Historie před soudem

Historie před soudem

•

Historie před soudem

• Můj den u soudu

s Davidem Irvingem

•

Deborah E. Lipstadtová

Nakladatelství EPOCHA a Občanské sdružení SPHV

Kniha vychází s podporou MŠMT

© Published by arrangement with HarperCollins Publishers Copyright © Deborah E. Lipstadtová, 2006 Translation © Ivan Brož, 2006 Cover © Eva Zittová, Josef Kroupa, 2006 Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2006 ISBN 80-87027-20-5

Věnováno obětem Šoa a těm, kteří mi umožnili – tolika různými způsoby – bojovat proti snaze o zpustošení jejich dějin a jejich paměti.

Obsah Předmluva. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 Sdělení čtenáři. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 Prolog: Dopis . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19

předehra

(1) (2) (3) (4)

Osobní a badatelská odysea . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Strategie obhajoby. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Osvětim: soudní výprava . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Naše objektivní změny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

27 55 85 105

Proces (5) (6) (7) (8) (9) (10) (11) (12) (13)

„Povstaňte, soud přichází!“. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Irving na lavici svědků: nikoli popírač, ale oběť. . . . . . . . . . . . . . . Řetěz dokumentů. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Holocaust: namátkové vraždy, nebo systematická genocida?. . . . Zástupy lidí a rozpory kolem plynových komor . . . . . . . . . . . . . . Americký profesor. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Očišťování Hitlera, kritizování spojenců. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Bojovná slova. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Nechutné kalkulace. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

119 131 145 157 179 207 219 233 247

(14) (15) (16) (17) (18) (19)

Lži o Hitlerovi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Deník Anne Frankové – román? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Náš německý kontingent. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Skotačení s gangstery, nebo obviněn ze spolupráce?. . . . . . . . . . . Plynové komory pro jednu osobu a bělošské Polky. . . . . . . . . . . . Konečná scéna. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

265 279 293 305 317 331

VÝSLEDKY (20) (21) (22)

Den soudu: řetězce telefonátů, žalmy, přeživší beze spánku . . . . . 345 Nesmírné díky. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 367 V „kostýmu šaška“. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 373

Doslov . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 387 Obrazová příloha. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 391

Jenom si dej pozor a velice se střez zapomenout na věci, které jsi viděl na vlastní oči, aby nevymizely z tvého srdce po všechny dny tvého života. Seznam s nimi své syny i vnuky.  —Pátá kniha Mojžíšova 4:9 Forsan et haec olim meminisse iuvabit. Snad ti jednou jeden den přinese uspokojení, že si na to všechno vzpomeneš.  —Aeneas I: 203

předmluva Anthony Lewis

•

J

sem čtenář britských novin a časopisů. Před léty jsem si začal všímat článků, které psal jistý David Irving. Byly zaměřeny na Německo v období nacismu a to, co mne zaujalo, byla skutečnost, že se vyjadřovaly s velkými sympatiemi k Hitlerovi. Irving tvrdil, že Hitler nikdy nevydal žádný rozkaz k vyhlazení Židů v Evropě. Ve svých knihách pak zpochybňoval jakékoli organizované schéma vyhlazování, tedy holocaust. Tvrdil, že Židé, kteří zemřeli v koncentračních táborech, skonali na tyfus nebo v  důsledku jiných nemocí. V  Osvětimi žádné plynové komory nebyly. Co na tom bylo však nejnápadnější, autor takových urážlivých nesmyslů se těšil uznání. Britští vydavatelé pokračovali v publikování jeho článků. Irvingovy knihy byly posuzovány váženými historiky s tím, že jsou založeny na svědomitém bádání, byť s občasnými výhradami k některým jeho závěrům. Irving byl vybaven záhadnou imunitou vůči protestům kritiky, jakou si jeho psaní zasloužilo. Tohoto protestu se ujala Deborah Lipstadtová. Ve své knize Denying the Holocaust: The Growing Assault on Truth and Memory (Popírání holocaustu: Narůstající útok na pravdu a  paměť) označila Irvinga jako popírače, nebezpečného popírače, a to o to nebezpečnějšího, že jeho knihy o druhé světové válce byly široce uznávány. Její komentáře o Irvingovi byly v knize stručné a jak se domnívala, i nekontroverzní, ­protože jeho názory byly tak jasně vyloženy. Když se

13

Historie před soudem Irving ­například v roce 1988 postavil před kanadský soud, aby obhajoval jednoho popírače, tak prohlásil: „Žádné dokumenty nikterak nedokazují, že by někdy došlo k nějakému holocaustu.“ Avšak po vydání knihy Denying the Holocaust Irving zažaloval profesorku Lipstadtovou a jejího britského nakladatele, společnost Penguin za urážku na cti. V následujících pěti letech Deborah Lipstadtová vlastně věnovala všechny své síly boji proti takovému nařčení. Stal se její prací, jejím zaujetím, její noční můrou. Tato bitva vyžadovala velké zdroje, spousty peněz – milióny dolarů – a morální odolnost. Jednalo se o zápas, který byl veden nejen o slova v knize, nýbrž o historii. Nakonec se stal prostředkem, jak čelit nejen lžím Davida Irvinga, ale veškerému úsilí zaměřenému na omlouvání Hitlera a jeho hrůzných nohsledů. Tato kniha je mimo jiné mocnou lekcí pro Američany o významu prvního dodatku k americké ústavě. Jak bylo řečeno Nejvyšším soudem, tento dodatek zaručuje svobodu slova a tisku, a tak ponechává jen velmi malý prostor pro Davidy Irvingy tohoto světa, aby sekýrovali své kritiky. Ve Velké Británii žádná taková ústavní ochrana neexistuje a zákon o nactiutrhání je zde zcela odlišný. Podle amerického práva musí osoba, která si stěžuje, dokázat, že to, co o ní bylo napsáno nebo vysloveno, není pravda nebo že ji to poškozuje. Ve Velké Británii musí obviněný – autor nebo vydavatel – dokázat, že napsané nebo vyslovené je pravda. Takový rozdíl v důkazním břemenu může způsobit, že se vše chápe odlišně. A navíc, americký zákon vyžaduje, aby žalující strana, pokud je osobou vystupující na veřejnosti – tedy velmi dobře známým člověkem – prokázala, že obviněný publikoval urážlivý výrok s vědomím, že jde o zfalšování nebo o bezohledné znevážení pravdy. Ve Velké Británii může být za urážku úspěšně obžalován každý vydavatel nebo autor, který sice vyvíjí maximální úsilí, aby jeho výrok byl přesný, ale dopustí se přitom nevinné chyby. Obhajoba kritických komentářů před nactiutrháním je natolik zatěžující, že se jí britské noviny obvykle vzdávají. Celou záležitost urovnávají „podstatně velkou sumou“ a  omluvným prohlášením u  soudu. Devastující ovšem může být již samotná hrozba žaloby za urážku. ­Významné britské nakladatelství Weidenfeld & Nicolson mělo v plánu

14

Předmluva vydat knihu historika Johna Lukacse, ve které je Irving vylíčen jako „zatvrzelý obdivovatel Hitlera“, ale pak od tohoto úmyslu ustoupilo v  obavě ze žaloby za urážku na cti. Jakmile Lipstadtová svůj proces vyhrála, nakladatelství Weidenfeld & Nicolson tuto Lukacsovu knihu přece jen vydalo, ale komentáře o Irvingovi zmírnilo. Britský list The Observer si postěžoval, že pasáže věnované Irvingovi byly „vykuchány“. Na rozdíl od společnosti Weidenfeld & Nicolson se nakladatelství Penguin odvážně postavilo za Deborah Lipstadtovou a podílelo se na financování její obhajoby proti Irvingově justičnímu útoku. Jistě se nehodí, aby se v úvodu vyzrazovaly detaily dramatu, který je obsažen v příběhu Lipstadtové. Ale rád bych se zmínil alespoň o jedné epizodě, která mne zasáhla velmi tvrdě. Během přestávky soudního líčení přistoupila k Irvingovi jedna žena a řekla mu, že její rodiče zemřeli v osvětimské plynové komoře. Vedle stojící novinář zaslechl, jak Irving té ženě odpověděl: „Madam, může vás jen těšit vědomí, že téměř jistě zemřeli na tyfus.“ Těšit vědomí. Soudní proces byl řízen jedním soudcem, bez poroty. Jeho verdikt představoval mimořádně velké vítězství profesorky Lipstadtové. Ale pak nastalo něco, co považuji za nesmírně překvapující a zneklidňující události v  celém případu. Většina komentátorů ve Velké Británii se o rozsudku ve prospěch Deborah Lipstadtové vyslovila s nadšením. Ale dva profesionální historikové nesouhlasili. Donald Cameron Watt napsal sloupek pro londýnský list Evening Standard, který pod titulkem „Dějiny potřebují Davida Irvinga“ vyšel ve stejném odpoledni, kdy soudce vyhlásil rozsudek. Watt v něm prohlásil: „Ukažte mi jednoho historika, kterému nevyskočí po těle studený pot při pomyšlení, že by měl podstoupit takovou proceduru“ – tedy takovou, jaké byly vystaveny Irvingovy lži. Druhý den ráno se v Daily Telegraphu objevila slova významného vojenského historika, Sira Johna Keegana, že soudce Gray „rozhodl, že veškerá předvedená znalost obrovského množství materiálu neomlouvá chyby v interpretaci těchto fakt.“ Watt a Keegan psali, jako kdyby iniciátorem procesu byla Deborah Lipstadtová. Ale byl to přece David Irving, kdo ji zažaloval a kdo ji donutil polykat jeho lži a strávit pět let života dokazováním toho, čím je,

15

Historie před soudem tedy rasistickým falšovatelem. Jak si vysvětlit reakci Watta a Keegana? Způsobila to zášť k člověku stojícímu mimo, k někomu, kdo není členem klubu, kdo je Židem, k ženě? Nechť byla jejich zvrácená reagence čímkoli inspirována, stala se mrazivým přízrakem na desce spravedlnosti.

16

sdělení čtenáři

•

D

louho předtím, než jsem mohla vědět, že David Irving změní své výhrůžky soudem ve skutečnou žalobu, jsem si detailně zaznamenávala všechny své rozhovory s mými právníky a dalšími lidmi, kteří byli do případu zasvěceni. Nakonec jsem se rozhodla vést si deník, v němž jsem si zapisovala jak tyto rozhovory, tak i své vlastní úvahy. Všechny citáty v této knize jsou prakticky použity z těchto mých poznámek a deníků. V několika málo vzácných případech jsem je upravila podle toho, jak jsem si je uchovala v paměti. Snažila jsem se své partnery interpretovat co nejvěrněji s úplným vědomím toho, že paměť bývá vrtošivá. Všechny citáty ze soudních zápisů pocházejí z dokumentů, jak je pořizoval soudní zapisovatel. V zájmu důslednosti jsem sjednotila pravopis jistých slov, jako například antisemitismus. Periodicky jsem zdůrazňovala některé výrazy podle toho, jak jsem je podle svých poznámek a paměti slyšela. Při každém soudním přelíčení, zejména bez účasti poroty, se může objevit nějaký námět, který je pak odložen stranou a za jistou dobu zase vrácen k jednání. Abych čtenáři usnadnila sledování soudní debaty, spojila jsem dva nebo více dnů jejího průběhu do jednoho dne.

17

prolog

•

Dopis

S

talo se to jednoho krásného podzimního dne. Právě začínal akademický rok na Emory University. Letní vedra skončila, univerzitní areál se třpytil v  plném lesku, listy na stromech dostávaly podzimní barvu a studenti se chovali vlídně. Vynořili se zrovna z budov postavených ve stylu italské renesance a zaplnili travnatý čtyřúhelník, ne­ oficiální centrum areálu. Celý prostor patřil studentům, kteří si tam házeli talíři, četli, hráli míčové hry či jen tak užívali poslední dny, než sem vpadne „zima“, pokud lze o Georgii říci, že má i toto období. Líbil se mi ten pohled, když jsem tudy kráčela do své pracovny. Přišla jsem z Los Angeles před několika lety, sem do Atlanty, když mi nabídli vedení katedry moderních židovských studií a dějin holocaustu. Ačkoli jsem ztratila z dohledu své dřívější přátele, považovala jsem Atlantu za svůj domov. Před chvílí jsem skončila přednášku z historie holocaustu. Uvolnila jsem se a v dobré pohodě jsem se chystala k domluvené konzultaci s  jednou studentkou o  její diplomové práci s  tím, že pak ještě strávím odpoledne prací na dokončování návrhu knihy vycházející z mého nového výzkumného projektu – studii o tom, jak byl prezentován holocaust v poválečné Americe. Když jsem vešla do kanceláře katedry, sekretářka mi sdělila, že právě došel expresní dopis od společnosti Penguin, britského vydavatele mé knihy Denying the Holocaust: The Growing Assault on Truth and Memory (Popírání holocaustu: ­Narůstající útok na pravdu a paměť), což byla vědecká studie o popírání nacistické

19

Historie před soudem g­ enocidy. Upoutaná zvědavostí jsem požádala čekající studentku, zda jí nebude vadit, když se rychle podívám na dopis. Stačilo, abych si přečetla jen pár řádek, a vybuchla jsem smíchy. Studentka, která si mezitím prohlížela své poznámky, zvedla hlavu, když jsem vyhrkla, stále ještě s potlačovaným smíchem, „to je ale opravdu nemorálnost.“ Vysvětlila jsem jí, že David Irving, světově nejproslulejší popírač holocaustu, mně vyhrožuje soudní žalobou za to, že jsem ho nazvala popíračem. V mé knize jsem Irvingovi věnovala asi dvě stě slov, když jsem ho popisovala jako „Hitlerova přívržence s klapkami na očích“, který „překrucuje důkazy… manipuluje s  dokumenty a  neobjektivně dezinterpretuje fakta, aby dospěl k historicky neudržitelným závěrům.“ Napsala jsem, že „v jistém smyslu se zdá, že Irving na sebe přebírá poslání Hitlerova dědice.“ Pokládala jsem ho za nejnebezpečnějšího popírače holocaustu, protože na rozdíl od jiných lidí tohoto druhu, o nichž bylo známo, že jsou jen popírači, Irving představoval autora četných knih o druhé světové válce a o Třetí říši, přičemž některé z nich byly všeobecně uznávané. Lze říci, že prakticky všichni zájemci o historii druhé světové války jeho jméno znali, dokonce i když věděli, že se v jeho knihách nacházejí jisté sympatie k Třetí říši. O jeho publikacích se psalo v hlavních periodikách a tudíž jeho aktivity s popíráním holocaustu sklízely mnohem více pozornosti než práce jiných popíračů. Moje slova byla nepochybně ostrá, ale nepovažovala jsem je za kontroverzní, protože se Irving při popírání holocaustu takovým způsobem veřejně vyjadřoval. Když v roce 1988 kanadská vláda obvinila německého emigranta Ernsta Zündela z propagace popírání holocaustu, Irving svědčil v Zündelův prospěch. Před soudem řekl, že neexistovala „žádná celková politika Říše pro zabíjení Židů“, že nejsou k dispozici ani „žádné dokumenty dokazující, že někdy vůbec došlo k holocaustu“ a  že plynové komory k  masovému zabíjení lidí neexistovaly. Poté Irving opakovaně popíral holocaust. Když se ho jeden reportér zeptal, proč z nového vydání jedné z jeho knih zmizely všechny zmínky o holocaustu, odpověděl: „Jestliže se nic nestalo, pak si to nezasluhuje ani poznámku pod čarou.“ Popíral, že Židé byli systematicky ­zabíjeni v ­plynových komorách. Prohlašoval, že nebyl potvrzen žádný oficiál-

20

Prolog ní plán Třetí říše na likvidaci evropských Židů. A tvrdil, že Hitler byl „pravděpodobně největším přítelem Židů, jakého vůbec mohli mít v Třetí říši. A že to byl právě Hitler, kdo dělal vše, co bylo v jeho silách, aby zabránil těm ošklivým věcem, které se jim staly.“ Lidi, kteří přežili a trvali na svých svědectvích, že viděli plynové komory, označoval za lháře nebo šarlatány. Když jsem vzala v úvahu vše, co bylo o Irvingovi známo, zdála se mi jeho hrozba absurdní. Divila jsem se, jak o sobě může někdo, kdo nazývá holocaust „legendou“, tvrdit, že není popírač? V domnění, že nejde o nic jiného, než o nával zmateného rámusu, jsem tak trochu úmyslně odhodila dopis na stálou hromadu papírů na mém pracovním stole a věnovala se studentce. Po několika dnech jsem ten dopis vydolovala – jelikož spočíval pod jinou poštovní zásilkou – a předala jej mé vědecké asistentce s prosbou, aby jej poskytla právníkům nakladatelství Penguin společně s podklady, z nichž jsem vycházela ve své kritice Irvinga. Vzhledem k tomu, že vskutku všechno, co jsem o něm napsala, lze najít ve spolehlivých zdrojích, byla jsem si jista, že tím celá záležitost skončila. Vyzvala jsem asistentku, aby tomu nevěnovala příliš mnoho času a co nejrychleji se vrátila ke sběru materiálu, který jsem potřebovala k mému novému projektu. Je ironické, že před pětadvaceti lety, kdy jsem se poprvé dověděla o popírání holocaustu, byly mé reakce totožné, prostě jsem to považovala za nevýznamné. V polovině sedmdesátých let mi profesor Jehuda Bauer, jeden z předních badatelů dějin holocaustu, řekl, že skupina lidí z Kalifornie, sdružená kolem Institutu pro výzkum dějin (IHR), rozšiřuje časopis popírající holocaust. Dělala jsem si posměšky z představy, že by je někdo mohl brát vážně. Ale nyní, když jsem seděla ve své pracovně na Emory University, jsem si lámala hlavu, kdo by mohl brát vážně argumenty Davida Irvinga, že není popíračem holocaustu. Zřejmě mohlo jít jen o nějaký trik, který mě měl zastrašit. Nad kávou jsem o dopise řekla některým kolegům a vyslovila domněnku, že to nikam nepovede. Jak se však ukázalo, naprosto jsem se mýlila. Irving to bral velice vážně, stejně jako britské soudy. Skutečnost, že všechny moje prameny

21

Historie před soudem byly zdokumentovány, mě ve Spojeném království nikterak nechránila, jak tomu bylo ve Spojených státech. Byla jsem jednoznačně v nevýhodě. Podle britských zákonů spočívalo důkazní břemeno na mně, jako na žalované straně. V americkém právu je tomu úplně naopak. Ve Spojených státech by Irving musel dokázat, že lžu. Ve Velké Británii jsem musela já dokázat, že jsem měla pravdu. V průběhu onoho kvasu, kdy se lidé snažili pomáhat tomuto právnickému tažení, jsem přemýšlela o tom, jak si mě Irving ve svých obviněních vůči mně vypodobnil jako součást globálního spiknutí. Podle Irvinga jsem proti němu „vedla trvale zlovolnou, mocnou, dobře finančně zajištěnou a  bezohlednou kampaň“. Nic nemohlo být pravdě vzdálenější. Kniha Denying the Holocaust byla mým individuálním projektem realizovaným za pomoci skromného výzkumného grantu, který mi umožnil najmout výzkumnou asistentku, získat několik balíků dokumentačního materiálu a vykonat cesty do několika archivů. Některé židovské organizace již měly kolekce novinových výstřižků o popíračích a publikace těchto popíračů, které mi zapůjčily. Většinu času jsem seděla sama ve své pracovně vedena snahou vysvětlit čtenářům historii popírání holocaustu. Bylo to moje zcela samostatné úsilí, které trvalo do okamžiku, než se Irving rozhodl mne pronásledovat. Teprve potom, zdůrazňuji až potom, se kolem mne soustředila skupina lidí, která mi pomohla získat fondy, bez nichž by nebylo možné odvrátit Irvingovy útoky. A pokud už moji zastánci vytvářeli nějaké spiknutí, pak to byla konspirace, jíž neslo odhodlání zabránit tomu, aby bylo kdykoli v  budoucnu možné znásilnit dějiny k takto ohavným účelům. Při mnoha příležitostech se ke mně hlásili lidé, kteří chtěli soudní cestou zakročit proti popíračům. Vždy jsem je upozorňovala, aby tak nečinili, protože první dodatek k americké ústavě jim ve Spojených státech prakticky zajišťuje, že neuspějí. Odrazovala jsem od toho dokonce i v těch státech, kde bylo právně možné k takovým žalobám na popírače přistoupit. Takové zákony totiž dělaly z popírání „zakázané ovoce“, čímž se stávalo ještě více – nikoli méně – přitažlivým. Kromě toho jsem nevěřila, že by soudní síně byly tím správným místem k historickému bádání. A  tvrdila jsem, že popírači musejí být zastaveni nikoli

22

Prolog ­ dměřeným soudním verdiktem, nýbrž racionálními fakty vyplývajío cími z výzkumu. Také jsem měla pocit, že soudy vykonávaly spravedlnost tím, že nechaly strany předkládat to, co každá z nich považovala za závažnou průkaznou skutečnost, za fyzický důkaz a jasná fakta, aby porota nebo soudce mohli být o usvědčujícím materiálu naprosto beze zbytku přesvědčeni. Historikové se snaží dospět k historické „pravdě“ objektivním určováním toho, co se stalo. Zvažují kontext a okolnosti dané události nebo dokumentu. Interpretují důkaz a nabízejí své názory s tím, že si jsou zároveň vědomi, že jiní historikové mohou stejný materiál také posuzovat a bez pokusu o jakékoli klamání dospět k odlišným závěrům. Historikové rovněž vědí, že když přijdou na světlo nové zdroje a dokumenty, jejich „pravdy“ mohou být odloženy stranou. Jednoduše řečeno, historické pravdy nelze měřit jako smog, který znečišťuje městské ovzduší. Po čtyři roky jsem se připravovala na tento proces, když jsem se ponořila do prací muže, z něhož prýštilo pohrdání vůči mně a vůči tomu, o čem jsem byla přesvědčena. Prožila jsem řadu bezesných nocí v obavě, aby se neobjevila nějaká právnická nahodilost, která by Irvingovi pomohla zvítězit. V zimě roku 2000 jsem deset týdnů seděla sotva pět metrů od něho a tiše naslouchala, jak otevřeně vyjadřuje své pohrdání před soudcem a před světovými sdělovacími prostředky. Moje vědecká práce byla rozebírána na kousky a tisk pitval mé šaty, moji osobnost a mé osobní přesvědčení. Většina z toho, co se o mně psalo – například můj věk, zdroje podpory a politické názory – byla prostě vedena zlým úmyslem. Ale neměla jsem jinou možnost, než se proti tomu postavit. Během procesu jsem však na naléhání mých obhájců u soudu mlčela a nepředkládala žádná svědectví. Ačkoli jsem měla vždy připravená slova, která se týkala podstaty tohoto zápasu, musela jsem se spoléhat na ostatní, kteří mluvili za mne. Pro člověka, který tak vášnivě oceňuje možnost mít svůj život pod vlastní kontrolou – i když měli advo­káti pravdu – to bylo mučivě obtížné. Několik let před tímto soudním jednáním se Irving před svými sympatizanty vyjádřil, že když se lidé obvinění z nactiutrhání dovědí, že půjdou před soud, tak se obvykle bouřlivě vychloubají. Když ­zjistí,

23

Historie před soudem jaké obtíže ve Spojeném království přináší takový soudní zápas ve věci křivého obvinění, tak „se zhroutí a zbaběle utečou“. Irving dost možná předpokládal, že se rozhodnu, že nemá cenu takový soud podstupovat a že se vše urovná, když se mu nějakým způsobem omluvím nebo svá slova odvolám. Kromě toho jsem přece byla osm tisíc kilometrů daleko s tím, že bych se musela bránit v cizí zemi, jejíž zákony vyznívaly ve prospěch mého oponenta. Soudní řízení se může nadlouho protáhnout a může být mimořádně nákladné. Mýlila jsem se, když jsem tuto možnost odmítala jako pouhý rušící svízel. Ale David Irving se mýlil dokonce ještě víc, když si myslel, že se já, jako zažalovaná, „zhroutím a zbaběle uteču“. Neudělala jsem ani jedno, ani druhé. Bojovala jsem za svoji věc útočně, i když jsem si nikdy nepomyslela, že budu muset někdy k něčemu takovému přistoupit. A tak jsem s troškou naivity o tom, co mne očekává, a zcela otrávená skutečností, že budu muset věnovat spoustu času něčemu, co se zdálo být naprosto nicotnou záležitostí, ale přitom poněkud nedočkavě, nastoupila k cestě, která měla dokázat, že jsem napsala pravdu. Tato kniha je příběhem této cesty.

24

předehra

•

Tým obhájců si v osvětimském archivu prohlíží architektonické plány krematoria

(1)

•

Osobní a badatelská odysea

„N

e, nejsem dítě lidí, kteří přežili holocaust.“ Pokaždé, když jsem začala přednášet o  holocaustu, dostávala jsem otázky o  svém rodinném prostředí. Zdálo se, že někteří tazatelé byli mojí odpovědí překvapeni. Proč jinak bych se zajímala o  toto téma? Ale jiní vycítili, že můj osobní odstup od těchto událostí mi umožňuje lepší badatelskou perspektivu. Otec opustil Německo před vznikem Třetí říše a matka se narodila v Kanadě. Vyrůstala jsem v horní části čtvrti West Side na newyorském Manhattanu, kde jsem poznala hodně „uprchlíků“. Nikdo jim neříkal „lidé, kteří přežili“. Někteří emigrovali ve třicátých letech dvacátého století, když za sebou nechali pohodlnou existenci příslušníků středních vrstev. Otec mnohým z nich po příjezdu do New Yorku pomáhal. Snažil se dostat do Spojených států svých pět sester, ale to se mu nepodařilo. Přežily v jiných zemích a do New Yorku přijely až po válce. Z doby, kdy jsem byla mladá dívka, si pamatuji atmosféru těch domovů středoevropských Židů s jejich těžkým, tmavým nábytkem a kouřícími šálky čaje s  lahodným domácím štrůdlem a  dalším vyloženě evropským pečivem lišícím se od toho, jaké znali moji američtí spolužáci. Moderní ortodoxní domov mých rodičů byl na jedné straně zasvěcen židovské tradici, zatímco na straně druhé měl cit pro ­sekulární

27

Historie před soudem společnost, která nás obklopovala. Na stole v našem obývacím pokoji bylo možno najít stejně tak knihu o  židovské věrouce, jako knihu o Rembrandtovi. S bratrem a sestrou jsme chodili do židovských škol. Když jsem byla v první třídě, tak se rodiče rozhodli přestěhovat z Manhattanu na předměstí. Zvolili si Far Rockaway, část čtvrti Queens přiléhající k mořské pláži, protože obdivovali místního rabína, Emanuela Rackmana, kterého chtěli mít jako duchovního vůdce a vzor pro své děti. Tento muž, absolvent právnické fakulty na Kolumbijské univerzitě, v  sobě spojoval vědomosti o  judaismu se znalostmi soudobého světa. Jeho velmi dovedná temperamentní kázání, bez jediného připraveného textu, pokrývala široké tematické spektrum – všechno z týdeníku Torah až po dílo britského historika a filozofa Arnolda Toynbeeho. Krátce po Stalinově smrti, během perestrojky v Chruščovově stylu, odcestoval se skupinou amerických rabínů do Sovětského svazu. Po jeho návratu můj otec navrhl, abych v době sabatu zůstala v synagoze při bohoslužbě – ve chvílích, kdy si děti obvykle hrály na velkém trávníku před budovou. „Bude to pamětihodné, uvidíš,“ ujišťoval mě. Ačkoli jsem si nebyla zcela jistá, co znamená slovo „pamětihodné“, věděla jsem, že se rabínova cesta vyznačovala něčím významným. Nedokázala jsem pochopit všechno, co rabín Rackman vykládal, ale bylo mi jasné, že se setkal se skupinou Židů, kteří nežili tak svobodně, jako my, a řekl, že na ně nesmíme zapomínat. Rackman, věřící muž, který svým dialogem uvnitř i vně náboženství, ještě dříve, než se to stalo módou, dokázal oslovit lidi jak v židovské komunitě, tak i mimo její řady. Pravicově orientovaní náboženští Židé na něho útočili za to, že se snažil dokázat, že je možno – a nutno – sblížit to nejlepší v tradičním judaismu s tím nejlepším v sekulárním světě. Vzpomínám si, jak se otec kvůli těmto útokům zlobil a jak zdůrazňoval důležitost toho, aby ideje rabína Rackmana nebyly umlčeny. Takže dlouho předtím, než jsem si přesně mohla uvědomit, co takový vzor představuje, jsem si řekla, že chci být jako on. Ačkoli návštěvy synagogy a dodržování židovských rituálů určovaly rytmus našeho domova, byli jsme samozřejmě součástí širšího světa. Kromě toho, že jsme se sourozenci dostali intenzivní židovské vzdělání,

28

Předehra nás rodiče orientovali i směrem k divadlům, muzeím, uměleckým akti­ vitám a k politice. I když jsme se přestěhovali na předměstí, matka nás v neděli často brala na Manhattan, kde jsme chodili po výstavách, navštěvovali speciální hudební pořady YMHA pro mladé na Devadesáté druhé ulici, dívali se na pochodující přehlídky, lezli po skalách v Centrálním parku a dokonce si prohlíželi i zakotvené letadlové lodě. Rodiče v nás pěstovali i jistý stupeň nezávislosti. Když mi bylo dvanáct a chtěla jsem jít do kina v Radio City Music Hall na Manhattanu nebo navštívit muzeum, rodiče to podpořili. Problémem bylo najít kamarádku, jejíž rodiče by to nepovažovali za nějaký naprosto riskantní výlet. Obvykle jsem si vybírala přítelkyně odvážného ducha. Brzy jsem se naučila pohybovat se po městě bezpečně. Na střední škole jsem získala pověst prudké a bojovné studentky, zejména u učitelů v židovské denní škole. Když učitelé udělali něco, co jsem nepovažovala za spravedlivé, neváhala jsem se vzepřít – často nepříliš diplomaticky. A tak se stávalo, že se matka pravidelně objevovala v kanceláři ředitele, aby obhajovala mé kroky a přimlouvala se za mne. Měla jsem dojem, že i když takové návštěvy ve škole nepokládala za nic příjemného, obdivovala moji kuráž. Věděla jsem, že mi dali jméno Deborah, protože matka milovala jeho biblický charakter. Byla jsem ještě hodně malá, když mi líčila, jak Deborah vedla svůj lid do boje a vykonávala spravedlnost. Líbilo se mi, že se jmenuji jako tato osobnost. Když mě matka napomínala za nějakou potíž, tak jsem jí říkala, že se jen snažím být jako Deborah. Moje matka zastávala svobodu ducha. Nebylo ničím neobvyklým, že mi zničehonic řekla: „V Guggenheimově muzeu je báječná výstava Van Gogha. Období jeho plavebních kanálů a padacích mostů. Pojďme.“ A tak jsem šla. Vzdor tomu – a možná díky tomu – že ani otec, ani matka neměli vysokoškolské vzdělání, sami se intenzivně vzdělávali, když systematicky navštěvovali různé kurzy a přednášky. Vzpomínám, jak během sabatu oduševněle debatovali o  románech Silent Spring (Tiché jaro) od Rachel Carsonové, Franny and Zooey (Franny a Zooey) od Jerome D. Salingera a Goodbye, Columbus (Sbohem, město) od Philipa Rotha, nebo

29

Historie před soudem o občanských­ právech, o stávce newyorských učitelů v roce 1968 a válce ve Vietnamu, proti které jsme jednoznačně vystupovali. S matkou jsme se v Harlemu zúčastnily pochodu solidarity s lidmi, kteří v Birminghamu-Salemu vystupovali na obranu občanských práv. Byly jsme svým způsobem pyšné, že Andy Goodman, jeden ze zastánců hnutí za občanská práva, který byl zavražděn v Mississippi, žil o jeden blok pod námi a vždy jsme návštěvníkům ukazovaly jeho dům. Trvalou součástí našeho domova byly časopisy jako New Republic, Saturday Review of Literature a Commentary. Na střední škole jsem hrála košíkovou a prázdniny trávila na židovských táborech v pennsylvánském Pocono Mountains, kde jsem se zdokonalovala v plavání. Už si nevzpomínám jak k tomu došlo, prostě nějak jsem se dověděla o holocaustu. Učitelé v mé denní židovské škole nám říkali, „nechť je jméno Hitler vymazáno“, ale nikdy jsme se při vyučování vlastně nedověděli, co se tehdy stalo. Pravidelně se o tom při bohoslužbách zmiňoval rabín Rackman. Na letním táboře bylo téma holocaustu zařazeno alespoň do jednoho programu. Při oslavě židovských velikonočních svátků Seder můj otec recitoval modlitbu připomínající holocaust a povstání ve varšavském ghetu. Tekly mu po tváři slzy, když mluvil o těch, s nimiž vyrůstal v Hamburku. V té chvíli jsem se zděsila. Byly to právě jeho slzy, které mě znepokojily. Byla jsem ráda, když už to pak bylo za námi. Na toto téma jsme doma měli knihy, jako například The Wall (Zeď) od Johna Herseye, The Last of the Just (Poslední spraved­ livý), jejímž autorem byl Andre Schwarz-Bart a The Pawn­broker (Zasta­ várník) od Edwarda Wallanta. Sledovali jsme některé části Eichmannova procesu v televizi a četli Exodus, který napsal Leon Uris. Ale holocaust nepředstavoval dominantní místo v naší židovské identitě. Byl jedním z vláken – mezi mnohými – v tapisérii našich židovských životů.

Setkání s holocaustem: Izrael, 1967 Na newyorské City College jsem studovala politické dějiny Spojených států ve 20. století. Moji pozornost upoutalo to, co vědci označovali jako „paranoidní styl v americké politice“, americkou náchylnost ke

30

Předehra všem druhům teorie spiknutí, zejména k  takovým, které vyvolávaly předpojatost a antisemitismus. Byla šedesátá léta a já jsem se účastnila různých studentských demonstrací. V jednom okamžiku jsme v rámci boje za „otevřené přijímání“ dokázali uzavřít školu na delší období. Požadovali jsme, aby každý absolvent střední školy v New Yorku měl zaručeno přijetí na některou z veřejných univerzit ve městě. Sice jsme dosáhli svého, ale bylo to jen Pyrrhovo vítězství, jelikož městské střední školy byly plné studentů, kteří byli špatně připraveni na studium ve státních školách univerzitního zaměření. Naše vítězství tak ve skutečnosti garantovalo pokles vysoké kvality vzdělání na těchto školách na řadu desetiletí. Ve snaze získat zkušenost ze zahraničí jsem se roce 1966 impulzivně rozhodla ke studiu na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Ačkoli moji rodiče patřili k zastáncům Izraele, tuto moji cestu neinspirovaly žádné sionistické pohnutky. Chtěla jsem cestovat, zlepšit si hebrejštinu a poznat odlišnou kulturu. Cesta do Izraele nebyla tedy vedena žádným jiným účelovým záměrem, a přesto svým dopadem změnila můj život. V  letech 1948 až 1967 byla jediným přechodem mezi Izraelem a ostatními částmi Středního východu jeruzalémská Mandelbaumova brána. Byla vlastně ekvivalentem kontrolního bodu Charlie v Berlíně. Izraelci stáli a pozorovali lidi, kteří přecházeli několik set metrů široký úsek země nikoho mezi Izraelem a Jordánskem. Vypadalo to tak, jako by si mysleli, že když tam budou stát dostatečně dlouho, že se jim podaří dohlédnout až do Starého města. Jordánci se snažili přístup turistů do Izraele ztížit, a proto jim dovolili procházet Mandelbaumovou branou pouze jedním směrem, a to buď do Izraele nebo z Izraele. Jedenkrát ročně, na vánoční svátky, udělali Jordánci výjimku, ale pouze pro křesťany. Umožnili jim procházet Mandelbaumovou branou tam i zpět, očividně proto, aby izraelští křesťané mohli tyto svátky oslavit v Betlémě. V prosinci 1966 se tuto výhodnou příležitost rozhodla využít skupina amerických studentů z Hebrejské univerzity. Tamním úředníkům řekli, že jsou křesťané a dostali speciální povolení k cestě. I když jsem byla plná pokušení jet s nimi a vidět Staré město jeruzalémské, nemohla jsem se vydávat za křesťanku jen proto, abych toho dosáhla.

31

Historie před soudem O tři měsíce později, ještě více odhodlaná tato místa navštívit, jsem se rozhodla podstoupit složitější cestu oklikou. V dubnu 1967, v době delších školních prázdnin, jsem odletěla do Řecka. Jelikož arabské země automaticky zakázaly vstup každému, kdo měl v pase izraelská vstupní nebo výstupní víza, odebrala jsem se na americkou ambasádu, abych požádala o nový pas. Když jsem americkému úředníkovi vysvětlila svoji situaci, chápavě zavrtěl hlavou. Zřejmě jsem nebyla první, kdo vyslovil podobnou žádost. Podíval se na můj stávající pas a zeptal se, zda bych nechtěla z pasu vyjmout své prostřední jméno, Esther. „Vždyť víte, to jméno zní velice etnicky.“ Jmenuji se tak po tetě zavražděné při holocaustu. Smazat její jméno, abych využila tuto příležitost, mi připadalo špatné. Řekla jsem mu, aby je tam nechal. Skepticky na mne pohlédl, ale mé prosbě vyhověl. Pak jsem jela vlakem do Istanbulu a připojila jsem se k sestře, která přiletěla z Londýna, kde studovala díky Fullbrightově nadaci. Po několika dnech prohlídek pamětihodností jsme se rozloučili a já nasedla do letadla směrem do Bejrútu, kterému se tehdy ještě oprávněně říkalo „Paříž Středního východu“. Měla jsem v úmyslu jet z Bejrútu taxíkem do Damašku a pak do Jordánska. Večer před odletem do Bejrútu jsem ještě pročesávala cestovní brašnu a  všechna zákoutí kufru, abych se ujistila, že s sebou nemám nic, co by naznačovalo, že přijíždím z Izrae­ le. Sice jsem pochybovala, že by mně pasoví a celní úředníci věnovali nějakou detailní pozornost, ale nechtěla jsem nechat nic náhodě. Do Bejrútu jsem dorazila bez jakéhokoli problému, až na to, že jsem se tam dověděla o několika vzdušných soubojích, kdy Izraelci během odpoledne sestřelili šest syrských Migů. To mi nepřipadalo jako vhodná doba k tomu, aby samotná americká Židovka s úplně novým pasem vydaným na ambasádě mimo americké území cestovala přes Libanon, Sýrii a  Jordánsko a  pokoušela se vstoupit do Izraele skrze Mandel­baumovu bránu. Ale cesta zpět už nevedla. Potřebovala jsem vstupní vízum do Jordánska. Američané, s nimiž jsem se setkala ve studentském hostelu v Řecku, mě ujišťovali, že dostat takové vízum v Bejrútu je prý snadnou záležitostí. Hned po přistání v Bejrútu jsem zamířila na jordánské vyslanectví. Úřednice mi podala

32

Předehra tiskopis se žádostí. Obsahoval řádku pro vyplnění údaje o náboženství. Sedla jsem si a dlouho se na tu nevyplněnou linku dívala. Byla jsem připravena do ní vepsat „protestantské“, a když už jsem to málem udělala, stáhla jsem ruku pryč. Kdybych napsala „židovské“, Jordánci by tuto moji žádost okamžitě zamítli. Pak bych musela odletět zpátky do Istanbulu a snažit se zase o návrat do Izraele. Bylo mi jasné, že těch pár stovek dolarů, které jsem měla v cestovních šecích – bylo to ještě dlouho před zavedením studentských kreditních karet – již nebudou stačit na pokrytí ceny letenky. Budu se pak muset telegraficky spojit s rodiči – kteří se domnívali, že jsem se sestrou v Istanbulu – aby mi poslali peníze do Bejrútu. Najednou mně tento můj malý husarský kousek již nepřipadal jako legrace. Rozhodla jsem se nechat řádku prázdnou a doufat, že si toho nikdo nevšimne. Když jsem se později téhož dne vrátila, abych si vyzvedla pas s vízy, řekla mi stejná úřednice, abych počkala. „Vicekonzul s  vámi chce mluvit.“ V  tu chvíli jsem se lekla. Měla bych se odtud vytratit, ale vždyť měli můj pas. Brzy jsem však vstoupila do kanceláře jordánského konzulárního pracovníka. Očekával mne vysoký tmavovlasý muž s olivově snědou pletí, v bílé košili a s brýlemi, pod nimiž se skrývaly oči se ­zádumčivým pohledem. Podal mi pas a pozdravil mě: „Nazdar, ­Devoro.“ Ohromilo mě, že užil mého hebrejského jména, ale přešla jsem to. „Máte velice biblické jméno,“ řekl. „Moje rodina miluje bibli,“ odpověděla jsem se zatajeným dechem. „Aha, a proč máte nový pas?“ ­divil se. Řekla jsem, že studuji v Londýně – dala jsem mu sestřinu ­adresu – a pas jsem ztratila při pobytu v Řecku. Na dotaz, proč chci navštívit Jordánsko, jsem uvedla, že mě už delší dobu fascinují ruiny starověkého města Petry. Po několika minutách mi dal do pasu vízové razítko. Předpokládala jsem, že si mezitím jistě řekl, že ať byl můj původ jakýkoli, že nejsem žádnou špiónkou. Hranice se Sýrií jsem překročila bez jakéhokoli problému a po krátké přestávce v Damašku jsem odjela do Jordánska. Po několika dnech strávených v Ammánu a Jerichu jsem si vzala taxíka na cestu do Jeruzaléma.

33

Historie před soudem Přijeli jsme do studentského hostelu, který stál přímo na okraji hranic s Izraelem. Uvědomila jsem si, že to bylo jen asi sto kroků – a kilometrů drátěného plotu – které mě dělily od ulice, po které jsem tak často chodila v uplynulých deseti měsících. Druhý den ráno jsem zamířila ke Starému městu. Nechtěla jsem na sebe upoutat pozornost, a proto jsem se na cestu k žádnému ze židovských památných míst raději nikoho neptala. Teprve následujícího dne, když jsem se vrátila do Starého města, jsem musela hledat směr k místu, kterému se říká Kotel, neboli Západní zeď, což je jediný pozůstatek opěrné zdi židovské Chrámové hory (plný název v hebrejštině zní Ko­ tel Ha Maariv, čili Zeď nářků – pozn. překl.). Když byl Chrám v roce 70 nového letopočtu zničen Římany, Kotel zůstal nejposvátnějším místem v židovských tradicích. Po arabsko-izraelské válce v roce 1948 bylo Židům zapovězeno toto místo navštěvovat, protože Jordánci tehdy převzali kontrolu nad Starým městem. Na rozdíl od křesťanských historických míst, která byla patřičně vyznačena, u židovských pamětihodností se žádné orientační tabulky nenacházely. Chtěla jsem se dotknout Zdi, ale obávala jsem se, abych na sebe příliš neupozorňovala. A tak jsem se namísto toho jen před Zeď postavila a manipulovala jsem s fotoaparátem a myslela na to, že tisíce lidí si mohlo nechat jen zdát o takovéto příležitosti. Z mého zasnění mě vytrhl arabský průvodce, který sem dorazil se skupinou britských turistů. Řekl jim: „Židé sem chodívali, aby vymýšleli plány, jak šidit lidi. Ale v roce 1948 se jim to zakázalo. Nyní pojďme ke Skalnímu chrámu.“ Zaplavil mě pocit znechucení, ale nic jsem neřekla. (Skalní chrám, Dome of the Rock, aneb Omarova mešita, je ústřední stavbou Chrámové hory nad Zdí nářků – pozn. překl.) S hněvem jsem odešla a vydala se na Olivetskou horu, odkud je panoramatický pohled na Staré město a západní Jeruzalém. Prošla jsem kolem obrovského židovského hřbitova, kde byli jeruzalémští Židé pohřbíváni po celá staletí až do roku 1948, kdy jim sem Jordánci zamezili přístup. Od této doby zde převládá systematické pustošení. Byl tam vskutku velký nepořádek. Náhrobky převráceny. Všude poházeno plno odpadků. Mezi hroby pasoucí se oslíci. Cesta, po které jsem kráčela, byla vydlážděna náhrobními kameny. Mohla jsem na nich rozluš-

34

Předehra tit hebrejské znaky. Když jsem došla na vrchol Olivetské hory a uviděla na pozadí západního Jeruzaléma známé rysy krajiny, rozhodla jsem se, že Petra musí počkat. Byl čas vrátit se „domů“. Nikdy předtím jsem na Izrael nemyslela s takovými pocity. Rychle jsem si zabalila věci a spěchala k Mandelbaumově bráně. Věděla jsem, že by mi Jordánci stále ještě mohli odepřít povolení k překročení hranice. Dva unuděně vyhlížející policisté ale jen mávli rukou a mohla jsem projít. Když jsem na izraelském území podávala pohraničním policistům svůj pas, ptali se mě na účel návštěvy. Ve stejném okamžiku, kdy jsem jim plynně hebrejsky vysvětlila, že studuji na Hebrejské univerzitě, jsem si uvědomila, že po řadě dní poprvé mluvím pravdu a že se za svoji židovskou totožnost nemusím ničeho obávat. Při odjezdu na univerzitu jsem ještě zaslechla, jak jeden z těch policistů říká: „Má odvahu.“ A jeho kolega odvětil: „Ale asi nebude sechel (nemá rozum).“ Zpráva o mém dobrodružství se po univerzitě rychle šířila. Všichni Izraelci, s  nimiž jsem se setkávala – od nábožensky vášnivých až po upřímně světské – mi kladli stejnou otázku: „Navštívila jsi Kotel?“ Když jsem řekla ano, melancholicky se na mne zadívali, jako kdyby si mysleli, že jde o místo, které oni nikdy nespatří. Nikdo si nedovedl představit, že právě toto se již brzy změní. Asi za čtyři týdny se politická situace na Středním východě znatelně zhoršila. Egypt přesunul ozbrojené síly na Sinajskou poušť a pro izraelské lodě uzavřel Tiranské úžiny, vodní cestu u cípu Sinajského poloostrova. Jordánsko se tehdy připojilo k syrsko-egyptské alianci. V očekávání obrovských ztrát se již připravovaly hromadné hroby. A náhle se do každodenních rozhovorů dostala analogie s holocaustem. Ve skutečnosti to nebyla ani tak analogie, jako spíše odhodlání holocaust už nepřipustit. „Tentokrát již nebudeme nečinně stát. Jsme připraveni. Budeme bojovat,“ řekl mi hokynář polského původu, s nímž jsem se často bavila. Když mluvil, tak jsem si všimla, že má na ruce vytetované číslo. Napětí bylo cítit na každém kroku. Ujala jsem se dobrovolné služby, roznášela jsem poštu a starala se o dětský domov, jehož personál byl povolán do vojenské služby. Mým americkým spolužákům rodiče naléhavě volali, aby se

35

Historie před soudem vrátili domů. Většina studentů to ignorovala. Moji rodiče jednoduše předpokládali, že jsem rozhodnuta zůstat. A také jsem zůstala. Drtivé vítězství Izraele v červnu 1967 znamenalo pro izraelský lid do jisté míry skutečné uzavření holocaustu. Jako by zažívali pocit, který bylo možno vyjádřit slovy, že „Masada už nikdy nepadne“, a že se Židé už nikdy „sami nepodvolí“ tomu, aby byli zničeni. (Masada = pev­ nost na skalisku nad Mrtvým mořem, symbol odporu Židů proti římské nadvládě – pozn. překl.). Téma holocaustu se stávalo stále častěji předmětem debat i studií. Zdálo se, jako by až nyní bylo možno se k těmto záležitostem bezpečně stavět. Když jsem se po této válce vrátila do východního Jeruzaléma, tak jsem namísto poslouchání antisemitských vtipů pozorovala Židy, jak se v hlubokém dojetí stavěli před Zdí nářků. Rodiny navštěvovaly hřbitov na Olivetské hoře s nahrubo sestavenými plánky a hledaly místa posledního odpočinku svých příbuzných. Někteří lidé již sbírali odpadky a pokoušeli se vyčistit náhrobky. Můj studijní rok končil. Když jsem si uvědomila, že opustit nyní Izrael by znamenalo propást šanci být u toho, jak se bude historie této země dále vyvíjet, dospěla jsem k rozhodnutí, že v Jeruzalémě zůstanu ještě další rok. V době, kdy jsem se vrátila do Spojených států, bylo to v září 1968, jsem pochopila, jak hlubokou pečeť zanechal na židovském lidu jak holocaust, tak stát Izrael. Jelikož se mi už nechtělo studovat dějiny americké politiky, začala jsem dělat na diplomové práci v oboru moderních židovských dějin na Brandeisově univerzitě. Řada kurzů, které jsem si zapsala, se zaměřovala na moderní antisemitismus. A již brzy se mi naskytla neočekávaná příležitost spatřit tento jev a tak trochu si jej i na vlastní zkušenosti ověřit.

SSSR, 1972 V roce 1972, na židovský Nový rok – který se slavil jen pár dní poté, kdy Palestinci zmasakrovali izraelské sportovce na mnichovské olympiádě – jsem přijela do Moskvy. Dostala jsem se do kontaktu se sovětskými Židy obecně, a zvláště s „odmítanými“, tedy Židy, kterým vláda odmí-

36

Předehra tala dát povolení k opuštění Sovětského svazu do Izraele, nebo kamkoli jinam. Sovětské orgány pokládaly přání „odmítaných“ vystěhovat se za přímý útok proti tvrzení propagovanému po celá desetiletí, že SSSR je zemí, která představuje předvoj socialistického ráje. „Odmítaní“ byli vládou šikanováni. Mnozí z nich přišli o práci. Lidé, kteří kdysi působili jako profesoři, se stali vrátnými v prázdných kancelářských budovách sedícími celou noc u stolů s ubohým světlem v nevytopených chodbách. Jeden lékař musel mýt okna, i když jsem si podle stavu oken ve městě nebyla jista, kde asi mohl pracovat. Jejich děti byly sekýrovány a jejich telefony odposlouchávány. Sousedé se jich stranili. Přední osobnosti hnutí těchto „odmítaných“ byly pod dohledem KGB a periodicky zavírány. Izraelci, potěšeni zájmem těchto Židů o vystěhování, věděli, že potřebují velkou pomoc, aby se sovětskému systému mohli pevně postavit na odpor. Neschopnost světového židovstva pomoci svým bližním v době holocaustu – leckdo tomu říkal selhání – se jim v jejich paměti začala silně připomínat. Byli odhodláni demonstrovat, že nyní existuje židovský stát a že žádní Židé kdekoli na světě nejsou opuštěni. Ale museli čelit problému – v  květnu 1967 přerušil SSSR s  Izraelem diplomatické styky. Izraelci nemohli do Sovětského svazu a neměli ani možnost přímého přístupu k „odmítaným“. Proto se nenápadně obrátili na americké Židy, kteří mluvili hebrejsky a žili nějaký čas v Izra­eli, aby odcestovali do Sovětského svazu a navázali kontakt s „odmítanými“. Jednoho dne se mě zeptal jeden z Izraelců, o němž jsem věděla, že pracuje ve Spojených státech, zda bych nechtěla strávit židovské svátky Roš Hašana, Jóm Kippúr a svátek Sukkot v SSSR. Chytila jsem se té příležitosti. Předpokládal, že bych jela se známým studentem, se kterým jsem studovala v Jeruzalémě. Tak trochu ve stylu Jamese Bonda jsme měli přijít do newyorské kanceláře mládežnické židovské organizace. Přivítal nás tam muž střední postavy s nakrátko ostříhanými vlasy s kippah (jarmulka – pozn. překl.) Představil se jako „Arjech z kibucu Sa’ad“. Nebylo na něm nic zvláštního. Vypadal spíše jako bankovní úředník než jako muž řídící tajnou operaci. Řekl nám o „odmítaných“ a  zdůraznil, jak velice by tyto naše návštěvy podpořily jejich ducha

37

Historie před soudem a  pomohly jim v  jejich zápase s  komunistickým režimem. Nikdy se nezmínil, kdo tyto cesty organizuje a bylo jasné, že se na to ­nebudeme vyptávat. (Po letech jsem se dověděla, že Arjech působil v Úřadu pro informace v izraelské vládě a že podával zprávy přímo předsedovi vlády.) O několik měsíců později, v předvečer našeho odjezdu, jsme se s  ním opět setkali. Dal nám jména a  adresy několika „odmítaných“. Měli jsme jejich rodinám přinést léky pro děti. Jeden „odmítaný“, jenž řídil seminář o židovských dějinách, poslal prostřednictvím předchozí skupiny cestujících žádost, abychom jim přivezli učební pomůcky v ruštině. A tak nám Arjech dal knihy o židovských svátcích, tradicích a dějinách a také suvenýry z Izraele, včetně řady židovských hvězdiček na řetízku. Zajistil ruské vydání knihy Leona Urisise Exodus, která se mezi ruskými Židy těšila mimořádné popularitě. Naším hlavním úkolem bylo ujistit tyto Židy, že Izrael a světové židovstvo jsou partnery v jejich zápase. Také jsme vezli několik džínových souprav a cigarety značky Marlboro, tedy zboží, jehož hodnota byla pro sovětské občany větší než ruble. „Odmítaní“ je mohli prodat na černém trhu s docela pěkným ziskem. Jediným důvodem, kdy se mohl sovětský občan oficiálně vystěhovat ze země, bylo sloučení rodiny. Umožnit jiný důvod by znamenalo rozbít pověst SSSR jako socialistického ráje. Arjech nám řekl, že někteří sovětští Židé by nám mohli dát svá jména a adresy. Požádal, abychom mu je po návratu předali s tím, že on pak zařídí, aby někdo v Izraeli se stejným příjmením pozval tyto nově objevené sovětské „příbuzné“ ke sloučení „rodiny“ do Izraele. Sovětské zákony umožňovaly, aby turisté navštěvovali sovětské občany. Ale nelíbilo se, když nějací sovětští občané – zejména tací, kteří se hodlali ze země vystěhovat – byli v kontaktu s Američany. Státní orgány pak dělaly, co mohly, aby náš pobyt, stejně jako život navštívených, co nejvíce ztížily. Sledovaly nás, když jsme šli někoho navštívit. Vždy opodál za námi jelo pomalu nějaké auto. V  našem hotelovém pokoji uprostřed noci opakovaně zvonil telefon. Znervózňovalo nás to, ale „odmítaní“ nás ujišťovali, že to bylo součástí jejich každodenního života. Jeden z nich mě vzal k oknu svého bytu, ukázal na zaparkované

38

Předehra osobní auto před domem a mávl rukou směrem k muži sedícímu za volantem: „Kamkoli jdu, jde i on.“ „Odmítnutí“ byli rádi, že se mohli setkat s  někým, kdo usiloval o  doktorát z  moderních židovských dějin. Dávali mi hodně otázek, především o  historii holocaustu. Sovětská verze holocaustu jej popisovala jako útok fašistů na komunisty, nikoli Němců proti Židům. Ukázat prstem na „Němce“ by totiž uvádělo do špatného světla východní Německo, komunistickou zemi. Říci, že trpěli Židé, by zase znamenalo ocenění pojmu etnika, tedy pojmu odporujícího marxistické ideologii. Ale nebyla to jen marxistická ideologie, která nutila Sověty prosazovat zkorigovaný názor na genocidu evropských Židů. Termín „Žid“ v Sovětském svazu ve skutečnosti představoval sprosté slovo. V této zemi byl schvalován antisemitismus a to nejen proti „odmítaným“. Sovětské útoky proti Izraeli byly ochucovány tradičními antisemitskými stereotypy. Jevgenij Jevtušenko svou poemou „Babij Jar“ o místu, kde Němci zmasakrovali asi třicet tisíc Židů, protestoval nejen vůči takovéto dejudaizaci obětí, ale i proti sovětskému antisemitismu. Byla to odvážná výtka sovětskému systému od jednoho z nejvýznamnějších básníků. Za prvních deset dní naší cesty jsme vyslechli velmi mnoho o příkoří páchaném sovětskou mocí. Osobně jsme se o tom mohli přesvědčit v době svátků Jóm Kippúr. Odjeli jsme tehdy z Moskvy do Černovcy, ukrajinského města nacházejícího se v regionu Bukovina, kde kdysi žila početná židovská komunita. Stovky lidí shromážděných před synagogou mě zasypaly otázkami o Izraeli a amerických Židech. Někteří z nich mi podávali útržky papíru s jejich jmény a adresami. Kolem poledne se nějací lidé vykláněli z oken synagogy a volali do davu lidí „Yizkor!“ Všichni ztichli a začala vzpomínková modlitba. Lidé kolem mne se soustředěně dívali, když jsem otevřela svoji modlitební knížku a začala odříkávat modlitbu za svého otce, který zemřel před několika měsíci. Zdálo se, že jsou upoutáni mladou ženou ze Západu, která byla dobře obeznámena s židovskou tradicí. Tito lidé neměli žádnou modlitební knížku, ani nebyli schopni číst hebrejský text, i kdybych jim tu

39

Historie před soudem moji půjčila. Když jsem vycítila jejich rozpaky, tak jsem jim navrhla, že budu citovat vzpomínkovou modlitbu jejich jménem. Na příhodném místě jsem přestala, aby mohli uvádět jména svých zemřelých. Jedna starší žena mi řekla, že měla mnoho příbuzných, kvůli kterým se říká „Yizkor“. Jako kdyby to chtěla vysvětlit, začala opakovat „Hurban, Hur­ ban“, což v jazyce jidiš znamenalo holocaust. Když jsem skončila, žena mi políbila ruku. Pak jsem odešla do hotelu. Později odpoledne jsem se vrátila. Liduprázdnou ulici kropil drobný déšť. Spatřila jsem starší ženu z ranní modlitby, jak stojí za synagogou a tak jsem se postavila vedle ní. V přátelském gestu mi stiskla paži. Půjčila jsem jí moji malou v kůži vázanou modlitební knížku. I když v ní nedokázala číst, bylo vidět, že je pyšná, že ji alespoň může držet v ruce. Jak kolem přecházeli lidé, ukazovala jim ji. Relativně poklidná atmosféra této chvíle byla náhle přerušena. Kostelník ze synagogy, který, jak se obecně předpokládalo, hlásil orgánům KGB všechny neobvyklé aktivity – včetně návštěvy cizinců – sem dorazil a začal mne obviňovat z provokace, což bylo podle sovětských norem vážné obvinění. Když zahlédl moji modlitební knížku v ruce starší ženy, zrudl ve tváři. Vychrlil směsici slov v ruštině a jidiš, knihu ženě vytrhl z ruky a mne obvinil ze šíření náboženských předmětů. Lidé se s ním začali vášnivě dohadovat. Odstrčil je a zmizel z ulice i s mojí knihou v ruce. Druhý den jsme čekali v recepci našeho hotelu na odjezd do Kišiněva. Náhle jsme byli obklopeni lidmi v nepromokavých pláštích, kteří se představili jako příslušníci KGB. Kdybych nebyla tak vystrašena, musela bych se hlasitě zasmát, jak právě toto jejich oblečení prozrazovalo jejich totožnost. Avšak chuť se zasmát mne úplně přešla, když jsem uviděla, že mají moji modlitební knížku a seznam všech bytů, které jsme v  Černovcy navštívili. Když nás vyslýchali, používali přitom tradiční antisemitské stereotypy, které popisovaly Židy žádající o vystěhování ze Sovětského svazu jako součást mezinárodní kabaly a Židy obecně jako finanční lichváře. Chtěli vědět, kdo nás vyslal. Trvali jsme na tom, že jsme turisté. Nabyla jsem podezření, že to všechno bylo jen kvůli tomu, aby nás zastrašili. Sověti pravděpodobně věděli přesně, kdo nás poslal. Po dlouhém dni vyplněném výslechy a prohlídkami jsem byla

40

Předehra se svým společníkem – drženým po celou dobu mimo mne – obviněna ze šíření lží o sovětském režimu. Byli jsme „vyzváni“, abychom opustili zemi a  ve tmě noci umístěni do prázdného železničního ­ vagónu s ozbro­jenou stráží. Mnohem později, po dlouhé jízdě plné odboček, jsme se ocitli v Rumunsku. Na americké ambasádě jsme podali zprávu o naší cestě, a pak jsme zamířili do synagogy. Když jsme tamním Židům řekli, že přijíždíme z Černovcy v SSSR, tak nás opravili. „Černovcy? To je okupované Rumunsko.“ Ale jeden vedle stojící starší Žid zašeptal: „SSSR? Rumunsko? Černovcy je součástí rakousko-uherské říše.“ Kdybych nebyla tak rozrušená ze svých nedávných zážitků, byla bych touto improvizovanou lekcí z dějin pobavena. Během těchto událostí jsem o  sebe nikdy žádnou starost neměla. Věřila jsem – možná naivně – že se Sověti nebudou zajímat o dva neškodné vysokoškolské studenty. Chtěli odstrašit jak budoucí návštěvníky, tak sovětské občany, kteří nás zvali do svých domovů. Ale měla jsem obavy, že jsme tyto lidi dostali do nebezpečí. Trpce jsem pociťovala, že jsem za sebou nechávala Židy, kteří bojovali o takový způsob židovského života, který mně připadal jako samozřejmý. Myslela jsem na německé Židy ve třicátých letech 20. století. Bylo mi sice jasné, že situace „odmítaných“ nebyla úplně stejná, ale pro mne z toho vyplynula jedna paralela – role diváka. Židé jsou utlačováni. Jak mají jejich souvěrci ve svobodném světě zareagovat? Všem lidem, kteří se mě vyptávali na tuto cestu, jsem spíše škrobeně odpovídala, že na rozdíl od generace našich rodičů, „tentokrát“ Židé nebudou tiše sedět stranou. Na podzim 1972 jsem se vrátila ke své diplomové práci na Brandei­ sově univerzitě, ale stále jsem byla ovlivněna nedávnými zážitky. Bádání o holocasutu mne silněji a silněji přitahovalo, zejména otázka, jak reagovali lidé v roli nečinně přihlížejících diváků – bez ohledu na to, zda byli nebo nebyli Židy. V roce 1974 jsem přijala místo na katedře dějin na University of Washington, kde jsem zaváděla kurz dějin holocaustu. Když jsem jednoho dne ve své třídě přednášela o tom, co bylo prezidentu ­Rooseveltovi

41

Historie před soudem známo o „konečném řešení“, tak se jeden student zeptal: „Ale co mohli moji rodiče – nikoli Bílý dům, Kongres nebo ministerstvo zahraničí – vědět?“ Jelikož mě jeho otázka zajímala, tak jsem se rozhodla prozkoumat, jak americký tisk pokrýval éru holocaustu. I když ­sdělovací prostředky nemohou s určitostí odrážet, co si lidé myslí, jistě mohou ovlivňovat to, o čem lidé přemýšlejí. Prostudovala jsem tisíce článků a dospěla jsem k závěru, že se zprávy o perzekuci evropských Židů sice objevovaly v mnoha amerických novinách, ale byly prezentovány způsobem, který se míjel s pozorností čtenářů, anebo ji zaujal jen nepatrně. Jinak řečeno, jednalo se pouze o menší články, které byly umístěny jen na takových bezvýznamných místech, jako byly rubriky humoru, počasí nebo na poněkud vhodnějším místě, jaké v tomto případě představovaly informace o úmrtí. Čtenáři, kteří si těchto článků povšimli, museli nabýt dojmu, že jejich obsahu sami redaktoři nevěří. Jak jinak totiž vysvětlit skutečnost, že informace o zavraždění jednoho miliónu Židů byla umístěna na dolním konci šesté stránky vedle reklamy na mýdlo značky Lava? V  průběhu sedmdesátých let 20. století začala americká židovská komunita projevovat zvýšený zájem o holocaust. Přání dovědět se více o této genocidě bylo povzbuzující skutečností, ale znepokojovaly mne tendence, jaké představitelé židovských obcí přisuzovali holocaustu pro jednotlivé varianty celé této záležitosti. Mladým Židům se říkalo, že v zájmu úsilí zabránit jakémukoli Hitlerovu posmrtnému vítězství je třeba, aby se ženili jen se Židovkami, měli děti a dodržovali židovské tradice. Sponzoři zase citovali holocaust jako motivaci pro Židy, aby příspívali na konta těch, kteří se ujímali filantropických aktivit. Považovala jsem to za vážné zkomolení židovské historie a židovských tradic. Židé přežívají navzdory antisemitismu a nikoli v důsledku antisemitismu. To bylo strašlivě uplakané poselství mladším generacím Židů. Udiveně jsem se ptala, proč by měla vražda šesti miliónů souvěrců posilovat židovskou identitu? I když jsem spolu s dalšími tento přístup kritizovala, věděla jsem, že jde o ztracený boj. V té době jsem odešla do Los Angeles, abych učila na UCLA (Ka­ lifornská univerzita v  Los Angeles – pozn. překl.). Moje katedra sídlila

42

Předehra v prostorech katedry jazyků Blízkého východu, kde působili většinou starší muži, v Evropě vystudovaní filologové. Kdosi se o tomto areálu vyjádřil jako o místu, kde se studují „mrtvé jazyky vyučované téměř mrtvými muži“. Moji kolegové odmítali mé studium novin jako formu „žurnalistiky“ a jelikož jsem měla velkou třídu, tak mne považovali za „popularizátorku“, což v akademických kruzích znamenalo dvojí polibek smrti. Není tedy divu, že pro někoho, jehož výzkum se zaměřuje na reakci americké veřejnosti na holocaust, to bylo divné místo. Nebyla jsem tudíž překvapena, že navzdory zájmu tří vydavatelů o můj rukopis pokrývající holocaust mi v UCLA další pedagogické působení odepřeli.

Zkušební útok proti těm, kdo popírají holocaust Krátce poté mne profesoři Jehuda Bauer a Jisrael Gutman z Centra pro studium antisemitismu při Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě vyzvali, abych vedla výzkumný projekt o popírání holocaustu. V domnění, že popírači jsou pouze okrajoví extrémisté, jsem položila oběma těmto předním badatelům v oboru dějin holocaustu otázku: Proč studovat historický ekvivalent k teoriím o tom, zda je země plochá? Bauer a Gutman byli přesvědčeni, že se jedná o novou, potenciálně nebezpečnou formu antisemitismu. I když se domnívali, že by tento problém měl být analyzován, nebyla jsem o tom zcela přesvědčena. Pochybovala jsem, zda by to stačilo k napsání knihy a pokud bych takovou knihu napsala, zda by o ni byl dostatečný zájem. Nicméně, moje hluboká úcta k těmto badatelům mne přesvědčila, že jsem jejich nabídku k takovému výzkumu neodmítla. Přijala jsem i menší finanční podporu tohoto projektu. Podepsala jsem standardní univerzitní smlouvu s tím, že jsem univerzitě povinna odevzdat jistá procenta z knihy, pokud taková vznikne na základě tohoto výzkumu. Předpokládala jsem, že si to vyžádá jeden rok práce a několik článků na stejné téma. Po té, jak jsem se domnívala, bych se mohla dále věnovat mému původnímu dizertačnímu tématu o reakci Ameriky na informace o holocaustu.

43

Historie před soudem Když jsem se pustila do práce, začalo se mi před očima postupně odvíjet hodnocení popíračů holocaustu. Byla jsem ohromena tím, jak vysoce sofistikovaná byla jejich kamuflážní taktika. Institut pro historický přehled (IHR), kalifornská skupina popíračů, se prezentovala jako tým badatelů, který je „hluboce oddán věci historické pravdy“. Jejich konference se podobaly akademickému žvatlání. Jejich časopis byl maskován jako vědecký magazín. Studenti z  předních univerzit, kteří se s tímto časopisem setkávali v knihovnách, jej pokládali za produkt originální badatelské aktivity. Ačkoliv IHR tvrdil, že je zainteresován na širokém záběru dějinného výzkumu, veškerou svoji energii zaměřoval na holocaust. Jejich útoky měly jak antisemitský charakter, tak i předpojatost vůči Izraeli. IHR tvrdil, že „zkorumpovaná, zbankrotovaná vláda Izraele a armáda jejích neplacených agentů ve Spojených státech“ se dopouští okrádání amerického lidu, využívajíc při tom zchytrale „největší lež v celé historii – lež o holocaustu“. V  časopise IHR byly také projevovány sympatie k  rasismu. Uveřejňované články obsahovaly tvrzení, že mýtus o  holocaustu ponížil „vlastní obraz bílých lidí“. Vydavatelé IHR spolupracovali s uskupením Liberty Lobby a Noontide Press. Podle listu New Republic byla Liberty Lobby natolik extrémní organizací, že se „odcizovala dokonce i od krajní pravice“. V katalogu Noontide Press byly uváděny antisemitské práce, jako například The Protocols of the Elders of Zion (Protokoly Sion­ ských mudrců), stejně jako knihy ze série knih o nebezpečí rasové integrace a o tom, že barevní lidé mají nižší IQ. Popírači zastávali stejný kurz jako neonacistické skupiny ve Spojených státech, Německu, Rakousku, Spojeném království a v dalších zemích. Popírání holocaustu se rovněž setkávalo s  vřelým přijetím v  islámských a  arabských státech. Ačkoli jsem popírače stále ještě nepokládala za bezprostřední nebezpečí, cítila jsem, že v důsledku jejich kamuflážní taktiky a jejich aliancí nemohu již déle jejich význam nikterak podceňovat. Také mne znepokojovaly dvojsmyslné reakce, jaké na problematiku holocaustu projevovaly jisté části akademických kruhů. V průběhu devadesátých let 20. století přijímaly studentské časopisy v řadě amerických univerzitních areálů inzeráty, které popíraly holocaust. Dělaly

44

Předehra to dokonce navzdory tomu, že se jejich periodika oficiálně řídila zásadou neposkytovat prostor inzerci, která byla nepřátelská vůči etnickým a náboženským skupinám. Když byli vydavatelé těchto časopisů kritizováni ostatními studenty – z nichž mnozí byli Židé – tak protestovali poukazem na to, že inzeráty nebyly antisemitské, pouze odmítaly holocaust. Jejich neschopnost uznat popírání holocaustu jako formu antisemitismu mi působila větší starosti než existence samotných popíračů. Z redakčních rad těchto časopisů se ozývalo, že jsou povinny dodržovat před čtenáři zásadu „rozmanitých názorů“ a „hovořit o všech stránkách problému“. Zaráželo mě, jak povznášeli popírání na úroveň „názoru“ a byla jsem zvědava, co má představovat výraz „problém“? Sdělovací prostředky byly obecně spíše slepé vůči nebezpečí popírání. Moderátoři rozhlasových a televizních pořadů považovali popírání za poutavé téma. Když jsem dostávala pozvání k debatě s popírači, trvale jsem je odmítala s vysvětlením, že zatímco řada věcí o holocaustu je otevřena k debatě, o jeho samotné existenci se nemluví. Ve snaze mne přesvědčit se jeden producent zeptal: „Copak si nemohou naši posluchači vyslechnout druhou stranu?“ Jejich pojetí výrazu popírání jako „druhá“ strana mne přesvědčilo, že se v podstatě jedná o vytváření iluze racionálního zkoumání, která by zakrývala záměry popíračů. Můj zájem o popírače se dále zvýšil, když jsem se v roce 1988 dověděla, že David Irving, velmi dobře známý autor celé řady knih pojednávajících o různých aspektech druhé světové války a o nacistickém Německu, nyní veřejně popírá holocaust. Irving se narodil v roce 1938 jako syn knižního ilustrátora a posléze britského námořního důstojníka, jehož člun byl roku 1942 torpédován. Podle Irvinga se jeho otec zachránil, ale domů se již nevrátil a nechal ženu se čtyřmi dětmi, jak Irving tvrdil, ve „velmi stísněných poměrech“. Irving studoval na London University, ale studium nedokončil. Po odchodu z univerzity si našel zaměstnání v Německu. Pracoval jako ocelářský dělník v Porúří. Za tohoto pobytu se zdokonalil v němčině. Po návratu do Anglie na počátku šedesátých let 20. století se živil psaním článků o Německu. Jak sám tvrdil, během několika měsíců si vydělal tolik peněz, že se vzdal pokusů o získání univerzitního titulu a plně se věnoval kariéře autora historických prací.

45

Historie před soudem Svoji první knihu, The Destruction of Dresden (Zničení Drážďan), napsal již ve svých pětadvaceti letech. Tato kriticky laděná kniha, obsahující sžíravý útok proti spojencům za ­bombardování ­tohoto historického německého města v posledních měsících války, zaznamenala komerční úspěch. Irving rychle za sebou napsal řadu dalších knih. V roce 1967 vydal Accident: The Death of General Sikorski (Ne­ hoda: Smrt generála Sikorskiho), ve které uvádí, že Sikorski, polský exilový vůdce, byl zabit na příkaz Winstona Churchilla. Kniha vyvolala velkou kontroverzi, zejména proto, že neexistuje žádný dokumentační důkaz o takovém Churchillově rozkazu. Když ho jiný autor napadl za výroky o  Churchillovi a  Sikorskym, Irving ho zažaloval, ale soud prohrál. Byl nucen uhradit soudní náklady spojené s tímto procesem. Ve stejném roce publikoval knihu The Destruction of Convoy PQ17 (Zničení konvoje PQ17). I tato knížka vyvolala soudní boj. Konvoj, složený ze třiatřiceti amerických a britských lodí, jenž převážel dodávky pro Sověty, utrpěl cestou do Sovětského svazu devastující ztráty. Irving ve svém obvinění tvrdil, že kapitán Jack Broome, britský velitel skupiny dvaceti plavidel, se v důsledku nedbalosti dopustil chyby. Broome zažaloval jak Irvinga, tak i vydavatele, společnost Cassel and Company, z nactiutrhání. Irving prohrál a musel zaplatit 40 000 liber, což byla tehdy ve Velké Británii vůbec jedna z největších pokut za křivé obvinění. Irving se odvolal a opět prohrál. V roce 1968 čekal Irvinga další proces kvůli urážce na cti. Když o něm Jillian Pageová napsala kritický článek v novinách, Irving veřejně prohlásil, že jde o výplod jejího „bujného mozku“. Když autorka slíbila, že žalobu stáhne, Irving se omluvil a zaplatil jí její výdaje. Díky těmto provokativním knihám a soudním zápletkám si Irving získal jistou proslulost. Ačkoli jsem věděla, kdo je Irving, nevěnovala jsem mu větší pozornost. V mé optice se poprvé objevil roku 1977, když vydal knihu Hitler’s War (Hitlerova válka), ve které píše, že Hitler nic nevěděl o konečném řešení, a když se o tom dověděl, tak se to prý snažil zastavit. Domnívala jsem se, že Irvingovy závěry nemohly být důsledkem ničeho jiného, než úmyslného zkreslení skutečnosti. Mé podezření se po-

46

Předehra tvrdilo, když celá řada vědeckých badatelů uváděla ve svých obsáhlých kritikách dokumenty o tom, jak Irving neobjektivně zacházel s historickými důkazy. V roce 1983 se Irving opět objevil v centru pozornosti sdělovacích prostředků. Německý týdeník Der Stern oznámil, že za 3,8 miliónu liber odkoupil práva na otištění dvaašedesáti dosud neznámých svazků „Hitlerových deníků“. Na krátkou chvíli to byla největší světová mediální senzace. Irving si byl jistý, že jde o padělek. Sám totiž předtím také koupil nějaké obdobné dokumenty od muže prodávajícího deníky, které byly falešné. Na senzační tiskové konferenci vydavatelé časopisu Der Stern ohlásili zveřejnění deníků, promítli o tom film a předpověděli, že určitě půjde o  dokumenty vyvracející ostatní deníky, včetně těch, kterými se prezentovali historici jako Irving – ten už nemohl na své „pověsti nic víc ztratit“. Mezitím propašovali lidé z redakce rivalského časopisu Bild Zeitung bez vědomí magazínu Der Stern Irvinga na tuto tiskovou konferenci. Po několika minutách, když přišel čas na dotazy, se ze zástupu novinářů vynořil Irving a rychle se přihrnul k mikrofonu, v ruce třímal dokumenty, které, jak řekl, dokazovaly nepravost deníků. V dramatickém gestu je zvedl nad hlavu a v domnění, že nastává jeho okamžik triumfu, požadoval, aby se vydavatelé časopisu Der Stern vyjádřili, jak si mohl Hitler něco zapisovat do svého deníku v den atentátu v červenci 1944, když předvedený film jasně ukázal, že jeho pravá ruka byla vážně poraněna. Pořadatelé tiskové konference z Der Stern tuto akci rychle ukončili. Žurnalisté a vlezlí fotoreportéři se ihned zaměřili na Irvinga. Televizní stanice NBC mu okamžitě nabídla živý rozhovor v pořadu Today, který právě běžel. Irving to považoval za „šprýmařské povyražení“ a žasl, jakou „stopu chaosu“ pak za sebou zanechal. Po rozhovorech s novináři, s nimiž strávil zbytek dne, se Irving v půl čtvrté zvedl a objevil se v pořadu Nightline televizní stanice ABC. Podle záznamu v jeho deníku měl dostat honorář 700 marek. Německý časopis Der Spiegel mu za tento jeho příběh zaplatil 20 000 marek. Irving byl potěšen nejen pozorností, jakou vyvolal, ale také skutečností, že během tří dnů vydělal (kromě honoráře od časopisu Der Spiegel) 15 000 marek.

47

Historie před soudem V průběhu několika dalších dnů se „Hitlerovy deníky“ staly již záležitostí včerejších novin. Irving však náhle změnil názor a prohlásil, že je teď přesvědčen o tom, že deníky byly pravé. Robert Harris, autor knihy ­Selling Hitler (Hitler na prodej), což je studie o incidentu s deníky, byl přesvědčen, že Irvingův obrat byl motivován částečně faktem, že deníky „neobsahovaly žádný důkaz, z něhož by se mohlo vyvodit, že Hitler o holocaustu věděl“, což jen podpořilo teze z knihy Hitler’s War. Pokud Irving doufal, že mu tento krok přinese publicitu, kalkuloval správně. V londýnském deníku The Times okamžitě otiskli zprávu o této záležitosti hned na titulní straně. Ale během několika dní přišlo oznámení z vysoce uznávaného periodika Bundesarchiv, tedy z německého Spolkového archivu, že na základě pečlivých soudních testů se prokázalo, že deníky jsou podvrhem a  k  tomu ještě zfušovaným. Když to bylo oznámeno, Irving rychle sestavil tiskové prohlášení, v němž sice přijal závěry z periodika Bundesarchiv, ale zároveň zdůraznil, že byl prvním, kdo o těchto denících řekl, že jsou falešné. „Ano, a také posledním, kdo je prohlásil za autentické,“ dodal reportér listu The Times, když uslyšel Irvingovo tiskové prohlášení. Televizní stanice NBC vyslala tým k interview s Irvingem, který byl v  Německu, kde právě vystupoval na šňůře přednášek sponzorované organizací Deutsche Volksunion, pravicovou skupinou, která prosazuje zájmy etnicky čistého Německa. Když se kamery rozběhly, účastníci jednání rychle místnost opustili. Několik lidí na sobě mělo uniformy Vikinger Jugend, extremistické skupiny mladých neonacistů. „Naštěstí,“ jak Irving poznamenal ve svém deníku, „je NBC nezpozorovala.“

David Irving: Od souputníka k popírači holocaustu Předtím, než se Irving stal popíračem, tvrdil, že zločiny spojenců byly stejné, ne-li větší, jako zločiny nacistů. V roce 1984 prohlásil, že podvodná politika válečného štváče Winstona Churchilla zapříčinila smrt milionů lidí. V roce 1986 před jihoafrickými posluchači řekl:

48

Předehra „My, Britové, jsme bombardovali Belgičany, Poláky, Francouze a  Holanďany. Způsobili jsme škody. Zabili jsme miliony lidí v  Evropě tím nejbestiálnějším způsobem v rozporu se všemi konvencemi.“ A nakonec předpověděl, že jméno Británie bude „zatraceno hanbou“. Ale Irving zůstával na okraji popíračů holocaustu. Navštěvoval sice jejich shromáždění a publikoval v jejich časopise, ale holocaust výslovně nepopíral. Pak přišel rok 1988 a s ním i proces s Ernstem Zündelem, kanadským popíračem holocaustu a autorem knihy The Hitler We Loved and Why (Ten Hitler, jehož jsme milovali a proč), kterou vydalo nakladatelství White Power Publications. Zündel si najal amerického podnikatele Freda Leuchtera – jehož firma obchodovala se smrtelnými injekcemi, které byly, jak tvrdil, humánnější – aby provedl soudní analýzu plynových komor v Osvětimi, Březince a Majdanku. Po svém návratu Leuchter prohlásil, že podle jeho názoru bylo technicky nemožné, aby byli lidé v plynových komorách zabíjeni. Irving, jenž měl Zündela hájit, se s Leuchterovou zprávou seznámil teprve večer, když přiletěl do Toronta. Ráno druhého dne již prohlašoval, jak velký dojem na něm zanechaly Leuchterovy nálezy. O dva dny později před soudem konstatoval: „Změnil jsem své mínění, jelikož chápu, že celá mytologie o holocaustu je nyní koneckonců vystavena pochybnostem.“ Když proces se Zündelem skončil, řekl Irving před novináři: „Až donedávna jsem uvěřil povídání o holocaustu, ale chci být první z řady těch, kteří mohou prohlásit, byl jsem podveden a je čas zastavit tento zvláštní druh propagandy.“ Podle Irvinga byly za vznikem a  šířením „mýtu“ o  holocaustu finanční důvody, když napsal v  tisku a v rozhlase zopakoval: „Nikomu se nelíbí být podveden, tím méně, když jde o velké peníze. Od roku 1949 obdržel stát Izrael přes 90 miliard západoněmeckých marek ve formě dobrovolných náhrad ze západního Německa, především jako pokání za ‚plynové komory v Osvětimi‘… Příliš mnoho set milionů čestných, inteligentních lidí bylo oklamáno dobře zaplacenou, vynikající a úspěšnou poválečnou veřejnou kampaní.“

49

Historie před soudem V roce 1991 vydal Irving znovu svoji knihu Hitler’s War. Měla jsem před sebou obě vydání a sledovala Irvingův vývoj k postoji tvrdého popírače. Ve vydání z roku 1991 odstranil jakoukoli zmínku o holocaustu, když například výraz „vyhlazení Židů“ nahradil mlhavými termíny „židovská tragédie“ nebo „špatné zacházení Němců se Židy“. Ve vydání z roku 1977 píše o plynových komorách. Ve vydání z roku 1991 to ­nahrazuje slovy „neopodstatněné, senzacechtivé klevety o ‚továrnách na smrt‘“. Obě vydání obsahují zprávu o Hitlerově projevu před skupinou generálů v květnu 1944, ve kterém slíbil, že židovský „problém“ Maďarska bude brzy vyřešen. Ve vydání z roku 1977 Irving uvádí, že po této Hitlerově řeči „utlumené nástroje smrti v Osvětimi – v nečinnosti od roku 1943 – začaly opět řinčet, když přijížděly první vlakové transporty z Maďarska.“ Ve vydání z  roku 1991 je tato věta nahrazena takto: „V  Maďarsku bylo soustředěno čtyři sta tisíc Židů s tím, že jejich první transport přijel do Osvětimi na otrocké práce do nyní již dokončeného závodu firmy I. G. Farben.“ V roce 1977 šli tito Židé na smrt. V roce 1991 se z nich stali pracovní otroci. Čtenáři druhého vydání se nikdy nedovědí, že tito lidé skončili v plynových komorách. V roce 1992 Irving v listě Guardian uvedl, že „po roce bude holocaust diskreditován.“ Varoval, „nikomu se již nebude líbit, že by ještě po padesáti letech měl věřit legendě založené na nesmyslu.“ Irving také kladl Židům za vinu, že byli příčinou britské válečné politiky. Když byl v interview dotázán, zda věří tomu, že Churchill byl „placen Židy a že Židé zatáhli Británii do války,“ Irving odvětil: „Podle mého názoru historika jde o pravdivá fakta.“ Po vydání knihy Hitler’s War stále více historiků připouštělo, že Irvingova ideologie kompromituje jeho práce. Někteří z nich rozlišovali mezi výsledky jeho výzkumu holocaustu a dalšími badatelskými počiny. Alan J. P. Taylor, jeden z nejznámějších britských historiků dvacátého století a autor díla The Origins of the Second World War (Počátek dru­ hé světové války), byl přesvědčen, že pokud jde o  výzkum, tak Irving je „dobře vybaveným badatelem“ a mistrem píle, ve které „nemá sobě rovného“. Hugh Trevor-Roper, jenž byl královnou Alžbětou povýšen do

50

Předehra šlechtického stavu za svůj přínos tvorbě vědeckých prací věnovaných studiu dějin, se o Irvingovi domníval, že „žádné ocenění nemůže být dost vysoké pro jeho neúnavnou badatelskou práci.“ Ale přesto kladl otazník nad způsobem, jakým Irving využíval prameny: „Jak spolehlivá je jeho historická metoda? Jak správný je jeho úsudek? Klademe si tyto otázky právě o muži, který jako pan Irving dosahuje zvláštní účinnosti – téměř vyznání – když používá ­tajemné zdroje, aby veřejně potupil ustálené názory.“ Paul Addison, historik druhé světové války, tvrdí, že Irving je „kolosem výzkumu“, ale zároveň ho ostře kritizuje za jeho názor, že „Churchill byl stejným mizerou jako Hitler“. Je přesvědčen, že Irving je v úsudku „dětinský“. Podobně smýšlí John Charmley, jehož kniha Churchill: The End of Glory (Churchill: Konec slá­ vy) je kritikou Churchilla z pravicových pozic. Charmley tvrdí, že „Irvingovy prameny jsou obvykle správné, což nelze říci o závěrech, které z nich vyvozuje.“ Nicméně, Charmley si stěžuje, že Irving „je neprávem ignorován“. Rainer Zitelmann, německý konzervativní historik, oceňoval Irvingovy výzkumy o  Hitlerovi. V  roce 1989, když Irving označil holocaust za „legendu“, Zitelmann v deníku Die Zeit napsal, že Irvingův argument, že Hitler nenařídil konečné řešení a že o tom možná ani nevěděl, „zabrnkal na nervy“ v řadách historiků. Zitelmann dále uvedl, že Irving „nesmí být ignorován, má sice své slabosti… ale velice přispěl k výzkumu.“ Sir John Keegan, známý vojenský historik, tvrdil – dlouho poté, kdy se Irving stal popíračem – že jeho kniha Hitler’s War je jednou ze dvou nejlepších knih o druhé světové válce. John Lukacs zaujímá odlišné stanovisko. Vyzývá historiky, aby ověřovali Irvingovy prameny, neboť je znepokojen tím, že Irvinga nejen oceňují, ale spoléhají i na jeho výzkum. Kdyby tak učinili, napsal Lukacs, zjistili by, že „řadu jeho odkazů a citátů nelze ověřit“, a že „v jeho knize Hitler’s War se hojně vyskytují neověřitelná a nepřesvědčivá tvrzení“. Charles Sydnor pečlivě prozkoumal Irvingovy zdroje a ve sžíravé kritice nenechal suchou niť na Irvingově výzkumu s obviněním, že zcela vážně dezinterpretuje a zkresluje záznamy o Hitlerovi a o Třetí říši. Irvingovo tvrzení o sobě, že je pečlivější a pronikavější historik než ostatní, kteří zkoumají Hitlera, označil za řeči „nafoukaného žvanila“.

51

Historie před soudem

Historiografie holocaustu: odlišné názory V mé knize vůbec nejde o nějaké ortodoxní názory na ­historii. Vždyť v­ ysoce uznávaní historikové holocaustu jednoznačně ­dospívají k roz­ ličným­ závěrům o řadě aspektů holocaustu. Například ­intencionalisté se ­domnívají, že se Hitler dostal k moci se záměrem zabíjet Židy a vytvořit dokonalý a jednotný politický systém, který je zaměřený k naplňování tohoto cíle. Na druhé straně funkcionalisté argumentují tím, že rozhodnutí nacistů k vyhlazování Židů se nerodilo na základě jednoho Hitlerova úmyslu, ale improvizovaně narůstalo krok za krokem. Podle funkcionalistů se nacističtí důstojníci v roce 1941 na východní frontě setkali s takovým množstvím Židů, pro které neměli žádný prostor „k umístění“, že je to přimělo k jejich zabíjení. Teprve po takovém masakrování začal Hitler následně schvalovat jejich akce. Jiní historici se rozcházejí v  náhledu na to, jak Židé reagovali na perzekuci. Někteří tvrdí, že Judenräte, nacisty jmenované židovské rady, které řídily administrativní správu nad ghettem, vycházely až příliš vstříc nacistickým požadavkům. Tito kritici jsou přesvědčeni, že selhání těchto Judenräte, jež se projevilo v tom, že nevarovaly obyvatele ghetta před jejich osudem, se rovná zradě. Jiní se domnívají, že členové těchto rad se nacházeli v situaci, nebo, přesněji řečeno, byli Němci dotlačeni do této situace, která byla neudržitelná a bezprecedentní, i když se snažili ulehčit psychickému utrpení obětí v jejich posledních dnech. Intenzivní a odvážná debata probíhá rovněž o americké reakci na holocaust. Když jsem se začala zaobírat studiem tohoto tématu, tak jsem se setkala s  již existující hypotézou, že když americká židovská obec nedokázala přimět Rooseveltovu vládu k činu, tak se stala částečně odpovědnou za osud jejích souvěrců. Rychle jsem pochopila, že je to zjednodušující názor. Zatímco vůdcové amerických Židů vynakládali spoustu energie na vzájemné boje mezi sebou, lze silně pochybovat, zda by byli schopni přesvědčit spojence o nutnosti zákroku, i kdyby se v tomto smyslu trvale a hlasitě angažovali. Domněnky některých kritiků, že američtí Židé se měli rozejít s Rooseveltem a jednat na vlastní

52

Předehra pěst a využít židovské hlasy jako mocný nástroj k činu, podléhají klamu „prezentismu“ – tedy přenášení soudobých standardů do minulosti. Tito kritici se domnívají, že když dnes mají Židé svůj vliv v politice, že stejný vliv snad měli i tehdy. Po letech se tato debata nechávala unášet jiným směrem, až vyústila do aktuální politické podoby. Kritici z pravicového křídla ortodoxního hnutí obviňují židovské představitele, kteří se dokáží více kulturně asimilovat, nejen z neschopnosti akce, ale i z toho, že „otevřeně překážejí snahám o záchranu.“ Jsou přesvědčeni, že tito vůdcové chtějí raději nechat ortodoxní Židy v Evropě zemřít, než aby je nechali přijít do Ameriky. Ačkoliv jsem byla takovými protihistorickými potyčkami hluboce rozrušena, současně mne znepokojoval další jev, a sice tendence používat pojem „holocaust“ pro širší spektrum nespravedlností a tragédií, včetně rasové diskriminace, AIDS, potratů a laboratorního užívání zvířat a dalších. Taková srovnání holocaust jen degradují na všední událost. Stejně tak nevěřím, že by každá genocida – byť sebestrašlivější – mo­ hla být označena jako holocaust. To není otázkou nikam nevedoucího „srovávání bolesti“ – na způsob „můj lid trpěl více než váš lid“ – ale otázkou historiografie. Holocaust má jisté jedinečné prvky, které jej odlišují od ostatních druhů genocidy. Ale současně nemohu souhlasit s těmi, kteří tvrdí, že jde o absolutní jedinečnost. Nic nemůže být absolutně jedinečné. Po řadě let, kdy na toto téma přednáším, jsem se stala alergickou na skutečnost, že z pedagogického hlediska se holocaust stává spíše předmětem advokacie než dějin a že učitelé, kteří se tímto tématem zabývají, jej vnímají více ideologicky než pedagogicky. Tak, jako se tyto a další historiografické debaty zintenzivnily, došlo k tomu – byť jen vzácně – že jsou při nich faktické údaje nesprávně vykládány. Avšak ti, kdo historická fakta záměrně zkreslují, falšují a znevažují, jsou popírači. Ti se pak tudíž dostávají zcela mimo parametry jakékoli historické debaty o holocaustu. Původně jsem si myslela, že napsat knihu Denying the Holocaust bude poměrně bezkonfliktní úkol. Namísto toho jsem byla postavena před neočekávané překážky. Někteří badatelé se domnívali, že když beru popírače vážně, že vysílám falešné signály o nebezpečí, jaké tito

53

Historie před soudem lidé představují. Ve skutečnosti jsem popírání holocaustu nepokládala za „jasné a současné nebezpečí“, ale spíše za budoucí nebezpečí. Přehledy o veřejném mínění ukazovaly, že více lidí ve Spojených státech věří tomu, že Elvis Presley žije, než že holocaust je mýtus. Ale nemyslela jsem si, že by popírači byli jen dodavatelé „pomatené“ formy dějin. Dokud jejich klamná tvrzení nebyla odkryta, mohli v  nejzazší míře ­představovat podstatně větší nebezpečí. Rafinovanější popírači, jako David Irving, dokázali zasévat zrna skutečného zmatku kolem holocaustu. Největší překážku, před kterou jsem byla postavena, představovala škodolibá radost, s jakou popírači překrucovali fakta, znevažovali lidi přeživší utrpení holocaustu a  vystavovali Židy posměchu. A  tak jsem vlastně dospěla k poznání, že bude obtížnější psát o popíračích, než o samotném holocaustu. Nacisté byli poraženi. Popírači byli naživu, vzpouzeli se a v tomto počínání si libovali. Moje kniha byla konečně v roce 1993 publikována, krátce poté, kdy jsem nastoupila na Emory University v Atlantě. K mému velkému údivu byla zrovna v den vydání otištěna její recenze na titulní straně jak v New York Times Book Review, tak i ve Washington Post Book World. Pak následovaly kladné kritiky v  řadě dalších časopisů. V  roce 1995 jsem považovala svoji práci o  popírání za ukončenou. Avšak věděla jsem, že téma nebylo ještě zdaleka vyčerpáno. Knihy Davida Irvinga byly stále vysoce hodnoceny na prestižních místech. Pojem popírání holocaustu se stále více objevoval v arabském a islámském světě. Více znepokojující skutečností byla ale existence „měkkého jádra“ popírání v evropském provedení, které se více než popírání holocaustu věnovalo přirovnávání politiky Izraele k Třetí říši s tím, že Izraelci byli nálepkováni jako nacisté. Jelikož jsem se tímto materiálem zabývala již příliš dlouho, myslela jsem si, že nastal čas, abych se posunula do nové oblasti výzkumu. V té chvíli však přišel dopis z nakladatelství Penguin.

54

(2)

•

Strategie obhajoby

P

o prvním dopise od nakladatelství Penguin přišly další s  dotazy jeho právníků o pramenech, na kterých jsem stavěla svoji kritiku Irvinga. Pak tato korespondence z  nevysvětlitelných důvodů přestala. V domnění, že se Irving pustil do někoho jiného, jsem to považovala za uzavřené. Během léta 1996, když v Atlantě probíhaly olympijské hry, jsem trávila čas mezi sledováním těchto sportovních událostí a výzkumnou prací na svém novém projektu, který ovšem neměl nic společného s popíráním holocaustu. Když se pak v září opět rozbíhal školní rok, ozvali se znovu právníci nakladatelství Penguin. Informovali mě, že Irving shromažďuje materiály s úmyslem vznést žalobu proti nakladatelství a mně. Krátce nato mne kontaktovala Helena Peacocková, hlavní právní zástupkyně nakladatelství Penguin. Ptala se na zajišťovací klauzuli ve smlouvě, kterou jsem podepsala s Free Press, tedy s americkým vydavatelem mé knihy. Zprvu jsem nechápala, proč takový dotaz, ale když jsem si tuto smlouvu znovu pročetla, tak jsem si uvědomila, že jsem tehdy souhlasila s tím, že pokud by tato moje kniha vyvolala nějaké právní problémy, byla bych to v podstatě já a nikoli Free Press, kdo by za to přebíral odpovědnost. Ačkoli jsem psala o kontroverzním tématu, ani ve snu by mě nenapadlo, že bych kvůli tomu mohla být zažalována. Takovéto nepříjemné dilema mi teď připadalo poněkud bizarní. Když jsem řekla svému právníkovi, Davidu Minkinovi, že Penguin po mně chce informaci o zajišťovací klauzuli, široce otevřel oči a jeho tvář

55

Historie před soudem ztuhla. Zdálo se, že se pokouší zamaskovat své zneklidnění, ale napětí ve svém hlase nemohl skrýt, když mi vysvětloval, že by Penguin mohl zvažovat přenesení finančního odškodného za tento případ na moje bedra. Je ironií, že cestovní náklady a platby spojené s výzkumem materiálu pro napsání knihy Denying the Holocaust daleko převýšily honorář. Ve skutečnosti šel veškerý výtěžek – včetně zálohy a procent z prodaných výtisků – na konto Centra pro výzkum antisemitismu na Hebrejské univerzitě. A nebyly to žádné malé sumy. Záloha byla solidní, dalšímu nakladateli byla prodána práva na další vydání ve formě měkké papírové vazby, knihu vytiskla tři zahraniční vydavatelství a ve čtvrtém se ji chystali vydat jak ve tvrdých, tak v měkkých vazbách. Uvědomila jsem si, že tato smlouva na knihu pro mne nebyla vůbec příznivá. A  co bylo horší, nakladatelství mohlo docela legálně nechat uhrazení podstatné částky, jež se týkala soudního procesu, na mně. Někteří z mých přátel z řad právníků se obávali dokonce i takové možnosti, že by Irving mohl požadovat „zabavení“ – v soudním těsnopisu výraz pro převzetí – mého majetku ve Spojených státech, samozřejmě pokud by proces vyhrál. Bylo mi jasné, že teď už to není žádná legrace. Jako profesorka jsem měla slušný plat, který mi umožnil mít pohodlný domov, cestovat a vědomí, že když mohu něco chtít, samozřejmě v rozumných mezích, že si to mohu dopřát. Obecně jsem si nepotrpělana nákladné věci, jezdila jsem s nenáročným vozem a vyhýbala jsem se nicotným nákupům. Najednou jsem si ale dovedla představit, že by všechny mé úspory padly na tento soudní boj. Ačkoli by v případě soudu padla žaloba jak na mne, tak i na Penguin, pozice nás obou byla přece jen zcela odlišná. Penguin představoval světoznámý nakladatelský podnik s rozsáhlým kmenovým seznamem vydávaných knih z oblasti klasiky pro dospělé i z knižní produkce pro děti. V té době náležel do sestavy konglomerátu Pearson, jednoho z největších britských vydavatelství, které vlastnilo mimo jiné i deník Financial Times. Také byl největším světovým vydavatelem univerzitních textů. Ačkoli jsem si byla vědoma, že Penguin, jako vydavatel vynikající literatury s okruhem skvělých autorů, nebude mít žádný zájem o dohodu

56

Předehra s Irvingem, přesto jsem se obávala, že nějaké nestanovené, ale jistě vysoké náklady na soudní proces by jej a jeho vlastníka mohly znepokojit. Bylo mi jasné, že potřebuji někoho, kdo pro tento případ žaloby zformuluje právní strategii v mém zájmu. Když jsem zvažovala všechny možnosti, ozval se mi přítel z Londýna, který již věděl o tom, že se chystá soud. Řekl mi, že už se s ním spojil Anthony Julius, mimořádně inteligentní prvotřídní právník, aby mu řekl, že mi pomůže – třeba v zájmu dobra, když to bude zapotřebí. Když jsem vyslechla všechna ta patřičná slova – mimořádně inteligentní, prvotřídní a v zájmu dobra – velice se mi ulevilo. Již samotné jméno Julius zazvonilo. Zeptala jsem se, zda je to stejný Julius, který napsal knihu T. S. Eliot: Anti­semitism and Litera­ ry Form (T. S. Eliot: Antisemitismus a spisovná forma). Šlo o publikaci vydanou před několika měsíci a ve všech recenzích stálo, že její autor, Anthony Julius, je londýnský právník s takovými klienty, jako je princezna z Walesu. Můj přítel se zasmál. Jeho smích mne zmátl, a tak jsem ztichla, ale po chvíli jsem dodala: „Není také rozvodovým advokátem princezny Diany?“ Stále se smál a jen poznamenal, že pouze málo lidí by se o něm zmiňovalo v tomto pořadí. Juliova kniha o T. S. Eliotovi byla původně jeho doktorskou dizertační prací. Tento titul získal při práci, tedy v době, kdy už se plně věnoval své právnické praxi. Na můj dotaz, proč se jako právník pustil do doktorátu z literární teorie, mi Julius odpověděl, že mnoho právníků má nějakého koníčka. Složit doktorát z literární teorie bylo jeho „ekvivalentem ke golfu“. Julius byl přitahován skutečností, že tak velký básník se v zájmu oživení své tvorby nechal zlákat do nedůstojné rozpravy o antisemitismu. Eliot použil to, co osvícený svět údajně odhodil jako nepotřebné – tedy antisemitské projevy – do umění. Julius byl však přesvědčen, že antisemitismus představoval pro Eliotovy texty centrální a nikoli okrajovou záležitost, jak se to snažil tvrdit nejeden kritik. Rovněž se zajímal o způsob, jakým celé pluky kritiků přezíraly nebo racionalizovaly tento aspekt Eliotovy knihy, když ji odbývali jako ironické dílo anebo jako úplatu za vstupenku do klubu modernismu. Recenzenti se o knize vášnivě rozepisovali. Jeden z nich ji popsal jako „soudní výpověď Eliota z domu neuspokojivých výmluv“. Někteří

57

Historie před soudem spojovali Juliovu kritiku Eliota s  jeho prací o  princezně Dianě, když ho vylíčili jako špičkového obrazoborce, který současně provokuje dva britské idoly, T. S. Eliota a  windsorskou dynastii. Profesor poezie na oxfordské univerzitě, James Fenton, využil tuto knihu ve svých třech výročních přednáškách. Fenton o vztahu „Eliot versus Julius“ uvedl, že „nechť bude hodnocení Eliota v  budoucnosti jakékoli, Juliova kniha v ní sehraje svoji roli.“ Fenton položil poněkud dvojsmyslnou otázku: „Julius říká, že antisemita je mizera. Co nám brání prohlásit, že Eliot byl mizera?“ Pro většinu Britů je Julius stále známější jako advokát princezny Diany. Julius, jako partner londýnské firmy Mishcon de Reya, nejdříve zastupoval princeznu Dianu, která zažalovala majitele tělocvičny za to, že tajně pořizoval její snímky, když cvičila, a pak je prodával do novin. Princezna Diana byla potěšena způsobem, jakým Julius zvládl tento případ v její prospěch, a požádala ho, aby se ujal i jejího rozvodového řízení. Jeden zatvrzelý pozorovatel Diany, jenž tvrdí, že přečetl všechno, co o ní bylo napsáno, mi řekl, že když Diana žádala Julia, aby ji zastupoval, tak se snažil protestovat: „Nejsem rozvodový právník. To by byl můj vůbec první případ rozvodu.“ Diana údajně odpověděla: „To je v pořádku. I pro mě to bude první rozvod.“ Julius, narozen v roce 1956, studoval anglickou literaturu na Jesus College v Cambridge. K firmě Mishcon přišel v roce 1981 a jejím partnerem se stal roku 1984. O tři později se stal šéfem jejího oddělení civilních sporů. Měl rovněž částečný pedagogický úvazek na University College, kde zavedl kurz „Právo a literatura“. Nervózně jsem vytáčela telefonní číslo jeho kanceláře. Byla jsem připravena se prokousávat celým šikem sekretářek. Ozval se přátelsky znějící hlas: „Anthony Julius.“ Zeptala jsem se: „Je to kancelář Anthonyho Julia?“ „U telefonu Anthony Julius.“ Překvapena tak rychlým spojením jsem koktavě začala vykládat, o co mi jde. Po několika minutách mne ujistil, že už je s touto věcí obeznámen. Pak jsem položila klíčovou otázku. Mohl by mě zastupovat? Julius potvrdil, že se této role rád ujme. Jelikož jsem věděla, že běžný

58

Předehra honorář pro lidi jeho kalibru přesahuje 500 dolarů na hodinu, tak jsem mu řekla, že mám pochybnosti, zda si vůbec mohu finančně dovolit si ho najmout. Julius bez zaváhání odpověděl, že pokud bude třeba, tak to udělá pro dobro věci. Pocítila jsem vlnu úlevy. Nabyla jsem dojmu, že teď se celá záležitost rychle vyřeší.

Emory: na dobré cestě Moje úleva byla krátce poté ještě více posílena, když mne zavolal tehdejší hlavní právní poradce na Emory University, muž se svérázným jménem Joe Crooks (hovorově také podvodník, zloděj – pozn. překl.), aby mě informoval, že rektor univerzity a dozorčí rada se dověděli o případu a uvolnili 25 000 dolarů jako výpomoc k pokrytí mých výloh s tím spojených. Byla jsem ohromena. Ačkoli bylo na Emory hodně židovských studentů, mezi členy rady jich bylo jen málo. Škola je vlastně volně spojena s metodistickou církví. Rada byla přesvědčena, jak mi Crooks vysvětlil, že můj případ symbolizuje akademickou svobodu a posílí základní morální hodnoty. Chtěli vyslat signál, že Emory pevně stojí za mnou. Když jsem to volala Anthonymu, rychle mi řekl, aby z Emory nikdo nikde nic o tomto daru nezveřejňoval. Obával se, že kdyby se Irving dověděl, že máme fondy – byť omezené – byla by menší šance, že od případu odstoupí. Crooks s tím souhlasil. Když jsem se podělila o informaci o štědrosti Emory University s kolegy z jiných univerzit, za pozoruhodný označili nejen fakt, že mně poskytují peníze, ale že tak dělají, aniž bych o ně musela žádat. Jeden kolega z Ivy League University mi řekl: „Moje škola by vydala výřečné prohlášení na moji podporu, ale takhle by nikdy peníze neposkytla.“ Po několika týdnech se mi poprvé dobře spalo. Můj duševní klid se po několika dnech rozplynul, když jsem vzala do ruky poslední číslo odborného časopisu literární kritiky New York Review of Books. Obsahoval recenzi Irvingovy knihy Goebbels: Mas­ termind of the Third Reich (Goebbels: Řídící duch Třetí říše), kterou napsal Gordon Craig, uctívaný profesor Stanfordské univerzity a známý

59

Historie před soudem ­ istorik – specialista na Německo. Začetla jsem se do textu v očekáh vání zničující kritiky. Můj optimismus rychle uvadl. ­Emociální horská dráha, na které jsem poletovala sem a tam od té doby, co začaly mé zkušenosti s Irvingem, mne zavezla pod černou zem, když jsem četla: „Takoví lidé, jako David Irving, tvoří nezastupitelnou součást výzkumu dějin a netroufáme si znevažovat jejich názory.“ Craig mě svým oceněním Irvinga překvapil. Zejména bagatelizováním Irvingova tvrzení, že Osvětim byla „omezeným a rychle zdiskreditovaným pracovním táborem s nešťastně vysokou úmrtností“. Poskytovat někomu s takovým „omezeným“ názorem na Osvětim vizitku „nezastupitelnosti“ v  procesu historického zkoumání zcela nevyhnutelně dodává takovým názorům o „rychlém zdiskreditování“ důvěryhodnost. Jestliže mohl být Craig takto ošálen Irvingem, jak potom pochodí soudce a porota?

