íjPI8Y
ADOLFA HEYDUKA XXI. ^
erné Rže
SPISY
ADOLFA HEYDUKA XXI
CI^RXK KUZK.
naki..\i)i:m
j.
(n 1900.
ia
\
pkazi
ADOLF HEYDUK:
.o_ _v
CERNE RUZE. 1889
NÁKLADEM
J.
—
1900.
OTTY V PRAZE. 1 900.
Vi;SKEKA IRAVA VVURAZKNA.
300,;/
^
-r
\v
SEP 2 2
3126704 Tiskem eské
fírafické spoleenosli
linie
v Pra/c
DOKTORU
JOSEFU THOMAYEROVI
UPKIMNY CTITEL
/.
//.
erné rže. IVln
zihilo
a srdce
adra
že na
se
—
noc to byla,
—
mi bílá ruka
erných rží
hrst
zlá
posavade puká
položila.
Má
prsa tásla
má le
duše zasténala v bolu,
chabá ruka
se,
s
tch rží sejmout
Mou
tvá
zbledla
ader dol nedovedla.
mysl zmámila jich vuu,
trn v srdce vnikla, zúpla a kikla, hru má od té doby stn.
jich ostrost
a ústa a
Co
To
bílých rukou dar as
erné rže
znaí?
Poesie,
jichž osten v srdce mi se ryje, a
pec mé
všecko štstí zna'.
Teskný okamžik. Z,as
zem
mládne, veu a ven
a zvoní — Pro jsem hloub duše rozechvn? Vždy je to všecko jak loni,
šumí
zvuí
to,
jenom má hlava Zas
zem
se kloní.
všecka samý kvt,
ervený, modrý a
bílý,
srdce chce k nebi vylett, jásá,
—
a
padá
umít by chtlo
a kvílí,
v tu
—
clivíli.
Po probdle noci májové. v^íin livzd více
záe
tím víc a
mn
zdá
s
v duši
se,
oblohy
se ztrácí,
rozmáhá
se,
že již nekrvácí,
že chce
puet,
že chce kvésti zase,
že chce
nazpt
v ráje dávnou dobu
pro žár oí, kštice zlatou zdobu,
pro as, když jsem první píse pl, než jsem klid znal kolébky a hrobu, než šíp poznání jsem v srdci
O
ml.
kéž možno duchem tak se vznésti,
abych chladn, jako na mne štstí, na mezníky
žití
zapomnl.
Letnice.
Jih teplý v
lese hude,
z
luk vonný vane dech,
a
rže kvetou všude
a nejvíc
na hrobech.
A v mladé rána zoi, po tžkých noci snech, skvost perel v slunci a nejvíc
hoí
na hrobech.
To vše, co z žití sázky nám zbývá kvt v.šech jen rže první lásky — a rže na hrobech.
lU
Vzdech. Ivol sadu
bysten perly vrhá slapem, vije pod okapem,
jiika hnízdo
dtem
a z jetele se ozval
kepelin
To na hru pvci i
roste srdce;
ven
letí,
mile klepá Vesna,
adra
ven, kde
motýliim
v jas
hlas.
v
jsou
setí
mu
tsna,
metá v
klas
žas.
Jak astokrát jsi ve tvá líbala m, ó Vesno má, své dávajíc mi rám!
A
mé
když
chvlo
srdce
se,
zrak has'.
byl zdráv jsem zas.
Le as až
v
adra má
strast
vložil utrpení v s
mnohý koukol
brázdy ela;
jara vyzlatí se nebe zas,
kde budu
as
?
sela,
však, kde s polibkem mé ženy skrán budou uloženy, jedna z vás, mé písn, v lepší as
Což na tom ty sivé
jen
mou panit
spas
zídlo
líkoje.
Olv-rývám v duši zídlo písní,
muohý odnesen jím
žal,
za záící zdroj bych zlata
toho zídla nezadal.
Když mne beru a již
z
život rve a tepe,
nho
plnou íš, nad svt kídlem ptáka
voln vzlétám
k slunci výš.
Šasten jsem, nech lidské oi mne nezely;
v oblacích
pl
jsem, vzlétal, což je více,
kdy mne osud
sestelí.
Nedvra. IVlou mladost dávno objal asu rov, mé oko nemá slz a srdce slov, by písn ržemi té doby pizdobilo,
když ješt šastno bylo
arodjný
a jak král z rozkoší
sny štstí pilo
Zdroj blaha
ve
!
mého
život zlostný
lék z
slunné íše
záných rozpnné íše
nho
zkalen smrtí zlou,
vnoil ruku svou;
nešumí, to jedy
z
nho
syí,
jež všecku radost nií;
ba nevím
ani, duši-li to
k štstí,
plamennou touhou zprahlé mi píse klíí.
že na
tresti
Písniká
a píse.
písniká svtem. ním písnika letem „Píteli, jak je ti? Rci mi!" „Víš pec; jdeš stopami mými!" Z,abloudil
Hned
z
i
.Šuml krok zbloudilcv vesem, písnika prchala lesem
.
.
„Pokej!..." „Ne, já se u hrobu nerada stojím " !
t
bojím;
života štstí. C^o
to jest, co živobytím
Nic než odíkiní, pla aby rzných
strastí
zovem
?
a strach,
pod okovem
v nic se nerozprchl ten náš prach
;
asu nízké vhi jsme mohli p^kn, pohodln.
tužba jen, by v plout
Naše štstí sotva jara již
a
déš
— kvt jahody v mechu; dechem hlavu zve,
slzný ulévá
dech mrazu
ne-li tak,
mní
ho v spchu slzy v led
pak vedrem
lístky svine,
nebo pod noliama boue
16
zliyne.
Zvony pláí. Z.vouy pláí;
Kmetu-li
i
pro
že
pláí
asi?
dítku osud hlásí?
Pláí k žití výkiku i stonu ? Jedno vše; vždy stejný plá tch zvonu. .
Želí želí
kmeta smutném pi odchodu, jeho
želí
píle,
rodu,
jenž se v slzách louí
s
mrtvým spáem
Ci snad dítka, že pichází
Všude plá
a k
si
,
— to
dvojí
a
život hasne,
vnu
ten a z
vždycky náek
.
.
