Katecheze v rámci pastorace s charakterem evangelizace. Evangelizace jako předpoklad katecheze. Katecheze v rámci pastorace s charakterem evangelizace V kontextu žádoucích pastoračních projektů zaměřených na evangelizaci je třeba vymezit katechezi jasnou pozici. Není možné, aby zůstala izolována uvnitř dosavadního modelu pastorační praxe. Členění evangelizační činnosti církve Otázka zní: jak definovat vlastní úkol církve v dnešním světě a jak uspořádat její aktivity do jednotného systému? Pro odpověď je třeba vzít vážně obnovenou vlastní identitu církve, jak ji rozvíjelo pokoncilní magisterium. Ukážeme si nyní přehled evangelizačního působení církve a prvotně se budeme zabývat evangelizací v jejím celostním smyslu a významu a jaké má konkrétní důsledky pro katechezi.1 Pastorace je souhrn aktivit celé církve; na zřeteli je třeba mít působení a svědectví všech křesťanů, a to s plným respektováním specifických charismat. Církev chápeme jako všeobecnou svátost spásy (LG 48); tento obraz se týká základní dynamiky církve – shromáždění – společenství – poslání. Církev je shromážděním svolaných, z něhož Kristus tvoří společenství za účelem nového rozeslání do světa. V působení církve je třeba rozlišit různé stupně důležitosti jednotlivých druhů aktivit podle významu vzhledem ke službě Božímu království: 1) Základní úsilí a konečný cíl církevního působení => „ve světě a pro svět, ve službě Božímu království“; 2) Rovina funkcí, jimiž církev Božímu království slouží => znamení evangelizace: diakonia, koinonia, leiturgeia, martyria; 3) Rovina hlavních forem a oblastí, kde se evangelizace odehrává => misie, katechumenát, pastorace, angažovanost ve světě; 4) Rovina personálního a organizačního zabezpečení => služby, struktury, instituce. ZÁKLADNÍ SMYSL A KONEČNÝ CÍL PŮSOBENÍ CÍRKVE (NEJVYŠŠÍ ROVINA) Zdůrazňuje se zde fakt, že církev neexistuje kvůli sobě samé, ale kvůli službě Božímu plánu, plánu jeho království. Tím se chápe plán Boha s lidstvem, který se postupně naplňuje v Kristu a působením Ducha i v dějinách a za jejich hranicemi. Církev není s Božím královstvím identická: je jeho zárodkem a počátkem na zemi a v ní se stává viditelným to, co co Bůh pozvolna dokonává v celém světě. Jádrem jejího poslání je ukazovat lidem každé doby Boží obzor tak, aby byl pro každou generaci vytvořen takový prostor, v němž by bylo možno slyšet ono zaslíbení dějinného obratu. Svět už není chápán jako něco cizího, co Božímu plánu spíš překáží, ani jako „působiště“ církve, ale jako skutečné místo realizace Království. Církev musí být součástí tohoto světa a kvasem a duší lidské společnosti při proměně v Boží rodinu.
1
Srov. schéma v ALBERICH, Emilio a DŘÍMAL, Ludvík. Katechetika. Praha: Portál, 2008, s. 25. Je použito též v prezentaci k přednášce.
