hod. 1. Předmět a prameny ústavního práva

9.45 – 10.05 hod. 1. Předmět a prameny ústavního práva Předmět ústavního práva
Ústavní právo se od roku 1990 (a zejména pak v souvislosti s přijetím Listiny a s jejím místem v ústavním pořádku) obsahově změnilo. Přestalo být disciplínou převážně ideologickou a politickou, ale stalo se aplikovatelným oborem platného práva.


Ústavní právo je právním odvětvím veřejného práva, které se zabývá ústavou a vykládá ji (ústavní právo ČR ale obsahuje i normy práva soukromého, zejména Listina je i základem vztahů soukromoprávních). Předmětem ústavního práva je to, co ÚP zkoumá tedy ústava, ale záleží na vymezení tohoto pojmu, protože pojem ústava není jednoznačný.

Tento pojem můžeme chápat ve dvou rovinách:
A) FORMÁLNĚ POJATÁ ÚSTAVA (důraz kladen na formální stránku - tzn. na označení předpisu, případně na zvláštní způsob přijímání těchto předpisů)
pojmem ústava se rozumí především zákon, který je takto označený a obsahuje soubor norem nejvyšší právní síly (např. Ústava ČR); může být však označen i jako ústavní zákon, ústavní listina, konstituce atd.
v širším smyslu se jedná o ústavní pořádek dle čl. 112 Ústavy
tedy předmětem ÚP z formálního hlediska jsou právní normy nejvyšší právní síly
Soubor těchto právních norem nejvyšší právní síly může být obsažen:
v jednom právním předpise - ústava monolegální (Slovensko)
ve více právních předpisech - ústava polylegální (ČR, Jugoslávie, Rakousko)


B) MATERIÁLNĚ POJATÁ ÚSTAVA (kritériem je, jakou matérii předpisy upravují)
z hlediska obsahu právních norem se ústavou rozumí úprava základních vztahů ve státě
ústavou se tyto základní vztahy konstituují (konstituce)
k těmto základním vztahům patří:
forma státu a vlády,
název,
postavení,
kompetence
a vzájemné vztahy nejvyšších orgánů státu, vnitřní uspořádání, politický režim či
práva a povinnosti občanů;




Ústava je také základním řádem, podle něhož se tvoří státní vůle a uplatňuje se státní moc, stanovuje pravidla pro tvorbu a vydávání zákonů a jiných právních předpisů a pro jejich vynucování státní mocí.

Státní právo
někdy se vykládají základní právní vztahy ve státě v právním oboru nazvaném státní právo
⇒ klade důraz nikoli na právní předpisy, ale na samotnou organizaci, postavení a fungování státu 1








státní právo se zpravidla vymezuje jako soustava právních pravidel vztahujících se k orgánům státní moci, k příslušnosti a funkcím orgánů státní moci a povinnostem občanů vůči státní moci na území ČR se do r. 1948 užívalo označení obojí - ústavní i státní právo po r. 1948 spíše pojem státní právo - nastolení komunistické moci s sebou přineslo zdůraznění role státu a potlačení osobních a politických práv občanů •

po pádu komunismu bylo pojetí i výklad státního práva nahrazeny právem ústavním - zdůrazňoval se tím obnovený význam ústavnosti a význam práv a svobod občanů

Druhy ústav
Podle formy
psaná - kontinentální Evropa a USA
nepsaná - vytvořena jinými normami práva, jako jsou zvyklosti, soudní precedenty apod.; např. Velká Británie
Podle způsobu přijetí
oktrojovaná - vydaná pouze z rozhodnutí panovníka (Pillersdorfova, Stadionova)
revoluční - např. Prozatimní ústava 1918
dohodnutá - je výsledkem dohody převážné části společnosti, je stabilní
Podle jejího dodržování
reálná - je skutečně dodržována, jde o základní znak právního státu
fiktivní - je pouze formální, nedodržována, např. Ústava 9. května
Podle způsobu změny
flexibilní - ústavu lze změnit běžným zákonem
rigidní - změna ústavy je obtížnější než u ostatních právních norem, např. je možno ji vázat na referendum, na vyšší počet potřebných hlasů ke schválení nebo na pravidlo, že ústava smí být změněna jen jednou za pevně daný počet let apod.
Podle charakteru státu
demokratické - založené na pluralitě politických stran, které se mohou střídat u moci
autokratické - př. ústavy fašistické, vyskytující se mezi světovými válkami, vyznačovaly se stručností svých ustanovení, jejich jádrem byly zmocňovací zákony, přenášející zákonodárnou moc na exekutivu

Místo ústavního práva ČR v systému právních odvětví
ústavní právo nelze zařadit jen jako součást práva veřejného, protože obsahuje i normy práva soukromého, zejména Listina je i základem vztahů soukromoprávních (př. čl. 11 ochrana a limity práva vlastnického a záruky dědění)


ústavní právo upravuje základní vztahy mezi občany, zakotvuje způsobilost k právům, právo vlastnické, ochranu lidské důstojnosti atd., používá přitom i formulace charakteristické tradičně pro právo občanské (např. čl. 5 LZPS)




zakotvuje též základní instituty trestního práva procesního i hmotného (př.čl. 39, čl. 40 odst. 6, čl. 6 odst. 3 LZPS) čl. 7 Ú a čl.35 LZPS vyjadřují základ práva životního prostředí v Listině též najdeme vztah k právu pracovnímu (př. čl.9, čl.28) vztah k právu finančnímu lze najít např. v čl. 11 odst. 5 LZPS






2

10.05 – 11.00 hod. 2. Prameny ústavního práva Jsou úzce spjaty se státním režimem - demokratický právní stát má uspořádaný systém pramenů práva, kdežto v nedemokratickém státě spadají mezi prameny i formy, které umožňují zneužití státní moci. Dále závisí na typu právní kultury (kontinentální, angloamerická, islámská). ČR jako demokratický právní stát
pojem demokratický právní stát není nikde právně definován, jeho výklad je prakticky ponechán zejména moci soudní, především pak Ústavnímu soudu
okolnost, že mezi slovy „demokratický“ a „právní“ není čárka ani spojka má patrně svůj význam: obě vlastnosti se mají prolínat, právo má být tvořeno i uplatňováno v demokratických formách
hodnoty obsažené ve spojení demokratický právní stát se během času mohou měnit, rozšiřovat, takže jde vlastně o trvalou cestu k ideálu
obsah pojmu dotvářen v dalších ustanoveních norem ústavního pořádku
dle judikatury ÚS:
14/1994 Sb. - náleží k podstatným náležitostem demokratického právního státu především svrchovanost lidu a demokratický politický režim, který vylučuje jakýkoli mocenský monopol
87/2003 Sb. - znaky právního státu – princip právní jistoty (zákaz retroaktivity atd.) principy právního státu:
právní stát = znamenal i rovnost před zákonem a svrchovaný stát (2. polovina 19. století - rakouská a německá právní oblast)
limity působení jednotlivých složek moci mohou být stanoveny pouze ústavním předpisem, normami vydanými ústavodárcem, nemohou být určovány výroky orgánů moci výkonné nebo soudní (ani ÚS) - jen ústavodárce má moc ustavující a může stanovit vztahy mezi orgány
právo na soudní a jinou ochranu (hlava V. Listiny)
nezávislé soudnictí (čl. 81, 82 Ústavy)
působení ÚS při ochraně ústavnosti
základním znakem právního státu je vázanost státu (jeho orgánů) platným právním řádem, který v demokratickém právním státě vzniká demokratickým způsobem, má respektovat společností uznávané hodnoty a reguluje všechny druhy státní činnosti
lidé nejsou poddanými, nýbrž občany a jejich vztahy vůči státu jsou vztahy právními Další principy demokratického právního státu:
princip suverenity lidu
princip legality (vázanosti státní moci zákonem)
ukládání povinností pouze na základě zákona
princip proporcionality
zákaz retroaktivity
princip právní jistoty
princip časově omezené vlády










princip rovnosti princip obecnosti zákona princip ochrany nabytých práv svobodná soutěž politických stran princip ochrany legitimního očekávání princip autonomi vůle a svobody jednání soukromé osoby vyloučení svévole …

3

Druhy pramenů ústavního práva
obecné právní principy - jsou hlavním pramenem ÚP
hodnotová učení - myšlenkové koncepce, doktríny, politické ideje • •

monolegální (speciální označení Ústava, Základní zákon apod.) nebo polylegální právní akt (obsažený ve více právních předpisech)




zákony, ústavní zákony, mimořádné zákony (jsou dočasné, řeší určitou krizi - v Itálii čl. 77 Ústavy: v mimořádné situaci vláda vydá na svou zodpovědnost nařízení se silou zákona, ale musí ho téhož dne předložit sněmovnám ke schválení)




tzv.organické zákony – kodifikují nějakou základní otázku, třeba status nějakého orgánu, či zákony o referendu (např. Španělsko, Francie)




soudcovské právo (precedenty) - obsahující autentické interpretace ústavy justičních autorit prováděcí zákony ústavy - např. volební zákony nálezy ÚS jednací řády Parlamentu normativní akty VM a hlavy státu - dekrety, zákonná opatření; jsou dočasné, musí být dodatečně schváleny Parlamentem mezinárodní a vnitrostátní smlouvy (uzavírají je např. autonomní oblasti Španělska) multilaterální pakty o lidských právech (např. pakty OSN, Evropská úmluva o lidských právech) ústavněprávní obyčeje - třeba ve Velké Británii; např. král musí souhlasit se zákonem, který schválily obě komory sbírka náboženských pravidel - především v islámském právu: šaría právo ES/EU - platí pro členské státy












Prameny ústavního práva České republiky Česká republika je demokratický právní stát a pouze právní předpisy (nikoli politická usnesení či politické směrnice) mohou být pramenem práva. Systém pramenů ústavního práva ČR v zásadě tvoří: 1. především ústavní zákony, které podle čl. 112. odst. 1 Ústavy ČR tvoří ústavní pořádek: Ústava ČR, Listina základních práv a svobod, ústavní zákony přijaté podle této Ústavy a ústavní zákony Národního shromáždění Československé republiky, Federálního shromáždění Československé socialistické republiky a České národní rady upravující státní hranice České republiky a ústavní zákony České národní rady přijaté po 6. červnu 1992. Podle nálezu ÚS č. 403/2002 Sb., je třeba do rámce ústavního pořádku zahrnout i ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách. 2. mezinárodní smlouvy, které podle čl. 10 Ústavy jsou bezprostředně závazné a mají aplikační přednost před zákonem 3. akty referenda - ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává svou moc přímo (doposud byl pouze jeden jednorázový ústavní zákon o přistoupení ČR do EU: úz č. 515/2002 Sb.)

4




4. rozhodnutí Ústavního soudu - vykonatelná rozhodnutí ÚS jsou závazná pro všechny orgány a osoby; pramenem práva je ovšem pouze výroková část rozhodnutí, jelikož rozhoduje jako „negativní zákonodárce“ (ruší či mění zákon nebo podzákonný právní předpis); odůvodnění rozhodnutí není nikdy pramenem ! 5. zákony, které se týkají úpravy činnosti ústavních orgánů, ústavních práv a svobod občanů, státního občanství, postavení cizinců apod. 6. zákony podle čl. 112. odst. 3, které byly přijaty jako ústavní zákony v době federace, ale pozbyly tímto právním ustanovením právní sílu ústavních zákonů a staly se běžnými zákony 7. zákony, jejichž vydání Ústava předpokládá (volební zákony, jednací řády atd.) 8. za prameny lze v určitém smyslu považovat i zákonná opatření Senátu podle čl. 33 Ústavy - ovšem dosud k nim nedošlo 9. rozhodnutí prezidenta republiky - v minulosti k nim patřily dekrety prezidenta Beneše (nález ÚS č. 55/1995 Sb.- kauza Dreithaler: podle článku 112 Ústavy ČR mají ke dni účinnosti této Ústavy jen sílu zákona), v současnosti jsou pramenem práva např. rozhodnutí o vyhlášení amnestie Ústava a Listina základních práv a svobod jsou jako součást ústavního pořádku ČR označeny výslovně (přímo).

Ústavní pořádek Ústava ČR zavedla s účinností od 1.1.1993 termín „ústavní pořádek“, který používá v čl. 3 a v čl. 112 . Tím byl vyjádřen fakt, že vedle vlastní Ústavy ČR (ústavní zákon ČNR 1/1993) existují v právním řádu ČR i další ústavní zákony, které stojí vedle Ústavy. Ústavní pořádek ČR je tak pojímán jako neuzavřený soubor všech platných ústavních zákonů, jež dohromady tvoří ústavu ČR v širším smyslu. V současné době máme 26 ústavních zákonů.
Termín „ústavní pořádek“ je termínem pr. řádu ČR – jinde ve světě se zřejmě neobjevuje a ani by mu nerozuměli, a to ani ve státech s polylegální ústavou. Může to být i tím, že ani kategorie „ústavních zákonů“ není celospolečensky rozšířena a vyskytuje se jen v některých státech.
Zřejmě vhodnější by bylo, kdyby Ústava ČR použila místo termínu „ústavní pořádek“ termín „ústavní řád“, jež byl a je chápán právě jako soubor ústavních zákonů.
V historii se už jednou objevil termín „pořádek“ v ústavním dekretu prezidenta republiky č. 11/1944 Úř. věst. čsl., o obnovení právního pořádku; zde „právní pořádek“ znamenal obnovení systému práva, ve kterém panoval po přechodu od R-U chaos, jelikož zde fakticky současně platilo více rozdílných právních řádů tzn. „právní pořádek“ = náprava „právního nepořádku“ na území ČS tím, že bude zaveden úplně nový právní systém.
Nyní by mohlo vyplývat, že „ústavní pořádek“ je také nápravou ústavního nepořádku a nutností vytvořit nový ústavní systém, což ale není pravda ! Nová Ústava ČR totiž neobsahovala úplně nové normy, ale plno zákonů, které byly vytvořeny ještě před vytvořením Ústavy ČR. Nálezy ÚS Pl. ÚS 33/97 principy v ústavním právu Moderní demokratická psaná ústava je společenskou smlouvou, kterou se lid představující ústavodárnou moc ustavuje v jedno politické (státní) těleso, zakotvuje vztah individua k celku a soustavu mocenských (státních) institucí. Dokument insitucionalizující soustavu základních obecně akceptovaných hodnot formující mechanizmus a proces utváření legitimních 5

mocenských rozhodnutí nemůže existovat mimo veřejností akceptovaného kontextu hodnot, spravedlnostních představ, jakož i představ o smyslu, účelu a způsobu fungování demokratických institucí. Jinými slovy, nemůže fungovat mimo minimálního hodnotového a institucionálního konsenzu. Pro oblast práva z toho plyne závěr, že pramenem práva obecně, jakož i pramenem práva ústavního, a to i v systému psaného práva, jsou rovněž základní právní principy a zvyklosti.

