Kyselka První zmínka o tzv. Bukové kyselce pochází z roku 1522 z balneologického spisu dr. Václava Payera, lázeňského lékaře z Karlových Varů. Vyvěrá na severním úbočí vrchu Bučina, na tehdejším panství Stružná, původně zvané Kysibl (německy Giesshübl), severovýchodně od Karlových Varů. Pod Bukovou skálou (Buchstein) vznikla malá ves, která postupným vývojem získala označení Puchstein, a protože patřila ke Kysiblu, byla označována Giesshübl-Puchstein či Giesshübl-sauerbrunn. V roce 1687 povolil tehdejší majitel kysibelského panství, hrabě Heřman Jakub Černín, svým poddaným bezplatné čerpání pramene. Kolem roku 1790 již byla Buková kyselka stáčena a rozesílána v kameninových džbáncích. Pravidelný export posléze zavedl nový držitel panství, hrabě Johann Josef Stiebar z Buttenheimu v roce 1793, který zde vybudoval vedle pramene i palírnu kameninových džbánků. Poté, co v roce 1829 získal kysibelské panství Wilhelm von Neuberg, založil u zdejšího jímání pramenů malé lázně. V počátečním období lázní, v letech 1829–1830 (1844) zde byly postaveny objekty lázeňského domu, syrovátkové léčebny, kolonáda a zájezdní hostinec.171 Budova hostince, pozdější Lázeňská restaurace, byla menší než dnes. Původně ji tvořil jednopatrový objekt na čtvercovém půdorysu, zastřešený valbovou mansardovou střechou, připomínající tzv. lusthausy, budované na počátku 19. století v nedalekých Karlových Varech. Lázeňský dům nechal vybudovat hrabě Wilhelm von Neuberg, proto se mu říkalo „Zámeček“. Byl třípodlažní na obdélném půdorysu, zastřešený sedlovou či valbovou střechou. Hlavní vstupní průčelí bylo otočené směrem ke svahu symetricky umístěným vstupem a směrem k řece se ve spodním suterénu vycházelo do přilehlé zahrady. Jednotlivá patra byla oddělena kordonovou římsou, spodní suterénní podlaží bylo pročleněno pásovou rustikou. Zdůrazněné archivolty oken profilovanými půlkruhovými římsami propojenými do systému arkád, dodávaly objektu výraz tzv. obloukového stylu („Rundbogenstil“), oblíbeného a hojně používaného v Karlových Varech od poloviny dvacátých let 19. století. Dispozičně byla původní budova Zámečku podélným trojtraktem se střední průběžnou chodbou zaklenutou pruskými klenbami a centrální halou. Vlevo
235/
171
Srov. Kisch 1902, s. 355-366. – Gnirs 1933 a 1996, s. 38-39. – Burachovič 1999, 80 s.
i vpravo od haly jsou dosud situovány místnosti zaklenuté pruskými klenbami na vyztužující pasy. Ve střední části dispozice prvního suterénu byl centrální trakt řešen jako sala terrena. Ve stejném období jako Lázeňský dům byla vybudována velká kolonáda. Stála u Lázeňské restaurace, kde byl prostor upraven jako drobná piazetta. Kolonáda byla obdélná stavba, směrem ke korzu byla otevřená majestátním sloupovím v toskánském řádu a na straně k silnici byla uzavřená plnou zdí jako klasická řecká stoa. Jednoduchý architráv nesl uprostřed stupňovitou přímou atiku, za níž se zvedala nízká valbová střecha. V interiéru byla stěna členěna sledem toskánských pilastrů. Dřevěný strop s výraznými stropními trámy a fabiony vytvářel představu mělkých zrcadlových kleneb. Podlaha byla původně vysypána pískem a kolonáda sloužila k promenádám lázeňských hostů. Na konci 19. století již byla kolonáda vydlážděna a využívána k posezení jako zahradní restaurace. Severní část byla vydělena druhotně vyzděnou příčkou a sloužila jako malá herna. Nad hlavním pramenem Bukové kyselky stál původně pavilonek ve formě kruhového glorietu. Sloupy v toskánském řádu nesly architráv s výrazným zubořezem (kapkami – guttae) a nízkou báň, která byla v horní části prolomena otevřenou sloupkovou lucernou, zastřešenou zvonovitou stříškou s ponechaným volným vrchlíkem. Je to obdobný princip, který chtěl použít Wenzl Stöhr na úpravu Fischerova chrámku nad pramenem Hygieia v Karlových Varech. Způsob zastřešení s lucernou je podobný i Stöhrovu Luisiinu pavilonu ve Františkových Lázních. Kdo byl autorem stavebního plánu pavilonu v Kyselce, ovšem nevíme, je možné, že jím mohl být i zmiňovaný krajský inženýr Wenzl Stöhr. Přilehlé svahy byly upraveny romanticky vedenými cestičkami s výhledy na řeku Ohři. Jinak zůstávala většina údolí ještě nezastavěná. Poté, co se dne 23. srpna 1852 přijel do Kyselky podívat z Karlových Varů řecký král Otta I., bylo na jeho počest hlavní zřídlo v Kyselce pojmenováno jeho jménem „pramen krále Otty” a postavena nová kolonáda. Dne 23. září 1853 byla kolonáda Ottova pramene slavnostně otevřena. V roce 1862 byl vedle kolonády Ottova pramene postaven i nový lázeňský dům. Novou kolonádu měl vyprojektovat stavitel Bernhard Grueber.172 Nejvýznačnější vývoj Kyselky nastal roku 1867, poté co si prodej kysibelské kyselky pronajal od hraběte z Neubergu obchodník s karlovarskou minerální vodou Heinrich Mattoni (1830–1910). V roce 1873 pak Mattoni Kyselku od nového majitele panství hraběte Heřmana Černína zakoupil a současně se zvýšením vývozu zahájil novou velkorysou výstavbu.173 V první fázi budování nových provozních a lázeňských budov v Kyselce se nechává stavebník i jeho stavitelé unést čarokrásným romantickým údolím řeky Ohře a budují zde, na sluncem zalitém místě, evokaci homérovského Elysia. Při vstupu
