GEOGRAFICKÁ REVUE
Ročník 4
Číslo 2
196 - 213
FPV UMB Banská Bystrica, 2008
HLEDÁNÍ ÁZERBAJDŽÁNSKÉHO PUPKU ANEB STRASTIPLNÁ POUŤ JEDNOHO TOPONYMA A ETNONYMA ČASEM A PROSTOREM A QUEST FOR AZERBAIJANI NAVEL OR DISTRESSFUL WANDERING OF ONE TOPONYM AND ONE ETHNONYM THROUGH TIME AND SPACE Vincenc Kopeček Abstract In this article we deal with the problem of national and state identity in the case of Azerbaijani republic and Azeri or Azerbaijani nation. By historical-geographical analysis we show, how the toponym Azerbaijan and ethnonym Azeri or Azerbaijani changed their meanings and even geographical location. We argue that, by the words of Ernest Gellner, modern Azeris are searching their national navels (origins), and are constructing their national history in order to prove that they are the autochthons in the Caucasus. Key words: Alwan, Arran, Azerbaijan, Caucasus, ethnonym, Gellner Ernest, Iran, nationalism, Shirvan, state, toponym Úvod „Moderní národy vznikaly jinak, než to popisují ve svých oficiálních dějinách. Jejich počátky se nerýsují někde v šerém dávnověku, v tajemných hrdinských časech, které líčí první kapitoly národních dějin. Vznik národů se nekryje ani s postupným vytyčováním území, vydaných napospas dobyvačným výbojům a přičleňování; tam se jednalo pouze o dějiny jednotlivých knížectví nebo království. Za skutečné zrození národa lze považovat okamžik, kdy hrstka lidí vyhlásí jeho existenci a začne ji dokazovat.“ (THIESSOVÁ 2007: 9)
Ernest GELLNER (2002: 111-123) s jistou nadsázkou hovoří o tom, že jednotlivé národy mají, či nemají pupek. Naráží přitom na spor mezi kreacionisty a darwinisty, kdy bylo navrženo, že to, zda byl Adam stvořen, se pozná podle toho, jestli měl či neměl pupek. Argument zněl v tom smyslu, že kdyby byl stvořen, pupek by neměl, protože by jej na nic
196
nepotřeboval. Nicméně někteří kreacionisté namítali, že by pupek měl i tak, protože Bůh by jej stvořil v takové podobě, jakou by měl, kdyby již nějakou dobu existoval – tedy i s pupkem; podobně by i řeky Bůh stvořil již tekoucí a nečekal by, až se naplní vodou z pramenů. V této logice se můžeme ptát i na jednotlivé národy, případně státy. Mají pupek, tedy svůj kořen, opravdový, nebo byl vytvořen uměle? Gellner udává i konkrétní příklady: Masaryk hledal český pupek někde u husitů, zatímco Pekař někde na přelomu 18. a 19. století, kdy se rodí moderní český nacionalismus a egalitářství. Takoví Estonci pak podle Gellnera žádný pupek nemají – buď jej nehledali nebo jej nenašli – a prostě jen tak existují. O pupek v podobě litevského velkoknížectví dnes naopak soupeří Litva a Bělorusko. Podobně by se dal interpretovat spor mezi částí české a slovenské historiografie o Velkou Moravu. To je také jistý pupek, jehož kultura jen tak nezmizela a rozhodně v nějaké formě přetrvávala i po zániku Velké Moravy, ovšem stala-li se spíše součástí české nebo slovenské kulturní tradice, je těžko říci, nejspíš ale obou. Jenže zatímco Češi mají i další pupky, ke kterým se mohou vztáhnout, Slováci jich mají buď méně, nebo se k některým z nich, třeba tomu uherskému, hlásit nechtějí a odkaz na Velkou Moravu si dali dokonce do ústavy, zatímco Češi v ústavě odkazují jak na dávnou státnost zemí Koruny české, tak na státnost československou, a to docela šalamounsky ještě pouze k těm dobrým tradicím, které z těchto státních útvarů plynou a dobu habsburské monarchie, jistě významnou pro formování českého národa, zcela pomíjejí, jako by z ní žádné dobré tradice nepocházely. GELLNER (2002: 123) vtipně poznamenává, že „[n]ěkteré národy pupek mají, některé si jej vytvoří a některým je vnucen zvenčí. Ty, jejichž pupek je pravý, jsou pravděpodobně v menšině, ale na tom jen málo záleží. Důležitý je pouze fakt, že s příchodem modernity vzniká poptávka po pupcích.“ Cíl a metodika Úplně jednoduše lze to, o co se v tomto článku pokoušíme, vysvětlit následovně. V Zakavkazsku existuje řada pupků, o něž současné národy soutěží. Ne, že by těch pupků bylo málo, ale často se stává, že o jeden pupek tu soupeří více národů. A nemáte-li na Kavkaze pořádně starý a všeobecně uznávaný pupek, může se vám lehce stát, že o vás sousední národy budou vyprávět, že buď vůbec nejste nebo že jste někým jiným, než kým tvrdíte, že jste. Velmi pěkně to popisuje Suzanne GOLDENBERG (1994: 10). „Historie je na Kavkaze nebezpečná záležitost. Všechna neštěstí, všechny zrady či vzácné momenty stability zůstávají na povrchu nehledě na to, jak vzdálené v čase jsou. Na začátku téměř každého rozhovoru jsem byla
197
přerušena a upozorněna: 'Nejdřív musíte porozumět naší historii.' Nevyhnutelně, vysvětlení, jež následovalo, protiřečilo tomu, které jsem slyšela před chvílí.“ Kavkazští sousedé Ázerbajdžánců, totiž Arméni a Gruzíni, mají pupky docela zřejmé, byť o některé soupeří s jinými národy, k jiným se nehlásí, protože nezapadají do jejich idealistického výkladu dějin a jiné naopak přeceňují. Řada těchto pupků je také docela dobře zmapována západní historiografií, ať už se jedná o arménskou říši Tigrana Velikého, středověké arménské bagratovské království, Kilikijskou Arménii z doby křižáckých válek nebo guzínskou říši královny Támar. O historii Ázerbajdžánu toho dohromady nikdo moc neví. Zabýváme se historií Médie Atropaténé, víme cosi o Alwanu alias Kavkazské Albánii, víme, že byla říše Ílchánů a i žáčky na základní škole trápíme alespoň s dějinami starověké Persie – s těmi moderními pak už jen ty na gymnáziích. Ale Ázerbajdžán, na tom místě, kde jej na politické mapě světa najdeme teď, se vynořuje až roku 1918 a se samotnými Azery či Ázerbajdžánci je to ještě složitější, jak ostatně uvidíme. Rekonstrukce ázerbajdžánských dějin a vývoje státních struktur na teritoriu dnešního Ázerbajdžánu tak připomíná práci archeologa, který našel spoustu hliněných střepů a snaží se z nich sestavit nádobu, kterou snad kdysi tvořily. Potíž je v tom, že si zdaleka nejsme jistí, jestli námi nalezené střepy patří k té nádobě, kterou chceme sestavit. Cílem práce je tak ukázat, jak se významy toponyma Ázerbajdžán a etnonyma Ázerbajdžánec a Azer spolu s časem posouvaly a jak měnily svoji lokaci v geografickém prostoru. K tomuto použijeme historicko-geografickou analýzu, pomocí níž budeme sledovat, co se toponymem Ázerbajdžán, respektive etnonymem Azer či Ázerbajdžánec v minulosti označovalo a budeme hledat spojnice mezi tehdejšími a současnými významy. Naše historicko-geografická analýza je zarámována do modernistického přístupu ke studiu nacionalismu, jak jej prezentuje ve svém díle GELLNER (2002). Gellner je přesvědčený o tom, že současné národy z velké části vznikly se zrodem moderní industriální společnosti. Přitom ovšem nepopírá to, že jisté celky s vysokou kulturou existovaly již mnohem dříve a že např. mezi středověkou Francií a současnou Francouzskou republikou, mezi středověkým Českým královstvím a Českou republikou a třebas mezi Velkou Moravou a Slovenskou republikou, mohou existovat různé kontinuity – otázka však zní – do jaké míry? Do jaké míry je pátá francouzská republika pokračováním kapetovského království, do jaké míry je Česká republika pokračováním husitské rovnostářské tradice, do jaké míry existuje kontinuita mezi velkomoravskou kulturou a kulturou současného Slovenska a do jaké míry je historický Atrpatkan či Aderbadagan předchůdcem moderního Ázerbajdžánu?
