Idyličnost v díle Fráni Šrámka

Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně Ústav české literatury a knihovnictví

Idyličnost v díle Fráni Šrámka Bakalářská práce

Vypracovala: Marta Kalábová

Vedoucí práce: doc. PhDr. Jiří Kudrnáč, CSc. -4-

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně za použití

uvedených pramenů a literatury. V Brně dne 12. 7. 2005

-5-

Děkuji vedoucímu bakalářské práce panu docentu Jiřímu Kudrnáčovi

za odborné vedení, cenné rady a připomínky a za laskavý a vstřícný přístup.

-6-

-7-

-8-

-9-

- 10 -

Obsah 1. Úvod - charakteristika pojmu idyličnost…………………………………… 5 2. Šrámkův Splav

2. 1. Rysy idyličnosti……………………………………………………….... 7

2. 2. Výrazné básnické prostředky…………………………………………... 19

3. Charakteristika Splavu…………………………………………………......... 26 4. Celkový projev idyličnosti ve Splavu

4. 1. Realistická idyla……………………………………………………….... 29 4. 2. Otázka bezkonfliktnosti……………………………………………….... 31

4. 3. Projev literárních směrů souvisejících s idyličností…………………….. 33 4. 4. Prvky nostalgie………………………………………………………….. 36

4. 5. Shrnutí…………………………………………………………………… 37

5. Recepce Šrámkova díla………………………………………………………. 38 6. Závěr………………………………………………………………………...... 45 Poznámky........................................................................................................... 46 Literatura………………………………………………………………………. 48

-4-

1. Úvod - charakteristika pojmu idyličnost Charakterizujeme-li pojem idyličnost, můžeme konstatovat, že je přítomna tam, kde je

esteticky vyjádřena dokonalá harmonie v uspořádání hodnoceného objektu z hlediska

požadavků hodnotícího subjektu na dokonalý soulad. V literatuře je idylický takový motiv,

který stylizuje vztahy člověka k druhému, ke společnosti nebo přírodě jako naprosto nerozporné, v souladu, v němž je ukazován estetický ideál dokonalosti nedosažitelný v reálném životě. Idyla tedy v mnoha případech není odrazem skutečného světa, ale subjektivní

představou básníka o něm. Je stavem vnitřní i vnější vyrovnanosti, umírněnosti a často také ticha a klidu. Svět idyly bývá prost dramatických událostí a přebývání v něm jako by trvalo

věčně, bez začátku a konce. Objevují se pocity míru a naplnění, důraz je kladen na citovost a elementární rovinu lidské existence. Najdeme prvky neobyčejného a krásného, v zobrazeném

světě není místo pro konflikty a problémy. Často se jedná o obraz poklidného života ve stabilním světě založeném na tradičních hodnotách rodiny, práce a lásky. V mnoha případech zde existuje vázanost ke konkrétnímu místu, sdílenému po mnoho generací. Nad lineárním

časem převládá cyklický čas každodennosti s pravidelným střídáním všedních dnů naplněných prací a periodicky se opakujícími svátky. Právě tato nadvláda cyklického principu

vede až k pocitu zastaveného či dokonce zrušeného času. Všední a sváteční pól každodennosti splývají v jednotný obraz prostého harmonického života. I nejobyčejnější úkony bývají

poetizovány nebo ritualizovány a přerůstají v obřad stvrzování řádu. Idyličnost můžeme

spojovat také s životem v soukromí či ve skrytosti nebo ústraní a útěkem z civilizace. Město tedy pro idylu představuje často nepřátelský prostor.

Idyličnost se objevuje již v antice v literárním žánru idyla. Ta má svůj původ v bukolické

poezii (z řec. „búkolos“ = pastýř skotu, „búkolikos“ = pastýřský), která zobrazovala klidný a

pokojný život venkovského nebo pastýřského prostředí. U počátku její tradice stál Stésichoros

(7. stol. př. Kr.). Ve 3. stol. př. Kr. se bukolickou poezií inspiruje Theokritos (asi 310 - 250 př. Kr.) a vytváří nový žánr - idylu (z řec. „eidylion búkolikon“ = menší báseň z pastýřského života). Prvky bukolické poezie jsou dále rozvíjeny. Kromě života pastýřů se objevuje i

prostředí rolnické nebo rybářské. Najdeme motivy lásky, zpěvu, krajinomalebné popisy.

Z velké části zde stále vystupují postavy pastýřů, život uprostřed přírody je kontrastován s rozvratným shonem ve městech. Z básníků píšících latinsky je Theokritem ovlivněn

především Vergilius. Ve své poezii se vedle řeckých vzorů řídí také epikurejským příkazem „Prožij život ve skrytu, v ústraní“.

-5-

Na idylu antickou navazují autoři v dalších obdobích. V obecné rovině jsou přejaty

představy o neporušené harmonii, kráse přírody, zájem o život prostého lidu a citový svět. Idyla vyžaduje přehlednost, a proto ji často charakterizuje uzavřený okruh motivů, výsek

určité skutečnosti, úzce vymezený prostor. Jedná se zde tedy o jakési představení štěstí

v ohraničenosti; výsledkem je bezpečný, přehledný a dobře fungující svět tradičních hodnot. Idyla se soustředí na opis příjemných stránek života, může se objevit i tendence věci

přikrášlovat. Radostné idylické ladění pramení z opěvování naplněného ideálu a jeho

bezprostřední blízkosti. Do protikladu jsou stavěny příroda a civilizace. Také v umění

najdeme podobné prvky idyličnosti jako v literatuře. V malířství se většinou jedná o obraz

tichého života. Důraz je kladen na klidnou pohodu, soukromí, bezproblémovost v námětu a líbeznost, tvary bývají pokud možno miniaturní. Převažuje blízkost modelu v jeho ideálním stavu. V umění i v literatuře může někdy zobrazení idyličnosti inklinovat až k naivitě.

V renesanci se idylou inspiruje například Dante, G. Boccaccio, P. Ronsard, E. Spenser

nebo J. Kochanowski, v baroku F. von Spee, F. Kadlinský, v rokoku J. Gessner, v klasicismu

A. Pope. V české literatuře ovlivňuje představitele tzv. první novočeské básnické školy,

publikující v Thámových a Puchmajerových almanaších, dále pak V. Hálka, A. Heyduka, S. Čecha a další, později má její prvky například básnická skladba V. Nezvala „Z domoviny“.

Idyličnost je přítomna v preromantismu - především v obrozujícím vztahu člověka

k přírodě - a sentimentalismu - v citovosti a soustředěnosti na individuální prožitky jedince.

Také biedermeier adoruje rodinnou idylu, pohodu, uzavřené rodinné prostředí a harmonii. Společné rysy najdeme i v impresionismu - například v preferování smyslových vjemů a

prožitků před intelektuálním přístupem ke skutečnosti, zobrazení přítomného okamžiku a klidné atmosféry. S pojmem idyličnost však zřejmě nejvíce souvisí vitalismus - ten klade důraz na přirozenost, tělesnost, smyslovost člověka, prostotu života v jeho biologickém

principu a radost z takto chápaného bytí. Obdivuje nejprostší denní věci. Domov zde

představuje bezpečí, objevuje se důvěrný vztah k jeho prostředí. Časté jsou obrazy volné

přírody (louka nebo les) jako prostor přirozeného života. Najdeme motivy lásky, citovosti,

mládí a jeho naivity. Vitalismus charakterizuje i nadšení nad krásou prosté existence a podobně jako v impresionismu je zde odsunována jakákoliv intelektuální problematika.

Ve světě zasaženém moderní civilizací, kde již nelze plně dodržet princip uzavřeného

„malého“ světa, bývá idyla ohraničena na sféru soukromého života a trávení volného času. V novodobém světě rovněž jeví sklon ke vzpomínkové perspektivě, která jí umožňuje přiblížit se ideálu celistvého nezmechanizovaného života. 1/

-6-

2. Šrámkův Splav 2.1. Rysy idyličnosti Nyní přejděme k hledání prvků idyličnosti v básnickém díle Fráni Šrámka. Věnujme se

nejprve jeho sbírce nejvíce charakterizované těmito rysy - sbírce Splav. 2/ Zde je místem, kde panuje idylická atmosféra v největší míře příroda. Člověk spočívá v jejím klíně a nachází zde

klid a mír: V lukách je vlání / na všechny strany, pokorné odevzdání. (Splav) Příroda se stává

někým, kdo přijímá do své náruče; stromy jako by měly paže, kterými mohou obejmout:

Přetiché ruce modřínů / a tišší ještě tvář, / v těch tichých rukách spočinu / a zahledím se

v tvář. (Večer) I jinde se příroda objeví jako prostředí, jehož lůnu se zcela lze oddat: (...) a

dešti šlehán, sluncem hýčkaný, / dal uspávat se loutnou hvězd. (Jarní poutník) Dokáže

poskytnout dokonalý pocit štěstí: Mně dáš-li jen osamělému / skalní a sněhovou výš / a kříži

mých ramen rozpřaženému / neklesnout dáš-li, a schýliv-li se k němu, / naň harfu zavěsíš: /

den bude modřejší nocí a tišší, / vše bude přemodrý stan (…) Odchází jakákoliv bolest: (…) není a nebude ran… (Rány) Příroda může zchladit žár a být lékem: Večere, z luk a sadů vejdi v duši mou, / mé sny nechť ovečkami z pastvy jdou, / na čelo horké vlož mi jitrocel... (Má kovárna)

Příroda je dávána do kontrastu s městem s civilizací, přestože najdeme také básně, kde se

idylično objeví i mimo přírodu. Opuštění nedotčeného prostředí předpokládá, že ve městě je

možné žít stejně jako v přírodě, že bude nalezen stejný mír a pokoj. Zřetelně to představuje

báseň Ulice: My přišli k ní, když nejvíc divočila, / by na bronzu ňader svých nás krotké skryla. Dále je pak ještě více zdůrazněno, jaký byl předchozí život: v prostotě, tichu a skrytosti. Jako

by přechod do města neměl vůbec narušit to, co existovalo před ním: (…) my opustili pastýřský svůj tichý stan, / by nás rozpustila, by nás zahalila / v svůj vrkoč divý s modrou krásou elektrických ran. Vzápětí se ale projeví zrádnost civilizace, i přes nepopření jejího

půvabu je přirovnána k jedovatému hadu: (…) k bezdechu nás ovinula, / hroznýšem krásným, který žhnul a mrazivěl. Nakonec vše pohlcuje a svět se mění v jeden velký zmatek, kde si lidé

navzájem již nejsou schopni rozumět: (…) my všichni lačně její léky pili, jed, / a každý jinou

řečí, babylónskou řečí, / do vřavy mumlaje, své věnce, biče plet… Najdeme také protiklad

zvuků města a lesa; město zde představuje oproti přírodě povrchnost: (…) v městech jsou na

věžích hodiny, zvony, / v lese však hlubší hlas hovoří shůry, (…) (Romance) Dalším

prostředkem k vyjádření kontrastu mezi oběma prostředími je přirovnání každého z nich -7-

k jedné ženě; v básni Mezi Prahou a venkovskou domovinou je město ta nenáviděná, příroda

ta milovaná. Milovaná očišťuje od nenáviděné: A když mě nejvíc máš, / zavírám oči a již tu nejsem, / s tou druhou se pod smrky vodím / a z dotyků tvých k ní se jdu omýt / na rosné potočné břehy. Nenáviděná nikdy nemůže poskytnout to, co milovaná, je srovnána míra jejich

společných vlastností: Tišeji, tišeji přehrává v třeslicích vítr / a více poví. A temněji točí, / točí se voda u splavů venku / a krásnější rusalkou zazpívá mi. Přesto však není nakonec

nenáviděná zcela zavržena a také ona přesvědčí o svých půvabech: Vzalas mne, máš mne, / i s tebou tedy. S akáty v dlažbě, / a s kosem, jenž s komínu zpívá, (…)

Příroda je zde většinou spojena s popisem krásy a líbeznosti. Setkáme se s dojetím nad

spatřeným půvabem, se slzami radosti: (…) až k pláči je prostý věneček z lučního kvítí, (…) (Splav) Plná úžasu nad okolní krásou je báseň Cesta z Rombonu. Jediné citoslovce ve verši

v sobě ukrývá nadšení nad setkáním s přírodou: (…) svět je též palouček mechu a měkká

stezka, / a kdo mi po ní z údolí přichází vstříc, / to už je květen, ach květen! Jako by bylo

těžké uvěřit v to, že prožívaná skutečnost je reálná: U cesty šípkový rozkvétal keř, / což takové věci se ještě dějí? Líbeznost prostředí podtrhují deminutiva: A zázrakům věř, / ty růžičky na

keři vyzvánějí, / zvoní mi stříbrně, vesele, / zvoní z nich běloučká neděle, / staneš a pobělíš

také, pak jdeš, / jdou s tebou růžičky jak bílé družičky, / kdež bys měl v košili jedinou veš. Krása je až zraňující: Velikou, nadmutou vůní / chřípí je raněno. „Krásně zranit“ může i jarní

příroda básníka vstupujícího do ní. V básni Čilimník jako by se ocitl uprostřed nebezpečného

požáru: (…) to bude ran dnes a písní, / bůh nám jej, básníka, provázej / v plamennou seč. Jinde krása dokonce působí až bezvědomí: (…) syrovou krásu, která tě přepadne, k bezdechu stiskne, / k nejstaršímu vyzdvihne bohu, (…) (Romance) Může však být i nebezpečnou

nástrahou, skrývající se v jarním lese, kterým prochází „hříšník“: Smiluj se, bože, příliš neopatrně / jarním šel lesem. V básni Zrádce je člověku, který chystal lest, a proto měl být

zavražděn, nakonec darován život: Já povelel třem z kopiníků - leč, / usmáv se pak, jsem je

zadržel… Zrádce s sebou přinesl ozvěnu a odraz krás přírody: Pak zazněl jeho hlas: / to byla píseň důvěrného splavu. / Když přilbu sňal, trysk jeho čela jas. I dále se objevuje přirovnání

k přírodním půvabům: Měl čelo prosté, jak je polní cesta, / nad polní cestou zpívá skřivánek.

Ranní slunce ozařuje krásu i nebezpečí, které v sobě ukrývá: Svit jitřní brousil jej jak krásnou dýku.

V básních se setkáme i se zřetelným pocitem radosti. V básni Les je pojat jako oslava

života a je provázen veselým smíchem, zobrazeným metaforou, představující jej jako nápoj:

Kyj v pravé ruce, v levé mladou krásnou ženu, / jež vínem smíchu třísní jalovčí a mech, (…)

Radost se dále stupňuje intenzivním prožitkem, který navozuje slavnostní dojem: (…) kyj -8-

křikem pozdravím (…); (…) a kyjem vzduch udeříš jak v slavný zvon (…) Jinde doprovází

píseň radostný spěch: Pak už jen spěchej. Zpívej si cestou. / Snad se i schýlíš, políbíš zemi. / Po březích půjdeš, vinicemi, / ze tebou sever, před tebou jih. (Podzimního deštivého dne)

V lese je radost cítit z jeho pohybů, zvuků a života lesních živočichů: Neboť tu jsi již, tu jsi, /

bradatý lese, / do vousů mekaje kozlím svým smíchem, / samečky vedeš již k samičkám, všechno / je na cestě blažené někam (…) (Cesta z Rombonu) Někdy se objeví až přetékající

pocit radosti, jako by ani nebylo možné unést štěstí, které člověk prožívá: (…) směji se, slzím, srdce až u zubů, vše / chutná láskou, jedl bych / lásku. (Cesta z Rombonu) Radostný vděk za

cestu přírodou značí poutník na své holi, ze které se stává hudební nástroj: Tu znovu vstal, hůl

uchopil / a kráčel proti prameni, / až k zřídlu došed, dlouho pil / a na svých díků znamení / po vrubech hole potom hrál, / a každý vrub se písní zelenal, / a každá byla dík. (Poutník)

Radost zde často přechází v blaženost. Radostnému znavení uleví klín lesa: Utančen vámi,

až v rokyt pak se k spánku schýlím, (…) (Les) V básni Cesta z Rombonu se opět setkáváme

s těžkostí vyjádřit svůj pocit. Člověk plný blaženosti vdechuje krásu okolní přírody: (…) a

nikdo to neřekne, nikdo z vás po mne, / jak tohle širé, dmoucí se, zelené, / srdcem si podám vysoko do úst / a dechnu: Louka! I další verše rozvíjí popis blažených prožitků. Louka je

místem, které působí na lidské city a řídí je svým pohybem. Velmi živě to projeví obraz

uchopeného srdce: Miluji louku. / Snad jsi ty, světe, veliký zvon, / tus mi však vždycky nejlépe

zníval, / tus mi bral srdce, abys jím houpal, / přiblížil, vzdálil, podal a utrh, / houpal a houpal, / a vždy to znělo. Znovu zde objevíme dojem nepravděpodobnosti zažívaného, jako by člověk

nemohl uvěřit ve štěstí, které objevil: Miluji louku. / A teď tam byla. Čekala / na mne. Chlap / sejmul čepici. Ještě ji v ruce nes a vrtěl hlavou, (…) Cesta dále pokračuje po silnici, kde

nekončí pocit blaha - již začátek verše jej svým citoslovcem zdůrazní, dále pak atributy

připisované silnici: Ach, byla tu jednou zas rovná a bílá / silnice. / Položíš nohu, už ji uchopila, / vrhá tě rovně jako zvuk z polnice, / civilní, lahodná, silná, / kliďas veliký, / jsi všecek náhle pokojná dílna, / máš z nohou zpívající hoblíky. Blaženost je až nevyhnutelná,

nelze se jí zbavit: (…) lepilo se na mne pavučí / jarního náručí, / už se je odlepit nepovedlo. Smysly jsou natolik omámené, že člověk ani nevnímá trasu své cesty: Proto též málo vím, jak jsem pak došel až / k Brettu. Den nemůže končit jinak, než usínáním s pohledem na místo plné

klidu a míru: (…) noclehoval jsem v seně v městečku Brettu, / vikýřem viděl jsem hřbitůvek, /

celý byl v bezovém květu… V básni Les znamená blaženost také sladkost: (…) v med lesní sládnouc, uzrávajíc v plamen, / šíp vyšle nejsladší, své touhy zpěv a ston. Básník hovící si v jarní přírodě je představen jako blažené, bezstarostné dítě v básni Čilimník. Expresivní

výrazy podtrhují zobrazení stavu jeho duše, blaženost zde souvisí se sytostí: (…) blažený -9-

pucek, jedlík na plnou pusu, / bumbrlíček, / jenž divže by nesnědl mámu, / tak si tam labužil básník náš, bohatýr, / v květnový den, (…)

Příroda je přirovnána k matce. V básni Čilimník se ve verších odráží dojem její laskavosti,

štědrosti a bohatosti, je tou, ze které tryská sladká potrava: Čilimníku, čilimníku, / tys překrásná mladičká máma, / máš čtyři sta prsů a jeden, / všechny jsou zlaté, / ze všech to crčí.