1
Pro pastoraci z toho vyplývá, že se církev nemá starat o zachování sebe sama, ale o podporu zrání světa, jeho zlidšťování a přivádění k podobnosti s tímto osvobozujícím Božím plánem. FUNKCE ČI „ZNAMENÍ“ EVANGELIZACE (DRUHÁ ROVINA) Služba Božímu království není pouhou spoluprací s lidmi dobré vůle: církev má jednak uchovávat tajemství zjevená Bohem v Ježíši Kristu, jednak působit v dějinách tak, aby se uskutečňovalo Boží království. Toto se děje pomocí čtyř základních funkcí křesťanského společenství:2 a) Znamení diakonie: Království uskutečňované v lásce a bratrské službě. Pestrá paleta projevů (láska k bližnímu, charita, péče o rozvoj, solidarita) má být alternativou proti převažující logice sobectví a násilí dnešní společnosti. Křesťané jsou povoláni ke svědectví o novém způsobu lásky a služby, které učiní evangelijní hlásání o Bohu lásky věrohodným. b) Znamení koinonie: Království prožívané v bratrském a sesterském společenství (podíl, společenství, smíření, sdílení). Je znamením tehdy, pokud ukazuje nový způsob soužití a společného života, že je možné prožívat spolu jako bratři a sestry smíření a sjednocení. Nabízí prostor svobody, pochopení a respektu vůči všem. c) Znamení martyrie: Království oznamované hlásáním evangelia. Prorocká funkce (první hlásání, svědectví, katecheze, kázání, teologická reflexe) má působit jako klíč k interpretaci dějin a života. Ve zkušenosti se zlem jsou křesťané povoláni být nositeli naděje skrze hlásání Ježíše. d) Znamení liturgie: Království slavené v křesťanské bohoslužbě. Ve svých komponentách (eucharistie a ostatní svátosti, pobožnosti, modlitba) zahrnuje celek obřadů a slavení zkušenosti křesťanské víry jako hlásání a daru spásy. V tomto slavení mají křesťané dosvědčovat hodnoty Království zosobněné Ježíšem. Tyto funkce na sobě samozřejmě nemohou být nezávislé, právě naopak. Jsou propojeny do té míry, že žádná nezaručuje vlastní autentičnost a čitelnost, pokud by byla od ostatních izolována. Tyto čtyři složky spolu představují jakýsi organický celek a harmonický soulad mezi nimi může sloužit jako kritérium pro posouzení, zda konkrétní aktivita je autentická v duchu služby církve Božímu království. HLAVNÍ FORMY A OBLASTI PROCESU EVANGELIZACE (TŘETÍ ROVINA) Evangelizace se děje v různých formách a oblastech; o nich bude pojednáno podrobněji dále. Nyní jen pro stručný přehled jednotlivých prvků či etap. Misijní činnost je první krok a vyskytuje se v různé podobě: od diskrétní blízkosti a nezištné služby přes uctivý dialog a svědectví až k prvnímu hlásání evangelia. Katechumenát je stav, v němž se nachází adept křtu – podstatná funkce života církve. Pastorace je služba církve, v níž se uskutečňují základní funkce jejího života (koinonia, leiturgia, diakonia, martyria). Kromě farní pastorace nabývá stále větší důležitosti kategoriální pastorace.
2
V klasickém členění podle trojího úřadu Kristova (kněz, prorok a král) byla tradičně odvozována i trojí služba, a to liturgická, prorocká a královská. Pro potřeby pastorace a katecheze zaměřené na evangelizaci je však vhodnější následující čtyřstupňové členění.
2
V každém z těchto čtyř prvků působí společně, byť v různé míře, ona zmíněná čtyři evangelizační znamení. ORGANIZAČNÍ A INSTITUCIONÁLNÍ PRVEK CÍRKEVNÍ PRAXE (ČTVRTÁ ROVINA) Týká se „zabezpečení“ činnosti církve jako instituce a zahrnuje nutná „zařízení“ sloužící k tomu, aby církev mohla své poslání realizovat. Tato rovina je v úzkém vztahu ke třem předchozím a důvodem její existence je umožňovat faktické fungování různých prvků evangelizace. Pokud chybí vědomé přijetí tohoto služebného vztahu, může se církevní aparát stát překážkou evangelizačního úsilí. Jak se toto konstatování vztahuje k realitě tradiční pastorace, jak ji převážně známe z našich farností? Tradiční pastorace: převahu má liturgie a svátostná pastorace. Úsilí je zaměřeno přednostně na podněcování náboženské praxe věřících, cílem je mít mnoho „praktikujících“ katolíků, přičemž problémy osobního zrání víry a úkol evangelizace nejsou v popředí zájmu. Přilnutí lidí k víře se automaticky předpokládá (víru člověk má už od křtu, a teď se musí stát už jen „dobrým křesťanem“). Martyria se děje téměř výlučně ve vnitřním církevním prostoru, katecheze je ztotožňována s výukou náboženství dětí za účelem výchovy „praktikujícího katolíka“. Služba slova se uskutečňuje formou kázání, pokusy o první evangelizaci