I I. 1 I. To asi praská, zamumlal pro sebe Frantík

Viděl

I I I I I I.

jsi oheň? ptá se Pepík. To ne! Já jsem viděl, hlásí se Ladík. U nás ho"reI o.I To asi praská, zamumlal pro sebe Frantík. Na horách zhaslo - volá Pepík. To nebyl oheň, mávl rukou Ladík. To tam něco od slunce zasvitlo! Zas, zas! křičí Frantík a ukazuje rukou Máš zapalovač? ptá se chtivě Pepík. Půjč •J

mr. -

Frantík se leká, čehosi se bojí. Neboj se! Frantík strká ruk"U do gatí. Pepík škrtá. Zapalovač nechytá. Musíš jím zatřást! radí Ladík. Vidívá to tak dělat tatínka. Pepík škrtá znovu. "'I.... H on Plamének jezdí sem tam. Pepík do něho klade prst. Výská. Plamének uštknul. Chytne od něho slámka? ptá se Čapka. (Se ví! Chytne! vědí chlapci. Pepík hledá, za zády se točí. Trhá kopeček trávy. Plamének slábne. To nechytne, troubo! smějí se kamarádi.

136

1 I

:· . ..

l

Pepík pádí ke stohu. Plamének zhasl. Hoch jej však křísí. Rovná několik slámek k sobě. ·u ž se rozpadají. Popel mizí ... Chlapci rovnají větší hromádku. Oheň roste jako blesk. Hoši kol něho poskakují, přikládají .. . Pepík přihodil náruč. Oheň se rozlil ke stohu. Kradl se jako žhář, po slámkách polézal a užuž lezl do výše. Chlapci nevidí. Hledí vyjeveně na ztrácející se plamenné náruče, které oheň líz:i. Černají a v nic se rozpadávají. Hoši mají chuť hodně naložit, aby vyrostl pořádný fajčák. Nepřiložili však stébla. Když shlédli stoh, po němž se nebezpečně rozlezly plameny, stáhli se za Halalovu kůlnu . Halalka právě přijela s travou. Když spatřila kouř, běžela ke stohu. Plameny lezly dosud po povrchu. Stoh byl náležitě slehlý. Halalka vběhla do dvora pro vodu. Popadla putnu a konev a hasila oheň. Byla už mokrá, ale oheň neúprosně polízal. Ješ tě že se tu namanul Patzak. Poradil na oheň naházet čerstvou trávu. Než se rlalalka nadála, rozmetal po stohu celý uzel. Tak oheň rozbil a konvou udusil. Halatka běhala pro vodu . ..

137

Hoši za kolnou ani nedutali. Padala na ně úzkost, kterou zvyšovala Halalová. Svalila se do dveří, jak byla uštvána. Frantík se rozplakal. Ostatní utekli. Strach rostl s každou slámkou ... Stoh zůstal prázdný. Ne dlouho, nebot přišli lidé s Kříhu a stoh rozhodili. Slámu odvezli. I ostatní stohy se menšily. Majitelé slámu po trochách odnášeli. Dost se jí i pokradlo. Sedláček několik fůr prodal do Jestřabí. Neměl ji kam složit. Půdu 1něl beztak nacpánu. Tam se stěží vešla ječná sláma . . . Sotva se práce v polích skončily, začali němečtí sedláci vozit za Dokoupilovo sta- , vení kamení. Kříb cítil, že Ně1nci zasazují Čechům blechy do kožichu. Bude stavět Hauser! Synovi, aby se ho střepal! Pije mu krev! Němcůtn takového něco bylo po chuti. Beztak už byl klid. Němce jen dráždil. A toto př.ece ty tam (ukazovalo se pohrdlivě pohozením hlavy na Kříb) naštve. lidé v kolonii pukali vzteky. Dováděli, jako by je odvázal s řetězu. Dostával Mikuláš. Napadli Vodičku. Co jsou to za zástupci, když se o českou

138

T

~

\

1"

1

~

věc

nestarají! Musejí přece vědět, že Hauser chtěl stavět! - Do české kolonie strčí na blázna takového! - At se tam teď perou. Poleze jeden druhému po zádech! Poslední týden v srpnu přijel Zouhar. Někteří už se ho ne1nohli dočkat. Stesků1n hraničářl't se usmál. l(de mají-Nětnci stavět? - Polezou sen1. Tu jedině jsou stavební místa. K Jestřabí do vlhkých míst se nikdo nepožene. Tak byl rázem klid. Zouhar však měl něco za lubem. Zašel ke starostovi a žádal na něm stavební místo. Na domek pro správce školy. Nimrichtrovi žádost českého učitele polichotila, proto mu místo slíbil. Zouhar mluvil česky. Starosta též. Už se tomu naučil. Na schůzi Národní jednoty, kterou hned dal správce školy svolat, přednesl Zouhar návrh, aby Národní jednota postavila domek, v ně1nž by měl učitel byt. Je vhodná doba, ministerstvo nám dá slušné nájemné, které domek za deset let zaplatí. A dřív se u nás škola stavět nebude! ·Domek sé pak prodá nebo pronajme. - Haléře na něm nemůžeme ztratit. Návrh byl přijat a usneseno začít hned

139

se stavbou. Když se proneslo, že by do Doubravic šel železničář, pracující v Hůrce, rozhodlo se, aby se už postavil dvojdon1ek. Národní jednota podala žádost o stavební místo. Byl jí přidělen čtverec za Halalovým ... Zouhar táhl jako kůň. Do vánoc chtěl být v novostavbě. Tlačil na něho i železničář Zdražil. Tísnil se v Hůrce s pěti dětmi v jedné světnici. Hotových peněz neměl. Národní jednota se vrhla na stavbu též skoro bez groše. Aspoň že do začátku bylo, aby plán nekrachl. Rozpočet vyšrouboval stavitel našedesát tisíc. Do týdne se začaly kopat základy. Zouhar jen jezdil. Tu byl na inspektorátě, lavice do školky vozil a druhého dne vyjednával u ministerstva v Praze nebo sjednával Zdražilovi bezúročnou půjčku. Subvence na dvojdomek byly zaručeny. Začátek školního roku se přihnal do rum1u na stavbách. Nebylo t~ze třeba cizích rukou. Stačily domácí. Každý člen Národní jednoty se uvolil pracovat na stavbě týden zdarma. Nešlo to ovšem najednou, ale šest dní tu oddřel každý. I Mikuláš chodil nebo posílal pacholka.

140

Neuvěříte! Dvojdomek stál za čtyři ne-

děle. Měsíc byl suchý, rukou dostatek a všechno šlo jako na drátkách. Zatím co členové Národní jednoty oplocovali stavení a dělali zahrádky před okny, rostla práce uvnitř. Do předsíně se umístily pumpy, které táhly vodu ze studny na dvoře. Dřelo se na ní pět chlapů tři dny. Nebylo takové vody na celém Kříbě.

141

'r

X. Pavla Jeřábová tu byla, ale hlavy kam sJ ožít neměla. Zouhar lítal, nadarmo ovšem. K Mikulášovi pěstounku dát nechtěl. Přece však se zmínil. Nebylo zbytí. Jeřábová, aby se udělalo konec tahanici, zaprosila: Pojďte tam, prosí1n, se mnou! Její oči vedly Zouhara jako hole slepce. Mikuláš nevěřil svým očím, když učitel vešel. Klidně jej však vyslechl. Vy myslíte, že se slečně u nás bude líbit? zašpičkoval. Utekl jste vy, uteče ona! Pane Mikuláši, nebojte se! skoro šeptem pronesla Pavla. Nic po vás nechci - jen holý byt. Ostatní si opatřím sama. Učitel už nemusil říci ani slova. Pavla se představila dokonale. Chvěla se ještě v odcházejících větách ... Zouhar se točil, čekal, že s ním Pavla yyjde ještě na náves. Bylo teprve po třetí hodině. Pěstounka se však poroučela sedlákovi, usmála se velkýma modrýma očima na Zouhara a vystupovala za služkou do pokoje. Ve chvilce byla přestrojena, sběhla do k'"llchyně pro kartáč a vodu a začala drhnout · podlahu ...

142

Pavla si sedláka získala, předevšún však selku. Tu pomohla Mikulášova Mařenka. Chodila už též do školky. Hovořívala doma o skýlkách, která navlékají na niti, o koni, na němž se houpají hoši, o panen~ách, které si samy strojí, ale nejvíce toho napovídala o slečně. Tu mě pohladila, maminko, chytni, ještě to hoří! volalo děvčátko a bylo jako květ jabloně postříbřený rosou. Naše slečna má ruce od mlíčka, přineslo děvčátko ze školy. Měkkounké jako ba~ vlnka .. . Pavla sedávala u Mikulášů v kuchyni celé večery. Selce pomáhala vyšívati čepečky nebo vroubit košilky. Někdy šila sobě ... Mikulášové slibovali. Chlapečka Mařence, usmála se jednou Pavla, když selku škádlili. Mařenka nespustila se slečny oka. Třela se o ni, kde jen mohla. Stačilo jí, mohla-U jen o ni zavadit ... Děti po slečně blouznily. Sotva ji spatřily, už volaly ... Zelené lavice ve školce připomínaly dě­ tem trávník. Jasná tvář učitelčina se nad něj nakláněla a chudobky rukou otvíraly caparo , • tum raJ ...

143

Mirek Sedláčků s Kříhu, který se nedávno spustil s chůvky, byl radostí všech. Točila jím děvčata, chlapci si jej nechali lézt po zádech, děti pro něj plakaly, nepřišel-li do školy . .. ·Pavla jej musela opatrovat jako oko v hlavě' aby . s ním děti něco rtepodělaly. Nemenší radostí byl Jeníček Kr~lů, pro kterého si děti chodily do kuchyně. · Do školky strhla pěstounka všechny děti ze Skřípova i z Jestřabí. Do vánoc navště­ vovalo školku třicet dětí. Zouhar Pavle radil, rozvrh učebné látky jí pomáhal sestavit. Chodil do školh.J1 denně. Ani ne tak k vůli školce jako pro Pavlu. Nemyslil již na nic - jen na ni. A Pavla? Stála nad věcmi i lidmi. Letěla jinam nežli okolí. Zouhar cítil dobře, že svět její je bílý jako hory na obzoru, že není možno dosíci zasluněných vrcholků, po nichž ona stoupala ... Čím více rostla učitelova touha, tím jistěji mu Pavla unikala. Jakou máte docházku? ptal se jí jednou Zouhar. Pavla se usmála. Ach, což docházka? Dětí je stále nad dvacet ...

144

L

Zouhar věděl, že pěstounka pro ně chodí do sousedních obcí. Za ruce je přivádí. Ně­ kdy v náručí. Nezmínila se o tom. Opatrovnice Hilda Preislerová si vedle Pavly připadala jako 1.-yrysar. Ubohoučká před dětmi byla! Nic s nimi nesvedla. Pavle se dařilo vše. Děti k ní posedaly jako kuřát­ ka. Hlavičky tiskly jedno k druhému . . . A stačilo, aby Hilda otevřela dveře, a děti se rozutekly. Zalezly do koutu, co nejdále od jejích rukou. Od Hildy se nenechalo žádné dítě umýt, zástěrku ·zapnout, kalhotky upravit. Hilda byla hranatá nevelká roba, ostrých tvarů . Kosti jí trčely jako zedřenému koni. Ruce měla tvrdé jako lopaty. V očích se jí blýskaly nože. Ty byly nejzlořečenější. Nikdy se jimi nesmála. Hlas měla vysoký jako hlas sirény, která do Doubravic volávala. Nepružný, nelas~avý, neměkký. Strašila děti, vklouzla-li do školky s houní. Stáhla se jí skoro po pás, proto se zdála vyšší. Učitelka čtla dětem pohádku o Ježibabě. Bt1hví proč, všechny děti myslely na Hildu. Vídávaly ji i s pometlem. Ohánívala se jím i před nimi! · Hildu za opatrovnici navrhl Zouhar. Jiné 10

145

ženské v dědině nebylo. Šuškalo se sice leccos o je jí minulosti, ale je člověka, o které' h o by se neotřela lidská ústa? Tak při Hildě zůstalo. A Pavla si nenaříkala . . . Napadl sníh. A zůstal. Ráno jej vždy ještě přibylo. V kraji se usadilo ticho a obzory se zúžily. Vlny Jeseníků se topily v mlhách. Zouhar vodil školu na Kříb sáňkovat. Jinde to ani nešlo. Jednou poslal pro Pavlu, aby přišla s dětmi. Velcí vozili malé, třeba tři jeli na jedněch saních. Rozpustové schválně vjížděli do pří­ kopu, kde bylo nejvíc sněhu . V závěji sáně převrhli. Bylo vždy smíchu, ale ani pláč nescházel. . Dětem napadlo svázat všechny sáně k sobě do proudu. To se jelo! Nasedali nejmenší a velcí na ně pokřikovali: Jedou komedianti! - Mirek Sedláčků a Jeník Králů seděli na prvních saních. Stále se ohlíželi za učitelkou, zda je vidí. U kterýchsi saní praskl motouz. Zadek „vlakuu zůstal stát. My se nevezem ! Haló, haló! Tádá ! Předek sjížděl za výskotu. Ti nejedou! Jen když my se vezem! -

146

p I

Jela tlupa starších. Vezl ji Čapka. Pane, ten umí řídit! chválila si děvčata. Sáně byly znovu vytaženy na kopeček ·a nastala nová jízda. Řidil Frantík Halalů. Zprvu seděl , ale až se sáně rozklouzaly a padaly po svahu, postavil se na ně a ohýbal se iako prut ... ie sletí? - A ne, nespadne! - Kdepak Frantík! o překot volaly děti. Zouhar stál s Pavlou nahoře. Tleskala rukama jako dítě. Modré její oči byly čisté pomněnky nad Potokem. Kanoucí ~odré slzy ! Stále tekly ~ezi dětmi ... Zouhar přemýšlel, co bv řekl. Nic se mu nehodilo, všecko se zdálo -najednou tak nesmyslné. · Jiřinka Halalová s Mařenkou Mikul ášovou vyzva ly sl ečnu , aby si sedla. Spustila se na sánč jako ptáček. Mařenku si dala na klín. Hoši zavýskli, Bartoněk zahvízd_-.l na prsty a sáně sbíhaly. Oči všech děti se točily okolo slečny jako horký vítr. Než vystoupila Pavla na kopec, zrůžověla jako jablíčko. Rozhodila ruce a dívala se k horám. Najednou se zeotala: Tam někde Je Bradlo? Zouhar se k ní přiklonil a ukazoval. Pak

147

· řekl:

Hledím na ně z bytu. Na Uničov, Paseky, Šternberk. Zouhar doprovodil Pavlu do vsi. Děti utíkaly před nimi. Jen ty, které bydlely na Kříbě, zůstaly.

Před vánocemi zašel Zouhar Uničova.

I

I I l

s Pavlou do

Nakoupit dárkt1 na nadílku. Cukrovinek koupíme málo, řekla Pavla. Děti potřebují šatů, botlru, košil. Chlapci na kalhoty ... Děti budou zklamány, nedostanou-li cukroví. Na to se těší víc než na ostatní. Dítě má ne_iraději to, z čeho má okamžitý požitek! mínil Zouhar. Hospodyňky napekou pečiva, bude cukroví dostatek. To jim bude chutnat jistě tak jako střechýlky v papírcích, pronesla Pavla. Zouhar více neodporoval ... Zpátky vraceli se oba ověšeni balíky. Už večer. Zouhar tahl plátno a látky, Pavla balíček drobnůstek ·a krabici. Cesta ubíhala za smíchu, neboť ve tmě oba klopýtali. Pavle sklouzávaly přezůvky, proto se držela Zouhara. Chudák se už stěží vlekl. Balíky těžkly každým krokem. Pavla si toho povšimla, až ucítila na ruce jeho pot. .. 1~8

~

I

I

r

Klouzala za Zouharem až do vsi, jasná jako lampa při večeři. .. Pojďte nahoru, zvala Pavla učitele, když ~t doprovodil k Mikulášovu gruntu. Vypijete se mnou šálek čaje ... Zouhar se zkroutil jako papír nad ohněm. No, hrdino, pojďte! - Mil{ulášovi vás nesnědí!

Zouhar se nuceně zasmál a vstoupil. Pavla balíky schovala do skříně, svlékla se a vzala na sebe zástěrku. Ve chvilce praskal oheň a vařila voda. Zouhar nespouštěl s Pavly očí. A se všeho k?lem ní. To byl Pavlin byt - jen její. ~aJ voněl lipovým květem. Pavla jej pila s citronem, Zouhar s rumem. Oba přikuso­ vali chléb s máslem a medem .. . Učitel se v duchu čertil, neboť mu med tekl po prstech a kapal na kalhoty ... V pondělí po nadílce, několik dní před vánočními svátk]', poslal Zouhar Frantíka Halalu pro Pavlu. Bude načase ji dostat od Mikuláše! Byt u Halalů se v lednu uvolní. Zouhar se už stěhoval. Pavla přišla hned po vyučování. Zouhar seděl u kamen a četl. Byl rozpačit z Pavlininy návštěvy. Nenacházel slov. A přece si to tak promyslil! -

149

t•

I

Pozval jsen1 vás, abyste si prohlédla tento byt, začal učitel. Možná, že se vám zalíbí ... Ne, pane učiteli! Sem bych nešla, řekla Pavla. Je tu vlhko. Jen se podívejte na stě­ ny, jak se potí. A pak tu táhne ! Tu od oken ... Jako v novostavbě, natnítl Zouhar. Po dusné pause, za niž hleděla pěstounka oknem na stříbřitá pole, učitel vyrazil: Tak sem byste nechtěla? Leda že by ne by lo zbytí, odvětila učitelka. Ale tak - Jsetn u Mikulášů spokojena. Tedy sem nepůjdete? studeně se otázal Zouhar. Myslel jse1n, že dáte raději pár krejrarů chudákovi, který je zadlužen, nežli takovému - ! Či už jdete s ní1n? Pane učiteli, neukvapujte se! prosila Pavla. Co vám tak najednou záleží na totn, abych bydlela tu.? - Toto není byt pro dív.ku! Sem mě přece nevženete? hrozila se pěstounka.

