HRDINA JUGOSLÁVSKÉHO A SRBSKÉHO ODBOJE: DRAGOLJUB DRAŽA MIHAILOVIČ

HRDINA JUGOSLÁVSKÉHO A SRBSKÉHO ODBOJE: DRAGOLJUB „DRAŽA“ MIHAILOVIČ Bc. Marek Skřipský Jeho životní příběh by vydal na celovečerní film. Patřil ke schopným a zároveň vzpurným armádním důstojníkům, jako první zorganizoval hnutí odporu proti okupaci své země. Byl vyzdvihován a oslavován, posléze zatracen a opuštěn a znovu nalezen. Pro mnoho příslušníků svého národa zůstává legendou boje proti nacismu i komunismu, která se komunistům nepodvolila ani během zmanipulovaného soudního procesu. Jeho jméno neodmyslitelně spjato s největší zůstane záchrannou akcí v dějinách amerických vojenských sil, během níž se dostalo do bezpečí více než pět set sestřelených amerických letců. Jiní jej považují za válečného zločince, který navzdory svému protiněmeckému angažmá minimálně toleroval etnicky motivované násilí. Řeč je o generálu Dragoljubu Mihailovičovi, veliteli nominálně jugoslávského, fakticky spíše srbského, protinacistického odboje za druhé světové války. Sedmnáctého dubna 1941, po necelých dvanácti dnech bojů, Jugoslávie oficiálně podlehla německému útoku. Jugoslávské státní mechanismy přestaly existovat a král Petar II. uprchl do Velké Británie. Přesto však měly Němce i ostatní státy Osy čekat na území Jugoslávie po celou dobu jejich přítomnosti velmi tvrdé boje. Z těžko kontrolovatelných hornatých částí země se totiž stala území těch, kteří se s porážkou nesmířili a pokračovali v boji. Dragoljub Mihailovič. Hlavní proudy tohoto domácího jugoslávského odboje byly dva: Levicoví (převážně komunističtí) partyzáni v čele s notoricky známým Josipem Brozem –Titem a na zcela opačné straně politického spektra stáli nacionalističtí velkosrbští monarchisté pod vedením plukovníka Dragoljuba Mihailoviče, svými stoupenci i odpůrci familiérně nazývaným přezdívkou „Draža“. Zatímco postava Tita byla již mnohokrát důkladně popsána i analyzována, o Mihailovičovi toho v našich zeměpisných šířkách příliš nevíme. Jaký byl generál Draža Mihailovič, komunistickým režimem lživě vydávaný za téměř kolaboranta a velkosrbskou propagandou devadesátých let zase účelově nafukovaný do role největšího vojenského génia Balkánu ? Dragoljub „Draža“ Mihailovič se narodil roku 1893 a svou kariéru už od raného mládí spojil se srbskou armádou. Jako důstojnický čekatel bojoval v balkánských válkách z let 1912 – 1913, do první světové války už zasáhl na pozici důstojníka. Během bojů projevoval vysoký

2 stupeň odvahy, talentu i učenlivosti, což byly vlastnosti, které mu umožnily solidní hodnostní postup. V meziválečném období se vypracoval do pozice respektovaného štábního důstojníka, přednášel na vojenské akademii a koncem třicátých let sloužil jako vojenský atašé v Bulharsku a Československu. Mihailovičova slibná kariéra však byla narušována několika excesy. Na vojenské akademii nesměl přednášet od doby, kdy vyučoval partyzánskou taktiku a doporučoval ji jako jediný možný způsob boje jugoslávských národů proti silnému protivníkovi (ukázalo se, že měl pravdu). Další nepříjemnosti mu způsobily násilné incidenty jeho vojáků s německou menšinou v Celje. Jako přesvědčený srbský nacionalista Mihailovič navrhoval rozdělení jugoslávské armády do segregovaných, národnostně určených jednotek. Svým úsilím o mobilizaci jugoslávské armády již koncem roku 1940 si dokonce vykoledoval třicet dní posádkového vězení. Plukovník Mihailovič byl před napadením Jugoslávie německými ozbrojenými silami v roce 1941 považován za talentovaného, avšak zároveň „potížistického“ důstojníka, jemuž by nemělo být dáváno mnoho prostoru. Jeho chvíle však měla teprve přijít. Při ústupu do hor, bezprostředně po dubnovém pádu Jugoslávie, měl kolem sebe Mihailovič pouze jedenatřicet vojáků, většinou v důstojnických hodnostech. Draža však projevil své organizační schopnosti, takže už počátkem června mohl postavit několikati tisícové „Jugoslávské vojsko ve vlasti“ se základnou v západním Srbsku, jehož členové se označovali jako „četnici“, podle někdejších bojovníků s Turky (s četnictvem jako bezpečnostní složkou státu nemá tento název nic společného). Politický program četniků stál na monarchických a velkosrbských základech. Mihailovič se stylizoval do role regenta jugoslávského krále Petara, hlásal obnovení předválečné Jugoslávie s dominantní pozicí Srbska, vyhnání německých i italských okupantů a zrušení „Nezávislého chorvatského státu“. Mihailovičův štáb sídlil na náhorní planině Ravna Gora v nepřístupných hornatých oblastech západního Srbska. První drobné diverzní akce provedli četnici již koncem dubna 1941, přičemž počátkem června téhož roku poprvé úspěšně napadli jednotku vojáků wehrmachtu. Při této akci zastřelili i německého důstojníka a Mihailovič si tak mohl potvrdit účinnost své taktiky drobné, ale soustavné guerilly, kterou přednášel v meziválečných dobách studentům vojenské akademie. Mihailovičovi „ravnogorští četnici“ (nezaměňovat, prosím, s kolaborantskými formacemi „legálních četniků“ pod vedením Kosty Pečanace) byli zpočátku poměrně aktivní. V srpnu 1941 podnikají řadu útoků na menší německé cíle, v září si troufnou proniknout do západosrbského Čačaku. Přes zásadní ideové neshody podnikli četnici některé akce v součinnosti s levicovým odbojem Titových partyzánů, ovládaným komunisty. Až do listopadu 1941 dokázala obě hnutí koexistovat a na nižších místních úrovních vcelku solidně spolupracovat. Největší společná četnicko – partyzánská operace se odehrála koncem října 1941 v okolí Valjeva a Krsljeva, kdy Mihailovičem vyslané síly četnického majora Aleksandra Mišiče významně pomohly zle tísněným Titovým jednotkám odrazit německý nápor. Celkový vývoj vztahů však oboustranně spěl ke konfliktu. Mihailovič i Tito usilovali o exkluzivní roli v domácím odboji a vzájemnému střetu tak nezabránila ani usmiřovací snaha ©® BC. MAREK SKŘIPSKÝ: HRDINA JUGOSLÁVSKÉHO A SRBSKÉHO ODBOJE: DRAGOLJUB „DRAŽA“ MIHAILOVIČ.

