Historie Pražské ulice Dnes byla ukončena uzavírka Pražské ulice. Její historie se začala psát už kolem roku 1560. Postupně jsem procházel staletími a snažil se zaznamenat nejdůležitější změny, které se na této brandýské tepně odehrály. Původně se tato ulice jmenovala Pražské předměstí, ale tento název se neudržel. Před rokem 1560 se do Brandýsa vjíždělo převážně ze západní strany tzv. starou pražskou cestou, která vedla podél Popovic. Její paměť uchovává polní trať jihozápadně od města zvaná podle Josefínského katastru „U staré pražské silnice“. Původně tato silnice vycházela z Prahy skrze vesnice Poříč Poříčskou branou, vystavěnou v hradbách mezi Vltavou a Vítkovem. Odtud táhla k Libni, potom podél Mezihoří /Palmovkou/ a blíže zaniklé vsi Podviní stoupala vzhůru na Prosek. Poté procházela vsí Letňany a Přezletice a vstupovala do trhové osady Brandejs. Její směr si dodnes uchovaly ulice Pekařská, dolní část Krajířského náměstí, ulice Piaristická, Vyšší Hrádek a ulice Špitálská. Této silnice se užívalo ještě za Arnošta Krajíře z Krajku a zřejmě po ní jezdil i císař Ferdinand I. V pramenech je zmiňována ještě v letech 1545 a 1559. Ale již v té době vede z rynku jiným směrem. Z původní silnice se uchylovala u Libně překračujíc Rokytku k Vysočanům, zamířila západněji k Proseku a odtud do Kbel, přes Vinoř, část Jenštejna zvanou Podolánka do Dřevčic a Vrábí k Brandýsu. Na její trasu upomíná mnoho kapliček z původních 44, které silnici lemovaly jako orientační body. Některé kapličky se dnes nacházejí uprostřed polí. Jejich poloha ukazuje, jak se od této trasy odchýlila silnice pražsko-liberecká. Brandýská Pražská ulice vedla po sypkém břehu, což bylo zvláště nebezpečné neboť Staroměští, jimž Libeň patřila, zanedbávali opravy. Za třicetileté války trpěla silnice průtahy vojsk a finanční tíseň nedovolila jejím majitelům investovat do oprav. Pražská ulice tak čekala na svou opravu až do roku 1680. Tehdy Leopold I. prchal se svým dvorem před morovou nákazou z Prahy na své statky do Brandýsa. O špatné kvalitě cesty svědčí to, že mnohdy musel jet mimo silnici po polích a zahradách. Nová trasa silnice byla připravována v 50. letech 18. století, ale ještě o čtvrtstoletí později se vyměřovaly potřebné pozemky a ke stavbě silnice na Brandejs, jak ji známe, přikročil erár až v roce 1806. Tehdy se začala budovat nákladná silnice na štětovaném podkladě. Byla osázena topoly po obou stranách, které ještě ve druhé polovině 19. století byly přírodní okrasou. Topoly zmizely až ke konci století, když je nahradily postupně budované domy, které lemovaly Pražskou ulici. Významným způsobem do charakteru a života Pražské ulice zasáhlo vybudování železnice na trati Čelákovice – Brandýs – Neratovice. Roku 1883 se začala projednávat trať vedoucí z Čelákovic a ještě téhož roku císař udělil koncesi na stavbu železnice Čelákovice – Toušeň – Brandýs. Bylo určeno, že stavba musí být dokončena do jednoho roku a základní kapitál byl rozpočten na 400 000 zlatých. Stavba takřka 8 km dlouhé trati Brandýs – Čelákovice byla ještě v témže roce dokončena a následně byl zahájen i zkušební provoz. Pražská ulice pak byla ještě několikrát rekonstruována a zpevňována. Za třicetileté války po ní mašírovali švédští vojáci. O něco později zde ozbrojené konflikty vyvolávali Prusové. V listopadu 1911 a v březnu 1917 se po ulici směřující na Prahu procházel císař Karel I. se svou ženou Zitou. Zaznamenána