Místo principů v ústavním právu
Principy v ústavním řádu jsou různého druhu a významu, zasahují do všech ústavou upravených oblastí- náleží k nim principy ideové, politické, organizační, právní a politickoprávní
Některé z těchto principů mají výlučně nebo převážně procesní povahu (v ústavním textu jsou pojmenovány jako principy, zásady, duchovní hodnoty, aj.)
Ústavní principy procesní povahy stanovují pravidla závazná pro zákonodárce, jak má podrobněji upravit vztahy a řízení v různých oblastech
Zdrojem ústavních principů musí být nositel moci ústavodárné, který je vyjadřuje v pozitivním právu, tedy v předpisech ústavního práva (mají – li být předpisy závazné, musí být součástí právního řádu)


Obsaženy hlavně v preambulích a základních ustanoveních Ústavy a Listiny




Principy:













právní jistota, svrchovanost státu, správní soudnictví, neporušitelnost přirozených práv člověka, neporušitelnost práv občana, svrchovanost zákona, neznalost zákona neomlouvá, nepřípustnost retroaktivity atd.

Právní principy obsažené v ústavě jsou odrazem politického systému dané právní kultury, nejsou ani věcné, ani univerzální, mění se v prostoru a v čase Právní principy mají různý stupeň obecnosti a dle toho jsou různě klasifikovány a hierarchicky řazeny (k nejobecnějším a základním principům patří např. v preambuli LZPS – neporušitelnost přirozených práv člověka, práv občana a svrchovanost zákona → všechny tyto principy mají v ústavním řádu ČR stejný právní význam a tutéž právní sílu → uvedené principy proto musí být podrobně vyjádřeny v právních normách dalších zákonů – ústavních i ostatních (zdůvodňují přijatou úpravu), nelze tyto principy klást proti sobě, ale je nutné je vykládat ve vzájemném souladu, pouze ústavodárce může změnit místo a význam těchto principů)

6

11.00 – 12.15 hod. Historický vývoj ústavnosti v ČR HABSBURSKÁ MONARCHIE Dubnová ústava (1848) Až do roku 1848 byla habsburská monarchie absolutistickým státem a české země byly spravovány v souladu s Obnoveným zřízením zemským. S ohledem na revoluční události ve Francii, Rakousku a Polsku slíbil císař Ferdinand I. vydat ústavu. Tato ústava pro neuherské země byla vydána 25. dubna 1848 a je známa jako Pillersdorfova či Dubnová ústava, avšak nikdy v platnost nevešla.[1] Ústava reflektovala • požadavky revoluce v otázce svobod a práv – nelze však hovořit o úpravě lidskoprávní problematiky; • zaváděla princip ústnosti a veřejnosti pro jednání před soudem; • byla založena odpovědnost vlády parlamentu, který byl pojat jako dvoukomorový. Členové horní komory měly být ustavováni jmenováním, členové dolní komory volbou; • dělnictvo, služebníci a sociálněpotřební měli být zbaveni volebního práva, což se stalo rozbuškou dalších revolučních událostí ve Vídni. Panovník před revolucí odešel do Innsbrucku, říšský sněm do Kroměříže. Poznámky k Pillersdorfovej ústave Dubnová ústava či Pillersdorfova ústava, v oficiálním znění Ústavní listina rakouského císařství (německy Verfassungsurkunde des österreichischen Kaiserstaates), zákon č. 49/1848PGS, je první ústava v moderním smyslu, která byla přijata na území rakouské monarchie. Z hlediska českého státního práva byla negativní, protože byla svým pojetím centralistická. Českým zemím přiznávala pouze autonomii v jinak unitárním státě. České země tak byly redukovány na pouhé provincie. Ústavu udělil („oktrojoval“) 25. dubna 1848 (odtud neoficiální název) ve Vídni císařFerdinand I. Přestože deklarovala, že všechny k rakouskému císařství patřící země tvoří „nedělitelnou konstituční monarchii“, neplatila pro Uhry, Chorvatsko a království lombardsko-benátské. Její text, inspirovaný zejména belgickou ústavou z roku 1831, vznikal pod záštitou ministra vnitra Franze Xavera von Pillersdorf. Přestože tato ústava v porovnáním s předbřeznovým stavem znamenala obrovský posun dopředu, byla velmi kritizována, obzvláště její provizorní volební řád. 15. května 1848 přednesli ve vídeňském Hofburgu demonstranti tzv. „Sturmpetition“ (bouřlivou petici), což způsobilo, že již přijatá ústava byla postavena před říšský sněm, který o ní měl jednat; demonstranti žádali změnu nespravedlivého volebního zákona a první říšský 7

sněm (konstituční říšský sněm) tak měl dostat jen jednu komoru, jejíž členové měli by nebyli zvoleni s ohledem na daňový cenzus. Následující den, 16. května 1848, byla dubnová ústava proto nejprve císařem prohlášena za provizorní a v červenci byl její návrh zcela stažen. Tato ústava tak nikdy nenabyla účinnost. Ústava byla novelisována zákonem č. 65/1848 PGS, jímž byla její účinnost odložena na rozhodnutí ústavodárného říšského sněmu. Oktrojírka se tak měla změnit na smluvní ústavu. Nicméně ústavodárný říšský sněm své jednání neustále protahoval, zabýval se i běžnou legislativou, a proto byl rozpuštěn a v březnu 1849 byla vydána druhá oktrojírka, což je ona Oktrojírka, o níž se hovoří v Havlíčkových textech. Tím začíná režim, označený dosti nepřípadně jako "Bachův absolutismus". Principy ústavy Dělba mocí Pillersdorfova ústava spočívala na principu dělení moci, • přičemž jen samotnému císaři dle ní příslušela plná výkonná moc. • Zákonodárnou moc měl vykonávat spolu s Říšským sněmem a • soudní moc měla být úplně nezávislá. Císař Ve vykonávání své moci byl císař označován za „posvěceného a nedotknutelného“. Ze svého počínání se nikomu nepotřeboval zodpovídat. Jeho vládní rozhodnutí však měly být kryty tím, že byly potvrzeny v daném rezortu zodpovědným ministrem. Císaři příslušela, nehledě k jen jemu podléhajícímu zákonodárství, tato práva: • obsazování státních úřadů • vrchní velitelství armády • vyhlášení války a uzavření míru, • uzavírání smluv se zahraničními vládami (smlouvy však následně musely být potvrzeny Říšským sněmem) • vykonání zákonodárství ve jménu císaře • omilostnění • svolání, odročení a rozpuštění Říšského sněmu (Po rozpuštění Říšského sněmu měl být během 90 dnů svolán nový.) Říšský sněm Říšský sněm (Reichstag) se měl skládat: • ze Senátu (Senat), jeho členy se automaticky stali všichni princové císařského domu starší 25 let; dále zde byli členové doživotně jmenováni císařem a 150 členů bylo volených z nejvýznamnějších majitelů pozemků a velkostatkářů •

z Poslanecké sněmovny (Abgeordnetenkammer) o 383 poslancích, jejichž volba měla spočívat na „sčítání lidu a zastoupení všech zájmů státu a občanů“. Zákony měly být • schváleny oběma komorami Říšského sněmu a • potvrzeny císařskou sankcí, přičemž v případě neobdržení císařské sankce zákon nevstoupil v platnost. V každé z obou komor byla k přijetí zákona potřebná absolutní většina přítomných poslanců (k otevření jednání postačovala přítomnost pouhých 60 poslanců). Ústavní změny měly potřebovaly ke schválení dvě třetiny přítomných poslanců. 8

Další zákonodárné orgány Mimo Říšského sněmu měly „dočasně“ v napojení na stávající zemské sněmy vznikat i proměnné „provinční stavy k ozřejmění zájmů provincie a k obstarání náležitostí, z těchto zájmů plynoucích“, přičemž mělo být přihlíženo ke stavovskému principu a federální struktuře. Ústava předpokládala i ustanovení obcí k lepšímu zastoupení zájmů obyvatelů obce. Lidská práva „Občanská a politická práva občanů státu“, katalog základních lidských práv, který velmi podstatně rozšířil malý počet těchto práv dle Všeobecného zákoníku občanského (z roku 1811), a velmi se tak přiblížil hlavnímu cíli revoluce, obsahoval mimo základních osobních práv jako rovnost před zákonem, • svobodu vyznání a svědomí, • osobní svobodu, • svobodnou volbu živnosti, • ochrana před nezákonným zatčením, • svoboda tisku a projevu, • listovní tajemství, • petiční právo, • svoboda vystěhování, • ochrana soudců před přesídlením či propuštěním, • veřejná a ústní justice a zavedení porotních soudů. Mimo armády byla ústavně zakotvena i „národní garda“. Volební právo Volební právo nebylo v této ústavě dále řešené a bylo proto ustanovené provizorním volebním řádem do Senátu z 8. května 1848. Omezovalo se pouze • na prince jmenované členy Senátu • a další dále doživotně jmenované členy Senátu, celkově 200 osob, přičemž u velkomajitelů půdy bylo za kritérium jejich volitelnosti považováno daňové zatížení. Každý člen Poslanecké sněmovny zastupoval 50.000 mužů starších 24 let, kteří nejméně 6 měsíců bydleli ve volebním okrsku, a to podle dělícího klíče (např. Čechy měly 90 poslanců, Dolní Rakousy 37, Tyrolsko 17, Galicie 96, Salcbursko 4 apod.), přičemž dělníci za denní nebo týdenní plat, služebníci a osoby sociálně podporované státem nebyly volebně oprávněny. Kroměřížský návrh ústavy (1848) Ústavodárný říšský sněm zahájil činnost v červenci 1848 ve Vídni, počátkem října 1848 však musel být přesunut do Kroměříže, v srpnu 1848 zrušil poddanství a počátkem října začal připravovat novou ústavu.[3] Její konečný návrh, na kterém se podílel i František Palacký, nebyl projednán, neboť panovník nakonec v březnu 1849 Kroměřížský sněm rozpustil a rozehnal.[4] Panovník měl mít jen taková práva, která mu ústava přiznávala. Návrh ústavy proklamoval zásadu suverenity lidu, obsahoval soubor základních občanských práv.[5] Zákonodárná moc měla být rozdělena mezi dvoukomorový říšský sněm a zemské sněmy.[5] 9

Březnová ústava (1849) Den po rozehnání Kroměřížského sněmu – 4. března 1849 – vydal císař novou oktrojovanou „Březnovou neboli Stadionovu ústavu“, jež byla založena na myšlence jednotného monarchistického státu.[6] Panovník měl spolu s parlamentem zákonodárnou moc a spolu s ministry měl i výkonnou moc.[4] Zřízeny byly nezávislé soudy a Říšský soud jako soud ústavní. Ústava byla zrušena 31. prosince 1851. Nebyla nikdy realizována. Ústava byla důsledně centralistická a počítala i se zrušením dosavadního českého státu, vytvořením jednotného občanství, jednotného právního řádu.[4] Rakousko mělo být dědičná monarchie v čele s císařem.[4] Zákonodárná moc příslušela dvoukomorovému říšskému sněmu (dolní komora je volená, horní jmenovaná císařem) a císaři.[4] Ústava ustanovuje nezávislost soudů a rovnost před zákonem.[7] K ústavě byla vydána i listina základních občanských práv, jež však mohla být pozastavena vládou. Ústava také zaváděla obecní samosprávu. Obsah Stadionove ústavy: Ačkoli ústava nikdy účinnosti nenabyla, některé zásady v ní obsažené přetrvaly i po jejím zrušení. Silvestrovské patenty totiž potvrdily rovnost před zákonem, zrušení poddanství a občanská práva. Říše Ústava nejprve vymezovala území Rakouského císařství (§ 1) jakožto suverénního státu (§ 2), jehož hlavním městem byla určena Vídeň (§ 3). Ústava zajišťovala jednotlivým korunním zemím určitou míru suverenity (§ 4) a rovná práva všem národům v říši (§ 5). Hranice říše i jednotlivých zemí mohly být podle ústavy změněny pouze zákonem (§ 6) a celá země měla tvořit jediné celní a tržní území (§ 7). Státní a zemské znaky i barvy měly zůstat zachovány (§ 8). Císař Druhá část ústavy se týkala císaře. Koruna říše i každé země měla být dědičná v habsburskolotrinské dynastii (§ 9), přičemž zůstávaly v platnosti dřívější pravidla ohledně plnoletosti nástupce (§ 10). Ústava dále k císařovým dosavadním titulům přidávala titul velkovojvody Krakovského a vojvody v Bukovině (§ 11). Panovník měl být korunován jako císař Rakouský (§ 12) a při korunovaci měl přísahat na ústavu (§ 13). Císař měl být „posvátný, neporučený a neodpovědný“ (§ 14), vrchním velitelem ozbrojených sil (§ 15), měl mít pravomoc vyhlašovat válku a uzavírat mír (§ 16) a měl rozhodovat v záležitostechdiplomacie (§ 17). Ústava dále císaři přiřkla právo vyhlašovat zákony, přičemž měly být kontrasignovány odpovědným ministrem (§ 18), a také právo jmenovat a propouštět ministry a další úředníky, propůjčovat šlechtictví, řády a vyznamenání (§ 19). Ve jménu císaře mělo být v říši vykonáváno právo (§ 20), panovník měl právo udělovat amnestii (§ 21) a jménem císařovým měly být také vydávány mince (§ 22).

