vědách, uměních a řemeslech ovládnout sebe – výchova mravní povznést se k Bohu – výchova náboženská Klade důraz na význam kázně. Odmítá tělesné tresty za neznalost, ale za porušení kázně je v určitých případech připouští. Děti dělil podle nadání:
4. bystré, dělají radost 5. bystré, líné 6. bystré, vzpurné 7. s nedostatkem bystré mysli 8. s nedostatkem bystré mysli, líné 9. s nedostatkem bystré mysli, vzpurné František Čáda - objasňoval význam pedologické teorie jako základny pro praktickou péči o mládež. Kladl důraz na myšlenku, že dítě má nárok na vlastní právo, na dětské hodnoty a dětskou svéráznost. Upozornil, že dítě není zmenšeninou dospělého člověka, ale je jinou lidskou kvalitou. Ta je dána vlastním ojedinělým způsobem myšlení a chování. Josef Zeman - nejvýznamnější osobností v oblasti budování sítě tzv. pomocného školství byl všestranně zaměřený pedagog, který po roce 1919 působil na ministerstvu školství a národní osvěty. Antonín Haveroch - řídil v „Pedagogických rozhledech“ pedopatologický oddíl, v němž psal o dětské neposednosti, o chorobné lhavosti a o zločinnosti. Uveřejnil spis „ Duševní odchylky u mládeže školní “ pojatý z psychiatrického hlediska a z něho vyplývajících výchovných přístupů.
Historie péče o osoby s PCH První ústavy budované pro osoby s poruchami chováni, obecněji bychom mohli použít psychosociálně postižené, nebyly specializované. Zřizovala je od středověku církev, posléze i obce. K většímu rozšiřování specializovaných ústavů pro tuto klientelu dochází v Evropě až po revolucích v roce 1848, ve spojení s rozvojem průmyslové výroby. V českých zemích jsou ústavní zařízení zakládána se zpožděním, až ve 2. polovině 19. století. Zřizovaly je obce, zemské orgány statni správy a také různé spolky a nadace. Některé z nich mohl stát pověřovat výkonem soudně uložených opatření. Tato praxe přetrvávala až do druhé světové války. Ústavy se proto ve srovnání s dnešními lišily v organizaci režimu a ve velikosti skupin. Některé z nich byly represivnější, jinde kladly větší důraz na vzdělávání. Řada z ústavů byla pojata jako zemědělské farmy, jiné jako internáty vyučující řemeslo či zprostředkovatelny pracovních sil. Délka pobytů byla delší než v dnešní době a vazby klientů na personál silnější. Ústav poskytoval svěřencům péči i po propuštění a často s nimi zůstával v kontaktu. (Matoušek, 2003) V padesátých letech 20. století vzniká na území dnešní České republiky jednotná síť ústavů pro děti a mládež, která pod změněnými názvy v podstatě existuje dodnes. Byly založeny záchytné dětské domovy a dětské domovy se zvýšenou výchovnou péči, záchytné domovy mládeže a výchovné ústavy pro mládež. Po dalších změnách názvů a organizačních úpravách se dospělo až k současnému systému, jeho poslední úprava je z roku 2002. Ikona4 V textu jste měli možnost seznámit se s významnými historickými událostmi oboru a významnými osobnostmi, které tuto historii ovlivnili.
Ikona6a Zopakujte si tři významné mezníky oboru a vyberte si tři významné osobnosti, o kterých se pokusíte zjistit co nejvíce i v jiných zdrojích než v tomto textu. Ikona8 Psychopedie, Defektologický slovník, pedopatologie, problémové chování, rizikové děti, sociálně patologické projevy chování, Miloš Sovák, Zdeněk Matějček. Ikona7 Buriánová, J. & Švancar, Z. (1988). Speciálně pedagogické problémy ústavní a ochranné výchovy. 1. vydání. Státní pedagogické nakladatelství, n. p., v Praze. Fraňková, S. & Klein, Z. (1997). Úvod do etologie člověka. 1. vydání. Nakladatelství HZ Systém - Praha, ISBN 80-86009-15-7 Himl, P. (2007). Zrození Vagabunda. Praha: Argo Hutyrová, M. (2006). Etopedie pro výchovné pracovníky. Olomouc: UP. Kalina, K. et kolektiv. (2003). Drogy a drogové závislosti. 1. vydání. Vydal Úřad vlády České republiky - Praha. ISBN 80-86734-05-6 Renotiérová, M., & Ludíková, L. a kol. (2004). Speciální pedagogika. Olomouc: UP. Slomek, J. (2010). Etopedie. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského. Sournia, Jean-Charles. (1986). L´Histoire de l´alcoolisme - Dějiny pijáctví. Flammarion Paris. Vitásková, K. (2005). Etopedie: Vybrané okruhy etopedické problematiky. Ostrava: Ostravská univerzita. Vojtová, V. (2008). Kapitoly z etopedie I. Přístupy k poruchám emocí a chování v současnosti. Brno: Masarykova univerzita. Žlunková, J. (2010). Co do školy nepatří. Olomouc: UP.
Etiologie, diagnostika a klasifikace poruch chování Ikona1 Poruchy chování jsou velmi specifickou skupinou, kterou je nutné vždy kvalitně diagnostikovat. Často je za ně považováno problémové chování, které obsahuje reakce dítěte na stresovou nebo náročnou situaci, ve kterých se špatně orientují nebo se nedokážou adaptovat a nežádoucí chování je v takovýchto situacích pouze jakýmsi „voláním“ o pomoc, kterým dítě komunikuje s okolím, že něco není v pořádku. Je důležité vždy hodnotit situaci dítěte v kontextu událostí, dívat se na něj jako na komplexní osobnost, protože označení diagnózou může doživotně změnit jeho životní cesty. Ikona2
Etiologie poruch chování Poruchy chování mají multifaktoriální etiologii. Je samozřejmé, že na příčině vzniku poruch chováni se podílí psychologické, sociální a biologické vlivy, které se různě kombinují a zvýrazňují. Uvádí se prevalence (převaha) od 6 do 16 % pro hochy a od 2 do 9 % pro dívky. Zdá se, že je vyšší ve městech než na venkově. 10. vliv sociálního prostředí – především vliv rodiny, její modelová hodnota. Rizikovou je rodina asociálních jedinců, psychopatických osobností, rodičů s tendencí k nevhodným návykům (alkoholismus), emočně chladných a bez zájmu o své děti a jejich rozvoj, s málo vhodnou strukturou hodnot a norem. Vliv příliš ambiciózního prostředí, kterému neodpovídá naturel dítěte. Vliv školního prostředí, atmosféra, podpora pozitivních vazeb ve třídě, včasné řešení problému pedagogem (správné, odborné řešení), eliminace šikany apod. Do této kategorie patří i nevšímavost rodičů k trávení volného času jejich dítěte, neznalost okruhu kamarádu, celkově nemotivační přístup. Svou roli sehrávají i prarodiče. 11. geneticky podmíněná dispozice – dispozice k disharmonickému vývoji, případně až psychopatickému vývoji, genetická dispozice s často typickou odchylkou v rozvoji emočních a volních charakteristik. 12. oslabení nebo porucha centrální nervové soustavy – především v období prenatálním nebo perinatálním (před nebo během porodu). Jsou tak vlastně vytvořeny podmínky pro vznik adaptačních poruch, jejichž základem je kolísavost emočního ladění, impulzivita a nižší schopnost sebeovládání (např. jedinci s lehkou mozkovou dysfunkcí a epilepsií).
