HISTORIE ETIKETY A VÝVOJ PRAVIDEL SPOLEČENSKÉHO CHOVÁNÍ V ČR

VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ Obor: Mezinárodní obchod

HISTORIE ETIKETY A VÝVOJ PRAVIDEL SPOLEČENSKÉHO CHOVÁNÍ V ČR bakalářská práce

Autor: Lucie Konečná Vedoucí práce: Ing. Soňa Gullová, Ph.D. Rok: 2010

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci na téma „Historie etikety a vývoj pravidel společenského chování v ČR“ vypracovala samostatně a vyznačila všechny citace z pramenů.

V Praze dne

12.5.2010

………………… podpis studenta

Poděkování: Ráda

bych

touto

cestou

poděkovala

své

vedoucí

bakalářské

práce,

Ing. Soni Gullové, Ph.D., za odborné vedení práce a cenné připomínky. Chci také poděkovat celé svojí rodině za podporu v průběhu celého mého ţivota.

OBSAH ÚVOD ............................................................................................................................ 1 1

VYMEZENÍ ZÁKLADNÍCH POJMŮ .............................................................. 3

1.1

Etiketa ................................................................................................................. 3

1.2

Protokol ............................................................................................................... 4 1.2.1

1.3 2

Obchodní protokol ................................................................................... 4

Společenské přednosti......................................................................................... 5 HISTORIE ETIKETY V ČR .............................................................................. 8

2.1

Vznik a vývoj etikety .......................................................................................... 8

2.2

Přínos největších českých osobností v oblasti etikety ...................................... 12

3 3.1

2.2.1

Jiří Stanislav Guth-Jarkovský ................................................................ 12

2.2.2

Eliška Hašková Coolidge ....................................................................... 15

2.2.3

Ladislav Špaček ..................................................................................... 16

VÝVOJ PRAVIDEL SPOLEČENSKÉHO STYKU V ČR............................ 18 Zdravení, seznámení ......................................................................................... 18 3.1.1

Nejčastější podoby hlasového pozdravu ................................................ 20

3.2

Představování, oslovování ................................................................................ 21

3.3

Chůze po ulici ................................................................................................... 23

3.4

Na schodech ...................................................................................................... 24

3.5

Jízda autem ....................................................................................................... 24

3.6

Etiketa darování ................................................................................................ 25

3.7

Divadlo, koncerty, kina a jiné ........................................................................... 27

4

VYBRANÉ OTÁZKY PRACOVNÍHO STYKU ............................................ 30

4.1

Profil manaţera ................................................................................................. 30

4.2

Vizitky .............................................................................................................. 31

4.3

Telefonický styk ............................................................................................... 34 4.3.1

Mobilní telefony .................................................................................... 37

4.3.2

SMS ....................................................................................................... 38

4.4

Netiketa ............................................................................................................. 40

4.5

Dochvilnost ....................................................................................................... 42

4.6

První dojem ....................................................................................................... 42

4.7

Společenské nehody .......................................................................................... 43

4.8

Oblékání ............................................................................................................ 44

5

4.8.1

Pánské oblečení...................................................................................... 46

4.8.2

Dámské oblečení .................................................................................... 48

ZHODNOCENÍ ÚROVNĚ SPOLEČENSKÉHO CHOVÁNÍ V ČR............ 50

ZÁVĚR ....................................................................................................................... 66 SEZNAM POUŢITÝCH ZDROJŮ .......................................................................... 68 SEZNAM OBRÁZKŮ ............................................................................................... 70 SEZNAM GRAFŮ ..................................................................................................... 71 SEZNAM PŘÍLOH.................................................................................................... 72

