PROLOG: CESTA ŽIVOTEM Nic jsem nedokázal, jen jsem
chtěl.
1
V srdci Evropy vrcholí 18. století. Na svém vídeňském dvoře - ale i na cestách - vládne Josef, císař římský, král uherský a český, toho jména druhý. Pouhých devět let jeho samostatné vlády otřáslo habsburskou monarchií v základech. Milován i ne náviděn za omezení moci církve, ulehčení života poddaných na venkově, uvolnění svobody tisku, veřejného mínění a veřejné diskuse, zrušení trestu smrti, za udavačství v zájmu státu, které v příkrém rozporu s barokní morálkou právě on povýšil do kategorie dobrých mravů, za nařízení, propracovaná do nejmenších detailů, ale zároveň za zmatky a nedůslednost. V dobrém i zlém, za Josefa II. byly položeny zá klady moderní občanské společnosti. „Ctností a příkladem", jak znělo jeho osobní heslo. Čas osvícenských reforem. Čas tolerance? „Je naprosto nutné očistit náboženství. Celá Evropa po tom volá." — prostřednic tvím jedné z Voltairových replik můžeme poodhrnout závoj dobové atmosféry osví cenského dialogu rozumu a víry. Poslechněme si, jak takový vztah naplno vyznívá v popisu dnes již neexistující fresky nad knihovnou louckého kláštera u Znojma s námětem alegorie pokroků lidského ducha: „.. Ještě ušlechtilejším se lidský rozum 2
Wsř*
CísařJosef II. a alegorie Tolerance, dvě součásti monumentu, roku 1892a strženého 1919, stále čekají na svůj návrat.
odhaleného v Brněna dnešním Moravském
náměstí
1
Slova umírajíc/ho Josefa II., jimiž hodnotil své činy. Srov. Magenschab, H.: Josef II. - revolucionář z boží milosti, Praha 1999, s. 226.
2
Voltaire, F. A.: Dialogy mezi A a C neboli ABCda (převzato z knihy Voltaire myslitel a bojovník I., Filosofie náboženství. Praha 1957, s. 512).
^
9
stal tam, kde dospěl k poznání Božské dokonalosti (Platón, Aristoteles); současně i srdce má podíl na pokroku duchovních dějin lidstva (jako příklad je uváděn Sokrates). Ať již všichni tito mužově přicházeli ke svému názoru rozumově, nebo srdcem, byli zajedno v přesvědčení o existenci jedné vyšší bytosti... Ideovým vyvrcholením, k němuž spěl dějinný vývoj filosofie i theologie, se stala ústřední část fresky. Uprostřed ní, téměř neviditelná v záři světla, je » Věčná Moudrost«. Kolem ní jsou seskupeny personifikace těch ctností, jimiž člověk krok za krokem této moudrosti dosáhne: Láska k učení, Duch tolerance, Síla, Vůle, Rozum a Cit, Génius s rohem hojnosti, jenž ukazuje, že s kulturou a vědou jsou spojeny veškeré ekonomické vý hody, a proti němu alegorická postava Předsudku a Klamu. Ve světelné záři kolem ctností létají děti, neboť podle ikonografického výkladu jsou lidé stále jen dětmi a přibližují se k věčné moudrosti: » V jejím nekonečném světle se ztrácejí a pronikají k ní, až se stávají sami částečně Božskou přirozeností«. U3
Baroko a osvícenství. Čas mezi časy. Rozhraní epoch. Poprvé v dějinách myšle ní bude filosofie v principiální oposici vůči církvi, náboženství, křesťanství. Někdy až naivní víra v pokrok nastoupí místo dosavadního respektu vůči autoritám a tradi ci. Je více než symbolické, že dostavba louckého kláštera byla roku 1776 zastavena, ale malíř Maulbertsch přesto stále pokračoval na díle své fresky s barokní formou a osvícenským obsahem. V roce 1784 byl klášter zrušen. Spíše než klášterům a palá cům přála nyní doba divadlům, společenským a činžovním domům, továrnám... . 4
Otázka, nakolik uzákonění Tolerančního patentu ovlivnilo osvícenství, tedy celkový duch doby, nakolik praktické příčiny hospodářské a nakolik aktivita taj ných evangelíků, zůstává stále otevřena. Leckomu může přijít zvláštní, že by ve sle du událostí, vrcholících jeho vyhlášením na Moravě 27. října roku 1781, měli lidé z hornatých oblastí Českomoravské vrchoviny hrát nějakou významnější úlohu. Vždyť odlehlá oblast Vysočiny byla od tehdejšího centra dění ve Vídni ještě daleko vzdálenější, než jak se to jeví z mapy. A právě díky tomu si zachovala svá specifika. Pro svou odlehlost, obtížnou dostupnost a drsnost přírodních podmínek dokázali lidé v osadách, obklopených stráněmi s kamenitou půdou, přečkat v období záko nem předepsané náboženské nesnášenlivosti všechny velké rekatolizační vlny a udr žet si odlišnou víru i kulturu, zděděnou po předcích. Když se s koncem vlády Marie Terezie doba poněkud uvolnila, přešli do ofensivy. 5
3
Kroupa, J . : Alchymie štěstí, Kroměříž - Brno 1986, s. 161-162.