Právní lekce: Spojené království versus Spojené státy V říjnu jsem pozvala Anthonyho k přednáškám na Emory University. Ačkoli jsem se těšila, že si s ním podebatuji o Eliotovi, více jsem se chtěla dovědět o britském zákonu o nactiutrhání, a dokonce ještě více jsem chtěla poznat i jeho samotného. Julius, téměř metr osmdesát vysoký, ve tváři pobledlý s  krátce ostříhanými tmavými vlasy, velkými brýlemi s černou obroučkou, s náznakem bříška a přátelským úsměvem, jen stěží vypadal jako někdo, kdo získal vavříny díky windsorské dynastii. Vypadal a mluvil s elegancí literárně vzdělaného univerzitního profesora. V průběhu své návštěvy mi poskytl urychlený kurz britského práva se zaměřením na zákon o křivém svědectví. Tento zákon předpokládá, že pomlouvačná slova nejsou pravdivá, dokud jejich autor neprokáže, že vyjadřují pravdu. Důkazní břemeno tudíž spočívá spíše na obviněném než na žalujícím, jak je tomu ve Spojených státech. Z toho vyplývalo, že pokud bych se společně s nakladatelstvím Penguin nehájila, Irving by mohl vyhrát, aniž by se vůbec musel dostavit k soudu. Já bych byla shledána vinnou z nactiutrhání a Irving by pak mohl tvrdit, že jeho definice holocaustu je tudíž oprávněná.

60

Předehra Ve Spojených státech bych měla jinou úroveň ochrany. Americké právo, opírající se o první dodatek k ústavě o svobodě slova, určuje, že veřejně činné osoby – politici, autoři a další vystupující na veřejnosti – zvítězí v soudním řízení o nactiutrhání tehdy, pokud prokáží, že prohlášení žalované strany bylo učiněno ve „vskutku zlé vůli“ – že autor takového nepravdivého výroku věděl o tom, že tento výrok není pravdivý anebo projevil bezohlednou lhostejnost k tomu, zda je nebo není pravdivý. Irving by tedy byl jako velmi dobře známý autor a lektor považován za všech okolností jako „veřejná osobnost“ a ve Spojených státech by mne mohl jen těžko zažalovat, pokud by vůbec mohl. A dále, ve Spojených státech se autor těší jistému stupni ochrany, jestliže svá kritická slova opírá o spolehlivé prameny anebo nemá žádnou možnost se dovědět, že jsou falešné. Ve Spojeném království nezaručuje spoléhání se na prameny, ať jsou nebo nejsou spolehlivé, žádnou ochranu. Anthony mi vysvětlil, že ve Spojeném království mají obvinění z nacti­utrhání několik zákonných možností. Mohou tvrdit, že žalující strana si špatně vyložila kritická slova, o která se v této kauze jedná. To ovšem nebyl můj případ. Moje tvrzení, že Irving je popírač, Hitlerův přívrže­nec a  pravicový ideolog, nebyla chybně vykládána. Žalovaná strana může také tvrdit, že její slova nebyla pomlouvačná a nebyla vedena úmyslem diskreditovat žalující stranu. Avšak v mém případě byla naprosto jasná snaha ukázat na Irvingovu špatnou pověst. A tak zbývala ještě jedna možnost, a sice, že učiníme prohlášení o „oprávněnosti“, jinak řečeno, že moje slova jsou pravdivá, i když hanlivá, a že jsem je napsala s plným oprávněním. Tudy vede cesta, jak Anthony vysvětloval, po které se vydáme. V právnických kruzích se pravdě vyjádřené prostřednictvím hanlivých slov říká „atomová bomba obhajoby“. Nemuseli jsme dokazovat každý detail mých útoků na Irvinga. Museli jsme prokázat podstatu pravdy čili „pointu“ onoho nactiutrhání. I kdyby se nějaký malý aspekt mých obvinění Irvinga ukázal jako chybný, ale všechno ostatní bylo správné, stále bych mohla ještě vyhrát. „Budeme tvrdit,“ doporučoval Anthony, „že Irving podřídil pravdu ideologickým účelům a  že jeho argumenty o  holocaustu byly

61

Historie před soudem zformulovány­ s cílem šíření antisemitismu a vyvolání sympatií k Třetí říši.“ Pocítila jsem nečekaně velké potěšení z jeho slova „my“. I když mi bylo jasné, že jde o běžnou právnickou mluvu, přesto vědět o tom teoreticky a  uslyšet to v  praxi, je velmi rozdílné, zejména když „my“ jsem byla vlastně „já“. Anthony se domníval, že Irving nakonec od případu odstoupí. „Miluje publicitu a těší ho, když někoho může zarmoutit. Musíme na jeho obvinění rázně odpovědět. Změníme to jeho potěšení v utrpení.“ Když jsem tak Anthonymu naslouchala, přesvědčil mne, že jeho práce na Elioto­vi vůbec nebyla žádným „ekvivalentem ke golfu“. Nemohl vystát antisemitismus, nechť pocházel od T. S. Eliota nebo Davida Irvinga. Během několika následujících měsíců mi Anthony se svým partnerem Jamesem Libsonem vysvětlili, co je zapotřebí udělat. Musí připravit obhajobu, abychom mohli před soudem jednat o podstatě věci. Současně musí začít práce na zpřístupnění faktografického materiálu. Každá strana je povinna druhé straně předložit veškerý relevantní materiál – tedy vlastní korespondenci, dokumenty, knihy a magnetofonové nahrávky. To samo o sobě představuje značnou práci. Budu muset projít všechno, co se z mé strany týká Irvinga. Pak musím připravit své vlastní svědectví. Jelikož se budu muset u soudu „představit“, tak bude třeba pohovořit o mém původu, vzdělání a o přístupu ke zkoumání holocaustu. Rovněž jsme museli vybrat tým odborných svědků pro analýzu Irvingových tvrzení o holocaustu a  dokázat, že se příčí dostupným důkazům. Jejich odborné posudky musejí být soudu předloženy předem, aby – jak si to vyhrazuje anglické soudnictví – pak v průběhu procesu nebyl „soud zaskočen“. Také musíme Irvingovi předat seznam předsoudních otázek. Anthony a  James si byli dost jisti, že se Irving vzdá, až pochopí, že mu hrozí konfrontace s tak tvrdou obhajobou. Spolu s  vývojem naší strategie jsme se rozhodovali nejen o  tom, co hodláme učinit, ale rovněž o tom, co dělat nesmíme. Naším cílem nebylo dokázat, že došlo k holocaustu. Žádnému soudu to nebylo třeba prokazovat. Naším úkolem bylo dokázat, že má slova jsou pravdivá, zejména v tom smyslu, že Irving lhal o holocaustu a že ho k tomu motivoval antisemitismus. Rozhodli jsme se nepovolávat ke svědectví

62

Předehra lidi, kteří holocaust přežili. Jejich předvoláním bychom jen zdůraznili, že potřebujeme očité svědky, tedy „svědectví samotného faktu“, že holo­caust existoval. Z právního hlediska by to jistě bylo správné. Ale ve skutečnosti jsme měli jiný důvod, abychom to nedělali. Irving se nikým nenechal zastupovat, protože, jak řekl, žádný právník nemohl jeho věc lépe zvládnout, než on sám. Jinak řečeno, mohl by konfrontovat svědky. Nepokládali jsme za etické, aby lidé přeživší holocaust byli vystaveni křížovému výslechu od člověka, jehož hlavním cílem bylo, jak jsme se obávali, tyto svědky pokořit. Připomněla jsem si, jak se posmíval jedné ženě přeživší holocaust, která s ním vystupovala v pořadu australského rozhlasu. „Paní Altmanová,“ řekl, když poukazoval na vytetované číslo koncentračního tábora na její ruce, „kolik už vám toto tetování od roku 1945 vyneslo?“ Nechtěla jsem riskovat, že by zesměšňoval lidi, kteří přežili genocidu – i když mezi nimi bylo hodně takových, kteří usilovali o to, aby proti němu mohli svědčit.

Filmový snímek Pan Smrt V okamžiku, kdy naše přípravy nabíraly na plných otáčkách, se ozval Errol Morris, jeden z předních amerických filmových dokumentaristů. Poslal mi po e-mailu zprávu, že natáčí snímek o Fredu Leuchtnerovi, tedy o onom muži, kterého Zündel poslal do Osvětimi, aby prokázal, že tam nebyly žádné vraždící plynové komory. Morrisův film The Thin Blue Line (Tenká modrá čára) zachránil před smrtí člověka, když poukázal na mezery žaloby v případu, z něhož byl obviněn. Další Morrisův snímek, A Brief History of Time (Stručné dějiny doby), získal řadu ocenění, stejně jako film Fast, Cheap and Out of Control (Rychlý, levný a neovladatelný), který líčí osudy lidí s netypickými povoláními. Morrise zaujal Leuchter, jehož zprávy popírající plynové komory povzbudily popírače holocaustu. Morris mi řekl, že jestliže film The Thin Blue Line pojednával o falešných dějinách, tak film o Leuchterovi bude o „falešných dějinách s velkými písmeny“. S Morrisem jsme si dohodli schůzku v Cambridge ve státě Massachusetts. Měla jsem tam přednášku v hlavní rotundě na Harvardově univerzitě při příležitosti vzpomínkové akce

63

Historie před soudem Den holocaustu. Vzhledem k narůstajícím požadavkům, které s sebou nesla příprava na proces, jsem zaostávala i ve své běžné vědecké práci. Ačkoli mi konference na Harvardu skýtala možnost oddechu od Irvinga, nemohla jsem odolat, abych nepřijala Morrisovo pozvání ke shlédnutí hrubé verze jeho filmu. Setkali jsme se v univerzitní restauraci, odkud jsme odešli do Morrisova tichého studia na náměstí Cambridge Central Square. Usadili jsme se do pohodlných křesel a začali sledovat film. Na plátně se objevila Leuchterova tvář. Měl vysoké čelo, prořídlé vlasy, dlouhý oválný obličej, bledou pleť, brýle s tlustými černými obroučkami a úsměv připomínající zubící se karikatury. Ve své bílé polyesterové košili s krátkými rukávy a  v  těsně obepnutých kalhotách se svazkem klíčů na opasku vypadal jako by měl kapsu plnou plnicích per. Připomínal mi klasického šprta a nikoli muže, jenž se díky své nesmyslné teorii stal neo­nacistou a popíračem. Leuchter ve filmu vypráví svůj příběh. Jeho otec působil ve vězeňství státu Massachusetts. Ve svých čtyřech letech už ho doprovázel při jeho vizitách ve „všech celách, včetně objektu, kde se vykonávaly popravy“. Podle svého vlastního přiznání Leuchter připisuje své rozhodnutí stát se „odborníkem na popravy“ právě té skutečnosti, že otce doprovázel po vězeních. Leuchter vypil čtyřicet šálků kávy denně, vykouřil šest balíčků cigaret a byl zabydlený v cukrárně Dunkin’ Donuts v Maldenu, stát Massachusetts. Zde holdoval nejen kávě, ale i číšnici Carolyn, s níž se nedávno oženil. Leuchter měl ve sklepě svého domu staré elektrické křeslo. Před běžící kamerou se v něm připoutal, nasadil si přilbu, skrze kterou procházel elektrický proud, pohlédl do objektivu a usmál se. Vzrušeně vysvětloval, jak by mohl být zintenzivněn účinek systému smrtící injekce, který vymyslel. Namísto toho, aby byli vězni připoutáni ve vodorovné poloze na popravčím lehátku a přinuceni dívat se do stropu, „je možné je přece posadit do tvarovaného křesla, jaké jsou v zubních ambulancích… Mohli by tam mít televizor, nebo poslouchat hudbu, popřípadě by se jim mohly pouštět nějaké obrázky na stěnu.“ Jak Leuchter popisoval tuto svoji přátelskou formu popravy, filmové záběry se vystřídaly, na plát-

64

Předehra ně se objevila zimní krajina. Morris, zřejmě pobaven tímto „vstupním“ komentářem, se hlasitě smál. Prostě si myslel, že ­Leuchter do jeho filmu vnáší své tři klíčové prvky: „smutek, nemoc a legraci.“ Souhlasila jsem s prvními dvěma. Bylo mi zatěžko pomyslet si, že by byl nějak legrační. Leuchter odjel v únoru 1988 do Polska k prozkoumání „údajných plynových komor“ a  o  svých nálezech natočil film. Zündel zaplatil 40 000 dolarů na výdaje za tuto cestu, které se kromě Leuchtera zúčastnila ještě Carolyn, kameraman, překladatel a  jeden stylista. Cesta záro­veň posloužila jako Leuchterovy a Carolyniny líbánky. Morris zvažoval pojmenovat tento film jako Honeymoon in Auschwitz (Lí­ bánky v Osvětimi), ale nakonec se přiklonil k názvu Mr. Death (Pan Smrt). Morris do tohoto svého snímku zařadil dokumentaristické ­části z Leuch­terova filmu. Leuchter postupoval tak, že jak v Osvětimi, tak v Březince (Osvětim II – pozn. překl.) odřezal kousky betonu ze zdiva plynových komor. Také odebral vzorky ze stěn místnosti pro odvšivení, kde byly kouřem dezinfikovány šaty a další předměty. Leuchter měl v úmyslu porovnat množství rezidua plynu v každém z těchto objektů. Bezděčně naplnil odřezky ze zdiva do plastických sáčků v přední kapse své sportovní blůzy s kapucí. Když si všechny tyto vzorky ukládal, tak stále mluvil do kamery. „Vypadá tak nějak jako Mr. Wizard,“ zasmál se Morris, když muže na plátně přirovnával k poněkud potrhlému televiznímu hrdinovi, který seznamoval mnoho amerických dětí s vědec­kými poznatky. Leuchter propašoval vzorky z  Polska zabalené v  jeho použitém spodním prádle. Když se vrátil do Maldenu, tak požádal chemickou laboratoř o testy na HCN (kyanovodík). V laboratoři zjistili, že více reziduí plynu zůstalo ve vzorcích odebraných z místnosti, kde se prováděla dezinfekce než ve vzorku ze zdi plynové komory. Na základě toho dospěl Leuchter k závěru, že plynem nebyl v Osvětimi žádný člověk zavražděn. „Zabity tam byly,“ jak řekl, „pouze vši.“ Leuchter se dopustil řady podstatných chyb, kterými si zničil hodnotu svých závěrů. Když se na podzim 1944 k Osvětimi přiblížily sovětské jednotky, Němci vyhodili do povětří plynové komory, aby zamaskovali své vyhlazovací metody. Hromady sutin byly pak vystaveny

65

Historie před soudem pod dlouhá léta dešti, sněhu, slunci a blátu. Ve vodě rozpustná rezidua HCN ze zasažených zdí a podlah byla v době, kdy sem Leuchter přijel se svým dlátem, sáčky a průběžným komentářem, již působením doby náležitě rozředěna. Navzdory tomu Leuchter našel nějaké stopy HCN, které naznačovaly, že tam svého času musela být vysoká koncentrace této smrtelně jedovaté látky. Ale Leuchter se dopustil dokonce ještě podstatnější chyby. Jelikož se domníval, že zjistil vyšší úroveň reziduí HCN v místnosti pro dezinfekci šatů a dalších předmětů než ve vyhlazovacích plynových komorách, vyvodil z toho závěr, že lidé nemohli být v těch druhých místnostech zabíjeni. Ale hmyz je na kyanid mnohem odolnější než člověk. Jinak řečeno, k jeho usmrcení bylo zapotřebí vyšších koncentrací plynu po mnohem delší časový úsek. Takže muselo být i více reziduí plynu v šatech vystavených procesu dezin­fekce než ve smrtících plynových komorách. Kromě toho, když jsou lidé těsně namačkáni v jedné místnosti – v takové, jakou představovala plynová komora – k  jejich rychlejšímu usmrcení stačí mnohem menší dávka plynu, než za jiných okolností. Jestliže se vezmou v úvahu všechny tyto podmínky, je s podivem, že vůbec našel nějaká rezidua plynu ve vyhlazovacích plynových komorách. Očekávala jsem, že ve filmu budou vysvětlena selhání Leuchterových argumentů. Domnívala jsem se, že se něco dozvím o tom, jak byl Leuchter podle Eda Carnese, zástupce generálního prokurátora státu Alabama, „samozvaným expertem na techniku popravy“, jehož názory na plynové komory byly nejen „neortodoxní“, ale v případech odsouzení za vraždu také „vydělávaly peníze na obou stranách plotu“. ­Jestliže stát odmítl jeho náměty na nový způsob výkonu trestu ­smrti, Leuch­ter se rozhodl svědčit u soudu jménem vězně ve státě, který zavinil špatnou funkci tohoto systému. Věděla jsem, že Morris obecně nechce mít ve filmu jiné názory a že hlavní postavy nechá mluvit za sebe. Ale přesto jsem se domnívala, že nenechá jejich tvrzení bez odpovědi. ­Čekala jsem marně. Když film skončil, Morris se ke mně ­ obrátil s  výrazem očekávání. Bez váhání jsem vyhrkla: „Váš film je problematický. Ve skutečnosti je to nebezpečný film. Diváci se mohou domnívat, že vlastně Leuchterovy názory obhajuje-

66

Předehra te.“ Morrisovy oči potemněly. Vysvětlovala jsem mu, že zatímco kritici si mohou myslet, že Leuchter je blázen, nic netušící diváci takto uvažovat nebudou. Morris, zřejmě zaražen silou mých námitek, mé obavy odmítl a snažil se mne ujistit, že každý pochopí, jakým je Leuchter excentristou. O tom jsem pochybovala. Předpokládala jsem, že požádá Roberta Jana van Pelta, experta na Osvětim, aby objasnil Leuchterova absurdní tvrzení. Van Pelt byl totiž spoluautorem velké studie o historii Osvětimi. Mohl zachránit Morrise před potenciální katastrofou. Věděla jsem, že moji odpověď do značné míry určovala má vlastní situace. Cítila jsem se chycena do pasti právnickou noční můrou, zatímco Morris považoval Leuchterovy výroky za jakýsi druh výstřední legrace. Avšak jeden z nejtalentovanějších amerických dokumentaristů tak vlastně Irvingovi v jeho případu neuváženě pomáhal. Když jsem se vracela do hotelu, cítila jsem se velice osamocená.

Spiknutí dobra Má odpověď Morrisovi byla asi zjitřena něčím, co nemělo žádný vztah k jeho filmu. Ještě než jsem přijela do Cambridge, zavolal mi Anthony, aby mi sdělil, že případ se již táhne déle než předpokládal. James a Antho­ny již nemohou déle pracovat jen pro dobro věci. Byli ochotni se angažovat za snížený honorář, ale potřebovali podstatnou sumu prostředků pro experty, výzkumníky a další personál, zejména v době, až začne proces. Když jsem Anthonyho požádala, aby mi definoval výraz „podstatná suma“, tak poněkud zdráhavě řekl, že pravděpodobně víc než jeden milion dolarů. Srdce se mi málem zastavilo. Anthony slíbil, že připraví rozpočet a já jsem se sama pro sebe rozhodla, že podle dobré jižanské tradice už o tom nebudu přemýšlet, dokud k tomu nedojde. O několik dní později se moje odhodlání na celou věc zapomenout zcela nečekaně rozplynulo. Odcházela jsem právě z domu na víkendový seminář organizovaný nadací Wexner Heritage Foundation. Už jsem nastupovala do taxíku, abych odjela na letiště, když před domem zastavilo dodávkové auto expresní služby FedEx. Řidič ­vyběhl ven a předal mi velkou obálku od Anthonyho. Chopila jsem se ­několikastránkového

67

Historie před soudem dokumentu a rychle nalistovala poslední ­stránku. Musela jsem zřejmě zblednout. Na spodní řádce jsem si totiž přečetla 1,6 milionu dolarů. Na setkání v rámci Wexner Heritage jsem vždy ráda jezdila a i nyní jsem se těšila, že o víkendu alespoň trochu uniknu z přemýšlení o případu. Leslie Wexner, dnes již legenda, založil nadaci pro vzdělávání představitelů židovských obcí. Wexner byl se svojí ženou Abigal přesvědčen, že pro život Židů jsou zapotřebí předáci, kteří budou stejně tak ovládat židovskou historii a tradice, jako poznání „okolního světa“. Programy nadace vycházely z Leslieho komerční filozofie, že „retail is detail“ (volně přeloženo „obchod tkví v detailu“) a byly pečlivě uváděny do praxe a  jako takové se stávaly modely pro vzdělávání dospělých. Přednášela jsem ve prospěch této organizace asi deset let. Na tomto semináři jsem se měla zúčastnit řady panelových diskuzí o  strategii snižování denominačních svárů mezi Židy. Téma rychle zapadlo někam do pozadí, když se rychle začaly šířit informace o mých nesnázích. Účastníci semináře mě zahrnovali otázkami. Zakládající prezident nadace, rabín Herbert Friedman, vysoký muž s mohutnou bílou hřívou vlasů připomínající Einsteina, mne vzal stranou. Friedman býval kaplanem americké armády ve druhé světové válce. Byl velice zatížen vzpomínkami na dlouhé řady přeživších Židů strádajících v Evropě – z nichž mnozí byli stále ještě ubytováni v bývalých koncentračních táborech. Hodně jich chtělo odejít do Palestiny, ale Britové jim k tomu odmítali dát svůj souhlas. Friedman zorganizoval americká vojenská nákladní auta a s pomocí vojáků židovského původu tyto přeživší dopravil do italských přístavů, kde nasedali do lodí směřujících do Palestiny – mezi nimi i na parník Exodus – které se s nimi pokoušely prorazit britskou blokádu. Po válce zaujímal význačná místa v organizacích židovského života. Friedman, na první pohled poněkud rozladěný, že se dozvídá o mé záležitosti cestou šuškandy a nikoli přímo ode mne, požadoval stručný výklad. Vzápětí se mě zeptal, jaký mám plán na získání peněz. Řekla jsem mu, že o tom nemám žádnou představu. „Vždy jsem dávala, nikdy jsem nic nedostávala. V životě jsem nepomyslela na to, že bych se někdy měla ucházet o příspěvky ve svůj pro-

68

Předehra spěch.“ Zahleděl se na mne a prohlásil, poněkud blahosklonně, jako by to byl někdo jiný, což se mi nelíbilo: „Je čas začít věci zařizovat.“ A pak dodal: „Irving se zaměřuje na vás, ale ve skutečnosti míří proti celé židovské obci a proti historické pravdě.“ A  pak se Friedman ujal řízení. Zavolal svému dávnému kolegovi a  donátorovi, Lesliemu Wexnerovi, a  informoval ho o  mé záležitosti. Les odpověděl svým typicky přímočarým způsobem. Požadoval dokumentační materiál, a když jej podrobně prozkoumal, řekl Friedmanovi: „To není věcí Deborah. To je věcí nás všech.“ Pak mi vzkázal, abych si kvůli penězům nedělala žádné starosti. Zajistí tolik prostředků, kolik bude třeba. Spolu s Abigal měli jedinou podmínku. Musím mít nejlepší obhájce. Poté, když si Les Wexner ověřil, že Anthony je skutečně špičkovým advokátem, který povede ofenzivní obhajobu, vložil do akce 200 000 dolarů. Brzy na to se začala rozvíjet spolupráce mezi Wexnerem a  Stevenem Spielbergem, jehož vlastní nadace Šoa byla hluboce zainteresovaná na získávání svědectví lidí, kteří přežili holocaust. Tato spolupráce se ukázala jako účinná. Podařilo se dát dohromady řadu přispěvatelů po částkách kolem 100 000 dolarů. Bill Lowenberger, jeden z přeživších ze San Franciska, jehož dcera – účastnice Wexnerových programů – mu podala zevrubnou informaci o mém případu, pak zavolal Friedmana. Řekl, že uhradí 20 procent nákladů a  hned začal kontaktovat příslušníky židovské komunity v regionu Sanfranciského zálivu. Ernie Michel, přeživší z New Yorku, si ihned vzal k ruce svůj adresář a  začal volat ostatním přeživším. Pomoc nabízeli i  další lidé. Všichni tak konali tiše a bez jakékoli publicity nebo slávy. Když jsem se s Lesem Wexnerem setkala o několik týdnů později, zkoušela jsem mu poděkovat. Moje slova vděčnosti poněkud netrpělivě odbyl. „Může to být vůbec nejdůležitější šek, jaký jsem v životě vyplnil.“ Pak mluvil, téměř v úctě, o velkorysosti ostatních dárců. Neusilovali o žádné uznání. Chtěli jen chránit historickou pravdu. Les řekl, že se jen zřídkakdy setkal s takovou obětavostí. „Jsou rádi, že mají příležitost přibít na pranýř lži a zkreslení toho chlapa.“ A také ostatní přispěvatelé se při setkání se mnou chovali naprosto stejně. Odmítali má

69

Historie před soudem slova díků a naléhali, abych se postarala o co nejsilnější obhajobu. Byla to pro mne ohromující zkušenost. Friedman požádal Davida Harrise, výkonného ředitele American Jewish Committee (AJC; Americký židovský výbor), aby spravoval fond na obhajobu. Představenstvo výboru s tím souhlasilo a pak ještě odhlasovalo, že do tohoto fondu poskytne velký příspěvek. Finanční podporu rovněž poskytly Liga proti urážkám na cti a  Středisko Simona Wiesenthala. Harris ze zmíněného AJC pověřil Kena Sterna – organizačního specialistu na antisemitismus a etremismus – aby mi byl k dispozici, kdykoli to budu potřebovat. Ken, právník, se okamžitě spojil s Anthonym a Jamesem. Za bezprecedentního utajení svých organizačních kroků se žádná z těchto organizací nikde o našem úsilí na veřejnosti nevyjadřovala. Během několika týdnů začaly přicházet příspěvky. V tichosti volal jeden druhému. Některé z příspěvků byly vskutku velké, mnohé zase zcela nepatrné. Většina z nich pocházela od Židů. Ale byly i takové, které poslali lidé nežidovského původu. Pokud jde o mne, tak jsem žádné příspěvky neobstarávala. Wexner to zdůraznil naprosto jasně: „Naším úkolem je zajistit vám prostředky k vedení boje. Vaším úkolem je ten boj vést.“ Když někdo zavolal Wexnera, aby navrhl nějakou strategii, kterou bych se měla řídit, tak jim vždy odpovídal zcela jednoznačně: „Je to záležitostí mezi Deborah a jejími právníky. Ona je nejlepší. Nechme ji dělat její práci.“ Případ pomalu zaplavil celý můj svět. Jak už mě předtím Anthony a  James varovali, příprava ke zpřístupnění všech materiálů a  dokumentů byla velmi obtížná. Musela jsem prohledávat všechny své složky, kde se mohla skrývat i nějaká nepatrná maličkost, která měla souvislost s Davidem Irvingem. Společně s jedním výzkumným asistentem pracujícím „přesčas“, jsme prošli tisíce listů papírů, které jsem nashromáždila během psaní knihy. A tak se stalo, že záznamy, o nichž jsem si nikdy vážně nemyslela, že bych je ještě někdy mohla potřebovat, se znovu navršily do velké hromady na mém pracovním stole. Knihy, některé ještě s přilepenými žlutými poznámkovými papírky, které jsem používala při psaní knihy Denying the Holocaust, byly poslány do ­Anglie. Antony a James rozhodli, že je třeba přesvědčit soud, že jsem

70

Předehra plně ­ vyhověla podmínkám procedury zkoumání pramenů. Proto mi sdělili, že všechny tyto materiály musí ještě projít americký právník. Ujal se toho dobrovolně Joe Beck z Atlanty, jenž se zabývá případy urážek na cti. Domnívala jsem se, že tu hromadu projde jen tak povrchně. Ale opět jsem se zmýlila. Joe nad tím se mnou strávil řadu hodin, než mne ujistil, že do Londýna posílám odpovídající materiál. Pak jsme si museli vybrat své odborné svědky. Byla jsem zvědavá, kdo by se chtěl zhostit takové suchopárné práce? Zdálo se mi, že snad už ani neexistuje nevděčnější práce pro badatele, než vyhledávat nějaké poznámky pod čarou a  dokazovat, že vyjadřují pravdu. Anthony mě ujistil, že jde o náročný úkol, který jistě bude některého vědce ­zajímat. Navíc mi připomněl, že máme v plánu dobře jim zaplatit, přibližně 100 liber na hodinu, tedy asi 160 dolarů. Znepokojena tak vysokou částkou jsem řekla, že historici jen málokdy dostávají tak vysoké honoráře. Anthony mi s lehkým nádechem výčitky v hlase odpověděl, že tak bývají experti v komerčních případech běžně honorováni. „Máme snad historikům platit méně?“ I když mne tato Anthonyho otázka přivedla do rozpaků, přesto jsem namítla, že bychom jim neměli poskytovat tak vysoké odměny. Anthony řekl: „Chci je mít jako oporu, která je stále nablízku. Jestliže od nich budu potřebovat něco rychle zjistit, musím mít jistotu, že to bude i pro ně nejvyšší prioritou. Za 100 liber na hodinu tomu tak bude.“ Dále jsem už nic nenamítala. Společně s právníky nakladatelství Penguin, tedy s Anthonym a Jamesem, jsme sestavili přehled potenciálních expertů. A  také jsme si zapsali seznam Irvingových tvrzení, na která by měli naši ­ experti ­reagovat, včetně onoho, že se Hitler nepodílel na konečném řešení, že vraždy Židů na východní frontě nebyly schváleny nacistickými představiteli, že neexistoval žádný generální plán na vyhlazení Židů v Evro­ pě a  že se v  Osvětimi, ani nikde jinde, nepoužívaly žádné plynové ko­mory k masovému zabíjení Židů. Také jsme potřebovali hlavního svědka, který by vedl historiografickou analýzu Irvingova psaní o holocaustu a  zkoumal, zda dodržuje obecně uznávané standardy historického výzkumu. Cituje poctivě prameny? Seznamuje své čtenáře

71

Historie před soudem s  důkazy, které ­ neodpovídají jeho tvrzením? Umožňuje i  jiným badatelům, aby si ověřili jeho prameny? Jako našeho hlavního svědka jsme si vybrali profesora Richarda Evanse z Cambridge. Evans, odborník na německé dějiny, povede historiografickou analýzu Irvingova líčení holocaustu. Rozhodli jsme se, že ho nebudeme nijak omezovat jen tématy, jež se týkají holocaustu, ale že se může vydat i do pátrání v jiných sférách, když je bude považovat za přesné a spolehlivé zdroje pro naši obhajobu. Evans se rozhodl provést rozbor Irvingovy knihy o  spojeneckém bombardování Drážďan v únoru 1945. Zvažovali jsme i zařazení dalšího neholocaustového tématu, a sice Irwingových tvrzení o Siru Winstonu Churchillovi. Pokládala jsem to za užitečnou cestu, jak postupovat, protože jsem tušila, že Irvingovo protichurchillovské hřímání nebude porotcům nijak lahodit. Obrátili jsme se na Sira Martina Gilberta, ale ukázalo se, že není vhodným, a tak jsme se shodli, že Evansova recenze Irvingova psaní o Drážďanech bude stačit. Požádali jsme profesora Roberta Jana van Pelta, historika architektury, jehož jsem doporučila Errolu Morrisovi, aby přezkoumal Irvingova tvrzení týkající se Osvětimi. Holanďan van Pelt byl profesorem na fakultě architektury při University of Waterloo v Torontu a  byl považován za světového znalce problematiky Osvětimi. Také jsem předpokládala, že se obrátíme na profesora Christophera Browninga, autora knihy Ordinary Men: Battalion 101 (Obyčejní muži: 101. prapor) a experta na počátky konečného řešení, aby připravil zprávu, která bude oponovat Irvingově tvrzení, že po vpádu Němců na sovětské území v létě 1941 se Židé stali obětí násilných akcí a nikoli koordinovaného počínání schváleného nejvyššími složkami Třetí říše. Také jsme ho požádali, aby vypracoval zprávu o nákladních vozech s plynem a o operaci Reinhard, na jejímž základě byli lidé vražděni v táborech smrti Belzec, Sobibor a Treblinka. Richard Evans se zeptal Petera Longericha, profesora londýnské univerzity německého původu a  odborníka na Hitlera, zda by byl ochoten analyzovat Hitlerovu roli na konečném řešení. Jelikož naším úkolem nebylo prokázat, že k holocaustu došlo, ale že to, co jsem napsala o Irvingovi, je ­pravda,

72

Předehra požádali jsme odborníky, aby shromáždili důkazy, jaké by použil nezaujatý, objektivní historik, když by se chtěl dopracovat k  závěrům o holocaustu. Ale také jsme potřebovali politology. V knize Denying the Holocaust jsem tvrdila, že Irvingovo popírání holocaustu bylo vedeno jeho extremistickými politickými názory. Jinými slovy, že se popíračem nestal náhodou, tak jako se náhodou nestal antisemitou a rasistou. Obě tyto stránky jeho osobnosti – popírání holocaustu a politický extremismus – byly vzájemně propojeny. V té první se angažoval, aby prosazoval tu druhou. Požádali jsme profesora Haja Funkeho z Berlína, německého experta na extremismus, aby prověřil Irvingovy kontakty na německé radikální pravicové a neonacistické skupiny.

Londýn 1998: význační právníci a skeptičtí experti Na počátku roku 1998 jsem odletěla do Londýna na poradu s Anthonym a Jamesem. Kanceláře firmy Mishcon de Reya se nacházejí v Bloomsbury, tedy v  nejpopulárnější londýnské čtvrti pro turisty, kde je také Britské muzeum. Majíc na paměti klesající hladinu našeho fondu na obhajobu, požádala jsem Michaelu, Anthonyho sekretářku, aby mi našla nějaký přiměřený hotel. Našla mi takový, který určitě pamatoval lepší časy. Rychle jsem zamířila do kanceláří Mishcon. Vzala jsem to přes Bloomsbury Square, a pak jsem se ocitla v arkádě obchodů, antikvariátů a restaurací, která vyústila do rušné oblasti High Heyburn a  Southampton Row, kde firma Mishcon de Reya sídlila v  sedmiposchoďové budově. Kanceláře byly skromné a funkční. Anthonyho pracovna odrážela známý chaos věcí člověka s kreativ­ ním stylem práce. Na každém jen trochu přístupném místě se povalovaly papíry a  police se prohýbaly pod knihami o  umění, literatuře, dějinách a  právu. Na psacím stole stála fotografie jeho čtyř malých dětí a na stěně visel plakát o Eliotově knize. Ve vzdáleném rohu kanceláře byla zarámovaná stránka novin s  titulkem článku „Princezna vyhrává spor o nactiutrhání“, v něž byla vylíčena žaloba

73

Historie před soudem ­ rincezny ­Diany proti ­jedněm londýnským novinám krátce před její p ­smrtí. Byla to ­jediná zmínka o jeho slavné klientce. Na dolní konec stránky princezna umístila vizitku vyzdobenou svým monogramem a opatřenou její osobní poznámkou: „Další vítězství pro význačného právníka.“ Když jsem si to všechno prohlédla, otevřely se dveře a v nich se objevil silnější mladík s kudrnatými tmavými vlasy. Jakmile řekl: „Vítám vás,“ hned jsem poznala Jamesův hlas. Jestliže Anthony vypadal jako mladý profesor, tak James se zase podobal studentovi v posledním ročníku univerzity. Mezitím, co jsme čekali na Anthonyho, James mi vyprávěl, že promoval na Leeds University, kde studoval arabštinu. Jistý čas strávil v Izraeli a do firmy přišel v roce 1993. Často pracoval společně s Anthonym. Bylo vidět, že se chová nenuceně, laskavě a skromně. Také jsem vycítila, že pokud je to nutné, dokáže být tvrdý. Jakmile se objevil Anthony, vrhli jsme se do diskuze o tom, co nás čekalo. James si při tom pořizoval četné poznámky. Anthony si nic nepsal. Druhý den se k nám připojil profesor Evans, muž pevné, středně velké postavy s tmavými vlasy, drsnými rysy a pronikavým pohledem, jenž zpočátku připomínal škarohlída. Evans, ročník 1947, pocházel z rodiny, která se počítala k nižším středním vrstvám. Vystudoval Oxfordskou univerzitu a stal se expertem na dějiny a historiografii německých dějin v devatenáctém a dvacátém století. Po přečtení jeho knihy In Defense of History (Na obhajobu dějin), což je výzva do řad postmodernistických kritiků dějin, jsme spolu s Anthonym dospěli k názoru, že bude správnou volbou pro roli našeho hlavního svědka. V jeho knize se pravilo, že „minulost se skutečně stala a my jsme skutečně schopni, pokud jsme velice svědomití a opatrní a sebekritičtí… dospět k jistým obhajitelným závěrům o tom, co to všechno znamenalo.“ Pokoušela jsem se – bez valného úspěchu – trochu si s Evansem pohovořit. Zdálo se mi, že je obezřetný, rezervovaný a dokonce i poněkud nesvůj, když se mnou měl mluvit. Ale jakmile jsem se zmínila o jiných historicích, uvolnil se. Pokud šlo o jejich práce, tak zastával velmi výrazné názory – na mnohé z nich zcela kritické. Asi po hodině se k nám přidal Thomas Skelton-Robinson a  Nik Wachsmann, dva univerzitní

74

Předehra studenti, které Evans najal, aby mu pomáhali s výzkumnou prací pro jeho zprávu. Nik, rodák z Německa, kterému šlo na třicítku, vystudoval s  vyznamenáním dějiny na London School of Economics a  nyní pracoval na diplomové práci o vězeních v době Výmarské republiky. Thomas, Brit žijící v Německu už pět let, promoval s vyznamenáním na Glasgow University a psal dizertační práci na téma studentské hnutí v západním Německu na sklonku šedesátých let 20. století. Byl to tichý mládenec, který více naslouchal, než mluvil. Anthony mne požádal, abych je stručně vyzpovídala. Zdůraznila jsem, že si pevně stojím za tím, co jsem napsala a vyslovila přesvědčení, že jejich výzkum prokáže, jak Irving falšoval dokumenty. Evans pozorně poslouchal, ale nic neřekl. Připadalo mi, že je trochu skeptický. Když jsem se zmínila o Irvingovi jako o antisemitovi a rasistovi, sklopil oči. Bylo vidět, že mu to není příliš příjemné. Měla jsem dojem, že mě považuje za extravagantní americkou Židovku, která je spíše ideolo­ gem, než objektivním historikem. Pokud jde o něho, tak i kdyby byl naším odborným svědkem, tak porota v Irvingově případu byla stále ještě mimo hru. Odborní svědkové jsou podle britských zákonů loajální vůči soudu, nikoli vůči těm, kdo je platí. Byli povinni předložit objektivní hodnocení důkazů. Ale obávala jsem se, že náš hlavní svědek začíná svoji činnost s rozkolísaným názorem na mne a na moji práci. Ačkoli jsem nepochybovala o  tom, že mi Evansův výzkum nakonec dá za pravdu, přesto jsem z této schůzky neodcházela s nějakým příliš dobrým pocitem. Odpoledne následujícího dne jsem si s Evansem šla do posluchárny University of London vyslechnout debatu o nové knize Johna Lukacse, The Hitler of History (Hitler historie), která Irvinga ostře kritizovala za jeho zobrazení Hitlera. Lukacs odsoudil Irvinga jako „apologeta“, „rehabilitátora“ a „zatvrzelého obdivovatele Hitlera“, který překrucoval pramenné dokumenty. Lukacs vystavil kritice také recenzenty, kteří mu poskytli „kvalifikované ocenění“. Kdyby si prověřili Irvingovy zdroje, zjistili by, že jeho práce je prosycená „neověřitelnými a nepřesvědčivými tvrzeními“. Po přednášce mi Lukacs řekl, že Irving napsal jeho agentovi dopis, v němž vyhrožoval, že každému britskému

75

Historie před soudem ­ akladateli, který vydá jeho knížku, udělá totéž, co právě podniká vůči n mně a nakladatelství Penguin. Jeho nakladatel nyní sleduje můj případ a bude se rozhodovat co dál, řekl Lukacs, až jak to prý dopadne se mnou. Řekla jsem Evansovi, že kdyby mě měl Irving zastrašováním přimět k nějaké dohodě, ostatní autoři by se báli ho kritizovat a žádný nakladatel by se neodvážil vydat o něm cokoli kritického. Evans mne vyslechl, ale nic vlastně neřekl. V květnu 1988 se konala moje další návštěva v Londýně, při které již Anthony a nakladatelství Penguin stanovili podmínky naší obhajoby. Penguin ponese všechny „sdílené náklady“ a zaplatí za všechny výdaje vztahující se k oběma stranám, včetně expertů, právních zástupců a  badatelů. Stále jsem byla povinna uhradit velkou část nákladů, ale tato dohoda ze mne sejmula velké břemeno. Jejich pojišťovna zaplatí jejich účty. Anthony poukázal na to, že pokud se pojišťovna bude v jisté fázi handrkovat a Penguin bude na sebe muset přijmout některé z výdajů, mají velké finanční možnosti, které mohou vykázat jako obchodní výdaje. Pak dodal: „Řekl jsem jim, že chtějí-li si k vám získat přístup, musejí přijmout tyto podmínky.“ Jednoho večera se několik členů tohoto právního týmu sešlo na neformální večeři v Soho. Připojil se Richard Evans a Chris Browning. Oba budou působit jako naši odborní svědci. Browning svědčil v Londýně ve prospěch Scotland Yardu při procesu s  válečným zločincem Anthonym Sawoniukem. Vysoký muž se širokými rameny a dlouhými pažemi kolem pětapadesáti let vypadal tak, že by se měl spíše pohybovat na basketbalovém hřišti než v archivu. Měl ostré rysy, široký úsměv a husté rovné vlasy, které mu jako by stále padaly do očí. Svědčil také ve prospěch kanadské vlády proti Zündelovým tvrzením, že holocaust je mýtus. I když byl Browning mezi historiky z této oblasti výzkumu výjimečně oblíben, nedávno se chytil do léčky v  nechutné akademické debatě. Ve své knize Ordinary Men: Battalion 101 totiž Browning tvrdí, že německé zabijáky motivovala kombinace faktorů. Kromě antisemitismu to podle jeho názoru ještě byla jejich úcta k mocenským autoritám, sociální konformismus a tlak kamarádů, tedy rovnocenných

76

Předehra lidí. Jeho závěry silně napadl Daniel Goldhagen ve své kontroverzní knize ­Hitler’s Willing Executioners (Hitlerovi poslušní kati). Goldhanger tvrdí, že zabijáky motivovala původní německá forma eliminačního antisemitismu. Jinými slovy, Goldhagen považoval za vrahy „obyčejné Němce“, zatímco Browning tvrdil, že zabijáci se rekrutují z řad „obyčejných lidí“. Na večeři se Browning zeptal Anthonyho, zda hodlá pozvat jako svědky lidi, kteří přežili holocaust. Když Anthony odpověděl, že tomu tak pravděpodobně nebude, Chris připomněl, že Zündelův právník se dotazoval těchto svědků na věci, o kterých toho mnoho nevěděli. „Nechal je, aby se kroutili jako ve větru tak dlouho, jak to soudce povolil. Zdálo se, že mu nešlo o to, aby se dopátral pravdy, ale aby tyto lidi pokořil. Byla to hrozná muka, jak pro lidi přeživší holocaust, tak pro diváky v soudní síni.“ Evans, jenž se poslední dva měsíce zabýval analýzou Irvingových knih, začal hovořit o  některých závěrech, k  nimž dospěl. „Irvingova maskovací síť úctyhodnosti zmizí, jakmile věci podrobíte výzkumu.“ Uvedl, že byl překvapen množstvím zkreslení, které spolu se svými výzkumnými spolupracovníky, Nikem a Thomasem, již zjistili. „Prostě je jich tam tolik, že už je ani nelze označit jako chyby. A stále míří jedním směrem: k očištění Hitlera.“ Připomněla jsem Evansovu skepsi z našeho prvního setkání, k němuž došlo před několika měsíci. Povzbuzena jeho nedávným hodnocením Irvingovy knihy, jsem prohlásila, že namísto toho, aby Davida Irvinga označil za lajdáckého nebo špatného historika, vypodobňuje ho jako někoho, kdo vůbec není historikem. Evans to odmítl mávnutím ruky. „Prohlásit o někom, kdo napsal dva tucty knih o dějinách, že není historikem, představuje absurdní sémantický spor. To žádná porota nepřijme.“ Řekl to s natolik konečnou platností, která již zdánlivě nepřipouštěla žádnou debatu. Myslela jsem si, že se Evans mýlí, ale nic jsem k tomu již neřekla. Když mne James po večeři doprovázel do hotelu, řekla jsem mu, že mám obavy kvůli porotě. Mohli by si členové poroty myslet, že je Irving prostě obrazoborec a poněkud potrhlý historik? Mohli by s  ním sdílet některé jeho záporné sentimenty o  Židech a  dalších

77

Historie před soudem menšinách? ­Vycházejíc z mých vědomostí o právu, které se většinou ­odvíjely z televizního pořadu Law and Order (Právo a řád), jsem řekla, že právníci jistě vědí, jaké porotce v průběhu přísného výběru vyloučit. Jamesova odpověď byla střízlivá. „Ve Velké Británii nemáme žádné takové přísné výběrové řízení. Soud svolá 12 lidí a to je vaše porota.“ Opět jsem měla pocit, jako by mne zezadu přepadl jakýsi cizí právní systém.

Druhé předkládání písemností: zlatý důl Během léta byli právníci zahloubáni do seznamu Irvingem předložených dokumentačních materiálů, které obsahovaly téměř patnáct set položek. Byla jsem ohromena nejen takovým objemem, ale rovněž přítomností takových věcí, které mi připadaly jako naprosto ­nesouvisející s  naším případem, včetně recenzí jeho knih, videozáznamem o narození jeho dcery a dokonce tam bylo něco o zavraždění Johna Kennedyho. Také tam byl materiál, který zřejmě Irving použil při přípravě žaloby, kterou vznesl proti novinářce a  historičce Gittě Serenyové, která v roce 1996 napsala kritickou recenzi o jeho knize ­Goebbels: Mastermind of the Third Reich. Moji právníci si udělali o těchto nezávažných věcech pár poznámek. James to zdůvodnil tím, že strana, která prohrála, tehdy musela zaplatit všechny náklady a dodal: „A nakonec mu zaúčtujeme i dobu, kterou jsme museli vynaložit na zkoumání materiálů, které nemají s naší záležitostí žádnou souvislost.“ Všimla jsem si, jaký je James optimista, což nebyl tak docela můj případ. Právníci pak udělali něco, co mělo mnohem větší význam. Připravili žádost o předložení druhé soupravy dokumentačních materiálů. Zahrnuli do ní veškerou Irvingovu korespondenci s  hlavními popírači holocaustu, anisemity a neonacisty. James mi vysvětlil, že si nejsou jisti, zda si Irving skutečně dopisoval se všemi lidmi uvedenými na seznamu. Také žádali o zpřístupnění jeho kolekce video a audionahrávek a jeho osobního deníku. Předpokládali jsme, že jeho deníky odhalí

78

Předehra jeho kontakty s radikálními extremisty. Pásky by mohly odhalit, co říkal svým obdivovatelům mimo sdělovací prostředky. Termín předsoudního projednávání byl stanoven na září 1998. Právníci museli předložit naši žádost o zpřístupnění dalších materiálů. Zeptala jsem se Anthonyho, zda se mám zúčastnit. Řekl, že nikoli. Moje přítomnost by mohla jen posílit Irvingův beztak již pompézní pocit, jak je důležitý s tím, že by ho to ještě méně motivovalo k odvolání jeho žaloby. Neochotně jsem s tím souhlasila. Předsoudní slyšení řídil „magistr“, kterého James vylíčil jako soudce mladší generace. Náš magistr se jmenoval John Trench. Řekla jsem Jamesovi, že vzhledem k charakteru našeho případu by Charles Dickens nevybral příhodnější jméno (trench = v angličtině řada významů jako například zářez, výkop, průkop, příkop či rýha). Jak jsme očekávali, Irving vytrvale protestoval proti předložení svých dalších materiálů poukazováním na to, že je to prý „hon na něj“, který ho má donutit, aby odhalil „své řemeslné dovednosti“. Zpočátku se zdálo, že Irving je Trenchovi sympatický a požadoval od něj jen dokumenty obecnějšího rázu. Anthony tvrdil, že pokud Irving žaluje mne, tak mám právo se hájit. Abych mohla dokázat oprávněnost svého tvrzení, když jsem Irvinga nazvala pravicovým ideologem a antisemitou, žádali jsme tedy právem o možnost prozkoumat více fakt než jen historické materiály, které použil ve svých knihách. Slyšení se pak přelilo do následujícího dne. James mě během přestávky zavolal, aby mi podal nejčerstvější informace. „Irving bojuje zuby nehty. Jednání označil za součást globálního spiknutí proti němu a tvrdil, že proti němu vyrukovali ‚nepřátelé pravdy‘, aby ho prý zničili.“ Navzdory Irvingovým protestům Trench nakonec skutečně uznal všechny naše požadavky. Bylo to tak velké vítězství, že dokonce hlas Anthonyho, který jinak zůstává rezervovaný, v telefonu několikrát prozradil stopu jeho radosti, když se stručně vyjadřoval o výsledcích tohoto stání. Pokud šlo o Jamese, tak ten své vzrušení již vůbec neskrýval. „Měli jsme u soudu fantastický den. Irving bude muset odhalit své záznamy. Na něj se teď přesunulo velké břemeno.“ Trench totiž přistoupil k neobvyklému kroku, když vyzval Irvinga, aby podepsal přísežné

79

Historie před soudem ­ rohlášení, že jím předložené dokumenty budou úplné a ještě ho přip nutil, aby zaplatil náklady za práci, která se týká zařazení dokumentace podle této žádosti. I když Irvingovy deníky slibovaly stát se pro nás z hlediska jejich obsahu zlatým dolem, naše právo na jejich zkoumání bylo přísně omezeno. Mohli do nich nahlédnout pouze právníci a experti. Nikdo jiný, včetně mne samotné, je nesměl vidět. Ačkoli tato výhrada chránila Irvinga, aby se mu cizí lidé nepřehrabovali v  jeho soukromém životě, přesto mu absolutní azyl neposkytovala. Každý dokument, který předložíme soudu, se stane součástí veřejného záznamu. Přemýšlela jsem o tom, že by ho právě tato skutečnost mohla zřejmě přimět k tomu, aby vše odvolal, jen aby uchránil svůj soukromý materiál před zraky veřejnosti. Jamesova odpověď byla střízlivá: „V jedné chvíli bych s tím souhlasil. Ale teď, po několika měsících jednání s ním, si nejsem jist.“ Na závěr našeho rozhovoru mi James řekl, že Anthony, jenž se jen zřídkakdy pouštěl do konverzace s Irvingem, k němu během slyšení přistoupil a v přátelském tónu mu řekl: „Tento soudní případ je natolik spletitý a nejasný, aby o něm mohla rozhodovat porota. Nemyslíte si, že by o něm měl rozhodovat jen soudce?“ Irving přikývl. Antho­ ny sdělil Trenchovi, že obě strany chtějí, aby byl proces veden pouze soudcem. To mě potěšilo. Nebylo totiž pravděpodobné, že by porota mohla pečlivě prostudovat a strávit stohy detailního historického materiálu, který připravili experti. Soudce se mohl snadněji zaměřovat na některé z těch suchopárných a složitých materiálů historické a vědecké povahy. A jelikož by zde nebyla porota, tak jsme nemuseli připravovat žádné „emociální“ argumenty, ale mohli jsme se soustředit na podstatu věci: na soud a historii. Divila jsem se, proč s tím Irving souhlasil. James vyslovil domněnku, že ho možná potěšilo být účastníkem soudního případu, který Anthony Julius označil jako „spletitý a nejasný“. O několik měsíců později se Irving obrátil na Trenche se žádostí, aby mi nařídil podepsat přísežné prohlášení, které zaručí, že poctivě předložíme své materiály. Trench s  tím souhlasil. James byl přesvědčen, že s tím souhlasil proto, že Irving se zastupoval sám. Ujistil mne,

80

Předehra že nejde o nic světoborného. Mohla jsem takový dokument podepsat na britském velvyslanectví nebo na konzulátě. A tak jsem druhý den odjela do Washingtonu a rozhodla se pro britskou ambasádu, která se nacházela v areálu vedle viceprezidentovy rezidence. V jednotvárně šedivém předpokoji mi úřednice podala tiskopis a požádala o 52 dolarů na hotovosti s tím, abych počkala. Nakonec jsem byla uvedena do dřevem obložené místnosti, které vévodil velký a různými ornamenty zdobený stůl. Muž vysoké postavy se představil jako „vicekonzul“. Z  dřevěné skříňky za svým stolem vzal knihu, malý sametový sáček a kulatou krabičku. Požádal mě, abych se postavila, položila ruku na knihu a odpřísáhla, že jsem dotazník poctivě vyplnila. Byla jsem touto procedurou natolik zmatená, že teprve až potom jsem si uvědomila, že jsem možná přísahala na Nový zákon. Vicekonzul vyňal ze sametového sáčku malé razítko s opotřebovaným dřevěným držátkem. Otevřel krabičku, vložil razítko do červeného pečetního vosku a silně přitiskl na dokument. Tento obyčej z minulých staletí mne poněkud pobavil, stejně jako dlouhá řada dalších neznámých výkrutů a obratů, kterými mne zasypával britský právní systém.

Zkouška času Souběžně s tím, jak se šířila zpráva o mých obtížích s procesem, jsem začala slýchat od neinsagerů, tedy od pochybovačů v akademické obci, otázky typu, „proč to děláte?“ Jejich názory mě uváděly do úžasu. Proč se vůbec někdo ptal na důvod, že se chci hájit? Vysvětlovala jsem, že jsem žalovaná strana a že nejsem iniciátorem tohoto případu a že nic proti nikomu jinému „nedělám“. Jeden z předních historiků holocaustu mi řekl, že mojí největší chybou bylo, že jsem na Irvingova obvinění reagovala, namísto toho, abych je ignorovala. Když jsem mu vysvětlovala, že jsem neměla jinou volbu a že kdybych se neozvala, tak by Irving vyhrál, odpověď byla „nu, a co?“ O  moji pevnou pozici při obhajobě se obávali také někteří britští Židé. Jeden významný příslušník této obce mi řekl, že Irving by mohl z  procesu vytěžit prodloužení své existence popírače. Někteří

81

Historie před soudem z  těchto­ pochybovačů měli obavy, že Anthony Julius byl advokátem typu ­Svengali, který si mé pevné odhodlání upravuje podle svého. (Vý­ raz Svengali je odvozen od jména fiktivního a hrubého hypnotizéra v ro­ mánu Trilby od George du Mauriera z roku 1894, které se v moderním jazyce ujalo jako označení člověka zlých úmyslů, jenž se snaží přesvědčit druhého, aby dělal jen to, co si sám přeje – pozn. překl.) Varovali mě, že bych se mohla změnit z vážené vědecky fundované autorky v mediální osobu. Chápala jsem jejich obavy a pokoušela jsem se je přesvědčit, že nemám jinou možnost a že mě tato jejich tvrzení velice znervózňují. Antho­ny mi řekl, abych si jich přestala všímat. „Ti lidé se mýlí. Pravdu máme my.“ Ano, připustil, že soudní proces může Irvingovi poskytnout platformu, ale my ji využijeme k tomu, abychom zdecimovali jeho historické fantazírování. Na druhé straně James považoval názory shora zmiňovaných lidí za faktor demoralizující tvrdou a produktivní práci, která byla v tomto případu až dosud vykonána. Zejména mě rozrušilo, když jeden význačný židovský právník z Londýna prohlásil: „Vyřešte ten spor dohodou. Mohla byste slevit a  nenutit ho, aby musel připustit, že plynové komory existovaly, ale stálo by to za to, protože byste se vyhnula soudu.“ Ale já jsem přece nemohla podepsat žádný dokument, kde by stálo, že jsem o  plynových komorách něco „slevila“. Musela jsem se ptát, jaká by potom měla být ta nejnižší mez? Čtyři miliony zavražděných Židů? Tři miliony? V jedné skupině plynových komor? Ve dvou? Ještě předtím, než jsem si mohla zformulovat tato slova, přerušil mě Anthony: „O  historické pravdě nebudeme se žádným antisemitou vyjednávat.“ Neřekla jsem nic, ale vycítila jsem, že mám dobré obhájce. Pomyslela jsem znovu na Eliotovu knihu. Anti­semité, bez ohledu na jejich postavení ve světě, byli ničemové a s niče­my nelze uzavírat žádné kompromisy. O případ se začali zajímat novináři. Na počátku roku 1999 jsem při obědě v malém bistru v Bloomsbury požádala Anthonyho, aby mi nastínil témata, kterým bych se měla před novináři vyhýbat. Zvedl hlavu od salátu a řekl:

82

Předehra „Všem. Jestliže nikomu nic neřeknete, většina novinářů celou záležitost odloží bokem. Tím odepřou Irvingovi publicitu a donutí ho víceméně k tomu, aby se vzdal žaloby.“ Večer téhož dne jsem zavolala několika dobrým přátelům a sdělila jim, že Anthony po mně chce, abych byla zticha, zatímco já si myslím opak. Joe, zkušený advokát v civilních sporech, se domníval, že si Anthony neuvědomoval, co všechno dokáži. Dával mi pokyny. Namítla jsem, že jsem zvyklá mluvit s tiskem. „Umím to. Bylo by pošetilé, abych svůj talent nevyužila.“ Joeova manželka, Amelia, psycholožka, která mne velmi dobře zná, vstoupila do našeho rozhovoru: „Deborah, nesnášíš, když ti někdo něco nařizuje. Kdykoli. Kdekoli.“ Smála jsem se, když jsem si uvědomila, že toto její hodnocení mi připomnělo, jak říkají Britové, „být pánem situace.“ Vzpomněla jsem si, že podle rodinné legendy, moje první věta, kterou jsem vyslovila jako malé dítě, byla „udělám to.“ Už jsme téměř zavěsili, když jsem ještě řekla, spíše pro sebe než směrem k nim: „Je toho hodně, co máme v plánu a já, která tak ráda řídím druhé lidi, se musím podřídit někomu jinému. Dělám to hrozně nerada.“ Po krátké odmlce jsem ještě dodala: „Je to těžké, nesnesitelně těžké.“

83

(3)

•

Osvětim: soudní výprava

„Ž

ádné strachy, je velmi dobrý. Uvidíte, že odvede vynikající práci. Věřte mi, že tenhle systém funguje,“ řekl Anthony, když jsme na podzim roku 1998 seděli v jednací místnosti firmy Mishcon. Pokoušel se uklidnit mé nervy, ale nijak valně to nepomáhalo. „Jestliže je ten váš právní systém tak dobrý, tak bych se přece neocitla nyní v takové šlamastyce,“ odsekla jsem. „A jak se vůbec s tím vším ten nový příchozí seznámí, jak se dostane do tempa?“ Anthony mi právě vysvětloval, že on a James, navzdory tomu, že se považují za architekty většiny příprav obhajoby v mém případě, nemohou před soudem vystupovat. Britský soudní systém se totiž rozděluje na advokáty (solicitor), kteří připravují podklady, ale před soudem nevystupují a na soudní obhájce (barrister), kteří před soudem vystupují. Ti první mohou vystupovat před Nejvyšším soudem pouze ve výjimečných případech. Jako by do mne hrom uhodil! Vždyť Anthony a James znali celý případ skrznaskrz. Anthony mě ujistil, že je běžné, když advokát případ připravuje, a pak materiál předá právníkovi, který jej prosazuje před soudem. Jeho ujišťování mé znepokojení příliš nezmírnilo. Případ měl morální dimenzi, kterou se odlišoval, jak jsem byla přesvědčena, od „normálních“ případů. Samozřejmě, že kdokoli jiný mohl vnést do případu právní znalosti a dovednosti, ale mohl postupovat se stejnou vášní a odpovědností?

85

Historie před soudem

Richard Rampton, QC Anthony a solicitoři z nakladatelství Penguin si jako právního zástupce pro vystupování před soudem vybrali Richarda Ramptona, jednoho z  nejznámějších právníků ve sféře procesů týkajících se případů hanobení a urážek na cti. Anthony popsal Ramptona jako muže „prvo­ třídního intelektu“, což rozhodně nebyl žádný malý kompliment od člověka, který sám netrpěl malostí ducha. Rampton byl nositelem titulu QC, aneb korunní rada, což je hodnost, které se těší většina kvalifikovaných soudních obhájců, tedy těch právních zástupců, kteří vystupují před soudem. Tito justiční radové, také označovaní jako „hedvábníci“, protože nosí zdobené hedvábné taláry, jsou při soudním líčení doprovázeni „juniory“, jak se říká těm soudním obhájcům, kteří jim pomáhají s přípravou procesu. A za takového juniora si nakladatelství Penguin vybralo Heather Rogersovou. Mým juniorem byl Anthony, jenž podle nových směrnic civilního trestního řádu získal „právo slyšení“, což mu umožňovalo mluvit před soudem. Požádala jsem několik právníků, jejichž firmy měly kanceláře v Londýně, aby zjistili Ramptonovy kvality. Jejich odpověď přišla záhy. Rampton je pilířem londýnské právnické obce. Jeden z nich uvedl: „Kdokoli si ho vybere, vybere si toho nejlepšího.“ Jednoho chladného lednového jitra v roce 1999 jsme šli s Anthonym a  Jamesem navštívit Ramptona. Když jsme přecházeli ­ Lincoln’ s Inn Fields, největší londýnské náměstí, připomněla jsem si, že jde o místo, kde stával „Obchod se starožitnými kuriozitami“, údajné dědictví Charlese Dickense. Přešli jsme Fleet Street a vstoupili do Templu, (sídlo dvou právnických kolejí v Londýně – pozn. překl.), což byla velká enkláva georgiánských budov a  zahrad, kde měli justiční radové své „komory“, jak se v  britském žargonu říká jejich kancelářím. V  jedné z těchto soudních budov z neomítnutých cihel sídlily také Ramptonovy komory, které se již od osmdesátých let 19. století specializovaly na případy spojené s urážkou na cti a jejich medializací. Otevřeli jsme těžké dřevěné dveře a vešli do tlumeně osvětlené chodby. Kamenné schodiště bylo poznamenáno věkem. Vystoupili jsme po něm do druhého patra,

86

Předehra kde měla své stanoviště recepční. Ohlásila nás a po krátkém čekání nás uvedla o patro níž, kde měl Rampton svoji kancelář. Vycházejíc z jeho pověsti a z pozice, z jaké vedl své soudní případy, jsem očekávala formálního, málomluvného člověka. Uvítal nás muž střední postavy s tenkými bílými zvlněnými vlasy, jemnou tváří a  brýlemi bez obrouček. Měl na sobě poněkud pomačkaný manšestrový oblek, košili z měkké bavlny a úzkou žlutou pletenou kravatu. Odhadovala jsem, že mu ještě není šedesát. Věděla jsem, že studoval klasickou literaturu a filozofii na Oxfordu. Měl měkký, laskavý hlas nepatrně prozrazující irskou výslovnost: „Oh, nazdar, vítejte, prosím, pojďte dál.“ Jeho přirozená vlídnost způsobila, že jsem se začala cítit dobře. Poznamenala jsem, že tato soudní budova z neomítnutých cihel mi připomíná Kroniku Pickwickova klubu. „Cítím se, jako bych vstupovala mezi Dickensiánce, abychom debatovali o  nějaké Kafkárně.“ Zasmál se a řekl, že toto mé přirovnání má svůj smysl. „Charles Dickens pracoval nedaleko odtud jako soudní úředník. A pokud jde o Kafkárny… těch tu je.“ Ramptonova pracovna obložená knihami byla natolik prostorná, že se do ní vešel velký konferenční stůl rozkládající se od jeho psacího stolu z  těžkého dřeva. Hučící krb příjemně vyhříval celý prostor. Na podlaze u stolu stály stohy knih o holocaustu. Zahlédla jsem knihy od našich odborníků, stejně jako klasiku Raula Hilberga, The Destruction of European Jewry (Zničení evropského židovstva). Také tam byla řada knih od Irvinga. Žíněmi opatřená paruka vyzdobená kudrnatými kadeřemi byla posazená na dřevěném stojanu ve tvaru hlavy. Černý hedvábný talár s velice širokými rukávy visel na zadní straně dveří. Pronikavě čpící pach vyčichlého cigaretového dýmu nenechával nikoho na pochybách, že Rampton je kuřák. Nabídl nám čaj a odcupital, aby ho sám připravil. Zatímco se zabýval čajem, rychle jsem si prohlížela některé fotografie na římse krbu. Vypadalo to tak, že má děti i vnuky. Kromě těchto rodinných snímků tam byl ještě obrázek muže v rybářském oděvu, jenž se velice podobal Ramptonovi. Když mne Rampton viděl u tohoto snímku, tak řekl, že je to jeho otec, od něhož zdědil lásku k tomuto sportu.

87

Historie před soudem Brzy se ukázala Heather Rogersová, kterou si nakladatelství Penguin vybralo za soudního obhájce-juniora. Byla to obrýlená pětatřicátnice s nakrátko ostříhanými špinavě blonďatými vlasy rámujícími její obličej. Měla na sobě advokátské tmavošedé šaty se zářivě bílou halenkou. Bylo vidět, že si nepotrpí na žádný ­make-up, ani na šperky. Vypadala na zcela realisticky uvažující ženu, což v jejím případě jistě mělo svoji kvalitativní hodnotu. Když jsme se usadili kolem stolu, Rampton zahájil debatu: „Toho člověka musíme zdiskre­ditovat jako historika. Jde o chytrého oponenta. Ale je chytřejší než moudrý. Nemůžeme si dovolit ho podceňovat nebo tento případ prohrát. Je to příliš důležitý případ.“ Netrvalo dlouho a ukázalo se, že Rampton je již obeznámen se základními historickými údaji. Zřejmě strávil hodně času četbou knih o holocaustu, které měl nahromaděné na podlaze. Rampton se obrátil ke mně: „Až nastoupíme k  procesu, tak vás pravděpodobně nenechám v lavici pro svědky. Jste obžalovaná za to, co jste napsala. Nechat vás svědčit, by naší věci neprospělo. Pouze by to odvádělo pozornost soudce od podstaty, tedy od Davida Irvinga.“ Podle britského zákona mne Irving nemůže nutit ke svědecké výpovědi. Naslouchala jsem Ramptonovi se smíšenými pocity. Uklidnilo mě, že nebudu muset být podrobena křížovému výslechu mužem, jehož názory se mi ošklivily a jenž by určitě takovou příležitost využil k „získávání bodů“ za křivdy, o nichž se domnívá, že musí trpět. Ale současně jsem byla zklamaná, že nemohu otevřeně vyjádřit, jak jím pohrdám. Také jsem se obávala, že si budou lidé myslet, že mám strach se mu přímo postavit. Když právníci prošli různé právní aspekty a  rozdělili jednotlivé úkoly – z nichž byly některé tak vysoce odborné, že jsem měla pocit, že poslouchám rozhovor v  jazyce, kterému nerozumím – uvědomila jsem si, že v tomto dovedně řízeném úsilí má každý svůj úkol. Odborní svědkové sepíší zprávy. Naši výzkumníci, Nik a Thomas, projdou tisíce stránek dokumentace, kterou jsme obdrželi od Irvinga a budou vyhledávat informace závažné pro danou věc. Právníci tyto práce projdou

88

Předehra a připraví různé oficiální dokumenty a první návrh soupisu otázek, na které by měl Irving odpovědět. Teď jsem si již musela zvykat na skutečnost, že tuto záležitost neřídím. Na chvíli jsem měla dojem, že jsem pouhým divákem – pozorujícím a nic nekonajícím – v dramatu, kde je dána v sázku moje práce a moje pověst. Bylo to velice znepokojující. V obavě, abych nebránila postupu v práci právníků, přestala jsem se na všechno vyptávat a mlčky jsem seděla, což pro mne nebylo typické. Po dobu několika následujících měsíců jsem se vracela do Londýna, takže se mi časté cesty již staly běžnou záležitostí. Po ubytování v hotelu jsem odcházela do kanceláří firmy Mishcon, abych se poradila s Antho­nym a Jamesem, přečetla si dokumenty a sledovala videozáznamy s Irvingovými řečmi. Odborní svědkové a výzkumníci mi podávali informace o své práci. Večer jsem si dávala v hotelovém pokoji něco k jídlu a procházela ještě další doplňující materiály, jež se týkaly procesu. Po jednom nebo dvou dnech jsem pak odlétala zpět do Spojených států, kde jsem musela své přátele a kolegy zbavit iluzí, že je na těchto cestách něco vysoce podnětného nebo vzrušujícího. V červnu 1999 jsem se na několik dní vrátila do Londýna. Pak jsem letěla do Berlína na vědeckou konferenci a odtamtud jsem pokračovala do Osvětimi, kde jsem se připojila k Richardu Ramptonovi, Heather Rogersové, Robertu Janu van Peltovi a solicitorům z Davenport Lyons a Mishcon. Účelem této cesty bylo poskytnout právníkům – zejména Ramptonovi – možnost, aby si o tomto místě udělali obrázek bezprostředně z vlastní zkušenosti. Byl to Ken Stern z AJC, jenž se stal členem týmu právníků z úřední moci, kdo před několika měsíci Ramptonovi doporučil prohlídku Osvětimi jako naprosto nezbytnou. Ken, právník se zkušenostmi z vystupování před Nejvyšším soudem, řekl, že by si nikdy nedokázal představit projednávání případu vraždy bez trojrozměrného obrazu místa jejího spáchání. A toto bylo svým způsobem případem velmi velké vraždy. Když to Rampton tehdy uslyšel, nápadně zbledl. „Vím, že je to důležité,“ řekl Kenovi, „ale nevím, zda to zvládnu.“ Ačkoli jsem několikrát navštívila Osvětim, této cestě jsem přikládala jiný význam. Museli jsme si prohlédnout fyzické a dokumentární důkazy, které prokáží, že Irvingova tvrzení o táboře jsou lživá. Nelíbilo

89

Historie před soudem se mi být v Osvětimi, ale byla jsem ráda, že mi tato návštěva poskytne šanci Ramptona trochu lépe poznat. Berlín se zdál být dobrým místem k zahájení této cesty, neboť právě zde spočívaly kořeny vyhlazování, které vyvrcholilo v Osvětimi. Když jsem odevzdala text své přednášky, šla jsem si odpočinout od vědeckých rokování. Rozhodla jsem se pro „turistickou prohlídku“. Pro mne to znamenalo jít po místech, která mají vztah k  židovským dějinám nebo k holocaustu. I když obdivuji krásu scenérie Německa a jeho kultury, přičemž většinou jde o vskutku velkolepé hodnoty, přesto se mi nyní nedařilo mít z nich nějaké potěšení. Obvykle v Berlíně navštěvuji obnovené muzeum Pergamon, kde jsou vystaveny fantastické artefakty, jako například obrovský Diův oltář a známá babylonská brána bohyně Ištar. Ale tentokrát jsem tyto věci vynechala a  šla jsem rovnou do Wannsee Haus, tedy tam, kde se v  roce 1942 konala konference, na které Reinhard Heydrich, Himmlerův zástupce, vysvětloval organizační stránku konečného řešení ředitelům odborů na hlavních říšských ministerstvech. Heydrich věděl, že pokud nebudou tito byrokraté plně spolupracovat, tak uvádět konečné řešení do praxe nebude možné. Toto shromáždění bylo pravděpodobně jedinou akcí svého druhu; procedura zabíjení se otevřeně projednávala před vedoucími činiteli ministerských úřadů. Ve Wannsee Haus, vile na březích křišťálově čistého berlínského jezera, se nacházejí různé dokumenty, včetně zvacích dopisů na konferenci a programu schůze, které jsou vystaveny přímo ve stejném sále, kde se tehdy jednání odehrávalo. Byla jsem zde již předtím, ale tuto návštěvu jsem prožívala přece jen hodně jinak. Přemýšlela jsem o tom, jak zdejší akci popsal Adolf Eichmann při svém procesu. Podle Eichmanna měl Heydrich přijít do Wannsee v „oče­kávání velkých překážek a obtíží“. K jeho překvapení a potěšení vyjádřili ministerští činitelé „neočekávanou vstřícnost k dohodě“. Po devadesáti minutách bylo jednání ukončeno koňakem. Po návštěvě této výstavy jsem šla na několik set metrů vzdálenou pláž. Byla to jedna z nejrozporuplnějších scén na světe. Lidé se tu koupali, jezdili na malých jachtách a opalovali se. Koupila jsem si v kiosku

90

Předehra láhev minerálky, našla si místo na okraji vody. Pocítila jsem instinktivní potřebu promluvit si s někým, kdo by chápal, jak jsou dějiny tohoto místa spojeny s  bojem, do něhož jsem nyní zapojena. Zatelefonovala jsem Anthonymu. Řekla jsem mu, že právě dělám „průzkum“. Pak jsem mu popsala návštěvu místnosti, kde němečtí úředníci rozhodli o proceduře konečného řešení. Plná úzkosti jsem zamířila do místa židovského života – kde Židé byli nikoli objektem, ale subjektem – tedy do synagogy na Oranienburger Strasse. Byla založena v roce 1866 při slavnosti, které se zúčastnil pruský ministerský předseda Bismarck. Byla to jedna z prvních synagog, kterou německé úřady povolily postavit spíše na prestižní ulici než v nějaké zadní uličce. Nádherné dílo maurské architektury s průčelím složeným z neomítnutých žlutých cihel a hnědého kamene s červenými pruhy a zářící kupolovitou věží se židovskou hvězdou na špičce ve výšce pětapadesáti metrů bylo svatyní, kam se vešlo přes tři tisíce lidí. Pro berlínské Židy tato budova symbolizovala jejich svobodu k aspiraci na plnohodnotné účasti na životě sekulárního světa. Synagoga byla zapálena během masakrů za křišťálové noci v listopadu 1938, kdy stovky dalších synagog byly v Německu zničeny, ale její zkáze se podařilo zamezit, když velitel místní policie odvrátil dav nacistů a vydal hasičskému sboru rozkaz synagogu zachránit. Jeho statečný čin zde dnes oceňuje pamětní deska. Ironií osudu se stalo, že tato mohutná svatyně byla těžce poškozena náletem britských bombardérů v  roce 1943 a zdemolována východními Němci v roce 1958. Po řadě let opomíjení došlo nedávno k obnově jak průčelí, tak obrovské chrámové předsíně. Na místě, kde tato svatyně kdysi stávala, je dnes velká žulová plocha. Přesné obrysy půdorysu bývalé synagogy vyznačují sloupy. Na vzdálenějším konci tohoto prostoru – na způsob připomínající archeologické místo – se nachází několik kousků z kazatelny a Svatého oblouku, které byly zachráněny z hromady rumu a umístěny do míst, kde původně stály. Zdálo se, jako by některé z  nich byly nějak záhadně zavěšeny ve vzduchu. Když jsem tak stála na místě, kde se kdysi nacházel vchod do této nádherné svatyně a kde jsem viděla jen současnou prázdnotu,

91

Historie před soudem vzpomněla jsem si na koňak popíjený byrokraty ve Wannsee. Nepřítomnost, a to nejen synagogy, ale i obce, jejíž zkázu zde koordinovali, byla přímo hmatatelná.

Jezuité, Bílý dům, Hollywood a vražedná pole Následujícího dne jsem už nastupovala do vlaku směrem do Polska. Usadila jsem se v  kupé a  vzala do ruky osmisetstránkovou zprávu o  Osvětimi od Roberta Jana van Pelta. Jela jsem vlakem, abych si ji mohla v  klidu přečíst před naší návštěvou bývalého koncentračního tábora. Když jsme se blížili ke Krakovu, přerušila jsem četbu zprávy a připomněla jsem si osudy naší rodiny. Otec opustil Německo ve svých dvaceti letech, protože v zemi byla zlá hospodářská situace. Ačkoli neměl ve Spojených státech žádné příbuzné, přesto se tam rozjel. Rodiče mojí matky přišli z Polska těsně před první světovou válkou. Co kdyby se jim to nepodařilo? Obecně vzato jsem takovou hypotézu považovala za historicky nepoužitelnou, ale jak jsem jela stále na východ, tak bylo těžké i takovou myšlenku z hlavy vypudit. Když vjel vlak do stanice, cítila jsem, jak mne zaplavuje hluboké odhodlání bojovat ze všech sil. Přijela jsem do Krakova ještě dříve než naše skupina. Když jsem se ubytovala v hotelu, šla jsem navštívit pátera Stanislava Musiala, jezui­tu, se kterým jsem se poprvé setkala v roce 1989 na hřbitově za krakovskou synagogou Rema ze šestnáctého století. Na hřbitově byly uloženy ostatky jak velkých židovských učenců, tak i těch Židů, jejichž totožnost upadla chodem dějin v  zapomenutí. Musial zrovna doprovázel menší skupinu turistů. Když viděl, jak si zachmuřeně prohlížím jeden z náhrobních kamenů, tak mi se slzami v očích řekl: „Je mi to líto, že vše, co vám návštěva těchto míst může poskytnout, jsou jen hřbitovy a vražedná pole.“ Páter Musial kdysi působil jako tajemník komise polského episkopátu pro dialog s judaismem. Z titulu této funkce sestavil návrh prohlášení o roli církve v době holocaustu. Lidmi, kteří se zúčastnili kato­

92

Předehra licko-židovského dialogu, byl vysoce oceňován. Ale vše se změnilo, když se rozhořela diskuze o sedmimetrovém kříži, který nechaly vztyčit karmelitánské jeptišky v jejich osvětimském klášteře. Židé ostře protestovali poukazem na to, že tento kříž dává táboru zřetelně křesťanský charakter. Musial, jenž se zúčastnil jednání, se tento problém snažil překonat, když v rozporu s mnoha polskými katolickými vůdci prohlásil: „Nikdy nebude možné dostatečně silně zdůraznit, že osud Židů byl v poslední válce nesrovnatelně horší, než osud jiných národů.“ Polský primas, kardinál Jozef Glemp, zastával naprosto odlišný postoj. Vracel se zpět ke starým tradičním stereotypním řečem o Židech, jako že se považují za „lidi povznesené nad ostatními“ a že židovská moc spočívá „ve sdělovacích prostředcích, které mají pohodlně k dispozici v mnoha zemích.“ Další polští klerikové opakovali jeho názory jako ozvěnu. Páter Musial kritizoval církevní představitele za tyto postoje a prosazoval dialog se Židy. Vědci, kteří sledovali tuto debatu, hodnotili Musialovy výroky jako „pozoruhodnou změnu v tónu“, zejména když se muselo vzít v úvahu, že pocházely od polského katolického duchovního. Tím si ovšem nezískal žádnou oblibu u svých nadřízených. Krátce poté byl přeložen s tím, že jeho novým působištěm se stal domov pro staré ženy. Zatrpkle to komentoval: „Prominou vám všechno, kromě kritiky biskupů.“ Mnozí z  jeho kněžských kolegů se mu vyhýbali. Jezuitské nakladatelství mu odmítlo možnost napsat úvod do knihy o Židech a křesťanech v Polsku, i když to doporučoval americký profesor, jenž publikaci uspořádal k vydání. Na žádné konference pak již nebyl zván. Odpoledne jsme strávili procházkou po Kazimierzi, bývalé židovské čtvrti v Krakově, jehož hlavní náměstí sehrálo tak významnou roli ve Spielbergově filmu Schindler’ s list (Schindlerův seznam). Příslušníci krakovské židovské obce zastavovali pátera Musiala, aby mu popřáli vše nejlepší. Když jsme si v kavárně židovského kulturního centra objednali kávu, jeho ředitel si od nás odmítl vzít peníze. Zdálo se, že se páter Musial snaží zdůrazňovat mezinárodní aspekt tragédie Šoa. Nad kávou mi líčil, jak se stydí, že v  takových zemích,

93

Historie před soudem jako Francie, museli být římskokatoličtí představitelé dotlačeni k tomu, aby se až dlouho po holocaustu omluvili, že církev selhala, když nepomohla židovským obětem. Tento katolický kněz, jenž většinu svého života prožil pod komunismem, poznamenal, nikoli bez stopy ironie, že „francouzští komunisté se nemuseli omlouvat, ti totiž neměli za co se omlouvat.“ Páter Musial se domnívá, že selhání katolické církve, zejména ve srovnání s činností komunistů, je „hluboce trapné“. Když jsme se loučili, řekl mi: „Buďte pevná.“ Odpověděla jsem mu, že oba vedeme zápas a že ten jeho je mnohem osamělejší než ten můj. Já dostávám podporu z mnoha stran, zatímco on je vyloučen z účasti na samotném dialogu, který tak vydatně prosazuje a je donucen působit v pečovatelském domě pro lidi postižené demencí. „Ne,“ ujišťoval mne, „také toto je Božím dílem. Se svým svědomím jsem vyrovnán. Předtím jsem měl svázané ruce, nyní jsem svobodný. Mohu říkat cokoli.“ Musial vyjadřoval pravdu, která je hybným motorem veškerého lidského počínání. Po rozloučení s páterem Musialem jsem se toulala krakovskými ulicemi. Byl krásný den, slunečný a jasný, takový den, jaký dle mého soudu nemohl být atmosféricky vůbec představitelný v blízkosti místa, jakým je Osvětim. Město bylo vyzdobeno žlutobílými prapory, barvami Vatikánu, na počest nadcházející návštěvy papeže. Šla jsem podél Visly, kde moje babička, pocházející z Krakova, tančila lidové tance se spolužáky, a jak vzpomínala, byly to dny „zlatého věku“. Odtud jsem šla na Tržní náměstí, což je centrální bod tohoto středověkého města. Je to rozsáhlé prostranství, kterému dominuje radnice ze sedmnáctého století. Usadila jsem se na náměstí u jednoho z malých skládacích stolků, objednala si espreso a začala si zapisovat do deníku, když se mi ozval mobilní telefon. Volající se mi představil jako pracovník štábu Bílého domu. Domnívala jsem se, že je to někdo z mých přátel a dělá si ze mne legraci. A tak jsem odpověděla: „Tak dobře, o co jde?“ Hlas na druhém konci mě ujišťoval, že skutečně pracuje v oddělení úřadu prezidenta Spojených států, které se zabývá prezidentskými dekrety, a abych zavolala zpět a přesvědčila se, že je to pravda. Informoval mě, že prezident Clinton mne právě opětovně jmenoval do druhé-

94

Předehra ho období jako členku Rady pro památník holocaustu v USA. Vrátila jsem se ke svému deníku, když telefon znovu zazvonil. Byl to filmový producent, který se dověděl o mém případu a chtěl vědět, zda bych byla ochotná poskytnout práva na filmovou verzi mého příběhu. Ohromena takovou zprávou, že producent považoval můj případ za hodný filmové podoby, řekla jsem, že považuji za předčasné o tom dokonce jen přemýšlet. Ráno následujícího dne jsem odjela s Veronikou Brynesovou, právničkou od Mishcon, do Osvětimi. U vchodu do tábora nás již očekával Rampton spolu s Heather, Robertem Janem a Markem, právníkem od Penguin. Když jsem vystupovala z auta, Rampton prohlásil: „Aha, toto je autorka naší smůly.“ Začali jsme návštěvou archivu. Když jsme vstoupili, byli již architektonické plány krematoria rozloženy na stole. Některé z těchto pečlivě zhotovených dokumentů byly vypracovány vězni, kteří, jak poukázal Robert Jan, je podepisovali nikoli svým jménem, nýbrž jen vězeňským číslem. To jediné, co jsem si v této chvíli uvědomila, byla vzpomínka Prima Leviho na jeho dobu v Osvětimi, když v souvislosti s vytetovaným číslem na své paži řekl: „Pouze člověk je hoden mít jméno.“ Robert Jan zdůraznil, že každé rozhodnutí o tomto táboře mělo své dopady i na technický provoz. Jestliže vězni měli být ubytováni, tak bylo zapotřebí postavit baráky. Jestliže měli být vysvlečeni a  zbaveni svých osobních předmětů, musely být k dispozici sklady. A jestliže měli být lidé zabíjeni, bylo nutno vymyslet metodu, která nepožadovala vysoké nároky na náklady. Když jsem si prohlížela tyto výkresy, připomněla jsem si fotografii z roku 1943, na které byli architekti a inženýři odpovědní za projekci a výstavbu Osvětimi. Někteří z nich byli před válkou civilními architekty a plánovači měst. Jeden z nich se vyškolil v německém Bauhausu. Na snímku se pyšně usmívají. V duchu jsem se snažila vybavit si tyto tváře a porovnat je s plány, které nyní ležely přede mnou. Existence těchto architektonických plánů a dalších záznamů pro nás byla skutečným pokladem. Ukazovaly, jak se to stalo. Když se v lednu 1945 blížili Sověti k Osvětimi, zničili Němci velitelství tábora a také většinu dokumentace o vraždícím mechanismu. Ale ve

95

Historie před soudem zmatku, který tehdy panoval, zapomněli na kancelář s  dokumentací o stavbě tábora. A tam právě byl uložen podstatný dokumentační materiál, včetně pracovních výkresů krematoria. Celá tato složka plánů byla použita přímo na stavebních místech, jak o  tom svědčí skvrny, pomačkané listy a poznámky tužkou nebo perem, které byly pořizované přímo na ně. Ramptom zasypal Roberta Jana otázkami o dveřích, oknech, zdvižích a o kapacitě spalování. Seděli jsme v archivu největších světových vražedných polí a já měla pocit, jako bych sledovala obhajobu dizertační práce. Robert Jan vysvětloval, že než se Osvětim stala místem zabíjení, byla řadovým koncentračním táborem. Za účelem zpopelnění mrtvých vězňů bylo zapotřebí mít zde také krematorium. Toto zařízení bylo projektováno tak, aby odpovídalo směrnicím pro výstavbu německých civilních budov. To znamená, že architekti byli nuceni zahrnout do plánů také pitevny, i když to vedoucí činitelé ze správy koncentráku Osvětim nepožadovali. Ale nakonec je němečtí doktoři využívali pro své medicínské pokusy – což platilo zejména o nejznámějším z nich – tedy o Mengelem. Když byla Březinka, satelitní tábor nedaleko Osvětimi, určena jako vyhlazovací centrum, tak zde byla přestavěna dvě krematoria, známá jako číslo 2 a 3 (krematorium číslo 1 bylo v  Osvětimi). Pitevny byly přeměněny na plynové komory. V  prosinci 1942 se Walther Dejaco, pobočník náčelníka stavební kanceláře v Osvětimi, rozhodl načrtnout změny potřebné k tomu, aby zde mohly být zavedeny plynové komory. Dejaco, jenž byl natolik vysoko v hierarchii SS, aby byl dostatečně důvěryhodným pro provedení změn, přesunul skluzný žlab, od počátku koncipovaný pro dopravu těl do márnice, za schodiště. Robert Jan v této souvislosti řekl: „Mrtvá těla kloužou dolů ve žlabu. Ale živí lidé si mohli jít pro smrt pěšky.“ Schodiště vedlo do svlékárny a odtud do plynové komory. V lednu 1943 nakreslil Dejaco plány pro dvě nové plynové komory, kremační pece 4 a  5. Jelikož tyto budovy ještě neexistovaly, byly vyprojektovány tak, aby byly mnohem účinnější než stávající zařízení. Celková konstrukce se nacházela na jednom podlaží, aby se těla mohla

96

Předehra dopravovat přímo k pecím. Strop plynových komor byl nižší než byly stropy ostatních místností v budově, aby bylo využití plynu hospodárnější. Rampton se zeptal, proč k tomu nemohly posloužit márnice. Robert Jan poukázal na topný systém a odpověděl otázkou: „Proč by se měla vyhřívat márnice?“ Plány pro kremační pece 4 a 5 vyžadovaly okna o rozměrech 30 krát 40 centimetrů, skrze která se dovnitř vpouštěl cyklon B. Robert Jan nám ukázal příkaz z osvětimské stavební kanceláře z února 1943 k „výrobě 12 plynotěsných dveří (okenic) s přibližnými rozměry 30×40 cm.“ Pak nás odvedl z archivu do malého skladiště, kde se nacházely tři zubem času poznamenané okenice o výše uvedených rozměrech. Zbytky plynotěsné pásky na jejích okrajích byly stále patrné. Okenice se zavíraly zvenčí, což bylo určitě nepraktické zařízení pro jakoukoli místnost, kromě takové, u které si chtěl někdo pojistit, že ji nebude možné otevřít zevnitř. Tento výkres, pracovní příkaz a zachovalé okenice ve skladu tvořily sice jednoduchý, ale omračující příklad souběhu důkazů. Kolem poledne jsme zamířili do kavárny. Osvětim je nyní turistické místo a jako takové musí mít i zařízení pro občerstvení. Ovšem naše konverzace vázla. Všichni se velice pečlivě vyhýbali debatě o tom, co jsme právě viděli. Tiše jsem řekla Heather, která byla bledá a otřesená, že podle židovské tradice nic není v podstatě nikdy dobré nebo zlé. Jeden chirurg použije nože, aby zachránil lidský život, zatímco někdo jiný může stejným nožem člověka zabít. Architekti využívají svých dovedností k tomu, aby narýsovali velké divy krásy, zatímco osvětimští architekti svoji dovednost zneužili k naprosto odlišnému účelu. Po obědě jsme navštívili Osvětim I, což je sekce koncentračního tábora v osvětimském komplexu. Během celého tohoto dne se Rampton zaměřoval jako laserový paprsek na ústřední téma a neustále vyžadoval odpovědi na celý proud svých otázek o táboře. Měli jsme v plánu přenocovat v hostelu v Osvětimi. Když jsme tam přijeli, dověděli jsme se, že pro nás všechny nemají dost pokojů. Šťastná, že nemusím zůstat tak blízko tábora, dobrovolně jsem nabídla, že se vrátím s Veronikou do Krakova. Robert Jan naléhal, že se nejdříve musíme něčeho napít. Rampton byl tímto návrhem viditelně potěšen.

97

Historie před soudem Natěsnali jsme se do auta a vyrazili hledat nějaký lokál. Robert Jan nás ujišťoval, že ví o jednom, který je prý dobrý. „Výborná vodka. Výborné jídlo.“ Řekla jsem Robertu Janovi, že jsem očekávala, že se velmi dobře vyzná v táboře, ale že jsem rozhodně nečekala, že by se vyznal i v místních hostincích. Vysvětloval, že není možné být v tomto prostředí delší dobu a zkoumat všechny tyto věci, aniž by si pak člověk nedal něco dobrého k pití. Po několika sklenkách vína jsme s Veronikou zamířily zpět do Krakova. Navečeřely jsme se v centru staré židovské čtvrti Kazimierz. Nejmodernější restaurace a  jazzové kluby se nacházely v  těsné blízkosti synagog ze šestnáctého století. Bylo to v těch místech, kde nacisté začali s likvidací ghetta. Při večeři jsem Veronice vyprávěla, že když mne na cestách do Londýna trápí porucha biorytmu, tedy známá pásmová nemoc, když cestující v letadle překonává několik časových pásem, tak na obrazovce sleduji kriket, i když tomuto sportu vůbec nerozumím. Veronika, kriketový nadšenec, mi vysvětlila pravidla. Uprostřed jejího výkladu jsem se v duchu začala toulat někde jinde a uvědomila jsem si, že se vůbec nezajímám o žádná pravidla této hry. Potřebovala jsem, aspoň pro tuto noc, zapomenout na historii Osvětimi a Březinky.

Soudní cesta – žádné vzpomínání Druhého dne ráno jsme se setkali u vstupu do Březinky, tábora smrti. Robert Jan navrhl, abychom začali procházkou po jejím obvodu. Rampton poněkud stroze řekl: „Žádejte po nás věci, které náš případ posunou kupředu. Toto není žádná sentimentální cesta. Je to soudní záležitost.“ Byla jsem nepříjemně překvapena tím, jak se mi zdál být schopen tak výslovně odlišovat jedno od druhého. Robert Jan si myslel, že taková procházka má svůj význam, neboť nám přiblíží jistý pocit nenormálnosti tohoto místa. Rampton s tím nakonec jen velice ne­ochotně souhlasil. Navštívila jsem tento tábor již mnohokrát a byla jsem i na strážní věži, odkud bylo možno dohlédnout až do nejvzdálenějších koutů lágru. Ale nikdy jsem nešla po jeho obvodu. Tato procházka mi poskytla mnohem kon-

98

Předehra krétnější obrázek o velikosti tábora. Když jsme pak procházeli napříč táborem, připomněla jsem si Ramptonovu poznámku o tom, že se nejedná o žádnou cestu k uctívání památek. Nepochybně, soudní záležitosti diktovaly program dne. Vybrali jsme si Ramptona, jelikož to byl prvotřídní právní zástupce. Ale nechápala jsem, proč by cesta k těmto vražedným polím nemohla mít nějaký prvek památné úcty, zejména u lidí, kteří jsou zde poprvé. Pokoušela jsem se přesvědčit, že bych měla být potěšena jeho jednoznačným zaměřením. V ženském táboře jsme se zastavili u baráků smrti. Ženy předurčené pro plynové komory zde byly drženy, dokud nebyly zavražděny. Je to tmavý, skličující prostor s řadami baráků. Robert Jan vysvětloval, že Němci čekali, až měli dostatečný počet k zaplnění plynové komory, protože chtěli plyn účinně využívat – více lidí znamenalo méně plynu a  rychlejší konec. Kromě toho nepovažovali za hospodárné spouštět pece krematoria, dokud se nenahromadí dostatečný počet těl ke spálení. Jelikož tyto vězenkyně měly být zabity, nedostávaly žádné jídlo ani vodu. Naše jinak hlučná skupina ztichla. Když jsme odcházeli z prostoru baráků, Rampton klopýtl a nahlas zaklel. Jako kuřák preferující francouzskou značku Gitanes, si ihned zapálil cigaretu. Když ji dokouřil, zapálil si další. Od baráků smrti jsme šli k odvšivovací budově, kde se prováděla dezinfekce oděvů prostřednictvím cyklonu B, tedy stejným plynem, jakým byli zabíjeni lidé. Bylo to místo, kde Leuchter našel plynové reziduum, jehož koncentrace byla vyšší, než v plynových komorách. Rampton se pozorně vyptával Roberta Jana na Leuchterův nález. Když se Ramptonovy otázky stávaly stále agresivnější, začala jsem se cítit velice trapně. Vypadalo to tak, že chce po Robertu Janovi, aby dokázal, že byli lidé vražděni v plynových komorách. Nakonec se Rampton netrpělivě zeptal: „Nebylo by aktuální, aby důvěryhodní experti provedli rozsáhlý vědecký průzkum tohoto místa?“ Byla jsem ohromena očividným Ramptonovým přesvědčením, že potřebujeme vědeckou studii, která „dokáže“, že plynové komory byly továrnou na smrt. Nebyla jsem schopna se ovládnout, a tak jsem vybuchla:

99

Historie před soudem „Proč potřebujeme vědecké průzkumy? Máme přece důkazy.“ Rampton na mne pohlédl a v odpovědi, která se nesla v tónině rozmrzelosti, řekl: „Promiňte, ale já to potřebuji vědět.“ Nic jsem neřekla, ale cítila jsem, jak se uvnitř celá ­chvěji. Nemohla jsem pochopit, proč Rampton na Roberta Jana takové otázky vypálil a vklouzla jsem zpět mezi ostatní ve skupině. Opustili jsme objekt pro odvšivování a šli k tomu, co zůstalo zachováno z krematoria číslo 4. Byla jsem už emociálně i fyzicky vyčerpaná, a  tak jsem si sedla na hromadu cihel, které kdysi tvořily zeď. Jediné, o  čem jsem v  tu chvíli byla schopna přemítat, bylo pomyšlení, že se proces bude podle všeho odvíjet od zkoumání Irvingova zneužití historických důkazů až po debatu o tom, zda k holocaustu došlo, či nedošlo. A ještě horší bylo, že jsem to nemohla nijak změnit. Děsila jsem se, protože Březinka je na každý pád strašlivé místo. Ale teď to na mne padalo ještě tíživěji. Když ke mně přistoupila Heat­her, nemohla jsem si pomoci, abych jí otevřeně neřekla: „Pokud se toto má stát procesem ‚došlo vůbec někdy k nějakému holocaustu?‘, pak jsem tady zbytečná.“ Neměla jsem ponětí, co jsem vlastně mínila tím výrokem „jsem tady zbytečná“, ale řekla jsem to, i když mi bylo jasné, že teď již nelze celou justiční záležitost zastavit. Její odpověď byla důrazná. „David Irving není hoden, aby se s ním zacházelo jako v rukavičkách. A k tomu by měl i tento proces přispět.“ Ujišťovala mne, že sestava našich právníků nedopustí, aby se soudní líčení přeměnilo v debatu s popírači holocaustu, jaké jsem se po léta vyhýbala. „Každý, kdo je zaangažován na tomto případu, uznává, že tomu tak nemůže být.“ Její klidné, ale rozhodné vystupování a  očividná důraznost mě poněkud uklidňovaly. Pak jsme se odebrali prozkoumat malá venkovská stavení, která sloužila jako první plynové komory. Abychom se tam dostali, museli jsme překonat bažinatý odpadní příkop s  úzkým betonovým pásem po jeho okraji. Napříč příkopem vedl řetězový plot, kterého jsem se pevně držela, když jsem se pomalu sunula na druhý břeh. Nad stojatou

100

Předehra hnilobnou vodou bylo plno komárů a jelikož jsem do té vody nechtěla spadnout a musela se držet oběma rukama, stala jsem se jejich snadnou kořistí. V okamžiku, když jsem se dostala na druhou stranu, měla jsem na tváři a na rukou zarudlé štípance. Na sklonku dne, když jsme stáli u ruin krematoria číslo 2, jsem tiše vysvětlila, že k tomuto místu nemohu přistoupit, aniž bych nevykonala jistý památečný akt. S Ramptonovou výtkou, že tato návštěva má právnický a nikoli sentimentální ráz, jak mi stále znělo v uších, jsem sebevědomě pozvala i ostatní, aby se ke mně připojili ke vzpomínkové modlitbě. Shromáždili jsme se kolem toho, co zůstalo z plynových komor. Recitovala jsem tradiční židovskou modlitbu za mrtvé, El molei racha­ mim, „Ó, milosrdný Bože“, která žádá, aby se těm, kdo na tomto místě trpěli, dostalo věčného míru pod ochrannými křídly nebes. Po anglické verzi jsem tuto modlitbu ještě zopakovala hebrejsky, i když jsem si byla vědoma toho, jak nás tlačil čas. Byla jsem překvapena, když jsem uslyšela někoho, kdo se ke mně tiše připojil. Když jsem se ohlédla, spatřila jsem Roberta Jana s pokrývkou na hlavě, jenž opakoval má slova. Teprve teď jsem si uvědomila, že je Žid. V úsilí nenechat hlavní účel této soudní cesty na okraji jsem modlitbu vyslovila prakticky se zatajeným dechem. Když jsme se vraceli k našim vozům, nikdo nic neřekl. Cestou jsme minuli karmelitánský klášter a  kříž. Zastavili jsme u  osamělého hostelu, kde byla ubytována část naší skupiny. Zatímco jsme seděli ve venkovské zahradě a čekali, až si ostatní vyzvednou zavazadla, zazvonil Ramptonův mobilní telefon. Byla to jeho žena Carolyn. Ačkoli jsem nechtěla poslouchat, přesto jsem zaslechla, jak říká: „Právě jsem přišel z místa, které musí být nejstrašnější na zemském povrchu. Ale promluvíme si o tom, až se vrátím.“ Tak se s manželkou rozloučil a my jsme se vrátili k naší cestě justičního zkoumání. O několik hodin později jsem si zaplavala v našem krakovském hotelu, a po tolik potřebné sprše jsem si vzala jiné šaty a odešla na večeři do hezké restaurace nedaleko Tržního náměstí, kde už se ostatní scházeli. Rampton, jenž měl vášeň pro dobrou skotskou, a dokonce ještě větší pro víno, objednal pro náš stůl jak whisky, tak několik lahví vína. Nikdo neodmítl. Ačkoli jsme se snažili mluvit o  jiných věcech,

101

Historie před soudem k­ onverzace se nakonec zase stočila na Osvětim. Rampton poznamenal, že v civilizovaném světě není prostor pro místo, jako je Osvětim, a to ani jako turistická atrakce. Přemítal o tom, že kdyby dostal příkaz vypracovat takové archi­tektonické náčrty, že by pravděpodobně uposlechl. „Jsem totiž zbabělec,“ řekl. Nikdo nic neřekl, tak pokračoval: „Proč jsem musel vidět toto místo? Nikoli proto, abych se něco dověděl, ale abych byl zděšen… V soudní síni uctím památku tohoto místa.“ Mark Bateman, advokát z firmy Davenport Lyons, mi řekl s omluvným tónem: „Vím, že některé naše otázky by mohly být považovány za necitlivé, ale my je musíme pokládat, abychom se připravili na proces.“ Poděkovala jsem mu za jeho účast a ujistila ho, že jeho argumenty chápu. Pak jsme se ještě museli vypořádat se spoustou skleniček ledové vodky. Časně zrána jsme odletěli zpátky do Londýna. Zamířila jsem rovnou do kanceláří firmy Mishcon, abych se v konferenčním sále v přízemí podívala na videozáznam Irvingových projevů. V jednom z nich prohlašoval, že nastal čas „potopit bitevní loď Osvětim“. Jeho tvrzení doprovázel smích jeho publika. Na jedné pásce je zachyceno shromáždění neonacistů a  následný pochod ulicemi Halle, středověkého východoněmeckého města, kde se narodil Reinhard Heydrich, jenž řídil schůze ve Wannsee. Řady holých lebek, najatých rváčů, pochodovaly před Irvingem. Jejich kožené bundy, cvočky pobité opasky a vysoké šněrovací boty ostře kontrastovaly s  jeho tmavým oblekem. Někteří pochodující nesli Reichskriegsflagge, říšský bojový prapor, který němečtí protestující často používají namísto zakázaného hákového kříže. Když se Irving postavil, aby promluvil, dav přerušoval jeho řeč výkřiky „Sieg Heil! Sieg Heil!“ Irving se pokoušel utlumit tyto výkřiky varováním, že to jeho věci příliš nepomůže. Vypnula jsem záznam a chvíli tiše seděla. Pokoušela jsem se najít způsob, jak tyto příšerné scény zpracovat. Nakonec jsem vstala, odešla do Jamesovy kanceláře a řekla mu, že odcházím do Britského muzea, abych si prohlédla výstavu z dějin Asýrie. Na Jamesově tváři se objevil zmatený výraz. „Proč jdete zrovna na takovou výstavu, když tady

102

Předehra máme tolik materiálu, který jste chtěla vidět?“ Vysvětlila jsem mu, že v  8. století př. n. l. postavil král Sancherib nádherný palác v  Ninive. Chlubil se tím, že „zpustošil nespočet měst v Judeji“ a že dostal velké daně od Hezekiáše, krále Izraelitů. „Ale proč,“ ptal se stále zmatený James, „má být ta návštěva právě nyní?“ Odpověděla jsem mu, že moje přítelkyně Grace Grossmanová, kurátorka hlavního muzea judaik, mi před odletem z Londýna řekla: „Kdysi se Asyřané snažili zničit židovský lid. Dnes jsou jejich zbytky v muzeích. A my jsme tady stále. Vzpomeň si na to, až budeš stát proti Davidovi Irvingovi.“ Krátce po mém návratu domů se v deníku New York Times objevil článek o našem případu. Věděla jsem, že už je na obzoru a že je očekáván s jistými nadějemi. Anthony a já jsme se rozhodli být v kontaktu s tiskem, neboť jsme byli přesvědčeni, že bylo velmi důležité, když New York Times vyšel nyní ven s touto informací. Bude to naše první veřejné vystoupení s vyjádřením jednoznačného stanoviska. Nalistovala jsem rubriku „Humanitní vědy a názory“ a spatřila titulek: „skeptik holocaustu je brán vážně“ Irving a „skeptik“ holocaustu? Každý reportér, který alespoň trochu prozkoumal Irvinga, ví, že je mnohem víc než jen „skeptickým“. Pokračovala jsme v četbě článku, neboť jsem věděla, že titulky občas nedokáží přesně vystihnout obsah sděleného. V tomto případě titulek věrně odrážel podstatu článku, který začal otázkou: „Může být publicista, který se domnívá, že holocaust byl podvod, stále ještě považován za velkého historika?“ Tak zní formulace Dona Guttenplana, londýnského publicisty na volné noze, který psal poprvé do těchto novin a který dále uvádí, že tento případ „klade znepokojující otázky o praxi historie“. Irving mu řekl, že „v Osvětimi nikdy žádné plynové komory nebyly“. Irving se domnívá, že z něj tento výrok nedělá žádného popírače, protože jeho tvrzení „jsou pravdivá“. Irving také Guttenplanovi řekl: „Mrzí mne, že je to právě profesorka Lipstadtová, kdo vybočil z řady a vystřelil.“ Guttenplan se zřejmě nenechal vyvést z míry Irvingovou představivostí a tato poněkud překvapivá (hrozivá) tvrzení pominul mlčením.