Úvod Pro opravdové poznání přítomnosti je potřeba dobře pochopit minulost. Proč a jak něco vzniklo, co tomu předcházelo i co následovalo. Nestačí se spokojit s tím, ţe něco prostě existuje. Stejné je to s pravidly společenského chování. Většina dnešních pravidel společenského chování není uměle vytvořená, ale má za sebou velmi dlouhý vývoj. Tyto zákonitosti nebyly vytvořeny nijak náhodně, jejich vznik pramenil z potřeby takového pravidla. V případě společenského chování vychází pravidla často z prosté slušnosti a zdvořilosti. Jakkoli se změnil pohled na to, co je a není slušné nebo zdvořilé, stále je potřeba zdůrazňovat, ţe slušnost je vţdy v módě. Celá práce se člení do pěti hlavních kapitol. První kapitola vysvětluje pojmy jako etiketa, protokol nebo společenské přednosti. Druhá kapitola popisuje vznik a vývoj pravidel společenského chování v ČR i ve světě. Zaměřím se také na nejvýznamnější osobnosti spojené s pravidly společenského chování v minulosti i přítomnosti. Třetí kapitola se věnuje vývoji některých pravidel společenského styku v České republice, čtvrtá se zaměřuje na vybrané oblasti pracovního styku. Pátá kapitola obsahuje výsledky průzkumu. Pokusím se v ní shrnout všeobecnou znalost pravidel společenského chování v České republice na základě výsledků ankety. Cílem této práce je objasnění zcela běţných situací, se kterými se člověk setkává v osobním i pracovním styku. Pokusím se ukázat, ţe i v pracovním styku je nutné dodrţovat některá pravidla styku osobního. Aniţ bychom si to uvědomovali, tato pravidla se často prolínají. V obchodní praxi je však jejich znalost a dodrţování obzvláště důleţité. Uţ nezáleţí jen na tom co děláme nebo říkáme, ale čím dál důleţitější je způsob, jakým to děláme. I při pouhém podání ruky si uděláme o svém partnerovi nějakou představu, stejně tak si ji udělá partner o nás. Uţ tímto krátkým okamţikem můţeme hodně získat i ztratit. Můţeme se na jednání velmi dobře připravit, přesto můţeme vzbudit negativní dojem neúměrným oblékáním, nevhodnými gesty nebo nepřiměřeným chováním v průběhu jednání. Domnívám se, ţe člověk znalý etikety bude mít ve své profesi určitou konkurenční výhodu. Ve své práci se pokusím ukázat, ţe etiketa není o strojených pravidlech chování, ale ţe usnadňuje kaţdodenní situace v osobním i profesním ţivotě. 1

Pro člověka, který zná pravidla společenských předností, který vystupuje s úctou vůči starším a slabším, je mnohem jednodušší osvojit si také pravidla platná v profesním styku. S trochou nadsázky by se dalo říci, ţe člověk, který nectí pravidla společenské významnosti v kaţdodenním styku, se nikdy nenaučí ovládat pravidla pouţívaná ve styku profesním. Kaţdý obchodník se můţe se svými obchodními partnery potkat při méně formální příleţitosti, kdy mohou platit trochu jiná pravidla, neţ při obchodním jednání. Poloţila jsem si otázku, jaká je vlastně znalost společenských pravidel v České republice. Je zřejmé, ţe je podstatný rozdíl mezi jejich znalostí a praktickým prováděním v kaţdodenním ţivotě, přesto se na základě vzorku sta lidí pokusím zhodnotit, jak si umí poradit např. s představováním, s telefonováním, s otázkami z oblasti historie etikety.

2

1 Vymezení základních pojmů Neţ se budu věnovat konkrétním otázkám společenského chování, vysvětlím základní pojmy, které v této práci pouţívám.

1.1 Etiketa Pro správné pochopení celé práce je nejprve nutné rozlišit dva pojmy-etika a etiketa. Zatímco etika (řecky éthos = mrav) je určitý systém mravních norem, pojem etiketa označuje souhrn společenských zvyklostí a norem chování. 1 Člověk je tvor společenský, zoon politikon, jak říkal Aristoteles, a náš ţivot je plný kontaktů s druhými lidmi, při nichţ naráţíme na různé hrany, které představují různé zájmy a preference konkrétních lidí. Etiketa je pomáhá obrušovat a zjemňovat; usnadňuje tak lidem ţivot. Je to podobné jako s pravidly silničního provozu: nikdo nepochybuje o tom, ţe je praktické vědět, které auto vjede do křiţovatky první.2 Slovo etiketa je cizího původu, vzniklo ze starofrancouzského „estiquer“, jehoţ předchůdcem bylo starogermánské „stechen“, přičemţ obě slova znamenají „připevnit“ nebo „vyvěsit“. Před řadou století se pravidla, jeţ se měla dodrţovat u královského dvora a pravděpodobně i v objektech určených pro stráţe a vojsko, vyvěšovala na zeď a stala se z nich pravidla pro daný den nebo denní řád. Ve francouzštině se pro pravidla zdvořilého společenského chování pouţívá výraz règles du savoir vivre (pravidla znalostí o tom, jak se chovat), resp. savoir vivre et savoir faire (umět ţít a umět konat).3 Ottův slovník naučný z roku 1894 definuje etiketu takto: „Etiketa je soubor jistých zvyků a obyčejů ve vnějším styku společenském, jeţ jsou výrazem vztahu a odvislosti, společenské hodnoty a ceny osob spolu se stýkajících. Původ etikety je náboţenský a vyjadřuje odvislost, úctu, bázeň před tím, jemuţ se prokazuje.“ O třicet let mladší Masarykův slovník naučný má pro etiketu tuto definici: „Název pro způsoby společenské, různě odstupňované podle hodnosti a důstojenství, pro zdvořilost 1

