Bohemia centralis, Praha, 15: 103 - 112, 1986
Holocenní malakofauna od Čelákovic a její význam pro poznání krajinné historie Polabí Holozäne Weichtierfauna von Čelákovice und ihre Bedeutung für die Landschaftsgeschichte des mittelböhmisches Elbegebietes
Vojen LOŽEK ÚVOD J. PETRBOK (1924) popsal z různých nalezišť ve středočeském Polabí Neratovice, Kojetice, Čakovičky, Velká Ves, Hájek u Neratovic/ druhově bohaté měkkýší fauny, které představují pozoruhodnou směs stepních, mokřadních a zejména vodních druhů. Pocházejí vesměs z tmavých humózních hlín, které s odvoláním na P. Kossowitzsche označoval jako tzv. úvalovou černozem. Časově mají spadat mezi "mesolith a mladší dobu bronzovou, jíž končí". Toto zařazení ovšem vychází z obecného datování "černozemě holocaenní", s níž PETRBOK své "černozemě úvalové" chronologicky ztotožňuje. Bohatství a pestrost vodní složky, která kromě druhů periodických bažin zahrnuje i takové prvky, jako např. Planorbis carinatus MULL., Bithynia tentaculata (L.) nebo Anisus vortex (L.) , ukazují, že v uvedených případech nejde o černozem, tj. stepní půdu, nýbrž o humózní vápnité hlíny barvou odpovídající černozemi, které se aspoň dočasně tvořily ve vodním prostředí. V novější době však žádné ze starých Petrbokových nalezišť, která bohužel postrádají přesnější lokalizaci, nebylo podrobeno revizi, takže otázka stáří a vytvoření uvedených faun zůstala otevřená. Teprve v dubnu 1970 byl v zářezu nové silnice z Čelákovic do Toušeně odkryt profil, který poskytl faunu podobnou Petrbokovým nálezům i některé stratigrafické poznatky, což oboje aspoň zčásti osvětluje otázku nálezů tohoto rázu a podstatně přispívá i k poznání krajinného vývoje přilehlého úseku Polabí, o němž jsme dosud neměli jasnější představu opřenou o vhodné fosilní doklady. Cílem mého článku je 103
přispět k osvětlení zmíněné problematiky na základě podrobného rozboru zmíněného nového odkryvu a jeho fauny. POLOHA A POPIS PROFILU Zkoumaný profil leží v ploché krajině pokryté poli na jižním okraji nové silnice vedoucí od čelákovického nádraží do Toušeně v nadmořské výšce zhruba 190 m, tedy 20 m nad labskou nivou. Odkrývá východní /pravý/ svah mělkého úpadu ve východním sousedství transformátoru. Byl zaměřen v délce 60 m a táhne se od silničního mostku přes strouhu uprostřed úpadu k jeho východnímu okraji. Zakreslený profil dovoluje sledovat vývoj jednotlivých vrstev od středu úpadu až na jeho okraj. Nálezy měkkýšů pocházejí ze spodního humózního horizontu /vrstva 5/, v němž byly i při povrchním ohledání vidět četné ulity a jejich zlomky. V nadložních vrstvách takto ulity zjištěny nebyly, nelze však vyloučit jejich jednotlivý výskyt, protože z nadložního souvrství nebyly odebrány vzorky k rozplavení. MĚKKÝŠÍ FAUNA Z vrstvy 5 byl odebrán vzorek zeminy objemu asi 3000 cm3. Vyplavením byl získán bohatý materiál měkkýších schránek a byl zpracován podle běžné metodiky (LOŽEK 1964). Nálezy shrnuje přehledná tabulka 4, která řadí druhy podle ekologických skupin a obsahuje rovněž základní údaje o jejich biostratigrafickém významu. Vodní druhy byly rozděleny jen nahrubo do dvou skupin podle požadavků na velikost a stálost obývaných vod. U každého druhu se přesně uvádí, v jakém stavu zachování byl nalezen, tedy počet celých jedinců i zlomků různého rázu. Přepočet na celé jedince zde nebyl vhodný, protože jde o faunu jediné vrstvy. Údaj o stavu zachování má význam pro posouzení jak případných druhotných změn nálezové vrstvy, tak i možnosti transportu některých schránek ze širšího okolí. ROZBOR MĚKKÝŠÍ FAUNY I když jde o stanoviště v nivní poloze, má fosilní společenstvo poměrně jednotný ráz, což souvisí s okolností, že jde jen o plochý úpad bez většího vodního toku, kde není možnost přepravy ulit z větších vzdáleností občasnými
104
11. Čelákovice - profil u transformátoru na silnici do Toušeně: 1-hnědošedá humózní ornice drobtovité skladby; 2-světleji šedohnědá rzivě mramorovaná hlína; 3-tmavošedá rzivě mramorovaná drobtovitá hlína, plynule vykliňující směrem k východu /půda/; 4-světleji šedohnědá rzivě mramorovaná hlína; 5-šedočerná, vápnitá, hrubě drobtovitá hlína s četnými ulitami /fosiliiferní poloha, vápnitý mulový glej/; 6-navětralý spodnoturonský slín s opukovými placičkami na povrchu.