3 Velké Británie. Tou byl pověřen kapitán Duane Hudson, velitel první britské mise v Mihailovičově štábu. V prosinci 1941 definitivně propuká občanská válka mezi oběma odbojovými hnutími, provázená oboustrannými krutostmi. V Srbsku je úspěšnější Mihailovič, v Bosně a „předustašovském“ Chorvatsku jeho sok Tito. Rozhádaný odboj nesjednotila ani zimní německá ofenzíva proti jeho oběma složkám, která donutila Mihailoviče i Tita k dočasnému ústupu ze srbského prostoru, kdy Mihailovič s hrstkou věrných utekl přímo přes nepřátelské linie. Sedmého prosince 1941 se Adolf Hitler na základě analýzy, podle níž Mihailovičovi četnici od června do prosince 1941 usmrtili více než tisícovku příslušníků německých ozbrojených sil, rozhodl k vyhlášení „operace Mihailovič“ Její cíl spočíval v usmrcení či zatčení velitele četnického odboje, přičemž za Dražovu hlavu okupanti nabídli sto tisíc říšských marek ve zlatě. Stejnou sumou krátce nato hodlali odměnit i dopadení Tita. Mihailovičův věhlas rostl i za hranicemi někdejší Jugoslávie. Exilová vláda v Londýně povýšila Mihailoviče několikrát do generálských hodností (od brigádního po armádního generála) a král Petar II. jej v lednu 1941 jmenoval „na dálku“ ministrem obrany. Už v polovině září 1941 Britové vysílají k Mihailovičovi první vojenskou misi (k Titovi až v létě 1943) a počátkem listopadu četnici obdrží první leteckou zásilku britské výzbroje a výstroje. Ve stejné době ovšem začíná četnické hnutí stagnovat. Mihailovič pod vlivem krutých represí proti obyvatelstvu a také občanské války, začíná považovat za primárního nepřítele partyzány. Konfrontaci s Němci omezuje pouze na nejnutnější sebeobranu, jakož i ty nejdrobnější diverze. Taktiku drobné, avšak soustavné guerilly střídá zhruba od února 1942 vyčkávací postoj. Četnici se tak soustředí na rozvoj ovládaného území, shromažďování zbraní a čištění země od komunistů. Britský člen elitních commandos Bill Jenkins, sám veterán jugoslávských bojů zhodnotil problémy tohoto přístupu stručně, ale výstižně: „Mihajlovič měl zprvu výhodu lepšího výcviku a kvalitnější výzbroje svých mužů oproti partyzánům, ale jeho politika šetření zásob vedla k dlouhým obdobím nečinnosti, jež nabourávala morálku bojovníků a časem bylo čím dál tím složitější kontrolovat aktivity podřízených.“ Tato změna nakonec zapříčinila úpadek četnického odboje. Britové postupem času kritizují Mihailoviče za nevyužívání štědrých dodávek a pošilhávají po Titových partyzánech, kteří naopak stupňují svou aktivitu. Generál Mihailovič navíc plně ovládá četnické hnutí pouze v tzv. užším Srbsku. Četnické oddíly mimo Srbsko, zejména v Bosně, se chovají zejména podle rozkazů svých lokálních velitelů, podřízených Mihailovičovi pouze formálně. Někteří lokální velitelé na těchto územích zůstali loajální ravnogorskému štábu, jiní ovšem účelově měnili strany konfliktu, další zůstávali naprosto pasivní, jiní kolaborovali s Němci nebo partyzány, ojediněle i s ustašovci. Četnické jednotky ve vlastním Srbsku byly rovněž podstatně kvalitnější než divoké oddíly z Bosny či Černé Hory. Mihailovičova koncepce „srbské Jugoslávie“ navíc nebyla schopna výrazněji oslovit nesrbská etnika, na rozdíl od internacionálního přístupu partyzánů. ©® BC. MAREK SKŘIPSKÝ: HRDINA JUGOSLÁVSKÉHO A SRBSKÉHO ODBOJE: DRAGOLJUB „DRAŽA“ MIHAILOVIČ.

