1996 - I T Á L I E .- ŘÍM – VATIKÁN, KALÁBRIE-BRIATICO - SICÍLIE-MESINATAORMINA /Se Zdenou, Helou Cízovou-Radouškovou a s jejich dvěma kamarádkami (Pavlou a Olinou)/ Vyjeli jsme 22.srpna 1996 v l9 hodin z Prahy Florence autokarem karosa Lux. Byly jsme velice mile překvapeny, spolucestujících bylo tak málo, že jsme pro sebe mohla každá zabrat až čtyři sedadla. Já jsem zabrala ta vzadu, takže to byla jízda jako v posteli-Stejně příjemně jsme se i vraceli, dlouhá cesta nás nijak nevyčerpala.. Jeli jsme přes Budějovice, v Dolním Dvořišti jsme přejeli hranice do Rakouska asi ve 22.30. Hranice Itálie jsme přejeli před čtvrtou hodinou ranní.Velkolepý dojem z Alp a také z četných, někdy kilometry dlouhých tunelů.Projížděli jsme Brenerským průsmykem, zastavili jsme asi na půl hodiny u jakési benzinové pumpy, kde byly také toalety a prodejny s občerstvením a vůbec se vším možným.. Pokračovali jsme směrem na Boloň, Florencii , ale jeli jsme také poblíž Udine, Benátek , přejeli jsme řeku Piavu. Tam někde padl v první světové válce ŽANDA Battěk, bratranec a první láska mojí tetičky Karly, nebylo mu ještě ani dvacet let. Tam někde na vojenském hřbitově odpočívá . V pátek 23. Srpna L.P. 1996,ve 13.15 jsme dorazili do v ě č n é h o m ě s t a . Ř Í M nás samozřejmě nadchl ! První dojem – přejeli jsme řeku Tiber po mostě směřujícím k Andělskému Hradu , původně Hadriánovo mauzoleum vystavěné v r.135.- 139 n.l.. Most, se sochami, které mi připomněly Karlův most byl budován v letech ll7 –l38 našeho letopočtu. Z autokaru jsme vystoupili ve VATIKÁNU a třídou NÁRODNÍHO POROZUMNĚNÍ/ byla tak pojmenována po smíření papeže s Musollinim /, jsme došli na Svatopetrské náměstí KE CHRÁMU SVATÉHO PETRA.. Za 6000 Lir nás výtah vyvezl na ochoz, obepínající chrám pod Michelangelovou kopulí.. Je možno procházet se po něm zvenčí jako po terase , nebo vejít dovnitř do prostoru, který bych snad nazvala triforiem a dívat se odtud s vyvráceným krkem budˇdo omračující výšky proslulé MICHELANGEOVY KOPULE, nebo přes jakousi drátěnou stěnu do hloubky, kde se to hemží lidmi, připomínajícími mravence. Také do kopule se lze podívat, Zdena s kamarádkami tam šly krkolomnou úzkou chodbou.Já se zatím procházela venku po ochoze. Jsou zde různé obchůdky, prodávají v nich jeptišky. V jednom obchůdku jsem viděla i publikace v češtině a kazety s hudbou Antonína Dvořáka, to mě potěšilo. Koupila jsem si malý vějířek, s různými chrámovými motivy a p. Když se děvčata vrátila z kopule, natáčela Zdena pohled na ŘÍM. Natáčela pak i dole v chrámě a také pak samozřejmě i jinde v Itálii
Do chrámu mohou vejít jen lidé řádně oblečení, tj. nesmí mít obnažená ramena .a také kolena musí mít skrytá.. Rozhlížely jsme se, procházely a konečně jsme stanuly před Michelangelovou PIETOU, od doby, kdy ji začal rozbíjet nějaký šílenec,chráněnou pancéřovým sklem.Znala jsem ji samozřejmě z publikací, proto jsem také věděla, že nebyla jediná, kterou vytvořil, tato byla první a přiznávám, že mně je mnohem bližší ta poslední, nedokončená, která jakoby teprve vystupovala z kamenného kvádru.. Říká se, že kdo si pohladí palec nohy sochy sv. Petra a něco si přeje, že se mu to vyplní. Také jsme jej pohladili, palec je už notně ohlazený. Nemohla jsem nevzpomenout si na tetu Andulu, dědečkovu sestru, která zde byla ve třicátých letech a přivezla dědovi a babičce obrázek cca 20krát třicet cm, s fotografií tehdejšího. žehnajícího papeže. Zasklený v rámečku visel v pokoji v Žalově nad šicím