198
Podle Gellnera (GELLNER 2002: 114-115) jsou kultury v čase rozhodně kontinuální, ovšem jinou věcí již je to, že kultury jsou také občas skutečně nově vynalézány a mají pak někdy potřebu předstírat kontinuitu. Abychom Gellnerovu úvahu dále rozvedli: lidé mají často ve zvyku hledat ve změti dějin jednotlivých kultur jakýsi svůj rodokmen (pupek) – chtějí vědět, kým vlastně jsou. A protože definice sama sebe skrze národ je, dovolím si tvrdit, v současném světě tím převažujícím způsobem skupinové identity, hledáme historie našich národů a kultur a občas přitom zřejmě šlápneme vedle. Problém totiž spočívá v tom, že historie se sice skutečně nějak odehrála, ale jak, to už se nikdy nedozvíme. Existují její různé výklady, které poměřujeme mezi sebou, bohužel však ne s objektivně se kdysi odehrálou historií, protože ji neznáme. Metod, jak tyto výklady dělat, je jistě mnoho a do všech se podepisuje pomyslná ruka toho, kdo je tvoří, lhostejno jedná-li se o národního buditele, vědce nebo lídra nacionalistické politické strany. O výklad českého vědce se zde pokusím já, konkurenční výklady ázerbajdžánské vědy se zde pokusím zprostředkovat. Na závěr této kapitoly zbývá ještě objasnit několik termínů, které budeme používat. Zatímco v anglojazyčné literatuře se paralelně používají etnonyma Azeri či Azerbaijani, v češtině doposud převládá etnonymum Ázerbajdžánec, Azer se vyskytuje méně často. V této studii však využijeme možnosti, jenž z této dvojkolejnosti plyne – a to tak, že termínem Ázerbajdžánec budeme nadále označovat všechny obyvatele Ázerbajdžánské republiky, tedy včetně menšinových národů jako jsou např. Tályšové, Lezgové apod. a termínem Azer pak budeme označovat příslušníka většinového národa, který žije na území Ázerbajdžánské republiky a zároveň také na severozápadě Íránu. Budeme-li tedy např. hovořit o ázerbajdžánské armádě, máme tím na mysli armádu suverénní Ázerbajdžánské republiky, budeme-li hovořit o azersko-arménských střetech, máme tím na mysli skutečně etnický konflikt a nikoliv válku dvou suverénních států. Národ pak chápeme veskrze gellnerovsky jako velkou skupinu osob, která sdílí společnou vysokou kulturu a která se jako národ sama definuje. V Baarově (BAAR 2001: 5568) pojetí sem patří jak národy tzv. evropského typu, tj. ty, které se „vyznačují prioritním faktorem psychologické sounáležitosti dané společným jazykem a kulturou, společným historickým vývojem v určitém časovém období ve státním útvaru, i vztahem k národním symbolům“ (BAAR 2001: 58), tak národy amerického typu, u nichž „prioritní úlohu hraje státní území a tmelícím prvkem se stávají jazyk a kultura importované z Evropy a přizpůsobené místním podmínkám“ (BAAR 2001: 62), ovšem již ne národy typu asijského, v nichž se v podstatě kombinuje model evropský a americký, což produkuje řadu problémů, např. to, že z pohledu myanmarské vlády jsou všichni obyvatelé Myanmaru Myanmarci (Barmánci), 199
zatímco menšinová etnika jako Karenové, Kačjinové či Arakánci se jako Myanmarci (Barmánci) necítí, případně že vedle sebe může existovat jakási dvojí „národní“ identita jako v případě Indie, kde sice existuje cosi jako územní národ Indů, zároveň však také existují národy Hindů, Bengálců, Ásámců, Tamilů atd., kteří mají své pupky a své vysoké kultury. Azerové, ve významu, používaném v tomto textu, patří mezi národy evropského typu, Ázerbajdžánci pak mezi národy typu amerického. Baarův africký model národa pak do našeho pojetí národa nespadá vůbec, protože v tomto případě ani označení pro národ územního typu (např. Konžan, vztažené k obyvatelům Demokratické republiky Kongo) ani jméno různých jazykových skupin, které obývají většinu afrických států (např. jméno Lendu vztažené k jedné z etnických skupin, žijících na území DRK), neoznačuje skupinu lidí sdílejících společnou vysokou kulturu. Stať: Ázerbajdžán a Azerové Při zběžném pohledu na mapu se situace Ázerbajdžánu a Azerů jeví jako docela jasná. Severně od řeky Araks a Tályšských hor leží nezávislá Ázerbajdžánská republika s hlavním městem Baku, jižně od ní pak tři íránské provincie, běžně označované jako perský, íránský či jižní Ázerbajdžán. Jedná se o provincie Ázarbajdžán-e Šarkí (azersky Šarki Azarbajdžan, Východní Ázerbajdžán), Ázarbaijdžán-e Gharbí (azersky Karbi Azarbajdžan, Západní Ázerbajdžán) a Ardabíl (Ardebil).1 Chtělo by se říci, že vzhledem k tomu, že na severu i na jihu žijí Azerové, jedná se o klasický případ rozděleného národa. Jedna část byla podrobena Rusy a druhá Peršany, jedna je dnes nezávislá a druhá ne. Zkrátka ideální pro případnou iredentu.2 Jak ale uvidíme, realita je poněkud jiná. Původ jména Ázerbajdžán vysvětlují dvě teorie. Ta první, používaná spíše současnými ázerbajdžánskými autory, tvrdí, že jméno Ázerbajdžán pochází ze staré perštiny a znamená „země ohně“, zejména v narážce na výrony zemního plynu na Apšeronském poloostrově v blízkosti současného hlavního města Ázerbajdžánské republiky Baku. Tyto hořící výlevy 1
Situace je tu velmi podobná řecko-makedonskému sporu o jméno Makedonie. Na severu existuje samostatný stát, zatímco na jihu provincie jiného státu, nesoucí stejné jméno jako samostatný stát. Podobně jako Írán nepoužívá název jižní či perský Ázerbajdžán, ale zná toponymum Ázerbajdžán, označující jeho severozápadní historickou zemi, dnes rozdělenou na tři provincie, ani Řecko nepoužívá názvy jižní Makedonie či egejská Makedonie, ale zná toponymum Makedonie, označující historickou řeckou zemi, dnes rozdělenou na tři provincie (tzv. periférie): Kedrikí Makedonía (Střední Makedonie), Dhytikí Makedonía (Západní Makedonie) a Anatolikí Makedonía kai Thrakí (Východní Makedonie a Thrákie). 2 Z italského Italia iredenta (nesvobodná Itálie), které původně označovalo části Itálie ovládané v druhé polovině 19. století Rakouskem (Benátsko, Trentino apod.). Jako iredentismus se označují snahy o odtržení území od existujícího státu a jeho připojení ke státu jinému, většinou etnicky shodného s odtrženeckým územím. Jako příklad lze uvést snahy Arménů o připojení Náhorního Karabachu, srbské či chorvatské snahy o připojení částí Bosny a Hercegoviny, případně snaha Jižní Osetie o spojení se Severní Osetií v rámci Ruska.