jsou velmi řídké. Koinonia je záležitostí několika jedinců, kteří bývají občas z vlastních řad nazývání „elitářskými spolčaři“. Farní struktura je vnímána jako agentura na náboženské služby. Diakonia má formu individuální dobročinnosti, případně prostřednictvím jiných organizací (Charita, misijní díla). Toto tedy mírně ignoruje logiku a dynamiku evangelizačního procesu. Pracuje se s předpokladem, že téměř všichni jsou pokřtění a zajímající se o církev, tedy více či méně věřící. Snaha o křesťanskou iniciaci je mírně banalizována. Misijní aktivit navenek není příliš rozvinuta, protože je považována za záležitost „profesionálních misionářů“ a věřící nemají povědomí o své spoluzodpovědnosti. Katechumenát nebývá příliš koordinován a dospělí vstupující do církve vnímáni jako nevýznamný prvek a někdy spíše překážka života farnosti. Největší prostor církevního působení je věnován pastoraci „dovnitř“ zaměřené na ty, kdo zůstali stále ještě „věrní“.3 Přítomnost a působení církve ve světě jsou podmíněny postojem vůči světu v tomto modelu pastorace: angažovanost na společenské rovině není příliš častá, neboť stále ještě často převažuje špatně pochopená výzva „uchovat se neposkvrněný od světa“. Pastorace s charakterem evangelizace: Optimální by bylo překlenout tento „eklesiocentrismus“ a vykročit misijním směrem. Východiskem pro církevní působení má být dnešní svět se všemi problémy i touhami. Církev se však těžko smiřuje s odchodem křesťanské éry a jen zvolna se vzdává starých jistot, privilegií a rozhodující úlohy, kterou po staletí hrála ve společnosti. Jaké jsou aspekty a důsledky této nové orientace? - Rozšíření a zintenzivnění zájmu církve o spásu a službu všem lidem; - Přijetí kritéria hledání hodnot Božího království pro hodnocení společenské situace; - Nový postoj vůči profánním skutečnostem (školství, zdravotnictví) s respektem k jejich oprávněné autonomii bez tradiční pozice poručnictví nebo paternalismu; 3
Lze to trochu přirovnat k obrácenému podobenství o ztracené ovci: malé stádo („jedna ovce“) má větší péči než mnohem větší množství („devadesát devět“), kteří jsou vně stáda.
3
-
Kritické zhodnocení vlastních konfesních institucí, pokud vznikly jako obranný prostor vzhledem k autonomii obdobných sekulárních institucí; Podpora ekumenického hnutí
Jak znovu najít rovnováhu mezi jmenovanými čtyřmi funkcemi? Diakonie jako přednostní znamení: V dnešní době je vysoká citlivost vůči evangelizační činnosti směřované k chudým a klade se důraz na integrální rozvoj všech lidí. Dikce se posunuje směrem ke svědectví prostřednictvím konkrétní služby. V jádru věrohodného svědectví se nachází předdnostní láska k chudým ne ve smyslu dobročinných aktivit, ale ve smyslu objevení a přijetí sebe sama i chudých jako přednostních subjektů přítomnosti církve. Dalším znamením pravé diakonie je zřeknutí se moci, i té, která je často považována za moc „k dobrému účelu“. Veškeré působení křesťanů musí jasně sloužit celistvému rozvoji člověka; to je prubířský kámen toho, nakolik působení církve vychází z evangelia. Koinonie: Hledání podoby církve-společenství s úsilím překonat klerikalismus a jakékoliv formy manipulace z toho vycházející. Pokud se církev prezentuje jako vysoce organizovaný útvar, nemusí v ní být prostor společenství a autentických bratrských a sesterských vztahů. Nelze preferovat rozlišování členů církve podle úřadů a zásluh proti vztahům bratrů a sester. Martyrie a liturgie: Tyto funkce je třeba revidovat vzhledem k hledání jejich transparentnosti v evangelizaci. Zvláště jich se týká problém inkulturace. Obnova integrity evangelizačního procesu. Každá jednotlivá oblast a etapa evangelizačního procesu (misie, katechumenát, aktivity pastoračního typu, angažovanost ve společnosti) má být brána vážně do všech důsledků. - Je třeba znovu objevit a docenit zásadní význam katechumenátu v rámci evangelizace, neboť je to specifické formační prostředí, kde se lze setkat s autentickým životem z víry. - Rovněž tradiční praxi křesťanské iniciace po křtu dětí je třeba promýšlet ve světle katechumenátního modelu. - Priorita evangelizace má vést i k přezkoumání pastoračních aktivit „dovnitř“ – ideálem není už „praktikující katolík“, ale člověk fakticky vyzrálý ve víře schopný o ní vydávat svědectví. - Pastorační projekt s charakterem evangelizace musí umožňovat účinné a přesvědčivé působení církve ve společnosti.
