1
HOVORY S NÁVŠTĚVNÍKY Jaqk se redaktor Ladislav Fišer dostal na domovskou planetu Našich přátel
CESTA Začalo to tím, že mě v redakci našeho časopisu navštívila jedna s dívek se kterými jsem dělal rozhovory. Dozvěděl jsem se že Marie Moddesová letí domů a že tam mají jedno místo volné. Mohu se podívat na jejich planetu protože jsem chtěl zjistit, jak to doopravdy je s tím, co jsem v dřívějších dílech demonstroval. Konečně tedy vyhověli mé žádosti o možnost vycestování na jejich planetu. Jak jsem se to dozvěděl ihned jsem začal balit zavazadla. Vzal jsem si věci, jaké si člověk obyčejně bere na dovolenou. Vyšlo to na jeden velký kufr a jedna menší cestovní taška. Měl jsem tu čest cestovat na místo odletu ze Země s Marií Moddesovou, a to do Holandska. První část této cesty do vesmíru vedla na Měsíc. Tam jsem poznal jiný způsob přistávání. Přistáli Jsme na střechu budovy, která se začala zasunovat směrem dolů. Potom to začalo syčet a pak jsme mohli vystoupit. Na této základně jsem vyplnil nějaké formuláře a jakýsi úředník si se mnou povídal o tom, co na té planetě chci dělat. Bylo to něco jako když jedete do Ameriky. Když jsem to měl za sebou, řekli mi abych šel za lidmi, kteří odlétají na Albedor. Tak jsem se dostal do hangáru který vypadal nezměrně velký. Velkým výtahem jsme vyjeli na plošinu, ze které byla vidět loď kam jsme nastupovali. Dole tam vozili a nakládali jakési bedny a my jsme nahoře nastupovali. Když jsme nastoupili, zjistil jsem, že budu sedět u okénka. Z toho mého jsem viděl kousek můstku po kterém jsem nastoupil spolu s ostatními. Vypadalo to tam jako v letadle. Jen sedadla byla ještě o něco hlubší. Zanedlouho jsme startovali. Motory začínaly bručet a kvílivě se rozjížděly. Můstek se odsunul a zaklopil vchod do hangáru. Výstražné červené majáčky blikaly a chraptivě troubila siréna. Současně se slabým zabzučením a silným kovovým bouchnutím zavřela naše loď. Stejně jako v letadle oznamoval další krok odletu bimbavý zvuk. Opět se ozvalo syčení a narůstající hluk motorů slábl. Slabý náraz napověděl, že se zvedáme z doku. Tu světla pohasla. Chod motorů byl znatelný pouze ze slabého chvění trupu lodi. V několika různých jazycích hlásil příjemný ženský hlas podobné věci jako v letadle. Najednou jsem ucítil silné zhoupnutí a trhnutí a měsíční krajina za okénkem se začala rychle propadat dolů a rychle ubíhat dozadu. Zaléhalo mi v uších a praskalo v nich. Když už byly vidět jen hvězdy, uši mi odlehly. Letuška rozdávala sluchátka. Další malá nepříjemnost mě čekala zanedlouho, kdy světla opět pohasla a když se opět hlásilo. Nejprve jem měl dojem, že necítím pod sebou sedadlo a pod nohama podlahu. Slabé trhnutí a následný slabý tlak mě ujistily, že asi hodně zrychlujeme. V hlášení říkali, že budeme překračovat rychlost světla. Bylo to jako ve filmu Star wars. Hvězdy se změnily v táhlé pruhy, které obtékaly loď, Světlo sílilo. Nakonec se loď nepatrně zatřásla a venku nastala tma. Kabina se rozsvítila a slyšely jsme jiný ženský hlas, tentokrát mrazivý a trochu panovačný. Ten říkal, že hovoří kapitán a že letíme desetkrát rychleji než světlo. Na Albedoru budeme za 6 hodin a 45 minut. Dále nám hlas sdělil, že se bude podávat oběd a že nám přeje dobrou chuť. Původní hlas podával informace o tom, co si můžeme vybrat k pití a jakými kreditními kartami lze platit zboží z palubního obchodu a tvrdý alkohol. Vše bylo prostě jako v letadle.
2
Těsně před koncem cesty, který následoval brzy, neboť jsem většinu cesty prospal a stihl vypít kávu, která za moc nestála, se opakoval efekt z hvězdami, ale obráceně. Asi za další půlhodinku jsme minuli několik planet z nichž tři vypadaly jako Země. K jedné z nich jsme zamířili. Byla to téměř Země. Modravý oblouk vyplnil celou řadu okének. Akorát měsíce byly dva. Světla opět pohasla a hlášení oznámilo přistání. Vstup do atmosféry se odehrál velmi rychle. Začalo to slabým nárazem a sílícím hukotem. Zároveň se udělalo na chvilku horko. Rychlé střídání dne s nocí se postupně zpomalilo až se zastavilo.. Hluk připomínal letadlo. Zanedlouho již začala být vidět krajina. Města, lesy, moře. Později řeky mosty, silnice apod. Vše bylo víc a víc znatelnější, čím níž jsme byly a čím více mraků jsme nechali nad sebou. Brzy jsme přelétávali velikánské město a pak druhé. To už byla vidět i doprava. Potom byla vidět jen pole a louky a silnice. Potom následovala betonová plocha a velká budova. Na střeše měla další podobné lodě, jako je ta naše. Najednou zhoupnutí a měkký dosed. Motory přestávají hučet a kvílet. Ječivé hvízdání přechází na temné bručení. Je večer. Propadáme se pod plochu do nitra budovy. Blikání a houkání – najíždí na nás můstek. Za chvíli vystupujeme. PRVNÍ KROKY PO CIZÍ PLANETĚ Vystupujeme chodbou, která se mírně svažuje. Jdeme nahoru do mírného kopce. Vypadá to tu jako na nějakém letišti, které je ale moc hezké. Všude je čisto, svítí zde spousta světel a vše je velmi technicky důmyslné. Stejně jako na letišti jsme čekali na zavazadla u kolotoče. Na rozdíl od pozemských letišť jsme projeli dvě haly s vozíky a potom jsme procházeli letištěm na pohyblivých chodnících. . Jeden zřízenec mi podal papír, který jsem prý dostal po cestě. Byl to telegram od jedné paní, u které mohu přespat a potom budu bydlet u různých lidí. Stálo tam také, že mám zavolat až budu na hvězdném letišti. Vyhledal jsem tedy telefonní automat. Něco takového jsem viděl poprvé v životě. Koukalo z toho akorát sluchátko a v předu byla kromě otvoru na platební kartu a peníze jen hladká skelná plocha. Zepředu tam bylo vidět, jak se s tím zachází. Udělal jsem to dle animace, zvolil telefon, vymačkal číslo a domluvil se. Prý mám čekat na parkovišti u východu vedle Taxíků a autobusů. Na tomto domluveném místě jsem čekal asi půl hodiny. Přijela pro mě nějaká Jane Tomsonová taxíkem. Do jejího bytu nalézajícího se v části tohoto velkoměsta, jakým je Par-Urps, která se jmenuje Lastprest, jsme jeli asi dvě hodiny. Je to čtvrť která vypadá asi jako sídliště Barrandov, ale domy jsou větší a zahrady jsou rozlehlejší. Byt také vypadal trochu jako byt v paneláku. Prý se moc nevyspím, protože malý Jonathan bude asi zlobit a v noci bude řvát. Zítra přijede manžel a pojede s ním k babičce. Budu mít prý druhou noc klid. Potom prý pojedu k nějaké Sheril, která bydlí asi dvacet bloků dále. Prý pro mě přijede. Jinak se dá kdykoliv zajet na návštěvu. Jsou to asi tři stanice autobusem. Ten jezdí čtyřikrát za hodinu. Druhý den, když byl klid, požádal jsem jí o rozhovor.
