Hotel Na Vyhlídce Taková hloupost – nechat si od státu platit za luxusní hotel Martin Švec – 2011
Verze pro internetové šíření na www.architektonicke-modely.net Umístění na jiných zdrojích jen se souhlasem autora
1
Postavy
Andrea Kratochvílová Arnošt Cígler
Miroslav Richter Viktor Doseděl Michaela Lacová Iveta Holásková Leoš Spurný Petr Ukrutný Jiří Pařízek Jaromír Kubalec Vladimír Lukáš Radek Moravec Zuzana Balážová Miroslav Oščádal 2
Investigativní reportérka pracující v TVÆ, kamarádka Arnošta Cíglera Architekt, spolumajitel firmy Fridrich Plaza Investments s. r. o. Má zájem postavit v maloměstě Fridrichov luxusní hotel Arnoštův společník ve Fridrich Plaza Investments s. r. o. Vyjednal u ministerstva dotace na projekt Investigativní reportér v TVÆ, praxe bulvárního novináře Bývalá Richterova milenka, ví hodně o Richterových aktivitách, i nekalých Architektka, Arnoštova krátkodobá přítelkyně Kameraman, pravá ruka Andrey Reportér zpravodajství TVÆ Šéfredaktor investigativní publicistiky TVÆ Ministr pro místní rozvoj Zakladatel bezpečnostní agentury LSA, nyní náměstek ministra pro místní rozvoj Nynější majitel LSA, trenér bojových umění Ředitelka dotačního fondu Ministerstva pro místní rozvoj, svědčí proti Arnoštovi Náčelník Útvaru hospodářské kriminality brněnské policie,
bývalý zaměstnavatel Andrey Arnoštův bratr, hudebník v kapele Těžká voda Petr Vodička bubeník v kapele Těžká voda, softwarový inženýr Vilém „Willy“ Rezek Právník, bývalý přítel Andrey Kratochvílové. Marek Štefka Policista z ÚHK Jaroslav Barna Zkorumpovaný policista z ÚHK Michal Bednář Policista z ÚHK, kamarád a zdroj pro Andreu Petr Baloušek Strážce z LSA Tomáš Formánek Kamarád a společník Richtera, nyní žijící v Kanadě, také strážce z LSA (shoda jmen) Lubomír Hrbata Úředník z ministerstva, zdroj Vladimír Juříček Člen komise pro schvalování dotací, údajně podplacený Jiří Beneda Člen komise pro schvalování dotací, údajně podplacený Marianne Edelmannová Německá podnikatelka s nemovitostmi a hoteliérka Martin „Mário“ Cígler
3
Zkratky
TVÆ
Čti „Šipka“, soukromá plnoformátová televize se sídlem v Brně. Provozuje redakci investigativní publicistiky Ministerstvo pro místní rozvoj Lucas Security Agency s. r. o. Agentura zajišťující ochranku, také pro státní činitele Fridrich Plaza Investments s. r. o. Firma Arnošta a Richtera s původním cílem přestavět zchátralé rekreační středisko na luxusní hotel Útvar hospodářské kriminality Policie ČR, vedený mjr. Oščádalem
MpMR LSA FPI
ÚHK
4
Kapitola1
Michaela je sama v ložnici, co velikostí připomíná zámecký sál. Z vestavěné skříně vytahuje jeden kus značkového ošacení za druhým. Poté je beze skladu vrství do objemné sportovní tašky. Občas se podívá ven z prosklené stěny. Vířivý bazén uprostřed terasy je pořád napuštěn vodou. Koupání? To je dnes poslední, co Michaelu zajímá. I když je venku třicet stupňů ve stínu. Do pokoje vešel majitel vily, pan Richter. „Ahoj, co tady děláš?“ Vyhrkl překvapeně. „Přišla jsem si pro svoje věci,“ řekla tiše Michaela beze známek hněvu. „Abych nezapomněla, klíče – jsou zde.“ Pan Richter na to suše: „Mišulko! Proč odcházíš? To už opravdu mezi náma nemá smysl?“ „Nemá!“ Řekla rezolutně. Pan Richter se dotkl dívčiných ramen. Odstrčila jej. Postavila se ke skříni, odkud vzala pár posledních kousků spodního prádla. Teď už bývalý milenec jí zastoupil dveře. „Proč odcházíš?“ zašeptal, přitom ji pohladil po boku. „Nešahej na mě!“ Prudkým pohybem se protáhla mezi Richterem a dveřní zárubní. S těžkou taškou v náruči sbíhá mramorové schodiště. Richter ji ale předběhl. Čeká na ni dole u vchodových dveří. Před očima jí zamčel. „Proč odcházíš?“ Cedí Richter zlost mezi zuby. Michaela zmateně popochází po vstupní hale. Po pár vteřinách se odhodlala zakřičet: „Protože jsi mě vždycky jenom využíval! Já ti pomáhala s tvými kšefty! Šla na ruku tvým kamarádíčkům. Kdybych tě nepoznala, neměla bych teď problémy s policií!“ „Ale, Míšo! Spolu to zvládneme. Přece tě miluju!“ 5
„Nikdy jsi mě nemiloval! Nevíš ani, co to je! Miluješ jenom prachy! A já ti dělala kurvu!“ Rozepla zip na své tašce. Hodlá Richterovi vrátit aspoň hmotnou část toho, čím si ji poslední rok kupoval. Čupla si a na studenou betonovu podlahu vyložila postupně mobilní telefon vykládaný platinou, kabelku Louis Vuitton, zlatý náhrdelník a klíče od kabrioletu značky Mercedes. „Všechno se vysvětlí. I s tou policií. Stačí, abys byla se mnou. My dva se nemáme čeho bát.“ „Chceš říct, že TY se nemáš čeho bát! Beze mě nemáš, koho tahat ke dnu!“ Opáčila a mizí po schodech do suterénu. Zastavila se v téměř nepoužívaném kamrlíku mezi technologií bazénu a vinotékou. Z tašky vytáhla nezalepenou obálku. Uložila ji do plechového šuplíku mezi všemožnou veteš, nejspíše zbytky po dělnících, kteří před několika lety vilu stavěli. Opřela se do pancéřových dveří vedoucích ven. Naštěstí nejsou zamčené. Za rohem u lesa počkala na taxi, které ji odvezlo na autobusové nádraží. Tam nasedla na nejbližší spoj Brno – Praha. Na pražském autobusovém nádraží už na Michaelu čeká Viktor. Usmívá se a frajersky se opírá o svoji naleštěnou, leč zcela obyčejnou stříbrnou Fabii. „Vítej v novém životě,“ pronesl k ní a galantně podržel dveře spolujezdce. Nic neřekla, ani se na něj nepodívala. Unaveně se posadila. Když se Viktor rozjel, rozhoupal se před ní plyšový opičák a hned vedle autoparfém s obrázkem nahé ženy. Není nutné spěchat. Do svého odletu má Michaela dvě hodiny času. Sklesle si podpírá hlavu a neustále se dívá z okna. Řidič se na ni co chvíli upřeně podívá. Až na ni promluvil: „Co rozchod? Vzal tě moc?“ Michaela dlouho mlčí. „Ani ne,“ hlesla. Má co dělat, aby se nerozplakala. „Co podnikneme s Richterem?“ 6
Zastyděla se. „Jo, jak jsi říkal – s tím mediálním zájmem. Nechci být mrcha, ale nemůžu jinak. Neodlítám moc daleko, takže si mě Richter může najít. Ale pravda je, že jsou to všechno jeho problémy.“ Viktor bezmyšlenkovitě přikyvuje. Tváří se, že udělá pro Michaelu cokoliv. „Všechno v pohodě?“ hlesla. „Jak to myslíš? ...Neboj.“ „Já jen, jestli tě zase nevyhodili z novin?“ Viktor po krátkém zadrhnutí prohodil: „Všechno je, jak má bejt!“ Zaparkovali před letištěm. Michaela vylovila z kabelky usmolenou čtvrtku s půdorysem suterénu vily. Jedno místo je zakroužkované červeným fixem. „Bude se ti hodit.“ Poté se rozloučili. Michaela chvíli bloumá letištní halou. Pak se zařadila do fronty na linku Praha-Marseille. O měsíc později... Jen, co Viktor se svou stříbrnou Fabií vyjel z lesíku na kraji Brna, rozprostřela se před ním široká, vyprahlá pláň sevřená mezi kopci. Tady se mu bude líbit. Na jedné straně je krásný výhled na město. Na druhé straně září obnažené skalní stěny vytěženého lomu. Na hraně prudkého srázu osaměle stojí pětipatrová budova, Viktorovo nové pracoviště. Ještě před pár lety opuštěná továrna, dnes ústředí TVÆ, první celoplošné plnoformátové televize se sídlem v Brně. Orientační tabule na patře mluví o redakci investigativních pořadů pod vedením PhDr. Jiřího Pařízka. Sebevědomě vešel do zasedací místnosti a hlasitě pozdravil. Odpovědí mu však bylo jen tiché zamručení redaktorů. Hlavy mají obrácené k hovořícímu šéfredaktorovi. Zato Pařízek si Viktora všiml lépe. Okamžitě přerušil řeč a reportérům ho představil. Nový příchozí zatím hledá místo, kde se usadit. 7
Jeho zmatenosti si všimla reportérka Andrea, jediná žena v týmu. Posunula se na kraj pohovky a mile se usmála, také jako jediná v týmu. Vzhledem k nedostatku místa na sedačce jí vůbec nevadilo, jak se k ní Viktor tiskne. Dobře si prohlédl její půvabnou tvář a plavé vlasy. Tuctové červené tričko a seprané džíny skrývají dokonalou sportovní postavu. Pařízek mezitím mluví: „Jak již víte: Pan Viktor Doseděl pracoval v uplynulých třech letech v pěti bulvárních denících. V posledním z nich ukončil práci teprve před šesti týdny. Jenže, teď mě prosím, Viktore, poslouchej. V naší televizní redakci se pracuje trochu jinak. Proto by bylo dobré, kdyby jsi alespoň ze začátku pracoval pod dohledem někoho zkušenějšího.“ „Jasně,“ přikyvují přítomní. O „ostříleném“ hochovi z bulváru mají takzvaně seriózní televizní reportéři svoje mínění. Viktor se dotčeně zamračil. Šéfredaktor se na něj důvěrně obrátil. Zná ho již z pohovoru. „Jistě uznáš, že my pracujeme v trochu jiném tempu, jinak využíváme informace.“ Viktor vyšel na chodbu. Snažil se navázat kontakt s hloučkem reportérů diskutujících u automatu na kávu. Taktně jej poslali pryč, mají moc práce. Poté opět narazil na Andreu, která jej vede do redakce. „Pojď, pomůžeš mi se čtvrtečním vydáním. Ju?“ Na židli se Viktor protáhl, jako by v ní sedával každý den. Rozmáchle drbnul do myši, aby probral počítač, zatím společný s Andreou. Je už natěšený: „Copak tam dneska máme?“ „Spor dvou sousedů o příjezdovou cestu na pozemek,“ konstatuje Andrea. Viktora po několika minutách práce znudila. „Chtělo by to nějakou kauzičku. Pořádnou, politickou.“ „To jo,“ povzdechla si Andrea. „Zvlášť teď v létě.“
8
Po práci, venku před budovou se Viktor svěřil Andree se svými pocity z nového kolektivu. „Bulvár, no a? Mimochodem, nikdo z vás nedělal u bulváru?“ „Skoro pro všechny z nás je to tady první práce po škole,“ vysvětluje Andrea. „Jsme zatím bulvárem neposkvrnění. Takže pohrdání neseriózní novinařinou skoro patří k bontonu. Jenže jsme jako významná část jeho čtenářů. Čteme, ale stydíme se za to.“ „Snad taky nečteš bulvár?“ „Pochopitelně! Z profesních důvodů. Musím vědět, co se kde píše. Ostatně, my televizáci taky nemáme nejlepší společenský obraz. Jsme partička senzacechtivců, co se jen radují, když se naše zemička rozkrádá a občas se kvůli tomu střílí. Máme případy - máme kšeft.“ „Prostě děláme svoji práci,“ shrnul Viktor. „Lidi nás za to ocení. Třeba sprostými vzkazy v diskuzích na internetu. Ale jinak, čtou, koukají.“ Andrea zcela souhlasí. „Sledovanost mluví zcela proti názorům diváků, co se tak rádi oddávají oné naprosté ztrátě času.“ „Tak mě napadá, že to povrchní pohrdání je určitej druh vděku.“ „Kolika lidem za jejich práci nikdo vysloveně nepoděkuje?“ navázala Andrea. „Ale i tak mě novinařina baví. Důležitý je, že lidi zajímá, co se u nás děje, kam mizí daně nás všech. Víš? Nejsou to žádní chudáčci, nemůžou ani tak za svoje prvoplánové názory. Jen je jim blbý říct známým: Už se těším, až si večer pustím Šipku. Je to jakýsi celospolečenský, řeklo by se pseudointelektuální tlak.“ „Odkud se berou ty tlaky?“ Zajímá Viktora. „Ty jsi na to za těch pět let v branži nepřišel? Přece média si za to samy můžou. Novinář, aby ukázal jaký je inteligentní borec, se rád strefí do svých kolegů. A lidi to rychle pojmou za svý.“
9
Andrea se s Viktorem posadila na zídku fontány před hlavním vstupem do televize. Změnila téma. Zaujaly ji jeho společenské kontakty, kterými se jí již stačil pochlubit. Viktor nepopírá, že právě to mu otevřelo dveře do Pařízkovy redakce. Dal se do lehce teatrálního vyprávění: „Tak třeba, víš, kde se u nás soustředí největší ekonomická a potažmo i politická síla? Zkus hádat. Některá určitě na takzvaných charitativních večírcích, nezřídka plných celebrit.“ „Jasně, ty večírky pořádají všemožní šéfíčkové státních institucí, údajně za svoje platy.“ Viktor ji opravil: „Mnohem častěji lobbisté. Ze zisků svých velkých akciovek platí i šoubyznys. Možná proto, aby si naklonili nás, novináře – a nepřímo i veřejný mínění.“ Bulvární žurnalistika a showbusiness, to jsou přece neoddělitelné prvky. Ovšem někdy i mezi nablýskané róby, přesvětlené rampy a plné rautové stoly, jak Viktor zdůraznil, pronikne nějaká informace z politického zákulisí. Říká, že byl jiný než mnozí jeho kolegové. Zdaleka se nezajímal jen o všelijaké zpěváky, sportovce, modelky, nýbrž i o lidi, kteří je dokázali sezvat v jednu chvíli na jedno místo. Na boháče, z jejichž kapes se večírky financovali, nekoukal jen z povzdálí. Znal se s nimi osobně. Andree, coby reportérce se to hezky poslouchá. Rozhodla se Viktora vyzkoušet: „Já ti řeknu nějakého ministra. Ty mi řekneš lobbistu, který se na něj nejvíce lepí. A něco mi o něm povyprávíš.“ Viktor bez váhání souhlasil. Andrea chvíli přemýšlí. Z ničeho nic ji napadl ministr pro místní rozvoj. „Ministr Kubalec – Richter. Jako dva bráchové. Richterovy firmy mají bezkonkurenční přístup ke státním zakázkám. Jinak by Richter neměl, čím hýřit. Pozval mě snad každou svou akci, i k sobě do vily. Mluvil se mnou docela, no kamarádsky. Jeho večírky, ty měly tu správnou šťávu. Aspoň podle toho, kolik se na nich utratilo. I z veřejné kasy.“ Andrea jej ani neposlouchá. „Copak?“ Vyrušil ji Viktor. 10
„Ale nic,“ „Nemáš zájem?“ Popíchl ji. „Vzpomněla jsem si na jednoho kámoše,“ hlesla. „Kterej? Znám ho?“ „Neznáš!“ Odsekla. „Leda, že by jsi se zajímal o architekturu.“ „Expert přes baráčky... Snad se v něčem nekoupe?“ „To je na dlouhé povídání,“ zakončila. Vstala ze zídky. Ještě se ohlédla po Viktorovi a zavolala na něj „Měj se.“ Přitom si bere od stojanu kolo, kterým pojede domů. Pořádně do toho šlápla, aby následný kopec nemusela vyjíždět krokem. Arnošt v deset ráno přijel svým zánovním vozem Audi před architektonický ateliér. Uvnitř ho z klidu vyvedli teď už bývalí kolegové, kteří s hadry a leštěnkou v ruce smýčí každý kout. Žádné volně ložené papíry nemají právo na existenci. Bleskurychle putují do různobarevných složek na policích. „Kdo se to odvažuje rušit náš tvůrčí nepořádek?“ Zvolal Arnošt. Na to mu jeden z kolegů odpověděl: „Vždyť sis sem dneska pozval toho svýho – obchodní partnera, Richtera.“ I když bylo Richterovo jméno proneseno s respektem, podle Arnošta se vůbec nic nemusí hrotit. Raději poprosil kolegu o pomoc. „Vytáhneme model ze skladu na denní světlo.“ „Sice už mezi nás nepatříš, ale že jseš to ty,“ provolal kolega a chopil se vozíku postaveného v koutě. Netrvalo dlouho a už se to veze. Model čtyřpatrového čtyřhvězdičkového hotelu neunikl uznalému pohledu studentky na praxi. „Krasavec, co?“ Chvástá se Arnošt. Přitom poplácal dívku po pozadí. Vrhla na něj roztoužený pohled. „Copak pro mě máš – Árný?“ Vytáhl z kapsy lístek, který podal dívce. „Jestli budeš chtít, stav se. Slavnostní poklepání na základní kámen. Soukromá akce pro zvaný – s živou muzikou, módní 11
přehlídkou a DJem. Jde celej aťas. A někdy před tím, třeba už dnes, tě zvu na večeři. V šest v Manhattanu.“ „Vždyť já vím. Myslíš ty na něco jinýho, než na ten tvůj megakšeft? Mhm, ještě si to rozmyslím, Árný. Ale večeři s tebou si nerozmyslím,“ odpověděla Iveta. Načež zmizela za dveřmi. Kolega za vozíkem se poťouchle usmál. „Už je ruka v rukávu?“ Arnošt neodpověděl. Raději s kolegou usadil model budoucího hotelu v hlavní zasedací místnosti. Tam na Arnošta čeká Richter. Zvědavě výrobek obchází a ke kdejakému detailu přibližuje oči na méně než dvacet centimetrů. „Skvělý, poctivý výkon, povedené...“ mumlá si pod vousy. Poté poplácal Arnošta po ramenech: „Pane architekte. Opět vám musím říct, jak jsem s vámi spokojen. Opravdu, lepšího spolupracovníka jsem doposud neměl. Vždycky jsem chtěl mít tak nádhernej hotel.“ Vzápětí posmutněl: „Škoda, že ho budu po dokončení prodávat. To víte – obchod je obchod. I když, je to odedávna můj sen být někdy hoteliér.“ Mluvil ještě dál. Arnošt už nevnímá. Richterova slova zní strojeně jako v televizní reklamě.
12
Cestou domů, do svého domku na předměstí Brna, si Arnošt píská. Dnes má opravdu dobrou náladu. Myslí na Ivetu. Opět se zamiloval. Sám sebe ujišťuje, že toto nebude láska jen na měsíc. Vstoupil dovnitř a představuje si, že končí další doba, kdy ve svých dvou místnostech v přízemí žije sám. Pročísl si vlasy dlaní. Tím narušil dokonale padnoucí nagelovaný účes. Ještě, než stačil ze sebe shodit svoji značkovovu košili a vytahané džíny, dveře pokoje rozrazil bratr Martin zvaný Mário. Je o pět let starší. Zpod vytahaného černého trika uctívajícího kapelu Iron Maiden se dere „pivní mozol“. Dobrosrdečně se zasmál a nechal zaznít svůj hromově chraplavý hlas: „Jaktože jsi mě nepozval na tu jízdu, co jsi tady měl včera večer?“ Všiml si nepořádku, který dost ruší dojem z obývacího pokoje zařízeného samým moderním, minimalistickým nábytkem. „To bylo jenom pro zasvěcený – architekty a architektky,“ odpověděl Arnošt. „Probírali jsme tu ryze profesní záležitosti, však nás znáš. Ale na jednu akci tě pozvat můžu. Bude to za prachy.“ 13
Mário se na vteřinu zasekl. „No, co koukáš? Klaplo to. Tvoje slavná kapela Těžká voda zahraje k tanci a poslechu.“ Následně vytáhl ze šuplíku vstupenku natištěnou na luxusním lesklém papíře. „Abych nezapomněl. Pro tvoji drahou polovičku.“ Starší bratr zkoumavě čte text na lístcích: „Rekonstrukce rekreačního střediska Fridrichov – slavnostní položení základního kamene Hotelu**** Friedrich Plaza... reprezentativní večeře, bohatý doprovodný program, živá hudba, charitativní módní přehlídka... Obdržel jste exkluzivní nepřenosné VIP pozvání.“ Vše zakončují vlastnoruční podpisy Ing. arch. Arnošta Cíglera a Miroslava Richtera. Mário se zaradoval: „Tomu já říkám bratrská protekce!“ Poplácal Arnošta po ramenech. Pak trochu zapochyboval, jestli se s partičkou pravověrných rockerů trefí do vkusu zbohatlíků. „Ti radši jazz, jak jsi říkal.“ „Však si poradíš, brácha,“ prohodil bezstarostně Arnošt. Začal předvádět do vzduchu, jak se hraje na trumpetu. Mário se okamžitě přidal s imitovaným pozounem a patřičně procítěným: „Jam pam pi dam da da dam da dá Jam pa di dý dam pa dám! Padám!“ Tolik se rozmáchl, až sletěl na záda. Na ukončenou, ještě než se zvedl, si s Arnoštem plácl dlaní. Nabyli přesvědčení, že i rozevláté jazzové melodie jsou pro Těžkou vodu hračka. Ta se i přes to bude držet svého kopyta, protože klasický rock šedesátých a sedmdesátých let, který se rockeři naučili hrát z kazet po svých tatíncích, je stále oblíbený. A to napříč příjmovými skupinami. Občas stačí zařadit i nějakou tu baladu k zamilovanému tanci. „A na závěr,“ upozornil Arnošt. „Zkusíte si, jak se spí v mém hotelu.“ „Ve tvém hotelu? Aha. Asi dobře. Čtyři hvězdy jsou čtyři hvězdy.“ „Budoucí! Zatím teplou deku s sebou.“ Z prvního patra se náhle ozval malý Honza: „Tati, půjdeme bubnovat?“ „Nechtěl by jsi se radši učit na kytaru? Na elektrickou!“ 14
Ne, Honza se těší na bubnování. Arnošt si pomyslel: To zas bude kravál. Ještě, že právě odjíždí. Šel do sklepa vytáhnout kolo. Venku je nádherně a Andrea ho pozvala na projížďku. Pořád nad její nabídkou váhá. Nakonec seznal, že nemá, proč být líný. V duchu překontroloval svůj denní rozvrh. Žádné obavy, večeři s Ivetou stihne určitě. Andrea sesedla z kola. Opřela se o strom, přičemž na sobě nedala znát jakoukoliv únavu. Sundala si přilbu, čímž odhalila podvečernímu Slunci svoje zářivé vlasy. Vtom ji dojel Arnošt, trochu udýchaný. „Dneska ti to sluší,“ řekl. Poděkovala. Hned na to mu nabídla: „Nechceš napít.“ Možná i proto, aby rozptýlila Arnoštovu pozornost zaměřenou na ni. Neustále očima obtahuje křivky jejího těla zvýrazněné upnutým trikem. „Jéžiš, díky,“ vypravil ze sebe Arnošt. Má obrovskou žízeň. Uklidňující pohled do lesa jim dodal novou energii. Jede se dál – směr bývalý Hádecký lom. Arnošt má jednu podmínku: „Ne, že mi zase ujedeš.“ „Šlápni do toho, Árný,“ povzbuzuje Andrea. „Sám říkáš, jaké je to nejpůsobivější místo v Brně. Ta skrytá romantika, co se vroucně dere na povrch.“ „Tak jo! Dáme závody, ty jedna romantičko!“ Pořádně zabral. A byl také první, kdo přeťal cílovou pásku otevřené rezavé brány. Rozprostřelo se před nimi panorama Brna. Andrea zajela na kraj silnice. Nechala kolo, kde jí spadly nohy z pedálů. Arnošt se mezitím natáhl do suché trávy. Pronesl: „Jsem první. Poprvé rychlejší než ty.“ „Vidíš, stačí trochu trénovat,“ opáčila Andrea. Arnošt připomněl: „Kdo by to do tebe řekl? Jezdíš jak na Tour de France a přitom postavu máš, no – žádná svalnatá fitnesska – prostě, jak se na ženskou patří.“ „Zato tobě by trochu víc svalů prospělo,“ popíchla ho. „Něco pro tebe mám.“ Podal jí VIP vstupenku na večírek ve Fridrichově. 15
Souhlasila: „Tak jo. Dostat se na takový večírky znamená dostat se přímo ke zdroji.“ Chvíli mlčky seděli na štěrku a dívali se na brněnské panoráma. Arnošt se najednou zasekl pohledem na její zamyšlené tváři. „Nevytáhla jsi mě sem jen tak...“ Procedil mezi zuby. Podezíravě se jej zeptala: „Ty děláš na hotelu s Richterem?“ „Ano. Ty o tom nevíš?“ „Chtěla jsem se ujistit.“ Arnošt pocítil rozrušení. „Proč o tomhle, teď?“ Vysvětlila: „Jeden z nejmocnějších lobbistů v Česku. Zrovna nás v redakci začaly zajímat jeho kontakty na ministerstvo.“ „Lobbista,“ zasmál se. „Asi jediný, co o něm víte. Co zase vím já, nikdy neudělal nic nezákonnýho.“ „Víme víc,“ uvedla Andrea. „Podobných společníků, jako ty, už měl. Skoro každý skončil ve vězení za korupci nebo přinejmenším se stamilionovými dluhy. Zatímco Richter na všem královsky vydělal.“ „No jo. Vždycky se na něho lepili podivní podnikatelíčkové. Ale já se snad nemám čeho bát. Hele, co přesně kolem něho řešíte?“ „Ještě pořádně nevím, začala jsem zkoumat jeho staré obchodní aktivity. Zatím nevím, co z toho vyleze. Možná si říkáš, proč ti to všechno říkám...“ „To si teda říkám,“ odsekl Arnošt. Na to mu vysvětlila: „Richter je ve skutečnosti dost citlivé téma. Kdoví, co bych ti mohla nějakou ne zcela vhodně vypuštěnou informací provést. Vždyť ty o podnikání s ním dost nerad mluvíš. Tím pádem nevím, co všechno může mít na tebe vztah. Potřebuju si tedy ujasnit, jak moc na tom mám pracovat.“ „Můžeš, jak je libo,“ usmál se Arnošt. „My fakt nejedeme žádný levárny.“ 16
Andrea nechává v sobě promlouvat intuici. Na Arnoštově bezstarostnosti se jí něco nezdá. „Fakt ne?“ „Fakt ne. Andreo, pojď myslet na něco jinýho.“ Zavedl slečnu na kraj skály. Paží upozorňuje na krásný výhled. Její pohled rychle sklouzl dolů k budově TVÆ, která se nachází přímo na úpatí svahu pod lomem. Poťouchle se usmál: „Ty musíš pořád myslet na práci.“ „Nech si toho,“ něžně jej napomenula. Po chvíli zamyšlení přiznala: „Musím. Nejvíc, když mi zvoní služební mobil!“
Opravdu se z batohu ležícího na kamení ozývá vyzvánění. Volá Viktor z televizní kavárny. Chce, aby za ním přišla. „Já teďka nemůžu,“ říká Andrea rozhodně. „Musím ti něco naléhavého říct. Je to zcela nová kauza – politická, pořádný čachry s dotacemi. Chci ji představit hned na zítřejší poradě.“ „No vidíš, počká to do rána.“ 17
„Právě, že ne,“ opravil ji Viktor. „Před tím to musím probrat s tebou. Mám pocit, že Richtera taky dost znáš. Byl bych rád, kdybychom šli do té věci spolu. Na jednoho je to za prvé moc. Za druhé můžeš dodat něco, co já nevím. Musím si hlavně ujasnit smysl věci. Mohla by to taky být moje blbost, vytasit to před všemi na poradě.“ Viktor nedal na naléhání, ať si vážnost kauzy ujasní především sám před sebou. Nezavěsil, dokud mu Andrea, k nelibosti Arnošta, neslíbila, že přijede. Andrea opřela kolo o sloup u zahrádky televizní kavárny. Pozoruje, že počáteční nedůvěra starého osazenstva redakce vůči Viktorovi je ta tam. Sedí s ním u jednoho velkého stolu a napjatě ho poslouchají. Viktor jim totiž sděluje nejrůznější pikantnosti ze života takzvané vlivné vrstvy. Před každým z reportérů se leskne pivní půllitr. Vyrušila Viktora zaťukáním na rameno. „Musíme jít do smrčků,“ upozornil ji. Za dva dny svého působení u TVÆ pochytil, jak se už dlouho říká intimnímu zákoutí za parkovištěm, jak jinak, mezi smrčky. Až ji navedl, kam potřebuje, nedůvěřivě se zeptala: „O co jde?“ Viktor se nadechl. „Asi před půl rokem založil náš známej Richter firmu Friedrich Plaza investments. Jejím úkolem je změnit zchátralé armádní rekreační středisko ve Fridrichově na čtyřhvězdičkovej hotel. Jenže podle ministerstva to má být sanatorium pro vozíčkáře. Na to dostal dotace.“ Andrea mlčí. Čeká, že Viktor řekne něco více. Trochu se jí rozbušilo srdce. Pokračoval: „Taková klasika.“ Andrea se na něj nedívá. Viktor jí proto vytasil před oči potištěný papír: „Odesílatel – Zuzana Balážová, ředitelka dotačního fondu Ministerstva pro místní rozvoj, přímo podřízená ministrovi. Bez vytáček doporučila komisi, aby odsouhlasila čtyřicetimilionový balík pro Richtera. Možná na popud ministra, jenže to se mi nepodařilo potvrdit.“ 18
„To si nevšimla, že Richter žádné bohulibé cíle se sanatoriem nemá?“ Diví se Andrea. „Nevšimla. Ještě o tom nejspíš nevěděla,“ opáčil Viktor. Andrea stojí jako opařená. Nikdy by do svého kamaráda Arnošta neřekla, že by se podílel na vyvádění státních dotací na soukromé účely. Nechce ale dát na sobě nic znát. Proto ironicky sekunduje: „Ale věděla, nebo vědět mohla! Richter se totiž se svými plány na hotel nijak netajil. Jeho společník Arnošt o tom vykládal už v lednu, když si ho Richter vyhlédl. Ale co? Oficiálně bylo vše v pořádku... Kdy ty dotace schválila?“ „Někdy v dubnu. Už vím. Šestýho.“ „Docela nedávno. Jéžiš! Čtyřhvězdičkáč už byl jasná věc. Byl projekt, stavební povolení.“ „Proklepneme Balážovou,“ navrhuje Viktor. „Jestli je fakt tak hloupá nebo navedená.“ Má ještě něco. „Hádej, za kolik Richter koupil starý rekreační středisko?“ Andrea se nechala poddat. „Dobrá. Pět milionů.“ „Já vím – rozpadající se opuštěný barák kdesi za horami, ale i tak je pět mega dost pod míru.“ Viktor prohodil: „Richter v tom uměl chodit. Věděl předem, že Fridrichov se bude chtít barabizny zbavit. Znalec, co to měl pro město ocenit, byl jeho známej. Richter to pak vyfoukl, jen co pověsili nabídku na prodej na úřední desku.“ Andrea zapitvořila: „Tak výhodnej byznys a my mu ho zkazíme?“ „Proto jsme tady. Chápeš? Čtyřicet melounů z našich daní...“ Hvízdnul. „V čudu. To určitě někoho zvedne ze židle.“ „To zvedne,“ hlesla Andrea. „Ale zatím to vyprávíš jako scénář k filmu. Od koho to všechno vůbec máš?“ „Holá realita! Budeš se divit, jak Richter o Balážové hezky mluví. A ministr? Ten si ji chrání jako vlastní dceru.“ „No dobrá. Ovšem to ještě...“ 19
Dále už Viktor nevyprávěl. Jen se povzbudivě zeptal: „Nakopneme to – hned zítra ráno?“ „Já bych počkala,“ rozhodla Andrea. „Zatím je to moc v mlze.“ „Právě proto, aby to nebylo v mlze, musíme začít. Informujeme všechny Pařízkovy lidi, ať nejedeme na vlastní pěst.“ Podle Andrey je ale nutné dříve spoustu věcí ověřit. Třeba, že vůbec šlo o dotace z ministerstva. „Zatím nic nebude.“ Viktor poslušně seznal: „No dobrá, ale uteče nám dobrá kauza.“ Na to dodal: „Sama jsi říkala, že by se nám zvlášť teď v letní sezóně hodil případ.“ Ostře se ohradila: „Jsme seriózní novináři. Nehledáme kauzy jen proto, že je okurková sezóna.“ Více natěšenému Viktorovi Andrea vysvětlovat nebude. Raději se dala na odchod a sedla na kolo. Nemusí hned na rovinu říkat, že by zkazili výhodný byznys především Arnoštovi. Navíc je to proti novinářské etice – pracovat na případu, ve kterém je zapojený známý. Už se těším, až si dám zase závody s tunelářem státních dotací, pomyslela si. Stále doufá, že Arnošt žádný tunelář není. Nevěděl všechno, co dělá jeho společník Richter. Jako jeho bývalí společníci „na jedno použití“. Arnošt bloumá kolem bývalého fridrichovského rekreačního střediska. Poměrně snadno si představil, jak na zpustlé místo vtrhne stavební ruch. Ospalým městem zazní vrčení motorů jeřábů a rachot sbíječek. Malí kluci vyklonění z oken odrbaných vilek v okolí budou se zájmem pozorovat dělníky při práci. Zatímco jejich tatínkové a maminky snad nebudou psát moc stížností na hluk. Šel bloumat jinam. Na náměstí ho už čeká Iveta. Na to, že je slunné letní odpoledne, příliš lidí tu neprochází. Pár důchodců vysedává na lavičkách. Kromě nich se tu toulá pár skupinek – zcela určitě turisté. Zaparkovaná auta cloní radnici, 20
jedinou historickou budovu na náměstí. Jinak asi třetina zástavby je panelová. Před jedním z paneláků na něj čeká Iveta. Zastavil se s ní v podchodu. Je celý vyskládaný modrými kachličkami. Díky nim je stín uvnitř ještě chladnější. Ani toto prostředí nezchladí Arnoštovy city. Pomalu přiblížil svoje ústa k jejím. Vtom narazil temenem na plechovou nástěnku. „Jau! Zatracený... umělecký fotografie.“ „Shodou okolností tvoje,“ připomněla Iveta. Arnošt se k ní opět přiblížil. Promluvila: „Oceňuji, že dokážeš najít skrytou krásu i na tomto, v podstatě hnusným, socialistickým baráku.“ „Jak pomíjivá je někdy hranice mezi krásou a ošklivostí,“ snaží se Arnošt zaujmout dívku pokusem o filozofování. Mnohem více ji zajímá umělecké pojetí fotografií. Ironicky podotkla, že je snad škoda, jak na místě oné „krásné“ budovy Arnošt vytváří de facto konvenční luxusní hotel. „Je to taková... komerční zakázka,“ říká Arnošt se strojeným pohrdáním. „Prostě kšeft. Ale k něčemu to je dobrý. Konečně architektonická dominanta v tak ospalým maloměstě, jako je Fridrichov.“ „Ty, netvrď mi, že jsme v nějaké mrtvé díře,“ napomenula ho Iveta. „Náhodou, bydlí tady ségra. Říká, že Fridrichov je sexy, pulzující město.“ Arnošt se zasmál. To pulzování by strašně rád viděl. Na to jej Iveta upozornila, že jako architekt zřejmě selhal v základní věci – dokonale poznat místo své tvorby. Neodpověděl. Místo toho se podíval na svůj mobilní telefon. Nálada Arnoštovi ztuhla. Pořád nikdo neodepsal. Stačilo by, kdyby se ozval zájemce o hotel. Ten, o kterém Richter dost často mluvil. Arnošt se mu už celý týden pokouší dovolat. Poslal mu i mail. Rovněž bez odezvy. „To už je podezřelý, s tím zatraceným chlapem,“ sykl. Okamžitě zavolal Richterovi. „Ano, pane architkte,“ ozval se Richter. Když mu Arnošt pověděl svoje znepokojení, společník ho uklidňuje: 21
„Pan Kordík odjel na dovolenou. Ale nebojte se, o váš projekt určitě zájem neztratil. Celou dobu je o své investici plně přesvědčen.“ Arnoštovi to v ten moment neznělo příliš přesvědčivě. Pak si řekl: Chlape, kašli na to. Raději tady s Ivetkou nasávej atmosféru sexy Fridrichova. Má na ni čas ještě slabou hodinku. To bude muset opět k rekreačnímu středisku. Přijedou vedle něj postavit trochu menší hotel – z plechových buněk. Viktor poslechl Andreu. Na ranní reportérské poradě zatím nevystoupil. Ovšem hned po ní zamířil do Pařízkovy kanceláře. „Je to v hodně velkém začátku,“ zhodnotil Viktorovu dlouhou řeč šéfredaktor. Nicméně, kauza jej zaujala. Popřál mu hodně štěstí. Na chvíli se zamyslel. Poté houkl na odcházejícího Viktora: „Pošli mi sem, prosím tě, Andreu.“ Reportérku trochu zarazilo, proč si ji šéf žádá hned po poradě. Něco jí došlo. Tak Viktor si přece jen nedal pokoj. „Andreo. Řekni mi, proč jsi odmítla spolupracovat na kauze Fridrichov? Takové případy přece teď potřebujeme. Je škoda věc nechat ležet, zatímco naši daňoví poplatníci nadále přichází o desítky milionů.“ Stupňuje tón svého hlasu. „Jsme přece investigativní redakce a upozorňovat na podvody s veřejnými financemi je naše hlavní práce!“ „Jsem zaujatá!“ Sdělila. „Jak přesně... To bych zatím z osobních důvodů neříkala.“ Pařízkův přísný výraz povolil. Ujistil ji, že jemu se může svěřit s čímkoliv. „Znám se s Richterovým společníkem.“ „Jsi s ním v nějakém blízkém vztahu?“ „Je to můj kamarád.“ „Případ, kde figuruje tvůj známý,“ uvažuje Pařízek. „Tady má novinářská etika jasno – ne. Ale řekni mi... Tvůj kamarád zřejmě není podporovač korupce a klientelismu. Zato Richter ho dostává do pěkné šlamastyky. Můžeš mu jen pomoct. Buď do maléru – anebo z něj.“ 22
„Můžu, ale i nemusím,“ dodala Andrea. Pařízek souhlasil. Nicméně, jakoby stále v duchu čekal, že Andrea změní svoje záměry. Na jedno ji upozornil: „Když se toho nechopíme my, po kauze skočí jiná média. Pak nijak neohlídáš, co se o tvém známém bude tvrdit.“ „Vy nejspíš chcete, abych si to rozmyslela. Jenže – vy dobře víte, že by to byla žurnalistická prasárna. Svou mediální prací pomáhám známým. Kvůli tomu jsem nestudovala.“ „Já jen říkám, co by se mohlo stát. Nemůžu mluvit určitě, protože neznám roli tvého známého. Do ničeho tě nenutím. Ale kauza jako taková je fakt na spadnutí. Kdyby se dostala do cizích rukou...“ Arnošt projíždí autem ulicemi Fridrichova. Na palubě má Andreu, která se už těší na setkání „se zdroji.“ Cesta se nese v uvolněném duchu. „Kdo všechno nakonec přijde?“ Zeptala se. „Richter. Ten určitě. Ale rád zdrhá před novináři, co vím. Pokud s ním prohodíš pár slov, jsi fakt dobrá.“ „Nějací politici.“ „Ne ne,“ kroutí Arnošt hlavou. „Ještě by za nima lezl bulvár. To víš, Richter chtěl nějaké pozvat, třeba ministra Kubalce nebo pár poslanců z Cesty řešení. Všici odmítli. Ale Richter smutnit nemusí. Má tam přece plno celebrit – modelky, finalisté soutěže Česko hledá talent. A hlavně: Samí developeři a stavební podnikatelé. Určitě si přijdeš na svý. Vlivných lidí tu bude dost.“ Andrea se pitvořivě usmála: „Co je přivádí – do největší díry na Moravě a do baráku málem na spadnutí?“ „Asi Richter,“ hlesl Arnošt. „Vždyť jo. Jeho jméno se stalo univerzální záminkou.“ „Funguje to. Uvidíš. Určitě svým přátelům nabídne nějaký kšeft. Pokud možno státní zakázku.“ Upozornil: „Ale až něco zjistíš, moc to nevytrubuj. Stačí, když to poneseš v sobě.“
23
Zažertovala: „Ty jeden mafiáne! Snad na něho něco nesháníš, aby jsi ho pak s mojí pomocí mohl v pravou chvíli zmáčknout.“ „To víš, že jo. Jsi moje tygřice, co na něho pěkně zavrčí! Ale zatím ne, dokud je Richter hodnej.“ Dojeli na dočista plné parkoviště před budoucím hotelem. „Tady to žije,“ dodal Arnošt. Velké štěstí, že může zaparkovat na VIP místě, speciálně vyznačeném žlutě svítivým sprejem na rozbitý asfalt. Prostor před vstupem do budovy je plný mužů v oblecích a žen ve společenských šatech. Takový nával bývalé rekreační středisko už několik let nezažilo. Je to na něm vidět. Šedivá omítka ještě zdůrazňující jeho mohutnost je místy opadaná. O zábradlí na balkonech není radno se opírat. Do ulice trčí prosklená hala s vestibulem a jídelnou. Čerstvě umytá skla ostře kontrastují s rezavými okenními rámy. Arnošt vešel dovnitř služebním vchodem. Andrea ale musela do fronty u hlavního vstupu. Dveře zastoupili muži z ochranky. Na jejich černých uniformách lze přečíst: LSA bezpečnostní agentura. Další strážci z téže firmy se pohybují různě v prostoru před budovou. Konečně přišla Andrea na řadu. Bezpečnostní pracovník jí vytrhl z ruky čestnou vstupenku. Pak houkl na kolegu: „Jakube!" Ten vylezl z vestibulu, vstupenku si vzal k sobě a přepsal z ní Andreino jméno do laptopu. Po chvíli oznámil: „Nic." Andrea chtěla udělat krok, jenže dva ochrankáři ji svými pažemi zastavili. „Nepustíme vás! Sice vám to krásně sluší, slečno, ale nejste pozvaná." Druhý strážce mu sekunduje: „Tato akce je s vyloučením médií." „Počkejte, mám přece vstupenku!" Strážce zopakoval, že média nemají na akci přístup. Spor vyřešil Arnošt. Právě dorazil. „Pojď," pobídl nezvanou. „Pozval ji šéf,“ namluvil ochrance. Proti tomu hlídači ani necekli. 24
Arnošt vede Andreu rušným vestibulem. Dostala obavy: „Nejsou moje šaty moc obyčejný?“ „Nejsou. Jsi kočka,“ řekl Arnošt dost nahlas. Ještě jednou se rozhlédla kolem. Dámy, často známé tváře z bulvárních fotografií, se předhánějí ve výstřednosti svých garderob. „Zajímavý kontrast,“ dodala. „Tolik okázalosti mezi oprýskanou omítkou, holým betonem na stropě...“ Vzhlédla nahoru. „Popadanými lustry...“ Zakývala nohou, až to pod ní zapraskalo. „A uvolněnými kachličkami na zemi.“ „To víš. Rodí se tu nová móda. Snobskej svět ukazuje, jak není snobskej. Proto se vystavuje ve stylovém prostředí opuštěných, ale stále zachovalých domů.“ Sklouzl zrakem na plný rautový stůl. „Vida, krevetový koktejl. Jeden pro slečnu, jeden pro mě.“ „Děkuji.“ Zvážněla: „Na tvém místě bych se k tobě tolik neměla.“ „Proč?“ „Ještě by si bulvár myslel, že mám něco s významným panem podnikatelem. Ze seriózní novinářky, jak si aspoň o sobě myslím, udělají zaujatou.“ „To máš fuk. Stejně na mně nijak neděláš.“ „Ani na Richterovi. Jenom tady celkově zkoumám ekonomické klima. Ale stejně. Někdo může mít dojem, že jdu po nějakém Richterově případu.“ „Případ? Jakej?“ vyhrkl Arnošt. Andrea se jen neurčitě usmála. „Ty. Snad nevíš něco, co nevím já.“ Jak to slyšela, hned má lehčí mysl. Arnošt opravdu vypadá, že o žádných podvodech s dotacemi neví. Jenže. Náhle zjistila, že vedle ní, patrně už pár vteřin, stojí muž celý v černém. Poslouchá. Kouká jí do výstřihu. Arnošt mu gestem naznačil, ať odejde. „Sekuriťák z LSA,“ dodal Arnošt. „Mám v plánu je vyhodit. Když už za nic, tak aspoň za chování k dámě.“ Nabídl reportérce čestné místo hned po jeho levé ruce. Zbytek osazenstva VIP stolu tvoří kolegové z ateliéru, kde ještě 25
nedávno pracoval. Přesunula se však o kousek dál, kde sedí bulvární redaktoři – bývalí Viktorovi kolegové. Prý s vyloučením médií, pomyslela si. Arnošt se odebral na pódium. Musí svojí krátkou řečí zahájit večer. „...Toť k programu dnešního večera. Osobně se těším na přehlídku luxusních plavek. Už jen tím, že je cha-rita-tiv-ní. Pětice krásných modelek se totiž rozhodla věnovat svoje honoráře dětskému domovu v Dobřichově. Ovšem před tím uvedu kapelu, která dodá dnešnímu večeru tu pravou atmosféru a přidá balík osvědčených hitů k tanci. Dámy a pánové – Těžká voda!" Hudebníci se chopili svých nástrojů. Světla v sále pohasla. Zahráli pět ploužáků. Poté se mikrofonu zmocnil Richter. Řečnění mu moc nejde, proto mu zdatně sekunduje najatý profesionální moderátor. Následovala slíbená módní přehlídka. Andrea poznala u stolu bulvárních redaktorů svoje spolužáky z vysoké školy. Největší oboustrannou radost způsobilo její setkání s Lucií Vítkovou. Kolik kafíček spolu vypily a kolik dámských jízd spolu podnikly. Ztěží ji poznává. Ve studentských letech by od ní určitě neslyšela: „Tak co? Hele. Sleduj Mašlíkovou. Zrovna jde. Ty šaty – jsou boží!“ „Pěkně se rozšoupl, Richter,“ snaží se Andrea svést řeč. Redaktoři okolo nevnímají. Cvakají spouštěmi fotoaparátů. Blesk stíhá blesk. Jak jeden z nich řekl, mají se zajímat jen o přítomné celebrity a jejich oufity. Lucie si s leknutím vzpomněla: „Richter! Teď bych s ním měla mít rozhovor.“ Andrea se bez váhání nabídla, že půjde s ní. Reportérky prošly skrz vestibul. Zaklepaly na téměř prokopnuté dveře, na nichž bylo napsané: „VIP lounge.“ Nikdo neotevírá. Zamčeno. Lucie přiložila na dveře ucho. Ticho. Andrea vyrušila Arnošta z rušné debaty s architekty. „Nevíš, kde je Richter?“ 26
„Odešel do VIP.“ „Tam není. Nikdo tam není.“ konstatuje Andrea. Arnošt pokrčil rameny. Nemá tušení, kde by jinde Richter mohl být, pokud zrovna nemá řeč na pódiu. „Zkusila ses někoho zeptat?“ „Samozřejmě, moderátora, v maskérně, číšníků... Všichni mi tvrdí totéž, co ty.“ „No nic. Však se ještě ukáže na konci. Za hoďku opět zahraje Těžká voda.“ Začal mluvit ke všem: „Tentokrát už zahrají jejich písničky. Tak si pak stoupněte do kotle a pořádně si to užijte! Jo, mám překvápko. Luxusní ubytování s výhledem na noční Fridrichov – přímo v této budově. Pokoje jsou zatím dost minimalisticky zařízené. Jestli chcete, pojďte se kouknout." Odešli ze sálu. Ve vestibulu se připojili kolegové z ateliéru včetně sympatické studentky Ivety. Arnošt se podíval ven na parkoviště. Uklidnilo ho, že Richterův vůz je stále přítomen. Neodjel, jak se Arnošt chvílemi obával. Arnošt vystoupal s ostatními do posledního patra. Otevřel dveře prvního pokoje. „Chlapci, tady je to vaše. Trochu zateklo střechou. Ale nemějte obavy. Dneska je tu sucho. Teda, pokud nebude ta bouřka, o které cosi říkali v předpovědi počasí." V šeru ostře prořezaném pouličními lampami jde tušit odstávající tapety na montovaných příčkách. Podlaha zbyla jen na části plochy. Místnostem vévodí letité rozkládací sedačky, které Arnošt stáhl do "pokojů" z celé budovy. Zůstalo tu ještě pár skříní, které nejdou zavřít." Arnošt otevřel dveře vedlejšího, menšího pokoje. „Zde, Ivetko, chambre separée exkluzivně pro nás." Studentka se ohlédla. „To je kdo, ta tvoje kamarádka?“ Usmál se: „Slečna z televize.“ „A tak to jó,“ na to Iveta lehce ironicky. „Postará se ti o publicitu.“
27
Oné slečně z televize patří protější pokojík. Vevnitř sebou švihla na pohovku. Řádně se pod ní zahoupala, jak je léty rozměklá. Za pár vteřin zakřičel Arnošt na celé patro: „Pojďte dolů, ať stihneme Těžkou vodu!" Právě ubytovaní hosté jsou na cestě dolů. Andrea řekla Arnoštovi, že se na chvíli vzdálí. „Jdu za tím Richterem – jenom pár otázeček. A hele...“ Zaslechla šramot pronikající z polootevřených dveří na chodbu. Oddělila se od ostatních a prodírá se krabicemi rozházenými po podlaze. Komupak asi patří dvě postavy ve tmě za polootevřenými dveřmi? Rozsvítila na chodbě. Neznámé to vylekalo. Mihl se před ní muž v černé uniformě. "Klid," rozkázal mu ten druhý. Poté zvolal: „Hledáte někoho?“ Richter. Andrea ho poznala naprosto bezpečně. „Dobrý den, jsem z TVÆ, ráda bych se Vás zeptala...“ nedořekla. Richter i se strážcem proklouzli těsně kolem ní a utíkají ke schodišti. Arnošt se mezitím netečně opírá o zábradlí. Hned procitl. „Pane Richter!" zavolal. Podnikatel se v běhu otočil a ukázal Arnoštovi zdvižený prostředníček. Andrea se vrátila z chodby. „Kam šli?" chce vědět. „Nevím," krčí rameny Arnošt. Vyšel na balkon. Andrea si stoupla vedle něj a upozornila jej: „Hele, to není jeho auto, že?“ Richter i se zaměstnancem bezpečnostní agentury nasedá do malého stříbrného Volkswagenu, zatímco Arnošt si je jist, že přijel černým Mercedesem. „Andrea podotkla: „Zaplatil všem hezký večer a teď asi mizí.“ „Proč?“ na to Arnošt. To už Andrea sbíhá po schodech. „Za ním!“ velí.