200
plynů, které vystupovaly přímo ze země, měly inspirovat Zaratuštru, tvůrce zoroasteriánského náboženství, ve kterém hraje oheň velmi důležitou roli (LEEUW 2000: 17). Verzí této teorie je tvrzení, že základem jména Ázerbajdžán je vlastní jméno Ádarbádor, odvozené z perských slov ádar – oheň a bájkán – strážce (PLANHOL, KLEISS, SCHIPPMANN 1996-2007). Je pravda, že piry, hořící výrony plynů, byly zoroasteriány uctívány a na jejich místech stavěny chrámy, např. dodnes stojící Atešdag v Surachany nedaleko Baku. Azerové jsou na tuto zoroasteriánskou etapu své historie poměrně pyšní, i když mezi nimi dnes prakticky žádní zoroasteriáni nežijí; je to zjevně jeden z pupků, ke kterému se Azerové hlásí a který podle nich dokazuje jejich starobylost. Na otázku, jak zoroasteriánskou minulost země vnímá, odpověděl autorovi Azer z vesnice Surachany na Apšeronském poloostrově tak, že je sice muslim, ale oheň uctívá jako očišťující sílu. Druhá teorie má za to, že jméno Ázerbajdžán pochází ze jména jednoho z následovníků Alexandra Makedonského, známého jako Atropatés, který po Alexandrově smrti zřídil jižně od řeky Araks stát zvaný Médie Atropaténé. Atropatés i Atropaténé (Atropatios Media) jsou řecké přepisy jména. Často se vyskytující arménská podoba jména je Atrpat (Atrpatkan), středoperská Aturpat (Áturpátakán), novoperská pak Ádarbájdžán či Ádarbájgán a v současné perštině Ázarbájdžán. Do turečtiny jméno země přešlo v podobě Azarbajdžan (srov. ATABAKI 1993: 7 a PLANHOL, KLEISS, SCHIPPMANN 1996-2007). Jádrem zdá se nevýznamného sporu je to, že pokud jméno Ázerbajdžán svým původem odkazuje k dnešnímu Apšeronskému poloostrovu, je jasné, že se v minulosti, alespoň po nějakou dobu, vztahovalo i na území severně od řeky Araks, tedy dnešní Ázerbajdžánskou republiku a ne pouze na území jižně od řeky Araks, dnešní perský či jižní Ázerbajdžán. Pokud platí druhá zmíněná teorie a jméno Ázerbajdžán pochází od státu Atrpatkan, pak to znamená, že se toto pojmenování vztahovalo zásadně na území jižně od Araksu, jak to ostatně dokládá i to, že země severně od Araksu nesly v historii jiná jména a jméno Ázerbajdžán severně od Araksu je zřejmě přivandrovalcem z 20. století. Od 4. století př. n. l. máme doklady o tom, že severně od řeky Araks žili tzv. Kavkazští Albánci, jež své jméno získali od Strabóna, který je nazývá Albanoi, což je zřejmě zkomolenina arménského jména Alwank, které snad jako endoetnonymum používali i samotní Kavkazští Albánci – podle jiné verze to však bylo jméno Raneank (srov. BOSWORTH 19962007 a CHAUMONT 1996-2007). Aby nedocházelo k omylům, že tito Kavkazští Albánci mají nějaký příbuzenský vztah k Albáncům balkánským, budeme raději pro toto etnikum používat jméno Alwanci a pro jejich státní útvar jméno Alwan, případně Alwanie. Jako Alwan vystupuje území mezi řekami Kura a Araks zhruba do arabského vpádu v 6. století, přičemž během té 201
doby o vliv v Alwanu soupeřily okolní státy – zejména Arménie, Parthie, Persie a Řím. Území západně od řeky Kura bylo v té době známé jako Arcach a vlivy Arménů a Alwanců se v něm různě mísily. Po arabském vpádu se toponyma severně od řeky Araks opět mění. Zatímco jihozápadní část nese arabsko-perské jméno Arran,3 pro severovýchodní část se vžilo jméno Širván. Tato toponyma zažila vpád Seldžuků ve století 11., Mongolský vpád ve století 13., nájezdy Tamerlána i vpády kočovných kmenů Ak-Kojunlu a Kara-Kojunlu. Pojďme se nyní podívat na to, jak se vyvíjela toponyma jižně od řeky Araks. Nejstaršími známými obyvateli tohoto území byli starověké národy Lulubijců a Gutejců, někdy v 7. století př. n. l. jižně od Araksu existovala říše Mannea (Manni), na přelomu 7. a 6. století př. n. l. po jejím pádu ovládli území Médové a od roku 550 př. n. l. pak Peršané, přičemž celá oblast jižně od Araksu až do míst dnešního Teheránu, byla dále nazývána jako Médie. V letech 330-321 byla Médie, stejně jako zbytek Persie, součástí říše Alexandra Makedonského. Po Alexandrově smrti získal území jižně od Araksu již zmiňovaný Atropates a odtud tedy název celé země – Médie Atropaténé (Atrpatkan). Toto toponymum, zdá se, vydrželo vládu Seleukovců, Parthů, Arménů i vpády Římanů, aby se zhruba v polovině 3. století n. l. vynořilo toponymum nové. Obnovená Perská říše dynastie Sásánovců ovládla i území Atropatény a zřídila zde provincii (marz) s názvem Áturpátakán. Ta se v 7. století spolu s celou Persií dostala pod vládu Arabů. Na základě údajů Boswortha (BOSWORTH 1996-2007) můžeme území Áturpátakánu (neboli Ádurbádagánu či chcete-li Ázerbajdžánu) vymezit následovně: Západní hranici tvořil horský hřeben mezi jezery Urmijským a Vanským, severní řeky Araks a Kura (přičemž Mughanská step byla většinou počítána k Ázerbajdžánu a nikoliv k Arranu), východní hřeben Tályšských hor a jižní ležela zhruba na úrovni řeky Sefid. Koncem 9. století ovládal Ázerbajdžán perský rod Sadžídů, v polovině 10. století vystřídaný kurdskými Rawwádidy, aby pak Ázerbajdžán sdílel osud svých blíženců severně od Araksu – vpád Seldžuků. Atabegovi seldžuckého sultána Arslána bin Togrula jménem Šams al-Dín Ildeniz se podařilo v druhé polovině 12. století vytvořit stát s centrem v Hamadánu, který ovládal území Ázerbajdžánu a na čas i Arranu a do dějin vešel pod názvem Říše Ildenizidů. Pak opět následují cizí vlády – Mongolové, Tamerlán, turkomanské kmeny apod. – přerušované obdobími vlády naturalizovaných dynastií různého původu (Ílcháni, Čupané, Džalajeridé).