3
Rozhovor s Jane Tomsonovou Jana Tomsonová se narodila 12.1. 1969. Je asi 173 cm vysoká, má dlouhé kudrnaté vlasy barvy Tycián a zelené oči. Zajímá jí hudba, umění a spoustu jiných věcí
Reportér: S radostí mi dovolte přivítat u mikrofonu velice příjemnou dámu. Mohla byste nám říci jestli nás zase někdy navštívíte? Jana T. Zatím neuvažuji o návštěvě Země a Prahy. Posledně se mi tam líbilo. Viděla jsem se s Robinem, kterému jsem s pomocí jeho přátel zařídili koncert, který se moc povedl. Japoncům se jeho hudba líbila. Reportér: To je hrozně zajímavé. Čtenáře našeho časopisu by mohlo zajímat, co děláte, nepodílíte-li se na přípravě nějaké takové akce. Mohla byste nám o tom něco říci? Jana T.: Pokud zrovna nedělám nic ohledně Robinovy hudby, starám se o produkci jiných hudebníků. Jde konkrétně o začínající umělce a to nejen hudební ale i malíře a sochaře. Pracuji pro agenturu, která se tímto zabývá. Mám spolu s několika přáteli takový malý klub. Funguje to jako klub fanoušků Robina Hronka a zároveň je to něco jako galerie. Reportér: To je opravdu moc zajímavé. Bude takový klub také u nás? Jana T.: Pokud vím, byl pokus o zřízení něčeho takového, ale zkrachovalo to. Nikdo do té restaurace nechodil. Prý to tam bylo moc drahé. Reportér: To je škoda. Já jsem v takové hospodě už v Praze byl. Jistě je vám známo, že Robin pracuje pro jednu společnost, která je tady rozvinutá, u nás to začíná. I před tím měl takovou libůstku, nebo legrácku. Abych to udělal pro čtenáře zajímavé, mohla byste nám sama říct co to je a váš názor?
4
Jana T.: Náhodou to vím. Tady je to populární. Zrovna včera dávali v televizi reklamu, kde to bylo. Robina znám hodně dlouho. I teďko v Tokiu, když byl na návštěvě u mě v pokoji, chtěl abych ho vzala na koně. Na Internetu jsem si našla stránku, kde o tom něco je. Z české pobočky Batradisu jsem dostala E-mail že přijedete a prý se na to ptáte. Já si myslím že je to celkem v pořádku. Reportér: Ano ptám. Dokonce ho napodobuji v této otázce, abych věděl zda-li to nejsou osobní sympatie, nebo přátelství, a dokazuji tak čtenářům, že jste velice laskavé, mírumilovné a hodné bytosti. Zajímalo by mě, jen tak, jestli byste nezkusila totéž se mnou. Půjde to? Jana T.: No – jak tak na vás koukám, nebude to moc snadné. S Robinem to docela jde. Zkusit vás vzít na záda jako na koně můžu. Jana Tomsonová se otočila a mírně se přikrčila. Přitom řekla že se mám chytnout kolem ramen a až řekne, odrazit se. Hned jsem věděl co přijde, rozkročil jsem se a ona mezi tím řekla “Tak můžeme“. Mírně jsem se odrazil, ona si mě nadhodila, obešla pokoj asi třikrát a trochu prudce mě postavila. VEČERNÍ NÁVŠTĚVA CENTRA MĚSTA Večer dne, kdy byl učiněn tento rozhovor mě Jana T. pozvala na večeři do restaurace s tím, že si zajedeme do města hlavně až se setmí. Prý bych měl vidět jak večer všechno svítí, bliká a všelijak se mění. Poblíž nejhlavnějšího náměstí, které se jmenuje „Viktoria square“, jsme si zašli do nějaké pizzerie na tu večeři. Bylo to moc dobré a mezi tím se začalo smrákat. Tma byla dost brzy, protože v těch místech byly tak vysoké budovy, že byl vidět velice úzký pruh nebe a to je třeba velice zaklonit hlavu. Díky tomu již vše začalo. Některé neonové reklamy zabíraly celou stěnu budovy. Největší světelný blázinec byl na již jmenovaném náměstí. Dokonce tam byl vidět dostatečně velký kus nebe, abych si všiml, že na nebi svítí dva měsíce místo jednoho. Tomuto náměstí vévodí orloj. Jeho obrovské číslice ukazují datum a čas. Displej toho orloje zabírá dvě třetiny budovy, která tomu slouží jako hodinová věž. Je to ze všech stran. Vyšli jsme kousek na hlavní třídu, kterou nám zahradil obrovský světelný nápis. Prošli jsme skrz jeho písmena, jakoby tam nic nebylo. Kousek dál bylo další velké náměstí s velikým obchodním domem. Jana mi řekla, že to je největší obchodní dům, jaký si můžete představit. Jmenuje se Trasmadon, a je to síť takovýchto center, podobně jako Tesco. Tady v tohle obchodním domě se dá strávit celý den. Pouze jím projdeme a pojedeme domů Metrem. Trasmadon jsme prošli asi za půl hodiny. Mezi tím jsme prošli halou, jejíž rozměry se zdály nedozírné. Mezi tím jsme se také vezli na pohyblivém chodníku. To jsme udělali dvakrát. Jeden z nich projížděl barevnou svítící rourou, která vypadala jako ta hračka „Duha“. To je taková ta barevná pružina, jak se dá přehazovat z ruky do ruky, přičemž dělá oblouček. Tohle ale bylo velké, svítilo to a procházel tím pohyblivý chodník. Potom následovalo několik dalších hal, kde kromě obchodů, restaurací, kavárniček a zahrad z vodotrysky projížděly podobnými rourami eskalátory a v jiných výtahy. Konečně jsme se dostali ven.
5
METRO Cesta domů byla teď o jednu stanici delší. V centru této metropole je tato dráha pod zemí a je to velmi staré. Vypadalo to někde jako podzemka v Londýně a někde jako v New-Yorku. Tato skutečnost se mi potvrdila také tím, že jsem potom po tomto městě cestoval sám a navštěvoval lidi, bydlící na okrajích, nebo v přilehlých periferiích, kde jezdí metro po zemi, nebo v zastřešeném zářezu, případně nad zemí.
STĚHOVÁNÍ K SHERYL Druhý den odpoledne jsem se přestěhoval o několik ulic směrem z města k nějaké Sheryl MacBowelové. Došlo k tomu tak, že jmenovaná dívka pro mne přijela, když navštívila Janu Tomsonovou. Od té doby, co jsem začal dělat rozhovory, tak jsem si zvykl na to že se občas setkám s mimořádně vzrostlou dívkou. Sheryl mě také nepřekvapila. U ní budu bydlet do konce týdne a v pátek navštívím další lidi na seznamu. Budou to asi Carsonovi. To si budu muset přivstat a pořádně se projedu podzemkou. Byt kde Sheryl bydlela byl podobný tomu, kde jsem byl na začátku svého zdejšího pobytu. Okolí bylo liduprázdnější, přes ulici byla pouze samoobsluha a kousek dál benzinová pumpa. Ve vlastní ulici, kde je tento byt nic nebylo. Sheryl je zajímavá tím, že se chystá letět na Zemi a prý má bydlet v Praze. Za tím účelem se učí česky a mluví už docela obstojně. Přízvuk je však cizí a „Ř“ jí bude asi pořád dělat problémy, ale rozumět jí už je. Rozhovor s ní jsem tedy dělal anglicky, protože jejich jazyk je angličtině hodně podobný (hlavně zvukově) a přeložil jsem ho. Pro větší autentičnost jsem upravil českou verzi tak, aby odpovídala jejímu způsobu vyjadřování. Překlad tím pádem není přesný.
