OPERA CORCONTICA 37: 524–531, 2000 HORNÍ HRANICE LESA V DLOUHÉM DOLU V KRKONOŠÍCH, STAV A DYNAMIKA The upper timberline in the Dlouhý důl valley in the Krkonoše Mountains, state and dynamic TREML VÁCLAV Katedra fyzické geografie a geoekologie Přírodovědecké fakulty UK, 120 00 Praha 2 – Albertov, CZ
Práce je zaměřena na problematiku současných geoekologických procesů ve vztahu k horní hranici lesa na modelovém území Dlouhého dolu. Na základě geomorfologických, pedologických, klimatických, vegetačních a historických analýz jsou uvedeny hlavní faktory působící na polohu horní hranice lesa, její typologie, prezentovány jsou změny horní hranice lesa v posledních 150 letech. The paper is pointed on the problems of recent geoecological proceses in relationship with upper timberline in model area of the Dlouhý důl valley. There are presented main factors influenced position of the timberline, its typology based on geomorfological, pedological, climatical, vegetation and historical research. Changes of position of the upper timberline in last 150 years in the Dlouhý důl valley are discussed too. Klíčová slova: Keywords:
horní hranice lesa, alpinská hranice lesa, geoekologie, Dlouhý důl alpine timberline, alpine treeline, geoecology, Dlouhý důl valley
ÚVOD, VYMEZENÍ STUDOVANÉHO ÚZEMÍ Práce navazuje na problematiku studovanou v Krkonoších Jeníkem a Lokvencem před 40 lety (JENÍK, LOKVENC 1962). V práci byly řešeny tyto otázky: a. Určení průběhu horní hranice lesa b. Posuzování vlivu fyzicko−geografických a antropogenních faktorů na horní hranici lesa c. Určování ekologických a synmorfologických typů horní hranice lesa d. Posouzení změn polohy horní hranice lesa Dlouhý důl leží ve Východních Krkonoších na rozhraní dvou podcelků, a to Krkonošských hřbetů a Krkonošských rozsoch. Jde o subsekventní údolí rovnoběžkového směru svažující se k západu. Nejnižším bodem je ústí Dlouhého potoka do Labe ve Špindlerově Mlýně (737 m n.m.), nejvyšším pak vrchol Luční hory (1555 m n.m.). Délka údolí je 6,8 km.
524
METODIKA Za les jsem považoval porost stromů o minimální výšce 5 m, minimálním zápoji 0,5 a minimální ploše 10 arů. Horní hranici lesa jsem bral jako konkrétní vegetační linii, vznikající spojením všech empiricky zjistitelných nejvyšších okrajů lesa (bez ohledu na jejich původ) – odpovídá definici alpinské hranice lesa (JENÍK, LOKVENC 1962). Použité metody vycházejí z prací JENÍK, LOKVENC (1962), Lokvenc (1965), DEYLOVÁ (1967) a PLESNÍK (1956, 1971) (detailní popis metodiky viz TREML 1999). Při mapování horní hranice stromu jsem zjišťoval všechny její nejvyšší body (výška stromu – minimálně 5 m), jejich vzdálenost byla obvykle větší než u hranice lesa, zjišťování výšky stromů a jejich mapování probíhalo stejně jako u hranice lesa, v menší míře byly používány letecké snímky. Horní hranice zákrsků a semenáčků byla mapována podobně jako hranice stromu. Jako zákrsek jsem označoval více než 2 m vysoký jedinec smrku, za semenáček pak jedince smrku různého stáří (mladé) charakteristické malým vzrůstem a vyskytující se v těch nejextrémnějších polohách. Průměrné výšky všech určovaných linií byly stanoveny jako vážený průměr podle JENÍK, LOKVENC (1962): Σ1 i1l1 + i2 l2 + i3 l3 + ….. + ia ln H= Σ1 l1+ l2 + l3 + ……..+ ln i , i ….i – střední výška intervalu (v m nadm. výšky) l , l ….l – délka hranice lesa v intervalu (v km) Ekologické typy hranice lesa, tedy typy dle převládajícího působícího faktoru, jsem určoval na základě porovnání současného průběhu horní hranice lesa, její synmorfologie, se zjištěnými geo− morfologickými, klimatickými, orografickými faktory, expozicí, sklonitostí, orientací svahů, působením lavin a vegetačními poměry. Důležitou roli pak hrála biometrická měření – měření terminálních přírůstků, výšky stromu (při určování, zda se jedná o tepelnou či různými faktory sníženou hranici lesa) a historické údaje (stanovení, zda jde o umělou hranici lesa). Historické údaje jsem získával z map Stabilního katastru (1842, aktualizovaná 1891 a 1948), dále z mapy sestrojené k vycházce české lesnické jednoty 1906 (tzv. Bakeschova mapa), leteckých snímků z roku 1938 a pozdějších, z prací Lokvence (LOKVENC 1956, 1958, 1960a, 1960b, 1965, 1978) a Nožičky (NOŽIČKA 1961). Názvy a číslování lavinových drah jsem přebral z lavinového katastru (VRBA et SPUSTA 1991).