4 Představitelé německých sil na Balkáně se snažili s četniky vyjednávat i později, pokud šlo o Mihailoviče a jeho oddíly v užším Srbsku, nebyli příliš úspěšní. Jednání s četniky navíc špičky třetí říše striktně odmítaly. Hitler, Himmler i von Ribbentrop smetli ze stolu plány generálů von Horstenaua a Löhra, štvát obě složky odboje proti sobě a požadovali zničení partyzánské i četnické rezistence. Na jaře 1943 tak zmařili návrh dohody mezi generálem von Horstenau a partyzánskými veliteli. Konec konců, ani ti velitelé, kteří nakonec stejně uzavřeli s Němci dohodu o neútočení si nemohli být ničím jistí. Příkladem budiž major Jezdimir Dangič, kterého Němci později zatkli a odvezli do koncentračního tábora v Polsku. V reakci na brutální ustašovskou genocidu Srbů na chorvatském území odpověděli někteří četničtí velitelé mimo Srbsko (major Dangič, major Djurišič, major Djujič) nekompromisním vyvražďováním chorvatského a bosenského obyvatelstva. Mihailovič sice rozkazy k těmto akcím nevydal, avšak nepokusil se jim zabránit. Pravdou je, že ani neměl reálnou možnost vymoci v bosenských oblastech na „neposlušných vojvodech“ svou autoritu. Přesto až do konce roku 1943 požívá Mihailovič na Západě značné autority. Jeho (notně idealizovaný) portrét se objevuje na titulní stránce časopisu Time. Eisenhower, Auchinleck či De Gaulle mu zasílají osobní pozdravy a v lednu 1943 uvede Hollywood premiéru dobrodružného filmu „Četnici – bojující guerilly“ a Heinrich Himmler koncem roku 1942 prohlašuje následující: „Základní úkol každého snažení v Srbsku a v celém jihovýchodním prostoru je zničení Mihailoviče. Vynaložte všechny síly, aby mohl být zničen. Každý prostředek, který k tomu povede, je oprávněný.“ Britové se mezitím sbližují s Titovým odbojem a jejich názor už nezmění ani „podzimní probuzení“ četniků z podzimu 1943.

©® BC. MAREK SKŘIPSKÝ: HRDINA JUGOSLÁVSKÉHO A SRBSKÉHO ODBOJE: DRAGOLJUB „DRAŽA“ MIHAILOVIČ.

5 Mihailovič tehdy vydává rozkazy k vystoupení z pasivity a jeho síly až do konce roku úspěšně konfrontují německé posádky. (Četnici majora Ostojiče dokonce v říjnu a listopadu 1943 vyhánějí Němce z Visegrádu, Barane a Prijepolje). V prosinci 1943 rozhodl britský premiér Winston Churchill – přes protesty některých důstojníků a politiků – o ukončení dodávek Mihailovičovým silám. V lednu 1944 začínají z Ravne Gory odcházet všichni britští poradci a instruktoři. Zůstávají pouze americké mise, které jsou však nepočetné a mají čistě zpravodajsko záchranné poslání. V červnu 1944 je Draža Mihailovič opuštěn i králem Petarem, který jej zbavuje ministerského postu a po nátlaku Britů v září 1944 vyzve četniky, aby přešli do Titových formací. I v této nepříznivé době však Mihailovičova hvězda ještě jednou zazáří v plném lesku. Počínaje rokem 1944 až do února 1945 Mihailovičovi četnici ve spolupráci s americkou OSS zachrání 513 amerických sestřelených letců, jakož i 80 letců jiných národností. Dražovi muži dokáží členy spojeneckých posádek ochránit před Němci i kolaborantskými silami a z improvizovaných letišť v Pranjani, Kočeljevu a Boljanici zajistit jejich dopravu do bezpečí. Pamětní deska v Pranjani, Srbsko. Tato operace s názvem Halyard měla těžiště v létě a na podzim 1944 a zajistila Mihailovičovi úctu Američanů i v poválečných desetiletích. Počínaje říjnem 1944 proniká do Srbska Rudá armáda, která s četniky dohodne účelový modus vivendi, nicméně krátce po společných bojových vystoupením proti Němcům (např. osvobození Kruševace) četniky odzbrojuje. Mihailovič se zbytkem věrných prchá do Bosny, kde je po sérii honiček a přestřelek zatčen teprve v březnu 1946, kdy ho zradil jeden z jeho důstojníků. Soud s generálem Mihailovičem měl být Titovým triumfem, minimálně v mediální rovině však skončil porážkou nového jugoslávského režimu. Draža odmítl všechna obvinění a za pozornosti západních médií je dokázal poměrně přesvědčivě vyvracet. Obrazu tribunálu nepomohl ani fakt, že Jugoslávie oficiálně odmítla připustit svědky z řad zachráněných letců a členů spojeneckých misí, kteří chtěli svědčit v generálův prospěch. ©® BC. MAREK SKŘIPSKÝ: HRDINA JUGOSLÁVSKÉHO A SRBSKÉHO ODBOJE: DRAGOLJUB „DRAŽA“ MIHAILOVIČ.