236/
172
Burachovič 1999, s. 46. Sám hrabě Neuberg zmiňoval architekta Gruebera. Za tuto informaci děkuji PhDr. Stanislavu Burachovičovi. 173 Srov. Zeman 2008, s. 213223. – Burachovič – Zeman 2012, 72 s.
do údolí byla vybudována „malebná ruina“ – umělá zřícenina brány, kterou musel každý návštěvník projít nebo projet. Stavby v sedmdesátých a osmdesátých letech 19. století, u nichž zatím neznáme autory, vycházely svým použitím hrázděného zdiva s dekorativními tesařskými konstrukcemi štítů, lodžií, rizalitů či vikýřů, s ozdobně vyřezávaným zábradlím balkonů a prken ve štítech, z motivů vernakulární architektury romantického švýcarského prostředí. Stejně tak byly dále v oblibě romantické anglické motivy, které jsou v Kyselce patrné, když kolem roku 1885 nechal Heinrich Mattoni provést přístavbu Lázeňské restaurace do pravidelné symetrické dispozice v duchu anglické předměstské vily (cottage). V průběhu sedmdesátých let 19. století byla na nábřeží řeky Ohře vytvořena promenáda, vycházející z parkově upraveného prostoru před Lázeňskou restaurací a kolonádou. Na korzu nemohla chybět ani tradiční meteorologická stanice a barometr. Podél řeky vyrostla souvislá zástavba provozních a lázeňských budov. Nejprve byla mezi lety 1873–1875 postavena budova rozesilatelství minerální vody, zvaná později Jindřichův dvůr. Na počátku devadesátých let 19. století byl objekt Jindřichova dvora architektonicky upraven vídeňským architektem Karlem Haybäckem. Vedle Jindřichova dvora nechal postavit Heinrich Mattoni objekt Švýcarského dvora pro ubytování lázeňských hostů. Na místě přilehlého hrázděného objektu skladů z roku 1882 vyrostl během radikální přestavby v letech 1884–1885 nový velký Kurhaus, později nazvaný podle manželky Heinricha Mattoniho – Vilemínin dvůr ve stylu francouzské neorenesance. V letech 1885–1886 nechal Mattoni přestavět starý Panský lázeňský dům – Zámeček na svou vilu ve stylu vznosné francouzské renesance, od té doby nazývanou Schloss Mattoni. Vedle kolonády byl postaven hrázděný objekt Divadelního sálu (Konversationsaal) a drobný altánek ve švýcarském stylu. Na skalnatém srázu byla v roce 1884 postavena neorománská kaple sv. Anny, kterou financovala hraběnka Anna Nostitz-Rieneck. Za skalnatým srázem rozložil Heinrich Mattoni u vývěru pramenů lázeňský areál, kde byl v letech 1879–1880 postaven Vodoléčebný ústav (KaltWasserheilanstalt, později správní budova stáčírny KMV Mattoni), a v letech 1887–1888 nad Alžbětiným pramenem Pitná hala (Trinkhalle). V lesním zákoutí stálo dále inhalatorium a stáčírna pramene František Josef, na kterou navazoval velký objekt skladů. Pod skálou byl postaven v letech 1893–1894 dům zvaný „Stallburg“, navazující na provozní budovy v údolí, zvané dnes Správa lázní. Na svahu stojí ještě další stáčírna Löschnerova pramene, postavená podle projektu karlovarského architekta Alfréda Bayera v roce 1907 ve švýcarském stylu, kam vedla lanová dráha z údolí. Na protějším levém břehu Ohře byla vystavěna vilová čtvr . Prosluněné místo nazývané Poloostrov (Halbinsel) se k takovéto zástavbě přímo nabízelo. V roce 1878 byla postavena Villa Bohemia čp. 25, v roce 1881 Villa Hungaria čp. 26, v roce 1883 Villa Austria čp. 28 v antikizujícím stylu a v roce 1892 Villa Imperial čp. 29 v italizujícím romantickém stylu. Vily sloužily k sezónnímu ubytování lázeňských hostů. Na projektech se zřejmě podíleli významní karlovarští stavitelé Emanuel Grimm, Konrad Eckle a vídeňský architekt Karl Haybäck.174 Lázeňské prostředí bylo cíleně utvářené v přírodně krajinářských formách a pojímáno jako léčivé. V roce 1900 čítaly lesní promenády kolem Kyselky několik desítek kilometrů cest v čarokrásné přírodě. Na exponovaných místech a často skalních výchozech byly vybudovány vyhlídkové body s dřevěnými altánky a sedátky. Na vrchu Bučina byla zbudována i drobná kamenná rozhledna. U řeky pak byly vybudovány sluneční lázně s možností plavby na lodičkách, ke sportu sloužil tenisový kurt i hřiště pro kriket.