ABZ.cz: slovník cizích slov. [online], [cit. 2010-09-03] dostupné z WWW: 2 Společenská pravidla nám usnadňují ţivot. Portál [online]. 5. 3. 2008, 3/2008, [cit. 2010-03-09]. Dostupný z WWW: 3 ŠRONĚK, Ivan. Diplomatický protokol a praktické otázky společenské etikety. Praha: Karolinum, 2002. s. 61, ISBN 80-246-0247-4.

3

upravenou pravidly.“ Podobné definice uplatňoval také Příruční slovník naučný z roku 1962 i Malá československá encyklopedie z roku 1985.4 Pro tyto definice i řadu dalších je příznačné, ţe zvýrazňují etiketu jako soubor pravidel platných především pro panovnické rody, aristokracii, pro vyšší společnost a diplomacii. Moderní pojetí tento názor odstraňuje. Německý Brockhaus uvádí: „Etiketa je souhrn správných forem společenského styku, včetně pravidel, která tyto formy styku předpisují.“ Britská encyklopedie definuje etiketu takto: „Soustava pravidel a zvyklostí upravujících společenské chování a chování v pracovním styku. Kaţdá společenská skupina se řídí obecně uznávanými pravidly chování, která vycházejí z právních norem, kterými se téţ vynucují. Dále existují normy chování určované zvyklostmi a udrţované pod tlakem dané skupiny. V kaţdé společnosti tvořené řadou různých vrstev, a to bez ohledu na úroveň materiální kultury, existuje etiketa, v jejímţ rámci si je kaţdý jednotlivec vědom, jaké chování se od něho očekává vůči ostatním a od ostatních vůči němu samotnému. Protoţe se forma a obsah společenství tvořících společnost neustále mění, mohou se pod jejich vlivem měnit a mění se i zvyklosti etikety.“5

1.2 Protokol Slovo „protokol“ je odvozeno z řeckého slova „protokolos“, coţ se do češtiny překládá jako „po sobě jdoucí“. Stanovuje tedy přesný postup při konkrétních akcích. Protokol má v dnešní době řadu podob podle oblasti, ke které se váţe, takţe rozeznáváme například státní protokol (stanovuje hierarchické vztahy mezi oficiálními představiteli, případně veřejnými činiteli uvnitř konkrétního státu), církevní protokol (hierarchické uspořádání uvnitř konkrétní církve), diplomatický protokol (řeší formální stránku mezinárodních styků) a obchodní protokol.

1.2.1 Obchodní protokol Obchodní protokol (pouţívá se také označení business protocol) je souhrn pravidel společenského chování při obchodních příleţitostech. Zabývá se společenskými přednostmi, etiketou ústního a písemného styku (oslovování, představování, netiketa, 4

ŠRONĚK, Ivan. Diplomatický protokol a praktické otázky společenské etikety. Praha: Nakladatelství Karolinum, Univerzita Karlova, 2002. s. 61, ISBN 80-246-0247-4. 5 ŠRONĚK, Ivan. Diplomatický protokol a praktické otázky společenské etikety. Praha: Nakladatelství Karolinum, Univerzita Karlova, 2002. s. 62, ISBN 80-246-0247-4.