Chtěl jsetn vás mít na blízku, těsně při so-

bě - Dobře se mi s vámi dýchá! - Váš svět je bílý jako štíty hor a vaše zetně zasluněna. Chtěl bych jít s vámi, blouznil Zouhar a škvíra1ni očí tekla mu vášeň ... Pavla uskočila před jeho mžikáním a otřásla se. Cítila, jak kolem těla se jí ovíjejí

150

hadi. Zadržela výkřik, ale očí zakrýti ne1nohla. Po jasné jejich obloze se hnala bouře .. . Slečno, vypískl z úst Zouhar a zlomil se k ní. Slečno Pavlo! Co po mně chcete ? běželo s třesoucích se rtů a oči se ptaly naivně jako děů, které byly zvyklé jen si hrát . .. Zouharovy oči se ztrácely už úplně, byly malinké, takže jen vlastně ostří paprsku se místo nich zlověstně třáslo ve tváři A pak se už Zouhar přikrčil jako kočka a stáhl dívku k sobě. Pavla si přiložila ruku na ústa, strčila loktem do učitelovy tváře, popadla kabelku a vyrazila ze dveří. Zouhar otevřel okno a volal . . . Neviděl nic. Jen stín se třásl u vsi. Chvilenku. Kraj byl daleký, svítil nebe1n. Zouhar se zachvěl, neboť dole bylo všecko bílé a neposkvrněné. Bouchl oknem. Nemohl se dívat ... Když se Halalka vkradla do učitelova bytu, Zouhar spal. Oblečen. Čelo měl hrbolaté, zkropené potem. Halalka vztekle třískla dveřmi. Zalezla hned do postele. Jen sukni stáhla . .. Bylo to v lednu, když se Zouhar nastě-

151

J I I

hoval do nového byru. Přes svátky spávala v domku Preislerová. Přitáhla si postel, ně­ kolik uzlů starých hader, metlu a nějaké náčiní.

Spávala v kuchyni, ale tu ji Zouhar nestrpěl. Vystrčil ji na komoru. Odtud ji už více nedostal. Nasadila se, jako by v domku umřít měla.

Budeme spolu hospodařit, pane učitel, řekla. Kdo by vám vařil snídaní, boty pucoval? - Nevystrčíte mě přece na mráz. K Heinischovi se vrátit nesmím. Natřískal by mně! - A jiný mě nevezme! .. . V únoru ztál sníh a země zteplala, jako by už mělo vjíždět jaro. Tento čas přitáhl Zdražila. Prucek jej odstěhoval. Naposledním voze s večerem přibyli na Kříb noví lidéVšichni je očuchávali, děti strkaly do všeho nos i odnášet pomáhaly. Zdražilových bylo plné stavení. Děti se rozlezly do všech koutů, nevěděly, kde se mají usadit. Nebýt Hedviky, byla by děcka staveni vzhůru nohama obrátila. Hedvika byla z děti nejstarší, vstupovala už do osmnáctého jara. Ostatní děti chodily j eště do školy. Nejmladší Lojzík teprve první rok.„ Tak dostal učitel sousedy. Zdražila vídáI

• 11

l

. I

I I

•

152

l

I

I

'• I,

~

val málo. Zato sousedka se mu pletla stále do cesty. By la to ženská nízká jako krč, nemluvná, a zlá od rána do večera. Hedviku strkala k učitelovi od prvního dne. Až. se proto chytla s Halalkou, která jí zavyčítala. Do toho vám nic není ! odsekla Zdraž.ilka. Lepší děvče krev a mléko, než stará škatule! Halalka zalezla a nepromluvila na Zdražilku, kdyby jí byla třeba pepře do očí nasypala. Hedvika se strojila, učiteli nadbíhala a bůhví, kolikrát za den mu přišla v cestu. Stávala u plotu tak dlouho, až vyšel ven. Nevydržela ani Preislerová. Kdysi to děvčisko poleju, jak bude dopalovat! slibovala před Zouharem. Pořád jen čumí pod okny. Nechte ji čumět, okřikl Preislerovou uči­ tel. A hleďte si školky! Hilda několik dní hubovala na komoře a v kuchyni se neukázala. Člověk aby se nechal sekýrovat pro takovou potvoru, řvala přes plot, když učitel nebyl doma. Zdražilka nadávky slyšívala, ale neozvala se.

153

.. I

l

I

Škoda slov pro plundru! Ta by mě mohla poškrábat - vzkázala Preislerce, a kdyby do ní vrazit 1něla, nepromluvila s ní .. . Opatrovnice, odstrčena všemi, přilezla k pěstounce. Jako pes. Dokud bude u učite­ le oheň na střeše! Jen dotud, neboť se mu chtěla také podstrčit. I se svými pětatřiceti lety. Zenská jako ženská, maso jako maso, byla její filosofie, při které skákala jako koza, jíž pod ocasem věchet zapálili .. . Na učitele se nyní nemohla dostat ani Halalka. Střehla po okamžiku, kdy Hilda odešla, ale to se stávalo málokdy. A když, stála zase v cestě Hedvika. HalaJku nebezpečná hra s ohněm škrtila. Aspoň s nllékem se za Zouharem vetřela ... Za leden Zouhar ani nevyšel. Nechtěl se potkat s Pa vlou a pak měl mnoho úřední práce. Vyúčtovával zálohy, vyplňoval výkazy a dotazníky ... Občas jej z práce vytrhl Steiner. Nezapomínal, aspoň ne na slivovici. Chodíval si líznout nebo vypůjčovat na tabák. U Steinerů nebylo šestáku. Bída se však dosud neukázala. Měřičky pole uživily. Ale o peníze bývala nouze. Steiner smrděl grošem. Zcna před ním zamykala korunu na

154

tisíc zámků. Za trámy peníze zastrkovala, když viděla, že si muž o tevře ke všem cestu. Steinerovi pomáhal Zouhar. Dával vždycky. Tak chodil domkář s věčně nataženou rukou s maskou chudáka ... Než zazpívalo jaro pod okny, zaplavila Doubravice novina. Chytal od ní celý Kříb. Nebývalo by se věřilo lidským řečem, ale za pravdu daly okolnosti, že Dokoupil a Patzak trčeli doma. Tak lavina padala ještě prudčeji, až sebrala dědinu ... Víte co? - Patzaka a Dokoupila vylili, smála se nová čtvrt. Kradli ve mlýně! To se pak splácejí dluhy, rýpal Steiner. Prase se zabíjí, dobře se žere! Kradlo se při stavbě, bere se všude ... Zouhar si pr~Steinera poslal. Napomínal jej, aby Patzaka a Dokoupila nerozkři­ koval. Je toho dost už tak ... Z mlýna vyletěl i Zouželka. Vodička začal čistku. I Viktor 1nusel ze tnlýnice. K autu a nikam jinam ... Dokoupil a Patzak kradli mouku. Ve dne si míšek vynesli do sadu a v noci odnášeli. Patzak nosil mouku pekaři do Šternberka. Za polovic. Zouželka s Viktorem kradli na chlebě. Vyzradil to pekař, když cítil, že

>.

I

155

se podezření: valí na a mlýn hořel. Vodička smyslů

řádil,

něho. Přidal

mlynářka

se i stárek

běhala

jako

zbavená. Patzak i Dokoupil museli na hodinu ze mlýna. A pak došlo na Zouželku. Steiner chtěl využít situace ve mlýně, proto dorážel na Zouhara. Chtěl vklouznout do tepla. Cesta byla volná . . . Zouhar promluvil s Vodičkou, přimluvil se a - Steiner byl přijat. Za tři dni jej Vodička vyhodil. Za poledne si Steiner cucl kořalky a odpoledne mohl být nebožtíkem. Zachytil jej řemen ve mlýnici a vlekl s sebou - Ještě že kabát povolil! - Řemen vyškubl kus zad a Steinera hodil na zemi. Do mlýna se dostal Vítek Sedláčků přes­ to, že Vodičková nechtěla.o menšinářích už nic slyšet. Je na tom Kříbě luza! Ani učitel není čistý! Vodička na ženu nedal. Na Sedláčka hany neslyšel .. .

156

XI. Nezdara je, prasák, hřímal Halala. A ty mi za ním lezeš jako veš! Halalka měla už oči rudé od pláče. Proboha prosila, že to není pravda. To děcko je tvoje! Parchant to bude! Sama nevíš, čí je! vyl Halala a držel se za hlavu. Bili do ní všichni. Steiner vrtal jako krtek. Hilda útočila opatrně, ale směle, a Zdražílka tloukla palicí. Halala se bál vylézti. Nikam se mu nechtělo. Zouharovi se vyhýbal, aby ho nemusel zabít jako prašivého psa ... Však on padne kon1usi do rukou. Už visí na nitce! prorokoval Halala. Hilda stála na stráži. Nenechala Hf!lalu zhasnout. Do lampy jeho hněvu stále lila Krve by tam chrstla, kdyby hořela ... Halalka byla odkopnuta. Pes by po ní nechytil. Domkářky si před ní na ulici odplivovaly. Zdražílka chvístala přes plot. Všechny dávaly vinu Halalce, Zouharovi žádná. Toho 01nlouvali jako chlapečka, jenž byl sveden . . .

157

Hilda pohazovala vítězně hlavou jako hříbě. Lísala se k učit~li, na paty se n1u vě­ šela a na Pavlu kutila. Odvážila se i lůžko Zouharovi odestýlat. Seděla na něm Jnnohdy tak dlouho, až šel spát. N atřísala se, boky vlnila, předek vystrkovala, jen aby Zouhara chytila. Lezla za ním skoro už jeno1}1 v košili. Sukni si přidržovala, jako by jí padala ... Když ji Zouhar zastihl jednou s odhalenými prsy, vyhodil ji ven. Vícekrát ať vás tu nevidím, babizno! Tak se Hilda do pokoje už nedostala. Ani odestýlat nesměla. Zůstávala na komoře nebo v kuchyni. Spát chodívala se slepicemi. Netušila proto to, co se táhlo příbytky na Kříbě a každého prostupovalo ... O Hedvice se mluvilo už víc nežli je slušno na mladé děvče. Kříb větřil svinstvo, ale do Zouhara se lidé báli napřít. Tak kdyby Mikuláš! To by pak Halala, Prucek, Patzak i Čapka. To by ostatní! Ale tak ... Noc splývala s nocí ... Bývaly bleďounké noci s modravým pří:­ svitem a kapičkami ohně . . . Tiché noci březnové, kdy prameny zvoní po horách jako píšťaly pastevců ...

158

A muselo se stát, že za takové noci, kdy ve staveních rozkvetla okna a hvězdy kol nich se rozezpívaly, porozevíral naráz dveře všech stavení divoký průvan . .. Zdvihl jej Zdražil. Černýma rukama od hradla, ' které zvečera pusůl, prudkým ohněn1, který šel s vichrem a slepený1ni vlasy na čele. Hedvika není doma? - Už bude přece jedenáct? - ptá se Zdražil ženy tak, že vzbouzí děcka Kde je Hedvika? Rozespalá Zdražílka se roztahuje a oči v v • tre pestm1 . . . Hedvika? - Nejspíš je u Sedláčků. Lehni a nebuř! Však přijde! Kde je děvče? dotírá hradlař. Kde je? Ty víš! - ty dobře víš, kam chodí Zdražil leze hlavou do peřin, k ženě, která vyčkává s úzkostlivýma očima a ropuší koží . Kde je Hedvika? sípe už hradlař a zuby cedí slova. ., Vllll. , 'CO Ja Co ty víš! opakuje Zdražil a strhává ženu s postele. Sedá na kotek, aby jí košile zakryla. Zdražil ji drží za vlasy. Pod krk Už se

159

neptá, jen svírá. Zena modrá, děti se třesou pod peřinou. Co je tatík dnes takový! Nejmenší děcko pláče, maminku volá. . Otec neslyší. Matka roztekla po podlaze Jako ucuchaný hadr. Kam chodí Hedvika? - Kde se toulá? Pověz! stená Zdražil. A najednou propuká v chechtot, při němž 1nrzne krev. To tys mu ji dala, tys ji tam vehnala! B~st~e ! ... Ale já uškrtím oba! A pak tebe, svine, zachroptěl Zdražil a vyřítil se ven. Se sekerou„ která mu na dvorku vklouzla do ruky. Zdražil přeskočil plot a zatřískal na dveře. Týlem sekery. Kříb vstával. Do ticha vrzala vrátka. Tu - tam - všudy. Hilda otevřela. Zdražil jí neřekl slova a padal dveřmi kuchyně do světnice. Hedvika se skrčila do kouta. Právě se strojila. Zouhar už kalhot nezapjal. N a podlaze se válela vrchnice. Tady je - tu - svítil očima Zdražil a přiškrcoval slova, plíže se k děvčeti. Hlavu strkal dopředu a krčil se, jako by chtěl po

L I

?'' .!

dceři skočit. I

' I

l

..l

•f

160

'

Tak tady ty spáváš, s tímto tu! díval se s jednoho na druhého Zdražil. Sem se couráš! - Tu je to lepší! Hedvika se stáhla za Zouhara. ..... Hra~lař po něm chňapl a smýkal jím. A JiZ letela sekera. Zouhar uskočil. Sekera se zasekla do podlahy. Zdražil se po ní neotočil. Skočil po Zouharovi a přirazil jej k zemi. Jako třísku. Zouhar už chroptěl, neboť jej hradlař dávil ... Hedvika se zatím vzpamatovávala z úleku. · Sn~ila se učitele z otcových rukou vyprostit. Zdražil jej zdvihl jako otep a mrštil jín1 na postel. Hedvika viděla, že mu modrá krk. Vrhla se za ním, ale otec ji hodil do kuchyně. Řvala jako posedlá. Před domkem už stáli lidé. Domkářky v košilích, muži v podvlíkačkách, polorozespalí, s ukysanýma očima. I děti tu vřeštěly a pletly se mezi nohy. 1-Iilda bila do noci na poplach. I modrý zvon nad dvorem se rozhoupal a čerstvé slzy hvězd se řinuly ... Zdražil hnal Hedviku před sebou jako 11

1.

161

dobytek. Nikam nepohlédl, necekl. Noc jej nesla jako převrác,ený člun, pod nímž se hvězdy potopily ... Hedvika před otc~1n zrovna tančila. Vlasy jí padaly do čela, takže nebylo vidět hoř­ kého ústněvu na zkřivených rtech ... Zato patřili všichni na pružný stvol jejího těla, který se třásl mízou jako .n1ladý jasan ... Ráno bubnovalo po dědině. Novina lezla z domu do domu jako žebrák. Němci se měli čemu smát. Mohli si odplivovat před Čechy. Hlivitzký, Heinisch a Schich se v hospodě otírali o vše české celý večer. Špinil se stát. Však jednou! Nedopověděli. J(aždý svíral pěsti. Hruď se dmula. Není ještě konec! Není dobojová-

no ... · · Doubravičtí NěnKi smetou Kříb jako hromádku trusu ... Zouhar ráno zjistil, že dědina všechno ví. Nečekal však, že se před ním budou Češi schovávat. Děti odplivovat! Zdražilova děcka nepřišla do školy. Neposlali děti ani Halalovi. Ani Pruckovi. Dokud t e n tu bude, nepošleme je! př~­ nesl Steiner hlas lidu. Všichni vás zradili, jen já stojím s vámi, klepal si Steiner ukazováčkem na prsa.

162

Zouhar by jím byl vyrazil dveře, ale chtěl slyšet ... Za dva dny přiběhl Steiner nanovo. Nechtějí vás tu. Mikuláš to vede! - Už jela stížnost. Všichni jsou podepsáni. Jen já ne! zvedl Steiner hlavu. Zouhar se začal potit. Bylo n1u pojednou horko. A celý svět se s ním bláznivě roztočil ... Steiner na odchodu žádal o půjčku. Uči­ tel nepůjčil. Jsou-li už všichni proti 1nně, a( jde i Steiner. Co pak ten také? · Tak? - Nepůjčíte tedy? Řekl jsetn. Ztraťte se! - Vás potřebuji nejméně. Už jste se mě dost na vyžíral! Já ne! Vy! vyskakoval Steiner. Neměl jsem spolkovou kasu! ·· . Zouhar se otřásl, jako by kousl do kyselého .1ablka. A to už Steiner byl . za dveřmi. Letěl do dědiny -

Steiner se ponral už se všemi sousedy. Končívalo to však smírem. Steinera se každý bál. Chlap je všeho schopen! Bartoněk však .Steinera udal. Musí, nebo

163

by vyletěl z práce. Zloděje mlynář ve stavení nestrpí. Steiner si sehnal za svědka Patzaka. Měl dosvědčit, že Bartoněk je zloděj. Pomoci Steinerovi z bryndy. Říkal přece tehdy, že jej viděl v noci z okna, jak cosi táhl Soud se protáhl na celé jaro. Byli vyslýcháni i jiní ... Bartoňka neusvědčili. Patzak, než došlo k stání, kdy měl vypovídat, byl s Bartoň­ kem jedna ruka ... U soudu prohlásil, že někoho viděl, ale neví, kdo to byl, ani co nesl, ani odkud Steiner jmenoval nové svědky - Dokoupila a Halalu. Stání bylo někdy v máji. Patzak už nebyl volán. Tak šli Halala a Dokoupit Tito dva spolu. Bartoněk vyšel nejdřív. Steiner za všemi. Výpovědmi nových svědků Bartoněk usvědčen zase nebyl. Nikdo jej při krádeži neviděl ani nechytil. Steiner nic nezmohl. Byl odsouzen pro urážku na cti a k zaplacení všech soudních útrat. Do čtrnácti dnů Sousedé už byli don1a, ale Steiner se nevracel. Chtěl se vplížit za soumraku.

~ I

V Uničově seděl u Modré růže při osmince jako vandrák. Bez chleba. Chtěl se zcátat, ale neměl peněz. Hospodský nechtěl dát na dluh ani za krejcar. Slunce padalo do lesů jako zlatá hostie když se Steiner vracel. Hlas snášejícího s~ večera šeptal jako housle. Ňadra země se zvedala v tichém rytmu a hladina osení svítila skly vlnek. S meze se ozývali cvrčci a proudila vůně. Na cestě potkával Steiner kvítka a brouč­ ky. Vyhnul se ji1n. Zdálo se mu hříšné šlapat po nich. · V polích zahlédl Steiner slečnu ze školky. Trhala kvítí ... Sady byly bílé. Dědina v květu. Kříb trče l nad světem jako dřevěný kříž nad hr~ben1 z války. Jako rezavý hřebík Nohy Steinerovi ztěžkly. Hotové sloupy z olova. Mt1j Bože, dojdu? vzlykl Steiner k nebi a táhl se dál. Na mezi nad příkopen1 hrály si děti. U nich není noci ani večera. Jen nesmírný den Děti pletly řebříčky. Steinerova Tázinka pomáhala Bartoňkovu chlapci. Pletla a chlapec se díval. Čelem se dotýkal její hlavy ...