je rekonstrukce na počátku 20. století. Další zpevnění povrchu přišlo před II. světovou válkou, kdy se začala rozvíjet silniční doprava a na této komunikaci se objevily první autobusy spojující Brandýs a Prahu. Po této silnici jely i tanky Rudé armády, které osvobodily naše město v květnu 1945. O 23 let později tu projížděly opět sovětské tanky, které chtěly zabránit rozsáhlejší demokratizaci našeho státu. Několikrát se po Pražské prohnal i peloton Závodu míru. Poslední rozsáhlejší rekonstrukce se datuje těsně
před listopadovou revolucí. V té době stál v čele města Ing. Peter Marec. Osobně dohlížel na to, jak se na Pražskou pokládal asfalt na dlážděné kostky. Tehdejší nedokonalé technologie však způsobily, že asfalt vydržel jen do konce Milénia, a pak se začaly ve stále větší míře objevovat na vozovce velké díry, zvláště po tužší zimě. Ty se pak narychlo vyspravovaly, aby se přes zimu opět začaly objevovat. To si však většina z Vás již pamatuje.
Pojďme se podívat, jaké domy stály na Pražské ulici, které se postupně budovaly od náměstí k Vrábí od konce 17. století. Ve všech domech obklopujících Pražskou ulici se v průběhu staletí neustále a často měnili majitelé, tak jak o tom píše Dr. J. V. Prášek ve svých dílech věnujících se historii Brandýsa n. L.. Přibližme si nejdříve levou stranu ve směru z náměstí k železniční trati. První dům je č. p. 66., který ještě částečně zasahuje do náměstí. V 50. a 60. letech tady pan Reichmann opravoval psací stroje. Dnes by se tím již neuživil. Brandýšťáci si tento dům spojují s obchodem papírnictví, který tam fungoval zejména v období totalitního režimu. Po revoluci tam Narpa ještě chvíli vydržela, aby se tam posléze otevřel vinný šenk, kde se v sobotu ráno scházel na dvě deci pan Peter, pan Kolář a pan Černý. Posléze se tam opět vrátilo papírnictví, ve kterém se vystřídalo několik nájemníků. Tím posledním bylo papírnictví Vrabčák, které se před dvěma roky přestěhovalo. Nyní je v této budově pobočka finanční společnosti Partners. Ve druhé části domu se po revoluci objevil další obchodní prostor, kde se postupně vystřídal bar a diskotéka, knihy, zdravá obuv. Nyní je tam prodejna ryb a mraženého zboží. Dům č. p. 67 je bývalým sídlem dědičné pošty. Byl vystavěn ke konci 18. století velice nákladně se zvýšeným prvním patrem a velikým dvorem. Ten měl po obou stranách důkladně zbudovaná příslušenství a krásný veliký park. V roce 1757 jej koupil poštmistr Leopold Fruherwith. Díky prostornému dvoru využíval pro poštovní spoje 8 koní a 4 poštovské kaleše. Pošta tu byla až do roku 1878. Pak se tu střídaly různé živnosti. Za
minulého režimu zde byl obchod s konfekcí, kde jsem si kupoval svůj první oblek do tanečních. Paní Prokopová vedla prodejnu s kožešinami a klobouky. Ještě více směrem k náměstí byl obchod s.p. Ovoce- Zelenina. Pak se tam prodávaly ponožky a spodní prádlo. Dnes je tam tzv. „Slovanský dvůr“, který nabízí především ruské potraviny. V obchodech, kde se prodával textil, je dnes elektra a vietnamská trafika. Mezi jinými bydlel v domě i plukovník Konvalinka, velitel boleslavské posádky. Ve dvoře bylo mnoho bytů. Jeden z nich po válce obývala rodina Bednářů. Manžel byl policista a přežil čistky po válce i na počátku 50. let, zejména díky tomu, že držel ochrannou ruku nad řadou místních obyvatel. Jeho žena byla švadlena, která šila košile, což v té době byl hodně ceněný artikl. Ve dvoře byl také fotoateliér.
