III. ŠLECHTA A KNĚŽSTVO Nečetní šlechtici, kteří se na rozhraní 18. a 19.století hlásili k českému národu a přispěli k jeho obrození, bývali jako všichni tehdejší vzdělanci dobrými znalci antiky a někteří již byli zasaženi novým humanismem. Učili se doma kromě nových jazyků latině a počátkům řečtiny, čtli staré spisovatele a sbírali antické památky, dovážené hlavně z Italie. Osvícený důstojník František Josef hr. Kinský (1739-1805) se stavěl v svých „Erinnerungen über einen wichtigen Gegenstand” (1773) nejen za vyučování latiny, nýbrž i řečtiny. Její důležitost prokazoval tím, že z ní pochází většina latinských slov (to byl již starověký omyl), že se jí vzdělávali římští klasikové a že většina odborných názvů je řecká; dovolával se Erasmova výroku, že bez řečtiny a latiny nelze ve vědách daleko dojít (str. 136). Zdůrazňoval, že není řečtina těžší než latina; řecky arci chovanec mluvit nemusí (str. 139). Kinský odsuzoval způsob vyučování latině, běžný v jeho době: vytýkal, že se začíná těžkými překlady a vazbami a že se v 11 — 12 letech učí žáci skládat básně a ciceronské řeči. Ukazoval na příklad humanisty Le Fèvra (Tanneguy Lefebvre, 1615-1672), jenž své děti - byla mezi nimi i překladatelka Homéra paní Dacierová - naučil starým jazykům jen čtením; podobně se též učí anglická mládež. Kinského chovanec se naučí v 9 -15 letech rozumět řecky i latinsky; bude číst Isokrata, Thukydida, Tacita i Horatia, kdežto dnes se za šest let naučí žák jen něčemu z Nepota, Livia, Curtia a Cicerona a málo z Vergilia a Horatia. Za nejlepšího methodika jazykového vyučování pokládal Kinský N. A. Pluchona: (str. 141 n.), myslí asi na jeho knihu „Mécanique des langues et Art de les enseigner” (l75l). Kinského lze pokládat - 13 -
za stoupence nových humanistů; usiloval s nimi o všestranné vzdělání duše i těla, velkou váhu kladl na řečtinu a těžiště vyučování starým jazykům viděl ve čtení. Novohumanistické myšlenky poznal u Klopstocka, Lessinga (str. 260) a snad též u Rollina. Ve své obraně češtiny ukazoval mimo jiné, jak je podobná latině a řečtině: rozlišuje jako staré jazyky délku slabik a přízvuk, má jako ony volný pořádek slov, má hojné přechodníky jako řečtina, není zdržována členy a pomocnými slovy jako nové jazyky, nýbrž má bohaté ohýbání jako staré řeči. Příbuznost češtiny s řečtinou vysvětloval tím, že původně Slované sousedili s Řeky (str. 133). Toto sblížení češtiny s klasickými jazyky nalézáme u starších i pozdějších spisovatelů; sloužilo jí ovšem ke cti. Svému spisu dal Kinský dvě motta, jedno z Juvenala, druhé z Cicerona. Přítel Kinského František Antonín hr. Nostitz (1728 - 1794), jenž studoval na pražské a lipské universitě, měl v svém malostranském paláci sbírku mincí a antických odlitků; některé z nich získal s pomocí Winckelmannovou (srov.) K. Chytil, Doba klasicismu a empiru v Praze, 1908, str. 22). Nejvyšší purkrabí Karel Egon hr. z Fürstenberka (I729-1786) studoval v Italii archeologii (srov. Wurzbach, Biographisches Lexikon, IV, str. 21), sbíral rukopisy i vydání klasiků a pro své přátele dal r. 1780 přetisknout Bentleyovo vydání Horatia (srov. J. Hanuš, Národní museum a naše obrození, 1921, str. 129) - Goethův přítel, proslulý botanik Kašpar hr. ze Šternberka (1761 - 1838) četl za svých studií v Římě (1779-82) Winckelmanna, Pausaniu - i Goethova „Werthera” a nadšeně pozoroval starověké památky v Herkulaneu, Pompejích, Paestu a Bajích (srov. F. Palacký, Die