3
Zřejmě z arabského al-Rán, tj. země národa Rani, jak nazývali Gruzíni Alwance (Raneank).
202
Po pádu Ak-Kojunlu, druhého z turkomanských kmenů, se nejsilnějším hráčem v oblasti ukázal být vládce Arbílu Ismail Safawí, kterému se začátkem 16. století podařilo obnovit Perskou říši s hlavním městem v ázerbajdžánském Tabrízu, které však bylo kvůli válkám s Osmany přesunuto do Kazvínu a následně až do Isfahánu. Safíjovská Persie ovládala území jak jižně, tak i severně od Araksu, přičemž jej rozdělila na tři beglarbegáty – Tabríz (jižně od Araksu), Širván (severně od Araksu, východně od Kury) a Karabach (severně od Araksu, západně od Kury). Spolu s beglarbegátem Šuchur-Sáda v oblasti dnešního Nachičevanu byla celá tato oblast nazývána jako Ázerbajdžán – zřejmě poprvé se tak toto toponymum objevuje i severně od Araksu a Kury (srov. CORNELL 2000: 67, ALTSTADT 1992: 9). Jak 16. tak 17. století byly charakteristické vleklými válkami mezi Persií a Osmanskou říší, během kterých byly ázerbajdžánské beglarbegáty několikrát Osmany okupovány. Ve 20. létech 18. století během sporů o nástupnictví po perském šáhovi Husajnovi do Ázerbajdžánu vstoupila jak ruská (Širván) tak osmanská (Tabríz) armáda, aby byla územní celistvost Persie obnovena až v letech 1734-36 za šáha Nadira. Po smrti šáha Nadira se celá severozápadní Persie dezintegruje na řadu drobných feudálních útvarů, nazývaných většinou chanáty. Na území dnešní Ázerbajdžánské republiky to byly zejména chanáty Kubský, Karabašský, Šemachský (Širvánský), Bakuský, Šekský, Tályško-mughanský, Nachičevanský a Gandzakský a dále kratší dobu trvající útvary, např. Salján, Džavad, Ilisu, Kazach, Šamšaddín, Balakan aj. Jižně od Araksu existovaly chanáty Tabrízský, Ardabílský, Makuský, Chojský, Urmijský, Karadagský a Sarabský. V letech 1804-1806 vstoupili do hry v Zakavkazsku opět Rusové. Jejich vojska dobyla Gandzak, Šeki, Kubu, Šemachu, Baku, Karabach, Balakan, Ilisu a Kazach, přičemž některé z chanátů byly zrušeny ihned, zatímco jiné formálně přetrvávaly, nejdéle z nich Karabach až do roku 1822. Válečný stav byl ukončen roku 1813 gulistánskou smlouvou mezi Ruskem a Persií, která si na chanáty činila nárok, přičemž k dosavadním ruským ziskům přibyl i TályšskoMughanský chanát. Perský pokus o znovudobytí Zakavkazska skončil v letech 1826-1828 neúspěchem a podle turkmančajské smlouvy připadlo Rusku celé území až po řeku Araks a Tályšské hory. Ruskem dobytá území prodělala několik územně-správních změn, aby se v roce 1867 ustálila v podobě, která vydržela až do pádu carského impéria. Jádro současné Ázerbajdžánské republiky bylo tvořeno Bakuskou gubernií, západní část země náležela k Jelizavetpolské gubernii (s centrem v dnešní Gjandži, bývalém Gandzaku) – ta ovšem zahrnovala i Zangezur v dnešní Arménii. K jerevanské gubernii zase patřil dnes ázerbajdžánský Nachičevan a Šarur a současná ázerbajdžánská Zakatala náležela ke gubernii Tiflisské. Rusové tak zcela opustili 203
tradiční toponyma jako Širván, Arran či Karabach a nepoužívali ani toponymum Ázerbajdžán. Ten se nadále používal pouze pro území jižně od Araksu, které bylo pod správou Persie. Než se pustíme do výkladu o toponymu Ázerbajdžán ve 20. století, musíme si objasnit etnogenezi dnešních Azerů, protože s národem Azerů je používání toponyma Ázerbajdžán ve 20. století neodmyslitelně spjato. Jádrem sporu o etnogenezi Azerů je především to, od kdy se v Ázerbajdžánu nebo Arranu a Širvánu hovořilo turkickým jazykem, který bychom tak dnes mohli považovat za předchůdce moderní azerštiny. Některé zdroje datují příchod prvních turkických kmenů do Zakavkazska do 5. – 6. století (LEEUW 2000: 43-46), ASGHARZADEH (2007: 9) datuje první turkickou literární památku – epos Dede Korkut – do 6. – 7. století, zatímco ATABEKI (1993: 9-10) nebo ALE-OSFUR (2006: 17-20) tvrdí, že jazykem patřícím do skupiny severozápadních (médských) íránských jazyků, jež nazývají jako ázarí, se v dnešním íránském Ázerbajdžánu hovořilo až do 15. století. Tento jazyk byl poté vytlačen jazykem z oghuzské (jihozápadní) větve turkických jazyků a který byl posléze nazván ázerbajdžánštinou či azerštinou. Pozůstatkem íránského jazyka ázarí má být tátština, jazyk používaný národem Tátů v dnešním severovýchodním Ázerbajdžánu. Ve starověkém Alwanu se hovořilo alwanštinou, což byl jazyk kavkazského původu, který ovšem po arabském vpádu postupně vymizel. Západní část Alwanců se zjevně armenizovala, východní se naopak islamizovala a měla tak tendenci používat jazyky spjaté s islámem – tedy arabštinu a později perštinu. BOSWORTH (1996-2007) však uvádí, že alwansky se ve městě Partaw (dnešní Barda) hovořilo ještě v 10. století. Pozůstatkem původní alwanštiny je snad udijština, kterou používá několik tisíc osob, žijících převážně ve vesnici Nidž v Ázerbajdžánu, mezi městy Šeki a Kabala (SCHULZE 2001). V druhé polovině 11. století přicházejí do Zakavkazska turkičtí Seldžukové a s nimi podle všeho i první vlna turkizace oblasti, i když zřejmě ne nijak silná, protože Seldžukové byli silně ovlivněni perskou kulturou. K větší turkizaci docházelo až za vlády mongolských Ílchánů, kteří svým turkickým velitelům často přidělovali půdu jako iqtá4 (BOSWORTH 1996-2007). Znovuzrození Persie počátkem 16. století paradoxně dokazuje, že v té době již byl Ázerbajdžán a zřejmě i Širván zcela turkizován. Sám šáh Ismail Safáwí psal poezii v jazyce, který je velmi podobný současné azerštině (CORNELL 2000: 67 nebo ALTSTADT 1992: 12). Básníci Nizámí Gandževí nebo Chagáni Širvání, oba žijící a tvořící severně od Araksu, ještě ve 12. respektive začátkem 13. století psali persky a jsou řazeni mezi velikány perské literatury. 4
Instituce iqtá pochází z období chalífátu v 9. st. a bývá často, ovšem ne zcela přesně, přirovnávána k evropskému lennímu systému. Vojevůdcům či důstojníkům byla často místo platu přidělována půda, kterou mohli po určité období využívat.
