I. Úvod: Proč tak těžko ... ? Petr Matějů
Otázka „Proč tak těžko ...?“, kterou se tážeme po příčinách obtížného uskutečňování reforem v naší zemi, byla inspirována opačnou otázkou „Proč tak snadno ...?“, na kterou se v roce 1991 pokusil ve stejnojmenné knížce odpovědět brněnský sociolog Ivo Možný. Měl na mysli lehkost, s jakou se u nás na přelomu let 1989 a 1990 zhroutil komunistický režim a otevřela se cesta zpět do rodiny demokratických a vyspělých zemí. Nás teď v roce 2003 zajímá, proč po této cestě jdeme tak váhavě a klopotně, pokud dokonce nepřešlapujeme na místě. Nejsme jistě sami, kdo si klade otázku, proč nás předstihly mnohé ze zemí, které nám díky naší příznivější výchozí situaci hleděly na počátku reforem na záda. Klíčovým problémem je, proč jsou stále odkládány zásadní reformy a dokonce ani dnes se ještě nediskutují takovým způsobem, který by naznačoval alespoň minimální ochotu je dobře připravit a provést? K čemu to otálení a odklady? Jsme si vůbec vědomi rizik, která z každého roku zpoždění plynou? Diskuse na konferencích, seminářích i v denním tisku naznačují, že mnoho odborníků i prostých občanů si tato rizika uvědomuje. Měli bychom rovněž předpokládat, že ti, kdo dříve byli nebo dnes jsou u vládního kormidla, si jsou vědomi ztrát, které se tak snadno kumulují a které půjde tak těžko v krátké době nahradit.V pátrání po příčinách nedokončených či dokonce ani nezapočatých reforem se nelze vyhnout genezi transformace. Možného odpověď na otázku „Proč tak snadno ...?“, tak vlastně předurčuje odpověď i na naši otázku „Proč tak těžko ... ?“. Možný totiž s erudicí sociologa vnímajícího skutečnou realitu (což není pleonasmus, neboť mnoho našich odborníků dává přednost virtuální realitě nebo uzavřenému světu vědy) tvrdil, že snadné zhroucení totalitního režimu lze vysvětlit jen tím, že už přestal vyhovovat jak „těm dole“ (ovládaným občanům), tak „těm nahoře“ (vládnoucí třídě). Pro obě tyto skupiny se stal „sociální kapitál“ (známosti, příslušnost ke klanům, vytváření závazků plynoucích ze vzájemných úsluh) spíše přítěží. Pro ty „dole“ trvale klesal význam peněz, kterých sice nebylo nikdy dost, ale ne zase tak málo, aby museli ve všem spoléhat na známosti. Ti „nahoře“ naopak cítili, že jejich peníze a spravované majetky z titulu podílu na moci postrádají legitimitu, nezakládají úctu (spíše pohrdání) a hlavně – slovy Možného – „špinavé známosti nelze v žádné bance uložit a pak v jiném kontextu použít, špinavé peníze ano“ (Možný 1991, s. 62). Aniž to bylo otevřeně řečeno, vládnoucí i ovládaní se nakonec podle Možného shodli v tom, že bude lepší zbavit se závislosti na sociálním kapitálu a obnovit význam soukromého vlastnictví, trhu a peněz. Příčin poměrně snadného kolapsu totalitního režimu jistě bylo více, avšak snaha konvertovat v minulosti akumulovaný sociální a politický kapitál v ekonomický kapitál otevírající cestu k legitimnímu ekonomickému úspěchu v budoucnosti, byla jistě velmi podstatným důvodem jeho usnadnění ze strany mocenské elity. Správnost Možného úvahy ostatně později potvrdily i empirické studie formování politických a ekonomických elit v reformních zemích (Eyal, Szelényi a Townsley, 1998). Nezbývá tedy než říci, jakým způsobem Možného odpověď na otázku „Proč tak snadno ...?“ předjímá odpověď na otázku „Proč tak těžko ...?“. Řada sociologických studií, novinářských komentářů a nakonec i zdravý rozum ukazují jedním směrem, totiž ke způsobu, jakým se utvářely politické a ekonomické elity na počátku transformace. Iván Szelényi na základě rozsáhlého výzkumu formování elit ve střední a východní Evropě (Eyal, Szelényi a Townsley, 1998) ukázal, že
6
Proč tak těžko ...?
