MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Katedra kinantropologie
Hodnocení rozhodčích ve společenských tancích Bakalářská práce
Vedoucí bakalářské práce:
Vypracoval:
doc. PaedDr. Renata Klárová, CSc.
Lukáš Kafoněk 3. ročník, APAK - RJ
Brno, 2007
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně a na základě literatury a pramenů uvedených v Seznamu použité literatury.
V Brně dne 16. dubna 2007
………………..
Děkuji doc. PaedDr. Renatě Klárové, CSc., vedoucí mé bakalářské práce, za cenné rady, připomínky a odborné vedení, které mi v průběhu psaní poskytla. Děkuji také rozhodčím, kteří souhlasili s rozhovorem.
Lukáš Kafoněk
OBSAH Úvod ………………………………………………………………… 6 Cíl práce ………………………………………………………………………… 8
1 Historie a charakteristika společenských tanců ……………… 9 1.1 Společenský tanec …………………………………………………... 9 1.1.1
Obecná charakteristika …………………………………... 9
1.1.2
Historie tance ……………………………………….…... 11
1.1.3
Historie a současnost tanečních soutěží ...………….…… 12
1.1.4
Standardní tance …………………….……………….….. 17 Waltz …….………………………………….…… 18 Tango …….……………………………………... 18 Valčík ……………..…………………………….. 18 Slowfoxtrot ……..………………………………. 18 Quickstep ……..………………………………… 19
1.1.5
Latinskoamerické tance ………..………….……………. 19 Samba ……...………………….………………… 19 Chacha ……...…………………………………… 19 Rumba ………………………...………………… 20 Paso doble …………...………………………….. 20 Jive ……………...………………………………. 20
1.2 Pravidla hodnocení tanečního výkonu …………..………………… 21 1.2.1
Kritéria hodnocení ……...………………………………. 21
1.2.2
Skating systém ………...………………………………... 21
2 Metodika práce ……………………………………..…………. 23 2.1 Řízený rozhovor ……………...……………………………………. 23 2.2 Výběr ………………...……………………………………………. 24 2.3 Strategie řízeného rozhovoru ………………………………………. 25 2.4 Prezentace výsledků ……………………………………………….. 26
Závěr …………………………...………………………………….. 34 Seznam použité literatury …………………….………………………………… 37 Resumé
ÚVOD Bakalářskou práci na téma hodnocení rozhodčích ve společenských tancích jsem si zvolil z několika důvodů. Jeden z důvodů je ten, že se společenskému tanci věnuji již osmým rokem a z toho sedm let jsem byl aktivním tanečníkem. Poslední rok jsem však opustil dráhu aktivního zápolení a vstoupil mezi řady trenérů a rozhodčích. Další důvod, který mne přiměl k vybrání tohoto tématu byl ten, že z praxe vím, jak nelehký úděl nosí na svých bedrech rozhodčí, kteří rozhodují taneční soutěže. Jsou za své výkony velice často kritizováni tanečními páry, trenéry, obecenstvem i svými kolegy. Zdá se mi dokonce, že kritika na jejich hlavy je snášena mnohem častěji, než na hlavy tanečních párů, předvádějících se na tanečním parketě. Vím ale také moc dobře, že hodnocení tanečního výkonu rozhodčími je příliš subjektivní činnost a v některých případech je snášená kritika opravdu opodstatněná. První kapitola bakalářské práce bude obsahovat obecnou charakteristiku společenských tanců z hlediska jejich historického vývoje i současnosti. Zaměříme se na historii tance od dob, kdy tanec sloužil k rituálním účelům k uctívání bohů. Důležitým tanečním mezníkem je ovšem starověk, ve kterém byl tanec nezbytnou součástí výcviku vojáků. Nebýt však těchto pradávných tanečních začátků, nikdy bychom nemohli na vlastní oči spatřit tanec, jenž překonal všechny nástrahy historického vývoje a v současné době nám slouží převážně pro zábavu. Také taneční soutěže, na kterých se rozhoduje, který z tanečních párů tančí nejlépe, prošly historickým vývojem. Je pochopitelné, že vývoj tanečních soutěží má daleko mladší historii, než vývoj samotného tancování. I přesto lze říci, že tento vývoj je neméně zajímavý. Dále se zaměříme na strukturu tanečních soutěží v dnešní době, např. s jakými typy soutěží se taneční pár může setkat, na jaké věkové a výkonnostní kategorie se tanečníci a tanečnice rozdělují, na jakém základě se uskutečňuje postup mezi jednotlivými třídami a kategoriemi a jaká pravidla soutěží patří k těm nejdůležitějším
-6-
V naší práci také rozebereme jednotlivé soutěžní společenské tance. Jsou rozděleny do dvou disciplín a to na standardní a latinskoamerické tance. V každé z těchto disciplín je obsaženo 5 společenských tanců s rozdílnými charakteristikami historického vývoje i technickými zvláštnostmi, u kterých je nutnost pilně a tvrdě trénovat pro kvalitní předvedení jednotlivých tanců. Další kapitolou naší bakalářské práce jsou pravidla hodnocení tanečního výkonu. Uvedeme kritéria hodnocení tanečních párů na taneční soutěži a také tzv. matematická pravidla ( skating systém ), kterými se z hodnocení jednotlivých rozhodčích v jednotlivých tancích získává celkový výsledek za všechny tance, všechna soutěžní kola a všechny rozhodčí.
V této práci používáme pro označení osoby hodnotící taneční výkon slovo rozhodčí. V některých literárních pramenech i v soudobé mluvě je hojně používáno také označení porotce. Tato slova jsou synonymního typu, to znamená, že při jejich použití se obsah významově nemění a záleží tedy na samotném mluvčím, které z těchto slov je mu bližší. Pro naši práci jsme použili slovo rozhodčí proto, že podle našeho názoru lépe vystihuje jejich úlohu při hodnocení výkonů tanečních párů na taneční soutěži. Naneštěstí pro oblast společenského tance existuje velmi málo dostupné literatury a žádná z nich se nezabývá stejným, nebo alespoň podobným tématem. Proto čerpám převážně z vlastních zkušeností a také z netradičních pramenů, jako jsou například internetové stránky.
-7-
CÍL V naší bakalářské práci chceme poukázat na subjektivnost a příliš velkou variabilitu hodnocení tanečních párů ve společenských tancích. Formou řízeného rozhovoru zjistíme, ve kterých oblastech a kritériích hodnocení se názory rozhodčích různí a kde se naopak shodují. Pokusíme se navrhnout optimální řešení objektivního posouzení tanečního páru rozhodčím.
-8-
1. HISTORIE A CHARAKTERISTIKA SPOLEČENSKÝCH TANCŮ 1.1 SPOLEČENSKÝ TANEC
V současné době je veřejností znám i další název tohoto tanečního oboru – Sportovní tanec. Tento název vznikl na počátku 90. let 20. století, kdy došlo k přejmenování celého oboru soutěžního společenského tance na taneční sport za účelem zařazení tance jako sportu mezi kandidátské disciplíny na Olympijské hry. Tohoto uznání se však sportovní tanec doposud nedočkal i přesto, že na Olympijských hrách jsou takřka příbuzné disciplíny ( krasobruslení, sportovní gymnastika, moderní gymnastka ). Kdyby se však, dle mého názoru, pozměnila a ujednotila pravidla hodnocení, společenský tanec se už delší dobu mohl prezentovat na Olympijských hrách.
1.1.1 Obecná charakteristika
Tanec je pohybová společenská aktivita, provozovaná převážně za doprovodu hudby. Tanec může navodit lepší náladu, a je také vyjádřením pocitů tanečníka, takže může být považován za druh umění ( http://cs.wikipedia.org/wiki/Tanec ). Společenský tanec patří do skupiny esteticko – koordinačních sportů a výkon tedy není měřen na metry ani na čas. Cílem tanečního páru je předvést kvalitní a přitom krásný pohyb a samozřejmě také zaujmout rozhodčí i diváky. Pro diváky je to především nádherná podívaná. Krásní mladí lidé v nádherných kostýmech se snaží předvést nejen správnou techniku pohybu, ale i náladu a charakter jednotlivých tanců. Divák má možnost sledovat na parketě vždy několik párů a může si tedy vybrat ten, který se mu nejvíc líbí. Může sledovat jeho osud v dalších kolech soutěže a ve finále může vidět, jak uspěl v očích odborné poroty. V nižších výkonnostních třídách bývá k vidění sice méně kvalitního pohybu, ale o to více nadšení, zapálení a vzájemného povzbuzování párů ( Odstrčil, 2004 ).