VÝSLEDKY Průběh horní hranice lesa a ostatních určovaných linií v Dlouhém dole, složení a typ vegetace Horní hranice lesa Celková délka na horní hranice lesa v Dlouhém dolu je 10,5 km. Svého maxima dosahuje hranice lesa na jižním svahu Železného vrchu (1310 m n.m.) a na severních svazích Zadní Planiny (1300 m n.m.). Nejnižším bodem je spodní část lavinové dráhy č. 13 Hřebínky (1075 m n.m.). Průměrná výška horní hranice lesa Dlouhého dolu je 1212 m n.m., na jižně orientovaných svazích je to 1202 m n.m., na severně orientovaných pak 1261 m n.m.. Typy horní hranice lesa Dlouhého dolu v závislosti na převládajících faktorech určujících její průběh Dle působících faktorů lze v Dlouhém dolu vymezit tyto typy horní hranice lesa. V úseku mezi Železným vrchem a počátkem Kozích hřbetů se jedná o klimatickou hranici lesa, na úbočí Kozích hřbetů
525
se nachází edafická hranice, další úsek od Hrazeného dolu po Pramenný důl je tvořen lavinovou hranicí lesa. V úseku mezi Pramenným dolem a údolním uzávěrem Dlouhého dolu je velmi těžké postihnout typ hranice lesa dle převažujícího ekologického faktoru, nejvíce se tato oblast bude blížit klimatické hranici lesa. Klimatickou hranicí lesa je i hranice v úseku Zadní Planina – sedlo mezi Zadní Planinou a Stohem. Na úbočích Stohu opět lze velice těžko určit převládající faktor, při Borůvkovém žlabu se jedná o hranici lavinovou, v nejvyšších místech pak o hranici klimatickou, na západojihozápadním svahu pak o hranici klimatickou s určitými rysy hranice umělé. Synmorfologické typy, dřevinné složení horní hranice lesa Dlouhého dolu,morfologické tvary dřevin Horní hranice lesa Dlouhého dolu je tvořena smrkem ztepilým (Picea excelsa), na spojnici lavinových drah 13 a 14 se jako příměs nachází buk lesní (Fagus sylvatica), jednotlivě se pak místy nachází ještě jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia)−zejména na jižních svazích Luční hory a javor klen (Acer pseudoplatanus).
Obr. 1. Typy horní hranice lesa v Dlouhém dole v Krkonoších Types of the upper treeline in the Dlouhý důl valley in the Krkonoše Mts.