28
29
Kapitola2
Arnošt s Andreou vyběhli uřícení před budovu. Mají štěstí. Stříbrný Volkswagen s Richterem na palubě je ještě vidět na konci ulice. Za volant Arnoštova auta šla Andrea. Na rozdíl od majitele může po uplynulém večeru řídit. V ulicích nočního Fridrichova sleduje vozidlo s Richterem. Stále zrychluje. Daří se jí držet ho v dohledu. Náhle stříbrný Volkswagen prudce zrychluje. „Všimli si nás!" Hlásí Andrea. „Teď už se schovávat nemusíme." Podřadila a sešlápla plyn až k podlaze. Na poslední chvíli odbočila – smykem. Co vidí? Nic. Jen změť světelných čar ve tmě. Když se opět zaměřila na sledovaný vůz, poručila Arnoštovi: „Vyfoť espézetku, dokud mu dýcháme na zadek.“ „Čím?“ „Přece mobilem!“ Arnošt se urputně snaží vytáhnout telefon z těsné náprsní kapsy. Upozornil: „Bude houby vidět.“ Poté udělal, jak si Andrea přála. I ona byla překvapená, jak se nakonec fotka povedla. Volkswagen zastavuje u krajnice. Andrea se zařadila přímo před něj a čeká, že dále bude Richter utíkat po svých. Jenže řidič vystoupil zcela klidně. Richter to zcela jistě není. „Prosím vás, můžete mi vysvětlit, proč mě sledujete?" Arnošt se popadl za hlavu. Vztekle kopnul do obrubníku. Andrea nehledě na svoje rozrušení se profesionálně omluvila. Stále však doufá, že hledaný v autě je, i když určitě ne na sedadlech. „S dovolením!" Strčil řidič do Andrey. Zvedl víko zavazadelníku, aby si z něj vzal tašku. Pak zmizel v blízké hospodě. Ani v kufru Richter není. 30
Je jedna hodina ráno. Viktor se s půjčeným autem vrací do televizní redakce. Buší mu srdce. Říká si, že v tu noc se mu opravdu něco povedlo. A to ani zdroj nedělal velké drahoty. Prostor kolem televizního centra je tmavý a vyprázdněný. Na cestu proniká trochu světla z podzemních garáží. V nich Viktor zaparkoval. Po chvíli se jeho kroky rozléhají prázdnou chodbou investigativního oddělení. Sedl si k jednomu ze stolů v redakci. Zapnul počítač. Vzápětí do něj vložil získané CD. Obraz je trochu rozmazaný, leč jasný. Odehrává se v kanceláři zatím blíže neurčeného úřadu. Žena od něčí, zřejmě mužské ruky přebírá malou krabičku, z níž posléze vytáhne dva balíčky peněz. Řeč není příliš srozumitelná. Přesto Viktor slyší: "Tak to pro vás mám... Vidíte, že se domluvíme... Jsme přece solidní lidi, proto si můžeme věřit... Barabizna na kopci bude v dobrých rukou. Tak jste to řekl hezky..." Při tom se na sebe neustále mile usmívají. Gestikulací nešetří, svoje věty pronáší s nezvyklým důrazem na prožitek. Viktor neváhá a volá Andree. „Jak nám mohl zmizet?“ Ptá se Andrea, když se s Arnoštem vrátila na pokoj v bývalém rekreačním středisku. Dala by krk za to, že sledovala pořád ten stejný vůz. „Byl to ten samej!" Potvrzuje Arnošt. „Jenom kde se sakra vzal ten nezúčastněný?" „Někde se prohodili." „Blbost! Měli jsme ten auťák celou dobu na očích." Andrea dále uvažuje: „Co, když - ty auta nebyly stejný?" Arnošt to okamžitě popřel. „Proč ne? Espézetka se dá zfalšovat. Árný, půjč mi tu fotku." Na mobilu si zvětšila obrázek Volkswagenu na ulici a pozorně jej studuje. „Vidíš... Tady měl nejspíš místo značky plastovou atrapu. Jinak by se ve světle lamp jasně leskla." 31
„No dobrá, kde se tedy vyměnili?" Zoufale se ptá Arnošt. Podle Andrey to bylo jednoznačně na křižovatce, kde musela na poslední chvíli zatočit smykem. Na pár vteřin zcela ztratila přehled o prostoru a brala nějak jako fakt, že stříbrný vůz odbočující vlevo se zčista jasna objevil vpravo. Konec přemýšlení. Zvoní jí telefon. „Ano, Viktore," přijala hovor. "Říkáš dneska v noci? To bude žhavý." „Taky, že to je žhavý!" Provolal Viktor. „Běží tu o barák, kde si dneska užíváš mejdan. Mám obrázky ze skryté kamery. Balážová - ředitelka dotačního fondu, bere úplatek za přiklepnutí dotací." Andrea zprudka vydechla. V tu chvíli se podezíravě podívala na Arnošta. Je zvědavá na detaily: „Co? Od koho? Kolik? Kdy?" „Co já vím?" Povzdechl si Viktor. "Říkám jen, čemu jsem jistě rozuměl. Zvuk nic moc. Navíc ten člověk, co dával, nebyl vidět. Tedy – byla mu vidět jen ruka." „To se mi nelíbí," dodala Andrea. „Ale vypadá to slibně, Podmazaná správcová ministerské kasy, to nebude pro vládu dobrá vizitka. Skrytá kamera je přece jasnej důkaz. Zbývá pár detailů." „...docela důležitých," podotkla. "Zatím to přihrej zvukařům. Mají na informační šum cvičené uši." Po chvíli si mohla vyzvednout materiál z internetu prostřednictvím svého laptopu. „Arnošte! Posloucháš mě?“ Arnošt nevnímá. Urputně myslí na to, co dnes večer podnikne s Ivetou. Pustila nahrávku a okomentovala ji: „Teď ještě tohle. Jaká náhoda – hned, co zmizel Richter?“ „Co, když nezmizel, jen odjel,“ hlesl Arnošt. „Uvidíme zítra.“ „Tak jo,“ přitakala. „Co ale říkáš na tyto obrázky?“ 32
„Někdo dělá dusno,“ zamumlal. Hned na to vyhrkl podrážděně: „Ta neznámá ruka jako má být moje?“ Obraz se mu nezdá. Má divnou perspektivu. Je shora a přitom zblízka. Někdo klepe na dveře. Je to jeden z Arnoštových kolegů. „Dále!“ „Árný, už tě čekáme. Ivetka pochopitelně taky,“ říká kolega. Vkročil do pokoje, načež se obrátil na Andreu: „Můžete jít taky, slečno.“ Poděkovala za nabídku. Ráda by si v noci dopřála trochu klidu. Arnošt by také rád poslal všechny starosti kamsi. Jenže odlišným způsobem – šel se bavit. Jsou čtyři hodiny ráno. Viktorovi se poté, co přivezl do TVÆ nahrávku, nechtělo domů. Do začátku směny přece zbývá pár hodin. Proto se uložil na pohovce v redakci. Vzbudil ho Petr Ukrutný, reportér ze zpravodajství. „Vstávej!" Třese s Viktorem. „Kde je Ájinka?“ „Jela do Fridrichova," odpověděl Viktor rozespale. „Já jsem myslel, že tu je. Svítilo se tady. Vždycky to bývá ona, kdo zůstává v práci přes noc.“ Viktor za poměrně krátkou chvíli spolupráce už zná Andreu natolik, že dodal: „To je jí podobný... Máš pro ni něco?" „Taky pro tebe," uvedl Petr. „Richter zmizel. Pravděpodobně zavražděn. V lese u Kohoutovic se našlo jeho prostřílené auto. V něm stopy krve." „Nářez," zhodnotil Viktor. Už se zcela probral. Petr jej pobídl: „Musíme pohnout – než tam policie uklidí." Oba reportéři a kameraman jménem Leoš přijíždí na místo činu. Palouk v lesích u silnice je obehnaný červenobílou páskou. Viktor se postavil až těsně k ní. Policejní reflektory ozařují stříbrný Volkswagen. V čelním skle zejí dvě díry, jak jinak než po kulkách. Parta uniformovaných se nenechala novináři v nejmenším vyrušit. Nadále pročesávají 33
každičký milimetr v interiéru vozu. Kameraman zaostřil na sedadlo řidiče. Jasně na něm uviděl rozstříknutou krev. Petr Ukrutný přistoupil k jednomu z policistů, nejspíše veliteli zásahu. „Co se stalo s Richterem?" „Nezvěstný," hlesl policista. „Teď nám, prosím, nechte klid. Vyšetřujeme tady vraždu." Policista v pozadí mezitím zvolal: „Něco mám!“ Právě vytáhl ze zadního sedadla drahou koženou bundu. Z její kapsy vyjmul peněženku. Druhý policista si začal prohlížet doklady a měl jasno: „Byl to on.“ „Kde je jeho tělo?" ptá se reportér dále. Policista se namíchl: „Jak vidíte, tady asi ne!" „Co si myslíte o motivu?" „Nesdělujeme žádné bližší informace! Nesdělujeme!" opakuje policista. Odkázal reportéry na tiskovou mluvčí. „Můžete nám ji dát k telefonu?" „O půl páté ráno? To myslíte vážně?" Viktor rezignovaně zamručel. Od policistů zaslechl: „Je to tu ušoupaný. Asi, jak se s ním vrah tahal. Musel být kus chlapa.“ Poté mravenčí práce ustala. Pro Volkswagen si přijela odtahová služba.
34
Ráno nebylo pro Arnošta příjemné. Uvítal ho zvuk chrastících per v pohovce a zatuchlý pach v pokoji, kam léta lidská noha nevstoupila. Ovanul ho ranní chlad. V nočním fofru si nestihl ani ustlat. Spal jen ve slipech na nerozložené sedačce. Jako první pomyslel na Ivetu. Za boha si nemůže vzpomenout, jestli s ním v noci byla nebo ne. Každopádně, teď tu není. Po chvíli si uvědomil hroznou bolest hlavy a pachuť v ústech. Je rozhodnuto. Dnes bude mít Arnošt celý den náladu pod psa. Jako po spoustě večírků. Teď se přidaly ještě výčitky svědomí. Vůbec nic ho nenapadlo, když na něj Richter zvedal svůj prostředníček? Myslel to všechno vážně? Nebyl náhodou se svým kumpánem opilý? Arnošt jakživ neviděl Richtera opilého. Ostatně, pak by nemohl běžet tak rychle ze schodů. Něco se stalo. To je najednou Arnoštovi jasné jako facka. Pozdě. Vzhledem ke svému fyzickému pocitu po prohýřené noci se nechal Arnošt odvézt od Andrey. Těsně před příjezdem do Brna pustila rádio. Po písničce začaly zprávy. „Policie od dnešního brzkého rána pohřešuje známého kontroverzního podnikatele a lobbistu Richtera. S velkou pravděpodobností se stal obětí brutální vraždy. V lese blízko brněnských Kohoutovic bylo nalezeno jeho prostřílené auto se stopami krve,“ hlásí moderátorka. „Richter nejspíše přijel na domluvenou schůzku. Pachatel proti němu okamžitě začal pálit. Tělo pak nejspíše odtáhl neznámo, kam. O motivu případné vraždy se zatím jen spekuluje...“ V Arnoštovi by se krve nedořezal. Koutkem oka se podíval na Andreu: „Co teď? Co bude? Hotová Cosa nostra.“ Andrea na něj promluvila: „Podívej, já pořád přesně nevím, co jsi s Richterem měl. Takže budu mluvit čistě pragmaticky. Kdyby se prokázalo, že je opravdu po smrti, pozor, aby to nebylo na tebe. Zdědil jsi celou firmu – všechny dluhy, ale hlavně celý vklad a celý barák. Teď je to, chlape, na tobě. Ukaž, jak umíš vzít za svůj podnikatelskej záměr. Když tak – upřímnou soustrast.“ 35
„Jako... beru všechno?“ „Prostě všechno. Pokud si Richter nestačil před vraždou napsat závěť. Pochybuju, že by to stihl. Ale bacha. Dokud se nenajde jeho tělo, je nezvěstný. Tím pádem celý jeho podíl je zablokovaný.“ „Úžasný.“ Řekl to tak, že ani Andrea nevěděla, zda to myslí doopravdy nebo ironicky. Musela Arnoštovi něco říct: „Ta nahrávka. Nejde až tak o nic nového. V poslední době se spekulovalo, že někdo z tvé a Richterovy firmy uplatil ředitelku dotačního fondu. Navíc dával žádost na sanatorium pro postižené.“ „Jaký sanatorium, proboha?“ „Nic o tom nevíš, že jo.“ „Uhodla! Od počátku dělám na hotelu. Všechny papíry mám taky od hotelu!“ Spiklenecky na Arnošta mrkla. Na znamení, že ho nehodlá z čehokoliv podezírat. Na jedno ho upozornila: „Někdo, třeba Richter, na tebe líčí past.“ Arnošt na to ironicky: „Jasně. Tři dny před smrtí.“ „Ještě k tomu máš motiv k vraždě,“ dodala. „Úžasný!“ Zastavila před domkem Cíglerů. Arnošt s provinilým výrazem poděkoval. „To nic. Vždyť víš, že řídím ráda.“ „I tak mi to promiň. V noci jsem se ztřískal na plech.“ „Na to, že ti tvůj pohřešovaný společník ukazoval prostředníček,“ zakončila Andrea. Ani se doma Arnošt neotočil, byl zavolán do Richterovy kanceláře. Cestou doufal, že tam přece jen spatří společníka živého a zdravého. Utěšoval se, že zpráva z rádia je lež. Zřejmě není. Na otázku, kde je Richter, sekretářka beze slova pokrčila rameny. Řekla Arnoštovi jediné: „Čeká vás pan Moravec.“ Vešel do kanceláře a změřil si pohledem neznámého muže. Na obličeji má drsný úsměv. Svou silnou 36
tetovanou paží vytáhl Arnoštovi před oči plnou moc podepsanou Richterem. „Jsem jeho zástupcem,“ zahromoval. „Jak víte, je nezvěstný. Proto jsem tu, abych vyřídil jeho záležitosti.“ „O co jde?“ Moravec položil na stůl smlouvu podepsanou Richterem. „...Podíl na vkladu ve firmě Friedrich Plaza investments s. r. o. ve výši aktuální k datu 1. 5., odpovídající podíl na vlastnictví objektu č. p. 1157 ve Fridrichově převádím na p. Tomáše Formánka,“ stojí v dokumentu. Arnošt se zeptal: „Kdo je Tomáš Formánek?“ „Richterův dlouholetý přítel a obchodní partner. Trvalé bydliště má sice v Ořechově, nicméně již pět let pobývá u příbuzných v Kanadě.“ Arnošt bez váhání poprosil o kontakt. Moravec opět zamával plnou mocí. „To se obávám, že nepůjde. Pan Formánek si nepřeje být momentálně rušen. Jsem však jeho zástupce. Proto, kdybyste mu cokoliv potřeboval, s klidem se obraťte na mě. Rozumíme si?“ „Nerozumíme,“ řekl Arnošt klidně. „Toto všechno napsal Richter bez mého vědomí.“ Moravec lakonicky: „Ale napsal. Asi před čtrnácti dny.“ „Tak teda děkuju,“ rozloučil se Arnošt. Nemá sílu se na nic ptát. Ozvalo se za ním: „Fakt nemáte, zač.“ Konečně vyšel ze starého, ponurého městského domu. Zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu. Pomyslel si: „Tak dlouholetý přítel?“ Trochu si pamatuje, jak Richter o Formánkovi mluvil – hezky. Arnoštovi ale dochází, že mluvil zřejmě o budoucím najímateli jeho vrahů. Proč by na něj těsně před smrtí něco převáděl? Spekulace vzápětí zahnala bezmoc. Tu brzy přebila naděje, že Formánka se nějak sehnat dá. Pochopitelně i v Kanadě.
37
Po práci kývla Andrea na Viktorovu nabídku. Chce ji vzít s sebou do do klubu thajského boxu. „Neřekla bych do tebe, jaký jsi rváč,“ podivila se, když jí o své nové zálibě říkal Viktor poprvé. „Na tom nic není. Sport jako každej jinej. Ostatně, není na škodu se občas umět porvat.“ Ostrým krokem kráčí Viktor s Andreou po Lidické ulici. Ovšem jen kvůli své fyzické kondici do klubu Pitbull chodit nezačal. Má další důvod: „Slyšela jsi někdy o bezpečnostní agentuře LSA?“ „Jakby ne? Za přinejmenším miliony měsíčně dělají ochranku na ministerstvu pro místní rozvoj. Navíc hlídali ten hezkej večer ve Fridrichově,“ vzpomněla si snadno. Viktor doplnil: „Krásně to do sebe zapadá. LSA – Lucas security agency. Miroslav Lukáš, tomu to sekuriťácký impérium patří. Teda, patřilo.“ Andrea okamžitě navázala: „Než se stal ministrovým náměstkem. Střet zájmů? Žádný problém, stačilo převést firmu na trenéra Moravce.“ „Lukáš, Richterův spolužák a patrně nejlepší kámoš. Přivedl ho k ministru Kubalcovi a s ním spojeným výhodným zakázkám,“ pokračuje Viktor. „A mimo jiné – právě Richter pomohl Lukášovi k tomuto místečku. Pro lobbistu jeho ražení žádný problém.“ „Lépe řečeno – veřejné tajemství,“ dodala Andrea. „Každý policajt a novinář ví, za co je Lukáš vděčný Richterovi, jen je to naprosto neověřitelné.“ „Vděčný. To jsi řekla dobře.“ „Proč?“ „Nedělej, že nevíš. Lukáš udělal, co viděl Richterovi na očích.“ „Třeba co – konkrétně?“ „Jéžiš, to se těžko hledá příklad,“ povzdechl si Viktor. „Třeba kromě ochranky na akcích pro smetánku dělají Richterovi klidně šoféry.“ 38
„Aha, šofér, co diskrétně odvezl Richtera z Fridrichova – a oddělal ho,“ uvažuje Andrea. Viktor na to nic neřekl. Jen tak mimochodem dodal: „Náhodou, Richter taky za něco Lukášovi dost vděčil.“ „Za copak?“ „Oščádal? Říká ti to něco?“ Jakby ne? Přesněji major Oščádal, přece nynější náčelník útvaru hospodářské kriminality. Viktor pokračoval: „Tenhle polda a Lukáš jsou kamarádi ještě z devítiletky. A že starý přátelství nerezaví, se potvrdilo tři roky zpátky, když Richter i s Lukášem byli popotahovaní za krácení daně v kšeftech s benzínem. Nic se nevyšetřilo.“ Andrea má nastražené uši. Přesto dělá, že nevnímá. Zase další totálně neověřitelná informace. Už vidí bývalé obuvnické družstvo, zpustlou tovární budovu mezi městskými domy. „Barák hnusnej, až je pěknej,“ připojila. „Vzhůru do něj,“ zanotoval Viktor. Zatemněná okna, slabé světlo blikajících zářivek, vzdechy střídané tupými ranami rozléhajícími se halou a věčný pach potu, na který větráky na stropě rozhodně nestačí – tak vypadá thai-boxerské doupě. Viktor odhodil triko a míří na žíněnku, kde to, zatím jako začátečník a pod bedlivým dohledem trenéra, nandá boxovacímu pytli. Andrea pozoruje muže v ringu. Najde se tu pestrá směsice lidí, do které Viktor snadno zapadne. Také jako většina přítomných má svaly jako akční hrdina. Zaměřila pozornost na dalšího, který se sprostě hádá se svým kolegou. Trenér ho okřikl: „Formánek! Dej si klid!“ Otráveně sklopil hlavu, načež vztekle plivnul na zem. Trenér Moravec se obořil na Andreu: „Co vy tady koukáte? Chcete se k nám přihlásit? Ne. Tady není žádná ženská sebeobrana!“
39
Řekla, že přišla s Viktorem coby jeho přítelkyně. „Však se dost uvidíte večer,“ odsekl Moravec. Andrea se zeptala, kde tu může sehnat pana Lukáše. „Cože? Jakýho Lukáše? To jste si nějak spletla, ne? Sem nikdy žádnej Lukáš nevlezl!“ Ven vyšla Andrea dvorem. Všimla si sešikovaných služebních aut – osm na chlup stejných stříbrných Volkswagenů. Všechny stejné, jako viděla ve Fridrichově. Richter byl zastřelen také ve stříbrném Volkswagenu, napsaném na něj. Připadlo jí to zajímavé. Richterovo poslední auto očividně patří sem na dvůr mezi ostatní. K večeru navštívil Arnošt Andreu v jejím bytě. Nově postavený dům, kde bydlí, je aspoň dle jeho mínění funkcionalistická perla, podle Andrey spíše obyčejná developerská novostavba, která se náhodou objevila mezi temnými uličkami Starého Brna. Garsonka ve čtvrtém patře je improvizovaným světem mladé ženy, která se doma přes den téměř nezdržuje. Nábytek je spíše spartánský. Zato pokoji vévodí jasně červená sedačka. Je pro svoji majitelku pravým útočištěm ve dne i v noci. Televizi byste tu hledali marně, televizní reportérka si jí dost užije v práci. Model žlutého Lamborghini, stejně jako několik motoristických plakátů na stěnách, prozrazuje, co má majitelka ráda. Arnošt jde právě od policie. Konstatuje: „Ptali se, kde jsem byl včera večer. Tu honičku jsem jim zatajil. Ještě by si mysleli, že jsem při ní Richtera oddělal já. Všici z aťáku mi můžou dosvědčit, že jsem byl celou dobu na hotelu. Už jsem se s nimi domluvil. Tak, prosím tě, ty mě nesmíš zradit.“ „Pochopitelně!“ Usmála se. „Akorát... Policie přijde o svědectví, co Richter dělal před svou smrtí. Ale – co z toho?“ „Jasně. Hledat ho budou muset tak jak tak. Proč ujížděl, taky nikdo neví.“ Arnošt už dlouho v sobě nosí otázku: „Kdo ho mohl odstřelit?“ „Ty určitě ne. Jediný, s čím jsme si jistí,“ 40
„Vlastně – odkud měl to auto, ve kterým ho zavraždili? Vypadalo jako od LSA?“ „Taky mě to napadlo. Jenže – koupil ho asi před měsícem, normálně v bazaru, jak tvrdil kolega, co znal Richtera osobně. Takových stříbrných Golfů jezdí...“ „Sakra, proč by si takovej boháč jenom tak koupil v bazaru úplně obyčejnýho Golfa?“ Diví se Arnošt. Po nejistém zamyšlení vyhrkla samozřejmě: „To tak lobbisté někdy dělají. Občas se musí pohybovat v utajení.“ „Že jo!“ Zvolal Arnošt. „Richtera oddělal někdo z těch blbých sekuriťáků... Měli jasnej motiv. Zmocněnec novýho majitele podílu je zároveň majitel LSA, co nám ten barák hlídá.“ „No jo. Ale LSA měla taky jasné alibi. Je jich celkem patnáct, i s majitelem. Všichni si navzájem dosvědčili, že celou noc střežili objekt.“ „To je druhá věc,“ poznamenal. „Chlapi se snadno domluví a klidně zapřou, že jeden chybí.“ „Ostatně – jako my,“ dodala. Myslí si, že by se měla s Arnoštem bavit o důležitější věci. „Kompromitující video s Balážovou, to je větší malér – hlavně pro tebe. Vražda Richtera a spekulace o dotačním podvodu se určitě co chvíli spojí.“ Arnošt prosí kamarádku o jedno: „Nehroť ho. Anebo na tom vůbec nedělej. Spojilo by se to ještě víc.“ „Vždyť ještě nic neděláme,“ uklidnila jej. „Kauza je ve velkém začátku. Navíc jsem říkala šéfovi, že jsem zaujatá. Nikomu jinému věc svěřit nechce. Takže všechno záleží na mně a především na tvém souhlasu.“ Po chvíli Arnošta popíchla: „Máš z něčeho strach? Vždyť jsi čistej, aspoň doufám.“ „No jo, ale...“ „Pokud nelítáš v údajném dotačním podvodu, nemáš se, čeho bát,“ řekla mu. Ovšem sama o tom není zcela přesvědčená. 41
Arnošt správně poznamenal: „To ještě nic neznamená! Richter po smrti, zbyl jsem jenom já. Všechny problémy teď budou na mě.“ „Řekni mi. Víš o nějakých čachrech s penězi od ministerstva?“ „V žádném případě,“ opáčil. „Richter mě ujišťoval, že firma stojí čistě na jeho a mém vkladu. Žádný dotace v tom pochopitelně nebyly. Ono je to taky blbost, aby nám ministerstvo zacvakalo luxusní hotel.“ „Blbost? Nač tak silná slova? Naše novodobá historie zná experty, co si nechali ze státního přispět na kasino nebo dokonce jen tak – do vlastní kapsy.“ V Arnoštovi se probudilo svědomí. Nikdy si nemyslel, že ví o každém Richterově kroku. Teď konecčně nechal promluvit nahromaděné pochybnosti: „Já vlastně ani pořádně nevím, kde všude vzal Richter prachy. Nikdy se se mnou o tom nechtěl bavit.“ „Ty jsi mu vše věřil...“ Nadhodila Andrea. „Právě, že ano. I přes to, že mě kámoši z aťáku před Richterem varovali. Říkali: Je to přece Kubalcův kmotr. Myslel jsem, že jsou to jen předsudky vůči bohatýmu podnikateli, kterej se akorát dobře zná s lidmi z politiky.“ Pěkně jsi nalítl, hochu. Kdyby jsi aspoň koukal na In Flagranti, kilometry filmu padly na reportáže o Richterovi, chtěla Andrea říct. Místo toho Arnošta vyzvala, aby vyprávěl něco více o spolupráci s Richterem a o jeho schůzkách. Aspoň o těch, o kterých věděl. „Já ani nevím, je to složitý,“ povzdechl si. Významně na něj mrkla: „Možná by ses před kamerou rozpovídal víc.“ „Radši ne.“ „Že ne?“ Upozornila: „Bojíš se spekulací? Jenže ty dávno běží. Uniklá nahrávka snad stačí. Je otázkou času, kdy se to začne propírat veřejně. Arnošte, těžko pak domyslet, co všechno se pak bude spojovat s tvou osobou. Budeš jeden 42
z mála architektů, co jsou v Česku známí nejširší veřejnosti. Jenže v negativním slova smyslu.“ „Takže...“ Přemýšlí Arnošt. Andrea se opět chopila slova: „Takže bude určitě pro tebe lepší, když co nejdříve řekneme do éteru na rovinu, jak se věci mají. Další přetřásání pak ztratí na vážnosti. Až se ve zprávách v souvislosti s vraždou mihne tvoje jméno, pozvu si tě do studia... Ju?“ „Já nevím... Vždyť jsi říkala, že na tom neděláš.“ „Můžu začít, pokud tedy budeš chtít. Kdo ví, že spolu kámošíme?“ „Tobě to nevadí? Pro vás novináře to není úplně košer.“ „Horší by pro mě bylo, kdyby ses dostal do hodně velkého průšvihu a já nic. Měla bych tě na svědomí.“ „Uvidíme,“ vypustil koutkem úst. Nasadila na něj svůj odzbrojující, milý úsměv. „Rozmysli si to.“ Pak se rozloučili. Přes noc Andrea dost přemýšlela o Richterovi a jeho přátelích v byznysu. Nežil v ústraní. Právě naopak, jeho jméno mělo zmínky v médiích takřka předplacené. Její reportáže, které natočila poslední rok na investigativním oddělení, stejně jako starší příspěvky z doby, kdy byla ještě reportérka zpravodajství, jí běží v hlavě jako série upoutávek na televizní pořady. Došlo jí jedno. Na to, kolik se o něm napsalo a natočilo, ví se o něm jen povrchní fakta. Hned po ranní poradě spustila na Viktora: „Ty, co měl Richter společnýho s LSA?“ „Spoustu věcí,“ prohodil Viktor. „Richter půjčil Lukášovi na založení agentury. Pak je nechal dělat ochranku na každé jeho VIP pařbě. Samozřejmě štědře platil.“ „Lukáš mu asi šel pěkně na ruku,“ domnívá se Andrea. „No. Richter měl celou dobu Lukáše v hrsti. Vlastně, tu jeho LSA nepřímo vedl. Věděl, že bez něho nemůže existovat. Co pro koho LSA udělá, rozhodoval výhradně Richter.“ 43
Andree se to těžce poslouchá. Čím dál více ji udivuje, jak Viktor perlí důvěrné informace a vůbec nepoužívá slůvka jako možná, asi, nejspíše a podobně. „Odkud to všechno víš – tak jistě?“ „Získat si důvěru, základ úspěchu,“ nepolevil Viktor ve svém suverénním tónu. „Kdo umí, vybuduje si ke zdroji přátelskej vztah.“ „Aha. Vidím, že tě jeho smrt přesto příliš nemrzí.“ Neřekl na to nic. Zatvářil se, jako že to k práci investigativního novináře patří. Reportérská směna skončila jako kdykoliv jindy. V šest večer. Hned po práci pozval Viktor Andreu do klidné restauračky, kterou si stačil oblíbit za svůj krátký pobyt v Brně. Se zalíbením se na ni podíval. „Slyšel jsem o tobě, že jsi investigátorka tělem i duší.“ „Náhodou, jsem bývalá policajtka.“ „Víš, že si tě dokážu docela představit jako drsnou policajtku?“ Připomněl Viktor. Zasmála se: „Taky, že jsem – drsná a nebezpečná. Kluci ti asi vyprávěli.“ „Kde jsi dělala?“ „Jeden rok mluvčí na útvaru hospodářské kriminality. Pak jsem odešla – a nakonec jsem tady v redakci. Na druhé straně barikády.“ „Na druhé straně barikády? Prej z tebe mají na hospodářským útvaru strach, říkali kluci z redakce. Asi ses u policajtů něco přiučila a pak je hlídáš. A vůbec, proč jsi vlastně odešla od policie?“ Jedno Viktorovi prozradila: „Celej protikorupční útvar vedený majorem Oščádalem se mi čím dál více zdál jako jeden velký svícen, pod kterým je černočerná tma. Jako reportérka jim tam s radostí občas posvítím.“ Pohlédla na plazmovou obrazovku nad barem. Všimla si puštěného vysílání konkurenční televize Galaxie. 44
Viktor se podíval stejným směrem. Jen tak prohodil: „Tristní komerce.“ Andrea už má dost vzpomínek na bývalou práci. Raději využila příležitosti strefit se do konkurence: „Lepší zpátky k podmazané policii než pracovat na té bídě u nich.“ „Bulváři,“ odfrkl si Viktor. „Dávají jenom to, co nejvíc zajímá dolních devět milionů. A chrochatjí blahem, jak je nemyslící lid hltá.“ Andrea na to: „Na rozdíl od nás, kteří tvoří kvalitu. In Flagranti je pořad, k němuž musí takový typický většinový divák dospět. Ne jako ta politická korektnost a všudypřítomná sladkost podpořená růžovoučkou grafikou, která je zároveň zárukou úspěchu u reklamních sponzorů.“ Viktor se začal smát nahlas. Andrea se také výborně baví. Řekl jí rozšafně: „Teda, až tě za ty tvoje vysoký snahy vyhodí ze Šipky, můžeš dělat kritičku v kulturní rubrice. Šlo by ti to.“ Následně změnil tón na táhle medový: „Sluší ti to, když se směješ. Vypadáš tak drsně, ale přitom roztomile, když házíš kolem sebe komentáře štiplavý jako facka.“ Andrea ho napjatě poslouchá. Neví, co si má o této chvíli myslet. „Vidím v tobě především... Krásnou ženu z televize. Vysíláš vlny nabíjející mě životní energií a touhou neustále na tebe myslet. Jsem na příjmu už od okamžiku, co jsme se poprvé viděli v Šipce.“ „Nechceš raději přepnout – třeba na Galaxii?“ Popíchla ho. Ukázala na jinou krásku, která zrovna uvádí počasí. „K čemu teď rosnička? Líbíš se mi, ať prší nebo svítí sluníčko.“ Viktorovy lichotky nejsou Andree nepříjemné. Nepřestává se na něj usmívat. Viktor myslí na „vlnění“ v křivkách jejího těla – a ve vlasech, které pohladil konečky prstů. Vzhledem k oboustranně dobré náladě na tom neviděl nic divného. Andrea však ano. Okamžitě ztvrdla v postoji. Ještě by ji rád políbil. Tvrdě jej odstrčila. 45
„Viktore!“ Napomenula ho. „Tohle už na mě nezkoušej! Jasný?“ „A proč n... ehm.“ Andrea ještě neskončila: „Myslíš si, že můžeš šahat na každou ženskou, na kterou mrkneš? To ti možná šlo na těch – charitativních – večírcích, kde máš tolik známých! “ „Tak teda promiň,“ tiše zapitvořil. Řekl, že už půjde. Položil na stůl peníze za svoje presso a ve vteřině zmizel. Andrea dostala obavy. Snad její rázná reakce Viktora neurazila. Andrea zůstala v lokále sama. Zasekla se s penězi v ruce někde mezi stolem a barem. Hledí na televizor, kde právě začínají večerní zprávy. Hned z rychlého přehledu zaznělo: „Zavražděný podnikatel Richter před svou smrtí uplácel, aby získal dotace.“ Tato reportáž běží jako první a začíná kompromitujícím materiálem. Reportér hlásí: „Viděli jste nahrávku skryté kamery, kterou se nám podařilo získat od zdroje blízkého policii. Je na ní vedoucí fondu Ministerstva pro místní rozvoj Zuzana Balážová. Neznámý muž se snaží od ní získat úplatkem kladné vyřízení žádosti o dotace. Vzhledem k tomu, že se v nahrávce mluví o stavbě hotelu ve Fridrichově, bude to zřejmě člověk z firmy Friedrich Plaza Investments, která je investorem stavby. Může to být klidně samotný Miroslav Richter.“ Ukázalo se studio. Moderátor se spojil s jiným reportérem, který stojí před budovou ministerstva. „Honzo. V souvislosti s touto nahrávkou se objevují možné souvislosti s vraždou lobbisty. Zjistil jsi, jaké?“ „Spekuluje se o motivech vraždy. Richtera mohla zabít konkurence ve stavebním podnikání. Na záběru může být také někdo jiný z Richterovy firmy. Ten se pak mohl Richterovi mstít za možnou kompromitaci. Tato varianta se zdá pravděpodobnější.“ Teď se Andrea na TV Galaxii naštvala doopravdy. Ostuda novinářské profese, pomyslela si. Pletou si 46
zpravodajství s investigativní publicistikou. Plno keců a člověk se nedozví stejně nic. Neváhá a telefonuje Pařízkovi. Sdělila mu, co se stalo. „Takovej malér!“ Říká Pařízek. „Takhle se zachází s neověřenými materiály? Kdo to spískal?“ „Přece ten, kdo to na potkání rozprodává komerčním médiím!“ „Kdo?“ táže se Pařízek rozzlobeně. Andrea ho přerušila: „Prý policejní zdroj. Viktor tvrdil, že to má od nějakého hocha z protikorupčního. Znám je. Můžu ten zdroj vyhledat.“ „Vyhledej ho. Neprodleně,“ velí Pařízek. Ironickým pousmáním zahání svůj hněv. „Až ho najdeš, vytři s ním podlahu! Jestli to přežije, přiveď ho ke mně do kanclu.“
47
Kapitola3
Ani doma si Andrea neodpočine. Případ Richterovy smrti ji nenechává v klidu, i když na něm nepracuje. Nakreslila na papír přibližnou mapku místa vraždy. Hned poté vzala z police s knihami jeden z angličáků. Jede s ním po papíře nějak tak, jak přijel Richter na místo činu. Než ji cokoliv napadlo, zazvonil zvonek. Přichází Viktor. Chtěl by se Andree omluvit za poslední večer. „Vždyť se nic nestalo. V pohodě." Než dořekla, vytáhl zpoza zad kytici. Přistoupil blíže ke dveřím bytu. Andrea jej bez váhání a mile pozvala dál. Pak mu ujasnila: „Možná se ti strašně líbím. Ale bude pro nás nejlepší, pokud nadále budeme kamarádi z práce." „Chápu," přitakal. Přesto mu Andrea dovolila, aby ji objal se slovy: „Takže kámoši!" Když napouštěla vodu do vázy, zeptala se Viktora: „Nemáš tušení, kde Galaxie přišla k našemu filmečku s Balážovou v hlavní roli?" „Mazec!" Prohodil Viktor. „Já nevím. Asi to ten policajt udal ještě někomu jinýmu." „Policajt?" Pozastavila se Andrea. „Jakej? Doposud jsi mi neřekl, od kterého jsi to koupil." „Byl mladej, z protikorupčního.“ Andrea navázala: „Na protikorupčním znám skoro každýho. No, jen se neboj. Makáme přece na té kauze spolu. Nemusíš mi nic tajit. Je přece i moje povinnost chránit zdroje." „Takovej s velkým nosem, trochu do zrzava. Menší než já..." Matně si vzpomíná Viktor. Andrea má jasno: „Michal Bednář - podpraporčík. Fajn kluk. Můžu mu teď zavolat." Sáhla po mobilu. Pak se 48
rozmyslela: „Né. Přece si věříme. Ale jestli jsi to čirou náhodou střelil ty, Pařez tě na hodinu vyrazí. Zaručeně." Viktor mlčí. Andrea ho pozoruje. Jeho nervózní obličej se jí trochu nezdá. „I kdybys to přece jen prodal, aspoň já tě neprásknu." Když to od ní slyšel, pousmál se. Zakrátko se v něm hnulo svědomí: „Já to udal." „Cože?" „Přiznávám se ti, že jsem prodal nahrávku do Galaxie. Nabídli mi..." Andrea ho přerušila. „Pochopitelně! Viktor Doseděl nezklamal ani na Šipce." Přisedla si k němu a položila mu dlaň na rameno. „Udělal jsi pěknou blbost. Ale neboj. Umím mlčet." „Díky," hlesl Viktor. „Jenže právě se chci s tebou rozloučit." Andrea mu popřála pěkný zbytek odpoledne. „Bylo mi na Šipce, a hlavně s tebou, hezky." „Počkej!" Zarazila se. „Jak to všechno myslíš?" „Už se neuvidíme. Zklamal jsem a nemá cenu, abych se v Šipce ještě ukázal." „Jak, nemá cenu?" Andrea se trochu namíchla. „Viktore! Já tě vůbec nechápu. Říkám ti, že z toho nebudeme dělat problém. A ty..." „Musel jsem to udělat, a toto taky musím. Sbohem," pronesl s kamennou tváří. Poté se za ním zaklaply dveře.