4
Srov. článek Jiřího Kroupy ve sborníku Hojda, Z.-Prahl, R. (red.): Mezi časy... Kultura a umění v českých zemích kolem roku 1800, Praha 2000, s. 11.
5
Evangelíci v rané toleranční době v Čechách a na Moravě, 1, Praha 1995, s. 13. Podle nezaručené zprávy odpověděl Josef II. ještě jako korunní princ svému příteli, baronu Gedeonu Rádayovi, který se přimlouval za udělení tolerance: „Dokud je matka živa, nedá se nic dělat. Ale jak zavře oči, dám to do pořádku." Bašus, B. B.: Zazpívám Pánu svému, Praha 1988, s. 35, pozn. 6. Nesmíme ani opomíjet aspekty hospodářské. Toleranční patent měl nepochybně vliv na ekonomický roz voj, ať už větším zapojením evangelíků i židů do výrobních struktur či zvýšenými kontakty s protestantskými zeměmi. V Čechách se mezi lety 1781-1788 zdvojnásobil počet mistrů a došlo ke 150% nárůstu počtu manufaktur. Nešpor, Z. R.: Náboženství na prahu nové doby. Česká lidová zbožnost 18. a 19. století, Ústí nad Labem 2006, s. 236.
10
(&
Až do posledních dnů panování Marie Terezie zůstal v platnosti patent z 11. září 1749: mečem na hrdle bude ztrestán, kdo by přechovával kazatele jiné víry nebo cizí emisaře, podnikal tajné schůzky náboženské nebo rozšiřoval kacířské knihy Magis tráty a vrchnostenské úřady budou dohlížet, aby všichni poddaní zachovávali před pisy římskokatolického náboženství; rodičům, kteří nevykonávají své náboženské povinnosti, se odejmou jejich děti. Nařízení královny byla vykonávána jen vlažně úředníky, jejichž ochablá víra se lekala příliš přísných trestů. Na jedné straně se postupně prosazovalo osvícenství, na straně druhé mívalo občasné pronásledování nevítané důsledky v podobě rozní ceného mysticismu. Nepřátelský vztah se státní mocí vháněl domácí elity z řad taj ných nekatolíků do náruče sousedního pruského státu, protestantismu přátelského, zosobňovaného pruským králem, jenž měl v této době s Habsburky řadu osobních, politických i vojenských konfliktů. 6
Vzdalování práva a morálky představuje vždy velké nebezpečí. Právní normy, které nejsou obecně uznávány a respektovány, ohrožují stabilitu celého systému. V tomto směru donutilo působení dvou center tajných evangelíků - Vysočiny a Va lašska (kde se již v roce 1777 veřejně přihlásilo 15 000 evangelíků a bez ohledu na tvrdé tresty neustále žádali legalizaci svého vyznání) - nakonec i takové konservativce, jako byl nevyšší kancléř česko-rakouské dvorské kanceláře Jindřich Kajetán hrabě Blúmegen, připustit nutnost vydání Tolerančního patentu, jenže pouze a jen výhradně pro Moravské markrabství. Proč? Řečeno z jeho pohledu: Obava z naru šení společenských struktur v soustátí musí narýsovat hranici nejen ústupkům pro ně, ale i neústupnosti pro nás. 7
Ale znovu opakujme - tolerance představuje typické osvícenské téma a snad i proto nový nositel koruny římských císařů, „první koruny světa", Josef II., rozhodl jinak - učinil z doby josefínské též dobu toleranční. Jaké byly výsledky tolerance v číslech? Po více jak sto padesáti letech rekatolisace, pěti pokoleních, našlo v roce milosti v českých zemích odvahu přihlásit se k jednomu nebo druhému povolenému 8
6
Po vítězných Slezských válkách Friedrich II. podporoval také z ekonomických důvodů příliv českých evangelíků do nově získaných zemí a zakládání nových osad ve Slezsku. Z nových emigračních sídlišť docházeli misijní emisaři zpět do české vlasti, kde duchovně posilovali zbylé evangelíky a povzbuzovali je k dalším emigracím. Srov. Denis, A.: Čechy po Bílé hoře. I. díl, III. kniha, Praha 1911, s. 792-793.