105
Přehled malakozoologických nálezů u transformátoru v Čelákovicích
Tabulka č.4
Ekologickobiostratigrafická
Seznam druhů
Ráz nálezů
charakteristika
1 Zapojený les
!
Acanthinula aculeata (MULLER)
1, l0n, 2ú
!
Aegopinella pura (ALDER)
6n, l0z
!
Cochlodina laminata (MONTAGU)
1v, 2c, 29z
!
Monachoides incarnata (MULLER)
1n, 334z
(+) cf. Arianta arbustorum (LINNÍ)
lzú, 10z
2 Les až otevřené stanoviště
!
Cepaea hortenais (MULLER)
22z
různého druhu
!
Aegopinella minor (STABILE)
1, 10n, 65 z
(!)
Bradybaena fruticum (MULLER)
4j, 209z
M
Cecilioides acicula (MULLER)
1j
(!)
Truncatellina cylindrica (FERUSSAC) 3j, 1ú, ls
4 Step /xeroterm/
5 Otevřená stanoviště
(+) Vallonia costata (MULLER)
56, 57n, 14z
všeobecně
G
144, 184n, 60 z
6 Les nebo bezlesí -sušší stanoviště
Vallonia pulchella (MULLER)
(G) Vertigo pygmaea (DRAPARNAUD)
69, 44v, 35ú, 5z
(!)
1v, 1ú, 6h, ?8z
(!)
Cochlicopa lubricella (PORRO) Euomphalia strigella (DRAPARNAUD)
3j, 297z
(+) Cochlicopa lubrica (MULLER)
2v, 3h, 8z
(+) Euconulus cf. fulvus (MULLER)
4, 11n, 8a
7 Les nebo bezlesí -stanoviště (+) Limacidae /drobné tvary/
23d, 6z
střední nebo různá
23, 31j, 102z
(+) Nesovitrea hammonis (STROM) (+)
8 Les nebo bezlesí -vlhčí stanoviště
9 Mokrá terestrická stanoviště - břehy, mokřady
Punctum pygmaeum (DRAPARNAUD)
(!)
Carychium tridentatum (RISSO)
86, 25v, 16ú
G
Carychium minimum MULLER
239, 12v, 21ú
(+) Oxyloma/Succinea sp.
3j, 42z
(!)
