HRADY ZÁMKY ZŘÍCENINY

 P P P P

 H  H  ZZ    ZZ

HRADY – ZÁMKY – ZŘÍCENINY

Fotografie ze str. 4 a 5: Pergola u zámku v Lysicích Zřícenina hradu Frejštejna Hrad Dobronice nad Lužnicí

Text: Simona Kidlesová a Jiří Špaček Mapy, obálka a grafická úprava: František Horálek – Grafikon.cz Fotografie: Simona Kidlesová, Vladimír Černý a Jiří Špaček Tisk: Tomáš Daňha – PRINTHOUSE, Francouzská 4, Praha 2 Vydala: SW Travel, v. o. s., v roce 2007 E-mail: [email protected] Web: www.swtravel.cz Vydání první © SW Travel, v. o. s., 2007 ISBN 978-80-254-0336-5

HRADY ZÁMKY

ZŘÍCENINY SW TRAVEL 2009

Slovo na úvod „Čas je neviditelný, prochází námi a  památky jej zjevují, zviditelňují jeho únik a připomínají zákon zašlosti. Spojují nás s minulostí jinak nepostižitelnou.“ To jsou slova, která kdysi napsal významný historik umění Václav Vilém Štech, ve své době známý jako popularizátor českých dějin. Má pravdu. Památky jsou jediným hmotným pojítkem s  těmi, kteří tu byli před námi, a s jejich nenávratně uplynulou dobou. Staré hrady, tvrze a  zámky, které mezi nimi vynikají, jsou již po dvě staletí oblíbeným cílem vycházek a výletů. Na počátku turistiky stál romantismus 19. století, kdy tajemné hradní zříceniny na vrcholech kopců nebo ukryté v hlubokých lesích začaly lákat osamělé poutníky. Později otevřeli osvícení šlechtici návštěvníkům brány svých zachovalých hradů jako svědků slavné i  méně slavné české minulosti a  také zámků oslňujících nádherou panských sídel. Jejich počet pak výrazně vzrostl po 2.  světové válce, kdy je ze značné části převzal stát. Naše země oplývá nepřeberným množstvím zámků a hradů nebo jejich zřícenin. I toto druhé a rozšířené vydání průvodce může být proto pouze výběrem. Zahrnuje přes dvě stovky veřejnosti přístupných panských sídel ve 188 heslech. Jsou mezi nimi všeobecně známá, k nimž každoročně proudí tisíce turistů, i taková, k nimž míří jen romantičtí samotáři vyhledávající krásy přírody nebo daleké výhledy. Každé heslo vypráví stručný příběh jednoho, případně dvou míst, a doplňují ho fotografie. K němu je vždy připojena malá zajímavost, která se váže k popisovanému místu nebo jeho blízkému okolí, a stručný návod, jak se k památce dostanou motoristé, případně i milovníci cestování železnicí. Nezbytným doplňkem hesla je také orientační mapový výřez, v němž je popisovaný objekt označen některým z následujících piktogramů:

4



volně přístupná zřícenina



zřícenina s placenou prohlídkou



zámek nebo zachovalý hrad s přístupnými interiéry

Na rozdíl od prvního vydání jsou hesla v této publikaci seřazena abecedně. Najdete v  nich památkové objekty ležící v  Čechách, na Moravě i  ve Slezsku. Pro usnadnění jejich lokalizace slouží nejen orientační mapka, ale také uvedené souřadnice GPS. Pokud jde o hlavní město Prahu, zcela záměrně ji v průvodci nereprezentuje Pražský hrad, který jistě není třeba nikomu představovat, do výběru jsme ale zařadili nejkrásnější barokní zámeček na jejím území. V několika případech je heslo věnováno společně dvěma objektům, které dělí jen nevelká vzdálenost, často je spojují také historické nebo jiné souvislosti a je velmi výhodné spojit i jejich návštěvu. Máme štěstí, že žijeme v  zemi s  takovým množstvím památek. Mnoho jich sice během let téměř beze stopy zaniklo, na druhé straně v současné době pro řadu z nich nastal čas vzkříšení, zejména díky novým nebo staronovým soukromým majitelům. Návštěvníci si tak nyní mohou prohlédnout i objekty, jejichž brány byly celá desetiletí pro veřejnost uzavřeny. V tomto průvodci je historie jednotlivých hradů a zámků pokud možno dovedena až do současnosti. Snad tedy čtenářům, motorizovaným výletníkům i pěším poutníkům přinese i něco nového. Přejeme všem, kteří se inspirováni touto knížkou vydají na cestu za některou z památek, bohaté kulturní zážitky a potěšení z krásy, kterou nám zanechali naši předkové. Autoři

5

Bečov nad Teplou Na skalnatém návrší obtékaném ze dvou stran řekou Teplou a ze třetí Dolským potokem byl na samém začátku 14. století založen hrad jako léno Koruny české. Chránil důležitou křižovatku zemských stezek, které spojovaly Loket s Plzní a klášter u městečka Teplá s dolním Poohřím, a zároveň kraj, kde se odedávna těžilo stříbro, cín a jiné kovy. Rozvoj hornictví se již od raného středověku projevil značnou germanizací kraje. Hrad Bečov je poprvé připomínán roku 1314 jako sídlo Boreše z Oseka, později psaného z Rýzmburka. Stavba byla od podhradního městečka oddělena hlubokým, ve skále vylámaným příkopem. Vlastní hrad sestával z okrouhlé věže a východní obytné čtyřpatrové hranolové věže, do níž se vcházelo dvěma

1

portály. Oba však byly zazděny kolem roku 1400, kdy byla ve spodní části věže vybudována kaple Navštívení Panny Marie s křížovou klenbou, nástropní malbou a freskami na stěnách. Z východu bylo k věži připojeno předhradí, na opačné straně hradba. Rýzmburkové hrad vlastnili do roku 1407. Po krátkém házmburském intermezzu přicházejí roku 1411 Sasové v osobě míšeňského purkrabího Jindřicha z Plavna, který byl úhlavním nepřítelem krále Václava IV. i husitů. Přesto husitský hejtman Jakoubek z Vřesovic roku 1430 hrad dobyl a vyplenil, ale neponechal si ho. Pánové z Plavna tu potom vládli až do roku 1495. Na dalších 50 let pak přišel mocný rod Pluhů z Rabštejna. Slavkovské cínové doly, které k panství patřily, přinášely ohromný zisk a Pluhové tak mohli v letech 1502–1547 provést rozsáhlou přestavbu bečovského hradu, která se v hlavních rysech dochovala dodnes. Především vznikl na západní straně druhý věžovitý obytný palác, větší než první, a také spojovací křídlo. Malý renesanční palác s prostornými sklepy vznikl rovněž vedle staré okrouhlé věže. Protože Kašpar Pluh stál roku 1547 v čele povstání proti Ferdinandovi I., byl po jeho porážce odsouzen k smrti, podařilo se mu však uprchnout do Míšně. Vrátil se až po císařově smrti a dožil ve Falknově, dnešním Sokolově. Panství bylo konfiskováno ve prospěch královské koruny a v roce 1558 je dostala do zástavy falknovská větev hraběcího rodu Šliků. Cínové doly si však král ponechal. Rozkvět dolování způsobil, že Horní Slavkov se stal bohatým královským horním městem Hrad a zámek Bečov nad Teplou a roku 1615 dokonce majite-

6

lem celého bečovského panství. Konec slávy přinesla třicetiletá válka. Slavkovským měšťanům byl majetek zkonfiskován za účast ve stavovském povstání, ale na Bečově se dlouho drželo stavovské vojsko. Od roku 1624 sice panství vlastnil rod Questenberků, který byl německého původu, bečovský hrad však roku 1648 dobyli a těžce poškodili Švédové. Hrad od té doby začal pustnout a již nikdy se nestal panským sídlem. Vojenský velitel hradu Jan Lacron sice vypracoval velký plán nového opevnění, ale realizována byla jen jedna velká bašta nad příkopem. Questenberkové vymřeli roku 1752 a panství získal Dominik Ondřej ze spřízněného rodu Kouniců. Díky němu bylo východní předhradí přestavěno na barokní zámek s kamenným mostem místo starého padacího. Zámek tvoří obdélná dvoupatrová budova s obloukovou bránou a trojúhelníkovým štítem na zdi. S  ní souvisí stejně vysoká osmiboká kaple v  místech Lacronovy bašty. Při stavbě byla upravena vstupní brána hradu a zřízena zahrada. Od roku 1813 tu sídlil poslední šlechtický rod Beaufort-Spontini. Za jeho vlády byly provedeny dílčí úpravy podle plánů českých architektů Josefa Zítka a Josefa Mockera. K plánované romantické přestavbě hradu, která by zničila jeho středověký ráz, však nedošlo. Poslední majitel Heinrich de Beaufort-Spontini byl příznivcem nacistů a jeho majetek byl roku 1945 zestátněn. Objekt zůstal majetkem státu a po roce 1970 byly zahájeny náročné rekonstrukční práce. Samotný hrad zůstává nepřístupný, pro veřejnost je však od roku 1991 otevřen zámek zpřístupněný v době turistické sezóny.

Zajímavost

Hlavní atrakcí bečovského zámku je od jara 2002 vystavení relikviáře sv. Maura, unikátního románského uměleckého díla z 12. století. Svatý Maurus byl mučedník, který byl ve 3.  století n.  l. popraven za šíření křesťanství v  nynější Francii. Jeho ostatky byly uloženy roku 1026 do relikviáře v  benediktinském klášterním chrámu sv.  Jana Křtitele ve Florennes na území dnešní Belgie. Jako majitel panství Florennes ho v  19.  století získal vévoda de Beaufort a později převezl na rodové sídlo Bečov. Heinrich de Beaufort-Spontini ho roku 1945 před svým útěkem spolu s  dalšími cennostmi ukryl. Podle náznaků jednoho Američana, který chtěl po 40 letech jakýsi vzácný předmět bez vztahu k  českým dějinám koupit, se 5. listopadu 1985 podařilo relikviář kriminalistům objevit pod podlahou zpustlé hradní bečovské kaple. Památka, jejíž cena se blíží hodnotě českých korunovačních klenotů a stářím je ještě předčí, byla uložena v  Uměleckoprůmyslovém muzeu, od roku 1991 po deset let restaurována a pak vrácena do Bečova.

Lokalizace

Kraj Karlovarský Typ barokní zámek a gotický hrad GPS 50°5'9.93"N, 12°50'23.48"E

Přístup

Město Bečov nad Teplou leží na křížení silnic II/208 a  II/230 s  hlavním tahem I/20. Je tu též křižovatka železničních tratí 149 a 161. 7

Bechyně Místo na soutoku Lužnice a říčky Smutné bylo osídleno od pradávna. Bývalo tu slovanské hradiště a název Bechyně odvozený od staročeského osobního jména je doložen už v Kosmově kronice. Rozsáhlý okolní kraj byl majetkem pražských biskupů až do roku 1268, kdy ho výměnou za jiné statky získal král Přemysl Otakar II. Výstavbou královského hradu chtěl čelit rostoucímu vlivu rodu Vítkovců v této oblasti. Hrad tu sice vznikl, ale další vývoj ve státě upevnění královské moci nepřinesl. Už roku 1340 za Jana Lucemburského přešla Bechyně do rukou šlechty, nejprve pánů ze Šternberka. Roku 1414 panství získal výměnou Jindřich Lefl z Lažan, jehož potomci se psali jako Bechyňové z Lažan. Pan Lefl vstoupil do české historie tím, že na svém hradě Krakovci poskytl útočiště Janu Husovi před jeho odchodem do Kostnice, ale o 6 let později padl v bitvě pod Vyšehradem už na straně Zikmundově. Město Bechyni proto roku 1422 dobyli táborité vedení hejtmanem Janem Hvězdou z Vícemilic, ale samotný hrad odolal. Bechyňský hejtman se později dokonce odvážil napadnout Tábor, roku 1428 proto přitáhl Prokop Holý se svým vojskem a obležená hradní po-

2 sádka se musela vzdát. Za těchto bojů údajně padl Žižkův bratr Jaroslav. Roku 1477 se na Bechyni vrátili Šternberkové, kteří ji po 50 letech prodali majiteli Zvíkova, Kryštofu ze Švamberka. V roce 1569 však přichází nejslavnější kupec, Petr Vok z Rožmberka, a získává tak hrad, který byl původně stavěn jako ochrana proti jeho rodu. Za jeho vlády čekaly Bechyni rozsáhlé úpravy, protože si tu zřídil hlavní sídlo. Hrad s rozsáhlým předhradím ležel na ostrohu jižně od města, od něhož byl oddělen příkopem a nepochybně i padacím mostem. Za předhradím, z něhož se zachoval pozdně gotický špýchar, následoval druhý příkop vytesaný ve skále. Před původní gotický hrad přistavěl pro Petra Voka v letech 1581–1584 Baldassare Maggi vstupní objekt renesančního zámku. Byl to tentýž architekt, který pro Vokova bratra Viléma stavěl zámek Kratochvíli. Bechyňský zámek s věží nad branou byl bohatě ozdoben na vnějším průčelí sgrafity a na dvorním malbami. Petr Vok tu slavil roku 1580 slavnou svatbu s Kateřinou z Ludanic, ale dědice se nedočkal. Vedením nákladného dvora se zadlužil a další dluhy zdědil roku 1592 po bratru Vilémovi. Jako poslední

Zámek Bechyně 8

člen rodu rožmberské růže musel přesídlit na krumlovský zámek a  postupně prodávat některé statky. Roku 1596 přišla řada i na jeho luxusní sídlo a panství Bechyni. Tehdy se sem potřetí vrátili Šternberkové a  zůstali až do 18. století. Po poslední příslušnici šternberské větve Marii Terezii zdědil roku 1761 Bechyni její syn z  prvního manželství Jan Václav hrabě Paar. Paarové byli vlivný rod, který vlastnil dědičné právo na provozování pošty v Čechách, Uhrách i Rakousku, ale byli také jinak podnikaví. Za jejich vlády bylo bechyňské předhradí přeměněno v park a roku 1792 byla zbořena jižní část starého hradu s kaplí sv. Ludmily, takže z gotické stavby zůstala jen boční křídla a část opevnění. Roku 1776 byla postavena mohutná jízdárna. V  podhradí u  řeky založili Paarové roku 1875 keramickou továrnu a  v  návaznosti na to zahájila v roce 1884 v Bechyni činnost průmyslová keramická škola, která se dodnes těší značné proslulosti. Paarové na zámku sídlili až do roku 1948, kdy byl jejich majetek zestátněn. Z bechyňského zámku se stalo rekreační zařízení Akademie věd. V poslední době byl majetek rodině Paarů v restituci vrácen. Zámek s příslušenstvím byl vložen do akciové společnosti Panství Bechyně a v roce 1998 otevřen pro veřejnost, která tak může poprvé v  historii vidět jedinečnou malířskou a štukovou výzdobu i nádherné interiéry Stromové síně nebo Svatebního sálu Petra Voka, který však ve skutečnosti vznikl až za Šternberků. V  budově gotické sýpky je nyní Muzeum Vladimíra Preclíka, významného českého sochaře, v bývalém zámeckém pivovaru má Jihočeská Alšova galerie expozici umělecké keramiky a  jízdárna slouží jako divadelní a  koncertní sál. Další hospodářské budovy jsou postupně rekonstruovány. Zámek a ostatní expozice jsou přístupné v obvyklé turistické sezóně.

Přístup

Bechyně leží na křižovatce silnic II/122 a  II/135.  Zároveň je konečnou stanicí první v  Čechách elektrifikované železniční tratě z Tábora (nyní trať 202), která byla vybudována podle projektu Františka Křižíka roku 1903.

Zajímavost

V Bechyni se dochovala synagoga připomínající někdejší početnou židovskou komunitu ve městě. Stojí v Široké ulici a v posledních letech v ní byly uloženy sbírky Hasičského muzea. Ty však nalezly nové prostory v  rekonstruovaném objektu Městského muzea přímo na náměstí. V uvolněné synagoze bylo v polovině roku 2006 otevřeno ojedinělé Muzeum turistiky zřízené péčí Klubu českých turistů. Dominantou města je most přes údolí Lužnice z let 1925–1928 o jediném oblouku z předpjatého betonu. Je znám pod pojmenováním Duha a umožnil mimo jiné prodloužit železniční trať až na pravý břeh řeky k severnímu okraji města.

Lokalizace

Kraj Jihočeský Typ renesanční zámek GPS 49°17'29.42"N, 14°28'5.1"E

9

Benešov nad Ploučnicí Údolí Ploučnice mezi Děčínem a Českou Lípou ovládal od 13. století hrad Ostrý, zvaný také německy Scharfenstein. Byl založen na protáhlém skalním ostrohu obtékaném ze tří stran řekou. Jako královští purkrabí v Děčíně i na Ostrém působili tehdy příslušníci rodu Markvarticů, zejména z větve Michaloviců. Ti stáli nejspíše také za vznikem osady řemeslníků a kupců, která dostala jméno podle Beneše z Michalovic, zvaného Věrný. Ten zdejší statky vlastnil v letech 1302–1332. Osada vznikla nedaleko Ostrého v místech, kde se do Ploučnice vlévá Habartický potok, a brzy se stala trhovým městečkem s prostou hradbou, příkopem a valem. Časem tu vzniklo i nějaké panské sídlo, o čemž svědčí skutečnost, že počátkem roku 1422 svolali Berkové z Dubé schůzku protihusitské katolické šlechty právě sem a nikoli na Ostrý. Benešov se proto stal opakovaně cílem husitských oddílů, které ho obsadily v letech 1422, 1425 i 1426. Táborské vojsko městečko vyplenilo ještě v letech 1438–1439 a další ránu Benešov utrpěl roku 1445, kdy byl po dobytí Ostrého obsazen Lužičany. Starý hrad se od té doby již nevzpamatoval, zatímco městečko Benešov získávalo na významu. V letech 1450–1511 ho vlastnili

3

Benešov nad Ploučnicí – Horní zámek

Vartemberkové, kteří si tu postavili novou tvrz náhradou za obydlí zničené v husitské době. Jejich sídlo stálo na místě nynějšího Horního zámku, do jehož stavby byly některé části včetně válcové věže později pojaty. Vartemberkové tak zahájili novou éru prosperity Benešova. V roce 1515 koupila panství šlechtická rodina Salhausenů z Míšně. Tento saský rod současně získal v Čechách inkolát a byl přijat mezi českou šlechtu. Roku 1522 se tři bratři rozdělili o majetek tak, že Bedřich dostal Benešov a kraj kolem Ploučnice, Hanuš Děčín a statky u Labe a Wolf byl vyplacen. Bedřich si v Benešově ihned postavil ze staré vartemberské tvrze pozdně gotické sídlo, zvané později Horní zámek. Je to dvoupatrová budova s okrouhlou starou věží na jihovýchodním nároží a hranolovitou věží na severovýchodě. V letech 1540–1544 Bedřich zámek ještě rozšířil o věžovitou budovu vystupující ze zámecké fronty do tehdejBenešov nad Ploučnicí – Dolní zámek šího příkopu, v jejímž přízemí

10

byla zbrojnice. V  téže době vybudoval pro svého syna Hanuše na západní straně náměstí tzv. Dolní zámek. Ten nyní sestává ze tří budov. Nejprve byla postavena severní, největší, ještě ve stylu pozdní gotiky. Je jednopatrová se štíty ve tvaru oslího hřbetu a hranolovou věží v nádvoří. Hanušův syn Antonín k ní přistavěl pro svého bratra roku 1578 tzv. Wolfovo křídlo, dvoupatrovou budovu s věží, v níž je točité schodiště. Současně byl opraven Horní zámek poškozený roku 1571 požárem. Salhausenové se stavbami zadlužili a  tak počátkem 17.  století museli majetky prodat. Horní zámek koupil roku 1613 nejprve děčínský velkoobchodník a bankéř Jonáš Paust z  Liebstatu a  v  roce 1631 se stal majetkem knížecího rodu Thun-Hohensteinů, který ho vlastnil téměř 300 let. Roku 1927 ho pak odkoupilo město Benešov nad Ploučnicí. Spletité byly i  osudy Dolního zámku, kde se od roku 1612 vystřídali Vartemberkové a Kinští. Když byl Vilém Kinský roku 1634 zavražděn s Valdštejnem v Chebu, jeho zkonfiskovaný majetek získal polní maršál Jan z Aldringenu. Jeho potomci, kteří užívali později rodové jméno Clary-Aldringen a měli hlavní sídlo v  Teplicích, vlastnili benešovský Dolní zámek až do poloviny 19. století. Mezi dalšími vlastníky stojí za zmínku hraběnka Aloisie Černínová, které zámek patřil od roku 1877 po 11 let a která jej obohatila o jižní pseudorenesanční budovu. Posledními majiteli byli benešovští továrníci Grohmannové. Roku 1945 byly všechny zámecké stavby zestátněny a od roku 1956 jsou památkovým objektem, který byl nákladně opraven. Koncem roku 1969 Dolní zámek vyhořel, během několika let však byl obnoven. Nyní jsou oba zámky přístupné v  turistické sezóně veřejnosti. Dolní zámek představuje interiéry šlechtického sídla. Horní zámek, který od dob Thunů nesloužil k  bydlení, je postupně opravován

a hostí expozici Dálného východu a děl uměleckého řemesla ze 16. a 17. století.

Přístup

Benešov nad Ploučnicí leží východně od Děčína na silnici II/262. Zámecké objekty se nacházejí přímo na náměstí. Nádraží Benešov nad Ploučnicí je křižovatkou, kde se trať 081 dělí na dvě větve mířící k  České Lípě nebo k České Kamenici.

Zajímavost

Asi 2  km od Benešova proti toku Ploučnice se na skále nad ohybem řeky nacházejí zbytky hradu Ostrý, který byl od roku 1515 opuštěn. V roce 1816 prodal kníže Thun zříceninu s přilehlým dvorem a statkem městu Benešovu a roku 1896 byly na hradě dokonce zahájeny restaurační práce. Brzy však byly přerušeny a hrad znovu zpustl. Hradní skálou dnes prochází železniční tunel, ale ke zřícenině nad Františkovem nevede ani turistická značka.

Lokalizace

Kraj Ústecký Typ renesanční zámek GPS 50°44'28.96"N, 14°18'41.22"E

11

Bezděz Osamělé dvojvrší Bezdězů je viditelné ze vzdálenosti sta i více kilometrů. Vyšší z obou kopců si vybral český král Přemysl Otakar II. pro stavbu hradu jako správního centra na stezce mezi Prahou a Žitavou, protože okolí Bezdězu bylo posledním uceleným královským majetkem na severu Čech. Stála zde už sice trhová ves, ale opěrný bod chyběl. Stavba hradu začala roku 1260 a současně bylo kolonizováno jeho okolí. Cesta do hradu vedla podhradím k úpatí kopce, odkud pokračovala strmě vzhůru mezi skalami. Střežily ji dvě brány se silnými vraty, které byly vybudovány v místech, kde znělcové útesy znemožňovaly jejich obejití. Třetí, mnohem pevnější brána chránila již vstup do předhradí. Nad ní stála asi 20 m vysoká okrouhlá věž, nyní zvaná Čertova, od níž vedla silná hradební zeď až k dolní části hradu. Dolní hrad měl obdélný půdorys s obytnými budovami. Fortnou v hradbě se vstupovalo do horního hradu, kterému dominovala 30 m vysoká věž na nejvyšším místě

4

Bezděz od jihu

stavby. Jediný vstup do ní byl ve výši 10 m po dřevěném mostě. Jižní stranu zabíral královský palác s hradní kaplí, severní pak menší palác purkrabský. Zdrojem vody byla cisterna ve skále hluboká 11 m. Když roku 1278 Přemysl Otakar II. padl na Moravském poli, byl hrad v podstatě dostavěn a právě zde příštího roku internoval Ota Braniborský jako poručník nezletilého krále svého svěřence a jeho matku, královnu-vdovu Kunhutu. Když se po uklidnění poměrů Vác-

Letecký pohled na Bezděz 12

lav II. ujal vlády, změnil otcovy plány. Za centrum panství kolem Bezdězu neurčil nově založené Doksy, nýbrž ves Bezděz pod hradem. Ta však nebyla pro nedostatek vody schopna rozvoje na město a tak za Berků z Dubé, kteří měli hrad v  zástavě v  letech 1300–1348, vzniklo vzdálenější městečko Nový Bezděz, později nazvané Bělá. Karel IV. sice hrad vykoupil, ale císař Zikmund ho roku 1419 dal znovu do zástavy Janovi z  Michalovic. Pevný hrad zůstal nedobyt i za husitských válek a  zástavní držitelé se tu střídali až do roku 1588, kdy Rudolf II. rozhodl Bezděz odprodat z majetku královské komory. Získali ho Vartemberkové, kteří sídlili v Doksech, a hrad tak zůstal opuštěn. Naděje Bezdězu svitla na počátku třicetileté války, kdy byl sice vypálen císařskými, ale nový majitel, vojevůdce Albrecht z  Valdštejna ho chtěl přebudovat na moderní pevnost chránící jeho nové vévodství. Ze záměru však sešlo a  z  Bezdězu se stal roku 1627 klášter pro augustiniány z  Bělé. Ti se ale po pěti letech vrátili do svého původního sídla. Císař Ferdinand II. pak Bezděz věnoval klášteru španělských benediktinů z Montserratu, který sídlil v  pražských Emauzích. Mniši se však svého majetku mohli ujmout až po delší době, protože za třicetileté války hrad obsadili a vydrancovali Švédové. Až roku 1666 byla do unikátní kaple na Bezdězu přenesena kopie montserratské Madony a z hradu se stalo vyhlášené poutní místo. Roku 1785 císař Josef  II. klášter zrušil a  brzy nato, roku 1788 za tzv.  bramborové války obsadili hrad Prusové, kterým se podařilo najít a  odvézt ukrytý klášterní poklad. Hrad potom zchátral a změnil se ve zříceninu. V  19.  století se tato dominanta širokého okolí stala výletním cílem romantických malířů a  básníků, Karel Hynek Mácha tu byl podle vlastních zápisků šestkrát. Valdštejnové, na jejichž panství hrad ležel,

proto zahájili práce na zpřístupnění zříceniny. Záchranné práce pokračují dosud. Od roku 1945 je hrad jako vynikající památka gotického stavitelství majetkem státu a v turistické sezóně je umožňována jeho placená prohlídka samostatně nebo s průvodcem.