Grafen Kaspar und Franz Sternberg, 1843. str. 25 n.: Leben des Grafen Kaspar Sternberg, 1868, str. 6 n., 12). Jeho bratranec, numismatik František hr. ze Šternberka (1763-1830) měl velikou sbírku antických soch - mimo jiné sochu Sokrata s pohárem jedu z vily Giustiniani, dnes nezvěstnou -, reliefů, váz, kamejí a mincí; jeho sbírky mincí užíval Eckhel (srov. dopisy K. Šternberka Goethovi, vyd. A. Sauer, str. 218; Palacký, Jahro. d. Böhm. Mus. l, 1830, str. 485, Die Grafen, str. 39, Leben, str. 210). Pozdější nejvyšší purkrabí Karel hr. Chotek (1783-1868) se zasloužil, jsa úředníkem v Terstu, o vykopávky v Pulji a Aquileji (srov. Wurzbach, II, str.360). Zakladatel Společnosti nauk, geolog a mineralog Ignác ryt. Born (1742-1791) uveřejnil v jejích Abhandlungen (2, 1776, str. l n.) rozpravu „Versuch über den Topas der Alten, und den Chrysolith des Plinius.” Vyslovuje tam politování, že starověký přírodopis leží ladem, a přeje si, aby společnou prací archeologů, filologů a přírodovědců vzniklo vydání Theofrasta a Plinia s věcnými výklady. Sám pojednal podle starých zpráv o topasu a ukazoval, že Pliniův topas je jiný než řecký. O kouzelné a lékařské moci, jež byla v starém věku přičítána topasu, nechtěl - jako osvícenec - mluvit, poněvadž má přírodopisec odklizovat pošetilosti a ne je vynášet na světlo (str. 43). Zakladatel olomoucké Societas incognitorum Josef sv. p. Petrasch (1714 - 1772) se obíral řečtinou, cestoval po Řecku, řeckých ostrovech i po Italii a napsal román „Arbaces”, v němž poučoval asi podle vzoru Fénelonova „Telemacha” - o životě starých Řeků; tiskem jej nevydal (srov. Wurzbach, XXII, str. 106 n.). V Monatliche Auszüge (l, 1747, str. 171) pravil v jednom posudku, že si váží vykladatelů řeckých a římských starožitností, neboť nás vyvedli „ze špatného vkusu gotické nevědomosti”, naučili nás rozumně myslit a obnovili „pravou kresbu podle přírody”, ale ještě více si prý váží badatelů o národních starožitnostech. V jiném posudku (str. 291) píše, že se z houževnatého předsudku přisuzuje půvab jen latinskému vyjadřování. Ve zprávách otiskuje čtyři latinské nápisy nalezené v sev. Italii (str. 455 n.), podává zprávu o smrti vlašského archeologa Ficoroniho (str. 914 n.), o nových dílech popisujících etruské nálezy (str. 916 n.), o objevení zbytků statku v Tusculu (str. 912) a o herkulanejských výkopech (str. 919). Petrasch tedy spojoval osvícenství s láskou k vlasti a její minulosti. Znalci antiky bývali ovšem též vychovatelé v šlechtických domech; zvláště to platí o Pelclovi a Dobrovském. František Martin Pelcl (1734-1801) byl v le-
- 14 -
tech 1761-1769 vychovatelem v domě hr. Jana Šternberka, od r. 1769 v domě hr. Fr. Ant. Nostitze a r. 1793 se stal profesorem české řeči a literatury na pražské universitě. Napsal do kritického osvícenského časopisu „Prager gelehrte Nachrichten” několik posudků (přiřkl mu je s velkou pravděpodobností A. Kraus, Pražské časopisy 1770-1774 a české probuzení, 1909, str. 50 n), v nichž chválil Neandrovo (L. B. Neumannovo) přebásnění „Ztraceného ráje” do latiny (l, 1771, str. 33 n.) i jeho pokračovaní k VI. zpěvu „Aeneidy” (str. 367 n)) a vytýkal jen některé chyby prosodické a neklasická slova; podobně chválil Denisův překlad Ossiana do latiny (str. 95). Dále tam dokazoval, že Kosmas čerpal z Boethiovy „Útěchy filosofie” (str. 167 n.), Hájkovy báje omlouval bájemi Herodotovymi a Liviovými (2, 1772, str. 