237/
174
Srov. Zeman – Černý – Horváthová – Rund 2010, s. 54-62.
V roce 1901 byla postavena podle projektu architekta Karla Haybäcka ještě budova Centrálních skladů a pekárna – Villa Saxonia s romantickým hrázděním. Export kysibelky začal vlivem obchodní politiky firmy Mattoni po roce l867 růst. V roce l869 činil export 33l 449 lahví, kolem roku 1880 se pohyboval kolem 3 milionů lahví ročně, v roce 1901 čítal již 9 milionů lahví. Po roce 1989 byly bývalé Mattoniho závody přeměněny na akciovou společnost s názvem Karlovarské minerální vody. Ale lázeňský areál se po neš astné privatizaci lázní v roce 1992 postupně dostával na samý pokraj zkázy. Dnes se ovšem začaly jednotlivé objekty opravovat, takže se zdá, že se již opět blýská na lepší časy kdysi slavných Lázní Kyselka. /LZ Základní literatura/ Burachovič, Stanislav, Mattoni a Lázně Kyselka. Karlovy Vary 1999. Burachovič, Stanislav – Zeman, Lubomír, Hvězdné nebe nad Kyselkou. Loket 2012. Geschichte der Firmen „Mattoni“ 1857–1907. Giesshübl-Sauerbrunn 1907. Geschichte der Firmen „Mattoni“ 1907–1916. Giesshübl-Sauerbrunn 1917. Gnirs, Anton, Topographie der historischen und kunstgeschichtlichen Denkmale in dem Bezirke Karlsbad. Prag 1933, München 1996. Kisch, Heinrich, Marienbad, Franzensbad, Töplitz-Schönau, Johannisbad, Liebwerda, Bilin, Gieshübl-Sauerbrunn, Krondorf, Neudorf. Prag, Haase 1902. Kysibl Kyselka u Karlových Varů, Perla v diadému Československa. Karlovy Vary 1925. Löschner, Josef, Der Sauerbrunn von Giesshübl in Böhmen, die König Otto-Quelle genannt. Karlsbad 1857. Zeman, Lubomír, Lázně Kyselka. Nové poznatky ze stavebního vývoje západočeských lázní. Dějiny staveb 2008, s. 213-223. Zeman, Lubomír (ed.) – Černý Zbyněk – Horváthová, Jana – Rund Michael, Slavné vily Karlovarského kraje. Praha 2010. Zeman, Lubomír, Slavní architekti a stavitelé v Lázních Kyselka, aneb hvězdné nebe nad Kyselkou. Sborník muzea Karlovarského kraje 19/2011. Cheb 2011, s. 176-187.