.
pláem?
s
mez
je
žití,
se nití,
vna
ten
Víš,
pro
a
kráí,
zvony pláí
S nataženou rukou smrt nás kácí znamením, že a
kdo na svt
Bh
se neuplácí,
jde, jen žal
má
proto se zaatou vchází pstí.
Conic
nésti,
?
Mže lovk
tch dvou mezí
žití
srdcem zmnit, duchem zjinaiti?
i
snad cestu, kterou
Marno! Marno!
Víš,
vnost kráí? pro zvony plái?
Proto zvony pláí, proto smutí,
a
smrt v hrob,
strhne
nkdo
z
Zvony pláí...
a život v svt nás vna záhad clony? Víš,
pro
nutí,
pláí zvony?
Marná útcha. A.
mne
tšili
„Vše promní
stále
vz!
se,
Kvést bude nenadále
pod tvými okny bez; snad pták v své hnízdo a s ti
ním
z
nm
bude
dnes neb vít,
chorého
radost bude
nitra,
znít.'*
Jak krásn domlouváte! Rád víru bych vám dal,
le mé
život astokráte
srdce oklamal;
a zima, ta i
kde jsem
konce nemá
koli,
již,
stojím jako v poli
bez Krista vetchý kíž.
zítra
Jen havran k
nmu
sletí,
jen stesk a žal a vzdech...
Pták zpvný chce mít sntí a hnízdit v lupenech.
Kde lupen
však není,
tam nezjeví se kvt;
je
jiné lidské
a jiný v
snní
pravd svt!
Polní
kvítí.
iVlám polní kvty rád. Zda v hrobu prs
nkdo
jich
bych
ucítil,
a jaro
pro že
smje
mne pinese
jen hrs,
nebe krásou hoí,
se a divy
tvoí?
i
bez tch kvt zstane mj hrob ? Jen o hrst žeb prostikých tch zdob pak k nohám hloh a lípu k hlavám dejte ;
a
zpvným ptákm
Až
hnízda
vít
v nich pejte.
lázn jitra stoupne slunce zjev zái ptactvo zladí zpv, já ty písn uslyším snad v hrob tajn stisknu ruce vaše ob. z
a v jeho i
a
—
Ped rží
kvetoucí.
1 ro v taký soulad pvabu a vnad, pro v skvostný purpur odéla's se, rže,
že udiven je
rozjasnný sad
a zrak tvé krásy sotva chápat
Pro a
mže?
jako zlato leskne se tvj py)
na tvém srdci perly rosy jasné,
jež
ervánek rtem zlatým roznítil veer rozvane a zhasne?
a teskný
Rci, koho pizdobí tvých soubor vnad, až tesoucí se ruka ulomí t,
zda nevstu,
„Ne, pro
i
mladou matku snad?
nžné jsem
zkvetla v rakvi
dít
Za rána.
IVlotýlem do srdce vzpoii.'ínka slétla práv, když píse v vzešla a kvetla; zavlála kídly a dumala chvíli v ranním pak útichu
nm
v
písn
té
perly jsou;
—
kalichu
i
by snad
23
slzy to byly?
Cekám. Jak po
zdroji srn štvaný, trat clech,
po zášeru toužím temných les; vždy v hloubce ader dávno hlubší všech
já
a stále jítící se ránu nesu...
Vše
strhla
bou, co budoval jsem
jsem unaven a slab už k nové a
ekám
jen,
blesk stihne
až jako v Tatrách
m
a se skal v
kdys,
práci, tis
eku
skácí.
Kam
potom popluji, už jedno jest; když nemoh' jsem být hrdým stžnm
a
rozdrtí
m moské
lodí,
vlny pst,
neb chuas na krb k ohátí
m
hodí.
—
Pod stemchou. rod stemchou
stojím;
elo mé
vneno
blostnou tísní. Volá kvt: „Rosy napij se,
zanikne vše, co
té tísni;
napij se z nás a zajásej,
vezmi oni
si
již
zapj
píkladem
k nebi
ptáky,
vylétli,
a vylétni taky!"
Mohu-liž? kídla umdlena,
ranná adra se ouží, na míst zlatých ervánk
ped
zrakem
stíny se plouží.
Jsem jako plavec za boue, jemuž vod píboj vzal vesla, zpívám-li, jsou to vzpomínky, jež mluví
nemocný
ze sna.
Smír.
Z,orou sváhen bez stesku a žele
po ržích den
veer sdíln
I. esy
s
tiše
hvzdou
na smrt kráí,
na blankytném ele
líbá jej a luhy pláí.
zmlkly,
z
doliny se páí,
noci dech se v diamanty taví...
Tak bych nkdy s mírem v klidné tvái též chtl mít i bez rží kol hlavy.
—
Lesu.
Z.adumaný
lese,
druhu mého snni,
potš chorou v
duši
tžkém roztesknni;
zpívej vroucí písn,
hovo nes
snivé báje,
mé
srdce k
ztraceného
K
ržím
ráje.
ržím purpurovým,
ne k
tm
Žel, už
erným
erný
znova
.všecky!
Žádna purpurová Žel, už
erný
všecky;
zkvetly mezi hroby,
purpurové už mi srdce neozdobí!
27
Ach to srdce moje tžké žaly rují bolest rozkacená roste v
nm
tžkým
vlády žezlem
krut
a bují;
duši tepe,
kéž už po všem všudy, bylo by mi lépe!
U ržového Uech
slunce
kee.
zrumnil dne jasnou tvá
a vynutil v ní veselosti
zá,
a všem, co v luhu pestrých bylo
zpv
vonný
Stál u
kee
kde rže v já
tiše
nžných
z
jsem v dumy ponoen,
snila
panenský svj
hru poranna
sen,
šípem slunce luku;
bezvoln svou po
Dal k adru jsem
ji:
mých
a
písní
kvt,
plynul retu.
chrám
ní vztáhl ruku.
Moje srdce zdob, vzpomínek mých hrob,
než v knihu schovám t, bys v písních spala;
zde v zahrad bys
A
dom
na srdci jsem rži
le do
cesty mi
vbhl
ten pobhlík, jenž a
pes noc
s
rži prachem zavál
opadala.
nes',
vichru
bs,
hvízdotem i
mé oi.
se toí,
A
chtl-li bez prachu jsem
rži
svou vlastní slzou musil jsem
ji
mít,
smýt,
tak v knize sní; nach zernal, prchla
Ach, stejn jako moje srdce
30
stn!
vné..
