Hle, již v mém srdci vstává den. Antologie německé dvorské lyriky století

Hle, již v mém srdci vstává den Antologie německé dvorské lyriky 12.–14. století

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS165495

Hle, již v mém srdci vstává den



Hle, již v mém srdci vstává den Antologie německé dvorské lyriky 12.–14. století

Přeložila, úvodem a poznámkami opatřila Sylvie Stanovská

Praha 2009


HLE, JIŽ V MÉM SRDCI VSTÁVÁ DEN Translation & texts © Sylvie Stanovská, 2009 Czech edition © dybbuk, 2009 ISBN 978-80-7438-002-0


Minne a Minnesang

Německý pojem „minne“ vyjadřuje ve dvorské kultuře, šířící se z Francie přes Německo do celé Evropy, milostný cit dvorského rytíře ke dvorské paní. Je výrazem myšlení, názorů a hodnot dvorské vrstvy obyvatelstva, které se týkají vztahu muže a ženy. Tato vrstva chce pro svou světskou formu života vytvořit pravidla, a vědomě se tak odlišit od vrstvy církve (klérus), kterou zprvu cítí jako kulturně nadřazenou. Církev dostatečně nevyjadřuje její postoje a nesdílí její nové hodnoty, protože spatřuje své cíle v oblasti mimo tento svět (cílem je věčné bytí u Boha a nový život v oslaveném těle). Světská šlechta se svým životním programem – vazalskou věrností, smyslem pro čest, ctnost, ochranu slabších a zvláště pak myšlenkou dvorné služby dámě, při níž opět hraje prvořadou roli věrnost, čestnost a dvorské ctnosti – chce vymezit, zařadit a definovat jako nová hybná společenská síla. Zaměřuje se daleko více na tento svět a pozemský smysl života, zatímco církev svět v té době chápe pouze jako předstupeň vykoupení a věčného života. Mnohé názory světské šlechty se výrazně liší jak od staletími zaběhaného soukolí církevního společenství, tak od názorů vrstvy selských nevolníků. I přes své přitakání světu čerpá světská šlechta mnohé vlivy pro svou kulturu právě z církevních zvyklostí, zejména sklon k vypjaté obřadnosti a společenské hierarchii. Pojmem „minne“ dvorský rytíř označuje svůj milostný cit k dámě, která představuje ideální zosobnění všech myslitelných dvorských ctností: je v prvé řadě překrásná, což samozřejmě budí rytířovu erotickou obraznost. Erotický impuls a tělesnost je základní součástí „minne“, ale problematické je naplnění takové lásky: paní 7 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

je zároveň – opět v ideální, tj. nejvyšší možné míře – nositelkou ctností, které jí do velké míry zamezují rytíře odměnit vrchovatou měrou. Mezi tyto ctnosti patří zejména uznání ve společnosti, stálost a věrnost, uměřenost chování, dobré vychování, vnitřní čistota. Jmenované vlastnosti jsou rytíři jakýmsi „zrcadlem“, dobové konvence jej zachycují „teprve na cestě k naplnění těchto ctností“, tedy hluboko „pod“ horizontem, nad kterým se jako nedostižný ideál vznáší jeho paní. Z tohoto důvodu představuje většina písní minnesangu, obřadního zpěvu o „minne“ k paní, tuto paní v erotické sublimaci jako zcela odosobněnou, nedostižnou bytost, k níž je rytíř přesto neodbytně přitahován a jíž je zavázán svou věrností. Svůj smutek nad tímto stavem mírní jeho naděje, které se nikdy nevzdává. Tato definice však neplatí pro první, úvodní fázi německého minnesangu, v němž je nastíněna větší rozrůzněnost vztahů mezi dámou a rytířem, a paní o své lásce dokonce často sama mluví („Frauenstrofen“, ženské sloky, psané však zřejmě muži). Pojem „minne“ v sobě tedy zahrnoval několik funkcí: integrační ve smyslu vymezení dvorské společnosti oproti jiným vrstvám, representativní ve smyslu definování sebe sama coby vrstvy a – velmi důležitou funkci výchovnou: rytíř chce být stále dokonalejší v uskutečňování dvorských ctností. Na otázku: Kdo jsem? by tedy rytíř odpověděl asi takto: Své nejvyšší možnosti, to, čím mohu být, a co mohu dosáhnout, toto vše spatřuji v obrazu své paní, která mi je (nedostižným) vzorem. „Minne“ je vždy erotickým vztahem, který by se dal pojmenovat jako trvalý, a tím blízký manželství, ale namnoze nenaplněný a vždy tajený před společností ( jen tak se dá zachovat společenské postavení paní). Pro svou neskrývanou erotiku je tento pojem častým terčem kritiky ze strany církevních kruhů. Ještě větší kritiku si vysloužil proto, že paní staví do postavení, které je, dle názoru církve, v lidském životě určené pouze Bohu – ona je nyní středem rytířova života, měrou celé jeho světské existence. Je rovněž zásadní, abychom vnímali rytíře a paní, o které zpívá před slavnostní společností, vždy v neosobní rovině jako „role“. Minnesang nebyl ničím méně než vrcholným „uměním rolí“. 8


