III. VOLNÝ ČAS: REŽIM, SPOLEČNOST A JEDINEC

106

III. VOLNÝ ČAS: REŽIM, SPOLEČNOST A JEDINEC

1. ČESKÁ SPOLEČNOST 1957–1967 A VOLNÝ ČAS SPOLEČENSKÝ RÁMEC PROMĚN VOLNÉHO ČASU (1957–1967) V období od druhé poloviny 50. let do roku 1967 procházela česká společnost velmi dynamickým vývojem, který zahrnoval celou řadu významných aspektů. Mezi ty nejvýznamnější v hospodářské (potažmo i sociální) oblasti můžeme počítat postupný nárůst konzumerismu, pochopitelně přizpůsobený podmínkám jedné (byť poměrně vyspělé) ze zemí tehdejšího sovětského bloku. Základním předpokladem tohoto vývoje bylo bezesporu nejen relativní překonání problémů se zásobováním základními materiálními potřebami, ale i rozšiřování nabídky v obchodech, které umožňovalo alespoň určitým skupinám obyvatelstva kultivovanější formy spotřeby. Přestože až do konce námi sledovaného období

volny cas_blok pozn obrazec .ind106 106

10.4.2013 15:15:15

VOLNÝ ČAS V ČESKÝCH ZEMÍCH 1957–1967

se nakupování neslo ve znamení shánění nedostatkových komodit, v některých segmentech maloobchodní sítě byla již nabídka natolik široká, že umožňovala přistupovat k nakupování i jako k jedné z forem trávení volného času.193 Obecně však platí, že zatímco ve vyspělých západoevropských zemích byla limitem míry konzumu koupěschopnost obyvatelstva, v našem prostředí až do sklonku 60. let (a prakticky až do roku 1989) můžeme za hlavní omezující faktor považovat nabídku zboží na maloobchodním trhu. Postupem doby byl stát nucen zavádět řadu způsobů k odčerpání nerealizovatelné kupní síly obyvatelstva; například již v druhé polovině 50. let došlo k obnovení sázení a peněžní loterie, k dalším oblíbeným metodám patřilo výrazné předražování zboží dováženého ze západních zemí. Ilustrujme tento přístup na ceně francouzského koňaku Martell, která byla samotným předsednictvem ÚV KSČ na počátku 60. let označena za prohibitivní.194 Prvky konzumní společnosti ale nenarůstaly lineárně. Zatímco se koncem 50. let zdálo, že chruščovovské proklamace o dostižení, a dokonce předhonění nejvyspělejších západních států i v oblasti životní úrovně nejsou zcela nereálné, na počátku 60. let propukla silná hospodářská a zásobovací krize,195 která na několik let zbrzdila řadu společenských procesů, včetně experimentů se zkracováním pracovní doby a rozšiřováním objemu volného času. Doprovodným jevem hospodářských obtíží se stalo zhoršené zásobování, které zatěžovalo občany sháněním běžných druhů zboží či stáním v dlouhých frontách. Nákupní horečky

107 III. Volný čas: režim, společnost a jedinec

193 V poněkud specifické podobě tento trend zachycují například některé scény satirické komedie „Tři přání“ (1958, rež. Ján Kádár – Elmar Klos). 194 Srv. NA, f. Politické byro ÚV KSČ 1954–1962, sv. 334, a. j. 425/18. 195 KAPLAN, Karel: Kořeny československé reformy 1968. Brno 2000, s. 234–241; též KALINOVÁ, Lenka: Společenské proměny v čase socialistického experimentu. K sociálním dějinám v letech 1945–1969. Praha 2007, s. 249–259.