lidé, kteří na počátku transformace po zásluze ovládli politiku (morálně silní disidenti), potřebovali teoreticky zdatné ekonomy, kteří by dokázali vyprojektovat přechod od plánu k trhu (moderně vzdělaní ekonomové). Těch byla ovšem připravena řada, neboť zejména v posledních letech totality mnoho ekonomů v komunistických zemích se namísto podepisování petic věnovala studiu západních ekonomických teorií a někteří i úvahám o možnostech transformace plánované ekonomiky na tržní. Ani jedna z těchto skupin ochotných převzít moc a transformovat ekonomiku však nevěděla, jak se vlastně řídí podnik a jak tyto neuvěřitelné „slepence“ hospodářství, politiky a sociálních sítí privatizovat a přitom zajistit kontinuitu výroby a pracovních míst. Toto know-how zůstalo v rukou staré ekonomické elity, která nabídla své služby za podmínky, že některé atributy navyklého prostředí zůstanou zachovány. To se týkalo měkkých rozpočtových omezení (János Kornai) a také možnosti vstoupit osobně do privatizace tak, aby formální transfer majetku většinově legitimoval již existující dispoziční práva. Jakkoli to možná zní málo pravděpodobně, právě tato „stará ekonomická elita“ nakonec předurčila směr transformace, neboť již měla v rukou dispoziční práva a skutečnou ekonomickou moc plynoucí z nutnosti zajistit kontinuitu produkce. Proto si intelektuálští disidenti a teoretičtí ekonomové, jakkoli si nebyli nijak blízcí, nakonec museli podat ruce a společně vyhovět „kapitánům“ post-socialistických podniků. To šlo ale pouze při uchování kontroly nad bankami, které tak musely plnit spíše politická zadání než roli hlídačů efektivity (proto dnes tolik nedobytných úvěrů). Tento triumvirát moci, který vznikl spíše z nutnosti než ze vzájemné náklonnosti (Szelényi jej nazývá „uneasy alliance“), nakonec určil povahu transformace. V konání této aliance je podle nás také skryta paralela, ne-li shoda, mezi odpovědí na Možného otázku „Proč tak snadno ...?“ a odpovědí na naši otázku „Proč tak těžko ... ?“. Odkládání reforem vyhovuje starým elitám Souvislost geneze transformace s odloženými reformami je větší, než by se mohlo na první pohled zdát. Ti, kdo ovládli podniky a velkou část ekonomiky, potřebovali čas, klid a sociální smír na „privatizaci peněz“ (nikoli podniků, které de facto byly v jejich rukou již předtím) a legitimizaci již existujících majetků. Ačkoli všem muselo být jasné, že pro prosazení reforem není vhodnějšího času než právě na počátku transformace (kdy ochota k obětem i životní úroveň ještě byly značné a tehdy ještě nebylo „vítězů“ ani „poražených“), nepopulární reformy sociální politiky, penzí, školství a zdravotnictví byly odloženy. Hlavním zájmem byly nikoli reformy, nýbrž prodloužení doby euforické podpory transformace ze strany „těch dole“, a to za vědomé i nevědomé podpory zbývajících dvou segmentů politické elity. Prosazovat tyto reformy dnes, kdy transformační euforie dávno vyprchala, společnost je již silně stratifikovaná a politické zájmy vykrystalizované, není snadné, je-li to vůbec možné. Přesto je jasné, že jiná cesta zpět do rodiny vyspělých zemí nevede. Nezbývá než se ptát, co dělaly společenské a ekonomické vědy v době, kdy se toto vše dělo a na řadu let zapisovalo do genetického kódu naší společnosti. Jak se mohlo stát, že Možného brilantní analýza příčin rychlého rozkladu starého systému nebyla následována stejně prozíravou analýzou druhého dějství, tj. důsledků konverze delegitimizovaného sociálního a politického kapitálu v legitimně držený ekonomický kapitál? Proč jsme na podobně brilantní analýzu formování elit museli čekat až do roku 1998, kdy vyšla kniha Ivána Szelényiho a jeho studentů „Kapitalismus bez kapitalistů“? Odpověď opět nemůže být vyčerpávající, ale jedno je jisté: společenské vědy se u nás pomalu probíraly z čtyřicetiletého komatu a zabývaly se převážně samy sebou, očišťováním, lustrováním
Proč tak těžko ...?