Vliv rodiny na vznik poruch chování – funkční x dysfunkční rodina Rodina funkční Rodina, kterou lze označit za funkční, plní dobře své základní funkce. To je poskytování emocionální podpory svým členům, poskytování ekonomického zázemí a výchova děti. Důležitou funkcí rodiny tedy je, že pomáhá dětem a mladistvým, aby se vyvíjely správným směrem a stali se z nich nezávislí, emocionálně stabilní lidé, kteří najdou uplatnění ve svém životě. K fyziologické potřebě každého člověka bezpochyby patří uspokojování tělesných potřeb a pocit bezpečí. Rodina je společenská instituce, která se má z velké části na uspokojování těchto potřeb podílet. Rodina dysfunkční Dysfunkční rodina je naopak rodina neplnící řádně a náležitě tyto funkce. Vzhledem k přístupu rodičů k dětem lze mezi projevy dysfunkční rodiny zahrnout zanedbávání péče o dítě, které je charakterizováno jako rodičovská nevšímavost vůči podstatným potřebám dítěte - rodiče nereagují na zřetelné signály nouze nebo deprivace svých dětí. Rodiče, kteří zanedbávají svoji povinnost všímat si potřeb svých dětí, nezajišťují dítěti například řádnou výživu, obutí, ošacení ani kontrolu a péči o jeho zdravotní stav. Jako zanedbání péče o dítě se hodnotí i nepravidelná školní docházka dětí, protože rodiče odpovídají za vzdělání svých dětí. Důsledky hrubého zanedbání rodičovské péče v dysfunkční rodině vedou k zanedbávání učení
dítěte základním civilizačním dovednostem, nerozvíjí se jeho intelekt, dítě se opožďuje ve vývoji řeči, trpí pohybovými automatismy, které jim mají vynahradit chybějící podněty. Vůči okolí projevují málo zájmu, špatně navazují kontakty s cizími lidmi. Stav apatie je u nich někdy střídán stavem náhlého oživení (skáčou, křičí, do něčeho buší), jenž nemá dlouhé trvání a přechází zase do stavu apatie. Zanedbávané děti mají nedostatečný soucit s bližními, necítí vinu při přestupku proti obecným zásadám morálky. Snadno se stávají obětními beránky dětských kolektivů. Na neúspěch či frustraci reagují většinou agresivně. Vývoj dítěte v takovéto rodině je disharmonický a má výrazný vliv na celou osobnost dítěte. Rodinná výchova má vliv na vznik poruch chování také ve chvíli, kdy rodiče nemají dostatečně osvojeny morální normy a jsou pro dítě modelem, otevřeně dávají najevo uspokojení z překračování nejenom morálních, ale i sociálních a právních norem a dítě k tomu někdy skrytě, jindy otevřeně stimuluji. Výchova v těchto rodinách často bývá celkově nedůsledná a dítě nebývá trestáno za přestupek jako takový, ale jen za okolnosti s nimi spojené. Dítě s poruchou chování může působit jako obětní beránek v rodině. V tomto případě porucha pomáhá v udržování rodinné rovnováhy, lze ji vysvětlovat všechny problémy v rodině. Bez nutnosti řešit chronicky skryté konflikty a bez ohrožení vlastního obrazu ostatních členů (Krejčířová, 1997).
Disharmonický vývoj osobnosti Dítě, které vyrůstá v dysfunkční rodině, prochází disharmonickým vývojem, který má zásadní vliv na jeho osobnost. Ta je v konečném důsledku nevyváženou a neharmonickou, u níž byly některé rysy během vývoje příliš zdůrazněny a jiné potlačeny. Projevy disharmonického vývoje mohou být trvalého nebo přechodného rázu. Dítě s disharmonickým vývojem osobnosti trvalého rázu se projevuje například: - poruchou v sociálních vztazích (negativismus, opozičnost ze zásady), obtížně se začleňuje do kolektivu, je egocentrické, nedostatečně zvládá vlastní citové zážitky a projevy, - až příliš často se dojme, snadno upadá do afektu, je vztahovačné, citová vzrušení u něho nadměrně dlouho převládají, naproti tomu se může vyskytnout také citová chudost, nedostatek soucitu, nedokáže se citově angažovat, jeho citové projevy jsou málo rozlišeny. Projevy disharmonického vývoje mohou být různé od projevů povahových odchylek, které se projevují jako neškodné podivínství až k násilnému antisociálnímu chování. Termín disharmonický vývoj již Mezinárodní klasifikace nemoci ve své 10. Revizi nezná. (Hort, 2001).
Psychologicky podmíněné poruchy chovaní
Porucha chováni je projevem náhradního uspokojení při ztrátě, citové deprivaci nebo jde o vyjádření potřeb, které dítě jiným způsobem ve svém prostředí vyjádřit nemůže, často jde o potřebu pozornosti a uznáni. Někdy je i výrazem hledání identity v dospívání. Smysl náhradního uspokojeni je vždy nevědomý a děti své činy neumí často ani zdůvodnit. Mívají bohatou fantazii a současně bývají nezralé.
Porucha chováni jako volání o pomoc. K náhlým poruchám chováni dochází někdy u dětí v akutní tíživé situaci, dítě bývá často i silně úzkostné a depresivní. Ditě jedná jakoby v panice a důvod činu nezná a nedokáže ho vysvětlit, není to zaměřené na uspokojování vlastních potřeb. Bývá časté ve specifických situacích – např. v rodině, kdy do stávající rodiny přijde nový partner rodiče.
Porucha chování se vztahem k emoční deprivaci. Disociální chování dítěte tu nemá vztah k přímým traumatickým událostem ani emočním poruchám, ale především k dlouhodobé deprivaci dítěte v rodině nebo ústavním prostředí. Často se vyskytuje u dětí s ADHD, nebo specifickými poruchami učení (Krejčířová, 1997).
Ikona5 Teď již znáte příčiny poruch chování i další možné vlivy, které mohou vznik poruch podpořit. Chvíli vydechněte a vzhůru dál ke klasifikaci poruch chování, která je pro každého pedagogického pracovníka nezbytností!
Klasifikace a typologie poruch chování Vágnerová (2004) uvádí, že poruchy chování lze charakterizovat jako odchylku v oblasti socializace, kdy jedinec není schopen respektovat běžné normy chování na úrovni odpovídající jeho věku, resp. úrovni jeho rozumových schopností. Příčiny vzniku mohou být různé, obvykle se jedná o nepříznivý vliv většího počtu různých rizik. Příčinami vzniku poruchového chování mohou být genetické dispozice, biologické dispozice, úroveň inteligence a vliv sociálního prostředí (Vágnerová, 2004). V současné Mezinárodní klasifikaci nemocí, po 10. revizi jsou poruchy chování definovány jako: opakující se a trvalý (v trvání nejméně 6 měsíců) vzorec disociálního, agresivního a vzdorovitého chování, které porušuje sociální normy a očekávání přiměřená věku dítěte. Poruchy chování představují opakující se a stabilní vzorec chování, ve kterém jsou porušovány sociální normy, pravidla a práva druhých. Během uplynulého roku musí být přítomny tři nebo více symptomů – příznaků s jedním symptomem trvale přítomným v posledním půlroce. Dá se říci, že jedinec z velké míry normy a pravidla chápe, ale není ochoten je akceptovat, respektovat a ve svém chování je porušuje. Za toto porušování necítí vinu. Existuje několik klasifikací a dělení poruch chováni. Je nutné si uvědomit, jak diskutabilní je jakákoliv klasifikace, neboť je otázkou, co je bezpečné a společnost neohrožující. Mezi závažné projevy v chování, které vedou k diagnostice poruchy, patří: agresivita nebo závažné náznaky ohrožení lidí nebo zvířat, úmyslné poškozování věcí a majetku (např. vandalismus), opakovaná porušení domácích nebo školních pravidel, právní delikty, stálé lhaní, vyhýbání se důsledkům svého chování nebo snaha získat výhody či věci hmotného charakteru nepoctivou cestou.
