Ve škole malých Jágrů 13

9

WWW.RESPEKT.CZ ROČNÍK XVII. V 27. 2.— 5. 3. 2006 CENA: 25 KČ V PŘEDPLATNÉ ČR 20 KČ

Kdo kryje Michala Krause 4 V Telefonujte zadarmo 8 Zelený lék na rudou chřipku 2 V Irvingův boj 3 13

SK 39 Sk; DE 2,10 €; AT, BE 2,30 €

Ve škole malých Jágrů

2

KOMENTÁŘE VE HVĚZDÁCH

S každým dalším dnem je stále zřetelnější, jak výjimečný byl náš první Ústavní soud. A s každým jeho členem, který odešel na věčnost, je ještě zřejmější, jak unikátní osobnosti ho tvořily. V únoru zemřel ve věku devětasedmdesáti let jeden z velkých mužů – Antonín Procházka. Stejně jako Zdeněk Kessler či Vladimír Čermák si i Procházka prošel tvrdou perzekucí ze strany totalitního režimu. Sedmnáctého listopadu 1949 byl

27. ÚNOR–5. BŘEZEN 2006 V RESPEKT 9

Zelený lék na rudé Zastaví Bursík a spol. mocenský vzestup komunistů?

Procházka – muž práva odsouzen na čtrnáct let do kriminálu za údajnou velezradu a špionáž. Ve vězení nakonec strávil šest let. Až do roku 1989 se různě protloukal, nakonec jako podnikový právník. Po revoluci na chvíli stanul v České národní radě, ale v roce 1992 byl zvolen nejprve do federálního a pak i do českého Ústavního soudu, kde setrval deset let. Byl tedy v této instituci právě v době, kdy hrála tak stěžejní roli jako obrana proti mocenským ambicím tvůrců opoziční smlouvy Václava Klause a Miloše Zemana – soudci zrušili účelový volební zákon či omezení nezávislosti centrální banky. Ústavní soud se také těšil mimořádné důvěře u veřejnosti už proto, že spravedlnost vykládal jako srozumitelnou součást života a ne formální shluk paragrafů. Antonín Procházka si vybral pro sebe jako stěžejní dvě témata – narovnání křivd napáchaných na církvích a na restituentech. Marně se snažil veřejnost a její politické reprezentanty přesvědčit, že je třeba zapomenout na třídní vidění světa. Když pak ve sporech o vrácení velkého panství rodu Kinských stát propadl panice, nabídl „ohroženým“ obcím právní pomoc a v polovině roku 2004 se policie dokonce pustila do pátrání, kde všude tady bývalá šlechta žádá o návrat majetku, Procházka vášnivě protestoval. Podle něj to bylo porušení hned tří ústavních práv člověka (rovnost, zákaz diskriminace vzhledem k původu člověka a právo na spravedlivý proces). „V prvé řadě je to totalitou inseminovaný třídní pohled na naši společnost. Vypadá to, jako by se u nás restituenti dělili na dvě společenské třídy – na ty normální a na bývalé šlechtice. Ona třídnost však netkví ve zdůrazňovaném původu restituenta, ale v rozsahu jeho majetku,“ napsal Antonín Procházka do Lidových novin. Se stejným zaujetím hájil ve svých článcích i vystoupeních právo na víru. Upozorňoval na to, že je třeba rozšiřovat ve společnosti mravnost, pochopení, lásku k bližnímu. Když v červenci před dvěma lety zemřela jiná mimořádná osobnost Ústavního soudu – Vladimír Čermák –, napsal o něm jeho kolega Procházka do MfD: „Odchod každého velkého člověka zanechává mezi lidmi mezeru. Tu možnost lze vyplnit nejen vzpomínkami, ale hlavně uplatňováním zásad jeho odkazu.“ Není pochyb o tom, že totéž platí i pro autora citátu. Erik Tabery

Disciplínu neslibuje, marihuanu taky ne. Ale ve vládě by bodoval. (Šéf zelených Bursík.) FOTO GÜNTER BARTOŠ

U

ž se zdálo, že výsledkem červnových voleb bude veliká nuda: buď menšinová vláda ČSSD s podporou bolševiků, nebo velká koalici Paroubka s Topolánkem. Minulý týden zveřejněné průzkumy voličů ale najednou slibují i jiný scénář. V něm by současné parlamentní vody plné konvenčních plešatějících inženýrů v tmavých oblecích rozčeřila pestrá směs tak trochu rozzlobených lidí se zkušenostmi z nevládních organizací, ulice nebo ještě disentu. Do hry o mandáty totiž vstupuje Strana zelených.

Na shledanou u psychiatra Z nejasných důvodů – možná díky prvorepublikové tradici – vznikl v Česku po roce 1990 jako v jediné postkomunistické zemi systém politických stran kopírujících západní standard. Je tu tradiční sociální demokracie, sociálně křesťanští lidovci, liberálně-konzervativní ODS. Pak také střídající se malé liberální strany. Vyložení populisté, nacionalistické, cechovní či generačně vymezené strany se tu nechytly. Zelení jsou v této optice jen další osvědčenou politickou značkou, která dlouho nemohla zůstat ležet bez povšimnutí. Navíc když Češi mají i tradici ekologického disentu (byť nijak silného). A do třetice – důležitá je i silná aktivistická scéna, vzniklá rovněž brzy po listopadu 1989. Ať už si o nich člověk myslí, co chce, tak Greenpeace, Hnutí Duha i Děti Země vyprodukovali paletu výrazných osobností, u nichž bylo jen otázkou času, kdy se budou chtít angažovat politicky. Můžeme se samozřejmě ptát, jak dnes může tahle strana obohatit českou politiku a nakolik klady převládají nad případnými zápory. V odpovědi ale nechme maximalistické nároky stranou. Zelení nepřicházejí do dobře fungujícího prostředí demokratických stran střídajících se u moci. Naopak vstupují do prostředí značně nedokonalého. Do prostředí, kde se nedodržují stranické programy nebo kde si o nich straničtí lídři dovolují mluvit jako o svém know-how, které nikomu neprozradí, jako nedávno David Rath. A hlavně – prostředí, kde se demokraté stále více stávají rukojmími bolševiků. V takové realitě stojí za to šanci na příchod zelených rozhodně přivítat.

Buď proklet, Joschko

Zase o jednoho velikána míň. FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS

Ano, zelení mají i nepřehlédnutelné handicapy: jsou zatím nečitelní, politicky nezkušení, voliči logicky neví, jak se budou ve vysoké politice a státní agendě chovat. Nikoliv jednotlivci, třeba jako předseda s krátkou vládní zkušeností Martin Bursík, ale strana jako celek. V takto načrtnutých konturách se vyplatí nahlédnout do Německa či Rakouska, proti jejichž někdejším začínajícím Zeleným jsou ti naši dnešní vzornými státotvornými manažery. Mladí němečtí rebelové si brousili drápy na tvrdých mírových demonstracích, v akcích občanské neposlušnosti a pouličních rvačkách s policií. Teprve po svém obratu k zanedbávané ekologii se cílevědomě rozhodli pro „pomalou cestu institucemi“. Dokázali dovést do politiky

lidi, kteří do té doby stáli mimo ni, a přitom po jejich svěžesti, nekonvenčním vzhledu, chování, a hlavně nápadech byla poptávka. S českými zelenými je to podobné, i oni mají šanci politice mnohem víc pomoci než uškodit. Nepřichází sice jako zachránci životního prostředí, neboť jeho ochraně se dnes už alespoň trochu věnují i velké strany. Jsou tu ale najednou jako páka proti komunistům a proti „papalášovatění“ zavedených stran. Volební úspěch lidí, jako jsou Jaromír Štětina, Martin Mejstřík, Svatopluk Karásek či Táňa Fischerová, ukazuje, že i v české politice je poptávka po nonkonformitě, po jisté civilnosti a jiných životních zkušenostech, než jsou firemní schůze, ordinace nebo právnická kancelář. Příklad německých Zelených také ukazuje, co lze očekávat od jejich českých kolegů. Die Grünen sice vstoupili do vysoké politiky, do parlamentu a do zemských vlád, zůstali ale svéráznou stranou. Pamětníci jejich tehdejších sjezdů vzpomínají na bezbřehou vnitrostranickou demokracii, na nekonečná hlasování, hádky, obstrukce anarchistů, kterým nic nevonělo. Také ale na politickou naivitu: němečtí Zelení se na začátku například dohodli, že jejich poslanci mohou kandidovat jen jednou, pak se všichni v zájmu boje proti zatuchlosti a kariérismu vystřídají. Když se ukázalo, že posílat do parlamentních lavic neustále samé nováčky stranu velmi oslabuje a že je lepší budovat ustálenou garnituru poslanců, křídlo nespokojených radikálů Joschku Fischera a spol. proklelo a odešlo pryč (dnes volí třeba postkomunisty). Dnes jsou němečtí Zelení tradiční součástí parlamentu, kterou neoslabilo ani sedmileté působení ve vládě. Přináší do vysoké politiky nonkonformní, zajímavé mladé lidi (polovinou z nich jsou ženy), úspěšně zvládli i sedm let vlády s Gerhardem Schröderem a jeho SPD, kde se k překvapení Německa chovali jako běžný koaliční partner. V mnohém ustoupili (nasazení Bundeswehru v zahraničí), někde prosadili své (vystoupení z atomové energie, podpora ekologického zemědělství). Fischer zářil jako ministr zahraničí a držel si pozici nejoblíbenějšího politika. Zelení pomáhali Schröderovi vyvažovat neposlušné levicové křídlo uvnitř jeho strany a právě kvůli odporu levicových radikálů v SPD paradoxně více táhli koalici k reformám. Dokonce tak, že šéfka CDU Angela Merkelová byla ochotná se Zelenými vstoupit do vlády, což bylo ještě před nějakými deseti lety v Německu nepředstavitelné.

Kravatu hned, trávu až jindy Právě úspěch a stálá obliba Zelených v Německu či Rakouskou, kde jsou stálou součástí parlamentu, jsou v tuhle chvíli jedním z nejsilnějších trumfů českých zelených. Příklad Německa ale také ukazuje, na co se musí případní voliči české Strany zelených připravit. Třeba na to, že velmi pravděpodobně hned tak nepůjde o „normální“ politickou partaj, kde se nosí stranická disciplína a výstřelky se netrpí. Že dnes čeští zelení vstupují do voleb s levičákem Petrem

Uhlem a exlidovcem Martinem Bursíkem? Že v ní na jedné straně vidíme manažery v oblecích a na straně druhé dlouhovlasého chovatele koz a zastánce technařů? Ano, to jsou a budou zelení. Že se na jejich nedávném stranickém sjezdu půl dne řešila hlasovací procedura? To jsou a budou zelení. Že do parlamentu posílají lidi, kteří nebudou vždy držet stranickou linii? Že mají různý názor na válku v Iráku, na ODS, na Evropskou unii? To jsou a budou zelení. Vyčítat jim názorovou nejednotnost, nedisciplinovanost, rozhádanost tedy nemá moc smysl, protože to jsou tradiční průvodní znaky této strany v Evropě. Nutno ale dodat, že téměř desetina Němců a Rakušanů má dlouhodobě pocit, že tuhle stranu navzdory nebo díky těmto vlastnostem ve svých parlamentech potřebuje. Němečtí i rakouští Zelení začali stoupat vzhůru, když se do jejich čela postavili lidé ochotní obléct si oblek, uvázat kravatu a přesvědčivě vést seriózní televizní politické debaty na nejrůznější témata. Uvnitř strany mohou být radikální ekologičtí aktivisté či nonkonformisté všeho druhu, jisté konvence navenek ale mají voliči rádi. U českých zelených tohle splňuje Martin Bursík. Není aktivista, v programových tezích potlačil plány na legalizaci marihuany či okamžité zastavení jaderných elektráren, které prosazovali jeho předchůdci. K lidovcům vstoupil hlavně proto, že si padl do oka s mluvčím všech konformistů – nebožtíkem Josefem Luxem. Dnes se finančně zajištěný restituent a majitel poradenské firmy Bursík obklopuje lidmi, kteří by svým vzhledem, vystupováním či inteligencí mohli bodovat i v jiných stranách. Je schopen se domluvit s ČSSD i ODS, což by pragmatičtí voliči měli brát spíš jako plus než problém. Političtí komentátoři píší, že by se Bursík v Česku nikdy s čistě ekologickým programem neprosadil, a tak opisuje u ostatních. Jenže čistě ekologickou politiku nedělají Zelení nikde na Západě, tak proč zrovna v Česku? A „podezřelá“ pravo-levost (práva spotřebitelů, dostupnost škol, zájmy živnostníků a ekologická daňová reforma) je také jen běžným trendem západní politiky, kde stará ideologická klišé ustupují ve prospěch racionální politiky.

Modlitba za hlavní zbraň Účinkování zelených je nejasné a při vzpomínce na jiné malé strany bychom si neměli dělat iluzi o jejich schopnosti výrazně něco měnit. Mají ale nepřehlédnutelné klady, přitom jeden z nich platí pro všechny soudné lidi bez výjimky: stávají se teď hlavní zbraní proti moci komunistů, takže i pro ODS hořící komentátoři by se měli modlit, aby se Bursík a spol. do parlamentu dostali. Marek Švehla K tématu viz článek na straně 5.

Jaký názor na nástup zelených máte vy? Debata na www.respekt.cz.

Q

KOMENTÁŘE

RESPEKT 9 V 27. ÚNOR–5. BŘEZEN 2006

Irvingova válka

EDITORIAL Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

Případ popírače komor ukázal, že i Evropa má své tabu

Z

a knihu, přednesené názory, slova do vězení? Jako bychom se přenesli o třicet let nazpátek do éry normalizace. Tehdy za napsání knihy, románu Dotazník, šel za mříže Jiří Gruša, za přednesené názory například Ivan Jirous a za slova v čele s Václavem Havlem řada disidentů. Jenže rozsudek, o kterém je nyní řeč, padl před týdnem ve Vídni a týká se britského publicisty Davida Irvinga. Autor populárních a často překládaných knih o druhé světové válce stráví tři roky v rakouské káznici za svou veřejně pronesenou tezi, že „plynové komory neexistovaly“. Za popírání holocaustu, jak zní obecný termín. Podněcoval Irving opakování největší genocidy? Nebo jen prolomil tabu, které se udržuje ještě šedesát let poté, co genocida skončila? Odpovídá trest vězení společenské nebezpečnosti činu, nebo už je přežitkem? Takové otázky logicky padají právě teď. Už měsíc sledujeme bouřící se muslimský svět. Evropské publikace karikatur proroka Muhammada vyvolaly útoky na dánské, potažmo evropské cíle a řeči o dvojím metru Západu: Oháníte se svobodou slova, která prý svou posvátností převálcuje naši urážku, porušení našeho tabu, ale sami svá tabu přísně bráníte a své urážeče trestáte. Salmana Rushdieho obhajujete a policejně chráníte, Davida Irvinga pošlete do basy. Oba přitom jen nakládali se slovy, jejichž svoboda je vám tak vzácná. Zhruba takto zní názory ve světě a nutno přiznat, že pro nezaujatého pozorovatele na nich něco je. Kdyby šlo jen o svobodu slova, bylo by to zhruba „jeden za osmnáct a druhý za dvacet bez dvou“. Jenže to je jen část problému. Zcela jinak to vypadá z hlediska inspirace. Inspirují snad Rushdieho slova k vraždě? To Irvingovy lži ano. Ne snad že by k vraždám přímo vyzývaly, ale pokud genocidu přímo popírají, proč by tu neexistující někdo nezopakoval? Takže v praxi, ve smyslu podněcování zášti, patří do kategorie „jeden za osmnáct, druhý za dvacet bez dvou“ spíše Irving a íránský prezident Ahmadínežád.

Osvětim i po šedesáti letech O holocaustu a Irvingovi víme v podstatě vše – tedy ten, kdo vědět chce. Proto nebyl příliš překvapivý ani samotný proces. Rakušané mají přísný zákon na popírání holocaustu z roku 1947, Irving ho při svých přednáškách porušil již v roce 1989, takže když loni na podzim do Rakouska po delší pauze opět přijel, nemohl se divit zatčení. Ani soudci neměli v rámci pozitivního práva moc

široké mantinely, takže vše skončilo za pár hodin. Debata ovšem zůstává stejná jako dřív. Nad lidmi, kteří tvrdí, že útok z 11. září 2001 byl pouze americký humbuk, jen krčíme rameny. Kdy budeme stejně krčit rameny nad lidmi, kteří považují plynové komory za humbuk sionistický? Má „osvětimská lež“ zůstat trestná navždy? Otázka zní, jestli holocaust patří do historie, nebo jestli se z ní vymyká. Zatím konsenzuální názor se drží druhé možnosti. Přitom revize historických soudů běží na plné obrátky. V prosinci vydali francouzští historikové petici proti tomu, aby stát určoval historickou pravdu. Zasazují se za zrušení zákonů kladně hodnotících koloniální dílo Francie, odsuzujících tureckou genocidu Arménů a uznávajících otroctví jako zločin proti lidskosti. O jejich trestním stíhání nikdo nemluvil. Obecně se uznává, že jim jde o možnost vlastní interpretace, a ne o návod k záboru Afriky, vyhubení Arménů či zotročení lidí. Přitom ani Irving nechce zplynovávat Židy, jen nabízí „alternativní pohled“, tak proč ta výjimka v trestnosti? Proč se naopak k „osvětimské lži“ nepřidává lež arménská, kambodžská, rwandská či teď dárfúrská? Protože hrozba vůči Židům se pořád opakuje, zní odpověď. Právě oni bývají vybíráni za cíl a terč jaksi přednostně. Stačí si vzpomenout na éru únosů letadel v 70. letech, na dobu, kdy spolupracovali palestinští a němečtí teroristé. Jedním z nejodpornějších činů té doby byla selekce rukojmích na Židy a nežidy na palubách unesených letadel, zvláště selekce prováděná za přítomnosti, ba účasti ozbrojených Němců. Vzpomínku na holocaust tak ironií osudu oživovali němečtí ultralevičáci, antinacisté. Podobně i dnes – z pohledu četnosti útoků a napadení – představují větší ohrožení pro Židy v Evropě muslimské menšiny než neonacisté.

názoru obvykle říkají: Soudní stíhání demonstruje odhodlání naší civilizace žádný příští holocaust nedopustit. Jako symbol je to hodnota velká, ale… To jsme na tom šedesát let po Osvětimi tak špatně, že to musíme udržovat navěky? Otázka je, co vlastně trestností dokážeme v praxi. Dokážeme na evropském území odvracet možnou recidivu hnědé moci. Nedokážeme však odvrátit hrozbu pro Židy pocházející od radikálních islamistů, od mladíků z předměstí, kterým je Irving s celou „osvětimskou lží“ zcela ukradený, neboť do Evropy přenášejí svou intifádu. Řečeno vojenskou hantýrkou – připravujeme se na minulou válku. Co by se konkrétně stalo, kdyby popírání holocaustu trestné nebylo? Bezprostředně prakticky nic. V anglosaských zemích nebylo trestné nikdy. A u nás, tam, „kde se to stalo“, je možné hajlujícího skinheada trestat podle jiných paragrafů. Takže praktické možnosti pro budoucno jsou dvě. Buď trestnost zrušit a pak se holedbat skutečně absolutní svobodou slova. Nebo symbol zachovat, ale přiznat si, že je to naše tabu. Odtud by vedla cesta k uznání, že svá tabu mají i jiní a my nemáme důvod je porušováním onoho tabu dráždit. Zbyněk Petráček

Q

Klaus už není kůlem v plotě Český prezident si našel nového přítele, Kaczyńského. Pro stoupence evropského sjednocení je to špatná zpráva. V Bruselu se občas s nevelkou mírou nadsázky mentu a s jedenácti procenty hlasů zůstala nepoříká, že Evropská unie se sice před dvěma roky minutelnou politickou silou. Největším šokem rozšířila o deset nových členů, ale jediný pořád- však bylo, že vůči Unii kritická, ale stále ještě ný stát. Polsko. Může nás to zlobit, ale je to tak. proevropská Občanská platforma prohrála oba Polsko je regionální mocností a jedinou z nových volební souboje s Právem a spravedlností (PiS) zemí Unie, která může do dalšího uspořádání a nakonec skončila v paralyzované opozici. Moc Evropské unie promluvit silou, kterou nelze pomi- PiS vyrostala na korupčních skandálech socianout. Aspirace Varšavy být členem „velké unij- listů posledních několika let a na negaci vývoje ní pětky“ jsou nepřehlédnutelné, stejně jako její Polska posledních patnácti roků. Dvojčata Jaronový pohled na středoevropskou spolupráci, v níž slaw a Lech Kaczyńští zvítězila s hesly, že všechpro sebe vidí pozici „prvního mezi rovnými“. To no bylo špatně. Nejen uvnitř Polska, ale i v Evje o to důležitější, že Polsko udělalo v podzimních ropské unii. Zatímco předchozí levicový kabinet prezidentských a parlamentních volbách a v týd- a prezident Aleksander Kwasniewski pouze vážinech následujících po nich ve svém vztahu k Ev- li, jakým způsobem Evropskou ústavu schválit, ropské unii naprostý obrat. Asi takový, jako kdyby jejich nástupci naopak jasně prohlásili, že pokud v červnu po Paroubkovi vyhráli v Česku Nezávislí budou oni u moci, ústava nikdy nebude v PolVladimíra Železného, který by se navíc po dalším sku schválena. Což vzhledem k tomu, že euroměsíci stal prezidentem (ale po Havlovi) a kabi- poslanci PiS sedí ve Štrasburku mezi nejtvrdšími net předal Janě Bobošíkové. A ta by parlamentní odpůrci Unie, není nic divného. Pro ilustraci, list většinu pro svoji vládu postavila na spolupráci se Nasz Dziennik, který je v současnosti považován Sládkovými republikány a Národní stranou smut- za nejbližší Kaczyńským, pravidelně tiskne úvahy, ně proslavenou „pomníkem“ v Letech u Písku. jak je Polsko ohroženo Evropskou unií. Brusel je V Polsku, donedávna jedné z nejvíce „euroopti- řazen na druhé místo mezi největší hrozby země mistických“ zemí kontinentu, došlo nejen k dal- – hned po Židech. Podobné pohledy na svět sdílí ší kompletní výměně vládnoucích sil, ale také ke i strany, které menšinovou vládu PiS podporují: zhroucení celého proevropského tábora. Vláda Liga polských rodin a Sebeobrana. Zatímco vláda Svazu demokratické levice skončila volebním kra- PiS může vzhledem k celkové labilitě této strany chem a jen nástup mladého, nezkompromitova- i k nevypočitatelnosti Ligy a Sebeobrany skončit ného Wojciecha Olejniczaka zachránil polskou za půl roku, Lecha Kaczyńského budou mít Poláci levici alespoň do té míry, že se dostala do parla- za prezidenta nejméně příštích pět let.

před časem jsme uveřejnili komentář, v němž Erik Tabery psal o straně Národní sjednocení jako o neonacistech. Vysloužil si od nich žalobu, soud proběhl minulý týden a Erik Tabery vyhrál. Z toho samozřejmě máme radost. V novém Respektu přinášíme článek o tom, jak podezřele probíhá vyšetřování bývalého šéfa poslanců ČSSD Michala Krause. Dvěma články se také věnujeme Straně zelených – komentářem a reportáží ze dvou jejích regionálních organizací. Abychom ale nepsali jen o politice a kriminalitě, zkusili jsme se také inspirovat olympiádou a přinášíme vám reportáž o hokejových oddílech, v nichž vyrůstají (anebo nevyrůstají) budoucí hvězdy. Do dalších čísel chystáme článek o Karlovi IV. u příležitosti jemu věnované velké výstavy a podrobnou analýzu ČSSD, která překvapivě snadno prochází vlnou často šokujících skandálů. Srdečně vás zdraví Marek Švehla

GLOSA Náměstek ministra spravedlnosti Jiří Vyvadil je široce použitelný pracant. Teď se nechal chytit, jak na příkaz premiéra dojednává obchody s lidmi podezřelými z korup-

Vyvádění Vyvadila

Kdybychom to zrušili Takže trestat popírání holocaustu, nebo netrestat? Názory se různí. Proti trestnosti je například britský týdeník The Economist. Tvrdí, že popírání věci natolik známé a zdokumentované, jako je holocaust, už společensky škodlivé není. Irving by neměl být trestán dokonce ani podle americké historičky Deborah Lipstadtové, která ho označuje za popírače a vyhrála nad ním soud. Odsouzením se prý z něho stane mučedník. Jenže takový argument lze použít v mnoha případech, často padá i v rámci boje proti teroristům z al-Káidy. Zastánci opačného

3

Nejvyšší čas, aby taky sepsal svůj boj. FOTO PROFIMEDIA.CZ

Dělitel Václav Klaus je jediným evropským prezidentem, který z toho může mít a má radost. Po letech osamělého běhu proti proudu vývoje Evropské unie konečně dostal spojence, navíc k zmíněné váze Polska spojence zásadního. Zatím se český prezident mohl mezi hlavami evropských států cítit jako proslulý jakešovský „kůl v plotě“. Tomu je konec. Svědčí o tom nedávná návštěva Lecha Kaczyńského v Praze. Její původní termín, podle něhož měl být Klaus na řadě hned po papeži, se přesunul jen kvůli tragickému zřícení haly v Katovicích. Jak zásadní význam Kaczyński a Klaus svému setkání přikládali, je vidět i na tom, že se pro návštěvu podařilo najít nový termín už po necelých dvou týdnech, což je nebývalé. Oproti „Organizaci evropských států“, kterou navrhoval český prezident ještě v létě a jež by přinejlepším znamenala návrat Unie o dvacet let zpět, musel pro sladění postojů s Kaczyńským Klaus umírnit své nejextrémnější postoje. S Kaczyńským vyhlásili společný návrh vytvořit novou evropskou ústavu, která by podle toho, jak o ní hovořil polský prezident, měla zakonzervovat současný stav EU. Václav Klaus zopakoval i v pátek ve své přednášce v Tyrolsku, že v současné debatě nejde o nějaké úpravy euroústavy, ale o spor o podstatu Evropské unie. Lépe to říci nemohl. Ti, kterým se stejně jako Klausovi nelíbí podstata dnešní Evropské unie a už vůbec ne její vývoj k dalšímu smazávání hranic a vytváření evropské sounáležitosti, mohou mít spolu s ním radost. Klaus konečně našel prezidentského přítele, který mu rozumí a bude ho podporovat. Ostatní mají další důvod k obavám. Dobře to vystihl polský deník Gazeta Wyborcza: „Václav Klaus dělil a dělí. Dříve se společně se Slovákem Vladimírem Mečiarem přičinil o rozdělení Československa a teď má ambice rozdělit Unii.“ Kaczyński bude možná ještě lepším pomocníkem než svého času Mečiar. Luboš Palata Autor je redaktorem LN.

Q

ce, tunelování a vydírání. Konkrétně šlo o prodej továrny Setuza, centrum velkého zájmu řady zdejších vlivových skupin. Jedné z nich sociální demokraté lukrativní firmu před časem darovali a teď, když si našli jiné oblíbence, by to chtěli změnit. A dohodě měl umést cestu právě Vyvadil – ministerský náměstek, premiérův poradce a zároveň (byť s pozastaveným členstvím) soudce Nejvyššího správního soudu. Tedy instituce, která řeší i politické kauzy. Křiklavější propojení politiky, byznysu a justice si lze představit už jen těžko. Pochopil to i jinak vysoce loajální ministr spravedlnosti Pavel Němec, který prohlásil, že za takové angažmá musí náměstek z ministerstva odejít. A trvá na tom i přesto, že mu šéf vlády Paroubek přes média s filmovou drsností vzkázal: Nepleť se do našich věcí, uklidni se a pracuj! „Dovedu si představit, že zde například ještě do voleb bude fungovat nějaký jiný ministr spravedlnosti,“ komentoval pak Němcovu tvrdohlavost jeho podřízený Vyvadil. Kdože to tenhle věštec s velkou představivostí a se soudcovským talárem ve skříni vlastně je? Vyhlášený kariérista, který vstoupil do Československé strany socialistické na začátku osmdesátých let. Tedy do stejné strany jako Paroubek a má i stejné vysvětlení: „Chtěl jsem pomoci změnit tehdejší poměry u nás.“ Po roce 1990 jeho strana pohořela a on po delším hledání správného dresu skončil v ČSSD: roku 1992 zasedl za tuto stranu do parlamentních lavic. Větší veřejnou pozornost tam na sebe přitáhl vlastně jen dvakrát. Poprvé výzvou k „omezení porodnosti Romů“ a podruhé plamenným projevem o rozpínavosti drog: „Mé dceři je čtrnáct. Řekla mi, že je ve své třídě jediná, která nekouří a nebere drogy.“ Samozřejmě, že média zajímalo, jak to v takové škole vypadá. Zjistilo se, že úplně normálně. „Mluvil jsem jako ostatní politici s určitou licencí,“ vysvětlil svou lež Vyvadil. „Z toho, co řekneme, je tak osmdesát procent pravda a dvacet je posunuto někam jinam.“ Po marné snaze získat post ombudsmana se Vyvadil z politiky vrátil do justice a oblékl soudcovský talár. Že by se mu ale líbila cesta zpátky do mocenských kruhů, ukazovaly jeho komentáře v Právu začínající větou: „Přiznávám, že je mi poněkud trapné, že musím opět pochválit Jiřího Paroubka.“ Vyplatilo se. Dnes se o Vyvadilovi mluví jako o pravé ruce premiéra. Mohl si vybrat, jestli bude po Benešové nejvyšším státním zástupcem nebo náměstkem ministra. Vybral si to druhé. Což je koneckonců dobře, protože do světa ministerských křesel patří rozhodně spíše než do justice, která je k naší škodě zatím zhrzených politiků plná. Erik Tabery

4

ČESKÁ REPUBLIKA

M

alá příspěvková organizace ministerstva kultury jménem Divadelní ústav (www.divadlo.cz) si ve svém oboru vydobyla za léta existence respekt a nikdo se nedivil, když bývalý ministr Pavel Dostál automaticky prodloužil mandát jejímu řediteli Ondřeji Černému. Za jeho vedení instituce vzkvétala, pořádala výbornou světovou výstavu scénografie a její rozsáhlá knihovna i vlastní publikace nabývaly na věhlasu. Je tedy logické, že rozhodnutí nového ministra Vítězslava Jandáka o výměně Černého na začátku února vyvolalo velký údiv. Ale to ještě nic není proti informaci, která se objevila


Hra o kakaového krále Policie stále nesmí ke kontům Michala Krause

Drahoš aneb Umění surfovat minulý týden. Jandák chce Divadelní ústav přesunout z Prahy do Brna. Spekuluje se dokonce o tom, že si v Brně už vyhlédl ředitele podle svého gusta: má to být bývalý vysoce kontroverzní šéf brněnského televizního studia, nyní starosta brněnské čtvrti Útěchov Zdeněk Drahoš.

Jak to dopadne „O výběrovém řízení na šéfa Divadelního ústavu jsem se dozvěděl z webu ministerstva kultury,“ říká starosta Drahoš. Vzhledem k tomu, že na to měl pouze devět pracovních dní, což byla lhůta na doručení přihlášky, osvědčil mimořádný postřeh. Ale mohlo to být i trochu jinak. Drahoš a Jandák jsou staří přátelé. Populární herec pomáhal před dvěma lety nynějšímu starostovi s jeho volební kampaní v Útěchově. Včasnému echu nasvědčuje i fakt, že Drahoš, ačkoli není žádným divadelním specialistou, už má připravenou koncepci ústavu včetně jeho přejmenování. Ať tak nebo tak, útěchovský starosta se s dalšími třemi uchazeči ocitl v užším výběru na ředitelský post. „Vím, že pan Drahoš je kontroverzní postava,“ říká Petr Miler, předseda výběrové komise a zároveň šéf odboru lidských zdrojů ministerstva kultury. Naráží tak na skutečnost, že bývalý ředitel ČT Brno byl odvolán pro manažerské selhání a podezření z korupce. „I když nebyl obviněn, vyšetřování je určitá přitěžující indicie. Mohl se něčeho dopustit,“ dodává Miler, kterému se také nezdá plánovaný přesun Divadelního ústavu do Brna, protože by tím státu vznikly nemalé náklady. Nastal by také problém s pražskými zaměstnanci, kteří by museli do Brna dojíždět. Jiní členové komise však nebyli zdaleka tak dobře informováni. „Vůbec nic o Drahošovi nevím, musím si to teprve nastudovat,“ říká například Jiří Srstka, který zanedlouho zasedne po Milerově boku. Ať ale komise rozhodne jakkoliv a potvrdí třeba současného ředitele Černého nebo divadelního odborníka Zdeňka A. Tichého, který se také hlásí, ministr Jandák nemusí její rozhodnutí respektovat. Může ředitele jednoduše jmenovat sám. Pokud se skutečně rozhodne pro kámoše Drahoše, ztratí tím důvěru drtivé většiny divadelní obce. Jak to všechno dopadne, se dozvíme tento týden. Komise zasedá v pondělí. Jaroslav Pašmik

Řekli mi to na webu. FOTO ČTK

Proč by pral stranické úplatky v Ghaně? Policie neví, ale chce vidět jeho i maminčiny účty. (Paní Krausová doma se synem.) FOTO RADIM BEZNOSKA

P

olicie si stěžuje, že jí státní zastupitelé znemožňují zgruntu vyšetřit podezřelé obchody bývalého poslance a čelného člena sociální demokracie Michala Krause. Detektivové přitom mají podezření, že Kraus přes své „africké transakce“ čistil možná stamilionový úplatek do stranické kasy. A hraje se o čas: už jen půl roku dělí Krause od chvíle, kdy bude jeho případ promlčen.