7
Haubelt, J . : Předehra k toleranci, Dějiny a současnost, č. 3, 1965, s. 16. Hrozbě nestability a pocitu nespravedlnosti napomáhalo právě to, že situace nebyla všude stejná: z českých zemí mělo zvláštní postavení Slezsko a zvláště Ašsko, kde masivní rekatolisace ani neprobíhala a faktická tolerance zde byla skutečností již dlouhá léta.
8
Toleranční dobou budeme nazývat období od vydání Tolerančního patentu do vzplanutí revoluce roku 1848. Je cha rakteristické proměnou vztahů mezi státem a církví/církvemi, mezi konfesionálním chápáním světa na straně jedné a občanským či nacionálním principem na straně druhé. Z náboženského hlediska zůstal katolicismus panujícím nábo ženstvím, kromě něj byla s různými omezeními povolena tři další křesťanská vyznání a judaismus. Již v průběhu 40. let 19. století jsme svědky vystupování proti svazujícím tolerančním restrikcím a jejich překračováním. Kompromisem s radikálními požadavky je nařízení, zvané Protestantské provisorium z 30. ledna 1849, které rušilo toleranční termi nologii: z akatolíků se stali evangelíci, z pastorů faráři, z modliteben kostely, které nyní směly mít jakýkoli vzhled atd., což přinášelo základ k právní rovnocennosti s katolíky. Ještě důležitější bylo konečné zrušení plateb katolickým farářům a povinného šestitýdenního náboženského cvičení pro odstupující od katolického vyznání. Plná církevní rovnoprávnost nastala až s vydáním Protestantského patentu 8. dubna 1861. Srov. Nešpor, Náboženství na prahu nové doby, s. 221, 490-491,494.
•es
ii
reformačnímu vyznání asi 70 000 lidí. Jejich počet se v druhé polovině 80. let 18. století ustálil na 80000, tedy 2% z celkového počtu čtyř milionů tehdejších obyvatel. Přitom je nepo chybné, že koncem 70. let 18. století sympatizovala s nekatolickými nábožen skými proudy daleko větší část obyvatel. Vysvětlení nepoměru spočívá jednak v ustavené formě toleranč ních církví (s její neoficiál ně zřejmou, oficiálně však problematickou návaznosti na domácí tradice), jed nak zde existovaly četné úřední překážky a vůbec společenské postavení těch to církví mnohé při rozho dování odradilo. 9
10
Tokrančnípatent, vydání pro Markrabství moravské ze dne 27. října 1781.
Nemuselo to ani sou viset se snahami některých konservativních úředníků Toleranční patent zatajit, re spektive zabránit jeho veřej nému vyhlášení. V přípa dě nižších vrstev společnosti 11
Tamtéž, s. 244. Byla reformovaná (helvetská) a augšpurská konfese „tolerančním otcům" oktrojována? Či dokonce vnucena? Je přesné tvrzení církevních historiků o umělém rozdělení „podzemní církve" Tolerančním patentem? Nebo byly helvetská, resp. augšpurská konfese „tradiční" již v předbělohorském období? A stará Jednota bratrská? Kolik žilo v toleranční době jejích skutečných potomků (tj. nikoli jen znalců a milovníků knih Jednoty)? Srov. např. Karafiát, J . : Paměti spisovatele Broučků, V. část, Praha 1928, s. 314-321: „Před Bílou Horou byly u nás evangelické konfesse čtyry, totiž kališnická, Bratrská, Augsburská a královská, to jest reformovaná." „Podle všeho byli oni původně z většiny kališníci a Augsburští, kdežto vlastní Bratří, majíce mnoho styků s cizinou, už se dávno byli potajmu od nás vystěhovali." „Přiznali se všichni [na Jimramovsku] napořád k církvi reformované, připomínající jim nejméně církev římskou [katolickou], která byla otce naše 160 roků hubila a trápila." „Co já jsem ve svém životě okusil nejvydařenějšího, a tak i mnozí jiní, to vše sou viselo s tolerancí." Srov. polemiku Zdeňka R. Nešpora a Evy Melmukové, diskutující mj. rozsah zatajení/informovanosti o vyhlášené tole ranci. Studia Comeniana et Histotica 35, 2005, č. 73-74, s. 239-260.