Je tou, která nejen živí, ale ukrývá ve svém lůně život, který přináší štěstí a vše, co je k němu

potřeba. Dokáže navíc naslouchat a porozumět: Pil mléko dívčích bříz a v olšinách / se k svatbám zlatých vážek pozvat dal, / zdvih pírko sojčí, ztracené tu v lásky hrách, / a dýchal na

ně, něžná slůvka tkal, / stem něžných slůvek pírko obetkal, / jak po srdci by dlouze smyčcem táh. (Jarní poutník) Je zobrazena i v podobě jakési snoubenky: Pak lesů host, jich stezek přijal stín, / jak oblékl by nový, snubní šat, (…) (Jarní poutník)

S přírodou jako živou bytostí se setkáme i v dalších verších. Má schopnost mluvit a již

není potřeba pro sdělení použít lidských slov. V básni Čtrnáctiletý je to sad růží: (…) tam z oněch slov je růží sad. Tato „řeč růží“ je krásnější než kterákoliv jiná: Není, ach, není / slov

krásnějších, než našeptá vám z růží sad. Jinde mohou svým hlasem předávat zprávy les, skála

a voda: A té ze všech nejkrásnější, / která tudy půjde, / pověz jí to, černý lese, / skálo, mluv a

šeptej, vodo, (…) (Pleskoty) V básni Cesta z Rombonu připomínají břízy mladé dívky, které probouzejí úctu a něhu: Až níže u bříz opět se ztiším, / myslím, že mluvím s dívkami. / Jsem už jen něžný před jejich malými lístky, (…) Dále je ještě více kladen důraz na pocit, že stromy

jsou opravdu živé a komunikují s člověkem: (…) před lístky živými, jak jazyk v ústech, / mohu si myslet, že jedna z dívek / mléka mi podala v hliněném džbánu, (…) Nakonec se projeví vřelý

vztah k břízám, které jsou „zraňující svou něhou“: (…) zástupe břízek, slunce ti žehnej, /

proměněn v dívky, něhou nás zraň, / z vlčích když končin scházíme dolů, (…) Jinde se setkáme s jediným statným stromem, který nabízí kolemjdoucím svou vlídnost a krásu a nese v sobě

mír: (…) já mírem teprv zavoním, / když usládla jsem v bouři, / pak, když tu kol po bílé jdete cestě, / z letního mého srdce jezte, / pak mír jsem jen a úsměv štěstím mdlý, / rozdávat srdce nebolí. (Semtínská lípa)

Příroda se zde často objevuje v období jara. Jeho první indicie touží mít poutník za své

průvodce: Když jaro přišlo, stromy podél cest / za druhy zvolil si a skřivany, (…) (Jarní

poutník) Jaro může přicházet halasně, jakoby za úderů bubnu, spolu s „vlasatým větrem“: Když jaro přijde, zní to jako buben, / zní to jako nové verbování. / Vlasatý větře, běž od domu k domu, (…) (Jen ještě letos)

Ve verších najdeme také motiv tepla a pozitivní vztah k slunečním paprskům, které zde

působí krásu: Osmahneš, zkrásníš. A to je dobře. / Neb ta, k níž kráčíš, pro bledé není. - 10 -

(Podzimního deštivého dne) Cesta jižními zeměmi naznačuje přítomnost zářícího slunce:

V dalekém jihu potkáš ji kdesi, / chodívá za ní mladý bůh s flétnou. (Podzimního deštivého dne) Letní krajina je zobrazena ve svých rozmanitých barvách: Zelená, zelená / v dolině pod

vrbami, / ryšavý plápol po návrších / a černý vzadu, / mýdlové bublinky oblak / vypouští les. (Letní krajina)

Často se zde setkáme s hudbou uprostřed přírodních krás. V básni Les je „zpěvem uctěna

žena“ nebo se na hře spoluúčastní lesní živočichové: (…) dva kosy zavoláš, bys s nimi tiše hrál. Hudba je opět spojena s jarní přírodou, ve které zní ze všech stran: Tisíc jsem slyšela

houslí a fléten, / a to byl květen, / byla jsem krásná, (…) (Žena) Jinde nacházíme hudbu jako doprovod atmosféry klidu a míru letní krajiny: Jak ruce v klíně / umdlely cesty, / skřivánek písničku leští / do svítících hran, (…) (Letní krajina)

S přírodou jsou spojeny i prožitky dospívající dívky, která sleduje svoje měnící se tělo.

Dívka zažívá jakési až dramatické pocity, objevuje se přirovnání k divokým přírodním živlům: Včera mne cos udivilo, byly to mé ruce, / letěly mi k srdci, padly k němu prudce, / vlny dvě tam o břeh bily, / ty mne taky udivily. Vzápětí ale pohled na vlastní tělo působí dojem krásy,

který se zračí opět ve srovnání s přírodou: Byla jsem jak rosná louka ranní, / bílý kůň se pásl na ní, / odvčíra jsem, bože, celá jiná, / rostou na mně hrozny vína. / Ráda bych se sester, ráda bych se ptala, / proč jsem jako louka rozkvétala, (…) (Dívka)

Rysy idyličnosti se však projevují i v dalších motivech. Obdiv k prostotě najdeme v básni

Dítě si hraje. Pohled na zátiší složené z obyčejných věcí působí blaženost a opět až dojetí:

Blaženě strne. Až k pláči je mu, / co krásy tu stvořeno, tak zcela maní, / a vzdychne: Ach!

Jediné, blažené: Ach! Krása je spatřována ve venkovském životě, štěstí představuje „zalít

květiny v oknech“ a být „pastýřem a rolníkem“: Pak vstanu, / zaliji květiny v oknech. Naleznu pod jejich lístky / zelený, blažený život. Budu jak rolník a pastýř. (Voják v poli) Chudoba je

představena jako prostředek k jednoduššímu a šťastnějšímu životu: Tím je lépe, čím jsi chudší, / tím se snáže peláší. / Vem ovečku do náručí, / k betlémské spěj salaši. (Oslátko) V básni

Romance je s motivem prostoty, poctivé práce a zde také přírody spojen popis ženy: (…)

pokojně, slavně proudil z ní život / jak z česna úlu, / pokojně na stole ležely osmahlé lokty / jak druhý chleba / a zuby dobře svou konaly práci, / jako by v ústech tam měla / polední louku a sekáče na ní, (…)

Idyličnost se může vztahovat také ke křehkosti, nevinnosti a k dětství. Očekávání narození

dítěte je znakem adventu. Ve verši se objevují deminutiva a expresivní výraz jako zdůraznění

něhy: Potichu! Tichoučko! V noci dnes / usmál se na mě, já to vím, / ručičky kamsi vzhůru vznes, / prosil mne, ptal se, zdali vím, / že je tam dole a že tam hajá / - potichu, tichoučko! - 11 -

Hajá! (Advent) Křehkost dětství vyjadřuje i metafora v básni Oslátko. Navíc se zde objeví

opět propojení s přírodou: Viděli jste v bílém sněhu / růženeček dětských stop? / Vedly, vedly ku betlému / a nad nimi hvězdný strop. Děti jsou schopny vnímat krásu, pro kterou dospělí už

nemají tak velký smysl: Jenom děti ještě dojdou, / my si už jen vzpomenem. (Oslátko) Objeví se i vzpomínky na vlastní dětství, zde spojené opět se zobrazením prostoty; malý chlapec pase

ovce blízko „krásného zámku“: Ovčáček, ten stádo pase, / tím ovčáčkem já jsem byl, (…) (Znám já jeden krásný zámek) Krásné zde může být i to, co nepředstavuje jindy příliš

pozitivní skutečnost. Spousta půvabu je popsána v básni Jen ještě letos, která zobrazuje

verbování na vojnu: Hledají se chlapi urostlí a pěkní, / tolik jsi neviděl barev, když na slunci zazáří, / takovou neslyšels píseň, když ostruhou zazvoní, (…) Mladý hoch odchází na vojnu

rád: (…) vlasatý vítr už k sousedům vpad, / mají tam hocha jako topol. / Uslyším, až vyjde z vrátek, podkůvkou zvoně, / sedlejte mu koně. / Bude mít kytku. Opustí všecko. Bude de smát.

Je dokonce projeveno přání být naverbován: Jen ještě letos, naposled letos, / šel bych také rád, / ještě tu nebyli tak krásní rejtaři, (…)

Často se setkáme i se zobrazením krásy ve smrti. Hřbitovní prostředí nebrání spatřovat

půvab: Uprostřed hrob, / a po stopách-li od něho pak jdeš, / z těch perel krásnou hvězdu

nalezneš, / jež na hrob nasypali ptáci… (Pohřby) Smrtí se růže mohou změnit v hvězdy:

Umru rád, / sad růží mých se v louky hvězdné změní. (Čtrnáctiletý) Smrt je představována

jako spočinutí v harmonii, i přes těžké rány, které působí, nabízí věčný klid a mír: On, on, /

kdyby na mne padl jako strom, / celou mne pokryl a drtil, / velkou ranou otevřel tělo, / myslím, že bych nekřičela, / řekla bych tiše, jediný strome, / to tedy krásný je konec a dlouhý spánek, / dobrou noc, strome,… (Neopatrný) I v dalších básních nacházíme smrt spojenou s motivem

sladkého spánku a prostředím plným krás: Usni, můj hochu. Padl jsi s růží, / ponesu lehce. /

Pápeřím hvězdným letíme, vláme, / z hvězd nejkrásnější vybíráme, / ta bude tvoje. (Smrt) Jinde je motiv hlubokého spánku propojen s lidovostí a vyzní jako téměř prosté konstatování: (…) a dědeček řekne: Ta naše bába, / má ona spaní! (Sobotecký hřbitov) V básni Pohřby je

projeven smutek nad smrtí blízkých přátel, zároveň je však obhajována radost ze života: (…) a

což je to hřích, což je to hřích, / že nad námi ve větvích / zpívají ptáci? Smrt v souvislosti

s krásou se objevuje dokonce i vedle motivů vraždy. Tu může skrýt hloubka a šero lesa: (…) a

je tam kdesi v hlubokém lese, / takové místo, / stoupati můžeš buď veselým smrčím, / neb klouzati dolů v jedlinu temnou, / na onom rozhraní světla a temna / já lovce zabil. (Romance)

Následuje dojem jakéhosi posvátného okamžiku: Myslím, že zahrály v lese / varhany. (Romance) Zvláštním způsobem prožívá pocity něhy ke své oběti vrah v básni Milenec; před uskutečněním svého záměru se modlí za spásu její duše a přeje si, aby zářila ve své líbeznosti: - 12 -

Dušičku její, bože, přivítej mile, / navoň jí vlásky, ustroj v halenky bílé, / na rty jí píseň vlož, perličku jasnou, / učiň ji skřivánkem, poslicí spasnou, / by těšila zabloudilé,… Vražda se má

uskutečnit uprostřed klidu a míru přírody, jejíž krása je zřetelně vnímána. Dramatičnost je

spojena s půvabem: Tichoučkou rukou, / rozhrnu houští, v němž slavíci tlukou, / uvidím, vzkřiknu, uvidím , vyběhnu, / na sedm krásných mečů nalehnu - / pak touhle zabiju rukou…

V některých verších je vyjádřeno přání, aby idylická atmosféra nebyla ničím narušena.

Například růže jsou „zbaveny trnů“: Já trnů zbavil je. By nezranily snad. (Čtrnáctiletý)

Myšlenky a řeč mají být obráceny jen k tomu krásnému a radostnému: O zlých dnech nemluv. / Také ne o mně. Překrásná jména / dej jí jen a řekni: Velebena! (Podzimního deštivého dne)

Mír přírody nesmí narušit ani strašidelný smích u lávky: Chraň bůh, by to ublížilo, / jen to

teskně zavlá. / Dolem běží lesní potok, / v louce kvete hadí kořen, / shora mlčí skála. (Pleskoty)

To, co vstupuje jako nechtěný prvek do prostředí míru, je nanejvýš hlas kukačky: A neměla

nyní, / neměla zavolat z lesa / kukačka zlomyslná: / skřivánek slavil a chválil, / kukačka počítá

teskně, / za kolik, kolikrát ještě… (Letní krajina) Nad místem, které je čisté, mohou létat svatojánské mušky: A světlušky jsem poprosil o přispění. / I dnes je poprosím, až půjdu spát. (Čtrnáctiletý) V souvislosti s neporušeností pokoje se objevuje i smířlivý tón. Jako by se mělo

zapomenout na negativní a opouštět v míru místa budící obavy: Za mladičkého jitra vyjdi tiše

z domu, / opustiv ženu krásnou, krásnou ještě spící. / Nevzpomeň feny. Sni o holubici. / A

nezapomeň říci: Pokoj domu tomu -- (Černé dny) I smutek je nazván „nerozlučitelným

bratrem“. Dokonce se zdá, že se stal životním průvodcem, vedle kterého je možné zažívat mír: (…) dal mi pak usednout na břehu řeky, / po proudu šavličku pustit a sníti, / zatímco z olšoví,

vrbin

a

sítí,

/

hlas

tvůj

mě

uspával,

hedvábně

měkký…

(Bratr

smutek)

Ve verších najdeme i motiv ničím nerušeného ticha. V noci se odráží v kašně měsíc, jehož

bělost je přirovnávána k hřívě koní: Tam v Sobotce na náměstí / pruští koně z kašny pili, / teď

z té kašny v noci pije / bělohřívý měsíc,… (Měsíc na náměstí) Kašna se stává tichou společnicí: Teď jsme spolu, kašno, sami, / ty mi můžeš tiše zpívat, / já to vymaluju. (Měsíc na náměstí)

Se světem plným klidu, míru a krásy si zde člověk přeje splynout, mít na něm účast.

Pokojná atmosféra se může zahalit do dýmu, ve kterém se vše šťastně rozplývá: Nějaké tváře,

už jen z par, / pak odvanutý dým. / Ten dým má schnoucí slzy tvar / a rozplynem se s ním.

(Večer) Ženská silueta splývá s klonícím se večerem a lesními vůněmi: (…) byla teď večerní žena / a příslib noci, / temná a vonná, keř na kraji lesa, / z nějž světlušky vzletí -- (Romance)

Básníkovi Václavu Šolcovi zabránila smrt, aby oslavoval ve svém díle přírodu a sám se v ni

jakýmsi způsobem vtělil: Snad mělo jinak být. V života strž / kořen tvrdý a selský / pevně měl vzrůst. Košatě rozpřáhnout větve, / bouřemi hlaholit, / včelami sládnout. / V červenci - 13 -

nejprudší zabouřit lyrou, / v podzimku tiše shazovat listy, (…) (Básníkův hrob) V básni

Čtrnáctiletý vyvstává dokonce obava, aby ostatní také měli smysl pro krásu sadu růží: Jen máte-li, ach, v růžích zalíbení?

Idyličnost zde také znamená svobodu, volnost a bezstarostnost. V básni Les se s těmito

pocity kráčí světem: (…) tak potkám já tě zas, hruď rozhalenu, (…) Člověk cítí i jakousi

velkou lehkost: (…) a s vámi třetí dám se v lehkonohý běh. (Les) Někdy se objevuje i jistá

lehkomyslnost, to když pastýř pronáší dívce svoje sliby, které jsou jen rozmarnou hrou: A kozonohý, drzý, flétna, smích, / byl jeho hlas, na sad když potom vyběhlas, / a co dá zítra, cože

slíbil v jabloních / s flétnou smích? (Sobotní večer)

Dvě básně Splavu popisují idylickou atmosféru Vánoc. V básni Prosinec je zobrazen sen o

cestě do Betléma. Dojem krásy a štěstí podtrhuje motiv „čistého bílého sněhu“ a tiché radosti

v srdci: Po sněhu půjdu čistém, bílém, / hru v srdci zvonkovou. / Vánoční země je mým cílem.

Tmu lesa ozařují hvězdy, je stále zdůrazňováno přibližování se k cíli cesty: Až hvězdy

vyplovou, / tu budu blízko již. A budu ještě blíž, / až lesní půjdu tmou. Opět se setkáme

s dětskou nevinností, jako by Vánoce působily návrat k ní. Tento okamžik v sobě nese jakési

kouzlo a cíl je stále blíž: (…) a malý náhle, dětinný, / a v rukou žmole beranici, / včarován v ticho mýtiny, / tu budu blízko již. Stále se stupňuje touha stanout na prahu betlémského chléva, ze kterého dýchá pokoj ze všech stran: Mír ovane mne, jakby z chléva, / v němž vůl a

oslík klímají, / světýlka stříknou z prava, leva, / noc modrá vzlykne šalmají, / tu budu blízko již. V závěru básně je tato touha zdůrazněna zároveň s přáním, aby byl člověk do tohoto světa

klidu a míru vlídně přijat: Ach, jsem tak blízko již, / snad pastýři mne poznají… Podobnou tematiku najdeme v básni Oslátko. Zde je opět kladen důraz na křehkost a nevinnost dětství.

Chlév v Betlémě je znovu představen jako příbytek plný líbeznosti, která je tak hojná, že jako

by oči nevěděly, na co se dívat dříve: Málem jsme však nespatřili / v plenkách jeslí robátka. / My jsme oči nespustili / z přemilého oslátka...

