HISTORIE, PÉČE, KULTURA A VZDĚLÁVÁNÍ NEVIDOMÝCH A SLABOZRAKÝCH U NÁS I V ZAHRANIČÍ Studijní materiál pro účastníky kurzu „Osvětový pracovník a konzultant pro zpřístupňování prostředí osobám se zrakovým postižením“ pořádaného o. s. Okamžik, modul Osvětová činnost. Tento kurz je financován z Evropského sociálního fondu v rámci Operačního programu Praha-Adaptabilita. Zpracovala: Mgr. Eliška Hluší, duben 2011
EVROPSKÝ SOCIÁLNÍ FOND PRAHA & EU: INVESTUJEME DO VAŠÍ BUDOUCNOSTI
Vážené dámy a pánové, dovolte mi, abych Vás seznámila s historií, péčí, kulturou a vzděláváním nevidomých a slabozrakých u nás i v zahraničí. Čerpala jsem z literatury významného brněnského tyflopeda PhDr. Josefa Smýkala, který jako jediný se historií a vzděláváním nevidomých a slabozrakých dětí i dospělých osob komplexně zabývá. V českém prostředí V r. 1807 vznikl u nás historicky první ústav v Praze na Hradčanech, kde vyučovali významní nevidomí a slabozrací pedagogové. Jmenuji např. Josefa Bezecného, který je autorem dřevěné rozkládací mapy Střední Evropy. Řádové sestry do ústavu přicházejí až ve 2. polovině 19. století, hlavně pak na rozhraní 19. a 20. století. Velmi významně do výuky v té době zasáhly Aquina Sedláčková, která adaptovala Lormovu abecedu pro hluchoslepé osoby. Je rovněž autorkou mapy Prahy. Dominata Hoňková pro nevidomé žáky vyrobila různé modely hmyzu. Některé se zachovaly dosud, jsou umístěny v Koutku tradic školy. V r. 1910 byl založen Deylův ústav v Praze (Jan Deyl, oční lékař). V tomto ústavu se řemesla vyučovala do r. 1948. Poté se zde vyučovalo hudební vzdělávání nevidomých. Do tradice hudebního vzdělávání velmi významně zasáhl nevidomý Jan Drtina, který vyučoval v této instituci hudební školy, později Střední hudební školy internátní. Usiloval také o to, aby se ze Střední hudební školy stala Konzervatoř pro mládež s vadami zraku, což se mu nakonec podařilo. Vyučovali zde mnozí nevidomí a slabozrací pedagogové např. Ivan Tylňak, Karel Hejda, Otakar Heindl, Jan Budín aj. I výuka ladění se ve škole provozovala. Vyučovali ji rovněž nevidomí a slabozrací pedagogové v tomto oboru vyškolení např. František Podlucký, Ján Melicher, Jan Tribenekl aj. V současné době opět tato škola nese název Konzervatoř Jana Deyla a střední školy pro zrakově postižené studenty. Konzervatoř a ladičská škola Je jediná svého druhu ve světě. Proto zde studovali a studují zrakově těžce postižení studenti ze zahraničí. V r. 1832 byl založen Aloisem Klarem v Praze zaopatřovací a zaměstnávací ústav pro slepce. V ústavu byly dílny, později i knihovna. Historie péče a vzdělávání nevidomých na Moravě začíná v r. 1835 založením prvního ústavu pro nevidomé v Brně Janem Nepomukem Františkem Rafaelem Beitlem. Sám se školil ve Vídni u Johanna Vilhelma Kleina. Postupně zde vyučovali významní tyflopedové, kteří vyráběli pomůcky pro nevidomé i slabozraké. Jmenuji např. Františka Urbana, Miroslava Borise a Josefa Smýkala Roku 1950 došlo k diferenciaci speciálního školství, absolventi ústavu pro nevidomé v Brně, kteří se věnovali hudbě i ladění klavírů odcházeli do Prahy na Střední hudební a ladičskou školu. Ostatní pak odcházeli do Klarova ústavu, kde vzniklo odborné učiliště a ekonomická škola. Totéž platilo rovněž pro žáky Hradčanského ústavu pro nevidomé. V 90. letech 20. století vznikaly v každém větším městě Speciální školy pro zrakově těžce postižené a při nich začala pracovat speciálně pedagogická centra. Jejich pracovníci navštěvují a poskytují konzultace integrovaným žákům i učitelům. Tyflopedická poradna byla založena J. Smýkalem v r. 1977. Dobrovolní pracovníci si dali za cíl vyhledávat po celé Moravě nevidomé a slabozraké děti. Tento nesnadný úkol by nebyl možný bez pomoci pediatrů. Na ni později navázala podobná poradna v Praze. Po vzniku České unie nevidomých a slabozrakých (dále jen ČUNS) byla