12
<@»
tehdejší doby nesmíme zapomínat na význam komunit, tedy vesnických či (malo)městských pospolitostí. Byli-li tajní evangelíci začleněni v hierarchii takové katolické komu nity (navíc třeba vzdálené od evangelických center), jistě hrála svou roli nechuť (možná i nedostatek odvahy) se vyčlenit. Případné vyobcování z komunity (ať už na základě jiné konfesijní nebo světonázorové orientace, natož pak morálního poklesku nebo dokonce zločinu) znamenalo těžkou životní prohru, končící v lepším případě postupným začle něním do pospolitosti jiné, v horším případě však děsivý život na okraji v opovržení. Na tom zatím mnoho nezměnily ani první sociální posuny v souvislosti s počínající fází průmyslové revoluce. 12
V případě osvícensky smýšlející části vyšších vrstev společnosti jsme pro změnu svědky vzdalování se od omezujících církevních struktur obecně, ať už jakýchkoli. Z různých důvodů. Už v roce 1748 jeden farář napsal: „ Vkostelích jsou často prázdné panské lavice, obzvláště při kázání, třebas jsou pozlacené jako hrob Krista Pána po jeho zmrtvýchvstání, non est hic, není tuto milostpán, snad ještě ráčí ležeti nebo pije kaffé" Osvícenci se právem ptali, proč došlo k rozrůznění křestánství na takové množství směrů a sekt, které mají pro své vyznavače takovou důležitost, když všechny vycházejí z téhož Písma a theologické rozdíly mezi nimi nejsou nijak veliké. Takové vzdalování rozhodně nelze paušálně vykládat jako příklon k atheismu v dnešním slova smyslu, šlo spíše o duchovní příklon k nadkonfesnímu křesťanství nebo nadkonfesní víře, povznesené nad rozdílnostmi jednotlivých církví, tak jak ji znázorňuje ona popsaná freska z louckého kláštera. Je paradoxem doby, že i hlavní hrdina následujících řád ků, ač prve sám organizátor toleranční církve, dospěl nakonec k obdobným závě rům. Jinak však samozřejmě čeští osvícenci z vyšších vrstev fakticky zůstávali (často navzdory svým proklamacím) s respektem k tradicím nadále členy „staré dobré" církve římské, katolické. 13
u
Pomohla tedy tolerance paradoxně katolicismus v širokých vrstvách obyvatel spíše upevnit, alespoň na čas? Na druhé straně nesmíme zapomenout na neza nedbatelný vliv příslušníků nově tolerovaných církví, věrně se hlásících k tradicím svých rodů, k tradicím české reformace, který stál u počátků českého národního obrození. Co ještě víme o kulturních důsledcích tolerančního patentu? Pokud mlu víme o protestantské kultuře, existovala vůbec nějaká svébytná kultura tajných evan gelíků mimo oblast víry, a co se s ní stalo po roce 1781? Nebyla převrstvena „impor tovanou" kulturou nově vytvořených tolerančních církví? 15
12 K charakteristice komunit: pamětníci občas mluví o čemsi jako „velké rodině" se společným osudem (a nesnadností uchovat před sebou tajemství), kterou vnímají v kontrastu s odcizeností vztahů ve většině venkovských obcí současnosti. Ve starší době je k tomu nutné navíc připočítávat vztahy lidí z několika blízkých komunit mezi sebou, obcí přináležejí cích např. k jedné farnosti, které dohromady spojovaly nejen církevní svátky, ale též trhy, různé slavnosti a sousedská vý pomoc. Srov. van Dülmen, R.: Kultura a každodenní život v raném novověku (16.-18. století). Díl II., Vesnice a město, Praha 2006, s. 15. 13 Cit. podle: Nešpor, Náboženství na prahu nové doby, s. 101. 14 Srov. tamtéž, s. 5. 15 Haubelt, Předehra, s. 17. Srov. případ bystřických měšťanů (viz dále).
