Katecheze v novověku „Podzim středověku“ a jeho východiska pro katechezi V úvodu je nutno zmínit několik historických faktů, která posunula na vyšší úroveň zejména vzdělanost. Musíme zohlednit fakt vynálezu knihtisku – nejenže začaly vycházet drobné spisy pro poučení věřících, ale i polemické spisy, které značně urychlily nástup otázky reformy církve i mezi nejširšími vrstvami, což bylo téma, které bylo vysoce aktuální v 15. a 16. století téměř v celé Evropě. Tehdejší početní „exploze“ katechismů a jim podobných spisů souvisela spíše než se snahou poučit lid o otázkách víry s verbální propagandou nastupující reformace, i když rovněž odkrývala nejistotu a neklid věřících. Katechismy 16. století však přesto nechtěly nabízet jenom nauku; tu chtěly propojit přímo s životem. Proto sloužily také jako modlitební knihy a kancionály.1 Katecheze od Tridentského koncilu po osvícenství Nástup novověku doprovázel spolu s úpadkem náboženského života výrazný pokles náboženských vědomostí. Biskupové na Tridentském koncilu reagovali zavedením následující povinnosti: Faráři mají alespoň o nedělích a velkých svátcích živit lid jim svěřený dle svých schopností slovy spásy, vyučujíce tomu, co je pro všechny nutné ke spáse, ukazujíce jim stručným a jednoduchým způsobem neřesti, jichž se mají varovat, a ctnosti, které mají uskutečňovat, aby mohli uniknout věčnému trestu a obdržet nebeskou slávu. Souviselo to rovněž s přesvědčením, že nevědomost je příčinou různých herezí, nepořádku a nemravnosti, proto sílila tendence rozšířit náboženské vzdělání, a to zejména formou zvláštních farních katechezí o nedělních a svátečních odpoledních. Takto to fungovalo v tzv. období katechismu, které trvalo až do počátku tzv. katechetického hnutí.2 Katechismem je dnes nazývána zpravidla kniha, která je podkladem pro výuku křesťanské nauky a má být jejím souhrnem.3 Souhrny nauky existovaly už dříve, jak jsme řekli, ale jejich rozkvět na katolické straně nastal až jako reakce na reformaci. Prvenství v šíření tohoto nového literárního druhu náleželo Martinu Lutherovi (jako první však použil název katechismus jako titul svého díla Georg Witzel v roce 1535 pro svůj spis Catechismus Ecclesiae). Luther přisuzoval „vědecké“ teologii služebnou roli pro výchovu víry křesťanského lidu. Dnes bychom ho asi nazvali „kérymatickým teologem“, skutečným hlasatelem Božího slova. Z toho důvodu sestavoval i své katechismy. Luther napsal dva, tzv. malý pro výuku na venkově a tzv. velký, který obsahoval teologický výklad formulí víry. Oba vyšly v roce 1529.4 Měly velmi podobnou strukturu: pojednávaly o přikázáních, víře, modlitbě Otče náš, křtu, svátosti oltářní a pokání. Velký katechismus navíc obsahoval návody ke společným domácím modlitbám. Luther svými katechismy nechtěl vytvořit nějaké šokující a revoluční knihy: naopak chtěl být naprosto katolický a ortodoxní, jeho cílem bylo oprostit náboženskou 1
Srov. LÄPPLE, Alfred. Kleine Geschichte der Katechese. München: Kösel Verlag, 1981, s. 86n. ALBERICH, Emilio a DŘÍMAL, Ludvík. Katechetika. Praha: Portál, 2008, s. 41-42. 3 Srov. heslo Katechismus, in: RAHNER, Karl a VORGRIMLER, Herbert. Teologický slovník. Praha: Zvon, 1996, s. 127. 4 Srov. DŘÍMAL, Ludvík. Katechismus jako nástroj katechézy: význam a limity. In: Acta Facultatis Theologicae Universitatis Comenianae Bratislaviensis, 2004, IV(1), s. 26. 2
1
praxi od pozdně středověkých přídavků a vrátit ji k prvotní praxi. Tyto katechismy nebyly určeny pro vyučování mládeže, nýbrž pro domácí katechezi a pro orientaci kazatelů.5 Katechismů existovalo mnoho typů; nebyly odlišné jen pro jednotlivé cílové skupiny, ale i pro uživatele – existovaly katechismy pro soukromou četbu, pro kněze, misijní katechismy atd. Postupně se ustálily na prakticky totožné struktuře: symbolum, dekalog, výklad modliteb a svátostí, a to v nejrůznějších kombinacích. Velkým katolickým autorem byl Petr Canisius. Ten už byl jakožto jezuita podstatně víc zainteresován na výuce mládeže, proto jeho tři katechismy byly sestaveny právě za tímto účelem. Canisiovi šlo zejména o precizní teologické formulace nauky církve. Své katechismy sestavil poměrně rychle za pomoci svého řádového spolubratra Diega Layneze, významného teologa Tridentského koncilu. Nezamýšlel je jako polemické spisy proti Lutherovi a dalším reformátorům, ale snažil se, aby byla nauka církve pokud možno přesně definována. Roku 1555 vydal ve Vídni tzv. Velký katechismus pod názvem Summa doctrinae christianae s 233 články. Byl určen pro univerzitní studenty a nejvyšší třídy gymnázií. Bylo to teologické kompendium, „vademecum“, které ilustruje nauku víry citáty z Písma a texty církevní tradice. O rok později, tedy roku 1556, vyšel v Ingolstadtu tzv. Malý katechismus, Catechismus minimus. Ten nevyšel ani jako samostatná kniha, ale jako přídavek k základní latinské gramatice, takže sloužil nejen jako zdroj věroučných informací, ale také jako cvičebnice latiny. Měl pouhých 59 otázek s kratičkými a jednoduchými odpověďmi vhodnými pro nejmenší žáky. Posledním katechismem byl tzv. Střední katechismus, Catechismus minor seu Parvus Catechismus catholicorum (Köln, 1558). Byl koncipován pro gymnazisty; kromě katechismové části se 124 otázkami obsahoval i přehled liturgického roku a mnoho ilustrací. Canisiovy katechismy měly jednotnou strukturu, která byla zachovávána prakticky až do 20. století: O víře a 12 článcích Creda, O naději a modlitbě Otče náš (později i Zdrávas, Maria), O lásce a Desateru, O svátostech, O křesťanské spravedlnosti (o dobrých skutcích a bránění hříchu), O vyznání víry (prohloubení první části).6 Katechetické impulzy Tridentského koncilu daly i na katolické straně vzniknout množství katechismů. Nepřinesly ani tak nějaké hluboké změny, ale spíše teologickou profilaci katolické a protestantské strany. Velký význam měl katechismus vydaný z rozhodnutí tridentského koncilu pod záštitou papeže Pia V., který vyšel roku 1566 jako Catechismus ad Parochos a od roku 1567 nesl titul Catechismus Romanus. V této době však vznikaly nejrůznější katechismy po celé Evropě; v italštině vznikly v roce 1598 jako přepracování Římského katechismu dva katechismy kardinála Roberta Bellarmina. Po období reformace a protireformace však nastupující obnovu utlumila třicetiletá válka a několik vln nejrůznějších epidemií. Farní kázání a cvičení v katechismu svou úrovní postupně velmi klesala z úrovně stanovené Tridentským koncilem, prakticky postrádala
5 6
Srov. LÄPPLE, Alfred. Kleine Geschichte der Katechese. München: Kösel Verlag, 1981, s. 93-103. Srov. LÄPPLE, Alfred. Kleine Geschichte der Katechese. München: Kösel Verlag, 1981, s. 104-109.