Popelec.
1
aké pro
kam
se
mne
kvetly
doba podla!
rže
—
není, není jedné ani,
zárodek by umírání v poupti už nemla.
Také
mn
poplo
—
kdys štstí mladé a
doplo,
není blaha, vše-li shrnu,
popelu by ernou skvrnu na svém ele nemlo.
-
Pozd. IVié jaro zaniklo! Zlý byl to chvat,
jarem bloudím v snní
a já tím prchlýni
po v
háji junácicého
nmž
Kde a
rudé
listí
as, když ráje uprosted jsem
ekal
nmž
dne, v
by jako ptactvo myšlenek
roj
Ten
rozechvní, vidím spadávat.
i)rchl
z
ní
z
duše jas se
šelestného
k nebi
stál
vznítí,
sítí
vylétal.
as, už dávno odkvapil,
te tsn spchá
za
mnou jese ruí mne muí,
a stále jednou otázkou
pro
z
A te
a
íše blaha dív jsem neupil? ztich' její
šum,
divým žárem zmírá duše v
žízni
už nelze
Kdo proudem Tak bylo
pít.
zhrdal dív,
vždy, a
vn musí
32
.
,
nech zhyne být
!
—
v trýzni
Bez
žele.
Ovou mne uchop náruí, Boui, prost jsem žele, zde v
té poušti života
nechci bloudit déle;
bez
bázn
pojme-li
snadno
nkde
-criic
luzc.
jsem, v záchvvu,
m hoe,
tíž
mou upustíš moe.
v šíré
Po boui. 1 o boui! Kvt strom dole po cestách snesen v koleje,
potrhán, porván,
potísnn
je
—
smutný máj, smutný jara den! Pro kvty
V ader
pro
lkát u stromu?
svých rudém
urvaných víc
má každý
prlomu jich,
nežli je v cesty kolejích.
34
—
Vlny.
od okny pívalem potok se zpil, po pluje sms, zel jsem je stokrát, le nemyslil 1
nm
vln
na
to.
na
Prchají,
myslím dnes.
samý jsou
liovor a
jásot a žert a smích
—
zpv,
ó kéž bych jak vlny chladnou
kéž bych byl jednou
z
nich!
ml
krev,
Jelen.
zoe nadjí jsem
Již
v a
všech se vzdal,
vše jsem složil do rakve svých pání.
již
pl s
cesté s veselím se potkal žal
polibkem druh k druliovi se
Pro,
že
mu
v cest jsem, dí ten
skhxní.
i
ten,
když klidn bloudím bolestí svých pouští:
Na
štvete jelena, jenž postelen
me
pi erváncích
noci v lesa houští?
Resignace. Z.vony mého nadšení, pání mladé lvice,
mí,
zazníváte stále
slábnete vždy více
co vzlet ondy v duši psal,
jese
žití
stírá;
divný v srdce stesk a žal stále víc se vtírá.
Radost zastel blud
mnohé
chvíle klaté
a
klam
—
šílená jak oblaka
úsmv hvzdy
zlaté
dozpíval jsem, dotoužil, nelze více míti,
hrstku trávy na hrob jen, v trávu hrstku kvítí
37
Zanesení
Jak
starý javor
ptáci.
sob
picliúzim,
zasnženém hvozd, a toužím puet zas a pece vím, že marno již, že na kvty je pozd.
jak starý javor v
A
skrovná eta drobných
jež sivé
hlav
popvkv,
v dumání se vrací,
to
zabloudilé vzkazy lepších
jen
bouí
dnv,
zanesení tažní ptáci!
Rže K/e
rudé,
rže
rudé,
básn Vesny již
rže
bílé.
bílé,
mladé,
vás zas ta štdrá
knní
zemi na hru(F klade!
Jednm
k svatb do kytice,
druliým v hrobu vínek, s
hrstkou vzdech,
s
hrstkou upomínek.
Každému
z
s
hrstkou
nás netušen
jakás na klín spadne:
rudé rže, bílé rže,
básn Vesny
ladné
slzí,
Prosba.
Jhlynul jsem
adry
tesknota nechtla nyní však žal
mj
z
a
jak spasitel
v písni své vzkíšení
Písni
!
to
dumáním
hlavy,
slaví.
ubohé srdce mé
spas,
smrt až mi do cesty vkroí,
na elo vlíbej mi
nhy
své jas,
rukou svou zatla mi oi!
tlel,
Utonulý. V^as podivných vln zmtešil se vavou, ty
le
adrm
snesly
rže, skráním
v jedno srazily se nad
mou
jíní,
hlavou;
co nyní?
Jak socha jsem, jež zapadnula v jak socha živá a srdce
s
rozbolenou
nioii.
duší,
moje kvete, plane, hoí
a buší.
A
rže plynou z nho na hladinu, le sluncem v leknínu se mní kvty, to písn, jimiž rozkvétám hynu mé svty! i
—
Družky duše. IN a
mém
rže
nevykvetly,
trnitém
žití
ale ptáci v jaru
hojn
Zpívali, a co jiní
svém
naií se slétli.
jsem
moe
písní,
zkazek
utkvlo mi
v duši.
A
slech',
sotva tuší;
tch
jdu sem anebo tam,
za noci
i
za dne,
stále v
hloubi duše
ty své
družky ladné.
Každá jako
mám
zlatý šíp
plaší žal a zlobu.
Sem, mé písn! S vámi kráí se to k hrobu.
lip
Smírce.
Uo nebe k Vašemu z
tch
cestu
Za
o bozi,
ondy rád jsem ml,
zalehli mnozí.
jim nemám, což je
tužte se,
víc,
—
když vás to baví;
smrt, jež jde
smíí
jsem vstoupit chtl
stolci,
však, jež
mi
zlé
též
všemu v
svt
nás, srovná a spraví.
vstíc,
Letní jitro.
obor hvzd
na obloze
se
tratí,
v kraj nebe zlatý roste lem, noc,
bezpoetných svt máti. na kvtech to znáti,
lká, slzí
—
-
snad sirou oplakává zem.