526
Společenstva pod horní hranicí lesa jsou v Dlouhém dolu tvořena převážně svazem Piceion excelsae, na hranici lesa přecházejí nejčastěji do společenstev svazu Vaccinion myrtilli (resp. Pinion mughi) nebo Nardo−Caricion rigidae NORDHAGEN, 1936. V Dlouhém dolu převládá hranice lesa s přechodem do skupinek stromů s klečí. Při lavinových drahách se vyskytuje sevřená hranice lesa se smrkem, v krátkých úsecích je přítomna hranice lesa s přechodem do skupinek smrků (snad dříve hojně vypásané oblasti). Pod Železnou horou na expono− vaném svahu s velkými mocnostmi sněhu a jeho aktivní činností se nachází hranice s příměsí a přechodem do listnatých křovin. Při kamenných mořích na Kozích hřbetech je edaficky podmíněná hranice lesa s přechodem do kleče. Tab. 1. Základní data popisující vybrané vegetační linie v Dlouhém dolu Basic characteristics of certain vegetation lines in the Dlouhý důl valley
horní hranice stromu horní hranice zákrsků honí hranice semenáčků celková délka 6,5 km 4,5 km 1,1 km průměrná nadmořská 1293, 1265 – J svahy, 1392 1527 výška v m n.m. 1359 – S svahy maximální nadmořská 1395 (Zadní Planina) výška v m n.m.
Fyzicko−geografické poměry a jejich vliv na horní hranici lesa Geologické, geomorfologické a pedologické poměry Geologické poměry nemají na horní hranici lesa přímý vliv, nepřímo ji však ovlivňují jednak tvary reliéfu (geomorfologií) a tvorbou půd, které jsou vzhledem k minerálnímu složení matečné horniny chudé na živiny a přirozeně značně kyselé. Největší vliv mají na průběh horní hranice lesa kamenná moře na úbočí Kozích hřbetů, na nichž se nevytváří půdní substrát. Podobně působí i sutě na západojihozápadním svahu Luční hory. Mrazové srázy (jižně od vrcholu Luční hory, severně od Zadní Planiny) sruby (na severním svahu Zadní Planiny) a strukturní hřbety (Stoh, Železná hora) vzhledem ke své malé rozloze a častému umístění nad klimatickou hranicí lesa průběh hranice lesa ovlivňují jen v malé míře (Hrazený důl a Stoh). Mury se dodnes v hranici lesa projevují jako hluboké zářezy, pro svou malou šířku však v mapované horní hranici lesa nejsou většinou zaznamenané. Často pozorovaným jevem je liniový postup stromů vzhůru po bočních valech mury. Ten si vysvětluji snazším uchycením semen smrku v rozrušené, vegetací nepokryté půdní pokrývce (jednalo se o cca 80 let staré jedince na jižním úbočí Luční hory), rychlejším odtáváním sněhové pokrývky na těchto elevacích a i horší možností takové valy kosit. Zvýšený sklon svahů v důsledku nivačního či glacigenního přemodelování − zejména východní svah Železné hory a severovýchodní svah Stohu (ŠEBESTA et TREML, 1974) a kulminační části Hrazeného, Loveckého a Pramenného dolu vede k poklesu horní hranice lesa. Hlavní význam však mají v tomto případě faktory sekundární, a to činnost lavin, plazivého sněhu a zvýšené sněhové sedimentace. Gradient změn recentních geomorfologických procesů v závislosti na průběhu horní hranici lesa lze charakterizovat jako nárůst intenzity a výskytu svahových procesů s přechodem nad hranici lesa do subalpinského stupně (zde se nachází odlučné části lavin, mur a sesuvů a snad i recentních soliflukčních tvarů). Přibližně od izohypsy 1480 m n.m. se na jižních svazích Luční hory nachází subrecentní nivační deprese a kryoplanační terasy v různých stadiích vývoje (od stadia nivační deprese po stadium dospělých kryoplanačních teras), s tím, že stupeň vývoje kryoplanačních teras se zvyšuje s rostoucí nadmořskou výškou směrem k vrcholu Luční hory. Ty spolu se subrecentními strukturními půdami, zřetelným mrazovým zvětráváním nad izohypsou cca 1500 m n.m. a přítomnými alpinskými společenstvy indikují alpinský stupeň. U mrazového srubu na severně orientovaném svahu Zadní Planina ležícím pod horní hranicí lesa nebyla zjištěna aktivita.