Do Pardubic a zase zpátky Od odchodu Michala Krause z parlamentu uplynulo sotva šest týdnů a nad jeho jménem se pomalu zavírá voda. Demisí tohoto protřelého politického matadora – a dodnes mimochodem šéfa stranické buňky ČSSD v libereckém kraji – přitom nic nekončí, nýbrž teprve začíná. Policie zahájila v půli ledna vyšetřování, které působí jako zdánlivá banalita – Kraus prohnal přes účet své matky kamsi do Afriky peníze svého kamaráda: jeden a půl milionu. Ale pátrání, říkají zdroje z policie, může vést až k odhalení možných temných obchodů ČSSD, například financování stranických kampaní z černých kont. Nicméně po šesti týdnech je vyšetřování stále na začátku. Detektivové se sice podle svých slov snaží, řadu vyšetřovacích kroků ale nemohou udělat bez podpisů státního zastupitelství. A ty podpisy ne a ne dostat. Finanční policie předala pražskému státnímu zastupitelství spis v půli ledna. Kromě jiného v něm byla žádost o přístup ke kontům Michala Krause a jeho blízkých. Státní zástupkyně Šárka Pokorná, která dostala případ na starost, ovšem odmítla prověrku kont podepsat a odjela na týdenní dovolenou. Když se vrátila, prohlásila, že případ není „místně příslušný“, konto Krausovy matky je totiž vedeno u České spořitelny v Pardubicích, a spis tam poslala. Policistům nezbylo než čekat, jak se zachovají v Pardubicích. Výslechy několika svědků jim ovšem mezitím údajně potvrdily variantu o rozsáhlejších Krausových černých kšeftech, a potřeba přístupu ke kontům se stala ještě naléhavější. I pardubičtí státní zástupci po prozkoumání spisu dospěli k závěru, že jim spis místně nepřísluší, a poslali fascikl na Vrchní státní zastupitelství v Praze, aby rozhodlo. To před deseti dny přidělilo spis znovu Pokorné, která vzápětí odjela na další dovolenou a ke spisu se dostala až minulý pátek. „Já si nemyslím, že bych způsobovala nějaké průtahy,“ říká státní zástupkyně. „Prostě jsem došla k názoru, že mi věc nepatří, a když teď rozhodl nadřízený orgán, že ano, uvidím. Zatím nevím, jestli dám povolení k prověrce kont. Musím si ten spis prostudovat a o podrobnostech se s vámi bavit nemůžu.“ Čas ale tlačí. Pokud policie neobviní Krause letos do konce září, bude případ promlčen. Zatím jediný důkaz o možném praní špinavých peněz, finance prošlé kontem Krausovy matky, totiž pochází z počátku října 2001 a na věc se vztahuje pětiletá promlčecí lhůta. Sedm měsíců sice vypadá jako dost dlouhá doba k eventuálnímu obvinění, ale podle expertů jde o bankovní výpisy z delšího časového období a několika lidí a firem a probrat se minimálně půlmetrovým

štosem dokumentů o bankovních transakcích a vyhodnotit je bude trvat měsíce. „Pokud se pan Kraus očistí, může se vrátit do politiky,“ řekl před měsícem premiér Jiří Paroubek. Dosavadní tempo vyšetřování – tedy de facto nula za dva měsíce – zatím naznačuje, že Kraus má opravdovou šanci.

Aerospace děkuje Informace o Krausově kšeftu zveřejnila MfD na počátku roku. Podle vyjádření redaktorů se o věci dověděli od usvědčeného podvodníka Františka Riga při listopadovém rozhovoru ve vězení, kde se s ním bavili na úplně jiné téma. Rigo byl právě tím „kamarádem“, který Krause poprosil – prý má nějaké problémy se svými konty – o poslání peněz do africké Ghany a Kraus mu poskytl účet matky. Jenže média zjistila, že zdaleka nešlo o kamarádskou výpomoc, ale o půlmiliardový obchod, v němž Kraus na smlouvách fungoval jako „ředitel“. A policie podle svých slov objevila další, daleko závažnější dodnes nezveřejněné stopy. Kraus s Rigem založili v létě 2001 v Londýně společnost Corius. Ve městě nad Temží prý proto, že je to jediné místo, odkud se formálně řídí světový obchod s kakaovými boby. Rigo tvrdí, že ho do půlmiliardové investice v Ghaně navezl Kraus se slibem, že finance poskytnou blíže neurčení „londýnští podnikatelé“. Policie má indicie, že by v pozadí mohl být dodnes podezřelý nákup stíhaček gripen a lobbování londýnské společnosti British Aerospace, jednoho ze dvou hlavních výrobců letounů. Jen pro připomenutí, založení společnosti Corius spadá přesně do doby, kdy sociálnědemokratická vláda vehementně prosazovala dodnes nevysvětlený a nepodložený nákup gripenů. Prostě půlmiliarda, nebo aspoň její část, mohla být součástí úplatku. Policie nechce prozradit, jaké indicie přesně má, ale stopu údajných úplatků chce prověřit. Také prý proto, že od obchodu v Ghaně dvojice Rigo – Kraus ustoupila krátce poté, co

Fotbal s rozpočtem Policii zajímá i majetek rodiny Michala Krause. Kraus s manželkou bydlí ve zmíněné vile. Jejich mladší dcera zase v pražském čtyřpokojovém bytě, který dostal Kraus v roce 1992 od tehdejší České národní rady jako nouzové řešení bytové situace. Jeho starší dcera dostala před sedmi lety k osmnáctinám další byt Praze, pětipokojový, údajně za tři a půl milionu korun. Kraus je také prezidentem druholigového fotbalového klubu na Kladně, který dostával v minulých letech pravidelné roční dotace (přes deset milionů korun a víc) ze státního rozpočtu – Kraus byl šéfem rozpočtového výboru sněmovny. Jeho dcery vlastní firmu Advis, zabývající se ekonomickým poradenstvím, která se nyní stala zájmem policejního vyšetřování. I její konta chce policie prověřit.

sněmovna zamítla původní návrh na koupi letounů gripen a vidina možného úplatku zmizela. Proč by ale Kraus pral peníze někde v Ghaně, pořízením výkupny kakaových bobů? Jde o rizikovou investici v zemi, která nezaručuje, že pohlídá práva investorů. Ani policisté neumějí dnes na tuto pochybnost odpovědět, jen tvrdí, že nejde o čirou spekulaci, ale o podezření, opírající se o výpovědi svědků, které poukazují na černá konta při placení volebních kampaní sociální demokracie. Ghana nezaručuje ochranu investic, ale také nespolupracuje při pátrání po špinavých penězích. Pro podvodníky je to zaslíbená země, říká policie. Co jí každopádně v potvrzení či vyvrácení této vyšetřovací stopy může pomoci, jsou bankovní výpisy. Ty totiž, jak jsou policisté přesvědčeni, ukážou, odkud, kam a jaké peníze šly.

Ani telefon, ani ráno Státní zástupkyně Šárka Pokorná si tedy souhlas k prověrce kont rozmyslí. Na takové přemýšlení má podle zákona právo, ale jeho délkou by neměla ohrozit vyšetřování případu, nebo dokonce zmařit obvinění Krause kvůli promlčecí lhůtě. Postup žalobkyně však právě takovému vývoji napovídá. Co s tím? Nadřízený Šárky Pokorné Jiří Kára nemůže prý kroky své státní zástupkyně komentovat. „Neznám spis,“ vysvětluje. A kdy ho pozná? Věc je přece vážná: ve vzduchu visí podezření, že záměrné obstrukce mohou potopit citlivou kauzu, na jejímž vyšumění mohou mít politici mimořádný zájem. „Podívám se na to, jestli tam nejsou nějaké neodůvodněné průtahy,“ slibuje Kára. Stejně mluví i jeho šéfka, nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká: „Ten konkrétní případ neznám, ale jestli to bude nutné, vyžádám si ho k prověrce.“ A proč se policisté svěřují se svou nespokojeností tisku, místo aby popohnali liknavou státní zástupkyni úřední cestou přes oficiální stížnost? Protože v tom případě by spis dostal ke kontrole další nadřízený úřad – a vyšetřování by dál stálo. Bláznivé kolečko. V každém případě je ale dnes na Pokorné, jak rozhodne, ta má celou odpovědnost na sobě a ona také bude eventuálním obětním beránkem, pokud se z promlčeného případu stane jedna z dalších afér. Hlavní hrdina této aféry, kakaový exposlanec Kraus, obývá vilu ve vesnici Velká Dobrá kousek od Kladna, i když má trvalý pobyt u své sestry v Semilech, kde šéfuje krajskému výboru ČSSD. „Musela stát minimálně sedm milionů korun,“ říkají místní, kteří znají ceny okolních domů, na adresu Krausovy vily. „Není doma, přijďte ráno,“ říká do mluvítka Krausova žena. Pan Kraus není doma ani ráno, od dcery dostáváme ale číslo mobilního telefonu. Hlas v mluvítku oznamuje, že telefonní číslo neexistuje. Bývalý poslanec se tedy nemůže vyjádřit k průběhu transakce, ale hlavně k jejím londýnským operacím, ani ke své roli v oběhu podezřelých peněz v sociální demokracii. Jaroslav Spurný

Q

ČESKÁ REPUBLIKA


5

Bouřliváci jdou do politiky Na návštěvě u lídra z kozí farmy a elegána od větrníku

S

trana zelených na sebe strhla pozornost nejenom kvůli šanci uspět ve volbách, ale i pestrou směsí tváří, kterou do nich vysílá. Dva lídry zelených jsme navštívili.

Služba není družba Nezávislou jedničku královéhradecké zelené kandidátky Stanislava Pence (36) předchází pověst zarytého nonkonformisty. Jak také jinak u někdejšího benjamínka pražského disentu, který odešel z města hospodařit na kozí farmu a teď se proslavil jako urputný bojovník proti „plíživé normalizaci“ Paroubkova režimu. V osobním setkání je ovšem legenda svobodomyslnosti poněkud nerudná: hned na úvod autorce článku připomene, že když s ním naposledy loni v létě mluvila o rozehnání hudebního festivalu CzechTek, v textu se pak neobjevilo „to nejdůležitější“ a článek obsahoval „samé bláboly“, na něž kozí farmář musel dokonce upozornit i šéfredaktora. Schopnost léta si pamatovat a připomínat prohřešky novinářů patří mezi základní vlastnosti tuzemských politiků, které chce Penc vystřídat. Nechuť k novinářskému stavu se pak ještě jednou projeví poznámkou, že s Milošem Zemanem souhlasí v jediném, totiž v jeho názoru na novináře... Sedíme ve velké kuchyni na Pencově kozí farmě v Českém ráji a vzduchem poletují jednoduché otázky. Proč jde do politiky? Co v ní chce prosadit? Jak by řešil některé aktuální problémy země a jak

se na případný úspěch připravuje? „Nejdu do voleb proto, abych se stal poslancem. Smyslem mého kroku je deklarovat změnu. Znovu připomenout, že politika není vládnutí, ale služba, že se nemá dělat pro výdělek, ale pro blaho budoucích generací,“ odříkává Penc s upřímným zápalem. Proniknout za tyto deklarace je obtížné: budoucí lídr raději než o detailech svého angažmá vypravuje o tom, že když onehdy přišel na vládní tiskovku, tak premiér Jiří Paroubek osobně vyčinil ochrance, že „toho chlapa“ pustili dovnitř. O potřebě „služby místo vládnutí“ mluví Penc často a opakovaně taky zdůrazňuje, že on změnu může zaručit, protože jemu „zblbnutí mocí nehrozí“ a on nikdy „neztratí nezávislost“. Jak přesně ale ta jeho služba občanovi bude vypadat? „To nelze říct, protože se to skládá z tisíce jednotlivostí,“ říká lídr. „Já vám neřeknu lék na důchodovou reformu, takhle život není, že všichni mají odpovědi na všechny otázky. Mě prostě zajímá ochrana přírody a lidských práv.“ Cesta Stanislava Pence do čela kandidátky Strany zelených v Královéhradeckém kraji byla přímočará. Jako nezávislý kandidát se přihlásil do primárek a na krajské konferenci ho jedenáct z přítomných čtrnácti delegátů zvolilo jedničkou. „Má charisma,“ vysvětluje volbu šéf královéhradecké organizace Jaroslav Čihák. „Pro mě je symbolem slušnosti a dlouhého boje za principiální postoje,“ doplňuje šéf strany Martin Bursík. Proč se Penc rozhodl pro zelené? „Líbí se mi jejich vize,“ říká. „A taky to, že to není partaj ovládaná stranickým sekretariátem.“ Volnost se

projevuje i v tom, že ho strana jako nováčka pustila k práci na programu. „To by se v ODS nestalo,“ říká Penc. Co se však dočteme v kapitole, na které pracoval, odmítá lídr prozradit – napřed prý jeho návrhy a celý program musí schválit celorepubliková rada.

Elegán pod větrníkem O stovku kilometrů na severozápad, kde už mobily pípají uvítacími zprávami polských operátorů, se v únorové mlze neslyšně otáčejí lopatky větrné elektrárny. Syrovost Pencovy kozí farmy střídá útulný a prohřátý srub ze světlého dřeva, kafe dostaneme v modrých cibulácích s logem Ekologického informačního centra, obecního spolku, který u paty „větrníku“ sídlí. Kontrast prostředí není jediný, taky oba kandidáti se výrazně liší. Impulzivního věčného bojovníka v kostkované košili a s vlasy do půli zad vystřídal elegán v krémovém roláku, s moderními „vydesignovanými“ brýlemi na nose a drahými hodinkami na ruce. Společnou mají výměnu Prahy za venkov: někdejší mluvčí vládní strany ODA Petr Pávek (42) odešel sem, do Jindřichovic pod Smrkem, před osmi lety a brzo se tu stal populárním, celostátně nepřehlédnutelným starostou: postavil v obci kotel na biomasu, spustil větrnou elektrárnu a zavedl do místní knihovny internet za symbolický poplatek. I v rozhovoru s lídrem liberecké kandidátky slyšíme volání po alternativě v politice, stížnosti na média a zřetelnou jistotu sebou samým; na rozdíl od výstupu na kozí farmě tu ale otázky po konkrétních

Vzhůru do povědomí. (Pávek) FOTO GÜNTER BARTOŠ

K vašim službám. (Penc) FOTO GÜNTER BARTOŠ

Hrdinové naší doby: jezdci na kolech

počtu lidí, kteří by se k cyklodopravě přidali, kdyby se cesty zbezpečnily, je 5 až 10 %. Problém ovšem je, že magistrát toho pro cyklodopravu dělá pořád málo.“ Podle suchých statistik přibývají 3–4 km cyklostezek ročně, lze je ale poznat jen podle žlutých šipek. Žádné speciální odlišení obrubníky nebo jinak barevným asfaltem, žádné stojany pro parkování kol. V Praze se zkrátka s cyklisty nepočítá.

Cyklista Bém

Češi jsou národem cyklistů, mají ale strach jezdit po ulicích. Smrt aktivisty Jana Bouchala na tom může něco změnit. „Jezdit na kole po Praze je podle mě sebevražda.“ Jsme v jednom z pražských divadel a na hlediště plné mladých lidí působí slova celorepublikového šéfa dopravní policie Zdeňka Bambase jako ledová sprcha. Je totiž jen několik dní poté, co auto na jedné z křižovatek usmrtilo předního propagátora pouliční cyklistiky Jana Bouchala, a přítomní cyklisté si pozvali zástupce policie a magistrátu v naději, že od nich uslyší něco jiného. Třeba povzbuzení do budoucna, že se zasadí o to, aby podobných smrťáků ubývalo. Emoce v hledišti jsou silné, lidé nevěřícně vrtí hlavou a pár z nich píská směrem k panelu. Zaznívají ale i konstruktivní návrhy. Třeba to, aby každý uchazeč o řidičák musel povinně projet s instruktorem 50 km po městě na kole, kde na vlastní kůži pozná pocity cyklistického strachu. Bambas na to nereaguje, jen si nejistě poposedne na židli, jako by už byl na odchodu. „Jsem šokován,“ říká další z propagátorů cyklistiky Petr Štěpánek z organizace Oživení. „Ani ve světle této tragédie nejsou policie a magistrát schopny přinést jediný návrh na zlepšení situace na silnicích.“

Hele, žlutá šipka Zatímco rekreační cykloturistika po šumavských hvozdech, třeboňské pánvi či krásách Polabí zažívá za poslední roky rozkvět i díky podpoře regionální politiky a dotacím z EU, podpora cyklodopravy v českých městech je na tom nepoměrně hůř. A v Praze víc než kde jinde. „Od té doby, kdy jsme se s mužem přestěhovali do Českých Budějovic, se po městě pohybuji hlavně na kole. Je to skvělý pocit, moct si tohle krásné město užívat pěkně zblízka,“ říká Jitka Doubravová, herečka na volné noze. „V Praze bych si to nikdy nedovolila, je to o strach. No a teď pokaždé, když se sem vracím, mám pocit, že se to tu zhoršuje. V Praze jsou lidi za volantem jak utržený ze řetězu.“ Může za to i enormní množství aut. V hlavním městě připadá jedno na méně než dva Pražany a dalších víc než půl milionu jich denně metropolí projíždí. „To je sakra dost, abychom podobně jako jinde v Evropě hledali moderní alternativy k osobní automobilové dopravě,“ říká Martin Mareček z občanské iniciativy AutoMat, k níž patřil i Jan Bouchal. „Na kole jezdí denně asi 1,5 % Pražanů. Předpokládaný nárůst

Přitom pozitivní příklady existují i v Česku. Města jako Olomouc, Pardubice, Hradec Králové, Břeclav a mnohá další se pyšní rozvinutým systémem na sebe navazujících cyklostezek. „Třeba Pardubice nejsou cyklistickým městem proto, že by tady dřív každý člověk jezdil na kole, ale protože se místní politici rozhodli cyklistiku dotovat tak, že se to tu stalo normální,“ říká Petra Kolínská z AutoMatu. Zatímco Pardubice budují své cyklostezky už řadu let a vynakládají na to každoročně slušnou část ze svého rozpočtu na dopravu, v Praze je to, i přes navýšení z posledních dvou let, stále řádově stokrát méně. Právě nezájem politiků a úředníků je hlavní bariérou v hlavním městě, které nedostatkem peněz rozhodně netrpí. „Do centra Prahy se cyklotrasy vůbec nehodí. Museli bychom zužovat vozovky na úkor cyklistů, a to prostě není možné. Ohrozili bychom bezpečnost řidičů,“ sděluje ředitel odboru dopravy Jan Heroudek. Jenže moderní urbanistická řešení počítají se zužováním vozovek jako zbraní proti rychlé jízdě, a zkušenost ze západních měst navíc říká, že místo pro cyklisty je nutné hledat nejen na úkor vozovky, ale i chodníků (v Praze velmi širokých) a míst na parkování. Smrt Jana Bouchala má však přece jen dohru. Ministr životního prostředí Libor Ambrozek poslal dopis primátoru Pavlu Bémovi, v němž se za zvýšení bezpečnosti cyklistů v ulicích přimlouvá. „Mnohem

řešeních, od daní přes důchody až po budoucnost Evropské unie padají na úrodnou půdu. Pávek v sobě nezapře profesionála s velkou politickou zkušeností, který má v mnohém jasno. Tak třeba daně: ustoupit od přímých daní k nepřímým. „Zlevní to pracovní sílu, podpoří malé a střední podnikání a je to sociálně spravedlivější, protože platíš tolik, kolik spotřebuješ,“ říká starosta. Stejně jasně představuje svoje témata, která by si rád odnesl do sněmovny: obnovitelné zdroje energie, boj proti přebujelé byrokracii, zavedení přímé volby starostů a hejtmanů. I ambice jsou tady cítit větší. Zatímco Penc představu vstupu do exekutivy odmítá, Pávek bez mrknutí oka vypočítá ministerstva, která by byl případně schopen převzít: finance, průmysl, životní prostředí a místní rozvoj. Pávkovo rozhodnutí dát se k zeleným a pak za ně kandidovat ve volbách padlo poté, co se loni postavil do čela strany Martin Bursík. „Zelení se začali měnit na praktický a fungující spolek,“ říká Pávek. Jeho cesta do čela liberecké kandidátky nebyla úplně hladká. Třicet členů krajské organizace nejdřív zvolilo lídrem českolipského psychologa a ekologického aktivistu Miroslava Hudce a Pávka dvojkou, republiková rada zelených je prohodila. „Je za ním konkrétní práce v oblasti, a navíc je to schopný manažer, přirozený lídr,“ vysvětluje výměnu Bursík. „Zelení,“ dodává dosazený lídr, „teď potřebují známé tváře, které je dostanou do povědomí tak, aby se o nich mluvilo.“ Silvie Blechová

Q

více než v minulosti je třeba investovat čas, energii i peníze do snahy, aby se cyklistická doprava v Praze stala bezpečnou,“ píše Ambrozek. Nutno dodat, že sám Bém je na rozdíl od svých předchůdců vášnivý cyklista a rád o tom před novináři mluví. Po smrti Bouchala nařídil odboru dopravy vypracovat desetibodový krizový plán, který má zvýšené bezpečnosti na pražských komunikacích výrazně pomoct. Jedním z bodů má být další výrazné omezení parkovacích míst v centru. Efekt Bémova plánu ukáže budoucnost, městská pokladna ale s výrazně vyššími částkami na cyklistiku letos nepočítá. Mané D. Shakarian Autorka je spolupracovnicí Respektu. Máme kola v ulicích podporovat? A jak? Debata na www.respekt.cz.

Aktuální číslo na internetu Kompletní Respekt již v neděli večer. Cena 20 Kč. A K TOMU BONUS:

Tričko Respekt (s velmi slušivým motivem) Volný přístup do internetového archivu (16 let Respektu on-line)

Q

6

ČESKÁ REPUBLIKA


Zeman se vrátil A ČSSD má nohy jako z olova

N

ení pochyb: Miloš Zeman je zpátky v české politice a ovlivňuje ji silněji, než se možná zdá. Zatímco jeho nová kniha o sebevraždách, courách a korupčnících v ČSSD mizí z pultů, šéf strany Jiří Paroubek jej ohlásil jako pravděpodobného partajního kandidáta na prezidentský post. K údivu není důvod, je v tom logika. Na veřejnost to ještě nedolehlo, ale sociálním demokratům tuhne úsměv na rtech. Zeman se Šloufem jsou tu, zachraň se kdo můžeš.

Vždycky jsem miloval Miloše „Jestli by Zeman měl být prezidentem? Měla by být přímá volba, aby si lidé rozhodli,“ říká poslankyně Eva Nováková. To ale není odpověď na otázku. „Pro stranu toho hodně udělal, je to vzdělaný člověk, rozumí politice, ale občas řekne něco, co by neměl,“ míří druhý pokus opět mimo. Tak tedy znovu: Hodila byste Zemanovi v tajném hlasování hlas, pokud ho ČSSD nominuje? „To by záleželo na stanovisku strany, které je závazné. To se nedá tak říci...“ Tato krkolomná konverzace bez konečné odpovědi je zřejmě nejvýstižnější charakteristikou dnešní situace v ČSSD. A to ještě Eva Nováková patří mezi ty odvážnější, kteří jsou ochotní se s novináři o Miloši Zemanovi vůbec bavit. Jiří Paroubek totiž na klubu sociálnědemokratických poslanců oznámil, že rozhodně nebude ve stranických řadách trpět jakoukoli kritiku politiky a osobností ČSSD. Jedinou výjimku „udělil“ právě Zemanovi, který prý může říkat, co chce. Například i to, že polovina volebních lídrů ČSSD je zkorumpovaná nebo že někdejší vedení Stanislava Grosse, tedy i Jiří Paroubek, si prostřednictvím ministerstva financí kupovalo hlasy na partajních sjezdech (viz rozhovor se Z. Škromachem). V ČSSD zavládl po těchto instrukcích chaos, protože kritizovat Miloše Zemana jim ještě žádný předseda ČSSD nezakázal. Znamená to skutečný návrat pamětníka z Vysočiny? Někteří členové klubu dávají jako příklad hrůzy ze Zemanova comebacku chování poslance Miroslava Váni, který na lednové schůzce klubu zničehonic požádal o slovo a začal zkoprnělým kolegům vysvětlovat, že ačkoli se to o něm říká, tak nikdy proti Zemanovi nehlasoval, že vždy byl nejloajálnější straník. „Byla to

Se Zdeňkem Škromachem o jednom Zemanově odhalení Měl by podle vás být Miloš Zeman kandidátem ČSSD na prezidenta? Určitě, je to velký státník, člověk, který za sebou nechal řadu úspěšných věcí. Když ho chcete za prezidenta, musí to být tedy důvěryhodný muž. Tudíž budu věřit jeho knize, kde píše, že jste mu řekl, že Sobotka skrz ministerstvo financí kupoval pro Grosse a jeho lidi hlasy straníků. Můžete to dokázat? Ale prosím vás, to je přece Miloš Zeman, on vše vnímá, jak potřebuje. Takže jste mu to neřekl? Takhle určitě ne. A jak tedy? Říkal jsem mu, že ministr financí bude ve straně vždy populárnější než ministr práce, protože ten nerozhoduje o investicích. Tedy ani slovo o korupci, kupování hlasů a tak dále? Ne. Takže vy jste křtil knihu, která o vás lže? Ale prosím vás, ta kniha jsou spíše perličky než pravda pro lidi. Tak to musíte číst. Jak to má veřejnost vědět? Nebudete se proti obsahu ohrazovat? Kdyby to napsal kdokoli jiný, tak asi ano. Ale u Miloše každý ví, jak to má číst. Je to jeho vidění světa a on prostě Sobotku nemá rád. Tak zpět k první otázce. Měl by být prezidentem někdo, kdo si vymýšlí nepravdy? Miloš Zeman je určitě kontroverzní osoba, ale to je Václav Klaus také, a je na Hradě. U Miloše určitě převládají kladné vlastnosti.

Někdejší císař – a budoucí prezident? Záleží na volbách. Ale jeho vyžírkové mu rozumějí.

potupná scéna. Ale teď je to prostě tak. Každý se bojí o místo na kandidátce, takže jasný názor na komplikovanější téma z nikoho nevylámete,“ říká poslanec Jozef Kubinyi, který už v příští sněmovně nezasedne. Dopustil se totiž příliš mnoha svéhlavostí proti stranické jednotě – jako ministr kritizoval svou partajní předchůdkyni, vyhodil několik zasloužilých straníků z vysokých míst ve zdravotnickém systému a taky přiznal, že při prezidentské volbě nedal hlas Miloši Zemanovi. „Proti Zemanovi dnes neřekne nikdo nic. Ve straně má stále silné slovo, i mě na jednom setkání se straníky na Ostravsku napadali lidé, že jsme tomu Zemanovi ublížili,“ říká Kubinyi. „Zeptal jsem se jich, jestli si myslí, že je zapotřebí se před ním plazit, a oni mi řekli ano, vždyť je to Zeman, a ten něco dokázal.“

V rudém dresu Zatímco strana Zemana buď adoruje, nebo o něm v strachu mlčí, on naopak ČSSD roznáší na kopytech, a dokonce vyzývá voliče, aby raději dali hlas komunistům. Proč to dělá? V řadách ČSSD k tomu existují dvě teorie. Podle první jde Zemanovi už jenom o pomstu. Chce prý zničit všechny, kteří jej kritizovali a způsobili mu nejtrapnější okamžik v politické kariéře, kdy rozčileně prchal zadním východem z Pražského hradu po odmítnutí v prezidentské volbě. Toto vysvětlení se ale zdá příliš ledabylé – koneckonců Zemanovi hlavní oponenti jsou už nějaký čas ze hry: Petra Buzková se stáhla dobrovolně, Jozef Kubinyi je na nevolitelném místě, Vladimír Špidla sedí daleko v Bruselu, Stanislav Gross skončil po skandálu mimo politiku, stejně jako Michal Kraus. Vlastně už tu zbyl jenom Bohuslav Sobotka, který je ale ochoten otočit, a Lubomír Zaorálek, jenž stále odolává. Zbytek řadových sociálních demokratů z reformního křídla umlkl po odchodu svého představitele Grosse. Teorie pomsty navíc nesedí i z jiného důvodu. Miloš Zeman je bytostný politický hráč, kterému msta není cílem, ale prostředkem. Proto je mnohem pravděpodobnější druhá teorie, tedy že Zeman stále usiluje o křeslo hlavy státu či jinou významnou funkci. A dnes je pro něj mnohem pravděpodobnější, že ho v tajné volbě podpoří sto procent komunistů než sociálních demokratů. Proto jim nahání voliče. Samozřejmě, že ve zdejším systému volby prezidenta by potřeboval i podporu v Senátu, ale jak jsme viděli u vítězství Václava Klause, všechno je možné. Slavnostním doprovodem Zemanova návratu jsou skandály a diskreditace, které najednou všude kolem vybuchují v nebývalém množství. Jejich viditelnou a podepsanou část obstarává další díl „pamětí“ prezidentského kandidáta, v nichž se dočítáme už tradiční zvěsti – jak jsou Zemanovi oponenti zbabělí, zrádní, hloupí, chamtiví a zkorumpovaní. Vedle toho ale už nějaký čas nemine týden, aby nepropukla velká, v tajnosti dlouho držená aféra. Tu někdo podsune novinám dokumenty o čtyři roky staré operaci poslaneckého veterána Krause, tu do televize dorazí starší video s nahrávkou zkorumpovaného Grossova emisara, tady zase média dostanou dva roky odleželé

FOTO TOMKI NĚMEC

odposlechy šéfa NBÚ a informaci, že jeho předchůdce ve funkci dostával prachy od různých gaunerů. I když spolu řada těch věcí nesouvisí, jejich náhlé, nevysvětlené a nevysvětlitelné „úniky“ na veřejnost připomínají, že v téhle branži máme v Česku odborníka.

Pb jako Paroubek Přestože si na to dnes už jen málokdo vzpomíná, byl to před sedmi lety velký poprask, když novopečený premiér Miloš Zeman veřejnosti dramaticky oznámil, že ministr zahraničí v bývalé vládě a jeden z vůdčích protivníků právě vládnoucí opoziční smlouvy Jozef Zieleniec ve funkci „za státní peníze podplácel novináře a kupoval si jejich přízeň“. Věc šla k soudu a zakrátko praskla další věc: jeden ze Zemanových poradců se pokoušel Zieleniecova podřízeného výhrůžkami a vydíráním donutit ke křivému svědectví. Seznámení se způsoby à la Zeman bylo na světě. O rok později přišla další aféra – Olovo. Přeběhlík ze Zemanova týmu vynesl informaci, že poradci premiéra vedení proslulým Miroslavem Šloufem (který se mimochodem teď také vrací jako Zemanův volební manažer) chystají politickou likvidaci tehdejší Zemanovy největší stranické oponentky Petry Buzkové. Tak byl odhalen „spis“ tvářící se jako úřední analýza, který měl po svém „úniku“ na veřejnost občany přesvědčit, že Petra Buzková si za komunismu přivydělávala prostitucí a přitom spolupracovala s StB, špatně se stará o svou dceru, pije – a úřady se to s ohledem na

PŘIPOMEŇME SI Vládní úředníci učinili další krok k vyřešení problému vepřína v Letech u Písku. Třináctého února se totiž sešla mezirezortní pracovní skupina, která dokončuje vážně míněný plán na zrušení vepřína. Tuto středu se k plánu bude vyjadřovat vláda.

