1
[OBSAH] *ESO MĚSÍCE+ Kapitán Eric Lock……………………………………………………………………………. 3 Autor: Mark Barber | Supermarine Spitfire Mk.Vb (pro verzi Mk.IIb ve hře), který sloužil v RAF v červenci 1941. Kamufláž vytvořil Luckyleprechaun
*HISTORIE+ Filipínské vzdušné síly…………………………………………………………………………. 7 Autor: Adam “BONKERS” Lisiewicz | P-26 Filipínského letectva,kamufláž vytvořil BaronDonGiggles
[HISTORIE] Canadair CL-13 Mk 5 Sabre…………………………………………………………………. 9 Autor: Scott “Smin1080p” Maynard | RCAF Canadair Sabre CL-13 Mk.4, letoun číslo 19627 (XB753) z 422. perutě "Tomahawk", Baden (září 1953), kamufláž vytvořil MightyArrow
[HISTORIE] Tank T-50………………………………………………………………………………………….. 12 Autor: Jan “RayPall” Kozák
*SPECIÁL+ Čechoslováci v tancích – Kyjev……………………………………………………………. 15 Autor: Michal Kamp | Historická kamufláž tanku T-34-76 s nápisem "Podkarpatský partyzán", kamufláž vytvořil hráč 313_Paegas
*HISTORIE+ Letecké proudové motory…………………………………………………………………. 19 Autor: Joe “Pony51” Kudrna
*HISTORIE+ 1. obrněná divize (Americké armády)……………………………………………….. 23 Autor: Adam “BONKERS” Lisiewicz
*HISTORIE+ Sestřely Josefa Františka - mýty, nebo realita?.................................... 27 Autor: Tomáš Bouzek | Historická kamufláž Hurricane Mk.I/Late "Black and White" Josefa Františka, kamufláž vytvořil hráč 313_Paegas
*TANKOVÉ ESO+ Dmitrij Fjodorovič Lavriněnko…………………………………………………… 32 Autor: War Thunder tým
[HISTORIE] Supermarine Seafire FR 47………………………………………………………………… 34 Autor: Sean "Gingahninja" Connell
*HISTORIE+ Kanón ŠVAK……………………………………………………………………………………… 37 Autor: Jan “RayPall” Kozák
1
[HISTORIE] PzKpfw 38(t) Ausf. A & F…………………………………………………………………… 40 Autor: Joe “Pony51” Kudrna | Pzkpfw 38(t) Ausf. F, ?9 3. obrněné divize. Říjen 1941, během Operace Barbarossa. Kamufláž vytvořil InFerNos1
*HISTORIE+ Irácké letectvo………………………………………………………………………………… 44 Autor: Jan “RayPall” Kozák | 'Irácký Mig-15bis z 5. perutě IrAF', kamufláž vytvořil Stylus_Waffe
*HISTORIE+ Lavočkin La-7……………………………………………………………………………………. 49 Autor: Adam “BONKERS” Lisiewicz | Pozadí na plochu
*HISTORIE+ Slovenské národní povstání………………………………………………………………. 52 Autor: Jan “RayPall” Kozák | Bf 109G-6 s povstaleckým označením SNP; Sériové č.: W. Nr. 161725; základna Tri Duby, září 1944. Kamufláž vytvořená hráčem -313- Paegas
2
Supermarine Spitfire Mk.Vb (pro verzi Mk.IIb ve hře), který sloužil v RAF v červenci 1941. Kamufláž vytvořil Luckyleprechaun | Stahujte zde
*ESO MĚSÍCE+ Kapitán Eric Lock 3. srpna - Autor: Mark Barber Tento rok bylo 75. výročí největší, nejikoničtější a jedné z nejvýznamnějších leteckých bitev 2. světové války Bitvy o Británii. Bylo to 18. srpna - “V ten nejtěžší den” kdy obě strany utrpěly největší ztráty v jediném dni, zatímco 15. září je známé jako vyvrcholení celého konfliktu. Pokud vezmeme v potaz oba datumy, tak je jasné, že Eso měsíce bude v srpnu a září věnováno dvěma největším esům této důležité letecké bitvy.
hřbetu. Když byl v pubertě, jeho otec mu dopřál první zkušenosti s létáním zaplatil mu krátký let v potulném leteckém cirkuse. Paradoxně Lock nebyl po této zkušenosti nijak ohromen a stále tíhl jít v otcových šlépějích na farmě.
Eric Lock se narodil v dubnu 1919 na venkově Shropshire, na středozápadu Anglie ve vesnici Bayston Hill, poblíž Shrewsbury - jeho rodina se věnovala farmaření a těžbě nerostů. Lock byl v mládí soukromě vyučován, nicméně většinu svého času trávil projížděním okolí - nejčastěji pak na koňském
Eric Lock ve svém Spitfiru
Nicméně politické události měli hluboký dopad na Lockovu budoucnost -
3
v pozdních třicátých letech, kde stále houstla atmosféra i agresivita mezi oběma zeměmi už bylo jasné, že válka je nevyhnutelná... a vůbec není daleko. Lockovi to došlo a pokud měl jít do války, pak chtěl jít jak nejlépe mohl proto narukoval jako dobrovolná záloha pro Royal Air Force. Royal Air Force Volunteer Reserve byla založena v roce 1936, aby mohla doplnit počet pilotů a leteckých posádek v průběhu války. Eric Lock byl povolán v září 1939, hned jak vypukla válka. Během pilotního tréninku doslova exceloval a jeho další trénink byl zaměřený na jednomístné stíhací letouny. Byl zařazen do aktivní služby s hodností Pilot Officer a v květnu 1940 byl následně poslán do první linie - k 41. peruti, která byla vybavena letou-
ny Supermarine Spitfire a operovala z letiště RAF Catterick v Yorkshiru. Krátce po jeho prvním nasazení dostal svou přezdívku - ‘Střihoun Lockie’, kterou si zasloužil díky svému malému vzrůstu. Lock se poté vrátil na nějaký čas zpět domů, kde se oženil. Jakmile se opět vrátil k 41. peruti, pokračovali na hlídkových letech - připraveni čelit útoku německých letadel. Tahle zkušenost byla právě pro 41. peruť o to více frustrující, protože byly izolováni na severu jako součást třinácté skupiny - mohli pouze přihlížet tomu, co se děje na jihu Anglie v Bitvě o Británii. Ale i přesto mohl Lock sestřelit svůj první nepřátelský letoun - Bf 110 - 15. srpna nad Severním mořem.
Kamufláž vytvořil Luckyleprechaun | Stahujte zde
Vše se ale záhy změnilo začátkem září - 41. peruť byla “prohozena” dolů na jih Anglie jako součást jednotek, které vyměnili již nasazené a unavené veterány z letních bojů. Nyní byly umístěni
na letišti RAF Hornchurch a Eric Lock se mohl zúčastnit hlavních bojů na jihu. Dva dny po přesunu na jih sestřelil Eric Lock dva německé bombardéry v jednom vzletu - ještě předtím než
4
byl napaden jejich eskortou - stroji Bf 109. Lock se poté otočil a zaútočil i na jejich doprovod - po krátkém vzdušném souboji se mu povedlo sestřelit i jejich eskortu. Na konci jeho prvního týdne v 11. skupině bylo Ericu Lockovi připsáno devět vzdušných vítězství a byl mu udělen Záslužný letecký kříž toto vyznamenání za necelé tři týdny obohatil o stužku za dalších 15 sestřelu v pouhých 19 dnech.
jako spojenecký pilot s nejvíce sestřely v celé válečné kampani. Nicméně existují zdroje, které tohle ocenění připisují českému pilotovi Josefu Františkovi. Eric Lock byl za svoje přispění k obraně země vyznamenán Řádem za vynikající službu. V červnu 1941 se vrátil zpět do kokpitu na opakovací kurz - následně byl přeložen k 611. peruti, která létala s letouny Spitfire Mk.V z RAF Hornchurch. Byl povýšen na hodnost Flight Lieutenant a stal se velitelem letky pro útočné operace, jak začala RAF operovat na okupovanou Francií.
Eric Lock napadl 17. listopadu nepřátelskou formaci poblíž Clactonu - v následujícím souboji sestřelil dvě Bf 109E z letky JG54, ale byl zasažen dalším německým stíhačem. Kulky a kanónové projektily prolétly skrze kokpit Spitfiru - Eric dostal zásah do levé i pravé nohy, jeho pravé paže a stejně tak i Spitfire byl nucen letět na plný plyn. Dokázal doletět se svým poškozeným Spitfirem zpět k základně, klesl z 20.000 do 2.000 stop a pak vypnul motor - dokázal plachtit a přistát na Martlesham Heath. Lock byl ale uvězněn ve svém kokpitu a musel čekat asi dvě hodiny, než přišla první pomoc a dostala ho ven - našli ho vojáci, kteří ze svých zbraní a bund udělali nosítka, se kterými ho nesli dvě míle k nejbližší pomoci. V nemocnici zůstal do května 1941 - Lock podstoupil patnáct operací, než se zcela zotavil.
Cesta pojmenovaná po Ericu Lockovi za jeho služby
Ani po takové době mimo boj Eric neztratil svůj cit - sestřelil tři Bf 109 v prvních pár týdnech, kdy byl zpět v akci. Eric vedl 3. srpna svou letku nad Francií během útočného náletu - na jejich návratu zpět do Anglie sdělil své letce, že viděl velkou koncentraci nepřátelských vojáků na cestě poblíž Calais. Naposledy kdy byl Eric Lock spatřen bylo, když opustil letovou formaci a začal prudce klesat k útoku na nepřítele. Jeho letka ztratila vizuál-
Až do této chvíle měl Eric Lock připsáno celkem 23 potvrzených a osm pravděpodobných sestřelů. Přestože se jeho letka zapojila do Bitvy o Británii relativně pozdě, Eric Lock byl znám
5
ní kontakt s jeho Spitfirem a on se už nevrátil zpět do formace - neodpovídal ani na rádiová volání. Nikdy nebylo nalezeno jeho tělo a nebyl nalezen ani vrak jeho letadla.
Locka se v boji za tak krátkou dobu vyrovnalo jen pár pilotů. Letecký klub “Shropshire Aero Club“ z letiště Sleap pojmenovalo svůj bar po Ericu Lockovi - vzdávají tím hold svému místnímu hrdinovi. Různá vyobrazení Flight Lieutenanta Erica Locka nyní stojí nad letištěm, které je nyní využíváno téměř denně sousedními jednotkami RAF v Shawbury. Zde se trénují piloti helikoptér další generace RAF - jak jednotky Fleet Air Arm, tak i jednotky British Army Air Corps.
Byl to charismatický pilot, který létal s namalovaným “V” (Victory / Vítězství) na jeho Spitfiru a v boji nosil ukořistěnou německou záchranou vestu. Jeden ze zraněných pilotů si ho pamatoval pro jeho flirtování se sestřičkami během jeho času stráveného v nemocnici. Úžasným úspěchům Erica
V budoucnu do hry zařadíme emblém "Vítězství", ručně namalovaný znak na Lockově Spitfiru, který vytvořil Jej 'CharlieFoxtrot' Ortiz
6
P-26 Filipínského letectva, kamufláž vytvořil BaronDonGiggles | Stahujte zde
*HISTORIE+ Filipínské vzdušné síly 4. srpna - Autor: Adam “BONKERS” Lisiewicz Historie Filipínských vzdušných sil se začala psát v březnu roku 1917. Tehdy byla skrze vojenský výnos 2715 vytvořena Filipínská národní garda.
ně trénink absolvovalo a tím se stali prvními oficiálními filipínskými piloty. Teď už zbývalo vyřešit poslední - a zásadní problém - nedostatek kvalitního vybavení - obzvláště letounů.
Kromě pozemních sil měl mít tento nový subjekt i leteckou složku, která se měla skládat z 15 důstojníků a 135 vojáků. Nově zformované jednotky se nestihly zapojit do 1. světové války, ale její konec znamenal, že se daly nakoupit přebytečné vojenské letouny ze zahraničí. To ale nestačilo, s těmito stroji neuměl nikdo na Filipínách létat. Tamní vláda proto najala Curtissovu pilotní školu, která měla vytrénovat první piloty. Výcvik probíhal v Camp Claudio a v roce 1920 vzlétl k nebi vůbec první filipínský pilot - poručík Leoncio Malinao - na sólový let. Výcvik první várky kadetů skončil v prosinci 1920 - 25 ze 33 účastníků úspěš-
P-51 Mustangy Filipínského letectva okolo roku 1950
Situace se změnila v roce 1935, když byl založen Filipínský letecký útvar (Philippine Constabulary Air Corps), který byl o rok později přejmenován na Filipínské armádní vzdušné síly (Philippine Army Air Corps - PAAC).
7
vybaven novými letouny - hlavně americkými stroji P-51 Mustang. Tato letadla byla použita v boji a v misích blízké vzdušné podpory proti povstalcům v 50. letech. PAF se v roce 1955 posunula do věku proudových letounů - nakoupením tréninkových strojů Lockheed T-33 a stíhaček F-86 Sabre. Filipínští piloti se posléze účastnili mírotvorných misí pod hlavičkou Spojených národů v Kongu v roce 1963 s úkoly, které měly potlačit místní rebely. V 70. letech bylo letectvo povoláno znovu - tentokrát do boje proti povstalcům z Nové lidové armády.
kpt. Antonio Bautista, u svého letounu F86 Sabre
Počáteční výzbroj tohoto útvaru sestávala z tří tréninkových letounů Sterman 73L-3. V čase japonské invaze v prosinci 1941 se tato letecká síla rozrostla na 54 letounů, které zahrnovali i stíhačky - většinou se jednalo o typ Boeing P-26A "Peashooter" a lehké bombardéry a tréninková letadla. Japonci útočili bez slitování a zastaralé Peashootery se s japonskými Zery nemohly srovnávat. I přesto bojovali piloti z PAAC statečně a připsali si na svá konta několik sestřelů. Japonská invaze do Filipín skončila v květnu 1942 pádem Corregidoru. PAAC bylo rozpuštěno.