AGRESE K LIDEM A KE ZVIŘATŮM 1. Často šikanuje, vyhrožuje nebo zastrašuje druhé. 2. Často začíná pranice, bitky. 3. Jako zbraň používá předměty, které mohou těžce zranit druhé (cihly, nože, lahve, sklo,…). 4. Projevuje fyzickou agresi a hrubost k lidem. 5. Projevuje fyzickou agresi a hrubost ke zvířatům. 6. Krade způsobem, při kterém dochází ke střetu s oběti (loupežné přepadeni, vydírání,…). 7. Vynucuje si na druhém sexuální aktivitu. DESTRUKCE MAJETKU A VLASTNICTVÍ 8. Zakládá ohně se záměrem vážného poškození. 9. Ničí majetek druhých. NEPOCTIVOST NEBO KRADEŽE 10. Vloupání do domů, budov a aut. 11. Časté lhaní – získaní prospěchu, výhody, vyhnuti se povinnostem, závazkům. 12. Krádeže bez konfrontace s oběti. NÁSILNÉ PORUŠOVÁNÍ PRAVIDEL 13. Před 13. rokem věku opakovaně zůstává přes zákazy rodičů celé noci venku. 14. Utíká z domova, ačkoliv bydlí v domě rodičů nebo jejich zákonných zástupců (nejméně dvakrát) 15. nebo se nevrací po dlouhou dobu. 16. Časté záškoláctví před 13. rokem věku. 17. Poruchy chování významně zhoršují školní a pracovní činnost. Tato kritéria jsou orientační a jejich zhodnocení může provést pouze klinický psycholog nebo psychiatr. Poruchy chování z hlediska speciálně pedagogického - zde zahrnujeme všechny odlišnosti počínaje nápadným chováním, odchylkami typickými pro jednotlivá věková období a projevující se disociálním chováním, přes asociální poruchy až k antisociálnímu chování, které může mít charakter dětské delikvence nebo kriminality mladistvých. Porucha chování z hlediska etopedie - nežádoucí projevy různého stupně začínající zlozvyky, neposlušností, vzdorovitostí, stupňující se až k negativismu, přidružuje se lhaní, krádeže, útěky a toulání, záškoláctví. Tyto projevy mohou vyústit až v delikvenci. V etopedické literatuře se setkáváme nejčastěji s dělením poruch dle následujících kritérií: poruchy chování podle stupně společenské nebezpečnosti (stupně mravního narušení, společenské závažnosti),
poruchy chování z hlediska věku, poruchy chování podle převládající složky osobnosti, jako zvláštní skupina bývají vyčleněny děti se syndromem LMD.
Ve speciální pedagogice dělíme poruchy chování z několika hledisek: Z hlediska stupně společenské závažnosti (sociální hledisko) dělíme poruchy chování na: Disociální Představuji krátkodobé projevy chování charakteristické pro určitá věková období (např. dětský vzdor). Nevznikají patologicky, neškodí okolí a jsou většinou na hranici normy, omezitelné a odstranitelné při využiti běžných pedagogických postupů. Jedná se o nespolečenské, nepřiměřené chování, které se objevuje nejčastěji v rodině nebo ve škole (neposlušnost, vzdorovitost, porušování školního řádu…). Asociální To jsou takové projevy chování, které jsou již spojeny s patologickým obrazem, ale ještě nezpůsobuji destrukci mimo osobnost postiženého. Člověk se svým chováním vyčleňuje ze svého prostředí, většinou s ním aktivně nebojuje a škodí sám sobě (útěky, toulky, alkoholismus, sebepoškozování, závislosti…). Jedná se o chování, které je v rozporu se společenskou morálkou, ale ještě nejsou porušeny právní předpisy. Antisociální Takové projevy chováni, které narušují všechny morální, sociální i právní normy. Toto chování zásadně poškozuje okolí. Přitom nositelem bývá často pozitivně prožíváno a schvalováno a bývá spojováno s prospěchem (např. loupež, agrese, krádeže, vraždy, sex. delikvence…). Jedná se o veškeré protispolečenské chování bez vymezení věkové hranice, původu či intenzity činu. Většinou navazuje na asociální chování. Náprava je možná jen prostřednictvím ústavní péče. Z hlediska věku: a) dětská delikvence (6-15let) – u mladších dětí hlavně asociální, u starších (od 12 let) antisociální, skupinovost, malá připravenost a malá promyšlenost především ničení majetku svého i cizího, postupný nárůst brutality a toxikomanie b)
juvenilní delikvence (15-18let) – kriminalita mladistvých kritické období – formování hl. rysů osobnosti, soc. změny vliv vrstevníků, party, kriminalita násilné chování proti jednotlivci, skupině, výtržnictví, řízení bez řidičáku, prostituce, patolog, hráčství, toxikománie atd.
c) kriminalita dospělých (od 18let) – rozsáhlá trestná činnost s recidivou
Poruchy chování z hlediska medicíny, podle diagnostického systému MKN-10 - využívá klasifikace poruch chování a emocí podle WHO: Mezinárodní klasifikace nemocí 10. revize (1993) – F90 – F98: 13. Hyperkinetické poruchy (F90) 14. Poruchy chování (F91) d) Porucha chování ve vztahu k rodině e) Nesocializovaná porucha chování f) Socializovaná porucha chování g) Porucha opozičního vzdoru 15. Smíšené poruchy chování (F92) h) Depresivní porucha chování i) Jiné smíšení poruchy chování a emocí 16. Emoční poruchy (F93) j) Separační úzkostná porucha v dětství k) Fóbická úzkostná porucha v dětství l) Sociální úzkostná porucha v dětství m) Porucha sourozenecké rivality n) Jiné poruchy emocí 17. Poruchy sociálních vztahů (F94) o) Elektivní mutismus p) Reaktivní porucha příchylnosti q) Desinhibovaná porucha příchylnosti 18. Tikové poruchy (F95) r) Přechodná tiková porucha s) Chronická motorická nebo vokální tiková porucha t) Kombinovaná tiková porucha – Tourettův syndrom 19. Jiné poruchy chování a emocí (F98) u) Neorganická enuréza denního či nočního typu v) Neorganická enkopréza w) Porucha příjmu jídla v útlém dětském věku x) Pika y) Poruchy se stereotypními pohyby z) Koktavost aa) Brebtavost Poruchy chováni jsou v 10. revizi MKN děleny: Porucha chování ve vztahu k rodině Zahrnuje disociální nebo agresivní chováni, které je úplně nebo téměř úplně omezeno na domov a rodinu. Mohou to být krádeže, ničeni věci nebo majetku určitých členů rodiny, rozbíjeni hraček, trhani oděvů, ničeni nábytku a podobně. Nesocializovaná porucha chování
Přestupky, kterých se dítě dopouští, realizuje samo, není členem žádné skupiny či party. Chování zahrnuje výše uvedené charakteristiky, včetně tyranizování slabších, vydírání, násilnosti, výbuchy zlosti. Jedinec může mít výrazně narušené vztahy k ostatním dětem (izolace, odmítání). Vztahy k dospělým mohou být někdy nepřátelské, jindy dobré, obvykle jim chybí důvěrnost. Porucha se projevuje ve všech situacích, nejvýrazněji však ve škole. Socializovaná porucha chování Vyskytuje se u dětí a mladistvých, obvykle zapojených do skupin vrstevníků. Často, ale ne vždy, se skupina vrstevníků skládá z osob, které jsou zapojeny do delikventních nebo disociálních aktivit. Skupinu obvykle charakterizuje přátelství, rituály, určitá struktura organizace. Časté bývají špatné vztahy k dospělým autoritám, ale k některým vybraným dospělým mohou být vztahy i dobré. Porucha opozičního vzdoru Tato diagnóza by měla být použita u dětí mladších 10 let. Projevuje se jako negativistické, vzdorovité, nepřátelské nebo neposlušné chování vůči autoritě. V chování nepozorujeme žádné vážné projevy překračování sociálních norem nebo poškozování práv druhých lidí. Dítě často ztrácí náladu, hádá se s dospělými, bývá zlostné. Odmítá aktivně s dospělými spolupracovat a vyhovět požadavkům, bez zábran realizuje to, co jiní nedělají, svádí vinu na druhé, je přecitlivělé, podezřívavé. (Hort, 2000) Podle této revize se poruchy chování a emocí dělí ještě na poruchy s lepší prognózou, což jsou poruchy chování ve vztahu k rodině, socializované poruchy chování. A druhou skupinou jsou poruchy se špatnou prognózou, které se dělí na nesocializované, poruchy opozičního vzdoru dezinhibovanou příchylnost v dětství. Desinhibovaná příchylnost v dětství vzniká v prvních pěti letech života dítěte. Diagnostika je velice obtížná, protože z majoritní části vychází pouze ze sdělení rodičů. Děti s touto poruchou v pozdějším věku vykazují známky delikventního chování, a v jejich sociálním prostředí nacházíme často dysfunkčnost rodiny (neúplná rodina, špatná komunikace, děti neplánované nebo nechtěné). Nesocializovaná porucha chování je charakteristická samotářským a agresivním chováním. Často jsou narušeny vztahy k vrstevníkům, izolace a neoblíbenost. Tato porucha často přechází do závažných poruch osobnosti. Porucha opozičního vzdoru je charakteristická porušováním sociálního chování, které by mělo odpovídat věku dítěte. Dítě je vzdorovité, neposlušné a velmi špatně zvladatelné. Častý je odpor k autoritám. Tato porucha je často spojena s hyperaktivitou a poruchou pozornosti (Ptáček, 2006). Důraz na včasnou diagnostiku, systematické a nápravné práce s dítětem a práce s nejširším sociálním prostředím může zvýšit pravděpodobnost na dobrou sociální a osobní prognózu dítěte. Z hlediska psychologie se nejčastěji používá dělení na agresivní a neagresivní poruchy chování. Školská klasifikace poruch chování Kritériem pro toto třídění je charakter chování, kterým se porucha projevuje. bb) Poruchy chování vyplývající z konfliktu – záškoláctví, lhaní, krádeže.