4
Evangelizace jako předpoklad katecheze. Proces evangelizace podle Evangelii Nuntiandi 21-264 21. Radostnou zvěst je nutno hlásat zejména svědectvím vlastního života. Křesťan se snaží chápat druhé lidi, v jejichž společenství žijí, a osudy a usilují spolu s nimi o všechno, co je šlechetné a dobré. Kromě toho z nich vyzařuje prostým a nevtíravým způsobem jejich víra v hodnoty, jež přesahují jiné běžné hodnoty, a zároveň i naděje v něco, co není viditelné. Takové svědectví je již samo o sobě tichým, ale přesto velmi silným a působivým hlásáním radostné zvěsti. Pak budou následovat ještě hlubší a vážnější otázky. Takové svědectví je základní a všeobecně vzato i první složkou evangelizace.5 22. Svědectví musí být osvíceno, odůvodněno a zvýrazněno jasným a nepochybným hlásáním. Nelze mluvit o skutečné evangelizaci, jestli se při ní nehlásá i jméno, učení, život, zaslíbení, království a tajemství Ježíše z Nazareta. Dějiny církve jsou spjaty a splývají s dějinami hlásání evangelia. Toto tzv. kerygma, čili katecheze, zaujímá v evangelizaci tak důležité místo, že se často stává přímo jejím synonymem. I když ve skutečnosti je pouze jednou její složkou. 23. Hlásání evangelia nabývá své plné účinnosti a rozsahu jen tehdy, jestliže každý, kdo je slyší, je rovněž správně chápe. Znamená to vlastně přilnout k pravdám, které nám náš Pán zjevil, a znamená to zcela přijmout i nové zaměření života. Značí to prostě rozhodnutí se pro Boží království. Takové rozhodnutí se projevuje konkrétně viditelným vstupem do společenství věřících. Vstup do církevní komunity se projeví i jinými znameními. Pro evangelizaci je příznačné, že ten, kdo přijímá evangelium jako slovo spásy, 6 vyjadřuje to i svátostným způsobem. 24. Kdo přijal evangelium, stává se nakonec i sám jeho hlasatelem. Evangelizace, jak jsme již řekli, je složitý proces s mnoha různými složkami. Může se zdát, že jsou tyto složky protikladné a dokonce, že se navzájem vylučují. Ve skutečnosti se však doplňují a navzájem obohacují. 25. Je jisté, že v radostné zvěsti je i mnoho druhotných prvků a ty závisejí na proměnlivých okolnostech. Ale přesto zůstává základní jádro, které nelze upravovat, aniž by se tím vážně poškodila sama evangelizace. 26. Hlásat evangelium znamená především vydávat prostým a přímým způsobem svědectví o Bohu, jehož nám zjevil Ježíš Kristus v Duchu svatém, o tom, že v osobě svého Syna Bůh miloval svět, že tímto vtěleným Slovem dal všemu vlastní důvod bytí a povolal lidi k věčnému životu. Toto svědectví však nabývá plné evangelizační síly pouze tehdy, když dokazuje, že Bůh Stvořitel není pro člověka jen bezejmennou a vzdálenou mocí, nýbrž že je Otcem, že »my se můžeme nazývat Božími dětmi a také jimi jsme«7 a že tedy v Bohu jsme si navzájem i bratry.
4
Srov. schéma v ALBERICH, Emilio a DŘÍMAL, Ludvík. Katechetika. Praha: Portál, 2008, s. 48. Je použito též v prezentaci k přednášce. 5 Srov. Tertulián, Apologeticum, 39: CCL, I, str. 150-153; Minucius Felix, Octavius, 9 a 31: CSLP, Turin 1963, str. 11-13.47-48. 6 Srov. Řím 1, 16; 1 Kor 1, 18. 7 1 Jan 3,1; srov. Řím 14,17.
