Otázka č. 12
Holandští umělci protestantského Nizozemí 17. století Charakteristické znaky období a umění v něm vzniklého Rozdělení Evropy na protestantský a katolický tábor se projevilo také v umění, a to i v tak malých zemích, jako je Holandsko. Tehdejšímu Jižnímu Nizozemí (dnešní Belgii) vládl za katolíky Rubens se svými nesčíslnými zakázkami od kostelů, králů, knížat. Jeho obrazům dominovaly pochopitelně náboženské motivy. Většina obyvatel severních nizozemských provincií přijali ale víru protestantskou, když se postavili svým nejvyšším katolickým autoritám - Španělům. Protestantská víra v Holandsku se od katolické Evropy ve způsobu myšlení a názorech lišila, a to především skromností, šetrností a odporu k okázalosti. Tyto vlastnosti se projevují také v umění. Mnoho protestantů mělo námitky vůči sochám světců v kostelích a honosným oltářům, a považovali je za projev papežského „modloslužebnictví“. Tak se stalo, že umělci ztratili nejlepší příjem zakázek – malování pro církev. Museli se tedy soustředit na oblasti, proti nimž nebylo z náboženských důvodů námitek, a to malování knižních ilustrací nebo portrétů na zakázku, postupem času i na krajinomalbu. Holandští protestantští měšťané 17. století nikdy nepřijali rozvinutý barokní sloh, který tehdy ovládal celou katolickou Evropu.
P. P. Rubens – Isabella Clara Eugenia
F. Hals – Piter van den Broecke
Porovnání protestantského a katolického umění: To, že si protestantští umělci museli hledat jiné cesty, hlavně skrz portréty na zakázku, neznamená, že katoličtí malíři portréty nemalovali. Srovnáním těchto dvou děl, vzniknuvších přibližně kolem roku 1633, dosáhneme zajímavých skutečností. Tou první je, že Halsův portrét působí realističtěji, s výrazem a jakoby s vystihnutou a nalezenou podstatu právě onoho člověka. Honosná a jaksi nadpřirozeně půvabná postava Rubensova portrétu je i přes svou dokonalost nevěrohodná a působí stroze a nepravdivě Protestantské umění jako takové se díky svému náboženskému omezení stalo nevýhodným povoláním. Proto lidé, kteří přeci jenom zvolili dráhu umělce, byly vzácnější. Díky víře ve své řemeslo se i jejich díla stávala věrohodnějšími a jakoby prostoupena skutečností, skromností a jednoduchou krásou okamžiku. Díky tomuto faktu vznikla tak půvabná díla jako holandské krajinomalby, portréty prostých a chudých lidí nebo zachycené momenty obyčejných dnů.
Otázka č. 12
Rembrandt Harmenszoon van Rijn (1606 Leiden – 1669 Amsterodam) Rembrandt je znám jako největší malíř Holnadska, a je řazen mezi nejvýznamnější malíře, kteří kdy vůbec žili. Byl o jednu generaci mladší než Hals a Rubens. Rembrandt byl mistr portrétů. Celý svůj život také maloval své autoportréty, které nyní tvoří úžasný záznam jeho života. Jeho raná tvorba byla soudobými učenci v Leidenu a okolí uznávaná, a tak Rembrandt, povzbuzen chválou, opustil Leidenskou univerzitu a ve věku třiadvaceti let odešel do Amsterodamu. Zde se učil u mistra Pietra Lastmana. V Amsterodamu udělal rychlou a úspěšnou kariéru jako portrétista. Získal si postavení, oženil se s bohatou dívkou, koupil si dům, sbíral umělecká díla a kuriozity (kostry, vycpaná exotická zvířata…) a neustále pracoval. Když jeho žena zemřela, zanechala mu slušné jmění. Rembrandt se však zadlužil, jeho oblíbenost u obecenstva klesla, a kolem roku 1656 mu věřitelé zabavili a prodali dům a jeho sbírky dali do dražby. Přestože ho jeho druhá žena zachránila před úplným zničením, Rembrandtův život skončil a nezůstal po něm žádný majetek, jen staré šaty a malířské náčiní. Rembrandtovi autoportréty se vyznačují „opravdovostí“. Je to tvář člověka, kde není ani náznak ješitnost, pózy. Jde o upřímný pohled malíře, zkoumající se v zrcadle, který se nekrášlí a nesnaží se svou nehezkost schovat. To platí i pro ostatní portréty. Bez Rembrandtova pochopení tajemství lidské tváře by nikdy nevznikly tak vynikající portréty. Na rozdíl od svých současníků, kteří s analytickou přesností zobrazovali především přírodní motivy, Rembrandt maloval převážně postavy, portréty nebo biblické výjevy. Raná tvorba prokazuje malířovu