527
Edaficky omezená horní hranice lesa v Dlouhém dole se nachází hlavně na jižních svazích Kozích hřbetů, kde na křemencích vznikala kamenná moře s nedostatkem jemnozemně a s velmi pomalým vývojem půdy. Stlačují tak hranici lesa do nižších poloh. Stejně působí i menší kamenná moře, proudy a sutě na jihovýchodním svahu Luční hory. Degradace půdy antropogenním znečištěním v kombinaci s přímým vlivem imisí je zřejmě příčinou snížení hranice lesa na severních úbočích Stohu a Zadní Planiny. Na svazích Stohu byla již velká část poškozeného lesa odstraněna, na severních svazích Zadní Planiny by mohlo dojít v důsledku odumření lesa v příštích letech ke snížení hranice lesa. Klimatické poměry Přepočtené červencové průměrné teploty z klimatických stanic Labská, resp. Vrbatova bouda na výšku nejvyšších úseků horní hranice lesa v Dlouhém dole (1300m n.m.) odpovídají teplotě cca 10,8°C, což je ve shodě s údaji uváděnými pro výšku horní hranice lesa z jiných středoevropských pohoří. Teplota však podle mého názoru není v nízkých středoevropských hercynských pohořích hlavním omezujícím faktorem pro postup lesa vzhůru. Tím jsou zejména nepříznivé klimatické podmínky – vítr a námraza, jakýsi makro – vrcholový fenomen. Lze to dokumentovat na tvarech smrku v Krkonoších či Jeseníkách poznamenaných ve velké míře účinky větru a námrazy v porovnání s tvary smrků na klimatické hranici například v Tatrách, kde je procento takto deformovaných smrků na první pohled nižší. Pro oblast Dlouhého dolu jsem zpracovával mapu směrů vlajkových forem smrku při horní hranici lesa. Vyplývá z ní, že Dlouhý důl tvoří vodicí údolí pro větry západních směrů, které pak stoupají vzhůru všemi jeho odbočkami. Vypovídací schopnost vlajkových forem smrku o směru větru je sice omezena hlavně na zimní období, v němž jsou účinky větru na stromy nejsilnější, avšak i podle pozorování v ostatních částech roku se převládající směry větru zdají být s vlajkovými formami totožné. Nejvýše sahá horní hranice lesa v místech závětří (za Železným vrchem). Toto pozorování, rozložení akumulací sněhu a částečně i nivačních tvarů a některých rostlinných společenstev je v souladu s teorií anemo− orografických systémů (JENÍK, 1961). V mezoměřítku Dlouhého dolu se dají vysledovat velké rozdíly ve velikosti srážek, vyplývající z orientace svahů vůči větru a typu orografické deformace srážkového pole (lze sledovat dle rozložení sněhové pokrývky a výskytu mur; ty se vyskytují nejvíce v kulminační části Dlouhého dolu). V zimě 1998/99 jsem kvůli odhadu vertikálního rozmístění sněhové pokrývky orientačně proměřoval sněhové poměry na transektu Luční hora − Zadní Planina. Transekt má z v celé své délce zhruba stejné větrné poměry, výraznější deflace se projevuje pouze na vrcholové plošině Luční hory a na vrcholu Zadní Planiny. Potvrdil se doložený předpoklad, že v místech neovlivněných mikroreliéfem dochází v zimě v oblasti horní hranice lesa k akumulaci sněhu svívaného ze subalpinské (resp. alpinské) oblasti (ŠTURSA et. al.,1973). Velké akumulace sněhu v podobě závějí a převějí se v Dlouhém dolu nachází na JV svahu Luční hory, na hraně oddělující Pramenný důl od Loveckého, jihovýchodně a východně pod Železnou horou, ve sníženinách Hrazeného a Loveckého potoka a při hřebeni Kozích hřbetů. V jižní části údolí se velké akumulace sněhu nachází v oblasti Stohu, severovýchodně pod jeho vrcholem a za severním hřbetem sbíhajícím do údolí Dlouhého dolu. Tyto akumulace sněhu ovlivňují hranici lesa, buď jako zdroje lavin (JV svah Luční hory, hřeben oddělující Pramenný od Hrazeného dolu, Stoh) nebo se na nich silně uplatňuje činnost plazivého sněhu (V svah Železné hory). Laviny Jsou snad nejvýrazněji se projevujícím faktorem ovlivňujícím průběh horní hranice lesa v Dlouhém dole. Nachází se zde celkem 12 drah. Jsou to Dolský žlab, Brusinkový žlab, Pramenný důl, oblast Loveckého dolu, Hrazeného potoka, Suchý žlab, Tetřeví žlab, Borůvkový žlab a Vojenský žlab. Nejaktivnější byly v posledních třiceti letech dráhy č. 11 (28 sesuvů) a 13. (20 sesuvů). Lavinově nejaktivnější byly sezóny 1986/1987, 1987/1988, 1975/1976 a 1969/1970, nejvíce poškozovaly les žlabové laviny (lavinové dráhy č. 11, 12, 13, 15). Žlab se při každém sesuvu rozšiřuje (BERGER 1998).