10

Občanské právo Třetí část ústavy stanovovala jednotné občanské právo v celé říši (§ 23) a rovnost občanů z různých korunních zemí ve věci občanského práva (§ 24). Ústava stanovovala svobodu stěhování v rámci státu a svobodu vystěhování z říše (§ 25), dále rušila jakékoli formy poddanství (§ 26), vyhlašovala rovnost občanů před zákonem (§ 27) a rovné možnosti v přístupu k veřejným úřadům a státním službám (§ 28). Dále ústava určovala pravidla soukromého vlastnictví (§ 29), každému občanu bylo povoleno nabývat nemovitých statků, vykonávat všechna legální povolání (§ 30) a svobodně svůj majetek v rámci říše stěhovat (§ 31). Konečně ústava uvádí možnost vyplacení se z poddanských povinností (§ 32). Obecní samospráva Jako náhradu za patrimoniální správu ústava zakotvila územní samosprávu. Obce získaly právo volit své zástupce a samostatně spravovat své záležitosti a povinnost uveřejňovat výsledky svého hospodaření a pořádat veřejná jednání obecního zastupitelstva (§ 33). Zřízení okresních a krajských „obcí“ mělo být ošetřeno zvláštním zákonem (§ 34). Zemské záležitosti Ústava přiřkla korunním zemím pravomoci v oblasti • vzdělání, • veřejných staveb, • dobročinných ústavů • a v oblasti zemských financí. V mezích říšských zákonů patřily mezi zemské záležitosti také věci obecní, církevní, školní a vojenské (§ 35). Říšské záležitosti Jako říšské záležitosti byly stanoveny záležitosti týkající se • císařského domu a korunních záležitostí, • mezinárodních záležitostí, • poměru státu k církvi, • vysokého školství, • vojenství, • říšského hospodářství, živnostenských a tržních záležitostí, dopravní infrastruktury, vnitřní bezpečnosti říše a všechny záležitosti, které nespadaly do kompetence zemí (§ 37). Legislativa Ústava ve své sedmé části přiřkla moc zákonodárnou ve věcech říšských císaři ve spojení s říšským sněmem a ve věcech zemských císaři ve spojení se sněmy zemskými (§ 37). Říšský sněm Osmá část stanovovala, že říšský sněm má být složen ze dvou komor (horní a dolní) a že má být císařem svoláván každého jara (§ 38). Sněm se měl scházet ve Vídni, mohl být však svolán i na jiné místo (§ 39). Horní komora se měla skládat z poslanců, zvolených zemskými sněmy jednotlivých korunních zemí (§ 40), přičemž rozdělení počtu poslanců mezi jednotlivé země měl být stanoven volebním zákonem (§ 41). Dále ústava stanovuje podmínky, kdo může být do horní sněmovny zvolen (§ 42). Dolní komora měla být volena přímou volbou lidu (§ 43), přičemž volební právo měly osoby, které zaplatily ročně minimálně 5–20 zlatých stříbra (§ 44), voleni 11

mohli být do dolní komory ti, kteří mj. dosáhli 30. roku věku a požívali aktivního volebního práva (§ 45). Volby do obou komor mělo být ústní a veřejné (§ 46). Ústava následně upravovala slučitelnost státního úřadu s poslaneckým křeslem (§ 47 a 48) a stanovovala délku mandátu u horní komory na deset let a u dolní komory na pět let, přičemž poslanci mohli být po vypršení mandátu voleni znovu (§ 49). Zatímco poslancům horní komory nebyly vypláceny žádné náhrady, poslancům komory dolní ano (§ 50). Nikdo nemohl být zároveň poslancem horní i dolní komory (§ 51), poslanci museli při nastoupení mandátu složit přísahu císaři a na říšskou ústavu (§ 52) a hlasovat měli sami za sebe (§ 53). Každá komora měla právo přezkoumávat volební mandáty poslanců (§ 54) a měla si zvolit svého předsedu a místopředsedu (§ 55). Usnesení mohlo být v jednotlivých komorách učiněno, pokud byla na zasedání většina poslanců (§ 56). Ústava až na výjimky zakazovala tajné hlasování v komorách (§ 57), usnesení měla být přijímána absolutní většinou hlasů (§ 58) a zasedání sněmu měla být zpravidla veřejná (§ 59). Jedině poslanci mohli posílat sněmu písemné prosby (§ 60) a deputace na říšském sněmu nesměly být přijímány (§ 61). Ústava dále přiznávala poslancům imunitu (§ 62), které mohl být zbaven jen s vůlí příslušné komory (§ 63). Každá komora si měla stanovit jednací řád (§ 64) a legislativní iniciativu měl kromě obou komor také císař (§ 65). Aby zákon vzešel v platnost, musel být schválen císařem a oběma sněmovními komorami (§ 66), přičemž sněm mohl vydávat zákony jen v říšských záležitostech (§ 67) a tohoto procesu se měli účastnit poslanci všech korunních zemí, přičemž uherským, chorvatským,sedmihradským a slavonským byla umožněna výjimka (§ 68). Sněm mohl být odročen či uzavřen císařem (§ 69).

Zemské sněmy Zemské sněmy zastupovaly jednotlivé korunní země v zemských záležitostech (§ 70). Ústava dále ošetřovala záležitosti jednotlivých zemí pozdějšího Zalitavska (§ 71–74), otázku vojenských hranic (§ 75), Království lombardsko-benátského (§ 76) a ostatních zemí (§ 77). Sestavení jednotlivých zemských sněmů se mělo dít podle „prospěchu zemského“ a poslanci měli být voleni přímou volbou (§ 78). Dále ústava určovala pravomoci zemských sněmů (§ 79), včetně práva vydávat ve shodě s císařem zákony ve věcech zemských (§ 80), a ošetřovala otázku zemských zřízení (§ 81–83). Exekutiva Exekutiva připadala v říši jedině císaři, který ji měl vykonávat skrze odpovědné ministry, úředníky a zřízené osoby (§ 84); takovýto podíl na moci výkonné mohl být kdykoli odebrán (§ 85). Exekutivě náleželo provádění zemských zákonů (§ 86) a ve výjimečných případech a pokud říšský či zemský sněm nezasedal, mohl císař s prozatímní legislativní mocí překročit meze zákona, své kroky však musel zpětně příslušnému sněmu předložit (§ 87). Ministři měli spravovat říši a hlídat dodržováni říšských a zemských zákonů (§ 88), přičemž mohli omezit správní pravomoci zemských sněmů či obcí, pokud se příčily zákonům, či „obecnému dobru“ (§ 89). Dále měli ministři právo účastnit se jednání říšského sněmu (§ 90). Otázku jejich imunity měl stanovovat zvláštní zákon (§ 91). Pro každou korunní zemi měl být stanoven náměstek, který měl v zemi zastupovat moc výkonnou (§ 92), měli právo účastnit se jednání příslušného zemského sněmu (§ 93) a byli odpovědni za zachovávání říšských i zemských zákonů (§ 94). Náměstek mohl být pověřen také vykonáváním říšských záležitostí (§ 95).

12

Říšská rada Jedenáctá část ústavy se věnuje říšské radě, která měla sloužit jako poradní orgán exekutivy (§ 96). Členové říšské rady měli být jmenováni císařem (§ 97) a další záležitosti říšské rady měly být vymezeny zvláštním zákonem (§ 98). Jurisdikce Jurisdikce měla být vykonávána samostatně soudy (§ 99), jejichž moc měla vycházet z říše – patrimoniální soudy byly zrušeny (§ 100). Jmenovaný soudce již nesměl být odvolán, pokud byl pro službu způsobilý (§ 101). Právní a správní soudy měly být od sebe odděleny (§ 102). Soudní řízení mělo být veřejné a ústní, přičemž byly dovoleny výjimky (§ 103). Procesní právo mělo být ošetřeno zvláštními říšskými a zemskými zákony (§ 104). Nakonec se ústava ohledně jurisdikce věnuje císařskému domu. (§ 105). Říšský soud Podle ústavy měl být zřízen říšský soud, který měl řešit spory mezi říší a jednotlivými korunními zeměmi nebo mezi korunními zeměmi navzájem. Dále měl sloužit jako nejvyšší soud, který měl posuzovat porušování politických práv, žaloby na ministry a náměstky, spiknutí a odboj (§ 106). Soud měl sídlit ve Vídni a zvláštní zákon měl stanovit způsob ustavování soudců (§ 107). Říšské hospodářství Říšské a zemské daně a platy měly být stanovovány zákony (§ 108), každoročně měl být také schválen zákon, který by určoval státní rozpočet (§ 109). Za státní dluh měla ručit říše (§ 110) a říšskému sněmu měl být každoročně předložen účet o říšském hospodářství a státních dluzích (§ 111). Nakonec měl být zvláštním zákonem ustaven nejvyšší úřad účetní (§ 112). Branná moc Branná moc měla zajistit bezpečnost říše před vnějším nepřítelem a pořádek uvnitř říše (§ 113), přičemž uvnitř říše mohla branná moc zasáhnout jen se souhlasem civilních úřadů a v mezích zákona (§ 114), a branná moc měla být zásadně „poslouchající“ (§ 115). Zvláštní zákon měl stanovovat objem i způsob branné povinnosti k vojsku (§ 116). Vojsko mělo podléhat soudní moci vojenské a vojenským zákonům (§ 117) a mělo přísahat na říšskou ústavu (§ 118). Občanská brannost měla být ošetřena zvláštním zákonem (§ 119). Obecná ustanovení Poslední část ústavy řešila její zavádění (§ 120), potvrzovala dosavadní zákony a daně, dokud je nové zákony nenahradí (§ 121), stejně jako dosavadní úředníci měli zůstat na svých místech (§ 122). Změny mohly být v ústavě provedeny se souhlasem dvou třetin přítomných poslanců v obou komorách, přičemž počet přítomných poslanců musel dosahovat alespoň čtyř čtvrtin (§ 123). Závěr Ústava byla vydána v Olomouci 4. března 1849 a podepsal se pod ni císař František Josef I., ministerský předseda Felix Schwarzenberg, ministr vnitra Franz Seraph von Stadion, Krauss, Bach, Cordon, Bruck, Thienfeld a Kulmer. 7. března pak byla ústava vyhlášena (oktrojována), čímž získala platnost. Jak již ovšem bylo řečeno, nikdy nenabyla účinnost.

13

Základní práva K březnové ústavě byl připojen výčet základních práv: náboženská svoboda (§ 1), svoboda vykonávání náboženských obřadů legálními církvemi a náboženskými společnostmi (§ 2), svoboda vědy a vyučování (§ 3), právo na vzdělání (§ 4), svoboda projevu (cenzura tisku byla zakázána, nicméně po „zlém užívání tisku“ mohl být vydán represivní zákon) (§ 5), petiční právo (§ 6), shromažďovacía spolčovací právo (§ 7), osobní svoboda (§ 8), dále tento výčet ošetřoval podmínky držení ve vyšetřovací vazbě (§ 9), domovní právo (§ 10), listovní tajemství (§ 11). V době války nebo vnitřních nepokojů mohly být body 5 až 11 vyjmuty z platnosti (§ 12). Konečně bylo ministerské radě uloženo, aby vydala příslušná prováděcí opatření (§ 13).

Silvestrovské patenty (1851) Po potlačení revoluce však došlo prostřednictvím kabinetních listů k obnovení absolutismu. 31. prosince 1851 jsou přijaty tři silvestrovské patenty, které ruší březnovou ústavu, katalog občanských práv a upravují státní organizaci a činnost soudů.[8] Silvestrovské patenty ale potvrzují zrušení poddanství a rovnost občanů před zákonem.[9] Toto období bylo spojeno se jménem ministra vnitra Alexandra Bacha, který nahradil politická práva právy ekonomickými. Říjnový diplom (1860) V r. 1859 je Bach v důsledku neúspěchů jeho neoabsolutismu a vojenských porážek v Itálii odvolán z funkce. 20. října 1860 slibuje panovník František Josef I. prostřednictví Říjnového diplomu znovuzavedení parlamentarismu.[10] Realizace konkrétních kroků je svěřena baronu Schmerlingovi. Únorová ústava (1861) K návratu k parlamentarismu došlo v únoru 1861, kdy byla vydána „Únorová nebo též Schmerlingova ústava“, která jako jediná z ústav v dobách habsburské monarchie neupravovala občanská práva. Platila pouze pro Předlitavsko, ale její pojetí naznačovalo budoucí dualistické uspořádání (užší a širší říšská rada). Ústava odkazovala na Říjnový diplom a Pragmatickou sankci.[11] Zřízen byl říšský zákonodárný sbor, Poslanecká sněmovna (volena zemskými sněmy) a Panská sněmovna (jmenovaná císařem). Výkonnou moc měl císař. Prosincová ústava (1867) K důležité ústavní změně došlo v roce 1867 rakousko-uherským vyrovnáním, které bylo porážkou českých státoprávních tendencí. Na konci roku 1867 byl vydán soubor právních předpisů tvořících Prosincovou ústavu, která formálně navazovala na únorovou ústavu. Tvořilo ji 7 zákonů, vymezujících zákonodárnou pravomoc říšské rady, zahrnujících katalog základních práv občana, zřízení říšského soudu, nezávislost soudů, postavení císaře a vyrovnávací zákon. Platila do přijetí recepčního zákona (11/1918 Sb.).[12]

14

V roce 1873 bylo zavedeno přímé volební právo do říšské rady.[13] Významným se stal rok 1907 kdy bylo zavedeno všeobecné, tajné, rovné a přímé hlasovací právo. Aktivní od 24 let a pasivní od 30 let. Z hlasování však byly ještě až do roku 1918 vyloučeny ženy.[14]

Československo (1918 - 1938) „ Samostatný stát československý vstoupil v život... “ Recepční zákon, 28. říjen 1918 Československo vzniklo jako samostatný svrchovaný stát dne 28. října 1918. 30. října 1918 podpořila společný stát i Martinská deklarace. Jako republiku lze československý stát označit po 13. listopadu 1918 v souvislosti s ustanoveními, která se týkají prezidenta v druhém ústavním provizoriu 37/1918 Sb. z. a n.[15] Československá republika měla tzv. polylegální ústavu, což znamená, že "ústavní pořádek" je tvořen více právními předpisy. Recepční zákon (1918)[editovat | editovat zdroj] Československý stát vznikl dne 28. října 1918, kdy Národní výbor československý převzal státní moc a proklamoval československý stát. Národní výbor vydal zákon o zřízení samostatného státu československého. Ačkoliv se jedná o první zákon, číselně je až jedenáctý (11/1918 Sb.), neboť je před něj zařazeno deset zákonů z 2. listopadu 1918, kdy byl přijat předpis upravující vyhlašování zákonů a nařízení. Zákonem Národního výboru československého č. 11/1918, o zřízení samostatného státu československého, který je označován jako první ústavní provizorium nebo jako recepční zákon, bylo recipováno právo i správa dosavadní monarchie. Při konstrukci zákona však byly opomenuty soudy, které byly pod předpis podřazeny rozšiřujícím výkladem jako správní orgány. Recepční norma zakládala v zemi právní trialismus (rakouské právo v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, uherské právo na Slovensku – o osudu Podkarpatské Rusi nebylo v této době ještě rozhodnuto – a německé právo v Hlučínsku). Prozatímní ústava (1918)[editovat | editovat zdroj] Národní výbor schválil dne 13. listopadu 1918 Zákon č. 37/1918 Sb., o prozatímní ústavě (označovaný někdy jako druhé ústavní provizorium).[16] Prozatímní ústava upravovala pouze nejnutnější zásady ve vztahu k jednokomorovému (revolučnímu) Národnímu shromáždění, vládě a prezidentu republiky. Poprvé a naposledy v ústavních dějinách země měla být vláda volena parlamentem (§ 14 do května 1919). Vzhledem ke konstrukci ustanovení §§ 7-13 prozatímní ústavy lze po 13. listopadu 1918, kdy se stala účinnou, hovořit o Československé republice. Ústavní listina Československé republiky (1920)[editovat | editovat zdroj] Cílem Národního shromáždění však bylo vypracovat novou ústavu. Ta byla schválena dne 29. února 1920 spolu se zákonem č. 121/1920 Sb., kterým se uvozuje ústavní listina Československé republiky.