204
Jak tedy ve světle výše napsaného interpretovat původ dnešních Azerů? Jisté je jen jedno – Azerové mají velmi komplikovaný rodokmen, který sahá nejméně ke starověkým Médům a možná až ke Gutejcům či Lulubijcům, ovšem z hlediska Azerů žijících v Ázerbajdžánské republice je nutno si spíše všímat kavkazských Alwanců. Od 11. století pak přichází jedna turkická vlna za druhou a Širván (Arran) a Ázerbajdžán, území, která se po staletí vyvíjela dosti odlišně, najednou získávala etnicky i jazykově velmi podobný charakter. Genetické analýzy prokázaly, že Azerové v Ázerbajdžánu jsou po této stránce více příbuzní s kavkazskými národy (Gruzíny, Čečeny, Čerkesy apod.) než s národy turkickými, ovšem znaky typické pro turkické populace se vyskytují v „mužském“ chromozomu Y, což podle autorů těchto analýz značí, že původní populace na území dnešního Ázerbajdžánu absorbovala menší turkickou populaci, která byla zřejmě tvořena především muži a jednalo se tak nejspíše o válečníky a novou regionální elitu, která mase původních obyvatel předala svůj jazyk (NASIDZE, SARKISIAN, KEDRIMOV, STONEKING 2003). O podobné studii provedené v perském Ázerbajdžánu není bohužel autorovi nic známo. Nyní však vyslovíme v této chvíli poněkud zarážející tvrzení. Ještě na konci 19. století žádní Azerové neexistovali. Byli jen Perští nebo Ázerbajdžánští Turci žijící v perském Ázerbajdžánu a Ruští Muslimové, Ruští Turci či Tataři, žijící v ruském záboru Zakavkazska; ti se ovšem sami nazývali buď Širvánci nebo Arranci (SWIETOCHOWSKI 1995: 10). ALTSTADT (1992: 66-67) však uvádí, že v Jelizavetpoli (Gjandža) na přelomu 19. a 20. století si již místní turečtí muslimové sami říkali Ázerbajdžánci, zatímco v Baku převládala identita obecně turecká respektive tatarská. Tito Tataři byli sice nejpočetnější z etnických skupin Bakuské a Jelizavetpolské gubernie, ale ekonomicky z nich byli nejslabší. To se odráželo i na nižší úrovni vzdělání a národního povědomí, které bylo po většinu 19. století velmi vágní a lavírovalo mezi identitou tureckou (tatarskou), muslimskou či lokální širvánskou nebo arranskou. Přesto se však již v první polovině 19. století objevují zajímavé postavy kulturních dějin, které ovlivnily formování azerského národa.5 Mirza Muhammad Ali Kazembek, působící na kazaňské univerzitě v povolžském Tatarstánu, vytvořil gramatiku tureckého (Türki) jazyka, která byla na přelomu 19. a 20. století používána i v Baku a Jelizavetpoli.V polovině století se dostalo mezinárodnímu věhlasu šekskému rodákovi jménem Mirza Fath Ali Achundzade (Achudnov). Ač žil především v Tiflifu, začal Achundzade psát v „azerské“ turečtině a jeho divadelní hry byly překládány i za hranicemi. Začátkem 19. století bratři Hadžibejliové z karabašské Šuši složili 5
Na téma role jednotného spisovného jazyka, divadla, literatury apod. při utváření moderních národů v 19. století viz např. THIESSOVÁ (2007).
205
vůbec první muslimskou operu Lajlá a Madžnún. Vedle prvních literárních děl v novodobé „azerštině“, i když se tak ještě nejmenovala, vznikaly v druhé polovině 19. století i první „tatarské“ časopisy. Přelom 19. a 20. století pak již směle můžeme nazvat azerským národním obrozením. V Baku vzniká tatarská elita; bohatí podnikatelé z ropného i textilního průmyslu, z nichž můžeme jmenovat rodiny Taghijevů, Naghijevů či Asadullajevů, podporovali tatarské školství, zakládali různé filantropické nadace, vlastnili tatarské noviny, Taghijevové a Naghijevové společně založili dokonce Bakuskou obchodní banku a Hadži Zejnal Adidnin Taghijev v 80. letech 19. století založil první bakuské divadlo. Tato nově vzniklá elita byla sekulárně orientovaná. Neodmítala islám jako takový, ale snažila se jej modernizovat. Stavěla se proti polygamii, zahalování žen a kladla velký důraz na vzdělání. Panturkistické
ideje,
které
byly
po
ztrátě
pozic
na
Balkáně
formulovány
nacionalistickými silami v Osmanské říši v závěru 19. století, nepadly mezi Tatary či azerskými Turky zprvu na příliš úrodnou půdu. Tatarské elity si byly vědomy své dlouhé kulturní tradice sahající až k Seldžukům (tedy nikoliv k Osmanům) a spíše než k panturkismu se upjaly k „probuzení“ vlastního ázerbajdžánského národa, a to i v období po roce 1917, kdy vznikla nezávislá Ázerbajdžánská republika. Navíc si byly vědomy i toho, že za Araksem žije další jim jazykově blízké obyvatelstvo, s jehož zástupci se setkávaly i v samotném Baku, kam Perští Turci či Azerové přicházeli za prací. Azerští nacionalisté tak považovali jazykově blízké obyvatelstvo jižně od Araksu za součást ázerbajdžánského národa, i když sami „jižní“ Azerové viděli svoji budoucnost spíše v Íránu (ALTSTADT 1992: 69-71). To ovšem neznamená, že by na obou březích Araksu neexistovalo panturkistické hnutí, pouze jeho síla nebyla taková, jak si jeho istanbulští ideologové přáli. Zkrátka vedle panturkistického projektu byl formulován projekt svébytného azerského národa. Proč zejména perští Ázerbajdžánci příliš nereagovali na panturkistické myšlenky, docela dobře vysvětluje ATABEKI (1993: 12-26) pomocí významu termínu mellat – národ v perštině. V turečtině byl termín milleti, který původně označoval nemuslimskou náboženskou komunitu, etnizován a používán v evropském významu jako národ.6 Takto zakořenil význam slova millet i v dnešní Ázerbajdžánské republice. Jeho perská obdoba mellat (oba termíny mají společný arabský původ) se nakonec ustálila v podobě územního pojetí národa, tj. že všichni obyvatelé Persie či Íránu patří k jednomu mellatu, nehledě na jejich etnický původ – jsou jednoduše Íránci (Peršany). Zatímco Ruští Azerové byli nakonec přeci jen zasaženi panturkismem a jak 6
Ovšem ázerbajdžánský parlament nese jméno Milli Madžlis, tj. Národní shromáždění, zde spíše ve smyslu národa územního typu.