528
Významným zásahem do horní hranice lesa bylo rozšíření lavinových drah v důsledku odumírání imisemi poškozených stromů v na laviny bohaté zimě 1986/1987. Otevřela se ve své historické podobě lavinová dráha Tetřevího žlabu a lavinová dráha Hřebínky v Hrazeném dole (VRBA et SPUSTA 1991). Expozice Výška horní hranice lesa po obou stranách Dlouhého dolu v místech determinovaných jako klimatická hranice příliš neliší (J expozice −Železný vrch 1310 m n.m., S expozice – úbočí Zadní Planiny 1300 m n.m.). Ve sledovaném transektu protínajícím Dolský potok ve výšce 1160 m n.m. probíhala horní hranice lesa výše na severně orientovaném svahu (1225 m n.m.) než na jižně orientovaném svahu (1170 m n.m.). Na jižně orientovaném svahu však působilo a působí na les více rušivých faktorů (laviny, činnost člověka). Podle ročních přírůstků smrků se dá říci, že tato část horní hranice lesa není klimatická.
Přírodní katastrofy ovlivňující horní hranici lesa Dlouhého dolu Z četných katastrofických jevů se na hranici lesa v Dlouhém dole nejvíce odrazily v posledních 150 letech zejména mury v r. 1897 (PILOUS 1973, 1975, 1977) a výjimečná lavinová situace 8. 3.1956, kdy na většině lavinových drah sjely laviny o maximální velikosti a došlo tak k rozšíření lavinových drah (BERGER 1998). V důsledku odumírání lesa působením imisí došlo v na sníh bohaté zimě 1987–88 k rozšíření všech lavinových drah v Dlouhém dolu, kromě Dolského a Brusinkového žlabu, spojily se lavinové dráhy v Loveckém, Hrazeném dolu a Suchém žlabu (VRBA, SPUSTA 1991). Znovu se otevřela lavinová dráha v Tetřevím žlabu.