10.4.2013 15:15:15

108 prohlubovaly hluboce zakořeněné obavy obyvatelstva z opětovného vypuknutí světového válečného konfliktu, přiživované některými-mezinárodněpolitickými událostmi (berlínská krize, karibská krize). Hospodářskou krizi z počátku 60. let, která mimochodem vedla až k totálnímu krachu třetího pětiletého plánu, se režim snažil překonat nejrůznějšími způsoby: zhoršováním jakosti, regulací prodeje, omezováním výroby některých surovinově náročných druhů zboží, v krajním případě i zdražením některých druhů zboží a služeb. Patrně největší negativní ohlas vyvolalo výrazné omezení příspěvku na závodní stravování. Nicméně se stranické a státní vedení dokázalo vyhnout nejdrastičtějším krokům v oblasti regulace prodeje, k nimž by jistě patřilo i zvažované znovuzavedení přídělového hospodářství.196 Přes všechny obtíže životní úroveň poklesla jen v omezené míře. Jasně se ale ukazovalo, že se ekonomika do budoucna neobejde bez výraznějších systémových reforem. V rámci intenzivní vnitrostranické diskuse se prosadil koncept týmu vedeného ředitelem Ekonomického ústavu ČSAV Otou Šikem.197 Ten počítal se zavedením některých tržních prvků do ekonomiky a s narovnáním poměrů v oblasti tvorby cen, hlavně ve sféře velkoobchodu. Ani tento reformní plán ovšem nepočítal s většími negativními dopady na růst životní úrovně obyvatelstva, ať již v oblasti reálných příjmů či rozsahu volného času. Změny probíhaly i kvůli odporu konzervativní části stranického a státního vedení pomalu a některé kroky nakonec nebyly realizovány vůbec. Ve společensko-politické rovině se období let 1957–1967 neslo ve znamení postupné a váhavé liberalizace, byť s čet-

196 Srv. FRANC, Martin: Znovu přídělový systém? Krize v zásobování potravinami v Československu na počátku šedesátých let 20. století. In: TŮMA, Oldřich – VILÍMEK, Tomáš (ed.): Historik v soudobých dějinách. Milanu Otáhalovi k osmdesátým narozeninám. Praha 2008, s. 30–44. 197 KAPLAN, Karel: Kořeny československé reformy 1968. Brno 2000, s. 279–286.


10.4.2013 15:15:15


nými úkroky zpět. Uvolnění spojené s XX. sjezdem Komunistické strany Sovětského svazu trvalo jen velmi krátce. Nejvyšší straničtí představitelé přistupovali k jakýmkoli změnám v systému řízení společnosti s velkou váhavostí a provedené kroky (zejména decentralizace, odvolání ministra národní obrany Alexeje Čepičky) měly spíše kosmetický charakter a na podstatě režimu nic neměnily. Přesto ve společnosti docházelo nadále k výrazným proměnám vyvolaným synergickým působením tří významných faktorů: otřesením některých doposud nezpochybnitelných ideologických dogmat, stále intenzivnějšími kontakty se zahraničím (včetně západoevropských zemí) především na úrovni kulturní výměny a zahraničního obchodu a již zmíněným zlepšením v oblasti životní úrovně a zásobování. Dynamiku společnosti se stranické špičky snažily zejména v letech 1957–1959 zbrzdit na základě znovuoživení politicko-ideologických kampaní (ne zcela nepodobných politice tzv. velkého skoku praktikované v tehdejší Maově Číně) směřovaných především proti tzv. revizionismu, proti tzv. bývalým lidem a ateistické propagandě. Nejvýraznější formou se staly pracovně politické prověrky a snahy o likvidaci zbývajících živností.198 Na venkově se uvedený trend prosazoval především v podobě obnovení a dovršení kolektivizace v zemědělství.199 Důležitým symbolickým mezníkem se stalo přijetí nové ústavy, která částečně reflektovala proměny ve společnosti a zároveň nastínila perspektivy dalšího vývoje v duchu ambiciózních chruščovovských myšlenek a na bázi tezí


198 MAREK, Pavel: České živnostnictvo 1945–1960. Likvidace živnostníků, řemeslníků a obchodníků v českých zemích. Brno 2006, s. 187–194. 199 Ke kolektivizaci v tomto období srv. JECH, Karel: Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy. Praha 2008, s. 217–222; BŘEZINA, Vladimír: Kolektivizace zemědělství v Československu v letech 1955–1960. In: Kolektivizace venkova v Československu a středoevropské souvislosti. Praha 2008, s. 128–135.