a samozřejmě také zápasem o pozice v systému vědy (což nezřídka činí dodnes). Proto jim na reflexi reality nezbývalo (a dodnes nezbývá) mnoho času a energie. Ekonomové byli rozděleni na dvě skupiny. Mnoho z nich se dostalo do vnitřního kruhu hybatelů transformace a tedy velmi blízko ke gravitačnímu poli skutečné moci. U nich samozřejmě nad ekonomií a uskutečňováním reformních vizí postupně převládla politika a každodenní pragmatismus. Ti, kteří zůstali na poli vědy, se ubírali podobnou cestou jako příbuzné vědy společenské a politické, tj. věnovali se „očišťování“ a vnitřnímu zápasu o pozice. Toto není kritika (musela by totiž začít sebekritikou), nýbrž prosté konstatování, že totiž na počátku transformace zde chyběl důležitý prvek kontroly vznikající mocenské elity ze strany intelektuální a profesionální (kontra)elity. Tehdy na to bylo příliš brzy (důvěra v nové elity byla obrovská) a dnes se zase zdá už být pozdě. Rozhodující roli hrají politické zájmy, ostatně tak jako v každé normální společnosti. Přesto se politická elita nemůže zbavit své zásadní role pokud jde o předkládání reforem a jejich obhajobu před veřejností. Jen tím si může opět vydobýt ztracenou důvěru. Pokud si ovšem reformy nepřeje, anebo se jich bojí (protože pozitivní efekt se dostaví až s velkým zpožděním), pouhým strašením voličů snadno smete ze stolu i sebelépe připravenou reformu. To samozřejmě staví společenské a ekonomické vědy do téměř beznadějné pozice. Svět se rychle mění Nepropadáme pesimismu, jen upozorňujeme na reálné důvody ke znepokojení nad situací. Známe-li ovšem prostředí, ve kterém se pohybujeme a do něhož naše publikace míří, musíme si předem vytvořit argumentační předpolí. Mnozí jako obvykle asi řeknou, že toto jsou jen teze věčně nespokojených intelektuálů, kteří se sice nechtějí „namočit“ v politice, ale pořád by jen udíleli rady těm, kteří tu nesnadnou politickou práci musí dělat tváří v tvář voličům. Takové známkování, u nás bohužel běžné, je poměrně silnou zbraní politické elity proti snahám ukazovat, co bylo zanedbáno, co se nepovedlo a co všechno ještě zbývá udělat, abychom se stali prosperující zemí a mohli být se sebou spokojeni. Potřebnou dokumentaci o stavu naší ekonomiky a společnosti již řadu let zpracovávají renomované mezinárodní instituce jako například OECD v pravidelně publikovaných zprávách o ekonomickém vývoji, dynamice vzdělávacích systémů, zaměstnanosti, o stavu výzkumu, vývoje a inovací atd. Podobné informace přináší Světová banka a její interaktivní internetové stránky Knowledge Assessment, dále World Economic Forum a jeho Global Competitiveness Report, IMD a jeho World Competitiveness Yearbook apod. Všechny tyto zdroje v prvé řadě ukazují, že společnost založená na znalostech (knowledge based society) není jen módním sloganem jako tomu asi bylo s tzv. novou ekonomikou (new economy). Pokud jde o nás, tyto zdroje se shodují ve zjištění, že si v rychle rostoucí konkurenci na Západ a dnes již bohužel i na Východ od našich hranic nevedeme moc dobře. Zmíněné analýzy potvrzují, že ekonomická úspěšnost zemí