Rozhovor se Sheryl Mac Bowel Slečna Sheryl Mac Bowel se narodila 24. 4. 1977. Je asi 185 cm vysoká, má dlouhé jantarové blond vlasy nad pas, které jsou kudrnaté. Sheryl má modré oči a zajímá se o hudbu, sport a cestování. Je velice odvážná a zajímavá je tím, že je členkou hasičského sboru. Reportér: Vítám u mikrofonu velmi zajímavou dívku už tím, že jde o hasičku. Opravdu jezdíte do akce? Sheryl: Jo. Reportér: To je pro ženu velmi nezvyklé povolání. Mohla byste nám říci něco o vaší práci – třeba: jestli jste také někoho zachránila.?
6
Sheryl: No – občas když se někam jede hasit, a je málo lidí, tak jedu, no a taky někoho zachránim. To je jasný ne?! Reportér: Prý se nás chystáte navštívit. Mohla byste nám říci něco o vašich přípravách? Sheryl: Tak učim se česky, tady mam učebnici s kazetama, chodin na výcvik na policejní akademii a v pátek vás opustim, - to jedu do výcvikovýho střediska. Reportér: Víte něco o tom, že se asi sejdete s Robinem Hronkem a víte co asi bude chtít? Sheryl: No to nevim – asi šukat, nebo hulit péro. Taky by mohl chtít vzít na koně. Jinak nevim. Reportér: Pochybuji o tom, jestli je to nejvhodnější odpověď na otázku, velká většina čtenářů bude asi v šoku. Možná že to nevíte, ale i já bych měl zájem o to poslední. Mohla byste zkusit mě vzít na koně? Sheryl: No jasně. Doma ne. Jedině snad takhle.(otočila se a sehnula se) No chyťte se a nasedat. (Potom mě mocně nadhodila a objela pokoj. Potom mi řekla, že se po obědě půjdeme projít do parku a uděláme koně Pokračování tohoto rozhovoru (přesněji varianta koně na ramena) se odehrálo v parku za obchodním domem, kam Sheryl chodí nakupovat. .Večer jsem probíral další plámy co budu dělat. Víkend jsem strávil tím, že jsem chodil na procházky a v pondělí ráno jsem se vydal na cestu. PAR-URPS CORNWOOD V pondělí ráno jsem si přivstal. Pojedu do čtvrtě Cornwood, kde bydlí nějaká Melinda Carsonová. Jede se tam hrozně dlouho. Musel jsem jet asi dvě stanice Metrem směrem k centru, protože jsem potřeboval chytit expres do Cornwoodu. To mi zabralo dvoje přestupování, abych se dostal na příslušnou trasu a expres. Bylo to jako když jedete z Prahy do Pardubic.
7
Během cesty se Metro změnilo z podzemky na nadzemku a projíždělo jakýmsi sídlištěm, které vypadalo jako Jižní město, nebo jako Prosek. Krajina se postupně měnila. Lidí ve vlaku ubývalo. Věžáky začaly mizet v dálce, přibývala zeleň luk, lesů a anglických trávníků. Blížila se stanice, kde budu vystupovat. Sídliště již bylo vidět jen na obzoru, až ke trati Metra vybíhaly ulice s domky s holých neomítnutých cihel, jejichž zahrady byly lemovány živými ploty. Některé domky byly obloženy dřevem. V informacích o Carsonových bylo napsáno, že stanice, kde mám vystoupit je obložena bílým dřevem a vypadá jako vesnické železniční nádražíčko. Jmenovat se má „Wilson street“. To byla příští stanice. Tak jsem tam vystoupil a sešel po schodech z dlouhatánského mostu ve kterém a na kterém jezdí Metro. Čekal jsem asi čtvrt hodiny než přijel autem otec Té Melindy, kterou jsem hledal. Profesor Henry Carson mě osobně zavezl do jejich domku. Paní Carsonová mi pomohla se ubytovat v jedné ze tří ložnic v patře. Prý budou mít tři ložnice pro hosty místo dvou. Ta třetí se staví z půdy. I ta moje byla patrně postavena z půdy, neboť jedna ze stěn byla šikmá. Jakmile jsem si vybalil, bylo prostřeno k obědu. Sotva byl nalit aperitiv a sotva bylo kuře vytaženo z trouby, objevila se Melinda.
Rozhovor s Melindou Carsonovou Slečna Melinda Carsonová se narodila 28. 11. 1978. Je asi 175 cm vysoká, má hodně tmavohnědé až černé vlasy na ramena učesané na husté Mikádo s pěšinkou uprostřed. Má také velké šedohnědé oči. Melinda pracuje jako operátor na radarové stanici pro řízení kosmických letů na hvězdném letišti Rendby Starport. Zajímá se o počítače, letectví, hudbu a sport. Ve sportu se ráda věnuje parašutismu. Reportér: Vítám u mikrofonu slečnu Melindu Carsonovou, která také řídí přílety našich přátel z druhé strany. Mohla byste nám říci něco o své práci? Melinda: Moje práce není tak moc zajímavá. Jde o kontrolu letů na radaru a zadávat kurzy a tak. U vás se to dělá na letištích taky, ale tady je rozdíl v tom, že to nejsou letadla ale kosmický lodě. Reportér: Koukám že hovoříte naprosto dokonalou češtinou. Dokonce používáte hovorové tvary. Nehodláte nás zejména v Čechách navštívit? Melinda: Momentálně ne. Moje máma tam ale pojede, protože je to doktorka a dělá tady kousek v nemocnici. Je to asi tak jedna stanice autobusem. Máma je v mikrobiologický laboratoři a oni tam maj nějakej projekt. Má to co dělat s vaší planetou. Reportér: Tak to se asi uvidíme. (při rozhovoru jsme se šli projít na zahradu) Nyní by nás zajímalo, jestli jste se osobně setkala s Robinem Hronkem, který je zde dost známý. Jak to proběhlo?
