Mezitím se shromáždily nespočetné zástupy, že se lidé div neušlapali. Ježíš začal mluvit nejprve ke svým učedníkům: "Mějte se na pozoru před kvasem farizeů, to jest před pokrytectvím. (Lk 12,1.) Kolem Pána Ježíše se shromažďovalo mnoho posluchačů a on mezi nimi vykonal celou řadu zázraků. Pozornost jeho posluchačů tím byla samozřejmě zaujata, lidé jsou na zázraky vždycky zvědaví. Pán Ježíš ale obrací jejich pozornost jiným směrem, varuje je před aktuálním nebezpečím té doby - nazývá ho kvasem farizeů. Šlo o pokrytectví, o důraz na vnější stránku lidských činů, bez ohledu na vnitřní duchovní proměnu. Není nic zahaleného, co nebude jednou odhaleno, a nic skrytého, co nebude poznáno. Proto vše, co jste řekli ve tmě, bude slyšet na světle, co jste šeptem mluvili v tajných úkrytech, bude se hlásat se střech. Říkám to vám, svým přátelům: Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale víc už vám udělat nemohou. Ukážu vám, koho se máte bát. Bojte se toho, který má moc vás zabít a ještě uvrhnout do pekla. Ano, pravím vám, toho se bojte! (Lk 12,2-5.) Správné rozpoznání skutečných hodnot a skutečných nebezpečí je hrází proti strachu. Kdo dovede vnímat důsledky hříchu, kdo domyslí dopad lidské viny pro věčnost, ten se nebude bát lidí víc,k než Boha. Což neprodávají pět vrabců za dva haléře? A přece ani jeden z nich není zapomenut před Bohem. Ano i vlasy na vaší hlavě jsou všecky spočteny. Nebojte se, máte větší cenu než mnoho vrabců. Pravím vám: Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i Syn člověka přizná před Božími anděly. Kdo mě však před lidmi zapře, bude zapřen před Božími anděly. (Lk 12,6-9.) Postoj Pána Ježíše Krista k náboženským vůdcům Izraele pochopitelně vyvolával jejich hněv a nepřátelství. Učedníci se mohli oprávněně cítiti ohroženi. Pán Ježíš je uklidňuje, ujišťuje je Boží ochranou. Současně ale připomíná, že smyslem Boží ochrany není pohodlí a dobrý pocit učedníků, ale jejich svědecká služba. Pokud by se ke svému učiteli obrátili zády, pokud by se ho zřekli, byli by jednou v závěru času zapřeni Pánem Ježíšem před anděly, kteří budou oddělovat věřící křesťany od nevěřících lidí (Mt 13,39). Každému, kdo řekne slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno. Avšak tomu, kdo se rouhá Duchu svatému, odpuštěno nebude. (Lk 12,10.) Vlastním důvodem k odsouzení nebudou ona vyslovená slova rouhání, ale hluboký stav srdce, který se v rouhavých slovech projeví. Rouhání proti Duchu svatému je plně vědomý odpor vůči jeho usvědčujícímu působení, zásadní odmítnutí přiznání vlastních vin a pokání. Když vás povedou do synagóg a před úřady a soudy, nedělejte si starosti, jak a čím se budete hájit nebo co řeknete. Vždyť Duch svatý vás v té hodině naučí, co je třeba říci." (Lk 12,11-12.) Setkal jsem se s lidmi, kteří na základě těchto veršů říkali: Kazatel si své kázání nemá připravovat. Až začne kázat, Duch svatý mu vloží slova jeho kázání do úst sám. Taková víra je ovšem jen výmluvou líných kazatelů. Pán Ježíš tady nemluví o kázání, ale o výpovědi před soudem. Když se věřící křesťan dostane nečekaně do situace, kdy má vydat pravdivé svědectví o svém Spasiteli, pak je na místě prosit o pomoc Ducha svatého. Pán Bůh ji slíbil a jistě ji i dá. Někdo ze zástupu ho požádal: "Mistře, domluv mému bratru, ať se rozdělí se mnou o dědictví." Ježíš mu odpověděl: "Člověče, kdo mne ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?" (Lk 12,13-14.)