13
Kdo jsou oni protestanti, nedávno ještě skrytí, dnes po vydání Tolerančního patentu spěšně tvořící nové sbory? Jiná víra? Křesťanská! Čeští nekatolíci v 18. sto letí, to je rozmanitost a pestrost směrů. Z pašovaných knih, ze slov a skutků tajných kazatelů sbírali plody luteránství, pietismu, kalvinismu, staré Jednoty bratrské i její obnovené nástupkyně v Ochranově. Neomezovali se ale jen evangelickými zdroji, čerpali také z oficiálního katolictví, ba dokonce z judaismu. Bohatství toleranční kultury? Nepřijatelná směs nesourodých názorů? Jak se takto široce smýšlející sbor věřících sžíval se svým novým duchovním pastýřem, který byl obvykle ze svých theo logických studií ostře vyhraněn? 16
Ale proč tolik povyku pro pár odlišností ve věrouce? Osvícenec Michael Blažek odpověď na otázku po evangelické identitě shrnul do jediné věty. Říká: Jsou to ti, jenž podle náboženství v Cechách a v Moravě od dávna po duchovní svobodě touži li. Jako nejvyšší představitel moravské evangelické reformované církve jistě věděl, o čem mluví. 17
Toleranční doba je velké téma. Fascinující takovou silou, jakou má volba kaž dého z nás na rozcestí mezi pohodlností a ideály. Fascinující pro dialog starého a nového, „domácího" a „přespolního". Vyhlášení tolerance v říjnu roku 1781 mů žeme směle označit za renesanci českého protestantismu. Za jedinečnou výzvu pro členy tajné „předtoleranční církve" (či lépe tajných předtolerančních církví), udr žující nepřerušenou kontinuitu s vysokou kulturou, vytvářenou jejich předky v 16. a 17. století. Hlásili se zejména k odkazu Jednoty bratrské - vzpomeňme jen na do dnes sotva překonatelnou Bibli kralickou či díla Jana Amose Komenského. Svébyt ná kultura se nerozvíjela ani tak v oblasti zvykosloví, lidového umění, architektury ani odívání, ale jednoznačně v oblasti Slova, slova slyšeného, zpívaného, psaného, malovaného. Teprve toto Slovo pak ovlivnilo osobité prvky ve výše jmenovaných oblastech. Nastupující osvícenství v mnohém protestantismu prospělo, v mnohém vyrůstalo z některých jeho reformačních idejí, v lecčem je doplňovalo rozvíjením nových objevů a metod. Vztah k umělecké tvorbě vůbec a k umělecké tvorbě ob noveného náboženství zvláště se však zdá být přes mnohé výjimky spíše odtažitý. 18
16 Exulantský sbor v saském, resp. lužickém Ochranově (Herrnhutu) na panství Mikuláše Ludvíka hraběte Zinzendorfa vznikl roku 1722 až 1727. Odtud vzešla obnovená Jednota bratrská, v níž se osobitým způsobem spojily určité tradice bratrské se Zinzendorfovým pietismem. V Herrnhutu nebyla přijata Bratrská konfese ani bratrský katechismus, vznikaly tu nové písně, velmi odlišné od bratrských. Co se starými bratry herrnhutské spojovalo, bylo účastenství laiků na čilém sborovém životě, jakož i zbožnost, hledící k odevzdání života do Kristovy služby. Srov. Jednota bratrská 1457-1957. Sborník k pětistému výtoči založení, Praha 1956, s. 100-101. 17 Srov. Předcházegicy - Spogeni. Nowěgssi Hystorie s starou, Cyrkwi Ewangelických (ref) w Čechách a w Morawě, pa mětní spis pozdějšího superintendenta Michaela Blažka z roku 1782, Státní okresní archiv ve Ždáru nad Sázavou, Archiv obce Jimramov, inv. č. 185. Nazývat Blažka osvícencem lze s výhradou, že se neztotožňoval se všemi idejemi s osvícen stvím spojovanými. Rozhodně nebyl např. racionalistou. 18 Najednou už nehrozilo vězení či dokonce trest smrti, ale hmotná újma. Každý sám za sebe a ze svého se mohl nebo nemusel na stavbě nové církve podílet. Zároveň ne každému se takové rozcestí zamlouvalo: „Všecko je to po papežsku, všudy se musí království Boží za peníze kupovat." Srov. Kowalská, E.: Problémy s konfesijnou identitou českých prorestantov. In: Čeští nekatolíci v 18. století. Mezi pronásledováním a náboženskou tolerancí. Ed. Z. R. Nešpor. Ústí nad Labem 2006, s. 378.