cc) Poruchy chování spojené s násilím – agrese, šikana, loupeže. dd) Poruchy chování související se závislostí – toxikomanie, závislost na automatech. Zcela specifickou skupinou jsou děti s poruchou pozornosti a hyperaktivitou, tedy s ADHD, dříve ve skupině LMD. Ty mají specifické projevy v chování, které se často s normou neslučují a činí z těchto dětí podivíny a neoblíbence kolektivu. Navíc jejich problematické začleňování do kolektivu neustále se opakující zlobení, které výrazně vnímají rodiče i pedagogové, svádí k poukazování na poruchy v chování při opomenutí primární příčiny jejich problému, který je v diagnóze samotné. Při řešení poruch chování dětí a mladistvých je kladen důraz na prevenci, nebo alespoň na včasné podchycení a nápravu v raných fázích jejich rozvoje. Podpůrný a ochranný vliv má především fungující rodina, ale může jej mít i škola či další instituce. Jde o pedagogické, psychologické a sociální působení, které by eliminovalo či omezilo vliv rizikových faktorů a přispívalo k pozitivnímu rozvoji dětské osobnosti (Vágnerová, 2005). Ikona5 Dostali jste se až na konec náročné kapitoly, věřím, že jste si zapamatovali několik možných klasifikací. Před další velkou kapitolou si hodně odpočiňte a doplňte tekutiny! Ikona4 V této kapitole jste se mohli dozvědět mnoho důležitých teoretických informací, které využijete v následující spíše praktické kapitole. Ikona6a Vzpomeňte si, jaké jsou projevy chování, které vedou k diagnostice poruch a jakou klasifikaci používá 10. revize MKN. Ikona8 Rodina funkční, disharmonický vývoj, asociální poruchy chování, juvenilní delikvence, nesocializovaná porucha chování, porucha opozičního vzdoru. Ikona7 Hutyrová, M., (2006). Etopedie pro výchovné pracovníky. Olomouc: UP. Hort, V. et al. (2000). Dětská a adolescentní psychiatrie. Praha: Portál. Krejčířová, D., Říčan, P., et al. (1997). Dětská klinická psychologie. Praha: Grada. Malá, E. (1994). Dětská a adolescenční psychiatrie. Praha: Portál. Matějček, Z. (2011). Praxe dětského psychologického poradenství. Praha: Portál. Matoušek, O., Kroftová, A., (2003). Mládež a delikvence. Praha: Portál. Navrátil, S., Mattioli, J. (2011). Problémové chování dětí a mládeže. Praha: Grada. Pešatová, I. (2000). Vybrané kapitoly z etopedie. Liberec: technická univerzita v Liberci. Ptáček, R. (2006). Poruchy chování v dětském věku. Praha: Agama. Renotiérová, M., Ludíková, L., et al. (2003). Speciální pedagogika. Olomouc: UP.
Stárková, L., Hutyrová, M., Elznerová, I., (2001). Když se řekne dítě s poruchou chování. Olomouc: Magistrát města Olomouce. Theiner, P. (2007). Poruchy chování u dětí a dospívajících. Psychiatrie pro praxi, 2(8), 85-87. Vágnerová, M. (1999). Patopsychologie pro pomáhající profese. Praha: Portál. Vágnerová, M., (2000). Psychologie problémového dítěte školního věku. Praha: Karolinum. Vágnerová, M. (2004). Patopsychologie pro pomáhající profese. Praha: Portál. Vágnerová, M. (2005). Školní poradenská psychologie pro pedagogy. Praha: Karolinum. Vitásková, K. (2005). Etopedie. Vybrané okruhy etopedické problematiky. Ostrava: Ostravská univerzita. Vojtová, V. (2005). Kapitoly z etopedie 1. - Přístupy k poruchám emocí a chování v současnosti. Brno: Masarykova univerzita. Zelinková, O., (2003). Poruchy chování. Praha: Portál.
Konkrétní projevy problémového chování Ikona1 Následující kapitola je již více prakticky zaměřena a seznámí vás s agresivními a neagresivními poruchami chování, jejich jednotlivými druhy a možnostmi řešení. Vždy je nutné zvážit, o jaký typ dané poruchy se jedná a pak co nejpřesněji zvolit postup nápravy, který může být v jednotlivých případech velice odlišný. Neagresivní poruchy chování Ikona2 1. Lhaní Lhaní je vědomé a záměrné zkreslování skutečnosti za účelem ochránit se, vyhnout se povinnostem. Lhaní je způsob úniku z osobně nepříjemné situace, kterou dítě nedovede vyřešit jinak. Záměrem může být snaha ublížit jinému. Rozlišujeme tři druhy lží: Konfabulace (smyšlenky) – normální jev u dětí předškolního věku, vzniká záměnou vzpomínek nebo fantazijními představami. Dítě si ani neuvědomuje, že lže, chybí zde úmysl, zkreslení reality a cílenost. (v podstatě nejde o poruchu chování) Bájivá lhavost (pseudologia fantastica) - je vyprávění nepravdivých příběhů, kde dítě zpravidla hraje atraktivní roli, dítě chce na sebe upoutat pozornost. Vypráví to tak, že tomu potom samo věří. Disponovány bývají děti s hysteroidními rysy či děti určitým způsobem deprivované. Opět chybí vědomí nepravdy, chybí účelnost – nejde o poruchu chování, za kterou by dítě mělo být trestáno. Pravá lež - dítě ví, že nemluví pravdu. Chce tím něco získat, jedná tak účelově, jedná tak třeba i ze strachu. Je možné ji vysledovat převážně až ve školním věku, kdy lež má již jinou významovou hodnotu. Při posuzování lži je významné: výběr osob - komu dítě lže frekvence - jak často lže specifičnost situací - situaci, kdy dítě lže - např. zátěžová – lež může být obranou
účel – co dítě ke lhaní vedlo.