206
během krátké nezávislosti v letech 1918-1920, tak za dob Ázerbajdžánské SSR si vybudovali silnou národní identitu, perským Azerům se ji vybudovat nepodařilo a i přes občasné pokusy o nezávislost na Persii (Íránu), zůstávají docela pevnou součástí dnešní Islámské republiky. Kromě rozdílnosti v chápání své identity se jižní a severní Azerové drobně liší i v používaném jazyku. Rozlišuje se severní a jižní větev azerštiny, přičemž tou jižní hovoří v Íránu na 23,5 miliónu lidí, zatímco severní v Ázerbajdžánské republice hovoří přibližně 6 miliónů lidí (GORDON 2005). Obě skupiny Azerů naopak spojuje náboženství – šíitský islám. V roce 1917 se obě hlavní politické strany ruských Azerů (tj. Musavat a Turecká federalistická strana) spojily a shodly na panturkistickém nacionalistickém programu, vyjádřeném slovy Nasiba Jusufbejlyho jako „nacionalismus, tureckost, populismus a modernizace“ (ALTSTADT 1992:81), což můžeme chápat jako nastoupení cesty ke vzniku nezávislého azerského státu. Nebudeme se zde nyní zabývat složitostí politického vývoje v Zakavkazsku v chaotických letech 1917-1918 a přeneseme se do 22. dubna 1918, kdy pod tlakem okolností tři znesvářené zakavkazské národy – Arméni, Azerové a Gruzíni – vyhlásily Zakavkazskou federaci, která se však již po měsíci rozpadla na tři nezávislé státy. Jedním z nich byla Ázerbajdžánská demokratická republika (ADR). Ta se chápala jako nástupnický stát Bakuské a Jelizavetpolské gubernie a tato území, plus další etnicky vymezená území na úkor bývalých gubernií Jerevanské a Tiflisské, hodlala ovládat. ADR však měla jepičí život. Baku, které považovala za své hlavní město (byť vláda zpočátku sídlila v Gjandži, bývalé Jelizavetpoli), bylo kontrolováno tzv. Bakuským sovětem a posléze arménsko-esersko-menševickou vládou podporovanou Brity a známou jako Středokaspická diktatura. S pomocí osmanských vojsk Ázerbajdžánci Baku dobyli v září 1918, ovšem válka s Arménií o Karabach trvala v podstatě až do bolševického vpádu do ADR v dubnu 1920. Po vzniku SSSR byl v letech 1922-1936 Ázerbajdžán součástí Zakavkazské sovětské federativní socialistické republiky, v letech 1936-1991 pak byl coby Ázerbajdžánská SSR jednou z konstitutivních republik Sovětského svazu. Dne 30. srpna 1991 vyhlásil ázerbajdžánský Nejvyšší sovět nezávislost země pod názvem Ázerbajdžánská republika. Svébytným vývojem procházel začátkem 20. století i perský Ázerbajdžán. Za íránské ústavní revoluce v letech 1905-1908 se v perském Ázerbajdžánu zformovalo autonomistické hnutí, které dalo vzniknou Tabrízské radě, de facto regionálnímu parlamentu. V době první světové války stál v čele perských Azerů a jejich autonomistického hnutí Šejch Mohammad Chijabání, který v reakci na vyhlášení nezávislosti Ázerbajdžánské demokratické republiky přejmenoval perský Ázerbajdžán na Azadistán (Země svobody). Chtěl se tím jasně odlišit od
207
nově vzniklého státního útvaru. Perští Azerové byli totiž použitím jména Ázerbajdžán severně od Araksu docela zaskočeni (ATABAKI 1993: 50). Chijabánímu se podařilo získat pod kontrolu Tabríz a další azadistánská města, ovšem již v létě 1919 vstoupila do Azadistánu osmanská armáda, snažící se využít slabosti Persie a Ruska a získat Azery pro myšlenku panturkismu, která zakořenila mezi Chijabáního oponenty, jakým byl např. Jusuf Zia. Chijabání a jeho stoupenci museli odejít do exilu. S koncem léta se však Osmani opět stáhli a Chijabání, který teheránskou vládu vinil ze spolupráce s Osmany, nakonec v červnu 1920 ustavil místní vládu, nazvanou jako Milli Hükumat – Národní vláda, čímž však měl spíše na mysli, že jeho vláda je „lidová“, než že by měla vést Azadistán či Ázerbajdžán k separaci od Persie. Chijabání se snažil Persii decentralizovat a zbavit ji závislosti na cizích mocnostech – proto odmítal spolupracovat i s bolševiky podporovaným Kučak Chánem v Gílánu, který jinak z ideologického hlediska mohl být jeho přirozeným spojencem. Chijabáního regionální vláda tak skončila neslavně. Teheránská vláda jmenovala nového guvernéra Ázerbajdžánu, který s pomocí ruských kozáků dobyl v září 1920 Tabríz. Chijabání a desítky jeho stoupenců byli zabiti (ATABAKI 1993: 46-51). Dalšího pokusu o svébytný vývoj se perský Ázerbajdžán dočkal v závěru druhé světové války. Iniciovala jej Demokratická strana Ázerbajdžánu, která de facto vznikla z tabrízské buňky levicové strany Tudeh, blízké Sovětům. Sovětská vojska vstoupila do íránského Ázerbajdžánu v srpnu 1941 podobně jako do Íránu vstoupila vojska britská, v souvislosti s vojenskými akcemi druhé světové války. V prosinci 1945 bylo založeno Ázerbajdžánské národní shromáždění a vznikla i Národní vláda Ázerbajdžánu. V těchto institucích se mísily jak síly, které usilovaly jak pouze o autonomii v rámci Íránu (např. Mir Džafar Piševárí), tak síly, které se snažily o vytvoření Velkého Ázerbajdžánu spojením s Ázerbajdžánskou SSR v rámci Sovětského svazu (např. Mohammad Birija). Tak či tak, levicově orientovaná vláda perského Ázerbajdžánu by nemohla vzniknout bez podpory sovětských vojsk. Území, které prostřednictvím nepravidelných fedajínských7 jednotek tabrízská vláda kontrolovala, sahalo od Araksu až k Zandžánu a od pobřeží Kapisku u Astary k Urmijskému jezeru. Sověti se angažovali i ve vyjednáváních mezi ázerbajdžánskou delegací a íránskou vládou (účastnila se i delegace z Kurdistánu). Jednání skončila v podstatě podřízením se ázerbajdžánských autorit centrální vládě. Předseda parlamentu Šabestárí i první tajemník 7
Fedajíni či fidajíni je v oblasti Jižního Kavkazu a východní Anatolie tradiční označení nepravidelných jednotek často guerillového charakteru, které bojovaly proti centrální moci. Své fedajíny měli jak Azerové, tak dříve i Arméni.