1/ Lázeňská restaurace čp. 56 1829–1830, 1872, 1885 Objekt Lázeňské restaurace byl postaven jako drobný zájezdní hostinec u vývěru pramene v letech 1829–1830 péčí majitele kysibelského panství Wilhelma z Neubergu. Jednalo se o jednopatrový objekt na čtvercovém půdorysu, zastřešený valbovou mansardovou střechou. Kolem roku 1850 se zde uvádějí dva pokoje pro hosty, stáje a remíza pro povozy. Ve druhé stavební etapě v rozmezí let 1867–1870 (1872) byl objekt rozšířen boční přístavbou na obdélném půdorysu, kolmou k původní stavbě. Dvoukřídlý objekt byl zastřešen sedlovými střechami s uplatněním výrazných dřevěných, dekorativně vyřezávaných prvků ve štítech. V interiéru se nacházel sál se zrcadlovou klenbou, který se zřejmě zachoval ještě z původního empírového domu, osvětlený trojicí velkých, obloukem ukončených otvorů na způsob arkád. Na sál navazovala drobná venkovní terasa s pergolou k posezení lázeňských hostů. Ve třetí stavební etapě kolem roku 1885 nechal Heinrich Mattoni provést přístavbu restaurace do pravidelné symetrické dispozice v duchu oblíbené anglické předměstské vily (cottage) s dekorativně vyřezávanými štíty. V podstatě se tehdy dotvořila stávající tvář objektu. K roku 1893 se zde uvádějí jídelní sály, kulečníkový pokoj a divadelní sál. V další etapě v průběhu dvacátých a třicátých let 20. století došlo k rozšíření hlavního sálu v severním rizalitu o přístavbu směrem k Jindřichovu dvoru na místě odstraněné pergoly. Tehdy však došlo k přepatrování hlavního sálu a z nově vytvořeného menšího sálu v patře se vcházelo na drobnou terasu nad přístavkem. Na počátku devadesátých let 20. století byla budova Lázeňské restaurace upravena na kancelářský objekt. /LZ
239/
2/ Mattoniho vila (původní Panský lázeňský dům) čp. 76 1829, 1885–1886 F. Fellner a H. Helmer ?, 1892 Karl Haybäck Poté, co prameny i lázně získal Heinrich Mattoni, upravil také Zámeček, původní Lázeňský dům. K jihozápadnímu štítu byla přistavěna v první fázi přestavby, mezi lety 1881–1883, hranolová věž s mansardovou střechou. V letech 1885–1886 provedl Mattoni radikální přestavbu. Hmotu původního Zámečku zachoval včetně celkové vnitřní dispozice a přístavbami na severozápadní straně směrem k řece a k severnímu štítu jej celkově rozšířil. Směrem k silnici je objekt dvoupatrový, do svahu na straně k lesu jednopatrový, zastřešený valbovými střechami. Průčelí u silnice má v ose předsazen mohutný střední tříosý rizalit vystupující nad střechu o jedno podlaží a zastřešený grandiózní bání. Před něj ještě předstupuje dvoupodlažní půlkruhový rizalit ukončený balkonem s balustrádou. V ose půlkruhového rizalitu je situován vstup do druhého suterénu s tarasní eskarpou vyzděnou z kyklopského zdiva. Na severním nároží je vysazen na dórském sloupu šestiboký věžovitý arkýř, zakončený vysokou šestibokou jehlancovou střechou. Fasáda spodního podlaží s eskarpou je členěna v přízemí pásovou bosáží. Zvýšené přízemí je odděleno kordonovou římsou a je členěno pásovou rustikou. Horní dvě podlaží rizalitu jsou členěna nárožními rustikovanými lisénami. Okna v přízemí jsou zasazena do edikuly s kanelovanými toskánskými
pilastry, nesoucími přímou nadokenní římsu s kladím, na kterém je zavěšena girlanda, okna v patře jsou zasazena do edikuly s polosloupky v kompozitním řádu, nesoucími kladí s trojúhelným frontonem. Kyma frontonu je navíc členěno palmetami. Okna ve středním rizalitu jsou ukončená půlkruhovým záklenkem lemovaným profilovanou šambránou se středním klenákem, vynášenou toskánskými pilastříky a nárožní arkýř má okna rámovaná polosloupky v ionském řádu. Ze severovýchodního štítového průčelí vystupuje střední tříosý rizalit, ukončený terasou. Okna v přízemí rizalitu jsou obdélná, rámovaná rustikovanými toskánskými pilastry s kladím, okna v patře jsou ukončena půlkruhovým záklenkem, v bočních stranách jsou zasazena do serliovského (palladiánského) oblouku s