14
Přílišný racionalismus totiž vedl téměř k vyschnutí poetického smyslu. Evangelíci a umění? Také proto není podle rozšířené představy dochován příliš veliký počet protestantských památek. Jejich objevování (a objevování okolností jak vznikaly) tedy způsobuje mnohá, veskrze příjemná překvapení. 19
20
Vždyť dobovou evangelickou kulturu nevytvářela jen strohost reformovaného protestantismu a osvícenství, v němž nad tajuplným pronikáním do „štěstí vědění" postupně vítězila chladná racionalita. Tvořila ji, v rámci širšího náboženského hnu tí, také niterná vřelost směru, zvaného pietismus, odvozeného od latinského slova pietas, zbožnost, která má být osobní, ba „srdeční". Jednotlivé citáty z Písma pro pietisty nabývaly významu životních pouček. Někteří hledali pokyny od Boha také ve viděních a snech. Přísný moralismus byl spojen s asketickým aspektem zejména proti jakémukoli plýtvání, což mělo i sociální souvislost, totiž pomoc potřebným. Válka byla chápána jako výsledek lidské zkaženosti. Odtud má původ velká touha pietismu po míru, včetně míru mezi náboženskými konfesemi. Myšlenku zkřesťanštění Universa pietisté neomezovali na nitro zbožných jednotlivců, toto úsilí rozšiřo vali na všechny lidi. V tom se shodovali s jesuity. Zpočátku stál pietismus (také svým důrazem na vzdělání) v čele raného osvícenství, později, jakmile se šířící osvícenství cíle pietismu opustilo, odvrátil se od něj, a stal se nakonec hnutím konservativců. Písemné dědictví pietismu je úctyhodné, vytvořil žánrově bohatou literaturu, kde přispěl k objevení „individua". Pietista začal analysovat svou duši, přestal se bát sub jektivity, popisu citu, vnitřní bolesti. Silný muž odkrývá své slzy... 21
22
To vše objevíme v životě jediného člověka, Tomáše Jurena. Působil tedy v sou ladu s některými důležitými aspekty pietismu. Také proto, že mnohé tóny v pietis mu se mu zdály velmi příbuzné tomu, co si dochoval jako odkaz české reformace a Jednoty bratrské. Můžeme jej ale nazvat přímo představitelem pozdního či chcemeli českého pietismu? Podíváme se, jak kultura, architektura a umění provázely osud jednoho z opatrovníků plamene, kteří dali toleranční době tvar. Konec osmnáctého a první polovina devatenáctého století je ve většině oblastí západní a severní Evropy dobou nástupu lidového protestantismu, náboženského probuzení, šířícího se hlásáním evangelia na shromážděních pořádaných zpravidla 19
Čapek, J . B.: Československá literatura toleranční 1781-1861, Praha 1933, s. 196-197.
20
Nedejme se ovšem zmýlit. Pokud jde o reformaci, pak i strohý a kriticky výbojný Kalvín ve své Instituci píše: „Nejsem takovým předsudkem jat, abych myslil, že se žádných obrazů trpět nemá. Protože sochařství a malířství jsou dary Boží, žádám, aby se obojího řádně užívalo." Jde tedy o řádné užívání, jde o to, k čemu má zpodobení sloužit. Šorm, Z.: Víra a výtvarné umění, Protestant, č. 7, 1993, s. 8.
21 Opuštění věroučných aspektů přineslo osvícenství krátkodobý prospěch, mohlo totiž vystupovat jako jedno hnutí jak agnostiků (těch, kteří tvrdí, že odpověď na to, zda existuje Bůh je neřešitelná nebo není řešitelná v současné době), tak i věřících a atheistů. 22
Pietismus vznikl na konci 17. století. Je úzce spojen také s obnovenou Jednotou bratrskou v Ochranově (Herrnhutu) nedaleko Zitavy v Lužici. Odtud se také pašovaly pietistické spisy, případě nová pietismem ovlivněná vydání starých spisů do českých zemí. Srov. van Dülmen, R.: Kultura a každodenní život v raném novověku (16.-18. století). Díl III., Náboženství, magie, osvícenství, Praha 2006, s. 126-131.