Idyličnost vyjadřuje také láska k domovu a rodnému kraji. V básni Libošovice je

popisováno procházení často navštěvovanou vesnicí, jejíž obydlí vyzařují půvab. Opět se

objeví deminutiva jako znak vřelého vztahu ke zdejšímu prostředí: Co jsem se tu nachodil, / v ruce hůl a klobouk v týl, / s plůtky, dvorky, okénečky / vždycky jsem se pozdravil. V básni

Voják v poli sní voják o návratu domů z války a vidí ve svých představách ničím neporušenou, idylickou krásu domova. Představuje si, jak by se shledal se vším, co má rád. Považoval by to za slavnostní okamžik, který by byl podtržen absencí slov: Vrátím-li se domů -- půjdu naší ulicí, / půjdu naší ulicí, pomalu a tiše, / shledám se s chodníkem, se všemi okny, / promluví

někdo, neodpovím. Příchod k rodnému domu by znamenal velké dojetí nad setkáním s místem, - 14 -

kam člověk patří, kde je jeho útočiště: Seschnu se touhou, / až já ji uvidím, až já ji uvidím, / a já jí řeknu: Domečku, krbe můj, hnízdo… Všechno by bylo nádherné, voják by padal blahem

„do hluboké trávy“: (…) vstříc mi půjde krásná paní, / do hluboké trávy padnu, do hluboké trávy. Dlouhou dobu by stačilo jen se dívat na krásu: Vrátím-li se domů, / usednu k ženě, tři dny z ní nespustím oči. Pak by voják odlehčil tíži své duše, aby už nic nebránilo prožívání

míru: Povím jim všechno. A budu čist. Jinde se do veršů také odráží vzpomínky na rodný kraj:

(…) vždyť / je to tu kdesi a snad vždycky už bylo, / skřivánkem zperleno jasně, kulichem zalká

to náhle, / luční se rozběhne stezkou a v lesní zapadá tmáni, (…) (Básníkův hrob) Velmi živé pocity propojení s rodným krajem a všemi jeho obyvateli, živými i mrtvými, se objevují

v básni Sobotecký hřbitov. Ten zde není místem smutku, ale jen klidného spočinutí. Opět se tedy projevuje smrt jako pokojný spánek a také nálada není teskná, ale naopak sváteční:

Hluboce zašum, stromová harfo, / tu leží dědeček s bábou, / strýcové tři, v svátečních kabátech jistě, (…) Ještě větší dojem slavnostního okamžiku získáme v dalších verších; je

popsáno, jak se „bába“ svátečně vystrojila „ na tu cestu“: (…) však naše bába, / ta na tu cestu

/ vzala si s pentlemi čepec a do kola sukni, / která už sama za tebe / tančí, / a když si vyšla už, vyšla jak na pouť, / a vy všichni musíte být při tom, / když si už vyšla, (…) Ty, kteří žijí i kteří

zde odpočívají, spojuje jeden domov: (…) a všichni už jaksi patříte k tomu, / neb tímto krajem,

jenž přes zídku nahlíží, / všichni jsme stejně poznamenáni, / všechny nás svázal v jedinou

kytku, / již, zpívaje, trhal / po lesích vůkol, po mezích, v lukách, / i v zahrádkách městečka dole, / všichni jsme na jednu laděni píseň, / jak slýchanou od téže chůvy, (…) Jako by zde snad

mrtvých ani nebylo, existuje jen jediný rod, svázaný silným poutem soudržnosti: (…) a rci mi

pak, rci mi pak, mrtvý, / kde počíná, kde přestává živý, / nemáme konce / a jediný jsme jen melodický hlas, (…) Objevují se vzpomínky na konkrétní osoby, jejichž charakteristika v sobě

nese půvab: (…) a tebe, mladičký kováři z Kosti, / neboť nic, bože, a nic / není tak silné a železné, / aby to náhle jen ptáčetem nemohlo pípnout, / jež letí k žehrovským lesům / a zapadá do nich; (…) (…) vás, paní soudcová, - a nebe spanilé / podobno bylo přec všem krásným

šatům; (…) (…) a tebe, rolníku z Března, - pod prvním skřivanem / hospodář oře, s klekáním / čepici sejme a křižuje čelo, (…) Je vyjádřen blízký vztah rolníka a země, opět se setkáme

s motivem snoubenců: (…) krásná jsi nevěsta, hnědá má země, / a to jsi už tenkrát, rolníku

z Března, / byl její ženich, (…) I další obyvatelé rodného města jsou ve vzpomínkách

vykresleni uprostřed atmosféry klidu a míru: (…) a vás všechny, z podloubí, ouřadů, krámků, /

vás měšťany všechny, / jako by zpíval vás oblý a poklidný hlas / ven z okna, v němž fuksie kvetou, (…)

- 15 -

Setkáme se také s básněmi, ve kterých se objevuje snový nebo pohádkový svět. Například

kouzelná vánoční země je kdesi ukrytá a vede k ní dlouhá cesta: Za sedmerou horou, vodou / dřímá ona modrá zem. / Za černými jedličkami. / Za stříbrnou pastvinou. (Oslátko) Sen o prostém životě „pastevce koní“ je spojen v básni Kdybych byl pastevcem koní s motivem

„krásného bílého koníčka“, který se náhle objeví před pastýřem a mluví lidským hlasem:

Kdybych byl pastevcem koní, večerním časem / stal by se jednou snad divoucí div: / až,

hvízdna, koně bych svolal z ovlhlých niv, / koníček cizí, bílý a krásný, divoucí div, / stál by tu náhle a lidským mne oslovil hlasem. Opět najdeme představy krásy, spolu s přirovnáním

k půvabům přírody: Krásně by mluvil, jak v hrdle by studánku měl, (…) V závěrečných

verších se navrací vědomí životní reality, ale okolí je plné teskně krásné nálady, prostoupené

touhou po světe ze snu: (…) smutňoučkým ržáním jak vzduch by kol zněl, / koníčku bílý…

Také v básni Vězeň nalezneme pohádkový motiv; zde ve snách přichází vězni naproti jakýsi

kouzelný stařec, který jej vysvobozuje z temnoty cely: (…) veliký stařec krásný, slávou stáří

ostříbřen, / od hor mi půjde vstříc, co krok, to tisíc mil: / Tak dlouho nejdeš, kde jsi byl? Vězeň nezapomíná na svou přítomnou situaci: Noc byla zas. A strážce tichoučko se krad, / slídě a slídě, zdali spím. Je však ve svých myšlenkách vzdálen, nachází se uprostřed krásné

přírody: Však já byl daleko. Kol šoumal sad, / já šoumal též. A všechno bylo mým. / Mé srdce shořelo. Vlál vonný dým… V básni Milenec v dubnu představuje milenku jakási éterická

bytost, „dar bouřky“: Já si tě vyprosil na první bouřce. Dar / krásný jsi, utkaný z par. Jako by

stále někam unikala, měla neurčitý tvar, nedala se uchopit a splývala s oblohou: Živá, neživá,

netrpělivá, / s novou zas bouřkou jako bys odletět měla, / tisíc rouch svléknu, neshledám těla, / a tvůj sen nevímkde přebývá. Sen o milence je plný slov, která jsou „krásným ulitým kovem

na prsten“. Znovu se přesvědčíme o prchlivosti milenčiny postavy: (…) a když mi děkuješ, není to hlas, jen jeho stín. Milenec touží poznat, kým je jeho vysněná bytost a jaké jsou její

city. Přeje si být stejným, jako je ona: (…) přiložím zrcadlo k cizím tvým, dalekým rtům, /

poznám snad, tvého v něm dechu hledaje tvar, / toho, jejž miluješ, jenž také utkán je z par. Jinde je fantazie něčím, co v sobě nelze zadržet: (…) neb sen můj se utrh, / hřebeček v cvalu,

neb touha má smolná / mi za školu běhá v letošním jaru, / hledá svět osmahlých, dmoucích se

tvarů, (…) V básni Tajemství lesa může lesní šero ukrývat cosi zázračného, jakési „tajemství“,

které je třeba zde hledat: V ostruží pasek oslábni, / v smrkové tmáni uvěř znovu, / že jednou, jednou dojdeš k ní / po nejkrásnějším slovu. Setkání s vysněnou krásou by bylo okamžikem,

který lze zažít jen vzácně: Jen jednou, jednou. A jen v snách. / Utoužen, zdřím jsi v lese. / Sosnami slabý vítr táh. / Se snem jen ve snu sejdeme se… Motiv zázraku skrytého uprostřed

lesa se objevuje i v básni Neopatrný: Kdos dobrý, věř / kosu a podléštkám, srně, / tichounce - 16 -

rozhrnuj keř, snad uvidíš zázrak, snad - Na lesního chodce však nakonec čeká na tomto místě

nebezpečí - zde v podobě lesních víl, do jejichž nástrah se „neopatrný“ chytí: (…) tu náhle však v kolena pad, / první mu žínka vlasem po očích šlehla, / druhá mu konopím podtrhla nohu, / třetí už ústy na ústa vběhla, / čtvrtá poutala věnečkem z hlohu / a ten měl trny. Leží

tam v lese. Hryže mech / neopatrný. Bolest ze zranění, které způsobily víly, splývá s krásou

přírody a stává se krásně bolestnou, „neopatrného“ přijímá země: Ach, nezasténám, jenom

vkoušu v mech / noc krásnou svého oslepení, / do čtyř ran živých vliji čtvero něh, / jsem

protržený vinný měch, / vsakuji v zem a hoři tomu jména není, na ránu země tisknu ránu svou, (…) Je také vílami přirovnáván k přírodě nebo k dobrotivému zvířeti: Je myslím podoben

plačící skále, / snad jednou vytryskne tady ze skály pramen, (…); (…) ach, sestry, už vím. Oslíku ze vsi / je podoben.; Sestřičky, vizte, / má duši z borůvek. Také v básni Jarní poutník

probouzí atmosféra lesa pohádkové sny o víle, která je jakýmsi pokladem, skrytým na

kouzelném místě: (…) toužil a toužil, an se večer krad, / zda bozi dovol mu uhlídat / tančící žínku v stříbru kapradin…

Idyličnost spojená s milostnými motivy spolu s přírodou se objevuje již v úvodní básni

sbírky Splav: (…) jako bych splavem byl, který v lukách krásně zpívat slyšelas… V básni

Znám já jeden krásný zámek prožívá malý chlapec svoje první milostné snění; zámek a paní, která v něm sídlí, jsou předmětem jeho tužeb: (…) ovčáček se k zámku dívá, přes zámek až do

nebes: / jděte přes les, přes sosnový, / dojdete až k ovčáčkovi, toho zámku krásná paní / že

vás pro něj posílá. Stále se neplnící sen probouzí v „ovčáčkovi“ smutek, který se rozptýlí

v okolní přírodě: Nikdo nejde pro ovčáčka / přes sosnový, temný les, / vydíval si srdce z těla, /

jak se díval do nebes. / Dlouho mlčel. Jednou ale / vyplakal to na píšťale. / Teď to po něm naše sosny / v navečerech hrávají. Pastýřskou tematiku přináší také báseň Sobotní večer, kde

se mladá dívka na sklonku dne setkává s chlapcem ženoucím domů stádo krav: Šel s kravami, v posledním stádu, dudy, zvon / byl jeho hlas, ty, dívko, u studny ho slyšelas, (…) Pastýřovy

sliby dívce jsou opředeny okolním půvabem: Pak mátou navoňen, slib a sen / byl jeho hlas, chodníček když bílý kropilas, / padaly hvězdy na zítřejší den, / slib a sen. Také v básni

Neopatrný se rej víl nakonec zklidní milostným citem. Jedna z lesních žínek zažívá pocit

studu při představě, že by se setkala s „neopatrným“ znovu tváří v tvář: (…) kdybys ty na mne však pohlédl nyní, / neopatrný, / tu bych se styděla teprve, / byla bych z toho nemocná jistě…

Vzápětí se projeví nevyhnutelnost lásky, její nesmazatelná stopa: Potřísnil / mi ústa, už to z nich nesetru. Snad bych mu mohla běhati v duši jako / po lese. V závěru se citový prožitek stupňuje, je opět propojen s motivem přírody, zde jako prostředím, které má skrýt milostné

vzplanutí: (…) ale tu byla náhle červeň a plamen, / v nejvyšší zaběhla trávu, aby ji skryla, / - 17 -

však i tam v nejvyšší trávě / tlouklo jí srdce, / a tu se optala ptáků, ptáci, / je to snad nemoc? Jinde přináší spočinutí v lese sen o lásce, který trvá i dále po probuzení: Šeptne v sny mé,

nazve mne svým milým. / A obláčkem pak zajde letním, bílým, / až vzbudím se, bych na ni krásně vzpomínal… (Les)

Obdiv k venkovskému životu přináší báseň Vesnice. Klid a mír, který obklopuje celé

prostředí, naznačují již hlasy zvířat a zvuky, ozývající se ve vsi: Nejvýše, nejvýše kohoutí hlas

/ a dole pod ním / stodůlka přede, hlaholí úl, / jalůvka teskní a zinčí kovář, (…) Ničím

nenarušenou pokojnou atmosféru ještě více podtrhují lehké a pomalé pohyby zvířat: Cesta je z měkkoučkých šlápot / po zvířatech, / kocábky kachní a husí / po mochnách plují, (…) Vládne

zde takový mír, že stačí, aby celou vesnici hlídal malý chlapec: (…) a pak je tu ještě paleček

v ústech / a ve druhé ruce svěšený prut, / snad celou ves hlídá jen tahle varta, / jen tenhle jediný košiláček (…) Následuje jasné zhodnocení: (…) a to je mír. Také lípy a zvonička patří

neodmyslitelně k celému prostředí a nesou zde vlastnosti živých bytostí: Však čtvero

pamětnic, / čtvero lip kronikářek, / to také je varta. / V dnech dobrých i ve zlých / bývaly s námi. / A zvonička opodál, třeba ji obrost / lopuchů, šťovíků lesík, / to také bdící je oko (…)

Pozitivní se někdy objevuje v kontrastu s negativním, aby tím více byl zdůrazněn obdiv ke

kráse a míru. V básni Cesta z Rombonu proti sobě stojí chlad skal a vlídnost údolí: Řeč tvrdou,

třaskavou, skalní / sykavky něžné pronikly, nesené větříkem / novým. Aby člověk dokázal

vnímat krásu, je k přírodě pronesena prosba o jakousi očistu: (…) omyj nám oči, divoké,

smutné, / omyj nám oči, než jimi vzhlédnem k milenkám lidským, (…) Jinde najdeme strach

z napadení nevinnosti cizí a nebezpečnou silou: (…) a chvějný strach, že jednou v okruh

nočních ohňů vkročí / cizinec podivný, jenž bradou v límec pláště klesna, / a nemluvný, jak

hrotem meče slídě okem jen, / hrot meče schýlí pak nad hrdla spících žen / a ženy šťastně, šťastně usmějí se ze sna / - tím úsměvem se vzdavše, (…) (Rod) Tesknota pramení z obav nad

ztrátou lásky: (…) tón každý ránu měl, tón každý jako by se díval / za nenávratným letem milovaných holubic… (Rod) Silně je pozitivní oproti negativnímu vyjádřeno v básních

s válečnou tematikou. Vzpomínky na den plný smutku, kdy v boji zemřela spousta vojáků, se prolíná s popisem půvabu okolní přírody: A toho dne, toho dne / zle bylo. Bylo to v neděli. / A

den byl dlouhý. Večer mnozí z nás chyběli. / Toho dne viděl jsem dva ryzce na lesní louce, / také jsem slyšel skřivánka. (30.srpen 1914) Objevuje se i úleva z uniknutí smrti a radost

z toho, že se člověk může dále těšit pohledem na plynoucí řeku: Šrapnelu obláček bílý / na chvilku zvábil tvé oči: / Ne, tebe nezabili. / Na březích Soči / hrá ještě živou tvou tkání / stříbrný pramen. (Na březích Soči) V básni Cesta z bojiště básník láskyplně vzpomíná na

prostého radostného muže, „Poláčka zpěvavého“, který jej vezl z bojiště, a na jeho drobného, - 18 -

hubeného koníka. Muž v sobě dokázal uchovat pokoj i uprostřed válečných hrůz: Noc byla rudá, hořela ves. / On, Pane, zpíval. Hleděl do nebes, / tichounce zpíval. S něhou se ve

vzpomínkách vrací i k mužovu koníkovi: Za jeho koníčka též, Pane, prosím. / Byl malý, hubený. Pohledem něžným a kosým / objal mne tenkrát, zařehtal nyvě. / Dej se mu, Pane, pást v nebeské nivě…

2. 2. Výrazné básnické prostředky Podívejme se nyní, jaké výrazné básnické prostředky používá Fráňa Šrámek k vyjádření

témat a motivů souvisejících s idyličností. Lásku k přírodě může charakterizovat v básni

Splav například atribut „důvěrný“ ve spojení „důvěrný splav“. Motiv přátelství s přírodou

vyjádří personifikace v básni Jarní poutník: (…) stromy podél cest / za druhy zvolil si a skřivany (…) Podobně je tomu v téže básni i v případě atributu ve spojení „lesů host“. Přirovnání „lístky živé jak jazyk v ústech“ v básni Cesta z Rombonu v sobě obsahuje jednak

vztah k přírodě jako živé bytosti - zde to naznačuje atribut „živý“ - a dále přirovnání „jak

jazyk v ústech“ odkazuje k lidské řeči. Zajímavé je i spojení „duše z borůvek“, kde atribut „z borůvek“ značí život propojený s přírodou.

Motiv krásy je znázorněn v básni Les například příslovečným určením způsobu u slovesa

- „krásně vzpomínat“. Krása představující nebezpečí je naznačena atributem - „krásná dýka“.

Půvab přírody se také odráží například v básni v básni Jarní poutník v metafoře „stříbro kapradin“. Křehkost a krásu přírody zobrazuje v básni Černé dny atribut v podobě deminutivního adjektiva, které ještě více zdůrazní neporušený vzhled - „mladičké jitro“. V básni Romance se objeví spojení množství atributů - „svět osmahlých, dmoucích se

tvarů“ a „svět syrové, úderné krásy“. Kontrast městské civilizace a krásy přírody naznačuje metafora, která v sobě obsahuje zároveň personifikaci - „voda zpívá krásnější rusalkou“.

Motiv míru vyjadřují například metafory v básni Prosinec - „mír ovane mě“ a „světýlka

stříknou“. Neporušenost pokojné atmosféry se ve stejné básni odráží v atributech: Po sněhu

půjdu čistém, bílém (…) V básni Advent se setkáme s exklamacemi jako výrazem vroucího

přání, aby mír nic nenarušilo: (…) potichu! Tichoučko! Hajá! I jinde se objevuje přání pokoje;

v básni Černé dny najdeme parafrázi: Pokoj domu tomu -- V básni Cesta z Rombonu se setkáme s metaforou: (…) jsi všecek náhle pokojná dílna (…) V básni Semtínská lípa najdeme

tento motiv opět v podobě příslovečného určení u slovesa - „zavonět mírem“. Metafora „kachní a husí kocábky“ v básni Vesnice znovu odkazuje k atmosféře pokoje.

- 19 -

Pocit blaženosti vyjadřuje v básni Dítě si hraje opět příslovečné určení - „blaženě

strnout“. Tento motiv najdeme i v metafoře „nebeská niva“ v básni Cesta z bojiště. Zřetelně je

také vyjádřen ve výčtu metafor, kterými je naznačen blažený pocit básníka v květnový den „blažený pucek, jedlík na plnou pusu, bumbrlíček, jenž divže by nesnědl mámu“.

Prostota je zobrazena ve vztahu k domovu - v básni Splav je v metafoře jeho symbolem

„stůl“ - „nejprostší života stůl“ - a „chlebu“ jako základní obživě člověka - „chléb voní zemí“.

V básni Ulice je zdůrazněn metaforou prostý život ve skrytu - „pastýřský svůj tichý stan“. Motiv prostoty zdůrazňuje v básni Má kovárna i personifikace „snů“, které mají „jít ovečkami

z pastvy“. Dále se setkáme v básni Zrádce například s přirovnáním „prostého čela“ k „polní cestě“.

