Hrdinou ve stínu Mašínů 13

48

WWW.RESPEKT.CZ ROČNÍK XVI. V 28. 11.— 4. 12. 2005 CENA: 25 KČ V PŘEDPLATNÉ ČR 20 KČ

Be sexy, mé dítě 5 Jirousův český snář

22

Hrdinou ve stínu Mašínů

13

V V

SK 39 Sk; DE 2,10 €; AT, BE 2,30 €

ODS nasadila novou tvář 3, 4 Ministerské Ratha ta ta ta 5

2

KOMENTÁŘE VE HVĚZDÁCH

Král je mrtev, ať žije král! Tato věta, zdůrazňující kontinuitu vládnutí, zdomácněla v historických románech, ale Češi si ji na adresu vlastního korunovaného panovníka mohli říci naposledy v roce 1835 při úmrtí Františka I. Nicméně tuto neděli si připomenou 35. výročí skonu jiného zdejšího monarchy. Dne 4. prosince 1970 za

28. LISTOPAD–4. PROSINEC 2005 V RESPEKT 48

Vyhlídky na budoucnost Všechny cesty vedou do Prahy. Hlavně německá a polská

Ať žije Král smrků silné vichřice padl Král smrků v Boubínském pralese na Šumavě, neformální vládce všech českých stromů. Už jeho zjev byl impozantní. Rostl ve výšce 1000 metrů nad mořem, jeho kmen se tyčil do 58 metrů, průměr nad zemí obnášel 162 centimetrů a obvod 5 metrů. Objem dřevní hmoty dosahoval 30 m3 a první živé větve vyrážely až ve výši 25 metrů – prostor téměř chrámový. Tehdy k němu ještě vedla turistická stezka s pohodlným přístupem. Vždyť terénní rozdíl oproti blízké Kubově Huti, nejvýše položené železniční stanici v tomto státě (995 m), je zanedbatelný. Podle některých názorů se právě nápor turistů (odhadem 50 tisíc ročně) neblaze podepsal na stabilitě Králova kořenového systému. V roce 1980 byla přístupová cesta uzavřena, takže běžný smrtelník dnes rozkládající se kmen padlého velikána nespatří ani z přilehlé naučné stezky. Král je mrtev, ať žije král! To platilo i na Boubíně. Na Nástupce Krále smrků byl neformálně korunován strom rostoucí v sousedství Králova vývratu. Svými rozměry moc nezaostává: výška 56 metrů, obvod kmene 452 centimetrů a objem dřevní hmoty 21 m3. Nicméně loni uschnul, napaden kůrovcem. Čeká ho tedy zřejmě podobný osud jako Krále, ale při správném hospodaření, tedy nezasahování do původních areálů šumavské přírody, to není žádná tragédie, nýbrž přirozené následnictví. Zatím sice ještě není veřejně známo, který smrk bude korunován za nástupce Nástupce, ale dynastie pokračuje. Vždyť ještě za života původního Krále smrků z něho byly odebrány rouby, takže dnes žijí desítky jeho potomků. Otázku jejich legitimity nechme genealogům. Navíc Šumava nemá na jehličnaté velikány monopol. Najdeme je i blízko Prahy, v hluboce zaklesnutých inverzních údolích v Posázaví, kde tudíž klima ve výši 350 metrů nad mořem může odpovídat šumavským podmínkám. Nejvyšší ze skupiny chráněných smrků u Těptína měří 58 metrů a v obvodu má 515 centimetrů. Když Král padl, byl – podobně jako dnes Nástupce Krále – již rok uschlý, napaden václavkou. Autor těchto řádků měl štěstí, že jako malý skaut při táborové výpravě ze šumavského podhůří na Boubín ještě mohl na právě vysychající Králův majestát v němém obdivu zírat. Bylo mu deset let, zatímco Králi, zvícímu petřínské rozhledny, odhadem čtyři sta čtyřicet roků, takže coby klíčící rostlinka pamatoval nástup Habsburků na český trůn. Zbyněk Petráček

Prostor téměř chrámový. Král smrků uprostřed. FOTO ČTK

Chceme je? A dohromady, nebo zvlášť s třešňovou oblohou? FOTO ČTK

J

e čím dál zřejmější, že nás po volbách čeká patová situace, která bude mít za následek nestandardní vládní řešení. U sousedů můžeme sledovat, jakou by mohlo mít podobu. Buď „polskou“ s menšinovým kabinetem opřeným o extremisty, nebo „německou“, kdy povládne velká koalice dvou ideově protichůdných stran. Asi je na čase se podívat, co by podobné scénáře znamenaly v Česku.

Ochránci civilizace V Německu i Polsku vzbudilo sestavení současných vlád velkou kritiku. U západních sousedů především proto, že „vítězná“ CDU musela sociálním demokratům ustoupit v řadě svých reformních plánů. Nebude se tak razantněji reformovat příliš štědrý stát, ale půjde se cestou mírného pokroku, která podle skeptiků nezaručuje v krizi se potácejícímu Německu úspěch. V Polsku zase řadě analytiků vadí, že ačkoli mohla vzniknout většinová vláda pravice, opřeli se konzervativci raději o populistické strany a vytvořili menšinový kabinet. Přeneseno do našich reálií – německý model znamená vládu ODS a ČSSD, polský model ČSSD opřenou o extremistické komunisty. Ani jedno není zrovna nabídka, při které by se bouchalo šampaňským, po čem tedy raději sáhnout? K hledání odpovědi se ještě jednou vraťme k sousedům. Po skončení velké koalice budou mít Němci možná stále dýchavičnou ekonomiku, ale budou mít jednu jistotu: nic se nezmění na demokratičnosti země a jejích základních pilířích. Vedle toho Poláci mohou už dnes sledovat, jak si politici vládní strany pro sebe uzurpují víc a víc moci. Příklad? Třeba Česku velmi dobře známé omezování nezávislosti veřejnoprávních médií. Pod heslem „levný stát“ totiž vládní strana Právo a spravedlnost ohlásila, že chce snížit počet členů Rady pro rozhlasové a televizní vysílání z devíti na tři. A protože členy volí prezident, Sejm a senát (všechno domény PiS), vybere radní jediná partaj, která už několikrát dala najevo vysokou podrážděnost nad kritickými ohlasy zaznívajícími vůči její politice z veřejnoprávních přijímačů a obrazovek. Přinejmenším stejně závažná je „polská cesta“ v tom, že se k moci nepřímo dostávají extremisté s antisemitskými, násilnickými a diskriminačními projevy. Liga polských rodin a Sebeobrana, které drží vládu u moci, už daly jasně najevo, jaké jsou jejich postoje: při manifestaci gayů a lesbiček posílali z chodníku její účastníky „do plynu jako Židy“. Proti nim ale policie téměř nezasáhla, kdežto „nepovolený“ průvod homosexuálů rozehnala dost nevybíravě. Vládní poslanci takový přístup posvětili. Vždyť Lech Kaczyński, budoucí polský prezident, řekl nedávno jasně: „Homosexualita nemá s naší kulturou a civilizací nic společného.“ Hned na začátku vlády konzervativců se tak ukázalo, že koaliční partner s jiným ideovým myšlením je v nevyzrálých postkomunistických „civilizacích“ zásadním faktorem pro udržení přívětivé atmosféry a svobody.

S rudými v zádech Nebezpečná úskalí vlády jedné strany známe z polistopadových časů i u nás: projevila se během opoziční smlouvy. V rámci svého tehdejšího mocenského paktu se tandem ČSSD a ODS dohodl na změnách ústavy, které – kdyby prošly – mohly omezit soutěž politických stran, pravomoci prezidenta a nezávislost centrální banky. A co především, za čtyři roky menšinového kabinetu se v korupčně rozdělených křeslech upeklo více špinavých kauz než za osm let vládnutí tolik kritizované pravicové koalice. Zdejší politické strany totiž nemají vypracované téměř žádné vnitřní mechanismy, které by její představitele kontrolovaly. Už proto ne, že téměř každý straník má v Česku při vládě jedné strany nějakou funkci. Jako důkaz stačí podívat se na situaci v ČSSD, která už dvě volební období coby nejsilnější parlamentní síla rozhodujícím způsobem řídí stát. V celé zemi má přitom celkem 18 000 členů – a například v Pardubickém či Zlínském kraji tvoří celou „stranickou základu“ zhruba sedm set osob. Podle stanov má každý okres právo navrhnout svého lídra, který má vysokou šanci dostat se na přední místo kandidátky. Počet okresních držitelů stranického průkazu se ovšem s bídou vejde do jedné či dvou stovek. Tyto hrstky mezi sebou ještě vybírají kandidáty do europarlamentu, senátu, obcí a krajů – a to jsme teprve na začátku. Je naprostým zvykem, že zvolení poslanci si za asistenty vybírají někoho ze stranické buňky v regionu, zároveň se stávají členem okresního, či rovnou krajského vedení. Mají tedy pravomoc ovlivňovat výběr kandidátů do sněmovny, rozhodují tedy i o svých konkurentech. A je třeba ještě připomenout, že ne všichni straníci se nějak vážně zajímají o velkou politiku. Stejně jako „laikové“ tvrdí, že jí nerozumí, a nechávají to na těch nahoře. Takže když se to sečte, od roku 1998 „vládlo“ nad osudy deseti milionů lidí necelých osmnáct tisíc straníků, a to přinejlepším. Ve skutečnosti přibližně sto lidí. Nelze se divit, že byla úroveň jejich administrativy tak nízká. Další menšinová vláda ČSSD by byla ještě horší variantou, protože by plně musela ležet na KSČM. A ta už nyní naznačila, co by za to chtěla: zrušit lustrační zákon a další paragrafy trestající propagaci této zločinné organizace. Zastavily by se všechny reformy, třeba ta důchodová, což vidíme dnes, kdy ČSSD nechce schválit její podobu, ačkoli se na ní shodly všechny demokratické strany. Bez komunistů do toho prý nejde. Podobně by chtěla změnit i zahraniční politiku, nemluvě o obsazení řady míst ve státní správě. A přesně touto cestou si vytvořila základy k převratu v roce 1948.

Kdo jsou a kam to vedou Byla by tedy vláda ČSSD s ODS lepší než menšinový kabinet? Zřejmě ano, je tu však několik ale. Záleželo by na ekonomickém programu a odvaze Jiřího Paroubka přehodnotit svá tvrzení, že tahle země nepotřebuje žádné reformy. V Německu se sice řada modernizačních změn hodila pod stůl, nicméně se odstraní některé ochranné bariéry při příjmu a pro-

pouštění zaměstnanců, a také se snad sníží sociální odvody zaměstnavatelů. Což je mimochodem přesně to, co by Česku hodně pomohlo. Zdejší výhodou je, že si občanští a sociální demokraté shodli na základních principech důchodové reformy. Koaliční vládnutí má tu zásadní výhodu také v tom, že se partneři navzájem koukají na prsty. Nejdříve se lidovcům podařilo sestřelit zdiskreditovaného premiéra Stanislava Grosse, nyní jim to sociální demokraté vracejí u veřejné zakázky na mýtný systém. Pokud byl projekt skutečně na lidoveckém ministerstvu vybrán nefér způsobem, můžeme si být téměř stoprocentně jisti, že to ČSSD dá Miroslavu Kalouskovi sežrat. A to je dobře. V případě vlády ČSSD a ODS by bylo zapotřebí i to, aby se obě strany vyvarovaly pokušení ovládnout mediální rady, zejména pak veřejnoprávní televizi a rádia. Nemluvě o účelových změnách ústavy. Už nyní se dá téměř s jistotou předpokládat, že se po volbách vyrojí debaty o tom, že za vše může zmatený volič a špatný volební systém. Ani jedno ale není pravda, protože jak lidé, tak volební pravidla jsou jen odrazem chování politiků. Už roky průzkumy veřejného mínění ukazují, že kolem 75 % lidí netuší, kam politická elita vede zemi, a tudíž ani nerozumí tomu, kam směřují jejich životy ve veřejném prostoru. A to samozřejmě podporuje nepříjemný dojem z chaosu, pocit, že se nedá nic změnit k lepšímu, protože se události ženou samospádem. A do tohoto pocitu vtrhnou političtí předáci s řečmi o potřebě zavedení rovné daně nebo různých regulačních či deregulačních zákonů. V úrovni zdejší společenské a politické debaty jsou to vzdálená a složitá témata, u nichž běžný konzument zpráv vůbec netuší, k čemu by vlastně mohla být dobrá. Proto není třeba měnit volební systém, ale přesvědčivost stran. Ale ještě k vládě ODS a ČSSD: už nyní z řad ODS zaznívá, že nikdy nic takového nepřipustí. Takové sliby jsou ale nebezpečné, protože zaznívaly i před volbami v roce 1998, a pak je Václav Klaus s lehkostí zahodil. Určitě by se nemělo tvrdit, že je velká koalice vytouženým cílem, ale přiznat ji jako relevantní, okolnostmi vynucenou možnost, není chyba.

Happy end Probírali jsme zde, jaké jsou možné varianty v případě patového volebního výsledku. Přesto je tu ale ještě velká šance, že se sestaví většinové vlády ODS s KDU-ČSL nebo ČSSD s KDU-ČSL. Situaci by bezesporu pomohlo, kdyby se do sněmovny dostala i nějaká nová demokratická strana. Zatím jsou tomuto cíli nejblíže Zelení, a pak Evropští demokraté, u kterých ale ještě není zřejmé, jestli se jim podaří integrace se Sdružením nezávislých kandidátů. Každý, kdo přijde k volbám, bude mít velký význam, protože čím větší je účast, tím méně hlasů dostávají komunisté. Erik Tabery

Q

Líbí se vám víc představa velké koalice ČSSD a ODS, nebo Paroubka s komunisty za zády? Debatujme o tom na www.respekt.cz.

KOMENTÁŘE

RESPEKT 48 V 28. LISTOPAD–4. PROSINEC 2005

Čína diktuje podmínky

EDITORIAL Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

Západ se neumí postavit za své hodnoty

V

Číně se už delší dobu z vládních kruhů i tisku ozývalo, že přijde čínská „ofenziva v zahraničních stycích“. Co si pod tím představit? To ukázaly poslední týdny, kdy čínský prezident Chu Ťin-tchao nejprve navštívil Británii, Německo, Španělsko a Jižní Koreu. Vzápětí nato se uskutečnila návštěva amerického prezidenta v Pekingu. Čína slaví, že první část ofenzivy skončila na výbornou. Co tedy vlastně všechna tato jednání přinesla a o čem vypovídají ve vztahu Západu k dnešní Čínské lidové republice?

Španělskou cestou Konkrétní výsledky čínské aktivní zahraniční politiky se mohou na první pohled jevit jako pramalé. Společná závěrečná komuniké byla podepsána pouze během návštěv ve Španělsku a v Jižní Koreji, aniž by obsahovala nějaké důležitější dohody. Zřejmě nejkonkrétnějším výsledkem všech těchto jednání je rozhodnutí zřídit v Číně Cervantesovo centrum a na oplátku ve Španělsku otevřít Konfuciův institut. Co je ale důležitější, Španělé také ve společném prohlášení dále ujistili Čínu o respektu k jejím kulturním specifikům ve věci lidských práv, přislíbili usilovat o zrušení embarga, které EU uvalila na vývoz zbraní do Číny před 16 lety po masakru na náměstí Tchien-an-men v Pekingu, a podpořili čínské nároky na Tchaj-wan. Podobně také závěrečné komuniké vydané v Koreji explicitně a jednoznačně potvrzuje legitimitu čínských nároků na Tchaj-wan. V ostatních zemích, které navštívil čínský prezident, žádná společná prohlášení přijata nebyla. Proběhla zde zdvořilá jednání, v nichž se obě strany ujišťovaly o nutnosti a oboustranné prospěšnosti pokračování hospodářské spolupráce, případně o zájmu prohlubovat strategické partnerství. Odstupující kancléř Schröder ujistil čínského prezidenta, že Německo bude nadále usilovat o zrušení embarga na vývoz zbraní do Číny. Avšak po volbách se situace mění, protože Angela Merkelová o takovém kroku neuvažuje. Nastupující německá kancléřka také vyslovila vážné obavy o dopad překotného rozvoje čínského hospodářství na stav životního prostředí, o tom však čínský tisk taktně pomlčel. Úspěchem čínské diplomacie ale bezesporu je, že otázka lidských práv nebyla na agendě žádných oficiálních jednání během Chuovy zahraniční cesty a nekonaly se ani žádné větší protes-

ty. Pouze představitelé Amnesty International při této příležitosti konstatovali, že posilování hospodářské spolupráce s Čínou nepřineslo očekávané zlepšení situace v oblasti lidských práv a občanských svobod.

Hlavně zrušit embargo Navzdory zdvořilostnímu charakteru Chuovy cesty o ní čínské sdělovací prostředky referovaly jako o „mimořádně významné iniciativě“ a svého prezidenta představily jako sebevědomého politika, který přichází poučit své zahraniční partnery o významu Číny a o tom, jak je třeba s Čínou jednat, přičemž jeho hostitelé mu ve všem dávají za pravdu. Tak v Londýně Chu předestřel „Čtyři doporučení, jak rozvíjet vztahy mezi oběma zeměmi“, s nimiž britský premiér „vyjádřil naprostý souhlas“. V Německu čínský prezident pro změnu vyhlásil „Pět doporučení, jak rozvíjet spolupráci a prohloubit čínsko-německou hospodářskou kooperaci“. Obě sady doporučení kladou důraz na všestranné rozšiřování spolupráce na vládní i nevládní úrovni, případně na nutnost řešit eventuální problémy z pozic „vzájemné úcty a rovnoprávnosti“. Důraz na rovnoprávnost v mezinárodních vztazích a na jejich „demokratizaci“ zazníval i z dalších projevů čínského prezidenta. Leitmotivem jeho vystupování pak bylo ujišťování, že Čína usiluje o mírový rozvoj, o zachování celosvětového míru, o mírovou spolupráci, zkrátka o „prosazení vznešeného cíle míru a pokroku lidstva“. Vedle podobných prohlášení se jako poněkud překvapivá jeví skutečnost, že nejvíc pozornosti čínských komentátorů v souvislosti s Chuovou evropskou cestou poutala otázka, jak dosáhnout zrušení embarga na vývoz zbraní do Číny. O příčinách toho, proč embargo bylo uvaleno, ani jaké podmínky Evropa klade na jeho zrušení, se komentátoři nezmínili, zato zdůraznili, že embargo je výsledkem „nátlaku USA a Japonska“, a tedy jakousi nepěknou hrou mocností s čínskou důstojností a rovnoprávným postavením ve světě. Průběh návštěvy amerického prezidenta v Číně i rétorika čínských představitelů a sdělovacích prostředků měla s evropským turné prezidenta Chu Ťin-tchaa řadu společných rysů. Ani Bush nejednal o ničem podstatném a návštěva nepřinesla společné prohlášení. Zatímco západní komentá-

toři se shodli na tom, že Bush neuspěl v žádném z bodů své agendy – deficit v obchodních vztazích mezi USA a Čínou, uvolnění čínské měny, ochrana duševního vlastnictví a stav lidských práv a svobody vyznání v Číně –, čínská média zdůraznila Bushovo prohlášení, že „prudký vzestup Číny nás přivádí v úžas“ a dále jeho diplomatickou formulaci, že „čínsko-americké vztahy jsou komplikované“. Chu Ťin-tchao opět pronesl pár užitečných rad, jak spolupracovat s Čínou, které shrnul do „Pěti doporučení, jak rozvíjet konstruktivní kooperativní vztahy mezi Čínou a USA“. V této variaci na rady rozdávané týden předtím v Evropě se jako nový motiv objevují „vzájemně výhodná spolupráce v oblasti energetických zdrojů“ a „další posílení spolupráce v oblasti boje proti terorismu“.

Nebezpečná krátkozrakost Co vlastně plyne z těchto návštěv a jaký mohou mít dopad v celosvětovém měřítku? Čínská zahraničněpolitická ofenziva chytře kombinuje vágní a univerzálně přijatelná prohlášení o vzájemném respektu, rovnoprávných vztazích a obapolně prospěšné spolupráci se závazky, které jsou důležité pro domácí politiku – zrušení embarga EU na vývoz zbraní, nezpochybnitelnost práva na Tchaj-wan a odmítání věcné diskuse o lidských právech. Obratně se přitom vyhýbá všem konkrétním problémům ve vztazích mezi Čínou a světem, zejména problémům ekonomickým. Ukazuje se, že Čína začíná diktovat podmínky a svět pořádně neví, jak na to reagovat. Zde je na místě podotknout, že Čína od konce 19. století trpí ve vztahu k Západu pocitem méněcennosti a touží se mu vyrovnat. Navzdory všem prohlášením o svých národních specifikách Číňané vzhlížejí k Západu jako ke svému vzoru, a to nejen co se týče moderního hospodářství a silné moderní armády, ale také pokud jde o politické zřízení a občanská práva a svobody. Neschopnost západních politiků jasně se postavit za tyto hodnoty, jež jsou pro Čínu usilující o modernizaci a mezinárodní respekt mimořádně atraktivní, hovoří o jejich krátkozrakosti a budí obavy, jakým způsobem se bude prosazovat vliv Číny v globálním kontextu za půl století. Olga Lomová Autorka přednáší na FF UK v Praze.

3

Q

věřím, že i v tomto čísle Respektu pro vás máme dostatečně kvalitní a zajímavé čtení. V rubrice Civilizace narazíte na zajímavý a nečekaný spor o to, kdo bude mít v budoucnosti kontrolu nad internetem. O bratrech Mašínech již víme vše, jejich spolubojovníci ale zůstávají prakticky neznámí. V rubrice Téma proto přinášíme pozoruhodný příběh jednoho z nich, Václava Švédy a jeho rodiny. O kus dál narazíte na rozbor problému popíračství holocaustu v Čechách, aktuálně nyní rozvířený spory o tábor v Letech u Písku. Na straně šest reportujeme o tom, jak se dnes na českých školách učí moderní dějiny. Zdraví Marek Švehla

GLOSY Kongres ODS se dá komentovat z řady úhlů, ale nejdůležitější zřejmě je, že strana nepůsobila deprimovaně ani nervózně, ačkoli jí sociální demokraté dýchají na krk. A to je důležitá zpráva, protože vystrašení lidé dělají vážné chyby. Avšak co si pra-

ODS zve do zbraně videlný návštěvník kongresů ODS musel odnést především, je viditelná změna přístupu k okolnímu světu. Oproti předchozím výčitkám zlým kritikům mimo stranu dnes poprvé partaj zavolala – přidejte se k nám, potřebujeme vaši pomoc. ODS také v řadě projevů odmítla stavět kampaň na hrubosti a nesnášenlivosti vůči oponentům. A tomu je třeba fandit, snad to vydrží i do pondělka. Je ale nutné znovu říct, že hemží-li se kongresové kuloáry lidmi jako Vlastimil Tlustý, Petr Štěpánek či Jiří Drda, bude pro ODS hledání oné pomoci a sympatizantů zvenku velmi těžké. Přitom se tu pohybuje i řada zajímavých a šikovných politiků. Ty ale strana ukazuje méně. Nicméně ODS má geniálního volebního manažera, Jiřího Paroubka. Jeho sbližování s komunisty nahání občanským demokratům stoupence o sto šest. – ET –

Pokrok je, když se vyrábí Je to k nevíře, ale v debatě o omezení evropských chemiček existuje i jiný pohled než pohled chemických bossů. Stará pravda říká, že důležitější než to, jaké věci skutečně jsou, je to, jak se o nich smýšlí. Anebo v modernější verzi – jak se o nich mluví v médiích. Tak je to i v případě sporu, který už nějaký čas hýbe Evropskou unií. Jde o schvalování revolučních pravidel na ochranu před nebezpečnými chemikáliemi, známých pod zkratkou REACH. Smysl REACH by měl být jasný, ale není. Existují totiž dvě zcela odlišné verze. Vezměme třeba Česko. Posluchači a čtenáři českých médií se dozvídají, že se na ně řítí něco velmi nepříjemného, drahého, omezujícího, byrokratického. Nová hrozba zatíží chemičky, bude stát miliardy, připraví lidi o práci. Proč tohle všechno vlastně ten Brusel dělá? Není to jasné, tedy pokud nepřijmeme verzi europoslance a stínového ministra zahraničí za ODS Jana Zahradila, podle jehož odhalení jde o „nekonečnou touhu evropských byrokratů vyrábět nové a nové směrnice“. Přitom jde o zajímavý problém: chemický průmysl v Evropě používá asi sto tisíc chemikálií a drtivá většina z nich neprochází žádnými testy zdravotní či ekologické bezpečnosti. Přesto jsou obsažené ve spoustě věcí kolem nás, včetně výrobků určených malým dětem. To samo o sobě vydá na palcové titulky v novinách a naléhavý výraz televizních hlasatelů, řeklo by se, zvlášť když jindy vzývaní odborníci přitakávají. Například britská Královská komise pro ekologické znečištění nazývá naše nakládání s produkty chemiček ve své dva roky staré zprávě „gigantickým experimentem s lidmi a veškerými živými organismy“. Kdoví, možná jsou

to velké oči, nikdo ale jistě netuší, kolik dalších DDT momentálně pojídáme.

Škodí, ale vydělá Každopádně když se teď politici rozhodli tyhle informace na chemickém průmyslu vynutit, žádný jásot ze strany zdejších médií se nekoná. Místo toho v Česku naprosto vítězí pohled chemické lobby, která má samozřejmě z přísnějších pravidel strach. Radši žádné varování, aby se chemici Příklon k chemikům je pozoruhodný hlavně v souvislosti s jinými zprávami, které se na nás nezlobili. FOTO PROFIMEDIA CZ hrnou. Zdraví a bezpečí jsou v moderní společnosti pravým fetišem, který se dobře prodává ať už v lékárnách nebo na stránkách novin. Žijeme v době, ale i další věcné otázky. Kolik se zákazem jedů ušetkdy se nález myší v hypermarketu stává mediální ří na zdravotní péči (odhad Evropské komise tvrdí, že událostí roku. Žijeme také v době, kdy je zakázané víc, než budou náklady na testování), do jaké míry prodávat nebalené koblihy, aby se jich dřív, než je má přísnost postihnout i hotové zboží dovážené do koupíme, náhodou nedotkla cizí ruka. Žijeme také Unie nebo nakolik se splní předpovědi skeptiků, že v době, kdy novináři s vytřeštěnýma očima informu- „špinavé“ výroby se v reakci na REACH přestěhují do jí o tom, že příliš mnoho českých středoškoláků ze Indie nebo Číny. zvědavosti ochutnalo cigaretu ze sušeného listí rostNový bič na chemičky má tedy svoji velkou logiku, liny zvané konopí. stejně jako řadu věcných problémů, o kterých se musí Zkrátka: žijeme v době, kdy se pod heslem ohrože- debatovat. A proč zatím veřejné debatě dominuje jední zdraví nafoukne kdejaká maličkost. V logice toho- nostranný pohled chemické lobby? Zřejmě nejde ani to světa by proto mělo být normální psát o normách tak o šikovnost jejích mluvčích, jako spíš o vnímání REACH také to, že vznikají kvůli ochraně zdraví a ne pojmů prosperita a pokrok. Stará, ale zisková chemičjako samoúčelný likvidátor pracovních míst. Nebo ka za městem symbolizuje tahle slovíčka pořád ještě to, že drahé testování a administrativa s tím spoje- víc než tlak na hledání moderních alternativ. ná donutí chemičky hledat méně škodlivé náhražky, které se pak mohou rozšířit do celého světa. Jsou tu Marek Švehla Q

Osvobozující rozsudek nad přerovským zpravodajcem Vladimírem Hučínem vzbudil samozřejmě haló ve zdejších médiích. Hlasů byla celá škála: od volání po větší přísnosti vůči antikomunistickým „kriminálníkům“ v deníku Právo až po ulehčené vydechnutí v Hospodářských novinách. I jejich komentátor ale po odsudku zjevně vykonstruovaného počínání policie považoval za nutné distancovat se od Hučína coby člověka a ty, kteří se ho tady léta zastá-

Vysmívaná, ale naše vají proti podezřelé represivní mašinerii, nazvat „notorickými kverulanty, spravedlivými apoštoly a milovníky konspirativních teorií“. HN jsou seriózní noviny a jejich slovo má váhu. S mávnutím ruky nad šedovlasým hloučkem věrných kolem Hučína je ale nutné rozhodně nesouhlasit. Budeme struční. Hučína chodil k soudu podporovat například Milan Paumer, spolubojovník bratří Mašínů, jejich sestra Zdena, představitelé Konfederace politických vězňů a řada dalších lidí, kteří si za komunismu užili útlak, šikanu a kriminál. Tyto lidi prostě s trochou uměřenosti nelze ironizovat a vysmívat se jim. Naopak – jsou to hrdinové, kteří se často nedočkali žádné opravdové satisfakce. Bez nadsázky se dá říct, že na Hučínových soudech byla k vidění část elity tohoto národa. Že leckdy nevypadá moc elegantně? A jak by mohla, po tom mlýnku na maso, kterým ji prohnal bývalý režim? Nicméně bez těchto lidí a bez jejich vzdoru by se tady za čtyřicet let vlády komunistů asi zapomnělo, co to vlastně je svoboda. Jaroslav Spurný

4

ČESKÁ REPUBLIKA

28. LISTOPAD–4. PROSINEC 2005 V RESPEKT 48

Indiana Jones na kongresu ODS Občanští demokraté zkoušeli, jak jim sluší nová tvář

N

eměl to být kongres, na němž by se něco důležitého rozhodlo, ani takový, kde by se volil nový vůdce, přesto bylo víkendové setkání občanských demokratů v Brně důležité. ODS dopředu oznámila, že na tomhle setkání představí svoji novou, „lidštější“ a usměvavější tvář.

Utíkejte po modré Změna byla patrná už při prvním pohledu do kongresových prostor – alespoň v porovnání s minulými sněmovními volbami a kampaní. Ve výzdobě, chování i v programu. K tradiční modré přibyla hřejivá oranžová (zářila i na kravatách politiků a na šátcích hostesek), ze žluto-černého desatera slibujícího před minulými volbami obranu českých národních zájmů a „konec starých časů“ je modro-oranžové dvanáctero, přehledné a poměrně srozumitelně vysvětlující návrhy daňové reformy, justiční minireformy, podpory podnikání a vzdělání či boje proti nezaměstnanosti a korupci. Smrtelně patetické výzvy Zastavte socialisty! a Národ volí Klause! vystřídal odlehčený spot Filipa Renče, v němž postava připomínající Indianu Jonese prochází za dramatické hudby temnou jeskyní a hořící pochodní osvětluje tu ceduli restaurace IV. cenové skupiny, kde je odpovědným vedoucím Jiří Paroubek, onde sotva viditelný, pavučinami obestřený nápis Akce čisté ruce či velké sudy s visačkou Aféra Unipetrol. Nakonec míjí hořící písmena KSČSSD a začne prchat – k východu z jeskyně ho dovede modrá turistická šipka. Modrá šipka vede doprava a slibuje „Po modré společně“, „Společně k vítězství a pro lepší život“. Staré tváře minulé kampaně sice ve většině zůstávají, ale osvěžuje třináct hejtmanů, kteří se na stěnách foyer brněnského Městského divadla, kam tentokrát ODS svůj kongres zasadila, sebevědomě usmívají z plakátů a chlubí se, co ve svém kraji postavili a kolik pracovních míst svým občanům zajistili. Jiné byly i projevy – důrazně se v nich sice varovalo před socialisty a komunisty (Mirek Topolánek dokonce vyzval k vytvoření demokratické nekomunistické aliance a sliboval, že ODS bude „hrází, barikádou, ochráncem a nositelem myšlenek svobody“), bědovalo se nad zadlužeností země a neschopností současné vlády stát spravovat, ale víc než kdy předtím občanští demokraté mluvili o pomoci nezaměstnaným a sociálně slabým („Nestyďme se za slovo sociální,“ prohlásil Topolánek), o nutnosti kvalitního vzdělání, o nutnosti mluvit s lidmi, srozumitelně jim vysvětlovat svoje plány a působit vstřícným, pozitivním dojmem. Před „negativismem“ varoval středočeský hejtman a místopředseda Petr Bendl. „Jen kritika hříchů vlády nestačí. Ani varování před komunisty nestačí. Ani to, že dobře spravujeme kraje samo o sobě nestačí,“ řekl Bendl. „Neobracejme

Hádejte, komu z nich se tleskalo vestoje. (Klaus a Topolánek v Brně.) FOTO

pozornost jen k socialistům a komunistům. Oni za to nestojí. Obraťme pozornost k lidem.“ Změnu stylu si politici ODS pochvalovali. „Jsem rád, že ubylo vulgárních narážek na koaliční politiky, že ubylo hrubosti, že styl je jemnější,“ pokyvoval hlavou liberecký hejtman Petr Skokan. „Líbí se mi ten akcent na srozumitelnost, akademičnost nám byla vyčítaná už za Václava Klause,“ říká místostarosta Černošic Aleš Rádl.

Jako doma Projevy odhalily ještě něco: oficiálně jen neochotně přiznávané, ale v jemných náznacích pozorovatelné napětí mezi regionálními politiky a vedením. Nešlo si nevšimnout kontrastu mezi tím, jak čtyři sta delegátů reagovalo na řeč Václava Klause a následující projev Mirka Topolánka (a koneckonců i následující řeči hostů šéfa KDU-ČSL Miroslava Kalouska a slovenského premiéra Mikuláše Dzu-

Těžké časy velkého stěhování diváků Vládkyně nad českou zábavou a vkusem, TV Nova, ztrácí dech. Opouštějí ji diváci a majitel se jí prý chce raději zbavit. A nikdo neví, proč už lidé nezbožňují svoji Novu tak jako dřív. Dosud tak pyšně hýčkaná sledovanost televize Nova klesla pod hranici čtyřiceti procent, což je v někdejším království Vladimíra Železného považováno za „magickou“ hranici mezi úspěchem a neúspěchem. Odpadlíci se přesunuli ke druhé zdejší komerční stanici Primě. Dlouhodobý plíživý trend na sebe strhl pozornost až teď, drtivou primovní výhrou v zápase nasazených reality show. Fakt, že český divák opustil svoji dlouholetou nezpochybnitelnou jistotu, samozřejmě vzbudil zvědavost a údiv. Trh komerčních televizí tady byl totiž dlouhá léta jasně rozporcován mezi obra a trpaslíka. Ten první, Nova, si záhy po svém vzniku v roce 1994 získal srdce většiny diváků, jejichž hlad po zábavě a informacích tišil béčkovou produkcí filmových studií a chytře odlehčeným zpravodajstvím. Díky dobrým vztahům svého vedení s těmi správnými kruhy přestál všechny krize. Chudá příbuzná Prima byla s obrem na počátku svého

vzniku majetkově provázaná, ochotně recyklovala filmové a seriálové odpadky spadlé z jeho stolu a dělbu reklamy vyřešila nepřiznaná, nicméně zjevná tichá dohoda – co zbude po Nově, je Primy. O nějakém soupeření či konkurenci nemohla být řeč. Nova vládla s padesátiprocentní či vyšší sledovaností, Prima se potácela někde na patnácti. A králi „nováků“ Vladimíru Železnému se při každoročním sčítání miliardového zisku plnila jeho slova, že Česko „uživí jen jednu a půl komerční televize“.