2
teologickou fundovanost a nakonec se postupem času stala v době osvícenství zdrojem informací z hospodářství, chovu dobytka, zdravotní péče atd. Nejvýznamnější katechismy 17. a 18. století vznikaly ve Francii. Jmenovat lze diecézní katechismus z roku 1687 Jacques-Bénigne Bossueta, biskup v Meaux, soukromým katechismem byl Grand Catéchisme historique z roku 1683 Clauda Fleuryho. Ten měl charakter jakési biblické dějepravy; nebyl to už potridentský apologetický katechismus. V tomto období sehrál velkou úlohu tzv. jansenismus, morálně přísný teologický směr v katolické církvi 16. až 18. století, ovlivněný kalvinismem. Vznikl z myšlenek holandského teologa Cornelia Jansena (1585–1638), který ve své knize o sv. Augustinovi (vyšla 1640) silně zdůraznil jeho nauku o prvotním hříchu, o nezbytnosti Boží milosti ke spáse a zároveň o neodolatelnosti působení Boží milosti na člověka. Jansen však vypracoval zvláštní nauku o předurčení čili predestinaci: vševědoucí Bůh o každém člověku předem ví, zda bude spasen, nebo zavržen. Tuto nauku odvozoval ze spisů sv. Augustina, přičemž člověk nemohl dosáhnout jistého poznání, zda je předurčen k jednomu nebo druhému. Katolická církev, k níž se jansenisté důsledně hlásili, jejich nauku nicméně odsoudila roku 1653 (papež Inocenc X.) a znovu roku 1712. Důsledkem této nauky byl velký nárok na mravní život věřících, mravní rigorismus, z něhož prakticky plynulo i naprosto omezené přijímání svátostí a striktní omezení křesťanského života na morální hledisko. Z dalších autorů, kteří měli vliv na dobovou pedagogiku a katechetiku, můžeme jmenovat Františka Saleského (Úvod do zbožného života, 1609, Pojednání o lásce k Bohu, 1609), Fénelona (Pojednání o výchově dívek, Základy náboženské výchovy), Jana Křtitele de la Salle (Vedení křesťanských škol, Řehole bratří křesťanských škol), Jeana-Jacquese Rousseaua (Émile čili O výchově, Nová Héloisa) a četná díla pedagogů Johanna Bernharda Basedowa a Johanna Heinricha Pestalozziho. Koncem 18. století se katecheze přesunula primárně do škol, proto vznikaly specifické typy školních katechismů doplněné biblickými dějinami. Touha po jednotných katechismech dala vzniknout několika rozličným titulům: ve Francii se objevil roku 1806 tzv. „Napoleonský jednotný katechismus“, v okruhu Rakouska byl klíčovým autorem Jan Ignác Felbiger, jenž přepracoval v roce 1777 díla Ignaze Parhammera a Benedikta Straucha do titulu Katechismus mit Fragen und Antworten zum Gebrauch in den Kaiserlich-Königlichen Staaten Österreichs. Katecheze v 19. století V této oblasti už se zcela přesuneme na naše území, protože se budeme věnovat formám katecheze, jež ovlivňují ještě dnešní praxi. Otázkou bude, proč se dostalo náboženství do školy, jakým způsobem se vyučovalo, kdo byl tehdejší katecheta a zmíníme se i o tehdejších učebnicích.7 Tereziánské školské reformy Tereziánský školní řád se stal základem reformovaného školského systému, kdy stát fakticky převzal nad školami dozor. Důvody pro školskou reformu nebyly nijak idealistické: 7
Srov. JEŘÁBKOVÁ, Lenka. Premonstrátské školství na českém území v 19. století. Rigorózní práce obhájená na KTF UK, Praha, 2012. Rigorózní práce vznikla za laskavé finanční podpory Grantové agentury UK v rámci projektu č. 315011 Strahovští katecheté 19. století.
3
císařovna Marie Terezie potřebovala kvůli nutnému rozšíření armády adekvátní finanční zajištění. V té době však hospodářsky vyčerpaná říše nebyla již schopna další navýšení nároků unést, bylo tedy nutné ekonomickou výkonnost státu navýšit. Pozornost se proto obrátila ke školám, které měly zvýšit úroveň vzdělání nejnižších vrstev, které by pak byly schopny pozvednout zanedbané hospodářství. Tento ekonomický motiv byl zároveň těsně svázán s idejemi politickými týkajícími se existence státního útvaru, jež by výchovně působil na poddané v duchu zájmů panovnického rodu. Příznivé podmínky pro školskou reformu doplňovala osvícenská filosofie a rovněž jisté filantropické motivy. V rámci nutné státní centralizace – tato idea se stala pro celé tereziánské a josefinské reformy klíčovou – byla roku 1749 zrušena česká dvorská kancelář a zaveden jednotný úřední jazyk, němčina. Pro řízení školství v celé říši byla roku 1760 zřízena zvláštní dvorská komise, jíž předsedal generální studijní direktor; tím byl z titulu své funkce vídeňský arcibiskup. Pro každou korunní zemi pak byla ustavena provinciální studijní komise, která dohlížela na školy na daném území a byla povinna podávat zprávy a návrhy komisi centrální, jež měla rozhodovací pravomoci. Výuka náboženství ve škole Výuka náboženství byla v tomto období realizována jako nedílná součást školního vyučování, která zároveň měla poskytnout žákům jak potřebné penzum znalostí katolické věrouky, tak je měla připravit pro „dospělý“ křesťanský život. Náboženství bylo vždy, byť různým způsobem klasifikováno a pro členy církví bylo zásadně povinné. Vyučování náboženství zajišťovali primárně kněží, pouze ve výjimečných případech laičtí učitelé, jimž na počátku zkoumaného období nepříslušel samostatný výklad tohoto předmětu; to je zásadní rozdíl od období předchozího, kdy katechismus vysvětlovali učitelé a žáky zároveň připravovali na nedělní křesťanská cvičení, která vedl kněz. Jako obsah předmětu náboženství po tereziánské školské reformě stanovoval Všeobecný školní řád, že v tzv. triviálních a hlavních školách bude dětem přednášeno náboženství (ve smyslu věrouky), jeho dějiny a mravouka; hlavní školy měly náplň tohoto předmětu totožnou, byť umožňovaly probrat látku do větší šíře i hloubky. Pro tzv. normální školy byla předepsána výuka náboženství podle obvyklého pojetí vyučování obsaženého v diecézním katechismu, biblické dějiny podle příslušné čítanky a rovněž základy mravouky. V běžné trojtřídce se tedy z náboženství v první třídě zpravidla probírala z malého katechismu8 témata o víře, naději a lásce a základní modlitby, v druhé třídě bylo vyučování rozšířeno o články k těmto tématům z čítanky a základní obsahy evangelií, ve třetí třídě pak následovala četba prvního dílu biblické dějepravy, výklady nedělních evangelií a naučení obsahů evangelií a katechismu; to vše při hodinové dotaci zhruba deseti hodin týdně; na hlavních školách pak mezi třemi a šesti hodinami týdně. Po zavedení Politického zřízení školského v roce 1806 se obsah výuky náboženství postupně upravoval, ovšem až roku 1819 byly stanoveny jisté cílové standardy: žáci si měli zapamatovat obsahy katechismu, dějiny Starého i Nového zákona a obsahy evangelií tak, aby z nich byli schopni vyvodit „naučení víry a mravů“. Týdenní hodinové dotace zůstaly přibližně stejné. 8
Srov. pozdější výklad o katechismech.