164 165

I I '

I

XII.

Steiner vytřeštil oči - Klesl na mez. Tázinka volala: Po tou1 řebříčku vylezem spolu. Až tam, ukazovala za bílé rouno obláčku.

Děti natahovaly řebříčky, kdo má delší.

Pepík Bartoňků! Však n1u jej pletla Tázinka ! Steiner se zdrobil na prach, který rozmetával večer ... Obešel raději děti, aby jej neviděly. Cukal jím pláč ...

166

Zouhar vstával a nevěděl, co n1u přinese

I

l ~

1

den. Šlo to ráz na ráz. Revise za revisí. Vyšetřovalo se. Nyní teprve věděl učitel, co zmůže Mikuláš. Sypalo se to na Zouhara, že si rady nevěděl. Přišli mu na všechny podfuky. Steiner jej usvědčil. Vypočítal účtované předměty, které Zouhar dostal zdarma. Zašantročil tak přes tisíc korun .. . N e1nohl prý vystačit, roznesli svědci proti němu po Kříbě. Bylo toho v české kolonii přespříliš. I Němc·i se přiživili a vybuchli v novinách li se ... , T \ ysm1va Byla · vyslýchána i Pavla. Než nezmátly jt inspektorovy otázky. Nepřiložila polínka. Nestěžovala si. Zapomněla ... Zouharovi hrozilo přeložení. Nechtěl se však poddat. Vyčkával, až vlny opadnou. Jezdil ·prosit do Olon1ouce ... Přes noc měl politickou legitimaci. Nevědělo se, zda sociálně demokratické par„ taje c1 republikánské nebo obojí. Vypravovalo se toho tolik, že se v tq111 ani čert

167

nevyznal,

zvláště

rodní jednotu, i když jako člen. Nebylo ho v ní třeba. Měl tan1 své lidi. Věděl o všem. Tahal Steinerem, Patzakem i Dokoupilem jako loutkovými figurkami. Mikuláš nlěl zase v hrsti Halalu a Zdražila. Halala byl

když noviny byly proti-

chůdné.

I

I I

l I I

•

Dvakrát na celý den Zouhar odejel. Na Kříbě se mluvilo, že do Prahy ... Všichni určitě očekávali, že Zouhar bude přeložen. Mikuláš ujišťoval, Steiner vykři­ koval. Domkáři mluvili opatrně, aby do ně­ čeho nevlezli. Jediný Prucek stál opodál, jako by k lidem na Kříbě ani nepatřil. Před prázdninami navštívil Zouhara brýlatý pán. Říkalo se, že je to nový učitel ... Několik dní poté dal k sobě Zouhar zavolat Patzaka, Dokoupila a Steinera. Naposled navštívil Krále, Klementa a Prucka. Nevědělo se dlouho, za jakým účelem. Vyšlo to najevo až po prázdninách. To Zouhar nastupoval zase do školy přes protesty všelijakých Mih.'Ulášů. Na vzdory! Ukázalo se, že si Zouhar umí získávat lidi. Chtějí jej v Doubravicích. O tom svěd­ čila prosba Králova, Steinerova, Dokoupilova a Patzakova, která šla na ministerstvo. Nyní se lidem otevřely oči! - Ti tedy podepsali! - Prucek a Klement ne! K ostatnún se Zouhar vůbec neodvážil. Ale že Král podepsal, nešlo nikomu do hlavy! Zouhar stál v Doubravicích mimo Ná-

168

předsedou.

•

.1

Zouhar a Mikuláš se rvali, ale vidět to nebylo. Dostávali kopance a nevěděli odkud ... Steinerovi obstaral Zouhar práci v pivovaře. Vzali jej za vozku. Pro Patzaka vylítal nádenickou na dráze a Dokoupila vzali v železárnách ve Štěpánově ... Všichni by se byli nyní zas pro Zouhara rvali. Steiner byl živý bič. Nebál se. Třásl se na Kříbě jako bůh pomsty. Ruce stále · zdviženy, zafaté pěsti . To byla jedna fronta. Halala a Zdražil druhá. V dědině Mikuláš. Mlynář Vodička se do sporů nepletl. Měl dost starostí se mlýnem. Ani Viktor se doubravickým neukazoval. Nešli k Mikulášovi, nevkročili k Zouharovi. Nač se třít? My to dělat nemů žeme! Vodičková vůbec nevylezla. Nikan1 nezašla. I(rál stál v každém táboře jednou nohou, aby na něho nemohli. Čapka a Prucek, Sedláček a Smékal nemluvili. Dívali se jen z chalup na mumraj. čapka se řehtal a nepromluvil. At se pe-

169

řích.

rou ! - Sežere jeden druhého i s botami! Ale už by toho n1ohlo býti dost, přizvu­ kovali si všichni navzájem. Svinstvo pak padá na nás všechny. Na jméno nán1 přijít ne1nohou! Nejméně bylo slyšet o Sedláčkovi a Smékalovi. Oba drželi ženy na uzdách, aby rodiny do něčeho nepřišly. Hleděli si svého, neboť bylo se co ohánět! Obě rodiny si utrhovaly od úst, aby se vysekaly z dluhů. Sedláčkovi tněli Lídu na vdávátú. Chodil za ní Franta Neděle z uničovské pošty. Lídě se líbil. Od uničovského plesu n1yslela jen na něho. S jarem běhával Neděle do Doubravic dvakrát týdně. Už jde neděle, křičívaly děti, když ve středu viděly Frantu Neděli na cestě. Dospělým připo1nínal, že týden není věčný, neboť nastávajícími dny se zase směje neděle, skrčená u paty týdne. Zvykli si na něho lidé s Kříbu, že byl jako z nich. Každý se na něho usmál. I na poště Než přišlo druhé jaro, odváděl si Neděle Lídu Sedláčkovu do Uničova ... Svatba byla veselá. Tančilo se. Sál byl natřískán Uničováky. Nevěsta byla bílá jako růže v kytici, s níž tančila. Neděle černý jako havran s nachovými poupaty ve tvá-

Novomanželé se cukrovali pohledy · celý večer. Jeden se viděl v druhém Na muziku přišel i Zouhar. Tančil s Hedvikou. I nevěstu vyvedl ... Sedláček se škaredil, ale nevěsta se usmívala ... Pavla nechodila nikam. Někdy do kina ' do Uničova nebo do Litovle do divadla. Zouhar se zavíral jako mnich. Nikoho nechtěl ani vidět. Takže k sobě pustil Steinera. Někdy přišel i Patzak. Zouhar chla. py brousil jako nože. Ostří svítilo .. . Hedvika byla Zouharovi oddána jako pes. Už ji chtěl Zouhar odhodit jako ohlodanou kost, když to přišlo ... To už Zouhar hryzl Mikuláše druhý rok. Ne1nohl ani odtud odejít, tak mu bylo třeba nevražení a zloby! Prostoupila jej celého i duši zastřela mlhou Zouhar se krčil v bytě a čekal nové rány. Poličky ho nebolely, na kopance si zvykl. čekal, že se něco přivalí, s čím se bude potýkat jako se smrtí . .. Nebyl to Mikuláš, nebyl to Kříb, co padl na Zouhara .. Přišla Hedvika roztřesena pláčem. Nedostala menstruaci . . . Čtrnáct dní už čeká . A nic! -

t 170

\

171

Co se mnou chceš? vzpíná se děvče jako kůň pod nákladem. Postraňky praskají Zouhar je tupý jako týlec sekery. V očích svítí plaménky. Hedvika se nepřestává ptát. Je celá zkřivena v otazník. Od země do modrého řešeta, jímž se prosívají hvězdy. N e vs"'ak pro ne"'I.... Ví někdo o ton1? Nikdo! Necekla jsem dosud. Ani necekneš, chceš-li ... A co míníš? Co bych mínil, dát t o pryč! Hedvika láme rukama. Zouhar je hluchý. Sedá na roh stolu. Nad ni. Ty si mě nechceš vzít? vzlyká děvče. Zouhar se potácí. Co říci? Co dát? Děvče hladově hledí a otvírá ústa. Zouhar nemyslí na Hedviku. Straší JeJ odchod. Teď to bude muset být! Tak co? Pomůžeš si? Hedvika leze po zemi jako červ. V kolenou objímá milence. Prosí: To ne. Toto po mně nechtěj! Hřešila bych! Blázne! křičí Zouhar. Chceš se mi pověsit na krk? Ježíši Kriste! láme se děvčeti v ústech. Mt1j Bože! Ticho syčí jako had. Hodiny padají do

172

prázdna a svět se sesouvá jako hromada karnení. Zouhar cítí, jak ticho pálí, bodá. Světnicí hýbe vichr, zvedá se prach, do očí bije. Není nic vidět a cosi se děje, snad za hranicemi smyslů ... Několik dní tlačil Zouhar na Hedviku. Zhádal se s ní, hrozil, že od ní uteče, nedá-li plod pryč ... Hedvika se rvala sama se sebou. Bývalo jí špatně, div že nepadla. Ale držela se. Nepovolila. Nedám dítě pryč! řekla Zouharovi. Svět je dost široký pro dva. A ty čekej ! Bt1h se nenechá dlouho popouzet!! A pak ... V neděli, když Zouhar vstával, chodili lidé z kostela. Ze Skřípova, z Jestřabí. Bylo české kázání. Pro české dědiny. Vždy jednou za čtrnáct dní. Za všemi kráčela Hedvika. Samotinká. Zenské s Kříhu věděly brzy, co je. Čtly ve tváři. Zivot se vydouval. Halalka Hedviku roznesla po všech staveních ... Mikuláš s Halalou jel do Prahy. Na mi. nisterstvo. Po pondělku velikonočním ... Zouhar se o tom dověděl ve čtvrtek. Hilda s tím přišla. Meitnerová, když jí učitel ve škole poručil obrazy poutírat, vyhrkla:

173

I,

']

Však už mě dlouho sekýrovat nebudete. Přijde nový učitel! - · . Zouhar se přeložení nepříčil. Věděl, že v ůoubravicích by spal jen na kamení, kterým po něm házejí. A člověku se chce přece usnout na měkkén1. . Zouhar lajdačil. Všechno mu bylo fuk. Do školy chodil pozdě, prázdno dával. Lidé seděli v oknech a počítali, o kolik minut se zpozdil. Stížnosti se proto stíhaly. Na každou hloupost se kazil papír a lepily podpisy ... Steiner táhl teď s Mikulášem. Hrozilo mu, že z pivovaru vyletí. Hodně se propouštělo. Mikuláš měl vliv, proto šel Steiner za nún, aby orodoval. Mikuláš pomohl, zatlačil a Steiner se udržel. Hned ovšem obrátil. Zouhara hodil přes palubu. Nač ho

půdu. Několik lidí v Doubravicích bylo

potřebuje?

I

, t

l

Patzak čtrnáct dní dělal a čtrnáct seděl doma. Dokoupila ze železáren také propustili ... Bída rostla. Nezaměstnaných přibývalo. Továrny stály, dílny mlčely . . . Nikde se nepřibíralo ... Zouhar stál jako sloup ve větru. Ne1něl už nikde opory. Celý Kříb mu podemílal

174

I

stížnostmi s ministerstvem přímo zdtátováno. Každý věděl, kam si může stěžovat. Jak posvítit! Rozumnější se této horečce smáli. Varovali . . . V červnu dostal Zouhar dekret. Přeložili jej do České Lípy. Do Doubravic byl ustanoven Petr Jurek, působící v Hněvotíně u Olon1ouce. Jurek navštívil Zouhara ve středu . Prohlédl si školu, školku, dal si představit Pavlu, Krále, ano i k Mikulášovi si zašel! Zouhar odepřel mu dáti informace. Poznáte sám, jen počkejte! škodolibě se usmál a necekl. Za čtrnáct dní poté přebíral Jurek školu. Opatrně, číslo za číslem. Zouhar nic ne.připravil, proto ztrávili učitelé ve škole ce1ý den. Hilda se jich nedočkala ani k obědu. Jurek se domluvil se Zouharem na stěho­ vání a odejel ... Cosi jasného po něm zl'1stalo a tichého jako spící dítě. Počátkem července odesílal Zouhar zavazadla. A jednou zrána, když se Hil~a probudila, byl učitel pryč. Zůstala po něm jen rozestlaná postel, stoh papírů u kan1en a roztrhané ponožky ...

175

Nikon1u ruky nepodal, Hedvice slova. nerekl . · -- „ .;: -ť?':-l 1 Bylo po něm prázdno, že ticho hvízdalo v uších. Jako by jej včera pochovali .. .

XIII.

v

176

Vystupovali, nežli se ještě pořádně rozhořel den. Všecko bylo vysoké, nebe nesmírně nad zemí jako bělostný anděl. Petr vyběhl z vagonu a vytahoval zavazadla. Koš a kufřík. Pak sestupovala Jiřina. Podal jí ruce, aby neupadla. Byla těhotná. Sklouzala se schodkl'1, záříc jako motýl. Petr ji zrovna snášel na zemi. Slunce oblévalo oba. Ráno se třáslo nad jezerským nádražím a do dálek táhlo kolejnice. Na římsách vrkali holubi. Vlak se natáhl do lesů a Petr a Jiřina Jurkovi zů sta li. Petr uchopil zavazadla a oba vycházeli ... Nádraží stálo v polích. Za vsí. Tak to přišlo, jako by se na zastávce vystupovalo do ráje . .. Petr Jurek, nový správce školy v Doubravicích, se zeptal na cestu do působiště a 1na.óželé se dali na pochod. Byl konec srpna, ale dni hořely. Upekl by se! Proto Jurkovi pospíchali, než slunce vyletí. Přelézalo teprve ·hory. Za viaduktem vyběhla pěšinka a natáhla 1'.!

177

se jako bílá nitka k Jeseníku. Po ní se rozběhly dvě kapky ... Jiřina kráčela první. Pett za ní. Potil se, neboť zavazadla táhla. Museli odpočívat. Jiřina brala Petrovi kufřík, ale ten ne~o-. pustil. Vyměnil zavazadla v rukou a zas vyběhl s chutí. . ~ . v v Jiřina švitořila. Duchem stala J,este .v }10rách, v nichž byla s mužem na prazdnmach. . U matičky, u tatíčka. Jiřina byla z domu právě rok. Petra s1 brala loni o prázdninách ... Petr nemluvil. Nemohl popadnout dechu. Poslouchal. Jiřina rozestírala duhu. V jejích slovech voněly lesy, mýtiny. Vše bylo sladké jako jahody s cukr:m. ·v· Petr těkal po inezích, po horach, po J1nně. Chvěla se jako lán před sečením. Manžel se zadíval na její život. Za tři n1ěsíce tu bude děťátko, připatnatoval si. ~ože, v~ jaké vteřiny se dítě rodi. A co vše Je tvon ! Na Jurka padla jakási tíseň. Strach o dítě. Náhlý a prudký. Proč chce Jiřina slehnout tu a ne tam? V horách se mohlo děcko rozvíjet tiše v teplém hnízdečku, kdo ví, jaký tu tnu připra­ víme domov? Petr Jurek se modlil. Se vší opravdovostí.

178

Doubravice dlouho nevylézaly. Až najednou Petr vykřikl : Kříb ! Tam ty domky na obzoru, Jiřino! ukazoval. Ostatní dědina vylezla po chvílj, Špinavá skvrna pastoušky a pak najednou všecko. Dědinu zacláněly sady, proto Petr nemohl Jiřině nic ukázat. Ani školu, ani mlýn. Jen věžička kostelíčka trochu povylezla ... Jurkovi se dali pěšinkou okolo zahrad. Běžela až ke vrátk'Ům domku, v němž bude Jiřina paní. . . Dvířka na dvůr byla otevrena. Staveni dokořán. Hilda drhla podlahy. Na trávníku na dvoře si hrála koťátka ... V kuchyni a světnici byl chlad. Rolety byly staženy. Aby slunce malbu nevytáhlo! Jiřina otevřela okna čerstvému__ vzduchu. Rozzařovala domek, sotva do nebo vstoupila. . . , . Jako v klícce tu budeme m1t, slibovala. Tiché ·a vroucí. Petr se už o dítě nebál. Bude to tak ... Ano - bude ... T a k. Světnice byly prázdny, kam sednout ne: bylo. Hilda přinesla lavičku. ~anželé, s1 sedli každý na kousek a hl~?eli k ,ho~am. Lesy byly umyté, modř sv1tila. D1vah se dlouho, až se oběma zalily oči světle1n. v

,

v

179

Na oba se smálo dítě ... Než přijeli s nábytkem, radila se Jiřina s Petrem, jak jej postaví. Bvlo hodně starostí; třeba umístit obrazy ·knihovnu po.' ' hovku, stoleček. O kuchyni se starala Jiřina sama. Kredenc dáme k oknu, řík~li oba. Ale kam se postaví stůl, umyvadlo, šicí stroj, na to bylo návrhů několik. . Až .C.,t.1 nábytek bude, pt'1jde to líp, usoudila Jinna. Netrapme se tím ! .. . Auto přijelo před polednem. Vyběhl Steiner. Sbíhaly se děti. Pohl se celý ~íb. __Pomocníci se ~tékali jako potůč­ ky z Jara, ze hned vyrostl proud ... S ·auta seskákali najatí lidé a sundávali kus po kuse. Šlo to, jako by si , hráli. Stavění postelí trvá, dělají-li to neodborní~i. !it~)e" postavili ve chvilce. Ke zdi při­ p.lach skrme, do kuchyně kredenc (tak, jak s1 paní Jiřina přála), kufry přistrčili a n asedali . . . · Hilda se oháněla balíky a koši na dvoře Do všeho strkala nos. Ji se přichytil Stei~ ner a co slovo, to krok do dvora. Když uči­ tel vyšel z ložnice (tak se začalo říkat druhému pokoji), stál proti němu Steiner če~ lem. A než bys deset napočítal, octl se v kn-

180

I l

I

°"

chyni. Uvedl se několika větami: Nejstarší 1nenšipář. Nyní bez práce. - Má se dí vat, pon1ůže raději. Nechce haléře! To Steinerovi asi stačilo, neboť se dal do práce. Shodil na to kabát, naplil si na ruce ... Paní Jurková vybalovala náčiní a Hilda je utírala. Učitel se Steinerem vybalovali obrazy a rozměřovali zdi. Steiner zatloukal hřebíky, Jurek věšel obrazy . Měchy s brambory, uhlí a dříví odvlekl Steiner. Jurek rovnal knihy do knihovny ... Z náčiní vyrostl stoh papíru, řezanky a pilin. Jiřina poručila vše odnésti do kůl­ ničky. Na podpal! Práce daly koberce. Nebyla to lehká věc, neboť dřívěj ší byt byl větší. Tak odstřihnout! Nebylo nůžek Pavla si nemohla vzpomenou t, kam je vsunula. Musíme, chlapče, počkat! Petr viděl, že to Jiřinu mrzí. Chtěla míti byt hned první den v pořádku. Nechce se ani usnout, n1á-li se člověk dívat na věci nehotové . .. Steiner, když uslyšel o nůžkách, přines l Je. Nemusíte mi je vracet. Nechte si je tu, však . . . Steiner cosi zamumla~ a vytratil se na dvůr.