korintskými pilastry. Na čelní stěně je okno ve střední ose doprovázeno v bočních osách nikami s mušlemi v konchách. Ve cviklech jsou vloženy reliéfy putti, symbolizující lázeňství, lékařství a blaženost. Nároží jsou zde doplněna sdruženými pilastry v kompozitním řádu. Korunní konzolová římsa doplněná zubořezem a vejcovcem nese nadezdívku členěnou balustrami, střední osy věžice jsou vygradovány do vikýřů se segmentovými frontony. Před boční pilastry vikýřů jsou osazeny mužské busty v renesančním odění. Mohutná skružová střecha, báň, nesla ve vrcholu nad profilovanou římsou dekorativní mříž a završena byla vysokou hrotnicí. Nad centrální částí jihovýchodního traktu má vila prosklenou střechu pro osvětlení střední haly. Hlavní vstup do objektu je situován ve střední ose průčelí k lesu, krytý zasklenou markýzou. Vstup ukončený půlkruhově s profilovanou šambránou nese na středním klenáku erb Heinricha Mattoniho. V rámci Mattoniho přestavby byly upraveny i interiéry objektu. Vpravo i vlevo od vstupní haly zůstaly místnosti klenuté pruskými klenbami na vyztužující pasy a v přistavovaném traktu směrem k silnici je sestava plochostropých pokojů s velkou centrální jídelnou v půlkruhovém rizalitu. Podhled vstupní haly i pruské klenby navazujících místností, které byly původně dekorovány pouze iluzivním barevným rámováním, byly nově opatřeny štukovým dekorem se zubořezem a vejcovcem, s vyžlabenými rohy a kruhovými terčíky ve střední části pásů. Kamenné sloupy vstupní haly byly opatřeny iluzivním fládrováním a stěny šablonovou výmalbou s tapetovými vzory. Nově provedené úpravy stropů včetně fabionů byly bohatě barevně řešené s novorenesančními rozvilinami, doplněné zlacením. V suterénu zůstala kuchyně a velký klenutý kvelb. Zachovala se zde i původní sala terrena. Do patra objektu se vstupuje po schodišti v polygonální věži. V prvním patře je dispozice obdobná jako v přízemí, podélný trojtrakt u vstupního průčelí obsahuje střední průběžnou chodbu, v centrální části rozšířenou v halu s průhledem galerie do druhého patra, prosvětlenou světlíkem, původně s vitráží. Kdo byl autorem projektu podoby vznosné francouzské neorenesance, nevíme. Zachovaly se pouze kopie stavebních plánů s pohledy fasád, které vypracoval místní stavitel Anton Mick v červnu 1885. Podle formálního rozboru architektury lze vážně spekulovat o účasti slavného vídeňského ateliéru architektů Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera. Právě z tohoto období, z roku 1887, pochází návrh F. Fellnera a H. Helmera na objekt velké pitné haly Alžbětina pramene s obdobnou bání, jako nese střední rizalit Mattoniho vily či kupříkladu Císařské lázně (Lázně I) v Karlových Varech od stejných architektů. Oktogonální schodiš ovou věž Mattoniho vily přistavěl až v roce 1892 další význačný architekt z Vídně, Karl Haybäck. Mattoniho vila tím nabyla ráz italizující vily s asymetricky umístěnou věží. /LZ
241/
3/ Jindřichův dvůr – zasilatelství minerální vody čp. 73 1873–1875, Karl Haybäck 1890–1893 Objekt Jindřichova dvora nechal postavit Heinrich Mattoni mezi lety 1873–1875, jako zasilatelství stáčené minerální vody Kysibelky. Jednalo se o jednopatrový objekt na obdélném půdorysu, zastřešený sedlovou střechou. Ve střední ose byl vyzdvižen lodžiový arkýř s dřevěnou vyřezávanou konstrukcí, vygradovaný dřevěnou hranolovou hodinovou věžičkou. Ve druhé stavební etapě, na počátku devadesátých let 19. století, byl objekt Jindřichova dvora architektonicky upraven vídeňským architektem Karlem Haybäckem. V zimním období 1890–1891 byla přistavěna k jihozápadnímu nároží dominantní hranolová věž s hrázděnou nástavbou, zastřešená zvonovitou střechou s lucernou. V nice nárožní věže byla umístěna plastika dívky s amforou, z které vytékal proud vody, symbolizující zdejší prameny. Později sem byla osazena busta význačného lázeňského lékaře Josefa Löschnera. V horní části věže byl