49
Práce na fridrichovském staveništi se rozjíždí naplno. Pozvaná firma staví před hlavním průčelím věžový jeřáb. Z okna v prvním patře trčí obří rukáv plivající stavební suť. „Vesnička“ z plechových buněk je již hotová. Arnošt jen pohledem prolétl, co se tu kolem děje. Okamžitě zamířil do své buňky. Postavil vodu na kávu a vytáhl z příručního kufříku obálku s vizitkami bezpečnostních agentur. Dnes by rád vybral jinou firmu na ostrahu než jím a mnohými proklínanou LSA. Všechny vizitky vyskládal na stůl. Tři si vzal do ruky a střídavě si je prohlíží. Tyto tři firmy se mu zdály nejserióznější a patří k těm levnějším. Další věc, která spatřila denní světlo, byl laptop. Arnošt si na něm hned po zapnutí otevřel mailovou schránku. Bezpečnostní agentury poslaly upřesněné cenové nabídky na ostrahu staveniště. Arnošt se stále více těší, že proklatou LSA už dnes pošle k čertu. Není, na co čekat. Otevřel si mail s druhou nejlevnější nabídkou. Jeho odesílatel, firma Bulldog s. r. o., má už dvacetiletou tradici. Ta si něco vyvést nedovolí. Narozdíl od LSA, o kterých se povídá kde co a jejíž 50
muži jsou vesměs propuštění vězni. A hlavně, nechce mít na staveništi partu vrahů. Čím dál víc mu připadá, že to oni zabili Richtera. Předtím, než se Arnošt vydal věc s LSA vyřešit, ještě si pro jistotu otevřel internetové bankovnictví. Než stránka naběhla, dopil kávu a hodil na sebe větrovku. Venku se po bouřce pěkně ochladilo. Další letmý pohled na monitor jej zděsil. Cože? Čtyřicet milionů? Pryč? V tu chvíli by s počítačem nejradši švihl o zem. Během vteřiny se ovládl. Ani nepráskl dveřmi. Pan Moravec, papírový majitel agentury LSA, sedí ve své stavební buňce s nohama na stole. Jeho popelník je plný po okraj. Teď však nekouří, nacpává se řízkem v chlebu. Jak Arnošt vešel, spustil: „Tu výpověď si, prosím vás, ještě rozmyslete.“ To Arnošt přeslechl. „Čtyřicet milionů.“ „Co? Čtyřicet milionů?“ „Právě odešlo z firemního účtu. Nevíte o tom něco?“ Moravec se trochu usmál. Svoji statnou ruku zabořil do haldy papírů na stole. Vylovil z ní fakturu za služby ostrahy. Je podepsaná Richterem, tři dny před jeho zmizením. Datum splatnosti je dnešní datum. Částka? Čtyřicet milionů v Korunách českých. Dřív, než si Arnošt o tom stačil cokoliv pomyslet, Moravec mu papír vytrhl z ruky. Okamžitě ji založil do jednoho ze šanonů ve skříni. Přitom si mumlá: „Su debil, že to válím v takovým bordelu.“ Moravec se nadechl: „Pane architekte. Uklidněte se. Nic neříkejte. Mluvil jsem s Formánkem. Souhlasil se mnou, že tak drahá faktura za ostrahu je nemorální. Byl jsem k ní v podstatě naveden. Proto, domluvíme se. Podepíšeme směnku. Jako, že vám těch čtyřicet milionů dlužím. Samozřejmě, nějaký drobný za ostrahu si necháme... Tak co? To je přece fér.“ „Tak se do toho dáme, ne?“ Vyhrkl Arnošt. „Ale nesmíte nás vyhodit! Zatím mě omluvte. Musím do Brna.“ Moravec vstal. Nechal v kanceláři všechno ležet, jak 51
leží. Načež zmizel v modrém Volkswagenu stojícím na rozblácené hlíně. Marně na něj Arnošt volá, aby počkal. Do agentury Bulldog s. r. o. už nezavolá. Těžko se pak domáhat velkorysého slibu, když LSA bude „kdesi“. Arnoštovi nezbylo nic jiného, než se schovat ve své kanceláři v plechovém kontejneru. Ještě něco může stihnout – zavolat svému tak trochu známému, panu Kordíkovi. Jaká radost, že mu to tentokrát už zvedl. Snad mu tedy konečně potvrdí odkup hotelu po dokončení a domluví se na podepsání smlouvy. Pan Kordík dlouho mlčí. Po chvíli hlesl: „Budete si asi muset najít jiného kupce. Víte, po tom všem...“ „Po čem všem?“ Arnošt vůbec nechápe. „No, však jste to viděl v televizi. Já pak nechci bejt popotahovanej pro nějakou korupci ve státních dotacích. Řeknu vám to tak. Prachy, za který stavíte, trochu smrdí.“ Arnošt zvýšil hlas: „Rozklepaná nahrávka, kde kdosi dává komusi obálku – fakt si myslíte, že to něco dokazuje? Jestli ano, tak...“ Vzápětí se zklidnil: „Prosím vás. Řekněte mi pravý důvod, proč jste si to rozmyslel.“ „Vždyť ho říkám,“ odsekl Kordík. „Je otázkou času, kdy se věci chytnou novináři. Chápete? Ty řeči... Ty nemusí skončit pár články. Stačí, že mezi mými partnery v byznysu je to už veřejný tajemství. To mi pak jako hoteliérovi může zlomit vaz.“ „No dobrá. I tak. Rád bych se s vámi sešel.“ „Nebude potřeba.“ Kordík položil telefon. Arnošt si klade otázku. Co to jako mělo znamenat? Ten chlap neměl nejmenší důvod pojmout jakékoliv podezření. A stejně, bojí se nějakých řečí o korupci? V téhle zemi by byl fakt výjimka. Že mu ale něco nedošlo dřív? Čtyřicet milionů – ze státních dotací – opravdu smrdí. Jenže ne na kontě jeho firmy. Rád by poznal Richterův důvod se těchto peněz zbavit. „Co dál?“ přemýšlí Arnošt. Vyšel před buňku na čerstvý vzduch. Rád by si osvěžil v paměti nahrávku skryté 52
kamery. Asi si udělá výlet do Brna a překvapí Andreu svou návštěvou. „Prosím tě. Pusť mi ještě jednou nahrávku s Balážovou,“ řekl Arnošt Andree jen, co ho pustila k sobě do bytu. „Není problém," souhlasila a nastartovala svůj laptop. Poznamenala: „Snad tajemná ruka nepatřila tobě." „To mi chcou přišít," konstatuje Arnošt. „Že jsi to nebyla ty, kdo to dostal do Galaxie.“ „Já, rozhodně ne. Co bych z toho měla?“ Popadla laptop: „Vydrž..." Otevírá soubor se záznamem. „Oooops!" Mezinárodně si povzdechla. Místo filmu se objevilo chybové hlášení. Pitvořivě přečetla: „Soubor nelze přehrát. Je poškozen." Zkusila to ještě jednou. Opět bez úspěchu. „Arnošte. Jak je to možný? Ještě předevčírem v noci to jelo." Architekt jen pokrčil rameny. „Asi blbej přehrávač. Pusť mě k tomu na chvíli." Vyzná se dobře v počítačích, jenže na toto je krátký. Pak už se jen rozloučil: „Čau, a díky." Opravdu nemá, zač děkovat. Špatných zpráv bylo dnes už dost. Další den měla Andrea spolu se svým stálým kameramanem Leošem Spurným několik výjezdů. Právě se vrací autem do redakce. Z palubního telefonu se náhle ozval Pařízek: „Prosím tě. Okamžitě mi sežeň Viktora. Musím s ním mluvit. Okamžitě! Ještě než přijedeš." „To se vám lehko řekne, pane šéf. On mi už od rána nezvedá telefon." „No, to je hezký. Ale jestli mi neřekne, kde je nahrávka z ministerstva, neznám se. Víš, co udělal? Smazal všechny kopie na síti. Já ho roztrhnu!" 53
„Zajděte za ajťáky," poradila Andrea. „Vytáhnou to ze zálohy." „Tam jsem samozřejmě byl," odvětil šéf. „Doposud pracují. Nevím, co jim tak trvá. Ach jo, holka, to je dneska den." „Viktor fakt odešel?" Zeptal se nechápavě kameraman. „Ano, Leošku. Dneska prostě nepřišel do práce. A jsou tu obavy, že už nikdy nepřijde." Hned po příjezdu zamířila Andrea do Pařízkovy kanceláře. „Šéfe. Takhle nakrknutého jsem vás ještě neviděla." Je si jistá, že není naštvaný na ni. „Podívej! Čti!" vytasil jí před oči papír. „Výpověď dohodou! Před chvílí mi přistála v e-mailu. Já mu dám!" Roztrhal list na konfety a vysypal je z balkónu. „Veselé Vánoce!" Prohlásil ledabyle, když setřásal ze zpocených dlaní ulpělé papírky. Po chvíli dorazil do kanceláře správce počítačové sítě. „Nějaké dobré zprávy?" Uvítal jej Pařízek. Takové informatik rozhodně nemá. „Prohledal jsem všechny počítače v kancelářích a záložní zdroje. Bohužel, všechny kopie byly opatřeny skriptem pro samozničení. V důsledku toho šly přehrát jen jednou.“ To jsou vynálezy, pomyslela si Andrea. Proto to včera nešlo přehrát. Jedno Pařízkovi poradila: „Zbývá jediné - koupit nahrávku zpět od TV Galaxie.“ Pařízek na nic nečeká a zvedá telefon. Ani tady nepochodil. Jen, co zavěsil, hřímá: „Zbavili se nahrávky. Dostali prý upozornění od policie. Najednou mají bláto na hřišti.“ „Kdo? Galaxie nebo snad policie?“ Dodala Andrea. „Jestli poldové, vůbec bych se nedivila. Kdo to totiž vynesl, bude mít pořádný průšvih.“ Jeden z reportérů, Libor Janíček, poprosil Andreu o pomoc s případem „koupeného“ povolení na umístění výherních automatů. „Promiň, nemůžu,“ oznámila. „Já už mám případ.“ Ráno jí totiž Arnošt po telefonu řekl „Můžeš.“ Andrea je 54
natěšená ukázat, co umí. Já tě z toho vysekám, chlapáku, poslala mu telepatický vzkaz. Jako první krok zavolá ředitelce ministerského fondu. Opřela se o zábradlí balkonu u redakce a vytáčí málokdy používané číslo. „Paní Balážová, dozvěděla jsem se, že jste upozornila na korupci ve vašem fondu,“ uvedla Andrea hned poté, co se představila. „O co přesně šlo?“ „Je nějaký důvod, proč bych vás měla informovat?“ „Třeba: Proč jste v této věci podala trestní oznámení?“ Z tónu řeči ředitelky jde poznat její údiv, proč se na to Andrea ptá. „Pokus o korupci s cílem přiznání dotací na neadekvátní projekt. Stalo se to v lednu letošního roku.“ „Sanatorium pro tělesně postižené ve Fridrichově?“ nadhodila Andrea. Balážová ji opravila: „Tedy čtyřhvězdičkový hotel. Takto drze dokonce prezentuje investor svůj projekt na veřejnosti.“ „Kdo se vás pokoušel uplatit?“ ptá se Andrea. „Investor.“ „Kdo je tím investorem?“ „Firma Friedrich Plaza Investments.“ „Kdo z této firmy s vámi jednal?“ Balážová mlčí. Andrea odpověděla za ni: „Richter?“ „Ne,“ na to ředitelka. Andrea se zamyslela. Logicky, obvinění padá na Arnošta Cíglera. Zmíněná firma sestávala jen ze dvou osob. „Máte pro trestní oznámení nějaký důkaz, kromě té nahrávky?“ pokračuje reportérka. „Jaké nahrávky?“ Andrea jí okamžitě osvěžila paměť. Kdyby si Balážová nehrála na nechápavou, mohla jsem být dávno hotová, domnívá se. Konstatovala do telefonu: „Nahrávka je jediným důkazem. Povězte mi: Jak vznikla?“ „Skrytá kamera, což jste asi dobře poznala,“ sděluje Balážová. „Nechala jsem si ji sama nainstalovat do kanceláře.“ 55
„Vy jste něco věděla předem?“ „V podstatě ano. Měla jsem s investorem domluvenou schůzku na 14. ledna tohoto roku. Vzhledem k tomu, že oficiální žádost se sanatoriem pro tělesně postižené na straně jedné a veřejná prezentace budoucího luxusního hotelu na straně druhé se mi zdály jako podezřelá kombinace, připravila jsem se i na případnou korupci.“ „Co říkáte na to, že nahrávka unikla do médií?“ Balážová hlesla bez známek emocí: „To se nemělo stát. Byla určená jen pro policii. Jen díky tomuto nedopatření vám můžu o nějaké nahrávce říkat.“ Andrea se ještě zeptala, kde si může dnešní informace ověřit. Bez problémů od kteréhokoliv člena schvalovací komise. Poté už popřála pěkný den. Připojila formuli, že si Balážové váží, protože se nebála upozornit na korupci. Tím získala na důvěře. Těší se, že si s Balážovou ještě několikrát přátelsky popovídá. Třeba o tom, že podezřelé dotace byly nakonec vyplaceny. Ani Balážová, svědomitá strážkyně fondu, s tím nic nezmohla. Také místo lednových mrazů je tu už parné léto. Proč si s upozorněním na korupci vzpomněla tak pozdě? Čisté svědomí? Spíše pořádný průšvih, snaží se Andrea odhadnout, proč Balážová dělá, co dělá. Nesmím ji ztratit. Když Andrea dotelefonovala, Pařízek šel za ní na balkon. O Viktorově odchodu už nepochybuje. Proto se Andrey zeptal, jestli se jí náhodou už dříve nesvěřil. „Náhodou ano,“ odpověděla. „Včera večer mě navštívil. Přiznal se mi, že prodal odposlech Galaxii. Pak cosi naznačoval, že se loučí. Nečekala jsem, že to bude myslet doopravdy.“ „A jak by to asi jinak myslel?“ Pařízek je trochu podrážděný. „Fakt jsem nemyslela...“
56
„Jeden nemyslel, to už je teď fuk,“ řekl šéf klidněji. „Poslouchej – mně se Doseděl taky s něčím svěřil.“ Ukázal na počítač v kanceláři, kde zobrazil fotku mladé brunetky. Začal vyprávět: „Balážová z ministerstva – má mladší sestru. Michaela Lacová, ještě tento květen Richterova milenka. Začínala u něj jako sekretářka.“ „A potom?“ Je Andrea zvědavá na podrobnosti. „Zmizela. Naše policie ji podezírá z podílu na praní špinavých peněz – Richterových peněz.“ „Richterovi na něco přišli?“ Vyhrkla Andrea, málem radostí. „Krom toho, že je nezvěstný, je i hledaný pro tři roky staré daňové úniky. Může to být jedno – jemu i jeho přátelům. V hrobu ho nezatknou.“
Do sídla agentury LSA na Lidické ulici právě vešel Arnošt. Na tmavé chodbě plné stoletého prachu počkal na pana Moravce, který k němu doběhl celý zpocený a uřícený. Zřejmě trénoval svoje hochy. Zakrátko se k němu připojil i pan 57
Vladimír Lukáš. Něco o něm Arnošt od Richtera slyšel. Nicméně, vidí jej poprvé v životě. Ještě, než pánové odemčeli dveře kanceláře, Arnošt vytáhl z aktovky prázdnou směnku. Moravec se na něj s úšklebkem podíval. „Aha, vy chcete, abychom to podepsali...“ Lukáš navázal: „Promysleli jsme si to a našli jsme pro vás mnohem výhodnější variantu. Mimochodem, jak se vám vede, pane architekte?“ Odpověděl si sám: „No, nemusíte si nám stěžovat na nenadálé problémy. Ty dohady o podplácení na ministerským fondu. Já bych vám i věřil, že jste se do žádné špinavosti nenamočil. Vždyť vy taková čistá, tvůrčí duše. Ale stejně – korupce se u nás netoleruje. Kdo potom od vás ten hotel koupí? No, nechtěl byste to pustit z hlavy?“ Arnošt mlčí. Moravec naléhá: „No, povězte mi. Nechtěl byste mít v životě klídek a pohodičku? A nebýt propírán za něco, co jste neudělal?“ „To teda chtěl,“ procedil Arnošt mezi zuby. Lukáš si promnul ruce: „Mám pro vás nabídku. Jsem totiž v kontaktu s panem Formánkem. Můžeme se domluvit. Vy prodáte Formánkovi svůj podíl a odpovídající část budovy. Co si pak s firmou bude dělat on, už nebude vaše starost. Nebudete muset řešit, kde jsou peníze na stavbu. A hlavně, zbavíte se jakéhokoliv podezření z korupce. To vám můžeme zaručit.“ Nabídnutá cena byla tři sta tisíc – v Korunách českých. Arnošt se zarazil: „To je úplně mimo mísu! Za poloviční podíl. A k tomu ještě polovina budovy.“ Lukáš vysvětlil: „Firmě ve Formánkových rukách se bohužel moc nedaří. Dost jí ublížila Richterova podivná smrt a dohady o korupci. Ať tak a nebo tak, vy o nic nepřijdete. Tři sta papírů, víc jste stejně do té firmy nedal. Na Richterových penězích firma stojí. Bylo to od něho pěkný, že jo?“ Arnošt ho chtěl upozornit, že jeho vklad je více než šestnáctkrát větší. V ten moment ale nemohl ze sebe nic vykoktat. 58
Lukáš se podíval Arnoštovi spiklenecky do očí: „Tak co? Plácneme si? Jak jste slyšel, opravdu nemáte, co ztratit.“ „Ještě je dost brzy dělat rozhodnutí za – tolik – peněz. Zástupy těch, kteří by chtěli hotel.“ Nebojí se říct: „Stačí hvízdnout.“ Pánové jej nechali jít. Venku architekt zcela zapomněl na zlý výraz „dobrodinců“. Se zástupem dalších zájemců zcela počítá.
59
Kapitola4
„Ty, nerozbij ten auťák. A hlavně – nerozbij mě,“ komentuje kameraman Leoš svoje pocity spolujezdce Andrey. Projíždí tím, čemu se říká cílová rovinka – příjezdová cesta k TVÆ, asi půl kilometru dlouhá a téměř rovná. Na tachometru sto dvacet, motor řve, přesněji, zpívá. „Zaparkujeme venku,“ oznamuje Andrea. Míjí vjezd do podzemních garáží. Kameraman už ví, co čekat. Přijeli na prázdnou pískovou plochu, kde se snad někdy bude stavět nové studio. „Driftáááá!“ zakřičela. Zaparkovala při zatočení přes ruční brzdu. „Kde ses tak naučila jezdit?“ diví se Leoš. „U policie.“ „Co ses tam ještě naučila?“ „Všechno možný. Jak se perou špinavý prachy, jak se kryje korupce, jak se vyšetřují vraždy, střílet, nasazovat želízka. A jestli chceš, třeba s tebou švihnu o zem.“ Leoš se trochu zalekl: „To nebude potřeba.“ Další veselé debaty utnula: „Hochu, jdeme na pitevnu!“ Na chodbě investigativního oddělení se k nim přidal Pařízek. „Pitevna“, to už dokonce někdo napsal na příslušné dveře. Holé bílé stěny, šedý stůl a ještě šedivější skříně. Sterilnost prostředí narušují jen různobarevné zásuvky pod oknem. Napájí několik přístrojů více či méně připomínajících osobní počítač. Správný název místnosti je obrazově zvuková laboratoř, jednoduše se zde pitvají natočené záběry. Vyhledali si záznam reportáže Richterovy vraždy. Když se objevily na obrazovce hodně detailní záběry Richterova 60
vozu, Pařízek poplácal Leoše po ramenech. Zaměřil se totiž mimo jiné na sedadlo řidiče. „Dvě díry,“ všímá si Andrea. „Zkoumám, jak se rozstříkla krev. Na to, že jde o čisté průstřely... Až tak moc tomu nerozumím. Je tu však jedna zajímavost.“ „Jaká,“ je Pařízek napjatý. „Zjistila jsem, že na sedadle se našla jenom krev, žádné jiné tělesné stopy. Bude to v expertýze, jejíž shrnutí bychom měli dostat.“ „Jsme zvědaví,“ na to šéfredaktor. Zpozorněl při pohledu na monitor. „Leoši! Pod těmi dveřmi, zvětši to. Jak se vůbec dostala Richterova mrtvola z auta?“ „Nejspíš ho vrah naložil do pytle a pak do kufru přistaveného auta,“ napadá Andreu. „S tím také operuje policie. Od auta vedou jen jedny lidské stopy k silnici. Žádná krev.“ „Dalo to asi pěknou fušku. Vždyť Richter váží aspoň sto kilo,“ připomněl Leoš. „Na to, že je tam suchá tráva a ještě sušší hlína... Rozrejpali by to tam jako prase, když by ho táhli ven.“ Na obrazovce však příliš rozrytá země není. Andrea ihned navázala: „Ten chlap musel mít abnormální sílu, aby s Richterem manipuloval celou dobu ve vzduchu. Víte co? Seženeme v televizi nějaké statné muže a uděláme rekonstrukci.“ „Taky mě to napadá,“ zakončil Pařízek. Odpolední letní slunce je ještě ostřejší. Arnošt se právě loudá po ulici od sídla LSA. Kopl do kamene ležícího na chodníku. Korupce se u nás netoleruje, opět mu zazněla v hlavě věta pana Lukáše. Tomu snad nemůže věřit ani on sám. Arnošt je stále přesvědčen, že má na vybranou. Pan Kordík má zcela nepochopitelně v kalhotách? No co? Třeba se Arnošt stane hoteliérem. Byl by to pak nejtěsnější vztah architekta a jeho dítěte – budovy. A kdyby mlha z úst Moravce kolem podpisu směnky stále houstla, není problém rozestavěný hotel kdykoliv prodat. Ale tomu, kdo nabídne rozumnou cenu. 61
Chvílemi si Arnošt připadal naivní. Sakra, LSA tě tlačí do slepé uličky! To oni spustili humbuk kolem nějakého uplácení, aby tě zmáčkli. Ale kvůli čemu? Tolik jim záleží na kusu barabizny v největším zapadákově na Moravě? Možná ho chtějí zahnat do slepé uličky. Ale Arnošt vidí spíše křižovatku. Když už je tedy v Brně, mohl by si spravit náladu – u Ivety. Přesunul se tramvají do brněnského sídliště Líšeň, kde Iveta bydlí. Přišla až k němu před vchod do paneláku. Nevypadala ale nijak nadšeně. Jeho první slova byla: „Ahoj, těšíš se dneska večer se mnou do bazénu? Ty a já spolu v průzračné vodě pod žhavými paprsky...“ „Nech si tu otřepanou rádoby poezii,“ odbyla jej. „Nejen poezie, to jsou přece radosti všedního dne,“ opáčil Arnošt. Odezvy se nedočkal. Iveta se suše svěřila, že o sobě a Arnoštovi dost v posledních dnech přemýšlela. Už o něj ztratila zájem – ve výsledku, jak řekla. „V jakým výsledku?“ „Řeknu ti. Ty tvoje naprosto vyčpělý, bezradný a patetický komentáře, kterými hledáš kdovíjakou krásu v každé blbosti, mi až tak nevadí. Každej chlap má svoje. Ale přes tvoji přetvářku se jen tak nepřenesu. Říkáš, jaký jsi podnikatel, jak ti ten zatracenej barák ve Fridrichově patří a jaký s ním máš plány. A mezitím... Však si o tom povídá celej ateliér.“ „Jak, celej ateliér?“ „Mluví o tom všichni tvoji kámoši, se kterejma chodím do práce.“ „Iveto, počkej. To není tak, jak se zdá.“ „Ostatně jako všechno na světě,“ podotkla ironicky a dala se na odchod. Arnošt ji ještě zastavil: „Nech si to vysvětlit. Já a uplácet, kohokoliv? Nepřipadá v úvahu. Jednou to poznáš.“ „Jo, jednou,“ dodala. „Jednou budeme všichni šťastní.“ Arnošt asi pochopil, že Iveta nemá náladu čekat, až se věc 62
vyřeší. Zůstal stát s rukama v kapsách. Čekal, že se ozve pořádné řuchnutí, jako se ozývá ze starých kovových dveří na panelácích. Jenže jsou tu nové dveře – plastové. Zní jako leklá ryba, což zcela odpovídá emocím při rozchodu. Viktor jde z tělocvičny ve středisku LSA. Upřímně, je velmi rád, že má thai-boxerský trénink za sebou, i když to zase jen zkoušel s boxovacím pytlem. Dnes z něj měl trenér radost. Říkal, že příště už bude bojovat muž proti muži. Jde temnou chodbou do místnosti, kde je určité zařízení podobné sprchám. Na cestu mu svítí jediné dvě blikající zářivky na celou délku chodby. Jeho kroky za sebou nechávají ozvěnu. Ze tmy proti němu vystoupil trenér Moravec. Následuje jej klubový kolega Tomáš Formánek. Na Viktora se rozhodně nedívají přátelsky. Nastal slibovaný boj muže proti muži. Moravec skočil po Viktorovi a dlaní velkou jako lopata tiskne jeho hlavu ke zdi. „Toto není trénink,“ upozornil Viktora se zlým výrazem. Formánek vykřikl z povzdálí: „Co chystáš, ty novinářská svině?“ „Nic,“ chroptí Viktor, když ho trenér drží pod krkem. „Nedělej z nás kretény!“ zařval Formánek. Kopl Viktora do břicha. Trenér ho povalil na betonovou podlahu a klekl si na něj. Zatímco Formánek zasazuje Viktorovi jednu ránu pěstí za druhou. Konečně sprška úderů ustala. Viktor stěží popadá dech, ve svých ústech cítí krev. Ani nevnímá, co ho bolí. Moravec, za jiných okolností přátelsky naladěný, ho drží u země. Formánek si dobře uvědomuje, jak mu smrdí z úst. Právě na Viktora přímo u jeho nosu zařval: „Co jsi dneska vyfízloval? Bonzáku!“ Přiložil mu pěst na krční tepnu. Viktor ze sebe nevydal ani hlásku. Za to dostal další ránu do hlavy. Trenér na něj promluvil klidněji: „Všichni víme, kdo je ta tvoje – přítulkyně. Stejná jako ty. Vždyť sedíte 63
v jednom kanclu!“ Zle se zasmál a opět přitlačil Viktora k zemi. Najednou se otevřely dveře a ozvalo se z nich: „Nechte ho! Už má dost!“ Byl to pan Lukáš. Svoje podřízené zpražil pořádně ostrým pohledem. „Tak hele!“ vykřikl. „S tím klukem bude ještě rozumná domluva. Že jo, Viktore!“ Formánek s trenérem se otočili. Lukáš spiklenecky poplácal Viktora po ramenech. Ovšem na svoje pomocníky zařval: „No, co mi k tomu incidentu řeknete? Najednou máte strach! Co, zbabělci?“ Ti před jeho rozhněvaným hlasem utekli za dveře tělocvičny. Lukáš si odplivl. Teď už se Viktor nemá, čeho bát. Lukáš ho zavedl do místnosti, které se dá jakž takž říkat ošetřovna. Místo lehátka dřevěný stůl, staré židle ztrácející se pod vrstvami odloženého oblečení. Okno žádné, jen elektrický větrák do starého komína. Tak nějak si Viktor vždy představoval sídlo společnosti, která pracuje na zakázkách za stamiliony. „Jau,“ sykl Viktor, když mu Lukáš ošetřoval peroxidem oděrku na loktu. „Kde tě to ještě bolí?“ „Nikde, v pohodě.“ Lukáš křikl: „Opravdu nikde? To není sranda, jak tě rychtovali na zemi. Mohli ti udělat vnitřní zranění. Zastav se radši u doktora.“ „Máte asi pravdu,“ hlesl Viktor, když si na boku nahmatal velkou podlitinu. Bolí jako čert. Ovšem před tím, než se zvedl, mu Lukáš ještě něco důrazně sdělil: „Nemysli si, že tě pustím jenom tak! Za dobrotu se platí.“ Vytáhl ze své brašny fotografii Richterovy vily a významně s ní mává Viktorovi před očima. „Znáš to?“ Viktor předstírá zaskočení. Lukáš mu nato udělal jasno: „Jako svý boty! Každou chvíli, když měl tvůj známej Richter doma party.“ Po chvilce pokračuje: „Policie chystá domovní prohlídku. Nic od toho sice nečekáme, ale i tak by je mohlo zajímat pár starých faktur. Všiml sis, kde je Richter má?“ 64
Viktor mlčí. Lukáš ho pobídl: „No tak, mluv!“ „V pracovně.“ „Jasně. Radši půjdeš s námi. Ne, že couvneš. Jinak ještě klukům poděkuju, jak ti dali přes držku.“
Ani se Andrea nenadála, obdržela pozvání do Café Manhattan. Pochází od paní Balážové, která dokonce přijela do Brna. Takové zdroje jako je ona, jsou snem každého reportéra. Kromě toho poslední telefonický rozhovor s ní probíhal jako po másle. Podezřele. Andrea jako reportérka je zřídka s něčím spokojená. Vešla do podniku. Na to, že venku svítí slunce, jediný křišťálový lustr není zhasnutý. Lesklé kovové židle a sklo na drahých ubrusech zaplňuje prostor rušivými odlesky. Je tu světla jako na operačním sále. Pohled na menu Andreu ještě více rozladil. Štěstí, že je pozvaná. Ředitelka na sebe nenechala dlouho čekat. Venku se setmělo velmi rychle. Ospalé tóny saxofonu z reproduktorů prořízl hrom. 65
Andrea se rozhlédla. „Na vašem místě bych byla ostražitá, paní Balážová. Přece jen, rozhodla jste se upozornit na velmi citlivé věci. A toho si samozřejmě cením. Ne proto, že mám díky tomu práci, ale protože odvážní lidé jako vy jsou pro společnost potřeba.“ „Dělám jen svoji povinnost,“ řekla Balážová. „Je špatně, pokud se někdo na mém místě tak nezachová. Nějaké fráze o odvaze opravdu nejsou na místě, nicméně, děkuji za morální podporu.“ „Tedy k věci.“ Andrea si promnula ruce. „Začneme vaší nahrávkou. Nelíbí se vám, že se dostala do médií?“ „Nelíbí,“ na to Balážová rezolutně. „Právě proto,“ navázala reportérka. „Pokud opravdu dokazuje to, co chcete říct. Neměla byste se obávat, jak vyzní v seriózních médiích. Možná by pro vás bylo lepší, když byste všem spekulacím už od počátku zatnula tipec a dovolila nám nahrávku zveřejnit.“ „To raději ne. Ani vy jako seriózní redakce těžko zabráníte spekulacím veřejnosti. Krom toho, případ se vyšetřuje, zveřejnění brání policie.“ „Koneckonců, mám nahrávku ještě v paměti,“ uvedla Andrea. „Myslíte si, že je opravdu silný důkaz, když tomu muži, co vám podává krabičku s údajnými penězi, je vidět jen ruka?“ Balážová je přesvědčená, že i ruka může policii stačit. Andrea se naklonila k Balážové a důrazně se zeptala: „Komu ta ruka patřila?“ „Představil se jako jednatel firmy Friedrich Plaza Investments.“ „Richter to nebyl...“ „Nebyl, už jsem vám to říkala,“ opáčila Balážová mírně podrážděně. „Navíc, v té době prokazatelně jednal s panem Kordíkem o budoucím prodeji hotelu.“ Andree je divné, odkud Balážová zná přesnou Richterovu činnost v určenou dobu. Každopádně, alibi si prověří. S pocitem viny se zeptala: „Byl to tedy Cígler.“ 66
„Ano. Byl to on,“ řekla Balážová, rádoby rezolutně. Hlas se jí chvěl nervozitou. Balážová zaplatila a spolu s reportérkou vyšla ven. Rozpoutala se silná bouřka s průtrží mračen. Jen ředitelka udělala krok ze dveří, byla mokrá jako myš. Andrea jí okamžitě nabídla: „Svezu vás. Kam potřebujete?“ „K hotelu Continental, pokud vás můžu poprosit.“ Andrea souhlasí. Jen tak mimochodem se také zeptala: „Kam jste schovala skrytou kameru? Není-li to tajné.“ „Klidně vám to řeknu – do zámku ve skříni naproti stolu.“ Andrea namítla: „Do zámku – už nikdy do něho nestrčíte klíč.“ „Ani se nezamyká,“ oznámila Balážová. „Je to starožitná kubistická skříň z dvacátých let. Mám ji v kanceláři jako památku na prvorepublikovou vládu.“ Chvíli se Andrea věnuje pouze řízení. Je tma jako v pytli. Díky prudkému dešti je přes čelní sklo stěží vidět. Stěrače nestíhají. Silnice se změnila v řeku. Blesk. Ve stejný moment obrovská rána. Vylekala obě ženy v autě tak, že vykřikly zděšením. Najednou se Andrea zmínila: „Takže Cígler – tvrdíte, že právě on je s vámi natočen?“ „Tvrdím.“ „Jenže ne příliš přesvědčivě. U koho si to můžu ověřit?“ „To potvrdí vyšetřování policie,“ říká Balážová. Je ještě nervóznější. Sotva ji Andrea slyší. „Mám dojem, že se někoho bojíte.“ „Proč bych se měla jako někoho bát?“ „Slyším to ve vašem hlase. Jakoby jste se styděla za to, že mi ho tady uvádíte. Když se mnou respondent takhle mluví, většinou proto, že si někdo přeje, aby toto říkal. Ačkoliv sám respondent o tom není zcela přesvědčen.“ „Domnívat se můžete, co chcete. Ale já jsem přesvědčená o tom, co říkám.“ 67
„Ještě nedávno jste nevěděla, kdo. Teď jste si jistá,“ namítá Andrea. Balážová mlčí. „Tak já se vás zeptám. Co si slibujete od spolupráce se mnou?“ Nechala paní ředitelku chvíli přemýšlet. Pak odpověděla za ni: „Čekáte posun v případu i skrze nás – novináře.“ „Ano.“ „Proto musí být mezi námi plná důvěra. Musíte mi říkat pravdu v její nejúplnější podobě. Není důvod, abyste měla strach z překrucování informací. K tomu by došlo i bez nás. Pokud mi nevěříte a říkáte mi jen to, co chcete vy nebo někdo jiný, kdo na vás má vliv, naše spolupráce nemá smysl. Opravdu ne. Ráda se o tento případ přestanu zajímat.“ Ticho. Po chvíli se Andrea nakonec zeptala: „Kdo na vás má vliv?“ Nabídla jednu z odpovědí: „Vladimír Lukáš? Jeden z ministrových náměstků?“ „Ano,“ hlesla Balážová. Čekala, co bude dál, ale Andrea jí poděkovala: „To je vše.“ Zaparkovala před hotelem. Déšť už trochu ustal. Balážová zvolna vystoupila. Andrea se v duchu podivila, co vede ředitelku ministerského fondu zůstávat v Brně. Okamžitě zatelefonovala Arnoštovi. Požádala ho o kontakt na pana Kordíka, zájemce o budoucí hotel. Jako důvod řekla, že si potřebuje ověřit Arnoštovu nepřítomnost u Balážové v určenou dobu. „Máte to tu hezký,“ rozněžnila se Milena Skoumalová, jedna z dobrých kamarádek Andrey. Pracuje u policie jako psycholožka. Andrea ji právě zavedla do moderně, ale útulně zařízené kavárny v přízemí budovy TVÆ. „Kde jsou ty časy,“ povzdechla si Andrea po chvíli vzpomínání. „Mimochodem, doposud jsi mi neřekla, na co tunelparta potřebuje psycholožku. Vždyť to musí být nuda. zločiny bílých límečků mají přece pořád ten samý motiv – prachy, prachy a zase prachy.“ 68
„Jenže za těma prachama se skrývají často zajímavé životní příběhy. Ten krade opravdu jen pro peníze, ten si chce šplhnout u šéfa, ten zas u chamtivé milenky, a vůbec. Většina zločinců se už nehrne ani tak za nulami na konci sumy, ale jde jim o opojný pocit moci, že mají v hrsti úplně kohokoliv.“ „Třeba policii.“ „Třeba,“ hlesla Skoumalová. „A nebo jen proto, aby mohl sekýrovat svých pár úředníčků pod sebou, zatímco mu nedochází, že je jen bezvýznamný červíček v systému s úplně jiným organizátorem.“ „No nic, k věci,“ uvedla Andrea. Skoumalová se usmála, načež zvážněla. Je připravená na cokoliv, co se jí kamarádka zeptá. Klidně i na něco z vyšetřování. Pro všechny případy se rozhlédla po kavárně. „Co říkáš na podvod s dotacemi, co teďka hýbe s Ministerstvem pro místní rozvoj?“ „Víš, já nedělám přímo na případech,“ konstatovala. Andrea se usmála: „Aspoň máš nezaujatý pohled.“ „Ano, vyšetřuje se to. Už máme seznam podezřelých a klíčovou svědkyni.“ „Jak široký... je váš seznam podezřelých?“ Je jasné, kam Andrea míří. Skoumalová potvrdila, že jsou tu jen dva – Richter a Cígler, z toho Richter je mrtvý, z čehož se vychází. „Někdo jiný? Třeba spojený s Richterem?“ „Já nevím, jak do detailu to kluci brali. Jen, co vím, Oščádal jim dělal dusno.“ Andrea si vybavila Oščádalovo „dusno“ – taktiku, kterou také zažívala na vlastní kůži. Stačí, aby detektiv přišel s novým podezřelým nebo se začal hlouběji zabývat novým faktem, a může se mu stát, že bude z případu odvolán nebo mu bude přidělena jiná část spisu. Přesto se zeptala: „Jak konkrétně – dusno?“ „Nemůžu,“ procedila policistka koutkem úst. Znovu proletěla pohledem místnost. Andrea jí promluvila do duše: „Televizáci nepráskají. Určitě ne Oščádalovi.“ 69
Ani potom neřekla Skoumalová nic konkrétního. Vlastně – řekla jen: „Nevím.“ „Ale něco divnýho ve vzduchu je,“ namítá Andrea. Vzpomínám na minulý případy s Richterem. Vždycky z toho vyvázl...“ „Ty si myslíš, že Oščádal mu pomohl? Ájinko, ono to není jen tak. Ještě tu máme státní zástupce a další policejní útvary. A hlavně hoši, ti by museli porušit snad celý procesní právo, aby se s jejich pomocí dalo cokoliv prostě zazdít.“ Chvíle mlčení. Andrea přemýšlí, jak by pokračovala. Zato policistka vyhrkla: „Oščádal se docela znal s Richterem. Vždycky, když šlo o něj, začalo dusno. Výsledkem bylo, že ve spisech se Richterovi věnovalo jen málo stránek.“ „Jakoby se o tak vlivného člověka nesmělo ani myšlenkou zavadit.“ „To přímo ne, ale...“ Andrea se hned chytla: „Ale mám ještě v komplu spis ze tři roky starého krácení daně. Mimochodem, díky ti za něj. Žiletka – jak vyšitá.“ Policistka přemohla úsměv. Žiletka v policejní hantýrce označuje podezřele tenký, zřejmě odbytý policejní spis. Skoumalová se významně protáhla. „Andy, víš že Richter má nějaké známé na celostátním?“ „Který?“ „Plukovník Petrovaj a generálmajor Koza. Nějak se o nich mluvilo právě při tom krácení daní. Richter je... možná podržel, každopádně je ve svém svědectví totálně popřel.“ „Tedy jsou mu vděční.“ Jména Andrea ráda přeslechla. Zcela zavrhla, že by se jim mohla nějak dostat pod kůži. „Docela jsem se rozpovídala,“ zastyděla se Skoumalová. Andrea se usmála: „Buď v pohodě. Nic jsi nevynesla. A když tak, pro mě jsi nejmenovaný zdroj.“ V otevřených vstupních dveřích se rozloučily v přátelském objetí. Navždy kamarádky. Když policistka odešla, Andrea pocítila bezmoc. Tak pan major vyšetřuje, aby nemusel sdělovat informace.“ 70
Ostatně, nedělá nic špatného – ani divného. Vyšetřuje, má svědky a podezřelé, zkrátka pracuje jak má. Arnošt stáhl roletu. Posadil se na sedačku, která bývá často plná jeho přátel. Teď je tu sám. Ne na dlouho, protože ho svojí návštěvou opět poctil Mário. „Tak co? Kdy vytáhneš Ivetu k nám do zkušebny?“ „To jako každou holku, co jsem kdy měl?“ Mário se usmál: „Vždycky se nám staráš o nový fanynky.“ „Už jsem si myslel, že Iveta bude poslední. Jenže...“ „Co jenže?“ Arnošt posmutněl. „Nechce mě. Všechno bylo marný. Jako vždycky. Tedy, ostatní se mnou vydržely aspoň dva měsíce, s Ivetou to byla pěkná rychlovka.“ „Co se tentokrát v holčičím srdci událo?“ Zajímá Mária. „Já ani nevím. Nějak jsme se k sobě nehodili. Pak nepřenesla přes srdce, že jsem dělal machra a nakonec toto – prachy v čudu, hotel v čudu – teda napůl. A policajti na krku.“ „Jasně! Hele, nechtěla tě zase tak trochu pro prachy?“ „Ty, bacha, brácha!“ Zvolal Arnošt. „Iveta byla jiná. Brala mě jak člověka jako takovýho, upřímně. Jen trochu neunesla určitý životní změny.“ Mário zamručel. Příliš mu nevěří. Vytáhl roletu na francouzském okně, přičemž zvolal: „Slunce v duši, chlape! Ty se v té depce utápíš, až se jednou utopíš. Víš, co? Pojď s náma do boudy. Potlacháš se starejma kámošama a zahrajem ti na rozveselení.“ „Já radši...“ hlesl Arnošt. „Jaký radši?“ vykřikl Mário. „Za půl hodiny tě čekám na chodbě.“ Po chvíli se Arnošt zvedl. Vzpomněl si, že zapomněl vyčistit po bouřce bazén. „Ty lajdáku!“ Na to Mário. „Nemáš už sice, s kým bys vlezl do vody, ale já s Janou a mladým bychom se taky rádi vykoupali.“ 71
„Tak já to ještě dneska večer vezmu,“ řekl Arnošt provinile. „V pohodě. Hlavně tam sebou nešplouchni. Ale až pak. Teď Pojď k nám. Pivo poteče proudem.“ „Zase chlastat,“ vzdychl Arnošt. „Na Richterově večírku fakt stačilo. Taky zítra ráno jedu na stavbu a musím bejt fit.“ „Já vím,“ opáčil bratr. „Ale jedno si s náma dáš, že jo?“ Další ráno se Arnošt opět chystá do Fridrichova. Přímo před svým domem ale potkal známý modrý Volkswagen. Přidal do kroku. Teď nemá na setkání s LSA sebemenší náladu. Otevřely se obě přední dveře. Lukáš a trenér Moravec se za Arnoštem rozběhli. Trenér mu skočil do cesty. Ukázal nasazeného boxera. „Co byste řekl malé projížďce po Brně, pane architekte?“ Zeptal se jemně Lukáš. Arnošt si uvědomil, že v tuto chvíli nemá cenu devadesátikilovým svalovcům s bojovým výcvikem nijak utíkat. Tak, jak mu Moravec jasným gestem naznačil, posadil se na zadní sedadlo. Mluví se opět o prodeji Arnoštovy poloviny budovy. Lukáš významně pronesl: „Šli jsme trochu do sebe. Zvedáme cenu na pět set tisíc. To je přece lepší než posledně.“ „Za tohle? Taky ne!“ „Už se rozmýšlíte docela dlouho!“ Zvýšil hlas Lukáš. „Kdo tady posledně říkal, že může mít zájemců, kolik chce?“ „Stačí hvízdnout,“ jízlivě připomněl Moravec. „Je zatím čas,“ řekl Arnošt. „Nepotřebuju se toho zbavovat hned. Nechápu, proč na tom tak spěcháte.“ „Formánek má s barabiznou svoje plány. Třeba v ní taky chce udělat hotel, jako jste to chtěl vy. A na tak velký projekt, jistě chápete, je nutný mít všechno potřebný pohromadě. Žádný spoluvlastnictví. Nechce se s vámi hádat o každou prkotinu. Raději nabídneme rozumnou cenu.“ 72
Arnošt si odfrkl: „Půlka milionu – to je fakt rozumná cena. Pro vás tedy určitě.“ „No dobrá, my si to ještě promyslíme. Dá se jít nahoru – v řádu desetitisíců.“ „Vy nejste normální,“ dopálil se Arnošt. „Víte, kolik já jsem dal do firmy – ze svýho? Pět milionů! Pořád to splácím. Tak je snad pochopitelný, že když prodávám, chci svůj vklad přinejmenším zpátky!“ „Jenže situace na trhu se změnila,“ řekl Lukáš. Arnošt na to: „Vy tady ze mě děláte hlupáka! Jako architekt se snad trochu orientuju na realitním trhu. Za půl milionu si nekoupím ani chatu.“ „Klid,“ ukazuje na Arnošta rukou trenér. „My vám dáme ještě čas. Chcete někam odvézt?“ Arnošt slušně poděkoval. Raději okamžitě vystoupí. „Ale to nebude potřeba,“ zanotoval Moravec. „Odvezeme vás do práce, domů, do hospody, kam si budete přát.“ Lukáš dodal: „Chceme si s Vámi popovídat. Pro případ, že byste si to ještě rozmyslel. Ale ne, že tu budete dělat problémy! Pak pojedeme k nám a nepustíme Vás, dokud nepodepíšete kupní smlouvu.“ Auto zastavilo na červenou, těsně u chodníku. Arnošt zatáhl za kliku. Nejde to. Trenér se začal smát: „Dětská pojistka! Pro neposlušný dětičky.“ Pak na Arnošta vytasil kupní smlouvu a podává mu tužku. „Berte nebo nechte bejt!“ „Nechávám bejt,“ řekl Arnošt. Lukáš zastavil a přikázal spolujezdci, aby Arnoštovi otevřel zvenčí. Nechal jej jít se slovy: „Tak nashledanou. A připravte se, že si Vás vytáhne policie skrz tu korupci. Tedy, nejenom vytáhne.“ Lukáš přisvědčil: „O to se postaráme!“ Moravec se opět posadil. Ještě, než zavřel dveře, pod autem se prohrábla kola. Odjeli pryč.
73
Kapitola5
Andrea navštívila další ze svých dávných kamarádek – mluvčí brněnské policie Denisu Kaprálovou. Rozběhla se ji přátelsky obejmout jen, co ji spatřila ve dveřích policejního ředitelství. „Andréj, ty nejdeš jen tak na pokec,“ „Pochopitelně, že ne!“ Zapitvořila Andrea. Hned zamířila k tématu kterým jsou výsledky technické expertýzy z místa vraždy Richtera. „Jdeš právě včas,“ řekla zvesela mluvčí. „Udělala jsem tiskovou zprávu.“ Podala Andree papír. „Akorát pro vás. To nejzajímavější, na co experti přišli.“ Vzápětí dodala: „Ale musíš to odvysílat ještě dnes večer.“ Andrea se podívala na nástěnné hodiny. Do večerní relace zbývá necelá půlhodina. Přesto oznámila: „Jinak než ještě dnes to neumím. Ale jen tak pro zajímavost – co na tom tak hoří?“ „Vzhledem k tomu, že jsou tu jisté souvislosti s údajným podvodem s dotacemi, vložil se do případu útvar ekonomické kriminality.“ Andrea si jen povzdechla. „Oščádal.“ Myslí si, že bylo otázkou času, kdy se zrovna tenhle vmísí. Přece jen, není to obyčejný mord. Osobně – je jí téměř jasné, že z Oščádalova zapojení do vyšetřování nevzejde nic dobrého. Proto dobře, že se stavila u Kaprálové ještě teď. „Ano, ten,“ na to policistka. „Je jen otázkou času, kdy na případ vyhlásí embargo. Pokud by se to objevilo v médiích potom...“ „Měla bys průšvih,“ doplnila Andrea.