181

I

I

l

I

1 .„ I Hilda vymetala před domem. Dvůr na ni ještě čekal. Smetí, kan1 ses podíval ... Okolo plotu tančily děti, skákaly na něj, ruka1na se na11oře přichytovaly, až s nimi praskl ... Steiner zasakroval, až Jurkovi vyběhli. Celý plot se nahnul do dvora a na něm visel Jenda Zdražilů. Kluci zalezli do příkopů a ječeli. Děvčata se rozutekla. Co se staio? Tak se dívejte, pane učiteli, co ta chamraď tropí! Plot se s klukem nakláněl, až lehl docela. Steiner přitáhl k sobě hocha za zadek a naplácal tnu. Chlapec křičel, jako by jej na nůž bral. Stará Zdražílka už byla za plotem. Vylezla jako furie a metala blesky. Třískejte si svého, začala pískat, na bití jse1n tu já! Zalez, ať tě blechy nesežerou! houkl na ni Steiner, ale ženská vyváděla dál. Pěkný koncert, zasmál se Jurek. Jiřina se zachmuřila. Nečekala, až se muži dají do plotu. Vběhla do kuchyně. Vlezli za ní. Táhli bednu, v niž by!o ra- · dio. Dali je do ložnice na stoleček, zvláště pro ně udělaný. Byl to sedící pták se slo-

182

ženýn1i křídly. Čerstvý, jako by právě do pokoje vlétl . . . , Než se vymetlo a postele se ke span1 pnpravily, byla Jiřina vysilena. ~~la však ,n~ mysli ještě jednu věc. A tu nun1la provestt ještě dnes. . „ , Hilda n1usí pryč! Nesnese takovou sp1nu ve stavení! Co bylo culků na komoře, hader. Blechy přímo padaly s peřin, hrnce páchly močem. A prachu bylo, žes jej mohl stírat jako mouku ve mlýně. Steiner dával už po tíetí dobrou noc, ale dál než k plotu se nedostal. O něj se zadržoval tak dlouho, dokud mu učitel nestrčil do kapsy několik korun .. . Pak přes něj skočil a slíbil, že ráno plot spraví. , ·H ilda podpálila a sedíc na kotku, ~~~la se· do peci. 'že rozpaky, poznala pan1 J1nna za chvíli. Řekla jí proto: Můžete jít spát! Hilda se otočila několikrát na podpatcích a pak vyhrkla: Budu teda u vás? Ne. Na práci si stačím sama. - Co byste tu dělala? Hilda se rozbrečela a táhla cíp zástěry k očím. Tak mě vyháníte? My jsme vás sem nenastěhovali! v•

' ~

I

183

A pan učitel Zouhar mně slíbil, že tu bu-

du bydlet pořád .. . A teď snad i o školku přijdu! - Vždyť jsem ván1 nic neudělala, budu vás mít ráda! O školku se nebojte, tu budete mít zas, vložil se do žen Jurek U nás vás však nepotřebujeme!

Já bych nic nechtěla! namítla Hilda. Ani tak ne. - Ani zadarmo ! A kampak půjdu? vzlykla I-Iilda. Však vy se neztratíte! Do týdne si něco

najděte!

l

Nenajdu-li však? Tak se vystěhujete také, musín1e mít v domě pokoj! Půjdu tedy na Krále! Jděte si, na koho chcete! Dobrou nq::: ! uřízl Jurek ro:Ghovor a vešel za Jiřinou do ložnice .. . Hilda zůstala trčet u dveří s otevřenými í1sty . . .

' '

' 184

XIV. Hilda roznesla Jurkovy po dědině. Učitel je sekant, o n a má paštiku! Snažila se tak vetřít do některého domu. Ale všichni se jí báli. Nabízela se jako šňůr­ ky do bot. Ale nikdo je nenavlékal ... Domkáři n1ěli krků plné stavení, báli se tedy uvázat na sebe ještě jeden. Dost snědla děcka! - A taková, ta potřebuje! Vztahovala po ní ruce Halalka, ale říci ji nechtěla. Až tam Hilda vběhla! Už uhoně· ná, bez dechu. Vemte mě aspoň vy, Halalko, vám mohu být dobrá, vtírala s~ opatrovnice. Bude ván1 potřeba zastání. Halalka se vykrucovala, aby se Hilda dala co nejníže. To víte, my nevyvařujeme ... Spokojím se třeba s česnečkou! Se spaním je to též zlé! Kam vás dáme? Děcek hromada .. . Třeba na hůru .. . A pak, co tu budete dělat? Sami nemáme pc :em chytit ... S děcky se vždy něco najde, rvavě se chytala Preislerka. A zvláště, přijde-li maličké!

185

.Máte dřít sama? Máte záda beztak jak kromholec! Šahujte se! Zadarmo tu nebudete a platit vám nemůžeme, na1nít1a Halalka. . Nic nechci, budu tu za žvanec chleba· a trochu polévky na poledne! Teplé do žaludku člověk inusí dostat, aby nesdpl ... Vezmu vás, nesn1íte však hubačit a vybírat si! Znáte přece starého! Na fleku byste vylítla! ... Než se Halala vrátil z práce, Hilda se už točila po kuchyni. Halala spustil randál. Miučel do noci, ale Halalka si postavila hlavu. Tak lacinou silu nevzít! Jsi ty n111ě pěkný hospodář. Zač v zin1ě sní, za tolik si v létě. oddělá. Umí se obracet! Jen vedení potře­ buje! - Přece n1ě nechceš zedřít? Jsem beztak už celá křivá! Halala si odplivl a přehodil se vztekle s boku na bok Hilda vlezla do podkrovní světničky. Bylo tam haraburdí, hotové skladiště, ale pře­ ce to by lo lepší nežli na půdě. Hilda od učitelových odešla, ale ticho dům neproniklo. Nezůstaly dveře zavřeny, co tu chodilo lidí.

186

-=

Na pomoc paní Jiřině přicházela Hedvika. Drhnout podlahy a prát. Hedvika byla žlutá jako citron a vychrtlá. Nenajedla se. Přišla prosit paní Jiřinu, aby ji brala na těžší práce. Bída křičela přes zeď, proto se Jurková slitovala. Tak chodila Hedvika aspoň jednou týdně. Ostatní ještě častěji. Ba, denně. Kříb se kolem bytu správce školy roztočil jako kolotoč ... Paní Jiřina získávala lidi vroucím zájmem, srdečným slovem a pomocí. Celý Kříb jí padl do klína jako jablko. Domkář­ ky se před paní Jiřinou ostýchaly a slova křivého nepronesly. Jen Zdražílka vrčívala za plotem a Halalka se stranila. Zato Steinerová ,tu byla pětkrát za den. Jednou se jí 11edostávalo soli, jindy kousek sádla na zásmažku nebo mrkev do polévky ... Odvážily se i jiné. Pro cezátko, pro mlý. nek na mák, pro moždíř nebo pro koření. Paní Jiřina měla náčiní rozpůjčeno po l(ří­ bě. Ven to šlo, hůře zpátky ~ . . PeJr si dobýval lidi d ě t m i, s nimiž chodil až do stavení. Nejvíce s malými. Prvňáci jej měli nejraději. čekávali na něho u mostu, na němž třásli brašničkami

187

,

I I

již od půl osmé. Děvčátka stávala tam s nimi, ale chlapci nikdy. Ti se museli probíhat příkopy u školy nebo pod kostelem. Petr Jurek poznal brzy, kde menšina skří­ pe a nač stůně. Rozbíjel proto chmury na všech stranách. Hroty mezi lidmi svítily tuze jasně, aby si jich nepovšiml. Srdce byla úhorem, který se musel začít kypřit. Tvrdá usazenina, ocelové bahno je sžíralo rzí. Lidé se zaryli do kousku země jako krtci, nehleděli nalevo, napravo, a{ hlína stříká, kam chce. Nebylo obzoru na Kříbě, ač zlatá obruč siunce se napínala jako stuha na pomněnko­ vý zvonec. Lidé tu hleděli úzkou štěrbinou svého sobectví, která se úžila, čím větší byla nenávist jednoho vůči druhému ... Dole v dědině bylo jako u kamen. Ve vichru stáhlo se stavení ke stavení. Na Kří­ bě stav,ěl se na paty každý sám, ať šlo cokoliv. Petr Jurek cítil, že tihle lidé, n á h 1 e pře s a zení, nemají tu ještě domova. Ještě si jej n e v y k o u p i l i. Byli tu Němci, rázem předělaní na Če­ chy, se srdcem prázdným, které nebude nikdy usměxněno. Žili tu lidé, sběhlí se všech

světa stran, kteří kutili jen na svém a dosud neměli času se zájmem se podívat přes

I

~

plot, co dělá soused. Roste-li mu prase nebo nesou-li slípky .. · .., Petr Jurek, díval-li se na Kříb zdola, mel pocit, že se sběhly skály a trou se o sebe jako žernovy ... Ach, Bože, kdy se všechno kam_ení ro~: padne a ukáže se trávníček, aby s1 na neJ posedaly všechny děti? , Jurka strašívaly hromady k a m e n 1 se škvírami o k e n, v nichž se neukázalo slunce. Ničím více domy nebyly. Ještě studené kamení z lomů~ které se musí v horkých rukou přihřát, aby srdce rozmrzlo . . . , Správce školy pronikal každý kout, ledv1 jednoho po druhém. Dávali s~ mu. neotesaní, hrubí, jací byli. Ukazovali se 1 u r o z e n í, jemného srdce, ale i takoví, kteří v hrudi už ničeho neměli . .. Petr Jurek šel k nim otevřen jako modré okno. Byl čerstvý, jasných očí, měkkých rukou. Věty mu t~kly ústy jako proud slunce . .. Dveře k učiteli byly pro každého dokořán otevřeny.

Tednoho dne se v nich objevila Pavla. Paní Jiřina se červenala, neboť šila ko-

188 189

šilky. Podaly si ruce a pozdravily se měk­ kými pohledy ... Pavla přisedla na otoman a hovořily o dětech. Jak Pavle zářily oči! ... Paní Jiřina se v nich topila. Myslela na n~ c:lý večer. Na studánky za -jitra, do nichz se usmívá jen vycházející slunce ... •v:avla přicházela častěji. Chodila s paní J1nnou na procházku. Zprvu jen někdv později denně. ~' Jurek pracovával. IJidé jej tak zaměstnali že nen1ěl_ času na knihu ani na housle. ' St~iner byl dotěrný jako ovád. Pokoušel se. Zádal po učiteli, aby jej dostal do cukrovaru. Byl už v dluzích tak zasekán, že odprodal Pruckovi měřici pole. Na kampaň do cukrovaru se chtěl dostat i Pa~zak. Oba to učiteli připominali denně. l(dyz ne slovy, tedy tí1n, že se postavili do ,„ dven ... Patzaka na práci vzali, ale o Steinerovi neduěli ani slyšet. Steiner honil práci jinde. Dokoupil na sebe čekat nenechal. Přitrtal brzy za Patzakem. Nevzali jej. V bytě učitelově se ukázal i Halala. Při­ šel i Král. Jurek se už potkal i s Pruckc1n, Scdláč-

190

kem a Smékalem. Čapka byl u učitele každé ráno. Nosil paní Jiřině maso. Mikuláš se neukazoval. To dříve ještě se Jurek poznal s Vodičkovými. Potřeboval mouku na vaření do školy. Tak šel prosit.„ I

'

říjnu

Halalová slehla. Narodilo se jí děvčátko. Halalka se zlobila, chtěla chlapeč­ ka. Děvčisk bude plná kuchyně a chlapec jeden! Halalova děvčata se z panenky těšila, ale Frantík, který už chodil do měšťanky do Uničova, nechtěl ji ani vidět. Takové škvrně je to! - Co s tím? Halala se na děcko nepodíval. To jen Hilda hopkala okolo kolébky a pištěla, až si Frantík zacpával uši. Bylo s ní už něko­ likrát mrzení. Ale Hilda vždy se ještě obratně zachránila před vyhazovem. Byla opatrnější. Čtla Halalce z očí. Proseděla u ní třeba celou noc .. . V

Hedvika Zdražilová se už unést nemohla. Čekala naplnění dnů. Matka ji honila jako psa, aby děcko přišlo na zmar, alt Hedvika se bránila. Jsi ty tele! Uvážeš si cosi na krk a chlap tě za to ani nekopne, sváděla matka.

191

Sama jste vinna, vyčítala dcera. Měla jste řemen! Tak jste mě do pěkné kaše uvrtala! Skoč s desáté šprušle a bude pokoj! naváděla matka. Nebo do sebe něco chrstni. Strč! - Kde pak ty! - Jsi ty hloupá husa! Stará dceři ze vzteku i ~atlouk.la. Drtilo ji vědomí hříchu. Vyháněla Hedviku ven, aby ji nehryzlo svědomí. Nedostala ji však ze stavení ani párou koní. Na blázna lidem nebudu, jděte si! houkla Hedvika, když ji matka posílala nakoupit, a zalezla do kouta. Zdražílka musela do vsi sama. Šla, ale ty řeči! Bouchance se sypaly na dceru jako kroupy. Zdražilka se chystala už několikrát rýpnout Hedviku do živ o t a, ale vždycky ránu ještě zadržela. Zdražil chodil jako automat. Doma se jen vyspal. S dětmi slova nepromluvil, na Hedviku ani na ženu se nepodíval. Děti se večera bály. Utíkaly spát, než při­ jde otec. Spávaly v zimě v kuchyni. I rnatka. Zdražil zalézal do světnice, i když se v ní netopilo. Tam spala i Hedvika . .. Petr sháněl ve vsi a na Kříbě lidi na divadlo. Paní Jiřina bývala doma sama.

192

Už povečeřela a ra9io se naposlouchala, ale . muž nepřicházel. Pustila se proto do háčkování. Ale nevydržela u toho. Rozestlala a ulehla. Noc s ní ... Slyšela se pohnout několikrát stromy na cestě, vítr uhánět a pak najednou nic_ Zavřela oči.

Nebylo víc než deset hodin, když zavýskla a probudila se. Mráz jí hnal ostřím po zádech ... Paní Jiřina vytřeštila oči a poslouchala tmu. K vilela, botnala pláčem ... Jurková se domnívala, že jsou to ještě střepiny snů. Protřela si oči, sklesla na loket a naslouchala ... Tma poletovala jako střelený pták. Na okno usedl lyšaj noci A najednou zeď vykřikla! Tu, těsně za ní. Jiřina slyšela, jak se ve zdi zlomily dvě ruce ... Ticho se napjalo jako ocelový drát. Okno z1nodralo. Tma visela s břehu okna jako vyplazený jazyk Paní Jiřině se rozjektaly čelisti. Bylo to příšerné v té prožloutlé tmě se zelenýma očima! Zeď se výkřiky lámala, živá bolest ji pro13

193

,

stupovala. Táhlo vytí, jako by ze psa proužky řezali ... Bouchaly vedle dveře, Zdražilka hlučela, jako ,by k nim vpadla bouře, děti křičely ... Pak se hádaly dva hlasy. Jeden prosebně naříkavý, druhý nelítostně hrubý, jedovatý. Zeď se prahla jako bílá plachta a na ní se třepotal modrý stín. A zas se zdálo, jako by někdo tloukl hlavou do zdi. Těsně dole, u země. Na podlaze. Paní Jiřina se tiše modlila, zdi se napjaly jako blány. Cosi nesmírného je napínalo .. . Ložnice byla mokrá, jako by zdi někdo polil. Tak se aspoň paní Jiřině zdálo, neboť sotva se stěny dotkla, vykřikla. Jako by na pot na 1nrtvém sáhla. Stenání a vzlykot s,e vždy na chvíli ztišil. Ale slyšel's, jak padá pot ... Kapka za kapkou ... Nebylo pochyby. Hedvika rodí. Paní Jiřina upírala oči na dveře, jako by čekala pomoc. Třela o sebe sepjaté ruce . .. Viděla za zeď jako za sklo. Cosi prasklo, jako by se někdo naráz v křížích zlomil. Vytryskl ostrý a dlouhý výkřik a trvalo ticho ... Za paní Jiřinou praskla blána zdi a horký vichr ji mrazil.