Likvidace vepřína jde na vládu Koncem ledna jsme vás informovali, že na popud nového ministra Jana Mládka vznikl první jasný plán na likvidaci nepohodlného prasečáku (Respekt č. 5/2006). Ten jak známo stojí na místě koncentračního tábora, v němž čeští Romové za protektorátu čekali na transport do Osvětimi. Napřed různí aktivisté a v posledních dvou letech i Evropská unie tlačili na jeho likvidaci, čeští ministři zemědělství vždy ale dokázali přesvědčit vládu, že taková pieta je moc drahá a složitá. Mládkův materiál nyní ukazuje opak. Jeho plán je následující: nabídnout majiteli vepřína, firmě AGPI, odkup za tržní cenu (podle hrubých odha-

její vysoké postavení snaží zatajit. Kdyby akce „Olovo“ (neboli Pb neboli Petra Buzková) opravdu vypukla, důsledky by pro oběť byly zničující: z profesionálně spletené sítě polopravd a pravděpodobně znějících lží by napadená politička jen těžko unikla. Podobný dokonale estébácký rukopis nese i „drobnější“ špína, kterou Miloš Zeman publikuje ve svých knihách. Získat od autora odpověď, jaké jsou jeho zdroje a proč si je lépe neověřuje, není možné. Stejně tak zůstává bez vysvětlení klid, s jakým Zemanově destabilizaci ČSSD přihlíží současný šéf strany Paroubek. Kde bere jistotu, že se za půl roku či za rok neocitne na seznamu „slabošských vydíratelných vyžírků“ i on sám – jako se to až dosud stalo všem Zemanovým partnerům? Na to Paroubek odmítá odpovědět. Podle informací z jeho okolí si premiér údajně nechal provést stranickými experty analýzu, jejíž překvapivý závěr je, že Zemanovy názory a postoje už nemají žádný vliv na veřejnost, nýbrž jen na členy sociálnědemokratické partaje. Takže Paroubek prý nabyl dojmu, že mezi voliči straně Zemanovy spisy neuškodí. A že až s pomocí „zlého muže“ dostane partajní otěže pevně do rukou, tak ho pošle zpátky na Vysočinu. Tyto úvahy samozřejmě nelze ověřit a není taky možné dopředu odhadnout, kdo se nakonec koho zbaví. Jisté je jen to, že se Zemanem je už třeba počítat. Erik Tabery

dů by nemělo jít o víc než sto milionů korun). Pokud šéfové AGPI odmítnou, chce vláda přistoupit k „ekonomickému a administrativnímu nátlaku“. Zástupci ministerstva financí mají najít finanční rezervy na výkup vepřína, ministerstvo kultury promyslet plán na vyhlášení památkové ochranné zóny, ministerstvo životního prostředí zanalyzovat vliv problémového podniku na životní prostředí (především průsaky do okolních rybníků), na řadu mají přijít různé kontroly. Právě vyhlášení památkové zóny by AGPI určitě uškodilo: bylo by to totiž spojeno se stavební uzávěrou, přitom v tuto chvíli má AGPI na stavebním úřadě v jihočeských Mirošovicích žádost na stavbu jímky na kejdu, bez které nemůže podnik dlouhodobě fungovat. Pokud by ekonomický a úřednický tlak selhal, připouští vládní plán i vyvlastnění podniku. Schůzka třináctého února na Úřadu vlády tento plán potvrdila a tuto středu by se k němu měla vyjádřit vláda. Očekává se, že jej vezme na vědomí a určí termín na jeho detailní dopracování. V úvahu ale stále připadá také druhá možnost: že ministři budou mít námitky a celou záležitost opět pošlou před volbami k ledu. Lidé seznámení s případem to ale považují za méně pravděpodobné. Premiér Paroubek totiž i kvůli tlaku z Bruselu o likvidaci vepřína velmi stojí. Marek Švehla

Q


INZERCE

7

8

EKONOMIKA DVAKRÁT NA OKRAJ

Na českém internetu se objevila počátkem roku nová ekonomická hvězda. Musíme ji brát sice s nadsázkou – ostatně na něm vystupuje pod přezdívkou Brouk Pytlík –, ale některé návrhy, které prezentuje na stránkách http://broukpytlik.nazory.cz, kde i občas trefně glosuje českou politiku, stojí za zaznamenání. Brouk Pytlík si totiž vzal na


Telefonujte zadarmo Operátoři to tají, ale platit za hovor je passé

N

Pytlík radí a Telefonica chce dividendy

ebylo možné si toho nevšimnout: obří reklamní kampaně, kdy nás všichni telefonní operátoři masírují supervýhodnými nabídkami svých služeb za hubičku, popřípadě zadarmo. V jejich stínu se ovšem ztrácí jedna informace. Klasickému telefonování pomalu začíná zvonit umíráček a komunikaci budoucnosti ovládne telefonování přes internet – a pocítíme to velmi příjemně my všichni na své peněžence.

paškál tuzemský daňový systém a pokusil se navrhnout vlastní daňovou reformu. Některé nápady jsou překvapivě jednoduché. Co by tedy Brouk Pytlík změnil či zavedl? Podobně jako ODS rovnou daň, ovšem jako základ pro výpočet bere 42 procent. Není to ovšem vtip: do kolonky daní by současně zahrnul i zdravotní a sociální pojištění – vždyť je to jen jiný druh zdanění. Samozřejmé je, že by zrušil sociální a zdravotní pojištění placené zaměstnavatelem a o to by lidem zvedl plat. Podobně jako ODS by zavedl plošné sociální dávky pro každého – ale v jednotné výši tři tisíce na hlavu (ODS navrhuje 6 tisíc). Jednotná dávka by odbourala – stejně jako u ODS – i řadu sociálních dávek, které musí občan neustále dokládat svými příjmy. Výsledek? Daňové přiznání na čtyři řádky a možnost propuštění tisícovek úředníků. Něco podobného sice navrhuje i ODS – ale zamotává se do snižujících koeficientů, aby nebyla obviňována, že její návrhy nahrávají především bohatým. Pytlíkovu jednoduchost oceňuje i analytik společnosti Cyrrus Jan Procházka. „Stát vybere v podstatě stejnou částku s nižšími náklady,“ souhlasí. To, že vše je podřízeno co největší jednoduchosti, Brouk Pytlík (mimochodem občanskou profesí softwarový inženýr) nezastírá. Některé jeho návrhy jsou očekávatelné (třeba sjednocení DPH), jiné naopak méně. Například by každému zavedl jeho sociální účet, jejž by bylo možné dokonce krátkodobě přečerpat, v případě dlouhodobějšího přečerpání by si na něj posvítil sociální kurátor. Některé nápady jako zrušení nemocenské či minimální mzdy už vypadají mírně řečeno odvážně, ale při pohledu na nelogičnosti současného systému se jejich „odvážnost“ vytrácí. Každopádně je to dobrý základ pro přemýšlení.

Cože, volat po internetu?

Český Telecom zveřejnil výsledky za minulý rok: zisk se zvýšil o desetinu na 6,2 miliardy korun při poklesu obratu o více než miliardu na 61 miliard korun. Nový majitel – španělská Telefonica – současně oznámil, že vyplatí 14 miliard na dividendách, tedy 45 korun na akcii. Což o to, po nečekaně vysoké ceně 82 miliard, kterou Telefonica za Eurotel loni zaplatila, se dalo čekat, že svoji investici se bude snažit umořit, ale není 14 miliard příliš? Investoři na to sice reagovali nákupem akcií Telecomu, takže cenu vyhnali v pátek o 1,5 procenta výše, ale sám šéf firmy Jaime Smith připustil, že výplata dividend Telecom na čas zadluží. Jinými slovy: Telefonica si takto vytáhne i většinu očekávaného zisku za letošní rok. Teď jen jestli tyto peníze nebudou chybět na potřebnou modernizaci a nutné investice na přechod do nových technologií, například rozvoje rychlého internetu. – MP –

Smith: Dividendy budou! FOTO ČESKÝ TELECOM

Loni v létě se ředitel a současně majitel brněnského Hit Rádia Radek Hemelík rozhodl k radikálnímu kroku: dal vale dosavadnímu provozovateli svých telefonních linek a rozhodl se přejít na internetové volání. A od té doby jeho malá firma ušetřila odhadem sto tisíc korun. „Náklady se snížily o více než polovinu. Ve firmě mezi sebou nyní voláme zcela zdarma, a to i do regionálních redakcí,“ říká Hemelík. Nová technologie mu umožnila udělat si kancelář doma a svou firmu částečně řídit ze své domácí pracovny po telefonu. Podobnou cestou šla i eBanka, která si vlastní síť postavila již v roce 2001. „Stavěli jme tehdy firmu na zelené louce a spočítali jsme si, že to pro nás bude výhodnější,“ říká Martin Hrazdíra. Ročně podle jeho odhadu firma ušetří mezi jedním a dvěma miliony korun. Na první pohled to vypadá jednoduše a úžasně – ale má to jednu chybu. Domácímu telefonnímu trhu stále vévodí klasičtí operátoři. Veřejnost zatím o možnosti volání přes internet příliš neví – podle tři měsíce starého výzkumu Factum Invenio o něm neslyšely plné tři čtvrtiny obyvatel a využívají je pouhá dvě procenta. „Poskytovatelé těchto služeb o sobě příliš nedávají vědět. A ti lidé, co o tom vědí, se zase bojí nízké kvality,“ říká autor studie Michal Peca. Odborník na internetové technologie a majitel internetového operátora Fayn Jiří Hlavenka je přesvědčen, že během tří až pěti let internetové telefonování zcela ovládne trh. „Nebudou žádné poplatky za provolané minuty, jen budete platit za připojení do sítě či paušál,“ sděluje své představy. Kdo by si myslel, že volat přes internet znamená mít třeba ve vlaku na klíně notebook, připojený na globální síť, mýlí se. „Už dnes koupíte mobilní telefon, který to sám umí. Nyní stojí deset tisíc, za pár let to bude zlomek,“ říká Hlavenka.

Hlavně ta kvalita! I klasičtí telefonní operátoři sice připouštějí, že se neodvratně blíží doba, kdy telefonování přes internet vytlačí klasické metody, ale všichni jedním dechem dodávají, že je zatím málo kvalitní. Proto se také do těchto technologií nehrnou. „My odpovídáme

za kvalitu hovoru – a to je obrovská odpovědnost. Internetové volání prostě dostatečnou kvalitu ještě nemá,“ říká mluvčí Českého Telecomu Vlastimil Sršeň. „Jistě, pevná linka je kvalitnější – ale s mobilními telefony se to již dá srovnávat,“ namítá citovaný Martin Hrazdíra z eBanky. Šéfredaktor časopisu Inside a další tuzemský odborník na internet Petr Koubský má však jiné vysvětlení: plný přechod na internetové telefonování by výrazně srazil ceny – a tedy i zisky operátorů. Ty zatím stále rostou, jejich tržby loni dosáhly podle předběžných odhadů zhruba 110

miliard korun (viz glosu) a zisk se zřejmě přiblíží dvaceti miliardám. První vlaštovkou průlomu jsou alternativní operátoři. Pro ty, co mají doma vysokorychlostní internet, začal nabízet volny.cz volání do všech tuzemských pevných sítí za paušál 460 korun měsíčně bez ohledu na to, kdy voláte. Jde tedy o stejnou sumu, kterou chce Telecom od svých zákazníků za „balíček“ umožňující jim volat zdarma v noci a o víkendu, zatímco za každou provolanou minutu ve špičce si musí připlatit.

Ať žije Skype

rátoři. Zatímco běžný tarif Telecomu například do USA je šest a do Brazílie 14 korun za minutu, po internetu je to v případě USA do všech sítí necelá koruna, v Brazílii pak 1,50 do pevné a šest korun do mobilní sítě. Za uvedené ceny se dovoláte do USA či Brazílie, po Čechách je to 80 haléřů pro pevnou síť a 5 korun pro mobilní. Ve Spojených státech je cena nízká kvůli velké konkurenci. „Amerika je velmi liberalizovaná a někteří pevní operátoři poskytují spojení zcela zdarma jen za paušál. Naopak v Evropě dost dlouho vládly státní monopoly,“ vysvětluje Jiří Hlavenka a poukazuje na to, že propojovací poplatky do českých mobilních sítí jsou jedny z nejnižších v Evropě – volání do německé, rakouské či britské mobilní sítě je o dvě koruny dražší než do české.

Nejrozšířenější program, který umožňuje volání po internetu je Skype – průměrně je na něm on-line připojeno mezi třemi a pěti miliony lidí. Pro tuzemce, vlastnícího připojení k internetu, je cesta jednoduchá: na stránkách www.skype.cz si lze zdarma stáhnout program a pak již stačí koupit si sluchátka s mikrofonem, která jsou k mání za necelých 200 korun. V rámci firmy, která je na síti, či komukoliv přímo připojenému na internet můžete volat zcela zdarma (samozřejmě kromě poplatků za vaše připojení k internetu), do jiných sítí pak většinou za zlomek cen, které vám nabízejí tuzemští ope-

Vodafone útočí Doslova řinčení zbraní provází současný boj o zákazníky telefonních operátorů, kdy se každý snaží svojí nabídkou přetrumfnout konkurenty. Nejostřeji svou kampaň rozjel Vodafone a jen do současné reklamní kampaně investoval odhadem 300–500 milionů korun. Nabídka vypadá neuvěřitelně: každý zákazník, který přijde, dostane SIM kartu a 500 volných minut na provolání během následujícího měsíce. Během něj se můžete rozhodnout, zda u Vodafone zůstane či ne. Podrobný pohled dává překvapivé zjištění – věc opravdu nemá žádný háček a uvedených 500 minut je opravdu zdarma bez jakéhokoliv závazku. Nabídky dalších operátorů již mají háčky – ale zcela očekávané. Do novinových inzerátů se většinou nevejdou, ale v prodejně vás na ně upozorní. T-mobile například nabízí 200 minut a 100 SMS měsíčně zdarma po dobu jednoho roku – ovšem musíte si k tomu dokoupit za

Žádný sýr za Muhammada Dvanáct prorokových karikatur přišlo dánský obchod na zhruba 130 milionů eur. Dvě desetiny jednoho procenta. Takový dopad má bojkot dánského zboží v arabských zemích na ekonomiku země. Vývoz do Zálivu se na celkovém exportu Dánska podle tamních úřadů podílí dvěma procenty a bojkot se takřka výlučně týká potravin, které pojímají deset procent obchodu. Jestliže z pohledu celé ekonomiky to není moc, na úrovni jednotlivých firem vypadají čísla jinak. Například dánsko-švédský mlékárenský koncern Arla Foods ztrácí každým dnem už šest týdnů trvajícího bojkotu 1,5 milionu eur, a dosud utrpěl téměř osmdesátimilionovou ztrátu. Mluvčí firmy řekl, že prodej jejích výrobků v Saúdské Arábii, Spojených arabských emirátech, Kuvajtu, Íránu a Egyptě se takřka úplně zastavil. Arla je přitom největším dodavatelem mlékárenského zboží na Blízkém východě a například její sýr Puck anebo máslo Lurpak si co do známosti nezadají s Coca-Colou. Firma ve zmíněných státech prodá Pucku a dalšího zbo-

ží ročně za 350 milionů eur – a najednou její vývoz klesl o 85 procent. Arla už poslala na dvě stě svých zaměstnanců na dovolenou, nicméně lidi v továrnách přímo v regionu zatím z taktických důvodů drží. Společnost si také několikrát zaplatila inzeráty v arabských novinách, v nichž vyjádřila svůj respekt k islámu a připomněla, že se vydavatel dánského deníku Jyllands-Posten za karikatury omluvil, ale marně. O Pucky a Lurpaky není v egyptských a dalších supermarketech zájem. Bezradné jsou i dánská vláda a Evropská unie. Hrají totiž s nerovným partnerem. I kdyby se všech pětadvacet zemí politicky shodlo na rychlé protiakci, nenašlo by pro ni podle Bruselu nutný právní základ. Egyptská vláda není zodpovědná za nákupčí chování svých občanů a sama – alespoň oficiálně – k bojkotu nevyzvala. Tak se zachovali Íránci; jejich vláda nařídila zmrazení všech obchodních kontraktů a vyzvala k odmítání dánského zboží. Jenže Írán, na rozdíl

Marek Pokorný

Q

1180 korun měsíčně balíček s 250 minutami – a to na dva roky. I tak ale máte minutu hovoru za 2,50 do všech sítí. Reklama Eurotelu zase láká na volání po třetí minutě zdarma – plakáty v prodejně vás ale dodatečně upozorní, že to platí pouze mimo špičku a jen do sítě Eurotel či jeho mateřského Telecomu; navíc to bude možné jen do konce března. Stejně tak SMS za dvacetník mají malý háček: platí jen do sítě Eurotelu a měsíčně jich musíte poslat 250. Všichni operátoři slibují ještě jednu věc: čím dál rychlejší a kvalitnější připojení k internetu. Nakolik jsou ale schopni je v mobilní síti garantovat? Zajímalo to i redaktory časopisu Computer Press. „Většinou to bylo maximálně o dvacet procent pomalejší, to je podle nás v toleranci a nelze to považovat za klamání trhu,“ říká redaktor časopisu Ivan Lukáš. Již citovaný Hlavenka ale upozorňuje: „Dnešní nasycenost je zatím tak malá, že ta rychlost je velká. Ale je otázka, jak to bude vypadat, až se vysokorychlostní internet přes mobilní telefony více rozšíří.“

od Egypta, není členem WTO, kde se mezinárodní obchodní spory řeší a u níž by bylo možné hnát Írán k zodpovědnosti. Unie tak měla na jedné straně země typu Egypt, které sice jsou členy WTO, ale jejichž vlády nebylo možné obvinit z iniciace bojkotu. A kdyby naopak Dánsko, respektive Evropská komise coby garant zahraničního obchodu Unie, zmrazily egyptský dovoz do Evropy, káhirská vláda mohla žádat ve WTO nápravu včetně možných sankcí. Na druhé straně pak měla Unie Írán, jehož vláda vyzvala k protidánským akcím, není ale jak ho donutit k jejich zastavení. Tady by nicméně mohla Evropská komise alespoň zastavit íránský dovoz do Evropy. Pro takovou akci se ale mezi komisaři a unijními vládami nenašla podpora. Argument Bruselu zpravidla byl, že nemá cenu situaci okolo karikatur hrotit, zvlášť když íránský vývoz do Evropské unie je nepatrný, týká se vesměs ropy, kterou všichni potřebují, a když se svět snaží přimět teheránské ájatolláhy k opuštění výroby jaderných zbraní. Zmrazení íránského dovozu do Unie nechtěli ani sami Dánové a zdůvodňovali to stejně. Od svých evropských partnerů očekávají hlavně politickou podporu a snahu vrátit věci co nejdříve do normálu, protože bojkot je stojí peníze – nicméně nechtějí kompenzace za obchodní ztrátu z unijního rozpočtu, jak to navrhl český ministr zahraničí. Spokojeni byli především ve chvíli, kdy se zahraničněpolitický šéf Unie Javier Solana bez předchozího souhlasu členských států a „jménem všech Evropanů“ omluvil za karikatury, což bylo řadě zemí trnem v oku. Kateřina Šafaříková Autor je zpravodajkou Lidových novin v Bruselu. Q

EKONOMIKA


9

Hledejte práci v cizině Evropané se nestěhují, Brusel to chce změnit

S

edmnáctý únor 1986. Evropští státníci podepisují Jednotný evropský akt (Single European Act), smlouvu, která definuje čtyři základní svobody, jež se staly emblémem budoucí Evropské unie – volný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu. Jednotný trh, který tím vznikl, začal oficiálně fungovat až o sedm let později, smlouva z roku 1986 ale dala celému projektu rozhodující politický základ. Význam dohody z Lucemburku a Haagu je bez přehánění přelomový, bylo by proto logické, kdyby Unie letošní rok věnovala právě reflexi smlouvy otvírající cestu ke společnému trhu. Unie se ale rozhodla jinak. Evropská komise minulý týden oficiálně vyhlásila letošní rok Evropským rokem mobility pracovníků, což lze vlastně číst i jako svérázné bilancování (ne)funkčnosti jednotného trhu.

Jak dohnat kapitál? Kapitál a zboží létají po EU závratnou rychlostí a bez problémů, se službami je to horší. Nejvíce ale společný trh kulhá v oblasti pohybu pracovních sil. V jiné členské zemi než své dnes žije pouze 1,5 % občanů Unie, tedy úplně stejně jako před dvaceti lety. Evropská komise by svými akcemi chtěla přispět k tomu, aby se tento stav změnil. „Dostali jsme se do paradoxní situace. Práce je dnes pořád pohyblivější, ale pracovníci nikoli. Globalizace přeměnila pracovní prostředí a tlačí na lidi, aby byli stále pružnější, ale zatím se to moc nedaří. Chybí nám něco jako ,kultura mobility‘, a to je velká překážka,“ řekl před zahájením akce český eurokomisař Vladimír Špidla, který má kultivaci pracovního trhu Unie na starosti. Lidé v Unii, narozdíl od Američanů, neradi mění bydliště i zaměstnání. Údaje Eurostatu ukazují, že v jedné práci Evropané vydrží v průměru téměř jedenáct let (10,6 roku), v Americe je to o čtyři roky méně (6,7 roku). Desítky akcí a projektů, které Evropská komise v rámci roku mobility spouští, mají posloužit právě k bourání konzervativních představ, které brání lidem v lepším přizpůsobení dravé globální ekonomice, v níž už není důležité najít pevnou pozici a zapustit kořeny v nějakém systému, hierarchii či prostředí (státu, továrně, výrobě, regionu), nýbrž schopnost bezproblémového střídání a změny. Je to vlastně pokus, jak v rychlosti a ohebnosti dohnat kapitál a jít za ním tam, kde vytváří perspektivní pracovní místa, ať už je to kdekoliv. Rok mobility pracovníků přijde evropský rozpočet na 4 miliony eur (cca 120 milionů korun). Jsou to vesměs peníze propagační, třeba na popularizaci elektronického systému EURES (Evropské zaměstnavatelské služby), v němž každý den najdete milion volných pracovních míst v celé Unii. Firmy a jednotlivci ale mají šanci dosáhnout i na konkrétní dotace, pokud přijdou s projekty, u nichž budou schopni doložit, že už letos přispějí k bourání bariér na společném trhu práce. Jak ukázala studie Geodesy, kterou společně vypracovaly poradenská společnost PriceWaterhouseCoopers a Cranfieldská škola managementu, kromě bariér jazykových hraje v globální ekonomice důležitou roli i obava před problémy s cizím kulturním prostředím nebo neochota partnera odejít pracovat jinam. Naopak velkou motivací lidí, kteří

Pokud jich tady za novým místem nepojede víc, bude to podle ekonomů vážný problém. FOTO GÜNTER BARTOŠ

odcházejí za prací do jiných zemí Unie, je získání zkušeností, které jim po návratu do mateřské země mohou přinést vůdčí pozici a lepší výdělky. Komise ale očekává, že propagační akce a hlasitá připomínka jedné z původních idejí Evropské unie přiměje politiky k tomu, aby začali uvažovat o změkčení výjimek a pracovních omezení. Vzhledem k tvrdému postoji Německa, Francie nebo Rakouska je to očekávání dost naivní.

Češi jsou rádi doma Propagační akce EK může být přesto užitečná, minimálně jako úder do hlavy, v níž by se mohlo rozsvítit. A to zejména v zemích typu České republiky, kde se lidé nechtějí za prací stěhovat ani doma, natož aby odcházeli ven. Ostatně EK v oficiálních hodnoceních několikrát Česko vyzvala, aby s velmi nízkou ochotou lidí stěhovat se za prací něco udělala (třeba vytvořila trh s byty). Byť tahle úměra neplatí beze zbytku: ani Poláci se doma tolik nepřesouvají, zato do ciziny odcházejí za prací mnohem častěji i teď po rozšíření EU, což je zřejmě dáno nižší životní úrovní a větší sociální soudržností polských komunit v cizině ve srovnání s českými. Jak konzervativní je v tomto ohledu české obyvatelstvo, dokumentuje výzkum Postoje k bydlení, který v roce 2001 prováděl Sociologický ústav Akademie věd. Celých 60 % z 3500 respondentů tehdy uvedlo, že by se nestěhovalo, ani kdyby v místě svého bydliště dlouhodobě nemělo práci a mohlo ji najít jinde. Problémy se stěhováním za prací nemělo 70 % mladých lidí do 25 let, stěhování za pracovním místem připustilo pouze 35 % lidí ve středním věku (46–55 let), lidé nad 55 let se stěhovat nechtějí skoro vůbec. Zajímavé je, že přesazování jinam odmítají především ženy a lidé, kteří bydlí v rodinném domě (70 % raději dům než práci). Mezi nájemníky v soukromém, družstevním nebo obecním bytě nebyly podstatnější rozdíly, polovina

by jich raději zůstala doma, i kdyby mohli najít práci i byt v sousedním kraji. Naopak 61 % lidí bydlících v pronájmu u soukromého majitele by se kvůli pracovní nabídce určitě stěhovalo. Jak patrno, výzkum kromě osobní nechuti ke stěhování ukazuje i důvody, proč v Česku nemůže být trh s realitami motorem ekonomiky, jako je tomu třeba v Británii nebo ve Spojených státech. Hlavním důvodem není jen regulace nájemného – vždyť dvě třetiny dotázaných považovaly své bydlení za ideální a nechtěly na něm nic měnit!

V hlavě, pak v žaludku Ekonomové nízkou mobilitu pracovní síly v Česku považují za vážný problém, který časem může přivodit ekonomickou stagnaci nebo pokles. „Není mobilita pracovní síly. Lidé se nestěhují za prací. Investoři už mají problém sehnat kvalifikované pracovníky. Je tak čím dál víc dlouhodobě neza-

Za bar a do ordinace v Británii Pokud máte zájem o práci v zemích EU, měla by vám ji napříště pomoct najít nová webová stránka, kterou před pár dny spustila Evropská komise. Jedná se o službu, na níž s Evropskou komisí spolupracují národní veřejné služby zaměstnanosti, odborové svazy, různé zaměstnavatelské organizace i úřady práce. Internetový server (http://europa.eu.int/eures) má údajně nabízet až 1 milion volných míst, v reálu se toto číslo pohybuje okolo 750 tisíc. Stačí si na internetu naklikat dotyčnou adresu, pro podrobnější

městnaných a zvětšují se rozdíly mezi jednotlivými regiony,“ postěžoval si nedávno člen Bankovní rady České národní banky Miroslav Singer, který také vládě přispěchal poradit, co říkají prakticky všichni čeští ekonomové: deregulujte nájmy, zlepšete dopravu, snižte demotivační sociální podpory a všechno půjde mnohem lépe, i rigidní český trh práce se nakonec rozhýbe. Teoreticky to funguje, praktickému uskutečnění brání malá odvaha a mocenské obavy politiků. Ale nejsou v tom sami. I ekonomové už dávno musejí počítat s psychologickými faktory, které mají na rozhodování lidí často větší vliv než čistě existenční, vynucená volba. Dokud se někdo bude raději držet pochybných jistot, které má, a nepřijme nutnost neustálých investic do budoucnosti, nehne s ním ani ořezaný sociální systém. Je to nejdřív v hlavě, až potom v žaludku. Petr Fischer Autor je novinář, pracuje v BBC.

Q

informace je zde k mání i bezplatná telefonní linka. Při vytočení čísla se na druhém konci ozývá pouze nahrávka slečny v němčině a přerušovaný tón. Na placené lince v Belgii je ihned k dispozici ochotná operátorka. Ta s volajícím trpělivě prochází základní informace na webu, než se dostaneme k samotnému hledání. Náš požadavek zní: manažerka baru, která by ráda našla práci kdekoli ve Velké Británii. Podle hlasu z telefonu má štěstí, na žadatelku čeká 200 volných míst. Na pozici dentisty si lze v Británii vybrat z 203 nabídek, v Belgii, Dánsku nebo Německu žádné. Česká republika nabízí pro zubaře 14 volných míst. Mané D. Shakarian

INZERCE

VÝZKUMNÝ ÚSTAV PEDAGOGICKÝ V PRAZE Oddělení srovnávací pedagogiky

VÝZKUMNÝ ÚSTAV PEDAGOGICKÝ V PRAZE Oddělení srovnávací pedagogiky

hledá

hledá

Výzkumného a vývojového pracovníka – Výzkumného a vývojového pracovníka – Odborníka na problematiku hodnocení ve vzdělávání Odborníka na srovnávací pedagogiku Náplň práce: zkoumání problematiky hodnocení žáků a škol za účely: vytvářet doporučení pro hodnocení v českých školách, vytvářet doporučení pro vzdělávací politiku ČR, vytvářet praktická doporučení a metodiky hodnocení pro české školy; publikování výsledků zkoumání a praktických doporučení;

Náplň práce: srovnávací pedagogika; analýzy zahraničních vzdělávacích systémů a kurikulárních dokumentů; vytváření doporučení a metodik pro praxi českých škol a pro vzdělávací politiku ČR; publikování výsledků zkoumání a praktických doporučení;

Požadavky: VŠ vzdělání humanitního zaměření (pedagogické vzdělání výhodou); samostatnost a kreativita; velmi dobrá znalost anglického jazyka (znalost dalšího světového jazyka vítána); orientace v pedagogice a současných otázkách školství v ČR; zájem o oblast vzdělávání;

Požadavky: VŠ vzdělání humanitního zaměření (pedagogické vzdělání výhodou); samostatnost a kreativita; velmi dobrá znalost anglického jazyka (znalost dalšího světového jazyka vítána); orientace v pedagogice a současných otázkách školství v ČR; zájem o oblast vzdělávání;

Nabízíme: zajímavou tvůrčí a samostatnou práci; zapojení do projektů ESF; odměnu v souladu s Nařízením vlády č. 330/2003 Sb. v platném znění;

Nabízíme: zajímavou tvůrčí a samostatnou práci; zapojení do projektů ESF; odměnu v souladu s Nařízením vlády č. 330/2003 Sb. v platném znění;

Místem výkonu práce je Praha, nástup je možný ihned.

Místem výkonu práce je Praha, nástup je možný ihned.

Životopis a motivační dopis zasílejte prosím současně na adresy [email protected], [email protected]. Platné je zaslání do 31. 3. 2006. Více informací můžete získat mj. na telefonu +420 261 341 468 (Jaroslav Faltýn).

Životopis a motivační dopis zasílejte prosím současně na adresy [email protected], [email protected]. Platné je zaslání do 31. 3. 2006. Více informací můžete získat mj. na telefonu +420 261 341 468 (Jaroslav Faltýn).

10

ZAHRANIČÍ


J

ste pětatřicetiletý muž a pomocí internetu kritizujete vládu. Své názory anonymně uveřejňujete na jisté webové stránce, píšete e-maily lidem podobného smýšlení. Pak se ovšem kolem vás začnou stahovat policejní smyčky. Firma, u níž jste si zřídil e-mailovou schránku, prozradí vaši identitu úřadům. Vzápětí putujete na osm let do vězení. Takový příběh se odehrál v roce 2003 v Číně. Před

Den hněvu V arabských reakcích na karikatury jde o pocit respektu

Číňané rukojmím Yahoobaby několika dny na něj upozornili Reportéři bez hranic, nevládní organizace zabývající se ochranou svobody slova. Odsouzeným je bývalý čínský úředník Li Č’ a v roli firmy, na kterou padá vina za jeho uvěznění, vystupuje americká společnost Yahoo!. Firma se brání tím, že musí respektovat zákony země, v níž podniká. Nezbývá jí tedy než žádosti místních úřadů o informace vyhovět. Zároveň prý Yahoo! nepozná, zda se taková žádost týká běžné kriminální činnosti, nebo zda souvisí s politikou. Může to být pravda, ani čeští poskytovatelé internetových služeb často netuší, z jakého důvodu od nich policie vyžaduje údaje o zákaznících. V Číně ale vládne represivní režim a podle Juliena Paina z Reportérů bez hranic tu nelze podnikat stejně jako v demokratické zemi. Společnost Yahoo! by se měla více zajímat o to, kdo a proč příslušný soudní příkaz vydal. A především by měla servery s poštou, blogy a dalšími materiály svých klientů přenést do USA. Pak by se musela řídit tamními zákony, nikoliv čínskými. Jenže firma to už udělat nemůže. V říjnu se totiž stala menšinovým podílníkem soukromé společnosti Alibaba.com registrované v Šanghaji, která plně spadá pod pravomoc čínských úřadů. Podle Paina je tento krok ze strany Yahoo! pouhým trikem, jak místo sebe nastrčit někoho jiného. Aktivista Li přitom není jediný, komu sdílnost internetového obra ublížila. Loni dostal deset let vězení novinář Š’ Tchao za to, že poslal elektronickou poštou do zahraničí citlivý interní materiál: varování čínských úřadů adresované žurnalistům, jež souviselo s výročím masakru na náměstí Tchien-an-men. A jak se na něj přišlo? Společnost Yahoo! poskytla policii údaje, které umožnily rozpoznat, z jakého počítače inkriminovaný e-mail odešel. Její role je tu jasná. Naproti tomu Liův případ je velmi složitý a úloha, kterou v něm americká společnost sehrála, zůstává v mlze. Z materiálů obhájců se zdá, že policie o Liovi věděla už o několik měsíců dříve, než se obrátila na Yahoo!. Proti Liovi dokonce nasadila agenta provokatéra, který aktivistu kompromitoval. Informace od Yahoo! pak úřady zřejmě využily jen v soudním řízení. Nic to však nemění na tom, že Yahoo! s čínskou stranou ochotně spolupracuje. Materiály Liovy obhajoby jsou přístupné na internetu a jejich studium nabízí fascinující vhled do způsobu, jakým současná Čína funguje. Obviněný aktivista si může najmout čínské právníky, kteří dokážou obžalobu rozmetat. Přitom používají jen argumenty, jež zůstávají pevně ukotveny v čínském právním řádu. Obžalovanému to ale není nic platné, protože soud stejně udělá, co uzná za vhodné. Není pak divu, že se nejrůznějším „Alibabům“ v Číně daří. Martin Uhlíř

Q

Tady není Amerika. Jack Ma, šéf Alibaba.com. FOTO PROFIMEDIA.CZ

Prorok je pro nás světlo. Co o něm Dánové vědí? (Před dánskou ambasádou v Damašku, 4. únor.) FOTO PROFIMEDIA.CZ

„D

ánští zákazníci nejsou vítáni,“ stojí na několika obchodech na hlavní turistické ulici ve starém Damašku. Šedesátiletý Muajad vysvětluje: „Urážka proroka je pro nás červená čára. Urážka každého z proroků je nepřípustná. Prorok je pro nás světlo, čistý člověk. Co o něm Dánové vědí?“ Proč to ale postihuje nezúčastněné turisty? „Přijde-li ke mně Dán, pozdravím ho. Vím, že ty cedule nejsou slušné, ale chci, aby se vědělo o našem hněvu, chci omluvu. Je to protest.“ A že dánská vláda neručí za nezávislé noviny? „Vždyť to není pravda. V Anglii je před soudem historik proto, že se dotkl holocaustu. Přitom islám urážet nechají. Ale k něčemu je to všechno dobré: alespoň se svět dozví, co si myslíme.“ Hamid, student veřejné správy, dává najevo spíše nezúčastněně smíšené pocity sekulárnějších Arabů nad sklenicí vína: „Nechápu, k čemu je někomu urážení ostatních. Když v mé čtvrti lepili na autobus výzvy k demonstraci, měl jsem chuť jít také, ale naštěstí jsem nešel, protože násilí není odpověď.“ V Sýrii se po demonstracích situace rychle uklidnila, dánští studenti na univerzitě se po začátečním strachu s problémy nesetkali. Švéd Nik jen dostal z poškozeného velvyslanectví, které leží ve stejném domě jako dánské, pokyn nepřibližovat se k němu během srocení lidu. Horkým tématem se ovšem staly politický kontext karikatur a svoboda tisku.