8
Melinda: Pokud si vzpomínám, tak tady u nás byl na víkend. Všechny nás to překvapilo. Pozvali jsme tenkrát naše přátele a sousedy a uspořádali jsme zahradní slavnost. Bylo to jako o Vánocích, ale bez stromku, dárků a tak podobně. Reportér: To jste si užili. Co se tam dělo? Melinda: No – co, - hodně se jedlo, pekly se buřty a tak. Tadyhle máme gril. Dá se tu píct maso, buřty a takový. Reportér: Asi víte, čím je Robin Hronek znám kromě hudby. Mohla byste nám říct něco o tom, zda-li nechtěl po vás vzít na záda, případně na koně? Melinda: No, - den po tý slavnosti, bylo to po obědě to chtěl a prej to umim dobře. Neřekl si o to přímo. Reportér: Jak jste tedy věděla, že to chce? Melinda: Jak jsem to poznala? – No – to bylo tak, že jsme seděli na zahradě, pak se šel projít, já jsem si chvíli něco četla a zjistila jsem, že stojí za mnou. Nahnul se ke mně a chtěl asi vědět jak voním a čichal mi k vlasům. Potom jsem něco šla dělat a on za mnou chodil. Tak jsem se ho zeptala, jestli něco nechce. On vyhrknul, že by chtěl vzít na koně, jestli bych to dokázala. Tak jsem ho svezla. Reportér: To je dost zvláštní. Pokud vím, tak nevíte o tom, jak zakončuji své rozhovory. Mám pravdu že? Melinda: Zatím ne. Reportér: Já bych si dovolil zeptat se přímo. Nemohla byste zkusit nosit mě?
9
Melinda: No – klidně. Otočí se ke mně zády) Chytněte se mě takhle (když jsem ji objal kolem ramen, Melinda mne chytla za ruce a upravila držení, přičemž jsem se dotkl obličejem jejích vlasů) Trochu roztáhněte nohy.(Když jsem tak učinil, Melinda se přikrčila) Tak jedem. (Když jsem se trochu odrazil, Melinda na to reagovala nadhozením, objela párkrát velký Ořešák uprostřed zahrady, zajela k plotu, zajela ke garáži a zpět k besídce, kde mně postavila). Tak jak? Odpověděl jsem že fajn.
CESTA NA DALEKÝ SEVER Par-Urps jsem opustil záhy po tomto zážitku, protože jsem měl jet za jednou dívkou, která má vést desetičlennou skupinu dívek, které mají posílit bezpečnostní sektor. Jednu už mám za sebou, takže teď mám na programu nějakou Miru Nailovou. Ta bydlí daleko na severu ve městě Karen, jehož zeměpisnou polohu bychom na globusu Země našli někde na severu Grónska. Musel jsem tedy počítat s hodně velkou zimou. Do Karenu jsem letěl letadlem, i když by se spíše dalo mluvit o jakési vzducholodi, která však byla rychlá jako letadlo a vypadala spíše jako takovéto vznášedlo, které jezdí z Francie do Anglie. Navíc to připomínalo biblický létající stroj, který popisuje Ezechiel. Když jsem opustil letištní halu, překvapilo mě že není zase tak hrozná zima. Bylo totiž léto. Dlouhé kalhoty, svetr a bunda mi sice přišla vhod. Vzal jsem si TAXI na adresu kam jsem potřeboval jet a cestou jsem si prohlížel město. Karen je moc krásný. Jelikož je novější než Par-Urps, je tady více těch fantastických staveb krystalických tvarů, které září jako drahokamy. Na rozdíl od skleněných krabic hlavního města, které je už zašlé, šedivé a špinavé, září tu různé pyramidy, jehlany, koule a homole. Sem tam krabice, ale zase je tu více zeleně. Něco na způsob Metra tu jezdí nad zemí, projíždí to i skrz budovy a všechno se leskne a třpytí. Doložit to mohu tím, že když jsme čekali na zelenou, vynořil se z jedné takové stavby vláček, který vypadal jako krátká černá zrcadlově lesklá housenka, přejel po tenkém mostě silnici po které jsme jeli a na druhé straně zmizel za obrovskou bleděmodrou pyramidou. Do místa, kam jsem jel se dále jelo po tenké mořské šíji. Měli jsme z obou stran moře. Asi za deset minut jsem zaplatil a vystoupil a jakmile jsem se ubytoval, bylo prostřeno k obědu.
Rozhovor s Mirou Nail Slečna Mira Nail se narodila 17. 3. 1975, měří 195 cm, má černé vlasy na ježka a černé oči. Pokud jde o vlasy, jde o havraní čerň. Mira studuje geologii. Zajímá se o hudbu, počítače a sport. Reportér: Vítám u mikrofonu jednu dívku se kterou se později setkáme u nás doma. Mohla byste nám říci proč se chystáte navštívit planetu Zemi? Mira: Byla jsem pozvána od vyslanců společnosti „Allied Social Services“, kteří jeli do Prahy, nebo jak se to místo jmenuje. Zejtra budu dělat zkoušky z češtiny a potom pojedu k vám.
10
Reportér: To je velice zajímavé. Myslím, že poletíme spolu. Naše čtenáře by zajímalo, co u nás konkrétně budete dělat. Mohla byste nám o tom něco povědět? Mira: No – Budu pracovat v bezpečnostní skupině, která má tu budoucí pobočku hlídat. Voni tam totiž dělaj nějaký věci, za který by mohli bejt nějak honěný. Je to vlastně ochranaq před policií, mafií a podobnejma sračkama. Reportér: To je pěkné. Akorát se obávám, že díky tomuto výroku můžete mít problémů o něco více, ale i tak je to velice zajímavé. Abychom ale nechali místo pro další jiné rozhovory, rád bych se zeptal, jestli jste se osobně setkala s osobou, zde jistě dost známou – Robinem Hronkem, a na váš názor na jednu poněkud trapnou a hloupou věc , jakou je nošení na zádech. Mohla byste naše čtenáře obeznámit s vaším pohledem na tuto situaci? Mira: S Robinem bych se setkala ráda. Můžete mu ode mě vyřídit, že ho nesvezu jenom na zádech, ale že ho povozim na pořádnym koni, jako když byl malej. Vo tomhle bych vám řekla že to je kravina, pokud se tim nic nesleduje. Já jsem si vo tom našla něco na Internetu, takže to vim. Taky vo tom mluvili ve výcvikovim středisku odkud letíme. Jo a nesmíte nikde sdělovat, kde to středisko je. To je vojrenskej prostor, vo tom nesmí nikdo vědět. Reportér: Můžete se spolehnout. I my máme státní a vojenské tajemství. Co byste Miro říkala tomu, kdybych vás o něco požádal. Mohla byste zkusit vzít mě na záda, nebo na koně? Nechám to na vás. Mira: No – koně uděláme. Zkusíme voboje. (skrčí se, abych se mohl chytit) Tak se chyťte a svezem se. (Chytí mě za nohy, nadhodí a zachroptí. Objede pokoj a postaví mě). Takhle je to na hovno. Půjdem do ložnice, tam není lustr a zkusíme pořádnýho koně. (Jdeme do ložnice) Tak můžem? Řekl jsem že ano, Mira mě objala a vysadila si mě na ramena. Potom řekla: No tohle je koník. Na jízdu není místo, tak mě Mira sundala a postavila.
VÝLET DO ZÁBAVNÍHO PARKU Den po rozhovoru (Třetí, den pobytu v Karenu) jsme jeli do místního zábavného parku. Zdejší centrum zábavy a pouťových atrakcí se zde jmenuje „Famtasy island (Ostrov fantazie). Tento zábavný park pro malé i velké návštěvníky je zajímavý největší Horskou dráhou která na výšku převyšuje mrakodrapy v New Yorku a tvoří jí přes 30 Km kolejí. Zmíněná Horská dráha obsahuje tři srázy, dvě spirály a čtyři vertikální smyčky (kulaté smyčky, které projíždíte vertikálním otáčením. Ve vrchní polovině kruhu visíte hlavou dolů). Největší smyčka je vidět už z dálky a tvoří tak orientační bod v parku. Zmíněná největší smyčka popisované Horské dráhy má asi 80 m v průměru.