194

Pane Bože, až na mě to lehne, unesu to všecko? Tam plakalo už děťátko, tu umdlévaly sepjaté ruce. Pán· nedá zahynout. Nic se neděje bez jeho vů le. - Ani v las nespadne! -

195

XV. Nemohl od něho. Bylo třeba stále se vracet a rozehřívat. Bušit Mikuláš seděl klidně, rozvažoval a nedal se přivésti z míry. Petr Jurek hořel ... Spaloval se ve svých větách, jak se do nich dával . . . · Nemohu se na to dívat. Ti lidé jsou si tak blízcí ve své bídě a přece tak daleko od sebe. Bude třeba prohřát vzduch n1ezi nimi, rozehřát kůru na srdci, které je tvrdé jako mozoly na ruce . .. Dejte jim splátky na dluhy, práci jim sežeňte, pak r o z t a j í a budou se za vámi plazit, vpadl Mikuláš. Ale jakmile přesta­ nete dávat, obrátí se p rot i ... Jsou nejistí jako v í t r ... Nezatracujte je za to, že jdou tam, odkud mají hmotný zisk, zastával se lidu Jurek. Tak byli vychováváni. Tak jste je tomu učili deset let. Ale je už na čase, aby se těm lidem ukázal i jiný pohled na život, s vyššího místa nežli je osobní prospěch. Lidé tu necítí, že jsou částí celku, společnosti, jsou tu rozloženi, místo aby byli spjati, vrčí na sebe, místo aby si uhli, chtějí si vyrazit kladivo

196

z rukou, místo aby si je podávali ... Lidé se na lepší cestu
197

kamení. Musíme je vzbudit, chceme-li, aby se nám tu dobře dýchalo, abychom se neudusili. Jen tak se daji poměry uhladit, upevnit, tak se bude moci jít dál. - A budeli slunno v duši, teplo v srdci, pak převrá­ tíme svět! Kdyby ti bývalí němečtí pacholci, z kterých jsou dnes zadlužení domkáři, se vedli pomalejší, svízelnější cestou, bylo by bývalo možno tvořiti jejich charakter, zmoci jejich srdce, a dnes, za to ručí111, byli pány ve svém. Na domě nebylo krejcaru dluhu. Chlapi dosud seděli ve nllýně - se vzpří­ menou šíjí, celí lidé! - Jasných očí. - Bože, vždyť kde brali naši rodiče sílu? Pramenila z jasné pohody, důvěrného styku se všemi věcmi, lidmi, z lásky k nám - dě­ tem! ... Tu u mnohých není kapka vnitřní radosti, v duších vyhořelo. Jak se mají ruce rozepjat k práci? Co je 1ná .radostně rozhodit? - Tito lidé opouštějí rodinu, pole a pustí kdysi všecko. - Musín1e je strhnout do radostného víru, necháme jimi šlehnout blesk, jenž osvítí zemi a ukáže její nádheru. Ti lidé se pak vzchopí a sami se zvednou z prachu ... ':rakovým způsobetn však menšina nevybředne z dluhů, a to by 1nělo býti naší starostí - pomoci těm lidem, pozvednout je!

198

Tolikrát jste pomáhali a nemohli ! Hřešili jste na těch lidech, vyházeli vám je z práce! - Kdybychom pomohli teď těn1 lidem, jací jsou, a všechny dluhy za ně zaplatili, nic jim nepomůžeme. Za rok bychom museli udělat totéž. To se musí začít jinak. Zevnitř každého člověka, ne ze spolku! Mikuláš se nervosně zavrtěl. Jurek ťal do živého. Neřekl však nic. Čím více budeme za ty lidi zvedat bře­ mena my, tím padnou níže, pronesl Jurek Uděláme dost, když naše lidi vychováme tak, aby cítili, že být svým pánem znan1ená rvát se o svou kůži, zápasit se vším, co na mě doléhá, ať padnu nebo zvítězím! - Neleží toho nikomu tolik na bedrách, aby tím nepohl. Dívejte se na P1ucka, Sedláčka kde ti dnes jsou? A kde za nimi zůstal Steiner, Patzak, Dokoupil? A kdy tito začínali? - Vidíte, kam vede pornoc spolku. Nepomozte a uvidíte! Kdo by tu dnes byl? vztýčil se Mikuláš. V začátcích se muselo pomáhat, ale ne1něli se lidé zvykat braní jako samozřejmé věci ... Teď stále čekají, že se jim bude sypat! Myslí si, že to tak n1 u s í být! A zatím do1nky zrají na buben. Steinerův už visí na nitce ...

199

A chlap dřepí doma, ničeho se netkne, rozkřikl se Mikuláš. Takových je více! My si však od nich pomůžeme. Šetřit se nebude nikdo, vzplanul Jurek. Jinak bycho1n se nedostali s místa! A jaké máte plány? udeřil Mikuláš. Stavět rozhodně ne! Dost domků tu visí nebo bude viset v povětří. Co s nimi? Musíme upevnit, co se dá! Zajistit na trvalo! A na to třeba rozechvět srdce jako mrtvou strunu, vzduch pročistit, aby lépe obíhala krev a zvýšila se žízeň po životě, neboé ta nese s sebou chué do práce, radost ze všeho kolem, i sladkou závrať z krásy a svobody ...

I

I \

Divadlo strhlo všechny. Název hry padal jako kladivo na kovadlinu. Jurek připravo­ val Lešetínského kováře. Stál za hrou vroucností svého srdce. Chodil po staveních a sháněl herce. Mluvil o hře, vzbuzoval vzpomínku na obraz ze školy - na kováře s kladivem a četníky s bajonety. Zavíraly se pěsti, když Jurek postavil znovu ten boj o českou hroudu na oči. Všemi to projelo jako blesk. Staří se nabízeli k úlohám, mladí nastupovali . .. Mikuláš bude hrát kováře, hnalo se po-

200

dědině,

'

I ~

o

.„ I

'I

zteklo Kříb. Už se učí úlohu. Za pluhem si ji odříkává ... Tož když Mikuláš, tak já hrám taky! při­ dal se Halala. úlohu Lidky vzala Paila a Viktor Vodičkl'1 dostal Václava. Vítek Sedláčků se spokojil Jo~ou. Nastoupil Halala v roli správce továrny, Prucek jako dělník Prokop, hlásil se o úlohu Ludvík Klement, Smékal i Král. Dlouho se uvažovalo, komu svěřit Barušku. Děvčat na výběr mnoho nebylo. Nabídla se stárková. Rysové se tuze nedůvěřovalo, natřískala za všechny. Pře­ kvapila však hned v první zkoušce. Zkoušelo se ve středu večer a v neděli odpoledne. Jurek chodil s jasnou tváří a rozzářenýma očima. Jeho oči byly jako teplé ruce. Každého jimi chvíli zhříval. Postál s Halalou a nechal se zasvěcovat do zedničiny. Královi radil, jak má ukládat ovoce na zimu, z Viktora čerpal znalosti o složení ve mlýně a Prucka proháněl po historii, neboť to byl písmák, který půl života proležel v knihách ... Jurek se rád chytil se stárkovou, neboť to byla ženská na výsost zábavná, pohyblivá a čertovských oči. Bývala jí plná škola, nebot tam se zkoušky konávaly. Vtip sršel, zvláště když začal Smékal, trochu nemluva,

201

ale poťouchlec zároveň. To se přidal i Ha~ala .občasnými štuchanci, Klement a někdy 1 Viktor. Vodička víc hleděl na Pavlu a oslovoval-li jej někdo, vstával zmaten jako školák Pavla se měla če1nu smát. Viktora vš.ak ráda viděla. N_a jedné zkoušce Stárková, ale i Pavla a Vik~or,, tak se rozdivočili, že převrhli v tanci misu s vodou. Jurek musel tehdy zahrát stárkové na housle, aby si mohla vyskočit s Viktorem. Prý, aby se Pavla čertila! Nejraději chodil na zkoušky Prucek. Uči­ tel. mu d~ nich přinášel knihy. Novějších sp1sovatelu. Legionářskou literaturu, již měl Prucek nejraději, knihy z našeho venkova ale i obrazy hořké bídy 1něst se zástupy ne: zaměstnaných. Jurek pozval Prucka k sobě a tak chodíval. 1-Iodně četl i mladý Sedláček. Co n1u do rukou př~šlo. Č~~l Král i Mikuláš, ale raději se hrabali v poltttCe. Nesn1ěl před nimi o novinách ani ceknout, nebo to začalo. Točilo se t~ tehdy okolo Hitlera. Hakenkrajclerům, kten se v p,?slední~h volbách objevili, rostly roupy. Kitcelo se, ze Čechy silnice vydláždí. Připravovalo se cosi jako slavný vjezd.

202 d

Němci byli žhaví a věřili, že je Hitler uvede

'I

....

do zaslíbené země ... Proč se Němci tak zuřivě přiklánějí k výbuchům v sousední říši? Což neslibovali už stokrát loyalitu? udeřil učitel. Řeknu vám, co mně na podobnou otázku odpověděl zdejší hakenkrajcler: Dokud nám někdo bude ukazovat, že t a m bychom znainenali víc, dotud tu nebudeme doma! Těmito řečmi bývali Češi drážděni ustavičně. Začalo-li se na zkoušce o nich, tak se tak hned nepřestalo ... Stalo se dokonce, že nahoru do české školy přiletěl něn1ecký učitel upozornit, že ve škole se neřve jako v hospodě ... Byli by ho tenkrát srazili se schodů, kdyby nebyl Jurek přítomen ... Zkoušky se staly nutností. Herci se na ně těšívali jako děcka. Těsně před divadlem vypůjčil Jurek ze Skřípova jeviště. Se stavěním byla potíž. Nikdo se v tom nevyznal. Kulisy se vytahaly na sál, desky a kozy, stálo se nad kusy jeviště jako nad zbořeninou a n~do nevě­ děl, jak na to. Kroutilo se hlavami ... Stárková pomohla, jen k jevišti přivoně­ la. Bylo smíchu, vtipů. Stárkovou na rukou nosili . ..

203

Toho večera se už nehrálo. Jeviště bylo dostavěno až k půlnoci. Zkouška se konala na druhý den. V sobotu byla generálka. P.~v!a měla zpívat, ale odřekla. Až na jev1stt ! - Nezpíval ani Viktor . . . . Oni si to zkusili, nechte je! zavtipkoval Sedláček. Ti nás překvapí. To my s Rozárkou se nestydíme, obrátil se Vítek na stárkovou. Dáme si pusu, až nám rupne v zádech! Jen dejte, Rysko, pozor - vložil S{; do nich Viktor - at vám starý nenarupe. Už se clivoa. Já bych jej zdivočila! zatřepala pěstí ve vzduchu stárková. Dívat se na mě půjde, jak se miliskuji! Vítek div nesedl, když jej Rysová strhla k sobě. Bylo po generálce. Neděle přede dveřmi. Přijďte ke mně ráno! zval Jurek Pavlu a Viktora. Zazpíváme si! l\Tevěříte nám? pohlédla Pavla. Jen přijďte. Bude1ne poslouchat Dvo-

v,'

řáka.

Přijdu tedy . .. A vy, Viktore? -

Také. Ráno sněžilo. Paní Jiřina nen1ohla ani do kostela, ~dyž

204

I ~

I

Petr ohlásil návštěvu. Zlobila se. Neměla nic na podání. Vy n1uži si nic nerozvážíte. Na nic nepři­ pravíte. Nezlob se, dítě! Nemáš-li nic po ruce, 'vf.... ne d as Přišla Pavla i Viktor. Oběma se sypaly hvězdičky, s oděvu i očí ... Pavla zpívala překrásně. Viktor měl slabý hlas, necvičený. Ucho si na něj nemohlo zvyknout. Řezal. - Přes to však byl Jurek spokojen. Nedostatky Viktorovy vyváží Pavla. Neměla silný orgán. Slabost jejího hlasu -však zvyšovala dojem. Odpoledne sněžit ustalo. V kraji bylo jako v čerstvém hnízdu. Teplo a měkko ... Petr a Jiřina se dívali po neposkvrněné bílé ploše. I v kuchyni by lo tak. V Petrovi i Jiřině. „ Na divadlo přišel Skřípov, Jezera, Jestřa­ bí a Uničov. Drželo se na hraničáře. Jiřina přišla s Halalkou. Střetla se se Zdražilkou. Seděla zrovna vedle. Nebudu tu, vyměním si lístek, abychom se nepokousa,ly, nafoukla se Halalová. Jiřina se k ní naklonila a zašeptala: Jen si sedněte, paní Halalová, pořád se přece nebudete zlobit!

205

r

I ''

I

Halalka sebou sekla vztekle na židli. 1 Zdražilka odsedovala ... Nechybělo mnoho a byly by se k sobě před nabitýtn sálem otočily zády! Budíte pozornost, paní Halalová, dívají se po vás, upozorňovala paní Jiřina . Neotáčejte se od Zdražilové! Budu se teda na ni smát! ohrnula nos Hal alka.

t

I

I

Jurek uvedl hru krátkým proslovem. Zdůraznil, že člověk má jednat podle pří­ kazu svého srdce a nezradit sám sebe. Kovář z Lešetína se nehl se svého, podnikl zápas s cizím kapitálem. Doba je jiná, jsme jiní my, v jiných poměrech. Nesmíme ustoupit, rvát se musíme, stojí-li překážky na · nikoho nečekat, sami si pomo~i ! ·' Herci byli rozechvělí, Pavla nejistá, Viktot zamlklý. Mikuláš zíral před sebe. Nemluvil. Prucek listoval v knize. Stárková

I

špičkovala.

Holič dokončil poslední osoby. Zvonek

I

I

se zasmál. Opona! ... Všichni v zákulisí bolestně hleděli na otvírající se hlediště ... .Už po prvním jednání zazněly hlasy z publika. Za oponu se cpalo několik výrostků.

Kde je Liduška? Ta je feš ! -

Kdo hrá

kováře?

Herci byli polechtáni pochvalou, proto druhé a třetí jednání vyznělo plněji. Při tře­ títn sál plakal. Opona už vyjela nahoru a mnozí dosud seděli. Nemohli s míst. Jsem celá pitomá, volala Halalka na Pruckovou. Víte, bylo to jako ve skuteč­ nosti. - Váš pantáta to uměl! Však váš! nenechala si Prucková chválu pro sebe. N O, VS1C h U1'f••• • A kampak se tak náhle poděla paní učite­ lová? tázala Prucková. Nebude to už? Myslím, že ja, sklonila hlavu Halalka. Vy·skočila, jako by do tú nůž vjel. Zdražilka šla s ní. Víte, ta Hedva je u nich teď pečená vařená. Pere tam, n1yje ... A ví o to1n učitel? Neví nic. Mám mu to říci - A klábo, v •

Slffi • • •

Halalka vběhla za ooonu ... Učitel se vyřítil. Bez pozdravu, bez pohledu nalevo napravo. Bez klobouku ... Copak se stalo? ptali se všichni. Pavla zvedla oči. Paní lehla.

.I

,.

jl

206

207

Než vrazil Petr do dveří, děcko zaplakalo. Hedvika je držela v rukou .. . Babka chystala vodu na koupání. Chlapec! - Děvče moje, chlapec, vzkřikl Petr a spočinul hlavou nad Jiřinou. Oba oblily slzy štěstí.

'

208

XVI. Dovnitř

se teď nikdo neodvážil. Okolo domku se chodilo tiše, skoro po špičkách. Jako kolem nemocného, jehož náhle spánek navštívil. Ticho bylo uvnitř jako v studni kraje, do níž stoupá bosé jitro. Lidé s Kříhu šetřili paní Jiřinu. Zavýsknout kluk venku nesměl! Paní Jiřina potřebuje klid. Spánek. Mi!anek se vrtěl nebo p lakal. Hodně spával. Ke kojení se však vždy vzbudil. Paní Jiřina jej měla u sebe. Ležel v peřince vedle ní. Učitelová nad ním otvírala vysoko oči. Tváře jí už prokvetly sluncem, skvěly se jako jabloňový květ . .. Děcko spinkalo s ručkama na čílku a paní Tiřina se nezdržela, aby se nedotkla jeho ~ližových prstíčků, jež byly rozloženy jako plátky sedmikrásek. Ne větší .. . Hned po porodu přijela do Doubravic na návštěvu Jiřinina matka. Drobná, s bílými vlasy a jasnou tváří. Vařila, nedělku obsluhovala, radila. Hedvika prala plínky nebo chodila nakupovat do vsi.

209

- '.,.

!

I

Petr se n1usel z ložnice vystěhovat. Spával v kuchyni .. . Za dveřmi, když usínal, otvíral chlapeček očka. Jiřina s ním hovořila, stařenka jej převinovala a on se musel dívat do prázdna, do zakaleného okna nad sebou . .. V neděli byly křtiny. Za kmotra byl pozván Jiřinin švagr l(ratochvil. Přijela i Olga, J iřinina sestra, s děttni. Chl a peček dostal jméno Mi lan. Po kmotrovi. Olga přinesla Milankovi koš dárků a kvítí a l(ratochvil nezapomněl dát něco do vínku ... Dušan a Libuše by~i víc na dvoře nežli u děcka. Dušan kroutil nad chlapečkern hlavou a Libuše byla v rozpacích .. . Ta~é jste byli takoví špunti, připon1enuJa dětem stařenka. Tak malí přece

ne! odsekl Dušan a utekl. dát chlapečka na hraní.

Libuši chtěli Ne1nohu ho potřebovat. Křičí ještě . dřív než spadne. - Copak by dělal, kdyby opravdu slítl? Dušan běhal před don1en1 kolen1 auta a troubil klukům . Sběhl se jich houf. Chla~ pec vlezl do auta a dal ruce na volant. To mu chlapci záviděli.

210

L

Za chvíli byli v autě všichni. Houpali se na sedadlech, okna pootvírali, troubili ... H oufec děcek div že se nerozbrečel, když Kratochvílovi nasedali. Ruce se zdvihly jako povětří. To by lo má vání! Kynula i Libuše. Dušan se vykláněl z okna .. . Po neděli se paní Jiřina protáhla po prvé ložnicí. Matka ji nechtěla s lože pustit ale ' paní Jiřin a cítila už tolik síly! Nevydržela však. Odpoledne n1usela lehnout. Druhého dne se pokoušela znovu. A nelehla už. Tahala se jako smrt, ale musela být na nohou. I děcko vstávala již koupat. Babka k dítěti nechodila. Zprvu to nešlo tak hladce. Paní Jiřina se třásla úzkostí. Bývala ze všeho popletena. Nic, děvče, to se poddá. Uvidíš za měsíc, těšila matka dceru. Já vás tolik vytřepala! Po křtinách začínaly návštěvy. Z dědiny i s Kříbu. Přišly selky i domkářky. Každá uděla l a dítěti na čílko křížek. Tak bylo rozbito ticho. Dveře se rozvrzaly. Matka, dcera i dítě se uchýlily do ložnice. Matka dodávala dceři křídel. Petr si nedal chvíli pokoje. Nechtěl pustit lidi z ruky. l\1ladí by šli do práce jako oheň,

211

oddechu. Muselo se

Přišlo sedm hospodyněk. Dvě s Kříbu _· Ha:alová a Pruc~ová. Vařilo se v kuchyni

Petr svedl dohromady hospodyně. Oběž­ ník proletěl všemi chalupami jako modrý pták. Poslední neděli před svátky se konala

ve skalce. Petr pnnesl z domu radio _ Pavla přiběhla s čepečken1 na hlavě a v zástěrce. Čepeček si ušijeme v·šechny řekla když ' ' v1'd e., .1a, že se líbí.

staří potřebovali zaútočit odjinud.

ale

schůze.