103

Historie před soudem Guttenplan rovněž ponoukal jiné historiky, aby se vyjadřovali k holocaustu. Raul Hilberg prohlásil, „nejsem zastáncem žádného tabu.“ Mark Mazower z Princetonské univerzity trval na tom, že historici se nemohou omezovat jen na lidi, s nimiž jsou „intelektuálně spřízněni.“ Když jsem vycházela z těchto výroků, tak jsem byla zvědavá, jak jim Guttenplan tento případ vlastně prezentoval. Nechtěla jsem ­samozřejmě vytvářet nějaké tabu nebo umlčovat Irvinga. Ve skutečnosti to bylo naopak, Irving chtěl právě toto dělat mně. Moje kritika Irvinga neměla nic společného s intelektuálními rozdíly, jak to předpokládal Mazower. Pokud ovšem z Mazowerova pohledu nebylo míněno, že moje kritika Irvingova popírání holocaustu a antisemitismu nás vzájemně staví do intelektuálně protikladných pozic.Ačkoli jsme spolu s Anthonym uvedli Guttenplanovi několik specifických příkladů, jak závažně Irving překrucoval důkazy o holocaustu, přesto popsal náš soudní případ jako vzájemnou pranici dvou historiků kvůli historickému výkladu. Měla jsem dojem, že jeho bezděčné přání být nestranným nebo jen provokujícím odsunulo stranou důkazy a jeho znalosti o nich vymazalo. Asi po týdnu se Guttenplan ozval. Chtěl znát naši reakci na jeho článek. Anthony si nebral žádné servítky. „Deborah se domnívá, že je to strašný článek. Totéž si myslím i já.“ Krátce poté mne Guttenplan kontaktoval, aby uznal, že jsem měla „důvody“ k tomu, abych se na něho hněvala. Tvrdil, že historici se bojí o Irvingovi veřejně mluvit, protože se obávají jeho pověsti člověka, který se neustále soudí. Proto článek končil v Irvingův prospěch. Ale tvrdil, že jeho první varianta přesněji odrážela moji pozici. Nicméně, Patricia Cohenová, redaktorka v listě New York Times, tento článek považovala za příliš předpojatý a zavazující, což si vyložil jako pokyn, aby v konečné verzi článek vyzněl vyváženě. Řekl mi, že přistoupil na její požadavky, a pak viděl, jak jejich úmysly, „kdy se dva Židé pokoušeli být fér“, vedly k tomu, že zašli až příliš daleko. Žasla jsem, že se stylizoval do role autocenzora, protože je Žid a že stejné sentimenty přisuzoval své redaktorce v novinách. Tato příhoda mi připomněla, že to, co se zdálo tak zřejmým pro mne o  podstatě našeho soudního případu, nebylo tak docela jasným pro ostatní, dokonce i když o tom referovali pro New York Times.

104

(4)

•

Naše objektivní změny

„N

a každém kroku našeho zkoumání důkazů jsme se setkávali se zauzlenou spletí zkreslování, zamlčování a manipulací.“ Tato slova uvedl Richard Evans v úvodu svého odborného posudku, který se nesl ve znamení útoku na Irvingovo psaní o holocaustu. V dalším odstavci Evans připouští, že tím vším byl zaskočen: „Nebyl jsem připraven na takovou absolutní hloubku licoměrnosti, s jakou jsem se setkal u Irvingova způsobu zacházení s historickými prameny, ani na způsob, jakým se tato nepoctivost promítá v  celém jeho tištěném i mluveném produktu. Prostupuje to jeho ranými pracemi, stejně jako jeho posledními publikacemi…“ Jeho četné chyby pomocníci Nik a  Thomas – kteří v  létě 1999, kdy Evans předložil svoji zprávu, už pracovali na případu osmnáct měsíců, tedy mnohem déle, než mohl kdokoli očekávat – vlastně vůbec nemuseli porovnávat s metodou, jakou ve svém historickém bádání užíval. Nemuseli to dělat, protože našli zkreslované údaje „v každém jednotlivém případu, který podrobili zkoumání.“ Po detailním průzkumu četných příkladů Irvingova historického pochybení, jež se týká holocaustu a bombardování Drážďan, Evans napsal: „Jestliže za historika považujeme někoho, kdo je hluboce zainteresován na tom, aby odhalil pravdu o  minulosti a  podal o  tom co

105

Historie před soudem ­ ejpřesnější ­ zprávu, pak Irving není historik… Irving je v  podstatě n ­ideologem, ­který ­využívá historii k prosazování vlastních politických cílů.“ Evans dospěl k závěru, že „nic z Irvingových knih, projevů nebo článků, ani jeden odstavec, ani jednu větu, nelze považovat za přesnou interpretaci historického jevu. Vše, co uvádí, je z  hlediska historické pravdy naprosto bezcenné.“ Když jsem dokončovala čtení jeho zprávy o  740 stránkách textu, vzpomněla jsem si na naši večeři před rokem, kdy Evans tak rozhodně odmítal můj návrh, aby řekl před soudem, že David Irving není historik. Nemyslel si, že by zapůsobilo tvrzení, že autor více než dvaceti knih o historii není historikem. Avšak díky svému přímému kontaktu s důkazy podrobil Evans Irvingovu práci zničující kritice. Evans přitom nepřipustil, aby veřejné anebo jeho osobní mínění subjektivním způsobem deformovalo informace, s nimiž se nyní setkal. Znovu jsem si připomněla, že právě takto pracuje skutečný historik. Téměř opilá vzrušením jsem Evansovi po e-mailu rychle blahopřála a jednu kopii poslala Jamesovi. Nechtěla jsem samozřejmě vypadat jako zbrklá Američanka, a tak jsem se pokusila o formulaci, která měla podle mé představy odpovídat britské rezervovanosti: „Blahopřeji ke zprávě. Je docela dobrá.“ James rychle odpověděl: „Co se vám na Evansově zprávě nelíbí?“ Odpověděla jsem: „Líbí se mi.“ Teprve po výměně několika e-mailů se záhada objasnila. Jelikož jsem použila slovo „docela“, tak to vyvolalo zmatek, protože v žargonu britské angličtiny to znamenalo, že mé ocenění této zprávy je pouze poněkud mlhavé. Rychle jsem všechno napravila krátkým e-mailem: „Fantastická historiografická práce.“ Když jsem se pak v areálu Emory setkala s mým kolegou Melem Konnerem, vítězoslavně jsem mu oznámila, že Evans si myslí, že Irving není historik. Byl překvapen. Nikoliv Evansovým závěrem, nýbrž mým vzrušením: „Vždyť jsi přece věděla už při psaní tvé knihy, že Irving není důvěryhodný historik.“ Cítila jsem se pokárána a dokonce i trochu naivní. Mel to řekl správně. Evans jen potvrdil, co jsem o tomto případu již dlouho znala. Na vysvětlení jsem zamumlala:

106

Předehra „Když jsem se poprvé setkala s Evansem, tak mě podezíral z toho, že moje hodnocení Irvinga je nadsazené. Ale teď, když si všechno sám prozkoumal, už ví, že jsem měla pravdu.“ Mé vysvětlení bylo sice přijatelné, ale nikoli dostatečné. Uvědomila jsem si, že Evansova zpráva vlastně představovala hodnocení forem, subjektivní odpověď badatelům, kteří odmítali Irvingovo popírání jako nešťastný úlet. Evansova zjištění také potvrzovala, že napravovat nebo ignorovat Irvingova obvinění, jak to někteří doporučovali, není řešením. Z mého osobního hlediska přišla Evansova zpráva v nejpříhodnějším okamžiku. Byla jsem zavalená vším tím zmatkem, který ve mně ten zápas vyvolával. Musela jsem dát stranou svůj vědecký výzkum a odložit haldy archivních dokumentů, které jsem soustředila. Moje opakované cesty do Londýna mě trvale vyčerpávaly. Vzdor tomu, že mě Herb Friedman – stále shánějící peníze na obhajobu – opakovaně ujišťoval, abych si nedělala žádné starosti, byla jsem velice znepokojena pomyšlením, že nebudeme mít dost prostředků, abych dovedla zápas do konce. Bála jsem se, když jsem byla čtyři měsíce v Londýně, a musela jsem nechat svou starou matku samotnou. A navíc, narůstal počet lidí přeživších holocaust, kteří mně říkali: „Spoléháme na vás, že uchráníte pravdu o naší historii.“ Domnívala jsem se, že jejich reakce byly přehnané. Dokonce i kdybych prohrála, jejich historie nebude zničena. Nikdo, ani jedinec, ani žádná skupina, to nemůže zvrátit. Nicméně na mne jejich výroky kladly velkou dopovědnost. Nemohla jsem kvůli tomu ani dobře spát. Vše, co nyní hýbalo mojí myslí, byla obava, abychom kvůli vrtochům britského soudního pojetí nactiutrhání případ ještě nakonec neprohráli. Jednoduše řečeno, byla jsem unavená, nervózní a vyděšená a Evansova zpráva – kromě toho, že šlo o významnou výzkumnou práci – byla vzpruhou, jakou jsem potřebovala a která přišla právě ve chvíli, kdy jí bylo nejvíce zapotřebí. Nutila jsem se k  tomu, abych pochybovače ignorovala a  zaobírala se v  mysli kolegy a  přáteli, kteří jednoznačně stáli na mojí straně. Mnozí lidé přispívali na obhajobu, aniž by je o to někdo žádal. Emory University – a to jak její vedení, tak moji kolegové – mne i nadále velice podporovala. Když jsem jedné kolegyni řekla, že si hodlám na dobu

107

Historie před soudem ­ rocesu vzít své pravidelně plánovaný sabatical (pravidelný volný se­ p mestr určený k vědecké práci profesora – pozn. red.) volno, tak poukázala na to, že dva pojmy – sabatical a proces – jsou nesouměřitelné a nabádala mne, abych požádala o placené volno. Když jsem se o tom zmínila děkance, okamžitě s tím souhlasila: „Sabaticaly nejsou vyhrazené pro soudní proces. Budeme to brát, jako byste byla v běžné výuce, i když to bude v britské soudní síni.“ V září, když se plánoval jarní semestr, mne opět povolala k sobě. „Můžete si někoho najít, kdo by přednášel o  holocaustu, zatímco budete v Londýně?“ Vysvětlila mi, že vedení univerzity se domnívá, že mne univerzita málo podporuje. „Kdyby vaše kurzy nebyly obsazeny,“ pokračovala, „znamenalo by to jistý druh vítězství pro Irvinga a navíc by se tak studentům odepřela možnost prostudovat si tento materiál.“ Když jsem požádala kolegy na jiných univerzitách, aby se poohlédli po možných přednášejících místo mne, byli udiveni. „Děkanka ti to nabídla, aniž bys ji o to sama žádala? To je něco neuvěřitelného,“ řekl jeden z kolegů. Mezitím můj tým právníků samozřejmě pokračoval v práci, která vytvářela základ mé podpory. Když přišel svátek Jóm Kippúr, zavolal mi Anthony, aby mi popřál všechno nejlepší. Parafrázuje tradiční židovský pozdrav, řekl s vážným podtónem ve svém hlase: „Nechť jste příští rok zapsána jak v pozemské, tak v nebeské Knize soudného dne.“ O několik týdnů později poslal Irving nabídku na urovnání. Jeho podmínky byly prosté. Penguin a já – každý zvlášť – zaplatíme 500 liber ve prospěch postižených, stáhneme svoji knihu z oběhu a veřejně se omluvíme. Okamžitě jsem Anthonymu řekla, že to odmítám. „Jediný smír, který budu akceptovat, je jeho přiznání, že neměl žádný důvod k vyvolání tohoto případu, protože všechno, co jsem uvedla, je pravda. A není absolutně žádná naděje, že bychom od toho ustoupili,“ řekla jsme Anthonymu. Ačkoli jsem věděla, že na takové urovnání nikdy nepřistoupím, obávala jsem, aby to u nakladatelství Penguin nevyvolalo nějaké pokušení. Soudní výdaje byly obrovské. Soudní projednávání, které se podle

108

Předehra odhadu právníků protáhne na dva až tři měsíce, vyžene účty až do stratosféry. Zatím všechny náklady hradila pojišťovna nakladatelství, ale jednoho dne to může zarazit. Zatímco jsme čekali na rozhodnutí Penguinu, Rampton mi zavolal, aby mi sdělil, že mne bude zastupovat, i kdyby Penguin odpadl a bude-li třeba, že to udělá pro dobro věci. Krátce poté nakladatelství Penguin informovalo Ramptona, že je za tento případ odhodláno bojovat. Byla jsem zvědavá, zda by nabídka na urovnání mohla naznačovat, že Irving zvažuje odejít od soudního projednání. Pokud by tomu tak bylo, mohl by si zachovat tvář prohlášením, že nechce zápasit se strašlivými silami – nadnárodní korporací a  údajným mezinárodním židovským spiknutím – které proti němu útočí. Na webové stránce mne označil jako „pozlacené čepele kopí nepřátel pravdy, které ji najaly… aby zničila mne, moji čest a můj kredit historika.“ Když jsem se zeptala Jamese na šanci, že by to Irving vzdal, znechuceně odpověděl: „Vzdal jsem se snah o vytipování toho, co ten chlap udělá.“ Během naší rozmluvy jsem si uvědomila, že se moje naděje změnily. Za poslední tři roky jsme vybudovali agresivní obranu částečně i  proto, že jsme ho chtěli přesvědčit, aby se případu vzdal. Ve všech mých každodenních rozhovorech s Jamesem a Anthonym se naprosto nevyhnutelně nacházela otázka: „Je nějaký náznak, že odstoupí?“ Ale nyní, když už měl proces začít, jsem začala doufat, že se nevzdá. Vždyť už jsme nasbírali značné množství průkazných informací o jeho objevech. Kdyby se teď vzdal, muselo by to zůstat v soukromé poloze. Nikdy bych se nedověděla o antisemitských a rasistických výrocích, které vyřkl ve svých projevech a které si zapsal do deníků. Také James začal mluvit o tom, že Irvingovo kolísání narůstá. „Vždy se snažím udržet své klienty mimo soud. Přelíčení jsou nepředvídatelná a nákladná. Ale teď to cítím trochu jinak.“ Také by bylo hrozné, jak podotkl, mít přístup k těm průkazným materiálům a nezveřejnit je.

109

Historie před soudem

Listopad 1999: přestřelka u O.K. corralu Poslední předsoudní slyšení bylo stanoveno na počátek listopadu 1999. Anthony, jenž mě držel stranou od předcházejících slyšení, mě teď ­zavolal, abych přišla. Slyšení se mělo konat před soudcem Charlesem ­Grayem, jenž bude řídit náš případ. Anthony považoval za ­ důležité, abych viděla soudce Graye v  akci a  naopak, aby soudce viděl, že celou záležitost beru natolik vážně, když k tomu přijíždím až ze Spojených států. Projednávání této části našeho případu se konalo v tradiční soudní síni, jaké známe z celé řady slavných britských dramat. Zcela náhodou jsme s Irvingem vstoupili do soudní síně z opačných stran a výměna našich vzájemných pohledů skončila, když jsme byli uvedeni na vyhražené místo. Na chvíli se mi vybavil westernový film Gunfight at the O.K. Corral (Přestřelka u O.K. Corralu). Ale namísto toho, abychom si věnovali nějakou pozornost, jsme usedli za velkými dřevěnými stoly, které byly od sebe vzdálené jen pár kroků. Irving byl muž s hrudníkem ve tvaru sudu, vysoký přes metr osmdesát, s kulatou, téměř nabobtnalou hlavou s prošedivělými vlasy, tmavýma ostrýma očima, hrubými rysy, brunátnou, poněkud uhrovitou pletí a neuvěřitelně velkými pažemi. Většinou lidé vypadali menší, když se vedle něho postavili. Z okrajů jeho hustého obočí trčely nahoru malé špičky chloupků, což mu dodávalo poněkud odpudivý výraz. Byl oblečen do tmavomodrých šatů s úzkými proužky, vesty a bílé košile. Přinesl si igelitovou nákupní tašku plnou knih a papírů. Po několika minutách přišel soudce Gray a zaujal své místo. Byl to vysoký, štíhlý muž s hranatou bradou a stříbrnými vlasy, na očích měl tónované brýle. Měl na sobě dvouřadové, konzervativní tmavošedé sako. Soudní symboly jako paruka a taláry se při slyšení tohoto druhu nepoužívaly. Než byl Charles Gray jmenován soudcem, specializoval se jako justiční rada na případy spojené s urážkou na cti. Rampton vyslovil domněnku, že mu byl svěřen tento proces proto, že představitelé britské justice věděli, že sdělovací prostředky jej budou pozorně sledovat. Jakmile jsme začali, Irving předal soudci Grayovi seznam položek, které chtěl na tomto slyšení projednat. Zdálo se mi – jako nováčkovi

110

Předehra u soudu – že je Irving velmi dobře obeznámen se soudní procedurou. Sebejistě vykreslil své námitky vůči našim důkazům. Evansova zpráva neměla být podle něho uznána, jelikož se snaží formulovat definici historika, ačkoli to žádná objektivní norma nevyžaduje. Rampton odpověděl, že Evansova zpráva se týká norem historiografie. A to je modus operandi, na němž všichni historikové lpějí a který, jak Rampton zdůraznil, neobsahuje lživé a zfalšované dokumenty. Soudce Gray žádost Irvinga zamítl. Irving pak napadl zprávu Chrise Browninga. V chaotické práci nad stovkami dokumentů došlo k tomu, že jeho asistentka z nepozornosti zaslala Irvingovi předposlední verzi zmíněné zprávy. Krátce poté svoji chybu opravila a poslala mu konečné znění. Irving si všiml, že v této verzi Browning vyškrtl odkazy k jistým dokumentům. Irving to ve svém důrazném tvrzení považoval za důkaz, že Browning „zmanipuloval dokumenty“ a „je vinen z přesně stejného trestného činu, z něhož jsem já obviněn.“ Když soudce Gray rozhodl, že nejlépe bude, když se tento argument přenechá vlastnímu soudnímu přelíčení, Irving prohlásil: „Dobře. Christopher Browning bude muset podstoupit pokoření a  vyjádřit se k  této věci na svědecké lavici.“ Irving se pak obrátil k  Ramptonovi a  řekl: „Musím vyslovit obhajobě pochvalu za kvalitu těchto expertních zpráv.“ Připadalo mi divné, že zrovna on oceňoval tyto zprávy – přičemž dvě z nich se právě snažil shodit ze stolu – které zničujícím způsobem vyvracely jeho tvrzení o holocaustu. Vzpomněla jsem si na hollywoodský aforismus: Nevadí mi, co o mně říkáte, pokud správně vyslovujete mé jméno. Irving si dále stěžoval, že jsem ve své roli „ochotného kata“ mezinárodního židovského tažení ve své knize nepravdivě tvrdila, že byl pozván na konferenci do Stockholmu s Louisem Farrakhanem a zástupci palestinské teroristické organizace Hamás a Hizballáh. Když kniha vyšla, tak jsem se dověděla, že tato informace byla vskutku nepravdivá. Ale v dokumentech, které jsme předložili tomuto předsoudnímu jednání, jsme se již o této záležitosti nezmiňovali a tím jsme i naznačili, že se tím nehodláme dále zabývat.

111

Historie před soudem Soudce Gray řekl Irvingovi, že při projednávání případů spojených s nactiutrháním je běžné, že se obhajoba nepouští do obhajování každého pomlouvačného výroku. Ale Irving nebyl ochoten nechat tuto záležitost mimo program. „Být označen za mizerného historika je jednou věcí a být označen za teroristu je úplně něčím jiným. Takové ­obvinění vystavuje můj život v nebezpečí. Izraelská tajná služba má ve zvyku vpíchnout do krku svých nepřátel podkožní injekci s nervovým plynem. A ti lidé, kteří se objevují na konferencích se zástupci organizací, které se Izraelcům nelíbí, jsou jejich nepřátelé.“ Když soudce opětovně vysvětloval, že máme výsadní právo tuto věc ignorovat, Irving se obrátil na Ramptona s varovným prohlášením: „Jestliže se k tomu obhajoba nepřizná, sama si kope hrob.“ Rampton, úplně vyveden z konceptu, pokrčil rameny. Ale já jsem znervózněla. James to vycítil a radil mi, abych se neznepokojovala. Řekl mi, že situace k mému způsobu vylíčení Irvinga je příznivá, i kdybych o něm uvedla, že je kapesní zloděj, žhář a vrah. „Jestliže se mýlíte v drobnějších obviněních, ale máte pravdu v ostatních, závažnějších záležitostech, pak nás to vskutku nemůže poškodit. Soud se zřejmě vysloví ve váš prospěch. Irving se možná vzpomínané konference nezúčastnil, ale jednal s mnoha jinými pochybnými typy lidí. Takže to, zda na této konferenci byl nebo nebyl, je pravděpodobně bezvýznamné.“ Věděla jsem, že se James snaží rozptýlit mé obavy, ale ze všeho, co mi řekl, mi v uších zazněly jeho určité výhrady: „Nás to vskutku nemůže poškodit… zřejmě se vysloví ve váš prospěch… pravděpodobně bezvýznamné.“ Po ukončení slyšení jsme se sešli u velkého stolu v Ramptonově pracovně. „Instinkt mi napovídá, že budeme muset jít k soudu,“ suše konstatoval. Pocítila jsem příval adrenalinu, když jsem si uvědomila, co nás čeká, a zaplavil mne nepříjemný pocit neblahého tušení. Než jsem odletěla do Atlanty, Anthony mi poradil, abych se připravila na to, že soudní přelíčení bude trvat přinejmenším čtyři měsíce, možná pět. Při vyhlídce na tak dlouhý pobyt v  hotelu a  se zřetelem k   dosavadním hotelovým zkušenostem jsem začala hledat jiné místo k pobytu. Když už jsem se chystala nastoupit ke své dlouhé cestě za

112

Předehra oceán, zavolal James, aby mi sdělil, že majitel pětihvězdičkového hotelu Athenaeum, vzdáleného jen na dohled od Buckinghamského paláce a Hyde Parku, se dověděl o mém případu a sympaticky ovlivněn zápasem, který svádím, mi nabídl jedno ze svých jednopokojových hotelových apartmá. Jednalo se o krásně zařízené jednolůžkové apartmá v tiché řadě edvardovských městských domů. Mohla bych zde využívat všechny hotelové služby. „Pokud apartmá uvolníte v  červenci, tedy v  době Wimbledonu – což je vrchol naší sezóny – s  potěšením vám nabídneme apartmá s podstatně velkou slevou,“ řekla Sally, hotelová manažerka. Nabídku jsem přijala okamžitě a ujistila ji: „Jestliže budeme ještě v červenci u soudu, tak mne odtud vynesete nohama napřed.“ Vědomí, že se budu denně vracet od soudu do příjemného prostředí, mne velice povzbudilo.

Poslední přípravy Po návratu do Atlanty mi přátelé nabídli veškerou pomoc a  podporu, kterou považovali za užitečnou. Jedni se nabídli, že budou pečovat o můj dům. Druzí slíbili, že zavolají mé matce každý den, aby si s ní promluvili o průběhu přelíčení. Lidé mě nutili, abych si doslova vymýšlela nějaké práce, které by v můj prospěch prováděli. Když jsem tedy jedné přítelkyni řekla, že by mohla zalévat mé kytičky, tak prohlásila: „Tak teď už mám pocit, že jsem součástí úsilí, které nad Irvingem zvítězí.“ Měla jsem odletět v sobotu večer. Téhož dne ráno mi v synagoze jeden kolega ukázal, že v týdeníku Torah je otištěný vzkaz pro mne spojený s výňatkem z Druhé knihy Mojžíšovy: „Hospodin nařizuje Mojžíšovi ‚Jdi k faraonovi a řekni mu: nech můj lid odejít.‘ Jdi a řekni Davidu Irvingovi, aby nechal náš lid a naše dějiny na pokoji.“ Přistála jsem v Londýně časně ráno v neděli. Na letišti jsem si koupila Sunday Times, abych si v nich cestou z letiště do města mohla číst. Hned jak jsem noviny otevřela, padl mi do očí dlouhý článek o procesu. Irving předpovídal, že vyhraje na celé čáře. Jakmile jsem dorazila do svého apartmá, zatelefonovala jsem Jamesovi. Odpustila jsem

113

Historie před soudem si společenské řeči a rovnou jsem se ho zeptala, jak si může být Irving tak jistý, když přece ví, co všechno naši experti zjistili. Má snad něco skrytého v rukávě? James mi řekl, abych se podívala na přední stranu. Byl na ní vidět bývalý poslanec, Jonathan Aitken, jak vychází z vězeňské budovy, kde si odpykával trest za křivou přísahu. Aitken zažaloval deník Guardian za zprávu, podle které přijal štědré dary ze Saúdské Arábie v době, kdy působil jako ministr v britské vládě. Ještě před ­soudním přelíčením Aitken vydával smělé předpovědi o tom, že bude nejen ­zbaven ­obvinění, ale že tímto procesem bude „prostým mečem ­pravdy vyříznut nádor rakoviny ohebného a zkrouceného žurnalismu v  naší zemi.“ Aitke­novým problémem ovšem bylo, že Guardian měl pravdu. Aitken svůj proces o nactiutrhání prohrál a ještě navíc lhal pod přísahou. A tak byl odsouzen za křivopřísežnictví. Následující den jsem se v  malé restauraci v  Kensingtonu setkala s  Helenou Peacockovou a  Cicely Engelovou, hlavními poradkyněmi nakladatelství Penguin. To, že jsem s nimi strávila poslední okamžiky před soudním přelíčením, jsem považovala za zvlášť přínosné. Byly to právě tyto ženy, které mě v roce 1995 jako první informovaly, že se Irving chystá podat na mne žalobu. Cicely mi řekla, že když Irving nabídl urovnání, Rampton prohlásil: „To nelze. Pokud se tak stane, nikdo z nás se nebude cítit v posteli bezpečný.“ Bylo pozoruhodné, jak to Rampton formuloval. Mohl přece říci, „to nelze, protože je třeba vést boj proti zaujatosti a na ochranu menšin.“ Ale on řekl „nikdo z nás“, čímž naznačil, že pro něho je tento případ víc než jen se ucházet o zastupování židovských záležitostí. Vrátili jsme se do kanceláří Penguinu, abych se mohla setkat s výkonným ředitelem firmy, Anthonym Forbesem-Watsonem. Když jsme se blížili k jeho kanceláři, zaměstnanci z nakladatelství nás zastavovali a přáli mi hodně štěstí. Objevil se tým filmařů z BBC. Vyslechla jsem si výklad, v němž Forbes-Watson popisoval, jak Penguin podporuje své autory, což patří k dlouhodobé tradici nakladatelství. „V padesátých letech jsme hájili D. H. Lawrence, když Komise pro potírání nemravnosti požadovala, aby bylo z oběhu staženo jeho dílo Lady Chatterley’s Lover (Milenec lady Chatterleyové). Vydali jsme Sa­

114

Předehra tanic Verses (Satanské verše) od Salmana Rushdieho poté, když jemu i nám islamističtí klerikové přisoudili fatwah, tedy hrozbu smrti. Naše obhajoba Deborah Lipstadtové je součástí tohoto řetězce.“ Měla jsem z toho zvláštní pocit – ale nesporně lichotivý – když jsem zaslechla, že můj případ je srovnáván s těmito historickými literárními bitvami.

115

Proces

•

Přicházím ke Královskému nejvyššímu soudu s Anthonym Forbesem‑Watsonem, výkonným ředitelem nakladatelství Penguin, v den zahájení přelíčení 11. ledna 2000

(5)

•

„Povstaňte, soud přichází!“

R

áno 11. ledna 2000 se právníci, advokáti, asistenti, experti a  ba­ idatelé shromáždili v  Ramptonově pracovně. Bylo cítit, že místnost je nabitá energií. Rampton měl na sobě svůj zvláštní soudní oblek justičního rady – hedvábný talár a  kabátek vyzdobený vodorovnými šňůrkami. Rychle si prohlížel nějaké listiny. Heather Rogersová ve své nabírané bílé halence právní zástupkyně a v černých šatech se radila s badateli. Advokáti se o něčem vzájemně domlouvali, zatímco advokátní asistentky reagovaly na zvonění mobilních telefonů. Když hodiny odbily desátou, Rampton vzhlédl a řekl: „Je čas.“ Celé čtyři roky jsem čekala na tento den a tak není divu, že jsem prožívala pocit olympijského běžce na startu, připravena nad svým oponentem zvítězit. Právníci z nakladatelství Penguin navrhli, abychom já a tým právních zástupců překonali společně, bok po boku, tři sta metrů dlouhý úsek od soudní budovy zvané Brick Court do soudní síně na Fleet Street, což mělo být považováno jako gesto spolupráce autora a nakladatele a jejich sepětí v nadcházející zkoušce. Anthony Forbes-Watson, výkonný ředitel firmy Penguin, a já jsme kráčeli vedle sebe následováni našimi právními zástupci, experty a badateli. Když jsme vstoupili do ruchu ulice, zpozorovala jsem před soudní budovou hordu senzacechtivých fotografů typu paparazzi. Ale my jsme přicházeli z východní­

119

Historie před soudem strany ulice, zatímco oni se dívali na západ a  bedlivě zkoumali lidi ­vystupující z taxíků. Nikdo nás nezpozoroval do té doby, než se jeden fotoreportér klečící na jednom koleni ohlédl přes rameno naším směrem: „Tady přicházejí!“, vykřikl a jeho kolegové se prudce otočili. Zatímco se na mne zaměřovaly hlasitě bzučící obří čočky, snažila jsem se ze všech sil vyvolávat důvěru. Když jsme se přiblížili ke vchodu, hejno fotografů nám zablokovalo cestu s výkřiky „paní, dívejte se sem,“ nebo „paní, ne, dívejte se tam.“ Chtěli nějaké prohlášení a čím více jsem odmítala, tím více naléhali, abych se vyjádřila k tomu, jaký je to pocit být v centru takové kontroverze. Královský nejvyšší soud – aneb „Soudní dvůr“, jak také říkají Londýňané – je obrovská budova s věžičkami, věžními hodinami, štíhlými sloupy, ozdobnými římskami a sochami Ježíše, Šalomouna, krále Alfreda a mnoha biskupů. Dominuje rušné křižovatce, kde se setkává Fleet Street s třídou Strand. Leon Uris ji ve svém románě QBVII („Quenn’s Bench VII“, volně přeloženo „Soud Jejího veličenstva“ – pozn. překl.) výstižně popsal jako „neogotickou, neoklášterní a neoviktoriánskou“. Navzdory její architektonické míchanici jde o impozantní stavbu. Osmdesátimetrová gotická vstupní hala je křížencem velkého středověkého chrámu s  obrovským železničním nádražím z  devatenáctého století. Její masivní klenutý strop se zvedá do výšky pětadvaceti metrů. Kamenné lavice ve stěnách lemují halu po celé její délce. Nad nimi jsou okna s barevnými skly vyzdobenými erby anglických lordů kancléřů (Lord Chancellor = nejvyšší soudce Spojeného království – pozn. překl.). Z horního balkónu jsou zavěšeny velké hodiny, které lze spatřit z každého místa vstupní haly. Během uplynulých let byla hlavní budova stále rozšiřována. K celé řadě soudních síni se nyní bylo možno dostat klenutými spojovacími chodbami, kroutícími se průchody a  přes malá nádvoří. Když jsem šla za právníky, měla jsem pocit, jako kdybych procházela nějakým zmateným labyrintem, což mi připadalo – vzhledem k tomu, co mne čekalo – jako vhodná metafora. Již z dálky jsem slyšela šum před soudní síní. Lidé se snažili přesvědčit soudní uvaděče, aby je pustili dovnitř, i  když zde bylo úplně plno. Jak jsme si proráželi cestu,

120

Proces zaslechli jsme brumlání těch, kteří se domnívali, že předbíháme, než kdosi řekl, že jsem hájící se strana. Samotná soudní síň byla na rozdíl od budovy poměrně moderní. Uprostřed byly tři řady stolů se židlemi. Místo v první řadě mezi Jamesem a solicitory z nakladatelství Penguin bylo vyhrazeno pro mne. Ti, kteří měli právo vystupovat před soudem – Rampton, Heather a Anthony – seděli ve druhé řadě. Irving, jakožto vlastní právní zástupce sám sobě, seděl na opačném konci této řady. Vpředu seděl zapisovatel, jenž si připravoval své věci. Jeho zápisy se okamžitě objevovaly na počítačích, které stály na stolech. Celá jedna stěna síně byla vyplněna jasně červenými a modrými pořadači na volné listy, které obsahovaly jeden výtisk každého dokumentu nebo jiný důkazní dokument vztahující se ke zprávě expertů. Ještě z dob minulých staletí se takovému pořadači říkalo „otýpka“. Když jsem to poprvé uslyšela, tak jsem si představovala, jak jsou dokumenty přinášeny před soudce převázané nějakým provázkem. Židle u  zadní stěny byly vyhrazené pro novináře. Vzadu bylo také několik řad pro veřejnost. Na některých z nich seděli lidé, kteří mne podporovali. Moje přítelkyně Ursula Blumenthalová, jejíž manžel David je mým kolegou z Emory, mi už před rokem sdělila: „Až začne proces, tak tam budeme.“ Ale současně jsem dávala najevo, že si nepřeji, aby tam přátelé přišli, i když sama nevím, proč jsem to tak chtěla. Snad jsem se obávala, že by jim nemuselo být dost příjemné, aby se stali svědky Irvingových útoků proti mně. Naštěstí na tyto moje protesty nebrali ohled, protože právě nyní, když tato sága začala, jsem si řekla, jak nepředstavitelné by bylo, kdybych zde teď byla sama. Byl zde také Ken Stern, který nechal stranou nějakou akci v Americkém židovském výboru, aby se mohl mého soudu zúčastnit. Grace, kurátorka umění, která mne poslala na výstavu z dějin Asýrie, sem přijela z Los Angeles. Bruce Soll, poradce Leslieho Wexnera, dorazil ráno z Columbusu. Irving vstoupil do síně s velkým balíkem knih v podpaží. Měl stejné tmavomodré proužkované šaty, v nichž se objevil při předsoudním slyšení. Stál sám, obklopen prázdnými sedadly, která by za normálních okolností mohla být obsazena jeho právníky. Před novináři prohlásil,

121

Historie před soudem že se rozhodl zastupovat sám sebe, protože se tento spor týká ­oblasti jeho specializace. Jak řekl, měl výhodu před právníky. Ti sice mohli znát zákony, ale on se vyzná v podstatě věci. Soudní uvaděč pak zvolal: „Ticho, prosím. Povstaňte! Soud přichází.“ Všichni se zvedli ze svých míst, když do síně vstoupil soudce Charles Gray s parukou na hlavě. Všichni jsme se mírně uklonili. Odpověděl nám stejným úklonem a  my jsme se posadili. Jeho tmavý hedvábný talár zdobený na manžetách rukávů a límci bílým soudcovským hermelínem a červená saténová šerpa kolem krku patřily do jiné éry. Soudce Gray seděl na vyvýšeném místě, které dominuje nad celým sálem tak vysoko, že jsem si musela natahovat krk, abych na něho viděla. Pohledem přejel síň a omluvil se, že ne všem, kteří si to přáli, byl umožněn vstup a slíbil, že vyhledá větší prostor.

Označen žlutou hvězdou Irving začal tím, že napadl procedurální záležitosti. Před tímto soudním přelíčením se Irving s Ramptonem domluvili, že otázky týkající se Osvětimi budou projednávány jako samostatný případ. Irving se domníval, že to bude až na samotném konci soudu, což mu poskytne více času na přípravu. Avšak Rampton si zase myslel, že osvětimská fáze by měla přijít na pořad koncem ledna, kdy měl podle plánu dorazit Robert Jan. Po chvilce debaty Irving prohlásil, že je „dokonale připraven na příchod profesora van Pelta, nechť je to uprostřed kteréhokoli bodu a můžeme ho považovat jako samostatný celek.“ Když bylo toto dohodnuto, nastal čas k zahajovacím řečem. Irving měl jako strana žalující začít jako první. Zraky všech přítomných se na něho upnuly, když si pomalu a rozvážně upravoval své listiny na malém pultíku. V úvodu prohlásil, že není popíračem holocaustu. Ve skutečnosti, jak tvrdil, mu patří zásluha za to, že upoutal pozornost na holocaust tím, že „nezištně“ publikoval historické dokumenty, které odhalil v různých archivech a sbírkách. Naprosto ignoroval fakt, že to byl on, kdo inicioval tento proces, když řekl:

122

Proces „Kdybychom měli najít nějaké pojmenování pro tento proces zabývající se nactiutrháním, pak bych se odvážil navrhnout, Obrazy z popravy – mé popravy.“ Bývaly doby, řekl soudu, kdy mu jeho knihy ročně vynášely víc než 100 000 liber. Když se ho prý jeho účetní zeptal, jaké kroky učinil v očekávání důchodu, tak řekl: „Mojí nejskromnější odpovědí bylo, že do penze nehodlám jít… mé knihy jsou mým penzijním fondem.“ Očekával, že honoráře z prodeje mu umožní vydržet „ještě za hranice důchodu“. Domnívala jsem se, že mluvil pravdu, když jsem vycházela z poznání, že žil ve čtvrti Mayfair, jedné z nejluxusnějších částí Londýna a byl vídán již před mnoha lety, jak nastupuje do svého vozu značky Rolls-Royce. A pak prohlásil, že toto už neplatí. Jeho kariéra byla torpédována. Ukázal směrem ke mně a obvinil mne z toho, že jsem odpovědná za tento jeho stav. „Na základě aktivit žalované strany, zejména té druhé, a všech těch, které ji sponzorovaly a vedly její ruku, jsem od roku 1996 pozoroval, jak se jeden vystrašený nakladatel za druhým ode mne odklánějí a nechtějí znovu vydávat mé knihy, odmítají přijímat návrhy na nové knihy a otáčejí se ke mně zády, kdykoli mě spatří.“ A dodal, že jsem to všechno způsobila „jako součást organizovaného mezinárodního úsilí.“ Slíbil, že naše ničemné schéma odhalí. „Viděl jsem dokumenty. Mám jejich kopie. Ukáži je soudu a vím, že zapůsobí a také vím, proč.“ Nabral dech, sejmul si brýle a obvinil mne, že jsem ho svým tvrzením, že je popírač, ocejchovala jako „mnohomluvnou žlutou hvězdu“. A důsledek je prý znám, protože se k němu ostatní chovají jako k někomu, kdo „mlátí svou ženu a je pedofilem“. I když jsem očekávala, že se bude stylizovat do role oběti, překvapilo mě, že si vybral žlutou hvězdu jako symbol svých profesních nesnází. Domnívala jsem se, že alespoň v soudní síni se bude Irving snažit mírnit své provokativní slovní výrazivo. Cynismus jeho metafor a přesvědčení, s jakým je užíval, mi vyrážely dech. Vědoma si toho, že nedaleko od nás byli reportéři, musela jsem se silně přemáhat, aby moje tvář neprozrazovala, jak silné emoce jsem nyní prožívala. Bouchaje do stolku mluvil o ironii, že ze všech lidí je právě on označován za antisemitu, když jeho nakladatelé, redaktoři a  právníci jsou Židé.

123

Historie před soudem Irving slíbil, že dokáže, že „plynové komory ukazované turistům v Osvětimi jsou padělkem, který po válce vytvořili Poláci“ a že to dokáže i  na zprávě našich vlastních expertů. V  jazyce připomínajícím spíše scénáře druhořadých hollywoodských filmů než řeč u britského soudu prohlásil: „Snad jen z  donucení se budou muset přiznat.“ Irving předpovídal, že budeme naprosto neschopni prokázat, že úmyslně zmanipuloval, nesprávně vyložil a překroutil důkazy. Svá tvrzení ilustroval tím, že spíše než by holocaust popíral, tak ve skutečnosti naopak upoutával k němu pozornost, když popisoval, jak publikoval dokument obsahující způsob, jakým německý generál Walter Bruns vylíčil hromadné postřílení Židů v létě 1941 v Rize. Po válce byl Bruns zajat Brity. Ti tajně nahráli jeho rozhovory s dalšími německými zajatci, kterým vyprávěl o tom, jak se příslušníci SS nadšeně ujímali své práce. Řekl jim o výroku esesáka, když jedna židovská žena, která byla přinucena svléknout se do spodního prádla, šla k místu, kde pak byla zastřelena. Esesák řekl: „Teď přichází židovská kráska!“ A tak se Irving zcela lehkovážně ptal, jak může být on, který publikoval takový dokument s takovými podrobnostmi o zabíjení, považován za „popírače holocaustu“? Je pravdou, že Irving o tomto dokumentu psal. Avšak to, co neřekl, bylo, že právě v  této souvislosti zároveň napsal, že to dokazuje, že se Hitler snažil zastavit toto střílení a že samotná střelba byla jen ničemnou a nikým neschválenou akcí a nikoli součástí programu koordinovaného z Berlína. Irving se pustil do detailního rozpitvávání relativně nepodstatných aspektů, takových, jako bylo moje tvrzení, že tajně sebral skleněný štítek z  Goebbelsových deníků v  sovětském archivu v  Moskvě. Nudný průběh tohoto rozboru, který se zdál nekonečný, mne div neuspal. V závěru tohoto dvouhodinového expozé se Irving vrátil ke spiknutí, které bylo namířeno proti němu. „Nešlo jen o  nějakou ojedinělou záležitost, která zničila moji kariéru, ale i o soustředěný, samohybný a drtivý masakr ze všech stran vedený stejnými lidmi, kteří propagovali knihu, která je dnes v centru tohoto sporu… která je předmětem tohoto jednání.“ Tímto výrokem

124

Proces ukončil svůj výklad a sedl si. Usmíval se. Zdálo se, že je se svým vystoupením spokojen. Ještě než se Rampton ujal slova, soudce Gray vyjasnil některé z historiografických záležitostí, které tvořily podstatu procesu. Irving tvrdil, že jsme povinni dokázat, že skutečně věděl o tom, že k určité události došlo a že pak fakta o ní zmanipuloval. Ale my jsme byli přesvědčeni, že otázka nestojí tak, zda Irving věděl o určitém faktu, ale že tento fakt je všeobecně dostupný v historických pramenech a on „před ním zavírá oči“.

„Je to lhář“ Soudce Gray pak kývl hlavou, aby dal najevo, že na řadě je nyní Rampton. Pokud šlo o úvodní a pak o závěrečné prohlášení, Rampton se držel zásady správného vystupňování. Vstal, upravil si papíry, mírně se dotkl své paruky – jako by ji chtěl na své hlavě pevně zakotvit – a zhluboka se nadechl. Pohlédl na soudce Graye a začal s našimi rozhodujícími fakty. „Slavný soude, pan Irving se označuje za historika. Avšak pravdou je, že není historikem, nýbrž falsifikátorem historie. Řečeno rovnou, je to lhář.“ Celý tento případ, pokračoval Rampton, se netýká navzájem soupeřících verzí výkladu historie, ale pravdy a lži. Dokonce ještě předtím, než se stal popíračem, řekl dále Rampton, Irving zkreslil historické záznamy ve snaze očistit Hitlera. Jeho kniha Hitler’s War, která vyšla deset let předtím, než začal Irving s popíráním holocaustu, je prosycena příklady „metod nechvalné pověsti“, jejichž smyslem bylo zprostit Hitlera obvinění z  odpovědnosti za zvěrstva proti Židům nebo dalším obětem. V úvodu své knihy Irving čtenářům slíbil, že tato publikace obsahuje „nevyvratitelný důkaz“, že již 30. listopadu 1941 vydal Hitler výslovný rozkaz, aby nedocházelo k „žádné likvidaci Židů“. V Irvingově knize k tomu stojí: „Himmler byl povolán do Vlčího doupěte k tajnému jednání s Hitlerem, na kterém se zcela jasně jednalo o osudu berlínských Židů. Ve 13.30 hodin byl Himmler povinen zatelefonovat z  Hitlerova bunkru Heydrichovi s výslovným rozkazem, aby Židé nebyli likvidováni.“

125

Historie před soudem Tvrzení, že Hitler požadoval příjezd Himmlera na tajné jednání, kde mu nařídil nelikvidovat Židy, opírá Irving o záznam Himmlerových telefonátů z  onoho dne. U  časového údaje 13.30 hodin je uvedeno, že Himmler volal svému zástupci Reinhardu Heydrichovi, jenž byl v Praze. Himmler ve svém záznamu o telefonátech napsal tyto poznámky: Judentransport aus Berlin. (Židovský transport z Berlína.) Keine Liquidierung. (Žádná likvidace.) Záznam o telefonátech ukazuje, že Irvingovo tvrzení, že Himmmler zastavuje likvidaci Židů, prostě neodpovídá pravdě. Himmler dostal příkaz, že jeden konkrétní vlakový transport berlínských Židů nemá být likvidován. V Irvingových rukou se tento rozkaz o jednom vlaku přetvořil v rozkaz, jenž se týká všech Židů. Jeho tvrzení, že tento příkaz vydal Hitler, jak uvedl Rampton, byl „pouhým výmyslem“. Neexistuje žádný důkaz o tom, že by Hitler povolal Himmlera nebo že by Himmler byl povinen zavolat Heydricha. Skutečnost byla taková, jak dokazuje Himmlerův záznam o telefonátech, že se s Hitlerem toho dne poprvé setkal až hodinu po zmíněném telefonním hovoru s Heydrichem. Ale to „ještě nebylo to nejhorší,“ pokračoval Rampton. Irving totiž také tvrdil, že následující den Himmler zavolal generálovi SS Oswaldu Poh­ lovi, vrchnímu šéfovi nad systémem koncentračních táborů, „aby mu nařídil, že ‚Židé zůstanou tam, kde jsou.‘“ Tvrzení o tom, že Himmler nařídil nedeportovat Židy, Irving opíral o záznam, který si Himmler pořídil ve svém deníku 1. prosince. Verwaltungsführer der SS (Organizační vůdcové SS) haben zu bleiben. (mají zůstat tam, kde jsou.) Rampton podotkl, že tento zápis se nevztahuje k Židům. Nebyli to Židé, kdo měl zůstat, nýbrž organizační vůdcové SS. Irving zaměnil německé slovo „haben“ slovem „Juden“, což mu umožnilo přijít s vymyšleným tvrzením, že Židé měli zůstat tam, kde se momentálně nacházeli. Když byla kniha Hitler’s War v roce 1991 opětovně vydána, Irving­ svoji

126

Proces chybu týkající se „Keine Liquidierung“ opravil s tím, že se to týkalo pouze jednoho transportu. Avšak, jak dále řekl Rampton, ostatní „smyšlená tvrzení“ – že přišel rozkaz od Hitlera a že Himmler naří­dil Pohlovi nechat Židy tam, kde byli – v knize nadále zůstávala. Bylo to „monstrózní překroucení důkazu vlastníma rukama pana Irvinga“. To nebyla nevinná chyba, Rampton zdůraznil, nýbrž záměrně nesprávný výklad fakt. Pak se Rampton obrátil k Irvingovu „ohromujícímu obratu o stoosmdesát stupňů“, když se proměnil v popírače holocaustu. Rampton vystopoval tuto změnu v Irvingově přístupu k Leuchterově zprávě, kterou popsal jako „až dosud největší dělostřelecký kalibr, který potopil bitevní loď Osvětim“ a který „tuto legendu úplně rozbořil.“ Rampton se na chvíli odmlčel, zřejmě aby zdůraznil své další prohlášení: „Ke smůle pana Irvinga, Leuchterova zpráva je nesmyslná slátanina a on to ví.“ Rampton vysvětlil, proč se Irving tak vroucně stavěl k této zprávě, i když bylo jasné, že jde o stupidní záležitost. „On chtěl, aby to byla pravda. Koneckonců, jestliže k holocaustu nikdy nedošlo, tak jej Hitler nemohl nařídit ani o něm nemohl vědět.“ A to byl také důvod, proč Irving o vydání své knihy Hitler’s War z roku 1991 řekl: „O holocaustu nenajdete ani řádku, natož pak poznámku pod čarou. A proč taky? Pokud se nic nestalo, tak to přece nestojí ani za tu poznámku pod čarou.“ Rampton pak nastolil závažnější otázku. Proč se Irving vůbec uchyloval k  takovým lžím a  zkreslováním? Rampton vyslovil názor, že „spravedlivý obrázek o skutečných postojích a motivech každého člověka si lze udělat z toho, co říká a podle toho, s jakými lidmi se stýká a  mluví.“ Za poslední roky Irving oslovoval pravicové, neofašistické a neonacistické skupiny. Rampton trochu ztišil hlas, čímž donutil přítomné v soudní síni velmi pozorně naslouchat, aby mohl předložit důkaz o způsobu, jakým se Irving při takových shromážděních­ vyjadřoval. V roce 1991 se Irving před publikem v Calgary vyslovil takto: „Nevidím žádný důvod, proč by měl být můj vztah k Osvětimi taktní. Je to kec. Je to legenda. Jestliže uznáme skutečnost, že to byl ­brutální

127

Historie před soudem tábor otrockých prací a že zde značný počet lidí zemřel, tak jako značné počty lidí zemřely za války na jiných místech, proč tedy věřit ostatním nesmyslům? Říkám zcela netaktně, že ve skutečnosti více žen zemřelo na zadním sedadle auta Edwarda Kennedyho v Chappa­quiddicku, než v plynové komoře v Osvětimi. Ah, vy si myslíte, že je to bezohledné. A o co jde. Kolem chodí mnoho těch, kteří přežili Osvětim a ve skutečnosti se jejich počty s přibývajícími roky zvětšují, což je biologicky vzato divné, abych tak řekl, a proto hodlám vytvořit sdružení přeživších Osvětim, přeživších holocaust a  ostatních lhářů… A-S-S-H-O-L-S.“ (Irving zde cynicky používá první písmena anglických slov Association of Spurious Survivors of the Holocaust and Other Liars, aneb Sdružení faleš­ ných přeživších holocaust a ostatních lhářů – pozn. překl.) Soudní síň byla tak ztichlá, že když James zašustil s nějakými papíry, tak to bylo jako když udeří zemětřesení. Obhajoba, jak řekl Rampton, vystavila na odiv Irvingovy podvody a záměrné manipulace. Proto by měla sklízet „potlesk za vynikající veřejnou službu a to nejen v této zemi, ale na všech místech světa, kde anti­semitismus očekává podporu.“ A s tím také skončil. Mluvil asi čtyřicet minut. Na chodbě před soudní síní se reportéři shlukli kolem Irvinga, který si vlastní počínání šťastně vykládal jako svůj velký den u  soudu. Brzy tato skupina přešla ke mně a zasypala mne otázkami. „Jak probíhal první den?“ „Uděláte nějaké prohlášení?“ „Co si myslíte o Irvingově vychloubání, že tento případ hodlá snadno vyhrát?“ Cítila jsem se nezvykle zmatena, nikoli z jejich otázek, ale ze skutečnosti, že jsem na ně nebyla schopna odpovědět. Ještě dopoledne před jednáním u soudu mě Anthony a James připomínali, že nesmíme v novinách probírat to, čím se soud zabýval. Anthony zdůrazňoval, že soudci velice špatně snášejí, když se účastníci soudního případu snaží předvídat, jak se soud nakonec rozhodne. „A zejména nestrpí, když ti lidé ze žalované strany, kteří nemají povoleno před soudem vystupovat, mluví pak mimo soudní půdu s novináři.“ Když jsem přemýšlela o tomto varování, vynořila se z houfu novinářů vysoká žena s dlouhými vlasy, v ruce magnetofon a na rtech přá-

128

Proces telský úsměv. Ve chvíli, kdy promluvila, jsem poznala charakteristické zabarvení a téměř melodickou kvalitu jejího hlasu. Julie McCarthyová, londýnská korespondentka z rozhlasové stanice National Public Radio, mne úpěnlivě prosila o stanovisko pro Ranní vydání a Všechno zvažu­ jeme, které jinak patřily vždy k mým oblíbeným zpravodajským pořadům. Vedle stála Sarah Lyallová z deníku New York Times a Marjorie Millerová, vedoucí londýnské kanceláře deníku Los Angeles Times. Také měly otázky. Jaké jsou širší souvislosti procesu? Co soudím o Irvingovi? Po pravdě řečeno, i  když vyslovily celou řadu otázek, chtěly především, abych něco řekla – cokoliv – aby, jak řekla Julie McCarthyová, „byl slyšet váš hlas.“ Mluvily předtím s Irvingem – některé hodně dlouho. Z jejich hlediska by pár mých slov vyvážilo jejich odvysílaný materiál. Velice jsem si přála s nimi mluvit. Chtěla jsem, aby můj případ dostal důstojný rámec. A chtěla jsem, aby všichni viděli, že nemám žádný strach. A také jsem si přála, aby alespoň moje rodina a přátelé doma uslyšeli můj hlas. Když ze soudní síně vyšel James, rychle si vyhodnotil situaci a zamířil přímo ke mně. Zeptala jsem se ho. „Mohla bych jim něco říct, možná něco bezvýznamného?“ James, neobměkčen mými naléhavými prosbami, odpověděl: „Nic, co dnes říkáte, nebude bezvýznamné.“ Pohlédla jsem na Irvinga, jenž vášnivě debatoval s reportéry. Být zticha mě začalo uvádět do stavu zuřivosti. Pak se náhle někdo dotkl mé paže a s radostí jsem uvítala tento nečekaný kontakt. Malá starší paní si odhodlaně probojovala cestu mezi lidmi. Měla hodně vrásčitý obličej a velmi smutné oči. Vzhledem k tomu, jaký bývá v Londýně v měsíci lednu, byla přiměřeně oblečena, když měla na sobě obyčejný, světle­modrý vlněný svetr, tmavou vlněnou sukni a  robustní boty. Její pletená čepice sklouzla dolů z jejích šedivých vlasů. Aniž by brala ohled na novináře, natáhla přede mne ruku, vysoukala si rukáv nad loket a důrazně ukázala na vytetované číslo na svém předloktí. „Bojujete za nás. Jste náš svědek.“ Ve slovech té ženy jsem vycítila odvahu i výstrahu. Jako kdyby chtěla říct: „Buďte pevná a statečná. Ale nechť děláte cokoli, nenechte nás na holičkách.“

129

Historie před soudem V tomto okamžiku jsem nabyla dojmu, že přinejlepším vůbec není důležité, co si sdělovací prostředky myslí o  procesu. Opustila jsem soudní budovu a vstoupila do nepříjemně tmavého, chladného odpoledne.

130

(6)

•

Irving na lavici svědků: nikoli popírač, ale oběť

„T

ak jsem vás včera večer viděl v televizi!“ Trvalo mi chvíli, než jsem si uvědomila, že se na mne obrací nějaký muž v hotelové hale. Když jsem vstupovala do taxíku, tak jakási žena volala: „Fandím vám.“ Zdálo se mi, že díky fotografiím na prvních stranách londýnských listů, na nichž je vidět, jak přicházím k budově Nejvyššího soudu, skončila moje anonymita. Taxikář mi vřele popřál, „hodně štěstí, paní.“ Když jsem ve snack-baru soudní budovy nad šálkem mizerné kávy procházela londýnské Timesy, cítila jsem se divně při pohledu na řádky, které se mne týkaly. „Před Davidem Irvingem seděla jedna z  hlavních osob žalované strany. Profesorka Lipstadtová, jejíž kniha z roku 1994 vážně zpochybňuje způsob, jakým pan Irving interpretuje holocaust, je vážená, 54letá Američanka s vlasy barvy zázvoru, se srpkovitými brýlemi a zlatými náušnicemi a  oranžovým hedvábným šátkem. Sledovala vystoupení pana Irvinga na přenosném počítači a čas od času se na něho podívala podezíravým pohledem s jako by nedůvěřivě otevřenýma očima.“ Když jsem si v duchu znovu promítla své pocity z tohoto dne, tak jsem byla ráda, že to byla jen ta nedůvěřivost, které si reportér všiml.

131

Historie před soudem Byla jsem zvědava, jaký dojem udělal Irving na novináře. V deníku The Times byl vylíčen jako muž, který ve svém obleku s úzkým proužkem vypadal spíše jako „mezinárodní obchodník s uměleckými předměty“ než jako popírač holocaustu a antisemita. V listě New York Times si zase všímali Irvingova „výřečného, hodnověrného vystupování“. Když jsem vstoupila do soudní síně, zastavila jsem se, abych se pozdravila s Ursulou, Davidem a Grace. Ursula mne s překypující radostí seznámila s jedním mužem z řad diváků, kterým byl profesor Sussman z katedry mikrobiologie z Newcastle. S lehkým konspiračním tónem zašeptala: „Viděla jsem ho, jak čeká v řadě a vytipovala jsem si ho, že je na naší straně.“ Sussman, elegantně oblečený muž kolem šedesátky, mi vysvětloval, že je v Londýně služebně a impulzivně se rozhodl přijít shlédnout toto soudní přelíčení. Popřál mi „hodně velké štěstí“. Poděkovala jsem mu spíše formálně, obdivujíc schopnost Ursuly sbírat lidi.

Konspirace proti Davidu Irvingovi Jakmile vešel soudce a my jsme skončili rituál vstávání, uklánění a usedání, Irving oznámil, že hodlá promítnout videozáznam z  interview, které jsem poskytla australské televizi v roce 1994, když jsem zde byla na propagační cestě se svojí knihou. Irving řekl, že to „poskytuje šanci druhému účastníkovi žalované strany, profesorce Lipstadtové, aby vyjádřila své názory, aniž by jí někdo oponoval.“ Pak se na chvíli odmlčel, zřejmě čekal, až soudce Gray zareaguje. Soudce Gray krátce řekl: „Ano.“ Irving vzápětí prohlásil: „Považoval jsem za vhodné poskytnout jí touto nepřímou formou několik minut času tohoto soudního přelíčení, aby vyjádřila své názory… Rozumím, že v  tomto soudním případu nebude osobně nic dokazovat.“ Irving opět zmlkl. Zřejmě čekal, že soudce Gray bude komentovat ten fakt, že osobně nehodlám nic před soudem říkat. Ale soudce Gray zůstal zticha. A pak se Irving pustil do promítání videokazety. Australský novinář se mne ptal na můj názor na Irvinga, jenž se tehdy pokoušel získat australské vstupní vízum. Přikrčila jsem se, když jsem se slyšela, jak říkám, poněkud ukvapeně,

132

Proces že „žádný historik ho nebere vážně.“ Kdybych tehdy ­myslela právnicky, jak jsem se to pak musela učit, asi bych bývala měla říci: „Žádný historik nebere jeho tvrzení o holocaustu vážně a já hodlám prověřit jeho důkazy i o jiných záležitostech.“ Irving pak řekl: „Slavný soude, nevím, zda to považujete za účelný příklad. Rád bych se u vás v této věci poučil.“ Irving jistě nemohl být potěšen, když mu soudce Gray řekl, že to nebylo „příliš užitečné“, protože se to netýkalo „specifické kritiky vašeho historického přístupu.“ Irving se pokoušel o námitku vůči tomu, jak soudce Gray hodnotil zmíněnou videokazetu. „Máme zde co do činění s druhou osobou žalované strany. Slavný soude, jestliže tomu dobře rozumím, tak ona nebude… vypovídat a já nebudu mít možnost ji podrobit křížovému výslechu. Myslím, že by se mu mohla podrobit, kdyby to sama navrhla.“ Soudce odpověděl: „Mám zde stanovisko obhajoby a teď jsem ji viděl při interview.“ Ačkoli soudce Gray mluvil monotónním, nevýrazným hlasem, obávala jsem se, zda jsme se nedopustili taktické chyby, když jsme Irvingovi dovolili, aby mne vylíčil jako někoho, kdo se mu nejen bojí podívat do tváře, ale ještě se navíc skrývá. Rovněž jsem věděla, že Britové nesnášejí zbabělce. Poslala jsem Ramptonovi lístek: „Neposkytne moje mlčení Irvingovi nějakou morální nebo právní výhodu v očích soudce Graye? Mějte na vědomí, že jsem připravena vypovídat.“ Rampton kývl hlavou na znamení, abych se ničeho neobávala. Ale já jsem se obávala – a co víc – byla jsem z toho všeho frustrovaná. Na jednom z Irvingových videoklipů byly vidět ruiny plynové komory v Březince. Irving sliboval, že důležité okamžiky teprve přijdou. „Nechci odkrýt přesně argumenty, které k této příležitosti ještě předložíme. Chceme jen poskytnout obhajobě dostatek času k přípravě protiargumentů. Věnovali jsme spoustu času i peněz, abychom s konzultanty v oboru architektury a dalšími zajistili tento důkaz. Rád bych dal přednost tomu, aby tento důkaz…“ Irvingova narážka o velkém překvapení zvedla Ramptona ze židle. Přerušil Irvinga uprostřed jeho věty: „Dávno už jsou pryč doby, kdy si nárokující strana… držela králíka v zadní kapse a vytáhla jej, když se jí hodil, aby druhé straně znemožnila její vystoupení. Jestliže pan Irving

133

Historie před soudem disponuje nějakým… odborným důkazem, pak s ním musíme být seznámeni.“ Britské soudní procedury nepřipouštějí žádná překvapení na způsob Perryho Masona. Žádná strana nemůže druhou stranu zčistajasna omráčit. „Myslím, že je to správná námitka,“ odpověděl soudce Gray. Zeptala jsem se Jamese, proč je soudce Gray tak nejistý. ­James to vysvětlil: „Takový je britský soudní žargon pro vyjádření výrazu, že ­‚Irving nemá pravdu‘.“ Nicméně tato narážka o novém důkazu mne znepokojila. Nestane se nakonec tento soudní proces odrazovým můstkem pro další falešnou vědeckou studii – obnovenou Leuchterovu zprávu? Irving řekl soudci, že začne svůj případ nejdříve tím, že uvede svoji „pověst“ historika a „na chvíli“ odloží historické problémy. Soudce Gray se zeptal: „Jak dlouhá bude ta chvíle?“ Irving odpověděl: „Abych mohl vysvětlit aspekty případu, jež se týkají mé pověsti.“ Soudce Gray přikývl s tím, že nepředpokládá, že by to mělo trvat velmi dlouho, protože již přečetl hodně materiálu o Irvingově kariéře v podkladech pro předsoudní slyšení. Irving odvětil: „Slavný soude, vy jste to četl, ale tisk nikoli.“ Soudní síň vybuchla v bouři smíchu. Soudce Gray, jenž se nesmál, poznamenal, že toto není žádné novinářské cvičení. Nechce nic slyšet o žádných věcech, které s předmětem procesu nesouvisejí, ale chce se zaměřit na jeho hlavní aspekty. Soudce Gray prohlásil, že nastal čas, aby Irving zaujal místo na lavici svědků a přistoupil ke své výpovědi. Když Irving vykročil kupředu a vystoupil po třech schůdkách ke svědecké lavici, kde složil přísahu, uvědomila jsem si, že mezi historiky specializujícími se na Třetí říši se jako jediný stylizoval do role znalce s nejvyšším standardem historické přesnosti. Před australským publikem v roce 1986 prohlásil, že jeho čtenáři mu důvěřují víc než kterémukoli jinému historikovi, jenž se věnuje problematice druhé světové války. „Na své straně mám všechny dokumenty a důkazy, ale oni dokonce nenašli ani jednu stránku nějakého důkazu, aby na mne mohli zaútočit, a proto namísto toho začali vztekle křičet.“ V Kanadě a v Jihoafrické republice před obecenstvem prohlásil: „Ani jim nesděluji své názory: podporuji je svými důkazy a údaji, které máme v britských archivech… V průběhu několika mě-

134

Proces síců už nikdo nebude těmto legendám věřit. Legendy zkrachují s katastrofálními důsledky pro jisté země na Středním východě.“ V knize Hitler’s War napsal, že jiní historikové jsou „nepoučitelní“, „líní“ a neochotní se „hluboko ponořit“ do dokumentů, když se hledá „skutečná pravda“. A teď, když kvůli tomu je vyvolán soudní proces, musíme to prokázat jiným způsobem. Irving začal vášnivě popírat naše obvinění, že má extrémní pravicové názory. Když skončil s prohlášeními o tom, že nikdy nepatřil k žádné politické straně, levicové ani pravicové, sklouzl bez jakéhokoli upozornění do jakési samomluvy o současné situaci v Anglii: „Nemohu říci, že vítám nekontrolovanou vlnu přistěhovalců, která přichází do naší země z  Britského společenství národů. Podobně jako většina krajanů mého přesvědčení a věkové skupiny lituji odchodu staré dobré Anglie. Někdy si pomyslím, Slavný soude, že kdyby vojáci a námořníci, kteří útočili na pláže v Normandii, mohli vidět, co se stane s Anglií na konci století, že by se po nějakých čtyřiceti metrech znechuceně vzdali dalšího úsilí.“ Soudní síň zcela ztichla. Irving líčil, jak po celá léta dostával „příznivé recenze, ten druh literárních kritik, které nutí nakladatele vydávat mé knihy.“ Avšak pak se vše obrátilo. Knihkupci odmítali prodávat jeho knihy. Když posílal své rukopisy nakladatelům, tak je vraceli s výrazy „trápení a strachu“. A jak Irving řekl, zavinila to prý moje kniha.

Nesnáze s nakladatelsvím St. Martin’s Press Irving tvrdil, že můj útok na jeho kariéru z roku 1996 vyvolal zlou krev. Prominentní americký nakladatel St. Martin’s Press mu měl vydat jeho životopisnou knihu o Goebbelsovi. Když o tom pronikly informace do novin, tak se na St. Martin’s Press spustila lavina kritiky. Nakladatel své rozhodnutí hájil tvrzením, že považuje za bezvýznamné, jaký jeho autor „vede soukromý život, komu je loajální a  jaké zastává politické názory“. Zajímá ho pouze historická hodnota autorova ­ rukopisu.

135

Historie před soudem Sloupkař Frank Rich z deníku The New York Times, rozrušený tímto postojem zmíněného nakladatele, se mě dotazoval na článek, který o této záležitosti napsal. Ve své odpovědi jsem zdůraznila, že na rozdíl od názoru St. Martin’s přikládám autorově pověsti velký význam, zejména když má přímou souvislost s tématem knihy. Divila bych se, kdyby St. Martin’s vydal knihu pro děti od Jeffreye Dahmera, sériového vraha mladých chlapců. Když mi volali také z listu The Washington Post, kdo již věděli o mé knize o popíračích, tak jsem jim ohledně zmiňovaného nakladatele důrazně zopakovala svůj nesouhlasný názor. Vedle těchto mých dvou silně nesouhlasných postojů v záležitosti St. Martin’s se na stejné vlnové délce ozvaly i  jiné kritické hlasy. Obchodní časopis Kirkus označil Irvingovu knihu jako „sprostě zavádějící“. V  týdeníku Publishers Weekly použili výraz „odpudivá“ kniha. Nakladatele i autora odsoudili také v  Library Journal. Velmi úspěšný autor napínavých psychologických románů Jonathan Kellerman a nositel Nobelovy ceny Elie Wiesel oznámili, že u St. Martin’s nebudou nic vydávat, ani nenapíší žádnou doporučující recenzi na obálku knih vzešlých z tohoto nakladatelství. A konečně došlo i k tomu, že se na bezprecedentním otevřeném shromáždění sešlo asi sto zaměstnanců tohoto nakladatelství, aby přítomnému předsedovi jeho správní rady Thomasovi McCormackovi předložili „vzrušenou výzvu“ ke zrušení smlouvy. Když se McCormack, ohromen touto mocnou vlnou, seznámil s aktuálními Irvingovými internetovými prohlášeními, zmocnil se ho pocit „znepokojení a ponížení“. Pak si ještě Irvingovu knihu přečetl a řekl, že je to nepopiratelně antisemitská kniha, v jejímž podtextu mělo být, že „Židé si to udělali sami sobě.“ Proto se rozhodl smlouvu s Irvingem zrušit. Irving řekl soudci Grayovi, že ho z nakladatelství St. Martin’s informovali, že jsou pod tlakem „útoku ze všech stran“, včetně „druhého obžalovaného“. Tvrdil, že St. Martin’s mne „široce citoval“, aby ospravedlnil toto své rozhodnutí. Byla jsem rozhořčena z toho, že Irving úspěšně zásobuje soudce Graye proudem dezinformací a poslala jsem Ramptonovi lístek: „Žádný protest jsem neorganizovala. Mluvila jsem pouze s dvěma novináři. A pokud mě St. Martin’s cituje, tak bych to ráda viděla.“ Rampton si vzkaz přečetl a kývl hlavou. Čekala jsem, že bude protestovat. Na-

136

Proces místo toho se opřel o opěradlo, stáhl si paruku k očím a zdálo se mi, že se hluboce zasnil. Znepokojena jsem se zeptala Jamese, proč Rampton neprotestuje? James byl klidný. „Trpělivost. Náš čas teprve přijde.“ Soudce Gray požádal Irvinga, zda mu z nakladatelství St. Martin’s skutečně sdělili, že jsem odpovědná za zrušení jeho smlouvy. „Nikoli, Slavný soude, byly to sdělovací prostředky, které tuto záležitost spojily s profesorkou Lipstadtovou.“ Soudce Gray se naklonil kupředu a požadoval přesnější odpověď: „Takže to byla spíše média, než americký nakladatel?“ Irving poněkud váhavě přisvědčil, že to bylo dílem novinářů. V tomto okamžiku James šeptl: „Teď přišla naše chvíle.“

Definice holocaustu Když soudce Gray vybídl Irvinga, aby definoval holocaust, spisovatel protestoval, že je z  toho slova „úplně nešťastný“. Je „velice elastické“ a slouží příliš mnoha účelům: „Udělali si je tak široké, jak potřebují, když se jim jedná, například, o peníze ze švýcarských bank… a udělali si je tak úzké, když chtějí chytit do pasti spisovatele, který je pro ně nebezpečný.“ Ačkoli Irving nikdy výslovně nedefinoval toho, kdo hýbe brankovými tyčemi, nebylo pochyb, že měl na mysli židovskou obec. Soudce Gray se ve snaze přimět Irvinga k definici holocaustu zeptal, zda je přesvědčen, že existoval nějaký systematický program vyhlazování Židů. Irving řekl: „Ne, nejsem.“ Lidé byli vražděni na východní frontě, ale, jak tvrdil, nešlo o systematické zabíjení, protože „probíhalo“ na „nižší úrovni“ hierarchie Třetí říše. Nešlo o důsledek „rozhodnutí Adolfa Hitlera“. Soudce Gray pak přešel od otázky zabíjení střelbou do týla hlavy nastoupených obětí k plynovým komorám a v této souvislosti položil otázku: „Uznáváte nebo naprosto odmítáte, že byli Židé systematicky zabíjeni v plynových komorách, ať už v Osvětimi, či kdekoli jinde?“ Jelikož

137

Historie před soudem Irving už předtím popisoval plynové komory jako „hollywoodskou­ ­legendu“ a  tvrdil, že nespatřil jediný „důkaz o  tom, že plynové komory existovaly“, očekávala jsem, že systematický způsob vyhlazování plynem bude popírat. Takže jsem byla překvapena, když uznal, že „k jistému použití plynu k zabíjení došlo v plynových komorách v Březince.“ Jakmile to Irving řekl, Heather tiše pro sebe šeptla: „Dosáhli jsme ústupku“. Jen stěží mohla dokončit svůj tichý výrok, když Irving upřesnil tento svůj tak zvaný „ústupek“. Zabíjení nebylo „systematické“, protože „nebylo nařízeno shora“. Existuje, jak tvrdí, „řada dokumentů“, které potvrzují, že „Hitler v této věci sehrál roli zabraňující síly“, to znamená, že se snažil takovému zabíjení zabránit. Jedním z takových dokumentů, jak Irving tvrdil, je Himmlerův deník se zápisem z 30. listopadu 1941, o němž se již Rampton zmiňoval ve svém zahajovacím vystoupení. „Hrozila likvidace“ a byl to „Hitler, kdo záporně reagoval“ a chtěl tento transport Židů zachránit. Irving energicky odmítal naše obvinění, že se choval jako „historik s pochybnou pověstí“. Popíral, že by někdy „vědomě nebo schválně dezinterpretoval nějaký dokument nebo jej špatně citoval, či potlačoval části dokumentu, které by nevyhovovaly mým tvrzením.“ Prohlásil, že by byl „vskutku velmi překvapen,“ kdyby toto mohla obhajoba prokázat „alespoň na jednom jediném dokumentu.“ Odmítl naši námitku, že velice přehnal počet mrtvých po leteckém bombardování Drážďan a trval na svém, že jeho odhady obětí tohoto spojeneckého náletu pocházejí ze spolehlivých zdrojů. Nepřipouštěl možnost žádné chyby o celkovém počtu zabitých v Drážďanech, protože není „velký rozdíl mezi 135 000 mrtvými a 35 000 mrtvými. Oboje jsou monstrózní tragédií nebo zločinem… Utrpení obou bylo stejné.“ Avšak žádná z chyb – jak řekl – kterých se mohl dopustit v počtu zabitých při zmíněném bombardování, se netýkala „vědomé dezinterpretace nebo zkreslování“. Soudce Gray se domníval, že Irving skončil svoji odpověď, když se odmlčel, a začal mu proto klást další otázku. Ale Irving namísto odpovědi se udiveně podíval na soudce, a  pak své překvapující odmlčení vysvětlil: „Pouze jsem si udělal odmlku kvůli dramatickému účinku.“ Soudní síní proběhlo slabé chichotání.

138

Proces Když jsem odcházela ze soudní síně na oběd, zahlédla jsem Ursulu, jak sedí s profesorem Sussmanem. Měl v očích slzy. Ursula na mne mávla, abych šla k nim. Zavrtěla jsem hlavou a ukázala na hodinky, že spěchám na oběd. Ostatní členové našeho právnického týmu již spěchali do Ramptonovy pracovny. Chtěla jsem si poslechnout jejich hodnocení toho, co se odehrávalo v  soudní síni. Také jsem věděla, že se nemohu nechat vtáhnout do toho, co z nějakého důvodu nesporně vypadalo jako citová chvilka profesora Sussmana. Ale Ursula začala naléhavě gestikulovat. Bylo o ní známo, že když něco chce, tak přesvědčí i lidi, kteří se rozhodně nechtějí nechat přesvědčit. Přišla jsem k nim s úmyslem zdržet se jen chvilku. Sussman se velice omlouval za své veřejně projevené emoce. Vysvětlil mi, že když poslouchal Irvinga, tak se v něm ozvaly osobní a obtížné vzpomínky. Jako dítě byl poslán z rodného Německa do Anglie. Řada jeho příbuzných nepřežila. Když viděl, že spěchám, položil mi pouze jedinou otázku: „Když mi moje matka, rodačka z Hamburgu, vyprávěla o svém životě v Německu, tak mluvila o jistém Gustavu Lipstadtovi. Byl to váš příbuzný?“ Nyní se emoce zase zmocnily mne. Gustav Lipstadt byl můj dědeček. Nikdy jsem ho nepoznala. Můj otec, jenž zemřel, když mně bylo něco přes dvacet, mi o něm mnoho nevyprávěl. Jistě by mně rád řekl víc, kdybych projevila větší zájem. Ale k mé trvalé lítosti jsem tehdy žádný takový zájem nejevila. Najednou pro mne význam právnického rozboru probíhajícího v kanceláři Richarda Ramptona ustoupil do pozadí. Jediný obraz dědečka, který jsme měli doma, ukazoval muže s plnou kulatou tváří, kozí bradkou, humorně zahořklým úsměvem, výjimečně laskavýma očima a velice bujným knírem. Dověděla jsem se, že to byl štědrý člověk se smyslem pro břitký humor a s odhodláním dělat ostudné věci, nebo alespoň to, co buržoazní němečtí Židé považovali za ostudu. Chodíval každé ráno přes park do práce. Hned u vstupu do parku obvykle stával flašinetář s opičkou. Dědeček si všiml, že mu do kasičky hází pár mincí jen několik lidí. Jednoho dne, když šel opět do práce, řekl tomu muži, aby mu ten svůj malý nástroj půjčil. A tak dědeček s opičkou po svém boku začal hrát. Flašinetářův obchod měl obrovský úspěch. Chtěla jsem se pana Sussmana ještě zeptat na celou

139

Historie před soudem řadu dalších věcí. Avšak trval na tom, že musím jít za svými právníky. „To je důležitější,“ řekl. Nebyla jsem si jista, ale šla jsem. Když jsme se vrátili z  Ramptonovy kanceláře, spatřila jsem svoji přítelkyni Grace. Za svých studií na Kolumbijské univerzitě na konci šedesátých let často navštěvovala mé rodiče na West Side na ­horním Manhattanu. Tiše mi teď řekla: „Tvůj otec by byl na tebe hrdý.“ Navzdory svým německým kořenům a formálnímu vystupování i on rád dělával legrácky. Každé ráno chodil na patnáctiminutovou procházku s naším kokršpanělem Brandym. Od jisté chvíle se tyto procházky protáhly přinejmenším na půl hodiny, ne-li více. Asi po dvou týdnech nám otec vysvětlil, proč tomu tak bylo. Jedni starší manželé vedli novinový stánek na rohu Osmdesáté šesté ulice a Broadwaye, což bylo místo, kudy procházela otcova trasa. Jednoho rána se otec dověděl, že manželka prodavače je nemocná. Otec se toho muže zeptal: „Jak to děláte, když potřebujete jít na záchod a vůbec se po ránu umýt?“ Když mu prodavač řekl, že nemůže stánek opustit, tak se mu otec dobrovolně nabídl každé ráno postát u jeho stánku několik minut. A tak elegantně vyhlížející gentleman se svojí dokonale zastřiženou zrzavou bradkou, ve svém vycházkovém obleku s převlečníkem, plstěným kloboukem na hlavě a s pejskem na řemínku stál na Broadwayi a prodával noviny. Sussman mi poskytl jednu vzpomínku na moji rodinu a Grace druhou. Když jsem čekala, až jednání soudu opět začne, přemítala jsem, jak můj otec, který zemřel tak mladý a dědeček, jehož jsem nikdy nepoznala, tak neočekávaně vstoupili do tohoto dění. Byla jsem připravena, že se u tohoto soudu setkám s osobními příběhy. Ale nikdy jsem nečekala, že to budou i moje vlastní.

Irving o Hitlerovi a nenávisti Po obědě se Irving vrátil na lavici svědků. I nadále trval na své tezi, že „nezmanipuloval své zdroje ve prospěch vlastního politického a ideolo­ gického přání očistit Hitlera.“ Irving doslova řekl, že se „horlivě snaží“ pojmenovat Hitlerovy zločiny. „Vydal rozkaz k eutanázii, která způso-

140

Proces bila smrt mentálně postižených lidí… Nařídil zabíjet britské výsadkáře, kteří padli do německého zajetí. Přikázal likvidaci mužské populace Stalingradu a Leningradu.“ Ale Hitler, jak Irving dodal, udělal také některé věci, které si zaslouží ocenění. „Vyzvedl svůj národ z bahna po druhé světové válce (Irving to řekl přesně takto – pozn. překl.) a sjednotil jej a dal mu pocit směru a pocit opětovné hrdosti, což bylo z německého pohledu… něčím chvályhodným.“ Soudce Gray požádal Irvinga, aby odpověděl na naše obvinění, že vinu za to, co se stalo Židům za Třetí říše, kladl na samotné Židy, když řekl, že „Židé si to udělali sami sobě.“ Irving to přešel jako „až příliš velké zjednodušení“, ačkoli připustil, že při několika příležitostech, jak uvedl doslova, „kdybych byl Židem, tak by mne mnohem více znepokojovalo nikoli to, kdo stiskl spoušť, ale proč.“ Proč se Goebbles stal, jak dále řekl Irving, „nejzločinnějším antisemitou všech dob“, když na počátku své kariéry antisemitou nebyl?… Co se tehdy asi stalo? Něco muselo způsobit, že se změnil. Soudce Gray požadoval vyjasnění. „Mohu si udělat úsudek z toho, když říkáte, že ‚něco muselo způsobit, že se změnil,‘ něco způsobené samotnými Židy?“ Náhle se zdálo, že se Irving poněkud zarazil. Řekl soudci, že tuto věc by rád přenechal zodpovědět někomu jinému, „protože, Slavný soude, mám s tím jisté potíže a nemyslím, že si lze zkoumáním této záležitosti vydobýt nějakou velkou slávu.“ Když soudce Gray vyzval Irvinga, aby se vyjádřil k našemu obvinění, že se spojuje s neonacisty, Irving to důrazně odmítl poukazem na „kolektivní vinu“. Připustil, že by mohl být spojován s někým, kdo zase byl spojen s někým jiným, jenž byl extremistou. Přirovnal to k písni, kde se zpívá: „Tančila jsem s mužem, který tančil s dívkou, která tančila s princem Waleským.“ Soudce Gray odpověděl: „Tomu, co říkáte, rozumím a vskutku to nemusí představovat žádný z nejvýznamnějších bodů tohoto případu.“ Sympatické komentáře soudce Graye působily znepokojivě, protože jsem byla přesvědčena, že Irvingovo spojení s neo­nacisty a antisemity mělo přímou souvislost s  jeho popíráním holocaustu a  tvořilo významný aspekt tohoto případu.

141

Historie před soudem Soudce Gray se dále zeptal Irvinga na jeho spojení se Zündelem. Irving řekl, že při soudu se Zündelem svědčil, protože se domníval, že „moje povinnost historika, tak jako občana, je poskytnout důkaz… byla to chyba, protože… to bylo využito jako důvod k mému zničení.“ Soudce Gray, jenž poskytl Irvingovi šanci odpovědět na naše obvinění, se ho nyní dotázal, zda hodlá ještě něco dodat. Irving řekl, že již mluvil o významu honorářů jako zdroje svého živobytí. Avšak „jsou s  tím také spojené nehmotné důsledky, které mne vystavují břemenu nenávisti, které sice nelze kvantifikovat, ale zcela určitě zde jsou.“ Nabídl dva příklady tohoto břemene. Několik týdnů před tímto procesem se konal v  Los Angeles knižní veletrh, „v  jehož průběhu velmi dobře známý člen židovské obce, jeden z největších extremistů ve Spojených státech s dlouhým kriminálním záznamem, přistoupil ke stánku a začal vykřikovat, že mne hodlá zabít. ‚Jsi popírač holocaustu,‘ volal, když ho policisté odváděli.“ Jelikož jsem žila v Los Angeles řadu let, nepochybovala jsem o tom, že se tento incident mohl stát a že vytvořil vykalkulovaný úsudek o totožnosti viníka. Nesnáším takovou taktiku. Poskytuje těm, kdo ji používají, falešný pocit statečnosti a těm, kteří jsou vystaveni jejím účinkům – v tomto případě Irving – šanci hrát si na oběť. Když mi jeden židovský student v Londýně řekl, že organizuje skupinu, která bude před soudní budovou vykřikovat na Irvinga nadávky, úpěnlivě jsem ho žádala, aby to nedělal. Chtěla jsem bojovat pomocí fakt a ne posměšky. Druhý Irvingův příklad vnesl do soudní síně větší neklid. Před několika měsíci zemřela jeho osmatřicetiletá invalidní dcera. Novinové zprávy uváděly, že šlo o sebevraždu. Irving řekl, že po pohřbu dostala rodina pečlivě vypravený věnec s bílými růžemi a liliemi s připojenou vizitkou, na které stálo: „Opravdu milosrdná smrt“. Podepsán byl „Philip Bouhler a  přátelé“. Bouhler byl nacistický lékař obviněný z programu eutanázie prováděné na duševně a fyzicky nezpůsobilých Němcích. Zdálo se, že jeho příběh o  židovském gangsterovi je hodnověrný. Ale tento druhý přesáhl všechnu obrazotvornost. Zvažovala jsem, jestli si tyto případy nevymyslel. Ale po chvíli přemýšlení jsem si vyčítala,

142

Proces že jsem zapochybovala o muži, jehož dcera právě skonala za takových tragických okolností. Připomněla jsem si setkání malé skupinky z naší fakulty s Dalajlámou, jenž před několika lety zavítal na Emory. Když se dověděl, že přednáším o holocaustu, mluvil o tom, jak je důležité to zdůrazňovat lidem, kteří byli utlačováni a nemohli si dovolit být sužováni nenávistí k utlačovatelům. Musela jsem se držet, aby se můj hněv vůči Irvingovi nezměnil v nenávist. David Irving za to nestál. Nebylo to poprvé, kdy jsem musela zápasit s  emocemi. Nedávno, když jsem pateticky kázala o tom, jaký rozruch Irving vyvolal v mém životě, mi Anthony poradil, abych si zvolila jinou optiku pro pozorování perspektivy. „Dívejte se na střet s Irvingem jako byste šlápla do psího hovínka. O nic nejde a nemá to žádný zvláštní význam. Ale pokud si pořádně neotřete boty a vstoupíte s tím do vašeho domova, pak to může způsobit značnou škodu.“ Tato právní bitva byla prostředkem k odstranění takového hovínka z mých střevíců. Právě jsem skončila s výčitkami, které jsem si dělala při zapochybování o Irvingovi, když byly mé sympatie kvůli jeho posledním poznámkám podrobeny zkoušce. „Tento druh nenávisti,“ řekl Irving, „kterou tato kniha na mne uvalila, je něčím nesnesitelným a nepopsatelně hnusným, co nikomu nepřeji zažít.“ I když jsem byla navyklá na Irvingovu taktiku, stále jsem žasla nad skutečností, že zdánlivě dokázal naprosto přesvědčit, že to byla moje kniha – a nikoli jeho slova a činy – které mu přivodily jeho potíže.

143

(7)

•

Řetěz dokumentů

O

čekávala jsem, že Rampton začne svůj křížový výslech nějakou výmluvnou otevírací otázkou. Povstal, urovnal si paruku, přitáhl si talár, zhluboka se nadechl a pak řekl: „Toto je to nejstrašlivěji nevyhovující a  nepohodlné soudní prostředí, v jakém jsem kdy vystupoval… Stěží se mohu postavit. Nemohu se dostat ke svým dokumentům… Svědek je na hony vzdálen od záznamů, které potřebuje. Sotva ho mohu sledovat kvůli tomuto sloupu a můj učený junior ho nevidí vůbec.“ Potlačovaný chichot v soudní síni se změnil v bouři smíchu, když soudce Gray odpověděl: „Ale jinak se cítíte docela dobře?“ Rampton se necítil dobře, protože soudci řekl: „Kromě pocitu, že budu uvařen zaživa… Snad by správa soudu mohla alespoň předstírat, že se nacházíme uprostřed léta a nikoli na Sibiři.“ Soudce Gray slíbil, že přiměje správu budovy ke snížení teploty v síni, i když jeho možnosti něco takového požadovat po technickém oddělení Nejvyššího soudu byly omezené. Rampton, obraceje se na Irvinga, vložil do své zahajovací otázky příběh s pohřebním věncem. „Pane Irvingu… příběh, který jste nám před chvílí vyprávěl, byl tklivý – vůbec to nemyslím sarkasticky, je to zřejmě naprostá pravda – ale chtěl jste tím říci, že vina za poznámku na kartě u tohoto věnce

145

Historie před soudem padá na knihu Deborah Lipstadtové?“ Když Irving přitakal, Rampton podotkl, že pokud vše, co jsem napsala, je pravda, pak si Irving za své těžkosti může sám. Pochopila jsem, proč ­Rampton nemůže ignorovat příběh o věnci, i když se mi to nelíbilo. Ale pak jsem se uklidnila. S poznámkou, že Irving popírá, že je popíračem holocaustu, začal Rampton citovat jeho projev, který pronesl v roce 1991 v Kanadě: „Až do roku 1988 jsem byl přesvědčen, že bylo něco jako holocaust. Věřil jsem, že miliony lidí byly zavražděny v továrnách na smrt. Věřil jsem v plynové komory. Věřil jsem v existenci všech instrumentů spojených s moderním holocaustem, ale když jsem v roce 1988… svědčil při procesu s Ernstem Zündelem… tak jsem se tam setkal s lidmi, kteří věděli něco jiného a mohli mi dokázat, že to vše byla jen legenda.“ Tvrzení, že Němci „měli továrny na smrt s  plynovými komorami, kde byly likvidovány miliony jejich protivníků“, označil Irving v roce 1991 za „urážku na cti německého lidu“. Rampton vyjádřil svůj údiv, jak mohl Irving něco takového vyslovit, když současně prohlašoval, že není popíračem. Irving to vysvětlil tak, že tím nemyslel, že by „vše, co se týkalo holocaustu“, bylo legendou. Za legendu pokládal všechny „zmiňované nástroje, zařízení, továrny na smrt a plynové komory“, které způsobily smrt milionů lidí. Většina lidí, pokračoval, se domnívá, že holocaust znamená, že „lidé byli nahnáni k okraji jámy a likvidováni vojáky s puškami v  ruce.“ A  jelikož takovou střelbu do lidí nepopíral, nesmí být označován za popírače. Irving se zapomněl zmínit o tom, že když toto střílení považoval za ničemné akce, které Hitler nenařídil ani Třetí říše neschválila, že tak účinným způsobem znovu definoval holocaust. Když se Rampton tázal, proč ve vydání své knihy Hitler’s War z roku 1991 vyřadil všechny odkazy na holocaust, Irving odpověděl, že to slovo bylo „útočné… obecné … nepřesné… a bylo třeba se mu vyhýbat jako moru.“ Skutečnost, že toto slovo použil ve vydání Hitler’s War z roku 1977 a že Osvětim byla vyhlazovacím centrem, jak dále uvedl, byla způsobena „nepevným postojem, kterého nyní lituji.“ Ačkoliv odmítal „holocaust plynových komor“, trval na tom, že není popírač, neboť je přesvědčen o existenci „zbývající části událostí spojených s holocaustem, zejména střílení do bezbranných lidí na východní frontě.“

146

Proces I když jsme byli teprve na počátku, začala jsem s Irvingovou taktikou jednání před soudem již ztrácet trpělivost. Na jednoduché otázky odpovídal dlouze a vykrucoval se. RAMPTON: „Kolik lidí podle vás – mám na mysli nevinné lidi, nikoli oběti leteckého bombardování, pane Irvingu, nevinné Židy – Němci úmyslně zabili?“ IRVING: „Máte na mysli lidi, jako Anne Frankovou?“ RAMPTON: „Nemyslím, zda byli jako Anne Franková nebo nikoli. Kolik nevinných Židů…“ IRVING: „Nuže, myslím, že ona je typickým příkladem a velmi příhodným příkladem, protože ji každý zná. Byla nevinná. Mám také dcery, a kdyby se jim stalo to, co se jí přihodilo, byl bych mimořádně rozhněván.“ RAMPTON: „Oh, chápu vás, takže pan a paní Frankovi nemohli být nevinní? To se snažíte říct?“ IRVING: „Ale já se vás ptal na Anne Frankovou. Nikoli na její rodiče.“ RAMPTON: „Ne, promiňte, pane Irvingu. Procedura tohoto soudního přelíčení je taková, že otázky nekladete vy, ale já. Ptal jsem se, kolik bylo…“ IRVING: „Nekladl jsem otázku. Jen jsem si upřesňoval, zda mluvíme o Anne Frankové.“ RAMPTON: „Ne, nechci mluvit o Anne Frankové.“ IRVING: „Vy chcete mluvit o  bezejmenných, neurčitých Židech, aby pak někdo mohl prohlásit: ‚Takže, neměl jsem na mysli tyto lidi, ale tamty?‘ Důvod, proč nechcete mluvit o Anne Frankové, je ovšem ten, že byla Židovkou, která umřela za holocaustu a nebyla zavražděna, pokud to nebudete brát podle nejširší možné definice vraždy.“ Uprostřed této teatrální absurdity jsem si nemohla odpustit vzpomínku na výstup dvojice komiků Abbotta a Costella z veselohry „Who is on First“. Začala jsem se smát, ale Ramptonovův další výrok mne rychle donutil, abych se znovu soustředila. RAMPTON: „Nechme být Anne Frankovou, ujišťuji vás, že jsem řekl ‚úmyslně zabili‘. Kolik byste řekl, že bylo nevinných Židů

147

Historie před soudem úmyslně­ Němci zabito v  průběhu druhé světové války? Tak zněla moje otázka.“ Irving pokrčil rameny a řekl Ramptonovi, že není expertem na holocaust a že by tudíž taková odpověď neměla žádnou hodnotu.

„Nevyvratitelný“ důkaz? Rampton připomněl Irvingovi, že Hitler dostával pravidelná hlášení o  popravách, které prováděly Einsatzgruppen SS, speciální popravčí jednotky. A zeptal se ho, jak tedy mohl tvrdit, že Hitler neschvaloval takové zabíjení? Například v dokumentu nazvaném Hlášení Führerovi o boji s partyzány z prosince 1942 (č. 51) je uveden počet 363 211 „popravených Židů“. Rampton řekl, že to Hitler nepochybně viděl. Toto hlášení totiž bylo napsáno velkými písmeny, kterým se říkalo Führero­ vy typy, aby je mohl číst bez brýlí. Bylo opatřeno iniciálami těch, kteří takové dokumenty pro Hitlera připravovali s označením „předloženo Führerovi“. Irving odpověděl, že pokud Hitler tento dokument viděl, tak mu pravděpodobně nevěnoval žádnou pozornost. Myslel tehdy na jiné věci. „Vrcholila krize u  Stalingradu. Každou chvíli očekával zprávu, že 4. armáda, kterou vyslal na pomoc 6. armádě, prorazila frontu… stejně tak myslel na bitevní loď Scharnhorst, která zmizela na volném moři… až se téhož dne dověděl z  hlášení č. 51, že byla potopena. Na stole měl strašlivou spoustu věcí.“ Irving vyslovil domněnku, že Himmler mohl „vsunout tento dokument do hromady jiných listin, které měly být Führerovi předloženy“, takže mohl později tvrdit, že Hitlerovi řekl o tom, co se dělo se Židy. Po tomto afektovaném výkladu své teorie Irving upozornil soudce Graye: „Nepřikládejte tomu, co jsem právě řekl, nějakou průkaznou hodnotu… protože jde doslova jen o spekulaci na základě velmi slabého důkazu.“ Irvingova poznámka o  malém významu tohoto důkazu poskytla Ramptonovi možnost vrátit se zpět k podstatě našeho úsilí. „Pane Irvingu, my nejsme na té straně soudu, která posuzuje to, co se stalo, my

148

Proces se zajímáme pouze o důkazy, které úctyhodný historik vkládá na misku vah než dospěje k závěru.“ Někdo v Berlíně přepsal na psacím stroji toto hlášení „Führerovými typy“. Někdo je položil před ­Himmlera, ­který je podepsal. Někdo je označil poznámkou „předložit Führerovi“. Někdo je vložil mezi vybrané dokumenty, které byly položeny před Hitlera. Rampton se tedy divil, proč by lidé z Hitlerova nejbližšího okolí před něho pokládali takový dokument, jestliže zmiňované popravy kulkou do hlavy byly pouhými kriminálními činy velitelů, kteří jednali, jak tvrdí Irving, jen na vlastní pěst? Irving odpověděl, že pokud Hitler toto hlášení skutečně četl, tak mu byl osud těchto obětí „lhostejný“. Byli to východoevropští Židé, na které pohlížel tak, „jak se asi člověk může dívat na mraveniště“. Pomyslela jsem si, že pro tentokrát to Irving řekl naprosto správně. Když se odpolední čas nachýlil, Rampton se vrátil k Irvingovu tvrzení, že Himmlerův deník obsahoval „nevyvratitelný důkaz“, že už v listopadu 1941 Hitler nařídil, aby „nedošlo k žádné likvidaci Židů“. Rampton poukázal, že deníkový zápis se vztahoval pouze na jeden vlakový transport berlínských Židů. Irving řekl, že když si opisoval tento citát, tak že se při čtení deníku „hloupě přehlédl“. Vypadlo mu „y“, takže namísto „transporty Židů“ prý omylem napsal „transport Židů“. V každém případě, jak Irving téměř přezíravě poznamenal, uplynulo téměř třicet let od okamžiku, kdy se poprvé seznámil s tímto deníkem, a tak nepovažuje za dobré, aby se od něj čekalo, že si bude přesně pamatovat na všechny okolnosti kolem tohoto přepisu. Badatelé se často dopouštějí omylů při takové transkripci, zejména při práci v archivech. Avšak pochybuji, že by se Irving dopustil takové chyby u dokumentu, který považoval za velmi významný. Když jednání soudu skončilo, tiše jsem si sbalila své věci. Ačkoli jsem klidně seděla celý den a ve skutečnosti nedělala nic jiného, než poslouchala, byla jsem úplně vyčerpaná a šťastná, že mohu zamířit domů, jak jsem si již zvykla nazývat své londýnské apartmá. Uklidnila jsem se, když jsem neviděla žádného z těch paparazziů, ale přesto se druhý den k mému velkému překvapení objevila v novinách fotografie, na které bylo vidět, jak odcházím ze soudní budovy.

149

Historie před soudem Druhý den začalo zasedání žádostí Irvinga, aby mohl předložit některé dokumenty, o nichž byl přesvědčen, že budou užitečné pro debatu o záznamu Himmlerových telefonních hovorů. Začal s dopisem, ­který poslal jednomu německému historikovi v  roce 1974. Obsahoval přepis zmiňovaného záznamu. Zdálo se, že Irving hodlá soudci Grayovi vysvětlit, že na dopisu lze předvést, jak hodně let uplynulo od okamžiku, kdy poprvé přeložil záznam v telefonní knize, když ho soudce Gray přerušil: „Vy… píšete Judentransport, J-U-D-E-N-T-R-A-N-S-P-O-R-T, tedy v jednotném čísle, a to je rok 1974.“ Rychle jsem se na zmíněný dokument ještě jednou podívala. Ano, bylo to tak, v tomto dopise Irving správně napsal „transport“ v jednotném čísle. To dokazovalo, že jeho tvrzení, že se „hloupě přehlédl“, bylo falešné. Když o tři roky později v roce 1977 vydával knihu Hitler’s War, tak věděl, že se Himmlerův telefonát Heydrichovi týkal pouze jednoho vlakového transportu Židů. Takže jeho ujišťování v knize, že má nevyvratitelný důkaz o tom, že Hitler se snažil zastavit deportaci Židů, je nepravdivé a  sám o  tom věděl. V první chvíli to vypadalo tak, že Irving byl soudcovou poznámkou zaskočen. Postavil se, znovu si dopis přečetl a pak s lehkou úklonou děkoval soudci Grayovi: „Slavný soude, máte absolutní pravdu. Absolutně máte pravdu.“ Navzdory tomu, že Irving byl soudcem přistižen jako lhář, nejevil žádné známky znepokojení. Aniž by ztratil tempo, vytasil se s jinou alternativou svého vysvětlování. Nešlo o to, že by nesprávně přečetl text. Pouze přeložil slovo „Judentransport“ jako transporty všech Židů. A pak poděkoval soudci: „Jsem vám zavázán vděčností, Slavný soude, že jste… mi připomněl (sic) to, co bylo před 26 lety.“ Zatímco si soudce Gray ponechal pro sebe, co si myslí o Irvingově obratu o stoosmdesát stupňů ve věci transportu, Rampton se k tomu vyjádřil otevřeně: „Když přicházíte na lavici svědků, abyste odpovídal na otázky pod přísahou, tak svá vysvětlení jen tak plácáte do vzduchu, že?“ Rampton požádal Irvinga, aby předložil důkaz, na jehož základě tvrdil, že Himmler byl „zavolán“ do bunkru. Irving okamžitě odpověděl:

150

Proces „Je to moje samotná velká odborná zdatnost v tomto oboru.“ Rampton, jenž se díval do svých papírů, překvapeně zvedl hlavu: „Cože?“ Irving opakoval svoji odpověď: „Je to moje samotná velká odborná zdatnost v tomto oboru. Přejete si, abych to předvedl?“ Soudce Gray, viditelně poněkud zmaten Irvingovou odpovědí, řekl, že bude lépe, když to předvede, protože si nebyl jist, zda porozuměl tomu, co Irving říká. Irving řekl, že žádný říšský činitel se nemohl u Hitlera objevit bez povolení. Himmlera tudíž museli k Hitlerovi „zavolat“. Rampton se zeptal, zda Himmler nebyl natolik vysokým činitelem, aby nebyl schopen se s Hitlerem telefonicky spojit, požádat o přijetí s tím, že mu hodlá něco sdělit. Irving řekl, že to bylo možné. Tak proč tedy Irving používal výraz „zavolán“, divil se Rampton. Irving odpověděl, že „Hitler by pak musel říct dobře, přijďte a navštivte mne.“ Opět jsem žasla nad nestoudností Irvingova výkladu. Hitlerova údajná odpověď „přijďte a navštivte mne“ tedy podle Irvinga ospravedlňovala výraz „zavolat“. Rampton se pak zajímal o  Irvingovo tvrzení, že poté, když byl Himmler „zavolán“, byl „nucen“ zatelefonovat Heydrichovi, aby zastavil zabíjení. Čas tohoto rozhovoru s Heydrichem se podle Himmlerova deníku odehrál v 13.30, tedy jednu hodinu před tím, než se viděl s  Hitlerem. Neexistuje žádný dokumentární důkaz, který by prokázal, že Himmler mluvil s Hitlerem dříve, než telefonoval Heydrichovi. Rampton se tudíž udiveně ptal, kdo tedy mohl „nutit Himmlera, jinak řečeno, kdo ho mohl přimět k tomu, aby uskutečnil tento telefonát?“ Irvingova odpověď byla jednoznačná. „Jeho vlastní svědomí. Proto jsem použil slovo ‚nucen.‘“ Rampton poněkud úsečně poznamenal, že Irvingovy odpovědi jen stěží představují „nevyvratitelný důkaz“, který slíbil svým čtenářům. A navíc ho ještě napomenul, „když říkáme ‚důkaz‘, tak tím myslíme ‚důkaz‘ a nikoli ‚domněnku.‘“ Rampton dále konfrontoval Irvinga s jeho výrokem, že se prý při čtení zápisu z 1. prosince v Himmlerově deníku „přehlédl“ a slovo „ha­ ben“ zaměnil za „Juden“. Irving totiž zápis v původním znění „administrativní náčelníci SS mají zůstat tam, kde jsou“ změnil na „Židé zůstanou tam, kde jsou.“ Jeho vysvětlení dostalo podstatnou trhlinu,

151

Historie před soudem protože výraz „Verwaltungsführer der SS“ (administrativní náčelníci SS), zůstal viset vysoko nad zemí, aniž měl nějaký význam. Irving předložil soudu list papíru, na kterém si udělal poznámky o zmiňovaném zápisu v Himmlerově deníku z 1. prosince. Z poznámek vysvítalo, že Irving vymazal slovo „Juden“ a nahradil je slovem „haben“. Tuto ­opravu ­udělal, jak konstatoval, na psacím stroji, který měl k dispozici před nějakými deseti nebo patnácti lety. „Tady je vidět, že jsem si již záhy uvědomil svoji chybu,“ řekl Irving Ramptonovi. Avšak Irving si tímto vysvětlení přivodil sám sobě další otazník. Tím, že předložil důkaz o  opravě provedené na psacím stroji před deseti nebo patnácti lety, zároveň prokázal, že tuto svoji chybu objevil a opravil dost dlouho před vydáním knihy Hitler’s War v roce 1991. V této souvislosti Rampton prohlásil, že Irving ve své knize „chybu“ záměrně neopravil. „Chtěl jste ve veřejnosti zanechat obraz Adolfa Hitlera v  příznivém světle, jako velkodušného člověka, který držel spásnou ruku nad Židy.“ Irving popřel, že to udělal schválně a  lehkomyslně dodal, že šlo o „velice bezvýznamnou větu“. Rampton jen pokýval hlavou na znamení, že ho Irving rozhodně nepřesvědčil.

Vybrané citáty a překroucené významy Rampton, dále útočící proti Irvingovu „řetězu dokumentů“, které údajně dokazovaly Hitlerovo velkorysé chování k Židům, přesunul pozornost k  Brunsově zprávě, kterou Irving citoval ve svém zahajovacím vystoupení. V dubnu 1945 zachytili Britové rozhovor německého generála Waltera Brunse, jenž líčil německým důstojníkům, kteří s ním byli v zajetí, jak bylo v Rize zastřeleno pět tisíc německých Židů. Irving v prvním dni přelíčení tvrdil, že pokud by měl být popíračem, tak by nikdy opakovaně necitoval tento dokument. Rampton uznal, že Irving má pravdu. Irving skutečně citoval Brunsovu zprávu při několika různých příležitostech. Ale citoval ji takovým způsobem, že naprosto zkreslil její význam. Podle tohoto dokumentu

152

Proces řekl Bruns svým německým spoluzajatcům, že poté, co byl svědkem střílení, stěžoval si u velícího důstojníka SS, Altemeyera, kterému sdělil, že oběti představovaly „hodnotnou lidskou sílu“, s jakou by se nemělo plýtvat. Altemeyer poslal Brunsovu stížnost do Berlína. Altemeyer pak hlásil Brunsovi, že Hitler vydal nové rozkazy: „Masové střílení tohoto druhu se napříště již nesmí provádět… Musí se konat diskrét­něji.“ Podle Brunsovy zprávy tedy Hitler o  vraždění věděl a  v  podstatě je schvaloval. Ale Rampton Irvinga dále obvinil, že ve svém vystoupení v kalifornském Historickém výzkumném ústavu v  roce 1992 propagoval velice rozdílnou a podvodně zformulovanou variantu Brunsovy zprávy. Věděla jsem, že Rampton je považován za dokonalého profesionála, který nikdy nepřijde k soudu, aniž by nebyl pečlivě připraven. O to více mne překvapilo, že si momentálně nemohl vzpomenout na správný název tohoto ústavu. Zaváhal, než mu to Heather rychle připomněla. Rampton dále uvedl, že Irving na této přednášce svému publiku také řekl, že Bruns protestoval proti zabíjení a pak „přichází rozkaz od Hitlera, že se ‚tyto masové popravy musí okamžitě zastavit,‘ takže Hitler intervenoval ve prospěch toho, aby se to neopakovalo.“ Irving tuto nesprávnou interpretaci opakoval i v článku pro Journal of Historical Review, kde napsal, že Hitler vydal příkaz k okamžitému zastavení těchto hromadných poprav. Irving neudělal vlastně nic jiného, než že použil první polovinu Hitlerova rozkazu – hromadné popravy se musí zastavit – ale vynechal druhou polovinu Hitlerova rozkazu – že se tyto popravy musí vykonávat diskrétněji. Když se ho Rampton tázal, proč publiku řekl jen o první polovině Hitlerova rozkazu, Irving odpověděl, že nepsal knihu o holocaustu. Psal o Adolfu Hitlerovi a taková zpráva by pravděpodobně jeho čtenáře „strašlivě nudila.“ Kromě toho, pokračoval Irving, nepřikládal odkazu na tento Hitlerův rozkaz příliš velkou důležitost, jelikož „důkazy ukazují“, že takový rozkaz nevydal. Rampton toto Irvingovo tvrzení napadl. O tom, že Hitler takový rozkaz nevydal, přece žádný důkaz neexistuje. Přinejlepším existuje pouze „absence důkazu“. Irving se díval na Ramptona pohledem plným zloby.