plyne v prvé řadě z jejich konkurenceschopnosti. Ta je dnes spojována především s lidským kapitálem, což je – jednoduše řečeno – síla ukrytá v lidech, v jejich intelektuálních schopnostech, vzdělání a kvalifikaci, flexibilitě a mobilitě, hodnotách a motivacích. Tyto síly se nepochybně staly mnohem důležitější podmínkou ekonomického rozvoje moderních společností než cokoli jiného. To není nic nového – již v 60. letech přišli ekonomové s myšlenkou, že schopnosti lidí a jejich motivace tyto schopnosti uplatnit a zhodnotit, představují kapitál stejného, ne-li ještě většího významu než přírodní či jiné materiální zdroje. Proto také pozornost vlád, podniků a korporací vůči lidským zdrojům a podmínkám jejich rozvoje již desítky let stoupá. Projevuje se to zejména v růstu investic do vzdělání a vědy, v otevírání vysokých škol stále většímu podílu mladých lidí, ve změnách v pojetí vzdělávání od prostého ab-
7
8
Proč tak těžko ...?
sorbování vědomostí k osvojování si aktivního přístupu k informacím a hledání podmínek pro silnější identifikaci lidí s jejich prací či podnikem. Co je ale poměrně nové a co stále častěji reflektují i mezinárodní instituce, je rostoucí význam sociálního kapitálu pro ekonomický růst. V tomto případě však nejde o sociální kapitál, z jehož sevření se podle Možného snažili vymanit mocní i ovládaní v totalitních režimech (závislost na příslušnosti do sociálních sítí založených na vzájemných výměnách a úsluhách), ale o sociální kapitál úplně jiného typu. Jeho podstatou je naopak transparentnost a důvěra jako základní kvality sociálního prostředí umožňujícího vzájemnou spolupráci lidí, skupin, podniků, firem a organizací. Sociální kapitál v tomto pojetí je tedy spíše význačnou pozitivní kvalitou společnosti než brzdícími otěžemi, jejichž prostřednictvím jednotlivci ovládají různé sociální sítě s cílem dosáhnout vlastního prospěchu. Příkladem takového sociálního kapitálu mohou být sítě absolventů kvalitních vysokých škol, zejména univerzit, které přesahují národní rámce. V zemích, kde jsou vysoké školy přímo finančně zainteresovány na uplatnění svých absolventů, se vliv těchto sítí velmi rychle zvyšuje. Jejich prostřednictvím se zvyšuje efektivnost ekonomického systému, roste uplatnitelnost absolventů, jsou vytlačovány různé parazitní sítě založené na vzájemné zkorumpovanosti a vydíratelnosti. V našich podmínkách zatím nic obdobného nepozorujeme, uplatnění absolventů vysokých škol je podstatným způsobem ovlivněno příslušností k sociálním sítím přežívajícím z dřívější doby, tedy na tzv. známostech. Je nasnadě, že tyto dva typy sociálního kapitálu ve skutečnosti jdou proti sobě. Čím více lidé využívají sociálních sítí k dosažení vlastních cílů a čím více je tedy společnost protkána různými bratrstvy a klany, tím větší prostor také vzniká pro různé formy korupce, od nejnižší úrovně místních společenství až k vrcholkům politických elit. Čím více postranních cest se uplatňuje na cestě k výhodám, tím méně panuje důvěry, která je základem pozitivních forem sociálního kapitálu. Na tomto poli zbývá udělat ještě