Minnesänger představoval roli rytíře a také paní nebyla nikdy nazývána svým pravým jménem, nýbrž se úzkostlivě zachovávala její anonymita. Tento přístup umožňoval, aby se členové dvorské společnosti mohli s rolí opěvované šlechtičny či jejího ctitele snadno identifikovat. Pojem „minne“ byl tedy vysoce abstraktní a dvorská společnost si nechávala zpívat právě o takovéto lásce: tento obřadný, přes všechnu citovost odosobněný a realitě vzdálený zpěv o lásce dvorskou společnost idealizoval a vyvolával v jejích členech pocit exkluzivity, která tomuto umění zajistila dlouhodobou životnost a přitažlivost v průběhu několika staletí. Nedílnou součástí tohoto umění byl vysoce stylizovaný zpěv – minnesänger text svého „vyznání“ neznámé vyvolené vždy zpívá: šlo tedy také o dramatický projev, který snese srovnání například s dnešním divadlem jednoho herce, lépe řečeno zpěváka. Uskutečňování dvorských ctností a povzbuzující gesto dámy ( její úsměv, milý pohled, což jsou samy o sobě pro rytíře již veliká vyznamenání) upevňují rytíře na jeho cestě za nejvyšší odměnou. Odměna je odstupňovaná: od pohledu a úsměvu k setkání s dámou ve dvorské společnosti, rytíř dále sní o setkání v ústraní, o polibku a o milostném objetí. Svou „službu“ paní, spočívající v našem případě v její chvále v písni, chápe jako vykonaný skutek, který zasluhuje „odměnu“. Paní je ponechána volba, forma a stupeň odměny. Je však nutné opět připomenout, že postava „paní“ nabývá v průběhu času zcela idealizované podoby, stává se dokonalou fikcí a abstraktní „sumou“ vší dokonalosti a ctnosti a také pěvcova touha po odměně je do značné míry fikcí, zpívaným rituálem, který je výrazem zjemnělé dvorské kultury. Kořeny tohoto pohledu na ženu lze do určité míry hledat v okouzlení rytířstva Orientem po 2. křížové výpravě (1147−1149) a také arabskou poezií na španělských dvorech, z níž zřejmě čerpali jihofrancouzští trobadoři, s jejichž díly se němečtí pěvci poměrně záhy seznamují. Nezastupitelnou roli hraje i vzrůstající kult Panny Marie v Německu 12. století. V postavě fiktivní paní se zrcadlí oboje: abstraktní „láska“ i přirozená touha po milostném naplnění, kultivovaná novátorským pojetím, které se zde snažíme nastínit. 9