153

Historie před soudem IRVING: „Velice nerad vám připomínám základní princip anglického práva, že dokud není člověku prokázána vina, je nevinen. Mám pravdu?“ RAMPTON: „Žel, před soudem nestojí Hitler.“ IRVING: „Je snad možno Hitlera vyjmout z  této obecné zásady čestného jednání?“ Téměř jsem spadla ze židle. Vypadalo to tak, jako by na chvíli všichni v soudní síni – včetně soudce Graye – úplně ztuhli. Rampton dále naléhal, aby Irving připustil, že jeho překlad Hitlerova rozkazu – se zachovalou první polovinou a vynechanou druhou polovinou – byl „naprosto podvodný“. Irving trval na svém, že se nedopustil ničeho špatného a  že svým posluchačům a  čtenářům předložil podstatnou část informace. Soudce Gray se obrátil k Irvingovi a poskytl mu následující radu: „Pročtěte si to ještě jednou… A potom, pane Irvingu, zvažte svoji odpověď.“ Irving trval na svém. Ve svém úhrnu nemohl mít k Brunsově zprávě „žádné námitky“. Soudce Gray, nyní již poněkud znechucen, se opět ptal: „Mám vám to tedy říci přímo, jak to bylo? Že šlo z vaší strany jen o domněnku?… Že to, co jste řekl… zejména o nových rozkazech, že se takové hromadné vraždy musí ihned zastavit, úplně mění smysl Brunsova rozhovoru v zajetí, protože Bruns dal jasně najevo, že Altemeyer řekl, že zabíjení má pokračovat?“ Irving stále trval na svém. Chvíli to vypadalo tak, jako by soudce Gray chtěl něco říci. Chvíli přemýšlel, ale pak se jen opřel o opěradlo židle a víc se k tomu již nevracel. Při obědě jsem seděla vedle Ramptona a  bavila se s  ním o  jeho „taktice“ v soudní síni. Zajímalo mne, zda ve svém stylu používal nějakých postupů, kterých jsem si, jako člověk poprvé přítomný soudnímu jednání, nevšimla. Řekl mi, že když svědky podrobuje křížovému výslechu, tak jim nikdy nehledí do očí. „Všimněte si, že i když kladu Irvingovi přímé otázky, tak se mu do očí nikdy nedívám.“ Měl k tomu dva důvody. „Pokud se na někoho přímo díváte delší dobu, máte sklon k němu zaujmout nějaký vztah. A to je to poslední, co bych si v Irvingově případě přál.“ Měl ještě je-

154

Proces den důvod. „Chci tím zároveň vyslat signál, jak málo si považuji toho, co dělá i  jeho samotného.“ Rampton mi pak připomněl, jak klopýtl, když si nemohl vzpomenout na jméno Historického výzkumného ústavu. „Nevyděsila jste se, když jsem si nemohl vzpomenout na jeho název?“ Přiznala jsem se, že mne to znepokojilo, zejména z toho důvodu, že šlo o instituci, která sehrávala v Irvingově popíracích aktivitách významnou roli. Rampton se usmál a vysvětlil mi, že název historického ústavu nezapomněl. „Šlo jen o můj způsob, jak dát najevo, že tuto organizaci nepokládám za nijak významnou.“ Po obědě pokračoval Rampton v křížovém výslechu Irvinga ve věci důkazů, o  nichž jsme byli přesvědčeni, že jsou v  přímém protikladu k jeho tvrzení o Hitlerovi. Dne 12. prosince 1941, těsně poté, kdy Německo vyhlásilo válku Spojeným státům, Hitler mluvil před nejvyššími politickými a administrativními pohlaváry nacistické strany. Znovu opakoval své „proroctví“ z ledna 1939 – že pokud Židé uvrhnou lidstvo do světové války, způsobí si tím vlastní zkázu. O této hrozbě se opětovně zmiňoval i při jiných příležitostech. Ale tentokrát k tomu ještě dodal: „Světová válka je zde, jejím nutným důsledkem musí být zničení židovstva“. Zdá se být zcela jasné, že Hitler říká: „Nastala válka. Zničení židovstva se stává realitou.“ Byl to jen jiný výraz pro označení Hitlerovy viny. Rampton poznamenal, že Irving ve své knize Goebbels citoval jiné části tohoto projevu, ale právě kritickou pasáž pohodlně vypustil. Když na konci týdne skončila etapa výslechů, byla jsem úplně vyčerpaná. A právě tehdy ke mně přistoupil jeden reportér. Zdvořile jsem mu připomněla, že s tiskem nemohu mluvit. „Oh, já vím,“ řekl. „Chci vám jen něco říct. K Irvingovi před chvílí přišla žena, která mu řekla, že její rodiče byli nacisty usmrceni plynem v  Osvětimi. Irving jí v  doslechu několika novinářů odpověděl: ‚Paní, může vás jen těšit vědomí, že téměř určitě zemřeli na tyfus, tak jako Anne Franková.‘“ Trhla jsem sebou. Reportér pokračoval: „Proč se má někdo s ‚potěšením‘ dovědět, že jeho rodiče zahynuli na tyfus, když byli vězněni v koncentračním táboře?“ Zavrtěla jsem hlavou. Dokonce i kdybych měla tu volnost a směla mu odpovědět, k tomu se vskutku nedalo nic říct.

155

Historie před soudem Velice jsem teď toužila po jediném, abych se vrátila do svého apartmá, udělala si večeři a lehla si s dobrou knihou, především s takovou, která nemá nic společného s  holocaustem. Když jsem odcházela ze soudní budovy, čekala na mne Ninette Perahia, manželka koncertního pianisty Murraye Perahia a přítelkyně Blumenthalových. Pozvala mě k nim domů na neformální večeři. „Italské těstoviny po domácku“, jak ji popsala. Chtěla jsem namítat, ale opět to byla Ursula, kdo naléhal: „Pojďte, stejně se zdá, že potřebujete strávit večer venku.“ A tak jsem opět proti svému nejlepšímu úmyslu toto pozvání přijala. O  několik hodin později jsem se setkala s Blumenthalovými v Green Park u stanice podzemní dráhy na Picadilly. Odjeli jsme do okrajové čtvrti Londýna, a když jsme přišli k domu hostitelů, vyběhli nás pozdravit dva mladí veselí chlapci. Když jsme šli po cestičce vedoucí k domu, obklopila nás Bachova hudba: Goldbergovy klavírní variace. Na chvíli jsem měla dojem, že to je přehrávka na kompaktním disku, ale byl to skutečný koncert. Murray Perahia, koncertní pianista a nositel ceny Grammy, jehož rodina byla trvale poznamenána holocaustem, byl ve vedlejší místnosti, kde nacvičoval svůj nadcházející koncert pro newyorské Lincolnovo centrum. Nechtěli jsme ho rušit, a tak jsme stáli ve vestibulu a naslouchali našemu soukromému koncertu světové úrovně. Když mne zaplavily bohaté tóny hudby v podání jednoho z nejlepších interpretů Bacha naší doby, únava ze mne úplně spadla. A pomalu tak se z mé paměti, byť jen na chvíli, vytrácely Sussmanovy slzy, stará dáma s vytetovaným číslem na svém předloktí a Irvingova odpověď ženě, jejíž rodiče zahynuli v Osvětimi.

156

(8)

•

Holocaust: namátkové vraždy, nebo systematická genocida?

A

by se mohli procesu zúčastnit všichni, kdo měli zájem, zařídil soudce Gray změnu jeho konání a sice v soudní síni 73, což byl největší sál v celé budově. Se svými bílými stěnami, světlými lavicemi a standardním kancelářským zařízením vypadala jako malá univerzitní studovna asi tak z roku 1960. Vzhledem k jejímu těžko popsatelnému charakteru jsem pochybovala o tom, že by zde mohl být nafilmován Svědek obžaloby od Agathy Christie, ačkoli ve filmu vystupovala Marlene Dietrichová a Tyrone Power. Na čelní stěně, za soudcovskou lavicí, byl velký zlatý královský erb, což byl jediný symbol poskytující sálu jeho oficiální ráz. Vzadu, v galerii pro veřejnost, bylo několik řad k sezení, tak asi pro šedesát lidí. Janet Purdueová, uvaděčka v soudní síni, byla družná, tmavovlasá, statná žena kolem čtyřicítky se zastřeným koknejským přízvukem (cockney = lidová angličtina z východního Londýna – pozn. překl.) Přesně v 10.25 hodin otevřela dveře. Uváděla lidi na jejich místa a ve změti hlasů tiše kontrolovala průkazy novinářů. Když se všechna sedadla zaplnila, zavřela dveře, i  když se někteří protestující lidé na chodbě domáhali vstupu do síně. Když šla Janet se svým černým soudním

157

Historie před soudem pláštěm­, který se za ní vlnil jako nějaký prapor, kolem mé lavice, navrhla jsem jí, aby ty lidi nechala sledovat přelíčení alespoň vestoje. Příkře mě poučila: „U mne na soudu nikdo nesmí stát.“ Rychle jsem si uvědomila, že nemá cenu se s ní přít. Soudce Gray předsedal případu. Janet předsedala soudní síni. Irving začal soudci vykládat, že když minulý týden předložil svůj případ, dostatečně nezdůraznil svoji pověst historika. Soudce Gray ho znovu ujistil, že to „stačilo“, zejména proto, že se jedná o „záležitosti týkající se knihy profesorky Lipstadtové“ a nikoli jeho pověsti. Irving ­trval na tom, že jeho reputace je důležitá, protože „prameny, z nichž tato kniha čerpala, jsou nedílnou součástí této kampaně, která má zničit oprávněnost mého konání.“ Soudce Gray připustil, že jeho pověst je do určité míry důležitá. „Jestliže se profesorka Lipstadtová přidala k jisté vlivné skupině kritiků vaší…“ Jakmile soudce Gray řekl „vlivné skupině“, Irvingovy oči se rozšířily. Za souhlasného svírání svých pěstí hlasitě prohodil: „Tak je třeba mluvit!“ Irvinga možná potěšila soudcova volba slov. Mne nikoli. Obávala jsem se, že by to mohlo vést k bezděčnému pohrdání Irvingovými kritiky. Soudce Gray rozhodl, že pokud Irving prokáže, že jsem nedílnou součástí spiknutí, které mi dodávalo podkladové informace, obhajoba bude muset ospravedlnit, proč jsem se na takové materiály spoléhala. Irving si pak stěžoval – a to opětovně – že se nechci podrobit křížo­ vému výslechu. Věděla jsem, že mé svědectví by náš případ neposunulo kupředu, ale přitom jsem se stále více obávala zůstat zticha. Jen zřídkakdy jsem se vyhýbala boji, i když logika věci diktovala, že bych měla. Poslala jsem Ramptonovi lístek s poznámkou: „Mějte na paměti, že jsem připravena svědčit.“ Rampton papírek zmačkal a zavrtěl hlavou, čímž mi naznačil, že mu sděluji něco, co už stejně ví. Irving oznámil, že má informaci, kterou by rád použil ke zjištění důvěryhodnosti Roberta Jan van Pelta a zeptal se, zda je povinen s ní seznámit obhajobu. Soudce Gray vysvětlil, že pokud se to vztahuje k věcné analýze, pak je třeba ji předložit před obhajobu. Irving pohoršeně řekl, že tomu vyhoví, i když mu to připadá jako „hrát poker s ně-

158

Proces kým, kdo má nad vaší hlavou zrcadlo.“ To nadzvedlo Ramptona ze židle. Soudní spor není poker, protestoval. „Všechny karty musí být na stole.“ Irving, poněkud znejistělý, začal tvrdit, že si zasluhuje ocenění a nikoli kritiku. „Nemyslím si… že by nějaká strana v tomto sporu tak plně odhalila své průkazné materiály, jako jsem to učinil já, včetně mých deníků.“ Soudce Gray souhlasně přikývl: „Myslím, že to je pravda… Je tomu tak.“ Zaslechla jsem za sebou, jak Anthony tiše vzplanul: „Jeho deníky? Vždyť je nechtěl vydat a  pral se o  ně zuby nehty.“ Byla jsem překvapená – a poněkud rozmrzelá – že soudce Gray si toho zřejmě nebyl vědom.

Kukuřičné vločky a nástroje Neměla jsem vlastně čas, abych si v hlavě uspořádala myšlenky o postoji soudce Graye, protože Irving se znovu objevil na svědecké ­lavici a Rampton pokračoval v kladení otázek. Začal tím, že lidé v Bletchley Park za druhé světové války vypátrali informace, které Irving předložil jako důkaz. Bletchley Park, asi osmdesát kilometrů severně od Londýna, bylo místem, kde se nacházela centrála Ultra zabývající se přísně tajným dešifrovacím projektem, kterým byly rozbity německé kódy Enigma. Mezi takto odhalenými zprávami od německých jednotek na východní frontě byla hlášení o masakrech Židů. V srpnu 1941 se jeden generál chlubil, že v jeho regionu už bylo zavražděno třicet tisíc Židů. Na základě takto zachycených zpráv dospěli britští zpravodajští odborníci v září 1941 k závěru, že je to „důkaz o politice barbarského zastrašování, ne-li konečné likvidace.“ Churchill, vystaven volbě buď a nebo, se k  tomu veřejně nevyjádřil – navzdory faktu, že to mohlo varovat mnohé oběti před jejich osudem – protože tím nechtěl dát Němcům na vědomí, že jim Britové vyluštili ­jejich šifrovací kód. Jeden z Irvingových předložených kryptogramů popisoval, jak bylo 940 berlínských Židů v listopadu 1941 vypraveno do Rigy ve vlakovém transportu vybaveném 3000 kilogramy chleba, 200 kilogramy hrášku,

159

Historie před soudem 300 kilogramy kukuřičných vloček, 47 200 říšskými markami, moukou, živinami, polévkami v  prášku a  kořením. O  pár dní ­ později zachytili Britové zprávu, že z Brém byl rovněž do Rigy odeslán další transport s „Gerät“ („nářadí“), což Irving přeložil jako nástroje k výkonu jejich řemesel. Tyto dekódované zprávy podle Irvinga dokazovaly, že přestěhování Židů probíhalo se zabezpečením potravy k pokrytí jejich bezprostředních potřeb, s nástroji k provozování jejich profesí a s dostatečnou finanční rezervou. To prý bylo „šrámem na obrazu“ holocaustu a příčilo se to představě o „ubohých obětech … namačkaných ve vlacích, bez jídla a vody po dobu tří nebo čtyř dnů na cestě Evropou k jejich smrti.“ Rampton se zeptal Irvinga, jaký má důkaz, že uvedené zásoby byly určeny pro tyto Židy. Irving pokrčil rameny a tiše řekl: „V podstatě žádný“, a pak dodal, že „by bylo přece zvrhlostí předpokládat, že tomu tak nebylo.“ Nemohla jsem souhlasit s Irvingovým přesvědčením, že zásoby ve vlaku měly být důkazem, že jsou Židé jen přestěhováváni a že by měli být určeni k likvidaci, protože – jak tvrdil – o  holocaustu mohl rozhodnout pouze Hitlerem podepsaný dokument. Rampton zareagoval podobně, když řekl, že Irving je připraven „využít každou jednotlivou příležitost ve prospěch SS a nacistů.“ Spíše než „šrám na obraze holocaustu“, jak dále řekl Rampton, tyto rozluštěné kódy jen ukazovaly, že ve vlacích prostě byly potraviny a nějaké peníze, z nichž mohlo být něco určeno pro Židy předtím, než budou zastřeleni. Ve snaze zdůraznit tento moment pak Rampton ukázal Irvingovi úřední zprávu, že 25. listopadu 1941, tedy osm dní poté, kdy kukuřičnými vločkami naložený vlak odejel z  Německa, bylo 2934 Židů z Berlína, Mnichova a Frankfurtu popraveno v Kovnu (původ­ ní název litevského města Kaunas – pozn. překl.) „Je tedy možné, že je to místo, kde skončil váš vlakový trasport s 944 dobře zásobovanými Židy?“ Irving to připustil: „Nelze to vyloučit.“ Další Irvingova odpověď mě překvapila. Když se ho Rampton zeptal, kolik Židů bylo zastřeleno ve východní Evropě, řekl: „Asi půl milionu a  možná dokonce až půldruhého milionu.“ Ve svých dřívějších odhadech uváděl nanejvýš stovky nebo tisíce. Poslala jsem Anthonymu vzkaz:

160

Proces „Proč připouští tak velký počet?“ Anthony odpověděl: „Myslím, že hraje taktickou hru – jak se domnívá – ústupů a postupů, aby tak mohl pokračovat ve svém ovlivňování veřejnosti, tedy trochu popírat kvůli popíračům, a  trochu něco uznávat kvůli soudu a zbytku civilizovaného světa. Ale nemějte žádné obavy, tato hra je odsouzená k zániku, jakmile se soud naplno rozjede, protože pod palbou křížového výslechu nelze udržovat alternativní postoje.“ Stejně tak musel Irvingovu taktiku vnímat i Rampton. Říkal, že Irving potvrzuje, že likvidace Židů, o nichž hovoří, byla provedena „zastřelením“. Ačkoli to Rampton takto neřekl, pochopila jsem, že chce Irvingovi zabránit, aby jejich smrt přičítal válečným událostem. Irving se snažil podat přesnější odpověď. Byli zastřeleni nikoli na základě rozkazu z Berlína. Berlín „naložil tyto Židy a ostatní oběti do vlaků a poslal je na východ s potravinami a výbavou k provozování řemesel, aby zde mohli začít nový život. Jakmile tam dorazili, systém zkolaboval a na scénu vstoupili vrazi.“ Rampton se dále zmínil o hlášeních o zabití značného počtu Židů, která byla posílána Himmlerovu zástupci Heydrichovi a zeptal se ho, zda právě tyto zprávy nejsou „důkazem o jistém druhu systému, který fungoval podle příkazů… řídících orgánů z Berlína?“ Soudce Gray ve stejném duchu položil Irvingovi dotaz: „Berlín musel vědět, že střílení dále probíhá způsobem, s jehož označením jako masovým vražděním jste se ztotožnil. Souhlasíte, že v tomto smyslu tedy šlo o systematické vraždění?“ Přes pevné přesvědčení, že historie by neměla být posuzována v soudní síni, jsem začínala nabývat pocit, že v případě člověka, jako je Irving, takové jednání poskytuje jisté výhody. Když zde soudce nebo oponující právní zástupce vysloví nějakou otázku, tak dotazovaný již s vyhýbavými a nepřesnými odpověďmi nevystačí. Po jistém koktání a  pokašlávání Irving připustil, že tato zabíjení byla systematická. Ale ještě předtím, než jsem mohla vstřebat důsledky tohoto jeho doznání, si Irving vzal slovo, aby prý tuto odpověď ještě upřesnil. Scénu, o  které byla řeč, přirovnával k  vietnamské osadě My Lai, kde příslušníci americké námořní pěchoty zmasakrovali ­civilní

161

Historie před soudem osoby. Ve válce, pokračoval Irving, se takové věci stávají. „Lidé, kteří jsou za to odpovědní, to pak zastírají.“ Jako dítě z poválečné ­populační exploze a účastnice protestů v šedesátých letech, si na My Lai dobře pamatuji. Sama jsem měla možnost setkat se s jedním z pilotů amerických vrtulníků, jenž se snažil masakru zabránit. Tudíž mi bylo jasné, že My Lai představuje v tomto ohledu něco zcela odlišného. Zatímco americká námořní pěchota svůj zločin skrývala, Němci za sebou nechali papírovou stopu. Z východní fronty plynul trvalý přísun informací, včetně hlášení Einsatzgruppen, kde stojí: „Provedeno 137 346 poprav“, z toho 98 procent obětí byli Židé. „Neříkají vám tato čísla něco, pane Irvingu?“ Namísto odpovědi se Irving snažil Ramptonovu otázku brát na lehkou váhu. „To se přece týká především historika holocaustu, ale nikoli historika, jenž se zabývá Hitlerem.“ Rampton tento Irvingův výrok ignoroval a dále mu předkládal důkazy, že nejvyšší činitelé v  Berlíně dobře věděli o  vraždách Židů na východní frontě. Na počátku roku 1942 řekl velitel SS v Minsku představitelům místního obyvatelstva, že „úplná likvidace Židů“ je momentálně nemožná, „protože půda je natolik zmrzlá, že nelze kopat jámy… pro hromadné hroby.“ A dále, jak ještě tento esesácký pohlavár dodal, „k úplnému vymýcení Židů“ nelze teď přistoupit, neboť „z jejich řad jsou potřebné pracovní síly.“ Ale Irving opět zlehčoval význam tohoto důkazu, když jej hodnotil jako „pouhou náhražku reálné věci“ – tedy jasného důkazu, zda to tak nařídil Hitler. Skutečnost, že Irving odmítal zvažovat tento historický důkaz v těchto dokumentech, poskytla Ramptonovi příležitost zaměřit pozornost soudu na náš hlavní argument: „Jaké je vaše poslání jako historika, pane Irvingu?… Nemá to být poskytnutí objektivního a  pravdivého výkladu narůstajícího účinku všech důkazů? Závěry z důkazů, které leží před vámi, nepovažujete za očividné jen proto, že nemáte v ruce žádný kus papíru podepsaného Adolfem Hitlerem. Je to tak.“ Kukuřičné vločky ve vlaku a Himmlerova zpráva Heydrichovi o tom, aby berlínští Židé z jednoho jediného transportu nebyli postříleni, byly pro Irvinga nevyvratitelným důka-

162

Proces zem, že Židé byli přemisťováni v pohodě a že Hitler vydal rozkaz k zastavení poprav. Rampton ovšem na Irvinga naléhal s větší intenzitou: „Bylo to, co SS dělaly na východě… zavraždění snad až 1,5 milionu Židů… prováděno z příkazu a s vědomím Berlína, alespoň Heydricha?“ Irving odpověděl jak to nejvěcněji zvládl: „Ano, naprosto jasně.“ Zdálo se, že se nyní Rampton uvolnil: „Konečně jste tedy po dlouhé době přistoupil na ústupek, že Heydrich nařídil, aby stovky tisíc Židů byly na východě postříleny.“ Irving protestoval, že to není ústupek, protože to tak přece říká „celou dobu“.

•

Rampton požádal Irvinga, aby si prohlédl kopii záznamu v Himmlerově deníku z 18. prosince 1941. Irving protestoval, že dokument je bezvýznamný, jelikož k  němu neměl přístup, když psal své knihy. Soudce Gray prohlásil, že Irvingovo tvrzení „má jistý smysl“, ale přidal svoji námitku. Jestliže obhajoba přišla s  dokumentem, který Irving neznal, ale který jednoznačně ukazuje na určitý směr a  Irving to popírá, pak bychom mohli tvrdit, že Irving není objektivní, když mu byl tento nový dokument ukázán. Rozhodnutí soudce Graye prokazovalo, že se Irving dostal do situace, kterou si sám způsobil. Jestliže odmítne dokumenty, které jednoznačně potvrzují, že jednal chybně, dokáže, že mám pravdu, zejména když nebere v úvahu důkazy, které jsou v rozporu s jeho dřívějšími závěry. Jestliže tyto dokumenty přijme, tak bude muset uznat, že se ve věci holocaustu mýlil. Začalo mi být jasné, že strategie, kterou přede mnou předestřel Anthony před několika roky, se naplňuje. Historický důkaz dotlačí Irvinga mezi jeho lži a pravdu. Ačkoli tento okamžik uplynul bez slavnostních fanfár, měl pro nás mimořádně velký taktický význam. V Himmlerově deníku byl 18. prosince 1941 pořízen zápis o jeho jednání s Hitlerem. U slova „Judenfrage“ (židovská otázka) byla zapsána Hitlerova odpověď: „Likvidovat jako partyzány.“ Rampton pak přečetl hlášení, které v prosinci 1942 přišlo od Einsatzgruppen pod číslem 51, v němž stálo, že bylo zabito 363 000 Židů. A oba dokumenty pak ­zasadil do kontextu. V prosinci 1941 Hitler řekl, aby byli Židé likvidováni.

163

Historie před soudem „A ejhle… o rok později, přichází z východu zpráva, která oznamuje, že se tak stalo.“ Irving tiše odpověděl: „Ano.“ Rampton pokračoval: „Pravděpodobnost, že Hitler tuto zprávu viděl a tudíž byl, jak musíme říci, zapletený do zavraždění všech těchto 363 000 východoevropských Židů, je tímto potvrzena, že?“ Irving souhlasil. „Ano, v tomto bodě není mezi námi žádný spor.“ Už jsem se chtěla obrátit k  Jamesovi a  šťastně prohlásit, že jsme získali další ústupek, když Irving řekl, že chce svoji odpověď upřesnit. Hitler nařídil zabíjet Židy, ale „v rámci boje s partyzány“. Rampton byl připraven na Irvingovo manévrování. Hlášení číslo 51 obsahovalo informaci, že kromě 363 000 zabitých Židů bylo ještě likvidováno 14 000 „pomocníků partyzánů“. Jestliže Židé byli partyzáni, proč tedy byly tyto dvě skupiny v tomto výčtu odděleny? Rampton si odpověděl sám: „Tento výčet byl udělán bezcitně a nepokrytě jako záznam o počtu úmyslně popravených lidí jen proto, že to byli Židé.“ Irving tiše řekl, že je to „přijatelný předpoklad“. Rampton pak postavil do kontrastu Irvingovu odpověď v této soudní síni s tím, co prohlásil v roce 1986 na tiskové konferenci v Austrálii. Tehdy prohlásil, že Židé se stali oběťmi velkého počtu „spíše průměrných kriminálních živlů ze střední Evropy“. Tito zločinci „jednali na vlastní pěst, z vlastní iniciativy“. Irving trval na tom, že nebyl žádný rozdíl mezi jeho ústupky u soudu a jeho prohlášeními v Austrálii. Rampton, zřejmě zaskočen Irvingovým argumentem, se teď zmohl jen na otázku: „Cože?“ Irving tvrdil, že tyto dokumenty dokazují, že „tupé kriminální živly na východní frontě, které prováděly toto vraždění, měly k tomu své vlastní motivy a nepřestaly ani tehdy, když dostaly z Berlína nebo z Hitlerova štábu rozkaz s tím skončit.“ Soudce Gray se do toho vmísil: „Ale to už není podstatou věci, že?“ Irving se omluvil: „Oh, promiňte. Musela mi uniknout pointa, kterou měl pan Rampton ve své otázce na mysli.“ Soudce poučil Irvinga: „Zaměřte se pouze na otázku. V roce 1986 jste o těch lidech na východní frontě řekl, že jednali na vlastní pěst. Ale dnes, jak již víme, to

164

Proces není pravda, protože to bylo nařízeno z nejvyšších míst. Tedy jmenovitě Hitlerem?“ Zachycen do pasti vlastního řetězu dokumentů, které podle něho očišťovaly Hitlera, Irving připustil: „Zajisté, že Hitler schvaloval zabíjení Židů na východní frontě… neněmeckých Židů, o čemž jsem nikdy nepochyboval.“ Jeho dřívější výroky byly, jak řekl, vedeny snahou „vysvětlit mentalitu lidí, kteří zabíjeli (sic) na východní frontě.“ Když se hodiny nachýlily směrem k polednímu odložení jednání, Rampton chtěl zabránit tomu, aby Irving slevil ze svého ústupku, že Hitler schvaloval zabíjení na východní frontě. „Domnívám se, že slova, která jste použil v Austrálii… měla publiku sdělit, že zabíjení východoevropských Židů ve velkém měřítku pokračovalo bez vědomí nebo souhlasu Hitlera a jeho kumpánů.“ Oddechla jsem si úlevou, když Irving odpověděl: „Jestliže to vyvolává takový dojem, pak je to špatný dojem.“ Na další ústupky už nedošlo. Odešli jsme na oběd. Když jsme seděli v  suterénním konferenčním sále Ramptonova kancelářského komplexu a přežvykovali bílý chléb bez kůrky a pojídali vajíčkový salát se sendviči s uzeným lososem, bylo vidět, že naši spolupracující badatelé byli téměř ohromeni vzrušením. Probírali každý aspekt různých Irvingových ústupků, stejně jako jeho pokusy popírat, že se jedná o ústupky. Roky jejich práce se úročily. Ale na rozdíl od těchto lidí Rampton seděl naprosto zticha. Viděla jsem, jak si u rtů přidržuje skleničku francouzského burgundského. Po obědě jsem mu vyprávěla o tom, jak mne předcházejícího dne pozvali naši asistenti na večeři a že mi při návratu Laura Tylerová řekla něco, co na mne hluboce zapůsobilo. „Z práce na tomto případu mám pocit, jako kdybych v tomto svém velmi mladém věku a na začátku právní kariéry dělala něco úplně jiného. A to proto, že komerční případy jsou ve srovnání s tímto případem tak banální.“ Rampton se na mne tázavě podíval. Obávala jsem se, aby si nemyslel, že se snad Laura neprofesionálně nedokáže smířit s tím, že právnický život jsou tuctové případy, někdy prošpikované nějakým zajímavějším případem. Namísto toho řekl:

165

Historie před soudem „Ale Deborah, to platí o nás všech.“ Trochu ho zřejmě mrzelo, že mi to musel říct. V průběhu odpoledního jednání Irving řekl soudci Grayovi, že své australské výroky o tom, jak suroví esesmani stříleli oběti, učinil před čtrnácti lety, čímž naznačil, že nebylo poctivé mu to nyní připomínat. Jakmile to Irving řekl, Heather – která disponovala zázračnou schopností mít vždy v ruce přesně takový dokument, jaký byl v danou chvíli přesně zapotřebí – poslala Ramptonovi nějaký papír. Když viděla, že mě to zajímá, poslala mi kopii. Byly na nich dva Irvingovy výroky. První z nich je obsažen v dopise z roku 1992 poslaném řediteli ­kalifornského Historického výzkumného ústavu, tedy instituce známé popíráním holocaustu, kde Irving píše: „Moje pozice zůstává nezměněna, že vojáci spáchali v Rusku zvěrstva typu My Lai a že plynové komory a továrny na smrt jsou hollywoodské legendy.“ Na druhém byl výňatek z jeho vystoupení na konferenci zmiňovaného Historického výzkumného ústavu, která se konala v roce 1992: „Musíme přijmout fakt, že tam byly masakry typu My Lai, kdy příslušníci SS… postříleli ze svých kulometů stovky, ne-li tisíce Židů.“ To bylo přesně v souladu s tím, co řekl před čtrnácti lety v Austrálii. Když Rampton dočetl tyto výroky, Irving prohlásil: „Znamená to, že jsem obviněn z důslednosti?“ Rampton využil tuto jazykovou příležitost a řekl: „Ano, jste. Jste obviněn z toho, že důsledně a vědomě snižujete míru odpovědnosti za tyto masakry… Slova ‚typ masakrů My Lai‘ znamenají… že tato zvěrstva na východě dělali předáci kriminálních živlů (sic) bez příkazu, souhlasu nebo vědomí lidí v Berlíně.“ Irving, v jehož hlase nyní již chyběla předstíraná odvaha, řekl: „To je přesné.“ Rampton poučil Irvinga, že pokud bude znevažovat výzkumnou práci jiných historiků, tak by si měl uvědomit, než cokoli řekne, že se tím dopouští velké chyby. Irving s poněkud bezútěšným výrazem ve tváři protestoval: „Nejsem historik holocaustu.“ Rampton se ho vzápětí zeptal: „Tak proč tedy přicházíte s kategorickými ujištěními, že se jednalo pouze o neschválené gangsterské zabíjení?“ Irving trval na tom, že

166

Proces pouze odpovídal na otázku, kterou tehdy dostal z publika. Irving stále ještě něco říkal, ale Rampton začal listovat ve svých papírech. Podezírala jsem ho, že jen předstírá hledání nějakého dokumentu, aby tak mohl dát všem na vědomí, jak málo už ho zajímá další Irvingovo vysvětlování.

Vratké a nahodilé procedury zabíjení Po celá léta bylo Irvingovou magickou průpovědí, že neexistence jakéhokoli dokumentu, který by potvrzoval, že Hitler výslovně říká „Židy likvidujeme“, prý svědčí o tom, že Hitler o této genocidě nevěděl. Rampton dále Irvingovi připomněl, že hlášení číslo 51, které ­ pojednává o zabití 363 000 Židů, je opatřeno poznámkou „předloženo Hitlerovi“. Irving připustil, že to Hitler mohl vidět, ale pokud tomu tak bylo, chápal to jen jako „poznámku pod čarou“, jako cosi nevýznamného. Soudce Gray se tvářil udiveně. „Je to naprosto jednoduchý dokument a vztahuje se k zastřelení 300 000 Židů. Přehlédnout jeho obsah znamená být nějakým naprosto výjimečným člověkem, že?“ Irving soudci Grayovi řekl, že Hitler měl před sebou významnější věci. Především měl starosti s kalamitou, do jaké se dostala jeho armáda u Stalingradu. Soudce Gray se s výrazem nepřesvědčeného zeptal: „Cožpak si nemohl všimnout dokumentu, který mu sděluje, že 300 000… nevinných civilistů bylo zastřeleno vojáky jeho armády?“ Následujícího dne připomněl Rampton Irvingovi dopis, který v roce 1989 napsal západoněmeckému historikovi Raineru Zitelmannovi, v němž mu sděluje, že dnes žádný seriózní historik nevěří, že Osvětim, Treblinka a Majdanek byly továrnami na smrt a že „se proti tomu stavějí všichni experti v oboru vědeckého soudního důkazu.“ Ramp­ton obvinil Irvinga, že nemá žádný důkaz, který by „vyvracel pravděpodobnost“, že tyto tábory byly součástí vyhlazovacích zařízení. Irving tiše připustil: „Nemám žádný důkaz, který by svědčil proti této pravděpodobnosti.“ Pak se ozval soudce Gray, když se obrátil na Irvinga:

167

Historie před soudem „Znamená to tedy, že odstupujete od názoru, který jste vyjádřil ve svém dopise?“ Tato otázka vyvolala slovní výměnu, ze které jsem měla hlavu jako na vodě. IRVING: „Ne, Slavný soude. Pouze potvrzuji způsob, jakým obhajoba staví tento argument. Nemám žádný důkaz, abych mohl oponovat tomuto argumentu, jelikož nemám žádný důkaz, nic víc.“ RAMPTON: „Souhlasíte tedy s  názorem, že jde o  pravděpodobnost?“ IRVING: „Ne. Jde o zcela jinou záležitost. Nechci vypadat jako bych byl tak trochu nějakým úhořem … nechci dělat dojem kluzkého člověka, ani nechci být vehnán do kouta, kde budu druhý den vystaven tomu, že řeknete, ‚Podívejte se, co jste řekl včera.‘“ SOUDCE GRAY: „Ale, pochopte, vy jste přece řekl doktoru Zitelmannovi, že je vám jasné, že žádný seriózní historik nemůže dnes uvěřit, že Treblinka a některé další tábory byly továrnami smrti.“ IRVING: „Jistě. Byly to účelově postavené továrny na smrt. Jinak řečeno, neměly žádný jiný účel, než tento.“ SOUDCE GRAY: „Aha, chápu.“ RAMPTON: „Obávám se, že se z toho stává tak trochu čtvrtá forma debatního klubu – před chvílí jste mi řekl, že nemáte žádný důkaz proti pravděpodobnosti toho, že uvedená zařízení byla stavěna účelově.“ IRVING: „Ano, protože nemám žádný důkaz, nic víc k  tomu nemohu dodat.“ RAMPTON: „Ne, ale ve svém dopise píšete, že ‚se proti tomu stavějí všichni experti v oboru vědeckého soudního důkazu,‘ kteří nesouhlasí, že Treblinka byla pravděpodobně vystavěna proto, aby se stala zařízením pro masové vyhlazování?“ Rampton trval na tom, aby Irving vysvětlil, o jakém důkazu se v dopise zmiňoval. Irving protestoval, neboť si již nevzpomínal na přesné detaily dopisu, který psal před jedenácti lety. Soudce Gray, jenž působil dojmem člověka snažícího se Irvingovi pomoci, se zeptal, zda ve svých „odhadech vycházel z Osvětimi“, když dělal prohlášení o jiných táborech. Irving s výrazem tonoucího, kterému bylo právě hozeno zá-

168

Proces chranné lano, prohlásil, že to tak skutečně dělal. Rampton okamžitě zareagoval: „Ale jak jste to mohl, pane Irvingu, podle Osvětimi odhadovat? Pokud je známo, tak nikdy nikdo přece nevyslovil hypotézu, že by Němci kromě Osvětimi ještě někde jinde používali kyanid vodíku k zabíjení lidí, že?“ Irving zvedl ruku, opsal s ní ve vzduchu velký oblouk, jako kdyby tak chtěl dodat důraz svým slovům, a s očividným výrazem rozmrzelosti, rozhněvaně řekl: „To považuji za záhadu. Říkalo se, že je to součást systému (sic)… a přece se údajně používal někde kyanid, jinde výfukové plyny z benzinových nebo naftových motorů, pak zase na dalším místě kulky, buldozery, věšení – zdá se to všechno jako naprosto vratké a hazardní procedury. Úplně tomu chybí systém.“ Irving se zdál být téměř uražený, že jsme si dovolili připsat Třetí říši – podle něho baště organizované účinnosti – takové nepřesné operace. Následujícího dne se opět probírala otázka použití plynu v ostatních koncentračních táborech. Irving znovu protestoval, že „na to není expert“ a nic o tom neví. Tentokrát Rampton tuto Irvingovu odpověď nenechal jen tak. „Člověk ve vaší pozici nevstupuje do arény s rozevlátými prapory a troubícími fanfárami, pokud si předem neověří potíže, do jakých by se mohl dostat tím, co hodlá říci.“ Když Irving odpověděl svým známým refrénem, „nejsem historikem holocaustu“, Rampton vybuchl: „Proč tu svoji pusu ohledně holocaustu nenecháte zavřenou?“ Irving se ušklíbl, jako kdyby měl potěšení z toho, že se dostal Ramptonovi pod kůži a řekl: „Protože jsem na to dotazován.“ Pak se podíval do galerie pro publikum a napůl s úsměvem dodal: „Lidé jsou tím zřejmě posedlí.“ Rampton pak nadále soudu předkládal Irvingova stanoviska, která byla v rozporu s dostupnými důkazy o tom, že Irving v roce 1989 prohlásil: „Jsem připraven uznat, že místní nacisté zkoušeli bizarní metody likvidace Židů… Zřejmě experimentovali s výfukovými plyny z nákladních vozů… které se ukázaly být neúčinnými způsoby zabíjení lidí“. Rampton se s údivem ptal Irvinga, jak mohl označit použití

169

Historie před soudem výfukových plynů k zabíjení jako „místní bizarní experiment“ – tedy jako proceduru v malém měřítku – když v hlášení SS z června 1942 stojí: „Od prosince 1941 … bylo 97 000 Židů zpracováno (zabito plynem) pomocí tří nákladních aut.“ Po Irvingově odpovědi jsem oněměla. „To je velmi vysoký výsledek, když ho zjišťujete kapesní kalkulačkou.“ Až dosud klidný James byl v šoku. Soudce Gray se zeptal: „Je to velmi omezené a  experimentální?“ Irving prohlásil, že na tuto otázku nemůže odpovědět, protože neměl přístup k onomu hlášení z června 1942, ale dodal, že použití plynu bylo „omezené a experimentální“. Ráda bych v té chvíli věděla, zda nezapomněl na soudcovo rozhodnutí, že se můžeme ptát na historické dokumenty, dokonce i v takových případech, když k nim neměl přístup v době, kdy formuloval toto své stanovisko. Bylo jasné, že soudce Gray na to nezapomněl. Poučil Irvinga: „I tak na otázku odpovězte.“ Irving řekl velmi tiše: „Nikoli v tomto měřítku. Bylo to systematické.“ Obrátila jsem se k Jamesovi a na okamžik jsem zapomněla, že ho bolí rameno po nehodě na bicyklu, a pěstí ho do něj šťouchla, jako kdybych chtěla říci: „Ano!“ Pohlédla jsem do galerie, abych se přesvědčila, jak ostatní lidé přijali tento velký Irvingův ústupek. Jedna starší žena, o níž jsem věděla, že přežila koncentrák, se na mne dívala. Koutky jejích úst se lehce zavlnily ve smutném úsměvu.

Donald Cameron Watt: zvláštní svědectví Irving požádal Donalda Camerona Watta, emeritního profesora mezinárodních vztahů na význačné univerzitní instituci London School of Economics, aby svědčil v jeho prospěch. Watt to odmítl a tak ho Irving nechal předvolat. Watt tedy nemohl, než se k tomuto soudu dostavit. V  den Wattova svědectví přišel k  jednání Anthony se širokým úsměvem. Zjevně byl něčím potěšen a zamířil rovnou k mé lavici. Telefonoval mu jeden z představitelů britské židovské obce, jenž mi pro-

170

Proces střednictvím Anthonyho radil, abychom na Irvingova obvinění příliš nereagovali. Asi Anthonyho podezíral, že mne do toho tlačí, a naléhal, abychom spor s Irvingem nějak urovnali. Obávala jsem se, že zasypal Anthonyho ještě dalšími stížnostmi. Předpokládala jsem, že Anthony ho pádně, ale zdvořile setřel, a proto se nyní tak usmívá. Mýlila jsem se. Muž se omluvil a řekl Anthonymu, že se dopustil velké chyby, když se stavěl proti tomu, co děláme. Jeho přátelé, kteří sdíleli jeho názory, také změnili názor. Byla jsem potěšena nejen otevřeností toho muže, ale také tím, jakou měl Anthony z telefonního rozhovoru radost. Vzpomněla jsem si, jak Anthony svého času prohlašoval, že mu prostě nezáleží na tom, co si lidé myslí. Tehdy jejich názory ještě nebral v úvahu, ale teď už jistě ano. U soudu jsem zahlédla Roberta Jana, který měl svědčit následující týden. Šla jsem se s ním pozdravit. Když jsem se vracela na své místo, všimla jsem, si že odešel k Irvingovi, družně si potřásli rukama a dali se do živého hovoru, který mi z mého hlediska připadal velice přátelský. Bedlivě jsem je sledovala a přitom jsem spatřila velký letecký snímek Osvětimi, který si Irving dal na stojánek vedle svého stolku. Irving cosi ukazoval a Robert Jan pozorně přikyvoval hlavou. ­Otočila jsem se k Anthonymu, ukázala na dvojici mluvících mužů a zeptala se: „Co to má znamenat?“ Anthony pokrčil rameny. Bylo na něm vidět, že v tomto směru nehodlá plýtvat žádnou energií a jak jsem vycítila z jeho pohledu na mne, domníval se, že ani já si to nepřeji. Ale teď už se objevila Janet se svým služebním pokřikem, kterým volala soudní síň k pořádku. Když Watt vstoupil do lavice svědků, Irving se ujal role soudního obhájce, který klade otázky. Watt, statný, téměř rozložitý sedmdesátník, mluvil s přízvukem horních deseti tisíc příslušníků britské společnosti. Ve svém poněkud pomačkaném obleku vypadal jako prototyp univerzitního pedagoga v britském románu nebo jako charakterní postava v divadelní hře. Na Irvingovu žádost začal popisovat své vzdělání z Oxfordu: „Dopřával jsem si běžné aktivity vysokoškoláků. Jinak řečeno, psal jsem, hrál v opeře, vedl klub poezie.“ Usmála jsem se nad tím, že tyto aktivity vysokoškoláka označil jako „běžné“.

171

Historie před soudem Pak začal Watt hodnotit Irvingovu práci. Očekávala jsem, že jako odborník na druhou světovou válku nebude o Irvingovi mluvit se žádným nadšením. Mýlila jsem se. Watt, hovořící přímo k soudci Grayovi, prohlásil, že dokonce i když nesouhlasí s Irvingovou vizí dějin, „je ji třeba brát vážně.“ A o Irvingovi řekl: „Vlastně je to dnes jediný muž, který na základě všech svých dalších výzkumů posunul Hitlerův případ do popředí a zdá se mi, že by bylo chybou se tím přestat zabývat.“ Takové doporučení mne udivilo. Věděla jsem, že Watt napsal v roce 1968 velký úvod ke knize, kterou Irving redigoval a přemítala jsem o tom, zda se necítil kvůli tomu úvodu tak trochu omezen a že proto nepřistoupil k otevřené kritice Irvingových názorů. Nicméně, vycházejíc z toho, že Watt poslal Evansovu zprávu, byla jsem překvapena tímto jeho zdánlivě nekvalifikovaným hodnocením. Ale už po jeho dalším výroku jsem se na židli napřímila doslova jako pravítko. „Doufám, že nikdy nebudu před žádnými svědky obhajoby (sic) podroben takovému druhu zkoušek, jako knihy pana Irvinga… Jde o významné historické osobnosti… jejichž práce by neměla být vystavena … takovému způsobu vyšetřování.“ Věřil Watt, že tyto významné osobnosti se zapojily do stejného zkreslování, jaké jsme našli v Irvingových pracích? Cítila jsem se stále zmatenější, když Watt oceňoval Irvinga se vzrůstajícím kritickým odstupem. Řekl Irvingovi, že jeho tvrzení, že Himmler řídil vraždění bez Hitlerova vědomí, nejsou podložena žádnou historickou informací. „Domnívat se, že Himmler a jeho pochopové šli až za rámec toho, co Hitler dovolil, se zdá být hodně nepravděpodobné a vymykající se všemu, co víme o Himmlerově vztahu k Hitlerovi.“ Usmívající se Irving, zdánlivě neznepokojen Wattovou kritikou a  potěšen, že může klást otázky takovému historikovi, se naklonil ke svědecké lavici a tónem připomínajícím spíše tlachání na koktejlovém večírku než svědectví u soudu, řekl: „Himmlerův bratr mi fakticky pověděl totéž. Doslova mi řekl, že si nemůže představit, že by to Heinny dělal z vlastní vůle.“ Zarážela mě nenucenost, s jakou Irving užíval rodinnou přezdívku „Heinny“.

172

Proces Wattúv kriticismus mne znervóznil. Očekávala jsem, že ocení naše úsilí, nikoliv, že ho bude kárat. Překvapilo mne, že pro mne nesvědčila určitá „stará škola“, uzavírající naopak řady kolem Irvinga. Jako by Watt zapomněl, že jsem to já, ne on, koho se pokoušejí soudně umlčet a jehož knihy usilují stáhnout z distribuce. Rampton byl přesvědčen, že Watt neřekl nic podstatného, co by nám mohlo uškodit, a tak se rozhodl nepodrobit ho křížovému výslechu.

Rychlý přechod k popírání holocaustu Když se Irving vrátil do lavice svědků, Rampton rekapituloval Irvingův přechod k popírání holocaustu. Do svého deníku si Irving zapsal, jak po příjezdu do Toronta na Zündelův proces strávil několik hodin čtením Leuchterovy zprávy a prohlásil, že to na něho udělalo mocný „dojem“. Následující den byl na výletě u Niagarských vodopádů. Po návratu šel svědčit o tom, že Leuchterova zpráva ho přesvědčila, že „celá mytologie holocaustu je … otevřena k pochybování.“ Vzhledem k významu, jaký Irving přiřkl této zprávě, bylo její povrchní prozkoumání a to, že neprovedl žádný následný výzkum, jistě pozoruhodné. Rampton, překvapivě užívající neuhlazený jazyk, se divil, zda Irvingovi, jako historikovi a odbornému svědkovi, nestálo za to, aby „past nechal zavřenou“, dokud celou záležitost důkladně neprověří? Rampton Irvinga obvinil z dobrodružného nájezdu do historie, „o které nemá absolutně žádné vědomosti a přitom dělá světoborná prohlášení“, aniž by byla založena na nezbytně nutném výzkumu. Kdyby byl Irving provedl určité zkoumání, mohl objevit Leuchterův chybný předpoklad. Leuchter odhadoval smrtelnou dávku kyanidu vodíku přehnaně vysoko (3,2 promile v objemové jednotce), přičemž stačilo daleko méně. Na základě této chybné kalkulace pak Leuchter tvrdil, že reziduum z tak obrovského objemu plynu by se mohlo šířit odpadním systémem a otrávit celý tábor. A že i ti strážní, kteří vhazovali cyklon B do komor, by se mohli sami otrávit. A konečně, že i příslušníci Sonderkommanda – vězni odklízející těla – by museli čekat čtyřiadvacet hodin, než by mohli vstoupit do komor. Všechna tato tvrzení

173

Historie před soudem byla scestná, protože skutečně ­stačilo jen 10 procent zmíněného množství, které Leuchter považoval za nutné k zabíjení lidských bytostí. Irving se narovnal v celé své výšce, stáhl ramena a postavil se téměř do vojenského postoje, když energicky prohlásil: „Mám zakázáno navštěvovat Osvětim nebo archivy. Jsem jediný historik na světě, komu je odpíráno vstoupit do osvětimských archivů.“ Soudě podle tónu v jeho hlase to vypadalo tak, že si tento zákaz považuje za čest. Rampton připomněl Irvingovi, že tento zákaz vyšel v platnost až osm let poté, kdy vystupoval jako svědek v Torontu. Proč se za těch osm let nikdy neobtěžoval tyto archivy navštívit? Irving se ušklíbl a řekl, že by ho tam pravděpodobně ani předtím nevpustili a dodal: „Je to jako s velkými kasiny v Las Vegas. Nechtějí tam žádné velmi úspěšné lidi.“ Zaslechla jsem, jako někdo na galerii prudce vzdychl.

Darebáci židovští finančníci Videozáznamy a další dokumenty ve druhé várce badatelských materiálů obsahovaly zásobu stanovisek k popírání holocaustu, která Irving učinil v soukromí mimo soustředěné záznamy. Jak již to bývá, když někdo mluví před svými stoupenci, tak hovoří o těchto věcech otevřeněji. Na společenském večírku v kanadském Kentville, který se konal těsně po procesu se Zündelem, se Irving nechal před přítomnými slyšet, jak je potěšen, že „jsme dnes v  takovém úzkém kruhu… protože mohu mluvit… mnohem otevřeněji.“ Irving řekl soudci Grayovi, že názorům, vyjádřeným improvizovaně při soukromých setkáních je nutno dát menší význam než tomu, co je napsáno v  jeho knihách. Soudce ­Graye nepřesvědčil. „Mám dojem… že jste byl při takových různých příležitostech mnohem nevázanější ve svých tvrzeních o Osvětimi.“ Rampton pak ve snaze ilustrovat, že Irvingova soukromá stanoviska mnohem více odhalovala jeho skutečné myšlenky a motivy, než názory určené pro veřejnost, přečetl jedno z těchto „soukromých“ vyjádření: „Stovky milionů nevinných lidí bylo balamuceno… účelově… zatímco židovský finančník, John Gutfreund, bratři Salomonové nebo

174

Proces Ivan Boesky nebo… Michael Milken… je přistižen s  rukama ponořenýma hluboko v zásuvce na peníze a… nepochybně vyždímal zisk z každé pence vynaložené stovkami tisíc investorů… Tito finančníci se smějí… protože si to mohou dovolit… Když si představíte, že to jsou Židé, pak se nabízí situace, kdy člověk na ulici musí říci: Ano, ti lidé ­trpěli, že? Měli holocaust.“ Soudce Gray se poněkud ostřeji zeptal Irvinga: „Takže holocaust je způsob lži, který byl vymyšlen, aby bylo možno omlouvat darebáky židovské finančníky?“ Irvinga to znervóznělo a protestoval, že „nic takového neřekl.“ Soudce to zřejmě nepřesvědčilo, protože se Irvinga zeptal: „Co tedy říkáte, když ne právě toto?“ Irving tvrdil, že jen prostě opakoval obecný názor lidí na to, že „legenda“ o holocaustu chrání Židy před kritikou za jejich „aktivity ve světě financí, nebo za jejich brutalitu na Západním břehu a podobně.“ Domnívali jsme se, že nebylo ani tak důležité, co Irving říkal v okruhu těchto malých shromáždění, jako spíše odezva, kterou tím vyvolal u svého publika. Rampton poznamenal, že se tam lidé smáli, když Irving tvrdil, že „více lidí zemřelo na zadním sedadle auta Edwarda Kennedyho v zátoce Chappaquidick než kolik kdy lidí zemřelo v plynových komorách v Osvětimi.“ Rampton zvedl oči od papíru, který ležel před ním a zeptal se: „Smích, pane Irvingu?“ Lidé z jeho publika se tehdy rovněž smáli, když jim Irving řekl o „výletu Elie Wiesela s Cookovou cestovní kanceláří po různých koncentračních táborech.“ Irving protestoval poukazem na to, že ti lidé se smáli „těm, kteří se vydávali za přeživší… a pokoušeli se vyšplhat do vlivné skupiny lidí, kteří měli za sebou holocaust.“ Rampton se udiveně tázal, proč vůbec tak vážná věc, jako vydávání se za oběť Osvětimi, má být předmětem smíchu? Irving odpověděl: „Protože je na tom cosi absurdního… něco patetického.“ Rampton měl jiné vysvětlení: Irvingovo publikum bylo natolik „hluboce antisemitské“, že mělo potěšení z Irvingových slov, která byla „načichlá animositou, nepřátelstvím, pohrdáním, záští – právě tak jako články dr. Goebbelse (sic).“ Irving rychle zareagoval:

175

Historie před soudem „A  tak, jak mluvil Winston Churchill o Adolfu Hitlerovi.“ To, že Irving srovnal ­ Goebbelse s  Churchillem, uvedlo britské publikum v  soudní síni do stavu zvýšené pozornosti. V  galerii jsem zahlédla Churchillova oficiálního životopisce, Sira Martina Gilberta, jenž zaujatě poslouchal. Ramptonova tvář zrudla. Na chvíli to vypadalo, že jeho klienty nejsou nakladatelství Penguin a Lipstadtová, ale premiér Winston Churchill, když řekl: „Pan Churchill semkl tuto zemi pod jednotný prapor během války, když se o Adolfu Hitlerovi vyjadřoval záštiplně a brutálně. Na rozdíl od dr. Goe­b­belse měl Winston Churchill velmi dobrý důvod k tomu, aby byl záštiplný.“ A tím skončil druhý týden tohoto soudu. Když jsem odcházela ze soudní síně, vzpomněla jsem si, že během svého výzkumu antisemitismu jsem se setkávala s lidmi jako Irving. Ale znala jsem je spíše z teorie než z praktického poznání. Neočekávala jsem – ačkoli jsem to asi měla očekávat – že rozdíl mezi četbou o antisemitismu a osobním setkáním s tímto jevem je tak ­velký. To, že jsem nemohla veřejně odsoudit jeho stanoviska mne stále více a více znepokojovala. Ze soudní budovy jsem zamířila přímo ke stanici podzemní dráhy. Byla jsem ráda, že nikde na obzoru nebyl žádný dotěrný fotograf. Cestou mě dostihla vyplašená Ursula. Jedním dechem mi řekla o jedné australské reportérce, která na galerii seděla vedle ní. „Měla ­výjimečně blonďaté vlasy a  brýle ve zlatém rámečku. Bylo jí něco přes třicet. ­Zaslechla jsem, jak ve skupině novinářů vychvalovala Irvinga, když ho srovnávala s  Churchillem a  stěžovala si, jak jsi mu ukřivdila.“ Měla jsem pocit, jako bych už o ničem dalším nechtěla mluvit, a tak jsem jen pokrčila rameny a uklidnila ji: „Asi o nic nejde.“ Ale večer se přede mnou zcela nečekaně objevila další perspektiva procesu. Šla jsem se podívat na divadelní hru Copenhagen od Michaela Frayna. Pojednává o záhadné návštěvě, kterou v roce 1941 vykonal Werner Heisenberg, šéf německého výzkumného jaderného projektu a objevitel „principu neurčitosti“, u svého učitele, dánského fyzika Nielse Bohra. Někteří historikové se domnívají, že se Heisenberg pokoušel získat od Bohra informaci o atomu vodíku. Frayn, zastánce sympatičtější teorie o této Heisenbergově cestě, ve své hře předpokládá, že se ně-

176

Proces mecký vědec snažil udělat s Bohrem dohodu. Německo nebude vyvíjet atomovou bombu, jestliže Bohr slíbí, že tak neučiní ani spojenci. Frayn ve své hře rovněž uvedl, že Heisenberg ještě posílil návrh dohody nabídkou pomoci Bohrovi – jehož matka byla Židovka – k útěku před deportací, která v Dánsku nevyhnutelně hrozila. Byla jsem znepokojena Fraynovým předpokladem, že mohlo být nějaké morální rovnítko mezi Bohrovým výzkumem a Heisenbergovou prací pro nacisty. Jelikož jsem měla zájem se více dovědět o této hře i o jejím autorovi, tak jsem si koupila knihu s jejím plným scénářem a Fraynovou esejí. Když jsem se vrátila domů, uvařila jsem si čaj a pustila se do čtení. Začala jsem listovat od bibliografie až po zdroje, z nichž Frayn čerpal. V seznamu použité literatury byla uvedena také Irvingova kniha o programu vývoje německé atomové bomby. Přístup tohoto dramatika k této události – obě strany měly stejnou vinu – se mi náhle vyjevil jako něco, co má větší smysl. Když jsem se chystala ulehnout, uvědomila jsem si, jak zákeřný je Irvingův vliv, i když nepůsobí přímo nebo očividně.

177

(9)

•

Zástupy lidí a rozpory kolem plynových komor

V

 zástupech, které se shromažďovaly každé ráno před soudní síní číslo 73, byla směsice lidí, kteří přežili holocaust se svými dětmi a dále zájemci o historii, důchodci, právníci, učitelé a studenti. S nimi se proplétali také Irvingovi příznivci. Rovněž přišli moji přátelé. Někteří zcela záměrně, jiní na poslední chvíli, ale jejich počet postupně s vývojem dění v soudní síni narůstal. Jednoho rána jsem zahlédla Betty, přítelkyni a dítě rodičů, kteří přežili holocaust. Právě přijela z Milwaukee. „Četla jsem v novinách před několika dny, že tady má Irving své četné zastánce. Nenechám se přece zblbnout, a proto jsem se rozhodla, že tady budu také.“ Její přítelkyně, Sarah, zareagovala stejným způsobem a plánovala přiletět z Izraele ještě odpoledne. Anthony, ohromen takovým rostoucím proudem návštěvníků, mne každé jitro vítal otázkou: „A jakou zemi dnes reprezentují vaši přátelé?“ Nebyla to typická britská fronta. Tři nebo čtyři lidé soupeřili o jedno sedadlo a  do tohoto závodu se vrhli v  okamžiku, kdy se otevřely dveře. Rampton přicházel v 10.20 hodin. V davu by jen těžko propadl příslovečný špendlík. Rampton nasazoval velmi mrzoutský styl, občas při tom byl velmi dokonalý, když se prokousával tím shlukem lidí a přitom si cosi mručel. Věděli jsme o něm, že je vášnivým fanouškem

179

Historie před soudem r­ agbyových zápasů a  také bylo vidět, že má ­ návyky z  tohoto sportu, když zástupu lidí říkal „skrumáž“, což je těsná formace vytvořená hráči za účelem ochrany svého útočníka nesoucího míč. Tato podivuhodná sestava čekajících lidí se každým dnem vyvíjela. Jednou ráno se objevil mladík v bavlněném tričku s krátkým rukávem, na kterém byl nápis „White Power“. Postavil se vedle jednoho z lidí, kteří přežili holocaust. Ten starší muž si svlékl sako. Nebyla jsem si jistá, zda to udělal proto, že na přeplněné chodbě bylo teplo, nebo že chtěl dát najevo číslo, které měl vytetované na ruce. Když šel kolem, kdosi na něho ukázal a zašeptal: „Osvětimské tetování trumfuje tričko s krátkým rukávem. Nemám pravdu?“ Každé dopoledne jsem ve frontě vídala také krásně načesanou, elegantně oblečenou ženu kolem čtyřicítky. V  průběhu předcházejícího týdne seděla hned za Irvingem a  o  přestávkách s  ním rozmlouvala. Když se jeden z mých přátel, který právě přijel, dotazoval na dosavadní průběh soudního jednání, tato žena mu okamžitě posloužila nadšeně vyřčenou odpovědí: „Oh, Irving je všechny drtí. Předvádí velký výkon.“ Když jsem se o tom dověděla, tak jsem té záhadné ženě dala přezdívku „Brunhilda“. Brzy jsem na ni zapomněla, když Irving povstal, aby předložil novinový článek o soudní při, kterou proti jedné pojišťovně vedl člověk, který přežil holocaust. Podle tohoto článku pojišťovna nakonec celý případ dovedla ke smíru, protože se její právníci domnívali, že „člověk, který přežil nacistický koncentrační tábor, se bude těšit sympa­tiím poroty.“ Irving tvrdil, že to byl také důvod, proč v „poněkud ukvapených poznámkách“ v tomto svém článku psal o židovských „podvodnících a  hochštaplerech ve Spojených státech.“ Soudce Gray řekl Irvingovi, že se nedomnívá, že by rozhodnutí pojišťovny a Irvingovy poznámky v novinách byly rovnocenné. Pojišťovnu znepokojovaly sympatie poroty s oběťmi, zatímco Irving, jak řekl soudce Gray, mluvil o tom, že Židé, kteří se dostali do právních potíží, „využívali holocaust jako jistý druh štítu k zakrytí vlastní kriminality.“ Irving ­trval na tom, že oba tyto případy se týkají zvláštní „izolace“, jaké se těší lidé přeživší holocaust. Irving se poté obrátil zády k soudci a čelem k publiku a dodal:

180

Proces „Všichni, včetně mne, chováme nejvyšší sympatie k obětem holocaustu a to zde chci zdůraznit.“ Muž s tetováním na ruce zářil. Rampton pak oznámil, že druhý den vystoupí se svým svědectvím Robert Jan van Pelt. Jelikož se Robert Jan měl na sklonku týdne zúčastnit konference o holocaustu ve Stockholmu, Rampton navrhl, aby se jednání soudu přesunulo na pátek, tedy na den, kdy soud nezasedá, aby bylo možno vyhovět programu Roberta Jana. Irving s tím přátelsky vyslovil svůj souhlas.

Manipulace s důkazy a dezinfekce mrtvol Když skončila přípravná jednání, Rampton se obrátil na Irvinga v záležitosti tiskové konference svolané v roce 1989 při příležitosti britského vydání Leuchterovy zprávy. Reportér se tehdy Irvinga zeptal, zda si nemyslí, že důkazy použité v Norimberku byly zmanipulované. Irving odpověděl: „Oh, my jsme zmanipulovali hodně důkazů,“ a jako příklad uvedl příběh norimberského svědectví předloženého Marií VaillantCouturierovou, francouzskou katoličkou, která byla za svoji odbojovou činnost vězněna v  Březince. Před norimberským mezinárodním tribunálem líčila, jak její spoluvězni umírali na následky žízně, hladu, mučení, nedostatečného oblečení, nemocí a plynu. Vězni byli podle její výpovědi trestáni padesáti ranami holí. Jednotlivé rány byly řízeny výkyvným mechanismem, který obsluhoval příslušník SS. Vaillant-Couturierová svědčila, že když důstojníci SS potřebovali služku, tak si ji vybírali v objektech ženského tábora v doprovodu jeho velitelky. A  tento výběr probíhal, když byly vězenkyně podrobovány proceduře dezinfekce, neboť musely být nahé. Také podávala svědectví, že jeden z táborových baráků sloužil jako nevěstinec pro esesáky. Vězni z jiných táborů jí také říkali, že i u nich byly stejné veřejné domy. Na tiskové konferenci řekl Irving reportérům, že americký soudce z norimberského tribunálu, Francis Biddle, byl tak zděšen z jejího svědectví, že si do svého soukromého deníku zapsal: „Nevěřím ani slovo tomu, co říká. Myslím, že je to zatracená lhářka.“ Ale Irving tvrdil, že

181

Historie před soudem si soudce Biddle tyto pocity nechával jen pro sebe, takže svědectví této ženy vstoupilo do oficiálních soudních zápisů v nezměněné podobě. Rampton se zeptal, zda ji soudce Biddle skutečně nazval „zatracenou lhářkou“. Irving připustil, že to byla jeho „glosa“, ale trval na tom, že šlo o glosu legitimní, protože soudce Biddle už byl „přesycen“ svědectvími té ženy, která prý byla „nepravděpodobná“. Rampton pak vzal do ruky kopii odpovídající stránky Biddleho deníku. Po shrnutí různých trestů, které Vaillant-Couturierová popisovala, začal si americký soudce psát v deníku nový odstavec. V něm zase shrnul její vylíčení nevěstince a jejího tvrzení že „ve všech ostatních táborech fungoval stejný systém.“ Biddle pak k tomu přidal: „(O tom pochybuji.)“ Rampton odložil dokument, podíval se na Irvinga a obvinil ho z toho, že vytrhává „postranní poznámku“ – tedy Biddleho odkaz na její komentáře o nevěstincích v jiných táborech – a nafukuje ji do podoby „všeobecných pochybností“ o svědectví této ženy. Irving i nadále tvrdil, že Biddle odmítal celé její svědectví a nikoli jen jeden z jeho aspektů. Pak se obrátil k soudci Grayovi a řekl, že je ochoten „v zájmu pravdy připustit“, že tyto komentáře ohledně Biddleho pochybností psal „po čtyřech nebo pěti letech… či dokonce deseti letech“, které uplynuly od okamžiku, kdy měl v ruce deník tohoto soudce, když studoval sbírku dokumentů z norimberského procesu na Syracuse University ve státě New York. Poprvé od zahájení soudu jsem si pomyslela, že Irving získal body. Jestliže uplynula již taková doba mezi jeho návštěvou v archivu a tiskovou konferencí, pak výpadek jeho paměti, co si soudce přesně zapsal, je pochopitelný. Ale vzápětí jsem za sebou zaslechla jakýsi rozruch. Heat­ her cosi vzrušeně šeptala do ucha Ramptonovi a  přehrabovala se ve svých papírech. Pak vytáhla nějaký dokument a než jej podala Ramptonovi, něco na něm zakroužkovala. Rampton jej chvíli studoval, a pak bez rozmýšlení požádal o křížový výslech. „Povězte mi, kdy jste byl v Syrakusách?“ Irving řekl, že si to překontroluje a odpoví. Rampton mu zcela jistým hlasem řekl, že se nemusí obtěžovat. Držel totiž v ruce dokument, který mu podala Heather a prohlásil, že to bylo v prosinci 1999, krátce předtím, než začal

182

Proces tento soud. Ale Irving ve svém prohlášení, které tomuto soudu předložil, uvedl: „Poprvé jsem četl papíry soudce Biddlea… v  roce 1988.“ Musela jsem se držet, abych se nezasmála. Irving se opět chytil do vlastní pasti. Tisková konference, na které prohlásil, že Biddle nazval Couturierovou „zatracenou lhářkou“, se konala v roce 1989. Jinými slovy řečeno, v rozporu se svědectvím, které předložil, mezi jeho studiem Biddleho deníku a tiskovou konferencí neuběhla doba „čtyř nebo pěti… či dokonce deseti let“. Šlo pouze o jeden rok. Zajímalo mě, zda Irving zapomněl, co si zapsal, nebo měl ve zvyku, že mu všechna jeho zfalšování projdou, když reflexivně předpokládal, že se z toho dostane tímto způsobem. Ale Rampton ještě zcela neskončil. Ve svém deníku Irving poznamenal, že poté, kdy v roce 1988 navštívil Biddleho archiv, odejel na svoji přednášku přímo do Toronta. Měli jsme její text. Irving svému publiku řekl, že Biddle napsal: „O tom všem pochybuji.“ Irvingovo první zkreslení tedy nenastalo po několika letech – jak právě prohlásil – nýbrž jen po několika dnech, těsně po přečtení Biddleho deníku. Irving už déle nebyl schopen tvrdit, že k tomuto překroucení došlo kvůli mezeře v paměti, ale trval na tom, že jeho dodatek v podobě slova „všem“ nebyl jeho výmyslem, protože Biddle se tak vyjadřoval k veškerému svědectví Vaillant-Couturierové. Soudce Gray čekal, než Rampton skončí, a pak se Irvinga zeptal: „Ano, ale takhle to neřekl.“ Irving odpověděl soudci, že přidal slovo „všem“, aby mohl Biddleův komentář učinit pro své posluchače sdílnější. Pak jen pokrčil svými velice širokými rameny a dodal: „Upřímně řečeno, nemyslím, že se to nějak na hony vzdaluje od smyslu řečeného.“ Soudce Gray neřekl nic.

•

Rampton pak soustředil pozornost na Leuchterovu zprávu. Našel v ní podstatnou chybu. Jednalo se o předpoklad jejího předkladatele, že k zabíjení lidí prý bylo zapotřebí mnohem více jedovatého plynu než k likvidaci hmyzu. Ve skutečnosti byl opak pravdou, ale nešlo přitom jen o tento jediný kaz na jeho metodologii. Odštípl větší kousky betonu ze zdí a po návratu z Polska je poslal do laboratoře, aby byly ­otestovány na

183

Historie před soudem přítomnost kyanovodíku. Avšak lidem v laboratoři ­neoznámil, odkud vzorky pocházejí. V laboratoři je rozdrtili na prášek a otestovali. Když se pak Jim Roth, chemik provádějící tyto testy, dověděl, že vzorky pocházejí ze zdiva plynových komor, tak prohlásil, že jeho nález je bezvýznamný, jelikož kyanovodík je citlivý na povrchovou reakci. Podle Rotha došlo k tomu, že když v laboratoři rozdrtili velké kousky vzorků, tak tím vlastně všechny zbytky kyanovodíku rozředili.*) Když Rampton přečetl tato slova chemikovy kritiky, Irving se rozhněvaně zachmuřil a řekl: „Nehodlám sprovodit ze světa důkaz doktora Rotha, ale až nastane čas, tak jej vymýtím.“ Byla jsem připravena ignorovat Irvingovy verbální útoky, ale z jeho výrazů „sprovodit ze světa“ a „vymýtit“ se mi udělalo mdlo. Rampton se ptal Irvinga, jak mohly být nějaké stopy kyanovodíku – byť nekonečně malé – v  Leuchterových vzorcích ze zdiva komor, které podle Irvinga nebyly plynovými komorami k zabíjení lidí? Irving poněkud lhostejně odpověděl, že stopy tam byly z toho důvodu, že tato místnost byla používána „k plynové dezinfekci objektů a mrtvol“. Téměř jsem spadla ze židle. Rampton zeširoka otevřel oči. Vypadal jako omámený, když řekl: „Kouřová dezinfekce mrtvol?… Co vás přimělo k takovému tvrzení?“ Zdálo se, že soudce Gray rovněž ztratil rovnováhu: „Promiňte moji asi surovou otázku, ale jakou cenu má vykuřovat plynem mrtvé tělo?“ Soudcova otázka se setkala s  cvrlikáním nervózního chichotu v publiku. Irving, viditelně znechucen, že musí vysvětlovat něco tak zřejmého, odpověděl, že mrtvoly musí být plynem *) Když Errol Morris dělal interview s Rothem kvůli filmu Mr. Death (Pan Smrt), tak mu chemik řekl, že kyanovodík „zřejmě nepronikne hlouběji než 10 mikronů a tloušťka lidského vlasu je 100 mikronů.“ Ačkoli chemik upřesnil svůj výrok slůvkem „zřejmě“, kyanovodík s největší pravděpodobností pronikne hlouběji než 10 mikronů. Ale jeho argument o zcela rozdrceném vzorku na prášek je správný. Richard Green, fyzikální chemik s  titulem doktor věd, na Stanfordské univerzitě zjistil u Leuchterovy tak zvané metodologie další vážný problém. Použil laboratorní vzorky s velice rozdílnými rozměry. Koncentrace kyanovodíku zcela jistě nebyla stejnorodá. Výsledky každého testu rozličně velkých vzorků se tedy ukázaly jako velice sporné.

184

Proces dezinfikovány, neboť jsou plné hmyzu. Rampton namítl, že přece tyto mrtvoly musely být zpopelněny a že tudíž jen stěží měly být dezinfikovány. Rampton se také divil, proč měla místnost určená pro předměty a mrtvoly dveře opatřené silným sklem v nahlížecím otvoru? Strážní přece nemuseli pozorovat mrtvoly. A dále, proč byla uvnitř zmiňovaného kukátka ještě ochranná mřížka? Mrtvoly sklo rozbít nemohly. Irving měl jako obvykle své vysvětlení. Jednalo se prý o standardní dveře protileteckého krytu, a proto byly vybaveny nahlížecím otvorem. „Víte, je to podobné jako s  bankomaty, které mají klávesnici pro slepecké písmo, ať už je uživatel nevidomý nebo vidí normálně… Uživatelé obvykle nejsou slepí, nicméně automaty jsou už prostě takové, protože jde o  nejlevnější způsob jejich výroby.“ Irvingvo vysvětlení – i když spojené s bizarním přirovnáním – znělo logicky. Ale Irving se mýlil. Dveře nebyly vyrobeny sériově. Stavební kancelář v Osvětimi si nahlížecí kukátka speciálně objednala. Irving pak přišel s ještě jedním vysvětlením. Tato místnost byla protileteckým krytem. Rampton nebyl schopen – nebo ani možná nechtěl – zamaskovat svůj cynismus, když se zeptal: „Tak tedy je to protiletecký kryt? … Buď je to sklep pro dezinfekci mrtvol, pane Irvingu, nebo protiletecký kryt?“ Irving záhy odpověďěl: „Řekl jsem buď a nebo?“ Rampton poznamenal, že kdyby to měl být kryt, tak by se tam vězni nevešli. Irving odvětil, že to bylo pro příslušníky SS. Rampton to považoval za absurdní, „jelikož výzbrojí obtěžkaní vojáci by v případě náletu museli přeběhnout vzdálenost dvou až tří kilometrů, která dělila jejich baráky od zmíněných sklepů na opačném konci tábora v Březince, a než by to dokázali, tak by byli zlikvidováni spojeneckými bombami.“ Vzpomněla jsem si, jak jsme šli před šesti měsíci z jednoho konce tohoto tábora na druhý. Ačkoli jsem to tehdy nemohla vědět, tak se ukázalo, že právě tato naše pěší chůze měla vlastně svůj soudní účel. Rampton se pak zaměřil na další dokument z osvětimských archivů. V únoru 1943 si vedení stavební správy tábora stěžovalo u firmy Topf,

185

Historie před soudem která prováděla stavbu krematoria, že potřebuje „co nejnaléhavěji“ výtlačný ventilátor. „Proč,“ divil se Rampton, „taková naléhavá potřeba, když se jednalo o pouhý protiletecký kryt nebo odšivovací komoru?“ Irving se teď vytasil s celou řadou hypotéz. Byla tam tyfová epidemie. Stavební inspektor by nedal souhlas k instalaci bez větracího systému. Slova „co nejnaléhavěji“ prý vůbec nic neznamenala. Když si Rampton vyslechl tato vysvětlení, tak k tomu přidal svoji verzi. Naléhavost vyjádřená v únoru byla přece dána tím, že již od března se zde mělo začít s velkým vyhlazovacím programem. Když se křížový výslech chýlil ke konci, soudce Gray se zeptal Irvinga, zdali prováděl archivní výzkum o plynových komorách. Irving řekl, že vzhledem k machinacím ze strany jeho oponentů, mu byl přístup do archivů všeobecně znemožněn. Soudce Gray s docela sympatickým tónem prohlásil: „Skutečně téměř každý archiv, jak říkáte, byl před vámi z  těch či oněch důvodů uzavřen?“ Irving s  očividným potěšením souhlasně přikývl, aby potvrdil soudcova slova. Projevy zřejmé sympatie soudce Graye k Irvingovi mne znervóznily. Skutečně si myslel, že Irvingovi někdo znemožnil provádět vlastní výzkum? Cožpak zapomněl, že Irving ve veřejném prohlášení o tom, že požádal archivy o osvětimské důkazy, uvedl datum 1988, zatímco v Osvětimi ho nechtěli vpustit do archivu až v polovině 90. let dvacátého století?

Cesty holocaustu a láhev plná koksu Pak nastal čas, aby se svědectví ujal Robert Jan. Navzdory morbidnímu charakteru své práce, měl chlapecké vzezření. Například při setkáních badatelů vždy věděl, kde jsou ve městě nejlepší noční podniky. Jednou se objevil s odbarvenými vlasy ve světle oranžovém odstínu. Ale před soudem stál nyní úplně jiný Robert Jan. Jeho obvyklý tuctový školní úbor skládající se z koženého saka, roláku a džínových kalhot – vše v černém – byl nyní vystřídán jemně ušitým stylově tmavo­šedým oblekem s dokonale padnoucí vestou, která měla šálový límec. Celý kom-

186

Proces plet doplňovaly černé střevíce z jemně hlazené kůže a tmavomodrá kravata s motivem žlutých květů. V jedné chvíli jsem si jen stěží mohla představit, že tento přede mnou stojící oslnivě oblečený muž je jeden ze světových expertů na Osvětim a její vražedné prostředky. Ve své pečlivě zdokumentované zprávě obsahující široký výčet důkazů Robert Jan kompletně vyvrátil Irvingova tvrzení o Osvětimi. Vycházel ze svědectví vězňů, německých dokladů, technických výkresů, fyzických předmětů, korespondence táborového vedení, nákladových listů, pracovních příkazů, kreseb a nákresů, které pořizovali příslušníci Sonderkommanda SS. Jeho zpráva nejen zpustošila Irvingovy argumenty, ale stala se ohromující ukázkou, co všechno historici dělají. Nevyhledávají důkazy na způsob „kouřící pistole“, jak tvrdil Irving, tedy pouze na základě jednoho dokumentu prokazujícího existenci plynových komor. Historikové pátrají po souvislostech nebo souběhu důkazních materiálů. S určitou předtuchou jsem čekala, jaký Irving podnikne protiútok. Když se přiblížila půl jedenáctá, vstoupil Robert Jan a na můj stůl položil pět dílů menších knih a řekl: „Tato Tanakh (hebrejská Bible – pozn. překl.) se v naší rodině předává z jedné generace na druhou. Budu na ni přísahat.“ Potom otevřel desky a opatrně vyjmul žlutou hvězdu, kterou za války nosila jeho babička a obálku obsahující poslední dopis, který rodina obdržela od jeho strýce z koncentračního tábora Westerbrok, odkud byli deportováni holandští Židé. „Jmenoval se Robert,“ tiše dodal. „Vezmu si s sebou do lavice svědků tento dopis a hvězdu mé babičky.“ A těsně předtím, než odešel, tak mi řekl, o čem mluvil s Irvingem minulý týden. Irving mu ukázal letecký snímek Březinky, který, jak tvrdil, právě udělali jeho experti. Když se Robert Jan na snímek podíval, tak spatřil řadu křížů a hvězd na ploše vedle ruin plynové komory. O těchto symbolech jsem věděla. Byly tam umístěny skupinou mladých polských návštěvníků s tím, že v roce 1998 byly odtud odstraněny. Stručně řečeno, tento snímek, který Irving ukázal Robertu Janovi, nebyl „právě“ pořízen. Buď to Irvingovi někdo nalhal, anebo on lhal Robertu Janovi, jenž Osvětim opakovaně navštěvoval.

187

Historie před soudem Ještě před tím, než byl Robert Jan vyzván, aby předstoupil, Irving podal stížnost, že navzdory pravidlům občanského zákoníku, která vyžadují úplnou rovnost mezi spornými stranami, on stojí „sám“ vystaven vůči „mocné a bohaté sporné straně“. Ukazoval rukou směrem k naší lavici a obviňoval nás, že jsme se na jeho úkor zmocnili kontroly nad případem. Tvrdil, že jsme provedli manévr se svědectvím ­Roberta Jana, které mělo přijít až na sklonku procesu a zařadili je už nyní, čímž jsme mu nabourali jeho přípravy. Takovéto narušení programu je zvlášť rozčilující, tvrdil Irving, protože bylo učiněno tak, aby vyhovovalo „holocaustové cestě do Stockholmu“, kterou měl v plánu Robert Jan. Irving se díval přímo na soudce Graye a dotazoval se, proč toleruje, aby se soud stal „rukojmím“ cest pana Roberta Jana. Rampton, již pohotově na nohou, kroutil hlavou v  poněkud teatrálním výrazu úleku. Připomněl soudci Grayovi, že hned první den soudu Irving souhlasil s  tímto pořadem jednání. Heather již vytáhla přepis zápisu z tohoto prvního dne. Rampton pak přečetl vlastní Irvingova slova: „Jsem zcela připraven být profesoru van Peltovi k dispozici uprostřed jednání bez ohledu na to, co se bude právě odehrávat.“ Kromě toho Irving již předcházející den odpovídal na šířeji pojaté otázky o Osvětimi. Téma tedy už bylo stejně na stole. Soudce Gray odmítl měnit pořad jednání, ale opětovně Irvingovi pofoukal jeho bolístku: „Jsem si vědom zátěže, která na vás doléhá. Musí být nesmírně obrovská.“ Prohlásil, že musí mít v patrnosti zvláštní ohledy na Irvingovy zájmy, neboť je v úloze sporné strany zcela osamocen. Byla jsem z  toho celá mrzutá a  znechucená. Byl to přece Irving, kdo vyvolal tento případ. Bylo to jeho vlastní rozhodnutí, že se bude sám zastupovat, protože si myslel, že žádný právník to lépe nesvede. A  soudce Gray se teď může přetrhnout, aby ho uspokojil. Zaslechla jsem za sebou, jak si Rampton cosi zamumlal. Když mu soudce pokynul, Rampton řekl: „Je pravdou, že zde existuje nerovnost v pramenech. A také je pravdou, že moji klienti se hájí před obviněním, které podal pan Irving. Připomíná mi to staré francouzské přísloví, ‚ta zvířata jsou velice ne-

188

Proces mravná, když jsou napadena, tak se brání.‘“ Irving se rozzlobeně obrátil k Ramptonovi: „Toto přísloví platí na obě strany, pane Ramptone.“ Soudce Gray v obavě, že to svede jednání úplně někam jinam, prohlásil: „Ano, je toho už dost.“ Irving začal tím, že se Roberta Jana zeptal na Himmlerovu návštěvu v Osvětimi v červenci 1942. Robert Jan vysvětlil, že se tato návštěva shodovala s rozhodnutím nacistického vedení o tom, že Osvětim bude hrát hlavní roli v proceduře konečného řešení. Následkem čehož vedoucí činitelé tábora nařídili okamžitě po této návštěvě dramatické zvýšení kapacity spalování v krematoriu. Bylo řečeno, že již brzy bude třeba spalovat více mrtvol, a pokud tempo spalování nebude stačit, pak budou hromadící se mrtvoly bránit hladkému průběhu procesu zabíjení. Irving řekl, že Robert Jan předložil zlověstný obraz, přičemž stačilo klidnější vysvětlení. V táboře v roce 1942 přece řádil tyfus. Velitelé tábora zvýšili kapacitu spalování, protože očekávali další epidemii. Robert Jan připomínal tak trochu profesora napomínajícího žáka za vskutku hloupou odpověď, když Irvingovu teorii zavrhl jako „absurdní… absolutně absurdní.“ Zvýšení by znamenalo urychlit tempo spalování na 120 000 osob za měsíc, vysvětloval Robert Jan, zatímco plánovaný počet vězňů v  táboře byl 150 000. Aby tedy Irvingova teorie o epidemii měla smysl, pak by to znamenalo, že během jednoho měsíce by tato epidemie zabila čtyři pětiny vězňů v Osvětimi a Němci by museli tábor doplňovat dalšími 120 000 lidmi. To ovšem přesahovalo i ten nejhorší případ epidemiologického scénáře. Irving pak změnil svůj systém otázek a vyzval Roberta Jana, aby vysvětlil, jak by mohlo být 120 000 mrtvol spáleno během jednoho měsíce. To by představovalo, jak Irving přezíravě poznamenal, „čtyřikrát větší kapacitu stadionu ve Wembley,“ slavné londýnské fotbalové arény. Dále řekl, že na spálení jen jedné mrtvoly by bylo zapotřebí 30 kilogramů koksu. Vzal pak do ruky letecký snímek tábora – již zmíněný právě pořízený snímek s kříži a hvězdami – a zeptal se Roberta Jana, kde tedy byly „hory koksu?“ Robert Jan vysvětlil, že za normálních okolností by

189

Historie před soudem ke spálení jedné mrtvoly bylo skutečně zapotřebí velkého množství paliva, protože „udržovat pec v provozu… znamená velice hodně energie.“ Avšak osvětimské pece byly udržovány stále žhavé, čímž se snižovala velikost energie nutné ke spálení mrtvých těl. Osvětimské pece byly tak přesně vyprojektovány, aby v popředí bylo úsporné užití energie. Rudolf Jährling, stavební inženýr v Osvětimi, v roce 1943 vypočítal, že k provozu jednoho krematoria po dobu dvanácti hodin za běžných podmínek je zapotřebí 4200 kilogramů koksu, ale pokud by bylo krematorium v  trvalém provozu, tak by stačilo jen 2800 kilogramů koksu. Jährling odhadoval, že za těchto okolností by stačilo méně než 8000 kilogramů koksu na 12 hodin provozu všech pecí v Březince dohromady – tedy 3,5 kilogramu na jednu mrtvolu. Irving pak zvedl láhev vody ze svého stolu a opovržlivě pronesl: „Opravdu si upřímně myslíte, že můžete spálit jednu mrtvolu s tak malým množstvím koksu, které lze dát do jedné z  takových lahví na vodu?“ Robert Jan potvrdil, že na základě německých dokumentů to možné je.

Cesty do plynových komor a svědectví Ady Bimko Pak Irving spustil soustředěný útok na svědky, kteří prokázali, že viděli plynové komory. Začal s Adou Bimko, později známou jako Hadassah Rosensaft, židovskou lékařkou původem z Polska, která byla vězněna v Březince, kde pracovala ve zdravotnickém bloku. Při procesu s  akté­ry válečných zločinů v  roce 1945 Bimko svědčila o  tom, že ženy, které byly poslány na smrt, šly k plynovým komorám nahé. Jen někdy jim esesmani dovolili zabalit se do deky. Jednou, když byla Bimko poslána posbírat tyto přikrývky, jí jeden důstojník SS nabídl „procházku“ po plynové komoře. Kromě toho, že jí umožnil spatřit komoru, zavedl ji ještě nahoru, kde se nacházel ventilační systém k odvádění jedovatého plynu. Vysvětlil jí, že dva velké válce v rohu obsahují jed. Plyn, jak dále uváděl, procházel trubkami do plynové komory, která byla dole.

190

Proces Tento výklad nedával žádný smysl. V krematoriu, které navštívila, byl cyklon B vháněn oknem a nikoli trubkami shora. Irving to zamítl jako pouhý výmysl. „Byla tehdy v  rukách Britů… a  ti ji požádali, aby napsala takové prohlášení… protože potřebovali tyto zločince pověsit.“ Robert Jan to viděl úplně jinak. Zatímco vysvětlení paní Bimko bylo špatné, její popis toho, co viděla, přesně odpovídá ventilačnímu systému v krematoriích 4 a 5. Trubky v podlaze podkroví odváděly plyn z komor. Válce měly pravděpodobně uvnitř ventilátor. Její výklad se opírá o to, co jí řekl příslušník SS. Když Robert Jan uvažoval o tom, že esesman ženu záměrně klamal, Irving mu řekl: „Vaše představy nejsou důkazem pro tento soud, a proto vás žádám, abyste se držel toho, co je vám známo.“ Rampton vyskočil a řekl: „To není pravda. Zaútočil jste na motivaci způsobu, jakým napsal zprávu. To, jak vyložil, co se domnívá o tom, co mohla mít paní Bimko na mysli a co řekla, má zřejmou souvislost s kauzou.“ Soudce Gray s tím souhlasil. Robert Jan dodal, že Bimko popsala systém, který byl viditelný jen uvnitř podkroví. Na základě přesného popisu byla „velmi spolehlivým svědkem, i když nevěděla, k jakému účelu jsou používány trubice“. Bylo cítit, že tato výměna názorů zavání osobními postoji. Věděla jsem, že Bimko byla prezidentem Carterem jmenována do Výboru pro holocaust při OSN. Byla jsem u toho, když architekt Muzea holocaustu ukazoval, jak budou návštěvníci procházet krytým nákladním vozem, který byl používán pro převážení Židů do koncentračních táborů a jak Bimko stála nahoře a rezolutně prohlašovala, že už jednou byla donucena do takového vozu vstoupit a že už ji nikdy nic nepřiměje, aby tak učinila ještě jednou. Proto byl návrh plánu předělán a návštěvníci, kteří si to přáli, mohli nákladní vůz obejít. Irving se i nadále snažil snižovat hodnotu svědecké výpovědi Bimko a zároveň obviňoval Roberta Jana, že její svědectví zahrnul do své zprávy čistě jen proto, aby jí dodal „trochu koření“. „Prosím?“ zeptal se poněkud udiveně Robert Jan. Zármutek ve tváři Roberta Jana se změnil ve znechucení, když Irving spustil nářek

191

Historie před soudem nad „nešťastníky“, kteří byli oběšeni na základě svědectví paní Bimko. Uvědomila jsem si, že mezi těmito „nešťastníky“ byl Josef Kramer, velitel tábora v Bergen-Belsen, který byl obviněn z provozu krematorií v Březince během likvidace maďarských Židů a za to, že osobně vybíral lidi do plynové komory. Dalším u soudu usvědčeným „nešťastníkem“ byl Fritz Klein, doktor z Březinky. Když byl tázán, jak se srovnává jeho hippokratovská přísaha s posíláním lidí do plynových komor, tak odpověděl: „Jsem doktor a chci chránit život. A bez ohledu na lidský život vyříznu gangrenózní slepé střevo z nemocného těla. Žid je gangrenózní slepé střevo v těle lidstva.“

Žádné otvory, žádný holocaust: past Irving se pak začal vyptávat Roberta Jana na svědectví Henryka Taubera ohledně jednotky zvláštního nasazení Sonderkommando. Tauber vylíčil, jak jeden důstojník SS na střeše krematoria číslo 2 a číslo 3 nadzvedl poklop nad střešním otvorem, vhodil do dutého sloupku s drátěným sítem kapsle plynu cyklon B a poklop opět uzavřel. Irving začal Roberta Jana tisknout ke zdi otázkami, jež se týkaly rozměrů a polohy otvorů a sloupků. Irving pak zvedl hlavu od svých papírů, narovnal se a hlasitě se zeptal: „Profesore van Pelte, teď vážně, nemarníme čas? Ve stropě nikdy nebyly žádné otvory. Nejsou tam ani dnes… Esesmani tudy nemohli vhazovat žádné kapsle s kyanidem… Vždyť jste se tam sám po těchto otvorech poohlížel a žádné jste nenašel. Naši odborníci stáli na střeše a nenašli je. Žádné otvory tam nikdy nebyly. Co tomu říkáte?“ Než mohl Robert Jan odpovědět, Irving se obrátil k soudci Grayovi a řekl: „Slavný soude, teď můžete konstatovat, že past sklapla a s lítostí zdůraznit, že myš je uvnitř klece.“ Soudce Gray se udiveně zeptal: „Pastí má být to, na co jste se před chvílí tázal?“ Irving triumfálně prohlásil: „Přesně tak. Na stropě žádné otvory nejsou a ani nikdy nebyly. Všechny svědky, na které obhajoba spoléhala, lze tudíž označit za lháře.“ Robert Jan protestoval, že se strop nachá-

192

Proces zel v „absolutní změti“, když se roztříštil na drobné kousky poté, co byly plynové komory vyhozeny do povětří. Irving ovšem „předstíral, že mluví o kusu, který zůstal netknut, ale žádný takový není k dispozici.“ Navzdory protestům Roberta Jana se Irving chytil příležitosti a trval na svém, že kdyby byly „otvory ve stropě, což je klíčové místo obhajoby v tomto případu, byly by nyní nalezeny… A tak se jejich svědecký důkaz zhroutil, protože tito lidé se spoléhají na lháře (sic).“ Robert Jan chtěl něco říci, ale Irving se podíval na nástěnné hodiny a řekl: „Slavný soude, jsou za čtyři minuty čtyři. Pokud si pan Rampton přeje něco vylepšit na této žalobě…“ Robert Jan se ještě pokusil o poznámku, ale soudce Gray mu řekl, aby počkal „do 10.30 hodin zítra dopoledne.“ Tím bylo jednání odročeno. Byla jsem zklamaná, že Robert Jan pouze váhavě protestoval, když Irving tvrdil, že zmiňované otvory představují „klíčové místo“ naší obhajoby v  tomto případu. V  naší záležitosti totiž tyto otvory nehrály vůbec žádnou roli. Měla jsem pocit, jako by byl Robert Jan skutečně nachytán na hruškách. V očekávání, že to tisk patřičně rozmázne, jsem si neradostně musela připustit, že Irving tuto část zvládl dobře. Když jsme opouštěli soudní síň, svěřila jsem se Anthonymu, jak mne to vyvádí z míry. Snažil se mé starosti rozptýlit: „Vždyť je to jedno, jde přece o svědectví pouze jednoho dne. Soudce to neovlivní. A z novin si vážně nemusíme nic dělat.“ Druhý den jsem se probudila a hned jsem vzala některé noviny, které se hromadily přede dveřmi. Titulek v The Times hlásal „Irving zpochybňuje ‚Křiklavé‘ příběhy krutosti.“ V článku se píše o Irvingově tvrzení, že důkazy svědků byly „úplně rozdrceny“, protože na stropě nebyly žádné rozeznatelné otvory. Ale titulek v deníku Guardian oznamoval: „Odborník hovoří o tom, že má pozoruhodný důkaz o existenci plynových komor.“ Tyto noviny zdůrazňují sbližování důkazů, které předložil Robert Jan. Na stanici BBC ovšem uvedli to, čeho jsem se obávala: „Historik David Irving prohlásil u londýnského Nejvyššího soudu, že tvrzení o vražedných plynových komorách je naprosto smyšlené.“ Podle BBC měl Irving říci, že „svědecká výpověď o plynových komorách ‚byla úplně smetena‘, protože ve stropě nebyly žádné otvory, kterými by se otravný

193

Historie před soudem plyn dostával dovnitř. Historik řekl, že jeho teorie – opírající se o výzkum revizionistických historiků – nadělala díry v celém příběhu o plynových komorách.‘“ Na konci se pak tato zpráva zmiňovala – téměř jako dodatečná poznámka – o tvrzení Roberta Jana, že existuje „pozoruhodný důkaz“ o existenci táborových prostředků na vyhlazování lidí. A tak jsem se rozhodla, že se raději než novinám budu příští hodinu věnovat svému každodennímu rituálu. Vzala jsem si šortky a tričko bez rukávů a zamířila do tělocvičny. Začínala jsem každý den intenzivním cvičením s kardiovaskulární zátěží a celkovým posilováním. Asi před pěti lety jsem hodně shodila a udržovat se jsem tudíž považovala za významnou prioritu. Těsně před odletem do Londýna jsem si předsevzala, že bez ohledu na to, co soud udělá s mojí hlavou, nesmí ovlivnit mé tělo. Pětačtyřicet minut úmorné dřiny a patnáct minut zvedání činek zapůsobilo jako trénink pro udržení jak fyzické, tak psychické svěžesti. Nemohla jsem veřejně vystupovat, ale abych se udržovala v kondici, mohla jsem vzkazovat přátelům, odpůrcům, reportérům a sobě samé, že vím, jak se s tím vším vypořádat. Verš z Páté knihy Mojžíšovy učí: „Jenom si dej pozor a velice se střez zapomenout na věci, které jsi viděl na vlastní oči, aby nevymizely z tvého srdce po všechny dny tvého života.“ Neměla jsem jinou volbu, než nechat druhé, aby střežili moji bitvu u soudu. Ale jedině sama jsem mohla dávat pozor na sebe samu.

Milování chtivá mladá žena Irving začal další den u  soudu prohlášením, že v  terénu už nejsou žádné „skryté nástrahy ani miny“. Bylo vidět, že si vychutnává tento okamžik, neboť se usmíval a pak řekl: „Jsem si jistý, že profesor ocení toto vstřícné gesto.“ Robert Jan se zakabonil, když Irving dodal: „Dalo by se očekávat, že badatelé na opačné straně spektra se budou zoufale snažit, aby našli otvory ve stropě a naší straně tak dokázali, že se mýlí.“ Soupeření na téma otvory zabralo většinu dne. Robert Jan začal pomalu obnovovat svoji iniciativu, kterou – jak se zdálo předešlého dne –

194

Proces ztratil. Když Irving znovu popřel existenci otvorů, Robert Jan se zmínil o leteckých snímcích pořízených americkými piloty v roce 1944, na kterých byly otvory vidět. Irving to popřel tvrzením, že byly vyměněny negativy. Jan Robert odpověděl, že Nevin Bryant, vedoucí oddělení zpracování kartografických snímků na prestižní kalifornské Jet Propulsion Laboratory, použil technologii NASA a snímky zvětšil. Nenašel žádné změny negativů. Když Irving namítal, že se na snímku nejedná o žádné otvory, nýbrž o stíny, Robert Jan uvedl kresby Davida Oléreho, příslušníka oddílu Sonderkommando, jenž po propuštění na svobodu pořídil skici plynových komor. Tyto skici, jak Robert Jan poznamenal, plně potvrzovaly architektonické plány hlavní stavební kanceláře v Osvětimi. Oléreho kresby zahrnovaly duté válcovité sloupky s drátěnými sítky, skrze které byl dovnitř střešním stropem vhazován cyklon B. Byly sice nerovnoměrně uspořádané, ale jak Oléreho skica, tak americké letecké snímky jejich přítomnost potvrzovaly. Když Irving namítal, že Oléreho paměť mohly ovlivnit právě zmiňované snímky, které se „nacházely v nápadné úpravě ve všech novinách,“ Robert Jan vyzval Irvinga, aby tedy takové novinové snímky ukázal. Když Irving výzvu Roberta Jana ignoroval a rychle tuto sféru otázek opustil, nabyla jsem dojmu, že žádné novinové snímky nemá. Pouze těžce zápasil s jednou ze svých četných teorií. Další Irvingova otázka mne úplně zmátla. Měl Olére „nějaké chlípné zájmy“? Také Robert Jan vypadal udiveně. Irving pokračoval: „Téměř na každé skice namaloval nahou ženu zepředu… a neměl přece žádný jiný důvod tak činit, pokud tyto obrázky nechtěl prodávat.“ Irving ještě dodal: „Má to snad znamenat, že téměř každá z těch žen, které se staly v Osvětimi obětí nacistické bestiality, byla milování chtivá, mladá a přitažlivá?“ Robert Jan zčervenal ve tváři a hněvivě odsekl: „Ne, to vůbec není pravděpodobné.“ Když se pak oba přeli, otevřela jsem složku se zprávou Roberta Jana, abych se podívala, zda jsou ženy na Oléreho kresbách vskutku „milování chtivé, mladé a přitažlivé“. Když jsem se přistihla, co vlastně dělám, rychle jsem desky zavřela, znechucena sama sebou, že jsem brala Irvingovo obvinění vážně.

195

Historie před soudem Irving se vrátil ke svému útoku proti Tauberovi, příslušníkovi oddílu Sonderkommando, jehož obvinil z podání tak bizarního svědectví, které prý vyznívalo „téměř talmudicky“. Podle Irvinga měl Tauber svědčit, že viděl vězně, který byl „zahnán do jímky vařícího lidského tuku“. Zatímco si Irving dělal legraci z Taubera, začala jsem porovnávat skutečné Tauberovo svědectví s  Irvingovým údajně správným závěrem. Rozdíl byl značný. Tauber před soudem s válečnými zločinci prohlásil: „Esesáci zahnali jednoho vězně, který nepracoval dost intenzivně, do díry nedaleko krematoria, která byla plná vařícího lidského tuku. Tehdy se mrtvoly spalovaly v otevřených jámách, odkud tuk odtékal do zvláštní díry, vyhloubené v zemi. Mrtvoly byly obalované tukem, aby se jejich spalování urychlilo. Toho chudáka, obaleného tím tukem, vytáhli z té díry ještě živého a pak ho zastřelili.“ Robert Jan čelil Irvingovým útokům na Taubera poznámkou, že jeho popis plynové komory přesně odpovídá architektonickým plánům. Irving přišel se spekulací, že polský soudce, který se opíral o Tauberovo svědectví, prý před ním během jeho výpovědi nechal rozevřené plány. Robert Jan požádal Irvinga, aby nějak prokázal, že to polský soudce skutečně udělal. Irving si toho nevšímal. A jak navíc Robert Jan ještě dodal, Tauber popsal jednotlivé fáze celé procedury zabíjení lidí plynem a kremaci mrtvol, které nebyly na plánu. Robert Jan pak uzavřel obhajobu Tauberových důkazů výrokem, že dokonce i  kdyby takové plány byly před svědkem rozloženy, jednalo se stejně o vysoce technické dokumenty. Tauber by z nich nemohl vyčíst „příběh, který by snad vycházel z jednotlivých bodů nákresů, jež byly velmi technické a specializované povahy.“ Irving pokračoval ve svém útoku na svědectví, když tentokrát požadoval, abychom mu řekli, jak je to možné, že když tolik lidí přežilo, tak „jako svědci chodí stále jedna a tatáž stará tlupa?“ Výběr jeho slov – „jedna a tatáž stará tlupa“ – zazněl jako zaskřípání nehtů po školní tabuli. Robert Jan podotkl, že lidé, kteří viděli plynové komory a přežili, se již počítají jen na hrstky. Avšak jejich svědectví jsou jedno-

196

Proces značná a důvěryhodná. Irving s tím nesouhlasil. Naše svědky označil za „vysoce podezřelé“ a jejich výpovědi za „odtržené, odbyté a… pochybné.“

Vzduchotěsné dveře a polní kuchyně Některé ze zničujících svědeckých výpovědí, které Robert Jan shromáždil, pocházely od pachatelů. Hans Stark, příslušník jednotky, které se v Osvětimi říkalo táborové gestapo, podal před soudem s válečnými zločinci toto svědectví o zabíjení lidí plynem: „Už na počátku podzimu 1941 se přistoupilo k použití plynu v místnosti … kam se vešlo asi 200 až 250 lidí. Tato místnost měla o  něco vyšší strop, než bylo obvyklé, žádná okna a pouze jedny, speciálně izolované dveře se závorou, jakou mají protitlakové dveře (Luftschut­ zer)… Strop v místnosti byl plochý s několika otvory, kterými pronikalo denní světlo. Těmito otvory byl dovnitř sypán cyklon B v krystalické formě. “ Stark před soudem řekl: „Jelikož byl cyklon B v krystalické formě, tak se tyto krystaly pomalu kutálely po lidech. Ti začali zoufale křičet, protože teď už věděli, co se s nimi děje.“ Vzhledem k tomuto naprosto přesvědčivému svědectví a také díky tomu, že pocházelo od pachatele, jsem předpokládala, že Irving bude považovat za rozumné, aby Roberta Jana v této věci už dále nepodroboval křížovému výslechu. Mýlila jsem se. Irving se chytil slovíčka (Lufts­ chutzer) a obvinil překladatele, že měl spíše použít výraz „naprosto neškodné dveře protileteckého krytu“, než „zlověstné protitlakové dveře“. Robert Jan odmítl Irvingovu kritiku týkající se terminologického výrazu a poukázal na to, že naprosto zlověstný je celý odstavec. Překvapil mě soudce Gray, když také zakročil: „Jde o celkový kontext událostí v roce 1941, když byl cyklon B vhazován otvory ve stropě… Pane Irvingu, nemůžete s určitostí tvrdit, že na základě úryvku z této výpovědi … Hans Stark popisuje protiletecký kryt, nebo snad ano?“ Irving prohlásil, že se pokoušel dokázat, jak překlad dokáže zkreslit význam slova. Výraz ve tváři soudce Graye

197

Historie před soudem ­ eprozrazoval žádnou odezvu, ale stejně jsem pochybovala, že by na n něho tento argument zapůsobil. Ve své zprávě citoval Robert Jan písemné povolení, které obdržel velitel osvětimského tábora Rudolf Höss k inspekci „Feldofen“ („polních pecí“), jež se nacházely nedaleko Osvětimi. Toto povolení a široká dokumentace ohledně této inspekční cesty se však staly jen dalšími články v  řetězu důkazů o  vraždící proceduře. Němečtí pohlaváři, vedeni záměrem zlikvidovat důkazy o masovém zabíjení, chtěli mrtvoly spalovat. Höss měl tyto rošty pro kremaci prověřit. Ještě před zahájením křížového výslechu ohledně zmiňovaného povolení Irving předal Robertu Janovi jeho překlad. Robert Jan se na dokument podíval a ihned si všiml, že slovo „Feldofen“ bylo přeloženo jako ­„polní ­kuchyně“. Robert Jan vznesl stížnost, že tento dokument neměl „nic společného s  polními kuchyněmi… nýbrž se spalovacími pecemi.“ Soudce Gray, jenž uměl německy, se zeptal, kdo přeložil slovo „Ofen“ jako „kuchyně“. Irving v poněkud omluvném tónu vysvětlil, že toto slovo přeložil ráno ve dvě hodiny předcházejícího dne. Vzhledem k tak pozdní hodině se na tomto překladu prý podepsal „prvek vypětí“. K  této omluvě jsem byla velmi skeptická, ale nemyslela jsem si, že celá tato záležitost stojí za nějakou větší pozornost. Všimla jsem si, že Thomas, jeden z našich badatelů, který pozorně sledoval celou tuto slovní přestřelku, se náhle ponořil do svého laptopu. Vše nasvědčovalo tomu, že něco intenzivně hledá.