Momentálně je nejpoužívanějším strojem v PAF letoun Rockwell OV-10 Bronco a tréninkový Marchetti S.211. To se ale brzy změní, protože mají brzy započít dodávky jihokorejské lehké stíhačky KAI FA-50. Dalšími stroji, které Filipínské letecké síly používají jsou transportní letadla C130, nebo vrtulníky W-3 Sokół.
Po osvobození Filipín zpod japonské nadvlády v roce 1945 započala nová vláda reorganizovat tamní letecké síly. Jedním z kroků byl "Příkaz č. 94", který oddělil letectvo od armády a osamostatnil ho. Na základě tohoto výnosu vznikla "Filipínská vzdušná hlídka". Tento subjekt byl velice rychle
V budoucnu do hry zařadíme výsostný znak Filipínského letectva, který vytvořil Colin 'Fenris' Muir
8
RCAF Canadair Sabre CL-13 Mk.4, letoun číslo 19627 (XB753) z 422. perutě "Tomahawk", Baden (září 1953), kamufláž vytvořil MightyArrow | Stáhněte zde
[HISTORIE] Canadair CL-13 Mk 5 Sabre 5. srpna - Autor: Scott “Smin1080p” Maynard Spolu s MiG-15Bis je Canadair CL-13 Mk 5 jedno z nejlepších německých letadel páté úrovně. Přestože je MiG jasným favoritem pro většinu hráčů, CL-13 je extrémně výkonné letadlo, které se může chlubit svou rychlostí patří totiž mezi nejrychlejší letouny v celé hře. Sabre CL-13 je na konci ikonické větve letounů Messerschmitt cesta k němu vede přes sérii letounů Bf 109 a pak přes trojici letounů Me 262.
tivnější v soubojích mezi stíhači. Asi nejoblíbenější nábojový pás je M20 API-T, což je průbojná zápalná munice s trasovací složkou. Použité náboje mají ve srovnání se svými konkurenty F-86F-2 a MiG-15 mnohem menší ráži, takže CL-13 dokáže nést více munice a tím je schopen mnohem delší bojeschopnosti. Díky tomu má CL13 Sabre mnohem více prostoru pro nechtěné chyby, kterých se může pilot díky špatnému citu na spoušti a horší trefě dopustit - také to znamená méně přistání a přezbrojení pro zkušenější piloty. Canadair Sabre je schopen nést další vybavení na vnějších závěsnících, jako jsou například dvě 1000 lb bomby AN-M65 nebo 16 raket HVAR s průměrem 127mm - díky tomu je schopen zaujmout roli bitevníku a pomoci s většími či obtížnějšími po-
Letoun je osazen šesti kulomety ráže 12.7mm - Browning M3, s celkovým počtem 1800 nábojů. Přestože se může zdát, že CL-13 zaostává s kulomety oproti MiGu (1x 37mm + 2x 23mm kanóny), kulomety jsou umístěny na přídi letounu a mají mnohem vyšší kadencí - tím jsou mnohem efek-
9
zemními cíly. Nicméně je dobré mít na paměti, že tato zátěž navíc ovlivní letové vlastnosti letounu - díky nežádoucímu odporu a mrtvé váze, kterou nese na závěsnících.
vaných skupinách - letkách. Klíčem pro CL-13 je si držet dobré povědomí o svém okolí a držet se v dosahu svých přátel - tím si zajistíte maximální efektivitu letounu.
Pohled na vnitřní moduly CL-13 Mk 5
Canadair CL-13 Sabre byl letoun postavený na základě konstrukce F-86 Sabre - licence tohoto letounu patřila americké společnosti North American. Původní zakázka byla na základě vývoje letounů v období války v Koreji mnoho států na základě jejich výkonu - MiG-15 a F-86 Sabre - je později převzalo do vlastní výzbroje. Verze Mk 5 měla mnoho moderních vylepšení, která byla převzata z pozdějších modelů F-86 F - jako příklad si můžeme uvést posilovač ovládání nebo jednodílné výškové křídlo, které bylo u verze A dělené. Hlavní změnou bylo použití motoru Avro Canada Orenda, který byl schopen vyvinout mnohem větší výkon - tedy i vyšší rychlost stoupání, v čemž ve srovnání se svým americkým protějškem CL-13 excelovalo. V padesátých a šedesátých letech byl CL-13 Sabre hlavní letounem jednotek NATO po celé Evropě - některé státy měli svá vlastní proudová letadla se zalomenými křídly ve vývoji nebo v omezeném počtu. Vývoj letounu CL-13 probíhal v Montrealu - mnoho z těchto letounů bylo později předáno americké armádě k přestavbě a znovunasazení - jakmile byly ve službě nahrazeny složkami, které je používaly.
Stejně jako u ostatních vrcholných proudových letounů ve hře, je klíč ke všemu energie - výška a rychlost je pilířem úspěchu či selhání pro CL-13, protože nedisponuje takovou obratností jako americké či britské stíhačky. Pokud je tedy rychlost pro Canadair Sabre klíčovou výhodou, pak byste měli mít na paměti, že vzdušné brzdy by se měli používat pouze v kritických situacích a při přistání. Špatné používání vzdušných brzd nebo nedostatek energie a malá letová výška udělají z CL-13 až příliš snadný cíl pro nepřátelské letouny. Díky posilovači ovládání má CL-13 fantastické ovládání - hlavně otáčení se kolem osy, které až na americké letouny Sabre řady F nemá konkurenci. Největší výhodu získá CL13 hlavně při prudkém klesání, kde je schopný setřást jakéhokoliv pronásledovatele - což je ta hlavní a nejsilnější stránka tohoto letounu. Stejně jako ostatní stíhací letouny i Canadair Sabre je nejlepší používat v organizo-
10
Stejně tak jako Kanadské královské letectvo - pro které byl CL-13 původně konstruován - byl Canadair Sabre používán mimo jiné i jednotkami Britského královského letectva a jednotkami Italských vzdušných sil. Jakmile se Západní Německo připojilo k NATO, byla jejich Luftwaffe vybavena mnoha západními letouny - včetně nových Canadair Sabre CL-14. V roce 1957 dostalo Luftwaffe k dispozici celkem 75 letounů CL-13 Mk 5 a v roce 1960 dostaly dalších 200 kusů CL-13 Mk 6. Letouny CL-13 Sabre byly po skončení jejich služby nahrazeny stíhači F-104 Starfighter, které byly po později vyměněny za letouny F-4 Phantom.
Americké Phantomy byly pak vyměněny za letouny Panavia Tornado, které byly společně vyvinuty Spojeným královstvím, Německem a Itálií.
Canadair CL-13 s výsostnými znaky německé Luftwaffe
V budoucnu do hry zařadíme emblém 439. perutě RCAF, který vytvořil Colin 'Fenris' Muir:
11
T-50 se standardní sovětskou kamufláží
[HISTORIE] Tank T-50 6. srpna - Autor: Jan “RayPall” Kozák Ve War Thunderu najdete T-50 na 2. úrovni ve větvi lehkých tanků hned za tankem T-26. Jeho bojová efektivita (BR) je 2,7. Je vyzbrojen 45mm dělem 20-K a koaxiálním kulometem DT ráže 7,62 mm. Dokáže vyvinout až 44 km/h. Na tuto hodnotu zrychlí za 19,5 vteřiny. Jeho věž dokončí otočení o 360° za 45,3 vteřiny. Plně vycvičený nabíječ nabije hlavní zbraň za 3,5 vteřiny, což znamená kadenci přibližně 17 výstřelů za minutu.
mm pancíře. První odemknutelný náboj - průrazný BR-240SP je schopen prorazit až 73/65/26 mm pancíře na velice krátkou vzdálenost, ale jen 17/15/6 mm pancíře na vzdálenost dvou kilometrů - z toho vyplývá, že lepší penetraci na krátké vzdálenosti vyměníte za naopak horši parametry se zvyšující se vzdáleností od cíle, a také absenci explozivní náplně. Druhým odemknutelným nábojem je APCR munice BR-240P, která je schopná prorazit až 103/79/23 mm pancíře (na velice krátkou vzdálenost, a 17/13/3 mm na vzdálenost dvou kilometrů.
Co se týče palebné síly, máte s T-50 k dispozici 3 různé průbojné typy munice. Na velmi krátkou vzdálenost prorazí základní munice BR-240 APHEBC BR-240 62 mm kolmého pancíře, 55 mm pancíře skloněného pod úhlem 30°, a 25 mm pancíře pod úhlem 60°. Na maximální vzdálenost dvou kilometrů prorazí tento náboj 26/23/10
T-50 byl zamýšlen jako následovník BT-7. Zachoval si vynikající rychlost a obratnost, a navíc byl mnohem lépe obrněn. Přední skloněný pancíř je prakticky neprostřelitelný pro většinu
12
automatických kanónů a další munice malé ráže. Na větší vzdálenosti je schopný odrazit i střely většího kalibru. Tento tank má ale dva velké nedostatky. Prvním z nich je velice pomalé vodorovné otáčení věže - to pocítíte ve chvíli, kdy si budete chtít v zaměřovači udržet rychle se pohybující cíl. Druhým nedostatkem je hlavní dělo samotné. Ačkoliv je jeho výkon dostatečný proti rezervním strojům a jiným lehkým tankům, střední tanky typu M4 Sherman a Pz.IV Ausf. F2 prostřelíte zepředu jen na velice krátkou vzdálenost, takže se při boji s nimi budete muset uchýlit ke střelbě na jejich boky. Díky BR 2,7 se setkáte jak s tanky, které zničíte jednoduše, tak s tanky, které jsou oproti vám znatelně lépe vyzbrojené a pancéřované. Řidič T-50 tedy musí být schopen rychle reagovat na vzniklou situaci a uzpůsobit svůj styl hry podle tanků, kterým zrovna čelí.
které dostanete do rukou před prvním tankem legendární série T-34.
V roce 1939 byl svěřen vývojové kanceláři OKMO, patřící k závodu číslo 185 v Leningradu, vývoj následovníka tehdy již notně zastaralého typu T-26. Technická specifikace požadovala váhu 14 tun, hlavní dělo ráže 45 mm a skloněný pancíř o tloušťce 45 mm. První prototyp tanku s označením T126SP (SP jako zkratka "Soprovzdheniya Pekhoty" - podpora pěchoty), byl dokončen v létě roku 1940. Vozidlo mělo na poměry lehkého tanku vynikající frontální pancíř, a oproti předchozím sovětským návrhům vymoženosti, jako pětičlennou osádku, velitelskou věžičku, vysílačku ve standardní výbavě a věž pro tři členy osádky. Tank byl vyzbrojen jediným 45mm dělem a dvojicí kulometů ráže 7,62 mm. Pohon zajištoval naftový řadový šestiválec s označením V-3, který dosahoval výkonu až 250 koní.
Pohled na vnitřní moduly T-50
Ačkoliv je velice obratný a má silný přední pancíř, tak díky své chabé výzbroji může být hra s T-50 občas velice frustrující - v rukách zkušeného a odhodlaného hráče ale dokáže zvrátit průběh boje. Je to poslední vozidlo,
Při zkouškách ale bylo odhaleno množství problémů, jako například velice stísněné prostory pro osádku a chabý poměr výkonu na váhu. Následkem těchto testů bylo za účelem
13
snížení hmotnosti zredukováno frontální pancéřování na 37 mm a počet členů osádky sníženo na 4 členy. Dále byl namontován silnější motor s označením V-4. Takto upravený tank dostal označení T-127SP a po úspěšných zkouškách byla povolena sériová výroba již pod označením T-50. Ta začala v dubnu roku 1941.
výrobní kapacity nasměrovány na masovou produkci jiných tanků. Celkově bylo vyrobeno pouze 69 kusů tanku T-50, včetně malého počtu T-50 s přídavným pancéřováním, které bylo přinýtováno na předek. Toto vozidlo bylo využito v boji, ale jakékoliv konkrétní informace nejsou známy. Mělo být nasazeno při obraně Leningradu, ale většina z nich byla pravděpodobně velice rychle ztracena - ať už zničena nepřítelem, nebo kvůli mechanickým poruchám.