15
pod širým nebem. Značná přitaž livost této formy křesťanství pro mnohé rolníky, nádeníky, rybáře, horníky, řemeslníky a průmyslo vé dělníky spočívala v tom, jak se v něm spojovaly požadavky nové mravnosti, některé prvky magie starších lidových náboženství a str hující citovost. Chudí muži (a ně kdy i chudé ženy) se tak ve svých kaplích mohli stávat kazateli, veHorácká světnička z počátku 19. století. doucími představiteli svých tříd anebo například učiteli nedělních škol. Nábožensky probuzení lidé pocházeli často z řad selského stavu a jejich víra byla úzce spojena s pietismem poloviny 18. stole tí. Naopak oficiální evangelické církve většinou ovládl osvícenský racionalismus. Jablkem sváru se staly bohoslužby racionalistických pastorů. Věřící odmítali nové výklady a kancionály a drželi se svých starých knih, zděděných po předcích. 23
Činnost Tomáše Jurena je tedy paralelou náboženského obrození v období tvorby národních identit zemí západní a severní Evropy. „Teprve zástup bezejmenných kantorů a písmáků, sedláků a kupců, řemeslníků a kaplanů, rychtářů a studentů, písařů a herců podchytil růst původních sociálních pra menů v jazykově neporušeném prostředí, oživil progresivní tradice minulosti, zbavoval lidové vrstvy feudálního útlaku a tím vším je připravoval k aktivnímu boji za osvoboze ní národní, sociální a politické" Takto se dá s trochou vědeckého pathosu (a s dovět kem, že uvedený zápas je asi věčný) charakterisovat i základní myšlenka předkládané práce. Ještě více ale chce být průvodcem po cestě životem takového zapomenutého kantora, písmáka, kazatele, skladatele a výtvarníka. Dávno pryč jsou časy, kdy jeho kázání i muzika zněla na mnohých místech Kunštátska, Bystřicka, Novoměstska a dál a dál v široké oblasti na pomezí Čech a Moravy a jeho malované obrázky zdobi ly stěny tamějších chalup. Od Tomáše Jurena nás dělí propast dvou staletí. Podaří se ji alespoň částečně překlenout? Získá pár popsaných řádků podíl na splacení dluhu vůči jednomu z mnoha neprávem zapomenutých? A laskavý čtenář? Snad dostane šanci vhlédnout při této cestě do doby a místa - ochutnat onu špetku tehdejší kaž dodennosti, poznat mentalitu a uvažování lidí, ale také vztah mezi jednotlivými spo lečenskými vrstvami a především náboženskými konfesemi (které zdaleka nemusely být tak napjaté či jednoznačné, jak by se z některých historických prací mohlo zdát - historická skutečnost je jako obvykle mnohem bohatší). 24
23
McLeod, H.: Náboženství a lidé západní Evropy (1789-1989), Brno 2007, s. 55-56; Dějiny Dánska, Praha 2007, s. 155.
24
Pfaff, I.: Obrozenská společnost na Vysočině, Praha 1995, s. 11.
16
„V katolicismu, který se stal panujícím náboženstvím v zemích České koruny, viděl prostý lid víru, která osmysluje přečasto bědné podmínky života, víru, která jej spojuje s císařem, papežem, ano vesmírem. Nebylo myšlenkové konfrontace, protože kacířství, je muž nebyla přiznána zákonná existence, ba bylo zákonem tvrdě stíháno, živořilo bez vi ditelné instituční podoby. Už tím nemělo potřebnou závažnost a pravdivost. Zvýrazněná všestrannou podporou státu, pravda byla jen j e d n a . " 2 5 Společné náboženství bylo jed notícím jazykem, integrační silou celé společnosti. Totéž platí pro morální normy. Rozdíl mezi počestným a nepočestným znal lid stejně tak přesně jako mezi právem a bezprávím, dobrem a zlem - a to nejen díky morálnímu působení církve, jakkoli významná byla v tomto ohledu její role. Vědomí jistoty, dosud nepoleptané moder ním přístupem. Stačí doba jednoho lidského života, byť by to byla doba osvícenství, Francouzské revoluce a napoleonských válek, k proměně vnímání církve z organizátorky náboženských svátků, zprostředkovatelky svátostí a ochránkyně před démony, čarodějnicemi a jinými mocnostmi zla více k iniciátorce sebezdokonalování duší, těch duší, které, jakmile dostatečně zvelebeny, ji zavrhnou coby překonanou a vě deckým rozumem dávno převýšenou? Zatímco v polovině 18. století je v encyklo pedických dílech Bůh ještě součástí výkladu světa, v roce 1811 již nikoli. 26
27
„I já, pozoruje tento přítomný věk tak divnou vichřicí zachvácený, troufám, že po některém roce, když mladí (kteří tomu nyní nic nerozumějí) dorostou, budou se ptáti, jak tyto nynější, nám přítomné věci, se začaly, jaký kořen a základ měly..." Při této příležitosti zkusíme proniknout hlouběji do nitra lidského vědomí. Vypjatým svě dectvím o proběhlé revoluci může být i cesta do lesa: 28
A s hrůzou si uvědomuji, že tyto lesy jsou mrtvé. Žije jenom to, co někomu náleží, oč se někdo stará, co někdo miluje, co někdo šetří. A komu náležejí tyto lesy? Kdo jest jejich pán? Lupič a zloděj není pán. Už tady nic nestraší, zmizely víly, skřítci, krakonošové, bludičky a vodníci. Už tady nic nevábí, nic tady neokouzluje, nic nemámí, nic nepotěšuje: Tomane, už tady nezabloudíš, už tady blahem nezemřeš! Ze svatojánských broučků dnes tady nesvítí pásek na kloboučku, a marně bys tu hledal jelínka, který nese tvou lásku! Zmizelo tajemství, ta tam je země očarovaná! Zmizel pán! Ať už jakýkoliv, ale pán...29
25
Rejchrt, L.: Na horách ležící. Dějiny evangelického tolerančního sboru v Křížlicích, Praha 1978, s. 35.