6 Na Mihailovičovu obranu vystoupil i čerstvý autor románu „Farma zvířat“ a později slavné antiutopie „1984“, George Orwell. O rozsudku však bylo rozhodnuto předem – Sedmnáctého července 1946 ukončila Mihailovičův život popravčí četa. Spojené státy, Velká Británie a Francie proti celému průběhu procesu vznesly ostré protesty. Od Mihailovičovy smrti neuplynuly ani dva roky, když americký prezident Harry Truman posmrtně udělil veliteli četnického odboje Řád cti. Šlo o nejvyšší americké vyznamenání, jaké mohl Draža obdržet. Mihailovičova památka z myslí Američanů nezmizela. Jeho odkaz připomínali mnozí američtí politici jako Richard Nixon, Dwight Eisenhower či Barry Goldwater. Kalifornský guvernér Ronald Reagan pronesl rok před svým zvolením do prezidentské funkce na Mihailovičovu adresu následující slova : „Přeji si, aby bylo jasně řečeno, že tento hrdina byl poslední obětí zmatené a nesmyslné politiky západních vlád vůči komunismu… Generál Mihailovič není důležitý jen z prostého historického hlediska – také nás dnes něčemu naučil. Žádný západní národ, včetně Spojených států, nemůže doufat, že vyhraje svou vlastní bitvu za svobodu a přežití obětováním statečného druha politice mezinárodní účelnosti.“

Rozšiřující stať Četnici a Němci V následující stati se podrobněji podíváme na vztah Jugoslávského vojska ve vlasti k německé okupační moci. Tomuto tématu je také podřízen můj další koncepční záměr textu. V zájmu stručnosti nebudu hovořit o celkovém kontextu jugoslávského bojiště a vztazích se Spojenci, které jsou zmíněny již výše. O partyzánech a kolaborantech budu dále psát co nejméně jak souvislosti dovolí. Řeč nebude ani o záležitostech mezinárodní politiky a jugoslávského exilu. Jak již jsme si ukázali na předcházejících stránkách, první drobné sabotáže četnici provedli na sklonku dubna 1941, přičemž začátkem června téhož roku zaútočili poprvé na jednotku vojáků Wehrmachtu, když se jim podařilo zastřelit i německého důstojníka. Německá okupační správa odpověděla brutálními represemi proti srbskému obyvatelstvu, včetně okamžité popravy jednoho sta civilistů coby odvetu za mrtvou „šarži“. Přestože Mihailovič – podle mnoha svědectví překvapivě velmi citlivý introvert – byl německým chováním otřesen, prozatím aktivita četnického hnutí nepolevila. Naopak, četnici zpočátku své akce krátkodobě stupňovali. Vrcholu dosáhly v srpnu a září 1941. Četnické síly, někdy samostatně jindy v kooperaci s partyzány, podnikaly množství drobnějších útoků proti německým posádkám. Způsob boje, používaný četnickým i partyzánským odbojem byl typickou přepadovou guerillou, leckdy okořeněnou

Mihailovič (vlevo) a Vučkovič (vpravo).