V době započetí německé invaze v červnu 1941 bylo ale vyrobeno pouze okolo padesáti kusů T-50. Výroba byla velice pomalá - nejen kvůli vysoké ceně, ale i kvůli technickým problémům s motorem V-4. Tento motor, který byl specificky vytvořen pro tank T-50, trpěl extrémně nízkou spolehlivostí, a všechny pokusy u napravení této situace selhávaly. Navíc byly Sovětům na podzim 1941 v rámci Smlouvy o půjčce a pronájmu doručeny britské tanky Valentine, které se ukázaly být lepší, než sovětské T-50. Výroba T-50 tedy byla zastavena, a
T-50 v tankovém muzeu Kubinka
V budoucnu do hry zařadíme emblém "Sovětské taktické číslo P-87", kt. vytvořil Branislav "InkaL" Mirkov
14
Historická kamufláž tanku T-34-76 s nápisem "Podkarpatský partyzán" kamufláž vytvořil hráč 313_Paegas | stáhněte zde
*SPECIÁL+ Čechoslováci v tancích - Kyjev 9. srpna - Autor: Michal Kamp Představa, že Čechoslováci budou v SSSR bojovat proti nacistickému Německu, se za druhé světové války začala realizovat od spuštění operace Barbarossa. Již v červenci 1941 podepsala československá exilová vláda s velvyslancem SSSR v Londýně úmluvu, kde bylo mimo jiné řečeno, že na východě vzniknou čs. vojenské jednotky. O pár měsíců později se pak velitelství obou států domluvila na konkrétních bodech. Výbavu poskytne čs. vláda a potraviny SSSR, jednotky budou organizačně pod velením exilové vlády ČSR a operativně pod SSSR,
budou přísahat věrnost ČSR, budou určeny pro boj proti Německu a po válce se vrátí domů. Poslední dvě podmínky mohou vypadat jako samozřejmé, ale bolševici měli stále v živé paměti více jak dvacet let starou zkušenost s československými legionáři na svém území ovládajícími transsibiřskou magistrálu. Lidí ale bylo málo. Proto po celý rok 1942 velení počítalo, že formující se československá jednotka v SSSR bude nasazena až do bojů o osvobození své vlasti a jinde spíše symbolicky. Přesto
15
čsl. exilová vláda věděla o zhruba 3 000 českých emigrantech, více jak 15 000 uprchlících z Podkarpatské Rusi a Slovenska a asi 45 000 sovětských občanech české a slovenské národnosti (mnozí žili v oblasti Volyně). Sověti totiž mlžili o umístění a osudu těchto lidí – volyňské Čechy prý přesunuli z fronty neznámo kam, uprchlíci jsou rozprášení po celém SSSR, o zajatcích nemohou dát informace... K dezinformacím měli důvod, protože podkarpatské Rusíny například NKVD poslalo hned po překročení hranic do gulagů s obviněním ze špionáže, kde nyní trávili již třetí rok v ukrutných podmínkách.
z části zlomil. V dubnu 1943 došlo k "amnestii" neprávem držených Rusínů, kteří tak rozšířili řady stále vznikající brigády. Když začínalo být jasné, že bude dostatek mužů, objevovaly se i vážnější úvahy nad vyzbrojení technikou. Mezi vojáky dokonce začala spontánní sbírka ještě před odjezdem na frontu s přáním, aby první dva tanky T-34/76 z jejich peněz zakoupené se včlenily do řad brigády se jmény "LIDICE" a "LEŽÁKY". Rusíni nezůstali pozadu. Jejich peníze se měly přetavit do tanku stejného typu s názvem "PODKARPATSKÝ PARTYZÁN". Nakonec se našetřilo na další dvě téčka – "BACHMAČ" a "JÁNOŠÍK". Entuziasmus Čechoslováků ve zbrani jistě velení těšil, ale realizace byla více složitá. Ludvík Svoboda sice v červenci 1943 rozkazem zřídil tankový prapor, ale nebylo jisté, zda vydrží. Pořád se totiž hrálo s myšlenkou existence předzvědného smíšeného oddílu, pro který již od května téhož roku cvičily posádky v Tambově, a existence obou nebyla reálná. Intenzivní výcvik a posilování stavů celé brigády nakonec vedl 22. září 1943 k definitivnímu potvrzení tankového praporu s rotami deseti obrněných vozidel BA-64B, deseti lehkých tanků T-70M a deseti středních tanků T-34/76 vz. 1942/43. Téčka pak byla 30. září slavnostně pojmenována a k dosavadním pěti názvům přibyly ještě "ŽIŽKA", "ZBOROV", "SOKOLOVO", "PRAHA" a "JAROŠ". Poslední čtvrtou rotou v rámci praporu byli samopalníci a plamenometčíci
Velitel Ludvík Svoboda mluví k mužům
Změna přišla v březnu 1943, kdy do bojů o Charkov na přání velitele Ludvíka Svobody zasáhl již vycvičený 1. československý samostatný polní prapor. Bránil přechod řeky u obce Sokolovo a dokázal zničit na dvě desítky německých tanků a obrněných vozidel. Padlý nadporučík Otakar Jaroš byl in memoriam povýšen na kapitána, jako první cizinec dekorován Zlatou hvězdou hrdiny SSSR a do budoucna se stal hrdinou a příkladem pro všechny vojáky. Dosavadní odpor SSSR k uvolnění zajatců se tak alespoň
16
mající za úkol důležitý doprovod a obranu tanků před nepřátelskou pěchotou. Nakonec prapor ještě obdržel dvanáct nákladních automobilů US-6 Studebaker.
minimálně tři stroje se pro postup 6. listopadu mohlo podařit zprovoznit. Bylo to potřeba. Prapor měl projet středem zničeného města a odříznout Němcům ústupovou cestu. To se podařilo, celá brigáda tak za sebou měla první útočnou operaci a obdržela Řád Suvorova II. stupně a čs. medaili Za chrabrost.
Třicáté září byl také den, kdy z Novochoperska, tehdejšího sídla brigády, odjel první vlak s vojáky na frontu. Týkalo se to i tankového praporu, kterému velel podplukovník Gustav Krátký-Krautstengel. Všechny čekal boj v prostoru Kyjeva. Brigáda byla přidělena jako záloha k 38. armádě. Vlastní osvobozování hlavního města Ukrajiny začalo 3. listopadu a do svého prvního boje nastoupil tankový prapor 5. listopadu v 13.10 severně od města – u Dětského sanatoria. Postup na jih se mu dařil, podpora samopalníků byla výborná a dokázal cestou zlikvidovat nejedno protitankové postavení. Po pár hodinách byli tankisté na kraji obytné zástavby, překonali kritický moment v podobě železničního mostu a v zhruba v 16.30 dosáhli klíčového bodu – továrny "Bolševik." Přímý postup středních tanků také významně doplňovaly průzkumné rychlé T-70ky a velkou pomoc při bezpečném průjezdu městem obstaraly dvě partyzánky, které se následně k praporu nastálo připojily. Čechoslováci tak dokonce utekli svému levému křídlu v podobě 931. střeleckého pluku, který ve večerních hodinách ztrátu dotahoval. Ke konci dne dosáhl prapor stanoveného cíle, ale měl bojeschopná čtyři téčka a sedm T-70tek. Opraváři tak měli po celou dobu spoustu práce, protože
Výřez dioramatu bitvy o Sokolovo v tamějším muzeu (zdroj background.webnode.cz)
Boje ještě nekončily. Jednotky se měly přesunout několik kilometrů na západ pokračovat v ofenzívě a případně čelit očekávanému protiútoku. Hned 9. listopadu při útoku na Čerňachov, což dle sovětských důstojníků měl být snadný úkol, napadla nikým netušená německá samohybná děla rotu T70M. "Dobře hořící" benzínové sedmdesátky neměly šanci a během chvíle čtyři vyhořely. Tragédie tohoto dne nebrala konce, protože v nedalekém Vasilkově, kde brigáda také pobývala, si vojáci spletli alkohol s nemrznoucí směsí pro automobily a do několika dnů jich zemřelo téměř dvacet. Čerňachov se ale podařilo dobýt, byť za cenu ztráty prvního brigádního T-
17
34/76 označeného jako "PODKARPATSKÝ PARTYZÁN" v bojích u Petrivky. V dalších dnech následovala urputná obrana obce Vasilkov a koncem roku 1943 útok na Bílou Cerkev. Při něm přišel tankový prapor o další T-70M a T-34/76 "JÁNOŠÍK", ale také se dostal do souboje s německými středními tanky, kde nejspíše zničil Panthera. Jenže bojová efektivita tankistů kvůli zničeným a poškozeným strojům rapidně klesala. Útok ale pokračoval a Bílá Cerkev padla 3. ledna 1944.
předány týlovým jednotkám 40. armády. Čs. vojákům zůstaly dne 18. března 1944 jen dva tanky T-34/76 zvané "LIDICE" a "ŽIŽKA" určené k výcviku. Jak se později ukázalo, osvobození Kyjeva patřilo mezi nejúspěšnější sovětské operace. Čechoslováci vynikli svou vůlí a rozhodností a ukázali, že dříve Zborov, Bachmač či Sokolovo nebyly náhodné ukázky jejich hrdinství. Není divu, že 21. prosince 1943 rozhodl Nejvyšší sovět SSSR, aby mimo jiné Antonín Sochor (velitel roty samopalníků), Richard Tesařík (velitel roty T-70M) a Josef Buršík (velitel roty T-34/76) za své zásluhy obdrželi Zlatou hvězdu hrdiny SSSR.
Československá brigáda pak zůstala v obranných postaveních v oblasti Horního Tikiče. Během jarního přesunu tankovému praporu zapadly stroje v bahně a bylo rozhodnuto, že budou
T-34 označený jako LIDICE během focení před odjezdem na frontu (zdroj wio.ru)
18
Jedny z prvních proudových letounů: Me 262 a Jak-15
*HISTORIE+ Letecké proudové motory 11. srpna - Autor: Joe “Pony51” Kudrna Samotný princip proudového motoru (vstřikování kapaliny či plynu pod tlakem z malého otvoru) je o 2000 let starší, než je princip pístového motoru - první zařízení tohoto principu bylo nazýváno Aeolipile nebo také “Hero Engine”. Jako pohon zde byl využívaný plyn (v tomto případě vodní pára) vstřikován ze zahnutých koncovek, který roztáčel celý mechanismus (průtok plynu) a tak dokazoval svou funkci (pohyb) - druhý a třetí Newtonův zákon o pohybu. Dávno před začátkem 2. světové války tento motor nedal spát mnoha konstruktérům turbína hnaná proudovým motorem byla v patentu Johna Barbera již v roce 1791. Turbína schopná ještě
efektivnějšího využití mechanické energie z proudu plynu byla vynalezena o dalších sto let později. V historii můžeme najít nespočet příkladů vynálezů a strojů, které měly být poháněny proudem plynů - včetně takzvaných reakčních motorů - v tomto případě myslíme raketový motor. Z historie víme, že již starověká Čína používala raketová kopí, později raketové vozy a ještě později byla vynalezena i raketová letadla - jako příklad si můžeme uvést Opel RAK z roku 1929 či Messerschmitt Me 163 z roku 1944. V roce 1910 si Rumunský vynálezce Henri Coandă nechal patentovat letecký reaktivní motor, který byl pohá-
19
něný pístovým motorem s lopatkami umístěnými v kruhovém průduchu dmychadlo. Italský motor letounu Caproni Campini N.1. byl velice podobný návrhu z roku 1910, nicméně byl obohacen o komoru s přídavným spalováním.
použit v 2. světové válce byl tehdejší nedostatečný pokrok v metalurgii, vědě a všeobecně v technologiích, které pracovaly s kovovými materiály. Mimořádně velká odstředivá síla a teplota vyžadovala pro konstrukci proudových motoru takové materiály, které byly tehdy limitované dosavadním pokrokem - nicméně jak se říká, překážky jsou od toho, aby se mohli zdolávat. I přes veškerou skepsi přijal Frank Whittle a nezávisle na něm i Hans von Ohain výzvu postavit funkční proudový motor - zároveň a aniž by o tom někdo z nich věděl, pracovali každý na svém motoru. Whittle se začal šťourat ve svých plánech přeci jen o něco dříve a díky tomu byl schopný postavit funkční motor “Whittle Unit” o šest měsíců před von Ohainem - ten dostal mnohem více podpory, díky čemuž mohl Heinkel plně financovat vývoj proudových motoru a naplno tak využít potenciál svých nejlepších konstruktérů, kteří byly ve své době považováni za ty nejlepší vůbec. Za nedlouho byl vyrobený proudový motor “HeS 3”, který se stal motorem prvního proudového letounu na světě - He178. První let se uskutečnil čtyři dny před začátkem 2. světové války 27.srpna 1939 - nicméně příchod války znamenal i změnu přístupu vlády.
Lopatky turbíny kompresoru Napier NA357
Dnešní proudový motor je v principu velice jednoduché zařízení. Stejně jako pístový motor může být vysvětlen pomocí Ottova cyklu = stlačení -> zážeh -> expanze, nicméně rozdíl je v neustále otevřeném systému, který umožňuje konstantní průtok hmoty. Nicméně všechny tři fáze, které běží souběžně, jsou známy jako Braytonův cyklus. Přestože je opravdu důležité najít tu správnou rovnováhu mezi proudění a tlakem vzduchu, hlavním důvodem proč tento motor nebyl
Whittle i von Ohain použili na svém motoru radiální kompresor, který čerpal vzduch - tato technologie byla velice dobře známa, téměř až všední
20
díky jejímu použití v motorových kompresorech. V té době motorové kompresory již existovaly, nicméně nebyl tak běžně používané - to samé platilo o ohřívačích vzduchu s velkým průtokem. Jednodušeji řečeno byla obě dvě zařízení používána zcela novým způsobem. Největším nedostatkem obou motorů byla jejich velikost, která by se dala přirovnat k hvězdicovým motorům - motory Whittle Power Jets W.1 byly vyráběny v několika variantách, zatímco série HeS nebyla.
komory použil několik úrovní ventilátorů. Jeho hlavním důvodem pro tuto změnu byla mnohem menší přední část motoru, která ale byla schopna obstarat motoru mnohem lepší průtok vzduchu - tato změna vedla k mnohem lepšímu tahu motoru oproti konkurenčnímu návrhu. Výsledkem jeho práce byl motor Jumo 004, který poháněl první německé proudové letouny a který dodával letounu Me262 větší rychlost, než měly první letouny Gloster Meteor, P-80 či rané sovětské proudové letouny. Díky omezení nové technologie a nedostatku materiálu měl Jumo 004 životnost pouze 25 hodin (což lze přirovnat k prvním hvězdicovým motorům) a stejně tak motor produkoval menší tah, než kterého by za ideálních podmínek byl opravdu schopen. Nicméně motor Jumo 004 se v historii zapsal jako legenda - zejména díky jeho konstrukci, která dala základ všem dnešním proudovým motorům.