-9-
Pro znalce představuje taneční sport sportovní disciplínu, která se ve vrcholovém provedení blíží umění. Odborník si vyhledává ty nejjednodušší taneční prvky, aby vychutnal kvalitu a krásu pohybu, u těch obtížných zase oceňuje jistotu provedení a rád se nechává tanečníky přesvědčit o tom, jak je to všechno jednoduché a lehounké. Nemá rád, když vidí příliš mnoho dřiny, námahy a snahy, to vše by mělo zůstat skryté. Nehodnotí ani maximální rychlost nebo výdrž, to jsou sice potřebné složky celkového výkonu, ale cílem provedení je kvalita a krása pohybu, charakterizace tanců a doprovodné hudby a atmosféra, kterou páry svým výkonem vytvářejí ( Odstrčil, 2004 ). Společenský tanec se odlišuje od ostatních sportů několika aspekty. Základní jednotkou společenského tance je taneční pár. Takto úzká spolupráce dvou lidí, tedy muže a ženy, je velice psychicky náročná a není výjimkou, že z tanečních partnerů se stávají i partneři na celý život. Další odlišností je, že společenský tanec je velmi úzce spjat s hudbou. Taneční páry jsou nuceny reagovat na neznámou hudbu, na její rytmus, melodii, strukturu a charakteristické prvky. Pro společenský tanec je hudba především inspirací, nikoliv doprovodem tanečního výkonu. Mezi odlišnosti od jiných sportů můžeme také zařadit např. – důraz na správné držení těla a celkový vzhled, na estetickou, hudební a citovou výchovu, na vztah k opačnému pohlaví, na schopnost vlastní prezentace. Zcela výjimečný je v tom, že jej lze provozovat v každém věku a pro každý věk má své kouzlo. Společenské tance jsou rozděleny do dvou disciplín: 1. Standardní tance: waltz, tango, valčík, slowfoxtrot, quickstep; 2. Latinskoamerické tance: samba, chacha, rumba, paso doble, jive.
IDSF ( International Dance Sport Federation ) zaštiťuje společenský tanec na mezinárodní úrovni. Součástí tohoto svazu je 78 členských svazů na pěti kontinentech ( www.dancesportinfo.net ). V České republice je to ČSTS ( Český svaz tanečního sportu ), který sdružuje zhruba 6500 členů ( www.colleenmurray.com/ballroom.html ).
- 10 -
1.1.2 Historie tance
Tanec v různé formě existoval již před rokem 10 000 př.n.l. Již člověk ve starší době kamenné nakreslil obrázky spolu tancujících mužů a žen na stěně jeskyně Cogul v severním Španělsku. Samozřejmě, že tehdejší tance se lišily od těch dnešních, ale měly typické rysy tanců dodnes praktikovaných domorodými kmeny po celém světě. Ve starověku byl tanec důležitou součástí života. V době vrcholného rozkvětu antického Řecka byl tanec nezbytnou částí výcviku řeckých vojáků ( Wainwright, 2005 ). 19. století je považováno za období, ve kterém vznikl společenský tanec v našem dnešním pojetí. Taneční zábavy začaly být nepostradatelnou součástí společenského setkání jakéhokoliv druhu. Otevíraly se taneční sály, vznikaly taneční orchestry a i ti nejvýznamnější hudební skladatelé neopomněli připravit skladbičku pro tancechtivé publikum. K radosti z pohybu a hudby se přidalo i dlouho zakazované kouzlo párového tancování. Tance se zmocnily široké vrstvy obyvatel a polka s valčíkem se staly představiteli této epochy. Začátkem 20. století však společenský tanec v Evropě začal pociťovat potřebu nových impulsů. V Evropě se začaly objevovat první tance ze Severní a Jižní Ameriky, které pochopitelně vycházely z jiných společenských poměrů a odrážely střetávání bělošské, černošské i původní americké kultury. Objevují se pochodové a foxtrotové tance, zárodky waltzu a tango. Z varietních pódií se dostávají postupně mezi fanoušky a do tanečních škol. Období mezi dvěma světovými válkami je poznamenáno nástupem jazzu a objevováním latinskoamerických rytmů. Po rumbě se do Evropy postupně dostává samba a swingové tance. Na čas je sice tento vývoj přerušen válečnými událostmi, ale o to větší zájem nastává právě o tuto taneční oblast ve druhé polovině 20. století. Z karibské oblasti se přidává chacha a k latinskoamerické skupině tanců se přeřazuje paso doble. Celý svět na čas ovládne rokenrol a stává se jedním z inspiračních zdrojů posledního ze soutěžních tanců – jive ( Odstrčil, 2004 ).
- 11 -
1.1.3 Historie a současnost tanečních soutěží
K nejtypičtějším lidským vlastnostem patří soutěživost. Ta byla dána člověku do vínku snad od jeho dávných počátků. Lze říci, že dodnes se na tom nic nezměnilo, stejně jako se nezměnily za ty desetitisíce či statisíce let existence člověka na planetě Zemi pohybové možnosti a schopnosti jeho těla. Za kolébku soutěží ve společenském tanci a tanečních turnajů je v odborné literatuře označována Amerika, konkrétně USA. Spíše než soutěže se ale v Evropě zpočátku používal termín turnaje, ČSR pak zejména taneční závody – převážně až do roku 1955 ( Degen, 2003 ). První taneční soutěže vznikaly sice již počátkem 20. století, ale k plnému rozmachu došlo až ve 30. letech 20. století. Vzniká řada národních i mezinárodních organizací soutěžních tanečníků. V roce 1935 je v Praze založena International Amateur Dancers Federation ( FIDA ). Následují první mistrovství Evropy a mistrovství světa. Podobně jako i v jiných sportech, začíná se odehrávat mocenský boj o vedoucí postavení v organizaci tohoto mladého sportovního odvětví. Anglie je považována za kolébku tanečního sportu, i přestože první soutěže byly pořádány ve Francii. Mezinárodní federace se v roce 1990 přejmenovala na International Dance Sport Federation ( IDSF ) a tímto činem dala jasně najevo svůj cíl uznat taneční sport jako sportovní odvětví. Zcela jasný a důsledný přechod na sportovní principy přineslo v roce 1992 přijetí za řádného člena General Association of International Sports Federation ( GAISF ) a konečně v roce 1995 přijetí do ( IOC ) Mezinárodního olympijského výboru ( Odstrčil, 2004 ).
Struktura tanečních soutěží v dnešní době:
Soutěže, na jejichž základě se vytvářejí dlouhodobé žebříčky a získávají ( či ztrácejí ) výkonnostní třídy. V České republice je nazýváme postupové, na mezinárodní úrovni se nazývají World Ranking List Tournaments. Seriály soutěží, u nichž se vyhodnocuje pořadí za kalendářní rok nebo za sezónu. V ČR se pořádá Taneční liga, ve světě Grand Slam.
- 12 -
Mistrovství, která se konají jednou ročně. Páry nejvyšších tříd a reprezentanti na nich bojují o tituly mistrů světa, Evropy, státu, země, někde kraje a města. Pohárové soutěže jsou jednorázové a bojuje se na nich spíše o ceny a obdiv či alespoň o sympatie publika. Zajímavé bývají i soutěže bez rozdílu výkonnostních tříd, někdy i bez rozdílu věkových kategorií. Soutěžními disciplínami pro páry jsou standardní tance – ST – ( waltz, tango, valčík, slowfoxtrot a quickstep ), latinskoamerické tance – LA – ( samba, chacha, rumba, paso doble, jive ) a také kombinace – všech 10 tanců ( u dětí 8, respektive 6 tanců ) – 10T, 8T, 6T. Formace jsou soutěže skupin párů ( 6 – 8 párů ) s předem připravenými choreografiemi. Soutěží se ve dvou disciplínách, ve standardních a latinskoamerických tancích. Soutěž týmů je několik soutěží, které probíhají současně a nastupují v nich proti sobě páry, které jsou na stejných postech týmů. Složení týmů, disciplíny nebo přímo tance se určují v propozicích ( www.csts.cz/www/legislativa/download/SO_0609.pdf ).