V
luh slétá sivý holub
bán,
s
a setbu vlní boží dech;
pták zpívá, slunce lehá v strán, a
zvonu vísky
„Andl Pán"
chví kovových se na ústech.
Kol všude jas a zvuk rží, bezu, z rt dv i
a
vn
rout;
ln, lovk stn
chléb zraje v kyprém nivy vše volno zas. Jen
pod
tíží
sterých
41
žití
pout.
Výsledek.
iVlj všecko, co peje
mj
korunu, žezlo
pronikej zemský a v
i
i
si
srdce
i
duch,
íš,
nebeský vzruch
slunenou vznášej
se výš;
mj
myšlenky boh, jdi vnosti vstíc hvzdami elo si zdob; pec není Ivj život na svt víc, a
než ríižemi zakrytý hrob.
Dar dkoje. Ordce mi puká, elo
mi
se
balvany smutku život na
trhá,
mne
vrhá,
mdlá mi klesá noha, a zhynul bych, kdy v rozželené hrudi již nebylo by písn, jež mne budí a rosou svítá z utrpení mnoha: dar vševládného Boha.
pod
jejich tíží
Ó, písni má, jež
žití
uplakané dít,
ty
mé do
zlaté chytáš
jak motýle, by neunik'
bu
pi
mn
již,
jiní,
sít
v dáli,
vždy na tom
jen tebou soucitn
když
ti
si
necha na
lhostejn zapadali.
46
svt
rakev stelem, výsluní
stáli,
celém
Omyl. Z.as mi
rže
ader puí:
v hloubce
plno poupat v
listu
obalech,
motýlových tužeb kídla ruí
k
rozvití jim snášejí
Hle,
již
z
trhlin
mj
poupat krása rudá
ukypený pizdobuje
trs!...
Ci se mýlím? snad jen
krvácí mi
z
vzdech.
rozervaných
píse chudá prs.
—
vze Onad, bych mu lap'
zpíval drobné zvsti,
m
osud zbojnickou
a tiskne a
osudu.
m,
pstí
až zrak se stmívá,
duch muj tesknou píse zpívá.
Kéž
brzo
Bh
mou
zmírní
muku
a zbojníkovi schromí ruku,
bych nevlídnému
ulít'
jak bílý skivan do
hosti
vnosti.
Veer.
Uen pou
svou vykonal a
me
a hasne.
Ó, jaké jest to umíráni krásné,
kdy v ržovitou náru hlava klesne a
s
krásy políbením tiše sesne!
zá mu zírá tvá, nad elem mu stojí hvzdy
Hle, zlatoskvoucí slunce
ve probledlou a
jasné!
ze svta v ty nebes tajné íše pál bych si též juž odejíti tiše, jen kdyby vlast mne v milou náru a na elo mn políbení dala a památkou mi pála svou,
Ach,
jí
hvzdou
a
vným
býti nad hlavou pozdravem jí svítit
49
Cemé rže.
s
výše!
vzala
Pede žnmi. l\las
kvt
plnou hlavu sh\ há,
il povívá jím a slunce
jenž k
niv
s
Ó, klase, na již
vtr
paprsek
chvat,
jej
líbá,
požehnáním ta žírná
lada
smrt se chystá; klidn trp!
Týž pramen slunné záe i
pa.
na chystaný
tob
srp.
jiadá
Tužba. Oivé mlhy dolinou se vinou, stíny po lesích se tísní,
erné
jako skvoucí leknín v nebi plynou sbory hvézd a v srdci sbory písní, jež
mi jako rajky
s
duhovými kídly v
Kéž
z
tch
písní
palem sntí nitro
nkdy
letí.
v lepší dobu
jedna skvoucí jitenkou se vznítí
nad sboenou síkou mého hrobu, ne-li však, tu
zm
v rosu rže, již mi
se v rosu kvítí
nkdy
v kradí
bludná upomínka na hrob vsadí.
Loretánské zvonky. Vzpomínka
n
.<^
J a
ii
a
Nerudu.
I.
smutno, chmunio vlaštovice
houfn
v povltavském kraji odlétají,
bojíce se podzimního chladu,
k jihu táhnou
z
Hradan
k Vyšehradu.
Cítím náhle, jak mi chladnou líce... ach, to nejsou družné vlaštovice
Letné svžích sklonk,
slétající
z
to jsou
zvuky loretánských zvonk.
Snášejí se v podveerní dobu, drahý Jene,
by
Ti,
tiše
k
Tvému
kde jsme v posled
hrobu, s
Tebou
stáli,
sladkou kolébavku zavzdychaly.
1!
Loretúaské zvonky snuitu zvoní,
má hlava na adra se kloní vzpoinnl na Tebe jsem, Jene a mé srdce jako díté kvílí. a
Když
nm a ty
dls:
milý,
ondy v hru nám tryskly, druhem druh jsme ruce tiskli,
jich hlasy s
na
mne
„Slyš?
upíraje zraky,
pjí
lidu,
Moje máti
pjme
taky.
v podveerním ase andl pán pi nich modlila se, o kéž eská údolí strán vkúv chrání andl Pán!"
vn
i
III.
Oastujší jsem, milý Jene, než a
svj
ret
když tvým jsem
políbil
jsi
vystih' jsi
zželil
rtem,
jsem básníkem.
jásal jsem, že též
Když
byl,
v rakev hlavu položil,
jsi
m
v bledý
mé duše ptaí
ret,
vzlet;
„Snivý hochu," dl's, „znám duši tvou, víc než
lovkem
jsi
Stízlivji na plachý
poetou.
hle
svt,
klamem sšedivt a být loutkou zjev peludných lovkem být, vrch bud tužeb tvých
nechceš-li zlým
;
Vše z
to tam, už kloní se
chorých
ader
mj
den,
vzlétá trpký sten
Snadnj
v rakev složí hlavu svou,
kdo
lovkem
víc
54
než poetou!
!
—
Klas.
Juž
rychle zraji,
a brzy
dobe
vím,
pijde as,
že urván smrtí
budu
tlít,
jak v poli zbylý klas.
K.éž zrna, jež jsem v srdci
nezhynou
všelijak,
a nebude-li
a
syt je
lovk
aspo
syt,
pták.
ml,
Co
zbude.