strojem V půl čtvrté jsme všichni účastníci zájezdu šli kolem Andělského hradu, přes most na náměstí NAVONA., na většině staveb a sochařské výzdoby se zde většinou podílel BERNINI / kupř.tři kašny s nádhernými sousošími/ Náměstí uzavírá PANTHEON,antická stavba cca z let 115-125 n.l. / chrám všech římských bohů/. Je v něm pohřben RAFAEL SANTI. Toto nádherné náměstí stalo se kol. roku 300 našeho letopočtu dějištěm ukrutného masakru křesťanů – a brzy potom bylo vyhlášeno křesťanství státním náboženstvím... Pak na Benátské náměstí, na KAPITOL, palác senátorů, jezdecká socha Marca Aurelia, jediná, která se zachovala s velkého množství antických jezdeckých soch, zničených křesťany Ušetřili ji, protože se domnívali, že postava na koni je první křesťanský vládce.. Uprava budov na Kapitolu byla provedena, s instalací zmíněné sochy, podle Michelangela. Z vyhlídky za Kapitolem pohled na FORUM ROMANUM poznala jsem na něm TITŮV VÍTĚZNÝ OBLOUK se sedmiramenným svícnem –zvěčňující Titovo vítězství v židovské válce, zničení Šalamounova chrámu / Josef Flavius, ŽIDOVSKÁ VÁLKA /, nechal jej postsavit na pamět Vespasiána a Tita císař Domicián v r. 181 n.l.. Možno si jej splést s triumfálním obloukem Septima Severa. Na Foru jsou také ruiny chrámů Kastora a Poluxe, chrámu Vestina, . Viděli jsme i FORUM JULIA CAESARA, připadalo mi malé, stejně jako FORUM TRAIANUM, jemuž ale dominuje obrovský Traianův sloup / 113 n.l./ se serpentinovitě se vinoucími reliéfy výjevů z bitev s poraženými Dáky. Mocně na mne zapůsobil..
Pak prohlídka COLOSEA. U vchodu se procházel muž v obleku římského legionáře, za několik lir bylo možno se s ním vyfotografovat, což jsem udělala a Zdena to natočila.Pikantní je, že „římský voják“ kouřil cigaretu. Snad, že jsem viděla Koloseum v Pule, snad mně přepadla náhlá únava, neudělala na mne zdejší gigantická stavba takový dojem, jaký by si zasloužila. Coloseum bylo budováno v letech 72 –80 našeho letopočtu. Kdysi jsem si o něm vypsala, nevím z čeho, následující::dole bylo podium, kde sedával caésar v purpurovém rouše, výše místa senátorů oblečených do tógy s rudými pruhy, pak jezdci a římská šlechta v nádherných šatech s vetkanými obrazy, nad nimi měšťané v bílých tógách, pak ženy v barevných šatech a zcela nahoře prostý lid. Amfiteátr bylo možno zakrýt obrovskou plachtou hlavně proti slunci. V roce 240 .n.l. konaly se zde velkolepé oslavy tisíciletého trvání Říma, při nichž bylo zabito32 slonů, 10 tygrů, 60 lvů, 30 leopardů, 10 hyen, 6 hrochů a ještě mnoho další zvěře. Ještě r. 523 konaly se zde štvanice na zvěř, gladiátorské zápasy se udržely do r. 4O4, tedy už v křesťanské éře. Ve středověku sloužila stavba jako pevnost, pak se tam usadila banda- postrach celého ŘÍMA, v renesanci byl rozebírán objekt na stavbu paláců a dokonce se zde vyráběl ledek. Vyšly jsme ven a s rozkoší jsme se na chvíli „ rozplácly“- jak říká Mařenka , v zelené trávě na loučce nebo záhonu před Koloseem V podvečer jsme se usadily. před fórem Trajanovým na mramorovém, anticky vyhlížejícím sedátku / na něž někdo z mých zhovadilých současníků přilepil žvejkačku, těžko jsem se jí zbavovala/, na pahorku s výhledem na Kapitol s paláci, jezdeckou sochou a na pulzující život na Benátském náměstí .Už se setmělo, když jsme sešly dolů a doptaly se na proslulou kašnu DI TREVI, . kterou.vytvořil v letech 1733 – 1762 Nicollo Salvi. Našly jsme ji snadno. Je nedaleko, před jakýmsi palácem na nečekaně maličkém náměstíčku, Evokovala vzpomínku