Příslušnost k exkluzivní společenské vrstvě a uskutečňování jejích hodnot vzbuzují v obou protagonistech vztahu, paní i rytíři, slavnostní pocit vlastního uvědomění a vlastní ceny. Označuje se pojmem „hôher muot“, jehož staročeským ekvivalentem je tzv. „vysoká mysl“ ( pojem užitý ve staročeském díle „Tkadleček“). Z něj pak pramení „radost“, jeden ze základních pocitů dvorského milovníka, která zastiňuje i momentální smutek z nevyslyšené lásky. Nevyslyšená láska proto neznamená pouze smutek, ale proměňuje se již v průběhu vztahu k dámě v etické rovině v radost z milostné služby. Slavnostní sebeuvědomění, pocit vlastní důležitosti a ceny, a radost jsou plodem „minne“ jako myšlenkového konstruktu, což je daleko více než „radost“ v pouhé sexuální rovině. Kdyby došlo k milostnému naplnění, tyto pojmy by je rovněž vystihovaly a popisovaly jako naprosté duševní i tělesné splynutí. Tím se „minne“ vzdaluje od dobových náhledů na lásku, jejíž sexualita byla církví potlačována, aby o to více vyplynula na povrch v avantýrách a záletech šlechticů, od nichž se model vztahu, budovaný na základě dvorské lásky „minne“, svým trvalým a hlubokým charakterem, proměňujícím celý dosavadní způsob rytířova života, zásadně odlišuje. Nedílnou součástí dvorské kultury byla ve své době novátorská světská literatura, která v oblasti epiky ztvárňuje světského hrdinu v tzv. dvorském eposu či románu. I zde se projevuje nové chování k ženě. V období rozkvětu rytířské kultury tkví i základy našeho dnešního společenského, zdvořilého chování k ženám. Je ovšem nutné dodat, že dvorský román i minnesang zrcadlí skutečný tehdejší život dvorské společnosti jen z menší zčásti a je spíše výrazem jejího programu, kterým se, jak již bylo řečeno, chce vymezit oproti vrstvě církve a poddaných. Ve dvorském románu autor umisťuje rytíře do fiktivního pohádkového světa, v němž prochází sledem dobrodružství, vymyšlených a seřazených v řetězec z jediného důvodu – aby v nich rytíř morálně dospěl v ideálního hrdinu. Dá se říci, že se tu jedná o dobovou uměleckou fikci. Nejinak je tomu i u minnesangu. Bylo již zmíněno, že v očích rytíře tělesná i duševní krása ženy dosahuje nadzemských 10


rozměrů. Dodnes nevíme, nakolik minnesang ovlivnil reálné vztahy mezi mužem a ženou vrcholného středověku. O tom, že existovaly i jiné, prozaičtější představy mužů o ženách, svědčí například píseň 1,13 (edice Zingerle, s. 55) pěvce Friedricha ze Sonnenburku, který zřejmě od poloviny 13. století působil i na přemyslovském královském dvoře. V ní muži rytířským ideálům zjevně neholdují, což nepřímo dokazuje, že umění minnesangu bylo do značné míry ceremoniálem vyhrazeným pro slavnostní příležitosti, a publikum je pro ně třeba nejdříve vychovat (v českém prostředí se s krásnými staročeskými písněmi dvorské lyriky poprvé setkáváme asi o století později): „Jak rád bych zpíval krásné zpěvy a říkal plno dobrých zpráv jak ten, kdo dvorské mravy chválí, když mezi lidmi pobývá. Má ústa všem to ráda zjeví, rád pěstoval bych dobrý mrav, dvořané by mi děkovali a pomník bych měl zaživa. O lásce písně svedl bych, o jarní rose v máji, o paních, jejich milencích, a že se těžko loučívají. Zpíval bych o všem ještě více – v své snaze ustanu: dvorský zpěv odmítajíce, rytíři škádlívají ženy při vínu.“ Dodnes je předmětem vědeckých debat, zdali minnesänger oslavoval svým zpěvem pouze manželku svého pána coby vdanou ženu, zda adresátkou jeho písní byly i ženy svobodné, či zda převažovala pouze fikce. (V románu Tristan a Izolda, jehož hlavním autorem v Německu je Gottfried ze Štrasburku, Tristan opěvuje Izoldu jako ještě svobodnou urozenou dívku.) 11