74
Než se Andrea rozloučila, dostala od Kaprálové ještě vypálené CD s policejními záběry. Policistka si navíc vzpomněla: „Jo, někdy na začátku zpráv zavolám do televize.“ Po příjezdu z policejního ředitelství vběhla Andrea přímo na zpravodajské oddělení. Jako prvního člověka tam potkala kolegu Petra Ukrutného. Spustila na něj: „Máte volnou střižnu?“ „Jsi normální?“ Vyhrkl reportér. „Čtvrt hodiny před vysíláním relace! Ani jedna.“ „Musíte to vzít přednostně! Je to ta vražda Richtera. Zítra už o tom nejspíš policie nedovolí mluvit.“ „No jó, Andrejka se vrací od policie,“ zapitvořil kolega. Poté byl přece jen úslužnější: „Dobrá, řeknu holkám na čtyřce, že ta včerejší noční bouřka má čas. Tý jo, tady se někdo zblázní – přepracovávat vysílací plán.“ „Péťo, prosím tě. Řekni vedoucímu, ať to dá do úvodního přehledu.“ „K vašim službám,“ pronesl Ukrutný. Zatvářil se, jako že by nejradši do něčeho kopnul. Andrea mu poděkovala mile, jak to nejvíc jde. Utíká do střižny. Dobře ví, že co neodvysílá dnes, neodvysílá už nikdy. Má necelých deset minut na sestříhání. Policejní mluvčí Denisa Kaprálová si právě spustila internetové vysílání TVÆ. Začíná večerní Teležurnál. Mezi úvodními upoutávkami se objevilo také: „Policie stále bezvýsledně pátrá po těle lobbysty Richtera.“ Policistka zatnula pěsti a vykřikla: „Jo!“ Andrea zůstala ve střižně. Kamera je u ní. Odtud hlásí: „Případ vraždy kontroverzního podnikatele Miroslava Richtera se zamotává. Dnes se do něj vložil i útvar ekonomické kriminality. Pokud by byl totiž Richter naživu, hrozilo by mu stíhání za daňové úniky. Policie proto považuje ekonomické souvislosti za klíčové pro objasnění vraždy.“ 75
Nyní kamera ukázala studio. Moderátorka se ptá: „Andreo, už dosavadní vyšetřování odhalilo zajímavé skutečnosti. Víš, jaké?“ „Pochopitelně! Doposud vyšetřovatelé vycházeli z toho, že Richter byl zastřelen ve svém voze. Laboratorní expertýza to ale vyvrací. Na prostříleném sedadle se našla jen krev, jejíž DNA se shoduje s Richterem. Zato jiné tělesné stopy, například zbytky kůže chybí. Policisté stojí před obrovskou záhadou. Nález pouze krevních stop po průstřelu těla je v této situaci silně nepravděpodobný. Nyní se spojím s policejní mluvčí Denisou Kaprálovou a zeptám se na možná řešení této záhady.“ Na obrazovce se objevil symbol telefonu a vedle něj portrét policejní mluvčí. Ta oznámila: „Vysvětlení usilovně hledáme. Než přijdeme s definitivní verzí, podrobnosti nebudeme sdělovat.“ Zdálo by se, že tento častý závěr policejních mluvčích neradi reportéři slyší. Andrea však cítí, že jí Kaprálová přihrála na smeč. Zeptala se: „Můžete nám, prosím sdělit, aspoň vyšetřovací verze?“ „Ano. Může se jednat o dobře připravené vyřizování účtů v podsvětí. Je tu také verze, že nejde o vraždu, ale maskované zmizení.“ Teď ses předvedla, Kaprálová. Já věděla, že mě nezradíš, v duchu vzkázala Andrea kamarádce. Zrovna naproti ní zablikala kamera. Řekla: „Spekuluje se, že Richter v době střelby na sedadle vůbec neseděl. Krev odebraná Richterovi pak byla na místo dodána dodatečně. Vraždu mimo vozidlo expertýza vylučuje. Žádné stopy venku se nenašly.“ Hned po odvysílání reportáže zažila Andrea pocit viny. To jí tak vadí, že zpravodajství na konkureční televizi občas fušuje do investigativní publicistiky? Teď udělala totéž, navíc velice okatě. Ale co? Zrušila tajemství malou chvilku před tím, než se vůbec tajemstvím stalo. Razí přesvědčení, že právě na tajemství stojí a padá organizovaný zločin. Podvodníci a korupčníci se rádi chytají čehokoliv, co mohou vědět jen 76
někteří. Jinak by svoje plány mohli rovnou vytrubovat do televize. Rozdrnčel se jí mobil. Volá Kaprálová a nevypadá zrovna vesele: „Před chvilkou se mnou domluvil Oščádal. Teda domluvil. Seřval mě jak malou! Dobře jsem prý věděla, že se vyhlásí embargo a sprostě jsme využily toho, že to ještě neudělal.“ „Ale Oščádal přece o žádném zákazu zatím nemluvil. Nebo snad ano?“ „Nemluvil. Čestný. Jen jsem to čekala, protože v těchto případech nařizuje mlčenlivost vždycky. A hodně rychle.“ „Důležité je, že opravdu o ničem nemluvil.“ „Proto teď zuří!“ „Vždyť je to jeho problém,“ uvažuje Andrea. Policistka se utěšuje: „Když tak, v pohodě. On mě nevyhodí.“ „Každopádně jsme mu vypálily rybník,“ zakončila Andrea a položila telefon. Na stavbě strávil Arnošt jen jedinou noc. A to si už zase musel sbalit věci do Brna. Nejprve se stavil na poštu, kde dostal dopis se zlověstným modrým pruhem. Hned na poště rozpáral obálku klíči. Co na tom, že někoho stojícího ve frontě napadne číst mu přes rameno? Věcí bylo podání vysvětlení k případu korupčního jednání v souvislosti s prodejem objektu č. p. 1157 ve Fridrichově. Dobře myšlené varování se vyplnilo. Ale co? Klika, že si ho nevolají kvůli vraždě. Přečetl si, že v 15:00 se má dostavit na policejní služebnu. Zbytek textu pustil z hlavy. Byl uveden do rozlehlé kanceláře, kde na něj čekali dva policisté. Starší z nich, nadporučík Štefka, se tváří nekompromisně. S druhým, jak se Arnoštovi zdá, by mohla být trochu rozumná řeč. Je to praporčík Barna, zřejmě čerstvý absolvent. Přivítal Arnošta otázkou: „Znáte paní Zuzanu Balážovou?" Arnošt sebevědomě: „To nepopírám. Přece z novin, jako ředitelku fondu ministerstva vnitra.“ 77
„Víc o ní nevíte?“ Ušklíbl se starší policista. Arnošt doopravdy neví. Na to do něj nadporučík rýpl: „Ale ale, neříkejte, že jste s ní nejednal.“ Barna doplnil: „O státních dotacích na přestavbu už zmíněné budovy na hotel.“ Služebně starší jízlivě dodal: „Taková hloupost – nechat si od státu platit za soukromý hotel.“ „No však právě,“ hlesl Arnošt. „Nicméně, stalo se,“ zahřímal Štefka. Buď váš společník Richter nebo vy, jste byli schopni za souhlasné stanovisko i něco nabídnout.“ Arnošt neví, o čem policisté mluví. Štefka mrkl na Barnu. „Jenže my víme, o čem mluvíme. Paní Balážová na vás podala trestní oznámení, víte?“ rozkřikl se mladý praporčík, překvapivě hlasitě na svoje útlé vzezření. U policie Arnošt zvlášť dlouho nepobyl. Přesto mu celou cestu autem buší srdce. Před chvílí dotelefonoval Andree. Ta na něj čeká na zahrádce televizní kavárny. Arnošt zahání myšlenky, že jde brečet na rameno. Jde přece pouze sdělovat fakta. S úsměvem jej vybídla, aby se posadil. Tak, jako to dělají doktorky, když přijmou dalšího pacienta. „Nejenom bez prachů, ale ještě k tomu jednou nohou v base,“ řekl na úvod. „Já vím.“ Arnošt vypráví o tom, jak jej Moravec s Lukášem dost důrazně vybízí k prodeji firmy. Nechtěl prodat, proto mu pohrozili rozpoutáním kauzy. „Nepřikládal jsem tomu ale velkej význam. Co na mně můžou najít, když jsem nevinnej?“ „Teď vidíš,“ upozornila ho. „Že toto ani nijak řešit nemuseli. Co vím od svých policejních zdrojů, Lukáš má dost těsné kontakty na majora Oščádala, šéfa hospodářské kriminálky. Takže se o to jednoduše postaral, jak říkal.“ 78
Arnošt vyhrkl: „Ty jsi něco tušila? Hele... Tak proto jsi po mně chtěla kontakt na Kordíka. Proč jsi mi nic neřekla?“ „Bylo to včera odpoledne. Potřebovala jsem si ověřit, že toho 14. ledna, kdy mělo dojít k předání úplatku Balážové, jsi tam nebyl.“ „A.“ „Kordík mi potvrdil, že tam nebyl Richter. V tu dobu si totiž domlouvali, za kolik odkoupí hotel, až ho dostavíte.“ „No a?“ na to Arnošt. „Jenže já tam taky nebyl.“ „Ovšem Balážová zdůvodňuje svoje trestní oznámení taky jednou logickou úvahou. Byl za ní někdo z vaší firmy. Když to nebyl Richter, musel jsi to být ty.“ Arnošt je trochu dopálený: „Nikdo. Ani já, ani Richter jsme s touhle ženskou vůbec nepřišli do styku! Snad to bude někomu jasný dřív než mě zavřou. Jo, mimochodem. Když už jsi mluvila s Kordíkem, proč doopravdy si odkoupení hotelu rozmyslel?“ „Nevím teda, jestli doopravdy. Měl prý pocit, že se dějí nekalé věci a nechtěl být s nimi spojován.“ „Jasně,“ odsekl Arnošt. „Lepší výmluvu asi nevymyslí. Nakukala mu to zatracená Balážová.“ Andrea oponuje. „Ke svému rozhodnutí Kordík vůbec Balážovou nepotřeboval. Dušoval se, že ho to napadlo samo od sebe.“ Tomu Arnošt moc nevěří. „Stejně za to může jedna ženská bláznivá.“ „Tak z té ženské bláznivé jsem dostala, že je pod vlivem Lukáše,“ upozornila Andrea. Arnošt pomlčel. Tušil, odkud vítr vane. V nejmenším nepochybuje, že ti, kdo se postarali o jeho policejní opletačky, mají kontakt na ministerstvo. Po chvíli si povzdechl: „Je jen otázkou času, kdy se ta moje věc objeví ve všech českých novinách.“ Andrea bez přemýšlení opáčila: „Proto by ses ty měl objevit v médiích dřív než tvůj stín.“ 79
Arnošt zcela čekal, že Andrea svoji nabídku jen tak nestáhne. Dost o tom přemýšlel. Pořád si nedokáže představit svoje vystoupení v televizi. „Co já bych tam teď říkal? Když budu celou dobu mlet, jak jsem čistej, budou to jen prázdný slova.“ Andrea tuší, že vlastně ano. Těžko hledat převratný fakt, když jediný zdroj informací je kompromitující nahrávka, kompromitující právě Arnošta. Napadlo ji asi jediné možné v této situaci. „Potřebujeme věci na pováženou. Nesrovnalosti!“ Přitom se na Arnošta podívala, jako by našla lék na jeho těžkou nemoc. Pro začátek může Arnošt potvrdit: „Tak třeba – já Balážovou fakt v životě neviděl. A Richter – ten se s ní po dobu naší spolupráce taky nesetkal.“ „Čím to můžeš dokázat?“ mrkla na něj Andrea. „Všechno jsme dělali spolu,“ opáčil Arnošt. „Bývalý rekreační středisko jsme kupovali spolu. To nebyl ani projekt, když jsme spolu založili firmu.“ „Kdy jste tu firmu zakládali?“ „Loni v listopadu.“ „Balážová se s tebou údajně sešla 14. ledna.“ „Ale to já tam vůbec nebyl!“ Vykřikl Arnošt. „Že by si tě spletla s Richterem?“ napadá Andreu. „Těžko,“ na to Arnošt. „Šli jsme se s Richterem ptát, jestli nemůžeme dostat vůbec nějaké dotace – třeba na podporu podnikání. Šli jsme hned prvního prosince. Ale ne za ní! Na informace má přece ministerstvo svoje lidi. Ven jsme šli taky spolu a zavezl mě svým bavorákem do Brna. Celou dobu jsem, sakra, šel vedle něho. Nikde se nestavoval.“ „Co potom? Slíbili vám nějaké dotace?“ „Chvílu to trvalo. Ale krátce po vánocích, myslím tak devátýho nebo desátýho ledna, přišlo poštou, že nám nic nedají. Okamžitě jsem žhavil drát Richterovi. Ten věděl to samý. Ujistil mě, že to nevadí. Prachy prý do dubna sežene.“ „A sehnal,“ dodala Andrea ironicky. „Že jo. Pár dní po té nepříjemné zprávě šel zkusit štěstí k Balážové...“ 80
„To ne. On tam nebyl. Vždyť byl u Kordíka.“ „Celej den?“ diví se Andrea. Arnošt chvíli mlčí. Pak mu to došlo. Co věděl, kde Richter celého 14. ledna létal? Také by s ním musel trávit 24 hodin denně, aby věděl o všech jeho schůzkách. Nějaká vzájemná dohoda přece nic nedokazuje. To, že Richterovi podrobně hlásil všechny svoje schůzky ještě neznamená, že se k němu Richter choval stejně otevřeně. „Takže jsme zase na začátku,“ zhodnotila Andrea. „Něco tvrdíš, ale na beton potvrdit nemůžeš. Jisté jen je, že v dubnu přistálo čtyřicet milionů na účtu tvé firmy a teď: Odkud jsou?“ „Máme dvě možnosti,“ uvedl Arnošt. „Buď je Richter někde vykšeftil, měl je z dřívějška anebo jsou fakt z dotací.“ „Spíš to druhé,“ konstatuje Andrea. „Když tě popotahují kvůli dotacím, určitě byly vyplaceny – do tvé a Richterovi firmy. Musí to být nějak ověřené, třeba od banky. Jen jsi neměl tušení, že je to zrovna ze státního.“ „To jsem teda neměl. Richter potvrzoval, že jsou to jeho prachy!“ „Dal ti nějakej papír?“ „Nedal.“ Ani tady to Andree nevyšlo – nachytat Richtera na lži vyvedené černou na bílém. „Sakra!“ „Mám ti něco z dnešního povídání zopakovat na kameru?“ Vyhrkl Arnošt trochu sarkasticky. Andrea změnila názor. „Ne! Ještě ti přišijou podílnictví z nedbalosti. Nevěděl jsi? Tvůj problém.“ „Jenže Richter mě podvedl!“ Křičí Arnošt. Jako ostrý advokát v soudní síni ze sebe vysypal: „Zatajením původu peněz mě uvedl v omyl!“ „To chce další věci na pováženou,“ opáčila Andrea. „Neztrácej naději. Určitě se objeví nějaký geniální fakt, který převrátí celý případ naruby. Doufej. A hlavně hledej.“ „Jako, že mi pomůže jenom zázrak?“ 81
„Ne. Usvědčit Richtera z dotačního podvodu a pak podvodu na tobě snad nebude tak složité,“ je Andrea přesvědčená. V první řadě ale musí zjistit všechno, co pomohlo dostat čtyřicet milionů z kapes daňových poplatníků Richterovi do ruky. Arnošt pozoruje přes dveře Máriova malého synka Honzu. Mário pobídl bratra, ať nestojí na chodbě a posadí se do obýváku. Vtom se o Arnoštovu nohu zastavilo autíčko na setrvačník. Malý Honza křičí: „Havárka! Strejdo, havárka!“ Arnošt zvedl „nabourané“ auto ze země, otevřel plastovou kapotu, přitom zanotoval: „Monty, monty, monty. Auťák jako novej.“ Načež otec poslal Honzíka, ať si jde jezdit do svého pokoje. Rád by mluvil s Arnoštem mezi čtyřma očima. „Dáte si kafe?“ zavolala na ně Máriova manželka Jana. „Ne, díkec. I když, dvě pivečka by bodly,“ ozval se jí Mário. Arnoštovi je vše jasné. S bratrem nikdy nepil nic než pivo. „Brácha, poraď mi,“ prosí Arnošt. „Furt nemám, co říct policajtům. Už čtyřikrát si mě zavolali. Pokaždé chtějí to samý. Přečtou mi trestní oznámení od Balážové, pustí k tomu skrytou kameru. Prý hlavní důkaz, i když je tam vidět jenom něčí ruka. Až se teda dokoukáme, ptají se mě na všechno možný, co nemůžu vyvrátit. Čekají na jediný – až se přiznám.“ „Nikdy jsi nikoho neviděl, nic nevíš,“ radí Mário. To je ale vše, co jako laik může říct. Arnošt jej ocenil: „Fakt, dost originální.“ „Děláš docela chybu, že se svěřuješ zrovna mně,“ opáčil Mário. „Musíš si najít advokáta.“ „Volal jsem Willymu.“ „A?“ „Je plnej. Dělá sedm případů,“ referuje Arnošt. „Strašně rád by mi pomohl, ale nemůže.“ „To se teda vybarvil, náš kamarád. Neměl se dekovat do Prahy. Zkazilo ho to. Zkus někoho jinýho.“ 82
„Zkusím.“ Mário zvolal: „Jen do toho! Toto totiž není žádný normální vyšetřování. Nejspíš i zmanipulovaný... jak se to řekne. Jo, máš určitě svědky. Určitě by jsi na tom ministerstvu nebyl sám, pokud bys tam teda byl. Řekni těm svým fízlům, ať si pěkně prověří všechny, kdo měli v ten den šichtu. Je to snad jejich povinnost. A když se ukáže, že tě tam nikdo neviděl, bude to už na pováženou.“ „Já jim tak budu rozkazovat. To mě pošlou akorát tak – víš kam.“ „Jen to řekni!“ Směje se Mário. „No nic. Je to přece jejich povinnost. Teď záleží, jestli ji dělají anebo nedělají. Můžeš po nich chtít písemně – skrz stížnost, jestli dělají. Mně se to povedlo. To před třemi lety jedna slečinka brečela, že jsme jí nabourali auto koncertním náklaďákem – tou naší vysloužilou armádní Tatrou, se kterou objíždíme v létě kempy. Teda, benga nám dělali pěkný dusno. Až kytaristu Šimpanze, nejchytřejšího z nás, napadlo napsat těm policajtům papír. Dostal výpis z protokolu. Policajti si začali víc hledět toho, co dělají.“ „Jak to dopadlo?“ Je Arnošt zvědavý. „No, jak? Pro nás dobře. Chudák holka si to ťukla někde na parkovišti.“ „Že mě to zatím nenapadlo, s tou stížností,“ klepl se Arnošt do čela. „Veřejná kontrola, to platí na jejich zadky. Mário, nejsi sice právník, ale nápady máš dobrý.“ „To víš,“ na to Mário. „Možná jsem vychlastaná a vyhulákaná držka, ale blbej nejsu.“ Před odchodem se Arnošt podíval na obrázek visící na zdi – Máriova chlouba, koncertní tatra zelená jako armáda, se čtyřmi nápravami. Snad se letos v ní Arnošt sveze a vyslechne si drsnou muziku linoucí se z korby – tedy pódia. Letos je první léto, kdy ho nedrží v Brně pracovní vytížení. Jen, aby ho nezavřeli dřív, než Mário s Těžkou vodou něco podniknou. 83
Hrbolatá prašná cesta plná kamení, kolem níž roste polehlá suchá tráva. Tak vypadá místo činu u Kohoutovic. Od silnice jej dělí husté křoví, další dvě strany chrání les. „Tady bych si klidně postavil dům,“ zasnil se kameraman Leoš. Přitom se dívá na otevřenou stranu ze svahu, která poskytuje výhled na modrou oblohu a další louky. „Nevadilo by ti, že je tu země nasáklá lidskou krví?“ Zeptala se jízlivě Andrea. „Když jenom krví, tak v pohodě,“ vzpomněl si Leoš na výsledek policejní expertýzy. „Jedem!“ Zavelel Pařízek. Rekonstrukce začala. Leoš zapnul kameru. Hned ji ale předal Andree, protože jde hrát vraha. Andrea pouští za volant svého soukromého auta figuranta. Jmenuje se Marek, pracuje jako montér dekorací. Se svými svaly, bezmála dvěma metry výšky a rýsujícím se pupíkem váží 105 kg. Aspoň postavou je Richterovi podobný. Svěřeným autem přijel na místo předem vyznačené kameny. Leoš už naproti němu čeká s tyčí od reflektoru. Zamíří – a pálí. „Prásk! Prásk!“ „Stop!“ Zakřičela Andrea. „Schválně, jak sem vrah přijel?“ „Autem,“ domnívá se Pařízek. Zcela správně, jak řekla. „Jinou možnost neměl. Pěšky vrazi nechodí, autobusy tu v noci nejezdí a taxi je riskantní. Policie by velmi rychle zjistila, který taxikář sem kdy jel. Ale na jedno bacha. Našly se tu stopy jen od jednoho auta.“ „Od toho, co přijelo, ale už neodjelo,“ dodal Leoš. „Pálí ti to, Leošku,“ pochválila ho Andrea. „Tak, prosím tě, služební káru přeparkuj k silnici před keře. A jdi bokem, ať se tvoje stopy nemíchají s těmi skutečnými.“ „Rozkaz!“ Zvolal kameraman. Přejel na vyasfaltovaný nájezd. „Není ten auťák moc na očích?“ Pochybuje Leoš. „Je, ale to vůbec nevadí,“ odpověděl mu Pařízek. „Za prvé, Richter jel na domluvenou schůzku. Čekal, že tu bude někdo stát s autem. Za druhé, takhle autem cloníš pohledy 84
na místo činu.“ Prohlédl si stále viditelné lidské stopy v suché trávě a ještě vyprahlejší písčité půdě. Vedou přesně od levých dveří myšleného Richterova auta ke kufru přistaveného vozidla. Leoš opět předvádí střelbu se svým břeskným „Prásk! Prásk!“ Poté vzal z auta vraha igelit. Míří s ním k autu oběti. Otevírá dveře řidiče. Figurant klesnul hlavou skoro do klína. Jako by byl opravdu mrtvý. Leoš ho popadl za ramena, zabral, a za chvíli měl celé jeho tělo na igelitu. Andrea ho pochválila: „Výborně, Leošku. Dokázal by sis ho přehodit přes rameno?“ „To ne. Je moc těžkej.“ „Zkus to!“ Leoš se snaží, jak může. Andrea ho při tom povzbuzuje: „Makej! Zaber!“ Přesto figurantovy nohy ze země neodlepí. Leoš konstatuje: „Budu ho muset odtáhnout.“ Andrea zaměřila kameru na nohy „oběti.“ V drobivé půdě pod nimi zůstává výrazná rýha. Jen, co Leoš s vypětím sil naložil montéra do kufru služebního auta, Pařízek zvolal: „Toto tady nebylo!“ „Ano. Vrahovi nezbylo nic jiného, než Richtera odtáhnout po zemi. K tomu ale nedošlo. Musela by po tom zůstat výrazná rýha,“ řekla Andrea. „Pokud bereme, že – v uvozovkách – oběť odešla po svých, vysvětluje se to.“ „No dobrá,“ podotkl Pařízek. „Od vozu vraha k Richterovu vozu vedou jen jedny lidské stopy. Zpátky taky jen jedny. Kudy potom Richter šel?“ Andrea se zadívala na místo, kde stojí její auto. Asi metr od pravého boku je nasypaný hrubý štěrk. Mám to! Poručila montérovi, aby se vrátil do auta a pokusil se vystoupit pravými dveřmi. Na chvíli dostala strach, aby uvnitř neurval ruční brzdu. Přece jen, s dlouhýma nohama se mu přelézá těžko. Přesto ho Andrea pobízí: „Lez! To dáš!“
85
Po chvíli byl venku. Z auta udělal dlouhý krok přes trávu. Kamení pod ním trochu chrastilo, přesto v něm nezanechal nejmenší stopy. „Pozor! Kde se tam vzaly ty krevní stopy?“ Zeptal se Pařízek. Andrea přemýšlí: „Zřejmě, než začal vrah střílet, Richter si přelezl na pravé sedadlo. Vrah hned poté vypálil dvě rány proti sedadlu řidiče. Richter pak měl připravenou svou krev, kterou naaranžoval kolem míst průstřelů. Samozřejmě, jak hovoří expertýza, ne zcela přirozeně.“ „Ale vypadalo to jako přirozeně,“ poznamenal Pařízek. „To není tak těžký,“ na to Andrea. „Znáte práskací kapsle, co jdou naplnit jakoukoliv tekutinou? Používají se ve filmu. Na to přišla policie docela rychle. Naštěstí pro Richtera, může mu to být fuk. Už si zmizel a nikdo ho nehledá.“ Leoš zhodnotil: „Budou to pěkné záběry.“ Pařízek si postěžoval: „Jen tak trochu do trezoru – než skončí policejní embargo.“
86
Viktor týden po odchodu z TVÆ sedí opět na zahrádce televizní kavárny. Vypadá, jakoby tu sedával každý den. U stolu kolem něj se shlukla většina reportérů investigativního oddělení. Před každým se leskne pivní půllitr. Už si vyříkali, odkud se Viktor vrátil. Teď jako dřívě probírají klepy na politiky a lobbisty, jichž je Viktor nevyčerpatelná studnice. Aspoň si to o sobě myslí. Teď například vypráví o pražském primátorovi. „Víte, proč ustoupil od své velké volební kampaně? Zatímco novináři ho chválí, jak z našich daní ušetřil pět set milionů, on má svůj důvod. Bál se, že praskne jeho poměr s přítelkyní majitele reklamní agentury, kterou si magistrát najímá už čtyři roky...“ „Simona Belohorcová, jo – mimochodem aktuální Česká Miss,“ přisvědčil jeden z jeho bývalých kolegů. „Pak ten skandálek, který bys rozvířil...“ „Proč bych to dělal?“ Ušklíbl se Viktor. „Simča je náhodou výborná spolupracovnice. Nechci ji ztratit.“ Před budovou TVÆ zaparkovala Andrea. Svižným krokem okamžitě zamířila do kavárny. „Vychlazenej džus, ale pořádně!“ poručila si na baru. Vedro ji dost zmohlo. Ohlédla se a nevěřila, koho vidí. „Viktore!“ Vyrušila bývalého kolegu z družného hovoru. Reportér se zvedl a chtěl by jít s Andreou takzvaně do smrčků. „O co půjde?“ Chtěla v první řadě vědět. Viktor ji ujistil, že věc se objede bez postranních úmyslů. Toť vše, co sdělil. Poté jej s nevelkou důvěrou následovala tam, kde se říká „u smrčků“. „Kde se tu najednou bereš? Snad k nám nechceš zpátky,“ diví se Andrea. Viktor odpověděl: „Jsem tu jenom na skok. Pozdravit kámoše, juknout se, jak to tady žije. Ostatně, pochybuju, že by mě Pařez znovu vzal.“ „Nevzal,“ vpálila mu Andrea do očí. „S tím ani nepočítám. Hledám si nový místo. Ale to je teď jedno. Kvůli jiné věci jsem si tě sem zatáh.“ Položil otázku: 87
„Ještě pořád vaše oddělení dělá na vraždě Richtera?“ Slovo vražda zdůraznil. „No... Ještě pořád o něm mluvíme jako o mrtvém.“ „Už nemusíte,“ pokračuje Vikor, jako by to byla samozřejmost. „Pokud se aspoň trochu domníváš, že nezemřel, nýbrž zmizel, můžu ti to ověřit.“ „Prosím tě, jak?“ „Víš, Richter si nechal udělat novou identitu. Pochopitelně nelegálně, na falešný doklady. Pak odcestoval – pravděpodobně do Marseille. Důležité je, že napoprvé s falzifikáty nebyl spokojen. Nechal si tedy dělat další. Jenže ty původní nestačil zničit. Údajně jeho zhrzená milenka, která od něj utíkala, je dřív schovala do suterénu vily.“ „Ty je máš,“ odhaduje Andrea. „Zatím ne. Ale můžu pro ně zajít.“ „Cože? Chceš vážně vnikat do cizího baráku?“ „Do cizího až tak ne. Byl jsem tam tolikrát. Richter si mě často zval k sobě. Však víš. Byl jsem jedinej novinář, kterýmu věřil.“ „Dobrá, ale i tak je to cizí majetek. Lézt na soukromý nesmí ani reportéři. Nesmíme k tomu ani nikoho nutit. Jestli cokoliv praskne, lítám v tom. Kamarádsky ti radím, kašli na to.“ Viktor se ohradil: „Žádný narušení, úplně v pohodě, jo? Domluvil jsem se totiž s hochy, kteří to tam hlídají. Mám volnej přístup.“ „Vysvětli mi, jak!“ „No takto.“ Ve vychloubačném Viktorově hlase začíná být znát podráždění. „Získal jsem si důvěru u chlapů z LSA. Chtějí pomoct vyřešení případu. Proto mě tam pustí.“ „Tihle tak budou u svého chlebodárce hledat falešné doklady.“ „Ty papíry existujou a já ti je dneska v deset přivezu. Stačí, když na mě počkáš na místě údajné vraždy.“ „Já ti zase říkám,“ nedá se Andrea. „Mazej od toho. Nechci mít nic na krku.“ 88
„Pak se na ty věci podíváš,“ opáčil Viktor. „Sama si rozhodneš, jestli mají nějakou hodnotu nebo se skrz ně snaží LSA něco ušít. Ale dneska v noci tam zaručeně zajedu. Nejde tady jenom o tebe. LSA mě tam posílají i z jinýho důvodu.“ Jakého? To v žádném případě nechce říct. Každopádně jeho odhodlání už nic nezastaví. Blázen? Ptá se Andrea sama sebe. Přiznala si, že dostat takovou příležitost, chytila by ji za pačesy. Přesto se jí věc nelíbí. Jestlipak Viktor nespolupracuje s LSA až moc? Je čtvrt na deset večer. Andrea, i když nemusí, zůstává v redakci. Pařízek nakoukl do dveří. „Tak co?“ „Jedeme,“ rozhodla. „Tak přece – a to jsi před chvílí říkala, že od něho nic brát nebudeš.“ „Pro jistotu,“ prohodila. „Před chvíli jsem mu psala zprávu. Nebudeme na něj čekat na palouku u Kohoutovic. Místo toho se schováme někde u Richterovy vily. Bude lepší, když uvidíme, co se děje. Dosud neodpověděl. Třeba si vypnul mobil.“ „Nebo mlčení znamená souhlas,“ dodal Pařízek. „Každopádně, pokud se nepostavíme tak blbě, že na nás bude z vily vidět, neuděláme chybu. Když přece jenom pojede k palouku, dohoníme ho.“ Vyšli zadním vchodem na parkoviště, kde nechala Andrea svoje soukromé auto. Po půl hodině jízdy mohla Andrea ukázat: „To je ona, Richterova vila.“ Pařízek si ani nevšiml. Dům je totiž schovaný za vysokou betonovou zdí. Našla odbočku, která slouží jako příjezdová cesta na pozemek. Vede do pořádného kopce. Rozhlédla se kolem. Je tu ticho a tma. Na konci cesty za vjezdem do garáží našla vhodné místo, takříkajíc za rohem. Okna obývacího pokoje, opěrná zeď bazénu, vysoká betonová zeď vinného sklepa, na to vše je z auta vidět. Okamžitě vypnula světla a zhasla motor. Schová je noční tma. 89
V dáli utichlo vrčení motoru auta. Zaštěkal pes, následně se ozval křik, který měl hlídacího psa uklidnit. Andrea si všimla temné postavy bezpečnostního pracovníka mířícího k bráně. Nalepila se na ni další. To Viktor jde „do práce“. Na cestu se mu rozsvěcují zahradní reflektory. „Hlavně mu netelefonovat,“ upozorňuje Pařízek. „Nehnou se od něj na krok a kdo ví, co mu dovolí. Radši ani esemesky.“ V obývacím pokoji se rozsvítilo slabé světlo. Po chvíli začala svítit také malá okna v patře. Strážce Baloušek, chlap jako hora, se nehne od Viktora na krok. „To by bylo jedno. Ještě dodatek. Schoval ho u vinárny,“ zadrmolil Viktor. Baloušek kývl hlavou, že rozumí. Velice rád s ním sešel z druhého patra až do suterénu. „Ten je nejdůležitější,“ přitakal. Viktor počkal, až strážce svým klíčem odemkne ocelové dveře suterénní místnosti. Viktor na povel vešel. Baloušek zůstal stát ve dveřích a dívá se Viktorovi pod ruce. Co teď? Říká si Viktor. Pohlédl na klíče, které se stále houpou v zámku na vnější straně otevřených dveří. Baloušek, jinak stojící na chodbě jako socha, se na chvíli otočil. Viktor toho využil Praštil strážce těžkým kovovým křídlem, načež se mrštným pohybem zmocnil klíčů. Zamčel zevnitř. Konečně má klid na práci. Vytáhl z kapsy plánek. Díkybohu je ve správné místnosti. Přečetl si instrukce dopsané propiskou. Podle nich nejprve vysunul spodní zásuvku plechového boxu na nářadí. Vyházel z něj veškeré haraburdí a na dně našel obálku. To už je z chodby slyšet křik. Na něčem se domlouvají. Po chvíli se začal ozývat šramot, jakoby chtěli vypáčit zámek. Naštěstí jim to moc nejde. Náhle tupá rána. Vyrazili dveře. „Co máš v té obálce?“ Zařval objevivší se trenér Moravec. 90
„N-nic,“ zakoktal Viktor a cpe zpátky dokumenty, které si doposud prohlížel. Moravec mu obálku vytrhl z ruky. „Aha! Falešná občanka, pas a řidičák! Tak proto se tu pán zamčel!"
„Deset po desáté – a furt nic,“ oznámila Andrea. „Nemohl nám ujet?“ Napadá Pařízka. „Třeba je už dávno na palouku.“ „Zaručeně ne. Nespustila jsem silnici z očí. Ani noha, ani světlo.“ Ještě minutu počkali. Pak Andrea vystoupila. Upřela zrak na rozsvícené suterénní okno. Dobrému výhledu brání stažená žaluzie. Náhle tupá rána. Je jasně vidět, že se dovnitř nahrnuly dvě postavy. Trhaně se pohybují. Výstřel. Co nejrychleji se schovala zpátky do auta. Svítící okno ale nadále pozoruje. Dvě postavy se pomalu sklonily k zemi. „Oni ho zabili!“ 91
Pařízek zavelel: „Rychle pryč! Policii!“ Sáhl po mobilním telefonu. Rozjela se. Hned ale dupla na brzdu. Dodávka bezpečnostní agentury jim vjela přímo do cesty. Zařadila zpátečku. Pomalu couvá před dodávkou. Najednou vzniklo na krajnici volné místo, kterým jde vozidlo bezpečnostní agentury objet. To se jí s obrovskou akcelerací podařilo. Jenže dodávka je nadále sleduje.
92
Kapitola6
Bez světel a bez blinkru, tak vyjela Andrea s šéfredaktorem Pařízkem z příjezdové cestičky na ulici. Řidič služební dodávky LSA ale není slepý. Zase taková tma venku není. Rychle je dohnal a už je ani ne metr za nimi. „Co asi chcou?“ vykoktal Pařízek. „Zlikvidovat nás – jako Viktora!“ Opáčila Andrea. Přišlápla plyn až k podlaze. Zrychlení zamáčklo oba do sedadel. Získala aspoň chvilkový náskok. „Volejte policajty!“ vykřikla. Pařízek se okamžitě chopil mobilu. Andrea s autem drží tempo. Přemýšlí, co provést. Přece jim nebude ujíždět stočtyřicítkou až k budově TVÆ na druhém konci Brna. Stačilo by vydržet do centra – na nějaké lidnaté místo. Musela silně brzdit před prudkou zatáčkou, kde se navíc potkala s obřím kamionem v protějším směru. Vtom je dodávka opět dohnala. Následovala proslulá klopená zatáčka, která je součástí starého závodního okruhu. Dnes po ní vede obyčejná silnice. Důležité ovšem je, že zatáčka se jako trychtýř svažuje do prudkého srázu, čehož by pronásledovatelé mohli využít. „Najíždí na nás!“ vykřikl Pařízek. Pořádně zrychlit. Andrea chápe, že má jedinou šanci, pokud se nechce skutálet do hlubokého údolí. Auto vystřelilo – do protisměru a dodávce přímo před čumák. Nakrátko je zpoalila. Slyší pískot jejich brzd. „Přehrada! Musíme k přehradě,“ zvolala. Najeli na čtyřroudou silnici známou jako „Hitlerova dálnice“. Začala se stavět v době nacistického protektorátu jako první úsek jednoho z dálničních tahů budoucí Třetí říše. Důležité však je, že vede přímo do Bystrce a posléze k Brněnské přehradě, kde se koná hudební festival. Zmizet v davu, podle Andrey nejjed93
nodušší způsob, jak setřást pronásledovatele. Zvláště, když jejich úmysly mohou být naprosto jakékoliv. Dále probíhala jízda poklidněji, i když stále rychle jako o život – doslova. Malé třídveřové Audi, jinak považované za stylové dámské vozítko, klame podobou. Proti jeho sportovně laděnému motoru nemá dodávka šanci. Konečně odbočka k přístavišti na přehradě. Už z dálky doléhá dunění hudby a ulice vedoucí mezi samými stánky s občerstvením je plná lidí. Andrea se nepřestává dívat do zpětného zrcátka. LSA je opět dohnala. Ani davy lidí ji nezastaví. „Schválně! Co teď provedou?“ „Třeba nás jen sledují,“ uvažuje Pařízek. „Šéfe. Prosím vás. Jsou nenápadní jak pěst na oko.“ Dav houstne. Přesně tak, jak přibývá stánků s občerstvením kolem cesty. Parkoviště je pochopitelně plné. „No nic,“ prohodila Andrea. Zastavila auto na kraji silnice. Dodávka se pořád rychlostí kroku prodírá za nimi. Pobídla šéfredaktora: „Valíme!“ Zabouchla dveře auta a rozběhla se. Dívá se za sebe. Pařízek má co dělat, aby jí stačil. Co dodávka LSA? Sláva. Asi pochopila, že tady jakákoliv jejich snaha je předem marná. Otáčí se. Andrea s Pařízkem narazili na neprostupný dav, propletenec front na pivo. Bylo jednoduché v něm zmizet. Sunou se krok po kroku. Doslova tělo na tělo s ostatními návštěvníky PřehradaFestu, události léta v Brně. Neurčité dunění kytar a bicích čím dál více zní jako melodie. Také vidí neustále více z vodní hladiny, v níž se odráží reflektory. Pódium je totiž na vodě, kousek od břehu postavené na pontonech. Taková krása zřejmě udělala dojem i na Pařízka. Rád tvrdí, že z přelidněných letních festivalů se mu zvedá žaludek. Tady asi změnil názor, ačkoliv intimní zóna kolem jeho těla přestala existovat. Stal se součástí davu upírajícího zrak na hudebníky na pódiu. Není už slyšet vlastního slova. Andrea mu zaťukala na rameno a ukázala na osvětlený stan a vedle něj stojící přenosový vůz. 94
Pařízek tiše svolil k další cestě plné dotyků cizích těl. Když se jen přiblížili ohrazenému území kolem stanu, na reportéry začali mávat kolegové z kulturní redakce TVÆ. Andrea na ně také zamávala: „Kamarádi!“ „Kde, se tu berete?“ „Ani se neptejte,“ řekla reportérka smutně. Pařízek dodal, že by to bylo zbytečně dlouhé vyprávění. Zanedlouho zazvonil Andree mobil. Volá zprávař Petr Ukrutný, který točí reportáž u Richterovy vily. Ihned odešla do přenosového vozu. Je v něm aspoň trochu ticho pro telefonování. Ukrutný ani pořádně nevysvětlil, co se děje. Hned předal Andree policistu pohybujícího se na místě činu. „Jste prý svědkyně vraždy Viktora Doseděla,“ začal policista hned poté, co se představil. „Ano. To jsem.“ „Kde se právě nacházíte?“ „Na PřehradaFestu. V reportérském stanu u hlavního pódia.“ Policista se trochu podivil: „Vy jste teď jela na festival?“ „No, ano. Musím se skrývat. Pronásledovala mě bezpečnostní agentura...“ „Děkuji,“ utnul ji policista. „Zcela chápeme. Posíláme za vámi nejbližší hlídku. Vydržte.“ Trvalo přes půl hodiny, než si policisté zavolali Andreu do kanceláře. Předtím se pozdravila na chodbě s několika bývalými kolegy. Zavalitý, vousatý policista hodnosti nadporučíka zavelel: „Tak nám tedy povězte, co jste onu osudnou chvíli viděla.“ „Byla jsem v autě. Měla jsem výhled na Richterovu vilu...“ „Počkejte,“ přerušil ji druhý policista, vysoký jako bidlo. „Vaše auto stálo nebo jelo?“ 95
Chtěla se zeptat, zda je to důležité. Raději však bez vytáček uvedla, že stálo. Přešla k oné osudné chvíli, kdy uslyšela tupou ránu. V okně, ve kterém se doposud svítilo, se objevily dvě postavy. „Oba dva vešli z boku, snad dveřmi. Mleli sebou, jako by se prali nebo lomcovali dveřmi. Byli dost špatně vidět, protože v okně byly stažené žaluzie. Ale dalo se rozeznat, že jeden z nich natahuje ruku. Pak výstřel.“ „Co potom? Padla jedna z těch postav k zemi?“ To Andrea neví. V tu chvíli už v okně nikdo nebyl. Také právě startovala auto. Starší policista si to pečlivě zapsal do počítače. Poté mohla Andrea konečně vyprávět, jak proti ní vystartovala z vjezdu dodávka bezpečnostní agentury a pronásledovala ji až na letní festival na přehradě. Nadporučík konstatuje: „I kdyby jste si všimla její registrační značky, moc to nepomůže. Právě proto, že vám nic – naštěstí – neudělali a nemáme je, za co stíhat. Mimochodem, jak rychle jste před ní ujížděla? Nebojte se. My nejsme dopravní policie.“ „Chvílemi i sto čtyřicet.“ Mladší policista si hvízdnul. „Klobouk dolů. Nejspíš jste sobě i šéfovi zachránila krk.“ Asi věděl, o čem mluví. LSA má zřejmě i mezi policisty pověst násilníků schopných všeho. Andrea zdůraznila: „Muži z LSA byli jediní, kdo kromě Viktora byl v tu chvíli ve vile.“ Nadporučík krátce zamručel. „Prosím vás. Můžete mi říct, co jste v tu chvíli u Richterovy vily dělala – s panem šéfredaktorem?“ Chvíli se rozmýšlela, zda přiznat Viktorův i svůj přestupek proti novinářské etice. Přece jen se odhodlala povyprávět, co Viktor ve vile hledal a co jí slíbil přinést. Mladý policista se trochu podivil: „Vy jste mu to všechno věřila? „Ano.“ Na další se policisté zatím neptali. Jen nadporučík zahleděný do počítače jen tak prohodil: „Jo, Richter. Už dokonce 96
kvůli němu umírají lidi.“ Slíbil Andree, že všechny sdělené okolnosti pečlivě prošetří. Ovšem není přesvědčen o valném úspěchu. „Řeknu vám to takto. Samozřejmě si nepředstavujeme, že nám tady rovnou nakreslíte tvář vraha, ale vaše svědectví je dost mlhavé.“ Pak se rozloučil. Co by ještě chtěli? Mají barák plný vrahů, pomyslela si Andrea. Vyšla ze zcela obyčejných plných dveří zcela obyčejné kanceláře. Není na nich žádné čalounění. Proto za nimi zaslechla rozhovor dvou policistů. „Snad konečně uzavřeme vraždu Richtera. Nikdo ho nezabil.“ „Pochybuju. Oščádalova tunelparta se drží – a nepustí!“ „Radši se soustředíme na tenhle mord. Snad se sem Oščádal taky nevmísí.“ Je deset hodin dopoledne. Andrea má za sebou bezesnou noc. Aspoň jedna věc jí přinesla klid na duši. Má totiž úplnou jistotu, že nemusí čekat na paní Balážovou. Před několika minutami zrušila po telefonu schůzku domluvenou právě na tento okamžik. Jen, co Andrea pustila z hlavy už třetí omluvu Balážové, zesmutněla. Jak jen mohla zapomenout, že Viktor chybí. Za ani ne čtrnáct dní, co pracoval v televizi, ho nemohla poznat moc podrobně. Vzpomíná si, že jí nebyl právě sympatický. Vždy říkal A, ale už ne B, žádné starosti s ově-řováním. Jen se tvářil, jak vše bude úžasné a zcela bez pro-blémů. Rád ukazoval ramena, nejen ta svoje skutečná, vypra-covaná z posilovny, ale hlavně v přeneseném slova smyslu. To mu teď nejspíš zlomilo vaz. Je jí pořád podezřelé, co ve vile pohledával. Ví jistě, že nedělal nic v zájmu LSA. To by ho nezabili. Jeho smrt ji velmi mrzí. Teď by si ho, oproti předchozím smíšeným pocitům, dokázala představit jako dobrého kamaráda. Proč to musel odnést zrovna on? Smutnění narušilo hlasité cvaknutí dveří. Do redakce vešel Pařízek. Zeptal se, kde jsou ostatní. 97
„Jako vždycky, na výjezdech,“ řekla. Přitom nervózně honí po stole poznámkový blok. „Je to moje vina! Neměl jsem ho nechat odejít.“ „Vy jste ho nenechal, odešel sám.“ „Měl jsem udělat všechno proto, aby neodešel,“ na to Pařízek. „Jinak by se totiž nesvezl s tou vyděračskou agenturou a nedostal by se do žádného nebezpečí.“ Andrea po chvíli mlčení vykřikla: „A co já? Zastřelili mi ho před očima a nemohla jsem nic! Vůbec nic! Zato jsem skočila do auta a ujížděla jak blázen.“ „Zachránila jsi mi život – nám oběma. LSA by klidně šla i přes další mrtvoly. Naštěstí je tu naděje, že se vražda rychle vyšetří. Něco jsme natočili na kameru. Snad to bude policii k něčemu. Navíc, když ve vile opravdu nebyl nikdo kromě něj a těch zpropadených sekuriťáků.“ Podíval se na hodinky, načež pokynul Andree: „Pojď.“ Zavedl ji do své kanceláře. Tam také čekají tři reportéři z oddělení, kteří zrovna nejsou v terénu. Vyšel na balkon a vzhlédl k nebi. Z vyššího patra se spustil černý prapor. Pařízek tiše pronesl: „Čest tvojí památce.“ Následovala minuta ticha. Krátce poté, co se reportéři vrátili ke svým stolům, zazvonil Pařízkovi telefon. „Chasseuse des lobbyistes,“ představila se francouzsky žena na druhém konci spojení. Její hlas zní mladě a sebevědomě. Více o sobě neřekla. Opravdu jen, že je „lovkyně lobbistů“. O podobných lidech párkrát Pařízek slyšel. Vydávají se incognito do mondénních letovisek jako je Toskánsko nebo Francouzská riviéra. Soustředí se na politika nebo člověka mu blízkého, který je v určité, nejlépe postkomunistické zemi, právě „v kurzu“. Lobbistovy fotky, nejlépe s místními politiky, nabízí médiím v jeho domovině. Zajímavý způsob nevelkého přivýdělku? Ne, vždy bulvární fotografové na volné noze nebo dokonce agenti s vyšším zájmem, jak Pařízek za svou praxi poznal. 98
„J’ai vu Miroslav Richter aux vacances á Marseille,“ uvedla neznámá žena. Pařízkovi je divné, že české jméno vyslovila poměrně správně, ačkoliv je cizinka. Málokdo na světě říká R tak dobře jako Češi. Viděla prý Richtera v jednom z jachtových přístavů pro smetánku s dalšími třemi muži, které nezná. Co se týče fotografií, pořídí je v nejbližší době. Jak je bude mít, okamžitě zavolá. Ovšem teď už musí končit. „No jo, pět mega dluh je pět mega dluh,“ prohodil Mário, když mu Arnošt oznámil, že se jde zeptat na Formánka. Toho, který je nejspíš několik let v Kanadě. Máriovi stále není jasné: „Jak ho, prosím tě, chceš hledat?“ „Náhodou,“ na to Arnošt. „Dozvěděl jsem se od notáře, že má pořád trvalý bydliště v Ořechově u Brna. Zatím se jedu jenom tak optat sousedů, co o něm ví.“ Mário poradil: „Víš co? Stav se taky v obecní hospodě.“ „Hospoda jako nevyčerpatelná studnice informací?“ „Přesně tak. Tři roky zpátky jsme tam hráli. A lidi, ti měli plný huby Formánka. Neukázal se tam. To víš, do hospody na pivo nechodil. Na to byl moc prachatej. Zato chtěl lidem za barákama postavit golfový hřiště. Proto se o něm mluvilo. Jo, hledat jeho barák je zbytečná práce. Co by zrovna – Formánek – dělal v takové díře jako je Ořechov? Určitě bydlel v Brně.“ „Nepříjemný obsílky mu chodily do Ořechova,“ doplnil Arnošt. „Hele, brácha. Jaktože ty si o něm tolik pamatuješ?“ Mário vypráví: „Náš koncert byl spojenej s opravdickou dědinskou tancovačkou – dechovka, lidovky a tak. Byla tam spousta dědečků a babiček. Nebavili se skoro o ničem jiným. Asi si dovedeš představit, jak Formánkovi nadávali. To víš, pinkat míčky přímo za jejich zahrádkama a narušovat jejich venkovskou idylku. Sakra, nějak mně to golfový hřiště utkvělo v paměti. Nic moc víc si totiž nepamatuju. Přesně jako vždycky v našich začátcích. Po koncertě jsme se zlili, co se do nás vejde – i nevejde.“ 99
„To je mi zcela jasný!“ okomentoval ironicky Arnošt bratrova uplynulá divoká léta. Teď už doopravdy půjde. Vzal si navigaci a naskočil do auta. Jako cíl nastavil Ořechov. Míjí obecní hospodu. Před tlachy u piva dá přednost ověřeným informacím z radnice. Arnošta mile přijal starosta, dávno v důchodovém věku. Potvrdil, že jistý Formámek tu má doposud hlášené trvalé bydliště. Ovšem nepamatuje si, že by na vesnici někdy bydlel. Tedy ani neví, kdy odcestoval do Kanady. „Co golfové hřiště?“ zeptal se Arnošt. Starosta vytáhl z vitríny šanon. Vyjmul z něj pár papírů týkajících se Formánkova pět let starého podnikatelského záměru. Byly posílány par avion – z Kanady. Starosta dodal, že preferuje jednání mezi čtyřma očima před korespondencí přes půl zeměkoule. Také proto jeho záměry nepodpořil. Rovněž se s vesničany v hospodě domluvil na tom, že Ořechov je klidné místo k životu, žádný golfový ráj pro zbohatlíky z celé střední Evropy. „Docela nás Formánek dostal. Znal jsem ho jako malýho kluka. Takovej normální, většinou hodnej. Rodiče s ním za socialismu zdrhli za kopečky. Takový megalomanský nápady mohl pochytit snad jedině v Kanadě. Ovšem, v domě, na který se ptáte, nebydlel. Tam si přihlásil trvalej pobyt teprve před pěti lety.“ Andrea se rozhlíží po vestibulu brněnského hotelu Continental. Sedí tu už necelou hodinu. Jsou čtyři hodiny odpoledne a Balážová nepřišla ani na druhou domluvenou schůzku. „Mohu vám pomoci?“ vyrušil ji recepční, když šla nakouknout do salonku za rohem. Řekla, že potřebuje mluvit s paní Balážovou. Dle domluvy na ni měla počkat právě v salonku. „Paní Balážová? Ano, říkala mi o nějaké schůzce. Ale před chvílí si nechala přivolat taxi.“ Andrea poděkovala, vyběhla ven z hotelu. Má smůlu. Nebo štěstí? Vidí ředitelku ministerského fondu právě 100
nastupovat do taxíku. Žene se za ní a v běhu ji nahlas oslovila. Právě ve chvíli, kdy si sedala na zadní sedadla. Ředitelka se ani neomluvila. Jen odsekla: „Nemám na vás čas!“ „Počkejte!“ Balážová už je pevně usazená v autě. Taxikář za ní přibouchl dveře – Andree přímo před nosem. Teď by mě něco vážně zajímalo, pomyslela si Andrea. Spěchá do svého auta. Rozhodla se taxíka následovat. Ne, nikoho přece nesleduje. Aspoň si to říká. Skrývat se nemusí, provoz je poměrně hustý. Navíc taxikáři nemají ve zvyku se příliš zajímat, kdo jede za nimi. Cesta nebyla ani dlouhá. Taxík zastavuje na Lidické před divadlem. Do divadla, teď v létě? Diví se v duchu Andrea. Jede dál, přičemž koutkem oka sleduje Balážovou, která přechází silnici a míří – k budově LSA. Reportérka zastavila u obrubníku, nechala zapnuté všechny čtyři blinkry a rovněž přebíhá silnici. Paní Balážová se rozkřikla: „Můžete mi vysvětlit, proč mě pořád honíte?“ „Chtěla bych vám položit jen pár otázeček. Nebojte se, bude to jen na minutku.“ „Nemám vám už co říct! Nashledanou!“ Paní Balážová zacinkala klíči vytaženými z kabelky, následně si jimi otevřela sídlo LSA. „Věnujte mi, prosím, moment,“ snaží se ji Andrea zastavit ve dveřích. Marně. Slyšela už jen strašnou ránu, když ředitelka přibouchla těžké ocelové dveře. Co se jen za nimi bude odehrávat? Jedno Andreu nanejvýš zajímá. Ostří hoši, že mají Balážovou v hrsti? docela jí věří, když jí dokonce dali klíče.