Slavnostní atmosféru odráží v básni Les metafora „udeřit vzduch“ ve spojení

s přirovnáním „jak v slavný zvon“. V básni Cesta z Rombonu se setkáme s atributy naznačujícími velkolepost - „veliká, nadmutá vůně“. Motiv krásy spojený s motivem

slavnostního okamžiku najdeme v množství atributů připisovaných „starci“ v básni Vězeň „veliký stařec krásný, slávou stáří ostříbřen“.

Motiv domova opět ve vztahu k němu jako živé bytosti zobrazuje v básni Sobotecký

hřbitov atribut v podobě metafory - „kraj, jenž nahlíží přes zídku“. Dále je zde tento motiv doplněný o personifikaci, zde spojenou znovu s metaforou - „kraj, jenž všechny svázal

v jedinou kytku“. Toto substantivum je pak spojeno s dalším atributem, kde výčet všech míst,

kde „kraj trhal kytku“ odkazuje k sounáležitosti obyvatel jednoho kraje: (…) již, zpívaje, trhal / po lesích vůkol, po mezích, v lukách / i zahrádkách městečka dole, (…) Pocit svázanosti

s domovem značí v této básni i metonymie - (…) všichni jsem na jednu laděni píseň, / jak

slýchanou od téže chůvy, (…) nebo metafora - (…) a jediný jsme jen melodický hlas (…) Motiv lásky k rodné zemi se zde dále odráží v oslovení a přirovnání: (…) krásná jsi nevěsta, hnědá má země, (…) Půvab domovského kraje zobrazuje charakteristika, ve které najdeme

nepřímo pojmenovaný subjekt: (…) vždyť / je to tu kdesi a snad vždycky už bylo, / skřivánkem

zperleno jasně, kulichem zalká to náhle, / luční se rozběhne stezkou a v lesní zapadá tmáni,

(…)

Motiv citovosti a sentimentality se objevuje ve dvou případech - v básni Splav a Dítě si

hraje - ve výrazu „až k pláči“. V básni Cesta z bojiště se setkáme s metaforou - „obejmout něžným a kosým pohledem“. Intenzivní citový prožitek najdeme také v dalších metaforách

v básni Cesta z Rombonu. Zde je motiv lásky zobrazen jednak „srdcem“, které se nemůže vejít do těla - „srdce až u zubů“ - jednak potravou - „jedl bych lásku“. V básni Semtínská lípa

nalézáme epiteton ornans - „letní srdce“. Další metafora, která opět naznačuje nemožnost, aby - 20 -

se do člověka vešly všechny jeho city se objeví v básni Znám já jeden krásný zámek „vydívat si srdce z těla“. V básni Oslátko je ve výrazu „nespustit očí z přemilého oslátka“ spojen frazém s deminutivním substantivem, které opět naznačuje citovost a je navíc

doplněno o atribut v superlativu absolutním. S deminutivy se setkáme i na dalších místech; v básni Vesnice například ve výrazech „stodůlka přede“ a „jalůvka teskní“. V básni Cesta

z Rombonu je motiv „louky“ spojený s charakteristikou vyjádřenou metaforou, ve které opět najdeme množství atributů, a na konci se objeví exklamace: (…) širé, dmoucí se, zelené / srdcem si podám vysoko do úst / a dechnu: Louka! Jinde se zde naopak setkáme s prostým

konstatováním, kterým však vyjádří básník celé vyznání lásky k přírodě: Miluji louku. V této

básni je dále zajímavá metafora spojená znovu s motivem „srdce“, ve které se objeví výčet

slovesy naznačujícími dynamičnost: (…) tus mi bral srdce, abys jím houpal, / přiblížil, vzdálil, podal a utrh, / houpal a houpal, / a vždy to znělo. Osobní vztahy ke známým místům

naznačuje v básni Libošovice metonymie, ve které jsou substantiva opět v deminutivní podobě - „pozdravit se s plůtky, dvorky, okénečky.“

Často se také setkáme s motivy, kde se objekty nacházejí ve velké míře nebo množství.

Například v básni Žena je tak vyjádřen motiv krásy a radosti: Tisíc jsem slyšela houslí a

fléten, / a to byl květen, / byla jsem krásná (…) V básni Jarní poutník je velké množství

spojeno s motivem něhy - „obetkat stem něžných slůvek pírko“. V básni Čilimník naznačuje

velké množství spolu s adjektivem označujícím drahý kov motiv bohatosti přírody:

Čilimníku, čilimníku, / tys překrásná mladičká máma, / máš čtyři sta prsů a jeden, / všechny

jsou zlaté, / ze všech to crčí. Zvukomalebné sloveso „crčet“ zde úzce souvisí s výše zmíněnými motivy.

Celá sbírka se vyznačuje poměrně velkým počtem deminutiv. V mnoha případech zde

naznačují líbeznost - v básni Milenec je to například sloka, ve které mluví vrah o své oběti. Deminutivní výrazy jsou v této básni intenzivně soustředěny - najdeme zde substantivum

„dušička“, výraz „navonět vlásky“, spojení „jasná perlička“ nebo substantivum „skřivánek“. V básni Cesta z Rombonu se v jednom přirovnání objeví hned dvě deminutiva - „růžičky jak bílé družičky“; tento výraz nám opět značí líbeznost, půvab a krásu. Deminutivní může být také atribut u substantiva - v básni Kdybych byl pastevcem koní se setkáme se spojením

„smutňoučké ržání“. V básni Neopatrný tento případ najdeme u příslovečného určení u slovesa - „tichounce rozhrnout keř“. V básni Na březích Soči se deminutivní substantivum objevuje i ve výrazu odkazujícímu k nebezpečí - „šrapnelu obláček“.

Najdeme také mnoho jazykového materiálu odkazujícího nás k motivu hudby, který zde

většinou souvisí s motivem radosti. V básni Vězeň je to například přirovnání „zvuku klíče“ ke - 21 -

„zpěvu“. Báseň Prosinec obsahuje tento motiv ve výrazu „zvonková hra v srdci“. Lidský hlas

je v básni Sobotní večer v souvislosti s volností, bezstarostností a až lehkomyslností

metaforicky přirovnán k hudebním nástrojům - (…) dudy, zvon / byl jeho hlas, (…) ; také

předměty mohou znít melodií: (…) a okov crčící ti zpíval jako on, / dudy, zvon. V následující

charakteristice se předchozí přirovnání lidského hlasu k hudebním nástrojům spojuje s dalšími

přirovnáními, která opět souvisí s motivy radostné atmosféry: A kozonohý, drzý, flétna, smích / byl jeho hlas, (…) Jinde se setkáme s personifikací - v básni Znám já jeden krásný zámek je

to výraz „sosny hrávají“. V básni Cesta z Rombonu jsou s tímto motivem spojeny již zmíněné

pasáže, kde se mluví o „růžičkách“; v dalších případech se objeví deminutivní atribut a

hudební motiv naznačují příslovečná určení u sloves: (…) ty růžičky na keři vyzvánějí, / zvoní mi stříbrně, vesele, / zvoní z nich běloučká neděle, (…) Ve stejné básni se objeví propojení

motivu hudby se slavnostním rázem v oslovení: Snad jsi ty, světe, veliký zvon, (…) Na jiném

místě zde najdeme metaforické přirovnání: (…) máš z nohou zpívající hoblíky. Také v básni

Letní krajina se tento motiv objevuje ve spojení s metaforou: (…) skřivánek písničku leští / do svítících hran, (…)

Motiv pohádkovosti naznačuje například seskupení tří atributů v básni Kdybych byl

pastevcem koní - „koníček cizí, bílý a krásný“. Dojem kouzelného okamžiku uprostřed ticha

přírody navozuje v básni Prosinec spojení jmenného adjektiva „včarován“ s výrazem „ticho

mýtiny“. Ve básni Oslátko najdeme i přímou aluzi na formální prostředky pohádek: Za

sedmerou horou, vodou / dřímá ona modrá zem.

Velmi často se setkáme s motivem hvězdy. V básni Jarní poutník je například spojen

s metaforou - „loutna hvězd“. V básni Pohřby tento motiv najdeme s rozvinutým atributem „z perel krásná hvězda“. V jiných případech je z tohoto slovního základu utvořen atribut; v básni Čtrnáctiletý je to u epiteton ornans - „hvězdné louky“ - v básni Oslátko u metafory -

„hvězdný strop“. Také v básni Hlas marnosti najdeme spojení epiteton ornans a metafory „natkat rouch z hvězdných slov“.

Objevuje se i motiv vůně - například v básni Vězeň ve spojení „vonný dým“. V básni

Sobotní večer je lidský hlas kromě již zmíněného přirovnání k hudbě připodobněn k „vůni máty“. Dále se setkáme s motivem sladkosti; v básni Les je to v doplňku - „v med lesní

sládnouc“ - nebo v atributu - nejsladší šíp“. Najdeme také motiv měkkosti. V básni Bratr

smutek se projeví zdůrazněním adverbiem - „hlas hedvábně měkký“. V básni Cesta z Rombonu se objeví vedle sebe hned dva výrazy naznačující měkkost, navíc je zde opět deminutivní substantivum - „palouček mechu a měkká stezka“. V básni Vesnice tento motiv

- 22 -

najdeme v charakteristice „cesty“; v tomto případě je deminutivní atribut: Cesta je

z měkkoučkých šlápot / po zvířatech, (…)

Motiv křehkosti a nevinnosti dětství se v básni Oslátko projevuje metaforou, ve které se

opět objeví deminutivum - „růženeček dětských stop“. Podobný případ najdeme v básni

Vesnice; zde je to nepřímá charakteristika malého chlapce - „paleček v ústech a ve druhé ruce svěšený prut“ - a dále ve výrazu „košiláček“. V básni Čilimník je to charakteristika „básníka v květnový den“; „básník“ může být „menšího něco, něco tak malého, že si to v peřince představíš lehko“.

Poměrně často se objevuje i citoslovce „ach“ jako vyjádření motivu blaženosti; tento

případ najdeme například v básni Prosinec: Ach, jsem tak blízko již, (…) V básni Dítě si hraje

je toto citoslovce exklamací a zároveň je charakterizováno pomocí atributů: Jediné, blažené:

Ach! Exklamace se jinde objeví i v jiné formě - může znovu značit slavnostní atmosféru; v básni Podzimního deštivého dne je to zvolání: Velebena!

Motiv opojnosti se projevuje v přirovnání metaforou v básni Neopatrný - zde je spojen

s motivem „vína“: (…) jsem protržený vinný měch, / vsakuji v zem, (…) Motiv radostného a šťastného znavení se odráží v básni Les ve slovese „utančit“ nebo v doplňku ve výrazu „utoužen zdřímnout v lese“; v básni Letní krajina najdeme spojení personifikace s přirovnáním: Jak ruce v klíně / umdlely cesty, (…)

Zobrazení ticha se objevuje v básni Cesta z bojiště například v podobě adverbia u

deminutiva - „tichounce zpívat“. V souvislosti s tímto motivem najdeme i epiteton ornans -

v básni Měsíc na náměstí ve spojení „bělohřívý měsíc“. V básni Večer se setkáme s atributy,

z nichž jeden je v superlativu absolutním, druhý srovnává; zároveň se zde jedná o personifikaci: Přetiché ruce modřínů / a tišší ještě tvář, (…)

Motiv volnosti a bezstarostnosti se v básni Les odráží v doplňku: (…) tak potkám já tě

zas, hruď rozhalenu, (…) Dále zde na něj odkazuje atribut - ve spojení „lehkonohý běh“.

Zřetelně se tento motiv objevuje také v básni Oslátko - zde máme názor na prostý život

vyjádřen explicitně a dále nás k němu odkáže sloveso s příznakem expresivity: Tím je lépe, čím jsi chudší, / tím se snáže peláší.

V básni Dívka mohou být přiřknuty v souvislosti s motivem dospívání rukám vlastnosti

zvířat - „ruce letěly k srdci“. Tělo mladé dívky je zobrazeno metaforou, která naznačuje

dramatičnost: (…) vlny dvě tam o břeh bily, (…) Další metafora zobrazuje tělo jako přírodu

dávající úrodu: (…) rostou na mně hrozny vína. Podobný význam má zde i přirovnání: (…)

proč jsem jako louka rozkvétala, (…)

- 23 -

Motiv snění najdeme v básni Milenec v dubnu v atributech „cizí“ a „daleký“ u

substantiva „rty“. Obrazem snu o kráse je také spojení „sen o holubici“ v básni Černé dny.

V básni Romance se setkáme opět s metaforou a deminutivem: (…) sen můj se utrh, / hřebeček v cvalu, (…)

Často se setkáme i s atributy označujícími barvy. Jako výraz čistoty a nevinnosti to může

být bílá - v básni Les najdeme spojení „obláček letní, bílý“. Objevuje se i modrá; v básni

Rány je spojena opět se srovnáním a superlativem absolutním - (…) den bude modřejší nocí (…) a (…) vše bude přemodrý stan (…) V básni Letní krajina najdeme výčet barev v metafoře:

Zelená, zelená / v dolině pod vrbami, / ryšavý plápol / po návrších / a černý vzadu, / mýdlové bublinky oblak / vypouští les.

Najdeme vedle sebe i slova vyjadřující kontrast. Motiv ztráty lásky vyjadřuje v básni

Rod protiklad dvou atributů - „nenávratný let milovaných holubic“. Odkaz k přírodě je vedle

popisu válečných hrůz postaven v básni 30.srpen 1914 jako prosté konstatování: Toho dne

viděl jsem dva ryzce na lesní louce, / také jsem slyšel skřivánka. V básni Cesta z Rombonu

stojí vedle sebe charakteristiky dvou odlišných prostředí v podobě metafor: Řeč tvrdou, třaskavou skalní, / sykavky něžné pronikly, nesené větříkem / novým.

V souvislosti s motivem jara se několikrát setkáme se substantivem „květen“. Dále

najdeme například metaforu v básni Cesta z Rombonu - „pavučí jarního náručí“. Tento motiv

spojený dále s motivem nebezpečné krásy se v básni Neopatrný projevuje v použití dvou adverbií u příslovečného způsobu slovesa - „příliš neopatrně jít jarním lesem“.

Často se také setkáme s invokací a v souvislosti s tím zároveň s oslovením přírody a

přírodních jevů, ale i dalších předmětů a objektů. Je zde tak vyjádřeno již zmíněné přání

splynout s harmonickým světem přírody a blízký vztah ke známého prostředí. Invokaci najdeme například v básni Má kovárna: Večere, z luk a sadů vejdi v duši mou, (…) Podobně je

tomu i v básni Cesta z Rombonu, kde se objeví zároveň spojení s doplňkem a metaforou: (…)

zástupe břízek, slunce Ti žehnej, / proměněn v dívky, něhou nás zraň, (…) V básni Sobotecký

hřbitov opět najdeme spojení oslovení s metaforou: Hluboce zašum, stromová harfo, (…)

V básni Jen ještě letos stojí u oslovovaného „větru“ epiteton ornans: Vlasatý větře, běž od

domu k domu, (…) Vřelá láska k domovu se projevuje v oslovení vlastního domu, spojeném s metaforami: Domečku, krbe můj, hnízdo, …

Poměrně často se setkáme s již výše několikrát zmíněnou personifikací; některé další

najdeme například v básni Čtrnáctiletý - zde „šeptá z růží sad“ - nebo v básni Romance, kde „smolná touha běhá v jaru za školu“.

- 24 -

Šrámek hojně používá, jak již bylo ukázáno v jednom případě, prosté konstatování, ve

kterém je však vyjádřena pro básníka nesmírně velká a důležitá skutečnost. Většinou zde volí

krátké věty. Například v básni Na březích Soči je takto zobrazena šťastná úleva z uniknutí smrti: Ne, tebe nezabili. V básni Cesta z Rombonu tento prostředek značí motiv lásky

k přírodě. Tři krátké věty jsou postaveny plynule za sebou: Miluji louku. / A teď tam byla. Čekala / na mne. V básni Voják v poli se setkáme s motivem touhy po domově a míru. Opět

dvě krátké věty naznačují přání setřást ze sebe hrůzy války: Povím jim všechno. A budu čist.

Dále je tento motiv rozvinut do představ o pokojném životě: Budu jak rolník a pastýř. / Nebudu voják. To bude krásné.

Velmi častým prostředkem je také opakování stejných slovních, případně větných celků.

Zde má tento prostředek funkci zdůrazňovací - vyjadřuje intenzitu prožitků. Tímto způsobem může být zobrazen motiv blaženosti a radosti. Je tomu tak například v básni Voják v poli;

jako výraz touhy po návratu domů se dvakrát opakuje stejná věta: (…) půjdu naší ulicí, /

půjdu naší ulicí, (…) Podobně je tomu zde i dále, a to v zobrazení setkání s rodným domem:

(…) až já ji uvidím, až já ji uvidím, (…) Dále se v téže básni objevují představy blaha: (…) do hluboké trávy padnu, do hluboké trávy. V básni Cesta z Rombonu se setkáme s opakovaným

oslovením: Neboť tu jsi již, tu jsi, / bradatý lese, (…) Objevuje se zde také invokace: (…) omyj nám oči, divoké, smutné, / omyj nám oči (…) V básni Sobotecký hřbitov se setkáme

s opakováním dále doplněným o nové výrazy a na konci s návratem stejného větného celku:

(…) a když si vyšla už, vyšla jak na pouť, / a vy všichni musíte být při tom, / všichni naši

muzikanti musíte být při tom, / když si už vyšla, (…) I v básni Cesta z Rombonu najdeme

zopakované oslovení přírodního objektu: Nebyl jsi, nebyl, šípkový keři, / toho dne posledním darem.

Setkáme se i s aluzí na lidovou píseň. Také tento fakt nás odkazuje k idyličnosti, protože

se zde zároveň jedná o orientaci k lidovému prostředí. Konkrétně najdeme tento případ v názvu básně Znám já jeden krásný zámek, který je parafrází na název písně Znám já jeden

krásný zámek nedaleko Jičína. V této souvislosti najdeme verše, které mohou svou pravidelností ráz lidové písně připomínat. Je tomu tak v básních Prosinec, Oslátko nebo

v básni Libošovice, kde verše zní radostnou melodií: Co jsem se tu nachodil, / v ruce hůl a klobouk v týl, / s plůtky, dvorky, okénečky / vždycky jsem se pozdravil. Zároveň sem můžeme

zařadit i jakousi formu říkadla v jednom z veršů básně Letní krajina: (…) kukačka počítá teskně za kolik, / kolikrát ještě…

Shrneme-li celkově výrazné básnické prostředky ve sbírce Splav, můžeme pozorovat

několik základních rysů, kterými se vyznačují a které se zde často opakují. Jak už bylo řečeno - 25 -

výše, setkáme se s velkým počtem deminutiv. Ta zde naznačují křehkost, citový vztah,

líbeznost nebo blaženost. Z tropů se objevuje nejčastěji metafora, personifikace, dále pak epiteton ornans. Básně s pravidelným veršem odkazují k motivu prostoty a mají také

souvislost s lidovou písní. K té se zde může vztahovat i další formální prostředek - opakování stejných větných a slovních celků. Krátké věty a prostá konstatování vyjadřují pro básníka

podstatné skutečnosti. Setkáme se s exklamacemi a s citoslovcem „ach“ opět jako výrazem blaženosti. Objevuje se také oslovení a invokace, většinou spojené s motivem přírody.