15

Autorem vlastního textu ústavy, která vycházela z ústavy USA, rakousko-uherské Prosincové ústavy a Ústavy Třetí Francouzské republiky, je především profesor Jiří Hoetzel.[17] Ústava byla tvořena třemi částmi: preambulí, uvozovacím zákonem a samotnou ústavní listinou. Slavnostně laděná preambule začínala slovy My, národ Československý,... a neměla právní či normotvorný význam.[18] Uvozovací zákon byl tvořen deseti články, které upravovaly postavení Ústavního soudu a rušily vše (recipované i nově vytvořené), co bylo v rozporu s ústavou, což bylo s ohledem na absenci pojmu ústavní zákon v rakouské právní terminologii ve vztahu k recipovaným předpisům složitě aplikovatelné. Ústavní listina vytvářela dvoukomorový parlament a parlamentní republiku v čele s prezidentem jako hlavou státu. V této ústavě byla zakotvena dělba moci, která se dělila na moc zákonodárnou, moc vládní a výkonnou (moc výkonnou utvářela vláda a prezident republiky) a moc soudcovskou.[19] Ústava přispěla k demokratickému rozvoji první československé republiky jako silného, uznávaného a vyspělého mnohonárodnostního státu. Normy československé ústavy[editovat | editovat zdroj] Vzhledem ke skutečnosti, že Československo mělo polylegální ústavu, lze do ní – kromě výše uvedené Ústavní listiny – zahrnout:[20][21] • Zákony prohlášené ústavní listinou za její součást, • Zákony označené jako ústavní. A s ohledem na události druhé světové války a fakt, že ústava z roku 1920 platila formálně až do května 1948 také: • Ústavní dekrety prezidenta republiky, • Některá nařízení Slovenské národní rady, • Ústavní zákony schválené Prozatímním Národním shromážděním a Ústavodárným národním shromážděním.

Ústavní vývoj v době nesvobody (1938 - 1945) Na základě ústavního dekretu prezidenta republiky ze dne 3. srpna 1944, č. 11 Úř. věst. čsl. o obnovení právního pořádku (republikováno jako 30/1945 Sb.) a vládního nařízení č. 31/1945 Sb. jedoba nesvobody obdobím od 30. září 1938 do 4. května 1945. Podle čl. 1 odst. 2 ústavního dekretu o obnovení právního pořádku nejsou předpisy vydané v této době součástí československého právního řádu s výjimkou těch, které se nepříčí svým obsahem znění nebo demokratickým zásadám československé ústavy (ústavní listiny, jejích součástek a zákonů ji měnících a doplňujících, vydaných do 29. září 1938). Druhá republika (1938 - 1939)[editovat | editovat zdroj] O vzniku druhé republiky hovoříme v souvislosti se změnami, které byly provedeny přijetím Mnichovské dohody. Samotné odstoupení pohraničních území bez ústavního zákona bylo porušením ústavy. Přijetím ústavních zákonů o autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusi došlo k faktickému vytvoření federace. 16

Hlubokým zásahem do právního státu bylo přijetí Opatření Stálého výboru ze dne 27. října 1938 č. 253/1938 Sb. z. a n., o zániku mandátů některých členů Národního shromáždění, kterým Stálý výbor – protiústavně – zbavil mandátu poslance a senátory z území, která připadla sousedním státům. Dalším podstatným zásahem bylo narušení principu dělby moci, když Národní shromáždění přijalo zmocňovací zákon, kterým se vzdalo na dva roky části svých pravomocí ve prospěch vlády a prezidenta. Ústava byla porušena také skutečností, že se volby nového prezidenta neuskutečnila do čtrnácti dní po abdikaci předchozího.[22] Autonomie Slovenska a Podkarpatské Rusi (1938)[editovat | editovat zdroj] Ústavní změny zavádějící Česko-Slovensko provedlo Národní shromáždění schválením ústavního zákona č. 299/1938 Sb. z. a n., o autonomii Slovenskej krajiny, a Ústavního zákona č. 328/1938 Sb. z. a n., o autonomii Podkarpatské Rusi. Zmocňovací zákon (1938)[editovat | editovat zdroj] Národní shromáždění schválilo zmocňovací zákon, tj. Ústavný zákon č. 330/1938 Sb. z. a n., o zmocnení ku zmenám ústavnej listiny a ústavných zákonov republiky Česko-Slovenskej a o mimoriadnej moci nariaďovacej, 15. prosince 1938.[23] Tento ústavní zákon umožňoval po dva roky prezidentovi vydávat dekrety se silou ústavního zákona a vládě vydávat nařízení se silou zákona. V prosinci 1940 bylo nařízením Říšského protektora toto oprávnění vlády až na další prodlouženo.[24] Protektorát Čechy a Morava (1939 - 1945)[editovat | editovat zdroj] Po německém nátlaku musel Hácha přistoupit na okupaci zbytku republiky Německem. Dne 16. března 1939 byl přijat Výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava, publikovaný jako Výnos Vůdce a říšského kancléře ze dne 16. března 1939 č. 75/1939 Sb. z. a n., o Protektorátu Čechy a Morava. Z hlediska ústavního práva mohl nové ústavní předpisy vydávat na základě zmocňovacího ústavního zákona státní prezident, který tak učinil v jediném případě (Dekret státního presidenta ze dne 8. března 1940 č. 83/1940 Sb. z. a n., o slibu členů vlády, veřejných zaměstnanců a jiných orgánů veřejné správy). Prozatímní státní zřízení (1940 - 1945)[editovat | editovat zdroj] Zánik Československa nebyl de iure uznán západními mocnostmi. Po vypuknutí druhé světové války se vytvořila ve Francii (později v Londýně) exilová vláda. Československá exilová reprezentace vycházela z teze právní kontinuity republiky. Prozatímní státní zřízení bylo vytvořeno 9. července 1940 a bylo tvořeno prezidentem, vládou a od 21. července 1940 Státní radou.[25] 17

Principy obnovení státu: 1. neplatnost Mnichovské dohody od počátku, 2. neplatnost všech ústavních a jiných aktů v době nesvobody, 3. neplatnost Benešovy abdikace (jako vynucené), 4. kontinuita hranic (neplatnost Mnichovské dohody a Vídeňské arbitráže). Vzhledem ke skutečnosti, že se stát a jeho ústavní instituce nacházely v situaci, která nebyla předpokládána československou ústavou z roku 1920, ani jejími doplňky či změnami, získal prezident zákonodárnou pravomoc, kterou mohl vykonávat prostřednictvím dekretů, avšak jen k návrhu vlády a za kontrasignace premiéra či pověřeného člena vlády.[25] Prezident republiky měl dekretální pravomoc až do 27. října 1945.[26] Ústavní dekrety prezidenta republiky z období od 21. července 1940 do 27. října 1945 – celkem patnáct dekretů – byly ústavním zákonem č. 57/1946 Sb., kterým se schvalují a prohlašují za zákon dekrety presidenta republiky, prohlášeny za ústavní zákony.[27] Slovenská národní rada (1944 - 1945)[editovat | editovat zdroj] Podle Vánoční dohody byla odbojovými organizacemi na Slovensku vytvořena Slovenská národní rada (SNR). Při zahájení Slovenského národního povstání bylo vyhlášeno obnovení Československa a Slovenská národní rada (mimoústavně) začala vykonávat zákonodárnou moc formou nařízení a hned svým prvním nařízením (č. 1/1944 Sb. n. SNR) vyvolala rozpor s ústavním dekretem č. 11/1944 Úř. věst. čs. Umocněný právní dualismus, který si republika nesla již od doby recepčního zákona, byl posléze upraven nařízením č. 30/1945 Sb. n. SNR, o zákonodárnej moci na Slovensku, podle něhož vykonávala SNR zákonodárnou moc v duchu upřímné shody s prezidentem republiky.[28] Zvláštní postavení Slovenska se neslo i v asymetrii unitárního Československa až do vzniku federace (1969).

Československo (1945 - 1992) Ústava Československé republiky (1948)[editovat | editovat zdroj] Ústavní zákon ze dne 9. května 1948 č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky, vycházela z prvorepublikové ústavní listiny. Parlament (Národní shromáždění) byl jednokomorový, ústavní soud byl zrušen. Zvláštní postavení měly slovenské národní orgány (sbor pověřenců, Slovenská národní rada). Ústava obsahovala předpisy o soukromém vlastnictví a státním hospodářství. Zřízeny byly národní výbory, zrušeny země (Česká, Moravskoslezská a Slovenská). Ústavu později doplňovala série ústavních zákonů. Prezident republiky Dr. Edvard Beneš ji odmítl podepsat a abdikoval, a proto ji podle § 60 ústavní listiny z roku 1920 podepsal premiér Klement Gottwald též na místě prezidenta.

18

Ústava Československé socialistické republiky (1960)[editovat | editovat zdroj] Základní zásady nové – socialistické – ústavy připravil ústřední výbor Komunistické strany Československa (KSČ) k všelidové diskusi již v dubnu 1960.[29] Ve dnech 5.-7. července 1960 schválila návrh ústavy celostátní konference KSČ.[30] Národní shromáždění ústavu přijalo již 11. července 1960. Ústava, jež realizovala přechod od parlamentarismu k jednotě státní moci, ukončila období lidové demokracie a s provoláním Socialismus v naší vlasti zvítězil! zakotvila vizi jeho dalšího budování. Hlava první Společenské zřízení mimo jiné zaváděla vedoucí úlohu KSČ. Hlava druhá Práva a povinnosti občanů definovala základní občanská práva občanů ČSSR. Hlava třetí upravovala jednokomorové Národní shromáždění, hlava čtvrtá prezidenta, hlava pátá vládu, hlava šestá Slovenskou národní radu, hlava sedmá Národní výbory. Hlava osmá Soudy a prokuratura upravovala otázku organizace soudů a prokuratur a mimo jiné stanovovala vázanost soudce právním řádem socialistického státu, který musel být vykládán v souladu se socialistickým právním vědomím. Hlava devátá Ustanovení obecná a závěrečná rušila předchozí ústavu, vytvářela odkaz na právní předpis řešící občanství, definovala hlavní město a státní symboly. Ústavním zákonem o čs. federaci (ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci) došlo ke zrušení rozsáhlých pasáží ústavy z roku 1960. Další změny přinesl vývoj po listopadu 1989, kdy byla odstraněna vedoucí úloha strany. Do listopadu 1989 byla ústava měněna osmkrát, od listopadu 1989 do zániku federace byla měněna dvanáctkrát. Od 29. března 1990 do 23. dubna 1990 byla tato – zásadně změněná – ústava ústavou Československé federativní republiky, od 23. dubna 1990 do 1. ledna 1993 ústavou České a Slovenské Federativní Republiky.

Ústavní zákon o československé federaci (1968/69)[editovat | editovat zdroj] Konečným zřízením federace bylo přijetí ústavního zákona o československé federaci (143/1968 Sb.). Od 1. ledna 1969 se Československá socialistická republika skládala z České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky. Ústavní zákon měl osm hlav a 151 článků. Hlava první upravovala základní instituty státu (území, občanství), který je dobrovolným svazkem rovnoprávných států českého a slovenského národa, těmito státy byla Česká socialistická republika a Slovenská socialistická republika. Zásah do článku 4 v roce 1970 změnil československou federaci v pseudofederaci.[31] Hlava druhá rozdělovala působnost mezi federaci, když definovala výlučnou působnost federace a společnou působnost federace a republik. Věci, které nebyly svěřeny do působnosti federace, patřily do působnosti republik.