Přístup

Východištěm na hrad Bezděz je ves stejného jména ležící na odbočce ze silnice I/38 mezi Doksy a Bělou pod Bezdězem. Na vrchol vede odbočka červeně značené turistické trasy. Nádraží Bezděz na trati 080 je vzdáleno od vsi 2 km po modré značce.

Zajímavost

Na náměstí v Bělé pod Bezdězem stojí dům č. p. 27 s pamětní deskou. Podle pověsti právě pod tímto domem začínala tajná podzemní chodba až na Bezděz, kde byl ukryt poklad. Eliška Krásnohorská použila tuto pověst při tvorbě libreta opery Tajemství pro Bedřicha Smetanu.

Lokalizace

Kraj Liberecký Typ zřícenina gotického hradu GPS 50°32'20.08"N, 14°43'9.58"E

13

Bítov

5

V hlubokém meandrovitém údolí se spojuje tok řeky Dyje a Želetavky. Nedaleko soutoku na ostrohu nad Želetavkou se nacházelo už od 8. století velkomoravské hradiště. Starobylé slovanské osídlení nahradil v 11. století hrad jako součást strategické soustavy chránící jižní hranici Moravy. K zeměpanskému hradu Bítovu, který byl sídlem jednoho ze šesti moravských krajských úředníků, patřilo rozsáhlé území Dačicka, Moravskobudějovicka, Jemnicka, Slavonicka a Telčska. Nejstarší písemná zpráva pochází z roku 1185, patrně brzy potom vznikla nejstarší dochovaná část hradu. Na nádvoří totiž dosud stojí velká břitová, zčásti pobořená věž, jejíž původ je odhadován na počátek 13. století a jde zřejmě o nejstarší stavbu tohoto typu u nás. Na Bítově se po celé 13. století střídali kasteláni a komorníci, až se roku 1298 stal purkrabím Raimund Krušina z Lichtenburka, jinak moravský zemský hejtman. Roku 1307 mu král Jindřich Korutanský udělil Bítov v léno a v Raimundově osobě přišel rod, který hrad držel více než 250 let. Lichtenburkové ihned přistoupili k raně gotické přestavbě hradu, jehož dolní část byla pobořena a na východní části ostrohu vznikl nový hrad s palácem, samostatnou věží a kaplí. Protáhlý areál ovinul pás hradeb a nad protějším břehem Dyje posílil bezpečnost Bítova další hrad Cornštejn.

Na počátku husitských válek se bratři Smil, Jiří a Jan z Lichtenburka přidali na stranu císaře Zikmunda. Jiří už roku 1420 zahynul v bitvě pod Vyšehradem, zatímco Jan se vykoupil ze zajetí. Na Bítově si doba vynutila další zdokonalení opevnění. Panování Lichtenburků ohrozil v letech 1463–1465 Hynek, který neuváženě vystoupil proti Jiřímu z Poděbrad. Královské vojsko pak pro výstrahu po dlouhém obléhání zničilo jeho Cornštejn. Roku 1491 král Vladislav II. Jagellonský propustil Bítov z léna do dědičného držení rodu a Lichtenburkové se na přelomu 15. a 16. století dali do nové přestavby, která spojila dosud oddělené budovy, přidala novou hlavní hranolovou věž a zdokonalila opevnění tak, že vznikl jeden z nejbezpečnějších pohraničních hradů. V roce 1572 rod Bítovských z Lichtenburka vymřel po meči a neteř posledního z nich celé panství prodala rakouskému šlechtici Volfu Strejnovi ze Švarcenavy. Už roku 1612 však na dalších 150 let přichází rod Jankovských z Vlašimi. Čtyři generace Jankovských změnily významně ráz hradu. Byl rozšířen hradní kostel a vznikl lichoběžníkový palác se strážní věží i nový most ke vstupu. Především však bylo zřízeno rozsáhlé hospodářské křídlo a hradní pivovar. Na přelomu 17. a 18. století sem byla přenesena proslulá rodová sbírka zbraní a knihovna. V roce 1755 Bítov získává spřízněný rod hrabat z Daunu, který se intenzivně věnuje správě statků. František Josef hrabě z Daunu zahájil roku 1811 poslední velkou přestavbu hradu nejprve v klasicistním a později v romantickém novogotickém slohu, aby vzniklo elegantní a reprezentativní rodové sídlo. Interiéry byly vyzdobeny hodnotnými malbami, na nádvoří přibyly novostavby kočároven a koníren, Bítov od soutoku Želetavky s Dyjí okolní krajina byla upravena

14

na romantický lesopark. V opraveném hradním kostele byla zřízena rodová hrobka. Když hraběcí rod Daunů roku 1904 vymřel, na Bítově se rychle vystřídalo několik majitelů. Z  nich Haugwitzové stačili odvézt ojedinělou sbírku zbraní a další vybavení do Náměště nad Oslavou. Od polského knížete Radziwilla koupil hrad roku 1912 průmyslník Jiří baron Haas z Haasenfeldu, majitel porcelánky v Horním Slavkově. Již po dvou letech však zemřel a Bítov zdědil jeho stejnojmenný syn, původně důstojník rakousko-uherské armády. Po 1. světové válce se ujal dědictví a díky své výjimečné lásce ke zvířatům proměnil Bítov na zoologickou zahradu především s  evropskou faunou. Baron Haas na hradě sídlil do roku 1945, pak Bítov jako významný památkový objekt přešel do vlastnictví státu. Jeho okolí se však výrazně změnilo po napuštění Vranovské přehrady, v  jejíchž vodách zmizelo i původní podhradní městečko Bítovec. Hrad je v  době běžné turistické sezóny přístupný s průvodcem veřejnosti v několika prohlídkových trasách. Lze tu shlédnout historické interiéry v podobě z 19. století, stálou zoologickou sbírku, kapli a  také navrácenou zbrojnici. V  tradici posledního majitele pokračuje hradní zoologická zahrada.

Zajímavost

Poslední majitel Bítova baron Haas byl zvláštní člověk. K  lidem se většinou choval přezíravě. Nikdy se neoženil, ale o  matky svých nemanželských dětí se velkoryse postaral. Jeho neobvyklá láska dala vzniknout soukromé zoologické zahradě s  evropskými i exotickými zvířaty. Ačkoli pro sebe měl jen komorníka a kuchařku, o jeho zvířata se muselo starat 40 zaměstnanců, neboť choval až 200 psů. Raritou byla ochočená lvice Micimaus, kterou koupil jako mládě od cirkusu Kludský a která s ním stále chodila. Přestože byl po otci židovského původu, přežil Haas díky svému bohatství šťastně i  další světovou válku. Ale 11.  května 1945 k  němu přišli muži z  místního revolučního výboru a vyzvali ho, aby jako Němec odevzdal zbraně a dostavil se příštího dne na seřadiště. Toho večera třeskl výstřel z  jediné pistole, kterou mu ponechali. Na žádné seřadiště se 69letý baron nedostavil a  jeho hrad propadl státu. Zůstala po něm největší evropská sbírka vycpaných psů.

Lokalizace

Kraj Jihomoravský Typ gotický, pseudoslohově přestavěný hrad GPS 48°56'37.07"N, 15°42'1.75"E

Přístup

K  Bítovu vede odbočka ze silnice II/411 ve Vysočanech, která dvakrát přechází po mostě Dyji (cca 6  km). Zhruba stejně dlouhé jsou odbočky poblíž Dešova ze silnice II/408 přes Chvalatice a ze silnice II/411 přes Zblovice. Značně vzdálená železnice je pro návštěvu hradu bez praktického významu. Přesto vede od Bítova turistická značka k  zastávce Rácovice na lokální trati 243 z Moravských Budějovic do Jemnice (cca 13 km). 15

Blatná Na místě dnešního zámku stával románský hrad Blatná, který dostal jméno podle polohy na skalisku uprostřed bažin. Tento vodní hrad nechal vybudovat Vyšemír, současník krále Václava I., v 1. polovině 13. století a od jeho rodu vladyků z Blatné ho převzali příbuzní Bavorové ze Strakonic. Sídlili tu do roku 1403, kdy panství získal jejich vzdálený příbuzný Jan z Rožmitálu. Ten dal románské sídlo zbourat, blata upravit na rybník, zvětšit plochu násypem a vystavět gotický hrad. Přístup k němu vedl od východu po padacím mostě přes vodní příkop do brány ve vysoké hranolové věži, na níž jsou dosud kamenné znaky stavebníka Jana a jeho manželky. K věži přiléhal gotický palác s kaplí a druhý palác byl současně vybudován na místě bývalého románského hradu. Ve stavební činnosti pokračoval i Jaroslav Lev z Rožmitálu, nejvyšší zemský sudí, nejvyšší

6 hofmistr a švagr krále Jiřího z Poděbrad, který vedl proslulé mírové poselstvo ke křesťanským vladařům západní a jižní Evropy. Poselstvo vezlo epochální návrh českého krále na zřízení mezinárodní organizace postavené na principech, které se až po pěti staletích staly základem Organizace spojených národů. Cestu 40 českých pánů a rytířů z let 1465–1467 popsal jeden z účastníků, rytíř Václav Šašek z Bířkova, jehož cestopis zpracoval Alois Jirásek v díle Z Čech až na konec světa. Jaroslavův syn Zdeněk Lev nechal rozšířit a vyzdobit hradní kapli a především vystavět nový, pozdně gotický trakt podle plánu královského architekta Benedikta Rejta. Vysoké náklady na stavbu i společenský život ho přivedly do dluhů, takže jeho syn Adam musel roku 1535 celé dědictví rozprodat a odstěhoval se na Moravu. Po nedlouhém vlastnictví Šternberků Blatnou roku 1579 získal polský šlechtic

Zámek Blatná 16

hrabě Jan z Rozdražova, jehož syn Václav na nezastavěném místě vedle věže nechal postavit dvoupatrový renesanční palác a  budovu s kuchyní a byty pro služebnictvo. Rod pánů z Rozdražova vymřel roku 1691 a majetek zdědil hrabě Jan František Krakowský z  Kolowrat, jehož matka pocházela z  rodu Rozdražovských. Už po čtyřech letech však Blatnou prodal hraběnce Arnoštce Serényiové. Rod Serényiů tu žil celé století a během jejich vlády byl postaven v  přilehlé oboře pavilón s  dvouramenným schodištěm. Po požáru zámku, který v  roce 1763 poškodil zejména nejnovější renesanční trakt, byla stavba barokně upravena. V  roce 1798 koupil blatenské panství od Amanda Serényiho Václav Karel Hildprandt z Ottenhausenu. Domácím učitelem jeho syna Františka se v  letech 1809–1818 stal pozdější slavný fyziolog Jan Evangelista Purkyně, který tu též založil knihovnu. V  roce 1809 zmizel starý dřevěný padací most přes příkop a  byl nahrazen mostem kamenným. František Hildprandt dal v  letech 1850–1856 zbouráním románské kaple a  lodžie otevřít volný výhled z  nádvoří do parku. Byl upraven vstupní prostor za věží i  starý palác a  v  sousedním Rejtově traktu bylo změněno propojení místností. V těchto letech také zámek získal svůj dnešní vzhled přestavbou ve slohu anglické gotiky podle plánů architekta Bernharda Gruebera. Současně byla přilehlá obora proměněna v  anglický park. V  roce 1945 převzal Blatnou československý stát a  v  80.  letech provedl generální opravu. Roku 1991 byl zámek v  restituci vrácen potomkům rodiny Hildprandtů, kteří změnili interiérovou expozici a dali jí z  větší části rodinné zaměření. Zámek je přístupný veřejnosti s  průvodcem po dobu obvyklé turistické sezóny.

Přístup

Kolem Blatné prochází tah silnice I/20, z  města pak vycházejí ještě silnice II/121, II/173 a II/175. Zámek leží uprostřed rybníka na jižním okraji města. Blatná má také nádraží na lokální trati 203.

Zajímavost

K pozoruhodnostem zámku, kde byla kdysi natáčena filmová pohádka Šíleně smutná princezna, patří přírodní park zřízený z  někdejší obory. Atrakcí parku je volně chované a krotké, asi sedmdesátihlavé stádo daňků černých a skvrnitých. Oblíbeným cílem býval také, bohužel již odumřelý Dub královny Johanky, pod nímž prý ráda sedávala Johanka z  Rožmitálu, manželka krále Jiřího z  Poděbrad, sestra Jaroslava Lva. V Blatné se roku 1804 narodil Karel Strakatý, operní pěvec, basista Stavovského divadla, který v  roli slepého Mareše při premiéře Tylovy Fidlovačky 21.  prosince 1834 jako první zpíval píseň Kde domov můj, pozdější českou národní i státní hymnu.

Lokalizace

Kraj Jihočeský Typ novogotický zámek GPS 49°25'22.67"N, 13°52'45.56"E

17

Borotín a Zvěřinec Ty dva hrady dělí jen necelých 15 km vzdušné vzdálenosti, ale nikdy neměly společnou historii. Dnes je od sebe dělí dokonce také krajská hranice. Jejich společné body vytvořila až novější doba. Na obou totiž připomínají pamětní desky návštěvy romantického básníka Karla Hynka Máchy a přes oba procházejí více než 40 let větve populárního dálkového pochodu Praha-Prčice, který vznikl původně jako recesistická akce roku 1966. Hrad Borotín, dnes nazývaný také Starý zámek, stojí v poměrně rovinaté krajině a jeho ochranu představovala voda. Nedaleká ves Borotín byla majetkem pánů z Landštejna, významné větve rodu Vítkovců. První zpráva o hradu z roku 1356 je spojena se jménem Vítka z Borotína, jehož potomci Jan a Heřman byli přívrženci kalicha. Patrně jeho vnuk Mikuláš byl dokonce od roku 1426 táborským hejtmanem, ale v roce 1434 přešel k protivníkům. Husitské vojsko Prokopa Holého v odvetu za tuto zradu Borotín v květnu 1434 oblehlo, ale nedobylo. Na obléhání nebyl čas, jen za několik dní došlo k osudové bitvě u Lipan, kde pan Mikuláš stál na panské straně. V letech 1446–1613 drželi Borotín Malovcové z Pacova, po nichž zůstal obci znak s polovinou zlatého koně v modrém

18

7

Máchova pamětní deska na Zvěřinci

poli. Další majitelé se zúčastnili stavovského povstání, hrad i přilehlý dvůr proto vyplenilo a vypálilo císařské vojsko. Zabavené panství pak roku 1623 koupila Polyxena z Lobkowicz a připojila ke svému jistebnickému. Vypálený hrad byl již ponechán svému osudu. Roku 1829 koupil od Lobkowiczů panství pražský podnikatel Jan Nádherný, později povýšený do šlechtického stavu s přídomkem „z Borutína“. V témže roce navštívil romantickou zříceninu student Mácha. Hrad stál na mírném návrší chráněném od jihu rybníkem. Na ostatních stranách byl ve skále vylámán příkop, dnes většinou zasypaný. Dodnes zůstal stát zbytek válcové věže a přilehlého gotického paláce, z vnitřního opevnění je zachováno především torzo vysunuté hranolové věže. Celý objekt nese stopy necitlivé konzervace provedené v letech 1980–1982. Zřícenina je volně přístupná, je však nyní soukromým majetkem. Hrad Zvěřinec nese starý název ostrohu nad sedleckou kotlinou, na němž byl postaven. Na rozdíl od Borotína se z něj však téměř nic nedochovaHrad Borotín lo a jeho historie byla

mnohem kratší. Stál na místě chráněném z  východu prudkým svahem, na ostatních stranách pak hlubokým vyzděným příkopem, nyní zasypaným. Jen v  bývalém předhradí jsou dosud patrné zbytky valů, základy brány a hospodářského stavení. První známý majitel Martin čili Mareš ze Zvěřince tu žil v roce 1362, po něm synové Bohuš a Mikuláš. Václav ze Zvěřince pocházel z jiného rodu a hrad získal roku 1412.  Podle lidové tradice u  něj v roce 1413 pobýval Mistr Jan Hus, když musel opustit Prahu, a také v okolí kázal. Husův pobyt na Zvěřinci není historicky doložen, pravdou ale zůstává, že Václav ze Zvěřince připojil svou pečeť na stížný list zaslaný roku 1415 do Kostnice. Hrad Zvěřinec nesloužil ani sto let. Když je roku 1442 uváděn jako majitel Arnošt Leskovec, byl asi už opuštěn. Důvody jeho zkázy nejsou jasné. Jen dohady říkají, že Leskovcové v kraji nežili a hrad neudržovali, jiní tvrdí, že hrad byl vypálen husity nebo ve válkách proti Jiřímu z  Poděbrad. Nejpravděpodobnější důvod uvádí asi profesor August Sedláček. Nepohodlný hrad totiž zřejmě neměl zdroj vody. Při pátrání po něm byly až ve stráni pod hradem nalezeny zbytky dvou rybníčků nebo nádrží a základy stavení, u něhož bývala studně. Protože další majitelé žili jinde, z hradu se postupně stala romantická zřícenina zarostlá lesem. Tak ho poznal také Karel Hynek Mácha, který jako student trávil prázdniny v letech 1828–1829 u  příbuzných v blízkých Měšeticích, rodišti svého otce. Od roku 1938 připomíná pobyty zasněného studenta Máchy na skalní stěně ve zbytcích Zvěřince pamětní deska. Z vrcholového skaliska, na němž kdysi stávala strážní věž, býval krásný rozhled do kotliny pod hradem. Prostor někdejšího hradu je volně přístupný po turistických značkách, výhled ze skály však v  poslední době stále více omezuje vzrostlý les.

Přístup

Zřícenina hradu Borotína leží v  blízkosti silnice II/120.  Mezi obcemi Sudoměřice u  Tábora a  Borotín z  ní odbočuje červená značka a vede k hradu ukrytému za objektem zemědělského dvora (0,5 km). Přístup z opačného směru od obce Borotín je značen modře (2 km). V Sudoměřicích u Tábora je také nejbližší nádraží na trati 220 (3 km). Hrad Zvěřinec leží v  blízkosti dvojměstí Sedlec-Prčice. Je přístupný po červené značce od vedlejších silnic buď z osady Zadní Boudy (1 km) nebo z opačného směru od křižovatky u osady Matějov (2 km).

Zajímavost

Přestože pobyt Mistra Jana Husa na Zvěřinci historie neumí doložit, v okolí jsou další místa spojovaná s jeho jménem. Nejznámější je nedaleká vesnička Úklid a její lípa, pod níž prý Hus kázal. Husova lípa označovaná jako tisíciletá už nedokázala vzdorovat času vstoje, na návsi je však pietně uchováváno ležící torzo jejího vykotlaného kmene. Pokud lípa nebyla skutečně tisíciletá, zcela nepochybně Husa pamatovala.

Lokalizace Kraj Typ GPS

Jihočeský (Borotín) a Středočeský (Zvěřinec) zříceniny gotických hradů 49°29'58.35"N, 14°37'44.37"E (Borotín) 49°35'3.58"N, 14°28'4.15"E (Zvěřinec)

19

Boskovice

8

Původní boskovický hrad byl nevelký a nestál ani na místě, kde se dnes nad městem vypíná mohutná zřícenina. Podle starého hradu se již roku 1222 psal Jimram z Boskovic. Když se však jeden z jeho potomků jménem Arkleb postavil proti Janu Lucemburskému, bylo roku 1312 jeho sídlo královským vojskem dobyto a pobořeno. Hrad byl sice brzy opraven, ale roku 1389 za bojů mezi moravskými markrabaty Joštem a Prokopem znovu zničen. Markrabě Jošt dal potom souhlas ke stavbě nového hradu Heraltovi z Kunštátu. Heralt začal stavět ještě před rokem 1398. Na místě původního hradu však vybudoval jen předsunutý strážní bod, později zvaný Bašta. Pro vlastní hrad zvolil místo poněkud východněji, kde mohl stát větší a bezpečnější objekt. Areál s palácem, dvěma věžemi a hospodářskými budovami vymezovala po obvodu plášťová zeď. Rod pánů z Kunštátu držel hrad Boskovice do roku 1458, kdy ho král Jiří z Poděbrad postoupil zemskému hejtmanu Vaňkovi z Boskovic. Sídlo se tak vrátilo rodu, který je založil. Pánové z Boskovic patřili tehdy k nejvýznamnějším moravským rodům a hrad vlastnili do roku 1547. V té době jim patřilo ještě několik dalších zámků a ve finanční tísni Boskovice prodali důlnímu podnikateli Šimonu Ederovi ze Štiavnice, povýšenému na rytíře. Ederové zahájili na hradě další stavební

Zámek Boskovice

etapu, když postavili nový pás hradeb s baštami, přeložili vstup do hradu a v paláci provedli pozdně gotické úpravy. Další majitelé, páni ze Zástřizl, vybudovali na hradě již renesanční hlásku, okrouhlou věž s typickým ozdobným cimbuřím. Vzdělanci z tohoto rodu tu zřídili i rozsáhlou knihovnu a také vzácně vybavenou zbrojnici. Panství Zástřizlů na Boskovicích skončilo roku 1690, kdy je sňatkem získal Valter Xaver z Ditrichštejna. Ditrichštejnům však již starý hrad nevyhovoval a proto při cestě k němu začali stavět nákladnou zámeckou rezidenci, která byla dokončena roku 1729. Na poměrně jednoduchou patrovou stavbu bylo použito zdivo z hradu, který byl přitom značně pobořen. Byl však stále využíván jako hospodářské zázemí, na začátku 18. století byly dokonce před vstupem do hlavní brány vybudovány ještě rozsáhlé barokní konírny. Rezidence sloužila jako obydlí vrchnosti až do doby, než bylo postaveno třetí panské sídlo, boskovický zámek. O to se nepřímo zasloužil císař Josef II. Poslední páni ze Zástřizl totiž v letech 1682–1694 postavili na jižním svahu hradního kopce dominikánský ženský klášter s kostelem. Po jeho zrušení roku 1784 byl klášterní majetek převeden do náboženského fondu. Ditrichštejnové objekt koupili Zřícenina boskovického hradu a používali jako továrnu. Pak

20

byl kostel zbořen a František Xaver z Ditrichštejna nechal v  letech 1819–1826 klášterní stavbu přebudovat podle plánů německého architekta Josefa Esche, rodáka z Bonnu. Tak vznikl čtyřkřídlý dvoupatrový zámek, který patří k nejkrásnějším empírovým stavbám na Moravě. Po dostavbě zámku byla uvolněna dosavadní rezidence a  přenesena do ní z  hradu vrchnostenská kancelář a správa statků. Starý hrad tak definitivně ztratil svou funkci, zchátral a vlivem stálého rozebírání zdiva se značně zmenšil. Roku 1850 boskovická rodová větev Ditrichštejnů vymřela po meči. Terezie z  Ditrichštejna se provdala za hraběte Alfonse z francouzské šlechtické rodiny Mensdorff-Pouilly, která po Francouzské revoluci opustila vlast a v rakouské monarchii dosáhla významného postavení. Alfonsův bratr Alexander byl krátce dokonce ministrem zahraničí. Majetek rodiny Mensdorff-Pouilly byl roku 1945 zestátněn. V  poslední době jí však byl hrad i zámek v restituci vrácen a oba objekty jsou nyní během turistické sezóny přístupné veřejnosti. Zdivo rozsáhlé hradní zříceniny bylo ve 20.  století několikrát zabezpečeno, v  zachovalé budově je expozice o  historii objektu a velkou zajímavostí je stále funkční studna o  hloubce 96 metrů, z  níž se výborná pitná voda čerpá šlapacím kolem. Empírový zámek spravuje rodinná společnost a je v  něm instalována ukázka šlechtického sídla z  1.  poloviny 19. století s barokně a  empírově zařízenými interiéry.

Zajímavost

Rod pánů z  Boskovic odvozoval svůj původ podle pověsti zaznamenané v 16. století od prostého ptáčníka Velena, který žil osamoceně v  hlubokých lesích. Jednou k  němu zabloudil jakýsi urozený lovec. Velen mu poskytl nocleh a  ráno mu u  potoka pomohl hřebenem a  dubovým věníkem s  umytím a rozčesáním dlouhých vlasů. Neznámý host ho pak na oplátku pozval na svůj hrad. Teprve tam Velen poznal, že tím lovcem byl sám vladař Moravy. Když vyslovil přání, zda by mohl dostat do majetku vrch, na němž měl své čihadlo, vladař dobrosrdečnému ptáčníkovi věnoval rozlehlý újezd s kopci, dolinami, lesy i vodami a povýšil ho do panského stavu. Velenovi potomci pak na tomto území založili hrad Boskovice, od nějž na východ dodnes leží ves Velenov. Ve svém erbu na paměť této události nosili stříbrný hřeben o  sedmi hrotech v červeném poli a v jeho klenotu dva dubové věníky.