Lhaní představuje způsob úniku z osobně nepříjemné situace, kterou dítě nedokáže vyřešit jinak. Lež sama o sobě mívá spíše charakter zapírání – školních známek, poznámek, průšvihů. Dítě zapírá ve strachu před trestem, který sice není z hlediska dospělého nijak přísný, ale pro dítě je zahanbující, zraňující, ponižující. Méně časté, ale o to závažnější, jsou lži se záměrem získat vlastní výhody nebo poškodit druhého člověka. Nelze je považovat za obranu v nouzi a bývají spojeny s dalšími negativními projevy a s osobnostními vlastnostmi. Jde o závažnější odchylku osobnostního vývoje a prognóza je horší. (Matějček, 1991) Lhaní také, na rozdíl od jiných poruch chování, je více vázáno na rodinné prostředí. Do smyšlenek se často promítají tajná přání děti, vymýšlení může mít únikový ráz nebo také může být projevem neotřele, bohaté a živé fantazie dítěte. V možnostech nápravných opatřeni u všech neagresivních poruch chování můžeme vycházet z osvědčených postupů dle Z. Matějčka (1991). Možnosti nápravných opatření: U zapírání vycházíme z hodnocení intelektové vyspělosti dítěte ve vztahu k nárokům školy a rodiny, hodnoceni jeho povahových rysů a odolnosti nervového systému ve vztahu k ambicím a očekávání dospělých, základní otázka je proč to dítě potřebuje, otázku jak trestat, odsouváme do pozadí, nejde o to, jak lhaní potlačit, ale jak je učinit pro dítě zbytečným. (Matějček, 1991) Složitějším případem k řešení jsou lži, jejichž oběti je někdo druhý, k základní otázce proč přistupuje jaké je to dítě, jaké má výchovné zázemí, rodinu, systém hodnot, doporučeni mohou být dvojí linie, první směřuji k utlumení tohoto jednání a druhé mají povzbudit a posílit nové, sociálně žádoucí postoje. 2. Záškoláctví Záškoláctví je útěk ze školní výuky nebo nedostavení se do školy bez patřičné omluvy. Jiná z definic říká, že záškoláctví je jev, kdy se žák, úmyslně, bez omluvitelného důvodu a bez vědomí, popřípadě souhlasu rodičů nezúčastňuje vyučování a zdržuje se mimo domov. Z pohledu školy je za záškoláctví považována neomluvená absence žáka, kdy žák úmyslně zanedbává školní docházku. Záškoláctví je třeba odlišit od vyhýbání se škole u dětí se separační úzkostí nebo se školní fobií. Začíná zpravidla jako impulzivní akt, ale může se prodloužit na řadu dní i týdnů. Původní motiv, proč dítě nešlo do školy, už ztratil smysl (strach ze zkoušení, odpor k učiteli atd.) a jeho místo zaujal strach z prozrazení, návratu a podobně. Mohou se přidružovat i další přestupky – lži, toulání, podvody, krádeže. Překvapivě dlouho může unikat pozornosti učitelů i rodičů. Většinou mívá záškoláctví charakter jednorázového selhání. Při opakovaném výskytu je situace vážnější, v případě, že není provázanost na partu vrstevníků, signalizuje určitou povahovou slabost dítěte, malou odolnost vůči zátěži, sníženou frustrační toleranci. (Vágnerová, 1999) Kategorie záškoláctví (Kyriacou, 2005): Pravé záškoláctví – žák se jednoduše ve škole neukazuje, ale rodiče si myslí, že do školy chodí.
Záškoláctví s vědomím rodičů – rodiče vědí, že žák do školy nechodí, aniž by k tomu měl oprávněný důvod. Žák většinou pomáhá rodičům v práci, nebo se doma stará o někoho nemocného. Záškoláctví s klamáním rodičů – žák přesvědčí své rodiče, že je mu špatně, i když se cítí dobře, a rodič žákovi napíše omluvenku z důvodu zdravotních potíží. Útěky ze školy - žák do školy chodí, nechá si zapsat přítomnost, a pak během dne na hodinu, či dvě odejde. Odmítání školy – žákovi představa školní docházky činí psychické potíže. Patří sem poruchy pramenící z problému ve škole (školní neúspěšnost, šikana, fobie, deprese).
Nejfrekventovanější formou je pravé záškoláctví, pak záškoláctví s vědomím rodičů a útěky ze školy. Nejvyšší výskyt záškoláctví je na středních školách (Kyriacou, 2005). Důvody, které pro své absence záškoláci nejčastěji uvádějí (Kyriacou, 2005): Hodiny byly nudné. Práce v nich byla moc těžká. Atmosféra ve škole byla příliš přísná. Žáci měli problémy s některými učiteli. Měli pocit, že je škola odmítá. Škola se jim dostatečně nevěnovala. Byli šikanováni. Chtěli trávit čas s kamarády nebo chtěli být sami. Nelíbily se jim učební osnovy školy. Heyne a Rollings (2002 in Kyriacou, 2005) se domnívají, že má-li být vyřešen problém odmítání školy, je třeba nejprve postihnout problémy ležící v pozadí. Škola může zajistit (Kyriacou, 2005): projednání otázek docházky s rodiči, zjištění, utřídění a evidence absencí, opatření školy při neomluvených absencích, spolupráce s vnějšími organizacemi, motivační metody snižující zanedbávání docházky, zavedení fyzicky příjemného školního prostředí, zavedení společensky příjemného školního prostředí, podpora při studijních obtížích, podpora při problémech s emocemi a chováním, nabídka alternativního pracovního prostředí, ranní a odpolední družiny, podpora reintegrace. Příčiny záškoláctví Negativní vztah ke škole - důvodem může být školní neprospěch případně reakce na hodnocení žákova výkonu učitelem, které žák vnímá jako nesprávné.
Strach ze šikany - velmi závažný důvod, kdy se žák vyhýbá školní docházce, aby nebyl předmětem šikany. Lenost - žákovi se do školy prostě nechce. Vliv kamarádů a part - žák tráví čas raději se svými přáteli, v prostředí, které je pro něj atraktivnější než škola. Rodinné problémy - žák, který žije v neuspokojivém rodinném prostředí, se může snažit nalézt v záškoláctví potřebný stimul.
Možnosti nápravných opatření: Okamžitá opatřeni – pozitivní motivace, průvodce, který jde s dítětem do školy a je schopen mu poskytnout oporu. Poradenská pracoviště nebo rodiče či učitel mohou také dítěti ve třídě připravit podmínky v tom smyslu, že co se stalo, je už pryč a můžeme začít znovu. Perspektivní opatřeni – roli hraje motivace záškoláctví, porozumění dítěti rodičem, učitelem, soustavné, citlivé posilování odolnosti dítěte vůči frustraci metodou postupných zátěží. Jak uvádí Matějček (1991), principem rodinné výchovy je odpuštěni bez odčinění. Záškoláctví je relativně častým projevem, v české základní škole představovalo 19,2% všech přestupků. S tím bývá spojené nerespektování autority učitele, povinností a pravidel školy (Heřmanská in Vágnerová, 2004). Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy vydalo metodický pokyn č. j.: 10 194/2002-14. k jednotnému postupu při uvolňování a omlouvání žáků z vyučování, prevenci a postihu záškoláctví. 3. Útěky Útěk lze interpretovat jako určitou variantu únikového jednání. Dítě řeší svůj problém útěkem z prostředí, které se mu zdá jako ohrožující nebo jinak nepřijatelné. Pokud dítě utíká z domova, může to být signál, že rodina nefunguje jako zdroj jistoty a bezpečí a ve své funkci nějakým způsobem selhává. Dítě není schopno tuto situaci zvládnout zralejším způsobem. Je důležité si uvědomit, že jako poruchu chování diagnostikujeme až útěk opakovaný, jednorázový čin nemůže být považován za poruchu chování. Formy útěků – s odlišnými projevy a motivací: Reaktivní, impulzivní útěky – jejich smyslem může být potřeba úniku, je to obranná reakce. (Matějček, 1991) Útěk je signálem zoufalství nebo varováním. Ditě se však zpravidla chce vrátit. Může se jednat o ojedinělý akt a už se nemusí opakovat. Chronické útěky – bývají připravené, plánované, dítě se většinou nechce vrátit. Časté u dětí z nefunkčních rodin, deprivovaných, týraných, zneužívaných. Vzácněji mohou souviset s disharmonickým vývojem osobnosti. Útěky z ústavních zařízení – mohou být reakci na omezení svobody či vytržení z prostředí, které pro dítě představuje zázemí. Možnosti nápravných opatření: Vychází z motivace k tomuto jednání, příčin bývá zpravidla více, většinou na straně dítěte i dospělých osob, ať již rodičů nebo vychovatelů v ústavním zařízení, ty však vyžadují speciální přístupy, zvažuje se situace ze strany rodičů i dítěte, neexistují specifické rady a