19

Hlava třetí vytvářela dvoukomorové Federální shromáždění: Sněmovna lidu měla 200 poslanců, Sněmovna národů, která reprezentovala rovné státoprávní postavení obou republik, měla 150 poslanců. Hlasování ve Sněmovně národů se ve vymezených případech řídilo principem zákazu majorizace, když poslanci zvolení v České socialistické republice a Slovenské socialistické republice hlasovali odděleně a pro přijetí byla potřeba většina všech poslanců zvolených v ČSR a většina všech poslanců zvolených v SSR. Z faktického hlediska se proto hovoří o dvou a půl komorovém parlamentu. Hlava čtvrtá upravovala postavení prezidenta ČSSR. Hlava pátá upravovala vládu ČSSR, do prosince 1970 fungovaly vedle federálních ministerstev i federální výbory. Hlava šestá po vzoru socialistické Jugoslávie zřizovala Ústavní soud. K jeho činnosti začaly být připravovány i potřebné ústavní zákony, ale práce na nich byla zastavena v průběhu roku 1969. Federální ústavní soud poté fungoval na sklonku ČSFR. Hlava sedmá upravovala státní orgány České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky. Hlava osmá Ustanovení obecná, přechodná a závěrečná mimo jiné vymezovala území republik, hlavní města republik a federace, upravovala způsob změny ústavního zákona, rušila části ústavy z roku 1960, řešila úpravu organizace soudů a prokuratury. Spor o název společného státu V roce 1990 vznikl spor o oficiální název státu. Ústavními zákony byl název Československa změněn dvakrát. Národní rady změnily obdobně názvy republik. • • • • • • • • •

Federace Československá socialistická republika (11. červenec 1960 - 29. březen 1990)[32] Československá federativní republika (29. březen 1990 - 23. duben 1990)[33] Česká a Slovenská Federativní Republika (23. duben 1990 - 1. leden 1993)[34] Česko Česká socialistická republika (1. leden 1969 - 6. březen 1990)[35] Česká republika (od 6. březen 1990)[36] Slovensko Slovenská socialistická republika (1. leden 1969 - 1. březen 1990)[35] Slovenská republika (od 1. březen 1990)[37]

Listina základních práv a svobod (1991) Federální shromáždění ČSFR schválilo dne 9. ledna 1991 Ústavní zákon č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD. Základní práva a svobody jsou zde deklarovány jako nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. V souvislosti se vznikem samostatné České republiky v roce 1993 přijalo Předsednictvo České národní rady Usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky. U Listiny základních práv a

20

svobod došlo dosud k jediné změně (Ústavním zákonem č. 162/1998 Sb. kterým byla prodloužena doba zadržení osoby ze 24 na 48 hodin). Zánik Československa (1992) Ústavním zákonem č. 542/1992 Sb., o zániku České a Slovenské Federativní Republiky, zanikl o půlnoci na Silvestra roku 1992 společný stát Čechů a Slováků. Nástupnickými státy se staly Česká republika a Slovenská republika.

Česká republika

přelom 80. a 90. let – zhroucení systému „reálného“ socialismu v čele se SSSR , konec vlády totalitních režimů ve střední a východní Evropě ⇒ snaha formulovat zásady nového hodnotového systému, zásady právního státu
nové mocenské uspořádání – potřeba legitimity ⇒ svobodné a otevřené volby do parlamentů (nové strany a hnutí, ale i dříve existující, třeba s novým názvem a novými tvářemi)
bouřlivý společenský pohyb, nutnost úpravy právních řádů, zpočátku především rychlá úprava politických práv (volební zákony, právo sdružovací, právo zakládat politické strany atd.)
u nás (a ve většině ostatních států) zůstáva dosavadní ústavní úprava v platnosti, poměrně rychle se ale mění její obsah, dochází k novelizacím, záskává se tím čas pro přijetí nové ústavy Proces vzniku Ústavy ČR
1. verze návrhu Ústavy vypracován už v roce 1991 komisí expertů, v roce 1992 vládní návrh Ústavy v podobě Pracovního materiálu
27.8.1992 – dohoda ODS (Klaus) a HZDS (Hnutí za demokratické Slovensko - Mečiar), že k 1.1.1993 vzniknou dva samostatné státy ČR a SR
červen 1992 po volbách – vláda – koalice ODS – KDS, dále KDU-ČSL a ODA – prohlášení – vláda má mandát k tomu, aby spolu s ČNR položila základy svébytného státního celku, schopného samostatné existence (…) Jedním ze základních úkolů – předložit České národní radě návrh Ústavy ČR
práce na textu Ústavy – 2 komise
vládní komise – zřízena 10.7.1992 (předseda komise V.Klaus, místopředseda J.Kalvoda, sekretář C.Svoboda a další)
dočasná komise předsednictva ČNR pro přípravu Ústavy ČR – krátce po vládní
z činnosti vládní komise nemáme žádné archiválie, lepší situace je v archivu PS – zprávy předsednictva ČNR plénu, 9 usnesení z komise předsednictva ČNR
práce komise ČNR
nejprve se usnesla na „základních tezích“ – 12 obecných doporučení obsahu Ústavy pro vládní komisi plus žádost, aby vládní komise do 22.7. dodala zpracované výstupy
dále byla připojena stanoviska k jednotlivým ústavním institutům (soudní moc, prezident, vláda, územně správní uspořádání)
v srpnu rozšíření původních tezí o dalších 24, podrobnějších
v září připojení stanovisek k pracovnímu návrhu vlády
vlastní text Ústavy tedy vznikal převážně na půdě vládní komise, postupně se angažovaly i politické špičky koaličních stran


21



















Vláda ČR se zabývala návrhem Ústavy, společně se stanoviskem Legislativní rady k němu, na své mimořádné schůzi 2. listopadu 1992
po diskuzi byli místopředsedové vlády vyzváni vypracovat preambuli a do 3.11.1992 vypracovat definitivní text Ústavy ČR podle připomínek a doplnění vlády 4. listopadu byl vládní návrh Ústavy ČR postoupen předsednictvu ČNR, předán k projednání výborům (s výjimkou mandátového a imunitního), posléze rozeslán poslancům ČNR, kteří měli do 30 dnů rozhodnout vládní návrh ústavního zákona ČNR, Ústava ČR byl spolu se společnou zprávou výborů zařazen na program 10. schůze ČNR, 16. prosince 1992
celodenní jednání s desítkami návrhů na změnu a doplnění návrhu Ústavy – 6 bylo schváleno
Ústava ČR byla přijata 172 kladnými hlasy ze 198 přítomných, účinnosti nabyla 1. ledna 1993 Ústava byla přijímána v časovém tlaku, díky tomu však splnila jednu ze základních funkcí ústavních listin – stala se základním právním dokumentem, kterým se konstituuje nový stát širší odborná veřejnost se na textu v podstatě nepodílela, důležitá je však role Václava Havla
na funkci prezidenta abdikoval 20.6.1992, uvažovalo se o něm však v jako o prvním prezidentovi samostatné ČR – nejen proto se snažil ovlivnit podobu Ústavy
text Několik poznámek na téma české ústavy – 7.8.1992
autor glosuje obě již známé expertní varianty návrhu Ústavy, připomíná obsah svého dřívějšího návrhu federální ústavy, zvažuje různé alternativy řešení sporných problémů
dalším dokumentem je text Ústavy se zásahy V.Havla
forma Ústavy – mělo jít o 3 dokumenty – Deklarace o vzniku a důvodech vzniku samostatné ČR, Ústava ČR plus jeden ústavní zákon o vzniku a prvních fázích existence ČR
v samotném úvodu zakotvení hodnotového systému státu (vč. referenda)
2. hlava – základní práva a povinnosti občanů
nerozpustitelný senát volený na regionálním základě se suspenzivním právem veta volený většinovým systémem
prezident s vlastní neodvozenou politickou legitimitou, s vyvažující a stabilizující ústavní a politickou rolí
přepracoval preambuli – tak byla nakonec i schválena
největší změny vládního návrhu ústavy pak 7.-12. prosince na výjezdním zasedání ústavně právního zasedání ČNR v Lánech další návrhy – listopad a prosinec 1992, z per opozice – neměly šanci na úspěch
Levý blok
Československá sociální demokracie
Československá strana socialistická

Ústava České republiky (1992/93) Ústava České republiky byla přijata dne 16. prosince 1992 Českou národní radou a byla dosud změněna šestkrát. Nabyla účinnosti dne 1. ledna 1993. Zrušila dřívější Ústavu Československé socialistické republiky z r. 1960, ústavní zákon o československé federaci z r. 1968 a ústavní zákon ČNR z roku 1990 o státních symbolech České republiky (67/1990 Sb.). 22

Nález Ústavního soudu Pl. ÚS 27/09 Nálezem Pl. ÚS 27/09 ze září 2009 Ústavní soud zrušil ad hoc přijatý ústavní zákon č. 195/2009 Sb., který – podobně jako jeho předobraz z roku 1998 – popíral základní pojmové znaky právní normy (obecnost) a údajně zasahoval do materiálního jádra ústavy obcházením ústavních konstrukcí, zasahováním do nedotknutelnosti poslaneckého mandátu a retroaktivitou.[38] Část odborné veřejnosti však následně kritizovala ÚS, neboť tento – dle jejich názoru – nemá právo rušit ústavní zákony.[39] Existují i publikace určené široké veřejnosti, které nález kritizují pro údajné praktické vyloučení Listiny základních práv a svobod z ústavního pořádku ČR. Historická podmíněnost ústavního vývoje
ústavy, jak je chápeme dnes, musíme dát do souvislosti s pojmem „moderního státu“
první takovou byla ústava Virginie z roku 1776 (spolu s Deklarací práv člověka na štěstí, svobodu, ochranu před tyranií)
Deklarace práv člověka a občana z roku 1789 – „společnost, ve které není zajištěna záruka práv ani vytyčena dělba moci, nemá vůbec ústavu“
v protikladu k absolutismu vzniká nový typ společnosti – občanská společnost, moderní stát získává nové poslání – vystupovat jako představitel obecného blaha, zajišťovat civilizovaný chod společnosti ⇒ měl by být neutrální a ústavy by to měly zajistit

23

13.05 - 14.00 hod. Koncepce Ústavy ČR
teoretická východiska Ústavy ČR – liberální stát, demokratické principy, dělba moci, parlamentní systém
Ústava a Listina tvoří dohromady nejdůležitější součásti Ústavního pořádku ČR
inspirace především koncepcí Ústavní listiny z r.1920
hlavně pokud jde o strukturu, zařazení preambule, řazení kapitol, hlásení se k parlamentní formě vlády, dělení na ZM (PS, Senát), VM (vč. prezidenta), SM
inspirace Ústavní listinou 1920 je markantní, přestože její koncepce byla převážně pozitivistická a národnostní a koncepce Ústavy ČR je přirozenoprávní a občanská

















preambule
historická kritika naší preambule – zmiňuje státnost Koruny české a Československa, ale zapopomíná na dobu Přemyslovců i Velké Moravy (ovšem úprava státních svátků Ústavu nerespektuje – Sv.Václav, Cyril a Metoděj)
občanský princip – občané ČR v Čechách, na Moravě, ve Slezsku
hodnoty lidské svobody, důstojnosti, vlast rovnoprávních, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi povinnosti vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku
svobodný, demokratický stát založený na úctě k LP a na zásadách občanské společnosti, principech právního státu
součást rodiny evropských a světových demokracií Listina jako zvláštní předpis
i ústavní listina 1920 byla polylegální, některé práva a svobody upraveny mimo ni (jiné ovšem upraveny v Hlavě V. a VI.) zařazení zvláštní hlavy o ČNB
vymyká se koncepci Ústavní listiny 1920 ⇒ Ústava ČR je založena na suverenitě lidu, ovšem bankovní moc je stěží výrazem suverenity lidu
tím spíš, když ústavně neodpovědný prezident jmenuje ústavně neodpovědné funkcionáře ČNB ustanovení o mimořádných situacích a občanských povinnostech
v Ústavní listině z roku 1920 byly některé základní povinnosti (například volební)
do našeho ústavního pořádku se dostaly až v souvislosti se vstupem do integrovaných mezinárodních společenství (NATO) demokratický vs. liberální stát
Ústavní listina z roku 1920 – demokratický – snaha podněcovat a zabezpečovat co největší účast občanů na správě státu
Ústava ČR – liberální - je založen na koncepci, aby občan byl co nejvíce osvobozen od poměrně slabého státu úprava ústavního soudníctví
i v Ústavní listině z roku 1920, v uvozovacím zákoně, ale tam se výrazněji neprosadilo, úzce spjato se SM (i personálně), dovršovalo pozitivistickou koncepci svrchovanosti zákona, které se nemůže vyhnout ani Parlament – podléhá kontrole, zda jeho činnost je v ústavních mezích
dnes je ÚS na soudní moci nezávislý, je to spíše politický orgán, který má limitovat ZM, VM i SM
aktuální problém – zda není ÚS až příliš silný

24




inspirace i Ústavou z roku 1960 a jejími změnami z roku 1968
jednota moci, odpovědnost zastupitelským orgánům, vedoucí úloha KSČ – vypuštění tohoto článku v roce 1989 posílilo prezidenta, který zůstal nadále odpovědný Federálnímu shromáždění, ale už nebyl ovládán stranou
dvojí postavení prezidenta
inspirace Ústavní listinou z roku 1920 – politická a ústavní neodpovědnost a nutnost kontrasignace – princip dělby moci, součást VM
inspirace Ústavou z roku 1960 a změnami z roku 1968 – plná neodpovědnost a žádná kontrasignace – princip autokratické vlády ⇒ otázka, zda je to slučitelné s podstatnými náležitostmi demokratického právního státu

Zjednodušené schéma:
funkce – regulace fundamentálních společenských vztahů
obsah – pravidla chování, tj. právní normy sloužící k regulaci těchto vztahů
předmětem jsou ony fundamentální společenské vztahy
forma je dvojí – vnitřní – podoba uspořádání prvků ústavy mezi sebou, vnější – jejichy vystupování navenek vůči jiným právním předpisům