Petr věděl, že matky mu mohou pomoci při jeho práci. Proto je chtěl získat. Stáhnout je vespolek, sblížit. Pavla se uvolila uspořádat večerní kursy vaření a šití. Vodička slíbil pomoc nemajetným, zavázal se přispět Král i Mikuláš. A Čapka musí s masem vyjít též vstříc! ... · Schůze byla velmi slabě navštívena. Při­ šlo na ni pět žen. Jurek byl nešťastný, Pavla neměla chuti do práce. Začneme i tak, ostatní přijdou ... Vždyt je to pro ně! věřil učitel. Nyní ovšem nemůžeme nic dělat! Až po svátcích ... Vánoce ulítly jako sen. Jurek snil nad kočárkem, s Milankem si hrál a Jiřinu hladil rukou po vlasech. Splývali všichni v jeden dech. Bylo tak ticho, že's štěstí slyšel odkapávat. Poslední den prázdna probudil Petra jako šíp. Znovu běžel oběžník po staveních. Zval na středu k vaření ...

212

Pěstounka učila vařit levná jídla. Něco lepšího vám ukáži až na konec. Též o , -v . ruzna pec1va nebo dortu. Je to též občas potřeba.

·

Pav:a ~ačala polévkami a různě připra­ vovanym1 1nasy. Potom teprve přišly omáč­ ky, pečiva a dorty. Radio zpívalo, až to kuchařkami třáslo a stačila prázdná chvilka, aby se dvě a d~ě mezi lavicemi ve třídě vedle roztočily ... . }':a. domkářky na Kříbě zaútočil Jurek JCSte Jednou. Navštívil je všechny . . Nemáme, pane učiteli, na sůl, ne tak na vyvařování, odbývaly jej. Nebo: Kdo má, at, vychystává ! - Tam nepůjdu, je to moc nobl. - Ohrnovaly by nad námi nos! _ . Jurek, kde to šlo, snažil se vyvracet, osvět­ lit. Mnohdy však to bylo marno. Přece však přišla do kursu Smékalová Sedláčková a Bartoňková. To zas strhlo ně~ které. Přiběhla Zdražilová a Patzaková.

213

Nejsme přece poslední v kalendáři, čerti1y se. Když i taková Halalka ! Dokoupilová a Steinerová však nevytáhly ani paty. Nebylo je vídat. Vykládalo se všelicos, ale kdo pak může vědět? - Dokoupil začínal obchodovat s drůbeží. Zenské běhaly do kursu jako vzteklé. Při­ tahovala je Pavla a pak - muzika. I přednášky nechávala pěstounka vyslechnout a sama leccos hospodyňká1n poradila. Zatím co jiné stříhaly nebo šily, mluvila Pavla o výzdobě bytu, o nových názorech na ženu, o rodinné výchově, škole, účelu mateřské školy, o funkci ženy ve veřejnén1 životě, užitečnosti novin v rukou hospodyněk a pod. Tak jako se nám tu dobře dýchá a není přehrad mezi námi, tak to 1nusíine uplatňo­ vat v tvrdé111 životě venku, nabádala Pavla. Zde sedíte selka vedle domkářky a dělnice v .radostné spolupráci s učitelkou. Pon1áháme si. Tak by to 1nělo být! Hleď1ne to tedy udržovat, nervěn1e se, ale v dobrém si vše povězme, nebol člověku je uvnitř teplo, když nemá nikoho proti sobě . .. Pavla mluvívala vroucně, s očima sklope~ nýma, jako by právě s oblak slétla ... Ženské by se byly pro ni rvaly. Taková

214

?

I

I

byl a!.~ Kd~ž Zdražilka neměla na plátno, dala J1 Je. Davala na bavlnky, na niti. Svět­ lo platila ze svého ... l(urs šití ubíhal. Halalk~ a Zdr~ilka se dosud nes1nířily. Dlouho s1 toho nikdo nevšímal. Až najednou! , Z Brna se rozšeptal valčík. Ženy na židlich se rozvrtěly, až Králová vyletěla . Popadla stárkovou a do kola! Všechny už byly na nohu, jen Zdražilka a Halalka seděly. Tak se také pohněte ! křičela kterási. Ony se zlobí! kdosi na to. Králová se přihnala jako vítr. Tak vy tak! - To si berete z večerů pěkný příklad! Hybaj tančit! No tak - podívala se Pavla. Halalka mrkla na Zdražílku, zas1nály se a tanec započal. Škola se třásla, co ty dvě ?ělaly. ,~řes lavice skákaly, u stolu se točily 1a,ko }
215

1:

I

I

Na první únorovou neděli byla svolána valná hromada Národní jednoty. Mikuláš s učitelem jí šli toužebně vstříc, neboť bylo třeba výbor pročistit. Za Jurkem šli všichni. A Mikuláš se nemohl odbýt. Celá menšina cítila jeho sílu, prorostl jí od kořenů až ke koruně, jíž teď už začínalo svítat a v níž si hrál dobrý hospodář vítr. A zvláště po překonaných protivenstvích, planých útocích N1ikuláš vyrostl. Zas stál v Doubravicích tvrdý široký dub, kterému sekera nemůže uškodit! r~eděle byla jako jiskra. Mráz skřípal. Z e severovýchodu plápolal vítr, který duněl, když se poslouchal s Kříhu .. . Odpoledne vyskákali všichni muži. S límci nahoru. Někde i ženy. Do školky! ... Schůzi navšrivil jednatel okrsku řídící uči ­ tel Víček a předseda Pře1nysl Hřivna. Víček, pohyblivý, se zvídavýma očima a hlavou dopředu, uměl . lidi rozehrát jako housle. Předseda, trochu skoupý na slovo, s krátkou čupřinou ostře sčesanou, se postavil k oknu a strhl k sobě l'vlikuláše a Jurka. Dovedl se však rozehřát a pak slova padala zhusta jako hroudy. 1

216

l I

Valnou hromadu řídil Halala. Po zprávách funkcionářů se konaly volby. Poče t členů výboru se stanovil na pět, aby byl pohyblivější, pružnější, ale i útočnější. Zvolen byl Jurek, Mikuláš, Vodička, Prucek a Sedláček. Jednatel okrsku Víček ostře řezanými vě­ tami postavil před hraničáře obraz hrozícího nebezpečí z Německa, dovozoval, že se nemohou ruce složit v klín, neboť kolem dokola jsou skrytí i otevření nepřátelé státu, které nutno míti na očích! Musíme si dobýt, přátelé, svobody ještě jednou, neboť dosud nejsme pány ve svém. Hraničáři nlusí zachránit republiku! A proto nesmějí být vlažní, neteční, nebot tak by podkopávali samostatnost. My tu blízko hranic - po celé délce Jeseníků musíme být celýn1i hraničáři, nenalomenými lhostejností, musíme se stát bdělým vojskem, které stojí vždy připraveno! . .. Uvnitř země, státu nevědí, co se děje za humny, nevědí to ani v Praze, proto my s těchto míst musíme volat, upozorňovat, tlouci zavčas na poplach. Sebevědomí Něm~ ců roste, necítí se už národem poraženým. Pomýšlí na odvetu Evropě, světu! - Zvedají hlavu, nastupují do jedné fronty .. ·.

217

~. ~ J '

liraničáři,

dejte pozor na vše, všímejte si všeho, vojna začíná. My ji vyhrá1ne, musíme vyhrát! Hlavně, držte za jeden provaz! ., ... . se.IN. e1ste sami. N ed eJte Víček stál se zdviženou rukou, praporeč­ ník na přední stráži. S hořícíma očima. Neslyšel potlesku, neviděl. Skočil s podia jakoby do vln ... Hosté odjeli. Po schůzi! Nový výbor zl'1stal k volbě. Předsedou byl zvolen Mikuláš, místopředsedou Sedláček, pokladníkem V odička a jednatelem Jurek. Knihovníkem Prucek. Všichni funkce přijali a slíbili předsedovi spolupráci. Doba je krajně vážná, připomenul Mikuláš, nelítostná. Dost možná, že i nás bude zkoušet horšúni ranami nežli doposavad. Musíme se držet a stát při sobě. Ty, kteří nevědí, čí jsou, živit nebuden1e. I v to1n se

f

vyčasí.

Pětka

se rozešla záříc. Mikuláš ještě dlouho se držel Jurka a oba otvírali cesty do zítřka . . . Dědina

byla odřezána od světa víc než jindy, nebot únor tloukl vánicemi do oken a cesty byly zpřeráženy jako údy.

Nikdo nevytáhl nohy, nikoho bys bičen1 nevyhnal. A přece se sem ta111 v něn1eckých gruntech lámala vrata a sedláci v botech, krátkých kožiších a s čepicemi na hlavě vylézali do nesnáze. Hakenkrajcleři - Scholz, Hlivitzký, Duschek, Schich, Schmidt, Wilitschil a Lischka - aspoň jednou za týden zalézali do školy k Seidlovi, aby vyslechli zprávy z Třetí říše. Schich zas se vypínal, rostl jako jeho hrudník, když mluvil o Hitlerovi. Němečtí nacionálové přiživovali se z plamenů hakenkrajclerských. Vedl je Klimesch. K Seidlovi do škol}' docházel učitel \Y/eigl z Uničova. Vždy, když přišel, byly schůze. Ne už ve škole, neboť Němci poznali, že jsou pozorováni. Scházeli se u Schicha nebo u Hlivitzkého, Tito stávali rozkročeni na návsi, jako by jim patřil celý svět. Strana německých zemědělců, ze všech nejsilnější, však stála opodál. Jejím vůdcem byl Kru1runer. Za ním stál Niinrichter, Schwarz, Tiel, Kreizl, Kubitschek, Rotter, několik chalupníků a domkářů. Schich, Scholz a Hlivitzký snažili se dě­ dinu překovat v jeden tábor ... Mikuláš, Vodička a Klement měli oči

I

218

1

219

všude. To lidé s Kříhu neviděli nic. Měli dědinu za zády. A Hauser nechodil nikam. V březnu chytil pacholek Králův v dě­ dině propagační leták hankenkrajclerů. Roznášel je Scholzův pohůnek. Leták dostal do rukou Mik-uláš, který Scholze udal. Němci zavírali ústa na sto zán1ků. Schovávali všechno, aby se Čechům nic nedostalo do rukou. Schich štval proti Čechům i Němcům . Potíral Nimrichtra, Krummera. Hakenkrajcleři zapalovali dědinu. Správce německé školy stál stranou, ale ve všem měl prsty. Strkal svými lidmi jako loutkami. Schich by1 u ?ě­ ho pečený vařený. Dědina byla zaplavovana tiskovinami z Německa. Scholz v hospodě vytruboval je jich obsah! Schich jimi krmil straníky. Seidl lítal po schůzích i po okolí. Klement zvěděl, že jezdí do Benkova, Medlova, Hlivic a Úsova. Weigl pořádal schůze v Pasekách, Dolní Sukolorni, Brníčku, Rybníčku a újezdě. Seidl byl z Doubravic každou neděli. Jezdí s \'V'eiglen1 i do říše, sjelo už ně­ kolikrát i Němcům s jazyka. Nás povede Hitler i z Československa, prohlásil Schich. A nebude to dlouho trvat.

I

220

l Q .

V hospodě se rozkřikoval Hlivitzký o Sudetenlandu a plil po republice Hakenkrajcleři se rozlézali po staveních, přetahovali . . . Na domkáře lezli jako vši. Rozlezlo se po vsi, že česká škola se musí zavřít, Kříb vyhodit do po' ětří nebo vypálit jako vosí hnízdo. Češi se chytali každého slova. Snažili se lapit svědka, ale vyvezlo se vše vždy z rukou. Nebylo nikoho pro důkaz . Zpráva při­ létla bůhví odkud ... Seidl byl udán, ale nic se mu nedokázalo. Četníci nic nevyšetřili. Vyslechli Schicha, Scholze a Hlivitzkého, ale kloudného slova nedostali .. . S vjíždějícím jarem dědina se ztišila. Pole se otvírala. Doubravice se rozjížděly na všechny strany světa. K severu jako přelud utíkal n1odrý Uničov . Za ním se třásly vlny hor ...

221

1

XVII. Hedvice rostlo děcko jako z vody. Dávala J\1ařenku do bedny, aby se někam neskutálela neboť děvče se už batolilo, a matka se ' , u ní chvilku zdržet nemohla. Pomáhala stale u učitelových. Děcko jí přirostlo k srdci, neboť v í c neměla. Matka bručívala, otec zahlížel. Ani děti si nechtěly s J\1ařenkou hrát. Teď na jaře zvlášt ! A tak Mařenka sedávala sama. Tichá jako ptáček. Nekřičela. Jen když měla hlad., To ji matka uslyšela za devaterou zd1, Jděte dát Mařence, po,silala Hedviku paní Jiřina . IUičí . .. Vyletěla. Ve chvíli se vracívala a prsa jí napínala blůzu. Nemusíte tak spěchat, pobuďte u děvčete! Hedvika polykala slova paní Jiřiny jako chléb s máslem. Jak ona to umí říci! Splácela to Milankovi ! Klučina se rozvaloval v kočárku, kopal nožičkama, dětskou · řečí mluvil, třeba sán1 pro sebe. Upozorňo­ val, že je na světě. Nejraději pásával koníčky nebo se kotoule] po otomaně.

222

Paní se leckdy o chlapce bála, ale Hedvika byla smělá jako vítr. Obracela chlapce tak dovedně, že se koulel jako jablíčko. To je zdravé, říkávala Hedvika. Děcko to potřebu je. Podívejte se na Mařenku, je jako cvalek. Když paní Jiřina začala J\1ilanka přikrmo­ vat, Mařenka Zdražilová už jedla po lžič­ kách kmínovou polévku. Hedvika si s ní nehrála. Kdo si s námi hrál? At děcko zvyká a umí se tlouci životem ! Zouhar se k dítěti nepřihlásil. Hedvika jej zasypávala dopisy, ale chodily zpátky. Zouhar je ani neotevřel. Ani nenapsal. Matka nutila Hedviku, aby jej udala, ale děvče nechtělo ani slyšet. Jsi ty hloupé trdlo! - Já bych mizeru natáhla! Ten by cimbal! " Hedvice se valila hořkost celý1n tělem , když si uvědomila, že děcko roste bez otce. Ale k alimentům Zouhara nedohnala. Vytřepu děcko bez něho! - Jen když mi Pánbl'1h ponechá zdravé ruce. Každou neděli chodila Hedvika do kostela. Jurek s paní ji vídali, jak běží po mezi z kostelíka. Bylo v ní tolik oddanosti a hojivého smíru -

223

Kříb se třásl v černém větru zlosti. Če­ chové div Steinera nclynchovali ! Prodal pole J(run1mrovi. Poslední mě­ řice pole na Dílech! l(rummer je měl už přiorány k svému celku, neboť pole Steiner'Jvo s ním sousedilo. Nikdo nic nevěděl, Steiner necekl. Češi na Dílech pole neměli, tak prodej zůstal u taJen. A Steiner je prodal hned po vánocích! Češi by se novinu nebyli dověděli, kdyby se Mikuláš nebyl ve schl'1zi obecního zastupitelstva chytil s Němci. A právě s l(rummrem ! I Mikuláš dával návrh, aby óbec spravila cestu na Kříb. Nedá se tam tak jezdit. Vůz zapadne po nápravy. Němci návrh zan1Ítli. Není prý peněz. Mikuláš žádal o protokolování návrhu a to česky. To Němce pobouřilo. Schich zuřil, Scholz řval, že takového něco je neslýcháno Mikuláš se ostře ohradil, že se tak musí stát podle zákona. Jsme přece v Českoslo­ venské republice a ne v Německu! My si protokolní knihu hyzdit nedáme. A s vaší republikou si jděte na hrnec, vykřikl Schich. Dlouho to trvat nebude a -

Někdy v dubnu přiběhla paní Jiřina pro

Hedviku.

\•

·\

· Pojďte k nám, to děcko řve jako divé ... Nevím si s ním rady. ... Milanek zvedal hlavičku, prstíčkem se trel po spodním patře úst a křičel, až byl rudý ... To budou zoubky, paní, usoudila Hedvika. Strčila chlapci do úst prst a zkoušela. L~z?u ! Brzy bude jeden venku. Už se proře­ zava. Kupte chlapci fialkový kořínek ... Petr musel do Uničova pro něj. Chlapec jej měl pořád v ústech. Za týden našla paní Jiřina při kojení první zoubek. Nemluvilo se, než o n.ěm. Celý večer prosvítil vršek řezáku. Ráno přišla Hedvika namáčet prádlo. Našla _jsem zoubek, přichvátala paní Jiři­ na s novinou. A - to budou nové šaty, zasmála se Hedvika na učitele. To n1usí být! Petr se usmál a Jiřina věděla, že ie bude mít. · ,,1:0 já jsem chuděra! Nemohu se s nikým del1t o radost, i kdyby mě rozdrtila, zahořekovala Hedvika, a slzy jí zapálily oči .. .

224

.

15

225

I'

"I A - čekal Mikuláš. - Budou vás zavírat! Schich přestal, jako když utne. Slova se koulela v hrdle a nadouvala ústa. Přestal Schich, začal Kruinmer. Chcete nán1 diktovat" a neumíte zatočit se svými! Celý Kříb bude kdysi náš. Baráky přijdou na buben. - Nebude to dlouho trvat a za pár šestek koupúne všechny vaše lidi ... To jsou řeči, to jste říkali vždy. - Nebylo tu nic a d n e s ! Začali jsme kupovat, pane Mikuláši. Jednoho ůŽ máme i s gatěmi. To není pravda! Koho? postavil se Mikuláš těsně ke Krummrovi. Steinera! vláčně vyslovoval Krummer. Už nemá, chlapík, ani za nehet půdy. Mikuláš cíti l, že se láme v kolenou. Vydržel však a vysrkl: Ten neví, čí je! Nebudou vědět ani ostatní! vyprskl Schich. Mikuláš druhého dne večer vtrhl na Steinera. Steiner koktal. Nevěděl si rady. Ale brzy se z úderů vzpan1atoval. A může mně někdo poroučet? Vy byste mně za pole tolik nedal.

226

Co jste teď, pane Steinere? -

Čech nebo

Němec?