pokyny pro prevenci útěků dítěte z domova, základní pomoc je v porozumění dítěti a ve zlepšení celkové citové atmosféry a klimatu v rodině. (Matějček, 1991) 4. Toulání Toulání je charakterizováno dlouhodobým opuštěním domova, které většinou navazuje na útěky. Může být výrazem nedostatečné citové vazby k lidem a zázemí, které je dysfunkční, dítěti na něm nezáleží nebo je odmítá. Může se toulat samo nebo v partě. Bývá často propojeno s dalšími odchylkami v chování, sloužícími jako prostředek k zajištění obživy – krádeže, prostituce aj. U dospívajících je riziko, že se toto chování stane návykem. Opět naplní diagnostická kritéria pro poruchu chování tehdy, když je opakované. U starších dětí jsou útěky a toulání ve spojení s disharmonickým vývojem osobnosti mnohdy poruchy chování s nepříliš nadějnou prognózou. Toulání spolu s citovou nepřipoutaností či nezakotveností zapadá také do symptomatologie psychické deprivace. Možnosti nápravných opatření: jak je uvedeno výše, jde většinou o sekundární poruchy chování a nelze je napravovat jinak než s primárními poruchami. 5. Krádeže Krádeže jsou charakteristické záměrností jednání. Opět musíme mít na zřeteli vývojové hledisko. O krádeži můžeme mluvit jedině tehdy, pokud dítě chápe pojem vlastnictví a je schopno akceptovat normu chování, která vymezuje odlišný vztah k vlastním a cizím věcem. Vždy je potřeba posuzovat několik kritérií: Místo krádeže – pouze doma, pouze ve škole, v obchodě. Způsob krádeže – je pro posouzení závažnosti velmi podstatný. Neplánované, příležitostné krádeže mohou být výsledkem nezvládnuté aktuální potřeby přivlastnit si nějakou věc (zejména u mladších dětí). Plánované a předem promyšlené krádeže (starší školní věk) jsou mnohem závažnější. Cíle krádeže a motivace u dětí: Dítě krade pro sebe - Je zde patrná potřeba dosáhnout něčeho, čeho nelze dosáhnout jiným, sociálně přijatelnějším způsobem nebo se dítě jinému uspokojování potřeb nenaučilo, tento důvod se také jeví závažnější. Ve vzácných případech se projevuje nouzové uspokojování základních potřeb, časté při selhání rodiny. Ditě může krást také z pudu sebezáchovy, v extrémních situacích – např. na útěku. Matějček (1991) uvádí, že krádež může byt i projevem náhradního uspokojování citového strádání, má potřebu hromadit jídlo, věci, jako náhradu. Dítě krade pro druhé - Příčinou bývá neuspokojená potřeba byt akceptován a dosáhnout prestiže a uznaní mezi vrstevníky. Typické bývá, že se krádeže uskutečňují mimo teritorium skupiny, např. doma, v obchodech. Dítě krade pro partu - Zde je braní věcí výrazem snahy udržet svou pozici v partě, kde často bývá toto chování žádoucí. Patologické kradeni (kleptomanie) - Pod tímto pojmem je chápán stav, kdy osoba opakovaně nemůže odolat impulzům ukrást předměty, které nejsou získávány pro osobni použiti nebo finanční zisk. Tato porucha je relativně vzácná u dospělých, natožpak u dětí. Jde o krádeže různých věci, často neužitečných, takže motivace jejich odcizení je pro objektivní pozorovatele nejasná. Uvedené kategorie se mohou kombinovat, hranice mezi nimi nejsou ostré a mají různé mezistupně. Může se také objevit vliv odlišného hodnotového systému určité sociální vrstvy nebo etnika. Krádež může být spojena i s projevy násilí – přepadení, loupež.
Sociální důsledky odhalených krádeží výrazně ovlivňují další situaci dítěte (komplikují, izolují, stresují, vedou až k výkonu ústavní výchovy apod.). Na řešení příčin, které vedly k jednání dítěte, bývá mnohdy pozdě (nefungující rodinné zázemí, narušený vývoj osobnosti, fixace egoistického jednání, ztráta schopnosti adaptace na běžné podmínky, atd.). Možnosti nápravných opatření: Nevystavovat dítě lákadlům a nenabízet k přestupkům příležitost, nenechávat peníze a cenné věci bez kontroly v bytě, vést domácí účetnictví, vědět, kolik mám v peněžence peněz, starat se i o drobné. Vysvětlovat dítěti přiměřeně k věku hodnotu peněz a věci, zvážit možnost kapesného, hospodaření s penězi, plánování, co si lze za ně koupit. Pokud dítě jiné děti uplácí nebo si je kupuje, tak se pokusit jej učit formám a strategiím sociální komunikace, umožnit mu navázání užších kontaktů s vrstevníky v bezpečném prostředí domova. Doporučit rodičům, zvát kamarády dítěte domů a pracovat s dítětem na dovednostech a znalostech, jimiž ostatním dětem může imponovat. 6. Čachrovaní Pod tímto pojmem si můžeme představit různé formy vyměňování, směňování, obchodování, nepřehledné půjčování, propojené s drobnými podvody a v podstatě i s krádežemi. Dítě podlehne svádění druhých, chce se zalíbit, vytáhnout před ostatními. Nejčastěji však jde o kompenzaci neuspokojenosti v privátním sociálním prostředí nebo jde o projev sociální deprivace. (Matějček, 1991) Možnosti nápravných opatření: Komplikované, vhodné jsou nejen praktiky zastavení tohoto chování (tresty, omezení příležitosti, zvýšená kontrola), ale především pozitivní ovlivňování emocionální a sociální oblasti. Je patrný nepříznivý faktor, že prostředky k čachrování si dítě opatřuje ve styku s cizími osobami, což nese v sobě rys nedostatečného sociálního odstupu. 7. Patologické závislosti alkohol, drogy, cigarety, automaty, sexuální chování, workoholismus, sledování TV, PC hry, sekty… Ikona6a Popište specifika a způsob řešení krádeží, lží a toulání. Ikona5 Neagresivních poruchy chování máte za sebou a čeká vás závěrečná část textu. Tedy, do toho!
Agresivní poruchy chování Porušování sociálních norem je u agresivního chování spjato s násilným omezováním práv ostatních. K nejzávažnějším projevům řadíme agresi k lidem a zvířatům. Typická bývá neschopnost empatie, nedostatek citového vztahu ke komukoliv, emoční plochost, lhostejnost. Agresivita je vnitřní dispozice, kterou v dané míře máme všichni. Vzrůstající agresivita mezi žáky je častým projevem současných kolektivů dětí a mládeže. Agresivní chování se může projevit i u dětí, u kterých nejde o poruchu chování. Agrese jako vrozený pud je jedním z prostředků vyjadřování dítěte. Tímto chováním může dávat najevo, že se něco děje, něco není v pořádku. Příčin agresivního chování je mnoho a různě se kombinují. Stejně tak existuje celá škála projevů agresivity od mírné slovní agrese až po fyzické násilí. (Bendl, 2003) Rozlišujeme agresivitu verbální, fyzickou, přímou, nepřímou, či přiměřenou, nepřiměřenou, atd. Z pohledu ontogeneze je adekvátní agresivní chování přirozenou součástí psychické výbavy dítěte. Relativně zdravá funkční rodina přijímá agresivní chování s respektem a pochopením, avšak jasně a srozumitelně toto chování limituje (Netušil, 2005). Porušování sociálních norem je u agresivního chování spojeno s omezováním základních práv ostatních. Agresivní chování lze obvykle interpretovat jako nepřiměřený prostředek k uspokojení nějaké potřeby. Vzácněji se samo násilí stává potřebou. Násilné jednání může být zaměřeno vůči lidem, zvířatům nebo věcem. Specifickou variantou násilného jednání je šikana (Vágnerová, 2004). Vágnerová (1999) uvádí dvojí příčiny vzniku agresivity. Prvním důvodem je vrozená dispozice k agresivnímu jednání. Vlohy k agresi se liší v závislosti na historii a sociokulturní tradici populace. Tolerance společnosti k agresivitě a násilí se v průběhu času mění. Dispozici k agresivnímu jednání lze hodnotit i pozitivně. Pozitivní, socializovaná varianta, která respektuje dané sociální normy, se nazývá asertivita. Jinou příčinou, nežli vrozenou, je sklon k agresivnímu chování rozvíjející se učením, je tedy závislý na vlivu prostředí. Agresivní chování se rozvíjí pozitivním posilováním agresivních projevů dítěte, či nápodobou. Agresivní chování může být reakcí na neuspokojení různých potřeb. Celkem běžnou a relativně tolerovanou je agrese užitá v obraně, tzv. reaktivní agrese. Podobným typem násilí je pomsta. Agrese může fungovat jako kompenzace, tj. jako zdroj náhradního uspokojení, např. v oblasti potřeby seberealizace, citové akceptace atd. (Vágnerová, 1999). Člověk je většinou schopen svoje chování ovládat, a proto může vlastní sklon k agresivitě potlačovat. To je ovšem vázáno na přijetí určitých norem a ochotě se podle nich řídit. Schopnost sebeovládání může být oslabena, např. nastřádanou zátěží vnějších vlivů, somatickou nemocí, organickým postižením mozku apod. (Vágnerová, 1999). Ondráček (2003) uvádí následující typy agrese: Verbální agrese – provokování, narážky, urážky, pomluvy apod. Tělesná agrese – pošťuchování, kopání, bití, pranice apod. Agrese proti věcem – poškozování učebnic, pomůcek, zařízení, ošacení apod. Agrese proti sobě – sebezraňování. Ondráček (2003) nastínil pravidla pro zvládání agresivního chování v případě, kdy dochází k tělesné agresi mezi spolužáky, pranici. Doporučuje: zachovat klid, zabránit nejhoršímu, poslat okolostojící pryč, nesnažit se hned o řešení sporu, nehledat viníka,
určit termín rozhovoru o situaci a formulovat jeho smysl (nejde o to hledat viníka boje, ale o rozřešení sporu, který bitku vyvolal), vyzvat soupeře k závazku, že do rozhovoru přeruší všechny formy boje.