25

14.00 – 14.45 hod. Forma Ústavy ČR
formou ústavy se rozumí zvláštní podoba uspořádání prvků obsahu ústavy mezi sebou (vnitřní struktura) a jejich vystupování navenek vůči jiným právním předpisům (vnější forma) – Prof. JUDr. Jan Filip, CSc Vnitřní forma Ústavy ČR
je tvořena vazbami prvků ústavního obsahu bez ohledu na to, kde se v ústavě nacházejí (Ústava, Listina, další ústavní zákony), struktura ústavy je tak tvořena
ústavními normami
ne vždy obsahují sankci, to ale neznamená, že právně chráněny nejsou
když sankce je, pak jde např. o zrušení neústavního nebo nezákonného právního předpisu, vyslovení nedůvěry vládě, ztráta funkce v orgánu, krácení nebo odnětí platu poslanců, odnětí slova, pořádkové opatření atd.
ústavními instituty
měly by být vytvářeny pouze ústavními normami či jejich spojením, které upravují určitý společenský vztah nebo skupinu stejnorodých společenských vztahů
instituty se váží na ústavní principy – např. institut demokracie, právního státu, samosprávy
ústavním systémem
ten je tvořen komplexem všech ústavních norem Vnější forma Ústavy ČR
spočívá ve vyjádření ústavního obsahu navenek 1) nadpis Ústavy
jde jakoby o zvláštní adresu, na které ústavu najdeme v množství složek právního řádu
součástí je forma právního předpisu, evidenční číslo v publikačním orgánu a název
forma právního předpisu
ta je vysloveně předepsána, musí být označena jako ústavní zákon podle čl.9 odst. 1 Ústavy
sem patří i orgán, kterým byl akt přijat – zde ČNR
evidenční číslo ročníku Sbírky zákonů a čísla v rámci tohoto ročníku
č. 1/1993 Sb.
stejně to funguje i u běžných zákonů
název (titul) právního předpisu
má ve zkratce vyjádřit jeho obsah, ovšem u ústav je tomu jinak, protože jejich obsahem jsou fundamentální společenské vztahy ⇒ proto je název Ústava ČR
u nás to tak jednoznačné není, protože Ústava neobsahuje úpravu základních práv a svobod
Listina i další složky ústavního pořádku svůj název mají 2) systematika Ústavy
vnitřní struktura ústavy charakterizuje ústavu jako systém norem a institutů tvořící základ systému práva v určitém státě X systematika je se strukturou těsně spjata, ale není s ní totožná
snaha pomocí obecné systematiky vyjádřit teoretickou či ideologickou koncepci, na které jsou ústavy vybudovány (př. ve Francii je úprava prezidenta a vlády před parlamentem)
zvláštní systematika – úprava jednotlivých článků, důležitější a obecnější věci upraveny dříve 26







naše ústava – rigidní, psaná, tvoří ji Preambule a 114 článků (pozn. Ústava ČR končí článkem 113, ale článek 103 byl zrušen a ke článku 10 se přidaly články 10a a 10b ⇒ dohromady je jich opravdu 114)
Preambule: prohlášení o obecných tradicích, současnosti a cílích
další obsah – postupně vyjadřovány základní hodnoty (Základní ustanovení), další hlavy vyjadřují princip dělby moci vč. vztahu státní moci a územní samosprávy, postavení jednotlivce Ústava v zásadě neupravuje (to je upraveno v Listině) systematika je tedy následující
Preambule - prohlášení
Základní ustanovení (čl. 1-14)
Moc zákonodárná (čl. 16-53)
Moc výkonná – prezident (čl. 53-66) a vláda (čl. 67-80)
Moc soudní (čl. 81-96) – Ústavní soud (čl.83-89), soudy (čl. 90-96)
NKÚ (čl. 97)
ČNB (čl. 98)
Územní samospráva (čl. 99-105)
Přechodná a závěrečná ustanovení (čl. 106-113)

3) vyšší právní síla Ústavy
pojem „právní síla“ je spjat s právním řádem, který je hierarchicky uspořádán (normy jsou všechny stejně závazné, mohou mít ale jinou právní sílu) ⇒ vztahová hirerarchie
předpis nižší právní síly nesmí odporovat předpisu vyšší právní síly (typicky primární akty)
předpis nižší právní síly musí být v souladu s předpisem vyšší právní síly (vztah primárních a sekundárních právních předpisů)
platí tak tedy, že lex superior derogat legi inferiori
při stejné právní síle použijeme pravidlo lex specialis derogat legi generali, a další lex posterior derogat legi priori
pozn. dále máme i aplikační hierarchii, která určuje, který pramen se použije přednostně – příkladem je čl. 10 Ú, který určuje aplikačni přednost mezinárodních smluv před zákonem
pokud je akt nižší právní síly v rozporu s aktem vyšší právní síly, platí presumpce správnosti – akt je platný do doby, než Ústavní soud (podle čl. 87.a),b) nebo obecný soud (podle čl. 95 odst.1) vysloví něco jiného
z čeho plyne vyšší síla či nadřazenost Ústavy
materiálně je podmíněna obsahem Ústavy, který je třeba chránit a prosadit v ostatních složkách právního řádu, rovněž jde o prosazení regulační funkce Ústavy, o zajištění stability obsahu Ústavy, o vědomí nejvyššího právního aktu, který je ostatním nadřazen a tvoří vrchol právního řádu, je zárukou samostatnosti, vnitřní jednoty a stálosti obsahu ústavy,který nemůže být narušen jinými právními předpisy
formálně je to vyjádřeno v nadpisu Ústavy, určením ústavodárné procedury a někdy i přímo v textu – u nás se výslovně nestanoví, že je základním zákonem, spolehlivě to však lze dovodit např. z čl.9, 39 odst.4, 87 odst. 1 písm. a) a b) či čl.95 Ústavy
v našem ústavním pořádku jsou východiska pro určité odstupňování vlastnosti měnitelnosti jednotlivých ústavních ustanovení
ústavodárce je v demokratickém právním státě omezen
jde především o tzv. klauzuli věčnosti – čl. 9 odst. 2 Ú – tohle ustanovení nepřipouští „změnu podstatných náležitostí demokratického právního státu“ – nikde není psáno, co konkrétně ty náležitosti jsou ⇒ jde o interpretaci, když bychom chtěli být konkrétní, pak jde o: 27

čl. 1 Listiny – „lidé jsou si svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné“
čl. 1 odst. 1 Ústavy – „úcta k právům a svobodám člověk a občana“
preambule Ústavy a Listiny – „lidská důstojnost a svoboda“, „přirozená práva člověka, práva občana“ atd otázka, jak této neměnitelnosti dosáhnout – čl. 9 odst. 2 je lex imperfekta a klidně se dá i ústavodárcem zrušit kromě nezrušitelných ustanovení ústavu rušit, měnit a doplňovat lze a to podle čl. 9 odst. 1 jen a pouze ústavním zákonem






4) ústavodárná procedura
slouží k tomu, aby nedošlo ke střetu ústavního zákona s ostatními předpisy, nahradila původní prostředky (př. přísaha na text předpisů),zvláštnosti ústavodárného procesu:
a) výčet subjektů ústavodárné iniciativy
výčet užší, širší (Švýcarsko), lidová iniciativa (u nás navržena, neschválena)
podle čl. 41 odst. 2 je u nás ústavodárná iniciativa stejná jako zákonodárná, tedy poslanec, skupina poslanců, Senát, vláda, zastupitelstvo vyššího územně samosprávného celku
b) orgán, který je příslušný návrh schválit
stejný jako u zákonodárného procesu (orgánem je Parlament - přeneseně lid)
c) ve způsobu projednání ústavodárného návrhu
nutnost projednání i Senátem (čl. 39 odst. 4 Ú)
návrh z povahy věci nemusí obsahovat posouzení souladu návrhu s ústavním pořádkem
návrh nemůže být projednán ve zkráceném jednání po dobu stavu ohrožení státu nebo válečného stavu ani zkrácenou procedurou v jednom čtení
d) v požadované většině pro schválení
u nás 3/5 všem poslanců a 3/5 přítomných senátorů – tohle zaručuje poměrnou rigiditu
jinde ve světe spojeno např. s novými volbami či referendem
e) v nemožnosti prezidenta vrátit přijatý zákon 5) jazyk a délka Ústavy
jazyk střízlivý s mírou pro právnický styl vyjadřování, jazyk moderní a převážně srozumitelný (problém třeba s termínem ústavní pořádek)
preambule psána slavnostněji, má normativní charakter, obsahuje stavební materiál k tvorbě ústavněprávních norem
délka je kratší, než je světový průměr (odklon od trendu, že čím novější ústava, tím delší)

28

14.45 – 15.00 hod. Funkce ústavy ČR









její poslání, slouží k působení na subjekty ústavně právních vztahů, nestanoví ale, co konkrétně mají dělat (to stanoví obsah) funkce právní (ústava jako základní zákon) – vychází z vyšší právní síly ústavy, základ pro ostatní pravidla, regulace fundamentálních společenských vztahů, které určují povahu státu a regulace konfliktů, které tuto povahu narušují, funkce Ústavy ČR v právním smyslu je právně normativní zajištění:
legitimace k výkonu státní moci – zdrojem moci může být jen lid jako celek, stanoví pravdla, podle kterých je možno se k moci dostat, legitimován je pouze ten, kdo se může odvolat na ústavní nabytí moci
reprezentace – zakotvuje řád, orgány, prostřednictvím ústavy vystupuje státní moc navenek i dovnitř společnosti
integrace – v Ústavě jsou základní pravidla jejichž zachování je nutné pro pokojnou existenci ve státě, cílem je relativní politická jednota ve společnosti skrz pravidla, na kterých se shodnou i znepřátelené strany
kontroly výkonu moci ve státě a společnosti – Ústava určuje komu patří moc, jak je vykonávána a kontrolována, týká se to moci politické i hospodářské (NKÚ, ČNB,..)
stabilizace, nadřazenosti a relativní neměnnosti určitého právního řádu, pravidel, organizace a vztahů ve státě a společnosti funkce politická – ústavy vyjadřují základní pravidla hry o moc, jsou „politickým“ právem, stanoví prostory pro soutěž politických sil funkce ideologická – ústavy jsou výrazem závazného zaměření státu a společnosti, tuto funkci plní, i když v nich nepadne o „ideologii“ ani slovo funkce kulturní – vyjadřují, formují a utváření právní a politickou kulturu společnosti, ale i obecné kulturní hodnoty a povahu národa tyhle funkce jsou navzájem spjaty, základní funkcí ústavy je tedy v právním a ústavním státě funkce regulace fundamentálních společenských vztahů

29

15.00 – 15.20 hod. Obsah Ústavy ČR
ústavní pořádek obsahuje ústavní normy, které zavazují všechny složky státní a veřené moci ČR
možno vyjádřit 3 skupiny otázek 1. organizace státu, jeho práva a pravidla činnosti (zejména nejvyšších) státních orgánů, popřípadě těch subjektů, které stát plněním svých funkcí pověřil 2. vztah státu a společnosti (postavení jedince, vztah k jiným státům) 3. cíle státu a hodnoty, na kterých mají být založeny jeho organizace, právo a činnost státu a jeho vztahy s jednotlivci 1) Ustanovení o organizaci a činnosti státu a jeho práva a) normy zřizující a rušící stát jako takový – v ústavách výjimečné, zánik ČSFR a vznik ČR podle ústavního zákona č. 542/1992 o zániku ČSFR b) normy určující území a obyvatelstvo státu
území upraveno v čl. 11 Ú
pokud jde o lid, je sporný termín „občan“ – zda jde o státního příslušníka, či o každou fyzickou osobu – trochu to řeší Listina – „občan“ se vztahuje na všechny, pokud jde o základní práva a svobody, které Listina přiznává bez ohledu na občanství c) normy upravující otázky výkonu státní moci – tvoří hlavní obsah Ústavy ČR – vymezují, kdo bude vykonávat jednotlivé státní funkce
normy kompetenční – převládající, svěřují státním orgánům oprávnění a povinnost vykonávat svěřenou funkci
kompetenční normy negativního obsahu – nejsou výrazné, říkají, co orgán veřejné moci nesmí činit (př.čl.9 odst. 2 Ú zakazuje měnit podstatné náležitosti demokratického státu)
kreační a organizační normy – zvláštní druh kompetenčních norem
zřizovací – stanovují existenci státního orgánu (př. vyšetřovací komise)
ustavovací – pravidla postupu při obsazení funkcí v orgánu (př. volby, jmenování vlády, soudců..)
též jsou i negativní kreační normy
organizační pravidla činnosti státních orgánů – též nejsou tak výrazná
časová – vymezují délku volebního období, funkčí období atd.
procedurální – proces tvorby zákonů, ustanovení o kvoru, většině,…
normy upravující postavení osob, které jsou ve funkcích v orgánech státní moci – slib, neslučitelnost, imunita,…


d) normy určující charakter právního řádu ČR, jeho složky a vazby navenek = operativní, týkají se nakládání s právními předpisy, vyplývá z nich stupňovitá výstavba právního řádu, vztah k mezinárodnímu právu, způsob vyhlašování právních předpisů a mezinárodních smluv (čl. 9, 10, 39, 52, 112,…)




e) normy upravující důsledky rozhodnutí orgánů státní moci
pravidla týkající se právních předpisů, zejména zákonů – předpoklady přijetí, ustanovení o platnosti (čl. 52Ú), kdo vůbec může předpisy vydávat, kdy lze jakou věc upravit ústavním zákonem (čl. 9 odst. 1, čl. 11 Ú), kdy zákonem,.. 30

základní pravidla pro vydávání individuálních právních aktů – usnesení Parlamentu, rozhodnutí prezidenta, rozsudky soudů) f) normy upravující členění státní organizace a státu – jednotný stát (čl. 1Ú), území tvoří nedílný celek (čl. 11Ú), členění území ČR (čl. 99Ú)







g) normy symbolizující stát – preambule, hlavní město (čl. 13Ú), státní symboly (čl. 14Ú)

2) Vztahová ustanovení - vyjadřující vztah státu ke společnosti a jednotlivcům a jiným státům





tradičně sem patří úprava základních práv a svobod – vymezení autonomních prostor jedince chráněných před zásahy státní moci (liberální stát), možnosti jednotlivce podílet se na správě veřejných věcí /demokratický stát), úkoly státu poskytovat jednotlivci plnění (sociální stát) – ovšem tohle je u nás převážně v Listině možná je různá klasifikace těchto norem
podle povinného subjektu práva, která zavazují každého X jen stát X jen určitou větev či funkci státní moci
podle oprávněného subjektu práva každého, státních občanů, dětí, žen, rodičů, nemanželských dětí, sdružení občanů (politické strany) atd.
ustanovení omezující základní práva a svobody – Listina hlavně čl. 4
vztah státu navenek k jiným státům – čl. 10, 11, 13, 39, 43, 49, 87 Ústavy

3) Ustanovení vyjadřující státní cíle a hodnoty, na které je stát vázán
soustava hodnot – principy demokracie, právního státu, úcty k právům a svobodám atd.
hlavně tedy preambule, základní ustanovení (př. ekologický čl. 7 Ú), cíle ČNB v čl. 98Ú atd.