Věkové a výkonnostní kategorie:
Tanečníci jsou, podobně jako i v jiných sportech, rozděleni do kategorií podle věku. Určují to mezinárodní pravidla, která platí i v České republice. O zařazení do příslušné věkové kategorie rozhoduje rok narození tanečníků, do vyšší kategorie se tedy přechází na Nový rok. Zařazení páru se řídí věkem staršího v páru, přičemž druhý partner může být mladší. U kategorií seniorů je to obráceně. Rozdělení je následující:
děti I ( Juveniles I )
do 10 let,
děti II ( Juveniles II )
11 – 12 let,
junioři I ( Juniors I )
12 – 13 let,
junioři II ( Juniors II ) 14 – 15 let, mládež ( Youth )
16 – 18 let,
- 13 -
dospělí ( Adults )
nad 18 let,
senioři ( Seniors )
nad 35 let.
Podle výkonnosti jsou u nás páry rozděleny do tříd – D ( nejnižší ), C, B, A a M ( mezinárodní = nejvyšší ). Toto rozdělení už mezinárodní pravidla nepředepisují, ale u všech našich územních sousedů se s malými úpravami v dětských a juniorských kategoriích také používá. Nositelem třídy v páru, počtu bodů a účastí ve finále, tedy toho, co rozhoduje o třídě soutěže, které se pár může zúčastnit je partner. Pokud ale pár sestoupí do nižší třídy, partnerkám, na rozdíl od partnerů, třída zůstává. V případě rozpadu tanečního páru zůstává partnerovi jeho třída v okamžiku rozchodu a partnerce nejvyšší třída, kterou kdy tancovala. Partnerovi zůstávají také postupové body a počet finále, které si do rozchodu vytancoval, s novou partnerkou tedy pokračuje tam, kde skončil s předchozí. Toto ale neplatí na mezinárodní úrovni, kde při rozchodu pár přichází o všechny body ve světovém žebříčku a oba partneři, pokud začínají tancovat s jinými partnery, startují od nuly ( Odstrčil, 2004 ).
Postupy mezi třídami a kategoriemi:
Postup mezi jednotlivými třídami se uskutečňuje na základě tzv. postupových bodů, získávaných na postupových soutěžích. Podmínkou je i účast ve finále. Nestačí tedy účastnit se jen soutěží, ale je třeba i vyhrávat. Počet postupových bodů se počítá jednoduše podle následujícího vzorce:
Body = počet poražených soupeřů + 2 x počet postupů do vyššího kola soutěže + bonifikace ( 1. místo 15 bodů, 2. místo 10 bodů, 3. místo 5 bodů ).
Získat vyšší třídu je možné až po zisku 200 bodů a pětinásobné účasti ve finále. Hranici pro postupy stanovuje soutěžní komise taneční federace ( obr. 1 ).
- 14 -
Obr. 1 Třídy a postupy
Takto vytvořený systém soutěží by časem mohl vést k tomu, že by se nejvyšší třídy přeplnily a začala by klesat jejich úroveň. To samozřejmě nehrozí v mladších kategoriích, ze kterých páry odcházejí do vyšších kategorií tím, že stárnou. Páry třídy M se musí do dvou let alespoň jednou umístit do 24. místa v konečném pořadí Taneční ligy, nebo alespoň do 36. místa na mistrovství České republiky. Páry třídy A musí získat za dva roky alespoň polovinu bodů potřebných k postupu do vyšší třídy. Nepodaří – li se páru tyto podmínky splnit, sestupuje do nižší třídy ( www.csts.cz/www/legislativa/download/SO_0609.pdf ).
- 15 -
Pravidla soutěží:
Cílem soutěže je stanovit vzájemné pořadí všech zúčastněných párů. Přitom důraz se klade na správnost stanovení pořadí od těch nejlepších. Rozhodnutí, kdo je první a kdo druhý, je věnována daleko větší pozornost než určení pořadí na předposledním a posledním místě. Proto se, s výjimkou finálových míst připouští i rovnost pořadí ( Odstrčil, 2004 ).
Kola a postupový klíč Při větším množství párů nelze objektivně stanovit pořadí po jediném shlédnutí jejich výkonu, a tak se provádí postupná eliminace párů. Tančí se více kol a z každého kola postupuje minimálně polovina párů do dalšího. V posledním kole, ve finále, se pak utkávají už jen ty nejlepší páry. Obsazení finále je dáno počtem párů, které lze současně nejlépe porovnávat, obvykle jich bývá 6. Na malých parketech musí být počet párů menší, při rovnosti na hranici postupu do finále může být počet párů i větší. Stanovení počtu kol a počtu párů v jednotlivých kolech se nazývá postupovým klíčem soutěže. Protože však při stanovení pořadí může vzniknout rovnost právě na hranici pro postup, postupují vždy všechny páry, které mají toto shodné pořadí ( www.csts.cz/www/legislativa/download/SO_0609.pdf ). Mistrovství světa a Evropy a také mistrovství České republiky mají ve finále kategorie dospělých ještě jednu zvláštnost – používá se tzv. televizní formát. Mezinárodní federace, ve snaze zatraktivnit taneční soutěže pro televizi, rozhodla, že dva tance předvede každý pár navíc samostatně. Tyto tance jsou určeny dopředu na celý rok a jsou zařazovány jako první a poslední tance ve finále. Jejich hodnocení se provádí dohromady za sólové předvedení i za společné předvedení v celé finálové skupině ( Odstrčil, 2004 ).
Skupiny Každý taneční pár musí mít zajištěn alespoň minimální prostor pro svoji prezentaci, a tak soutěžní pravidla limitují počet párů, které na parketě současně tančí ( mezinárodní pravidla např. stanovují 240m2 na 12 párů ). To znamená, že
- 16 -
páry jsou v každém kole rozděleny do skupin, které mohou být buď stejné pro všechny tance ( počáteční kola ), nebo se na každý tanec mění ( povinné minimálně v semifinále ). Samozřejmě jsou skupiny silnější a slabší a porotci nemusí z každé skupiny vybrat stejný počet párů.
Doprovodná hudba Doprovodná hudba má pro jednotlivé tance předepsanou rychlost. Nepožaduje se ale, aby se všem skupinám v jednom kole hrála stejná skladba. Páry tak dopředu nevědí, jaká skladba bude tanec jejich skupiny doprovázet. Někdo používá hudbu jako metronom, páry s muzikálnějším pojetím se ale snaží hudbu využít, a tak někdy může výběr skladeb ovlivnit výkon páru. Rychlost tanců je dána soutěžními pravidly. Délka tanců je limitována. Minimální doba doprovodné hudby je 1 minuta a 30 sekund, u tanců jako je valčík a jive 1 minuta. Maximální délka není v pravidlech uvedena, v praxi se ale od té minimální výrazně neliší ( www.csts.cz/www/legislativa/download/SO_0609.pdf ).
Oblečení Kostýmy a celková úprava páru může částečně ovlivnit výsledek. Oblečení má podpořit sportovní a umělecké aspekty a respektovat věk a osobnost tanečníků. Nemělo by sklouznout k nevkusu, předstírání, pompéznosti, vulgaritě a propagaci jiných idejí. Dětské a juniorské kategorie také respektují doporučení ortopedů a omezují používání líčení a složitých účesů ( Odstrčil, 2004 ).
1.1.4 Standardní tance
Jsou to tance vytvořené uměle anglickými profesionály koncem 20. let 20. století. Vznikly na základě dlouhodobého důkladného studia vybraných tanců, které nejvíce vyhovovaly mentalitě Angličanů, jak v oblasti tzv. spotřebního tance, tak i z hlediska závodního. Vývoj těchto tanců pokračuje dodnes ( Degen, 2003).