Pán Ježíš odmítal rozsuzovat lidské spory o majetek. Nechtěl se stát soudcem lidí. Jednou jako soudce přijde, ale to bude až na konci světa. Do té doby přichází k lidem jako Spasitel. A řekl jim: "Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť i když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má." (Lk 12,15.) Pán Bůh se na majetek dívá daleko střízlivěji než my lidé. Citovaný verš míří přímo doprostřed naší doby, kdy i mnozí křesťané tolik přeceňují hodnotu hmotných věcí. Chamtivost je snad nejrozšířenějším hříchem našich dnů. Lidé se k ní ale málokdy přiznávají. Už svatý František z Assisi říkal: Lidé mi vyznávali nejrůznější hříchy - kromě hříchu chamtivosti. Příliš mnoho lidí žije, jakoby záchrana světa spočívala na bedrech všemohoucích peněz. Pak jim pověděl toto podobenství: "Jednomu bohatému člověku se na polích hojně urodilo. Uvažoval o tom a říkal si: ,Co budu dělat, když nemám kam složit svou úrodu?` Pak si řekl: ,Tohle udělám: Zbořím stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí i ostatní zásoby a řeknu si: Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.` Ale Bůh mu řekl: ,Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?` Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady a není bohatý před Bohem." (Lk 12,16-21.) Kolik takových lidí znáte ve svém okolí? Nebo možná i někdo z vás touží po tom pocitu jistoty, který je opřený o hodnotu velkého majetku. Jak tragická iluze! Evangelium nás jistě nevybízí k lehkomyslnosti, ale opakovaně zdůrazňuje potřebu vidět hodnotu věcí tohoto světa realisticky. Kolikrát se už lidé přesvědčili, jak jsou všechny jistoty založené na majetku nespolehlivé, jak málo stačí, aby se rozplynuly v nic. Přesto se lidské vnímání nijak nezměnilo. Peníze stále stojí v řadě hodnot mnoha lidí až na prvním místě. Na svět jsou ovšem hodnoty, které (na rozdíl od hmotného majetku) sahají svým významem až za hranici smrti. Nešťastný člověk, který si na ně vzpomene až na smrtelném loži. Hospodář, o kterém Pán Ježíš vypráví, jistě nebyl špatným občanem. Docela dobře to mohl být spořádaný, zbožný a pracovitý muž, který v hojné úrodě viděl projev Božího požehnání. Jeho tragédií bylo, že neviděl svět kolem sebe. Celé jeho myšlení se soustředilo jen na něho samého a na jeho rodinu. Lidé kolem ho vůbec nezajímali. Všechny síly, majetek i čas, který zde na zemi spotřebujeme sami pro sebe, je pryč. Co ale rozdáme potřebným, protože nás k tomu vede láska k Pánu Ježíši, to se proměňuje na svědectví o Kristu a ukládá se jako nebeský poklad. Svým učedníkům řekl: "Proto vám pravím: Nemějte starost o život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Život je víc než pokrm a tělo než oděv. Všimněte si havranů: Nesejí, nežnou, nemají komory ani stodoly, a přece je Bůh živí. Oč větší cenu máte vy než ptáci! (Lk 12,22-24.) Pán Ježíš samozřejmě neodsuzuje dobré hospodaření a rozumné užívání věcí tohoto světa - vždyť všechno kolem nás jsou Boží dary! Zlé je vidět ve věcech, které mám, hodnotu vlastního života. Pokud to člověk udělá, snadno pak propadne touze mít stále víc a víc, ale taková touha nemá konce, je otevřenou cestou do pekla. Bible neříká, že by bohatství bylo samo o sobě zlé, ale napořád zdůrazňuje, že bohatství je pro lidskou duši nesmírně nebezpečné.