Tyflopedická poradna začleněna do této nové organizace. 1. ledna 1997 tento projekt převzala Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých (dále jen SONS) pod názvem Středisko rané péče. V r. 2000 se z nich staly obecně prospěšné společnosti a došlo i ke změně názvu na Společnost pro ranou péči. Totéž čekalo i ostatní projekty, které založila ČUNS resp. SONS. Tyfloservis vznikl v r. 1991. Pečuje o lidi nevidomé a slabozraké, ale také o později osleplé. Pracovníci zajíždějí do rodin, kde tyto osoby učí prostorové orientaci a samostatnému pohybu, sebeobsluze, čtení a psaní Braillova písma. TyfloCentrum vzniklo v r. 2000. jednotlivá střediska se zabývají spíše volnočasovými aktivitami, kterých se účastní nevidomí a slabozrací lidé. Nevidomí a slabozrací studenti se po ukončení střední školy mohou hlásit ke studiu na vysokých školách. Většinou si vybírají obory pro ně zajímavé. Jmenuji studium jazyků, na pedagogické fakultě, právnické fakultě informatiky a ekonomické fakultě. Ve studiu jim pomáhají dvě střediska. V Brně při Masarykově univerzitě na fakultě informatiky v r. 2000 vzniklo středisko Teiresiás. V Praze o rok dřív vzniklo při Karlově univerzitě středisko Tereza. Obě mají za úkol vysokoškolským studentům digitalizovat, tisknout v Braillově nebo běžném písmu zpřístupňovat různá skripta. Pro práce neschopné a staré nevidomé a slabozraké občany jsou u nás dva ústavy sociální péče pro zrakově těžce postižené osoby v Brně-Chrlicích a v Praze na Palatě. Pomůcky pro nevidomé si v dřívějších dobách často nevidomí vyráběli sami nebo je získávali v ústavech, později školách, a také je vyráběli nevidomí řemeslníci jednotlivých spolků. Od starověku do dnes Ve starověku byli nevidomí lidé po narození utracováni. Později mohli být potulnými hudebníky nebo třeba věštci. Problematikou vzdělavatelnosti i společenského zařazení nevidomých se zabývali někteří osvícení filozofové. Marcus Fabius Quintilianus (35–95) ve své učebnici řečnictví Institutio oratoria upozorňuje na to, že „slepci“ mohou číst ryté písmo. Až do 17. století bylo fakticky nejasné, co mohou nevidomí lidé dělat, jací vlastně jsou, zdali jsou vůbec ve své většině vzdělavatelní a zda se mohou zaučit k výkonu některých prací. V této době se objevují první osvícenci, kteří ve svých dílech upozorňují na možnost zaměstnat je nikoliv již pouhou žebrotou, ale najmout je jako profesionální klášterní modliče. I nevidomí lidé sami pociťují stále užší vztahy mezi sebou a ostatní společností. V tomto ovzduší potom vznikají dobročinné organizace i organizace nevidomých lidí – slabozrakých až mnohem později. Bylo tomu tak proto, že slabozraký člověk se mohl dříve a lépe integrovat, bylo pro něho dost pracovních možností (pasáci dobytka, pomocníci řemeslníků, poslíčci aj.). S postupující industrializací se obě skupiny zrakově postižených lidí sblížily a našly k sobě schůdnou cestu. Jedním z nezbytných prostředků, kterými se nevidomí lidé stávají v myslích jiných lidmi, je práce. Jakmile měli možnost přispět na svou obživu manuální nebo jakoukoliv jinou prací, začala společnost kolem nich pomalu chápat, že propast mezi vidícími a nevidícími není zase tak veliká. Přípravou nevidomých k práci se zabývaly výchovně vzdělávací ústavy. Jen pouhý jejich seznam by zabral velkou plochu. Historicky první založil Valentin Hüy v Paříži roku 1784. Odtud se pak rozvíjí pedagogická praxe, později zobecňování jejích