Roku 1784 odprodal jeden z majitelů domů č 67 Pervolf, část zahrady, patřící k tomuto domu. Na ní byl zbudován domek č. p. 68. Ten byl v 60. letech zbořen. Na chvíli tam byla přemístěna z náměstí trafika, která byla umístěna v mobilní buňce. Tu pak vystřídala výrobna klíčů. Posléze byl pozemek v rámci malé privatizace vydražen. Následně tam byla vystavěna budova, kde byla v přízemí drogérie Teta. Dnes se tam prodává řecká specialita gyros. Sousední realita číslo 69 byla jednou z největších ve městě. Její velikost také vedla k tomu, že jej obývali významní občané našeho města, jako rytmistr Jan Hon, poštmistr Jan Pervolf. Spisovatel a představitel města Karel Rádler jej po požáru roku 1865 kompletně přestavěl a tím získala tehdejší Pražská významnou dominantu. V prvním patře byly nájemní byty. V přízemí se střídaly nejrůznější obchodní činnosti. Po válce si zde naši občané nejvíc pamatují obchod s kuchyňskými potřebami, který provozoval s. p. „Domácí potřeby“. Po rekonstrukci tohoto domu je největší prodejnou drogérie řetězce Teta. Prodejna domácích potřeb byla posunuta o několik metrů dále směrem k závorám. Hlavní vchod do domu pak lemují menší obchůdky s nadměrnými velikostmi a prodejna módních doplňků /dříve bazar/. Dalším v pořadí je č. p. 70., které bylo postaveno v polovině 17. století. V prvním patře bydlel profesor Soukup. Dále zde obývala jeden z bytů i rodina Babická, jejíž syn dirigoval hudební těleso města Českých Budějovic. Také v tomto domě se v přízemních prostorách postupně střídaly různé obchodní aktivity. Po válce a za totality zde bývala prodejna polotovarů a uzenin a nabízela na tehdejší dobu poměrně kvalitní sortiment. Chodil jsem tam pro pajšl, který byl tehdejší krmí pro psa, protože psí konzervy trh nenabízel. Navíc byly vnitřnosti jen
pod pultem. Po revoluci se tam vystřídala řada řezníků a uzenářů. Příznivci masa a lahůdek si tam dnes mohou koupit produkty firmy Beta. Na mozaiku obydlí navazuje č. p. 71, dvouposchoďová nemovitost, jejíž druhé patro je tvořeno obloukovitými okny podkrovních bytů. První patro bylo tvořeno velkými byty. Jeden z nich využíval ředitel Kovopodniku Junek. Přízemí opět nabízelo řadu příležitostí pro nejrůznější obchodníky. Dům se nazýval Řepkovský a jeho první zmínky míří k počátku 17. století. V roce 1873 jej koupil Josef Jandourek a v zadní části domu nechal vystavět pekařskou dílnu. V 60. letech byla do ulice obrácena Mrázkova cukrárna. Tu, posléze vystřídaly obchody s textilem a konfekcí. Tento stav přetrvával až do revoluce. Pak zde mnoho let pekla rohlíky Pekárna Quinta. Před několika lety byly obchodní prostory nákladně renovovány a vystřídalo se tam poměrně mnoho nájemníků. V současnosti si tam můžete koupit pizzu, víno nebo si dát udělat nové brýle. Hned vedle stojí o něco mladší a modernější, dvoupatrový dům s č. p. 72, jehož majitelé se v průběhu staletí také měnili velice často. Po válci zde pan Hrachovina prodával luxusní kabelky. Jeho prodejna však vydržela jen do únorové revoluce. Po kolektivizaci tady byly vystaveny nadměrné zemědělské produkty místních „kulaků“. Na přelomu padesátých a šedesátých let bydlel v prvním patře Ladislav Smoljak, který v té době učil matematiku na brandýském gymnáziu. Jeho