Bobošík v jégrovkách Ta situace se však změnila. Trpaslík se začal od Novy pozvolna odpoutávat a jeho cestu k samostatnosti nedávno definitivně dokončila švédská mediální společnost MTG nákupem padesátiprocentního podílu akcií Primy. Někdejší chudá příbuzná odvrhla strategii partnerské vstřícnos-

GÜNTER BARTOŠ

rindy). Znova se ukázalo, jak ctěn a respektován bývalý předseda a nynější čestný předseda v ODS je. Už při příchodu do sálu sklidil ovace vestoje a stejně tak ho po krátkém projevu delegáti vyprovázeli. Topolánkova strojeně přednesená řeč vyvolala citelně chladnější přijetí, a když na konci několik delegátů při potlesku povstalo, zbylí občanští demokraté se k nim nepřipojili. „Každá skupina lidí má takového vůdce, jakého si zvolí a jakého si zaslouží,“ říká po projevu šéf sekretariátu zlínského hejtmana Jiří Němec. „My jsme jako vojsko, kterému odešel silný generál – vybrali jsme praporečníka, který teď nese prapor, vojsko s ním jde. Třeba po té cestě mezitím vyroste nový vůdce.“ Metaforou odpovídá i hejtman Skokan. „Je to jako manželství po letech – máte doma životního partnera, máte k němu sice připomínky, ale jednou jste si ho vybrali a nikdy byste ho nevyměnili,“ říká Skokan. Jaké připomínky? „My, a mluvím za hejtmany, máme trochu pocit, že vedení dostateč-

ně nevyužívá potenciál, který v regionech má, a že s námi vedení málo komunikuje. Chtěli bychom se s nimi více scházet.“ V sále ani v přilehlých prostorách však nebyla cítit nervozita, naopak delegáti byli uvolněně sebevědomí a optimističtí. A to přesto, že se sešli právě v době, kdy sociální demokracie ODS v průzkumech veřejného mínění dohání – ještě před půl rokem byl rozdíl mezi nimi dvacet procent, v posledním průzkumu STEM už jen pět. Uvědomují si to? Jak si úspěch ČSSD vysvětlují? „Nad tím nikdo nahlas neuvažuje, nepřipouštíme si to,“ říká chrudimský starosta (a překvapivý lídr kandidátky v Pardubickém kraji) Ladislav Libý. A důvod nástupu sociální demokracie? „Zahájili populistickou kampaň a mají pro ni celá ministerstva,“ odpovídá Libý. Nemůže si za to tak trochu i sama ODS? „Takové úvahy tady nepadly.“

ti a vrhla se do boje. Úspěšně. Přestože proměna grafů sledovanosti na svůj odborný a daty podložený výklad teprve čeká, mediální analytici či televizní kritici už nabízejí možná vysvětlení. Podle Milana Krumla – analytika pracujícího pro Novu – se mění chování a vkus diváků. „Je to trend posledních asi čtyř let,“ říká Kruml. „Divák je nasycen určitým druhem zábavy (estrády a americké seriály) a není ochoten přijmout vše, co mu televize nabídne. Dřív tento divák přišel domů, zapnul jeden kanál a díval se na něj, i když se mu to zrovna moc nelíbilo. Dnes už přepne jinam a tam třeba zjistí, že to není špatné.“ Kruml si všímá, že se změny dílčím způsobem dotýkají i veřejnoprávní televize, třeba nedělních večerů, kdy ČT vysílá filmy a inscenace vlastní produkce: „Před rokem měli okolo sedmnácti procent, dnes mají jednou tolik,“ říká Kruml. „A to proto, že komerční televize divákovi nenabídly žádnou alternativu – na obou jsou v tu dobu reality show. Pořad, který zejména starším ročníkům vůbec nic neříká.“ Kritik Vladimír Just či mediální expert Milan Šmíd naopak mají za to, že publikum se nemění. „Nic se neděje, přechod od Novy k Primě není kvalitativní změnou. Pro mě jsou obě televize jedna za osmnáct a druhá bez dvou za dvacet,“ říká Just. „Změna by nastala, kdyby se přesunuli k České televizi. To by byla známka normality, toho, že se vyrovnávají síly komerčních televizí a veřejnoprávních, jako je tomu třeba v Německu.“ Nicméně jistý rozdíl mezi komerčními stanicemi je přece jen možné zahlédnout. Prima ve své osvobozené strategii viditelně vsadila na nostalgii po starých dobrých časech a nasadila do boje díla populární komunistické propagandy, což novácké vedení prozatím vždy odmítalo. (Tuto neděli nabídla ukázková: Král Šumavy, Synové a dcery Jakuba skláře a Třicet případů majora Zema-

na.) Není tedy možné vykládat stěhování diváků jako úpadek vkusu? „Ne,“ říká na to Just. „Právě před chvílí jsem viděl na Nově manžela a asistenta europoslankyně Jany Bobošíkové, kterak v podvlékačkách a za dozoru svojí ženy dovádí se striptérkou v pořadu Prásk. Přesun od Novy k Primě není kvalitativní pokles. Je to jen jiný díl stejného koláče.“

Silvie Blechová, Brno

Q

Jsou tu a chtějí svobodu Kromě přesunů diváků a změn jejich chování pronikají na český trh i trendy dobře známé západním televizím – zrod nového druhu diváka, jeho odchod od klasické televize a s tím spojené proměny vysílání. Důvody jsou prosté: dorůstá nová generace, jejíž „divácké“ návyky formoval internet a jeho svoboda volby. To se pak projevuje i v chování před obrazovkou. „Takový divák se nespokojí s klasickým televizním pořadem, chce vícekanálovou komunikaci,“ říká Štěpán Wolde z mediální společnosti ARBOmedia. „Pro televize je nutností, aby na to reagovaly.“ Nutnost vyjít novému divákovi vstříc pocítily už třeba americké stanice, a to i ty, které se ještě nedávno takovým novinkám bránily. Dnes umožňují lidem, aby sledovali jejich hlavní zprávy na internetu nebo aby si za poplatek stáhli do svého počítače další pořady, třeba seriály. Zdejší komerční televize zatím nejvíc „interaktivně“ pojaly reality show s bohatými foto- i videogaleriemi na webu, zprávami o dění ve vilách zasílanými e-mailem i na mobil. Česká televize zase na webu ČT24 vysílá všechny zpravodajské i publicistické pořady a zpřístupněný je i jejich archiv. – SB –

ČESKÁ REPUBLIKA

RESPEKT 48 V 28. LISTOPAD–4. PROSINEC 2005

5

Ratha ta ta ta Šéf zdravotnictví ovládl VZP a experti říkají: jde správnou cestou

Z

e zdravotnictví se opět stalo téma číslo jedna. Po nucené správě uvalené novým ministrem zdravotnictví na Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ovládlo toto téma na celý týden i debatu v českém sněmu. Fronta se ale nenatáhla podle věcného pohledu na jádro problémů zdejšího zdravotnictví, spíš podle politických barev. Za ministra Ratha, nepřímo obviňujícího opoziční politiky z účasti na tunelování zadlužené pojišťovny, se samozřejmě postavili „jeho“ sociální demokraté. Naopak nesmiřitelně proti jsou lidé z ODS. Ve vzájemném přetahování trochu zapadlo, že jde-li v probíhajícím sporu hlavně o cenu a úroveň zdejší zdravotní péče, stihl už nový ministr udělal některé kroky správným směrem.

My pluli dál a dál Většinu minulého týdne se nový ministr David Rath snažil přesvědčit poslance o nutnosti odvolat šéfku Všeobecné zdravotní pojišťovny (VZP). Ta pak před víkendem sama rezignovala. Rath také apeloval na zřízení komise, která by hospodaření ve státem garantované instituci zkontrolovala. Důvodem mu byl hrozivý, bezmála čtrnáctimiliardový dluh, který pojišťovně prudce narostl za ministrování Milady Emmerové. Nikdo však zatím nerozklíčil, jaký podíl má na dluhu stát a jaký vedení VZP. „Vina byla i na straně ministerstva, všichni jeho představitelé za to ale byli postiženi tím, že museli odejít,“ řekl poslancům minulý čtvrtek ministr Rath. „Zatímco paní Musílková dál pluje a řídí instituci bez vize a manažerského plánu, co s deficitem.“ Řečníci z tábora ODS pak jeho požadavek na odvolání ředitelky VZP Jiřiny Musílkové (kterou na doporučení správní rady odvolávají poslanci) nazvali „politickou a profesní vraždou“. Současně varovali, že Rathova „vendeta“ může vést k odlivu ekonomicky aktivních pojištěnců z VZP, což by zase mohlo způsobit nepředvídatelný nárůst dluhu. Pojišťovna má totiž velké procento „státních“ pojištěnců – dětí, nezaměstnaných a lidí v penzi, kteří platí méně než ekonomicky aktivní klienti, jejichž péče je ale několikanásobně dražší. Zatím se však obavy nepotvrdily a ani samotná ODS takové informace nemá. O podobě zdejšího zdravotnictví a léčení jeho neduhů minulý týden nepadlo ve sněmovní aréně

ani slovo. Přitom podle odborníků by právě rostoucí dluh VZP měl být impulzem k reformě celého systému. „To, o co jde, je systémová změna,“ říká ekonom Miroslav Zámečník pracující pro Asociaci zdravotních pojišťoven. Ta by měla podle něj nastat i přesto, že si české zdravotnictví nevede nijak zle. Z hrubého domácího produktu na něj vydáváme podobně jako vyspělé země: 7,5 procenta (například ve Velké Británii a v Rakousku je to 7,7). A špatné to není ani z hlediska medicínské úrovně, v řadě oborů jsme na špičkové úrovni. Unikátní je ale rozsah péče, kterou dostáváme za své pojištění, a výše spoluúčasti. Zatímco v Británii je spoluúčast pacienta 16 %, ve Švýcarsku dokonce 41 %, na Slovensku 30 %, v Česku je to necelých 10 %. U nás se jedná pouze o doplácení léků, péče u zubaře, lázní, v ostatních zemích si pacient připlácí i na některé zákroky či návštěvu u lékaře. Zároveň je ale v Česku jedna z nejvyšších sazeb pojistného: 13,5 procenta. Takže se otevírá prostor pro změnu: zvýšit spoluúčast pacientů a naopak snížit sazby. Podle odborníků je ale velký problém v plýtvání a v neefektivnosti našeho zdravotnictví: máme nadbytek akutních lůžek, pojišťovny hradí lázně, lidé chodí k doktorovi častěji než v zemích EU. Populace navíc stárne a budeme čerpat stále více péče. Proto odborníci vyzývají k debatě o zefektivnění systému, dokud je čas.

Máslo na hlavě „Důležitým problémem je korupce, která ve zdravotnictví panuje, a plýtvání, především v nákupu zdravotnické techniky, léků, materiálů a investic,“ říká Zámečník. „Proto je zapotřebí vnést světlo do plateb a smluv, které pojišťovna uzavírá.“ Ekonom Zámečník ministrovu snahu o průhlednost VZP vítá, jen je přesvědčen, že to bylo možné udělat jinak než nucenou správou: „Třeba legislativně nařídit VZP, aby své smlouvy zveřejňovala na internetu. Nucená správa totiž vždycky instituci rozkolísá a obávám se, že to povede k odlivu klientů.“ Podle Zámečníka může mít ale snaha nového ministra i jiný podtext. „Rath jedná svérázně, ale má svůj cíl: ovládnout prostřednictvím VZP jak se bude dál hýbat zdravotnictví. Souvisí to se zákonem o neziskových nemocnicích, který nyní leží ve sněmovně,“ říká Zámečník. „Chce koncentrovat

péči do sítě neziskovek a těm ostatním nedá ani líznout. K tomu je nutné mít nějaký management a tím je právě VZP, která ovládá více jak 66% trhu.“ Snahu vnést světlo do chodu VZP považuje za užitečnou i bývalý ministr zdravotnictví Josef Kubinyi. „Chtěl jsem uvalit nucenou správu už za doby svého ministrování. Už tehdy tam vládl neprůhledný systém a indicie o tom byly velmi silné,“ říká poslanec Kubinyi. „Bral jsem ale moc ohledů. Ti, co jsou úspěšní v politice, musí vystupovat jako Rath. Vyčítal bych mu pouze, kdyby ovládl VZP a získaná data pak nezveřejnil. Jestliže má někdo s VZP výhodnější smlouvu než druhý, měli bychom vědět proč.“ Nucený správce VZP Antonín Pečenka zatím žádné údaje poskytnout nemůže: po dobu nucené správy jej váže mlčenlivost. Podle náměstka ministra zdravotnictví Michala Sojky jsou předmětem kontroly ve VZP právě smlouvy. „Nevýhodnost některých z nich se velkým způsobem podílí na dluhu,“ říká Sojka. Za schvalování „nehospodárných kroků“ už ostatně muselo odejít osm členů správní rady. „Mají máslo na hlavě,“ říká k jejich odchodu stručně Sojka, ale konkrétnější zatím být nechce. „Teprve to prověřujeme a zkoumáme, zda neexistují výhodné smlouvy s některými bývalými členy rady.“ Zatím se na veřejnost dostalo jen pár konkrétních problémových případů. Například to, že z fondu prevence hradí pojišťovna antikoncepci, přitom ta rozhodně neslouží ke snižování rizika chorob. Nebo projekt internetových karet IZIP svěřený bez soutěže firmě vlastněné europoslanci za ODS Miroslavem Ouzkým a Milanem Cabrnochem (mimochodem bývalým členem správní rady VZP). A konečně Mořský koník – projekt dětských ozdravných pobytů u moře, ve kterém VZP uzavřela s cestovními kancelářemi tak nevýhodné smlouvy, že musí platit i za děti, které na ozdravný pobyt nejedou: například loni ze sta procent zaplacených míst zaplnily děti jen pouhou polovinu. V porovnání se 120 miliardami, se kterými VZP ročně hospodaří, jde o relativně nízkou částku: u každého zmíněného projektu zhruba 200 milionů korun. Když se však složí dohromady, dávají už pořádnou sumu více než půl miliardy korun. „Ty peníze se místo toho mohly použít například na prevenci rakoviny,“ říká již citovaný náměstek Sojka. „Ve srovnání se světem boj s ra-

kovinou často prohráváme. Ne kvůli nekvalitní péči, ale kvůli tomu, že lidé nejsou informováni a přicházejí k lékaři pozdě.“ O tom, že by pacienti kvůli nucené správě z VZP odcházeli, zatím ministerstvo žádné zprávy nemá. „Ale opravdu přesvědčivé informace budeme mít až kolem 10. prosince,“ říká správce Pečenka. „Klienti se totiž mohou odhlásit až k prvnímu v měsíci.“

Milada na nákupech Kromě úderu proti vedení naší největší pojišťovny přišel nový ministr s několika kroky, které zaslouží pochvalu. Za snahu popohnat veřejné hodnocení kvality péče se dočkal i uznání od opozice, která jinak všechny jeho snahy kritizuje. „S tím nelze než souhlasit,“ komentuje poslankyně, místopředsedkyně zdravotního výboru sněmovny a bývalá členka správní rady VZP Lucie Talmanová (ODS) Rathův slib, že první výsledky kvality léčby ve fakultních nemocnicích zveřejní do prvního čtvrtletí nového roku. Rath také navrhl zvýšit platbu za státní pojištěnce (důchodce, studenty, nezaměstnané), která je oproti ostatním státům příliš nízká. Pohybuje se kolem 500 korun měsíčně, zatímco ostatní zaplatí ze své kapsy bezmála 1200 korun. Pořádek se ministr snaží udělat také ve výdajích na léky. Na ně vydáváme ročně čtvrtinu rozpočtu na zdravotnictví oproti pětině v západní Evropě. Náklady na jejich nákup rostly zhruba o 10–14 % ročně, zatímco příjmy z pojištění rostly pouze o 5–6 %. Příčinou mohl být krok bývalé ministryně Milady Emmerové, která zrušila kategorizační komisi, takže o nákupu léků rozhodovalo přímo ministerstvo vedené ženou, jejíž syn pracuje ve farmaceutické firmě Zentiva. Rath chce ušetřit až 6 miliard tím, že kategorizační komise srovná ceny léků v ostatních zemích a odmítne napříště nakupovat léky za vyšší ceny, než za jaké se na trhu v jiných zemích prodávají. Ministerstvo také slíbilo, že na rozdíl od předešlé praxe nebude do rozhodování odborníků v komisi nijak zasahovat. Rath chce také do voleb zahájit debatu odborníků i zástupců jednotlivých politických stran. Ti by měli společně hledat způsob, jakým by se mělo české zdravotnictví v budoucnosti ubírat. Eliška Bártová

Q

Po stopách holčičky Dívčí krása prodá vše. Čím mladší, tím lepší. Tentokrát to ale kreativci s mladým masem trochu přehnali. Anebo ne? Školní družina jedné základky v Praze. Čekáme tu, skupinka rodičů, až si naše děti navlečou boty, kabáty… jeden tatínek podává druhému reklamní časopis Houser, sebral ho v hospodě, oba teď zírají dovnitř, studují dívčí tvář. Ale vůbec ne se zalíbením, jsou docela naštvaní. Plátek s reklamou koluje a je slyšet hlasy: Fuj! Ostuda! Hanba! K prohlídce se nederu, jako městský muž jsem si na ty spousty nejrůznějších víceméně nahých žen nabízejících v reklamách jídlo, auta, šaty a všechno ostatní zvykl… další snad ani vidět nechci. No, nedá mi to, mrknu… a tahle modelka je opravdu zvláštní. Na nahé paži se jako tetování skví medvídek Snupík, rty má kráska lehce pootevřené, snivě přivírá oči, láká na nákupy do Metropolu Zličín, nápis pod ležícím tělem vyzývá: Be sexy, be in! Lákadlem je ale v tomto případě dítě, holčička. Dvanáct let? Nebo čtrnáct? „Možná je to ale kluk,“ povídá Kateřina, matka dvou dcer. „Každopádně je to zneužitý dítě, s tím by se mělo něco dělat!“

Sexy a in v Človíčkově Do Metropolu na periferii Prahy, kde začíná průmyslová zóna a tyčí se prosklené megabaráky nákupních center, mě vyplivne metro. A v hale u fontánky ligotající se barvami čeká marketingová manažerka Renata Nejtková. Mladá dáma ostříhaná nakrátko, v černých kalhotách, tričku a svetříku na chvilku vypne nepřetržitě pípající mobil. Usedneme do megamekáče, kousek od Človíčkova, kde vzrušené pištění a smích neberou konce. O zábavu se tu totiž právě stará obří živý Snoopy. „Je to náš maskot,“ říká paní Nejtková.

Děti jsou v Metropolu váženými zákazníky a Snoopy jich sem spoustu naláká. Nejvíce tu ale nakupují ženy. Také se dozvídám, že ze 140 obchodů se víc než dvě třetiny věnují módě a módním doplňkům, ať už je to, co je to. Proč vůbec kampaň Be sexy, be in!? „Náš vizuál lidem ukazuje, že být sexy a in, je nejlepší. A to je přece pravda, ne?“ říká manažerka. „Každá žena chce být sexy! A ta, která být sexy nemůže, může být alespoň in,“ vysvětluje filozofii prodejního centra paní Nejtková. Kampaň s mladičkou sexy a in dívkou byla radou kreativců, manažerů a nájemců zkoumána celé tři měsíce. Teprve pak byl vydán signál zaplavit „Snoopy girl“ Prahu a okolí, vrazit ji do časopisů a novin, vztyčit na poutačích a billboardech. Na otázku, proč má v zemi pedofilních skandálů Opočenského, Kulínského a velmože z Kataru prodávat kupříkladu rajčata a salámy sexy malá holka, řekne manažerka: „To není žádná malá holka. Je dospělá. Zadání bylo: žena, 20–25 let, ležící. A dělali to naši nejlepší kreativci.“

Kočka na cibuli Gábina Fárová je umělecká fotografka, pracovala mimo jiné na kampani pro Eurotel, OP Prostějov a podobné giganty. Tvrdí, že infantilní tvář a tělo, jehož nahotu a nezralost nevidíme, ale tušíme, pomáhá prodeji zejména tam, „kde jsou usedlí konzumenti, kteří sotva vystrčí paty z baráku. Jsou zvědaví na kohokoli mladého, nepopsaného, vstupujícího do života a úspěšného. I prchavé, podprahové spojení s takovým fascinujícím tvorem dává obyčejnému člověku křídla,“ soudí

Kdo nemůže být sexy, ať je aspoň in. (Slavobrána u Metropolu.) FOTO LUDVÍK HRADILEK

Fárová. Obviňováním z podpory pedofilie by šetřil i Tono Stano, náš snad nejznámější fotograf ženské krásy. „Jsme naprogramovaní na dotek jako na slast. A pokud je vyzývavým modelem dítě, je zakázáno se ho dotýkat. Každý zákaz a možnost jeho překročení ale vytvářejí napětí. A právě to je pro reklamu zajímavé. Pokud nejde o pornografii, není reklama s mladistvými kriminální čin.“ „Nejlepší kreativci“, kteří vymysleli Snoopy girl, sídlí v prostorných kancelářích, vyzdobených originály českých výtvarníků, na Novém Městě. Šéfové týmu mě očekávají. Na stole v přijímací místnosti je spousta letáků, plakátků, brožur, ukázka vykonané práce. Žádné nahotiny. Tahle agentura pomáhá prodávat auta, bezpečnostní systémy, vlašský salát, humanitární nadaci manželů Havlových. Metropol Zličín je tu jedním z mnoha zákazníků. Vousatý kreativec Jan říká, že na vizuál se snupíkovou dívkou si nikdo nestěžoval. Za kriti-

ku se ale nezlobí ani jí nelituje, naopak. „Reklama má především vzbudit zájem.“ A kreativec Honza vysvětluje, že snímek, který použili, pochází z databáze Creative Getty Images, jakéhosi internetového skladu, odkud kupují materiál. Snímky lze vyhledávat on-line podle zadaných kritérií. A pak na stůl Honza hodí potvrzení, které si z databáze právě vyžádali. Modelce je dvacet čtyři let. A kreativci ukážou původní snímek dívky. Kvůli vizuálu pro kampaň Metropolu ho ořízli a upravili. Na původním snímku má dívka prsa a dlouhé vlasy a na těch dvacet čtyři vypadá. Proč ji tak omladili? „Protože čím mladší, tím lepší,“ říká Honza. „Reklama třeba na cibuli s pětadevadesátiletým pánem? Nesmysl, nic by se neprodalo. Dejte tam mladou kočku a půjde to. Opravdovým tabu v reklamě je bolest a smrt. Mládí prodává.“ Jáchym Topol

Q

6

ČESKÁ REPUBLIKA

PŘIPOMEŇME SI Po pěti letech vyšetřování, soudních procesů a jedenácti měsících vazby byl soudem zbaven všech obvinění bývalý důstojník BIS Vladimír Hučín. Soud stvrdil to, co většina informovaných laiků tušila od počátku – obvinění bylo nesmyslné a „důkazy“ údajných zločinů neobstály. Je tu ovšem otázka: Jak je možné, že slabiny případu nerozkryl za tu dobu nikdo z policie ani státního zastupitelství? Komu stálo za to dostat jej do vězení? Určitě nešlo o „mstivou okres-

28. LISTOPAD–4. PROSINEC 2005 V RESPEKT 48

Minulost není mandarinka A lze ji prožít znovu

Kdo se bojí Hučína ní komunistickou kliku“, jak s ohledem na Hučínův lokálně zaměřený antikomunismus spekulují některé noviny. Jeho případem se od počátku zabýval speciální policejní tým řízený z centra, inspekce BIS, vyjadřoval se k němu ministr vnitra, a ti všichni pořád na pochyby a kritické dotazy opakovali: „Hučín spáchal řadu trestných činů.“ To je pozoruhodná umanutost. Tím spíš, dáme-li ji dohromady s faktem, že Hučín je během vlády ČSSD už čtvrtým významným a vládní moci nepohodlným představitelem bezpečnostních složek, který byl za podezřelých okolností obviněn z nejtěžších zločinů. A který později, stejně jako jeho předchůdci Roman Hrubant, Zdeněk Macháček a Milan Mikeš, od soudu odešel jako očištěný člověk – nicméně odstavený od policejní funkce. Přitom pokud v ní tito muži byli, hrnula se na jejich práci jenom samá chvála. Vladimír Hučín nastoupil do BIS v roce 1991 a jako předlistopadový bojovník proti komunistickému režimu začal pracovat na levicovém extremismu. „Jeho zprávy byly přesné, ověřitelné, byl velmi výkonný,“ vzpomíná Hučínův někdejší šéf Petr Částečka. V druhé půli devadesátých let vybuchlo v Přerově a blízké Olomouci sedm náloží. Hučín byl členem týmu, který atentáty vyšetřoval, nakonec jej ale začali z organizace výbuchů podezřívat. (Před listopadem totiž odpálil pomocí rozbušek a vyrobené výbušniny do vzduchu několik komunistických nástěnek a strávil za to tři roky ve vězení.) Počátkem roku 2001 byl pak vyhozen z BIS, zatčen a vzat do vazby. Spojení s výbuchy však nikdy nikdo nedokázal a stejně se rozplynulo všech šest dalších obvinění – od „účelového podněcování levicového extremismu“ až po falšování nemocenských dávek. „Hučín spáchal řadu trestných činů, a ti, kteří se jej zastávají, se budou divit,“ řekl před kamerami v únoru 2002 ministr vnitra Stanislav Gross. Nyní dává od výroku ruce pryč. „Současný rozsudek akceptuji a opravdu netuším, proč jsem to tenkrát prohlásil,“ říká dnes Gross. Šéf vyšetřování Martin Hádek, který vedl vyšetřování a v současnosti se nechce nijak vyjadřovat, stejně jako šéf inspekce BIS Jan Panaš. Kvůli „neobeznámenosti se spisy“ nemůže o tom hučínovském a vůbec o případech obvinění nepohodlných policistů mluvit ani nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká. Mimochodem, když byli osvobozeni Macháček, Mikeš a Hrubant, nepátral nikdo po vině a motivaci těch, kteří je falešně obvinili a vyhnali z policejních řad. Pokusí se o to státní zastupitelství aspoň v případě Hučína? Ani na tuto otázku prý nemůže paní Vesecká odpovědět. Jaroslav Spurný

Ani Gross už neví, proč ho chtěl zavřít. FOTO GÜNTER BARTOŠ

I ten, kdo to neprožil, by si to měl umět představit. Ale jak toho dosáhnout? (Ostrava, počátek 80. let.) FOTO VIKTOR KOLÁŘ

„J

á bych je normálně postřílel,“ zvedá hlas viditelně rozrušený žák deváté třídy na chodbě základní školy Litvínovská v Praze-Proseku. Myslí tím lidi, kteří se za minulého režimu podíleli na věznění a týrání takzvaných vlastizrádců. A děti hemžící se kolem se jeho emocím nediví. Prosecká škola se totiž zapojila do projektu společnosti Člověk v tísni s názvem Příběhy bezpráví – komunistické Československo a žáci už zhlédli dokument o koncentrácích 50. let. „Pořád nechápu, jak tohle vůbec mohlo projít,“ říká deváťák. „Bavil jsem se o tom s tátou a on mi prostě nedokáže říct, jak to, že tady komunisti mohli vládnout tolik let, když přece všichni věděli, že dělají jenom svinstva. Řekl mi akorát, že kdo si to neprožil, neumí si to představit.“

Žádná jména, prosím Lidi z Člověka v tísni zajímala přesně opačná věc: jak to udělat, aby si tu propast komunismu dokázal představit i ten, kdo ho nezažil. Příběhy bezpráví (viz box) jsou pokusem o odpověď. „Po filmu byla diskuse s bývalým letcem v Anglii, on trval na dvou hodinách a já si byla jistá, že to špatně dopadne, protože děti tak dlouho neudrží pozornost,“ říká třídní učitelka proseckých deváťáků Markéta Patrasová. „Jenže se stalo něco, co mi vyrazilo dech. Nikoli dvě, ale dvě a půl hodiny seděli všichni jako zařezaní a poslouchali s otevřenými pusami, zaskočeni tím, co se to tady v minulosti dělo.“ Právě vzpomínky Lubomíra Úlehly na službu u 311. perutě a pozdější komunistický lágr pohnuly našeho úvodem citovaného mládence k touze po „postřílení“ mučitelů. Své jméno ale školák prozradit nechce. „Víte, jak by se tvářili spolužáci, kdybych se objevil v novinách? To by bylo peklo,“ říká. „A tátovi by vadilo, že jsem o něm řekl, že mi to neumí vysvětlit.“ Pedagogy ta opatrnost nepřekvapuje. „Myslím, že právě deváťáci jsou ve věku, kdy nechtějí vyčuhovat. Ale abych byla upřímná, v téhle zemi ani mladší žáci nechtějí moc vybočovat,“ říká ředitelka prosecké školy Jaroslava Davidová a společně s kolegy ve sborovně se zamýšlí nad tím, zda je možné, že by se z rodičů na děti mohl ještě dnes přenášet někdejší strach říkat veřejně vlastní názor. Nakonec se shodují v tom, že ano. „Stále je to v nás,“ říká učitel dějepisu Pavel Žák. „Možná i kvůli tomu, že se v naší minulosti nevyznáme. Dnes se maximálně vzpomíná na to, že za komunistů nebyly mandarinky nebo toaletní papír. A přitom se ten režim vyznačoval především naprostou morální devastací většiny lidí, kteří v něm žili. Jenže právě tohle pamětníci necítí, nebo spíš nechtějí cítit.“ Z neochoty přiznat si, že existence za komunismu sestávala z dennodenního, dobrovolně strpěného či aktivně spoluvytvářeného ponížení, pak doma i ve školách pramení nejistota, co tomu komunismu (kromě chybějících mandarinek) vůbec vyčítat a jak o něm vlastně mluvit. Výsledkem je, že většina žáků a studentů z českých poválečných dějin nezná skoro nic. „Ano, z naší zkušenosti vyplývá, že je to tak,“ říká Karel Strachota, vedoucí projektu Příběhy bezpráví. „Proto se snažíme prosadit dokumentární film jako běžný vzdělávací prostředek.“

Nekamenujte učitele O tom, že se poválečné dějiny na základních a středních školách prakticky nevyučují, vypovídají také samotní školáci. Respekt oslovil dvě stě studentů z právnické, filozofické a pedagogické fakulty a kladl jim otázky z českých poválečných dějin. Nejde o žádný reprezentativní výzkum, nicméně studenti takřka jednohlasně prohlašovali, že v dějepise na střední škole končili rokem 1945. Víc toho jejich učitelé nestihli probrat. Učitelé dějepisu nejčastěji argumentují tím, že na výuku nemají dostatečný počet hodin. Jedna hodina, v lepším případě dvě hodiny týdně na probrání celého učiva nestačí. „O tomhle problému vím, mám zpětnou vazbu přes učitele, jimž přednáším, i přes samotné studenty,“ říká Vojtech Čelko z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR. „A musím říct, že není možné házet všechnu vinu za neznalost našich moderních dějin na pedagogy. Jen se podívejte kolem sebe. V televizi dávají reality show nebo Majora Zemana, místo aby pustili takové filmy, jako je třeba Kachyňovo Ucho. A školství je zase nastavené tak, že preferuje výuku cizích jazyků a práci s počítačem.“

Až se děti zeptají Ve chvíli, kdy se na všech školách začne učit podle takzvaných rámcových vzdělávacích programů navržených ministerstvem školství, bude s dějepisem podle pesimistů ještě větší potíž. Má totiž být společně s výchovou k občanství sloučen do předmětu nazvaného Člověk a společnost, a učitelé mají strach, že při nejasném výkladu pravidel bude občanská výchova nad historií dominovat. Jaroslav Müllner, náměstek ministryně školství, návrh obhajuje tím, že každý žák střední školy je budoucím občanem, ne každý je však budoucím historikem. „Ale to je veliký omyl,“ hrozí se profesor Robert Kvaček z Ústavu českých dějin na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. „Dějepis přece nevychovává k tomu, aby byl člověk historik. A hlavně samotné občanství musí být sociálně ukotveno v historii, která se může vrátit, a proto je nezbytné ji znát. Naše nedávná minulost je velice pohnutá, a abychom se s ní vyrovnali, musíme ji nejdříve poznat.“ Stejný problém řešilo Německo po druhé světové válce. O vině společnosti na hrůzách nacismu, holocaustu a druhé světové války se začalo v 60. letech mluvit na rovinu pouze v západním Německu, zatímco východní část, již ovládli komunisté, válečné zločiny vesměs tutlala nebo je sváděla na své „kapitalistické“ sousedy. Po šedesáti letech se sklízí ovoce: na území, kde se události tajily nebo překrucovaly, začíná pohnutá minulost vystrkovat rohy v podobě početných skupin neonacistů. Václav Klaus, ředitel Prvního obnoveného reálného gymnázia v Praze, o nutnosti znát svoji historii nepochybuje. „Ti, kdo neznají své vlastní dějiny, jsou odsouzeni k tomu prožít je znovu,“ cituje významného španělsko-amerického filozofa 20. století George Santoyanu. Na otázku, zda na nás může komunistická minulost zase odněkud vybafnout, odpovídá ředitel e-mailem: „Řadu věcí již znovu (zatím v o dost lepší relaci) prožíváme. Když v polovině 20. let v SSSR (poněkolikáté) zkolabovalo hospodářství, jaké bylo řešení? Moskevský

monstrproces se záškodnickou tzv. Průmyslovou stranou, desítky rozsudků smrti a mediální hysterie – to jsou viníci nedostatků. A když nám nyní (poněkolikáté) kolabuje financování zdravotnictví – jaké je řešení? ‚Proces‘ s VZP. Vyhrožování policií a vším možným. Mediální hysterie: VZP a opoziční zdravotničtí předáci, to jsou ti viníci nedostatku…“ Otevření diskuse na téma zločiny a bezpráví komunismu může stejně jako před lety v Německu vystavit dnešní rodiče a prarodiče nepříjemným dotazům dětí, podle historiků je to však jediná možnost, jak zažehnat nebezpečí návratu minulosti. Jenom místo německé otázky „Co jste vlastně tenkrát dělali?“ bude česká varianta „generačního zúčtování“ zřejmě znít: Jak to, že jste nic nedělali? Kateřina Mahdalová Autorka je spolupracovnicí Respektu.