Najdeme i dvě protikladné myšlenky postavené těsně vedle sebe, aby tím více vynikla ta z nich, která odkazuje ke kladným skutečnostem. Substantiva označující předměty vyskytující

se zde ve velkém množství značí opět motiv radosti, dále pak bohatosti a štědrosti přírody. Podobný motiv mohou vyjadřovat i atributy v superlativech absolutních.

3. Charakteristika Splavu Sbírka Splav je uvedena stejnojmennou básní, která je současně uvedením do její poetiky.

Naznačuje totiž jakousi romaneskní stylizaci lyrické výpovědi v zlomky příběhů zabydlených postavami tajemných „cizinců“ (Rod), „vězňů“ (Vězěň), „vrahů“ (Milenec), s názvuky

pohanských bájí (Les) a častým motivem fauna (Sobotní večer), lesních víl (Jarní poutník) apod. Lidské je spojeno s „přírodním“, po zákonech mýtu je zrušen předěl mezi člověkem a

přírodou, lidská bytost se stává splavem, loukou (Dívka), stromem (Advent). S tímto přírodním a přirozeným světem je konfrontován v básni Ulice svět lidské civilizace, který je

zde považován za umělý, nepřirozený a zcizující; zcela v tradici dosavadního Šrámkova vývoje je proti přírodě postavena i scenérie války. Jak už bylo výše, v básni Voják v poli je

jakýmsi výchozím bodem snu o návratu domů. Jindy se setkáme s téměř deníkovou autenticitou (Cesta z bojiště).

Další vydání Splavu nepřineslo významné tematické změny; přibyly básně Romance a

především delší, na závěr umístěné skladby spjaté se Šrámkovým rodištěm, Sobotkou, teď již

přímo jmenovaným. Jednalo se o básně Básníkův hrob, která byla věnovaná soboteckému

rodákovi Václavu Šolcovi, a Sobotecký hřbitov, v níž je vědomí budoucí smrti současně

vědomím splynutí s „krajanským kmenem“. Definitivní podobu dostala sbírka v roce 1926 ve

vydání Básní, kde nově přibylé básně tvořily rozsáhlý třetí oddíl. Ten byl však až v roce 1951

- 26 -

přičleněn ke Splavu jako jeho druhá část. V něm nabyla převahy poezie rodného kraje často s výrazným epickým tónem (Balada rodácká, Semtínská lípa, Znám já jeden krásný zámek).

Skutečnost zde tematizovaná je na první pohled zcela jiná, než tomu bylo u Šrámka dosud.

Existuje mimo reálné prostorové a časové souřadnice, jakoby za horizontem všedních dnů,

dané společnosti a vůbec celé moderní civilizační kultury. Normalita současnosti je chápána jako nelidská, někdy až protilidská, a to nejen ve svých krvavých projevech, jako je válka, ale

i ve své banální všednodennosti, která je zde charakterizována městským životním stylem. Lyrický hrdina nebo další postavy se však s tímto prostředím už nestřetávají. Nepatří k němu,

nepřicházejí s ním do styku, protože se vřazují do skutečnosti jiné, která zde vystupuje nejen v útržkovitých obrazech revolty smyslovosti a autentického života, ale je pojímána i jako jediná nepřetržitá skutečnost pravá. Protestující „buřiči“ a zoufalí „rozervanci“ jsou nahrazeni hrdiny v podstatě vyrovnanými a plně se podrobujícími řádu, který považují za ten pravý. Tím

řádem je zde příroda, ovšem ne pojatá krajinářsky jako součást lidské zkušenosti, ale jako svět řízený věčným rytmem zrodu, plození a smrti. Hrdinové básní jsou často až archetypálními

figurami symbolizujícími základní vztahy člověka k přírodě; pastevci nebo lovci, jejichž

lidská existence je zde často dokonce plně nevyhraněná, se stávají po zákonech báje součástí přírody. Jejich aktivita není ve vzpouře, ale ve splynutí s rytmem života. Neznamená to však

jejich zpasívnění; naopak ztotožnění s přírodním řádem je jedinou možností nalezení velkých citů a činů. Zlomky dějů, které tíhnou nejen k mýtu, ale i k lidové epice, romanci nebo baladě, se dotýkají samého kořenu existence - jde v nich o lásku, skon i zabíjení. Příroda se zde erotizuje - láska, tj. vlastně tělesnost zjemněná distancí a snem, je v této perspektivě základní

živel, vlastní smysl lidského bytí, ale také pravá podstata samopohybu přírodních dějů. Ono

tíhnutí k přírodě a elementárním hodnotám předhistorické lidské zkušenosti se sice opírá o

určité formy mýtu, ale přitom nezná hodnotovou doučenost mytické výpovědi. Proti naprosté jednoznačnosti banální reality je skutečnost přírodní nezřetelná, nejasná, nedopovězená a také nedopověditelná, prezentovaná řečí plnou zámlk a čeření významů. Je zde sice jedinou autentickou realitou, která v logice básníkova postoje přichází v úvahu, ale současně je přímo

či nepřímo uvědomována jako sen a také se svým tvarem, tedy svou nedopovězeností a svým

erotismem snu přibližuje. Sbírka byla ve svém prvním plánu charakterizována tónem pohody, pocitu životní plnosti a opojení smyslů; další podtržení přírodního a archetypálního v člověku do ní vneslo melancholické zbarvení. Znamenalo to odmítnutí jevové reality, kterou nabízela přítomnost jako zcizující člověka pravé vlastní podstatě a tedy falešné. Lyrický hrdina básně tak pomíjí společenství sociální a hledá společenství biologické, ve kterém spatřuje tajemné

pouto se zcizenou podstatou své existence - rodovou posloupnost lidských bytostí, vedoucí - 27 -

nazpět směrem k tušené jednotě lidského a přírodního. Znamením této jednoty se stává i lyrika sepětí s rodným krajem; zde splývá konkrétní příroda se stejně konkrétním rodem, básníkovou vlastní genealogií, s pospolitostí danou vazbami krve a země.

Splav, jehož jednotlivé básně se objevovaly časopisecky od roku 1911, spolu s Knihou

lesů, vod a strání Stanislava Kostky Neumanna, Tomanovými Slunečními hodinami a Měsíci,

Duhou Jiřího Mahena, Novými verši Františka Gellnera a dalšími, znamenal zklidnění revolty

anarchistické generace buřičů nalezením životního kladu. Dobová kritika ne vždy onen klad, ke kterému se třetí Šrámkova sbírka přihlásila, přijala. V její jednoduchosti místy viděla

neautentickou, chtěnou redukci skutečnosti. U čtenářské veřejnosti však sbírka ustálila

představu o pravém hlasu básníka a poměrně rychle se stala klasickou. Svou výrazovou prostotou a senzitivitou v mnohém předznamenala mladou poezii v počátcích 20.let (zvlášť silný vliv měla na mladého Wolkera). Druhý, později připojený oddíl Splavu už předjímal

svou tesknou polohou pozdější Šrámkovu poezii stáří - Nové básně (1928) a Ještě zní (1933). V evropském kontextu souvisel Splav typově se severoevropským romantismem, a to zvláště svými figurami tuláků a běženců a poetikou velkých činů, které jsou konfrontovány s přízemní realitou. 3/

V duchu své první sbírky Života bído, přec tě mám rád dospíval Fráňa Šrámek přes

křižovatky revolučních nadějí, zklamání, šťastné lásky i bojovné nenávisti k stále silnějšímu a

intenzivnějšímu pocitu kladných hodnot života. Láska a radost zvítězily nad vzdorem a smutkem. Šrámek nalézá základní zdroj pocitu štěstí a životních hodnot v sobě samém, ve své

přírodní podstatě, ve svých smyslech, ve svém milostném vzruchu, v harmonickém souladu

člověka s přírodou. Generace tvořící paralelně se Šrámkem se vymaňovala z prvopočátečních zmatků a deziluzí pohybem směřujícím k zjevným jistotám života, země, přírody a lidského

štěstí. Sbírka Splav představuje přesun ze společenské sféry do subjektivní, z intelektuální do smyslové. Jak již bylo řečeno výše, do tematického materiálu vstoupila svou rušivou disonancí válka a tento motiv se pak odrazil v několika básních; počáteční základ a jádro však tvoří poezie plného a radostného souznění básníka s přírodou, se smyslovým a citovým

rozkvětem člověka, s vlnami milostné touhy, milostného štěstí i stesku. Je to také poezie erotického vzruchu a umdlévání, útočných i pokorných gest a obrazů, je plná hmotné, tělesné skutečnosti i nehmotných a neurčitých snů. 4/

Čistota lyrické představivosti zde vždy zároveň znamená ryzost formy. Ve Splavu ji

Šrámek dosáhl, a to bez slevení z bezprostřednosti vnímání a bez návratu k tvarové dokonalosti akademického smyslu. Sbírka přináší, s výjimkou výše zmíněných básní - 28 -

s pravidelnou formou, často verš syrově glosující, rytmicky neuhlazený a tím schopnější

vnuknout představu podloženou obnoveným životním pocitem. Šrámka je zde možné

pokládat za přímého předchůdce poetistů, kteří dovršili odvrat veršové řeči od stylistické místy až násilnosti a v mnoha případech jí vrátili skladebnou přirozenost. 5/

4. Celkový projev idyličnosti ve Splavu 4. 1. Realistická idyla Nyní se podívejme, do jaké míry je idyličnost v Šrámkově Splavu realistická. Na začátek

můžeme obecně říci, že čím normativnější přístup k teorii literatury, tím rezolutněji se idyla vykazuje do dávnější minulosti; pověst jejího pěstitele si v širším povědomí drží Salomon

Gessner. Pro literaturu v druhé polovině 19. století se idyla připouští už ne v čisté, ale pouze

ve smíšené podobě; v písemnictví 20.století jako by se idyly nepěstovaly vůbec. Pouze obzíravá znalost moderního básnictví je i ve výkladu idyly nenormativní. V tom případě na

základní vymezení pojmu, že idyla je „básnický žánr z antického prostředí“, navazují úvahy, které si uvědomují životnost žánru podmíněnou změnami. 6/ Například ve Větším poetickém

slovníku Josefa Bruknera a Jiřího Filipa najdeme tyto charakteristiky: „Idyla, ekloga, pastorela, selanka - kolik názvů, tolik dobových odstínů pro žánr, drobný výjev, obrázek

poněkud titěrný a značně zidealizovaný. Idyla nebere život a jeho realitu příliš vážně, (…) (…) Podivuhodnou shodou okolností je však pastýřská (bukolická) poezie i při své křehkosti

značně životná a dokázala už odolat nejtvrdším převratům dějin. (…) (…) Kdoví, jestli není

převlečenou lidskou touhou sebrat se a uprchnout z vřavy světa do vysněného edenu, do ráje, který existuje jen v představách a jemuž kostým venkovana, kulisa luk a lesů a dialog

propůjčují zdání skutečna. (…) (…) V moderní poezii nelze však už beztrestně předstírat idylické iluze. A tak dnes idyla žije jen jako nostalgická nebo ironická parafráze, jako vzdálená ozvěna slyšená z odstupu věku, který nezná smilování.“ 7/

Ještě na sklonku 19. století se však idyla bohatě projevuje i v tzv. realistickém románu. U

nás tenkrát došla i teoretického zdůvodnění. Otakar Hostinský přiznával ve své studii O realismu uměleckém také literatuře své doby právo na idealizaci a přímo na idylu. Podle

pojetí Hostinského si skutečný realismus vynucoval přítomnostní látku, všude jinde se mohl

uplatňovat pouze v symbióze s tzv. idealismem nebo mu ustupovat. Jestliže při vyjádření - 29 -

přítomného života přisuzoval Hostinský prvenství realismu, pak současně přiznával umělci právo ztělesňovat ideály a své subjektivní pocity. Zastává názor, že umělci nemá být

zabráněno dát výraz svým ideálním představám o lidské společnosti, ale je třeba volit

vhodnou formu. Podle něj musí být například v realistickém románu správný poměr mezi ideální osobností a ostatním světem. A pokud se básník nespokojí se zastoupením idealismu

v reálném světě a chce nám představit objektivní obraz ideálního života, i tohle je možno podle Hostinského uskutečnit. Tvrdí, že i utopie se může podat v dokonalé umělecké formě a

není třeba ji vždy klást do neznámé budoucnosti, ale naopak přenést do neurčité minulosti jako pohádku, nebo do odlehlého zákoutí jako idylu. Hostinský tedy idealizaci a idylu

v literatuře 19. století nejen připouští, ale dokládá zde navíc, že idealismus v dobách svého rozkvětu čerpá ze stálých pokroků realismu a užívá uměleckých prostředků, těžících právě

z těchto pokroků. Získává tak schopnost při co nejmenších odchylkách od skutečnosti vyjádřit své ideje s největší možnou důrazností. 8/

Pokud se v této souvislosti podíváme na postoj Fráni Šrámka k idyličnosti v jeho sbírce

Splav, obecně je možno říci, že Šrámek se k tomuto pojetí rozhodně nestaví jako k zobrazení

světa plného štěstí, klidu a míru, který by však byl vzdálený na nějakém odlehlém místě a v podstatě nepřístupný pro člověka. To, co se zde projevuje nejvíce je Šrámkův vřelý vztah

k přírodě, domovu, rodnému kraji a dále pojetí milostného citu jako přirozené součásti přírody. A tento pohled zde zastřešuje každé téma nebo každý motiv básní. Idylu podanou čistě realisticky najdeme v největší míře v básni Cesta z Rombonu, dále také v básních Letní

krajina, Sobotecký hřbitov, Libošovice, Jen ještě letos, Dítě si hraje nebo Vesnice. Zde se setkáme s popisem prostředí, ve kterém se zároveň projeví básníkův láskyplný vztah k němu.

Jak už však bylo řečeno, ve Splavu jsou často prezentovány prostředí nebo děje, které se nacházejí a probíhají mimo skutečnost. Sem se řadí básně Kdybych byl pastevcem koní, Podzimního deštivého dne, Prosinec, Milenec v dubnu, Romance, Neopatrný, Oslátko, Hlas

marnosti, Vězeň nebo Tajemství lesa. Zde se tedy v motivech setkáme s určitou neskutečností, místy a událostmi mimo básníkovu realitu nebo prostředím, kam se lyričtí hrdinové touží přesunout. Ale i přesto zde toto pojetí neznamená nějaký útěk do idylického světa, který je

však nemožné najít. Do motivů a témat snu a často až pohádkového světa se v tomto případě

znovu odráží Šrámkův vztah k přírodě. Dalo by se tedy říci, že prostřednictvím obrazů

prostředí neskutečného Šrámek vyjadřuje svoje chápání přírody jako světa skutečného míru a štěstí. Podobně je tomu i v básních Voják v poli, Na březích Soči nebo 30.srpen 1914. V první

z nich se opět lyrický hrdina přenáší do jiného prostředí - svého domova - a i když se jedná o - 30 -

prostředí pro něj v té chvíli vzdálené, přece objevíme téma vřelého vztahu k domovu. I kontrast dvou prostředí v básních Na březích Soči a 30.srpen 1914 je výrazem příklonu ke světu míru. Analogické případy představují se svým preferováním přírody před civilizací

básně Ulice a Mezi Prahou a venkovskou domovinou. Pokud jde o vyjádření milostného citu

v básních Milenec v dubnu, Neopatrný nebo Znám já jeden krásný zámek, zde se setkáme, zvláště v první a druhé z jmenovaných básní, opět se světem mimo realitu. Šrámkovi však

uvedené motivy znovu slouží ne k popisu prostředí, které není umístěno ve skutečném světě, ale prostřednictvím symbolů, které užívá v souvislosti s přírodou, vyjádří pojetí milostného citu jako součásti přírodního prostředí. 4. 2. Otázka bezkonfliktnosti Zaměřme se na tu část charakteristiky idyly nebo idyličnosti, která mluví o vztazích

člověka ke společnosti nebo přírodě jako nerozporných, bezkonfliktních a v souladu. Můžeme zde říci, že Šrámkův Splav je tomto smyslu opět spojen s jeho pojetím vztahu k základním

hodnotám zde zobrazovaným - tedy k přírodě, domovu, míru, lásce a kráse. Například v básních, kde je postaveno město proti přírodnímu prostředí, se nedá přímo tvrdit, že by zde

Šrámek výhradně odmítal civilizaci. V básni Ulice stojí sice příroda oproti „ulici“ jako svět klidu a míru, na druhou stranu je však i v civilizaci hledána určitá krása, a proto tedy zde s ní není Šrámek v přímém konfliktu. Nakonec ovšem následuje útěk k přírodě. Poněkud jiný

případ se objevuje v básni Mezi Prahou a venkovskou domovinou. Zde se sice dozvídáme o „krásnější rusalce, kterou zpívá voda“ v prostředí přírodním, na druhou stranu je však ale

město nakonec přijato i se svými „akáty v dlažbě a s kosem, jenž s komínu zpívá“. V těchto básních se tedy setkáme se smířlivým vztahem k oběma prostředím; můžeme říci, že se jedná

o snahu o harmonické soužití také s městem. Civilizace zde není odmítána, ale přesto je vyzdvihována příroda jako svět, ve kterém je možné najít vetší klid a mír.

Jak už bylo řečeno, najdeme také básně, ve kterých jsou negativní věci představeny

v souvislosti s krásou nebo šťastným pocitem. I zde se setkáme s velmi smířlivým tónem a snahou přiblížit skutečnosti někdy až tragické lidskému srdci a jeho vnímání krásy. Velmi

markantní je toto pojetí v básni Milenec - vrah se vyjadřuje o své oběti s až neuvěřitelnou náklonností a dokonce můžeme mít pocit, jako by svůj záměr ani nehodlal uskutečnit. Modlí se totiž za „dušičku“ oběti a prosí, aby měla „navoněné vlásky“. Zde se tedy objevuje jakýsi

paradox a o to více cítíme obrovskou snahu o smířlivost. Téma vraždy najdeme i v básni

Romance. Zde je nám tento čin představen podobným způsobem, jako v básni předcházející. - 31 -

Přestože se jedná o zabití člověka, nemáme naprosto vůbec pocit, jako by šlo o nějaký konflikt. Čin je opět spojen s přírodou a jejím klínem plným ticha a míru. Dozvíme se jen

prostou skutečnost, že lyrický hrdina „zabil lovce v hlubokém lese na místě, které je rozhraním světla a temna“. Ještě více upozaďuje vraždu konkrétnější popis prostředí, kde

„můžeš stoupati veselím smrčím, nebo klouzati dolů v jedlinu temnou“. A do tohoto prostředí je zasazena vražda, jejíž hrůznost je přírodou jakoby neutralizována. Budeme mít tento dojem,

přečteme-li si výše uvedenou citaci z básně Romance, kde je velký prostor věnován nejprve

přírodě a až na konci se objeví zmínka o vraždě. V básni Čtrnáctiletý se setkáme s trochu jiným pojetím. Opět sice najdeme touhu po míru a štěstí, ale „trny na růži“ jsou chápány jako skutečnost negativní, proto je „čtrnáctiletý zbavuje trnů, aby nezranily snad“. Podobný případ

se objevuje v básni Černé dny. Zde je také přítomno vědomí, že existují věci a vztahy, které harmonii narušují. Ale lyrický hrdina je nabádán, aby „nevzpomněl feny a snil o holubici“.