předchůdkyní v tomto kvartýru byla obávaná profesorka Kasková, která vyučovala na gymnáziu deskriptivu a matematiku. Za zmínku stojí i nájemník MUDr. Vávra, vojenský lékař. Po revoluci tady byl luxusní butik, dnes přízemí domu využívá vietnamská večerka s kvalitní zeleninou, která má otevřeno téměř vždy. Dům č. 73 byl zbourán. V 50. letech tu paní Mašitová měla mandl. Dnes je tam skalní vchod do areálu MŠ Riegrova. Ve skalní šíji skládali zaměstnanci pivovaru pěnivý mok. Menší domek s č. 74, který až do své přestavby do silnice vyčníval a Pražskou ulici zužoval, začíná novější část komunikace šířící se do vrchu směrem k Vrábí. Dům byl až do svého zbourání jednopatrový a zbudován byl na konci 18. století. V roce 1902 odkoupila dům obec na rozšíření silnice. Zbytek koupil architekt Josef Chlebeček a zbudoval zde jednopatrový dům ve slohu vilovém s nárožní věží. Za socialistické éry se zde prodávalo lino, koberce a později nejrůznější látky. Po revoluci se zde prodávaly rybičky a další fauna. Tu pak vystřídal non stop bar se jménem Cotton club, který je zde již více než deset let. V témže domě jsou ještě byty, solárium a provozovna thajských masáží.
Z chléva domu č. p. 74 byl v roce 1805 domek s č.p. 75. V roce 1885 se jeho majitelkou stala Josefína Rechtová a přestavěla ho v úhledný jednopatrový domek. Dnes je v přízemí domu lékárna Tília a kolem roku 1950 tady byla mlékárna. Vedlejší domek č. p. 76 postavil na počátku 19. století Jan Balabán a poté opět vyměnil řadu majitelů. V sedmdesátých letech zde byla trafika, kterou vedla paní Černá a kde jsem si při cestě do školy mnoho let kupoval oblíbené noviny Československý sport. Nezapírám, že jsem si zde koupil na zkoušku své první cigáro, které mi tak nechutnalo, že jsem dodneška zatvrzelým nekuřákem. Dnes je tato budova sídlem moderní veterinární kliniky. Stavení č. 77, které neleží přímo u vozovky, ale má před sebou zahradu, vystavěl ve stejné době zedník pan Kamenický, který ho obratem prodal. Mezi dalšími majiteli se zaskvěl Karel Lábler, který na jeho místě zbudoval honosnou vilu. Za komunismu zde byla LŠU, dnes je tady AK pana Nejedlého a poslanecká kancelář Niny Novákové. Více do ulice na zvýšené úrovní je podlouhlý rodinný domek s č. p. 78, kde se opět vystřídala řada majitelů. Dnes zde bydlí ředitel SZŠ Ing. Michal Ornst. Domek je zakončen nebytovým prostorem. Tam řadu let prodávala paní Ornstová, nejprve jako zaměstnankyně s. p. Ovoce – Zelenina Později po listopadové revoluci, zde měla svůj obchod. V 70. - 80. letech zde zaměstnanci BSS chvátající ze směny vytvářeli dlouhé fronty na melouny a jižní ovoce, které bylo silně nedostatkový tovarem. Po odchodu paní Ornstové do penze, zde byla několik let masna a řeznictví. Nyní se tam chystá otevření těstovinového občerstvení. Vedle prodejny je zezadu další domek, kde dříve pan Hlaváček opravoval bicykly a dnes tady má kancelář JUDr. Filip. Dům č. 79 vnikl již ve druhé polovici 18. století. V roce 1805 tady byla Mickovská hospoda. Před rokem 1849 byl oddělen díl, na němž postavila domek Anna Ptáčková, načež byl zbořen při stavbě dráhy. Dnes je v domě č. p. 79 pivnice a ubytovna U Sama, která vystřídala předchozí provozovny, kterými bylo řeznictví, polotovary