Co byste řekli svým dětem na otázku, jak je možné, že tady komunisti vládli tak dlouho? A myslíte, že nám hrozí, že si neznámou minulost prožijeme znovu? Debata na www.respekt.cz

Jiné starosti Společnost Člověk v tísni sestavila sadu dokumentů přibližujících zásadní události našich moderních dějin, zejména období komunistického Československa, které na videokazetách nabízí školám, a pomáhá zprostředkovat setkání školáků s pamětníky, kteří zrůdnost komunismu prožili na vlastní kůži. „Mladé lidi to téma zajímá,“ říká šéf projektu Karel Strachota. „Z debat je často znát, že netušili, k jakému bezpráví u nás v nedávné minulosti docházelo, a jsou tím faktem zasaženi.“ Ke komunismu mají mladí školáci odmítavý postoj, převážná většina o něm ale nic určitého z domova neví, protože rodiče prý mají jiné starosti než vzpomínat na minulost. Pokud jde o naše poválečné dějiny, žádná z dostupných dějepisných učebnic je nepřehlíží. Například ve 2. dílu Českých dějin od Roberta Kvačka se mohou studenti dočíst o poválečném nacionalismu, odsunu Němců, komunistickém převratu v únoru 1948, začlenění Československa do sovětského bloku, politických procesech v 50. letech, demokratizaci a následné vojenské intervenci v roce 1968, normalizaci, Chartě 77, Sametové revoluci a utváření nové demokracie. Například o Husákově době se studenti dočítají: „Hlavní oporou režimu se stala Bezpečnost. Měla především odhalovat a izolovat ,nepřizpůsobivé‘. Kultura a společenské vědy se dostaly pod přímý politický a ideologický dozor komunistické strany. Společnost upadla do apatie. Režim uzavřel s obyvatelstvem nepsanou ‚společenskou smlouvu‘. Lidé byli zbaveni existenčních starostí, získávali určitou životní úroveň, za to se ale uchýlili do soukromí a vzdali se veřejné činnosti. Zaměnila se stupnice hodnot, nejvýše stály materiální statky.“

Q

INZERCE – INZERCE KNIHY

RESPEKT 48 V 28. LISTOPAD–4. PROSINEC 2005

7

NAKLADATELSTVÍ AURORA N A B Í Z Í

Z E

S V É

P R O D U K C E

Jonathan Lynn, Antony Jay: JISTĚ, PANE PREMIÉRE II. DÍL Druhá část pokračování úspěšných knih Jistě, pane ministře! I+II, v níž opět sledujeme osudy britského politika Jamese Hackera, jehož neúspěch v předchozí funkci ministra vynesl vzhůru na post premiéra. Autoři knihy a komediálního seriálu získali řadu ocenění a seriál byl v době natáčení závěrečných dílů Jistě, pane premiére tak populární a oblíbený dokonce i samotnými politiky, že štábu bylo umožněno natáčet přímo v Downing Street 10. Váz., 304 str., 199 Kč. DÁLE NABÍZÍME: JISTĚ, PANE PREMIÉRE I. DÍL / JISTĚ, PANE MINISTŘE II. DÍL / JISTĚ, PANE MINISTŘE I. DÍL

Helen Fieldingová: BRIDGET JONESOVÁ – S ROZUMEM V KONCÍCH Pokračování úspěšného románu s hlavní hrdinkou Bridget je opět napsáno s vtipem, sebeironií a šarmem. Bridget se znovu ocitá v nesnázích, ale naštěstí má své kamarádky, sladkosti a psychologické příručky, jejichž rady však mohou mít i opačný účinek. O tom všem se však musí Bridget přesvědčit na vlastní kůži… Váz., 296 str., 198 Kč. DÁLE NABÍZÍME: DENÍK BRIDGET JONESOVÉ / CELEBRITY PRO AFRIKU / BUJNÁ FANTAZIE OLIVIE JOULESOVÉ

Richard P. Feynman: RADOST Z POZNÁNÍ Třináct esejů a rozhovorů s jedním z největších teoretických fyziků zahrnuje široký okruh témat od vzpomínek na práci na atomové bombě za 2. světové války, vizionářském eseji (1955!) o budoucí miniaturizaci elektroniky, přes objasnění tragédie kosmické lodě Challenger (1986) až po obecné úvahy o hodnotě vědy, jejím vztahu ke kultuře a náboženství a jejím vlivu na společnost vůbec. Váz., 336 str., 198 Kč. DÁLE NABÍZÍME: NEOBYČEJNÁ TEORIE SVĚTLA A BYTÍ / O POVAZE FYZIKÁLNÍCH ZÁKONŮ. Sedmkrát o rytmech přírodních jevů / O SMYSLU BYTÍ

Friedrich Nietzsche: RANNÍ ČERVÁNKY Tento Nietzschův spis je souborem úvah, postřehů a aforismů, promyšleně seskupených do pěti knih, které jsou komponovány kolem tematických těžišť. Autor v nich kriticky a s neobyčejnou psychologickou pronikavostí analyzuje základní mravní představy evropské kultury, morální kořeny křesťanství a altruistické etiky. Váz., 256 str., 199 Kč. DÁLE NABÍZÍME: MIMO DOBRO A ZLO / RADOSTNÁ VĚDA

www.eaurora.cz, tel/fax: 224 214 326, e-mail: [email protected] Všechny výše uvedené knihy můžete zakoupit u svého knihkupce, případně přímo v knihkupectví Aurora, Opletalova 8, 110 00 Praha 1, tel. 224 214 624.

Pavel Kosatík: Sulek maluje

ELIZABETH BADINTEROVÁ XY. O MUŽSKÉ IDENTITĚ

Kniha francouzské historičky a socioložky, podle níž muž od samého narození neustále bojuje o svou existenci, řeší vztah muže a ženy, stereotypy „mužského“ vnímání světa a další problémy spojené s identitou mužství. Edice Souvislosti, 280 stran, asi 249 Kč PAVEL KOHOUT TO BYL MŮJ ŽIVOT?? (PRVNÍ DÍL) 1928–1979

Vůči Pavlu Kohoutovi zaujímala česká veřejnost vždy velmi vyhraněné názory. On sám jí k tomu poskytl řadu důvodů, když se po více než padesát let objevoval v různých rolích v popředí scény politického a literárního života. V knize vzpomínek To byl můj život?? autor zachytil období od narození po nucenou emigraci. 328 stran, 289 Kč ANTONI LIBERA MADAME

Příběh středoškoláka okouzleného uprostřed tíživé reality Polska konce šedesátých let krásnou a vzdělanou učitelkou francouzštiny je jakousi ironickou variací klasického portrétu mladého umělce. Výjimečně zdařilý román o věčném konfliktu rozumu a citu se po svém prvním vydání dočkal několika cen, v Polsku se stal bestsellerem a byl již přeložen do osmi jazyků. 436 stran, asi 349 Kč

FRANTIŠEK MUZIKA KRÁSNÉ PÍSMO I, II

Monumentální dílo významného českého typografa zachycuje vývoj latinského krásného písma od samotného počátku až do současnosti. První díl zachycuje vývoj písma do vynálezu knihtisku, druhý díl pak vývoj písma tiskového. Dvoudílný komplet, celkem 1 320 stran, 1 990 Kč ZDENĚK ŠMÍD OTAVA

Monografie o jedné z našich nejkrásnějších řek. Autor prochází kolem jejího toku od počátku až po její soutok s Vltavou a prochází se i kolem potoků, jež Otavu napájejí a jež protékají přísně chráněnými oblastmi, kam se běžný turista nedostane. Všude nachází pamětihodná místa oplývající historií, krásou přírody i bohatým životem. Kniha je doplněna řadou fotografií. 384 stran, 349 Kč P. G. WODEHOUSE JEDINEČNÝ JEEVES

Úvodní svazek příhod gentlemana Bertieho Woostera a jeho komorníka Jeevese z pera populárního anglického humoristy se točí kolem milostných trampot Bertieho přítele Binga, jejichž důsledky hrozí strhnout do záhuby i nebohého Bertieho. Jeevesův důvtip a schopnost nalézt východisko i z té nejzapeklitější situace však nakonec bez výjimky triumfuje. 208 stran, 199 Kč

Nakladatelství Paseka, Chopinova 4, 120 00 Praha 2 Tel.: 222 710 751–3, fax: 222 718 886 e-mail: [email protected], internetový obchod: www.paseka.cz

Známý autor životopisů Pavel Kosatík ve své nové knize popisuje pohnutý život svérázného malíře Svatopluka Sulka. 252 stran, váz., 70 barevných reprodukcí, 389 Kč

Stefan Chwin: Hanemann Kniha vypráví příběh profesora anatomie, který je svědkem zničení Gdaňska na konci druhé světové války a převzetí města polskou správou. Román získal mnoho prestižních ocenění a je považován za vrcholné dílo polské prózy konce dvacátého století. Americký deník The Boston Globe vyhlásil anglický překlad Hanemanna za jeden z deseti nejlepších románů vydaných v roce 2004 v USA. 192 stran, váz., 229 Kč

Jiří Hájíček: Selský baroko Téměř detektivní příběh, v němž se prolíná současnost s dobou kolektivizace zemědělství před padesáti lety. 176 stran, váz., 199 Kč

András Pályi: Příchody Hrdiny tohoto zvláštního erotického příběhu jsou střední kádry maďarské reality před změnou politického systému. Autor neponechává pochybnosti o tom, že podle něho schopnost mystické „milostné oběti“, která a priori předpokládá vnitřní svobodu, se může zrodit i v těch, které společenské prostředí a subkultura, v nichž vyrůstali, o ideu vnitřní svobody zcela připravily. 204 stran, váz., 229 Kč

Květa Legátová – Dora Kaprálová: Návraty do Želar (knižní rozhovor) Autorka objevená až ve svých více než osmdesáti letech se takřka přes noc stala jednou z nejúspěšnějších a nejpřekládanějších českých spisovatelek. Za povídkový soubor Želary získala Státní cenu za literaturu a podle novely Jozova Hanule byl natočen veleúspěšný film nominovaný na Oscara. Kdo však je Květa Legátová? Jaké byly její osudy předtím, než se stala slavnou? Co dnes prožívá a o čem přemýšlí? 172 stran, váz., 179 Kč

Pauline Réageová: Příběh O / Návrat do Roissy Kultovní erotická novela znepokojuje nejen literárním mistrovstvím pro tento žánr netypickým. Příběh O vyprovokoval jeden z největších skandálů francouzské literatury. Toto mistrovské dílo erotického žánru, zprvu zakázané a často zabavované a šířené ilegálně, je po Saint-Exupéryho Malém princi nejčtenější francouzskou knihou současnosti. NEPŘÍSTUPNO — DO 25 LET 240 stran, váz., 249 Kč

www.hostbrno.cz Host – vydavatelství, s. r. o, Radlas 5, 602 00 Brno, tel.: 545 214 468, [email protected] Distribuce: Kosmas, www.kosmas.cz

8

EKONOMIKA TŘIKRÁT NA OKRAJ

Česká spořitelna, Komerční banka a ČSOB neuzavřely kartelovou dohodu při stanovování cen svých služeb. Nebo přesněji: nejsou na to přímé důkazy. To alespoň v pátek oznámil současný šéf Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže Martin Pecina po půlročním správním řízení, které velkou

Nevinné banky, zač z eurozóny a nekonečné CS Fondy

28. LISTOPAD–4. PROSINEC 2005 V RESPEKT 48

Zmařená šance šetřit Vláda vzdala reformy, rozpočet je horší než minulý

Č

eská ekonomika zažívá zlaté časy: hrubý domácí produkt roste nevídaným tempem pěti procent ročně a státní rozpočet je v mnohamiliardovém přebytku. Podle ekonomů je to ideální pozice na to, aby vláda začala šetřit. Pohled na právě schvalovaný rozpočet je ale tristní. Zadlužování státu na úkor budoucích generací pokračuje nerušeným tempem a o snižování zadlužení či nutných reformách si můžeme nechat zdát.

Ztracená šance razií v ústředích peněžních ústavů zahájil jako svou poslední akci odcházející šéf úřadu Josef Bednář. Co z toho plyne? Jistě, banky dosahují rekordních zisků, jejich ceníky jsou nepřehledné a v zemi jsou jedny z nejvyšších poplatků v Evropě. To, že se tři lidé – nebo banky, to je ostatně jedno – chovají nemravně, neznamená, že se na tom předem domluvili. Pachuť ale zůstává. Co by se stalo, kdyby nějaká země opustila eurozónu? Ohrozilo by to majitele státních dluhopisů? Takovou otázku si položili analytici ratingové agentury Standard & Poor’s. Podle nich by mohly eurozónu opustit Itálie či Řecko kvůli snaze o zvýšení konkurenceschopnosti. Jak píše týdeník Economist, pokud by k takové akci došlo zhruba za rok, Itálie by pak okamžitě devalvovala svou liru o 27 procent a Řecko drachmu téměř o polovinu. To by sice zlevnilo řecké a italské zboží, ale jejich dluhy přepočítané z eur by se okamžitě účetně hrozivě zvětšily a obě země by měly potíže je splácet. To by mohlo vést k ekonomickým potížím. Kupodivu podle expertů ze Standard & Poor’s by na celé operaci neprodělali vlastníci státních dluhopisů, spíše naopak – státní dluhopisy lze totiž podle mezinárodního práva převést pouze z drachem a lir na eura, které je formálně jejich nástupcem, nikoli obráceně. Na chodbách Městského soudu v Praze po více než osmi letech ožil legendární tunel CS Fondů. Zatímco v jedné jednací síni pokračoval nekonečný proces se čtyřmi vykonavateli miliardového tunelu (o tom, že skuteční organizátoři zůstali nepotrestáni, nikdo nepochybuje), v druhé se okradení podílníci domáhali žalobou na stát odškodnění. Je evidentní, že k vytunelování více než miliardy došlo i kvůli chybám státních úředníků, kteří krádeži mohli zabránit – to ostatně potvrdil i Obvodní soud pro Prahu 2, který jim letos v lednu přiznal náhradu více než miliardové škody. Městský soud však minulé úterý rozsudek zvrátil – zjednodušeně proto, že podílníci už získali zhruba třetinu uvedené sumy, když předtím uspěli s žalobou vůči Plzeňské bance (ta se také na tunelu podílela) a pohledávku vůči ní prodali. Přikázal jim navíc uhradit náklady řízení ve výši dvacet milionů. Firma Akro, která podílníky zastupuje, oznámila, že se odvolá s logickým odůvodněním: to, že získali část sumy, neznamená, že stát nemůže i za ten zbytek. Marek Pokorný, Marek Hudema

CS tunelář Matoulek (uprostřed): miliarda fuč a trest nikde. FOTO IVAN KUŤÁK

Nejprve pár čísel. Zatímco loni koncem října byl tuzemský rozpočet v šedesátimiliardovém schodku, letos je v přebytku 15 miliard korun, což je nejlepší výsledek za čtrnáctiletou existenci Česka. Hlavním důvodem je nečekaný výběr daní, způsobený hospodářským růstem. Za ten může především vstup do Unie, nízká inflace, příliv zahraničních investic a také boom některých odvětví jako ocelářství. Prosperující ekonomika vybízí k jedinému: začít šetřit a dělat reformy především penzí a sociálních výdajů a splácet dluhy, které každoročně narůstají. „Jenže vláda místo toho ještě zvyšuje utrácení,“ říká ekonom ING a bývalý ministr financí Jiří Rusnok. Na to upozornil minulý týden i Mezinárodní měnový fond. „Rozpočet na roky 2006–2008 představuje promeškanou příležitost ke konsolidaci státních financí. Vzhledem k vysychání privatizačních příjmů a stárnutí populace se zmenšuje prostor pro jakoukoli trvalou daňovou reformu a snížení daňového zatížení,“ uvádí jeho zpráva. Ministr financí Bohuslav Sobotka ale kritiku MMF zahání máváním ruky. „Fondu se každý rozpočet zdá málo reformní. Ten rozpočet dodržuje požadavky Unie a já odmítám snižovat deficit rychleji, než je potřeba k přijetí eura,“ říká Sobotka. „Potřebujeme investovat do infrastruktury, vědy a výzkumu, mít peníze na spolufinancování prostředků Unie,“ vysvětluje Sobotka, proč se musí stát nadále rychle zadlužovat. Jenže je tu problém. Samo ministerstvo upozorňuje, že na toto spolufinancování brzy nemusí být – stejně jako na další investice. V týmu Sobotkova náměstka Tomáše Prouzy totiž vznikla analýza, která říká, že pokud bude současná rozpoč-

tová politika pokračovat, v roce 2013 budou tvořit povinné předem dané (tzv. mandatorní) výdaje plných 91,3 % výdajů státního rozpočtu a není prý vyloučen ani mnohem horší scénář. V praxi by to znamenalo jediné: státní rozpočet bude pouze přerozdělovat důchody, sociální dávky a platy státních zaměstnanců. Sobotka odpovídá pouze frází. „Právě proto je potřeba mandatorní výdaje zvyšovat velmi uvážlivě.“ Uvážlivosti zatím ovšem příliš nenajdeme. Zatímco inflace se příští rok předpokládá okolo 2,5 %, důchody i platy státních zaměstnanců – tedy většina objemu rozpočtu – porostou dvojnásobným tempem. „Myslím, že nárůst je odpovídající situaci,“ reaguje suše správce státní kasy. Podobně pesimistický obrázek skýtá i pohled na armádu tuzemských úředníků, kterou Sobotka při svém nástupu do funkce slíbil zeštíhlovat o dvě procenta ročně. Výsledek? Naprostý opak. Takřka půlmilionová masa státních zaměstnanců vzroste napřesrok proti loňskému roku o 4000 lidí, tedy o téměř jedno procento. Jediné výraznější snížení úředníků se uskutečnilo paradoxně na Sobotkově úřadu, který po auditu opustí osm procent lidí – Sobotkovi se kolegy k omezení byrokracie nepodařilo přimět.

Kde jsou ty změny? Když před třemi lety nastupovala podruhé k moci sociální demokracie a na post ministra financí usedl Bohuslav Sobotka, sliboval reformu veřejných výdajů. Obklopil se dokonce skupinou ekonomů, mezi nimiž byl i Ondřej Schneider z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Většinu jejich návrhů však nakonec smetl on nebo vláda ze stolu, protože byly na sociální demokracii příliš radikální. „Navrhovali jsme, aby nesahal na daně a snižoval výdaje, hlavně sociální a administrativní. Udělal ale pravý opak. Zvýšil daně, na výdaje nesáhl a začal víc přerozdělovat. Byl to ztracený čas,“ konstatuje Schneider. Nutno dodat, že radikálnější reformy nebyly schopny protlačit ani dvě zbylé strany vládní koalice a na reformu veřejných financí prakticky rezignovaly. Vicepremiér Sobotka sice prosadil redukci příspěvků na stavební spoření či nemocenských dávek a snížení dvou nejnižších pásem daní

fyzických osob. Posledně jmenované ale příliš reformou není: vzhledem k neustále rostoucím platům procento zdanění rostlo, protože se čím dál více lidí dostávalo do vyšších daňových pásem – a jde tak víceméně o narovnání stavu před pěti lety. (Navíc je celkové zdanění stále vyšší kvůli loňskému přesunu řady položek ze snížené do normální sazby DPH, jako např. stavebnictví či téměř všech služeb.) „Problémem nejsou daně z příjmu fyzických osob, které lidi moc nepoznají, ale vysoké zdravotní a sociální pojištění,“ dodává Rusnok. Na jaře to vypadalo, že se povede alespoň reforma sociálních dávek. Ministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach totiž představil zákon o existenčním minimu, který by výrazně snížil dávky těm, kteří nepracují. Jenže do parlamentu vláda v létě nakonec odeslala prakticky opačný návrh a většině lidí dávky zvýšila. Ekonom David Marek z Patria Finance má jednoduché vysvětlení: „Kormidlo má nový premiér, který se netají tím, že jeho politika je ryze populistická a tomu a blížícím se volbám podřizuje vše, takže rezignuje na reformy.“ Výsledkem je jediné: i přes nečekané vyšší příjmy v řádu desítek miliard zůstává plánovaný schodek na příští rok 74 miliard korun – tedy téměř sedm tisíc na každého občana. Fakticky je schodek ale ještě vyšší. Opticky totiž rozpočet vylepšuje 22 miliard korun, které by měly být naším čistým příjmem z unijních fondů (náš příspěvek 34 miliard proti 56 miliardám dotací). Ty peníze jsou „bonus“, a navíc ještě není jisté, že splníme podmínky, aby všechny přišly. Navíc rozpočet nezapočítává ani očekávaný více než desetimiliardový schodek zdravotního systému. Podle ekonomů si tak vláda zaslouží chválu za jediné: desetiprocentní zvýšení výdajů na vědu a výzkum z 16 na 18 miliard a vyšší investice do vysokého školství. „Rozpočet je ale celkově nepřehledný, takže není jasné, jestli to bude pravda. Spousta peněz navíc teče mimo rozpočet. Já mu prostě nevěřím,“ konstatuje ekonom Schneider. Nutno ovšem dodat, že ještě vyšší nárůst má třeba Úřad vlády či Senát – první o 12, druhý dokonce o 19 procent. Marek Pokorný

Q

Ministr, který není jedním z nich Ekonom Jan Mládek nestihne vyléčit zemědělství, jeho volba ale ukazuje cestu. Když ta zpráva před dvěma týdny zazněla, jako bychom ani nebyli v Česku, ale spíš na Novém Zélandu. Po třech nedůvěryhodných vyslancích agrární lobby zasedl v čele ministerstva zemědělství pragmatický ekonom Jan Mládek. Má málo času a těžké úkoly: zlepšit pověst skandálem zatíženého Pozemkového fondu, udělat pořádek při přidělování pozemků, získat zpět ztracený vliv státu v chemičce Setuza, zvládnout vyjednávání s Evropskou unií a českými zemědělci. Nečlen jeho domovské sociální demokracie by ještě dodal: oslabit vliv rozmazlených kolchoznických struktur. Mládek patřil v druhé půlce osmdesátých let do okruhu mladých ekonomů (k ekonomii se dostal proto, že si „nebyl jist“, zda by měl studovat čistou matematiku) kolem Prognostického ústavu, kteří studovali západní ekonomické myšlení. „Tehdy viděl svět očima maďarských reformistů, byl to takový spíše středolevicový ekonom,“ vzpomíná dnes jeden z jeho bývalých kolegů Michal Mejstřík. Byl ovšem také členem KSČ, což nyní vysvětluje touhou po profesní kariéře. „Chtěl jsem být kandidátem věd,“ říká Mládek. Do jeho raného životopisu patří i drobné popotahování s policií za protistátní řeči a účast na demonstraci 17. listopadu 1989. Po převratu zamířil Mládek na ministerstvo hospodářství jako poradce a později náměstek svého bývalého učitele a kamaráda Vladimíra Dlouhého. V polovině devadesátých let začal jako jeden z prvních kritizovat kuponovou privatizaci a také nedostatečnou regulaci kapitá-

lového trhu. To ho přivedlo v roce 1995 do řad sociální demokracie po bok Miloše Zemana. Za jeho vlády pak působil u ministra financí Pavla Mertlíka jako náměstek, podílel se na privatizaci bank, vodáren i plynárenství. Se Zemanem měl ale napjaté vztahy, což nakonec přispělo i k jeho odchodu z místa náměstka ministra financí. Na ministerstvu požádal o bezpečnostní prověrku, kterou ale neobdržel. „Snažil jsem se zjistit proč, jenže oni to nezdůvodňují,“ vzpomíná Mládek s tím, že nyní jako ministr požádal podruhé. V ČSSD patří stejně jako Paroubek spíše k pravému křídlu a stejně jako premiér není proti spolupráci s KSČM.

Čemu dáš přednost Kromě zmíněných „úklidových“ prací čeká na Mládka těžká diplomacie. V první polovině příštího roku bude v Bruselu vyjednávat novou podobu dotační politiky na léta 2007–2012. Jde přitom nejen o výši příspěvků, ale také o jejich rozdělení mezi zemědělce a další obyvatele venkova. Část z nich se přitom už dnes bojí Mládkova „ekonomického přístupu“ a toho, že není jedním z nich. „Je to především ekonom, znamená to, že bude zdatným oponentem našich názorů,“ říká například šéf zemědělského svazu Miroslav Jirovský. Liberálové namítají, že ekonomický pohled může českému i evropskému nabobtnalému zemědělství jedině prospět, praktici ale pou-

Mládek mezi farmáři: málo času a těžké úkoly. FOTO LUDVÍK HRADILEK

kazují na Mládkovo stranické zázemí. „Je velmi vzdělaný ekonom a je také politik sociální demokracie. V rozhodujících chvílích dá přednost stranickému programu,“ poznamenává k charakteristice Mládka šéf KDU-ČSL a kolega z rozpočtového výboru sněmovny Miroslav Kalousek. Před volbami se tak zřejmě bude snažit konfliktu se zemědělci vyhnout. Ostatně již na své první schůzi vlády Mládek prosadil dvě miliardy korun na přímé platby zemědělcům v příštím roce. Marek Hudema

Q

EKONOMIKA

RESPEKT 48 V 28. LISTOPAD–4. PROSINEC 2005

9

Vlak do stanice Změna Bez reformy zůstanou ze státní železnice jen koridory

Č

eské dráhy poprvé soutěžily se soukromníkem a prohrály. Zastupitelstvo Karlovarského kraje před dvěma týdny vybíralo provozovatele dopravy na trati Karlovy Vary–Mariánské Lázně a výhercem se stala společnost Viamont, zatímco nabídka Českých drah byla odmítnuta. A to není konec. Kraje navíc protestují proti požadavkům Českých drah na vysoké dotace jejích vlaků a vyhrožují, že zařídí dopravu pro své občany jinde a levněji. Na české železnici se po několika letech začíná opět něco dít.

přepravních tržeb). Zlepšení hospodářského výsledku za rok 2004 je sice sympatické, současně však vzrostl objem cizích zdrojů, tedy vlastně dluhů. Zákazníci drah navíc hlasují nohama. Jenom za poslední čtyři roky poklesl objem osobní přepravy na železnici o deset procent, u nákladní přepravy ještě více. Je to pochopitelné. Na cestující na železnici na rozdíl od silniční dopravy číhá množství byrokracie, a zatímco na silnicích jezdí moderní autobusy a nákladní auta, na železnici se setkáváme většinou jen s přelakovanými 20–50 let starými muzejními kusy.

Muzeum na kolejích

Prodat, prodat, prodat

Z toho má určitě vedení Českých drah špatné sny. Ale bylo by krátkozraké označovat za viníka současného vývoje jen samotné České dráhy. Příliš často o nich různí politikové vyhlašovali, jak je naučí obchodovat, příliš často byly předmětem nejrůznějších reorganizací, které nakonec vyšly doztracena. Nic se nezměnilo a zůstávají i nadále živým muzeem plánovaného hospodářství a nadále žijí z velkorysých investic předchozích generací. Před třemi lety, k 1. lednu 2003, došlo k poslední reorganizaci státní železnice. Vedle Českých drah (ČD) převedených na „suverénní“ akciovou společnost vznikla Správa železniční dopravní cesty (SŽDC) jako státní vlastník dopravní infrastruktury. Přesněji řečeno, kolejí a pražců. Téměř vše ostatní, včetně budov nádraží, řízení železničního provozu či údržby a rekonstrukce tratí, zůstalo Českým drahám. Na první pohled tahle změna drahám prospěla, chlubí se teď mnohem vyrovnanějším hospodařením. Jenže je to jen optický klam. Do SŽDC byla uložena většina dluhů původních Českých drah a dráhy nyní účtují neefektivní výstavbu a údržbu tratí SŽDC. Negativní tendence v hospodaření státní železnice tak zůstávají beze změny, jen od roku 2003 je třeba výsledky ČD a SŽDC sčítat. Stále roste zadluženost železnice i objem státních dotací (ten překročil v roce 2004 výši veškerých

Je absurdní se domnívat, že zatímco ve všech ostatních odvětvích přinesly konkurence, privatizace a soukromé investice lepší služby zákazníkům i finanční výsledky, právě na železnici by to mělo být úplně obráceně. Transformace české státní železnice ale předpokládá celou řadu vzájemně sladěných a politicky nepříjemných kroků. Nejprve je třeba převést tzv. infrastrukturní funkce – jako řízení provozu či údržbu tratí – na SŽDC, kam podle evropského práva i zdravého rozumu patří. Poté je nutné rozdělit České dráhy na společnosti nákladní dopravy, dálkové rychlíkové dopravy a krajské regionální společnosti. Ti všichni totiž mají odlišné zákazníky, logistiku a poskytují odlišné služby. Podíl v těchto společnostech by měl být nabídnut soukromým investorům schopným investovat do vozidel, zkvalitnit služby a přilákat zákazníky. Stát velké dopravce z ciziny spíše odháněl, ale pokud se změní podmínky, budou mít o dědictví po Českých drahách určitě zájem. Jen tak se lze pokusit získat zpátky zákazníky, kteří nyní používají kamiony a jezdí auty a autobusy, a zachránit co nejvíc tratí a spojů. Generální ředitelství ČD je poté možno zrušit jako nepotřebné. Dotace, které zatím motivují dopravce hlavně k vykazování ztráty, aby ji pak měli uhrazenu, musí být závislé na rozsahu a kvalitě služeb veřejnosti.

Hospodaření Českých drah 60 50 40 30 20 10 0

* České dráhy + SŽDC

Pramen: České dráhy a SŽDC

Jsou ale i jiné důvody pro železniční reformu. V zemi, která si zvykla na masivní injekce z privatizací do churavějících veřejných rozpočtů, už pomalu není co privatizovat. To je také hlavní důvod, proč napřesrok prodává svou železniční nákladní dopravu sousední Slovensko. Realizací reformy nebudou jistě nadšeni odboroví předáci, část politiků a někteří dodavatelé, pro něž byla státní železnice obrovským zlatým dolem na úkor daňových poplatníků. Nicméně jiné řešení neexistuje už proto, že jen obnova současného vozového parku by během 5–10 let přišla zhruba na 100 miliard korun, a na to stát nemá.

Čekání na smrt Samozřejmě je možné spoléhat na to, že se věci vyřeší samy. Železnice koneckonců jakožto robust-

ní soustředění železa, kamení a disciplinovaných úředníků prokázala nečekanou výdrž. Pak ovšem bude logicky následovat odchod dalších zákazníků, postupné zastavování železničního provozu a opouštění tratí. Zůstanou jen koridory a malá část místních tratí, na nichž budou jezdit soukromí dopravci. Dodatečné zdanění silniční dopravy, o němž se často mluví, se v takové situaci stane pouhým útokem na růst HDP a vzletná slova o podpoře ekologické dopravy v nedávno schválené dopravní politice nebudou mít větší význam než babská zaříkávadla. A další ministr dopravy už nebude mít zdaleka tak dobré spaní jako současný šéf rezortu Milan Šimonovský. Emanuel Šíp Autor je soukromým konzultantem a bývalým generálním ředitelem ČD.

Q

INZERCE

Liga lidských práv hledá do kanceláře v Praze Koordinátora/ku právních a legislativních aktivit Požadujeme: • ukončené VŠ vzdělání (obor právo výhodou) • manažerské dovednosti a předchozí zkušenosti s managementem projektů • reprezentativní vystupování a schopnost vyjednávat • komunikativnost, samostatnost, flexibilitu a kreativitu • dobrý písemný i slovní projev • dobrou znalost angličtiny slovem i písmem • odolnost vůči stresu Koordinátor/ka bude mít odpovědnost za následující: • sledování legislativního procesu a koordinování legislativních aktivit Ligy lidských práv, zajišťování a udržování kontaktů v této oblasti a komunikaci s legislativními experty spolupracujícími s organizací v Praze a Brně • zpracovávání a podávání projektů v ČR i zahraničí, zajišťujících trvalou udržitelnost právních a legislativních aktivit organizace • rozdělování konkrétních strategických případů porušování lidských práv mezi konkrétní advokáty a právníky spolupracujícími s organizací po celé ČR i v zahraničí a pravidelnou komunikaci s nimi • prezentování právních a legislativních aktivit veřejnosti a médiím v ČR a příslušným institucím v zahraničí • vyhodnocování efektivity právních a legislativních aktivit organizace Nabízíme: • platové podmínky odpovídající neziskovému sektoru, 5 týdnů dovolené • možnost pozitivně ovlivňovat problematiku ochrany lidských práv v ČR • uplatnění vlastních tvůrčích schopností a dovedností • smysluplnou práci v mladém kolektivu • další vzdělávání včetně zahraničních školení a seminářů Liga lidských práv je korespondenčním členem Mezinárodní federace lidských práv (FIDH – www.fidh.org). Nástup – od 20. 1. 2006 Přihlášku a strukturovaný životopis zašlete na adresu: [email protected] Uzávěrka přihlášek: 1. 12. 2005 Předpokládaný termín konkurzu: 7. 12. 2005 v Praze. Bližší informace získáte na tel.: 777 621 227 nebo www.llp.cz

ENVIRONMENTAL PARTNERSHIP FOR SUSTAINABLE DEVELOPMENT (EPSD)

Akademický senát Českého vysokého učení technického v Praze oznamuje, že vyhlásil

seeks REGIONAL COORDINATOR (RC) The Association of Environmental Partnership Foundations (see www.environmentalpartnership.org) has been mobilizing partnerships at the grassroots for environmental improvement in Bulgaria, Czech Republic, Hungary, Poland, Romania and Slovakia since 1991. RESPONSIBILITIES OF RC: Acting on behalf of the members of the Association, the RC will be responsible for regional communication and outreach, fundraising, developing and managing relations with regional partners and donors. RC will report to a board of directors. THE IDEAL CANDIDATE SHOULD HAVE: Q knowledge of environmental issues and challenges facing Central Europe as the region integrates into the EU; Q experience with NGO development and working with the business and public sector on partnership principle; Q excellent communication and organizational skills;

Q fluent English; knowledge of at least one Central European language is an advantage; Q high motivation; Q knowledge of EU programming and other funding programs; Q flexibility, creativity and a readiness to travel. LOCATION: The RC will be based in one of the EPSD offices; in case of Czech applicant in Brno or Prague office of Nadace Partnerství (www.nadacepartnerstvi.cz). RENUMERATION: This position is open to all candidates who meet the above qualifications. This full-time position will be compensated at a level commensurate with experience. Interested candidates should submit a CV with experience and a motivation by December 16, 2005 to: [email protected] with note “Regional coordinator” in subject of the e-mail.

volby kandidáta na

Rektora/rku ČVUT v Praze Požadavky: Q Q Q Q

občanská bezúhonnost orientace v akademickém prostředí manažerské schopnosti znalost AJ

Předchozí působení na ČVUT v Praze není podmínkou. Uzávěrka kandidátek je 2. 12. 2005. Podrobnější informace na http://www.cvut.cz

10

ZAHRANIČÍ

28. LISTOPAD–4. PROSINEC 2005 V RESPEKT 48

Do Chorvatska bez pasu Balkánské země se pomalu, ale jistě blíží svému členství v EU

M

ůže to znít trochu nečekaně: za poslední dva měsíce se už potřetí dovídáme, že se Evropská unie hodlá v budoucnu rozšířit o státy, které byly až dosud vnímány spíše v souvislosti s válečným běsněním. Nadějnými čekateli na členství se staly Bosna a Hercegovina, Chorvatsko a Makedonie, jednání mají na dosah také Srbsko, Černá Hora a Albánie.

Opravdu Balkán? Horečná evropská diplomacie na Balkáně se může na první pohled jevit překvapivě, zvláště při vzpomínce na hrůzy války v bývalé Jugoslávii, která skončila před pouhými deseti lety. Konflikt provázený etnickými čistkami za sebou nechal jen v Bosně a Hercegovině okolo sto tisíc mrtvých a přes dva miliony uprchlíků, hospodářství se v podstatě zhroutilo a třeba průmyslová produkce klesla o celých 90 %. Evropská unie má navíc své vlastní starosti: na jaře se zadrhlo schvalování Evropské ústavy, bez níž není další rozšiřování možné institucionálně zajistit. Členské země se nedokážou shodnout na rozpočtu a patová situace ohrožuje mimo jiné hladký přísun dotací, na které si po svém přistoupení brousí zuby nové členské země, včetně České republiky. Hlavní tahouni evropské integrace mají ekonomické problémy a schopnost financovat další rozšíření je pochybná. Veřejné mínění v EU je kromě toho všeobecně proti přijímání dalších členů, a v některých zemích by se takový krok neobešel bez dalšího referenda s velmi nejistým výsledkem. Navíc má Unie na krku dlouhodobé rozhovory s Tureckem a na dveře dříve či později zaklepe také Ukrajina. Je tedy vůbec možné, aby to v Bruselu s přijetím Balkánu mysleli vážně?