7 „špinavými“ praktikami. Němce existence silných odbojových skupin zaskočila a zpočátku nebyli schopni nepříjemné guerille adekvátně čelit. Během srpna četnici a partyzáni zajali třiadevadesát německých vojáků, v září se četnikům pod vedením mimořádně schopného důstojníka Zvonimira Vučkoviče dokonce podařilo na čas ovládnout městské centrum Čačak. Zvonimir Vučkovič vůbec představuje postavu u které považuji za vhodné se zastavit. Vučkovič, přezdívaný také jako „Zvonko“ nebo „Feliks“ se připojil k Mihailovičovu odboji jako mladý poručík (dříve sloužil v jugoslávské královské armádě) a do prosince 1944 se vypracoval do hodnosti podplukovníka. Původně velel takovskému oddílu, s nímž se vyznamenal právě při guerille proti Němcům ze druhé poloviny roku 1941. Jeho oddíl byl vůbec nejaktivnější a také nejúspěšnější v boji s německými posádkami. Krom osvobození Čačaku svedl Vučkovič s Němci několik úspěšných půtek u Gorneho Milanovce a v okolí Kraljeva. Tím jeho raketová kariéra u četnického vojska zdaleka nekončila. Po německé ofenzívě z listopadu a prosince 1941 uprchl spolu s Mihailovičem přímo přes německé linie do Černé Hory. V roce 1942 jej Mihailovič ustanovil velitelem prvního ravnogorského sboru, tedy vůbec nejelitnějšího tělesa Jugoslávského vojska ve vlasti. Proti německým jednotkám účinně zasáhly i oddíly majora Aleksandra Mišiče, který, mimo jiné, koncem října 1941 za výrazné asistence Titových sil při největší společné akci partyzánů a četniků odrazil německý nápor v oblasti Valjeva a Krsljeva. Mezi četnické velitele, kteří podnikli proti Němcům akce většího rozsahu můžeme zařadit i majora Miodraga Paloševiče a kapitána Jovana Deroka. Němci, zaskočení aktivitou obou hnutí domácí rezistence, převzali iniciativu teprve v polovině listopadu 1941, kdy za podpory kolaborantských formací mohutně udeřili proti Užici (partyzánské centrum) a Ravne Goře. V listopadu 1941 navázal kapitán německé vojenské rozvědky (Abwehru) Josef Matl kontakt s vysokým představitelem ravnogorského hnutí, plukovníkem Branislavem Pantičem. Přes něj pak dohodl v Divci schůzku Mihailoviče s vysokými důstojníky Wehrmachtu, kteří se pokusili četnického velitele neutralizovat. Mihailovič sice byl ochoten k určitým ústupkům, jednání však zkrachovalo na německém požadavku Mihailovičovy bezpodmínečné kapitulace. Slovy historika Waltera Robertse: „Němečtí vyjednavači…požadovali Mihailovičovu úplnou kapitulaci. On to ale odmítl. Byl připraven opustit německé komunikační linie a nechat na pokoji ekonomicky důležitá města výměnou za to, že ho Němci nechají v horách na pokoji, nehodlal se však bezpodmínečně vzdát.“ Sám Mihailovič komentoval jednání takto: „Jediné co jsem od nich obdržel byl požadavek mé bezpodmínečné kapitulace a nazvání rebelem. Byl jsem udiven a řekl jsem jim, že bojuji za svou zemi, což musí jako vojáci pochopit. Bál jsem se, že jeden z mých přítomných velitelů na ně ze vzteku hodí svůj granát. Odmítl jsem s Němci pít víno a k žádné dohodě nedošlo. Řekl jsem Němcům, že budu pokračovat v boji… Velmi krátce nato Němci zaútočili na můj štáb na Ravne Goře a mnoho nás zabili. Unikl jsem přes jejich linie.“ Po krachu jednání přistoupili Němci k naplánování úderu proti ravnogorskému štábu a krátce nato tvrdě atakovali partyzánské i četnické pozice. Četniky i partyzány ofenzíva německých ozbrojených sil těžce zasáhla. Nejpozději do konce prosince přišli o všechny územní zisky a ztratili i svá centra v Ravne Goře, Užici (Mihailovič se na Ravnu Goru vrátil v polovině roku 1943). ©® BC. MAREK SKŘIPSKÝ: HRDINA JUGOSLÁVSKÉHO A SRBSKÉHO ODBOJE: DRAGOLJUB „DRAŽA“ MIHAILOVIČ.