Lokalizace Kraj Typ GPS

Jihomoravský zřícenina gotického hradu empírový zámek 49°28'55.11"N, 16°39'41.55"E (hrad) 49°29'6.18"N, 16°39'35.27"E (zámek)

Přístup

Boskovice leží na křižovatce silnic II/150 a II/374. Místní nádraží při západním okraji města je součástí lokální tratě 262, která vede ze Skalice nad Svitavou do Chornice. Zdaleka viditelný hrad i  zámek se nacházejí jižně od městského centra. 21

Bouzov Uprostřed lesů severozápadně od Olomouce se nad mírně zvlněnou krajinou tyčí pohádkový hrad. Jeho vysoká věž-hláska je důvěrně známa z filmové pohádky O princezně Jasněnce a létajícím ševci. Hrad vyhlíží vznešeně a starobyle. Ale to je jenom zdání. Stavba, kterou obdivujeme, je ve skutečnosti stará jen něco přes sto let. Jistě podstatně jinak vypadal hrad, který si na ostrohu nad potokem Javořičkou, někdy zvaným též Špraněk, vybudoval pan Búz. Žil tu v letech 1317–1339 a zanechal svému sídlu jméno Búzov či Bouzov. Ještě ve 14. století jeho hrad změnil několikrát majitele. Nejprve přišli páni z Vildenberka, v roce 1382 ho koupil sám markrabě Jošt, ale po 14 letech ho přenechal svému věrnému stoupenci Heraltovi z Kunštátu. Páni z Kunštátu se tu usadili na sto let,

22

9 i když se tu vystřídali různé rodové větve. Značně zvětšené panství, k němuž kromě hradu a podhradního městečka patřilo dalších 27 vsí, prodal Boček Kuna z Kunštátu roku 1494 Hanuši Haugwitzovi z Biskupic. Po dalších 50 letech se začali majitelé střídat a panství bylo navíc rozděleno na dvě části. Obě části bouzovského panství spojil až v 17. století František Josef z Hodic, ale roku 1696 ho prodal Řádu německých rytířů. V jeho majetku pak zůstalo až do roku 1939. V době zakladatelského rodu pánů z Bouzova měl hrad především obrannou a strážní úlohu. Původně se zřejmě skládal z věže, hradby a dřevěných obytných budov. Již další majitelé Vildenberkové si postavili kamenný palác, který převyšoval hradbu, a vybudovali také předhradí obehnané příkopem a valem. Markrabě Jošt musel zdůrazňovat vojenskou funkci hradu, obehnal ho proto parkánovou zdí a nechal postavit vysokou věž chránící předhradí. Také páni z Kunštátu museli zvyšovat v neklidném 15. století obranyschopnost svého sídla, které dostalo novou souvislou hradbu s řadou bašt. Přistavěli však také další obytný palác na severní straně. Také další majitelé přistavovali nové budovy ve vlastním hradu, ale koncem 16. století všechno zničil velký požár. Hrad pak zůstal neobydlen. Když roku 1617 začaly práce na nové Hrad Bouzov výstavbě, ztrácel už

Bouzov obrannou funkci a stával se jen obytným objektem. I tuto funkci však ztratil s příchodem Řádu německých rytířů, neboť jeho správa byla postupně soustředěna do Bruntálu. Jako sídlo vrchnostenského úřadu bouzovského panství sloužil jen tzv. přední hrad a nově postavené budovy v předhradí. Samotný hrad chátral a měnil se ve zříceninu. Roku 1888 Bouzov navštívil arcivévoda Evžen Habsburský, který se později stal řádovým velmistrem. Místo se mu velmi zalíbilo a rozhodl se vybudovat tu letní sídlo pro sebe a svou matku. Profesor mnichovské techniky Georg Hauberisser provedl rozsáhlý průzkum a v letech 1895–1912 došlo k vlastní stavbě. Zřícené a  poškozené objekty byly strženy a na jejich místě postaveny nové, zachovalejší stavby byly jen opraveny. V letech 1897–1899 byla postavena mohutná hlavní věž, po roce 1900 byla na nádvoří vybudována novogotická kaple. Hrad byl bohatě vyzdoben a vybaven zařízením zčásti původním a zčásti svezeným z jiných řádových sídel. Cenný nábytek věnovala též španělská královna Kristina, Evženova sestra. Pozoruhodná je také pseudorenesanční kašna na nádvoří, která kryje starou hradní studnu, hlubokou 52 metrů. Nákladná rekonstrukce byla provedena velmi citlivě, hrad vyhlíží jako mohutné středověké šlechtické sídlo. Působí však poněkud cize, protože vzory pro stavbu nebyly hledány v českých zemích, ale především v Německu. Řád německých rytířů roku 1939 nacisté zrušili a  jeho majetek zabrali. Bouzov věnoval sám Adolf Hitler svému oblíbenci Himm­lerovi a  tak se na hradě usídlil přepadový oddíl SS, který měl na svědomí i  vypálení nedalekého Javoříčka v květnu 1945. Po 2.  světové válce se Bouzov stal státním hradem. V  průběhu turistické sezóny je pro návštěvníky připraveno několik prohlídkových tras, samostatně je přístupná hradní věž.

Přístup

Do Bouzova vede několik vedlejších silnic, které vycházejí ze silnice II/635 v  Lošticích nebo Bílé Lhotě, ze silnice II/373 ve Slavětíně nebo ze silnice II/644 ve Vranové Lhotě. Železnice je od hradu značně vzdálena, turistická značka ho spojuje se zastávkou Moravičany na trati 270 (cca 19 km).

Zajímavost

V  době husitských válek vlastnili Bouzov páni z  Kunštátu, vesměs stoupenci kalicha. Prokazatelně se tu zdržoval také pan Viktorín z Kunštátu a Poděbrad, otec budoucího slavného českého krále. Bouzov je proto označován za místo, kde se Jiří z Poděbrad mohl v dubnu 1420 narodit. Za rodiště krále Jiřího se však považuje také řada jiných míst. Všechna poukazují na historické okolnosti, které svědčí v jejich prospěch, i na pozdější kronikářské zprávy. A tak se za rodiště posledního krále českého původu prohlašují Poděbrady, Hořovice i moravský Kunštát, ale tento výčet není zdaleka úplný.

Lokalizace

Kraj Olomoucký Typ romantický novogotický hrad GPS 49°42'17.71"N, 16°53'22.11"E

23

Brandýs nad Labem Brody na obchodních stezkách chránily od pradávna strážní hrádky. Také brod přes Labe byl střežen na pravém břehu staroboleslavským hradištěm a na opačném dvěma hrádky na malých vyvýšeninách, Vyšším a Nižším. Na místě těchto hrádků vznikla trhová ves Brandýs a brod nahradil dřevěný most. Na ostrohu nad řekou vyrostla gotická tvrz. Kolem roku 1300 ji nechal postavit Jan z Michalovic. Jeho rod výnosné panství držel až do roku 1468, kdy vymřel po meči. Majetku se pak ujali příslušníci jiných rodů, kteří se k Michalovicům přiženili. Stará tvrz se postupně rozrůstala o další stavby a nový palác. V 16. století projevovala o brandýské panství velký zájem královská komora, především pro bohatství lesů a vynikající honitbu. Snaha o získání tohoto majetku byla neúspěšná až do roku 1547, kdy se brandýský pán Arnošt Krajíř z Krajku zapletl do protihabsburské-

10

Nádvoří brandýského zámku

Brandýský zámek od starého mostu 24

ho odboje a  jeho panství bylo zkonfiskováno. Brandýs se tak stal na téměř čtyři století královským majetkem. Habsburkové si místo značně oblíbili a gotický hrádek se jejich přičiněním proměnil v reprezentační renesanční zámek. Postupně vznikla čtyři zámecká křídla ohraničující dvůr, nad severozápadním nárožím vyrostla věž a stěny zámku pokryla sgrafita. Zámecká zahrada byla vyzdobena drobnými stavbami a  spojena se zámkem krytým mostem. Tato chodba do zahrady je dnes známa jako Rudolfinka, protože právě císař Rudolf  II. tu pro blízkost Prahy často pobýval a s ním i jeho oblíbení učenci, hvězdáři Tadeáš Hájek z  Hájku a  Tycho Brahe. Vznikla také tradice velkých panovnických honů v  brandýských lesích, kterou po třicetileté válce obnovili císař Karel VI. a jeho zeť František Štěpán Lotrinský. Od roku 1859 se Brandýs stal sídlem toskánské větve Habsburků, která musela opustit Florencii. Tehdy byla věž zámku podle romantických představ přestavěna do podoby se stanovou střechou z  barevně polévaných tašek. Posledním habsburským majitelem Brandýsa byl císař Karel I. s manželkou Zitou de Bourbon-Parma. Roku 1919 byl habsburský majetek na území nového československého státu zkonfiskován a  v  brandýském zámku byla umístěna lesní správa s byty. Od roku 1967 začaly snahy o obnovu zanedbané zámecké zahrady, která je jedinou alespoň částečně zachovanou renesanční zahradou ve středních Čechách. K  výraznému oživení však došlo až po roce 1995, kdy byl zámek s příslušenstvím převeden do vlastnictví města Brandýs nad Labem-Stará Boleslav. Díky jeho iniciativě pokračuje obnova zámecké stavby i  zahrady a  část interiéru velmi hodnotného královského zámku je celoročně zpřístupněna veřejnosti.

Přístup

Zámek v Brandýse nad Labem leží při silnici II/610 před mostem přes Labe. Je dobře dostupný i  železnicí, nádraží Brandýs nad Labem na lokální trati 074 z  Čelákovic do Ne­ratovic leží necelý kilometr od zámku. Z  brandýského náměstí, kde zastavují autobusy pražské příměstské dopravy, vede k zámku, renesančnímu mostu a mlýnu modrá turistická značka.

Zajímavost

Přímo pod zámkem je zachován historický renesanční most z roku 1603 s křížem a barokní soškou. Překračuje tzv.  Malé Labe, na němž je o něco níže vybudován umělý kanál pro vodní slalom. V  sousedství mostu stojí renesanční vodní mlýn, který byl ve své době největší v Čechách. Vedle něj se nachází bývalý zámecký pivovar postavený ve stejném slohu.

Lokalizace

Kraj Středočeský Typ renesanční zámek GPS 50°11'15.34"N, 14°39'58.48"E

25

Brumov Pomineme-li dávné osídlení těsně před začátkem našeho letopočtu, byla pro stavbu brumovského hradu zvolena středně vysoká ostrožna, na níž bylo ve 12. století hradiště s blíže neznámou dřevěnou stavbou. Kamenný hrad nad údolím říčky Brumovky, zvané též Kloboučka, u jejího soutoku s Hložeckým potokem vyrostl po roce 1220 patrně z podnětu moravského markrabího Vladislava Jindřicha, bratra krále Přemysla Otakara I. Pozdně románskému hradu vévodila mohutná hranolová věž, tzv. donjon, a byla tu také honosně zdobená kaple. Brumov, podobně jako jiné zeměpanské hrady, byl svěřován do rukou předních velmožů, kteří jako purkrabí měli pravomoc správní, soudní i vojenskou. Prvním brumovským purkrabím, který je znám jménem, se stal kolem roku 1255 Smil ze Střílek, známý jako zakladatel kláštera Rosa Mariae neboli Smilheimu ve Vizovicích. Na přelomu 13. a 14. století tu vládl Oldřich z Hradce. Hrad Brumov byl nejenom správním centrem provincie, ale také důležitou pohraniční pevností střežící uherskou hranici a proto zůstával v panovníkově držení. Jako markrabě

26

11 tu pobýval i pozdější císař Karel IV. Již koncem 14. století však měli Brumov v zástavě pánové z Kunštátu, kteří přistavěli na jižní straně nový palác. Boček z Kunštátu byl husitského smýšlení a musel na hradě čelit obléhání katolickými vojsky císaře Zikmunda a olomouckého biskupa Jana Železného. Nakonec roku 1424 Brumov vyklidil a Zikmund ho věnoval své manželce Barboře Celské. Kolem roku 1440 už ho však měli v zástavě páni z Cimburka. V roce 1468 byl hrad dobyt uherským vojskem Matyáše Korvína a již roku 1474 ho měli v zástavě uherští šlechtici z rodu Podmanických z Podmanína. Ti také dosáhli u Vladislava II. Jagellonského, že přešel z královského majetku do dědičného vlastnictví šlechty. Roku 1519 panství koupili páni z Lomnice. Adam z Lomnice si Brumov zvolil za své hlavní sídlo a začal ho zvelebovat. Přestavěl a zvětšil hrad, v okolí zakládal rybníky a rozšířil práva podhradního městečka. Od Lomnických koupil roku 1574 panství Zdeněk Kavka z Říčan, po 8 letech byl však zavražděn a jeho majetek převzal synovec Jan. Tomu však byl hrad několikrát zabrán, nejprve uherskými povstalci v letech 1605–1606, roku 1619 moravskými stavy a o dva roky později vzbouřenými místními Valachy. Jan Kavka tedy roku 1622 raději panství prodal. Uherský rod Apponyiů Brumov držel jen čtyři roky a roku 1626 se jeho majitelem stal Mikuláš Forgáč s manželkou Ester, která po ovdovění panství zdědila. Po její smrti roku 1659 zůstalo pět dcer, které se mezi Hrad Brumov sebou rozdělily. Pan-

ství bylo tedy rozděleno na pět dílů, pouze hrad s prachárnou, kaplí a oborou zůstal majetkem společným a každý z majitelů měl rovným dílem přispívat na jeho údržbu. Toto rozhodnutí však ve skutečnosti přispělo k chátrání hradu, který nadto musel čelit i řadě válečných událostí. Roku 1663 to byl vpád Tatarů a Turků, o 20 let později uherských povstalců a nejhorší časy přišly s rokem 1703. Uherští rebelové vedení Ferencem Rákoczim, tzv.  kuruci, celých 7 let podnikali nájezdy na Moravu a obyvatelé Brumova se museli skrývat v horách a lesích. Po nastolení míru byly všechny osady na panství prakticky zničeny. Brumovské panství zůstalo rozděleno především mezi rody Illésházyů, Waldorfů a Selbů, do nichž se přivdaly jednotlivé Forgáčovy dcery, takže vlastnické vztahy zůstaly značně nepřehledné. Samotný hrad tragicky poznamenal velký požár roku 1760, po němž byl jen nouzově opraven. Když další rozsáhlý požár postihl roku 1820 městečko, v němž zničil faru a 86 domů, byl hrad trvale opuštěn a stal se jen zdrojem stavebního materiálu. Ve 20.  století už byl jen nevelkou ruinou s  jednou částečně zachovalou baštou. V letech 1977–1982 proběhl na hradě podrobný archeologický výzkum, který přispěl k  objasnění jeho stavební historie. Původní románský hrad zaujímal plochu jen tzv. horního hradu, ve 14.  století přibyl jižní palác a v 15. nové opevnění s dělovou věží. V renesanci byla na horním hradu zbořena původní věž, přibyly nové paláce a dvě obranné věže a zcela nově byl založen tzv. dolní hrad. Nyní je hrad majetkem města Brumov-Bylnice a  v  květnu 2000 byl zpřístupněn veřejnosti. V  období obvyklé turistické sezóny si tu lze prohlédnout zabezpečené zříceniny s  hradní vyhlídkou a  v  rekonstruovaných budovách expozici historie stavby a archeologických nálezů.

Přístup

Dvojměstím Brumov-Bylnice prochází hlavní tah silnice I/57, u níž je zřízeno parkoviště. Ke zřícenině pak zbývá 0,5 km dlouhý výstup po značené cestě. Údolím pod hradem vede lokální železniční trať 283, na níž jsou zastávky Brumov a  Brumov-střed. Od obou je hrad vzdálen asi 1,5 km.

Zajímavost

Říčka protékající pod hradem Brumovem se u nedaleké Bylnice vlévá do Vláry. Tato nevelká řeka, tekoucí z Vizovické vrchoviny do Váhu, protíná Bílé Karpaty a vytváří průsmyk, kterým vedla jedna z  hlavních cest do Uher již od římských dob. Protože tudy prochází historická hranice mezi Moravou a Uhry, nynějším Slovenskem, byla tu proti uherskému nebezpečí zejména v 17. a 18. století stavěna opevněná strážní stanoviště. Roku 1888 byla zbudována tzv. vlárská dráha, železniční trať Brno-Trenčianska Teplá, která využila příhodné cesty říčním údolím.

Lokalizace

Kraj Zlínský Typ zřícenina gotického hradu GPS 49°5'29.88"N, 18°1'12.36"E

27

Bruntál Zeměpanské horní město Freudenthal bylo založeno již před rokem 1213, roku 1456 je zaznamenáno jeho počeštěné pojmenování Bruntál. Zatímco počátky města jsou poměrně jasné, nejstarší historie zdejšího hradu je zahalena tajemstvím. Vznikl nepochybně mnohem později, neboť ze 13. ani 14. století se o něm nezachovala žádná zpráva. Roku 1467 se po Bruntálu psal Jan z Vrbna, který měl panství v zástavě. Snad už tehdy stál středověký komplex opevněného města s hradem přiléhajícím k jeho severozápadnímu okraji. První výslovná zmínka o hradu však pochází až z roku 1506, kdy synové Jana z Vrbna panství odkoupili do dědičného držení od krnovské kněžny Barbory. Rod pánů z Vrbna, nynějšího Vrbna pod Pradědem, přesídlil do Bruntálu, který měl již dříve v zástavním držení, a získal bohaté panství s rozsáhlými lesy a doly na zlato, stříbro, měď i olovo. Vzmáhající se šlechtický rod měl potřebu reprezentace a tak došlo roku 1556 k první

12 přestavbě nevelkého hradu. K větším změnám však došlo až později za Hynka z Vrbna, který byl opavským zemským hejtmanem a od roku 1589 dokonce hejtmanem moravským. Hynek dal prodloužit starý palác a pak ve směru hradby postavit ještě nový. Pro stísněnost prostoru však musel stavět vně hradby. Ve stavbě pokračoval jeho syn Jan, za nějž byla dokončena věž na nádvoří a schodišťová věž vyrovnávající nestejnou úroveň podlaží. Nádvoří bylo souvisle obehnáno různorodými stavbami. Někdejší hrad se proměnil na výstavný renesanční zámek, který navštívila řada korunovaných hlav. Byl tu polský král Zikmund I., císař Rudolf II. i jeho bratr Matyáš a roku 1620 také tzv. zimní král Friedrich Falcký. Páni z Vrbna byli přesvědčení luteráni, roku 1592 dali dokonce na bruntálském zámku zřídit protestantskou tiskárnu, která tiskla modlitební knížky a zpěvníky v češtině. Roku 1617 zachraňoval silně zadlužené panství koupí Jan z Vrbna, příslušník vedlejší rodové větve heral-

Nádvoří bruntálského zámku 28

tické. Také on byl luterán a proto mu zakrátko byl pro aktivní účast ve stavovském odboji majetek zkonfiskován ve prospěch královské komory. Roku 1621 bylo bruntálské panství prodáno za 200 tisíc zlatých Řádu německých rytířů do osobního majetku velmistra. Tehdy jím byl bratr císaře Ferdinanda II. arcivévoda Karel Habsburský, kterého ve správě panství zastupoval místodržící. Za třicetileté války zámek značně utrpěl. V roce 1626 Bruntál dobyli Dánové a od roku 1642 tu měli celých osm let posádku Švédové. I když roku 1652 byly zahájeny opravy, trhliny ve zdech stále ohrožovaly stabilitu zámecké stavby. Zabezpečovací práce se táhly, protože velmistr sídlil ve Vídni a na zámku žilo kromě místodržícího jen několik řádových rytířů. Staré stavební závady se brzy začaly opět objevovat, takže vznikaly úvahy o  výstavbě nového zámku. Všechny záměry však přerušily války o  dědictví rakouské. Teprve roku 1761 byla jmenována komise, na jejíž doporučení velmistr souhlasil jen s  dílčí přestavbou, zahájenou o pět let později. Ta byla roku 1769 v podstatě ukončena, ale prakticky až do konce 18. století pokračovaly práce na vnitřní výzdobě. Zámek tehdy dostal nynější podobu a ožil bohatým kulturním životem. Vznikl tu dokonce ochotnický divadelní soubor, který hrál v upravené bývalé konírně. Začátkem 19. století bylo podstatně rozšířeno poměrně chudé vybavení zámku, neboť roku 1816 se Bruntál stal sídlem velmistra. Pro ten účel musely být upraveny některé sály, vybudována knihovna i řádová obrazárna. Po 1. světové válce, kdy nová republika zkonfiskovala habsburský majetek, došlo k  dlouhému soudnímu sporu, který byl ukončen až roku 1925.  Majetek byl tehdy Řádu ponechán, zkonfiskovali ho až roku 1939 nacisté, kteří Řád zrušili. Roku 1945 byl bruntálský zámek zestátněn a  od

roku 1960 zpřístupněn veřejnosti. Po rozsáhlé opravě v 80. letech 20. století je nyní v majetku Moravskoslezského kraje a spravuje ho regionální muzeum v Bruntále. Zámecká expozice je přístupná s průvodcem jen v turistické sezóně, muzeum je otevřeno celoročně.

Přístup

Město Bruntál leží na křižovatce hlavních silnic I/11 a I/45. Zdejší nádraží je rychlíkovou zastávkou na trati 310, spojující Olomouc s Opavou.

Zajímavost

Jihozápadně od Bruntálu se vypíná Uhlířský vrch (672  m n.  m.), vyhaslá čtvrtohorní sopka. Na jeho vrcholu je někdejší poutní místo se zdaleka viditelným kostelíkem z roku 1758. Pro Řád německých rytířů ho projektoval krnovský stavitel Georg Friedrich Gans, který se podílel také na přípravě přestavby bruntálského zámku. Ke kostelíku vede od města přes 1  km dlouhé čtyřnásobné lipové stromořadí, které bylo vysazeno roku 1760 po dokončení stavby poutního kostela.

Lokalizace

Kraj Moravskoslezský Typ renesanční zámek GPS 49°59'25.39"N, 17°27'52.79"E

29

Březnice Rozsáhlý kraj kolem středních a jižních Brd ovládali odedávna příslušníci mocného a rozvětveného rodu Buziců, rodu s erbem kančí hlavy. K tomuto rodu patřil také Budislav, který je doložen v letech 1224–1240. Budislav, jemuž patřilo území na jih od Příbrami, je označován za zakladatele hradu v Březnici, který stával v místech dnešního zámku. Jeho potomci hrad a panství drželi až do roku 1406, kdy část jejich majetku

30

13 s Březnicí získal Ondřej Huler z Orlíka. Po čtyřech letech již byla Březnice v zástavním držení a na příkaz samotného krále Václava IV. byla vykoupena. Roku 1415 byla prodána nejvyššímu mincmistrovi Království českého a pozdějšímu husitskému hejtmanovi Petru Zmrzlíkovi ze Svojšína. Jeho rod ji držel 90 let a jeho tři vnuci hrad koncem 15. století podstatně přestavěli a zdokonalili jeho opevnění. Rytíř Zdeněk Malovec z Chýnova a na Vimperku panství koupil v roce 1506, ale jeho synu Petrovi bylo po 41 letech zabaveno pro účast v protihabsburském odboji. Roku 1548 pak byla Březnice prodána říšskému místokancléři Jiříkovi z Lokšan, který se pustil do velkolepé přestavby gotického hradu na renesanční zámek. Protože již po třech letech zemřel, dílo dokončila roku 1567 jeho manželka Kateřina, rozená Adlerová von Zinneburg. Paní Kateřina se do dějin Březnice zapsala ještě dvěma výjimečnými událostmi. Především tu umožňovala své sestřenici FiliZámek Březnice píně Welserové,

neurozené dceři bohatého bankéře z Augsburgu, utajená setkání s  císařovým synem, arcivévodou Ferdinandem. Roku 1557 pak byli oba milenci tajně oddáni v  zámecké kapli a  Ferdinand Tyrolský tímto morganatickým sňatkem ztratil své nástupnické právo. Kateřina také roku 1558 založila ve vyzdobené věžní místnosti významnou knihovnu, kde poprvé v historii nebyly knihy uloženy v  truhlicích, nýbrž na policích, jak je to obvyklé dodnes. Tzv. Lokšanská knihovna patří dosud mezi největší pozoruhodnosti zámku. Březnické panství propadlo po bělohorské bitvě konfiskaci a  roku 1623 ho získal fanatický odpůrce reformace, královský prokurátor Přibík Jeníšek z Újezda, který přivedl na staroměstské popraviště 27 českých pánů. Jeníšek nechal na zámku přestavět mariánskou kapli a  do Březnice přivedl jezuity, jejichž barokní kolej a chrám dodnes zdobí náměstí. Prosadil rovněž, aby jezuité dostali do správy Svatou horu nad Příbramí. V  roce 1728 Březnici koupil významný český rod Krakowských z Kolowrat, po němž v roce 1872 přišli uherští Pálffyové z Erdödu. V 19. století došlo na zámku k posledním významným úpravám interiérů, byla obnovena renesanční sgrafita na fasádách a  zbořenou starou bránu směrem k městu nahradila kovová mříž. Za Pálffyů byl také upraven u zámku dvacetihektarový anglický park s rybníky. Na severovýchodní straně zámku je dobře zachovaný pás hradeb se čtyřmi baštami, před nimiž býval vodní příkop zavodňovaný říčkou Vlčavou. Ze starého gotického hradu se dochovala jedna klenutá síň v traktu v sousedství věže. Od roku 1945 je březnický zámek majetkem státu a jeho prostory jsou během turistické sezóny přístupné s  průvodcem veřejnosti. Kromě historických pokojů, kaple a  Lokšanské knihovny lze shlédnout ro-

dové galerie a sbírky zbraní či afrických trofejí. Na zámku je rovněž umístěna Městská galerie Ludvíka Kuby.