4
Řádná výuka náboženství byla zavedena rovněž na vyšších školách. Náboženství se na gymnáziích vyučovalo zprvu ve všech třídách každou sobotu odpoledne; záhy po zavedení zvláštního katechety pro každé gymnázium byla tato praxe opuštěna a náboženství bylo v časové dotaci jedné hodiny týdně zařazeno do běžného rozvrhu. Vyučovací řečí byla mateřština žáků; obecně se náboženství zřídka učilo v němčině, neboť bylo shledáno, že je třeba, aby žáci měli z náboženství nejvyšší možný užitek. Na nižším gymnáziu byly zprvu jako učebnice používány čítanky a katechismy normální školy, na vyšším gymnáziu mělo být náboženství vyučováno pomocí četby písemných pramenů křesťanství s hlavními momenty církevních dějin a mravoukou. Od roku 1849 se náboženství na gymnáziích učilo v každé z osmi tříd dvě hodiny týdně, později se osmé třídě dostalo jedné hodiny navíc na úkor řečtiny. Vyučovací metodou byla téměř výhradně zpočátku Felbigerova tabelární metoda; katechetům bývalo i bráněno, aby příslušnou látku nejen ukládali k memorování, ale vykládali ji, i když od roku 1806 byla vyžadována výuka, která povede ke křesťanské praxi, nikoliv k pouhému zapamatování informací. Tato metoda se však udržela na nižším stupni škol až do poloviny století. Někteří autoři uvádějí, že se sami kněží o výuku náboženství ve svěřených školách příliš nestarali; někdy i výklad náboženství museli provádět učitelé, jimž to dle předpisů nepříslušelo, a katecheta žáky pouze průběžně zkoušel. Situaci však nelze generalizovat. I když byly v průběhu zkoumaného období činěny některé pokusy s jinými metodami náboženského vyučování,9 v naprosté většině převažoval naukový model katecheze, jehož cílem bylo vychovat pravověrné křesťany, u nichž porozumění nauce bude motivací ke ctnostnému životu. Metoda otázek a odpovědí poskytovala katechizovaným dobré znalosti důležitých pravd, které si mohli uchovat v paměti a kdykoliv se k nim vrátit. Osnovy pro předmět katolické náboženství byly výraznějším způsobem přepracovány a vydány roku 1850 a platily prakticky až do roku 1906. Celkové postavení tohoto předmětu se v rámci osnov proměnilo až s novými školskými zákony v roce 1868, kdy církev byla odpovědna již pouze za výuku náboženství, k níž jako k jediné měla právo dozoru. Náboženství však i nadále zůstávalo povinné a církev měla právo zadat „cvičení v náboženství“. Hodinová dotace pro náboženství byla stanovena na všech stupních škol na dvě hodiny týdně, přičemž nižšímu stupni škol přináležela výuka základů katolické věrouky, biblických dějin a mravouky, do nichž byla integrována i příprava na přijetí svátosti smíření a eucharistie. Gymnázia měla stanoveno rozvržení látky prakticky podle jednotlivých oborů teologie. Ministerstvo kultu a vyučování v roce 1865 podalo některé podněty k úpravě pojetí náboženské výuky. Vyučováním náboženství mělo být rozníceno křesťanské přesvědčení, čehož se však nedosáhne suchým memorováním pouček a zanedbáváním výchovy rozumu a citu žáků. Ti jsou navíc objemem učiva značně přetěžováni, proto se často odpor
9
Jednalo se především o pokusy postavit výuku náboženství na osnovu biblických dějin; první pokusy byly činěny v Německu a měly ohlasy i v našich zemích; zde byl jedním z velkých propagátorů František X. Blanda, docent katechetiky a pedagogiky na pražské teologické fakultě. Srov. HRONEK, Josef. Katechetika, s. 37; též srov. KOŠÁK, František. Dějiny české katechetiky. Díl II., s. 215.
5
k výukovému předmětu přenese i na vnitřní hodnotu náboženství samého; bylo třeba proto zásadním způsobem upravit i učebnice. Návrhy zde podávané však ve valné většině realizovány nebyly a náboženství tak zůstalo na stejné rovině jako ostatní vyučovací předměty, k čemuž nemalou měrou přispívali i sami katecheti, kteří vyučovali náboženství právě tímto způsobem. Vědomí jejich určité stavovské nadřazenosti nad ostatními učiteli neposilovalo kolegiální vztahy. Katecheti se nesnažili žákům porozumět a vychovávat je a mimo školu si jich téměř nevšímali. Drželi se navíc často zastaralých učebních metod, které neodpovídaly ani potřebám doby, ani cílům, k nimž měla žáky výuka náboženství dovést. Samotné školy, zejména praktického zaměření, pak někdy o vytvoření základů hlubšího křesťanského života u svých žáků ani nestály; dostačovalo osvojení si základních pravd víry a přivyknutí si křesťanské praxi, která nemusela stát na osobních základech.10 Církev na jednu stranu mohla být s plody náboženské výuky spokojena: výuka katolického náboženství pokrývala prakticky kompletní populaci, bylo proto možno předpokládat, že společnost zůstane většinově katolickou, neboť většina lidí projde základním náboženským poučením. Roku 1891 však biskupové v pastýřském listu prohlásili, že v dnešní škole nelze s úspěchem křesťanskou víru pěstovat. Systémová a masová vědomostní výuka bez hlubšího pěstování osobní víry tedy nenesla ovoce; na druhé straně prakticky neexistovala možnost, jak tento stav přímo ve školách zlepšit. Náboženská výchova a uvádění do křesťanské praxe Provázanost náboženského života a školy je faktem, jehož původ sahá až k samotným počátkům společného školního vzdělávání, tedy ke katedrálním a klášterním školám, a kontinuálně se vyskytuje v celých dějinách školství. Tereziánské školní reformy proto zcela samozřejmě počítaly s faktem, že výuka náboženství, tedy katechismu a biblických dějin, bude doplněna pravidelnou návštěvou bohoslužeb povinnou pro veškerou školní mládež. Zpočátku žáci povinně navštěvovali kostel dvakrát denně, před vyučováním i po něm, pokud to okolnosti dovolovaly. O nedělích a svátcích pak návštěvě kostela předcházela exhorta přednášená katechetou. Posuzování návštěv kostela školáky a úroveň a frekvence opakování katechismu ve svěřených školách bylo v této době rovněž významnou složkou zkoumání činnosti duchovních při povinných školních vizitacích. Samozřejmostí byla modlitba před vyučováním i po něm. I pro vyšší školy byla již od počátku stanovena pravidla pro náboženský život studující mládeže. Každý měsíc chodili všichni studenti ke zpovědi a přijímání. Pokud byl v daném měsíci mariánský svátek, stanovilo se svaté přijímání na tento den, jinak kvůli možnosti dosáhnout plnomocných odpustků připadlo na první neděli v měsíci. Bylo pravidlem, že učitelé své žáky nezpovídali, ale při přijímání každý sloužil pro svou třídu mši. V neděli a ve svátek každý učitel vykládal evangelium, poté následovala společná mše svatá, ve všední dny byla pro studenty návštěva kostela povinná. 10
„Náboženství jest předmět, kterýž … na věcnici ani mudrce a tím méně teology vzdělati nemá, dostačuje a shoduje se s předepsaným účelem, když se křesťansko-katolické náboženství přiměřeně zdravému rozumu, Písmu svatému, všeobecné křesťanské církve výrokům a svatých otcův podáním, se osvojí, s nejpřednějšími příběhy z církevního dějepisu sprovází, a v neděli a v svátek držanými, se službami božími žákům zvyk křesťanského života vštípí.“ MICHL, Josef Václav Justin. Slowo o českých wěcnicech w Rakownjce a Liberce. Praha: Kronbergowa wdowa a Weber, 1839, s. 44.