Jeden výtah – půl milionu mrtvol V pozdním odpoledni se Irving kus po kuse snažil likvidovat ­tvrzení Roberta Jana, že bylo pět set tisíc lidí zabito plynem v krematoriu číslo  2, tedy v  budově, kterou nacisté upravili tak, aby v  ní mohly být umístěny plynové komory. Mrtvoly byly dopravovány výtahem ze suterénních plynových komor do kremačních pecí o poschodí výše. Irving se nyní zaměřil čistě na jediný výtah v budově. Tato jeho taktika kladení otázek mě nepřekvapila, protože několik dní předtím, když seděl na lavici svědků, oznámil, že „na revanš vůči profesoru van Peltovi“

198

Proces použije záležitost výtahu. Irving v této souvislosti prohlásil, že by bylo za vlasy přitažené se domnívat, že tento jediný výtah mohl dopravovat tolik mrtvol. Robert Jan vysvětlil, že na počátku roku 1943 se vedení tábora rozhodlo – kvůli spalování zabitých obětí – kapacitu tohoto výtahu zdvojnásobit ze 750 na 1500 kilogramů. Soudce Gray se zeptal, co to v praxi znamenalo: „Kolik mrtvol tedy mohl ten výtah dopravit?“ Robert Jan uvedl, že do výtahu bylo možno naložit najednou „20 až 25 mrtvol.“ Irving okamžitě poznamenal: „Je to ovšem stejné, jako se ptát, kolik lidí lze napěchovat do telefonní budky.“ Pocítila jsem směs hnusu, jakému jsem nemohla ani uvěřit. Irving tvrdil, že pokud byl výtah plný mrtvol „v šesti nebo sedmi vrstvách na sobě… tak nešly zavřít dveře.“ Robert Jan velmi pomalu a uvážlivě řekl: „Tam žádné dveře nebyly.“ Irving, jenž se mezitím díval do svých papírů, překvapeně zvedl hlavu: „Nebyly tam žádné dveře?“ Sešpulil rty a  po chvilce přemýšlení s lehkým úsměvem – možno říci poté, kdy ho cosi osvítilo – rychle řekl: „Tak to by bylo dokonce ještě horší. Těla mrtvol musela narážet na stěny výtahové šachty, když byla tak vysoko naskládána.“ A tak Irving podvědomě opět celý svůj argument otočil o stoosmdesát stupňů. Nejdříve nastínil problém s tím, že dveře nešlo zavřít. A teď zase měl problém, že tam vůbec dveře nebyly. Irving nutil Roberta Jana, aby „nahrubo“ spočítal, jak byl dlouhý interval mezi naložením dvou tisíc mrtvol, jejich vyvezením výtahem o poschodí výš, odnesením z výtahu ke kremaci a spuštěním prázdného výtahu do suterénu. Robertu Janovi se zablesklo v očích: „Nezabývám se žádnými kalkulacemi nahrubo.“ Ale Irving naléhal. Robert Jan se podíval na soudce v očekávání, že vstoupí do této nepříjemné situace. Ale soudce nic neřekl. Robert Jan neměl na výběr, a tak začal poněkud bezvýrazně počítat. Odhadl, že by od naložení mrtvol až po návrat prázdného výtahu uplynulo nanejvýš deset minut. Irving měl námitky. Debata o nakládání a vykládání mrtvol se neúměrně protahovala. V síni bylo teplo, ale mně jezdil mráz po zádech. Když ­jednání

199

Historie před soudem konečně dospělo ke svému závěru, tak jsem namísto balení věcí jen dál seděla a přemítala. Pak jsem ucítila něčí dotek na rameni. Byl to Rampton. Nic neříkal, ale ve tváři měl smutný výraz. James Dalrymple z deníku Independent popsal své pocity z tohoto dne přelíčení takto: „Když jsem se večer téhož dne vracel vlakem domů, tak jsem stydlivě vytáhl osobní kalkulačku a začal tyto počty sčítat. Deset minut na každou várku po pětadvaceti mrtvolách, což znamenalo 150 za hodinu, aneb 3600 na každých 24 hodin. Za rok to bylo 1 314 000. Přesně spočítáno. Tak to mohlo být. Ty cifry, díkybohu, dávaly smysl. Když jsem si uvědomil, co vlastně dělám, tak jsem s tou kalkulačkou ve vzteku skoro mrštil někam do rohu kupé.“ Jeho hněv mi připomínal pocity, jaké jsem zažila, když jsem si prohlížela Oléreho kresby, zda ženy na nich zobrazené byly zachyceny v pornografickém smyslu. Irving nás oba podvodně nalákal, že jsme jeho teorie – byť jen na chvíli – brali vážně, i když jsme dobře věděli, jaký je to zdatný tvůrce zkreslení a výmyslů.

Virtuální cesta po plynových komorách Jednoho dopoledne si soudce vyžádal, aby Robert Jan představil komputerizovanou obhlídku plynových komor. Soudce začal otázkou, co lze „vydedukovat nebo odvodit z  architektonických plánů na stavbu plynových komor.“ Pak se rychle opravil: „Promiňte, chtěl jsem říci, co někoho opravňuje k  tvrzení, že lze dedukovat, zda se taková či jiná procedura obecně vztahovala k plynovým komorám a … snad i k tomu, že byly používány kanálky k údajnému vhazování kapslí cyklonu B?“ Celá zmatená jsem se ptala Jamese na smysl takové klikaté řeči. James mi zašeptal: „Nechce působit dojmem, že už je mu kolem plynových komor všechno jasné. Je to otravné, ale taková je prostě soudní nezbytnost.“ A tak musel Robert Jan celou příští hodinu s ukazovátkem v ruce vést seminář o  plynových komorách. Také přitom chvílemi imitoval soudce, když odkazoval na „údajné plynové komory“. Poukázal na to,

200

Proces že v Osvětimi byla většina stavebních plánů připravována vězni, kteří je podepisovali nikoli jmény, nýbrž svými vězeňskými čísly. Ale na rozdíl od těchto výkresů autorem plánů pro krematoria číslo 2 a číslo 3 – poté, kdy do těchto budov byly instalovány plynové komory – byl esesácký architekt Walther Dejaco, šéf kreslírny plánů. Tato skutečnost signalizovala nějakou vážnou změnu, protože Dejaco jen zřídkakdy sám rýsoval. A byly to vskutku změny, které naznačovaly, že jedna část budovy bude určena k úplně novým účelům. Dveře místnosti, která se měla stát plynovou komorou, byly upraveny tak, aby je bylo možno otvírat pouze zvenčí. Robert Jan předpokládal, že osvětimští pohlaváři již věděli – ze zkušeností z pojízdných plynových komor na nákladních vozech v Chelmnu – že se lidé začnou tlačit ke dveřím, jakmile se plyn dostane do místnosti. Ale na druhé straně nahromaděná těla znemožní otevřít dveře, až budou všichni v plynové komoře otráveni. Robert Jan si rovněž všiml změn, které se na rozdíl od původních plánů objevily v nových plánech. Podél budovy byla naplánovaná nová betonová sešikmená cesta vedoucí do suterénu. Tato cesta, která měla po obou stranách úzké schody, byla projektována tak, aby po ní mohli chodit lidé s mrtvolami na nosítkách. Schody byly přizpůsobené způsobu, jakými lidé nosí nosítka. Nové schodiště, které nahradilo staré, sice nebylo dost široké pro nosítka s lidmi po obou stranách, ale vyhovovalo, aby lidé mohli postupovat po jedné straně. Irving měl pro tuto výměnu šikmého skluzu za schody úplně jiné vysvětlení. Architekti se mohli rozhodnout „kvůli vkusu a decentnímu vzhledu budovy, aby do sebe lidé nevráželi, když nosili mrtvoly, a nenakazili se, takže ke změně schodiště došlo z čistě hygienických důvodů.“ Nemohla jsem se smířit s představou, že by se osvětimští archi­tekti znepokojovali „vkusem a decentním vzhledem budovy“. Robert Jan souhlasil, že Irvingova teorie mohla mít smysl, ale jen proto, že bez šikmé betonové cesty by nebyla jiná možnost, jak dopravovat mrtvá těla do ­budovy. Jestliže to stále měla být márnice, jak to předpokládal Irving, pak sem musely být mrtvoly přinášeny a odtud transportovány do pecí. Irving tvrdil, že k tomuto účelu sloužil výtah. Robert Jan se domníval, že je to prostě nepřijatelné. Aby se totiž lidé s  nosítky mohli dostat k  výtahu,

201

Historie před soudem museli by projít dvěma dveřními prostory, z nichž ani jeden neposkytoval snadný průchod s nosítky a příchod ke skladu koksu. A konečně Robert Jan prohlásil, že vedoucí táborové stavební kanceláře nařídil, aby na rozdíl od plánů jiných budov, které byly tamním lidem přístupné, byl přístup k těmto plánům přísně omezený. Robert Jan se ptal, proč takové přísné utajení, jestliže zmíněná budova měla být jen márnicí? Když jsme se vraceli od oběda, připojila jsem se k Ramptonovi. Cestou k budově Brick Court jsem řekla: „Vzpomínáte si, jak jsem byla v Osvětimi rozzlobená, protože jste dotíral na Roberta Jana, aby zodpověděl, proč se v plynových komorách nekonalo víc zkoušek?“ Rampton dlouze potáhl ze své cigarety značky Gitanes a řekl: „Vzpomínám. Velmi dobře.“ Z jeho tónu bylo cítit, že mu to tak jako mně nebylo příjemné. „Byl jsem rozčilený,“ vysvětloval, „protože se mi zdálo, že nemáte jistotu o pravdě kolem plynových komor.“ Navzdory mrazivému chladu lednového počasí se zastavil a položil mi otázku: „Teď už ­rozumíte, o co mi šlo?“ Vše mi připadalo naprosto jasné. „Připravoval jste ­Roberta Jana na křížový výslech,“ řekla jsem. „Přesně tak. Musel jsem mít jistotu, že bude připraven na Irvingovy výzvy.“ Chtěla jsem se mu omluvit, že jsem ho napadla. Měla jsem v úmyslu mu říci, jak si velice cením nejen jeho soudní dovednosti, ale i vášně, s jakou přistupuje k tomuto případu. Ale dříve než jsem si mohla zformulovat slova, řekl: „Myslím, že je čas na nějaké dobré víno. Je to jediný možný způsob, jak ty naše sendviče dobře strávit.“ S tímto rozhodnutím jsme se vydali do vinného sklepa, který měl v budově. Vrátil se s lahví Pommard, Les Epentos. Bylo to robustní burgundské, ročník 1995. Naplnil dvě sklenice a pak nechal láhev kolovat podél stolu. Když mi podával sklenici, řekl s hloubavým výrazem ve tváři: „Myslím, že ji dnes oba potřebujeme.“ Irving se pak vrátil opět k otvorům ve stropě. Stále se oháněl různými zaklínacími formulkami typu „žádné otvory, žádný holocaust.“ Irving se nakonec postavil, rukama se opřel o pultík před sebou a vyzval

202

Roberta Jana, aby šel do Osvětimi „se zednickou lžící, očistil štěrkový nános na vyztuženém betonu a našel otvor.“ Jestliže budou nějaké otvory nalezeny, Irving prohlásil, „velice rád se okamžitě zřeknu všech svých akcí… neboť by to udělalo takovou díru do mého případu, že bych už pak nebyl schopen nic obhájit.“ Robert Jan zůstal zticha. Ticho se rozhostilo i v soudní síni, které nakonec soudce Gray přerušil: „Vaše poznámka se tedy týkala skutečnosti, alespoň jak tomu rozumím, že tam skutečně nikdo neprováděl nějaké odkrývací práce.“ Irving pak ukončil svůj křížový výslech. Vypadal spokojeně. *) Irving většinu zprávy Roberta Jana nechal bez povšimnutí. Nicméně jsem se obávala, že by si soudce Gray, který během křížového výslechu periodicky vyjádřoval Irvingovi sympatie, mohl pomyslet, že některé Irvingovy teze – márnice, protiletecké kryty a komory pro dezinfekci předmětů plynem – měly hodnotu „alternativního“ historického výkladu. Cožpak si myslel, že jen proto, že tam nikdo „neprovedl odkrývací práce“, mají být Irvingovy útoky proti otvorům věrohodné?

Vylepšená krematoria Rampton se postavil, aby opětovně ověřil svědeckou výpověď Roberta Jana. Ramptonovi šlo o patent na speciálně projektované pece pro Osvětim, který v roce 1942 předložila firma Topf, jež se zabývala výstavbou krematorií. Tyto pece mohly souběžně spalovat celou řadu *) Ve skutečnosti došlo k jistým odkrývacím pracím v Osvětimi již v létě 1998, když sem přišla skupina vědeckých pracovníků z Holocaust History Project složená z historiků, techniků, fyziků, počítačových specialistů a chemiků, aby byl vyvrácen klamný závěr popíračů holocaustu. Tito pátrači tehdy našli dva z otvorů. Při následné cestě v roce 2000 byl objeven další otvor. Uvádí to Daniel Keren, Jamie McCarthy a Harry W. Mazal ve stati „The Ruins of the Gas Chambers: A Forensic Investigation of Crematoriums at Auschwitz I and Auschwitz-Birkenau“ (Ruiny plynových komor: Soudní vyšetřování krematorií v Osvětimi I a Osvětimi-Březince), která byla uveřejněna ve sborníku Holocaust and Genocide Studies, vol. 18, no. 1 (jaro 2004), s. 68–103.

203

Historie před soudem mrtvol s omezenou spotřebou paliva. Podle tohoto projektu bylo možno zpopelnit jak mrtvoly vyzáblé, tak mrtvoly normálních proporcí, aby byla zaručena trvale vysoká teplota k  vylučování lidského tuku. Kdyby byla spalována jen vychrtlá těla, bylo by třeba neustále přidávat palivo. A  přesně o  takové proceduře prováděné příslušníky z  oddílu Sonderkommando vypovídal Tauber ve svém svědectví: „Těla lidí, kteří byli zabiti v plynových komorách bezprostředně po jejich příchodu do tábora, se lépe spalovala… Během jejich spalování jsme používali koks jen k zapálení ohně v peci, protože tuk ze silnějších těl byl sám o sobě palivem.“ Použití patentu firmy Topf z roku 1942 tedy z termodynamického hlediska poskytuje vysvětlení, proč se Sonderkommando rozhodlo dávat do pecí těla různých velikostí. To také smetlo Irvingovo tvrzení, že ke spalování mrtvol by prý muselo být zapotřebí ohromného množství paliva. Ale dokázalo to ještě něco dalšího: Na konkrétním příkladě prokázalo, že „sbližování důkazů“ je užitečnou historickou metodou. Henryk Tauber neměl přístup k  žádosti firmy Topf o patent, která byla podána v Berlíně roku 1942. Avšak procedura, kterou se svými kolegy musel provádět, přesně odpovídala postupu uvedenému v projektu. A nakonec se Rampton zeptal Roberta Jana na výtah. Robert Jan odhadoval, že výtah mohl unést asi 25 mrtvol. Hlavní osvětimský archi­tekt Karl Bischoff v jednom dopise z června 1943 uvádí, že v krematoriu číslo 2 – tedy ve stejném krematoriu, kde mělo být podle odhadu Roberta Jana zlikvidováno 500  000 těl – bylo spalováno 1440 mrtvol za čtyřiadvacet hodin. Rampton se tázal Roberta Jana, zda bylo „uskutečnitelné“, aby jeden výtah v  budově každou hodinu vyvážel takový počet těl z plynových komor do pecí. Robert Jan provedl výpočet a řekl: „Ano… výtah stačil tempu spalování v pecích.“ A tím Robert Jan uzavřel svoji svědeckou výpověď. O dva dny později Irving zahlédl Roberta Jana v soudní síni a povolal ho do svědecké lavice. Dotazoval se ho na hodnověrnost dopisu z roku 1943, podle něhož měla být denní kapacita krematoria číslo 2 asi 1 440. Irving zpochybnil datum jeho odeslání, adresu příjemce a samotné po-

204

Proces čty spálených těl. Ačkoli Robert Jan tyto námitky pokládal za nepodstatné, soudce Graye podle všeho zaujaly. „Když byly tyto námitky pana Irvinga o hodnověrnosti dopisu před vás takto předloženy… Nevyvolává to ve vás nějakou pochybnost?“ Robert Jan vysvětlil, že kdyby byl tento dopis objeven teprve nedávno, pak by mu to bylo podezřelé. Ale badatelé o něm vědí už přes padesát let. Dostupný je nejen originál, ale také přepsaná kopie, která se nachází v jiném archivu. Jestliže jsou tedy dva různé výtisky ve dvou různých archivech, je vysoce nepravděpodobné, že by se jednalo o padělky. A konečně nutno vzít v úvahu, že tento dopis obsahoval nižší údaj o kapacitě spalování, než jaký pak uváděli němečtí činitelé v poválečných procesech. Proč by někdo falšoval dokument s nižším tempem spalování než byla taková, kterou pod přísahou přiznávali němečtí svědkové? „Je v tom nesrovnalost.“ Otočila jsem se, abych se podívala na Ramptona. Ruce i nohy měl zkřížené a díval se pod sebe. Z místa, kde jsem seděla, bylo vidět, že směje, i když jen tak nenápadně. Když se Robert Jan vypořádal s  „překážejícím“ výtahem, otvory a s mnoha dalšími věcmi, jasně tím prokázal, že Irvingovy námitky měly malou – pokud vůbec nějakou – průkaznou hodnotu, aby mohly obstát. Ráda bych však věděla, jak tato řízná analytická soudní debata zapůsobila na lidi na galerii, jejichž příbuzní byli na onen výtah nakládáni.

205

(10)

•

Americký profesor

N

ěkolik měsíců před začátkem soudu mě zavolal James, aby mi oznámil, že profesor z  kalifornské Long Beach State University, Kevin MacDonald, byl na programu soudu jako dobrovolný svědek na Irvingově straně – bez nutnosti předvolání. „Kdo to je?“ zeptala jsem se. James byl zklamán. „Doufali jsme, že ho budete znát. Údajně by měl být odborník na antisemitismus. Napsal trilogii ohledně Židů a  judaismu.“ Nemohla jsem pochopit, jak specialista na antisemitismus hodlá dobrovolně svědčit v Irvingův prospěch, jedině, jak jsem si nejapně pomyslela, že antisemitismus svým způsobem schvaluje. Zcela zmatená jsem odešla do knihovny Emory University nalézt jeho knihy.

Prvotřídní antisemitismus MacDonald získal doktorát v biobehaviorálních vědách na University of Connecticut a sám sebe popsal jako evolučního psychologa (evoluční psychologie je vědní směr spojující obory evoluční biologie a kognitivní psy­ chologie – pozn. překladatele). MacDonald byl tajemníkem-archivářem a členem společnosti Executive Council of the Human Behavior and Evo­ lution Society, hlavní akademické organizace evolučních ­ psychologů.

207

Historie před soudem Editoval pro tuto organizaci její časopis a rovněž zastával funkci předsedajícího programu na jejích výročních zasedáních. Seděla jsem na lavičce pod velkým stromem a prohlížela si jeho knihy. MacDonald považoval Židy za geneticky specifickou skupinu, která konspirovala téměř ve všem, aby získala politickou a ekonomickou převahu nad nežidovskou populací. „Judaismus vědomě vyvinul eugenický program na zlepšení vědecké zdatnosti… a výsledkem je, že IQ aškenázyovských Židů je alespoň jednu směrodatnou odchylku nad aritmetickým průměrem bílé populace.“ Podle MacDonalda byli Židé proti smíšeným sňatkům, protože chtěli uzavřeností své skupiny zabránit případnému proniknutí nežidovského genofondu. MacDonald identifikoval několik „velice vlivných intelektuálních a politických hnutí, která byla vedena lidmi, kteří se sami silně identifikovali jako Židé.“ Tyto skupiny, které podle MacDonalda zahrnovaly Boasovskou antropologii, psychoanalýzu, Frankfurtskou školu sociálních věd a  newyorské intelektuály, pracovaly – často tajně – na změně západních společností s  cílem zabezpečení své, tedy židovské kontinuity. Jak jsem se postupně prokousávala těmito knihami, opakovaně jsem si musela připomínat, že nečtu Protokoly Sión­ských mudrců. Aby byla nastolena „parita“ mezi Židy a ostatními etnickými skupinami a mohlo se čelit židovské výhodě ve vlastnictví majetku, MacDonald předpovídal, že univerzity a další instituce by eventuálně mohly diskriminovat Židy již v přijímacím řízení a například vlády by na Židy mohly uvalit speciální daně. V návaznosti na téma anti­semitismu, MacDonald postuloval, že Židé, než by byli jeho oběťmi, spíše jej ve skutečnosti sami vyprovokovali. Dokud Židé odmítají asimilaci, budou lidé nežidovského původu reagovat jako každá jiná živá bytost v ohrožení, tedy budou bránit sami sebe. MacDonald věřil, že historici buďto běžně „ignorují (ignorovali), minimalizují (minimalizovali), nebo odůvodňují (odůvodňovali)“ podíl Židů na vzniku antisemitismu. Židé byli dokonce do určité míry zodpovědní za nacistický anti­semitismus. MacDonald argumentoval, že bylo neobhajitelné zobrazit skutky nacistů jako zcela nezávislé na chování Židů. Ve

208

Proces skutečnosti předpokládal, že Hitler a nacisté napodobili evoluční skupinovou strategii podle judaismu. Tato strategie se tak stala „obrazovým zrcadlem judaismu, se svým důrazem na vytvoření vládnoucí rasy.“ MacDonald také argumentoval, že když se Židé tváří, jako by byli nad daným problémem nejednotní, jedná se ve skutečnosti o taktický manévr, jak zmást nežidovské vrstvy. (MacDonald očividně nikdy nebyl svědkem rozbroje Žida se Židem. Kdyby tomu tak bylo, pak by určitě věděl, že tyto boje jsou velice skutečné.) Když se Židé zřeknou své etnicity, je to také úhybný manévr. „Židovský radikál je jako Žid vlastně neviditelný pro Nežida, a tak se vyhne antisemitismu, zatímco si současně tajně svoji židovskou etnicitu ponechá.“ Jeho názory mně připomněly scénu z neblaze proslulého nacistického propagandistického filmu z roku 1938, Der Ewige Jude (Věčný žid), ve které jsou Židův vous, copánky, kaftan a čepička postupně odstraňovány, až se postava stává relativně – stále má slídivé oči a nadměrný nos – nevýrazným mužem ve standardním obleku, zatímco komentář k filmu říká: „Vlasy (copánky), vousy, čepička a kaftan umožňují rozpoznat východního Žida všem. Jakmile se však objeví bez těchto charakteristických znaků, jen ten s ostrým zrakem je schopen rozpoznat jeho rasový původ… Je to pravý znak Žida, že se vždy snaží zatajit svůj původ, když je mezi Nežidy.“ Tito asimilovaní Židé jsou více nebezpeční, protože nepodezřívaví Nežidé se jim nemohou předem nijak bránit. Shledala jsem těžko pochopitelným fakt, že tento člověk učil na americké univerzitě již přes patnáct let a jeho vlastní publikační činnost by pravděpodobně mohla být popsána jako tlustá kniha zjevného antisemitismu, a to aniž by si kdokoliv, tím spíš jeho kolegové, něčeho vůbec povšimli. Ve skutečnosti, nejen že jeho kolegové nic nezaregistrovali, ale evoluční psychologové jej dokonce zvolili do funkce tajemníka asociace evolučních psychologů. Zatelefonovala jsem Anthonymu, který MacDonaldovu práci také četl, a řekla mu, že to považuji za prvotřídní antisemitismus. Anthony kvapně odpověděl: „Prvotřídní?“ V  tomto momentě, zaplavena nesčetnými detaily, se kterými jsem se potýkala při přípravě odjezdu do Anglie, jsem MacDonalda a jeho teorie odložila stranou.

209

Historie před soudem

Magazín Slate vstupuje do potyčky S blížícím se MacDonaldovým svědectvím před soudem to začalo bzučet i na internetu. Jakmile se Judith Shulevitz, sloupkařka deníku New York Times, dozvěděla o nastávající MacDonaldově výpovědi, publikovala o něm vzápětí sérii provokativních článků, které vyšly v posledním lednovém týdnu v internetovém magazínu Slate. Zaútočila na jeho kolegy v  oboru evoluční psychologie, aby vysvětlili, na základě jeho názorů, že ho mohli zvolit tajemníkem své organizace. Vedoucí představitelé této organizace, zasaženi kritikou Shulevitzové, protestovali, že nikdy nepublikovali jeho články ve svém vznešeném magazínu. Také jiní ostře kritizovali jeho práci. John Tooby, ředitel Centra evoluční bio­ logie na Kalifornské univerzitě v Santa Barbara a jeden z tvůrců evoluční psychologie, prohlásil, že „MacDonaldovy ideje – nejen o Židech – znásilňují základní principy tohoto oboru.“ Evoluční psychologové zkoumají univerzální design druhů a nikoli jednotlivé nebo meziskupinové genetické rozdíly, jak to prováděl MacDonald. Steven Pinker, příslušník katedry věd o  mozku a  poznávání na Massachusetts Insti­ tute of Technology a  široce uznávaný experimentální psycholog, jenž psal o různých aspektech jazyka a myšlení, byl přesvědčen o tom, že MacDonaldova práce nezískala základní vědeckou věrohodnost, protože on sám ani netestoval alternativní hypotézy, ani nevyužíval kontrolní skupinu, jako například další minoritní etnickou skupinu. Kritici tvrdili, že se MacDonald pouštěl do rozmáchlých prohlášení, aniž by je měl ověřené s nezbytně nutnou odbornou expertizou. Neměl žádnou rabínskou průpravu, ale Talmud považoval za „zbytečný“, protože nesplňoval žádné „čistě náboženské nebo praktické potřeby“. Ačkoli nebyl populačním genetikem, dospěl k okázalým závěrům ohledně židovského genetického fondu. Ačkoli nebyl ekonomem, dělal prohlášení o židovských hospodářských aktivitách. Ačkoli nebyl politologem, analyzoval židovský politický vliv. Pinker také považoval za zvláštní, že zatímco lidé se skládají z celé řady identit, podle MacDonalda se Židé identifikují pouze jako Židé.

210

Proces Tento atribut, poznamenává Pinker, je má odlišovat od ostatních lidí a stal se hlavním argumentem stojícím mimo normální vědeckou diskuzi. Snahu zabývat se tímto argumentem Pinker považoval za zřejmou ztrátu času. „MacDonald již prohlásil, že budu odmítat jeho ideje kvůli svému židovskému původu, tak jaký by to mělo smysl na ně reagovat?“ Tooby tvrdil, že jeho práce tvoří něco na způsob „Protokolů sionských mu­ drců“, což mi připomínalo moji vlastní reakci na MacDonalda. Pinker s tím souhlasil: „Rozmanité MacDonaldovy teze… jsou hromadně připojené k důsledně záštiplnému portrétu Židů, stylizovanému v přezíravém jazyce. Nelze se vyhnout dojmu, že se nejedná o běžné vědecké hypotézy.“ MacDonald měl předstoupit jako svědek v pondělí. Ken Stern, jenž koordinoval rozhovory s Johnem Toobym v Kalifornii a s Jamesem a se mnou v  Londýně, byl v  neděli pozdě večer po posledním telefonátu s ním celý vyčerpaný. Přirovnával MacDonalda ke „Starému MacDonaldovi“, jelikož prý, jak to vysvětloval, jeho ideje patří na farmu a nikoli do učebny. Dali jsme dohromady řadu kritických materiálů, jež se týkaly MacDonaldových prací. Pak jsme je předali do rukou Heat­ her, která je připravila pro Ramptonovo vystoupení u soudu. Byly více než zapotřebí ke křížovému výslechu. Měla jsem dobrý pocit z toho, že Rampton bude mít přesvědčující důkazy, aby mohl prokázat, že MacDonaldovy teorie vycházejí z jeho zašifrovaných vystoupení, která jsou v podstatě antisemitská. Když se Rampton v pondělí objevil v soudní síni, brumlal něco o tom, že je zavalen ohavným materiálem. Vzhledem k této jeho špatné náladě se nezdálo být vhodné, aby vedl debatu se „Starým MacDonaldem“. Ještě před tím, než mohl MacDonald předstoupit, zeptal se soudce Gray, zda se jeho důkazy „skutečně týkají otázek, o jejichž projednávání jsem rozhodl?“ Irving trval na tom, že mu MacDonaldovo svědectví prokáže, že se „stal obětí mezinárodního úsilí o zničení jeho legitimity jako historika.“ Gray ho upozornil:

211

Historie před soudem „Nezapomeňte, že žalovanou je profesorka Lipstadtová, a že to jsou tudíž jen její aktivity… za které může být odpovědná.“ Irving řekl, že dokáže, jak jsem se sama stala „součástí takového širšího úsilí.“ Gray dal Irvingovi zelenou: „Tak se tedy podívejme, o jaké důkazy se jedná.“ Když MacDonald, velký muž vytáhlé postavy s hranatým obličejem, usedl na svědeckou lavici, tak jeho rozcuchané hnědé vlasy působily dojmem, že se dosud nevzpamatovaly z londýnského zimního větru. Jeho tmavý oblek, který se zdál příliš široký na jeho tělesnou konstrukci, na něm spíše visel, než seděl. Po složení přísahy se posadil, ohnul ramena, podíval se na strop a navzdory své výšce se na svědecké lavici zdánlivě ztratil. Irving ho nejdříve požádal, aby popsal svoji práci. Řekl, že píše o judaismu, který označil za „skupinovou evoluční strategii“, a dále uvedl, že studuje taktiku, kterou židovské organizace užívají v boji proti názorům, s nimiž nesouhlasí, „jaké zastává nakladatelství St. Martin Press, které odstoupilo od vydání Goebbelsova deníku.“ *) Když se MacDonald zmínil o rozhodnutí vedoucích činitelů v St. Martin Press, Irving se ho zeptal, zda je možné vysledovat způsob, jakým byla tato publikace „vyřazena …pod tlakem židovské obce.“ Irving ještě ani nedokončil otázku, když profesor z Long Beach – poněkud energicky – řekl: „Ano, ten tlak pochází od Anti-Defamation League“ (Liga proti ha­ nobení) Vzhledem k tomu, že soudce Gray varoval Irvinga, aby prokázal, že jsem přímo zapojená do rozhodnutí lidí od St. Martin, nebyla tato MacDonaldova odpověď příliš prozíravá. Soudce Gray rychle poznamenal, že toto tvrzení má nějaký význam pouze v takovém případě, když dokáže, že je nějaká souvislost mezi mnou a zrušením smlouvy na tuto publikaci. Irving ujišťoval soud, že dokáže, že v nakladatelství St. Martin Press „citovali druhou osobu žalované strany jako autoritu podílející se na tomto rozhodnutí“ a že zastavení této publikace bylo „součástí skupinové strategie“. Irving se MacDonalda zeptal, zda viděl něco, co může posloužit jako důkaz, že „druhá osoba žalované strany se podílela na zmiňovaném *) MacDonald měl na mysli Irvingův životopis Goebbelse.

212

Proces úsilí?“ MacDonald vytáhl článek o nesnázích nakladatelství St. Martin Press, který byl uveřejněn v deníku The Washington Post. Podle MacDonalda dokazoval, že jsem „byla doslova součástí tlaku ­ vyvíjeného na St. Martin Press.“ Usmála jsem se v očekávání, jaké to asi bude, až Rampton podrobí MacDonalda křížovému výslechu. Jistě ho požádá, aby mu prokázal, jak moje odpověď na reportérovu otázku dokazuje, že jsem součástí organizovaného úsilí umlčet Irvinga.

Studentova písemka a profesorova domněnka Vše nasvědčovalo tomu, že Irving zapomněl na svůj slib, že dokáže, jak mne nakladatelství St. Martin citovalo, když se rozhodovalo o zrušení jeho smlouvy. Namísto toho se totiž věnoval písemce jednoho studenta, kterou nyní podal MacDonaldovi. Jednalo se o písemnou práci jistého kanadského studenta, která pojednávala o vývoji Irvinga v popírače holocaustu. Ačkoli nešlo o nic zvlášť pozoruhodného, poslal mi ji kanadský představitel Střediska Simona Wiesenthala poté, kdy vyšla moje kniha. V přiloženém dopise mě upozorňoval, že písemka obsahuje „komentáře, které ani vy, ani já nebudeme využívat.“ Zmíněný student totiž ignoroval pojem svobody slova, když tvrdil, že Irvingovi „by nemělo být povolováno volně rozsévat poselství nenávisti na veřejných fórech“ a že „by mu především měly být zapovězeny všechny tribuny, ze kterých by mohl vyjadřovat svoji pokřivenou verzi historie…“ Považovala jsem tyto studentovy extrémní názory za planou fantazii a chystala jsem se hodit dopis do koše. Ale nakonec jsem se rozhodla založit jej do archivu s tím, že by se možná některé citáty o Irvingovi jednou mohly hodit. Pak jsem na to úplně zapomněla. Znovu jsem si vzpomněla, až když ho jedna z asistentek badatelů, která mně pomáhala se sběrem materiálů, zařadila do našich spisů. Jakmile Irving nastolil právě toto téma, načmárala jsem Ramptonovi vzkaz. „Tu písemku mi poslali. Nevyžádaně. Neměla jsem s tím nic společného. Gray by to měl vědět.“ Rampton směrem ke mně natáhl paži takovým způsobem, který měl naznačit, abych se uklidnila a neměla

213

Historie před soudem žádné starosti, neboť to má pod kontrolou. MacDonald byl obzvlášť připraven na studentův útok proti Irvingově legitimitě historika. Obrátil se na ­soudce Graye a stěžoval si, že „navzdory skutečnosti, že je odborníky považován za významného historika… jsou dělány pokusy odříznout ho od jeho práva na svobodu slova.“ Všimla jsem si, jak MacDonald používá trpný rod – jsou dělány pokusy – když přitom jinak hovořil v činném rodu. MacDonald plynule vycházel ze studentovy verbální hyperboly, jakou by dokonce i představitel nějaké aktivistické organizace pokládal za extrémní, aby pak tvrdil, že tato školní písemná práce zakládá podstatu důkazu o tajných pokusech znemožňovat Irvingovi jeho právo na svobodné vyjádření. Soudce Gray se MacDonalda zeptal: „Jak to dokazuje, že se profesorka Lipstadtová stala součástí spiknutí k diskreditaci pana Irvinga?“ MacDonald odpověděl: „Jediným vodítkem … je interview v deníku The Washington Post.“ Soudce Gray se s lehce naléhavým tónem opět zeptal: „Co má tato studentská písemka společného s listem The Washing­ ton Post?“ Irving vyskočil na obranu svého svědka: „Slavný soude, jedná se o dokument pocházející z listin, které zpřístupnila samotná profesorka Lipstadtová.“ Soudce Gray naléhal na kalifornského profesora: „To je dokument, který jí poslali, zřejmě nevyžádaně, z organizace Simona Wiesenthala. Co má proti ní dokázat?“ Na výrazu MacDonaldovy tváře bylo vidět, že svoji odpověď zřejmě považuje za docela běžnou záležitost. Pokýval hlavou a začal trochu váhavě: „Nuže, dobrá, tento dokument – není…“ Pak se zastavil, jako kdyby si dával dohromady myšlenky. Po chvíli rychle řekl: „Mám dojem, že David Irving si obecně stěžuje na perzekuci ze strany židovských organizací a myslím si, že to je také důvod, proč jsme zde.“ Gray se naklonil k MacDonaldovi, jako kdyby hodlal něco říci. Ale potom se zřejmě rozhodl jinak, opřel se o  opěradlo židle a  tiše řekl: „Chápu. Děkuji vám.“

214

Proces Další Irvingova otázka, která směřovala na MacDonalda, se týkala dopisu Yehudy Bauera, který mi tento historik holocaustu poslal, když si přečetl první verzi mé knihy Denying the Holocaust. Bauer mne už před mnoha léty ponoukal, abych napsala knihu o holocaustu. Očekávala jsem, že s  tím Irving přijde. Když Irving tento dopis objevil v materiálech, které jsem soudu předložila, tak jej umístil na svoji webovou stránku. Anthony a James byli rozlícení nad tímto průlomem do výsad účastníků řízení, neboť předložené dokumenty měly až do předložení u soudního přelíčení soukromý ráz. Proto požadovali, aby Irving tento dopis ze své webové stránky stáhl. Bauer ve svém dopise oceňoval rukopis a navrhoval mi několik námětů k jeho posílení. Předpokládal, že část o Irvingovi rozšířím, aby bylo čtenářům jasné, že představuje hlavní oporu současného trendu v popírání holocaustu v  západní Evropě. Jelikož jsem Bauerův námět považovala za hodnotný, tak jsem ve snaze najít další materiály o Irvingovi kontaktovala různé archivy a knihovny. Odtud mi pak zasílali články jak od Irvinga, tak o Irvingovi, které jsem pak zapracovala do rukopisu knihy. Soudce Gray povzbudivě řekl Irvingovi: „Tak se mi zdá, že toto se více vztahuje k věci než obecné úvahy o důkazech, o kterých nám předtím vykládal profesor.“ Byla jsem z toho sklíčená, a tak jsem Ramptonovi poslala další lístek. „Jde o standardní proceduru, která je vžitá mezi badateli, že si svoji práci nechávají před uveřejněním posuzovat svými kolegy. Bauer tedy jen těžko mohl být jediný, kdo ji četl a vyjádřil k ní svůj komentář.“ Věděla jsem, že to vyznívá defenzivně, ale nemohla jsem strpět, aby někdo označoval mé postupy jako cosi zlověstného. Zdálo se, že Irving byl soudcovým výrokem vskutku povzbuzen. Stále zesiloval hlas, když MacDonaldovi připomínal, že jsem ho vylíčila jako „nebezpečného“. Dívaje se přes rameno na novináře na galerii vznáší dotaz: „Čím jsem nebezpečný…? Jsem snad typem člověka, o němž si oni myslí (sic), že umístí bombu do jejich schránky na dopisy nebo jaký druh nebezpečí mi oni přisuzují?“ Byla jsem ohromena, jak Irving

215

Historie před soudem sklouzne od toho, co jsem v knize napsala, k tomu, co si „oni“ mysleli. Stejně tak si počínal MacDonald: „Ne, očividně ve vás spatřují nebezpečí kvůli vašemu… psaní. Myslí si… že jejich verze výkladu událostí musí být přijímána jako pravda a že nesouhlas s jejich jistými dogmaty musí být považován jako vybočující z mezí slušnosti racionální diskuze.“ Irving se tvářil spokojeně, když pokládal další otázku: „A na závěr, abych předešel pana Ramptona v otázce, kterou si mů­ že přát mně položit, i já se vás ptám, považujete mne za anti­semitu?“ Nepřekvapilo mě, když MacDonald odpověděl: „Nepovažuji vás za antisemitu. Absolvoval jsem s  vámi řadu debat a téměř nikdy jste se o Židech dokonce ani nezmínil, a pokud to bylo nutné, tak to nikdy nebylo v obecně negativním smyslu.“ Zahlédla jsem Ramptona, jak si mezitím chvatně dělá nějaké poznámky.

Ramptonova odpověď Dychtivě jsem čekala – a samozřejmě se i těšila – na okamžik, až Rampton podrobí MacDonalda křížovému výslechu. Jistě dokáže využít svůj vtip ve stylu šermířského výpadu s rapírem, aby dokázal, že MacDonald vůbec nepochopil smysl tohoto soudu. Zrovna jsem o tom všem přemítala, když se Rampton naklonil nad svůj stůl. V  natažené ruce ­držel papírek s  několika poznámkami, které tam před chvílí napsal. Sáhla jsem po něm a  již první věty mi vyrazily dech. „Budete se na mne velice hněvat, ale nemám v plánu tomuto svědkovi položit žádnou otázku.“ Cítila jsem se zraněna. Měli jsme přece celé stohy mate­riálů, které – jak jsem čekala – měl Rampton použít, aby z profesorovy uboze zdůvodňované zapšklé vědy udělal naprosto zbytečnou věc hodnou odpadkového koše. A také jsem očekávala, že využije tuto příležitost k vylíčení skutečnosti, v jakém konspirativním světě žije Irving a jeho svědek. Sama jsem o tom nemohla mluvit, protože jsem byla donucena k mlčení. Spoléhala jsem se na něho, že bude mluvit za mne. Sotva jsem dočetla lístek, soudce Gray se obrátil k naší straně soudní síně:

216

Proces „Pane Ramptone.“ Rampton zůstal sedět a aniž by zvedl hlavu, jen zamumlal: „Nemyslím, že bych měl nějaké další otázky.“ Vynechal i tradiční „Slavný soude“ a  svědkovi nepoděkoval. Udělal to tak snadno, jako kdyby odmítl nabízený šálek čaje. Ale jako nesporně slušný muž by jinak Rampton takovou nabídku přece jen odmítl mnohem elegantněji. Také Irvinga náhlá změna průběhu událostí v soudní síni zřejmě překvapila. Obrátil se k Ramptonovi, jako kdyby se chtěl ujistit, zda dobře slyšel, a pak se zeptal soudce Graye: „Slavný soude, je tedy můj svědek volný?“ Soudce odpověděl: „Ano.“ MacDonald se zmateným výrazem ve tváři se nejdříve podíval na soudce Graye a pak zase na Irvinga, jako kdyby si chtěl upřesnit, co má dělat. Irving mu přece říkal, že bude muset u soudu setrvat několik dní. Ale najednou bylo všechno vyřízeno během necelých třiceti minut. Profesor nyní odcházel s výrazem boxera, který vstoupil do ringu k bombasticky propagovanému zápasu a byl knockoutován hned v prvních vteřinách prvního kola. Usadil se nedaleko od Irvinga a překvapením stále ­vrtěl hlavou. O několik minut později vyhlásil soudce Gray krátkou přestávku. Vlna hněvu mne zachvátila, když jsem se obrátila k Anthonymu: „Musíme přece mluvit.“ Choulili jsme se u stěny skládající se z barevné záplavy novinářských bloků a přenosných počítačů. Podvědomě jsem se otočila zády ke galerii, aby mi novináři neviděli do tváře. Tónem v hlase, který byl spíše požadujícím než zvídavým, jsem řekla: „Jak mohl Rampton nechat toho chlapa odejít, aniž by mu položil jedinou otázku?“ Anthony pozorně poslouchal a pak řekl: „Na soudce ten MacDonald neudělal žádný dojem. Gray si o něm myslí, že je to akademický smolař, který nepochopil, o čem soud jedná. Kdyby ho Rampton zpovídal, tak by zde začal rozvíjet své potrhlé teorie. A soudce Gray by si nakonec mohl pomyslet, že mají přece jen nějakou intelektuální vážnost. Taková je optimální soudní taktika.“ Za uplynulé čtyři roky mně Anthony, Rampton nebo James pokaždé říkali, že soudní myšlení vyžaduje jistou strategii. Tomu jsem rozuměla. Když jsem chtěla podávat svědectví, řekli mi, že nesmím, a tak jsem

217

Historie před soudem také nikde o ničem nesvědčila. Chtěla jsem mluvit s novináři. Řekli ne, a tudíž jsem byla zticha. Avšak toto už se mi zdálo příliš. „Tento proces,“ řekla jsem Anthonymu, „se netýká pouze soudních záležitostí. Je přítomen tisk. Měli bychom veřejně prohlásit, že ideje toho chlapa jsou anti­semitské.“ Anthonyho odpověď byla krátká: „Nemuseli jsme to dělat. Udělal to sám MacDonald.“ Nepřesvědčilo mne to, ale pochopila jsem, že říci cokoli jiného bylo zbytečné. Uplynula chvíle a s ní i naše příležitost. Chtěla jsem se vrátit na své místo, když se Anthony dotkl mé paže a uklidňujícím tónem řekl: „Věřte mi, bylo to tak správné.“ Ve stejném okamžiku se k nám přiblížil usmívající se profesor Dan Jacobson z  University of London a  hlasem vyzdobeným sarkasmem řekl: „Tenhle svědek má malou pokleslou mysl posedlou velkými nefunkčními idejemi.“ Anthony zvedl obočí a  podíval se na mne přes ­obroučky svých brýlí. Výraz v jeho tváři jasně signalizoval: „Co jsem vám ­říkal?“ Neměla jsem vůli setřást ze sebe všechen hněv, a tak jsem se bez jediného slova vrátila ke svému počítači. Pro sebe jsem si říkala, možná – ale jenom možná – měli Rampton a Anthony pravdu.

218

(11)

•

Očišťování Hitlera, kritizování spojenců

K

dyž MacDonald odešel, Irving se vrátil na lavici svědků a Rampton opět zahájil křížový výslech. Byla jsem překvapena, že začal odkazem na písemné povolení k  inspekci „Feldofen“ („polních pecí“) – roštů pro kremaci obětí – o kterých byla řeč, když svědčil Robert Jan van Pelt. Irving, který toto slovo chybně přeložil jako „polní kuchyně“, přičítal svůj omyl pracovnímu vypětí, protože tento překlad pořizoval ve dvě hodiny ráno. Jeho omluva mohla jen stěží kohokoli přesvědčit. Irvingova znalost němčiny byla natolik dobrá, než aby připustila takovou chybu, byť ve dvě hodiny ráno. Kromě toho, jeho údajná chyba vhodně zapadala do jeho koncepce očišťování Němců. Ale stále jsem o tom příliš nepřemýšlela, neboť mi to nepřipadalo nijak zvlášť důležité. Rampton nyní předal Irvingovi dokument a  požádal ho, aby jej identifikoval. Irving potvrdil, že je to překlad dokumentu týkající se věci „Feldofen“. Byl stažen z  jeho webové stránky 24. listopadu 1998. A zde bylo toto slovo rovněž přeloženo jako „polní kuchyně“. Pochopila jsem, že se jednalo o  poznámku, kterou Thomas hledal, když se před týdnem tato záležitost objevila na pořadu jednání. Uvědomil si

219

Historie před soudem totiž, že již před rokem viděl stejný chybný překlad na Irvingově webové ­stránce. Bylo zcela jasné, že Irvingovo slovíčko „kuchyně“ nemělo žádnou souvislost s napětím, které přinášelo soudní líčení. Irving trval na tom, že se stejné chyby prostě dopustil dvakrát za sebou. Rampton s tím nesouhlasil, neboť skepticky posuzoval pravděpodobnost, že by se Irving neúmyslně dopustil chyby v tak podstatné záležitosti. „Ne, pane Irvingu. To bylo opakování záměrně chybného překladu.“ Irving ignoroval nebo zapomněl, že vlastně již přiznal, že jeho překlad byl chybný. Teď zase protestoval, že Němci po celém světě tvrdili, že šlo o „naprosto přijatelný a  srozumitelný… a  hodnověrný překlad.“

Přehazování časových údajů a vymýšlení svědků: nevinné chyby? Rampton pak začal procházet svůj záznam o tom, jak Irving zkresloval dokumenty, aby „dokázal“ své předcházející závěry, a v této souvislosti uvedl dvoudenní jednání, které v dubnu 1943 vedli Hitler a Ribbentrop s admirálem Horthym, šéfem maďarské vlády. Nacističtí pohlaváři požadovali, aby Horthy rázněji zasáhl proti maďarským Židům. Horthy sice již zavedl drakonické antisemitské zákony, ale dosud nešel tak daleko, jak Němci chtěli. V první den těchto rozhovorů, tedy 16. dubna 1943, Horthy namítal, že „udělal vše, co bylo možno decentně učinit proti Židům, ale samozřejmě je nemohl vyvraždit nebo zabíjet…“ Hitler ho ubezpečil, že to není nutné. Židé mohli být přemístěni do koncentračních táborů, jak se to udělalo na Slovensku. (Slovenští Židé však nebyli umisťováni do koncentračních táborů, ale vražděni v Osvětimi, Sobiboru a Majdanku.) Následujícího dne, když se toto téma znovu dostalo na pořad, Horthy opakoval svoji námitku, že „je skutečně nemůže ubíjet k smrti.“ V tomto okamžiku Ribbentrop řekl: „Židé musejí být buď vyhlazeni nebo převezeni do koncentračních táborů. Není jiná možnost.“ Hitler navázal na Ribbentropův vražedný návrh bezohledným výrokem, že se Židy „je třeba zacházet jako s bacilem tuberkulózy.“ Prohlásil, že „dokonce i nevinná

220

Proces přírodní stvoření jako zajíci nebo jeleni musejí být zabíjena, aby nezpůsobila škody“ a varoval, že „utrpení čeká národy, které se nezbaví Židů.“ V knize Hitler’s War (1977) přichází Irving s překrouceným vylíčením tohoto jednání. Nepřekvapuje, že Hitlera a Ribbentropa vykresluje v mnohem lepším světle, než jak uvádí zápis o tomto setkání. Ribben­ tropovo stanovisko, že Židé musejí být „buď vyhlazeni, nebo převezeni do koncentračních táborů,“ odkázal jen do poznámky pod čarou, přičemž, jak to řekl Evans, „dávat něco na okraj znamená s tím téměř nepočítat.“ Pak ospravedlňoval Hitlerovo znepokojení ohledně maďarských Židů, když je spojoval s  povstáním ve varšavském ghettu. „Ve Varšavě bylo asi padesát tisíc Židů, přežívajících v ghettu, na pokraji ozbrojeného povstání… Polsko se tak Horthymu mělo stát ukázkovou lekcí, tvrdil Hitler.“ Irvingova teze, že to bylo varšavské povstání, které podnítilo Hitlera k tomu, aby se zabýval maďarskými Židy, je zcela vykonstruovaným výmyslem. Povstání začalo 19. dubna 1943, tedy dva dny po tomto jednání. Hitler se na ně tudíž nemohl odvolávat. (A kromě toho – s Němci bojovalo asi 1000 Židů z varšavského ghetta a nikoli 50 000, jak tvrdil Irving.) Ale toto nebylo nejvážnějším Irvingovým překroucením průběhu zmiňovaného jednání. Podle Irvinga měl Horthy 17. dubna, tedy druhý den rozhovorů, „omluvně konstatovat, že udělal vše proti Židům, čeho byl decentně schopen, ale ‚těžko by je bylo možno zavraždit,‘ přičemž ho Hitler ujistil: ‚To není zapotřebí.‘“ Irvingovi čtenáři z toho tedy mohli zcela oprávněně vyrozumět, že Hitler nechtěl Židy zabíjet. Rampton se tázal Irvinga, kde je v zápise z druhého dne jednání, 17. dubna, možno dočíst se, že „Horthy ‚omluvně‘ konstatoval, že Židy mohl ‚těžko vraždit‘ anebo že ho Hitler ujistil, že ‚to není zapotřebí‘“? Irving protestoval, že by si musel znovu projít zmiňovaný zápis a najít dotyčné citáty. Když pak Irving začal listovat v tomto zápisu, soudce Gray poněkud blahosklonně řekl: „Máte na to čas.“ Ale Rampton byl jiného mínění. „Pane Irvingu, příliš bych se nespoléhal na to, že máme dost času.“ Ukázalo se, že čas Irvingovi vskutku nepomohl při hledání citátů

221

Historie před soudem z druhého dne jednání, protože Hitler je vyslovil první den. Rampton ­prohlásil, že Irving tyto citáty posunul do druhého dne, aby vyvolal dojem, že jednání skončilo ve smířlivém duchu, i když bylo ve skutečnosti uzavřeno Hitlerovou brutálně vražednou poznámkou, že se Židy se musí jednat jako se zvířaty. Irving vznášel protest proti tomu, že Rampton označil jeho „míchání časových údajů“, které se prý může přihodit jakémukoli autorovi, jako scestný motiv. Rampton takovou námitku odmítl: „Nikoli, pane Irvingu… vy jste se obával, že když zůstane beze změny to, co Hitler skutečně řekl, tak že to bude nezvratný důkaz, že měl v  úmyslu fyzické vyhlazení Židů.“ A  dále, německý historik Martin Broszat upozornil Irvinga na tento „zmatek“ ve vydání jeho knihy Hit­ ler’s War z roku 1977, avšak Irving to neopravil ani v jejím vydání z roku 1991. Přešel to tvrzením, že jde o nepodstatné věci. „Není přece důležité, zda to Hitler řekl první nebo druhý den,“ řekl Irving a dodal: „Nepovažuji to za nějak závažnou věc.“ Rampton neodpověděl a oznámil, že hodlá pokračovat.

•

Rampton dále obvinil Irvinga, že také přikrášlil Hitlerovo chování při neúspěšném pokusu nacistů o  puč v  roce 1923 s  cílem svrhnout vládu Výmarské republiky. Hitler byl jako vůdce strany uvězněn a postaven před soud. Podle Irvinga měl jeden policejní strážmistr svědčit, že se Hitler rozzlobil, když viděl, jak se rozbíjí a vykrádá jedno židovské lahůdkářství. Nechal si zavolat bývalého armádního poručíka, který velel tomuto nájezdu, a na místě ho vyloučil ze strany. „Postarám se, aby vás už žádná nacionální jednotka nepřijala!“ Irving napsal, že Göring – viditelně ohromen Hitlerovým postupem proti účastníkům nájezdu – „vyvaloval oči nad takovou změnou.“ Evans a jeho badatelé ověřovali Irvingův překlad záznamu o této události a zjistili významné nesrovnalosti mezi Irvingovou verzí a svědectvím, které u  soudu předložil bývalý policista, vrchní strážmistr Matthäus Hofmann. Hitler onoho poručíka vyhodil, ale nikoli za nájezd do lahůdkářství, ale protože si při útoku na nějaký židovský obchod sejmul stranický odznak. Kromě toho nutno dodat, že nájezd se

222

Proces konal dost dlouho před pokusem o puč. Hitler si nenechal poslat pro poručíka, protože byl tento bývalý důstojník prostě náhodou přítomen v místnosti. Irving situaci „upravil“, jak konstatoval Evans, aby to vypadalo tak, že Hitler ostře trestal příslušníky svého hnutí, kteří se dopouštěli antisemitských aktivit. Navíc Irving svým čtenářům nesdělil, že Hofmann byl dlouholetým členem nacistické strany, loajálním Hitlerovým stoupencem, a tedy někým, kdo vždy vystupoval v Hitlerův prospěch. A  právě Hofmann se nikdy nezmínil o tom, že by byl nájezdu přítomen Göring, a tím méně, že by „vyvaloval oči nad takovou změnou.“ Rampton se Irvinga zeptal, jak mohl vědět, že Göring byl přítomen a vyvaloval oči. Irving řekl: „To je autorská licence.“ Rampton odvětil: „Máte tím na mysli invenci… vymyšlený příběh?“ Vypadalo to, jako by Irving poučoval Ramptona, když řekl: „Jestliže píšete knihu, která má být čtivá… tak čtenáři příležitostně pomůžete… v tomto případě Adolf Hitler vyškrtává z řad svých nacistů armádního poručíka za to, že vedl útok proti židovskému obchodu. Dovedete si jistě představit, jak ostatní nacisté, jako například Göring, stojí vedle a… nemohou pochopit, co se děje… nebo se mýlím?“ Rampton nezaváhal ani minutu: „Mýlíte se na celé čáře.“ Rampton pak uvedl, že si Irving vymyslel Göringovu přítomnost jen proto, aby to vypadalo tak, že Hitler tvrdě potrestal poručíka. Irving trval na tom, že mu šlo o „přijatelnou hypotézu“, když do prostředí schůze umístil udiveného Göringa. Irving opakoval stejné vysvětlení použité již k ospravedlnění svého slova „všemu“, které si přidal k výroku soudce Biddlea „tomu nevěřím“, aby pak celou záležitost omezil „jen na dvě slova“, což „nedělalo velký rozdíl“. Rampton s tím nesouhlasil: „Všechny vaše malé fikce, vaše malé překrucování důkazů, to všechno vede jedním směrem, k očištění Adolfa Hitlera.“ Ve svém pojednání o puči Irving napsal, že Hitler vyslal „ozbrojené muže… aby zabavili fondy“ v židovské firmě, která tiskla bankovky. Rampton se zeptal, co tím měl Irving na mysli. Irving se usmál a řekl:

223

Historie před soudem „Oh, zřejmě tam provedli jen nějaký šprým.“ Rampton zvýšil hlas: „Šprým?“ Irving odpověděl: „Poslal je tam, aby ukradli celý obsah banky, protože se chtěl odvděčit lidem a zaplatit jim.“ Heather jen s velkým úsilím zadržovala smích. Dokonce ani soudce Gray neskrýval své překvapení a položil Irvingovi otázku: „Poslal je vyloupit banku?“ Irving s kamennou tváří odpověděl: „Je to tak trochu stejné, jako když účastníci velké vlakové loupeže zabavili fondy.“ Soudní síň se otřásla smíchem při představě, jak Irvingův hrdina na způsob Willieho Suttona loupí banky. (Willie Sutton, nechvalně proslavený newyorský bankovní lupič, jenž od sklonku 20. let do svého zatčení v roce 1952 vykra­ dl asi 100 bank s celkovou bilancí 2 miliony dolarů – pozn. překl.) Irving, pravděpodobně zaskočen smíchem, řekl Ramptonovi: „Nevím, zda jste četl poemy od Noela Cowarda, ale v nich je ukryt způsob, jak píší Angličané… s jemným satirickým šlehem.“ Rampton, využívaje svůj vlastní jemný satirický šleh, pokračoval ve výslechu.

Hitler a křišťálová noc: zsinalý vzteky? Nikde se Irvingovo obhajování Hitlera neprojevilo tak zřetelně, jako v jeho vylíčení událostí křišťálové noci, noci rozbitého skla (z 9. na 10. listopadu 1938). Během tohoto pogromu byly na území celého státu založeny požáry stovek synagog. Došlo k drancování židovských podniků, obchodů, budov a domovů. Terčem fyzického násilí se staly tisíce Židů. Koncentrační tábory se začaly naplňovat lidmi židovského původu. Podle nacistického odhadu mělo být v tuto noc zabito 91 osob. Ale ve skutečnosti přišlo o život až 1000 lidí, neboť je nutno započítat sebevraždy zoufalých stejně jako oběti, které zemřely následkem bití a hrubého zacházení jak v průběhu křišťálové noci, tak po zatčení a odvlečení do koncentráků. Irving tvrdil, že celou akci řídil Goebbels, aniž prý o tom informoval Hitlera a jeho štáb.

224

Proces Pogrom se odehrál v den patnáctého výročí zkrachovalého pokusu o puč. Nacističtí pohlaváři se k této vzpomínkové akci shromáždili v  Mnichově. A  tam se náhle dověděli, že německý diplomat v Paříži zemřel na následky střelného poranění, které mu způsobil mladý Žid. Goebbels a Hitler se ještě předtím sešli na společné večeři. Podle Irvinga prý Goebbels Hitlerovi nic neřekl o protižidovských výtržnostech, které již probíhaly v řadě měst. Hitler se vrátil do svého hotelu, zatímco Goebbels šel do mnichovské staroměstské radnice, kde měl projev k předákům z řad veteránů nacistické strany. Mezitím se již násilnosti a pogromy šířily po celém Německu. Irving uváděl, že Hitler ani Hi­ mmler vůbec nevěděli, co se děje. Teprve když v jednu hodinu ráno začala hořet mnichovská synagoga nedaleko jejich hotelu, tak je o tom šel Heydrich, přítomný v té době v baru, rychle uvědomit. Podle Irvinga byl Hitler „zsinalý vzteky“ a Himmler začal „dálnopisem rozesílat pokyny všem policejním velitelstvím, aby byl obnoven zákon a pořádek, zajištěna ochrana Židů a židovského majetku a zastaveny všechny probíhající incidenty.“ Hitler měl v úmyslu „zastavit toto šílenství“. Jak jsme u soudu prokázali, Irvingova interpretace těchto událostí byla naprosto v rozporu s písemně doloženými důkazy. Již na počátku večera, kdy Goebbels vystupoval před partajními veterány ve staroměstské radnici, hovořil o probíhajících útocích takto: „Führer rozhodl… že tyto demonstrace nebyly připraveny… ani organizovány stranou. Ačkoli k nim došlo spontánně, nikdo se proti nim nepostavil ani nebyly zastaveny.“ Rampton požádal Irvinga, aby znovu posoudil své tvrzení, že Hitler a Himmler o pogromu vůbec nic nevěděli, dokud nezačala hořet synagoga vedle mnichovského hotelu Four Seasons, přičemž Goebbels již předtím veřejně prohlásil, že „Führer rozhodl“. Rampton řekl, že Goebbels nemohl o Hitlerových rozkazech „lhát… před shromážděním starých stranických kamarádů.“ Irving argumentoval, že Hitler prý předpokládal, že Židé budou jednoduše „přetrumfováni“ (sic), ale „vymklo se to z kontroly.“ Rampton se dále ptal Irvinga, jak mohl tvrdit, že Hitler a Hi­mmler nic nevěděli, když ve 23.55 poslal Himmlerův podřízený Heinrich Müller dálnopis německým policejním náčelníkům, ve kterém je

225

Historie před soudem i­nformoval, že se „brzy po celém Německu uskuteční akce proti Židům, především proti jejich synagogám… nemají být přerušovány.“ Irving to označil jako bezvýznamné. Od odeslání dálnopisu uplynula asi půldruhá hodina, když Himmler a Heydrich poslali další dálnopis. Irving jej označil jako výzvu Němcům, aby „obnovili zákon a pořádek, chránili Židy a židovský majetek a zastavili všechny probíhající incidenty.“ Ve skutečnosti, jak zdůraznil Rampton, v tomto dálnopise stálo, že „policie nemá bránit“ demonstracím proti Židům. Irving překroutil nejen to, k čemu došlo během pogromu, ale také to, co po něm následovalo. Ve své knize Goebbels napsal, že Hess „nařídil Gestapu a  nacistickým stranickým soudům, aby pátraly po původu nočního násilí a pohnaly viníky před veřejné prokurátory.“ Jak řekl Rampton, Irving tak svým čtenářům vnutil dojem, že „každý, kdo byl obviněn ze žhářství, loupení, poškozování cizího majetku, přepadení, znásilnění, vraždy a dalších zločinů, bude souzen státním justičním systémem.“ Avšak skutečnost byla taková, jak dále uvedl Rampton, že okamžitě po křišťálové noci oznámilo ministerstvo spravedlnosti, že ti, kdož se podíleli na ničení židovského majetku, nebudou trestně stíháni. Irving nyní protestoval, že si po dvanácti letech, které uplynuly od napsání knihy, nemůže pamatovat, co chtěl svým čtenářům sdělit. Soudce Gray nebyl o Irvingově výroku skálopevně přesvědčen. Poukazem na Irvingův popis událostí křišťálové noci prohlásil: „Myslím, že kdybych to četl, tak bych se mohl domnívat, že ti lidé měli být trestním systémem země pohnáni k odpovědnosti.“ Irving teď již netvrdil, že si nemůže vzpomenout, co měl tehdy na mysli, a začal zdůrazňovat, že celá řada násilníků byla za účast na pogromech obviněna. Rampton s tím nesouhlasil a uvedl, že v únoru 1939 řešil soud nacistické strany šestnáct případů a  pouze ve dvou, jež se týkaly znásilnění, byli viníci předáni státnímu trestnímu soudu. Pokud šlo o zbývajících čtrnáct případů, stranický soud se obrátil na Hitlera se žádostí, aby obvinění zrušil, i když se jednalo o zabíjení Židů zastřelením, bitím, ubodáním a  utopením. Jak se mohl Irving smířit s tím, ptal se Rampton, že bylo požádáno o prominutí takových zločinů a současně tvrdit, že gestapo tyto zločince předalo soudům?

226

Proces Když Irving i nadále setrvával na svém původním stanovisku, soudce Gray to odmítl: „Naopak, pane Irvingu… 14 z nich nikdy před trestní tribunál nepřišlo… Za znásilňování a zabíjení byli pouze vyloučeni z nacistické strany.“ Proč Irving takovéto „skandální zmanipulování justičního systému“ nikdy nepopsal ve své knize? Na tuto Ramptonovu otázku Irving odpověděl, že by kniha byla zaplavena „osmi stranami špíny“. Rampton to viděl jinak: „Jestliže jste nenašel dost prostoru pro to, abyste se věnoval pravdě, vynechal jste to.“ Ačkoli Irving namítal, že jeho interpretace byly „pravdivé“, Rampton už přešel k jinému tématu.

Drážďany: zkreslený počet obětí Když jsme zpočátku plánovali strategii naší obhajoby, domnívali jsme se, že by bylo užitečné, kdybychom srovnali způsob, jakým Irving pojednává o záležitostech týkajících se holocaustu a o těch, které nemají s holocaustem nic společného. Evans se rozhodl prozkoumat bombardování Drážďan spojeneckým letectvem v  únoru 1945. To bylo také tématem první Irvingovy knihy The Destruction of Dresden (Zničení Drážďan). Mnozí historikové jsou přesvědčeni, že tento nálet postrádal vojenský účel a že jeho cílem bylo zlomit morálku německého lidu. V  tomto smyslu Irving zaujal jeden z  nejextremističtějších postojů, když ve svém projevu v roce 1990 řekl: „K holocaustu Němců skutečně došlo, a to v Drážďanech. Holocaust Židů v plynových komorách v Osvětimi je výmysl. Stydím se za to, že jsem Angličan.“ Nám však nešlo o to, abychom zjišťovali Irvingovy pocity, zda bombardování Drážďan bylo či nebylo nutné. Zpochybňovali jsme jeho tvrzení o počtu obětí. Byli jsme přesvědčeni, že Irving jej záměrně zveličoval, aby mohl argumentovat o krutosti spojeneckých leteckých útoků. Jeho odhad zabitých v Drážďanech procházel různými proměnami. Zpočátku tvrdil, že tam přišlo o život asi 40 000 osob. To odpovídalo

227

Historie před soudem nejoficiálnějším odhadům z poválečného období. Avšak během let se tato Irvingova statistika vyšplhala až na 250 000 obětí. Irving tuto změnu zdůvodňoval tím, že se mu dostala do rukou kopie dokumentu z března 1945 nazvaného „Tagesbefehl“, aneb „Denní rozkaz“ číslo 47 (TB-47). Údajně se mělo jednat o „stručný výňatek“ z  prohlášení policejního prezidenta v  Drážďanech, který 20. března 1945 odhadoval předběžný počet zabitých ve městě na 202 000 osob. V dokumentu TB-47 stálo, že lze počítat až s 250 000 zabitými. Irving viděl kopii tohoto dokumentu poprvé v roce 1964, když v Drážďanech­ navštívil fotografa Waltera Hahna. Tento muž ji získal poněkud spletitou cestou. Když spatřil kopii v domě drážďanského lékaře Maxe Funfacka, tak si ji podloudným způsobem vlastnoručně opsal, a pak tento zápis ofotografoval. Když u něj Irving materiál viděl, požádal jej o kopii. Hahnova manželka udělala několik dalších kopií a Irving si jednu vzal. Když Richard Evans sarkasticky poznamenal, že šlo o zkopírovaný průklep kopie jiné kopie, která byla podloudně opsanou další kopií nepodepsaného dokumentu, a ten měl být „výňatkem“ oficiální policejní zprávy, tak Irving změnil své tvrzení o počtu obětí. Ale i v tomto případě Irving postupoval nárazově a nesystematicky. Když se vrátil z Drážďan s kopií Hahnovy kopie TB-47, napsal šéfredaktorovi listu Sunday Times, že má nový objev o  počtu obětí při bombardování, ačkoli současně projevil jisté zaváhání ohledně jeho výše. „Je třeba ještě prokázat, zda uvedený počet 200 000 je… původní.“ Avšak už po několika dnech se zdá, že se jeho pochyby vypařily. Svému německému nakladateli totiž sdělil, že je přesvědčen, že v Drážďanech zahynulo 202 000 osob. Toto tvrzení opíral o „číselný důkaz“, který dostal od doktora Maxe Funfacka, zástupce tehdejšího hlavního šéfa zdravotní služby v Drážďanech, takže o autentičnosti tohoto dokumentu prý není třeba pochybovat. Uplynuly jen tři dny od okamžiku, kdy německému nakladateli řekl, že zmiňovaný dokument je pravý, a již opět znejistěl, neboť požádal německý Spolkový archiv o potvrzení autentičnosti kopie TB-47. Vše nasvědčovalo tomu, že po dalších pěti dnech jeho nejistota zmizela. V té době se v historické katedrále v Coventry, která byla za války­

228

Proces těžce poškozena německým bombardováním, připravovala výstava o Drážďanech. Irving jejímu proboštovi sdělil, že nemá „žádné pochybnosti“ o pravosti TB-47 a navrhl, aby „v zájmu zdůraznění dopadu celé výstavy… byl dokument TB-47 o hlášení velitele drážďanské policie vytištěn velkými písmeny… počty zabitých… o kterých se zmiňuje, budou mít obrovský účinek.“ Irving představitele katedrály ujistil, že tento dokument získal „nepřímo od zástupce tehdejšího hlavního drážďanského šéfa zdravotní služby odpovědného za postarání se o oběti náletu.“ Irving si pravděpodobně nevšiml, že uvedený počet 202 000 osob pocházel nejdříve od Goebbelse, jenž chtěl povzbudit odpor německého obyvatelstva vůči spojencům. Když Rampton prošel tímto poněkud spletitým sledem událostí, zeptal se Irvinga, jak mohl naléhat na probošta, aby tyto počty zahrnul do výstavy, když si sám nebyl jistý, zda jsou důvěryhodné? Rozpaky neskrýval ani soudce Gray, když Irvingovi položil otázku: „Nenapadlo vás, že je poněkud podezřelé, když počet 200 000 v dokumentu TB-47 odpovídal… počtu, který dal Goebbels do oběhu k propagandistickým účelům?“ Irving konstatoval, že počty uvedené v TB-47 jsou přesné, protože dokument pocházel „od někoho, kdo byl za války šéfem zdravotnické služby v Drážďanech.“ Rampton se zeptal poněkud lhostejně, jako by mu šlo jen o nějakou poměrně nevýznamnou skutečnost: „Ten hlavní drážďanský zdravotní šéf, který byl odpovědný za příkaz k pohřbení obětí náletu… byl doktor Funfack?“ Irving odpověděl: „Ano.“ Jakmile to Irving vyslovil, bylo mi jasné, že se opět dostal do vlastní pasti. V  dokladech, které Irving předložil, jsme našli dopis, který Funfack napsal Irvingovi v roce 1965. Funfackovi se tehdy zrovna dostala do rukou recenze o  německém vydání Irvingovy knihy o zničení Drážďan, stejně jako dopis, který poslal Irvingův německý nakladatel do redakce německých novin. Jak v recenzi, tak v dopise byl Irving oceňován za uveřejnění informace, kterou obdržel od „zástupce tehdejšího hlavního drážďanského zdravotního šéfa, doktora Maxe Funfacka“, čímž se vyjasnila otázka počtu obětí náletu

229

Historie před soudem v Drážďanech­. Avšak Funfack ve svém dopise Irvingovi z roku 1965 píše, že nikdy nebyl zástupcem šéfa zdravotní služby v Drážďanech a že ve skutečnosti pracoval jako urolog. O počtu zabitých při náletu neměl žádné specifické informace. Do záležitosti určování vystavených mrtvol k pohřbení „vůbec nebyl zapojen“ a o jejich počtech „slyšel pouze z třetí ruky“ a byl „pouze jednou přítomen“ při kremaci na náměstí Alt­markt. A tento dopis s jednoznačným popřením Irvingových tvrzení by měl stanovovat úroveň, jíž dosahovaly Funfackovy vědomosti. Ale o pětatřicet let později se Irving v soudní síni a k tomu ještě pod přísahou zaklínal ujišťováním, že mu tuto informaci poskytl zástupce zdravotní služby, který byl odpovědný za příkaz ke kremaci všech obětí náletu. Když mu Rampton připomněl, že to Funfack popírá, Irving to odmítl poukazem na to, že toto popírání nelze brát vážně, protože doktor, jako občan z východního Německa, zřejmě lhal, aby nerozhněval komunistické orgány, které z důvodů Irvingem nevysvětlených, chtěly mít co nejnižší počet obětí. (Byl to protimluv, protože lze předpokládat, že komunisté by byli spokojeni s vyššími počty obětí, protože je způsobili Britové a Američané, které tak bylo možno v očích východoněmeckých občanů postavit do špatného světla, a nikoli Sověti, kteří se na tomto leteckém útoku nepodíleli.) Irving také ignoroval další informaci, která ho měla přimět k pochybnostem o číslu 200 000. V jeho dokumentaci jsme našli tři dopisy od Theo Millera z Drážďan, jehož úkolem tehdy bylo podílet se na vyprošťování mrtvol. Miller věcně a velice detailně popsal, jak byly oběti náletu soustřeďovány a počítány. Konstatoval, že jejich nejvyšší možný počet byl 30 000. Miller se Irvinga snažil přesvědčit, že jeho počty jsou naprosto zveličené, a proto ho požádal, aby se pokusil představit si, zda by bylo možné „spálit během tří týdnů 110 000 mrtvol na roštu ze železných kolejnic na ploše o rozměrech 70×10 metrů?“ Irving Millerovy dopisy nezařadil do žádných dalších vydání své knihy o Drážďanech. Rampton nad tím vyslovil svůj údiv: „Cožpak poctivý, čestný, pečlivý, objektivní historik nebere v úvahu… alternativní zdroje?“ Irving nepřikládal Millerovým dopisům

230

Proces žádný význam a ujišťoval, že nemohl uveřejnit všechny informace, které mu svědkové posílali. Soudce Gray byl rovněž zneklidněn faktem, že Irving nepočítal s Millerovými dopisy. Zepal se: „Millerovou prací bylo, aby zjišťoval počty obětí, a to z něj podle vás nedělá výjimečně hodnotného svědka?“ Irving namítal, že dostával mnoho dopisů od „různých lidí, kteří tvrdili, že byli přímo na místě událostí.“ Rampton poznamenal: „Tak je to tedy lhář?“ Irving odvětil: „Ne, ale myslím, že trochu fantazíruje.“ Soudce se zeptal s překvapeným výrazem ve tváři: „Že ten člověk fantazíruje?“ Irving trval na svém, ale neuměl to dokázat. Zaráželo mě, že Irving stále trval na tom, že kopie TB-47, kterou vlastnil, byla původní, protože ji v roce 1977 jeden člověk, příslušník drážďanské policie, zhotovil z  originálu TB-47. Obsahovala údaj o obětech ve výši 20 000 s možností opravy na celkový počet 25  000. Byl to zcela jednoznačně někdo na Goebbelsově ministerstvu propagandy, kdo přidal nulu ke každému z těch čísel, takže odhad zněl na 200 000 až 250 000. Ale přesto se Irving i nadále upínal k vyššímu počtu obětí. Když pak v roce 1986 přednášel v Jihoafrické republice, tak svému publiku tvrdil, že během jedné noci zahynulo v Drážďanech 100 000 lidí. Na tiskové konferenci o Leuchterově zprá­ vě řekl novinářům: „Spálili jsme Drážďany… zabili jsme 100 000 až 250 000 lidí.“ Teprve v roce 1995 sdělil čtenářům svých knih vydávaných v angličtině, že TB-47 byl produktem Goebbelsova ministerstva propa­gandy. Rampton konstatoval, že vskutku všichni historikové, kteří prostudovali množství pohřbů, ověřené smrtelné případy, seznam pohřešovaných osob a další oficiální zdroje, odhadli počet obětí náletu na Drážďany v rozpětí mezi 25 000 a 30 000. Tvrzení o 100 000 a 200 000 zabitých „postrádá jakoukoli stopu reality.“ Když se debata na toto téma chýlila ke konci, Irving se hněvivě obrátil na Ramptona: „Hluboce se stydím za to, co jsme tam způsobili.“ Irving neměl tušení, že Ramptona rovněž sužoval nepříjemný pocit z bombardování­

231

Historie před soudem Drážďan a že byl přesvědčen o tom, že z vojenského hlediska to bylo zbytečné. Vzpomněla jsem si pak na Evansovu poznámku, jak celou tuto situaci vyřešili Irvingovi němečtí vydavatelé. Když jeho knihu v roce 1985 opětovně vydávali, tak titulní stranu opatřili slovem „román“.

232

(12)

•

Bojovná slova

„H

lasitě křičí ‚Naše! Naše! Naše!‘, když jsou objeveny zlaté poklady. A když antisemitismus narůstá a dochází k nevyhnutelným pogromům, ptají se s nelíčeným údivem: ‚Proč my?‘ “ Zatímco Rampton předčítal tato Irvingova slova publikovaná v Ac­ tion Report v červenci 1997, vybavila jsem si, jak za mnou před několika měsíci přišel do kanceláře Mishconu Thomas. S vážným výrazem ve tváři, který pro něho nebyl charakteristický, mi podal nějaký fascikl a řekl: „Právě jsem to pro vás shrnul. Měla byste si to přečíst.“ Začala jsem tím ze zvědavosti listovat. Byl to zhuštěný výtah Irvingových antisemitských a rasistických poznámek, které byly vypsány z jeho deníkových zápisů, dopisů, projevů a magnetofonových záznamů. Některé z nich jsem už četla předtím, ale číst je takto v celku bylo strašlivě bezúčelné. Když jsem je Thomasovi vracela, řekla jsem mu, že jsem přesvědčena o tom, že mezi Irvingovým antisemitismem a popíráním holocaustu není žádná dělící čára. Oba tyto jevy byly v jeho případě neúprosně spojeny. V průběhu čtvrtého týdne soudního přelíčení měl Rampton za úkol s nimi seznámit Charlese Graye.

Člověk z Marsu Rampton se tázal Irvinga, zda jeho výrok o Židech volajících „Naše!“ o pokladech zlata není ekvivalentem k jeho dalšímu tvrzení, že „mluvit­

233

Historie před soudem o antisemitismu je oprávněné, neboť Židé jsou chamtiví?“ Irving řekl, že se Rampton mýlí, protože takový výrok to neopravňuje, ale vysvětluje. Rampton pak dále přečetl výňatek z interview, které Irving poskytl Errolu Morrisovi pro jeho film o Leuchterovi. Zde Irving také jen „vysvětloval“: „Váš lid… budí averzi už tři tisíce let… Sotvaže přijdete … do nové země, začne vás v průběhu padesáti let nesnášet kdekdo okolo. Čím to je?… Máme to snad naprogramováno ve svém mikročipu? Když přijde člověk, který si říká Žid, nebudeš ho mít rád?… Je to závist, že jste úspěšnější než my? Neznám odpověď, ale kdybych byl Židem, přál bych si tomu přijít na kloub… proč, sotva někam přijdeme, tak nás masakrují, bijí, týrají a vězní.“ Irving řekl Morrisovi, že mluvil jako „člověk stojící mimo“, který se snaží pochopit situaci. „Přicházím z Marsu a mohu říci, že to jsou ­bystří lidé… Mohu říci, že pokud jde o rasu, umí lépe vydělávat peníze, než já.“ Rampton se díval na Irvinga s opovržením: „To je samozřejmě rasistický výrok, pane Irvingu.“ Ale Irving opět tvrdil, že vysvětloval, nikoliv ospravedlňoval. Řekl Ramptonovi, že tyto výroky byly jeho formou, jak „pátrat po příčinách toho, proč se podle mne lidé mohou stát spíše nemotornými a blábolícími antisemity… Je to snad proto, že jsou Židé lepší než my? Je to proto, že hrají na housle a na klavír lépe než my, a že lépe vydělávají peníze než my?“ Poslouchat příval těchto slov z Irvingova jazyka a ještě tak improvizovaně, bylo deprimující. Jen zřídkakdy, pokud k  tomu vůbec došlo, jsem byla tvář v tvář vystavena takové „civilizované“ scéně a ještě v tak nespoutaně provedeném stylu. Soudce Gray přerušil Irvinga a zdálo se, že si také chce ujasnit, zda všemu dobře porozuměl, když se zeptal: „Ta věta… kdy říkáte, ‚kdybych chtěl být hrubý, tak bych řekl nejen, že jsou lepší, neboť vydělávají více peněz, ale že jsou chamtiví.‘ Chtěl jste tím, pane Irvingu vyjádřit, že Židé jsou chamtiví, je to tak?“ Irving prudce zavrtěl hlavou a řekl, že se „vžíval do role člověka, jenž klade otázky o těchto bystrých lidech.“ Soudce Gray se dále tázal:

234

Proces SOUDCE GRAY: „Pane Irvingu, rád bych vám položil otázku… Tvrdíte, že Židé jsou v neoblibě 3000 let, nechť přijdou kamkoli?… A pak říkáte, ‚neznám odpověď‘… ale neváháte pak říci, hledím na to, ‚jako kdybych přišel z Marsu‘“? IRVING: „Snažil jsem být mimo naši planetu a  dívat se dolů na lidi.“ SOUDCE GRAY: „Připadá mi to tak, že důvod, proč jsou neoblíbeni, spočívá v tom, že jsou chamtiví. To jste chtěl říci?“ IRVING: „… Nevím, kde spočívá příčina… ale možné příčiny jsou ukryty v otázce – jaká je souvislost mezi růstem antisemitismu ve Švýcarsku a bankovním podnikáním se zlatem?“ SOUDCE GRAY: „Ale vy to předjímáte jako důvod, proč jsou Židé neoblíbeni, že?“ IRVING: „Slavný soude, s veškerou úctou, promiňte, nejde o tento důvod, ale také se velmi silně domnívám, že tento důvod je zabudován v našem mikročipu, jak jsem již podotkl. Může být součástí endemické lidské xenofobie, která existuje v nás všech a kterou se civilizovaní lidé, jako vy, Slavný soude, a já, snažíme potlačovat, zatímco jiným lidem, jako těm pánům (sic) na východní frontě se to se samopaly potlačit nepodařilo.“ Seděla jsem jako ochromená – nikoli kvůli tomu, co Irving řekl – ale kvůli zdvořilosti, s jakou se odvíjela tato konverzace.

Malí Árijci, oni, my a BBC V Irvingově deníku – který Rampton pokládal za velice sdílný, neboť v něm vlastně „Irving mluvil k Irvingovi“ – jsme nalezli nějaké popěvky, které Irving složil, aby je mohl zpívat své malé dceři, Jessice. První z nich se vůbec nepodobal písničkám, jaké rodiče zpívají tradičně svým dětem – prostě, aby byly něžné, jednoduché a  trochu pošetilé. „Jessica jméno mé,/ šatečky mám pěkné,/ někde zatoulané.“ Když jsem to četla poprvé, tak jsem si pomyslela, že si Irving libuje v otcovských záležitostech. Ale již následující popěvek tento dojem smazal. Irving si do deníku zapsal, že kdykoli jely v kočárku kolem „barevné děti“, tak Jessice zpíval:

235

Historie před soudem „Já jsem malý Árijec, ani Židáček, ani fanatik trošku, nechci si vzít za manželku, ani opici, ani černošku.“ Tón v Ramptonově hlase byl naprosto všední. Mohl docela klidně číst zprávu o počasí. Jeho slova mluvila sama za sebe. Chtít je přikrášlit by znamenalo je ochudit. Rampton svým stále dokonale chladným hlasem řekl: „Jste rasista, pane Irvingu? Antisemita, pane Irvingu?“ Irving ho začal obviňovat, že nafukuje význam nevinné písničky. Trval na tom, že není rasista a řekl: „Zaměstnával jsem barevné lidi z etnických menšin.“ A pak ukázal rukou směrem k nám a dodal: „Jak možno vidět, ani vy, ani váš tým, žádnou takovou osobu nezaměstnáváte.“ Než mohl Rampton cokoli říci, soudce Gray upozornil Irvinga, že jeho výrok „příliš věci nepo­ mohl.“ Irving přešel toto soudcovo upozornění a prohlásil: „Jsem odsuzován za to, co říkám a vy jste odsuzován za to, co vidím. Ani vy nemáte na své straně jediného příslušníka etnické menšiny.“ Soudce Gray znovu Irvinga napomenul: „Pane Irvingu, právě jsem vám řekl, že svými výroky věci příliš nepomáháte. Neopakujte to.“ Zatímco Irving stále trval na tom, že není rasista, vzpomněla jsem si, jak popisoval Nelsona Mandelu jako „usvědčeného teroristu, který si oprávněně odpykal dvacet let (sic) svého rozsudku na doživotí“ za to, že plánoval „skutečné zločiny“. Když ve svém veřejném vystoupení v roce 1992 popisoval anglické město Torquay, tak je označil za „bílou komunitu“, kde zahlédl „snad jen jednoho černocha a jednu barevnou rodinu.“ A pak své posluchače ujistil: „Nejsem proti barevným, věřte mi, nic mne nepotěší víc, než vidět na letišti nebo na nádraží, či v přístavu barevnou rodinu… Když tyto rodiny vidím přijíždět na letiště, jsem šťastný (a když je vidím odlétat z londýnského letiště, jsem šťastný).“ Když Rampton dočetl tento úryvek, našel v textu, že tyto Irvingovy názory se u publika setkaly „s ohlasem a smíchem“.

236

Proces Irving tvrdil, že šlo jen o „cynický žertík“ a že posluchači podle toho také reagovali. Ramptonova reakce byla ovšem méně příznivější. O Irvingově publiku řekl, že to byli „také rasisté, kteří by rádi vyčistili naše ostrovy od všech černochů.“ Irving se vrátil ke svým dřívějším argumentům a prohlásil: „Pane Ramptone, mně můžete věřit. Jsem pravděpodobně menší rasista než vy, jak dosvědčí lidé, které zaměstnávám.“ Soudce Gray se netvářil přívětivě. Po krátké odmlce Rampton dále citoval Irvingův projev: „Ale jestliže mě něco nutí zvýšit pozornost, pak je to skutečnost… že když zapnu televizi a vidím jednoho z nich, jak nám čte zprávy.“ Rampton se obrátil na Irvinga, aby vysvětlil, kdo jsou to „oni“ a kdo „my“? Tázaný to ihned vysvětlil: „Jedním z nich byl Trevor McDonald, uctívaný britský hlasatel televizních zpráv. Rodák z Trinidadu, jenž od královny Alžběty obdržel šlechtický titul a nyní je z něj Sir Trevor McDonald.“ Irving se obrátil k soudci, aby vysvětlil, že se jednalo o jednu z jeho „tuctových řečí“, ve kterých hovořil o tom, jak jsou „naši lidé“ zvyklí číst zprávy, „ale že nyní, následkem neustálého podněcování televize zvenčí (sic), čtou tyto zprávy ženy.“ Soudce Gray, jehož jemné rysy nyní poněkud ztuhly, požadoval přesnější vysvětlení: „Co máte na mysli tím ‚oni‘ a ‚my‘“? Irving víceméně objektivně prohlásil, že mluví o ženách. „Jsou to zprávy pro muže a měli by nám je tedy číst muži.“ Soudce Gray zavrtěl hlavou na znamení, že nechápe smysl Irvingových slov a s údivem se zeptal: „Řekl jste, že ‚jeden z nich‘ byl Trevor McDonald… ale pak jste zase řekl, že „oni“ byly ženy… Takže tomu vůbec nerozumím.“ Irving řekl, že měl na mysli McDonalda, jelikož právě o něm pak ve svém projevu stále mluvil. Rampton chtěl vědět, proč Irving pořád říká, že Trevor McDonald byl „jedním z  nich?“ Irving odpověděl tónem, kterým naznačoval, že odpověď na takovou otázku musí být přece automaticky jasná:

237

Historie před soudem „Nuže, je někým, kdo se od nás liší.“ A potom se snažil celou záležitost rozptýlit tvrzením, že se v jeho řeči jednalo pouze o „vtipkování“, které mělo navodit „dobrou náladu večera“. Rampton v tom žádný podnět k „dobré náladě“ nespatřoval. Vrátil se znovu k  Irvingovým výrokům „oni“, „my“ a McDonald. Ze zmiňovaného Irvingova projevu citoval: „Teď, pro přechodné období, jsem připraven akceptovat, že by BBC měla mít na obrazovce společensky správně oblečeného gentlemana, který nám přečte významné zprávy, za ním pak nastoupí dáma, která nám přečte méně významné zprávy, a nakonec se objeví Trevor McDonald, aby nás informoval o posledních událostech spojených s kriminálními případy a odhalením narkomanů – (zbytek řečníkových slov zanikl v hlasitém smíchu a potlesku).“ Když si před několika dny Rampton pročítal tento materiál, který mu Heather připravila, tak mu citovaná pasáž zřejmě unikla, protože zrudl a řekl: „Nemyslel jsem si, že by mě tento muž mohl šokovat. Mýlil jsem se.“ A teď zase Irving tvrdil, že Ramptonovi uniká pointa. „Jde přece o zábavnou řeč po večeři v duchu výstupu kteréhokoli komika v BBC.“ A potom zřejmě zapomněl na soudcovo varování – anebo je schválně ignoroval – obrátil se k Ramptonovi a řekl: „A pokud jde o to, kdo z nás dvou je rasista, tak se mohu jen odvolat na fakt, že na rozdíl od sestavy týmu obhajoby poskytuji zaměstnání etnickým menšinám bez jakéhokoli zaváhání.“ Soudce Gray, jenž sledoval Irvingova slova na svém počítačovém monitoru, zvedl hlavu a  rychle pootočil své křeslo směrem k lavici svědků. Mračil se a určitě z něj nevyzařoval pocit spokojenosti, když prohlásil: „Kolikrát vám ještě musím říkat, abyste se neuchyloval k takovým komentářům? Je to nevhodné, neúčinné… a vaší věci to nic dobrého nepřináší.“ Pak nastala polední přestávka. Ve světle těch ohavností, jimiž jsme byli bombardováni, se zdálo poněkud nepatřičné si teď užívat. Nicméně byla jsem spokojena s tím, že tyto projevy rasismu byly spláchnuty do žumpy. Konverzace u oběda mi připadala zvlášť chabá. Dokonce i naši asistenti, kteří obvykle do

238

Proces společných setkání vnášeli mladickou bodrost, teď mlčeli. Zdálo se, že jsou všichni trochu šokováni. Když jsme se vrátili do soudní síně, všimla jsem si, že „Brunhilda“ a pár dalších lidí sedících u Irvinga s ním živě debatuje. Jakmile bylo jednání obnoveno, Irving povstal a požádal o to, aby mohl oslovit soud. Omluvil se za své „neukázněné chování ve věci rasy“. Soudce Gray docela vlídně řekl, že v Irvingovi tak dlouhý křížový výslech vyvolal „dost značné napětí“, ale současně dodal – což jsem pochopila jako typicky britskou zdrženlivost – že je lépe nechat takové komentáře „nevyslovené“.

Tetovaná čísla a „lidská pěna“ Během polední přestávky Rampton nainstaloval videopřehrávač, aby bylo možno předvést Irvinga při projevu v Tampě z roku 1992. V této řeči Irving svému publiku vylíčil, co se mu přihodilo půl roku předtím, když vystupoval ve Freeportu, ve státě Louisiana. Mezi diváky v Louisianě byla řada Židů. Během své řeči se k nim obrátil: „Po tři tisíce let jste neoblíbeni. Jste tak neoblíbeni, že vás vyhánějí ze země do země a pronásledují od pogromu do pogromu … A dosud jste si nepoložili otázku, proč vás nikde nemají rádi.“ V tomto okamžiku, jak Irving řekl svému publiku v Tampě, se jeden Žid v louisianském shromáždění ­ zvedl a ‚se zuřivou zběsilostí‘ vykřikl: ‚Troufáte si snad říct, že si za Osvětim můžeme sami?‘ a já mu odpověděl: ‚Tak tedy krátká odpověď zní ano‘. Asi by mi v tu chvíli nejraději utrhl koule.“ A opět bylo na monitoru vidět, jak se tam lidé v sále smáli. Když Rampton vypnul videopřehrávač, zeptal se Irvinga, co bylo tak zábavného na výroku, že odpovědnost za Osvětim padá na samotné Židy? Irving prohlásil, že šlo o „nervózní smích, protože ti lidé tak strohou odpověď dosud nikdy neslyšeli.“ Rampton poznamenal, že posluchači v Tampě se smáli, když Irving řekl, „dospěl jsem k poznání, že celý ten příběh o holocaustu je velice nudný… Židé jej udržují při životě, jelikož je to jediná zajímavá věc, která se jim přihodila za uplynulá tři tisícíletí.“

239

Historie před soudem „A to má být, pane Irvingu, velice zábavné?“ tázal se Rampton. Irving se obrátil na soudce a řekl: „Devadesát pět procent přemýšlivých lidí považuje nyní holocaust za nekonečně nudné téma, ale neodvažují se to vyslovit nahlas, protože chápou, že je to politicky nesprávné.“ Když se Rampton chystal dále citovat z Irvingovy řeči v Tampě, zahlédla jsem na galerii jednoho z přeživších holocaust, jenž si vyhrnul rukáv, aby bylo vidět jeho vytetované číslo. Jelikož jsem věděla, co bude Rampton říkat dále, odvrátila jsem od něho oči, protože mi to nepřipadalo vhodné, když Rampton citoval Irvinga: „V Austrálii jsou lidé, o nichž je možno říci, že jsou profesionální přeživší, kteří si hned vyhrnou rukávy a ukazují, že jejich tetování dokazuje, že byli v Osvětimi… A já říkám, ‚paní Altmanová, jistě jste trpěla a jsem si jist, že život v nacistickém koncentračním táboře, kde jste podle vašich slov byla… nebyl zřejmě příliš pěkný… Ale řekněte mi jedno, paní Altmanová, kolik jste už na tomto tetování od roku 1945 vydělala?‘ Bylo to vůči ní netaktní, ale v tomto případě člověk musel být netaktní.“ Rampton poznamenal, že se Irvingova slova opět setkala s „rozjařeným smíchem“. Měla jsem pocit, že jsem opustila muže s vytetovaným číslem na paži, a tak jsem se znovu podívala na galerii. Seděl s hlavou hluboce skloněnou. Opět jsem se obrátila do soudní síně. Pohled na Irvinga byl snažší. Irving trval na tom, že jeho kritický postoj vůči paní Altmanové, jednotlivé osobě židovského původu, vůbec nebyl antisemitský. Neútočil ani na všechny Židy, ani na všechny z nich, kteří přežili holocaust. Pak asi zapomněl, že nepronáší jednu ze svých řečí po večeři, když řekl: „Těžiště mé kritiky paní Altmanové spočívá v tom, že ti lidé, kteří přišli k velkému jmění, jsou těmi, kteří trpěli nejméně… Přeživší… proměnili své utrpení v zisk, zatímco lidé, kteří trpěli za jiných okolností, jako například oběti leteckého bombardování nebo australští vojáci stavějící železnici v barmské džungli, nikdy žádné peníze za svoji bolest nespatřili.“

240

Proces Rampton se ptal Irvinga na záznam, který si pořídil ve svém deníku, když se před jeho domem shromáždila skupina protestujících. „Byla to tam venku jen chátra, samá lidská pěna. Homosexuálové, cikáni, lesbičky, Židé, kriminálníci, komunisté, levicoví extremisté, celá ta komunita tam stála a musela být po dva dny zadržována ocelovými zátarasy.“ Když Rampton přečetl tento odraz „skutečného myšlení pana Irvinga“, tak se Irving rozhněval a řekl, že jeho slova byla pouze „literárním popisem“ protestujících a nabídl se, že Ramptonovi ukáže fotografie, „abychom mohli identifikovat, co to bylo za lidi.“ Byla jsem zvědavá, jak by asi chtěl z takového snímku rozpoznávat homosexuály anebo pro tento účel kriminálníky, Židy a cikány. Bylo mi líto, že Rampton nakonec tuto jeho nabídku nepřijal. Namísto toho jsme tak ukončili jednání pro tento den. Opouštěla jsem soudní síň potěšena dosaženým pokrokem, ale zklamaná slovními výměnami. Ze soudního hlediska jsem byla přesvědčena, že jsme soudci Grayovi dokázali, že Irvingův způsob vyjadřování o Židech, lidech s jinou barvou pleti a ostatních menšinách je podstatnou součástí osobnosti tohoto muže. Avšak Irvingovy výroky plné předpojatosti a škodolibá radost, s jakou je prezentoval, rozptýlily jakýkoli pocit vítězství. Události toho dne brzy zapadly do pozadí. Koupila jsem vstupenky na představení Kupce benátského, které v  režii Trevora Nunna dávali v  Královském národním divadle. Pozvala jsem také Jamese, Heather a několik přátel z Izraele. Objednala jsem pro všechny i večeři v divadelní restauraci. Celá vzrušená z toho, že po únavných dlouhých dnech u soudu bude konečně nějaká změna, jsem spěchala domů, abych se připravila. Hra byla vynikající. Nunn se věrně držel textu a k Shyloc­ kovi přistupoval sympaticky a pomstychtivost přičítal útlaku ze strany vládnoucí třídy. Ale ve druhém dějství mi dělalo stále větší potíže naslouchat dialogům, které spílaly Židům. „Nečistý Žid.“ Přikrčila jsem se, když Gratiano proklínal Shylocka „ty zatracený, ohavný pse!“ Ale teprve v proslulém třetím dějství – „stále nemyslíš na nic jiného, než na ty židovské věci… když do nás řízneš, že nebudeme krvácet“ – jsem se divila sama sobě, proč se podrobuji dvěma soudům, jednomu­

241

Historie před soudem s­ kutečnému a jednomu divadelnímu, ale oběma v podstatě antisemitským, a to ve stejný den? A co bylo horší, tato verze se odehrávala ve třicátých letech v Benátkách, kdy byl fašismus a antisemitismus na vzestupu. Shakespearův obžalovaný v posledním dějství umírá, a tak jsem musela vydržet až do hořkého konce.

Podrážděně o hráčích kriketu tmavé pleti Když jsme se druhý den ráno sešli v soudní síni, Rampton mě překvapil tímto prohlášením: „Pokud jde o antisemitismus, tak jsme již podstatné prošli. Jakmile začne dnešní jednání, požádám, zda mohu položit několik dalších otázek o rasismu.“ Nelíbilo se mi to a řekla jsem mu, aby neodcházel od původního tématu, dokud Irvinga nevyslechne ve věci jeho kontaktů s Davidem Dukem, bývalým členem ­zákonodárného sboru státu Louisiana a předákem Ku Klux Klanu. Irving se s Dukem sešel ve Wey West při řadě různých příležitostí. Hráli tenis, debatovali o  politice a večeřeli spolu. Rovněž mluvili o peněžních sbírkách. Duke poskytl Irvingovi seznam lidí, kteří přispěli na jeho volební kampaň částkou převyšující 100 dolarů. Irving zase redakčně upravil část Dukeovy knihy obsahující kapitolu o holocaustu, o které řekl, že v sobě skrývá řadu „vnitřních pohledů“ a „skutečného sebeocenění a  zasluhuje si úspěch.“ Naléhala jsem, aby projednal Irvingovy kontakty s krajně pravicovým americkým extremistou Willisem Cartorem. Rampton to odmítl: „Ani Duke, ani Cartor nebudou pro soudce nic znamenat. Máme své želízko v  ohni. Nemůžeme riskovat, že to přeženeme.“ Propojení Irvinga s těmito extremisty bude mít svůj význam před americkou veřejností. Byla jsem z Ramptonova rozhodnutí zklamána, ale bylo mi jasné, že ho k ničemu jinému nepohnu. Rampton se zaměřil na Irvingovy komentáře o  černoších, a  to v souvislosti s jeho interview, které poskytl roku 1992 jedné australské

242

Proces rozhlasové stanici a v němž řekl, že je „podrážděn z přistěhovalecké katastrofy“ v Británii. Reportér se ho zeptal: „Co si myslíte o lidech tmavé pleti… v britském kriketovém týmu?“ Irving odpověděl: „To mě ještě více dráždí.“ Rampton se Irvinga zeptal, proč ho to dráždí. Irving skoro hrdě prohlásil: „Protože jsem Angličan.“ Zaslechla jsem dlouhé, tiché zahvízdání. Janet Purdue, uvaděčka, se vyděšeně rozhlížela. Nebyla jsem si jista, zda ji šokovala Irvingova slova, hvízdání či obojí. Když mu Rampton řekl, že ti hráči jsou přece rovněž Angličané, Irving poznamenal cosi o tom, že to už není ta Anglie, „kde jsem se narodil“ a která „je tak odlišná od té dnešní.“ Rampton, jenž je Irvingovým vrstev­níkem, odpověděl: „Díky bohu.“ Soudce Gray chtěl po Irvingovi, aby upřesnil svůj komentář o hráčích kriketu. „Cítíte lítost, že tito lidé hrají za Anglii… protože mají jinou barvu pleti?“ Irving odpověděl: „Je politování hodné, že černoši a lidé jistých ras jsou lepšími sportovci než běloši.“ Vypadalo to tak, že soudce Gray s tím není spokojen. „Proč je to politování hodné?“ ­Irving řekl: „Tak tedy, je tomu tak proto, že se to nyní posuzuje z  hlediska ­rasového přístupu… prostě, že jsou rozdíly mezi druhy.“ V okamžiku, kdy Irving řekl „druhy“, Anthony se naježil, „druhy?“ Rampton to přešel mlčením. Australský žurnalista se Irvinga také ptal na jeho názor na smíšená manželství. Irving odpověděl: „Jsem přesvědčen o správnosti multikulturního života.“ Rampton chtěl proniknout do dvojznačnosti této odpovědi, a proto se zeptal: „A jste přesvědčen o správnosti uzavírání manželství mezi lidmi různých ras?“ Irving řekl: „Můj vztah k  tomu je přesně takový, jaký zastává druhá osoba v obhajobě… Věřím, že Bůh si přeje mít rasy, tak je stvořil.“ Jakmile to Irving řekl, začala jsem pulsovat hněvem. To přece nebyl můj

243

Historie před soudem názor. Manželství mezi Židy a  lidmi, kteří nebyli židovského původu, mne hluboce znepokojovala, protože ohrožovala židovskou kontinuitu. Barva pleti nebo rozdílná příslušnost k etnické skupině mně byla úplně lhostejná. Chtěla jsem, aby to Rampton objasnil, ale věděla jsem, že to neudělá, protože poznámky pronesené Irvingem neměly žádný dopad na konečný výsledek procesu. Kdyby k tomu došlo na jeho začátku, mohla jsem se pokusit Ramptona přesvědčit, aby k tomu něco řekl. Ale teď už jsem ho dokonce ani nechtěla obtěžovat. Tak jako dosud, ani nyní jsem nemohla zabránit další falešné představě o tom, že moje víra poletuje mezi tiskem a veřejností. A tak jsem kvůli tomuto falešnému tvrzení a své vlastní nemohoucnosti něco s tím udělat jen znechuceně seděla. Rampton se dále zajímal o řeč, ve které Irving označil ministra britské vlády lorda Hailshama za „zrádce číslo 1 v britské věci“, protože se v roce 1958 postavil proti omezování přistěhovalectví. Proč se tak Irving vyjadřoval? Irving odpověděl tónem, který měl naznačit, že je to přece jasné: „Nedokázal předvídat tragédii, jakou naší zemi způsobí masové přistěhovalectví.“ A  jedním dechem ještě přidal poznámku o  Stephenu Lawrencovi, mladém studentovi tmavé pleti, který byl nedávno brutálně zavražděn zapřisáhlými rasisty. „Jestliže se zeptáte rodiny Stephena Lawrence, pak uslyšíte, jakou tragédii dokáže masové přistěhovalectví do cizí země způsobit jednotlivcům.“ Takže nakonec byla viníkem oběť. Byla jsem ráda, když Ramptonova výprava do této sféry nechutných záležitostí skončila. Ten večer jsem byla velice unavená. Rozhodla jsem se, že si raději zapnu televizi, než abych se probírala přepsanými záznamy z přelíčení a dalšími dokumenty. Dívala jsem se na nějaké britské situační komedie, při jejichž sledování jsem se navzdory jejich přihlouplému ději docela uvolnila. James to považoval za dobré znamení: „Uvidíte, že začnete oceňovat britský smysl pro humor.“ Ale ani v tomto případě jsem už neměla trpělivost vydržet do konce. Vypnula jsem televizi a zamířila do postele, když mi zatelefonoval David Blu­ menthal: „Jak to jde?“

244

Proces Sama sebe jsem překvapila svojí odpovědí: „Hrozně.“ Vytušila jsem, že Davida to zaskočilo. Rychle jsem ho uklidňovala: „Z justičního pohledu se nám docela daří.“ Jako člověk, který snadno podléhá vzrušení, se zeptal: „Tak proč to má být hrozné?“ Vysvětlovala jsem mu, jak je otřesné, když musím nejen poslouchat Irvingova ospravedlňování a tak zvaná vysvětlování jeho pojetí rasismu a antisemitismu, ale také to, jak jsou mé osobní názory zkreslovány. „Někdy mám pocit,“ řekla jsem do telefonu, „že vyhrávám bitvy, ale prohrávám válku.“ Po nějaké chvíli se opět ozval telefon. Byl to Ken Stern, který se již vrátil do Spojených států, ale denně na svém monitoru sledoval živý přenos přelíčení. Aparát měl přes internet napojený na počítač jednoho soudního reportéra v sále. Řekla jsem mu, že už toho mám dost a že si promluvíme příští den. „Ne, musíte se podívat do počítače a přečíst si článek, který byl právě vydán agenturou Reuters.“ Protestovala jsem, že už jsem velice utahaná. Ken byl výjimečně jemný člověk, a  proto mě takovéto po něj netypické naléhání udivilo. Napůl ospalá jsem se odebrala k počítači a našla si tiskovou zprávu agentury Reuters o rozhovoru, který ten den Irving poskytl bezprostředně po skončení soudního přelíčení. V podstatě opakoval to, co řekl u soudu, když litoval, že zmizely doby „Staré Anglie“, kdy policisté jezdili na kolech a „chodníky nebyly zamořené vyplivnutými žvýkačkami.“ Divila jsem se, proč Ken tento článek považoval za tak důležitý. Pak jsem dospěla k předposlednímu odstavci. Irving v něm ujišťoval reportérku Kate Kellandovou, že není žádným rasistou. Tvrdil, že je schopen to dokázat, neboť v sestavě jeho „pracovního týmu“ jsou čtyři osoby z jiné etnické skupiny a sice z Barbadosu, Paňdžábu, Srí Lanky a Pákistánu. Jak řekl, jsou prý to „všechno velmi přitažlivé dívky s  krásným poprsím.“ Abych se ujistila, že bdím, tak jsem si to přečetla dvakrát. A potom jsem se smála, až jsem se rozplakala. A možná jsem plakala, a teprve pak se dala do smíchu.