11
Na tuto atrakci jsem jít nechtěl. Mohlo by mi být špatně od žaludku. Mira tam šla. Nic jí nebylo. Navštívili jsme asi dva strašidelné hrady, svezli jsme se na Ruském kole, po obědě jsme se projeli lodičkou po pravěké pralesní řece, kde nás lekala prehistorická zvířata. To bylo v jakési jeskyni. Pozdě odpoledne jsme šli na jakousi lodiku, která projížděla nádhernou krajinou plnou skal, srubů a malebných zátok. Vše bylo poklidné až do chvíle, kdy jsme se na okamžik zastavili, objeli velký balvan na kterém rostl strom, jehož kořeny prorůstali do vody, a po podplutí vyvráceného stromu jsme se zřítili do propasti. Potom nás asi dvakrát vytáhli, jen abychom se ještě zřítili ze dvou vodopádů, po čemž jsme byli tak promočení, že jsme se na toaletách miseli převléknout a jeli jsme domů. MIRA MÁ PODOBNÉ PŘÍBUZNÉ Mira mi po návratu ze zábavného parku domluvila návštěvu u své sestřenice která se jmenuje Eleonor. Měl jsem tak možnost nahlédnout na jejich formu Internetu. Bylo to opravdu velice zajímavé. Možná že budeme takový Internet mít během třiceti let. Takovou intreraktivitu jsem doma viděl akorát ve vědeckofantastických filmech. Moc jsem toho neviděl, protože Eleonor poslala e-mail, kde psala že můžeme přijet na oběd. To že je Eleonor podobná Miře, jen její modročerný ježek není tak kraťounký, jsem zjistil podle toho, že nám poslala fotku. Interaktivita jejich Internetu mi byla předvedena tak, že jsme si pustili televizi, kde byla nějaká soutěž, která vypadala jako náš Risk. Mohli jsme si to také zahrát. Na počítači to vypadalo tak, jako by se televize spustila na počítači, ale v prohlížeči Internetu. Také jsme ovlivňovali průběh soutěže, protože jsme hráli přes Internet. Druhý den jsme se vydali na tu návštěvu. Už jsem si zvykl na nadzemní dráhu s tmavými okny a bez řidiče. I když se zdálo, že jsou okénka neprůhledná, bylo vidět zcela jasně ven. Projeli jsme celé město takže jsem se zase pokochal pohledem na karenskou fantastickou architekturu. Ta Eleonor bydlí v místě, které vypadalo jako vilová čtvrť. Byly tam malé domky se zahrádkami, lemované ploty z cihlových zídek se sloupky a tmavých prken. Na druhé straně ulice, která byla zřejmě hlavní, byly takto upravené paneláky, které měly zábradlí balkónů udělané stejně jako ty ploty. Na té straně, kde byly ty malé domky jsme odbočili do jedné menší ulice a o dva bloky dále do ulice, která byla souběžná s hlavní ulicí, kde jsme zazvonili na zvonek u branky jednoho z četných domečků. Z reproduktoru u zmíněného zvonku s nápisem „Dr. Olivie Armstrong „ , se ozval hlas postarší ženy, který se zeptal, co si přejeme. Když jsme se zeptali, jestli nás Eleonor čeká, hlas odpověděl že ano, v brance to zabzučelo a my vešli do zahrady a Eleonor nás čekala u vchodu do domu. Eleonor byla asi o hlavu menší než Mira a opravdu vypadala jako na té fotce. Její vlasy byly kudrnaté a jako ježek vypadaly v zadu a na skráních. Oblečená byla ve svetru, který jsem již citelně postrádal, takže jsme šli raději dovnitř. Před tím, než bylo prostřeno k obědu, prohlížel jsem si svůj návštěvní itinerář, a z hrůzou jsem zjistil, že mám navštívit už zítra nějakou Ronii Cartisovou, takže musím sehnat letenku do Par-Urpsu a jet do městečka které se jmenuje Heavenfield. Rozhovor s Eleonor jsem tedy udělal po obědě. Doma u Miry jsme na štěstí zjistili, že několik návštěv odpadá.
12
Rozhovor s Eleonor Armstrongovou Slečna Eleonor Armstrongová se narodila 28. 9. 1979, je asi 185 cm vysoká, má černé kudrnaté vlasy téměř na ježka a černé oči. Studuje Zdravotnictví a chystá se studovat medicínu. Oba její rodiče jsou lékaři. Matka je praktická lékařka v nedaleké nemocnici a otec je zvěrolékař. Vzhledem k tomu, že přiletí na Zemi, přerušila studium. Reportér: U mikrofonu vítám další dívku která bude nějaký čas žít na planetě Zemi. Rád bych se vás zeptal, jak se těšíte na své poslání. Eleonor: Na Zemi se ráda podívám. Těším se moc. Reportér: Dle toho, jak ovládáte Český jazyk usuzuji, že se chystáte do Čech spolu s vaší Kamarádkou Mirou. Mohla byste nám o tom něco říct zajímavého? Eleonor: No tak, - jedeme k vám ještě s dalšíma holkama, je nás celkem deset. Mira říká, že se s nima nesetkáte tady, ale až na Zemi. Co máme dělat víte od Miry. Reportér: Jak tak vidím, máte ve skříni s věží hodně cédéček a kazet. Můžete nám říci jakou hudbu ráda posloucháte a jestli vám něco říká jméno Robin Hronek. Co nám o tom chcete povědět? Eleonor: No tak – Máme tady spoustu věcí, které by vám nic neřikaly, no a Robina máme celou sbírku.. Včera byl na MTV novej klip. Dávaji ho taky i jinde. Na OTV1 je před sedmou, mezi předpovědí počasí a hlavníma zprávama. Reportér: Jestlipak víte, že má tento hudebník, který u nás takové štěstí nemá, určitou zálibu , kterou my na Zemi považujeme za divnou. Zajímalo by nás, co to je a co si o tom myslíte? Eleonor: Tady o tom nošení na zádech vim. Sám jste se už přesvědčil. Ten výjev z té reklamy straší tady kousek na našem obchoďáku. Myslím si že je to dobrá srandička. Jestli se s ním setkám,zkusím mu to nabídnout. Reportér: To je pěkné. Mám takový nápad: Nebudeme ho informovat o téhle nabídce, abychom ho překvapili. On si o to většinou řekl, nebo se choval tak, že to z toho vyplynulo. Původně jsem to chtěl také tak udělat, ale rád bych co nejrychleji odjel. Rád bych se zeptal, jestli byste mě nezkusila vzít na záda, jako to je v té reklamě. Šlo by to?
13
Eleonor: Zkusit bych to mohla, ale nevím jak to dopadne. Nevím jestli bych vás unesla. Zkusím vás zvednout takhle (trochu se sehnula, objala mě v pase a asi na čtvrt minuty mě zvedla). No – snad by to šlo (pokrčila rameny, trochu se zamyslela) Tak jestli vás to opravdu zajímá, tak se postavte semhle, dejte ruce před sebe a rozkročte se. (Otočila se ke mně zády, přikrčila se a při váhavé výzvě „Dejte mi ruce sem“ mě vzala za ruce a dala si je okolo krku, při čemž jsem si přičichl k jejím vlasům.). Zkuste si na mě jako naskočit.(Když jsem tak učinil, Eleonor mě rychle popadla za nohy a nadhodila mě. Objela ložnici a když mě postavila, tak jsme šli zase do obývacího pokoje.