5
Služba Božího slova v evangelizaci Služba Božího slova je základním prvkem evangelizace. „Nejedná se o pravou evangelizaci, jestliže není současně zvěstováno jméno, učení, život a přísliby, Boží království, tajemství Ježíše Nazaretského, Božího Syna“.8 Také ti, kdo již jsou Kristovými učedníky, potřebují trvalou posilu slova Božího, aby mohli růst ve svém křesťanském životě. Služba slova probíhá v „různých formách“. Všechny způsoby však slouží k tomu, aby splnily základní funkce, které má služba slova vykonat. Funkce a formy služby Božího slova Hlavní funkce služby Božího slova jsou následující: Pozvání a volání k víře Tato funkce se bezprostředně vyvozuje z Ježíšova misijního pověření. Uskutečňuje se prostřednictvím „prvotní evangelizace“ určené nevěřícím, pokřtěným, kteří žijí na pokraji křesťanského života a příslušníkům jiných náboženství. Výraznou formou této činnosti je také probuzení víry u dětí v křesťanských rodinách. Uvedení do křesťanského života (iniciace) Církev koná tuto činnost základní katechezí v úzkém spojení s iniciačními svátostmi. Důležité formy jsou katecheze nepokřtěných dospělých v katechumenátu; katecheze pokřtěných dospělých, kteří se chtějí vrátit k víře, nebo těch, kteří si potřebují doplnit svou iniciaci; katecheze dětí a mládeže, která svým zaměřením má charakter iniciace. Rovněž křesťanská výchova v rodině a školní vyučování náboženství vykonávají činnost uvedení do křesťanského způsobu života. Trvalá výchova ve víře Obrací se na křesťany, kteří byli uvedeni do základů víry a kteří potřebují svou víru po celý život prohlubovat. Tato funkce má různé podoby: katecheze systematická i příležitostná, pro jednotlivce nebo ve společenství, organizovaná nebo spontánní atd. Liturgická funkce Služba Slova, pokud je uskutečňována v rámci liturgických úkonů, je jejich integrální součástí. Nejvýznamněji se tak děje při homilii. Jiné formy zahrnují promluvy během bohoslužby slova. Je vhodné se také zmínit o bezprostřední přípravě k různým svátostem, ke slavení svátostí a především o účasti věřících na eucharistii jako prostředku, který je pramenem výchovy k víře. Teologická funkce Tato funkce se snaží rozvíjet porozumění víře. Proto úzce souvisí s vírou, která usiluje o pochopení. Aby teologie naplnila tuto funkci, potřebuje vést dialog se směry, které určují kulturu a s vědami o člověku.
8
EN 22; srov. EN 51-53.
6
Konverze a víra Křesťanská víra je především obrácením k Ježíši Kristu, úplným a upřímným přilnutím k jeho osobě a rozhodnutím kráčet v jeho stopách.9 Víra je osobní setkání s Ježíšem Kristem, znamená to stát se jeho učedníkem. To vyžaduje trvalé úsilí myslet jako on, soudit jako on a žít tak, jak žil on.10 Tak se věřící připojuje ke společenství učedníků a osvojuje si víru církve. Víra s sebou přináší změnu života, „metanoia“, to znamená hlubokou proměnu mysli i srdce. Tato změna života je patrná ve všech oblastech života křesťana: ve vnitřním životě a v přijímání Boží vůle; v činné účasti na misijním poslání církve; v manželském a rodinném životě; při výkonu povolání; v plnění aktivit ekonomických a sociálních. Víra je darem Božím. Může se zrodit v hlubinách lidského srdce pouze jako plod předcházející a pomáhající Boží milosti a jako zcela svobodná odpověď na působení Ducha svatého, který se dotýká lidských srdcí a obrací je k Bohu. Proces trvalého obrácení Z teologického pohledu rozlišujeme několik důležitých momentů v procesu víry a obrácení: a) Zájem o evangelium. V prvním období se rodí v srdci evangelizovaného zájem o evangelium, i když se ještě nejedná o nějaké pevné rozhodnutí. Tento první okamžik, kdy lidský duch začne směřovat k víře, označujeme např. jako „příprava na evangelium“,11 tíhnutí k víře, „hledání náboženských hodnot“.12 Ty, kteří projevují takový zájem, církev nazývá „sympatizující.“ b) Obrácení. Tento první zájem o evangelium vyžaduje čas k hledání, než se bude moci proměnit v pevnou volbu. Rozhodnutí pro víru musí být uvážené a vyzrálé. Toto hledání pod vedením Ducha svatého a zvěstování kérygmatu připravuje obrácení, které bude sice počáteční, ale které již v sobě zahrnuje přilnutí k Ježíši Kristu a rozhodnutí kráčet v jeho šlépějích. Tato „základní volba“ je předpokladem celého křesťanského života. c) Vyznání víry. Odevzdání se Ježíši Kristu vzbuzuje ve věřících touhu poznávat ho hlouběji a ztotožnit se s ním. Katecheze je uvádí do znalosti víry a k počátkům křesťanského života, a tak v nich podporuje duchovní život, který přináší „postupnou změnu smýšlení a chování“.13 Učedník Ježíše Krista je pak připraven, aby vyznal svou víru živě, otevřeně a svými skutky. d) Cesta k dokonalosti. Základní zralost, ze které se rodí vyznání víry, není v procesu trvalého obrácení konečným bodem. Pokřtěný, veden Duchem svatým a posilován svátostmi, modlitbou, skutky lásky a různými formami neustálé výchovy ve víře, usiluje o uskutečnění Kristovy touhy: „Buďte dokonalí, jako je dokonalý i váš nebeský Otec“.