na koupající se vnadnou Švédku ve Feliniho filmu Sladký život..Byl tam obrovský nával, možná nebezpečný, upozorňovali nás z cestovky, abychom si dávaly pozor na své věci. Dlouho jsme se tam tedy nezdržely, Stále jsme zaznamenávaly četné zbytky mohutných hradeb, zřejmě těch, které byly zbudovány ve třetím století Aiureliánem proti nájezdům germánských kmenů.., Z šestnácti bran se jich dochovalo dvanáct a mnohé kvadratické věže, jichž bylo původně třista. Opevnění je místy až l7 m vysoké.. Bohužel jsme neviděli kostel sv. Klementa, v němž byl r. 888 pohřben slovanský věrozvěst C y r i l -K o n s t a a t i n. Vracely jsme se na mramorové sedátko, abychom vyčkaly příjezd našeho autobusu.. Cestou jsme nahlížely do přilehlých uliček , v jedné z nich jsme uviděly podobný sloup jako na Foru Traiano.. Seděly jame na jednom ze sedmi pahorků , byl nádherný, teplý, ale vlahý večer - a měsíc byl v úplňku….. Sledovaly jsme několik
hodin, jak pluje nad budovami na Kapitolu, bylo to zvláštní, umocňoval nezapomenutelně naše dojmy, jakoby připomínka plynoucího času. Dole pod Kapitolem šuměla voda v jedné z tak četných kašen, rozesetých po římských náměstích a ulicích s osvěžující pitnou vodou. Mohly jsme se napít kdykoli jsme pocítily žízeň, proto jsme se ani necítily po přestálé cestě a sedmi hodinách chození ve vedru, nějak zvlášť unaveny. Řím jsme opustily ve třiadvacet hodin 24. SRPNA, v sobotu ráno, v 8.30 jsme vystoupily v jižní Itálii, v Kalabrii, v Briaticu, - v kempu Green Garden. Zavazadla, ač to bylo jen pár metrů, nám vyvezli k našemu bungalovu, ale s ubytováním jsme musili čekat do deseti hodin. Nejdříve jsme se šly seznámit s vodami Tyrhenského moře a pak jsme se procházely kempem, rozhlížely se a shledávaly jej velice příjemným.. Rajskou zahradou by bylo možno toto místo nazývat. Rozkládá se na místy terasovitě uspořádaném svahu, porostlém subtropickou flórou – olivovníky se zelenými plody, citronovníky s rovněž ještě temně zelenými citrónky.Fíkovníky, žlutě kvetoucí eukalypty, barvami hýřící květy oleandrů, růžové, červené i temně rudé muškáty. Palmy. Dvoumetrové opuncie, to jen co jsem poznala, ještě je tu mnoho jiného. Ve větvích stromů crkání cikád. Zpívají tu ptáci, ale nevidím je. Všechny bungalovy jsou bílé s terasou.,my máme bungalov pro pět lidí. Všechny nejsou obsazeny a tak nám majitelé-Italové nabízeli, že si můžeme obsadit ještě jeden bungalov bez jakéhokoliv příplatku.,neuvěřitelná vstřícnost. Poděkovaly jsme a jejich nabídky jsme nezneužily.Náš bungalov nám plně vyhovuje. Jsou tu dvě ledničky, plynový dvouvařič, všechno potřebné nádobí k vaření i ke stolování. Kromě bungalovů jsou zde vyhražena místa pro stany, auta a přívěsy, byly obsazeny myslím, že výhradně italskými rodinami s dětmi. V kempu je také dobře zásobený obchod s potravinami, prodávají v něm příjemné, dokonce česky mluvící Italky. Nad kempem má mezi stromy jakési přístřeší italská babča, prodává ovoce a zeleninu, zřejmě ze své zahrady, ještě o kus výše je stavení, v kterém asi bydlí, Ráno nás budí kohoutí kokrhání, což ještě zpříjemňuje a evokuje vesnickou atmosféru. Za dva tisíce lir si můžete veliký papírový pytlík naplnit čím chcete, rajčaty, paprikami, cibulí, brambory, ovocem, je to vše velmi levné. Na vrcholu svahu je restaurace s nádherným výhledem z terasy na celý záliv, moře zelené, modré, v dáli temně modré. Krajkoví připomínající bílé vlnky doražejí místy dost bouřlivým příbojem na pláž s šedobílým pískem.