Agresivní chování – je porušení sociálních norem, omezující práva a narušující integritu živých bytostí i neživých objektů. Jde o symbolické nebo reálné omezování, poškozování a ničení. Agresivita – útočnost. ee) Tendence projevovat nepřátelství ať už slovně nebo útočným činem. ff) Tendence prosazovat sám sebe, své zájmy a cíle bezohledně, nemilosrdně až brutálně. gg) Tendence ovládnout sociální skupinu, získat takové postavení, které umožňuje vnucovat jí určité názory, rozhodovat o její činnosti a osudu jednotlivých členů. Zvláštní formou agrese je šikana. Šikana (tzv. mobbing) Šikanu si můžeme vymezit jako násilné ponižující chování jednotlivce nebo skupiny vůči slabšímu jedinci, který nemůže ze situace uniknout a není schopen se účinně bránit. (Vágnerova, 2004) Ani odbornici se nemohou zcela shodnout, co je a není přesná definice pojmu šikana. Jde o pojem z oblasti mezilidských vztahů, nikoliv práva. Česky právní řad tento pojem nezná. To znamená, že pachatelé nejsou trestáni za šikanu, ale například za vydírání, omezování osobni svobody apod. Šikana je každé chování, které splňuje následující znaky: je cílené vůči jedinci nebo skupině (oběti), jeho záměrem je oběť ohrozit, ponížit či zastrašit, je obvykle opakované, často dlouhodobé, existuje jedinec nebo skupina, jimž přináší prospěch nebo uspokojeni (agresor), oběť se tomuto chování neumí bránit a dlouhodobě trpí. Šikanou tedy není jednorázová rvačka, konflikt, i když s převahou jedné strany, stejně tak vyčleněni dítěte z kolektivu, pokud není motivováno snahou ublížit mu nebo pobavit se na jeho úkor. Není důležité, jak se závažnost situace jeví dospělému – učiteli, vychovateli, děti mají svůj svět. Rozhodující pro posouzení zda jde o šikanu, je subjektivní vnímání agresora a oběti. Šikana má různé formy: nonverbální (výhružná gestikulace, vysílání hrozivých pohledů, ukazování sprostých a ponižujících gest); tělesná (štípání, podrážení nohou, tahání za vlasy, strkání, bití); vydírání (požadování pod výhružkou bití či s pomocí zastrašování svačiny, peněz, udělání domácích úkolů); pomluvy (šíření negativního hodnocení, polopravd či lží ohledně osobních kvalit, chování, rodiny); šikana vyloučením (zabránění účasti na společných aktivitách);
telefonická (otravování, rušení, vyhrožování přes telefon).
Šikana má celou řadu variant: Šikanování skryté: ostrakizace, která se projevuje sociální izolací a vyloučením oběti ze skupiny vrstevníků. Šikanování zjevné – může mít podobu fyzického násilí a ponižováni, psychického ponižování a vydírání, destruktivních aktivit zaměřených na majetek oběti. Šikana často představuje pro oběť ohrožení psychického i somatického zdraví, nebezpečným dlouhodobým důsledkem je především možnost zafixovaní zkušenosti jak v případě agresora a jeho oběti, tak ostatních dětí, které šikaně v pozici mlčící většiny pasivně přihlížely. Šikanující agresor Fyzicky zdatný, neukázněný, snaha ukázat svou převahu, spíše podprůměrný žák, necitelný, nebere ohled na ostatní. 3 typy agresorů dle Koláře (2000) 1. typ: hrubý, impulsivní, kázeňské problémy 2. typ: slušný, kultivovaný, zvýšeně úzkostlivý, někdy se sadistickými tendencemi 3. typ: optimista, srandista, oblíbený ve skupině, sebevědomý. Oběť šikany Prakticky každý (dítě nové, šikovné, handicapované atd.), slabá reaktivita v zátěžových situacích. 4 typy obětí dle Koláře (2002) 1. typ: slabý, s tělesným či psychickým handicapem 2. typ: oběť silná, nahodilá 3. typ: oběť deviantní, nekonformní 4. typ: oběť izolovaná, bez kamarádů. Dubin (2009) uvádí stadia šikany podle Koláře: zrod ostrakismu – mírné, převážně psychické formy násilí, kdy se okrajový člen skupiny necítí dobře, je neoblíben a neuznáván, fyzická agrese a přitvrzování manipulace, vytvoření jádra – je klíčovým momentem, vytváří se skupina agresorů, jádro, a začínají spolupracovat a systematicky šikanovat nejvhodnější oběti, většina přijímá normy – normy agresorů jsou přijaty většinou a stanou se nepsaným zákonem, totalita neboli dokonalá šikana – násilí jako normu přijímají všichni členové třídy, šikanování se stává skupinovým programem. Šikana je vždy záležitostí celé skupiny. Jejím důsledkem je deformace sociálních vztahů, hierarchie rolí a postojů k normám. Značným problémem je společenská tolerance šikany a její bagatelizování. Šikana je silným sociálním stresem. Tomuto vymezení odpovídají i potíže,
které se u obětí šikany objevují. Je možné je zařadit do kategorie posttraumatické stresové poruchy, projevující se čistě psychickými i somatickými symptomy. Jsou jimi zvýšený sklon k úzkosti, depresivní ladění, akcentace obranného postoje a senzitivní vztahovačnost, poruchy spánku, svalová tenze, snížení imunity, větší sklon k prožívání bolesti a nepohody (Šolcová in Vágnerová, 1999). Strategie vyšetřování: rozhovor s informátory (oběťmi), nalezení vhodných svědků, rozhovor se svědky, zajištění ochrany obětem, rozhovor s agresory. Ve školských zařízeních je vhodné se řídit metodickým pokynem MŠMT pro řešení šikany. Ikona6a Popište způsob řešení šikany dle Metodického pokynu MŠMT. Ikona4 Poslední kapitola vás seznámila s jednotlivými poruchami chování, jejich projevy i možnostmi řešení. Věřím, že některé jejich stupně pro vás nebyly novinkou a již jste se s nimi během studia vašeho běžného života potkali. Ikona8 Neagresivní poruchy chování, lhaní, krádeže, záškoláctví, čachrování, agresivní poruchy chování, agrese, agresivita, šikana. Ikona7 Bendl, S., (2003). Prevence a řešení šikany ve škole. Praha: ISV Nakladatelství. Dubin, N. (2009). Šikana dětí s poruchami autistického spektra. Praha: Portál. Hayden, T. (2008). Spratek, příběh dítěte, které nikdo nemiloval. Praha: Portál. Hutyrová, M., (2006). Etopedie pro výchovné pracovníky. Olomouc: UP. Hort, V. et al. (2000). Dětská a adolescentní psychiatrie. Praha: Portál. Krejčířová, D., Říčan, P., et al. (1997). Dětská klinická psychologie. Praha: Grada. Kyriacou, Ch. (2005). Řešení výchovných problémů ve škole. Praha: Portál. Malá, E. (1994). Dětská a adolescenční psychiatrie. Praha: Portál. Matějček, Z. (2011). Praxe dětského psychologického poradenství. Praha: Portál. Matoušek, O., Kroftová, A., (2003). Mládež a delikvence. Praha: Portál. Navrátil, S., Mattioli, J. (2011). Problémové chování dětí a mládeže. Praha: Grada. Netušil, R. (2005). Agresivita a prevence problémového chování u lidí s mentálním postižením. Praha: Modrý klíč. Ondráček, P. (2003). Františku, přestaň konečně zlobit, nebo…. Praha: ISV nakladatelství. Pešatová, I. (2000). Vybrané kapitoly z etopedie. Liberec: technická univerzita v Liberci. Ptáček, R. (2006). Poruchy chování v dětském věku. Praha: Agama. Renotiérová, M., Ludíková, L., et al. (2003). Speciální pedagogika. Olomouc: UP. Stárková, L., Hutyrová, M., Elznerová, I., (2001). Když se řekne dítě s poruchou chování. Olomouc: Magistrát města Olomouce.