Kdyby byla fatwa… Reakce na kresby proroka Muhammada nelze chápat jako náhlé vzplanutí náboženských vášní extremistů. Masové demonstrace měly svou dlouhou předehru. Po zveřejnění karikatur v deníku Jyllands-Posten koncem září se dánská muslimská obec, čítající 180 000 duší, pokusila o smírné řešení urážky muslimského cítění. Jejich žádost o omluvu ale premiér Anders Fogh-Rasmussen odmítl s tím, že vláda není zodpovědná za svobodný tisk a nebude zasahovat. Obec se koncem října obrátila na advokáta a zorganizovala petice. Když skupina jedenácti vyslanců muslimských zemí spolu s dánskými imámy požádala premiéra o setkání, také ji odmítl, což vzbudilo velkou nevoli. Do případu se zapojil egyptský ministr zahraničí Ahmed Abul Gheit veřejnými projevy v Bahrajnu a následovně i poslanci blízcí Muslimskému bratrstvu se žádostí o omluvu. Kauza pak zaplnila egyptský tisk, vlivný v arabském světě. V listopadu začali dánští muslimové mezinárodní mobilizaci. Imám Abu Laban vedl delegaci do Káhiry, kde se setkal s vedoucím duchovním sunnitské univerzity al-Azhar a sekretářem Arabské ligy Amrem Músou. V prosinci dánská delegace představila karikatury na setkání Organizace islámské konference (OIC) v Mekce, kde zřejmě cirkulovala ještě řada jiných karikatur. OIC vyslovila obavu před „rostoucí nenávistí k muslimům a islámu“ a obrázky se staly mezinárodním skandálem. Koncem ledna odvolaly Libye a Saúdská Arábie své velvyslance z Dánska. Olej do ohně přilil fakt, že karikatury byly začátkem roku přetištěny hned v několika evropských

novinách, což bylo na pozadí odmítání omluv dánské vlády chápáno jako vypočítaná provokace. Proto se nejen Dánové, ale i Norové a Francouzi, kteří jako první kresby reprodukovali, stali předmětem útoků. Ke kauze se pak už vyslovoval každý. Hasan Nasralláh, šéf libanonského Hizballáhu, prohlásil: „Kdyby byla provedena fatwa na Salmanu Rushdiem, něco takového by se nestalo.“ Mediální a kontroverzní Jusef al-Karadáwí, hlava Mezinárodní asociace muslimských duchovních, vyzval v Kataru k „mezinárodnímu dni hněvu“, ale odmítl sabotáž. Samotné demonstrace pak organizovaly radikální muslimské skupiny, nicméně velká účast napovídá o značné ochotě, ba spontaneitě.

Svoboda a dvojí metr Dánský premiér Fogh-Rasmussen se odmítl omluvit s odvoláním na svobodu tisku. Následnou presumpci kolektivní viny Dánů či Francouzů za náboženské urážky lze pak vysvětlit běžným zaměňováním názoru vlády a názorů tisku v zemích s omezenou svobodou slova. Muslimská kritika poukazovala též na to, že svoboda tisku není nikde úplná a že se řídí dvojím metrem: například odmítání historických faktů o holocaustu je v Evropě trestné, zato urážky islámu nikoliv. Právě v tomto kontextu se zrodily plány íránského listu Hamšahrí na zveřejnění karikatur holocaustu. V autoritativních režimech, ve kterých se míra svobody vyjádření mění podle míry politického liberalismu, jsou hranice nezávislosti tisku nevyřešenou otázkou. Írán i Sýrie zaznamenaly v posledních několika letech období větší svobody – na několik měsíců, respektive roků po nástupu Bašara al-Asada do čela Sýrie a Muhamada Chátamího v Íránu – následované opakovanou limitací. Jenže vyrukovat se svobodou tisku v kauze jasně nepřijatelné pro muslimy posiluje v takovém prostředí jen argumenty odpůrců volnosti: svoboda je nevyhnutelně zneužívána. I svoboda evropského tisku je regulovaná a muslimové žádají právem ochranu. Pákistánský expert na islamistická hnutí Ahmed Rašíd proto tvrdí, že celá kauza není věcí svobody tisku jako takové, ale kulturní a politické definice jejích hranic. Právě přijetí kulturních odlišností zvláště muslimských přistěhovalců se v posledních letech stalo diskutovaným tématem v Evropě. Publikaci karikatur i vášnivou debatu o evropských svobodách je tudíž třeba vidět v kontextu otázek přistěhovalectví.

Islámštější než islamisté I v arabských zemích byl charakter debat různý – od antisemitských až po reakce často střízlivější než v Evropě. V Egyptě byly karikatury bez důsledků zveřejněny už 17. října v listu al-Fagr spolu s odmítnutím jejich rasistického charakteru. Když některé z nich později zveřejnily dva jordánské listy, al-Mehuar a Šihán, dva redaktoři byli zatčeni pro urážku islámu, trestnou podle jordánského práva.

I prominentní intelektuál Tarík Ramadán, profesor islámské teologie v Ženevě a vnuk zakladatele egyptského Muslimského bratrstva, volal po ukončení zavádějících závodů o svobodu slova na všech stranách a umírnění reakcí. V Egyptě dosáhlo zakázané Muslimské bratrstvo velkého úspěchu v posledních volbách a kauza karikatur se stala vítanou příležitostí pro vládu – podle Ramadána – k „posílení její islámské legitimity v očích obyvatelstva“. Přehánění obrany islámu z vnitropolitikých důvodů pak vysvětluje, proč se vlády nejen nebránily demonstracím a vandalismu, ale i přilévaly olej do ohně. Proti publikacím v Šihánu se například s nebývalou vervou postavil jordánský král. I v Libanonu byly reakce posíleny místním kontextem. Po loňské násilné smrti Rafíka Harírího byla následná emancipace od Sýrie viděna jako ztráta vlivu islámských stran a posílení křesťanů. Když byl během protestů na začátku února zvandalizován i kostel v Bejrútu nedaleko vyhořelé dánské ambasády, situace se uklidnila z obav před dalším nábožensky strukturovaným násilím, připomínajícím patnáctiletou občanskou válku, a ministr vnitra odstoupil.

Jednotni po třiceti letech Podle vlivného egyptského deníku al-Ahrám měla ale debata kolem karikatur, pomineme-li politováníhodné a kontraproduktivní násilí, i kladné důsledky. Muslimský svět dosud zůstával bez větší společné reakce na válku v Iráku, kterou vnímá jako neokolonialistický americký projekt. Trvající násilí v Iráku, spolu s událostmi v Abú Ghraib a Guantánamu, posilují frustrace v arabském světě bez možnosti je ventilovat. Karikatury se tedy staly jakousi poslední symbolickou kapkou ve vnímaném útoku na islám a podle Ahrámu vedly „k první jednotné koordinované reakci Arabů od války v roce 1973“. Tomu nasvědčuje i jedna zajímavá dohra syrského vzplanutí. 10. února navštívil Damašek Muktada Sadr, vůdce šíitské islamistické frakce, která se začíná prosazovat v novém iráckém parlamentu a snaží se o přijetí v sunnitském světě. Takže na pořadu dne bylo odsouzení karikatur coby spojující element mezi šíity a sunnity. „Toto je západní křižácká výprava proti islámu,“ řekl Muktada přejímaje starou rétoriku, „ale útočit na křesťanské cíle by byl omyl.“ Komentátoři Ahrámu dodávají, že násilné reakce jen ztěžují proklamovaný dialog mezi civilizacemi, přitom má jít o jeho posílení. Jednou z vítaných symbolických akcí se tak stal široký bojkot dánského zboží. K právu na mírový protest bojkotem vyzval i slavný egyptský držitel Nobelovy ceny za literaturu Nagib Mahfuz. Koncem ledna se nakonec dánský premiér Fogh-Rasmussen v televizi al-Arabíja od karikatur distancoval a pozval muslimské velvyslance k dialogu. Zora Hesová, Damašek Autorka studuje filozofii a islamologii na Freie Universität v Berlíně.

Q

ZAHRANIČÍ


11

Úspěchem je pohyb Po prvních 100 dnech vlády je kancléřka Merkelová pevně v sedle

N

ěmecko si vychutnává primáty. Poprvé po čtyřiceti letech má velkou koalici. Poprvé v historii mu vládne žena – Angela Merkelová. Ta právě bilancuje prvních sto dnů v úřadě kancléřky. Je co slavit? Žádná revoluce se sice nekonala, ale oproti skeptickým očekáváním na podzim si vůbec nepočíná špatně.

S odvahou a lidskostí Když byly v Německu loni vyhlášeny předčasné volby, šlo – zejména z českého hlediska – především o dvě věci. Nabere Německo kurz jasně mířící k vyřešení hospodářských problémů a přestane být ekonomickou brzdou Evropy? Přijde kancléř, který zahraniční politiku vrátí z velmocenských výšin zpět do středu Evropy? Samotné zářijové volby přinesly nečekanou sprchu, když favorizovaní konzervativci (CDU/CSU) jen těsně předběhli vládnoucí sociální demokraty (SPD) a většinu v Bundestagu obsadila levice. Když pak de facto remíza vyústila ve velkou koalici s Angelou Merkelovou (CDU) v čele, nikdo od nové vlády ambiciózní agendu nečekal. Málokdo si vůbec troufal vsadit na to, jak dlouho svazek dosud protichůdných sil vydrží. Řadu svých klíčových cílů Merkelová odpískala ještě před uzavřením koaliční smlouvy – žádnou šanci na úspěch v tandemu se sociálními demokraty neměly plány na uvolnění pracovního trhu, zjednodušení systému daní či zásadní reforma zdravotního pojištění. Koaliční smlouva zabetonovala i dosavadní snahu Schröderovy vlády maximálně ochránit domácí hospodářství před konkurencí z dalších, především nových zemí EU: Německo trvá na omezení volného pohybu osob do roku 2011, minimální liberalizaci služeb a hodlá „čelit neférové daňové soutěži“ v EU. Když Merkelová v listopadu představovala v Bundestagu vládní program s příznačným titulem „Odvaha a lidskost“, při vědomí svého kombinovaného mandátu ohlásila „politiku malých kroků“. Detailní koaliční smlouva o více než 170 stranách je v mnoha oblastech nejmenším společným jmenovatelem dvou donedávna soupeřících stran. Jedna věc je ale samotný dokument a druhá věc jeho politická realizace. Pro uskutečnění téměř 60 bodů tohoto programu musí Merkelová složitě balancovat a skládat zkoušku z umě-

ní možného. Jak poznat úspěch? Když se koalice pohne z místa. Právě v tomto smyslu se úsilí vlády soustředí hlavně na tři okruhy problémů: snížit rozpočtový schodek a konsolidovat veřejné finance, uspořit na nejnákladnějších položkách a zjednodušit federální rozhodování – suma sumárum dostat Německo z nehybnosti. Přitom kritérium úspěchu u voličů zůstává jasné. Ti hodnotí úspěch jakékoliv vlády především počtem nezaměstnaných – žádný z reformních krůčků tak nesmí zmařit naděje na hospodářský růst.

Přišla řada na důchody Po sto dnech úsilí můžeme zaznamenat důležité posuny kupředu. Minulý týden kabinet dospěl k dohodě o rozpočtu na rok 2006 a o výhledu do roku 2009. Pro letošek plán počítá s dalším zvýšením zadlužení – rýsující se oživení mají podpořit investice do infrastruktury a vědy. Po další tři roky však má již schodek klesat, podle ministra financí Peera Steinbrücka (SPD) se Německo po pěti letech porušování pravidel vejde do tříprocentního maastrichtského kritéria. Spolu s rozpočtem do parlamentu poputují zákony, které mají na jedné straně seškrtat daňové výhody a státní příspěvky, na druhé straně od roku 2007 zvýšit DPH z 16 na 19 %. Součástí balíčku je i tzv. daň bohatých – zvýšení daně z příjmu těm, jejichž příjem překročí půl milionu eur ročně. Významnější přínos pro státní kasu tahle daň podle odborníků mít nebude – je to jeden z krůčků, kterým si kancléřka zajistila podporu sociálních demokratů. Důležitý je první podařený řez do nejnákladnější položky veřejných financí: kabinet rozhodl o prodloužení důchodového věku na 67 let počínaje rokem 2029. Vicekancléř Franz Müntefering (SPD) si tímto návrhem odškrtl nejkomplikovanější téma agendy, rozpoutal však interní debaty uvnitř sociální demokracie, která tento nepopulární posun ještě v loňské kampani vehementně odmítala. Zatím se podařilo sociálnědemokratické spory udržet mimo chodby vládních budov, zdaleka však není vyhráno: reforma systému není dotažena do konce, v důchodové kase na rok 2008 navíc chybí stovky milionů eur. Významným úspěchem je docílení politické dohody o reformě federálního systému, a to tím spíše, že loni na jaře jednání podobně složené-

ho týmu (tehdy ještě vládní SPD a opoziční CDU/ CSU) zkrachovala. Řečeno méně abstraktně: reforma zpružní rozhodovací mechanismy a projasní pravomoci. Má tedy napravit situaci, kdy je pro drtivou většinu přijímaných zákonů nutná součinnost na spolkové a zemské úrovni. Díky ústavní většině, kterou koalice disponuje v obou komorách parlamentu, se počítá se schválením do léta. Pak teprve přijde tvrdší oříšek: reforma finanční ústavy země, tedy rozpočtového určení daní. Tyto první výsledky ukazují, že kancléřka postupuje, jak slíbila: krůček za krokem se soustředí na dosažitelný kompromis, přičemž dbá na soudržnost koalice. Výbušná témata nechává na pozdější dobu – a s nimi i důkladnější reformu německého hospodářství.

Neútočíme, spolupracujeme Očekávání z loňského léta, kdy Merkelová vystupovala jako favoritka budoucí konzervativní vlády, lépe naplňuje v zahraniční než v domácí politice. Signály, které vyslala při úvodních cestách po Evropě, do USA a do Ruska, potvrzují očekávaný posun od politiky jednoznačně ovládané hospodářskými a energetickými zájmy Německa. Merkelová se naproti tomu soustředí na dvě témata. Jednak na posílení transatlantického partnerství, tedy vztahy s Amerikou. Na druhé straně pak na realistickou a (s ohledem na lidská práva a válku v Čečensku) kritickou spolupráci s Ruskem. Podobný přístup, neobcházející při jednáních tlak na větší globální zodpovědnost, lze čekat i v přístupu k Číně. Co se týče Evropské unie, ani tam se Merkelová neztratila. Kredit si získala jako úspěšná makléřka na prosincovém krizovém summitu o rozpočtu – pozorovatelé se shodovali, že nalezení cesty ze sporů mezi Velkou Británií a Francií, plátci a příjemci či novými a starými zeměmi byla především její zásluha. Šrámem na jejím proevropském přístupu zůstávají ochranářské postoje spolkové vlády k hospodářské politice uvnitř Unie. Celkově si ale Merkelová, na úkor Franka Waltera Steinmeiera (SPD), zatím málo výrazného šéfdiplomata, udělala ze zahraniční politiky svoji doménu. Zde je též třeba hledat jeden z klíčů k její nynější popularitě: na žebříčcích předběhla všechny své soupeře, svou popularitou táhne nahoru i CDU/ CSU, na něž teď sociální demokracie ztrácí skoro

10 %. Rozhodně působící, v zahraničí ceněná šéfka vlády a CDU tu úspěšně stojí proti dvěma spíše soupeřům než partnerům z SPD: Franzi Münteferingovi, vicekancléři s nepopulární agendou ministra zaměstnanosti, a Matthiasi Platzeckovi, předsedovi strany, který ještě hledá svůj profil a autoritu tváří v tvář vládní zodpovědnosti na jedné straně a tlaku populistické Levicové strany na straně druhé. Jaká je tedy nejdůležitější zpráva z prvních sto dnů? Kancléřka je pevně v sedle a navzdory chmurným předpovědím drží pohromadě celou koalici, která se úspěšně přeorientovala z útočné předvolební rétoriky na konstruktivní spolupráci. S Angelou Merkelovou v čele postupně uskutečňuje dílčí cíle, které si předsevzala. Komu to jako lék na německé neduhy nestačí, musí počkat, až Merkelová politikou malých kroků získá takový mandát, aby si mohla obstarat mílové boty. Eva Palatová Autorka je analytička Asociace pro mezinárodní otázky. Q

Chceš mír? Neutíkej z Afriky Stačil jediný krok ke smíru a ulice měst v jižní polovině Pobřeží slonoviny zaplavily tisíce mladíků. Nevyšly však oslavovat, nýbrž zaútočit na základny OSN. Poté, co státní média opakovaně vyzývala k útokům na OSN a francouzské jednotky, vyrazili v polovině ledna na čtyři dny do ulic mladí lidé, kteří smetli vše, co na sobě mělo nálepku OSN. Nejhůře dopadlo západní město Guiglo, odkud se řídí humanitární operace na pomoc čtrnácti tisícům uprchlíků. Zde byly zničeny a vyrabovány kanceláře agentur OSN a řady západních nevládních organizací, humanitární pomoc byla rozkradena, auta zapálena. Zemřelo pět útočníků a jen díky razantnímu zásahu špatně vyzbrojených modrých přileb nebyly ztráty na životech napadených. Poté byli evakuováni civilní zaměstnanci i vojáci OSN a výsledek na sebe nenechal dlouho čekat: v oblasti bylo zmasakrováno 12 vesničanů. Dokud se situace nestabilizuje do té míry, že bude bezpečné se vrátit, tisíce uprchlíků a potřebných budou ponechány bez pomoci.

Sever proti jihu Ještě před několika lety bylo Pobřeží slonoviny jednou z nejrozvinutějších a nejstabilnějších zemí západní Afriky. Od roku 2002 je však rozděleno občanskou válkou na rebely okupovaný sever a vládě loajální jih. OSN a mezinárodní zprostředkovatelé se již tři roky marně snaží nastartovat mírový proces, který by umožnil odzbrojení a svobodné volby. Se zemí to začalo jít z kopce už v druhé polovině 90. let, kdy vládnoucí Demokratická strana

začala používat xenofobní rétoriku, vymezovat národnost podle etnického klíče a přestala uznávat početné severní kmeny za plnoprávné občany. V roce 2000 proto Alassane Outtara nemohl kandidovat na prezidenta. O dva roky později toho již měli seveřané dost a pokusili se o státní převrat. Neúspěšně. Prezident Gbagbo útok ustál. Rebelům se však podařilo obsadit a udržet pod svou kontrolou severní polovinu země. V poslední době došlo v úsilí OSN na činy: nová dočasně jmenovaná společná vláda se v lednu poprvé sešla a mezinárodní tým vyjednavačů doporučil rozpustit parlament, kterému vypršel pětiletý mandát. Jenže právě tato opatření jsou vnímána jako oslabení role prezidenta Gbagba a jeho stoupenci odpověděli vlnou násilností. Mladíky z ulic sice nakonec prezident odvolal, ovšem o několik dní později dekretem prodloužil mandát parlamentu, v němž mají jeho lidé většinu.

Raději šok než etnické čistky Mezinárodní společenství doufá, že se v říjnu podaří uspořádat svobodné volby, které by Pobřeží slonoviny sjednotily. Jenomže zorganizovat volby v rozdělené zemi nebude vůbec jednoduché. Nelze očekávat, že by nějaká místní volební komise jednala zcela nezávisle na vůli politiků. Dá se předpokládat, že držitelé moci použijí všechny páky k tomu, aby demokratizaci zablokovali. OSN si to uvědomuje a zdá se, že je připravena začít na

Chceme místo pro opozici. Právě tu nám prezident Gbagbo upírá. FOTO PROFIMEDIA.CZ

obě strany více tlačit. Je na čase. Jak uvádí renomovaná mezinárodní organizace International Crisis Group, která se zabývá analýzou konfliktů a nynější vyhrocení předpověděla, polovičatá opatření nefungují. Pokud Rada bezpečnosti urychleně nesáhne po šokové terapii, brzy opět přijdou ke slovu mačety a kalašnikovy. A protože ani jedna strana není dost silná, aby vojenskou převahou získala snadné vítězství, alternativou míru je dlouhá a ošklivá válka. Prvním krokem by mělo být odzbrojení povstalců a milicí loajálních vládě. Jinak hrozí, že se občasné výbuchy organizovaného násilí, které střídají období relativního klidu, budou i nadále stupňovat, až se zcela vymknou kontrole. Následný etnický konflikt by se pravděpodobně neomezil pouze na území Pobřeží slonoviny, ale zřejmě zasáhl i Gui-

neu, Mali a Burkinu Faso. Katastrofální následky by mohl mít i pro sousední Libérii, která se úspěšně vzpamatovává z marasmu šestnáctileté občanské války. Právě vzestup Libérie by mohl být inspirací pro Pobřeží slonoviny a další africké země. Rada bezpečnosti uvalila cílené sankce na organizátory pouličního násilí. Ty však samy o sobě nestačí. Pokud se Spojené národy osmělí a vydají se cestou rázných kroků, měly by posílit svou sedmitisícovou vojenskou misi tak, aby byla skutečně schopná si mír vynutit a ochránit své i místní civilisty. Dvě stě mužů dočasně převelených z Libérie stačit nebude. Dana Plavcová Autorka působila jako koordinátorka humanitární pomoci v západní Africe. Q

12

SVĚT KOLEM / O KOM SE MLUVÍ

P

rokáže-li soud to, co zatím vychází najevo při policejním vyšetřování, zažila Francie první vraždu Žida za to, že je Žid, od nacistické okupace. Tak se alespoň vyjádřil šéf židovských institucí v zemi galského kohouta Roger Cukierman. Ve stručnosti: 20. ledna vylákala mladá atraktivní žena na schůzku prodavače mobilních telefonů Ilana Halimiho (23). Jenže Halimiho na oné schůzce přepadl a unesl gang „Barbarů“, ve své většině poskládaný z mladých muslimů

Kriminální, či rasová vražda?

Mladićovi zvoní hrana Lov nejhledanějšího válečného zločince Evropy míří do finále

„D

ejte nám Mladiće, nebo se rozlučte s cestou do Bruselu!“ Takhle ostře to srbským předákům řekl evropský komisař pro rozšíření Oli Rehn. Balkánské státy mají zkrátka smůlu na generály, kteří jim prokazují medvědí službu. Chorvatskou cestu do EU málem zhatil Ante Gotovina. Srbskou blokuje malý podsaditý generálplukovník, který se stal synonymem pro největší zločiny v Evropě od druhé světové války – Ratko Mladić, bývalý velitel armády bosenských Srbů. Minulý týden obletěla svět zpráva, že byl v Srbsku zatčen. Informaci srbská vláda i haagský tribunál pro válečné zločiny dementovaly. Ale síť okolo Mladiće se stahuje a tlak mezinárodního společenství už srbská vláda nemůže ignorovat. Co se stane, až ho letoun NATO potupně odveze do Haagu? Těší se generál ještě podpoře veřejnosti? Kdo vůbec je muž, který udělal celou zemi svým rukojmí? A co se stalo minulý týden – byl zatčen, nebo ne?

Pro mnohé stále hrdinou

Žid? Tak to musel mít peníze. FOTO PROFIMEDIA.CZ

původem z Afriky. Za rukojmí požadovali výkupné údajně ve výši 400 tisíc eur, ale marně, neboť ani zajatec, ani jeho rodina takové prostředky neměli. Pachatelé přitom Halimiho po tři týdny mučili, uřezali mu uši a prsty, pohmoždili a popálili mu 80 % povrchu těla a 13. února ho nahého pohodili na železničním náspu na pařížském předměstí – zemřel při převozu do nemocnice. Většina gangu byla pochytána a policejní vyšetřovatelé rozjeli rutinní práci na kriminálním činu. Jenže 20. února padly při výslechu dvě věty, které daly případu jiný směr. „Židé to zaplatí,“ řekl prý jeden z únosců zprostředkovateli na otázku, kde vezme oběť na výkupné. „Nemám rád Židy,“ prohodil podle svědectví svého kumpána další, když spoutanému Halimimu udusil cigaretu o čelo. Jednal gang s rasistickým úmyslem? Prý ne, neboť únosu Halimiho předcházelo sedm dalších, leč neúspěšných pokusů o získání rukojmí – dílem na mužích židovských, dílem na nežidovských. Proč na židovských? Protože „ti mají peníze“ a na tom přece není nic rasistického. Ve Francii panuje opatrnost s rychlými závěry ohledně rasových motivů. Ještě je v paměti případ z roku 2004, kdy se z ženy, domnělé oběti antisemitského útoku, která dojala i prezidenta Chiraca, vyklubala chorobná lhářka. Ale případ Halimi bude jiný. Ministr vnitra Nicolas Sarkozy se vyslovil jasně: obviňování, že Židé mají peníze, je v tomto kontextu návod k vydírání a projev antisemitismu.

U

prchnou-li v Jemenu věznění teroristé al-Káidy, většina lidí propadne ohledně jejich polapení spíše skepsi. Ne snad že by Jemen patřil mezi „lotrovské státy“ a jeho vláda podporovala terorismus. Nicméně zůstává skutečností, že má dosti omezené možnosti a na kmeno-

Jemen se snaží vá území na periferii státu dosáhne jen omezeně. To platilo též o snadnosti úkrytu po útěku 23 vězňů ze 3. února, který shrnul článek v posledním Respektu. Jenže v den, kdy text vyšel, se na internetu (www.debka.com) objevila informace, že 7 ze stíhaných uprchlíků už jemenské orgány dopadly. Patří k nim i Džamál Al Badawí, celebrita mezi nimi a člověk odpovědný za smrt 17 amerických námořníků na lodi Cole v roce 2000. Nezbývá než konstatovat, že i podceňovaný Jemen se proti teroristům snaží. Zbyněk Petráček


Máme-li věřit opakovaným ujištěním z Bělehradu i Haagu, tak Mladić zatčen není. Byla to tedy jen novinářská kachna? Možná ne. Ne nadarmo se říká, že na každém šprochu je pravdy trochu... Mladić je možná zatčen a je v nějakém domácím vězení, zatímco s ním srbská vláda jedná o formě jeho přesunu do Haagu, aby byla pro veřejné mínění co nejméně bolestivá. Možná šlo o jakousi generální zkoušku. Pro mnoho Srbů je Mladić stále hrdinou. V záplavě zkorumpovaných politiků je rázný generál mužem, který dosud vzbuzuje sympatie. Nepašoval naftu jako Radovan Karadžić, jeho syn se neřítil po srbských silnicích v luxusních ferrari jako syn Slobodana Miloševiće. Není sice známo, že by se účastnil černého trhu jako mnozí důstojníci a politici, ale také proti němu nijak nezakročil. Nežil ve skleněné kleci luxusu, ale často vyrážel mezi své vojáky na frontu. Mluvil jasně a stručně. Byl jedním z mála Srbů, který si dovolil odporovat prezidentu Miloševićovi. Zatímco vůdce bosenských Srbů Karadžić Miloševićovi vždy vykal a obracel se k němu s uctivým „pane prezidente“, Mladić mu nejenom tykal, ale dokonce ho i urážel. V létě 1995 mu Milošević vyhrožoval, že ho nechá zastřelit kvůli útoku na Srebrenicu, který tehdy nezapadl do jeho plánů. Mladić se nenechal vyvést z míry: „Neřvi na mě, nejsem tvoje žena. Pokud vůbec můžeš na svou ženu zdvihnout hlas.“ (Narážka na podřízené postavení Miloševiće vůči manželce Mirjaně.) To si nikdo jiný nedovolil. Mladić rozhodně netrpěl malým sebevědomím. Naopak, sebedůvěra z něj přímo čišela. Vyžíval se v ponižování Západu. Francouzské-

ho generála Phillipa Morillona, velitele vojsk OSN, nechal čekat hodinu proto, aby dohrál partii šachu. Celý svět zná záběry holandského plukovníka Karremanse, velitele jednotky, která měla chránit „bezpečnou zónu“ Srebrenice. Když srbští vojáci enklávu obsadili, některé holandské vojáky zajali a zbytek drželi fakticky jako rukojmí. Karremans se snažil zachránit, co se dá, a vyjednávat s Mladićem. Byl to nezapomenutelný záběr: na jedné straně bledý a prkenný Karremans, na druhé straně triumfující Mladić. Dává Holanďanovi povýšeně cigaretu se slovy: „Nebojte, není vaše poslední.“ Ponížení Západu a sebeuspokojení Mladiće nebylo nikdy větší. Mladićovo sebevědomí rostlo s léty bojů, jak média a všemožní pochlebovači budovali jeho kult. Postupem doby se u něj projevovala mýtománie, která nakonec přispěla k jeho konečné porážce na podzim 1995. Vojenský analytik Ljubodrag Stojadinović říká: „Postupně začal věřit tomu, že je výjimečný, že je hrdina, který svou slávou překoná všechny srbské vojvody.“ Skutečnost byla podle Stojadinoviće prozaičtější: „Mladić dobře řešil operační a taktické situace, ale očividně nebyl schopen vidět strategický význam svých činů.“ To se ukázalo při obsazení Srebrenice, kdy Mladić nechal postřílet 7000 muslimských mužů. Bylo to jeho nejhorší rozhodnutí. Postavilo Západ definitivně proti Srbům, což vyvrcholilo jejich masivním bombardováním na podzim 1995. A bylo to přitom úplně zbytečné. Po celou válku byli zajatci cenným „zbožím“, za které šlo získat vlastní zajaté vojáky, peníze i potraviny. Mladić jako by ztratil základní schopnost velícího důstojníka – schopnost chladného logického úsudku. Vždyť k postřílení Srebreničanů musel mobilizovat všechny Srby ve východní Bosně, kteří udrží zbraň. Celkem se na operaci podílelo skoro 20 000 mužů. Když bombasticky říkal do kamery, že srbskému národu předává „srbskou“ Srebrenicu, byla to jeho labutí píseň. Nedocenil, že takový masakr před světem neskryje a že svět to jen tak nenechá. Možná jeho necitlivost způsobila smrt dcery Any, která se zastřelila v roce 1994 v Bělehradě, kde studovala medicínu. Důvody její sebevraždy nejsou dodnes jasné (pravděpodobně za nimi stály osobní důvody, a ne odpor ke krvavým praktikám otce).

Ultimátum? Nikdy a od nikoho Mladićův životní obzor je velmi omezený. Narodil se ve vesnici 20 kilometrů jižně od Sarajeva a od 15 let žil v armádě – ve vojenských školách a po kasárnách. Jako většina důstojníků se označoval za Jugoslávce, od 21 let byl členem stra-

ny. Byl dítětem ideologické armády a ohraničené myšlení mu zůstalo. Po rozpadu bipolárního světa nechápal, co se děje. Trapná úloha vojáků OSN v Bosně ho pak přesvědčila o tom, že si může se světem dělat, co chce. V duchu jugoslávské obranné koncepce věřil, že se Srbové mohou sami ubránit komukoliv. „Srbové nikdy nepřijímali ultimáta od nikoho a nebudou je přijímat ani v budoucnu,“ zněla jeho odpověď na mírové návrhy mezinárodních zprostředkovatelů. Věřil v pomoc Ruska, která se nikdy nedostavila. Věřil, že se rozpadne NATO, což se nestalo. Nechápal, jak NATO funguje. Když holandské stíhačky v rámci NATO bombardovaly srbské pozice, chvástal se: „Holandsko? Koho můžou napadnout Holanďané? Tak jedině Dány…“ Vyhrožoval, že bude bombardovat Londýn a Washington. Měl naprosto ztřeštěné územní nároky: „Já jsem v téhle válce nic nedobyl. Jenom jsem osvobozoval to, co bylo vždy srbské, a ještě zdaleka jsem neosvobodil všechno. I Terst je staré srbské město.“ Když válka skončila, Mladić zůstal ještě skoro rok velitelem bosensko-srbské armády. V té době už v Bosně byly jednotky NATO a tribunál v Haagu na něj vydal zatykač, nicméně pro NATO byl klid v Bosně důležitější než Mladićova hlava. Generál pak pro jistotu stejně zmizel do bezpečí Miloševićova Srbska. Žil ve vile v Bělehradu, měl armádní ochranku a k dispozici vojenské nemocnice, občas se na venkově věnoval svému oblíbenému včelařství a v roce 1997 ho tehdejší prezident Jugoslávie Zoran Lilić vyznamenal. S pádem Miloševiće se sice přestal objevovat na veřejnosti, ale jinak se moc nezměnilo. Jen historky o tom, kde všude byl viděn, zaplňovaly srbský tisk. Podle jedněch je v Rusku, podle druhých v tajné jeskyni ve východní Bosně, někdo ho viděl kdesi na salaši, jiný v klášteře nebo v kasárnách.

Za to odpovídají druzí Srbská vláda po léta tvrdila, že neví, kde Mladić je, a proto ho nemůže zatknout a vydat do Haagu. Ale v Srbsku se jen těžko může schovávat známý člověk bez vědomí rozsáhlých bezpečnostních struktur. Zdroje z Haagu opakovaně uváděly, že se Mladić skrývá s podporou armády a tajných služeb. Proč ho vlastně Bělehrad nechtěl vydat? Důvodů je několik. Mladić je u řady Srbů dosud populární, ač minulý týden ukázal, že po zprávě o jeho zatčení se do ulic nikdo nevydal. Premiér Koštunica je člověk, který Mladićovy válečné cíle vždy schvaloval a ke spolupráci s Haagem se odhodlal jen pod tvrdým tlakem Bruselu a Washingtonu. Vláda tak až donedávna dělala před Západem, jako že Mladiće vydat chce, ale před domácí veřejností se ministři úzkostlivě vyhýbali tomu, aby zmínili slova „zatčení“ a „Mladić“ v jedné větě. Typickou ukázkou je rozhovor s ministrem spravedlnosti Zoranem Stojkovićem. „Vím, že máme povinnosti, které jsme slíbili splnit.“ „A co konkrétně se dělá, aby se tyto povinnosti splnily?“ „Za to jsou odpovědni druzí. Já o tom nemám žádné informace.“ „Má vláda nějaké informace, kde se Mladić nachází?“ „Věřte mi, nevím. Já o tom nevím vůbec nic.“ Tvrzení, že vláda nic neví, ale věří málokdo. Spíše už tomu, že vláda se chce nepříjemného závaží v podobě Ratka Mladiće zbavit. Nejvíce by jí asi vyhovovalo, kdyby se vzdal dobrovolně nebo spáchal sebevraždu. Tou už vyhrožovali mnozí obvinění důstojníci, ale nakonec se pokorně vydali do cel v Haagu. Matyáš Zrno Autor je novinář, pracuje v České televizi.