Také na pláži, jako by rozkvetlé lehátky se slunečníky, je restaurace. U pobřeží velikánské balvany, které jsme odhadly jako vlnolamy a jakási zřícenina věže, možná kdysi strážní věže, za celou dobu pobytu jsme však nezjistily k čemu stavba sloužila. TYRHENSKÉ MOŘE je nádherně čisté, teplé, slanější než jiná moře, nevyvrhuje mušle ani řasy.Ve vodě nejsou žádné medúzy, ale vznášejí se v ní jakési zlaté či stříbrné šupinky, jsou to asi omleté zbytky mušlí. Rajský kout, ale jak jsem se později dočetla, spíše časovaná bomba : ze Středozemního moře
je to právě Tyrhenské, kde prý se nachází nejvíce podmořských sopek, v hloubce pěti set metrů je to prý celý hřeben sopek.!. Zatímco Z+H odcházely daleko, aby se mohly opalovat bez podprsenek, já se neopalovala vůbec.Slunce opaluje i ve vodě i ve stínu a já se opaluju dobře, nečervenám. Tak jsem buď ve vodě nebo na lehátku pod slunečníkem, osazenstvo každého bungalovu má zdarma k dispozici slunečník a dvě lehátka. Večer jsme šly všechny do restaurace. Další příjemné překvapení – restauraci mají pronajatou Češi a tak se tu vaří česká jídla za české peníze. Dala jsem si knedlo-vepřo-zelo za pouhých 40,- Kč / Pavlína dušená játra s rýží za 3o kč/, tolik to stojí i u nás, malé pivo l0 Kč, Fanta 20 Kč.. V pátek prý tu byl hrozný liják a vichr, který poškodil prejzovou střechu restaurace a odnesl celou střechu nad terasou. Viděly jsme tu pobíhat také nějaké psíky, snad nájemců či majitelů nebo možná i rekreantů.. Po odpoledním koupání jsme seděly na terase,probíraly první zážitky, všechno se nám tu líbí! Už za tmy jsme zašly k moři, brouzdaly se v rozbíjejících se vlnách a pak zase jsme do jedné hodiny seděly na terase, přejídaly se a bylo nám moc dobře. Noc byla teplá.. Neděle, 25.8. dopoledne jsem byla doma, vařila oběd, bramborovou kaši, lanšmíd, okurkový salát. Po obědě siesta.. Asi od l5 hodin do l8.30 na pláži. Večeře salám , salát z rajčat, chléb. A přípravy na zítřejší výlet na Sicílii.. Ponděli 26, srpna jsme vstaly už ve čtyři hodiny a dvě minuty před pátou jsme už čekaly před recepcí . Průvodce určil sraz na pátou hodinu, sám přišel však až ve čtvrt na šest. Podle něj bylo vlakové nádraží v Briaticu vzdáleno dva km, prý to zvládá s cigaretou za půl hodiny. Byly to však dobré tři kilometry a ještě k tomu do sice mírného, ale přece jen do kopce Hnali jsme všichni celou cestu. Já poslední, na pokraji kolapsu sotva
popadala dech. Vlak už stál, ale vyloženě na mně počkal! Celých pět minut. Železnice vede po pobřeží, je to krásná cesta s pohledy na moře trvá hodinu a třičtvrtě. Jeli jsme přes Tropeu, S. Dominico, Rosarno do S. Giovanini, Regio di Calabria. Tam let na trajekt Ulyses. Plavba přes mesinskou úžinu trvá cca dvacet minut. Sledovali jsme bílou stuhu zčeřené vody vinoucí se za trajektem jako závoj nějaké mořské panny, moře však bylo klidné, žádné Scylly ani Charybdy nás neobtěžovaly,
možná proto, že i za nás orodoval Kristus obrácený tváří k Mesině. V MESINĚ jsme přistáli v osm hodin., Nebyl čas se rozhlédnout – znovu úprk na vlak do Taorminy Giardini . Tam fofrem nastoupit do narvaného autobusu, jízda meandrovitě stoupající příkrou silnicí, nádherné pohledy na svah, po němž jsme stoupali a na křišťálově čisté, smaragdově zelené vody Tyrhenského moře… Na vrcholu rychlým pochodem do centra Taorminy, odtud k řeckému amfiteátru , kde se nám naskytl velkolepý pohled na ETNU.. Ani ve snu mne nikdy nenapadlo, že bych mohla tuto nejvyšší