výsledků a nakonec vědecká disciplína tyflopedie jako integrální součást speciální pedagogiky. Další ústavy pro výchovu a vzdělávání nevidomých vznikaly ve Skotsku, Rakousku, Anglii, Německu aj. U nás vznikl první takový ústav v Praze roku 1807, v Brně 1835. Ve 20. století našla dosud povětšině improvizovaná výchovná snaha postupným zobecňováním zkušeností své místo jako jedna ze speciálních pedagogik. Tyflopedie vypracovala hlavní své kategorie a pojmy, stanovila úkoly a cíl výchovy i vzdělávání zrakově postižených dětí. Úkoly jsou prostředkem ke stanovení cíle, že každému nevidomému i slabozrakému má být umožněno prožít svůj život v aktivitě a společensky užitečné práci. K tomu by měly přispět i současné snahy o tzv. integraci do majoritní společnosti, která by se odvíjela již v předškolním věku dítěte. Slabozraké děti byly zařazovány do pedagogické péče mnohem později než děti nevidomé, ačkoliv již od zřízení prvních výchovně vzdělávacích ústavů pro nevidomé se objevovaly snahy postarat se i o výchovu a vzdělání slabozrakých dětí. Hronek (1957, s. 48) uvádí, že snad první, kdo vyslovil myšlenku oddělit slabozraké děti od nevidomých a vzdělávat je odděleně, byl magistrální dvorní rada vídeňský Franz E. von Gahais de Paula (1173–1809) tím, že navrhoval, aby při ústavech pro nevidomé děti bylo zřízeno oddělení pro poloslepé. (Gahais, 1802) Přesto i Johan Wilhelm Klein (1765–1848) přijímal do svého ústavu pro nevidomé děti i děti "polovidící". Většina jich však zůstávala doma. Vykonávaly domácí práce, byly využívány pro pasení dobytka, ve městech jako poslíčci aj. Teprve na přelomu 19. a 20. století se snažili oftalmologové a tyflopedové zavést speciální třídy pro slabozraké žáky (Hronek 1971, s. 48). Koncem 19. století vznikaly při ústavech pro nevidomé první speciální třídy pro slabozraké žáky. První neplně organizovaná škola pro slabozraké žáky vznikla v Německu (1909 – v Mülhausenu). U nás byla založena první třída pro slabozraké žáky v Brně roku 1927 (pro krátkozraké). Z hlediska historického pohledu je starší péče o vzdělávání nevidomých dětí. Slabozraké děti na speciální péči musely čekat až do začátku 20. století. Zpočátku to byla v obou případech péče individuální, později institucionální. (Ludvík 1956, s. 22) Několik významných osobností, které pro nevidomé hodně znamenaly. Jan Drtina, Jan Schwarz, František Podlucký, Jan Nepomuk František Rafael Beitl. Z zahraničních to byly: Martin Kunz, Viliam Hrabivec a další. První písmo, které bylo záměrně vytvořeno ke čtení hmatem, vytvořil italský mnich Francesco Lana Terzi (1631–1687). Lana při použití bodů vycházel z uzlů na motouzu. Objevil tak úplně nový prvek při hledání vhodného písma, kdy kombinoval linie s body. Počet bodů pro jednotlivá písmena odpovídal pořadí písmene v geometrickém útvaru izolovaném z původní sítě vytvořené pro tento systém. Jeho písmo mohli nevidomí nejen číst, ale pomocí speciálních pomůcek mohli jím i psát. Nevidomí psali olůvkem, vidomí hustým inkoustem, který po zaschnutí zanechával reliéfní stopu. Poprvé se tak objevuje písmo, které je koncipováno bez ohledu na jeho čitelnost zrakem. Významná je také skutečnost, že Lanovo písmo nebylo vytvořeno jen pro určitého jednoho slepce, jak bylo v této době samozřejmé, nýbrž pro uvažovanou skupinu nevidících lidí. Další významný posun ve vývoji písma pro nevidomé přináší francouzský důstojník Charles Barbier (1767– 1841). při sestavování tajného vojenského písma vyšel tvůrce ze znalosti díla Francesca Lany Terziho. Písmo jím vytvořené se dalo i ve tmě