mezi iluzivním hrázděním namalován erb Heinricha Mattoniho. Dnešní podobu získala budova následně v letech 1892–1893. Dlouhá fronta uličního průčelí byla doplněna mělkými nárožními rizality, vrcholícími polovalbovými štíty s dekorativně vyřezávanými konstrukcemi, vyrůstajícími nad úroveň hlavní střechy objektu. Pravý (jižní) rizalit je tříosý, levý (severní) čtyřosý s iluzivní hrázděnou půdní nadezdívkou. Na místo hodinové věžičky v ose uličního průčelí byla vysazena dřevěná konstrukce arkýře s vyřezávanými sloupky a konstrukcí polovalbového štítu. Objekt tak byl přizpůsoben ostatním stavbám lázeňského a provozního areálu v Kyselce. Přízemí objektu sloužilo pro mytí lahví a sklad prázdných lahví, v patře byly kanceláře. V období mezi dvěma světovými válkami se v přízemí vybudovaly lázeňské kabinky a v patře pokoje. /LZ
242/
4/ Švýcarský dvůr čp. 37 1874–1875, 1888 Emanuel Grimm, Anton Mick ? Objekt Švýcarského dvora nechal postavit Heinrich Mattoni mezi lety 1874–1875 pro ubytování lázeňských hostů, jichž tady v tuto dobu notně přibývalo. Jednalo se o jednopatrový objekt na obdélném půdorysu, zastřešený sedlovou střechou. Jeho dlouhé uliční průčelí bylo pročleněno mělkým středním rizalitem s lodžiovým balkonem. Patro bylo vyzdviženo z hrázděné konstrukce se zavětrováním výplní ondřejskými kříži protáhlými na celou výšku patra podle vzoru frankofonních oblastí Švýcarska. V roce 1883 proběhly v domě určité drobné úpravy. Ve druhé stavební etapě byla v roce 1888 provedena celková přestavba objektu s dostavbou velké lodžie v patře, patrně podle plánů Emanuela Grimma a Antona Micka. Tehdy získal objekt dnešní charakteristickou podobu. V přízemí se nacházely kanceláře, vrátnice s domovní správou, lázeňská knihovna a pošta. V patře pak byly pokoje k ubytování. V roce 1915 byla v přízemí otevřena ordinace lázeňského lékaře a zřízena vodoléčba. /LZ
5/ Vilemínka – Vilemínin dvůr, Curhaus čp. 47 Emanuel Grimm 1882, 1884–1885 Na místě současného objektu Vilemínky stál od roku 1882 velký objekt skladů („Lagerhaus“) s hrázděným patrem, který byl v letech 1884–1885 přestavěn na velký Kurhaus – Lázeňský dům, zřejmě podle projektu karlovarského stavitele Emanuela Grimma. Dvoupatrový dům postavený zhruba na čtvercovém půdorysu o deseti osách sdružených oken uličního průčelí, s vyčleněnou stejně vysokou dvouosou nárožní věžicí, situovanou nad průjezdem do dvora, dostal podobu vznosné italské neorenesance. Desetiosé průčelí je pročleněno mělkým středním, šestiosým rizalitem, před nějž předstupuje trojosý jednopatrový rizalit s otevřenou lodžií v prvním patře, sloužící i jako balkon pro druhé patro. Přízemí objektu je členěno
244/
pásovou bosáží v omítce, kordonová římsa dělící přízemí a patro je profilovaná, kyma klasické ionské s vejcovcem, a na kladí římsy jsou doplněny drobné rozetky. V prvním patře je již omítka v plochách hladká, nároží i hmota věže je zdůrazněna přepásanými pilastry s diamantovou výplní v kladí kordonové římsy. Kladí na věži má pod kordonovou římsou uplatněn motiv květinového pásu přepásaného stuhami. Obdélná okna jsou zasazena do štukových profilovaných šambrán, s trojúhelnými frontony vynášenými volutovými konzolami. V kladí je osazen vlys vavřínové girlandy s kartuší nesoucí literu M. Do frontu byla vložena mušle s palmetovými výhonky. Kyma frontonu je ionské, zdobené palmetami. Lodžie je nesena čtyřmi pilíři s ionským podvalkem, na místo hlavice doplněných motivem mušle s palmovými výhonky. Zábradlí je tvořeno balustrádou, strop lodžie s třemi travé cihelných neckových kleneb, nesených podélnými ocelovými nosníky položenými na pilíře a přízední pilastry stejného architektonického výrazu. Horní část lodžie tvoří balkon s plnou atikovou zídkou, profil římsy je doplněn květinovým dekorem přepásaným stuhami, stejně jako v kladí kordonové římsy věže. Druhé patro věže má nároží flakováno toskánskými