V básni Pohřby se lyrický hrdina rozhodně nevyhýbá konfliktu se smrtí. Ztrátu blízkých osob

nespojuje se štěstím a utíká se opět ke světu přírody a krásy. Život v tomto světě ospravedlňuje v kontrastním vztahu ke smrti a nepovažuje za „hřích, že nad ním ve větvích

zpívají ptáci“. Potřebuje, aby do světa smutku vstoupila radost, a tak se snaží najít po cestě od hrobu „z perel krásnou hvězdu“. I v básni s příznačným názvem z hlediska tohoto motivu Smrt - se objevuje v první části v podstatě nepřijetí smrti a odtažitý vztah k ní. Vzápětí ale

opět následuje přechod k pocitu míru a krásy a tím vyvážení negativních prožitků. Smrt se zde stane vlastně krásným snem. Naopak smrt naprosto odloučená od pocitu smutku nebo bolesti je představena v básni Neopatrný, kde lyrický hrdina ani „nezasténá“ a „vsakuje v zem“. Stejným způsobem se zde projevuje vztah lesních víl ke smrti - jedna z nich říká, že by při

příchodu smrti „nekřičela“ a i přes pociťovanou bolest by vnímala svůj „konec“ jako „krásný“. Také s pocitem smutku je lyrický hrdina v bezkonfliktním vztahu; to vlastně napovídá již

název básně - Bratr smutek. „Hlas smutku“ je charakterizován dokonce jako „hedvábně měkký“. V básni Rány se setkáme s touhou po ukončení utrpení. I zde je uzdravujícím elementem příroda. V závěru básně se objevuje přání štěstí a víra v ně - „není a nebude ran“.

Najdeme však i básně, kde se lyričtí hrdinové dostávají do konfliktu se skutečnostmi

kolem sebe. Zde se sice opět setkáme s motivy idyličnosti a krásy, ale vyústění situace bývá

negativní, a to buď zcela, nebo alespoň zčásti. Takový případ představuje báseň Rod, kde se setkáme s „chvějným strachem z podivného cizince“. „Cizinec“ je vnímán jako nepřátelský

element, s „mečem, jehož hrot schýlí nad hrdla spících žen“. Objeví se strach a smutek

z možnosti ztráty milovaných bytostí, která je vyjádřena jako „nenávratný let milovaných

holubic“. Střet s realitou vyvstane i na jednom místě básně Oslátko, kde „jenom děti ještě - 32 -

dojdou“ do pohádkové země, ale dospělí si „už jen vzpomenou“. V básni Sobotní večer, kde se setkáváme s motivy radosti, bezstarostnosti a volnosti, tyto skutečnosti zároveň představují

sliby pronesené bez vážných úmyslů. Pastýřův hlas je plný „smíchu“, je „flétna a zvon“, ale

pastýř je zároveň „kozonohý a drzý“. V básni Hlas marnosti je „marnost“ tou, která sice člověku představí svět plný štěstí, ale ten se nakonec ukáže jako falešný. A „marnost“ sama říká, že by „lépe lhát neuměla“. V básni Kdybych byl pastevcem koní opět najdeme vědomí

reálné skutečnosti, ve které je „koníček bílý“ pouze snem a „vzduch“ pouze „jako by zněl

smutňoučkým ržáním“. Závěr básně ještě znásobí pocit smutku lyrického hrdiny, když znovu v duchu volá „koníčku bílý“.

Jasný konflikt se světem války představují samozřejmě básně s válečnou tematikou. Zde

je opět odmítnuto prostředí bojů a smrti. V básni Voják v poli se tento vztah projeví o to více,

čím je vyjádřeno vroucné přání vrátit se domů. Evidentně o tom vypovídá závěr básně, kdy „nebýt vojákem bude krásné“. I v básni 30.srpen 1914 se dozvíme, že „toho dne bylo zle“ a

opět okamžitá zmínka o „dvou ryzcích na lesní louce a skřivánkovi“ umocňuje přání odvrátit se od války k míru a pokoji. Dramatická situace je popsána i v básni Cesta z bojiště a znovu

jako kontrast je zde postaven vřelý vztah k „Poláčku zpěvavému“ a jeho „koníčkovi“. Báseň Na březích Soči zobrazuje, jak už bylo řečeno, obrovskou úlevu z uniknutí smrti.

Můžeme tedy říci, že svět lyrických hrdinů Splavu není zdaleka vždy bezkonfliktní. Básně

se v této souvislosti dají rozdělit do tří skupin. Do první se řadí ty, které zobrazují skutečnosti sice negativní, ale v pozitivním světle. Jedná se například o výše zmíněné básně Milenec,

Romance, Smrt, Neopatrný nebo Bratr smutek. Další skupinu představují ty básně, ve kterých objeví negativum, které je však vzápětí vyváženo pozitivem. To jsou například básně

Čtrnáctiletý, Pohřby, Rány a všechny čtyři „válečné“ básně. Do poslední skupiny patří básně,

ve kterých se sice objeví zobrazení idyličnosti nebo krásy, ale realita není zcela idylická, nebo

dokonce není vůbec šťastná. Zde se jedná o básně Rod, Hlas marnosti Sobotní večer, Oslátko a Kdybych byl pastevcem koní.

4. 3. Projev literárních směrů souvisejících s idyličností Podívejme se nyní, jakými způsoby se ve Splavu projevuje idyličnost v souvislosti

s literárními směry, které se k ní určitým způsobem vztahují. Jak už bylo řečeno, pojetí

idylické můžeme najít v preromantismu, zde konkrétně v obrozujícím vztahu člověka k přírodě. Splav takové motivy obsahuje samozřejmě na mnoha místech, protože, jak už jsme

mnohokrát konstatovali, celá tato sbírka vypovídá z velké části o Šrámkově vztahu k přírodě. - 33 -

Pokud bychom chtěli být konkrétní, můžeme uvést například úvodní báseň Splav. V ní je

srovnána příroda s městem a vyzdvihnut útěk do klína přírody - „v lukách“ je „pokorné odevzdání“ a je zde „nejprostší života stůl“. Podobně je tomu i u několikrát zmíněných básní

s tematikou protikladu civilizace a přírody. V básni Má kovárna je příroda vnímána jako lék zde „jitrocel“ chladí „horké čelo“. V básni Jarní poutník je lyrický hrdina v přírodě „sluncem

hýčkaný“ a „uspává jej loutna hvězd“. Ve velké míře se samozřejmě toto pojetí projevuje

v básni Cesta z Rombonu, která je vlastně celá jakýmsi vyznáním lásky rozkvetlé květnové

přírodě; ta je balzámem na duši po sestupu z nevlídného prostředí plného skal s „řečí tvrdou a třaskavou“. V básni Večer se setkáme se „spočinutím v přetichých rukách modřínů“.

Najdeme také spoustu básní s tématy a motivy, které mají mnoho společných rysů

s pojetím sentimentalistickým. Zde je zdůrazňována citovost a individuální prožitky jedince.

Ve dvou básních - v úvodním Splavu a v básni Dítě si hraje - se s takovým motivem setkáme

explicitně přímo ve výrazu „až k pláči“. Dala by se sem opět zařadit báseň Cesta z Rombonu, a to pro své vyjádření citovosti ve vztahu k přírodě, a vlastně i ostatní básně, ve kterých je jakýmkoliv způsobem zobrazeno toto téma. Také v básních obsahujících popis líbeznosti nebo křehkosti najdeme souvislost se sentimentalismem. Jedná se například o básně Milenec, Advent, Cesta z bojiště, Prosinec nebo Oslátko. Projevuje se i zájem o citové prožitky jedince.

Taková témata najdeme v básních Neopatrný a Znám já jeden krásný zámek, dále pak v básních s tematikou dospívání - tedy Dívka a Čtrnáctiletý.

Prvky společné s biedermeierem bychom našli samozřejmě v básních s tematikou domova.

V souvislosti s adorací domovského prostředí sem tedy patří báseň Voják v poli, kde je

domov spojen s „blaženým životem“, který je možné „nalézt pod lístky květin v oknech“. Také báseň Libošovice vyjadřuje vřelý vztah ke známému prostředí s „plůtky, dvorky a

okénečky“. Motiv klidu a pohody zaznívá z básně Vesnice, kde je opět domov představen jako místo plné klidu a bezpečí. Také již několikrát zmiňované téma sounáležitosti s rodným krajem a jeho obyvateli v básni Sobotecký hřbitov bychom mohli uvést v souvislosti s prvky podobnými biedermeieru. Dále se sem řadí báseň Dítě si hraje, kde je opět kladen důraz na pohodu domova a navíc vyzdvižena hodnota prostých věcí, zde předmětů domácnosti.

Ve velké míře zde najdeme i prvky společné s impresionismem. Pokud se zaměříme na tu

jeho část, která představuje zobrazení přítomného okamžiku, můžeme uvést ty básně, které jakýmsi reportážním způsobem zaznamenávají krásu přírody nebo mír okolního prostředí. Řadí se sem tedy opět báseň Cesta z Rombonu, Letní krajina, Vesnice, Libošovice, Semtínská

lípa, Jen ještě letos nebo Měsíc na náměstí. Ohraničená část skutečnosti uvnitř skutečnosti jiné - tedy část krásné přírody uprostřed válečných bojů - se objevuje v básních 30.srpen 1914 a - 34 -

Na březích Soči. I zde můžeme toto zobrazení chápat jako dojem okamžiku, kdy je zachyceno obrácení pohledu k přírodnímu prostředí. Pokud se v této souvislosti zaměříme na

impresionismus výtvarný, kde tento směr často představuje v malbě rozostřené obrysy postav nebo objektů, našli bychom i ve sbírce Splav básně, ve kterých se prostředí jakýmsi způsobem rozplývá. Je tomu tak v básni Večer - zde jsou „tváře už jen z par“ a pak se vše „rozplývá s odvanutým dýmem“. Také v básni Milenec v dubnu má vysněná bytost i ten, který o ní sní, „tvar, jenž je utkán z par“.

Posledním uvedeným směrem v souvislosti s idyličností byl vitalismus, který se také

projevuje v mnoha básních. Pokud se podíváme na stránku vitalismu zaměřující se na smyslovost člověka a zdůrazňující radost ze života v jeho biologickém principu, můžeme

uvést například báseň Les. Zde je zdůrazňován radostný pocit a také jakási „šťastná únava“. „Touha“ je spojena s „nejsladším zpěvem a stonem“. Lyrický hrdina je radostí nakonec

„utančen“. V básni Podzimního deštivého dne se najdeme motiv krásy těla v souvislosti s opálením sluncem. Lyrický hrdina v básni Jarní poutník „pije mléko dívčích bříz“. V básni

Dívka se setkáme s vnímáním vlastního těla jako krásné přírody. V básni Čilimník je

zobrazena blaženost básníka v jarní přírodě; ten se zde stává blaženým dítětem, štědře živeným svou matkou - přírodou. V básni Neopatrný je radost z vlastního těla a lásky opět uvedena do souvislosti se splynutím s přírodou. Pokud bychom se zde zaměřili na motivy

lásky, citovosti a mládí a jeho naivity, mohli bychom znovu uvést básně již zmíněné v souvislosti se sentimentalismem - tedy Neopatrný, Dívka, Čtrnáctiletý a báseň Znám já jeden krásný zámek, která svoji tematikou odpovídá zmínce o motivu mládí; zde prožívá

„ovčáček“ své první milostné city a toužení. Podíváme-li se na ten prvek vitalismu, který

odsunuje intelektuální problematiku, můžeme sem zařadit především ty básně, kde je v motivech kladen důraz na bezstarostnost a život bez jakýchkoliv problémů. Patří sem báseň

Les - zde se například lyrický hrdina „dá v lehkonohý běh“. Dále je to báseň Sobotní večer, kde se objevuje motiv bezstarostného a lehkomyslného pastýře, o jehož „smíchu s flétnou“ neví dívka „co slíbil v jabloních“. Zmínili-li jsme se v souvislosti s vitalismem o

obrazech volné přírody - konkrétně o louce a lesu - jako prostoru přirozeného života, pak zde samozřejmě najdeme spoustu básní souvisejících s těmito motivy - Splav, Les, Jarní poutník,

Milenec, 30.srpen 1914, Cesta z Rombonu, Romance, Neopatrný, Prosinec, Tajemství lesa, Vesnice, Letní krajina a Večer. Zčásti se objevují tyto motivy také v dalších básních s přírodní tematikou.

- 35 -

4. 4. Prvky nostalgie Ke zmíněným projevům idyličnosti ve sbírce Splav v můžeme přiřadit ještě také prvky

nostalgie. Ta zde většinou souvisí opět s představami o idylickém a krásném světě. Jak jsme se již zmínili, plná teskné touhy je báseň Kdybych byl pastevcem koní. Projev nostalgie se v ní objevuje především v závěrečných verších - „jak by vzduch kol zněl smutňoučkým

ržáním“ a oslovení „koníčku bílý“ ještě více podtrhuje přání nacházet se uprostřed vysněného prostředí. Nostalgicky laděna je i báseň Voják v poli; zde se s tímto pojetím setkáme ve

spojitosti s tematikou návratu domů z války. Vidíme, že voják v celé básni vzpomíná s láskou na svůj domov a mluví o objektech s ním spojených, jako by to byly blízké bytosti. Hned

dvakrát za sebou opakuje „půjdu naší ulicí“ a svůj dům oslovuje „domečku, krbe můj, hnízdo“. Již ve verši, kde uvažuje, zda se vrátí domů, můžeme najít touhu po domově v grafické stránce textu - slova „Vrátím-li se domů“ jsou oddělena od dalších slov dvěma

pomlčkami. Ty nám zde naznačují vroucné přání, ale zároveň i smutek z toho, že existuje také

možnost z války se nevrátit. S nostalgií můžeme spojovat i báseň Znám já jeden krásný zámek. Opět se jedná o vzpomínku, nesoucí v tomto případě v sobě tesknotu milostné touhy.

Dozvíme se, že „nikdo nejde pro ovčáčka“, že si již „vydíval srdce z těla“, a nakonec svou

touhu „vyplakal na píšťale“. I okolní prostředí je naplněno teskným sněním, protože ovčáčkovu melodii „hrávají v navečerech sosny“. Za nostalgicky laděné mohou být

považovány i básně s vánoční tematikou - tedy Prosinec a Oslátko. Zde je to především z toho důvodu, že se v obou případech jedná o jisté zobrazení návratu do dětského světa. V básni

Prosinec je lyrický hrdina „malý náhle, dětinný“, v básni Oslátko „jenom děti ještě dojdou“. I v těchto básních tedy najdeme vzpomínku, a to na dětství, které je podle básníka schopno vnímat svět více z hlediska jeho krásy, a tím se přibližovat světu idylickému.

Prvky nostalgie v Šrámkově Splavu se tedy týkají několika tematických oblastí - představ

o krásném světě, touhy po domově, touhy milostné a vzpomínek na dětství. Můžeme však říci, že se vždy jedná o již výše zmíněné celkové pojetí poezie Splavu - o básníkovy představy idylického světa. Zde je ovšem v souvislosti s nostalgií přítomen další odstín této koncepce;

básník v tomto případě vlastně vyjadřuje zároveň s touhou po určitém prostředí také smutek nad tím, že je v daném okamžiku toto prostředí pouhým snem. Objevuje se i střet s životní realitou a v případě básně Znám já jeden krásný zámek je tato realita navíc spojena s city mladého člověka. Projev nostalgie ve sbírce Splav tedy souvisí s oběma předchozími

otázkami, které jsme si položili - s otázkou realistické idyly a bezkonfliktnosti. Z uvedených

- 36 -

případů básní s prvky nostalgie se opět přesvědčíme, že více než o zobrazení skutečného idylického světa se zde jedná spíše o vyjádření touhy po něm. 4. 5. Shrnutí Pokusme se tedy shrnout celkový projev idyličnosti ve Šrámkově Splavu. Zaměřme se

především na to, v jaké míře a jakých odstínech se zde objevuje tematika čistě idylická. Idylu

spojovanou s nerozpornými vztahy člověka ke společnosti nebo přírodě a dosažením ideálu nereálného ve skutečném životě ve Sbírce Splav na některých místech najdeme, jinde se liší.

Mezi básně, které zobrazují čistě jen svět krásy a míru, a mohou se dát do souvislosti s čistou

idylou, se řadí především ty, které popisují okolní prostředí a představují je jako krásné nebo plné míru a radosti. Sem patří úvodní báseň sbírky Splav, dále Les, Žena, Jarní poutník, Dítě

si hraje, Cesta z Rombonu, Čilimník, Jen ještě letos, Sobotecký hřbitov, Semtínská lípa, Tajemství lesa, Poutník, Měsíc na náměstí, Vesnice, Letní krajina, Libošovice a Večer. U

těchto básní můžeme konstatovat, že je před námi pouze postavena skutečnost, která je opravdu představena jako svět, jejž nenarušuje jakýkoliv nepřátelský element. Daly by se sem

přiřadit i básně, ve kterých se objevuje pouze touha po idylickém světě; ten zde v daném

okamžiku lyrického hrdinu sice neobklopuje, avšak můžeme říci, že se v těchto případech opět jedná o zobrazení ničím neporušeného prostředí. Sem tedy patří básně Podzimního

deštivého dne, Vězeň, Prosinec, Voják v poli a Oslátko. Výše uvedené případy tedy zahrnují pojetí čistě idylické, které se shoduje se zmíněnou charakteristikou idyly. Ostatní básně se

svým charakterem od zobrazení idyly jako světa dokonalého souladu liší, i přestože vždy obsahují motivy spojené s idyličností. Můžeme zde říci, že se již jedná o nastínění určité

problematiky. V básni Ulice je například představeno nenalezení pokoje a míru v městské

civilizaci. V básni Rod se objevuje evidentně téma strachu ze ztráty lásky. Báseň Kdybych byl pastevcem koní je naplněna tématem teskné touhy po něčem krásném, ale velmi

vzdáleném. V básni Dívka a Čtrnáctiletý se setkáme s nahlédnutím do nitra dospívajícího

člověka a pokusem pochopit jeho pocity a prožitky. Báseň Sobotní večer zobrazuje bezstarostnost a lehkomyslnost jako zraňující pro jiného člověka. V básni Znám já jeden

krásný zámek najdeme téma jakési melancholicky zasněné milostné touhy. Báseň Hlas marnosti představuje možnost zklamání ze skutečnosti krásné, která má však půvab jen

navenek. Zde tedy najdeme motivy související s idyličností, avšak zároveň jsou spojeny s tématy, které se vztahují k jiným odstínům idyličnosti, a to ve směrech jako jsou především sentimentalismus a vitalismus. Přechod mezi těmito dvěma zmíněnými skupinami tvoří ty - 37 -

básně, ve kterých je sice nastíněna jistá problematika, ale je tu zároveň vždy rozptýlena do

zobrazení světa více méně idylického. Zde se jedná o básně Má kovárna, Zrádce, Bratr smutek, Pohřby, Milenec, Černé dny, 30.srpen 1914, Cesta z bojiště, Na březích Soči, Romance, Neopatrný a mezi Prahou a venkovskou domovinou.