INe kvty rže
juž, jen
máku
kol lilavy ovíjí mi as,
dív jak
zor, bystrý
kníže ptáku,
mdlou svatojanskou muškou zhas' vždy svtla min a více stínu, vždy
vle
víc a
mén
sil,
zem klínu, nho pil.
a není zdroje v
bych vláhu
Já lekám
z
se té
smutné doby,
v níž zvolna stydne bujná krev a
vadnou ader kvtné zdoby
a v slzách zniká jarý
zpv;
ach, nepeje-li štstí chudé
juž
pvci
co potom
písn lad, ubohému zbude
ani
než klidn umírat!
Smír. Ovaté licho
v mojí duši...
Mír o zlatých perutích všecky
strasti,
odvanuje
všecky žaly
ader mých.
z
kivdou chvlo, zapomnlo,
Srdce, jež se odpustilo,
smíen
hnv
i
zloby hích.
Klidno, ticho jako v hrob,
jenom
v dálných porostech,
pták se ozval naposledy, s
ptákem poslední
mj
vzdech,
hlavou blahé táhne snní... v odpuštní, v
zapomnní
rád bych do své rakve
leh'.
Bez úkoje. Vždy
m
vn
prahne hru i ret, duch svých pání neukojí.
le a
mysli žhavých jisker slet
k svaté krásy nutí zdroji,
Vždy nedostižen touhy vždy a
s
in
mj
vle
lík,
nedospívá,
okamžikem okamžik
v dál ztrácí se
Ach, krásy
—
žíznit
a žízeía zbývá
budu, vím
-
kam obrátím se, všude, všude, pak, až s kídlem blostným mne andl smrti líbat bude.
i
Hynutí.
V
še
— my
také
—
bez ustáui
hyne, mizí, klesá,
jak když
kámen vrhneš maní
do kotliny
plesa.
Náhlý píval bublin z
duli v
a vzrušená níží se a
z
dola
povrch víí,
vody kola
šíí.
Bubliny, jež
vkol
stály,
hynou oividno, a zas
všecko v ší
mrtvo
je a klidno.
59
i
v dáli
Vyrovnáno.
pírod
Je
klidilo v
a s
vedrem vyrovnán
list
révy k plodu stulen svislý,
zahradníka
a
eká
v
i
iiiy?-li,
je chlad;
sad.
Co kiklavým dív svtlem to a
bylo.
pitlumením zmírnil stín, bystinou co nivy rylo,
skal zprahlý ovlažuje klín.
A
klidno v
pvcov
též duši,
tam je sálající žár, jenž úpalem svým kvty ten
víc nežli
dravých
mraz
ruší
spár.
Vše zmírnno, vše vyrovnáno, i
srdce radQst, stesk a bol;
co v máji bylo vyplakáno,
má
rosou zašlých
kvt
stvol.
Mí
druh
z
a planých
povzdechu
a
a
k
O
hravých ondy básní
sob
se stal.
písnjším,
cit
káže,
k druhým více shovívav,
t
k lidstvu útrpn
všem
stejný
rzných
váže
strastí dav.
divný klide v podjeseni,
jenž vešel
j-i
též v moji
A kvt prvodem
jest s
vlastní,
v ní žal
in vážný
Bu
zpv
ruchu v adrech pro
víc úcty pro
tebou mír
—
61
ti
hru!
není,
ó vítán
bu!
Bez
perutí.
Líbá Léto v rozchod Jese
snící,
vlaštovky se slétly na zvonici;
dojemný
j
jejich
st
a já rozui.iini štasten, k(\o
mu
hovor ptaí
stesku pln:
muž' k slunci
v lepší kr:<je,
pes
zboj vln
když se nebe mraí.
Což bych letl
s
vámi v slunná zídla,
družní ptáci! Však kde jsou
má kídla?
Z'omená jsou blesku náhlým sletem, jehož stelou v žal tii jsem
kles',
když jsem toužil vzhru do nebes, za ztraceným štstím: za díttem!
Pání. V^íis léta prch', a rosa tuhla v luze,
má do úboí hvozd
byla chze,
vše smutniti, vše usínat se zdálo,
ptáe jedinké
ni
Má
píroda
si
se neozvalo.
v husté tkala
své v podjeseni
napedené
divným záchvatem
a
se
síti
niti,
k práci mla,
snad zbytky slunce jimi chytnout chtla. Ci hodlala snad zemi rubáš písti
'?
V mých
listí,
stopách
smutn
šelestilo
se
jenom veršem zdobné, rázem promnily v slzy drobné.
i),
kéž by jesení tou ku posledu
a stesky moje,
promnil, jejž teskliv vedu, by všaký cit, jejž jsem kdy v srdci choval v rudý granát písn zkrystaloval. i
žal se
mn
63
Prchající
písn
\y písn, družky radosti stásli, pro jasný zdroj váš vedrem žití prahne, pro prcháte, jak plák sbor když táhne i
pes
dálná
moe
do krásnjší
vlasti
?
Jen nkterá, než zlatá vzejde zoe a v nebi zachvje se hvzda bledá, na elo mé, jak vlaštovice sedá na skalný ostrov
Le let
bojí se;
ji
sen
:
bouného moe.
dsí mrané zvsti,
píboj vlnou divokou
a z útulku
ji
—
nelítostn
vzdech zklamání
a
ji
straší,
plaší,
plachý výkik štstí!
64
pipozdívá.
Již se
1
áhnou nebem mraky
vleklé,
táhnou hlavou mou,
sn
mých
plují
zlaté
rybky leklé
duše hlubinou
už jich k
žití
ani pocel
Eumenid
neprobudí
zhasíná to v staré hrudi,
brzy bude klid!
Už
se
veer krajem
plouží,
kráí mimo mne, do srdce mi smle hrouží
oi divn
tajemné,
váhá
co tam
zhlí?
asi
Usta, hlavo, v brzy bude klid! 65 JeriH-
rže.
—
v útrpnosti
.
stojí .
—
.
divé broj i,
—
ader
zvony dozpívaly
ladný mládí zpv,
any dávno spaly,
žaly,
zas chtí píti srdce krev; písní luh,
pokosen stiš
se,
dív plný kvtu
je,
zi,
vzdechu, na poletu,
brzy bude klid.