I J

Steiner pokrčil rameny. Pravda, jak je potřeba! A je vám co po tom? Nic. Tak se starejte o sebe! Dal jste mně něco? Dával! Co z toho mám? Prodám chajdu a budu holý! Neměl jste tak klesnout! Jste vinen sátn. Ukradl jsem vám něco? otočil se náhle Steiner. - Tak si kázání nechte! N ebo poletíte ! Šetřte sil! Bude vám jich brzy zapotřebí. Nebo vám - nejsem s vámi vypořádán! hrozil ·Steiner. Zlomil jsem vaz Zouharovi. zlomím vám ! zřejmě do větru mluvil chlapík. Jen lámejte! usmál se klidně Mikuláš. Napřed si ale umyjte ruce! Steiner ukázal na dveře Četníci byli ve vsi denními hosty. Slídili, hledali, dveře půl dědině pootvírali, ale nic

nenašli · Tak jednoho dne vtrhli ke Steinerovi,

r

227

Dokoupila vyslýchali, Patzaka vyšetřovali . U Dokoupila našli spoustu slepic, kachen a hus. V kozím chlívku. Vše měl připraveno na trh~ .. Steiner a Patzak se nedali chytit. I Dokoupil se ze všeho vysekal, kdvi určil' kdo . . mu drůbež prodal. Měl své lidi rozstrkány po celém okolí . .. Najednou se otvíraly oči hospodyním s Kříhu. - Nebylo pochyb. Steiner kradl ty slípk-y a kuřata. Sedláček i Prucek našli stopy, které směřovaly za záda jeho chalupy. - Ale mluvit se báli. Chlap je všeho schopen! Steiner čekal na slovo jako kočka na myš. Jeho uši slyšely vanutí všech stran světa najednou. Nejvíce pásl Steiner po Bartoňkovi. Chtěl rozbít ticho v jeho rodině, nařknout jej, aby ho Vodička vyhodil z práce. Bartoněk chodil opatrně. Vyhýbal se Dokoupilovi, Steinerovi i Patzakovi. Ostatní s Kříhu se jich štítili také. Zloději jsou! Zavřít je a byl by .klid, toužili všichni. Kdysi to bude! Steiner lítal po světě. Nevydržel chvilky doma. Děcka jeho se rvala ve škole o kl1rku chleba. Vydírala sousta skoro z úst' ale ta. tík neviděl. Nedbal.

Steinerka jednou v máji přivezla muže na trakař-i. Vzkázali jí ze vsi, že leží na „hraničkáchtt.

1

. I

· 1· I

228

·l I

I

' '

J

I

Za necelého půl roku byl Steiner s penězi za pole hotov. Taktak že zaplatil úrok za minulý rok. Chlap se válel týden doma a pak zas vylítl. Shánět práci! Lidé s Kříhu se už o něho nestarali. Měli jiných věcí před sebou ... Červen byl suchý, dni vysoké. Obilí zrálo denně. l(aždý rád vyběhl zrána do polí se dívat, jak stébla pevní a zvoní jako stříbrné pruty. Za hořící zdí hor zpívaly lány jako ztichlé moře. - A slunce ke všemu oralo brázdu ... V červnovou sobotu, kdy do žní zbýval jen krůček, táhl se Steiner z Rybníčka. Nahnul si v hospodě, proto mu večer zachut· nal jako čerstvé pivo . Kraj byl jako pěna na Oskavě, třpytil se tichem a odlesketn hvězd. Na hladině polí si hrály stíny se světlem, n1ísty obilná zeď vyrostla v plamen ... Steiner točil v rukou holí a zpíval si. Brzy stál nad Oskavou. Díval se do ní měsíc a beránky si v ní hrály. Voda utíkala, skvějíc se jako dívka po koupeli.

229

I

„1-·„, ·I .•

.

"I

Klasy rostou, dotýkajíce se Steinerových dlaní ... Tu budou zpívat cizí děvčata, cizí hospodář . . .To tu není pro mě! zamumlal Steiner a srazil rukou světýlko, jež se roztře­ petalo před ním . .. Noc se rozsvítila, jako když v lampě knot se přivytáhne . .. Pěšinka k Doubravicím se zastříbřela a po ní lezl nalomený stín.

Steiner se za ní ohlížel, neboť se mu zdálo, jako by se děvčata smála ... Dal se cestou přes Díly. Ani nevěděl, proč. Nutkalo jej to! Noc scházela s hor. Průsvitné tělo rozžíhalo kraj a ruce slibovaly pohlazení. Po trávnících a inczích tanči ly svatojánské mušky a hvězdičky se koupaly v rose. Steiner se za nimi honi l. Po 1nuškách lapal. Najednou něco zašeptlo. Pot se vyrazil z čela. Steiner cítil, že někdo známý poblíž něho stojí, na něho dýchá .. . Tak nlu to přišlo, jako by 1natka vešla v cestu .. . Nezatočil Steiner holí, neposkočil. Zdřevěněl na chvíli. Ztuhly mu nohy. A tu zcela p od rukou se mu chvěly klasy jako něčí horká ústa ... Kriste Pane, to je 1né pole - třese se Steiner. Je to ono - ten kus tady. Tak to srostlo s Krummrovýn1, že jízvu nenajdeš! Steiner se dívá na bílou rež, jak hoří do noci. Noc prostupuje lán a všecka stébla znějí jako varhany o vzkříšení ... Tak - to už není moje, sem už nepůj du žít ... Tu není pro mě chleba - Kriste Ježíši, Milosrdný!

I

J

230

231

I

XVIII. Steiner ani chalupu neudržel. Deset tisíc dluhu mu ilomilo vaz. Třeba jíst, děcka řvala. A chleba nebylo ... K sedlákům byla zatarasena cesta. Jurek o Steinera nestál. Krejcara by mu nepůjčil. A i\tlikuláš ! Ach, taději nemluvte! To by byla palice na dva kusy. Tak Steiner brzy po žních rozkřičel,. že domek prodá. Němci mu za něj dávali třicet tisíc. Schich lítal, neboť chtěl Mikulášovi ukázat, že Doubravic nedobude! Němci měli obnos v hotovosti, ale Stei· ner couvl. Neřekl, že se zavázal Národní jednotě, dřív než se dal do stavby, že do· mek neprodá do německých rukou. Začali Češi. Mikuláš počkal, až řeči opad. nou. Věděl, že se nic nemůže stát! K Steinerovi vtrhl s Jurkem. Začal hned o koupi. Steiner dělal drahoty. Věděli, že na oko. Co chcete za barák? Třicet tisíc Ale zaplatíte si dluh? Tož tak ne! Dluh zaplatí kupec. Nikdo vám za domek tolik nedá I

232

A dá! opřel se Steiner. Leda Němci. A těm neprodáte! stál pev· ně Mikuláš. Nemusím hned prodat! - Počkám Až vám střechu nad hlavou prodají za pár tisíc! smál sé Mikuláš. Vím, jak si sto· jíte! Tak kolik dáte doopravdy? Dvacet a zaplatíme dluhy, které na dom· ku' váznou. l(rejcar víc nedostanete. Steiner krčil ťameny. Nerozhodl se. Nešlo to p9dle jeho plánu. Nepřeplatili. Ani o groš nedávají víc! Druhého dne navšth ili Steinera Němci. Schich a Scholz. Dávali pětatřicet tisíc. Ale Steiner se rozpakoval podat ruku. Nemohl. A soudů se bál. Rozkřikl aspoň Patzakovými ústy, že Němci mu dávají čtyřicet tisíc. V neděli ráno pozval Steiner Mikuláše i Jurka na domluvu. Rozmyslil jste se? Ani šesták víc nedáme! Přidejte aspoň tisíc. Nejméně tisíc budou stát převodní poplatky. I víc! Mohli byste mně vyjít vstříc. Jsem jeden z prvních, kteří tu ...

1 233

I)

I

l

Nemluvte, Steinere, skočil inu do řeči Mikuláš. Víte, co jste tu nadrobil! Podívejte se, jak si stojí Bartoněk a jak vy! l(dybych byl ve n1lýně Byl jste! Steiner ustal. Ticho. Mikuláš čeká. Jurek doufá. Steiner má hlavu ve dlaních. Sedí ... Mikulášovi ani učiteli nemůže posloužit, když je jediná židle ve stavení. Děti se válejí po podlaze. Ticho. Steiner zvedá zapocené čelo. Jurek hledí na jeho zežloutlé prsty od cigaret a špínu za nehty. Prodám ván1 do1nek, ale necháte 1ně tu do jara ... Přes noc uvalila na sebe Národní jednota třicet tisíc dluhu. Šňl'tra tisíc se natáhla jako provaz. Víte, co děláme, pane učiteli? Dobře! A neuvízneme ve smyčce? Taková oprátka je lepší, než mít toho tam na krku! vesele pronesl Jurek a ukázal ke Steinerově chalupě ... Cítíte, jak se to k a 1 i s k o čistí. U mostku se učitel s Mikulášein rozešel.

234

J

Stiskli si prudce ruce. Zrovna u paty Kříhu, nad nímž neviditelní koně pádili nocí ... Jako vagabundi chodili Patzak a Steiner. Dokoupil najednou přestal s nimi příst a hleděl si obchodu. Po strništích hvízdal vítr, uháněl od Bradla. Lidé vybírali brambory, pálily se ohně. Kraj páchl kouřem a pečenými brambory. Rolníci je letos zrovna počítali, neurodily se. A pak stále lilo, že hnily. Hory: zmodřely jako kalená ocel, ostré jako z plechu. S nich padal večer, náhle se stn1ívalo . . . V sounuaku nebo za noci se vracíval Steiner s Patzakem. Táhli vždy poli jako ptáci .. . Hrabali v dohasínajících hromadách nati, aby se bramborem v rukou zahřáli . . Viděli je lidé, jak hltali zemáky i se slupkami. Prasklo i to, že chodí žebrat. Steiner vypadal jako trhan. Vychrtlý jako pes, s prodřenou zadnicí, s vystrčenými lokty z kabátu. A Patzak se zdviženým línKem, s promaštěný1n kloboukem a vojenskými ovinovačkan1i na nohou, zdál se býti pozdním invalidou z války, na něž už lidé skoro zapomněli .. .

rI

235

Za kůropění oba odcházeli s holemi v ruce. Než slunce vyšlo, vystupovali už na kopce. Dolů se jít báli, že by je hanáčtí sedláci dali vyhodit, neboť v slovech jir.a zůstal nečeský přídech a přízvuk. A škrabot v kr1.'ll seděl jako vítr v haluzích. Vyhnat se nedal. Tak Steiner lezl na hory, kde se Němci bili v prsa a dávali za Hitlera krev. Zprvu byli horalé tvrdí jako palice na dvoře, nemluvní a nedůvěřiví, ale sotva cizince oči­ chali, prohlédli dlouhým, ostrýn1 pohledem, jenž krájel jako řeznický nůž, otevřeli se jako děcka. Až nás zavolá O n, pak se srazíme a sestoupíme tam dolů - to tam bude naše. A t y poženeme jako vzteklé psy do hor Steiner si rozpínal kabát, nebot tato slova jej rozšiřovala. Krotil pěsti, aby neuhodily. Dlouho sami chodit nemůžeme, půjde­ me s t ě m i t a n1, rozpaloval se Steiner, ale Patzak nerozuměl. Nechtěl Z toho nic dobrého nepojde, řekl, když jednou běželi od R ýn1ařova. Zakroutí vše1n krkem, zlomí je jako ty j e j i c h k ř í ž e na kabátě. Tak blbý nejsu, abych věřil, že tan1 ve d 1 e mají ráj! Slyšel jsem jednoho. Byl tam - z Dlouhé Loučky - ten, pane, zpíval! Hitler by nás rozskákal! -

I

i

'

?·

I I

I

~

.,I

j

_..._

236

I I

Steiner se dusil bláznivou naději dál. Hory slibovaly! Přes ně se jednou do rána požene vichr, kraj vzplane a to tam (n1yslí na Doubravice) bude naše ... Rolníci skočili rovnou do řep. Tabulky pole, které oseli, budou za dva tři dny vyorány. Ani se na pole nechce. Patřilo by všecko nechat shnít. Řepa je za pár korun. A daněmi nelze hnout! - Obilí je také za babku. Dědiny se kabonily, těžko v nich bylo, jako by návsí právě pohřeb přešel . . . A k tomu ty deště! - Mračna se válela po horách, roztrhaná na kusy. Kus tam, hadr tu. Crnkalo stále . J(e konci října chytily deště pořádně. Kříb se roztékal, bláto teklo do stavení. Cesta mezi domy byla hotové propadliště. Tu si kdosi zláme hnáty! prorokoval Patzak. Aby to nebyl Steiner! Dal se do chlastu. Jeho sen o Hitlerovi se rozplynul jako mlha. Hakenkrajcleři měli zastavenou činnost. Steiner chlastal n1m. Musel čímsi ulít tu hořkost v sobě. A peníze byly, i když je mě­ la žena pod zámkem! V dědině se všelicos šuškalo. Hakenkrajc-

237

I

-· -I

I I

leři

!

I

I

J

naráz ztichli. Schich nepískl. Seidl se neukázal. 27. října svolal Jurek rodiče k oslavě patnáctého výročí republiky. Oslava se konala ve škole. Sešla se celá menšina. Jen Steiner nepřišel. Patzak se neukázal. Jurek rozehřál dčti i rodiče . .. Ráno bylo chladné, nebesa tichá, z kamene. Na škole vlály prapory. Kříb zazníval červenou, modrou a bílou. U Steinerů vystrčily děti praporky do oken. Též u Patzaků. Náves křičela. Starosta vyvěsil prapor. Jinak vlál jen na českých don1ech. 28. října srazili se Češi u školy. Půjdou na tábor lidu do Uničova. Přišel Sedláček, Čapka i Zdražil, Mikuláš s Králem, Viktor a Pavla, stárek a pekař Chytil. Děti běhaly okolo fary již od sedmi hodin. Průvod se hnul, až vyšli lidé z kostela. Přidal se ještě Prucek a Smékal. I Ludvík Klement. Seidl se díval z okna, když Češi vykročili. Vztekle jím bouchl, až se lidé otáčeli. Děti šly vpředu, za nimi dospělí. S Kří­ bu sbíhal Halala. A za nún cupkala Steinerova Tázinka. Pane učiteli, ostatní n epřijdou, plakalo

238

l ".

děvče

a utíralo si slzy. Tatínek je zavřel. Praporky hodil do kamen ... Děcku se třás­ ly čelisti radostí, když doběhlo běžící děti. To je chlap! Načáchat mu! rozhořčovali se muži. Pověsit ho! A toho Patzaka také! Na jaře Steiner poletí, klidně řekl Mikuláš - a Patzaka máme též v hrsti. Přileze tuze brzy. Dluhy mu zakroutí krkem. Má toho sedm tisíc na hřbetě! Pak bude ticho, pronesl vroucně Prucek. Měl složeny ruce. A oči plny kvetoucí země, kterou sytí Pánbůh. Hlavy poklesly. A zdvihaly se. Muži snesli vzájemné pohledy do očí . .. Ano, ticho se prosype jako deštík v máji - trhlinami, škvírami duší a srdcí - Samo nebe mě~kou dlaní pohladí člověka. Všichni mysleli na Kříb. Bláto páchlo přede dveř1ni ... Ale půjde jaro, všecko vymete a Kříb se bude topit v dlaních božích. Milosrdenství nemá konce ... Uničov rozmetal myšlenky po polích . . . Děti stály u hřbitova. Čistily si travou boty. Pak zahly doprava blátivou uličkou na shromáždiště. Před měšťanskou školou šuměl dav, hlouček stékal s hloučkem. Černý potok se natahoval na silnici jako had.

239

k

Děti, živá náměstí.

strakatina, vpadly už do ulice

Doubravičtí stekli s'ostatními. Džbery ulic

chrstaly stále houfec za houfcem. Už byly setřeny hranice dědin, člověk se spínal s člověkem těsně ve vroucí hlas ... Dav se třásl jako vítr. Na dvoře měšťan­ ky duněl zpěv . . . A před měšfankou - ~. prudké údery hlav, pevné pohledy očí, tvrdá

čela,

vontct

~eč,

\

Sedláci v slavnostnkh kabátech, usměva„ · ví, lidé s kouskem pole a kravkou, muži ,. i ženy s hladovým žaludkem, úředníci, uči- ' . telé, živé těsto hnětené hřejivou rukou světla.

Dnes

·.

teče

cosi živého naspodu, svazu je věnec dědin uničovského kra je v píseň .. ·. Přijela selská jízda. Pevným krokem došli hasiči. Pořadatelé slévají dav v pevně čle­ něný proud Mládež vchází do města. Zluté město se rozjasňuje v bílé ... Pod radnicí čekají německé školy. Zástupcové úřadů ... Co to? Čeho se to Češi dočkali? Není to šalebná hra! ... Na radniční balkon nastupují zpěváci. Česká píseň se rozlévá po kostrbatém rynku.

240

11

I

I

Dámy v pyjama vytahují rolety. Otvírají se okna ... Vystupuje řečník. Profesor Derka ze Šumperka. Zač~ná šepte~~ jako by vzlétal. A pak _ sl~va J~Ou tvrda Jako skály, derou se přín10 z ust lidu dole, který cítí, že to je hlas, který se v nich ozýval, když pukala srdce ... Dnv chytn. sn1člá 1cč trbll lť\.1s 1')0 kuse. Volají dole. Slova padají na náměstí jako cepy. Němcům je hotko. Dr. Maschek se potí, němečtí učitelé se ošívají . .. Paničky v hedvábí zavírají okna. Nejsme slepí! Slyšíme chřestit zbraně. Ale nebojin1e se! Stojíme pevně a připraveni. Nám nikdo nehne hranicemi, u nás si nikd? nebude dělat stát ve státě, nestrpíme ani falešnou loyalitu _ Hraničáři, naše je republika! To každý cítí ve svém srdci. Náš je kraj pod Bradle. ~ . ... N ~ ~ěm se nikdy nevztyčí nalomený knz, ktery s1 do skal tešou Němci, tam na věky vlát hude červenomodrobílé pole! ... To nevymaže lidská zloba, to nesetrou deš~ tě, to nesmažou bouře V srdcích živých to psáno _, .~pro to netř~b,a umírat! Národ potřebuje z1vych, starostl1vych rukou, rozesetých bez 16

241

~

I

I jména po sladké zemi. V těch je živá vlast, z nich pramení síla národa ... Řečník už sestoupil, ale dav ztrnule hleděl vzhůru .. . Nětnci se rozprchli, jako by na ně chrstl studené vody - Zazněly fanfáry z Libuše. Začínal koncert. Uničovem hýbe česká řeč. Pavla promenovala s Viktorem. Jurka vtáhli sedláci do Národního domu. Mluvilo se tu o rozpuštění strany ně1necko­ sociálni i nacionální. Sokolí se do.t11louvali na zítřejší srazy. Národní dům byl nacpán. Před polednem se dali doubravičtí k domovu. Mikuláš razil cestu. Pavla s Viktorem se táhla pozadu. Všen1 se zdálo, že vzlétají nad svou bídu. Tak to dělalo dobře . I Bradlo rozpínalo šedě1nodrá křídla ...