101
„Tak zdar, brácha a spol,“ houkl Arnošt do prvního patra, když se chystal na odchod. Ticho. „Zdar, povídám!“ Mário ze schodů houkl: „Nemluvím s tebou. Od doby, co chodíš na diskotéky.“ Obrátil se na manželku. „Prej trance, nebo tak nějak. Slyšíš to, Jani?“ „Árný, to bych do tebe neřekla,“ dodala paní Cíglerová. Známé doupě, pomyslel si Arnošt, když přišel před budovu, na níž září velký neonový nápis: „Signum music club“. Kromě něj totiž nad okny svítí několik červených displejů heren. Sídlí tu také několik pochybných firem, o kterých mu kdysi vyprávěl Willy. Třípatrový dům trochu připomíná rekreační středisko ve Fridrichově, jen v menší podobě. Stejně jako ono znatelně vznikl za socialismu. Nové době ho přibližuje růžově natřená omítka. Arnošt v duchu ocenil dobrý vkus Andrey, který projevila při výběru svého oblíbeného podniku. Právě vyšla před vchod. Arnošt by ji snad ani nepoznal. „Páni! Ty jsi kočka!“ 102
Usedlý reportérský kostýmek nechala doma. Místo toho si vzala na sebe snad nejpřitažlivější tričko, které má. Arnošt se mimoděk zasekl při pohledu do jejího výstřihu. „Dívej se na cestu!“ upozornila ho. „Pozor, schod!“ Samosebou zapackal. Na to se mu zasmála. Klub se otřásá rytmickým duněním. „Pojď,“ pobízí Andrea. Arnošt na schodech schválně zdržuje. „Já na to uc uc uc moc nejsu. Však víš.“ „Ale na večer ve společnosti krásných žen už jo,“ na to Andrea. Zavedla ho k baru. „Mě znáš. Toto je Simonka. Ale je zadaná.“ Muž po jejím boku ji demonstrativně políbil. „Leoš, můj dvorní kameraman.“ „Ty jsi taky z televize?“ zeptal se Arnošt Simony. „Ne, z fakulty architektury,“ odpověděla a poťouchle se usmála Měli přece aspoň jednou tu čest. „Náhodou si na tebe vzpomínám. Nejlepší kámoška chodila k tobě do práce. Iveta Holásková, znáte?“ Arnoštovi se potvrdilo, co si myslí celý život. „Brno je malý.“ Cítí se nesvůj tváří v tvář známé své bývalé přítelkyně. Ostatně, proč se vůbec od Andrey nechal pozvat? Až tak moc mu vadila všednost života ruku v ruce se samotou. Přiznal si, že se mu Andrea svým způsobem líbí. Kvůli ní šel. Na tanečním parketu z něj veškerý ostych spadl. Dívky, kameraman i všichni ostatní se kolem něj rozestoupili, aby měl prostor pro machrovské taneční kreace. Za úžasu ostatních mu Andrea padla kolem krku. Dýdžej na chvíli zvedl zrak od rotující vinylové desky a vykřikl: „Andréééééj! Do toho! Do toho!“ Zřejmě je v klubu stará známá. Leoš spojil ruce – palce na ukazováčky. Mezi prsty tak utvořil obdélník, symbolický širokoúhlý hledáček. Přes něj pozoruje tančící dvojici. „Mě si nenatočíš?“ popíchla ho přítelkyně Simona. Na „kameru“ mu předvedla legrační škleb. Leoš s ní bez prodlení vtrhnul na parket. 103
Symbolické natáčení Leošovi Andrea oplatila. Mizí z parketu, protože si chce s Arnoštem na chvíli sednout. Zůstala chvíli stát opřená o stůl. Poté opět udělala z prstů hledáček. Arnošt ji napjatě pozoruje. „Copak?“ „Něco mě napadá. Jednou jsi říkal, že ta skrytá kamera s Balážovou má divnou perspektivu.“ „Co? Aha. No, má,“ probral se Arnošt. „Balážová mi říkala, že tu kameru si tam dala sama, aby vyrobila důkaz. Schovala ji do zámku od skříně.“ „Tedy asi metr dvacet vysoko,“ dodal Arnošt. „Jenže na stůl je vidět z aspoň třímetrové výšky.“ „Kamera musela být někde u stropu, že?“ „Přesně tak,“ kývl Arnošt. Andrea opět spojila prsty, v úrovni své hlavy. Vybídla jej, aby se postavil na špičky a podíval se skrz. „Jako z obyčejné bezpečnostní kamery. Ještě kousek vejš a vidím to přesně jak tam.“ „Já to tušila, že měla záběr z průmyslové kamery, a ona tvrdila... Pěkně nám lže.“ „Proč by to dělala?“ „Hele. Bezpečnostní kamera obvykle zabírá celou místnost. Tedy ten pan neznámý, co mu byla vidět jenom ruka, by byl na záběru celej. To Balážová nechtěla, tak záběr nechala oříznout. Pak musela věrohodně vysvětlit, jak k té nahrávce přišla. Proto vymyslela historku s očkem ve skříni.“ „Takže klíčovej důkaz proti mně je falešnej jak pětikačka? Pokud jo...“ „Jseš volnej!“ Vykřikla Andrea. Načež Arnošta objala, spíše popadla. Její, na ženu nezvykle pevná náruč je Arnoštovi příjemná. Přesto se smíchem křičí: „Pusť mě!“ Leoš, který je s přítelkyní už chvíli pozoruje, se nesměle zeptal: „Co řešíte?“ „Nějaký historky z natáčení,“ prohodila Andrea.
104
„No prosím, už to lítá,“ brblá si Pařízek pod vousy. Opět má v kanceláři pozvanou Andreu. Prozradil, o co se hraje: „Stížnost od paní inženýrky Zuzany Balážové. Generálnímu řediteli přišlo to stejné.“ Andrea si od něj dokument vzala. Celkem tři stránky textu. I po letmém přečtení poznala: „Na mě – osobně! Nepřiměřený postup, nátlak a zaujatost...“ „S tou zaujatostí má trochu pravdu,“ tiše připomněl Pařízek. „Jen nemá šanci mi ji dokázat,“ oznámila Andrea. Čte dál: „Pořídila si nahrávku všech rozhovorů se mnou a chystá se je předložit policii.“ Hromadu textu s opakujícími se slovy „nátlak“ a „zaujatost“ přeskočila. Čte z konce: „Důrazně upozorňuji, že pokud zmíněná reportérka nebo kterýkoliv jiný zaměstnanec TVÆ uveřejní jakoukoliv slabě podloženou, nepravdivou informaci, zvláště o mých kontaktech na firmu LSA s. r. o., jsem připravena podat žalobu na ochranu osobnosti.“
105
Pařízek to shrnul ironickým komentářem: „Tvůj zdroj, jak vidno, s tebou nechce mít nic společného.“ Andrea jen prohodila: „Stane se.“ Upozornil: „Co s tím hodláš dělat? Tvoje reportáž jde dnes večer do vysílání.“ „Nic, odvysíláme ji.“ „Opravdu? Balážová to snad myslí vážně, ne?“ Andrea nemíní ustoupit ani o píď. „Nic rušit nechci. Není tam nic, na co by výslovně neukazovala tato stížnost. Leda další pravda, kterou ji můžu nanejvýš naštvat.“ „Co zmíněný vliv LSA?“ Zdůraznil Pařízek. „Dobrá otázka,“ na to Andrea. „Hned to spravím. Už ne, že je pod vlivem LSA, ale jejich bývalého šéfa Lukáše. Podstatný rozdíl. Jeho vliv jsem si ověřila u dvou lidí z ministerstva. A – ještě něco přidám.“ Pařízek je napjatý, ale netváří se, že by jí kdovíjak věřil. „Balážová totiž žádnou skrytou kameru nepoužila, nýbrž využila průmyslové kamery přímo u sebe v kanceláři. Opravdu tam je. Taky ověřeno.“ „Co z toho plyne?“ „Hlavní důkaz na Cíglera padá. Balážová totiž záběr ořízla. Proč? Aby utajila, kdo to s ní sehrál. Chtěla jen vytvořit zdání, že se ji někdo pokusil podmazat. Tedy jasné falzum s jasným záměrem: Vytvořit zdání, že ji někdo chtěl uplatit.“ „Pěkná drzost,“ shrnul Pařízek plán reportáže. „Drzost k naší práci patří. Jenže tady nám Balážová položí nůž na krk. Zažaluje nás, pokud dřív nevysvětlíme, proč to chtěla sehrát a s kým. Možná bych počkal, až budeš mít všechny podrobnosti.“ „Nemáme čas. Panu Cíglerovi bylo sděleno neoprávněné obvinění. Na hlavní důkaz musíme zaútočit co nejdřív.“ „Tak jo, pustíme to,“ seznal Pařízek. „Ale přijdu se podívat do střižny a osobně rozhodnu, co tam bude.“ Andrea vřele poděkovala. V tu chvíli by nejraději šéfa políbila na obě tváře. Ví, že se na jeho podporu může spolehnout. Rozběhla se do střižny. 106
V rozletu ji zbrzdilo zapípání služebního mobilu. Má se okamžitě dostavit na zpravodajský dispečink. Cestou přemýšlí, co opravdu vede Balážovou k hrátkám s bezpečnostní kamerou. Buď je fakt podmazaná... Někdo to na ni vytáhl, a teď, po tolika měsících, si hraje na svědomitou a čestnou. Anebo... Někdo jí to dává za úkol. Proč? Záměrná dezinformace s cílem uklidit Arnošta do chládku. Dispečer podal Andree sluchátko: „Máš na drátě jakousi francouzku. Prý lovkyně lobbistů.“ Nemusel Andree nic vysvětlovat, všechno ví od Pařízka. „Can you please speak english?“ zeptala se neznámé na telefonu. S angličtinou si je jistější v kramflecích. Dostalo se jí záporné odpovědi. Proto musela oprášit svoji francouzštinu ještě ze studentských let. Žena na druhém konci oznámila, že viděla Richtera. „Vous avez des photos de lui?“ Andreu zajímají fotky. Neznámá je prý slíbila. Má je, jak potvrdila. Andrea dává instrukce: „Zašlete je na mail – kratochvilova ... at ... té vé sipka ... point ... cé zet.“ Ve sluchátku něco zachrastilo. „Allo! Vous etes lá?“ chce Andrea vědět, zda je volající ještě přítomna. „Je suis ici,“ ozvalo se ze sluchátka, jenže dost vystrašeně. Zopakovala mailovou adresu Andrey – pro jistotu, že si ji správně poznamenala. Jenže hned za zavináčem vykřikla zděšením. Dále byl slyšet jen obsazovací tón. Dispečer se zeptal: „Mám zkusit zavolat zpátky?“ „V žádným případě!“ vyhrkla Andrea. „Co když se jí něco stane?“ Arnošt se opět octl na důvěrně známé služebně útvaru ekonomické kriminality. Rovněž důvěrně známá policajtská dvojice Štefka – Barna, zlý – hodný, jej vzápětí vede do temné 107
výslechové místnosti. Zrcadlo ve stěně je zaručeně okno, za nímž stojí třeba sám major Oščádal, nebo jiné „zvíře“ ze známé „tunelparty“. Starý nadporučík Štefka se tváří mnohem přísněji než kdykoliv jindy. To už je co říct. Arnošt jasně cítí, jak jej probodává pohledy. Dnes se hraje o všechno. Ví, že vrcholem dnešního dopoledne bude verdikt prokurátora – svoboda nebo vazba. Ten ale nepřijde jen tak hned. Nadporučík nemusel ani hnout prstem. A už se z reproduktorů začala linout výpověď prvního svědka – Lubomíra Hrbaty, jednoho z úředníků ministerstva. Měl vidět Arnošta vcházet s obálkou do kanceláře Balážové. „Ano, stál jsem asi metr od něj. Chvíli jsem se zastavil, protože jsem toho muže vůbec neznal. Pak vykoukla ze dveří kanceláře paní Balážová a slyším, jak volá: Pane architekte, vy jdete kvůli té žádosti o dotace?“ „Co na to říkáte?“ Prohodil policista. „No, co bych? Tenhle chlap mě nemohl vidět z jednoho prostého důvodu...“ „Já vím. Vy jste tam nebyl,“ na to Štefka ironicky. „Copak na to paní Balážová?“ Luskl prsty, načež se tvář paní ředitelky objevila na LCD monitoru v rohu místnosti u stropu. Balážová řekla jediné: „Ano.“ Jako na svatbě. Štefka hlesl: „To bychom měli jeden důkaz, že. Teď ještě druhej.“ V reproduktorech to opět luplo, načež se ozval hlas dalšího svědka. Na obrazovce se objevilo jeho jméno – Tomáš Kubec, člen komise pro schvalování dotací. Uvedl, že Arnošt jej měl náhodně potkat na chodbě ministerstva a ptát se na kancelář paní Balážové. Arnošt nečekal, až mu policisté milostivě dovolí něco říct. „I kdybych přece jen do ministerstva vlezl a ptal se prvního chlapa, kterýho potkám, na cestu, tak i tak to nic nedokazuje!“ Vzápětí si uvědomil, že asi nahrál policistovi na smeč. Výslech, kde vyslýchaný není na nic tázán, není normální. 108
Uniformovaný dědek naproti němu, jako vystřižený ze socialistických detektivek, má asi jediný úkol – dorazit ho. „Takže... Vy připouštíte, že jste v budově ministerstva v inkriminovanou dobu skutečně byl!“ „Nepřipouštím! Řekl jsem to jako pouhý příklad.“ Arnoštovi došlo, že ho policista dostal. Nejspíš se v duchu baví nad mou blbostí – pouhý příklad. Konečně promluvil i celou dobu mlčící Barna, mladší z policistů. „Teď to nejdůležitější, pane Cígler. Asi chápete, že nejrozumější východisko pro vás je konečně se přiznat. Vždyť nahrávka není jedinej důkaz. Pamatujte. Je toho na vás dost.“ Arnošt dočista zapomněl, co si cestou v hlavě sesumíroval. Dostal pocit, že je to naprosto zbytečné. Přesto se odhodlal ze sebe vykoktat: „Klíčový důkaz... Nahrávka je zfalšovaná. Oříznutá bezpečnostní kamera.“ Barna mu skočil do řeči: „Však já mám čas.“ „Na co?“ nechápe Arnošt. „Přece, abyste se přiznal!“ Vykřikl Štefka. „Nehrajte si tady na detektiva. Víme nejlépe, co je adekvátní důkaz. Jsme za to placení.“ „Takže co?“ vyhrkl Barna. „Nepřiznám se. Nemám, k čemu!“ „Třeba příště budete mluvit jinak,“ pronesl starý nadporučík. Přikázal Arnoštovi, aby nastavil ruce. Pak to šlo ráz na ráz – zatýkací formule a cvaknutí pout. Barna přinesl papír. Obratem ho ukázal Arnoštovi. Dodal: „Přišel z prokuratury.“ Arnošt si přečetl černé na bílém, co ho v nejbližší chvíli čeká – vězeňský autobus se zafóliovanými okny. Trochu denního světla spatřil Arnošt až na chodbě vazební věznice. Zaklaplo za ním několik mříží. „Hlavu ke zdi!“ poručil dozorce. Na další povel vešel Arnošt do cely. Ani čtyři metry čtvereční, místo postele dřevěná lavice, zamřížované okénko až u stropu. I tak vypadá presumpce neviny. 109
V myšlenkách se přesunul na diskotéku, kde je s Andreou. Neustále mu v uších zní vtíravý taneční song a její skoro vítězné volání: „Jseš volnej!“ Představil si její pevné objetí, jak na sobě cítí její ňadra, jak se mu konečky jejich prstů zabořují do kůže. „Jseš volnej!“ Kdyby to tak byla pravda.
110
Kapitola7
Michaela Lacová je ještě rozespalá z nočního letu. Vystupuje z taxíku před brněnským hotelem Continental. V duchu proklíná, že se musí vláčet s dvěmi těžkými taškami a batohem k tomu. S úlevou složila zavazadla u sedačky v hotelové hale. Vidí se tu jako včera. Coby studentka si ve zdejší restauraci přivydělávala jako servírka. Až tu jednou poznala Richtera. Bylo to naposledy, kdy šla do práce. Dále nemusela, láska přinesla i peníze. Obojí už je pryč. Všimla si jí recepční: „Budete si přát pokoj?“ „Zatím ne, děkuji. Nejdřív bych chtěla navštívit paní Zuzanu Balážovou. Můžu jí zavolat?“ Paní Balážová si ani nebrala Michaelu k telefonu. Okamžitě jede výtahem dolů. Když vystoupila, žene se Michaelu obejmout. „Čáu, ségra! Jsem tak ráda, že tě zase vidím! Páni, ty jsi z toho Marseille nádherně opálená.“ Také pochválila její upnuté fialové šaty. Sedly si v klidném salonku. Paní Balážová se radostně zeptala: „Co tě přivádí do republiky?“ Michaela notně posmutněla. „Richter si mě našel. Už asi dva měsíce bydlí v Marseille.“ „Potkal tě?“ „Chtěl, abych se k němu vrátila. Když jsem odmítla, začal mi vyhrožovat. Prý mám u něj spoustu nedodělané práce. Důrazně mi doporučil, abych ho poslechla... Mimochodem, tady v Česku jste si mysleli, že je po smrti. Nebo ne?“ „Ano, a stále si to myslíme,“ hlesla Balážová. „Míšo. Ty ses raději rozhodla zmizet, než se mu zase dostat pod ruku?“ 111
„Pochopitelně. Nechci dále lítat v jeho levárnách. Co tady? Neděje se něco? Nehledají mě?“ Paní Balážové ztuhla tvář. Chvilku jí trvalo než odpověděla: „Nehledají. Nemají důvod. Jinak by o tobě věděli.“ „Ani nevíš, jak jsem si oddechla, Zuzi.“ Paní Balážová ji přeslechla. O ní totiž policie ví. Nejen policie. Mladší sestra se ještě zeptala: „Jinak, není stále nějakej poprask kolem dotací za hotel?“ „Snad ne,“ opáčila Balážová. Svoji nejistotu vzápětí ne zcela přesvědčeně vyvrátila: „Vždyť víš, že jsem ti vždycky psala o nejnovějším dění. Ale Média do toho šťourají. Konkrétně televize Šipka. Zajdi si tam, nejlépe za šéfem investigativní redakce. Chtěj od něho na rovinu, co s tím míní dělat. Co nejdřív, než se vynoří kolem tebe nějaký nepříjemný dohady. O další média se nestarej, protože na té věci nedělají. Kdyby jo, určitě bych o tom věděla.“ Michaelu zajímá, proč se případu věnuje jen jediná televize v republice. Starší sestra pokrčila rameny: „Asi okurková sezóna. Jedinou TVÆ napadlo při nedostatku námětů vyhrabat zrovna tohle.“ „No co,“ shrnula Michaela. „Hlavně, že se o to nezajímají policajti. Počkej chvíli, jdu si zamluvit pokoj, jen na pár dní...“ Nedořekla. Uviděla, jak paní Balážová při slově policajti začala nervózně mrkat. „Policie je fakt v klidu?“ „V klidu. Nic na tebe nemají,“ pravila Balážová. Vytahuje z peněženky několik tisícikorun a pokládá je na stolek.“ „Díky moc, ale peníze mám. Co nejdřív si najdu podnájem. A co ty, Zuzi? Proč jsi tady v Brně – v Kontíku?“ „Ále, služební cesta. Právě mě vyslalo ministerstvo.“ „S čím tě poslali?“ Balážová mávla rukou. „Nějaký jednání s investorem. Jako vždycky.“ 112
Zdroj slíbil, že počká na Andreu v restauraci U Zlaté studny. Tím zdrojem je Lubomír Hrbata, muž, který údajně viděl Arnošta na ministerstvu a pomohl ho dostat do vazby. Do poslední chvíle si Andrea myslela, že zůstane v podniku sama. Jaký má důvod mluvit právě s ní? Jen kvůli páru vět za ní jel až do Brna? To je teď jedno. Pan Hrbata sedí za stolem se sklenicí vína a čeká. „Proč jste vypovídal proti panu Cíglerovi?“ zeptala se na úvod. „Nebylo to z mé hlavy,“ začal. „Klidně vám prozradím, že pana Cíglera jsem v životě neviděl.“ „Nuže, pokračujte,“ usmála se Andrea. Pan Hrbata si loknul vína. Vyzvala jej: „Kdo chtěl, abyste potvrdil, co jste potvrdil?“ „Co, že jsem potvrdil?“ předstírá Hrbata zaskočení. Andrea mu osvěžila paměť. „Přece přítomnost pana Arnošta Cíglera v budově ministerstva v určený den a určenou hodinu.“ 113
„Aha.“ Dal se do tichého vyprávění: „Víte, měl jsem dědečka. Nepřežil válku. A co je nejhorší, nemusel ani na frontu, ani do koncentráku. Zastřelili ho v kasárnách o ulici dál od jeho domu. Jednoho dne si pro něj prostě přijelo gestapo. Na udání - ladil zahraniční rozhlas. Nikdo netušil, kdo ho mohl udat. Od té doby se u nás říká: I zdi mají uši.“ „To je mi líto,“ na to Andrea. Mrknutím ho pobídla, aby přešel k jádru věci. „Dodnes se musí mít člověk na pozoru. Bohužel, tady se necítím dost bezpečně, abych vám cokoliv říkal. Je tu moc lidí.“ „Dobrá,“ rozumí Andrea. „Můžeme přejet do jiného podniku v Brně.“ „Jaký máte konkrétně na mysli?“ zeptal se. „V jakékoliv hospodě to vyjde úplně na stejno.“ „Můžeme jít k nám do televize. Na důvěrné rozhovory jsme vybaveni.“ „Ani z toho nemám dobrý pocit,“ hlesl. „Úplně nejlepší by bylo, když bychom se sešli třeba ve vašem autě.“ Zadíval se na sklenici minerálky, kterou Andrea třímá v rukou. „Jste tu autem, že?“ Andrea nastartovala. Hned poté zopakovala otázku: „Kdo chtěl, abyste vypovídal proti Cíglerovi?“ Hrbata něco zamumlal, naprosto nesrozumitelně. Andree došlo, jak se na ni vykolejeně dívá. Řekla: „Nechám vás chvíli přemýšlet.“ Po chvíli se svědek zeptal: „Pokoušíte se ještě kontaktovat Balážovou?“ „Ano, pracuju na tom.“ „Asi se vám nedaří. No, nic si z toho nedělejte. Její nadřízení si už nepřáli, aby dále cokoliv sdělovala do médií.“ „Proč si to nepřáli?“ vyhrkla Andrea malinko podrážděně. Nemá ráda zdroje, které kladou otázky místo ní. Navíc, chování tohoto muže jí připadá nanejvýš podivné. Buď se opravdu něčeho bojí nebo to aspoň předstírá – aby z ní vytáhl 114
informace. Na chvíli ji napadlo, že Hrbata ví něco víc než ona. Třeba, že někdo sleduje její auto nebo jsou odposlouchávaní. Několikrát se podívala do zpětného zrcátka. Klídek, všechno normální. Hrbata odpovídá na otázku, proč Balážová neměla mluvit do médií. „Proč? Zatím pouhé dohady. Do toho, co se odehrává mezi ní a ministrovým náměstkem, prostě nevidím. Jediný, co vím, že jí někdo vyhrožoval. Ale nemůžu vám potvrdit, že to byl právě on.“ Rozhodla se vyzkoušet, zda zdroj ví, o kom mluví. „Kdo on?“ „Ministrův náměstek,“ hlesl. „Miroslav Lukáš?“ „Ano.“ „Proč jí vyhrožoval?“ Andrea vypálila otázku zlomek sekundy před tím, než dořekl: „Ano.“ Čekala, že ji opraví. Neví přece, že Balážové vyhrožoval Lukáš. Neopravil ji. Tímto malým trikem si ověřila domněnku o osobě výhrůžce. Rovnou odpověděl: „Kvůli dotacím na hotel ve Fridrichově. Chtěla je zarazit, ze své vlastní vůle. Jenže byla přitlačena ke zdi.“ „Kým? Agenturou LSA?“ „Proč zrovna těmihle sekuriťáky?“ Podivil se Hrbata. „Lukáš je přece pořád fakticky vede. Výhrůžky, ty umí. Navíc – zjistila jsem si, že s nimi má Balážová docela čilé styky. Něco asi po ní chtějí.“ „No vidíte. To jsou věci.“ Po chvilce mlčení zvýšil hlas: „Já ani nevím, kam míříte. LSA nemá s Lukášem nic společného. Co má s nimi Balážová, to fakt jde mimo mě!“ „Co chce LSA, případně Lukáš po Balážové. Dostat Cíglera do vězení?“ „Nejspíš jo. Nějakej takovej zájem je. Ale nahrávka nebyla její nápad. Navlíkli to na ni a řekli jí, co má říkat.“ Andrea se ani neptala, kdo jsou ti, co „řekli“. Je si téměř jistá. Hrbata považuje LSA a Lukáše za tytéž pojmy. Hned navázala: „Vám také řekli, co máte říkat?“ 115
„Ano,“ hlesl. „Jinak by vám hrozilo co? Jste asi ve stejné situaci, jako Balážová.“ „Nic. Vyhazov,“ konstatuje Hrbata. „Ale už se stalo. Jsem právě ve výpovědní lhůtě – z organizačních důvodů. Proto můžu s vámi takhle mluvit. Už nikomu nevadím.“ Nasadila utěšující tón: „Však si brzy najdete nové místo – Při vaší dosavadní kariéře.“ Zakončil: „Víte, na ministerstvu máme každej svoje tajemství. Kdyby se prozradilo... Prosím vás tedy o diskrétnost. Nejsem to já, kdo teď s vámi sedí v autě.“ „Spolehněte se,“ usmála se. Nic víc vědět nepotřebuje. Právě stojí na křižovatce. Upřeně se dívá doleva, kam je přes zaparkovaná auta špatně vidět. Proto si ani nevšimla, že se Hrbata sklonil pod palubní desku. Jako, že nic. Žádné silné procitnutí. Ani déja vu při pohledu na vězeňská vrata zvenčí. Arnošt bere zcela samozřejmě, že byl před chvílí propuštěn na svobodu. Na celu si nestačil zvyknout. Nedokáže si ani vybavit, jakou barvu mělo erární mýdlo ve sprchách. Jen, že voda byla pořádně studená. „Vězeňství šetří,“ upozornil ho dozorce krátce po nástupu. Počítá, kolik dní tu strávil. Pouhé dva. „Ty nemáš radost, chlape?“ řekl si. Vlastně ano. Je nadšením celý bez sebe, že u obyčejné zastávky zastavil obyčejný autobus, kterým se ještě k tomu dá přijet domů. Arnošt odemyká dveře svého domu. Zajisté to zní mnohem příjemněji než klíč v zámku pancéřových dveří cely. V bytě je naprostý klid. Jen z vrchu se ozývají vláčné tóny elektrické kytary. Arnošt stoupá po schodech za nimi. Nesměle nakoukl do obývacího pokoje. Máriovi ztuhly prsty na kytaře a trochu nepřítomně se na bratra zadíval. Je tu také bubeník Petr Vodička, dávný, leč dlouho neviděný Arnoštův kamarád. „Nazdár! Jsi to ty?“ vykřikl bubeník. 116
Mário se zarazil. Načež se probral: „Brácha! Tebe už pustili?“ „Však vidíte, jsem venku,“ prohodil Arnošt. „Nedostatek důkazů. Ve středu mě nejspíš zprostí obžaloby. No, co tak koukáte?“ „Docela rychlovka,“ na to Mário. „Jediný štěstí!“ Zvolal Arnošt přísně. „Ještě, aby to všechno byla pravda! Ne? Mimochodem, Peťane, kde ty se tu bereš?“ „Co by? Mário má dneska volno, tak tu vymýšlíme novej song. Jmenuje se Opojení svobodou.“ Arnošt poznamenal: „Jaký opojení? Svobodou? Z vašich názvů by jeden lezl po zdi.“ „Ty to nezažíváš?“ vykřikl Mário. Arnošt seznal, že vlastně ano. Na Arnošta se obrátil bubeník Petr: „Mohl bys nám poradit. Zažíváš totiž asi stejný opojení ze svobody jako já loni, když mě taky pustili z basy.“ „No jo,“ vzpomíná Arnošt. „Jenže ty jsi tam byl půldruhýho roku. Já jen dva dny.“ „Neřeš!“ na to Petr. „Taky sis zkusil. Navíc oba dva jsme seděli nevinní.“ „O tom snad nikdo nepochybuje,“ připomněl Arnošt. „Docela zvláštní – justiční omyl, měl by se stát nanejvejš jednou za... kdoví kolik let. Jenže jsme tu na jednom fleku dva, kteří ho zažili.“ Mário se zděsil: „Od teďka jste prokletá parta. Ještě chvílu budu s vámi hrát a zabásnou mě taky. Jen nevím, za co.“ „No nic, chlapi,“ ukončil debatu Petr. „Měli bychom zajet pro nějaký maso na gril a pro dobrý pití. Arnošte, Těžká voda pořádá malej koncert s pohoštením na tvoji počest. V šest večer to vypukne u nás ve zkušebně.“ „Jo,“ dodal Mário. „Zavolej kolegyňkám z aťasu, ať máme i fanynky.“ Arnošt se už těší na kamarádky architektky. Jen jedné se ostýchá zatelefonovat. Ivetě. Neví, co by jí říkal. Má pocit, 117
že právě ona už od něj nechce slyšet vůbec nic. Určitě nebude celá žhavá na to, že jej právě pustili na svobodu. Mário vyšel s Arnoštem na chodbu a kopnutím za sebou zavřel dveře. „Co budeš dělat?“ „Co bych? Teď si můžu pískat. LSA se hrubě nepovedlo dostat mě do tepláků, proto na ně podám trestní oznámení.“ „Dobrý,“ odsekl Mário. „Proč jsi to neudělal dřív? Jen tak si od nich necháš vzít prachy...“ „No... Protože...“ „Protože jsi trubka! Čekáš, až zahřmí. Ti grázli ti mimochodem furt hlídají staveniště.“ „Skončím to s nima, hned zítra,“ slíbil Arnošt. Mário ho ocenil aspoň za nějaké slovo chlapa. Hned na to ale Arnošta napadlo raději počkat. Očistil svoje jméno. Proto pocítil, že si může tak trochu vyskakovat. LSA mu může být vděčná, že jí nepovedený podraz ještě na chvíli odpustí. Další letní dopoledne se opět vydařilo. Proto většina investigativního oddělení šla pracovat na terasu. „Kluci. Laptop na klíně není moc zdravej,“ rýpla si Andrea do svých kolegů. „Já to říkám furt,“ zasmál se reportér Radek Skopalík. „Pěkná holka na klíně je pro mužský zdraví mnohokrát přínosnější než notebook na místě tom samém.“ Andrea na svém těle chytá kolegovy pohledy. Dle jejího pocitu maximálně vyzývavé. S kamennou tváří hochy poučila: „Teplo z větráku likviduje spermie, víte?“ Další kolega, Jiří Nový, na to flegmaticky: „Vzhledem k tomu, jaký je zase dneska vedro, to nějaký noťas moc nezhorší. Že?“ „A co ty?“ obrátil se Radek opět na Andreu. Ta rovněž pracuje s počítačem na klíně. „Já jsem ženská. Mně to nemá, na co vadit.“ „Ženská, fakt?“ pozastavil se Radek. 118
„A jako, proč ne?“ nechápala. Přitom se poťouchle usmála. „Aspoň, nám klukům připadáš jako strašný dříč, dereš se neustále dopředu. Pořád by ses o něco rvala. Zkrátka, uplatňuješ v práci především chlapský vlastnosti.“ „V práci možná, ale jinak je to snad – jinak. Nedáváte mi příležitost se projevit,“ vysypala ze sebe. „Jak to myslíš?“ „No jo, chlapci. Pořád mě zvete jen na pivo, na šipky, do kotle na hokej...“ Veselá debata končí. Nad hloučkem stanul šéfredaktor Pařízek. Přišel s otázkou: „Andreo, co Cígler? Nepustili ho už, čirou náhodou?“ Je trochu zaskočená. „Ano, je volný.“ „Tak co tady sedíš jak pecka?“ Spustil Pařízek. Zavedl ji opodál ke stolku vedle východu z technické galerie. „Povídej.“ „Jak se dalo čekat, usvědčující důkaz proti Arnoštovi, tedy, ehm... architektu Cíglerovi, je neplatný.“ „Takže má vyhráno,“ poznamenal Pařízek. „Vlastně – ještě ne tak docela. Musí vymoct peníze, co mu sebrala LSA – na fiktivní fakturu. Převod proběhl týden před Richterovou údajnou smrtí.“ „Sežeň ji,“ zavelel Pařízek. To samozřejmě není tak jednoduché. Přesto Andrea s úsměvem opáčila: „Pracuje se na tom.“ „Zajímavej případ.“ Pařízek si nervózně promnul vousy. „Richter kdesi. Pinknul prachy z firmy jakési spřízněné bandě ranařů. Ti by pak měli jasný motiv Richtera zabít, aby nic nekecl. Před tím ho museli pěkně zmáčknout... Jen tak uvažuju.“ Andrea upozornila: „Aby nic nekecl? To by museli oddělat i Cíglera. Navíc, skoro jistě víme, že vražda se nekonala. Spíš počítám, že Richter ty prachy chce.“
119
„Praní špinavých peněz?“ došlo Pařízkovi. „Ale upřímně, proč by je pral? Proč, když zmizel, nezmizel jednoduše i s penězi?“ „Zřejmě chtěl mít jistotu. Firemní účet byl u české banky. Jak dobře víme, česká banka není švýcarská banka. Ráda zazpívá policii, na jaký účet prachy odešly, případně kde je kdo vybral. Proto je Richter musí shrábnout trochu složitější cestou.“ Ještě jedno není Pařízkovi moc jasné. „Zmizet a dát lup k vyprání jakési bezpečnostní agentuře. Proč se mu na to LSA nevykašle? Navíc, když dostala peníze naprosto legálně na fakturu?“ „Třeba vykašle. Uvidíme,“ pokrčila Andrea rameny. „Pokud ne, asi někoho poslouchají na slovo. Třeba Richtera, co je pro ně nebezpečný na libovolnou vzdálenost.“ „Richter na ně určitě něco má. Vždyť přece – Lukáš a Moravec se účastnili jeho dřívějších kšeftů,“ upozornil Pařízek. „Údajné krácení daně. Nic se neprokázalo. Třeba stačí, aby dal zprávu do Česka a Lukáš s Moravcem jsou za mřížemi. Samozřejmě, Richter v tom s nimi jede taky. Teď se jim ale z té své tramtárie vysměje.“ Po chvíli přemýšlení zavelel: „Bojový úkol!“ Andrea okamžitě dokončila za něj: „Zjistit, co spolu kdy měli Lukáš, Richter, Moravec. Najít všechny okolnosti, které udělaly z Lukáše náměstka ministra pro místní rozvoj. Vytáhnout toho co nejvíc na jejich staré kšefty, na agenturu LSA a všechny její zaměstnance.“ Pařízek ji poplácal po ramenech a pohledem naznačil, ať se do toho okamžitě dá. „Kluci ti pomůžou.“
120
Arnošt se po pár dnech vrátil ze staveniště do Brna. Navzdory bratrově radě zahájil vyčkávací taktiku. Jednoduše řečeno – LSA zatím nevyhodil. Trestní oznámení má zatím uložené v počítači. Čeká na vhodnou chvíli, až ho vytiskne a bude jím Moravcovi výhrůžně mávat před očima. Nastoupil do výtahu v budově TVÆ. Usmívá se. Má důvod. Jde si domluvit termín interview v pořadu In Flagranti. Řekne významné části národa do očí, že je slušný člověk. Má pocit, jako by to byl on, kdo převezl konstruktéry svého obvinění. Ale koho ve skutečnosti? LSA? Opravdu? Není to všechno složitějsí – nebo úplně naopak? Všechna fakta mu unikají. Osobně, jsou mu vcelku jedno. Lhostejnost ale není vůbec na místě. Zmizelých čtyřicet milionů - to už stojí za to vědět, kdo na něj nalíčil past. Sám se podivil, kolik se toho dá probrat v hlavě cestou výtahem z přízemí do druhého poschodí. Investigativní redakce. Teď už se Arnošt soustředí jen na to, aby našel dveře s jmenovkou PhDr. Jiřího Pařízka. Snad si jméno pamatuje. Chodba je docela dlouhá. V půli ji dělí prosklené dveře. 121
Náhle Arnošta upoutala ženská postava za matným sklem ve dveřích. Pozoruje, jak se neustále zpřesňují její rysy. Srovnal svůj krok s jejím. Všiml si, že jsou každým krokem stejně daleko od dveří uprostřed. Pohlédl neznámé do obličeje. Matně vnímá stínohru, jakou na jejím obličeji vykouzlily dlouhé kaštanové vlasy. Teď ji pozná jasně. Zatáhl za kliku. Marně. Ona jej přetáhla. Dveře se otevírají na její stranu. Přitom se zeširoka usmála. „Jste jako můj obraz za zrcadlem,“ prohodil Arnošt. „Snad si nepřipadáte jako žena,“ na to neznámá. „Koho hledáte?“ „Pařízka, šéfredaktora,“ odpověděl. Slečna na něj významně pohlédla: „Máme stejnej cíl.“ Trvalo pár vteřin a oba dva už o sobě ví, že se jmenují Arnošt a Michaela. Pařízek poprosil Arnošta, ať počká na chodbě na kolegyni Kratochvílovou. Michaelu si nechal za zavřenými dveřmi. Řekla Pařízkovi do očí: „Jsem spojená s kauzou zmizení Miroslava Richtera. Žila jsem s ním. Vím, že máte o kauzu zájem, proto bych se chtěla domluvit...“ Pařízka něco napadlo: „Chasseuse des lobbyistes?“ „Oui... tedy ano,“ zakoktala Michaela. Sáhla do kabelky, načež položila na stůl paměťovou kartu vytaženou z fotoaparátu. Pařízek ji neprodleně zasunul do počítače. Zobrazily se mu fotografie, na kterých bezpečně poznal Richtera. Společně se soubory se na monitoru objevila i data, kdy byla na kartu nahrána. Všechna jsou pět dní stará. Fotky jsou tedy s největší pravděpodobností autentické a zachycují Richtera v poslední době na živu. Ještě jedno měla na srdci: „Musím zabránit případným spekulacím kolem mě. Proto Vás prosím. To, co jsem vám dala, zatím nezveřejňujte. Není na to vhodná chvíle.“
122
Arnošt absolvoval svoji televizní premiéru. Ke svému překvapení už teď. Jaképak domlouvání na termínu? Andrea se na něj jen kamarádsky usmála a už ho vede, málem za ruku, do studia. Neříkal nic, co by dávno nevěděla, dokonce nic moc, co by se diváci nemohli dozvědět z předchozích reportáží. Přesto, byl od ní ujištěn, že rozhovory mají v investigativních reportážích nesporný význam. Co jiného přiblíží jeho osobnost divákům, kteří jej zatím vnímají jako jednoho z namočených ve zlodějině? Cestou ze studia zakopl o práh. Nevnímá. Ve své mysli řeší ženy. Celý týden myslel na Andreu. Dnes však jistá Michaela na něj udělala silnější dojem. Na chodbě mu Andrea potřásla rukou. „Gratuluju. Vyhrál jsi.“ „Ty jsi vyhrála. Kdyby jsi neupozornila na ten podfuk s bezpečnostní kamerou...“ „Kdepak,“ upozornila. „Prasklo to samo. Do očí bijící lež přece nepřežije celé trestní řízení.“ „Máš recht. Taková debilovina... Poslyš. Někdo Balážovou zmáčknul, aby to na mě ušila. Proč by něco takového sama dělala? Jasně to souvisí s LSA. Řekli, že mě nechají zavřít. A bum!“ Andrea souhlasí. „Údajně ji zmáčkl Lukáš – náměstek ministra pro místní rozvoj.“ „Cože? Náměstek? Podívejme se na něj. Já ho znám jen jako skutečnýho šéfa LSA.“ „Vykládej mi o LSA,“ pobídla ho. „Schválně, jak to mají se svými šéfy?“ „Moravec, jako papírovej šéf, ani šéf není. Normálně s ostatními hlídači běhá po place. Krom toho trénuje svý hochy thai-box – dvojnásobnej mistr světa. Zato o Lukášovi všichni z LSA mluví jako o šéfovi. Ten buď je nebo není. Když je, tak v Brně. Když není, bude asi v Praze na ministerstvu. A jak tak vím, Moravec ani moc nepřemejšlí, co mu přikáže Lukáš. 123
Na čtyřicetimilionovou fakturu za hlídání koukal jak z jara. Mohla by s ním být docela dobrá domluva.“ „Ts! Domluva,“ odsekla Andrea. „Chlape, před chvílí z tebe málem udělal mukla. Těch čtyřicet milionů ti nedá – za nic. Co se mezi námi investigativci říká, pere je pro Richtera.“ „To nebyl jeho nápad,“ je si Arnošt jistý. „Falešný obvinění z korupce, stejně jako pračka peněz. Na to je moc jednoduchej.“ „Jede v tom s nima úplně stejně!“ „Říkala jsi – pere je pro Richtera? On je živej?“ Andrea se usmála: „Ty toho nevíš. Asi moc nekoukáš na televizi.“ Arnošta napadlo: „Dostat ho do Česka. A pak ho nachytat.“ Andrea zamyšleně mrkla, zatímco Arnošt jedním dechem dodal: „Sci-fi.“ Andreu to ale zaujalo: „Docela dobrý nápad. V podstatě jediný, co má smysl. Jinak mu jeho úmysly neprokážeme.“ Sebeironicky dodala: „Já ještě vymyslím, jak ho dostat do matičky vlasti.“ Netrvalo dlouho a Michaela vychází z Pařízkovy kanceláře. Arnošt se frajersky opřel o zeď. Nechává na sebe dopadat její upřený pohled. Zastavila se u něj. „Nejste vy náhodou pan architekt Cígler?“ položila nesmělou otázku. „Dost jsem o vás slyšela.“ „A odkud? Nejsem moc slavný.“ „Znala jsem se s vaším společníkem. Ostatně, možná jste nás spolu viděl.“ „Neviděl. Můj společník nemluvil takřka o nikom ve svém okolí. O krásných dívkách teprve ne.“ „Díky.“ „Odkud znáte pana Richtera? Nezlobte se, že se vás na to ptám. Ale jako jeho společníka mě pochopitelně zajímá, co s ním je.“ 124
„Žila jsem s ním, když jste mu dělal projekt hotelu. Rozešli jsme se dva týdny před tím, co utekl – do Marseille.“ Pomalu vyšli z budovy. Arnošt si v hlavě šroubuje fakta. Co, když právě rozchod s mladou přítelkyní způsobil v Richterově podnikání takový obrat, že jej to dovedlo ke zmizení? Jaký obrat? Měla snad na firmu velký vliv mladá žena, která teď kráčí kousek vedle něj? Zadíval se na ni podezíravě. Tak ona potopila projekt? Nebo jen věděla něco, co měl Arnošt dávno vědět? „Pane architekt, vím, že ho potřebujete najít. Jsem ochotná vám pomoct.“ Podala mu lístek se svojí e-mailovou adresou. „Neostýchejte se, napište.“ Dlouze se mu zadívala do očí. Nechala pak Arnošta samotného s mnoha otázkami. Rozum mu velí, aby Michaele nevěřil ani slovo. Má být rád, že se neobjevují komplikace navíc. Přesto nabídka pomoci v něm vyvolala silný dojem. Ovšem i velkou nejasnost, proč to ta holka dělá. Sleduje ji, jak odchází. Michaela si stoupla na zastávku autobusu. Pohled na jízdní řád ji zklamal. Teprve za dvacet pět minut něco pojede. Než se stačila posadit, zastavilo u přístřešku taxi. „Ale já jsem si nevolala taxi. To je omyl,“ řekla rezolutně. „Že ne?“ pronesl řidič. Spolujezdec vstal a zastoupil jí cestu. „Vy se ještě ráda svezete! Prosím,“ podržel jí zadní dveře. Načež ji popadl za rameno. „Nechte mě!“ zakřičela. „Co děláte?“ Žduchla do něj loktem. Zatímco se mu snaží vysmeknout, přispěchal řidič. Tlačí ji na sedadlo. Že je někdo uvidí, se nemusí bát. Kolem budovy TVÆ je liduprázdno. Nestojí tu jediný dům. Navíc je prostor krytý přístřeškem zastávky. Zápasu si všiml Arnošt. Rozběhl se k autu. Teď je vše jedno. Rozpřáhl se a jednoho z únosců švihl pěstí. Vedle. Rána se neškodně zastavila v lopatce. 125
Michaela se chytila Arnoštovy paže. Zakřičel: „Nechte ji na bejt!“ Jednoho z „taxikářů“ trefil na solar plexus. Únosce Arnošt vzápětí poznal. Trenér Moravec a jeden z jeho podřízených hlídačů. Ten Arnoštovi podkopl nohy. Než se zvednul ze země, za Michaelou se už zavřely dveře. Moravec připojil: „Ta holka pro nás pracuje, víš?“ Pomocník s postavou gorily přimáčkl Arnoštovu hlavu na kapotu. „Tak co, starej kamaráde? Prodáš – neprodáš?“ „Neprodám!“ zakřičel Arnošt. „Nic na mě nemáte!“ Sáhl po klice auta. Sekuriťák ho pleskl přes ruku: „Nehrab na to!“ Moravec se zlým úsměvem dodal: „Však se něco najde. Je pár dobrejch poldů, co nás poslouchají na slovo.“ Poté nastoupili do auta. „No, jdi si po svejch!“ Křikl trenér. „Náš taxík je plnej!“ Den po nepříjemném setkání končí Arnoštovi den plný běhání po dodavatelích. Zdržel se. Detaily svého projektu vysvětloval betonářům, podlahářům a zámečníkům mnohem déle, než původně počítal. Tak tak. Fridrichovský hotel je náročná stavba, jako žádná jiná, kterou za svoji nedlouhou praxi navrhoval. Chvíli přemýšlel, jestli to jeho běhání má vůbec smysl, když mu na účtu chybí čtyřicet milionů. Ať tak a nebo tak, pro dnešek už má dost. Soustředí se na jediné – stihnout koncert Těžké vody na Flédě. Má, co dělat. Hned před vchodem do Flédy čeká jemu dobře známé auto agentury LSA. Netuší, jak si ho tu našli. Každopádně, jsou tady. Řídí jeden z bezpečnostních pracovníků, ale jiný než ten, se kterým se včera popral. Moravec sedící vedle vystoupil jako první. „Pane architekte. Potřebujeme se na něčem domluvit.“ „Prodej podílu?“ „Ano,“ přikývl Moravec. O nic jiného ani jít nemohlo. 126
„Nemáme se na čem domlouvat,“ na to sebevědomě Arnošt. „Nic se prodávat nebude. Aspoň ne v dohledné době. Nashledanou.“ „Zpomalte,“ řekl trenér. „Jestlipak víte, kvůli které holce jste nás včera bezdůvodně napadl. Náhodou, máme to natočený, takže pro všechny případy... Ale zpátky k tématu. Ta slečna vás bude určitě hodně zajímat. Jeďte s námi a ukážeme vám, co provozovala s Richterem za vašimi zády, když jste si v klídku kreslil ten váš úžasnej projekt.“ „Snad později,“ na to Arnošt. Trenér se vážně zatvářil: „Radši ne. Papíry, co vám ukážeme, dnes večer spálíme. Máte poslední možnost. Ale... Jak chcete.“ Arnošt se smířil, že opět prošvihne koncert kapely svého bratra. Myšlenky na Michaelu Lacovou jsou silnější. Uvědomil si, že má na jeho život mnohem větší vliv, než by si kdy dokázal představit. Chce vědět pravdu. Krutou pravdu. Ačkoliv si neustále vybavuje z podvědomí její úsměv a krásnou tvář. „Jseš připraven na pořádný rockový vodvaz?“ Zeptala se Andrea kameramana Leoše těsně před tím, než s ním nastoupila do auta. „To se ví,“ zvolal Leoš. „Docela mě to zaráží. Ty, samá diskoška, mě najednou zveš po práci na takovej výplach.“ „Mám ráda každou dobrou muziku. A Těžká voda, ačkoliv svou slávou stěží přesáhne hranice Brna, fakt umí. Mimochodem, Leošku, kde máš Simonku?“ Kameraman odpověděl: „Nechal jsem ji doma. Na takovýhle punkrockový vály není stavěná. Kde ty máš borce?“ „Jakého? Žádného nemám,“ opáčila Andrea. „Jak to? Když jsi začala se mnou dělat, říkala jsi, že bez chlapa nevydržíš ani den.“ „Vidíš, jak jsem se podcenila. On to člověk vidí trochu jinak, když se tomu chlapovi jednou ukáže bývalá manželka a 127
chce ho do své rozjeté advokátní kanceláře. On se pak sbalí a jde tam, kam ho štěstí táhne.“ Po chvíli dodala: „Jakej to byl před tím fajn chlap...“ „Jakej teda, byl, krom toho, že se z něho vyvrbil pěknej syčák?“ Je Leoš zvědavý. „Tak já ti to řeknu – chápavej, upřímnej, nezkazil žádnou srandu, chytrej a při tom chlap do nepohody. A hlavně, miloval mě. Mám pocit, že to nebyl úplně jeho nápad, že mě nechal.“ Leoš se pohnul na sedadle. Nahmatal růžici, kterou si chce trochu sklopit opěradlo. Nemůže s ní hnout. „Jejda, zase je to rozbitý,“ řekla Andrea. „Až zastavíme, dám to do kupy.“ Zaparkovali o ulici dál od klubu. Andrea se pustila do opravy nefunkční růžice. „Leošku! Pojď mi pomoct... Tady to chytni a nadzvedni... Zaber! Dobrý.“ „Tady něco je,“ všiml si Leoš. Vytáhl zpoza sedadla malý černý váleček. „Štěnice!“ vyhrkl. „Psst!“ Okamžitě mu vytrhla váleček z ruky a pevně ho stiskla v dlani. Snad štěnici umlčí. „Mám ji rozšlápnout nebo hodit do kanálu?“ hlásí Leoš? „Ne! Zmiz!“ Přístroj vsunula zpět pod sedadlo. Když zamčela auto, řekla Leošovi: „Jednostranný komunikační kanál. Nevím sice přesně, jak ho využiju, ale třeba tím přimůžu člověka, co mi to tam dal, aby se prozradil.“ Trenér Moravec zavedl Arnošta do kanceláře přímo nad tělocvičnou. Přes strop tlumeně pronikají rány do boxovacích pytlů. Jinak je tu absolutní klid. Arnošt poznal koženou sedačku, na které dříve sedával v Richterově pracovně. Neztratila nic ze svého luxusního lesku. Ostatní nábytek, pokud se dá vůbec o nábytku mluvit, je ve skutečnosti složenina svařených ocelových tyčí a všemožných typů desek. Místnost připomíná koutek pro skladníka ve staré továrně. „Jste určitě milovník umění,“ uvedl Moravec. 128
„Jsem.“ „Vítejte v galerii. Umění čísel a slov. Jen tu máme co do činění s vandaly, kteří to všechno za pár hodin spálí.“ Ukázal na dokumenty rozložené na stole. Arnošt čte: „Faktura – daňový doklad – dodavatel – Friedrich Plaza investments s. r. o. – Ing. arch. Arnošt Cígler – odběratel – Tomáš Formánek, Ořechov 278 – studie proveditelnosti rekonstrukce budovy Karla Na Vyhlídce 1157/20, Fridrichov...“ Toto je na něj silné kafe. Copak dělal studii čehosi na svůj hotel? Ještě více ho dostalo do kolen jeho výslovně napsané jméno. Ani nepostřehl částku – pětimilionovou. Pak už jen datum a podpis. Bc. Michaela Lacová – jednatelka. Asi zplnomocněná. „V té době měl Richter se jmenovanou poměr,“ podotkl trenér. „Všimněte si také milionových částek. Zkuste uhodnout, na co to všechno sloužilo...“ „Fiktivní faktury,“ uvažuje Arnošt. Jinak to ani být nemůže. „Dalo by se říct. No, kdepak vzal Richter na svůj vklad?“ Arnošt hlesl: „Už ty peníze měl.“ „Vy naivko!“ Křikl Moravec. „Papírově neměl příjem žádnej. To víte. Náš stát má tak rád podnikatele, že je bohatě škube na daních. Richter se ale škubat nenechal. Však chápete.“ „Chápu. Ale i tak mohl do firmy vložit pakatel, třeba sto tisíc, zbytek si půjčit, jako já,“ přemýšlí Arnošt. Zadrhl se. Cítí, že Moravec na něj civí jako na úplného hlupáka. Trenér se oproti očekávání usmál. „Správná úvaha! Jenže většinu peněz ve firmě, jak víte, tvořily dotace. Aby je získal, musel splnit podmínku minimálního firemního jmění. Jasně, peníze dodal ze svýho. Ale jeho malá přítelkyně jim musela dát nějaký legální původ.“ Arnoštovi se to už spojuje. Firma Friedrich plaza investments, také jeho firma, stála na Richterových špinavých penězích. Jistá Michaela je ochotně vyprala. Tím rovněž 129
pomohla vytáhnout ze státu dotace, kvůli kterým Arnošta málem zavřeli. Trenér zamyšleného Arnošta vyrušil: „Samozřejmě mi tu řeknete, že Richter rekreační středisko prostě koupil a vy jste nemusel nic zařizovat. Jenže, chlape! Buďte rád, že jste potkal zrovna mě. Tohle jsou vážný věci. Buďte rád, že jsme vám ty dotace sebrali. U vás by pěkně smrděly. Šel byste do basy raz dva.“ Arnošt opáčil: „Fakt díky za přiznání – že ty dotace nejsou čistý. Jenže já musím mít, za co stavět.“ Moravec pomlčel. Opět ukázal svůj nechápavý obličej. Stavět? Proč jsem něco takového vůbec vypustil z úst? Uvědomil si Arnošt. Za tyto dotace se nikdy nic stavět nemělo. Když si je někdo prostě ukradl, zřejmě je nechce utopit v pochybném projektu hotelu – sice luxusního, ale snad v největší díře republiky. Náhle Moravec zamával Arnoštovi před očima dalším papírem. „Čtěte!“ „Milá Zuzko – Je mi zcela jasné, že buď já nebo kdokoliv jiný. Vím, že to na mě Richter ušil, ale jsem to já, která Lukášovi zaplatila za vyřízení dotací. Podrobnosti znáš. Jsme přece sestry a věříme si. Je tedy nutné, aby případ měl svoje viníky a především klíčové obvinění z korupce. Veřejnost musí znát, kdo uplácal a získal dotace neprávem. Moc tě prosím, udělej něco, co by mě zbavilo podezření. Jsi na správném místě. I ty bys měla mít určitý zájem, protože i ty můžeš rozhodovat o dotacích. Ukáž na toho, komu o dotace šlo nejvíc.“ Arnošt těžce dočetl dopis do konce. Trenér připomněl: „Ano, Michaela, o kterou jste se včera tak pral, a paní Balážová, která na vás vykonstruovala obvinění, jsou ségry. Ve všem si pomůžou.“ Vyšel s Arnoštem na chodbu, načež jej posadil na vetchou židli. „Počkejte tady, pošlu někoho, aby vám dole odemknul.“ S hlasitým klapnutím se otevřely dveře. Arnošt v nich uviděl Vladimíra Lukáše doprovázeného Michaelou po svém boku. 130
Trenér se pozorně zadíval na Arnoštův ztrápený obličej. Řekl: „Máte opravdu kliku, že všechno, co jste dneska viděl, zničím. Kdyby – zvlášť ty faktury s vaším jménem viděli poldové. Jó, to byste měl průser. No? Jak jsem na vás hodnej?. A mimochodem, když byste chtěl cokoliv říct o prodeji hotelu, obracejte se na mě. Ne na Lukáše, ten mi jen občas dělá šoféra, když mám po předchozím večeru opicu. Dobrej kámoš, ale s LSA nemá nic společnýho.“ Kolikrát Arnošt slyšel, že Lukáš nemá s LSA nic společného? Blesklo mu hlavou: Co takhle zachránit výbušné materiály před spálením a přihrát je třeba Andree? Za prvé – nemá čistý vzduch, za druhé – kdo ví, co nepředvídatelného by papíry mohly spustit. Nejradši by žádnou kauzu neřešil. Na chodbě pozoruje Lukáše – a Michaelu. Docela dobře se baví. Lukáš se galantně omlouvá za včerejší přepadení. „Upřímně, ze začátku jsem se děsně lekla. Ale pak mi to bylo jasný. To jste mohl vymyslet jenom vy. Pořád ten zvláštní smysl pro humor.“ „Jsem opravdu rád, že jsi zase tady,“ řekl Lukáš. „Víš, vždycky jsem se těšil, až mě zase Richter pozve k sobě do vily. Ne, protože jsem s ním probíral nějaký podělaný kšefty, ale proto, abych tě zase viděl. Vždycky ses mi líbila.“ „Však vím,“ řekla Michaela zpěvně. „Jste mezi všemi těmi gorilami docela milej chlap. Opravdu – díky za pomoc.“ Arnošt pomalu odchází dolů. Teď je mu zcela jasné, jakou roli hraje ta, která po něm tak vyzývavě koukala a za kterou by se také bil, hlupák jeden. Zjistil, že z koncertu Těžké vody zbývá ještě polovina. Klidně by se mohl jít podívat. Jenže procitnutí, které dnes zažil, je pro něj natolik silné, že na rockovou jízdu ho přešla všechna chuť.