245

(13)

•

Nechutné kalkulace

N

ajisto jsme počítali s tím, že další bod programu, i když byl poměrně nepatrný, nám přinese vítězství. V roce 1992 dostal Irving nabídku od redakce listu Sunday Times, aby v její režii navštívil Moskvu a prostudoval deník Josefa Goebbelse, jehož stránky byly uloženy v  zatavených skleněných destičkách, tedy ve formě diapozitivů. Před pádem Sovětského svazu byl tento deník pro badatele nepřístupný. Londýnská redakce Timesů se chtěla vyhnout blamáži, podobné epizodě s „Hitlerovými deníky“ a požádala Irvinga, aby zjistil, zda se jedná o deník, který si skutečně vedl Goebbels.

Moskevské deníky: nedovolená výpůjčka Ve svém deníku Irving popisoval, jaká složitá jednání vedl s ředitelem moskevského archivu, aby mohl dostat povolení k okopírování některých diapozitivů. Irving zřejmě nechtěl čekat na ředitelův souhlas a jednu skleněnou destičku si během polední přestávky schoval na opuštěném místě v mezeře pod podlahou. Na konci dne ji odtud vyjmul a nechal si ji v Moskvě okopírovat. Ve svém deníku pak napsal, že si destičku „vypůjčil nedovoleným způsobem.“ ­Následující den ji vrátil a „stejným způsobem“ – opět podle jeho deníku – si vzal

247

Historie před soudem ­ alší dva diapozitivy. Avšak namísto toho, aby je druhý den vrátil, d odvezl si je do Mnichova, kde je uložil v hotelovém trezoru a odejel do Říma. Když se vrátil, vyzvedl je z trezoru a po přistání v Londýně je nechal přezkoumat v soudní laboratoři. O tři týdny později tyto diapozitivy v Moskvě vrátil. Během této druhé návštěvy ruského hlavního města mu ředitel archivu dovolil okopírovat další dvě destičky. Irving o  tom pořídil ve svém deníku zápis, že „tyto dva diapozitivy jsme si vypůjčili legálně.“ Irvingovy akce, jak jsem již napsala v knize Popírání holocaustu, znamenaly porušení archivního řádu a vyvolaly mezi archiváři obavu, že destičky by mohly být poškozené. Irving tvrdil, že žádné dohody neporušil a diapozitivům újmu nezpůsobil. Irving začal předvoláním Petera Millara, jenž tehdy působil jako korespondent Timesů v Moskvě a zeptal se ho, zda si vzpomíná, když „jsem si z archivu vypůjčil bez povolení ty dva diapozitivy.“ Millar si to dobře pamatoval. Rampton pak podrobil Millara křížovému výslechu: „Věděl jste, že mu bylo jasné, že diapozitivy neměl z archivu odnášet?“ Millar odpověděl: „Naprosto.“ Rampton pak přečetl informaci, kterou Millar poslal šéfredaktorovi listu Sunday Times. „Irving si naším jménem dovolil v Moskvě ‚vypůjčit‘ dva diapozitivy a odvézt je ze země a bezostyšně si vzal ještě další.“ Když Millar odešel, Irving se vrátil na lavici svědků, aby mohl být vystaven křížovému výslechu na zmíněné téma moskevského archivu. Irving pohotově uznal, že jeho chování bylo „pokoutní a… poněkud nečestné.“ Nicméně v  podmínkách chaotické situace, jaká v  archivu panovala, trval na tom, že vykonal „hodnotnou službu“, neboť historikům umožnil okamžitý přístup k deníkům. Když jsem vycházela z odlišných významů obou výpůjček – „pokoutní“ a „legální“ – tak jsem to považovala za pořádnou „šlupku.“ Zvažovali jsme pozvání ředitele moskevského archivu jako svědka. Ale vzhledem k nákladům s tím spojeným, a také kvůli Irvingově zápisu v jeho deníku jsme se rozhodli, že bude stačit Irvingovo přísežné prohlášení, že neměl povolení k odebrání diapozitivů.

248

Proces

John Keegan: dvojznačné svědectví Dalším Irvingovým svědkem byl Sir John Keegan, vynikající vojenský historik, jenž se po dlouhé pedagogické kariéře na Královské vojenské akademii v Sandhurstu stal vojenským komentátorem listu Daily Telegraph. Keegan se specializoval na studium válek ve dvacátém století a byl uznáván jako jeden z nejprominentnějších a nejvíce čtených vojenských historiků konce minulého století. Jeho knihy pojednávaly nejen o výzvách, kterým čelili vojenští představitelé, ale také o zkušenostech jednotlivých vojáků. Obdobně jako Watt i Keegan odmítl Irvingovo pozvání ke svědecké výpovědi a byl předvolán soudní cestou. Nikdy jsem se s ním nesetkala, ale četla jsem jeho práce a věděla jsem, že je to jeden z předních vojenských historiků. Projížděla jsem očima soudní síň, zdali se už dostavil, ale nikde jsem ho neviděla. Když bylo vyvoláno jeho jméno, objevil se muž menšího vzrůstu. Bylo obtížné vidět, jak je vlastně velký, protože nemohl dost dobře stát rovně. Jen těžce se s holí v ruce prodíral k lavici svědků. Pak jsem si vzpomněla, že už jsem ho spatřila předtím, když vstupoval do soudní síně, ale neuvědomila jsem si, že je to Keegan. Tento vojenský historik by mohl, jak jsem se domnívala, vypadat jako voják – se zcela zvláštní dispozicí. Většina vědců totiž nikdy „nevypadala jako“ jejich subjekty, ani jimi nebyli. Zeptala jsem se Ramptona, zdali měl nějakou nehodu. Rampton mi vysvětlil, že jako dospívající hoch trpěl tuberkulózou. Keegan strávil dlouhou dobu v nemocnici a na Oxfordu studoval v padesátých letech. Byl tělesně postižený a chodil o holi, zatímco mnozí z jeho spolužáků se již vraceli z vojenské služby. Zajímalo mne, zda to neovlivnilo volbu jeho životní kariéry. Keegan měl podlouhlý obličej, tmavé, do čela ulízané vlasy a husté obočí. Na sobě měl dokonale ušitý dvouřadový oblek a mimořádně zářící bílou košili. Hedvábný kapesník mu vyčuhoval z náprsní kapsičky. Působil dojmem, že tam byl vložen jen tak, nonšalantně, ale jeho dokonalé jemné záhyby prozrazovaly, že jeho umístění byla věnována pečlivá pozornost. Keegan se posadil na lavici pro svědky. Irving mu ­uctivě poděkoval, že se navzdory svým potížím dostavil. Irving pak přečetl

249

Historie před soudem výňatek z článku v literární příloze Timesů z roku 1980, v němž se Keegan vyjádřil o knihách Chestera Wilmotta Struggle for Europe a o Irvingově Hitler’s War, že to jsou dvě anglicky psaná díla, která se „vymykají rozsáhlé literatuře věnované druhé světové válce.“ Irving se zeptal Keegana, zda je stále přesvědčen, že je to pravda. Keegan s tím vyslovil souhlas a dodal, že kdyby měl začátečníkům doporučit dvě knihy, které vysvětlují druhou světovou válku z pohledu Hitlera a z pohledu spojenců, tak by to byly právě tyto dvě publikace. Keegan řekl doslova, že byly „nesrovnatelně lepší než všechny ostatní.“ Knihu Hitler’s War popsal jako vlastní Hitlerův životopis, jaký Hitler nenapsal. Obávala jsem se, že by takové ocenění Irvingovy knihy od britského kulturního idola mohlo udělat dojem na soudce Graye. Keeganovo doporučení této Irvingovy knihy ovšem nebylo bezvýhradné. Připomněl Irvingovi, že ve stejné recenzi je také tato jeho věta: „Některé sporné věci jsou podány naprosto falešně, jako když David Irving například tvrdí, že podřízení před Hitlerem utajovali skutečnost konečného řešení.“ Keegan také prohlásil, že když Irving umístil recenzi na svoji webovou stránku, tak právě tuto větu vypustil. Irving se Keegana dále zeptal: „Stále se domníváte… že se ve věci holocaustu mýlím?“ Keegan odpověděl bez jediného zaváhání: „I nadále si myslím, že je od vás zvrhlé, když tvrdíte, že Hitler až do října 1943 nic nevěděl o tom, co se děje se židovským obyvatelstvem v Evro­pě.“ Když jsem zaslechla slovo „zvrhlé“, z úst mi vyskočilo poměrně hlasité „ano“. Soudce Gray se zeptal Keegana: „Říci, že Hitler nevěděl o konečném řešení, je zvrhlostí“? Keeganova odpověď byla jednoznačná: „Opovrhuje zdravým rozumem.“ Irving se pak zeptal Keegana, jaký asi mohl být důvod k tomu, že – on Irving – si přál, aby profesor přišel svědčit, když přece předem znal úsudek o jeho psaní. Keegan odpověděl: „Protože obdivuji knihu Hitler’s War… Ale to neznamená, že s vámi ve všem souhlasím.“ A pak dodal: „Připadá mi to, že jde o velmi disku-

250

Proces tabilní případ. Nepřeji si, abych se dostal do pozice, kdy nebudu správně chápán.“ Zajímalo mě, zda to byl přesně ten směr, o který Irving usiloval. Jeho následující otázka do toho vnesla světlo: „Je poctivé říci (sic), že si uvědomujete, jaký ohlas může vyvolat fakt, že svědčíte v můj prospěch?“ Irving si zřejmě přál, aby se Keeganovo svědectví zaměřilo proti údajnému spiknutí, jehož objektem měl být. Keegan zdůraznil, že v jeho prospěch nevystupuje. Byl zde proto, že ho soud „předvolal“. Když se Irving i nadále pokoušel na Keegana naléhat, soudce Gray zasáhl: „To je poněkud bezvýznamná debata. Sir John má pravdu. Je zde z donucení, nikoli dobrovolně. Nemá tedy jinou možnost, než odpovídat na vaše otázky.“ Irving si zřejmě uvědomoval, že by se ocitl ve špatném světle, kdyby i nadále na Keegana vyvíjel nátlak, a tak omluvně vysvětloval, že si přeje jen prokázat, že ti lidé, kteří obhajují takové historické postoje, jsou vystaveni „profe­sionálním ohlasům“. Soudce Gray ujistil Irvinga: „Nezavírám oči před realitami tohoto postoje a chápu, o co vám jde.“ Soustředěně jsem soudce Graye poslouchala. Měl snad na mysli, že Irving má pravdu, když tvrdí, že se s ním zachází nespravedlivě? Uvěřil tomu, že existují celé šiky historiků, kteří by Irvinga podporovali, ale kvůli obavám jsou zticha? A vzato obráceně, vzpomněla jsem si, co mi Guttenplan řekl po otištění Irvingova nesporně neobjektivního článku v  deníku New York Times. Někteří historici, kteří chtěli vystupovat v můj prospěch, byli opatrní, neboť měli strach z Irvingovy svárlivé pověsti. Rampton v ostrém protikladu k tomu, jak vystupoval, když svědčil MacDonald, nyní povstal, s úctou se před Keeganem uklonil a řekl, že nemá žádné otázky. Když Keegan opatrně sestupoval z lavice svědků a usadil se nedaleko od Irvinga, naklonila jsem se k Jamesovi a řekla mu, že mne znepokojuje, jak soudce pohlíží na Irvinga. James se usmál a ujistil mne, že kdyby byl Keegan naším svědkem, tak bychom nemohli mít lepšího. Vždyť v  rozpětí několika minut Keegan označil Irvingovy teorie o  holocaustu za „falešné,“ „zvrhlé“ a „opovrhující zdravým rozumem.“ James měl asi pravdu. Ale

251

Historie před soudem s­ tále mi nešlo do hlavy, jak porovnávat­ Keeganovo vysoké hodnocení knihy Hitler’s War a její zničující kritiku z pera Richarda Evanse. Keeganova ochota ignorovat to, co Evans odhalil, jen mocně dokumentovala, jaké se Irving stále těšil téměř bezděčné úctě navzdory svým historickým manipulacím. Šlo rovněž o důkaz toho, kolik historiků pokládá jeho popírání holocaustu za výstřednost, jako kdyby mělo být toto Irvingovo popírání mezi historiky považováno za chování bláznivé tety, kterou rodina odkazuje do podkrovní místnosti. Všichni vědí, že tam je, ale pokud si na ni neposvítí, je možno ji stále ignorovat. Když Keegan odešel, Irving si stěžoval, že dvoje kanadské noviny otiskly „zlověstné“ články, které nepřesně interpretovaly události v této soudní síni. A navíc, jak ještě Irving dodal, tyto články obsahovaly citáty z Evansovy zprávy, která, byť dosud ještě u soudu nepředložená, je jednostranně zaměřená. Někdo zřejmě dopustil, aby z ní tato informace prosákla na veřejnost. Koutkem oka jsem viděla, jak Nik něco načmáral na bloček papíru a rychle jej podal Ramptonovi. Zajímalo mě, zdali stojí na straně viníků. Rampton si informaci přečetl, rychle vstal a prohlásil: „Důvod, proč mají lidé přístup ke zprávě profesora Evanse, spočívá ve skutečnosti, že ji pan Irving zveřejnil na své webové stránce.“ S malými, byť patrnými rozpaky byl Irving nucen přiznat, že je to pravda, ale že to pojistil heslem a jak řekl doslova „vážným varováním téměř zdravotního charakteru, upozorňujícím lidi, že celý obsah Evansovy zprávy lze považovat za nactiutrhačný.“ Soudce Gray neřekl nic, ale opětovně ujistil Irvinga, že tento článek na něho nemůže mít žádný dopad, protože zmíněné kanadské noviny nečetl. Irvinga to neuspokojilo. Soudce Graye tyto novinové články nemusí ovlivnit, ale mohou zapůsobit „na všechny přítomné v galerii této soudní síně, která je vyhrazena pro veřejnost.“ Viditelně rozmrzelý Rampton se ozval: „Jestliže je veřejné mínění o panu Irvingovi nepříznivě ovlivněno poctivou a přesnou zprávou o průběhu tohoto soudního procesu, pak si může pan Irving dávat vinu sám sobě.“

252

Proces

Scítání mrtvých židů Náš další svědek, který nyní přijel svědčit, byl Christopher Browning, profesor z University of North Carolina. Je jedním z předních odborníků na německou politiku vyhlazování. Když byla na Emory University zřízena moje katedra, vybrala jsem si ho jako svého přednášejícího. A zrovna tak jsem ho chtěla mít mezi odbornými svědky, když jsme sestavovali jejich seznam. Browningova zpráva pojednávala o nacistické politice hromadného střílení Židů na sovětském území a o zadokumentovaných důkazech o těchto vraždách. Irving tvrdil, že k tomuto zabíjení docházelo v důsledku divokých akcí, které nebyly koordinovány ani schváleny nacistickými pohlaváry v Berlíně, přičemž chyběla zejména Hitlerova účast. Irvingovi však hrozil velký problém. Vedení Einsatzgruppen, mobilních vražedných jednotek odpovědných za masakry, zasílalo do Berlína detailní hlášení o zabíjení. Tato hlášení obsahující přesné počty zabitých, rozpočítané na muže, ženy a děti, byla rozesílána vysokým činitelům armády, policie a SS, stejně jako diplomatům, představitelům ministerstva zahraničí a dokonce i prominentním průmyslníkům. Nikdy nebyly informace o genocidě podány s tak dokonalou dokumentační metodikou, a to ještě jejími vlastními pachateli. Browning se spoléhal, že tato hlášení dokáží, že zabíjení bylo součástí programu, který byl pečlivě koordinován a sledován z Berlína. Předstoupil profesor Christopher Browning. Muž vyšší postavy s  rovnými hnědými vlasy, obdařený jemnými způsoby vystupování a přátelským úsměvem. Po žertovné výměně názorů o archivech, které oba muži navštívili, se Irving naklonil nad lavicí svědků a tichým, téměř intimně znějícím hlasem, něco na způsob „jen tak mezi námi“, se zeptal, zda někdy náhodou neměl „nějaké zvláštní problémy s nežidovským historikem píšícím o holocaustu?“ Browning vypadal rozpačitě a požádal Irvinga, aby mu otázku objasnil. A tak se Irving zeptal: „Nemám pravdu, když se domnívám, že židovští historici pokládají holocaust za svoji parketu?“ Z  Irvingova tónu se zdálo, jako by

253

Historie před soudem předpokládal­, že Browning, také nežidovského původu, by s ním mohl souhlasit. Browning souhlasil, ale nikoli tak, jak si to Irving představoval. Židovští historici jsou velice vítáni v této sféře bádání. Browning k tomu ještě dodal: „Jde totiž o to, že se nejedná o jejich parketu, abych použil váš výraz, nýbrž o to, co je významné nejen pro židovské dějiny, ale pro dějiny celého světa.“ Irving se skeptickým výrazem ve tváři Browningovi připomněl široce publikovaný konkurz Harvardovy univerzity na místo profesora studií holocaustu. Browning se tehdy dostal do užšího výběru, ale nakonec neuspěl. Nebylo to proto, že Browning není Žid? Browning mu vysvětlil, že harvardská komise tehdy usilovala získat pedagoga, který by byl nejen odborníkem na holocaust, nýbrž i na židovské dějiny a židovskou kulturu. Ale jak se ukázalo, tuto podmínku nesplňoval žádný z  finalistů tohoto výběru. Jednoduše řečeno nikdo – ať byl nebo nebyl Žid – tuto pozici nezískal. I  když se Irving s  Browningem daleko nedostal, dával na vědomí, že může klást otázky vynikajícímu vědci. S úsměvem řekl soudci Grayovi: „Tento způsob debaty je užitečný, protože se neznám s profesorem Browningem, nikdy jsme se předtím nesetkali – nikdy jsme neměli takovou příjemnou příležitost, a říkám upřímně, že se s velkým zájmem dovídám, co zná.“ Irving dále řekl, že má v plánu vést s Brownigem obecněji pojatou debatu o konečném řešení, a zbytek času pak věnovat operacím oddílů Einsatzgruppen. Jakmile to uslyšel Rampton, tiše zamumlal: „Tak, to už je příliš.“ Hlučně odstrčil židli a povstal. Na rozdíl od Irvingova poněkud bodrého vystupování stroze prohlásil: „Nemám zájem… aby se z tohoto soudu… stal nějaký historický seminář.“ A pak ještě svá slova dále doplnil: „Zaslechl jsem s jistým znepokojením výhrůžku pana Irvinga, že zbytek dne hodlá strávit křížovým výslechem, jak na východě příslušníci Einsatzgruppen stříleli své oběti… Pan Irving již přece zcela jasně uznal, že se toto střílení odehrávalo v masovém měřítku, že bylo systematické a že je Hitler schválil.“ Ačkoli má Irving nezadatelné právo zkoumat Browningovu zprávu, pokračoval

254

Proces Rampton, nemůže se teď „vracet za ústupky, které již uznal“ a dostat se do rozporu s tím, co na svědecké lavici již uznal. Soudce s tím souhlasil: „Pan Irving samozřejmě již nemůže odstoupit od toho, co uznal za správné.“ Irvingův tón se stal viditelně méně přátelským. „Netvrdili Židé neustále během celého dvacátého století, že jsou v nebezpečí vyhlazení, anebo, že už byli vyhlazeni?“ Irving tuto svoji otázku pak ještě doplnil malým úšklebkem: „A neděje se tak stále?“ Browning vznesl námitku proti podstatě otázky i proti jejímu tónu: „Když tvrdíte, že ‚to Židé takto řekli,‘ tak se obávám, že jde o formulaci, na kterou nelze odpovědět. Můžete najít jednoho nebo dva Židy, kteří to řekli, ale to neznamená, že to takto stále říkali ‚Židé.‘“ A tak se Irving konečně dostal k podstatě Browningovy expertské zprávy. V září 1941 jeden z příslušníků Einsatzgruppen informoval Berlín, že stovky tisíc Židů uprchly na území pod sovětskou kontrolou, což popsal jako „nepřímý úspěch“ činnosti této zabijácké organizace. Irving v  této souvislosti tvrdil, že označení útěku Židů za úspěch je důkazem toho, že nacisté neměli žádný plán „pochytat pokud možno všechny Židy a zabít je.“ Browning poukázal na to, že důstojník, jenž psal toto hlášení, použil výraz „nepřímý úspěch“. Kdyby cílem Němců bylo vyhnání, pak by to mohl označit jako „přímý úspěch“. Browning vyslovil domněnku, že se dotyčný důstojník obával, aby nebyl považován za „málo horlivého“ při zabíjení Židů. Upoutávání pozornosti k útěku Židů tedy podle Browningova názoru vysvětlovalo, proč selhal důstojníkův způsob vypočítávání židovských obětí. Jakmile se Browning zmínil o  obavách německého důstojníka, že počet zabitých Židů nebyl „dostatečně vysoký“, Irving se zeptal, zda tomu nebylo tak, že tito důstojníci měli „sklony nafukovat hlášení nebo přehánět čísla.“ Browning souhlasil, že to bylo možné. Irving teď patrně nabyl dojmu, že donutil Browninga k ústupku, zhoupl se na své židli, lehce se usmál a prohlásil, že počty zabitých v hlášeních Einsatzgruppen tudíž nebyly důvěryhodné. Browning Irvingovu otázku rychle otočil. Jestliže důstojníci nafukovali hlášení o počtu zabitých, „tak věděli, že

255

Historie před soudem Berlín si žádá velká čísla, která budou důkazem o  tom, že dokonale uskutečňují roli v programu, jehož jsou součástí, a jehož účelem je dostat se k velkým číslům.“ Irving se snažil vyvrátit Browningovo tvrzení, že za vraždami Židů stojí Berlín a  citoval ze zápisu v  Himmlerově deníku pořízeném 30. listopadu 1941, že Židé v  transportu z Berlína neměli být likvidováni. Browning poukázal na to, že Himmler zastavoval něco, co bylo již v pohybu. Irving pak přehodil výhybku a začal tvrdit, že Němci zabíjeli Židy z oprávněných vojenských důvodů. Himmler si ve svém deníku zaznamenal poznámky z rozhovoru s Hitlerem o židovské otázce, ke ­kterému došlo 18. prosince 1941. Židé, jak napsal, měli být „Als Partisanen aus­ rotten“ – „jako partyzáni sprovozeni ze světa.“ Irving trval na tom, že to znamenalo, že Židé měli být zabíjeni, protože byli partyzáni. Browning to označil za nelogické, protože když Němci zabíjeli partyzány, tak zabíjeli jen partyzány, ale když zabíjeli Židy, tak zabíjeli muže, ženy a děti. Browning dále konstatoval, že Himmler ve svém deníku měl na mysli „zabíjet jedny i druhé“. Irving tvrdil, že německé slovo „als“ znamenalo, že Židé „mají být likvidováni jako partyzáni, kterými jsou.“ Browning odvětil, že Irvingův výklad je „absolutní fantazií.“ Irving Browningovi připomněl, že v mnoha případech masových vražd Němci nejdříve zastřelili židovské předáky, a pak židovské muže ve vojenském věku. Jak Irving zdůraznil, museli mít nějaké „vojenské důvody“, když je zastřelili. Browning s tím nesouhlasil: „Nemyslím si, že 50letý rabín mohl pro Němce představovat nějakou vojenskou hrozbu.“ Irving provokativně zaútočil: „Mně je víc než padesát a určitě bych byl schopen na někoho namířit puškou.“ Chris Browning je vlídný, bezproblémový člověk. Znám ho přes dvacet let a jen zřídkakdy jsem ho viděla rozčileného. Byl to jen zlomek vteřiny, když se na svědecké lavici náhle změnil v někoho úplně jiného. Očima provrtával Irvinga, když vstal a hlasem, v němž neskrýval zničující opovržení, řekl: „Kdybyste měl pušku… Oni pušku neměli.“ Browning se pak obrátil k soudci Grayovi a vysvětlil, že ještě před vpádem do Sovětského

256

Proces svazu dostaly oddíly Einsatzgruppen rozkaz zabíjet Židy, kteří zastávali veřejné nebo stranické funkce. V žádném případě to tedy nelze posuzovat jako obranné akce. Na začátku druhého dne křížového výslechu Irving předal Browningovi dokument, který skromně popsal jako „poněkud smutný soupis… tragický soupis.“ Jednalo se o seznam inventáře z 30. dubna 1943, který zaznamenával majetek převzatý od Židů: 100 000 náramkových hodinek, 30 000 kapesních hodinek, 7 500 budíků, 37 000 plni­cích per. Browning vysvětlil, že to byl asi soupis předmětů, které byly odebrány Židům určeným k deportaci nebo které byly odebrány Židům v táborech smrti. Irving požádal Browninga, aby na základě těchto předmětů udělal „celkový odhad“ zabitých Židů. Ale ještě předtím sám Irving přišel s vlastním odhadem: „Nikoli každý měl vlastní hodinky nebo drahocenné plnicí pero, ale na druhé straně zase nikoli každý měl dvoje hodinky. Lze tedy hovořit o tom, že se jednalo o méně než 100 000 lidí?“ Browning odmítl tento Irvingův pokus použít k určení „celkového“ počtu zabitých Židů jako nelogický. Židé byli zbaveni většiny svého majetku dlouho předtím, než byli deportováni. A ještě těsně před touto deportací jim Němci vzali prsteny a šperky. Browning vyslovil domněnku, že předměty na shora zmiňovaném soupisu mohly být pouze částí z těch drobných předmětů, ­které si směli nechat. „Většina Židů totiž pak vyměňovala své náramkové hodinky za potraviny a za cokoli jiného ještě dlouho předtím, než se dostali do nejhoršího. Takže nám to nikterak neumožňuje dostat se k maximálním počtům.“ Navzdory této Browningově odpovědi se zdálo, že je Irving potěšen, když řekl: „Není snad správné tvrzení, profesore, že navzdory naší statistické bázi k  dosažení určitého závěru o  počtu lidí… zabitých tím či oním způsobem při holocaustu, se stále motáme někde ve tmě?“ Irving se po položení této otázky zatvářil velmi spokojeně a pyšně se zahleděl směrem k Ramptonovi. Browning, poněkud didakticky, Irvingovi vysvětlil, že se mýlí:

257

Historie před soudem „Máme přesné seznamy transportů vypravených z  Německa. V mnoha případech máme k dispozici jméno po jménu… Pokud jde o Francii, Holandsko, tedy o země západní Evropy, odkud byli Židé deportováni na východ, máme k dispozici poměrně přesné odhady počtů transportů i počtů osob v jednotlivých vlacích. V oblasti Polska máme přinejmenším statistické údaje o počtu obyvatel v ghettech a tato ghetta byla kompletně likvidována, takže můžeme dospět k poměrně solidním údajům o počtech zabitých polských Židů. Máme rovněž poměrně spolehlivé předválečné soupisy počtů obyvatelstva i poválečné seznamy, takže stačí jen umět odečítat.“ Browning rovněž řekl, že s výjimkou Sovětského svazu – kde neexis­ toval žádný záznam o počtu Židů, kteří sem uprchli – historici mohli předložit poměrně velice přesné odhady. Pokud jde o čísla, pokračoval, tak mohou být rozdíly v názoru, ale nikoli v nějakém poletování „od chyby k chybě.“ Soudce Gray požádal Browninga, aby odhadl počet osob zabitých plynem v  menších vyhlazovacích táborech. Browning řekl, že v  procesech, které se konaly v šedesátých letech, němečtí prokurátoři uváděli, že pravděpodobně dva miliony Židů byly zavražděny v Treblince, Belzeku, Sobiboru a  Chelmnu. Irvingův odhad tato čísla zmenšil, neboť prý byla jen tak bezstarostně vyřčena. Browning namítl, že to není pravda, protože němečtí prokurátoři ve skutečnosti užívali nejkonzervativnější odhady, aby s nimi obstáli před obhajobou. Tyto odhady byly prováděny německými historiky, kteří svědčili před soudem. Irving ­trval na tom, že jde o počty, které nejsou důvěryhodné. A tak se Browning obrátil k soudci a přesně vysvětlil, jak byl prováděn výpočet obětí v těchto táborech: „Máme velmi přesné údaje o zmenšení počtu obyvatel Lodže, tedy o těch lidech, kteří byli vlakem odváženi do Chelmna. Stejně tak jsme dospěli k  velmi přesným údajům o  osobách, které byly deportovány z Lodže do Chelmna. Ano, nemáme úplně přesné počty osob z jiných okolních měst, kde nebylo možné kalkulovat den po dni a vlak po vlaku, ale víme, kolik obyvatel zde žilo těsně předtím, než celá tato operace začala… Víme, kolik bylo vypraveno holandských vlakových transpor-

258

Proces tů do Sobiboru. Víme o úplně vylidněných regionech, odkud byli tamní obyvatelé odvlečeni do Sobiboru. Známe počty židovské populace v tamních ghettech před likvidací a počty dělníků, kteří byli převáženi do některých pracovních táborů.“ Když Browning skončil, soudce Gray mu poděkoval: „Bylo to velice užitečné.“ Irving se tvářil poněkud sklesle a pouze řekl: „Ano.“

Kolik lidí zabil plyn v autech? Jelikož Irving stále pochyboval o  počtech zabitých, začal se pak vyptávat Browninga na pojízdné plynové komory na nákladních autech v Chelmnu. Před několika dny Irving souhlasil s údajem, že v období mezi prosincem 1941 a červnem 1942 bylo zabito 97 000 Židů. Ale jak vidět, začal zřejmě znovu pochybovat o tom, co sám již předtím považoval za správné a zeptal se, zda číslo 97 000 „nemělo být děleno dvěma nebo třemi?“ Irving vyslovil domněnku, že každý vůz musel ujet dvacet kilometrů, což z hlediska času a spotřeby paliva na každou cestu muselo být pro Němce nákladné a nepraktické. Browning odvětil, že se jednalo nikoliv o dvacet kilometrů, nýbrž jen o tři kilometry. Vzdálenost byla tak krátká, že řidiči startovali motory ještě před opuštěním místa, kde Židé nastupovali. Jinak by nemohli být tito lidé usmrceni do příjezdu na místo, kde byla jejich již mrtvá těla vyházena. Podle svědků se za volantem střídali různí řidiči. Nákladní auta, která byla k tomuto hrůznému účelu zvlášť přizpůsobená a podle svého typu pojmula 30 až 80 lidí, tedy mohla být v nepřetržitém provozu. Všimla jsem si, že během Browningova výkladu si Rampton zapisoval nějaké číslice. Když skončil, ještě jednou očima přejel po papíru a tiše řekl pro sebe: „Ano, je to přesně tak.“ Podle hlasu bylo vidět, že je spokojen, ale výraz v jeho tváři prozrazoval, že je zároveň znechucen. Když viděl, že se na něho dívám, poslal mi přes stůl svůj papírek. Myslím, že byl rád, když se jej mohl zbavit. Počty zabitých plynem v Chelmnu 97 000 zabitých osob mezi prosincem a červnem (172 dní)

259

Historie před soudem 97 000 : 172 = 564 osob denně 564 : 3 nákladní auta = 188 osob na jeden vůz denně 188 : 4 (asi 4 cesty denně) = 47 osob na jednu cestu 4 cesty každých 24 hodin = 6 hodin mezi cestami S  pomocí této jednoduché aritmetiky Rampton ukázal, že takto usmrtit plynem 97 000 lidí za šest měsíců nebylo žádným logistickým problémem.

Útoky na svědky – opět Irving, jenž se stále pokoušel nastolovat otázky o dokumentačních důkazech, prohlásil, že měl „štěstí, když se mu před časem dostal do rukou“ výtisk pamětí Rudolfa Hösse, velitele Osvětimi, který měl ve svém osobním vlastnictví Eichmann. Höss popisoval svoji reakci na první použití plynu v Osvětimi. „Uklidnilo mě to, protože jsme v nejbližší budoucnosti museli začít také s  hromadnou likvidací Židů, přičemž ani Eichmann, ani já, jsme neměli jasno, co si s těmi masami lidí počneme.“ Na okraji u této věty Eichmann připsal: „Ich war gar nicht zuständig,“ což lze přeložit jako „to nebylo v mé pravomoci.“ U poznámky týkající se použití plynu Eichmann připsal: „Falsch“ – „lživé.“ Irving téměř triumfálně řekl Browningovi: „Jinými slovy řečeno, Eichmann tuto verzi Rudolfa Hösse zpochybňuje… a jak známo, Eichmann by o tom měl vědět.“ Browning řekl, že Irving chybně interpretoval Eichmannovo stanovisko: „Eichmann nepopírá existenci plynových komor v  Osvětimi, ale pouze tvrdí, že to není mojí věcí.“ Irving, jenž se právě pokoušel využít Hössovy paměti k  podpoře svého tvrzení, nyní změnil taktiku a najednou začal tyto memoáry zpochybňovat. Höss je psal v zajetí. „Když je někdo v zajetí a očekává soudní proces, ve kterém mu jde o život, tak může napsat věci, ať vědomě či nahodile, které nejsou pravdivé.“ Browning řekl, že když Höss psal tyto memoáry, byl už rozsudek smrti vynesen, a dodal: „Nemusel se tedy již ničeho dalšího obávat.“

260

Proces V průběhu dalšího dne se Irving snažil dokázat, že se Browning ve své zprávě dopustil chyby. V dokumentu z října 1941 se praví, že Židé jsou deportováni do „přijímacích táborů na východě.“ Ale Browning prý v překladu použil u výrazu tábor jednotné a nikoli množné číslo. Irving tvrdil, že Browning tuto chybu udělal proto, že k této věci zaujímal „jistý duševní postoj“ a chtěl vylíčit místo pobytu Židů jako „určitý druh zlověstného místa… kde budou odděláni.“ Tak jako vždy, i nyní Browning dovedně obrátil Irvingovu námitku proti němu samotnému. Vždyť tato jeho chyba, spíše než aby ukazovala nacisty v nejhorším možném světle, ve skutečnosti jejich roli vylepšovala tím, že omezovala počet táborů, o kterých se mluvilo v dotyčném dokumentu. Jeden zlověstný tábor vyzníval přece lépe, než řada zlověstných táborů. Irving se pak pustil do výkladu, že prý tento Browningův chybný překlad jen dokazuje, že se badatelé často dopouštějí neúmyslných omylů, aniž by chtěli něco zavrhnout. Browning podotkl, že pokud autorovy chyby byly vskutku neúmyslné, tak 50 procent jde jedním směrem a 50 procent druhým směrem. A dodal, že přece neexistuje „žádný konzistentní model, kdy všechny chyby podporují postoj člověka dopouštějícího se chyb.“ Ačkoli se Browning nezmiňoval jménem o Irvingovi, měla jsem dojem, že soudce Gray tuto narážku pochopil. Myslela jsem si, že Irving od této záležitosti již odejde, když viděl, jak ho Browning chytil do pasti. Mýlila jsem se. „Chcete tím říci, že se to podobá číšníkovi, když pořád chybně vrací zpátky ve svůj prospěch?“ Překvapením jsem zvedla hlavu. Irving, jehož „chybná“ vysvětlení vždy mířila k očišťování Hitlera a jeho nohsledů, se opět zapletl sám do sebe. Nepřekvapuje, že se po této epizodě zbytek kolegiality úplně vytratil. Namísto oslovení „profesor“ nyní Irving používal slovo „svědek“, pokud Browninga vůbec nějak označoval. Celá záležitost se pak dostala do nejnižších pater, když se Irving dotazoval Browninga, zda jeho smlouva na knihu, uzavřená s Yad Vashem, tedy s izraelským Památníkem holocaustu, z něho neudělala „placeného agenta… státu Izrael?“ Browning se široce usmál a odpověděl: „Pokud bych měl být takovým na základě toho, že jsem byl v muzeu holocaustu, pak bych ovšem měl být agentem americké vlády (sic),

261

Historie před soudem a jelikož jsem získal stipendium v Německu, měl bych tedy být agentem německé vlády, takže musím být velice obojetným člověkem, který je schopen sloužit všem těmto režimům.“ Když skončil, tak se doslova všichni – kromě Irvinga – začali smát. Když se Browningovo svědectví druhého dne chýlilo ke konci, Irving opět zaútočil na výpovědi očitých svědků. Stěžoval si na nevěrohodnost jejich svědectví ohledně táborů Belzec, Sobibor a Treblinka, protože byla u západoněmeckých soudů předložena až třicet let po válce. Browning připustil, že svědectví předkládané s odstupem času od skutkové události mohou mít „menší specifičnost“. Avšak zároveň dodal: „Jestliže někdo strávil (sic) šest měsíců nebo dvanáct měsíců v tábo­ře smrti, tak na existenci plynových komor nezapomíná.“ Soudce Gray ho přerušil a zeptal se Irvinga, zda mu jde o zpochybnění existence těchto tří táborů jako vražedných center, kde byli lidé zabíjeni plynem. Irving odpověděl: „Souhlasím s tím, že lidé v těchto třech táborech byli zabíjeni.“ Řekl však, že má námitky ke „spolehlivosti očitých svědků.“ Rozpačitý soudce Gray požádal Irvinga, aby vysvětlil, co si slibuje od zpochybňování důvěryhodnosti očitých svědků, kteří ­ podávali ­informace o těchto táborech, pokud nechce zpochybňovat to, co se tam událo? Irving se snažil přesvědčit tímto vysvětlením: „Jde o  součást mého generálního útoku proti důkazům očitých svědků, kterou považuji za důležitou jako hlavní oporu mého případu s  Osvětimí… tedy proti argumentům, které se táhnou od tvrzení profesora van Pelta, že prý jediným důkazem, na který se lze skutečně spolehnout, je očité svědectví… a tak jako Rommel i já přistupuji k obchvatu ze zálohy a útočím… na tato očitá svědectví.“ Po několika minutách toto obvinění opakoval: „Jsem znepokojen, že se hlavní součást výkladu dějin druhé světové války, jako je například případ Osvětimi, opírá o svědectví půl tuctu očitých svědků.“ V  tomto okamžiku povstal viditelně znechucený Rampton a řekl:

262

Proces „Slyšíme to dnes již podruhé. Jestliže se nález o  Osvětimi opírá o  velkou spoustu důkazů, dokumentů, archeologických zjištění, očitých svědků… pak se tyto jednotlivé důkazy, jak řekl profesor van Pelt, sbíhají do jednoho bodu se stejným závěrem.“ Irving odpověděl Ramptonovi, že „zápis nám ukáže, kam jsme dospěli.“ Rampton neřekl nic, ale když si sedl, tak jsem zaslechla, jak si pro sebe říká: „Ukáže, jak šeredně se mýlíš.“ Irving se i nadále zabýval pochybnostmi o nasazení plynu v ostatních táborech a zeptal se Browninga, zda se jeho zjištění o těchto táborech „opírají výhradně o důkazy očitých svědků, nebo zda má k dispozici ještě nějaké jiné dokumenty, které by potvrzovaly to, co před chvílí sdělil před Slavným soudem?“ Browning konstatoval, že zatímco dokumentární důkazy o nákladních autech v Chelmnu uzpůsobených jako pojízdné plynové komory existují, v  případě plynových komor u  tří zmiňovaných táborů jsou k  dispozici jen prohlášení očitých svědků. Irving tak trochu vítězoslavně prohlásil: „Takže dokumenty, které by potvrzovaly takový rozsah, jaký uvádíte, prostě neexistují?“ Browning vysvětlil, že i když není žádná dokumentace o rozsahu zabíjení, nebo o jeho způsobech, existují důkazy, jež se týkají deportace polské židovské populace do těchto tří táborů nacházejících se v „maličkých vesnicích, které nemohly pojmout půldruhého milionu osob.“ Irving řekl Browningovi, že během druhé světové války bylo mnoho britských občanů přesunuto do malé obce Aldershot. Transfer většího počtu osob tudíž není důkazem něčeho zlověstného. Browning takovouto Irvingovu analogii energicky odmítl. Kdyby byli lidé poslaní do Aldershotu „zbaveni svých práv a svého majetku, kdyby se s nimi zacházelo s takovou brutalitou, že by jejich těly zůstala poseta cesta k nádraží a kdyby tam byli posláni a nikdy se nevrátili a kdyby stovka svědků z Aldershotu řekla, že byli zabiti plynem, pak bychom, jak si myslím, měli říci, že se v Aldershotu něco stalo.“ A tím skončil křížový výslech s Browningem.

263

(14)

•

Lži o Hitlerovi

B

yla jsem znepokojena, když soudce Gray zahájil pátý týden soudního přelíčení pochvalou Irvinga za jeho otázky, které byly, jak řekl doslova, „jasné a téměř vždy věcné“. Přemýšlela jsem, zda Gray nebyl nějak Irvingem okouzlen. Když James viděl můj výraz ve tváři, naklonil se ke mně a řekl mi, že je moje reakce přehnaná. Necítila jsem se tím nijak uklidněná, protože Gray přece neřekl nikdy nic, o čem by nebyl přesvědčen. Když jsem se otočila a spatřila výraz v obličeji Heather, ještě víc jsem zneklidněla. Jako obvykle jsem neměla čas, abych o  tom dále přemítala, protože nastal okamžik, kdy měl na lavici svědků přijít Richard Evans, absolvent Oxfordské univerzity a věhlasný profesor historie na Cambridžské univerzitě. Evans jako autor řady knih o sociálních a kulturních aspektech dějin Německa, zejména za období od poloviny devatenáctého století po současnost, kladl značný důraz na historiografii, čímž byl pro nás jako svědek velmi cenným expertem. Zastával pevné názory na mnoho věcí i  lidí, včetně jiných historiků. Když jsem se s  ním před dvěma lety seznámila, vyjadřoval se skepticky o  tom, že hodnotím Irvinga jako „nejnebezpečnějšího popírače“. Byla jsem zvědavá, jaký asi je jeho názor teď, když ho očekávala svědecká lavice u soudu. Když jsme se teď, v Londýně, bavili o našem setkání uskutečněném před dvěma roky, tak mi řekl, že tehdy o Irvingovi téměř nic nevěděl a že byl ovlivněn vážností, jaké se Irving těšil u některých

265

Historie před soudem jeho ­univerzitních kolegů. Také se mi přiznal, že mu dělala jisté potíže skutečnost, že nechtěl kompromitovat­ svoji ­nezávislost a nestrannost přátelským vztahem s obžalovanou. Pak se na okamžik odmlčel a dodal: „Deborah, byla jste na něho příliš laskavá. Zjistili jsme, že ta jeho provinění na historii jsou extrémnější, než cokoliv, co jsem si vůbec mohl kdy představit.“

Irving versus Evans: zlostné střetnutí Očekávala jsem, že výměna názorů mezi Irvingem a Evansem nebude přátelská. Jestliže až dosud zprávy odborníků před soudem pojednávaly o specifických aspektech historie holocaustu, Evans si důkladně prostudoval práce samotného Irvinga. Citováním četných příkladů, jak Irving překrucoval fakta o dějinách holocaustu a o bombardování Drážďan – pokud je přímo nefalšoval – Evansova zpráva zpochybňovala celou podstatu jeho psaní. Evansovo svědectví představovalo přímý útok proti Irvingovi jako historikovi. Irving začal tím, že se Evanse zeptal: „Z  jakých vašich osobních politických postojů… posuzujete lidi, jako jsem já nebo Margaret Thatcherová či John Major?“ Pobavilo mě, jak se Irving řadil do jedné skupiny s dvěma bývalými premiéry. Když Evans odpověděl, že patří do Labouristické strany, tak mu Irving položil otázku: „Diktuje vám Labour Party politické názory nebo zastáváte nějaké vlastní?“ Evans se zatvářil poněkud rozmrzele z představy, že by mu jeho politické názory mohli „diktovat“ labouristé a  ujistil Irvinga, že si sám dělá nezávislé politické závěry. Irving obvinil Evanse, že „v minulosti ostře útočil na pravicové nebo nacistické historiky.“ Evans řekl, že jeho recenze kritizovaly historiky na obou koncích politického spektra, takže byl kritikem respektujícím rovné příležitosti. Navzdory tomu, že Evansova zpráva nepojednávala o Irvingově rasismu, Irving využil Evansovy přítomnosti na svědecké lavici, aby čelil našemu obvinění, že otevřeně vyjadřoval sympatie k rasismu. Podal Evansovi balíček fotografií ženské „etniky“ – kterou, jak řekl – ­zaměstnával od osmdesátých let a které platil „slušné

266

Proces mzdy“. Evans schválně nechal dopadnout balíček před sebe na stůl a poznamenal, že to nemá žádnou souvislost s otázkou, zda Irving projevoval rasová stanoviska a zároveň vyslovil protest, že sem přišel, aby odpovídal na otázky, které se týkají jeho zprávy. „Až dosud jste mi stěží položil jednu.“ Irving ignoroval Evansův protest a stále ho nutil k problematice rasismu: „Jak se má prokázat, že někdo není rasistou? Jestliže někdo zaměstnává barevné přesně stejným způsobem, jakým poskytuje práci bělochům, a dává jim stejnou mzdu, preferuje snad někoho anebo na druhé straně někoho znevýhodňuje?“ Soudce Gray se tvářil popuzeně a pokynul rukou Irvingovi, aby ­pokračoval. Irving sice pokračoval, ale zřejmě nikoli tím směrem, jaký od něho soudce očekával. Zatímco my jsme našli v jeho deníku jeden rasistický popěvek, nakladatelství Penguin, které také zažaloval, vydalo celé knihy s hrubě antisemitskými pasážemi. Citoval publikaci 39 steps (39 kroků) od Johna Buchana. Divila jsem se, proč se o tom zmiňuje, když to sloužilo jako předloha pro Hitchcockův film a s naší věcí to nemělo nic společného? Helena Peacocková, právní zástupkyně nakladatelství Penguin, která seděla u zadního stolu, se dívala na hodinky. Pravděpodobně si vypočítávala náklady na toto nesourodé řečnické cvičení. Rampton rozmrzele zavrtěl hlavou a  opět vstal. Obrátil se k  soudci Grayovi, odkašlal si a stále ještě chraptivě si stěžoval: „Slavný soude, to je jistý druh šílenství. Mám pocit, jako kdybych se ocitl v jedné z knih Lewise Carrolla.*) Pan Irving poměřuje tuto záležitost slovy, která byla publikována mými klienty… Co na tom záleží, že kdysi dávno mohl být nějaký autor, jenž… mohl učinit poznámku jako antisemita?“ Soudce Gray trochu rozpačitěl a řekl: „Pane Irvingu, poskytuji vám hodně volného prostoru. Začínám si teď myslet, že vám ho dávám až příliš.“ Soudce pak Irvinga ještě *) Lewis Carroll, vl. jm. Charles Lutwidge Dodgson, anglický matematik a spisovatel (Alenka v říši divů, Za zrcadlem) známý jako autor humorně fantastických příběhů pro děti s bohatým parodickým podtextem a ironickou symbolikou – pozn. překl.

267

Historie před soudem napomenul­: „Pokud jste stále ještě ve sporu s  Johnem Buchanem*), pak je to jako předmět našeho jednání, troufám si říct, absolutně beznadějné.“ Irving se toto varování snažil přejít a na Evanse stále na­ léhal: „Cožpak politická korektnost nevyžaduje od nakladatelství Penguin, aby tyto hrozné pasáže z této knihy vyjmuli?“ Bylo ironií slyšet tato slova o obraně politické korektnosti od člověka, který se cítí „podrážděn“ z hráčů tmavé pleti v anglickém národním kriketovém týmu.

Laciné posměšky a hádky na školním dvoře Irving se konečně dostal k podstatě Evansovy zprávy a zaměřil se na větu, o které jsem se před několika měsíci domnívala, že nám velice pomůže upevnit naše pozice: „Nebyl jsem zcela připraven na tak strmou hloubku duplicity, na jeho četné omyly… a na takové nechvalně známé chyby… které nejsou náhodné.“ Irving se zeptal Evanse, zda svůj výzkum Irvingových prací začal s přesvědčením, že nalezne „duplicitu a zkreslování“. Evans odpověděl, že z výsledků, ke kterým dospěl, byl poněkud překvapen. Irving na Evanse zaútočil: „Jste ochoten svá slova vzít zpět, jestliže … zjistíme, že mne nesprávně posuzujete?“ Evans vyndal ruce z kapes, zkřížil si je na prsou a řekl: „Uvidíme.“ Nebyla jsem si jista, zda se nacházíme na nějakém školním dvoře či v soudní síni Nejvyššího královského soudu. Irving se pak odvolával na své vlastní tvrzení, že ze strany Třetí říše nikdy nebylo vydáno žádné nařízení k vyhlazování Židů, aby se v této spojitosti zeptal Evanse, zda je mu známo, že tento názor zastávají prominentní historici holocaustu, jako profesoři Martin Broszat a  Raul *) Soudcova ironická poznámka se týká Johna Buchana, skotského publicisty a britského politika, mimo jiné generálního guvernéra Kanady před 2. světovou válkou, známého svým šovinismem, jenž zemřel v roce 1940 a nemohl se tedy setkat s Irvingem – pozn. překl.

268

Proces Hilberg. Evans poznamenal, „dost dobře nechápu, co tito lidé tvrdí,“ ale současně požádal Irvinga, aby to prokázal. Irving odpověděl: „Nuže, já jsem se domníval, že jste expert a že proto máte od žalované strany velmi dobrý honorář, abyste zde tuto roli mohl nyní sehrát.“ Evansovy oči se zúžily, jeho obočí se svraštilo, tvář mu zrudla. Jeho hlas byl pevný a ostrý: „Ponechám stranou vaše laciné posměšky o penězích, ke kterým přistupuji s opovržením, jaké si zasluhují…“ Avšak ještě předtím, než mohl Evans dokončit větu, Irving vypálil další salvu týkající se Evansova honoráře: „Honorář, který dostáváte, alespoň jak jsem slyšel, vůbec není laciný.“ Pak se do této výměny názorů vmísil soudce Gray: „To už je zvrhlé, prosím, nechtějte po nás, abychom to poslouchali.“ Ale soudcův úpěnlivý požadavek všechno ještě zhoršil. Irving svůj další bod označil jako „trefu do černého“. Irving řekl, že se ho Evans prý snažil zdiskreditovat i v poznámkách pod čarou. Evans se totiž zmiňoval o jedné z nesčetných poznámek o zdroji ve vydání Irvingovy knihy Hitler’s War z roku 1977. Irving triumfálně oznámil, že správný odkaz k danému zdroji se nachází na stranách 6 a 7 ve vydání z roku 1991. Evans se naklonil nad stůl a začal listovat v knize. Po chvíli zvedl hlavu a s jakýmsi nesrozumitelným projevem úlevy v hlase řekl Irvingovi: „Myslím, že je to vskutku na stránkách 7 a 8 a nikoli 6 a 7, takže i v tomto případě se mýlíte.“ Soudce Gray, nyní již téměř se žalostným výrazem ve tváři, řekl: „No tak! Pokračujte!“ Tiše jsem tuto jeho výzvu opakovala. Když jsme na sklonku dne opouštěli soudní síň, Anthony byl neklid­ ný. Předpokládala jsem, že byl zničený ze želví rychlosti průběhu výsle­ chu. Vždyť Irving svými otázkami zvládl teprve 35 stran z Evansovy zprávy, která měla celkem 700 stran. Ale to nebylo tím hlavním, co ho zneklidňovalo. „Je to děsné. Evans je profesorem na Cambridži. Neměl klesnout na Irvingovu úroveň a nechat se vyprovokovat Irvingovými lacinými posměšky.“

269

Historie před soudem Brzy jsem obavy o  Evanse hodila za hlavu, protože přijeli blízcí přátelé z  Houstonu se svými třemi dětmi, z  nichž jedno bylo mým studentem na Emory. Víkend nám poskytl přestávku v nudě minulého týdne. Pozvala jsme některé z „mladších“ členů týmu naší obhajoby, aby se k  nám připojili na večeři. V  jejím průběhu Thomas a  Tobias začali mé bývalé studentce Seth popisovat různé dokumenty, kterými se prokousávali v době přípravy na proces. Litovali, že neměli přístup k rukopisu, který Adolf Eichmann napsal ve své cele v průběhu jeho procesu v Jeruzalémě. Eichmann navštívil tábory smrti. Zmiňoval se v tomto rukopise o plynových komorách? Historici nevěděli, co je v rukopise napsáno, protože předseda izraelské vlády ­David BenGurion na naléhání prokurátora Gideona Hausnera souhlasil s  tím, aby byl rukopis po skončení ­procesu zapečetěn. Vzhledem k tomu, že Eichmann byl na svědecké lavici po dobu třiceti přelíčení, měl Hausner dojem, že Izrael již není povinen publikovat jeho verzi historie. Eichmannův syn nedávno požádal o vydání tohoto rukopisu, což v Izraeli vyvolalo debatu, jak s  ním naložit. Někteří izraelští historikové byli přesvědčeni, že by měl nějaký německý výzkumný ústav tento rukopis opatřit poznámkami ještě před zveřejněním, aby tak byla vyvrácena Eichmannova falešná tvrzení. Jiní historikové zase říkali, že by mělo jít o vydání bez jakýchkoli poznámek s tím, že by se pak mohla rozvinout běžná badatelská procedura recenzí a kritických studií. Nebylo žádným překvapením, že vůbec k ničemu nedošlo. Prakticky uvažující Seth se zeptala Thomase a Tobiase: „Proč nepožádáte Izrael, aby tento rukopis uvolnil?“ Z pohledu do tváří našich neohrožených badatelů bylo jasné, že navzdory vytěženým dokumentům z nespočetných míst, je vlastně nikdy nenapadlo zvážit tuto možnost. Seth, typická optimistka, prohlásila: „Jsem si jista, že se vám to podaří.“ Tobias vyskočil ze židle, vběhl do mé kuchyně o  velikosti poštovní známky, kde jsem připravovala moučník a řekl: „Můžete požádat Izrael o vydání Eichmannova rukopisu?“ Přestože jsem měla pochopení pro jejich mladické nadšení, byla jsem hluboce skeptická, že by se tento nápad mohl nějak uskutečnit. Ale rozhodla

270

Proces jsem se, že se budu snažit rukopis získat, takže jsem jim mohla slíbit, že se o to pokusím. A pak jsem servírovala moučník.

Žádné selektivní citáty Když se Evans v  pondělí ráno vrátil na svědeckou lavici, okamžitě jsem si všimla, že se posunul tak, aby hleděl přímo do tváře soudce ­Graye. Irving neztrácel čas a hned ho popíchl: „Takže popírači holocaustu… používají tuto vaši oblíbenou frázi, která je formou chudé úrovně akademického života nebo formou života chudých společenských vrstev…?“ Aniž by dal na sobě Evans znát nějaké emoce, řekl soudci Grayovi: „Nepoužívám fráze typu ‚forma života‘ nebo ‚forma života chudých společenských vrstev‘, a pokud vím, tak jsem takové fráze nikdy nepoužil. Problém nespočívá v tom, že nejsou vědecké … nýbrž v tom, jak jsou zataženy do politicky motivovaného falšování historie.“ Evans se během svého vystoupení na ­Irvinga ani jednou nepodíval. Ve své zprávě Evans obvinil Irvinga ze selektivního citování z dokumentů, aby zkreslil jejich význam. Když měl nyní Irving cambridžského profesora před sebou na lavici svědků, tak se ho snažil obvinit z téhož, čeho se sám přesně dopouštěl. Když v roce 1992 vešlo ve známost, že si deník The Times najal Irvinga, aby v Moskvě ověřil autentičnost Goebbelsova deníku, sklidila redakce velkou kritiku. Evans ve své zprávě citoval z  jednoho Irvingova vystoupení, v  němž o  tomto kritickém protestu řekl, že přichází od „našich starých tradičních nepřátel… velkých mezinárodních obchodních bankovních domů nacházejících se pod kontrolou lidí, kteří nejsou ani vašimi, ani mými přáteli.“ Evans tento komentář považoval za charakteristický pro Irvingův hanobící jazyk, jakým mluvil o židovské obci. Irving si stěžoval, že výňatky, které Evans použil, představují „čtyři věty, tři tečky, čtyři středníky a  86 slov…“ Řekl soudci, že tento druh úpravy formy vyjádření „velmi dobře osvětluje a znázorňuje svědkovy metody.“ Evans, trochu překvapen tvrzením, že snad mohl zmanipulovat Irvingova slova, začal probírat své listiny, protože chtěl najít přepis celého

271

Historie před soudem Irvingova projevu. Za chvíli jej našel. Zdálo se, že se snaží potlačit úsměv, když soudce žádal o souhlas, že přečte chybějící slova. Soudce Gray souhlasně pokývl hlavou. Podle Irvinga měl šéfredaktor listu The Times čelit tlaku ze strany „našich starých tradičních nepřátel, nejen tlaku reklamní sféry, nejen tlaku samozvaných, ošklivých, slizkých a hnusně zvrácených představitelů této obce, ale také tlaku pocházejícímu z mezinárodní komunity, protože Timesy potřebovaly ke svému přežití, tak jako mnohé jiné noviny, mezinárodní kapitál a mezinárodní kapitál je zabezpečován velkými mezinárodními obchodními bankovními domy.“ Slova, která Evans vypustil, byla vlastně ještě extrémnější než ta, která původně citoval. Irving nemohl být spokojenější, když soudce Gray poznamenal, že Evansovy „argumenty mohly vyznít ještě silněji, kdyby text nechal v původním znění.“

Překvapující nezdar Když jsem začala číst Evansovu zprávu, která se skládala z kritických statí o Irvingovi z pera dalších historiků, měla jsem pocit, že se potvrzuje mé úsilí – i když to možná bylo zbytečné. Názory těchto odborníků mě ujistily, že nejsem v kritice tohoto muže osamocená. Irving teď začal Evansovi klást otázky, jež se týkaly detailů každé z těchto zmíněných statí. Soudce Gray, znepokojen Irvingovým pomalým tempem při probírání Evansovy zprávy, naléhal na Irvinga, aby se zaměřil jen na takové části, které se týkají podstatných historických témat. To mu pomůže při konečném rozhodování soudu. To, co říkají ostatní historici, na něj bude mít malý dopad, pokud vůbec nějaký připustí. Irving nic neřekl. Soudce Gray nakonec s příjemným výrazem ve tváři uznal Irvingův legitimní požadavek vyrovnat se s touto částí zprávy, neboť to považoval za důležité, aby mohl odvrátit útoky, které jsou proti němu vedeny. Avšak soudce mu zároveň sdělil, že tomu nebude věnovat pozornost, protože se zajímá nikoliv o to, co říkají ostatní historici, nýbrž o to, co říká Evans. Pak ještě dodal něco, co mne znepokojilo:

272

Proces „Pane Irvingu… chápu váš problém a mám pro něj vskutku porozumění… Tyto první stránky, kde jsou zdlouhavě a  velmi kritickým způsobem citovány názory jiných historiků na vaši práci… ve skutečnosti neznamenají nic… a jejich zařazení je nevhodné, protože by mohlo být chápáno tak, že vyjadřují předběžnou zaujatost o hodnotě této kritiky.“ Upozornění soudce Graye na tyto první stránky mohlo ovšem mít i  ten dopad, že sám soudce může začít pokládat i  ostatní části zprávy za nevhodné, což mně začalo vyrážet dech. A  tak tato část zprávy, která měla soudci poskytnout širší kontext, v  jehož rámci mohl zvažovat moji kritiku Irvinga, mohla najednou zrovna tak působit proti nám.

Zkreslené fotografie Popírači často tvrdí, že akce spojenců proti Němcům byly stejné, neli vůbec horší, jako německé válečné zločiny. To je také jeden z  důvodů, proč zdůrazňují bombardování Drážďan. Evans prohlásil, že Irving tuto nerovnováhu uplatnil ve vydání své knihy Hitler’ s War z roku 1991. Kniha obsahuje tři fotografie obětí spojeneckého bombardování z řad Němců – včetně malého dítěte, které se tiskne k dospělé osobě. Avšak v knize úplně chybějí fotografie obětí z táborů smrti nebo masových poprav kulkou do hlavy. Irving také zařadil šest snímků spojeneckého náletu na Drážďany a Pforzheim, ale neuvedl žádné fotografie zachycující oběti zabité nacisty. Je tam pouze jedna fotografie obětí nacistického násilí, která zachycuje Židy vykládající svá zavazadla z oken železničního osobního vagonu s popiskem: „Jejich eskortu tvořili starší němečtí policisté se dvěma lotyšskými policisty.“ Irving tuto nerovnováhu ještě posílil tím, že čtenáře neinformoval, že Židé z tohoto vlaku byli krátce po příjezdu zastřeleni. Irving obhajoval výběr svých fotografií argumentem, že by tak učinil, kdyby fotografie ilustrující střelbu příslušníků Einsatzgruppen do civilistů „měly stejně spolehlivou kvalitu a  integritu, jako snímky u železničních osobních vagonů.“ Evans mu odpověděl, že i když

273

Historie před soudem kvalita­ fotografií má svůj velký význam, historici jsou povinni poskytnout čtenářům vyvážený pohled na identitu obětí. „Profesore,“ řekl Irving, „snad ode mne neočekáváte, že bych měl shánět nějaké banálnější stereotypní fotografie?“ Schoulila jsem se do sebe, když jsem zaslechla, jaká přídavná jména použil k ilustraci masových vražd. Evans tuto poznámku ignoroval a poznamenal, že z takového snímku si lze jen odvodit, „jaká pohoda asi panovala kolem zmíněného vlaku v  Rize a  jak hezký čas tam ti lidé trávili.“ Irving odpověděl, že fotografie zachycují skutečnost, že i  v  tomto „období ukrutností bývaly zcela banální situace.“ Evans tento výklad odmítl: „Je mi líto, ale nikde v onom popisku snímku není vůbec žádná zmínka o  ukrutnostech.“ Vše nasvědčovalo tomu, že soudce Graye zaujal Irvingův argument, neboť se Evanse zeptal: „Jak se díváte na to, že důvodem k  nezahrnutí jistých snímků, o nichž jste se právě zmiňoval, je jejich naprostá banalita?“ Evans odpověděl: „Považuji za velmi obtížné ztotožnit se s tím, že fotografie lidí, kteří budou za okamžik v řadě v příkopu zastřeleni jednotkou Einsatzgrup­ pen, představuje něco naprosto banálního. Nezáleží na tom, kolikrát takový snímek oběhne celý svět, protože podle mého názoru zůstává stále šokujícím.“ Jelikož jsem takové fotografie již viděla mnohokrát, byla jsem překvapena Evansovou poznámkou, že takové fotografie zůstávají šokující, bez ohledu na to, jak často je viděl. Evans dále obvinil Irvinga, že stejným způsobem zmanipuloval fotografie ve své knize Nuremberg: The Last Battle (Norimberk: Posled­ ní bitva) Pod snímky se zmrzačenými ­německými vojáky na Balkáně a s následky spojeneckých náletů na Japonsko a Drážďany umístil popisek: „Žádný spojenecký generál nebyl nikdy volán k odpovědnosti…“ Když Irving obhajoval výběr popisků, tak mu Evans odporoval argumentem, že se tak snaží „srovnávat obě strany, aby mohl zeslabit obraz o nacistickém vyhlazování Židů“ a vyvolávat u veřejnosti dojem, že „to, co dělali spojenci, bylo horší, než to, co spáchali Němci.“ Irving byl zmaten: „Horší?“

274

Proces Soudce Gray vstoupil do debaty a odpověděl za Irvinga: „Protože unikli bez potrestání.“ Irving se zeptal Evanse, zda ve své zprávě uvedl, že v  průběhu jedné jediné noci za války spojenci „zabili během 20 minut pouze 17 600 lidí, kteří uhořeli za živa?“ Evans rozhodně odmítal odpovídat na jakoukoli otázku, pokud nebyla uvedena v seznamu otázek, který ležel před ním na stole. Proto se sklonil, aby mohl najít dotyčnou pasáž ve své zprávě. Mezitím mu Irving poněkud obviňujícím tónem položil otázku, která vycházela z předchozího dotazu: „Domníváte se, že nechat 17 600 lidí uhořet zaživa v rozpětí dvaceti minut není svým způsobem zločin?“ Evans, stále ohnutý nad stolem, zvedl hlavu a vyslal na Irvinga pohled plný opovržení. V této chvíli jsem si myslela, že na Irvinga verbálně udeří, ale namísto toho se napřímil, pohlédl na soudce Graye a vysvětlil obsah svého stanoviska. V jeho zprávě se nacházela část z projevu, který Irving přednesl v roce 1992. Toto vystoupení obsahuje odhad, že v Osvětimi zemřelo 100 000 osob, „většinou v důsledku epidemie“ a dále tvrzení, že 25  000 osob bylo zabito „zastřelením nebo oběšením.“ Irving pak porovnával počty takto zabitých lidí s utrpením Němců v malém městě Pforzheimu: „Pětadvacet tisíc zabitých lidí, když se smíříme s tímto velice nafouklým číslem: To je nepochybně zločin. Zabít pětadvacet tisíc lidí během čtyř let… to je zločin… Dovolte mi, abych vám ukázal… v mé knize … sugestivní obraz, jak bylo pětadvacet tisíc lidí zabito námi, Brity, během pětadvaceti minut (v únoru 1945) v Pforzheimu, malém městě, kde se vyráběly šperky a  hodinky… Pětadvacet tisíc lidí bylo zaživa upáleno během pětadvaceti minut… Není třeba to již takto dále vyslovovat… Kromě nás, jejich oponentů… Když tyto věci dáte do perspektivy… tak to tomu jejich holocaustu – tomu slovu s velkým písmenem ‚H‘ – snižuje úroveň“ (v angličtině se píše Holocaust – pozn. překl.) Toto stanovisko, jak řekl Evans soudci Grayovi, vyvolává dojem, že „spojenecké nálety na německá města byly stejným zlem, ne-li horším, než nacistické vraždění v Osvětimi.“ A navíc, jak Evans zdůraznil, Irving smíchal takto zminimalizovaný počet zabitých v Osvětimi­ s počty­

275

Historie před soudem zabitých v Pforzheimu, které nabobtnal – jak zkalkulováno podle údajů statistické kanceláře obecního úřadu tohoto německého města – o 40 procent, takže platil Evansův argument, že skutečný počet zabitých byl „pouze“ 17 600 a nikoliv 25 000, jak to tvrdil Irving. Evans předpokládal, že Irvingovy teze o malém počtu židovských obětí mají svůj původ v tvrzení jednoho z prvních popíračů holocaustu, Paula Rassiniera. Irving udeřil na Evanse: „Máte vůbec nějaký důkaz, že jsem někdy přečetl jediné slovo Paula Rassiniera?“ Evans suše odvětil: „Vždyť jste napsal předmluvu k jedné z jeho knih, takže pochybuji, že byste tak učinil, aniž byste si ji přečetl.“ Irving se pátravě podíval po Evansovi a řekl: „Profesore, věřte mi. To je jediné, co k tomu mohu dodat.“ Evans se rozhlédl po galerii – určitě vynechal Irvinga – a prohlásil: „To nevypovídá mnoho o  vaší odpovědnosti historika, pane Irvingu.“

Svalte vinu na spojence Popírači stáli před hádankou. Museli nalézt způsob, jak vysvětlit – aniž by hanili Německo – že v koncentračních táborech byli na konci války jako oběti nacismu lidé, kteří vypadali jako mrtvoly. K taktice těchto popíračů patřil takový argument, že viníkem za jejich utrpení obětí nacismu jsou spojenci a nikoli Němci. Evans dokazoval, jak se o to Irving snažil ve svém projevu v roce 1986. Tehdy řekl: „Spojenci bombardovali komunikační sítě… farmaceutický průmysl, zdravotnická zařízení… záměrně vyvolávali epidemie a výskyt tyfu a  dalších onemocnění, která… jsme objevili v  koncentračních táborech.“ Když Evans četl tuto část, tak jsem náhodou pohlédla na galerii. Jeden muž s bílými vlasy se zachvěl. Bylo vidět, že trpí. Jakmile Evans skončil, soudce Gray se ho zeptal: „Jak se díváte na historika, jenž říká, že osoba, která schválně vyvolávala epidemie, byla stejnou osobou, která bombardovala farmaceutické závody, které mohly dodávat léky, které zase mohly pomoci omezit tyfovou epidemii?“ Evans bez rozmýšlení řekl:

276

Proces „To je mimořádně zvrhlé.“ Epidemie, jak zdůraznil, vznikly vinou Němců, kteří vedli tábory extrémně nehygienickým způsobem. Irving vyzval Evanse, aby vysvětlil, proč nacisté chtěli, aby tito lidé zemřeli, když v táborech budovali celý „systém“ boje proti epidemiím. Evans odpověděl, že smyslem takových opatření byla ochrana příslušníků SS a nikoli vězňů. Soudce Gray náhle Irvinga přerušil. Vrátil se k Irvingovu opakovanému tvrzení, že většina obětí zemřela kvůli nemocem a vyzval ho, aby se „o trochu více držel reality“ a zároveň se ho hned zeptal: „Je tedy tomu, podle vašeho názoru, tak, že tyfus zabil značnou část Židů, kteří v těchto táborech přišli o život?“ Irving řekl: „Ano.“ Soudce Gray dále prohlásil: „Je jistě obtížné jedním dechem říci, jak zázračný tam musel být systém dezinfekce šatů a  podobně.“ Byla jsem potěšena, že soudce Gray volal Irvinga k odpovědnosti za jeho postoje, které si vzájemně odporují. Když jsem opouštěla soudní síň, starší muž, který se předtím na galerii zachvěl, ke mně opatrně přistoupil a řekl: „Nejsem Žid. Přijel jsem do Bergen-Belsenu s  britskou armádou v roce 1945. Trápí mě jeho řeči o tom, že spojenci zavinili všechno to strašlivé strádání, se kterým jsme se tam setkali.“ Na chvíli se odmlčel, ale stále se tvářil rozhněvaně. Pak se napřímil, téměř do vojenského pozoru a řekl: „Paní, dostaňte toho bastarda.“ S tím jsme se rozloučili. Odcházel a na jeho držení těla bylo vidět, že je v něm stále ještě trochu starého vojáka.

277

(15)

•

Deník Anne Frankové – román?

P

opírači již po léta soustřeďují velkou energii na útoky proti pravosti Deníku Anne Frankové (Anne Frank), protože se domnívají, že vytvářením pochybností o této populární knížce, která bývá často prvním setkáním mladých lidí s literaturou o holocaustu, mohou vytvářet širší rámec pochybností o  samotném holocaustu. Existuje mnoho verzí Deníku, což podle popíračů jen dokazuje, že se jedná o falzifikát. Nutno říci, že skutečně existuje více verzí Deníku. Samotná Anne vysvětlila důvod, proč tomu tak bylo. V roce 1944 zaslechla v rozhlase vysílání exilové holandské vlády z Londýna, ve kterém bylo obyvatelstvo žádáno, aby uchovávalo dopisy, vzpomínky a deníky, stejně tak jako svědectví očitých svědků. Anne zareagovala tak, že přepsala některé své dřívější zápisy v deníku. Začala deník rovněž používat jako podklad pro svůj román The Annex. Proto existují různé verze. Popírači také tvrdí, že deník je psán zeleným kuličkovým perem, jaké během války nebylo k  dostání. V  tomto případě popírači zcela vážně překrucují pravdu. Pár drobných stylistických poznámek na okraji textu je pořízeno zeleným inkoustem. Kuličkové pero bylo použito pouze na dvou útržcích papíru volně vložených mezi volnými

279

Historie před soudem listy, které však neměly žádný význam pro vlastní obsah knihy. Kromě toho se rukopis na útržcích papíru výrazně liší od písma v deníku, což naznačuje, že byly pořízeny někým jiným, snad redaktorem. V  osmdesátých letech 20. století se tyto útoky proti Deníku staly natolik intenzivními, že Nizozemský státní institut pro válečnou dokumentaci a  Bundeskriminalamt, německá kriminalistická laboratoř, zkoušely u deníku lepidlo, papír a inkoust. Zjistily, že vše pochází ze čtyřicátých let. Odborníci porovnali rukopis Anne v  deníku s  ostatními vzorky jejího písma a dospěli k závěru, že je původní. Každý test tedy potvrdil, že se jednalo o původní práci dospívající dívky, která se za druhé světové války ukrývala. Jakmile se Evans usadil na lavici svědků, Irving hned začal otevírat téma Deníku s tím, že závěry laboratorní analýzy týkající se barvy písma kuličkového pera představují „dvojznačný nález“ a vyvolávají otázky zpochybňující autenticitu Deníku. Evans trval na svém přesvědčení, že na laboratorním výsledku nespatřuje nic dvojznačného. Soudce Gray do toho vstoupil dotazem na Evanse, zda lze pokládat za korektní takové tvrzení, že soudní zpráva spíše než předpoklad o padělku, skutečně potvrdila její autenticitu. „A to proto,“ řekl soudce, „že se v ní sděluje, že některé části byly přidány dodatečně, avšak s nutnou dedukcí, že jde většinou již o původně zařazené originální texty a  nikoli nezbytně psané kuličkovým perem.“ Evans s  touto formulací soudce ­ Graye souhlasil. Jak holandská, tak i  německá kriminalistická laboratoř odmítla názor, že celé stránky byly falzem, „natož aby celá byla padělkem nebo románem.“ Irving působil dojmem rozladěného člověka, když protestoval: „Cožpak jsem někdy řekl, že celá ta věc byla napsaná kuličkovým perem?“ Evans mu připomněl: „Řekl jste, že všechny stránky jsou napsané kuličkovým perem.“ Soudce Gray dodal: „Řekl jste, že je to román. Je tomu tak, pane Irvingu?“ Dotázaný opět protestoval: „Slavný soude, třetí verze je román.“

280

Proces Evans prohlásil, že jakýkoli názorový rozdíl o tom, co Irving přesně řekl o deníku, lze vysledovat v přepisu jeho televizního interview z roku 1993: „Pro mne jsou deníky Anne Frankové romantickým románem, ně­ co jako Sever proti Jihu.“ Irving požadoval, aby si soud ­ vyslechl celý text tohoto jeho interview, aby byla zřejmá souvislost. Odpověď soudce Graye vyvolala údiv. „Jak může tato souvislost skutečně ovlivnit to, že říkáte, že je to celé vymyšlené?“ To ohromilo Ramptona, jenž povstal s protestem: „To je strašné plýtvání časem… Byl jsem maximálně trpělivý, ale teď už dál nemohu.“ Řekl soudci Grayovi, že těsně předtím, než začal soud, Irving vystupoval v televizi CNN. Rampton přečetl přepis záznamu tohoto interview. „Reportér: ‚Prohlásil jste, že deník Anne Frankové je padělek?‘ Irving: ‚Přiznávám.‘ Reportér:‚Je to padělek?‘ Irving: ‚Ne.‘“ Ačkoli se Irving pokoušel ještě dál mluvit o Deníku, soudce Gray již nebyl ochoten to poslouchat a řekl: „Už máme dost důkazů o deníku Anne Frankové. Myslím, že bychom se měli věnovat další záležitosti.“

Šváb: ospravedlnitelná hanba? Irving se nyní věnoval té části Evansovy zprávy, která popisovala Irvingovy velice hanlivé výroky o Židech. Irving se Evanse zeptal, zda ten, kdo kritizuje Židy, je automaticky antisemitou. Evans se odvolal na Irvingův projev z října 1991, když prohlásil: „Domnívám se, že označit Board of deputies of Britisch Jews (BOD; Výbor zástupců britských Židů) jako šváby, je pro tento hmyz až příliš přehnané tvrzení.“ Irving počkal, až odezní smích a dodal, že jeho „odpuzující slovník“ je odpovědí na pokusy schůze podvýboru BOD,

281

Historie před soudem který uvažoval, zda podat stížnost u Irvingova nakladatele kvůli jeho příští knize. Irving se zeptal Evanse: „Nemám snad právo užít tento druh řeči, když chci vylíčit lidi, kteří dělají nátlak na mé nakladatele?“ Evans poukázal na to, že se jednalo o schůzi podvýboru, na které bylo přítomno přesně pět lidí a je důležité, že se nerozhodli k žádné akci. Všimla jsem si, že se po tu dobu, kdy Evans hovořil, Heat­her snažila upoutat Ramptonovu pozornost něčím, co mělo nějakou souvislost se zápisem podvýboru BOD. Rampton pak rychle povstal. ­Jakmile mu dal soudce Gray slovo, Rampton prohlásil, že zmíněná schůze podvýboru BOD se konala v  prosinci 1991. Ale Irving svoji poznámku o „švábech“ pronesl v  říjnu 1991. Tudíž nemohl reagovat na ­ schůzi ­podvýboru BOD. Irving držel v ruce svazek dokumentů o údajné globální kampani, která je proti němu vedena a zeptal se: „Připustíte, že na základě rovnováhy pravděpodobností, existují v tomto svazku další dokumenty této povahy?“ Všichni právníci kolem mne zamručeli. Soudce Gray vlastně vyjádřil jejich pocity, když řekl: „Pane Irvingu, musíte se polepšit… Jestliže existuje nějaký dokument, který předchází vašemu výroku o Výboru zástupců britských Židů jako o  švábech, který je podle vašich slov opravňující, pak jej předložte ke svědectví. Pokud jej nemáte… tak pokračujte dál.“ Irving opakoval svoji otázku: „Jestliže si je autor vědom, že se proti němu vede taková kampaň… není snad oprávněn použít v  soukromí i  takový odpuzující jazyk?“ Soudce Gray se tvářil nakvašeně, když řekl: „Tuto otázku jste položil už mnohokrát… Dosud jste k ní nevytvořil žádnou faktickou premisu. Můžete se tedy teď věnovat dalšímu tématu?“ Irving se s nešťastným výrazem ve tváři podrobil.

Vnější svět Evans, sám výborný badatel, byl znepokojen, když viděl, jak Irving klade překážky do cesty ostatním vědeckým pracovníkům, kteří se chtěli

282

Proces seznámit s jeho prameny. Nápadně se to projevovalo ve způsobu, jakým Irving zacházel se svědectvím o Hitlerově procesu z roku 1924. Aniž by Irving seznámil čtenáře s přesným místem, kde dokument pojednává o této události, tak prostě předkládá k uvěření svoji verzi, která „je sestavena z výpovědí očitých svědků z procesu v roce 1924.“ Pokud šlo o protokol o přelíčení, tak citoval z přepisu záznamu pořízeném na 8000 stránkách z mikrofilmu, aniž by uvedl čísla zmiňovaných rámečků nebo časové údaje. A tak byl Evans ve své zprávě nucen konstatovat, že když se chce výzkumník dostat k tomu, co hledá, tak musí přečíst celý tento přepis. Irving řekl Evansovi, že jsou jeho stížnosti neoprávněné. Evans prý použil tištěné vydání přepisu, které mělo uvedená čísla stránkování, zatímco u mikrofilmu žádná čísla nebyla. Evans poznamenal, že Irving mohl citovat čísla rámečků, načež ten odpověděl: „Jestliže rámečky neměly čísla, tak nebylo možné k nim pořizovat ani odkazy.“ Soudce Gray požadoval upřesnění: „Chcete tím, pane Irvingu, konstatovat, že tato okénka mikrofilmu nejsou opatřena žádnými referenčními čísly?“ Irving si sundal brýle a otáčeje jimi v levé ruce řekl soudci: „Slavný soude, nechal jsem je přesně tak, jak jsem již řekl.“ James zvedl oči od poznámek, které si právě pročítal a šeptl: „Právě si před soudcem pustil hubu na špacír.“ Soudce Gray trval na svém: „Jak odpovíte na moji otázku?“ Irving řekl: „Poskytl jsem svědkovi vysvětlení, že ten rámeček neměl žádné číslo, takže jsem je nemohl uvést.“ Soudce s  odpovědí nebyl spokojen a tak se znovu tázal: „Kladu vám otázku a domnívám se, že jsem k tomu oprávněn, jelikož se chci dovědět, jak jste v tomto případě postupoval. Chcete vznést nějaké obvinění… že právě tento mikrofilm neměl okénka očíslovaná?“ Irving nasadil uctivější tón a řekl: „Slavný soude, abych byl naprosto upřímný, je to již 12 let, kdy jsem psal tuto knihu a nemohu si vzpomenout. A to by také mohlo být logickým důvodem, proč jsem neuvedl žádná čísla rámečků.“ Soudce Gray

283

Historie před soudem se záhadným výrazem ve tváři naznačil, že už se tím dále nehodlá zabývat. Irving se pak ještě vrátil k procesu z roku 1924. Evans totiž Irvinga ostře kritizoval za to, že neinformoval své čtenáře o tom, že policejní strážmistr Hofmann, jenž svědčil na soudu s  Hitlerem a  jehož ­svědectví se stalo hlavním zdrojem Irvingových informací, byl nejen členem nacistické strany, ale natolik blízkým Hitlerovým příznivcem, že soudce jeho svědectví prohlásil za nezpůsobilé. Irving se v této souvislosti zeptal Evanse: „A vy se domníváte, že jsem měl vědět, že jeho svědectví nebylo soudem uznáno?“ Evans poukázal na fakt, že je to uvedeno v soudním zápise. Irving mu opáčil další otázkou: „Jaký máte důkaz, že jsem tyto stránky zápisu četl?“ Soudce Gray opět požadoval upřesnění: „Jestliže se stalo, pane Irvingu, že jste vůbec nečetl Hofmannovo ­svědectví, pak jste to měl uvést, a tím by se to vysvětlilo.“ Irving odpověděl: „Slavný soude, domnívám se, že jsem to dal na vědomí.“ Soudce Gray byl opačného mínění: „Dával jste si pozor, abyste to právě takto neřekl. Řekl jste ‚máte nějaký důkaz, že jsem měl před sebou Hofmannovo svědectví?‘ Pokud se ve vašem případě stalo, že jste Hofmannovo svědectví vůbec nečetl, myslím, že jste to měl uvést.“ Ale Irving po Evansovi opět ­požadoval, aby mu dokázal, že Hofmannovu ­ svědeckou ­ výpověď četl. V  tomto okamžiku Rampton požádal o slovo: „Slavný soude, obávám se, že se dostáváme kamsi do vnějšího světa.“ Rampton soudci Grayovi připomněl, že když v dřívější fázi tohoto soudu podrobil Irvinga křížovému výslechu o Hitlerově procesu v roce 1924, tak Irving tehdy řekl: „Četl jsem celý soudní přepis, který měl několik tisíc stránek.“ Vzápětí se Irving s nepatrným tónem naléhavosti ve svém hlase obrátil na soudce se žádostí, aby mohl „tuto věc objasnit.“ Soudce Gray o to zřejmě neprojevil žádný zájem: „Myslím, že se neomylně potvrzuje to, co už jsem vám řekl. Jestliže jste vůbec nečetl zmiňované svědectví, pak jste to měl uvést. Ale teď se

284

Proces zase najednou ukazuje, že skutečně připouštíte, že jste celý zápis přece jen četl.“ Irving začal tvrdit, že vzhledem k  délce svědectví, nelze od něho očekávat, že by si mohl všimnout všech detailů. Dívaje se na soudce Graye řekl: „Slavný soude, dovedete si představit, kolik slov se nachází na těch 8000 stránkách přepisu?“ Evans poznamenal, že Hofmannova svědecká výpověď představuje pouze pět stránek. Když přelíčení tohoto dne skončilo, obrátila jsem se k Ramptonovi a Heather, kteří si právě svlékali taláry a snímali paruky, a řekla jsem: „Před dvěma týdny se chlubil, že přečetl každou z těch 8000 stránek svědectví. Dnes se hájí otázkou, jak si má asi pamatovat, kde se nachází dotyčný citát, když tento dokument obsahuje tolik tisíc stránek? Je to podobně jako s výtahem v Osvětimi. Nejdříve měl Irving problém s tím, že nešly zavřít dveře. A pak zase, že tam dveře vůbec byly. Irvingův reálný problém ovšem spočívá ve skutečnosti, že poprvé je přinucen vysvětlit své rozporuplné argumenty a nedokáže to.“

Velmi malý svět Příští den jsem na galerii zahlédla profesora Shlomo Aronsona z Hebrejské univerzity. Náhle jsem si vzpomněla na slib, který jsem dala Seth a Tobiasovi, že se pokusím získat rukopis deníku, který si psal Eichmann ve vězení v Izraeli. Na konci přelíčení mi Aronson sdělil, že rukopis se nachází v Národním archivu, a to pod dohledem gene­rálního prokurátora Elyakhima Rubensteina. Už jsem se chtěla vzdát dalšího úsilí o získání rukopisu, když jsem si uvědomila vyhlídku takového vyjednávání, ale Aronson mi řekl, že s ním chodil do školy. „Ať Rampton napíše Rubensteinovi – právník právníkovi – a vyžádá si rukopis. Pošlete mi to faxem. A já se postarám, aby to generální prokurátor dostal.“ Rozloučila jsem se s Aronsonem a řekla Ramptonovi o  jeho nabídce. Rampton se nad celou touto možností zatvářil dost skepticky. Zdráhavě souhlasil s napsáním dopisu a chtěl, abych mu hláskovala prokurátorovo příjmení.

285

Historie před soudem „Myslím,“ řekla jsem, „že to bude R-U-B-E-N-N-?“ Rampton mě přerušil: „Nebudu psát generálnímu prokurátorovi, jestliže neznám přesně jeho jméno.“ S poněkud rozpačitým pocitem jsem mu slíbila, že se budu informovat. Vyšla jsem ze soudní síně a jednoho přítele jsem se zeptala: „Rubensteinovo křestní jméno je Elyakhim. Jak se to, hernajs, hláskuje?“ Když jsem neuspěla s  vyhledáváním této informace na internetu, tak jsem zatelefonovala Robertě, která pracovala u izraelského premiéra Ehuda Baraka. Předpokládala jsem, že bude vědět, jak se správně píše Rubensteinovo jméno. Její manžel Stuart byl velmi známý žurnalista, s nímž se znám od mládí z letního tábora. A když se vedlejším příposlechem dostal i on k našemu telefonnímu rozhovoru, tak jsme si ve třech dlouze povídali o tomto procesu. Nakonec jsem se jim v obavě svěřila, že budu mít tajuplnou otázku a zeptala se na Rubensteinovo jméno. Když to Stuart zaslechl, tak se rozesmál. „Mohla jsi to říci rovnou, můj bratr Joshua je jeho poradcem.“ Během několika minut jsem měla na drátě Joshuu. „Myslím, že bude ochoten ten rukopis uvolnit. O vašem procesu již sám mluvil. Pošlete mi faxem ten dopis. Dám mu jej na stůl okamžitě, jak přijde.“ Ráno druhý den jsem volala Ramptona: „Rubenstein se píše s ‚E‘. Hned vám nadiktuji jeho faxové číslo. Váš dopis dostane na stůl ihned, jakmile tam dorazí. Pravděpodobně s tím bude souhlasit.“ Zdálo se, že to na Ramptona udělalo dojem. „Jak jste to zvládla?“ A tak raději, než abych mu vysvětlovala celou tu cestu od Aronsona k Robertě a ke Stuartovi a k Joshuovi a k Rubensteinovi, jsem řekla: „Je to malý svět. Velmi malý židovský svět. A mikroskopický izraelský svět.“

Šílenství „křišťálové noci“ Irvinga hodně znepokojovalo Evansovo tvrzení, že zlehčoval roli Hitlera v případu Křišťálové noci a prohlašoval, že opak je pravdou, ne-

286

Proces boť německého vůdce za to kritizoval. Aby to prokázal, tak přečetl část o tomto pogromu, kterou napsal ve své knize Goebbles: Mastermind of the Third Reich (Goebbels: duchovní otec Třetí říše) a ve které říká: „Hitler se nesnažil tuto nehumánní akci zastavit. Nečinně přihlížel a tudíž si zasloužil opovržení, které nyní padlo na celé Německo.“ V této chvíli to vypadalo, jako kdyby Irving přistihl Evanse při nějaké velké chybě. Zatímco Evans listoval v této knize o Gobbelsovi, aby našel zmiňovaný citát v  originálním znění, Irving se otáčel s  mírným úsměvem ke galerii. Když Evans našel příslušnou pasáž, tak se rovněž začal usmívat. Evans začal číst, a to záměrně od jedné věty předtím: „20 000 Židů již bylo naloženo (sic) a transportováno do koncentračních táborů v Dachau, Buchenwaldu a Oranienburgu. Hitler se nesnažil tuto nehumánní akci zastavit. Nečinně přihlížel a…“ Evansův vstup byl naprosto jasný. Irving napsal, že Hitler nečinně přihlížel, a že si proto zasloužil opovržení, ale toto jeho chování vztahuje k období po této události, nikoli k jejímu průběhu. Evans se obrátil k Irvingovi, a jako učitel obracející se ke vzpurnému žákovi, řekl: „On nečinně nepřihlížel, pane Irvingu, on celou věc nařídil.“ Irving se pokoušel prokázat, že, když se Hitler dověděl o propuknuvším násilí, tak se jej prý pokoušel zastavit a to dálnopisem ve 2.56 hodin 10. listopadu, tedy v oné Křišťálové noci, v němž vyzýval k ukončení žhářství slovy „zastavit to šílenství.“ *) Evans dál předčítal z textu Hitlerova dálnopisu: „Za žádných okolností nesmí docházet ke žhářství nebo k vypalování židovských obchodů nebo dalších věcí.“ Irving se tvářil spokojeně, jako kdyby to mělo potvrzovat jeho slova a řekl: „Dost důrazné, že?“ Evans souhlasil: „Ano. V dálnopise se říká, že nikdo nemá zapalovat židovské obchody… nebo podobné objekty.“ A pak dodal: „Ale v tomto dálnopisu se neříká, že nikdo nemá zatýkat Židy. Neříká se v něm, že *) Požáry se šířily a ničily jak židovský, tak árijský majetek. A to byl důvod, proč nacističtí vedoucí činitelé nařídili skoncovat se zapalováním obchodů a domů.

287

Historie před soudem nikdo nesmí rozbíjet obchody. Neříká se v něm, že nikdo nesmí ničit byty a domy Židů.“ Irving přerušil Evanse: „Profesore, neptal jsem se vás na to, co se tam neříká.“ Evans nedbal na Irvingovy námitky: „Neříká se v něm, že nikdo nesmí zapalovat stovky synagog.“ Když Irving opět trval na svém argumentu, že telegram požadoval zastavení útoků, Evans opovržlivě označil Irvingovy komentáře jako „zcela neoprávěnou dezinterpretaci a  manipulaci textu… Hitler v něm říká: ‚Pokračujte v zapalování synagog. Pokračujte s rozbíjením židovských obchodů a ničením jejich interiérů. Pokračujte se zatýkáním 20 000 lidí. Pokračujte v demolování židovských bytů, v likvidaci jejich zařízení, vyhazujte jejich nábytek z oken i s jejich majiteli. Po­ kračujte s tím vším, ale nezapalujte židovské obchody nebo podobné objekty.‘“ Když Evans mluvil, tak jeden právní zástupce po druhém v týmu obhajoby přestali studovat materiály před sebou a přestali si psát poznámky. Všichni teď hleděli na lavici svědků. Podívala jsem se na Anthonyho. Jeho oči také mířily tím směrem a souhlasně pokyvoval hlavou.

Rozměry jámy Irving se pak vrátil ke svědectví Waltera Brunse, německého generála, kterého Britové tajně nahráli, když svým spoluvězňům v  zajateckém táboře líčil, jak byli Židé hromadně zastřeleni v Rize v listopadu 1941. Bruns popisoval jámy, v  nichž bylo zavražděno celkem 27  000 Židů. Byly prý 24 metrů dlouhé a 3 metry široké. Irving řekl, že do těchto jam se mohlo vejít jen několik tisíc osob, takže 27 000 je přehnané číslo. Evans poukázal na to, že Bruns nemluvil o hloubce jámy, takže každá další kalkulace postrádá smysl. Irving stále zdůrazňoval, že má zkušenosti s kopáním děr, protože si vydělával jako student na živobytí. Předložil fotografii, která ukazovala poměrně mělké, tři metry široké díry s okolostojícími vojáky. Tento snímek, jak řekl, dokazuje, že jámy nemohly být dostatečně velké,

288

Proces aby se do nich vešlo tolik obětí. Evans si prohlížel fotografii, a pak se s otázkou ve výrazu své tváře dožadoval originálu. Irving řekl, že jde o britské vojáky buď v Bergen-Belsenu, nebo Buchenwaldu, kde byly pohřbeny „oběti nacistického zvěrstva“. Bez ohledu na lokalitu, jak řekl, ukazovaly „jak hluboko lze vykopat díry za takových okolností.“ Evans se zakabonil a řekl, že snímek těchto jam vyhloubených britskými vojáky nemá žádný vztah k jámám v Rize. Opět trval na tom, že díra může mít jakoukoli hloubku. Irving vyslovil údiv, zda tato odpověď byla podepřena „vaší odbornou zkušeností jako kopáče děr nebo zda se budeme držet zdravého úsudku?“ Tato otázka pak jen rychle přivodila následující výměnu názorů: IRVING: „Souhlasíte s tím, co říká generál Bruns, že jáma byla 24 met­rů dlouhá a 3 metry široká a že kdyby byla hluboká 2 metry, tak se jednalo o 144 kubických metrů?“ EVANS: „… Ne, nesouhlasím. Mohli kopat tak hluboko, jak chtěli.“ IRVING: „Ignorujme na chvíli tuto poznámku a pokračujme v kalkulaci… Jestliže tedy byla 2 metry hluboká a jestliže měla kolmé stěny a jestliže neměla žádný zadní násyp…“ EVANS: „To už je třikrát ‚jestliže‘, pane Irvingu.“ IRVING: „… kdybyste mě nepřerušoval… tak dostanete do té jámy 1500 těl… Kdyby byla ještě hlubší o metr, tak byste tam dostal dalších 750 těl, a tak dál můžete v násobcích pokračovat, že?“ EVANS: „Na základě vašich čtyř ‚jestliže‘, odpovídám ano, můžete takto vypočítat, cokoli se vám bude hodit.“ IRVING: „Takže při hrubém odhadu by ve dvou nebo třech jámách s těmito rozměry a tohoto objemu mohlo být, řekněme, tři až sedm tisíc těl? EVANS: „Ano, na základě těch vašich čtyř hypotetických jestliže.“ IRVING: „Neobtěžovalo by vás zkontrolovat si takové číslo dříve, než mne budete kritizovat?“ EVANS: „… Moje kritika se týká toho, že není k  dispozici žádný údaj o hloubce jam. Žádný takový jste nepředložil. Jednoduše se stále zaobí­ráte všemi těmi předpoklady „jestliže jestliže jestliže“ s tím, že pak se s tím nakládá, jako by šlo o fakta.“

289

Historie před soudem V  tomto okamžiku mohla většina přítomných – včetně mne samotné – jen stěží udržet vážnou tvář. Měla jsem pocit, že sleduji zábavný pořad Monty Pythonův Létající cirkus. Pak začal Evans dávat Irvingovi lekci: „Vám jde o systematický pokus znevážit údaj o 27 800 Židů… Jedná se o  typický příklad, jak minimalizujete statistický výpočet zabitých Židů.“ Přestala jsem se smát tak jako ostatní lidé v soudní síni. Hluboce otřesena, že jsem tyto jámy považovala za zdroj obveselení, začala jsem si v duchu představovat, jak je tam Němci všechny umísťovali. Němci zjistili, že do těchto jam lze naskládat více lidí, když si oběti lehají hlavou k nohám těl již dříve zastřelených. Nazývali to Sar­ dinenpackung, čili „namačkáni jako sardinky.“ Také pochopili, že když dospělí drží dítě těsně u sebe, stačí jim jen dvě kulky, aby měli jistotu, že jsou oba zabiti. Mé přemítání přerušil pokyn soudce ­Graye: „Pane Irvingu, myslím, že tento bod byl vyčerpán. Přejděte k dalšímu.“

• A tak skončil Evansův dlouhý týden na lavici svědků. Víkend sliboval únik od soudních problémů. V kině na Leicester Square dávali každou sobotu klasický muzikál The Sound of Music od Rogerse a Hammersteina. Lidé sem přicházeli oblečeni stejně jako jejich oblíbení herci nebo jimi zosobněné postavy. Byli mezi nimi rakouští sedláci, nevěsty, jodleři a jeptišky. Mým oblíbeným byl muž oblečený do světle žlutého obleku z polyuretanového vlákna: „Paprsek, kapka zlatého slunce.“ Diváci zpívali společně s herci na plátně. Když se na plátně objevil patřičný typ herce, všichni v hledišti, kteří byli stejně oblečeni, povstali a tváří k ostatním recitovali nejcharakterističtější pasáže ze scénáře. To všechno zde mi pomohlo úplně zapomenout na soud. A  potom, po dvou třetinách filmu se objevili nacisté, kteří právě „připojili“ Rakousko k Německu. Ačkoli tito nacisté vypadali spíše jako policisté z grotesek o Keystonských policajtech, než jako skuteční nacisté, přesto mě rychle vrátili do reality. Když jsem šla přes Piccadilly do svého bytu, přemýšlela jsem o svých zážitcích z představení, která

290

Proces jsem zde shlédla, ať to byl Copenhagen nebo Kupec benátský a teď Sou­ nd of Music. Říkala jsem si, zda jsem si náhodou nevybírala zcela podvědomě rozptýlení, které mě zase vtahovalo zpátky do každodenních problémů?

Poslední Hitlerova slova Poslední den Evansova svědectví byl ve znamení vzestupu bojové nálady. Soudce vyzval Irvinga, který rychle skákal od jednoho historického tématu k druhému, aby „stabilizoval scénu… protože jsem na ní nestrávil 30 nebo 40 let.“ Irving se podíval na soudce, usmál se a řekl: „Udělám to ve dvou větách, než abych umožnil svědkovi tak učinit ve 25 větách.“ To vyvolalo silnou odezvu ze strany Ramptona: „Pan Irving by měl přestat s takovým hrubým tónem. Nezlepší to klima v soudní síni a toto je významný vědec… Pan Irving by měl vzít v  úvahu svůj jazyk, pokud to mohu takto zdvořile vyjádřit.“ Soudce Gray vstoupil do debaty: „Vím, že se napětí zvyšuje, což je v takových případech nevyhnutelné, ale domnívám se, že našemu jednání jen pomůže, když se každý bude snažit být ohleduplný a zdrženlivý.“ Nasoptěný Irving si sejmul brýle, podíval se na Ramptona, pak na soudce Graye a řekl: „Sedm dní jsem při probírání 750 stránek této zprávy musel poslouchat nejhanlivější nehoráznosti, které na moji hlavu sypali svědkové vystupujících s vědomím, že jejich poznámky mají nějaká privilegia.“ Soudce Gray opakoval: „Nedostatek ohleduplnosti není způsobem, jak čelit útoku toho druhu, který je proti vám veden ve zprávě profesora Evanse.“ Na sklonku odpoledního přelíčení se Irving zeptal Evanse na Hitlerovu poslední vůli, kterou měl nacistický vůdce napsat, když Sověti dobývali Berlín. Hitler v ní popsal Židy jako „rasu, která je tím pravým zločincem v tomto vražedném zápase.“ Navzdory Hitlerovým jednoznačným komentářům o Židech, napsal Irving v roce 1977 do listu The Sunday Times, že výběr slov v  jeho poslední vůli je „stejně tak dvojznačný jako všechny ostatní dokumenty, které kdy byly vyprodukovány se záměrem dokázat Hitlerovu vinu.“ Evans se domníval, že to prostě

291

Historie před soudem není pravda a odpověděl tím, že přečetl tu část Hitlerovy poslední vůle, ve které předpovídá, že na rozdíl od první světové války, ­tentokát „miliony evropských Árijců… nebudou muset umírat, ani nebudou statisíce žen a dětí zabity při bombardování měst, aniž by skuteční zločinci byli donuceni to odčinit, třeba i humánnějšími prostředky.“ Evans řekl, že pro Hitlera byli těmito skutečnými zločinci Židé a „humánnějšími prostředky“ bylo zastřelení a zabití v plynových komorách. Irving se zeptal, zda „holocaust byl humánnější, jak to vlastně takto předpokládáte?“ Evans protestoval: „Nic takového nepředpokládám. Ten, kdo to předpokládal, byl Hitler.“ Irving opakoval svoji otázku: „Souhlasíte s tím, že holocaust byl humánnější?“ Evans opět protestoval s tím, že jde o Hitlerův pohled. Irving znovu tvrdil, že je to Evansovo stanovisko. Náhle jsem zaslechla z  galerie pro veřejnost hlasité zvolání „Ježíši Kriste!!“ Otočila jsem se a uviděla moji kolegyni Barbaru DeConcici, jak má ruku před ústy. Byl ve tváři červená jako řepa. Zdálo se, jako by chtěla svá slova dostat zpět do pusy. Barbara, výkonná ředitelka Americké akademie pro náboženství, vědecké organizace s dvaceti tisíci členy, přijela na tento soud se svým manželem, Waltem, mým kolegou na Emory. Musela jsem se uchichnout, jak to vykřikla, když jsem si připomněla, že bývala jeptiškou.

292

(16)

•

Náš německý kontingent

J

akmile Evans skončil svůj svědecký maraton, začalo mi pomalu docházet, že konec našeho soudu je na dohled. Náš „německý kontingent“, jak jsem říkala Peteru Longerichovi a  Hajo Funkemu, byli posledními experty, kteří měli svědčit. Zdravý rozum mi napovídal, že bych měla mít ničím nezatížený pocit uvolnění, že se toto pět let trvající trápení chýlí ke konci. Ale namísto toho mě svírala úzkost. ­Trvalo mi to chvíli, než jsem si své pocity dokázala srovnat. A když se mi to podařilo, zjistila jsem, že ačkoli ve valné míře očekávám vítězství, přesto se obávám, že alespoň vzhledem k tomu, co jsme zažili, by mohl soudce Gray vynést nějaký váhavý nebo dokonce nestranný rozsudek. Mohl nějakým způsobem rozhodnout, že Irvingova zkreslení nebyla záměrná a že Irving je obrazoborecký historik, který má prostě odlišné názory od hlavního proudu. Mohl se domnívat, že Irvingova vyjádření o rasismu a antisemitismu nemají žádnou souvislost s jeho popíráním holocaustu. Chtěla jsem, aby soudce Gray jednoznačně odsoudil Irvinga jako popírače holocaustu, jako antisemitu a rasistu a výslovně konstatoval, že Irvingovy „chyby“ byly promyšlenými pokřiveními historických fakt. Chtěla jsem, aby bylo jasně řečeno, že moje kritika Irvinga se netýkala různých historických výkladů

293

Historie před soudem – kterých je mnoho – ale pravdy a lži. Cokoli menšího by ponechalo ­Irvingovi ­volný ­prostor k tomu, aby namísto porážky chňapnul po vítězství. Chtěla jsem hodně.

Všechno se týká historické souvislosti Peter Longerich, náš další svědek a náš čtvrtý expert historik, měl sehrát kritickou úlohu v našem úsilí o získání převahy, kterou jsem si tolik přála. Peter, čtyřicátník, se česal na způsob Beatles a měl sklony k tiché mluvě. Ačkoli byla jeho angličtina bez kazu, někdy zaváhal a zvažoval, jaký výraz by byl v dané chvíli nejpříhodnější. Byl poněkud plachým, jemným člověkem a tak jsem se obávala, aby jeho rezervovaný styl obstál před Irvingovým balamucením. Věděl, že bude muset postupovat krok za krokem, aniž by se nechal zatáhnout do verbálního souboje. Longerich působil jako profesor University of London, kde se zaměřoval na strukturu nacistického státu a na jeho systém rozhodování. Několik let předtím pracoval na mnichovském Institut für ­Zeitgeschichte, což je jeden z  předních německých ústavů zabývajících se výzkumem Třetí říše. Za svého pobytu v Mnichově pomáhal obnovit ztracené původní spisy z centrály nacistické strany, která řídila státní byrokracii. Rovněž psal o  historii nacistických úderných oddílů (SA) a  o  organizační historii stranické centrály. V  posledních deseti letech se jeho práce zaměřovala převážně na perzekuce a vyvražďování evropských Židů. Jeho nejnovější kniha, Politik der Vernichtung (Politika vyhubení), je první studií o procesu likvidace obsahující úrodu archiv­ních dokumentů, které byly zpřístupněny badatelům po pádu komunismu. Browning, jehož výzkum probíhal ve stejné oblasti, označil tuto knihu jako „monumentální“. Peterova zpráva pro tento soud je analýzou Hitlerova antisemitismu a jeho role v konečném řešení. Dostavil se k soudu ráno, kdy bylo na pořadu jeho svědecké vystoupení, ve stylově ušitém tmavém obleku z těžké vlny se čtyřmi knoflí-

294

Proces ky, který si koupil – jak mě pyšně informoval, když jsem mu jej pochválila – v londýnské čtvrti West End. „Bylo to na konci sezónního ­výprodeje,“ dodal tiše, jako by chtěl ospravedlnit svoji výstřednost. Peter se pozdravil s ostatními členy našeho týmu. Všichni na něho teď velice spoléhali. Peter připravil zprávu pojednávající o pojmu „ausrottung“ („vykořenění“). Vskutku všichni historici holocaustu se shodují, že tento termín užívaný nacistickými pohlaváry ve spojitosti s Židy od léta 1941 musí být interpetován jako jednoznačně ztlumené vyjádření namísto drsného výrazu „fyzické zničení“. Není tedy žádným překvapením, že Irving zastával odlišný názor. Tvrdil, že šlo doslova o vykořenění, tedy o nucenou emigraci – ale určitě nikoli ve formě vyvraždění – židovské komunity. Aby to dokázal, přečetl projev, který Hitler pronesl těsně po křišťálové noci. „Dívám se na intelektuální třídy mezi námi… můžete je vykořenit… ale pohříchu je potřebujete.“ Irving tvrdil, že Hitler nemohl mluvit o skutečném zabíjení, když používal výraz „ausrottung“, jelikož tento projev přednesl „v roce 1938, kdy nikdo nikoho nelikvidoval.“ Než dokončil větu, vstoupil mu do řeči Peter: „Kromě těch 90 lidí, kteří byli zabiti během předcházející noci.“ *) Peter pak v rychlém sledu slov, kterým zřejmě chtěl zabránit tomu, aby ho Irving přerušil, ještě dodal: „Nastalo nejbrutálnější zabíjení, k jakému v Německu došlo, tuším, od dob středověku. Nebylo to jen 90 lidí, řekl bych, že šlo o několik set osob, které byly tehdy v té noci a v té atmosféře zřejmě zavražděny, když Hitler vystupoval na tiskové konferenci a mluvil o vykořenění intelektuálů… Jen se podívejte na historickou souvislost… je to atmosféra, kterou ovládala brutalita a absence veřejného pořádku a zákona.“ Soudce Gray se tvářil zamyšleně, když se zeptal: „Vždy se to vrací k historické souvislosti?“ Peter horlivě přikývl. Irving předložil vlastní verzi výkladu souvislosti: *) Podle tehdejší oficiální německé verze přišlo během křišťálové noci o život 91 osob.