Členství za Kosovo Odpověď zní ano. Země Balkánského poloostrova dnes nejsou tím, čím byly před deseti lety. Autoritářské režimy devadesátých let jsou minulostí. V Chorvatsku a Bosně dnes sice vládnou představitelé bývalých nacionalistických stran, ti však vzešli ze svobodných voleb, v nichž zvítězili díky nově přijatému proevropskému programu. Klíčovou roli v tom sehrál přitažlivý příklad Slovinska, které je dnes vzorným členem rozšířené pětadvacítky. Zahájení rozhovorů s Chorvatskem sice bylo již jednou v březnu tohoto roku odloženo pro nedostatečnou spolupráci s mezinárodním tribunálem v Haagu, zpráva prokurátorky Carly del Ponteové byla ale na podzim daleko příznivější, a ačkoliv hlavní figurant v této kauze, Ante Gotovina, stále uniká, Chorvatsko začalo s Haagem na jeho dopadení spolupracovat. Proměnou prošlo i Srbsko: Slobodan Miloševič stojí před soudem a Bělehrad bez dříve obvyklých

nacionalistických vášní přihlíží, jak Černá Hora chystá v poklidné atmosféře referendum o vystoupení z Jugoslávie. Představitelé hlavních politických stran Bosny a Hercegoviny se zase minulý týden při výročí Daytonské mírové dohody dokázali shodnout na ústavních reformách, které přiblíží zemi k Evropské unii. Motorem tohoto pozitivního vývoje je právě vidina možné integrace do EU, od které si balkánské země slibují především ekonomický růst a politickou stabilitu. Evropa také nejedná pouze altruisticky, má v regionu řadu ekonomických zájmů. Rozvojová pomoc Srbsku a Černé Hoře od pádu Miloševiče v roce 2000 dosáhla 2 miliard eur. Také Česká republika se od roku 1996 řadou projektů výrazně podílí na poválečné obnově Bosny a Hercegoviny. Částky poskytnuté na tamní rekonstrukci se pohybují ve stovkách milionů korun a balkánské trhy jsou pro ČR rok od roku důležitější: například jen český vývoz do Srbska a Černé Hory za poslední dva roky vzrostl o 50 %. Unie hraje na Balkáně také strategickou hru. EU je garantem jednání o statusu Kosova a je pravděpodobné, že varianta prosazovaná Srbskem, tj. autonomie Kosova v rámci Srbska, bude dříve či později odmítnuta. Pokud by se Kosovo mělo stát například protektorátem pod přímou správou EU, o jehož statusu by obyvatelé Kosova dříve či později rozhodli v referendu, bude nutné nabídnout Srbsku adekvátní kompenzaci, například právě v podobě zahájení přístupových rozhovorů. Byť by Srbsko mělo ještě dostát svým závazkům a přispět k dopadení Radovana Karadžiče a Ratka Mladiče.

Morální úspěch Evropská unie nestojí ani tak před volbou, jako spíše nutností. Balkán je dnes největším semeništěm organizovaného zločinu v Evropě a zahájením přístupových jednání může mít Brusel zásadní vliv na jeho potlačování. Vidina budoucího členství jako nejsilnější karta evropské diplomacie se ostatně osvědčila v případě Turecka, Rumunska, Bulharska (Česko nevyjímaje). Co lze tedy v nejbližší době očekávat? Představa, že by se nyní Evropská unie stáhla z Balkánu, je nereálná. Stejně tak je iluzorní představa, že bychom v příštích letech zažili další „velký třesk“ v podobě rozšíření o velký počet kandidátských zemí. EU si napřed musí vyřešit vlastní problémy, mezitím ale mohou přístupová jednání běžet. Přes všechen demokratický a ekonomický potenciál je západní Balkán stále chudou oblastí: nejbohatší Chorvatsko dosahuje přibližně 30 % evropského průměru HDP, nejchudší Albánie 10 %. Jestliže hlavním problémem Chorvatska je spolupráce s Haagem a diskriminace srbské menšiny, Srbsko se bude muset vypořádat především s pověstí agresora. Klíčová bude i jeho ochota dohodnout se s mezinárodním společenstvím na budoucím

Chcete je rozehnat? Dáme vám šanci Poznaňská Love Parade: polská „kulturní válka“ se na rozdíl od té americké neodehrává v médiích a u soudů, ale na ulicích. Na to pak doplácejí i sami gayové. Poznaň je známa hlavně díky veletrhům. Jenže před týdnem upoutala evropskou mediální pozornost z jiného důvodu. Policie tam násilně ukončila nepovolený Pochod rovnosti, jehož cílem bylo „upozornit na problém diskriminace menšin“, především homosexuálů. Byla to už několikátá akce tohoto typu v Polsku – pokaždé je provázela atmosféra společenského konfliktu, emocí a občas i násilí.

Kvůli ztrátám na majetku Vše začalo loni v Krakově. Tehdy sdružení gayů naplánovala demonstraci na 8. května, což je pro Krakov datum výjimečné: svátek tamního světce, středověkého biskupa Stanislava, který je vždy spojen s procesím ulicemi Starého města. Plány paralelní demonstrace vyvolaly pobouření, čehož využily některé radikální skupiny (fotbalo-

ví fanoušci a členové sdružení Všepolská mládež napojeného na nacionalistickou Ligu polských rodin) k vyvolání nepokojů. Další podobný průvod – ve Varšavě – se tak stal předmětem bouřlivých politických sporů. Tehdejší starosta Lech Kaczyński demonstraci zakázal, oficiálně kvůli ohrožení bezpečnosti občanů. Průvod se nakonec konal za asistence policie, podléhající tehdejší postkomunistické vládě, která tvrdě zakročila proti pravicové mládeži, jež se snažila trasu pochodu blokovat. V Poznani to vypadalo jinak. Radnice, v níž převládají liberálové z Občanské platformy, dlouho zvažovala, zda Pochod rovnosti povolit. Starosta Ryszard Grobelny odmítl argumentaci „ohrožením veřejné morálky“, jak navrhovali zastupitelé Práva a spravedlnosti (PiS) a Ligy polských rodin. Nepřijal ani názor poznaňského arcibiskupa: „Nelze se ohánět politickou korektností ani špat-

Evropa v roli stratéga. (EUFOR pátrá po ilegálních zbraních v bosenském Prijedoru.) FOTO PROFIMEDIA.CZ / AFP

statusu Kosova. Bosna a Hercegovina zase bude muset zvládnout rozsáhlé ústavní změny, které vyřeší dnešní reálné rozdělení na dva stále ještě ne zcela kooperující útvary: muslimsko-chorvatský a srbský. Důležitý bude také boj s organizovaným zločinem a rozsáhlou korupcí. Problémů je tedy více než dost, na konci zdlouhavého a úmorného procesu však může být stabil-

nými zákony, pokud určité iniciativy utočí na to, co o důstojnosti člověka říká sám Bůh.“ Přesto se starosta nakonec rozhodl Pochod nepovolit, a to kvůli možným „značným ztrátám na majetku občanů Poznaně“. Proč? Organizátoři totiž trvali na tom, aby trasa probíhala hlavní nákupní pěší zónou města, a odmítli návrh radnice na vytyčení „bezpečnější“ cesty. Poté uskutečnili shromáždění v centru i přes zákaz. Na místě byli též odpůrci demonstrace, především z řad místních fotbalových fanoušků: na účastníky Pochodu se sypala vajíčka a nadávky. Média informovala, že se ozývaly výkřiky: „Uděláme s vámi to, co udělal Hitler se Židy.“ Po dvou hodinách zakročila policie, která demonstraci násilně ukončila – přes 60 lidí bylo zatčeno za účast na ilegálním shromáždění. Do vazby putovalo také několik nejagresivnějších odpůrců Pochodu, kteří se budou zřejmě zodpovídat za antisemitská hesla a hrozby na adresu demonstrujících.

Raději to povolovat Průběh pochodu a policejní zásah vyvolaly v Polsku velký rozruch. Média ukazovala záběry, na nichž policisté tahají z davu jednotlivé účastníky shromáždění, zatímco jejich zděšení kolegové se do kamery ptají: „Nejsme v Bělorusku?“ Organizátoři už předali správnímu soudu v Poznani žalobu ohledně samotného zákazu akce: ten prý porušuje ústavní právo na svobodu shromažďování. Chystají se také podat žalobu na brutalitu poznaňské policie. Demonstranty jednoznačně podpořili postkomunisté a odstupující prezident Kwaśniewski, který přes svoji kancelář vzkázal, že podle něj jde o „pokračující tendenci omezovat různé občanské svobo-

ní a bezpečný Balkán. To bude kromě ekonomických výhod zároveň představovat morální úspěch, který při vzpomínce na pouhých deset let staré hrůzy nelze snad ani docenit. Jan Havránek Autor je analytik Asociace pro mezinárodní otázky.

Q

dy“. Naopak nový ministr vnitra Ludwik Dorn z Práva a spravedlnosti prohlásil, že se kauzou nehodlá zabývat: „Policie jednala v souladu se zákony.“ Většina politických stran se k zásahů stavěla naopak spíše s pochopením. Poslanec za vládnoucí PiS Mariusz Kamiński ovšem řekl, že vláda „musí být strážcem veřejné morálky“ a že „nemůžeme dopustit, aby se například nezletilé osoby musely na určité věci dívat na ulicích“. Lídr opoziční Občanské platformy Jan Rokita prohlásil, že akce toho typu vedou k „prolamování hranice mezi soukromou a veřejnou sférou“. Na druhé straně liberálové uznali, že napříště bude lepší podobné demonstrace povolovat, neboť jejich zákaz vede k přílišné medializaci. Jiný význačný politik Platformy, Bronislaw Komorowski, chválil poznaňského starostu za jeho rozhodnutí: „Grobelny postupoval správně. Pochod by určitě vedl k nepokojům.“ Na druhé straně poukázal na to, že podobné události vedou k poškozování obrazu Polska v zahraničí. Polská veřejnost zaujímá k otázkám, jako je registrované partnerství nebo adopce dětí homosexuálními páry, spíše negativní postoj. Známé záběry z průvodů typu berlínské Love Parade vzbuzují pocit, že jde o ohrožení morálky a křesťanských hodnot. Ovšem jednání některých polských úředníků a agresivní vystupování organizací jako Všepolská mládež vede k tomu, že se polská „kulturní válka“ na rozdíl od té známé z Ameriky neodehrává v médiích nebo u soudů, ale na ulicích, což žádné straně konfliktu neprospěje. Maciej Ruczaj, Poznaň Autor studuje politologii a mezinárodní vztahy na FSV UK v Praze.

Q

ZAHRANIČÍ

RESPEKT 48 V 28. LISTOPAD–4. PROSINEC 2005

11

Vpřed, hranicím vstříc V Izraeli nikdy neuspěly strany středu – teď s ní vyráží do voleb pravičák Šaron

N

a první pohled by se mohlo zdát, že analýza současné politické krize v Izraeli si žádá spíše přírodovědce než schopného komentátora: „Zemětřesení, hurikán, tornádo, bouře, výbuch sopky, vulkán.“ To je jen část výrazů, které provázejí poslední tři týdny zdejší politiku. Náhle je vše jiné, nezůstal kámen na kameni. Velká koalice (vláda národní jednoty), s jejíž pomocí prosadil premiér Ariel Šaron stažení z pásma Gazy, se rozpadla a každý hraje sám za sebe: omlazení labouristé, Šaronův nový střed a po jeho odchodu zatím bezprizorná pravice (Likud). Celé dění míří k březnovým předčasným volbám – poté, co před týdnem prezident Kacav na Šaronovu žádost rozpustil parlament. Ale předvídat jejich výsledek si jen tak někdo netroufne. Vždyť už v lednu budou mít své parlamentní volby Palestinci, a teprve jejich vyznění doladí přesnější kontury v Izraeli. Pokud posílí Hamas, bude to voda na mlýn tvrdých postojů. Pokud posílí umírněný Fatah Mahmúda Abbáse, body sklidí spíše střed a levice. Právě to – zaujatost vlastní volební kampaní – je také důvod, proč se sami Palestinci k poslednímu dění v Izraeli moc konkrétně nevyjadřují.

Zpět ke skutečné levici Strana práce, která založila židovský stát a v osobě Davida Ben-Guriona mu dala prvního premiéra, přestala být elitářským seskupením evropských přistěhovalců, které se desítky let dívalo na sefardy, imigranty z arabských a afrických států, spatra. V jejím čele stojí dnes Amir Perec, narozený v Maroku, vyrůstající v Negevské poušti, o třicet let mladší než Šimon Peres a profesní dráhou odborářský předák. „Nový vítr“, „nová krev“ prý teď poteče zkornatělými žilami Strany práce, která ztratila v posledních letech jakoukoliv přitažlivost. Pod vedením mrožího kníru Amira Perece se přestane mluvit anglicky a francouzsky. Pod jeho vedením přestanou korupce, politické manipulace, neustálé boje o křesla a chudokrevná ideologie, to aspoň slibuje. „Zpět k socialistickým kořenům! Zpět k opravdové levici! Zpět k sociální politice!“ tak láká nový tribun voliče zpátky do náruče Strany práce. A je třeba říci, že to dělá chytře. Příkladem je téměř geniální mobilizace rektora Ben-Gurionovy univerzity profesora Avišaje Bravermana do svých řad. Akademik, hvězda Světové banky, guru politiky trhu – ne thatcheristické, ale blairovské. Ten už se postará o to, že se střední i vyš-

ší společenské vrstvy přestanou bát „socialistického strašidla“ a dají svůj hlas Perecovi. Málo je ovšem jasné, jak si Perec představuje budoucnost jednání s Palestinci, boj proti teroru a izraelskou zahraniční politiku. Tady zřejmě budou jeho slabiny, ale také jeho šance. Mnozí Izraelci už mají dost neustálého strachu a nebezpečí. A politik, který se bude konečně více zabývat jejich každodenními problémy, má v Izraeli určitě jistou naději. A kde zůstal 82letý „dinosaurus“ izraelské politiky Šimon Peres, nositel Nobelovy ceny míru, který nikdy nevyhrál žádné volby (jedenáctery prohrál!), a přesto byl vždy v centru zdejší politiky? Mluvilo se o tom, že po své porážce ve stranických primárkách se spojí s Arielem Šaronem, mluvilo se o jeho šanci stát se prezidentem, mluvilo se o „politickém exilu“ na nějakém reprezentativním postu v zahraničí. Ale zatím Peres zůstal ve Straně práce a doufá ve svůj další comeback.

Středem k moci Kadima (Vpřed) – to je výsledné jméno nové strany středu, v jejímž čele stojí Ariel Šaron. Dalo by se říci, že si vybral jméno, které se přesně hodí k jeho habitu i přezdívce „Buldozer“. V 77 letech a při těžké nadváze je Šaron schopný chovat se jako mladík. Riskovat, nebrat ohled na svou vlastní budoucnost, opustit přátele, získávat nové. Hledat nové cesty, když staré nikam nevedou. Dopředu, dopředu, nedívat se zpátky, nějak to už dopadne. A zatím to většinou dopadalo dobře – aspoň pro něj. Bez jakékoli sentimentality, dalo by se dokonce říci s úsměvem, opustil Šaron stranu Likud, kterou v roce 1973 spoluzakládal. Šarona omrzel neustálý boj se členy Likudu, kteří byli proti stažení z pásma Gazy a proti jeho politice vůči Palestincům. Šaron se nebál vytvořit velkou koalici se Stranou práce a s její pomocí prosadil stažení z Gazy. Ale když pod vedením Amira Perece labouristé opustili kabinet, neměl Šaron v podstatě s kým vládnout. Založit vlastní stranu byla pro něj jediná možnost. A průzkumy veřejného mínění mu zatím dávají za pravdu. Kdyby se už dnes, a ne až za tři měsíce, odehrály předčasné volby, získala by strana Vpřed dvakrát tolik mandátů než opuštěný Likud. Pravda, strana středu historicky v Izraeli nikdy neuspěla. Ale Šaron doufá, že se mu podaří přetáhnout zklamané ze všech táborů. Ze Strany práce ty, co nechtějí Perecův nový socialismus (například známý

poslanec Chajim Ramon). Z Likudu pak ty, kteří se obávají, že ze strany po Šaronovi nic nezbude (třetina poslaneckého klubu). Šaron koketuje i s arabskými voliči, kterým slíbil prvního arabského ministra. A též část z milionu přistěhovalců z bývalého Sovětského svazu může u něj najít alternativu. Ruské strany v Izraeli neuspěly, ke Straně práce mají odpor po svých zkušenostech ze SSSR a Likud jim vždy jen hodně slíbil a málo dal. Uvidíme nového Šarona i vůči Palestincům? Zřejmě ne. Šaron s nimi vždy jednal z pozice síly, a to se nejspíše ani v budoucnu nezmění. Žádné dohody, nepřestanou-li Palestinci s terorem a neodzbrojí-li své extremisty. Jednostranné kroky ano. Též ukončení výstavby protiteroristické bariéry, která by podle Šaronova názoru mohla někdy být definitivní hranicí Izraele. Možná i stažení z dalších izolovaných osad na Západním břehu Jordánu. Ale ochotu ke skutečným ústupkům projeví Šaron jen tehdy, splní-li Palestinci zmíněné podmínky. A to bude trvat zřejmě tak dlouho, že Šaron si s tím nemusí dělat velké starosti. Tato politika má nesporně v Izraeli velkou podporu a úspěšné stažení z Gazy ji jenom posílilo.

Šaronova hranice Po hladkém stažení z pásma Gazy (8000 osadníků) je tu větší problém. Jak vyřešit definitivní status v Předjordánsku, kde žije osadníků na 200 tisíc? Hranice mezi Izraelem a Západním břehem Jordánu, tzv. zelená linie, platila pouze v letech 1949–67 a na rozdíl od hranice pásma Gazy totiž nezajišťuje obranyschopnost Izraele. Navíc je myšlenka, že by se měly evakuovat všechny tamní židovské osady, nereálná. Představu o průběhu nové hranice dává trasa bezpečnostní bariéry. Představa je to ale jen hrubá. Bariéra je dohotovena pouze zčásti a její trasa ve svých konkrétních úsecích závisí na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Na něj se s peticemi obracejí postižení Palestinci a soud jim často dává za pravdu.

Vpravo hleď a skonči třetí A zde je přesně to, co Šaronovo politické dítě nechce. Likud je dnes po jeho odchodu jednoznačně pravicovou stranou. Její členové nevěří Palestincům ani slovo, chtějí udržet co nejvíce území, stažení z Gazy stále považují za národní katastrofu a doufají, že jim to většina národa uvěří. Ale po odchodu „bosse“ se Likud začal hroutit. Nejméně sedm politiků kandiduje na předsedu – mezi nimi Benjamin Netanjahu, bývalý premiér a ministr financí, Silvan Šalom, současný ministr zahraničí, a Šaul Mofaz, nynější ministr obrany. Pokud se Likudu nepodaří vymyslet nějakou originální předvolební strategii, skončí pravděpodobně ve volbách na třetím místě. A tak se máme na co těšit. Ke všem existujícím problémům s Palestinci, terorem, Hizballáhem, Sýrií a Íránem budeme nyní svědky tříměsíční volební kampaně. Tři měsíce, tři velké strany – Práce, Vpřed, Likud. Každá se bude snažit otočit kormidlo Izraele jiným směrem. Lze jenom doufat, že loď jako dosud vždy tyto manévry přežije celá. Taťána Hoffmanová, Jeruzalém Autorka je redaktorka izraelské televize Channel 2. Q

Angela šla do světa Jacques Chirac políbil ruku první německé kancléřce při její první zahraniční cestě, Tony Blair nikoli. Ona sama chce uhladit třenice s USA. Středa. Ráno po parlamentním schválení nové vlády začíná první pracovní den první německé kancléřky v historii. „Cestu ze svého berlínského bytu na Muzejním ostrově do úřadovny kancléře může bez problémů urazit pěšky,“ píše deník Frankfurter Allgemeine Zeitung, „nicméně dnes si bere letadlo.“ Merkelová totiž zahájila svou premiérskou dráhu politikou nikoli domácí, ale evropskou. Jak velí tradice, svou první cestu namířila do Francie, a jak velí zájem Německa a Evropy, pokračovala v ní směr Brusel (EU, ale i NATO) a Londýn (současná předsedající země EU a její lídr Tony Blair). Z této cesty nelze dělat předčasné závěry, ale leccos naznačila.

Uhladit spory s USA Jak bude vypadat zahraniční politika Německa za nové vlády? To byla zásadní otázka a určité novum. Jednak proto, že Německo už čtyřicet let nemělo velkou koalici. Ale i proto, že pravice i levice nyní mají v osobách svých šéfů – Angely Merkelové a Matthiase Platzecka– poprvé politiky z bývalé NDR. Co se týče Platzecka, tady je třeba počkat. Od Gerharda Schrödera se liší například tím, že není jasným stoupencem vstupu Turecka do EU. Jeho Braniborsko je například jedinou spolkovou zemí, kde školní osnovy předpisují učivo o turecké genocidě vůči

Arménům před devadesáti lety. Ale sám Platzeck zatím přímý vliv na spolkovou exekutivu nemá. Naopak Merkelová do ní spadla po hlavě. Co se týče zahraničněpolitické pasáže německé koaliční smlouvy, zdůrazňuje „pozdvihnout evropskou integraci i atlantické partnerství“, neboť obojí představuje „nejdůležitější pilíře zahraniční politiky“. Ve Francii na tyto věci řeč nepřišla, zůstalo u „hlubokého přesvědčení“, že mezi oběma zeměmi musí fungovat „přátelský a intenzivní vztah“. Merkelová ovšem nemluvila o „německo-francouzské ose“, neboť první návštěva Paříže prý nepředstavuje „žádný rituál“. Došlo ovšem na konkrétnější věci. Například co se týče listopadových sociálních nepokojů na předměstích Paříže i jinde, byla dohodnuta setkání francouzských a německých vládních zmocněnců pro přistěhovalce a integraci – a později též ministrů vnitra. Merkelová si tedy dobře uvědomuje rizika, která v tomto směru číhají. V Bruselu se už Merkelová musela tak trochu rozdvojit. Když se představovala v EU, docela dobře si porozuměla s José Barrosem. „Velká koalice by měla mít i velké evropské ambice,“ poznamenal šéf Evropské komise. „Sociální model lze prosadit jen tehdy, budeme-li mít ekonomicky silnou Evropu,“ opáčila Merkelová. Jenže i tady by se našel háček. Sama zvěstovala, že Německo začne dodržovat přísná kritéria zadlužení až počínaje rokem 2007. Proč ne dříve? Proč právě

Dohodu o rozpočtu přivítáme, ale i Německo má vlastní zájmy. (Merkelová u předsedajícího EU, Londýn, 24. listopad.) FOTO PROFIMEDIA.CZ

země, která dala Evropské unii i Paktu stability do vínku finanční disciplínu, ji teď sama musí klopotně dohánět? To bude vysvětlovat strážce pokladu Peter Steinbrück počátkem prosince na setkání ministrů financí skupiny G7 v Londýně. V centrále NATO už byla Merkelová konkrétnější. Vyslovila se – zcela v duchu stranického i vládního programu – pro silnější politickou roli NATO a pro uhlazení rozporů s USA. Podle jejího názoru jsou v rámci spojenců národní cesty přípustné pouze tehdy, pokud se nepodaří nalézt společnou pozici. Zároveň ale vyloučila, že by se Německo podílelo na výcvikovém nasazení v Iráku. Cvičit irácké vojáky a policisty? Ano, ale pouze mimo území Iráku.

S Blairem o Evropě Ve čtvrtek Merkelová zavítala za Tony Blairem. Na tom, co je teď nejaktuálnější, tedy rozpočtu

EU na léta 2007–13, se nedohodla. Blair oznámil, že se snaží využít poslední týdny britského předsednictví k dohodě. Merkelová to sice přivítala, nicméně dodala, že Německo coby čistý plátce má v tomto smyslu své vlastní zájmy. Došlo tedy na slova analytiků a komentátorů z doby těsně před německými volbami. S Blairem hovořila „zvlášť intenzivně“ o třech evropských směrnicích – liberalizaci služeb, délce pracovní doby a regulaci chemikálií. Právě v otázce chemikálií (podrobně viz minulý Respekt) se Merkelová vžila do své původní profese výzkumné pracovnice v této branži. Směrnice o chemikáliích je prý velmi symptomatická – ukazuje, zda se Evropa vypořádá s globalizací, nebo bude vytvářet nové bariéry. Německo se dosud stavělo za tuhle kontroverzní směrnici, ale zda nyní Merkelová změní kurz, není zatím jasné. Zbyněk Petráček

Q

12

SVĚT KOLEM / O KOM SE MLUVÍ

V

Caracasu očekávají příjezd španělského ministra obrany Josého Bona, který přijede prodat venezuelskému vůdci revoluce a oddanému příteli Fidela Castra Hugo Chávezovi mimo jiné dvanáct obřích vojenských transportních letadel a osm lodí. Kontrakt v hodnotě 1,7 miliard eur má Španělsku posloužit především jako záchrana krachujících státních loděnic Navantia. Španělské obchodování se hrubě nelíbí Spojeným státům, které již delší dobu nervózně sledují činorodé vyzbrojování venezuelské armády poháněné nevídanými zisky z prodeje drahé ropy. Chávez hodlá kromě španělské dodávky nakoupit ruské vrtulníky Mig-29 a příští měsíc by měla do Caracasu doputovat také první zásilka

Zbraně pro Cháveze

Kladivo na Lukašenka Prezidentskou nadějí pro Bělorusko je Alexandr Milinkievič

J

eště před pár lety se o Alexandru Milinkievičovi moc nevědělo. Jeho jméno bylo známo jenom užšímu kruhu běloruské opozice. Letos je ale vše jinak. V únoru ho jako uchazeče o místo společného opozičního kandidáta na úřad prezidenta navrhla Strana zelených. Pak se k ní připojila Běloruská lidová fronta, jejíž šéf Vincuk Vjačorka prohlásil: „Věřím, že z něj nikdy nebude führer, je to demokrat do morku kostí…“ A na podzim byl 58letý nestraník, vědec a ochránce lidských práv skutečně opozičním Kongresem zvolen za společného demokratického kandidáta do červencových voleb roku 2006. Bylo to velké překvapení zejména pro zkušené partajní šéfy, kteří už dlouhé roky nepříliš úspěšně bojují proti Alexandru Lukašenkovi. Konkurenti „těžké váhy“ asi Milinkieviče nebrali vážně. Je rovněž možné, že ho podceňoval i samotný Lukašenkův režim, který se již delší dobu připravuje na další „elegantní vítězství“ zdánlivě nepřemožitelného vůdce. To se ale uvidí až za osm měsíců.

Běloruský Havel?

Zachránce španělských loděnic. FOTO PROFIMEDIA.CZ

z objednaných 100 tisíc nových kalašnikovů. Stále sebevědomější prezident pátého největšího exportéra ropy na světě často tvrdí, že kromě boji proti drogovým mafiím potřebuje zbraně i proti Spojeným státům, které chystají invazi do Venezuely. Američané teď Španělům vyhrožují zablokováním celého kšeftu, protože součástí vojenského materiálu jsou i americké přístroje, k jejichž prodeji potřebují Španělé exportní licenci. Jak akce dopadne, není proto jisté. Španělský ministr zahraničí Miguel Moratinos už od celé záležitosti couvá s tvrzením, že jde pouze o kontrakt mezi firmami.

F

rancouzští politici si nepřestávají lámat hlavu nad tím, co přesně bylo příčinou nedávných třítýdenních nepokojů na předměstích, během kterých lehlo popelem mimo jiné na 9 tisíc zaparkovaných automobilů. Názory se pochopitelně různí. Podle ministra pro zaměstnanost Gérarda Larchera je jádrem pudla tradič-

Rapem proti Francii ní muslimská polygamie. Jak sdělil pan ministr zahraničním novinářům v rámci vládní kampaně za zlepšení francouzské image, příliš velké polygamní rodiny vedou k asociálnímu jednání mladíků, kterým v záplavě sourozenců chybí dostatečně dominantní postava otce. A protože „část společnosti se vyznačuje tímto asociálním chováním, není divu, že má problémy najít práci“. Nezaměstnanost na rozbouřených předměstích dvojnásobně převyšuje i tak neradostný francouzský průměr. Ministrův stranický kolega, poslanec François Grosdidier, zase vidí za destruktivním řáděním potomků přistěhovalců podvratný vliv hudby. Rapeři podle nich zasévají mezi odbojnou mládež sexismus, rasismus a antisemitismus, „a to je jeden z faktorů, které vedly k násilí“. Tento názor však nesdílí předseda vlády Dominique de Villepin. „Opravdu bych si velmi přál, abychom se v tuto chvíli vystříhali zmatků a obviňování. Je rap zodpovědný za krizi na předměstích? Moje odpověď zní: Ne,“ uklidnil rapery v rádiu předseda vlády. Jiří Sobota

28. LISTOPAD–4. PROSINEC 2005 V RESPEKT 48

Ale proč ta změna? Proč běloruská opozice náhle sází na zbrusu nový obličej a životopis místo na funkcionáře známé pro široké publikum a prověřené časem? Je to tím, že se tradiční strategie profesionálních Lukašenkových odpůrců neosvědčila a v zápase s obratným diktátorem se ukázala jako neúčinná? Že se opozice během 11 let bezvýsledného mlácení hlavou o betonovou zeď tyranie zdiskreditovala a akutně potřebuje svěží vítr do plachet? I to může znít docela věrohodně. Nezapomeňme však na to, že hlasování Kongresu mohlo až do poslední chvíle dopadnout jinak. Vítězství Milinkieviče bylo velice těsné, jen o 8 hlasů delegátů (něco kolem 1 % z počtu účastníků) převálcoval hlavního soupeře Anatolije Lebeďka, šéfa liberální Sjednocené občanské strany (SOS), který byl dlouhodobě považován za neoficiálního lídra opozice. Nelze se tedy divit, že někteří aktivisté SOS vnímají nezvolení Lebeďka jako „podvod“ a nehodlají se na Milinkievičově volební kampani podílet. Milinkievič to bere klidně a s nadhledem: „Samozřejmě, že bylo Lebeďkovi líto porážky, ale chová se důstojně a je připraven pracovat v týmu. Zůstává ovšem otázka, zda toto jeho rozhodnutí podpoří celá SOS. Co se týče komunistů a jejich šéfa Sergeje Kaljakina, tam je to jednodušší, měl jen kolem 20 procent hlasů. Kolegové dostali nabídky zaujmout vedle mne ty nejvyšší posty.“

Opozici by tudíž měl vést k volbám triumvirát Milinkieviče, Lebeďka a Kaljakina. Lebeďkovi je nabídnut post na čele stínového kabinetu a premiéra v případě vítězství. Milinkievič se domnívá, že zejména štábní práce vyžaduje železnou kázeň („Je nutné vybudovat pevnou vertikálu společného kandidáta, která musí být lepší, než je vertikála Lukašenka.“) a na kázeň jsou největší machři právě komunisté, proto štáb povede Sergej Kaljakin. První zahraniční „přehlídka“ Milinkieviče, jemuž někteří novináři přezdívají „běloruský Havel“, proběhla v Praze, kde se na pozvání Václava Havla zúčastnil Fora 2000. Mimo jiné o demokratizaci Běloruska a úloze mezinárodního společenství diskutoval s bývalým ministrem zahraničí Polska Bronislawem Geremkem, vlivným ruským politikem Borisem Němcovem, velvyslancem Velké Británie v Minsku Brianem Bennettem a bývalým českým vicepremiérem Petrem Marešem. Zvolení Alexandra Milinkieviče „není dílem opozice, nýbrž vykonáním odpovídajícího rozkazu zaoceánských sil“. Takto okomentoval výsledky Kongresu Vladimír Konopljov, předseda „komory reprezentantů“ (Lukašenkovy „poslanecké sněmovny“). Podotkl, že dnes neexistuje v Bělorusku politik, jenž by mohl Alexandru Lukašenkovi konkurovat: „Prezident má kolosální podporu, Milinkieviče nikdo nezná, nemá ani 1 % preferencí… V Bělorusku nejsou předpoklady pro organizování ,barevné revoluce‘. Pokud se ale někdo pokusí to provést intervenčně, investovat do toho peníze, stát má veškerou moc k tomu, aby jejich zákeřné plány zhatil…“

Půjdu s vámi na Říjnové náměstí Zatím si Milinkievič pomalu zvyká na novou roli. Zvýšenou pozornost médií bere jako „obrovský kredit důvěry“, služeb bodyguardů nevyužívá a za nejslabší článek životopisu považuje fakt, že je již podruhé ženatý. To, že je o 7 let starší než Lukašenko, podle něj nedostatkem není. Ukrajinské noviny Zrcadlo týdne míní, že Milinkievič se jako typ člověka velice podobá Viktoru Juščenkovi, a bude-li zvolen, čekají ho stejné problémy, se kterými se potýká dnešní ukrajinský prezident. Milinkievič se brání tím, že prý jen navenek působí měkce a nerozhodně, charakter má ale pevný jako železo. Podle Milinkieviče sociálně-ekonomické problémy v dnešním Bělorusku na rozdíl od Ukrajiny nejsou natolik akutní, aby se k nim opozice vyjadřovala jako k prioritě. Spíše se zaměřuje na

oblast totálního ponížení občanů, se kterými by se nemělo jednat jako s nástroji. „Musíme lidem ukázat, že nám nejde o státní koryta, soucítíme s nimi a bojujeme za lepší život,“ říká Milinkievič. Dnešní prezidentský kandidát sází především na podnikatele a demonstranty. Přitom v prvním případě jde spíše o „pátou kolonu“, která se k protestujícím připojí, pokud je uvidí na ulicích. Co se týče ostatních, Milinkievič je realista: existují malé skupiny revoltujících pedagogů, studentů, státních úředníků, ale není to pevná síla, na jejíchž zádech se dá vjet do prezidentského paláce. Podle odhadů lze počítat s 30–40 % voličů, kteří dají hlas Lukašenkovi. Asi stejný počet lidí je připraven hlasovat pro kandidáta opozice. Hlavním cílem je tedy rozhýbat „kuchyňskou opozici“, která ještě ze sovětských času sedí v kuchyni s lahví vodky, nadává státní moci, nikomu nevěří, ale též nic nepodniká. Bude-li v roce 2006 Lukašenko zase podvádět, Milinkievič povede národ do ulic (podle sociologů by prý vyrazilo až 17 % obyvatelstva): „Shromáždí-li se na Říjnovém náměstí v centru Minsku alespoň 50 tisíc lidí, ani psychicky nevyrovnaný Lukašenko se neodváží dát rozkaz po nich střílet,“ tvrdí Milinkievič. Jako každý normální člověk má ovšem strach o sebe i o své blízké, ale říká, že už nechce být otrokem, žádá svobodu pro každého občana Běloruska a ten vysoký cíl mu pomáhá strach překonat. „Nebojím se ani nejkrutějších represálií. Jsem na to připraven. Rodina s dětmi také. Nedávno jsem se podrobil operaci ledvin; teď mám informace, že režim se snaží najít účinný jed, zvlášť nebezpečný pro člověka s nemocnými ledvinami. Vím, že mne chtějí otrávit, snažím se na to ale nemyslet.“ Nebezpečí má různé tváře. Ještě v roce 2003 mu chodily výhrůžné dopisy od nacionalistické organizace Ruská národní jednota: ruští neonacisté prohlašovali Milinkieviče za „zloděje židovského původu“ a slibovali, že se s ním „rozhodně ještě vypořádají“.