31

Státní symboly a jiná symbolika ČR





státními symboly státy označují svou svrchovanost, a to vnitrostátně i navenek jejich prostřednictvím se občané s vlastním státem identifikují nebo jej odmítají ((→ → pálení vlajek) ve státních symbolech je vyjádřena i státní idea, jako jeden ze státotvorných prvků státu trocha historie
dvouocasý lev původně heraldickým znakem Přemysla Otakara II., později symbolizoval centrální moc na území celého státu (včetně vedlejších zemí)
při vzniku vzniku ČSR měly své symboly pouze české země → pro Slovensko a Podkarpatskou Rus vytvořeny nové; státní vlajka, barvy i standarta se inspirovaly slovanskou trikolorou; státní pečeť navazovala na pečeť Království českého z 15. století; hymna spojena z písní Kde domov můj a Nad Tatrou sa blýska
změna 1960 - změna státního znaku + ze symbolů symbol ů odstraněny státní barvy
ČSFR - návrat k původním symbolům
podle čl. 3 ústavního zákona o zániku ČSFR stanoveno, že ČR a SR nesmějí užívat symbolů zaniklého státu → ČR nerespektovala




státní symboly stanoveny čl. 14 Ústavy: Ústavy
(1) Státními symboly České republiky jsou velký a malý státní znak, státní barvy, státní vlajka, vlajka prezidenta republiky,státní pečeť a státní hymna.
(2) Státní symboly a jejich používání upraví zákon.




tj. zákon ČNR č. 3/1993 Sb., ze dne 17. 12. 1992, o státních symbolech České republiky

1. Velký státní znak Velký státní znak tvoří čtvrcený štít, v jehož prvním a čtvrtém červeném poli je stříbrný dvouocasý lev ve skoku se zlatou korunou a zlatou zbrojí. 1) Ve druhém modrém poli je stříbrno-červeně stříbrno červeně šachovaná orlice se zlatou korunou a zlatou zbrojí. Ve třetím zlatém poli je černá orlice se stříbrným půlměsícem zakončeným jetelovými trojlístky a uprostřed s křížkem, se zlatou korunou a červenou zbrojí. 2. Malý státní znak Malý státní znak tvoří červený štít, v němž je stříbrný dvouocasý lev ve skoku se zlatou korunou a zlatou zbrojí. 3. Státní barvy Státní barvy jsou bílá, červená, modrá v uvedeném pořadí. 4. Státní vlajka Státní vlajka se skládá z horního horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky vlajky k její délce je 2:3. 5. Vlajka prezidenta republiky Vlajka prezidenta republiky je bílá, s okrajem skládajícím se z plaménků střídavě bílých, červených a modrých. Uprostřed bílého pole je velký státní znak. Pod ním ním je bílý (stříbrný) nápis PRAVDA VÍTĚZÍ na červené stuze podložené žlutými (zlatými) lipovými ratolestmi. 32

6. Státní pečeť Státní pečeť tvoří velký státní znak podložený lipovými ratolestmi po stranách, kolem něhož je opis „ČESKÁ REPUBLIKA“. Pečetidlo státní státní pečeti uchovává prezident republiky. 7. Státní hymna Státní hymnu tvoří první sloka písně Františka Škroupa a Josefa Kajetána Tyla „Kde domov můj“. Užívání státních symbolů
upraveno zákonem č. 352/2001 Sb., o užívání státních symbolů ČR
musí být užívány jen vhodným a důstojným způsobem
státní znak (oba) mohou užívat jen:
státní orgány a funkcionáři státu v zákoně vypočtení (např. prezident, parlament, vláda, soudy, ústavní soud, konzulární úřady, ČNB, NKÚ…)
orgány územní samosprávy
školská zařízení zařízení zapsaná ve školském rejstříku
právnické a fyzické osoby, kterým je zákonem (nebo na základě zákona) svěřen výkon státní správy
sportovci při reprezentaci ČR
velký státní znak
součástí závěsného znaku starostů
užíván k vyznačení státních hranic
na dresu sportovců sportovců reprezentujících ČR
na budovy, kde oprávněné osoby sídlí…
malý státní znak
na listinách osvědčujících důležité skutečnosti, vydávaných při výkonu státní moci
úředních razítkách
státní vlajka se užívá:
na sídlech osob, které smějí užívat státní znak znak
při státních svátcích a příležitostech celostátního významu (zejm. v den smutku nebo v den státního smutku, vyhlášených vládou)
na budovách, v nichž sídlí oprávněné osoby užívající státní znak, může být státní vlajka vyvěšena trvale
služební dopravní prostředky prostředky vedoucích diplomatických misí při slavnostních příležitostech a pokud je to v zemích jejich působení obvyklé
ostatní fyzické a právnické osoby a organizační složky státu mohou užívat státní vlajku vhodným a důstojným způsobem kdykoliv
Vyvěšují-li Vyvěšují li se se se státní vlajkou současně státní vlajky jiných států, států, umístí se státní vlajka vždy na nejčestnější místo; to je z čelního pohledu na objekt
a) vlevo při vyvěšení 2 státních vlajek,
b) uprostřed při vyvěšení lichého počtu státních vlajek,
c) v prostřední dvojici vlevo při vyvěšení sudého počtu státních vlajek,
d) první zleva, případně i poslední v řadě, při vyvěšení většího počtu vlajek než pět.
další pravidla:
při vodorovném umístění směřuje modrý klín vpravo a bílá barva je nahoře
při svislém umístění modrý modrý klín směřuje dolů a bílá barva je vlevo
vlajka se vyvěšuje jen na čelní straně budovy
při smutku se spustí na půl žerdi
při vztyčování a snímání se nesmí dotýkat země 33






nesmí se používat v poškozeném nebo znečištěném stavu užívání státních symbolů je chráněno i sankcí za přestupky a správní delikty fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že zneužije, úmyslně poškodí, nebo hrubě zneváží státní symbol ČR (pokuta až 10 000 Kč)

Další zákonné a neoficiální formy symbolizující ČR
nejsou státními symboly podle Ústavy Státní svátky
je třeba odlišit symboliku státní a církevní
úprava v zákonu č. 245/2000 Sb., o státních svátcích, o ostatních svátcích, o významných dnech a o dnech pracovního klidu - odlišil: 1. Státní svátky:
1. leden - Den obnovy samostatného českého státu
8. květen - Den vítězství
5. červenec - Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje
6. červenec - Den upálení mistra Jana Husa
28. září - Den české státnosti
28. říjen - Den vzniku samostatného československého státu
17. listopad - Den boje za svobodu a demokracii 2. Ostatní svátky:
1. leden - Nový rok
Velikonoční pondělí
1. květen - Svátek práce
24. prosinec - Štědrý den
25. prosinec - 1. svátek vánoční
26. prosinec - 2. svátek vánoční 3. Dny pracovního klidu (= státní svátky + ostatní svátky) 4. Významné dny (jsou pracovní):
27. leden - Den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti
8. březen - Mezinárodní den žen
12. březen - Den přístupu České republiky k Severoatlantické smlouvě (NATO)
7. duben - Den vzdělanosti
5. květen - Květnové povstání českého lidu
15. květen - Den rodin
10. červen - Vyhlazení obce Lidice
27. červen - Den památky obětí komunistického režimu
11. listopad - Den válečných veteránů Státní vyznamenání





Ads not by this site zák. č. 157/1994 Sb., o státních vyznamenáních České republiky, zřídil:
Řád Bílého lva - osoby, které se zasloužily o ČR zvlášť vynikajícím způsobem
Řád Tomáše Garrigua Masaryka - osoby, které se zasloužily o rozvoj demokracie, humanity a lidských práv
Medaili Za hrdinství - vyznamenání za hrdinství v boji a vyznamenání osob, které se s nasazením vlastního života zasloužily o záchranu lidského života nebo značných materiálních hodnot
Medaili Za zásluhy - osoby, které se zasloužily o stát nebo územní samosprávný celek řádovými dny jsou 1. leden a 28. říjen 34

Ostatní
symbolický (nikoli normativní) význam má zákon č. 292/2004 Sb., o zásluhách Edvarda Beneše („Edvard Beneš se zasloužil o stát“), který pokračuje v československé tradici obdobných zákonů (Masaryk, Štefánik)
dále např. heslo „Pravda vítězí“, oficiální název Česká republika, český jazyk, výtvarná podoba české koruny, historické skvosty (Korunovační klenoty, Pražský hrad), lípa jako národní strom, uniformy, krajské a městské znaky a vlajky,…

35

8. Ústavní charakteristika ČR; ČR jako demokratický právní stát, ČR jako sekulární stát

Ústavní vymezení ČR


je obsaženo především v:
v hlavě I. („Základní ustanovení“) Ústavy
v Obecných ustanoveních Listiny + v některých dalších jejích článcích → Zvláštní význam některých ustanovení Listiny vyplývá historicky z toho, že ÚZ č. 23/1991 Sb. s Listinou základních práv a svobod se měly stát určujícím východiskem pro formování ústavních poměrů československého státu. → Listina se stala součástí Ústavního pořádku ČR
v úvodních ustanoveních ÚZ o bezpečnosti České republiky (ÚZ č. 110/1998 Sb.)

Čl. 1 odst. 1 Ústavy: ČR je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát, založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.
Česká republika - označení názvu a formy státu, forma státu je podstatnou charakteristikou - všechny ústavní instituce a ústavní procedury vychází z ustanovení o formě státu
název ČR je použit již v samotném názvu ÚZ č. 1/1993 Sb, „Ústava České republiky“
z názvu státu vyplývá, že ČR je republikou, toto konstatování Ústava ve svých dalších ustanoveních neosvětluje, republikánské zřízení ale vyplývá z ústavy jakožto normativního celku:
zdrojem veškeré státní moci je lid (čl. 2 Ú)
zákonodárná moc náleží Parlamentu, jehož obě komory jsou voleny
hlavou státu je volený prezident
svrchovanost – podstatný znak novodobého samostatného státu, jen svrchované státy mohou být subjekty mezinárodního práva, svou svrchovanost uplatňují na svém území svou nejvyšší mocí (územní výsost) a uplatňují ji i vůči každému občanovi státu, ať žije kdekoliv
vnitřní: nejvyšší moc nad územím a občany
vnější: plnohodnotný subjekt MP
jako svrchovaný stát je ČR plně způsobilá k právům a právním činům, je plnoprávným subjektem mezinárodního práva a je nezávislá na jakékoli jiné moci vevnitř i vně státu
návaznost na tradice státnosti československé(preambule Ús.), tak i na kontinuitu státní moci ČR (usnesení ČNR č.74/1992 a č.5/1993) → v roce 1993 nebyla česká státnost obnovena, 1. 1. 1993 zanikla státnost československá, která se zrodila jako plné obnovení české státnosti 28. 10. 1918 → Česká státnost je kontinuální se státností československou, což vyjadřuje i státními symboly
jednotnost = ČR se nemůže stát státem složeným, tzn. nejde o žádnou formu federace či konfederace (a dále také čl. 11 Ú „Území ČR tvoří nedílný celek, jehož státní hranice mohou být měněny jen ÚZ) Ústava vysloveně nespojuje práva a svobody s přirozenoprávním pojetím – ale Listina je součástí ústavního pořádku (dle čl. 3 a 112 Ústavy) - tím přebírá i toto přirozenoprávní pojetí; k požadavkům úcty k právům člověka a občana přispívá i systém ochrany lidských práv založený na právu mezinárodním a vnitrostátním

36

Ústavní sebeomezení státu




















Ads not by this site ústavní sebeomezení především právy a svobodami člověka a uznáním mezinárodně dohodnutých standardů lidských práv a svobod čl. 1 odst. 2 Ú: ČR dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z MP (suverenita ČR není neomezená) Suverenita vyjádřená v čl. 1 odst. 1 Ú není neomezená, ale uplatňuje se v souladu s pravidly mezinárodního práva - pravidla mezinárodního práva vyplývají především z Charty OSN, ale v souladu s ní i z dalších mezinárodních smluv dvoustranných i vícestranných, jimiž je ČR vázána - součástí závazků a pravidel mezinárodního práva je nejen právo smluvní, ale i obyčejové - ČR deklaruje, že dodržuje závazky o lidských právech a základních svobodách a všechny ostatní mezinárodní závazky Stát je tvůrcem práva, ale vzniklým právem je i vázán (čl. 2 odst. 3 Ústavy) - každá státní moc musí být opřena o právní zmocnění, všechny postupy státu musí být v souladu se závaznými právními procedurami (čl. 2 odst. 2 LZPS) čl. 2 odst. 3 Ú: Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon – zásada enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí čl. 2 odst. 2 LZPS: Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. čl. 2 odst. 4 Ú: Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá – zásada legální licence čl.9 odst. 2 Ú: Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná
není však uvedeno, co se tím rozumí (svrchovanost lidu, princip sebeomezení státu..) čl. 6: politická rozhodnutní vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním. Rozhodování většiny dbá ochrany menšiny čl. 9 odst. 3 Ú: Výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokracie. Právo na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny (čl. 23 LZPS)

ČR jako sekulární stát
čl. 2 odst. 1 LZPS: Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání.
= tím jsou vyjádřeny hodnoty státu demokratického sekulárního státu a státu neideologického
žádná ideologie ve státě nemůže být výlučná a stát se s ní nesmí svazovat, ale musí respektovat ideologickou pluralitu, nesmí se vázat ani na náboženské vyznání, ani na ateismus, a to i když je značná část obyvatelstva ateistická nebo mezi věřícími určitá církev převažuje
stát musí tuto ideologickou a náboženskou neutralitu na svém území zabezpečit
je nepřípustné, aby orgány státu spojovaly své úkony s úkony náboženskými nebo protináboženskými nebo aby veřejnoprávní sdělovací prostředky preferovaly určitou ideologii nebo náboženské vyznání nebo aby stát závazně určoval, jak mají být interpretovány jeho dějiny a zasahoval tak ideologicky do svobody vědeckého bádání vybočení zákonem 181/2007 Sb., kterým se zřizuje Ústav pro studium totalitních

37










režimů - hodnotí některé úseky dějin - pod dohledem Senátu a Rady – toto nemá ústavní zakotvení ČR je tedy laický stát, ve kterém se uplatňuje svrchovanost zákona a žádné náboženské či církevní předpisy nemohou právnímu řádu ČR konkurovat čl. 15 LZPS: Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání, jakož i svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby jsou zaručeny – nemohou být tedy podřízeny žádné ideologii čl. 16 LZPS: Církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řehole a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech.
= charakteristický rys laického státu a odluky církve od státu