5. Recepce Šrámkova díla Podívejme se nyní na recepci Šrámkova díla z hlediska idyličnosti. Na začátek můžeme

konstatovat, že se zde rozhodně nesetkáme vždy s hodnocením Šrámka jako autora tohoto druhu. Jednotlivé názory se často velmi liší; vyberme alespoň několik různých ohlasů na Šrámkovo dílo. K Šrámkovi jako básníkovi téměř čistě idylickém se přiklání ve svých

hodnoceních například již výše uvedený František Buriánek. Podobně je tomu u Josefa Hory

ve sborníku Sever a východ; Hora však Šrámkovu idyličnost chápe spíše jako obranu před reálným světem plným zla. V této souvislosti je například zmiňována první Šrámkova sbírka

Života bído, přec tě mám rád: „(…) Už v tom názvu první knížky svých veršů je celý Šrámek.

Odlesk konce století, opovrhujícího, revoltujícího, uvědomujícího si bezpráví světa, ale

toužícího současně uniknout z pout skepticismu, spoléhnouti se na zdraví smyslů, tak dlouho opovrhovaných. To je antimilitarista Šrámek, antimilitarista snad ani ne z ideového odporu k vojně, ale z lásky ke kvetoucímu mládí, jež militarism zrazuje. (…)“ 9/ Hora také srovnává

Šrámka s Bezručem: „(…) Šrámek byl také ze všech básníků své generace nejzpěvnější,

nejméně umělý a řekl bych, jakýsi příbuzenský pól pathetického, ale stejně bezprostředního lidovým povědomím stejně prosyceného Petra Bezruče. (…)“

/ Objevuje se i zmínka o

10

formě Šrámkovy poezie, jejíž hodnocení se zde shoduje s pojetím idylickým: „(…) Šrámek

dovedl si pro tuto zadýchanou, teplou snovost opatřiti přiléhavou formu, jež více než

z moderní poezie má ze starých českých balladiků a z písní, zpívaných venkovem. (…)“ 11/

Šrámkův Splav Hora považuje za sbírku plnou „smyslovosti“ a „hmatatelných obrazů“: „(…) Ve Splavu, kde už je uzrálý, všemi protivenstvími světa prošlý muž, nezměnilo se po deseti

létech nic, jen že smyslovost se ještě zhustila, jen že obrazy, jež jste dřív cítili jako vůně, teď zrovna hmatáte a ochutnáváte. Je to kniha války, ale kde je tu válka jako objektivní jev? Kde je tu revolta? Nic z toho. Máte z básníkových slov o vojáku a jeho vnitřním životě dojem

květu, obracejícího se prostě ze stínu k slunci a teplu. Zrovna tak, jako Šrámkovy ženy čekají stále na teplou, krev v pohyb uvádějící dlaň. Až přijdu domů, já Šrámkův voják, zaliji květiny - 38 -

v oknech, naleznu pod jejich lístky zelený, blažený život. (…)“ 12/ Dále je zde pak Šrámek

přímo označen jako „básník idylik“: „(…) Je to touha po kráse nebojovné, vše harmonisující,

jež naplňuje Šrámka. Je to touha básníka idyllika, zdůvěrňujícího si svět a všechny jeho sváry

v milenecký spor, jenž mizí jako dým mezi dvěma polibky a stisky po blaženství

rozdychtěného páru. Je to poesie přímo stvořená, aby nás opájela, když život nebolí a stoupá nám do krve sladkým voláním jara. (…)“ 13/ Ani Hora nepopírá jistou míru neskutečnosti

světa Šrámkových básní a zmiňuje se i o nesouhlase s takto pojatou poezií; v závěru však

zmiňuje v protikladu s tímto nesouhlasem jakési „svěření se básníkovi“: „(…) To je Fráňa Šrámek, básník, jenž „jako by jen splavem byl“, splavem temného okouzlení krve a pleti, jež

padá mu na srdce z celého světa. Ze světa míru, ze světa dokončeného, jenž již nebojuje. (…) Jsme mnozí, kteří nesouhlasíme s takovýmto pojetím světa, s takovouto svébytnou, vše

ostatní ze sebe vyřazující organisaci smyslové krásy. Chce se nám jinam, slyšíme jinak, tento ostrov snů je někdy příliš sladký. (…) Ale někdy se svěříme básníkovi, s nímž mnohdy nesouhlasíme a svěříme-li se mu již, ovládá nás. Protože je básník.“ 14/

Podobným způsobem jako Josef Hora se na Šrámka dívá i Eva Strohsová ve svém doslovu

ke knize Splav a jiné básně; zde je však zobrazovaný svět považován za ještě více nereálný a

tedy tím více patří do básníkových představ o světě ideálním. Stroshová označuje Šrámka za „básníka smyslovosti a citovosti“ a na tuto skutečnost se dívá zároveň jako na kladnou i

zápornou. Záporem je pro ni odsunutí intelektuální problematiky, za klad považuje to, že Šrámek v jistém smyslu udal české literatuře nový směr a také měl vliv na následující básnickou generaci: „ (…) Postavení Fráni Šrámka v české literatuře je dáno už tím, že zasáhl

do všech jejích oblastí - do poezie, prózy, dramatu i publicistiky - a do všech podnětně. Nebylo to pro mnohostrannost tematickou nebo stylovou, naopak: při všem bohatství žánru je Šrámkovo dílo soustředěno převážně jen k jedné oblasti života, totiž k jeho smyslové a citové

stránce. Tato jednostrannost je silným i slabým momentem Šrámkova díla; její slabost se ukázala ve chvíli, kdy byla povýšena na životní filosofii, na „kult smyslů“, který životní

aktivitu člověka (a tou je v neposlední řadě i jeho aktivita intelektuální a zejména jeho společenská praxe) zúžil na smyslový život jednotlivce. Ale toto soustředění k jedné oblasti

vedlo zároveň i k významným uměleckým objevům; Šrámek odkryl české literatuře cestu k světu citlivě vnímajících smyslů a intenzivního citu, v nich nalezl podobu přirozeného a

nedeformovaného lidství, života plně prožívaného, odhalil jejich hlubokou životní hodnotu. Tento objev byl podmíněn tím, že Šrámek pro umělecké postižení tohoto světa hledal a vytvářel nový, osobitý lyrický styl, který vyznačuje a sjednocuje všechny oblasti jeho tvorby. - 39 -

Byl to objev tak významný, že vytvořil celou jednu etapu v české literatuře; výrazně působil

na následující generaci, na generaci Wolkerovu a Nezvalovu. (…)“ 15/ Strohsová například počátky Šrámkovy tvorby spojuje se symbolismem a v tomto smyslu zároveň i s básníkovými

představami o jiném světě: „(…) Podobně jako jeho generační druzi - Toman, Dyk, Gellner je i Šrámek na počátku své literární dráhy ovlivněn symbolistně dekadentní školou, jejím

vztahem ke světu i jejími uměleckými prostředky. Tento vliv doznívá ještě v první Šrámkově básnické knížce Života bído, přec tě mám rád (1905). Na první pohled na něj upomínají

motivy erotické deziluze a životního ztroskotání, nálada „v předvečer konce“, tak příznačná pro „fin de siecle“. Upomíná na něj i leccos ze Šrámkova básnického slovníku, i nejeden

charakteristický obraz, především náznak scenérie, snové noční krajiny („jezírka pláčou, v snách měsíc visí“), krajiny „smutných skal“, močálů a bažin, větrné i deštivé tmy, ztracených cest a pustých míst. Jako u symbolistů neběží ani zde o obraz skutečné krajiny, ale

o „krajinu duše“, o dějiště vnitřních dramat, o symbol, který však zůstává už jen naznačen dvěma třemi slovy v kontextu zcela odlišném; ta jsou právě proto silně významově zatížena,

dramatický obsah je tu vtěsnán na minimální plochu a přitom tlumočen s dráždivou

neurčitostí, emocionálně neobyčejně působivou. Obrazný náznak, nápověď je výrazným

uměleckým prostředkem, jímž Šrámkova generace přetvářela symbolistickou metodu; do jeho významové neurčitosti a zároveň emotivnosti se výmluvně promítl její generační životní pocit a postoj. (…)“

/ Sbírka Splav je ve shodě s tím, co říká Stroshová o Šrámkových

16

představách ničím nenarušeného světa, takto interpretována: „(…) Ve Splavu je nejednou vedena přímá paralela mezi životem člověka a přírody (Dívka, Advent); není to však konvenční „básnické přirovnání“, jak je známe z reflexívní lyriky staršího data, v níž bývá lidský život přirovnán třeba k životu stromu nebo k běhu ročních období; je to nejvlastnější

výraz Šrámkovy představy životní plnosti, která se uskutečňuje právě ve chvílích, kdy se

dostává k slovu prapůvodní, přírodní a pudový základ lidské bytosti. Proto Šrámek k postižení elementárních životních situací - vášně, touhy, opojení, smutku - vytváří obrazy upomínající

na mytologický dávnověk lidstva, na život nenarušený civilizací a nekomplikovaný kulturou;

(…) (…) Vlastní rovinou Splavu je sen, sen o lásce a kráse, jemuž sugestivní obraznost dává

téměř hmotnou iluzi skutečnosti; sen, nikoliv jeho naplnění. Proto - třeba v pozadí a utlumeno - zůstává tu i někdejší napětí mezi snem a skutečností, jež do Šrámkova světa „kvetoucího v pohodě smyslů“ mísí disharmonické tóny, motivy zrady, bolesti a smrti, a obestírá

Šrámkovu vitalistickou lyriku neurčitým steskem a melancholií. (…)“ 17/ Závěrečný posudek celého díla se blíží interpretaci Šrámka jako autora „dvou protipólů“, jehož poslední sbírka - 40 -

naznačuje vyrovnanost osobnosti: „(…) Celým Šrámkovým lyrickým dílem zní typický

dvojzvuk, „sladký a bolestný hlas života“, krutého ve své kráse a krásného v krutosti, svádějícího

nikdy

neukončený

zápas

s tlením

a

odumíráním,

s odmocněným

a

zmechanizovaným živořením. Zůstává Šrámkovou nejsilnější stránkou i tam, kde z někdejších

bojových fanfár básníkova mládí zůstala jen ztichlá poděkování za všechny dary života. (…) (…) Poslední básnická sbírka Šrámkova, vzniklá pod dojmem okupace a svědčící o autorově živé účasti na národním osudu, neproměnila už Šrámkův básnický profil novými rysy. Je však

podivuhodně logickým dovršením jeho básnické cesty hned v dvojím smyslu: předně právě oním mužným gestem, s nímž básník tolik přisátý k životu „platí svůj cech“, i konečným

zakotvením v jistotě domova a nezničitelných pout, jimiž je básník svázán s životem svého lidu, - v jediné definitivní jistotě, kterou nalezl na svých neklidných výpravách za plností a krásou života.“ 18/

Ve stejném čísle Severu a východu jako Josef Hora píše o Fráňovi Šrámkovi také

Bohumil Polan; zaměřuje se zde především na Šrámkovu prózu. Dílo je Polanem hodnoceno jako zobrazení smyslovosti a pudovosti, je zdůrazňována hlavně orientace v největší míře s prvky vitalismu. Polan si také nejvíce cení právě Šrámkovy prózy, kde jsou podle něj

nejlépe vyjádřeny smyslové prožitky člověka: „(…) Důsledněji než v jiných oborech

slovesného umění, nejkratším směrem básnického dosahu zrakového a s nejšíře a nejtěsněji objímavým rozpětím psychologické invence obrací se Fráňa Šrámek k motivu pohlavní

polarity v svém díle prozaickém. Ani rytmická zkratka nadechnutého verše, ani lehká a

rozkošně prozatímná konstrukce dramatického útvaru neposkytuje jeho něžné a horoucí obrazotvornosti žádoucího prostoru. Bylo by nesnadno obhájit prohlášení, že se Šrámek lépe

vyzná v práci nevázaným slovem než v skládání veršů. Křehká výrazová čistoty některých jeho dramatických dějství nezadržitelně uniká hodnotícímu srovnání tohoto druhu. Přece však třeba přiznati Šrámkově prose jakousi těžko definovatelnou přednost před jeho veršem a divadlem. Řeklo by se, že do prosy mohl Šrámek vstoupiti celý, tělem i duší, se svým masem

a kostmi, s celistvou pletí i s důležitým ústrojí vnitřností, svalů, nervů, žláz, krve a mozku.

(…)“ 19/ Polan Šrámka považuje za autora, který jako první v české literatuře dokázal vyjádřit smyslovost: „(…) Nepoví se sice nic zvláštního, když se zjistí, že se Šrámek skoro výhradně zaměstnává zjevem eroticky podvojné životní skutečnosti. Jde však o zcela jedinečný způsob

básníkova osobního poměru k věčnému a možno říci veřejnému prameni inspirace. Až do

Šrámkova příchodu bylo v české literatuře zůstaveno pokoutním pisatelům neurčitého řádu, aby v ústraní zneužívali účinků tělesného odhalování v oblasti milostného magnetismu. - 41 -

(…)“ 20/ Tato povaha Šrámkova díla je však hodnocena i záporně; podle Polana se do ní

odráží také Šrámkův antimilitaristický postoj a navíc často ona smyslovost nesouvisí

s citovým prožitkem, ale je spojená pouze s jakousi živočišností: „(…) Zdá se, že by se pro výzkum psychologické podstaty Šrámkova erotismu leccos průkazného dalo vyvodit z básníkovy příznačné záliby ve vojenském typu. Není snad jeho prosaické knížky, v níž by se

aspoň detailním motivickým ohlasem neozval ten silný sklon, zpříma rostoucí z jarně zkypřené prsti pohlavního cítění. (…) (…) Nedovede-li si prostomyslné lidové mínění

představit vojáka bez obhrouble milostného styku s jednoduchým děvčetem, ani Šrámka

nezajímá muž, který by sterými svazky osudné magnetické přitažlivosti nesrůstal s ženou. (…)“ 21/ Polan absolutně nevnímá Šrámkovy prózy jako idylické: „(…) Vášnivá, řekl bych tělesně vášnivá láska k životu neurovnala Šrámkovi cestu, by po ní putoval se smířenou duší a

s faunskou píšťalou jenom pro uchlácholení nezmarně bujivé smyslnosti. Jeho knížky prosy přese vše čtou se spíše jako letopisy utrpení, než jako milostná selanka. Praví-li kdesi Šrámek,

že „život je přece příšerně krásný“, je to jako by uvnitř spálená hruď zase volně vydechovala k zářivému nebeskému klenutí, ssajíc hojivý chlad horského vánku. (…)“

/ I dále se

22

objevuje a ještě více je rozveden pohled na smyslovost v Šrámkově díle jako na zobrazení

místy až nejnižších pudů; opět je zde tato skutečnost uvedena do souvislosti s buřičstvím: „(…) Učinil se rytířem hladových tuláků, zpustlých nevěstek, smyslně neukojených panen a

opovržených mrzáků. (…) (…) Křečovitě vypjaté gesto buřičského bojovníka za svobodu instinktů, za volný rozkvět smyslné lidské osobnosti, se neobešlo bez protikladu temné

hmotářské brutality a neúprosné zvířeckosti v člověku. (…)“ 23/ Pro Polana má tedy v tomto smyslu Šrámkovo dílo velké nedostatky, přesto je však hodnotí jako jedinečné v české literatuře: „(…) Všechny tyto city a myšlenkové vzněty rouboval Šrámek na zázračně živoucí kmen čistě obrazotvorné inspirace. Není vždycky stilově velké ono umění fyziologické a

senzitivní monografie a často jen statického výjevu dějového. Nenajde se však v české prose výtvoru předčícího nad ně co do proudivosti životné mízy, co do navršené plnosti vjemů a postřehů zvlněných duchem plynulé souvislosti mezi věcmi a přírodními organismy. (…)“ 24/

Hodnocení Šrámkova díla najdeme také v knize A. M. Píšy Soudy, boje a výzvy. I zde se

objevuje posudek prozaického díla, konkrétně románu Tělo. Také Píša zastává názor, že se zde jedná především o zobrazení smyslových prožitků. To však v tomto případě považuje za nedostatek, protože Šrámek podle něj proto zapomíná na hloubku věcí a také neřeší ve svém

románu žádné závažné otázky: „(…) Překonanému tvůrčímu pojetí odpovídá tvárný postup

Šrámkův. Přístup k látce je týž, jaký zná a jakého požívá realism; potkávanou skutečnost - 42 -

povýšiti k tvůrčí platnosti. Dále ovšem Šrámek nemůže k svému účelu potřebovati suché a přísně odvislé deskripce, realistovi vlastní a nutné, stejně jako se obejde bez architektonické vyváženosti, neimprovizovaných rysů, pevných a nosných, účelného rozvrhu a pravidelné stavby románové. Nepotřebuje jich prostě, ježto nechce stavěti něco z nepojatelna. Píše svůj

román pro stačitelnost přítomné skutečnosti a více: pro její chválu dobro, pro obdiv k ní. (…) (…) básníku Těla je cizí zkratkovost syntesy, každý jev si rozkládá a ke každému přihrne

tolik života, tolik milých a nevídaných podrobností, že jimi někdy až ruší nepřetržitost výpravného toku. Nevidí bytostí, vidí detaily, jejich barvitou a blýskavou tříšť. V jeho vnímání není duchové podstatnosti; (…)“ 25/ Píša zde také kritizuje Šrámkovu hru Měsíc nad

řekou; je podle něj daleko od předchozích děl, kde hrdinové věřili svým romantickým snům a

bojovali za ně: „(…) Neboť tu není bolesti, romantické rozeklanosti mezi snem a skutečností,

která všem náladovým přísvitům byla podkladem a odůvodněním. Na bolestné struně napjaté, mezi oblaky a kamením, dovedl hráti Šrámek nejkouzelněji. A o tu se nyní ochuzuje.