Turbomotor Whittle W.1/W.2B
Dr. Franz se po válce usadil v USA, kde začal pracovat v letecké firmě Lycoming Aircraft - jak jinak než oddělení, které se zabývá motory. Díky všem zkušenostem, které měl z vývoje Jumo 004 postavil asi nejpopulárnější turbohřídelový motor historie - motor T53, který se například používal v helikoptérách Bell UH-1 Huey. Verze T53 byla vylepšena a přeznačena na T55 (později ještě na AGT-1500) a byla použita jako hlavní pohon amerického hlavního bojového tanku M1 Abrams.
Jakmile se firma Junkers doslechla o vývoji nového motoru, začala uskutečňovat své plány na vývoji konkurenčního proudového letounu - jako hlavní konstruktér byl vybrán Dr. Anselm Franz, zejména díky jeho zkušenostem s pracemi na motorových turbodmychadlech a kompresorech. Přestože jeho návrh nebyl moc ambiciózní, přišel s jednou klíčovou změnou: nechtěl riskovat použití jednoho velkého diskového rotoru, tak jako pohon vzduchu do spalovací
21
Po válce ukořistěný motor Jumo 004
22
Lehký tank M2A4 v letní kamufláži 1. obrněné divize ve War Thunderu
*HISTORIE+ 1. obrněná divize (Americké armády) 12. srpna - Autor: Adam “BONKERS” Lisiewicz Počátky americké 1. obrněné divize sahají ke dvěma jednotkám kavalerie 1. pluku kavalerie a 7. jízdní brigádě. Během třicátých let obě tyto jednotky procházely motorizací, kdy byly koně vyměněny za nákladní vozy, džípy a obrněná vozidla. Při rozvoji obou těchto jednotek hrály roli zkušenosti z 1. světové války, po kterých hledala americká armáda taktické doktríny, jež by zabránily vtažení amerických jednotek do statických zákopových bojů. Důležitost mobilních obrněných sil pak potvrdil německý blitzkrieg během tažení v Polsku a Francii v letech 1939-1940. V červnu 1940 byl proto v USA vydán pokyn k vytvoření obrněných divizí. Jako první byla 15. července 1940 zformována 1. obrněná divize, a jejím prvním velitelem se stal generálmajor Bruce Magruder. Divize pak brzy získala přezdívku "Old
Ironsides" ("Staří železnobocí") na počest fregaty amerického námořnictva USS Constitution. Výcvik příslušníků divize byl zahájen záhy poté, a během krátké doby se divize rozrostla z 60 na přes 600 vozidel. Základnu pak měla jednotka ve Fort Knoxu, kde se v té době nacházelo i velení celých obrněných sil. Až do roku 1942 se divize cvičila pro nadcházející boj. Křest ohněm pak jednotka prodělala během operace Torch - spojeneckém vylodění v severní Africe, kdy se Američané vylodili v Oranu, Alžíru a Casablance ve snaze sevřít německý Afrikakorps a italské síly mezi americkými a britskými vojsky, a donutit síly Osy k boji na dvou frontách. Po zabezpečení předmostí pak 1. obrněná divize společně se zbytkem amerických sil zahájila po-
23
stup k Tunisu. Tažení ale bylo výrazně zdrženo tvrdým odporem sil Osy, zvláště pak zkušenými německými vojáky Afrikakorpsu. Zatímco Němci bojovali v poušti již druhým rokem, tankisté 1. obrněné divize byli nováčci bez jakýchkoli bojových zkušeností. Tato nevýhoda se ukázala během bitvy o průsmyk Faid v lednu 1943, která byla předehrou pro bitvu o průsmyk Kasserine. U Faidu zahájily německé tanky pod tlakem Američanů předstíraný ústup, a nalákaly americké tanky přímo před hlavně dobře zakopaných a zamaskovaných protiletadlových kanónů ráže 88 mm v protitankové roli. V následném masakru utrpěla divize zdrcující ztráty, stejně jako během následné snahy zastavit německý postup. Tato krví vykoupená lekce měla později na americké doktríny velký vliv.
u Salerna během operace Shingle, kde hrála důležitou roli v průlomu z předmostí a postupu na Neapol, jež byla dobyta v říjnu. Postup Spojenců Itálií směrem na sever k řece Volturno ale byl zastaven tzv. "Zimní linií", postavenou okolo města Cassino s jeho klášterem na Monte Cassino. V lednu 1944 bylo zahájeno vylodění u Anzia ve snaze vpadnout obráncům Zimní linie do zad, kvůli nerozhodnosti generála Johna P. Lucase ale bylo spojenecké předmostí rychle izolováno, a průlomu bylo dosaženo až v květnu 1944. Při tom byla nasazena i 1. obrněná divize, která následně tvořila čelo postupu na Řím, kterého dosáhla 4. června 1944. Po jeho dobytí pak divize pronásledovala ustupující Němce na sever, a konec války jí zastihl v údolí řeky Po. V roce 1946 byla divize rozpuštěna, již v roce 1951 ale byla obnovena, a po dlouhém období klidu na texaské základně Fort Hood byla divize dislokována ve Spolkové republice Německo jakožto součást amerických sil v Evropě, čelících hrozbě útoku vojsk Varšavské smlouvy. Po rozpadu Sovětského svazu pak byla divize nasazena během operace Pouštní bouře, operace Joint Endeavour v Bosně, či během invazí do Afghánistánu a Iráku. Následně se vrátila do Německa, odkud byla v roce 2011 stažena zpět na domácí půdu. Zde se nachází i dnes, konkrétně je pak jednotka dislokována na texaské základně Fort Bliss.
Tank M5A1 Stuart, použitý "železnou pěchotou" za 2. světové války
Poté, co Afrikakorps v květnu 1943 kapituloval, se 1. obrněná divize účastnila vylodění na Sicílii coby součást 5. armády pod velením generála Marka Clarka. Po úspěšném tažení na Sicílii se pak v září 1943 divize vylodila
24
V budoucnu do hry zařadíme emblémy 1. pluku kavalérie, 13. pluku kavalérie a text "Foxhunter", které vytvořil Branislav "InkaL" Mirkov:
25
26
Historická kamufláž Hurricane Mk.I/Late "Black and White" Josefa Františka kamufláž vytvořil hráč 313_Paegas | stáhněte zde
*HISTORIE+ Sestřely Josefa Františka - mýty, nebo realita? 16. srpna - Autor: Tomáš Bouzek Před nějakou dobou rozvířil ve svém článku ve War Thunderu britský historik Mark Barber stále živou teorii o tom, že slavný český stíhač Josef František sestřelil ve Francii 9 letadel a další dvě na zemi. Navíc měl za první sestřel obdržet francouzský Válečný kříž (Croix de guerre).
ných jistě a jeden pravděpodobně, vše v období od 2. do 30. září 1940. Co je pravda a čemu věřit? Ve skutečnosti to bylo tak, že Josef František byl ve Francii nucen přelétávat zastaralé typy letadel, velmi pravděpodobně pouze ty s pevným podvozkem. Prakticky s jistotou tedy můžeme tvrdit, že při této činnosti nemohl sestřelit jediné letadlo. Z toho vyplývá, že je prakticky nemožné, aby
Jiná televizní reportáž zase tvrdila, že František nebyl nikdy sestřelen. Britská oficiální místa pak tvrdí, že jeho potvrzeným skóre je 17 letadel zniče-
27
obdržel Croix de guerre. Za přelétávání letadel by ho dostal jen stěží. Františkovi v té době rozhodně nebylo co závidět a jeho frustrace z nemožnosti zapojit se do boje proti Němcům musela dosahovat vrcholu.
Mnohem veselejší kapitola začala ve Francii, kde se opět dostal ke svým milovaným Polákům. Atmosféra v jejich týmu byla neskonale lepší, než dlouho příšerné postavení československých vojáků a letců ve Francii. Přeškolení na anglický Hurricane nebylo pro Františka nic jednoduchého. Moderní stroj vyžadoval jiné zacházení a bylo nutno si na něj pořádně zvyknout. Polský personál 303. perutě se do nového působiště v Northoltu dostával mezi 3. a 7. srpnem a hned začal trénovat na dvou školních strojích Miles Magister N7888 a T9808. Hned nato ovšem přešel na Hurricany. Byl to problém, protože řídící páka se u anglických letadel ovládala přesně naopak, než jak byl do té doby zvyklý. To se projevilo 8. srpna, kdy po cvičném letu bez spuštěného podvozku přistál nejdříve Sgt Marian Bełc, přičemž svůj R4100/RF-N těžce poškodil (kat. 2). Druhým nešťastníkem byl právě Sgt Josef František, který rozbil Hurricane Mk.I V7245/RF-M, když zničil vrtuli a vážně poškodil spodek trupu.
Fotografie Sgt Josefa Františka na pilotním průkazu RAF
Co se jeho nesestřelení týče, tak poprvé jeho letoun zasáhly nepřátelské projektily již 20. září 1939 v Polsku, načež musel nouzově přistát u Złoczówa, což bylo na jihovýchodě země. Tehdy se z toho dostal jen s velkým štěstím, když jej vyzvedl jeho kolega Zdeněk Škarvada, který jej, jak sám vyprávěl, připoutal páskem ke vzpěře. František se následně dostal do Francie, kde je mu nesmyslně přičítáno 7 až 11 sestřelů. Pokud by se leteckých soubojů účastnil, jistě by patřil mezi ty, které boje téměř totálně vyčerpaly. Ostatně ztráty těch, kteří se jich na francouzské straně opravdu účastnili dosáhly 24,55 %, což rozhodně nebyl zanedbatelný počet.
Od britského velitele A letky F/Lt Johna Alexandera Kenta dostal pořádně za vyučenou. Smůlou bylo, že neuměl anglicky, čehož si John ihned všiml, protože dokázal říct jen: „Oui, mon commandant.? Po měsíci se však musel postavit pravdě čelem, František se stal esem. První úspěch přišel 2. září, kdy letěl jako zelený 3 poblíž Doveru v nějakých 19 000 stopách (5791 m). Jeho kolega Sgt Rogowski
28
(zelený 2) s ním letěl jako weaver, přičemž spatřil německé Messerschmitty Bf 109 o 3000 stop (910 m) nad nimi. Bf 109 šly čelně proti 303. peruti, takže Poláci museli zareagovat rychle, zatočili proti nim a provedli únikové manévry. Když stodevítky nezískaly moment překvapení, proletěly kolem po obou stranách a zamířily k francouzskému břehu.
úspěch. Odstartoval ve 14:15 jako zelený 2 a opět dělal weavera dalším devíti členům perutě. Více jich nebylo k letu připraveno. Při letu nad Kanálem šel do 8000 stop (2438 m) pod mraky a shora ze 100 yardů (91 m) napadl stroj, který chybně označil za nikdy neexistující Heinkel 113. Zpravodajskému důstojníkovi tvrdil, že jej zasáhl do prostoru kabiny dvousekundovou dávkou, načež ten spadl doprostřed Kanálu na úrovni Doveru. Mohlo se jednat o Bf 109E-1, W. Nr. 6290 z 9./JG 51, jehož zraněný pilot byl vytažen záchrannou službou Luftwaffe.
Za jednou z nich se pustil František, přičemž se někdy po 17:50 dostal až nad pobřeží, kde se mu s poškozeným motorem a trupem ztratil. Problém je, že další dokument (Combat Report 303. perutě) to popírá a tvrdí, že Bf 109 spadl nosem na zem 2-3 km od moře. Každopádně mu byl zpravodajským důstojníkem F/O Hadwinem přiznán jako jistě zničený. Jedinou potenciální obětí by mohl být Bf 109E4, W. Nr. 1469 z 6./JG 3, který byl po palbě nucen s 30% poškozením nouzově přistát 1,5 km ve vnitrozemí Francie, poblíž obce Sangatte, vzdálené asi 7 km západně od Calais. Neznámý pilot nebyl zraněn. Z dnešního pohledu bychom jej ohodnotili jako poškozený. Kolega F/O Henneberg (žlutý 1) ovšem rovněž hlásil poškození Bf 109 v podobném prostoru a pravděpodobné zničení bylo přiznáno i později sestřelenému P/O Feridovi (žlutý 2).