295

Historie před soudem „Nebylo by to totéž, jako kdyby Tony Blair řekl, že chce… vyhladit Sněmovnu lordů… a kdyby použil výraz ‚vykořenění‘ a znamenalo by to, že tím měl na mysli postavit je ke zdi a zastřelit?“ Peter odpověděl: „Kdyby Tony Blair právě zabil 91 konzervativních členů parlamentu… a kdyby druhý den použil výraz ‚vykořenění‘, podíval bych se na to, a řekl bych, ‚nuže, to je nebezpečný člověk.‘“ Irving rovněž zaútočil na Petera kvůli výrazu „vyhubení“, který historici obecně považují za eufemismus namísto slova „zničení.“ Irving tvrdil, že když Hans Frank, guvernér v čele Generalgouvernement (správ­ ní jednotka utvořená 26. října 1939 na části polského území okupovaného německou armádou o velikosti 94 tisíc čtverečních kilometrů s 12 miliony obyvateli se sídlem správy v Krakově – pozn. překl.), použil toto slovo před členy svého kabinetu po návratu do Krakova z  Berlína, kde vyslechl Hitlerův projev, tak nehovořil o vyvražďování. Frank ve vládě hovořil o potřebě „vyhubení Židů“, ale stěžoval si na masové deportace Židů do jeho regionu: „Nemůžeme je popravit, nemůžeme je otrávit.“ Irving to srovnával s historickou otázkou, kterou položil jeden německý generál, jenž v roce 1944 čelil spojeneckým vojskům: „Před sebou máme Eisenhowerova vojska, nemůžeme je postřílet, nemůžeme je otrávit, jak je tedy máme zničit? Odpověď zní – odříznout je od pitné vody, od energetických zdrojů, přerušit jejich komunikační cesty, zbavit je nafty.“ Takové byly, jak poznamenal Irving, „všechny možné způsoby zničení nepřítele.“ Peter opět odhalil pláštík, pod kterým Irving zakrýval svůj argument: „Váš příklad se vztahuje na armádu, ale tady se jedná o Židy… Jestliže zničím lidské bytosti, tedy provedu ‚vernichtung‘, a  debatuji pak o metodách, zdali je mám likvidovat, popravit je nebo je otrávit, tak si myslím, že souvislost je naprosto jasná… Frank si byl jistý, že dojde na ‚vyhubení Židů‘, protože se právě vrátil z Berlína, kde o tom slyšel mluvit… i když pouze metoda byla nejasná.“ Když Peter mluvil, Rampton se pohodlně opřel o opěradlo židle a posunul si paruku blíže k očím. Kdybych ho lépe neznala, myslela bych si, že si dal šlofíka.

296

Proces

Jak se dělá limonáda Irving se ve svém úsilí očistit Hitlera jako zatvrzelého antisemitu zeptal Petera, zda nepovažuje za protimluv, že „takový antisemita jako Hitler… měl židovského řidiče, Emila Morrise?“ Peter odmítl odpovědět, protože neměl žádný důkaz o tom, že by Morris byl Židem. Když Irving naléhal na odpověď, Peter se obrátil k soudci Grayovi a mluvil pouze k němu: „Jestliže pohlédnete do historie antisemitismu, tak zjistíte, že největší antisemité někdy mívali židovské přátele. Říkávali, vidíte, to je můj přítel, je to výjimka, není jako ti ostatní. Jde o typický stereotyp.“ Peter jako příklad uvedl citron – když už tedy byl donucen k odpovědi – a udělal z něj limonádu a předvedl, jak klamná je její podstata. Jakmile Peter domluvil, Irving prohlásil: „Vždycky budete kritizován, ať děláte cokoli.“ Irving pak prohlásil, že Hitlerův kuchař byl Žid. Peter opakoval svůj argument: „Nelze dělat závěry z  osobních vztahů, protože antisemita vždy bude tvrdit… tato osoba je jiná.“ Rampton, jenž se probudil ze svého domnělého spánku, si v okamžiku, kdy Peter skončil, vzal kus čistého papíru a začal cosi skicovat. Ve své zprávě se Peter rovněž zabýval plánem Němců z roku 1940, podle kterého měly být přestěhovány čtyři miliony Židů – někdo říká vyhozeni jako odpad – na Madagaskar. Himmler očekával, že jakmile Německo porazí Francii a Anglii, tak se z ostrova Madagaskar, fungujícího jako „superghetto“, stane užitečné místo k umístění Židů. Ačkoli se v tomto plánu nepočítalo se zabíjením, přesto by jeho realizace znamenala masivní ztráty na životech lidí židovského původu. Madagaskar, ostrov na východ od afrického pobřeží, byl zcela nevybaven, aby se zde mohla udržet tak velká populace. V podstatě by to byl trest smrti pro Židy, kteří by sem byli přemístěni. Irving ovšem přicházel s odlišnou interpretací plánu přestěhování na Madagaskar. Měl to být důkaz, že se Němci drželi mírnějších způsobů, tedy přemístění a nikoli vyvraždění evropského židovstva. Peter s tím nesouhlasil:

297

Historie před soudem „To, co nacisté chtěli, bylo nechat Židy zahynout za pomoci kombinace nemocí, epidemií, prostě odepřením prostředků k přežití, těžkou prací a  dalšími podobnými útrapami.“ S  tím zase nesouhlasil Irving. Tvrdil, že podmínky mohly být obtížné a že někteří Židé mohli zemřít, ale „nelze říci, že by to byl vražedný úmysl Němců.“ Peter, nesporně vysoce erudovaný historik, jenž se podrobně zabýval touto problematikou, řekl: „Rozdíl spočívá pouze mezi myšlenkou nechat je tam zemřít anebo je okamžitě postřílet či zabít v plynové komoře.“ Soudce pak položil Peterovi otázku: „Domnívali se Němci, že by to bylo účelné?“ Rampton vzhlédl od svého skicování a pečlivě poslouchal, když Peter řekl: „V jakém smyslu účelné? Máte na mysli zajistit místo, kde by měl být zabezpečen šťastný život pro čtyři miliony Židů? Účelné v tomto smyslu?… Anebo účelné ve smyslu esesácky policejního státu, tak říkajíc velkého vězení s vysokou úmrtností? Domnívám se, že v takovém smyslu by to bylo účelné.“ Irving se pak posunul od Madagaskaru ke střílení na východě. Když argumentoval, že Hitler o tom nevěděl, Peter mu připomněl rozkaz šéfa Gestapa Heinricha Müllera z roku 1941, že „Führerovi je nutno posílat nepřetržitě zprávy o činnosti Einsatzgruppen“ a že je mu třeba o těchto oddílech zvláštního nasazení posílat takové materiály, které ho budou „speciálně zajímat.“ Peter také zdůraznil, že zprávy od Einsatzgruppen, které popisovaly zavraždění statisíců Židů, byly hojně rozšiřovány, někdy se dostaly mezi víc než padesát lidí. Vzhledem k tomuto faktu Peter řekl: „Není možno tvrdit, že by výsledky činnosti Einsatzgruppen mohly být naprosto utajeny… Přesně tak to Hitler vyžadoval… Tak to chtěl slyšet.“ Soudce Gray pak shrnul Peterova slova: „Říkáte, že to nařídil a že se to pak také stalo.“ Peter pokýval hlavou a řekl: „Ano.“ Irving namítl, že absence Hitlerova jména na seznamu osob, které četly zmiňované zprávy, naznačuje, že o střílení na východě nebyl informován. Peter tento Irvingův argument odmítl jako „nemyslitelný“.

298

Proces Rampton, jenž seděl za mnou a stále si něco kreslil, tiše zašeptal: „Výborně.“ Nezdálo se, že by to patřilo jeho kresbě. Peter projevil zvlášť velké opovržení k Irvingovu tvrzení, že vraždy na východě byly řízeny Himmlerem bez Hitlerova vědomí, když prohlásil: „To, že celá tato operace, tato obrovská operace, vraždění 6 milionů lidí, mohla být odstartována a mohla být provedena v rozsáhlém měřítku s dopady, jak víte, na dopravu, výstavbu vyhlazovacích táborů se zapojením 10 000 lidí, kteří tento program uváděli v život… že tedy toto všechno se dělo… proti Hitlerovým přáním, tak se mi to celé zdá být absolutně… absurdní.“ A pak ještě dodal: „A tvrzení, že se to odehrávalo za Hitlerovými zády… popírá rozum.“ V tomto okamžiku mi Rampton poslal svoji dokončenou skicu. Znázorňovala svatého ­Petra – který se kromě svatozáře kolem hlavy a křídel zvláštním způsobem podobal Peterovi Longerichovi. Když jsme na konci dne společně s Ramptonem a Anthonym odcházeli ze soudní budovy, řekl Rampton v souvislosti s Irvingovými řečmi o tom, že Hitler nenařídil vraždění: „Jaký je rozdíl mezi Hitlerovým výrokem, ‚zbavte mě toho všeho a neříkejte mi o tom žádné detaily‘ nebo tím, kdyby řekl, ‚dělejte to a říkejte mi o tom‘?“ Anthony poznamenal, že mu Hitlerův osvědčený postup připomíná postavu krále Jindřicha II. v dramatu T. S. Eliota Vražda v katedrále. Jindřich nemusí říkat, „kdo za mne zabije Becketta?“ To jediné, co musí říci, je, „kdo mne ho zbaví?“ Jeho nohsledi pochopili, co chce, tak se do toho pustili a Becketta zavraždili.

Australská vedlejší atrakce: literární švindly Když jsem se pak večer v bytě přihlásila na e-mail, objevila jsem informaci, že se prý na galerii pro veřejnost uskutečnila jakási malá špionáž. Před několika týdny Ursula poukázala na mladou světlovlasou Australanku, která o  sobě tvrdila, že je reportérkou. Ursula mi řekla, že je na této ženě „cosi divného“, když ji zaslechla, jak svého

299

Historie před soudem idola Irvinga­ po vystoupení před soudem přirovnala k  Churchillovi. Domnívala jsem se, že Ursula má velkou představivost, libující si v záhadách, a brzy jsem na to zapomněla. Ale následně se tato žena začala zdát podezřelou i dalším novinářům v galerii pro tisk, zejména kvůli jejím „bizarním“ komentářům o našem týmu obhajoby. Novináři tak trochu pátrali na internetu a zjistili, že dotyčná je australskou publicistkou, Helen Darvilleovou, která byla zapletena již do velkého literárního švindlu. Darvilleová totiž pod jménem „Demidenková“ napsala knihu The Hand That Signed the Paper (Ruka, která ten papír podepsala), což byla fiktivní výpověď o zážitcích její ukrajinské rodiny za druhé světové války. Kniha získala v Austrálii dvě nejprestižnější ceny za literaturu, a pak i nějaká mezinárodní uznání. Jeden ze znalců ji popsal jako „palčivě pravdivý výčet strašlivých ­válečných zločinů ­ mimořádně ­ velké ­ vykupitelské síly.“ Ale nikoli každý byl z této knihy nadšený. Někteří kritici postřehli, že jsou v ní vylíčeny ukrutnosti Němců proti ukrajinským Židům jako odplata za to, co komunisté – z  nichž někteří byli Židé – prováděli na Ukrajině během stalinského teroru ve třicátých letech. Dokonce i  někteří lidé ukrajinského původu z této knihy neměli žádnou radost. Kanadskoukrajinská spisovatelka Janice Kulyk Keeferová ji označila nejen jako „ničemně anti­semitskou“, ale i za „naprosto protiukrajinskou“ kvůli tomu, že se sympaticky vyjadřuje o pronacistické, antisemitské zuřivosti opilých rolníků. Avšak Demidenko-Darvilleová měla vážnější problémy, než jen kritické recenze. V televizním interview řekla, že tuto knihu psala z hlediska etnické Ukrajinky. „Jako Australanka ukrajinského původu mám své velmi nepříjemné osobní zážitky z procesů s válečnými zločinci.“ Avšak jeden z  jejích bývalých spolužáků ji poznal a  informoval tisk, že Darvilleová je britského a  nikoli ukrajinského původu. Její vyprávění o osobních zážitcích byl naprostý podvod. Navzdory tomuto literárnímu švindlu byla pak Darvilleová zaměstnána jako komentátorka v australském deníku Brisbane Courier Mail. Její vztah k těmto novinám ovšem poměrně rychle skončil, když se ukázalo, že hned její druhý komentář obsahoval materiál internetu, který vydávala za svůj vlastní.

300

Proces Navzdory této své žurnalistické pověsti ji exkluzivní magazin Aust­ ralian Style angažoval, aby reportérsky pokrývala můj soudní proces. Srovnávajíc Irvinga s Churchillem se prvního z obou snažila vykreslit jako zázračného člověka, jenž občas „nastaví obhajobě nohu“ a mne popsala jako bezduchou Američanku, která neskrývá své city. Litovala Irvingův „zlý osud“ s tím, že v případě prohry v tomto soudním procesu bude finančně zruinován. List Sydney Morning Herald byl těmito nesnázemi, které narušovaly standardní žurnalistickou praxi, natolik znepokojen, že se kriticky vyjádřil k jejímu článku ještě dříve, než se ve zmíněném magazínu objevil. Celá tato záležitost byla nesporně jen vedlejší atrakcí, kterou jsem velice vítala jako uvolnění od událostí v soudní síni.

Kabáty v zimě a racionalizované zabíjení Ráno následujícího dne Irving zpochybnil Peterovo tvrzení, že masová poprava zastřelením Židů dokazuje vražedné úmysly organizace SS. Irving hovořil o informaci z dubna 1943, ve které se vedení SS chlubilo, že měsíční úmrtnost v Osvětimi klesla z 10 na 8 procent. V doprovodném dopise podepsaném Oswaldem Pohlem, šéfem správy nad všemi koncentračními tábory, bylo uvedeno, že snížení této úmrtnosti se dosáhlo díky „lepší stravě a lepšímu oblečení.“ Jestliže měli Němci v úmyslu zabíjet vězně, ptal se Irving, proč tedy poklesl počet mrtvých? Peter odpověděl, že spíše než o benevolentním přístupu k táborovým vězňům to svědčí o tom, že Němci byli spokojeni s již beztak nepřirozeným tempem úmrtí ve výši 8 procent. Kromě toho, jak Peter dodal, v této zprávě šlo o funkci osvětimského tábora, která se týkala otrockých prací, nikoli funkce vyhlazovací. Nacistická zásada pro otrocké práce zněla „vyhlazování prostřednictvím práce.“ Délka života vězňů se tak podle Petera pohybovala v rozmezí jen několika měsíců. Tato skutečnost ovšem představovala pro SS potenciální problém. Jestliže vězni umírali příliš rychle, tak chyběly pracovní síly pro vyplnění zakázek, které již byly předtím zakotvené ve smlouvách pro německé firmy. V dopise se psalo, že vězňům je nyní

301

Historie před soudem dovoleno nosit kabáty, svetry a  ponožky – pokud budou k  dispozici – tedy něco, co bylo předtím jednoznačně zakázáno. K dokreslení toho všeho Peter suše konstatoval, že systém, který takto pečoval o vězně, byl fraškou. Když se Irving zeptal Petera, zda se domnívá, že ti lidé, kteří zemřeli v důsledku táborových podmínek, byli oběťmi „vražedného zabíjení“, Peter se odmítl nechat zatáhnout do takovéto dialektiky. „Zabíjení je zabíjení,“ tiše řekl. Ale jakmile Irving prohlásil, že příčina jejich smrti spočívala spíše ve „špatných podmínkách“ než v plánovaném vražedném programu, Peter zrudnul ve tváři, odvrátil se od Irvinga a úsečně řekl: „Účelem koncentračních táborů nebylo udržovat vězně při životě… účelem koncentračních táborů bylo, jednoznačně řečeno, lidi zabíjet… Nelze to srovnávat se žádným vězením nebo s čímkoli jiným v civilizovaných zemích.“ Byla jsem mile překvapena Peterovým posledním prohlášením. Vždyť země, kde vznikla taková necivilizovaná místa, bylo jeho Německo a lidé za to odpovědní byli Němci. Irving tvrdil, že Peterova stanoviska jsou iracionální: „To nedává smysl. Mít lidi na otrocké práce, kteří dělají pro vás, nechat je udřít se k smrti, a pak je nahradit někým jiným, protože výsledná produkce zaznamenává pokles?“ Tentokrát měl Irving pravdu. Nedávalo to smysl, pokud se nejednalo, jak řekl Peter, o „válku za účelem rasového vyhlazení… Zabijáci vycházeli z předpokladu, že… je k dispozici nekonečný počet otrockých dělníků, kteří jim poskytují pracovní sílu.“ Tento iracionální a zcela chybný předpoklad byl tím, na kterém nacisté postavili program konečného řešení. Ve své analýze o aktivitách Einsatzgruppen Peter uvedl, že některá z hlášení této organizace „ospravedlňovala“ zabíjení Židů jako „odvetu.“ Například v  červenci 1941 bylo ve Lvově zavražděno sedm tisíc Židů. V hlášení Einsatzgruppen stálo, že se jednalo o „odvetu“ za „nehumánní zvěrstva“ spáchaná sovětskými orgány proti ukrajinským nacionalistům. Irving si stěžoval, že Peter z tohoto konkrétního hlášení Einsatzgruppen vynechal něco významného. Jednalo se o čtyřstránkový popis sovětských násilností. A  právě tento popis vysvětluje, proč

302

Proces se Němci rozzuřili a zabili lvovské Židy. Peter prohlásil, že mezi tím, co Sověti prováděli před odchodem ze Lvova a německou „odvetou“ proti Židům, není žádná souvislost. Němci nevyjímali jednotlivé Židy, kteří mohli mít něco společného se sovětským způsobem vlády. Prostě zmasakrovali všechny Židy. Nešlo ani tak o žádný akt odplaty, jako spíše o to, že tento masakr Židů se stal „součástí války za rasové vyhlazení.“ Aby mohl Peter tento svůj postoj podpořit, citoval jiné hlášení Einsatzgruppen, v němž se psalo o židovských ženách, že „projevovaly nestoudné a arogantní chování… Strhávaly si ze svých těl oblečení a totéž dělaly i u svých dětí. Jako částečné odvetné opatření (Einsatz­ gruppen) Kommando… zastřelilo 50 Židů mužského pohlaví.“ Po chvilce odmlky dodal: „Tudíž se domnívám, že toto představuje vskutku velmi dobrý příklad o tomto způsobu odvety a odplaty.“ Když se chtěl Irving dále věnovat tomuto bodu, soudce Gray ho přerušil podstatnější otázkou: „Naprosto nechápu, proč se máme zabývat detaily, jak byli ti lidé stříleni, když už jste dříve uznal skutečnost, že statisíce Židů byly zavražděny oddíly Einsatzgruppen.“ Irving proti tomu vyslovil námitku, že „svědek vynechal čtyři stránky popisu nejohyzdnějších a nejhroznějších detailů“ sovětských zločinů, které Němci odhalili, když vstoupili do Lvova. Soudce Gray – pro něho poněkud netypicky – odsekl: „Takže to mělo ospravedlnit zavraždění 7000 Židů, ano?“ Soudce Gray pak ještě Irvingovi ostře řekl: „Svému případu dobře nesloužíte, když zcela bezúčelně zabíráte čas tímto druhem otázek.“ Navzdory této výtce soudce Graye měla většina dalších Irvingových otázek na Longericha podružný význam. Peter, jenž byl dokonale připraven, s nimi neměl žádný problém. Když skončil svoji svědeckou výpověď, Rampton k němu přistoupil, aby mu poděkoval. Peter se na něho podíval a bez jediné stopy hořkosti v hlase řekl: „Nacisté nám ukradli naši politickou identitu. A teď se nám ji lidé jako Irving snaží znovu ukrást.“

303

(17)

•

Skotačení s gangstery, nebo obviněn ze spolupráce?

P

ři přípravě svědectví, které měl Hajo Funke podat o  Irvingově spolupráci s různými politickými extremisty, jsme nashromáždili dva velké pořadače vlastních Irvingových deníků, jeho korespondence a projevů. Irving protestoval, že většina těchto informací se týkala příslušníků nenásilných extremistických hnutí a jelikož se nejedná o nic „trestuhodného“, tak by tento materiál měl být vyřazen. Soudce Gray připomněl Irvingovi, že jsme v závěru předsoudní části jednání slíbili dokázat, že Irving je pravicový ideolog, který „spolupracuje s pravicovými extremisty a s pravicově extremistickými skupinami v Německu, Británii a Severní Americe“ a že „pravidelně vystupoval s projevy na jejich akcích.“ Tvrdil, že spolupráce s těmito lidmi není žádný zločin a odmítl to považovat za nějakou vinu. Nepřekvapilo, že s tím Rampton nesouhlasil. Nešlo totiž o to, že by Irving jen „seděl v čekárně na nádraží s kýmkoli, kdo se tam náhodou objeví, ale že vedl skupinu neonacistických gangsterů s rozevlátými prapory.“ ­Irving s nimi víc než spolupracoval. „Prostituoval se a nabízel jim své odborné služby… ve prospěch obnovy jistého druhu nacistické anti­semitské ideologie.“

305

Historie před soudem Soudce Gray rozhodl, že bychom měli předložit důkaz, že Irving buď spolupracoval s těmito pravicovými, antisemitskými a protiizrael­ skými skupinami, nebo byl zapojen v hnutí popírání holocaustu. Když Irving viděl, že ztrácí půdu pod nohama, tak si stěžoval, že obracíme toto soudní přelíčení na jakousi sportovní střelnici, kde se „naslepo vystřelují“ jména neonacistů, kteří se náhodou nacházeli ve stejné místnosti jako on. Rampton zdůraznil, že nic takového nemá v  úmyslu. Pouze prokáže Irvingův „těsný a dlouhodobý vztah“ s těmito lidmi.

Uvolnění Eichmannových deníků Ten večer, kdy jsem se vrátila do svého bytu, a zrovna se přehrabovala v kabelce, abych našla klíč, zazvonil telefon. Otevřela jsem a než jsem se dostala k aparátu, musela jsem překonávat horu vzkazů na růžových hotelových papírcích pod dveřmi. A ještě předtím, než jsem se na ně mohla podívat nebo ještě stačit zvednout sluchátko, zaslechla jsem, jak mi počítač oznámil „dostala jsi e-mail.“ Telefon přestal vyzvánět, a tak jsem se podívala na monitor. Dověděla jsem se, že Izrael pro nás právě uvolnil Eichmannův rukopis. V té chvíli se opět ozvalo zazvonění telefonu. Zvedla jsem sluchátko a  na druhém konci se mi představil muž jménem Gabriel Bach. Znala jsem to jméno, protože se jednalo o zástupce prokurátora z procesu s Eichmannem. Nedávno odešel do důchodu jako soudce izraelského Nejvyššího soudu. Generální prokurátor Rubenstein s ním konzultoval záležitost uvolnění Eichmannova rukopisu. Bach mi řekl: „Eichmannův rukopis je na cestě. Přijde ve spěšné zásilce.“ Druhý den již to bylo na titulních stranách novin. Sotva jsem se objevila v soudní síni, když mě oslovil Tobias. Vzrušeně řekl: „Už je tady verze v e-mailu. Ramptonovi úředníci ji teď stahují z počítače.“ Připomněla jsem si, že to vlastně vyvolala otázka mého bývalého studenta Setha. Vzala jsem do ruky mobilní telefon, abych mu zavolala, že díky jeho otázce jsme se nyní dostali na přední strany mnoha novin. Ale když jsem uvědomila, že v Americe jsou teprve čtyři hodiny ráno, rozhodla jsem se, že to počká.

306

Proces Jakmile vstupil soudce Gray, Irving hned začal komentovat zprávu o rukopisu. Bez ohledu na to, kolikrát už jsem ho slyšela, tak tentokrát mně tón v jeho hlasu šel obzvlášť na nervy, když tvrdil, že obhajoba „hodlá nasadit bitevní loď Eichmann v horlivém úsilí zachránit své pozice.“ Irving požadoval, aby Rampton dostal pokyn a co nejdříve mu předal kopii. Rampton ignoroval Irvingovu nadsázku s „bitevní lodí“, ale s vydáním kopie Eichmannova deníku souhlasil.

Německo: „politické hřiště“ Davida Irvinga Hajo Funke je vytáhlý mladík s tak dlouhýma rukama a nohama, až se zdá, že má tyto údy mimo proporci s vlastním tělem. S bystrým pohledem svých zelených očí vypadá, jako by právě zaslechl vtip a hledá někoho, komu by ho mohl převyprávět. Toho mrazivého rána se k soudu dostavil ve sportovní lyžařské čepici stažené až k obočí. Na tváři mu hrál široký úsměv. Pocházel ze Slezska, kde se narodil v roce 1945. Vypadal spíše jako školou povinný žák zápasící se zimním počasím, než jako jeden z předních německých odborníků na sociologické a politické kořeny hnutí nenávistných extremistů v Německu. Jeho práce v této oblasti byla více než jen vědeckým pátráním. Zjistila jsem to v létě předcházejícího roku, když jsem se cestou do Osvětimi zastavila v Berlíně. Jednoho krásného odpoledne jsme seděli v kavárně na Unter den Linden, nádherném bulváru vedoucímu k Braniborské bráně, kde Hajo spílal cizincům, jako je Irving, kteří přicházeli do Německa, aby promýšleli společný postup s nenávistníky. „Dělají jen velké potíže německé demokracii. Musíme se potýkat s nepříjemnými následky, které tím vznikají. Německo jim slouží jako politické hřiště.“ Jak jsem tak pozorovala debatu, kterou Hajo vedl s ostatními členy týmu naší obhajoby, začala jsem se znepokojovat jeho nepříliš dokonalou angličtinou. Někdy mluvil anglicky se slovosledem své rodné němčiny, takže mu sloveso volně vlálo na konci věty. Když ho něco vzrušilo, tak přehazoval předmět za podmět bez jakékoli struktury užití časů.

307

Historie před soudem Hajo si byl vědom těchto svých jazykových limitů a  požádal, zda by mohl svá svědectví podávat v němčině. Anthony a Richard byli přesvědčeni, že s tlumočníkem by vše bylo těžkopádné a snižovalo by to účinek jeho svědectví. Naléhali na něho, aby mluvil anglicky s tím, že pro případ potřeby bude připraven tlumočník. A tak Hajo složil přísahu a usedl na lavici svědků. Uspořádal si papíry před sebou, ohlédl se po našem týmu, a pak se usmál směrem k Irvingovi. Jako by mu telegraficky naprosto jasně sděloval: „Jsem připraven.“ Ve své zprávě Hajo tvrdil, že když Irving navštěvoval Německo před sjednocením, vyhýbal se výslovnému popírání holocaustu. Namísto toho odsuzoval spojenecké bombardování Drážďan, kritizoval „neodčiněnou genocidu“ spáchanou na poválečném vyhnání Němců z bývalých říšských území, napadal Churchilla za jeho politiku, zpochybňoval vinu Německa za rozpoutání druhé světové války a norimberský proces označoval za hanbu. Na sklonku osmdesátých let 20. století, když se objevila Leuchterova zpráva, začal Irving měnit kurz dále doprava a již otevřeně popíral holocaust. Tvrdil, že nikdy nebyli Židé zabíjeni v plynových komorách, že šest milionů zavražděných Židů je „Lebenlüge“ („životní lež“) šířená Izraelem a že holocaust slouží jako nástroj Židů k finančnímu a politickému vydírání Německa. V následujícím desetiletí Irving mluvil o tom, že Poláci vystavěli „makety“ plynových komor, aby mohli „zatracovat a zostouzet německý národ.“ Hajo dále tvrdil, že nový Irvingův kurz časově splýval s násilnější vlnou extremismu, která se vzedmula v Německu a jejíž součástí byly pravidelné slovní i  fyzické útoky proti cizincům a  zahraničním dělníkům. Tento extremismus, jehož kořeny tkvěly ve volné alianci mezi konzervativními nacionalisty a radikálními extremisty, byl nepřátelský vůči mnohorasovým společnostem a označoval etnické menšiny jako kriminální živly a parazity. Popírání holocaustu se této alianci hodilo, protože rehabilitovalo pověst Třetí říše, poskytovalo nacismu životaschopnou politickou alternativu a vštěpovalo hněv vůči Židům. Extremisté byli přesvědčeni, že kdyby byl holocaust, chápaný jako nesmazatelná skvrna na nacismu, vydáván za ostudu, tak by to mohlo vést k obnově nacismu. Irvingův status nezávislého historika sloužil potře-

308

Proces bám této aliance tím, že ji povyšoval na vyšší úroveň, nad obraz, jaký jí až dosud poskytovali pouliční buřiči, vrhači zápalných lahví, gangsteři. Christian Worch, jeden z  prominentních činitelů neonacistické scény v Německu, byl přesvědčen, že Irving mohl pomoci přivést „rezervovanější umírněné“ živly do této jejich radikální sféry. Funke zase považoval Irvinga za katalyzátor pro spojování neonacistů a ostatních radikálních extremistů. Během opakovaných návštěv Německa po jeho sjednocení se Irving vyjadřoval stále otevřeněji ve prospěch popírání holocaustu. Nakonec německé úřady požádaly soud, aby mu zakázal v zemi přednášet. Irving obhajoval svoji pozici argumenty, že jeho vystoupení jsou vědeckými přednáškami a nikoli politickými projevy a že je chráněn občanskými právy ke svobodnému vyjádření badatelské a  pedagogické činnosti. V květnu 1992 bylo proti němu vedeno soudní řízení, v jehož rozsudku se pravilo, že nejen označil „rasové vraždy způsobené nacisty jako lež“, ale že také jeho řeči podněcovaly posluchače „k vyjadřování nacistických názorů na veřejnosti a hlasitě opakovaným sloganům volajícím po obnově nacistické vlády.“ Jeho „pseudovědecké“ argumenty, jak bylo řečeno v soudním spise, byly koncipovány tak, aby pomáhaly extremistům přitahovat k sobě lidi, kteří sice vyjadřovali sympatie k pravicovým tezím, ale vadily jim nacistické zločiny. Hajo přinesl nějaké videozáznamy, aby na nich ilustroval konkrétní případy, za které bylo Irvingovi soudně zakázáno v  Německu veřejně vystupovat. Na jednom z nich je Irving zachycen s ostatními popírači na shromáždění v alsaském městě Hagenau. Ernst Zündel, jenž byl rovněž přítomen, řekl před publikem, že „my slušní Němci se válíme v prasečinách“, které vycházejí ze „základní lži, kterou proti našemu lidu šíří ta židovská chátra (Judenpack).“ Irving pak oblažoval posluchače legráckami o lidech, kteří přežili holocaust. Uvedl, že tito lidé mluvili o „plynové komoře pro jednu osobu“ přenášené po Polsku dvěma vojáky, kteří vyhledávali jednotlivé Židy, jimž se podařilo uniknout před deportací. Irving k tomu řekl: „Tato plynová komora pro jednu osobu vypadala jako přenosné křeslo (sic), ale podle mého názoru zakamuflované jako telefonní

309

Historie před soudem b­ udka, a tak se ptám sám sebe, jak do této plynové komory pro jednoho asi dostali dobrovolně ubohou oběť? Odpověď: Pravděpodobně byl uvnitř telefonní zvonek a když zazvonil, tak vojáci dotyčné osobě řekli, ‚to je asi pro vás.‘“ Dalšími z čelných popíračů, kteří se zúčastňovali těchto shromáždění, byli také Robert Faurisson z Francie a Wilhelm Stäglich, autor knihy The Auschwitz Myth (Osvětimský mýtus). Nejmrazivější pocity z pohledu na tyto videozáznamy ovšem vyvolávalo shromáždění v Halle, na kterém shromážděný dav odpovídal na Irvingovu řeč výkřiky „Sieg Heil! Sieg Heil!“ Když jsem tuto řeč poprvé spatřila na záznamu – a to bylo již před mnoha měsíci – tak jsem měla vnitřní nutkání jít se podívat do Britského muzea na výstavu o starých Asyřanech. Jiný videozáznam, tentokrát z konference v Mnichově v roce 1990, ukazuje velký transparent s heslem „Wahreit Macht Frei“ („Pravda tě osvobodí“). Rampton nechal na tomto místě přenos záznamu zastavit a zeptal se Funkeho, zda tato fráze nepředstavuje „nějaké souznění s jazykem, jaký se používal za nacistické éry?“ Než mohl Funke odpovědět, tak soudce Gray řekl: „Myslím, že všichni víme, o  co se jedná.“ Vzpomněla jsem si na bránu osvětimského koncentračního tábora s nápisem „Arbeit Macht Frei“ („Práce tě osvobodí“). O něco později, když byl Hajo podrobem křížovému výslechu, Irving tvrdil, že tato věta nemá nic společného s nacismem, ale je ve skutečnosti citátem z bible „Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými“ (Evangelium podle Jana, 8.32) a odmítl pokusy spojovat to s holocaustem, jakožto Ramptonovy „soukromé posedlosti.“ Irvinga velice zlobilo tvrzení, v němž Hajo poukazoval na to, že pravicový extremismus byl často spojován s tendencí k „násilí, výbojnosti a teroru.“ Proto se ho Irving zeptal: „Říkáte, že jsem násilná, výbojná a terorizující osoba?“ Hajo připustil, že Irving výslovně nevyzýval k násilí ani je přímo nepodněcoval. To není jeho styl. Ale spojoval síly, které se dávaly dohromady se skupinami, jež jsou „vyloženě zaměřené k násilným činům.“ Po těchto slovech jsem si vzpomněla, jak Hajo vloni v létě řekl:

310

Proces „Lidé jako David Irving nevrhají zápalnými lahvemi. ­Vrhají slova, která způsobují, že zápalné lahve házejí jiní.“

Historie žlutého plastiku Když skončil první den Hajova svědectví, Rampton povstal, zvedl nahoru jasně žlutý kompaktní disk a prohlásil: „Nyní máme CD s Eichmannovými memoáry.“ Oči všech přítomných se okamžitě soustředily na Ramptonovu paži. Jak řekl, slíbil jej půjčit Irvingovi, ale zároveň měl závazek k  izraelské vládě, která jej dosud neuvolnila pro veřejnost. Izrael­ci požadovali, aby Eichmannův rukopis byl použit pouze dočasně, jen pro potřeby tohoto soudu. Rampton tudíž řekl, že se obsah tohoto CD „nesmí dostat na Irvingovu webovou stránku.“ A proto jej odmítl Irvingovi předat, dokud se Irving nezaváže, že jej nepoužije pro jiné účely a neuloží na webovou stránku, ani vlastní, „ani nikoho jiného.“ Irving řekl, že rukopis je ve vlastnictví jiného státu a že se zachová, jak si to přeje Rampton. Soudce Gray se Irvinga zeptal, zda je připraven poskytnout „záruku“, že nedojde k jeho zneužití v podobě dalšího oběhu. Irving s tím velice neochotně a poněkud zachmuřeně vyslovil souhlas: „Mohu poskytnout záruku, že nedojde k  jeho žádnému neočekávanému zneužití.“ Soudce s vážným výrazem ve tváři zavrtěl hlavou a řekl: „Ne, to nestačí.“ Znovu se Irvinga zeptal, tentokrát velmi jasnou řečí: „Jste připraven mi poskytnout vaši záruku… že nebudete toto CD, které vám bude předáno, používat jinak, než k účelům tohoto soudního jednání a zejména, že jej nezveřejníte na své webové stránce?“ Irving se asi musel cítit tak trochu vyplísněn, když s touto podmínkou souhlasil. Rampton pak zamířil přes soudní síň. V natažené ruce nesl malé žluté CD, které obsahovalo čtyřicet let nepublikované a  neprozkoumané paměti muže odpovědného za koordinaci činností, na jejichž konci byla smrt milionů. Fascinovaně jsem sledovala, jak jej Rampton

311

Historie před soudem ­ ředává Irvingovi­, tedy onomu muži, který popírá, že k většině těchto p vražd došlo. Když jsem se pozdě večer vrátila do svého bytu, našla jsem na stole v jídelně větší balíček. Rychlý pohled na zpáteční adresu mi naznačil, že zásilka přichází z Archivu Státu Izrael. Kopie jeho pamětí ve tvrdých deskách dorazila. Ozval se ve mně historik a neodolatelná chuť se do toho hned začíst. Ale vědomí, že jsem již tak hluboce ponořena do detailů vražedného procesu – navíc s hluboce osobními pocity – zapůsobilo, že jsem okamžitě ucukla od takového přímého kontaktu s jedním z architektů tohoto vražedného procesu.

Heroická nacistická minulost Když se Hajo objevil druhý den ve svědecké lavici, Irving se vrátil k tomu, zda slogan z mnichovské konference v roce 1990 – „Wahreit Macht Frei“ – měl být narážkou na osvětimský nápis „Arbeit Macht Frei.“ Soudce Gray seděl a chvíli jen naslouchal. Ale bylo patrné, že je stále více znepokojen. Nakonec Irvinga pokáral za toto téma, o němž již stejně byla řeč předešlého dne a nemělo smyslu o něm dále debatovat. Rampton rychle povstal a navrhl řešení. Přečetl zápis v Irvingově deníku o jeho návštěvě v Berlíně v říjnu 1989. „V 11 hodin dopoledne se konala hojně navštívená tisková konference… zakončená mým sloganem Wahreit Macht Frei. Levičáčtí žurnalisté to brali jako narážku.“ Opět se Irving chytil do vlastní pasti. Jeho vlastní deník odhalil, že vědomě používal toto heslo jako slovní hříčku s heslem, pod kterým procházely miliony vězňů koncentračních táborů. Když Irving stále tvrdošíjně kladl Funkemu otázky o  všech možných malých detailech v jeho poznámkách pod čarou, soudce Gray ho napomenul, že tento jeho křížový výslech „skutečně nikam nevede.“ Zdálo se, že soudcova výtka Irvinga překvapila, protože se rychle začal věnovat té části Hajovy zprávy, která se týkala slavnostní večeře v Mnichově v roce 1990. Irving si do svého deníku poznamenal, že se 20. dubna – v den 101. výročí Hitlerova narození – zúčastnil večeře, kterou „organizoval“ Ewald Althans, nejbližší spolupracovník Ernsta

312

Proces Zündela v Německu a přední pravicový extremista a které se zúčastnila celá řada extremistů a neonacistů, včetně Wilhelma Stäglicha, člena redakční rady magazinu Journal of Historical Review a Karla Phillipa, velmi aktivního popírače. Většinu hostů tvořili Němci, s výjimkou Irvinga a Anthonyho Hancocka, hlavního nakladatele a tiskaře neonacistických materiálů po celé Evropě. Irving si ve svém deníku také poznamenal, že večeři ukončil „Trinkspruch (přípitek), který přednesl Althans na počest jistého státníka, jehož 101. výročí narození připadá na dnešní den. Všichni povstali, připili si, já jsem neměl sklenici, neboť jsem nepil.“ Irving položil Funkemu v souvislosti s touto večeří otázku: „Je tedy ze zápisu v mém deníku patrné… že jsem se k žádnému takovému velice nevkusnému přípitku nepřipojil?“ Rampton vyskočil, aby protestoval k vylíčení přípitku: „Pan Irving by neměl kořenit své otázky interpretacemi jako ‚takový velice nevkusný přípitek.‘ V deníku nic takového není.“ Zamračený Irving se zeptal Funkeho: „Cožpak byste mohl považovat za velice vkusné pro Němce, aby pozvedl číši a pronesl přípitek na Adolfa Hitlera v přítomnosti dvou Angličanů?“ To, co se odehrálo pak, mne zcela překvapilo. Náhle jsem slyšela sebe samu, jak volám: „Ale kdyby tam ti dva nebyli, tak by to bylo docela vkusné!“ Na rozdíl od mých jiných komentářů, které jsem vždy Jamesovi jen šeptala, teď mi to vypadlo z úst na plné obrátky, což jsem si uvědomila teprve tehdy, když se lidé na galerii začali smát. Heather se široce zubila a dávala mi znamení palcem nahoru. Rampton pokýval lehce hlavou směrem ke mně a zřejmě spokojen, že nebyly žádné další námitky, si opět sedl. Uvedena do rozpaků, ale samozřejmě spokojena, že se mi konečně po dlouhé době podařilo „prolomit“ mlčení, jsem se vyhýbala pohledu směrem k soudci Grayovi. Hajo pak ještě na Ramptonovu otázku týkající se propojení slov a násilí řekl, že ti lidé, kteří spáchají násilný čin, potřebují „jistý druh odvahy … aby provedli to, co dělají. Irvingovy návštěvy právě byly tímto druhem posilování odvahy. Když Rampton vyslovil ­domněnku, že lze

313

Historie před soudem tyto soudobé buřiče a provokatéry přirovnávat k Hitlerovi a Goebbel­ sovi, kteří sami nikdy „nemávali klackem, ani nevystřelili z pušky“, ale jejichž slova k tomu podněcovala jiné, Hajo přikývl a pevným hlasem řekl: „Ano.“ Rampton dále poznamenal, že když Irving na shromáždění v Halle prohlašoval, že se nebojí psát o válečných zločinech, „kterých jsme se my, Angličané, dopustili na německém lidu,“ tak se tato jeho slova setkala s nadšeným potleskem. „Překvapuje vás to, profesore Funke?“ Hajo odpověděl: „Vůbec ne.“ Tito lidé se na tomto shromáždění identifikovali s „nacistickou minulostí, s minulostí heroických činů.“ Na shromáždění v Hagenau, kde Zündel mluvil o Judenpack, Irving oblažoval publikum svým vyprávěním o „plynové komoře pro jednu osobu.“ Rampton se zeptal, zda tento způsob rétoriky je „charakteristický pro názory a postoje neofašistů v Německu?“ Hajo odpověděl, že se nejedná o žádný „mírný“ antisemitismus, ale o „otevřený, zuřivý anti­ semitismus.“ Pak se naklonil kupředu a pečlivě vyslovoval, jako kdyby se chtěl ujistit, že navzdory poněkud složitému smyslu jeho slov, mu budou všichni dokonale rozumět: „Pohrdání, obsažené ve slově Judenpack, tento absolutní cynismus, který Irving vztahuje k nejhlubšímu žalu lidí židovského původu, tento způsob extrémního radikálního rasismu, poválečného antisemitismu je… podstatou těchto skupin, které nazývám jako neonacistické skupiny.“ Když Hajo skončil, Rampton tiše řekl: „Děkuji, vskutku velice děkuji, profesore.“ Možná, že jsem se vcítila do svých vlastních pocitů, ale můj ve Skotsku narozený, v Oxfordu vystudovaný, ryby lovící, karikatury kreslící a  rugby milující soudní obhájce zřejmě poděkoval Hajovi za práci, jejíž význam přesáhl tento proces.

•

Pak povstal Irving, aby obhajoval svoji anekdotu o „plynové komoře pro jednu osobu.“ Byla příkladem „odporného“ a „naprosto absurdního“ očividného důkazu, který byl ocitován, aby se prokázala existence plynových komor. Kromě toho také tvrdil, že mluvil na shromáždění

314

Proces o  hrůzách, které oběti v  Osvětimi nepochybně zažily. Cožpak nebylo od obhajoby „nečestné“, ptal se směrem k Hajovi, když použila jen „tuto část… která tak měla představovat celou moji řeč?“ Hajo, jenž byl jinak mírné povahy, pohněvaně řekl, že si Irving nedělal legraci z lidí, kteří přežili holocaust, pouze v tomto jediném případu, ale že to opakoval „opět a opět.“ Když Hajo citoval Irvingův slib založit ASSHOLS, organizaci dosud žijících bývalých osvětimských vězňů, tak řekl: „To přece není možné. Jestliže to ovšem myslíte čestně, jestliže vážně říkáte, že si umíte představit utrpení těch, kteří přežili.“ A tak v závěrečných dnech procesu byl Irving volán k  odpovědnosti. Nemohl zvládnout oba způsoby, které až dosud užíval – nazývat lidi, kteří přežili holocaust, jako lháře a o sobě tvrdit, že není popíračem holocaustu. Po vyčerpání programu tohoto dne přelíčení jsem odcházela ze soudní budovy s Jamesem, Ramptonem a Heather. Když si Rampton zapálil cigaretu, poznamenal, že naše obavy o Hajovu angličtinu byly zbytečné a že čím déle byl v lavici svědků, tím více se z něho stával prokurátor, obratně zdůrazňující morální zásady, které připomínaly jeho jezuitské vzdělání. Řekla jsem ostatním, jak na mne Peterovo i Hajovo svědectví hluboce zapůsobilo. Měla jsem dojem, že neobhajovalo jen historickou pravdu. Ale že hájilo i jejich vlast před politickými dravci. James, jenž strávil nespočet hodin zpracováním materiálu o Irvingově pravicovém extremismu, byl přesvědčen, že Irving považoval znovusjednocené Německo za úrodnou půdu pro svoji politiku. „Zdá se, že se jeho návštěvy v Německu,“ řekl James, „až záhadně lišily od jeho přednáškových cest v Kanadě nebo ve Spojených státech.“ Když jsme vyšli na ulici, Heather poznamenala: „Po celé dva uplynulé měsíce jsme žili ve Třetí říši. Během posledních dvou dní jsme se ponořili do současnosti. Otázkou zůstává: Co je odpudivější?“

315

(18)

•

Plynové komory pro jednu osobu a bělošské Polky

„T

ak, jak se teď cítíte, když už můžeme vidět světlo na konci tunelu?“ Anthony se usmál nad mou otázkou, kterou jsem přednesla, když jsem ho dohnala na schodišti k soudní síni. Dnes bylo poslední řádné zasedání. Potom si uděláme na týden přestávku v jednání, abychom se připravili na závěrečné argumenty. Řekla jsem Anthonymu, že mi připadá těžké pochopit, že se blížíme ke konci. Tento tým, který tak těsně spolupracoval, byl už téměř na rozpuštění. Očekávala jsem, že se mu to bude zdát trochu sentimentální a bude protestovat – až moc – že takto soudní procesy probíhají, formuje se skupina, která intenzivně pracuje a potom se rozpouští. Místo toho on s nepochybnou melancholií souhlasil s tím, že to bude těžké. „Tohle byl dobrý tým a významná bitva.“ Hned potom vyzvala Janet všechny k tichu. Anthony vypadal, že se mu ulevilo.

Strategický nevkus Rampton započal s  přehráváním videozáznamu z  Irvingova projevu z roku 1991, který měl v Ontariu. Irving opakoval svým posluchačům anekdotu „plynová komora pro jednu osobu“, o telefonní budce, ­která

317

Historie před soudem byla – jak řekl – nesena dvěma Němci sem a tam polským venkovem. Irving tvrdil, že podle „očitých svědků“ přesvědčili lidi, aby je dostali do plynové komory, vyzváněním telefonu uvnitř budky. Jeho posluchači se smáli. Rampton záznam vypnul. „Jaké jsou počty očitých svědků a kdo byli ti lidé, co vyprávěli ty příběhy?“ Irving řekl důrazně: „Údajně ti, co přežili Osvětim.“ „Kolik jich bylo?“ chtěl vědět Rampton. „Určitě jeden záznam,“ odpověděl Irving. To bylo vše, co Rampton požadoval. Spoléhaje na rétorický nástroj, který dříve použil, zopakoval jedno slovo z Irvingova ontarijského projevu a přidal svůj vlastní komentář: „ ‚Očití svědkové‘, plurál?“ Irving smetl jeho použití plurálu: „Bylo to jen ‚přeřeknutí‘.“ „Ne, to není přeřeknutí,“ řekl Rampton. „Je to záměrné zveličování… s tímto malým příběhem jste vyvolal spousty smíchu.“ Irving obhajoval vyprávění této anekdoty. Nebyl to jenom absurdní příběh, ale ilustrovalo to skutečnost, jak historici selektivně používají zprávy očitého svědka. Berou ty, co se jim líbí a ignorují ty, co jsou zřejmé nesmysly. Rampton se divil, proč by seriózní historik líčil příběh, který byl „očividně nepravdivý“. A proč, pokračoval, považovali ontarijští posluchači tuto anekdotu za tak legrační? Irving tvrdil, že udržel zájem posluchačů „prokládáním seriózních dokumentů, které chcete, aby slyšeli, materiálem, který je udrží vzhůru“. Rampton nabídl rozdílné vysvětlení. „To, co děláte, je … zesměšňování lidí, kteří přežili a samozřejmě i těch, kteří holocaust nepřežili.“ Když Irving trval na tom, že nezesměšňuje přeživší, odpověděl Rampton tím, že přečetl Irvingovy poznámky o příbězích rozšiřovaných lidmi, kteří „šli do Osvětimi nebo … kteří věřili, že šli do Osvě­ timi, nebo … kteří mohou sami sobě nalhávat a věřit, že šli do Osvětimi …“ Irving řekl svým posluchačům, že tyto „malé legendy“ musí být brány s „výsměchem a … špatným vkusem. (Ale) samotný posměšek není dost. Musíte se k tomu netaktně stavět. Musíte říkat věci jako, že

318

Proces zemřelo více žen na zadním sedadle auta senátora Edwarda Kennedyho v Chappaquiddicku než jich zemřelo v plynových komorách Osvětimi.“ Rampton jízlivě poznamenal, že se Irvingův vtípek setkal s potleskem. Ramptonův hlas se zostřil: „Pane Irvingu, to, co tady děláte je…“ Irving ho přerušil, aby dokončil Ramptonovu větu: „Zesměšňování lhářů.“ Rampton odvrátil pohled od Irvinga: „Ale ano, pane Irvingu, ale proč pak ten aplaus?“ Irving odvětil: „Protože jsem dobrý řečník, pane Ramptone.“ Ramptona zaskočila jeho odpověď. „Cože?“ Tónem, který předpokládal, že odpověď je zcela jasná, Irving zopakoval: „Jsem dobrý řečník.“ Rampton, který opět získal svou stabilitu, měl rozdílné vysvětlení: „Vy… živíte, povzbuzujete ve svých posluchačích nejcyničtější radikální antisemitismus.“ Irving mu zpátky odsekl: „Nezasluhují si snad lháři, aby byli takto demaskováni?“ Soudce přerušil tuto prudkou debatu, aby požádal Irvinga o objasnění svého výroku ohledně lidí, co přežili. „Říkáte, že se dopracovali k tomu, aby uvěřili v to, co říkají o svých zkušenostech, a to je důvod, proč potřebují léčbu psychiatrem? Nebo … že kolektivně říkají lži, úplné klamy?“ Zdálo se, že je Irving šťastný, že může rozšířit své názory přímo soudci a popsal Osvětim jako něco, co se stává podobné náboženství. „Jako v jakémkoli náboženství existují lidé závislí, takoví, kteří věří, že tam byli, lidé, kteří věří, že se dotkli svaté relikvie.“ Irving připustil, že byl nevkusný. Rampton prohodil: „A vaši posluchači to absolutně milují… je to hudba pro jejich uši.“ Irving se napřímil a pravděpodobně zapomněl kontext otázky. Dost pyšně odpověděl: „Cestují někdy 200 mil, aby… mne slyšeli mluvit.“ Rampton vypadal, jako že už odpoví. Potom očividně rozhodnut, že Irvingova odpověď hovořila sama za sebe, pokračoval dál.

319

Historie před soudem

Irving a národní aliance: bezděčné spojení? Z Irvingových deníků a svazků korespondence jsme zjistili, že během návštěv ve Spojených státech amerických promluvil při řadě příležitostí na schůzích sponzorovaných Národní aliancí (NA), organizací, jejímž cílem bylo vybudovat společnosti „po celém světě bělochů“, které jsou založené na árijských hodnotách a vykořenit všude „semitské a  neárijské hodnoty a  zvyky.“ Zakladatel NA William Pierce napsal The Turner’s Diaries (Turnerovy diáře) , které se staly undergroundovou biblí amerických nejpravicovějších extremistů. V odpovědi na naše vyslýchání v přípravném řízení ohledně svého spojení s NA Irving popřel, že by někdy řečnil na jakémkoli z jejích mítinků. Rampton nyní požádal Irvinga, aby přiznal, že toto prohlášení je lež. Když Irving trval trval na tom, že to nebyla lež, Rampton mu připomněl videozáznam, který jsme našli v jeho sbírce a který ukazuje Irvinga pronášejícího projev s praporem NA za levým ramenem. Irving trval na tom, že si nebyl celkově vědom významu praporu, tudíž jeho popření bylo seriózní. Rampton se tvářil skepticky, ale Irvingovo dementi diskuzi nepodrobil. Namísto toho předložil dopis, který Irving obdržel spolu s podrobnostmi příprav pro projev v  červnu 1990 v  Ohio. V  rohu dopisu byla slova „Národní aliance“ a logo této organizace. Irving trval na tom, že si nevšiml ani jednoho. Rampton náhle znovu vypadal, že ho to nepřesvědčilo, ale diskuzi to nepodrobil. Pak požádal Irvinga, aby se podíval do bulletinu Národní aliance, v němž stálo: „Dne l. října organizace v Clevelandu hostila velmi úspěšnou přednášku britského historika a  revizionistického autora Davida Irvinga. Bylo prodáno více než 100 lístků…“ Článek doprovázela Irvingova fotografie. Irving předpokládaje, že ví, na co se ho bude Rampton ptát, mu v tom skočil do řeči: „Viděl jsem to někdy před tím? Odpověď zní ne!“ Rampton požádal Irvinga, aby byl trpělivý a ujistil ho, že jeho otázka teprve přijde, ale až

320

Proces po trochu více dokumentech. Rampton pokračoval a četl zápisky z Irvingova diáře o clevelandské schůzi: „Zdařilá schůze, okolo 150 lidí, mnoho etnických Němců. Příjem na vstupném 500 US dolarů byl schválen plus 1700 US dolarů za prodej knihy.“ Irving důrazně poznamenal, že „neexistuje nejmenší zmínka v zápisu ať už v tomto v diáři či v nějakém jiném diáři… o Národní alianci.“ Rampton opět pokáral Irvinga tónem, jenž by mohl být použit na neukázněné dítě: „Žádám vás, abyste byl trpělivý. Skočil jste mi do řeči, jak to často děláte.“ Potom dosti nonšalantně požádal Irvinga, aby obrátil pozornost k dalšímu dokumentu. Jakmile to udělal, Heather mi podala jednu jeho kopii. Letmý pohled mi odhalil Ramptonovu strategii. Dne 6. října 1991, pět dnů po té clevelandské schůzi, si Irving zapsal do svého diáře: „Celý den jsem jel do Tampy … Dorazil jsem do hotelu Best Western …Ukázalo se, že zdejší schůze je též organizovaná … Národní alian­ cí“ (zdůraznění přidáno). Náznak překvapivého poznání přeběhl po Irvingově tváři. „To právě ukazuje na to, jak je moje paměť špatná.“ Poté, pokoušeje se sama sebe vymanit z této nesnáze, pokračoval „Ano, ale to … dokládá, nemám pravdu, skutečnost, že … jsem neměl nejmenší ponětí, kdo tito lidé jsou.“ V tónu, který jsem dříve neslyšela, se Irving dosti jasně zeptal Ramptona: „Nebylo by tohle tou správnou interpretací tamtoho zápisu?“ Nepřekvapilo, že Rampton nesouhlasil. Znovu přečetl zápis z Irvingova diáře: „‚Schůze zde – Tampa – je také organizovaná … Národní aliancí.‘ Jinými slovy jste věděl, že obě schůze byly organizované Národní aliancí!“ Když Irving prohlásil, že se dozvěděl, kdo byli organizátoři, až po schůzi, Rampton mu připomněl, že na videozáznamu jeho projevu v Tampě zahájil hostitel schůzi oznámením: „Jménem Národní aliance a  Národních avantgardních knih bych rád uvítal pana Davida Irvinga.“ Rampton se dost ochotně zeptal Irvinga: „Chcete revidovat svůj důkaz?“ Zašeptala jsem Jamesovi: „Neptal se ho právě teď Rampton, zda chce připustit, že lhal?“ James se usmál. Irving trval na tom, že ten člověk na videu prostě vložil

321

Historie před soudem odkaz­ na svou vlastní organizaci a že nemá „nejmenší potuchu“, kdo tuto schůzi organizoval. Rampton prohlásil: „Nechme toho… pane Irvingu, ale chci vás informovat, že odmítám každé slovo v této odpovědi.“ V  roce 1998 Irving hovořil ještě na jiné schůzi Národní aliance. Představitel Amerického židovského výboru tuto schůzi navštívil a vzal si tam knihy a nahrávky Národní aliance. Když Rampton požádal Irvinga, aby se podíval na tento materiál, tak to Irving odbyl jako nepodstatné: „Jaký to má možný význam, když leták byl na stole vzdáleném ode mne 100 stop?“ Dříve, než mohl Rampton odpovědět, zasáhl soudce Gray: „Považuji za důležité, abychom věděli, jaký je to druh organizace, na jejichž akcích jste řečnil při třech příležitostech.“ Irving, který vyhlížel trochu překvapen, se obrátil k soudci a prohlásil: „Slavný soude, ohrazuji se proti tvrzení, že jsem oslovil tuto organizaci. Mluvil jsem ke svým lidem, kteří přijeli z celé severní Floridy, aby mne slyšeli řečnit … Jsem si jist, že to bylo přeřeknutí, ale byl bych proti tomu, aby se to dostalo na záznam bez námitek.“ Soudce Gray ignoroval Irvingův protest. Rampton učinil totéž. Přála jsem si, aby se Irvinga dotázal, co mínil výrazem „moji lidé“. V úsilí osvětlit skutečnost, čeho je NA zastáncem, vytáhnul Rampton Statement of Belief (Výpověď víry). Varoval nás, že to zní jako „moderní anglicko-americká verze nacistické ideologie.“ Irving protestoval: „Co to má se mnou společného?“ Rampton zlostně odvětil: „Krmíte tyto lidi svými myšlenkami ohledně holocaustu, pane Irvingu. To je to, co (sic) to má s vámi společného.“ Z části nazvané „Bělošský životní prostor“ Rampton četl: „Poté co choroba multikulturalismu … byla smetena pryč, musíme znovu mít rasově čistý prostor země pro další rozvoj našeho lidu.“ Tato organizace na své webové stránce slibuje vytvoření „arijské společnosti“, v níž budou mladí muži a ženy tančit „polky a valčíky, rejdováky a  gigy nebo jakékoli jiné tance bělochů, ale nikdy vlnící se či trhavé

322

Proces tance podle negroidních džezových nebo rockových rytmů.“ Rampton se Irvinga zeptal, jak s ním varování Aliance o „chorobě multikulturalismu“ souzní? Když Irving řekl, že ne, Rampton mu připomněl jeho prohlášení, že mu bylo „špatně od žaludku“, když viděl černochy hrát za anglický kriketový tým, jeho popis AIDS jako Boží konečné řešení vůči černochům a homosexuálům i jeho návrh, aby černošský hlasatel zpráv byl „degradován na čtení zpráv o loupežných přepadeních na ulici a o raziích proti drogám.“ Irving trval na tom, že to byly vtipy, nikoli „rasistické podněcování“. Rampton pohlédl na Irvinga přes své brýle se zlatými obroučkami. Jeho zdvižené obočí jasně naznačovalo, co si o Irvingově vysvětlení myslí. Rampton se vrátil k prohlášení NA. „Musíme mít bělošské školy, bělošská rezidenční sousedství, rekreační oblasti, bílá pracoviště, bělošské farmy a venkov.“ Irving znovu protestoval: „Ale co to všechno má společného se mnou?“ Rampton hněvivě zdůraznil: „To všechno má co dělat s vámi.“ Než mohl Irving odpovědět, přerušil ho soudce slovy: „Říkáte, že toto je … pro vás novinka? Jak (potom) reagujete na tyto materiály?“ Irving prohlásil: „Je to nejotřesnější špatně napsaný kus propagandy.“ Dokonce ledově klidný Charles Gray se zdál vyvedený z míry. Neschopný – nebo možná neochotný – zakrýt své překvapení zopakoval: „Špatně napsaný?“ „Toto prohlášení,“ pokračoval Irving, „mne v nejmenším nezajímá … a zcela upřímně nepomýšlím si je ponechávat ve své paměti.“ Rampton na chvilku upřel pohled na Irvinga a poté dost záměrně odložil manifest NA. Zdál se šťastný, že se ho zbavil. Zatímco byl Irving vyslýchán, Rampton se náhle zeptal, jestli četl Eichmannův rukopis. Když Irving řekl, že nikoli. Rampton doporučil, aby si vyhledal slovo pro výraz „Vergasungslager“ (plynové tábory). Toto samo o  sobě by zničilo argumenty popíratele. Ačkoli tento rukopis­ skutečně přišel pozdě, aby nám byl dost nápomocen, věděla

323

Historie před soudem jsem, jak byl Rampton vděčný Izraelcům, že nám jej uvolnili. Rampton věděl, jak jsem byla potěšena, že se teď historikové volně dostanou k tomuto materiálu. Předpokládala jsem, že toto byl jeho způsob, jak signalizovat náš vděk. Rampton pokračoval k  novému tématu a  zeptal se Irvinga, co ví o Britské národní straně (BNP), která stojí v opozici proti nebílému přistěhovatelství do Spojeného království a podporuje repatriaci černochů a asiatů zde již žijících. Ta má spojení na National Front (Národní fron­ tu) , skupinu s reputací hrubého násilí vůči přistěhovalcům. Vůdce BNP býval fotografován v holinkách s páskou na rukávě před obrazy Adolfa Hitlera. Irving řekl Ramptonovi, že neví o BNP více než ví o NA. Rampton se zeptal Irvinga: „Hovoříte k nim, že ano?“ Irving odpověděl: „Ne.“ Rampton pokračoval: „Nebo jste to už udělal?“ Irving znovu odpověděl: „Ne.“ Ještě jednou Irving vstoupil do pasti, kterou si sám nastražil. V jeho archívu jsme našli jeho korespondenci s BNP. Po Irvingově druhém – opravdu nekvalifikovaném – „Ne,“ ho Rampton požádal, aby se podíval na dopis, který byl napsán na tiskopisu s hlavičkou BNP. „Britská národní strana, yorkshirská oblast. Vážený pane Irvingu, píši Vám s  odvoláním na dnešní telefonický rozhovor, abych Vás ubezpečil, že budeme opravdu šťastní, když přijedete do Leedsu v pátek dne 14. září, abyste promluvil na zvláštní schůzi severní oblasti.“ Když Rampton čtení ukončil, protestoval Irving, že toto bylo právě jako působení v Americe, kde „místní funkcionář nějaké politické skupiny mne zve, abych přijel a pronesl projev před zastřešující organizací.“ Soudce Gray, který se ozval více než podrážděně, přerušil Irvingovu odpověď: „Ale jděte, pane Irvingu, toto je dopis (sic) na papíru s hlavičkou Britské národní strany.“ Po tomto chození kolem horké kaše pak následoval jeden z podivnějších a více odkrývajících nesprávných Irvingových závěrů. V jeho diáři jsme dříve našli poznámku provedenou, když byl v  Key Westu

324

Proces na Floridě. „12 v poledne telefonoval Kirk Lyons. Jedu do Londýna… na schůzi BNP.“ Rampton se zeptal Irvinga na Lyonse a jeho spojení s  NBP. Po identifikaci Lyonse jako amerického právníka jeho trvání na tom, že neměl žádné povědomí o jeho spojení s BNP, uvedl Irving: „Hovořím-li o  svém prvním právníkovi, kterým byl Michael Rubinstein, jenž byl mým právníkem po 25 let … a možná je známý tomuto soudu.“ Rampton, který vyhlížel dosti znechuceně, odvětil: „Mnozí moji nejlepší přátelé jsou, pane Irvingu, také Židé.“

Židé a zločin Rampton se nyní obrátil na část Irvingovy knihy Goebbels, která přičítala antisemitismus šéfa nacistické propagandy jeho setkání s židovskými zločinci v Berlíně koncem 20. let 20. století. Irving tam napsal, že Goebbels „by upozornil (na) každý nezákonný čin zločinného polosvěta a identifikoval jej jako židovský.“ Irving poté říkal svým čtenářům, že Goebbels se „naneštěstí vždycky nemýlil,“ židé byli vždycky do zločinu silně zaangažováni: V roce 1930 bylo odsouzeno 42 Židů z 210 známých případů pašování drog; v roce 1932 šedesát devět z 272 známých mezinárodních dealerů drog byli Židé. Židé byli zatčeni ve více než 60 % případů týkajících se hráčských doupat; 1903 ze 411 kapsářů zatčených v roce 1932 byli Židé. Irving uzavřel tuto část své knihy zarážejícím tvrzením: „V  roce 1932 ne méně než třicet jeden tisíc případů podvodu, hlavně pojistných machinací, bylo spácháno Židy.“ Irving doprovodil toto povšechné obvinění židovských zločinných činů poznámkou obsahující čtyři rozdílné prameny. Údaje Interpolu v  Deutsche Nachrichten-Büro (DNB), 20. července 1935; a viz Kurt Daluege, ‚Judenfrage in Grundsatz‘ v Angriff, 3. srpna, 1935; o zločinném polosvětě Berlína 20. let 20. století, viz Paul Weig­lin, Un­ verwustliches Berlin a Walter Kiaulehn, Berlin: Schicksal einer Weltstadt.

325

Historie před soudem Rampton začal žádostí na Irvinga, aby blíže určil Kurta Daluegeho, jehož článek v  poznámce Irving uvedl. Irving odpověděl, že byl vedoucím Ordungspolizei, jež je Pořádkovou policií v Německu. Ramptonův skotský přízvuk zazněl trochu výrazněji než obvykle, když jen tak mimochodem dodal: „Ano, pane Irvingu. Řekněte nám o něm dro­ bátko více.“ Irving odpověděl, tak věcně, jakoby by mohl vypočítávat všeobecné aktivity tohoto člověka: „Později byl masovým vrahem. Byl obviněn ze všech vražd na východní frontě.“ Daluege vstoupil do SS koncem 20. let 20. století. V roce 1935 se stal na ministerstvu vnitra šéfem policie, časem řídil Pořádkovou policii, rezervní policejní jednotky, které se na Východě účastnily vražd Židů. Po Heydrichově zavraždění v roce 1942 se stal úřadujícím Reichsprotektorem Čech a Moravy. Nechvalně známý masakr Lidic se stal za jeho dohledu. Za tyto a jiné zločiny byl v roce 1946 popraven na základě rozsudku českého soudu. Rampton dosti posměšně poznamenal: „Člověk by měl být možná dost opatrný ohledně toho, co bylo řečeno panem Daluegem.“ Rampton poznamenal, že Irvingovy statistiky o židovských zločineckých aktivitách vyšly z tiskové konference Daluegeho z července roku 1935, na níž nacistický vůdce řekl zahraničním zpravodajům, že Židé jsou zločinci. V pozdějším článku v Der Angriff, hlavním nacistickém propagandistickém plátku, zopakoval svá obvinění ohledně Židů a postuloval, že ­„počet případů podvodů v  hlavním městě Říše v  roce 1931 … (byl) 31 000 případů. Daluege napsal, že za nacistů tento počet poklesl na osmnáct tisíc, ale „značná část, jestliže ne ta největší z těchto podvodných manipulací, je ještě páchána Židy.“ Když Evans a jeho tým porovnali Daluegeova tvrzení s Irvingovou interpretací v  Goebbelsovi, zjistili dramatické nesrovnalosti. Zatímco Daluege činil Židy odpovědnými z části z těch osmnácti tisíc případů podvodu, Irving napsal: „V roce 1932 ne méně než třicet jeden tisíc případů podvodu, hlavně pojistných podvodů, by bylo spácháno Židy.“ Pomineme-li Irvingovu záměnu let 1932 a 1933 jako nepodstatnou, shledal Rampton, že Irving téměř zdvojnásobil počet případů podvodu připisovaných Da-

326

Proces luegem Židům. Nad to Daluege nezmiňoval „pojistný podvod“. Irving si to očividně vymyslel. Rampton se tady nezastavil. Ačkoli Irvingova poznámka zmiňovala autoritativně znějící „údaje Interpolu“, bylo toto také zřetelně Irvingovým výtvorem. Neexistuje žádný odkaz v tiskové zprávě DNB na Interpol. Irving též opomněl informovat své čtenáře o tom, že DNB nebyla tradiční tisková agentura, ale byla zbraní Goebbelsova ministerstva propagandy.*) „I  když předpokládáme, což já nikoli,“ pokračoval Rampton, „že toto byla nevinná chyba na vaší straně zdvojnásobit počet zločinů připisovaných Židům, myslíte si, že je to správné, kdy vaším pramenem je tento muž, Daluege, nekriticky prostě brát jeho čísla jako pravdivá?“ Irving ignoroval skutečnost, že Daluege jako přední nacista nebyl nestranným pramenem pokud jde o Židy, hájil ho jako hodnověrný pramen: „Byl hlavou německého policejního systému. Byl v postavení, aby to věděl.“ Rampton zamítl Irvingovo vysvětlení. „Toto je případ vašeho úmyslného překroucení fakt tak, abyste mohl nafouknout počet podlých, nečestných Židů v Berlíně v roce 1932 … Zdvojnásobujete Daluegeovy údaje … spoléhal jste na nedůvěryhodný pramen, připsal jste jeho údaje Interpolu a hovořil jste o pojistných podvodech, jež nejsou uváděny v dokumentech Daluegeho.“ Irving nyní trval na tom, že informace ohledně židovských zločineckých činností pocházejí z těch dvou knih citovaných v poznámce pod čarou. Nik naškrábal poznámku a poslal ji Ramptonovi. Rampton ji rychle přečetl a oznámil: „Všechna čísla, jak mi bylo řečeno, vycházejí z  Daluegeho.“ Irving, který opominul zmíněné dvě knihy, teď ­trval na tom, že spoléhal ve svých údajích o židovských zločineckých akti­vitách na Německý ­federální statistický úřad. Rampton se rychle podíval na hodiny na *) Interpol, mezinárodní organizace pro boj se zločinem. Byla vytvořena v roce 1923. Její vedoucí úřad byl ve Vídni. V roce 1938 po anšlusu převzali Němci řízení této organizace a přestěhovali ji do Berlína, kde ji hlavně využívali jako nástroj k perzekuci Židů, Rómů a homosexuálů. Po 2. světové válce byla znovu ustanovena jako mezinárodní organizace.

327

Historie před soudem s­ těně místnosti. Bylo 12.50 hodin. Zdálo se, že velmi stojí o  to, aby se dostal k vlastnímu jednání před tím, než uděláme pauzu na oběd. Podal Irvingovi kopii stránky z  úředních Německých kriminálních statistik. Ukázal Irvingovi na řádku hlavní knihy, která ukazovala ve skutečnosti, že v roce 1932 byly v celém Německu celkem sedmdesát čtyři případy pojistných podvodů. Tisíce případů pojistných podvodů způsobené jen berlínskými Židy byly pouze jasným výplodem Irvingovy představivosti. Rampton, který držel před ním tuto stránku, pravil: „Kterýkoli uznávaný historik by se obrátil na tento dokument, na rozdíl od nějaké fanatické nacistické propagandy, aby zjistil, jaká byla pravda.“ Irving, který už déle netrval na tom, že jeho údaje byly správné, teď argumentoval tím, že pokud se dopustil chyb ohledně židovských zločinců, pak nebyly úmyslné. „Nevytvoříte si reputaci úmyslnými chybami.“ Rampton potřásl hlavou ve značném, a  poněkud teatrálním zděšení a  pronesl: „Nuže, myslím, že jich mám už nyní v kapse od pana Irvinga asi 25 a toto je dvacátá šestá.“ S tím jsme jednání přerušili na oběd. Během oběda se Rampton a Anthony dostali do debaty o dekonstruktivismu, literární teorii, jež zpochybňuje pokusy připsat konečný význam  textu. Využívá jazykového rozboru a „dekonstruuje“ ideologické vlivy, které vytvářejí literární, historické a filozofické texty. Rampton vyzval Anthonyho, aby vysvětlil, proč dekonstruktivismus není právě jinou verzí skepticismu a tudíž se netěší zvláštnímu zájmu nebo významu. Anthony namítal, že zatímco může být formou skepticismu, je také vědním oborem čtení. Ač jsem si myslela, že dekonstruktivismus brán na své nejprostší úrovni, rozvíjel přístup k „textu, jež může znamenat cokoli, co si myslím, že znamená,“ nezúčastnila jsem se debaty. Stáhla jsem se, cucala sklenici vína značky Clos de la Roche, Dujac z roku 1992 a reagovala na jemnou ironii této konverzace těchto dvou mužů, kteří strávili nespočetné množství času na tomto případu jenom proto, aby věnovali jeho poslední chvilky hovoru o literární teorii. Šťastná, že se soudní líčení blížilo ke svému konci, jsem věděla, že budu

328

Proces postrádat nejen tuto soudní partu, ale i okamžiky jako byly tyto s jejich vybranými druhy vína a inteligentní pohotovou odpovědí. Po obědě Rampton položil několik následných otázek a potom bez fanfáry ohlásil, že skončil. Soudce Gray připomněl Irvingovi, že ho bude moci samotného znovu vyslýchat. Irving protestoval. Podstatná část soudního jednání byla u konce. Měli jsme se shromáždit během dvou týdnů na závěrečné jednání, ale devítitýdenní každodenní soudní rutina byla skončena. Příštího dne se několik z nás shromáždilo na slavnostní oběd. Rampton vybral Livebait, rybí restauraci ve Waterloo, která se svými dlaždicovými podlahami a číšníky ve velkých bílých zástěrách byla příjemnou změnou od minimalistických módních londýnských restaurací. Nad obědem s treskou z Doveru a pečlivě vybraným bílým vínem jsme rozebrali předešlé týdny. Rampton ocenil Hajo za to, že dostal Irvinga do defenzivy. „Nemusel jsem Irvinga podrobit křížovému výslechu ohledně jeho německých pravicových konexí. Udělal jste to za mne.“ Poté předal Peterovi skicu, kterou namaloval, když svědčil. Peter se usmál, když se sám uviděl jako svatý Petr stojící v ohrádce pro svědky. Jak jsme hovořili, popíjeli a smáli se, cítila jsem, jak napětí mizí. Hajo řekl, že jsme se vynořili z „vesmíru smrti“.

Soudní omezení a limitovaná očekávání Těšila jsem se na pokračování této slavnostní atmosféry o šábesové večeři toho večera. Vlastně jsem pozvání odmítala, protože jsem se cítila na konci každého týdne vyčerpaná. Tentokrát jsem učinila částečně výjimku, protože hostitelka zmínila, že jeden z hostů je soudce Vrchního soudu. Ačkoli neměl co dělat s naším případem, musel získat svolení Nejvyššího soudce se zúčastnit. Myslela jsem si, že by mi mohl rekonstruovat – nikoli v literárním smyslu – některé události předchozích týdnů. Soudce byl přívětivý a večer byl neformální a uvolněný. Jak se večer chýlil ke konci a čokoládové bonbony značky Fortnum a Mason, které jsem přinesla, šly kolem, obrátil se ke mně a řekl: „Názor na Soudním­

329

Historie před soudem dvoře je ten, že váš obranný tým si vede dobře. Každému připadá, že vyhrajete.“ Myslela jsem si, že by mohl mít nějaké informace zevnitř, tak jsem se ho zeptala tak nestranně, jak jen jsem dokázala: „Jaký je váš zdroj?“ Pochopil, kam mířím, potlačovaně se zasmál a  řekl: „Nikdo neví, co si Charles Gray myslí. Toto je pouze dojem mnoha lidí, kteří se zúčastňovali jednání.“ Pak dodal s ironickým úsměvem: „Dokonce i jeho úředníci si našli čas, aby je navštěvovali.“ Povzbuzena jeho slovy jsem prohlásila: „Chci jednoznačné vítězství. Chci toho chlapa porazit. Strašně.“ Soudce náhle zvážněl a v opatrném tónu dodal: „Dovolte mi, abych vás vážně varoval. Nepočítejte s  rostoucím odsuzováním Irvinga se strany Charlese Graye. Britští soudci praktikují soudní omezení. Soudce, který věří, že svědek lhal, bude říkat ‚neshledal jsem tohoto svědka, že by napomáhal‘. Každý na Soudních dvorech ví, že toto je soudní těsnopis pro výraz ‚On je lhář‘. Avšak soudce to takto neřekne.“ Srdce se mi zastavilo. Slyšela jsem hlasy těch, kteří to předvídali, nehledě na výsledek by toto byla ztracená situace. Říkali: „Mohli byste vyhrát tuto bitvu, ale prohrát tuto válku. Dokonce jestli prohraje, může opětovně interpretovat rozsudek, aby vyzněl jako kdyby soudce ­rozhodl v  jeho prospěch.“ Varovali, že Irving vezme jakoukoli dvojsmyslnost v rozhodnutí soudce a tou ho překroutí ve svůj prospěch. Mé pocity bezprostředního vítězství se vypařily. Zdrženlivý rozsudek by se rovnal porážce.

330

(19)

•

Konečná scéna

S

 obavami o vítězství v bitvě a prohrou ve válce jsem přišla na závěrečná jednání do Soudního dvora. Soudní síň byla plná. Reportéři a  paparazziové, jejichž zájem zeslábl během závěrečných týdnů soudního procesu, čekali. Blumentálovi a Ken Stern se vrátili. Připojila se k nim má sestra, neteř a blízcí přátelé z Atlanty a dalších míst. Všichni ti stálí – z obou stran uličky – byli přítomni. Znovu byli přeživší z  holocaustu v  těsné blízkosti Irvingových příznivců. Byly přidány židle navíc. Cítila jsem se, jako bych byla v divadle, kde se už už chystá zvednout opona k poslednímu představení dlouho hrané hry. Janet Purdueová to bohudík usilovně kontrolovala. Očividně rozhodnuta, že tato příležitost vyžaduje porušení jejích pravidel, dávala lidem pokyny, kam by se měli postavit. Několik lidí dokonce nechala sedět na schodech galerie pro veřejnost. Přišel jeden ze soudních úředníků a vzrušeně oznámil: „Venku je blázinec. Fronta jde z haly, za roh a dolů­ po schodech.“ V 10.25 hodin Janet spěšně a opravdu rázně vstoupila do čela místnosti – její černý talár za ní vlál, jak se s ní pokoušel udržet krok. Vystoupila na hořejší stupeň u soudcovské lavice a obrátila se, aby obhlédla místnost. Dav okamžitě povstal. Podívala se na nás s překvapeným úsměvem: „Ale já jsem ještě nic neřekla.“ Lidé se zasmáli své vlastní pavlovovské reakci a posadili se. O pár minut později se znovu objevila. ­Tehdy její

331

Historie před soudem rozhodný smysl pro autoritu nenechal nikoho na ­pochybách, že nadešel čas povstat. Jak vysílala svou známou výzvu, nechávala každou jednotlivou slabiku ve vzduchu o trochu déle a účinně tak rozdělila slovo na dvě „TI-CHO.“ Jak soudce Gray vstoupil a kráčel ke svému křeslu, jeho dlouhý krok prozrazoval jistou rozhodnost. Poté, co se usadil, přehlédl celou místnost, jako kdyby také posuzoval shromážděný dav. Jednání započalo tak, jak tomu vždycky bylo, hraním si na domácím písečku. Irving řekl soudci Grayovi, že si přeje začlenit do svých závěrečných argumentů poznámky o globální konspiraci vůči své osobě. Soudce Gray již před tím prohlásil toto téma za irelevantní, pokud nebude směřováno přímo na mne nebo na nakladatelství Penguin Books. Irving požádal o svolení a tvrdil, že to vysvětluje můj stav mysli, když jsem údajně musela udělat určité poznámky ohledně orgánů nebo osob, jichž se to týkalo. Zdálo se, že si uvědomil, že svému případu nepomohl poznámkami o  podvodných židovských finančnících, popisem poslanecké sněmovny (Board of Deputies) jako „švábů“ a  obviněním přeživších, že si dali vytetovat na své paže čísla, aby na tom vydělali peníze. Tentokrát soudce Gray souhlasil s Irvingovým požadavkem. Myslím, že z toho nejsou žalobci nadšení, ale myslím si, že to stejně udělám. Soudce Gray měl pravdu. Neměla jsem z toho radost. Nemyslela jsem si, že by jeho rozhodnutí mělo skutečný dopad na rozsudek, ale obávala jsem se, že půjdeme na nedobrovolný a  zdlouhavý výlet prostřednictvím materiálu, který bude přehnaným způsobem prohlašovat o mně, že jsem zapojena v různých ďábelských plánech na zničení Davida Irvinga. Věděla jsem, že Rampton je přesvědčený, že soudce považuje tuto záležitost za irelevantní a neodpoví na tato obvinění o světovém spiknutí. Ze soudního hlediska to bylo moudré rozhodnutí, ale ponechalo to Irvingova neopodstatněná obvinění mé osoby bez odezvy.

Rampton: Irvingova padělaná historie Byl čas začít. Rampton vstal, položil si svůj text před sebe na malé pódium, zhluboka se nadechl a pomalým zrakem přelétl galerii pro veřejnost. Zřejmě někoho hledal. Potom začal.

332

Proces „Kdyby člověk četl některé zprávy sdělovacích prostředků o tomto procesu … mohl by si myslet, že pan Irving byl vtažen do tohoto procesu, aby obhajoval svoji svobodu vyjadřování jako historika. Ve skutečnosti tomu ovšem tak není. Historie této záležitosti je zcela opačná.“ Rampton si byl vědom toho, že jsem proti Irvingovi vznesla vážná obvinění. Tato obvinění byla natolik závažná, že „kdyby byla nepravdivá, pan Irving by byl jasně oprávněn získat velkou částku peněz a soudní příkaz bránící žalobcům, aby opakovali svá obvinění. Ale obvinění jsou pravdivá v každém ohledu.“ Rampton odhadoval, že jsme předložili až na třicet příkladů Irvingových přestoupení zákona v jeho historických studiích. Nemohly být neúmyslnými chybami, protože všechny směřovaly ke stejnému: ospravedlnění Hitlera a  popření holocaustu. Rampton ve svém typickém stručném stylu ilustroval své obvinění pouze dvěma příklady. Irvingovou verzí Kristallnacht – zvláště jeho tvrzení, že Hitler, který o této události nevěděl, byl „zsinalý vzteky“, a když se o tom dozvěděl a pokoušel se „zastavit to šílenství“ – bylo zcela padělané. Ve skutečnosti, pokračoval Rampton, žhářství – a pouze žhářství – proti obchodům, které vlastnili Židé, bylo zastaveno. „Synagogy, domy, byty, hřbitovy a zvláště Židé byli ponecháni na pospas pokračujícímu násilí.“ Irvingovo tvrzení, že pachatelé byli potrestáni, bylo stejně falešné. Rampton zdůraznil, „že nic nemohlo být tak vzdáleno pravdě.“ Úřady zprostily viny všechny, kteří poškodili židovský majetek, a jednali s těmi, kteří byli vinni napadením a vraždou „klepnutím přes prsty“. Pouze ti, kteří se provinili sexuálními zločiny – „hanobením rasy“ – byli stíháni. Vraždění Židů bylo přijatelné. Jejich znásilňování nikoli. Irving to věděl. Citoval z dokumentů, které obsahovaly tuto informaci. Avšak nikdy ji svým čtenářům nesdělil. Ramptonův druhý příklad falšování dějin se týkal Hitlerovy dvoudenní schůzky s maďarským admirálem Horthym v dubnu roku 1943. Irvingův pokus spojovat Hitlerovu starost o Židy v Budapešti s povstáním varšavského ghetta bylo úplným překroucením historie, vzhledem k  tomu, že tato schůzka se konala dva dny před ­ tímto ­ stáním. ­Irving zkreslil hlavní smysl schůzky tím, že řekl, že byla ­ uzavřena

333

Historie před soudem s­   Hitlerovým­ prohlášením, že „to nebylo potřeba (vraždění Židů)“, když to ve skutečnosti bylo „Hitlerovým chladným názorem o potřebě zabíjet židovskou zvěř.“ Tyto dva příklady byly „pouze vrcholem obrovského ledovce řady jiných stejně neslýchaných falsifikací uskutečněných panem Irvingem.“ S trochou rétorické ozdoby zopakoval svůj výrok při zahájení jednání před deseti týdny: „Pan Irving je lhář.“ Obhájci na tuto část případu říkají: „Záležitost potvrzena“.

Manipulace s plynovými komorami Irving, pokračoval Rampton, byl angažován v té samé manipulaci a padělání pramenů týkajících se plynových komor. Avšak během procesu byl nucen ustoupit. „Pan Irving byl donucen k ústupu vzhledem ke zdrcujícím důkazům …připustit, že existovaly hromadné vraždy v ohromném měřítku způsobené plynem v Chelmnu… (a) tábory Belzec, Treblinka a Sobibor a dokonce, že bylo ‚nějaké plynování‘ v Osvětimi.“ Irving také udělal „úskočný ústupek“, že plynové komory v Březince byly používány pro zplynování „předmětů a mrtvol“. Rampton prohlásil, že „kdyby to nebylo tak vážnou záležitostí, bylo by to strašně legrační.“ Rampton se divil, proč by místnost na zplynování objektů a mrtvol měla ve dveřích kukátko? Proč by toto kukátko bylo zevnitř pokryto těžkou kovovou mřížkou? Proč, když budovy krematoria byly v roce 1942 přeměněny na plynové komory, byly skluzavky na klouzající těla do márnice nahrazeny schody? Předpokládalo se, že „předměty a mrtvoly“ budou kráčet dolů po schodech? Irvingovo tvrzení, že plynová komora byla protileteckým krytem, bylo „stejně absurdní“. Představa, že personál SS běží ze svých kasáren jeden a půl míle do krematoria pod krupobitím bomb, byla „jednoduše praštěná“. Irving se pokoušel argumentovat tím, že v Osvětimi nebylo

334

Proces dost paliva, aby se spálily všechny mrtvoly. Když jsme předložili dopis od Bischoffa, šéfa osvětimské výstavby, ukazující, že možná kapacita spálení byla více než dostatečná, jak, zeptal se Rampton, Irving reagoval? „Jedinou odpovědí… pana Irvinga bylo – jako pokaždé – napadení jeho autentičnosti.“ Když byl konfrontován s informacemi, že tento dopis byl nalezen v moskevském archívu právě po válce a byl předložen na procesech s válečnými zločinci v roce 1948 a v roce 1971, Irving tento dopis prohlásil za komunistický padělek. Toto tvrzení bylo též v protikladu s důkazem, že kapacita spalování uváděná v dopise byla „výrazně nižší“ než sovětské poválečné odhady. Proč by komunisté vyráběli falzifikát, který by se různil s jejich vlastní teorií o počtu zabitých lidí? Rampton uzavřel tuto část své závěrečné řeči obžaloby zamítnutím těchto tvrzení – mrtvoly a předměty, protiletecké kryty, nedostatku koksu, padělané dopisy – jako „křehké domněnky založené na zcela bezvýznamném výzkumu.“ Irving, prohlásil Rampton, je „pravicový extremista, rasista a obzvláště zuřivý antisemita“. Irving popsal svůj vlastní projev na neonacistickém shromáždění v Halle, kde byl přivítán skandováním „Sieg Heil“ jako „štváčství“. Rampton zrychlil tempo svých slov. „Proč by se pan Irving tak aktivně angažoval v propagaci těchto historických podvrhů? …Pan Irving je antisemita. Popření holocaustu …je hudbou pro uši neonacistů a jiných pravicových extremistů, které tímto zásobuje.“ Konečně Rampton adresoval otázku, která ještě některé z nás, kteří jsme strávili příliš mnoho času a příliš mnoho let ve vleku Irvingových slov, uvedla do rozpaků. „Jak dalece… je antisemitismus pana Irvinga příčinou jeho omlouvání Hitlera, nebo naopak, je zcela bezvýznamný… Vedl ho, aby prostituoval svou reputaci váženého historika – sice podvrženou, jak teď vidíme, že byla – kvůli podvodné rehabilitaci Hitlera a šíření prudce nakažlivé antisemitské propagandy.“ S tím Rampton, který hovořil o trochu méně než hodinu, skončil. Když se chystal usednout, udělal přestávku a znovu pomalu, jakoby někoho hledal, přejel zrakem galerii pro veřejnost.

335

Historie před soudem

Některé velmi zvláštní otázky Jako další hovořil Charles Gray. Poznamenal, že jsme v  přibližně dva­ceti pěti rozdílných příkladech žalovali Irvinga, že se angažoval v úmyslném překroucení historického záznamu. Soudce Gray se ­zeptal ­Ramptona, zda jsme věřili, že v jiných případech, kde jsme zpochybnili Irvingovy závěry, též úmyslně padělal záznam. „Co se mu nelíbí, to ignoruje.“ Soudce Gray chvíli přemítal než odpověděl: „Tak to je teleskop ke špatnému oku?“ Rampton, potěšen soudcovou metaforou, souhlasil. Poukázal, že jakýkoli důkaz, který je v  protikladu s  Irvingovými dříve existujícími závěry – letecká fotografie zobrazující díry ve střeše nebo Bischoffův dopis o spalovací kapacitě – odmítá jako padělek. „Jeho popírání musí mít jiný program,“ pokračoval Rampton, „protože nemůže být výsledkem ryzího historického výzkumu bona fide a přemýšlení.“ Soudce Gray uvedl svou následující otázku poznámkou: „Je důležité, že je mi zcela jasné, co to je, o čem to svědčí … vy to vysvětlujete jako existující úplnou perverzní slepotu a provádění toho, co je účinně neonacistickým programem. Je tomu tak?“ Rampton, který znovu přikývl v souhlasu, odpověděl: „Je v základě hluboce antisemitský a neo­ nacistický.“ Soudce Gray sevřel rty a chvilku počkal, jako by přemítal nad Ramptonovou odpovědí. Potom položil, co nazval svou „poslední otázkou“: „Pokud je někdo anti­semitský… a extremista (je) zcela schopen být, jako kdyby to bylo možné, čestně antisemitský a  čestně neonacistický ve smyslu toho, že se drží těchto názorů a vyjadřuje tyto názory, protože jsou to vskutku jeho názory?“ Rychle jsem zkontrolovala počítačový monitor, abych se ujistila, že jsem dobře slyšela. Naznačoval soudce Gray, že jestli Irving čestně věří svým antisemitským a rasistickým výrokům, jsou přijatelné? Podívala jsem se na Jamese a očekávala jsem, že mne ujistí, jak tak často dělával, a řekne mi, že jsem předrážděná. Místo toho zděšeně po-

336

Proces třásl hlavou. Otočil se a upřel zrak na Anthonyho, který také vypadal ohromeně. Soudce Gray pokračoval. „Zdá se mi, že … antisemitismus je zcela separátní tvrzení, jež skutečně má opravdu malý význam pro váš širší a možná mnohem důležitější případ, že pan Irving manipuloval údaje a falšoval archiv nebo říkáte, že jsou nějakým způsobem spojeny?“ Názor soudce Graye, že Irvingův antisemitismus „měl malý význam“ pro náš případ, byl ohromující. Opětovně jsme namítali, že Irvin­gův antisemitismus byl neúprosně spojen s jeho popíráním. Rampton se zdál rovněž vyveden z míry. Jeho počáteční odpověď byla ­necharakteristicky váhavá. „Předpokládám, že jsou pravděpodobně spojené.“ Po chvilce váhání již hovořil o trochu méně nejistě: „Předpokládám, že jsou spojené.“ Potom, když získal svou slovní oporu, byl zcela rozhodný. „Spojitost mezi popíráním holocaustu a omluvou Hitlera z antisemitismu je opravdu snadné vytvořit, protože co víc by chtěl historik, který je antisemita, udělat pro ospravedlnění Hitlera, o což se pokoušel tím, že po léta říkal o historii lži, co víc by chtěl udělat než popřít holocaust?“ Soudce Gray se vrátil zpět ke svému původnímu tématu. „Ano, on může věřit tomu, co říká. To je to. Proto je to tak důležité.“ Potřásaje hlavou sem a tam Rampton trval na tom, že neexistovaly žádné dobré historické důvody k popření holocaustu, Irving musel mít jiný. „Nejdivnější věcí pro opravdového a  hlubokého antisemitu je… vskočit do popření holocaustu … a vláčet ho po světě … k posluchačům antisemitům a neofašistům.“ Soudce Gray se zdál, že přemýšlí nad Ramptonovými slovy, a zamyšleně řekl: „Toto je jiný pořad jednání, řekl byste?“ Všechny stopy Ramptonovy nejistoty byly pryč: „Ano, to je jiný pořad jednání … propagace antisemitismu … Vzhledem k tomu neexistuje … absolutně žádný skutečný historický základ pro popření holocaustu, a když máme důkaz, že pan Irving je antisemita, spojitost mezi jedním a druhým se vytvoří jistě velmi snadno.“ S  tím soudce Gray vyzval k  pětiminutové přestávce v  jednání. Měla přijít Irvingova závěrečná řeč. Obrátila jsem se k Anthonymu a Ramptonovi. Rampton vypadal zmateně, Anthony poprvé za těch

337

Historie před soudem pět let, co jsem ho znala, nebyl schopen slova. Ken Stern, který se specializoval na studium extremistů a antisemitů, vypadal jako jelen ve světle reflektorů auta. Byla jsem vystrašená. Jak mohl soudce Gray tvrdit, že Irvingův antisemitismus měl malý význam pro náš případ? Rampton, který vypadal, že se soustřeďuje více než kdy předtím během procesu, prohlásil: „Obávám se, že Charles Gray pro les nevidí stromy.“ Divila bych se, kdyby někdy nějaké viděl. Jak jsme se připravovali, že budeme pokračovat, zeptala jsem se Ramptona, zda ­někoho hledal, když ­přehlížel ­galerii. „Ne,“ odpověděl, „chtěl jsem jen vidět ty, kteří přežili a jejich potomky, abych se ujistil, že jsem si vědom toho, že tam jsou. Tento proces jim způsobil mnoho bolesti. Chtěl jsem jim vzdát poctu.“

Banquoův duch, lháři a pornografové Irving vstal. „Tento proces se týká mé reputace, jako člověka, stejně jako bezúhonného historika a – díky poznámkám učiněným panem Ramptonem – jako otce.“ Penguin a já jsme se pokoušeli zbavit ho „povolání historika“. Tento případ, řekl, se týká svobody projevu. Pokud prohraje, historici se budou bát zeptat na nepříjemné otázky o holocaustu. Popřel, že falšoval prameny. Jeho interpretace událostí nemusela být „nejpravděpodobnější, ale nikdy nebyla zvrácená“. Naše obvinění, že vědomě manipuloval s  důkazy, byla „hnusně odporná“. V  nejhorším případě udělal nějaké „nevinné chyby“. Některé vznikly z mnoha konceptů, jejichž prostřednictvím vytvářel své rukopisy. Irving přiznal, že přeřadil data schůzky Hitler-Horthy, ale obvinil nás, že z této chyby děláme příliš mnoho. Prohlásil svědectví Marie Vaillant-Couturier, která svědčila v  Norimberku o  nevěstincích v  táborech, že byla plná „absurdit“, že soudce Biddle zamítl celé její svědectví. Naše obvinění, že zfalšoval Daluegeho židovské kriminální statistiky, bylo „bezvýznamné“. Kdybychom překontrolovali všechny jeho zdroje, přišli bychom na statistiku, kterou citoval Irving. Neposkytl soudu tyto zdroje, nepřekvapilo nás to. Pouze prohlásil, že nemáme pravdu.

338

Proces Dobře v druhé hodině svého vystoupení se Irving obrátil k „mezinárodnímu úsilí“ proti své osobě. Jeho neslýchaná tvrzení byla odpovědí na toto úsilí zničit ho. „Pokud jsem obviněn z jistých postojů, nebo rozšiřování určitých nechutných poznámek, tyto přechodné chybičky jsou… vysvětlitelné na základě… třicetileté mezinárodní snahy skupiny organizací zničit moji legitimitu jako historika.“ „Existovali skuteční odpůrci,“ hřímal Irving, „ale nebyli na soudu, jejich přítomnost s  námi však byla jako Banquoův duch. Mohl jsem zahájit svůj výzkum s čestnými úmysly, ale oni mne zavedli na scestí, že mi poskytli ‚roh hojnosti odporné špíny‘“. Zvedaje své dlouhé ruce ukázal ukazováčkem směrem ke mně a prohlásil: „Upadla do špatné společnosti.“ Moje přítelkyně Rela, která přijela z Philadelphie, mi na závěr jednání poslala poznámku: „Zdá se, že se nemůže rozhodnout, zda jsi tou mocnou včelí královnou, která manipuluje trubce po celém světě, nebo jehňátko, které bylo svedené na scestí.“ „Osvětim,“ zaútočil, „se stala jako samotný holocaust průmyslem, velkým kšeftem v tom nejnechutnějším způsobu.“ Nikdo nezná počet obětí, které tam zemřely, nebo zvláštní události spojené s jejich smrtí. Najednou se Irving odmlčel, sklonil hlavu a temným hlasem pronesl: „Nikdy jsem nezapomněl v ničem, co jsem řekl nebo napsal nebo udělal, na strašné utrpení, které bylo způsobeno lidem v  táborech, jako byla Osvětim.“ Potom veškeré stopy empatie zmizely z jeho hlasu, zaútočil na očité svědky, kteří svědčili o existenci plynových komor. Příslušník francouzského Sonderkomando, David Olére, pornograf, který portrétoval „oběti nacistických zabijáků většinou jako dospělé mladé dívky, celé nahé.“ Heather sebou bolestí trhla. Nejnestoudnějšími lháři byli ti, kteří tvrdili, že viděli otvory ve střeše plynové komory. I van Pelt prohlásil: ‚Je jasné, že tyto otvory už v té střešní desce nejsou.‘“ Jakmile to řekl, soudce Gray ho přerušil: „Ale to není zcela přesně, není-liž pravda? Myslím, že to, co van Pelt říkal, bylo, že stav zborcené střechy je tak špatný, že prostě nemůžete vidět, kde by ty otvory měly být, pokud tam byly.“ Rampton, který s van Peltem navázal velmi blízký osobní vztah, už byl na nohou. Jeho oči vyzařovaly zlost, když

339

Historie před soudem obvinil­ Irvinga ze „soustavného zkreslování důkazů mého svědka“. Irving se podíval na Ramptona rozmrzele, ne-li s pohrdáním, a zeptal se: „Mohu teď pokračovat bez neustálého přerušování?“ Soudce Gray ho napomenul: „Nemyslím, že tohle by bylo fér. Pan Rampton se, myslím, vyjádřil krajně zdrženlivě… jedná se o velmi zásadní překoucení svědectví pana van Pelta.“ Irving hleděl rozmrzele na Ramptona, když pokračoval s obranou svých teorií týkajících se plynových komor. Ty mohly být protileteckými kryty. To by vysvětlovalo kukátka, která byla „standardním osazením“ na dveřích protileteckých krytů, ­dobře utěsněných proti plynu. Když to Rampton uslyšel, vyslal něco mezi ­ hněvivým ­ vzdychnutím a  zamumláním nespokojenosti. Soudce Gray zastavil Irvinga uprostřed věty a podíval se na Ramptona: „Myslím, že by bylo jednodušší, pokud by zde na druhé straně soudu nebyla taková neskrývaná reakce na to, co říkáte.“ Rampton vypadal, že byl přiveden do rozpaků a omluvil se.

„Mein führer“: surrealistické přeřeknutí Irving se pustil do našeho tvrzení o  jeho „rasismu a  antisemitismu“ s rychlým pohledem na lavici a jakýmsi spikleneckým úsměvem: „Mám dojem, že jste jimi neudělali na jeho ctihodnost přílišný dojem.“ Soudce Gray ho rychle vyvedl z omylu: „Pane Irvingu, ohledně jakékoli části tohoto soudního případu nemějte žádné dojmy.“ Irving se trochu zahanbeně usmál a pokrčil rameny: „Byl to dobrý pokus.“ Irvingova poznámka mne zasáhla jako metafora pro jeho modus operandi. Udělal „dobrý pokus“, aby dokázal Hitlerovu nevinu, z berlínských Židů kriminálníky, z plynových komor výtvory „Disneylandu“ a  také mnohé jiné. Do tohoto soudu většinu z  jeho „pokusů“ prošla, aniž je někdo napadl. Jak se jeho projev přesouval ke třetí hodině, začala jsem se na svém sedadle vrtět. Trápila jsem se frustrací a hlubokým vyčerpáním. Antho­ ny, který se za poslední dva měsíce celkem stal přeborníkem v pozorování mých zad – v mnoha ohledech, ne jen v jednom – mi poslal lístek:

340

Proces „Bojím se, že pokud bude ještě dále pokračovat, budu ti muset zabránit, abys nevyskočila a neřekla: ‚Vzdávám se! Vzdávám se! Prosím, jen už přestaňte mluvit.‘“ Důkaz, který jsme uvedli o jeho kontaktech s německými extremisty, byl anulován jako pokus ho očernit. Takový byl případ z roku 1991 – shromáždění v Halle. Přicestoval krátce před projevem a hovořil jen pár okamžiků, když dav začal skandovat „Sieg Heil! Sieg Heil!“ Obhajoba, obvinil nás, si z těchto výkřiků mnoho dělá, ale ignoruje fakt, že se je pokoušel zastavit. „Jsem jasně slyšet, jak říkám ‚To nesmíte‘, protože volali hesla ‚Sieg Heil.‘“ Irving se horlivě snažil distancovat se od těchto provolání. To může vysvětlovat to, co se potom stalo. Poté, co zopakoval, že se pokusil zastavit toto skandování, podíval se na soudce Graye a místo toho, aby ­zdůraznil své poznámky slovem „Slavný soude“, jak to běžně dělal, oslovil ho „Mein Führer“. Nastal okamžik naprostého ticha, jak celá soudní síň – včetně soudce Graye – ztuhla. Potom každý vybuchl smíchy. Ken Stern se otočil k Jamesovi a řekl: „To je z Doktora Divnolás­ ky.“ Za mnou jsem slyšela, jak si někdo pobrukuje melodii z Twilight Zone (film). Irving, který vůbec nepochopil, co se stalo, pokračoval dál a obviňoval nás, že jsme užili „vinu sdružováním představ“, abychom jej propojili s extremistickými živly. Naše taktiky mu připomínaly „inkvizice řízené senátorem Josephem McCarthym“. Zaútočil na Evansovy „odporné pokusy pošpinit a zprofanovat mé jméno které, doufám, ho dlouho bude ještě strašit v  Cambridgi.“ Zamítl projednávání své přednášky pro IHR nebo Národní alianci slovy: „No a co?“ Mluvil před jakýmikoli posluchači, kteří mu chtěli naslouchat. Obhajoval své pojetí drážďanských ztrát na životech. Potom, po téměř čtyřech hodinách, požádal, aby mu soudce Gray přiřkl „odškodné za nactiutrhání a aby vydal soudní příkaz bránící… v dalším publikování či působení vyřčených nebo podobných slov, které mu jakožto navrhovateli nactihutrhají.“ Tím ukončil svou řeč. Rampton vstal, aby se omluvil za svůj výbuch. „Měl jsem to v mých letech už vědět… někdy je velmi obtížné udržet se, když člověk vlastně slyší, jak svědectví jednoho z mých vlastních svědků je nesprávně

341

Historie před soudem interpretováno.“ Soudce Gray přijal jeho omluvu. Zdálo se, že bude vstávat, když se najednou zeptal Irvinga: „Vzdáváte se posledního slova, že?“ Byla jsem překvapena, když Irving souhlasil. Tím přelíčení skončilo.

342

VÝSLEDKY

•

Soudce Charles Gray čte svůj rozsudek přeplněné soudní síni

(20)

•

Den soudu: řetězce telefonátů, žalmy, přeživší beze spánku

P

o závěrečných argumentech jsem se na dva týdny vrátila do Atlanty. Vynesení rozsudku bylo naplánováno na úterý 11. dubna. Jednou ráno mi zavolal James, aby mne informoval, že právníci dostanou rozhodnutí v pondělí, dvacet čtyři hodin před tím, než bude čteno u soudu. „Můžeme o  tom hovořit, nebo musíme do úterý mlčet?“, zeptala jsem se. Odpověděl: „My je nemůžeme říci nikomu. Včetně našich klientů. Nemůžeme vám je říci dříve než hodinu před tím, než je soudce Gray bude u soudu číst.“ Byla jsem naštvaná, že to budou vědět a já ne. James mi vysvětlil, že toto uspořádání dovoluje advokátům vítěze, aby připravili „nákladový příkaz“, požadavek, aby poražená strana okamžitě zaplatila část nákladů. Zdráhavě jsem přijala Jamesovo vysvětlení, dokud nedodal, že, jelikož je Irving svým vlastním advokátem, dostane jej také v pondělí. Polilo mne horko. Zdálo se mi to jasně nefér. Byla jsem pozorovatelem tolika věcí z této ságy navzdory skutečnosti, že se to týkalo mé práce a mé reputace. Byla jsem přinucena sedět a naslouchat falešným tvrzením o svém přesvědčení. A teď Irving – který inicioval tuto

345

Historie před soudem žalobu – by měl znát výsledek o dvacet čtyři hodiny dříve než já. V té chvíli mi připadalo, že je to více, než mohu snést. Náhle se těch pět let potlačovaných frustrací vyřinulo v  jediném nepotlačovaném proudu mučivé úzkosti. Kolega, který vstoupil do mé kanceláře, vyjádřil obdiv k mým „barvitým vyjadřovacím schopnostem“.