131
Koncert Těžké vody je v plném proudu. Mário s kytarou dře jako dělník, vytváří pekelně rychlé riffy. Před písničkou se pochlubil svojí velkou spotřebou trsátek. Publikum je ve varu, skáče z jedné strany na druhou. Vlní se v rytmu nekoordinovaného tance nazývaného pogo. Leoš, ani nevěděl, jak, se octl přímo v kotli. Stal se kmitající částicí s jediným úkolem – co největší silou sebou švihnout a zastavit se o někoho jiného. Snad chtěl utéct – na pódium. Okamžitě se ho ujaly ruce pod ním a přes patnáct vteřin ho unášely na vrcholu davu. Dopadl jedné krásné slečně přímo k nohám. Je to Andrea. Její něžná, ale pevná ruka mu pomohla vstát. Ani se na něj nepodívala. Nemůže odlepit zrak od bubeníka. Poslední písnička dohrála. Těžká voda seskakuje i s nástroji z pódia. Míří do zázemí přes sál. Konečně stojí Andrea tváří v tvář bubeníkovi Petrovi Vodičkovi. „Dobrý den, tedy vlastně, ahoj,“ odpověděl jí. „Pamatuješ si mě? Krom toho, že z televize?“ 132
„Jasně. Vždyť jsi mě dostala z chládku a šoupla tam ty správný. Ještě jsem ti nestihl poděkovat. Fakt, budeš to mít ještě u mých dětí.“ Andrea by ho ráda o něco poprosila. Na to jí Petr řekl, ať na něj počká u stolu hned u dveří. Přijde hned. Když se bubeník vrátil ze šatny, Andrea vyložila na stůl dva mobilní telefony. „Prosím tě, šlo by vytvořit šifrované spojení mezi těmito dvěmi kusy? Takový, co nejde v našich podmínkách napíchnout.“ „Samozřejmě. Existuje program, který změní hlas v naprostou změť kódů. Je to imunní proti jakýmkoliv odposlechům. Na každý hovor se vygeneruje zcela unikátní kód, na kterej nepřijde ani nejmodernější špiónská technika. Ovšem, tím, že je to na mobil, ještě k tomu starej, bude to složitější a dražší. Za mobil taky ručím. Může klidně přestat celej fungovat, když do tohohle archivního kousku budu něco doinstalovávat. Běžně to nejde.“ „Ale jinak to jde?“ „Není v tom žádnej problém,“ zakončil Petr.
133
Kapitola8
Andrea společně s Alešem absolvovala dlouhou cestu po dálnici z Brna do Prahy. Trvala čtyři hodiny. Z toho dvě uplynuly na posledních deseti kilometrech v zácpě. Konečně zaparkovala před kancelářským centrem Anděl Smíchov, kde má TVÆ svoji pobočku. Po vystoupení z auta se vítězoslavně zatvářila. S úlevou protáhla svoje ztuhlé tělo. Hned na to se svěřila se svými pocity: „Rozpálená, ucpaná, hlučná, hnusná Praha.“ „Brno je snad jiný?“ Namítl Aleš. „Jako správná brňačka jsem schopná Brnu ledasco odpustit.“ Okamžitě zamířili do redakce. Am se dlouho nezdrželi, jen si vzali klíč od „privátu“. Tím se myslí ničím nezajímavý čtyřpatrový činžák naproti přes dvůr. Pražská TVÆ v něm ubytovává svoje přespolní zaměstnance a reportéry na cestách. „Voilá, pět plus kk s balkonem do zahrady a dvěmi koupelnami,“ uvedl Leoš. Sahá po klikách jednotlivých pokojů. „Zamčeno, zamčeno, taky zamčeno. Aha, cimra pro tebe. A já si lehnu v obýváku.“ Tam také ihned zašel. „Luxus!“ Zvolal, když uviděl zbrusu novou kuchyňskou linku s naleštěnými šedými dvířky, koženou sedačku a místo televize plátno s projektorem. Vyšel na balkon, odkud si zezadu prohlédl nově postavené administrativní budovy. Andrea se vedle něj opřela o zábradlí. „Plán našeho malého výletu,“ začala. „Hned zítra si objedeme členy komise. Schválně, co na sebe navzájem prozradí? A pak, nenecháme jediného člověka z ministerstva netknutého. Prostě, rutinní práce. Jako u policie.“ „A co potom?“ je Leoš zvědavý. 134
„Uvidíme. Získala jsem spojku v LSA. Tedy, z bezpečí pražského bytečku budu poslouchat jejich plány a snad si ověřím jejich roli v praní dotací. A když tak – můžeme LSA trochu mystifikovat. Pak čekat, jak zareagují.“ „Myslíš jako – přes toho konfidenta?“ Na to kameraman. „Držím ti palce.“ Oznámila: „Máme taky v autě štěnici, jak jistě víš.“ Leoš je zvědavý na podrobnosti. Vysvětlila: „Kdo poslouchá? Určitě LSA. Kdo jiný by po mně šel? Když od nás uslyší úplné blbosti, začnou taky dělat blbosti.“ „Hele, kde se tam ta štěnice vůbec vzala?“ Stále neví Leoš. „Asi dáreček od zdroje,“ domnívá se Andrea. Dnes už nepracuje – v žádném případě. „Vytáhni si plavky, hupsneme do vody v Podolí.“ „Jejda, já je zapomněl doma,“ běduje Leoš. „Neva. Koupíš si nějaké cestou. V Praze se dají sehnat na každém rohu...“ „Tak jo. Mám vzít erární lístky na šalinu?“ „Tram-vaj,“ opravila ho pitvořivě Andrea. „Lístky opravdu vem. Jen blázen by odpoledne jezdil po Praze autem.“ „Ještě větší blázen taxíkem,“ dodal Leoš. „Produkce by se nedoplatila. Už jen ty lístky ji něco stály.“ Michaela už delší chvíli přešlapuje na chodbě sídla LSA. Jen, co přišel pan Lukáš, obořila se na něj: „Můžete mi konečně říct, co po mně chcete?“ „Vydrž, všechno ti řeknu včas,“ odpověděl konejšivě. „Mě už ty tajnosti nebaví!“ Vyhrkla naštvaně. Taky se jí dotklo, že jí Lukáš tyká. Kdysi mu to možná dovolila, jenže teď má šéf LSA do někdejšího „fajn chlapa“ hodně daleko. Michaela se však ovládla. Pokud chce plnit úkol od Andrey, musí se k utlačovatelům chovat slušně. „Víš, z taktických důvodů ti opravdu zatím nic nemůžu řict. Ale zase ti můžu pomáhat, což dělám.“ 135
„Jak?“ „Třeba,“ usmál se a zamával jí před očima klíči. „Nemůžeš do nekonečna bydlet v hotelu.“ S mírně nedůvěřivým výrazem si klíče vzala. Je u nich štítek s adresou Ořechov 278. „Domeček, ihned obyvatelnej, tři pokoje a kuchyň. Je to sice trochu z ruky, ale neboj. Budu ti stále k dispozici.“ „Je tam čisto?“ Strachuje se Michaela. „Co?“ nechápe Lukáš. Po pár vteřinách mu došlo. „Aha, ty myslíš... Bez obav, žádná kamera ani štěnice tam není.“ Pak odešel. Michaela odchází, přitom sleduje svého „dobrodince“. Přes dveře si všimla místnosti se zataženými okny. Připomíná trochu střižnu, kterou viděla při své návštěvě v TVÆ. Na stole stojí dva monitory. Jsou v obležení reproduktorů a různých přístrojů, které se však dají potkat v běžném obýváku - několik DVD přehrávačů a videorekordér snad ještě z 80. let. Schovala se za dveře, které Lukáš bez zjevného důvodu nezavřel. Ozvalo se chrastění. Poté ženský hlas: „No prosím. Sluneční brýle. Já blbá je nechala tady.“ Celé to zakončila tupá rána – jako když se zavírají dveře auta. Přenos je neobvykle kvalitní. Michaele je jasné, že na něm mluví Andrea. Vyběhla z budovy, následně reportérce volá. Andrea jí řekla: „To nic, s tím se počítá. Jen nic nevykecej, ju?“
136
Michaela šla navštívit svoji sestru – paní Balážovou v hotelu Continental. Zastihla ji právě, když si balila kufry. „Ahoj, Míšo. Dobře, že jsi přišla. Chtěla jsem se za tebou stavit, abych se rozloučila. Jen nevím, kde bydlíš.“ Michaelu loučení trochu zaskočilo. Nicméně, přešla hned k věci. „Zuzi, našla si mě LSA. Něco po mně budou chtít, jen zatím neřekli, co. Ale našla jsem tohle.“ Podala sestře jí adresovaný dopis, údajně psaný rukou Michaely. „To není můj podpis, že ne?“ Balážová pozorně čte výrazně rozklepané písmo. Podezíravě se zeptala: „Ty jsi mi něco takovýho chtěla poslat?“ „Ne! Nemám nejmenší potřebu dostávat nějakýho Cíglera do vězení. Netuším, proč. Snad mi věříš. Fakt jsem ten dopis nepsala! Nechápu, kde se vzal v Lukášově kanceláři.“ „Já to tušila!“ Lomí rukama Balážová. „Falzum, i s tvým podpisem. Někdo schválně klepal rukou, aby hrál nervy a zamaskoval nepřesnost při falšování cizího písma.“ „Proč?“ 137
„Nevím. Třeba tím někoho chcou strašit,“ odsekla Balážová nervózně. „Já už fakt nevím, co chcou. Snad už mě fakt nepotřebují. Udělali ze mě před celou republikou úplnou krávu.“ „LSA?“ „Vlastně, ano. Spíš Lukáš.“ „Pořád tě sekýruje?“ Zeptala se opatrně Michaela. „Jo, jednou se mu stane člověk nepohodlnej...“ povzdechla si Balážová. „Co se stalo konkrétně?“. Balážová ztěžka vydechla. Pak se dala do vyprávění: „Chtěl, abych věc s dotacemi hodila na Cíglera. Jinak je to na moje triko, chápeš? Lukáš mi ukázal vystřihnutý obrázky z bezpečnostní kamery. Na základě toho jsem měla napsat trestní oznámení.“ „Napsala jsi ho?“ „No jémine! Dokonce jsem svědčila u Oščádala. Lukáš mi přesně vysvětloval, co mám říkat. Jenže si mě zatáhl do Brna – scházeli jsme se v brlohu na Lidické. Snad, abych v Praze něco nevykecala.“ Michaele něco došlo: „Proto jsi tady!“ „Jo. Kvůli Lukášovi tady tvrdnu už týden. Platí mi hotel ze zvláštňáku.“ Myslela tím rozpočet ministerstva pro zvláštní účely. „Dal mi klíče, abych se mohla zastavit při jakýchkoliv nejasnostech.“ „Jak to dopadlo?“ „Hádej,“ zvolala Balážová. „Zfalšovat důkaz? Snad si nemysleli, že jim to se mnou projde? Samosebou, na Cíglera nic kromě zblbnuté nahrávky neměli, takže je volnej. Já zase můžu jít kdykoliv sedět za křivý obvinění. Naštěstí Lukáš je tak hodnej, že mě bude u Oščádala krýt.“ „Jen, aby,“ pochybuje Michaela. „Nechceš raději odejít z ministerstva? Asi máš na krku pochybení, když jsi Richterovi přiklepla dotace. Vlastně? Nechtěli tě dávno vyhodit?“ „Chtěli, holka, chtěli. Jenže Lukáš se za mě postavil. Kdyby mě vylili, neměla bych, co ztratit. Mohla bych třeba 138
mluvit do televize. Toho se Lukáš bojí.“ Podívala se do země a vzdychla. „Hlavně, že já se nemám čeho bát.“ Cestou z koupaliště na pražském Podolí si Andrea všimla, že po ní neustále kouká nějaký muž. Přistoupil k ní. „Willy?“ ozvala se překvapeně. Tedy JUDr. Vilém Rezek. Rád ji zase vidí. „Ahoj,“ opětovala pozdrav vláčně a netečně. Přešel k věci: „Potřeboval bych se s tebou zase vidět. Jsem zvědavej, jak se ti vede a tak...“ „Jenže já se s tebou už nepotřebuju scházet, víš? Myslela jsem si, že v tom máš jasno.“ „Půjde i o další věci,“ nadhodil Willy. Andreu by velmi zajímalo, o jaké. „Pohybuju se v Praze nějakej ten pátek. Poznal jsem pár lidí, včetně těch kolem ministra Kubalce. Chápeš? Aspoň zhruba vím, o co těm lidem jde. Ve spoustě věcech mě sice drží právnická diskrétnost, ale i tak by se našlo něco, co by tě mohlo zajímat.“ „Možná jo,“ hlesla Andrea. „Popřemýšlej o tom,“ řekl Willy před rozloučením. Nemůže od bývalé přítelkyně odtrhnout oči. Andrea a Leoš vyšli z ubytovny na Smíchově. Čeká je práce v terénu. Vyhodila do výše klíče od auta, načež je chytla. „Leošku, dobře poslouchej. Začneme objíždět členy schvalovací komise a dneska jedeme za Benedou. Něco ví, možná i poví. Jenže, bude se nám hodit naše štěnice. Celou cestu budeme mluvit o Juříčkovi, tom druhém. Taky se budeme bavit, že nám poslal mailem podezřele se tvářící zápis z jednání. Chápeš? My k Benedovi, ale my o Juříčkovi.“ „Jasný,“ na to Leoš. „Fakt jsi dostala mail od Juříčka?“ „Pochopitelně, že ne,“ zapitvořila. 139
Leoš uvažuje: „Takže chceš vyvolat dojem, že ti chlapi z komise se nekryjí, ale donáší na sebe. Nebo nějak tak...“ „Přesně. Solidarita členů komise se rozlítne na kusy.“ Ještě Leošovi pohrozila: „Jestli to zkazíš...“ Právník Vilém Rezek čeká na Andreu v jisté restauraci na nábřeží Vltavy. Bedlivě zkoumá venkovní zahrádku. Ta, kterou hledá, tu nesedí. Zato na něj zamávala z protějšího chodníku. Uštěpačně pronesla: „Co bys řekl romantické procházce kolem Vltavy?“ Zadíval se dost překvapeně. To už ho Andrea pobídla: „Pojď.“ Sešli spolu po schodech z nábřeží. „Myslela jsem si, že když mi chceš říct něco důležitého o lidech z ministerstva, hospoda nebude dost diskrétní prostředí.“ „Ministerstvo – taky na to dojde,“ odpověděl. „Andreo. Chtěl jsem tě zase vidět. Zeptat se – všeobecně, jak žiješ, a tak. Myslel jsem si, že budeš ráda.“ „Jsem radostí celá bez sebe,“ prohodila. Podíval se jí do očí. „Nezapomněl jsem na tebe.“ „Já taky ne, bohužel.“ Willy pokračuje: „Nerad bych byl, kdybychom se rozešli ve zlým.“ „Já vím, stále mě miluješ. Ale mezitím jsem si udělala jasno, víš? No nic, přikročíme k ministerstvu.“ „Dobře,“ řekl Willy trochu zklamaně. „Možná je to jenom můj dojem. Tedy můj, nejsem sám, kdo ho má... Jakýsi Lukáš, příjmením Lukáš, tu dělá náměstka. A ten má pod palcem všechny lidi kolem dotací.“ „Ale to já přece dávno vím,“ utnula ho Andrea. Říká si, že tu ztrácí čas. Nejspíš narozdíl od Willyho, který po ní soustavně vrhá roztoužené pohledy. Dala mu šanci: „Nebo, víš co? Potvrzuje se něčím ten jeho mimořádný vliv?“ Willy svraštěl čelo. „Ničím hmatatelným.“ „Tak vidíš!“ 140
„Vlastně, jedno ti říct můžu. Stejně to asi bude za chvíli v novinách. Cesta řešení přebrala ve středu sponzorský dar.“ „Od koho?“ je Andrea napjatá. „Bezpečnostní agentura LSA,“ konstatuje Willy. „Kolik?“ „Tuším, milion osm set tisíc.“ „Od koho ses to dozvěděl?“ „Nesmím říkat.“ „Chápu, pane právníku. Ale i tak ti děkuju,“ odpověděla Andrea. Ani se neptala, co to má společného se zmíněným Lukášem. Sponzorský dar? To zní zajímavě, skoro jako senzace. Přímo od LSA, Lukášovy úderné jednotky. Buď se Lukáš zavděčuje své straně, nebo, což by bylo zajímavé, uklízí peníze z dotací. „Něco mi neleze na mozek,“ hraje Andrea překvapení. „Kde vzala ne moc velká bezpečnostní agentura tolik zbytečných peněz?“ „Vím...“ „Ale nepovíš,“ „Přesně. Už pěkně dlouho vyšetřuje policie, kde LSA vzala miliony. Nemůžou na to přijít. Ačkoliv žije pár lidí, co ví.“ Andrea se prosebně zatvářila: „Ty patříš mezi ně.“ „Patřím,“ konstatoval. Zakroutil hlavou, jako že nic neřekne. „Jsou ty prachy z Fridrichovských dotací?“ Willy znervózněl. Asi ho dostal laserový pohled Andrey. Zřejmě seznal, že reportérka má více zdrojů – ne jen jeho. Řekl: „Ano.“ Na to se dočkal milého úsměvu. „Fakt dík. Udělal jsi mi radost.“ Něco takového Andrea dlouho tušila. Willy je jeden ze dvou nezávislých zdrojů nutných pro ověření domněnky. Za to snad čeká, že dostane pusu na tvář. Řekl, že by se s Andreou ještě rád viděl. Třeba hned – na zahrádce dobré restaurace s výhledem na Hradčany 141
Přistoupila ke svému autu. „Promiň. Mám ještě nějaký ježdění.“ Poťouchle se usmála: „Ale dneska večer – jestli máš náladu, stav se. Stroupežnického 14, 4. patro.“ Trochu se zakoktal. Pak jen řekl: „Přijdu.“ Andrea si je jistá, že Willy není v manželství zrovna šťastný. Proto také touží po ní. Zato ona se úplně těší na moment, až ho vyhodí ze dveří privátu. Pustí ho dál snad jedině v případě, že věcně vysvětlí, proč ji opouštěl. Je si jistá, že žádné věcné vysvětlení neexistuje. Michaela bloumá prázdnou chodbou v budově LSA. Ticho prořízlo zvonění telefonu – jejího telefonu. Rozhlédla se kolem. Až na ni je tu liduprázdno. V klidu přiložila sluchátko k uchu. „Formánek?“ ujistila se, že dobře rozumí. Přitom se podívala na dveře odposlechové místnosti. Opravdu nikde nikdo. Strčila do západky sponku ze sešívačky. Od teď, aspoň na chvíli, nepůjdou dveře zavřít, leda přivřít. A bude přes ně něco slyšet. Pánové budou těžko něco zkoumat. Jak Moravec, tak Lukáš jsou zvyklí dveře zabouchávat a nekontrolují, zda se opravdu zabouchly. „Neznám Formánka,“ řekla. „To bude když tak nějaký kluk od zdola. Nepřicházím s nimi do styku.“ Ještě jednou se kolem sebe pořádně rozhlédla. Cvakly dveře. Vyšel z nich trenér Moravec. Michaela se snaží narvat mobil do těsné kapsy v džínách. Vyrušil ji: „S kýmpak si to telefonujeme?“ „S kamarádkou,“ opáčila vyděšeně. „Naval mobil!“ zavelel. „No táák! Jenom ho trochu... napíchneme.“ Už asi čtyři vteřiny za ním stojí Vladimír Lukáš. „Slečno Michaelo,“ promluvil. „Omlouvám se za svýho kolegu. Je trochu paranoidní, zdá se. Klidně si zavolejte, jestli potřebujete. Teď už laskavě běžte domů.“ Zakroutil hlavou. „No co? Dneska se ode mě fakt nic nedozvíte.“ 142
Obrátil se na Moravce. „A ty, kolego,“ zapitvořil. „mi řekni, jestli to funguje.“ „Funguje,“ hlesl trenér. Zašel s Lukášem do odposlechové místnosti. Dle očekávání práskl za sebou dveřmi. Ty odskočili od zárubně, čehož si nikdo nevšiml. Leda Michaela, která se mezitím stačila schovat za zeď schodiště. Moravec uvedl: „Zjistili jsme na naši televizní krásku spoustu zajímavýho. Třeba, že si důvěrně mailuje s Juříčkem.“ „Co z toho sakra má, nadrženec stará?“ rozkřikl se Lukáš. Moravec jen pokrčil rameny. Lukáš ho poslal pryč. Řekl, že tyto záležitosti si vyřeší sám.¨ Moravec ale nešel pryč. Ustaraným tónem se Lukáše zeptal: „Co Hrbata? Nevykecal něco té blondýně?“ „Co nejdřív ho proklepnu,“ odsekl Lukáš. „Instrukce snad dostal jasný!“ Rozhlédl se po chodbě, jestli náhodou někdo neposlouchá. Není tam ani noha. Část zpravodajského oddělení TVÆ právě žije vraždou kolegy z investigativního centra – Viktora Doseděla. Na programu je zpráva přímo od policie. Zní jasně: Smrt Doseděla byla uzavřena jako sebevražda. Reportér Petr ukrutný se opírá rukama o stůl ve střižně. Stříhač, zvaný Honza, usilovně kliká počítačovou myší. Modeluje situaci za pomocí 3D softwaru. Z virtuální dřevěné podlahy vyrůstají zdi. V nich železné dveře a malé okno u stropu. Právě přetáhl myší do scény mužskou postavu s pistolí v ruce. „Ano, to je, tedy byl Viktor Doseděl. Vyšel z těchto dveří,“ ukazuje reportér na obrazovku. Stříhač se přepnul do chodby. Tam už stojí další postava v černém oděvu. „Baloušek, zaměstnanec agentury LSA. Doprovázel Viktora do sklepa,“ referuje Ukrutný. „Kontroloval Doseděla otevřenými dveřmi. Tomu se asi moc nelíbilo být 143
pod dohledem. Cinkl Balouška něčím do palice. Pravděpodobně samotnými dveřmi.“ „Podle čeho se to ví?“ Zajímá se stříhač. „Balouškův šéf – Moravec vypovídal. Slyšel divný ruch. Šel se podívat dolů a našel tam Balouška na zemi. Propleskl ho, aby se probral. Doseděl byl mezitím zamčený v inkriminovaném skladu, i s Balouškovou pistolí. Moravec s Balouškem tedy vyrazili dveře. Viděli tam Viktora s hlavní u spánku. Před očima se jim zastřelil.“ Stříhač udělal pár pohybů myší. Pustil animaci. „Přesně,“ ohodnotil pak reportér stříhačovu snahu, když hotová 3D animace dohrála. „To by byla policejní verze. Teď jeď zpátky. Baloušek! Byl přece kus chlapa, ne? Jako všichni od LSA.“ „Jasně,“ souhlasí Honza. Označil postavu v černém. Poté dvojitě klikl na ikonku vzoru postavy nazvaného Arnold. „To je aspoň korba,“ na to reportér. „Teď teprve nehraje, jak zrovna tohohle mohl Viktor přeprat a jen tak mu vyrvat bouchačku. Ale co? Doktor potvrdil stopy zápasu. Balouškovi to dosvědčilo dalších pět chlapů, co s ním ten barák hlídalo.“ „Hele, co se konkrétně našlo na place?“ zeptal se stříhač. „Vyražené dveře s klíči v zámku zevnitř, ve skladu Viktorova mrtvola s pistolí v ruce.“ „Bouchačku mu klidně mohli dát do ruky,“ vyhrkl Honza. „No jo, ale kdo to dokáže?“ „Andrea, viděla to přece přes okno.“ Reportér opáčil: „Houby viděla. Jen dvě postavy, co tam vlítly a hned zase zmizely. Nemohla vidět, kdo střílel.“ Po chvíli jej napadlo: „Jinak: Měl vůbec Viktor motiv pro sebevraždu? Proč by se střílel? Jenom proto, že gorily za chvíli vyrazí dveře?“ „Věděl, že ho asi zastřelí, když se chystali vyrazit dveře. Než by jim padl pod ruku...“ 144
„Proč? Proč a ještě jednou proč?“ Ukrutný opravdu nechápe, co mohlo Viktora dohnat k sebevraždě. „On se tam fakt nešel odprásknout. Měl přesně danej úkol – najít falešný Richterovy doklady a na domluveným místě je předat.“ Tady už je stříhač s rozumem v koncích. „Další uzavřenej případ, co smrdí. Předal jsi to investigativcům?“ „Že váháš?“ opáčil reportér. „Jen nevím... Vlastně... Zabili jim kamaráda.“ Arnošt se znovu vydal do Ořechova. Zamyšleně postává u domku, kde již dříve hledal Formánka. Jde kolem starší paní. Zkoumavě si Arnošta prohlíží. Promluvila: „Hledáte někoho?“ „Pana Formánka,“ vyloudil ze sebe nervózně. „Ten už tady několik let nebydlí,“ konstatovala. „Nevíte, jestli tady někdy nebydlel někdo jiný.“ Zavedla Arnošta na roh ulice, dál od inkriminovaného domku. „Zrovna teď, bydlí tu jakási mladá slečna. Nechci nic říkat, ale ten barák je divnej. Před ní, asi dva roky zpátky, tu bydlel nějakej kluk. Podivnej kluk. Pak, co si vybavuju, šel sedět. Prej někoho zmlátil před hospodou do bezvědomí. On byl takovej – rváč od pohledu. Manžel říkal, že ho párkrát potkal v hospodě. Docela v pohodě, akorát se nesměl naštvat. Jo, a něco mně říká, že se jmenoval taky Formánek. Akorát se starým Formánkem neměl nic společnýho. To vím, syna neměl.“ Arnošt se zájmem poslouchá. Ještě se zeptal: „Co ta slečna?“ Paní pokrčila rameny. „Bydlí tu pár dní. Vůbec ji neznám. Odsud určitě není. Oblečená podle poslední módy, vypadá jako z reklamy na kosmetiku. Docela divný, co by zrovna tenhle typ ženské dělal tady na dědině. Něco se mi na ní nezdá. Víte, on se ten kluk zapletl s podivnou partou v Brně. Prý sekuriťáci. Ale co vím, jeli v nějakých podvodech. Ta holka může bejt nějak s nima.“
145
Arnošt poděkoval. O venkovské upovídanosti slyšel dost, ale nedokázal by si ji představit až v takové míře. Díky ní je zase o trochu chytřejsí. Opět přišel k domku hledané slečny. Arnošt váhá, jestli má zazvonit. Nemusí. Po pár minutách vyšla Michaela sama, vysypává smetí do popelnice. „Co tu děláš?“ zeptala se. „Dobře, že jste tu,“ řekl Arnošt. Záměrně zapomněl na tykání. „Chtěl bych se vás, slečno Lacová, zeptat na bezpečnostní agenturu LSA?“ „Proč zrovna mě?“ je zaskočená. Pousmála se. „Co jste dělala v jejich sídle?“ Michaela jej pozvala dál. Arnošt raději postojí přede dveřmi. Důrazně rozhodl, že věc vyřeší na ulici. „Toto bych neprobírala venku,“ řekla. Raději tedy vešel do chodby. Ovanul jej vlhký puch. Opřel se o zeď, co studí i v parném létě. „Řešila jsem některé věci s panem Lukášem. Povídal mi o Richterově minulosti. Lukáš není LSA. Nemá s nimi nic společnýho.“ „Nevěřím vám! Proč je tedy vždycky v sídle LSA?“ „To není sídlo LSA, ale...“ Arnošt se zle zatvářil. Tím Michaelu obměkčil, aby před ním mluvila upřímněji. „Tedy, vlastně je. Neoficiální... To není na krátký povídání. Uvařím kafe.“ Arnošt slušně odmítl. „Já mám čas. Jen povídejte. Ale nejprve mi laskavě vysvětlete, co měly znamenat falešný faktury, co mi ukazoval Moravec. A taky ten dopis, co jste psala své sestře.“ „Nevím o žádných falešných fakturách,“ pronesla. „Stejně tak ten dopis. Asi ho napsali za mě.“ „Asi... Čím mi asi dosvědčíte, že nelžete?“ „Prosím vás! Věřte mi! LSA mi vyhrožuje. Chodím k nim, protože musím. Vím totiž pár detailů o Richterových obchodech. Nikdo jinej se je dozvědět nesmí.“ 146
„LSA Vám vyhrožuje?“ neodpustil si Arnošt ironii. „Ne.“ „Tak co dělá?“ „Vlastně... vyhrožuje. Tenhle dům, kde bydlím, je taky od nich. Pomáhají mi. Ale...“ „Ale,“ chytl se Arnošt. „Chtějí spolupráci.“ „Jakou spolupráci?“ „To mi stále tají. Prý je na to čas.“ „Do té doby vám jen vyhrožují, že jo?“ „Ano,“ řekla Michaela rozhodně. „Vy mi nevěříte?“ „Nevěřím. Pořád vycházím z toho že jste jedna z nich!“ vyhrkl Arnošt. „Pane Cígler! Já vám přece říkám...“ Žadoní Michaela aspoň o trochu porozumění. Arnošt ukazuje kamennou tvář. „Neříkáte. Nic neříkáte. Jen samá nepodložená tvrzení.“ „Co sakra chcete slyšet?“ Otočila se ke zdi. Arnošt na ní poznal, že se jí chce brečet. Pomlčel. Čeká, co přijde za emoce. Michaela se rozhodla pustit Arnošta dále, do zatím prázdného pokoje. Je tu jen stolek. Sáhla po mobilu, který ležel na něm. „Dívejte!“ mává s ním Arnoštovi před očima. „Tento mobil je kódovaný. Volám z něj reportérce Kratochvílové do Prahy. Znáte ji?“ „Ano, znám,“ hlesl Arnošt. Michaela pokračuje: „Nechala do těchto mobilů zavést kódovací software od inženýra... Jak on se jmenuje? Mám to. Petr Vodička. Můžete se ho zeptat. Je to prý váš kamarád.“ „Ano, to je,“ na to Arnošt. „Už mi věříte?“ zeptala se Michaela. „Jsem ve styku s LSA, abych pravidelně předávala informace médiím a přispěla tak k prokázání Richterovy existence. Jde vám o totéž, pokud vím. Věříte mi?“
147
„Nevím, co si o tom myslet,“ řekl po pravdě Arnošt. „Rád bych vám bezvýhradně věřil. Ale celá věc se mi zdá... prostě divná. Tady se nedá věřit nikomu.“ „Tedy ani vám,“ připomněla Michaela. „Můžu vás považovat za jednoho z Richterových lidí. Ale ne. Vím totiž, že Richter vám stejně jako mně velice ublížil. Stejně jako na vás, chce hodit svoji vinu na mě.“ „Pokud jste opravdu nevinná, nemáte se čeho bát,“ radí Arnošt. „S LSA přeruště veškerou komunikaci. A najděte si jiný podnájem, ať na nich nejste závislá.“ „To bych ráda věděla, jak,“ hlesla Michaela. „Pomůžu vám. Můžu teď s LSA jednat. Chtěli na mě hodit korupci. Však víte. Jenže se ukázalo, že je to naprosto nepodložený. Tak na ně mám trošku, ale opravdu trošku vliv. Zjistím, co po tobě budou chtít. Jsem schopen vám od nich pomoct. Ale chci za to záruky! Zařídíte setkání s Balážovou a ta mi řekne, kde vzala tu nahrávku. Jasný?“ „Jasný,“ souhlasí Michaela. „Velmi vám děkuji, pane Cígler, že mě nechcete v tom nechat. Chci hlavně normálně žít a ne se věčně plácat v intrikách.“ „Zcela pochopitelný,“ shrnul Arnošt. „Víte? V živote jsem se spálila a do teď mě to musí bolet. Já chci ale svobodu. Jako vy. Být nezávislá na těch, co si díky nám kryjí svoje levárny. Máme stejnej problém. Musíme tedy stát při sobě.“ Arnošt na Michaelu významně mrknul. Pochopila, co asi po ní chce. Vzala do ruky telefon a okamžitě volá Balážové. Domluvila Arnoštovi schůzku na příští středu. To je rychlost, pomyslel si Arnošt. Ztratil jakýkoliv důvod o Michaele pochybovat. Dotkl se dlaní jejich prstů. „Spolu to zvládneme – vyrovnáme se s životní chybou.“ Chvíli se na něj zamyšleně podívala. Pak mu opět nabídla tykání. „Arnošt.“ „Míša,“ řekla s úsměvem plným naděje. 148
149
Kapitola9
Brzy ráno, se staženým žaludkem, se Arnošt vydává na cestu do Fridrichova. Na staveniště dojel asi tak v deset dopoledne. Co dnes řekne, to mu dělníci rozhodně nedarují. Zaparkoval u stavebních buněk, těsně u dveří do zasedací místnosti. Co, kdyby se na něj vrhli? Potom by ocenil, že může naskočit do auta hned za dveřmi. Přišel za ním stavbyvedoucí. „Prosím tě. Pošli mi sem chlapy.“ Stavbyvedoucí už dlouho tuší, že se něco stane. „Dobře, vyřídím.“ Rozběhl se k torzu bývalého rekreačního střediska. Sbíječky se právě pustily do zdí v posledním patře. Z vybouraných oken se ozývá stavbyvedoucího volání: „Mimořádná porada!“ Po chvíli stanul Arnošt tváří v tvář davu dělníků v zasedačce. Stavbyvedoucí ho ujistil, že už přišli všichni. Zabouchl dveře, což se hrobovým tichem náležitě rozlehlo. „Milí spolupracovníci!“ Pronesl Arnošt dlouze, aby získal čas na přemýšlení. „S politováním vám oznamuji, že dochází peníze v rozpočtu. Nemůžeme dál...“ Nedořekl. Spustil se takový povyk, až se začala chvět podlaha. Ke štěstí Arnošta, dělníci pořád sedí na svých místech. Jeden z nich vykřikl: „To víte jak dlouho?“ Arnošt nemůže ze sebe nic vymáčknout. Už je tu druhý dotaz: „Co je s těma dotacema?“ „Žádný nejsou,“ hlesl Arnošt. Oficiálně se s dotacemi nepočítalo. Ovšem uznal, že je zbytečné je teď zatloukat. „Vlastně. Nedostali jsme je, jak jsme právě zjistili.“ „Jak, doprdele, nedostali?“ ozval se křik zezadu. „Vždyť to bylo i v televizi!“ 150
Někdo ironicky dodal: „Já vím, vy jste je neukradl! Proč jste nás kurva neposlal domů hned?“ Slova se raději ujal stavbyvedoucí: „Víte, určitá firma si dělala nárok na 40 milionů od investora. Doufali jsme, že to právně vyřešíme a peníze nám zůstanou. Bohužel, nepovedlo se.“ Toto také dělníci dávno ví, nejen z televize. Odpovědí bylo další dupání a bučení. Stavbyvedoucí poradu skončil. Vyšel spolu s Arnoštem na vzduch. Následovali je rozzlobení dělníci, z jejichž úst se kromě sprostých slov ozývalo: „Tuneláři! Zlodějina! Podraz!“ Hleděli na Arnošta, překřikovali se jeden přes druhého. Jeden našel odvahu přistoupit blíž. Spiklenecky se zatvářil řekl: „Naivko! Co jste si celou dobu myslel? Že Vás to ti grázlové nechají dostavět?“ Konečně stavbyvedoucí s Arnoštem nasedli do auta a rozjeli se směrem do Brna. Arnošt ví, co čekal. Svůj úkol nezvládl. Dnešek je logickým důsledkem neřešeného problému. Nejspíše i neřešitelného. V pražském privátě stojí Andrea a Leoš u sporáku. Společně smaží palačinky na večeři. „Pozor!“ Zvolala Andrea. Vymrštila palačinku na pánvi do vzduchu. „No jo, machrovinky, machrovinky,“ dodal Leoš. „A...“ směje se Andrea, když nechala placku úspěšně dopadnout na pánev. „Aha. Slečna je expertka.“ Po chvíli pokračuje: „Nedokážu si tě představit u plotny.“ „Jak to? Tebe si taky stěží představuju s vařečkou v ruce.“ „Náhodou,“ oponuje Leoš. „Rád udělám Simonce radost s dobrou večeří – i několikrát za týden. U nás vařím většinou já.“ „Nalej!“ zavelela Andrea, když nechala hotovou palačinku sklouznout na talířek. Kousek ulomila: „Hmm, namíchal jsi dobrý těsto.“ Zahrála na něj vyzývavou pózu: 151
„Jestli dobrý, brouku, chtěla bych tě. Jen nevím, co řekneš té tvé.“ „Radši zůstaneme u pouhé týmové spolupráce,“ řekl Leoš. „Mimochodem, už ti volali kluci ze Šipky?“ „Jéžiš! Mord,“ vylekala se. „To volali, jo. Ale já ještě musím zavolat poldům. Parťáku, vem to chvíli za mě. Ju?“ Při opětovném pomyšlení na mrtvého kolegu se z ní vypařila veškerá dobrá nálada. Zavolala známému policistovi Michalovi Bednářovi z protikorupčního. „Takže je to hotový, úplně?“ „Uzavřeno,“ hlesl Michal. Andrea si povzdechla: „Jako vždycky. Postavili jste mě před hotovou věc. Fakt na to už nikdo nesáhne?“ „Ne.“ „Ty, pověz,“ zarazila se. „Opravdu mohl Viktor přeprat dva ostré hochy z LSA?“ „Jak vidíš, asi ano,“ odpověděl Michal. „Všichni hlídači na place to dosvědčili. Taky dal Balouškovi a tomu druhýmu co proto. Doktor potvrdil na jejich těle pěkný modřiny.“ Andrea se ničemu nediví: „Další den se usilovně mlátili v ringu.“ „Prý ty modřiny pocházely z doby události,“ opáčil policista. „Ale není mi jasný, jak to ten doktor přišel. S takovou přesností pracuje jenom patolog. No, nerozebírejme to. Klíčový důkaz jsou Dosedělovy otisky prstů na pistoli. Ostatně, po své smrti ji měl v ruce.“ „A tak to jó!“ Mírně se namíchla Andrea. „Nenapadlo tvoje kolegy, že stačí mít rukavice nebo pistoli řádně otřít a stisknout ji mrtvému v ruce?“ „Prostě je to tak,“ rezignuje Bednář. „Moc koukáš na kriminálky.“ Vykřikla: „Děsná sranda! Ale mě zemřel parťák, víš?“ „Chápu.“ Andrea by radši šla dál. „Co případ podvodu s dotacemi? Taky uzavřen?“ 152
Policista dodal naději: „Zatím není. Ale víc ti neřeknu. Nic nevím. Snad jen...“ „No,“ pobídla ho reportérka. „Zjistili jsme, že si Lukáš telefonuje s Richterem,“ oznámil Michal. „S Richterem – osobně?“ „Ano.“ Andrea mu poděkovala a chystá se ukončit hovor. „Počkej!“ Zdržel ji Bednář. „Nemusím ti snad říkat, abys to nikde neprovalila. Za prvé: Vyplašila bys Lukáše; Za druhé: Dostala bys mě do maléru.“ Vtom dostala nápad. Něco si prověří: „Co ten sponzorský dar?“ „Jakej sponzorskej dar?“ Vysvětlila, že putoval vládní straně Cesta řešení. Policista se zakoktal. Nevypadá, že by o ničem nevěděl. Zato má velký problém mluvit jasně – i jako utajený zdroj. Teprve teď Andrea poděkovala a zavěsila. Nalila Leošovi na pánev další várku těsta. Poté zahájila týmovou poradu. „Takže. Co jsme zjistili...“ Leoš se domnívá, že Andrea bude mluvit o vraždě Viktora. Na to mu jízlivě vysvětlila: „Případ uzavřen, Doseděl jakoby nic vyřídil dvě gorily z LSA, sebral jim bouchačku, aby se s její pomocí zastřelil. Podle naší policie vrchol logiky.“ Leoš dodal: „Co se dalo čekat? Případ dotací v bleděmodrým, že jo...“. „Svým způsobem,“ ušklíbla se. „Něco vyšetřují. Dokonce sledují Lukášův telefon, aby zjistili, že si povídá s Richterem. Jenže nikdo není schopen potvrdit nic důležitého.“ „Například?“ „Třeba, že se jedná vůbec o dotační podvod, že byl podmazán někdo z ministerstva a že se to týká Fridrichova. Trochu podstatné souvislosti. No nic, jsou naše práce.“
153
„Ještě nám chybí tři lidi z komise,“ připomněl Leoš. Jedním dechem dodal: „Všichni z komise odpovídají jako přes kopírák. Já nic nevzal, o ničem nevím...“ „Schvalovací komise byla podmazaná, aspoň dva členové. S tím ani ředitelka Balážová nezmohla nic,“ zvolala Andrea. Čeká, co jí Leoš na to řekne. Nechápal, jak to může tvrdit tak jistě. „Jistě pochopitelně nemůžu,“ konstatovala. „Samé nepřímé indicie.“ „Odkud vůbec máš ty nepřímý indicie?“ „Vždyť víš,“ řekla zvolna. „Lidi z komise nevylučují, že se něco stalo. Každý tady kryje především sám sebe. Zato zapomíná na kolegy.“ Přišla za Leošem ke sporáku. „Střídačka!“ „Jaká střídačka? Snad dlabanec!“ Opáčil Leoš. Přesunuli se s talířem plným palačinek ke stolu. Po chvíli se s plnou pusou zeptal: „Co dál? Vyřídíme ty zvývající dva. Pak jedeme domů?“ Andrea by si přála v Praze ještě aspoň noc zůstat. „Mám určité plány a nechci, aby mě někdo viděl v Brně.“ „Klidně,“ seznal Leoš. „Vlastně o nic nejde. Pokud tě nebudou chtít nějak hurá do redakce.“ Ten večer ještě Andrea čekala Willyho. Co když přece jen její nabídku ze schůzky u Vltavy vzal vážně? Nevzal. Nepřišel. Arnošt jede autem do Ořechova. Ví, že ho sem táhne Michaela. Jen neví, proč. Neustále zaměstnává jeho mysl. Chce od ní vědět více. Co řekla včera, mu nestačí. Přesto jeho nedůvěra je ta tam, až je mu to podezřelé. Cítí, že se mu něco může tvrdě vymstít. Nepozvala jej dál, nýbrž nasedla k němu do auta. Lukášovi nemůže věřit, že dům je prostý všech odposlouchávacích zařízení. „Včera jsme si vevnitř docela hezky popovídali,“ zahájil Arnošt. 154
„Uvidíme, co z toho,“ hlesla. „Něco jsi mi ještě nepověděla,“ zatvářil se Arnošt přísně. „Třeba, co jsi měla s Richterem, teda kromě intimního vztahu.“ „Vím skoro o všem, co udělal pro dotace z ministerstva. Jsem si jistá, že je chtěl na hotel, který jsi navrhoval.“ Arnošt ji mrknutím vybídl, ať pokračuje. „Víš? Vztah mi s ním docela klapal. Jen mě trochu otravovaly jeho věčný návštěvy, na kterých jsem byla za hostesku. Neustále, ať už v soukromí nebo mezi kámošama mi ale ukazoval, jak mě miluje a jak je nutný, abychom byli spolu. Když to viděli jeho známí, uchechtávali se. Jako by i to jim neslo určitý plusy.“ „Mhm,“ na to Arnošt. „Kdo byli ti jeho kamarádi?“ „Nic zvláštního, lidi z Cesty řešení. Tedy s výjimkou ministra Kubalce. Asi by musel vysvětlovat, proč tak často jezdí z Prahy do Brna. Ale ostatní straníci s tím zřejmě neměli problém. Jinak, už tehdy se u nás často ukazoval Lukáš. S ním se Richter plácal po ramenech snad nejvíc. Tehdy ještě nebyl ve straně a vedl tu svoji LSA.“ „Jasně, pak se jí zbavil,“ navázal Arnošt. „Pojďme radši k jádru věci. Co jsi u Richtera viděla v souvislosti s těmi dotacemi?“ „Nejprve napsal falešnej posudek, aby jím potvrdil žádosti o dotace. Použít ho ale nemusel. Lehčí asi bylo uplatit pár lidí z komise a přinutit k poslušnosti moji sestru. Pak měl k dotacím zelenou. Bylo to letos v březnu. Už jste měli tu firmu, že?“ „Jo. Jen já jsem o žádnejch dotacích nevěděl. Mně prostě řekl, že má prachy.“ Michaela se podivila, že se Arnošt o původ oněch peněz nezajímal. „Ale zajímal,“ opáčil Arnošt. „Jenže mi neřekl v podstatě nic. Akorát, že je má vydělaný z dřívějška nebo co. Za ty dotace se asi fakt styděl. Mimochodem, právě kvůli nim jsi utekla?“ 155
„Bála jsem se, že Richter mě do toho bude chtít namočit. Nevěděla jsem, co dělat. Dlouho jsem to promýšlela. Jenže já ho stále milovala.“ „I když tě nechával se na tom podílet?“ „Počkej...“ zarazila se. „S tím nic společnýho nemám. Ale to nic neznamená. Může na mě cokoliv hodit.“ Arnošt trochu zvýšil hlas: „Tak proto jsi se jednoho krásnýho dne sebrala a zmizela za hranice.“ „On nevěděl, že už ho nechci. Ani já to pořádně nevěděla.“ Arnošt ironicky připomněl: „Jasně – to se dalo čekat...“ „Čekala jsem, že mi ten rozchod vytmaví. Proto jsem nechtěla zůstat v republice.“ Arnošt si na chvíli podepřel dlaní bradu. Podotkl: „Jenže Richter měl namířeno přesně tam, kam ty.“ „Asi si zjistil, že mám v Marseille kamarádku, u které jsem bydlela a se kterou jsem taky pracovala.“ Ještě Arnošta zajímá, co by dělal Richter v Marseille. „Zmizet na falešný doklady? O to bych se v rámci Evropské unie nepokoušel.“ „Taky moc nevím,“ hlesla Michaela. „Určitě se tam jenom zastavil, kvůli mně. Ale viděla jsem ho mezi jakýmisi jeho známými v jachtovým přístavu. Pak si mě našel a nabízel mi, že můžeme zase být spolu, jako dřív. Jinak, že zažiju pěkný problémy. Poslala jsem ho pryč. Nic jinýho si nezasloužil, syčák. Pak už jsem se radši vrátila do Česka.“ „A co tady? Máš kam jít?“ „Zatím mám klid,“ hlesla. Arnošt pomyslel na domek, před kterým právě stojí. Od kohopak asi je? Dodala: „Ale máš pravdu. Nějaký bydlení sháním. Tady je to jen dočasně.“ „Co třeba k rodičům?“ napadlo Arnošta. Pokrčila rameny. „S rodiči jsem se léta neviděla. Kdysi jsme se strašně pohádali kvůli Richterovi. Táta mi do očí řekl, že se ze mě stává tunelářská kurva. Znal ho. Richter mu dlouho dlužil nějaký prachy.“ 156
Arnošt na to: „To je škoda, ztratit rodiče v podstatě jenom kvůli známosti. Ale teď už se s nimi snad můžeš sblížit. Richter je minulost, tedy doufám.“ „Ze všeho nejvíc si přeju, aby minulost byl. Přísahám.“ Arnošt se s ní zastavil a otočili se tváří v tvář. „Spolehni se. Nedovolím, aby nadále řídil tvůj život.“ „Jseš milej, děkuji ti. Udělám, co mi poradíš.“ Položila dlaň na jeho zápěstí. „Zatím, než si najdeš nějakej pořádnej byt, nebo tě třeba k sobě pustí rodiče, poohlídnu se ti po privátě. Musíš vypadnout z téhle barabizny. Ani nevíš, co za ni hajzlové z LSA budou chtít. V mým bývalým aťasu hodně dělají studentky. Ty často bydlí v bytě s několika spolubydlícími. Nemusí se domluvit jenom nejbližší kamarádky. Nevadí, když mezi ně půjde úplně neznámá holka. Já se ti poptám a hned ti zavolám, když se něco naskytne, ju?“ Michaela opět vyjádřila, jak je Arnoštovi vděčná. „Ale, copak?“ vyhrkl. „Jde přece o tvůj život. Chceš svobodu? Máš ji mít. Nevím, proč by ses měla jakkoliv na kohokoliv, třeba na mě, fixovat.“ Trochu nechápavě se na něj podívala. Arnošt pokračuje: „Prostě, nebuď oběť.“ „Ale já nejsem oběť,“ zvolala. „Vždyť víš, že se snažím.“ „Vlastně jo,“ seznal Arnošt. Trochu se zastyděl, že zcela neodhadl její myšlenky. „Ale abys neměla důvod na to furt myslet, pojď se mnou třeba do kina.“ „Do kina?“ podivila se. „Jasný. Třeba hned zítra.“ „Ráda,“ hlesla. „Jen ne na kriminálku nebo thriller.“ „Neboj. Jmenuje se to Užívej si, dokud to jde. Woody Allen...“ Michaela se rozzářila. Také má ráda Woodyho Allena. Viděla od něj skoro všechny filmy. Cítí, že našla s Arnoštem další svůj společný zájem s Arnoštem.“ 157
Michaela se loučí. Ve dveřích domku od LSA věnovala Arnoštovi pusu na tvář. Rozproudila se v něm krev. Začal se blaženě usmívat, což mu vydrželo celou cestu autem domů. Začal pochybovat, zda dojede bez nehody. Stále neznámá dívka v něm rozpoutala něco, díky čemu se nemůže soustředit. Před svůj dům dojel Arnošt zcela bezpečně. Zato příjezd se nezdařil. Když couval na předzahrádku, nevešel se mezi plot a sloupek branky. Silné žduchnutí ho probralo. Snad by si nerozbil drahé auto kvůli nějaké holce, která je mu navíc stále podezřelá. Nemůže si pomoct od pochybností. Co když mu něco tají? Ale co? Že by fiktivní faktury, které mu ukazoval Moravec, byly přece jen pravda? I kdyby – stejně za nic nemůže. Richter ji ždímal. „Křapnul jsem zadní nárazník,“ svěřil se Arnošt Máriovi, který na něj čeká nahoře na schodišti. „Není problém, stačí říct. Zpěvák Šimon ti to v servise zakytuje a přelakuje klidně do pátku. Poslyš. Koukáš nějak zamilovaně.“ „Nepodléhej dojmům,“ napomenul ho Arnošt. „No co? Prostě tě znám, bráško,“ zvolal Mário. „Vždycky jsi takhle koukal a rudnul v obličeji. A den dva na to jsi přivedl do baráku novou babu.“ „Nech se třeba překvapit,“ zanotoval Arnošt. Ze schodů se ozvala lehce zaskočená Máriova manželka: „Jaká baba? O kom to básníš?“ „Podrobnosti chtěj po Arnoštovi,“ vesele ji odbyl Mário. Náhle zazvonil architektovi mobil. „Andrea!“. „Brácha, kolik těch ženskejch máš?“ Připojil Mário. To už Arnošt nevnímá. Od Andrey se dozvěděl o sponzorském daru, který dostala Cesta řešení od LSA. „Jedna celá osm milionů.“ „To není málo!“ Překonal údiv. „Že by další cesta peněz z mé firmy?“ 158
Andrea nahlas uvažuje: „Máme tvoji firmu, LSA, Cestu řešení...“ „Co bude dál?“ doplnil Arnošt. „Vidím, že LSA se na tu pračku Richterovi nevykvákli.“ „Praní špinavých peněz přes politické strany. Vyzkoušená metoda, v posledních letech nabývá na oblibě. Strašně špatně se cokoliv prokazuje. Strany nemusí nic říkat o původu svých peněz,“ vysvětluje Andrea. „Jenom, jestli se o to hraje i tady.“ „Už sám takovej balík je pochybnej. Kdo ho tam uklidil, může mít průšvih,“ řekl Arnošt. „Na mediální aféru jak dělaný.“ „Co si myslíš, že teď spustím? A nedám pokoj, dokud neprasknou i finanční zdroje LSA.“ „Jsi úžasná!“ zazpíval Arnošt do sluchátka. Dnes by se na všechny usmíval. Andrea by se také dnes na všechny usmívala. Lehce udivenému Leošovi se svěřila, že je to snad poprvé, kdy jí nějaký chlap řekl: „Jsi úžasná.“ „No tak se rozhodni. Willy nebo slavný architekt,“ rýpl si Leoš. Andrea se poťouchle usmála: „Co takhle oba?“ Už má hlavu plnou práce. Vzala kousek papíru a propisku. Pak pobídla Leoše, aby si s ní sedl ke stolu. „Máme Richterovu firmu. Samozřejmě taky Arnoštovu. V ní čtyřicet milionů.“ Za obdélníčkem, do kterého napsala Richterovo jméno, udělala šipku k dalšímu obdélníčku – patřícímu agentuře LSA. „Od koho jiného než od Richterovy firmy si nechala LSA tak draze platit za hlídání staveniště? Tušíme, kam putují peníze dál. Máme už sponzorský dar. S velkou pravděpodobností je to součást jednoho a téhož penězotoku.“ Nakreslila další šipku, tentokrát ke straně Cesta řešení.