- 17 -
Waltz ( W ), ( ¾ takt, tempo 31 – 33 t/min ) Vznikl z evropského valčíku, který se v 19. století dostal do Ameriky a tamní taneční mistři jej přepracovali ( 20. léta 20. stol. ). Pár je v neustálém kontaktu, vyznačuje se vláčným pohybem, má největší zdvih ze všech standardních tanců. Základní figury jsou založené na diagonálním základě a tím vytvářejí plynulý a lehký pohyb po parketu. Tango ( T ), ( 2/4 takt, tempo 28- 33 t/min ) Tango je erotický jihoamerický tanec. Podle jedné verze jej tančili černoši na pobřeží Argentiny a Uruguaye. Odtud je někdy nazýváno jako Tango Argentino. Před II. svět. válkou němci tančili tango tvrdé – staccato - ostrý akcent, mnoho rychlých kroků. Po druhé světové válce se nevědělo, kam s tangem a v řadě soutěží bylo zařazeno mezi latinskoamerické tance.
Valčík ( V ), ( ¾ takt, tempo 50 – 64 t/min ) Názory na vznik a vývoj valčíku jsou dodnes rozporuplné. Pravděpodobně vznikl z rakouského lidového tance otáčivého charakteru ( 1554 ). Přerod z lidového tance na salonní probíhal zejména ve 2. polovině 18. století ve Vídni – Vídeňský valčík. Ve 30. letech byl zařazen ke standardním tancům. Je to tanec oblíbený na plesích a večírcích zejména díky líbivému a melodickému hudebnímu doprovodu. Slowfoxtrot ( Sf ), ( 4/4 takt, tempo 29 – 31 t/min ) Slowfoxtrot je pomalejší varianta tance foxtrot. Po I. světové válce se stal v Anglii nesmírně populární pro svoji uhlazenost a noblesu. Pár pluje prostorem, vytváří vertikální i horizontální vlny. Je nazýván též tancem pravdy – je nejnáročnější ze všech moderních tanců. Dokonale jej může zvládnout jen skutečný tanečník.
- 18 -
Quickstep ( Q ), ( 4/4 takt, tempo 54 – 63 t/min ) Tento nejrychlejší tanec ze všech standardních tanců pravděpodobně vznikl spojením foxtrotu a charlestonu kolem roku 1927. Ve 30. letech se vyvíjí dál v souvislosti se swingem. Vyznačuje se neobvyklou pohyblivostí a rychlostí. Uvádíme citaci jednoho z nejvýznamnějších představitelů české taneční školy, J. Chrastila: ,, … dnešní vrcholné provedení ( ustálené období 1960 – 63 ) dávno opustilo původní jednoduchou taneční formu a obsahuje bohatství tanečních prvků ( do quickstepu se dostaly také pohyby připomínající ptačí poskoky, obcházení překážek, zaražení před nebezpečím, útěk, chůzi opilce atd.)“ ( Degen, 2003 ).
1.1.5 Latinskoamerické tance
Latinská Amerika znamená v geografii Střední a Jižní Ameriku, okupovanou kdysi Španěly a Portugalci. Latinskoamerické tance, které standardizovali Angličané, přinesly zcela nový styl tančení. Soutěže v této disciplíně jsou pastvou pro oči. Přiléhavé kombinézy tanečníků a zejména často pestrobarevné šaty tanečnic, zahalující dnes obvykle jen minimum, dávají vyniknout trénovaným krásným tělům, především tanečnic, vlnících se v exotickém rytmu latinskoamerických tanců ( Degen, 2003 ). Samba ( S ), ( 2/4 takt, tempo 54 – 58 t/min ) Patrně vznikla u afrických kmenů a díky černochům se dostala do Brazílie. Je to tanec nevázaných prudkých pohybů, na kterých se podílí celé tělo. Po II. světové válce se stala tancem společenským. V současné době se tančí kolem sálu s řadou prudkých otoček. Chacha ( Cha ), ( 4/4, takt, tempo 30 – 32 t/min ) Tento tanec se objevil v roce 1953 na Kubě pod názvem cha – cha - chá. V 50. letech byla standardizována Angličany a zařazena do stálého repertoáru
- 19 -
latinskoamerických tanců. Ze všech soutěžních tanců je právě chacha nejmladším tancem. Rumba ( R ), ( 4/4 takt, tempo 33 – 54 t/min ) Rumba je afrokubánský tanec, jehož kořeny sahají daleko do minulosti Afriky. Byl to tanec černých kubánských otroků. Do ČSR se dostala roku 1931. Po II. světové válce byla nejlépe prostudována a nejlépe tančena. O rumbě se velice často tvrdí, že se jedná o tanec zamilovaných. Paso doble ( Pd ), ( 2/4 takt, tempo 56- 60 t/min ) Jako jediný latinskoamerický tanec nevychází z černošské kultury, ale má kořeny ve Španělsku. Je stylizací boje zápasníka s býkem v aréně. Dříve to byl sólový tanec mužů v krčmách, kteří napodobovali slavné toreadory. Po I. světové válce bylo ve Francii upraveno tanečními mistry na párový společenský tanec. V roce 1923 se paso doble již tančilo v Praze. V párovém tanci pán představuje toreadora a dáma šátek žluto – červené barvy zvaný muleta. Toreador mává před býkem šátkem, aby jej vydráždil. Jive ( J ), ( 4/4 takt, tempo 30 – 60 t/min ) Jive je výsledkem úprav swingových harlémových tanců pro evropské parkety. Během II. světové války jej standardizovali angličtí učitelé tance. V 50. letech byl zařazen mezi soutěžní latinskoamerické tance. Jive bývá posledním tancem v soutěži a je velice fyzicky náročný, proto je důležité, aby páry měly výbornou fyzickou kondici.
- 20 -
1.2 PRAVIDLA HODNOCENÍ TANEČNÍHO VÝKONU
Hodnocení tanečního výkonu není absolutní. Nedá se změřit ani metrem, ani stopkami. Nezískávají se body, ani neubírají. Výkony párů se hodnotí relativně, tj. určením, že jeden pár je lepší než druhý. A ani není třeba říkat o kolik. Jeden je zkrátka první, další druhý atd. Pravidla hodnocení jsou rozdělena na pravidla, s jejichž pomocí porotci porovnávají výkony párů, a na matematická pravidla ( Odstrčil, 2004 ).
1.2.1 Kritéria hodnocení
Hodnocení se většinou rozděluje do těchto oblastí: A. takt a základní rytmus, B. tělesné linie, C. pohyb, D. rytmické vyjádření, E. technika práce nohou, F. parketová moudrost. Mezinárodní pravidla říkají, že nadřazené kritérium je A. Všechna ostatní jsou potom na stejné úrovni a je na rozhodčím, jakou důležitost jim přisoudí. Znamená to, že rozhodčí řadí páry podle přesnosti tvoření pohybu na taktové údery a dodržování základních rytmů a pokud se mu zdají páry v tomto ohledu stejné, začne je rozlišovat podle dalších kritérií. Jiné systémy používají přesné pořadí těchto kritérií, a tak když rozhodčí nemohou seřadit páry dle kritérií A, jdou na B a postupně až na F ( Odstrčil, 2004 ).
1.2.2 Skating systém
Principy skating systému jsou převzaté z krasobruslení. Je to systém, který má z jednotlivých subjektivních hodnocení rozhodčích v jednotlivých tancích sestavit celkové hodnocení objektivní.