a indická restaurace. V období, kdy se počítalo na pětiletky, tam mělo prodejnu Dřevodružstvo Český Brod a vedoucí byla paní Gryčová. Na pravé straně ulice dnes stojí panelové domy, ale pojďme se podívat, jak tento brandýský bulvár vypadal před demolicí pivovaru a dalších budov, která se uskutečnila na jaře roku 1979. Prvním obydlím, které bylo náměstí nejblíže, byl dům č. p. 94, který se nacházel v prostoru dnešního stánku Jadran vedle lékárny. Také tento dům měnil majitele v průběhu staletí. Pamětníci socialismu zde pamatují prodejnu s. p. Tabákový průmysl. Vchod do obchodu byl z náměstí, zatímco výlohy směřovaly do Pražské. V boční části domu byly ještě další obchody. Do konce čtyřicátých let tam řeznice Schonfeldová prodávala pražské uzeniny a vedle dlouho sídlil zlatník Chládek. Poslední útočiště zde nalezla prodejna nožů, kam jsem mamince chodil brousit kuchyňské náčiní. Sousední stavení nosilo č. p. 93 a také ono vystřídalo mnoho majitelů. Do jeho dějin se zapsal především Ludvík Janďourek, který jej roku 1908 přestavěl ve velký jednopatrový dům v barokním šmrncu. Navíc byl dům zadním traktem spojen s domem na náměstí č. 97, kde je dnes Okresní muzeum, takže měl velký dvůr a sklady. Dům sloužil jako pekárna, kterou nejdříve vlastnila rodina Jandourkova, po převratu roku 1948 byla pekárna zestátněna, ale její provoz pokračoval.
Dalším domem byl dům č. p. 92, jehož počátky jsou spojeny s rokem 1598. Do vybudování pivovaru byl tento dům domem rohovým a byl jednopodlažní. V I. patře bydleli nájemníci, v přízemí byl obchodní prostor. Po válce tam byla potravinová prodejna Družka, která nabízela potraviny zemědělského družstevního spolku sídlícího u vlakového nádraží. Posléze Družka spadla pod s. p. Pramen a proměnila se v samoobslužnou prodejnu, která fungovala až do zbourání. Nakupovat jsem do ní chodil i já a nikdy nezapomenu na vůni kávy, která se linula z mlýnků na kávu, které byly umístěny na polici hned za pokladnou. Na něj navazoval pivovar. Býval přízemní, ale po stavebních úpravách, které se realizovaly ve druhé polovici 18. století, jej tvořila sýpka, /vyšší budova s komínem/, pivovar se sladovnou a městkou vinopalnou a širokým vjezdem uprostřed průčelí. Do pivovaru se jezdilo ulicí mezi domy 91 a 92. Také vlastnictví pivovaru vždy odráželo politiku dané doby. Ten nejdříve vlastnili soukromé osoby s právem výstavním. Posléze byl ve vlastnictví Okresní hospodářské záložny, která je držela v letech 1885 – 1907. Tehdy však bylo všem záložnám zakázáno provozovat jakoukoliv výdělečnou činnost. Z pivovaru se stala společnost s ručením omezeným a spravovali ji nejprve rolníci. Poté se stal majetkem všech občanských stavů a stal se z něho Společenský pivovar. Po dobu okupace byl pod německou správou. Po únorovém převratu zde byla zavedena národní správa a pivovar připadl pod Polabské pivovary, národní podnik. Od roku 1995 byl začleněn mezi Pražské pivovary n. p. Praha 7, posléze byl převeden pod Pivovar Staropramen. Od roku 1960 nesl nálepku Středočeských n. p. Velké Popovice. Zrušen byl k 31. 12. 1967. Po zastavení činnosti sloužily ještě nějaký čas pivovarské sklepy jako skladiště gumových součástí BSS. Pivovarský komín padl k zemi v květnu 1979.