činnou sopku Evropy vidět. Také zdejší nádherná, bohatá kvetoucí flóra mne okouzlila.Rozhlížela jsem se po archiktetuře a zjistila, že jsem naprosto nevědomá. Usadily jsme se na náměstí před kavárnou u brány a pochutnaly si na vynikajícím capuccinu. Navštívila jsem také zdejší banku a vyměnila si nějaké koruny za liry. Koupila jsem si zde také na pověšení reliéfek - hlavu boha Baccha a všimla si, že v obchodech se suveníry se nabízely figurky Pinoccia,, pohádkového dřevěného, nosatého panáčka, zřejmě tedy pohádka, nebo autor pohádky pocházel ze Sicilie. Pak jsem kupodivu volným krokem došla k stanovišti autobusu. Cestou jsem fotografovala, stála jsem uprostřed silnice a auta mne ohleduplně objížděla. Po jízdě autobusem do dolní Taorminy jsme zase hnaly na vlakové nádraží, odkud nás vlak dopravuje do Mesiny na trajekt Vlak přijede, lidé sotvaže nastoupí, už se jede. Někdy odjede třeba o čtvrt hodiny dříve než má, což se nám stalo, jindy prý se zase zpožďuje, což jsme nezažili Jízda vlakem jak na Sicílii tak v Calabrii mně ale bavila, protože jsem jeli se
zdejšími obyvateli, To jako by ze mně tak trochu opadal nátěr turisty. Tak proti mně seděla italská rodina. Zapředla jsem s nimi „hovor“ a dozvěděla se, že banány, které vezli nejsou sicilské. přesto, že tu rostou , nejsou prý moc dobré a mnohdy ani neuzrají. Všimla jsem si cestou, že nádražní hodiny nikde nejdou, vlastně jedny ano, ale o půl hodiny později.. Bylo veliké vedro. Na nádraží v Taormině jsme se snažili komunikovat s Italkou jedoucí z práce domů do Mesiny. Řekla nám, že dnes je příjemných třicetpět stupňů, že když je čtyřicet tři tak to už není k snesení.. Vlak do Mesiny, trajektem zpět od ostrova na pevninu a vlakem do Briatica. Ty tři kilometry do kempu jsem se doploužila úplně vyřízená v osm hodin večer. Výlet nás stál každou 25.000 lir /doprava a vstup do amfiteátru/, měl stát více, ale z Briatica do Reggia jsme jeli načerno – to jsme nevěděli, řekl nám to až pak náš průvodce. V Taormině capuccino 3.500 lir, 2 dcl. Červené víno 3000 lir, půl litru vody 2.900 lir. V Briaticu v krámě 3 zmrzliny Stecco ducale / výborná!/ 5.l00 lir, v kempu je levnější. Ve Vatikánu pohlednice 200 lir, v kempu 400 lir…Tehdejší kurs byl l8,80 lir ku l koruně., takže: 1 kg chleba – 2,2oo ITL, máslo – 5.000 ITL, mléko l litr –1.550, párky 250 g –3.250, jogurt Danone – 1.150, sušenky 2.000, rýže 1.280, špagety – 1.230 V kempu jsou místa vyhražená pro stany a auta s přívěsy oddělená živým plotem od bungalovů a myslím, že byla obsazena hlavně italskými rodinami s dětmi. Zděné bungalovy, jako máme my, jsou příjemně bílé a většinou asi pro pět osob. Všechny ale nejsou obsazeny, majitelé nám nabídli, že si můžeme bez jakýchkoliv dalších poplatků zabrat ještě jeden bungalov,, jejich velkomyslnou nabídku jsme ale nezneužili, nám ten jeden plně vyhovuje,. Jsou zde dvě lednice, dvouvařič, veškeré nádobí na vaření i stolování. A ještě jednu příjemnost musím připomenout: autobus kterým jsme sem z Čech přijeli, vezl kromě nás ještě jen jedenáct rekreantů, každý tedy měl pro sebe dvě sedadla a já úplně vzadu dokonce všechna čtyři, takže jsme tu dlouhou cestu, cca dva tisíce kilometrů projeli v pohodlí a tak to bylo i na zpáteční cestě.. Myslím, že v kempu jsou jen Češi a Italové. . . V úterý jsem se „ nehnula od baráku“, jen jsem se ploužila od postele k vařči a na terasu ke stolu. Strašně jsem si namohla lýtkové svaly, úplný mrzák! Zdeňka na tom je ještě hůř, od začátku pobytu má strašnou rýmu, menzes a ještě opar! Koupat se ale šla s ostatními. K obědu jsem vařila houbovou omáčku s rýží, k večeři gulášovou polévku. Pavla s kamarádkou se šly večer povyrazit. Já se v noci ploužila kempem, i v noci je tu živo, děti tu lítají ještě o půlnoci , neho je – ty úplně mrňavé, rodiče tlačí v golfáčích na kopec k restauraci a k podiu, kde je do dvou hodin ráno diskotéka. Velké teplo je i v noci. Teď je úplněk a procházet se pod