Antropogenní vliv na horní hranici lesa v Dlouhém dole Vliv lidské činnosti je v Dlouhém dolu patrný již od 17. století – těžba kovů pod Stohem a sklářství, těžba dřeva pro kutnohorské doly a počátek budního hospodářství (LOKVENC 1958, 1960, 1965a, 1978). Prvními boudami jejichž vliv by mohl částečně zasahovat do studované oblasti byly svatopetrské boudy, Bantenbaude na východním svahu Pláně, Bergerova bouda stojící při cestě mezi Rennerovou boudou a Výrovkou (LOKVENC 1960) a Luční bouda. Vystavěny byly Dvorská a Tetřeví bouda. V první polovině 17. století byly postaveny Klínové boudy, Bouda na Pláni a Friesovy boudy. V 18. století došlo k největšímu rozšíření bezklečových a částečně i bezlesých enkláv na Bílé louce a na jižním svahu Luční hory a Kozích hřbetů (LOKVENC 1978). Podobně se tomu dělo i v oblasti Klíno− vých bud (zásahy do J části Dlouhého dolu). V roce 1797 byla postavena Rennerova bouda na Bílé louce. V 19. století byly jižní svahy Luční hory až k Dolskému potoku využívány jako seniště (kosené louky). V letech 1852–1861 byly neodbornými zásahy lesmistra Kühna otevřeny porosty na svazích Stohu, což vedlo v následujících letech ke vzniku rozsáhlých polomů (NOŽIČKA 1961). V roce 1939 vyhořela Rennerova bouda. Z velkých zalesňovacích akcí na konci 19. století se nepodařilo prokázat jejich výrazný vliv na horní hranici lesa v samotném Dlouhém dole. V první polovině dvacátého století byl tlak člověka na horní hranici lesa v Dlouhém dole nižší (odeznění zemědělského využívání, pouze turistika), v sedmdesátých, osmdesátých a devadesátých letech zásahy člověka gradovaly při imisních těžbách. Nejvíce byla postižena oblast Stohu a Přední Planiny, dále pak úbočí Kozích hřbetů (jednalo se tedy o území již částečně odlesněná, v minulosti se potýkající s kalamitami). Horní hranice lesa byla odlesněním v důsledku imisí zasažena v oblasti Tetřevího žlabu. Dále v oblasti Hrazeného dolu, kde pak došlo k rozšíření, spojení a znovuotevření lavinových drah (VRBA, SPUSTA 1991). Tyto události se týkají konce osmdesátých a počátku devadesátých let. Horní hranice lesa tedy byla přímo zasažena jen v jejích nižších úsecích. Vyšší části hranice lesa (zejména při klimatická horní hranici lesa) nebyly až do této doby podstatněji ovlivněny těžbou. Na konci devadesátých let byla horní hranice lesa prolomena těžbou v oblasti Železného vrchu a na JV svahu Stohu při Brusinkovém žlabu.
529
Změny polohy horní hranice lesa v Dlouhém dolu Nejvyšší části Dlouhého dolu nebyly pravděpodobně zalesněny ani v klimatickém optimu holocénu. Důkazem jsou jednak pylové analýzy (HÜTTEMANN et BORTENSCHLAGER, 1987), dále přítomnost vysoce diverzifikovaných alpinských rostlinných společenstev ve vrcholových a závětrných částech AO systémů (JENÍK, 1961), strukturní půdy na vrcholových plošinách, v holocénu se vyvíjející tvary typu pasivních morén u sněžníků v závětrných částech AO systémů. Bezlesí se pravděpodobně udržovalo v oblasti Luční hory a na Kozích hřbetech, kde vývoj půdního substrátu na křemencových kamenných mořích silně zaostával za vývojem podnebí. V průběhu holocénu se nedá vzhledem k hlavním účinkům oroklimatických podmínek na hranici lesa a nízké výšce nezaledněnéhjo pohoří (a tedy nepřítomnosti faktorů zesilující teplotní fluktuace) předpokládat výrazné kolísání horní hranice lesa. Největší změny v průběhu horní hranice od atlantiku byly pravděpodobně způsobeny činností člověka v recentu až subrecentu. Od 19. století jsou k dispozici pro účely sledování rozsahu lesních porostů podrobné mapy. V posuzovaném období horní hranice lesa v Dlouhém dolu přirozeně kolísala. V určitých úsecích převažovala vzestupná tendence. Tu jsem zaznamenal v západní části Kozích hřbetů s Železným vrchem. Vzestup je zde prokazatelný i přítomností staré odumřelé kleče pod zapojeným lesem (popisují ji i Jeník s Lokvencem). Les tu postupoval vzhůru zejména zapojováním stromového porostu na menších kamenných mořích (složena hlavně ze svorů – půdní substrát se tvoří rychleji než na kvarcitech střední části Kozích hřbetů). Ustoupil zde též částečný vliv hospodářské činnosti