Theiner, P. (2007). Poruchy chování u dětí a dospívajících. Psychiatrie pro praxi, 2(8), 85-87. Vágnerová, M. (1999). Patopsychologie pro pomáhající profese. Praha: Portál. Vágnerová, M., (2000). Psychologie problémového dítěte školního věku. Praha: Karolinum. Vágnerová, M. (2004). Patopsychologie pro pomáhající profese. Praha: Portál. Vágnerová, M. (2005). Školní poradenská psychologie pro pedagogy. Praha: Karolinum. Vitásková, K.(2005). Etopedie. Vybrané okruhy etopedické problematiky. Ostrava: Ostravská univerzita. Vojtová, V. (2005). Kapitoly z etopedie 1. - Přístupy k poruchám emocí a chování v současnosti. Brno: Masarykova univerzita. Wikipedia [online]. [cit. 2012-03-28]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Loupež Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. [online]. C1998, [cit. 2012-03-28]. Dostupné z:http://business.center.cz/business/pravo/zakony/trestni-zakonik/cast2h2d1.aspx Zelinková, O., (2003). Poruchy chování. Praha: Portál. Ikona4 Tento text vás měl seznámit s oborem etopedie, jeho historií, ale hlavně s diagnostikou poruch chování. V předchozí kapitole jste se mohli dočíst o jednotlivých poruchách chování, se kterými se můžete běžně setkat při vašem pedagogickém působení v nejrůznějších školách a volnočasových aktivitách i během vašeho každodenního života. Doufám, že tento text byl pro vás přínosem a že informace zde získané zúročíte nejen při nejrůznějších zkouškách, ale následně i během vaší praxe. Ikona7 Bendl, S., (2003). Prevence a řešení šikany ve škole. Praha: ISV Nakladatelství. Buriánová, J. & Švancar, Z. (1988). Speciálně pedagogické problémy ústavní a ochranné výchovy. 1. vydání. Státní pedagogické nakladatelství, n. p., v Praze. Dubin, N. (2009). Šikana dětí s poruchami autistického spektra. Praha: Portál. Fraňková, S. & Klein, Z. (1997). Úvod do etologie člověka. 1. vydání. Nakladatelství HZ Systém - Praha, ISBN 80-86009-15-7 Fischer, S., Škoda, J. (2008). Speciální pedagogika. Praha: Triton. Hayden, T. (2008). iSpratek, příběh dítěte, které nikdo nemiloval. Praha: Portál. Himl, P. (2007). Zrození Vagabunda. Praha: Argo Hutyrová, M., (2006). Etopedie pro výchovné pracovníky. Olomouc: UP. Hort, V. et al. (2000). Dětská a adolescentní psychiatrie. Praha: Portál. Kalina, K. et kolektiv. (2003). Drogy a drogové závislosti. 1. vydání. Vydal Úřad vlády České republiky - Praha. ISBN 80-86734-05-6 Krejčířová, D., Říčan, P., et al. (1997). Dětská klinická psychologie. Praha: Grada. Kyriacou, Ch. (2005). Řešení výchovných problémů ve škole. Praha: Portál. Malá, E. (1994). Dětská a adolescenční psychiatrie. Praha: Portál. Matějček, Z. (2011). Praxe dětského psychologického poradenství. Praha: Portál. Matějček, Z., (1991). Praxe dětského psychologického poradenství. Praha: SPN. Matoušek, O., Kroftová, A., (2003). Mládež a delikvence. Praha: Portál. Navrátil, S., Mattioli, J. (2011). Problémové chování dětí a mládeže. Praha: Grada. Netušil, R. (2005). Agresivita a prevence problémového chování u lidí s mentálním postižením. Praha: Modrý klíč.
Ondráček, P. (2003). Františku, přestaň konečně zlobit, nebo…. Praha: ISV nakladatelství. Pešatová, I. (2000). Vybrané kapitoly z etopedie. Liberec: TU. Pešatová, I. (2003). Vybrané kapitoly z etopedie. Liberec: TU. Pešatová, I. (2003). Vybrané kapitoly z etopedie. 1. díl. Klasifikace a diagnostika poruch chování. Liberec: TU. Průcha, J., Walterová, E., Mareš, J. (1995). Pedagogický slovník. Praha: Portál. Ptáček, R. (2006). Poruchy chování v dětském věku. Praha: Agama. Renotiérová, M., & Ludíková, L. a kol. (2004). Speciální pedagogika. Olomouc: Univerzita Palackého. Slomek, Z. (2010). Etopedie. Praha: Univerzita Jana Ámose Komenského. Stankowski, A. (2003). Úvod do resocializační pedagogiky [studijní skripta]. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě. Stankowski, A. (2004). Nástin problematiky etopedie a sociální patologie [studijní skripta]. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě. Stárková, L., Hutyrová, M., Elznerová, I., (2001). Když se řekne dítě s poruchou chování. Olomouc: Magistrát města Olomouce. Sournia, Jean-Charles. (1986). L´Histoire de l´alcoolisme - Dějiny pijáctví. Flammarion Paris. Theiner, P. (2007). Poruchy chování u dětí a dospívajících. Psychiatrie pro praxi, 2(8), 85-87. Vágnerová, M. (1999). Patopsychologie pro pomáhající profese. Praha: Portál. Vágnerová, M., (2000). Psychologie problémového dítěte školního věku. Praha: Karolinum. Vágnerová, M. (2004). Patopsychologie pro pomáhající profese. Praha: Portál. Vágnerová, M. (2005). Školní poradenská psychologie pro pedagogy. Praha: Karolinum. Vitásková, K. (2005). Etopedie: Vybrané okruhy etopedické problematiky. Ostrava: Ostravská univerzita. Vítková, M. a kol. (2004). Integrativní speciální pedagogika. Brno: Paido. Vojtová, V. (2008). Kapitoly z etopedie I. Přístupy k poruchám emocí a chování v současnosti. Brno: Masarykova univerzita. Wikipedia [online]. [cit. 2012-03-28]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Loupež Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. [online]. C1998, [cit. 2012-03-28]. Dostupné z:http://business.center.cz/business/pravo/zakony/trestni-zakonik/cast2h2d1.aspx Zelinková, O., (2003). Poruchy chování. Praha: Portál. Žlunková, J. (2010). Co do školy nepatří. Olomouc: Univerzita Palackého.