Přístup

Městem Březnice prochází tah silnice I/19 a  také silnice II/174 a  II/176.  Zámek leží ve městě na levém břehu Vlčavy. Nádraží Březnice na trati 200 je železniční křižovatkou, z níž vycházejí ještě lokální trati 203 a 204.

Zajímavost

V  19.  století byl jedním z  majitelů Březnice pozoruhodný šlechtic Jan Karel hrabě Krakowský z Kolowrat, který používal jméno Hanuš. Výrazně vybočoval z řad české šlechty svými občanskými postoji jako vlastenec a  štědrý mecenáš mnoha českých umělců. Známý je příběh, jak se snažil zachránit polozmrzlého slovenského dráteníka, díky němuž se stal hlavní postavou románu Boženy Němcové Pohorská vesnice.

Lokalizace

Kraj Středočeský Typ renesanční zámek GPS 49°33'27.19"N, 13°57'21.8"E

31

Bučovice

14

Bučovice se objevují v historii na začátku 14. století, kdy je vlastnili příslušníci rodu Benešoviců. Hartleb a Ingram se psali z Bučovic již roku 1312 a patrně vlastnili zdejší tvrz stojící při významné cestě z Brna do Uher. Původní tvrz stávala severně od dnešního města ve svahu vrchu Kalvárie na místě dodnes zvaném Hradisko. Byla nejspíše jen dřevěná a její historie skončila po dvou stoletích za válek mezi Jiřím z Poděbrad a jeho uherským zetěm Matyášem Korvínem. Tehdy se tvrze s městečkem a pěti vesnicemi zmocnil uherský hejtman Jan Kropáč z Nevědomí. Stará tvrz byla zřejmě během bojů zničena, avšak již počátkem 16. století stála nová, tentokrát na jiném místě nedaleko severního okraje dnešního náměstí. Bučovické panství získal sňatkem Václav z Boskovic. Když roku 1554 zemřel, zdědili ho jeho dva synové, nejprve Albrecht a pak Jan Šembera Černohorský. Ten druhý se do dějin města zapsal významně. Byl bohatý a vzdělaný a v roce 1567 si začal místo tvrze stavět nové sídlo podobné těm, jaká viděl za svých studií v Itálii. U vídeňského dvora si vybral vynikajícího italského architekta. Pietro Ferrabosco di Lagnio už proslul jako stavitel nejen ve Vídni, ale i v Praze a v Prešpurku, nynější Bratislavě. Pan Jan si pro stavbu zvolil bažinaté území

Nádvoří zámku v Bučovicích

na jih od náměstí, tedy na opačné straně, než stála dosavadní tvrz. Projektant navrhl zámecký komplex na půdorysu obdélníku chráněný zdí, nárožními věžemi a vodním příkopem, takže renesanční zámek měl částečně charakter pevnosti. Stavba vznikala v obtížných podmínkách, její základy v bažinatém terénu musely být spolehlivě zajištěny pilotami. Vlastní stavbu vedl brněnský kameník Petr Gabri a do roku 1582 vyrostl honosný zámek, byť se v poslední době soudí, že jeho plány nevypracoval ve skutečnosti pevnostní specialista Ferrabosco, nýbrž všestranný italský architekt Jacopo Strada. Zámek představoval čtyřkřídlou dvoupatrovou budovu, která je do nádvoří na třech stranách otevřena trojpodlažními arkádovými lodžiemi. Unikátní je figurální štuková výzdoba sálů, kterou vytvořil Hans Mont z Gentu. Jeho plastiky v Císařském, Bučovický zámek Černém a Ptačím pokoji patří

32

k vrcholným uměleckým dílům z doby počátku vlády Rudolfa II. Výtečná je také malířská výzdoba interiérů. Zámeckou stavbu doplňovala v sousedství založená renesanční zahrada. Bučovický zámek si však slávu krásného panského sídla mnoho neužil. Když totiž Jan Šembera Černohorský roku 1597 zemřel, vymřel zároveň boskovický rod po meči. Jeho dvě dcery, Anna a  Kateřina, se provdaly za bratry z rodu Lichtenštejnů, Karla a Maxmiliána. Bučovice byly připojeny k lichtenštejnskému panství a zámek ztratil postavení šlechtického sídla. Patřil přitom k  nejkrásnějším na Moravě. Když byl ve 30. letech 17. století upravován, měl velmi bohaté vybavení včetně pozlacených postelí, tureckých, perských i nizozemských koberců, sedacího nábytku potaženého aksamitem a  truhel plných cenného nádobí. V té době byly tři ze čtyř nárožních věží nahrazeny věžemi s barokními lucernami a  v  jedné z  nich vznikla kaple. Nádvoří ozdo­bila barokní kamenná kašna. Sochař Pie­ tro Materna pro ni zhotovil sousoší Bakcha se čtyřmi mořskými pannami, vodní nádrž kašny však byla již roku 1780 odstraněna. Roku 1645 se zámek ještě osvědčil jako pevnost, která odolala dobývání Švédů, celé městečko však bylo vypáleno. Nešťastná doba přišla s rokem 1722, kdy Lichtenštejnové nechali zámecké vybavení odstěhovat do Lednice a Rakouska a zámek přeměnili na účtárnu panství. Tak tomu bylo až do roku 1924.  Horní patra se změnila v  byty pro úřednictvo a  renesanční zahrada na užitkový sad. Těžké báně věží byly sneseny a  nahrazeny nízkým zastřešením, bylo zbořeno opevnění i bašta před zámkem a zasypán příkop. Po 2.  světové válce, kdy byl zámek zestátněn, sloužil do roku 1958 jako depozitář zemědělsko-lesnického archivu. Pak byl jako vynikající renesanční památka restaurován a  zpřístupněn

veřejnosti. Obnovena byla i renesanční zahrada. Interiéry nejkrásnějších sálů jsou přístupné s průvodcem od dubna do září. V zámku je také umístěno celoročně přístupné muzeum s  expozicí historie města, sbírkou keramiky a sezónními výstavami.

Přístup

Bučovicemi prochází tah silnice I/50 z  Brna na Uherské Hradiště a  dále na Slovensko, který ve městě přetíná ještě silnice II/431. Nádraží Bučovice na trati 340 leží na jižním okraji města.

Zajímavost

V  Bučovicích strávil léta studií František Götz (1894–1974), rodák z blízké vsi Kojátky. Byl původním povoláním učitel, ale zakotvil u divadla jako dlouholetý dramaturg a kritik. Psal romány z divadelního prostředí i dramatická díla, nejúspěšnější však byly jeho dramatizace významných světových děl autorů jako byl Dostojevskij nebo Balzac.

Lokalizace

Kraj Jihomoravský Typ renesanční zámek GPS 49°8'57.75"N, 17°0'3.46"E

33

Budyně nad Ohří Kraj při dolní Ohři byl osídlen od pradávna. Po příchodu Slovanů ležel na pomezí mezi územím Lučanů a Čechů. Budyně byla přemyslovským knížecím dvorcem u brodu a později mostu přes řeku, jak dokládá zpráva z roku 1173. Mezi léty 1230 a 1260 se z dvorce stal královský hrad a Václav II. roku 1302 Budyni udělil městská práva. Královský hrad se však brzy stal šlechtickým, protože Jan Lucemburský ho roku 1336 vyměnil se Zbyňkem Zajícem z Valdeka za Žebrák. Zajícové se v kraji usadili na 277 let, postavili si nedaleko rodový hrad Házmburk a jejich znak se zajícem a kančí hlavou nese město Budyně dodnes. Gotický budyňský hrad byl vybudován v rovině jako vodní. Čtyřkřídlá stavba byla obehnána zdí, měla nejméně dvě věže a byla opevněna dvěma baštami. Hradní areál i s městečkem obíhal vodní příkop napájený Mšenským potokem, který tudy protékal do Ohře.

15

Skřítek Kvasnička

Z rodu Zajíců vynikl Jan IV., který panství zdědil jako nezletilý počátkem 16. století. V mládí podle tehdejšího zvyku cestoval a přitom navštívil i Palestinu a Egypt, odkud si při-

Budyně nad Ohří 34

vezl krokodýla. Ten několik měsíců žil v hradním příkopu a  když počátkem zimy uhynul, byl vypreparován. Jeho vycpanina dlouhou dobu visela v průjezdu budyňské radnice. Ještě slavnější byl Janův vnuk Jan Zbyněk. Ten po roce 1596 přestavěl staré sídlo na renesanční zámek, holdoval módní alchymii a  jako mecenáš hostil řadu učenců, mezi nimiž vynikli polský historik Bartoloměj Paprocký z Hlohol a alchymista Bavor Rodovský z Hustířan. Nákladný život však panství zadlužil natolik, že propadlo věřitelům a  Jan Zbyněk roku 1613 musel tajně uprchnout do Prahy, kde po třech letech v chudobě zemřel. O 50 let později vymřel po meči celý jeho rod. Na Budyni přišli Šternberkové a po třicetileté válce Ditrichštejnové. Panským sídlem se staly blízké Libochovice a  Budyně zůstala úředníkům. Tragédii přinesl rok 1759. Za sedmileté války město i s hradem vypálili Prusové. Stavba byla poničena tak, že roku 1823 musela být zbořena dvě křídla s věží a z bývalého hradu zůstala jen polovina. Herberštejnové, kteří Budyni získali sňatkem roku 1894, se v letech 1904–1909 přičinili o restaurování zámku. Nálezy učiněné při stavebních pracích se staly základem muzea, o jehož zřízení na zámku se po vzniku republiky zasloužil řídící učitel místní živnostenské školy Antonín Janda. Muzeum bylo zrušeno roku 1970, exponáty odstěhovány do Litoměřic a  na zámku umístěn úřad města. V roce 1996 byla dokončena obnova radnice na náměstí. Následujícího roku proto mohlo být v přízemí opraveného zámku obnoveno Jandovo muzeum. Přitom byla v  podzemí nárožní věže zřízena malá, ale zcela autentická expozice alchymie. Zpřístupněny byly také reprezentační zámecké prostory v patrech, užívané pro kulturní a  slavnostní příležitosti. Po ošetření se do nich vrátil i  vycpaný krokodýl, zvaný budyňský drak. Po 500 letech je to nejstarší

dochovaný preparát v  Evropě. Prostory budyňského zámku i  s  proslulým krokodýlem lze shlédnout celoročně, mimo turistickou sezónu však jen o víkendech.

Přístup

Budyní nad Ohří procházejí silnice II/118 a II/246. Po zastavení provozu na části železniční trati 095 nemá město od roku 2006 železniční spojení.

Zajímavost

Z nárožního výklenku hradní věže zamyšleně hledí soška skřítka opřeného o rýč. Pro skřítka má poněkud zvláštní jméno. Říkají mu totiž Kvasnička a podle pověsti se dívá na místo, kam alchymisté před útěkem po bankrotu svého mecenáše ukryli objevené zlato. Už je to ale 400 let, Kvasnička od té doby stál na několika různých místech a také z věže byl několikrát sňat. Místo tajemného pokladu už tedy nikomu nejspíš objevit nepomůže.

Lokalizace

Kraj Ústecký Typ renesanční zámek GPS 50°24'17.21"N, 14°7'25.55"E

35

Buchlov Buchlov patří k nejstarším, největším a přitom nejlépe zachovaným hradům na Moravě. Stojí na výrazném kopci na hřebeni Chřibů v nadmořské výšce 520 metrů a proto není divu, že od něj často věje vítr, jak potvrzuje známá lidová písnička. O vzniku jeho názvu existuje mnoho domněnek a také otázka jeho stáří není spolehlivě objasněna. Nejstarší písemná zmínka z roku 1300 je dokonce o 30 let mladší než zpráva o vsi a tvrzi Buchlovicích na východním úpatí horského hřbetu. V té době však královský hrad Buchlov už nepochybně dávno stál jako pozdně románská pevnost se dvěma hranolovými věžemi, později spojenými budovou hradního paláce a doplněnými o kapli a věž s bránou. Na hradě, který střežil obchodní cestu

36

16 z údolí Moravy přes Chřiby k Brnu, sídlil purkrabí a také královský lovčí. Buchlov zůstal zeměpanským hradem po celé 14. století, jeho význam však začal klesat s rozmachem Uherského Hradiště. Snad i proto byl od roku 1406 dáván do zástavy různým šlechticům. Císař Zikmund měl sice snahu si roku 1422 hrad ponechat, ale situace ho už po třech letech přinutila ho znovu zastavit. Velké gotické stavební úpravy hradu proběhly až v 90. letech 15. století, kdy vzniklo severní křídlo s pozdně gotickými arkýři a severní trakt s výstavným rytířským sálem. Tato aktivita je přičítána tehdejším zástavním držitelům, pánům ze Zahrádky. Roku 1511 král Vladislav II. Jagellonský propustil Buchlov, podobně jako řadu dalších hradů, z královského majetku do dědičného držení šlechtických rodů. Hrad získal Arkleb z Boskovic, majitel sousedních Napajedel, kterého nakrátko vystřídali Žerotínové, a roku 1544 přichází významný rod pánů ze Zástřizl. Zástřizlové hrad rozšířili o nové renesanční stavby a předhradí. Byl také vybudován nový vstup do hradu a pás hradebního opevnění s válcovou věží Andělkou. V době výstavby na Buchlově vládl nejvýznamnější příslušník rodu Jiří Zikmund, vzdělaný a zcestovalý šlechtic, který na hradě vybudoval rozsáhlou knihovnu. Podporoval jednotu bratrskou, pro niž v Buchlovicích Hrad Buchlov postavil sbor. Zemřel

však roku 1614 a jeho syn Milota přestoupil ke katolictví, čímž zachránil majetek. Dobře opevněný Buchlov se roku 1645 úspěšně ubránil dobývání Švédů, ale o 4 roky později Milotovou smrtí rod Zástřizlů vymřel po meči. Sňatkem s  Milotovou sestrou Kunhutou hrad získal další významný rod Petřvaldských z Petřvaldu. Tehdy bylo panství rozšířeno o řadu vesnic, na hradě byly provedeny některé barokní úpravy a vylepšeno opevnění proti hrozícímu tureckému nebezpečí. Na protějším kopci zvaném Modla byla postavena kaple sv. Barbory, která sloužila jako hrobka majitelů až do nejnovější doby. Petřvaldští, kteří založili také zámek v  Buchlovicích, vládli na Buchlově do roku 1763, kdy i jejich rod po meči vymřel. Marie Terezie Petřvaldská se podruhé provdala za Prospera Antonína Berchtolda a právě Berchtoldové byli posledním rodem, kterému hrad patřil. Protože sídlili převážně v Buchlovicích, nechali hrad upravit a v 1. polovině 19. století ho proměnili na muzeum, které naplnili různými přírodovědeckými a exotickými sbírkami. Toto muzeum bylo potom zpřístupněno návštěvníkům. Berchtoldové se o  hrad nadále starali. Nechali ho opravit, když roku 1896 po úderu blesku vznikl velký požár. Podobná situace se opakovala roku 1931 za Leopolda  II. Berchtolda. Roku 1945 byl Buchlov zestátněn a  zařazen mezi památkové objekty. Dnes je národní kulturní památkou a  během turistické sezóny je přístupný veřejnosti stejně jako kaple sv.  Barbory se šlechtickou hrobkou na sousedním vrchu Modla. Vyhledávaná je hradní terasa, kde roste tzv. lípa neviny nad čtvercovým kamenem. Na tomto místě se podle pověstí konávaly soudy podle loveckého práva. Obviněný mohl dokázat svou nevinu tím, že zasadil mladou lipku kořeny vzhůru. Pokud se strom zazelenal, byl uznán za nevinného a osvobozen.

Přístup

Hrad Buchlov je pro motoristy snadno dostupný po asi 3 km dlouhé odbočce z hlavního tahu silnice I/50 na hřebeni Chřibů. Železnice toto horské pásmo zdaleka obchází.

Zajímavost

Jedna z  buchlovských hradních komnat ukrývá obraz psa Cerbera. Tento pes s antickým jménem se mimořádně zasloužil o životní štěstí svého pána. Když Jan Dětřich Petř­ valdský z  Petřvaldu (1658–1734) ovdověl, zamiloval se do hraběnky Marie Anny Nosticové a  jeho věrný pes se stal poslem lásky. Nosil zamilovaná psaníčka tam i  zpátky. To samo o sobě by asi nebylo nic tak zvláštního, kdyby pan Petřvaldský nežil na Buchlově a jeho milá na rodinném panství v Chotovinách u Tábora. Ta dvě místa jsou od sebe vzdálena vzdušnou čarou dobrých 200 km a psí cesta byla rozhodně delší. Před Cerberovou fyzickou zdatností a  orientačními schopnostmi zůstáváme právem v úžasu. Ten příběh starý 300 let šťastně skončil svatbou a z vděčnosti vznikl obraz jako symbol psí oddanosti.

Lokalizace

Kraj Zlínský Typ goticko-renesanční hrad GPS 49°6'26.28"N, 17°18'39.42"E

37

Buchlovice Jméno vsi Buchlovice je nepochybně odvozeno od hradu Buchlova, který se tyčí na hřebeni Chřibů ve vzdušné vzdálenosti asi 3 km. Přesto jde o ves téměř stejně starou jako hrad. V roce 1270 se podle ní psali bratři Jeroným a Ondřej a z roku 1287 je znám Jarohněv z Buchlovic. To znamená, že v té době už tu stál zemanský dvorec nebo tvrz. Buchlovice byly v držení drobné šlechty, nebyly tedy od počátku součástí panství příslušejícímu k hradu Buchlovu. K tomu došlo až mnohem později. Teprve roku 1540 totiž majitelé tvrze prodali Buchlovice pánům ze Žerotína, tehdejším vlastníkům Buchlova a toto spojení vytrvalo až do konce feudalismu. Buchlovická tvrz ztratila své opodstatnění a zanikla přestavbami na hospodářské objekty. Panské sídlo se do Buchlovic vrátilo až na samém konci 17. století. Pohodlný zámek tu nechal stavět Jan Dětřich Petřvaldský z Petřvaldu pro svou první manželku Anežku Eleonoru z Colonna-Felsu, která prý toužila po sídle, které by jí připomínalo slunnou Itálii. Život na nepohodlném a strohém hradě, jako byl Buchlov, jí nevyhovoval, přestože z Itálie ve skutečnosti nepocházela. Byla příslušnicí větve italského rodu usazené v Tyrolích.

17 V 90. letech 17. století začala stavba barokního zámku podle vzoru italských vil. Architekt Domenico Martinelli, Ital působící ve Vídni a na Moravě, navrhl stavbu dvou protilehlých půlkruhových budov svírajících čestný dvůr. Nejprve byl stavěn tzv. dolní zámek určený za panské reprezentační sídlo. Roku 1701 už byla dokončena jeho malířská výzdoba, zámek byl proto způsobilý k obývání. Hodnotnou štukovou výzdobu provedl italský umělec Baldassare Fontana, známý též z Uherčic. Protilehlá stavba, později nazvaná Flora či horní zámek, byla vlastně hospodářskou budovou sloužící jako užitkový prostor a obydlí služebnictva. Dokončena byla roku 1738, ale původní Martinelliho koncepce byla po jeho smrti pozměněna vybudováním terasy. Současně byl kolem založen park o rozloze 19 ha, který patří k nejvýznamnějším na Moravě. Později byl upravován ve francouzském i anglickém slohu. Anežka Eleonora si nový zámek příliš dlouho neužila, zemřela roku 1716. Ovdovělý majitel Buchlova si pak i díky svému pověstnému psu Cerberovi přivedl na zámek novou lásku, hraběnku Nosticovou. Po vymření rodu Petřvaldských roku 1763 získali sňatkem jejich

Zámek Buchlovice 38

majetek hrabata Berchtoldové, jejichž rod přišel na Moravu z Tyrol po Bílé hoře. Z  nového rodu vynikl Leopold Berchtold (1759–1809), osvícený vzdělanec a lidumil. Po univerzitních studiích přenechal zděděný majetek své tetě a téměř 20 let cestoval po Evropě, Africe i Asii. Po návratu se roku 1797 oženil s hraběnkou Johankou z rodu Magnisů a věnoval se zvelebování buchlovického panství. Snažil se o  povznesení zemědělství, budoval školy, v  Buchlovicích povýšených roku 1805 na městečko zřídil soukenickou manufakturu, ale největší pozornost věnoval zdravotnictví. Výstavný buchlovický zámek proměnil na nemocnici pro chudé a sám bydlel na Buchlově nebo na loveckém zámečku ve Smraďavce. Po roce 1805 se ze zámku stal vojenský lazaret pro oběti napoleonských válek. Leopold Berchtold, který byl prvním propagátorem očkování dětí proti neštovicím, se roku 1809 stal inspektorem vojenských nemocnic. Tehdy se nakazil tyfem, když se dýcháním z  úst do úst snažil zachránit život jakéhosi vojáka. Ještě téhož roku jako 50letý zemřel. O 100 let později proslul jeho jmenovec úplně jinak. Leopold II. Berchtold jako diplomat hostil na buchlovickém zámku schůzku ministrů zahraničí Rakouska-Uherska a  Ruska, na níž bylo dohodnuto připojení Bosny a Hercegoviny k habsburské monarchii. Když se roku 1912 sám stal ministrem zahraničí, zapsal se po sarajevském atentátu neslavně do dějin jako autor rakousko-uherského ultimáta Srbsku, které stálo na počátku 1.  světové války. Po roce 1918 musel proto opustit nový čs. stát a Buchlovice převzal jeho syn Alois. Po zestátnění německého majetku roku 1945 byl zámek, nyní národní kulturní památka, zpřístupněn veřejnosti. Jeho interiéry s  vybavením po posledních majitelích jsou s průvodcem přístupné během obvyklé turistické sezóny, vzácný park lze navštívit celoročně.

Přístup

Buchlovice leží v těsném sousedství silnice I/50 asi 9 km západně od Uherského Hradiště. Rychlíková zastávka Staré Město u Uherského Hradiště na trati 330 je od zámku vzdálena asi 7 km, přibližně stejně daleko je i železniční zastávka Kostelany nad Moravou na téže trati.

Zajímavost

Jen asi 1  km jihozápadně od Buchlovic leží Smraďavka, místo v  údolí Dlouhé řeky se sirnými prameny, které již roku 1580 popsal Tomáš Jordán z Klausenberka. V letech 1670–1680 tu nechal buchlovský pán Hanuš Zikmund Petřvaldský z  Petřvaldu postavit barokní lovecký zámeček a počátkem 19. století Leopold I. Berchtold ještě objekt lázní. Na počest tohoto lidumila je Smraďavka nazývána též Leopoldov. Někdejší lázně jsou nyní soukromým regeneračním zařízením. Na Dlouhé řece byla vybudována vodní nádrž zvaná Pod Sovínem a kolem vznikla rekreační oblast s autokempem.