Dost imitace Milinkievič prozrazuje tajemství: existuje i tzv. realistická taktika, která pro rok 2006 počítá s prohrou opozice. Ti, kdo si ji připouštějí, vnímají příští hlasování jako trénink; pak přijdou komunální volby v roce 2007, pak parlamentní, opozice si postupně „vypracuje svaly“ a nakonec vyhraje. Milinkievič je ale jiného názoru: pokud příští rok demokrati odejdou s prázdnou, nastane pro Bělorusko „doba ledová“. Rozzlobený Lukašenko pozavírá noviny, zlikviduje občanská sdružení, zakáže politické strany. Často zaznívá otázka ohledně zahraniční pomoci opozici. Ta má totiž své háčky, například v mediální politice. Milinkievič je pro vysílání Deutsche Welle do Běloruska, ale nechápe, proč se takové peníze investují jenom do německého rozhlasu (možnost poslouchat v Minsku tento každodenní 15minutový pořad se často zpochybňuje), zatímco domácí opoziční tisk je ponechán na pospas osudu. Evropská unie podpořila v roce 2005 rozvoj běloruské demokracie a boj proti porušování lidských práv ze strany oficiálního Minsku celkově částkou 8,7 milionu eur. Důležitá je i pozice Moskvy a Milinkievič s ní hodlá vyjednávat. Je jasné, že Kreml ho bude akceptovat jen tehdy, pokud se opozice ukáže jako reálná síla. Zatím Rusko navenek v Bělorusku nikoho nepodporuje, ale ve skutečnosti nepřetržitě zásobuje Lukašenka levnými surovinami – ropou a plynem. Právě proto, aby si zbytečně nekazil image před Kremlem, je Milinkievič občas až příliš opatrný. Jsou ale zásady, jež nelze opomíjet. Jako například nezávislost Běloruska. Je to stejně svatá věc jako Milinkievičova víra ve vítězství. Alexander Gajdamacký Autor je běloruský novinář.

Q

Alexandr Milinkievič Narozen v roce 1947 v Grodně v učitelské rodině, absolvoval tamní univerzitu a aspiranturu v Ústavu fyziky; 1980 – stáž na francouzské univerzitě v Montpellier; 1980–84 – vedoucím katedry fyziky Setifské univerzity v Alžíru; 1996 – náměstkem starosty v Grodně; 1998 – stáž na Kalifornské univerzitě; 2000 – studijní kurz v Evropském výzkumném centru bezpečnostních problémů v GarmischPartenkirchenu; 2001 – šéfem volebního štábu prezidentského kandidáta Semjona Domaše, poté vedl program Fondu podpory regionálního rozvoje.

TÉMA

RESPEKT 48 V 28. LISTOPAD–4. PROSINEC 2005

13

O dalším tátově osudu se Lída dozví až jednou večer za 40 let ve Vídni. (Václav Švéda s dcerou.) FOTO ARCHIV

Václav se svou láskou: bohatí, krásní a živí. FOTO ARCHIV

Ten, který už o komunistech věděl všechno, a ti, kteří už vlastně taky. (Hedvika a František s vnoučaty Lídou a Radslavem.) FOTO ARCHIV

Zabitý idol Václav Švéda Sága jednoho rodu z běžné české vesnice

Lidé, o kterých bude řeč, jsou hrdinové. A jejich příběh jako by sepsal zkušený autor bestsellerů: láska a odvaha, boj dobra se zlem, násilí, krev a nakonec i krutá smrt. Jako v akčním trháku. Život rodiny Václava Švédy ale žádným filmem není. Všechno to začalo v moravské vsi Pivín.

P

odzimní odpoledne ve vesnici na Hané. Muž v montérkách stojí na dvorku před menší halou, odkud se ozývá bušení kladiv a jekot frézy. Tenhle statný chlap s jasnýma očima a delšími světlými vlasy je jediným šéfem podniku „Zámečnictví Švéda“. Že mu táhne šedesátka, by nikdo nehádal. Mimo syny, taky kováře a zámečníky, má ještě dceru. S železem se rve od šestnácti, kdy šel z rodného domu do učení. Po desítkách let v Hanáckých železárnách se osamostatnil. Zní to strašně, ale tehdy po roce 1989 přišlo Radslavu Švédovi těch 100 000, které dostal jako odškodnění za popraveného tátu, na rozjezd podniku vhod. Jeho otce Václava totiž komunisti odsoudili a kat mu strhl vaz. A ještě trochu strašněji snad zní, že za matku Ludmilu, která si odseděla 10 let a v roce 1991 umřela, dostal Švéda a jeho sestra ještě víc, celých 280 000. „To víte, že lidi i záviděli,“ říká Radslavova sestra Lída. A také nepochybuje, že se v kraji najdou lidé, které prosperující firma, zaštítěná jménem popraveného protikomunistického odbojáře, hněte. „Je to kvůli tomu zabíjení,“ uvažuje Lída. Václav Švéda totiž patřil ke skupině bratří Mašínů. A že tihle odbojáři mají na pažbě pár zářezů za mrtvé policajty a milicionáře u nás i v sousedním Německu, je notoricky známý fakt. Mašínovská skupina opravdu bojovala, a to je pro spoustu lidí dosud nestravitelné sousto. Pro poslední generaci Švédů, Radslavovy syny Viktora a Radka, je ale vědomí, že v Čechách byli muži, kteří vzdorovali komunistům se zbraní v ruce, normální. „Měl odvahu jak málokdo,“ říká o svém dědovi starší Radek s pýchou, které se nelze divit. Za svůj třicetiletý život stihl Václav Švéda odboj proti nacistům, tři roky jejich věznění a pak pětiletou válku o svobodu s bolševiky. Při závěrečném odchodu na Západ ale zůstal ležet zraněný na té špatné straně železné opony. Tam ho taky sebrali. A s dalším odbojářem, Zbyňkem Janatou, posléze v Čechách popravili.

Příběh, který se nevytratil Pivín je vesnice, kterou lze projít za deset minut. Jsou tu asi dvě stovky domů, zelená náves s kostelíkem a za vsí hřbitov. Kolem se táhnou pole. Je tu klid. Auto projede párkrát za den. Hospody tu mají tři. Ke Čvachtům chodí rád i Jiří Vrba, vrstevník a od dětství kamarád Radslava Švédy. Jeho otec Karel Vrba byl v padesátých letech coby kulak zavřený. „Ani jeden jsme neměli tátu doma, a tak jsme si často hráli spolu. Ten můj se ale brzo vrátil. To už jsme byli kamarádi.“ Karel Vrba je principál místního ochotnického spolku. Pár desítek lidí pořádá tancovačky, průvody maškar, vynášení smrtky a vůbec v Pivíně udržuje staré zvyky. „Ale teď na podzim se tu hlavně pálí ta nejlepší slivovice,“ vychloubá se starosta Jan Vrána. Když slyší otázku, zda lidé vědí, kdo byl Václav Švéda a zda znají jeho příběh, řekne, že není místní. A chlapík, který sedí za hospodským stolem v mysliveckém, se v té chvíli obezřetně, jakoby ze zvyku, ohlédne přes rameno. „To tu znají všichni,“ řekne. „To se nevytratilo.“ A má pravdu. Odveta, kterou odbojné rodině Švédů připravil vítězný režim, se hned tak z paměti vymazat nedá.

Šedivý domek Rodinný dům Švédů se od těch ostatních ničím neodlišuje, stojí pěkně v řadě kolem státní silnice. Šedivý, dvoupatrový, nijak vznosný baráček. Do dveří tohoto domu se dobývalo gestapo i StB. Tady bydlel Václav Švéda, jeho rodiče, dva mladší bratři, žena a děti. „Přišla jsem domů a bylo tam ticho,“ vzpomíná na jeden podzimní den v padesátých letech Václavova dcera Lída. Bylo jí sedm a chodila do 1. třídy. „U nás bylo pořád živo, chodily návštěvy, nikdy jsme nebyli sami. Teď nebyla doma máma ani stařeček, ani nikdo ze strýčků. Všechny odvezli. Čtyřletý brácha ležel v kuchyni na zemi a brečel. Stařenka seděla u stolu a koukala před sebe.“ Příštích deset let žily obě děti pouze s babičkou Hedvikou Švédovou. Jejímu zatčenému muži Františkovi bylo právě šestašedesát let. Starý legionář s bolševiky bojoval v Rusku, a když se

po letech vrátil do Čech, „věděl o nich všechno“. Vliv Františka Švédy, stejně jako památka jednoho z nejslavnějších protinacistických bojovníků generála Mašína stály nepochybně u hluboce zakořeněného vzdoru jeho synů a přátel proti komunistické totalitě. Však to také starému pánovi u soudu spočítali. Dostal osmnáct let. Celý trest si neodseděl, počátkem šedesátých let ho jako nemocného starce pustili umřít domů. Na zátah z podzimu 1953 si dobře pamatuje nejbližší soused a přítel obou dětí, řezník Jaromír Hložek: „Když tady Vaška Švédu hledali gestapáci, nechali auto za vesnicí a skoro se plížili. To estébé zas dělala divadlo! Přijeli tatraplánama, mávali samopalama, děsili lidi. Po tom zatýkání se každý bál vystrčit nos.“

Zatýkání, soud a urny K velkému „mašínovskému“ zatýkání v Pivíně a okolí – ale také v Praze, Poděbradech, Karlových Varech, Kolíně a Lošanech – došlo koncem listopadu 1953. Zhruba měsíc předtím byli poprvé vyslechnuti Janata i Švéda, chycení v Německu. Mašínovský badatel Jan Němeček z Historického ústavu AV ČR podle německých materiálů uvádí drastické detaily. Švéda byl zatčen raněný a stále krvácející a ještě téhož dne vyslýchán. „Výslech trval celou noc. V poledne pak následoval další výslech, který trval až do večera.“ Posléze byli Švéda i s Janatou vydáni do Československa. V monstrprocesu, který se konal v lednu 1955, bylo Nejvyšším soudem v Praze odsouzeno celkem sedmnáct lidí a byly vyneseny tři rozsudky smrti. Režim nechtěl přiznat, že nad ním zvítězila parta ozbrojených kluků, z nichž se pravidelně holili jenom dva, a tak vytvořil „duchovního vůdce“ skupiny – Ctibora Nováka, strýce bratří Mašínů. Mimo něj byli k smrti odsouzeni Zbyněk Janata a Václav Švéda, obvinění ze sabotáží, loupeží, vražd, žhářství. Tresty byly pro výstrahu zveřejněny v rozhlase i tisku, stejně jako za německé okupace. Urny s popelem pozůstalých nebyly vydány rodinám, ale zničeny. To aby se z hrobů nemohla stát poutní místa odporu. Stejně tak si dali komunisté záležet na

14

TÉMA

28. LISTOPAD–4. PROSINEC 2005 V RESPEKT 48

„Tuším, kdo nás tehdy udal. Ale nemám důkazy, tak neřeknu jména. Ze vsi už se dávno odstěhovali,“ říká Vratislav. O popraveném bratrovi mluví s úctou. „On byl můj vzor,“ říká. Podle vlastních slov o své někdejší volbě – přidat se k odboji – nikdy nezapochyboval. „Třídní boj vyhlásili komunisti. Když boj, tak boj. Věděli jsme, že riskujeme. A oběti byly na obou stranách. Celý život jsem považoval to, co brácha dělal, za správné.“

Kterépak to bylo?

Bratr Vratislav: „Když boj, tak boj.“ FOTO LUDVÍK HRADILEK

Kousek od Pivína je obec Mořice. Okolo stejná hanácká rovina. Pole se táhnou až k obzoru. Kukuřicí sviští vítr. Hned za vsí u silnice na Kroměříž je v poli mostek a pod ním teče potok – právě do něj v zářijové noci, kdy stohy vzplály, odhodili Radek Mašín a Václav Švéda zápalnice, které nestačili použít. Aut tu jezdí málo, občas projede cyklista. Dost možná, že stejně to tu vypadalo i před dvaapadesáti lety. Paní Marii Šrámkové bylo tehdy dvacet. Přes mostek tu na kole jezdí desítky let. Na dotaz, zda pamatuje hořící stohy, okamžitě zastaví a sesedne z kola. „Stáli jsme na návsi. Noc byla ohni rozzářená. Bylo jasné, že to je sabotáž a že požáry uškodí JZD. Lidi se modlili, aby nikoho nechytli. Já byla sokolka a naši vedoucí zavřeli na patnáct let. My jsme komunisty nenáviděli.“ Paní Šrámková dodnes bydlí v Dlouhé Vsi, což je nedaleko. Jméno Švéda nezná a na dotaz, zda pamatuje atmosféru velkého zatýkání v padesátých letech, řekne: „A kterého? Tady se tehdy zatýkalo pořád.“ Pan Vladimír Mašek, kterému je letos sedmdesát sedm, přes mostek na kole projíždí chvilku po paní Šrámkové. „Mašíni? Pivínskej Švéda? Škůdci a dobrodruzi! Spálili slámu! Uškodili lidem a zvířatům, nebyla podestýlka pro dobytek, chybělo krmivo… a pak komunisti slámu dovezli odjinud a lidi jim ještě museli děkovat!“ Pan Mašek je stejně jako sokolka před ním rodák z okolí. Nějakou dobu byl v družstvu, pak na dráze a „tak všelijak“. Komunisty nikdy nemiloval. Odpor proti nim mu ale připadal nemožný. Odbojáři pro něj byli „kluci, co si hráli s pistolkama a včas zdrhli“. Na otázku, zda byly sabotáže proti komunistům nesmyslné, jen pohrdlivě mávne rukou a šlápne do pedálů.

Život a doba Václava Švédy

Syn Radslav: „Nevěřil jsem, že ho zabili.“ FOTO LUDVÍK HRADILEK

tom, aby odstrašujícím příkladem působil i osud rodin vzbouřenců. Rok po procesu zemřela v kriminále matka bratří Mašínů Zdena. Režim ji pohřbil tajně do neoznačeného hromadného hrobu svých politických oponentů na hřbitově v pražských Ďáblicích. Matka tří odsouzených bratrů Švédových, Ludmila, dostala stejně jako už zmíněný „stařeček“ Švéda osmnáct let. Zbrojíř skupiny Vladimír Hradec, jeho otec, matka i bratr strávili všichni ve věznicích přes deset let. Komunisti se odbojné rodiny pokusili vytrhat z kořenů a zničit.

To bude dobrý… Vratislav Švéda, mladší bratr popraveného Václava, do Pivína pořád často jezdí. Za přáteli a příbuznými, kteří mu zbyli. S manželkou ale bydlí v Havířově. Podle všech měřítek je to tvrdý chlap. Jeho život poznamenal odboj, jedenáct let kriminálu, roky havířiny v dolech. Bystrý sedmdesátník o své osobní historii mluví laskavě a klidně a zájemce o bratrův osud vítá. Malý panelákový byt je přecpaný knihami, jsou tu desítky bonsají. Vratislav Švéda se nejvíce zajímá o literaturu a květiny, je ale také předsedou odbočky Konfederace politických vězňů v Karviné. Bratra Václava viděl naposledy po vynesení rozsudku smrti v roce 1955. Chvíli spolu stáli na chodbě soudu. „Ptám se: ,Vašku, co bude?‘ ,Bráško, neboj se, to bude dobrý!‘ odpověděl. Ale on mě jen tak konejšil,“ vzpomíná Vratislav. „V květnu ho popravili.“ Vratislav byl odsouzen, protože na bratrovu žádost ukryl pušky a pistole. Účast na ozbrojeném odporu proti komunistům, se kterou se nijak neskrýval, mu získala respekt mezi spoluvězni i bachaři a zřejmě i vnitřní jistotu nutnou k přežití. „Já na rozdíl od spousty lidí věděl, za co mě zavřeli,“ naráží Vratislav na tehdejší běžnou praxi zcela vykonstruovaných procesů. Vratislav byl společně s ostatními zatčen poté, kdy Janatovi se Švédou začalo výslechové martyrium. Při výsleších v 50. letech bylo mučení či podávání drog běžnou záležitostí. Historik Jan Němeček sdílí i s jinými badateli názor, že „zatýkání bylo připravováno na základě výpovědí Janaty a Švédy“. Vratislav Švéda si ale myslí svoje: „Vašek byl tvrdej a nikdy by nikoho z rodiny neudal. Ani kdyby ho trápili.“ Podle Vratislava také policajti věděli víc, než by jim Václav mohl prozradit. Zbraně ukryl těsně předtím, než členové skupiny utekli ze země, a Václav nevěděl kam. Jinak se Vratislav na akcích nepodílel, i když prý o všem od

bratra věděl. „Šli jsme si s bráchou promluvit třeba na dvůr, zatímco ženský vařily nebo tak. Oba jsme byli ženáči. Asi si se mnou rozuměl víc než s těma mladejma klukama.“ Když Vratislava sebrali, bylo mu 24 let. Měl tříletou dcerku a druhá byla na cestě. Během posledního roku jeho uvěznění se s ním žena rozvedla a odstěhovala se. Nechtěla, aby se s nimi stýkal. Vždyť cejch politického vězně by „kazil holkám život“. Vratislav nenaléhal. Proto své děti uviděl znovu až za čtyřicet let.

Někdo se díval Den, kdy ukrýval zbraně, považuje Vratislav za klíčový. Je přesvědčen, že ho někdo sledoval. Pistole a pušky zakopal na poli blízko Pivína. A měl neodbytný pocit, že ho někdo pozoruje. Dodnes nepochybuje. „Ale už jsem se nemohl vrátit,“ říká. „Dodělal jsme tu práci a zbraně tam nechal.“ 25. listopadu 1953 přišel za Vratislavem tajemník Národního výboru v Pivíně a požádal ho, ať s ním kvůli prkotině – záznam v katastru – zajde na úřad. Vratislav ležel s horečkou, ale na zdvořilou žádost kývl a šel. Hned u dveří se na něj vrhli tajní a zkroutili mu ruce, „až se bolestí pomočil“, jak říká. A pak mu řekli, že jedou na pole pro zbraně. „Věděli kam. Tak jsme jeli,“ dodává. Jeho otce, matku, bratra Zdeňka a další ze skupiny pozavírali o hodinku později. Vratislav je dnes snad jediný z protikomunistického odboje, kdo si dovolí činnost legendární skupiny kritizovat z ryze věcných důvodů. „Na cestu nebyli vůbec vybaveni. Neměli jídlo a pak kvůli němu museli riskovat. Pořádně se neoblíkli a to je stálo spoustu sil. Žádné léky, obvazy, nic, co by pomohlo zraněným. Neměli dost munice…“ vypočítává Vratislav podle něj školácké chyby mladých bojovníků. „Ale mě se to dobře kritizuje. Měl jsem přece spoustu času si to promyslet,“ usmívá se. Zásadní výhradu má proti přípravě „Akce stohy“, poslední sabotáži, kterou skupina v Čechách vykonala a na které měl lví podíl právě jeho bratr, Václav Švéda. Vratislav vzpomíná, že když do tichého Pivína, „kde za den párkrát projelo kolo“, dorazil Radek Mašín na silné Jawě 500, vzbudilo to velkou pozornost. Ves byla kvůli nevídanému stroji, který tehdy vlastnila jen policie, vzhůru nohama a sousedi si chodili Jawu a samozřejmě i jejího řidiče prohlížet. „Jasně, že mezi nimi byli špiclové,“ říká Vratislav. „Byli tehdy všude.“ A ráno po noci, ve které zapálili 17 stohů slámy a Radek postřelil pomocníka SNB, na burácející motorce zase Pivín opustil.

Jaký byl Václav Švéda? Stejně jako ostatní členové skupiny dospíval za války, kdy nebezpečí, smrt a zbraně byly součástí každodenního života. Přesněji řečeno součástí života těch, kteří se odvážili vzepřít nacistickým okupantům. A Václav Švéda byl jedním z nich. Vratislav si stále pamatuje na jeden důležitý noční rozhovor. Osmnáctiletý Václav tehdy svému o šest let mladšímu bráchovi svěřil, že se rozhodl prchnout z protektorátu k anglické armádě, a nakázal mu, aby se za jeho nepřítomnosti „doma o vše postaral“. Na hranicích ale Václava chytili a putoval do proslavené mučírny gestapa v brněnských Kounicových kolejích. Podařilo se mu prchnout z budovy soudu. Otevřel okno v pátém patře, po úzké římse přelezl do sousední budovy a unikl. Tentokrát se dostal až do Švýcarska, ale neutrálové ho vydali nacistům. Dostal návrh na trest smrti a tři roky strávil ve věznici v Marienburgu. Vratislav vzpomíná na jeho poválečný návrat: „Strašně zhubnul, sotva šel, ale jako válečnou kořist si nesl pistoli a boxerské rukavice.“ V červnu 1946 se oženil se svou dávnou láskou Ludmilou Kasparidesovou, příbuznou Mašínů. Po svatbě se přistěhoval na její statek do Lošan u Kolína, který se statkem Mašínů sousedil. S nedůvěrou a pak s odporem sledoval, jak se komunisté všude derou k moci a vyřizují si účty s politickými odpůrci. Vstoupit s nimi do boje považoval za samozřejmé. Takto odhodlaných bojovníků sdružených v odbojových skupinách bylo tenkrát na přelomu čtyřicátých a padesátých let v Čechách víc. Podle historika Petra Blažka z Ústavu soudobých dějin bylo ale zcela mimořádné, že se do mašínovské skupiny policii nepodařilo nasadit volavku – udavače, který by vše vyzradil. Díky soudržnosti členů skupiny, jejich mládí, a tedy „nepopsanosti“, a včasnému úniku neskončili všichni její členové na popravišti či v táborech. A svůj přesun za hranice za útěk ani nepovažovali. Chtěli se brzy vrátit, a to nejlépe jako vojáci osvobozovací armády. Měli v živé paměti československé vlastence, kteří v uniformách cizích armád bojovali proti nacistům. Podle vyprávění Ctirada a Josefa Mašínových, zachyceného Otou Rambouskem i Janem Novákem, byl Václav Švéda od počátku pilířem celé party, společně s bratry kradl zbraně, přepadl auto s penězi, vloupal se do dolu, kde ukořistili metrák výbušniny… „Lezli jsme po žebřících tak osmdesát metrů do podzemí,“ vzpomíná Vladimír Hradec ve svém malém bytě na sídlišti v Mělníku. „Vyrazili jsme dveře skladu a rvali se zpátky s bednama výbušnin. Já Švédu do té doby neznal. Můžu jen říct, že byl silnej a rychlej. Ale to my tehdy všichni,“ směje se drobný starý pán, který kvůli šedému zákalu nosí černé brýle. Za svou účast v odboji dostal dvacet let. Dnes je chrámovým varhaníkem. V roce 1952 byl Václav Švéda stejně jako Mašínovi a tisíce dalších coby „statkář, buržuj a kulak“ ze svého domu vyhnán. S rodinou putoval tři sta kilometrů zpět do rodného Pivína, kde „ani neměli na čem

spát“, jak si přestěhování či spíše vyprávění o něm pamatuje dcera Lída. Pak pracoval jako krmič prasat a dělník na pile, po čase vždy ale o práce jako „živel“ přišel. Do Pivína se na něj chodili vyptávat estébáci. Otravování a šikanování nebralo konce. V té době byl dávno zapojený do ilegální činnosti. K rodinné mytologii patří i noční rozhovor, který kdysi vyslechla malá Lída. „Nechej toho, Vašku, máš rodinu,“ měla říci její maminka. Tatínek prý odpověděl: „Už toho nemůžu nechat. Jsem v tom až po uši.“

Spojka Paumer žasne Další z mašínovské skupiny, Milan Paumer, znal Václava Švédu všehovšudy pět měsíců. Úkoly ve skupině totiž rozděloval Ctirad Mašín a konspirativně dbal, aby se odbojáři mezi sebou, pokud to nebylo nutné, neznali. Švéda se neúčastnil přepadení četnických stanic v Čelákovicích a Chlumci nad Cidlinou, kde byli zabiti dva esenbáci. V obou případech Mašíni povolali spolehlivého Paumera a jednou Janatu. „Byli jsme jak vojáci. Když Mašíni řekli, šli jsme do toho,“ říká Paumer, který se nakonec po boku obou bratrů prostřílel až do západního Berlína. Dodnes vzpomíná na večer, kdy ho téměř o deset let starší Švéda šokoval. „Probírali jsme s Vaškem akce. Tehdy jsme chtěli vyhodit do povětří uranový vlak, udělat atentát na prezidenta, postřílet autobus esenbáků, měli jsme prostě spoustu plánů,“ směje se bělovlasý Paumer. Pak ale zvážní. „Vezl jsem Vaška na motorce domů. Byl už večer, když jsme dorazili k jejich stavení. Dveře otevřela krásná mladá paní. Radka nesla a Lidku vedla za ruku. Teprve když jim Vašek všem dal pusu, tak mi došlo, že jsou jeho. Pak jsme se loučili a já mu říkám: ,Vašku, kurva, ty máš děti? Tak co blbneš? Proč to děláš?‘ ,Ty vole, já to dělám právě proto, že mám děti,‘ povídal.“

Máma, která nemohla domů Ta mladá paní, nad jejíž krásou odbojář Paumer užasl, Ludmila Švédová, se do Pivína vrátila po deseti letech kriminálu v roce 1963. Mohla dělat jen uklizečku. Nastoupila ve fabrice v Prostějově. Bylo jí teprve čtyřicet. Ve vzduchu visel nápad, aby se vzali s Václavovým bratrem Zdeňkem, který se do Pivína také vrátil z basy. Zemřel ale na mozkový nádor. „Já byl tehdy v pubertě,“ vzpomíná na návrat uvězněné ženy Radslav Švéda. „A máma pro mě byla jak cizí. Odešel jsem z domu, do učení.“ A teď se muž, kterému komunistická soudní mašinerie vzala oba rodiče, odmlčí. O vztahu s matkou mluví strašně nerad. Z šedivého rodného domku, kde spolu kdysi žili a kam za jeho rodiči jezdili fízlové, se dávno odstěhoval. Teď má v Pivíně nejen zavedenou firmu, ale také velký vlastní dům. Z dětství si nejvíce pamatuje na úmorné cestování. „Na návštěvy za mámou jsme mohli jednou za tři měsíce. Jezdili jsme ale taky za strejdou Vráťou, strejdou Zdeňkem a za stařečkem. Takže jsme do nějakého kriminálu jezdili skoro každý měsíc. Návštěva trvala hodinku, někdy jsme na ni čekali tři hodiny. Nevyspalí, vyhládlí, kolikrát nám byla zima. Ale naši aspoň viděli, že rostem. A my věděli, že naši jsou na světě.“ Na cesty do kriminálů a na zástupy příbuzných čekajících před vraty věznic vzpomíná i jeho sestra Lída. „Lidi spolu nemluvili, esenbáci byli nevrlí. Máma často plakala. A estébáci říkali, že máma stejně domů nechce. Že nechce za svejma dětma. To jsme nechápali, to bylo strašný.“ Estébáckou hru pochopila malá Lída až později: její matka se odmítla stát udavačkou výměnou za podmíněné propuštění, a zůstala tak v kriminále deset let. Propuštěna byla na amnestii.

Smrt v podzemí „Nevěřil jsem, že tátu zabili,“ říká Radslav. „Prostě jsem si to v dětství odmítl připustit, myslel jsem si, že někde určitě je. Vždyť jsme mu pořád psali dopisy.“ Dětská přání vyjádřená v dopisech – „Tatínku můj, modlím se, aby ses nám zase vrátil, líbá a objímá tě Lidunka a Radoušek“ – zůstala nevyslyšena a Václav Švéda byl 2. května 1955 v Praze v pankrácké věznici popraven. „Tehdy se popravovalo dvěma způsoby,“ vysvětluje historik Petr Blažek. „Časně ráno, když ještě věznice spala, provazem, anebo odpoledne na popravčím ,trhacím stole‘. Na stůl v podzemí věznice byl ležící odsouzenec za hlavu přivázán k jedné desce a tělem k druhé. Prudkým odtržením desek od sebe mu byl zlomen vaz.“ Václav Švéda podle záznamů pankráckého kata zemřel v 17.33.

Tátu zabili, mámu zavřeli, ves se postarala „Každej měl ty děti rád. Nouzí nikdy netrpěly,“ zdůrazňuje nejbližší soused Švédů, Jaromír Hložek. Pan Hložek si sice matně pamatuje na jakási estébácká doporučení chovat se k dětem ostražitě jako k „potomkům nepřítele lidu“, ale ve vsi tohle nezabralo. Radek vzpomíná, že k němu byli vesničané často o stupínek vlídnější než k ostatním klukům. Tu a tam dostal cukrlata, někdo ho pohladil po hlavičce, chlapi mu v hospodě koupili sodovku a tatranku, učitelé ochotně se vším pomohli… a „nikdy ho nikdo neodstrkoval“. Lída si zas pamatuje, že kaž-

TÉMA

RESPEKT 48 V 28. LISTOPAD–4. PROSINEC 2005

15

Dcera Lída: „Myslím na ně na všechny. Na hrdiny, po kterých nakonec neštěkl ani pes.“ FOTO LUDVÍK HRADILEK

dý, kdo do školy přišel, se hned ptal: Která je Švédová? A ona si uvědomila, že jako dcera popraveného nepřítele lidu bude žít „pod drobnohledem“. Tehdy si řekla, že všechny naučí tomu, že „být Švédová znamená být nejlepší“. Brzy poté se jí kvůli oběšenému tatínkovi nějaký kluk posmíval. „Servali jsme se tak, že z nás crčela krev z obou,“ vzpomíná. Pak už se jí nesmáli. Vyhrávala školní soutěže, měla samé jedničky a byla uznávaná sportovkyně. „Nejradši jsem měla hokej.“ Studovat ji ovšem nenechali. „Ani to nešlo. Stařenka řekla, že brzo umře. A máma se měla vrátit až za deset let. Musela jsem se postarat o Radka i o sebe.“ V šestnácti tedy Lída nastoupila do fabriky jako dělnice. A zůstala v tkalcovně v Moravské Třebové přes čtyřicet let. Vdala se, má dvě dcery. A na dětství bez mámy a bez táty se snaží nevzpomínat ve zlém. „Lidi byli hodný,“ říká. Třídní učitelka jí ušila krásné šaty, někdo za ni zaplatil školní výlet… Peníze, které potřebovali na věčné cestování po věznicích, se vždy nějak sešly a „stařenka v kuchyni měla vždycky všeho dost“.

…ten, co vzal pistoli Pivínský hřbitov je jako mnoho jiných na vršku za vsí. Obyčejný hřbitov u obyčejné moravské dědi-

ny. Břízky a zakrslé houští. A všude kolem pole. Je všední den. Děti ve stráni pouští umělohmotné draky. A parta kluků opodál strašlivě túruje motorky. Návštěvník, který by si stěžoval na rušení venkovské idyly, by se ale se zlou potázal. Závody řvoucích „kozích dechů“ jsou totiž pivínskou pýchou. Kvůli exhibicím mladých jezdců se tu občas schází celé okolí. Prohlídka hřbitova se tedy koná v praskavých výbuších motorů. Role průvodce se ujímá Jaromír Hložek, zapálený pamětník starých časů. „Tehdy bylo dětí po zavřenejch v kraji víc,“ vykládá řezník, který Hedvice Švédové za ty dlouhé roky, podle svědectví místních, podstrčil přinejmenším pěkných pár metráků masa. „Sousedi si sirotky vzali k sobě, nikdo nešel do děcáku. Vždyť tu pozavírali spoustu lidí. Mašíny tu neznáme, ale koukněte třeba tady,“ ukazuje na jeden hrob. „Rolník František Janík, ten byl zavřenej i s bráchou. Tady zas leží důstojný pán Šoupal, ten seděl spoustu let. A Kája Vysloužil, ten byl dvanáct let na uranu. A za letáky zas zavřeli Vojtu Galíčka,“ vypočítává na prstech pan Hložek a vyjmenovává další svoje známé a kamarády. „V okolí byla spousta velkých sedláků, které chtěl režim zničit,“ vzpomíná na časy, kdy komunisti brali sedlákům majetek a hnali je do družstev. „V každý vesničce dva zlomili, jednoho zavřeli, a lidi teda do družstva

vstoupili,“ říká statný osmdesátník. „Jedinej Vašek Švéda vzal pistoli a šel na ně. Tak ho zabili.“

Hrdinové U pivínské hřbitovní zdi je prosklená vitrína. V ní jsou urny. I ta s nápisem Václav Švéda, s fotografií mladého elegána v obleku. U data úmrtí je nápis: Popraven. Syn Radslav vysvětluje: „Táta ale v urně není. Sebrali jsme s Lídou trochu hlíny z masového hrobu v Ďáblicích. Prý tam vysypali i popel popravených.“ Lída Zounarová, za svobodna Švédová, se o posledních dnech, které její otec strávil na svobodě, dozvěděla až po pádu železné opony. V roce 1990 ji s maminkou a bratrem Josef Mašín pozval do Vídně. Čekal je na nádraží a odvedl je do hotelu. Sedli si do lobby a Josef jim vyprávěl o společném útěku. Popisoval, jak se tehdy v padesátém třetím pět mladých mužů probíjelo Německem i jak se u Waldowa dostali pod palbu a do obklíčení. Právě tam byl Václav Švéda těžce zraněn. Kulka mu rozdrtila kost v předloktí. Silně krvácel. Neměli čím ho ošetřit. Nemohl dál. Vybízel své druhy, ať utečou. „Poslouchala jsem s otevřenou pusou,“ říká Lída. Vzpomíná, že Josefovo vyprávění trvalo celé hodiny. Pak se prý jako v tranzu šli všich-

ni najíst. A potom si zas sedli a poslouchali. Josef pozůstalým popsal poslední chvíle, kdy byli s jejich manželem a otcem spolu. Oba bratři a Paumer se rozhodli probít z obklíčení. Napadlo je, že Václava zastřelí. „Měl bolesti. Možná to měli udělat,“ říká Lída. „Ale nedokázali to. Měli ho moc rádi.“ Nedokázali ho zabít, tak se s ním rozloučili. Nakonec Václava políbili na čelo. A šli. Václavovu pistoli si vzal Paumer, protože svou ztratil. „Když Josef skončil, šli jsme se všichni projít noční Vídní. Byli jsme poprvé na Západě,“ vzpomíná Lída. Václavova žena Ludmila zemřela pár měsíců po návratu z Vídně. „Samozřejmě, že na mámu pořád myslím. A na maminku Mašínů zrovna tak. A taky na stařečka, jak ho vodili se zavázanýma očima po schodech věznice nahoru a dolů, až nemohl dýchat. Myslím na všechny, co zavřeli. To byli hrdinové. Kluci, kteří vzali zbraně a šli přes hranice, prožili ten jeden těžký měsíc – a když je chytli, zemřeli jako vojáci. I můj táta. Ale co všichni ti obyčejní? Ti, kteří trávili roky v kriminálech a pak se vrátili domů nemocní a pes po nich neštěk? O těch nikdo neví. Nikdo už nezná ani jejich jména.“ Q

Jáchym Topol

INZERCE

Institut umění – Divadelní ústav ve spolupráci s Ministerstvem kultury ČR a za podpory Odboru pro informování o evropských záležitostech Úřadu vlády ČR pořádá a srdečně Vás zve na konferenci

Kultura a strukturální fondy Využití prostředků Evropské unie na kulturní projekty 9. prosince 2005, 10.00–16.00 Pražské kongresové centrum, 5. května 65, Praha 4 (metro C – Vyšehrad), Malý sál I, přízemí, hl. vchod (č. 5) Program: dopolední blok bude zaměřen na prezentaci současných možností využití SF pro oblast kultury a na prezentaci úspěšných projektů odpolední blok se bude věnovat novému programovacímu období SF a budoucím možnostem využití SF pro oblast kultury Na konferenci vystoupí zástupci ministerstva kultury, představitelé řídících a realizačních pracovišť jednotlivých programů a iniciativ a organizátoři úspěšných projektů. Konference je určena všem potenciálním žadatelům o podporu kulturních projektů, zástupcům kulturních organizací a veřejné správy. Srdečně zveme i zástupce řídících a realizačních pracovišť SF. Účast na konferenci je zdarma. Svou účast, prosím, potvrďte co nejdříve, kapacita míst je omezena. E [email protected]

T 224 809 118, 224 809 119

16

ROZHOVOR

28. LISTOPAD–4. PROSINEC 2005 V RESPEKT 48

Začátek v Praze byl pro mě šok S Gaby Flatowovou o hudbě a o tom, jaké je to být cizí Té hudbě se už věnujete jedenáct let. Čím vám učarovala? Musím nejdřív říct, že jsem hudbu vždycky milovala a že bez ní nemůžu žít. Patří k mému životu tak samozřejmě jako jídlo a pití. Nestudovala jsem ji jen proto, že bohužel nejsem dost nadaná. U terezínské hudby ale jde ještě o něco jiného. Vzpomínám, jak jsem poprvé v životě uslyšela skladbu Viktora Ullmanna, která neustále trhala tempo a sílu, dynamiku, a také krásu, a vůbec jsem nedokázala pochopit, proč se tak dlouho nehrála. Platí to pro celou terezínskou hudbu: jak to, že taková hodnota zůstala půl století neznámá? Fascinuje mě pomyšlení, jak vznikala. Viktor Ullmann, Gideon Klein, Hans Krása a další skladatelé napsali v Terezíně řadu nádherných děl v podmínkách, které jsou pro nás nepředstavitelné: každodenní strádání, strach, nemoci, hromadné umírání, hrozba transportů, nacisté... Když se řekne „čeho všeho jsou lidé schopni“, myslí se většinou na to zlé, ale tady člověk vidí jedinečné kulturní výkony a obdivuhodné lidské postoje. To mě ohromuje.