znalost italského renesančního malířství, Rubensových barokních tendencí i caravaggistů. Rembrandt ukazuje a za celý svůj život stále rozvíjí jedinečnou práci s šerosvitem. Strohý reliéf obrazu obklopil stínem a zjednodušil černobílé harmonie. Proto jeho tvrdé přechody světla a stínu tvoří kompozici bezprostřednější. Pomocí světelných kontrastů Rembrandt dodává obrazu hlubší pohled. Tajemství obrazu se skrývá v zachycení nedokonalé pravdy lidského nitra. Rembrandt, stejně jako Dürer, byl také grafický umělec. Metoda, kterou používal, už nebyl mědirytina nebo dřevořez. Technika, jež mu umožňovala pracovat rychleji a volněji a bez rydla, se nazývá leptání. Měděná deska se pokryje voskem a kreslí se do něj jehlou. Kamkoli se jehla dostane, odstraňuje vosk a obnaží měď. Konečný výtvor se ponoří do kyseliny, která obnaženou měď rozleptá a kresba se přenese na měděnou desku. Ta se dá otisknout stejným způsobem jako rytiny. Lept se pozná od rytiny lehčí a vzletnější linií tahů. Na konci své umělecké dráhy se i přes tíživou osobní i finanční situaci pouštěl do odvážných experimentů. Rembrandt se zaměřil na niternost malby pomocí pastózních barev a velkých ploch. Jedním z nejslavnějších obrazů je Židovská nevěsta (1665). Pozadí obrazu, na němž se vegetace ztrácí v neurčité architektuře, je vytvořeno hnědými skvrnami. Zvýrazněním odrazů a třpytů na podtrhl malíř krásu a přepych a společenské postavení páru. Rembrandtovou snahou nebylo charakterizovat spiritualitu židovského světa, ale dát jim reálnou fyzickou podobu. Židovská nevěsta
Otázka č. 12
Frans Hals (1580-85 Flandry -1666 Haarlem) Hans byl nizozemský barokní malíř, známý především jako vynikající portrétista. Spolu s Rembradtem patří k předním představitelům nizozemského výtvarného umění. Většinu svého života strávil v Haarlemu. V mládí se učil pravděpodobně u vlámského malíře Karla van Mandera, ale vliv učitele na tvorbu F. Halse není patrný. Na rozvoj jeho osobitého malířského stylu měl největší vliv Pietre Paul Rubens (barokní vlámský malíř). Již jeho raná díla se vyznačují bezprostředností a svobodou malířského podání. Jeho první velkou zakázkou byl skupinový portrét důstojníků sboru střelců sv. Jiří z roku 1616. Hostina důstojníků sboru střelců sv. Adriana z roku 1627 je pak projevem jeho barokní přirozenosti i záměrné kompozice ( využití dvou otočených postav, výrazná gestikulace...). Zprvu byla díla tohoto malíře pestrobarevná a velmi živá.
sbor střelců sv. Jiří
sbor střelců sv. Adriana
Na konci 30. let se kompozice počala zklidňovat a pohyby na skupinových portrétech vyrovnávat do prostého horizontálního řazení. Původní pestrobarevnost se proměňuje v malbu tónovou a na místo pohybové a výrazové nadsázky nastupuje snaha po prohloubení charakteristiky zobrazovaných osob. Hans se věnuje lidovým typům z haarlemského okolí. Po roku 1640 se Hals obrací stále více k vážnějším stránkám života. (představení Hospitálu sv. Alžběty, 1641). Cikánka v Louvru
V padesátých letech nastal v Halsově životě a díle zvrat, jenž ho přivedl- podobně jako Rembrandta – do osamění a chudoby. R. 1652 byla mu pro dluhy zabavena část majetku. Rozpor mezi umělcem a vkusem zbohatlého měšťanstva zvětšoval jeho bídu, takže 1664 vstoupil do haarlemského chudobince. Zde vytvořil poslední obrazy představených, v nichž duchovnost malířského výrazu má protějšek jen v Remrandtových pozdních portrétech. Hals praktikoval precizní realismus. Maloval především portréty bohatých občanů a velké skupinové portréty, zobrazující pestrost společenského života( hostiny a setkání důstojníků, generálů, právníků, úředníků, herců, zpěváků...). Jeho portréty se vyznačují neidealizovanými tvářemi. Jeho schopnost upřímně znázornit smích či opileckou rozjařilost je v umění té doby ojedinělá. Jako technik je jedním z nejdokonalejších v malířství 17. stol. Na Halsově malbě se učili impresionisté jako E. Monet. Hals měl spousty žáků, z nichž nejvýznamnějšími jsou: jeho syn Hals ml., Ostade, Brouwer, Wouwerman. Převážná část jeho tvorby je uložena ve Frans Hals Museum v holandském Haarlemu.