Flying Lieutenant John Alexander Kent
O dva dny později vyslala Luftwaffe svaz k bombardování palivových nádrží v Thameshavenu a mezi útočícími jednotkami hrála po 15:05 důležitou roli opět polská peruť. Nárokovala si 8 jistých a jedno pravděpodobné zničení, vše nad prostorem cíle. František (modrý 3) měl jeden Junkers 88 a
Další den přišla kolem 11:00 polská jednotka o dva Hurricany, byť jeden z nich byl rychle opraven a 17. září šel znovu do vzduchu, ale František zaznamenal odpoledne svůj druhý
29
jeden Me 109. Pokud by šlo opravdu o Junkersy II./KG 76, nesestřelil by stoprocentně nic. Existovala však ještě druhá formace a ta byla složena z Heinkelů. Jestli skutečně zasáhl nějaký He 111H od 7./KG 53 z náletu na ropné sklady v Themshavenu není jasné a osobně si myslím, že to není příliš pravděpodobné. Celkové nároky 303. perutě byly tři jisté Ju 88, zatímco piloti 17. a 41. perutě si nárokovali další dva jisté He 111 (po jednom) a čtyři pravděpodobně zničené Ju 88 nebo He 111.
né jednotky jsou časově pozdější, kolem 15:45 (3 zničené + 2 poškozené), jeden byl zničen příslušníkem 234. perutě v 15:38. Pokud by to byla jiná eskadra, tak JG 54. Oním stíhačem se mohl stát jeden ze dvou Bf 109E-4 od II./JG 54, které dopadly do ústí Temže, možná kolem 15:20, ale i zde jsou nároky daleko vyšší než ztráty. Poláci měli zničit pět Bf 109 a šestý pravděpodobně, takže jistota zde rovněž není. Každopádně do vod Kanálu putoval Bf 109E-4, W. Nr. 1098, jehož neznámý pilot byl vytažen Seenotdienst, ovšem ten je přisuzován S/Ldr Ronaldu Gustave Kelletovi na Hurricanu V7284/RF-A. Druhým ztraceným byl stejný stroj s W. Nr. 5353 a pilotem Uffz. Gütherem Behsem z 5. Staffel, který po dopadu do moře poblíž Southend-on-Sea zahynul.
Německé ztráty bombardérů představovaly pouze dva zničené a jeden poškozený He 111H-3 ze III./KG 53, který se s jedním mrtvým a dvěma zraněnými dokázal dovléct zpátky do Francie. Zničeny byly He 111H-2, W. Nr. 2632, A1+GR, pilotovaný Uffz. Fritzem Bolzem. Ten se zřítil do Lamanšského průlivu poblíž Herne Bay. Druhým byl He 111H-3, W. Nr. 3338, A1+CR Fw. A. Meiera, který dopadl kolem 15:30 do moře poblíž Nore, ovšem díky činnosti protiletadlového dělostřelectva. Kromě toho byl He 111H-2, W. Nr. 3143, A1+CC od II./KG 53 zasažen stíhači a s 20% poškozením nouzově přistál na letišti ve Vendeville, Nord, Nord-Pas-de-Calais ve Francii. Junkersy mezi německými ztrátami nenajdeme vůbec.
Hurricane Mk.I Josefa Františka, 303. peruť RAF
Ten je ovšem zase patrně obětí Sgt Kazimierza Wünshe. Intelligence Patrol Report F/O E. H. L. Hadwina ostatně přisoudil Františkovi maximálně pravděpodobně zničený letoun Bf 109, nebo spíše jen poškozený. Formulace podporuje jednoznačně poškození: „with the engine emitting clouds of smoke, diving towards see.“ (z jeho motoru šel kouř, klesal směrem k moři). Možná mu velitel jen fandil a přiznal mu „zničený? bezdů-
U stíhače je to ještě složitější, protože přesně nevíme na kterou formaci 303. peruť zaútočila. Pokud by to byla ochrana II./KG 76, tak ta byla složena z JG 3 a JG 53. Ztráty druhé jmenova-
30
vodně, přičemž jeho hlášení bylo pozměněno, aby vyhovovalo zvýšenému nároku. JG 54 ztratila ovšem i Bf 109E, W. Nr. 5284, který dopadl do vody u South Benfleet. Pilot 9./JG 54 Fw. Dettler vyskočil, ale neotevřel se mu padák. O dvanáct dní později 17. září vyplavilo moře jeho tělo na Pitsea Marshes.
mohlo být klidně ráno. Reálně je pravděpodobnost, že František svůj Messerschmitt sestřelil méně než 2 ku 1.Co však jisté je, že přibližně v 15:15byl jeho Hurricane Mk.I R4175/RF-R lehce poškozen palbou Bf 109E. Přistál v 15:40, kde stroj s mnoha průstřely převzali do rukou příslušníci Maintenance Unit (údržbářská a opravárenská jednotka) a přes noc jej opravili. Za svou práci dostávali jen 2 šilinky denně, tedy šestkrát méně než Sergeant RAF.
Přemožitelem byl F/O Count Manfred Beckett Czernin ze 17. perutě, ale není vyloučeno, že na něj střílel i Sgt Josef František. Poslední nadějí pro Františka by byl Bf 109E-4, W. Nr. 1464 od 5./JG 3, který se rozbil při přistání po boji nad Kentem, ale není u něj znám ani přibližný čas, takže to
Příběh patrně nejlepšího českého stíhače však měl své pokračování hned následující den. To je však téma pro jiný článek.
Hurricane Mk.I Josefa Františka v kamufláži od 313_Paegas ve War Thunderu
31
Prémiová T-34 s unikátní zimní kamufláží, dostupná jako součást Startovacího gardového balíčku a Pokročilého balíčku obránců
*TANKOVÉ ESO+ Dmitrij Fjodorovič Lavriněnko 18. srpna - Autor: War Thunder tým Dmitrij Fjodorovič Lavriněnko (rusky: Дмитрий Фёдорович Лавриненко) se narodil v září 1914. Dobrovolně narukoval k armádě, kde v roce 1938 úspěšně dokončil trénink v tankové akademii v Uljanovsku. Během války se v roce 1939 zúčastnil rozsáhlých bojů v Polsku a v roce 1940 v Besarábii (část historické Moldávie) - měl na kontě řád “Hrdiny Sovětského svazu” a bylo mu připsáno celkem 52 zářezů.
nich se jim povedlo zničit celkem 15 a zpět se vrátili zcela bez ztrát.
V roce 1941 se stal velitelem středního tanku T-34/76 - Dmitrij byl slavný tím, že svůj tank opouštěl boj vždy jako poslední a dobrovolně podstupoval riskantní taktiky v boji. Jako příklad si můžeme uvést 6. října, kde Lavriněnko spolu s dalšími třemi tanky T34 zaútočili poblíž města Mtensk (Rusko) na 34 německých tanků - z
32
Tank velitele Lavriněnka zničil z těch 15 německých tanků čtyři, což byl začátek jeho cesty k tomu, aby se stal Sovětským tankovým esem.
za následek roztříštění a stažení postupujících vojsk německé armády. Během jeho dalších dvou střetnutí čímž byla obrana Gusenova a Volokolamsku - se Dmitrimu povedlo opakovat podobné úspěchy, jaké se mu povedli v minulosti. Při obraně Volokolamsku si 18. prosince připsal jeho 52. a poslední zářez - když opouštěl svůj tank, aby podal hlášení o jejich vítězství svému velícímu důstojníkovi, byl nečekaně zasažen a zabit střelou z minometu.
Nejvíce ocenění pak Dmitrij Lavriněnko dostal během obrany Moskvy - 7. listopadu vedl jednotku čítající tři tanky T-34 a tři BT-7 proti sedmi německým tankům poblíž města Lystsevo. Výsledkem bylo zničených všech sedm německých tanků bez jediné ztráty v jeho družstvu - odpočinek ovšem trval pouze do té doby, dokud Lavriněnko nespatřil kolonu 18 německých tanků, kterým se povedlo prorazit linii Rudé armády. Jakmile rozkázal svým spojencům se stáhnout, postavil svůj tank do velmi dobře skryté pozice ve sněhu za stromy odsud se mu na téměř minimální vzdálenost podařilo zničit šest tanků, aniž by prozradil svou pozici, což mělo
Ze všech spojeneckých tankových es 2. světové války drží Dmitrij Lavriněnko rekord - 37 z jeho 52 zničených tanků se mu povedlo získat během pouhých šesti týdnů. Po dlouhých 45 letech od skončení války (1990) mu byl posmrtně udělen řád “Hrdina Sovětského svazu”.
V budoucnu do hry zařadíme emblém "Dmitrij Donskoj od Branislava "InkaL" Mirkova
33
Seafire FR 47. Za zmínku stojí unikátní systém protiběžných vrtulí
[HISTORIE] Supermarine Seafire FR 47 19. srpna - Autor: Sean "Gingahninja" Connell Seafire FR47 je posledním a nejdokonalejším letounem z rodiny Seafire / Spitfire. Seafire se nachází na čtvrté úrovni a na první pohled vás zaujme svými protiběžně rotujícími vrtulemi letoun má skvělou akceleraci i stoupavost, která činí skvělých 18,5 metru za vteřinu. Jeho maximální rychlost určitě stojí také za zmínku - téměř 699km/h. Všechny tyto skvělé výkonnostní parametry spolu s kombinací výzbroje - čtyři 20mm kanóny Hispano - z něho dělají více než konkurenceschopný námořní letoun, který své nepřátele pořádně potrápí.
dostat za záda naprosté většiny nepozorných pilotů. Plný potenciál vám Seafire ukáže stejně při akrobatických soubojích, tak i ve využívání vlastní energie letounu - nabrat výšku a pak provádět výpady na nepřátele pod vámi je zcela jistě nejlepší cesta. Pokud nepřítel udělá chybu a půjde s vámi do přímého souboje, kde se vás pokusí sestřelit, pak to bude on, kdo nebude mít zrovna dobrý den.
Ovládání Seafire FR47 je velice podobné své sestřičce z RAF (Spitfire) především jeho skvělá schopnost otáčení se. Ve hře má Seafire plnou horizontální otočku o 360° za skvělých 21 vteřin, což vám dává schopnost se
Seafire na palubě letadlové lodě
34
Původní koncept samotného letounu Seafire začal někdy ke konci roku 1941, kdy si Fleet Air Arm (námořní letecká složka britské armády) začala hrát s myšlenkou konverze letounu Spitfire jako palubního letounu. První nasazená a úspěšná verze letounu Seafire byla navržena z letounu Spitfire Mk.V - nicméně i přes její bezprostřední úspěch byly na základě této verze navrženy nezbytně nutné úpravy. Tou zcela nejzásadnější modifikací letounu byl záchytný hák - podvozek na Spitfireu byl velice úzký a proto se během vývoje letounu Seafire navrhl mnohem širší podvozek, který měl dát letounu potřebnou stabilitu při přistání na letadlové lodi. S přidáním systému záchytného háku přibyl ale i nový problém - na konstrukci letounu byla vyvíjena velká nárazová zátěž, která měla za následek další zpevnění konstrukce letounu. Nicméně s přidáním záchytného háku, zpevněním trupu a vyztužením křídel nad podvozkem bylo zapotřebí také zachovat správné těžiště - zatížením přídě letounu. Přidáním námořní vysílačky spolu s ostatními úpravami znamenalo, že Seafire byl mnohem těžší, než jeho sestřička Spitfire.
veškeré úpravy pomalu vedly k jednomu opravdu dokonalému modelu Seafire FR47. Verze FR47 měla sklápěcí křídla a koncovky křídel, díky kterým se snáze uskladňovaly v útrobách letadlových lodí; stejně tak velice atypické protiběžné vrtule produkovaly mnohem větší tah a zcela eliminovaly parazitní točení letounu po směru vrtule - a to za všech letových podmínek. Letouny Seafire byly primárně používané jako obrana flotily britského Royal Navy - především díky jeho neuvěřitelným výkonnostním parametrům a poměrně malým doletem, nicméně během války v Koreji byly nasazeny i jako útočné letouny / bitevníky. Letounů Seafire FR47 před stažením z aktivní služby (v roce 1951) vyrobeno pouze 90 kusů - hlavním důvodem bylo přezbrojení FAA na proudové letouny, které začalo po válce v Koreji.