V
duše hloubce nedozírné
nech
to
bouí
mír se vrátí v
díve, než by
dál,
moe si
víné
ho zdál
;
netušené nebes bílý zulíbá
t
vid;
jenom chvíli, ješt potom bude klid.
chvíli,
Sovy.
V erné hlav zaklepala kídly léio prchlo,
kde
je
píse
diimavého hvozdu
noní
sova;
pišla chvíle nová liiidiišek
a
—
drozd.'
Ztratila se, jako vše se ztrácí,
co plnilo ondy duši mladou
;
adra píšern se kradou zklamání a žaly: noní ptáci.
v stará
v
podzimní den.
Jak chorý poutník s porannou nohou v houš lesa podzimní se vkrádal den, kde jarem líbán ondy chvíli mnohou jsem s ptáky v píse tkal své duše sen; tak
smutný
vzdech
z
byl, tak tichý byl,
hloubky ader jeho zaznl
jen,
když skrá mi pohladil.
V
tvá hledl jsem mu plachým okem spáe chvl jsem se a též jsem vzdech', vždy zel jsem houštmi, jak listím pláe
a v duši
a
rud
list
tísní chvjící se mech,
každý, vzkaz: Je as, je as,
být hotov na poslední cestu všech
A
ran
slz
.
.
pramen vytryskl zpod as.
Hrd Sho,
shasni, stiš se, srdce, smíru dbej,
uech vzletu,
odpoi
si,
umírej
Což nezranno's šípem jedovým? Cliceš ješt vzplanout? šlehat? Marno, vím!
Snad zelo'á
blesk, jenž
a jelena, jenž
To
ty's,
mé
žhav
s
po rán se vznes'.
srdce,
nechvj
zhyn jak ten blesk, jak
69
nebe
kles",
..
se již dál,
jelen,
les
král!
Na pastvin. /.úpadu se slunce kloní;
t\
nebe zrudlo jako krev, na klekání ve z
vsi zvoní,
pastvin teskný
Jako pták chví
od
se,
se
zvuí zpv.
polem
nese.
slábne; ohlas jen
skal šedých v
erném
lese
v luh se vrací jako sen.
A
zas hyne, mizí znova,
marn Jak
ta
ptám se: „Kamo jdeš?" píse pastevcova
zhynu, zajdu, zmizím též.
70
Smutný as. Oniiitný
strašidla jsou v polích
as; mlh
bílé smrti
roušky na vrcholích
žlut
rudne v slunce stetu;
listí
konec
zpvu
;
konec vzletu!
je a
Smutný as; co všecko pochováno, co vše sežato, co rozmetáno
kídly
vtr, boue
Smutný as;
Stromm a z
Vše
zlé
ostrým dechem,
hody
rudnou,
nám
tesoucích vine se to tam!
Co
zbylo
život slaví! se
blí hlavy
nám ret z duše kvtu?
Smutný as! Ach nic nezbylo žití jenom slza, jež se v oku svití, když stesk tajemný nám po bok sedne Prchlých jar ziak žádný nedohlédne! -
71
vše
se
zmní
.
.
Z.ápad odívá se v roucho rudé, na obrovské housle vichor hude,
píšern to zvuí v starém a já tžkou hlavu v dlan
Vtrem
zmítán
déš
se v
sadu,
kladu.
okna toí
divná žalost oblévá mi oi, stesk vzletnému srdci pouta kuje,
už mi život tepny podvazuje.
Kolem
hlavy trny se mi
tísní,
duše smutnou krvácí mi písní; ztratilo se
všecko letem rok,
pramen
slz
ekám!
Tuším, že se v klidné
jen temeni se v oku.
všecko zmní, teba v temném že se slza z
a
oí navždy
má píse skivánkem
72
dob hrob
ztratí,
se vrátí.
Západ.
Viz, za lesem, kde sosny výš se pnou, zjev slunce zalit
záí nachovou,
prouvd rudé krve je to, nevidíš? a
stéká k zemi stále níž a níž.
V mých za lesem
—
prsou prochvlých je tentýž zjev žití
krvácí
mj
zpv...
nm
Což srdce mého žal v a volnj tee vždy a zhyne
73
necítíš? již.
Veer.
Oiu ty
požehnána, jdoucí od severu,
asné podjesen
noci tichá,
svou hlavu vznášíš k
hvzd
nebeských šeni
tvj mírem na mé elo dýchá;
a ret
kolem kol, lidské bídy vlny tvém ve pístavu zmírajíce hynou, kéž, Bože, tm, jichž dnové zla jsou
klid
i
sny blaha
Poj(r, v ty
aspo kynou
sen
klidné
mne i
smrt se
jež stromy hor
jsi
milá,
nkdy
zjeví,
rouškou zahalila!
komu smrti bílé ader soucitné se
vím, že
kol bolných
všech zbaven spor, na blili
retem cudné dvy,
podjesen noci
kéž jako ty
Vždy
zlíbej
plny,
!
nž
v oblast vzlétá jinou.
paže vinou,
svt
se váže,
Mlhy podjesen. lodjeseii mlhy chladné ovily mi skráií
co
dív
blaho, štstí
Už
i
hru,
chadne, vadne
kvetlo,
Bohem bu!
s
vás srdce nenalezne,
marn volám zpt, ped oima hory mezné,
už vás
za mnou, cizí
"^—
75
prázdný svt!
Usouzeno.
Z.luté z
listí
ader
Kamo
z
ader strom
padá,
lidských jara snové zlatí...
nesla jste
k sláv, k lásce
Po špikách
se,
?
To
pání mladá, se krví platí
I
se kradou, netušeny,
vichor odíkání, sever trudu. Sláva, láska? utíkají
Listí,
s
Ob dv
jsou ženy,
nimi beze studu.
snové
—
všecko rozneseno
noc se dlouží, den se rychle brzo strom
- jak
brzo srdce bude umírati!
76
krátí,
všemu usouzeno
—
K lile,
pouti.
mraky ovinuly
les
hru klesly, vel laných bdná hyne sms a
sadu na
ped z
oulovými esly;
luk pokosených na pozdrav
mn
v posled dýše
a v nebi pluje
vn
áp
trav,
dav
v dál perutnými vesly.
Kam letí as volá, Viz,
asi?