8 Draža Mihailovič byl také v bojích u Ravne Gory v bezprostředním ohrožení života díky úspěšnému postupu nepřátel, avšak podařilo se mu vyváznout. V německé síti naopak uvízl major Mišič, jenž byl zajat a krátce nato jako „bandita“ popraven. Němci zasadili ravnogorskému hnutí tvrdou ránu. Některé četnické oddíly byly zcela rozprášeny, několik set četniků z užšího Srbska bylo zabito a činnost Horského štábu byla načas paralyzována. Stovky četniků rezignovaly pod dojmem německého úspěchu na odbojovou činnost a v tichosti se vrátily domů. Desítky Mihailovičových odbojářů dokonce přešly ke kolaborantské Srbské národní stráži, podléhající loutkové vládě premiéra Milana Nediče. V únoru 1942 pak gestapo vypátralo v Bělehradě se skrývajícího plukovníka Pantiče, do té doby „druhého muže“ četnického odboje. I on byl zatčen a popraven. Mihailovič se zbytkem štábu nalezl útočiště v černohorské oblasti Kolašinu, která byla mimo německý zábor (formálně zde vládli Italové) a pod kontrolou četnického majora Pavla Djurišiče, tou dobou Mihailovičova blízkého přítele a po mém soudu nejvíce rozporuplného četnického důstojníka, jak ukážu později. Tou dobou se Mihailovič přiklání ke zdůraznění pasivních a vyčkávacích prvků taktiky, což vede k celkovému úpadku ravnogorského hnutí. Představitelé německých sil na Balkáně se snažili s četniky v čase jejich nečinnosti vyjednávat, ale pokud šlo o Mihailoviče a jeho oddíly v užším Srbsku, nebyli příliš úspěšní. Tyto rozhovory navíc špičky třetí říše striktně odmítaly. Jak již bylo výše uvedeno: Hitler, Himmler i von Ribbentrop ostře nesouhlasili s plány generálů von Horstenaua a Löhra, štvát obě složky odboje proti sobě a požadovali zničení partyzánské i četnické rezistence. Na jaře 1943 tak šéf německé diplomacie Joachim von Ribbentrop zmařil návrh dohody mezi generálem von Horstenau a partyzánskými veliteli. O něco většího úspěchu dosáhli Němci při jednání s některými lokálními četnickými veliteli mimo kontrolu Mihailovičova vedení. Vzájemnými dohodami o nenapadání a nepřímé spolupráci s kolaboračními silami premiéra Nediče proti partyzánům se Němcům – zejména v první polovině roku 1943 – podařilo četnické hnutí do jisté míry eliminovat. Tomu napomohla i četnická pasivita, neboť v období od února 1942 do první poloviny září 1943 neprovedli četnici proti Němcům žádnou bojovou akci. Primárně se soustředili na boj s partyzány, sekundárně svedli několik úspěšných bojů s kolaborantskými silami Nedičovy Srbské národní stráže a Ljotičova Srbského dobrovolnického sboru. I přes četnický „klid zbraní“ v tomto období podnikly německé jednotky v květnu 1943, v rámci třetí fáze operace Weiss (primárně zaměřené proti Titovým partyzánům u Neretvy) preventivní úder na pozice černohorských četniků majora Pavla Djurišiče. Djurišičovy černohorské oddíly prokázaly až neuvěřitelnou neschopnost a sám Djurišič se projevil jako mizerný velitel. Německé jednotky za minimálních ztrát zabily či zajaly (v drtivé většině platilo to druhé) více než dvě tisícovky Djurišičových četniků včetně jejich velitele. Mihailovič, který se tou dobou už nacházel znovu na Ravne Goře, naštěstí ohrožen nebyl.


9 Djurišičovi sice chyběly velitelské schopnosti, nechyběla mu však dravost a odvaha. Krátce po svém zajištění totiž „mlad major“ utekl z německého vězení a úspěšně kontaktoval četnické hnutí. O to více „někoho“ překvapí, že tento muž ve druhé polovině roku 1944 Mihailoviče zradil a opustil. Přeběhl k Němcům, pro něž zorganizoval Černohorský dobrovolnický sbor, kterého si Němci poměrně cenili pro dobrou morálku. Četničtí velitelé ovšem fluktuovali i opačným směrem. Major Radoslav Djurič, dlouholetý důstojník Horského štábu na Ravne Goře, dezertoval v létě 1944 na stranu partyzánů. Situace mezi některými četnickými veliteli nebyla růžová, což konstatoval sám Mihailovič: „Někteří mí velitelé, navzdory mým rozkazům, kolaborovali, jiní bojovali proti sobě navzájem, další zkoušeli dosadit na mé místo některého z mých rivalů.“ Konec konců, ani ti velitelé, kteří uzavřeli s Němci dohodu o nenapadání si nemohli být ničím jistí. Příkladem budiž již zmiňovaný major Jezdimir Dangič, kterého Němci později stejně zatkli a odvezli do koncentračního tábora v Polsku. Dangič doplatil na složité pletichaření, jehož se dopouštěl. Formálně byl tento důstojník jedním z Mihailovičových emisarů v Bosně, fakticky však vedl svou soukromou válku. Zpočátku Dangič krátce spolupracoval s partyzány a bojoval proti Italům, velmi brzy však zaměřil svou prioritní činnost na masakrování chorvatského a bosenského obyvatelstva, sekundárně pak na ochranu srbské menšiny před ustašovci. Dangič pohotově uzavřel několik dohod s Italy, nedičovci i Němci a choval se jako by zastupoval „Dangičovo vojsko ve vlasti“. Navzdory subordinaci přijal pozvání do Bělehradu, kde se sešel se zástupci Abwehru, dále s generály Baderem a Kuntzem a emisary „premiéra“ Nediče. Dangič ujistil přítomné, že se chce vyhnout za každou cenu střetům s okupační mocí a projevil ochotu podílet se na akcích proti komunistům, což bylo pochvalně kvitováno. Major Dangič, který se díky svým lžím a špatným výsledkům dostával do Mihailovičovy nemilosti, měl sehrát ve východní Bosně roli trojského koně v četnickém hnutí. Je možné, že okupační síly chtěly aby se z něj stal východobosenský Kosta Pečanac (velitel kolaborantských „legálních četniků“, zastřelený roku 1944 Dražovými muži za kolaboraci). Dangič však pokračoval v bojích proti chorvatským ustašovcům a to vedlo nakonec k jeho zatčení. Ve druhém zářijovém týdnu roku 1943 četnici vystoupili z pasivity vůči německé branné moci, neboť si zřejmě uvědomili nebezpečí izolace a přesměrování spojenecké podpory ve prospěch partyzánů. Mihailovič tedy vydal svým důstojníkům rozkazy k boji. A ti se začali činit Již jedenáctého září četnici vyhnali německé vojáky z Prijepolje a dodali si tak kuráže pro další akce. Největší z nich se odehrála pátého října 1943, kdy Mihailovičovy oddíly vedené majorem Zaharijem Ostojičem zaútočily na početnou německou posádku ve Visegrádu a dokázaly ji porazit. Souběžně s tím četnické komando, pod odborným dozorem britského majora Archieho Jacka, vyhodilo do povětří důležité železniční mosty na trase Užice – Visegrád – Sarajevo. Úspěšný útok na Visegrád proběhl za přítomnosti vysokých důstojníků britské i americké mise. Krátce nato zaútočili četnici na Němci obsazenou železniční stanici Raška. Po krátkém, avšak intenzivním střetu nad ní získali kontrolu a zničili mimo jiné více než ©® BC. MAREK SKŘIPSKÝ: HRDINA JUGOSLÁVSKÉHO A SRBSKÉHO ODBOJE: DRAGOLJUB „DRAŽA“ MIHAILOVIČ.