Hned vedle pivovaru bylo č. p. 89. To bylo původně kovárnou a pak se užívalo k nájemnímu bydlení. Měl jedno podlaží a byl postaven do písmene U. V přízemí bydlely rodiny Jonákova, Kopčova, Štumpova a Břendova. V prvním patře pak svůj domov našli Brožkovi, Dufkovi, Spejchlíkovi, Malí a paní Burdová. Pro dvě až tři rodiny bylo společné suché WC na pavlači a kohoutek se studenou vodou v síni bytu. Na konci 17. století byl postaven sousední rodinný domek č. p. 88, který také sloužil především k bydlení. V polovině 20. Století zde měla krám řeznice Tůmová. Na zahradě tohoto domu postavil roku 1843 nový domek č. p. 233 Václav Fryš a již o dva roky později ho prodal Václavovi Dlouhému. První rolnický pivovar se stal jeho majitelem v roce 1908. Mezi ním a domem č. 88 byl postaven domek č. 286. Od Marie Humhalové, jej koupila v roce 1901 Okresní hospodářská záložna. Na díle zahrady od č. 86 ke konci 18. století byl zbudován domek č. 87, který od Josefa Humhala odkoupila v roce 1901 také Okresní hospodářská záložna.
Horní polovina pravé strany Pražské ulice /od náměstí/, z 50. let, tak jak ji znají jen pamětníci. Velký dvorec č. 86 s kapličkou sv. Anny u silnice a obrovskou zahradou se nazýval chalupou Škodovskou podle majitelů ze 17. století. O sto let později se pak jmenovala Údrcká, Chanovská a Prádlo. V roce 1639 byl spojen s domem č. 96 na náměstí. Pak vyměnil několik majitelů, až jej roku 1895 vlastnil architekt Josef Chlebeček. Za domem byla velmi pěkná zahrada, později na ní byl postaven jednopatrový dům. Obchod v něm měl pronajat kožešník Maceška. Zahrada dvorce pak byla na vyvýšeném svahu a zasahovala až k dráze a v bunkru si na něm hrály sestry Pitelovy. V květnu roku 1979 byla celá strana zbourána a krásné domy, které několik staletí tvořily brandýskou historii, musely ustoupit socialistické výstavbě. Tak byl položen základ sídliště „U nádraží“, které je oproti historicky hodnotným domům architektonickým obrazem té doby. Panelové domy dnes tvoří novodobou Pražskou. Korunu všemu nasadil projekt objektu Šipka, který byl postaven v polovině osmdesátých let. Jméno Šipka mu občané dali podle nevkusné obrovské šipky, která byla zabodnuta do budovy. Původní plány na využití sebrala něžná revoluce. V Šipce tak byla restaurace, bar, diskotéka, samooblsluha a další provozovny. Dnes je v tomto objektu pobočka ČSOB a asijský obchod Šipka shop. V prvním patře je poker bar. Po demolici Pražské vznikla pod nádražím velká plocha, na kterou po několik let jezdili kolotočáři a cirkusáci. V souvislosti s rozvojem obchodních řetězců zde byla vystavěna prodejna Plus Discont, s drogérií v prvním patře. Později se Plus Discont proměnil v dnešní Penny Market. Tím se Brandýs stal jedním z mála měst obdobné velikosti, kde jsou dva obchody Penny Market.
Věřím, že současná rekonstrukce Pražské ulice získá novou a sympatičtější tvář a obyvatelé Brandýsa n. L. - Staré Boleslavi ji vezmou za svou. Bydliště se jménem Pražské ulice bude opět dobrou brandýskou adresou.
Petr Čeněk