10.4.2013 15:15:15

110 o tzv. dovršení kulturní revoluce. Opět zdůrazněme, že součástí těchto tezí byla představa o všestranném zasahování státu a jeho orgánů do privátní sféry života občana, včetně sféry jeho volného času. Zároveň přijetí nového ústavního dokumentu provázel kolorit oslav 15. výročí osvobození Československa, jehož součástí byla i rozsáhlá amnestie; ta ale příznačně nevedla k přehodnocení politických procesů 50. let. Praktický dopad těchto změn na každodenní život společnosti a chování občanů však nelze přeceňovat. Jen velmi omezenou skupinu především stranických intelektuálů také oslovil XXII. sjezd Komunistické strany Sovětského svazu s posílením politiky destalinizace, která se v českém prostředí projevila odchodem některých nejzkompromitovanějších členů dosavadního stranického a státního vedení (Karol Bacílek, Bruno Köhler, Viliam Široký) a zahájením dílčích rehabilitací obětí politických procesů z řad komunistických funkcionářů. V symbolické rovině se stalo nejviditelnějším dokladem odmítnutí některých prvků politické praxe z počátku režimu odstranění pomníku J. V. Stalinovi v Praze. Souběžně začala probíhat i rozsáhlá generační výměna politických špiček,200 přičemž alespoň někteří z nových funkcionářů se vyznačovali větším rozhledem. Počátkem 60. let se také do některých důležitých pozic vraceli lidé postižení čistkami z let 1957–1959. Rozhodující moc přitom stále držela úzká skupina stranických funkcionářů v čele s prezidentem republiky a současně 1. tajemníkem ÚV KSČ Antonínem Novotným, která se dokázala vypořádat s velkými ambicemi ministra vnitra Rudolfa Baráka.201 Politiku destalinizace, jak bylo řečeno, potvrdil XII. sjezd Komunistické strany Československa, který se sešel v pro200 KAPLAN, Karel: Kronika komunistického Československa. Kořeny reformy 1956–1968 (Společnost a moc). Brno 2008, s. 27–28. 201 K tomu TOMEK, Prokop: Život a doba ministra Rudolfa Baráka. Praha 2009.


10.4.2013 15:15:15


sinci 1962. Možné směry další liberalizace naznačilo tzv. milostivé léto, tedy období krátkého působení jednoho z nových tajemníků ÚV KSČ Čestmíra Císaře, který získal možnost zásadně ovlivňovat poměrně širokou sféru ideologie. V souvislosti s prosazováním nutné ekonomické reformy se již před polovinou 60. let vyprofilovalo v komunistickém vedení reformistické křídlo. I v samotné české společnosti přitom docházelo k velmi výrazným změnám, jejichž hlavním rysem bylo oživování prvků občanského života. Mezi obyvatelstvem, zejména mladou generací, spíše převládala politická apatie a nově vznikající uskupení prohlubovala příkop mezi společností a politickou sférou. Právě oblast volného času k tomu nabízela nemalé možnosti, zejména v podobě pokračující privatizace volného času a úpadku kolektivních forem jeho trávení. V období let 1957–1967 reagovala velmi citlivě na změny politického klimatu také oblast kultury a umění, jež rovněž svým specifickým způsobem zasahovala do sféry volného času občanů. Vzhledem ke konstantnímu úsilí oficiálních míst o zajištění nejrůznějších forem kulturního trávení volného času reprezentovala umělecká tvorba a možnosti kulturního vyžití významný potenciál k naplnění tohoto požadavku. Zdálo by se, že po otřesení stalinistických dogmat v průběhu roku 1956 výrazně posílí tendence o odideologizování současné umělecké tvorby, a tím že na jedné straně poroste myšlenková náročnost umění, na straně druhé pak atraktivita lehčí tvorby nacházející svůj smysl v oblasti zábavy a pasivního odpočinku. Zatímco se převážná část tvůrčí inteligence snažila o odpoutání od svazujících ideových požadavků, právě opačné úsilí vyvíjelo politické vedení. Přestože jeho snaha o politickou a ideologickou kontrolu umělecké tvorby i samotných tvůrců se v různých dobách lišila, tvořilo napětí mezi politiky a tvůrci důležitou součást kulturního dění po celé sledované období. Koncem 50. let poznamenala kulturní dění snaha o opětovné obnovení politické a ideologické kontroly; pozorujeme



