Horňácko-Slovácko
By Slezáková a Škrabalová
Horňácko je kraj krásné přírody, mnoha lidových památek a tradic. K nejcennějším přírodním lokalitám patří rezervace Jazevčí u obce Javorník tvořená lučním komplexem se solitérními stromy, řadou chráněných a ohrožených druhů rostlin a živočichů Bílých Karpat
Zajímavé památky lidové architektury můžete vidět v Hrubé Vrbce v nedalekém Javorníku-Kopánkách nebo Nové LhotěVápenkách. A zapomenout nesmíme ani na známý kuželovský větrný mlýn nebo mlýny v údolí Veličky. V kuželovském mlýně můžete navštívit expozici horňáckého bydlení a místního hospodaření z přelomu 19. a 20. století.
*Lipov, Louka Malá Vrbka, Hrubá Vrbka, Javorník, Kuželov, Nová Lhota, Suchov *Centrum oblasti Velká nad Veličkou
První stopy pobytu člověka na dnešním Horňácku spadají do období neolitu, tedy mladší doby kamenné. V oblasti sice nebyly nalezeny zbytky keramiky, která je známkou trvalejšího osidlování, ale nalézáme zde celou řadu hlazených nástrojů – kamenných seker a jiných zbraní. Na základě jejich množství lze usuzovat na existenci větší industrie v okolí Velké, která svými výrobky zřejmě zásobovala celé okolí. V době neolitu se mezi původnějším zemědělským obyvatelstvem začínaly objevovat nové pohyblivé pastevecké skupiny.
Z doby železné postrádají výraznější nálezy s výjimkou důkazů existence dvou halštatských kultur v nejbližším okolí Horňácka, které napovídají, že na daném území zřejmě docházelo ke stykům a prolínání odlišných kulturních a etnických skupin. Podle nalezených pohřebišť lidu popelnicových polí na celém území východní Moravy, západního Slovenska a horního Ponitří usuzují na jeden kulturní i etnický celek, který svým jižním okrajem zasahoval do oblasti Bílých Karpat. Mladší halštatské období je pak archeologicky doloženo pohřebištěm v údolí říčky Veličky u Lipova.
Doba bronzová je na nálezy mnohem skromnější. Na vrcholu kopce Šumárník nad Kněždubem se našlo několik důkazů o existenci staré bronzové zemědělské civilizace, a to střepy únětické keramiky a nádob věteřovského typu. Tyto nálezy pocházejí z dokonale opevněného pravěkého hradiska, jehož valy a příkopy jsou dodnes kolem celého vrcholu Šumárníku dobře zachovány. Bylo zřejmě využíváno až do mladší doby bronzové, naposledy byl kopec obydlen ve starší době železné. Největším nálezem této doby je však u Javorníka náhodně objevená sekera, která patřila lidu mohylové kultury.
Nejvýše položená obec Horňácka, Nová Lhota, se mimo jiné vyznačuje velmi specifickým nářečím. V porovnání s okolními obcemi má zdejší dialekt až exotický ráz. Novolhotská mluva se ale bohužel s odstupem času stává čím dál vzácnější a méně používaná. O zachování tohoto nářečí se každoročně starají programy Mladého Horňácka a proslulých Horňáckých slavností.
Horňácko je především synonymem pro památky lidové architektury. Téměř každá obec se tady může pochlubit souborem lidových památek, tři jsou dokonce chráněné státem. Jak vypadá zachovalá horňácká obec můžete vidět v Hrubé Vrbce v nedalekém JavorníkuKopánkách nebo Nové Lhotě-Vápenkách. A zapomenout nesmíme ani na známý kuželovský větrný mlýn nebo mlýny v údolí Veličky.
Příroda Horňácka je především přírodou Bílých Karpat. Bílé Karpaty byly pro své výjimečné přírodní a kulturní hodnoty zařazeny na seznam biosférických rezervací UNESCO. Na území Horňácka se nachází několik velmi cenných území. Jedná se především o rezervaci Jazevčí u obce Javorník tvořenou lučním komplexem se solitérními stromy, řadou chráněných a ohrožených druhů rostlin a živočichů Bílých Karpat a rezervaci Háj u Louky. Po krásách horských lesů a luk vás provede hustá síť značených tras pro pěší Klubu Českých Turistů, cyklotras dvě naučné stezky. Jsou to: NS Javořinská (z Velké nad Veličkou) a NS Šumárnická (ze Strážnice).
Krásy Horňácka můžete poznávat při putování po značených trasách Klubu českých turistů a dvou naučných stezkách. Pro cykloturisty je přichystaná například překrásná trasa podhůřím Bílých Karpat. Horňácké honitby jsou bohaté na vysokou zvěř a právem lákají lovce z domova i ze zahraničí. Pokud dáváte přednost koupání, můžete využít moderní koupaliště v Lipově.
Nejznámější folklórní akcí jsou určitě červencové Horňácké slavnosti ve Velké nad Veličkou, ale nabídka zajímavých akcí je mnohem bohatší. Jistě do ní patří i tradiční jarmark ve Velké nad Veličkou, nebo košty slivovice, štrůdlů nebo zelí.