Lokalizace

Kraj Zlínský Typ barokní zámek ve stylu italské vily GPS 49°5'1.96"N, 17°20'12.2"E

39

Cimburk (u Koryčan) Hrad Cimburk, který byl vybudován v letech 1327–1333 na okraji Chřibů, byl již druhým hradem toho jména na Moravě. Založil ho Bernard z Cimburka, syn Ctibora z Lipnice, který přišel na Moravu z východních Čech a o generaci dříve si postavil hrad nedaleko Moravské Třebové. Jeho rod měl ve znaku cimbuří a tak vzniklo pojmenování obou sídel. Hrad Cimburk vznikl nedaleko městečka Koryčany na vrchu vysokém 421 m a ze tří stran nepřístupném. Byla to velmi významná stavba podle francouzského vzoru, který se projevil zejména v jejím rozdělení na vlastní hrad a předhradí oddělené dvorkem. Každá část měla svou obrannou věž. Hlavní válcová věž stála na skalnatém útesu a byla 23 m vysoká. Hrad byl chráněn u vstupní brány příkopem, přes který vedl padací most. Mimo vlastní hrad stála na sousedním pahorku o samotě další strážní věž, z níž byl volný výhled do míst, kam nebylo vidět z hradu. Bernardův syn Ctibor hrad roku 1353 prodal moravskému markrabímu Janu Jindřichovi, mladšímu bratru Karla IV. Tehdy to byla pevnost, ale málo vhodná k bydlení. Markrabě z rodu Lucemburků proto nechal podle domácích zvyklostí přistavět k věži patrový obdélný palác a hrad zkrášlit kamenickou výzdobou. Od konce 14. století se už na hradě střídali zástavní držitelé, kteří ho jen udr-

18

Hrad Cimburk

žovali ve stavu, v němž ho převzali. Někteří z nich byli svérázní. Rytíř Vok z Holštejna ho třeba získal přepadením a odebráním Čeňkovi z Drahotuš, který se s ním pak řadu let neúspěšně přel u zemského soudu. Cimburk patrně dobyli nebo alespoň poškodili moravští husité, dobyt byl také uherským králem Matyášem Korvínem za válek proti Jiřímu z Poděbrad. Situace se podstatně změnila v 1. polovině 16. století, kdy hrad vlastnil Vilém z Víckova. Vysoké hradební zdi byly již zbytečné a opevnění zastaralé. Bylo proto pozměněno předhradí, vchod do hradu byl přeložen ze západní na severní stranu a byla zbořena většina obvodových zdí. Nevyhovující byly také staré vysoké věže. Jedna z nich byla přestavěna na baštu, další polygonální bašta byla nově vystavěna. Cimburk tak zůstával plně vybavenou pevZřícenina hradu Cimburka ností. Když Jan Vilém z Vícko-

40

va na podzim 1568 hrad prodával uherskému šlechtici Gabrielu Majlátovi, bylo jeho součástí také skladiště s  množstvím zbraní a střeliva. Ani nejlepší opevnění a pevnostní zařízení nemůže zaručit nedobytnost. Cimburk se o tom přesvědčil, když v listopadu 1623 padl do rukou sedmihradského vévody Gábora Bethlena zradou nevlastního bratra tehdejšího majitele. Svou pevnost však osvědčil za třicetileté války, Švédové se o jeho dobytí pokoušeli marně. Turecké nebezpečí si v 2. polovině 17.  století vyžádalo stavbu ještě dalších dvou bašt. Když pominulo, byl František Horecký z Horky posledním pánem, který tu sídlil. Jeho syn Gabriel přesídlil na tvrz v Koryčanech, protože život na Cimburku byl nepohodlný a takovou nákladnou pevnost se již nevyplácelo udržovat. Kolem roku 1705 byl hrad opuštěn. Nějaký čas tu ještě bydlel myslivec, který spravoval zdejší lesy. Pak už tu byla jen zřícenina, jejíž zdivo se používalo ke stavbě nových hospodářských budov v okolí. Ze starého hradu se dochovaly zbytky dvoupatrového paláce s  předsunutou okrouhlou věží a baštami ze 16. století. Celá staletí neměl o  Cimburk nikdo zájem. První pokus o záchranu a archeologický výzkum zmařilo vypuknutí 2.  světové války. Až po roce 1990 vzniklo občanské sdružení Polypeje, což v  řečtině znamená „brána“. Skupinka nadšenců, která má nyní hrad ve správě, se snaží zříceninu zakonzervovat tak, aby byla bezpečná pro návštěvníky. Uvažovaná částečná rekonstrukce se má týkat jen zachované okrouhlé věže, která by měla být upravena na vyhlídku. Sdružení od roku 2000 na hradě pořádá kulturní akce, zejména koncerty, výstavy nebo šermířská vystoupení. Placená prohlídka zříceniny je umožňována o  letních prázdninách denně, v ostatních měsících turistické sezóny pouze o víkendech.

Přístup

Hrad Cimburk je pro motoristy dostupný hřebenem Chřibů po značené turistické stezce (1,5 km) od rozcestí U křížku (453 m n. m.) na silnici II/429, kde je parkoviště. Od železnice je značně vzdálený, cesta od nejbližší zastávky Jestřabice na trati 340 po turistických značkách je dlouhá nejméně 12 km.

Zajímavost

Necelé 3 km jižně vzdušnou čarou od Cimburka se uprostřed lesů nachází významná historická památka, Hradisko sv. Klimenta. Podle pověsti daroval toto místo kníže Rostislav věrozvěstům Cyrilu a Metodějovi, kteří tu založili církevní školu a ve zdejším kostelíku uchovávali ostatky papeže a světce Klimenta, než je odnesli do Říma. Ve 14.  století tu byl založen augustiniánský klášter zničený husity. Pak už tu žili jen poustevníci. Archeologický výzkum v 19. a 20. století přinesl nálezy z doby velkomoravské i husitské, neúspěšně tu byl hledán Metodějův hrob. Dnes tu vedle vykopávek stojí dřevěná kaple sv. Klimenta z roku 1964 a zvonice sv. Gorazda z roku 1985.

Lokalizace

Kraj Zlínský Typ zřícenina gotického hradu GPS 49°6'12.45"N, 17°12'57.63"E

41

Cornštejn

19

Tok řeky Dyje, který vytrvale směřuje k východu, odedávna sleduje zemská hranice mezi Moravou a Rakouskem. Stráně nad řekou, zejména na jejím horním toku zaříznuté do hlubokých údolí, posloužily ke stavbě řady pomezních hradů, které jižní moravskou hranici střežily. K nim patřil i Cornštejn, který měl především vojensky posílit nedaleký Bítov na protějším břehu. Cornštejn byl založen počátkem 14. století jako královská pevnost na skalnatém ostrohu, který je téměř dokonale obkroužen údolím Dyje poblíž jejího soutoku se Želetavkou. Zpočátku nepříliš velký hrad byl od přístupového hřebene oddělen hlubokým příkopem o šířce 16 metrů, na ostatních stranách ho chránily příkré srázy. V čele obdélného půdorysu stál čtyřpatrový a podsklepený palác, který byl jako případné poslední útočiště obránců opatřen i cisternou na vodu. Areál hradu s věží na severní straně byl obklopen hradbou nebo zdí. Jan Lucemburský roku 1343 hrad s nedalekým městečkem Štítary udělil v léno třem pánům z Lichtenburka. Brzy nato sice vypukl o Cornštejn spor mezi nimi a pány z Hradce, Lichtenburkové však zůstali držiteli hradu po dobu 130 let. Své sídlo podstatně vylepšili a rozšířili zejména o předhradí. Také hradní palác se stal pevnějším

Cornštejn

a nedobytnějším, ale zároveň příjemnějším a pohodlnějším k bydlení. Po husitských válkách Lichtenburkové přistavěli k severní straně u věže za ohradní zdí další obdélný palác. Použitelná plocha nepřesahovala 15x11 metrů a proto muselo jít o vícepodlažní stavbu. Kromě zaklenutých sklepů a přízemí o dvou místnostech měla ještě dvě patra se sály. Novostavba si vyžádala přesunutí části parkánové zdi a stavbu nové brány. Vznikl také další pás hradního opevnění s pětibokou baštou. Dramatický byl osud Cornštejna po roce 1460, kdy patřil Hynkovi z Lichtenburka a na Bítově. Ten pro rodové neshody a řevnivost s pány z Kunštátu odmítl přísahat věrnost králi Jiřímu, který pocházel právě z kunštátského rodu. Katolík Hynek se s podporou papeže Pia II. rozhodl roku 1463 pro otevřenou vzpouru, které nedokázali zabránit ani moravští stavové. Králi Jiřímu z Poděbrad nakonec nezbylo než proti Hynkovi zakročit vojensky. Hrad Cornštejn Cornštejn byl roku 1464 oble-

42

žen a jeho dobývání trvalo téměř rok. Hrad, jehož obranu řídil rytíř Jan Šarovec, byl nakonec dobyt v polovině roku 1465. Stopy po ležení obléhatelů vedených hejtmanem Oldřichem Mládencem z  Miličína jsou dosud dobře patrné na hřebeni jižně od hradu. Pobořený Cornštejn král Hynkovi odňal a předal jej Jindřichu Krajířovi z Krajku. Rod Krajířů, původně psaný Kraiger von Kraig, pocházel z Kraňska v dnešním Slovinsku a od 14. století vlastnil rozsáhlá území na jihu Čech a Moravy při rakouských hranicích. Brzy splynul s  českým prostředím a  jeho příslušníci zastávali vysoké úřady u českého královského dvora. Jindřichův syn Volf poškozený hrad opravil a zčásti přestavěl, aby jeho opevnění bylo co nejmodernější. Byla zbořena stará věž a místo ní byla k paláci přistavěna kaple. Na nejvíce ohrožené jižní straně vznikla mohutná bašta se štítovou zdí a na protilehlé výšině, na místě někdejšího ležení královského vojska, byla postavena čtyřhranná věž jako předsunuté opevnění. Další doplňky opevnění přibyly ještě počátkem 16. století v době tureckého nebezpečí. To se však již rychle blížil konec historie hradu. V  roce 1572 starobylý moravský rod Bítovských z  Lichtenburka vymřel po meči a  čtyři roky nato bylo celé panství i  s  Cornštejnem prodáno Volfu Strejnovi ze Švarcenavy, což je počeštěné jméno dolnorakouského šlechtice, který se psal Streun von Schwarzenau. Převedením Cornštejna, který byl stejně již roku 1550 opuštěn, k  sousednímu Bítovu zanikla potřeba toto rozsáhlé opevněné sídlo udržovat. Hrad rychle zpustl a změnil se ve zříceninu. Ta je nyní v  majetku Jihomoravského kraje a  spravuje ji Jihomoravské muzeum ve Znojmě. Na hradě jsou dlouhodobě prováděny zabezpečovací práce a  jeho placená prohlídka je umožňována s  průvodcem pouze o  letních prázdninách.

Přístup

Zřícenina Cornštejna leží u  odbočky ze silnice II/411 spojující obec Vysočany a Lančov za mostem přes přehradní jezero na Dyji. Malé parkoviště je u vchodu do hradu. Železnice je odtud značně vzdálena.

Zajímavost

Asi 5 km od Cornštejna a přibližně 3 km severně od obce Vysočany po silnici II/411 leží na ostrohu nad údolím Želetavky zajímavé prehistorické místo. Od silnice k němu vede značená odbočka (0,5 km) a říká se mu Palliardiho hradisko. Osídleno bylo asi od pozdní doby kamenné přes období halštatské až po dobu slovanskou. Chránila ho dvě velká skaliska a příkopy, které jsou před nimi dosud dobře znatelné. Lokalita dostala pojmenování po svém objeviteli, významném archeologovi Jaroslavu Palliardim (1861–1922), který prováděl výzkumy především na jižní Moravě a zemřel v Moravských Budějovicích.

Lokalizace

Kraj Jihomoravský Typ zřícenina gotického hradu GPS 48°56'2.74"N, 15°42'54.55"E

43

Častolovice a Doudleby nad Orlicí Dva renesanční zámky na Divoké Orlici dělí vzdálenost jen 6 km, ale svými dějinami se liší mnohem více. Starším a významnějším panským sídlem byly Častolovice. Jako ves byly založeny zřejmě již ve 13. století při kolonizaci Orlického podhůří, ale první známý držitel zdejší tvrze byl známý válečník Půta z Častolovic až v letech 1345–1397. Od počátku 15. století, kdy tu vládl Půta mladší, tvrdý nepřítel husitů, se zdejší historie v podstatě shodovala s nedalekým Potštejnem. Také sem přišli Lichtemburkové a po nich Jiří z Poděbrad a jeho potomci. Z nich kníže Jindřich Münsterberský prodal roku 1495 Častolovice Pernštejnům. Od roku 1556 se majitelé rychle střídali, až roku 1575 panství od královské komory koupili bratři Jan, Vilém a Jiří z Oppersdorfu. Častolovická vodní tvrz byla už od konce 15. století neobydlena a zcela zpustla. Oppersdorfové si tu proto museli sídlo teprve vybudovat. Nový renesanční zámek vznikl mezi léty 1588 a 1615. Byla to patrová stavba s malou věžičkou obklopená zahradami, oborou, ptáčnicí a rybníkem. Zámek byl rozdělen na dvě části, vlastní panské sídlo s kaplí a hospodářskou budovu.

20

Zámek Častolovice

Oppersdorfové panství drželi do roku 1684, kdy je prodali Tomáši Černínovi. Ten je však už po 10 letech prodal královskému místodržiteli Adolfu Vratislavovi ze Šternberka. Z rodu Šternberků pocházely významné osobnosti, zejména hrabě František Josef, kterého na zámku navštěvoval Josef Dobrovský a který se roku 1796 podílel na založení Společnosti vlasteneckých přátel umění s obrazárnou a poté Akademie výtvarných umění. V roce 1818 se svým synovcem, přírodovědcem Kašparem ze Šternberka spoluzakládal Národní muzeum. Rod Šternberků se na Častolovicích zasloužil o současný vzhled zámku. V letech 1858–1874 za hraběte Jaroslava byl přestavěn ve stylu tzv. tudorské gotiky, úpravy však zasáhly jen vnější vzhled. Ne nadlouho. Leopold ze Šternberka už počátkem 20. století podnikl další radikální přestavbu, aby stavbě vrátil renesanční podobu včetně odkrytí původních fresek. Nad vstupem byla tehdy přistavěna osmiboká věž. Dominantu interiéru představuje Doudleby nad Orlicí hlavní sál s přilehlou kaplí,

44

v  několika místnostech se zachovaly krásné renesanční kazetové stropy. Ves Doudleby je sice doložena už roku 1259, ale první zmínka o zdejší tvrzi pochází až z roku 1545. Říkalo se jí Kamenná, byla obehnána valy a  příkopem, ale bližší zprávy o jejím vzhledu se nezachovaly. V roce 1562 koupil panství Doudleby společně s Liticemi Mikuláš z Bubna, který se od té doby psal též z  Litic. Díky tomuto hraběcímu rodu vznikl kolem roku 1590 v Doudlebech na místě staré tvrze renesanční zámek italského typu. Je to čtyřkřídlá stavba na okraji obce, má čtvercové nádvoří a  v  přízemí arkádový ochoz s křížovou klenbou. Nad arkádami obklopuje nádvoří zděná pavlač, z níž se vstupuje do jednotlivých místností. V severním průčelí je vstupní portál a  vjezd, v  jižním kaple. Stěny zámku jsou bohatě ozdobeny ornamentálními sgrafity, která prošla celkovou opravou v letech 1955–1967. Při stavebních úpravách v  17.  století dostal zámek některé barokní prvky. Šternberkové vlastnili Častolovice do roku 1948.  Pak to byl státní zámek s  historickou expozicí až do roku 1991.  Tehdy ho získala zpět v restituci bytová architektka do té doby žijící v Anglii, paní Franziska Diana Sternbergová Phipps. Na zámku byla provedena nová instalace, ale zůstal stále přístupný veřejnosti. Jedna jeho část slouží jako penzión. Také hrabata z Bubna a Litic vlastnila doudlebský zámek do roku 1948, pak tu bylo umístěno krajkářské muzeum. Po restituci ho získal zpět Adam Bubna-Litic. V historických interiérech se štukovou výzdobou a  nástropními malbami je náznaková expozice tapisérií a  renesančního nábytku a expozice Lov a lovectví ze sbírek Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, protože původní vybavení zámku se nedochovalo. Oba zámky jsou veřejnosti přístupné od dubna do září.

Přístup

Městyse Častolovice i Doudleby nad Orlicí leží na hlavní silnici I/11. Obě místa mají také nádraží na trati 021.

Zajímavost

S  Častolovicemi jsou spojena také jména malířů Antonína Hudečka (1872–1941) a jeho syna Jiřího (1910–1971). Krajinář Antonín Hudeček, žák Julia Mařáka a Václava Brožíka, byl současníkem a přítelem Antonína Slavíčka a  zakládajícím členem spolku výtvarných umělců Mánes. V roce 1927 si koupil v Častolovicích vilu a v jejich okolí často maloval. Syn Jiří byl jeho jediným žákem. Tomu byla blízká především Itálie, kde se i oženil. Právě vdova po Jiřím Hudečkovi iniciovala zřízení galerie obou malířů v  Častolovicích, do níž věnovala řadu obrazů. Galerie byla otevřena na zdejším obecním úřadě roku 2003.  Jsou tu i  dvě plastiky sochaře Ladislava Beneše (1883–1956), který také v  Častolovicích žil a  vytvořil i  Hudečkovu bustu, nyní zdobící rodinný hrob na místním hřbitově.

Lokalizace Kraj Typ GPS

Královéhradecký renesanční zámky 50°7'50.51"N, 16°11'13.5"E (Častolovice) 50°6'30.3"N, 16°15'50.14"E (Doudleby n. Orl.)

45

Čechy pod Kosířem Západně od Olomouce se zdvihá z úrodné hanácké roviny výrazný zalesněný vrch. Přestože má jen 442 m nadmořské výšky, představuje nepřehlédnutelnou krajinnou dominantu, k níž se vážou pověsti o králi Ječmínkovi a jeho boji s čerty. Na jihozápadním úpatí vrchu zvaného Velký Kosíř leží starobylá obec Čechy. Jako ves byla již roku 1131 církevním zbožím v majetku olomoucké kapituly. Od 14. století tu stála gotická vodní tvrz obklopená rybníkem. V její nedlouhé historii se střídali příslušníci drobné šlechty, ale také pánové z Kravař, Boskovic či Pernštejnové. Tvrz za blíže neznámých okolností v 15. století zanikla a dnes již není jisté, kde vlastně stála. Naposled byla zmiňována jako pustá roku 1512. Roku 1550 koupil Čechy s dalšími čtyřmi vesnicemi místodržící nejvyššího písařství Markrabství moravského, vladyka Matyáš z Hartunkova. Ten tu nechal postavit novou tvrz, tentokrát již na místě dnešního zámku, jako centrum nově utvořeného panství. Dalšímu majiteli Albrechtu Sedlnickému z Choltic bylo sice za účast ve stavovském odboji zkonfiskováno, ale později cestou císařské milosti vráceno. Posledními majiteli z řad domácí šlechty byli po roce 1665 Skrbenští z Hřiště.

21

Mánesův pavilón

Po roce 1700 již za panování knížete Jana Adama Ondřeje z Lichtenštejna byla renesanční tvrz v Čechách přestavěna na čtyřkřídlý barokní zámek. Majitelé z řad cizí šlechty se na panství střídali až do roku 1768. Tehdy Čechy koupil se sousedními statky Drahanovice a Krakovec hrabě Emanuel ze starého portugalského šlechtického rodu Tellez Menezes a Castro Sylva-Taroucca. Bojoval v rakouských barvách pod Evženem Savojským a nakonec se usadil na českém území, kde jeho rod žil téměř 200 let. K zásadní změně v Čechách pod Kosířem došlo za hraběte Ervína Sylva-Tarouccy v letech 1839–1843. Ten nechal rodové sídlo

Čechy pod Kosířem 46

podstatně přestavět podle plánů, které vypracoval Julius Eduard Zemeck. Barokní zámek se tehdy proměnil v duchu romantického historismu na pozdně empírovou stavbu se dvěma věžemi v  průčelí, která si ponechala původní čtyřkřídlou dispozici. Největší zámecký sál v  jižním křídle byl širokým schodištěm spojen s  parkem, jehož rozloha představuje 21 ha. Park se vzácnými dřevinami doplňují dva rybníky a  romantické stavby jako novogotický skleník, empírový pavilón a  na nejvyšším místě gotizující vyhlídková věž, pod níž je ukryt hřbitůvek s hroby některých Sylva-Taroucců a spřízněných Stolbergů. Bratr hraběte Ervína Bedřich měl výtvarné nadání a za studií na pražské Akademii u Antonína Mánesa se seznámil s jeho synem. Josef Mánes od něj dostal objednávku na zhotovení rodových portrétů a  stal se rodinným přítelem, který do Čech zajížděl na mnohaměsíční pobyty. Byl tu šťasten a  v  letech 1846–1870 tu vytvořil přes stovku děl. Mánesovu tvorbu přitom ovlivnilo nejen panské sídlo, ale i hanácká příroda a venkov s bohatými vesnicemi, rázovitými sedláky a dívkami v typických krojích. Pod jeho dohledem tvořili i výtvarně nadaní členové hraběcí rodiny. Poslední majitel zámku z  rodu Sylva-Taroucců zemřel roku 1943. Zámek připadl státu a  na 80 jeho místností využívala zvláštní internátní škola. Ve dvou místnostech přístupných z parku je od roku 1957 umístěn Památník Josefa Mánesa, který spravuje a  od dubna do října zpřístupňuje Muzeum Prostějovska. V  někdejším přijímacím salónu a  sousední místnosti jsou shromážděny kopie a  reprodukce Mánesových prací a  výtvarná díla jeho šlechtických přátel. Po vystěhování školy do Prostějova zámek převzal Olomoucký kraj. Volně přístupný je krásný park s  pavilónem, který Mánesovi sloužil jako letní ateliér a je v něm umístěn jeho pomník.

Přístup

Čechy pod Kosířem jsou dostupné vedlejšími silnicemi, které odbočují ze silnice II/366 v Hluchově a ze silnice II/448 přes Pěnčín. Ve vzdálenosti 6 až 9 km probíhá železniční trať 275 se zastávkami Slatinice, Kaple a Čelechovice na Hané a trať 271 se zastávkami Lutotín a Zdětín u Prostějova.

Zajímavost

Josef Mánes navštívil své přátele v Čechách pod Kosířem celkem šestnáctkrát. Těch 25 km od nového nádraží v Olomouci snadno došel pěšky. Od roku 1867 však začal trpět depresemi a bludnými představami, které signalizovaly vážnou duševní chorobu. V létě roku 1870 se Mánes vypravil neohlášen k Sylva-Tarouccům. Bylo to naposled, ale zámecká vrata pro něj zůstala zavřena. Hraběcí rodina zděšená jeho stavem vyslala k bráně lokaje s tvrzením, že panstvo odjelo do Vídně, a nechala ho odvézt zpět na olomoucké nádraží. Tak skončilo dlouholeté přátelství. V prosinci následujícího roku nešťastný malíř zemřel. Bylo mu 51 let.

Lokalizace

Kraj Olomoucký Typ klasicistní zámek GPS 49°32'59.69"N, 17°2'15.42"E

47

Červená Lhota Zámeček jako z pohádky stojí na skalisku vystupujícím z vodní hladiny a od roku 1949 stále přitahuje filmaře a tvůrce televizních pořadů. Jeho název Červená Lhota se objevil poprvé začátkem 17. století, ale Lhota tu byla již dávno předtím. Poprvé byla jmenována roku 1465, když se dva synové dělili o majetek Ctibora ze Zásmuk a Vlčetína. Tvrz Lhotu s dvorem a ves Jižnou tehdy získal Petr, jehož potomci se psali jako Lhotští ze Zásmuk. Tvrz se vsí zvanou původně Jenczenslag vznikla patrně koncem 14. století. Nikdo už neví, kdo vlastně uskutečnil nápad přehradit údolíčko Deštenského potoka a proměnit výraznou skálu v malebný ostrov uprostřed jezírka spojený s břehem jen dřevěným, původně padacím mostem. Když roku 1530 panství koupil Jan Kába z Rybňan, stála na ostrůvku gotická tvrz. Kábové ji přestavěli na renesanční zámek, kterému se pak říkalo Nová nebo Kábova Lhota. Na návrší nad břehem rybníka dali také postavit renesanční kapli či kostelík Nejsvětější Trojice, kde si zřídili rodinnou hrobku. Po 67 letech Kábové majetek prodali Vilému Růtovi z Dírné, který k němu přikoupil městečko

22

Červená Lhota od hráze

Deštnou a několik statků od Petra Voka z Rožmberka. Tehdy se podle barvy venkovních zdí začalo zámečku říkat Červená Lhota. Vilémův dědic Bohuslav byl protestant. Přestože se nijak nezúčastnil stavovského povstání, císařský vojevůdce Baltazar Marradas mu Červenou Lhotu i ostatní majetek zabral. Roku 1622 ji král Ferdinand II. věnoval císařskému rytmistrovi italského původu, aby z výnosu statku mohl platit své žoldnéře. Rytmistr Antonio Bruccio po 17 letech zemřel bezdětný a zbyl po něm jen kamenný most k zámku, který nahradil původní dřevěný.

Zámek Červená Lhota 48

Roku 1641 panství koupil hrabě Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka, pán Jindřichova Hradce, kdysi vyhozený vzbouřenci z okna Pražského hradu. Jeho příchod na Červenou Lhotu dokládá letopočet na barokním portálu tehdy vsazeném do zámecké věže. Slavatové tu hospodařili přes 50 let. Když roku 1693 zemřel poslední mužský potomek rodu František Leopold, patřilo ke lhoteckému panství 9 mlýnů na Deštenském potoce, železné hamry, valcha, 41 rybníků, chmelnice, hospody a krčmy. Choval se tu dobytek a se ztrátou se těžila i železná ruda. Ještě 60 let drželi Červenou Lhotu Windischgrätzové, kteří se ke Slavatům přiženili, od roku 1755 se však majitelé začali střídat. V  roce 1774 vyhořel zámecký dvůr s pivovarem a oheň zasáhl i část zámku. Poslední vládnoucí rod na Červenou Lhotu přišel roku 1835. Německá knížecí rodina Schönburgů z Hartensteinu žila ve Vídni. Její příslušníci působili jako diplomaté, politici nebo vojáci a  na nové panství přijížděli jen zřídka. Přesto se snažili zlepšit jeho hospodářské výsledky. Zrušili ztrátové chmelnice i  pivovar, omezili chov ovcí a  chudou půdu nechali zalesnit. Zámek dali dokonce dvakrát přestavět. V roce 1845 to byly venkovní úpravy v novogotickém slohu, ty však setřela přestavba z let 1903–1912, která měla zámecké stavbě vrátit někdejší renesanční podobu. Zámek nyní tvoří čtyřkřídlá patrová budova na skále uprostřed rybníka, do níž se vstupuje barokní branou po kamenném mostě. Drobná zámecká křídla svírají malý dvůr. V roce 1945 byl zámek zestátněn a jako památkový objekt zůstal majetkem státu dodnes. Je oblíbeným výletním cílem a jeho interiéry jsou přístupné veřejnosti v průběhu obvyklé turistické sezóny. Břehy rybníka jsou parkově upraveny a je na nich vyznačen vycházkový turistický okruh. Při zvláštních příležitostech je zpřístupňována i  kaple Nejsvětější Trojice.