6
Později byly tyto podmínky uvolněny; do kostela studenti museli sice chodit stále každý všední den, o nedělích byli povinni zúčastnit se i zvláštních exhort, ke svátostem však přistupovali již jen šestkrát v roce, přičemž museli svým třídním učitelům odevzdávat zvláštní potvrzení o přijetí svátostí. Tyto povinnosti byly později ještě několikrát potvrzeny. Následující desetiletí přinesla další drobná uvolnění, nicméně celkový charakter náboženské výchovy zůstal nezměněn. V roce 1831 byla zrušena docházka dětí na mši v ty všední dny, kdy byla tuhá zima, a mělo být postaráno i o to, aby děti mohly v kostele sedět a nemusely stát na chladné dlažbě. Roku 1848 bylo nařízeno, aby byly společné bohoslužby přizpůsobeny věku, zdraví a rozumu dětí a také ročnímu období. Podrobně byla nově tato „náboženská cvičení katolická“ upravena vzhledem k velkým změnám ve školním systému roku 1870. Závazně byla předepsána modlitba před vyučováním a po něm, návštěva mše ve všední den, mše spojená s exhortou o nedělích a svátcích. Slavné bohoslužby byly konány na začátku a konci školního roku, případně na svátek sv. Aloise Gonzagy. Svátosti byly přijímány třikrát do roka, a to na začátku a konci školního roku a o velikonocích, kdy se zároveň konaly i další pobožnosti. Povinná byla i procesí o svátku Božího těla. Po dohodě s katechety mohli ředitelé od účasti na náboženských cvičeních osvobodit ty žáky, kteří žili ve větší vzdálenosti od školy, byli chatrného zdraví nebo neměli dostatečný oděv; ti pak však měli doložit, že se povinných bohoslužeb zúčastnili jinde. Učitelé byli zavázáni k disciplinárnímu dohledu nad žáky shromážděnými k náboženským cvičením. Zejména na konci století v liberálním prostředí tehdejší české společnosti však působilo negativně, když učitelé, kteří zůstávali katolíky pouze formálně, aby si udrželi svá místa, chodili na pravidelné bohoslužby, kde se snažili působit zbožným dojmem. Dávali tím příklad jistého pokrytectví, což na náboženskou výchovu jejich studentů mělo nesporně negativní vliv. Zvláštní rozsáhlou otázkou by bylo pojednání přípravy ke svátostem, zvláště svátosti smíření a eucharistie. Stručně lze říci, že ve zkoumaném období tyto přípravy neprobíhaly v rámci farnosti, nýbrž během školního vyučování v hodinách náboženství, a to podle příslušných osnov, v nichž byla svátostná příprava standardně obsažena, využívány byly tedy výše zmíněné vyučovací metody. I v případě mimořádných okolností, jež musel příslušný církevní úřad ohlásit správci školy, měl přípravy vést příslušný učitel náboženství, nejvýše v rozsahu několika týdnů, a to ve školních prostorách. Katecheta Nároky na katechetu byly a jsou prakticky neměnné, a takové osobnosti měly být vychovány i z adeptů této služby na konci 18. a v 19. století. Dobrý katecheta měl být zralou náboženskou osobností s otcovským vztahem ke svým svěřencům, kteří by pak rádi napodobovali jeho příklad, měl být přiměřeně intelektuálně formován, být znalý metod katecheze a disponovat alespoň minimálním pedagogickým talentem, nakonec musel být pro konání katechezí církevně pověřen řádným ustanovením. Teoretická katechetika se jako předmět v rámci teologické fakulty ocitla roku 1774 spolu s ostatními praktickými disciplínami v rámci nově ustanovené pastorální teologie v závěrečném ročníku. Po úpravách teologického studia v roce 1804 a 1812 však byla katechetika z rámce pastorální teologie vyškrtnuta a nutné teoretické znalosti získávali 7
budoucí kněží výhradně jako suplement praktického katechetického výcviku. Kandidát kněžství v generálním semináři byl uváděn do metodiky školní výuky náboženství a tzv. rozumové katechetiky v kurzech při normální škole. Zde byla již roku 1780 zřízena profesura české katechetiky, jež byla svěřena Aleši Pařízkovi, budoucímu řediteli této školy, dlouholetému katechetovi a autoru první české metodiky vyučování náboženství. Aby však byli budoucí kněží dobře připraveni, zkoušeli vést v posledním ročníku své formace pod vedením prvního vicerektora praktické nedělní katecheze gymnaziální mládeže. Žádný kandidátů kněžství pak nemohl být svěcen, pokud nezískal vysvědčení o zkoušce z katechetiky a pedagogiky z kurzu při normální škole. V nových metodách však bylo třeba vzdělat i kněze, kteří již v praxi působili; pro ty byly zřízeny zvláštní kratší kurzy při hlavních školách, které bylo třeba v relativně nedlouhém čase absolvovat. Po zrušení generálních seminářů pak byla výuka teoretické katechetiky i praktické metodiky přenesena na diecézní biskupské semináře, kde byla umístěna opět do posledních praktických ročníků a postupně dosáhla časové dotace až pěti hodin týdně; praxe byly konány na normální, případně hlavní škole v místě, kde se seminář nalézal. Vyučovat náboženství byli oprávněni výhradně kněží; od hlavních škol výše měli být ustanoveni zvláštní katecheti, buď z řad vyučujících, nebo externisté, jež měli vyučovat náboženství po dobu nejméně pěti hodin týdně. V triviálních školách pak vyučovali duchovní příslušné farnosti, jež museli disponovat již zmíněným osvědčením. Schopní katecheti pak byli ve farní správě i upřednostňováni: kdo se v katechezi a v péči o školy osvědčil, měl mít přednost při obsazování uvolněných obročí státního patronátu. Katechety měli podporovat, zejména na vesnicích a v menších městech, učitelé; těm však nepříslušelo náboženství vykládat, ale výhradně nacvičit se žáky zpaměti příslušné vyložené partie a opakovat s nimi pomocí otázek. Učitelé proto měli hospitovat na hodinách náboženství, pozorně vyslechnout katechetovy výklady a důkladně si je zapamatovat; katecheti jim měli pravidelně zadávat příslušné úseky katechismu k procvičení. Gymnázia měla rovněž zvláštní katechety, kteří nepodléhali systému třídního učitelství, vyučovali náboženství na celém ústavu a rovněž měli povinnost vést školní