25, 18n, 7z
Vallonia enniensis (GREDLER)
(G) Vertigo angustior JEFFREYS
88, 26v, 16ú
(G) Vertigo antivertigo (DRAPARNAUD)
3
Pisidium milium MALM 10 Vody - stálejší, spíše větší i (+) Pisidium casertanum (POLI) tekoucí
46
Lymnaea sp./ovata?, stagnalis?/ cf. Sphaerium corneum (LINHÉ)
106
1pL 11 11, 2pl, 40z 5z, lz
Ekologickobiostratigrafická
Seznam druhů
Ráz nálezů
charakteristika Vody
-
často
vysychající (+) Pisidium obtusale (1AMARCK) (+) cf. 611 2pl, 2z
drobnějši
Planorbis planorbis (LINNÉ)
, 1z
(+) Anisus leucostomus (MILLET)
15, 60j, 20z
(+) Aplexa hypnorum (LINNÉ)
1j,
(+) Lymnaea truncatula (MULLER)
19, 69j, 175z
6z
Vysvětlivky: Ekologicko-biostratigrafická charakteristika: ! - význačné druhy teplých období, (!) druhy převážně vázané na teplá období, (+) - lokální a příležitostné sprašové druhy /přežívající glaciál ve sprašovém pásmu/, Q - druhy přežívající glaciál mimo sprašové pásmo, (G) druhy přežívající glaciál mimo sprašové pásmo jako relikty, M - novodobí přistěhovalci z mladší poloviny poledové doby. Ráz nálezů: samostatné číslo - počet celých jedinců; n - nedospělé kusy, v -vrcholy, j - mladé kusy, pl - pravé lastury, 11 - levé lastury, d - destičky slimáků; zlomky: ú - ústí, c - cívkový okraj, h - hltanový okraj, zú - zlomek ústí, z - zlomky /obecně/.
povodněmi i možnost splachu z přilehlých svahových stanovišť výrazně odlišné povahy není možný. Druhy zapojených lesů /skupina 1/ jsou zastoupeny jen v menším počtu, nicméně zahrnují dva prvky, které se v současném širším okolí naleziště již nevyskytují. Jde o druhy Acanthinula aculeata (MÜLL.), kterou dnes najdeme jen v luzích na labské nivě, a zejména o Aegopinella pura (ALDER), která z velké části středočeského Polabí již vůbec vymizela. Ostatní lesní druhy /skupina 1 a zejména 2/ dodnes žijí v okolí, především ovšem také v polabských luzích. Zbývající suchozemské druhy patří buď otevřeným travnatým stanovištím /5/, nebo jsou schopné taková stanoviště obývat /6, 7 a 8/, popřípadě patří mokrým stanovištím /9/. Rovněž mezi těmito mokřadními prvky jsou mnohé, které dávají přednost otevřeným stanovištím, např. Vallonia enniensis (GRF.) nebo Vertigo angustior JFFR. Skupinu stepních a xerotermních druhů /4/ zastupuje pouze nově přistěhovaný druh Cecilioides acicula (MULL.), zjištěný ovšem jen v jediném nedospělém exempláři. Vzhledem k podzemnímu způsobu života tohoto druhu je zřejmé, že jde o jedince, který byl do vrstvy druhotně zavlečen, takže ho nelze brát v úvahu ani při 107
určení stáří vrstvy, ani při rekonstrukci stanovištních poměrů. V současné době je v širokém okolí běžný. Vodní druhy nasvědčují, že se v úpadu nacházely periodické močály, které poskytují vhodné podmínky pro takové prvky, jako jsou Anisus leucostomus (MILL.) nebo Aplexa hypnorum (L.) Místy musely tyto močály přecházet v úseky se stálejší vodou, kde nacházely vhodné podmínky Pisidium milium HELD, Sphaerium corneum (L.), Lymnaea sp. nebo Planorbis planorbis (L.). Ovšem i tyto druhy dočasně snesou úplný pokles vodní hladiny. Nízký počet obyvatel zapojených lesů a značný podíl druhů otevřených ploch od stepních luk po travnaté mokřady nasvědčuje, že se v blízkém okolí naleziště střídala otevřená travnatá stanoviště různého rázu s lesními porosty, které zaujímaly větší plochu než dnes. Podstatné je, že se rozkládaly i ve výše položeném území mimo labskou nivu, tedy v oblasti, kde se dnes lesy přirozeného složení téměř nezachovaly. Krajina tak měla mozaikovitý, možno říci lesostepní ráz, který se v okolí zkoumaného naleziště vyznačoval vzhledem k místním poměrům převahou vlhčích stanovišť. Pokud jde o stáří fosiliferní polohy, lze na základě složení měkkýší fauny (LOŽEK 