10.4.2013 15:15:15

112 růst řady administrativních zásahů vůči uměleckým dílům i kulturním periodikům. Do paměti se vryla zejména kampaň proti románu Josefa Škvoreckého „Zbabělci“ (1958), zastavení literárního časopisu „Květen“ (1959)202 a dále kritika některých nových filmů na I. festivalu československého filmu v Banské Bystrici v únoru 1959 („Tři přání“, „Zde jsou lvi“ a „Hvězda jede na jih“), která oživila některé ideologické požadavky z počátku 50. let. (Naproti tomu mezi výtvarnými umělci tehdy započala intenzivní diskuse o tradicích modernismu v české malbě; iniciovala ji zejména brněnská výstava „Zakladatelé moderního českého umění“ z podzimu 1957, která prezentovala skutečné kulturní hodnoty v rozporu s požadavky marxistické uměnovědy.203) Plošná kampaň proti tzv. revizionismu se odrazila i v personálních čistkách, například v Československé televizi. Demonstrativním završením snah o utužení poměrů v kulturním životě se stal Sjezd socialistické kultury z června 1959,204 který již svým názvem upomínal na soustředěné úsilí politického vedení deklarovat brzké dosažení hlavních parametrů socialistické společnosti. Ve stejné době vstoupily v platnost také tři nové osvětové zákony (osvětový zákon, knihovnický zákon a zákon o muzeích a galeriích), které zdůrazňovaly výrazné výchovné tendence v rámci tzv. kulturně-osvětové práce, vlastní také požadavkům na trávení volného času. 202 Nejnověji např. BAUER, Michal: Souvislosti labyrintu. Kodifikace ideologicko-estetické normy v české literatuře 50. let 20. století. Praha 2009, s. 313–344; též CATALANO, Alessandro: Rudá záře nad literaturou. Česká literatura mezi socialismem a undergroundem (1945–1959). Brno 2008, s. 117–129. 203 LAMAČ, Miroslav – PADRTA, Jiří – TOMEŠ, Jan: Zakladatelé moderního českého umění (Katalog výstavy). Brno 1957; NEŠLEHOVÁ, Mahulena: Zakladatelé moderního českého umění. In: Nová encyklopedie českého výtvarného umění – dodatky. Praha 2006. Zároveň výtvarníci stáli v čele různých kampaní proti kýči, zejména pseudolidového zabarvení. 204 Sjezd socialistické kultury. Sborník dokumentů. Praha 1959.


10.4.2013 15:15:15


Politický tlak uplatněný v oblasti kultury a umění však nemohl mít dlouhého trvání. Již na počátku 60. let v souvislosti s hospodářskými obtížemi došlo k její citelné liberalizaci, podpořené navíc druhou vlnou kritiky stalinismu a s tím spojenými protidogmatickými tendencemi. Pozoruhodnou událostí (i v mezinárodních souvislostech) se stala vědecká konference o díle Franze Kafky v Liblicích v roce 1963, která se pokusila skloubit Kafkovo dílo s marxistickou filozofií a tím navrátit dílo světoznámého spisovatele do našeho kulturního dědictví;205 spolu s „kafkovským světem“ byla přitom otevřena i otázka možného odcizení jedince v moderní socialistické společnosti, kterou bylo možné zřetelně aplikovat i na problém a především formy trávení volného času. Svobodné nadechnutí významně ovlivnilo v podstatě veškerou tehdejší uměleckou tvorbu, která nalézala ohlas nejen v české veřejnosti, ale sklízela zájem i obdiv také v zahraničí, včetně západních států.206 Velmi intenzivně se napětí mezi kulturní inteligencí a politickým vedením projevovalo ve spisovatelské obci (zmiňme v této souvislosti také založení Svazu československých filmových a televizních umělců v roce 1965 jako další platformy pro kritické postoje tvůrčí inteligence), v níž snahy o volnější možnosti uměleckého vyjadřování v průběhu 60. let postupně přerůstaly v úsilí za svobodu slova. Již III. sjezd Svazu československých spisovatelů z května 1963 s ohledem na aktuální liberalizační trendy znamenal v podstatě rehabilitaci předchozího sjezdu a souběžně se v předních českých časopisech („Literární noviny“,