) I

Jakoby se duha natáhla od východu k západu! Běžel s tím Jurek jako se štafetou. Večer se zpráva snesla z radia jako bílý holub. U Jurků naplnila kuchyni, celý dům. Milanek ten večer capkal okolo židle, tak rodičům zvonil v hrdle horský potok radosti . ..

l

.

'

I

I

!

'•I

I' I ·I

A ráno už Petr běžel. Na cestě to řekl

Čapkovi; chystal bryčku do Skřípova. Zpráva stoupala výš a výše. Dříve se na Kříbě rozednilo. Mikuláš bouchl do stolu: Tak se konečně rozkývali! - To budou ú d e r n í c i chodit zmoklí. Něn:~cko-sociální strana byla rozpuště­ na a c1nnost německých nacionálů zastavena. Neměli to však tak troubit, houkl Mikuláš, až se mu zpráva rozležela v hlavě. Za to ručím, že hakenkrajcleři mají všecko v suchu. Weigl tu byl v minulých dnech ně- · kolikrát! D~stali asi zavčas direktivy shora, aby jim na nic .nepřišli. Pak je vše zas jenom pro kočku!

Co pak bude s mandáty rozpuštěných stran? V poledne vyčkávali Němci listonoše ve vratech. Čekali na noviny. Co bude? Rostl z1natek. Nikdo takového něco nečekal. Pro horké hlavy to bvla studená sprcha. · · Seidl se táhl po dědině, jako by měl v gatích. Před Jurkem ve škole se schovával za dveře.

243

I

l l

~

I

J

Všechny učitele-hakenkrajclery by n1ěli suspendovati, vůbec všechny státní zaměst­ nance! horlili Češi. Poslat je šupe1n do Třetí říše - smál se Král. Vychovávat hnědokabátníky. Němečtí zemědělci se nafukovali nad odstavenými. Budou točit obcí! Schich měl po starostenství. Vyletí i z obecní rady. A Scholz a Hlivitzký pojedou, jak by smet! A možná i Klimesch! Dělali si naděje i Češi Zima lezla drze do chalup. Steiner chodil krást do lesa. Škoda krejcar~ za dříví. l(radl i Patzak. Chodili spolu. Ne sa1ni. Němci vylézali též. Celý kout pod Kříbem byl sán1 zloděj. Na dříví neměli ani sedláci. Hajní honili zloděje jako psy. Udávali. Četníci lezli do chalup ob den. Steiner na to vyzrál. V kuchyni vyřezal v podlaze díru, vykopal sklípek a do něho strkal lup. Přišlo se na to, až se odstěhoval. Měl takových skrýší více, ale neprozradilo se to. Dokonce prý ve chlévě, kam schovával zeli, řepu, obilí, zajíce a husy ... Děti nevěděly, kam otec chodí. Ve dne spával, v noci, až všichni usnuli, hnal se polem. V psím počasí vždycky.

244

• 1

ji I

. I

.

•

Hvízdal na prsty na mezi u karlátek do větru tak, že to jen málokteré ucho postřehlo. To na Patzaka. Dával mu znamení. Těsně před vánocemi našli dřevorubci v lese pobitého hajného. V hrdle měl vtlačeny prsty a lebku obraž·e nou. Vyšetřovali Steinera, Patzaka chytili, ale ti božskou přece nekápli. Hajný chlapy nepoznal. Jeden .na .něho skočil zpředu, druhý. zezadu. A kterýsi jej kyje1n srazil na zemi. Výpovědi hajného byly neurčité, kusé. A pak - při zápase se neozvalo jediné slovo. Steiner se tahal po lese už méně. Bál se broků. Věděl, že hajný ví. Sjížděl proto s Patzakem zase na polední straně. V jiném revíru. Steinera se každý bál. V očích mu sedělo vzteklé zvíře. Divočelo nocí, hladem. Po vánocích už nešel Steiner ani do lukovského revíru. Střetl se s lesním. Patzak se bál sátn vyjít. Tak začali jinou. Zachtělo se jim krčů. Patzak vtrhl k fořtovi a .žádal jej o pařezy pro chudé hraničáře. Chtěl Steiner, Patzak, Dokoupil a Smékal. Přidal se i Prucek a Sedláček. Fořt jejich žádosti vyhověl. Chlapi vtrhli do lesa jako uragan. Krčové

245

inotyky, sekyry a klíny zvonily pod okny již v pět ráno. Krčaři se vracívali pozdě večer, za tmy, neboé lukovský revír byl hodinu cesty. Dubové krče, dva 1nctry v prů1něru, to není, Steinere, otýpka klestí na zádech! Stoupneš si k netvorovi a pot ti stéká s če­ la. Kopeš den, dva dni, plece oseká váš, kořeny podtínáš a krč sedí, jako by byl po ramena vražen. Muži chodili oteklí a pletli nohama. Patzak navečer už ani sekery nepozdvihl. Musel náčiní zahrabat do země ... Den doma odpočíval, tak jej krče zmohly. Steiner se smál, až se les třásl. Vychrtlý byl jak vyžle, ale s krče111 se potýkal stateč­ ně. Byl první, komu se podařilo krč rozstřelit. Roztrhl se na tři kusy . . . Utekl den, dva - čtrnáct dní. Voda rychleji neběží .. . Na Kříb táhly kravky písklavý vůz. Smékal vozil krče. Přivezl i Patzakovi. Steiner čekal na Prucka . .. Kříb seděl jako pavouk v koutě nebes a předl ...

.

'

stva tři hakenkrajclery a jednoho nacionála. Dekrety byly ostré jako vítr s hor a vztekaly. Nic naplat! Nastoupili náhradníci z Bund der Landwirte: Kreizl, Tiel, Rotter a Kubitschek. Češi utřeli hubu. Mikuláš v prvé schůzi tlun1očil požadavek Kříbu. Cestu opravit! Němci se ošívali. Není peněz. Jsou nutnější věci! Obec zaplatí jen materiál a dovoz! opravoval se Mikuláš, aby nemusel nadobro couvnouti. Naši lidé udělají práci zdarma. - Není to přece jen pro ně, jezdí ta.m tudy celá dědina! Ninu:ichter dával souhlas. Mikuláš s návrhem prorazil. Aspoň z polovice! Po prvé poseděli čeští zástupci po schůzi s Němci. V ně1necké hospodě. Mikuláš kul žhavé železo. Němci tekli jako máslo. Vodička získával Kubitschka a Tiela pro mlýn. Usmívali se, jako by slibovali, ale potmě­ šilost čouhala jim z očí ...

l '

Nimrichter zůstal starostou. Ale kostrbatý leden vyhodil z obecního zastupitel-

I

I

,

246

I

247

XIX. Steiner se nenechal vystrčit jen tak. Sliboval, sliboval, ale jaro jej nevytáhlo . . . Nemám kvartýru! - Počkejte ještě měsíc. Ale květen stál v chalupách a Steiner se nehýbal. Útočili na něho se všech stran. Smál se. Šašky si tropil. Půjdu , až se mi uráčí. Na modrou stře­ chu nad hlavou mám čas. Byt si zajistil stárek. U Mikuláše nemohl mít ani prase. A tady byla zahrádka, chlévy. Člověku je dobře, může-li si volně vydechnout. Stárek mínil domek koupit. Zatím se bál, neboť dluhy trhaly kdekoho. Steiner zkrotl až po soudní výpovědi. Hlavu tiskl k hrudi a hubl v tváři. - Ve stavení bylo hřn1otu, klení i bití. Děcka i v noci vylítla ze stavení ... Tatínek tluče maminku! Nikdo se dovnitř neopovážil. Patzak větřil, že přátelství se Steinerem jej vydává na milost a nemilost Národní jednotě .. . Obrátil se ráno s jižním větrem . . .

248 l

!

• 1

A na Steinera

nehleděl .

Ať

sežere, co si nadrobil ! Však tak zrál on i ty do kriminálu, sekla jej žena jako sekerou. Patzak se ani oknem nepodíval, šel-li Steiner. Nenechal se ani vyvolat. At n1i nevylezeš! houkla žena, která se najednou nic nebála. Mísila se v ní odvaha se strachem. Steiner vlezl k Patzakovým sám. Patzačka se schovala. Co 111i neseš! vypadlo Patzakovi z úst. Bylo n1u z návštěvy úzko ... Steiner slídil po staveni. Vrtal zrovna očima Ty, Karle, nemám kam jít! Co víc? zestručně! Patzak. No, víš, byli jsme paréáci ... Což kdybys mě sem na chvíli vzal .., . Než se pohnu! Kam? otevřel oči Patzak. No, ošíval se Steiner. - Myslil jsem do světnice. - Vy tam stejně nespíte ! Cvakla klika a s větrem vpadla Patzaková. Do světnice? vyhrkla a dala si se slovy ruce v bok. To by bylo krásné! - A my v kuchyni! - Perné živobytí . . . Nepukni, kousl Steiner.

249

A ty táhni, odkud jsi přišel! Vyhazov! - obrátil se Steiner k Patzakovi. - Kamaráde, vyhazov! - To tě může stát hrdlo ! - Mně už je všecko fuk! Patzakovi vyběhla hrůzou všechna krev. Tváře, jakoby zalíčil A už tu byl hajný s tou prokletou mlhou v zádech a tmou ve vlasech ... Patzak ucítil v sobě to zvíře, které inu tenkráte vtlačilo do rukou kyj! Pukly dveře. Steiner se hnal přes cestu ... A odpoledne uháněl k U růčovu ... K soudu! - Udat n1ě ! pronásledovalo Patzaka dnem i nocí ... Smrt na něho skákala ve snu, vyssávala jej jako upír. Co se Patzak nařval, navzbouzel ženy! Steiner chodil jako pomatený. Zastavoval se, hrozil, mluvil o odplatě. Šířil hrůzu. V červnu běhal z Medlova. Hlavu pozvedal, aspoň kousek po kousku. Šíji měl stále vystrčenou, jako by na ni měla spadnout sekera. Lidé s Kříhu chodili kolem něho jako kol němého.

Nemluvil. Rysy měl strhané, jako by se s v sobě rval.

2.50

něčím

•t

Je už hyn ! Z chlastu - říkalo se. Lidé mu byli přízrakem. Potkal-li něko­ ho, otáčel se za ním, dlouze se díval ... Ně­ kdy se rozesmál a utíkal, jako by ho honili ... Dědina myslila na žně. Pole bělala ... Skláněl se večer, když na pěšinku vběhl Steiner. Běžela s nín1 vůně hor a polí .. . Mateřídouška vydechla. S blízké meze .. . Jurek stál s Jiřinou před do1nkem. Dívali se za chlapcem. Pavla jej držela za ruku. Honili se za míčem. Steiner přeběhl a všem se zdálo, že něco zamun1lal. A až od vrátek se ohlížel. Jurkovi šli večeřet. ~1ilanek měl hlad. Pavla se dala do polí ... . Otevřela se okna Radio se rozzpívalo . .. Lidé s IGíbu posedali na uávník - Hedvika s lylařenkou, Halalová s Toničkou · Na kládách opodál seděli ostatní ... Nechtělo se jít do stavení. Ráno písklo do oken. Všude modro. A země bílá jako družička. Pěšinka k horám se třásla jako zlatý paprsek. Nikdo po ní ještě nešel. Peuovi se chtělo skočit z okna do rostoucího jasu -

251

Milanek otvíral oči. Mnul si je rukama, aby byly široké ... I ve škole bylo hodně slunce. Kusy modra se lámaly do oken. Odpoledne vylezl na Kříb žebřiňák. Táhli jej cizí koně ... U Steinerů nakládali nábytek. Už pojedou! padalo všem se srdce. - Stě., I hu11 se. Steiner se dostal za pacholka k Breitenfeldovi do Medlova. Musí však dát děcka do německé školy ... Kolikrát, Bože, se člověk z~ život zkříví? Nikdo neví ... Cosi nás ohýbá jako proutek - Steiner tahá jako kůň. Nejraději by se svalil, kdyby bylo po všem! Ale tak ... Ně­ co jej ještě drží s bídou kolen1 ! - Nechce se skočit pod kola ... Nebylo tak lehké vzít všecko naráz. Pacholek se vztekal. Fůra se musela přesta­ vovat. Naposled se hodil na vůz večer, neboť se vpletl do práce ... Fertig? ptal se hranáč. Jeď! křikl Steiner a skočil na vůz. Vyšplhal se nahoru! Dopředu přisedla žena.

252

Děti se rozplakaly. Nemohly od vrátek. Děvče drželo -v ná~učí kohoutka. Vůz se rozběhl. Děti se odtrhly od plotu a bě­ žely za vozem. Nevěděly, zda zůstat tu, či jít tam . . . Zde už nen1ěly nic. Tak honem '.

všecko vyhaslo ... Vl'1z s~ kymácel jako ve větru Děvče s kohoutkem se ještě ohlédlo po chaloupce, ale chlapci se třeli již o vůz. '.žebřiňák lezl k západu. Slunce už bylo pod obzorem . . . .. , . . Jen hroty hor krvácely cerstvym1 ranami. Medlovský kostel zvedá pěst ... Steiner mumlá: Muselo to být. Nepatřil jsem n1ezi ně. Bude po mně aspoň klid. Tiché lány stojí u cest jako poutníci u cíle ... Noc do nich dýše a sype zlatý dešé. Po Kříbě sjíždí meteor ...

253

.. ....

r .

XX.

,,

Po odchodu Steinerově kvasilo na kopci zdravé ticho. Kříb si oddechl. Za tři, čtyři dny vybledl obraz Steinerovy rodiny tak, že se zdálo, jako by jej dešt smyl. Domek svítil čistotou, neboť sotva se Steiner vystěhoval, vtrhli do domku sousedé s Jurkem a Mikulášem. v čele a dům, dvůr, chlévy, sklep i půdu vymetli, vydrhli a závady odstranili. Jistilo se, že stárek domek přece jenom koupí. Patzak nezůstával za ostatnúni pozadu. Ani Dokoupil se nenechal trumfnout. Zhroucení Steinerovo sedělo v nich a hrozilo. Patzakem prorostlo od kořenů. Obojakost, jejíž ostří pořezalo Steinera, vystoupila děsivě. Buď, anebo! poznal Patzak. Člověk přece je,n nemi'.iže růst na d v ě strany! Nikdo se proto nedivil, když po Kříbě, těsně u vrat žní, sháněli Jidi na práci na cestu, že první z chajdy vystoupil Patzak s motykou na rameni ... Řeklo se břitce: Je to dost, že dostal rozum! A byl pokoj ...

I

I

I

j I I

f'

~ \

Mikuláš s Jurkem vtrhli na starostu a dů­ razně žádali o správu cesty na Kříbu. Je toho třeba! Budou žně. Po takové cestě nelze svážet! - A což teprve, kdyby napršelo ... Starosta se nevymlouval. Zalarmoval večer sedláky a ve dvou dnech bylo všecko obstaráno. Němci dali potahy, jezdilo se pro materiál. Na cestě rostly hromady štěrku a ka1není. Češi - z kaŽdého domu po jednom - cestu skopávali. Vytáhl z domu Král, Mikuláš, Klement, stál tu Prucek, Smékal i Sedláček, potil se zde Patzak, chvílemi i Čapka, Dokoupil, Zdražil i Halala. Motyky a krompáče svítily v slunci. Cesta zvučela ... Jurek doma nevydržel. Když dřou všichni, musím s nimi! vyrazil. Okne1n se na ně dívat nebudu! Paní Jiřina vytáhla odložené kalhoty a Petr se hnal na cestu. Zaháněli jej, ale uči­ tel se nedal. Budu zasekávat kamení vespod, rozhrabovat, hlásil se. Však brzy utečete! nedůvěřovali n1u. To není pro vás! Jurek chodil na cestu denně. Vždy po odpoledním vyučování. Práce rostla tak, že

254 2.'l."

Němci nestačili

vozit kamení. Po1nohl Vodička. Přivezl kamen~ několikrát nákladním autem. 11ikuláš i Král poslali pro štěrk. A tak den za dnem natahoval spravovanou cestu přes Kříb jako ocelový pás. Něm­ ci i Češi se zapřáhli, neboť všem svítalo, že osud jim přiřkl něco s p o 1 e č n é h o jako je c e s t a, po níž za chvíli budou svážet tito i ti ... Přihnal se parní válec, a než se slunce po třetí vyřítilo na oblohu, zvedala se od paty Kříhu silnice až kdesi k nebeské klenbě ... Toho večera, kdy poslední ruce se pustily. nové silnice, na níž se týden dřelo zdarma, vyběhl Prucek do polí ... Žito mu naráz vonělo chlebem, shýbl se ke klasu - jednomu, pátému - kus dál znovu drtil klásek, aby se přesvědčil - a užasl: Přišel jsem právě včas. Zítra začneme.. Zpátky šel Prucek loudavě, zahloubán v sebe. Pole se táhlo s ním, stejně i ohnivý večer. Hospodář měl dole složeny ruce. Modlil se, aby jemu i dětem zachoval Bůh kousek této země ... Do noci zvonila na dvorku kosa, již Prucek naklepával. I v ostatních dvorcích na-

klepávali kosy, jež se rozezpívaly po dědině jako děvčata. Noc zlehka kladla ruce na zlaté rouno země.

K.říb věřil v

'

256

257

oslnivé j i t r o . . .

I

'

f ;

VYT I SK LA H ANÁCKÁ KN I HTISKÁRNA V O LO M OUCI

11 I

I

i

f

I

JOSEF KOUDELÁK: HRANIČÁŘI

·, -

'

P R O

N A K LA D A T E L S TV Í

Č. B E

nANA

V OLO .M O UC I, Š T EFÁNIKOVA TŘ. 29 OB Á LKU A FRON TI SPIC NAVR HL K . HO/\"i OL A

li

'

. J~

'

• I

\i