mnoho práce, nicméně již samotné otevření otázky různých forem sociálního kapitálu a jejich role v ekonomickém rozvoji, je důležitým krokem na cestě k poznání spletitých vazeb společnosti, z nichž ekonomika buď čerpá svoji sílu, nebo ji naopak nechá odtékat. To, jak jsme na tom ve srovnání se světem, dokumentují dvě hlavní publikace porovnávající konkurenceschopnost zhruba padesáti zemí: The World Competitivenes Yearbook a The Global Competitivenes Report (World Economic Forum). Už jen zběžné nahlédnutí vyvrací poslední iluze o tom, že Česká republika je nějakým východoevropským tygrem. Nejenže je naše konkurenceschopnost poměrně nízká, ale hlavně má klesající trend, který kontrastuje s jinými zeměmi z naší referenční skupiny, kde je trend stoupající. Podle posledního vydání The Global Competitivenes Report z roku 2003 jsme v tzv. růstové konkurenceschopnosti na 40. místě z 80 zemí. Problém není jen v tom, že od roku 2001 jsme se propadli o tři místa (takové výkyvy nejsou výjimečné), ale spíše v tom, že vysoko nad námi jsou nejen velké vyspělé země (USA, Austrálie, Kanada, Velká Británie), ale i malé evropské země, které se k vysokým pozicím v konkurenceschopnosti vyšplhaly cílevědomou politikou zaměřenou na lidský kapitál a inovace (Finsko, Irsko, Island, Nizozemí). Znepokojující je zejména zjištění, že vysoko před nás se dostalo i Estonsko (26. místo), Slovinsko a Maďarsko (28. a 29.), předběhla nás již i Litva (35.) a na záda nám dýchá Lotyšsko (44.). Podobně je tomu i z hlediska tzv. mikroekonomické konkurenceschopnosti. The World Competitivenes Yearbook sice ukazuje určité zlepšení v posledních třech letech, ale zároveň potvrzuje, že Estonsko a Maďarsko nás už v celkové konkurenceschopnosti předběhly. Grafy 1 a 2 jsou výmluvnou ilustrací příčin stavu, o kterém se zde zmiňujeme. Na celém obrazu našeho postavení z hlediska konkurenceschopnosti je ale nejméně povzbudi-
Proč tak těžko ...?
vé to, co se ukazuje až při pečlivějším studiu komparativních údajů. Ukazují totiž, že ke dnu nás táhne hlavně nízká efektivita veřejného sektoru (podle Global Competitiveness Report jsme v tomto indexu až na 59. místě) a lidské zdroje. Právě v kvalitě lidských zdrojů činil náš sestup na mezinárodním žebříčku šest míst (z 28. na 34. místo mezi roky 1994 a 1999 ), což byl jeden ze tří největších sestupů, který bylo možné zaznamenat – podobný pád zaznamenala už jen Korea a Rusko. Podrobnější analýza ukázala, že existují v podstatě tři typy zemí, a to země s vysokou konkurenceschopností, které si udržují poměrně vysokou úroveň lidských zdrojů (například Finsko, Nizozemí, Dánsko, Norsko), dále země usilující o vzestup, které vsadily na rozvoj lidských zdrojů (Španělsko, Portugalsko, Rakousko, Island, Maďarsko), a jen malá skupina zemí, které jsou celkově na sestupu nebo stagnují – kam vedle Koreje a Ruska zatím patříme také my. Jednou z příčin nepříznivého vývoje tohoto konglomerátu zemí je ztráta pozice v lidských zdrojích, jež jsou dnes hlavním motorem vývoje celkové konkurenceschopnosti. Česko: odsouzeno k neúspěchu? Nelze se