238) a o češtině tvrdil, že se podobá řečtině svou jadrností a že se hodí pro časomíru, ježto má přesnou délku slabik (l, str. 363 n.). Nachrichten měly mottem jednak Vergiliova slova „Tros Rutulusve fuat” (Aen. X 108), jednak Ciceronova „Defendat quod quisque sentit, sunt enim iudicia libera...” (Tusc. IV 7); prvé heslo vytýkalo nestrannost posuzovatelů, druhé volnost názorů. V předmluvě k dílu „Kaiser Karl der Vierte” (I, 1780) dával Pelcl Plutarcha za vzor životopisu. Na počátku „Nové kroniky české” (I, 1791), jednaje o Bojích a Markomanech, uváděl hojné doklady ze starých spisovatelů a srovnáním některých českých, latinských, řeckých a německých slov dokazoval příbuznost těchto řečí (str. 46 n.), jak to již činil Zikmund Hrubý z Jelení. V „Akademische Antrittsrede” (1773) tvrdil, že se čeština podobá v své stavbě řečtině a latině (str. 11 n.). O Dobrovském, který byl též hofmistrem u Nostitzů, promluvíme níže. Ještě blíže než šlechta měli k antice katoličtí kněží; byli s ní pevně spojeni církevní latinou a starokřesťanským písemnictvím. Kdežto šlechtici rádi spolu hovořili francouzsky, kněží spolu mluvili a dopisovali si latinsky, třebas někdy neuměle. Svá vědecká díla skládali latinsky, řidčeji německy, později česky. Psali plynnou, někdy ještě barokně strojenou řečí s rozsáhlými periodami i hojnými figurami a své výklady vyzdobovali četnými citáty z latinských spisovatelů, především Horatia, oblíbeného u osvícenců. Tak piarista Gelasius Dobner (1719-1790) ukončil své věnování díla „Monumenta historica Boemiae” (I, 1764) obměněnou slokou Horatiovou (C, IV, 14) „Quae cura patrum quaeve Bohemiae (místo Quiritium)... Erneste” (t.j. Em. Arn. hr. z Valdštýna, litoměřický biskup; m. „Auguste”) a svému vydání Hájka (I, 1761) dal motto z Isidora (Et. XV l) o nejistotě v starých dějinách; v poznámkách k němu vykládal zprávy starých spisovatelů, týkající se naší vlasti. Piarista Mikuláš Adaukt Voigt (1733-1787) ukončil předmluvu „Effigies virorum eruditorum” (s Pelclovou pomocí; I, 1773) Horatiovým povzbuzením (Ep. I 3, 282 n.): „Hoc opus, hoc studium parvi properemus et ampli, | si patriae volumus, si nobis vivere cari”, uvnitř citoval Vergilia (Aen. VI 638 n.) a místa v našich krajích, o nichž mluvil Ptolemaios: Marobudon, Melykauon, Segodunon, Kasurgis, Furgisatis, ztotožnil s Prahou, Loktem, Čáslaví, Kouřimí a Jihlavou. Svá „Acta litteraria Bohemiae et Moraviae” (I, 1774) uvedl mottem z Tacitova „Dialogu” (18) o vynášení ciziny a neúctě k domovu a na konci předmluvy citoval počátek prologu Terentiova „Eunucha”, kde říká básník, že se chce líbit dobrým a nikoho nechce urážet. Uvnitř díla mimo jiné tvrdil, že se čeština svým duálem a rozmanitými přechodníky podobá řečtině a hodí se k překladům z ní. (str. 167). Premonstrát Rafael Ungar (1743 - 1807) uváděl v předmluvě k svému vydání Balbínovy „Bohemia docta” (I, 1776) známý výrok Terentiův (Haut. 77) „Homo sum, humani nihil a me alienum puto” a pod Balzerovu rytinu v 3. svazku (1778) položil Horatiova slova (Ep. I l, 36 n.) proti nemírné ctižádosti. Psal strojenou latinou, na př.: „His ergo adjumentis instructus, navibus, quod ajunt, atque quadrigis nova editione maturata priorem abolitum eo propterea, quod jam animo grande dedecus concipio, famae eruditionis gentis nostrae certissime inurendum, si mera isthaec putida extra regni nostri limites efferri sineretur” (II, str. 4 r.). Svůj spisek „Gedanken von dem Zustande der Schulen” (1784) začal výkladem o Markomanech v našich zemích a o jejich stycích s Římany. - 15 -