208
Demokratické strany Piševárí zůstali ve funkcích, ale svými názvy se ázerbajdžánské struktury vrátili k původnímu „provinční“ – tedy již ne „národní“. Konec jakýchkoliv snah o autonomii a místy i secesi od Íránu přišel koncem roku 1946. Po stažení sovětských vojsk íránské vládní jednotky dobyly Zandžán, který byl v držení fedajínů a Teherán poté ohlásil své tažení na Tabríz. Demokraté v podstatě kapitulovali a 12. prosince 1946 vstoupily vládní jednotky do Tabrízu. Na 15 000 Azerů, včetně Piševárího a dalších čelních představitelů Demokratů, uprchlo do sovětského Ázerbajdžánu (ATABAKI 1993: 175). V dalších desetiletích již k žádným výrazným snahám o autonomii či secesi íránského Ázerbajdžánu od Íránu nedošlo. Až s rozpadem Sovětského svazu a vznikem nezávislé Ázerbajdžánské republiky severně od Araksu se objevily tendence ke vzniku Velkého Ázerbajdžánu, ovšem zejména mezi Azery žijícími mimo Írán (ATABAKI 1993: 184). Prezident Ázerbajdžánské republiky v letech 1992-1993 Abülfez Elčibej, zakladatel Lidové fronty Ázerbajdžánu, patřil právě k těm intelektuálům, kteří se snažili oživit panturkistickou myšlenku, což samozřejmě nemohlo nechat íránskou vládu, která má po dvou ázerbajdžánských revoltách až panický strach z toho, že se její severozápadní provincie o něco podobného pokusí znovu, klidnou. Írán se v karabašském konfliktu8 postavil spíš na stranu Arménie, dodnes s ní udržuje nadstandardní vztahy a vedle Ruska je jejím klíčovým spojencem. Po Elčibejove pádu v září 1993 se sice vztahy mezi Íránem a Ázerbajdžánskou republikou zlepšily, Írán však dodnes bedlivě sleduje dění na severu od svých hranic, rozhodnut v žádném případě nepřipustit opakování událostí z let 1918 a 1945-1946. Diskuse Viděli jsme, jak komplikovaná historie Ázerbajdžánu a jeho obyvatel je. Přesto a nebo možná právě proto hledají ázerbajdžánští historikové kořeny, pupky svého státu a národa a snaží se dokázat, že jsou posledním článkem jednotného historického vývoje počínajícího někde od starověkého Alwanu nebo proroka Zarathuštry. V podání ázerbajdžánské vědy jsou obyvatelé dnešního Ázerbajdžánu potomky Alwanců a tudíž jsou v oblasti autochtonní, což je zdůrazňováno zejména ve sporu s Arménií o Náhorní Karabach, který byl kdysi součástí Alwanu. I současní karabašští Arméni jsou tak z tohoto pohledu buď přivandrovalci z 19. století, nebo přímo poarménštění Alwanci a tudíž Azerové; jenom o tom ještě neví... Ono je 8
V letech 1992-1994 se Arménie vojensky střetla s Ázerbajdžánem o převážně Armény osídlenou, ale pod správu Baku náležící enklávu Náhorní Karabach. Arménům se podařilo Azery zcela z Náhorního Karabachu vytlačit a dobyli i rozsáhlá území v jeho okolí.
209
docela pravděpodobné, že pra pra (…) praděd dnešního karabašského Arména byl Alwanec, ale co na tom dnes záleží, chápe-li se tento pra pra (…) pravnuk jako Armén? S jižním Ázerbajdžánem má ázerbajdžánská věda poněkud problém. Převládající verze vzniku toponyma Ázerbajdžán mezi ázerbajdžánskými vědci je „země ohně“ a toto toponymum je tak spojeno s dnešní Ázerbajdžánskou republikou. Přesto však jižní Ázerbajdžán existuje a je chápán jako přirozené pokračování azerského teritoria ze severu, násilně oddělené ruským vpádem. To, jak jsme viděli, není zcela přesné. I když řada kontaktů přes hraniční řeku jistě vždy byla a území mělo v důsledku islamizace, turkizace a obsazení Persií nakonec jazykově a kulturně velmi podobné obyvatelstvo, bylo po většinu historie chápáno jako území dvě, ne-li tři až čtyři (Ázerbajdžán, Arran, Širván, Karabach). Zoufalá snaha severních Azerů hledat svůj pupek u Alwanců, Médů, Seldžuků, či říše Ílchánů bohužel poněkud odvádí pozornost od jiných pupků, které moderní Azerové jistě mají. Tím největším je jistě přelom 19. a 20. století, kdy se takřka z ničeho zrodil projekt moderního azerského národa s kulturními velikány jako Achundov nebo bratři Hadžibejliové, jejichž význam daleko přesáhl hranice Ázerbajdžánu. Podle nás je mnohem důležitější hledat kořeny své současné kultury, než dokazovat, že něčí prapředek tu žil již za dob Alwanu, byť to samozřejmě může být pravda. Nebude se jistě jednat o tak starobylé pupky, ale budou zato opravdové. Vždyť co má, kromě genetické výbavy, společného starověký Alwanec s moderním obyvatelem Baku? Jižní Azerové to komplikují méně. Chápou Írán jako svůj stát a cítí se být Íránci – vždyť novodobá Persie vzešla od Ismaila Safawího původem z území Ázerbajdžánu a hovořícího turkickým jazykem. Azerové hráli v dějinách Íránu vždy důležitou roli. Tabríz je jedním z nejdůležitějších ekonomických center země a jedním z jejích historických hlavních měst. Tady Írán povstal z popela, proč tedy na něm vyhlašovat nezávislost? Identita jižních Azerů je tak zcela jiná, než Azerů severních. I mezi nimi se samozřejmě vyskytují jedinci, kteří sní svůj velký nacionalistický sen a hledají své starobylé pupky, zjevně však nemají širší podporu. Nikde však není psáno, že v případě chaosu v Íránu, např. v souvislosti s možným pádem islamistického režimu, nedojde i v Tabrízu k probuzení nacionalistických sil. Teherán si je toho vědom a tak se můžeme často dočíst, že ten severní Ázerbajdžán vlastně žádným Ázerbajdžánem není, že se má jmenovat Arran, ale Sověti jej pojmenovali Ázerbajdžán, aby si mohli nárokovat i ten skutečný Ázerbajdžán v Íránu (REZA 2001-2008).9 9