tedy ubránit dojmu, že u nás vlastně dochází k negativnímu ověření teorií zdůrazňujících význam lidského kapitálu a sociálního kapitálu. Relativní zhoršování reprodukce lidských zdrojů a stále se zhoršující pozice v indexu korupce patří zřejmě k nejdůležitějším příčinám oslabování naší pozice ve světové konkurenceschopnosti. Nejde přitom jen o důsledek velmi nepříznivého vývoje vzdělávacího systému, zejména v oblasti terciárního vzdělávání, ale také o další charakteristiky pracovní síly (adaptabilita, flexibilita, hodnoty spojované s prací). Největší slabiny rozvoje lidských zdrojů jsou u nás v rovnosti příležitostí, flexibilitě a adaptabilitě, otevřenosti terciárního sektoru vzdělávání a demotivujícím daňovém a sociálním systému. V pocitu rovných příležitostí jsou za námi již jen Korea, Indonésie a Jihoafrická republika. Toto hodnocení rovných příležitostí odpovídá zjištěním z jiných výzkumů, které rovněž ukázaly výrazné slábnutí rovnosti šancí v České republice. Již delší dobu se u nás vedou spory o to, zda je náš vzdělávací systém naší komparativní výhodou či nevýhodou. Ministerstvo školství a funkcionáři vysokých škol nezřídka tvrdí, že jsme dobří, ne-li přímo špičkoví v Evropě. Data OECD a ročenky konkurenceschopnosti však říkají něco jiného. Předně ukazují, že otevřenost našich vysokých škol je hluboce pod úrovní vyspělých zemí. Pokud jde o to, jak vysokoškolské vzdělávání odpovídá potřebám konkurenceschopné ekonomiky, většině vyspělého světa hledíme na záda. Před námi jsou téměř všechny země, o kterých je známo, že ekonomický rozvoj založily na expanzi terciárního sektoru vzdělávání a jeho stále těsnějším propojením s firmami orientovanými na inovace (Finsko, Irsko, Nizozemí, Norsko, Španělsko, Maďarsko). K lidským zdrojům však patří nejen vzdělání a kvalifikace, ale také ochota podat výkon, schopnost adaptovat se na měnící se podmínky a samozřejmě i pracovní morálka. Z těchto hledisek je obraz ještě méně příznivý než pokud jde o formální charakteristiky pracovních sil. Podle The World Competitivenes Yearbook jsme na jednom z posledních míst ve schopnosti přizpůsobit se měnícím se podmínkám a podobně tomu je i v postoji k práci měřeném připraveností k výkonu a inovačnímu jednání – v tom jsou za námi už jen Indonésie, Rusko, Venezuela a Jihoafrická republika. S pracovní morálkou jsme na tom nevalně i podle druhé z uvedených ročenek. Umístění na 46. místě z 59 zemí asi není v souladu s tím, co si o sobě myslíme. Kromě Polska jsou za námi jen země, o kterých jsme si mysleli, že práce je tam chápána spíše jako trest. Možná je to ale i proto, že i špatná práce je u nás ve srovnání s jinými zeměmi placena až příliš dobře – v relaci mezi průměrnou mzdou a produktivitou práce patříme k nejštědřejším zemím na světě, za námi je už jen Rusko, Ukrajina, Vietnam, Bulharsko, Čína a Island.
9
10
Proč tak těžko ...?
GRAF 1: PROFIL ČESKÉ REPUBLIKY V MEZINÁRODNÍM SROVNÁNÍ SVĚTOVÉ BANKY
Zdroj: World Bank Knowledge Assessment
GRAF 2: PROFIL ESTONSKA V MEZINÁRODNÍM SROVNÁNÍ SVĚTOVÉ BANKY
Zdroj: World Bank Knowledge Assessment.