FOTO GÜNTER BARTOŠ

Gaby Flatowová se narodila roku 1941 v Mnichově. Vystudovala germanistiku, žurnalistiku, archeologii a divadelní vědu. Většinu života strávila v zahraničí: v Indii, Chile, Polsku a také Česku, kde s přestávkami žije dodnes. Inscenovala divadelní hry v Indii aj., pracovala jako novinářka (mj. v Prager Zeitung a v Českém rozhlase Radio Prag). Už jedenáctým rokem se věnuje pozoruhodné činnosti – objevování a propagaci hudby skladatelů terezínského ghetta; její Nadační fond Hans Krása – Terezín uspořádal na 40 koncertů této hudby, z nichž některé vyšly na CD a vysílal je český a německý rozhlas. Gaby Flatowová je vdaná, má syna.

Ž

ijete už patnáct let v Česku. Jak jste se tu ocitla? Muž je diplomat, přijela jsem s ním v roce 1990 do Prahy. Předtím jsme byli jedenáct let v Indii, pět šest let v Chile, pět v Polsku... Já jsem vždycky toužila po světě. Má to na svědomí můj strýc Kurt. Co vám provedl? Byl černou ovcí naší rodiny z otcovy strany, stal se námořním kapitánem, třikrát se oženil, což bylo pro rodinu něco neslýchaného. Poprvé jsem se o něm dozvěděla, když mi bylo kolem deseti, a byla jsem očarovaná. Zjistila jsem si, kde se zrovna nachází, a napsala jsem mu svým dětským rukopisem dopis. A on mi odpověděl z Kuby, kde právě byl. Pro mě to byl neuvěřitelný zážitek – dopis s krásnými poštovními známkami a s fotkami strýce na pláži. Díky té korespondenci se mi podařilo ho navrátit do rodiny. Jednoho dne se konalo velké rodinné setkání, na kterém se všichni usmířili, a já jsem na to byla velmi pyšná. Od té doby jsem si přála navštívit cizí země. To byly mé první záchvěvy, kdy

jsem si uvědomovala, co chci zažívat. A vydrželo mi to dodnes. Kam vedla vaše první cesta? Do Indie, na jedenáct let jsem se ponořila do jiného světa. Když jsem se začala zabývat indickou kulturou, hlavně tancem, divadlem a hudbou, úplně mě to pohltilo: spousty barev, klidu, meditace – to je skutečně úplně jiný styl života. Inscenovala jsem tam několik představení, samozřejmě po indickém způsobu, například Brechta s hudbou, kterou komponovali místní muzikanti. To byla nádhera. Také v Chile jsem dělala hodně divadlo. Miluji cizí země. Co pro vás z tohoto pohledu znamená, když se řekne slovo „cizí“? Je to pro mě velice důvěrně známý pocit. Víc, než když se mě zeptáte, kde je můj domov – to je slovo, kterému vysloveně nedůvěřuji. „Cizí“ jsem byla při svých cestách často. Člověk nezná řeč, zvyky, tradici. Někde přijdete na setkání přesně a je to v pořádku, a naopak když to uděláte v orientálních zemích, jsou tím hostitelé zaskočeni. Jsou věci, na které si musíte zvyknout nebo se je naučit, ptát se na ně. Takže když mi někdo řekne, že se někde cítí cize, chápu ho. A umíte to překonat? Je nádherné zažívat, jak se ten pocit díky získané důvěře jedinečně vytrácí. Já se dnes, přes všechny současné problémy, které ve vaší zemi mám, necítím v Litoměřicích, Terezíně nebo Praze cize, rozhodně ne tak strašně cize, jak jsem to zažívala na začátku. Člověk se o to ale musí snažit. Musí zkusit odbourat především cizotu v sobě. Může se ovšem samozřejmě taky v sobě zabarikádovat a pak zůstat cizincem a být i tak vnímán. Mimochodem: cítit se „cize“ pro mě obvykle neznamená cítit se Němkou. To například v Indii ani v Chile nehrálo žádnou roli, tam jsme žili spolu s Američany, Švédy, Angličany, Francouzi... Je zajímavé, že to, co znamená být Němkou, jsem vlastně poprvé zažila až v Praze. Jak se tomu dá rozumět? V jistém smyslu byl začátek v Praze pro mě šok. Právě tady jsem totiž měla možnost se podívat poprvé do očí lidem, kteří přežili Osvětim. Bylo to pro mě nejdřív hodně těžké, potřebovala jsem řadu let... Bez rozpaků nebudu k těm přeživším přistupovat asi nikdy. Ale na druhou stranu trávím dost chvil s přáteli, u nichž jsem na to, dá se říct, už zapomněla. Je mezi námi přátelství. Bavíme se, debatujeme, smějeme se, užíváme si koncertů, opery. Tamto už zmizelo. Přesto si fakt, že jsem Němka, při každém setkání s jinými lidmi z jejich řad uvědomuji. Co vás s vašimi přáteli tak sblížilo? Hudba z terezínského ghetta, která mě skutečně fascinuje.

Ta hudba Jak jste se dostala k terezínské hudbě? Náhodou jsem během práce pro Český rozhlas Radio Prag narazila na koncert, na kterém zazněla jedna skladba od Gideona Kleina. To jméno jsem nikdy neslyšela, nebylo k nalezení v žádném slovníku. A k tématu tenkrát neexistovala skoro žádná literatura.

Jak reagovali současní hudebníci na snahu oživit tu zapomenutou hudbu? Když jsem s tím v roce 1994 začínala, existovala jen hrstka muzikantů, kteří skladby terezínských umělců znali a hráli. To se za několik let rychle změnilo a tahle muzika se stala mezinárodně známou. Čeští umělci, kteří se s ní seznámili, okamžitě pochopili, co je to za bohatství, a já jsem za celých deset let nezažila, že by někdo z nich odmítl něco nastudovat. Nedělali to z nějakého soucitu nebo piety: spousta umělců a interpretů soudí, že hudba terezínských autorů vyplňuje v hudební evropské historii jedno z prázdných míst mezi Arnoldem Schönbergem a Mauriciem Kagelem. To je pro interprety velice důležité. Jak ji přijímali posluchači? To je složitější. Část publika tvořili lidé, kteří přežili šoa. Mají hluboký osobní vztah nejen k té hudbě, ale taky ke skladatelům, které často znali, měli s nimi společné zážitky, ty hrůzné, i krásné, třeba z koncertů v ghettu. Druhá část publika, která neměla žádné osobní zážitky propojené s ghettem, přicházela ze začátku možná spíš ze zvědavosti, ale během času ji tato tvorba nadchla. Vzbudila také pozornost médií a nahrávacích společností. Když jsem začínala, bylo na trhu jen jedno CD, dnes je jich k dispozici nejméně 60 od různých firem v různých zemích. Myslím, že se dá říct, že terezínská tvorba zasáhla všechny, kdo nějakým způsobem vnímají muziku.

Bariéry Říkala jste, že vám hudba pomohla sblížit se s lidmi, kteří přežili šoa. Co bylo tím základním zážitkem, který zbořil bariéru mezi vámi? Jeden koncert v roce 1994. Napadlo mě tenkrát, že uvedeme významné skladby terezínských autorů na koncertě, na kterém se sejdou přeživší s německými občany. Chtěla jsem lidem z Německa a Rakouska zprostředkovat pocit, jaký jsem sama z takových setkání měla. Aby pochopili, že je nutné a možné se k těm lidem přiblížit, nejlépe beze slova, prostřednictvím hudby. Řekla jsem si: prožijeme-li obě strany naráz stejnou hudbu, na stejném místě, ve stejnou dobu, podaří se nám vytvořit první vzájemné pojítko pro vzpomínání na mrtvé. Co bylo na programu? Výhradně díla, která vznikla v ghettu nebo se tam hrála: sonáty od Kleina a Ullmanna, Čtyři písně na čínskou poezii od Pavla Haase aj. Byl to silný zážitek. Po koncertě jsme šli podél kolejí terezínské vlečky a zástupce ředitele Památníku Terezín lidem krátce a věcně pověděl o vlacích, které po těch kolejích přivážely vězně do Terezína a odtud do vyhlazovacích táborů. Jeden z houslistů německého kolínského orchestru pak začal hrát skladbu, kterou pro tu příležitost složil, jmenovala se Zug, vlak. To nás všechny vzalo. Pak mi spousta lidí tiskla ruce, většinou nic neříkali, někteří poděkovali, jiní mě objali. I pro ně to byla úleva. A mě bylo jasné, že toto je cesta, jak se dá s lidmi, co přežili, začít mluvit.

ka, o kterém mi většina lidí říkala, neber si ho. Šla jsem do Indie, ačkoli mi říkali, co tam chceš proboha dělat! Když jsem se přesunula do Terezína a propadla té hudbě, všichni říkali, že jsem šílená. No, úplně běžný nápad to není. Stálo vás to asi hodně sil. Kde jste je brala? Na začátku, kdy jsem přespávala přímo v Terezíně (v malé místnosti na zemi mezi regály s knihami), jsem byla přeplněna pocity a vjemy: Co to místo vlastně znamená? Jakou má strašnou minulost? Tehdy jsem psala a pracovala s nasazením všech sil. A vůbec jsem se neptala na to, kde je beru. Později jsem se přestěhovala do Litoměřic a začala se chovat víc profesionálně. Snažila jsem se i trochu odpočívat. Proč jste v Terezíně spávala na zemi? Spala jsem na matraci v kanceláři, protože jsem se jinde v tom domě bála. Ne zlodějů: zlého ducha toho domu, města, svých představ. V kanceláři jsem si mohla pustit hudbu víc nahlas. Možná to bylo pošetilé, ale jedině s hudbou jsem to mohla vydržet. Je pravda, že jste organizovala koncerty a další akce zadarmo? Ze začátku to byla pro mě samozřejmost. Zdálo se mi potupné brát za něco takového peníze, to by mě ani nenapadlo. Něco jiného je, když někde na pozvání přednáším, v tom případě ráda přijmu honorář. Nic moc nevlastním, žiju nadmíru skromně, a kromě běžných denních potřeb si nemůžu dovolit něco kupovat. Nějak to s penězi neumím. Určitě bych ale uvítala, kdyby jich bylo víc. Z čeho žijete? Mým největším sponzorem je můj muž. Ne že by mi dával velké sumy, ale mlčky souhlasí s tím, že část z našich peněz jde do nadace a ne na věci, které by asi bylo třeba koupit. Moje nadace má samozřejmě také další sponzory. A s těmi mám někdy štěstí. Nedávno mi jeden z těch pravidelných řekl: Když začnete vyprávět o Terezíně a o věcech, kterých chcete dosáhnout, člověk se vašemu entuziasmu neubrání. Opravdu to tak často u lidí funguje. Když jste o něčem přesvědčený, můžete přesvědčit i ostatní. V čem vidíte „zlého ducha“ Terezína? V tom, že se tam dál přemýšlí jako v nějaké ghettu. Že málokdo nechá toho druhého nahlédnout, co vlastně vaří ve svém hrnci. Bylo by hezké, kdybychom se všichni sešli u jednoho stolu a vyložili na něj všechny pokrmy, které tam chceme mít a o nichž bychom se měli bavit. V Terezíně mi chyběla především opravdová otevřenost, zvědavost, a hlavně důvěra. Mám pocit, že jsou tam lidé posedlí nedůvěrou. To všechno zní trochu záhadně. Přišla jsem do Terezína jako cizinka. Mluvila jsem cizí řečí, ale především můj původ představoval na tom místě stigma. A že něco takového sedí v hlavách zdejších lidí ještě 60 let po válce, je pochopitelné. Pořád jsem si ale říkala, to není žádný div, ty to musíš vydržet. Bylo mi taky jasné, že v tak malém městě s jeho poměry a prostředky, kde není takové vzdělání jako na nějaké univerzitě, lidé raději poslouchají populární hudbu, že po nich chci moc, když jim nabízím hudbu klasickou. Donedávna jsem si dokonce myslela, že to celé mé desetileté snažení bylo k ničemu, ale nakonec jsem zjistila, že se nám povedlo získat věrné publikum a několik přátel.

Co přijde navíc, potěší Proč chcete z Terezína odejít a ukončit činnost Nadačního fondu? Protože nám město Terezín dalo najevo, že nás nechce, zabouchlo nám dveře. Myslím, že takhle se s lidmi nezachází, a především ne s takovými, kteří přinesli něco pozitivního. No a my si musíme umět přiznat nejen to, že „mise se podařila“, ale taky to, že „mise ztroskotala“.

Setkala jste se taky s politickými vězni? Jednou, ještě na začátku, když jsme hráli Verdiho Requiem jako vzpomínku na asi nejslavnější koncert v ghettu. Ještě tu existovalo určité napětí, které jsem velmi pociťovala. Vadilo, že jsem Němka. Navrhla jsem pozvat německého velvyslance, ale odbojáři to odmítli. Můj návrh tenkrát nebyl obvyklý, dnes by to bylo pravděpodobně jiné.

Tak ztroskotala, nebo se podařila? Když se podívám na seznam toho, co všechno jsme udělali, jsem vlastně udivena. Bezpodmínečně krásné je, že jsme na základě dostupného materiálu uvedli kromě velkých oper takřka všechna díla terezínských komponistů. A že se povedlo překonat určité bariéry mezi přeživšími a námi. Jenže když vidím, čeho všeho se mohlo dosáhnout – měli jsme tolik plánů... Je pravda, že starosta Terezína před několika dny udělal vůči nám vstřícné gesto. Je ale lepší nečekat příliš. Co přijde navíc, potěší. Říkám si, že tu úžasnou hudbu můžu lidem hrát kdekoliv.

Děláte asi často neobvyklé věci. Myslím, že jsem se vždycky vydávala proti proudu. A občas to bylo tvrdé. Vdala jsem se za člově-

Jan Kout Autor je studentem na Evropské univerzitě Viadrina ve Frankfurtu nad Odrou.

Q

INZERCE – VZDĚLÁVÁNÍ INZERCE

RESPEKT 48 V 28. LISTOPAD–4. PROSINEC 2005

179

Navštivte Den otevřených dveří předního univerzitního pracoviště v oblasti studia

Soukromá vyšší zdravotnická škola

ekonomie a financí

Dr. I. Mauritzové, s. r. o.

Institut ekonomických studií UK FSV spolupracuje se 39 evropskými univerzitami a nabízí standardní evropský ekonomický studijní program.

Plzeň, Ledecká 35 tel./fax: 377 534 450 e-mail: [email protected] http://www.svzsplzen.cz

Den otevřených dveří se koná 14. 1. 2006 od 9.00 na adrese Opletalova 26, Praha 1 – Nové Město. Více informací najdete na http://ies.fsv.cuni.cz/.

Studijní obory: * DIPLOMOVANÝ ZUBNÍ TECHNIK * DIPL. ZDRAVOTNICKÝ ZÁCHRANÁŘ (denní i dálkové)

* SOCIÁLNÍ PRÁCE (denní i dálkové)

DEN OTEVŘENÝCH DVEŘÍ

28. ledna 2006 STŘEDNÍ ŠKOLA HOTELOVÉHO PROVOZU s. r. o. Absolventi ZŠ, SŠ, VŠ rozšiřte své uplatnění v EU získáním maturity či výučního listu v oborech:

>> kuchař – číšník – kosmetička (4leté, 3leté, roční, 3měs. studium) >> nástavbové studium (denní a dálkové „Podnikání“) Adresa:

Pod Balkánem 599, Praha 9, tel.: 284 021 850, www.sshp.cz

BUĎTE NETRADIČNÍ DARUJTE

ANGLIČTINU výuka dle evropských jazykových standardů 15 let zkušeností zařazení do vyhlášky MŠMT ČR

KURZY PRO VEŘEJNOST zahájení každých 6 týdnů výuka 5x, 3x, 2x, 1x týdně garantujeme max. 9 studentů ve skupině

PRÁZDNINOVÉ KURZY POMATURITNÍ STUDIUM AJ lze kombinovat AJ s NJ, FJ či ŠpJ

FIREMNÍ VÝUKA možnost i úzce specializovaných kurzů

OBCHODNÍ AJ PŘÍPRAVA KE ZKOUŠKÁM Z AJ STUDIUM V ZAHRANIČÍ učebny u metra Florenc, Vyšehrad Jazyková škola Elvis, Žateckých 12, Praha 4 tel./fax: 241 405 628, tel.: 241 409 001 Eurotel: 602 350 632, T-Mobile: 731 570 807 [email protected] www.elvis.cz

ANGLIČTINA pro Vás s 10 konverzačními hodinami Z D A R M A ! všechny úrovně / IELTS / specielní kurzy v Londýně / učíme v souladu s CEF

Levně, flexibilně, s radostí TEFL certifikáty i pro nerodilé mluvčí akreditováno MŠMT

tel.: 224 817 530 www.itc-training.com

PB – Vyšší odborná škola a Střední škola managementu, s. r. o. Nad Rokoskou 111/7 182 00 Praha 8 tel.: 284 680 880 e-mail: [email protected], www.pbvos.cz

Ve školním roce 2006/2007 otevírá:

Soukromá obchodní akademie Stodůlky, s. r. o. Kuncova 1580, Praha 5 (telefon 251 621 744, 251 627 089)

přijme uchazeče z 9. tříd ZŠ ke studiu od 1. září 2006

OBORY VOŠ

FINANČNÍ PORADENSTVÍ • denní/dálkové studium

SOCIÁLNÍ POJIŠŤOVNICTVÍ • denní studium

APLIKACE VÝPOČETNÍ TECHNIKY • denní studium OBORY SOŠ

OBCHODNÍ AKADEMIE • denní studium Bližší informace Vám zašleme na požádání.

Obory vzdělávání Obchodní akademie – školné 15 000,– Kč ročně Hotelnictví a turizmus – školné 18 000,– Kč ročně Přihlášky

do 15. března 2006

Přijímací řízení

bez přijímacích zkoušek

Průměr prospěchu na ZŠ do 2,00 Dny otevřených dveří

6. 12. 2005 10. 1. 2006 – vždy od 12 do 18 hodin

Meetings Education Study Trips Expert Lectures

* Firemní tréninky * Otevřené kurzy * * Individuální výuka * Poradenství * * Diagnostika * Programy rozvoje osobnosti Rétorika – Komunikace – Psychologie Manažerské a profesní vzdělávání Management – PR – Koučink Zájmové kurzy pro veřejnost Historie – Umění – Architektura

AKTUÁLNĚ Média trénink – PR (1.–2. 12.) Koučink pro manažery (4 denní: 5.–6. 12., 18.–19. 1. 06) Rétorika – kultivovaná řeč (9.–10. 12.) Neverbální komunikace – NLP (15.–16. 12.) a další kurzy vč. katalogu na webových stránkách agentury (také zašleme na požádání poštou) Agentura AHA, Antala Staška 30, 140 00 Praha 4 Tel.: 241 442 070, tel./fax: 241 442 152 E-mail: [email protected]

www.agentura-aha.cz P O K R A Č O VÁ N Í N A S T R . 1 9

18

CIVILIZACE

KALEIDOSKOP Mezinárodní konsorcium pro výzkum embryonálních kmenových buněk se otřáslo v základech. Jeden ze zakladatelů, jihokorejský biolog Woo-suk Hwang, přiznal, že v roce 2002 využil pro pokusy vajíčka darovaná členkami jeho týmu. Neporušil tím tehdejší korejské zákony. Odborníci na etiku biomedi-

Buňky a etika, dokonalí mravenci a jaké je nano cínského výzkumu však považují „dobrovolnost“ takového dárcovství za pochybnou. Hwang patří k absolutní světové špičce v oblasti tzv. terapeutického klonování. Tímto postupem by měly být v budoucnu laboratorně pěstovány buňky pro léčbu závažných onemocnění či zranění. K terapeutickému klonování upírají naděje pacienti s Parkinsonovou chorobou, cukrovkou, lidé ochrnutí po poranění míchy. Konsorcium plánovalo založení laboratoří v Soulu, Londýně a San Francisku. Na počátku listopadu odstoupil z čela konsorcia americký biolog Gerald Schatten. Jako důvod uvedl rostoucí pochybnosti o původu lidských vajíček, jež Hwang použil k pokusům. Na funkci ve vedení konsorcia rezignoval po přiznání i Hwang. Budoucnost výzkumného centra je nejasná. „Faraony“ čili mravence druhu Monomorium pharaonis „vybrousila“ evoluce k dokonalosti. Jejich „stát“ funguje i bez úřadů, voleb či daní. Na cestách za potravou se mravenci řídí pachovými značkami. Tým britských vědců z univerzity v Sheffieldu vedený Francisem Ratnieksem zjistil, že systém navigačních mravenčích značek je velice důmyslný. Vědci si vždycky představovali pachové stopy jako šipky ukazující směr. Britští biologové ale objevili na mravenčích cestách i pachový signál, jenž má význam dopravní značky „zákaz vjezdu“. Mravenci ji umisťují na chodníčky vedoucí k vyčerpaným nebo nedostupným zdrojům potravy. Jakmile na ni mravenec narazí, začne pátrat v nejbližším okolí po „průjezdné cestě“, která by jej dovedla k potravě. Látka je vysoce těkavá a varuje mravence na dálku. Nově objevený feromon by mohl najít využití i v boji s těmito nepříjemnými vetřelci našich domácností.

Pán tvorstva žasne: oni spolu mluví. FOTO ARCHIV Nanočástice mají rozměry do 0,1 mikrometru a na jejich chování se projevují efekty kvantové fyziky. Vykazují díky tomu vlastnosti, jaké stejný materiál ve větších „kouscích“ nevykazuje. Nanomateriály se už prosadily v praxi, např. nanočástice oxidu hlinitého se využívají pro průhledná stínidla zachycující ultrafialovou složku světla. Nanočástice se tak dostávají i do životního prostředí. Toxikologové se snaží odhalit možné negativní účinky nanomateriálů. Tým vedený Danielem Watsem z New Jersey Institute of Technology zjistil, že nanočástice oxidu hlinitého rozptýlené ve vodě působí negativně na utváření kořenů rostlin. Mechanismus, kterým nanočástice kořeny poškozují, není zatím jasný. Jaroslav Petr Autor je biolog.

28. LISTOPAD–4. PROSINEC 2005 V RESPEKT 48

Václav Klaus má tyfus rád Irving je za mřížemi, ale čeští popírači se zatím nebojí

V

yznavači názoru, že žádné plynové komory Osvětimi ve skutečnosti neexistovaly, budou mít smutné Vánoce. Dva přední popírači holocaustu David Irving a Ernst Zündel čekají za mřížemi na soud a hrozí jim vysoké tresty. Radovat se, že památka obětí nejhorší genocidy 20. století byla uchráněna, by však bylo předčasné. Jen pár dní poté, co za Davidem Irvingem zapadla vrata rakouské vazební věznice, oznámila česká policie, že nebude stíhat europoslance Miloslava Ransdorfa za tvrzení, že Lety u Písku nebyly koncentrační tábor. Ta zpráva je mnohem temnější, než se zdá.

Vzestup a pád „Bála jsem se, že jak bude ubývat těch, co přežili holocaust, popírače to posílí. Ale ukázalo se, že existuje dost dokumentů a záznamů svědectví, kterými lze vyvrátit jejich lži. Dnes jsou ve slabší pozici,“ hodnotí současnost historička Deborah Lipstadtová, specialistka na popírání holocaustu z univerzity v Atlantě. Právě ona se stala příčinou pádu nejvlivnějšího revizionisty současnosti, který vyvrcholil letos na podzim. David Irving (67) se coby historik dlouho těšil slušné pověsti odborníka na druhou světovou válku. Odborníka, který má sice trochu „jiný“ pohled na věc, ale zato zajímavou schopnost objevovat nová fakta a překvapivě je interpretovat. Ony cenné informace ovšem mladý vědec získával často od bývalých nacistů, kteří k němu pojali důvěru, protože byl ochotný vidět události z jejich stránky. Holocaust ze začátku nechával na pokoji. V 50. a raných 60. letech tragédii Židů a Romů ještě otevřeně zpochybňovali hlavně nacisté samotní nebo zcela průhlední rasisté typu členů amerického Ku Klux Klanu. Až později, s francouzským historikem Robertem Faurissonem (paradoxně přeživším politickým vězněm z Buchenwaldu) přichází generace, která z popírání udělá zdánlivě seriózní, a o to nebezpečnější záležitost. Kultivovaní historici, mezi nimiž Irving od 70. let vyniká, si dávali pozor na to, aby nevypadali jako rasisté, a předstírali objektivní vědecké zkoumání: Existují opravdu doklady, že v Osvětimi se vraždilo plynem? Není počet židovských obětí uměle nadsazený? Není deník Anny Frankové podvrh napsaný po válce? „Důkazy“ si novodobí popírači vyráběli rafinovaným zkreslováním dokumentů a svědectví, zamlčováním nepohodlných faktů nebo rovnou fabrikací nových. Ne vždy šlo o úplné popření pravdy, někdy stačil drobný posun, který snižoval hrůznost holocaustu a vrhal díl viny na Židy samotné. Pro laické čtenáře velmi přesvědčivé. V průzkumu Roperova ústavu z roku 1993 odpovědělo 22 % Američanů kladně na otázku, zda je možné, že holocaust nikdy nebyl. Změnu přinesla kniha zmíněné historičky Popírání holocaustu z roku 1993. Deborah Lipstadtová v ní brilantně rozkryla metody a zjevně rasistické motivace popíračů. David Irving, jehož dílem se Lipstadtová v knize také zabývá, nevydržel s nervy a historičku zažaloval pro urážku na cti. Byla to osudová chyba: z pět let se táhnoucího procesu vyšel v roce 2000 poražen a v uších mu zněla drtivá závěrečná řeč soudce Charlese Graye, v níž žalujícího označil za antisemitu, rasistu a falzifikátora historie. Irving, zadlužený až po uši, prodal svůj luxusní byt v Londýně a musel své věrné žádat na internetu o finanční podporu. Mnohé státy jemu i dalším popíračům zakázaly vstup na své území, množily se zatykače a nakladatelé se zdráhali vydávat jeho knihy. Není divu, že Irvingovu návštěvu Vídně mnohá média interpretují jako poslední pokus strhnout na sebe pozornost. Do Rakouska zamířil přednášet (na pozvání jedné ultrapravicové skupiny), přestože věděl, že tu na něj čeká zatykač pro šíření rasové nenávisti a popírání šoa. „Já osobně jako Američanka nejsem příznivcem zákonů na popírání holocaustu, ale jestli s tím rakouská policie patřičně naloží a nenechají ho vyváznout jako šoumena, bude to dobré,“ myslí si Deborah Lipstadtová.

Ven cesta nevede Lhář je mrtev, ať žije lhář, chtělo by se říct. Zatímco britský antisemita minulý týden v cele studoval obvinění vídeňské prokuratury, europoslanec Miloslav Ransdorf a prezident Václav Klaus se v novinách dočetli, že vyvracet v Česku „lež“ o existenci koncentračního tábora v protektorátních Letech u Písku je v pořádku. Trestní oznámení za veřejné zlehčování či popírání zločinů nacismu sice směřovalo jen na Ransdorfa, prezident se ale netají zcela totožnými názory, takže ho nenechme stranou. Policie podnět bývalého zmocněnce pro lidská práva Petra Uhla uložila k ledu velmi brzo. Žádné

Ransdorf právě utekl a Klaus je v práci, na fotce zůstaly jen romské děti. 241 jich tu v českém koncentráku zahynulo, další odjely do plynu. (Lety, někdy po roce 1942.) FOTO ČTK

výslechy, znalecké posudky, dokonce ani odborné vyjádření, o kterém se píše v tisku. „Jen jsme požádali Historický ústav Akademie věd ČR o podání informace,“ říká vyšetřovatel Oldřich Čech. „Ústav nám poskytl jasnou charakteristiku koncentračních táborů, v případě Let tyto znaky chyběly.“ Konkrétní zpráva sice aktuálně není k mání, protože policie ji poslala nadřízeným a její autor, historik Jan Němeček, cestuje v zahraničí, argumenty jsou ale známé. Němeček, který se problematikou romského holocaustu a Let coby odborník nikdy nezabýval, tvrdí, že Lety nebyly „koncentrační tábor“, ale „tábor nucené koncentrace Romů“. První výraz je prý vyhrazen pouze pro síť jasně vymezených zařízení pod správou SS, jejichž chod upravovaly nacistické regule. Tenhle výklad nepostrádá vědeckou logiku, klasifikace lágrů je složitá a znalci potřebují mluvit přesně. Jenže aplikovat to na společenské rovině je velice záludné fachidiotství, které znamená pomáhat Ransdorfovi s Klausem popírat holocaust. Co si zmíněná dvojice o Letech myslí? Že to nebyl „žádný skutečný koncentrák ve smyslu, jak mu podvědomě rozumíme“, protože se odtud dalo snáze utéct, tábor byl původně určen „osobám štítícím se práce“, lidé tu „primárně“ umírali na skvrnitý tyfus a ne pod esesáckou kulkou. Jinými slovy poměry v Letech u Písku byly měkčí než v „pravém“ koncentráku. Tolik tedy naši popírači, a teď trocha faktů: letský tábor byl sběrným kárným táborem „pro osoby štítící se práce“ jen do roku 1942. V té době tvořili Romové necelých 10 % osazenstva, byli tu výhradně muži, většinou s trestním záznamem. O této době se žádný spor nevede u nás ani v Bruselu. Pak byl ale tábor vyprázdněn a české protektorátní úřady sem nechaly násilím zavléct 1300 romských mužů, matek, dětí a kojenců, protože na pokyn z Berlína velmi iniciativně přistoupily k realizaci Hitlerova konečného řešení. Lety se staly přestupním táborem na cestě Romů do plynových komor Osvětimi a sadistický velitel Josef Janovský své podřízené nabádal, ať Romy nešetří, protože „Říše má zájem na jejich vyhynutí“. Nešetřili. Mučení u kůlu bylo běžné, stejně jako pravidelné bití nemocných až na pokraj smrti. V buňkách z tenkých prken vládl mráz a hlad, lidé měli k dispozici jedinou studnu, dvě toalety a myli se v létě i zimě v jednom bahnitém rybníce (odtud tedy prezidentův „primární“ tyfus). Podle statistik tu zemřelo vzhledem k celkovému počtu větší procento vězňů než v Dachau. A hlav-

ně: „Koncentrační tábor byl určen k převýchově a mohli vás odsud pustit. V přestupní stanici do vyhlazovacího tábora nebyla šance, cesta vedla jedině do Osvětimi. V tomhle ohledu jsou Lety horší než koncentrační tábor,“ říká historička Jaroslava Milotová, naše přední specialistka na dějiny holocaustu.

Jak na to Je evidentní, že Klaus a Ransdorf své výroky o koncentráku nemysleli jako spor o přesnost historických termínů, ale jako snahu zlehčit genocidu Romů po květnové kritice Evropského parlamentu, který Česko vyzval ke zrušení vepřína na místě lágru. Ostatně vezme-li si člověk k ruce známý manuál historika Israela Charnyho Dvanáct způsobů, jak popírat genocidu, pár bodů sedí: zdůrazňuj zvláštnost obětí, říkej, že úmrtí bylo výsledkem nepříznivých vlivů a nemocí a ne vraždy, napadej motivace těch, co říkají pravdu… Otázka zní: Jak to českým popíračům mohlo tak snadno projít? „Chápu, že je to pro spoustu lidí tristní, ale my jsme zkoumali jen ten konkrétní výrok,“ říká vyšetřovatel Čech, „v trestním právu jde bohužel o hru se slovíčky, a úspěšní advokáti na tom stavějí.“ Pravdu má v tom, že slovíčkaření o Letech, které svého času jako naprostou absurditu kritizoval i Simon Wiesenthal, vnesli do hry sami historici a ti na něm také trvají. V čele tohoto trendu je bohužel právě Historický ústav AV ČR, autor posudku na Ransdorfova slova. Žádný výzkum lágru v Letech sice tahle instituce nedělala, žádná fakta o něm neshromáždila, ale má vliv. A tohle je jádro celého problému. Po léta ignorovaný koncentrační tábor v Letech, který do společenské a politické debaty před deseti lety dostali západní novináři Paul Polansky a Marcus Pape, se dodnes nedočkal relevantního výzkumu a mezinárodní konference historiků, o jejíž závěry by se dalo opřít. O romském holocaustu v Česku sice existují průkopnické práce historika Ctibora Nečase a knihy dvou zmíněných západních žurnalistů, ale to nestačí ani na to, abychom se shodli, jak vyhlazování českých Romů českými četníky na nacistický rozkaz vlastně říkat. Zlehčování holocaustu se prozatím povoluje a prezident země může tupit oběti genocidy a s klidem přemítat o „primárním“ skvrnitém tyfu, za což by byl v Německu do týdne donucen k omluvě nebo abdikaci. Petr Třešňák

Q

CIVILIZACE

RESPEKT 48 V 28. LISTOPAD–4. PROSINEC 2005

19

Komu patří internet? V Tunisku se rozhodlo, že ještě chvíli Američanům

N

ení nic jednoduššího než si vůbec nevšimnout, že internet někdo ovládá. Funguje „to“? Funguje. Dá se „tam“ cokoli najít? Možná ne úplně cokoli, ale je toho hodně, určitě víc, než stihnete přelouskat. Můžete se „toho“ na cokoli zeptat? Jistě, a „ono“ vám to, na co chce, odpoví. Nejlepší způsob, jak si ověřit, že internet je tady u nás na Západě stále považovaný za nikým neřízenou komunikační střelu, je sledovat tichý úžas, který se objeví na tváři většiny jeho běžných uživatelů, když se dozvědí, že se o „nadvládu“ nad ním vedou mezinárodní spory. Což je přesně to, k čemu došlo nedávno na konferenci OSN v Tunisku. O „řízení“ komunikačního fenoménu číslo jedna si tam vyměnily názory Spojené státy americké na jedné straně a zbytek světa na straně druhé.