Pro
spch?
ten
musí plouti.
podjesen chladný dech, suchém proutí,
a vlákna v
zda
neho
též necítíš
v svých adrech, co
kde
vný
kam as
mír
jest,
t o
volá
nmž
a vše se routí?
Juž pichystej
se
k pouti!
již,
sníš,
Starý básník.
nUž
Na
k
nám
adrech
žár citu v
a
se nehlas, stár
kídla vzpínáš ješt? zhasl
v
cest
stojíš
nám
odpoi!
nuž zhyn,
ti,
spchá
k hodtim bolui mladší
Vz,
jsi,
Ustaií, dost,
host!
jak starý
pe,
jenž bez násilí nechce padnout v ráz, a slunce bereš
nám;
tož
zapome,
že topor na té ostí každý z nás!.."
Kj, rubte jen, já
musím
jejž v lesa mlází zahnal
on
z
žiti
srdce
mu
to
z
ruch,
Bh.
m-li v stesku zapje,
pro kámen na mne padá Vždy jsou to jenom krve jež
jak pták,
koleje kal trpký vsak'
a zpívá-li, tož kázal
Nuž
pt
svta
se všech stran?
kríipje,
hlubokých mi tryskly duše ran!
78
Volání
Poj.T! ]<.do volá Žití
?
I
——
Nuž zde jsem!
Kráím
tmou; svt
i
zhynu-li
?
hrst mi
kvtu
moem
boue
zdá se býti,
vlnobití
dáš, jež chvilku voui.
mlhy rosu
nežli
plá
z
v
tvá mi sroní: ervánkem.
za mládí zlatým
Poj!
Kdo
volá?
Mládí
Nuž, zde jsem! že nejvíc zá tvých oí svádí, le kam bujné nožky tvoje pádí, rže kvetou po nichž srdce stn
Vím,
—
jako rty tvé žhavé, plné s
vn
konejšivým duši plápolem.
—
Poj!
Kdo
volá?
Láska!
Nuž, zde jsem
Ach tvj úsmv petváka vím, že první zaplaší
t
je,
maska,
vráska
a že vzkiknu: „Lépe by se stalo, kdyby srdce rázem za své vzalo
prvních políbení požárem!"
Poj!
Kdo
volá?
Štstí
Nuž zde jsem! Zjevem mnil jsem t, ne pouhou zvstí, usedlo's mi ondy na pelesti dtské postýlky, dnes zas t zím,
smješ
se
—
le
já již
nevím, údlem
nešasten tvým byl jsem
!
Poj!
Kdo
volá?
Právo
Nuž zde jsem! Svár tvým druhem, tvorsto
hnvem
dravo,
z lidské
krve chceš být jenom zdrávo,
za tebe
má lovk
na smrt
bít se,
Nuže sta
se,
život dáti,
na smrt bojovati
teba 8(»
proti
všem
?
Poj!
Kdo
volá?
Svtlo! Nuž, zde jsem! Kéž bys s božstvím soucitu se stetlo, než bys v hloubku lidských
ader
slétlo,
zkad bys vzneslo každé jeho hnutí inem dobra, písn na peruti,
svt
by hlaholeni.
jež plnila
Poj!
Kdo
volá?
Krása! Nuž, zde jsem! s nadšením
Srdce
zá
tvá pel v
kvt
ti
v ústret jásá,
lidských duší stásá;
v bojovníku tvých se stavím šiky,
nebojím
se hany, ani dýky,
tvým jsem raanem, tvým jsem nohsledem!
Poj!
Kdo
volá
?
Zem jNuž zde jsem!
Ve
mn
Tvj
ukrýváš se petajemué,
jsem prach, a
vše,
co klíí ve
k síle své chceš nazpt moje žití, v svj zas klín jak matka chceš vem nuže, obejmi mé, v hrob
m
SI
erné
rže.
m
mn; vzíti,
Besídka.
V še co
rozpadlo
as mi
se,
ó
žel,
žel,
v srdce dal;
háj mých písní ošuml, kam jsem dív zalétal.
i
Vše porval
stesk a zdusal klam,
už není zhola nic;
kam noha kráí žal ze
tu
i
tam,
všad jde mi vstíc.
Ba nikde cesty jako kdys, le pece jednu zím, té
konec besídka, ó
je s
A
viz,
krovem mechovým.
do
ní
malá dvíka
jen,
—
vše prosto, beze zdob,
tam odpoinu spokojen... Ó Bože mj, to hrob !
—
Pták a píse.
1
Uik z
a
letí,
kee
vznesl se
by na kmen už bez
bez vuad je
staré lípy v šírém poli
— mráz
listí
ranný
jak
—
letí,
tkal po okolí
výkikem
s
s
let,
síla,
vzdušné vlny v ústup pinutila?
jež
i
—
—
žalu kles'.
Aj, zda to asi ptáka volný
zda kídel
les
co
jej
ním v
Tak
mu
s
neslo,
písní
stíní
jenom boue svt?
byla,
šírý letší
pvcovou, když
žití
mrak
elo,
když v srdci zhasíná, co záit chtlo, a
všecko pláe v
a
mlha kryje
nm,
zrak.
—
83
co zpívat
mlo,
Vzpomínka. Oledím
zem
v kraje;
zimy eká,
hledím v adra: všecko v
krajem v posled
adry
zlatá
snhu
zlaté slunce
upomínka bží.
Bží, letí; kraj skryla mha šedá, a myšlenka dumná v jejím stínu jako sirá vdova v duši sedá na omšennu štstí rozvalinu.
8*
leží,
tká,
z vlastních dveí. Vše
sivo kolem,
mraky
temn
šedé
jdou v dál a ší, svou družku zimu podzim k hodu vede, a jíní
jemnou
pý
jim na svatební cestu sypou mraky ach, nejen jim;
mn
Zapadlo všecko, srdce mé v
hru
—
taky!
i
hlava,
dech' mi chlad;
poslední kvítí duše opadává, a
pes noc snad
krev
žití
rozkazu se vzdorn zpeí
a z vlastních
musím dveí.
—
Pes
noc.
IN a horách-li sníh se blá, v dolinách se stmívá:
kolem ela,
šedue-li vlas
smutn
se to zpívá;
jinak v mládí zlatovlasém, s
nímž se jarost druží:
ele
ulehneš-li v
s
vrásky,
pes noc skrán rukou zdobí vínek
z
lásky
rží.