pilastry. Korunní římsa je konzolová se zubořezem, v kladí jsou v metopách vloženy girlandy, na ploše středního rizalitu festony nesené přiklekávajícími andílky. Podvalek (kyma) ionské s vejcovcem. Střední rizalit pak vrcholí přímou atikovou zídkou rozčleněnou vpadlými obdélnými poli na tři díly. Objekt je zastřešen poměrně nízkou valbovou střechou se středním světlíkem, nárožní věž byla završena mohutnou kupolí, mansardovou bání, se sedlovými středními vikýřky, propojenými nad korunní římsou balustrádou. V současné době je báň propadlá do interiéru druhého patra věže. Přízemí nového Kurhausu bylo vyhrazeno pro provoz stáčírny minerální vody, kde se naplněné lahve uzavíraly korkovou zátkou. Kromě balneoprovozu zde byla Lázeňská kancelář (Kurbüreau) a pošta. Dispozice patra je tvořena kolem ústřední schodiš ové haly s volným středem pro světlík procházejícím až do podkroví, vynášeným dvojicí litinových sloupů. Na halu se napojují jednotlivé pokoje. Křížné uspořádání traktů s vložením koupelen ke každému z pokojů bylo na svou dobu značně pokrokové. V roce 1893 byla vedle Vilemínky postavena přízemní budova nových skladů podle projektu Karla Haybäcka, nahrazující původní skladové prostory, z nichž vyrostl Kurhaus. /LZ
245/
6/ Vodoléčebný ústav čp. 44 1879–1880 V letech 1879–1880 nechal Heinrich Mattoni postavit u vývěru pramenů Alžběta a František Josef budovu Vodoléčebného ústavu (Kalt-Wasserheilanstalt). Jednopatrový dům na obdélném půdorysu je zastřešený sedlovou střechou. Jihozápadní i severovýchodní průčelí je pročleněno dvojicí dvouosých štítových rizalitů, mezi nimiž je ustupující průčelí, prolomené třemi velkými okenními otvory, kde byl v přízemí situován původní vstup. Štítové rizality jsou pročleněny bohatě profilovanými kordonovými římsami se zubořezem a ve vrcholech štítů je osazeno vyřezávané bednění. Mezi okna v patře je vložena hrázděná konstrukce s velkými ondřejskými kříži, které byly osazeny i do štítových rizalitů. V kladí pod profilovanými kordonovými římsami rizalitů byl umístěn nápis Sauerbrunnbaeder Wasserheilanstalt. Interiér prošel ve druhé polovině 20. století výraznými utilitárními úpravami, přesto zde lze ještě nalézt původní halu se schodištěm do patra a navazující lázeňské koupelny, z nichž se staly kanceláře. Lázeňský provoz nabízel ve své době koupelové kúry (ve studené vodě i v rašelině), cvičební terapii, léčbu chorob dýchacích cest i srdce. Za budovou Vodoléčebného ústavu, u jihovýchodního nároží, byla postavena třípodlažní hranolová věž zastřešená stanovou střechou, která sloužila jako rezervoár vody pro lázeňský provoz. I ona byla dekorována iluzivním hrázděním. Vedle věže stával velký komín, sloužící nepochybně pro slatinné lázně. K vlastnímu lázeňskému provozu patřilo také inhalatorium – speciální pavilon, stojící nedaleko Vodoléčebného ústavu vedle pramene císaře Františka Josefa a sloužící pro vdechování teplé páry sycené výtažkem z jehličí. /LZ
7/ Pitná hala (Trinkhalle) – dnešní kino čp. 33 F. Fellner a H. Helmer 1887–1888 Nad Alžbětiným pramenem byla vybudována v letech 1887–1888 Pitná hala (Trinkhalle) ve formách romantické švýcarské architektury. Autorem architektonického návrhu byl zřejmě vídeňský ateliér Fellner & Helmer.175 Stavba na půdorysu řeckého kříže byla zastřešena valbovou střechou s velkou pavilonovou nástavbou, završenou bání s lucernou. V nárožích vyrůstaly ještě další dvě drobné věžičky s báněmi. Po stranách přiléhala k objektu nižší křídla původně s volnými lodžiemi. Hrázděná konstrukce stěn byla doplněna bohatě vyřezávaným dekorem štítů. Centrální prostor v interiéru byl otevřen do tamburu pavilonu v náznaku kupole. V souvislosti s novým jímáním pramenů byla stavba v roce 1907 přenesena na své současné místo v lázeňském parku na levém břehu Ohře a dnes slouží jako kino. /LZ
175
Burachovič, Stanislav – Zeman, Lubomír, Hvězdné nebe nad Kyselkou, s. 28 a 33.