Pán čísel a jmen Mýty se skvěle poslouchají a je příjemné jim uvěřit. Jedním z takových živých snů je ničím neovládaná a ve své podstatě anarchistická povaha internetu. Něco stejně spontánního, jako je internet, byste na světě hledali těžko, ale dokonalá pravda to také není. Internet je nástrojem k přenášení dat mezi jednotlivými počítači a bez úzkostlivého dodržování pravidel hry by se velmi rychle propadl do chaosu. A protože se jedná a technický vynález, a nikoli samoregulující se organismus, pravidla musel někdo vymyslet, vtělit do systému a trvat na jejich dodržování. Váš počítač musí mít jméno, aby se nedal zaměnit s žádným jiným počítačem, a musí být schopen rychle nacházet ve složité elektronické pavučině přesně ten svůj protějšek, ze kterého chce získat potřebné informace nebo do kterého chce naopak ty svoje odeslat. Jména komputerů nejsou právě dvakrát poetická: váš zasíťovaný počítač má přidělenou tzv. IP adresu (dvanáctimístné číslo), pod kterou je znám ve společnosti ostatních strojů. Tu mu ovšem musel někdo přidělit a tento „duch ve stroji“ si musel zároveň velmi dobře ohlídat, aby se totéž číslo neocitlo třeba v rod-

ném listě dvou komputerů. Tady je první nezastupitelná role onoho tajemného správce sítě, o nějž se dnes vedou politické půtky. Běžný uživatel sítě však o číselném kódu svého domácího miláčka nemusí mít ani tušení, protože ke komunikaci s okolním světem vyťukává do prohledávače zapamatovatelné názvy domén. I jméno vaší oblíbené stránky www.respekt.cz však musel někdo přidělit. Tady existuje vzestupná hierarchie od národních správců až po toho nejvyššího, který určuje, jaké hlavní domény budou existovat (.com, .org a podobně) a kdo bude mít právo (poměrně lukrativní) je rozdělovat. Další role pro „šéfa“ internetu. A nakonec je potřeba nějak zařídit, aby se žádaná doména někde potkala s číslem hledaného počítače. To se děje díky třinácti tzv. „kořenovým serverům“ – výkonným počítačům rozmístěným po světě (deset v USA, dva v Evropě a jeden v Japonsku), nad jejichž bezchybným chodem je potřeba držet ochrannou ruku. Také tady je potřeba nějaký ten „boss“. Všechny tři klíčové úkoly (ale nejen je) při technické správě internetu má v tuto chvíli na krku americká nezisková organizace ICANN (Internet Corporation for Assigned Names and Numbers) nominálně spřažená s americkým ministerstvem obchodu. A právě tady končí fascinující svět strojů a začíná neméně neuvěřitelná sféra lidské zahraniční politiky. Odlišnou představu o správě počítačové sítě má totiž kdekdo, zdaleka nejhlasitěji se však o svůj díl na správě internetu hlásí nátlaková koalice ve složení Čína, Írán, Saúdská Arábie či Kuba. Podle jejich představ by nad sítí měl bdít dozorčí orgán pod křídly OSN.

Konec kalifornských hipíků Bývaly to na internetu časy! Nad těmi několika zasíťovanými předpotopními počítači v amerických univerzitních laboratořích bděla skupina mladých idealistů, a když bylo potřeba začít vést seznam přidělených IP adres, začal je jeden z nich dobrovolně zapisovat na kousky papíru. Z nezištné službičky se vykluba-

la třicetiletá řehole, kdy nad všemi výše popsanými funkcemi sítě vládl jeden jediný člověk z masa a kostí, navíc týpek, kterému byste dnes možná od pohledu nesvěřili ani svůj nákupní vozík v supermarketu. Celoživotní hippie s dlouhými vlasy a vousy, osandálovaný tulák po Yellowstoneském národním parku Jonathan B. Postel dokázal způsobit dvacetiminutový skluz v nabitém programu Billa Clintona. „Tak dlouho to trvalo,“ vzpomínal na jeho pohřbu zástupce americké vlády Ira Magaziner, „než jsme přesvědčili ochranku, aby ho pustila dovnitř.“ Přesto se na excentrického inženýra čekalo: původně omezený vojensko-vědecký projekt totiž během třiceti let překročil všechny hranice vlivu. V roce 1998 už nebylo možné ponechat něco tak strategicky důležitého v rukou soukromníka: po dlouhých jednáních přešla správa sítě pod patronát nově vytvořené nevládní organizace ICANN. Internet v tu chvíli udělal první krok od nezávislosti na vládní moci k alespoň teoretické podřízenosti: ICANN své postavení získal od americké vlády. Volnomyšlenkář Jon Postel nesl jednání těžce a nakonec je nepřežil – v jejich závěru podlehl infarktu.

Proměna nedosažitelného Proč je o správce internetu mezinárodní zájem? Může totiž – alespoň teoreticky – třeba odstranit celé domény (.cz, kupříkladu) z registru a stránky s příslušnou koncovkou už na síti nikdy nikdo nedohledá. Právě toho se mohou bát vlády zemí, jako je Írán nebo Kuba: v případě jakéhokoli vyhroceného konfliktu skutečně nelze vyloučit, že je Američané z internetu prostě odstraní. Jako protiargument tu stojí jednoduchá skutečnost, že to zatím zjevně nikoho ani nenapadlo. ICANN udržuje svistot internetu bezchybně, ukazuje se však, že žádná správa není hodnotově neutrální: když se nedávno organizace pokusila zavést novou doménu .xxx určenou čistě pornografickým stránkám, vzbudilo to poprask po celém světě a i americká vláda správci sítě „doporučila“, ať celou věc ještě zváží. ICANN věc zvažuje dodnes.

Nejde také jenom o pohled na svobodu projevu. Internet se stal nezastupitelným zdrojem rozvoje a ekonomického úspěchu. Podle odhadů bude objem obchodování na síti v roce 2005 dosahovat přibližně výše japonského HDP, tedy okolo pěti trilionů dolarů. Mít nebo nemít zajištěn k podobnému kolotoči peněz přístup jistě stojí za úvahu. Stejně tak je ovšem na pováženou, kdo že se to chystá Američanům internet sebrat. Vesměs jde o vlády zemí, které nemají nejmenší problém s využíváním komerčních výhod počítačové sítě, zato jim moc nesedí volné přelévání myšlenek, které se neshodují s klidným udržováním jejich diktatur u moci. V tuto chvíli stojí tváří v tvář vynálezu, na jehož podobu – a ta nemusí zůstat na věky beze změn – nemají žádný vliv. Většina z nich se tedy alespoň snaží o cenzuru nepohodlných stránek, seč jim jejich technické síly stačí. Změna správce celosvětové sítě by zřejmě žádnou okamžitou změnu nepřinesla, pořádně byrokratický a politický orgán ne nepodobný současné Komisi OSN pro lidská práva, které předsedají takoví ctitelé lidských svobod jako Libye, Kuba či Zimbabwe, by však mohla postupnými technickými změnami charakter sítě zcela proměnit.

Prozatím Zatím to nehrozí. Jednání v Tunisku skončila i díky postoji EU, jež po „rozhovorech, které nebyly jednoduché“, jak dnes říká české ministerstvo informatiky, změnila své přání svěřit správu sítě jakési smetánce demokratických států a dohodla se v předvečer summitu se Spojenými státy na prodloužení současného stavu na dalších pět let. To je však dočasné: boj o internet, jak ho známe, je tím jenom na chvíli odložen a tlak na Američany se bude stupňovat. Objevily se i výhrůžky, že si zhrzené země založí druhý, paralelní internet. Technicky to prý proveditelné je. Jiří Sobota

Q

INZERCE – VZDĚLÁVÁNÍ

Leonardo pomáhá odbornému vzdělávání Jméno slavného italského renesančního vědce a umělce nese jeden z evropských programů podporujících vzdělávání. Od podobných programů se liší tím, že podporuje odborné vzdělávání v různých oborech, a to jak mladých lidí, tak i dospělých. Účastní se jej celkem 31 evropských zemí včetně Česka. Cílem programu je podporovat zlepšování odborného vzdělávání, a to poskytováním grantů na konkrétní projekty, které mohou navrhovat jakékoliv organizace, např. odborné školy, podniky, úřady, neziskové organizace. Ty mohou ve stanovených termínech předkládat dva druhy projektů: projekty mobility a pilotní projekty. Projekty mobility jsou návrhy na vyslání studentů, mladých pracovníků nebo také mladých nezaměstnaných na několikatýdenní či několikaměsíční odbornou stáž na pracovištích v různých evropských zemích nebo návrhy na vyslání učitelů, lektorů či personalistů na výměnu zkušeností se zahraničními kolegy. Například SOU a SOŠ v Jihlavě vypracovalo projekt na vyslání 14 svých studentů na sedmitýdenní stáž do nizozemských a německých farem a podniků na zpracování mléka a sýrů. Na uskutečnění projektu škola získala z programu Leonardo da Vinci grant, který uhradil asi 80 % nákladů na projekt. Přínosy takových projektů jsou zřejmé: účastníci si zlepší své odborné znalosti, výrazně si zdokonalí cizojazyčné dovednosti a rozšíří si svůj rozhled. To spolu s certifikátem, který obdrží na závěr stáže od zahraničního podniku, jim zlepší vyhlídky na zaměstnání. Také škola si nejen rozšíří své zahraniční styky a naučí se využívat evropské programy, ale může zkušenosti z projektu využít i pro zlepšení výuky. Účastníků takových projektů je u nás už téměř 3000 za rok, jsou ze všech krajů a jezdí do 27 zemí. Druhým typem projektů jsou v programu Leonardo da Vinci pilotní projekty. Jsou to návrhy na vypracování nových vzdělávacích materiálů ve spolupráci s několika zahraničními partnerskými organizacemi. Jsou rozsáhlejší, trvají zpravidla dva roky a na jejich podporu lze získat grant až ve výši 75 % celkových nákladů na projekt. Například pražská organizace DHV CR měla ve svém projektu Průvodce světem povolání partnery z 9 zemí. Výsledkem projektu je multimediální (textová, obrazová, zvuková) databáze informací o téměř 800 povoláních. Je určena mladým lidem, kteří se rozhodují o volbě povolání, ale také třeba nezaměstnaným, kteří se chtějí rekvalifikovat. Databáze se využívá v řadě zemí, u nás ji používají například informační a poradenská střediska úřadů práce. Jiným příkladem je projekt Evropská znaková řeč pro profesionály, který řídila Českomoravská jednota neslyšících v Brně. Cílem projektu bylo umožnit neslyšícím naučit se základy různých národních verzí znakové řeči a poskytnout jim informace o pracovním uplatnění u nás i v zahraničí. Výsledkem projektu jsou materiály pro tři vzdělávací kurzy v elektronické formě. Podobných projektů je u nás několik desítek a ve všech účastnických zemí programu jsou jich každoročně stovky. Přehled o nich lze získat pomocí veřejně přístupných databází programu. Zájemci mohou nejpozději 10. února 2006 předložit návrhy svých projektů mobility Národní agentuře programu Leonardo da Vinci. Na její webové stránce www.nvf.cz/leonardo lze získat podrobnější informace o programu a jeho pravidlech a také formuláře, na nichž se návrhy projektů předkládají. Pracovníci Národní agentury rovněž poskytují bezplatné konzultace zaměřené na přípravu projektů.

Vysoká škola v Plzni, o. p. s. bakalářské obory Plzeň, Ledecká 35 tel./fax: 377 534 450 e-mail: [email protected] http://www.vsplzen.cz

Studijní obory: * VŠEOBECNÁ SESTRA (denní a kombinovaná forma studia)

* * * *

PORODNÍ ASISTENTKA FYZIOTERAPIE ERGOTERAPIE RADIOLOG. ASISTENT

DEN OTEVŘENÝCH DVEŘÍ

28. ledna 2006

Mladý dynamický sbor Gymnázia Sázavská si Vás dovoluje pozvat na dny otevřených dveří, které se uskuteční 28. 11., 12. 12., 16. 1. a 20.2. od 18 hodin. JSME gymnázium s vlastním vzdělávacím programem všeobecného zaměření certifikovaným International Education Society (IES). NABÍZÍME žákům 9. tříd ZŠ a kvart osmiletých gymnázií příležitost kvalitního studia a individuálního přístupu. ZAMĚŘUJEME SE na výuku jazyků, kterým vyučují vždy čeští a zahraniční lektoři, studentům umožňujeme složit během studia mezinárodně uznávané jazykové zkoušky. KLADEME DŮRAZ NA výuku v menších skupinách, přípravu k maturitě a přijímacím zkouškám na VŠ, velký výběr seminářů. Více informací naleznete na www.sazavska.cz nebo ve školním informačním Bulletinu, který si můžete objednat na [email protected]. Těšíme se na Vaši návštěvu.

20

DISKUSE

28. LISTOPAD–4. PROSINEC 2005 V RESPEKT 48 INZERCE

Kdo má skládat účty Soudu se studenty by se měli zúčastnit i politici

V

minulých dnech jsme si připomněli vzrušený rok 1989, který přivodil nezadržitelný kolaps českého totalitního systému. Tady začalo trauma, které bohužel bez patřičného zájmu politiků prožívají tři bývalí studenti brněnské Fakulty architektury Slezák, Laštovička a Hirnšál (Naše neuzavřená revoluce, Respekt č. 46/2005).

Ovzduší napětí a strachu Projevem vůle akademické obce tehdy bylo, aby neschopní nebo s režimem svázaní učitelé školu opustili. Předsedu fakultní organizace KSČ tehdy charakterizovali jako arogantního a demagogického kariéristu, člověka, který zneužívá svou funkci. Stranický předseda se tímto výrokem cítil poškozen a na tři studenty, kteří se pod projevem vůle svých kolegů podepsali, podal žalobu. Přitom mu zcela uniklo, že tímto arogantním krokem ublíží své alma mater, která jemu i jeho synovi poskytla vzdělání. Je to postup neobvyklý a ve shodě s inkriminovaným vyjádřením vypovídá o jeho povahových vlastnostech. Je zarážející, že návrh nebyl soudem jako bezpředmětný, nesmyslný a snad až komicky trapný odmítnut. Se vší vážností a z něj plynoucími důsledky jej přijal a vytvořil kauzu, která svými spisy zaplňuje objemné šanony. Soudní řízení se nezabývají tím, že bylo adresně poukázáno na přestavitele politické moci, nýbrž nelogicky sklouzla do kategorie případů věnovaných ochraně osobnosti. Studenti správně ukázali na nositele úpadku a omezovatele akademických svobod. Kdo jiný než všemocná strana a její čelní reprezentant to tehdy byl? Nyní soud nařizuje, aby studenti bývalému komunistickému funkcionáři dokázali, že uvedené vlastnosti opravdu má, a v případě, že se jim to nepodaří, musí se mu písemně omluvit. Stále je také na škole řada lidí, kteří si velmi dobře pamatují, jakou atmosféru kolem sebe šířil. Do prostředí akademicky a umělecky uvolněného, jak je to ostatně pro školy architektury typické, přenášel ze stranických sekretariátů ovzduší plné napětí, strachu a nedůvěry.

DOPISY Dopis z vyšetřovací vazby Chci Vám poděkovat za článek Co ukradl náměstek Forman (tedy já, že...) z č. 46/2005. Z toho, co se mi zde ve vyšetřovací vazbě dostává se zpožděním do ruky, je to asi jediný text, který se snaží o více než pouhé opisování sdělení ČTK, potažmo o to, co článek v Právu z 5. 11. (s podivuhodným autorstvím pana či paní „vlastní zpráva“). Nevím, co teď vlastně smím a nesmím sdělovat, takže se pro tuto chvíli omezím jen na konstatování, že jsem opravdu nic neukradl a také nikdy ukrást nemínil. Právě naopak. Dokonce i v době, kdy už jsem neměl vůbec žádné pravomoci (od září 2004), jsem se opakovaně a opakovaně snažil přivést odpovědné pracovníky Ministerstva pro místní rozvoj ČR k tomu, aby také podepsali darovací smlouvu, kterou měl majetek, o nějž jde (tedy nová a. s. Regionální fondy), přejít do vlastnictví tohoto úřadu. Prosil jsem, apeloval, mnohokrát informoval, ústně i písemně, ale bez efektu. Příslušná smlouva přitom byla na stole již koncem října 2004 a ze strany dárcovské již podepsaná, chyběl jen podpis obdarovaného, tedy MMR ČR. To, že nyní pobývám ve vazbě s velmi vážným obviněním, je pro mne opravdu drsným vystřízlivěním. Než jsem totiž mohl onu smlouvu předložit, musel jsem spolu s mými spolupracovníky překonat hory nepřehledných letitých smluv a dodatků, dešifrovat desítky finančních operací z let 1994–2003, napravit pozůstatky právního a ekonomického nihilismu (včetně žalob s pohledávkami ke 100 milionům Kč), a také se vyrovnat s faktem, že z původních zhruba 420 milionů Kč zůstalo likvidních jen 144 milionů (s nejistou nadějí na odblokování dalších asi 75 mil. Kč). A nyní, po tom všem, bych si nejspíš měl právem říci: Neměl jsem to raději nechat být? Nedělá opravdu nejlépe ten, kdo nedělá nic? Ano, svádí to k deziluzi a rezignaci. A ještě jedna věc mne trápí – ta je více osobní. Můj profesní život je hodně založen na spolupráci s desítkami (či snad stovkami) lidí v celé České republice. Co bude, po té velké mediální masáži, až odtud vyjdu? Budou také o tom palcové titulky na

Je smutné, že při hledání práva se pozapomnělo na spravedlnost. Justice totiž odhlédla od toho, že se vše událo v mimořádné, revoluční situaci. Jednalo se o vyjádření vůle drtivé většiny členů akademické obce, což žádná omluva ani odvolat nemůže. To by se v tomto podivném divadle musel omluvit každý, kdo tenkrát s dotyčným vyjádřením souhlasil. Na rozdíl od soudní instituce jsem se vždycky domníval, že v listopadu šlo především o rozchod s lidmi, kteří byli předmětem převratu, o rozchod bez nároku na jakékoli zadostiučinění.

Zesměšňování svědků K soudu je zváno množství svědků, kteří si tu více a tu zase méně přelom let 1989/90 vybavují. Některým se zjevně ani vypovídat nechce. Při vystoupení univerzitního profesora a bývalého děkana, který přednesl jasnou výpověď o zastrašování učitelů předsedou strany, je tento vážený člověk nařčen z podjatosti. Když svůj zážitek sdělila dívka, která na krku nosila symbol křesťanství, líčí bývalý stranický vůdce, že jí pouze doporučil, aby jej odložila, poněvadž ji tím chtěl chránit před některými horlivými kolegy. A tak bychom mohli pokračovat dále. Je naprosto nepochopitelné, že ti, kteří stáli u zrodu demokracie, mají skládat účty tomu, kdo byl představitelem zločinné organizace. Tyto souvislosti vyvolávají také vzpomínku na bohudík již minulé události. Bylo mnoho těch, kteří v kruté poválečné době nebo v období normalizace přičiněním předchůdců předsedy stranické organizace nesměli studovat, dostudovat anebo učit. Pro jiné politické nebo náboženské přesvědčení byli na hodinu propouštěni profesoři. Mnozí za naši svobodu trpěli a plnili žaláře. I tyto souvislosti si v historickém kontinuu a vztahu k procesu stále musíme uvědomovat. V tomto absurdním soudním sporu dokonce dochází k nespravedlivým rozhodnutím. Lze to doložit na žádosti naší univerzity, která se chtěla stát vedlejším účastníkem řízení. Jak městský, tak i krajský soud žádost zamítly. Teprve ústavní soud

první straně Práva? Ozve se potom pan „vlastní zpráva“? Vsadím proslulý dolar proti fajfce tabáku, že ne. Napsal jsem v tomto směru v prvém návalu zlosti a deprese dvěma deníkům – Právu a MF Dnes –, ale nedoneslo se mi, že se o tom byť jen zmínily. Petr Forman, bývalý náměstek ministra pro místní rozvoj, nyní ve vazbě

ODS nemohu volit

ji potvrdil. A to, že soudy nejsou schopny vydat spravedlivý rozsudek a trvají neúměrně dlouho, uznal i mezinárodní tribunál ve Štrasburku. Zároveň jsou to příznaky skutečnosti, že v dlouhé cestě za spravedlností bylo přece jen dosaženo alespoň dílčích úspěchů. U nezasvěceného člověka by mohl vzniknout dojem, že v senátu zasedli starorežimní soudci. Opak je pravdou. Jak v případě městského, tak i krajského soudu se jedná o mladé ambiciózní lidi. A obhájcem bývalého stranického bose je aktivní komunista, právní zástupce, který se „postaral“ o to, jak to zaonačit, aby Alois Grebeníček nemusel slyšet spravedlivý rozsudek. Tento člověk se také „věnoval“ doktoru Karlu Vašovi, který měl podíl na smrti národního hrdiny generála Heliodora Piky a na dalších hrůzách 50. let.

Kdo přijde v lednu Podle mého mínění bylo stěžejní chybou, že proces vůbec začal. Především, že stát, který povstal ze studentské revoluce a v oblasti práva a spravedlnosti jej reprezentuje soudní moc, toto vůbec dopustil. Se znalostí věci přicházím s tezí, že svou povahou není sporem na ochranu osobnosti, a to přesto, že je takto veden. Jednoznačně se jedná o kauzu politickou. Proto se ptám: Copak není v této zemi autorita, která by jej mohla ukončit? A když už dospěl do současného monstrózního rozměru, proč jeho průběh nekontrolují a svou vážností nezaštiťují ti, kteří stáli v čele listopadového dění. Proč v síních postrádáme současné politiky? Kde jsou poslanci a senátoři? Kam se poděli zastupitelé? V lednu příštího roku proběhne u brněnského městského soudu další stání. Všichni budou mít příležitost se jej osobně zúčastnit, aktivně do něj vstoupit a přispět k nápravě. Nebo snad i v tomto případě bude platit, že revoluce požírá své děti? Josef Chybík Autor je děkan Fakulty architektury VUT v Brně. Q

Ohrazuji se proti článku Odmítám informace, které byly zveřejněny pod titulkem Sex, lži a peníze v říši ČSSD (Respekt č. 43/05). Zejména odmítám nařčení, že jsem prošetřována ze strany finanční policie, že jsem pro pana Bendu prala špinavé peníze, že jsem za svůj podíl na areálu Desty zaplatila v hotovosti 3,5 milionu korun. Odmítám také jakékoli spojování mé osoby s prošetřováním krachu děčínské Desty. Tyto informace byly týdeníkem Respekt vykonstruovány, nezakládají se na pravdě a nemají oporu v žádném sdělení policie. Stanovisko policie k celé této záležitosti bylo ze strany mojí osoby vyžádáno a její přesný text níže cituji: „K Vaší písemné žádosti o podání zprávy, zda Útvar odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality SKPV Policie ČR provádí proti Vám šetření ve věci tzv. praní špinavých peněz, sdělujeme, že po prověření v dostupných evidencích útvaru nebyla tato skutečnost zjištěna. Zároveň sdělujeme, že týdeníku Respekt nebyly v tomto smyslu naším útvarem takové informace k Vaší osobě poskytnuty.“

Sám se považuji za konzervativního pravičáka. Zakládal jsem Občanskou demokratickou stranu, která brzy konzervativní politiky poslala k vodě. Její politika byla proklamacemi pravicová, ale praxí spíše na úrovni sociální demokracie. Do zdravotnictví nám propašovala prakticky socialismus, takže úkrok sociální demokracie vlevo mohl být jen na pozice komunistické. Chybí mi konzervativní pravicová strana, kterou bych mohl volit. ODS nemohu volit, protože pod vedením Václava Klause nevyrostli politici, kterých bych si mohl vážit. A nezmění to ani proodéesácká předvolební agitace čestného předsedy a našeho „nadstranického“ prezidenta. Poslední dobou se stále více mluví o novém úhlu pohledu na dění v naší společnosti. Jako by to byla pravda, že předlistopadové politickomocenské struktury se chopily ekonomické, ale i politické moci po listopadu u nás. Korupce a soudružské kamarádíčkování jen kvete. A tyto osoby v zákulisí manipulují i s politickými stranami a jednotlivými politiky. KSČM zůstává jen jako krytí předlistopadových struktur, které se současnou KSČM nejspíše nemají nic společného. A tak straší-li nás někdo KSČM, je to falešné a je to prosté zakrývání skutečných hráčů v pozadí. To mi také vadí na ODS. Snažím se rozpoznat, kteří politici a které strany a jak jsou zkorumpováni bývalými politickomocenskými strukturami. Ti jsou pro mne nevolitelní, ať si říkají pravičáci nebo levičáci. Vadí mi i prosté pravo-levé nálepkování našimi politiky bez ohledu na prospěšnost naší zemi.

Liliana Vochalová zaplatila za podíl v Destě 3,5 milionu korun. Podle konkurzního správce Desty Narcise Tomáška v hotovosti. Paní Vochalová tvrdí, že částečně z půjček. Co je ovšem důležité a o co v článku šlo, je fakt, že koupený podíl prodala o rok a půl později Petru Bendovi, dnešnímu předsedovi Krajského výkonného výboru ČSSD za pouhý 1,8 milionu korun, tedy s bezmála dvoumilionovou ztrátou. Což vzbudilo podezření z praní špinavých peněz. Liliana Vochalová i Petr Benda dnes tvrdí, že zbytek do původní ceny byl půjčkou od banky pro Vochalovou, kterou převzal pan Benda a splácí ji. Pokud jde o policejní vyšetřování údajného praní špinavých peněz: podle našeho zdroje policie případ prošetřovala a při přípravě článku jsme se policejního prezidia dotázali, zda je tato informace pravdivá. Jeho tiskové oddělení odpovědělo, že to nebude nijak komentovat.

MUDr. Bohumír Šimek, Křemže

Redakce

Liliana Vochalová

Poznámka na vysvětlenou

Nejlepší ceny! Levné knihy KMa Václavské nám. 18, Praha 1

www.levneknihy.cz

DVD Jak ukrást bizona

99 Kč

KULTURA

RESPEKT 48 V 28. LISTOPAD–4. PROSINEC 2005

21

Eco to umí prodat Vzpomínky na fašismus v podání prvotřídního vypravěče

V

nedávné hitparádě intelektuálních veličin se Umberto Eco umístil hned na druhém místě za Noamem Chomskym. Oba jsou mimo jiné filozofujícími jazykovědci, soubor Ecových odborností však takové vymezení značně přesahuje. Své první vědecké práce z padesátých let věnoval středověké estetice, počátkem šedesátých let zkoumal poetiku a možnosti interpretace modernistických románů (zejména J. Joyce) a pak jeho literárněvědný zájem upoutala masová kultura a její hrdinové (zejména J. Bond). Jeho učenecká dráha budí respekt, sotva by mu však zajistila všeobecnou proslulost. Američan Chomsky má díky své ostré kritice kapitalistických pořádků také hodně obdivovatelů, ale italskému vědci se svou popularitou zdaleka nevyrovná. Věhlas Umberta Eca nepramení z žádných světoborných idejí, jak by se na předního myslitele slušelo. Nejširší vrstvy jej znají především jako zábavného romanopisce, který umí bravurně balancovat na hraně odtažité učenosti a svěže vulgární lidovosti. Tuto schopnost prokázal i ve svém zatím posledním románu Tajemný plamen královny Loany, který česky vydalo nakladatelství Argo.

Strategie bestselleru Beletristické ostruhy si Umberto Eco (nar. 1932) vydobyl poměrně pozdě, táhlo mu na padesát, ale už první román Jméno růže se v roce 1980 zařadil mezi nejúspěšnější světové bestsellery. Méně zkušené čtenáře autor oslnil kulturněhistorickou erudicí, jež dodala thrilleru z éry vrcholného středověku zvláštní intelektuální šarm, aniž by narušila jeho čtivost. Těm zkušenějším chvíli trvalo, než pochopili, že ještě inteligentnější než samotný text knihy je strategie, s jakou autor vstoupil do aktuální situace na světovém knižním trhu. Eco se okázale přihlásil k tehdy nejmódnějšímu proudu, jímž se trochu paradoxně stala postmoderna, její koncept ovšem naplnil chytře namíchanou směsí starých dobrých ingrediencí. Své příběhy si navykl rozvíjet způsobem, jenž se osvědčil už v napínavých románech pro mládež z 19. století. Díky erudici uměl zavedená klišé vtipně propojit s kulturním encyklopedismem. Střídání napínavých pasáží, v nichž děj překotně spěje k rozuzlení, a dlouhých naučných odboček, jaké Jules Verne obvykle vkládal do úst výstředních profesorů, dokonale naplňuje výchovně vzdělávací ideál „knihy pro zábavu i poučení“. Avantgardní literát by se něčím takovým asi znemožnil, k postmodernismu však patří ironie. U ctitelů náročné beletrie Eco vyvolává od počátku rozpaky. Je vskutku velkým, nebo jen důvtipným vypravěčem? Přináší čtenářům něco víc než celkem triviální zábavu prošpikovanou vzdělaneckými pikantériemi? Možná mu jen nahrála doba, kdy literatura ustupuje na okraj civilizačního dění – právě tam totiž může čtenářům nabízet své bizarní hostiny. Po expozici teologických podivností v již zmíněné prvotině je provedl dějinami tajných společností (Foucaultovo kyvadlo, 1988),

Recept na bestseller? Zkuste staré přísady, ty jsou nejlepší.

panoptikální přehlídkou slepých cest rozumu na prahu novověku (Ostrov včerejšího dne, 1994) či fantasmagorickými obrazy světa v éře křížových výprav (Baudolino, 2000). Poslední román má sice také kulturněhistorický kolorit, ten je však bezmála současný a řada motivů působí skoro autobiograficky.

Na půdě Děj nového románu se odehrává v roce 1991 a jeho hrdinou i vypravěčem je autorův vrstevník, jenž vykazuje podobný vkus i zájmy, byť svou profesí není badatel ani spisovatel, nýbrž antikvář. Zastihneme jej v nemocnici, kde se zotavuje po vážné mozkové příhodě, která mu smazala část paměti. Svou diagnózu (retrográdní amnézie) si upřesňuje v rozhovorech s ošetřujícím lékařem i svou chotí psycholožkou. Uchoval si tzv. implicitní paměť, jež mu umožňuje normálně fungovat ve světě, i paměť sémantickou, tedy veškerou svou rozsáhlou vzdělanost, postižena je však tzv. epizodní, autobiografická paměť. Ví prostě vše o Napoleonovi, ale nic o sobě.

Žena proti všem Němečtí filmaři splácejí české dluhy. Natočili film o posledních chvílích Boženy Němcové. O Boženě Němcové slyšela zkušená německá režisérka Dagmar Knöpfelová poprvé před pěti lety. Tehdy se jí náhodou dostaly do rukou poslední tři dopisy, které smrtelně nemocná spisovatelka odeslala z Litomyšle. Knöpfelová v nich rozpoznala silný filmový námět a začala pátrat po dalších souvislostech. Fascinovala ji odvaha Němcové umřít „vestoje“, nepřipouštět si porážku, vidět jen to lepší. Tématem jejího filmu Této noci nevidím ani jedinou hvězdu (v originále Durch Diese Nacht Sehe Ich Keinen Einzigen Stern) jsou nakonec právě spíš dopisy než Němcová sama. Knöpfelová ale prokázala české kultuře službu, protože se na Němcovou podívala jako na moderní světovou osobnost, takovou, jako byla Virginia Wolfová nebo Frida Kahlo. Jako na nadanou, nezávislou a sebevražedně citlivou ženu, jejíž životní osud má symbolickou hodnotu.

Jako Viktorka Komorní film, který měl nedávno premiéru v Německu (uvedení u nás není zatím jisté), sice nezlomí divácké rekordy a české staromilce nejspíš otráví. Zato sklidil sérii pozitivních německých kritik za scénář i režii. Corinna Harfouchová, jedna z nejznámějších německých hereček, pracovala na postavě Němcové několik let a její výkon je hluboký a přesný. Je to asi lepší Němcová než kterákoli Češka, jelikož cítí odstup, který spisovatelku vyděloval z každého společenství. Všichni ostatní herci jsou čeští. Roku 1861 odjela Němcová na pozvání nakladatele Augusty žít a pracovat do Litomyšle, ale její zdravotní stav se prudce zhoršil. Krvácela, nemohla psát a Augusta hrozil, že jí zastaví podporu. Začátkem roku 1862 ji Josef Němec odvezl do Prahy, kde rychle zemřela. Dopisy z Litomyšle patří k tomu nej-

FOTO PROFIMEDIA.CZ / AFP

Motiv ztráty paměti a následné rekonstrukce zapomenutého osudu byl v literatuře i filmu využit mnohokrát. Eco si s ním zpočátku pohrává způsobem, který nepřekvapuje – hrdina se například pracně pokouší dopátrat, zda měl či neměl před nehodou poměr se svou krásnou, záhadně se usmívající sekretářkou. Proč sáhl po tak omšelé zápletce, pochopíme, když hrdina v zájmu léčby přesídlí na venkov do rozlehlého domu, kde trávil dětství. V hromadách zaprášených krabic na půdě najde to, čím se autorovi v předchozích románech staly kacířské nauky, teorie spiknutí, předvědecké spekulace či fantastické cestopisy: víceméně ucelený soubor textů, z nějž vyvstává podivuhodný obraz zaniklého světa. Tentokrát se ovšem jedná o literární brak, jaký hltali italští chlapci ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století, tedy v éře Benita Mussoliniho. Vypravěčova amnézie umožnila autorovi vybrat z nesčetných stop nedávné minulosti kuriózní exponáty pro jakési soukromé muzeum, v němž převládají křiklavé obrázky, komiksové synopse, reklamní grafika, texty sentimentálních šlágrů i fašistických popěvků, ukázky obzvlášť divoké politické propagandy i docela apolitické relikvie dobo-

drásavějšímu, co přetrvalo z české literatury. Němcová se v nich raduje z čisté klidné místnosti, z malých nákupů, z přírody, z návštěv u známých, a zároveň podrobně popisuje své obtíže. Ve smrtelné hrůze prosí přátele o účast a podporu. Předstírá, že začíná nový život, ale přitom ví, že na všechno je pozdě. Film hledá pomocí komorních vzpomínek důvody, které šestačtyřicetiletou Němcovou vehnaly do litomyšlské pasti, kde nakonec zůstala sama a nedokázala už psát. Rozbité manželství s Němcem. Katastrofální nouze. Neschopnost soustředit se v malém bytě a policejní teror v Praze. Blížící se konec ale přivolává hlavně klid a zářivé vzpomínky. Němcové její ženská nemoc zároveň připomíná lásku k doktoru Bendlovi a velká rodina přítele Daňka s dětmi a laskavou starou hospodyní ji vrací do ratibořického dětství. Němcová ve filmu Dagmar Knöpfelové by ráda v klidu pracovala obklopená rodinou a přáteli, ale nebylo jí to dáno. Proč? Česká odpověď na tuhle otázku vždycky zněla, že Němcová žila v těžké době. Pravda však spíš je, že její vášeň a nepoddajnost vylučovaly jakýkoli životní kompromis. Němcová šla vlastní cestou a kladla každému a všemu odpor, ale následky své nezávislosti nedokázala unést. V dopisech často prosila blízké o účast a podporu, tak jako její Viktorka bosá chodila do vsi žebrat.