9
Srov. CT 5b. Srov. CT 20b. 11 Srov. Eusebius z Cesareje, Praeparatio evangelica, I, 1: SCh 206, 6; LG 16; AG 3a. 12 ChL 4c. 13 AG 13b. 10
7
Různé nábožensko-sociální situace a evangelizace 58. Evangelizace světa probíhá ve velmi různých podmínkách, mezi kterými lze rozlišit tři základní situace, které vyžadují přiměřené a rozlišené odpovědi. a) Situace „národů, společenství, sociálně-kulturních souvislostí, u nichž Kristus a jeho evangelium jsou neznámé, anebo jim chybí dostatečně zralá křesťanská společenství.“14 Tato situace žádá „misii ad gentes“ s evangelizační činností zaměřenou především na mládež a dospělé. Obrací se k nekřesťanům a vyzývá je k obrácení. Katecheze se obvykle rozvíjí v rámci křestního katechumenátu. b) Oblasti, kde v určitém společensko-kulturním prostředí „existují křesťanská společenství, která mají přiměřené struktury a svým životem vydávají svědectví evangeliu.“15 Tato společenství vyžadují pastorační činnost církve, protože je vytvářejí osoby s křesťanským smýšlením. V takové situaci je třeba, aby katecheze vytvářela skutečné a dobře rozčleněné procesy iniciace, které adresáty přivedou k dospělosti se zralou vírou, která z „evangelizovaných“ postupně učiní „evangelizátory“. I v této situaci se různé podoby křesťanské formace obracejí na dospělé. c) Mnohde existuje situace uprostřed mezi dvěma předchozími, kde celé skupiny pokřtěných se již necítí být členy církve a svým životem se vzdálily od Krista a evangelia. Tato situace vyžaduje „novou evangelizaci“. Zvláštnost této situace vyplývá ze skutečnosti, že se misijní činnost zaměřuje na pokřtěné každého věku, kteří žijí v náboženském prostředí křesťanských zvyků vnímaných pouze vnějškově. První seznámení s evangeliem a základní katecheze jsou zde hlavní prioritou. Vzájemná souvislost procesů evangelizace v jednotlivých situacích Konkrétní společensko-náboženské situace jsou velmi odlišné. Často se na jednom místě současně vyskytují zcela rozdílné situace. Například ve velkých městech existuje současně situace, která vyžaduje „misii ad gentes“, i ta, která vyžaduje „novou evangelizaci“. Společně s nimi jsou přítomny živé misionářské křesťanské komunity, které jsou podporovány patřičnou pastorací. Dnes se místní církve velmi často setkávají se všemi těmito situacemi na jednom území. Vzhledem k vzájemnému obohacování evangelizačních činností, které působí společně, je proto třeba mít na mysli, že: - misie „ad gentes“ je hlavní misijní odpovědností, kterou Ježíš svěřil své církvi, a proto je příkladným vzorem celkového misijního působení církve. - modelem každé katecheze je křestní katechumenát. Tato výchova ať inspiruje ostatní formy katecheze při stanovení jejich cílů i postupů. - katechezi dospělých, která se obrací na lidi schopné učinit odpovědné rozhodnutí a zachovat mu věrnost, je třeba považovat za hlavní formu katecheze. To znamená, že katecheze pro ostatní věkové skupiny se musí ke katechezi dospělých vztahovat a musí spolu s ní vytvářet katechetický projekt související s diecézní pastorací.
14 15
RM 33b. RM 33c.