Jinak, když nás život honí,
rve a tepe hlavu,
zemi kloní
staré plece k
jako vichor trávu;'
když
vk
chmurným kídlem
rže prvé krásy: s ernou kšticí lehneš ráno vstaneš s
— vný
šedivými vlasy!
86
sroní
v lože
Bože -
Zasnženo. snhy
JzSílé
sivé
dálná role
mraky po nebi
halí,
se valí,
vrány divné krákorají zvsti...
Zasnženo
v.šecko, vše
—
i
štstí!
Co mi zbývá? Hlava k hrudi padá na adra, jež ondy byla mladá; na srdce, v
ekám
nmž
hrobu tmy
87
erná rže a
zkvetla
nebes svtla.
Zimní noc. INoc
m
v jizbu zahnala
na skrovné lože jsem
si
chladná,
leh';
zde nesní se ranou duše žádná, pták, radš skryl se v parostecb.
ni
Bou erným a netvorný vlas jeho a
ohnm
kídlem
m
v skály tepe,
mrak,
straší
deštm
v
okno klepe,
blýská temný zrak.
Kol chaty meluzína
kvílí
a hvízdá truchlou píse svou a
pohnvan
chce ke
Mé
srdce
jsem v tlum
každou
mn
chvje
se a ouží,
širé dálce
duch
chvílí
dveí skulinou.
sám
a sám;
nad hlavou mi krouží,
já propad' zas jich
C8
návštvám.
Slyš, žalují a
smutn
jak na hbitove
když hrobník
s
pláí,
dtí ad, rakve píkrov s\láí,
by otce do hrobu jim kln.
„(^
nech nás, pvce, žalostti
a neplaš
jsme a
veerní náš zjev;
tvoje tužby mrtvé dti,
nechceme než
89
tvoji krev!"
žal.
Jen já
stesk to byl, jenž nálile na
nedbal ho, ba ješt jsem
mu
mne pad zpíval,
však on svá kídla na hlavu mi kladl
elo v stíny skrýval. Cím dál, tím krutjší je Už dost, už dost a
zlý ten liost...
Žal tajemný mi v hloubku duše klesl,
brouka u své tlapy shlédl le nevdník se vznesl do týlu mu sedl l)odl ho a otrávil mu krev...
jak lvu, jenž a šetil a a
A
hyne
ho;
lev!
90
Trudné upomínky. JzSéží plnoc zasnženou plání bží upomínka sivou skrání; obé, mrazem hnáno, smutn klusá; plnoc luh polí setbu ranní, upomínka kvty ader dusá. i
Pejde plnoc;
v
zajde zima; pestrý jaro
kvt
vínek
Co adrm asi erné rže upomínek,
luhm
Ach, jen
horský odpoinek
dá...
do srdce a kalné
91
slzv v
nsv!
?
zamrzlého zdroje.
LJ
Oníli zavál pole, háj
i
luh,
ped, dech strom v jemné jíní dech eky v jemný led; vše bílo v zad
tíš se a
je
v
— zdroje
útlá
tsná
i
stuh',
stkvoucí sen
—
kraje kol,
diamanty posázen
pampelišin
stvol.
Plach stehlík k zdroji piletl:
„Kde
krpj
k
pití
as?
Znik' vína zdroj, jejž
dív jsem
na slunný hodokvas;
mám
u pramene zhynout snad,
— pa —
než písn vyzpívám?"
A
zaúpl
i
jsem tím jitákem sám?
a
mrtev
92
ml
i
Pjdem rjdem divn
spát.
pjdem
spát už,
spát;
se to v srdci honí,
a ta hlava juž se kloní
pod tajemné moci rukou;
—
krev se pní, tepny tlukou spili
jsme se žitím snad
Pjdem
spát.
Pjdem
spát už.
byli
jsme tu
r
pjdem
chvíli
spát,
dlouhou,
žitím meli, vadli touhou,
doufali a štstí zdáli,
nad
sn
zlatých rakví
stáli,
umírali na stokrát
pjdem
spát.
Pjdem
spát už,
pjdem
spát;
což tu ješt dlat máme-'
mladým místo udláme, nám
jimž snad víc než
kéž dovedou jak
my
tu svou
hroudu milovat
Pjdem
spát!
93
se
staí .
.
zdaí:
Nejvtší pání. Já
vykonal, co urilo mi žití pipraven jsem nkolik už let do erné Cháronovy loky jíti a klidn na onen v ní odplout svt. a
A
pec
mi
adry
vroucí
pání
letí,
všech krásnjší a dražší všakých zdob
svou vlast bych šastnou pál než za
mnou svt
se
94
uzave
i
si
:
uvidti,
hrob.
OBSAH Str.
erné
rfiže
.
Str
Dar úkcje
46
Umyl
47
Vze
osudu
48 40 50
Veer Pede žnmi Tužba
51
Loretánské zvonky. (^Vzpomínka na Jana Nerudu 5ÍŽ Klas 55 Co zbude 56 Smír 57 58 Bez úkoje 50 Hynuti >
Vyrovnáno Bez perutí
Pání
.
....... ....... ....
.
.
Prchající písn Již se pipozdívá
.
.
Sovy
V
fVJ
6^ 63 6t 65 <>7
podzimní den
.
.
.
....... ........ .
Hrdé Na pastvin "Smutný as Vše se zrnni Západ
(VS tj'.t
70 71
Mlhy podjesené Usouzeno
72 73 74 75 76
K pouti Starý básník
77 78
Veer
.... .......
Volání Besídka Pták a píse
.
.
......
.
Vzpomínka Z vlastních dveí
Pes
noc
Zasnženo "
Zimní noc
70 Hi f3 84 85 86 87
.88 00
Zal
Trudné upomínky
01
U
02
zamrzlého zdroje
Pfijdem spát Nejvéiši pání
...... tC^
0:;
04
b«»ai
PLEASE
CARDS OR
SLIPS
UNIVERSITY
PG 5038 H48 1900 SV.21
DO NOT REMOVE FROM
THIS
OF TORONTO
Heyduk, Adolf Spisy
POCKET
LIBRARY
:^iH!V'^vH%!l