Přístup

Zámek Červená Lhota je pro motoristy dostupný odbočkou z hlavní silnice I/23 v Kardašově Řečici přes Pluhův Žďár (10 km) nebo ze silnice II/128 v Deštné (4 km). Od nádraží v Kardašově Řečici na trati 225 vede k zámku turistická značka (9,5 km).

Zajímavost

Roku 1794 koupil Červenou Lhotu baron Ignaz von Stillfried, jehož předcházela pověst světáka a zhýralce. Proslavil se tím, že na své panství pozval rodinu ve své době velmi ceněného rakouského hudebního skladatele Karla Ditterse von Dittersdorf, který přišel na mizinu po bankrotu panství biskupa Schaffgotsche na slezském zámku Jánský Vrch. Ditters však nežil přímo na Červené Lhotě, nýbrž na zámečku Nový Dvůr poblíž Deštné, kam přišel roku 1796. Těžce nemocný skladatel tu svému synovi nadiktoval pozoruhodné paměti a jeho 17letá dcera Marie Anna se z vděčnosti provdala za barona Stillfrie­ da, který byl o 40 let starší. Po dvou letech však ve Vídni zemřela na tuberkulózu. Ditters na Novém Dvoře zemřel 24. října 1799 a byl pohřben v Deštné, kde je jeho hrob stále udržován.

Lokalizace

Kraj Jihočeský Typ renesanční vodní zámek GPS 49°14'52.73"N, 14°53'5.67"E

49

Červený Hrádek Krásný barokní zámek Červený Hrádek na úpatí Krušných hor zdědil pojmenování po svém předchůdci, gotickém hradu. Historie toho hradu je však poněkud zamotaná. Ještě v nedávné minulosti byl totiž ztotožňován s Novým Žeberkem. Jak se však ukázalo, ten ve skutečnosti ležel dále na sever v horách nad vsí Pyšná. Skutečným předchůdcem dnešního zámku byl hrad Borek nazvaný podle blízké osady, která společně se sousední vsí později vytvořila město Jirkov. Hrad Borek se objevuje až na samém počátku 15. století v majetku rodu Kraa. Díky katolickému vlastníkovi se již roku 1421 stal cílem husitů a byl jimi dobyt. Při následující opravě dostal červenou fasádu a s ní i nové jméno. Po husitských válkách se majitelé rychle střídali a panství se drobilo postupným rozprodáváním. O jeho opětné sjednocení se koncem 16. století zasloužili Lobkowiczové,

23

Nádvoří Červeného Hrádku

ale v důsledku svých intrik proti Rudolfu II. o majetek přišli a rozprodej částí panství pokračoval znovu. Roku 1605 na Červený Hrádek přicházejí Hrzánové z Harasova. Za jejich vlády byl během třicetileté války hrad dvakrát dobyt a vypálen, takže se změnil na neopravitelnou zříceninu. Na jeho troskách proto díky

Červený Hrádek 50

Hrzánům v  letech 1655–1675 vyrostl nový barokní zámek, jehož architektem byl nejspíš Antonio Porta. Ten vytvořil mohutnou čtyřkřídlou stavbu s  pozoruhodným, bohatě zdobeným rytířským sálem a zámeckou kaplí. Ve službách Hrzánů byl také proslulý pražský sochař Jan Brokoff (1652–1719), který pro zámek a okolí vytvářel sochy, kamenné vázy a  kašny. Na Červeném Hrádku se mu roku 1688 narodil syn Ferdinand Maxmilián, který vyrostl v ještě slavnějšího sochaře evropského významu. Koncem 17. století zámek také dostal monumentální, bohatě zdobené dvouramenné schodiště u východního zahradního průčelí. Od roku 1707 se Červený Hrádek s  panstvím dědil téměř výhradně v  ženské linii a  tak se tu střídala jména různých významných rodů: Auerspergové, Rottenhanové, Buquoyové či Trauttmannsdorfové. Sňatkem sem přišel roku 1892 i poslední šlechtický rod, potomci prince Ludvíka Hohenlohe-Langenburg. Max Egon z tohoto rodu o zámek přišel v roce 1945. Po 2. světové válce zámek sloužil jako internát a ubytovna a naštěstí se od roku 1967 téměř na 30 let proměnil na detašované pracoviště chomutovské nemocnice, která ho v rámci možností udržovala. Když se v roce 1996 stal majetkem města Jirkova, začala jeho nákladná desetiletá rekonstrukce. V roce 2006 tu bylo s  podporou Evropské unie zřízeno školicí středisko s  moderním vybavením, ubytovacím zařízením, restaurací a  vinárnou, ale také prohlídkový okruh zahrnující historické interiéry, zejména zrcadlový a rytířský sál, kapli, galerii, lovecký salónek s obrazárnou i pracovnu posledního šlechtického majitele. Na zámku se pořádají příležitostné výstavy a různé kulturní akce, jako správce tu sídlí Kulturní, vzdělávací a informační zařízení Jirkov. Vyhledáván je i okolní anglický park.

Zámecké prostory jsou veřejnosti přístupné celoročně, mimo turistickou sezónu však jen o víkendech.

Přístup

Červený Hrádek se nachází nad městem Jirkov, které leží při silnici I/13 u Chomutova. Jirkov má dvě železniční zastávky na tratích 130 a 133 vzdálené od zámku 3–4 km.

Zajímavost

Poslední majitel Červeného Hrádku Max Egon Hohenlohe neblaze proslul tím, že na svém zámku 28. srpna 1938 umožnil schůzku sudetoněmeckého předáka Konráda Henleina s anglickým lordem Walterem Runcimanem. Toto jednání je považováno za předzvěst zrady Československa západními mocnostmi stvrzené potupnou Mnichovskou dohodou o měsíc později.

Lokalizace

Kraj Ústecký Typ barokní zámek GPS 50°30'44.4"N, 13° 26'39.59"E

51

Český Krumlov Název hradu, který předcházel dnešnímu zámku, byl odvozen od výrazného zakřivení toku řeky Vltavy, nad níž stojí. Německý výraz „krumm", tedy křivý, se ukrývá od 13. století ve staroněmeckém Crumbenowe i pozdějším Krumau. Z roku 1259 pochází též označení Crumlow, k němuž byl od roku 1459 používán, až do 20. století však nedůsledně, přídomek Český pro odlišení od stejnojmenného sídla moravského. Hrad a zámek, tvořený souborem gotických, renesančních a barokních staveb, má na 300 místností. Po Pražském hradě je druhý největší u nás a jeden z největších v Evropě. Během šesti století tu vyrostlo na 40 budov a palácových objektů soustředěných kolem pěti nádvoří a zahrady. Zámecký komplex se vypíná na skalním ostrohu nad meandrem Vltavy při ústí potoka Polečnice, který byl osídlen již v době bronzové. Původní hrad založila před rokem 1250 jedna z větví mocného rodu Vítkovců se zelenou pětilistou růží ve znaku, která se poté psala z Krumlova. Současně s hradem byla v podhradí na protějším břehu řeky zahájena také výstavba města. Po smrti posledního člena krumlovského rodu roku 1302 zdědili hrad jejich příbuzní Rožmberkové, páni červené růže. Postupně

52

24 z něj vytvořili centrum největšího šlechtického panství v Čechách a propracovaný administrativní a hospodářský komplex, rozvíjeli i rybníkářství a pivovarnictví. Postavení rodu posílil již v 15. století především Oldřich z Rožmberka, který ovládl značnou část jižních Čech. Rodové středověké sídlo dostalo postupně podobu monumentální renesanční rezidence. Za posledních Rožmberků bylo panství na vrcholu. Vilém, nejvyšší komoří a pražský purkrabí, se roku 1574 ucházel dokonce o polský trůn. Byl velkým příznivcem alchymie a v jeho dílnách pracovali všichni významní alchymisté té doby, mezi nimi i známý Edward Kelley. Zemřel bez potomků a mladší bratr Petr Vok se později musel vypořádat s velkými dluhy, které způsobil okázalý způsob jeho života. Petr Vok jako poslední z Rožmberků musel roku 1602 prodat i krumlovské panství císaři Rudolfu II. a uchýlit se do skromnějších poměrů na Třeboň, kde roku 1611 zemřel. Císař Ferdinand II. Krumlov jako královský majetek postoupil Janu Oldřichovi z Eggenbergu, představiteli rakouského knížecího rodu. Eggenbergové nechali zámek v letech 1682–1687 barokně upravit. Když roku 1719 vymřeli bez potomků, jejich panství zdědili Schwarzenbergové, z nichž se o velkorysou přestavbu zámeckého areálu zasloužil především Josef Adam (1722–1782). Nechal vystavět zimní jízdárnu, upravit letohrádek Bellarie v zámecké zahradě a vybudovat barokní zámecké divadlo, přístupné po impozantním několikapatrovém zděném mostě Na Plášti. Objekt byl Schwarzenbergům odňat až roku 1940 nacisty, po 2. světové válce se jako národní kulturní památka stal majetkem státu. Jádrem a nejstarší částí Český Krumlov areálu je Dolní hrad z polovi-

ny 13.  století, zvaný též Hrádek. Vévodí mu mohutná válcová věž zakončená arkádovým ochozem a  vysokou renesanční bání z  roku 1580, z  níž je nádherný pohled na město. Most spojující první a  druhé nádvoří vede přes hradní příkop s  výběhem pro medvědy, kteří jsou zde chováni již od 16.  století. Druhé nádvoří obklopují budovy Horního hradu, který v  1.  polovině 14.  století založil Petr z  Rožmberka. Mezi Dolním a  Horním hradem leží dolní zámecké nádvoří s  budovou purkrabství, renesančními konírnami, barokní mincovnou a původně gotickou, renesančně upravenou schodišťovou věží Máselnicí. Ze zadního nádvoří Horního hradu je přístup k Plášťovému mostu, divadlu a do zahrady s kaskádovou fontánou zdobenou plastikami nymf a vodních božstev a rokokovým letohrádkem Bellarie. Za Plášťovým mostem je unikátní barokní divadlo s nejúplnější dochovanou soudobou divadelní scénou na světě. Na opačné straně je předhradí spojeno tzv. Červenou bránou s bývalým městečkem Latránem. K nejkrásnějším prostorám zámku patří Schwarzenberský sál, Eggenberský sál se zlatým kočárem, pozoruhodný Maškarní sál, Rožmberské pokoje, zámecká obrazárna a kaple sv. Jiří. Zámek je přístupný veřejnosti v obvyklé turistické sezóně od dubna do října ve dvou prohlídkových trasách. Samostatně přístupné jsou ještě lapidárium a  velká věž, Václavské sklepy, konírny či věž Máselnice, které slouží jako galerie. Město Český Krumlov je jedním z  nejkrásnějších historických měst v  Evropě. Kromě dominantního zámeckého areálu tu je unikátní soubor renesančních a  barokních domů s  gotickými jádry a  zdobnými fasádami, gotický kostel sv. Víta, kláštery, jezuitská kolej a  seminář, Budějovická brána či zbytky opevnění Latránu. Od roku 1992 je proto zapsáno do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

Přístup

Českým Krumlovem prochází tah hlavní silnice I/39, do níž tu ústí ještě silnice II/157 a  II/160.  Místní nádraží na trati 194 leží při severním okraji města.

Zajímavost

V  českokrumlovské zámecké zahradě je dlouhodobě umístěno unikátní otáčivé hlediště. Vedou se spory o jeho odstranění, protože představuje rušivý prvek, který nepatří do památky UNESCO. Jeho předchůdkyní byla již roku 1958 malá točna pro 60 diváků ovládaná lidskou silou. Kapacita současného hlediště je 658 míst a jeho pohyb po kolejích ve dvou řadách zajišťují elektromotory. V letní sezóně tu pravidelně účinkuje balet, činohra, opera i  loutkohra Jihočeského divadla. Tato přírodní divadelní scéna je jediná svého druhu v Evropě.

Lokalizace

Kraj Jihočeský Typ gotický hrad a renes. zámek GPS 48°48'46.67"N, 14°18'52.67"E

53

Český Šternberk Místo ležící jen asi 5 či 6 km od původního rodového sídla si vybral pan Zdeslav pro stavbu nového hradu. Zdeslav, syn Diviše z Divišova, byl ve službách krále Václava I. i jeho syna Přemysla Otakara a potřeboval pevnější sídlo. Zvolil strmý ostroh nad ústím Brtnického potoka do Sázavy. Hradu dal módní německé pojmenování Sternberg podle rodového erbovního znamení, jímž byla zlatá osmicípá hvězda. V roce 1242 se už Zdeslav psal ze Šternberka, nové sídlo tedy již stálo. Když roku 1253 úspěšně v čele královského vojska ubránil Olomouc proti uherským nájezdníkům, dostal za odměnu velké území na Moravě a tak severně od Olomouce vznikl druhý hrad Šternberk. Původní hrad toho jména a obec pod ním dostaly proto v nové době pro odlišení přídomek Český. Raně gotický hrad nad Sázavou byl postaven na dolním konci úzkého ostrohu. Ostrý hřeben nepřipouštěl rozvinutí hradní dispozice do šířky a ovlivnil její roztažení do délky. Pouze na jižní straně souvisel ostroh s přilehlým svahem a proto zde byl vyhlouben široký příkop, teprve v 19. století překlenutý mostem. Jádro hradu mělo dvě mohutné věže, severní, zaostřenou k západu hranou proti nepříteli, a válcovou na jihu. Při severní věži stál zřejmě původní palác, obojí později sply-

25 nulo v jednolitou zámeckou budovu. Existenci věže připomíná pouze nápadně vyboulené zdivo na severní straně. Válcovou jižní věž oddělovala od hradu původně hluboká strž. Obranný systém doplňovaly hradby sestupující z ostrohu téměř k řece, kde dodnes stojí původně třípatrová hranolová věž. Zdeslav kromě rodového panství zdědil také Konopiště s Benešovem. Na počátku husitských válek obě panství držel rozhodný katolík Petr ze Šternberka. Bojoval roku 1420 proti Žižkovi u Sudoměře, na podzim téhož roku však padl v bitvě pod Vyšehradem. Jeho vdova se přihlásila k zásadám kalicha a tak rodové hrady uchránila. Jejím synem však tato rodová větev roku 1439 vymřela. Konopiště bylo odděleno pro bratrance, samotný Šternberk převzali Holičtí ze Šternberka, další rodová větev usazená na Pardubicku. Zdeněk Konopišťský ze Šternberka, který byl i poručníkem nezletilého majitele Šternberka, byl neblaze proslulým odpůrcem Jiřího z Poděbrad. Královské vojsko proto roku 1467 oblehlo všechny jeho hrady. Tehdy byl dobyt i Šternberk, když se jeho vyhladovělá posádka musela vzdát. Pobořený hrad pak spravovali zástavní držitelé. Teprve roku 1479 ho Vladislav II. Jagellonský vrátil Petrovi Holickému ze Šternberka, který mezitím dospěl.

Hrad Český Šternberk 54

Ten potom provedl zásadní obnovu a pozdně gotickou přestavbu hradu. Kromě výstavby nových budov byla vylepšena i obrana, když na jihu asi 200 m od hradu vyrostla mohutná předsunutá bašta. Během dvou generací se hrad zaskvěl v plné kráse. Třicetiletá válka přinesla šternberskému panství velké škody. Pevný hrad se ani Švédům dobýt nepodařilo, o to víc se mstili drancováním a vypalováním bezbranných vesnic. Po uklidnění situace přikročil Václav Jiří Holický k úpravě sídla na zámek v raném baroku. Ta se projevila především v  interiérech. Některé místnosti byly vyzdobeny s  dobovým přepychem, bohatou štukovou výzdobu dostala i hradní kaple sv. Šebestiána. Rodová větev Holických roku 1712 vymřela po meči. Sňatkem panství získal hrabě z  Götzenu, který nechal na dolním nádvoří postavit tzv. nový zámek, jednoduché patrové stavení pro úředníky, a na druhém břehu řeky založit zahradu. Jeho zeť, hrabě z  Roggendorfu, však panství přivedl na buben. Šternberk roku 1760 koupil v dražbě hrabě Michal Čejka z  Olbramovic, kterému se podařilo úpadek zastavit. Další majitel, advokát Ferdinand Hirsch ze Šternfeldu, provedl začátkem 19. století některé nevhodné stavební zásahy, zejména úpravu válcové věže na altán. Jeho potomci ještě nechali přemostit hradní příkop, ale roku 1841 panství prodali Zdeňkovi ze Šternberka, jehož rod z konopišťské větve tu zůstal po tři generace. Český Šternberk byl jako kulturní památka zestátněn roku 1949.  Po dvou letech byl poškozen požárem dolní zámek, jehož oprava byla dokončena roku 1960. Objekt dostal v  restituci zpět nynější majitel Zdeněk Sternberg, panské sídlo je tak téměř po 800 letech stále v  rukou rodu, který ho založil. Někdejší gotický hrad je přístupný s průvodcem veřejnosti od dubna do října. Lze tu shlédnout barokně upravené interiéry se

štukovou a  malířskou výzdobou a  hodnotné rodové sbírky, mezi nimiž vyniká sbírka mědirytin z doby třicetileté války.

Přístup

Městys Český Šternberk leží v blízkosti exitu Šternov na dálnici D1 (3 km) a prochází jím silnice II/111. Pod hradem za řekou leží zastávka Český Šternberk na železniční trati 212 a o kilometr dále ještě nádraží stejného názvu.

Zajímavost

Asi 6  km od Českého Šternberka dále po toku řeky leží městys Rataje nad Sázavou, kde stávaly dva hrady. Od jihu ho chránil hrad Pirkštejn, podle něhož se psal i  nejvýznačnější majitel Hynce Ptáček, vůdce umírněných kališníků a dobyvatel Siónu Jana Roháče z Dubé. Pan Ptáček na svém hradě roku 1444 předčasně zemřel a  jeho politické postavení převzal mladý Jiří z Poděbrad a Kunštátu. Na počátku 18. století byl nevyužívaný Pirkštejn přestavěn na faru. Hradní věž tehdy dostala dřevěnou nástavbu a slouží jako zvonice.

Lokalizace

Kraj Středočeský Typ gotický hrad GPS 49°48'33.74"N, 14°55'35.86"E

55

Dačice Osada Dačice vznikla výhodně u brodu přes Moravskou Dyji jako knížecí statek. Zpráva z roku 1183 dokládá vysvěcení zdejšího kostela za účasti znojemského knížete a markraběte z moravské větve Přemyslovců Konráda Oty. Dačice leží na historickém území Moravy, přestože politickým rozhodnutím z roku 1960 byly připojeny k Jihočeskému kraji a byly tak zpřetrhány jejich staleté přirozené vazby na Telč a Jemnici. Původně tvořily Dačice statek bez tvrze, útočiště v době nebezpečí představoval opevněný kostel a později je chránil hrad Bílkov. Knížecí osadu převzali ve 13. století křížovníci s červenou hvězdou a po roce 1340 se stala součástí majetku pánů z Hradce. Noví pánové přišli s rokem 1459, kdy panství koupil Wolfgang Krajíř z Krajku. Krajířové byli šlechtici původem z Kraňska v dnešním Slovinsku, kteří ve 14. století přišli do

26 Čech a nejprve získali Novou Bystřici a hrad Landštejn. Za Krajířů se Dačice staly centrem panství a vznikla tu tvrz. Ta ale brzy nevyhovovala a Albrecht Krajíř si nechal postavit nové sídlo v řadě měšťanských domů na Dolním náměstí, nynějším náměstí Palackého. Dokončení stavby je datováno nápisem nad portálem, který kromě jmen stavebníků uvádí letopočet 1579. Krásná renesanční stavba se dochovala dodnes a říká se jí Starý zámek. Je to mohutná dvoupatrová budova obdélníkové dispozice s cimbuřím a průčelím, které je pokryto psaníčkovým sgrafitem. Vytvořili ji zřejmě italští mistři usazení v Dačicích. Z dosavadní tvrze byl tehdy zřízen hospodářský dvůr. Ani krásný zámek však vrchnost neuspokojil a Oldřich Krajíř, poslední z dačické větve rodu, již roku 1591 zahájil na Horním náměstí stavbu nového, tentokrát čtyřkřídlé-

Zámek Dačice 56

ho zámku, kterou patrně vedl italský stavitel Francesco Garof de Bissone. Ten ve stejné době stavěl i věž dačického kostela, ve kterém je pohřben. Oldřichem roku 1600 rod Krajířů v  Dačicích vymřel. Jeho sestra prodala panství s  novým, pozdně renesančním zámkem roku 1610 Vilému Dubskému z  Třebomyslic. Tomu však byl majetek po stavovském povstání zkonfiskován. Dačice získala roku 1622 moravská větev Berků z  Dubé a  Lipé a  poté spřízněný rod Fürstenbergů. V  roce 1728 pak panství koupil Jindřich Karel z Osteinu. Za Osteinů byl zámek, který v minulosti postihly dva požáry, přestavěn v  barokním slohu. Tato jeho podoba se však do dnešní doby nezachovala. Rod Osteinů roku 1809 vymřel a  zámek s  panstvím získal příslušník starobylého říšského rodu Friedrich Karl z  Dalbergu. Dalbergové, kteří v Dačicích žili až do roku 1940, potřebovali reprezentační sídlo a proto roku 1816 zámek nákladně přebudovali ve stylu tehdy módního empíru. O  dva roky později založili v jeho sousedství také anglický park. Empírem bylo poznamenáno především zámecké průčelí a  interiéry, přes provedené úpravy si však stavba zachovala některé renesanční a barokní prvky. Dalbergové se tak zasloužili o dnešní vzhled zámku i o vybavení interiérů vzácným nábytkem, obrazy, knihovnou a také cennými přírodovědnými sbírkami. Poslední majitelé Salmové v  letech 1940–1945 již architekturu zámku neovlivnili. Renesanční Starý zámek slouží od roku 1939 jako radnice. Nový zámek je majetkem státu a  v  jeho památkovém objektu, který v  roce 1992 prošel rekonstrukcí, je historická expozice přístupná během turistické sezóny veřejnosti. Sídlí zde i Městské muzeum a  galerie. K  zámku přiléhá desetihektarový přírodní park s rybníkem.

Přístup

V Dačicích se stýkají silnice II/151, II/406, II/407 a II/408. Nádraží Dačice leží na lokální tratí 227 z Kostelce u Jihlavy do Slavonic.

Zajímavost

V  Dačicích vznikla roku 1833 rafinérie cukru, která se proslavila tím, že tu byl poprvé na světě vyroben kostkový cukr. Ten nahradil nepohodlnou formu homolí, které se musely sekat. Událost připomíná ve městě neobvyklý pomník kostky cukru, který nese letopočet 1843. Toho roku byl vynález patentován, technologii výroby však vyvinul ředitel rafinérie, rodilý Švýcar Jakub Kryštof Rad již o dva roky dříve na žádost své manželky Juliany, která se zranila při sekání homole. Na podzim 1841 paní Juliana dostala od manžela darem bedničku, v  níž bylo prvních 350 bílých a červených kostek cukru. Dačická rafinérie v roce 1852 zanikla, protože okolní kraj nebyl vhodný pro pěstování cukrové řepy, ale sladký vynález má od roku 1983 v  parčíku pod vysokou kostelní věží svůj pomník.