205 GOLDSTÜCKER, Eduard – KAUTMAN, František – REIMANN, Pavel (eds.): Franz Kafka. Liblická konference 1963. Praha 1963. Naposledy téma (s určitou kontroverzí) otevřel KUSÁK, Alexej: Tance kolem Kafky. Liblická konference 1963 – vzpomínky a dokumenty po 40 letech. Praha 2003. 206 K tomu nejnověji např. LIZCOVÁ, Zuzana: Kulturní vztahy mezi ČSSR a SRN v 60. letech 20. století. Praha, Dokořán 2012, 190 s.


10.4.2013 15:15:15

114 „Host do domu“, „Plamen“ a „Světová literatura“) formoval protidogmatický proud literární inteligence.207 Předzvěstí konfliktu se stalo varování stranických ideologů v podobě známého dokumentu ÚV KSČ z února 1964 „Poslání a stav kulturních časopisů“ a zastavení měsíčníku „Tvář“. K otevřenému konfliktu pak došlo na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů v červnu 1967.208

VOLNÝ ČAS A HORIZONTY SOCIALISTICKÉHO ŽIVOTNÍHO STYLU Koncem 50. let se politické vedení státu, v souladu se souborem praktických politických opatření směřujících k deklarativnímu vyhlášení „socialistické společnosti“, stále intenzivněji zabývalo dlouhodobými perspektivami vývoje nové společenské formace. Kladlo si otázku, jaké charakteristické znaky by vlastně měl mít život v socialismu, rozvíjelo úvahy o vztahu jedince a společnosti, úloze dosažené životní úrovně, stavu vědy a kultury na jejich podílu na formování tzv. socialistického životního stylu. Stejným směrem se ubíralo i uvažování kulturní inteligence, jež akcentovala zejména formativní úlohu kultury a umění.209 Problematika „socialistického životního stylu“ (v 60. letech byl rovněž používán termín „socialistický životní sloh“ či pojem „kultura života“) se přirozeně dostávala do zorného úhlu i vědců nejrůznějších oborů (sociologů, psychologů a lékařů), jejichž výzkumy z konce 50. a 60. let, jak jsme je mohli sledovat v druhé kapitole této práce, ovlivňovaly 207 K tomu poznamenejme, že liberalizační snahy mezi českou a slovenskou kulturní inteligencí tehdy nenarůstaly symetricky a v časové shodě, což mj. způsobily i snahy o slovenskou národní emancipaci. 208 Blíže MERVART, Jan: Naděje a iluze. Čeští a slovenští spisovatelé v reformním hnutí šedesátých let. Brno 2010; též KAPLAN, Karel: „Všechno jste prohráli!“ (Co prozrazují archivy o IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů 1967). Praha 1997. 209 Např. ŠTECH, Václav Vilém: Zrodí se nový sloh nové doby. Literární noviny, roč. 7 (1958), č. 1, s. 5.