1982a,b) vyloučit starý holocén, tj. preboreál a boreál. Rovněž zařazení do mladšího holocénu, tj. subboreálu až subrecentu, je nepravděpodobné vzhledem k nedostatku moderních druhů a naopak k přítomnosti již zmíněné Aegopinella pura (ALD.) i dalších. V rámci středního holocénu je pak možno uvažovat jeho mladší úsek - epiatlantik, čemuž odpovídá poměrně recentní ráz lesní složky i vysoký podíl druhu Carychium tridentatum (RSSO). Bližší chronostratigrafické opory měkkýší společenstvo neposkytuje. Výsledky malakozoologického rozboru však potvrzuje stratigrafická poloha vrstvy 5, která leží v podloží splachového souvrství zahrnujícího kromě současné půdy i jednu slaběji vyvinutou pohřbenou půdu /3/. Proto se toto nadloží se zařazením vrstvy s faunou do mladého holocénu rovněž stává nepravděpodobné. STRATIGRAFICKÉ A KRAJINNĚ HISTORICKÉ HODNOCENÍ Složení malakofauny odpovídá vývojovým poměrům v černozemní oblasti (LOŽEK 1982a), které jsou ovšem v prostoru naleziště ovlivněny plochým reliéfem i blízkostí labské nivy. S tím se shoduje jak popsané složení malakofauny význačné 108
malým počtem lesních prvků, tak i stavba profilu, z níž je zřejmé, že humozní horizont s ulitami vznikal v poměrně klidném prostředí, kdežto zřetelný splach půdy, který dal vznik krycím vrstvám, nastal až v pozdějších dobách. Podobnou stavbou se vyznačují biostratigraficky i archeologicky datované profily zjištěné jinde v okrajovém pásmu české černozemní oblasti, např. u Štětí a u Poplzí (SMOLÍKOVÁ a LOŽEK 1978),nebo i dále na její periférii jako u Velkého Hubenova (SMOLÍKOVÁ a LOŽEK 1973). Tyto profily dokládají, že se odnos půdy výrazně projevil až od pozdně bronzové doby, a tedy probíhal v mladším holocénu, kdežto střední a starší holocén se vyznačoval poměrně klidnou tvorbou půdy. Nálezový horizont 5, který podle výpovědi malakofauny není starší než střední holocén, leží bezprostředně na předkvartérním podloží, které zde představují turonské slíny. Výplň úpadu tedy odpovídá jen mladšímu úseku holocénu, takže vyvstává otázka, proč zde nevystupuje i starší holocén, pozdní glaciál, popřípadě ještě starší období. I zde je třeba provést srovnání v širším měřítku, při kterém se uváží, že se u většiny holocenních profilů v údolních polohách projevuje nerovnoměrný vývoj, neboť zachycují převážně buď střední a mladší holocén, nebo naopak starší holocén a pozdní glaciál, což svědčí pro erozní fázi na rozhraní staršího a středního holocénu nejspíše na počátku atlantiku (JAGER a LOŽEK 1983). Popsaný profil pak představuje typický příklad mladší, tj. středně až mladoholocenní generace údolních výplní. Vrátíme-li se k úvodem zmíněným faunám a profilům popsaným kdysi J. PETRBOKEM (1924), je velmi pravděpodobné, že jde o polohy, které jak svou faunou, tak i stratigrafickou polohou odpovídají fosilifernímu horizontu z Čelákovic. Dokládá to i rámcovou správnost Petrbokova chronologického zařazení mezi mezolit a konec doby bronzové, což odpovídá střednímu holocénu. Přitom je třeba uvážit, že Petrbok vyšel jen z vnější podoby tmavých horizontů, neboť jeho archeologické datování se týkalo profilů terestrickými sedimenty a půdami, kde vystupovaly skutečné stepní černozemě, popřípadě rendziny, nikoli však vápnité gleje s vysokým obsahem humusu, a to jak v našem případě, tak v případě jeho faun smíšených s velkou vodní složkou. Naše určení se také opírá o jiná kritéria, tj. o posloupnost postglaciálních měkkýších společenstev a o stratigrafické postavení. Shrneme-li tyto výsledky z krajinně historického hlediska, vidíme, že i ve středním Polabí byly poměry podobné jako na západněji položených plošinách s
109