Lokalizace

Kraj Jihočeský Typ klasicistní zámek GPS 49°4'46.64"N, 15°25'53.41"E

57

Děčín

27

V místech, kde tok Labe opouští Čechy a míří do Saska, sídlil v dávných dobách slovanský kmen Děčanů. Ten dal kraji pojmenování uváděné již v listině z roku 1086. Centrum kraje představoval hrad, jeden z opěrných bodů moci přemyslovských knížat na severu země. Kdy byl postaven, nikdo neví. Stál však určitě již v roce 1128, kdy posloužil jako pevné vězení za bojů mezi Přemyslovci o knížecí trůn. Děčínský hrad byl postaven na strmé skále nad soutokem Labe a Ploučnice. Skála byla přístupná pouze z jedné strany, kde bylo opevněné předhradí s hospodářskými budovami. Předhradí bylo odděleno od vlastního hradu hlubokým příkopem ve skále, přes nějž vedl padací most do brány chráněné původně okrouhlou věží. Za ní byl tzv. přední hrad oddělený dalším příkopem s padacím mostem od zadního hradu se čtyřhrannou věží. Na hradě sídlil purkrabí českých knížat a králů až do roku 1306, kdy ho poslední Přemyslovec Václav III. postoupil do dědičného držení třem synům jednoho ze zdejších správců. Ti založili rodovou větev Děčínských z Vartemberka, která tu vládla až do roku 1511. Děčínští z Vartemberka stáli za husitských válek na katolické straně, vojsko vedené Žižkou proto roku 1423 město Děčín vypálilo, ale hrad zřejmě odolal. Tehdejší majitel

Dlouhá jízda

Zikmund z Vartemberka a jeho dva synové rozmnožovali svůj majetek drobnými loupežnými válkami proti Sasku a Lužici, kterými proti sobě vyvolali roku 1444 trestnou výpravu litoměřického landfrýdu, během níž byl Děčín dobyt a vypálen. Vartemberkové hrad po požáru opravili a přestavěli, ale roku 1511 ho pro dluhy museli prodat. V krátké době se tu vystřídali Trčkové z Lípy a saští Salhausenové a roku 1534 přišli rytíři z Bünau. Tento rod pocházel také ze Saska, ale už roku 1526 získal inkolát v Čechách. Za rytířů z Bünau prožíval Děčín rozkvět, který ukončila až třicetiletá válka. Hrad byl přestavěn na renesanční pevnost. Jeho majitelé se sice nezúčastnili stavovského povstání proti Habsburkům, ale vzhledem ke svému původu byli protestantského vyznání. Proto museli roku 1628 Čechy opustit a své panství prodali císařskému generálovi Kryštofu Šimonu Thunovi, který byl o rok později se všemi příbuznými povýšen do hraběcího stavu s přídomkem Děčínský zámek z Hohensteinu. Zajímavé je, že

58

přídomek získal podle porýnského hrabství, ale jeho rod pocházel z Tyrol. Děčín však čekaly bouřlivé časy třicetileté války. V roce 1631 byl na 4 roky obsazen Sasy, roku 1640 ho dobyli Švédové, ale po měsíci byli vypuzeni. Neúspěšně se pokusili o dobytí hradu znovu v roce 1645, ale o tři roky později byli úspěšní a labskou vodní cestu odtud kontrolovali ještě celý rok po uzavření vestfálského míru. V  letech 1668–1683 nechal Maxmilián Thun děčínský hrad důkladně přestavět na barokní zámek a  vybudovat ojedinělý příjezd do objektu, tzv.  Dlouhou jízdu. Téměř 300  m dlouhou stoupající cestu uzavírají na koncích brány a  po celé délce ji lemují 7  m vysoké zdi se slepými arkádami. Na místě 22 měšťanských domů vznikla zámecká zahrada francouzského typu a u horního konce Dlouhé jízdy další parčík, dnes nazývaný Růžová zahrada. Pro vrchnost byl u začátku Dlouhé jízdy postaven kostel sv. Kříže. V  18.  století za válek o  rakouské dědictví byl Děčín mnohokrát obsazen císařským vojskem, Francouzi, Sasy i  Prusy. Měl vynikající strategickou polohu, ale již nevyhovující opevnění. Josef II. proto později rozhodl o  vybudování pevnosti Terezín hlouběji ve vnitrozemí. Děčínský zámek Thunové v  letech 1786–1792 naposled podstatně přestavěli do dnešní podoby a  přivedli ho ke kulturnímu rozkvětu. Byla tu významná knihovna a  zámecké divadlo, stará zahrada se změnila v  přírodní park. Zámek byl šlechtickým sídlem do roku 1932, kdy ho Thunové prodali státu. Od té doby sloužil jako kasárna čs. armády, v posledním období do roku 1990 pak jako sídlo sovětské vojenské posádky. Zdevastovaný zámek v 90. letech 20. století převzalo město Děčín a započalo s jeho rekonstrukcí. V  obnovených prostorách jsou postupně umisťovány

muzejní expozice, které jsou celoročně přístupné s průvodcem.

Přístup

Město Děčín leží na křižovatce silnic I. třídy č.  13 a  62, z  nichž vycházejí také silnice II/261 a II/262. Město je i důležitou železniční křižovatkou, kterou procházejí tratě č. 090, 073, 081, 098 a 132.

Zajímavost

V Děčíně se narodil historik umění, umělecký kritik a estetik Miroslav Tyrš (1832–1884), jehož otec byl u  Thunů zámeckým lékařem. Jeho rodný domek je ukryt u horního konce Dlouhé jízdy a  přístup k  němu bude možný až po uvažované rekonstrukci. Na břehu řeky pod zámeckou skálou stojí kopie Tyršova pomníku od Ladislava Šalouna, jehož originál je na nádvoří Tyršova domu na Malé Straně v  Praze. Tyrš spolu s  Jindřichem Fügnerem prosluli jako zakladatelé Sokola pražského a pozdějšího mohutného sokolského hnutí.

Lokalizace

Kraj Ústecký Typ barokní zámek GPS 50°46'44.13"N, 14°12'33.99"E

59

Dětenice Někdy v roce 2000 se u silnic objevily poutače zvoucí k návštěvě zámku Dětenice. Kde vlastně Dětenice leží, věděl do té doby málokdo, a o nějakém zámku téměř nikdo. Stačila však jen krátká doba a patřil k nejproslulejším u nás. Počátkem 11. století podle pověsti lovil ve zdejších lesích český kníže Oldřich a našel tu zbloudilé a opuštěné děti. Ujal se jich a nechal pro ně postavit ves, kterou na paměť této události pojmenoval Dětenice. Pan Beneš z mocného starého rodu Markvarticů si tu roku 1295 postavil gotickou tvrz a stal se zakladatelem vedlejší valdštejnské větve pánů z Dětenic. Jeho tři bratři vládli na panstvích Rohozec, Rotštejn a Valdštejn. Valdštejnové na Dětenicích žili do husitských válek, pak se tu střídala dlouhá řada nevýznamných rytířských rodů až do roku 1503, kdy panství získali Křinečtí z pobočné větve Ronovců. Ti přestavěli roku 1587 starou tvrz na renesanční zámek. Poslední z rodu Jiří Křinecký roku 1619 přistavěl mohutnou nárožní věž, která se dodnes zachovala v téměř nezměněné po-

28

Zámek Dětenice

době. Pro účast ve stavovském odboji proti Ferdinandu II. však propadl hrdlem a měl být popraven, ale podařilo se mu včas uprchnout do ciziny. Byl velice bohatý a ve spěchu prý ukryl celé své jmění v tajných chodbách zámeckého podzemí. Ten poklad však dosud nikdo nenašel. Zkonfiskované Dětenice získali opět Valdštejnové a po nich roku 1760 hrabě Jan Kristi-

Dětenice – pivovar 60

án Clam-Gallas, který nechal své sídlo v letech 1762–1765 přestavět na barokní zámek podle plánů Zachariáše Fiegerta. Z původní stavby tehdy zůstala jen věž s hodinami. Z dalších majitelů vynikl baron Jan Filip Wessenberk, který zvýšil o patro boční zámecká křídla a upravil park. Jeho vnuk Filip, velký cestovatel, zámek upravoval v pozdně klasicistním duchu a bohatě ho vybavil novým nábytkem. V roce 1873 byl obviněn z vlastizrady a spáchal sebevraždu. Jako maltézský rytíř odkázal zámek svému Řádu. Kníže Lichnovský jako velkopřevor Řádu provedl na zámku poslední stavební úpravy a zasloužil se o vybudování železnice do obce. Po jeho smrti projevila zájem o koupi zámku španělská královna Marie Kristýna, proti tomu se však postavil vídeňský habsburský dvůr. Židovský velkopodnikatel, který zámek koupil roku 1903, prohrál své jmění na burze a  roku 1927 panství vydražil poslední soukromý majitel Ing. Emanuel Řehák, stavitel, schopný podnikatel a  velký vlastenec. Dětenice přivedl k nové prosperitě a dokonce část zámku již za první republiky zpřístupnil pro veřejnost. Konec úspěchu přišel s rokem 1948. Majitel s  manželkou dostal za zámek s  cennými sbírkami náhradou jen jednopokojový byt na Kladně. Pak už nic nebránilo tomu, aby všechno hodnotné ze zámku mohlo být rozkradeno. Do objektu bylo umístěno dívčí zahradnické učiliště, které brzy vystřídala zvláštní internátní škola, běžně mezi lidem známá jako „pasťák“. Zázrak se stal, když zdevastovaný objekt roku 1998 koupili manželé Darina a Pavel Ondráčkovi a pustili se do rozsáhlé, ale památkářsky velmi šetrné rekonstrukce. Za pouhé dva roky, již počátkem roku 2000, otevřel do té doby zcela neznámý zámek své brány veřejnosti a velice rychle se zařadil mezi nejobdivovanější a nejznámější památky. Zámek Dětenice je s průvodcem přístupný během turistické sezóny.

Přístup

Dětenice leží na silnici II/280. Na železniční trati 063 mají zastávku pouze s  víkendovým provozem.

Zajímavost

Manželům Ondráčkovým se podařil další skvělý podnikatelský tah, když roku 2000 koupili v sousedství zámku starý pivovar, jehož provoz byl zrušen již roku 1955. Pivovar, který tu stál již od roku 1790, noví majitelé zrestaurovali do původního stavu, obnovili tradiční výrobu piva metodou z 19. století podle středověké receptury a  zřídili v  něm živé muzeum pivovarnictví, které umožňuje návštěvníkům shlédnout celý provoz. Především však při něm otevřeli nefalšovanou drsnou středověkou krčmu, jejíž proslulost během několika let předstihla i  obdiv nad obnoveným zámkem, takže sesterský podnik byl zřízen již také v Písku.

Lokalizace

Kraj Královéhradecký Typ barokní zámek GPS 50°22'5.31"N, 15°10'22.32"E

61

Děvičky a Sirotčí hrádek Na severním výběžku Pavlovských vrchů nad vodními nádržemi Nové Mlýny se na příkré a nepřístupné skále vypíná zřícenina významného hradu připomínaného roku 1222 pod slovanským názvem Dewiczky. Byla to zeměpanská pevnost spravovaná purkrabími, z nichž tři jsou dodnes známi jménem. Prvním byl Štěpán z Medlova, zakladatel později slavného rodu Pernštejnů, za dalších byl kraj silně poněmčen, takže se kromě českého Dívčí hrady objevily i německé názvy hradu Maidberg či Maidenburg. Hrad zaujímal protáhlou obdélnou plochu. Postrádal typickou věž, tíhu obrany nesla vysoká a silná obvodová hradba. Na západě byl vstup do předhradí, odkud stoupala cesta ke druhé bráně do vnitřního hradu. Jeho prostor dělil průjezd na dvě části. Obytné křídlo bylo přistavěno k jižní obvodové zdi. Hrad v této podobě udělil král Jan Lucemburský roku 1334 v léno Hartneidovi z Lichtenštejna a od té doby se stal trvalou součástí mikulovského panství. Až do roku 1514 nebýval trvale obydlen, pak ho užívali někteří členové početného

29

Sirotčí hrádek

lichtenštejnského rodu. Od roku 1414 na něm byla zřízena také kaple. V 16. století byl hrad renesančně upravován a když se přiblížilo turecké nebezpečí, vznikla na skalisku před příkopem předsunutá patrová dělová bašta. Kolem roku 1550 byly přestavovány i části obytných křídel a obvodové zdi. Kryštof z Lichtenštejna však roku 1560 musel pro dluhy celé panství prodat. Získal ho Adam z Ditrichštejna, jehož syn Zikmund

Zřícenina hradu Děvičky 62

provedl na hradě poslední přestavbu. Zkázu přinesli Švédové, kteří tu roku 1645 umístili svou posádku a při odchodu hrad i ves Pavlov zapálili. Po válce už nebyly prostředky ani zájem o obnovu a hrad zchátral. Za tureckého nebezpečí tu byly umisťovány strážní hlídky a ještě roku 1784 tu žil hlídač, který zvonem na věži varoval vesničany před ohněm nebo bouří. Po jeho smrti byla zkáza hradu dovršena. Zvon byl prodán, všechno použitelné odneseno a  byla zasypána i  cisterna na dešťovou vodu. Na jih od Děviček nad vsí Klentnice vznikl v polovině 13. století další hrad, jehož zakladatelem byl Siegfried Waise čili Sirotek, proslulý účastník rytířských turnajů. Pocházel ze švábského šlechtického rodu a  hrad dostal podle něj jméno Waisenstein, česky byl zván Sirotčí hrad. Ten se brzy stal majetkem zeměpanským, ale král Václav III. ho roku 1305 daroval Ortlíbu Sirotkovi zvanému Hendík. Když byl příštího roku panovník zavražděn v  Olomouci, hradu se zmocnili pánové z Lichtenštejna. Podobně jako Děvičky ho připojili ke svému mikulovskému panství. Užíván byl ještě roku 1504, kdy ho při dělení majetku společně s Děvičkami obdržel Kryštof z  Lichtenštejna. Koncem 16.  století však již byl pustý. Hrad stál na dvou rozeklaných skalních útesech oddělených hlubokou roklí. Hlavní část se nacházela na jižním útesu, kde se dodnes zachovala 8 m vysoká zeď paláce se zbytkem válcové věže. S mohutnou severní, téměř nepřístupnou skálou, kde stávala hranolová hradní věž, byla spojena na nejužším místě mostem. Na žádném skalisku nebyl prostor pro nádvoří, proto byla zhruba okrouhlá plocha kolem zastavěných skal ohrazena valem a částečně také palisádou. Před východním průčelím byla do ploché skály vytesána cisterna na dešťovou vodu. Od roku 1414 byla při hra-

dě zřízena kaple sv. Mikuláše, zrušená Josefem II. roku 1782. Zříceniny obou hradů na bílých vápencových skalách jsou volně přístupné.

Přístup

Obě hradní zříceniny jsou dostupné jen po turistických stezkách. Pro motoristy je východištěm na Děvičky obec Pavlov a  na Sirotčí hrádek Klentnice. Obě leží na odbočkách ze silnic II/420 a II/421, resp. I/52. Děvičky mají nejblíže železniční zastávku Popice na trati 250 (9  km), Sirotčí hrádek nádraží Mikulov na Moravě na trati 246 (7 km).

Zajímavost

Ve zříceninách Děviček se prý zjevují dvě bílé paní. Jsou to přízraky bíle oděných žen, které před lidmi se zoufalým křikem prchají. Pověst vypráví, že jsou to dcery hradního pána, které se během obsazení hradu Švédy roku 1645 pokusily uprchnout tajnou podzemní chodbou a byly přitom zasypány.

Lokalizace Kraj Typ GPS

Jihomoravský zříceniny gotických hradů 48°52'33.07"N, 16°39'42.66"E (Děvičky) 48°50'43.6"N, 16°38'25.07"E (Sirotčí hrádek)

63

Dívčí Kámen Důvod ke stavbě hradu, známého pod českým názvem Dívčí Kámen nebo zkomoleným německým pojmenováním Maidštejn či Menštejn, byl patrně více vojenský než potřeba vystavět nové správní středisko pro okolní území. Byl totiž postaven nad Vltavou nepříliš daleko od staršího hradu v Českém Krumlově, asi v polovině říčního úseku mezi Krumlovem a Českými Budějovicemi. Počátky hradu jsou zcela jasné, protože se zachovala jeho zakládací listina podobně jako v případě Helfenburku u Bavorova. Také u zrodu Dívčího Kamene stála totiž stejná čtveřice synů Petra z Rožmberka. Bratrům Petrovi mladšímu, Joštovi, Oldřichovi a Janovi z Rožmberka dal císař Karel IV. dne 1. července 1349 povolení, aby „hrad jistý v Království Českém, Dívčí Kámen v mluvě české zvaný, postavili a i hradbami, příkopy, věžemi a ostatními ohradami zpevniti mohli“. Bylo to tedy o 6 let dříve, než byl založen Helfenburk. Dívčí Kámen dostal od počátku i správní funkci a stal se střediskem samostatného panství v majetku Rožmberků. Pro stavbu byl vybrán skalnatý ostroh nad soutokem Vltavy a Křemžského potoka. Bylo to místo obydlené už v dávné minulosti, rozkládalo se tu výšinné hradiště v době bronzo-

64

30

Zřícenina hradu Dívčí Kámen

vé a nedaleko směrem ke vsi Třísovu bývalo i keltské oppidum. Vysvětlení názvu hradu lze najít jen v několika různých pověstech, jejichž hlavní postavou je rožmberský vladař Jošt. Jedna z verzí vypráví, že tento šlechtic pronásledoval při lovu laň, která se tady na vysoké skále nad řekou proměnila v krásnou bledou pannu. Jiné vyprávění říká, že tu pan Jošt věznil svých pět dcer, aby je v odloučenosti uchránil před zkažeností světa. Historickou skutečností však je, že zdejší gotický hrad byl vybudován ve dvou stavebních etapách. V letech 1350–1360 vzniklo obytné jádro s dvoupatrovým západním palácem a ohradní zdí. Východní palác, třetí patro západního paláce s kaplí a kamenná hradba podhradí byly postaveny později, někdy před rokem 1383. V polovině 15. století bylo podhradí prodlouženo a opevDívčí Kámen něno dvěma hranolovými

baštami. Hrad sestával ze tří částí: z vlastního obytného hradu, z horního předhradí a pozdějšího podhradí na jihu. Obytné jádro tvořily dva třípatrové paláce, které svíraly vnitřní nádvoří. V přízemí a dvou patrech obou paláců byly vždy tři místnosti s dřevěnými stropy, ve třetím patře západního paláce byl jediný sál a vstupní oblouk do kaple. Cesta do vnitřního hradu procházela třemi branami. Dějiny hradu neobsahují mnoho dramatických událostí. K  jedné z  nich došlo roku 1394, kdy česká šlechta včetně Oldřicha z Rožmberka ve sporech zajala krále Václava  IV. Král tehdy krátce pobyl na Dívčím Kameni během své deportace do Rakouska. Na počátku husitských válek Rožmberkové hrad sice postoupili Vilémovi z  Potštejna, ale už roku 1424 jej zase převzali zpět. Pozdější rozjitřená doba se ho zřejmě nedotkla. V  roce 1457 se na Dívčím Kameni usadil Oldřich  II. z  Rožmberka, když předal vládu svému synu Janovi. Po čtyřech letech se sice vrátil na rodové sídlo v  Českém Krumlově, ale to mu už zbýval poslední rok života. Počátkem 16.  století gotické hrady už začaly ztrácet svou funkci obranných pevností. Dívčí Kámen byl sice opravován ještě v roce 1506, ale náklady na jeho udržování byly příliš vysoké. Tehdejší vládce, další Petr z Rožmberka, proto rozhodl, že je to škoda peněz. Poslední purkrabí byl propuštěn, zbylé zařízení převezeno do Českého Krumlova a hrad zůstal neobydlen. Posloužil jen okolním sedlákům jako levný zdroj stavebního kamene. Dodnes se však z  něj dochovaly mohutné zříceniny, které patří k největším v  Čechách. Vždyť objekt hradu je dlouhý asi 210 metrů při 45 metrech šířky. Malebná zřícenina hradu Dívčí Kámen byla v roce 2005 převedena do majetku městyse Křemže, který se ji rozhodl udržovat. V  turistické sezóně tu proto vybírá vstupné.

Přístup

Dívčí Kámen je dostupný jen po turistických značkách od vedlejší silnice sledující zhruba levý vltavský břeh a  spojující Český Krumlov s Křemží. Souběžně vede též železniční trať 194. Od zastávky Třísov vede nejkratší cesta po červené značce kolem zbytků keltského hradiště (1,5 km), od zastávky Holubov poněkud delší žlutě značená trasa příjemným údolím Křemžského potoka (3 km).

Zajímavost

Asi 4  km vzdušnou čarou od hradu na tomtéž břehu Vltavy stojí areál cisterciáckého kláštera Zlatá Koruna založeného Přemyslem Otakarem II. v roce 1263. Klášter byl zrušen Josefem II. roku 1785 a jako majetek Schwarzenbergů účelově využíván i k tovární výrobě. Hrazený objekt gotického kláštera, který patří k nejlépe zachovaným stavbám svého druhu v Čechách, byl v letech 1909–1938 nákladně opraven a zpřístupněn veřejnosti.

Lokalizace

Kraj Jihočeský Typ zřícenina gotického hradu GPS 48°53'21.27"N, 14°21'25.11"E

65

Dobříš Stará pověst vypráví, jak se jednotlivé rody Čechů od Řípu rozešly po nově nalezené zemi, aby se tu usadily. Vladyka Dobřich se svými lidmi zamířil do kraje na jih od soutoku Vltavy a Mže a na světlině uprostřed hlubokých lesů si zbudoval dvorec nesoucí po něm jméno. V historii se toto místo objevuje roku 1252, kdy tu už stál statek královský a pobýval na něm Václav I. Po nedlouhé epizodě, kdy Dobříš patřila Rožmberkům a pak Štěpánovi z Tetína, statek vykoupil Jan Lucemburský, protože ležel výhodně uprostřed lesů při staré cestě do Pasova. Nechal tu postavit hrad, na němž sídlil úřad královského lovčího. Na zdejší honitbu často zajížděl i Karel IV. a jeho syn Václav IV. Císař Zikmund dal roku 1422 zdejší hrad s panstvím do zástavy katolickým bratřím Bedřichu a Hanušovi z Kolowrat, držitelům hradů Krašov, Libštejn, Žebrák a Točník. Jiří z Poděbrad sice Dobříš vykoupil, ale brzy se tu opět střídali zástavní majitelé, mezi nimi Švamberkové, Lobkowiczové nebo Švihovští z Rýzmberka. Toto střídání spolu s válečnými událostmi způsobilo takové zchátrání, že se v 16. století podhradní městečko, které leželo kolem nynějšího hřbitovního kostela sv. Kří-

31

Nádvoří dobříšského zámku

že, zcela vylidnilo a zpustlo a také hrad hrozil zřícením. Císaři Maxmilián II. a Rudolf II. se snažili o nápravu. Osada Dobříš, nově založená o kilometr dále, byla povýšena na městečko a královský hejtman se usídlil v novém dřevěném obydlí na druhé straně rokle, jíž vytéká voda z rybníka Koryto do rybníka Starohuťského. Nakonec však bylo rozhodnuto nepříliš výnosné panství prodat. Roku 1611 byla Dobříš sice ještě dána do zástavy Fürstenbergům a Lobkowiczům, ale roku 1630 ji koupil hrabě Bruno Mannsfeld. Po třicetileté válce začali jeho potomci panství zvelebovat. Roku 1676 byl opraven i starý hrad zvaný Vargač a na místě dřevěného

Zahradní průčelí dobříšského zámku 66

obydlí hejtmana a hospodářských budov vyrostl nový barokní zámek. Objekt hradu Vargače však roku 1720 vyhořel a dnes jsou z něj zachovány jen dvě budovy na hraně skalnatého srázu nad rybníkem. Obnovený tzv.  Purkrabský dům slouží dodnes k bydlení, zatímco zbytek vlastního hradu byl již v 18. století přestavěn na dvoupatrovou sýpku. Také barokní zámek se proměnil do dnešní rokokové podoby, a to v letech 1745–1765 zásluhou Jindřicha Františka z Mannsfeldu, povýšeného roku 1746 na knížete. Projekt podle tehdejší módy vypracoval francouzský architekt Jules Robert de Cotte. Vzhledem k nerovnosti terénu vznikla patrová, trojkřídlá stavba kolem čtvercového dvora. Na jižní zámecké křídlo navazuje francouzská zahrada členěná do pěti výškově odstupňovaných partií s velkou kaskádovou fontánou a ukončená oranžérií. Za zahradou se rozkládá přírodní anglický park. Zámek i zahrada jsou bohatě vyzdobeny sochařskými díly převážně z  dílny Ignáce Platzera, malířskou výzdobu interiérů vytvořil pražský barokní mistr Jan Petr Molitor. Rod Mannsfeldů roku 1780 vymřel po meči a majetek získal sňatkem František Gundakar Colloredo, který podle rodinné smlouvy připojil ke svému také jméno Mannsfeld. Knížecí rod Colloredo-Mannsfeldů v Dobříši žil do roku 1942, kdy jim byl majetek zabaven nacisty a zámek přeměněn na sídlo říšského protektora. V roce 1945 byl zkonfiskován státem a  věnován Svazu československých spisovatelů jako tvůrčí a rekreační zařízení pro literáty. V  90.  letech 20.  století získal zámek v  restituci zpět Jerome Colloredo-Mannsfeld. Od té doby jsou některé historické interiéry celoročně přístupné s průvodcem veřejnosti, část slouží jako hotel, ve zdejší galerii se konají pravidelné výstavy a  v  zámku je též umístěno muzeum s  expozicí historických motocyklů.

Přístup

Kolem města Dobříše prochází obchvatem rychlostní komunikace I/4, centrem pak silnice II/119 a II/114, která vede přímo kolem zámku, v jehož blízkosti je zřízeno parkoviště. Nádraží Dobříš je konečná stanice na lokální trati 210 a leží 1 km od zámku.

Zajímavost

V  těsné blízkosti Dobříše leží obec Stará Huť. V roce 1935 získal někdejší kancelářskou budovu železáren na břehu zdejšího rybníka Strž po sňatku s herečkou Olgou Scheinpflugovou od svého švagra, básníka a diplomata Josefa Palivce proslulý spisovatel a  dramatik Karel Čapek. Nechal si ji přestavět na vilu, kde prožil poslední tři léta svého nedlouhého života a napsal tu řadu významných děl. V letech 1960–1961 v ní byla umístěna pamětní muzejní expozice.