Dějinami naší vlasti v římské době se obíral též prelát Tadyáš Ota z Kranichsteinu (1751-1791). V pojednáních společnosti nauk uveřejnil r. 1786 (str. 445-461) výklad o římských mincích nalezených tehdy na Moravě: bylo to 14 mincí z doby od Nerona po Marka Aurelia, nalezených v Mušově, a 4 mince východořímských císařů z rozhraní 5. a 6. století, vykopané v Zašovicích u Třebíče. Steinbach mince podrobně popsal a usoudil, že většinou pocházejí z markomanského pokladu. Dobře znal starověké dějepisce a pro určení mincí užil Eckhelova katalogu vídeňských mincí (1779). Pilným čtenářem latinských i řeckých spisovatelů byl pavlán Václav Fortunát Durych (1735-1822). V svých dopisech Dobrovskému často cituje Quintiliana (vyd. A. Patera, str. 27,76,102,173 n.) a Horatia (str. 293, 302, 363) - mimo jiné jeho výrok (A. P. 61) o zanikání slov - , naráží na Epicharma (str.31), na hrdinu Plautovy „Mostellarie” Philolacha, (str. 3, omylem přičítá Terentiovi) a na Plautovo slovo m a n t a r e (str. 25), dovolává se mluvnického díla Varronova (str. 185), Cicerona (str. 254), Plinia ml. (str. 61, 192, 536, 367), Gellia (str. 206, 329 n., 386), křesťanských spisovatelů Tertulliana (str. 39, 204, 480), Juvenka, Prudentia, Sedulia, Venantia (132), řeckého slovnikáře Hesychia (str. 65) a dějepisce Thukydida (str. 330, cituje ho řecky). Jako jiní je přesvědčen o blízké příbuznosti slovanských jazyků s klasickými: slovo psáti spojuje s ř. ψ ω a lat. s i p o (v d i s - s i p o ) se s y p u (str. 194) první etymologie je chybná, druhá správná). Tvrdí, že je slovanština zvlášť blízká dorskému nářečí a latina aiolskému (str. 185 n., 194) - to bylo již Varronovo mínění — a upozorňuje Dobrovského na nový spis L. Lanziův (Saggio di lingua etrusca, 1789), prokazující příbuznost etruštiny se slovanštinou (str. 194). Durychův a Seibtův žák František Faustin Procházka (1749-1809), zprvu pavlánský mnich, později světský kněz, censor, ředitel gymnasií a bibliotekář universitní knihovny, v mládí latinsky veršoval a vždy psal latinské dopisy. Ve spise „De saecularibus liberalium artium in Bohemia et Moravia fatis commentarius” (1782) naříkal nad úpadkem latiny v 17. a 18. století: vyhledávala se nezvyklá slova jako captivare, redhostimentum, ingenium, extraordinarie, versatile (str. 381), skládala se pošetilá elogia, pohrdlo se Ciceronem, „na jehož rtech mnohem pravdivěji, než psal Eupolis o Perikleovi, seděla bohyně výmluvnosti”, žáci nenásledují přírodu, nýbrž pronášejí „ampullas et sesquipedalia verba” (podle Hor. A. P. 97 - str. 385), místo dobrých řeckých a latinských textů, jako jsou Ciceronovy listy, se čtou spisy nových učitelů, na př. Kolčavy (str. 390). Na konci je báseň v alkajských verších o dnešním úpadku básnictví. Je to humanistická, klasicistická reakce proti baroku. Týdeník Über die Broschuren unserer Zeiten (1782), který se asi právem přičítá Procházkovi, má bojovné motto z Juvenála (1,1): „Semper ego auditor tantum..”