nočním italským nebem, pod olivníky, kolem vonících cypřišů a potkávat lidi typu kreseb na antických vázách, je to zážitek! . Ve středu ráno Pavla s kamarádkou odjely do Tropey a my tři po probdělé noci, t.j. Hela, Zdena a já jsme si šly lehnout a spaly jsme až do dvanácti hodin. Dnes bylo asi největší parno, které jsme tu zažily, skoro se nedalo dýchat, na střechu jsme rozvěsily mokrá prostěradla, aby stínila verandu. K obědu jsme si udělaly bramborovou kaši z pytlíku a míchanici –strouhaný sýr, vejce, nakrájený salám jsme zabalily do rýžového papíru a osmažily. Teprve asi v půl páté jsme šly na pláž. Byl vítr a bouřlivý příboj, což prý bývá kolem úplňku. Dozvěděly jsme se že v Čechách je + 8 stupňů a prší – tady bylo nejméně +35 ve stínu. Kempem se jako střely mihají ještěrky, jednu má dokonce Zdena v pokoji a mravenci, úplně mrňaví, soitva viditelní rezaví a velicí černí, nám dělají společnost na WC.Před naším bungalovem jsou dva záhony s muškáty a růžemi zaléváme je, stejně jako prastarý strom, snad olivu. Babča- zelinářka nám nabízela sklenici sušených rajčat v oleji. Prodavačky v kempovém krámě umí trochu česky, což je sympatické, stejně jako to, že si můžeme nechat mokré prádlo viset u bungalovu i přes noc, ráno vše zase najdeme, to se nedá říci o Balkánu. Poslouchaly jsme z radia populární písničky, italské,/ radio Vicencia /, z mnohých srší typicky lidová melodika a rytmus. Asi v deset hodin večer jsme šly do restaurace v kempu a le zůstaly jsme sedět před podiem, protože zrovna začínal program. Podium mělo červenou oponu a my, s ostatními lidmi seděli v půlkruhovém hledišti na kamenných sedátkách, jako před dvěma trisíci roky v dobách antických amfiteátrů.. Účinkovali samí mladí lidé, snad studenti nějaké italské DAMu a hodně dětí.Výtečně jsme se bavily. Hrály krátké anekdoty a my jim rozuměly,přestože mluvili italsky ,tak kupř.: Harakiri, Cikán a Japonka, konkurs na pyžama, velice se nám líbila asi sedmiletá dívenka, která vynikajícím způsobem imitovala zpěvačku Madonu.. ČTVRTEK – už jsem se zmátořila, takže jsem šla k moři už dopoledne. Už se dokonce odvážím lehnout si na záda a nechat se houpat a chytat pohledem lelky na modrém nebi. K obědu jsem vařila knedlíky vpřovou konzervu a okurkový salát.K večeři jsme si každá vzala co chtěla, chleba s máslem rajčata a p. Potraviny nám moc neubývají. Koupily jsme si výbornou zmrzlinu Max za 1.600 ITL, Asi v devět hodin, když už byla úplná tma šly jsme na terasu v restauraci a daly jsme si dohromady Zdena, Hela a já, kempovou specialitu „Green Garden“, byla to obrovská porce, jen za pouhých 115 našich korun. Ve dne zas bylo vedro,, tak jsem spala až do půl páté. Zdena s s Helou byla odpoledne v Briaticu na trhu a vrátily se uondané a rozčarované, nenašly tam žádnou keramiku, kterou chtěla hlavně Hela, zato kromě potravin, ovoce a zeleniny samé cetky, běžné průmyslové zboží a hlavně hadry, hadry, horší než u nás v secondhendu. Po kratší polední siestě se šly všechny koupat.Odpoledne jsem dělala inventuru potravin a děsila se