- 21 -
Rozhodčí hodnotí dvěma metodami. V kolech, která předcházejí finále říkají, které páry by měly postoupit do dalšího kola a tyto páry označují ve svých tabulkách. Rozhodčí musí označit předem přesně daný počet párů. Sčitatelé pak počet od všech rozhodčích a za všechny tance sečtou a sestaví celkové pořadí kola. Hranicí pro postup je počet párů, které rozhodčí měli označit. Ve finále se pak hodnotí tak, že rozhodčí stanovují pořadí párů. Jejich známka vyjadřuje, na které místo pár dávají. Samozřejmě se žádné pořadí nesmí opakovat. Ať už je výkonnostní rozdíl párů minimální, nebo naopak propastný, vždy je nutno páry v každém tanci seřadit od 1. do 6. místa. Celkovým vítězem tance je pak ten pár, který získal nadpoloviční většinu jedniček. Pořadí stanovené tímto většinovým systémem pro jednotlivé tance se považuje již za dostatečně objektivní, a tak se výsledek celé soutěže stanoví z prostého součtu pořadí v jednotlivých tancích. V současnosti se u nás na všech soutěžích musí k vyhodnocování použít schválený počítačový program, a tak se sčitatelé mohou soustředit na bezchybné přenesení hodnocení rozhodčích do počítače. Na řadě soutěží již lze také vidět rozhodčí s malým ručním počítačem a přenos hodnocení se provádí automatizovaně ( Odstrčil, 2004 ).
- 22 -
2. METODIKA PRÁCE 2.1 Řízený rozhovor
V úvodní části práce jsme se věnovali historii a obecné charakteristice společenských tanců, jejich rozdělení na standardní a latinskoamerické tance a v neposlední řadě také pravidlům hodnocení tanečního výkonu. Druhou část práce jsme se rozhodli věnovat především způsobu hodnocení rozhodčích z hlediska objektivnosti či subjektivnosti jejich posuzování. Pokusíme se také objasnit úlohu rozhodčích ve společenských tancích. Úloha rozhodčích ve společenských tancích je bezesporu nemalá. Jejich význam pro společenský tanec je větší, než jaký má trenér, který taneční páry trénuje. Na rozhodčím záleží, jestli taneční pár ohodnotí kladně či záporně a tím také dává najevo trenérovi, zda je jeho práce pro společenský tanec přínosná, či nikoli. Svým hodnocením určuje vývoj společenských tanců, jakým směrem se bude nadále společenský tanec ubírat, jaké budou nové módní trendy v ošacení převážně u partnerek ve standardních tancích a celého páru v latinskoamerických tancích, jaké jsou zrovna moderní účesy a partnerů i u partnerek a také jaký styl make – upu a líčení zrovna ,, letí “. Tento jev je zcela pochopitelný a přirozený, protože i v jiných oblastech lidské společnosti jsou ti nejlepší a nejúspěšnější z nás uznáváni a napodobováni. Nejen stylem oblékání, ale také chováním a ve sportovní sféře převážně i výkony. Společenský tanec patří do skupiny esteticko – koordinačních sportů, které jsou více či méně objektivně hodnoceny. Subjektivní měřítko jednotlivce vstupuje i do podrobně rozpracovaných pravidel hodnocení. Ne vždy se ale bohužel stává, že na taneční soutěži vyhrává ten nejlepší. Ve společenských tancích se výkon nedá změřit stopkami ani metrem a vše tedy závisí na volbě rozhodčích, který pár ohodnotí lépe a který hůře. A pokaždé se názor a ohodnocení rozhodčího neshoduje s názorem tanečního páru, popřípadě trenéra, rodičů nebo diváků. V tento moment se rozhodčí dostává pod palbu kritiky jedinců, kteří ne zcela souhlasí s jeho rozhodnutím. Je třeba si ale uvědomit, že na rozhodčího během jednoho soutěžního tance působí mnoho
- 23 -
různých faktorů ( kterým se budeme věnovat níže ) a tím pádem není jednoduché sestavit v krátkém časovém úseku objektivně pořadí tanečních párů v dané soutěži. Vše také záleží na zkušenostech rozhodčího a na jeho momentálním duševním rozpoložení. Vzhledem k výše popsaným úskalím a zodpovědnostem rozhodčích vůči tanečním párům a celému společenskému tancování obecně jsme se rozhodli sestavit otázky pro řízený rozhovor s vybranými rozhodčími a pokusili se najít jednotná kritéria hodnocení společenských tanců ( Gavora, 2000 ).
2.2 Výběr
Výběr otázek pro rozhodčí nebyl složitý z několika důvodů. Jednak se v tanečním světě pohybuji již osmým rokem a tančil jsem na spoustě domácích i zahraničních vrcholných soutěžích a měl jsem tedy možnost okusit na sobě samém, co to znamená, když vás rozhodčí podrží a ohodnotí podle vašich představ, či nikoliv. Dále mám za sebou zkoušky, díky kterým jsem získal licenci rozhodčího III. třídy a tedy vím, co všechno musí během jednoho soutěžního tance zvládnout ohodnotit. Otázky tedy byly koncipovány od obecnějších ke konkrétnějším. Dotazovaní rozhodčí odpovídali na otázky bez zásahu tazatele. Celý rozhovor byl zaznamenán na diktafon.
Následující otázky jsme považovali za nejdůležitější pro vypracování určitého pohledu na systém a náročnost hodnocení rozhodčích ve společenských tancích.
Otázky zněly takto:
1. Jaká je podle vás největší úloha rozhodčích při hodnocení tanečního výkonu u soutěží jednotlivých párů?
2. Na kterou z uvedených oblastí hodnocení ( hudba, rovnováha, průběh pohybu, charakteristika ) se podle vás rozhodčí nejčastěji zaměřují?
- 24 -
3. Kterou z oblastí hodnocení upřednostňujete vy při hodnocení tanečního výkonu? 4. Jaký význam při hodnocení tanečního páru má pro vás muzikální provedení tance daným tanečním párem?
5. Zvládnete objektivně ohodnotit všechny taneční páry během trvání jednoho soutěžního tance?
6. Ovlivňuje vás při hodnocení znalost tanečního páru z dřívějších soutěží a jeho předešlá umístění?
7. Ovlivňuje vás při hodnocení tanečního výkonu estetický vzhled páru?
8. Ohodnotíte lépe taneční pár, tančící hůře technicky, za to výrazně extrovertně, nebo pár, který má brilantně zvládnutou techniku, ale povahou je spíše introvertní?
2.3 Strategie řízeného rozhovoru
Otázky v řízeném rozhovoru jsme se rozhodli položit rozhodčím na soutěžích, kde jsou přímo konfrontováni s děním na tanečním parketu v době, kdy měli chvíli volna mezi soutěžemi. Domnívali jsme se, že právě tímto způsobem budou schopni odpovídat co nejpravdivěji a nejpřesněji, když před chvílí tuto činnost vykonávali a za pár minut ji opět vykonávat budou. Jako první byla vybrána soutěž pořádaná v Kroměříži. Tato soutěž, co se týče prestiže a výkonnosti párů není velká, ale i přesto zde hodnotili rozhodčí s nejvyšší licencí, tedy s licencí I. třídy. Dalším faktorem pro tento výběr byl fakt, že zde tančily páry nižších výkonnostních tříd a dokonce i úplní začátečníci, což se mohlo odrážet i v odpovědích rozhodčích na otázky v rozhovoru. Na této
- 25 -
soutěži jsem získal odpovědi od tří rozhodčích, dvou mužů a jedné ženy. Všichni tři rozhodčí patří mezi uznávané a kvalifikované porotce. Druhou soutěží bylo Mistrovství České republiky v deseti tancích, která se konala v Brně. Tohoto mistrovství se účastnily páry nejvyšších výkonnostních tříd v obou kategoriích tanců ( standardní i latinskoamerické tance ), kde podaný taneční výkon ze standardní i latinskoamerické části se sčítá a tvoří se pořadí tanečních párů. Vysoká kvalita této mistrovské soutěže zaručovala koncentraci těch nejuznávanějších a nejzkušenějších rozhodčích v České republice. Dotazovali jsme se rozhodčích, kteří měli volno mezi jednotlivými soutěžemi i rozhodčích, kteří zde byli jen v roli diváka. K odpovědím na řízený rozhovor byli ochotni přistoupit čtyři rozhodčí, všichni muži. Jak už bylo napsáno výše, rozhodčí ve všech sedmi případech odpovídali od první do poslední otázky svými vlastními slovy a celý rozhovor byl zaznamenáván na diktafon.