Adrenalin a andělské sbory Vrátila jsem se do Londýna v neděli 9. dubna. U večeře jsem Jamesovi a jeho ženě Anně řekla o svém neustálém strachu, že rozsudek bude tak zdrženlivý, že by ho Irving mohl prohlašovat za vítězství. James nebral mé obavy v úvahu. Ještě naštvaná, že advokáti dostanou rozsudek dříve, jsem Jamesovi řekla, že jsem vymyslela schéma. „Zeptám se: ‚Jaké je počasí?‘ V závislosti na rozsudku mi můžeš odpovědět buď jasno a slunečno, nebo zataženo, nebo temno a bouřlivo.“ Jamesův pohrdavý smích udělal jasno, že můj plán byl předem odsouzen k nezdaru. V pondělí směřoval neustálý proud zpravodajů a personálu s kamerami do mého hotelu. S vědomím, že rozsudek už je v rukou mých advo­kátů, se ptali, zda mám nějaké „tušení“ výsledku. Řekla jsem jim, že nemám a přiznala jsem, že je to až mučivě těžké zůstávat v temnotě, když oba moji právníci i Irving rozsudek znají. Opatrná v předpovídání vítězství jsem pečlivě zaznamenávala svá slova. I když jsem nemohla mluvit tak volně, jak bych si přála, připadalo mi osvobozující nebýt závislá na jiných lidech, aby mluvili za mne. Přesto, že jsem se pokoušela vypadat uvolněně, reportér z mých „domovských“ novin, Atlanta Jour­ nal Constitution, viděl věci rozdílně: Nad kávou den před vynesením rozsudku Lipstadtová – popsaná … londýnskými Timesy jako „okouzlující rusovláska“ – byla ustaraná tak, jak lidé často bývají, pokud se stanou středem pozornosti. V Británii, stejně jako ve Spojených státech, byla zobrazována jako obránce dobra proti koktavému princi temnoty Davidu Irvingovi. V obývacím pokoji jejího elegantního londýnského hotelu jí servírka přinesla malou por-

346

Výsledky celánovou kávovou konvici. „Jste nervózní?“ zeptala se servírka zdvořile, když stavěla konvici a šálek na stůl před Lipstadtovou. ­„Adrenalin, adrenalin,“ řekla Lipstadtová, která se evidentně rozhodla, že toto je veškerý stimulant, který potřebuje, a požádala o kávu bez kofeinu. Uniformovaný vrátný každé ráno během procesu popřál Lipstadtové, když odcházela k soudu, hodně štěstí. Když se večer vracela, ptal se, jak to proběhlo. „Recepční mi říkal, abych byla optimistická, protože na to, abych byla pesimistická, je dost času potom,“ řekla, zřejmě pyšná na tu kvazirodinu, kterou získala v hotelu. Lipstadtová jde vzhůru do boje a věří, že ta záležitost za ten boj stojí. Douglas Davis, korespondent židovské Telegraphic Agency, se mne zeptal, co jsem od konce soudního jednání dělala. „Vrátila jsem se do Atlanty, abych se připravila na Pesach. Mám dvacet lidí, kteří přicházejí na seder.“ Překvapeně se mne zeptal: „COŽE jste to dělala?!“ Ostatní hosté v  hotelové hale vzhlédli, zvědavi na to, co jsem dělala, že to vyvolalo takovou odezvu. Davisovi připadalo těžko pochopitelné, že v předvečer rozsudku jsem se připravovala na Pesach. Odpověď na další Davisův dotaz – „Změnil soudní proces váš život?“ – se zdála zřejmá. Připravovala jsem se na Pesach roky a  vůbec nikomu to vůbec nepřipadalo nějak zajímavé, tím méně pro to, aby to bylo v novinách. Během těch interview měla řada novinářů poznámky k mé „důstoj­ nosti“ během soudního procesu. Protože jsem nedělala nic, než byla zticha, byla jsem zpočátku vyvedena z míry jejich reakcí. Pak jsem si uvědomila, že moje mlčení bylo dramatickým protikladem k Irvingovu chování. Reportérka Reuters si vzpomínala, jak jí Irving vyprávěl, že jeho „domácími zaměstnanci“ byly „velice atraktivní dívky s pěknými ňadry“. Ještě po dvou měsících byla z toho setkání „ohromena“. Londýnský dopisovatel izraelského listu Haaretz popisoval, jak, když spolu se svým kolegou Tomem Segevem navštívil Irvinga, řekl Irving své dceři Jessice, té, které zpíval „Jsem arijské děťátko“, že Segevova plešatost je rozhodně židovským znakem. Ve srovnání s tímto nebylo těžké se zdát důstojnou.

347

Historie před soudem Do časného večera mediální blázinec opadl. Ken Stern dorazil z Brooklynu. Dali jsme si spolu láhev vína a lehkou večeři, ­kterou jsem ­připravila v mé maličké kuchyňce a dohadovali se o rozsudku. ­Advokát, který obhajoval před Nejvyšším soudem, Ken, sdílel mé ­obavy ohledně váhavého a víceznačného rozsudku. Nikdo z nás nevěděl, co má očekávat poté, co soudce Gray položil během posledního dne své dotazy. Náš rozhovor byl opakovaně přerušován telefonáty z Francie, Německa, Polska, Izraele, Spojených států, Kanady, Mexika a Austrálie. Dověděla jsem se, že ranní minyan v mé synagoze bude recitovat Žalm 51 – „Bože, a tak se ukážeš spravedlivý v tom, co ­vyřkneš, ryzí ve svém soudu.“ Další přátelé vytvořili mezinárodní telefonní řetězec a e-mailový distribuční soupis, aby šířil ta slova. Moje sestřenice, lady Amelie Jakobovitsová, známá v britské židovské komunitě jako ­„Lady J.“, volala z Polska, kam doprovázela skupinu dvou set ­mladistvých na turné po židovských místech. „Deborah,“ řekla, „ti mladí lidé se za tebe modlí.“ Kolem 11. hodiny večer mi zavolal Ben Meed, prezident Americké skupiny Židů, kteří přežili holocaust, a zároveň člověk, který přežil varšavské ghetto. Podsaditý hnědovlasý muž, jehož životem byl svět přeživších holocaust. „Deborah, dnes můžeš tvrdě spát, protože nikdo z nás spát nepůjde.“ Nemusel nikoho „z nás“ blíže určovat. Existuje jistý židovský aforismus: „Věci, které vycházejí ze srdce, do srdce vstupují.“ Tak to také bylo. Zjistila jsem, že si dost dobře nedokážu představit přeživší holocaust neschopné spát v  očekávání rozsudku. Po dlouho trvajícím mlčení na mé straně se Ben, který se bál, že naše spojení bylo přerušeno, zeptal: „Jste tam?“ Ujistila jsem ho, že jsem, a popřála mu dobrou noc. Sedla jsem si ke svému psacímu stolu a zdrcena tím vším jsem se dívala na londýnské ulice. Adrenalin byl pryč. První noc Pesachu se nazývá „Noc bdění“, protože židovská tradice postuluje, že Bůh bděl nad Izraelity, když prchali z Egypta. O večeru Sederu židé neodříkávají modlitby, žádající, aby je Bůh ochraňoval po celou noc, protože podle tradice Bůh je již na stráži. Pochybovala jsem, že tohle měl Ben na mysli, když mi řekl, že přeživší nebudou spát, ale, když jsem konečně šla spát, představovala jsem si, že mne obklopuje

348

Výsledky sbor strážných andělů, jejichž životy byly utvářeny holocaustem a jeho průvodními hrůzami.

Žádné další čekání Příštího rána jsem vstala časně. Moje kondiční cvičení bylo rozhodné a promyšlené. Vyhnula jsem se klábosení s ostatními ranními cvičícími. Jak jsem prošla halou ve svém propoceném tričku a šortkách, hotelový personál mi tiše popřál štěstí. Hotelový poslíček mi ukázal palec nahoru. Recepční předvedl, že mi drží všechny palce. Pečlivě jsem si načasovala svou přípravu tak, abych do kanceláří Mishcon dorazila přesně v 9.30 hodin. Nechtěla jsem tam přijít dříve a nervózně čekat v přijímací místnosti. Nechtěla jsem přijít pozdě a zmeškat poslech zpráv. Zuřila jsem, když se mé taxi dostalo do stálé dopravní zácpy na Piccadilly. V 9.30 hodin jsem stále ještě byla několik bloků od kanceláře. Zavolala jsem Anthonymu: „Je devět třicet. Tak co?“ Se smíchem řekl: „Vyhráli jsme … ohromně.“ Když jsem zaječela, řidič šlápl na brzdu. Moje papíry se rozletěly na všechny strany. Ujistila jsem řidiče, že je vše v pořádku. Anthony pokračoval: „Ve všem jsme vyhráli vyjma Goebbelsových deníků v  Moskvě.“ Ignorujíc fakt, že sklenice byla v podstatě zcela plná, vyjádřila jsem své ohromení, že jsme prohráli Moskvu. Anthony mne ujistil: „To nehraje roli. Počkej až uvidíš, co všechno řekl soudce o  tom ostatním.“ Taxík mezitím dorazil ke kancelářím a já jsem vyběhla bez zaplacení. V rozpacích jsem se vrátila a dala jsem řidiči deset liber za pětilibrové svezení. Příliš rozrušená, než abych čekala na výtah, jsem vyběhla po schodech. V  této chvíli byla britská rezervovanost vyhozena z  okna. Anthony, James a  já jsme se vzájemně objali. Dorazila Laura Tylerová, rozesmátá od ucha k uchu. Zatančily jsme si vítězný taneček. Během předchozích měsíců, i když byla pomocný právnický personál, plnila Laura úkoly obvykle ukládané advokátům. Na strategických ­schůzkách

349

Historie před soudem přispívala tak, jako by byla rovnocenným partnerem týmu, jímž ve skutečnosti byla. Její práce jí vynášela jenom chuťovky. Mishcon ji pozval, aby na základě dokončení právnického kurzu, který měla začít na podzim, vstoupila do firmy. Michaela, Anthonyho sekretářka, mi vřele poblahopřála a sdělila mi, že přišla, aby si vyslechla rozsudek. Potěšilo mne to. Byla oddanou pracovnicí během celého procesu. James mi podal 355stránkový rozsudek. Už v něm vyznačil významné části. „Sedni si a čti. Budeš potěšena.“ Soudce Gray začal své nálezy oceňováním Irvinga jako „válečného historika“ a popsal ho jako „schopného a inteligentního (zdůraznění přidána).“ Potom to s ním šlo s kopce. Naše kritiky jeho práce byly „téměř stále dobře podloženy.“ Irving „významně zfalšoval to, co důkazy, objektivně prozkoumáno, odhalují.“ Výběr slov soudce Graye, kterými popsal Irvingovy písemnosti, týkající se holocaustu, byl jasný: „překroucení“, „zkomolení“, „zavádějící“, „neomluvitelný“, „výsměch“ a „neskutečný“. Zvedla jsem ruce na znamení vítězství a vypadala jsem spíše jako profesionální boxer než jako profesorka. Ale byla tu práce. Naplánovali jsme tiskovou konferenci po rozsudku. Pár dnů před tím jsem navrhla prohlášení, které se mělo přečíst. Napsala jsem jej v očekávání vítězství, ale mé obavy nestranného rozsudku mne přinutily, abych ho rozhodně držela v záloze. Upravila jsem ho, aby odráželo přesvědčivý charakter našeho vítězství. Citovala jsem nálezy soudce Graye: Irvingova „falsifikace historických záznamů byla úmyslná a … motivovaná přáním prezentovat události způsobem slučitelným s jeho vlastním ideologickým přesvědčením, i kdyby to znamenalo překroucení a manipulaci s historickými důkazy.“ Nikdy před tím jsem si redigování tak neužila. Ještě jsem škrábala, když James oznámil, že taxi čeká. Fotografové a demonstranti byli napěchováni za policejní závorou před soudním dvorem. Zeptala jsem se: „Nač všechen ten tisk?“ Anthony nějak nevěřícně nad mou otázkou odpověděl: „Deborah, jsou tu kvůli nám.“ Jak jsem vystupovala z taxíku, chytla jsem se Jamese za paži a běžela k budově. Vědoma si toho, že jsem stá-

350

Výsledky le ještě pod embargem a nemohu ještě veřejně vyhlašovat tuto novinu, pokoušela jsem se setřít si z tváře spokojený široký úsměv a zamávala jsem fotografům. Dnešní zasedání bylo přesunuto do největší zasedací místnosti v  budově Soudního dvora. Byla přeplněná. Reportéři a  diváci stáli ve třech až čtyřech řadách podél stěn soudní síně. Jak jsem kráčela ke svému sedadlu, lidé šeptali: „Hodně štěstí.“ Někdo mi uklidňujícím způsobem poklepal na rameno. Když jsem dorazila k  čelnímu stolu, otočila jsem se, abych přehlédla místnost. Ninette Perahia, která mne zahrnula do rodinného oběda během prvního týdne tohoto procesu, a jejíž manžel Murray poskytl hudební vložku, tam byla stejně jako její syn, který zjevně nechal plavat návštěvu školy. Za nimi ­středoškolská učitelka, která pravidelně navštěvovala soudní proces, zvedla obě paže nahoru, aby mi ukázala, že mi drží palce. Na balkóně Sir Martin Gilbert, oficiální životopisec Winstona Churchilla, zvedl prsty do churchillovského V. Vrátila jsem mu to gesto. Tato dvě ­gesta, ač zdánlivě totožná, tlumočila nesmírně rozdílné pocity. Jeho znamenalo „hodně štěstí“, zatímco moje říkalo „vítězství“. Bylo těžké ­Richarda Ramptona nadšeně neobejmout. Místo toho jsem ho vzala za ruku a tiše zašeptala, „Děkuji ti, tak strašně moc.“ S Heather, která mi o mnoho měsíců dříve, když jsem seděla sklíčená v Březince, slíbila, že tento soud dokáže, že David Irving je lhář, jsme si vyměnily úsměvy. Chtěla jsem jí připomenout ten okamžik, ale nezdálo se to nutné.

Víceznačný rozsudek Soudce Gray vstoupil a začal číst své závěry. Jeho zcela nevýrazný monotonní hlas byl v ostrém kontrastu s mocí těch slov. Slyšela jsem někoho zašeptat: „Zní to, jako když čte seznam zboží v hokynářství.“ Když hovořil o Evansově „puntičkářsky přesné“ zprávě, prohlásil, že Evans zdůvodnil naprosto každého jednotlivce z kritiky, na něž se obhajoba rozhodla spoléhat. Jeden z reportérů zachytil můj pohled a nehlasně řekl „Bravo.“ Viděla jsem Julii McCarthyovou vyklouznout ze soudní

351

Historie před soudem síně a předpokládala jsem, že šla vysílat do Ranního vydání National Public Radio, které záhy začne. Těšila jsem se vědomím, že moji přátelé i má rodina se probudí do této zprávy. Ohledně Irvingova tvrzení, že během puče v  roce 1924 se Hitler snažil udržet pořádek, prohlásil soudce Gray, že Irving „tento incident vyšperkoval“, aby zobrazil Hitlera jako člověka, který se „chová zodpovědně“. Kritizoval Irvingovu závislost na souhrnu židovské ­kriminální statistiky Kurta Daluegea. Daleuegeovo „nadšené členství“ v nacistické straně a jeho úloha při vraždách na východní frontě měly u Irvinga vyvolat „pochybnosti o jakýchkoli jeho prohlášeních týkajících se Židů.“ Irvingova interpretace Hitlerovy úlohy v Křišťálové noci byla „v rozporu s důkazním materiálem“. Jeho tvrzení, že „Hitler nenesl žádnou odpovědnost“ na započetí tohoto pogromu a že, když se o něm dověděl, intervenoval, aby zastavil toto násilí, „vážně překrucuje dostupné současné důkazy“ a byla „založena na zkreslení, nesprávné interpretaci a vynechání dokumentárních důkazů.“ Irvingův popis soudů s obžalovanými, kteří se účastnili Křišťálové noci, „žalostně selhává“, aby odhalil, „jaké to bylo přikrašlování“. Stran Himmlerova zápisu do deníku dne 30. listopadu 1941 ohledně schůzky s  Hitlerem neexistoval „žádný důkaz“, že Hitler „obeslal“ Himmlera do svého hlavního stanu nebo ho „přinutil“ zatelefonovat Heydrichovi a přikázal, aby Židé nebyli likvidováni. Irving „překroutil“ výčet generála Brunse o  zastřelených Židech v Rize. Bruns neuvedl, že instrukce o ukončení střílení vyšla od Hitlera, jak tvrdil Irving. Bruns řekl, že obdržel rozkazy, aby nebylo více střílení „v takovém měřítku“ a to, co se dělá, mělo být provedeno „ve vší tichosti“. Jinými slovy, poznamenal soudce Gray, „střílení mělo pokračovat“. Irvingovo tvrzení, že Hitler nevěděl, nebo neschvaloval „masové vyvražďování Židů na východě“ a nebyl spoluvinný na vraždění Židů plynem v táborech smrti, mělo „výrazné vzezření neskutečnosti“. Soudce Gray byl přesvědčen, že střílení bylo koordinováno a schváleno vedoucími představiteli Třetí říše.

352

Výsledky „Irving překrucoval historické důkazy, když mluvil k posluchačům v Austrálii, Kanadě a v USA … že zastřelení Židů na východě bylo svévolné, neschválené a uskutečněné jednotlivými skupinami či veliteli.“ Irving „podstatně překroutil důkazy“ setkání Hitler-Horthy. Irvingovo tvrzení, že norimberský soudce Francis Biddle považoval Marii Vaillantovou-Couturierovou za „totální lhářku“ je „překroucení důkazu“. Co se týče Drážďan, soudce Gray zjistil, že Irvingovy komentáře o autenticitě TB-47 byly „zavrženíhodné“. Irving zaútočil, že Miller, obyvatel Drážďan, který se účastnil spalování těl a který učinil závěr, že mrtvých obětí bylo přibližně třicet tisíc, „fantazíroval“. Soudce Gray toto odmítl jako „absurdní“. Udělal závěr, že Irvingovo zacházení s historickými důkazy „zaostává daleko za úrovní, která se očekává od svědomitého historika“ a že jeho odhad „100 000 a více mrtvých (v Drážďanech) … postrádal jakýkoliv důkazní základ a byl takový, že by ho žádný odpovědný historik nemohl učinit.“ Soudce Gray věřil, že „kumulativní účinek dokumetárních důkazů pro genocidní operaci“ plynových komor v „Osvětimi (byl) značný“ a „vzájemně potvrzující“. Považoval za „do očí bijící“, že přímí svědkové a  dokumentární důkazy byly tak „jednotné“. Leuchterova zpráva byla nedostatečným důvodem pro „neuvažování nebo dokonce pochybování“ o  existenci vraždících plynových komor v  Osvětimi. Soudce Gray uzavřel tím, že „žádný objektivní, poctivě smýšlející historik by neměl vážnou příčinu, aby pochyboval“ o existenci plynových komor v Osvětimi, které byly v podstatném měřítku použity k zabíjení Židů. Soudce Gray označil za „nevyvratitelné, že se Irving kvalifikuje k po­ píračům holocaustu“. Popíral existenci plynových komor v  Osvětimi často a „nejútočnějšími výrazy“ včetně anekdoty o přenášené telefonní budce s  plynovou komorou, poznámky o  autě senátora Edwarda Kennedyho, odmítnutí očitých svědků jako lhářů, KRETÉNŮ a otázky k paní Altmanové ohledně vydělávání peněz na jejím tetování. Irving „opakovaně překročil hranici mezi správnou kritikou a  předpojatým hanobením židovské rasy a  národa.“ Jeho poznámky potvrzovaly, že je „antisemita“ a „rasista“. Jeho výroky ohledně ­menšin

353

Historie před soudem „podávají­ více než důkaz rasismu“. Popěvek, který složil pro svou dceru – „Jsem malý Árijec“ – byl „nepopiratelně rasistický“, zatímco některá z jeho dalších prohlášení – jeho poznámka k „jednomu z nich“, který čte „naše zprávy nám“ – byly rasismem „záludnějšího druhu“. Irvingovo objevení se na takových shromážděních jako manifestace v Halle demonstrovala jeho „ochotu účastnit se schůze, na které je též přítomná různorodá směsice militantních neonacistů.“ „Pravidelnost“ jeho kontaktů s Nacionální aliancí potvrzovala „sympatizující vztah k organizaci, jejíž vůdčí zásady byly odporné většině lidí.“ Kritika soudce Graye se ještě více zostřila, když se zaměřil na Irvingovo tvrzení, že se v nejhorším dopustil nějakých neúmyslných historických chyb. Irvingovo zacházení s historickými důkazy je tak zvrácené a neslýchané, že je obtížné přijmout, že je to z jeho strany neúmyslné … chyby a nekoncepčnosti jako jsou tyto … jsou spíše spojené s Irvingovou chutí vědomě zkreslovat nebo manipulovat nebo překrucovat důkazy tak, aby odpovídaly jeho předpojatým názorům … Úmyslně překroutil důkazy, aby je srovnal se svými politickými názory. Když se soudce Gray věnoval Irvingově motivaci pro jeho popírání holocaustu, připomněla jsem si znepokojující otázku, kterou položil v závěrečný den soudního procesu. Může být někdo „čestně antisemitský a čestně extremistický?“ Soudce Gray se tehdy jevil, že není s to rozpoznat souvislost mezi antisemitismem, extremismem a popřením holocaustu. Nyní soudce Gray prohlásil, že Irving „si přál předkládat události způsobem odpovídajícím jeho vlastním ideologickým názorům, i když to zahrnovalo překroucení a manipulaci s historickými důkazy.“ Mé obavy byly zřejmě zbytečné. Neuspěli jsme a nepřesvědčili jsme soudce Graye, že se Irving angažoval v neoprávněném zapůjčení Goebbelsových deníků na skleněných destičkách v  Moskvě. Avšak soudce Gray pokračoval, že to, co jsme dokázali, mělo dostatečnou váhu, že toto nemělo „žádný materiální účinek na Irvingovu reputaci“. Potom asi po téměř dvou hodinách čtení přišel soudce Gray k poslední řádce: „Je jasné, že musí existovat rozsudek pro obhajobu.“

354

Výsledky Zvítězili jsme a učinili jsme tak přesvědčivě. Jak soudce Gray opustil soudní síň, Irving vstal a obrátil se na Ramptona, napřáhl ruku a jaksi žoviálně řekl: „Bravo, bravo,“ jako kdyby se právě účastnil rugbyového zápasu. Rampton dosti ledabyle zvedl ruku, ale nic neřekl. Nevím, jestli Irving zamýšlel podat ruku Anthonymu. Anthony se k němu demonstrativně obrátil zády. Očistili jsme si prach z našich bot.

Sladký blázinec Mimo soudní síň panoval blázinec. Irving nebyl nikde vidět. Přátelé i neznámí lidé mne hojně objímali. Jiní mne častovali rezervovanějšími britskými výrazy „Dobrá práce“. Bruceovi Sollovi, který přicestoval do Londýna na zahájení procesu a vrátil se na ukončení, se podařilo zastihnout Lese a Abigail Wexnerovy v Paříži. Podal mi mobil. Jejich hlasy byly plné emocí. „Jsme pyšní na to, že jsme byli součástí tohoto úsilí.“ Byli více než jen „součástí“ toho všeho. Pokoušela jsem se jim poděkovat, ale nemohla jsem. Podala jsem telefon Anthonymu, který stručně informoval Abigail, právničku, o výsledku. Ursula volala z Atlanty. Právě jí zavolal Peter, recepční v hotelu, do kterého spolu s Davidem pravidelně v Londýně jezdili. „Madam, tady Peter. Vyhráli jsme, madam. Vyhráli jsme!“ Podařilo se mi mobilem zavolat mou matku. Už zprávu slyšela a byla napjatá. „Tvůj otec by byl opravdu velmi pyšný.“ Potom se objevila uprostřed davu známá tvář. Okamžitě jsem ji nemohla rozpoznat. Když se mě jemně dotkla na předloktí a řekla: „Děkuji vám,“ uvědomila jsem si, kdo to je. Vzpomněla jsem si na to, jak si první den soudního procesu vyhrnula rukáv, aby mi ukázala své číslo. Ještě jednou změnila prchavý moment v hluboký okamžik. Otočila jsem se k právnickému týmu a naznačila jsem, že jsem připravena odejít. Jak jsme zamířili cestou přes budovu, cizí lidé nám přáli všechno dobré. Antho­nyho manželka, novinářka, mne varovala: „Venku budou čekat kameramani. Pokud něco sdělíš jednomu, budou všichni chtít prohlášení.“ Ujistila jsem ji, že se budu cítit skvěle; koneckonců nebyla jsem vyvedena z míry paparazzii, kteří se čas od času objevovali po

355

Historie před soudem měsíce. Kráčela jsem asi 80 metrů dlouhou gotickou vstupní halou se slavnostní skupinou právníků, znalců, výzkumníků a přátel za sebou. Střídající se vlny radosti a uvolnění mi začaly procházet tělem. Cítila jsem téměř závrať ze vzrušení. Udeřila jsem do vzduchu pěstí, což mělo být polohlasé „ANO!“ Pouze když se pár okolo stojících lidí rychle otočilo v mém směru a já uslyšela Lauru Tylerovou, která šla za mnou asi tak deset stop, smát se, uvědomila jsem si, že to bylo všecko jen ne ­polohlasé. Jak jsem došla k  východu, moje nálada se rychle změnila. Předchozí tři měsíce – pokud nepočítám pět let – mi probleskly před očima. Myslela jsem na všechnu tu práci, která byla věnována tomuto úsilí. Myslela jsem na rozjitření mého života a výzkum, který jsem opustila, a na studenty, které jsem zanedbala. Myslela jsem na ty, kteří přežili. Zhluboka jsem se nadechla a tentokrát velice tiše jsem si řekla: „Tato kapitola mého života je u konce. Toto je naposledy, kdy odtud vycházím jako obžalovaná.“ Odstrčila jsem těžké dřevěné dveře a ztratila dech nad tím, co jsem uviděla. Představitelé médií, kteří byli přítomni, když jsme dorazili, byli doplněni ještě o mnohé jiné. Fotografové, reportéři a týmy s kamerami cloumali zábranami. Někteří měli žebříky, aby si zlepšili výhled. Bylo tam moře mikrofonů a záznamových zařízení, některá z nich na dlouhých tyčích tak, aby dobře přesahovala policejní zátarasy. Tři londýnští policisté, oblečení do jasně žlutých pláštěnek, aby se ochránili před stálým mrholením, tam stáli, aby udržovali pořádek. Reportéři volali: „Dejte nám prohlášení, řekněte něco.“ „Potřebujeme uvést citaci pro odpolední zprávy.“ James jim připomněl, že tisková konference se chystá. Odpověděli: „Ale my máme uzávěrku.“ Byla to možná potřeba zúčastnit se byť ještě jedním omezeným slovem, která mne podnítila k  tomu, abych přijala následující krok. Možná to byla touha dát tisku „něco“. Možná to byl ohromný pocit z toho všeho. Impulsivně jsem zvedla ruku do vzduchu, vztyčila palec vysoko nad hlavu a – v závislosti na tom, koho se ptáte – zamračená nebo vrhající pohled spravedlivého rozhořčení a triumfu. Pokoušela jsem se usmát, ale nešlo to. Možná, že to byl pod-

356

Výsledky vědomý pocit, že, i v této chvíli radosti, bylo způsobeno tolik bolesti tímto úsilím. Možná to bylo způsobeno tou ženou ve svetru s číslem na paži.

Vlastními slovy Později, před mořem kamer a  reportérů v  hotelovém tanečním sále, jsem toto popsala nejen jako mé vítězství, ale jako vítězství pro všechny ty, kteří bojují proti nenávisti a  předsudkům. Vzdala jsem čest ­Penguinům, za to, že „udělali správnou věc“ a velkolepému právnickému týmu –  právníkům, znalcům, výzkumníkům, pomocným právníkům a dokonce sekretářkám – kteří bojovali, jako kdyby to byla jejich vlastní bitva. Ale brzy jsem zjistila, že někteří lidé stále ještě nepochopili, o čem tento soudní proces vlastně byl. Nějaký reportér se mne zeptal, jestli si myslím, že Irvingova prohra odradí jiné historiky od přijímání kontroverzních hledisek. Připomněla jsem tomu reportérovi, že Irving mě obžaloval a že můj problém s ním se netýkal jeho „kontroverzních“ názorů, ale jeho lží a manipulací. Jiný novinář pokračoval se silným cizím přízvukem, který jsem nebyla schopna identifikovat, a zeptal se: „Je vám líto pana Irvinga? Nebo ho donutíte zaplatit vaše náklady, pravděpodobně ho to zbankrotuje?“ Dobře jsem si byla vědoma, že tato tisková konference byla živě vysílána do řady zemí, zmírnila jsem svoji odpověď, ale s jistým stupněm dotčení jsem řekla, „Litovat pana Irvinga? Myslím si, že to máte obrácené. To je můj život a moje práce, které byly narušeny.“ Další reportér se mě zeptal: „S tím vším, co se vám stalo, napsala byste tu samou knihu znovu?“ V průběhu uplynulých deseti týdnů jsem o tom hodně přemýšlela a byla jsem na to připravena. Okamžitě jsem řekla: „Ne.“ Moje odpověď způsobila v místnosti rozruch. Tentokrát jsem to byla já, kdo udělal dramatickou pauzu. Potom jsem dodala: „Co bych teď napsala, by bylo mnohem drsnější.“ Díky pokladnici dokumentů,

357

Historie před soudem kterou jsme odkryli, jsem nyní věděla, že Irvingův útok na historii byl mnohem neslýchanější, než jsem si dříve představovala. Jak jsme se blížili ke konci stanoveného času, zeptal se mne jeden reportér: „Už jste dostala zprávu od lidí, kteří přežili holocaust?“ Začala jsem mluvit o výtce Bena Meeda, že mohu spát tvrdě, protože „nikdo z nás nespí,“ když se mi najednou začal třást hlas a z očí mi vytryskly slzy. Místnost ztichla, jak reportéři čekali. Spolehla jsem se na všechny citové rezervy, které jsem dala dohromady, znovu jsem nad sebou získala kontrolu a dokončila příběh ze života. Ulevilo se mi, když tiskový mluvčí Penguinu krátce poté ukončil konferenci. Po měsících, kdy jsem se spoléhala na jiné, aby se zřetelně vyslovovali o mé pozici, jsem se cítila volná. Poprvé po dlouhém čase jsem se ovládala. Po tiskové konferenci ke mně přišel Richard Rampton. ­Široce se usmíval: „V tomhle jsi opravdu velice dobrá,“ řekl. „Richarde,“ škádlila jsem ho, „vypadá to, že jsi trochu překvapen.“ „Pamatuj, odpovídat na otázky je moje zboží.“ Uvědomila jsem si, že ani Richard, ani nikdo z týmu obhajoby mne nikdy neslyšel „předvádět se“ na veřejnosti. James ke mně přišel, aby mi řekl, že kancelář předsedy vlády Baraka ­urputně volala Mishcon, když mne sháněla. Byl uprostřed jednání s prezidentem Clintonem, ale našel si čas, aby ocenil toto významné vítězství „ve jménu židovského lidu“. Později toho dne jsem se vrátila do hotelu, abych se zotavila pro další kolo rozhovorů. Jakmile jsem vstoupila do haly, veškerá činnost se zastavila. Jiní hosté byli ponecháni na holičkách – jak personál, dveřník, a poslíček začali tleskat. Sally, manažerka hotelu, přiběhla ze své kanceláře s lahví šampaňského a nádhernou kyticí květin. V několika okamžicích jsem byla na cestě do televize, vysílání večerních zpráv. Při vstupu do budovy studia jsem zaznamenala profesora Donalda Watta, který se měl podle plánu také objevit. Vzpomněla jsem si na Wattovo odmítnutí Irvingových argumentů, že Hitler nevěděl o  holocaustu, jako „velmi těžko …přijatelné.“ Poté, co svědčil, poslal mi Watt dopis, v němž se vyjádřil, že nechová žádné sympatie

358

Výsledky k těm, co popírají. Usmívala jsem se, když jsem mu na pozdrav podávala ruku a řekla: „Profesor Watt? Deborah Lipstadtová.“ Aniž by se zabýval nějakými podrobnostmi, vybuchl: „Penguin šel po krvi.“ Abych se ujistila, že jsem správně slyšela, zamumlala jsem: „Promiňte?“ „Nikdo z  nás,“ pokračoval, „by nevydržel takové podrobné přezkoumávání.“ Nic jsem neřekla a v rozpacích jsem se otočila pryč. Když jsem dorazila do „zelené místnosti“ nebo její britské obdoby, někdo mi podal Evening Standard. Watt napsal otevřený sloupek, který byl jistě napsán před zveřejněním rozsudku soudce Graye. Byl nazván „Historie potřebuje Davida Irvinga“ a jeho úvodní věta potvrzovala, že jsem ho opravdu slyšela správně. Penguin šel určitě po krvi. Firma zaměstnala pět historiků se dvěma pomocnými výzkumníky na značně velký čas, aby vyprodukovali 750 stránek písemného svědectví zpochybňujícího a kontrolujícího každý dokument citovaný v Irvingových knihách o Hitlerovi. Ukažte mi jediného historika, kterého by nepolil studený pot při pomyšlení, že bude podroben takovémuto zacházení. Po ocenění Irvingovy schopnosti vyslídit nové dokumenty Watt namítal, že Irving trpí „charakteristickými chybami samouka“ a  byl „sveden představou konspirace“. Watt tvrdil, že by jiní britští historikové také mohli být obviněni z toho, že „ svému politickému programu a názorůmdovolili, aby ovlivnily jejich… výběr a interpretaci historických důkazů.“ Vzpomněla jsem si na skutečnost, že Watt napsal dlouhou předmluvu k jedné z Irvingových knih a přemítala jsem nad tím, zda se necítil zavázán nějak bránit Irvinga, i když ve svém svědectví byl docela odmítavý vůči Irvingovým teoriím o Hitlerovi krátce před tím, než začala podívaná, moderátor se znovu díval, jak nás má identifikovat, Watta popsal jako „autora píšícího společně s Davidem Irvingem.“ Watt ho ostře opravil:

359

Historie před soudem „To není správné. Pouze jsem napsal předmluvu.“ V každém případě mi připadalo těžké uvěřit, že Watt skutečně četl rozsudek, zvláště proto, že jeho sloupek se objevil v odpoledních novinách jen pár hodin poté, co byl odevzdaný. I  když historikové často nechávali politikou ovlivňovat své psaní, nespřádali pavučinu výmyslů a  zatajení, jak to dělal Irving. Každý, kdo četl Wattův sloupek, by si mohl myslet, že jsem zažalovala Irvinga, abych ho zahnala do ilegality. Když jsem po vysílání odcházela ze studia, oslovil mě mladý muž, jehož povinností bylo zajistit, aby hosté našli cestu do i z bludiště studií a kanceláří, a tiše řekl: „Jsem Žid. Díky.“ Jak se řidič prodíral londýnskou dopravou, když jsem jela k dalšímu interview, zavolala jsem svému příteli Billu Lowenbergovi do San Franciska. Bill, který přežil holocaust, je tvrdý, seriózní typ člověka. Když uslyšel o mém fondu na obhajobu, získal pro něj přes 100 000 (US) dolarů. Billova sekretářka řekla: „Lituji, ale pan Lowenberg je indisponován.“ Usmála jsem se nad tím jemným eufemismem a řekla: „Jen mu řekněte, že volala Deborah Lipstadtová.“ Když opakovala mé jméno, uslyšela jsem Billovu dceru Susan křičet: „Deborah je na telefonu! Sežeňte někdo mého tátu.“ V  několika okamžicích zvedl ­telefon bezdechý Bill Lowenberg. „Deboro, Deboro, jsi to ty?“ „Ano, Bille. Chtěla jsem ti jen dát vědět, že jsem na tebe myslela.“ Billův hlas, jindy tak sebevědomý, se zachvěl. „Radovali jsme se, když jsme uslyšeli tu dobrou zprávu. Jsme tak šťastní.“A rozplakal se. „Děkuji ti. Děkuji. Jménem své rodiny ti děkuji.“ Ernie Michel, další přeživší, který byl v čele sbírky prostředků na moji obranu, reagoval podobně. „Dokázali jsme to. Dokázali jsme to,“ řekl. Zavolala jsem rabínovi Herbu Friedmanovi, který mne před dvěma lety žádal, abych mu dala vědět, jak s tím budu bojovat. Řekla jsem mu: „Bez vás bych to nedokázala.“ Den končil pozdním večerním vystoupením v Newsnight, obdobném pořadu BBC jako je u ABC Nightline. Zatímco jsme s Jamesem

360

seděli v kavárně BBC a jedli pozdní večeři před vystoupením, dorazila na náš stůl láhev šampaňského. Číšník nám sdělil, že je to od mladé dvojice sedící v rohu. Označili se za „pouhé dva členy britské veřejnosti, která si velmi váží toho, co jste udělala.“ Irving byl v jednom studiu a já v jiném. Jeremy Paxman, moderátor, odrazil Irvingův pokus znovu interpretovat rozsudek. Když Irving namítl, že soudce nerozhodl proti němu, Paxman odpověděl: „Typické pro vaše metody.“ Paxman potom citoval výčet Irvingových rasistických a antisemitských prohlášení. Irving, zřejmě trochu v rozpacích, vybuchl: „Nejste Žid, že ne?“ Když se jej Paxman ptal, zda ve světle rozsudku „přestane popírat holocaust“, Irving odpověděl: „Proboha, ne.“ Jak jsme opustili studio, došly ranní noviny. Soud byl hlavním článkem na všech předních stranách. Bylo dobře po půlnoci, když jsem se vrátila do hotelu. Tělesně vyčerpaná, ale sršící emoční energií, jsem spustila počítač. Našla jsem více než tři sta e-mailů od přátel, rodiny i  úplně cizích lidí. Mnohé byly výrazy radosti: „HURÁ!!“ Moje výzkumná asistentka, Maureen, poznamenala, že její zpráva bude velmi krátká, poněvadž je velmi zaneprázdněna „tancováním po místnosti“. Jeden student z Emory psal, že jim jejich profesor oznámil tu novinu brzy ráno ve třídě. „Všichni začali výskat a křičet. Dělali jsme takový hluk, že se přišli jiní profesoři zeptat, co se děje. Brzy oslavovaly i jejich třídy.“ Kolega čekal na letišti O’Hare na velice časný let, když CNN hlásila tu zprávu. Káva a bageta, které pečlivě vybalancovával na svých kolenou, odlétly, jak se postavil a rozhodil rukama do vzduchu a zařval: „Ano.“ Skupina mých studentů z Wexnerovy dědické nadace mi e-mailovala: „Dobře jste nás učila v kurzu a učila jste nás – stejně jako mnohé jiné – dobře u soudu.“ Mnoho těch zpráv bylo věcných: Jménem své babičky, tet, strýců, sestřenic a bratranců, kteří zahynu­ li v Treblince, Vám děkuji … Nyní si užijte Pesach, protože vy se můžete dvojnásob těšit ze své svobody. Moe Steinová

361

Historie před soudem Vážená dr. Lipstadtová, děkuji vám za obranu historické pravdy o holocaustu. Můj tchán do­ žil v koncentračním táboře, takže jsem zažila fyzické a emocionální jizvy z první ruky … Možná, že nyní už bude na světě méně takových hrůz. Upřímně, Gloria Klaiman Děkuji Vám jménem svých prarodičů Berthy a  Maxe Steinerových a strýce Roberta Steinera, zabitých Němci v Polsku v roce 1943 i jménem své pratety Pauly Weissové, zabité Chorvaty v roce 1942. Váš vděčný pro­ fesor Felix Dothan Tyto zprávy se mi honily hlavou, když jsem uléhala do postele. Cítila jsem se rozhodně nepohodlně, i když jsem nevěděla, proč. Zhasla jsem světlo a usnula jsem. Časně příštího rána, když jsem se připravovala na BBC Breakfast News, jsem v chvatu pohlédla do Daily Telegraph. Hlavní nadpis na první straně byl jednoznačný: „SOUDCE OZNAČUJE DAVIDA IRVINGA ZA POPÍRAČE HOLOCAUSTU, KTERÝ FALŠOVAL FAKTA, ABY OČISTIL HITLERA: RASISTICKÝ HISTORIK ČELÍ ÚČTU 2 MILIONY LIBER ZA PORÁŽKU V ŽALOBĚ PRO URÁŽKU NA CTI“ Pod nadpisem byla karikatura, na níž byl muž v  knihkupectví prohlížející si novou knihu Davida Irvinga. Její titulek: Soudní proces o  urážce na cti, který se nikdy nestal. Hlavní redakční článek prohlašoval: „Tento soudní spor udělal pro nové století to, co Norimberský proces nebo Eichmannův soud učinily pro dřívější generace.“ Irving „se sám odsoudil.“ Jak jsem čekala v hotelové hale na auto, které mne odveze na mé další interview, povšimla jsem si, že sloupek Sira Johna Keegana v Daily Te­ legraphu byl také věnován soudnímu procesu. Jak jsem se do něj pustila, vzpomněla jsem si na jeho svědectví v soudní síni, že Irvingovo tvrzení, že Hitler nevěděl o holocaustu, bylo „zvrácené“. Tentokrát byl Keeganův tón velice odlišný. Keegan otevřel svůj sloupek naříkáním nad výsledky

362

Výsledky soudního procesu. „Zpráva, že David Irving prohrál svou žalobu z nactiutrhání, vyvolá otřes ve společenství historiků 20. století.“ Četla jsem tu větu dvakrát, abych se ujistila, že jsem ji správně pochopila. Keegan si patrně nemyslel, že by přinucení vysokoškolské profesorky, aby bránila svou vědeckou práci za cenu nesmírných osobních a  profesionálních obětí, historiky vzrušilo. Keegan se pak zaměřil na Irvingovo popření holocaustu. Podle všech náznaků nebral Keegan v úvahu opakované naprosté výmysly a  padělky, které naši odborníci zdokumentovali, a  popsal Irvingova popření jako „nesmysly“, které vybudovaly „malý, ale oslabující prvek v jeho práci“. Keegan nepřihlížel ke skutečnosti, že Irvingova práce o Drážďanech – rozhodně neholocaustové téma – byla protkána stejnými padělky a překrouceními. Zabýval se něčím, co mi znělo jako teoretická psychologie a předpokládal, že Irving prostě chtěl šokovat lidi a „nemůže skutečně věřit tomu, co říká“. Proč Irvingovo domnělé selhání věřit tomu, co říká, nesnižovalo neslýchanost jeho lží, nedokázal Keegan nevysvětlit. Poté změnil taktiku a jaksi si protiřečil, když prohlásil, že Irving byl pouze vinen chybami interpretace. „Soudce se nyní rozhodl, že všezahrnující znalost nesmírné masy materiálu ne­omlouvá chyby v její interpretaci.“ Keegan nebral na vědomí skutečnost, že zdrcující rozsudek soudce Graye neměl nic společného s „nedopatřeními“ v interpretaci, ale týkal se jasných falsifikací. V jedné z podivnějších částí tohoto článku se Keegan stával nadšeným z Irvingova zjevu. „Je to velký, silný, pohledný muž, vynikajícím způsobem oblečený a  se vzhledem čelného královského rady,“ který pokládal své otázky „pevným, ale zdvořilým hlasem“. „Irving,“ prohlásil, „určitě není nikdy nudný.“ Potom se Keegan pustil do mne. „Profesorka Lipstadtová se naopak zdá nezajímavá, jak jen může být pokrytecky politicky správné. Jen pár historiků o ní vůbec kdy před tímto soudním případem slyšelo. Většina už o ní nebude chtít ani slyšet. Pan Irving, pokud se jen z tohoto případu poučí, nám má stále co zajímavého říci.“ Hotelový vrátný, který si všiml, že čtu tento sloupek, řekl hlasitým šepotem, jak procházel kolem: „Sir John, zdá se, je z pana Irvinga zpitomělý.“ Potom zřejmě zareagoval na ustaraný výraz mé tváře a dodal: „A my tady v Athenaeum

363

Historie před soudem víme, že vy rozhodně nejste nezajímavá.“ Poslíček, který právě procházel kolem, dodal: „To je pravda.“ Přemýšlela jsem o tom, jak Watt a Keegan přiskočili na Irvingovu obranu a  říkala jsem si, zda to nebylo vyjádření sítě anglické „Staré gardy“, sítě, která by určitě měla více sympatií vůči někomu, kdo navštěvoval nejprestižnější soukromé školy Anglie a vypadal jako „čelný královský rada“, než vůči Američanovi, který byl náhodou jak ženou, tak se otevřeně označoval za Žida. Moje úvahy byly přerušeny příjezdem auta z BBC. Řidič se na mne zvědavě podíval, pak se podíval na přední stranu raníku a pak se opět zadíval na mne. Zřejmě ujištěn, že to je ta stejná osoba, vystoupil z auta, spěchal mi otevřít dveře, abych nastoupila a řekl: „Madam, někdo to měl tomu chlapovi udělat už dávno.“ Když jsem dojela do studia BBC, byly na stole v čekacím prostoru všechny ranní noviny. Tehdy jsem si uvědomila, že soudní proces byl hlavním novinovým titulkem v naprosto každém britském deníku stejně tak jako v mnoha zahraničních novinách. THE GUARDIAN: „Irving: Spoutaný dějinami jako rasistický lhář“ THE INDEPENDENT: „Rasista. Antisemita. Popírač holocaustu. Jak bude historie soudit Davida Irvinga“ „David Irving prohrál svou při – a my můžeme oslavovat vítězství svobody projevu“ THE LONDON TIMES: „Rasista, který překroutil pravdu“ „Reputace Davida Irvinga jako historika je zničena“ Četné úvodníky soud vítaly. New York Times tvrdily, že rozsudek učinil konec předstírání, že Irving je jen „sebepropagující obhájce Hitlera“. London Times napsaly, že „historie měla svůj den u soudu a získala­

364

Výsledky zdrcující­ vítězství.“ Sydney Morning Herald v  několika vydáních vytiskl, že soudce Gray shledal, že Irving je „aktivní popírač holocaustu a je anti­semitský a rasistický a že se spolčuje s pravicovými extremisty, ­kteří propagují neonacismus“ a tím potvrdil Irvingovu „skutečnou reputaci.“ Neal Ascherson v Observeru popsal nález soudce Graye jako „jeden z vůbec nejdrtivějších rozsudků, jakému byla podrobena anglická žalující strana.“ Forth Worth Star Telegram, který přijal poněkud domácí texaský styl, prohlásil: „Dobrý člověk, ten soudce.“ Economist vyjádřil naději: „I když pan Irving bude dál hovořit a psát, méně a méně lidí mu bude naslouchat.“ Irish Times se domnívaly, že rozsudek „strohý … až do konce … zcela oprávněný a byl velmi vítaný.“ ­Dokonce Helen Darville, Australanka, jejíž skutečná totožnost byla jinými reportéry odkryta během soudního procesu a která napsala dvě lichotivá díla o Irvingovi, nyní prohlásila, že Irving byl „sveden Hitlerem“, a odmítla jeho názory na Hitlera a holocaust jako „hovadiny“. To odpoledne, jak jsem kráčela přes Piccadilly Circus, vyklonil se z okénka svého vozu řidič, vytáhl palec do vzduchu a vykřikl „Bravo!“ Tentokrát jsem se usmála jednoznačným úsměvem.

365

(21)

•

Nesmírné díky

L

avina zpráv, telefonátů, dopisů a emailů pokračovala v průběhu několika dalších týdnů. Opět to byla komuniké od přeživších holocaust a  jejich dětí, která mne zanechala částečně ochromenou. Jejich chvála tak přetékala citem a jejich díky byly tak osobní. Zdálo se, že přesahuji vše, co jsem udělala. Vybojovala jsem dobrou bitvu, ale jejich vyznamenání byla nezměrná. Vážená profesorko Lipstadtová, Vy mne neznáte a pravděpodobně se nikdy nesetkáme… Moje matka byla zabita v Osvětimi. Kdyby David Irving vyhrál, moje matka by se sta­ la obětí podruhé! Jako všichni ostatní, kteří tam zahynuli. Velice jsem mi­ lovala svoji matku a neviděla jsem ji od 14. dubna 1939, kdy mi bylo 14 let. Byla zabita 23. října 1944. Vám velmi vděčná, Anne Bertolina (rozená Hannelore Josias) Tento dopis mi přišel na psací stůl v  době, kdy moje osmdesátipětiletá matka postonávala. Když jsem dočetla až k  řádce „Velice jsem milovala svoji matku,“ stáhlo se mi hrdlo. Jako dcera, která také velmi miluje svou matku, mohla jsem si jen představovat, jaké by to bylo být od ní odloučena ve věku čtrnácti let, a potom se dovědět o jejím hrozném osudu. Chtěla jsem Anně Bertolinové říci, že

367

Historie před soudem i kdyby, nějakým ­nedopatřením, David Irving vyhrál, její matka by nebyla obětí podruhé. Měl moc napáchat velké škody, ale neměl moc udělat toto. O  několik dní později jsem letěla do Los Angeles na přednášku v synagóze, v níž jsem byla členem více než patnáct let. Emoce v místnosti byl hmatatelné, ale zmizely v porovnání s tím, co se stalo pozdě toho večera. Když jsem si sundavala sako, našla jsem kartičku, kterou mi někdo musel vložit do kapsy po přednášce. Na zadní straně bylo následující sdělení: Děkuji vám. Byl jsem vězeň č. 193061 v Osvětimi a pomáhal jsem de­ montovat plynové komory a krematoria. Ernie Regan Když jsem tu zprávu našla, sedla jsem si a dlouho na ni hleděla. Byla to věcná připomínka jak plynových komor, které Irving tak vesele popřel, tak toho množství lidí, které poznamenala – ať bylo logické nebo ne, že by měli být – tato snaha. Ne všechny dopisy však byly od obětí. Některé přišly od lidí, kteří měli nepřímé spojení s tragédií. Vážená profesorko Lipstadtová, můj manžel sloužil s Pattonem a v neděli vstoupili do „táborů“ v Da­ chau … byl zocelený bojový veterán jako byli i ti tři, kteří tam vstoupili s ním. Zhroutili se v slzách. Vzpomněl si na vězně, který na něho ukazo­ val a ječel v jidiš. Neuvědomil si, že jeho psí známka, na níž měl maličkou Bar micva mezuzu, je vidět. „Du bist ein Yid?“, zeptal se vězeň. (Jsi Žid?) Když můj manžel řekl, „Ano,“ že je Žid, bylo ještě víc křiku a shromáždi­ li se další. Nevěřili, že svobodný Žid chodí po tváři země a k tomu ještě židovský voják! Trvalo mu 28 let než mi toto řekl (v Jeruzalémě v muzeu holocaustu Yad Vashem). Pohřbil ty vzpomínky na to, co viděl tak hlubo­ ko… Srdečně, Marion Liebermanová Zatímco mnoho z  těch dopisů přišlo od Židů, existovali pisatelé, kteří se jasně označili jako ne-Židé.

368

Výsledky Vážená profesorko Lipstadtová, britská spravedlnost je trochu zdlouhavá a  věcná: jako boží mlýny, mele možná pomalu, ale, v případě nutnosti, může mlít neobyčejně dobře. Během války jsem byl chlapcem, ale jedna věc se mi nesmazatelně vryla do paměti. Není to bombardování, které dávno skončilo, ale vzpomínka na to, jak sedím v kině se svou matkou a sestrou a společně se zbytkem diváků pláčeme nad prvními hroznými záběry z týdeníku o osvobození Belsenu. Jsem možná světlovlasý a světlooký, křesťan, gój a cizinec, ale nemohu pochopit, jak ta hrozná kreatura přesvědčila některé z našich dětí, že jejich rodiče a prarodiče jsou buď lháři nebo blázni. Je nás tu ještě dost, kteří si do smrti budeme pamatovat, včetně těch, kteří, ne jako já, tam byli. S úctou, Ray Waters Mnozí z těch, co přežili, chápali můj boj jako ochranu proti tomu, co bylo nazváno „dvojí umírání“. Pokoušela jsem se sdělit těmto přeživším, že i kdybychom prohráli, jejich vzpomínky nebudou v ohrožení a že mi dávají mnohem větší důvěru, než si zasloužím. Nebyli však ochotni to poslouchat. Jejich uznání jsem pociťovala jako divně nepříjemné. Někteří se na mne zlobili, když jsem je žádala, aby mi neděkovali. „Musím,“ řekl mi jeden Holanďan, který přežil, „moji rodiče by si to přáli.“ Nebyla jsem jediná, která jsem po soudu zažila emoční zmatek. Pár dní po vynesení rozsudku jsem se zeptala Ramptona, jaké to bylo pracovat na tomto případu. Bez váhání řekl: „Pocta.“ Krátce poté mi napsal, aby mi sdělil, že emoční dozvuky byly mnohem komplikovanější, než si myslel, že budou. „Doufala jsem, že se budu slunit v  záři úspěchu a  uspokojení. Ve skutečnosti pro mne byla směsice zlosti a lítosti nepříznivým důsledkem. Zlosti, že jsme byli (jsi byla) přivedeni k tomu, co ve skutečnosti bylo falešné svědectví (třebaže bylo nevyhnutelné a nutné). Lítosti, že už nemám denní kontakt s celou tou skupinou přátel, které ten případ spojil. Mám podezření, že se trochu cítím asi jako váleční veteráni.“

369

Historie před soudem Laura Tylerová hovořila o tom, jak se změnila. „Mám pocit nesmírné hrdosti, že jsem v tak mladém věku udělala něco, co je pro mnoho jiných tak důležité. Odlišila jsem se.“ Anthony, jako vždy obrazoborecký, trval na tom, že „vyhrát tento soudní spor nebylo zas až tak důležité.“ To je to, co řekl. Ale poté, co jsem s ním téměř pět let pracovala, jsem mu to úplně nevěřila. Věnoval případu bezpočet hodin a byl velmi hrdý na práci, kterou odvedl on i jeho spolupracovníci. Navíc jsem ve svém deníku našla, že na začátku našeho boje Antho­ny řekl: „Tohle klidně může být nejdůležitější případ, kterým se budu zabývat.“ Když jsem ho vyzvala, aby to vysvětlil, přiznal, že reagoval na nějakou mediální zprávu po přelíčení, která zdánlivě vykreslila Irvinga jako skutečně významnou postavu a následně naše nepochybné vítězství, které bylo stejně tak významné. David Irving nebyl důležitý; jeho porážka a ukázka úpadku jeho myšlenek důležitá byla. Několik týdnů po soudu přijel James do Washingtonu, aby přijal vyznamenání od Amerického židovského výboru jako projev uznání za práci, kterou spolu s Anthonym pro případ odvedli. Jak jsme se procházeli blízko u přílivové nádrže a těšili se třešňovými květy, zamýšlel se nad „zvlášními“ aspekty tohoto případu. Dokonce i během největších komerčních soudních případů výjimečně zůstává po tak dlouhý čas tak velký tým spolu. Tento případ znamenal pro Jamese více než jen tým. „Vždy obhajuji své klienty a starám se o jejich právní problémy, ale je velice řídké, abych měl případ, který je tak zcela blízký srdci a v němž je právo zcela nejdůležitější.“ Prakticky v každé jiné právní výměně názorů existuje nějaké urovnání, kterého je možné mezi stranami dosáhnout. „Tentokrát ne,“ pokračoval James, „tady byl absolutní rozdíl mezi dobrým a špatným. My jsme mohli být celým srdcem na straně andělů.“ I když jsem od těch, kteří přežili, dostávala během soudního procesu zprávy, teprve nyní, v duševních mukách vítězství jsem plně pochopila rozsah toho, jak byli se mnou. Nyní bylo moje vítězství jejich vítězstvím. V jistém smyslu bylo více jejich než moje. Zatímco to byla moje práce, která byla obhájena, byla to jejich bolest, vzpomínky a zá-

370

Výsledky žitky, které, věřili – ať už to bylo logické tak věřit, či nikoliv, byly zachráněny před porážkou. Během dalších několika měsíců existoval jeden e-mail, ke kterému jsem se stále vracela. Pátek, 14. dubna 2000 16:32:32 Odesílatel: [email protected] Předmět: JSTE VELKÁ VÍTĚZKA! Komu: [email protected] Vážená slečno Lipstadtová, jmenuji se Paola Castagno a jsem Italka. Je mi 28 let a naštěstí já ne­ poznala druhou světovou válku. Četla jsem v italské noviny, že jste vyhrála proti Davidu Irvingovi. Můj dědeček Aldo zůstal 8 měsíců v Osvětimi (jako Disneyland). Když se vrátil do Itálie, vážil 34 kg (na 1,82 m výšky). Zemřel před 3 roky. Vzpomínám si, že plakal, při vzpomínce na ho­ locaust, po 40 letech. On mi o tom nikdy nic nesdělil. Tak Vám píšu, abych Vám ohromně poděkovala. Já vím, že i můj dědeček Vám děkoval za Vaši odvahu a že Vy mluvíte o pravdě. Ahoj, moje velká hrdinka!!! Paola Castagno NB: Omlouvám se za svou angličtinu Necítila jsem se jako něčí „velká hrdinka“. Před pěti lety mne David Irving „vytáhl ze zástupu, aby mne zastřelil.“ Zcela předpokládal, že „se zhroutím a vypadnu od válu“, Irving byl možná dost překvapen, že jsem bojovala tak, jak jsem bojovala, skutečně jsem odvedla daleko lepší práci, než jsem měla. Bojovala jsem, abych se obhájila, abych si uchovala svou víru ve svobodu projevu a abych porazila člověka, který o historii lhal a vyjadřoval hluboce pohrdavé názory na Židy a jiné menšiny.

371

Historie před soudem Dlouho poté, co byla ukončena soudní bitva, jsem cítila bolest, když jsem pomyslela na to množství lidí sledující Irvinga, jak ničí jejich vzpomínky. Nemohla jsem se dopátrat, jaké to je mít své vzpomínky nejen popřené, ale odsuzované a zesměšňované. Nicméně necítila jsem jen bolest, ale také určitý pocit vyznamenání. Bylo mi připomenuto, že židovská tradice si vysoce cení projevů láskyplné péče, včetně navštěvování nemocných, ochraňování potřebných, nakrmení hladových, a vítání cizinců. Existuje však jeden projev láskyplné péče, který nahrazuje všechny ostatní, protože nemůže být opětován. Péče o mrtvé se nazývá hesed šel emet, nejryzejší čin láskyplné péče, protože tehdy věrně napodobujeme Boží laskavost vůči lidem, která také nemůže být opětována. Po pět let jsem měla tu čest provádět hesed šel emet, zastávat se těch, kteří nepřežili nebo těch, kteří nemohli sami sebe zastat. To, že jsem byla s to tohle udělat, bylo dostatečně velké poděkování. Nevybrala jsem si tento obor výzkumu, abych vykonala zmíněný čin hesedu. Nenapsala jsem svou knihu o popíračích v očekávání, že se budu zabývat tímto činem. Nevybrala jsem si tento boj. Nyní však, jak se ohlížím zpět, jsem plna vděku. Pokud měl být někdo vybrán z řady, aby vybojoval tento boj, cítím se potěšena, že jsem jím byla já.

372

(22)

•

V „kostýmu šaška“

B

rzy jsem pochopila, že ještě není všemu konec. Nepřekvapovalo, že se Irving chystal odvolat proti rozsudku. Vzhledem k pevnému rozhodnutí soudce Graye mě právníci ujišťovali, že na obnovu procesu je malá pravděpodobnost a že jde o poměrně jasnou záležitost. A tak jsem byla plna optimismu. Ale opět se moje očekávání dramaticky ukázalo jako chybné. Když se chce někdo v Anglii odvolat, tak si k  tomu musí zajistit „svolení“ aneb souhlas k odvolání. Irvingovu první žádost soudce Gray odmítl, protože své rozhodnutí považoval za nezvratné a nebyl žádný zákonný důvod je měnit. Nařídil Irvingovi uhradit naše soudní výdaje a určil, že první splátku ve výši 150 000 liber musí zaplatit okamžitě. Na podzim 2000 se Irving – nyní již prostřednictvím právních zástupců – obrátil se žádostí o odvolání na Apelační soud. Argumentoval tím, že se proces konal v zastrašující atmosféře vyvolané nepřátelským tiskem a že nálezy soudce Graye jsou v rozporu s „vahou důkazů“. Odborní svědci, pokračoval, byli motivováni zaujatostí, velkými honoráři a v Evansově případě osobní nenávistí. Krátce poté začal Irving na své webové stránce líčit Evanse jako skunka přinášejícího růži s ostýchavě mrkajícíma očkama. V prosinci 2000 soudce Stephen Sedley rozhodl jménem Apelačního soudu, že vzhledem k tomu, že jsem označila Irvinga jako falzifikátora historie a fanatika, byla naše obhajovaná strana zatížena „velkým břemenem“, se kterým jsme se zcela vyrovnali. Irvingovy chyby nebyly

373

Historie před soudem „nahodilými a nesprávně pochopenými důkazy“, nýbrž „přičinlivými dezinterpretacemi.“ Sedley podpořil Grayovy „usvědčující a oprávněné nálezy“ o Irvingových „nesprávně pochopených důkazech“ a napsal, že Irving svoji „hru na vysokou sázku“ zcela prohrál. Jeho žádost o odvolání byla tedy opět odmítnuta. Zanedlouho po tomto rozhodnutí vypodobnil Irving soudce Sedleye na své webové stránce. Tvrdil o něm, že před příchodem k soudu působil u firmy, kterou zakládal „tajný vůdce komunistické strany.“ Podle Irvinga jsou pracovníci této firmy ve značném počtu „prokazatelně Židé.“ Podle Irvinga mohl tedy soudce Sedley jednat spíše na základě svého „náboženského instinktu“ než podle toho, co mu diktoval zákon. Vzhledem k tomu, že soudce Sedley jednoznačně potvrdil rozhodnutí soudce Graye, domnívala jsem se, že nyní by Irving už riskoval jen stále větší ztráty, takže již nebude vyvolávat další soudní řízení. Opět jsem se zmýlila. Irving požádal o  ústní výslech s  tím, že prý může předložit nové důkazy, které během původního soudního přelíčení ještě neměl k dispozici. Jednalo se o čtyři sta stránek dokumentů, včetně zprávy Germara Scheerera, velmi známého popírače holocaustu, jenž někdy užíval jméno Rudolf. Tvrdil, že plynové komory neexistovaly. Tak toto měla být ta úžasná „nová“ informace o Osvětimi, kterou Irving dramaticky sliboval předložit u  soudu, ale nikdy tak neučinil. Ale Irving nyní soudu poskytl místopřísežné prohlášení Zoe Polanské‑Palmerové, bývalé vězeňkyně z Osvětimi, která prohlašovala, že nikdy neviděla nic takového, co by vypadalo jako plynová komora nebo jako komín vypouštějící kouř. Apelační soud souhlasil s Irvingovou žádostí a projednávání stanovil na červen 2001. Vrátila jsem se do Londýna, abych se poradila s právníky. Dohodli jsme se, že se budeme držet postupu, který jsme si zvolili během procesu a komplexně posuzovat nové Irvingovy materiály. Rampton, Antho­ ny, James a Heather se rozhodli poslat je také van Peltovi k analýze. Van Pelt napsal velmi dlouhý rozbor o všech historických a technických argumentech, které jsou předmětem Rudolfovy zprávy. Van Pelt se rovněž domníval, že je třeba znát názor chemika, a proto kontakto-

374

Výsledky val Richarda Greena – doktora věd v oboru fyzikální chemie na Stanfordské univerzitě a konzultanta americké armády ve věcech protichemické ochrany osob – a požádal ho, aby zpracoval posudek týkající se Rudolfových tvrzení. Green byl také aktivním členem Holocaust History Project (THHP, Historický projekt holocaust), skupiny badatelů, kteří se spojili pod vedením Harryho Mazala, technicky erudovaného vědce a odborníka v počítačové vědě, aby metodicky odhalovali popírače holocaustu. V průběhu předcházejících dvou let Mazal a další členové THHP uskutečnili několik výzkumných cest do Osvětimi, kde pečlivě zkoumali zbytky střechy krematoria číslo 2. S použitím počítačového modelování a matematické analýzy dospěli k přesvědčení, že našli důkazy o existenci tří ze čtyř otvorů. Van Pelt požádal jednoho vědce, aby tyto nálezy zkontroloval. Vědec je označil za natolik přesvědčivé, že jsme je společně s Greenovou analýzou a zprávou THHP o otvorech přidali k druhé van Peltově zprávě a předložili Apelačnímu soudu. Při čekání na výslech v Irvingově odvolacím řízení jsem se dověděla o jistých znepokojivých novinkách. Ještě před naším soudem Irving vyhrožoval britským nakladatelům, že pokud vydají dílo The Hitler History od Johna Lukacse, které ho vystavuje zničující kritice, jako moje kniha, provede jim totéž jako mně. Weidenfeld & Nicolson drželi rukopis této knihy tři roky v šuplíku. Potěšilo mne, když se kniha devět měsíců po Grayově rozsudku ve Velké Británii skutečně objevila. Ale moji radost ukončily recenze britských kritiků. Tito recenzenti si stěžovali, že v části o Irvingovi jsou „významné korektury“ a odsoudili fakt, že britští nakladatelé „změkčili“ americké vydání. V deníku Guardian tvrdili, že britské vydání obsahuje „mnohem méně sžíravý útok proti Irvingovi.“ Kritik z listu The Observer uvedl, že kdyby se kniha objevila beze změny, byl by to triumf „svobody slova nad tyranem.“ Nedostatkem mravní síly ovšem netrpělo jen nakladatelství Weidenfeld & Nicolson. Totéž lze říci i o jiných vydavatelských domech. Heinemann, jedna z divizí vydavatelského gigantu Bertelsmann, uzavřela s Evansem smlouvu o publikování jeho odborné zprávy. Ale v předvečer jejího vydání ji zcela náhle zrušila. Jak jsem se dověděla, bylo to ­kvůli obavám, že ji Irving ­zažaluje

375

Historie před soudem z nactiutrhání­. I když se přece jen našel jeden nakladatel, který se tohoto titulu ujal, byla jsem z tohoto vývoje sklíčena. Po jisté době, která uplynula od našeho soudu, se mi ozval historik Richard Breitman, jenž se zabýval výzkumem norimberských procesů. Poslal mi kopii písemného sdělení, které našel v Národním archivu ve Washingtonu. Byl to pro nás další dokument, který pomáhal osvětlit Irvingovo počínání. Bývalý norimberský prokurátor Robert Kempner poslal v roce 1969 řediteli FBI J. Edgaru Hooverovi sdělení, v němž mu líčil, jak ho během jeho jedné cesty po Německu, kterou těsně předtím absolvoval, navštívil David Irving, „mladý muž, působící dojmem nervózního a mentálně poněkud zchátralého člověka“, vyjadřující řadu „antiamerických a antižidovských stanovisek.“ Irving tehdy Kempnerovi sdělil, že plánuje návštěvu Washingtonu, aby si ověřil, zda „oficiální záznamy norimberského procesu nebyly zfalšovány.“ Kempner to sice odmítl jako „nesmysl“, ale přesto byl znepokojen, protože Irving přece takové zkoumání mohl snadno dělat i v Londýně. Ale to nebylo tím hlavním, proč se Kempner tak rychle obracel na Hoove­ra, když mu ve svém dopise napsal: „Naprosto nečekaně dvakrát velmi energicky zdůraznil, že Sirhan Sirhan udělal správnou věc, když zabil toho Kennedyho ‚s odulou tváří‘. Kdyby on, Irving, byl Arabem, jak řekl, udělal by to také, protože Robert Kennedy údajně vedl proizraelské řeči.“ To se odehrálo dvě desetiletí předtím, než se Irving ztotožnil s popíráním holocaustu. Vypadá to tak, že zde je možno hledat začátek odpovědi na otázku, kterou Rampton položil ve svém závěrečném prohlášení: co bylo dříve – Irvingovo popírání nebo jeho antisemitismus? V polovině června 2001 jsme se sešli v soudní síni 73, kde se konal výslech v rámci odvolacího řízení. Pozvala jsem Harryho Mazala, jenž přišel s manželkou Jerry, aby se připojil k van Peltovi a Evansovi na lavici expertů. Zdálo se mi to jako velice případné, a to vzhledem k času a energii, které on a jeho kolegové z THHP věnovali – tiše, soukromě a dobrovolně – tomuto případu. Irving vstoupil do sálu oblečen zhruba stejně jako v uplynulých deseti týdnech. Jeho doprovod se skládal z „Brunhildy“ a jeho právního zástupce, Adriana Daviese, asi čtyřicát-

376

Výsledky níka s kulatou, velmi bledou, měkkou a masitou tváří, tlustým krkem a, jak jsem záhy zjistila, s pronikavým nosovým hlasem. Když soudní uvaděč (Janet Purdueová nebyla nikde v dohledu) zvolal „ticho,“ do síně vstoupili tři soudci odvolacího soudu – Mantell, Buxton a Pill. Davies začal tvrzením, že Irving mohl být nedbalým historikem, ale záměrně nelhal. Pokud šlo o jeho práci s důkazy, tak prostě jen zaujímal „rozumně alternativní postoje.“ Pak začal chronologicky procházet většinu materiálu, který byl již předmětem soudu. Soudci projevovali překvapující trpělivost. To se ovšem nedalo říci o mně, zejména když se jednání prvního dne protáhlo do druhého dne a pak do třetího. Odvolací výslech se záhy proměnil v miniaturní soud. Když jsem si Jamesovi postěžovala, že soud poskytuje Irvingovi mimořádně velký manévrovací prostor, dostalo se mi vysvětlení, že britské soudy již tradičně poskytují neomezený čas k ústnímu vyjádření argumentů, zejména tehdy, když se jedna strana sama zastupuje. A navíc, jak mi James dále řekl, vzhledem k citlivosti soudu vůči vysoce profilované povaze tohoto případu není zájem, aby to vypadalo tak, že je Irving penalizován. Na sklonku druhého dne slyšení učinil Davies prohlášení, když poněkud agitačním způsobem řekl: „Vaše Ctihodnosti, stahujeme místopřísežná prohlášení Polanské­ ‑Pal­merové a Germara Rudolfa.“ Naprosto mě to vyvedlo z konceptu. Vždyť to měl být důkaz, o který Irving opíral své odvolání. Kromě toho jsme k jejich vyvrácení vynaložili značné finanční prostředky a hodně úsilí. Chtěla jsem znát Irvingovu reakci. Jeho velké tělo bylo sehnuté nad stolem, jak si rychle něco čmáral. Na rtech mu pohrával malý a trochu nervózní úsměv, ale očima se plně soustředil na papíry před sebou.*) Členové tribunálu vypadali zmateni. *) Nejsem si jistá, proč se usmíval nebo co si tam čmáral, ale na své webové stránce pak tvrdil, že mu pravidla Apelačního soudu „absolutně neumožnila předložit jakýkoli nový důkaz.“ A dále uváděl, „měli jsme dokonce obtíže s předložením nového Rudolfova tisícistránkového místopřísežného prohlášení.“ Ale Irving už své čtenáře neinformoval, že místopřísežné prohlášení – které nemělo 1000 stránek – již bylo předloženo soudu před třemi měsíci a že je soud přijal. Ani se nezmiňuje o tom, že bylo jeho právním zástupcem k údivu členů tribunálu staženo.

377

Historie před soudem Když jednání skončilo, tak Harry Mazal, jenž se svými kolegy vynaložil spoustu času na prozkoumání toho, co označil jako „idiotská místopřísežná prohlášení“, litoval, že jejich práce byla marná. Rampton se usmál a řekl mu: „Zbytečná energie? Vždyť jste jejich případ potopili bez jediného výstřelu.“ Rampton spekuloval s  domněnkou, že Irvingovi právníci zřejmě poznali, že by Rudolfovu zprávu smetlo naše vyvracení důkazů. To by ovšem uštědřilo popíračům holocaustu vážný úder. Pozdě večer se náš tým sešel v hotelu Ritz. Harry a Jery naplánovali večeři na oslavu. Richard a James všechny ujišťovali, že vítězství je na obzoru. Harry a já jsme odmítli dávat takto najevo své naděje, ale několik hodin dobrého jídla, pití a společnosti nám přivodily příjemné uvolnění. Harry povstal, aby pronesl přípitek, ale měl stále ještě plnou hlavu stažení toho místopřísežného prohlášení, když řekl: „V  knize Mistr Sun o  umění válečném, kterou Sun-c’ napsal před pětadvaceti stoletími, se říká: ‚Bojovat a vyhrát všechny bitvy není vynikajícím úspěchem, protože vynikajícím úspěchem je porazit nepřítele bez boje.‘“ A tak nakonec po více než dvou dnech Daviesova argumentování slyšení skončilo. O čtyři týdny později jsem se vrátila, abych vyslechla rozhodnutí soudu. Asi hodinu před tím jsem se setkala s Antho­nym a Jamesem v jejich kancelářích. Podali mi dokument s rozsudkem. „Skončeno. Vyhráli jsme. Nezvratně a úplně.“ Podívala jsem se na ně a zeptala se: „Co bude dál?“ James se rozesmál: „Věřte tomu. Je ­ konec. Hotovo. Nemůže vám nic udělat.“ Jelikož jsem asi působila skeptickým dojmem, James dodal: „Teď ho budeme tlačit k náhradě našich ­výdajů.“ Když jsme o několik minut později vešli do soudní síně, zelo Irvingovo místo pozoruhodnou prázdnotou. Čekala jsem, že se na poslední chvíli přižene, ale nestalo se tak. Netrvalo to dlouho a vešli všichni tři soudci. Apelační soudce Pill svým mimořádně tichým hlasem oznámil, že rozhodnutí soudce ­Graye – které ocenili za jeho „komplexní pojetí i způsob vedení procesu“ – je

378

Výsledky platné. Odvolání bylo zamítnuto. Apelační soudce kritizoval Irvinga za to, že na poslední chvíli stáhl svůj tak zvaný „nový“ důkaz. Po té, kdy soudci nařídili, aby Irving uhradil naše výdaje, povstali a opustili soudní síň. Tak trochu nejistě jsem pohlédla na Jamese. Usmál se a řekl: „Deborah, skončilo to. Věřte mi, je konec.“ Když se tým právníků zvedl ze svých míst a navzájem si všichni blahopřáli, uvědomila jsem si, že tuto bitvu, kde šlo nejen o Židy, vybojovali všichni lidé dobré vůle, kteří sdílejí společné přesvědčení, že antisemitismus a extremismus představují pro společnost velké nebezpečí. Nicméně ani toto naše naprosté vítězství nebylo ve své podstatě vlastně posledním střetnutím s popírači a s antisemity, protože antisemitismus sám o sobě nelze „porazit.“ Antisemitismus buď samovolně uvadne či nikoli – i když to druhé je pravděpodobnější. A to proto, že antisemitismus a co se toho týče i všechny další formy předpojatosti jsou odolné vůči rozumovému vysvětlení a nemohou být vyvráceny. Tudíž s nimi musejí všechny generace svádět zápas. Když jsme začali tlačit na Irvinga, aby uhradil naše náklady, pokoušeli se v některých novinách odhalit zdroje jeho fondů. Nešlo to přejít mávnutím ruky, protože britský zákon si vymiňuje, že pohledávky za soudní výdaje ve věci nactiutrhání mohou být vymáhány i u třetí strany podporující žalobce, když soud prohraje. V deníku The Observer získali kopii Irvingova seznamu 4 017 přispěvatelů, z nichž polovina žila ve Spojených státech. Bývalý velitel ponorky, v současné době „specialista na daňové úniky“ žijící na Havaji, požádal Irvinga o setkání v Amsterdamu, kde mu předal papírový sáček s 50 000 dolary v hotovosti. Jiný podporovatel je z Floridy, který Irvingovi poskytl 45 000 dolarů. Dva přispěvatelé – jeden ze Švédska a druhý ze Švýcarska – mu půjčili víc než 25 000 dolarů. Irving řekl novinářům, že kdyby mu nařídili odhalit jména jeho sponzorů, tak „všechny záznamy zničím.“ Tisk rovněž odhalil totožnost „Brunhildy“, která se trvale ukazovala po Irvingově boku. Je to bývalá australská královny krásy, která se v roce 1991 provdala za novozélandského finančníka Sira Franka Renoufa. Tomuto o téměř třicet let staršímu muži řekla, že je hraběnka­ Grjaznova­

379

Historie před soudem a že její otec je mrtev. Když dvojice trávila své líbánky v Austrálii, tak se Sir Frank dověděl, že její otec – řidič nákladního auta – se těší ­velmi dobrému zdraví a žije. Po šesti týdnech manželství opustil Sir Frank svoji manželku, která si stále nechá říkat „Lady Renouf.“ Když skončilo odvolací řízení, představila Irvinga princi Fahd bin Salmanovi ze Saúdské Arábie, synovi guvernéra Rijádu a synovci krále Fahda. Princ, jenž nedávno doprovázel otce na obchodní cestě do ­Anglie, kde byli přijati královnou a ministerským předsedou, navštívil Irvinga na jeho usedlosti v Surrey. O několik dní později se princ v telefonním hovoru z Rijádu s Irvingem vyslovil pro jeho finanční podporu. Ale následujícího dne, jak to vylíčila Renoufová, štědrý a zdravý princ náhle zemřel. Naše snaha o úhradu části prostředků, které jsme vynaložili na soud, se setkávala se složitějšími problémy, než jsme očekávali. V březnu 2002 zaplatil Irving redakci Penguin malou část jejích výdajů. Irving tvrdil, že nyní zbankrotoval a nemůže splácet ani jejich, ani mé náklady spojené s procesem. Pochybovala jsem o pravdivosti tohoto tvrzení, protože Irving pravidelně jezdil do Spojených států, prodával své knížky na svých přednáškách a žil v luxusní londýnské čtvrti Mayfair. Soudem určený odhadce zkoumal, zda mají Irvingovy knihy, dokumenty a ostatní osobní věci nějakou peněžní hodnotu. Informovali jsme soud, že nemáme žádný zájem o jeho osobní písemnosti, ani o jiné soukromé předměty. Navzdory svému tvrzení o bankrotu, se mne Irving – kdysi vzor historické přesnosti – snažil obvinit, že ho chci připravit o jeho „celoživotní vlastnictví, majetek a práva.“ Ale my jsme se zajímali jen o takové věci, které mohly mít nějakou peněžní hodnotu. Domnívali jsme se, že by nějaká univerzita nebo archiv mohly mít zájem o jejich koupi. Chtěli jsme se tak vyhnout jejich odprodeji na volném trhu a zamezit tomu, aby se nedostaly do rukou sběratelů nacistických memorabilií. Fond našeho týmu obhajoby byl vyčerpaný, a přitom jsme Ramptonovi stále dlužili značnou částku za vedení odvolacího soudu, tedy těch nákladů, které Penguin poněkud nečekaně nechal na mých bedrech. Mezi Irvingovými věcmi byly některé dokumenty, které mohly vyvolat zájem historiků. Náš badatel, Tobias Jersak, a soudní odhadce, kte-

380

Výsledky rého jsme požádali o přezkoumání této sbírky, objevili materiály z éry Třetí říše – včetně deníků, dopisů a poznámek pořízených různými vedoucími německými osobnostmi – které nebyly v žádných knihovnách ani archivech. Mezi nimi se nacházely poznámky, které si dělal polní maršál Wilhelm Keitel, šéf německého wehrmachtu, ve své cele v době norimberského procesu. Keitel na nich přiznával, že věděl o zločinech proti Židům. Neznali jsme žádného jiného historika, jenž by měl jejich kopie nebo je někdy zkoumal. Nebyli jsme si jisti, jak se k nim Keitelova rodina dostala. Spekulovali jsme, že důvěřovali Irvingovi, že by se mohl pokusit vylepšit maršálovu pověst, a proto mu tyto písemnosti předali. Irving měl u sebe také část deníku nacistického státního tajemníka Herberta Backeho, jenž stál v čele ministerstva zemědělství a výživy. Backe byl jedním z nejvíce odpovědných za to, že se Židům dávaly nejnižší dávky jídla. I  v  tomto případě jsme se domnívali, že Backeho vdova nebo členové rodiny umožnili Irvingovi prohlédnout si deník a okopírovat si části, o které projevil zájem. Tobias se svým partnerem také nalezli záznamy o telefonních hovorech, dopisy a fotografie, o nichž byli přesvědčeni, že představují důkaz o Irvingových široce rozvinutých kontaktech s popírači v jiných státech a s nacisty a jejich rodinnými příslušníky. Zdálo se, že vedle těchto dokumentů, o  jejichž původu někteří z právníků vyslovili své pochybnosti, má zbytek z celé kolekce jen omezenou hodnotu. Připomínalo mi to materiály, které strádají na internetové aukční síni e-Bay, například bronzová busta Goebbelse. Případ Irving versus Penguin a Lipstadtová byl bitvou o historii, stejně jako můj osobní zápas o integritu. Byl jedním z těch, který jsme si nemohli dovolit prohrát. Byl bojem o dokumenty a o peníze. Navzdory skutečnosti, že jsme si byli téměř jisti, že vyhrajeme, nezdálo se, že by za to ta námaha a ztráta času stály. V červnu 2004 jsem se po poradě s Jamesem, Laurou a Dannym Davisem, Mishconovým specialistou na bankroty a platební neschopnost, rozhodla, že už se tím nebudu zabývat. Když jsem po tomto svém rozhodnutí opouštěla jejich kanceláře, věděla jsem, že to bylo správné rozhodnutí. Ale přesto jsem pociťovala jisté zklamání, že dokud se Irving nerozhodne se s námi o své dokumenty

381

Historie před soudem podělit, tak k nim historici nebudou mít přístup. Připadalo mi divné, že bych měla tyto dlouhé nesnáze ukončit pocitem, že jsem své kolegy nějak zklamala. Když jsem nastupovala do taxi, abych se dostala na další schůzku, řidič se mě zeptal, zda jsem v Londýně služebně nebo za zábavou. Jakmile jsem mu vysvětlila důvod mé návštěvy, okamžitě si vzpomněl na náš případ. „Ale od Davida Irvinga nebo o něm jsem od doby toho vašeho soudu nic neslyšel. Myslím, že pro většinu Britů je topinkou, spálenou topinkou. Dobrá práce.“ Nebyla jsem si jista, zda se jeho poslední dvě slova vztahovala k Irvingově situaci, nebo k výkonu lidí z našeho báječného týmu. Když se můj život začínal dostávat do normálních kolejí, pokoušela jsem se vybavit si smysl všeho, čeho jsme dosáhli. Zaznamenali jsme velké vítězství. Všechna tvrzení popíračů holocaustu, vyjadřovaná před jarem 2000, byla smetena ze stolu. David Irving byl již mnohem méně nebezpečným protivníkem, než si kdokoli z nás dovedl představit. Jeho smyšlená tvrzení se zhroutila pod prostou tíhou fakt. Ačkoli jsem cítila vděčnost, že je tomu tak, přesto mi bylo jasné, že popírači holocaustu – včetně těch před soudem diskreditovaných – se budou i nadále snažit vdechnout svému úsilí nový život. Popírači, jako Hutton Gibson, otec filmového herce Mela Gibsona, opakoval Irvingova tvrzení o nezbytném množství paliva ke spálení jedné mrtvoly a o tom, že žádné plynové komory neexistovaly. Jeho syn se v popírání pohybuje, jak jsem to nazvala, v „mírnější formě“. Když se ho v časopise Reader’s Digest dotazovali na otcovy komentáře týkající se holocaustu, odpověděl: „Otec mi nikdy v životě nelhal.“ Na přímou otázku, zda došlo k holocaustu, řekl: „Samozřejmě. Docházelo k násilnostem. Válka je hrozná. Za druhé světové války byly zabity desítky milionů lidí. Někteří z nich byli Židé v koncentračních táborech.“ A potom dodal divnou a poněkud nesouvisející větu: „Na Ukrajině v  období let 1932 a  1933 zemřelo hlady několik milionů lidí.“ Tato dvojznačná odpověď mně připomněla definici holocaustu v  podání Davida Irvinga, jenž tvrdil, že „vraždit“ Židy nebylo skutečným cílem nacistů. Mnozí z nich prostě přišli o život a holocaust nebyl ani jiný,

382

Výsledky ani o nic horší, než to, co se dělo za Sovětů na Ukrajině ve třicátých letech. Z Gibsonova stanoviska jsem mohla usoudit, že vskutku nevěřil tomu, že si Němci vybrali speciálně Židy, aby je kompletně vyhubili. Gibson tyto názory opakoval v rozhovoru s Diane Sayerovou: „Ptáte se, zda věřím, že za nacistického režimu existovaly koncentrační tábory, kde bezbranní a nevinní Židé umírali v krutých podmínkách? Samozřejmě, že tomu věřím, absolutně. Bylo to násilí obrovských rozměrů.“ A tak znovu je to zde – Židé umírali, v rozporu s tím, že byli úmyslně vražděni. A znovu šlo o to, že se Gibson ani jednou nezmínil, že se jednalo o „konečné řešení“ jako o snahu vyhubit evropské židovstvo. Jako zvlášť znepokojivé bylo třeba vidět, že tyto výroky Gibson poskytoval v  době velké veřejné kampaně kolem filmu The Passion of the Christ („Umučení Krista“, Mel Gibson scénář i režie – pozn. překl.), tedy kolem filmu, který mnozí kritici považovali nejen za nebezpečné zkreslení historických údajů, ale i za snímek, který může vyvolávat anti­semitismus. Popírání holocaustu se daří v islámském světě, zejména na Středním východě. Palestinský vůdce Mahmoud Abbás (Abu Mazen), jenž býval generálním tajemníkem výkonného výboru Organizace pro osvobození Palestiny PLO, napsal ve své knize The Other Side: The Secret Relati­ onship between Nazism and the Zionist Movement (Druhá strana: Tajné vztahy mezi nacismem a sionistickým hnutím), že údaj o šesti milionech zavražděných Židů byl „podstrčen“ Židy a že skutečný počet může být dokonce ještě menší než jeden milion. Když se stal premiérem palestinské samosprávy, byl požádán, aby toto stanovisko upřesnil. Ale spíše než aby je odvolal a uznal, že šlo o zfalšované číslo, řekl, že tuto knihu psal, když se Palestinci nacházeli ve válce s Izraelem. „Dnes bych takové poznámky nedělal…“ Abdel Aziz Rantisi, jenž působil jako „nejvyšší velitel“ Hamásu, než byl zabit Izraelci v dubnu 2004, se rozčiloval nad úspěchem sionistů v propagaci „falešného holocaustu“ a tvrdil, že nikdo neobjasnil, na jakém principu vlastně „falešné plynové komory fungovaly.“ Rantisi stále trval na konzistentní úrovni historické přesnosti a odsuzoval skutečnost, že David Irving „byl zažalován“ za popírání holocaustu.

383

Historie před soudem Popírání holocaustu není jedinou formou falšování dějin, která se ujala v islámském světě. Jásir Arafat opakovaně popíral jakoukoli historickou spojitost mezi židovským lidem a zemí Izrael. Stejně tak se šířil blud o rituální vraždě, jako věčně omílaný mýtus o židovské světové nadvládě. Muzeum rukopisů ve známé alexandrijské knihovně nedávno uspořádalo výstavu Protokolů starých Sionských mudrců. V souvislosti s touto výstavou poskytl dr. Yousef Ziedan, ředitel tohoto muzea, rozhovor egyptskému týdeníku Al-Usbu. Když přišla řeč na holocaust, tak dr. Ziedan řekl: „Analýza vzorků z  domnělých plynových komor prokázala, že se jednalo o sterilizační komory bez takového množství kyanidu, které je nezbytné k zabíjení.“ Odlišný způsob historického zkreslování byl očividný při propagaci války v Iráku. Grotesktní srovnávání prezidenta George W. Bushe a ministerského předsedy Ariela Šarona na jedné straně, s Hitlerem na straně druhé – bez ohledu na to, kdo si co o jejich politice myslí nebo jak hodně jí oponuje – představuje velké přikrašlování viny nacistických zločinů. Stejně tak je znepokojující používání nacistických motivů k útoku proti izraelské politice. Laureát Nobelovy ceny Jose Saramago porovnával situaci Palestinců se Židy v Osvětimi. Když byl dotazován, zda byly plynové komory v Gaze, řekl: „Doufám, že tomu tak není… Ale to, co se tam děje, je víceméně stejné.“ Britský básník Tom Paulin prohlásil, že židovští usedlíci na Západním břehu jsou „nacisté a rasisté… kteří by měli být zastřeleni.“ Zatímco takové metafyzické útoky proti Židům nemohou způsobit žádnou fyzickou újmu, Židy velice deprimují a nutí je klást si otázku o jejich místě v údajně osvícené Evropě. Pro mne to znamená, že i když jsem zvítězila v jedné ­bitvě, boj proti zkreslování dějin – zejména nepohodlných dějin – pokračuje. Jednoho dne, když jsem se chtěla uvolnit, rozhodla jsem se vypůjčit si nějaké videofilmy. Impulzivně, a také proto, že jsem asi zapomněla na svoji chuť relaxovat, jsem si vybrala snímky o Hitlerovi. Byly to dvě velice účinné parodie a sice Velký diktátor s Charliem Chaplinem a The Producers s Mel Brooksem. Muž za pultem – jenž k mému údivu skutečně o filmu něco věděl – se mě zeptal:

384

Výsledky „Zajímáte se o  komedii nebo o  Hitlera?“ Pokrčila jsem rameny a řekla nejistě: „Myslím, že mne zajímá oboje.“ Zatímco jsem sledovala tyto filmy, vzpomněla jsem si na rukopis, který Anthony psal v průběhu procesu. Obrátila se na něho University of London, aby na její půdě uskutečnil sérii nadačních přednášek o židovském umění. Vzhledem k tomu, že považuje umělce za lidi, kteří své oponenty častují ironií a výsměchem, napsal: „Porazit nepřítele a pohřbít ho je jedna věc. Obléknout ho do kostýmu šaška a nechat ho dělat práci ve váš prospěch, je pro něho mnohem tvrdším úderem. Přežívá, aby podal svědectví o své vlastní bezmocnosti.“ Takovým způsobem Chaplin i Brooks znázornili Hitlera. V toto smyslu jsem pochopila nejen důvod mého výběru filmů, ale také to, co bylo a nebylo důležité v mém boji. Během procesu byl David Irving představován nikoli jako falzifikátor historie, nýbrž jako iracionální a potřeštěná figurka. Kdykoli se od začátku soudu jeho jméno objevilo v novinách, stále je doprovázela nějaká varianta vedlejší věty na způsob „popírač holocaustu, kterého soud označil za rasistu, antisemitu a falzifikátora historie.“ Ale toto koneckonců nebylo vůbec důležité. To, co bylo důležité, bylo zvítězit nad ním. V tom tkví lekce, ze které se mohou poučit všichni, kteří bojují proti dodavatelům nenávisti a lží. Ačkoli je zápas s našimi oponenty mimořádně významný, sami oponenti významní nejsou. Jejich argumenty mají asi takový smysl, jako teorie o ploché zeměkouli. Ale ve svém dramatickém kontrastu k  zastáncům takové teorie mohou způsobit nesmírné utrpení a škody. Někteří z nich se uchylují k násilí. Jiní, jak řekl Hajo Funke v Berlíně, když jsme seděli ve stínu Reichs­tagu, zase užívají slova, která podněcují druhé dělat škodu. Slova motivující lidi, kteří vyhodili do vzduchu Murrah Building v Oklahoma City, usmýkali Afroameričana k smrti na dřevorubecké cestě, umučili mladého homosexuála ve Wyomingu, ubodali k smrti židovskou studentku na ulici Crown Heights, bombovým útokem vyvraždili židovské rodiny, které se chystaly na svátky Pascha, a nasměrovali letadla do budov Světového obchodního centra.

385

Historie před soudem Musíme vést nesmiřitelný zápas proti těm, kteří podporují – přímo nebo nepřímo – jiné osoby, které takové věci dělají. Ale dokonce, i když bojujeme, tak našim protivníkům nesmíme vštěpovat, že mají nějaký základní význam. Zcela jistě nesmíme připisovat naši existenci jejich útokům proti nám nebo připustit, aby se boj proti nim stal smyslem našeho bytí. A když proti nim bojujeme, musíme je oblékat do kostýmu šaška, nebo je donutit, aby si jej sami oblékli. I když je porazíme, tak skutečně zvítězíme pouze tehdy, když prokážeme, jak jsou nejen iracionální, ale i absolutně žalostní.

386

Doslov

doslov Alan Dershowitz

•

V

ýznamné vítězství Deborah Lipstadtové nad Davidem Irvingem v soudní síni představuje jeden z těch velkých momentů v dějinách práva, kdy pravda, spravedlnost a svoboda slova vykonaly společnou službu. Pravda samozřejmě nepotřebuje žádný oficiální justiční souhlas, aby mohla být uvedena v život. Bez ohledu na to, jak se ten či onen soud rozhodne, popírání holocaustu Davidem Irvingem bude vždy lží a skutečnost, že Deborah Lipstadtová odhaluje tyto Irvingovy lži, bude vždy pravdou. Spravedlnost, na druhé straně, není téměř absolutní a neovlivnitelná člověkem tak, jako pravda. Spravedlnost bývá často názorem takového lidského pozorovatele dění, protože je funkcí vnímání, postojů, zkušenosti, vzdělání a hodnot. Významný americký soudce Oliver Wendell Holmes mladší jednou vyplísnil svého úředníka, když si stěžoval, že jakýsi rozsudek nebyl „spravedlivý“. Holmes tomuto úředníkovi řekl: „Naším úkolem není vykonávat spravedlnost, ale uplatňovat zákon.“ Ale o co je lepší, když se spravedlnost uplatňuje pomocí zákona, jak tomu bylo v případě Deborah Lipstadtové. Pravdě a spravedlnosti se někdy poslouží jedině kompromisem se svobodou slova, když národy například zakáží projevy podporující popírání holocaustu, rasovou nadřazenost, diskriminaci žen a jiné formy bigotního klamu. Kdyby byl David Irving obžalovaným v případu, který by projednával jeho lži, a tento proces by prohrál, pak by bylo možné tvrdit, že tato jeho porážka je kompromisem s principy svobody slova.

387

Historie před soudem Ale Irving zde byl žalobcem. Byl to on, kdo se snažil cenzurovat pravdu Lipstadtové tím, že ji zažaloval z nactiutrhání. Kdyby byl zvítězil, byla by to porážka pravdy, spravedlnosti a svobody slova. Naštěstí prohrál – a byla to porážka výrazná a jednoznačná. Pravda, spravedlnost a svoboda slova zvítězily. Bylo to vítězství ve velkém formátu. Avšak někteří žurnalisté tento rozsudek označili jako „úder svobodě slova.“ To je absurdní závěr. Svoboda slova obsahuje právo pranýřovat lež, jak to udělala Lipstadtová. Negarantuje imunitu takových bigotních lidí, jako je Irving, před kritikou. Trh idejí musí být otevřený všem, nejen neonacistům. Jeden z důvodů, proč jsou falešné a urážlivé projevy dovoleny v nejliberálnějších demokraciích, zcela vážně tkví ve skutečnosti, že spíše než cenzura je dobré slovo nejlepší odpovědí na špatné slovo. Jestliže by měla chybět příležitost odpovědět na klam šířený lidmi Irvingova druhu, pak by se obtížněji mohly řešit případy umožňující rasistům zamořovat trh svými idejemi. A vskutku, ještě předtím, než Irving svůj proces prohrál, několik nakladatelů se zaleklo možnosti vydávat kritické knihy o Irvingovi v obavě, že jim to způsobí nákladné a dlouhé soudní žaloby. Je to právě tento aspekt, který zmrazuje svobodu slova. A tento mráz začal tát díky vítězství Lipstadtové v jejím boji za svobodu slova. Žijeme v době, kdy se popírání holocaustu, degradování holocaustu a minimalizace holocaustu stále více stávají součástí většího antisemitského a  protiizraelského programu. Popírači tvrdého zrna nacházejí podporu a ocenění u takových osob, jako je Noam Chomsky a Norman Finkelstein, zatímco ti, kdo hledají spravedlnost pro lidi, kteří přežili holocaust, jsou Finkelsteinem a jeho kumpány zavrhováni. Chomsky prosazuje absurdní tezi, že „popírání existence plynových komor, nebo dokonce samotného holocaustu nevyvolává žádné antisemitské důsledky“ a navíc ji obhajuje sugestivním tvrzením, že „nezáleží na tom, zda někdo věří nebo nevěří, že byl nějaký holocaust.“ A oceňuje Roberta Faurissona, zarputilého popírače holocaustu, jehož „výzkumné výsledky“, že žádný holocaust nikdy nebyl, se „opírají o široké historické bádání.“ Chomskyho stanoviska zajišťují velkou podporu ­„závěrům“, že holocaust je buď debatní záležitostí nebo podvodem. Snad je tomu

388

Doslov tak na planetě Chomsky, ale nikoli v reálném světě, kde nacističtí řezníci zavraždili miliony židovských dětí, žen a mužů. V podobném stylu hodnotí Norman Finkelstein popírače holocaustu Davida Irvinga jako „dobrého historika“, který „nezastupitelným“ způsobem obohatil naše vědomosti o druhé světové válce. Na opačném konci politického spektra jsou lidé jako Patrick Buchanan, jenž obhajoval nacistické válečné zločince včetně Klause Barbieho, Karla Linnase a esesácké vrahy pohřbené v Bitburgu a skepticky se vyslovil o holocaustu, když zpochybňoval, že by Židé byli v Treblince zabíjeni plynem. Lze tudíž konstatovat, že úkol udržovat v živé paměti skutečnost holocaustu ještě neskončil. Vítězství Lipstadtové se stalo jedním z největších současných úspěchů v boji proti popíračům holocaustu na soudní půdě. Ale tento zápas musí i nadále pokračovat – na univerzitách, na půdě OSN, ve sdělovacích prostředcích, v práci nakladatelů, prostě všude, kde ideje sehrávají významnou úlohu. Pro klid zbraní na této důležité frontě není žádná omluva. Pravda se musí stále vyslovovat a nikdy se nesmí nechat umlčet. Tak postupuje Deborah Lipstadtová. Prokázala, že nejlepší odpovědí na popírání holocaustu nejsou žádné nicotné pokusy o cenzuru, ale spíše aktivní odhalování podvodů, jakých se tito fanatici dopouštějí. Když popírač šíří své lži, musíme odpovídat pravdou – fakty, důkazy a dokumenty. Pravda a spravedlnost jsou na naší straně. Lipstadtová nám ukázala, že na naší straně je rovněž svoboda slova. Nuže, zapojme naše kolektivní právo k šíření pravdy a odhalujme klam. Lipstadtová svůj úkol splnila a splnil jej i soud. Ona i soudci vykonali velkou práci. A teď je řada na nás, abychom pokračovali v tomto nikdy nekončícím zápase za pravdu, spravedlnost a svobodu slova.

389

Anthony Julius, architekt mé obhajoby. V Británii znám jako advokát princezny Diany. Znala jsem také jeho jméno jako autora podmanivé knihy T. S. Elliota, Anti-Semitism, and Literary Form. Tato kniha byla jeho disertační prací pro doktorát z filosofie, na které pracoval při denním povolání právníka. (Fotografie s laskavým svolením Deborah Lipstadtové.)

James Libson, společník kanceláře Mishcon de Reya, spolupracoval s Anthonym na mé obhajobě. Zauvažoval nad tím, jak vzácné je mít „případ, který je jednak velice blízký jeho srdci a v němž je také role spravedlnosti tak klíčová“. (Fotografie s laskavým svolením Deborah Lipstadtové.)

Vlevo: Fotografie Berlínské synagogy v Oranienburger Strasse se třemi tisíci místy, která byla zasvěcena v roce 1866 za přítomnosti kancléře Bismarcka. Synagoga byla uchráněna během Křišťálové noci (1938) místním policejním náčelníkem. (Fotografie © Stiftung Neue Synagoge Berlin – Centrum Judaicum.)

Vpravo: Vše, co zbylo z templu v Oranienburger Strasse, po spojeneckých náletech. Navštívila jsem toto místo před cestou do Osvětimi na setkání s mým týmem obhájců. Živě mne upozornilo na židovský život, který byl zničen holocaustem. (Fotografie Margit Billebová, © Stiftung Neue Sy­ nagoge Berlin – Centrum Judaicum.)

Vlevo: Uvnitř plynové komory v Osvětimi advokát Richard Rampton (obličejem ke kameře) agresivně zpovídá soudního znalce Roberta Jan van Pelta (v černém) ohledně důkazů pro existenci plynových komor. Protestovala jsem proti Ramptonovu směru otázek. Nebyl z toho potěšen. (Fotografie Omer Arbel.)

Vlevo: Kráčím v oblasti Březinky v závěsu za mým týmem obhájců krátce po „ostré výměně názorů“ s Ramptonem. (Fotografie Omer Arbel.)

Vpravo: U krematoria č. 2 jsme provedli inspekci střechy plynové komory. Popírači se pokoušejí ­tvrdit, že tam nejsou žádné otvory pro aplikování cyklonu B. (Fotografie Omer Arbel.)

Jak pachatelé, tak přeživší popisují, jak byl v krematoriu č. 4 a 5 vhozen cyklon B dovnitř oknem. Osvětimské archivy obsahují pracovní rozkaz z února 1943 na „12 plynotěsných okenic rozměru 30×40 cm“ a také architektonické nákresy krematoria s okny těchto rozměrů. Takové okno 30×40 cm jsme v Osvětimi nalezli. Zbytky plynového těsnění ještě zůstávají a vnější klika není velmi praktickým řešením, pokud by někdo ovšem nechtěl těm uvnitř v otevírání zabránit. Toto je zářný příklad „sbíhajících se důkazů“. Architektonické nákresy, dokumenty, svědectví a ostatky, vše se shoduje. (Fotografie Omer Arbel.)

Část dokumentace nashromážděné týmem obhajoby. Kopie každého dokumentu zmíněného v expertní zprávě byla uložena u soudu. Celkově to bylo téměř třicet metrů dokumentace. (Fotografie s laskavým svolením Deborah Lipstadtové.)

Soudce Charles Gray ve svém soudcovském taláru. Předtím, než se stal soudcem, byl Gray význačným QC (Queen’s Counsel) obhájcem se specializací na případy urážky na cti. Ramp­ ton se domníval, že Gray byl povolán k tomuto případu díky své specializaci na tento druh práva. (Kresba © Julia Quenzlerová.) Po vstupu do soudu během prvního rána procesu David Irving předpověděl shromážděným novinářům, že zvítězí. (Asso­ ciated Press.)

Oběd v kanceláři barristera Richarda Ramptona, který má silný zájem o klasiky, hudbu, historii, literární teorii a dobré víno. (Fotografie s laskavým svo­ lením Deborah Lipstadtové.)

V průběhu přelíčení jsem trpěla nespavostí, obávajíc se, že soudce Gray by mohl vydat „nestranný“ rozsudek. Po sérii takovýchto nocí jsem byla na brzkých ranních poradách v Anthonyho kanceláři k nepotřebě. (Fotografie James Libson.)

Když Irving řekl soudci, že svoji věc vystavěl „širokým štětcem“, advokát Richard Rampton si načrtnul tento obrázek. (S laskavým svolením Richar­ da Ramptona, QC.)

Během dne závěrečných proslovů bylo otravné tříhodinové Irvingovo shrnutí oživeno – bezděčně jak se domnívám – oslovením soudce Graye jako Mein Führer. Když jsem opustila soudní dvůr a fotografové se mě zeptali, jak se cítím, odpověděla jsem, že se cítím šťastně na jakémkoliv místě mimo soudní místnost. (Fotografie David Minkin.)

Když se tým obhajoby sešel v hospůdce poblíž soudního dvora po skončení závěrečných proslovů, byla tam oslavující atmosféra. Bylo to jako, slovy jednoho soudního znalce, kdybychom se vynořili z „vesmíru smrti“. Zleva doprava: Laura Tylerová, Tobias Jersiak, Heather Rogersová, Deborah Lipstadtová, Thomas Skelton-Robinson a Nick Wachsman. (Fotografie David Minkin.)

V mém londýnském hotelovém apartmá den před vyhlášením verdiktu soudce Graye. Právníci rozsudek již znali, ale nesměli jej předem prozradit. To nesnesitelné čekání bylo zmírněno příchozím proudem reportérů a fotografů. (Foto­ grafie s laskavým svolením Deborah Lipstadtové.)

Krátce předtím než jsem dorazila do soudního dvora během dne vyhlášení rozsudku, Anthony mě zpravil o našem vítězství. Se zákazem to nikomu nesdělit, dokud soudce Gray nepřečte svoje rozhodnutí před soudem, bylo těžké potlačit úsměv při vstupu do budovy. Když přátelé zavolali, jestli to již vím, řekla jsem: „Je to velkolepý den zde v Londýně.“ A oni jen fandili. (Fotogra­ fie Martin Hayhow/Getty Images.)

Několik dní po verdiktu se rodina Wexnerů, oddaných finančních podporovatelů mé ­právní ­bitvy, stala hostitelkou večírku pro tým obhajoby. Leslie Wexner řekl, že se cítil poctěn být součástí tohoto úsilí. (Fotografie s laskavým svo­ lením Deborah Lipstadtové.)

Richard Evans popsal své zážitky ze svědecké lavice. Abigail Wexner a vědec Tobias ­Jersak naslouchali. (Fotografie s laskavým svolením Deborah Lipstadtové.)

Až když odvolací soud neuznal Irvingovo třetí a poslední odvolání v červenci 2001, mě Anthony ujistil, že teď to již skončilo; shledala jsem to těžko pochopitelným. (Fotografie s laskavým svolením Johna F. Rifkina.) Irvingova poznámka televiznímu reportérovi, že rozsudek nebyl pro něj až tak velká ztráta, ale vyzněl pro něj spíše lichotivě, měla za následek tuto novinovou karikaturu. (© Daily Telegraph.)

Deborah E. Lipstadtová

Historie před soudem Z amerického originálu History on Trial, vydaného nakladatelstvím HarperCollins, New York, 2005, přeložil Ivan Brož. Návrh přebalu Eva Zittová. Grafická úprava Josef Kroupa. Redakce Libor Hlaváček, Pavlína Machková. Vydalo Nakladatelství Epocha s. r. o., Kaprova 12, 110 00 Praha 1 pro občanské sdružení SPHV v roce 2006. První vydání, 392 + 8 stran přílohy. Sazbu, skeny a litografii provedlo studio Prestig. Vytiskl Akcent tiskárna Vimperk, s. r. o.