co vše zase asi povezeme zpět. K moři jsem šla až v šest večer a zůstala tam až do západu slunce, Byl dnes obzvláště krásný, bílorůžová oblaKA … , ale stejne se to nedá popsat!. V noci na dnešek byl veliký vítr, vypadalo to, že bude pěkný liják, ale spadlo jen pár kapek., asi se měnil tlak , bolela mě hlava..Už večer byly vlny obrovské , v daleku nad mořem se několikrát zablesklo a zahřmělo, hučel bouřlivý příboj,dívaly jsme se a viděly jsme ,jak se pěny rozstřikují vysoko nad balvany u pobřeží. Večer jsme zase byly v kempovém amfiteátru na představení. P á t e k , dlouho tady vyspáváme, k moři jem se dostala něco po desáté hodině dopolední, včera si zařádilo !Plavčíci musili odklidit večer řady lehátek se slunečníky, aby je moře nespláchlo, dnes je znovu instalovali. Příboj už je mnohem mírnější. Prohlížela jsem si co včerejší bouře natropila. V jednom místě vlny vyhloubily v pláži široké koryto, kterým se teď vlévá do moře potok, do včerejška tekoucí souběžné s pobřežím. Také se v šedočerném písku objevil jazyk úplně černého, lávového písku s černými kamínky. Po dvadvacáte hodině jsem zas šly na představení, dnes vystupovaly děti, moc jsme se nasmály Dnes nebylo tak vedro, bylo příjemně, vál vlahý větřík. K obědu jsme s Helou dojedly včerejší knedlíky s rajskou a hovězím. Ostatní si uvařily špagety se sýrem a kečupem. K večeři jsme měly jen polévku a v noci pudink. Moc toho nesníme a přitom máme pocit, že se přejídáme, už se také nenaléváme tolik vodou jako v předešlých dnech. ,Sobota 31.8.1996 – už se nám to moc krátí! Se Zdenou a Helou jsem šla k moři dnes už dopoledne, bylo dnes mírné, nádherně modré a teplé. Sbíraly jsme na pláži lávový písek, kousky lávy, také jsem našla zuhelnatělý kousek dřeva a kousek temněšedé, lehounké pórovité hmoty – pemzy a některé úplně hladké černé úlomky kamínků, to bude možná obsidián- sopečné sklo, Trochu jsem fotila, Zdena natáčela moře a západ slunce. Představení se dnes nekonalo „ animátoři“ prý mají v sobotu volno, tak jsme si se Zdenou a Helou daly v restauraci pivko. Chtěly jame posedět v amfitéátru, jenže nás vyhnala odtamtud přeháňka . A v noci nás probudil silný vichr, protahoval všemi škvírami do bungalovu., rychle jsme zavíraly okna, lilo jak z konve. Vyběhly jsme ven a sundavaly rozvěšené, už vodou nasáklé prádlo, ručníky a p. aby to vítr neodnesl. Proudy vody stékaly po svažité cestě před bungalovem.a voda prosakovala spojem mezi střechou a zdí verandy, Pavlíně pršelo na postel.. Byla pěkná bouřka, hřmění, blesk stíhal blesk: přesto jsme usnuly a spalo se nám dobře až do rána, což je dnes a dnes je n e d ě l e, 1. září Neprší, ale stále je větrno, i když se to nedá srovnat s vichrem v noci.Podstatně se ochladilo, zima však není, kdepak, cca +26 stupňů. Sousedé z vedlejšího bungalovu se byli podívat na moře brzy ráno, prý byly dosud velké vlny, voda chladnější a po včerejší bouři zkalená. Už jsme začaly s balením a proto jsme se celé dopoledne „ placatily“ v bungalovu. K obědu jsme si udělaly bramborovou kaši ze tří pytlíků, s volským okem či klobásou, snažíme se co možno ujíst z ještě značných zásob. Z nich eště povečeříme a zíttra do deseti hodin musíme náš bílý domeček opustit! Po kratší siestě jsme samozřejmě šly k moři a zůstaly tam zase až do západu slunce. Doma jsme pojedly.Večer byl chladnější, takový o jakém doma říkáme, to je dnes krásný, teplý večer.