Šašek s loutnou
Autoportrét
Veselý piják
Otázka č. 12
Jan van Goyen (1596 Leyden - 1656 Haag) J. van Goyen byl přední nizozemský krajinář 17. stol. Již od svých deseti let se učil u krajináře C. Schilperoota. V průběhu dvou let prošel dílnami dalších třech učitelů. Během svého života se Goyen často stěhoval. Našel pravého učitele E. van de Valde v Haarlemu. Pak se oženil v Leydenu a otevřel si zde vlastní malířský ateliér. Kromě malování byl Goyen aktivní také v obchodování s uměleckými předměty a domy, což ho krátce před smrtí finančně zruinovalo. Po své smrti zanechal potomkům dluhy ve výši 18 000 Goldenů. Vedle E. van de Valdeho, S. van Ruysdaelda a H. Segherse patří Goyen k zakladatelům holandské krajinomalby 17. století. Na rozdíl od krajin 16. stol. nejsou krajiny těchto umělců pouhým prostředím a pozadím jiných výjevů, ale především krajinou samotnou o sobě. Velkou roli zde hraje nebe, které bývá zpravidla dramatické. Jeho ranné obrazy jsou ovlivněny malíři, jako je R. Savery. Většinou venkovské krajiny, jako je známe z 16. stol. ( příkladem je Přívoz, nebo Jaro a Zima z roku 1625 ). Poté byl inspirován svým učitelem E.Valdem, což bylo zřejmé v krajinách s kanály a dunami i v zimních krajinách. Souběžně s krajináři své doby Goyen vytvořil jednotný prostor krajiny naplněné atmosférou. Hlavním obsahem jeho krajin se stalo osvětlení a nebe. Opustil pestrobarevnost a přešel k jednotnosti odstínů barev. Mezi holandskými krajináři té doby jsou jeho malby spolehlivě nejméně barevné. Převažuje zde hdědo- zlatá barevnost, od třicátých let pak šedozelená. Postavy prostých Holanďanů se stále zmenšovaly. Horizont klesal a největší část obrazu zabírala atmosféra. Maloval rozbouřené moře, písečné duny, pohledy na holandská města a vesnice. Příznačné jsou jeho široké záběry moře, nebo ploché holandské krajiny, kde se zdánlivě nic neděje. Avšak právě v nich vyjádřil nejpůsobivěji nekonečnost přírody. Goyenovy obrazy jsou malovány technikou olejomalby na dřevěné desce, vyjmečně na plátně. Za svůj život malíř namaloval přes tisíc obrazů a dodnes se jich dochovalo několik set.