2.4 Prezentace výsledků
U porotce je velmi důležitá praxe – každý si ve své mysli vytváří modely ideálního tance a hodnotí, nakolik se k nim páry přibližují. A snaží se naopak kritéria kumulovat do jednodušších formulací, které se mohou lišit podle soutěžních kol ( Odstrčil, 2004 ). V této části práce uvádíme odpovědi dotazovaných rozhodčích na zadané otázky a pokusíme se ke každé otázce uvést i zdůvodnění vyslovených odpovědí.
Na otázku číslo 1 ,,Jaká je podle vás největší úloha rozhodčích při hodnocení tanečního výkonu u soutěží jednotlivých párů?“ odpovídali všichni rozhodčí významově stejně. Podle pravidel hodnocení tanečního výkonu zní definice takto: Úloha rozhodčích je rozlišit a vzájemně porovnat předváděné výkony párů v pozorovaném prostoru, který mají k dispozici. Všichni dotazovaní rozhodčí považují za největší úlohu právě porovnávání výkonů jednotlivých tanečních párů tančících na tanečním parketě v průběhu jednoho soutěžního tance,
- 26 -
tudíž je jejich hodnocení zcela v souladu s předepsanými pravidly hodnocení. Důležité je ale neopomenout, že hodnocení rozhodčích se liší podle toho, jakou taneční třídu právě hodnotí. U začátečníků a v nižších tanečních třídách jsou samozřejmě rozdíly ve výkonnosti mezi tanečními páry markantnější, než je tomu u tanečních párů s vytančenými třídami B, A, M. Proto i kritéria hodnocení jsou odlišná. U hodnocení výkonu tanečních párů vyšších tříd jsou rozhodčí daleko přísnější při svém hodnocení, protože se dá předpokládat, že taneční páry jsou už ,, ztančené “ a mají za sebou také spoustu tanečních zkušeností, které jím umožňují podat kvalitnější taneční výkon. Zajímavým bodem hodnocení je jistě také fakt, že porotci hodnotí výkonnost tanečních párů pozitivně, tzn., že se porotce snaží hledat, v čem je daný taneční pár lepší než ten druhý. Rozhodčí tedy nehledá chyby, ale vyhledává to, co pár umí a v čem předčí své soupeře ( Odstrčil, 2004 ).
Také na otázku číslo 2 ,,Na kterou z uvedených oblastí hodnocení ( hudba, rovnováha, průběh pohybu, charakteristika ) se podle vás rozhodčí nejčastěji zaměřují?“, odpověděli všichni rozhodčí ,, jako jeden muž “. Podle nich se rozhodčí při hodnocení tanečního výkonu nejčastěji zaměřují na soulad pohybu s hudbou. Hudba je podle nich nejdůležitějším kritériem při hodnocení, protože se od ní vše ostatní odvíjí. Rozhodčí považují za důležitý také celkový dojem, který na ně taneční pár udělá. Tento celkový dojem úzce souvisí jak s už zmiňovanou hudbou, tak s rovnováhou, průběhem pohybu i charakteristikou daného soutěžního tance. Když taneční pár nemá dokonale zvládnutou jakoukoliv část z oblasti hodnocení, nebo některá z těchto části zaostává za ostatními, rozhodčí by tento pár neměl ohodnotit kladně a měl by upřednostnit páry, tancující komplexněji a vyváženěji.
Otázka číslo 3 zněla : ,, Kterou z oblastí hodnocení upřednostňujete vy při hodnocení tanečního výkonu?“ Tato otázka má podobné zadání jako otázka číslo 2., ale kupodivu jsem na ni nedostal zcela totožné odpovědi. Pokud se na odpovědi podíváme procentuálně, tak většina dotazovaných, a to 86 %, odpověděla stejně jako v předchozí otázce. Při hodnocení tanečního výkonu je pro
- 27 -
ně nejdůležitějším a nejvíce vnímaným aspektem hudba. Ovšem 2 rozhodčí odpověděli, že žádnou z oblastí hodnocení neupřednostňují. Taneční páry hodnotí jako soubor komplexních věcí a důležitý je pro ně správný pohybový návyk, protože bez něj taneční pár nezatančí dobře tanec s danou charakteristikou, ať už historickou či osobitou, kontakt v páru není stabilní a jistě také nedodrží správný takt, rytmus, ani muzikálnost, tudíž netančí správně na hudbu, což se samozřejmě musí odrazit na výsledném hodnocení tanečního páru.
O otázce číslo 4 ,,Jaký význam při hodnocení tanečního páru má pro vás muzikální provedení tance daným tanečním párem?“ jsme dlouho přemýšleli, zda ji zařadíme do řízeného rozhovoru, ale nakonec jsme dospěli k závěru, že odpovědi na ni mohou být v lecčem velice zajímavé a přínosné. A naše domněnka se potvrdila. Všichni dotazovaní rozhodčí sice jednohlasně odpověděli, že muzikálnost, popř. muzikální provedení tance tanečním párem, má pro ně a pro následné hodnocení obrovský význam, ale toto hodnocení záleží na třídě a na taneční vyspělosti jednotlivých tanečních párů. Definice muzikálnosti podle pravidel hodnocení tanečního výkonu: Muzikálnost je diferenciace hudby v různých tělesných úrovních. Tanečník ukazuje muzikálnost, jestliže na jemnosti hudebního díla ( kompozice, instrumentální obsazení ) reaguje akcemi, které se vyvíjejí z centra těla. Tyto reakce mají logický rozvoj do periferních částí těla ( např. paže, ruka, hlava ). Oblasti hodnocení – takt, rytmus, muzikálnost, mají tanečně tvořit jednotku ( Landsfeld, 2001 ). I z definice vyplývá, že pro výborné zvládnutí muzikálnosti musí být taneční pár už vytancovaný a na určité úrovni, protože v nižších výkonnostních třídách, kdy jsou tanečníci převážně začátečníci, se prakticky o muzikálnosti hovořit nedá. Zatímco ve vyšších třídách B, A, M je muzikální provedení tance tanečním párem velice důležité a, konec konců, bráno za samozřejmost jeho tanečního i osobitého projevu.
Otázka číslo 5 ,,Zvládnete objektivně ohodnotit všechny taneční páry během trvání jednoho soutěžního tance?“ nebyla položena náhodou. Na základě
- 28 -
vlastních zkušeností vím, kolik tanečních párů tančilo při jedné taneční soutěži na parketě. V tomto počtu tanečních párů byl problém prosadit se, předvést kvalitní taneční výkon a přesvědčit svým výrazem a technikou rozhodčí o postupu do dalšího kola. Zvlášť obtížné to je v prvních fázích taneční soutěže, kdy prostor na tanečním parketě bývá přehuštěn snažícími se tanečními páry. Plně koncentrovány na taneční výkon si taneční páry samozřejmě neuvědomují, jak náročný je tento úkol pro rozhodčí. Já sám jsem si tuto skutečnost paradoxně uvědomil až při tvoření otázek pro rozhovor. A sami rozhodčí mi dali za pravdu. Téměř polovina dotazovaných rozhodčích odpověděla, že během trvání jednoho soutěžního tance většinou nezvládnou objektivně ohodnotit taneční páry. Při hodnocení se sice snaží o objektivní rozhodování, ale za 90 vteřin při velkém množství tanečních párů na parketě to jde opravdu velice obtížně. Stanovení kritérií pro hodnocení je jedna věc a reálné podmínky pro práci porotců jsou věcí druhou. Pravidla říkají, že tanec trvá 90 vteřin ( minimálně, ale většinou ). Je – li na parketu současně 10 párů, znamená to, že porotce má na jeden pár asi 9 vteřin. Všechny páry nezačnou okamžitě s prvním taktem, často čekají na začátek hudební fráze. Nebo tančí čelem k porotci ( snaží se mu ukázat co nejlépe a nejdéle ), ale ten nemůže zjistit jejich startovní číslo, protože ho má partner na zádech. A také je třeba jejich hodnocení zaznamenat do tabulek… . Na pár tak porotci ve skutečnosti zbývá asi jen 5 vteřin ( Odstrčil, 2004 ). Z výše uvedené citace je jasné, že proto, aby rozhodčí ohodnotil taneční pár co nejobjektivněji, je nutná dlouholetá praxe a osobní zkušenost. I přesto, že dotazovaný vzorek se skládal z uznávaných a zkušených rozhodčích, 43 % z nich vypovědělo, že při hodnocení tanečních párů nejsou zcela objektivní, což je, dle mého názoru, zarážející odpověď. 29 % rozhodčích odpovědělo, že objektivnost jejich hodnocení závisí na okolnostech. Mezi tyto okolnosti se řadí počet párů na parketě, délka hrané skladby, osvětlení parketu a dobrá viditelnost všech tanečních párů. Dále také teplota a vlhkost vzduchu v sále i délka pauz mezi jednotlivými tanci a soutěžemi. Jen pouhých 28 % rozhodčích si je zcela jisto, že zvládne objektivně ohodnotit všechny taneční páry během trvání jednoho soutěžního tance.