Q

Ratko Mladić Narozen 12. března 1943 ve vsi Božinovići v Bosně a Hercegovině; 1945 – ustašovci mu zastřelili otce; 1958 – odchází na vojenskou školu a následujících 40 let tráví v armádě; 1991 – v červnu se stává velitelem 9. sboru jugoslávské armády v Kninu, metropoli vzbouřených chorvatských Srbů, přidává se na stranu povstalců; 1992 – velitelem 2. vojenské oblasti v Sarajevu, po boku místních Srbů bojuje proti legitimní vládě Bosny a Hercegoviny, poté jmenován velitelem nově vzniklé armády bosenských Srbů; 1995 – v červenci jeho jednotky masakrují 7000 muslimských mužů v Srebrenici; 1996 – v listopadu sesazen z pozice velitele armády bosenských Srbů, odchází do Srbska; 2000 – v březnu byl naposledy viděn na fotbalovém utkání Jugoslávie–Srbsko v Bělehradě.

TÉMA


13

Vyniknout, ovládnout hru a dobýt svět. Desítky tisíc o tom sní, osmnácti ročně se to povede. (Hokejoví žáčci v Litvínově.) FOTO TOMKI NĚMEC

S Jágrem v srdci Cesta malých noviců na výsluní hokejového božstva

Nic nevadí, že naši chlapci nevyhráli! Stejně zůstávají celoplanetárními hokejovými božstvy, idoly se zástupem následovníků. Přes temné předpovědi, že doba hokejová pomalu končí, sportovní školy stále praskají ve švech. Ve světě bouřících tribun a točících se milionů, v němž se slzy babiček mísí s nadějemi jinochů, je český hokejový průmysl pořád proklatě funkční byznys.

J

eště před chvílí na Václavském náměstí divoce vyl a fandil mnohatisícový dav. Mnozí měli pomalované tváře a v rukou vlajky. Společně s ostatními hokejovými bratry a sestrami po celé zemi dav bouřil až do konce. Závěr střetnutí ale tentokrát mnohé bolestně omráčil. Po výprasku fandové schlíple odtáhli a naděje na další výhru se na chvilku plaše schovala do kouta. Hokejových školáků se ale současná mizérie netýká. Oni jsou přece určeni k tomu, aby nosili vavříny vítězů budoucnosti.

Město úžasných mužů a žen Pod odvážně vyklenutou střechou litvínovského stadionu se zrodila už řada slavných hvězd. Právě zdejší zimák vychoval pro NHL celou hvězdnou gardu, dvaceti hráči překonal rekordy ostatních evropských gladiátorských líhní. A oslňující modelky a umělkyně z Litvínova, Eva Herzigová, Tereza Maxová či Ivana Frühlingová také dobývají svět. Do proslulého Hockey Clubu Chemopetrol pod Krušnými horami se vjíždí zcela zvláštní oblastí. Chemopetrol, Mostecká uhelná a spousta menších podniků tu vytváří nevídanou industriální zónu, obří ocelové město. Všude se vypínají kovové věže, sloupy vysokého napětí, obří válce chladíren, nekonečné kilometry teplovodního potrubí. Auto se mezi továrnami proplétá desítky minut, šedomodré značky varují: svítí-li červené světlo, vypněte motor. Stadion, kde se ve dvou krytých halách tuží mladí lvi, je až na kraji Litvínova. Velká hala je zasvěcená hráči a trenérovi Ivanu Hlinkovi. U vchodu je Hlinkova socha v životní velikosti. Na vysokém soklu, vysoko nad hlavami procházejících, se řítí mladík v helmě, s hokejkou napřaženou, v útoku. „Takhle se vyhrává!“ napovídá stovkám adeptů tvrdého sportu, kteří sochu míjejí při cestách na trénink či na zápas.

Ten sen mají všichni Velká hala. Modrý útočník nabruslí před bránu, chytí přihrávku a vypálí, nakročený gól-

man ale střelu sevře v lapačce, rána ho překotí na záda. Modrý bez brzdění padá do kleku, jede ke gólmanovi a pomáhá mu vstát. Pak trenér hvízdne a hráči – už pomalu a uvolněně – míří k lavicím za mantinely. Gólman se jmenuje Jirka Truhlář a je mu deset let. Mlčky si kecne na lavici, popadne lahev s vystydlým čajem a hned půlku vypije. Ručníkem stírá pot z obličeje. Jirkova babička vytáhne z igelitového pytlíku kus sekané, pár rohlíků a Jirka se pustí do svačiny. „Je to jeho první zápas s pořádnou helmou,“ klepe hokejová babička vnukovi na hlavu. „Předtím měl florbalku za pár stovek. Tahle je za šest tisíc a už něco vydrží,“ chlubí se babička gólmanovou černou přilbicí. Těch pár maminek a babiček si kluky ke svačině rozebralo. Ostatní posedávají na lavici v hloučku, rozbalují obložené chleby a housky. Jedí hltavě, rychle, mlčky. Otcové opodál s mnoha gesty a připomínkami na adresu synátorů rozebírají dnešní výkony. Paní Nováková, jejímž vnukem je modrý střelec, ochotně vykládá, jak s Pepíkem chodí na led od jeho čtyř let. „Tehdy sotva utáhl hokejku a po ledu se batolil jak medvídě,“ vzpomíná na první návštěvy litvínovského ledoviště. Kluk ze vsi už brzy na stadion pocestuje sám, zatím bylo třeba ho vypravit a doprovodit ráno na trénink třikrát či čtyřikrát týdně. Synkovi Jana Bečváře je taky deset let. Pan Bečvář s ním absolvuje letité ranní vstávání, tréninky, často ho doprovází i na zápasy. „Rodina si holt musí seřídit budík podle šampiona,“ říká láskyplně a s pýchou pan Bečvář. „A když se klukovi někdy nechce, tak ho popostrčim. Ještě má čas, ale flákat se mi nebude!“ Už za pár let, v deváté třídě, totiž kluky čeká osudové rozhodnutí. Jestli jsou dobří a mají štěstí, tak přestoupí do elitního mančaftu litvínovských dorostenců, známých jako „chemici“. A jestli vydrží tam, čeká je tvrdá práce mezi juniory, kde mohou být do svých dvaceti. A pak, bude-li jejich kariéra pokračovat patřičně hvězdně, se prostřílejí či prochytají do české extraligy, která je krásně uživí. A odsud se už mohou dostat až na vrcholek pyramidy, totiž do NHL. A pak zbývá ještě kousek cesty tam, kde se před nimi octlo jenom pár smrtelníků, kupříkladu takový Jágr, Hašek… „A to

je sen každého kluka. I rodičů,“ říká pan Bečvář. „Jestli ale v juniorech skončej, tak můžou akorát do druhý ligy, anebo rovnou od ledu, a hokej si můžou zahrát leda tak na rybníce.“

Jemu se to povede! „Dát kluka do hokejové školy je řehole. Rodinu tu stojí spoustu energie, času i peněz a výsledek je nejistý.“ Takhle střízlivě popisuje výchovu mladého borce trenér Josef Beránek. S nejistým výsledkem se ale mnozí rodiče rozhodli nepočítat. Antonín je strojník z jedné z chemiček ocelového města a o nákladech na synkovu hvězdou dráhu si docela rád popovídá. Domů donese čtrnáct tisíc. Jeho žena je prodavačka a měsíčně vydělá deset. Prima je, že mají chov králíků. Antonín spočítal, že synkův sport je ročně přijde asi tak na 25 tisíc. A hned dodává, že výstroj nakupují po bazarech a že výdaje mohou být i daleko vyšší. Tenhle táta hrál hokej taky od útlého dětství. Dostal se dokonce do slavného mančaftu, kde byl sám Martin Ručínský a pár dalších hokejistů, z nichž jsou dnes legendy, dolaroví milionáři a čestní občané města Litvínov. Strojník Antonín si se všemi tyká. Jemu se ale kariéra nepovedla. Zranil si koleno a to ho vyřídilo, ostatním už nestačil. „Ale jemu se to povede!“ říká Antonín a nadšeným pohledem doprovází synka, který před chvílí zhltl kus králíka s krajícem chleba a už zas lítá po ledě. Kluci teď jezdí v lajně, na povel lehnou na záda a zdvihají hokejky. Pak se zas řítí kolem branky a pak dělají dřepy. Pak kliky. Hodinka a trénink končí. V šatně se připravuje další várka. Tentokrát to jsou lvíčci, kluci z druhé třídy. Tatínek, který tu synkovi utahuje tkaničky od bruslí, je trenérem z šatny nemilosrdně vyhozen. „Kdo se neumí sám voblíct, ať se vrátí do mateřský školky!“ řve trenér. „Dělejte, sakra!“ popohání klučíky a výhrůžně dodává: „Poslední nesmí na led!“ Malí kluci poulí oči, rvou se do bruslí, helmy na hlavách, sápou se po hokejkách a v chumlu mizí z šatny, nikdo není poslední, dvířky mezi mantinely konečně skáčou na led.

14

TÉMA


Filip Slavík: hokejista pro 21.století. FOTO TOMKI NĚMEC

Je to jejich věc Trenér Josef Beránek učí litvínovské hokejisty už přes třicet let. Slavnému hráči, který pamatuje Nedomanského, Dzurillu, Holíky a celou tuhle gardu z šedesátých let, se dokonale povedl i hokejový syn. Beránek mladší hrál v USA po boku Jágra, dnes je kapitánem pražské Slavie a hvězdou extraligy. Mohutný trenérův bas zcela zaplňuje VIP místnost v úřednické části zimáku. Právě tady, v mozkovém centru stadionu, střeženy ve vitrínách, visí dresy našich zlatých hochů i jejich hokejky. Nesčetné blyštivé poháry a trofeje vyvolávají představu pirátského pokladu. „Větší krizi nepamatuju,“ zavrčí ale trenér Beránek zcela bez varování a zpraží tak návštěvníka nadšeného vším tím bohatstvím na stěnách. „Dřív byly před zimákem fronty. Hlásily se k nám zástupy! Vybíral jsem jen ty nejlepší z nejlepších. Ale teď? Jsme rádi, že zaplníme třídu!“ líčí Josef Beránek tu základní trampotu nejen zdejšího hokeje. „Rodí se málo dětí,“ upřesňuje Václav Tůma, sekretář klubu. Nejenže se Čechů rodí méně než před deseti lety, navíc i tehdy neznámé sporty a koníčky od hokeje odvádějí spoustu nadšenců. „Florbal a počítače,“ jmenuje pan Tůma úhlavní nepřátele ledního sportu. Přestože však bědují nad úpadkem, mají litvínovští trenéři pořád spoustu práce. Prořídlé řady potvrzují spíše venkovské kluby. Extraligové ledové pevnosti jsou na tom totiž s nováčky pořád dobře. Úbytek učedníků se příliš netýká ani Chemapolu Litvínov či Moelleru Pardubice,

Bojovníci z Veselé Ten srpnový den začal pro amatérského hokejistu, jinak učitele češtiny a zeměpisu Honzu Mazance docela černě. Dostal pukem mezi oči, šel k zemi a bylo z toho pět stehů. „To mám za to, že jsem vlezl do haly!“ říká dnes v jedné restauraci na Vysočině. Dosud totiž hrával hokej na zamrzlém rybníku. Tehdy se poprvé rozhodl vyzkoušet nový pelhřimovský stadion, kde mrzne od srpna do března. Pan učitel je totiž společně s kapitánem, stavbyvedoucím Michalem Hrnčířem, hráčem hokejového mančaftu HC Staropramen. „Název není placený reklamou, vznikl z lásky k pivu,“ upozorňuje. Mužstvo tvoří asi dvacet „kluků a mužů zhruba od 15 do 35“ a všichni jsou z vesnice na Vysočině jménem Veselá, kde je celkem dvě stě padesát obyvatel. Místní jsou na svůj tým hrdí, mnozí jej doprovázejí na nelítostná

kluci chtějí i k Bílým Králíkům do Liberce, nedostatek bojovníků nehlásí ani Rabat Kladno nebo Sparta či Slavia Praha. V těchto baštách českého hokejového mistrovství učňů ani rodičů ochotných snít, že je jednou za jejich úsilí synáčci odmění kusem zlatem na hokejce, příliš neubývá. V Litvínově se dnes hokeji učí kolem tří stovek mladých. A co dělají mimo hokej? A co když jim hokejová dráha nevyjde? „Většinou excelují ještě v jednom sportu, atletice nebo třeba džudu. Jinak mají běžnou školní výuku,“ říká Václav Tůma. Sám ale uznává, že učení ve sportovních třídách je omezováno tak, aby kluci mohli co nejvíce trénovat. A o juniory, kluky od sedmnácti do dvaceti, se trenéři starají už jen na ledě nebo v tělocvičně. Co mají jinak kluci v hlavě a jestli myslí na zadní vrátka, na zimáku nikoho nezajímá. „To je jejich věc, jestli studujou nebo se třeba učej na zedníky. Osobně myslím, že jim na to ale moc času nezbývá,“ říká za všechny činovníky Tůma. Dlouholetý trenér mládeže Václav Rambousek si je jist, že se kluci v hokejové škole naučí i něco víc než žít ve sportovním prostředí – pokud z něj brzy nevypadnou. „Kluky vybruslíme, zkázníme, naučíme bojovat.“ Sebekázeň a disciplína je tu nutná. „Naučej se potlačit hořkost z porážky, pracovat s hněvem.“ A nepřetržitý trenérský řev? „Bázlivej kluk, kterej se složí, když na něj trenér houkne, je na ledě k ničemu,“ říká Rambousek. „Musíme našeho borce připravit i na to, že se proti němu na ledě vyřítí chlap, kterej ho bude chtít přizabít. Trocha násilí k tomuhle sportu prostě patří.“

utkání se sousedními obcemi, soused brašnář dokonce na turnaje ušil speciální obří tašku na výstroj. Hráči hokejky a ostatní propriety vytáhli z půd či nakoupili po bazarech. Jediné, na co si společně vydělali, je poloprofesionální výstroj pro gólmana, která vyšla na 15 000. Mužstvo a fanoušci si peníze nastřádali jarním sběrem kamení na polích Vysočiny. Po vzoru Staropramenu vznikly podobné mančafty v sousední Olešné i Častrově a každoroční vyvrcholení činnosti představuje silvestrovský velematch, sledovaný zástupy fanoušků. Přírodní hokejisté z Veselé ani jejich soupeři nejsou žádní fundamentalisté, a match se tedy koná na pelhřimovském zimáku. Na zamrzlý rybník ovšem nikdo nedá dopustit. „Profesionální sport v televizi všichni sledujem rádi,“ říká kapitán. „Pokud vás ale od bruslí nebolej nohy nebo vás soupeř nenabere do žeber, dokud necítíte ostrý vítr, jak vám fouká do tváře, není to skutečnost.“

Šance stát se Jágrem

„Otec za plotem“

V Čechách je neuvěřitelných sto padesát zimních stadionů, to znamená nejméně sto padesát klubů a škol pro caparty i pro ty starší. A jsou tu další soukromé školy. Profesionálními hokejisty se dnes v Čechách tedy chce stát kolem dvaceti tisíc kluků. Podle ekonoma Michala Vilímka, šéfa Spartaku Pelhřimov, může o šanci probojovat se na špici či se stát novými Jágry reálně přemýšlet tak desetina z nich. Jaké mají vyhlídky, že se jejich sen splní? V extralize se ročně kvůli zraněním, přestupům či prostě stárnutí hráčů uvolní nějakých patnáct míst. A NHL? Tam jdou tak tři Češi ročně. „To pro kluky není jen konkurenční prostředí. To je šílené prostředí,“ říká Vilímek.

Proti jednostrannému zaměření sportovních škol, jejichž výuka připomíná strojovou výrobu bojovných robotů, kteří jsou, pokud se rychle neosvědčí, nemilosrdně odhozeni na skládku, horlí i olympionik Lukáš Pollert. Podle něj nejsou vinny ani tak školy, které „rozhodně nejsou koncipovány jako humanitní zaopatřovací ústavy“, ale rodiče, kteří drží uzdu sportujícím dětem příliš nakrátko. Doktor medicíny Pollert je i vynálezcem tzv. syndromu „otec za plotem“, jak nazývá přílišné dozorování sportujícího potomka rodičem. Nutit totiž vydíráním a výhrůžkami vzpurného teenagera ke sportování, ke kterému ztratil chuť, zavání minimálně šikanou. „Najdou se samozřejmě fantastické výjimky, jako je třeba Martin Doktor a jeho táta a další, to jsou ale domluvy dvou dospělých svéprávných bytostí,“ říká Pollert. Nikdo neví, kolik dětí v sobě má hlubokou psychickou jizvu způsobenou rodičovským vymáháním odškodného za léta, kdy se pro malého sportovce obětovali. „Rodiče se k určité oběti rozhodli dobrovolně. Dítě bylo ale často ve věku, kdy nebylo schopno samo přejít ulici. Já měl třeba štěstí – můj táta, lyžař, na sportu tolik nelpěl. Vždycky měl čas na knížku a chápal, když jsem pak jako starší nutně musel do hospody.“ Pollert patří k vrcholovým sportovcům, kteří dokázali askezi a dřinu tréninků kombinovat s takovým luxusem běžného života, jako je kupříkladu gymnaziální studium, návštěva kina, četba knihy nebo hospoda s přáteli. „Ti kluci žijí od čtyř do dvaceti na sportovní frontě. Jdou od tréninku k tréninku, od závodu k závodu, pořád ve stresu. A život jim někdo pořád lajnuje. Když z toho vypadnou, jsou najednou úplně mimo. A nic moc neznají, nic neumějí,“ říká Pollert. Olympionikův kamarád, docent Pavel Kolář, který léčí a samozřejmě často i křísí naše vrcholové borce, má konkrétní plán, jak mladým hokejistům pomoci. Zřízením hokejového gymnázia prozatím alespoň v Praze se Pavel Kolář zabývá už delší dobu a věc je na spadnutí. O nové škole hovoří nadšeně do telefonu přímo z Turína, mezi přikládáním obkládku na nateklé koleno gólmana Hniličky a jinými povinnostmi lékaře olympijských gladiátorů. Střední škola, zaštítěná legendárním trenérem Vladimírem Růžičkou, by mladým sportovcům měla poskytovat vědomosti na úrovni dobrého gymplu a také je seznamovat se světem mimo sport. „Jasně že nebudou muset nazpaměť recitovat básničky nebo počítat chemické rovnice. Škola jim ale pomůže dostat se ze sportovního ghetta,“ říká Pollert. „Kvůli tomu, že se ve dvaceti zraní nebo mu hokej prostě přestane jít, už nesmí padnout jediný inteligentní kluk.

Lumír končí Lumír má obličej boxera. Kdysi byl také nadějným dvacetiletým. Od té doby mu nos přerazil úder hokejkou, ucho mu natrhli při zápase před týdnem, kolem oka má fialový monokl. Říká ale, že pořádné zranění ještě neutržil, obyčejné zlomeniny či natržené šlachy nikdy nepočítal. Lumír se o hokeji dlouho nechtěl bavit, nakonec svolil, ale mužstvo, za které dosud hraje, nechce jmenovat. Sešli jsme se stylově v hospodě U Hokejky, kousek od litvínovského zimáku. Lumír hraje už pět let v 2. lize, harcuje od turnaje k turnaji, výstroj si vozí v malém omláceném fiatu. Připomíná rodeového jezdce z romantického filmu. Kolem nás se ale nerozprostírá prérie, jsme v zahulené hospodě s blikajícími automaty a za okny je středoevropský industriál čadících fabrik. Při druhém pivu Lumír ucedí, že je mu akorát třicet čtyři, takže na to, aby v hokeji něco dokázal, už je moc starý, na to, aby úplně skončil, zas příliš mladý. Skončit ale chce, a to co nejdřív. „Prostě mi to nevyšlo,“ říká. „Poprvé jsem stál na bruslích v pěti. Když jsem v patnácti chtěl přestat, táta mě nenechal. Hučel do mě, kolik to rodinu stálo, a dal mi ultimátum. Buď se vrátím na led, nebo ať vypadnu z domu. To jsem si netrouf.“ Pak si zas dlouhou dobu netroufl z ledu odejít. Nevěděl kam. Teď je proslaveným bitkařem. Neznamená to, že se rád pere, ale že se prát umí. „To maj diváci nejradši. Stejně většinou hrajem divadýlko. Těším se, až budu stát na bruslích naposledy. Měl jsem toho nechat už dávno, ale nic neumím.“ Hokejkou Lumír měsíčně otočí tak dvacet tisíc. Jeho žena čeká druhé dítě, plat hokejisty druhé ligy rodině nestačí. Dlouho by už stejně hrát nevydržel. I ti nejodolnější končí před čtyřicítkou. A co bude dál? „Mám bráchu. Vždycky jsem se mu smál, že je malej, tlustej a pomalej. Jenže on má teď instalatérskou dílnu a vezme mě k sobě. To je moje jediný štěstí.“

TÉMA


15

Vavříny – nebo rybník? Rozhodnou milimetry a vteřiny. Ale hlavní je nepadnout. (Litvínov) FOTO TOMKI NĚMEC

I když se jim sportovní kariéra nepovede, budou mít po škole cestu na vysokou otevřenou.“

Filip jde do toho Petr Slavík je režisér, jeho žena Nataša scenáristka a produkční. Jejich čtrnáctiletý syn Filip je na stadionu Slavie Praha považován za nadějného gólmana. Na ledě stál poprvé v první třídě. „A od té doby jsem neslezl,“ směje se menší brýlatý kluk. Zeď v předsíni je otřískaná od míčů. Filip totiž trénuje i doma. „Pořád hrál za barákem, tak jsme si říkali, ať se něco naučí. Nenapadlo nás, že by jednou hrál profesionálně,“ vzpomíná Petr Slavík. „Filip ale po půlroce na ledě vyhrál turnaj o nejlepšího brankáře,“ říká máma. „A byli jsme chycený. Už jsme ho prostě z toho ledu nedokázali stáhnout.“ Začal dril, který znají všichni malí sportovci a jejich rodiče a nad kterým se běžným smrtelníkům protáčejí panenky. Na ledě je Filip každý den ráno, pak stíhá školu. O víkendu je zápas. Mimo hokej má Filip ještě v oblibě tenis, squash, kolo, ping-pong a lyže. Až potud je to jeden z příběhů, který se svými malými sportovci sdílejí tisíce českých rodin. Slavíkovi se ale vymykají. Tihle rodiče se především děsí, aby z jejich synka jednou nebyl borec sice se zlatou hokejkou,

ale prázdnou hlavou. Takže je představa gymnázia podle Pavla Koláře fascinuje. Filip také, na rozdíl od spousty svých hokejových kolegů, ví, co to je jít na výstavu, má rád divadlo. Takže jestli Slavíkovým plány klapnou, bude z Filipa za pár let úspěšný vzdělaný hokejista. A jestli kariéra s pukem nevyjde, nevadí, půjde na vysokou. Slavíkovi mají platy více než nadprůměrné, rodinné finance jdou samozřejmě z velké části do sportu. Chod domácnosti je podřízen tréninkům. „Ptát se, kolik to stojí, je jako zeptat se, kolik stojí auto,“ říká Filipův táta. „Jsou auta za tisíce a taky za statisíce.“ Jen měsíčně za benzin Slavíkovi platí kolem pěti tisíc. A vybavení mladého gólmana prestižního klubu? Lapačka za 17 tisíc a vyrážečka za 11 tisíc. Puky je rozmlátí tak za dva roky. A pořád ty nervy, protože při všem tom obrovském nasazení o úspěšné kariéře ve sportu často rozhoduje jen a jen šťastná náhoda, milimetrové vzdálenosti, pár setin vteřiny… V jednom jsou ale obětaví Filipovi rodiče nemilosrdní. „Kdyby polevil v učení, tak s hokejem končí,“ říká přísně otec.

Jde to taky jinak Červení brání před černými svatyni svými těly, a když gólman nakonec vyrazí puk lapačkou za

zvuku píšťalky, je slyšet, jak si všichni hlasitě oddechnou. Přestávka! Na stadionu Spartaku Pelhřimov je všechno jako na zimáku Chemopetrolu či na pražské Slavii, také tady skřípou brusle, sviští hokejky, puky s hromovým rachotem narážejí o bariéry, i trenér tu na kluky řve stejně mocně. Na druhý pohled je tu ale něco úplně jinak. Kluci, kterým je čtrnáct patnáct, jezdí sice obratně a hbitě, ale tak nějak lážo plážo, moc se nepředřou. A o přestávce za nimi do šatny nakukují laškující fanynky, na profi stadionech, kde panuje téměř vojenský dril, něco zhola nemožného! „Jsou boží a supr!“ říkají o hokejistech čtrnáctiletá Lucka i Světlana. V šatně duní muzika asi ze tří přehrávačů, kluci převlíkají propocená trička v rytmu reggae. A když zazní píšťalka, kluci se z šatny neřítí jako útočící Apači, ale vjíždějí na led celkem poklidně. Trenér má během utkání čas poklábosit s novinářem. Na malém městě se kluci prostě neučí hrát o život. „Hlásí se jich o hodně míň než dřív. To znamená, že berem každýho. Ti horší brzděj lepší, chyběj tahouni. Ale klukům je to jedno, oni hrajou, protože je to baví.“ Trenér Vlastimil Proks dvacet let vládl dorostu na Dukle a o hodně menším Spartaku mluví trošičku s despektem, práce s Pelhřimováky, zvláště

když „hoši občas rozsekají nějaký ten sousední tým“, ho ale viditelně baví. Kluci před sebou mají devátou třídu, kdy se rozhodne, zda přestoupí do dorostenců anebo půjdou zpátky „na rybník“, nepůsobí ale nijak vystresovaně. „To by bylo fajn, bejt Jágr,“ zasní se Filip Bříza. A když ti to nevyjde? „Budu prodávat koupelny. Jako táta.“ Jeho spolubojovník Honza je zas připraven převzít tátův byznys s prodejem punčoch. „Je to jen zábava,“ říká o hokeji. Ani Emil Kovář, poklidně pojídající dortíky v proslaveném pelhřimovském Tygříku, nepůsobí jako uštvaný „otec za plotem“. Rodiče, kteří si nepřejí, aby jejich děti chodily do školy, když už můžou hokejkou slušně vydělávat, nechápe. „Každý ví, že sportovec má jen pár let aktivního života. Nutit takhle děti vydělávat peníze a ničit se přitom mi připadá jako zločin,“ říká. Je rád, že jeho syn Jakub je hokejista, protože „ze sebe vymlátí energii“. Poklid malého města pan Kovář vítá. „Tady se trenéři neuplácej, nikdo to sportování nebere hystericky. Kluci jsou v klidu, protože je jich málo, tak vědí, že je nikdo z mužstva nevyhodí, ale že si pořádně zahrajou. A kvůli tomu se přece do těch dresů navlíkaj.“ Jáchym Topol

INZERCE

rs o EKOLOGICKÝ nku n a m í s t o k šuje ÍKA a l N PRÁVNÍ h V O vy E C A C R K P E S SERVIS ČNÍ občanské sdružení právníků aktivní od roku 1995 při právní ochraně životního prostředí a lidských práv

FINAN

NÁPLŇ PRÁCE: — odpovědnost za účetní věci organizace — finanční koordinace projektů (i mezinárodních) — finanční plánování grantů — řízení cash flow POŽADUJEME: — Znalost podvojného účetnictví (účetnictví NNO je výhodou, není podmínkou) — Orientaci v daňových předpisech — Orientaci ve mzdových předpisech — Samostatnost, zodpovědnost — Dobré komunikační a organizační schopnosti, kreativitu — Odolnost vůči stresu, schopnost týmové práce — Dobrou znalost práce na PC — Aktivní znalost angličtiny – podmínka VÝHODOU: — zkušenosti a znalosti o fungování neziskového sektoru

— řízení cash flow — finanční plánování grantů — znalost alespoň jednoho účetního programu apod. NABÍZÍME: — Dobré platové podmínky — Práci se smysluplným cílem a obsahem — Nonkonformní pracovní prostředí, zaškolení — Místo výkonu práce v Brně nebo v Táboře Předpokládaná doba nástupu duben 2006, místo výkonu práce Brno nebo Tábor. Přihlášky (s životopisem – popisem finanční praxe a motivačním dopisem) posílejte k rukám Šárky Nekudové na oba e-maily: [email protected] a [email protected], nebo na adresu: EPS Brno, Dvořákova 13, 602 00 Brno, tel.: 545 575 229, fax: 542 213 373. Více o EPS na www.eps.cz Uzávěrka přihlášek: 8. března 2006

Ministerstvo zahraničních věcí ČR vyhlašuje dotační titul

„Humanitární pomoc Afghánistánu“ na podporu projektů předložených nestátními neziskovými organizacemi a dalšími oprávněnými subjekty v roce 2006 Termín pro podávání žádostí o podporu projektů je 31. 3. 2006. Bližší informace poskytne Ministerstvo zahraničních věcí ČR, Odbor rozvojové spolupráce a humanitární pomoci Loretánské nám. 5, 118 00 Praha 1 tel.: 224 182 366 www.mzv.cz/pomoc www.rozvojovestredisko.cz

Q

16

ROZHOVOR


Věřím na tlak vnějšího světa S Vojtěchem Ceplem o právu, soudcích, politicích a perpetuu mobile ní, která, jak bylo řečeno, je nepostradatelnou zárukou ochrany řádu jakožto protiváhy vlády většiny. Ale jak to zajistit? Hlavní korekturou nedokonalostí vlády většiny je vláda práva, stabilního ústavního pořádku, se kterým musí být v souladu celé zákonodárství a rozhodování vládních orgánů. Jen tak je možno uskutečnit ideál svobodné společnosti, ve které lidé chtějí žít pod vládou řádu zapsaného v ústavě namísto toho, aby by je ovládali jiní lidé. Tato ideologie konstitucionalismu na kontinentě nemá silnou tradici, protože zde vždy převládala vláda monarchů, feudálů nebo politiků. Náměstek ministra spravedlnosti, poradce premiéra a vyjednávač vlády Jiří Vyvadil je zároveň členem Nejvyššího správního soudu. Jak je to možné? Skutečně stačí, že si jen pozastavil členství? Soudcovská funkce má být absolutně neslučitelná s čímkoli jiným. Je možné, že časem někdo změní klobouk, ale není možné občas ze soudcovských funkcí přeskakovat do politiky nebo dokonce obojí dělat paralelně. Je to důsledek padesáti let, ve kterých u nás nefungovala nezávislá justice a neexistovala dělba moci.

FOTO GÜNTER BARTOŠ

Profesor Vojtěch Cepl (68) absolvoval Právnickou fakultu UK, v letech 1967–69 studoval na Oxfordské a Michiganské univerzitě. Po roce 1989 se stal proděkanem pražské právnické fakulty a členem legislativní rady vlády. Přednášel na mnoha zahraničních univerzitách, mj. v San Francisku, Chicagu a Georgetownu. Zabýval se obecnou teorií práva a právní sociologií, za minulého režimu se na fakultě věnoval bytovému právu. V roce 1992 se významně podílel na vzniku české ústavy a je obecně považován za jednoho z jejích tvůrců. V roce 1993 byl jmenován soudcem Ústavního soudu ČR, kde skončil v roce 2003. Od té doby znovu přednáší na Právnické fakultě UK a zároveň pracuje jako ombudsman Komerční banky. Je ženatý, oba jeho synové jsou právníci.

V

posledních týdnech se objevila řada kriminálních případů, do kterých byli nějak zapleteni právníci a soudci. Kauza Berka, NBÚ, Setuza... Nejsme na prahu podobného úkazu jako v roce 1997, kdy u nás většina lidí ztratila důvěru v politiku? Tentokrát jde o justici. Důvěra v justici je nepochybně malá. Odhlédneme-li od všech konkrétních postav dnešních kauz, zjistíme, že největší nedorozumění je v tom, že za stav justičního systému zodpovídají politici, nikoli soudci. Zákon o soudcích vzniká v parlamentu, a soudci tudíž nemají vliv na budování a reformování systému, proto se žádná reforma ještě neudála. Nejdále v reformním úsilí šel asi návrh ministra Motejla, ale ten také neprošel parlamentem.