10 padesát německých kanónů rozličných ráží (od osmdesáti do sto dvaceti milimetrů). I zde byl přítomen spojenecký důstojník, jmenovitě poručík John Jock. Do konce října 1943 se četnici vítězně střetli s Němci u Rogatice a pod vedením majora Boško Šarkoviče podnikli mnoho útoků na německé transporty v úsecích Niš – Skoplje a Raška – Kosovska Mitrovica. Menší četnické oddíly s relativním úspěchem atakovaly německé říční stanice na Dunaji. Krom jiného, v oblasti italského záboru přinutil četnický podplukovník Rudi Perhinek ke kapitulaci dezorientovanou italskou divizi „Venezia“, jejíž velitel, generál Antonio Ogzillia, následně oznámil plukovníku Baileymu, britskému poradci v Mihailovičově štábu, že přechází na stranu Spojenců. Po ztrátě britské podpory v prosinci 1943 však četnici ve své aktivitě polevují a omezují se na menší akce, jako třeba útok na těžební zařízení v Dragačevu. Jejich významná chvíle však přichází roku 1944 během již výše uvedené operace Halyard, kdy četnici zachrání 513 amerických a 80 dalších sestřelených spojeneckých letců, přičemž umožní jejich bezpečný návrat domů formou leteckého mostu. Na této operaci se přirozeně podíleli také američtí důstojníci v Mihailovičově štábu, zejména kapitán George Musulin. Bezpečnost zachráněných letců měl na starosti nám již dobře známý Zvonimir Vučkovič (tehdy již kapitán), který z pozice velitele prvního ravnogorského sboru zajišťoval obranu klíčové oblasti okolo Pranjani. Jeho síly zde úspěšně odolaly menším německým jednotkám a zřejmě odradily dost zaměstnané německé velení od masivního úderu proti Pranjani. Za své zásluhy byl Vučkovič opět povýšen. Koncem prosince 1944 odletěl podplukovník Vučkovič na Mihailovičův rozkaz s Američany do Itálie, aby tam působil jako poradce. Tím Mihailovič nejspíš zachránil Vučkovičovi život. „Zvonko“ Vučkovič zemřel v USA roku 2004. V polovině září, kdy do Srbska začínají pronikat podplukovník partyzánské jednotky, zprostředkoval McDowell, člen americké mise na Ravne Goře, druhou a poslední schůzku Mihailoviče se zástupci německé okupační moci. Musulin (vlevo) a Podplukovník McDowell, před válkou učitel moderních dějin Vučkovič (vpravo). Balkánu na Michiganské univerzitě, domluvil přes německého diplomata Hermanna Neubachera na pátého září 1944 schůzku Dragoljuba Mihailoviče s vysoce postaveným německým zpravodajcem Rudolfem Stärkerem, Neubacherovým osobním zmocněncem. Americký důstojník tímto setkáním od počátku sledoval dva záměry – německé soustředění se výhradně proti Rudé armádě a partyzánům, což by poskytlo možnost rychlejšího postupu angloamerickým vojskům a četnikům pak více času a prostoru pro jejich aktivity vůči zaneprázdněným partyzánům. Finální cíl McDowella spočíval v kapitulaci německých sil v Srbsku do rukou Mihailoviče a důstojníků amerických misí. Podle McDowella samotného Mihailovič schůzku s představitelem německé okupační moci zpočátku odmítal: „Generál Mihailovič byl naprosto neochoten učinit jakýkoliv kontakt s Němci. Teprve po mém neúprosném naléhání svolil k osobnímu setkání se Sterkerem ©® BC. MAREK SKŘIPSKÝ: HRDINA JUGOSLÁVSKÉHO A SRBSKÉHO ODBOJE: DRAGOLJUB „DRAŽA“ MIHAILOVIČ.