- 29 -
Následující bod řízeného rozhovoru, otázka číslo 6 ,,Ovlivňuje vás při hodnocení znalost tanečního páru z dřívějších soutěží a jeho předešlá umístění?“ úzce souvisí s předešlou otázkou. Tato problematika je velice diskutovaná nejen v tanečním světě. Když vezmeme v potaz, že hodnocení společenských tanců není měřeno metrem ani stopkami a tudíž je velice subjektivní a záleží jen na rozhodčích! Rozhodčí, který hodnotí páry tančící na parketu při taneční soutěži má velice krátký čas na rozhodnutí, které páry podle něj tančí nejlépe. Právě pod tímto časovým a psychickým tlakem nastává u některých rozhodčích zlom, kdy začínají hodnotit páry podle známosti. Kdyby se totiž měli u každého páru zaměřit na všechna kritéria hodnocení, časově by to nestihli. Pokud tedy nemají dlouholetou praxi, uchylují se k jednoduššímu a rychlejšímu seřazení párů. Toto řazení párů ale není vždy objektivní a zcela správné. V tento moment totiž rozhodčí neplní svoji roli tak, jak tomu byl učen a společenský tanec tímto subjektivním rozhodnutím ztrácí na korektnosti. Další příčinou hodnocení podle znalosti může být stav, kdy rozhodčí je zároveň i trenérem. Každý trenér si stojí za tím, co své svěřence učí a to považuje za správné a nejlepší. A pokud hodnotí na soutěži pár, který zároveň i trénuje, snaží se jej upřednostňovat před ostatními páry. Ať už vědomě či nevědomě. Při této konfrontaci dvou pohledů na tančící pár většinou zvítězí pohled trenéra a páru tak dává lepší ohodnocení, než si ve skutečnosti zaslouží. Pokud si ale rozhodčí pamatuje pár z dřívějších soutěží jako ne příliš dobré tanečníky, na jeho hodnocení se to v některých případech může projevit negativním hodnocením tanečního páru. Rozhodčí tak v tuto chvíli nedává šanci páru předvést, co všechno v období mezi soutěžemi vylepšil a odsuzuje jej na základě výkonu z dřívějších soutěží. Pro samotný taneční pár je tato skutečnost značně demotivující a může zapříčinit brzký konec jejich taneční kariéry. V nedávné době ještě neexistovalo pravidlo, které zakazovalo rozhodčím hodnotit tanečníky a tanečnice z řad rodinných příslušníků. Na soutěžích tehdy bylo k vidění mnoho neodborného hodnocení a spousty nadržování z řad tatínků, maminek, strýců, tetiček atp. V dnešní době je toto pravidlo už naštěstí zavedeno a tak nemůže vzniknout situace, kdy ve finálovém kole tatínek dává svému dítěti to nejlepší ohodnocení a ostatní rozhodčí tento pár po objektivním shlédnutí jejich
- 30 -
tanečního výkonu řadí na finálová místa poslední. Tato konfrontace názorů je obzvlášť trapná při veřejném hodnocení finálových výkonů, kdy všichni rozhodčí stojí v řadě vedle sebe a nad hlavu zvedají čísla, určující pořadí párů ve finálovém kole. Vraťme se ale k odpovědím, které jsme dostali od rozhodčích. Jedna čtvrtina rozhodčích odpověděla, že je znalost páru z dřívějších období neovlivňuje. Snaží se tedy hodnotit páry objektivně podle předvedeného tanečního výkonu na jednotlivých soutěžích. Tento způsob hodnocení může nastat z několika důvodů. Buďto je rozhodčí skutečný profesionál s praxí a zvládne projít všechna kritéria hodnocení u všech tanečních páru na parketě během jednoho soutěžního tance, a nebo se neúčastní soutěží v roli rozhodčího příliš často a nezná výkonnost a umístění tanečních párů. V tomto případě se o ni nemůže opírat. Zbylé tři čtvrtiny rozhodčích ovlivňuje znalost tanečních párů. Jejich způsob hodnocení není tedy zcela objektivní. Právě v této odpovědi, dle mého názoru, tkví největší nespravedlnost a subjektivita v hodnocení ve společenských tancích. Toto subjektivní hodnocení se nejvíce odráží v různých názorech a pohledech na společenský tanec. Pro tanec by bylo nejpříhodnější ujednotit pravidla hodnocení a stanovit jasné mantinely, nebo alespoň zpřísnit kritéria hodnocení, jak se stalo např. v krasobruslení nebo ve sportovní gymnastice.
Velice diskutovaná je také otázka číslo 7 ,,Ovlivňuje vás při hodnocení tanečního výkonu estetický vzhled páru?“. Do kategorie estetického vzhledu tanečního páru můžeme zařadit jak taneční oblečení, tak celkový vzhled páru. Kostýmy a celková úprava páru může částečně ovlivnit výsledek. Z hlediska pojetí celého sportu je však důležitější, že oblečení má podpořit sportovní a umělecké aspekty a respektovat věk a osobnost tanečníků. Nemělo by sklouznout k nevkusu, předstírání, pompéznosti, vulgaritě a propagaci jiných idejí. Proto mají pravidla samostatný oddíl, který stanovuje omezení střihů, materiálů a zdobení pro jednotlivé kategorie. Dětské a juniorské kategorie také respektují doporučení ortopedů a omezují používání líčení a složitých účesů ( Odstrčil, 2004 ).
- 31 -
Největší rozdíl mezi jednotlivými styly tanců je v oblékání. Ve standardních tancích se oblečení partnerů a partnerek liší. Frak určuje partnerovi mužskou roli a dlouhé šaty určují partnerce ženskou roli. V latinskoamerických tancích je větší volnost v pravidlech. Proto také někteří partneři volí pro košili stejný materiál i barvu jakou mají šaty jejich partnerek. Tento jev však není pravidlem. Aby byl estetický vzhled páru co nejdokonalejší, je kladen velký důraz nejen na soutěžní oblečení, ale i na účesy a líčení. Všichni dotazovaní rozhodčí potvrdili naši hypotézu. Při hodnocení tanečního výkonu jsou velice ovlivňováni estetickým vzhledem tanečního páru a tento vzhled má dopad na stanovení pořadí tanečních párů při soutěži. Taneční pár musí tvořit celek bez rušivých elementů. Pokud tomu tak je, taneční pár je ohodnocen kladně. Pokud tomu však není, má tento nesoulad vliv na horší umístění páru. Rozhodčím dokonce ani nevadí, když taneční pár má mírně nadváhu. Když zvládnou zatančit všechny prvky technicky správně v dokonalém spojení s muzikou, mohou se z nich stát špičkoví tanečníci. Je třeba ale zdůraznit, že společenský tanec je sport a kila navíc jim mohou bránit ve vyšší úrovni obratnosti a pohyblivosti, než je tomu u párů s příznivějším somatotypem.