bohoslužby. Gymnaziální katecheta měl být diecézním knězem, pokud ústav nebyl zřizován některým řeholním řádem. V první polovině 19. století tvořili katecheti zhruba jednu třetinu celkového stavu učitelů. Byli do jisté míry považováni za elitu, a to nejen pro svou příslušnost k duchovnímu stavu; katecheti bývali v některých případech i řediteli škol, náboženství samo o sobě bylo považováno za základní a do jisté míry preferovaný předmět, navíc měli určitá „privilegia“. Ministr Thun například zavedl pravidlo, že pokud se jakékoliv katechetovy návrhy nesetkají s příznivým ohlasem u ředitele, může o nápravu žádat svého biskupa. Negativně vnímáno bylo i protekční obsazování výnosnějších učitelských a ředitelských míst kněžími, kteří neměli řádnou aprobaci, ale diecéze nebo řády pro ně neměly místo v duchovní správě a vyjednaly jim alespoň tuto pozici. Ani mezi sebou si však katecheti nebyli rovni: jejich „společenské postavení“ bylo určováno typem školy, v níž působili. V druhé polovině 19. století však katechetům, zejména na vyšších školách, přestala dostačovat aprobace pouhé výuky náboženství. Po reformě zkoušek pro gymnaziální učitelství i katecheti potřebovali získat aprobaci pro další předměty; spolu s náboženstvím museli být
8
způsobilí vyučovat klasickou filologii, zeměpis a dějepis nebo matematiku a fyziku, filosofickou propedeutiku, němčinu nebo zemský jazyk. S konzervativní novelou školského zákona z roku 1868 se objevila poprvé teoretická možnost, že náboženství nemusí vyučovat výhradně kněz; novela stanovovala, že ředitelem školy může být jen ten učitel, který prokáže, že má způsobilost vyučovat náboženství vyznání, k němuž přináleží většina žáků. Tato možnost však nikterak výrazně neprolomila hegemonii kléru při výuce náboženství ve školách a s laickými katechety se bylo možno setkat jen velmi zřídka, a to spíše jako s nouzovou krátkodobou variantou v případě náhlé absence příslušného duchovního. Katechismy pro školy Pojednání o základních katechismech je nutno začít od zmínky o Janu Ignáci Felbigerovi, autoru všeobecného školního řádu zavedeného od roku 1774 a podrobné metodiky s názvem Methodenbuch für Lehrer der deutschen Schulen z roku 1775. V ní bylo obsaženo pojednání „o katechisování“, tedy o obecných zásadách vyučování, v druhé části pak mimo jiné pojednával o speciální metodice „vyučování náboženství“. Zde byly jmenovány předepsané knihy, jichž se má při výuce náboženství používat. Pro nejmenší děti byl určen slabikář, který vyšel prvně česky roku 1775 pod názvem ABC aneb Slabikář a obsahoval základní pravdy víry, kterým se nejmenší děti měly naučit společně se základními modlitbami. V závěru bylo obsaženo i několik mravních naučení ve formě krátkých textů. Vlastní učebnicí pro triviální školy byla tzv. Kniha ku čtení ve dvou dílech, které vyšly česky poprvé v letech 1776 a 1784. Byla to praktická čítanka, která obsahovala jak modlitby a pravdy víry, tak i biblické dějiny, obsahy knih Písma a návody, jak se chovat v různých životních situacích, tedy základní prvky mravouky. Základem pro vlastní katechismy byl tzv. „zaháňský“ Felbigerův katechismus, který vyšel v kratší verzi roku 1772 a v plném znění o rok později. Po nařízeném zavedení jednotných katechismů roku 1777 vyšly o rok později i jejich české překlady, pro něž se ujalo označení „císařské“ katechismy. Nejdříve vyšel Veliký katechysmus s otázkami a odpovědmi. Ten byl sestaven na základě Canisiova katechismu a zahrnoval kromě otázek a odpovědí i obsáhlý výklad jednotlivých článků s odkazy na Písmo, případně i jiné prameny; určen byl pokročilejším žákům, případně jako pomůcka pro učitele. Jeho odvozením byl Katechysmus malý s otázkami a odpovědmi pro nejmenší dítky: ten měl strukturu stejnou a obsahoval výhradně otázky a stručné odpovědi. V závěru jsou připojeny modlitby ranní, večerní, Anděl Páně, před jídlem, po jídle, před vyučováním a po něm. Posledními předepsanými pomůckami byly Čtení a Epištoly jakož i Evangelia na všecky neděle a svátky přes celý rok, jež vyšly česky poprvé roku 1776. Užívány byly k procvičení čtení a k naučení určitých pasáží Písma zpaměti. Poslední doplňkovou pomůckou k výuce náboženství bylo 13 katechetických písní, které měly být zpívány na začátku a na konci vyučování a které obsahovaly základní pravdy víry, do češtiny však přeloženy nebyly. Až do druhé poloviny 19. století byly v českých diecézích užívány předepsané katechismy, které byly sestaveny dle modelu Petra Canisia. Ten se však postupem času začal ukazovat jako pro školu nevhodný, a tak již od 40. let začaly zaznívat z řad katechetů hlasy, jež požadovaly buď úpravy a dodatky ke katechismům stávajícím, nebo stále více přímo nově 9
sestavený katechismus. V těchto požadavcích se často ozýval návrh sestavit katechismus na základě biblické dějepravy, neboť to měla být metoda nejpřiměřenější dětskému věku. Potřebu katechismu odlišného od předepsaných knih mnozí katecheti řešili převzetím jiných titulů: takto býval užíván katechismus Bellarminův, častěji pak byl jako alternativa využíván katechismus jezuity Josefa Deharba, který byl předepsán v Německu a jako modelový doporučován mohučským biskupem Kettelerem i na I. vatikánském koncilu, vžil se pro něj název „řezenský katechismus“. Ani ten však nedošel obecného rozšíření. Potřeba nového katechismu přišla na pořad jednání i na provinciální synodě v září 1860. Naděje na to, že bude nařízena oprava stávajícího katechismu, se však ukázala jako marná: synoda stanovila, že má jako základ náboženského vyučování ve školách české provincie zůstat. Diskuse však pokračovala a vystihovala nedostatky Canisiova katechismu a katechismů na něm vystavěných v podstatě kompletně. Nejčastěji byla vytýkána nepřístupná forma a pro děti naprosto nevhodný jazyk. Obecně zažité členění na pět částí se podle obecného názoru pro školu