159
Leoš kouká Andree pod ruce. Začíná tu cítit systém. Dodal: „Docela hezky kreslíš. Jenom se ti moc nedaří to, kvůli čemu jsme v Praze.“ „No jo. Ověřit si, že oněch záhadných čtyřicet mega jsou ukradené dotace. A nepochází ze žádného utajeného Richterova zdroje, jak si nedávno náhle vzpomněl Lukáš. Ještě před týdnem vypadalo, že z dotací jsou. Dokonce kvůli tomu málem zavřeli Arnošta. A teď... Nic nebylo! Meleme blbosti. Balážová si to asi vycucala z prstu. A Richter? Nejspíš vyhrál čtyřicet milionů v kasinu.“ „Zajímavý,“ na to Leoš. „Tak dělej, že něco bylo.“ „Nejsou důkazy. Koneckonců, začnu do toho bušit a někomu to dobře poslouží. Opráší starý nápad dostat Arnošta za mříže. To ne. Pustíme se do něčeho jiného.“ „Do čeho?“ „Půjdeme od konce.“ Za čtverečkem Cesty řešení udělala čmáranec propiskou, jako by tam chtěla vrazit kudlu. „Zastavíme penězotok. Ať tak a nebo tak, peníze z Richterovy firmy jsou jedna velká špína. S největší pravděpodobností jsou právě v pračce. A kdo si půjde pro prádlo?“ „Richter?“ Tipuje Leoš. „Výborně! Vyprané peníze se přece musí vrátit tomu, kdo je zavedl do systému. Cesta řešení není konečná. My docílíme, aby dostala strach s penězi cokoliv dělat.“ „Aha, tak proto jsi celá žhavá na pořádnej mediální čurbes.“ Andrea dodala: „Zkrátka, co nám televizákům jde nejlépe.“ Film v kině skončil. Lidé se zvedají ze sedadel a čím dál hlasitěji diskutují o zjevných i skrytých významech filmového díla. Jen Arnošt a Michaela příliš slov nepotřebují. Navzájem si čtou pocity z tváří a těl. „Bylo to krásný,“ vyznala se Michaela, když s ním právě vyšla ze sálu. Arnošt se jí odvážil povyprávět novinky 160
kolem peněz z jeho a Richterovy firmy. Počítal, že v tuto chvíli ji to nebude zajímat. Napjatě jej však poslouchala. „Vypadá to nadějně,“ usmála se. „Víš? Dobře se mi myslí na to, že nás v našich životech ještě potká štěstí.“ „Nás...“ pozastavil se Arnošt. „Naše životy jsou přece spojený,“ na to Michaela. „Ať chceme nebo nechceme.“ Vyšli ven, kde se mezitím silně rozpršelo. Arnošt ji ochránil svojí mikinou. Nikdo z nich si nevzal deštník. Nastoupili spolu do auta. Když za sebou zavřela dveře, Arnošt zašeptal: „Jsi krásná.“ „Jako, když jsem morká?“ zasmála se. Vzápětí Arnošta napadlo, že k ní mohl pronést něco originálnějšího. Déšť stéká po čelním skle jako vodopád. V suchu a teple auta pocítil k Michaele nebývalou blízkost. „Arnošte... Musím se ti k něčemu přiznat.“ Řekla to bez známek emocí. Arnošt se zarazil. V mžiku uviděl její trochu svraštělou tvář. Přejel mu mráz po zádech. Co důležitého se teď dozví? Mráz vzápětí roztál díky jejímu úsměvu. Veškeré myšlenky na Richterův případ jsou ty tam. „Já taky,“ vyhrkl Arnošt. „Miluju tě. Míšo...“ Lehce se dotkla jeho ramen. Následoval dlouhý polibek.
161
Michaela si poskytnutým klíčem odemkla sídlo LSA. V devět dopoledne ji nikdo čekat nebude. Možná tak snadněji přiměje Moravce, aby jí ukázal fiktivní faktury s jejím podpisem. Usoudila, že bude v tělocvičně. Opatrně nakukuje škvírou ve dveřích. Jasně. Moravce právě jeden ze sekuriťáků povalil na zem a buší do něj pěstí. Trenér křičí „Super! Co levačka?“ Než se cvičenec zmohl na cokoliv, Moravec mu zmíněnou levačkou vyťal spodní direkt. Jak vidno, má spoustu práce. Michaele je hloupé teď vyrušovat. Raději se posadí na chodbu. Náhle se na chodbě objevil Lukáš. Trochu ji vylekal. Myslela si, že bude dávno v Praze. Překvapivě si jí ani nevšimnul. V klidu jde dál a stoupá po schodech. Když už byl v mezipatře, Michaela se zvedla a následuje jej. Lukáš se posadil na parapet okna vedoucího do dvora. Na mobilu vytočil nějaké číslo. Jeho první věta byla: „Ty, Míro! Víš co bylo večer v televizi?“ Michaela zapnula na svém mobilu nahrávání. Přitom sestoupila o dva schody. Teď ji Lukáš neuvidí, ani kdyby se u okna kdovíjak pohnul. 162
Lukáš pokračuje do telefonu: „Jo... Je mi jasný... Takže ona z toho dokonce vychází? Richter je tuhej a nějaká babizna z ústavu veřejného oblbování na tom nic nezmění... Na to zrovna myslím, na něčem ji dostaň, třeba na neobjektivitu... Aha, to není trestný... Ty vole! Kdo jí to potvrdil?... Že ne? Hlídej si svoje kluky!... Já ti říkám furt, že jsou s ní kámoši... Tak jo, vlastně, dokud se to vyšetřuje... Bez utajovaných informací je namydlená.“ Lukášův hlas utichl, zato se ozval šramot. Michaela se dala do běhu ze schodů. Sáhla po klice dveří tělocvičny. Přitom se ohlédla za sebe. To ne! Lukáš ji vidí z konce chodby. Schovala se mezi samými boxery. Zle se tvářící Moravec přerušil trénink a přišel až k ní. „Co je?“ Poprosila jej o faktury. „Nelze!“ Odsekl. „Vypadni!“ Je pozdě večer. Andrea s úlevou nasedla do auta a těší se, až se na ubytovně vyspí do růžova. Před chvílí takříkajíc letěla hlavou napřed – konkrétně ze sídla Cesty řešení. Asi šestkrát si vyslechla, že nikdo o ničem neví. Až na ni tajemník strany, proslulý svou arogancí, zavolal ochranku. Byli to muži z LSA – jak jinak. Účetnictví strany je státní tajemství, ví Andrea jistě. Jak jinak? Jen, co nastartovala, zapípala hands-free. Hlasová zpráva. Ihned ji pustila do reproduktorů autorádia. Michaela jí poslala polovinu telefonického rozhovoru s Lukášem. „Jakej Míra?“ zeptala se sama sebe. Ústav veřejného oblbování, tak asi Lukáš označuje TVÆ, nebo kterákoliv jiná média. Podle obsahu dalších výpovědí předběžně určila, že zmíněný Míra bude asi mjr. Miroslav Oščádal. Odhadla také jeho metodu – probíhající vyšetřování především jako záminka k nesdělování informací. Dlouho to krýt nebudeš, starej šéfe, za to ti ručím! Vzkázala mu v duchu. 163
Michaela vynáší z Ořechovského domku sportovní tašku. V poloprázdných pokojích prohlíží, co tu ještě zbývá. Náhle před domem zastavil modrý Volkswagen. Přijel v něm pan Lukáš, samotný. Ani se neobtěžoval zvonit, nýbrž si svým klíčem jednoduše odemčel. „Tak jste se dočkala, slečno Lacová,“ řekl na uvítanou. „Nastupte si.“ „Ještě jste se nějak nestačila zabydlet,“ prohodil Lukáš cestou autem. „Máte tašky teprve na chodbě.“ „Ne. Jdu pryč. Našla jsem si byt v Brně,“ odpověděla. „Snad není domek pro vás moc malej,“ zapitvořil Lukáš. „Není malej. Ale chci bydlet v normálním bytě, vedle normálních lidí.“ „Však si to ještě rozmyslíte.“ Muži v černém otevřeli bránu na dvůr sídla LSA. Lukáš uvnitř zastavil. Galantně podržel Michaele dveře, když vystupovala. Zavedl ji do své pracovny, kde v zápětí ukázal na dokumenty ležící na stole. „Živnostenský list, koncesní listina,“ čte Michaela. „Poznáváte? Přece vaše bývalá firma!“ „Neznám!“ vykřikla. „Ale ale, jaktože ne? Toto pro vás udělal váš milý Richter. Přece, abyste mohla dělat pořádnou práci a nebyla jen milionářskou...“ „Jakou? Jen dořekněte!“ Trochu se urazila. „No, přítelkyní,“ dokončil Lukáš. „Richter vám umožnil zhostit se jednoho zodpovědnýho úkolu. Něco podobného vás teď čeká.“ Rezignovaně se zeptala: „Dobrá. O co se bude hrát?“ „Právní a investiční poradenství. Pro stranu Cesta řešení. Za celkem 40 milionů ve dvou letech. Celý milion je provize pro vás.“ „Vždyť na to nemám kvalifikaci,“ namítla zděšeně Michaela. 164
„Žádný problém. Dokonce nebudete muset ani hnout prstem. Práci udělají moji hoši za vás. vy jen budete podepisovat faktury. A nakonec, dostanete, co vám patří. No, není to výhodná nabídka?“ „Ještě se rozmyslím,“ hlesla. Na to Lukáš vykřikl: „Vy nemáte, co rozmýšlet, slečinko! Víte? Jestli si myslíte, že máte na vybranou, tak to teda ne! Když jste dělala hostesku Richterovi, dost jste si nadrobila! Jestli couvnete, nemusíme se o vás vůbec starat! Cígler se z toho možná vyvlík, ale vy ne! Za to vám ručím! Je vám to doufám jasný?“ Mlčela. Ani si nevšimla, že jí celou dobu za zády stojí trenér Moravec. Ledovým hlasem dodal: „Známe se s nadporučíkem Oščádalem. Stačí zavolat.“ Lukáš vykřikl ještě hlasitěji: „Tak je to pro vás jasný?“ „Je,“ hlesla. „No vidíte,“ na to Lukáš už o poznání mírněji. „Slušní lidi se přece umí domluvit. Pojďte se mnou. Zavezu vás domů.“ Ve služebním autě LSA se jí z kapsy ozvalo trojí zapípání. Možná slabá baterie. Vyděsila se. Zoufale na mobilu něco stiskla. Hlavně, ať je ticho. Naštěstí si Lukáš ničeho nevšiml. V klidu řídí. Když se pak před domkem podívala na displej, zjistila, že kapacita paměti diktafonu je zcela zaplněna. Neměla možnost jej vypnout. Chtěla záznam odeslat Andree. Vzápětí si to rozmyslela.
165
Kapitola10
„Míšo, fakt?... Jasně... Vždyť jo... Díky moc.“ Andrea právě skončila hovor. Přitom sbíhá schody do vestibulu centra Anděl Smíchov. Před chvíli zvládla natáčení reportáže ve studiu, teď na ni netrplělivě čeká Leoš. Sedí v křesle, oči zabodnuté do časopisu. „Ukaž, co to máš?“ Leoš se trochu lekl. „Jéžiš, to jsi ty!“ Nakoukla na obálku. Týdeník Investice a reality. „Neřekl jsi mi, že ses dal na byznys.“ „Lepší než ta hromada bulváru vedle,“ prohodil Leoš. Andrea si ze zájmu také prolistovala časopis. Najednou si Leoš všiml fotky jedné podnikatelky. „Takhle budeš vypadat za nějakých deset patnáct let.“ „No dovol!“ Opáčila. Titulek článku hlásá: „Známá hoteliérka Marianne Edelmann expanduje do Střední Evropy.“ A hned pod tím: „Má zájem především o hotely na malých městech v turisticky atraktivních oblastech.“ „Ta podoba!“ Povzdechla si. „Co takhle se v její kůži dostat do řeči s Formánkem?“ „S tím z Kanady?“ diví se Leoš. „Ne z Brna! Míša mi právě potvrdila, co mně už dlouho vrtalo hlavou. Přesně ten Formánek, co nepracuje v LSA, zato s nimi trénuje muai-thai, nebo jak té řežbě říkají. Asi proto, že ho to baví.“ Zanedlouho si vzpomněla: „Jak mě tehdá Viktor zavedl do LSA. Formánek – největší držka ze všech mlátičů. Neustále si sprostě dovoloval. Mohl, páč má svaly jak Rambo. Že mě to nenapadlo dřív? Shoda jmen.“ Leoš na to: „Kdo ví, jestli.“ „Dává to smysl. Ten barák v Ořechově! Vždyť tenhle Formánek si na něj přihlašoval pobyt teprve před půl rokem. 166
Formánek Kanaďan byl odhlášený už deset let. Dva různí chlapi, ale se stejným jménem. Stejná adresa – náhoda? Určitě záměr. Aby se ti dva jevili jako jeden člověk.“ Leoš přikyvuje. Ukázal na fotku v časopise: „A jak s tím souvisí tahle Gertruda?“ „Marianne,“ opravila ho Andrea. „Zčista jasna zavolám Formánkovi jejím jménem a budu předstírat, že si chci koupit hotel. Přitom se Formánka zeptám na pár zajímavých skutečností. Schválně, jak ho přinutit rozpovídat se o Richterovi – kde je, co dělá a tak? Že bych si s ním ráda pokecala – o byznysu.“ Mrkla na něj. „Já nevím. Jsem jen blbej kameraman. Jsi si jistá, že se to povede?“ „Jiná možnost není.“ Arnošt se posadil k počítači, aby zkontroloval e-mail. Zarazil ho německy psaný mail s adresou odesílatele:
[email protected]. Matně si vybavil němčinu ještě ze střední školy. I přes omezené jazykové vybavení si snadno přečetl, že jistá podnikatelka, paní Edelmannová z Magdeburgu má zájem o koupi hotelu ve Fridrichově. Vyzývá však k rychlému jednání, aby se dohodl se všemi spoluvlastníky. Arnošt ani nedočetl dokonce a jen zprudka vydechl. „Tak Edelmannová?“ Jako znalý realitního byznysu dobře ví, že pan Edelmann vede jedno z největších developerských impérií ve střední Evropě. Jeho manželka, pisatelka mailu, zase vlastní po celém Německu síť čtyřhvězdičkových hotelů. Nikdy nečekal, že by si jej takoví lidé kdy všimli. Vlastně, na toto čeká už od začátku léta. Konečně šance zbavit se fridrichovské noční můry. Vytočil telefonní číslo napsané na konci mailu. Z nepříliš kvalitního přenosu uslyšel ženský hlas. Že by sekretářka nebo samotná paní hoteliérka? Naznačila, že by se prozatím i spokojila s Arnoštovou polovinou a s majitelem tu 167
druhou by si vyjednala sama. Jen si domluvit prohlídku budovy. Arnošt s úsměvem slíbil, že ještě zavolá. „Bye bye, barabizno!“ Provolal radostně. Přitom si vzpomněl na dobu před půl rokem kdy začal tvořit projekt přestavby. Sám nevěří, s jakým nadšením se do věci vrhnul, jak s ním cloumaly architektonické ambice a za počítačem se spuštěným AutoCADem si připadal jako největší kabrňák na světě. Teď to pochopitelně vidí úplně jinak. Andrea se pomalu prochází po kamenitém břehu Vltavy. Za ní stojí vysoká kamenná zeď, na protějším břehu vidí stanici parníku. Konečně se z přítmí pod mostem vynořil očekávaný. „Pane Hrbata, opět vy?“ Podivila se. Po chvíli mlčení téměř zašeptal: „Pamatujete si ještě dobře, co jsem vám říkal posledně?“ Přikývla. Na to jí řekl: „Nebyla to tehdy úplně nezávislá výpověď. Teď ale bude. Jde o sponzorské dary, který přijala Cesta řešení.“ „Je jich víc?“ Pozastavila se Andrea. „Teprve devět dní od toho prvního.“ „Ano. Už druhý,“ potvrdil Hrbata. „Čtyři miliony. Jste zatím jediná mezi novináři, která o tom ví. Cesta řešení se těmito dary příliš nechlubí, že?“ „Nejspíš zcela pochopitelně,“ dodala. „Právě. To se hned někdo začne zajímat, kde tu sumu vzali. Po pravdě – žádné uspokojivé vysvětlení už z principu neexistuje. Proto se budou chtít daru zbavit.“ „Je to logické? Proč by získávali peníze, kterých se stejně budou muset zbavit?“ Hraje si Andrea na nechápavou. „To je vaše práce, přijít tomu na kloub,“ sdělil Hrbata. „Každopádně – těch peněz se zbaví. Mají to v plánu.“ Andrea je zvědavá, jaký plán to bude. „Cesta řešení už připravuje zakázku na právní poradenství. Přesto, že má čtyřiadvacetihlavou armádu právních poradců. To je přece divné, ne?“ 168
„Je,“ odsekla. „Pane Hrbata. Jedno mi řekněte. Pracujete ještě na ministerstvu?“ „Ano, proč?“ „Minule jste mi tvrdil, že máte před vyhazovem.“ „Ještě jsem dostal šanci.“ Vypadá sklesle. „Slečno reportérko,“ promluvil nesměle. „Měla byste si nechat důkladně prohlédnout auto.“ A je to. Andree je v mžiku jasné, kdo jí dal do auta štěnici. Teď musí hrát největší překvapení, jaké jen umí. „Proč?“ Vykřikla skoro hystericky. „Možná utečete, možná mě teď shodíte do Vltavy.“ Hrbata se bez vytáček přiznal. „Proč jste to dělal?“ Zeptala se bez jakýchkoliv emocí. „To je právě ta šance. Chtěl to Lukáš – za to, že nepřijdu o místo. Stejné jednou poručil Balážové, jenže se jí to nepovedlo. Dávala jste moc dobrý pozor... Klidně se vám přiznám i na kameru.“ „To nedělejte! Jen to ne. Nechci, aby moji smůlu propírali kolegové novináři.“ Poděkovala za informace a rozloučila se. Něco jí došlo. Zdroje si ji asi vyhledávají jen proto, aby jí mohli zamořit auto špehovací technikou. Dostala strach, že by Hrbata kolem odposlechu mohl něco nepředvídatelně vyzvonit. Ať tak a nebo tak, je čas skončit hru se štěnicí a tvrdit, že nikdy nic nebylo. Otevřela dveře spolujezdce a na první šáhnutí vytáhla zařízení z pod sedadla. Astalavista! Upřela pohled na Hradčanské panoráma, načež s velkým nápřahem hodila štěnici do Vltavy. Arnošt a Michaela spolu leží na sedačce a navzájem se něžně dotýkají. Táhlým hlasem nadhodil téma: „Kotě, co jsi pořád vyváděla s tím mobilem?“ „Hned uvidíš.“ „Ty jsi napínavá jak rozečtená detektivka.“ „Poslouchej,“ řekla. Natáhla se po mobilu a pustila na něm, co naposledy nahrála v sídle LSA. 169
„...Dokonce nebudete muset hnout ani prstem,“ zaznělo mimo jiné. V tom momentě záznam pozastavila. Arnošt se prudkým pohybem posadil a vykřikl: „Oni si z tebe vyloženě dělají loutku. Dufám, že je nechceš poslechnout.“ „Nechci,“ řekla rozhodně. Chtěla ještě něco dodat, ale Arnošt ji vyrušil: „Poslala jsi to Andree?“ „Ještě Ne. Váhám, jestli jí to poslat nebo ne. Je to nebezpečný.“ „Chápu,“ hlesl Arnošt. Objal Michaelu kolem ramen. „Co náš normální život? Nepošleme konečně Lukášovy hochy k šípku?“ Přesně o tom chce Michaela mluvit. „Řekneme si třeba, co nás v novým životě bude čekat.“ Michaela se na něj mile podívala. „Povídej.“ „Toho bude,“ zvolal. „Ale zatím...“ Dívku políbil, načež spolu spadli do těsného objetí. Arnošt je přesvědčen, že je první muž, kterého Michaela doopravdy miluje. To mu dodává energii. Navrhl: „Půjdeme radši vedle.“ Jakoby unaveně vzdychla: „Tak si mě zvedni.“ Zatímco se líbají, krok sun krok postupují do ložnice. Odhodila tričko, načež si s Arnoštem lehla na postel. Náhle do něj žduchla: „Na něco jsem zapomněla – Árný. Zapni telku.“ „Kompl,“ vyrazil ze sebe Arnošt. Seskočil z postele, aby zapnul laptop ležící na nočním stolku, jediné zařízení, na kterém může ladit TVÆ. Televizor, jakou to zbytečnost, doma nemá. Je tu jediná nevýhoda. Než naběhne počítač, chvíli trvá. Michaela se upřeně dívá na obrazovku, na níž zatím svítí jen bílá písmena. Bojí se, že reportáž nestihne. Po pár minutách konečně mohl Arnošt vyhledat web TVÆ a spustit živé vysílání. 170
Běží In Flagranti, známý investigativní pořad. Reportáž nazvaná „Štědrý strýček z ochranky“ už začala. Titulky právě oznamují: „Režie – Andrea Kratochvílová, kamera – Leoš Spurný.“ Reportérka se ohlásila z břehu Vltavy pod nábřežím. Uvedla, že již druhý sponzorský dar Cestě řešení je ještě záhadnější než ten první. „Jasné je snad jediné. Mezi LSA a Cestou řešení dochází k něčemu, co rozhodně není normální. Vždyť bezpečnostní agentura o všehovšudy patnácti zaměstnancích ne zcela běžně vydělává několikamilionové částky, které jsou pro ni, jak vidíme, zcela zbytečné.“ Poté z vysílání zaznělo, že LSA, i díky osobní ochraně některých ministerských úředníků, si přijde měsíčně na několik milionů. Ovšem nejvíce zbohatla na hlídání rozestavěného hotelu ve Fridrichově. Arnoštovi se rozjasnila mysl. „Kotě, teď poběží, že mně za to údajný hlídání vzali kradený dotace.“ Jakoby ho Andrea slyšela. Pustila výpovědi členů komise. Opakovaly se, žádné dotace vyplaceny nebyly. Stejné tvrdila i paní Balážová. Arnošt se rozohnil: „Kdo mě to málem šoupl do lochu? Kdo se mi před pár dny do očí za to provinile omlouval? Teď si kecej, ty krávo, že jsi byla pod tlakem!“ „Copak?“ Pípla Michaela. „Jsem prostě typickej chlap, co nadává u televize.“ Andrea na obrazovce si vzala slovo: „Že nebyly? Naší televizi se podařilo získat dokument, který vyplacení dotací potvrzuje. Že bylo vše v pořádku? Asi ne, když tento dokument podle dříve vyslechnutých lidí neměl vůbec existovat. Určitě ne, když se případem dotačního podvodu pořád zabývá policie, leč bez výsledků. Na závěr mi dovolte ocitovat jeden policejní zdroj: Někdo se postaral, aby slibně rozjetý případ narazil na nedostatek důkazů. Ty důkazy ale jsou – v budově, před kterou stojím – na Ministerstvu pro místní rozvoj.“ 171
Venku se již plně setmělo. Arnošt a Michaela se naplno oddávají milostné předehře. Po zdech proběhla světla jedoucího auta. Ozvalo se dvojí zatroubení. Michaela se vyděsila: „Jak si mě mohli najít?“ Zprudka vstala, respektive vytrhla se Arnoštovi z objetí. Roztáhla žaluzii a zase ji zatáhla. „Je to v háji!“ Ulevila si. „Arnošte,“ promluvila. „Je mi líto, musím jít.“ Její přítel vůbec nechápe. „Nemůžu jinak. Jsou schopní i zabít.“ „Já tě nenechám odejít!“ Křičí Arnošt. „Víš, co jsme si slíbili.“ „Vím, ale teď to ještě úplně nejde.“ Arnošt ji objal. „Míšo. Nemůžeš odejít. Nenechám tě v tom. Nedovolím, aby ti cokoliv udělali.“ „Jak si mě sakra našli?“ „To je teď jedno,“ na to Arnošt něžně. „Oba dva víme, že tu nemají, co dělat.“ Naznačila, že se mu chce vytrhnout. Pustil ji. Nedbale na sebe hodila halenku a džíny. Arnošt ji následuje až do předsíně, kde se obula a sáhla po klice. Arnošt jí zastoupil cestu. „Neodcházej. Já ti to nařizuji a ručím za to. Nic se ti nestane!“ „Vím, že nechápeš,“ řekla. „Taky nechápu. Ale jinak to nikdy neskončí.“
172
Dva bezpečnostní pracovníci právě přivedli Michaelu do Lukášovy pracovny. Přivedli? Přitáhli za ramena, jako to dělají policisté se zatčenými. „Zůstaňte tady!“ vyzval Lukáš svoje podřízené. Michaela se mohla posadit na židli jemu osobně tváří v tvář. „Váš mobilní telefon,“ pronesl. Strážci za ní zůstali stát jako mlčící hradba. Vytáhla z kapsy svůj osobní mobil a rozechvěnou rukou jej položila na stůl. Lukáš se rozkřikl: „Ne, tenhle ne!“ Na chvíli se podíval na svoje kolegy. Pak pokračoval: „Vím, že máte dva. Tak ukažte ten druhý!“ „Žádnej nemám!“ Zakřičela. Lukáš bouchl pěstí do stolu. „Ticho tady bude!“ „Že nemáte?“ Zachraptěl jeden ze strážců. Michaela se natáhla po kabelce ležící pod židlí. Jeden ze strážců ale její ruce zadržel. Lukáš si kabelku vzal sám, přitom se zle usmál.
173
„Co si to dovolujete?“ Je Michaela vytočená na nejvyšší míru. Přetahuje se s Lukášem o tašku. Nicméně její síla proti vytrénovanému muži nestačí. Navíc, když se k němu připojili dva další. Shodili ji ze židle. „Neboj, my tě neznásilníme,“ zašeptal strážce, který vysypává na její ležící tělo obsah kabelky. Druhý dodal: „Za co by nám to stálo?“ Za pár vteřin se bezpečnosntní pracovník pochlubil Lukášovi nálezem. Mrskl mobil na stůl. „Nezničit!“ Upozornil ho Lukáš. Okamžitě se přístroje chopil. Prohledává poslední volání. Mezitím hlídači milostivě dovolili Michaele posadit se na židli. Nadále ji tlačí na ramena, aby ji nenapadlo se zvednout. „A heleme se. Zuzi, Terez, Mamka. Zavoláme třeba Terez. Co říkáš? Ale ne... Tady je to zajímavý. Ajinka...“ pronesl pitvořivě. Michaele se zastavil dech. Prasklo to. Lukáš si přiložil telefon k uchu. „Míšo?“ ozvalo se ze sluchátka jako první. „Řekněte mi, kdo jste. Já vám zase řeknu, kdo jsem já,“ pravil Lukáš. „Tak dobře... Představování vynecháme. Ale ať je to, jak chce. Vaše kamarádka Michaela vám už z telefonu, co držím v ruce, nezavolá. Vy taky ne... Hele, váš hlas je mi nějak povědomej. Jo, vždyť jsme spolu měli tu čest. Ne snad?“ Arnošt byl drsně ujištěn, že do sídla LSA přijel marně. Proklouzl kolem strážce a chce se rozběhnout dovnitř. Hromotluk ho ale popadl za rameno. „To je soukromej majetek!“ „Tak ještě jednou! Hledám slečnu Michaelu Lacovou!“ Strážce se podíval na Arnošta jako na úplného blbce. Náhle se za ním objevil Lukáš. „Hledáte někoho?“ Zeptal se. „Ano. Michaelu Lacovou.“ „Fakt tady není,“ řekl sekuriťák o poznání klidněji. Na to záměrně zavedli Arnošta do prvního a pak druhého patra. Michaela opravdu nikde není. I Lukáš potvrdil, že právě odešla. 174
Arnošt ztratil nejmenší náladu se normálně bavit: „Kde je?“ Snaží se nakouknout do jedné z temných místností. Strážci ho ale zadrželi a táhnou ho na ulici. Jeden z nich mu řekl: „Buď rád, že to pro tebe dopadlo bezbolestně.“ Nastoupil do svého auta, načež si sáhl na rameno. Má tam modřinu, co bolí jako čert. Stěží pohnul rukou. Kdyby sekuriťáci chtěli, klidně by mu prsty zlomili kost. Na chvíli dostal strach, jestli vůbec dokáže otočit volantem. Ale ano, zase tak hrozné to není. Pojede domů? Nebo, že by ještě zkusil štěstí v Ořechově? Hlupák váhá, okamžitě se rozjel směrem na výpadovku. V Ořechově přistoupil k důvěrně známému domu. V oknech je tma. Zazvonil. Poprvé... Podruhé, potřetí. Nic. Ještě pro úplnost absolvoval půlhodinovou cestu k jejímu studentskému bytu v Řečkovicích. Potvrdil si, že ani tam Michaela není. Ztěžka opět usedl do auta. Udělal, co mu zbývá jako poslední – zavolal policii. „Byli jsme zrovna spolu, u mě v domě. Najednou přijelo auto. Řekla mi, že musí jít. Nechtěl jsem ji pustit. Jenže se mi vysmekla a nastoupila k nim do auta. Kam jela, nemám ponětí. Nebere telefon.“ „Pokud to dobře chápu,“ mluví vláčně policista na druhé straně. „Odešla sama, ze své vlastní vůle. Tak, co se vlastně stalo?“ „Odešla, protože se bála. Unesli ji!“ Zvolal Arnošt. „Vím, kdo to byl. Bezpečnostní agentura LSA.“ Na to policista už příjemnějším tónem slíbil, že věc prošetří. Popřál pěkný večer. Tady to máš! Řekl Arnošt sám sobě. Jeho přítelkyně mezi těmi, co ji doopravdy nemají rádi. Dostává čím dál větší jistotu, že za to může i Andrea. Kdyby si z Michaely neudělala informátorku, nemuselo by jí teď nic hrozit.
175
Kapitola11
Andrea třese s rozespalým kameramanem. „Leošku. Vstáváme! Naše pražská dovča končí. Jede se do Brna.“ „Kolik je?“ Vyloudil ze sebe. „Za deset šest.“ Leoš ji prosí o ještě malou chvilku v posteli. „Takhle člověka honit po ránu?“ Vysvětlila, že je povolává Pařízek. Jde o včerejší reportáž. Leoš se podivil, že to nejde vyřídit v redakci sídlící ve vedlejší budově. „Mají tam i studio,“ dodal a přetáhl přes sebe deku. Andrea ji z něj okamžitě strhla. Do Brna přijeli kolem deváté dopolední. Řídí Leoš. Z auta vidí chumel lidí, pravděpodobně novinářů, obléhajících hlavní vstup do budovy TVÆ. Leoš s Andreou však vnikli dovnitř nepovšimnuti – podzemními garážemi. Již na chodbě je uvítal Pařízek. „Gratuluji. Díky vám jsme první televize, která informuje o několikamilionových sponzorských darech. Doufám, že to bude mít pokračování.“ „Ano. Dnes v mimořádném zpravodajství,“ potvrdila Andrea. „Právě proto jsem si vás zavolal,“ zdůraznil Pařízek. „Chybí několik souvislostí. Pár lidí určitě nepochopí, jakou má sponzorský dar spojitost se zmíněnými dotacemi.“ „A začnou si stěžovat,“ dodala Andrea. „Právě proto. Byla jsi v Praze, aby jsi našla, čím se to na beton potvrzuje. Dnes to odvysílej v mimořádné reportáži.“ Po chvíli vyhrkl s kontrolní otázkou: „Co máš?“ „Dopis z ministerstva,“ řekla. „A pak, pro ověření...“ „Schválně, co to bude? No...“ „Ještě čekán na nahrávku od zdroje blízkého LSA.“ 176
Pařízek se zatvářil nespokojeně. „Tak vyřiď tomu zdroji, že má čas do dnešního večera! Jinak... Schránka je plná mailů od diváků a lidí z ministerstva. Už od rána je to tu jako na ústředně. Jako teď!“ Právě v jeho kanceláři zazvonil telefon. „Pařízek... Ano... Právě přijela, předám...“ řekl do sluchátka a už ho podává Andree. Byl to šéfredaktor jednoho celostátního deníku, co si potřeboval ujasnit pár detailů. Andrea je smířená s představou, že dnešní den stráví jako telefonní operátorka. Jak má potom připravovat reportáž? Počítá, že v redakci bude do noci. Ostatně, proč ne, když televize je její druhý domov?