Poslední otázka číslo 8 zněla ,,Ohodnotíte lépe taneční pár, tančící hůře technicky, za to výrazně extrovertně, nebo pár, který má brilantně zvládnutou techniku, ale povahou je spíše introvertní?“. Tuto otázku bychom rádi nejdříve trochu osvětlili. Stejně jako herci předvádějí své umění na pódiu, taneční pár prezentuje svůj taneční um na parketě spolu s ostatními páry. To znamená, že má mnohem těžší podmínky dokázat divákům, že je ze všech párů ten nejlepší. V odpovědích na tuto otázku se rozhodčí rozdělili na dva tábory. Jedni tvrdí, že introvertní povaha v tanečním světě nemá šanci uspět, protože pár se má při tanci prezentovat a předvádět. Pokud je tedy pár dostatečně extrovertní, nezáleží už tolik na technice, kterou tančí. Druhá skupina rozhodčích zase říká, že nemají rádi, když taneční pár ,, dělá, že to umí a přitom to neumí “. Pro tuto skupinu je tedy daleko důležitější technika, než přehnaná extroverze. Na druhou stranu ale tvrdí, že je také potřeba dobrou techniku zúročit. Avšak s nesmělostí a
- 32 -
bojácností se dobrého výsledku ve společenských tancích, stejně jako je tomu i v jiných sportech, dosáhnout nedá.
- 33 -
ZÁVĚR Tato práce se zabývala hodnocením rozhodčích ve společenských tancích. V první části jsme vysvětlili obecnou charakteristiku společenských tanců z hlediska jejich historického původu a vývoje. Ve druhé části práce jsme se formou řízeného rozhovoru ptali rozhodčích na předem stanovené otázky. Závěry pro praxi tedy vyplývají ze druhé části bakalářské práce. Odpovědi rozhodčích na otázky můžeme rozdělit do několika kategorií podle počtu shodných odpovědí. U čtyř otázek se rozhodčí v odpovědích zcela shodovali. Všichni rozhodčí považují za největší úlohu při rozhodování na soutěžích porovnávání výkonů jednotlivých tanečních párů tančících na tanečním parketě v průběhu jednoho soutěžního tance. Důležitý je také fakt, že rozhodčí hodnotí taneční páry pozitivní metodou, tzn., že rozhodčí hledá pozitivní taneční vlastnosti tanečního páru. Tato odpověď je tedy zcela v souladu s pravidly a nijak nenarušuje objektivizaci hodnocení společenského tance. Další otázka se shodnou odpovědí byla otázka číslo 2. Z odpovědí vyplývá, že podle našich respondentů se rozhodčí při hodnocení tanečního výkonu nejčastěji zaměřují na soulad pohybu s hudbou. Hudba je nejdůležitějším kritériem při hodnocení a všechna další kritéria se od ní odvíjejí. Taktéž muzikální provedení tance daným tanečním párem má pro všechny dotazované rozhodčí stejně velký význam. Dále ale neopomněli dodat, že muzikálnost provedení tance tanečním párem záleží na jejich třídě a taneční vyspělosti. Poslední otázkou, na kterou jsme dostali zcela totožné odpovědi byla otázka číslo 7. Všechny respondenty ovlivňuje při hodnocení tanečního výkonu estetický vzhled tanečního páru. Ten má také dopad na stanovení pořadí tanečních párů při taneční soutěži. Zůstaly nám otázky, na které jsme obdrželi ne zcela jednotné odpovědi. Ze všech těchto zbylých otázek bychom se zaměřili na dvě z nich, které patří dle našeho soudu k nejdiskutovanějším. Jedná se o otázky číslo 5 ,,Zvládnete objektivně ohodnotit všechny taneční páry během trvání jednoho soutěžního tance?“ a o otázku číslo 6 ,,Ovlivňuje vás při hodnocení znalost tanečního páru
- 34 -
z dřívějších soutěží a jeho předešlá umístění?“. Tyto dvě otázky spolu velice úzce souvisí a na jejich rozdílných odpovědích je zřejmé, že ani největší taneční funkcionáři v nich nemají zcela jasno. Nejdříve se zaměříme na otázku číslo 5. Skutečnost, že většina dotazovaných rozhodčích nezvládne objektivně ohodnotit všechny taneční páry během trvání jednoho soutěžního tance je přinejmenším zarážející. Největším faktorem tohoto neobjektivního hodnocení je zcela určitě délka jednoho soutěžního tance v návaznosti na počet párů na tanečním parketě. Je evidentní, že za tento časový press nemohou rozhodčí ani pořadatelé soutěží, nýbrž příslušný svaz, respektive schválený soutěžní řád, podle něhož se všichni řídí. Pro větší objektivnost hodnocení bychom tedy navrhovali prodloužení času hraných skladeb, nebo méně párů tančících současně na parketu. V nejoptimálnějším případě však pouze jeden jediný pár, aby měli rozhodčí dostatek času zhlédnout a posoudit všechna kritéria hodnocení. Obě dvě hypotézy ale narážejí na různá úskalí. První případ je nemyslitelný z toho hlediska, že páry by nebyly schopny po fyzické stránce zvládnout v plném nasazení celý soutěžní kolotoč a na stupně vítězů by se posléze dostávaly vytrvalejší taneční páry na úkor těch techničtějších. V tuto chvíli by se ale vytratil smysl společenského tancování a pomyslný jazýček vah by se posunul z misky umění k misce s nápisem sport. A k tomuto bodu se jistě nechce nikdy dobrat žádný tanečník, ať již minulý, současný, či budoucí. Druhý případ je sice schůdnější, avšak časově velice náročný. Na všech soutěžích by totiž každý pár musel tančit sólově a to při hojné účasti párů i na regionálních soutěžích nelze. Musel by se tedy brutálně okleštit taneční program a místo pěti tanců by se tančil jen jeden, nanejvýš dva. Z toho vyplývá, že ani jedna z navrhovaných variant by nevedla ke zvýšení objektivnosti hodnocení rozhodčích ve společenských tancích bez dalších navazujících a neméně závažných změn. Pro objektivnost hodnocení tanečních výkonů se naskýtá i třetí, pravděpodobně však poslední, varianta. Ta je postavena na zvýšení počtu rozhodčích, hodnotících výkony tanečních párů při taneční soutěži. Výhodou této varianty je, že by se zbytečně neprodlužovala délka hraných skladeb ani trvání celé soutěže. Finančně by ale bylo náročné zaplatit všechny hodnotící rozhodčí za jejich provedenou práci. Rozhodně by se zvýšila cena
- 35 -
startovného pro taneční páry i vstupného pro diváky a je docela možné, že by po tomto zásahu nebyly soutěže již tak plně obsazovány, jako v dnešních dobách. Jak už bylo řečeno výše, otázka číslo 6 úzce souvisí s předcházející otázkou. To, že většinu rozhodčích ovlivňuje při hodnocení znalost páru z dřívějších soutěží a jeho předešlá umístění zdaleka není překvapivá informace. Když vezmeme v potaz, jak málo času mají rozhodčí na ohodnocení párů, nemůžeme se divit, že si rozhodčí tento úkol ulehčují a objektivní hodnocení jde v tuto chvíli stranou. Bohužel.
- 36 -
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY 1. Degen, M. Společenský tanec ve dvacátém století. 1. vyd . Praha: Jiří Plamínek, 2003, 304 s. ISBN 80 – 239 – 3119 – 9. 2. Gavora, P. Úvod do pedagogického výzkumu. 1. vyd. Brno: Paido, 2000, ISBN 80 – 85931 – 79 – 6. 3. Ing. Landsfeld, Z. Hodnocení tanečního výkonu. Jiří Plamínek, 2001, 46 s. 4. Odstrčil, P. Sportovní tanec. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, a.s., 2004, 116 s. ISBN 80 – 247 – 0632 – 6. 5. Wainwright, L. V rytmu tance. 1. vyd. Praha: Euromedia Group – IKAR, 2006, 256 s. ISBN 80 – 249 – 0819 – 0. 6. http://cs.wikipedia.org/wiki/Tanec 7. www.dancesportinfo.net 8. www.colleenmurray.com/ballroom.html 9. www.csts.cz/www/legislativa/download/SO_0609.pdf
- 37 -