rozpoznat hmatem, což vyhovovalo nevidomým. Po řadě úprav přichází pak s dvanáctibodovým písmem. Základem jsou dva sloupce po šesti bodech pod sebou. Písmo bylo zavedeno do ústavu pro nevidomé v Paříži v roce 1821. Nevidomí žáci písmo obtížně četli, neboť bodů je dvanáct, tj. dva sloupce po šesti bodech. Druhým negativem bylo, že se nejednalo vlastně o písmena, nýbrž o znaky pro fonetickou výslovnost francouzské řeči. Nejvýznamnějším písmem, které se dodnes používá a pravděpodobně nebude nikdy překonáno, je šestibodové písmo, jehož autorem je Louis Braille (1809–1852). Braille již jako chlapec zcela oslepl a navštěvoval proto pařížský Národní ústav pro mladé slepce. Tam se seznámil s písmem Barbierovým. Braille získal světovou proslulost tím, že zjednodušil písmo, kterému se v ústavu učil, a vhodným způsobem je přepracoval. Užil pouze šest reliéfních bodů, z nichž vytvořil dva sloupce o třech bodech. Zpočátku mělo Braillovo písmo mnoho odpůrců, kteří vyvíjeli jiné systémy, ale žádný se neudržel. Braille vyřešil problém písma v roce 1825. Na svou dobu bylo však jeho pojetí natolik revoluční, že se v samotné Francii začalo používat až o čtvrt století později. V roce 1829 vyšla jeho publikace s názvem Postup psaní slov, hudby a zpěvu pomocí bodů k potřebě slepců (Procédé pour écrire les paroles, la musique et leplain-chant au moyen des points usage des aveugles). Na „III. slepeckém sjezdu“ v Berlíně, který se konal v roce 1879, získala Braillova soustava většinu s tím, že je třeba používat i různé typy reliéfní latinky. Také národy píšící azbukou, čínskými znaky, sanskrtem, arabským písmem atd. používají příslušně upravené Braillovo písmo. Počátkem 19. století se zhotovovaly reliéfní knihy jehlovým písmem. J. W. Klein touto technikou vyrobil podložku s písmeny z jehel, takže písmo bylo čitelné hmatem i zrakem. Z hlediska tvorby písma je pro anglicky mluvící nevidomé důležitou osobností William Moon (1818-1894), anglický právník, který ztratil zrak v pozdějším věku. Své písmo uveřejnil roku 1847 v Londýně. Moonův systém byl jediný anglický systém, který se v praxi skutečně užíval. Londýnská Královská knihovna pro nevidomé obsahovala ještě donedávna takřka polovinu svých knižních fondů psaných tímto písmem. V oddělení dokumentace tyflopedických informací Technického muzea v Brně se nachází časopis z r. 1968 psaný právě Moonovým písmem. Slepecké muzeum v Brně bylo založeno 5. května r. 1992 PhDr. Josefem Smýkalem. Sbírky shromažďoval od svých 17 let. V září 2000 se Slepecké muzeum včlenilo do struktury Technického muzea v Brně. Za dobu skoro 11. let jsme uspořádali několik výstav, jak v Technickém muzeu v Brně, tak i mimo něj. Svět haptický I., II., III (Brno (duben-prosinec 2002), Moskva říjen-prosinec 2004), Sankt Peterburk(únor-březen 2005). Výstavy v Technickém muzeu v Brně V prostorách naší kafetérie výstava k 50. Dni nevidomých (říjen-prosinec 2004), výstava ke 100. výročí narození R. Krchňáka (srpen-prosinec 2005), ke 1150. výročí narození K. Em. Macana (duben-srpen 2008) Brno, září-prosinec 2008 v ČM v Pardubicích, k 200. výročí narození L. Braillea (únor-prosinec 2009) a výstava k 20. výročí organizace Tyfloservis (březen-prosinec 2011).