10.4.2013 15:15:15


i stanoviska stranických a státních orgánů. Na tomto místě je možné konstatovat, že konkrétní (byť dílčí) empirické výzkumy a zvláště ústřední myšlenky teoretických úvah relativně brzy politické orgány přejímaly, ztotožňovaly se s nimi a stavěly na nich praktické koncepční kroky. Se sympatiemi přijímali zejména přesvědčení, že proces formování „socialistického životního stylu“ (zahrnujícího též oblast volného času, kultury, vzdělávání a společenského života běžných občanů v tehdejším Československu) se má stát především „vědecky promyšlenou a vědecky řízenou péčí o člověka“.210 V modernizované a kultivovanější podobě se zde totiž reprodukovaly jejich snahy o komplexní regulaci celé společnosti. Dobový vnitrostranický, odborný i veřejný diskurz akceptoval skutečnost, že moderní společnost (bez ohledu na to, zda se jedná o společnost socialistickou či kapitalistickou) nemá žádný ideální či jednotný životní styl, ale tvoří jej soubor diferencovaného způsobu života různých sociálních vrstev, který je determinován místně, politicky, ekonomicky a kulturně. Bylo deklarováno, že ani vyspělá socialistická společnost nebude usilovat o vznik unifikovaného životní stylu, neboť i po dosažení jejích standardů „nebudou možnosti společnosti nevyčerpatelné a rovněž zájmy a potřeby jednotlivců i skupin obyvatelstva budou diferencované“. S ohledem na ideologické základy režimu však byl postulován ideál, podle něhož socialistická společnost usiluje o životní styl založený na „dostatku materiálních statků a duchovních hodnot pro všechny, schopnost


210 VOA, f. Předsednictvo ÚRO, kart. 83, i. j. 437. Předsednictvo ÚRO 13. 9. 1966 – „Kulturně výchovná práce ROH v tvorbě socialistického životního stylu“. Následující teze jsou z tohoto materiálu přebírány s tím, že se jedná o doklad akceptace hlavních myšlenek teoretiků okolo týmu R. Richty, které byly od počátku 60. let různě publikovány. Materiál se konkrétně opíral o studie ÚV KSČ „Tendence volného času a jeho využívání“, „Hlavní směry rozvoje kulturně výchovné činnosti v současnosti“, jakož i tezí přijatých na XIII. sjezdu KSČ a dalších stranických dokumentů.


10.4.2013 15:15:15

116 lidí těchto hodnot kulturně užívat“ a současně na „uvědomělé snaze všech aktivně se podílet na jejich vytváření a rozvoji společnosti“. O podobný základní konsenzus se mohl opřít i dobový diskurz zaměřený na problematiku volného času, který tvořil významnou součást úvah o podobě tzv. socialistického životního stylu. V polovině 60. let byl význam volného času mimořádně oceňován jako prostor „umožňující člověku přetvářet se relativně svobodně v kulturní činorodou bytost, jako doba ke svobodnému sebevyjádření a realizaci rozmanitých přání, tužeb, zálib a koníčků“ a z této perspektivy tvořil „jednu z vrcholných forem společenského bohatství, universálním spotřebním statkem…“211 Ze sociologického hlediska tvořil část mimopracovní doby, „o jejímž využití člověk rozhoduje podle vlastní volby“, přičemž objem a způsob využití volného času nezávisel jen na politice zkracování pracovní doby, ale i na struktuře mimopracovní doby; tu ovlivňovaly jak objektivní podmínky (doprava, úroveň služeb, vybavení domácnosti aj.), tak subjektivní okolnosti (pohlaví, věk, zdravotní stav, vzdělání atd.). Politikové oceňovali zejména konstatování sociologů, že v podmínkách tehdejšího Československa existovaly pro rozšiřování volného času větší zdroje ve sféře mimopracovní doby než pracovního dne, jehož délka byla silně ekonomicky limitována. Z hlediska praktické politiky se přitom jevilo jako stejně důležité nejen hledání rezerv v mimopracovní době, ale také aby se volný čas využíval v souladu se „zájmy společnosti“. Stále častěji se proto hovořilo o „výchově k volnému času“ jako jednomu z klíčových úkolů širokého spektra kulturních a osvětových pracovníků. Při vědomí běžné praxe z období 50. let, jejíž stereotypy se ještě mohly projevovat, se však zdůrazňovalo, že tuto výchovu je třeba chápat jako stimulaci „vhodnou nabídkou, možností a příležitostí, příklady, propagandou atd.“

211 Tamtéž.


10.4.2013 15:15:16

III. VOLNÝ ČAS: REŽIM, SPOLEČNOST A JEDINEC

Recommend Documents