Jak by měla debata, do které by byli více zahrnuti soudci, vypadat? O čem ji vést především? Úplné jádro pudla a hlavní chyba podle mě spočívá v tom, že je u nás všeobecně podceněn nejen význam práva, ale i neformálních pravidel lidského chování. Justice neboli moc soudní je kromě exekutivy neboli moci výkonné a legislativy neboli moci zákonodárné třetím samostatným základním pilířem budování státu. Tato konstrukce se u nás ve skutečnosti neprosadila, neboť stále převládá ideologie parlamentarismu, podle které veškerá moc vychází ze zastupitelských sborů a realizuje ji vláda. Většina lidí uvažuje takto: Justice nefunguje, je nevýkonná, pomalá, nespravedlivá, kdo to má na starosti? Aha, ministr spravedlnosti. Takže, pane ministře, udělejte si ve svém rezortu pořádek. A ministr dělá pořádek podle svých pravomocí – povyšuje poslušné soudce a navrhuje potrestání těch, kteří rozhodují odlišně od jeho názoru. Nemá zájem po tolika neúspěšných pokusech o reformu změnit rozdělení pravomocí a kromě toho věří jako většina, že v demokracii všechna moc patří lidu, to jest parlamentu, a že soudci mají být vlastně jen ústy zákonodárce. Kde ta představa vznikla? V Evropě před francouzskou revolucí převládalo římské právo, v němž dominantní roli hrály precedenty neboli právo soudcovské. Protože soudci byli jednou z nejnenáviděnějších opor absolutní monarchie, byli revolucí smeteni a precedenty nahrazeny zákony vydávanými parlamentem. Převládla představa, že pouze parlament vyjadřuje vůli lidu, a soudci se stali výkonnými úředníky, kteří budou dodržovat pravidla sepsaná v zákonech. Tuto změnu označil jeden slavný srovnávací právovědec jako „francouzskou deviaci“, odchylku od normálního systému, který zůstal zachován pouze v angloamerických zemích. Naštěstí se v Evropě začíná systém vracet do normálu, ve kterém vedle sebe koexistují

jak precedenty, tak i zákony. Taky u nás začíná fungovat precedenční právo: jednak proto, že náš právní řád se stává součástí evropského práva, a kromě toho česká ústava z roku 1993 výslovně stanoví, že rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. To ale politici nevědí a rozhodnutí Ústavního soudu neberou příliš vážně. Máte pravdu, většina lidí to neví, a protože jde o závažnou změnu, obávám se, že to neví ani mnoho politiků, a dokonce ani někteří právní teoretici. Tradice francouzské revoluce, která ostatně byla jedním ze základů socialismu a komunismu, má u nás velikou setrvačnost. Bude trvat desítky let, než se to ve vědomí lidí změní. Zatím se to příliš nemění, politici berou justici jako svůj prostor a ti, kteří neuspěli, dostávají posty soudní. Není možné najít pojistky proti politizaci justice? Jestliže politizací rozumíte prosazování zájmů a programů jednotlivých politických stran, pak máte pravdu. Někteří naši soudci přeskakují mezi politickými a soudními pozicemi, což nepřispívá k jejich nezávislosti. Každá moc korumpuje. Jsou soudy, kde se postupně v předsednictví vystřídají všichni soudci. Nebo jsou tam časové limity: i když je úřad soudcovský, je doživotní, funkce se mění. Na případu šéfky Nejvyššího soudu jsme viděli, že politici dekretují, kdo tu smí co řídit. Problém je, že v otázce odvolání předsedy Nejvyššího soudu je ústava kusá, stanoví pouze, kdo předsedu jmenuje. Ustanovení o odvolání předsedů soudů jsou podrobnější v zákoně o soudcích, který je normou nižší právní síly. Otázkou je, zda odvolání předsedy Nejvyššího soudu je třeba vykládat analogicky s pravidly o odvolání předsedů obecných soudů, na kterých participuje ministr spravedlnosti, nebo zda výklad má vycházet z obecných principů ústavy, založené na dělbě moci. Kde je chyba? Ve znění, ve výkladu ústavy? Mezeru v ústavě je třeba vyplnit interpretací. Budoucí rozhodnutí v této otázce dotvoří ústavní právo: jestliže se současná změna prosadí, vznikne nepsané pravidlo, že každý nový prezident může uvolnit místo pro svého nového předsedu Nejvyššího soudu, což by bylo jistě nežádoucí zvýšení jeho pravomocí. Na druhé straně by to znamenalo snížení nezávislosti celého soudnictví ve vztahu k výkonné moci. Jak odvolání šéfky Nejvyššího soudu vidíte vy? Je žádoucí, aby předseda Nejvyššího soudu byl velmi nezávislý, protože reprezentuje moc soud-

Možná i proto ještě nemáme takový cit pro spravedlnost. Když mohou právu rozumět jen právníci, tak se veřejnost o porozumění ani nesnaží. Lidé často říkají: Proč to do té ústavy nenapíšete přesně? Jednak se všechny alternativy situací, které nastanou, nedají předem odhadnout a jednak právní předpisy, které musí používat běžný nejednoznačný jazyk, se vždycky musí dotvářet interpretací. Právníci musí totiž používat v předpisech, které jsou pro všechny lidi, běžný jazyk. Kromě toho zastupitelská demokracie všude značně oslabuje, protože ve volbách mají stále větší váhu peníze, nátlakové skupiny a média. Proto jsou soudy mnohem důležitější, než si myslíme. Musí být nejen odborně kvalifikované, ale soudci musí prokázat během svého života morální integritu. Jen tak se mohou stát součástí nejctihodnější elity společnosti, která se vytváří v soutěži a objektivním výběru. V tomto pohledu souhlasím s prezidentem, který trvá na tom, aby se změnil výběr soudců. Jak je možné, že ministr a prezident odvolají šéfku Nejvyššího soudu a nemají potřebu veřejnosti důsledně vysvětlit, co je k tomu vedlo? I kdyby platila pravidla, že ji mohou odvolat, musí to dostatečně odůvodnit, aby rozhodnutí bylo přezkoumatelné. Nakonec jsme se dozvěděli jediné vysvětlení: že Brožová nedokázala sjednotit judikaturu. Co si pod tím představit? Sjednocování judikatur je důležité, musí se však nejdřív připustit, že se musí soudcům dát větší volnost, aby právo dotvářeli podle vývoje a situace. Takže politici chtějí po Brožové něco, co sami nechtějí soudcům povolit? Aby se podíleli na tvorbě pravidel? Přesně tak. Soudci by měli více participovat na přípravě návrhů zákonů, a dokonce předlohy zákoníků, připravených odbornými grémii, by měly být v parlamentě přijímány nebo zamítány bez úprav a oprav jako celek. Příprava zákonů je specializovaná odborná činnost a nemůže být nahrazována lidovou tvořivostí.

Chtěl jsem rezignovat Chybí vám, že nejste na Ústavním soudu? Naopak. Práce na Ústavním soudu je sice významná, ale často velmi úmorná, protože musíte přečíst denně stovky stránek a pečlivě sledovat procedurální chyby a chybičky. Celý život jsem byl zvyklý pravidelně si číst odbornou literaturu, což jsem u soudu nemohl, a ztratil jsem kvůli tomu v některých oblastech přehled. Na Ústavním soudu jsem se snažil, aby se idea soudního přezkumu zákonů prosadila a upevnila. Jsem si vědom toho, že jde o zásadně nový přístup a jeho zavádění naráží vždy na odpor. Zdá se mi, že význam ústavních soudů ve všech postkomunistických zemích slábne. Čím to je? Setrvačnost je silnější. Právo je součást širšího systému, normativního řádu společnosti, do něhož náleží i morálka. Tato pravidla jsou obsažena ve vědomí lidí. Jedná se tudíž o psychologický fenomén, který se mění jenom velmi pomalu v procesu socializace výchovou a vzděláním. Jinými slovy,

17

ROZHOVOR / INZERCE


E

U RAG –P

Kč , 90 L BU

AN IST E–

GU PRA

39

Turkish Airlines právo nestačí reformovat jenom změnami právních předpisů, ale prosazením pravidel lidského chování do myslí a srdcí lidí. A protože právní vědomí naší společnosti je značně oslabené, nepostačí k jeho změnám ani nová legislativa, ani vymáhání práva, ale jedná se o hlubší a rozsáhlejší změnu, která zahrnuje nejen soudce a soudy, státní orgány, ale i školy, rodiny, občanský sektor atd. Co byl podle vás za deset let působení na Ústavním soudu nejdůležitější moment? Při srovnávání ústavních systémů se někdy měří výkon ústavních soudů i podle toho, kolik mají konfliktů s exekutivní a legislativní mocí. Jestliže nastala harmonie, tak vlastně ten soud nefunguje. Za důležité považuji, že jsme zabránili některým faktickým změnám ústavy. Pokud jde o mě, považuji za nejvýznamnější svou práci zpravodaje pro zrušení regulovaných nájmů. Je to důležité z hlediska ekonomického, etického, psychologického, protože regulací se porušuje princip ochrany vlastnictví a rovnosti občanů. Všechno jsem mnohokrát důkladně sepsal a nakonec jsme regulaci zrušili. Ministerstvo financí rozhodnutí Ústavního soudu obešlo formálním přečíslováním nového zákona se starým obsahem, což náměstek sám označil jako kulišárnu. Proto jsme to zrušili znovu. V odůvodnění jsem poznamenal: Ne abyste na to reagovali zmrazením cen nájmů, to je pro případy zvláštní nouze – povodně, zemětřesení atd. A samozřejmě, vláda ceny hned zmrazila. Od té doby se nestalo nic a parlament žádnou změnu neprovedl. Co jste si o tom myslel? Tehdy jsem chtěl rezignovat. Přátelé mi ale říkali, abych nebyl patetický, že se chci zviditelnit. Tak jsem si říkal, že počkám: parlament vydá brzy nový zákon a vyřeší se to. Čekám dodnes. Jak vidíte fungování dnešního Ústavního soudu? Asi nečekáte, že vám k tomu moc řeknu. Nevidím tam střety s ostatními mocemi, připadá mi to jako pokus o harmonický soulad mezi všemi nejvyššími orgány státu. Obávám se vývoje směrem k něčemu podobnému, jako je v Indii kongresová strana, která vládne 50 let nebo kolik a udržuje zdání jakési demokracie. Tam bychom mohli velmi lehce skončit. Už to samozřejmě nebude jako předcházející režim, ale jakási naleštěná nápodoba skutečné demokracie. To je obava, se kterou by asi hodně lidí souhlasilo, mě ale spíš zajímá, jak se tomu bránit. Čekat na nové generace, jak říkával Masaryk? To je poněkud utopická představa. Každý, kdo byl na vysoké škole, si musel všimnout, že méně schopný vedoucí katedry si na tu katedru bere ještě hloupější asistenty, než je on sám, a tak může vzniknout perpetuum mobile, které může trvat tisíc let. Kromě toho korporativismus neboli samovláda vysokých škol může ohrožovat vytváření nových elit. K dokonalosti to bylo propracované za minulého režimu, kdy nerozhodovali lidé schopní, ale ti s kontakty. Jakmile je v oboru skupina, která je mocná, ale nekvalifikovaná, a dává přednost loajalitě před zdatností, nevznikne nic dobrého. Takže černé vidění světa? Vůbec ne. Já věřím na tlak vnějšího světa, proto jsem zastánce Evropské unie. Je to patrné na řadě oborů, které jsou vystavené zahraniční konkurenci. Například přírodovědci, kteří nemají dostatečné znalosti, si v té obrovské konkurenci ani neškrtnou. Možná tam ještě statují, ale už odcházejí. Právnictví má velkou smůlu v tom, že je spojeno s jazykem. V tom je největší slabina právnických fakult, které dokonce nechtějí požadovat řádnou výuku cizích jazyků. Chtějí jít vlastní českou cestou. Pravda je, že globalizace i tady v některých oborech tlačí pozitivně, například v obchodním právu.

Zakažte slovo komunismus Komunista Vojtěch Filip tvrdí, že nepotřebujeme Ústavní soud, protože vše má být v parlamentu. Idea, že by Ústavní soud měl přezkoumávat rozhodnutí zákonodárců, se nelíbí podle mého názoru většině politiků. Ale jenom někteří, jako Filip, to říkají naprosto otevřeně: Ústavní soud přece nemůže změnit rozhodnutí parlamentu! V poslední době se znovu mluví o zrušení komunistické strany. Existuje právní cesta, jak ji zakázat? Komunismus má nejméně tři jasné definiční znaky. Zaprvé: soukromé vlastnictví je krádež, musíme ho zlikvidovat. Zadruhé: „vykořisťovatelskou“

Explore the world

třídu je třeba potlačovat jako celek, nezávisle na konkrétním – to je podobné teorii o nadřazenosti ras. Zatřetí: je třeba vést třídní boje i s pomocí diktatury proletariátu. I když vím, že většina současných komunistů by mi začala vysvětlovat, že všechny tři tyto znaky již vlastně neplatí, že program strany se vývojem změnil, pak jim mohu jenom opáčit, proč tedy trvají na nezměnitelnosti tohoto názvu, dalších symbolů, tradic a respektování vůdců minulosti. Proč prostě nový program a ideologii neoznačí jiným názvem. Není už pozdě komunisty rušit? S tímto heslem nesouhlasím. Já teď pěstuji nové heslo: Doba nazrála k tomu, že je třeba zakázat slovo komunismus jako označení politické strany. Nejsem tak naivní, že bych tím zrušil toto společenství. Mně jde jenom o to slovo. Jazyk je totiž, obdobně jako právo, důležitým nástrojem komunikace a koexistence lidí. Komunismus označuje ideologii, která je jednak nepravdivá a jednak způsobila utrpení mnoha milionů lidí. Je to označení něčeho zločinného. Jak jde zakázat název? Je to v interpretaci norem. Orgány činné v trestním zřízení, když se objeví na zdi namalovaný hákový kříž, zahájí vyšetřování. Totéž by mělo platit i pro rudou hvězdu. Kromě toho každé povolení nebo zákaz politické strany je regulováno normami správního a ústavního práva a speciálními procedurami. Skutečně tolik záleží na tom, jak se co jmenuje? Záleží. Jak už jsem řekl, na slovech velice záleží. Slova jsou nástrojem komunikace a pravidla práva a morálky se také vyjadřují v jazyce. Bez nich je spolužití lidí nepředstavitelné. V moderní provázané sofistikované globální společnosti je význam těchto nástrojů ještě důležitější. Všimněte si, že v desateru není zákaz lhaní, je tam jenom zákaz křivého svědectví. Jednoduchá lež v primitivních společnostech nebyla tak nebezpečná, jako může být v současnosti. Když řeknete dnes v určité situaci poplašnou zprávu, můžete zabít tisíce lidí. Normy se musí přizpůsobovat. Možná že součástí budoucí nové morálky by mělo být, že lež je trestný čin. Když jsme u lži, minulý týden poslali v Rakousku popírače holocaustu Irvinga na tři roky do vězení. Jak se na to díváte vy? Máme trestat popírání genocidy, nebo se spoléhat na úplnou svobodu slova a nechat vše na nějakých samočisticích mechanismech? To je na samostatný rozhovor a důkladnou přípravu. Svoboda slova je ohromná hodnota, patří k základním principům, svobodný tisk je vedle ústavního soudnictví další síla, která může korigovat jednostrannost parlamentarismu. Na druhé straně i slovo může zabíjet, může ublížit. Tady máte dva principy, které stojí proti sobě, musíme je vážit. Což je ukázkový princip toho, o čem jsem mluvil. Podle mě nejde vnímat právo jen podle přesného znění zákonů. V takovýchhle případech se musí vážit podle konkrétní normativní situace ve vědomí většiny lidí, ve společnosti, takže to dokonce může být v různých zemích odlišné. Já se ale dál s vámi po této cestičce nevydám. Otevřel jste problém, který je důležitý, ale v tuto chvíli se necítím dostatečně připraven, abych o tom mohl mluvit. Není zarážející, že se o něčem tak důležitém u nás nevede diskuse? Vždyť je to velké téma, morální konflikt, který určitě budeme brzy také řešit. Pořád opakuji, že ve společnosti je obrovské množství oblastí, které nezajistíte zákony a předpisy, ale které jsou ovládány vžitými zvyklostmi, etikou. V tomto ohledu mě velmi potěšilo, že v Česku vzniklo Etické fórum. Učitelé gymnázií převážně z Hradecka se scházejí na soustředěních, na které zvou různé lidi a diskutují. Prosazují program zavedení etiky do škol. Začínám věřit, že svobodná společnost má vnitřní schopnost jakési sebenápravy. Vždy se objeví nějaký proud, který reaguje na její deficity. Nefunguje-li politická elita, lidé si sami začnou stanovovat důležitá témata k veřejné diskusi. Takoví lidé jsou možná důležitější než různé právní normy. Bohužel právo v moderní době stále více nahrazuje morálku, což je objektivní proces, ale právě proto se oslabuje právní vědomí. Lidé totiž dodržují a učí se právní pravidla nikoli četbou právních předpisů, ale skrze morální principy. Normativní systémy musí být ve vnitřním souladu. To však u nás neplatí. Erik Tabery

Q

WINTER SPECIAL PRAGUE – ANKARA/IZMIR/ ANTALYA – PRAGUE

6490,- Kč

PRAGUE – NICÓSIA/OTHER CITIES IN TURKEY – PRAGUE

7490,- Kč

Enjoy the 73 years experience in caring and relax on board of our young fleet. With 5 flights a week from Prague to Istanbul connect to one of the 112 destinations. ALGIERS ALMATY AMMAN ASHGABAD ASTANA AUCKLAND* BAHRAIN BAKU BANGKOK BEIJING BEYRUT BISHKEK CAIRO CASABLANCA

11 21 11 21 21

900,- Kč 000,- Kč 000,- Kč 000,- Kč 000,- Kč 930 € 11 000,- Kč 12 990,- Kč 19 900,- Kč 20 000,- Kč 7990,- Kč 21 000,- Kč 8990,- Kč 11 900,- Kč

CHICAGO DAMASCUS DELHI DUBAI HONGKONG JEDDAH KARACHI KIEV KUWAIT LEFKOSA MELBOURNE* MOSCOW NEW YORK ODESSA

17 990,- Kč 11 900,- Kč 16 000,- Kč 9990,- Kč 19 900,- Kč 19 990,- Kč 16 000,- Kč 8990,- Kč 11 990,- Kč 8 490,- Kč 930 € 7990,- Kč 17 290,- Kč 10 990,- Kč

RIYADH SEOUL SHANGHAI SIMFEROPOL SINGAPORE 19 SYDNEY* TASHKENT TBILISI TEHRAN TEL AVIV TOKYO TRIPOLI TUNIS WELLINGTON*

20 000,- Kč 19 900,- Kč 20 000,- Kč 11 990,- Kč 900,- Kč 930 € 21 000,- Kč 14 000,- Kč 13 990,- Kč 8490,- Kč 24 500,- Kč 13 900,- Kč 11 900,- Kč 930 €

* Flights to/from Australia and New Zealand are operated by partner and/or codeshare airline. All prices are subject to change regarding to season and/or flight availability and not include airport taxes

For detailed information please contact our reservation department: Václavské náměstí 19, 110 00 Praha 1 Tel.: +420 234 708 708, 709, 715-717 Fax: +420 234 708 718, [email protected], www.turkishairlines.com

18

CIVILIZACE

KALEIDOSKOP Společnost TESCO údajně hodlá zbourat známý obchodní dům ze 70. let, který stojí na rohu Národní třídy a Spálené ulice v centru Prahy. Prý kvůli nevyhovujícímu


Cenzura ve stínu minaretů Co si mohou a nemohou dovolit média v islámském světě

Máj v povětří, svět zaniklého ghetta a nová knihovna vnitřnímu uspořádání stavby, kde převažují skladové plochy nad prodejními. Bývalý obchodní dům Máj architektů Masáka, Eislera a Rajniše patřil k tomu lepšímu, co v době tuhé normalizace vzniklo. I provedení bylo na tehdejší dobu kvalitní, dům stavěla švédská firma. Většině Pražanů se Máj nikdy moc nelíbil. Ale stavba přesně vyjadřovala účel – je to vlastně velké skladiště na zboží. Skutečně nelze interiéry upravit, aniž by došlo k demolici? A jsou všechny stavby z totalitní éry špatné? Diskuse by měla začít včas, aby dům neletěl do povětří dříve, než přijdeme na to, že nám vlastně bude chybět. Muzeum hlavního města Prahy nabízí zajímavou výstavu: konfrontaci obrazů Mařákova žáka Jana Minaříka (1862–1937), zachycujících především atmosféru pražského ghetta ještě před rozsáhlou asanací, a fotografií Ondřeje Poláka (*1968), který dokumentuje současný stav týchž lokalit. Změnilo se téměř vše – jen pár synagog a kostelů zůstalo. Jiné je měřítko nových domů, urbanismus, atmosféra… A přece je nový Josefov, budovaný v letech 1899– 1914 živou čtvrtí se specifickým koloritem, i když už – až na některá zákoutí – jinou, než byla ta za časů Franze Kafky. Výstavu lze navštívit až do konce dubna. V Praze na Letné, ve velmi citlivém místě nedaleko areálu Pražského hradu, se připravuje stavba Národní knihovny. Informace, které nyní poskytl ředitel této instituce Vlastimil Ježek, rozptýlily některé obavy: soutěž bude skutečně mezinárodní, stejně jako porota, v níž mají zasednout nezpochybnitelné autority. Nad problematikou zakomponování novostavby do kontextu města má bdít zástupkyně UNESCO. Způsob, jakým bude knihovna po dokončení fungovat, si v porotě zřejmě ohlídá ředitel Ježek osobně. Doufejme, že o tom má jasnou představu, názory odborníků se totiž různí – někdo preferuje otevřený a vůči návštěvníkům i badatelům vlídný systém, jiní experti prosazují téměř vojenský režim. Každopádně je to úžasná příležitost pro architekty, takovou v naší metropoli neměli už desítky let. Nad vítězným projektem lze očekávat podobně vášnivé diskuse, jaké před časem doprovázely stavbu tzv. Tančícího domu architekta Franka Gehryho. Ten působil na mnohé jako rudý hadr na býka, ale vášně posléze opadly a dnes je většina veřejnosti se stavbou spokojena nebo alespoň smířena. Turistům se většinou líbí – stala se dokonce jednou z ikon historického města. Zdeněk Lukeš Autor je historik architektury.

Pryč s ním? FOTO GÜNTER BARTOŠ

Pozor na víly, židy, rakety – a ájatolláha Montazerího. FOTO PROFIMEDIA.CZ

H

lavní hrdina filmu se pokradmu blíží k lesní tůni, kde tuší rej svůdných divoženek v bílých závojích. Vzápětí divák nemůže uvěřit svým očím. Nad hladinou místo víl tančí jen černé obdélníky. Porucha videopřehrávače? Jsou cestující na palubě letadla Saudi Airlines ochuzeni o detaily kvůli selhání techniky? Nikoliv. Čerň do nahrávky vložil cenzor saúdskoarabského puritánského režimu. Západní film je pasažérům mířícím do Rijádu povolen, ne však se vším všudy. Roztržka kolem karikatur proroka Muhammada vyvolává zajímavou otázku: Jak jsou na tom s cenzurou muslimské státy? Která „nevhodná“ témata v médiích potírají a která naopak tolerují? Mezinárodní organizace Reportéři bez hranic vyzvala minulý týden k propuštění šesti žurnalistů, kteří byli uvězněni v Alžírsku a Jemenu za přetištění sporných karikatur z dánského deníku Jyllands-Posten; další novináři čelí v podobných kauzách postihu v Jordánsku či Malajsii, nejméně 15 různých periodik bylo v této souvislosti v muslimském pásu od Maroka po Indonésii pozastaveno. Cenzura ale nezasahuje jen proti kontroverzním karikaturám či proti scénám, které jsou v rozporu s tím, jak muslimové vnímají veřejné odhalování intimity a sexuality. Média to v islámských zemích často nemají jednoduché také z mnoha jiných důvodů.

Kdo psal prorokovi? Snad nejtvrdší zákony na ochranu islámu má od 90. let Pákistán, jenž je jakousi osvícenou vojenskou diktaturou vedenou generálem Pervezem Mušarrafem. Žurnalisté tu mohou kritizovat přetrvávající nevolnictví na latifundiích v provincii Sind, mohou se zabývat týráním žen i zneužíváním politické moci. Když se však zaměří na islám a jeho propojení s politikou, případně na činnost armády či všemocných tajných služeb, problémům se nevyhnou. „V zemi, kde je islám státním náboženstvím a ústava určuje, kdo muslimem je a kdo není, zůstává pro novináře náboženství v podstatě zapovězenou zónou,“ řekl autorovi známý péšávárský žurnalista. Noční můrou autorů i vydavatelů je především zákon o blasfemii, který od 90. let nařizuje policii okamžitě uvěznit každého, kdo je nařčen z očerňování islámu – na vyšetřování je dost času později. V lednu 2001 se v péšávárském listu The Frontier Post objevil dopis čtenáře nadepsaný „Proč my muslimové nenávidíme židy?“. Policie dospěla k závěru, že jde o provokaci, neboť text má působit jako pochybovačný vzkaz samému prorokovi. Okamžitě bylo podle zákona o blasfemii zatčeno pět pracovníků listu (poslední z nich vyšel z vězení po čtyřech letech). Den poté navíc budovu deníku vypálil dav extremistů vedený klerikem a dnešním federálním poslancem Abdulem Akbarem Čítrálím. Jiný případ se odehrál loni v prosinci. Hajátulláh Chán, reportér vlivného deníku Ausáf a fotograf evropské agentury EPA, nedbal oficiální verze, podle níž přední extremista spojovaný s teroristickou sítí

al-Káida Abú Hamza Rabi’a zahynul při výbuchu vlastní munice. Místo toho Chán po pravdě zveřejnil, že ho zabila raketa vypálená z amerického bezpilotního letounu. Záhy byl Chán unesen a dodnes o něm nikdo nemá žádné zprávy. Jak Washington, tak Islámábád trvají na tom, že Američané v Pákistánu v rámci „války proti teroru“ nevyvíjejí žádnou vojenskou činnost. Nesouvisí únos čirou náhodou právě s tímto postojem? Patrně to už nikdy nikdo nezjistí. Novináři, kteří se nebáli píchnout do vosího hnízda a které pak státní či soukromá mocenská mašinerie připravila o svobodu, zdraví či dokonce o život, se v Pákistánu počítají na desítky.

Islám jsme my Situace v Íránu je trochu jiná. „Někdy v letech 1984– 85 jsem vystřízlivěl,“ vzpomíná dnes už světoznámý novinář Akbar Gandží na svůj přerod ze zapáleného revolucionáře a agenta tajné služby v disidenta. „Viděl jsem, jak v Íránu vyrůstá politická tyranie a něco na způsob fašismu. Každý, kdo si kladl otázky, byl okamžitě ocejchován jako zpátečník a odpůrce islámu.“ Gandží byl později uvězněn. V roce 1986 vystřídal počáteční měkké formy cenzury tvrdý zákon, podle nějž veškerý tisk musel prosazovat cíle Islámské republiky a vyhýbat se jejímu znevažování. Zákon zároveň zakazoval vše, co bylo považováno za herezi. Dnešní situaci v Íránu nelze s 80. ani 90. lety srovnávat. Média se velmi emancipovala. Pozavírání desítek z nich kompenzuje okamžitý vznik jiných. Íránci se prostřednictvím zpravodajských serverů dostanou k informacím, o kterých se jim dříve mohlo jen zdát. Zdroji těchto zpráv jsou často přímo činitelé teokracie a mocenského aparátu, kteří vytahují kompromitující skutečnosti na své rivaly v boji o moc. Některá témata ovšem nadále zůstávají tabu. Perzekvováni a vytěsňováni – a to i v mediální rovině – nejsou jen liberálové a zastánci západních modelů, jak často dění v Íránu zkresleně vnímá Západ. Režim zasahuje také proti předním duchovním, kteří propagují islámské zřízení, avšak nesouhlasí s jeho represivním pojetím. Nejznámějším z těchto vysoce erudovaných kleriků je ájatolláh Hosejn Alí Montazerí, který byl v 80. letech dokonce vybrán jako nástupce revolučního vůdce ájatolláha Rúholláha Chomejního. Avšak než Chomejní zemřel, Montazerí upadl v nemilost. Loni si italskému novináři stěžoval, že íránští žurnalisté jsou dodnes popotahováni i za pouhé zmínění jeho jména.

O princi se nepsalo Bylo by ale chybou svalovat všechno na islám. V Turecku úřady po desetiletí zasahovaly proti čemukoliv, co připomínalo existenci Kurdů. Nikoliv proto, že v zemi žijí muslimové, ale proto, že se u moci střídaly vojenské a nacionalistické vlády, jež náboženské aspekty naopak potíraly. V Iráku v době Saddámovy vlády byla od roku 1991 ostrovem svobody slova kurdská autonomie.

Vycházely tu desítky místních tiskovin od marxistických až po islamistické. Prodejci novin pro zpestření nabízeli i deníky, které byly hlásnými troubami bagdádského režimu. Po pádu Saddáma se svobodný trend rozšířil do celého Iráku, americká okupační správa zakázala jen podněcování k násilí. Právě na tento zákaz se však okupační správa odvolala v březnu 2004, kdy zavřela týdeník al-Hawza blízký odbojnému klerikovi Muktadá as-Sadrovi. Ten tvrdě kritizoval okupaci země a počínání zahraničních vojáků vůči Iráčanům. I západní pozorovatelé proto zákaz listu považovali především za snahu utlumit Sadrův rostoucí vliv. Ihned po formálním ukončení okupace al-Hawza začala znovu vycházet. Svá specifika mají monarchie na Arabském poloostrově. Žurnalisté tu nesmějí jakkoliv zpochybňovat politiku či mravy členů vládnoucí dynastie. O nezákonných sexuálních avantýrách prince Hamada Sáního v Praze se v jeho rodném Kataru vůbec nepsalo, dokonce ani když se katarské vládě loni podařilo vymoci vydání prince z Česka. Tamní novináři, kteří o kauze mohli vědět z BBC nebo mezinárodních agentur, během telefonátu z Prahy vyděšeně pokládali sluchátko, jakmile jen Hamadovo jméno zaznělo.

Zprávy přes satelit Informace ovšem k obyvatelům muslimských zemí neproudí jen z domácích zdrojů, ale také prostřednictvím zahraničních rádií, televizí a díky internetu. Vládní snahy omezit kontakt se zahraničím jsou často odsouzeny k nezdaru. Například v Sýrii nelze běžně otevřít ani stránku Hotmailu, technická omezení ale rychle podléhají v souboji s nejrůznějšími triky internetových nadšenců. Syrský režim se nemusí bát domácích novinářů, kteří jsou desítkami let baasistické diktatury vycepováni k autocenzuře. Mnohem horší je pro mocenskou elitu právě vliv exilu a jeho elektronických kanálů. „Moc dobře víme, co se v Sýrii i kolem ní děje,“ řekl k tomu autorovi přední levicový novinář v Damašku. „Jen o tom ještě bohužel nemůžeme psát.“ Důležitým zdrojem informací jsou v muslimském světě televizní stanice vysílající přes satelit. Známá televize al-Džazíra zůstává relativně svobodná, nestává se, že by do jejího vysílání někdo násilně zasahoval. Nesmí kritizovat pouze katarské vedení. Televize dává prostor i disidentům, zároveň ale také teroristům včetně Usámy bin Ládina. Hliněné chýše bez odpadu, avšak se satelitním talířem na střeše viděl každý, kdo na Blízký východ zavítal. Lze na ně narazit třeba i v Íránu. Teherán sice loni v zemi zakázal činnost štábu al-Džazíry, zamezit šíření jejího signálu ale nedokáže. Oficiální zákaz vlastnit satelit Íránci považují spíš za snahu přilepšit policistům, kteří čas od času podnikají zátahy, satelitní antény zamaskované na střechách zabavují – a pak je za patřičnou „pokutu“ vracejí majitelům. Břetislav Tureček Autor je redaktorem deníku Právo, specializuje se na Blízký a Střední východ.

Q

CIVILIZACE


19

Jak badatelé cestují do práce České vědě může pomoci pražská tramvaj č. 20

P

ro mnoho vědců je cesta do práce důležitou součástí badatelského procesu. Ráno po probuzení je mozek v režimu standby, a teprve po cestě se pod blahodárným vlivem požitého kofeinu přepíná do více či méně funkčního stavu. Stejně tak je z hlediska duševní hygieny významná cesta z práce. Manželka a děti bývají večer až překvapivě málo zvědavé na to, co člověk během dne vybádal. Vědec má tedy cestu domů na to, aby přestal dumat nad tím, proč zase nic nevychází nebo proč mu odmítli otisknout článek v Nature, a pokusil se přeladit do režimu „normální člověk“. Cesta do práce může mít mnoho podob, které se liší použitým dopravním prostředkem i délkou trvání. Vědci jsou nomády dnešní doby a autor během svých pracovních pobytů na univerzitách tří kontinentů vyzkoušel snad kromě jízdy na velbloudu většinu běžných způsobů, jak cestovat do práce a zpět. První zahraniční zkušenost jsem získal počátkem 90. let v malém švýcarském univerzitním městě Fribourgu. Jako mladý postgraduální student jsem tehdy jezdil na kole se svým švýcarským profesorem. Cesta byla pokaždé dobrodružstvím, neboť šéf byl klasickým cyklopirátem silnic. Jezdil jako blázen, ignoroval červenou na semaforu a říkal, že cyklista má stejně jako sanitka absolutní přednost. Nemohl jsem pochopit, že švýcarští řidiči nejprve vždy dupli na brzdy a potom nám vlídně pokynuli, ať jedeme. Můj šéf zase nevěřil, když jsem mu říkal, že takto by u nás nepřežil ani týden; přinejmenším dokud mě nenavštívil v Praze. První cestou do práce na jiném kontinentu byla krátká, asi čtvrthodinová procházka ze staré jeruzalémské vilové čtvrti Beit Ha’Kerem přes pusté a divoké údolíčko na pahorek Givat Ram, kde se rozkládá větší část Hebrejské univerzity. Vzhledem k bezpečnostní situaci byl univerzitní areál obehnán vysokým plotem a hlavní vchod s turnikety a ozbrojenými strážci se samozřejmě nacházel na opačné straně, než odkud jsem při-

cházel. Naštěstí generace studentů vystříhaly do plotu několik děr, z nichž jedna byla pro mě velmi příhodně umístěna. Když jsem po letech na Hebrejskou univerzitu zavítal znovu, zjistil jsem, že skoro všechno zůstalo při starém. Strážci u hlavní brány jako dřív pilně šacují studenty i studentky, díra v plotě stále zeje na starém místě, jen mé oblíbené údolíčko zmizelo a místo něj se pod kopcem táhne šestiproudá dálnice spojující Jeruzalém s novými osadami na Západním břehu.