. V týdeníku se vytýká odpůrcům, že cituji sv. Otce, aniž je čtli (str. 22 n., 153 n.), tvrdí se, že může duchovní číst všechny římské spisovatele mimo Ovidiovu „Ars” a Petronia, zavrhují se „očištěná” vydání a doporučuje se Fabriciova latinská a řecká „Bibliotheca” (str. 260), hlavní pomůcka tehdejších filologů. Mluví tu osvícený bohoslovec-filolog. Takovým se nám jeví Procházka i v svém překladu Písma. Nejprve vydal s Durychem r. 1778-90 opravený text Svatováclavské bible (Biblí česká to jest celé Svaté Písmo Starého i Nového Zákona) a pak r. 1786 vydal sám Písmo Svaté Nového Zákona. Vyšel v něm ze Svatováclavského překladu, založeného na Vulgátě, ale srovnával jej s řeckou předlohou. V předmluvě říkal, že jsou v něm chyby z neznalosti řečtiny, a brojil tam proti chatrné latině na farách a v klášterech. Aby učinil překlad co nejsrozumitelnějším, vkládal do závorek objasnění, na př. 2 Petr 2: „Byli pak i falešní proroci v lidu (Izraelském), jakož i mezi vámi budou učitelé lživí (falešní), kteříž uvedou sekty zatracení (roty, kacířstva škodlivá, záhubná), a toho Pána, kterýž je koupil (vykoupil), zapírají (za Boha) uvozujíce na sebe rychlé zahynutí” (str. 684). - 16 -
R. 1786 přetiskl Procházka v Diesbachově nakladatelství několik humanistických knih týkajících se antiky: byl to překlad poslední (XXII.) knihy Augustinova „Božího města” od Adama z Vinoře, dále překlady čtyř podvržených spisů Augustinových („Manuale”, „Soliloquia animae”, „Speculum peccatoris”, „Sermo de vanitate”, první dva dle Veleslavínovy úpravy starších překladů a druhé dva dle tisku z r. 1590), překlad výňatků z Lactantiových „Divinae institutiones” (s výňatky ze Senekova spisu „De ira”; dle tisku z r. 1518) a Češkovy „Řeči hlubokých mudrců”, ty obsahují zkomolené nebo smyšlené výroky Herakleitovy, Demokritovy, Sokratovy, Pythagorovy, Ciceronovy, Senekovy a. j. Největší z osvícenských kněží-učenců byl Seibtův žák a Durychův přítel Josef Dobrovský (1753-1829. Četl staré spisovatele na gymnasiu, na filosofii i později v životě. R. 1810 psal Kopitarovi, že čte Goetha, Vergilia a Horatia (vyd. V. Jagić, str. 149), o dva roky dříve (1808) mu vyslovil pochybnosti, že by měli Poláci a Rusové klasiky, kteří by se mohli měřit s antickými (str. 26), a později (1813) si mu stěžoval, že Rusům zpravidla chybějí „humaniora” a že je proto těžké se s nimi domluvit podle logických zásad (str.353 n.). V svých dopisech i v svých knihách často citoval latinské spisovatele, zvláště Cicerona a Horatia. Z Cicerona několikrát uváděl známý nám výrok, vhodný pro osvícence a kritika, „sed defendat quod quisque sentit, sunt enim iudicia libera” (motto Böhm. Lit. 1779; Durychovi, str. 107, 220, 415; Kopitarovi, str. 463), uváděl jeho slova (Nat.d. II 167) „nemo vir magnus sine aliquo adflatu divino unguam fuit” (Vorlesungen über das Praktische in der Religion, kolem r. 1790, vyd. J. Volf, M. B. Volf a J. Vraštil, str. 59), narážel na jeho chválu věd a umění v řeči za Archiu (16) (Durychovi, str. 32, 80), které se dovolával též Seibt, a na jeho překlad slova etymologia (Top. 35) (t. str. 423). Z Horatiovy „Poetiky” (58 n.) přijal výklad o zvyku (usus) jako jazykové normě (Böhm. u. Mähr. Lit. 1780, str. 116; motto „Vergleichung der Russischen und Böhmischen Sprache” = „Literarische Nachrichten von einer... Reise nach Schweden und Russland”, 1796, str. 122; (Durychovi, str. 415) a citoval odtud (str. 323) obrat „ore rotundo loqui” (Durychovi, str. 169), z Horatiova listu I 10,44 uvádí radu, abychom žili spokojeně se svým osudem - nazývá to nadmíru dobrou filosofií (Helfertovi, vyd. F. M. Bartoš, str. 137) - a z téhož listu připomíná výrok (str. 32), že je možno pod chudým krovem být šťastnější nad krále; při tom nazývá svůj domek v