typickými černozeměmi. Středoholocénní krajina podržela svůj lesostepní ráz, který umožnil zachování některých starousedlých stepních druhů a omezil šíření lesních prvků. Tyto prvky vytvořily jen neúplná společenstva, i když stanoviště zde měla místy značně vlhký ráz. Významným místním rysem je přítomnost četných vápnitých močálů, které někde přecházely i v hlubší vodní nádrže, a to i v pásmu ležícím mimo současnou labskou nivu. Dnes jsou v tomto pásmu jak lesní, tak i vodní stanoviště téměř úplně přeměněna na suchou zemědělskou krajinu. Popsaný vývoj, i když dnes stále sílí, má kořeny v poměrně hlubokém pravěku a začíná již na sklonku doby bronzové - tedy před třemi tisíciletími. Je důkazem dávného přetvoření celé polabské krajiny. ZÁVĚR Hlavní výsledky biostratigrafického rozboru popsané malakofauny lze shrnout v těchto bodech: 1. Malakofauna zjištěná v profilu na západním okraji Čelákovic odpovídá svým složením mladšímu úseku středního holocénu - epiatlantiku. 2. Nálezy se soustředí v tmavé poloze, která typologicky odpovídá vápnitému mulovému gleji; nadloží tvoří mladoholocenní splachové souvrství. 3. Složení měkkýších společenstev ukazuje, že tato část Polabí měla ve středním holocénu ráz parkovité krajiny, v níž se střídaly listnaté lesy s otevřenými plochami od stepních luk po silně zamokřené louky až močály. 4. Pozdější kultivace téměř úplně potlačila jak lesní, tak i mokřadní stanoviště a změnila celé území na jih od labské nivy na jednotvárnou zemědělskou krajinu. 5. Odkryté souvrství svým věkem /střední holocén až recent/ i stavbou odpovídá mladší generaci údolních výplní ve facii černozemní oblasti. Zusammenfassung Am Westrand der Stadt Čelákovice im mittelböhmischen Elbtal wurde im Einschnitt der Landstrasse nach Toušeň eine Ablagerungsfolge aufgeschlossen, deren Basishorizont eine reiche Weichtierfauna geliefert hat. Der untersuchte Aufschluss liegt in einem flachen Muldentälchen inmitten der flachwelligen landwirtschaftlich bestellten Landschaft südlich der Elbeaue. Sein stratigraphischer Bau ist aus der beigefügten Abbildung und deren Beschreibung ersichtlich.
110
Die Molluskenfunde stammen aus der untersten Schicht /5/ der quartären Ablagerungsfolge, der eine ca 3000 cm3 grosse Erdprobe entnommen wurde. Diese wurde ausgeschlammt und
ausgelesen.
Die
Ergebnisse
sind
in
zusammengefasst, die auch die wichtigsten Angaben über die
einer
Übersichtstabelle
paläoökologische und
biostratigraphische Bedeutung der einzelnen Arten enthält. Die fossile Weichtiergemeinschaft stellt eine Mischfauna dar, in der einige Wald-, vor allem jedoch Wiesen-, Sumpf- und Kleinwaaserelemente auftreten. Echte Steppenarten fehlen, ein Einzelfund von Cecilioides acicula (MOLL.) geht vermutlich auf ein sekundäres Eindringen in tiefere Horizonte zurück. Von Bedeutung sind ferner die Funde von Acanthinula aculeata (MULL.), die heute nur noch im Bereiche der Elbeaue lebt, wahrend Aegopinella pura (ALD.) im weiteren mittelböhmischen Elbegebiet nicht mehr vorkommt. Diese Funde sowie die Zusammensetzung der gesamten Fossilgemeinschaft deuten darauf hin, dass die Fauna weder jung- noch altholozän sein kann (LOŽEK 1982ab). Am wahrscheinlichsten ist ihre Einordnung in den jüngeren Abschnitt des Mittelholozäns, d. h. ins Epiatlantikum (LOŽEK 1982a). Dies stimmt mit den stratigraphischen Verhältnissen völlig überein. (vgl. SMOLÍKOVÁ & LOŽEK 1973, 1978.) Die artenarme Waldkomponente, in der vor allem die Bewohner geschlossener Wälder nur schwach vertreten sind, sowie der hohe Anteil an Wiesen-, Sumpf-und Kleinwasserarten entsprechen einer Parklandschaft, in der kleinere Waldungen mit trockenen bis feuchten Wiesen,
Sumpfen
und
periodischen
Gewässern
abwechselten.