11 (myšlen Rudolf Stärker – poznámka autora článku)…Generál Mihailovič byl v průběhu jednání i po něm se mnou a neměl možnost promluvit si se Sterkerem mezi čtyřma očima.“ K samotné schůzce v dohodnutém termínu skutečně došlo. Stärker projevil ochotu ke stažení německých jednotek směrem z balkánského prostoru na linii Sáva – Dunaj, přičemž toto postavení mělo být namířeno výhradně proti Rudé armádě. Na oplátku požadoval závazný slib, že angloamerické síly tuto linii nebudou atakovat z jižního směru. McDowell s plánem souhlasil, podmínil ho ale požadavkem, aby při svém ústupu Němci odevzdali zbraně ravnogorským četnikům. K realizaci této předběžné dohody ale nikdo nikdy nepřistoupil. Velká Británie nehodlala činit jakékoliv ústupky, které by zvýhodnily četniky na úkor partyzánů a proměnlivý sled válečných událostí na Balkáně postavil všechny aktéry před hotovou věc. V říjnu 1944 se na srbském území objevuje Rudá armáda. Přes ideové rozpory si Mihailovič uvědomil, kdo je nyní hlavním nepřítelem a jeho rozkaz zněl jasně: „nikde nesmí dojít k boji s Rusy, kvůli nim nesmí být v propagandě napadán komunismus, k Rusům je třeba chovat se jako ke spojencům a pokud dojde s nimi ke kontaktu, nebavit se o politice, naopak k Němcům je třeba se chovat jako k nepřátelům.“ Četnická delegace v čele s podplukovníkem Piletičem kontaktovala sovětskou stranu již desátého září 1944 v rumunské Craiově, kde také obě strany uzavřely neurčitou dohodu. Sověti byli ochotni spolu s četniky bojovat proti Němcům, odmítli však dát ravnogorcům záruky do budoucna. Mihailovičovi četnici pod vedením podplukovníka Dragutina Keseroviče tak spolu se Sověty osvobodili Čačak a Kruševac, krátce nato však došlo k jejich odzbrojení a velmi často také k internaci. Rudá armáda tak po vyhnání Němců umožnila partyzánům upevnit svůj vliv v tradičně „četnickém“ užším Srbsku. Tou dobou, tedy koncem podzimu 1944, už se „Jugoslávské vojsko ve vlasti“ rozpadá a Mihailoviče opouští mnoho důležitých osob z řad ravnogorského hnutí – major Ostojič, plukovník Baletič nebo hlavní ideolog Dr. Vasič jsou jen ta nejdůležitější jména. Mnoho četniků naprosto rezignuje na jakoukoliv aktivitu, jiní přebíhají k Němcům či partyzánům. Z výše uvedeného tak jasně vyplývá, že navzdory složitostem, pasivitě, účelovým vazbám, či kolaboraci jednotlivých četnických lokálních velitelů byly vztahy Jugoslávského vojska ve vlasti s německou ozbrojenou mocí vždy ve své většině nepřátelské.

Doporučená literatura: Freeman, G.: Forgotten 500. The untold story of the men who risked all for the greatest rescue mission of World War II, New american library, 2007. Hoare, M.: Genocide and resistance in Hitler´s Bosnia. The partisans and the chetniks 1941 – 1943,Oxford university press, 2006. Karchmar, L.: Draža Mihailovic and the rise of the cetnik movement, 1941-1942, Garland Publisher, 1987. ©® BC. MAREK SKŘIPSKÝ: HRDINA JUGOSLÁVSKÉHO A SRBSKÉHO ODBOJE: DRAGOLJUB „DRAŽA“ MIHAILOVIČ.

12

Lees, M.: The rape of Serbia: The British Role in Tito's Grab for Power 1943-1944, Harcourt Brace Jovanovich, 1991. Martin, D.: The web of disinformation. Churchill’s Yugoslav blunder, Harcourt Brace Jovanovich, 1990. Martin, D.: Patriot or traitor. The case of general Mihailović, Hoover Institution Press, Stanford University, 1978. Pešič, M.: Operation Air bridge. Serbian chetniks and the rescued american airmen in World War II (doplněno o „Testimonies of participants“), Serbian masters society, 2002. Tomasevich, J.: The chetniks. War and revolution 1941 – 1945, Stanford university press, 1975. Vučkovič, Z.: Balkan tragedy 1941 – 1946. Memoirs of a guerilla fighter, Columbia university press, 2004.

Poznámka: pro informační a vědecké účely KVH Königsberg II, o.s. zdigitalizoval a se souhlasem autora upravil Mgr. Radek Přepiora v červenci 2009.


HRDINA JUGOSLÁVSKÉHO A SRBSKÉHO ODBOJE: DRAGOLJUB DRAŽA MIHAILOVIČ

Recommend Documents