8/ Pavilon s kolonádou Ottova pramene čp. 74 Karl Haybäck 1897–1898 Na základě architektonické soutěže na stavbu nového pavilonu nad Ottovým pramenem byla postavena nová kolonáda a pavilon v letech 1897–1898 podle projektu vídeňského architekta Karla Haybäcka, a to s velkou excerpcí návrhů významných vídeňských architektů z architektonické soutěže, především Theodora Schreiera a Ernsta Lindnera, či Petera Paula Branga.176 K obdélné přízemní kolonádě byl původně do volného nároží vložen dominantní Pavilon Ottova pramene. Pavilon je centrální stavba na čtvercovém půdorysu, v interiéru s okosenými rohy tvořícími tak vnitřní osmibokou dispozici. Vstup je umístěn ve sloupovém portiku na půlkruhovém půdorysu. Čtyři mohutné sloupy z načervenalého granitu s toskánskými hlavicemi vynášejí kladí ukončené pískovcovou atikou. Obvodový pláš pavilonu je obložen pískovcovými kvádry a členěn zdvojenými nárožními toskánskými pilastry s triglyfy v kladí. Zastřešení tvoří mohutná, dvouetážová helmice, polygonální báň, prolomená ve své spodní části širokými půlkruhovými výsečemi oken, původně s vitrážovými výplněmi. Interiér je náročně dekorován umělým mramorem (stucco lustro) s ionskými pilastry a nikami v rozích. Navazující kolonáda má velké okenní otvory flankovány sdruženými toskánskými pilastry a je ukončena zalamovanou atikou s pilířky s velkým dvouetážovým edikulovým štítem s nápisem FüLLHALLE, z jehož vrcholu shlížela rozkřídlená Mattoniho orlice. Přestavěn a architektonicky upraven do celkového kontextu stavby byl i původní lázeňský dům. Plató před kolonádou a pavilonem bylo ohrazeno balustrádou se slavnostním přímým schodištěm. Svah pod kolonádou byl romanticky upraven s kaskádami vodopádů, jezírek a jeskyní. V souvislosti s novým jímáním Ottova pramene došlo v roce 1910 k rozšíření pavilonu Ottova pramene a k jižnímu štítu pavilonu (který původně končil dnešní střední částí s kupolí a bání) byla provedena přístavba stejného architektonického výrazu, jako z druhé strany přilehlá kolonáda.177 Architektonický projev zdůrazňuje honosnost a význam objektu, novobarokní pompéznost si zde podává ruku se secesní
248/
176
Srov.: Zeman, Lubomír, Slavní architekti a stavitelé v Lázních Kyselka, aneb hvězdné nebe nad Kyselkou. Sborník muzea Karlovarského kraje 19/2011, Cheb 2011, s. 176-187.
177
Geschichte der firmen „Mattoni“ 1907–1916, rkp. Giesshübl-Sauerbrunn 1917.
stylizací. Naprosto brilantní koncept programově manifestuje symbolický vztah k vídeňskému prostředí – dvouetážová kupole pavilonu je replikou báně nad Michaelskou branou Hofburgu. Přes barokizující tvar kupole, secesní křivky stuh a vavřínových ratolestí, i přes modernisticky kubizující formy pylonů, pilířků či konzol, zůstává celkový charakter architektury zcela záměrně tradiční, antikizující, ve stylu nového klasicismu. /LZ
9/ Stáčírna Löschnerova pramene čp. 64 Alfréd Bayer 1907 Stáčírna Löschnerova pramene stojí v dominantní poloze nad údolím, ve kterém byl rozložen původně lázeňský provoz a od počátku 20. století pak Mattoniho továrna. Stavbu navrhl v roce 1907 karlovarský stavitel Alfréd Bayer jako „Švýcarský dům“ s roubenou konstrukcí, zastřešený rozložitou sedlovou střechou alpského typu. Přesahující konzolovité nosníky a zhlaví stropních trámů vynášejí průběžný pavlačový balkon, rozložený nad celým přízemím čelního průčelí i nad severní boční stranou objektu. Dřevěné konstrukce v červeném nátěru mají zhlaví trámů dekorativně vyřezávané a polychromované zeleným, okrovým a červeným nátěrem. Balkon na severní straně doplňuje dvojice baňatých pilířků s výraznými sedly, které vynášejí průvlak a střechu objektu, čímž mění otevřený balkon v krytou lodžiovou pavlač. Vstup na balkon včetně přilehlého okna chrání pultová stříška vysazená na dřevěných konzolkách, krytá glazovanými bobrovkami v zelené barvě. Okna byla doplněna vyřezávaným okřídlím a uzavřena dvoukřídlými žaluziovými okenicemi. K jižnímu bočnímu průčelí je připojeno venkovní dřevěné dvouramenné schodiště do patra se zábradlím vyřezávaným ve formě baluster. Přesah štítu je vynášen kónicky přesahujícími zhlavími trámů. Okraj štítu byl dekorován okrajovými vyřezávanými prkny, které byly ve vrcholu štítu překřížené a ukončené nordickými draky. Rozložitá střecha je kryta pálenou glazovanou krytinou z tašek falcovek kaštanově červenohnědé barvy. Nad hlavním západním průčelím je vyzdvižena otevřená dřevěná zvonička, zastřešená jehlancovou stříškou krytou glazovanými bobrovkami v zelené barvě. Stejnými zelenými taškami byla kryta i stříška původního komínu. Přední dům ve švýcarském stylu byl provozní a v patře byl byt pro správce. Na něj se napojoval dopravní koridor a v zadní části se nacházela stáčírna a plnírna lahví. Nahoru k objektu vedla pozemní lanová dráha k přepravě beden s lahvemi se stočenou minerální vodou. Provozní pojezdový prostor lanové dráhy se označoval jako „Bremshaus“. Lanová dráha měla dvojici kolejí s Abtovou výhybkou. Dnes je stáčírna Löschnerova pramene již posledním provozním objektem s původním jímáním minerálního pramene zachovaným v prostoru bývalé Mattoniho továrny a zároveň i v celé Kyselce. /LZ
250/