Lokalizace

Kraj Středočeský Typ rokokový zámek GPS 49°46'54.87"N, 14°10'45"E

67

Dražice a Benátky nad Jizerou Dražický hrad na nevysokém ostrohu nad pravým břehem Jizery nechal postavit pražský purkrabí Řehoř čili Řehník z Litovic. Nevelká stavba stála již v roce 1264 a měla ještě románské prvky. Gotickou krásu mu dal až v letech 1329–1343 pražský biskup Jan IV. z Dražic, který si z Avignonu přivedl francouzské umělce a svěřil jim výstavbu biskupských sídel v Praze a Roudnici i svého hradu. V Dražicích vznikl druhý palác a starší se rozšířil o patro a kapli. Rod pánů z Dražic vymřel po meči roku 1385. Za jejich dědiců se hrad vzpamatoval z dobytí katolíky roku 1424 i oddíly Jiřího z Poděbrad roku 1448. Nepřežil však na počátku 16. století založení zámku v sousedních Benátkách, kam byla přenesena správa panství. Byl opuštěn a změnil se ve zříceninu. Trosky prozrazují, že ke stavbě bylo použito také gotických cihel, protože okolní kraj kamenem neoplývá. Z výstavného hradu dnes shlíží jen vysoký střep nárožní zdi paláce s kaplí, ostatní zbytky paláců i obvodové hradby skrývá vzrostlá zeleň a mohutná stavba sýpky.

32

Zřícenina hradu Dražice

Zámku v Benátkách nad Jizerou předcházelo ve 14. století přenesení osady, nyní zvané Staré Benátky, z nevýhodné roviny na levém

Nádvoří benáteckého zámku 68

břehu na protější strmé návrší. Kromě nového městečka tu roku 1349 vznikl klášter cyriaků, zničený husity roku 1420. Až po roce 1526 postavili páni z Donína na troskách kláštera renesanční zámek, který koncem téhož století vlastnil císař Rudolf II. a od roku 1599 tu konal pozorování jeho hvězdář Tycho Brahe. Po třicetileté válce nový majitel, císařský generál Jan z  Wörthu, přistavěl nové barokní křídlo s hlavním vjezdem a výstavbu završilo roku 1702 krátké třetí křídlo spojené s  věží sousedního gotického kostela Narození Panny Marie, která tvoří dominantu areálu. V  letech 1844–1847, kdy zámek vlastnila knížata Thun-Hohensteinové, tu působil jako rodinný učitel hudby mladý Bedřich Smetana. Připomíná to pamětní deska nad průjezdem a  umělcova busta v  zámeckém parku. Od posledních šlechtických majitelů Kinských koupilo zámek roku 1920 město a zřídilo tu kanceláře nynějšího městského úřadu a  archiv. Jeho zásluhou byla roku 1937 odkryta a obnovena bohatá sgrafitová výzdoba renesančního křídla, do něhož bylo z náměstí roku 1955 přestěhováno regionální muzeum. Nyní je umístěno ve druhém patře a  kromě historické, archeologické a vlastivědné expozice tu má pamětní síň Tycho Brahe, Bedřich Smetana a také tkalcovská a hudebnická rodina Bendů, která se jako tajně protestantská za válečných událostí roku 1742 vystěhovala ze Starých Benátek do Pruska, kde se její členové, především bratři František (1709–1786) a Jiří Antonín (1722–1795) uplatnili na královském dvoře v  Berlíně jako vynikající interpreti i  skladatelé. Kapelník Jiří Antonín se stal též zakladatelem hudebního útvaru zvaného melodram. Rozvětvený hudební rod Bendů se proslavil v  celé Evropě a žije v Německu dodnes. Přízemí renesančního zámeckého křídla nově obsadilo soukromé Muzeum hraček, jehož sbírka historických hraček patří

k  největším u  nás. Ostatní prostory využívá městský úřad. Muzejní expozice v zámku jsou přístupné během turistické sezóny od května do října.

Přístup

Benátky nad Jizerou se nacházejí při silnici II/610, Dražice v její těsné blízkosti. Obě místa leží mimo železniční síť.

Zajímavost

Domek rodiny Bendů z  počátku 18.  století se dochoval u  hřbitova ve Starých Benátkách do časů 1. republiky a roku 1926 na něm díky nadšencům byla odhalena pamětní deska. V roce 1937 ho však podnikavý vlastník-stavitel narychlo zbořil a  na jeho místě ještě v témže roce postavil tři obytné domky. Pamětní desku dnes proto najdeme na tuctovém dvojdomku.

Lokalizace Kraj Typ GPS

Středočeský zřícenina gotického hradu (Dražice) renesanční a barokní zámek (Benátky n. Jiz.) 50°18'23.46"N, 14°50'40.46"E (Dražice) 50°17'25.80"N, 14°49'16.68"E (Benátky n. Jiz.)

69

Duchcov

33

Úrodná rovina pod svahy Krušných hor a Českého středohoří kolem říčky Bělé byla osídlena od nepaměti. Někdejší území kmene Lemuzů bylo od 10. století spravováno z přemyslovského hradiště v Bílině a v knížecích službách se objevují první členové rodu Hrabišiců. Jejich ves Hrabišín je uvedena v písemnostech z roku 1207, neznámo proč ale brzy dostala nové jméno. Roku 1352 je doložena jako Tokczau, brzy potom Dokczaw a v roce 1363 již v české podobě Duchcov. Později ze starého jména vzniklo i německé Dux. Hrabišicové byli již tehdy pány z Rýzmburka, kteří si postavili rodový hrad Osek a v městečku pod ním založili klášter cisterciáků. Duchcov byl poddanským městem, jeho majetkové spojení s Osekem trvalo po staletí a proto také sdílel osudy hradu. V samotném Duchcově však již roku 1385 stála u rybníka gotická tvrz a kromě ní též několik svobodných statků. Panství bylo od roku 1398 v moci Míšňanů, proto bylo také cílem vojenských výprav husitů. Zatímco hrad Osek Míšňané ubránili, Duchcov byl kališníky z Loun a Žatce obsazen roku 1421 a podruhé v roce 1425, kdy byl zpustošen a zničená tvrz již nebyla na tomto místě nikdy obnovena. Teprve zásluhou Jiřího z Poděbrad se Duchcov roku 1459 vrátil české koruně a v roce 1474 se tu usadil významný rod Kaplířů ze

Zámek Duchcov

Sulevic. Život na starých hradech už byl tehdy značně nepohodlný a tak Pavel Kaplíř nechal v Duchcově postavit novou tvrz, na niž se roku 1491 přestěhoval. V roce 1523 přišli na Duchcov Lobkowiczové a zakrátko se jim podařilo panství vykoupit z lenního postavení a získat je do dědičného držení. Z panství oseckého či rýzmburského se stalo panství duchcovské. Václav Popel z Lobkowicz se již nespokojil se sídlem na pozdně gotické tvrzi a nechal ji přestavět na dvoukřídlý renesanční zámek. Poslední z Lobkowiczů sídlil na Duchcově v těžkých dobách třicetileté války. Třikrát tu táhli Švédové a roku 1632 také Sasové a vždycky za sebou zanechali spoušť. František Josef z Lobkowicz povýšený na říšského hraběte zemřel roku 1639 a vdova Polyxena se po třech letech znovu provdala za hraběte Maxmiliána z Valdštejna. Tak přišel do Duchcova rod, který tu vládl téměř 300 let. Maxmiliánův syn Jan Bedřich se stal pražským arcibiskupem a do Duchcova přivedl francouzského architekta Jeana Baptista Matheye, který přestavoval též arcibiskupský palác v Praze. Mathey navrhl barokní přestavbu duchcovského zámku, která trvala 50 let. S využitím starších objektů vznikla trojkřídlá zámecká budova a jízdárna. Rovněž podnikavý Jan Josef vystavěl Zahradní průčelí zámku v Duchcově počátkem 18. století další bu-

70

dovy, kostel Zvěstování Panny Marie, hospodářský dvůr a špitál. V nedalekém Litvínově kromě zámku vybudoval i jednu z největších textilních manufaktur. Na Duchcov přišli tehdy vynikající umělci, sochař Matyáš Bernard Braun a malíř Václav Vavřinec Reiner, a zanechali tu krásná díla. U  zámku vyrostla také nádherná zahrada francouzského typu. Konec 18.  století znamenal pro Duchcov období společenského lesku, přijížděly sem osobnosti z  blízkých Teplic. Friedrich Schiller tu studoval prameny pro své drama o Valdštejnovi, byl tu Goethe a také Beethoven, jehož mecenášem byl bratr duchcovského pána, jako knihovník tu působil Benátčan Casanova. V letech 1814–1818 prošel zámek klasicistními úpravami a  dostal v  podstatě dnešní podobu i s vysokou kovanou bránou. Zajímavé je, že už tehdy byl zpřístupněn veřejnosti. Obrazárnu, zbrojnici, sbírky a v době nepřítomnosti majitelů i soukromé komnaty si mohl prohlédnout „každý slušný návštěvník bez rozdílu“. Roku 1921 Valdštejnové prodali duchcovský zámek tehdejšímu okresnímu úřadu, zatímco jejich ohromné pozemky byly reformou po vzniku Československa zkonfiskovány. Knihovnu s rodinným archivem přestěhovali do Mnichova Hradiště a obrazy do Doks. Po roce 1960 začalo budování expozic pro opětovné zpřístupnění zámku. Podle představ z 50. let 20. století, které se naštěstí nenaplnily, měl až k němu dosahovat povrchový uhelný důl. Přesto byla zničena část parku i  hospodářský dvůr a  zcela zbytečně byl zbořen také barokní špitál, z něhož byla s velkými náklady sňata cenná Reinerova freska. Roku 1982 byl pro ni v  zahradě postaven nový pavilón. Duchcovský zámek, jemuž vévodí sál předků s monumentální Reinerovou nástropní freskou zobrazující pověst o  počátcích rodu Valdštejnů, je přístupný v  průběhu turistické sezóny.

Přístup

Město Duchcov leží na křižovatce silnic II/254 a  II/258.  Vstup do zámku je přímo z  náměstí. Nádraží Duchcov je rychlíkovou zastávkou na trati 130.

Zajímavost

Duchcovský zámek proslavil třináctiletý pobyt italského dobrodruha a  spisovatele Giacoma Casanovy (1725–1798), vzděláním původně teologa a právníka. Jeho život byl po 40 let naplněn putováním po Evropě, hazardními hrami, milostnými dobrodružstvími a  setkáními s  panovníky, šlechtici a  učenci, dodnes však není jasné, z  čeho vlastně žil. V  roce 1756 se proslavil útěkem z  těžkého vězení v tzv. olověných komorách benátského dóžecího paláce. Když se roku 1785 ocitl na stará kolena bez prostředků, ujal se ho ve Vídni Josef Karel z  Valdštejna a  nabídl mu místo knihovníka na svém zámku. Casanova v  Duchcově napsal většinu svých děl včetně proslulých Pamětí. Zemřel v  73 letech, prý v křesle, které se tu dodnes ukazuje. Pohřben byl na neznámém místě bývalého hřbitova u kaple sv. Barbory, na níž je pamětní deska.

Lokalizace

Kraj Ústecký Typ barokní zámek GPS 50°36'7.71"N, 13°44'39.07"E

71

Frejštejn a Uherčice Hrad Frejštejn patřil k nejstarším šlechtickým hradům na Moravě a chránil hranici mezi přemyslovskou Moravou a Rakouskem. Stál vysoko nad pravým břehem Dyje již roku 1250, kdy se podle něj psali bratři Gaitmar a Hartleb. Patřili k rakouskému šlechtickému rodu, jejichž rodový hrad Trnava (Unterthürnau) stál jen několik kilometrů výše proti toku Dyje. Byli však v moravských zeměpanských službách. Frejštejn byl se souhlasem krále Václava II. dobyt Rakušany, protože se v letech 1283–1286 na něm usadila loupeživá družina. Tehdy to byl nevelký hrad s válcovým bergfritem, patrovým palácem a pětiúhelníkovým pásem hradeb. Ve 14. století hrad spravovali královští purkrabí a tehdy vznikl velký třípodlažní palác a kaple sv. Kateřiny. V roce 1422 císař Zikmund svěřil Frejštejn Lipoltu Krajířovi z Krajku a nepokojná husitská doba si vyžádala opevnění hradu parkánovou zdí s hranolovými baštami. Lipoltův nástupce Jan patřil k významným příslušníkům moravské šlechty a tvůrcům zemského míru po husitských válkách. Sám však mír nedodržel a začal přepadávat panství na jižní Moravě i v Rakousích. Byl proto označen za rušitele pokoje a jeho Frejštejn moravští stavové roku 1440 vykoupili, aby mohl být pobořen. Zprávy, zda k tomu opravdu došlo, chybějí. Později vznikly plány na přebudování hradu na pohraniční pevnost, po roce 1450

34

Zámek Uherčice

vznikla jedna polygonální bašta, ale při dělení krajířovského majetku roku 1487 je Frejštejn uváděn jako pustý a pobořený. Práce na opevnění byly nakrátko obnoveny počátkem 16. století, ale brzy byly zastaveny. Hrad tak zůstal malebnou zříceninou tyčící se vysoko nad vsí, která byla zvána shodně Frejštejn, ale dnes nese novodobý český název Podhradí nad Dyjí a leží v místech, kde končí horní okraj Vranovské vodní nádrže. Vedení obce požádalo stát o převedení zříceniny do svého majetku, aby v zájmu zvýšení turistického ruchu mohlo provést sanaci a zabezpečení zdí. Ves Uherčice, která leží jen asi 5 km vzdušnou čarou západně od Frejštejna, je poprvé zmíněna k roku 1312, ale panské sídlo tu zřejmě vzniklo až počátkem 16. století. V roce 1493 totiž ves koupili od oslavanského kláštera cisterciaček Krajířové a začali tu stavět tvrz, nazývanou Nové Uherčice. Podle nejnovějších výzkumů stavba probíhala v letech 1532–1538. Václav Krajíř, který se roku 1551 zúčastnil výpravy do Janova, začal po návratu s přestavbou na renesanční záZřícenina hradu Frejštejna mek podle italských vzorů.

72

Roku 1562 panství koupil rakouský šlechtic Volf Strejn ze Švarcenavy, známý též z Bítova a  Vranova nad Dyjí. Ten v  Uherčicích dokončil jižní a severní zámecké křídlo, příčný trakt s arkádovou lodžií, přístavky hlavní věže a rozárium. Jméno architekta však není známo. Když roku 1628 převzal panství císařský rada Jakub Berchtold, spojily se i  po vlastnické stránce Uherčice se zpustlým Frejštejnem. Berchtold byl roku 1633 povýšen do panského stavu s  přídomkem z  Uherčic a o čtyři roky později už byl hrabětem. Právě on začal s drobnými barokními úpravami, ale nejpodstatnější barokní přestavba byla provedena až v letech 1692–1731. Roku 1692 totiž Uherčice koupil polní maršál Johann Donát hrabě Heissler z  Heitersheimu, veterán z válek proti Turkům. Autorem přestavby byl vídeňský stavitel Francesco Martinelli, nejhodnotnějším počinem však byla štuková výzdoba sálů, spojovací chodby a kaple, kterou provedl Baldassare Fontana. Heisslerové Uherčice vlastnili do roku 1764 a o čtyři roky později je koupil pán na Brtnici, italský šlechtic Tomaso Vinciguerra Collalto. Jeho rod tu sídlil až do roku 1945, ale provedl jen dotvoření zámeckého komplexu a drobnější úpravy interiérů. Byla také upravena a rozšířena zahrada na romantický, přírodně krajinářský park. Po zestátnění majetku Collaltů roku 1945 přišla neslavná doba. Uherčický zámek využíval státní statek a  poté armáda, což přispělo k jeho devastaci. Významný renesanční komplex, který byl prohlášen za národní kulturní památku, je od roku 1995 postupně opravován. Pro nedostatek finančních prostředků je však rekonstrukce zámku dlouhodobou záležitostí. Přesto je objekt přístupný s průvodcem veřejnosti, zatím jen v  červenci a  srpnu a  o  červnových víkendech. Návštěvníci tak mohou sledovat i postup restaurátorských prací.

Přístup

Obec Podhradí nad Dyjí je dostupná odbočkou ze silnice II/409 u mostu přes Dyji nebo ze silnice II/398 přes Starý Petřín. Ke zřícenině Frejštejna nad ústím Křeslického potoka do Dyje vede z obce turistická značka (1 km). Uherčice leží na křižovatce silnic II/409 a II/411, zámek se nachází přímo v obci.

Zajímavost

Dyje tvořila historickou zemskou hranici, takže v  rakouském příhraničí leží řada míst s  českými názvy. Městečko Drosendorf nad mohutným meandrem řeky jsou české Drozdovice se zámkem na místě gotického hradu, dále proti toku leží Eibenstein, česky Ivanov, s hradem a mohutná zřícenina hradu Kollmitz, česky Chlumec, největší v Dolním Rakousku. Město Raabs an der Thaya s gotickým hradem nad soutokem Moravské a Německé Dyje, česky zvané Rakous, dalo pojmenování celé zemi ležící na jih od tohoto kdysi hraničního hradu. Nádherný klášter Geras jižně od Drosendorfu založili roku 1153 premonstráti ze Želiva.

Lokalizace Kraj Typ GPS

Jihomoravský zřícenina gotického hradu (Frejštejn) renesančně-barokní zámek (Uherčice) 48°53'57.42"N, 15°41'9.17"E (Frejštejn) 48°54'51.85"N, 15°38'0.13"E (Uherčice)

73

Frýdlant Ve 13. století vyrostl na mohutném čedičovém ostrohu nad říčkou Smědou raně gotický hrad, který střežil křižovatku starých cest. Ty odtud mířily na Žitavsko, do Lužice, Slezska nebo na jih do Čech. Za vznikem hradu Frýdlantu stojí nepochybně mocný rod Ronovců, který tehdy ovládal severní Čechy i Žitavsko a vlastnil ještě další hrad stejného jména ve skalách na Českolipsku. Ten však zanikl za husitských válek. Z původního frýdlantského hradu Ronovců se dodnes zachovala jen mohutná válcová věž nazývaná Indica. Začátkem roku 1278 král Přemysl Otakar II. panství odňal Berkům z Dubé a prodal ho proslulému válečníkovi Rudolfu z Biberštejna. Biberštejnové, kteří Frýdlantsko vlastnili až do roku 1551, pocházeli ze Saska, kde měli rodové sídlo Bieberstein severně od Freibergu. Kromě majetku v Čechách měli statky i v Lužici a Slezsku. Během 14. a 15. století na Frýdlantě rozšířili hradní palác, doplnili opevnění baštami a věžemi a později vybudovali i opevnění předhradí a bašty pro děla. Biberštejnové zasahovali od dob Karla IV. významně do české politiky a svůj majetek rozšířili o panství Hamrštejn, později zvané

35 liberecké. Frýdlantské panství nebylo dědictvím nikdy děleno, proto tu nevznikl také žádný jiný hrad. Za husitských válek stáli Biberštejnové na katolické straně. Husité proto několikrát vyplenili podhradní městečko, ale dobytí hradu bylo patrně nad jejich síly. Později stáli Biberštejnové v opozici proti Jiřímu z Poděbrad a dokonce se přidali k uherskému Matyáši Korvínovi. Po uklidnění situace nastalo hospodářské oživení, biberštejnské panství se rozrostlo ještě o Kost, Trosky a Děvín. Roku 1551 však Kryštofem frýdlantská rodová větev vymřela. Česká královská komora neuznala nároky lužických rodových větví a panství prodala Bedřichovi z Redernu, šlechtici slezského původu, jehož statky ležely na jih od dnešní Wróclawi. Protestantský rod Redernů přinesl Frýdlantsku rozkvět. Italští umělci proměňovali gotický hrad na renesanční zámek, vyrostly tu nové obytné a správní budovy často na úkor obranných prvků a stěny byly bohatě pokryty sgrafity. Na panství vznikly měděné a cínové doly s hornickým sídlištěm nazvaným Nové Město pod Smrkem. Panování Redernů ukončila bělohorská bitva, neboť poslední z nich, Kryštof, se účastnil stavovského

Zámek Frýdlant 74

odboje. Stačil však před zatčením uprchnout na své statky v Lužici. Uvolněné frýdlantské a liberecké panství získal vojevůdce Albrecht z Valdštejna a učinil z něj základ rozsáhlých majetků v  severních a  východních Čechách. Jeho vévodství frýdlantské však mělo centrum v Jičíně a samotné Frýdlantsko sloužilo jen k zásobování vojsk. Jeden z  osnovatelů Valdštejnovy vraždy, generál Matyáš Gallas, obdržel frýdlantské panství odměnou od Ferdinanda II. Sám si ho příliš neužil, protože jako vojenský velitel byl stále v poli. Hrad byl za třicetileté války pětkrát obsazen Švédy, kteří tu měli dlouhodobě svou posádku. Gallas nakonec roku 1647 uzavřel s  velitelem posádky dohodu, podle níž bylo samotnými Švédy postaveno velkorysé hradní opevnění se třemi pětibokými baštami s ostrými rohy. Po skončení válek přineslo zdecimované hospodářství nesnesitelný útlak poddaných, který vyvolal v letech 1679–1687 nepokoje vedené vzdělaným kovářem z Dolní Řasnice Ondřejem Stelzigem. Jeho příběh vypráví Václav Kaplický v historickém románu Železná koruna. Gallasové své panství zvětšili o Grabštejn a Lemberk a budovali si honosný palác v  Praze, frýdlantský zámek pro nedostatek prostředků jen udržovali. Filip Josef Gallas zemřel roku 1757 bezdětný a majetek získal synovec jeho manželky Kristián Filip Clam pod podmínkou, že ke svému jménu připojí i jméno Gallas. Rod Clam-Gallasů na Frýdlantě sídlil až do roku 1945.  Za jejich vlády byly prováděny větší stavební úpravy, obytné prostory byly soustředěny do zámku, zatímco do hradních síní byly umístěny rodové sbírky. Poslední významný člen rodu, generál Eduard Clam-Gallas, byl neúspěšným velitelem rakouských oddílů ve válce s Prusy roku 1866. Za něj byly na zámku provedeny pseudoslohové úpravy, které připomíná zejména romantická korouhvová věžička z roku 1881.

Nyní je zámek jako památkový objekt majetkem státu. Hrad, zámek i renesanční kaple jsou přístupné veřejnosti během obvyklé turistické sezóny.

Přístup

Frýdlant leží na silnici I/13, z níž ve městě vycházejí silnice II/290 a  II/291.  Nádraží Frýdlant v  Čechách se nachází na trati 037 z Liberce k polské hranici.

Zajímavost

Ještě za života Kristiána Filipa Clam-Gallase byl roku 1801 frýdlantský hrad zpřístupněn veřejnosti jako muzeum se sbírkami zbraní, nábytku, knih a  obrazů. Brzy potom byl vydán i průvodce po zpřístupněných budovách. Frýdlant se tak stal prvním zámeckým muzeem ve střední Evropě, které v této podobě prakticky zůstalo až do roku 1945. Zajímavé také je, že Eduard Clam-Gallas roku 1842 povolal na radu Františka Palackého archiváře Karla Jaromíra Erbena, aby utřídil zdejší vrchnostenský archiv. Erben se té práce skutečně ujal a archivní dokumenty zpracoval.

Lokalizace

Kraj Liberecký Typ renesanční hrad a zámek GPS 50°54'54.64"N, 15°4'58.5"E

75

Frýdštejn Hrad Frýdštejn stával na nevelkém pískovcovém ostrohu vybíhajícím ze skalního hřbetu asi 3 km od řeky Jizery severozápadně od Malé Skály. Patřil k nejpozoruhodnějším skalním hradům v této oblasti. Na nejnižším konci ostrohu byl chráněn příkopem vylámaným ve skále. Na jeho dně jsou dosud zbytky kamenných sloupů, které nesly dřevěný, v poslední části padací most. Za branou bylo předhradí, kde stála především okrouhlá věž ukrývající studnu. Podobnou studniční věž měl v Čechách už jen Karlštejn a Potštejn pod Orlickými horami. Vedle věže stála kamenná stavba tzv. pivovaru, další stavby pro čeleď, stáje a kovárna byly dřevěné. Ve vnitřním hradu byly dvě obytné budovy. Vzhledem ke stísněnému prostoru byly využity i skalní bloky, v nichž byly vydlabány světničky sloužící jako komory, zásobárny a kuchyně. Na nejvyšším

36 místě skály stojí velká okrouhlá věž, ještě nyní vysoká asi 15 metrů. Jako všechny hradní věže měla vchod v patře asi 7 metrů nad terénem, z druhého patra stráže sledovaly okolí. Počátek dějin Frýdštejna je zahalen mlhou. Roku 1376 koupil okolní panství Jan z Biberštejna, jehož rod pocházející z Míšně je nejčastěji považován za zakladatele hradu. Biberštejnové tehdy vlastnili také Frýdlant a podoba názvů hradů Frýdlant a Frýdštejn může, ale nemusí něco naznačovat. Ze stavební dispozice lze usuzovat, že Frýdštejn byl postaven začátkem 14. století. Po několika drobných zemanských rodech přišel na Frýdštejn v roce 1409 nový pán. Bohuš z Kováně pocházel z Podbezdězí a stejně jako okolní šlechta kromě Valečovských byl tvrdý katolík. Za husitských válek podával zprávy o vojenské situaci do Lužice, která

Hrad Frýdštejn 76

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.