člověka (dříve byla v těchto místech obora) (Lokvenc −ústní sdělení). Dalším místem se vzestupnou tendencí hranice lesa je pravý břeh Dolského potoka mezi Pramenným dolem a místem, kde horní hranice lesa potok protíná. Vzestup byl způsoben zřejmě přerušením zemědělské činnosti na JZ orientovaném svahu Luční hory (na začátku 20 . století). Podle map měl mírně vzestupnou tendenci i úsek mezi Dolským potokem a Vojenským žlabem. Prokazatelný vzestup proběhl v oblasti Příkrého a Devětsilového žlabu, kde došlo k zapojení lesa nad horními částmi těchto žlabů. Vzestupnou tendenci má i hranice lesa na ZJZ svahu Stohu, kde docházelo k zapojování rozvolněných stromových porostů. V této oblasti to má zřejmě souvislost se skončením hospodářských zásahů směřujících sem od Klínových bud. Menší změny jsou zaznamenatelné při lavinových drahách, které se v souvislosti s intenzitou lavinové činnosti rozšiřují a opět svírají. Změny v úsecích s klimatickou hranicí lesa nejsou větší než by mohla být způsobená chyba v mapování a rozdílném kartografickém zobrazení, resp. v kvalitě leteckých snímků. V oblasti Železného vrchu je vzestup způsobena zřejmě vývojem půdy na menších kamenných mořích (může však jít také jen o opětný návrat lesa na disturbancemi vzniklé plošky, jež obsadila kosodřevina). V dalších úsecích hranice lesa (uzávěr Dlouhého dolu, Stoh) postoupil les vzhůru po odeznění hospodářské činnosti člověka. Při Devětsilovém a Příkrém žlabu by mohl být vzestup způsoben odezněním potenciální lavinové činnosti po zahuštění zápoje lesa v deflačním prostoru mezi Stohem a Zadní Planinou.
SHRNUTÍ Horní hranice lesa v Dlouhém dolu je tvořena smrkem ztepilým (Picea excelsa) s nepatrnou příměsí jeřábu ptačího (Sorbus aucuparia). Její průměrná výška je 1212 m n.m., při celkové délce 10,5 km. Na jižně orientovaných svazích je v průměru 1202 m n.m. vysoko, na severně orientovaných pak 1261 m n.m.. Z faktorů vedoucích ke snížení horní hranice lesa se uplatňovaly hlavně edafické (kamenná moře na úbočí Kozích hřbetů), lavinová činnost (Tetřeví žlab, Hrazený důl, Lovecký důl, Pramenný důl, Brusinkový, Vojenský a Borůvkový žlab), vrcholový efekt (Stoh) a údolní efekt (závěr Dlouhého dolu). Pro edafickou hranici lesa je příznačný synmorfologický typ hranice lesa s přechodem do kleče, pro lavinovou sevřená hranice lesa a pro klimatickou hranice lesa s přechodem do skupin stromů s klečí. Prokazatelně vzestupnou tendenci má v posledních 150 letech hranice lesa v oblasti Železného vrchu, kde docházelo k zapojování lesa na menších kamenných mořích. Dále je tato tendence patrná mezi Zadní Planinou a Stohem, kde les obsadil horní části Příkrého a Devětsilového žlabu (dříve patrně lavinové dráhy) a na západojihozápadním úbočí Stohu, kde docházelo k zapojování, působením hospodářské činnosti člověka rozvolněného smrkového porostu.
530
SUMMARY Average height of timberline in the Dlouhý důl valley is 1212 m o.s.,its lenght is 10,5 km. On the south oriented slopes average height is 1202 m o.s. and on the north oriented slopes is 1261 m o.s.. Main factors, pushed treeline down, are edafical factors (block of tips on slopes of the Kozí hřbety hogbacks), avalanches (Borůvkový, Teřeví, Brusinkový, Vojenský glances, Hrazený, Pramenný and Lovecký valleys), summit effect (Stoh) and valley effect (valley end of the Dlouhý důl). The synmorfologial type peculiar for edaphical timberline is the timberline with passage into dwarf pine, for avalanche timberline the constricted timberline and for climatical treeline that with passage into groups of trees with dwarf pine. Demonstrable increased tendention is evident in last 150 years in Železný vrch area, where tree canopy became more dense on smaller block of tips. This tendention occures between Stoh and Zadní Planina too. Forest occupied here upper parts of Příkrý and Devětsilový glances (further probably avalanche tracks). On the WSW slope of the Stoh treeline increased because of canopy became denser. The reason was that low canopy caused by man agriculture activity started becoming denser after the men stopped their activities here.