Zmoudřel. Tak jako ten Hlubina ve hře. Měl kdysi orlí sny, ale nyní se smiřuje se svou mírou, jak říká, pošetilé a snivé mládí je mu býčkem, jejž dovedl popadnout za rohy a zkrotiti.

(…)“ 26/ Šrámek je nakonec v této hře hodnocen jako sympatizant s maloměšťáckým životem: „(…) Překonáváme-li my dnes romantickou rozpolcenost, činíme tak, aby člověk vnitřně silný

a jednotný byl schopen k nadosobním úkolům; nesmí se nám propadávati do strže mezi snem

a skutečností, ale dělností svého života ji musí vyrovnávati. Ničím takovým není k smíru

vedena hrdinka Šrámkovy komedie. Jde jí jen o to, aby mohla vplouti v zátoku maloměstské idyly, v níž si tolik libuje její otec, (…) (…) Šrámek, jenž kdysi uzavíral Stříbrný vítr

bojovnou fanfárou, má dnes všechny předpoklady státi se básníkem maloměšťáctví par excellence.“ 27/

Jednoznačně nejvíce kritická z uvedených recepcí Šrámkova díla je však recepce F. X.

Šaldy v Šaldově zápisníku. Pokud zde Šalda hodnotí Šrámka kladně, je to především

v souvislosti se Šrámkovým značným přispěním k vlně vitalismu: „(…) Vpád vitalismu do české kultury! Zde podal Šrámek kult tělesnosti, zaostřený do protestu protiválečného; přinesl

básnickou potravu smyslům válkou vyhladovělým nebo ochořelým. Svůj lyrický

impresionism rozvinul zde do šťavnaté sytosti pleinairové, jako nikde před tím; (…)“ 28/ Také

podle Šaldy však Šrámkova díla často nepostihují hloubku věcí: „(…) jeho kypivá,

rozpoutaná paleta tělesných pocitů zpívá zde své fortissimo, ale dotýká se také už meze a hranice tohoto směru, který nestačí ani na vystižení celého života, ani na záměrnou stavbu karakterů a osudů lidských. (…)“ 29/ V celku kladně hodnotí Šalda Šrámkův Splav; najdeme - 43 -

zde i srovnání s jinými básníky: „(…) Smyslnost Šrámkova, proti Neumannově jásavě útočné notě spíše melancholická, vtělila se nejšťastněji do sbírky básní „Splav“, která měla, třebas byl jednoznačně přeceňován, vliv na mladého Wolkera a Nezvala. Český impresionism

předválečný vyvrcholuje se v několika teplých melodických skvrnách této sbírky, v nichž

mnohem primitivnější Šrámek uskutečnil jednoznačně to, co se muselo vymknouti

složitějšímu Sovovi: smyslový počitek soběstačný, jako zaokrouhlený svět pro sebe. (…)“ 30/

Šrámkovu prózu však Šalda již celkem ostře kritizuje: „(…) Co vystačí na báseň lyrickou,

nestačí ovšem na román, nebo delší povídku. Šrámkovo „Tělo“, ve své době tak vysoko ceněné, zeje na tebe dnes spoustou hluchých míst; a celou svou pracně zešívanou a slepovanou konstrukci jako ruina nemethodické programovosti dovedlo by jemnější svědomí básnické strašiti i ve snu. (…)“ 31/ Další tvrdou kritiku najdeme v Šaldově hodnocení

Šrámkových Nových básní. Zde je ze začátku opět jakýsi v podstatě kladný posudek Splavu,

ale přesto vidíme, že pro Šaldu tato sbírka nepředstavuje žádnou vysoce hodnotnou poezii: „Ten tenký stříbrný pramének lyrický, to snové, dřímotné, vegetativné, naivní, neobratné a

neretušované, co zpívalo ve „Splavu“ a co působilo tolik na mladé lidi před desíti roky, vyschlo v této knížce skoro úplně. Zato získal Šrámek náhrady po mém soudu hodně

pochybné: jakési virtuosity příliš nerozpačité, jakéhosi příliš bezpečného hmatu, s kterým se

zmocňuje typických situací, básnicky již dotvořených a donošených, a překresluje je ještě do samozřejmosti, která není ani nutná, ani žádoucí. Je to nyní velmi často nějak nakadeřené a

apreturované; a mívá to často jakousi ušlehanou pěnu dosti zvětralou jako zboží za cukrářovou výkladní skříní. (…)“ 32/ Jak už bylo řečeno, Šalda také srovnává Šrámka s jinými

básníky. Podle něj například Wolkerova poezie zapadá mnohem více do pojetí idylického, než

poezie Šrámkova v prvním vydání Splavu: „(…) Právě ta jásavá radostnost a důvěřivost životní je něco, co je nejvlastnějším vlastnictvím básnického naturelu Wolkerova a co je v podstatě cizí naturelu Šrámkovu, melancholicky zakalenému, snově mlženému a eroticky dýmnému. (…)“

/ Dále se znovu objevuje srovnání s S. K. Neumannem: „(…) Šrámek

33

líbivější, bližší běžnému poetickému cliché a barvotisku, zastiňoval velmi neprávem tohoto mnohem silnějšího a tvárně bohatšího hledatele a průbojníka básnického. (…)“ 34/ Velmi

negativní hodnocení se objevuje i u kritiky Šrámkovy sbírky Ještě zní: „(…) Fráňa Šrámek se přihlásil s lyrickou knihou „Ještě zní“. Snad zní, ale rozhodně nezpívá. (…) (…) Kypivý a

pěnivý naturism Šrámkův, plný šťáv krve, toku míz a oblačného rozletu, odnesly opravdu

větry, nebo lépe léta. (…) (…) Kdykoliv básník nebo umělec začne provozovat takovéto svéráznictví, je patrné, že mu došel olej. S tím souvisí u Šrámka výroba balad bez vnitřní - 44 -

nutnosti, bez pravého vnitřního lyrického nebo mytického jádra. (…) (…) Rozumí se, že se v téhleté knížce najde taky sem tam strofa lepší. Jakási reminiscence na první období

Šrámkovo. Ale i ona působí na tebe jako jiskra hasnoucí pod návějí popela. Básnický naturism není již dnešek, básnický naturism je něco, co bylo; a co není možno křísit ani jeho někdejším spolutvůrcům. (…)“ 35/

6. Závěr Na závěr si položme otázku, do jaké míry je Fráňa Šrámek autorem idylickým. Věnovali

jsme se Šrámkovu Splavu, jednomu z jeho básnických děl, které se s koncepcí idyličnosti shodovalo nejvíce. V souvislosti s úvodní charakteristikou idyly zde najdeme mnoho jejích

prvků - vřelý vztah k přírodě a zároveň odklon od civilizace, motivy krásy, líbeznosti, radosti a blaženosti, obdiv k prostotě, nevinnosti a dětství, zobrazení ticha, klidu, míru, svobody a

bezstarostnosti, lásku k domovu a rodnému kraji a milostnou tematiku. V souvislosti s literárními směry s prvky idyličnosti se setkáme s utíkáním se k přírodě (preromantismus),

zájmem o citové prožitky člověka (sentimentalismus), oslavou domova (biedermeier), zobrazením kouzla okamžiku (impresionismus) a oslavou života v jeho smyslových prožitcích (vitalismus). Jednotlivým prvkům idyličnosti je přizpůsoben i jazykový materiál Splavu; na první pohled si zde všimneme především velkého počtu deminutiv.

Když jsme se však zamýšleli nad realismem idyly Šrámkových básní, konstatovali jsme,

že se často nejedná jen o reportážní zobrazení skutečnosti. Jak už bylo řečeno, to zde v několika případech najdeme, ale ve velké míře se objevuje svět vysněný nebo vzpomínaný. Pojetí idylické vyjadřuje ve Splavu vlastně touhu po jiném prostředí. To nám potvrzuje i

skutečnost, že lyričtí hrdinové jsou často v konfliktu s realitou a dále zmíněná pozice

nostalgie v některých básních. V mnoha případech se tedy jedná o představení určité problematiky.

Recepce Šrámka jako autora idylického je však často velmi rozporuplná. Z uvedených

ohlasů vidíme, že je nejvíce ceněno Šrámkovo přispění k vitalismu a zobrazování smyslových vjemů člověka. Přesto není tento fakt v mnoha případech přijímán zcela kladně - Šrámkovi je

vytýkána jakási povrchnost v jeho díle (Polan, Píša, Šalda, částečně i Strohsová). Najdeme ale

i kladné posudky na Šrámkem zobrazovaný svět; ten však zde také není považován za skutečný a je chápaný spíše jako vysněný (Hora, Strohsová). Objevuje se ale zároveň i - 45 -

souhlas s tímto pojetím a jeho ocenění (Hora). V kontrastu s tím je Šrámkovo dílo z hlediska

prvků idyličnosti hodnoceno jako málo přesvědčivé (Šalda). Pozdější díla jsou již ostře kritizována; je v nich spatřována jakási rezignace a ustoupení od romantických snů děl dřívějších (Píša, Šalda).

Můžeme říci, že Fráňa Šrámek představuje ve svém Splavu autora idylického, avšak

v několika smyslech. V menší míře se jedná o idylu skutečnou, ale v míře větší o idylu jako

představu. A především v souvislosti s představami o idylickém světě můžeme sbírku Splav

kladně ohodnotit. Šrámkovi se zde podařilo vyjádřit, jakou skutečnost by si přál, ale zároveň nezapomenout na reálný svět. Pozitivní je i smířlivý tón sbírky; v mnoha případech najdeme

snahu vyrovnat se co nejlépe s těžkostmi a dokonce v nich hledat krásu. V tomto smyslu zde tedy idyličnost znamená i smíření.

___________________________________________________________________________ Poznámky

/ Vlašín, Štěpán: Slovník literární teorie. Praha, Československý spisovatel 1984, s. 47, 147-149,

1

297, 347, 408.

Vlašín, Štěpán a kol.: Slovník literárních směrů a skupin. Praha, Orbis 1976, s. 23-24, 95-97,

228-230, 274-275, 314.

Lederbuchová, Ladislava: Průvodce literárním dílem. Praha, Nakladatelství HH 2002, s. 41-42, 120, 122, 252, 342.

Timofejev, Leonid Ivanovič: Slovník literárněvědných termínů. Moskva, Prosveščenie 1974, s. 85-86, 179, 212-213.

Žilka, Tibor: Poetický slovník. Bratislava, Tatran 1984, s. 212.

Mocná, Dagmar - Peterka, Josef a kol.: Encyklopedie literárních žánrů. Praha, Paseka 2004, s. 275-276.

Findra, Ján - Gombala, Eduard - Plintovič, Ivan: Slovník literárnovedných termínov. Bratislava, Slovenské pedagogické nakladatelstvo 1987, s. 149-150.

Losenický, Bronislav: Vizuální idyla - měkká droga nebo mírné sedativum? In: K. Kaiserová, Idyla a idyličnost v kultuře 19. století. Ústí nad Labem, Albis International 1999, s. 115.

/ Následují citace ze Šrámkova Splavu; kvůli zjednodušení orientace v textu nejsou jednotlivě

2

označeny indexy.

- 46 -

/ Červenka, Miroslav - Macura, Vladimír - Med, Jaroslav - Pešl, Peregrin: Slovník básnických

3

knih: díla české poezie od obrození do roku 1945. Praha, Československý spisovatel 1990, s. 288-301.

/ Buriánek, František: Fráňa Šrámek. Praha, Melantrich 1981, s. 97-98.

4 5

/ Polan, Bohumil: Básník mládí a domova. Praha, Nakladatelství Svoboda 1947, s. 39-40.

/ Janáčková, Jaroslava: Román mezi modernami. Praha, Československý spisovatel 1989, s. 64.

6

/ Brukner, Josef - Filip, Jiří: Větší poetický slovník. Praha, Československý spisovatel 1968,

7

s. 143-144.

/ Janáčková, Jaroslava: Román mezi modernami. Praha, Československý spisovatel 1989, s. 65-66.

8

/ Hora, Josef: Šrámkova lyrika. Sever a východ (Turnov) 2, 1926, č. 5, s. 282.

9

/ Hora, Josef: Šrámkova lyrika. Sever a východ (Turnov) 2, 1926, č. 5, s. 282.

10

/ Hora, Josef: Šrámkova lyrika. Sever a východ (Turnov) 2, 1926, č. 5, s. 283.

11

/ Hora, Josef: Šrámkova lyrika. Sever a východ (Turnov) 2, 1926, č. 5, s. 283.

12

/ Hora, Josef: Šrámkova lyrika. Sever a východ (Turnov) 2, 1926, č. 5, s. 283.

13

/ Hora, Josef: Šrámkova lyrika. Sever a východ (Turnov) 2, 1926, č. 5, s. 283.

14

/ Strohsová, Eva: Doslov in Fráňa Šrámek: Splav a jiné básně. Praha, Státní nakladatelství krásné

15

literatury a umění, n. p. 1963, s. 289.

/ Strohsová, Eva: Doslov in Fráňa Šrámek: Splav a jiné básně. Praha, Státní nakladatelství krásné

16

literatury a umění, n. p. 1963, s. 289-290.

/ Strohsová, Eva: Doslov in Fráňa Šrámek: Splav a jiné básně. Praha, Státní nakladatelství krásné

17

literatury a umění, n. p. 1963, s. 294.

/ Strohsová, Eva: Doslov in Fráňa Šrámek: Splav a jiné básně. Praha, Státní nakladatelství krásné

18

literatury a umění, n. p. 1963, s. 295-296.

/ Polan, Bohumil: Na okraj prosaického díla Fráni Šrámka. Sever a východ (Turnov) 2, 1926, č. 5,

19

s. 284.

/ Polan, Bohumil: Na okraj prosaického díla Fráni Šrámka. Sever a východ (Turnov) 2, 1926, č. 5,

20

s. 284-285.

/ Polan, Bohumil: Na okraj prosaického díla Fráni Šrámka. Sever a východ (Turnov) 2, 1926, č. 5,

21

s. 285-286.

22

/ Polan, Bohumil: Na okraj prosaického díla Fráni Šrámka. Sever a východ (Turnov) 2, 1926, č. 5, s. 287.

- 47 -

/ Polan, Bohumil: Na okraj prosaického díla Fráni Šrámka. Sever a východ (Turnov) 2, 1926, č. 5,

23

s. 287-288.

/ Polan, Bohumil: Na okraj prosaického díla Fráni Šrámka. Sever a východ (Turnov) 2, 1926, č. 5,

24

s. 288.

/ Píša, A. M.: Soudy, boje a výzvy. Praha, Tiskové a nakladatelské družstvo Československých

25

legionářů 1922, s. 41-42.

26

/ Píša, A. M.: Soudy, boje a výzvy. Praha, Tiskové a nakladatelské družstvo Československých legionářů 1922, s. 52.

/ Píša, A. M.: Soudy, boje a výzvy. Praha, Tiskové a nakladatelské družstvo Československých

27

legionářů 1922, s. 53-54.

/ Šalda, F. X.: Šaldův zápisník. Sv. 7, Praha, Otto Girgal 1934-1935, s. 122.

28

/ Šalda, F. X.: Šaldův zápisník. Sv. 7, Praha, Otto Girgal 1934-1935, s. 122.

29

/ Šalda, F. X.: Šaldův zápisník. Sv. 2, Praha, Otto Girgal 1929-1930, s. 132.

30

/ Šalda, F. X.: Šaldův zápisník. Sv. 2, Praha, Otto Girgal 1929-1930, s.132.

31

/ Šalda, F. X.: Šaldův zápisník. Sv. 1, Praha, Otto Girgal 1928-1929, s. 70.

32

/ Šalda, F. X.: Šaldův zápisník. Sv. 1, Praha, Otto Girgal 1928-1929, s. 274.

33

/ Šalda, F. X.: Šaldův zápisník. Sv. 1, Praha, Otto Girgal 1928-1929, s. 326.

34

/ Šalda, F. X. Šaldův zápisník. Sv. 6, Praha, Otto Girgal 1933-1934, s. 9-12.

35

__________________________________________________________________________________

Literatura Vlašín, Štěpán: Slovník literární teorie. Praha, Československý spisovatel 1984.

Vlašín, Štěpán a kol.: Slovník literárních směrů a skupin. Praha, Orbis 1976.

Lederbuchová, Ladislava: Průvodce literárním dílem. Praha, Nakladatelství HH 2002.

Timofejev, Leonid Ivanovič: Slovník literárněvědných termínů. Moskva, Prosveščenie 1974. Žilka, Tibor: Poetický slovník. Bratislava, Tatran 1984.

Mocná, Dagmar - Peterka, Josef a kol.: Encyklopedie literárních žánrů. Praha, Paseka 2004. Findra, Ján - Gombala, Eduard - Plintovič, Ivan: Slovník literárnovedných termínov. Bratislava, Slovenské pedagogické nakladatelstvo 1987.

- 48 -

Losenický, Bronislav: Vizuální idyla - měkká droga nebo mírné sedativum? In: K Kaiserová, Idyla a idyličnost v kultuře 19. století. Ústí nad Labem, Albis International 1999.

Šrámek, Fráňa: Splav. In: F. Šrámek, Básně. Praha, Československý spisovatel 1951.

Červenka, Miroslav - Macura, Vladimír - Med, Jaroslav - Pešl, Peregrin: Slovník básnických knih: díla české poezie od obrození do roku 1945. Praha, Československý spisovatel 1990. Buriánek, František: Fráňa Šrámek. Praha, Melantrich 1981.

Polan, Bohumil: Básník mládí a domova. Praha, Nakladatelství Svoboda 1947.

Janáčková, Jaroslava: Román mezi modernami. Praha, Československý spisovatel 1989.

Brukner, Josef - Filip, Jiří: Větší poetický slovník. Praha, Československý spisovatel 1968. Hora, Josef: Šrámkova lyrika. Sever a východ (Turnov) 2, 1926, č. 5.

Strohsová, Eva: Doslov in Fráňa Šrámek: Splav a jiné básně. Praha, Státní nakladatelství krásné literatury a umění, n. p. 1963.

Polan, Bohumil: Na okraj prosaického díla Fráni Šrámka. Sever a východ (Turnov) 2, 1926, č. 5.

Píša, A. M.: Soudy, boje a výzvy. Praha, Tiskové a nakladatelské družstvo Československých legionářů 1922.

Šalda, F. X.: Šaldův zápisník. Sv. 1, 2, 6, 7, Praha, Otto Girgal 1928-1935.

- 49 -

- 50 -

- 51 -

- 52 -