nostitzské zahradě podle Horatia svým Sabinem (Krčmoví, vyd. J. Volf a J. Páta str. 100). V Böhmische und Mährische Literatur, 1780, str. 42 n.) otiskl dvě krátké ódy Horatiovy, které nalezl G. Pallavicini v Římě mezi palatinskými rukopisy; byl to ovšem podvrh. Jindy v dopisech cituje Vergilia (Kopitarovi, str. 157), Plauta (t. str. 266), Ammiana Marcellina (Ribayovi; vyd. V. Jagić, Neue Briefe..., str. 597), na obranu starého pravopisu se dovolává Varrona (Böhm. u. Mährn. Lit. l780, str. ll2), Palackému vpisuje do výtisku „Institucí” Ovidiovo dvojverší (Ex P. I 5, 15 n.; V. Brandl, Život Josefa Dobrovského, 1883, str. 87) a M. Fesla utěšuje Senekovým výrokem (Kopitarovi, str. 632). Svou duševní chorobu vysvětluje melancholií, o níž se mluví v Pseudoaristotelových „Problémech” (Durychovi; koresp. se Zlobickým, vyd. A. Patera, str. 181), a její vyléčení přičítá pythagorejské, t.j. bezmasé dietě (list Puchmayerovi z r. 1796 u Brandla, str. 93). Jindy mluví o pythagorovské desce, t.j. o číselné mystice, jíž sám přál (Krčmářovi, str. 81), a prohlašuje Pythagoru za lepšího učitele než Pestalozziho (Kopitarovi, str. 335). Velmi také chválil Sokratův způsob učení a s Ch.G.Salzmannem jej dával za vzor katechetickému učení (Vorlesungen, str. 86 n.). Zato Sapfu, jež skočila s leukadské skály, nazýval v osvícenském duchu „eine schwärmerische Närrin” (t. str. 58). Pseudoaristetelovy „Problémy” citoval v latinském překladu a v Homérovi nebyl valně obeznámen, neboť se ptal Zlobického, je-li u Homéra slovo σκ κα (Zlobickému, str. 119). Přesto srovnával pro vratislavského profesora Lindaua roudnický rukopis Platona (Bandtkovi, vyd. V. A. Francev, str. 126; A.F.Lindau vydal r. 1828 Platonova „Timaia” a užil v něm roudnického rukopisu), litoval, že je u nás tak málo řeckých rukopisů a že je málokdo dovede ocenit (Durychovi, str. 79), a měl za nutné, aby se na bohosloveckých fakultách studovala řečtina (Böhm. u. Mähr. - 17 -
Lit. 1780, str. 6). Láska ke klasikům ho nezviklala ve víře: říkal, že nachází u Pavla více útěchy než u Lucretia (Krčmovi, str. 89). Když po zrušení jesuitského řádu r. 1773 musil Dobrovský opustit s ostatními novici brněnskou kolej, předčítal jim latinskou báseň o zrušení řádu a o lodi noviců vyvržené na moři (Helfert Dobrovskému, str. 155); je možné, že v ní užil Horatiova motivu (I 14) „O navis referent …”. Po celý život pak psal latinské spisy a dopisy. R. 1778 vydal důmyslné pojednáni „Fragmentum Pragense Evangelii S. Marci vulgo autographi”, kde dokazoval, že zlomek latinského překladu Markova evangelia, chovaný v kapitulní knihovně sv. Víta, není původní rukopis evangelistův, jak se soudilo, nýbrž že pochází z 5. nebo 6. století, že obsahuje Jeronýmův překlad evangelia a že domněnka o starém původu zlomku nevznikla před 9. stoletím. Dobrovský nebyl první, kdo vyslovil pochybnosti o stáří tohoto rukopisu; před ním tak již učinili jiní, zejména udinský oratorian Loranzo della Torre, ale Dobrovský jeho myšlenku podrobně zdůvodnil. Zevrubně také popsal rukopis, vysvětlil jeho odchylky od ostatního podání Vulgáty a přepsal jej. Tak je jeho raná práce prvním a zdařilým českým příspěvkem k latinské paleografii, textové i vyšší kritice. Zdá se (upozornil mě na to F. M. Bartoš), že Dobrovský též uveřejnil výbor z Jeronýmových listů. V červnu r. 1785 oznamoval Helfertovi, že vydá pro bohoslovce tyto listy a že mu při tom pomáhal křižovník F. Ch. Pitroff (17391814); poznamenává k tomu, že si sice váži Jeronýma, že se však pro naši osvícenskou dobu valně nehodí (Helfertovi, str. 140). Vskutku vyšel v Praze toho roku takový výbor „Sancti Hieronymi presbyteri Epistolae selectiores...”; jeden výtisk v pražské Universitní knihovně má na titulním listě: Pragae 1785, druhý zcela shodný má: Pragae, apud Joannem Mangoldt, 1786. Výbor obsahuje 17 listů týkajících se výkladu Písma, ethiky a asketiky. V předmluvě praví nepodepsaný vydavatel, že zvolil zvláště ty listy, které vynikají uhlazenou mluvou, že vzal za základ maurinské vydání J. Martinaye z r. 1707 a že chce vydat ještě jiný podobny výbor. Po stranách textu jsou, jak bylo zvykem, doklady z Písma a ze starých spisovatelů, na které se v listech naráží, dále některé poznámky a obsah. V svých jazykozpytných pracích a úvahách se Dobrovský často dotýkal latiny i řečtiny. V listě Durychovi z r. 1778 vykládal, že různá mluva Plautova a Ciceronova nesouvisí s různým nářečím, nýbrž s různou dobou oněch spisovatelů (str. 19), a r. 1791 s ním uvažoval o příbuznosti slovanských jazyků s klasickými. Odmítl Durychovo spojení psáti a ψ ω a sám správně spojil pisati s lat. pingo (str. 190, 196 n.). Dále právem spojoval jsem s lat. sum a ř. ε μ , jež správně odvozoval z σμ , jdu s θι , αρ s jaro a lat. ver, českou příponu l. os. sg. -u s lat. -o a ř. -ω (str. 189; tu se mýlil), latinskou příponu -em (v amen) s ř. –μι a č. -ím (str.197), přípony -tu a -tum v latinském supinu se slovanským infinitivem v —ti a příponu -tus v latinském participiu perfekta se slovanskou příponou -t (str.191). Zdůrazňoval, že sice latina přejala leccos z řečtiny, ale že se od ní liší stavbou jmen i sloves; spíše se blíží slovanštině, jak soudil dějepisec P. Ch. Levesque v „Histoire de Russie” (1782; Dobrovský znal německý výtah z r. l783). Na doklad toho odvozoval lat. amavi a amaveram z ama fui a ama fueram a ama srovnával se slovanským préteritem, na př. sta; amavit se tedy podobá stál byl (str. 197). Tento odvážný výklad upomíná na pozdější výklady Boppovy. V listu Ribayovi z r. 1787 spojoval slovanskou příponu l. os. sg. -m s ř. –μι (Neue Briefe, str.507), r. 1790 srovnával č. lí-ti s ř. λ ω a lat. luo (neprávem), šiji s lat. suo, jíti s ire, sekati se secarae, séti se se-vi a sero, hora s ρος (nesprávně), mnu s lat. minuo (nesprávně) a všude tu shledával „jafetitské” kořeny společné slovanštině, latině, řečtině, armenštiné, perštině a j. (str.551). Jafetickými jazyky se nazývaly v 17. a 18. století podle Písma ty řeči, které jmenujeme nyní indoevropskými. Dobrovský o nich též mluvil v úvodu k Tomsovu slovníku (1791). Říkal tam, že jafetické jazyky mají společné kořeny a že to zvláště platí o řečtině, latině, němčině a slovanštině, jak vidíme z Geleniova „Lexicon - 18 -
symphonum” (1537); z něho také bral většinu svých dokladů. Na př. kuji- lat. cudo, ssaji - sugo, seděti - sedere, viděti - videre, vézti - vehere (str.15), bzdíti - pedere – βδε ν, třásti - ταρ σσειν (nesprávně; str. 16). Ale - a to bylo nové - Dobrovský ukazoval i na rozdíly oněch jazyků: řečtina a latina mají proti slovanštině "rhinesmus", t. j. vkládají do slov n nebo m, na př. pět - π ντε , holub - lat. columba, oba - ambo, a v slovanštině se mění h a k v z a s , na př. lat. humus – země, hiems – zima, veho - vezu, καρδ α - cor - srdce (str. 16 n.). Jafetické jazyky se vyvinuly podle Dobrovského ze