Svítící oči kojotů Badatelskou Mekkou zůstávají Spojené státy a evropští vědci dobře vědí, že dříve či později se cestě do USA nevyhnou. Ne každý ale zažije noční můru amerického dojíždění do práce ve své archetypální podobě, jako se to podařilo autorovi během půlročního pracovního pobytu na Jihokalifornské univerzitě v samém středu Los Angeles. Funkční hromadná doprava tam prakticky neexistuje, a tak hodinový přesun autem z přímořské okrajové čtvrti (kde jsme bydleli zejména kvůli lepším školám pro děti) do středu města patří k zážitkům, které vyhledávají jen ostřílení masochisté. Zvlášť cesta rezidenčními čtvrtěmi centrálního Los Angeles vyžaduje značnou dávku otrlosti. Zdevastovaný střed města je totiž rájem podsvětí a honičky policie s gangy jsou tu na denním pořádku. Člověk se rychle naučí uhýbat k chodníku před houkajícím antonem, na pouliční zatýkací scény, jako vystřižené z brakového holywoodského filmu, se ale zvyká hůř. Při dalším pobytu v USA to už bylo lepší, byť jsme se přesunuli jen asi 60 km na jih od Los Angeles. Kalifornská univerzita v Irvine se nachází na okraji ohromné jihokalifornské městské aglomerace, necelých patnáct kilometrů od tichomořského pobřeží. Z poloostrova Newport Beach, kde jsme bydleli, to bylo na univerzitu příjemných 45 minut na kole. Cesta bývala poměrně bohatá na kontakt s místní faunou. K pozitivním zážitkům patřilo

pozorování tuleňů z přívozu, k negativním pak zběsilé brždění před přebíhajícími kojoty při večerním návratu domů. Ještě že jim ve tmě svítí oči.

Řidiči, přistupte si Každý zahraniční pobyt jednou skončí a člověk se vrací domů. Autor má přitom to štěstí, že v Praze k cestě do práce může využívat utajenou turistickou atrakci světového formátu, kterou je tramvajová linka č. 20. Dvacítka nově spojuje náš barrandovský byt s dejvickým ústavem a zároveň dvě nejkrásnější údolí v Praze – Prokopské a Šárecké. Navíc dvacítka projíždí půvabným pražským levobřežím, od Smíchova přes Malou Stranu k Hradčanům. Zlatým hřebem cesty je klárovská serpentina a asi nejkrásnější pohled na pražské věže od Kramářovy vily. Ministerští předsedové se v poslední době střídají tak často, že je jim každodenní pohled z premiérské rezidence odepřen; autor si jej dopřává za cenu síťové jízdenky dvakrát denně. Návraty do vlasti provází jistá dávka sentimentality, kterou jsou předchozí řádky bezesporu poznamenány. Autor si je dobře vědom neutěšeného stavu individuální dopravy v hlavním

městě. Za kritické ale nepovažuje dlouhé kolony aut, které denně s mírnou dávkou škodolibosti míjí ve své tramvaji, a těší se na den, kdy si bývalí řidiči přistoupí. Politováníhodný je spíše úděl pražských chodců a cyklistů. Jejich zosobněním je i nedávno tragicky zesnulý aktivista Jan Bouchal, kterého začátkem ledna srazil z kola bezohledný automobilista. Proč by se ve městě, které má možná nejlepší hromadnou dopravu na světě, nemohla naplnit Bouchalova vize přátelských ulic, kde svobodně a bezpečně procházejí chodci, projíždějí cyklisté, lidé cestují v metru, tramvaji či autobuse a kde, dobrá, čas od času zvolna projede auto se svátečním řidičem? Ještě krátce zpět k vědcům. Zahraničí odsává české mozky na nejlepší světová vědecká pracoviště. Pomalu se ale i naše univerzity a ústavy stávají atraktivní pro kvalitní vědce z ciziny. A už teď, díky skvělé hromadné dopravě včetně skvostů, jako je tramvajová dvacítka, můžeme lákat světové odborníky na krásnou cestu do práce. Pavel Jungwirth Autor je chemik, pracuje v Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR.

INZERCE

Nadace Open Society Fund Praha vyhlašuje i v roce 2006 program mezinárodní spolupráce Program East East: Partnership Beyond Borders O PROGRAMU: Program East East: Partnership Beyond Borders je zaměřen na podporu konkrétní vzájemné spolupráce a konstruktivního dialogu mezi zeměmi střední a východní Evropy a střední Asie s cílem posílit roli pluralitní otevřené společnosti a občanské angažovanosti. Přednostně podporuje projekty dlouhodobější spolupráce, které umožňují sdílení znalostí a zkušeností a napomáhají k řešení společných či podobných problémů v těchto zemích a to jak v nových členských (EU), tak i v ostatních postkomunistických zemích tohoto regionu, kde proces transformace stále probíhá.

Program East East: podporuje mezinárodní spolupráci a partnerství s cílem vzájemného předávání zkušeností podporuje veřejný dialog na mezinárodní úrovni pomáhá identifikovat témata, vyhledává institucionální a lidské zdroje pro úspěšnou realizaci projektů hledá řešení, která vedou k pozitivním společenským změnám poskytuje prostor pro strukturované řešení témat se zapojením veřejnosti přispívá k rozvoji intenzivních mezinárodních kontaktů, atp.

Podporovány jsou projekty z různých oblastí, zaměřené například na: evropskou integraci (viz nový podprogram „Evropská integrace“) posilování právního státu a role práva rozvoj neziskového sektoru a kultivaci filantropie boj s korupcí reformy stávajícího systému (např. zdravotnictví, školství či soudnictví) rovné příležitosti (např. zapojování žen do účasti v politickém životě) multikulturní vzdělávání migrační a azylovou politiku komunální politiku posilování práv znevýhodněných skupin, atp.

ŽÁDOSTI:

PODMÍNKY:

V rámci programu East East: Partnership Beyond Borders nelze podpořit: světové kongresy, mezinárodní či výroční konference, výzkumné projekty jednotlivců, vědecké konference, kulturní a umělecké projekty, individuální kurzy nebo překlady a publikace.

Podmínkou programu je aktivní účast minimálně dvou zemí střední a východní Evropy a střední Asie na předloženém projektu. Na programu se podílejí partnerské nadace a kontaktní instituce v těchto zemích: Albánii, Arménii, Azerbajdžánu, Bělorusku, Bosně a Hercegovině, Bulharsku, Estonsku, Gruzii, Chorvatsku, Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Litvě, Lotyšsku, Maďarsku, Makedonii, Moldávii, Mongolsku, Polsku, Rumunsku, Rusku, Slovensku, Slovinsku, Srbsku a Černé Hoře, Tádžikistánu, Turecku, Ukrajině, Uzbekistánu a v České republice. Partnery při realizaci projektů mohou být zejména nevládní a neziskové organizace, akademické a další instituce z výše uvedených zemí.

Žádosti o podporu projektu jsou přijímány průběžně, nejpozději však tři měsíce před termínem realizace. V žádosti je třeba uvést podrobný popis projektu, program pracovních setkání, datum a místo realizace, seznam pozvaných zemí a partnerských organizací, předpokládané finanční náklady, finanční krytí z dalších zdrojů, očekávaný přínos a další informace, které jsou uvedeny na webových stránkách: http://www.osf.cz pod programovou oblastí „posilování a rozvoj občanské společnosti, mezinárodní spolupráce“, kde se zobrazí i následující kategorie: o programu, jak žádat, program Evropská integrace a materiály ke stažení (přihláška a návod k vyplnění). Žádosti se podávají v angličtině.

Projektový záměr je možné předem konzultovat osobně, telefonicky či elektronickou poštou. Žádosti se přijímají v elektronické podobě na adrese: [email protected] Kontakt: Vlasta Hirtová, Nadace OSF Praha, Seifertova 47, 130 00 Praha 3, tel.: 222 540 979 linka 31

Q

20

DISKUSE

27. ÚNOR–5. BŘEZEN 2006 V RESPEKT 9 INZERCE

Na skútru do kasina Šetřit přírodu a přitom ekonomický růst: je to možné?

K

dyž americký prezident George Bush ve své řeči o stavu Unie oznámil, že Amerika se bude zbavovat svojí závislosti na ropě, neodpustil si týdeník The Economist jízlivou poznámku, že je skutečně lepší vrátit se k alkoholu (Bush je, jak známo, vyléčený alkoholik). Etanol by se totiž měl stát hlavním palivem pohánějícím žíznivá americká vozidla. Americká vláda to sice zatím ještě neříká tak veřejně jako Evropa, trend je ale patrný: řeči o tom, že nelze šetřit přírodu a zároveň ekonomicky růst, začínají být nemoderní na obou stranách Atlantiku.

Biopaliva a vodík Snižování americké závislosti na ropě a zemním plynu s sebou nese i dvě zásadní otázky. Totiž jak se nahrazování paliv projeví na stavu ekonomiky a jak napomůže zlepšení životního prostředí. Spalování na uhlík bohatých paliv s sebou nese rizika nejen pro globální změnu klimatu, ale také pro lidské zdraví a ekosystémy. Jedním z důsledků rostoucí dopravy je fotochemický smog a zvýšená koncentrace agresivního přízemního ozónu, který způsobuje dýchací problémy, snižuje výnosy plodin a poškozuje lesy. Kromě toho fosilní energetika obohacuje biosféru dusíkem, což plíživě mění charakter ekosystémů. Otázku snižování závislosti ekonomického růstu na ropě je nezbytné vnímat ve dvou rovi-

Ambice Švédska jsou příliš vysoké Je jasné, že pokud je ropa neobnovitelná surovina, její cena bude vzrůstat a zásoby jednou dojdou. Je také jasné, že je nepříjemné být závislý na ropě, která pochází z nestabilních regionů. Proto chce americká vláda omezit spotřebu ropy a rozvíjet jiné zdroje energie. Jednou z cest mohou být i úspory energií. Je ale dost těžké usuzovat, kolik energie vlastně stačí ke kvalitnímu životu. Tahle čísla přece nebudou stejná v jednotlivých zemích, už kvůli jejich klimatu. Navíc „kvalita života“ je prostě neuchopitelná veličina – co je pro jednoho kvalitní život, pro druhého může být živoření. Někdo se ohřeje jenom při velké vatře, někomu stačí táboráček. Těžko se dá nějaká spotřeba předepsat. Pokud bude ropa docházet, energie z ní budou dražší a zákonitě bude i méně jezdců na sněžných skútrech. Jestli ovšem někdo mezitím nevymyslí úsporný skútr nebo skútr napájený slunečními články.

nách, které ve své řeči zmínil i Bush. První spočívá v zajištění zdrojů elektřiny pro domácnosti a firmy. Průměrná americká domácnost dnes žije díky nepřetržité dodávce elektřiny v blahobytu, který by vile ve starém Římě musela zajistit práce několika tisíců otroků. Rostoucí potřebu energie pro rozvinuté země nezastavilo ani neustálé zvyšování účinnosti jejího využití. Americká vláda tento trend reflektuje a počítá s využitím lepších technologií. Konkrétně to znamená investice do čistších uhelných technologií, obnovitelných zdrojů a jaderné energetiky. Druhou rovinu tvoří pýcha americké svobody – automobilová doprava. Právě ta je dnes největším požíračem ropy. Pokles cen ropy po šoku sedmdesátých let dal Americe zapomenout na hledání náhrad, nicméně pouze dočasně. Nyní se Bushova administrativa obrací k alternativám, zejména biopalivům a vodíku. Paliva odvozená z biomasy, jako jsou etanol či bionafta, mají do roku 2025 tvořit čtvrtinu až třetinu na trhu s pohonnými hmotami. Zatímco biopaliva jsou celkem realistickou alternativou, vodíkové články jsou vzhledem k setrvačnosti automobilového průmyslu zřejmě hudbou příštích generací. Ačkoliv silné ekonomiky jsou závislé na nepřetržitém toku fosilních paliv a elektřiny, růst ekonomiky a už vůbec kvality života nemusí být podporován stejným růstem spotřeby energie. Ukazuje se, že křivka kvality života se nasycuje okolo roční spotřeby zhruba 70 gigajoulů, tedy asi čtvr-

Na omezování spotřeby energií tlačí spíše jejich rostoucí cena než zásahy vlád. Bez zdražení ropy (třeba i prostřednictvím daní) zůstanou i švédské plány spíše utopií. Jsou totiž příliš ambiciózní, drahé a nerealistické při současných cenách. To zatím tvrdí i odborníci. Domnívají se, že Švédsko přes všechny možné výhody (dobrá dostupnost energie z moře, větru, vodních toků i geotermální) bude mít problémy, čím nahradí hlavně paliva v autech. Už jen proto, že Švédsko nemá přírodní podmínky pro pěstování cukrové třtiny na etanol jako Brazílie a jeho doprava by ho oproti ropě prodražila. Švédsko by se, stejně jako celá Evropa, mělo zaměřit hlavně na výzkum „čistých technologií“ výroby elektrické energie. A nezavrhovat tu jadernou. Ta je zatím velmi nákladná. Pokud ale budou do cen ostatní energie započítány negativní externality (například škody způsobené spalováním uhlí a z toho vznikajících zplodin na zdraví lidí, zvířat i rostlin) a pokud bude pokračovat zdražování ropy a plynu, je nukleární energie pro většinu Evropy nejlepší „čistou“ alternativou. Marek Hudema Autor je redaktorem Hospodářských novin.

tiny současné americké spotřeby. Tato hladina zajišťuje již vysoký přísun materiálních předmětů a dobré příležitosti pro intelektuální rozvoj. Vyšší spotřeba často vede k podobným excesům, jako jsou pouštní kasina či jízdy na sněžných skútrech v národních parcích.

Švédsko bez ropy Ve světle amerického cíle nahradit do roku 2025 ze tří čtvrtin dovoz ropy z Blízkého východu poněkud zapadla daleko zajímavější zpráva. Švédsko jako první z vyspělých ekonomik oznámilo, že chce do roku 2020 úplně nahradit ropu obnovitelnými zdroji, a to bez použití jádra. Důvody, které k tomuto rozhodnutí švédskou vládu vedou, jsou opačné než americké odmítnutí Kjótského protokolu: možné nepříznivé dopady klimatických změn na ekonomický růst a budoucí nedostatek ropy šponující její ceny do výšky. Lze tedy skloubit hospodářský růst s investicemi do ekologie? Zkušenosti ukazují, že ano. Vyžaduje to však realistické investice do zvyšování účinnosti současných zdrojů, zavádění soudných tržních pobídek, a hlavně zohlednění plné ceny, kterou platíme za nechtěné důsledky ropné a uhelné ekonomiky. David Vačkář Autor pracuje v Centru pro otázky životního prostředí UK.

S Čínou a Indií by planeta nestačila Nelze nesouhlasit, že kvalita života se poměřuje těžce a že rostoucí cena nejvíce působí na omezování spotřeby energie. Dosažení určité hladiny spotřeby energie je samozřejmě nezbytné pro rozvoj společnosti, ale za určitou hranicí již prostě nedochází k dalšímu zlepšování ukazatelů kvality života, jako jsou zdraví nebo čisté životní prostředí. Vlády samozřejmě nemohou určovat, kde se tato hranice nachází, mohou ale vytvářet podmínky pro započítání plných nákladů do ceny energií. Jádro má mezi primárními zdroji energie jistě nezastupitelné místo, jedná se však poněkud paradoxně o zdroj, který nejvíce porušuje podmínky „volného trhu“ vzhledem k náročnosti na kapitál a regulaci. Zda je cíl Švédska reálný, je nyní těžké hodnotit. Jisté je, že etanol lze vyrábět i z kukuřice (jako to dnes činí v USA) či dřevní hmoty. Mimochodem některé analýzy ukazují, že kdyby si celý svět včetně Číny a Indie zapálil stejně velkou vatru jako vyspělé země, nestačily by ani tři planety. David Vačkář

Q

Nejlepší ceny! Levné knihy KMa Václavské nám. 18, Praha 1

www.levneknihy.cz I. Bergman: Persona

99Kč MĚSTSKÁ KNIHOVNA V PRAZE Eugen a Zuzana Brikciusovi si Vás dovolují pozvat na setkání

Kulturní ekumena aneb

DOPISY Kontroly jsou, a tvrdé Se zájmem jsem si přečetl článek Paciente, tvou chybou je nevědomost (Respekt č. 8/2006). Abych řekl pravdu, vždy jsem překvapen lehkostí a suverenitou, s jakou vy novináři píšete a zveřejňujete texty, aniž byste se v problému orientovali. Vaše tvrzení, že pojišťovny nejsou schopny udělit nemocnicím ani napomenutí při neoprávněně vykázané péči, je opravdu úsměvné. Mohu vám sdělit, že zdravotní pojišťovny provádějí naprosto běžně a soustavně kontrolní činnost, revizní lékaři ruší řadu vykázaných výkonů, které podle jejich interpretace nejsou oprávněné. Naprosto běžně strhávají mnohamilionové částky. Zkrátka a dobře, zdravotní pojišťovny jednají se zdravotnickými zařízeními velice tvrdě a z pozice silnějšího. Jistě ale máte pravdu, že pacienti by měli mít bezproblémový přístup ke svému účtu u zdravotní pojišťovny, například na internetu. Tyto informace však musí být lidem „přeloženy“ do srozumitelné formy. S pozdravem a přáním lepší přípravy k práci na dalších článcích MUDr. Vít Němeček, ředitel nemocnice v Jablonci nad Nisou

Pacient nemá šanci

I lepší značení

Zaujal mě článek Paciente, tvou chybou je nevědomost. Jsem pacientka, která si zažádala o výpis ze svého zdravotního účtu po nákladném léčení, protože jsem byla zvědavá, kolik takové léčení stojí, abych si udělala představu, nakolik je ohodnocena nemocnice za provedené výkony. Prostě jsem chtěla vědět, jestli nemocnice naříkají oprávněně či ne. Musím říci, že jsem čekala daleko vyšší částky. Po detailním prostudování záznamů jsem však nevěřila vlastním očím! Jeden z mých lékařů si účtoval výkony, které vůbec neprováděl. Obrátila jsem se tedy na revizního lékaře své zdravotní pojišťovny se stížností. Bohužel jsem zjistila, že je to úplně k ničemu, jelikož kontrola pojišťovny neshledala žádné nesrovnalosti – moje dokumentace vedená zmíněným lékařem je v souladu s vykazovanými výkony pojišťovně! Takže lékař nejenže okrádá pojišťovnu, ale dokonce falšuje moji zdravotní dokumentaci (teď se mu asi musím omluvit, protože podle zákona je ta zdravotní dokumentace vlastně jeho). Co dál? Konfrontaci mi nikdo nenabídl – i tak by to bylo slovo proti slovu. Mám snad podat trestní oznámení? Nepravdy ve zdravotní dokumentaci mohou mít v budoucnu dalekosáhlé následky. Takže jaké je resumé: pacient má v tomto systému nulová práva a lékaři jsou nepostižitelní. A oni to velmi dobře vědí...

K vašemu článku Český problém s rychlostí (Respekt č. 8/2006): domnívám se, že rychlá jízda není jen otázka mentality, ale také trochu kvality dopravního značení. Značení může jít až do drobností, jako třeba cedulky u konce obce hlásící: další ves je jen dva kilometry, i když to rozjedeš na povolenou stovku, moc jí neužiješ...

Považuji se za liberálně smýšlejícího člověka, ale když občas jedu autem, nestačím se divit – skutečně během pár minut tolik jasných porušení předpisů ze strany mých „soupeřů“ v aréně zvané veřejná komunikace. Na tomto místě je právo nevymahatelné? Nebylo by řešením zakoupit kamery a legislativně podpořit volání policie po nástrojích na umravnění řidičů? A co na to politici? Vedle zákonodárců vámi zmíněných uvedu pana senátora Kuberu, který kdysi (když se jednalo o dokončení D 8) prohlásil: „Neznám větší rozkoš než vyjet na dálnici a zařadit pátý rychlostní stupeň.“ Není toto náhodou jasný důkaz, že automaniakální veřejnost produkuje parlament posedlý (sebe)vražednými pudy?

Iva Kupková

Petr Koubek, Ústecký kraj

Josef Škarpa

Rozkoš na pátý stupeň

Praha je O.K. na které poskytlo grant hlavní město Praha Setkání k 120. výročí narození Oskara Kokoschky začíná 6. 3. 2006 v 19 hod. v malém sále Městské knihovny na Mariánském náměstí v Praze 1 Vystupují: — Bohumil Černý — radní hlavního města Prahy

— Clemens Mantl — rada-vyslanec Rakouské republiky v Praze

— Jaromír Slomek — literární kritik

— Viktor Šlajchrt — redaktor týdeníku Respekt

— Olaf Hanel — zástupce ředitele Českého muzea výtvarného umění

— Jan Vodňanský — spisovatel a zpěvák

— trio souboru — Harmonia Mozartiana Pragensis — Kristýna Boková-Lišková — Na závěr večera zve Zemědělská a. s. Čejkovice na ochutnávku vybraných vín

KULTURA


21

Pravda o hrozném strašidlu Chačipe Režisér Miroslav Janek natočil dva objevné dokumenty

Ch

ačipe je to, čeho se bojíme a nemáme pro to jméno – něco jako Krvavé koleno. Vierka je geniální dvanáctiletá romská zpěvačka, ale v cestě vzhůru jí něco brání. Je to právě Chačipe, strach ze sebe a z neznáma. Dva samostatné filmy o dětských vnitřních světech se v dvojprogramu Miroslava Janka propojily, vnitřně souvisí a navazují na režisérův největší úspěch: na snímek Nespatřené o nevidomých dětských fotografech z roku 1996. Výraz dokumentární film obvykle odhání diváky od pokladen, ovšem v Jankových filmech nejde o fakta nebo názory. Jsou to hravé a hluboké básnické výpovědi. Světovým trendem výtvarníků a filmařů je digitálně vytvářet novou realitu, ale Janek postupuje přesně obráceně: ukazuje obyčejné věci, kterých si nikdo nevšímá i proto, že autentická tvář světa mizí za virtuálními obrazy. V Jankově světě je všechno objev a všechno je osobní, ale beze stínu egocentrismu či manipulace.

Umění opuštěných dětí V roce 2003 přijal Janek pozvání natáčet v jihofrancouzském Audabiacu, kam odjely na prázdniny děti z moravského dětského domova. Projekt místní nadace byl filmem a tvůrčí dílnou zároveň – šlo o to něčím smysluplným děti zabavit. Janek je učil zacházet s kamerou, vysvětlil jim, co je animace a časosběr, pomohl jim natočit jejich představy. Výsledkem je volně propojená série skečů, z níž postupně vyčteme příběhy několika protagonistů. Děti do „svých“ filmů uložili vlastní minulost (domácí hádka, pohádka o zlé sociální pracovnici, scénka s opilým tatínkem), ale také radost z prázdnin, ze slunce, z prohřátých kamenů u řeky. Janek zachytil i jejich zoufalství, agresivitu a strach z vymyšleného strašidla „Chačipe“. Smutek nad opuštěnými dětmi z filmu vyrůstá přímo a bez sentimentu: energická romská holčička působí vyrovnaně, ale postupně se hroutí a dokola prosí v dopisech o návrat maminku, která se o ni dávno nezajímá. Režisér si s dětmi v Audabiacu „jenom“ hrál. Jejich společné filmy tu zůstaly jako panák namalovaný křídou na asfaltu. Je to směšné i bolestné umění opuštěných dětí, žádní rodiče na něj nejsou pyšní a filmu to vtisklo tragický rozměr. Nástup druhého filmu Vierka je strhující už od prvního záběru: Ida Kelarová diriguje monumentální sbor zpívající Romale-Čavale a vzápětí se začne odvíjet napínavý osobní experiment. Janek ho filmuje a nakonec se rozhodne do něj osobně vstoupit. Idu Kelarovou strhne během práce na muzikálu amatérská nahrávka dvanáctileté Vierky Berkyové. Zajede za její rodinou na Slovensko a pod bezprostředním dojmem z bídy, bezvýchodnosti a mařeného talentu se s manželem rozhodnou zajistit Vierce budoucnost. Čtyřčlenná rodina Berkyových se nastěhuje k Idě. Ida najde otci práci a dětem školu, všechno jim koupí,

Jak můžeš důvěřovat cizímu člověku, když nevěříš sama sobě? (Momentka z filmu Vierka.) FOTO VERBASCUM

začne pro ně opravovat dům, nelituje peněz, času „Jak můžeš důvěřovat cizímu člověku, když nedůa energie. S nadšenou Vierkou zkouší a plánu- věřuješ sobě?“ Mezi desítkami Jankových filmů je vystoupení. Experiment skončí špatně. Vierka má Vierka zvláštní postavení. Je nejméně hravá prospívá, Ida Kelarová se angažuje na sto pro- a dramaticky nejsilnější, přestože se filmový procent. Spolu s manželem se zadluží. Ale Berkyovi jekt několikrát zhroutil a po odchodu Berkyových všechno přijímají pasivně, nespolupracují a Idin od Idy vypadal beznadějně. Protagonisté tu půsopřístup, v němž se mísí dominance se sebeobě- bí spíš jako aktéři hraného filmu a tragikomická továním, je ponižuje. Když jednoho dne Berkyo- nedorozumění Idy s Berkyovými jako by napsal vi zmizí, rozhodne se je režisér najít a dokončit obzvlášť vtipný autor (v neodolatelné scéně „hry nepodařený film. Najde je v severních Čechách, na pravdu“ se rodina nemůže dopočítat, kdo od kde rodiče Vierku využívají a posílají ji zpívat do včerejška snědl patnáct banánů). místního nočního klubu. Film stojí na kontrastu dvou velkých ženských Něco změnit osobností: Kelarová měla štěstí a energicky řídí vlastní život. Vierka je křehká, má smůlu a malou Film je ale působivý i tím, že režisér nezůstal stát šanci se vzepřít sociálním podmínkám, do kte- stranou a stal se součástí svého příběhu, protorých se narodila. Je to drama, zápas o budoucnost, že chtěl Vierce pomoci. Luis Buñuel uložil kdysi o existenci, důstojnost. Nejde přitom o neurčité do filmu Viridiana ironickou metaforu o marném principy, ale o konkrétní dívku, o její unikátnost, boji s bídou a o trapnosti povýšeného milosrdeno její „umělecké“ či „komerční“ využití, o nezra- ství. V jeho slavné scéně se bohatý cizinec slituje lou přecitlivělou osobnost. Nikdo jí přitom nechce nad přiškrceným psem, kterého táhne sedlák přiublížit. Vierčina matka vysvětluje, proč si netrou- vázaného za vozem. Cizinec psa koupí a vezme fá pouštět dceru samotnou s Kelarovou do ciziny: vítězně do náruče. Za okamžik ale vidí, že všichni

Hudební vitaminy přicházejí z Afriky Africká hudební scéna je dnes přinejmenším stejně bouřlivá, jako byla angloamerická v éře Jimiho Hendrixe. Tři nová alba to potvrzují. Jedná se o nové nahrávky malijského veterána Salifa Keity a senegalského kultovního zpěváka Cheikha Lo. Tou třetí je pokračování úspěšné série Congotronics, která mapuje velkoměstskou subkulturu Konga. Ne že by šlo o souboj hitmakerů, africká hudba přináší spíš dlouhodobé trendy než sezonní hity.

Rytmus jako tajenka Čtvrt století hrál Salif Keita s elektrickou kapelou, ale ve svých čtyřiapadesáti letech se rozhodl vrátit se k africkým loutnám, které občas zpestřil zvuk akordeonu či hlas hostující Cesarie Evory. Keitovo průlomové album Moffou z roku 2002 bylo nadšeně přijato a jeho úspěch je průsečíkem dvou procesů: Afričan-muzikant znovuobjevil svoji identitu, Evropan-posluchač zjistil, že v záplavě braku znějí mistrovsky ovládané kory a balafony

moderně. Není tedy divu, že Keitovo další album bylo napjatě očekáváno. Keita nabízí hudbu s pohybem, žádné mlžení pro milovníky zvukových tapet. Rytmus a pohyb se na jeho novince M‘Bemba, Tulák, vymyká obvyklým stereotypům: kupředu jej nežene baskytara či bicí, ale melodické nástroje, a zvláště doprovodné ženské vokály, které znějí jak předobraz amerického gospelu. Pro posluchače, který prošel iniciací africkou hudbou, bývá pohled na bubeníka u standardní bicí soupravy návratem k hudební šedi. Hudba z Mali je dnes často označována jako „africké blues“, což ale Keitovým písním nesedí. Na rozdíl od hořkých lamentací otroků odvlečených z Afriky vypovídají naopak o kontinuitě a kulturní paměti národa, kterou vytvářel dědičný klan hudebníků-kronikářů. Keitův hlas se vzpíná k elegickým obloukům, ale přitom sleduje melodii i rytmus s přesností šípu buddhistického

místní psi jsou přivázáni za vozem, protože v kraji je to zvykem. Hrdina je odhalen jako neinformovaný tupec a jeho šlechetnost je leda pošetilá už tím, že skoro nic neřeší a moc ho nestojí. „Je to strašně dlouhá cesta,“ povzdechne si na konci filmu Vierka Ida Kelarová. Platí to pro všechny: pro Romy a jejich budoucnost, pro obě aktérky filmu, pro autora, kterému její osud není lhostejný, a nakonec i pro diváka. Kromě jiného film jasně ukazuje, že problémy Romů mají výlučně sociální povahu. Ano, všichni jsme na tom podobně jako Buñuelův cizinec ve Viridianě. Dokážeme toho na světě zachránit směšně málo, často jen z ješitnosti, a většinou ničemu nerozumíme. Pořád je to ale lepší než si namlouvat, že každý si za svůj úděl může sám a že je každého problém, jestliže svou šanci nedokáže využít. Není to pravda. Vierka je nádherný film. Druhá věc ale je, že startovní podmínky jeho hrdinky jsou zničující – a možná právě tenhle film je může trochu změnit. Tereza Brdečková Autorka je spisovatelka.

Q

Avantgarda ze smetiště

rappeři hrají hudbu včerejška, a on předvčerejška. Jak tedy zní africká hudba dneška? V souladu s očekáváním v sobě má trochu science fiction. K unikátním africkým nástrojům patří drnkátko likembé, na němž prsty obou rukou vytvářejí navzájem se protínající melodické řetězce. Při celonočních rituálech v africké vesnici vás mohou dostat do tranzu. Ale v moderní Africe se muzikanti stěhují za obživou do měst, na likembé hrají přes zkreslující megafony, za doprovodu kovových perkusí z autovrakoviště. Hudba, která zní jako prehistorický acid house, se stává společenským fenoménem. Primitivní zesilovače a ručně vinuté snímače napájejí automobilové baterie, sestavy připomínají osvědčené „sound systémy“ z dějin reggae. První mezinárodní objev z předměstí konžské metropole Kinshasy okouzlil západní avantgardisty: skupina Konono No. 1 hrála jako host v londýnské Royal Festival Hall (taky jsme je mohli slyšet na festivalu Respect). Kinshasu nyní ostře sledují producenti z průkopnické belgické značky Crammed Disc. Zatímco jejich úvodní titul série Congotronics byl věnován Konono No. 1, druhé album vydané na přelomu roku souběžně s DVD představuje dalších šest skupin. Narůstající ohlas konžského etnoindustriálu prostě připomíná sněhovou kouli, které si budeme dál užívat i my. Konono No. 1 přijíždí v dubnu na svůj druhý koncert do Prahy v rámci akceRespect Plus, Salif Keita bude hlavní hvězdou letního festivalu Colours of Ostrava.

Na dotazy ohledně narůstající popularity senegalského rapu Cheikh Lo žertovně odpovídá, že

Petr Dorůžka Autor je hudební publicista.

lukostřelce. I to má příčinu v historii. Pro Afričany není expresivní zpěv divadlem, ale literaturou. Africká kultura stála donedávna na příbězích předávaných ústně, a logicky tedy disponuje jinými hlasy než země, kde se zpěvem šířily operní árie a kramářské písně. Ve světě Keitovo album kupodivu zastínila novinka jiného Západoafričana, Cheikha Lo ze Senegalu. V očích znalců je podobně svěžím, ale ignorovaným umělcem, jakým byl v prvních letech své dráhy Van Morrison. Oba tvůrci vycházejí z přesně určeného žánru, ale přitom z něj jakoby unikají všemi směry najednou, jejich hudba je tvárná, barevná a vzdálená dobovým klišé. Cheikh Lo zpívá, podobně jako Salif Keita, úchvatné písně, v nichž je navíc zakódováno překvapení. Slyšíme z nich ohlasy z reggae a často i z Kuby, kubánská hudba byla totiž v Senegalu vlivnější než Beatles. I když Cheikh Lo začínal jako bubeník v dakarském klubu, na jeho dřívějších deskách nenajdete palbu bubnů, kterou si našinec s Afrikou obvykle spojuje. Jeho nové album Lamp Fall ale přináší posun. Natáčelo se totiž v brazilském městě Salvador de Bahia, které má díky silné černošské populaci blízko k Africe, setkáme se tu dokonce s hudbou a rituály, které v dnešní Africe vymizely. Magické pouto obou kontinentů dokumentuje například skladba Sénégal Brésil, v níž se prolíná senegalský rytmus mbalax se čtyřicetičlenným ansámblem brazilských bubeníků.

Q

22

KULTURA


Švejkové a podivíni, končíme Proč na Berlinale nebyl ani jeden český film

Východní Evropa a Balkán z festivalu nevymizely. Vyhrál bosenský film Grbavica. FOTO MOVIEREPORTER / IMAGE GALLERY

Z

dejší film vzkvétá, vždyť o České lvy se v sobotu ucházelo rekordních 22 děl. Na nedávném Berlinale nás ale nereprezentoval jediný snímek. Proč? Ještě v roce 1989 běželo na berlínském festivalu šest československých celovečerních filmů. Rok nato si Jiří Menzel dokonce odvezl Zlatého medvěda za trezorové Skřivánky na niti. Od té doby se ale hodně změnilo a v posledních letech je naše účast rovná nule. Přitom východní Evropa a Balkán z festivalu nevymizely. Letošní ročník dokonce vyhrál bosenský snímek Grbavica.