KONEC NÁVŠTĚVY NA DRSNÉM SEVERU Na odchodu od Eleonor jsem od ní dostal malý dárek. Byla to taková ta americká čepice s nápisem „Earthsave“. Když jsme Přijeli k Miře domů, Jela s námi také Eleonor. Nechala rodiče doma a kromě čepice přinesla láhev vodky. Mira otevřela víno a můj odjezd jsme trochu oslavili. Pro mě a nebo z mého hlediska jsme slavili hodně. I obě dívky už měly jak se říká „maváto“. Byl jsem již trochu společensky unavený a tak jsem si sedl do křesla, abych byl dále od děvčat, která se pořát něčemu smála. Požádal jsem Miru o kávu už proto, že byla v lepším stavu a doporučil jsem to také Eleonor. Mira mi pak šla pomoci s balením a zároveň jsem objevil psychické schopnosti těchto bytostí. To se mi totiž Mira podívala do očí a zeptala se, jestli nemám nějaké přání a ať jí ho neříkám. Měl jsem z toho najednou dost zvláštní pocit. Jakási nepatrná myšlenka mi bleskla hlavou. Vlivem alkoholu jsem se tomu nahlas zasmál a zároveň se zastyděl. Mira se ale zasmála také, řekla že má nápad a šli jsme do té místnosti, kde jsme popíjeli. Děvčata si něco špitala a vybuchla smíchy. No to mu pomůže, zařvala Eleonor. Mira se ke mně přitočila a pošeptala mi, že má pro mě dva dárky. Šla ke skříňce vedle televize a podala mi malou krabičku. Když jsem ji otevřel, byly v ní hodinky. Když jsem poděkoval , šel jsem si je uklidit a vzít si čisté kalhoty. Trochu jsem se polil. Mira ke mně přišla a řekla mi že má druhý dárek. Využila toho, že jsem bez kalhot a když se zeptala, jestli chci parádně pomoct od kocoviny, řekl jsem jí že jo a zase mi hlavou bleskla ta myšlenka Mira šla zavřít dveře, klekla si přede mě na zem, velmi pomalu mi odhrnula spodní kalhoty a jakmile se sehnula a vzala mi penis do úst, následoval nepopsatelný zážitek, který končil mohutným orgasmem až jsem zařval a také jsem okamžitě vystřízlivěl.
OPOŽDĚNÁ CESTA ZPĚT DO TEPLEJŠÍCH KRAJIN
Na letiště nás odvezl otec Eleonor, která potom k dostala doma vynadáno, protože se opila na návštěvě a ani doma neřekla kam jde. Původní rezervace letenky na cestu zpět do Par-Urpsu byla vydána na ráno následujícího dne. Musel jsem to přerezervovat. Náhodou hned něco letělo. Proběhl jsem letiště a sotva jsem se usadil na své místo ve vzducholodi, kterou jsem sem přiletěl, dveře se zavřely a vzlétli jsme. Do hlavního města jsem se tak dostal dokonce dříve než jsem chtěl. Původní let by se dal použít ale to bych se do Heavenfieldu dostal o 4 hodiny později, než bych chtěl. Jelikož už byla noc, nechtěl jsem těm Cartisům telefonovat. Jak funguje ta speciální telefonní budka jsem už věděl, a tak jsem jim poslal E-mail. Dal jsem si kávu a něco k jídlu, abych získal čas jel jsem podzemkou na nádraží a díval se na cedule, kdy mi pojede vlak do Heavenfieldu. Na nádraží jsem pospával na lavičce a šel jsem si koupit lístek. Mezi tím jsem si seřídil hodinky a šel k nástupišti. Už se rozednívalo a bylo mi trochu horko, protože tam nahoře v Karenu se schylovalo k zimě a tady končilo léto.
14
Cesta vlakem trvala asi hodinu a půl. Vlak byl čistý ba rozdíl od našich vlaků, záchody byly čisté jako doma, sedadla byla pohodlná a jádlo tam roznášel steward. Pokud jde o to jídlo, dalo se objednat i u průvodčího, čehož jsem využil když mi ten průvodčí kontroloval jízdenku. Díky tomu jsem se nasnídal a koupil si noviny, abych si ukrátil cestu čtením. Když jsem dorazil do zmíněného města, opět jsem použil Tu chytrou telefonní budku, abych se ohlásil. Než pro mě přijeli na nádraží, dal jsem si kávu a četl jsem noviny. Po chvíli jsem vyšel z nádraží aby mě viděli a sedl si tam na lavičku. Asi za pět minut mě vytrhlo z četby novin zatroubení auta. Přijela patrně matka t= Ronnie Cartisové, která mi pomohla naložit kufr do auta a odvezla mě k nim do domku. Sdělila mi, že Ronnie přijde asi za hodinu z práce. Zároveň jsem byl pozván na oběd po kterém se prý můžu podívat s Ronií k ní do práce, a potom mi ještě nabídla, že bychom se jeli podívat do Angelswelley do místní Zoo. Během čekání až Ronnie přijde, jsme si povídali o všem možném. Občas jsem se podíval na svůj itinerář. Zjistil jsem, že podniknu ještě jednu cestu, která už ale nebude nijak dlouhá, protože to je v hlavním městě, resp. v malém městečku u okraje předměstí. Až tam budu, mám ohlásit Miře, kde jsem. Brzy pojedu domů. Když přišla Ronnie, podával se oběd. Vyzvali mě abych šel také ke stolu. Máme Rajskou polévku a po ní bude kuře. Když bych tu prý byl zítra a po zítří, mohl bych na této návštěvě oslavit Halloween a po něm Svátek našich zesnulých. To bychom šli do kostela a k obědu bude krocan.
Rozhovor s Eonnií Cartisovou Slečna Ronnie Cartisová se narodila 8. 8. 1979, je asi 173 cm vysoká, má černé kudrnaté vlasy na krátko a velké černé oči. Pracuje jako prodavačka v místním obchodě s počítači a se vším co s tím souvisí. Její otec je lékař a matka donedávna pracovala jako učitelka. Ronnie se zajímá o hudbu a počítače. Hraje ve vlastní rockové skupině na kytaru a zpívá. Reportér: Vítám u mikrofonu další dívku, která je jak vidím asi příbuzná Marie Smaulové. Zajímalo by mě jestli mám pravdu a proč se chystáte na Zemi? Ronnie: Na Zemi pojedu díky tomu co dělám a navštívim tam Marii. Její máma je moje teta. Pozvali nás na Vánoce. Reportér: Prý nás navštívíte se svojí kamarádkou z práce, a chystáte se k nám díky své profesi. Jak může být prodavačka z velkého počítačového obchodu pro nás důležitá? Ronnie: U nás prodáváme počítačový hardware a software od třech výrobců a jeden z nich je také poskytovatel telekomunikací. Tahle firma vyvinula novou technologii bezdrátového přenosu dat a já s Clarisou to budeme u vás instalovat. BATRADIS si to totiž koupil. Reportér: To je moc zajíímavé. Jak se těšíte na setkání s vašimi příbuznými?