LITERATURA BERGER, M. (1998): Vztah lavinové aktivity na české straně Krkonoš k synoptické situaci. Dipl. Pr., Kat. fyz. geograf. a geoekol. Přf UK Praha. DEYLOVÁ, B. (1967): Alpinská hranice lesa v Hrubém Jeseníku. Dipl. Pr. Kat. bot. Přír. fak. UK Praha. HÜTTEMANN, H et. BORTENSCHLAGER, S. (1987): Beitrage zur Vegetationsgeschichte Tirols VI: Riesengebirge, Hohe Tatra – Zillertal, Kühtai. Ber. Nat. – med. Verein Innsbruck, Band 74: 81–112. KOCIÁNOVÁ, M., SPUSTA, V. (1999): Lavinový katastr Krkonoš. Opera Corcontica 35: 7–205. Vrchlabí. JENÍK, J. (1961): Alpinská vegetace Krkonoš, Králického Sněžníku a Hrubého Jeseníku. Nakl. NČSAV, Praha, 409 str. JENÍK, J., Lokvenc, T. (1962): Die alpine Waldgrenze im Krkonoše Gebirge. – Rozpr. Čs. Akad. věd, Praha, ser. Math. – natur., 72/1: 1–65. LOKVENC, T. (1958): Historie zalesňování nad horní hranicí lesa v Krkonoších. Práce výzk. ústavů lesnických ČSR, 15, p. 151–166. LOKVENC, T. (1960): Krkonošské hřebeny. – Hradec Králové, ed. KDO, 124 str. L OKVENC, T. (1965a): Alpinská oblast Krkonoš v r. 1765 (hodnocení Grauparovy mapy). Opera Corcontica 2: 27–42. Praha. LOKVENC, T. (1965b): Stanovení a mapování alpinské hranice lesa. Lesn.časopis 6, 581–594. LOKVENC, T. (1978): Toulky krkonošskou minulostí. Kruh, Hradec Králové, 267 str. MORAVEC, J. ed. (1983): Rostlinná společenstva České republiky a jejich ohrožení. Severočeskou přírodou, příl. 1983/1: 1–128, Litoměřice. NOŽIČKA, J. (1961): Vývoj krkonošských lesů na Vrchlabsku a Maršovsku. Práce VÚL ČSSR, 23: 161–228. PILOUS, V. (1973, 1975, 1977): Strukturní mury v Krkonoších I, II, III. Opera Corcontica 10, 12, 14: 15–69, 7–50, 7–94. Praha. PLESNÍK, P. (1956): Geografia lesov a metodika zisťovania prirodzenej hranice lesa. Geogr. Časopis VIII, 2/3, 121–126. PLESNÍK, P. (1971): Horná hranica lesa vo Vysokych a v Belanskych Tatrách. Bratislava str. 238 ŠEBESTA, J., TREML, V. (1976): Glacigenní a nivační modelace údolí a údolních uzávěrů Krkonoš. Opera Corcontica 13: 7–44, Praha. SPUSTA, V., KOCIÁNOVÁ, M. (1997): Laviny. Krkonoše 3/97: 4–6. ŠTURSA, J., JENÍK, J., KUBÍKOVÁ, J., REJMÁNEK, M., SÝKORA, T. et. al. (1973): Sněhová pokrývka západních Krko− noš v abnormální zimě 1969/1970 a její ekologický význam. Opera Corcontica 10: 111–146. Praha. TREML, V. (1999): Horní hranice lesa v Dlouhém dolu v Krkonoších. Dipl. pr. Kat. fyz. geo Přír. fak. UK Praha. VRBA, M., SPUSTA, V. (1991): Lavinový katastr Krkonoš. Opera Corcontica 28: 47–58. Praha.
531