Mnoho dalších modifikací bylo s postupem času přidáno dle potřeby a
Podvozek Seafire byl širší, než u Spitfire
V budoucnu do hry přidáme emblém 887. námořní perutě, který vytvořil Jej 'CharlieFoxtrot' Ortiz >>>
35
36
Dolgušinova La-7, prémiový letoun vyzbrojen dvojicí 20mm kanónů ŠVAK, který lze zakoupit v obchodu Gaijin.Net
*HISTORIE+ Kanón ŠVAK 20. srpna - Autor: Jan “RayPall” Kozák Kanón ŠVAK (rusky ШВАК, název je zkratkou pro Špitalnyj-Vladimirov Aviacionyj Krupnokalibernyj neboli Špitalného-Vladimirův letecký velkorážný), zřejmě nejrozšířenější sovětský kanón ráže 20 mm během 2. sv. války, má své kořeny v roce 1931, kdy sovětská vláda nařídila vytvořit velkorážný letecký kulomet domácí výroby, jež by užíval nově vyvinutý náboj ráže 12,7x108 mm. Tohoto úkolu se zhostili Boris Špitalnyj a Semjon Vladimirov, dva sovětští konstruktéři, kteří převzali mechanismus kulometu ŠKAS ráže 7,62 mm, a upravili jej pro užívání munice větší ráže. Nakonec ale nemohl být náboj 12,7x108 mm použit, neboť mechanismus zbraně nebyl uzpůsoben na střelivo s drážkami pro vytahovač nábojnic, a proto musel být náboj upraven přidáním rozšířeného
okraje – tento náboj se v dokumentaci od klasického lišil příponou R, tj. 12,7x108R. Sériová výroba 12,7 mm ŠVAKu se rozjela v roce 1935, po méně než sto kusech byla ale ještě ten samý rok zastavena kvůli vážným problémům designu. Modifikace mechanismu kulometu ŠKAS si vyžádala zvýšení počtu pohyblivých součástek, kvůli čemuž byl kulomet velmi složitý a nákladný na výrobu, a rovněž trpěl vysokým počtem mechanických závad. Co 12,7 mm ŠVAKu ale zlomilo vaz definitivně, byla právě nestandardizovaná munice, která působila problémy s logistikou. ŠVAK byl proto vystřídán kulometem Berezin UB, který užíval standardizovaný náboj a byl o mnoho zdařilejší konstrukcí. Jedinými stroji, na které byl 12,7 mm ŠVAK namontován, byla trojice stíha-
37
ček Polikarpov I-16 typ 16, které měly zbraň montovanou v ose vrtule. Tato varianta se ale do sériové výroby nedostala, stejně jako prototypový stíhací letoun Jacenko I-28 smíšené konstrukce. ŠVAK ale nebyl zapomenut, a v roce 1936 jej Špitalnyj a Vladimirov přepracovali tak, aby mohl užívat náboj 20x99R mm.
až 11 střel, který měl za úkol zajistit plynulé vytahování nábojů z pásu a bezpečné vyhazování článků pásu. Kanón měl díky tomuto systému velmi hladký chod, a snižoval riziko vzpříčení nábojů v pásu a zaseknutí přívodu munice. Oproti ŠKASu byla ale trubice pro odvod prachových plynů umístěna pod hlavní, zbraň rovněž disponovala regulátorem toku plynů typu Berthier, který umožňoval volit mezi celkem čtyřmi kadencemi. V závislosti na verzi (viz níže) tak měl ŠVAK kadenci 700800 ran za minutu a úsťová rychlost činila maximálně 790 m/s. Co se zásoby střeliva týče, obvyklá kapacita nábojových pásů byla buď 120, případně 180 nábojů.
Výsledný 20 mm ŠVAK byl automatický kanón nabíjený z rozpadajícího se nábojového pásu, který ke svému chodu využíval odběr prachových plynů a sklopný závěr. Nezvyklým prvkem konstrukce, zděděným z kulometu ŠKAS, byla takzvaná „nábojová klec“ – šlo o otáčivý buben o kapacitě
Existovaly celkem čtyři verze ŠVAKu, jež byly označené zkratkami MP, KP, TP a SP a lišily se primárně kadencí a délkou hlavně. Nejdelší hlaveň měla varianta MP, jež byla označována též jako TNŠ, a byla určena pro užití v lehkých tancích – konkrétně se jednalo o tanky T-30 a T-60 (druhý jmenovaný je dostupný i ve War Thunderu). Označení KP nesla varianta určená pro instalaci v křídlech, jež byla užita například u letounu Polikarpov I-16 typ 28, případně u raných sérií bitevníku Iljušin Il-2 Šturmovik (oba tyto stroje jsou rovněž dostupné ve War Thunderu). Jako TP pak byly označovány kanóny určené pro pohyblivé instalace v obranných věžích bombardérů,
jako například na pozdějších sériích těžkého bombardéru Jermolajev Jer2, či na těžkém bombardéru Petljakov Pe-8. Nejrozšířenější variantou kanónu ale byla varianta SP, vybavena synchronizačním zařízením. Ta se užívala na stíhacích letounech – kanóny byly buď montovány v trupu a střílely skrze okruh vrtule (jako například na stíhačkách Lavočkin La-5/La7), případně byly umístěny mezi válci motoru, a pálily skrze osu vrtule (případ prakticky všech stíhacích letounů Jakovlev). Během války bylo pro kanón dostupných několik různých druhů munice. Výbušná munice se zápalnou složkou
38
se označovala jako OZ, a vyráběla se i ve verzi se stopovkou (v tom případě nesla označení OZT). Alternativou pak byla výbušná munice s fragmentačním obalem, jež se označovala jako OF, a byla často doplňována zápalnou složkou (označení OFZ). Co se průbojné munice týče, standardní průbojná zápalná munice byla označována BZ (či BZT v případě přítomnosti stopovky) a byla schopná probít až 24 mm pancíře na vzdálenost 100 metrů. Některé zdroje se ale zmiňují i o podkaliberní munici, jež byla navržena pro užití v tankové variantě TNŠ. Tento náboj s wolframovým jádrem pak bylpodle těchto zdrojů schopný na vzdálenost až 350 metrů probít boční pancéřování německých tanků PzKpfw III a PzKpfw IV o tloušťce 30 mm.
Kanón ŠVAK se během války více než osvědčil, neboť oproti svému nepodařenému předchůdci šlo o velmi spolehlivou, kompaktní a účinnou zbraň, jež se vyznačovala i vysokou kadencí – pro srovnání, maximální kadence ŠVAKu, tj. 800 ran za minutu, překonávala jak německé kanóny MG 151/20 (740 ran za minutu), tak i britské kanóny Hispano (600-700 ran za minutu). Celkově se vyrobilo přes 100 000 kusů ŠVAKu, a výroba krátce pokračovala i po skončení války. ŠVAK byl ale brzy nahrazen kanónem Berezin B-20 stejné ráže, který konstrukčně vycházel z kulometu Berezin UB a vyznačoval se stejnou kadencí i úsťovou rychlostí, byl ale o mnoho lehčí (pouze 25 kg oproti téměř 40 kilogramům hmotnosti ŠVAKu).
Křídlo Bf 109 po zásazích 20mm náboji ze ŠVAKu
39
Pzkpfw 38(t) Ausf. F, №9 3. obrněné divize. Říjen 1941, během Operace Barbarossa. Kamufláž vytvořil InFerNos1 | Stahujte zde
[HISTORIE] PzKpfw 38(t) Ausf. A & F 24. srpna - Autor: Joe “Pony51” Kudrna Jednoduše řečeno je to nejlepší tank, který najdete v německém stromu v rozmezí BR 1.0-2.0 - varianta Ausf. A má na svém BR konkurenci snad jen v M2A4, zatímco ve srovnání s BT-5 má Pz.38t lepší pancéřování. Ve srovnání s ostatními německými vozidly na nízké úrovni je jeho obratnost a chování v terénu o něco horší, než Pz.II, ale jeho dělo je naopak znatelně výkonnější. Oproti variantám jako je Pz.III a Pz.IV nabízí Pz.38 lepší zrychlení, obratnost, a oproti Pz.III i znatelně rychlejší horizontální posun věže. Hlavní výzbrojí je dělo 37mm ÚV vz. 38 (L/47.8) s velkou kadencí, které prorazí přibližně stejnou tloušťku pancíře ve srovnání s německými děly ráže 50mm KwK 38 a 75mm KwK 37 (pokud nepočítáme HEAT munici). Výsledkem je skvělý tank pro taktiku
Blitzkriegu, se kterým se nepříteli můžete rychle dostat do boku, nebo zaujmout pozici pro přepad - to je díky jeho kanónu často i nutnost - je nutno s ním mířit na slabá místa nepřátelských vozidel. Jeho nevýhodou je tenký pancíř, obzvláště u verze Ausf. A. V momentální verzi hry (1.51) tento tank nemá namodelované kulomety v trupu a ve věži, což o trochu snižuje jeho celkový výkon.
Pohled na vnitřní moduly PzKpfw 38 (t)
40
Ve hře jsou dvě varianty: 38(t) Ausf. A (BR 1.3) a Ausf. F (BR 2.0), které se nachází hned za nově přidaným modelem 35(t) v Československé větvi. Ausf. A je pancéřovaná přibližně 15 až 25mm, zatímco verze F má 30 - 50 mm, což sice zvyšuje jeho celkovou hmotnost, ale ne zásadně. S Ausf. A je pro vás hrozbou prakticky jakákoliv zbraň, takže je nutné pozorně sledovat svoje okolí a nevystavovat zbytečně svůj tank na odiv nepříteli - doporučujeme využívat terénu a snažit se na nepřítele nachystat přepadení. Jakmile se vám toto dostane do krve, je hraní s verzí F tak trochu bonus její lepší pancéřování o něco zvyšuje vaše šance na přežití. Oproti dřívějším verzím tanků typu Pz.III a Pz.IV se s Pz.38(t) hraje jinak, a hráči, kteří tento tank vynechají ve prospěch Pz.III o mnoho přichází - hraní s Pz.38 vás naučí hrát takticky, což jsou vědomosti, které využijete se všemi dalšími stroji. Je to podobné jako s mnoha sovětskými tanky, které sice dokáži uštědřit silný úder, ale samy toho moc nevydrží.
mířit na konkrétní moduly tanku, nebo členy osádky. Proto bývá většinou lepší zvolit APCBC munici. Vaši efektivitu také rozhodně zlepší schopnost zvolit ve správný okamžík tu správnou munici. Pokud stojíte proti 38(t), je asi nejdůležitější rozlišit, o jakou verzi se jedná. Jednu věc ale mají společnou - nenechte si toto vozidlo dostat do boku. Ironií je, že většina nových hráčů s Pz.III nebo IV se rozhoduje s pocitem vlastní nesmrtelnosti 38(t) ignorovat o chvíli později si vlastní chybu uvědomí, ale to už je pozdě. Buďte na pozoru před těmi, kteří to s 38(t) umí.
Asi nejdůležitější německý tank v prvních fázích války. Jedná se o jeden z mála strojů, které v Německu nevznikly; Panzerkampfwagen 38(t) pochází z Československa. Původně označený jako LT-38, byl tento tank výrazným vylepšením svého často nespolehlivého předchůdce typu LT35. Firma ČKD ho vytvořila z vlastního popudu a než se ho rozhodla nakoupit Československá armáda, okolo 100 kusů bylo vyvezeno do zahraničí - do Íránu, Peru a Švýcarska. Výroba se začala pořádně rozbíhat až v době Mnichovské smlouvy v roce 1938 a v
Jeho výzbroj tvoří dělo ráže 37mm ÚV vz. 38 (L/47.8), u kterého si můžete odemknout dva další typy munice typ APCR PzGr. 40 s průrazností 77 mm na 100 metrů a 40 mm na 500 metrů a APCBC s výbušninou ve špici PzGr.(I) umg s průrazností 50 mm pancíře na 100 metrů a 38 mm pancíře na 500 metrů - jedná se o asi nejlepší dělo ve hře s ráží pod 50 mm. Ačkoliv disponuje APCR munice lepší průrazností, je nutno velice dobře
41
době obsazení Československa Německem nebyly tyto stroje v aktivní službě.
Hlavním dědictvím typu 38(t) byl vynikající a spolehlivý podvozek a šasi, které v průběhu války našlo velkou škálu různorodých použití - jeho výroba pokračovala i v letech po válce. Ačkoliv je spojen hlavně s německou armádou, doopravdy se jednalo o skvělý výsledek československého strojírenství.
Ačkoliv byl 38(t) v některých ohledech horší ve srovnání s německou technikou, Wehrmacht nutně potřeboval tanky, což ho donutilo k přejmenovaní na PzKpfw 38(t) (LT-38) a PzKpfw 35(t) (LT-35) a zavedení do služby - písmeno (t) označovalo slovo “tschechisch”, což v němčině znamená "český". Boje v Polsku a další Blitzkrieg ukázal, že se jedná o nezanedbatelný přídavek do německých obrněných sil. Jeho nedostatky bylo hlavně pancéřování - snýtované pancéřové pláty ze sice tvrdé, ale křehké ocele byly náchylné ke "spallingu" (vytržení vnitřní části pancíře po zásahu zvenku i bez průrazu střely), což nešlo rozumně napravit.