26 van Dülmen, Kultura a každodenní život v raném novověku III, s. 151. 27
Macek, O.: Doctrina et pietas. Předpoklady ke studiu teologického profilu českých a moravských evangelických farářů rané doby toleranční. In: Čeští nekatolíci v 18. století, s. 392. Bůh se stal ze samozřejmého Boha Bohem cizím, nezná mým, víra a zbožnost pak náboženskou propagandou.
28 Takto zdůvodňuje snahu zaznamenávat události svého času František Jan Vavák (1741-1816), katolík, „nejvýznamnéjší z lidových písmáků". Jako písmáka je jej možno srovnávat s Tomášem Jurenem. Zatímco v zájmu o vzdělanost — který šel ruku v ruce s hloubkou jejich víry - se zřejmě přibližovali, v toleranci k jiným náboženským vyznáním, jazykům a národům byl Juren Vavákovi téměř dokonalým názorovým protikladem. 29
Psáno 1951. Deml, J . : Podzimní sen, Olomouc 1992, s. 24-25.
17
Bylo (a je) možné odlišit mentalitu protestantů od katolíků? Smíme zde vůbec připomenout známé schéma o protestantské pracovitosti v protikladu ke katolické trpnosti - na jedné straně ono „protestování" a biblické tlučení na dveře, tak dlouho dokud se neotevřou versus pokora, měkkost a podvolení se na straně druhé? Dějiny mentalit takto odůvodňují rozvoj či rozkvět mnohých evropských (vesměs protes tantských) států a naopak úpadek jiných (katolických) právě v osmnáctém a devate náctém století. Přitom po mnohé zkušenosti poznav to i sám Nejslavnější dvůr císařský, že pro přílišné sevření lidu protestantského jeho krajiny nemohou k tomu kvetoucímu stavu přijíti, v kterém se protestantské krajiny při svých svobodách v náboženství na lézají...30 Ale na Vysočině? Na jednom místě, spolu sdíleném, formujícím podle stejných přírodních a sociálních zákonitostí, dědictví stejných předků? Vlastivěda moravská, popisující podobu, jakou měla zdejší města a místa na počátku 20. sto letí, si jistých odlišností všímá. „Ve veřejném životě viděti rozdíl: katolíci jsou měkcí, evangelíci výbojnější." Jinak nad rozdíly převažují charakteristiky společné. 31
„Horáci jsou lid statný a otužilý, postavou ných. Zjev Horáka nasvědčuje práci velmi klopotné, tuhému boji se skrb lou přírodou, která bez vůle své v tom jen štědrost ukazuje, že tesá povahy lidu v samostatné charaktery. Vlivem přírody se vysvětluje uvyklost Horáků uskrovňovati se v potřebách. Ani při stálé, úmorné práci neztrácí Horák jaré, dobrácké povahy a dbá pohostin ství. Při vší upřímnosti jest málo sdíl ný, většinou vážný, ač ovšem i vtipný, nepoddajný jako ty skály, které oborává, vytrvalý, neodkladný"
spíše jsou větší než menší, svalů sil
31
Pokud chce několik předchá zejících a následujících nesouvis lých střípků přiblížit okolnosti, je také třeba alespoň lehce čtenáři načrtnout osobnost muže, který je pro náš příběh klíčový. Obtížnost a syrovost života v krajině Vysočiny 18. století si dnes málokdo dokáže
Horácká dívka se zlatým
čepcem.
30 Tak zní podle pozdějšího superintendenta Michaela Blažka jedno ze zdůvodnění vydání Tolerančního patentu. Předcházegicy - Spogeni. Nowěgssi Hystorie s starou, Cyrkwi Ewangelických (ref) w Čechách a v Morawě, pamětní spis z roku 1782, Státní okresní archiv ve Žďáru nad Sázavou, Archiv obce Jimramov, inv. č. 185. 31
Vlastivěda moravská, Bystřický okres, J . Tenora, Brno 1907, s. 13.
32
Bílý, F.(red.): Lidová čítanka moravská, Praha s. d., s. 415.
18