Nic jsem nenašel Český film zatím nemá zkušenosti s mezinárodními koprodukcemi a čeští producenti nejsou nuceni přizpůsobovat scénáře potřebám mezinárodního publika. Nabízí většinou nepřebernou plejádu podivínů, blbů a švejků, nicméně skutečně současné postavy a události chybějí. Samozřejmě, každoročně vznikají dva tři filmy jako Král zlodějů, Štěstí, Horem pádem nebo Český sen, tedy filmy, které jsou mezinárodně srozumitelné, dokonce i úspěšné. Většinou si je však rozebere MFF v Rotterdamu a v San Sebastianu. Má to zcela jasné důvody: Rotterdam a San Sebastian mají programové pracovníky, kteří mají na našem regionu osobní zájem a dobře ho znají. Programový spolupracovník Berlinale Nikolaj Nikitin, jenž žil

FOTO OUTNOW / IMAGE GALLERY

Nejsme-li tedy úspěšní na festivalu, je dobré, že dlouhá léta v Kolíně nad Rýnem, má sice na starosti východní Evropu, ale je jen jedním z dvaceti dalších, je nás vidět aspoň na filmovém trhu, který byl samokteří prosazují jiné regiony. Navíc velký festival, jako zřejmě součástí velkého festivalu. Na Berlinale byli je Berlinale, musí ve výběru upřednostňovat světové aktivní alespoň producenti, jako například již zminebo aspoň evropské premiéry, jinými slovy to zna- ňovaný Pavel Strnad, který se v Berlíně snažil konmená, že nejdůležitější český film roku (Slámovo taktovat koproducenta pro nový film Marka Najbrta. Štěstí) tu nemá šanci. Běžel už na jiných festivalech. Slávu českého dokumentu tady šířil formou semináNikitin uplatňuje jako jedno z hlavních kritérií spo- ře Filip Remunda, jeden z tvůrců Českého snu. Bylo lečenský a politický význam filmu. „Hledal jsem, ale tady také vidět České filmové centrum a různé české žádný vhodný český film jsem nenašel,“ odpovídá distribuční společnosti. Ale to samozřejmě nestačí. stručně na otázku, proč se do letošního berlínského výběru nedostal ani jeden český film. Stříbrný medvěd A co na to naši filmaři? „České filmy nejsou tak pro Guantánamo kvalitní a mezinárodně srozumitelné, jak by měly být,“ myslí si režisér a producent Filip Remunda. Reži- Učebnicovým příkladem, jak je možné se skusér Jan Hřebejk vidí problém v proporcích: „Jestliže tečně prosadit, je vítězný film festivalu. Grbavica vzniknou dva dobré filmy ročně z dvaceti, nikdo si byla natočena v bosensko-chorvatsko-německotoho ani nevšimne. Velké festivaly jsou tu především -rakouské koprodukci, má silný lidský příběh, který pro velké kinematografie a malé tam proniknou jen je sice univerzální, ale těžko by se mohl stát jinde tehdy, pokud jsou v módě. Až budeme točit aspoň pět než ve válkou poznamenaném Sarajevu. Líčí příběh výborných filmů za rok, tak se do módy zase dosta- matky, která vezme práci v mafiánském nočním neme.“ A producent Pavel Strnad říká: „Máme málo baru, aby vydělala své dvanáctileté dceři na školní mezinárodně srozumitelných filmů, protože se zdej- výlet. Poplatek by mohl být zrušen, kdyby matka ší filmaři musí z finančních důvodů spoléhat na český doložila, že dceřin otec byl zastřelen za války v Bostrh. Ale Štěstí jsme pro český trh primárně netočili, je ně. Tak to aspoň oficiálně říká. Jenže ve skutečnosti to univerzální příběh. A to je výjimka. Mohli jsme si to je dívka dcerou některého ze srbských četniků, ktedovolit jen proto, že jsme měli poměrně vysokou stát- ří matku znásilnili. Válka a politika se v dnešním ní podporu a zahraničního koproducenta.“ filmu stávají hybateli příběhů, a západní producen-

Josef Polák mezi Košicemi a Osvětimí Tragický příběh českého muzejníka ožívá v Galerii Roberta Guttmanna. Josef Polák vryl nesmazatelnou stopu do zdejší historie. Příslušník intelektuální elity věnoval dvacet let práce budování nového státu a prosazoval masarykovské ideály v pestrém prostředí východního Slovenska. Národnostní rozdíly nebo vlastní židovský původ pro něj nikdy nebyly podstatné, přesto v době druhé republiky a za protektorátu neunikl svému osudu. Díky výstavě v pražské Galerii Roberta Guttmanna můžeme teď poznat jeho životní osudy.

Východní mise Josef Polák se narodil před sto dvaceti lety v rodině židovského živnostníka, vyrůstal poblíž pražského Josefova, takže jako chlapec sledoval asanaci židovského ghetta. Snad právě jeho zánik v něm vzbudil zájem o památky a umění. Dějiny umění už chtěl studovat po skončení gymnázia, ale na přání rodiny absolvoval práva. Během studia i několika let své právnické praxe navštěvoval přednášky tehdejších předních historiků umění. Zapojil se do českožidovského hnutí, které se identifikovalo s českým jazykem a národností, byl členem Masarykovy pokrokové strany, psal o historii židovské komunity.

Politicky výbušná a filmařsky brilantní Cesta na Guantánamo taky neodešla s prázdnou.

V chaosu první světové války skončil na Slovensku, kde se po vzniku republiky jako propagační důstojník snažil získat převážně maďarský region pro ideály nového státu. Obcházel vesnice a města a přesvědčoval obyvatele o výhodách nových poměrů. Při jedné z propagačních cest v roce 1919 zavítal do Košic. Jeho pozornost upoutalo zdejší muzeum, někdejší ředitel uprchl po převratu do Maďarska i s nejcennější částí sbírek a Polák byl pověřen správou toho, co zbylo. Původní převážně uměleckohistorické zaměření muzea se rozhodl rozšířit o slovenskou lidovou kulturu, snažil se o vyvážené zastoupení všech zdejších národností i náboženských skupin – katolíků, evangelíků, řeckých katolíků i židů. Jako první začal fotit cikánské osady. Muzeum se stalo nejen výstavní institucí, ale i centrem místního společenského a kulturního života, včetně otevření první košické veřejné knihovny a čítárny. Protože Polák v muzeu až do roku 1926 působil pouze jako „dočasný“ správce a nedostával pevný plat, musel některé aktivity financovat i z věna své ženy Margarety. Když po konkurzu v roce 1926 ředitelské místo získal, místní tisk jeho volbu kvůli židovskému původu zpochybňoval. Navíc

po náhlé smrti Margarety v roce 1929 Polák zůstal sám se synem Tomášem (1921–2000). Navzdory této osobní tragédii byla pro Poláka 30. léta vrcholem jeho pracovního a společenského angažmá. Dočkal se oficiálního ocenění – jako znalec umění byl pověřen funkcemi ve státní správě, zpracováním inventářů některých zámků. Dokázal se i znova oženit (se synovou chůvou Jiřinou Ševčíkovou) a v roce 1937 se ještě stihl v Praze podílet na výstavě Staré umění na Slovensku.

Lidé mizí, věci zůstávají Polákovo košické působení však tvrdě ukončily pomnichovské události. Východní Slovensko na začátku listopadu 1938 připadlo Maďarsku. Polák se stal v Košicích nežádoucí osobou a musel se s rodinou vrátit do Prahy. Tady mu jeho přítel, významný historik umění Zdeněk Wirth umožnil pracovat ve Státním ústavu fotoměřickém. Přes jeho asimilaci a vlažný vztah k náboženství však mohl za druhé republiky pracovat jen v kanceláři, jako Žid měl zapovězen styk s veřejností. Po příchodu nacistů musel svou práci opustit už úplně. Na podzim 1941 začaly deportace Židů z protektorátu do Terezína, které zasáhly i jeho blízké. Sám byl prozatím díky manželství s árijkou Jiřinou deportace uchráněn. Do Terezína posílal potravinové balíčky a finančně podporoval rodiny vězněných představitelů Sokola. Záchytným bodem se pak pro něho stala pracovní nabídka z počátku roku 1942. Pražská židovská obec se po zahájení deportací snažila zachránit předměty z opuštěných synagog, majetku židovských obcí i soukromníků. Plánovala vytvoření centrálního židovského muzea, které by tyto památky po deportovaných spoluobčanech shromažďovalo. Z jakého důvodu zamýšlené muzeum protektorátní Ústředna pro židovské vystěhovalectví schválila, je dodnes nejasné. V této rané době nelze nijak

ti vědí, že aby byl snímek obecně přijatelný, nesmí v něm chybět také láska a rodinná pouta. Grbavica tedy hájila spolu s dvěma polskými a jedním rumunským filmem na letošním Berlinale barvy východní Evropy. Je to málo, ale lepší to zatím nebude. „V Americe a na Západě vůbec padl zájem o východoevropské filmy k nule,“ říká známý americký filmový teoretik Peter Brunette. „Festivaloví ředitelé a producenti říkají, že východoevropský film nemá co nabídnout. Že je anachronický. Amerika má své starosti a témata malých evropských zemí jsou pro ni nezajímavá. Ameriku zajímá, co točí filmaři v Číně.“ Soutěžní britský film Cesta na Guantánamo (Stříbrný medvěd za režii) je podle ředitele Berlinale Dietera Kosslicka typický film, jaký festival chce: politicky výbušný, výborně natočený, s překvapivým příběhem. Cesta na Guantánamo je o politickém problému, jímž svět v současné chvíli žije: zneužívání muslimských zajatců v amerických věznicích a šířeji vzato – střet civilizací. Politická nota byla koneckonců letos přítomna v mnoha dalších filmech festivalu. Je však otázka, jaký politický vliv budou tyhle filmy mít. Ať už o to filmaři usilují nebo ne, je zcela zjevné, že tento vliv dekádu od dekády slábne a že se politické snímky stávají jen součástí zábavního průmyslu. Radovan Holub Autor je filmový publicista.

Q

doložit, že by muzeum bylo součástí komplexního plánu „konečného řešení“, stejně tak představitelé židovské obce ještě nemohli vědět, jaký tragický konec deportované čeká. V první řadě jim šlo o záchranu opuštěných památek. Z tohoto důvodu oslovili Poláka, který nabídku přijal.

Konec hrdiny Polák se pustil do pilné muzejnické práce, stejně jako kdysi v Košicích. Kromě popisu a vhodného uložení předmětů bylo jeho cílem vytvoření expozic. Avšak jedinou instalací, kterou se podařilo v úplnosti dokončit (až do osvobození nebyla ovšem veřejnosti přístupná), byla výstava běhu života a židovského liturgického roku v Klausové synagoze. Práci postupně znemožňovaly pokračující deportace. Do smrtonosného transportu odešel i Polákův zásadní spolupracovník, předválečný avantgardní architekt a scénograf František Zelenka. Kromě práce v muzeu se Josef Polák zapojil i do odboje. Pravděpodobně finančně podporoval odbojové skupiny, sháněl peníze i od jiných. Byl však prozrazen a 18. srpna 1944 zatčen gestapem. Následovaly výslechy a věznění v Malé pevnosti v Terezíně. Odtud byl na začátku listopadu 1944 deportován do Osvětimi, kde s jistotou žil ještě do poloviny ledna 1945. Poté už o něm nejsou žádné zprávy. Židovské muzeum tedy nyní ukazuje rodinné fotografie, snímky Polákových instalací, plakáty výstav, Polákovy publikace, díla umělců, které podporoval, Polákovy katalogizační karty i předměty ze sbírek Východoslovenského muzea. Klenotem je skládací oltář ze zlatokorunského kláštera, jehož nákup pro český stát Polák zařídil. Petra Švehlová Autorka pracuje jako knižní redaktorka.

Q

SCÉNA


HUDBA

KNIHY

DIVADLO

23

KULTURNÍ TIP Člověk nemůže stihnout všechno, zvlášť v dnešním rychlém světě. Ale stojí za to občas se zastavit a reflektovat, co se děje kolem. Dobrou příležitost k tomu budeme mít po celý následující měsíc. Do našich měst ji přinese festival dokumentárních filmů Jeden svět. Začátkem března se představí v Praze a pak poputuje do dalších třinácti regionů.

Šance jménem Jeden svět

Písničkář Jan Burian (na snímku) už to nemohl vydržet a rozhodl se zasáhnout do vývoje zdejších vztahů mezi muži a ženami. Jeho nové dvojalbum Dívčí válka taky podle toho vypadá. Na cédéčko v barvě pomeranče pozval Burian dvacet zpěvaček a hereček, které se dělí o jeho „mužsky feministické“ písně (Andrtová, Kočičková, Dusilová, Geislerová, Chýlková atd.). Alenka z Černého Mostu sní o změně a bílém koni jen pro ni, bohyně kuchyně potlačuje vzpoury mezi polévkou a hlavním jídlem, on ji vezme do divadla a miluje pak v číslech. Místo zpěvu se sice občas objeví spíš divadelní přednes, ale dá se to vydržet. Druhé cédéčko je v barvě lilie. Stejné písně nyní zpívá Burian sám s piánem. Muž je prostě komorní (ale monotónní), kdežto ženy dostanou příležitost k rozšoupnutí. Tak to má být. Dívčí válka je skutečně milá. Hudebníci ze skupiny Gulo Čar do toho šlápli. Najali si známého amerického basistu Dougha Wimbishe z ještě známější kapely Living Colour a pod jeho producentským a aranžérským dohledem natočili album Gipsy Goes To Hollywood. Výsledkem je u nás málo slýchaná energie, kterou hudba vyzařuje, samozřejmě skvělá basová linka a vůbec celá rytmika. Stylově lze kapelu přiřadit k Monkey Business nebo J.A.R. Album však povznáší jiná věc. Je součástí kampaně organizace Člověk v tísni zaměřené proti ghettům na našich předměstích. Na stránky www.ceskaghetta.cz určitě stojí za to se podívat. Šňůra Gulo Čar pokračuje 14. března v Ústí nad Labem, pak míří do Liberce, Trutnova a dál na severní Moravu. – JP –

Nakladatelství Fra zahájilo vydávání Edice české prózy. Takový podnik může být nebezpečný, pár nakladatelů si na něm vylámalo zuby, ale začátek je slibný. Nejstarší texty v knize Arco a jiné prózy básníka Petra Krále (nar. 1941) pocházejí z dob jeho studií na FAMU koncem 50. let, nejnovější jsou sotva dva roky staré. Větší část vznikla v Paříži, kam autor odešel roku 1968, a některé byly původně napsány francouzsky. Do českého kontextu vnášejí Královy prózy ojedinělý tón nejen svou bohatou obrazností, jaká se dá u bývalého surrealisty očekávat, ale především myšlenkovou hutností, kterou nelze oddělit od stylistické vybroušenosti. Král začíná tam, kde se u nás zpravidla končí: nespokojí se s navozením nálady, chce vynalézt pro nejjemnější citová i senzuální hnutí nové dokonalé formulace. Místy se přitom nevyhne jisté afektovanosti a ornamentálnosti, i tím však dokresluje své životní gesto – klasický, kulturně hluboce zakořeněný dandysmus.

Když dostatečně dlouho prodléváte v nějaké sektě a podaří se vám přitom nepřijít o rozum, může to být docela inspirativní zkušenost. Své by mohl vyprávět americký režisér a dramatik Neil LaBute, jenž byl dlouhá léta mormonem. Když o sektě začal psát kritické hry a dokonce natáčet filmy, byl promptně exkomunikován. Nyní se jedno jeho kritické dílo s názvem Bash (Flám) dostává také na naše pódia. Bash jsou tři jednoaktovky vypovídající o životě „mormonských svatých“. Medea redux je vzpomínáním mladé ženy na pletky s učitelem ze základky, v Kdákání svatých jeden mladý pár bezproblémově plácá na téma zábavného večírku, dokud se neobjeví podivná záležitost s procházkou nočním parkem. A konečně v části Ifigenie v Oremu má jistý byznysmen nutkavou chuť se vyzpovídat. Hry společně připravily dvě divadla: pražské Divadlo Komedie a Činoherní studio v Ústí nad Labem. Česká premiéra proběhne ve čtvrtek 2. března na pražské scéně, v Ústí bude přestavení následovat 9. března. Pokud se chystáte na známé tváře, tak vězte, že jednu z rolí hraje Vanda Hybnerová.

Pod názvem Tvořivé zrady. Současné polské myšlení o filmu a audiovizuální kultuře vydal Národní filmový archiv obsáhlý sborník esejí, které byly sepsány u našich severních sousedů během posledních patnácti let. Úvod naznačuje historický vývoj problematiky, další texty ji rozpracovávají v duchu aktuálních myšlenkových proudů, zejména francouzské provenience. Poslední část se dotýká řady podivných jevů současného mediálního provozu i převratných technických možností, s nimiž se filmová teorie teprve musí vyrovnat.

Před drsnou mormonskou tragikomedií je ovšem možné uniknout k modernímu tanci, který nabízí pražské Divadlo Ponec. V pátek 3. března uvádí českou premiéru choreografie No Fear, No Die dvojice tanečníků Evy Černé a Karla Vaňka, kteří patří k výrazným osobnostem naší scény, i když dlouhodobě žijí v Německu.

– VŠ –

– JP –

Jaroslav Pašmik

MIMOCHODEM V pošmourném nečase končící zimy se mi obzvlášť ostře vybavují místa, kde jsem si nejvíc užíval letní parna. V útlém dětství to byl prosluněný plácek u Berounky, který se přirozeně utvořil z břidličných oblázků a na-

Svým Velkým bratrem

CO SE DĚJE VE SVĚTĚ

Slovensko: Stoka u modrého Dunaje je pryč Pod sarkastickým názvem Týden kulturního dědictví uvedlo v minulých dnech slavné bratislavské divadlo Stoka poslední představení. Místo oslav 15. výročí vzniku se zdecimovaný zbytek souboru okolo svého zakladatele Blaha Uhlára balí a nedobrovolně opouští bývalou tovární budovu. Ta totiž na dunajském nábřeží překáží ve výstavbě exkluzivní městské zóny s luxusními byty a obchody. Pokud divadelníci nenajdou jiné prostory, a to se zatím nezdá, zmizí z Bratislavy výjimečné kulturní centrum, které ročně uskutečnilo více než 150 akcí – nejen divadelních představení, ale také třeba koncertů nebo výstav. Režisér Blaho Uhlár přišel do Bratislavy na začátku 90. let z Trnavského divadla pro děti a mládež, které bylo vyhlášené svými improvizovanými kousky. Rozhodl se založit si vlastní soubor, se kterým by poetiku dál rozvíjel. Tak vznikla Stoka a brzy se stala legendárním místem setkávání bratislavských umělců. Dělalo se tam originální divadlo, které vyznávalo „estetiku hnusu“, ostrý humor, a dál pokračovalo v kolektivních improvizacích. Název Stoka koneckonců odkazuje k brutálním tvůrčím metodám, mnohdy chaotickému otevřenému ději bez jasného začátku, středu i konce. Do představení vtahoval soubor s oblibou i diváka, kterému nabízel svůj sled fragmentů. Výsledný obraz si musel divák poskládat sám, pokud byl na komunikaci s divadlem ochoten přistoupit. Inscenace Eo Ipso se stala v polovině devadesátých let skutečnou událostí. Byla plná kontrastů a měla ambiciózní téma, kterým byl vztah Slovenska a světa. Vedle archetypu opilého Slováka tlačícího si jevištěm své kolečko se zde objevovala extravagantní zpěvačka zpívající anglicky. Vlastenectví se střetávalo s módní

O čem se chcete dozvědět víc, než vám umožňuje povrchní zpravodajství v médiích? O muslimech? Dobrá, vyberte si tedy festivalovou sekci Muslimové v Evropě: soužití kultur. Třeba snímek Vo co de?, který přináší průnik do komunity tureckých a albánských imigrantů v Německu. Nebo Ráj mě nemine o životě Holanďanek, které konvertovaly k islámu. Nebo trochu starší film s příznačným názvem Muslimové přicházejí, jenž mapuje tuto komunitu žijící v Čechách. Ale možná se chcete dozvědět víc o Iráku. Takové filmy sice nemají žádnou vlastní kategorii, ale v programu samozřejmě nechybí. Zajímavý bude americko-irácký snímek Krev mého bratra. Fotografa Raada dobrovolně hlídajícího po večerech místní mešitu zabijí nešťastnou náhodou američtí vojáci. Jeho bratr musí volit mezi pomstou a spořádaným životem živitele rodiny. Kategorií, která tak trochu mizí z hledáčku médií, jsou Obrazy Afriky. Tento kontinent nám připomene například dokument Smyčka kolem krku. Víte, že za každý v minulosti vypůjčený dolar nám Afričané zaplatili už sedm a čtyři stále dluží? Téma naznačuje, že Jeden svět je nabitý dokumenty nastavujícími kritické zrcadlo kapitalismu. Bezohledná honba za ziskem si určitě svou pozornost zaslouží. Další informace o festivalu hledejte na www.jedensvet.cz.

Nejslavnější období zažívala Stoka v období mečiarismu, ale ještě minulý rok se v ní před nabitým hledištěm hrálo skoro každý druhý den. FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS

světovostí, což v divákovi vyvolávalo barevné asocia- vovali dotace od státu a města zhruba 3,8 milionu ce. Nezapomínejme, že se pohybujeme v éře tuhého korun, ale na daních, odvodech a dalších poplatmečiarismu. V této době vlastně Stoka prožívala jedno cích zaplatilo divadlo 5,5 milionu. Experimentálze svých nejslavnějších období. Nejenže se v ní hrá- ní divadlo si tedy muselo na sebe vydělat, ale opolo divadlo, ale probíhaly zde také politické diskuse, dál stojící muzikálová scéna byla hojně dotovaná. kterých se zhusta účastnili opoziční politici. Dalším Tuto dotační asymetrii a mnoho dalších věcí vyčítají legendárním kusem Stoky jsou Tváře, které přinášely slovenští umělci ministru kultury Františku Tóthostejně otevřenou improvizační metodou portréty lidí. vi. Stovky jich podepsaly výzvu na jeho odstoupení. Tato inscenace si dokonce vysloužila koncem 90. let „Vůbec nechápete smysl kultury ani fungování kulnejprestižnější slovenskou cenu za divadelní režii. turních institucí,“ rozčilují se umělci, kteří nemohou Dál se situace divadla začala komplikovat. Chybě- přijít na chuť Tóthovu ekonomickému liberalismu. ly peníze a soubor se začal rozpadat. Než se Stoka Situaci promptně využila opozice, která iniciovala dočkala rozhodujícího likvidačního úderu, absol- v parlamentu proces odvolání ministra kultury. A mivovala zničující boj o holou existenci. Divadlo drže- nulý pátek, když hrála Stoka své poslední představení, la dlouho nad vodou hospoda, kterou mohlo hned se v parlamentu o odvolání Tótha skutečně hlasovalo. vedle své malé scény provozovat. To však při- Ministr však v hlasování obstál, Stoka zatím končí. nášelo své paradoxy. Vždy na konci roku mohl totiž Uhlár konstatovat, že Stoka podporuje Sloven- Alexander Balogh skou republiku. Za období 1997–2005 předsta- Autor je redaktorem deníku SME. Q

plavené hlíny v místech, kde do řeky ústil potok Žloukava. Ráj tehdy měřil necelých sto metrů čtverečních. Nabízel nekonečné radosti, ale pro kontrast také trochu hrůzy: stačilo nadzvedávat ploché kameny. Z odulých, bledých larev, slizkých pijavic i hemživé havěti štířího vzezření naskakovala husí kůže. Když se pak kámen vrátil na původní místo, vypadal zas úhledně a čistě, ale to už člověk věděl, co všechno se pod ním schovává. Díky zveřejněným odposlechům podezřelých činovníků kolem soudce Berky mohla letos televizní veřejnost nakouknout do hemžení pod kameny i v zimních měsících. Viděla úctyhodnou fasádu Národního bezpečnostního úřadu, pozorovala majestátní postavy jeho šéfů v drahých oblecích, ale zároveň naslouchala jejich neuvěřitelným rozhovorům po telefonu, když si mysleli, že je nikdo neslyší. Hlasy mužů, kteří oficiálně ztělesňovali tu nejvyšší důvěryhodnost státu, zněly opravdu jako z říše štírů a pijavic. Tak cynické hlášky by působily nepravděpodobně snad i v parodii na americkou gangsterku. Naskakovala z nich husí kůže. Občas se nyní přistihnu, že se při telefonování sám odposlouchávám. Neztělesňuji sice nic moc důvěryhodného, ale stejně bych byl zhnusen, kdyby mi mé vlastní odposlechy pustili v televizi. Ta spiklenecká žoviálnost! Ty nedůstojné důvěrnosti! Doba vyžaduje, aby si člověk hlídal, co vypouští z úst. „Nazdárek, bratříčku!“ oslovil mne tuhle v telefonu kamarád, s nímž si takto šprýmovně říkáme přes třicet let. „Ahoj, Ivane,“ opáčil jsem suše. A přitom by se patřilo, abych jej přinejmenším nazval starou vojnou nebo ještěrem. Viktor Šlajchrt

24

MINULÝ TÝDEN


Osm set lidí navštívilo tradiční košt kyselého zelí na Staré poště ve Velké nad Veličkou. Po velkém tání se vrátil mráz. Ptačí chřipka dorazila na Slovensko a úřady oznámily, že jakmile překročí hranice, dojde v ohrožených oblastech k povinnému sčítání slepic. V Turíně skočily olympijské hry. Naděje Lidových novin, že „Itálii oslní lesk českých medailí“, se tuzemským sportovcům přes všechnu snahu nepodařilo naplnit. Když jsme jeli dvě stě pět, stěžoval si, že to auto nedá víc, popsal manažer zdejších skokanů na lyžích František Jež zpravodajskému serveru iDnes.cz, jakým způsobem jel nedávno jeden z jeho svěřenců Jakub Janda z rodného Frenštátu do Prahy převzít dárek svého sponzora – nový automobil Mercedes-Benz Viano. Uplynulo 140 let od úředního zákazu veřejných poprav v českých zemích. Asociace distributorů léčiv obnovila zastavené dodávky do tří nejvíc zadlužených českých nemocnic. Na Staroměstském náměstí v Praze demonstrovali nespokojení lékaři za odchod ministra zdravotnictví Davida Ratha. Vyšlo najevo, že premiérův poradce Jiří Vyvadil se tajně sešel s podnika-

telem Tomášem Pitrem a jednali spolu o prodeji Pitrovy Setuzy finanční skupině PPF; Pitr Setuzu před časem dostal se stomilionovou slevou od bývalého ministra zemědělství Jaroslava Palase (ČSSD), pak ale upadl v nemilost, protože obvinil sociálnědemokratické politiky z korupce a premiér Jiří Paroubek ho od té doby na veřejnosti nazývá „nepřítelem státu“. Podnikatel Tomáš Pitr chce utéct ze země, vydejte na něj zatykač – to je přání premiéra Paroubka, citovala Mladá fronta z dopisu, kterým místopředseda městského soudu Bohuslav Horký informoval loni ministra spravedlnosti Pavla Němce, jak údajně tlačí tajná služba na soudce, aby šli policii v Pitrově případě na ruku a nechali ponikatele zavřít do vazby; Paroubek jakýkoli zásah do Pitrovy kauzy vzápětí popřel. Kry zvedly hladinu Bečvy. Při natáčení bojových scén v Praze vyrazil statista dva přední zuby Jamesi Bondovi a za agentem 007 musel z Londýna přiletět jeho osobní zubní lékař. Evropská unie se rozhodla uvalit cla na dovoz bot z Číny a Vietnamu. Na anonymní udání zatklo policejní komando muže, který se už čtvr-

tým rokem skrýval pod podlahou rodinného domku v Jiříkově před nástupem na roční vězení, ke kterému jej za drobné krádeže odsoudil děčínský soud. Sekyra Group dostala zakázku na stavbu bytů v Dubaji. 17 tisíc lidí se podepsalo pod petici žádající Senát, aby zakázal vysílání populární reality show Výměna manželek. Bruselští byrokraté oznámili, že čeští farmáři dostanou velkou pokutu za to, že neustále překračují dohodnutou národní kvótu produkce mléka a pak nevědí, co si s nepotřebnými a nikým nechtěnými miliony litrů navíc počít. Až takové vynášení do nebes nemiluju, odpověděla běžkyně na lyžích Kateřina Neumannová na otázku sportovního novináře deníku MfD, který se jí po zisku stříbrné olympijské medaile zeptal: „Po triumfu hokejistů v Naganu lidé křičeli ,Hašek na Hrad!‘ Co když teď zaslechnete ,Neumannová na Hrad!‘? Troufla byste si, když na Hradčanech ještě žena nevládla?“ Kromě stříbrné získala Neumannová později ještě zlatou medaili za běh na třicet kilometrů. Řetěz koně stahujícího dřevo se zachytil o nohu vozky a amputoval mu ji na Svatém Kopeč-

ku u Olomouce. Čeští průvodci oslavili Mezinárodní den průvodců. Na třídicí lince tachovského smetiště se našlo mrtvé lidské novorozeně. Delegace poslanců vedených předsedou sněmovny Lubomírem Zaorálkem vyrazila na návštěvu Číny. Duo českých zlodějů přepadlo poštu v rakouském Kemmelbachu, ale na útěku nezvládli řízení auta, vybourali se a v panice pak ve voze zapomněli jak uloupené peníze, tak své pasy. Na turistické stezce v Beskydech zmrzla žena. Na dálnici D 1 přibylo několik tabulí informujících řidiče o problémech, které se na cestě před nimi vyskytují, a o možnostech, jak se jim vyhnout. Topný olej uniklý z penzionu Piana ve Velké Úpě do řeky Úpy ohrozil dodávku pitné vody pro Krkonoše. Vídeňská Volksoper zařadila na program Janáčkovy Výlety pana Broučka. Poslanec Vlastimil Tlustý (ODS) založil na schůzce podnikatelů a politiků ve Velkopřevorském paláci Suverénního řádu maltézských rytířů v Praze protikomunistický výbor na obranu svobody. [email protected]

Q

INZERCE

Koordinátor rozvojových projektů Sdružení Česká katolická charita na Ukrajině Sdružení Česká katolická charita hledá vhodného kandidáta/ku na pozici koordinátora rozvojových projektů na Ukrajině. Hledáme pracovníka s dlouhodobým zájmem a profesními zkušenostmi v oblasti rozvojové pomoci nebo migrační problematiky v zemích východní Evropy. POŽ ADU J EM E : VŠ vzdělání Manažerské schopnosti a zkušenosti s vedením týmu Systematičnost a schopnost tvořit, plánovat, rozpočtovat a reportovat projekty Schopnost orientovat se v institucích EU AJ a RJ slovem i písmem Ochotu často cestovat do zahraničí Znalost práce na PC ŘP skupiny B NABÍZ ÍM E : Zaměstnání na plný pracovní úvazek Tvořivou práci ve zkušeném týmu Prostor pro osobní rozvoj, kreativitu a samostatné myšlení Nástup možný 1. 5. 2006 V případě zájmu zašlete motivační dopis (max. 1 stránka), strukturovaný životopis (max. 2 stránky) a kontakty na 2 osoby, které o Vás mohou podat reference, e-mailem na adresu [email protected]. Vše zasílejte nejpozději do 10. 3. 2006. Vybraní uchazeči budou pozváni e-mailem nebo telefonicky k osobnímu pohovoru.

adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 441 e-mail: [email protected], [email protected] respekt on-line: www.respekt.cz předplatitelský servis (Po-Pá 8-18): 800 100 634

Člověk v tísni – společnost při ČT

hledá Koordinátora/ku projektu podpory demokracie ve východní Evropě Požadujeme: VŠ vzdělání, anglický a ruský jazyk (výborná úroveň) Manažerské schopnosti -zkušenosti s vedením týmu a zpracováním projektů Zkušenosti z oblasti mezinárodní politiky, lidských práv nebo žurnalistiky Dlouhodobý zájem a znalosti o politickém dění v zemích východní Evropy Schopnost orientovat se v institucích EU Zkušenosti s vystupováním na veřejnosti a v médiích Ochotu často cestovat do zahraničí Prioritními oblastmi zájmu jsou Bělorusko, Moldávie, Ukrajina a Rusko. Podrobnější informace naleznete na www.clovekvtisni.cz

Ročník XVII. Fax: 224 930 792, e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected]. Vydavatel: R-PRESSE, spol. s r. o., IČO 61457345. Majoritní vlastník: Karel Schwarzenberg. Ředitelka: Anna Soumarová. Šéfredaktor: Marek Švehla. Zástupci šéfredaktora: Jaroslav Spurný, Erik Tabery. Editoři: Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání (tištěný, on-line): Kateřina Ducháčková, tel. 224 934 759. Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika: Silvie Blechová, Jan Kovalík, Kateřina Mahdalová, Jáchym Topol. Ekonomika: Marek Pokorný. Zahraničí: Zbyněk Petráček, Jiří Sobota. Civilizace: Martin Uhlíř. Kultura: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák. Dtp a grafická úprava: ([email protected]): David Němec, Jakub Němeček. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: ([email protected]): Milan Černík, Helena Štiková (vedoucí) – tel./fax 224 934 586. Distribuce: ([email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792. Tiskne: Tiskárny MAFRAPRINT Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Webdesign, webhosting: NET servis, s. r. o. Kancelářské služby: Kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. Uzávěrka: 26. 2. 2006, © Copyright R-PRESSE, spol. s r. o.

Ve škole malých Jágrů 13

Recommend Documents