PzKpfw 38(t), Francie, červen 1940 PzKpfw 38(t), SSSR, červen 1941
42
V budoucnu do hry zařadíme emblémy: Íránská královská koruna a "číslo tanku 535" užité Íránskými ozbrojenými silami na tanku Pz.38(t). Emblémy vytvořil Branislav "InkaL" Mirkov:
43
'Irácký Mig-15bis z 5. perutě IrAF', kamufláž vytvořil Stylus_Waffe | stahujte zde
*HISTORIE+ Irácké letectvo 25. srpna - Autor: Jan “RayPall” Kozák Irácké vzdušné letectvo (ال جوي ة ال قوة ;ل عراق يةاAl Quwwa al Jawwiya al Iraqiya) bylo založeno v roce 1931 pod názvem Královské irácké vzdušné síly (anglická zkratka RIrAF). V té době byl Irák mandátem Společnosti národů (od roku 1920), spravovaným Velkou Británií, a prvních pět iráckých pilotů proto obdrželo svůj výcvik právě ve Velké Británii – konkrétně na škole RAF College Cranwell. Den jejich návratu do vlasti, tj. 22. duben 1931, je pak považován za přesný den oficiálního založené RIrAF. Počáteční inventář nově vzniklého letectva se sestával z hrstky britských letounů jako například z dvojplošných stíhaček Hawker Fury či lehkých průzkumných Hawkerů Audax. Poté, co Irák v roce 1932 získal nezávislost jako Irácké království, začalo RIrAF v následných letech dostávat i novější letouny, nakoupené ze
zahraničí – šlo hlavně o italské bitevníky Breda Ba.65 či bombardéry Savoia-Marchetti SM.79. I přes tyto dodávky ale byla RIrAF stále jen velmi malou organizací, neboť vláda většinu svého rozpočtu směřovala do rozvoje pozemních sil. Z tohoto důvodu měla RIrAF v roce 1936 pouze 37 pilotů a 55 letounů. Křest ohněm prodělali iráčtí letci v roce 1934, kdy letectvo asistovalo armádě v potlačení vzpoury domorodých kmenů v jižních oblastech Iráku. Prvním konvenčním konfliktem ale byla tzv. Anglo-irácká válka v roce 1941 – v té době RIrAF disponovala zhruba 120 stroji (avšak letuschopných byla jen zhruba polovina) a kromě zmíněných italských letounů Ba.65 a SM-79 vlastnila i určité množství lehkých bombardérů Northrop A-17 a
44
výcvikových letounů de Havilland Tiger Moth. Konflikt vypukl poté, co byla monarchie svržena ozbrojeným státním převratem, a do čela země se postavil nacionalista Rašíd Ali alGajlání, který si nepřál nic menšího než naprostou nezávislost Iráku na Velké Británii – Britové totiž na základně RAF Habbáníja ve středním Iráku stále udržovali v zemi silný kontingent. Irácké pozemní síly proto základnu oblehly, zatímco irácké letectvo se pokoušelo pěšáky bránit před nálety letounů ze základny. Britské bombardéry ale začaly provádět útoky i na irácká letiště v oblasti. V okamžiku vypuknutí konfliktu během několika dní utrpěla RIrAF zničující ztráty a prakticky ztratila schopnost provádět letové operace.
těžké stíhačky Messerschmitt Bf 110 ze stavu ZG 76, bombardéry Heinkel He 111 a dopravní letouny Junkers Ju 52. Tato peruť dostala název Fliegerführer Irak, a její stroje obdržely irácké výsostné znaky – pilotovány ovšem byly piloty Luftwaffe a celé jednotce velel rovněž Němec, plukovník Werner Junck. Jádro Fliegerführer Irak dorazilo 13. května 1941 na základnu v Mosulu a celkově se v Iráku po 15. květnu 1941 nacházelo 12 letounů Bf 110, 5 strojů He 111, několik spojovacích lehkých letounů, sekce protiletadlových děl a tři transportní stroje Ju 52. Jednotka měla dva hlavní úkoly – útočit na britské pozemní síly, které spěchaly na pomoc obležené Habbaníji, a zároveň dodat iráckým pilotům ztracené sebevědomí. První bojovou operací Fliegerführer Irak byl nálet na Habbaníju 16. května, v následujících dnech pak jednotka prováděla sérii náletů na britské pozemní síly, přičemž se stále častěji střetávala se stroji RAF, jež podnikly i několik náletů na domovskou základnu Němců v Mosulu. Během pouhých dvou dnů peruť Fliegerführer Irak ztratila čtyři Bf 110, jeden letoun He 111 a dva stroje Ju 52, a situace se stávala kritickou vinou nedostatku náhradních dílů a munice, absence rezervních strojů a velmi špatné kvality iráckého paliva. K tomu navíc byli Němci neustále vystavovány útokům RAF. Osmadvacátého května již plukovník Junck neměl ani jeden letuschopný Bf 110, a z bombardérů mu zbyly pouze dva He 111, pro které byly k dispozici pouze čtyři pumy. Když se pak Berlín dozvěděl o
Irácký Hawker Audax ("Nisr")
Mezitím ale rebelové z al-Gajláního vlády navázali diplomatické styky s nacistickým Německem, které vyjádřilo svou podporu myšlence nezávislého Iráku za účelem oslabení britské přítomnosti v oblasti. Iráčtí a němečtí představitelé se posléze dohodli na tom, že Německo Iráku poskytne válečný materiál včetně kontingentuněmeckých letounů – šlo hlavně o
45
tom, že britské jednotky, jež zahájily mohutnou ofenzivu, se rychle blíží k Mosulu, byl všechen německý personál v noci z 29. května pod rouškou tmy evakuován. Pouhé dva dny poté irácká armáda kapitulovala a revoluce byla poražena.
měmi a země se sblížila se státy Varšavské smlouvy, vedené SSSR. Sověti následně začali přejmenovaným Iráckým vzdušným silám (anglická zkratka IQAF) dodávat moderní letouny, jako například stíhačky MiG17 či dopravní Iljušiny Il-14. V následujících letech pak sovětské dodávky umožnily Iráčanům přejít i na modernější MiGy-19 a -21, politická nestabilita ale v roce 1963 způsobila další převrat, po kterém byly obnoveny styky se Západem a vedle sovětských strojů tak v IQAF během sedmdesátých let sloužily i britské Hawkery Hunter. V tomto období se IQAF rozrostla na devět perutí, z toho šest stíhacích.
Bitevník Breda Ba-25 s iráckou osádkou
Anglo-irácká válka zanechala RIrAF v troskách, a obnova byla jen velmi pomalá. Když v roce 1948 zaútočily arabské země na Izrael, Irák se sice formálně připojil ke svým sousedům proti Izraeli, ale letectvo sehrálo v konfliktu jen mizivou roli. V té době obdrželi Iráčané určité množství výkonným stíhaček Hawker Sea Fury F.Mk.1, jediným úspěchem ale bylo sestřelení izraelského bombardéru B17 Flying Fortress.
Během Šestidenní války proti Izraeli v roce 1967 poskytovali iráčtí letci vzdušnou podporu jordánským pozemním silám, a nárokovali si 12 sestřelů izraelských strojů. Během války Jom-Kippur v roce 1972 si pak Iráčané nárokovali 21 sestřelů. Ve stejné době začaly být do Iráku doručovány první sovětské stíhací bombardéry Suchoj Su-7 a dokonce i nadzvukové strategické bombardéry Tupolev Tu-22. Mezi lety 1980-1988 pak ale Irák zažil svůj do té doby největší válečný konflikt v rámci Iránsko-irácké války. Během tohoto konfliktu proběhlo přes 1000 vzdušných soubojů, včetně historicky unikátních soubojů mezi helikoptérami. Iráčané si nárokovali okolo 70 íránských strojů, sami ale ztratili více než 270 strojů – ztráty byly způsobeny faktem, že IQAF do
Během padesátých let ale zažila RIrAF období rozvoje, kdy v roce 1953 vstoupila do proudové éry nákupem stíhaček de Havilland Vampire a Hawker Hunter. O pět let později ale proběhl státní převrat, monarchie byla svržena, a Irák se stal republikou. Nová vláda byla jasně prosovětsky orientována, a proto byly přerušeny diplomatické styky se západními ze-
46
války vstupovala se zastaralými letouny, a teprve během konfliktu byly dodány modernější stroje jako například stíhačky MiG-25. Nejslavnějším iráckým letcem tohoto období byl Mohamed Rajan, který si na stroji MiG-21PF a později i na MiGu-25P během období 1980-1981 činil nárok na deset sestřelů íránských strojů, než byl v roce 1986 sám sestřelen a zabit v souboji s íránskými stíhačkami F-14 Tomcat.
vojsk NATO v roce 2003 pak IQAF nesehrálo prakticky žádnou úlohu. V současnosti se irácké letectvo nachází ve fázi nákupu moderních strojů – konkrétně jde o stíhačky Lockheed Martin F-16 exportní verze IQ, kterých má být do roku 2018 doručeno 36. Již dodáno bylo dvanáct bitevníků Suchoj Su-25, a v březnu 2015 byla podepsána smlouva s Českou republikou na nákup patnácti lehkých bitevníků L159 Alca. Nejpočetnější helikoptérou v iráckém arzenálu je v současnosti bitevní vrtulník Mil Mi-35 (exportní verze stroje Mi-24), jež slouží společně s moderními bitevními Mi-28 a flotilou dopravních a víceúčelových helikoptér, jako například stroji Bell UH-1 či Mil Mi-17. Transportní úkoly obstarávají stroje Antonov An-32 ukrajinské výroby a americké Lockheedy C-130 Hercules, v poslední době získalo IQAF i bezpilotní letouny RQ11 Raven a čínské CH-4.
IQAF se ze ztrát během války s Íránem rychle zotavila, a již v říjnu 1990, těsně před událostmi operace Pouštní bouře, bylo irácké letectvo se svými více než 750 bojovými letouny nejpočetnějším v regionu. Válku v Zálivu, kde bylo irácké letectvo prakticky zničeno koaličními vzdušnými silami, ale přežila pouze jedna peruť stíhaček MiG-25 a jediný bitevník Suchoj Su24. Zbytek byl buď zničen, ukryt, anebo evakuován do Íránu. Během invaze
Irácký de Haviland Dragon
47
V budoucnu do hry zařadíme: Výsostný znak Iráckého letectva, který vytvořil Colin 'Fenris' Muir:
48
Tapeta na plochu 1280x1024 | 1920x1080
*HISTORIE+ Lavočkin La-7 27. srpna - Autor: Adam “BONKERS” Lisiewicz Ve War Thunderu je La-7 jednou z hlavních sovětských stíhaček na čtvrté úrovni. Ve hře naleznete její dvě verze, které se liší použitou výzbrojí. Standardní La-7 je vyzbrojená dvěmi kanóny ŠVAK a verze La-7B-20 třemi kanóny Berezin B-20S ráže 20 mm. Obě letadla mají v rámci své úrovně nižší BR, takže s nimi stále občas potkáte letouny třetí úrovně. Síla La-7 tkví v jejích skvělých výkonech obzvláště v malých výškách - ideálně chcete s nepřítelem bojovat pod hranicí pět kilometrů - čím výše půjdete, tím znatelněji budete přicházet o výkon motoru. Kromě rychlosti je La-7 i poměrně obratná, ačkoliv nedosahuje v tomto parametru kvalit některých
britských, nebo japonských strojů, pro mnoho amerických a německých letadel představuje hrozbu.
Pohled na vnitřní moduly La-7
Klíčem pro přežití v La-7 je zmatení nepřítele. Letem okolo výšky 4 500 metrů představujete snadný cíl pro
49
nepřátelské BnZ letouny, které budou operovat nad vámi. Jakmile jeden takový spatříte, když se bude snažit na vás sestoupit, vyhněte se jeho dávce a pomalu ho zatáhněte do točivého souboje - tím nad ním získáte výhodu, zatímco on bude v zatáčce ztrácet rychlost a setrvačnost. Další zvyk, který je dobré si pro pilotáž La-7 osvojit, je lehký prst na spoušti - zásoby munice, které máte k dispozici, jsou velice omezené, takže je potřeba střílet až ve chvíli, kdy víte, že se trefíte a také dobře mířit. Tak budete mít větší šanci, že se vám povede nepřátelský letoun kriticky poškodit. Pomocí těchto pravidel brzy vyzkoumáte poslední Lavočkinův pístový letoun La-9.
lepšit design La-5. Změny zahrnovaly lehčí a z kovu (narozdíl od dříve použitého dřeva) vyrobený rám letounu. Dále byl použit nový zaměřovač palubních zbraní, nová vrtule, zesílen podvozek a vylepšena aerodynamika křídel. Výzbroj se měla sestávat ze tří kanónů Berezin B-20 ráže 20 mm, ale zpoždění v jejich produkci mělo za následek to, že většina prvních vyrobených letounů La-7 byla - stejně jako jeho předchůdce - vyzbrojena dvojicí 20mm kanónů ŠVAK. Po dalších testech byl koncem roku 1944 letoun přijat do sériové produkce. V září 1944 se dostaly v rámci 63. gardového pluku první La-7 na frontu. Přijetí tohoto letounu bylo vřelé oproti La-5 byla La-7 rychlejší a obratnější, což znamenalo, že se mohla efektivněji popasovat s v té době velice rozšířenou verzí německého Messerschmittu - 109G. Za určitých podmínek dokonce její rychlost dovolovala zachytávat stíhací bombardéry Fw 190 - to ostatní sovětské stíhačky jako například Jak-3, nedokázaly. Jejími hlavními nedostatky byl nespolehlivý motor a výzbroj - dvojice kanónů ŠVAK byla brána jako nedostatečná, zejména v bojích s dobře opancéřovanými Fw 190.
La-7 Československého letectva, Muzeum letectvi Kbely, Praha
Návrh na nový stíhací stroj pro Sovětské letectvo byl podán v roce 1943. I když byl Lavočkin La-5 v té době asi nejlepší sovětskou stíhačkou, její tvůrce - Semjon Lavočkin, cítil, že by se dala ještě vylepšit. Práce na skutečně novém letounu započala v prvních měsících roku 1944. Cíl bylo vy-
I přesto se z La-7 stala jedna z nejúspěšnějších sovětských pístových stíhaček v 2. světové válce. Sovětské eso Ivan Kožedub s La-7 dosáhl na 17 sestřelů. Posledním z nich byl letoun Me 262. Po válce byla La-7 ve službě nahrazena vrtulovou La-9, ale mnoho
50
z nich bylo i nadále užíváno ve státech spřízněných se SSSR jako stíhačka, i
jako tréninkový letoun.