8
Katecheze jako integrální součást evangelizačního poslání církve, jako její základní „moment“, získává od evangelizace misijní dynamismus, který ji vnitřně obohacuje a vytváří její vlastní totožnost. Poslání katecheze se pak ukazuje jako základní církevní služba při uskutečňování Ježíšova misijního poslání. Katecheze v procesu evangelizace – první hlásání a katecheze První hlásání se obrací k nevěřícím a těm, kteří žijí v náboženské lhostejnosti. Jeho účelem je zvěstovat evangelium a volat ke konverzi. Katecheze, která se liší od prvního hlásání evangelia,16 podněcuje tuto počáteční konverzi a vede ji ke zrání tím, že vychovává konvertitu k víře a včleňuje ho do křesťanského společenství. Tyto dvě formy služby Slova se od sebe liší, avšak navzájem se doplňují. První hlásání, k jehož uskutečňování je volán každý křesťan, je účastí na onom „jděte“,17 které Ježíš uložil svým učedníkům. Naproti tomu katecheze vychází z podmínky, kterou výslovně vyjádřil sám Ježíš: „kdo uvěří“,18 kdo se obrátí, kdo se rozhodne. Tyto dvě činnosti jsou podstatné a odvolávají se na sebe navzájem: jít a přijímat, zvěstovat a vychovávat, volat a včleňovat. V praktické pastoraci se hranice mezi těmito dvěma činnostmi nedají snadno určit. Často se stává, že lidé, kteří přicházejí ke katechezi, ve skutečnosti potřebují pravou konverzi. Proto církev žádá, aby první etapa katechetického procesu byla obvykle věnována ověření stavu konverze.19 V „misii ad gentes“ se tento úkol uskutečňuje v „prekatechumenátu“.20 V situaci, kterou vyžaduje „nová evangelizace“, se to uskutečňuje „kerygmatickou katechezí“, kterou někteří nazývají „prekatechezí“,21 která, inspirována prekatechumenátem, je předložením radostné zvěsti na základě pevného rozhodnutí se pro víru. Pouze tehdy, bude-li katecheze ve vlastním slova smyslu vycházet z konverze, to je pokud bude počítat s niternou aktivitou toho, „kdo uvěří“, může rozvíjet svou specifickou úlohu výchovy ve víře.
16
CT 19. Mk 16,15 a Mt 28,19. 18 Mk 16,16. 19 Srov. CT 19; VKD (1971) 18. 20 RICA 9 – 13; srov. CIC 788. 21 Předpokládá se, že adresát „kerygmatické katecheze“ nebo „prekatecheze“ má obvykle zájem nebo určitou touhu po evangeliu. Jestliže nelze u něj nic z toho nalézt, pak je žádoucí nikoliv kerygmatická katecheze, ale první zvěstování. 17
9
Katecheze, podstatná složka procesu evangelizace Apoštolská exhortace Catechesi tradendae připomíná, že evangelizace je bohatou, složitou a dynamickou skutečností, a zahrnuje podstatné navzájem se lišící „složky“. Dodává: „Katecheze je jednou ze složek – a velmi důležitou – celého procesu evangelizace.“22 To znamená, že v ní jsou činnosti, které katechezi připravují a činnosti, které z ní vyplývají. Katechezi odpovídá období, v němž vyrůstá obrácení k Ježíši Kristu a stává se základem prvního přilnutí k němu. Konvertité jsou prostřednictvím vyučování a dostatečně dlouhého osvojování celého křesťanského života uváděni do tajemství spásy a zároveň do stylu evangelního života. Jde totiž o to, aby byli „uvedeni do křesťanského života v jeho plnosti.“23 Iniciační katecheze je spojovacím článkem mezi misijním působením, které volá k víře, a působením pastoračním, které neustále živí křesťanské společenství. Není to přitom působení nezávazné, ale stěžejní a základní pro budování jak osobnosti toho, kdo katechezi přijímá, tak společenství. Bez ní by misijní působení nemělo trvanlivost a bylo by neplodné. Bez ní by pastorační působení nemělo kořeny a bylo by povrchní a zmatené. „Vnitřní růst církve a skutečnost, jak odpovídá Božímu plánu“24 závisejí podstatně od ní. V tomto smyslu musí být katecheze považována za prioritní složku evangelizace.
22
CT 18; srov. CT 20c. CT 18. 24 CT 13; srov. CT 15. 23
10