Krajina s rybáři
Pohled na Dordrecht přes řeku Merwede
Větrný mlýn
Zámek u řeky se zasilatelstvím na nábřeží
Otázka č. 12
Jan Vermeer van Delft (1632 Delft- 1675 Delft) Delft byl holandský malíř. Jeho otec se mimo jiné zabýval uměleckým obchodem. Byl členem cechu sv. Lukáše a přátelil se s mnoha umělci, kteří navštěvovali jeho dům a pravděpodobně také ovlivnili nadšení mladého Vermeera pro umění. Učil se u C. Fabrita. Po otcově smrti zdědil pravděpodobně hostinec i obchod s uměním. Roku 1653 se oženil se zámožnou katoličkou (on protestant ) a později s ní měl 14 dětí, z nichž 4 zemřely. Tentýž rok vstoupil do cechu sv. Lukáše a stal se jeho představitelem mezi lety 1662- 63 a 1670- 71. Žil stále v Delftu. Přesto, že byl uznávaným umělcem a snažil se přivydělat obchodem s uměním, měl dluhy. Pracoval velmi pomalu, průměrně namaloval dvě plátna ročně. Dnes od něj máme pouze 37 obrazů. Svá díla nemaloval pro otevřený trh, ale spíše pro mecenáše, kteří dokázali jeho dílo ocenit. Po Vermeerově smrti se dostala část jeho děl do aukce, aby mohly být zaplaceny dluhy. Poté byl jako malíř zapomenut a znovu objeven až roku 1866. Vermeer maloval obrazy s motivy náboženských příběhů, nebo výjevy z obyčejného života. Vytvořil také dvě krajiny ( Delft a Malá ulici v Delftu ) a jednu alegorii. Ve svých kompozicích se spokojuje jen s málo postavami a nejčastěji jen s jedinou dívkou, která čte, paličkuje, sedí u klavíru, nebo toaletního stolku atd. Jeho obrazy vyjadřují klidnou pohodu, zasnění a trvání času. Větší pohyb a dramatičnost mu byly cizí. Ze zachovalých děl jsou jen dvě datována: U kuplířky ( 1656 ) a Astronom ( pravděpodobně 1673 ). Obraz U kuplířky představuje asi nejranější dílo. V dekorativní jednoduchosti provedení je to mistrovské dílo, ale odlišuje se od charakteristického umělcova stylu. Kompozice je dynamičtější a anekdoticky pointována. Figurální výjev Vermeer pojímá jako zátiší. Jeho interiéry jsou jednoduché. Často je dotváří pestrobarevný koberec, závěs, obyčejný nábytek a prosté domácí předměty. Soustřeďuje se na malířské provedení a pravdivost motivu. Verneer byl malířem chladného denního rozptýleného světla. Jeho malba se zaměřila na výrazné osvětlení, půvabnost barev a jejich dokonalé podání. Charakteristické jsou pro něj citrónová žluť a chladná modř.
Čtenářka
Služka
Dívka s perlou
Otázka č. 12
Jakob van Ruisdael
(1628- 29 Haarlem - 1682 Amsterodam) Holandský krajinář J. van Ruisdael byl synem rámaře, obchodníka s obrazy a též malíře Issaka van Ruisdaela. Byl synovcem a žákem Saalmona van Ruisdaela. Roku 1648 vstoupil do malířského cechu sv. Lukáše v Haarlemu. Jeho mládí charakterizují díla se skromnými motivy, věrné a pilné studium přírody. Pod vlivem Salamona Ruisdaela pak zdůrazňuje hmotnost vegetace, viděné zblízka. Svým založením byl romantik, což se v jeho krajinomalbách projevuje. Nepoužívá lidské stafáže. Jeho krajiny nejsou realistické. Jakob v krajině hledá symbolický význam a vyjadřuje v ní své osobité životní pocity samotáře. V jeho dílech se objevují romantické objekty, ruiny, skácené stromy. Jeho hřbitovní náhrobky připomínají zmar, hynutí a pomíjejícnost ( Židovský hřbitov, cca 1656 ). Když se r. 1656 přestěhoval do Amsterodamu, přestal malovat romantickou krajinu jižního Holandska a německého pohraničí. Zabýval se prostorem holandské roviny. Při malbě pohledu na město Haarlem maloval i nejvzdálenější dálky s detaily jasně a zřetelně. Na jeho pozdějších obrazech převládá hnědá, zelená a šedá v pochmurném ladění. Romantické ideální krajiny závěrečného období ovlivnil A. van Everdingen. Proti němu však Jakob krajinu zheroizoval a tím ji přiblížil nové vlně módního krajinářství, usilujícího o divadelní efekty. V závěru Ruisdaelova života jeho dílo v umělecké kvalitě zřetelně kleslo.
Stromy
Vodopád
Mlýn- Wijk- bij- Duurstede
Willem Kalf
( 1619 Rotterdam- 1693 Amsterodam ) Kalf byl holandský malíř zátiší. Byl synem bohatého obchodníka se suknem. V první polovině 40. let žil v Paříži a maloval kromě zátiší také drobné obrázky s pohledy do kuchyní a stodol. V tomto období si vypracoval vlastní styl bohatého zátiší, složeného většinou z jižního ovoce, drahocenných nádob a orientálních koberců. Zátiší sestavoval tak, aby na temném pozadí vystihl odrazy barevných světel. Uměl velmi dobře vyjádřit látkovou charakteristiku předmětů. Roku 1651 se vrátil z Francie do Holandska, kde se oženil se spisovatelkou C. Pluvierovou. Od roku 1653 žil až do smrti v Amsterodamu, kde si přivydělával i jako obchodník s uměleckými předměty.
Zátiší
Zátiší