V budoucnu do hry přidáme emblém 9. gardového stíhacího pluku, který V budoucnu do hry přidáme emblém 9. gardového stíhacího pluku
51
Bf 109G-6 s povstaleckým označením SNP; Sériové č.: W. Nr. 161725; základna Tri Duby, září 1944. Kamufláž vytvořená hráčem -313- Paegas | stáhnout zde
*HISTORIE+ Slovenské národní povstání 29. srpna - Autor: Jan “RayPall” Kozák Kořeny Slovenského národního povstání (SNP) by se daly nalézt na sklonku roku 1943. V té době se německá armáda po dvojici fatálních porážek u Stalingradu a Kursku nacházela v defenzivě, a Rudá armáda vytrvale vytlačovala nacistická vojska zpět západním směrem. V té době Slovensko existovalo ve formě Slovenského štátu – klerofašistického režimu vedeného knězem Jozefem Tisem, jež byl politickým i vojenským spojencem Třetí říše. Slovenští vojáci a letci se aktivně účastnili bojů na východní frontě, ale série porážek Německa a zhoršující se válečná situace zasela v řadách Slováků rostoucí nespokojenost a deziluzi. Mnoho z vojáků i důstojníků začalo pochybovat o perspektivnosti spojenectví s Německem, a jak bylo čím dál tím více jasné, že
Německo již nemá šanci ve válce zvítězit, začala se ve slovenském důstojnickém sboru utvářet hnízda opozice. Tím nejvýznamnějším pak bylo Velitelství pozemního vojska v Bánské Bystrici – jmenovitě se jednalo hlavně o podplukovníka Jána Goliána, podplukovníka Mikoláše Ferenčíka, majora Miloše Vesela a podplukovníka Dezidera Kiša-Kalinu. Když zprávy o rostoucí opozici v řadách slovenské armády dorazily k Edvardu Benešovi, lídrovi čs. exilové vlády v Londýně, rozhodl se Beneš této příležitosti využít a zahájil s opozičními kruhy na Slovensku komunikaci, jejímž účelem bylo připravit půdu pro vojenské povstání na Slovensku. Takové povstání by nejenom umožnilo Rudé armádě, jež se na konci roku
52
1943 nezadržitelně blížila k východním slovenským hranicím, rychleji postupovat směrem na západ, zároveň by ale hlavně vyrvalo Slovensko ze států Osy, a dalo by jasně na srozuměnou, že si Slováci přejí být v budoucnu spojování se Spojenci. V prosinci 1943 došlo k vytvoření tajné Slovenské národní rady, jejímiž členy byli kromě zástupců exilové vlády i zástupci komunistů, čs. demokratů a slovenské armády, a která před Vánocemi podepsala tzv. Vánoční dohodu. Tou se rada zavazovala uznat svrchovanost čs. exilové vlády v Londýně, a souhlasila s poválečnou obnovou jednotného Československa. Tato rada zároveň měla za úkol připravit půdu pro povstání.
členů důstojnického sboru, zatímco zbytek se buď aktivně angažoval v hnutí odporu, nebo šlo o členy jiných opozičních organizací. Jelikož pak nebyl slovenský důstojnický sbor příliš početný, Golián předpokládal, že v případě vypuknutí povstání budou loajalisté rychle zatčeni a nahrazeni povstalci. Do karet mu hrál i fakt, že německé nejvyšší velení bylo tváří v tvář nezastavitelnému postupu Sovětů nuceno prohlásit oblast východního Slovenska za operační oblast, a Východoslovenská armáda měla být začleněna do skupiny armád Severní Ukrajina a přesunuta ke karpatským průsmykům, kde měla vybudovat obranná postavení – a to i přes fakt, že si Němci byli problémů s loajalitou slovenských vojáků plně vědomi. Právě Východoslovenská armáda, čítající dvě divize o více než 30 000 mužích se měla stát jádrem povstání a velice důležitou součástí celkového plánu. Ten měl dva hlavní cíle. První cíl měla obstarat právě Východoslovenská armáda, která by díky své pozici mohla karpatské průsmyky držet otevřené a tím by umožnila jednotkám Rudé armády bezpečně projít na slovenské území. Druhým cílem pak byla pověřena tzv. Zápolní armáda, čítající okolo 37 000 vojáků, jež měla bránit slovenské vnitrozemí až do doby, než dorazí Sověti. Slovensko by tak bylo méně vystaveno válečné destrukci a Sověti by navíc mohli udeřit na týl německých sil bránících Východní Karpaty a tím urychlit postup směrem na západ.
Slovenská Bf 109 G2 R6
Dohledem nad přípravami k povstání byl pověřen pplk. Golián. Během počátku roku 1944 začaly být tajně shromažďovány finance, zbraně, munice a zásoby v úkrytech napříč východním a středním Slovenskem. Golián zároveň počítal i s využitím hluboké personální krize ve slovenské armádě – podle jeho odhadů bylo Tisově režimu loajálních pouze 20%
53
15 000 německých vojáků, rozdělených do několika bojových skupin, zahájilo postup do vnitrozemí Slovenska a Goliánovi tak vyvstala nečekaná překážka – s přítomností německé armády nepočítal a byl proto nucen zahájit povstání předčasně. Jen hodinu po Čatlošově rozhlasovém projevu, tj. ve 20:00, rozeslal Golián všem posádkám kódovanou zprávu o zahájení povstání. Na některých místech ale povstání začalo již dříve – například posádka v Žilině se z iniciativy majora Jozefa Dobrovského vzbouřila již v devět hodin ráno. Například v Novém Mestě nad Váhom se ale důstojnický sbor k povstání nepřipojil, a vzbouřená posádka bez velení nedokázala čelit blížícím se vojákům bojové skupiny SS "Schill".
LT. vz. 38 Slovenských obrněných jednotek
Goliánovy plány ale překazili partyzáni, z nichž velkou část tvořili komunisté vedení sovětskými důstojníky a instruovaní z velitelství partyzánských vojsk v Kyjevě. Během léta 1944 totiž markantně zvýšili svou aktivitu, kterou provázela vlna násilí mířeného proti členům Hlinkovy gardy a lud’ové strany. Tisova vláda těmto problémům nedokázala čelit, neboť bezpečnostní oddíly, vyslané na potlačení partyzánů, se často samy k partyzánům přidávaly, a loajalita armády se tak i nadále drolila. Vrcholem pak bylo pobití vracející se německé mise v Rumunsku – po nezdařeném pokusu členů posádky v Turčianském Sv. Martině o ozbrojení příslušníků mise a následné přestřelce byla většina Němců zabita. Přeživší ranění sice byli hospitalizováni, následně ale byli předáni partyzánům, kteří je nemilosrdně postříleli. V reakci na tento incident požádal německý vyslanec v Bratislavě o vojenskou pomoc za účelem utlumení činnosti partyzánů. Bratislavská vláda německou intervenci schválila, a 29. srpna 1944 oznámil slovenský ministr obrany Ferdinand Čatloš, že Slovensko je obsazováno německými vojsky. Okolo
Ráno 30. srpna vzbouřenci zabezpečili Bánskou Bystricu, která se stala Goliánovým hlavním stanem a velitelstvím celého SNP. Ve středním Slovensku bylo mobilizováno přes 47 000 vojáků (toto číslo se postupně zvýšilo až na 60 000 + cca 18 000 partyzánů), kteří disponovali i lehkými tanky LT-35, LT38 a LT-40, stejně jako menším počtem německých vozidel a dělostřelecké výzbroje včetně protiletadlových kanónů FlaK ráže 88 mm. Podle Goliánových odhadů byly jeho síly schopné odolávat Němcům po dobu dvou týdnů. Zasáhl ale zvrat osudu. Po odletu velitele Východoslovenské armády generála Malára do Bratislavy se velení ujal plukovník Viliam Talský. Ten ale v kritickou chvíli selhal, a místo mobilizace svých mužů a zajištění
54
karpatských průsmyků odletěl s celým Východoslovenským letectvem do Polska, kde se snažil zkontaktovat štáb maršála Koněva. Toto rozhodnutí způsobilo nejenom ztrátu podstatné části slovenského letectva, jež přistálo na Sověty kontrolovaném území, ale rovněž znamenalo rozpad celé Východoslovenské armády, která se v následném chaosu způsobeném povstáním octla bez velitele, a byla následující den bez jediného výstřelu odzbrojena Němci. Povstalci tak ztratili dvě dobře vyzbrojené divize, hlavně pak ale nebyl splněn cíl zajištění průsmyků pro příchod Sovětů. Co se pak letectva týče, povstalci se nyní mohli soustředit pouze na hrstku strojů, které byly soustředěny do tzv. Kombinované letky. Ta disponovala zpočátku pouze dvěma hodnotnými stíhacími letouny, a to dvojicí starších Messerschmittů Bf 109 E-4, které byly později doplněny o dvojici moderních Bf 109 G-6. Zbytek ale tvořily buď zastaralé stíhačky Avia B-534, anebo letouny nevhodné pro stíhací úkoly (dopravní, spojovací, cvičné a průzkumné letouny jako např. Fw 189, pozorovací Letovy Š-328 či cvičné Pragy E-39G).
tiška Fajtla, jež disponoval dvacítkou stíhaček Lavočkin La-5FN – tato jednotka hned následující den po příletu podnikla nálet na letiště v Piešťanech, kde čs. piloti zničili až 20 německých strojů a dalších 10 poškodili, čímž účinně paralyzovali síly Luftwaffe v oblasti. Lavočkiny následně v úloze stíhacích bombardérů poskytovaly leteckou podporu jednotkám povstalců. Nedlouho po nich dorazila i 2. čs. paradesantní brigáda a 1. října byly síly SNP přejmenovány na 1. československou armádu na Slovensku. Nečekanou posilou pak byli operativci SOE a OSS, jež 17. září dorazili na letiště Tri Duby na palubě dvojice amerických letounů B-17.
Konvoj povstalců s protiletadlovými děly
Mezitím se ale začala situace pro povstalce výrazně zhoršovat. Navzdory dohodě Beneše se Stalinem a Molotovem z prosince 1943 o podpoře povstání nebyl postup Rudé armády dostatečně rychlý. Špatně naplánovaný a zbrklý pokus Sovětů se 8. září za účasti čs. jednotek probít Dukelským průsmykem skončil masakrem a bitva na další téměř dva měsíce uvázla na mrtvém bodě. Plány velení 1. čs. ar-
Do desátého září se povstalcům podařilo obsadit rozsáhlá území ve středním a východním Slovensku. Důležitým bylo obsazení letišť Tri Duby a Zolná – zvláště Tri Duby byly velmi cenné, neboť šlo o zásobovací tepnu, kde mohly přistávat zásobovací letouny. Do Zolné pak mezi 15-17. zářím dorazil 1. československý nezávislý letecký pluk pod velením št.kpt. Fran-
55
mády na Slovensku také mařili komunističtí partyzáni, kteří na základě instrukcí z Kyjeva a sovětských důstojníků jednali nezávisle na čs. velení, čímž mařili snahu o koordinaci. Navíc rovněž často konfiskovali střelivo a zbraně určené pro povstalecké jednotky, a Sověti blokovali i dodávky vojenské pomoci ze Západu. Tato situace měla za následek ostré spory mezi čs. exilovou vládou, partyzány i Slováky, kdy každá strana usilovala o získání kontroly nad povstáním. Golián, i jeho nástupce generál Viest (od 7. října) se oba snažili o koordinaci sil, tváří v tvář politickým machinacím ale byli bezmocní.
šinu území drženého povstalci. 1. čs. samostatný letecký pluk musel být 25. října evakuován poté, co se letiště Zolná dostalo do dostřelu německého dělostřelectva, a o dva dny později bylo evakuováno i velitelství povstalců v Banské Bystrici, zatímco zbytky sil 1. čs. armády na Slovensku se stáhly do hor, kde chtěly pokračovat v boji coby partyzánské jednotky. 28. října pak odeslal generál Viest do Londýna depeši o konci organizovaného odporu. On i Golián byli 3. listopadu dopadeni v Pohronském Bukovci a po výsleších byli popraveni. Pochmurný osud čekal i operativce OSS a SOE – jejich týmy se spojily do dvou větších skupin, obě ale byly obklíčeny a zajaty, a jejich příslušníci byli popraveni buď na místě anebo deportováni do koncentračního tábora Mauthausen, kde zahynuli. V reakci na povstání zároveň začaly na Slovensku řádit zvláštní skupiny Einsatzgruppen, jež rozpoutaly krvavý teror. Bylo vypáleno několik vesnic a jejich obyvatelé byli hromadně popravováni.
Devatenáctého října zahájily německé síly v oblasti, posílené o pluk zvláštního určení SS Dirlewanger a 18. divizi pancéřových granátníků SS „Horst Wessel“, rozsáhlou ofenzivu. Zároveň s tím Stalin přikázal přemístit síly 2. ukrajinského frontu od východních hranic Slovenska směrem na Budapešť, čímž se sovětský postup směrem na západ zastavil, a 1. čs. armáda na Slovensku tak byla ponechána vlastnímu osudu. V té době měl generál Viest k dispozici stále ještě zhruba 60 tisíc mužů, potýkal se ale s nedostatkem zbraní a munice a bojovou únavou, zatímco musel čelit velmi dobře vyzbrojenému a zkušenému nepříteli. Během následujících dní Němci rychle obsadili naprostou vět-
Partyzánská válka nicméně pokračovala i po porážce povstání, a ačkoliv partyzáni nedosáhli větších úspěchů, vázali na sebe početné německé síly, které nemohly být nasazeny jinde. Rudá armáda nakonec na slovenské území vstoupila v lednu 1945, a Bratislava byla osvobozena 4. dubna.
V jedné z následujících aktualizací přidáme do hry emblém povstaleckého letectva & emblém Slovenských obrněných jednotek, které vytvořili hráči Branislav "InkaL" Mirkov & Colin 'Fenris' Muir >>>
56
57