nehodilo; nejčastějším požadavkem byl katechismus ve třech částech, které měly obsahovat nauku o víře, o mravech a o milosti, tedy o svátostech a ostatních prostředcích křesťanského posvěcení duší. Chyběly i praktické aplikace do života. Vzniklo několik nových úprav katechismu, schválených jednotlivými ordinariáty. Vznikl Katechismus čili výklad katolického náboženství pro národní školy Jana Nepomuka Bernarda a Katechismus náboženství pro školy obecné Antonína Skočdopola. Bernardův katechismus byl po zapracování došlých připomínek schválen pro vyučování roku 1874, zaveden byl však jen v pražské arcidiecézi, proto získal i označení „pražský katechismus“. Teprve po několika letech ho přejala i diecéze litoměřická, zatímco v diecézi královéhradecké a českobudějovické byl jako oficiální používán katechismus Skočdopolův. Moravské diecéze nadále používaly katechismy starší, případně podle Fleuryho sestavený Katechismus čili Výklad katolického náboženství pro národní školy Jana Doležela. Žádoucí jednoty tedy stále nebylo dosaženo jak u nás, tak ani v ostatních zemích tehdejšího Rakousko-Uherska. Biskupové z celé monarchie začali o potřebě jednotného katechismu rokovat v polovině 80. let; shodli se, že je nutno za základ vzít text zpracovaný dle osnovy Canisiova katechismu. Přijatý text původem ze salzburské diecéze byl několikrát upravován, schválen roku 1894 a jako vyučovací pomůcka závazně nařízen o tři roky později. Ještě před jeho zavedením byl však podroben kritice; byl psán abstraktním neoscholastickým jazykem, a to již od katechismu upraveného pro nejmenší děti; mohl být vodítkem pro katechetu, ale ne učební pomůckou pro žáky. Biblické dějepravy Důležitost biblické historie pro školní katechezi nebyla v zásadě nikdy zpochybňována; výklad pravd víry byl vždy podkládán i biblickými příběhy. Ty se však dostaly jako samostatná část do školních knih až s tereziánskými reformami. Staly se součástí tzv. „druhých dílů“, tedy čítanek pro vyšší třídy městských i venkovských škol, kde zaujímaly prakticky dvě třetiny celkového textu. Samostatnými biblickými dějepravami byl např. Biblický příběhopis aneb historie o náboženství z roku 1780, nebo roku 1818 vydaná Biblická historie náboženství; obě knihy byly oficiálně staženy z užívání až v 50. letech 19. stol.
10
V roce 1821 vyšla biblická dějeprava pro mládež, jejímž autorem byl Šimon Bernard Vrána.11 Jeho Historie biblická byla inspirována díly Kryštofa Schmida. Kniha má téměř 700 stran a autor ke každému příběhu přidal stručnou metodiku. Okolo roku 1830 zaznamenáváme určitý posun v pojetí výuky biblické dějepravy. Výklad měl být dětem srozumitelný, s jasnými ponaučeními a zejména měl být vyprávěn slovy Bible samotné, aby dítě slyšelo v kostele to, co je mu známo ze školy, a bude-li si v dospělosti samo číst z Písma, aby se rovněž setkávalo již se známými slovy a obrazy. Tato pedagogická tendence zapříčinila nutnost vypracování nové biblické dějepravy, která by těmto nárokům odpovídala. Takovou pomůckou se stala Biblická dějeprava Starého i Nového zákona pro školy obecné od Josefa Kreisingera, která poprvé vyšla roku 1849 a o dva roky později byla oficiálně schválena. Po několikaleté zkušenosti s používáním Kreisingerovy dějepravy však sílily hlasy po „střední cestě“: zachovat vyprávění biblickým jazykem, ale přesto v čtivém uspořádání vhodném pro děti. Velké naděje vzbudil překlad Františka Srdínka, který přepracoval z němčiny Biblický dějepis Starého a nového zákona pro obecné školy Josefa Schustera. V německém prostředí byla tato Schusterova biblická dějeprava záhy přepracována autory Meyem a Knechtem. Podle této verze olomoucký kněz František Skalík vypracoval titul Malý biblický dějepis. Rozsahem to byla kniha opravdu malá a text byl přizpůsoben dětskému čtenáři; jednoduché věty byly doplněny krátkými verši pro zapamatování z pera samotného autora. Tato příručka se v olomoucké arcidiecézi používala až do 20. století. Samostatnou prací byla Biblická dějeprava pro žáky škol obecných Jana Doležela. Biblické příběhy autor na některých místech prokládal poučkami z katechismu, které z biblického příběhu vyplynuly; toto propojení bylo jednou z možných odpovědí na volání po katechismu na základě biblických dějin. I tato biblická dějeprava došla pozitivního přijetí a velké obliby. Poslední rozšířenější knihou biblických dějin pro školní použití, která měla kořeny v 19. století, bylo přepracování biblické dějepravy vídeňského kněze Jana Panholzera dr. Antonínem Podlahou. Tato Malá dějeprava biblická Starého i Nového zákona nebyla učebnicí, která by byla zpočátku v hojnější míře využívána. Nebyla totiž výslovně určena pro některou třídu obecné školy ani neodpovídala předepsaným osnovám. Pokusy o obnovu katecheze ve 20. století Tendence druhé poloviny 19. století vyústily v jejím v závěru v uniformní, neoscholasticky zaměřenou teologii i katechezi. Ortodoxní duch teologie byl znát ve vydávání velkých kompendií scholastické teologie; a neoscholastika vytlačila prakticky teologii postavenou na základech sv. Augustina. Neoscholastika tak zakonzervovala vnímání teologie, hlásání víry i projevy zbožnosti. Vše, co vedlo v druhé polovině 20. století ke skutečné erupci katechetického i teologického bádání, bylo v zásadě založeno zde; není pak divu, že pokud inkubační doba těchto nových směrů byla tak dlouhá, jejich objevení vypadalo opravdu jako erupce sopky. Uniformita teologie vedla i k uniformizaci katecheze – zmínili jsme okrajově Deharbův katechismus, ale i poslední katechismus vyhlášený za povinnou pomůcku rakouskými biskupy v posledním desetiletí 19. století. Máme tu tedy první určité „podzemní pohyby“ v teologii i katechezi, ale ty jsou v období tzv. piánské epochy dobře skryty – jejich 11
VRÁNA, Šimon Bernard. Historie biblická pro odrostlejší mládež. České Budějovice, 1821.