Prošly jsme se kempem, pak na terase jsem si dala pivko. Měsíc už ubývá. Sedly jsme si na stupně amfiteátru. Opona dnes zůstala zavřena, Italové nehráli. Ale pak, později, zde zkoušel taneční.soubor českých dívek, tančily dobře , ale připadalo mi, že italky jsou temperamentnější, že jsou s tancem srostlé. Byl to poslední večer v z e l e n é z a h r a d ě a cestou k bungalovu šel na nás splín, poslední nocleh. .Pondělí ráno – fofr s balením, fofr s úklidem.Už před desátou okukovali náš bungalov noví turisté, dívaly jsme se na ně nevraživě. Bungalov jsme si mohly nechat uklidit za 40.000 ITL, nebo si jej uklidit samy, rozhodly jsme se pro druhou variantu. Pak nám malým náklaďáčkem odvezli zavazadla do autobusu a z nás se staly bezdomovkyně, bylo nám z toho teskno. Na nějakou chvíli jsem se posadila v takovém dosti truchlivém koutku na židličku u vchodu pod olivníkem, abych si srovnala myšlenky.Kolem mne v písku spousta spadaných, zelených i černých oliv , spíš rozněcovala než chlácholila truchlivost rozloučení. Cinkání zvonečků mě vytrhlo z neveselých myšlenek. Podél potoka se hnalo stádo oveček, beranů a koz. Když přešlo, ozval se zoufalý mekot – dvě kůzlátka se zpozdila okusováním a teď stádo doháněla. Den byl neobvykle jasný, dobře jsem na vzdáleném pobřeží uviděla i temný kráter,.když jsem se tím směrem v minulých dnech dívala, trošku mě i zamrazilo a to jsem jej spíš tušila než viděla. Moře! Mnohokrát jsme dnes do něj vstupovaly. Já ,ležíc na zádech, dívala jsem se na azurové nebe, objevovalo se na něm stále více bílých kupovitých oblaků . Ještě těsně před odjezdem jsme se rozeběhly od autobusů dát moři sbohem. Lidé přicházejí a odcházejí, moře a země zůstávají, tak mně to tenkrát napadlo. Silně zahřmělo, blesk proťal oblohu, která nečekaně náhle potemněla, spustil se hustý liják. Bylo devatenáct hodin a my, ztichlé, hleděly oknem, po němž stékal déšť, na krajinu, kterou jsme opouštěly. Dívaly jsme se pokud bylo světlo, moře se chvílemi ještě objevovalo, mizelo… Už za tmy jsme projížděli nějakým velkým městem s rozzářenými výklady, lidé do nich nahlíželi a pak nás objala tma., Neviděli ani Vesuv ani Neapol, i když prý jsme jeli velmi blízko. Ještě ráno jsme jeli Apeninami, četnými tunely směrem na Řím. Pak přišla Pádská nížina. Piava. Překročili jsme Rubikon. Alea acta est….. tady někde padl ani ne dvacetiletý dobrovolník, student mediciny, Jan Battěk, Žanda ,
bratranec mého tatínka ,mé tetičky Karly, její první láska, tady někde na vojenském hřbitově spí: „ Já píši Tobě několik jen řádků, ty dobře víš co srdce moje cítí, ty prosté verše přijmi na památku, cti Boha, vlast a miluj pravdu v žití!“ Verš napsal Žanda tetičce do památníku a ona jej po letech napsala zase do památníku mně. Ten poslední lístek s fronty, který jí psal už smrtelně zraněný Žanda, ten je podle jejího přání s ní už na věky. Jeli jsme také Toskánskem v blízkosti rozlehlé Florencie. Za Pádskou nížinou se v dálce začaly rýsovat impozantní Alpy..V Rakouských Alpách při objížďce řidič zabloudil, projížděli jsme jimi víc než sedm hodin. Což se mi líbilo..Zdálo se mi, že na italské straně jsou Alpy obrovitější a drsnější, divočejší oproti těm. rakouským. zelenějším, s loukami a stády krav / tu fialovou Milku jsem ale nespatřila/. Už se začalo šeřit, když se alpští velikáni začaly měnit v přívětivé kopce, kopečky,a pak už potmě jsme směřovali k Vídni a od Vídně do Mikulova a z Mikulova do Prahy. Bylo něco po druhé hodině noční, když jsme vystoupily z autobusu na tom samém místě, kde jsme před třinácti dny.nastupovali a všechno bylo před námi… A všechno bylo za námi! Vzaly jsme si se Zdenou a Helou taxik, vyložil nás u Zdenčina bytu.. Jen co jsme vyložily zavazadla, jen co jsme se svlékly, pustily jsme si na videu naši italskou dovolenou…… ….
PŘÍLOHA Informace cestovky JC Unitour