„Minne“ bývá někdy zpodobňována metaforou boje, z kterého rytíř vychází zraněn láskou (motiv známý již od antiky – např. Ovidius), nebo jako součást tzv. „kosmického“ zákona: na jaře, kdy se všichni tvorové oddávají radovánkám v rozkvetlé přírodě, by měla paní svého ctitele odměnit. Také odměna pro rytíře je v dokonale promyšleném umění minnesangu idealizovaná: již pouhý pohled dámy nebo gesto, kterým dáma rytíři dává najevo svou pozornost, je mu důvodem k extatické radosti. Rytíř dále prosí o setkání nejprve ve společnosti, přeje si strávit s paní chvíle o samotě, které, jak doufá, povedou k naplnění jeho lásky. Tyto mužovy představy jsou však ve většině písní podávány jako neuskutečnitelné – zbývá jen přemýšlení o tom, co by se asi dělo, kdyby takováto šťastná situace nastala. Pěvec – ve fiktivní roli muže ucházejícího se o paní – si nedovoluje doufat, že bude vyslyšen, ale přesto o své naději zpívá. Potemnělý tón těchto písní, pramenící z nevyslyšitelnosti lásky, je základním rysem hlavního typu těchto písní – tzv. „milostného nářku“. Dalším častým útvarem je píseň o chvále paní. Některé písně rovněž obsahují didaktické prvky a pojednávají o obecných pravidlech chování v lásce. Je tedy jasné, že minnesang nikdy nebyl autentickým zpěvem lásky a neodehrával se v intimní chvíli setkání dvou milenců, jak by se na první pohled mohlo zdát. Byl nedílnou a vysoce uměleckou součástí stylizovaných projevů dvorské kultury a jedním z jejích rituálů. Tomuto umění vždy přihlíželo obecenstvo, provozovalo se nejvíce na dvorských slavnostech, jejichž součástí byly i velkolepé turnaje, slavnostní hodování a jiné společenské zábavy. Minnesänger sám vždy (opět ve fikci) rozčleňuje společnost na své přátele a nepřátele, na „všímaly“, kteří mu svým působením zamezují dostat se do blízkosti paní, na „lháře“, kteří o něm dámě nalhávají pomluvy, a na „závistníky“, již mu svou činností rovněž škodí. „Přátelé“ i „nepřátelé“ jsou vždy součástí minnesangu. Typická píseň milostného nářku sestávala z pevných stavebních prvků, které v ní v různých obměnách, v různém pořadí nacházíme (někdy vystupuje do popředí jen jeden z těchto prvků): 12