11
odhalení by mohlo vést k tvrdé perzekuci a označení těchto idejí za kacířské. S tímto dědictvím se začalo pomalu vyrovnávat katechetické hnutí, které předznamenalo mnohé změny, jež se začaly realizovat až po II. vatikánském koncilu.12 Období tzv. katechetického hnutí je poznamenáno přítomností rozličných hnutí v církvi: rozvoje biblického bádání, nového zájmu o patristiku, existuje hnutí liturgické atd. Oficiální ráz tohoto hnutí byl dán podněty magisteria, zejména encyklika Acerbo nimis, dekret Quam singulari a nové katechismy, dále dekret Provido sane (1935) a také mezinárodní katechetický kongres v Římě (1950). Katechetické hnutí mělo několik proudů. První z nich sledoval obnovu metody náboženské výuky, a to v souvislosti s podněty pramenícími z rozvoje pedagogických a psychologických věd. V centru stojí otázka, jak lépe vyučovat katechismus s větším ohledem na stupeň psychického vývoje dítěte a jeho způsob učení. To bylo aktuální zejména v oblastech, kde probíhala katechizace ve školách, jako třeba v Německu, Rakousku a Itálii. Významnými metodikami byla tzv. Mnichovská metoda a zásady tzv. činné školy. Velký vliv na obnovu katecheze mělo liturgické hnutí, zejména ve svém pastoračním vyústění, které uvedlo do katecheze prvky a výrazové prostředky liturgie. Je třeba připomenout i tzv. kérygmatické zaměření, týkající se otázky obsahu či poselství katecheze, což se rozvinulo po druhé světové válce. Jeho představitelé poukazovali na abstraktní a scholastický ráz tradičního katechismu a žádali návrat ke katechetické tradici církve. Křesťanské poselství není rázu doktrinálního, ale je kérygmatem Ježíše, který je živým centrem, k němuž má katecheze vést.13 Pokusy o obnovu náboženské výchovy – mnichovská metoda Zakonzervování teologických pozic nebránilo mnoha katechetům, aby si neuvědomovali stále se prohlubující propast mezi vývojem všeobecných pedagogických konceptů a metod a metodami katecheze, která byla v dané době běžná. Všímali si, jak obnovující se pedagogické metody vedou jejich kolegy v profánních předmětech k podstatně lepším výsledkům, než jakých dosahovali oni ve svých hodinách náboženství. Začali se tedy snažit uvádět do praxe ve výuce náboženství nové pedagogické a metodologické poznatky. První výraznou osobností, která se zasloužila o uvedení nových poznatků do náboženské výchovy, byl Gustav Mey. Byl nazýván prvním velkým kérygmatikem Evropy. Upozorňoval na to, že pojmový aparát vědecké teologie není pro katechezi vhodný. Pokud ostatní předměty používají abstraktní pojmy jako vrchol výkladu, nelze při výuce náboženství od takovýchto pojmů zvláště u malých dětí začínat a jiné nepoužívat. Velmi biblicky orientovaný Mey navrhoval, aby děti byly primárně seznamovány se základními pojmy ekonomie spásy – v základních liniích, zato hluboce, jasně a názorně! Prakticky by to znamenalo návrat ke katechetickým schématům starého katechumenátu. Jeho myšlenky nejspíš můžeme shrnout heslem „základní kurz víry“. To, co Mey naznačil jako leitmotiv nové orientace katecheze, se stalo předmětem velkého obratu po roce 1900. Před koncem 19. století se v Mnichově kolem městského kazatele Andrease Seidla utvořil katechetický spolek, který začal vydávat „Katechetické 12 13
Srov. LÄPPLE, Alfred. Kleine Geschichte der Katechese. München: Kösel Verlag, 1981, s. 176-178. ALBERICH, Emilio a DŘÍMAL, Ludvík. Katechetika. Praha: Portál, 2008, s. 43-44.
12
listy“. Tento spolek diskutoval především o moderních didaktických metodách Otto Willmanna, které se snažil adaptovat pro výuku náboženství; jednalo se zejména o zohlednění nových poznatků o psychologii dítěte. Vedle katechetického kroužku v Mnichově fungovalo ještě podobné centrum ve Vídni, které vydávalo „Křesťansko-pedagogické listy“. Samozřejmě stále paralelně fungoval „didaktický materialismus“ stávajícího vyučování náboženství, které bylo založeno na osvícenské pedagogice a vyznačovalo se nadměrným kvantem vědomostí, které museli žáci zvládnout, na úkor kvality výuky. Metodologické instrumentárium sestávalo pouze z textové analýzy a memoračních metod. Tyto postupy oba dva kroužky velmi kritizovaly. K formulaci svých zásad katechetické obnovy přispěly katechetické kurzy a kongresy, které se konaly mezi léty 1903 a 1912. Na místo textově analytické metody postavili metodu, která rozvíjela poznatky vycházející z textu s ohledem na psychologii žáků. Tato „mnichovská metoda“ využívala následující pětistupňové instrumentarium: 1. Příprava (vzbuzení zájmu žáků o téma) 2. Podání tématu (vyprávění, obraz…) 3. Objasnění (vyzdvižení podstatného, pojmů, pravidel, zákonitostí) 4. Shrnutí 5. Aplikace (náboženský život, aplikace na liturgii a církevní rok, zadání úlohy…) Mnichovská metoda (rovněž nazývaná metodou psychologickou, případně podle jejího hlavního definovatele Stieglitzovou metodou) aplikovala hodnotné poznatky profánní didaktiky a pedagogiky. S kosmetickými úpravami ovládla prakticky celou první polovinu dvacátého století a měla své velké podporovatele i u nás. Byla hlavním důvodem tzv. „pedagogizace katechetiky“. Její velkou devizou je, že byla první, která začala uvažovat nejen nad obsahy, ale i nad způsoby realizace. Fáze kérygmatické obnovy Po zmíněné „metodické horečce“ od čtyřicátých let nastoupil nový podnět, tzv. kérygmatická obnova, která dosavadní náboženské vyučování odmítala, neboť neodpovídala potřebám skutečného hlásání víry. Školní třída nebyla považována za „prostor Ducha“, kde by mohlo být otevřeným srdcím hlásáno živé Boží slovo, jež by mohlo působit v životě každého věřícího. Souviselo to s biblickým a liturgickým hnutím, které přinášelo nové impulzy do života věřících mezi lety 1920 a 1940 a k nimž patřila taková jména jako např. Romano Guardini a Pius Parsch. Toto hnutí mělo své centrum v Innsbrucku a odtud vyšly i nejvýraznější podněty. Nejdůležitějším byla tzv. „teologie hlásání“, kterou představil teolog Hugo Rahner v roce 1937, jeho nejvýraznějším společníkem byl katechetik J. A. Jungmann. Rozvoj tohoto hnutí zarazila 2. světová válka, po jejím skončení pak došlo k jeho obnově. Chápání katecheze v rámci tohoto hnutí lze charakterizovat následovně: Katecheze je zcela odlišná od jednoduchého předávání teologie. Všechno, co je radostnou zvěstí, není možné sdělovat jazykem teologie, a vše, co teologie obsahuje, nemůže být obsahem hlásání. Pouhé výpisky z katechismu nemohou být katechezí. J. A. Jungmann ve své knize „Kristus jako střed náboženské výchovy“ shrnul základní myšlenky kérygmatické obnovy a věnoval se zejména roli Písma v katechezi. Odmítl chápání Bible jako „krabice na citáty“, které pouze ilustrovaly dogmatické teze katechismu. Daleko 13