starších, předpotopních, jak ukazují jejich shody s hebrejštinou, na př. hora – ρος - hebr. har (str. 14). Že je hebrejština nejstarší jazyk, soudilo se od renesanční doby. R. 1812 vykládal Dobrovský v dopise J. Grimmovi, že „determinativní hlásky” označují existenci věci, na př. v lat. i-s, i-lle, i-ste, v α τ ς , že v lat. ip-se je zvratné zájmeno se (Arch. slav. Phil. 2, 1877, str. 180), že trpné přípony slovanské -t a -n mají obdobu v lat. - tus a ř. – μενος a že si jsou latina a slovanština velmi podobny (str. 181). V pozdějším listě z téhož roku odvozoval vlk,λ κος , lupus z kořene ul- (ululare), ukazoval, že se řecké a latinské k mění v slovanštině v s, na př. δ κα - decem – deset, vicus - ves (str. 182) , a spojoval λαφος - jelen - los - lat. alces - hebr. ajal (str. 183), κ ρας - cornu, kot - Katze – catus, les - silva – λσος (pochybné) , osel – νος - asinus - hebr. athon (str.184). V "Entwurf zu einem allgemeinem Etymologikon der slawischen Sprachen" (1813) tvrdil, že má slovanština nejvíce shod s litevštinou a ta s latinou (str. 64 n.), a srovnával jednak kořeny, na př. v svůj - suus (str. 15), řku – ρ (nesprávně, str. 45, 56), nit - lat. neo,, obouti - induo - νδ ω, piji - π νω (str.56), pták - πτ ω (nesprávně vytvořeno podle πτην ς) , mor - lat. mori, tkáti - texo, znáti - γιν σκω (str. 73), křivý – curvus, krátký - curtus (str. 83), jednak kořeny spojené s odvozovacími příponami, na př. luna - lat. luna, mateř - lat. mater, vepř - aper, ovce – ovis, měsíc - mensis, večer – vesper, moře - mare, símě - semen (str. 65 n.). V dopise Grimmovi z r. 1825 prohlásil s v latinských předložkách abs a ex a v nom. sg. rex a pod. za determinativní hlásku (uv. m. str. 188). Ačkoliv Dobrovský uznával a hojnými srovnáními dovozoval příbuznost slovanštiny s latinou a řečtinou, přece se rozhodně stavěl proti jejich ztotožňování. V „Geschichte der böhmischen Sprache” (1792, str. 6; 1818, str. 12 n.) a r. l8l2 v listě Kopitarovi (str. 267 n.) vytýkal, že přes některé shody (na př. χε μα- lat. hiems - zima, χολ - žluč , λω - rus. selo, lat. granum zrno , lat. glans - žalud) jsou latina, řečtina a slovanština zcela samostatné jazyky. Později důrazně odmítal Rakowieckého i Dankovského ztotožňování řečtiny a slovanštiny (Jahrb. d. Lit. 27, 1824, str. 98 n.; Monatsch. 2, 1828, 2, str. 89 n.) Dobrovskému právem přisoudil Brandl, str. 252 n.). Den před smrtí rozprávěl Dobrovský o několika místech starých spisovatelů; vyhledal je, aby opravil některé nepřesnosti v Šafaříkově spise „Über den Ursprung der Slaven” (1828) (K. Šternberk Goethovi, str. 171). Dobrovského přítel Josef Petr Václav Dittrich (1763-1823), profesor církevních dějin na pražské universitě, vydal r. 1821 Jeronýmův spis „De viris illustribus”, důležitý pro církevní dějiny. Měl to být počátek většího výboru ze starokřesťanských spisovatelů - takový snad chystal před mnoha lety Dobrovský , ale neměl pokračování. Mnoho práce na vydání Dittrich nevynaložil; přetiskl i s úvodem vydání D. Vallarsiovo. Od třicátých let 19. století pozbývá u nás šlechta významnějšího postavení a na všech polích ustupuje měšťanstvu, rozhojněnému přílivem z venkova po zrušení nevolnictví a růstem průmyslu. Zato kněží - v Čechách a na Moravě katoličtí, na Slovensku hlavně evangeličtí -, ač jich od konce 18. století ubývá, mají ještě do r. 1848 ba i později, důležitý podíl v národní vzdělanosti a v uchovávání antické tradice. - 19 -