Na co se ptát Nevýhodou životopisných filmů je nakonec vždycky potřeba ptát se, proč neobsahovaly to či ono. Znalce života a díla Němcové tu ale rozladí jen málo: předně zjednodušená postava Josefa Němce hraného Boleslavem Polívkou. Němec nebyl

vého stylu. V prvním plánu sleduje čtenář lineární příběh rozpomínajícího se antikváře, jenž ve své minulosti objevuje napínavé momenty, ve druhém plánu se opět otevírá panoráma kulturní historie, nikoli ovšem formou výkladu, ale jako koláž poslepovaná s nejrůznějších útržků. Její součástí jsou i četné reprodukce obrázků. Duch doby v nich ožívá často sugestivněji než ve vyprávění. Zatímco v předchozích knihách se Umberto Eco pokoušel vystihnout úroveň poznání, jakýsi epistemologický horizont víceméně vzdálených epoch, vypráví Tajemný plamen královny Loany o citové výchově. Evokuje zážitky autorovy vlastní generace, které mohou být povědomé i českým čtenářům. Ideová masáž dětských mozků Mussoliniho fašismem se totiž od praxe komunistické pedagogiky příliš nelišila. Viktor Šlajchrt

Q

Umberto Eco: Tajemný plamen královny Loany, Argo, Praha 2005, přeložila Alice Flemrová, 456 str.

povaleč, násilník ani opilec. Svou ženu navzdory všemu miloval a respektoval, třebaže na její politickou činnost a bouřlivý milostný život sám doplácel. Zadruhé z filmu není jasné, o co Boženě Němcové šlo. Rozsah jejího díla je vzhledem ke krátkosti života obrovský. Pomineme teď jeho sběratelskou a pohádkářskou část. Němcová si jako jedna z prvních evropských autorek uvědomila, že takzvaný lidský úděl a obecný pohled jsou ve skutečnosti hlavně údělem a perspektivou mužů. Že tajemství údělu a pohledu žen musí hledat sama, protože nemá oporu v životě ani dílech jiných autorů. Proto se Němcová projektovala mnohoznačně a tajemně do svých postav, podobně jako dlouho po ní Virginia Wolfová. Že přitom umanutě psala česky (což jí přinášelo jen problémy), bylo sice naše štěstí, ale docela určitě její tragédie. Film Dagmar Knöpfelové má skvělou dobovou atmosféru a ve všem je cítit hluboká příprava a znalost. O odkazu Němcové nám ale nic neříká. Možná o to nešlo. Jenže když někdo píše dopisy z Litomyšle, samo o sobě to z něj velkou osobnost neudělá. Knöpfelová si však spíš než kritiku zaslouží díky za seriózní a citlivý přístup. Jako Češi bychom se jí neměli ptát, proč svůj film neudělala jinak. Spíš by nás mělo zajímat, proč se na něm nepodílela Česká televize ani české ministerstvo kultury. A také proč se nikdy nenašly peníze na velkolepý scénář o Boženě Němcové, který má už pětadvacet let v šuplíku Věra Chytilová. Tereza Brdečková Autorka je spisovatelka.

Q

22

KULTURA

28. LISTOPAD–4. PROSINEC 2005 V RESPEKT 48

Dětský voják zpívá Bohu Jak se súdánský rapper Emmanuel Jal prostřílel ke slávě

„K

jejího příběhu připravuje Hollywood s Nicole Kidmanovou v hlavní roli.

dyž tě uvidí Číňani, vypnou okamžitě televizi,“ vysvětloval v zákulisí letošního obřího koncertu Live 8 hlavní organizátor Bob Geldof mladému africkému rapperovi Emmanuelu Jalovi. „Aby ses dostal na hlavní pódium, musel bys prodat alespoň čtyři miliony cédéček,“ dodal ještě suše, zatímco o kousek dál sklízely před mnohamilionovým publikem ovace evropské a americké superhvězdy za svou podporu Africe. Rozčarovaný Jal dostal nakonec příležitost alespoň na menším pódiu. Umanul si však, že se do Londýna ještě vrátí. Jeho velká chvíle přichází právě nyní. Jalovo čerstvě vydané album Ceasefire (Příměří) se dočkalo v Anglii i Americe nadšeného přijetí a jeho prodej letí vzhůru. Rapper má o čem zpívat. Jako dětský voják si prožil opravdové peklo.

Ze zkumavky, ale živé

Námět pro Hollywood Příběh pětadvacetiletého Emmanuela Jala je v podstatě příběhem Súdánu. Touto nejrozlehlejší africkou zemí zmítá s kratšími či delšími přestávkami občanská válka již padesát let. Arabové z rozvinutějšího severu se snaží ovládat četná naleziště ropy uprostřed země a také zaostalejší převážně křesťanský, černošský jih. Nejde tedy jen o poslední dobře známé události v Dárfúru, válčí se od odchodu britských kolonialistů skoro po celou dobu samostatné existence státu. Válka se stala Jalovým osudem. Narodil se v malé vesnici na súdánském jihu, otec brzy odešel bojovat do protivládní SPLA (Súdánská lidová osvobozenecká armáda), matka zemřela, když mu bylo sedm. Opuštěný se vydal s dalšími tisíci dětmi na výzvu SPLA do sousední Etiopie. „Říkali, že tam půjdeme do školy,“ vzpomínal v jednom z interview. Pěšky ušli savanou neuvěřitelných šest set kilometrů, když se dostali do tábora, jenž byl veden vzbouřenci za spolupráce Spojených národů. Školy si však užil asi půl roku. Pak ho vzbouřenci zlákali do armády a v osmi letech prošel bojovým výcvikem. Protože byl moc malý, dostal kalašnikov, větší museli zápasit s přenosnými raketomety. Jal vzpomíná, že první „bojová akce“, kterou s kamarády prošel, bylo loupení dobytka okolním pastevcům. „Ukradli jsme krávu, zabili a zakopali. Pak jsme si na kopec sedli. Když ji pastevci hledali a ptali se nás, řekli jsme, že nevíme, kam se poděla.“ Ale místní nebyli tak hloupí. Nakonec kořist odhalili a na děti zaútočili. Některé z nich přitom zabili. Jal s kamarády jim pak následující noc vypálili vesnici. Tohle byl ale jenom začátek. Na konci osmdesátých let se SPLA dostala v Etiopii do problémů,

Kalašnikov už nemá, ale za Afriku bojovat nepřestal.

protože se tam hroutil jí nakloněný komunistický režim. Po bojích se musela přesunout zpět do Súdánu a utkat se s vládními vojsky. Jal se účastnil v plné zbroji namáhavého pochodu i bojových operací. To už však pomýšlel se stovkami dalších dětí na dezerci. Když našetřili dostatek kukuřice a mouky, jednu noc se prostě vydali nazdařbůh do savany. Bylo jich asi čtyři sta a kromě ostřelování z vrtulníků vládních jednotek se museli potýkat také s divokými šelmami a všudypřítomnými minami. Cesta se protahovala, našetřené zásoby došly, začalo být úmorné vedro a oni se ocitli v zoufalé situaci. „Jedni mířili na druhé a nutili je močit do nádob, aby uhasili vlastní žízeň. Došlo to až tak daleko, že někteří jedli své mrtvé kamarády,“ vypráví Jal.

FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS

Ze čtyř stovek dětí, které se vydaly na pochod, se jich nakonec zachránilo jen několik desítek. On byl mezi nimi. V jednom z uprchlických táborů OSN v Súdánu se jej na začátku devadesátých let ujala britská humanitární pracovnice Emma McCuneová, která krátce předtím vzbudila pobouření mezi kolegy, protože se provdala za jednoho z kmenových vojenských diktátorů SPLA. Emma rozprostřela nad Jalem ochranná křídla a propašovala jej letecky do sousední Keni. Ve třinácti letech šel poprvé do školy v keňském hlavním městě Nairobi. Jak se dalo čekat, dlouho mu trvalo, než se přizpůsobil. „Byl jsem pořád násilnický, neuměl jsem vůbec projevovat city,“ říká Jal. K jeho vyrovnanosti nepřispěla ani náhlá smrt Emmy, která zahynula v Nairobi při autonehodě. Filmovou verzi

Český snář s grantem v zádech

Oporou se Jalovi stalo náboženství a hudba. Jako hluboce věřící křesťan začal v Nairobi zpívat v gospelovém sboru, lákala ho i hiphopová hudba. „Ve sboru si dlouho mysleli, že z mého rapu nemůže nic dobrého vzejít,“ svěřil se britským křesťanským novinám. „Ta hudba je nevinná, jen poslouchejte text,“ řekl sboristům v Nairobi Jal. Mír, odpuštění a bůh, to jsou jeho témata, oproti drogám, flákání, násilí a sexu oblíbeným rappery v Americe i Evropě. Jal založil kapelu Reborn Warriors (Znovuzrození bojovníci) a před pár lety nahrál v Nairobi první výrazný singl. Začal rapovat v několika jazycích (arabsky, anglicky a ve dvou súdánských dialektech) a stal se brzy v Nairobi hvězdou. A jak se říká, štěstí přeje připravenému. Loni si Jala všimli britští organizátoři Live 8, a i když jej nenechali „zazpívat Číňanům“, Jal vystoupil před pětitisícovým publikem na menším pódiu, což je pro nováčka více než skvělá propagace. Navíc si jej všiml britský World Music Network a zařídil mu vydání prvního alba Ceasefire. Britové na to šli skutečně chytře. Ke spolupráci na albu vyzvali ještě Abdela Gadira Salima, známého zpěváka z muslimského severu Súdánu. Vytvořili tak symbolický most mezi dlouho válčícími stranami, které mimochodem letos v lednu uzavřely velmi nadějné příměří. Jal dodal pět rapových skladeb s africkou rytmikou, ve kterých pojednává svůj příběh, cestu k bohu a budoucnost Súdánu, Salim (58) čtyři jemnější poetické kompozice naplněné pomalejším rytmem pohybu karavan, ale také zvuky akordeonu a saxofonu. Poslední skladbu pak oba zkomponovali dohromady, aby byl most završen dokonale. Deska se může zdát dítětem ze zkumavky, její složky jsou však navýsost životné a celek působí skutečně osvěžujícím dojmem. Jala nyní čeká turné po světě, sláva mu však, zdá se, do hlavy nestoupla. Jeho hlavním posláním je pomoct tisícům dalších dětí, které potkal v Africe stejný osud. Založil proto nadaci Gua Afrika. „Na našich koncertech vybíráme místo vstupného jídlo, oblečení a boty,“ říká rapper. „Svůj příběh vlastně nevyprávím rád. Dělám to, protože doufám, že pomůže změnit k lepšímu život někoho jiného.“ Vzhledem k trvajícímu napětí v Súdánu a jeho okolí, nakonec i v samotné Keni, se zdá, že Jal má před sebou ještě dlouhou misi. Jaroslav Pašmik

Q

ricky uzavřel už před patnácti lety, když byl vypravěč teprve teenager. Politické poměry se uvolnily a z umění, jež bylo kdysi bitevním polem, se stalo hřiště, kde je skoro všechno dovoleno, jenže se tím člověk neuživí. Co se týče tvůrčích možností, situace se vlastně až tak nezměnila, jen snaha o seberealizaci se už nedá vnímat nijak heroicky.

Nenucená exhibice

Tobiáš Jirous vydává svůj druhý román. O době, kdy je dovoleno vše, jenže se tím člověk neuživí. Podle nakladatelské anotace navazuje letos třiatřicetiletý Tobiáš Jirous ve svém „chladnokrevně intimním“ románu Než vodopády spadnou na Vaculíkův Český snář, jehož samizdatové vydání vyvolalo před čtvrtstoletím skandální rozruch. Syn Věry Jirousové a Jiřího Němce se v něm kdysi mihnul jako disidentské děcko a nyní se prý vrací ke vzoru mistra, aby si vyzkoušel, zda bude současnost v jeho vlastním necenzurovaném deníku stejně „literárně fotogenická jako dobrodružná sedmdesátá léta“. Takový záměr by byl dojemně prostoduchý, kdyby se s ním autor hodlal spokojit, ve skutečnosti však jde spíš o konceptuální legendu k dílu, jež má podstatně jinou poetiku. Vaculík vytvořil nevšední román stylem klasické publicistické reportáže, zatímco Jirousův přístup připomíná spíš performanci. Literární prostor se tu stává jevištěm pro nejrůznější tělesné i myšlenkové akce, provokace, postoje a pózy.

Ve stopách hrdinů Úvodní citát i řada odkazů v textu zdůrazňují příbuznost knihy s klasickými díly moderní deníkové literatury. Ještě před pár lety by byla asi opravdu vnímána jako generální zpověď v tradici Dostojevského, Camuse nebo Stendhala, k němuž se

ostatně autor opakovaně hlásí, dnes se čtenáři spíš připomene formát reality show. Jirous jako by se stával producentem, režisérem i hlavním aktérem podobného představení. Žije, ale zároveň svůj život skoro bezprostředně zaznamenává, pozorujeme jej v situacích, kdy píše právě to, co zrovna čteme. Divácký zážitek netkví v nějaké strhující katarzi, k níž nás hrdina dovede po různých peripetiích a katastrofách, ale v působivých momentkách, které mají svůj šarm, jsou sexy, jak by se dnes řeklo, ale žádné třeskuté poselství z nich nevydolujeme. V denících bývá autor zároveň hrdinou i vypravěčem, jenže v textu, který je prezentován jako román, není autentičnost nijak závazná a leckdy posloužila i ke stylizování fikce. To však Jirous zřejmě nečiní. Reálné postavy u něj vystupují pod svými vlastními jmény, popřípadě s dosti průhlednými přezdívkami či pseudonymy, a řada pasáží by asi nebyla příliš srozumitelná, kdybychom neměli ani ponětí o zvláštnostech prostředí, v němž se trojjediná ústřední postava (autor-hrdina-vypravěč) pohybuje. Záznamy nejsou datované, hlavní dějová linie se však zřejmě vztahuje k loňskému roku. Odtud ovšem Jirous často odbíhá hlouběji do minulosti, jednak k iniciačním erotickým zážitkům, jaké tak či onak prožíval každý, jednak k dosti výjimečné zkušenosti vlastního

Tobiáš Jirous: taková ležérní reality show. FOTO GÜNTER BARTOŠ

dětství, jež bylo svázáno s prostředím předních odpůrců komunistického režimu. Tato linie je navenek spíš potlačena, tím víc ji však cítíme v pozadí. Je mementem velkého příběhu českého kulturního disentu, jeho solidarity i svérázného životního stylu, v němž se bohémská rozevlátost pojila s vytříbeným smyslem pro intelektuální, politickou i občanskou morálku, které se valná část spořádané společnosti zpronevěřila. Velký příběh rodičovské generace se ovšem histo-

Kniha, již vypravěč údajně píše hlavně kvůli grantu, který na ni předem dostal, zachycuje čím dál skeptičtější pachtění za obživou, uměleckým uplatněním či sexem, když už je mládí pryč a do důchodu daleko. Je příznačné, že slabiny Jirous nejvíc odkrývá v místech, kde se pokouší reflektovat politické poměry a stav civilizace. Tam jako by se vracel k naivnímu, nejrůznějším manipulacím přístupnému rebelantství věčných adolescentů, zatímco v existenciální tematice je někdy až přezrále dospělý. V idejích naštěstí přitažlivost knihy netkví. S deziluzivním obsahem kontrastuje svěží rukopis, temperamentní hra gest, a zejména inteligentní střih – schopnost vybírat či vynechávat motivy, které k zaznamenání nabízí sám život. Výsledkem je nenucený, zdánlivě spontánní, roztěkaný obraz konkrétní životní situace, v níž se politické poměry i stav civilizace odrážejí nejsilněji pouze mimoděk v přesně odpozorovaných, vtipně vyjádřených detailech. Jirousova variace na Vaculíkův Český snář vyznívá spíš jako melancholická groteska, jako perzifláž zformulovaná víc dějinami než autorem. Ten ji ovšem uměl oživit vlastní exhibicí, čímž jí dodal zvláštní, ležérně poetický náboj. Viktor Šlajchrt

Tobiáš Jirous: Než vodopády spadnou. Vydal Labyrint, Praha 2005, ilustrace autor, 165 str.

Q

SCÉNA

RESPEKT 48 V 28. LISTOPAD–4. PROSINEC 2005

HUDBA

KNIHY

23

KULTURNÍ TIP

TELEVIZE

Tokio, sexualita a smrt. Tahle tři témata tvoří úhelné kameny díla japonského fotografa Nobuyoshiho Arakiho, jehož výstavu Tokyo Flowers v těchto dnech představuje pražská Galerie Langhans. Pro evropského diváka může být v některých momentech šokující, vychází však kupodivu z tradiční japonské estetiky. Svých tří motivů se Araki drží, ať zamíří objektiv na cokoli. Detaily květin, jejichž výtvarný záznam patří na

Svázané Tokio

Příležitost slyšet více než tisíc let starou hudbu a tance z Japonska nemíváme často. Nyní se nám výjimečně nabízí – koncert totiž skýtá naprosto hypnotický zážitek. Do Španělského sálu Pražského hradu míří japonský císařský orchestr Gagaku, tanečníci Bugaku a zpěváci Šómjó. Přijíždějí sem předvést starobylé rituály, které symbolizují buddhistickou představu vesmíru. Jak dávné nástroje, tak i zpěvy a tance se rodily z vlivů přicházejících z Indie, Korejského poloostrova a Číny. Aby nebyl večer složený jen z tradice, v druhé půli zazní skladba současného skladatele Maki Išiiho, kterou zkomponoval před deseti lety. Propojil v ní tradiční japonský a moderní evropský orchestr, a také západní a východní rituály. Jediný koncert proběhne 29. listopadu. Snít Bacha, bubnovat Bacha a demixovat Bacha, neboli Bach in 3D. Takový projekt si vymyslel pražský hudebník Alan Vitouš, domluvil se s festivalem Struny podzimu a my uvidíme 4. a 5. prosince výsledek ve Švandově divadle. Snít bude slovenský klávesista Marián Varga, bubnovat Vitouš s přáteli (mezi nimi bude také zpěvák Dan Bárta). A kdo bude Bacha demixovat? To je právě zajímavé: z Marseille přijede fenomenální DJ Erik M (na snímku). Kdo si pamatuje, jak svými odvážnými experimenty před pár lety málem zbořil továrnu Vaňkovka v Brně, jistě jeho pražské vystoupení nevynechá. – JP –

Jak známo, těsně před Vánocemi vrcholí nakladatelská sezóna a na pultech se objevují hory nových knih. Vyhledávaným terčem obchodníků bývá něžnější část populace. Pro ni jsou zde kromě zamilovaných románků, rodinných psychologických dramat a nejrůznějších příruček také historická pojednání o věcech, jevech i orgánech spojených se ženou. Ano, i orgánech. Vezměme si takovou vaginu. Není to jen „ženský pohlavní orgán sloužící k pohlavnímu styku, ochraně vyšších etáží pohlavního ústrojí a jako porodní kanál“, jak tvrdí lékařský slovník. Jak si správně všímá autorka stejnojmenné knihy Catherine Blackledgeová, vagina je daleko vděčnější. Opředená různými mýty se stává „katalyzátorem“, posvátným talismanem, zakrnělým penisem a mnoha dalšími věcmi. Pokud neodoláte nákupu Blackledgeové Vaginy, přikupte ještě knihu Ženská psychologie, která vyšla také v nakladatelství Triton (ovšem už loni). Tento duet může tvořit vděčný dárek k Mikuláši pro vaši maminku, milenku, dcerku nebo vnučku.

Byla to odepsaná ulice určená k demolici, ale postupně se vytáhla na nejznámější ostravskou adresu. Řeč je o slavné Stodolní ulici, sídle klubů, barů, prostitutek, obchodníků s drogami a dějišti těch nejdivočejších víkendových akcí. Dokumentarista Jaroslav Večeřa o ní dva roky natáčel dokument, který nyní – pod názvem (Ne)snesitelná lehkost Stodolní – konečně spatří světlo světa (ČT 2, 1. 12., 20.00). Není lehké natočit filmovou verzi muzikálu tak, aby zaujala široké publikum. Režisérovi Robu Marshallovi se to ale podařilo. Jeho Chicago (na snímku) s Renée Zellwegerovou, Catherine Zeta-Jonesovou a Richardem Gerem v hlavních rolích si před pár lety vysloužilo šest Oscarů. Film (ČT 1, 3. 12., 20.00) vypráví příběh dvou kabaretních zpěvaček uvězněných za úkladnou vraždu. Když už situace vypadá beznadějně, na pomoc jim přichází právník Billy Flinn.

Ženám by naopak neměla padnout do ruky novela Holky amerického spisovatele Nica Kelmana (Odeon). Příběh napsaný v du-formě je sondou do světa stárnoucích byznysmenů, kteří loví kvůli vzrušení, nesmrtelnosti a reprezentaci lolitky. Autor jej prokládá citáty z Iliady a Odyssey – mytičtí hrdinové tvoří k současným byznysmenům zajímavý kontrapunkt.

Pokud nemáte chuť na muzikál, zkuste divadlo. Představení Běsi – Stavrogin je ďábel (ČT 2, 3. 12., 20.00), připravil podle Dostojevského románu režisér Vladimír Morávek v Divadle Husa na provázku. Svou verzi románu označuje Morávkův tým za „raritní“. Důvodem je zařazení původně Dostojevského nakladatelem vyškrtnuté pasáže zpovědi hlavní postavy, amorálního Stavrogina (Jan Budař).

– JP –

– JP –

– PT –

MIMOCHODEM Možná jde pouze o shodu okolností, avšak fakta leccos napovídají. Co se týče zrodu civilizace, strmý intelektuální vzestup lidstva za neolitické revoluce, který Erich von Däniken připisuje obcování pozemšťanek s mimozemšťany, může mít prostší vysvětlení: právě tehdy se totiž člověk naučil vyrábět

CO SE DĚJE VE SVĚTĚ

Srbsko: povídání s masovým vrahem Kdo je Radovan Karadžič, ví dnes asi každý: sarajevský psychiatr, nepříliš úspěšný poeta, který bohužel měl možnost uvádět svou báseň Střílejme na města do praxe. Dobrica Čosič je české veřejnosti známý méně, ale v Srbsku představuje svého druhu kulturní instituci. Něco jako svého času Alois Jirásek u nás – tedy obecně uctívanou postavu. Spisovatel, někdejší vysoký komunistický funkcionář, pak disident (za nacionalismus vyletěl ze strany) a zapřisáhlý obhájce srbských zájmů. Duchovní otec slavného memoranda Srbské akademie věd a umění v 80. letech. Tento nacionalistický program potom převzal Slobodan Miloševič s následky, které všichni známe. A starého spisovatele udělal dokonce v roce 1992 prezidentem Jugoslávie (za rok se ho zbavil). V nedávno natočeném dokumentu o Radovanu Karadžičovi si srbští diváci mohli poslechnout fascinující rozhovor zmíněné dvojice (Čosiče a Karadžiče), odposlechnutý v roce 1995. Fascinuje svou hloupostí a zjištěním, že nedostatek základního vzdělání prokazuje nejen krvavý řezník Karadžič, ale i přední člen Srbské akademie věd a umění Dobrica Čosič. S lehkostí se oba nejprve vypořádali s Francisem Fukuyamou a jeho teorií o konci dějin. Čosič: Ve filozofii se objevila jedna teorie: konec dějin. Nějací blbci to začali šířit. Ale dějiny přitom pracují plnou parou. Karadžič: Oni myslí, že už skončil čas evropských nacionalismů. To teprve uvidí, jak se evropský nacionalismus rozhoří. Čosič: Kdyby jen to, celé národy zmizí. A státy... Zcela triviální tlachání, proložené trochou fatalismu. Bylo by to docela vtipné, nebýt vlivu, kteří oba muži měli na životy milionů svých spoluobčanů. Pak

východě k tradičním disciplínám, představuje jednou ve vyzývavých „erotických“ pózách, jindy s citlivostí pro jemné příznaky uvadání a zániku. Asi nejslavnější, a zároveň opravdu nelehko stravitelné jsou jeho snímky „bondáží“, neboli svázaných žen. V 60. letech fotografoval Araki pro pornografické časopisy a odtud si odnesl značnou vyjadřovací přímočarost. Jeho hry s principy submise a dominance mezi mužem a ženou (opět klasické japonské téma) mají v kombinaci s promyšlenou estetikou nevídanou naléhavost.

Tajná mobilizace

Konec dějin? Ano, ale v naší režii. (Dobrica Čosič vpravo na snímku s Miloševičem a řeckým premiérem Mitsotakisem, Pale 1993.) FOTO PROFIMEDIA.CZ / AFP

přišel na řadu Václav Havel a česká literatura. Karadžič: Tenhle Havel zničil Československo. Čosič: Jo, ten náš kolega úplně zblbnul, člověče, to je malej člověk. Karadžič: Malinkej, malinkej člověk. A vůbec, ta středoevropská filozofie, tam nejsou žádný základy. Čosič: Poslouchej, to není náhodou. Oni mají dva nejvýznamnější spisovatele. Karadžič: Kunderu. Čosič: Ne, Švejka a Kafku. Karadžič: Jo, jo... Čosič: Jeden si pořád dělá srandu. Karadžič: A ten druhej si pořád stěžuje. Čosič: A pak ten erotismus u Kundery… Zveřejnění rozhovoru způsobilo v Srbsku rozruch.

Ovšem jen mezi těmi, kdo vědí, kdo to byl Hašek a Kafka. Dobrica Čosič patří k intelektuálům, kteří mají dodnes v kulturním životě země rozhodující slovo. Je ztělesněním nacionálně orientovaných akademiků, kteří v teoretické rovině vytvořili program, který pak Karadžič a jemu blízcí provedli v praxi. A najednou se ukázalo, že tenhle sloup srbské elity je jen bezbřehý tlachal. Čosič ani jeho kolegové akademici pro jistotu nijak nereagovali. Nepřijali ani dar skupiny bělehradských studentů – kompletní vydání Dobrého vojáka Švejka, Kafkův Proces, Kunderovu Nesnesitelnou lehkost bytí a Fukuyamův Konec dějin. Matyáš Zrno Autor je redaktorem České televize.

Q

a pravidelně požívat alkohol. V novějších dějinách Západu si nelze nepovšimnout, jak prudce se vystupňovala dynamika všestranného rozvoje, když od 16. století začaly palírny ve větší míře destilovat vysokoprocentní lihoviny. Tvrdit, že k budování Britského impéria přispěla lvím dílem whisky, by asi bylo příliš odvážné, počátek jeho zániku se nicméně nápadně shoduje s radikálním omezením otevírací doby náleven v době první světové války. Toto prohibiční opatření bylo zrušeno teprve minulý týden. O Britech je známo, že vědí, co dělají, většinou lépe než Francouzi či Němci, i když se to obvykle nesnaží tak precizně vysvětlit. Zavelel-li jim nyní zdravý instinkt, aby povolili uzdu svému tradičnímu koníčku, nemusí to hned znamenat, že by chtěli opět ovládnout indický subkontinent. Třeba jen cítí, že ve válce s terorem přituhlo a že vítězství vyžaduje mobilizovat veškerou energii. Prahou se dalo i za Husáka putovat od hospody k hospodě po celou noc. Pamětníkům dodnes trnou játra, když si vzpomenou na spanilé jízdy pokračující v druhé půli noci přes stánek ve Slovanském domě a bistro na Hlavním nádraží k prvnímu rannímu výčepu v Lupáčově ulici na Žižkově. Rozvoji zdejší civilizace to však nijak znatelně neprospělo, a když se v prvních přeludných letech po návratu svobody přestala respektovat jakákoli otevírací doba, došlo dokonce k rozpadu státu. Alkohol je dobrý sluha, ale zlý pán, říká se. My, Slované, máme na zlé pány smůlu. Nyní se ukáže, zda si anglický sluha uchoval své vyhlášené kvality. Viktor Šlajchrt

24

MINULÝ TÝDEN

V obchodech začala vánoční horečka. Meteorologové informovali veřejnost, že současné mírné počasí vydrží aspoň do Štědrého dne. Požár zničil lanovku na Klínovec. Do čela žebříčku zdejších nejpopulárnějších politiků se vyšvihl ministr kultury Vítězslav Jandák. Sněmovna schválila zákon zavádějící otisky prstů v pasech. Potápěč Pavel Říha se ponořil 170 metrů pod hladinu jezera na dně hranické propasti u Přerova a dosáhl tak nového českého rekordu v hloubkovém potápění. Pan premiér si bude nucen vybrat: buď chce spolupracovat s námi, nebo s estébáky, komentoval v novinách předseda lidovců Miroslav Kalousek prohlášení ministerského předsedy Jiřího Paroubka, že souhlasí s návrhem komunistů, aby byl zrušen lustrační zákon zapovídající účast ve vládě bývalým vysokým funkcionářům totalitního režimu a příslušníkům jeho politické policie; Paroubek po Kalouskově vyhlášení ustoupil a řekl, že „ještě rok, dva“ by se lustrační zákon rušit nemusel. Ropa uniklá z neznámého zdroje znečistila Labe u Poděbrad. Na pražském Jungmannově náměstí bylo v rámci projektu Tiché svědky-

28. LISTOPAD–4. PROSINEC 2005 V RESPEKT 48

ně vystaveno deset papírových figurín symbolizujících ženy zavražděné tady v poslední době svými manželi. Ministři projednali vládní zprávu o udržitelném rozvoji v Česku, ze které vyplývá, že zdejší firmy spotřebují při výrobě zboží dvojnásobné množství energie a surovin oproti státům západní Evropy. Agentura OSN pro ochranu atmosféry varovala obyvatelstvo Země, že emise skleníkových plynů stále dramaticky rostou a planeta se už ocitla v opravdu fatálním ohrožení. Ze zveřejněné statistiky vyplynulo, že hitem letošních českých nákupů se stala „mobilní zábava“: za vyzváněcí tóny a tapety na displeje utratili zdejší obyvatelé jednu miliardu korun. Padající sníh zablokoval většinu silnic a dálnic. Uviděl jsem náklaďák, skočil jsem na brzdu a začal jsem lítat od svodidla ke svodidlu. Když auto zastavilo, vystoupil jsem s úsměvem, ale pak mi někdo řekl, ať se otočím a podívám se, co se stalo, popsal herec Marián Labuda, jak došlo k tomu, že na dálnici D1 zabil svým autem dvě ženy čekající u svodidel na příjezd odtahové služby k jejich havarovanému automobilu. Krajský úřad v Českých Budějovicích

vyzval pozůstalé, aby do jara příštího roku odstranili pomníčky připomínající kolem silnic smrtelné nehody, protože je jich tolik, že příliš upoutávají pozornost doposud živých řidičů a ohrožují bezpečnost silničního provozu. Zemřel Miroslav Červenka. V Praze koncertoval Phil Collins. Bývalý vládní zmocněnec pro lidská práva Petr Uhl požádal státní zastupitelství o prověrku, proč policie nechce stíhat komunistického europoslance Miloslava Ransdorfa za jeho výrok „jako historik vím, že v Letech u Písku nikdy nebyl žádný skutečný koncentrák“, kterým se Ransdorf dopustil trestného činu popírání holocaustu, neboť v Letech fungoval od roku 1942 koncentrační tábor pro protektorátní Romy čekající zde pod českou stráží na transport do plynových komor Osvětimi. Kdyby to co oni udělal nahodilý občan, tak je odvlečen na policejní služebnu a nikdo se s ním nepárá, zhodnotil prezident republiky Václav Klaus v televizi nedávný pokus hudebníka Michaela Kocába a výtvarníka Bořka Šípka vyvěsit na Pražském hradě vedle českého praporu i vlajku Evropské unie; dvojici v činu zabránila na prezidentův příkaz

hradní stráž, která na ně také později podala trestní oznámení; policisté ovšem případ vzápětí odložili s verdiktem, že „věšet vlajku EU není v Česku trestné, a není to ani přestupek“. Do Nové Říše se sjeli ochotníci. Obchodní inspekce varovala veřejnost, že více než tři čtvrtiny levných zapalovačů prodávaných na tuzemském trhu nesplňuje základní bezpečnostní normy a může zásadně ohrozit zdraví či život svého majitele. Osvobozujícím rozsudkem skončil u soudu v Přerově léta se táhnoucí proces s bývalým agentem BIS Vladimírem Hučínem. Ministr zdravotnictví David Rath vyzval sněmovnu ke zřízení vyšetřovací komise, která by objasnila všechny vazby politiků na Všeobecnou zdravotní pojišťovnu. Švédsko vyzvalo Unii, aby po jeho vzoru zásadně přitvrdila v boji s alkoholem. Archeologové vykopali u Turnova hřbitov starý tři tisíce let. Inspekce ministra vnitra pokračovala ve vyšetřování, kam se ztratil, nebo kdo z odpovědných pracovníků ukradl, chybějící majetek za několik milionů korun v budově policejního prezidia. [email protected]

Q

INZERCE

o. s. Máme otevřeno? – sdružení pro integraci lidí s mentálním postižením hledá na HPP

výkonného/ou ředitele/lku Pracovní náplň: řízení organizace a vedení lidí, řízení a koordinování jednotlivých projektů sdružení a jejich vedoucích pracovníků, personální činnost, grantová činnost (řízení a psaní zejména evropských projektů), plánování, interní komunikace, finanční zodpovědnost Požadavky: VŠ/SŠ + praxe, předchozí manažerské zkušenosti, zkušenosti s vedením lidí, výborné organizační a komunikační schopnosti, dobrá znalost Aj a práce na PC, vysoká míra samostatnosti a zodpovědnosti, spolehlivost, flexibilita, motivace k práci v neziskovém sektoru Nabízíme: zajímavou a kreativní práci v příjemném kolektivu, prostředí zavedené a stabilní neziskové organizace, možnost seberealizace, práci podporující smysluplné aktivity, plat: 25 000,– Kč hrubého. Termín nástupu: leden 2006 Strukturovaný životopis a motivační dopis zasílejte do 9. 12. 2005 Kontakt: Jana Raška Moutelíková, [email protected] o. s. MÁME OTEVŘENO?, Chodská 21, 120 00 Praha 2 Pro více informací o činnosti organizace navštivte www.mameotevreno.cz

adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 759, 224 934 441 e-mail: [email protected], [email protected] respekt on-line: www.respekt.cz předplatitelský servis: 800 100 634 (zelená linka)

Ročník XVI. Fax: 224 930 792, e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected]. Vydavatel: R-PRESSE, spol. s r. o., IČO 61457345. Majoritní vlastník: Karel Schwarzenberg. Ředitelka: Anna Soumarová. Šéfredaktor: Marek Švehla. Zástupci šéfredaktora: Jaroslav Spurný, Erik Tabery. Editoři: Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání (tištěný, on-line): Kateřina Ducháčková. Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika ([email protected]): Eliška Bártová, Silvie Blechová, Jan Kovalík, Jáchym Topol. Ekonomika: Marek Hudema (vedoucí), Marek Pokorný. Zahraničí: Zbyněk Petráček, Jiří Sobota. Kultura: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák (vedoucí). Dtp a grafická úprava: ([email protected]): David Němec, Jakub Němeček. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Foto: Ludvík Hradilek. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: ([email protected]): Milan Greguš, Milan Černík, Helena Štiková (vedoucí) – tel./fax 224 934 586. Distribuce: (distribuce@respekt. cz): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792. Tiskne: MAFRA, a. s., Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Webdesign, webhosting: NET servis, s. r. o. Kancelářské služby: Kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. Uzávěrka: 27. 11. 2005, © Copyright R-PRESSE, spol. s r. o.