víc bylo třeba pracovat s vlastní silou Božího slova. Kérygmatici byli většinou biblisté, proto v rámci tohoto hnutí morálně teologické a dogmatické otázky ustoupily do zadních pozic. Podstatně častěji byl nahrazován pojem náboženské výuky pojmem výchova víry; katecheta byl chápán jako zástupce společenství, které uvádí do víry, bohoslužby, společného života a apoštolátu. Více informací ke kérygmatickému hnutí najdete v článku J. A. Jungmann a kérygmatický přístup ke katechezi (Marie Zimmermannová, CK 1/2011) Katecheze po II. vatikánském koncilu14 V 70. letech 20. století vznikl korpus základních dokumentů o katechezi, které měly poskytnout směrnice pro další vývoj v církvi na univerzální úrovni. První bylo Všeobecné katechetické direktorium v roce 1971, poté Řád pro iniciaci dospělých (1972), posynodální apoštolské exhorty Evangelii nuntiandi (1975) a Catechesi tradendae (1979), encyklika Redemptoris missio (1990) a samozřejmě KKC15 (1992) a nové Všeobecné direktorium pro katechezi (1997). K nim patří i dokumenty biskupských konferencí. Mezi dokumenty II. vatikánského koncilu není ani jeden, který by se věnoval přímo katechezi, pouze v závěru dekretu o pastýřské službě biskupů se nachází pokyn, aby byl vypracován direktář pro katechetickou výchovu křesťanského lidu; tím bylo Všeobecné katechetické direktorium z roku 1971. Poselství koncilu jako celek se však týká přímo základu identity katecheze. Tento základ tvoří tři prvky: Boží slovo, víra a církev. První pokoncilní desetiletí bylo velmi rušné a dramatické; ti, kdo experimentovali předtím, jen pokračovali ve své činnosti, jiní se cítili poněkud zaskočeni. Situaci zdramatizoval nástup nových technických prostředků, které se začaly při katechezi spontánně využívat, zejména audiovizuálních. Toto období však s sebou neslo i hledání a experimentování, občas až na hranici extrémů. Vedly se diskuse o účelu, cílech katecheze, o její struktuře, místech katecheze, výrazových prostředcích i pomůckách, vše bylo přitom tak rychlé, že to vedlo k frustraci nejen jedinců, ale občas i celých katechetických institutů a škol. Význam a limity katechismu Jak jsme již řekli, katechismus nebo jeho kompendium hrál velkou roli po celý novověk. II. vatikánský koncil přinesl podněty k jeho revizi a v některých zemích, například v Itálii nebo Španělsku, se i pomocí nových katechismů podařilo docílit obnovy katecheze, zatímco ve Francii či Německu katechismus ustoupil jiným typům pomůcek, které byly považovány za vhodnější. Účelem katechismu vždy bylo a je zachytit obsah katolické nauky v oblasti nauky i morálky a vyložit jej. Tento výklad by měl být organický, systematický, srozumitelný i pro lidi neznalé teologie a spjatý s jejich životem, zkušeností a kulturou. To však jedna jediná příručka může těžko splnit; proto není nejšťastnější dávat katechismy do ruky katechizovaným jako jakési učebnice – tím by se stalo preferovanějším přesvědčení, že víra závisí na vztahu mezi naukou církve a jejím osvojením, tedy názor scholastické teologie. Problematika je složitější: je třeba samozřejmě poznávat obsahy víry, ale pravdivé je i to, že víra není automatickým následkem osvojení si nauky, víra je milost a tajemství vztahu 14 15
ALBERICH, Emilio a DŘÍMAL, Ludvík. Katechetika. Praha: Portál, 2008, s. 44-53. K charakteru KKC srov. VDK, část druhá, kapitola 2. „Toto je naše víra, toto je víra církve“
14
člověka k živému Ježíši Kristu, který se nám sdílí rozdílnými způsoby. Autentický katechetický přístup proto vyžaduje, aby před formulacemi pravd víry byla zprostředkována praxe této víry, její život, neboť nauka je vyjádřením a interpretací toho, co církev koná, slaví a prožívá. Tímto postupem katecheze pomáhá vytvářet nejen společenství mezi lidmi, ale i společenství mezi katechizovaným jednotlivcem a Ježíšem Kristem. Katechismům – pokud studujeme jejich texty – poněkud schází pokus odhalit nebo ukázat význam víry pro život na základě otázek a problémů, které dnešní lidé prožívají jako životně důležité. Snaží se ukázat celek nauky v obecné rovině jako prospěšný pro život, to ale konkrétním jednotlivcům nemusí stačit, i když je to pozitivní. Dnes je třeba chápat katechismus jako jeden z mnoha prostředků bez jakéhokoliv upřednostňování. Na druhé straně, pokud představuje vhodný projev inkulturace víry do místní kultury, zohlední-li pedagogicko-psychologické požadavky, může k účinnosti katecheze přispívat. Poslední otázkou zůstává, jaké byly aktuální problémy katecheze po II. vatikánském koncilu u nás. Koncil se vzhledem k dobové politické situaci prosazoval jen velmi pomalu a spíše v liturgickém životě, kdežto nové proudy katecheze nás naprosto míjely. Vzhledem k tomu, že od padesátých do devadesátých let bylo ze zákona možné katecheticky působit jen v rámci školy, a to velmi omezeně, zůstala u nás katechetická metodika na úrovni počátku 20. století, v lepším případě ovlivněná mnichovskou metodou. Z toho vyplývají problémy, s jejichž řešením se potýkáme dodnes – nebo je v horším případě považujeme za normu. Doposud u nás splývá výuka náboženství s katechezí, a to velmi výrazně, i když obě mají jiné cíle a adresáty. V Německu a Francii však obojí jasně vyprofilovalo již během 80. let a katechetické působení v církvi se této situaci přizpůsobilo. S tímto problémem souvisí i nejasná účelovost u nás produkovaných pomůcek: jsou koncipovány tak, aby vyhověly obojímu, což je silně kontraproduktivní, navíc větší cykly jsou organizovány bez přihlédnutí k aktuální situaci v praxi. Jsou navíc zaměřeny primárně na předávání vědomostí, což není cílem katecheze. Posledním problémem, který zmíníme (i když samozřejmě není jediný), je malá propojenost katecheze s liturgií – obtíž, se kterou se církev potýká již od dob koncilu a dodnes není zcela uspokojivě řešen, i když metod vzniká relativně dost. V tom vás však odkazuji na přednášku Marie Zimmermannové z formačního dne 9. února – zvukový záznam přednášky najdete na webových stránkách střediska spolu s promítanou prezentací.
15