15
Ronnie: Těšim se moc. Uvidim zase Marii a Robina a nějakou dobu u vás budeme bydlet. Reportér: Prý u vás byl Robin Hronek na návštěvě, což alespoň vyplývá z toho, že jste řekla že ho zase uvidíte, zajímalo by mě a naše čtenáře jestli nechtěl nosit na zádech, jak k tomu došlo a co si o tom myslíte? Ronnie: No (směje se) chtěl to a asi i něco jinýho. To jsme se nějak bavili, hráli jsme si s počítačem, já jsem pak měla nějakou práci, no - a von se koukal co dělám, bavili jsme se vo tom, no a stál za mnou že jo a trochu jsem se lekla, protože mi čuchal k vlasům a funěl mi za uchem. Když jsem teda zjistila, že chce vzít na koně, nebo něco, - ani nebudu řikat co, tak jsem to zkusila a bylo to. Jako - nic divnýho v tom nevidim, ale pobavilo mě to, co chce. Reportér: To jsem celkem očekával. S tím vaším příbuzenstvím jsem se také nemýlil. Jste té Marii Smaulové dost podobná. Abych zjistil, jestli jste také tak silná a také tak ochotná jako ženy, které pocházejí z této planety, chtěl bych se vás zeptat, jestli byste mě nezkusila nosit jako Robina? Ronnie: Vy chcete vzít na koně, - zkusit bych to mohla. Půjdeme na zahradu a zkusíme to. Jestli to bude jak chcete to nevim, ale uvidíme. (Šli jsme na zahradu) Kam chcete odnést? Reportér: Já nevím. Stačilo by na ukázku na konec zahrady. Nechám to na vás. Ronnie: No - odhaduju, vás na takovejch 70 až 80 Kg, takže to vypadá dost blbě. Koníka uděláme asi tak do půlky zahrady. No tak pojedem. (Ronnie se otočila a když jsem se jí chytil, tak mi řekla abych se rozkročil, trochu se sehnula a když mě brala za nohy, které mi chystala podtrhnout, řekla "Tak pozor ras dva tři hop", podtrhla mě nohy, zakymácela se až jsem se bál že spadneme, vykročila, trochu si mě nadhodila a když došla od domu k živému plotu vedle zastřešeného posezení s grilem, tak mě postavila.
KDO JE CLARISA? Ronnie mluvila o své kamarádce Clarise. Abych jí mohl poznat, vzala mě Ronnie s sebou do toho počítačového obchosu, kde pracovala. Tenhle obchod se jmenuje "Compuland", a je to malý obchodní dům plný všeho ohledně počítačů. Byly tam k vidění počítače všech velikostí, tiskárny, scannery a vůbec vše takové. Clarisu jsme našli brzy. Byla za pultem s drobnostmi jako byly např.: Kalkulačky, myši, podložky na myš, diskety, nahrávatelná CD apod. Měla tam pod sklem ve svém pultu také moc pěkné elektronické diáře. Jeden mi předváděla. Byl pěkný.
16
Clarisa byla sama moc pěkná. Líbila se mi její havraní kudrnatá hříva a velké oči. Obě dávky poodešly dál ode mě a občas se hlasitě smály. S touto dávkou jsem udělal rozhovor hned po té, co nás odvezla svojí dodávkou k Ronnii domů. Clarisa s námi povečeřela a pak byl tento rozhovor:
Rozhovor s Claris Laymanovou Slečna Clarisa Laymanová se narodila 7. 7. 1977, je asi 170 cm vysoká, má černé kudrnaté vlasy na ramena, které jsou jakoby nadýchaní a uprostřed rozdělené pěšinkou. Clarisa má také velké černé oči. Tato dívka vyniká vysokou inteligencí, zabývá se tvorbou počítačového softwaru, montáří počítačů a prací v obchodě "Compuland. Bližší informace najdete na www.home.compuland.com . Reportétr: Vítám u mikrofonu další, tentokrát menší dívku, která je nejen přitažlivá, ale i chytrá. Slyšel jsem, že nás navštívíte. Jak se těšíte na cestu a na pobyt na planetě Zemi? Clarisa: Docela se těšim no, - naučila jsem se česky i hovorově a je to legrace. Reportér: Prý jste se setkala osobně s Robinem Hronkem. Jak to proběhlo a co se dělo? Clarisa: Proběhlo to celkem v klidu. Trochu se to slavilo, ale nic zvláštního se nedělo. Reportér: Prý jste ho také nosila na zádech. Co byte nám o tom řekla a co je pravdy na tom, že se s ním chcete přátelit? Claris: Pravda to je. To nošení je taky fakt. My jsme tenkrát hráli takovou hru. Vadí nevadí se tomu tušim říká. No a první moje nevadí vod něj bylo to, jestli bych ho nevzala na koně, a to druhý bylo potom pozdějc, no - a to chtěl abych mu ho vykouřila. (Směje se), No - byla to prdel. Reportér: To, co říkáte je velmi zajímavé, mám ale pocit, že není nutné sdělovat čtenářům takovéto detaily, ale - říká se "Jiný kraj, jiný mrav", takže to snad bude omluvitelné. Nevadilo by vám, kdybych se vás zeptal , jestli byste nezkusila nosit mě. Co vy na to?
17
Clarisa: Já jsem se radila s Ronií a chtěla jsem vám to nabídnout. Tak se pěkně držte (otočí se abych se chytil) a můžeme vyrazit. I když byla v podstatě dost malá na to aby mě vůbec uzvedla, chytila mě za nohy a naložila si mě způsobem, který jsem nestačil zaregistrovat, objela dvakrát zahradu, přičemž si mě jednou trochu nadhodila, a když mě postavila na zem, tak mě sdělila že se jí povedlo zvednout Robina na ramenou. Moc jsem tomu nevěřil, tak mě Clarisa chtěla zvednout ze země, a když nemohla zabrat, donutila mě vylézt na plechovou jímku na vodu, která byla dnem vzhůru a která byla už dost zrezivělá. Než si mě stihla posadit na ramena a zvednout mě, zrezivělé dno jímky povolilo dřív než jsme potřebovali. Clarise se to podařilo, ale nezabrala dost silně. Nečekala že se dno jímky propadne. Dopadlo to tak, že jsme přepadli dozadu a tím rozbili pařeniště, které bylo za námi.
PŘIPRAVUJI SE AA CESTU DOMŮ Po oslavě Halloweenu Clarisin otec pomohl Cartisovým opravit pařeniště. Já jsem poslalMiře správu o tom, kam pojedu. Vydal jsem se za jednou z dívek, které poletí na Zemi a které mne berou s sebou. Jediná dívka z této desetičlenné skupiny, která měla čas se jmenovala Jesica Harmanová, a cesta k ní trvala celý den letu tím vznášedlem, kterým jsem letěl na sever k Miře. Tohle bylo větší a pohodlnější. Vzhledem k tomu, že to město kam jsem letěl leželo na jižní polokouli planety, byly tam obráceně roční období. Tam kde jsem nejdříve pobýval snastal podzim a listí na stromech začalo žloutnout, červenat a hnědnout, místy dokonce opadávat, tady začalo jaro. Jesica mě vyzvedla na letišti a odvezla mě domů. Doma se podávala snídaně po které mi bylo sděleno, že asi tak za hodinu přijede policie a pár vojáků. Nemám se lekat. Pojede se na tajnou základnu a poletíme na Zemi.