Tato logika ovšem není zcela nesmyslná. Podobně se Sověti zachovali i při vytvoření Moldavské ASSR v roce 1924. Byla zřízena na území, které s historickou Moldávií mezi Karpatami a řekou Prut nemá nic společného, ovšem ve 40. letech posloužila jako důvod pro připojení území mezi řekami Prut a Dněstr k Sovětskému svazu
210
Závěr Máme tak dnes dva Ázerbajdžány a jeden až dva azerské národy. Ten severní v podstatě převzal jméno toho jižního a ustavil se do podoby moderního národního státu. Ten jižní zůstal do značné míry mimo hlavní proud moderního nacionalismu a zůstává zatím pevnou součástí Íránu. Historicky a geograficky vzato, je jméno Ázerbajdžán na sever od Araksu omyl, ale tento omyl už se těžko může odestát. Místo Arranců či Širvánců, stvořily bakuské elity na přelomu 19. a 20. století azerský národ a stát, které dodnes reálně existují a i kdyby měla Ázerbajdžánská republika nějakým řízením osudu opět zmizet z politické mapy světa, azerský národ z té etnické hned tak nezmizí. V době Mehmeta Amina Rasulzadeha, zakladatele Ázerbajdžánské demokratické republiky, existovala silná poptávka po pupcích a myšlence vzniku národního státu severně od Araksu vyhovoval jen jeden, ten, který by překonal arransko-širvánsko-karabašskou trichotomii, totiž ten ázerbajdžánský (o Alwanu tehdy ještě nikdo příliš nevěděl), byť ležel o něco jižněji. Škoda, že tam nezůstal, asi by mu tam bylo lépe. Kdyby se severně od Araksu stavělo více na místních pupcích, mohly by zde sice být namísto jednoho státu dva až tři státy (Širván, Arran, Karabach), ale identita jejich obyvatel by mohla být více územní, než jazyková, což, jak se zdá, zmenšuje riziko vzájemného konfliktu. Na začátku studie jsme uvažovali o typologiích národa a řekli jsme, že Azerové či Ázerbajdžánci leží na pomezí mezi evropským a americkým typem národa. Existuje tu zcela jasná myšlenka „evropského“ azerského národa, ovšem dnešní Ázerbajdžán by se měl spíše pokoušet o identitu ve smyslu národa „amerického“ typu, měl by se snažit těžit ze své etnické pestrosti, aby byl jednou schopen přijmout zpět třeba i karabašské Armény, podaří-li se v dohledné době tento zamrzlý konflikt vyřešit. V návaznosti na atmosféru multikulturního Baku konce 19. století by to jít mohlo, při trumfování se, čí národní pupek je starší, a patří mu z toho titulu to či ono území, se jedná o cestu do pekel. Ohledně samotné Gellnerovy paralely s biblickým Adamovým pupkem je podle nás patrné jedno: tvoří-li se národ, je těžké, obejít se bez pupku. Ovšem těch dobrých pupků je zjevně méně, než kolik je na světě národů. A tak poptávka po pupcích, aspoň v některých částech světa, stále trvá.
coby Moldavská SSR. Paradoxně ovšem toto území nebyla vlastní Moldávie, ale Besarábie – bolševici v tom zjevně sami neměli úplně jasno. Oním územím, které nikdy k Moldávii ani Besarábii nepatřilo a stalo se její součástí kvůli bolševické hře s mapou, je současná samozvaná Podněsterská republika.
211
Literatura ALE-OSFUR, S. M. (2006): On a Mysterious Term in the Azari Verses of Maghrebi Tebrizi. In Iran and the Caucasus, Vol. 10., July, s. 17-20. ALTSTADT, A. L. (1992): The Azerbaijani Turks: Power and Identity Under Russian Rule. Hoover Institution Press, Stanford. ASGARZADEH, A. (2007): In Search of a Global Soul: Azerbaijan and the Challenge of Multiple Identities. In Middle East Review of International Affairs, Vol. 11, No. 4, s. 7-18. ATABAKI, T. (1993): Azerbaijan. Ethnicity and Autonomy in Twentieth-century Iran. British Academic Press, London. BAAR, V. (2001): Národy na prahu 21. století. Emancipace nebo nacionalismus? Ostravská univerzita, Ostrava. BOSWORTH, C. E. (1996-2007): Arran. In Yarshater, E. (ed.) Encyclopaedia Iranica [cit 10-122007]. Dostupné z:
. CORNELL, S. E. (2000): Small Nations and Great Power: A Study of Ethnopolitical Conflict in the Caucasus. Curzon Press, Richmond. GELLNER, E. (2002): Nacionalismus. CDK, Brno. GOLDENBERG, S. (1994): Pride of Small Nations. The Caucasus and Post Soviet Disorder. Zed Books, London. GORDON, R. G., Jr. (ed.) (2005): Ethnologue: Languages of the World, Fifteenth edition [online]. SIL International, Dallas [cit 10-09-2008]. Dostupné z: . CHAUMONT, M. L. (1996-2007): Albania. In Yarshater, E. (ed.) Encyclopaedia Iranica [cit 1012-2007]. Dostupné z: . LEEUW VAN DER, CH. (2000): Azerbaijan: A Quest for Identity. St. Martin’s Press. NASIDZE, I., SARKISIAN, T., KERIMOV, A., STONEKING, M. (2003): Testing hypotheses of language replacement in the Caucasus: evidence from the Y-chromozome. In Hum Genet 112, s. 255-261. PLANHOL DE, X., KLEISS, W., SCHIPPMANN, K. (1996-2007): Azerbaijan [online]. In Yarshater, E. (ed.) Encyclopaedia Iranica [cit 10-12-2007]. Dostupné z: . REZA, E. (2001-2008): Arran, the real name of the republic of Azerbaijan [online]. Iran Chamber Society [cit 10-09-2008]. Dostupné z: .
212
SCHULZE, W. (2001): The Udi Language: A grammatical description with sample text [online]. Udi Online Grammar [cit 10-09-2008]. Dostupné z: . SWIETOCHOWSKI, T. (1995): Russia and Azerbaijan: The Border Land in Transition. Columbia University Press, New York. THIESSOVÁ, A.M. (2007): Vytváření národních identit v Evropě 18. až 20. století. CDK, Brno. Adresa autora: RNDr. Vincenc Kopeček Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje, Přírodovědecká fakulta, Ostravská univerzita v Ostravě, Česko. E-mail: [email protected] Recenzent: doc. RNDr. Alfonz Gajdoš, PhD., Katedra geografie a krajinnej ekológie, Fakulta prírodných vied UMB, 974 01 Banská Bystrica, e-mail: [email protected]
213