Kdo z vás může jen o píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? Nedokážete-li tedy ani to nejmenší, proč si děláte starosti o to ostatní? Všimněte si lilií, jak rostou: Nepředou ani netkají a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn jako jedna z nich. Jestliže tedy Bůh tak obléká trávu, která dnes je na poli a zítra bude hozena do pece, čím spíše obleče vás, malověrní! (Lk 12,25-28.) Kolik věcí v životě máme ve svých rukou? Kolik jsme schopni ovlivnit? Něco jistě ano, ale ze všech vlivů, které náš život formují, můžeme měnit jen velmi málo. Věřící křesťan svědomitě promýšlí a poctivě dělá to, co na něm záleží, co je v jeho rukou a co mu Pán Bůh uložil. Všechno ostatní pak svěří do Boží péče a nedělá si s tím už těžkou hlavu. Trápit se nad věcmi, které stejně nemohu ovlivnit, je bláhové. Pán Bůh je ovšem připravený se o svůj lid postarat. Ne že by nás chtěl vést k lenosti a lehkomyslnosti, ale nabízí nám svou pomoc ve věcech, které přesahují naše možnosti. A neshánějte se, co budete jíst a co pít, a netrapte se tím. Potom všem se shánějí lidé tohoto světa. Váš otec přece ví, že to potřebujete. Vy však hledejte jeho království a to ostatní vám bude přidáno. (Lk 12,29-31.) Svět má svá pravidla, podle kterých funguje. Základem jsou přírodní zákony, ale k nim se druží řada dalších pravidel, podle kterých lidská společnost žije. Některé si přidali sami lidé, jiné přímo vyplývají z lidských vlastností. O všech těchto zákonitostech Pán Bůh samozřejmě dobře ví, obrací ale naše oči ještě trochu výš. Jsou důležitější věci pro život, než jen to, co si mohu vyrobit nebo koupit. Hmotné věci lidský život nikdy nenaplní. Život postavený na materialismu vede pravidelně ke konečnému zklamání. Neboj se, malé stádce, neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království. Prodejte, co máte, a rozdejte to. Opatřte si měšce, které se nerozpadnou, nevyčerpatelný poklad v nebi, kam se zloděj nedostane a kde mol neničí. Neboť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce. (Lk 12,32-34.) Jednou se každý z nás postaví před Boží tvář. Neponeseme si tam s sebou nic z věcí, které jsme na tomto světě získali. Budeme tam stát bez titulů a bez ohledu na postavení, jaké jsme si na této zemi vybojovali. Na co se nám Pán Bůh bude ptát? Na co se bude dívat? Především na vztah k Pánu Ježíši Kristu, to je to základní. Kristova láska tvoří základní část pokladu, který je v nebi připisován na naše konto. Těch z nás, kteří už máme tento základní vklad připsán, se ale Pán Bůh bude ptát dál. Budou ho zajímat naše skutky. Bez onoho základního vkladu jsou i všechny naše skutky k ničemu, ale pokud patříme Pánu Ježíši, pak se o našich činech bude hovořit. Je velkým nebezpečím některých evangelikálních křesťanů, že podcení význam skutků víry. Písmo ale velmi jasně říká, že se Pán Bůh o praktický život svých dětí velmi zajímá. Buďte připraveni a vaše lampy ať hoří. Buďte jako lidé, kteří čekají na svého pána, až se vrátí ze svatby, aby mu hned otevřeli, až přijde a zatluče na dveře. Blaze těm služebníkům, které pán, až přijde, zastihne bdící. Amen, pravím vám, že se opáše, posadí je ke stolu a sám je bude obsluhovat. Přijde-li po půlnoci, či dokonce při rozednění a zastihne je vzhůru, blaze jim. Uvažte přece: Kdyby
hospodář věděl, v kterou hodinu přijde zloděj, nedovolil by mu vloupat se do domu. I vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se toho nenadějete." (Lk 12,35-40.) Dostáváme se ke dvěma podobenstvím, kterými Pán Ježíš ukazuje ke svému budoucímu druhému příchodu. První z nich mluví o očekávání ženicha. Podle našeho učitele je v Orientu zvykem, že ženich uspořádá svatební hostinu nejprve pro své přátele. Potom odchází za nevěstou, aby siji přivedl do svého domu. Od ženichových služebníků se očekává, že budou na svého pána čekat, že budou připraveni, slavnostně oblečeni, s rozsvícenými lampami, aby ho mohli přivítat a aby mu mohli sloužit. Obraz svatby se náhle mění. Před námi stojí připomínka nebezpečí vloupání. Důraz tohoto druhého podobenství je položen na neočekávanost příchodu zloděje. Nikdo netuší, kdy by mohl přijít, proto je třeba být připraven neustále. Petr mu řekl: "Pane, říkáš toto podobenství jenom nám, nebo všem?" On odpověděl: "Když pán ustanovuje nad svým služebnictvem správce, aby jim včas rozdílel pokrm, který správce je věrný a rozumný? Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu nalezne, že tak činí. V pravdě pravím vám, že ho ustanoví nade vším, co mu patří. Když si však onen služebník řekne: ,Můj pán dlouho nejde` a začne bít sluhy i služky, jíst a pít i opíjet se, tu pán toho služebníka přijde v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší, vyžene ho a vykáže mu úděl mezi nevěrnými. (Lk 12,41-46.) Tato podobenství nebyla řečena jen širokému okruhu posluchačů. Platilo i (a možná především) Kristovým učedníkům. Platí tedy i všem současným křesťanům. I od nich se očekává, že budou tímto způsobem připraveni na druhý příchod Pána Ježíše Krista. Běda jim, jestli je záležitosti pozemského života natolik zaujmou, že na budoucí příchod svého Spasitele zapomenou. Ale stejně tak běda jim, jestli rezignují na své úkoly a zůstanou v pohodlné nečinnosti, nebo se dokonce začnou povyšovat nad ostatní. Jejich úkolem je připravit svému Pánu slavnostní uvítání, které bude připraveno pro celý dům. Církev dostala od Pána Ježíše úkol být svědectvím o jeho lásce všem lidem. Na tomto úkolu je třeba neustále pracovat. Jak mají vypadat služebníci, kteří očekávají příchod svého Pána? Mají sedět před domem s rukama v klíně a vyhlížet, kdy už přijde? Nebo mají využívat čas do poslední chvíle k vlastnímu bezohlednému prospěchu na úkor druhých? Ne. Pán chce najít své služebníky v pilné činnosti na úkolu, který jim zanechal, na přípravě svatební slavnosti. Jsou mu za to odpovědní. Blaze těm, které přicházející Pán zastihne v pilné práci. Ten služebník, který zná vůli svého pána, a přece není hotov podle jeho vůle jednat, bude velmi bit. Ten, kdo ji nezná a udělá něco, zač si zaslouží bití, bude bit méně. Komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává, a komu mnoho svěřili, od toho budou žádat tím více. (Lk 12,47-48.) Až Pán Ježíš přijde, bude posuzovat práci svých služebníků. Tady nejde o soud, který by rozhodoval mezi životem a smrtí, jde tu o Boží posouzení kvality života spasených křesťanů. Všichni budou spaseni, ale někteří s odměnou, jiní s trestem. Rozhodovat tu budou naše skutky, praxe našeho života. Všimněte si, že Pán Bůh bere ohled na lidskou schopnost posoudit
či rozpoznat hřích. Nevědomost ovšem ještě neznamená, že by bylo všechno v pořádku. I ten, kdo si nedostatečnou kvalitu svého života vůbec neuvědomoval, bude potrestán. Trest ale bude mírnější než v případě toho, kdo věděl, že žije špatně, ale bylo mu to celkem jedno. Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi, a jak si přeji, aby se už vzňal! Křtem mám být pokřtěn, a jak je mi úzko, dokud se nedokoná! Myslíte, že jsem přišel dát zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení! Neboť od této chvíle bude rozděleno v jednom domě pět lidí: Tři proti dvěma a dva proti třem; budou rozděleni otec proti synu a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni." (Lk 12,49-53.) Pán Ježíš mluví o křtu kříže. Svou smrtí a vzkříšením završí své pozemské dílo a otevře nebe pro všechny, kdo přijmou jeho nabídku milosti. Na druhou stranu, bude to právě Kristova milost, co rozdělí lidi nejsilnějším nepřátelstvím. Je to až s podivem, kolik zla se objevuje všude tam, kde je zvěstován Pán Ježíš a jeho láska. Lidé se ve své hříšnosti cítí ohrožení, rodí se nenávist a dopadá na hlavy Ježíšových následovníků. Také zástupům řekl: "Když pozorujete, že na západě vystupuje mrak, hned říkáte: ,Přijde déšť` a bývá tak; a vane-li jižní vítr, říkáte: ,Bude vedro` a bývá. Pokrytci, umíte posoudit to, co vidíte na zemi i na obloze; jak to, že nedovedete rozpoznat tento čas? Proč nejste s to sami od sebe posoudit, co je správné? Když jdeš se svým protivníkem k soudu, učiň vše, aby ses s ním ještě cestou vyrovnal; jinak tě povleče k soudci, soudce tě odevzdá dozorci a dozorce tě uvrhne do vězení. Pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře." (Lk 12,54-59.) Lidé se brání přiznat pravdu o sobě samých. Navzdory tisíciletým zkušenostem se stále snaží hájit pohádku o tom, že člověk je ve své podstatě dobrý. Lidstvo si tak připravuje další a další zklamání.