Rozhovor s Jesicou Harmanovou Slečna Jesica Harmanová se narodila 12. 5. 1980, je asi 180 cm vysoká, má blond vlasy barvy zlatého rouna na krátko s pěšinkou téměř vlevo. Její účes jinak vypadá jako Mikádo. Jesica má šedozelené oči. Pracuje jako servírka v nedaleké restauraci, která patří jejím rodičům Reportér: U mikrofonu vítám jednu dívku, která prý poletí na naší planetu co by člen desetičlenné ochrann= skupiny. Jak se těšíte a co si od této cesty přejete? Jesica: Těšim se poměrně dost. Myslim že to bude dobrej vodvaz. Tady u nás je celkem nuda, a počítačový hry co máme v hospodě jsou podle mě na hovno. Reportér: Proč si myslíte, že hry na počítač nestojí za moc? Jesica:
18
No - je to vokoukaný a nic moc novýho se v těch střílečkách moc nedělá. Na vyrtuálce se teď něco vobjevilo. Kámoška si to cédéčko koupila, no a žádný nový efekty tam nejsou. Jsou tam akorát parádní zrůdy, ale to je všechno.
Reportér: Povídání o počítačových hrách je jistě velice zajímavé, ale rád bych se zeptal na to, jestli jste se osobně setkala s Robinem Hronkem. Mohla byste nám o tom v případě že ano, vyprávět? Jesica: No tak na návštěvě tu byl. Prej se vo tom pak vyjádřil jako vo snu. Nic zajímavýho to nebylo. Akorát že kámošky šílely no a nic jinýho se nedělo. Pokud tam bylo něco trochu zvláštního, tak všechno vim z televize, Internetu, rádia a vůbec. Reportér: Co tím máte na mysli? Není to nošení na zádech? Jesica: No - to je, ale není to nic zvláštního. Když jsem zjistla, že to chce, tak jsem ho vzala na koně. Reportér: Jak jste to zjistila? Jesica: To jsem zjistila z jeho chování. Robin mě totiž začal tak nějak voblejzat, jako by si chtěl vrznout, no a pak jsem to z něj dostala. Má taky zajímavý chutě na "něco" v tom jsme si rozuměli. Má to dobrý. Reportér: Pokud jde o tento druh záležitostí, myslím že bude lepší mluvit o něčem jiném. Rád bych na závěr tohoto rozhovoru věděl, jestli byste byla ochotná zkusit mě vzít na záda jako Robina Hronka. Zkusíte to? Jesica: No - pojďte sem a zkusíme to. (Vyzývavě se otočila abych se chytil, sehnula se aby mě chytila za nohy) Tak můžem? Když jsem řekl že ano, ucítil jsem z ničeho nic pod nohama prázdno, slabým nadhozením jsem byl naložen aniž bych proces naložení postřehl. Jesica mě provezla po bytě a když mě postavila tak se zeptala jestli nechci zažít vše co Robin, což jsem odmítl.
CESTA DOMŮ Asi tak za hodinu po rozhovoru přijela dvě policejní a jedno vojenské auto. Tím jsem byl dopraven na silnici v polích, kde vůbec nic nebylo. Potom přijel autobus ve kterém jsem potkal dívky se kterými jsem mluvil spolu s několika, se kterými budu mluvit až doma na Zemi. Autobus měl neprůhledná
19
okna kromě předního. Jeli jsme asi hodinu. Potom jsme na chvilku zastavili a nějaký pán v uniformě nám kontroloval doklady. Potom jsme zase kousek popojeli a vystoupili před budovou nevzhledných tvarů a barvy. Okolo vchodu byla zeď aby nebylo kromě autobusu nic vidět. V budově jsme prošli ještě dvě kontroly. Před vstupem do haly, kde jsme čekali na znamení že poletíme, nám sebrali kamery a fotoaparáty. Vrátili nám je až když se ozvalo v amplionu hlášení, že máme nastupovat do kosmické lodi. Nástup a cesta proběhl stejně jako cesta sem. Na Zemi jsme dorazili druhý den ráno, alespoň podle času, které nám momentálně ukazovaly hodinky. Přistáli jsme na skalní plošině obklopené džunglí. Sděleno nám bylo že jsme v Austrálii v parku Eyer´s rock. Slunce zapadalo do zelené záplavy stromů a zajímavé bylo, že se noříme do nitra skalní plošiny. Vystoupili jsme do zařízení, které bylo základnou, jaké už znám. Cesta ze základny k nejbližšímu letišti se odehrála až druhý den po snídani, kde nás vedla skupinka místních domorodců, kteří žijí ve zdejším pralese. Většinu cesty jsme urazili na lodičce po řece. Máčet si ruce či nohy nám naši divošští průvodci zakázali, protože v téhle řece žije hodně krokodýlů. Když jsme dorazili na místní letiště, byli jsme rádi, že jsme opustili džungli. Až budeme nastupovat do velkého letadla, kterým poletíme nejprve do Londýna a pak do Prahy, budeme mít problémy. Na té řece bylo hrozně moc komárů, kteří nás tak poštípali, že vypadáme úplně jinak, než na dotkách v dokladech. Vše se však podařilo. Malá potíž byla v tom, že jsme jeli přes celý Londýn na jiné letiště, a sice jsme jeli na Heathrow. Na Heathrow jsme moc dlouho nečekali protože většinu času nám zabrala cesta přes Londýn. V Praze jsem byl do svého bytu dopraven stejně, jak jsem byl dopraven na místo odletu. I když jsem na Albedoru dýchal o hodně čistší vzduch, i když jsem se cítil šťastně a zdravě, musím si i v té naší špíně a v tom našem smradlavém vzduchu a primitivní civilizaci říct "všude dobře, doma nejlépe".
S KÝM JSEM JEŠTĚ NEMLUVIL Když jsem se vrátil domů a seřídil jsem si hodinky, odpočíval jsem a velmi dlouho jsem spal. Zjistil jsem, že bych měl jít hledat dívky, se kterými jsem přiletěl. Vydal jsem se tedy do redakce a zašel jsem do bezpečnostního sektoru, kde jsem už jednou byl, když jsem dělal rozhovor s Koletou, která je zajímavá tím, že je vypěstována uměle, zám, že nemá příjmení a tím že plní funkci vedoucího technické obsluhy bezpečnostního sektoru. Šel jsem nejdříve za ní, kde jsem se na místo, kde nové dívky bydlí podával na obrazovce, a později jsem byl poslán do jakési zasedací místnosti, kde jsem měl počkat. Trocho mě vylekalo lupnutí a ženský hlas, který se ozval z reproduktoru nade dveřmi. Hlas který jsem neznal, vyvolával podnikovým rozhlasem dívky, se kterými jsem chtěl mluvit, any se dostavily do konferenční místnosti bezpečnostního sektoru. Když se hlášení opakovalo anglicky. vstoupilo do místnosti šest dívek vysokých a sportově vyhlížejících postav oblečených v černých kombinézách, které vypadaly, jako by byly vyrobeny z látky podobné gumě a kovu zároveň. Největší z těch dívek navrhla, že půjdeme na momentální pracoviště Allied Social services. Šli jsme na konec chodby, která vedla směrem od ubytovny, okolo řady očíslovaných dveří, za kterými bylo občas slyšet psaní na stroji, zvonění telefonu, drápavý pískot tisku na jehličkové tiskárně apod. Ta největší dívka zasunula kartu do skříňky na zdi a vymačkala nějaký číselný kód. Když kartu vyndala, kovové dveře se nehlučně rozestoupily. Za nimi jsme přešli kovový most, který vedl ve velké výšce přes kulatou halu, která byla plná složitých kovových konstrukcí, rour a kabelů. Ze zdola se z hlubyny ozývalo monotónní hučení nějakých agregátů.