1. Pěvec seznamuje paní i obecenstvo se svými zásluhami – miluje ji a je jí oddán do konce svých dní –, vyzdvihuje stálost své lásky k ní a svou věrnost. 2. Pěvec chválí paní 3. Pěvec požaduje odměnu, vstřícné gesto paní 4. Pěvec vyjadřuje svůj smutek z nevyslyšené lásky 5. Pěvec přemýšlí o příčinách nevyslyšení – spočívají v jeho vlastní nedokonalosti? 6. Pěvec jako důsledek opět ubezpečuje paní o stálosti své lásky, chce jí i přese všechno navždy sloužit. Milostná píseň minnesangu však vždy neměla výhradně tuto podobu. Uvedenému „klasickému typu“ předcházel minnesang raný – rané rytířské milostné básnictví. Geograficky je můžeme zařadit do rakouského a bavorského zeměpisného prostoru a do období let 1150–1170. Jak jsme již zmínili, postava dámy, která odmítá svého ctitele, zde ještě není pravidlem. Paní naopak často chválí kvality svého rytíře a je v lásce aktivní. Je však jisté, že tyto tzv. „ženské sloky“ byly napsány muži a jsou výrazem jejich snu být ženou vnímán a milován. Také rytíř často v této souvislosti mluví o své vůli stát se v očích dámy stále lepším a dokonalejším, ryzejším a stálejším. Typickým útvarem této doby je „Wechsel“ – oba protagonisté, rytíř i dáma, mluví vzájemně o sobě, ale jako by se neslyšeli – vidíme, jak si jsou ve skutečnosti vzdálení a jak se chtějí dozvědět o smýšlení toho druhého. Tento lyrický útvar přináší mimořádné napětí. Dále pak tradičně rozlišujeme několik fází minnesangu. Základní myšlenky a principy jihofrancouzské trobadorské lyriky poté kolem r. 1170 v rychlém procesu německému prostředí zprostředkovávají zejména Friedrich z Hausen a hrabě Rudolf z Fenis-Neuenburku. V jejich písních už nacházíme značně abstraktní postavu paní, která svému ctiteli nevěnuje sebemenší pozornost. Jak se dnešní věda domnívá, jedná se z velké míry o tvůrčí přenos základních myšlenek dvorské kultury z Francie do německy mluvících oblastí, což vedlo ke svébytnému umění, které mělo za úkol vštípit německy mluvící dvorské společnosti základní ideály „minne“. Vzniklo 13 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

tak umění milostného zpěvu, které v žádném případě nebylo „kopií“ francouzských předloh (tzv. Porýnský minnesang). Vedle milostného nářku a chvály paní byla v tomto období pěstována zejména píseň o křížové výpravě, v níž rytíř pojednává o rozporuplném úkolu: jak se má zároveň účastnit křížové výpravy a neopustit svou dámu? Oblibě se těšila také alba, píseň o loučení milenců po tajně strávené společné noci za úsvitu, která pro svůj vzrušený náboj přetrvala až do pozdního minnesangu, v němž zažívá nebývalý rozmach. Již kolem roku 1190 tématika minnesangu v německé jazykové oblasti natolik zdomácněla, že nastupující generace autorů vytváří vlastními tvůrčími činy svébytné, navzájem odlišné koncepce chápání pojmu „minne“. Tyto autory nazýváme „klasiky minnesangu“. Heinrich z Morungen spatřuje v „minne“ výbušnou, nevypočitatelnou, démonickou mocnost, „sladkou vražednici“, která pěvce v roli ctitele přivádí až ke smrti z lásky. Reinmar z Hagenau setrvává v rovině zarmouceného milovníka, pěvce neopětované lásky, a označuje se sebevědomě za „mistra smutku z lásky“, který si v umění trpělivého čekání i slovní oslavy ženy a nevyslyšené lásky vydobyl prvenství mezi všemi. Otto z Botenlauben hledá v písni, kterou zde uveřejňujeme, inspiraci spíše v ranějších fázích minnesangu: volí formu „Wechsel“ a jeho paní odpovídá na cit svého rytíře kladně. Skutečným milníkem ve vývoji minnesangu je tvorba Walthera z Vogelweide (tvoří v letech /asi/1190–1228). V našem výboru je zastoupen nejen úvodní písní o chvále paní, složenou v tradičním duchu, ale zejména svými novátorskými písněmi, které vystihují jeho koncepci lásky: chce, aby láska rytíře byla vždy opětovaná, a pokud je paní v roli ctitele přezírán, nebojí se na ni po dlouhých létech jejího výlučného postavení a zbožštění nazírat kriticky nebo jí otevřeně říci, jakou si ji představuje: jako milenku i ideál zároveň. Tím působí průlom v celé ideologii minnesangu. Zavádí do něj – jako reakci na přílišnou přezíravost paní – její protipól – fiktivní postavu dívky, která svého ctitele vyslyší a raduje se z lásky. Jeho novátorská koncepce však v pozdním minnesangu nenašla přímé pokračovatele.

14


Hle, již v mém srdci vstává den. Antologie německé dvorské lyriky století

Recommend Documents