Přístup k investicím do vzdělání a postoje k práci jsou součástí celkového hodnotového spektra, jehož podstatnými dimenzemi jsou také míra odpovědnosti za vlastní situaci a s ní spojený časový horizont našich rozhodnutí. Ta se týkají nejen kariéry samotné a faktorů profesního úspěchu, ale rovněž finanční rozvahy zahrnující celý náš život včetně zabezpečení v důchodu. Dosud tato odpovědnost připadá z naprosto převážné míry státu, přičemž soukromé penzijní pojištění má jen do-
Proč tak těžko ...?
plňkovou roli. Bohužel státní péče proměňuje – ať cíleně či nechtěně – v sociálně potřebné a tedy vlastně chudé i ty, kdo jimi nejsou a zejména nemají být. Důchod je předvídanou součástí života každého a také každý si na něj po celou kariéru přispívá – přesto však zůstává ve stáří závislý na státu. Tak je tomu ale hlavně u nás, nikoli ve vyspělých zemích a dokonce i sousední transitivní už země přistoupily k penzijní reformě. Snadný začátek se změnil v těžké pokračování Každou statistiku je jistě možné zpochybnit, každou kalkulaci možných budoucích výnosů odmítnout a každé zobecnění napadnout na základě jednotlivých příkladů, které ukazují opak. Než tak učiníme v případě jistě nepříjemných informací o našich lidských zdrojích, světě hodnot a odpovídajících perspektivách, zkusme se podívat na naše školy, učitele, vědecké ústavy, úřady, instituce, na naše spolupracovníky a hlavně sami na sebe trochu kritičtěji než obvykle. Není třeba propadat hlubokému pesimismu, možná je ale na čase zbavit se mýtů o zlatých českých ručičkách, výjimečné vynalézavosti a adaptabilitě. Naše budoucnost v Evropě a ve vyspělém světě spočívá v tom, jak vážně budeme brát realitu okolního světa a poměřovat se s ní, nikoli se svými subjektivními dojmy. Vrátíme-li se ke spojitým nádobám oněch dvou otázek, pak zřejmě platí, že čím snáze na počátku, tím obtížněji potom v procesu samém. Potíží v prosazování reforem je to, že o nich nikdy nemůže panovat obecný konsensus, protože lidé mají různé časové horizonty, zájmy a představy. Nejsme sami, kdo hledá „šém“ úspěchu a tajemství kompromisu mezi důsledností změn a jejich politickou přijatelností. Naším vzorem by měly být země, které našly cestu k úspěchu v lidských zdrojích – v kvalitě vzdělání, v obnovení významu práce a úsilí pro životní úspěch a zejména v příležitostech pro ty, kdo chtějí životní úspěch založit právě na těchto hodnotách. I když se v demokracii střídají vlády různých orientací, mohou si přesto předávat štafetu reforem a kultivace uvedených hodnot, namísto domněle „spálené země“ a skutečných dluhů vůči budoucnosti. Dokázalo to Maďarsko i pobaltské země, na cestu reforem se vydalo dokonce i Slovensko. Mesaliance elit na počátku reforem není tedy nutně poukázkou na stagnaci země po „velkém třesku“ privatizačního rozdělení a vytvoření nových struktur moci. Po tak dlouhém odstupu od prvotních změn se jistě můžeme „sine ira et studio“ podívat na problémy země, přispět k jejich analýze a snad tedy i následnému řešení v podobě návrhů některých reforem. To je skromný účel této publikace. Literatura: World Competitiveness Yearbook (1996-2002). IMD, Lausanne, 1996-2002. The Global Competitiveness Report 2002-2003. World Economic Forum, Oxford University Press 2003. Education at a Glance. OECD, Paris 2003. The Sources of Economic Growth in OECD Countries. OECD, Paris 2003. Možný, Ivo: Proč tak snadno .... Slon, Praha 1991. Eyal, Gil, Ivan Szelenyi a Eleanor Townsley: Making Capitalism Without Capitalists. The New Ruling Elites in Eastern Europe. Verso, London and New York 1998. World Bank Knowledge Assessment: http://www1.worldbank.org/gdln/kam.htm
11