Andrea vyřídila další hovor, tentokrát s poslancem z Cesty řešení. Ujistila jej: „Že jste něco věděl? Buďte bez obav. Do hlavy vám přece nikdo nevidí. Ale jestli něco opravdu víte, ráda se s vámi sejdu...“ Odmítl. Hned poté se rozběhla na zpravodajství. Reportér Ukrutný zírá na obrazovku, na které běží videozáznam a svítí několik tiskových prohlášení. 177
Zprudka vydechla: „Takový fofr.“ Všechny zprávy neoznamují nic jiného, než že Lukáš přestal pracovat na ministerstvu jako poradce. Odešel sice sám, ale ministr Kubalec na to prohlásil: „Je dobře, že můj úřad opustil pan Lukáš a s ním i stín pochybností nad korektností vztahů s jeho bezpečnostní agenturou LSA. Teď už si snad nikdo nebude myslet, že Cesta řešení slouží jako překladiště peněz pochybného původu právě od LSA. Je také na čase, aby Státní fond Ministerstva pro místní rozvoj zbavil své pošramocené pověsti. Zavazuji se, že ministerstvo zruší všechny zakázky, které pro ni zmíněná agentura zpracovává.“ „Jedna jediná reportáž a si sype popel na hlavu,“ diví se Ukrutný. „Jenom mojí reportáží to není,“ na to Andrea. „Jinak bych byla nejmocnější žena v republice. V tom bude vyšší zájem.“ „Jako, že by lidi z ministerstva chytl záchvat poctivosti?“ domnívá se Ukrutný. „To možná ne, ale nejspíš něco zanedlouho vyplave na povrch.“ Reportéra napadlo: „Nebo chystají pro Lukáše trafiku. Na svém dosavadním místě byl moc vidět.“ „Necháme se překvapit,“ usmála se Andrea. Odpoledne se Michaela vrátila k Arnoštovi. „Miláčku, kde jsi lítala celou noc?“. Povyprávěla, co nepříjemného zažila v sídle LSA. „Nevadí, že mi prohledávali kabelku a měli neslušný narážky. Z té kabelky ale vytáhli mobil. Ten mobil, kterým si volám s Andreou. Jsme bez spojení.“ Podívala se na Arnošta. Zarazilo ji, že se netváří nijak zklamaně. „Uděláme, co chceme,“ řekl a pohladil Michaelu po tváři. „Pak už nám nic do cesty nevleze. Budeme nerušeně žít spolu.“ Věnoval jí pusu na tvář. Michaela chce také něco říct. „Vypadá, že jejich plán s praním špinavých peněz se hroutí.“ 178
Arnošt na ni mrknul, ať mluví dál. Vysvětlila tedy, jak ji chtěli donutit podepsát falešnou fakturu. Podepsala ji, jenže Lukáš ji nechal zničit. Dodala: „Schválně, co teď udělají?“ „To už nám může být šumák. Pořešíme poslední drobnosti v případu a jsme za vodou.“ „Jak to chceš řešit?“ „Soudní cestou, přes policii. Jakkoliv. Ale teď máme chvilku jen pro nás dva, hvězdičko.“ Michaela správně vycítila, že na další dohady nemá Arnošt náladu. Těší se, až ji vezme na squashový kurt. Arnošt a Michaela mají dobrou půlhodinku čas, než bude jejich kurt volný. Posadili se v kavárničce. Chvíli mlčky usrkávají džus. Až Michaela najednou promluvila: „Volala mi Andrea. Prý, až od chlapů z LSA zaslechnu něco o nějaké Němce, co si chce koupit hotel, je to ona.“ Arnošt se popadl za hlavu: „Já to tušil! Ta baba je nevypočitatelná. Hlavně, že mně neřekla nic. Akorát poslala záhadnej mail.“ „Však ti taky zavolá. Nebo to zkus teď,“ poradila mu Michaela. „Je to v kýblu!“ spráskl ruce. „Celou dobu si myslím, že vážně jednám o prodeji, a ona je to naše úžasná televizní hvězda. Teď mě fakt dostala!“ Podíval se na hodinky. Už pět minut jim běží čas. Mile se na ni podíval a zeptal se: „Půjdeme hrát?“ Během hry se oběma vyplavily endorfiny. Špatná nálada, se kterou vstupovali na kurt, je pryč. Je to Arnošt, který v té chvíli nechce pustit do hlavy žádné krušné myšlenky. Za chvíli mu ale začalo být divné, že nad Michaelou vyhrává velmi lehce. Čím více běžely minuty, tím méně rázné pohyby dělala. Nízké míče se ani nesnažila chytat. Jen se mírně sehnula a nechala míček spadnout. Cestou ze sprchy do auta jí Arnošt řekl: „Dneska ti to nějak nešlo.“ Unaveně zamručela, rovněž unaveně nasedla. 179
Arnošt nastartoval auto. „Míšo, co je s tebou?“ „Ale nic,“ zívla. Za chvíli se rozmyslela. „Ale jo. Změnil ses. Pořád přemýšlím, co do tebe vjelo.“ „Do mě?“ ohradil se Arnošt. „Jo,“ hlesla. „Odmítáš jakkoliv komunikovat s Andreou. Jen o ní řeknu a už se vytáčíš. Co se děje? Vždyť nám pomáhá.“ Upřímně se na Michaelu zadíval. „Promiň. Tu Edelmannovou bych jí ještě odpustil. Ale uvědom si jediný. Naváděla tě, abys měla styky s LSA a dávala jí informace. Posílala tě přímo do chřtánu těm největším grázlům.“ „Patřilo k věci,“ řekla nesměle. „Jak patřilo k věci?“ Rozezlil se. „Dochází ti aspoň trochu, že tě mohli zabít? Kdyby si nehrála na policajtku, nemusela jsi s nima mít nic společnýho! Chápeš?“ „Našli by si mě tak i tak. Vydírali mě.“ „Právě proto, kdybychom to dávno začali řešit s policií, a ne pofidérní mediální hrou, bylo by to všechno dávno za náma.“ „To nejde!“ Vyhrkla. „Lukáš mě může potopit.“ „Prosím tě! Co by na tebe našel? Nic jsi neudělala! Jestli tě Lukáš do něčeho nutí, je to jasný vydírání. Takže v pohodě. Vyspíme se z toho a zítra ráno spolu pojedeme na policii.“ „Chceš, aby se k tomu dostala ta podplacená Oščádalova expozitura? Málem tě zavřeli!“ „Nějaký zákony snad platí pořád,“ dodal naději. „Lepší dělat něco než nic.“ „Vždyť Andrea... Už nám dost pomohla. Přišla na to, odkud jsou ty sponzorský dary...“ S touto řečí není Arnošt v nejmenším spokojen. „Řeknu ti to takhle, miláčku. Má nám pomáhat, to opravdu má. Jenže místo toho rozjíždí politickej skandál století. Celá republika čumí. Senzace.“ Po chvíli dodal: „Vždyť je to její džob. Proč by pomáhala kámošovi, když jí to vlastně zakazuje novinářská 180
etika? Tedy, Míšo, poslouchej. Ať si dál dělá svou práci, ale nás z toho vynechá. Nebo se začnou dít neočekávaný věci.“ „Co by se mohlo stát?“ Zeptala se. „Hergot! Já nevím,“ na to Arnošt. „Třeba se ze mě stane lobbysta, nebo co?“ Potlačil pousmání. Dodal: „Je fakt nepředvídatelný, co z nás před celým Českem udělá.“ „Zjišťuje důvěrný informace, to bez trochy špinavé hry nejde,“ opáčila Michaela. Arnošta chytla podezřívavá nálada. „Hele, není to tak trochu tvůj nápad? Pořád si s ní telefonuješ?“ „Není, přísahám, a už mě nekontroluj!“ napomenula ho. Arnošt jako na povel nasadil milý úsměv. Po chvíli medovým hlasem oznámil: „Tady zatočíme. Pojedeme k nám a uděláme si krásnej večer.“ „Počkej,“ zarazila ho. „Musím domů.“ Arnošt ji přemlouvá. Na to mu podrážděně řekla, ať zastaví právě tam, kde je. Ač zklamaný, udělal, jak si poručila. Než za sebou zavřela dveře, řekla mu: „Jdu na policii, sama!“ „Počkej, musíme jít spolu!“ „Nech mě už! Vyřeším si to sama!“ „Tak čau,“ hlesl Arnošt. Zklamaně vydechl. Sám sebe se ptá, co udělal špatně. Rád by Michaele splnil veškerá přání, vysvobodil ji ze všeho toho tajemného, co jí brání volně dýchat. Jen mu vážně není jasné, jak. Michaela si návštěvu policie rozmyslela. Dlouho jen tak bloumá po ulici – kam se vrtnout? Nakonec ji napadlo zajít do sídla LSA. Udělá cokoliv, aby kompromitující faktury aspoň viděla. Přemýšlí, jak se jich zmocní, zmizí s nimi – a roztrhá je na kousky nebo z nich udělá papírové koule, které vyhází do nejbližšího kanálu. To je teď jedno. Teď jen doufat, že neexistují kopie. Jako, že asi ano. Když už nic, tak aspoň přesně vědět, co je jejím osudem. Odemčela si svěřeným klíčem. Následně prochází prázdnou chodbou. Zaklepala. Má štěstí, Lukáš ještě v šest 181
večer sedí v místnosti, které říká kancelář. Je tam s ním i Moravec. Vykoktala ze sebe: „Mohla bych, prosím vás, vidět faktury na moji bývalou firmu?“ „Nemohla, nejsou!“ Vykřikl Moravec. Lukáš konstatuje: „Zničili jsme je.“ Na to Moravec přisvědčil: „Můžete to tady klidně prohledat.“ Lukáš pokračuje: „Teď je důležité, abyste se soustředila na váš úkol. Minulost by vám dělala zbytečný potíže. Mimochodem, ještě jste se nerozhodla. Jdete do toho s náma?“ „Nejdu,“ hlesla. Oba dva muži se na ni agresivně podívali. „Nejdu!“ Vykřikla. Lukáš na to ironicky: „A pročpak slečno, jestli se smím zeptat?“ „Už se nechci v ničem koupat - S váma! Zvlášť, když teď televize o těch penězích ví všechno.“ „Opravdu nechcete?“ zeptal se Moravec polohlasem. „Ne!“ „Jak je libo!“ Ironizuje Lukáš. „To máme bejt podělaní z nějaké blondýny, co o nás točí stupidní televizní seriál? No! Přiznej se! Bonzuješ jí, co? O tom nepochybujeme.“ Moravec odešel. Lukáš taky vstal. Chytl Michaelu za levé rameno, přitom na ni zpříma výhrůžně hledí. „Nějak ti došly slova! Jindy tak ukecaná... Copak s tebou uděláme!“ Pravou rukou mu vlepila facku: „Hajzle! Klidně si mě zabij!“ „Jen si to ještě užij,“ procedil mezi zuby a pustil ji. Na chodbě přidala do kroku. Ať už je pryč. Div nevrazila do Moravce. „Co tady bloumáš? Vypadni!“ Zahřímal. Pořádně ji vyděsil. Náhle mu zazvonil telefon. Říká: „Teď není vhodná doba o tomhle mluvit. Zavolám později... Ne?“ Michaela se zastavila ve svém kupodivu stále neodhaleném „úkrytu“ za zdí schodiště. Je tam už viditelný 182
otisk její dlaně. Slyší dále: „Takže není vyhnutí... Fakt ne? Já to tušil... Cože? Zítra v sedm v té barabizně... večer?... Ty vole!“ Zřejmě vyřkl něco, co by příliš neměl. Znatelně znervózněl: „Kurva! Sorry! Já nemyslel... Ale tady fakt nikdo není.“ Chodba ztichla. Rozléhá se v ní ,jak Michaela cvaká tlačítky na mobilu. Ať je to, co je to, o schůzce musí stůj co stůj napsat Andree zprávu. Přitom sleduje Moravce. Má štěstí, jakoby nic zmizel ve tmě chodby. Teď už jí nic nebrání jít pryč. Je ráda, že LSA s ní skoncovala. Celá žhavá – rozbíhá se vstříc nové svobodě. Těší se, jak naposledy vezme za kliku těch hnusných železných dveří dole. Z ulice se ozvýají policejní houkačky. To ji nechává úplně klidnou. Stejně jako modré majáky blýskající se halou za vstupními dveřmi. Co by tu policie dělala? Určitě jedou dál. Nejedou. Právě vypnuli houkačky. Když Michaela otevřela dveře, cestu jí zastoupili tři policisté. Ten uprostřed ukázal služební průkaz a zavelel: „Slečno Lacová. Půjdete s námi. Potřebujeme od vás vysvětlení v případu zpronevěry státních dotací provedené Miroslavem Richterem.“ „Nic nevím,“ řekla. Chtěla udělat krok, jenže policista ji svým tělem zadržel. „Půjdete dobrovolně nebo vás mám dát předvést?“ „Brácha, kam valíš?“ zastavil Arnošta na chodbě jeho domu Mário. „Za Míšou,“ opáčil Arnošt. „Však vidíš, mám v ruce kytku, z naší zahrádky.“ Mário si kytici se zájmem prohlédl: „Pěkná!... Ale vždyť jste se dneska už viděli.“ „Jenže jsme se trochu chytli.“ Mário se zasmál, že Arnošt bere svůj vztah příliš pečlivě. Asi je zamilovaný nejvíce ve svém životě. Žádné jiné dívce totiž nenesl kytici na usmířenou ještě tentýž večer. 183
Poradil: „Měl bys jí brnknout. Jestli si ji zase nezatáhly gorily do klece.“ „To bych asi měl,“ hlesl Arnošt, následně vytočil číslo Michaely. „Típla to,“ zkonstatoval nešťastně. „To teda musela bejt Itálie,“ zvolal Mário. Arnošt mlčí, nadále zkoprněle hledí na displej mobilu, který se mu navíc rozdrnčel v ruce. Volá Andrea. Andrea se opírá o zeď v Pařízkově kanceláři. Je zhasnuto, celou místnost oranžově ozařuje zapadající Slunce. Pařízek stojí vedle ní. Je zvědavý na dokonalý plán, který právě Andrea řekne do telefonu. „Co chceš?!“ Uvítal ji Arnošt. „Poslouchej pozorně. Zítra se ve Fridrichově určitě semele něco, u čeho bychom měli být oba dva. Čekám tě ve 14:00 u televize. Kdyby něco, vzal jsi mě na prohlídku budovy na prodej. Jsem totiž, jakože, z firmy Edelmann Reality.“
184
Kapitola12
Tuto cestu dává Arnošt obzvláště dobrý pozor. Zvláště na auta za ním. Výborně. Nikdo jej nesleduje. Tedy aspoň doufá. V klidu vjíždí na parkoviště před budovou TVÆ, kde na něj čeká Andrea. V šedivém kalhotovém kostýmku vypadá jako velká paní podnikatelka. Otevřela jeho dveře, načež rozkázala: „Vystup a zamči auto.“ „Cože?“ Na to Arnošt podrážděně. Příjemným hlasem vysvětlila: „Poveze nás kameraman. Ať nás nepoznají podle auta. Jedeme na tajné setkání Lukáše a Formánka s Richterem, na které se vloudíme jako lidi z firmy zajímající se o hotel. Dojde k tomu na staveništi tvého hotelu. Spoléháme na tebe, protože to tam jistě výborně znáš.“ Arnošt se zamračil. Skoro chtěl dodat: Chyť si ho sama. Nemá tušení, o jaké schůzce se tady mluví. Nevěří ani za mák, že by se Richter zčistajasna objevil v Česku. Ať jde o kohokoliv, na žádné tajné setkání nemá dnes náladu. Usmála se a vpálila mu do očí: „Jak ti to jde s Míšou?“ „Skvěle!“ Odsekl pořádně naštvaně. „Prosím tě, co tě dojalo?“ „Od včerejška ji hledám. Nebere mi telefony,“ téměř zašeptal. Pak najednou zvýšil hlas: „Kvůli tobě! Vždycky, když si s tebou volá, nepřeje si, abych u toho byl já. Je tebou úplně posedlá.“ Andrea konstatuje: „Jsou věci, které by určitou dobu mělo vědět co nejméně lidí.“ „Jasně. Hlavně, že se kvůli tobě se mnou pohádala. Říkala, že ti jde zatelefonovat a ať jí dám pokoj. Šla pryč a doposud je pryč. Nemluví se mnou.“ „To se spraví. Určitě jste se nechytli zrovna kvůli mně.“ 185
„No, řekni. Vymýšlíš za mými zády nějaký tajný akce. Nemám šajnu, co chystáš. Jen Míša ví. Máš ji pod palcem. Navádíš ji, aby mi nic neříkala.“ „Tak aby bylo jasno,“ na to Andrea. „Já nic utajovat nechci. Vidíš, že ses nakonec ode mě o všem dozvěděl.“ „O všem ne! Co ta tvoje hra na Edelmannovou? Prosím tě. Taková blbost. Jsi nenápadná jak pěst na oko.“ Zasmála se: „Taková blbost. Pouhá záminka, abych se dostala do hotelu. Navíc – nejsem Edelmannová. Jsem jen asistentka pana Detleffa Millera, obchodního ředitele firmy Edelmann Reality. Ve skutečnosti to bude náš kameraman. Zabaví Formánka a spol. řečmi o byznysu, já najdu Richtera a jeho poskoky.“ „Co pak? Poznají tě a koupíš to od nich.“ „Neboj! Stačí vteřina, abych měla Richterovu maličkost na skryté kameře. Pak hlavně rychle zmizet.“ „Kudy?“ Zeptal se Arnošt. Připadá mu, že toto může vymyslet leda blondýna. „Barák bude plnej sekuriťáků.“ „Až tak moc ne. Ve velkém počtu by byli divní. Lidi jsou zvyklí, že měsíc se s hotelem nic neděje. Určitě bude jedno ze tří schodisť volné. A vůbec, ty se vyznáš nejlíp.“ „Jasně!“ odsekl. „Jdeme,“ zavelela Andrea. Kameraman už běží. Dálkovým ovladačem odemyká stříbrnou Octavii. Jako správný business man si vzal oblek s kravatou. Zřejmě mu nikdo neřekl, že se jde na staveniště. „Spurný,“ představil se. „Když tak Detleff Miller.“ „Julia Friedmann,“ představila se Andrea krycím jménem. Cesta po dálnici ubíhá rychle. Kameraman Leoš si za volantem nedělá starosti s rychlostí. Všichni mlčí. Arnošt za svoji kamennou tváří skrývá nervozitu. Náhle spustil na Andreu: „Jsi si vůbec jistá, že o tobě neví? Vždyť vzali Michaele mobil, najdou nějaký SMSky.“ 186
„Nenajdou,“ opáčila. „O tomhle plánu Míša neví.“ Hned na to popíchla řidiče: „Leošku, uber. Já vím, potřebuješ se kvůli své roli cítit jako pravý Němec. Jenže na našich dálnicích, na rozdíl od Německa, nemáme neomezenou rychlost.“ Během cesty zazvonil Arnoštovi mobil. „Míša!“ Vykřikl. „Koťátko. Nemohl jsem jsem vydržet, až tě zase uslyším. Myslel jsem na tebe. Kdy se zase uvidíme?“¨ To Michaela nedokáže s určitostí říct. Ovšem jedno sdělila: „Byla jsem na policii. Řekla jsem jim o Richterovi.“ „Vynikající! Šla jsi tam sama?“ „To není důležité.“ „Kde jsi teď?“ Ticho. „Snad to taky není nedůležitý!“ Ze sluchátka se ozvalo praskání. „Míšo, jsi tam? Haló! Halóóó!“ Je šest hodin večer, nad Fridrichovem se začíná stmívat. Leoš zaparkoval na ulici přes sto metrů od staveniště. Arnoštovi se po výstupu na staveniště na kopci rozechvěly prsty. Stěží se trefil klíčem do visacího zámku na kdysi honosném hlavním vchodu. Tady ji má – noční můru. Teď kromě něj straší i celý Fridrichov. Plechový plot kolem zmizel. Zlověstně působí vysazená okna, ve kterých je černočerná tma. Mnohem více se Arnošt bojí těch, kteří budou za nimi. Dnes večer to někdo pořádně schytá. Ne, střílet by nemuseli. Vlastně? Čeho se bojí? V nejhorším nás pošlou někam. Než vešli dovnitř, Andrea si vyžádala pozornost: „Projdeme si plán! V klidu si prohlížíme barák na prodej. Až se objeví ochranka, já půjdu o patro vejš na balkon a budu vyhlížet Lukáše s Formánkem. Přitom, jako že si fotím barák. Leošku, ty se dej do řeči s majitelem Formánkem. Arnošte, ty jim řekni, že musíš sehnat asistentku a pojď za mnou. Budeš mi dělat zeď. Kdyby něco, tak něčím bouchni nebo do mě dvakrát 187
žduchni. Kam zaleze Lukáš, snad půjde i Richter. Vnikneme tam spolu.“ „Pak mizíme?“ Znervózněl Arnošt. „Co asi?“ Zasmála se. Jedním dechem dodala: „Přijedou kamarádi z televize. Celý štáb i s přenosákem. U nich se schováme a pustíme Richterovu podobiznu do éteru.“ Octli se na chodbě mezi otlučenými zdmi. Leoš si, coby zájemce o hotel, potřásá rukou s dvěma muži z ochranky a Formánkem. Druhý majitel Arnošt mezitím stoupá po schodech. Na odpočívadle se opřel o sloup. Přes prosklenou stěnu balkonu vidí zezadu Andreu. V patře pod ním projela po stěnách světla jako od auta. „Herr architekt!“ Zvolala Andrea a rozběhla se. Na boku vedle kabelky se jí houpá kapesní fotoaparát, vejde se akorát do její dlaně. Zmíněným autem přijel Lukáš. Jsou slyšet jeho kroky po schodech. Arnošt se schoval s Andreou ve tmě na konci chodby. Lukáš si nikoho nevšiml. Pokračuje po schodech nahoru. Andrea vykročila jako první. Arnošt ji pomalu následuje. Tak jako Lukáš, i oni vystoupali do nejvyššího patra. Na schodišti slyšel Arnošt zespodu povědomé hlasy. V pořádku, mluví německy, aspoň to tak zní. Ale hlavně, nepřibližují se. Andrea nakukuje vybouranou dírou do chodby. Posunkem naznačila Arnoštovi, aby si stoupl těsně vedle ní. Na chvíli zapomněl, co má dělat, když na sobě ucítil její tělo. Naštěstí mu neuniklo, že Lukáš právě vstoupil do jednoho z pokojů. Formánek je už trochu nervózní. Probral s Leošem všechno možné i nemožné o hotelu a o realitním trhu. Nerad už poněkolikáté slyší, že asistentka paní Edelmannové dorazí každou chvíli, jen co si vezme pár fotek. „Frau Assistentin? Wo ist sie denn?“ Vykřikl. 188
Leoš vytáhl mobil. Předstírá, že jí telefonuje. Formánek se namíchl. Pokynul ochrankáři, aby s Leošem zůstal, zatímco on sám se rozběhl po schodech nahoru. Sakra, pomyslela si Andrea, když uslyšela, že někdo jde za ní nahoru. Pochopila, že jediná možnost je jít dále po chodbě. Zula si boty, aby nebylo slyšet její kroky. S Arnoštem došla až ke dveřím, za kterými se před chvíli schoval Lukáš. Zatímco Arnošt našel úkryt v protějším pokoji, neznámý prochází. V ruce žmoulá igelitku. Není to sekuriťák, naštěstí. „Richter!“ zašeptal Arnošt Andree do ucha. Připlížila se k protějším dveřím a přimáčkla k nim ucho. Moc dobře neslyší. Z útržků vět pochopila, že nadávají na současný rozruch v české politice. Richter se rozčiluje, že mu přicházelo málo informací. A zase jsou slyšet něčí kroky. Arnošt se ohlédl, načež zrudl strachy. Netuší, kdo to je. Postava celá v černém, asi pět kroků za ním. Arnošt, dle domluvy, dvakrát žduchl Andreu do ramene. Ona zase žduchla do dveří. Zrovna v momentě, kdy byl Richter v ráži. „To už vám může bejt jedno, srabi! Sem s prachama...“ Vzhlédl ke dveřím: „Co je?“ Spatřila Richtera v momentě, kdy Lukáš plnil jeho igelitku balíčky pětitisícových bankovek. „Gutten tag, Herr Richter!“ spustila na něj s velmi dobrým německým přízvukem. Skoro by jej nepoznala. Obličej má celý zarostlý, na sobě seprané tričko a děravé džíny. Asi, aby při svém útěku vypadal jako bezdomovec s čímsi v igelitce. Řekla, že je z firmy Edelmann Reality, načež podala Richterovi vizitku – skutečnou. „Televize Šipka!“ čte Richter. Lukáš zastoupil dveře. Za opaskem se mu houpe pistole. Richter se na svém křesle ani nepohnul, chladně pronesl: „Vydejte nám záznam.“ 189
Zcela klidná Andrea mu podala kabelku. „Poslužte si pane.“ Richter vytáhl malou kamerku. Z ní okamžitě vyjmul paměťovou kartu. Gestem pokynul Lukášovi, aby uhnul ze dveří. Podíval se na Andreu a Arnošta. Po chvíli probodávání pohledem jim oznámil: „Můžete jít.“ Strážce na chodbě stále čeká. Vystartoval po Arnoštovi. Andrea ho chytla za zápěstí a zboku mu podrazila nohy. Přesně, jak ji to učili u policie. Leč stokilový muž, napřáhl se tak, že vysunul těžiště mimo své tělo. Andree proto stačila relativně malá síla, aby ztratil rovnováhu a poroučel se k zemi. Nebylo nutné. Richter okřiknul ležícího strážce: „Nech je jít!“ Přitom zasunul paměťovou kartu do připraveného laptopu. Nezvaní hosté jsou dávno za koncem chodby. „Vezmeme to radši zásobovací šachtou,“ pošeptal Arnošt Andree. Provedl ji třemi kamrlíky za sebou, kde není absolutně žádné světlo. Ohlédl se za sebe. Nikde nikdo. Konečně může rozsvítit kapesní baterku, díky které našel ty správné dveře vedoucí na úzké ocelové schodiště. V klidu, ale rychlým krokem, sešli jedno patro. Náhle se ozvalo strašné dupání a výkřik: „Přechcala nás! Děvka!“ Andrea se vší silou opřela o kovové dveře. Její vzdychy se mísí se zvonivými ranami do plechu. „Árný! Dělej něco! Nevydržím!“ Arnošt má smrt v očích. Chlapi vzadu co chvíli vyvalí dveře i s Andreou. Strach mu však dodal mimořádnou energii. Vzal kus betonu, o kterém netušil, že by ho kdy uzvedl. Hodil ho do skříně stojící u zdi a s výkřikem „Uhni!“ ji převrhnul přímo před dveře. „Pomoz mi! Nahaž tam, co ti přijde pod ruku,“ rozkázal Andree. Během pár vteřin zaházeli skříň vybouranými cihlami válejícími se všude kolem. Údery z druhé strany ještě zesílily. Dveře se vytrhly z pantů. Skříň plná suti ale drží. „Snad s tím jen tak nehnou,“ doufá Arnošt a už táhne Andreu dolů. „Dobrý. Rychle, nebo na nás počkají dole.“ Jednu cihlu si nechal v ruce, kdyby bylo potřeba někoho praštit 190
po hlavě. Dole čekaly už jen zamčené dveře. Naštěstí prosklené, takže šly snadno „otevřít“ cihlou.
Andrea se venku zhluboka nadechla. Konečně čerstvý vzduch. Nalevo za hotelem už parkuje televize. Co Leoš? Asi v pořádku, když ostří kameru. Otočila se přímo před sebe. Blesky od policejních majáků. Čtyři policejní auta. Přímo k ní míří dva zakuklení policisté ze zásahovky. Vypálili na ni: „Máte tady s tím něco společnýho?“ Bleskurychle jim před očima vytasila novinářský průkaz – stejným pohybem jako policisté ve filmu. Ukázala na Arnošta: „Pan Majitel.“ Nechali je oba jít. Arnošt se rozběhl k policejnímu vozu stojícímu opodál. Zahlédl v něm dívčí tvář. Domnívá se správně. Je to Michaela. Na zadním sedadle a v poutech. Chce ji políbit přes napůl stažené okénko. Vtom policista střežící Michaelu cuknul s jejími pouty. Pronesl: „Slečna Lacová je důvodně podezřelá z podílu na podvodu a padělání úřední listiny. 191
Policista za volantem dodal: „Při svém obvinění spolupracuje, proto nás zavedla na místo tajné schůzky aktérů případů.“ Pak už okénko vyjelo nahoru a auto s Michaelou bylo to tam. Arnošt ještě stačil dát vzdušný polibek. Odpovědi se nedočkal. S rukama v poutech se posílá pusa těžko. Policisté v kuklách právě vběhli do budovy. Zásah, aspoň zvenčí, snímá TVÆ v živém vysílání večerního Teležurnálu. Andrea vešla do přenosového vozu. Technik se na ni vylekaně zadíval: „Kde máš kabelku?“ „Posloužila ke zmatení nepřítele,“ usmála se. Otočila se a zakrátko podala kolegovi tu správnou paměťovou kartu. „Jaké klišé,“ dodala. „Kamera ve výstřihu.“ Richterova tvář se rozzářila na jedné z obrazovek. „To je šlupek,“ všimá si technik, jak Richter na záběru usilovně cpe do igelitky balíčky bankovek. Andrea vysvětlila: „Z dotací. Dokonale vymyšlená pračka nezafungovala, tak si přijel pro peníze osobně. Co jiného by u nás dělal, když zmizel... Hele!“ Zadívala se na druhý monitor, kde se právě objevili policisté vycházející z budovy. Kamera namířila na dva zatčené, kteří schovávají svoje obličeje pod kapucí. „Lukáš, Formánek,“ vypočítává Andrea. Záběr se náhle oddálil, ukázal flotilu policejních aut se zapnutými majáky, pak na rozbité vstupní dveře, z nichž vychází další dvě osoby. „Chytili Richtera? Sakra, nelítej s tím! Přibliž to... Nechytili!“ Nic netušícímu technikovi vytáhla paměťovou kartu přímo z přístroje. Založila ji do kapesního fotoaparátu, na kterém má plno fotek ze staveniště a na kterém jde i pustit video. Běží k uniformovanému muži, který se tváří jako velitel zásahu. Poznala ho. Jasně, starý známý major Oščádal. „Zatkli jste Richtera?“ Spustila. Když major Oščádal zjistil, že Andrea nemá mikrofon, svolil k odpovědi: „Zásah skončen, zatčeny dvě osoby. Žádné další v objektu nebyly.“ „Jaktože nebyly? Mám ho natočeného.“ 192
Oščádal se na ni podíval jako na úplně hloupou. „Jak víte, že uvnitř nikdo další nebyl? Mohl uniknout zadem.“ „Nemohl!“ Odsekl. „Kryly to tam naše hlídky.“ „Co, kdybyste šel dovnitř ještě jednou...“ „Oščádal se rozkřikl: „Kdo vám dal právo mně rozkazovat? Já jsem tady velitel! To, že jste pro mě pracovala, ještě...“ Přerušila ho: „Dobře. Dobře. Běží zprávy. Záběr Richtera hned odvysílám.“ „Nic nesděluju. Obraťte se na tiskovou mluvčí.“ Oščádal mluví tiše, zato v obličeji je celý rudý. „Uvědomte si, že i Vás natáčí naše kamery.“ Oščádal se chopil vysílačky a dal rozkaz k opětovnému prohledání budovy.
Arnošt se vzpamatovává z bolestného rozloučení. Přešlapuje na místě a kouká chvíli do země, chvíli přímo do svítící pouliční lampy. Stanula před ním Andrea. 193
„Jedeme domů?“ Zeptal se. „No co? Lukáš v klepetech, i s povedeným spolumajitelem. Bohužel moje holka taky. Co ještě budeme řešit?“ „Ještě Richtera. To on si přijel pro čtyřicet milionů. Bez něho by Lukáše nenapadlo zničit ti život,“ připomněla. „On mi někdo zničil život?“ Andrea ho utnula. „To je teď jedno. Musíme dovnitř. Budeme fandit poldům, ať seberou Richtera. Pokud dávno nevzal roha.“ Rád by řekl: Fandi si sama. Naděje po spravedlnosti ho ale táhne dovnitř společně s Andreou. Minuli hlavní vchod se sedmi policejními hlavami uvnitř. Dvě z nich míří nahoru. Arnošt s Andreou vnikli služebním vchodem, kterým před chvílí použili k útěku. Stejné by mohl použít Richter. Tyto dveře nejsou nikým hlídané. Andrea zapnula fotoaparát v režimu snímání videa. „Přiblížíme se k policajtům zezadu,“ navrhla. „Nejlépe přízemím,“ poradil Arnošt. Vede reportérku chodbou k hlavnímu schodišti. Klid. Policisté už jsou dávno nahoře. Náhle se za zpola vybouranou zdí objevila temná postava. Kolem Andrey a Arnošta proběhl těžkooděnec. Nijak si jich nevšiml. „Stůjte! Policie!“ křičí do megafonu. Tak nahlas, až dvěma hostům zalehly uši. Vzadu se mihla záhadná běžící postava. V ten moment Arnošt rozsvítil baterku. „Je to on!“ vyhrkl. „Nese tašku s prachama. Schovává se, než bude venku klid.“ Andrea očekává, že teď se rozběhne i policista. Jenže cosi mu zachrastilo ve vysílačce. Jen dořekl „Cože?“ odkráčel po chodbě zpět. „Za Richterem!“ pobídla Andrea Arnošta. „Sviť mi.“ Richter začal kličkovat jako pominutý. Zřejmě není ozbrojen. Má tedy jedinou šanci – ztratit se. Andrea sprintuje za Richterem. Kdyby se aspoň na chvíli otočil. Už ho skoro má. Popadla fotoaparát. 194
Vtom Richter strčil do ocelového I-nosníku opřeného o zeď. „Andreóóóó!“ Ječí Arnošt. Ona také. Nosník padá přímo na ni. Uskočila, přitom se sklouzla celým tělem po zemi. Ohlušivě to zazvonilo, jak kus oceli dopadl. Bylo to o chlup. Konec traverzy se zastavil pár centimetrů od Andreiny hlavy. Jen, co se Arnošt trochu vzpamatoval, pomohl Andree vstát. „Jsi celá?“ „Jo, ale foťák ne.“ „Kde je Richter?“ „V tahu.“
195
Kapitola13
Elektronická taneční hudba duní klubem Signum – známějším jako Doupě. Arnošt právě tam pozval Michaelu. Jaké štěstí, že je vyšetřovaná na svobodě – aspoň zatím. „Nebuď smutná,“ povzbuzuje ji Arnošt. „Dneska si to fakt musíme užít. Víš, jak se mi stýskalo? Celejch třicet tři hodin a dvacet minut bez tebe.“ „To není až tak hrozný. Tedy, za normálních okolností,“ usmála se. Barmanka jim právě namíchala objednané koktejly. „Na co si připijeme?“ „Na naši poslední společnou noc.“ Zamířili rovnou na parket. Trocha pohybu vyžene z těla veškerý smutek. Z diskotéky si ji Arnošt odvezl kam jinam než k sobě domů. Šla do koupelny, zatímco Arnošt v ložnici zapaluje svíčky. Po chvíli přikráčela ladným krokem modelky. Její milý ji hladí po těle. Saténový župan zvolna sklouzl z jejich ramen. „Dnes opravdu naposled,“ zašeptala. Jeho vášně na chvíli polevily. Zamručel. Když na něj mrkla, svěřil se: „Já jsem furt přesvědčenej, že není konec. Ukáže se to jako blbost. Stejně jako u mě.“ „Neukáže,“ řekla. „Mají důkazy. Včera při domovní prohlídce našli v Richterově vile dokumenty podepsané mojí rukou. Taky jsem se jim přiznala.“ Arnošt se posadil na okraj postele. Napjatě poslouchá. „Tobě jsem se ještě nepřiznala. Falšovala jsem Richterovo účetnictví, aby měl obrat, ačkoliv jeho firma existovala jen pár měsíců. Potřeboval to, aby se vešel do podmínek pro uznání dotací.“ 196
„Aha.“ „Vím, že se na mě zlobíš.“ „Nezlobím,“ uklidnil ji Arnošt. „Jen mě pochopitelně zajímá, proč jsi to dělala?“ „Byla jsem blbá, zamilovaná. Však víš.“ „Taky ti nedával na vybranou, že jo?“ „Nedával. Jenže víc jsem se bála, že ho ztratím, než že mi něco udělá.“ „Tak už víš, proč jsem nechtěla, abys chodil na policii?“ „Teď je mi to konečně úplně jasný.“ „Odpustíš mi?“ „Odpustím,“ řekl a začal ji líbat. Na chvíli přestal a vykřikl: „Já tě z té basy dostanu!“
V půl páté ráno zazvonil budík. Arnošt okamžitě vstal. „Odvezu tě,“ řekl. „Ne, nevoz mě,“ odpověděla rozespale. „Ale proč? Chci bejt s tebou do poslední chvíle.“ 197
„Nechci, aby jsi se celou cestu trápil.“ Na její soucit Arnošt nedal. Počkal na ni venku v nastartovaném autě. Zasunul do autorádia vypálené CD a pustil z něj písničku, která se vždy Michaele tak líbila. Přidal hlasitost a stáhl okénko zrovna, když vycházela s taškou přes rameno z domu. Kousek šla po chodníku. Když uslyšela hudbu, na kterou minulý večer tančila s Arnoštem ploužák, otočila se. Tašku hodila na zadní sedadlo. Celou cestu nevydala ani hlásku. Dojel před justiční palác. Rozloučili se jak jinak, než dlouhým, vášnivým polibkem. To už na Michaelu čeká policejní doprovod. Usmáli se: „No vidíte. Ani vás nemusíme nechávat předvést.“ Se stejnými úsměvy jí nasadili pouta. Arnošt se vrátil do auta. Rádio ještě hraje rozjásaný zamilovaný hit, naprosto nevhodně pro situaci. Složil hlavu do volantu. Přistihl se, že se rozbrečel. Nikam nepojede. Nejraději by tu zůstal, než jeho milou zase pustí. Hlavně, že tu hlídkuje TVÆ s přenosovým vozem. Leoš stojí s kamerou před brněnským justičním palácem. Řekl: „Můžeš.“ Andrea se postavila do obrazu a dala se do vyprávění textu: „Dnes se v této budově koná předběžné líčení s představiteli kauzy takzvaného fridrichovského hotelu. Jak jsme informovali dříve, šlo o státní dotace, které podnikatel Richter neoprávněně získal – údajně na přestavbu staré budovy rekreačního střediska na moderní čtyřhvězdičkový hotel. Ve skutečnosti je ale chtěl nejspíše použít pro osobní potřebu. Od projektu odstoupil, když jej opustil dohodnutý kupec plánovaného hotelu. Připomínám ze včerejší reportáže, že Richtera se policii chytit nepodařilo. U soudu jsou však ti, kteří pomohli dotace pro Richtera vylákat a osnovali také praní získaných peněz a jejich postupné předávání Richterovi do zahraničí.“ „Richter celkem utržil čtyřicet milionů. Tato částka byla jako první v letošním květnu převedena na konto bezpečnostní 198
agentury LSA za údajnou ostrahu objektu. Tuto bezpečnostní agenturu zakládal Vladimír Lukáš. Ten později získal funkci na ministerstvu a vstoupil do Cesty řešení. Aby vyřešil střet zájmů, LSA převedl na svého dlouholetého kolegu Radka Moravce. Podstatné je, že Lukáš, bývalý šéf, přebíral v posledních šesti měsících od LSA mnohamilionové sponzorské dary. To by byl třetí krok. Nakonec Michaela Lacová – bývalá Richterova milenka, založila firmu – s nic neříkající zkratkou AXNC. Jejím úkolem bylo poskytovat straně Cesta řešení právní poradenství a za to inkasovat od strany peníze ze sponzorského daru. Jestli měla být tato třetí stanice konečná, se zatím nedaří prokázat. Jsou dohady, že právě na konto firmy AXNC měl přístup Richter. Ten by pouze vybíral peníze, dalo by se říci, vyprané ve třístupňové čisticí lince. Připomínám, z tohoto velkolepého plánu legalizace zpronevěřených dotací sešlo. Lacová totiž odmítla spolupracovat a vše udala na policii. V důsledku toho přijel do Česka Richter, aby si čtyřicet milionů převzal osobně. To se mu nejspíše podařilo, když za podivných okolností unikl policii z místa schůzky. Podařilo se však zatknout jiné dva aktéry – Lukáše a Formánka.“ Andrea se svým příspěvkem skončila. Reportér Ukrutný si ji pozval do služebního vozu. „Kolik můžou vyfasovat?“ zeptal se. „Tak Richter, jelikož je kápo, může dostat až dvanáct natvrdo – za podvod s dotacemi, daňový únik a praní špinavých peněz. A taky zpronevěru, když zmizel i s Cíglerovými penězi.“ „Nesmíme zapomenout na padělání dokladů,“ dodal reportér. „To se neprokázalo,“ oponuje Andrea. „Jdeme tedy na Lukáše. Ten skoro přes kopírák. Akorát ještě korupci – v komisi. To by klidně mohlo být také dvanáct natvrdo. Trenér Moravec dostane tak nejvíce pět, tipuju. Obvinili ho z podílu na praní špinavých peněz a možná mu přidají i vydírání Cíglera 199
a Michaely. Akorát Formánek. Ten se ještě přiznal k vraždě Viktora.“ „Jak to?“ „Formánek s Balouškem se přiznali, že nestříleli hned, co vyrazili dveře. Chtěli Viktorovi ty falešné doklady sebrat. Viktor před tím nikomu žádnou pistoli nevyrval.“ „Ale blbej Formánek vystřelil,“ doplnil Ukrutný. „Tak tak.“ Kolega začal z jiného konce: „Ty, poslyš. Co ta Lacová?“ „Chudák holka.“ „Jakto, že chudák? Snad to celý pomohla odstartovat.“ „Udělala blbost, že v tom jela s Richterem,“ vydechla Andrea. „Pak mu pláchla. Chtěla žít normálně. Jenže s minulostí se už hnout nedá.“ „To svým způsobem platí o spoustě zločinců,“ připomněl Ukrutný. „Vlastně jo.“ Po návratu z terénu se má Andrea ohlásit u Pařízka. Připadá si, jako by měla jít na kobereček. Její šéf totiž stále nepochopil, kvůli čemu se musela ve Fridrichově plést policii pod nohy. Uvítal ji rádoby konějšivými slovy: „Neboj. Domluvil jsem, aby jsi nemusela platit ten rozbitý foťák.“ Vzápětí, přešel k tématu: „Nevypadáš před diváky zrovna dobře! Hustíš do policajtů, že je tam Richter. A on není! Celá republika to včera večer viděla.“ „On tam byl. Vždyť ho mám natočeného,“ hájí se Andrea. „Jasně, všude plno poldů a našich lidí. Zato Richter po svých, jen tak nalehko, se čtyřiceti miliony v igelitce zdrhá lesem.“ „Právě proto,“ oponuje Andrea. „Policie udělala chybu na chybě. Zrovna dělám grafiku. Hlídali jen jedno schodiště ze tří. Pohybovali se v hloučku místo toho, aby pročesávali 200
barák. A jeden těžkooděnec – už ho skoro měl. Ale dostal rozkaz stáhnout se. Nepochopitelné, že?“ Ještě není Pařízkovi jasné, proč Richter neutekl hned při prvním zásahu, nýbrž se nadále schovával v budově. Tady si není Andrea ničím jistá. „Snad jen, vpředu horda policajtů, z boku a zezadu náš štáb. Richterovi se nezdálo bezpečné v této situaci utíkat. Čekal, až bude čistý vzduch.“ Pařízek začal mluvit trochu přívětivěji: „Já neříkám, že tam nebyl. Dokonce ti věřím. Jen policie nám neuvěří, že nějak nezmizel dřív, než vtrhli do objektu. Možná jim frnknul ze zásahu, kterýho se dokonce Oščádal účastnil osobně. Jenže milej Oščádal veškerý tyto dohady šmahem vyvrací, protože Richter vůbec nemusel přijet. Kdoví, kdo je na roztřesených záběrech skryté kamery. Navíc tento aspekt zastínilo očištění ministerstva od chobotnice LSA, čímž se osobně chlubí a povýšení ho zřejmě nemine. Má našlápnuto na prezídium.“ „Zas se vyvlík, národní hrdina,“ procedila Andrea mezi zuby. Pařízek špatně slyší. „Prosím?“ Po několika vteřinách chytil Andreu přátelsky kolem ramen. „Vždyť jsme vlastně vyhráli. Další čtyři korupčníci s politickým vlivem jsou za katrem. Tvůj známý je čistý. Vyšetřilo se to. Teď tě jenom prosím, nerozmazávej ten zpackaný zásah. Nech Oščádala, ať si svoji slávu užije. Nebo zmáčkne naše sponzory tak, jako tehdy zmáčkl Meluzína, a TVÆ se může jít klouzat.“ Trochu jiná hudba než na diskotéce Signum se teď rozléhá sálem bývalého fridrichovského rekreačního střediska. Sál jako jediný zůstal ušetřen náhle ukončených stavebních prací. Pět set diváků, co muselo projít kolem opuštěného staveniště do připraveného zadního vchodu, nelitovalo. Dostává je do varu kapela Těžká voda. „Tuto písničku bych chtěl věnovat svýmu bráchovi. Jsi někde tam? Jasně,“ uvádí Mário. „Nejen jemu. Hlavně vám všem, kteří do tohoto sálu nelezli s právě dobrou náladou. Ale 201
doufám, že už je tomu jinak, že naše psychoterapie zabrala. Bude to dneska naše poslední písnička. Jmenuje se... Dejchej! Doufej!“ Je to momentálně nejznámější písnička Těžké vody, která občas zazní i v rockových rádiích. Publikum už skanduje refrén. Není divu, že stejná píseň byla i přídavkem. Až se Těžká voda odebrala do šatny, následoval ji Arnošt. Za ním také tři neplnoleté dívky z publika. Mário se na něj poťouchle usmál. Jako by chtěl říct: „Ty kabrňáku.“ „Chceme autogram,“ řekla ta první. „Není problém,“ zasmál se frontman Šimon. Prvním svým podpisem zhodnotil účtenku z benzínky, na které tankoval cestou do Fridrichova. Další podepsal vstupenku. Klávesák Mirek se třetí dívce podepsal přímo do památníčku. Až děvčata odešla, prohodil Mário k Arnoštovi: „Tak co? Dobrý?“ „Dobrý,“ hlesl smutně. „Hlavu vzhůru, chlapáku. Víš přece, jak to zpíváme,“ zvolal Mário. „Hele, a fakt dík za ten koncert.“ „No jo, tobě to tady vlastně patří. Už celý,“ ozval se bubeník Petr. „Pořád jenom půlka. Formánkova propadla státu. Ale svoji co nevidět prodám.“ „Víš co?“ přihlásil se Petr. „Neprodávej to.“ Šimon přitakal. „Udělej z toho rockovej hotel?“ Arnoštovi není jasné, co se tím myslí. Mário vysvětlil: „Prostě takovej, sice velkej, ale přitom příjemnej a útulnej hotýlek, kde správní chlapi a jejich správný ženský si užívají volna za zvuku dobré živé muziky.“ Bubeník Petr Vodička na Arnošta kamarádsky mrknul. „Jo jo. Architektura pro normální lidi – víš? Stejně jako my děláme muziku pro normální lidi. Žádný ty tvoje šedý betonový kostky.“ Arnošt se malinko namíchnul. Má pocit, že Petr jeho myšlenky zjednodušuje. Petr navázal: „Uznej. Holej beton a plech, přísný tvary, to je přece depresivní. Protestuješ tady proti kudrlinkovatým podnikatelským vilám, který zaplavujou 202
republiku. Pak si představ, že by byla úplně všude ta tolik vyzdvihovaná šedá depka. Tady by se nedalo bejt.“ Mário dodal: „Upřímně. Jsme rádi, že jsi to nakonec nepostavil.“ „Chlapi,“ ozval se taky Arnošt. „Dochází vám, jak z tohohle ten váš rockovej hotel udělám? Dlužím až na půdu. Teď mám ještě kupovat půlku baráku od státu?“ Petr okamžitě vysvětlil: „Říká ti něco hotelová síť RockStar? V Německu a Rakousku pojem. Rodinný stříbro firmy Edelmann Reality. Slyšel jsem, že expanduje do Střední Evropy a budova k rekonstrukci v malým, ale turisticky atraktivním městě je to, co hledají. Zkus to.“ „Ajajaj! Možná našla! Paní Edelmannová. Jen já blb smazal všechny maily od ní. Ona se totiž za ni vydávala Andrea, aby se mnou mohla vlítnout na Richtera.“ „Tak to zkus ještě,“ poradil Petr. „Ale hlavně paní developerce neproval, že si její roli střihla jedna akční herečka z Brna.“ Malá letní dovolená v turisticky bezesporu atraktivním Fridrichově skončila. Arnošt se vrátil domů. Může si děkovat, že stát od něj odkoupil i druhou polovinu hotelu. Doufá, že to bylo naposledy naposledy, co měl co do činění se státem jménem Česká republika. Doma už není nic, co by ho těšilo. Jedno „dobrodružství“ ve světě politických mafiánů, tunelů a korupce mu bohatě stačilo. Anebo, proč si ho nezopakovat? Ale to bych při něm nesměl ztratit lásku. Musí se rozloučit s Andreou – na malé cyklistické projížďce. „Musím ti ze srdce poděkovat,“ pronesl, když si spolu na cestě sedli na trávu. „Někdy potom,“ odsekla. „Pojď si to se mnou rozdat. Ale ne... takhle. Jako, na kole. Kdo bude dřív v lomu. Dám ti náskok.“ 203
Netrvalo dlouho, Andrea ho předjela. Dnes je ve skvělé formě. Na štěrkové silnici před lomem ji sice Arnošt dohnal, ona však projela otevřenou rezavou bránou o necelou vteřinu dříve. „Vyhrála jsi. Co si budeš přát?“ „Stačí mi ten krásný výhled,“ řekla. „Tak co? Jak žiješ?“ „Ehm... Musím se s tebou rozloučit. Za týden jedu do Magdeburgu.“ „Říkáš to, jako kdyby napořád,“ pozastavila se. „Však jo. Jedu tam pracovat.“ „To máš dobrý. Ale co jinak? Máš tady kámoše a holku ve vězení.“ Arnošt na to: „Míša slíbila, že až bude venku, přijede za mnou. Budu za ní jezdit každý měsíc na návštěvy. Víckrát mě nepustí.“ Andrea mu vpálila do očí: „Musí Michaela vůbec sedět? Vždyť na ni mají akorát pár faktur, které mohl zfalšovat kdokoliv. Dobrý právník by ji z toho zvládl vysekat.“ „Nezvládl,“ hlesl Arnošt. „Mluvil jsem s dobrým právníkem, s Willym.“ „A tak to jó. Willy je eso! Co říkal?“ „Bez šance. Na Míšu toho mají víc, než jsem čekal. Pomáhala Richterovi i se starými kšefty. Lukáš u spousty věcí prokazatelně byl. Třeba, protože svědčil, dostane nižší trest. Ale ne Míša. Willy Jasně potvrdil, že ji z toho nikdo nevyseká.“ „Aspoň na podmínku by se to dalo uhrát,“ dodává Andrea naději. „Taky ne. Možná dva roky místo pěti.“ „Co se dá dělat? Když to tvrdí Willy,“ řekla ironicky. „Árný. Jakou máš v Německu práci?“ „U Edelmannové.“ „U Edelmannové?“ Zasmála se. „Já vím. Shání se po starých rekreačních střediscích v postkomunistické Evropě. 204
Dělá z nich hotely pro tvrdý rockery. Copak? Má zájem i o ten tvůj?“ „Nemá. Dala přednost Polsku. Ale nabídla mi práci architekta. Tak jedu. Hele, co ty pořád na mě tak divně koukáš?“ Andrea se zamračila: „Nelíbíš se mi. Možná je to jen můj osobní názor. Nemám ráda, když schopní, chytří – a hlavně poctiví a slušní lidi jako ty, mizí z Česka. V poměru k těm slušným tady pak zůstává stále víc grázlů, o kterých mimo jiné točím reportáže.“ „Tím myslíš co? Že svou dobrou duší zachráním tu naši podělanou republiku? Vždyť tady člověk neví, kdo má čistý úmysly a kdo mě chce jenom využít. Přiznám se, ani u mé vlastní holky si nejsem úplně jistej. Promiň. V takovým prostředí dělat nechci.“ „Další, kdo raději zdrhne za kopečky, než aby se pral o svoje místo poctivého člověka. Nijak tě neodsuzuju. Dokonce tě chápu. Ale uvažuj: Kdo může nejvíc udělat proti korupci, špinavému byznysu a všudypřítomnému bordelu? Poldové? Politici? Soudy? Investigativní reportéři?“ Arnošt tupě mlčí. „Přece masa lidí, co v tom nechce jet a podle toho taky pracují. Čím je těch lidí míň, tím menší šance.“ „Na tom něco bude,“ prohodil Arnošt. Chvíli mlčky sedí vedle Andrey. Zeptala se: „Fakt musíš jet?“ „Musím. Měj se tady hezky. A díky.“ „Ty taky.“ Objala Arnošta kolem ramen. Kamarádsky, pochopitelně. Dala mu pusu na tvář. „Ať se ti za kopečkama daří.“ Arnošt polibek opětoval. Pěkně dlouhý a vášnivý. Bylo to poprvé a naposledy, co se líbal s Andreou. Od jeho odjezdu do Německa se neviděli.
205
206