Die
hohe
Zahl
Feuchtigkeitsliebender Elemente ist auf die Muldenlage sowie auf das flache Relief zurückzuführen. Die Hauptergebnisse können in folgenden Punkten zusammengefasst werden. 1. Die
am
Westrand
von
Čelákovice
festgestellte
Weichtierfauna
weist
eine
Zusammensetzung auf, die dem jüngeren Abschnitt des Mittelholozäns - dem Epiatlantikum entspricht. 2. Die
Funde
stammen
aus
einem
dunklen
Humushorizont,
der
typologisch
einen Kalkmullgely darstellt; das Hangende besteht aus jungholozänen Abspulbildungen. 3. Die
fossile
Weichtiergemeinschaft
belegt,
dass
im
betreffenden
Abschnitt
des Elbtales wahrend des Mittelholozäns aine Parklandschaft vorherrschte, in der Laubwälder mit offenen Flächen von Steppenwiesen- bis Sumpfcharakter abwechselten. 4. Durch
die
spätere
immer
intensivere
landwirtschaftliche
Nutzung
wurden
sowohl die Wald- ald auch die Sumpfstandorte likvidiert und das gesamte Gebiet in eine monotone Feldlandschaft umgewandelt.
111
5. Die aufgeschlossene Ablagerungsfolge entspricht altersmassig /=Mittelholozan bis Gegenwart/ der jüngeren Generation von Talausfüllungen in der Fazies der Tschernosemlandschaft. Ergänzend sei erwähnt, dass bereits J. PETRBOK (1924) eine Reihe ähnlicher Funde im mittelböhmischen Elbtal beschrieben hat, was darauf hindeutet, dass im Mittelholozan entsprechende Umweltverhältnisse auf weitem Flachen in diesem Gebiet anzutreffen waren.
Literatura JÁGER,K.-D., LOŽEK,V., 1983: Paleohydrological implications on the Holocene development of climate in Central Europe based on depositional sequences of calcareous fresh-water sediments. - Quaternary Studies in Poland, 4 (1981), atr. 81-89. Warszawa-Poznaň. LOŽEK,V., 1964: Quartärmollusken der Tschechoslowakei. - Rozpravy Ústředního ústavu geologického, 31, 374 str., Taf. 1-XXXII, Beil. 1-IV. Praha. LOŽEK,V., 1982a: Faunengeschichtliche Grundlinien zur spat- und nacheiszeitlichen Entwicklung der Molluskenbestände in Mitteleuropa. - Rozpravy ČSAV, ř. MPV, 92, 4, 106 str., Taf. 1-8, 4 př. Praha. LOŽEK,V., 1982b: Contribution of Malacology to the Chronological Subdivision of the Central European Holocene. - Striae, 16, str. 84-87. Uppsala. PETRBOK,J., 1924: Stratigrafie českých nalezišt měkkýšů holocenních. - Rozpravy II. třídy České akademie, 33 (1924), 7, 12 str. Praha. SMOLÍKOVÁ,L., LOŽEK,V., 1973: Der Bodenkomplex von Velký Hubenov als Beispiel einer retrograden Bodenentwicklung im Laufe der Nacheiszeit. -Časopis pro mineralogii a geologii, 18, 4, str. 365-377, Taf. 1-IV. Praha. SMOLÍKOVÁ,L., LOŽEK,V., 1978: Die nacheiszeitlichen Bodenabfolgen von Poplze und Štětí als Beleg der Boden- und Landschaftsentwicklung im böhmischen Tschernosemgebiet. - Beitrage zur Quartär- und Landschaftsforschung /J.FinkFestschrift/, str. 531-549. Wien. Adresa autora: RNDr. Vojen Ložek, DrSc. Kořenského 1, 150 00 Praha 5
112