Nálezy ÚS Pl. ÚS 19/93 - komunismus a retroaktivita
Návrh skupiny poslanců na zrušení zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu = ZAMÍTNUTO
Poslancům se nelíbilo:
1) že první čtyři paragrafy zákona se zabývají povahou režimu, jeho specifickými cíli, metodami a strukturálními rysy, nikoli povahou jednotlivců, kteří z těch či oněch pohnutek byli členy organizací, o něž se režim opíral ⇒ ÚS: Ústavní zřízení demokratického státu neupírá Parlamentu právo vyjádřit svou vůli i svá morální a politická stanoviska způsobem, který v rámci obecných právních zásad pokládá za vhodný a přiměřený - a to případně i formou právního zákona
2) ustanovení: „do promlčecí doby trestných činů se nezapočítává doba od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby“, podle jejich argumentace nečinnost již neexistujících orgánů nesmí být pachatelům na újmu. ⇒ ÚS: vzhledem k tomu, že některé zločiny byly komunistickým režimem prakticky chráněny či tolerovány, lze v tomto období institut promlčení považovat za fiktivní, jelikož pro to, aby tento institut fungoval, musí existovat vůle státu trestné činy potrestat - a ta tu ne vždy byla. Takto u některých případů byl prakticky trestný čin promlčen ještě než byl spáchán. Právní jistota pachatelů zde je v rozporu s právní jistotou občanů.
3) ustanovení, které umožňuje posouzení trestných činů, u nichž došlo k odsouzení, prokáže-li se během řízení, že jednání odsouzeného směřovalo k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod, a to nikoli nepřiměřenými prostředky, soud na návrh zruší či zmírní dříve uložený trest (rehabilitace). Poslanci argumentují tím, že trestnost trestného činu se má posuzovat podle zákona účinného v době jeho spáchání. ÚS ⇒ Retroaktivita zde přípustná je, jelikož je ve prospěch pachatele (viz čl. 40 odst. LZPS) Pl. ÚS 06/02 - církve
Návrh skupiny senátorů na zrušení některých ustanovení zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností = VYHOVĚNO
Zákon vetoval Senát i prezident, ale vždy došlo k přehlasování Poslaneckou sněmovnou. Senátoři považují za protiústavní skutečnost, že vznik církevních právnických osob je podmíněno rozhodnutím státního orgánu. Ekumenická rada církví v ČR vyslovila nesouhlas s tím, že zákon určuje, co církevní instituce mohou a nemohou dělat, k čemu mohou používat svůj zisk a především, že může ministerstvo tyto instituce rušit.
ÚS: „Omezování církví a náboženských společností svobodně disponovat svými legálně nabytými příjmy toliko na oblast vyznávání náboženské víry proto představuje svévolný 38

zásah ze strany státu do soukromoprávní podstaty těchto subjektů, přičemž tento zásah zjevně není legitimován žádným relevantním veřejným zájmem“, poukázal např. i na nemyslnost zrušení církevní právnické osoby na základě nedodání výroční zprávy, což je pouze její informační povinnost. Dále „vypíchl“ skutečnost, že církevní právnické osoby vykazují i charitativní činnost a není proto možné jim omezit možnosti užívání finančních prostředků. I.ÚS 546/03
Základním atributem právního státu (čl. 1 odst. 1 Ú) je ochrana základních práv jednotlivce, do nichž je státní moc oprávněna zasahovat pouze ve výjimečných případech zejména tehdy, pokud jednotlivec svými projevy (včetně projevů volních, které mají odraz v konkrétním jednání) zasahuje do práv třetích osob, nebo pokud je takový zásah ospravedlněn určitým veřejným zájmem, který však musí vést v konkrétním případě k proporcionálnímu omezení příslušného základního práva. Jinými slovy, podmínkou fungování právního státu je respektování autonomní sféry jednotlivce, která také používá ochrany ze strany státu tak, že na jedné straně stát zajišťuje takovou ochranu proti zásahům ze strany třetích subjektů, jednak sám vyvíjí pouze takovou aktivitu, kterou do této sféry sám nezasahuje, resp. zasahuje pouze v případech, které jsou odůvodněny určitým veřejným zájmem, a kdy je takový zásah proporcionální (přiměřený) s ohledem na cíle, jichž má být dosaženo.

***

9. Jednota a dělba moci v ústavním vývoji, uplatnění principu dělby moci v konstrukci Ústavy ČR
Úprava technologie veřejné moci a zakotvení vztahů ústavních orgánů (ústavní systém) je jednou ze základních obsahových složek ústav. Právě vztah jednoty a dělby moci je z tohoto hlediska klíčový.
Uplatnění principu dělby moci je nezbytnou součástní demokratického právního státu. Veřejná a státní moc
Veřejná moc je svrchovaná a nadřazená. Státní moc je druhem veřejné moci.
Orgány disponujicí veřejnou mocí (kromě státu je to samospráva, nebo např. lékařská komora či Česká televize) mají právo jednostraně vnutit své autoritativní rozhodnutí ostatním subjektům. Horizontální dělba moci
Představuje samostatnost a funkční oddělenost jednotlivých složek moci a zároveň jejich vzájemné kontrolní působení.
Její provedení definuje formu vlády (státní zřízení) konkrétního státu (např. prezidentská rep., parlamentní rep. nebo absolutistická monarchie atd.)
Podle klasické koncepce dělby moci, kterou vytvořil Ch. Montesquieu (O duchu zákonů) a rozpracovali tvůrci Ústavy USA (Hamilton, Madison, Jay) rozlišujeme moc zákonodárnou, výkonnou asoudní (tripartice moci)
Systém brzd a protiváh (checks and balances)
Zakotvuje zajištění rovnováhy mocí a jejich vzájemnou kontrolu i rovnováhu mezi politickou reprezentací a profesionálním (apolitickým) výkonným státním aparátem.
Pluralita moci

39

Představuje dělbu kompetencí a vzájemnou kontrolu mezi ústavními orgány v rámci jedné složky moci (např. dvě komory bikamerálního parlamentu navzájem nebo prezident a vláda v rámci moci výkonné) Vertikální dělba moci (decentralizace moci)
Zajišťuje reálnou decentralizaci moci a uplatnění principu subsidiarity (rozhodování ve veřejném sektoru má probíhat na nejnižším stupni správy, nejblíže k občanům, jak je to možné)
V klasickém smyslu určuje jakou mírou pravomocí disponují centrální orgány a jakou mírou orgány místní autonomie nebo územní a zájmové samosprávy.
Vertikální dělba moci definuje jakým způsobem je stát územně uspořádán (Rozlišit tak můžeme unitární stát, unitární stát s místní autonomií, federaci atd.)
Jejím dalším aspektem je dělba moci mezi státem a mezinárodními institucemi a organizacemi, případně odlišení moci státu (jako zákonodárce) a ústavodárce.
Decentralizace moci a dekoncentrace moci
Decentralizaci moci je nutné odlišit od pouhé dekoncentrace moci, která představuje organizační rozdělění výkonu veřejné správy, nikoli však skutečnou nezávislost na centrální moci (např. výkon moci výkonné v rámci přenesené působnosti samosprávných celků, nebo soustava finančních úřadů podřízenách ministerstvu financí.)


*** Dělba moci v konstrukci Ústavy ČR Horizontální dělba moci
Princip dělby moci je v Ústavě ČR zakotven v čl. 2: (1) Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.
Podle doktrinálního výkladu patří toto ustanovení mezi podstatné náležitosti demokratického právního státu a jeho změna je nepřípustná (podle čl. 9 odst. 2 Ú).
Ústava zároveň zohledňuje že státní moc může být vykonávána lidem přímo (tento blanket zatím nenaplněn).
Ústavní systém ČR naplňuje typické znaky parlamentní demokracie. Jednotlivé složky moci jsou oddělěny pouze nedokonale a především ve vztahu zákonodárné a výkonné moci se projevuje mnohovrstvá provázanost. (V prezidentském systému jsou ZM a VM naopak striktně odděleny.)
Dělba moci se projevuje v konstrukci ústavy rozdělením ústavních orgánu do jednotlivých hlav a jejich pojmenováním.
Moc zákonodárná - hlava druhá
Je tvořena Senátem a Poslaneckou sněmovnou.
Vláda je odpovědná Poslanecké sněmovně prostřednictvím institutu vyslovení důvěry a odvozuje od ní svoji legitimitu.
Jako narušení systému dělby moci se jeví nezakotvení inkompatibility funkcí poslanců a členů vlády.
Důležitá je stabilizační a brzdící funkce Senátu voleného na jiném principu než PS a obměňovaného postupně.
Moc výkonná - hlava třetí
Zahrnuje Prezidenta, vládu a její orgány a státní zastupitelství
Postavení vlády v ústavním systému je velmi silné nejen kvůli dlouhodobé tendenci oslabování role Parlamentu, ale především vlivem faktického působení vládních politických stran jako rozhodující politické síly v Parlamentu.

40

Rozsah pravomocí vlády je vymezen pouze negativně, tzn. že může rozhodovat o všech otázkách nenáležících ostatním ústavním orgánům.
Ústavní praxe ukazuje, že zvolený model trpí klasickým neduhem parlamentních demokracií a napomáhá partitokracii (vládě politických stran).
Prezident republiky je neodpovědný, ale volený Parlamentem (tudíž částečně závislý). Jeho postavení je spíše slabší. Je vybaven jistou autonomií vůči vládě a může figurovat jako prostředník mezi vládou a Parlamentem.
S vládou je svázán především ve svých pravomocích vyžadujících kontrasignaci (čl. 63 Ú) naopak v některých pravomocích bez kontrasignace (čl. 62 Ú - jmenování vlády, jmenování ústavních soudců) je omezen Parlamentem.
Prvek brzd a protiváh představuje jeho pravomoc suspenzivního veta, a právo (byť omezené) rozpouštět PS.
Dělba moci je také narušována výkonem stejných pravomocí několika orgány (např. extenze legislativy do exekutivy a naopak) a výkonem více pravomocí jedním orgánem (např. parlament kumuluje některé funkce zákonodárné, kontrolní, kreační rozpočtové i výkonné).
Moc soudní - hlava čtvrtá
Ústavní soud, soustava soudů.
Moc soudní stojí stranou a její oddělení není v zásadě ohroženo.
Do jejího výkonu ale zasahuje prezident svou pravomocí udělit milost (čl 62 g) Ú) a amentstii (čl 63 j) Ú). Ovlivňuje také personální složení soudů při jmenování soudců (event. při výběru ústavních soudců).
Ústavní soud představuje důležitý konrolní a brzdící prvek nejen vůči Parlamentu (v rámci abstraktní kontroly ústavnosti), ale i jiným orgánům.
V moderním demokratickém státu je klasická tripartice moci již překonaná a uplatňuje se spíše metodologicky. V konstrukci ústav jsou (zejména od 80. let) používány sofistikovanější postupy.
Ústavní systém již nelze v horizontální rovině ústavních vztahů vtěsnat do klasické triády a tato skutečnost se projevuje i v Ústavě ČR existencí samostatně upravených orgánů.
Nejvyšší kontrolní úřad - hlava pátá (Moc konrolní)
Historicky se vyděluje z moci soudní a v ČR ji představuje Nejvyšší konrolní úřad a implicitně Ochránce veřejných práv (tento insitut není zakotven ústavně, upravuje ho zákon č. 349/1999 Sb. o veřejném ochránci práv, ale v materiálmím smyslu se svým postavením blíží ústavnímu orgánu).
Česká národní banka - hlava šestá (Moc bankovní)
Vyděluje se z moci výkonné, její zakotvení není z hlediska ústavní komparatistiky příliš obvyklé. Vertikální dělba moci (decentralizace moci)
Z hlediska vertikální dělby moci je ČR decentralizovaný unitární stát (čl. 11 Ú: Území České republiky tvoří nedílný celek, jehož státní hranice mohou být měněny jen ústavním zákonem.) se zaručenou uzemní samosprávou uplatňujicí princip subsidiarity (čl. 8 Ú: Zaručuje se samospráva územních samosprávných celků.).
A) Decentralizace moci se uplatňuje v rámci systému dvoustupňové územní samosprávy:
Krajská samospráva
Obecní samospráva
B) Vertikální dělba moci ve zvláštním smyslu vyplývá jednak z přijetí mezinárodních právních závazků, jednak z přenesení některých pravomocí na mezinárodní organizace. Představuje dělbu moci mezi těmito organizacemi a státem.
čl. 10a Ú: (1) Mezinárodní smlouvou mohou být některé pravomoci orgánů České republiky přeneseny na mezinárodní organizaci nebo instituci.


41

Projevuje se zde stále sílící tendence omezení suverénní státní moci. C) Ústavodárná moc
Z hlediska vertikální dělby moci má zvláštní povahu, je svým způsobem nejvyšší mocí ve státě. Je to moc konstitujicí (pouvoir constituant) nadřazená moci již ustavené (pouvoir constitué).
Disponuje jí parlament jako celek.





Nálezy ÚS


Pl. ÚS 24/04 (jezy na Labi) - těžko říct, kam to přiřadit, patrně ale právě sem, pod dělbu moci
Návrh skupiny senátorů na zrušení ustanovení § 3a zákona č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě = VYHOVĚNO
Senátoři se odvolávali na porušení závazků ČR vyplývající z Úmluvy o ochraně evropských planě rostoucích rostlin, volně žijících živočichů a přírodních stanovišť postavení jezů na Labi by totiž ohrožilo životy X druhů rostlin a zvířat, které se v dané lokalitě nacházejí. Dále ovšem bylo poukázáno i na to, že zákonodárce v tomto zákoně stanovil, že vytvoření této vodní cesty je ve veřejném zájmu = jeden individuálně určený případ označil termínem, který má velmi obecnou rovinu.
ÚS se ztotožnil především z druhým argumentem navrhovatelů = určení toho, co je ve veřejném zájmu, nepřísluší zákonodárci. Veřejný zájem určují správní orgány a toto rozhodnutí pak podléhá kontrole správních soudů. Pokud však veřejný zájem určil zákonodárce, diskvalifikoval justici od možnosti tohoto přezkumu - soudce je vázán zákonem a pokud by byl veřejný zájem určen již v zákoně, bylo by rozhodnutí soudu jasné.

42