K lidové umělecké výrobě a uměleckému řemeslu se stále obracíme s obdivem nad dovedností našich předků pro jeho bohatost a nejrozmanitější projevy. Archeologické i etnografické bádání prokazují, že výrobní činnosti, jako jsou splétání slámy a proutí, opracovávání dřeva, zhotovování hliněných nádob a tkaní plátna, patří k základním technologiím lidstva. Je velmi obtížné, a někdy i nemožné, určit původní místo vzniku některé výrobní či výzdobní techniky kvůli její rozšířenosti cestami tovaryšů.
Horňácký lidový oděv je typický pravoúhlými střihy jednotlivých součástek, což svědčí o jeho archaičnosti. Pro svou úzkou štíhlou siluetu (upnuté mužské nohavice či ženský kroj bez spodniček) bývá řazen ke krojům horského typu podobně jako lidový oděv na Valašsku či Moravských Kopanicích.
Masopust označovaný na Horňácku jako fašanek je obdobím od svátku Tří králů až do Popeleční středy. Poslední tři dny před započetím půstu chodí chlapci a muži s muzikou po domech zpívat a tancovat, za což bývají obdarováni koblihami, slaninou, vejci nebo slivovicí.
Poslední neděli před Velikonocemi se dříve vynášela Morena, symbol zimy a smrti. Dívky toho dne nazdobily slaměný došek do ženského kroje, nosily ji se zpěvem po vesnici až ji „pod dědinů“ hodily do vody. Symbolem nového jara bylo chodění „po máji“, kdy ozdobená jívová větvička, „létečko“, symbolizovala přinášení nového hospodářského roku do vesnice.
Nejvýznamnějším liturgickým svátkem jsou Velikonoce, kdy chodívají chlapci „řechtat“ na Zelený čtvrtek na dřevěné řechtačky na znamení smutku nad zemřelým Ježíšem. Dodnes muži chodívají „šlahat“ na velikonoční pondělí ženy „korbáčem“, aby „neoprašivěly“. V noci z neděle na pondělí se také vykropovala cestička mezi milenci vodou a vysypávala plevami. Ve 30. letech byl tento způsob zveřejňování vztahu nahrazen psaním na vrata a zdi domů – dnes na silnice vápnem.
V tajemnou filipojakubskou noc se snaží zlé síly uškodit lidem, a tak se pálilo smetí, práskalo bičem nebo lidé chránili své domovy kresbami na vratech, aby odvrátili zlé síly bosorek
Ke slavnostem letnic patří zdobení domů zelenými lipovými ratolestmi, jízdy o krále (Kuželov), královničky (Javorník) nebo církevní slavnost Božího Těla (Velká nad Veličkou).
Ukončením zimních prací a zábav je čtyřtýdenní Advent. Začíná svátkem sv. Ondřeje a sv. Barbory, kdy dívky věští z višňových větviček, jestli se příští rok vdají. Pro Horňácko jsou typické obchůzky maskovaných postav zvaných „mikołášé“: Mikuláš s družinou, Lucky („Uce“), postavy řemeslníků a zvířat (kominár, šlajfír, mutek, koza) apod.
Oslavy ukončení sklizně, dožínky, byly poděkováním za dobrou úrodu. Závěrem letních obyčejů a náboženskou slavností na památku posvěcení chrámu jsou hody. Jejich hlavními momenty jsou stavění máje, taneční zábava, průvod s muzikou obcí ale i mše v kostele a slavnostní pohoštění.
Obřady a obyčeje provázející celý život člověka jsou nazývány jako rodinné. Za jejich počátek lze považovat věštby dne a hodiny narození (např. šťastný den byla neděle a naopak se říkalo „Co je v pátek, ide nazpátek.“). Ve chvíli, kdy se dítě narodilo, se dělalo všechno proto, aby se mu zajistilo do dalšího života to nejlepší (peníze v první koupeli). Křest dítěte býval hned druhý nebo třetí den po porodu a dítě jím bylo přijato do křesťanského společenství obce. Kmotrovství se neodmítalo a žádost o něj, byla prokázáním úcty. Samotná matka byla přijata do běžného života až při úvodu o několik dnů až týdnů později. Tohoto obřadu se zúčastňovala pouze ona s dítětem zabaleným v plachtě „úvodnici“ a vdané ženy z příbuzenstva či sousedství.
Nejslavnostnějším rodinným obřadem bývala ovšem svatba, trvající často od středy nebo čtvrtka po celý týden. Ve svatební den proběhlo mezi ženichem a jeho rodiči „odprošování“ s následným požehnáním. U domu nevěsty se stejně jako dnes smlouvalo o tu pravou nevěstu a svatební průvod byl cestou z kostela „zatahován“, aby se vykoupil. Důležitý byl i první vstup nevěsty do nového domu, kde musela prokázat, že bude dobrou manželkou a hospodyní. Večer probíhalo „házání do koláča“ - obřadní vinšování a vybírání peněz pro nevěstu a její „začepení“, kdy jí byl obřadně sňat z hlavy věneček a uvázána šatka.
Také poslední věci člověka lidi velmi zajímaly. Vždy chtěli znát hodinu smrti, a tak věštili z houkání sýčka, úderů na okno nebo zastavení hodin. Ihned po smrti člověka bylo otevřeno okno, aby duše mohla vyletět, a probíhalo pro Horňácko velmi typické „naríkání“ - obřadní zpěvy a naříkání nad zemřelým.
Děkujeme za pozornost Naschlé