4

telefonický styk, atd.). Stanovuje také pravidla pro obchodní jednání i průběh samotného jednání. Popisuje organizaci nejrůznějších podniků (zasedací pořádek, stolování, pozvánky, atd.). Jan Yager definuje několik jednoduchých pravidel, která pomáhají k úspěchu v oblasti obchodního protokolu:6 

Buďte vţdy přesní



Buďte diskrétní



Buďte zdvořilí, příjemní a jistí si sami sebou



Zajímejte se o ostatní, nestarejte se jen o sebe



Vhodně se oblékejte



Mějte vţdy vhodný ústní i písemný projev

1.3 Společenské přednosti7 Ústava zaručuje všem obyvatelům právo rovnosti, ve většině zemí světa dochází k postupnému zrovnoprávnění muţů a ţen či mladších a starších. Ve společenském styku to neplatí a snad ještě dlouho platit nebude. Pokud by ve společenském styku platila absolutní rovnoprávnost, docházelo by často k situacím přinejmenším komickým, někdy snad aţ trapným. Určitě by nebyl pěkný pohled na starší paní na invalidním vozíku, která nemůţe projet dveřmi z budovy nemocnice, protoţe se proti ní valí skupinky lidí, které se naopak snaţí do budovy vstoupit a v rámci „společenské rovnosti“ vyhraje rychlejší, silnější, moţná mladší. Nebo mladá ţena s malým dítětem, která má sice stejné právo na sedadlo v tramvaji, ale není bohuţel dostatečně průbojná na to, aby ho obsadila před někým, kdo sice strávil několik předchozích hodin sezením ve škole nebo kanceláři, ale kdo byl prostě rychlejší. Takových modelových případů by se našlo mnoho, ze všech ale jednoduše vyplývá, ţe ve společenském styku je nutné, aby určitým osobám byla dávána přednost. Osoby, kterým je dávána přednost, označujeme jako společensky starší (nebo také společensky vyšší, společensky významnější), osoby, které dávají přednost jako společensky mladší (společensky niţší, společensky méně významné). Osobám 6

YAGER, J. Business protocol: How to Survive and Succeed in Business. 2. vyd. Stamford: Hannacroix Creek Books, Inc., 2001. ISBN 1-889262-14-5. 7 GULLOVÁ, Soňa; MÜLLEROVÁ, Františka. Mezinárodní obchodní a diplomatický protokol. 3 dotisk 1. vydání. Praha: Oeconomica, 2008. s. 16, ISBN 978-80-245-1021-7.

5

společensky starším tedy dáváme přednost, prokazujeme úctu, atd. Pravidla, která určují, kdo je společensky mladší nebo starší, nejsou neměnná, naopak se mohou lišit podle geografické oblasti, podle postavení i konkrétní situace. Někdy není jednoduché rychle identifikovat, kdo by měl mít přednost. Nejvýrazněji se rozdíly mezi společensky staršími a mladšími projevují při běţné kaţdodenní komunikaci, tj. při pozdravu, seznamování, představování, chůzi po ulici, vcházení a vycházení, atd. Ve středoevropských podmínkách dělíme osoby na společensky starší a mladší podle těchto kritérií: 

Věk



Pohlaví



Funkce

Pro správné rozlišení společenských předností je nutné zohlednit strukturu společnosti. Pokud je společnost výhradně muţská či ţenská, je rozhodující věk, přednost má tedy starší. Ve vztahu muţ a ţena má přednost ţena, ale je-li muţ výrazně starší, má přednost on. Nejsloţitější je funkční rozdělení, kde je prvek věku a pohlaví zatlačován. Funkčním rozdělením se řídí pracovní styk. V takovém styku má přednost mladý vedoucí pracovník před starší podřízenou, avšak pouze na pracovišti nebo při obchodní schůzce. Jedná-li se o běţnou kaţdodenní komunikaci, ani mladý vedoucí by neměl vyţadovat, aby mu ţena dávala přednost ve dveřích. V takové situaci je vhodnější uplatnit vztah muţ ţena. Stejné pravidlo platí, pokud se setkají mimo pracoviště. Vţdy velmi záleţí na taktu společensky starší osoby. Moţné nedorozumění lze snadno vyřešit rychlou ústní domluvou nebo dostatečně jasným a srozumitelným gestem. Mezi společensky starší osoby řadíme také návštěvníky a hosty, včetně zahraničních. Nemělo by však docházet k dávání přednosti za kaţdou cenu, například formou poníţenosti. Je zřejmé, ţe hlediska posuzování společenské významnosti nejsou neměnná, obzvlášť v případě funkčního hlediska. Pozice ve firmě se můţe změnit směrem nahoru i dolů. Proto prozíraví vedoucí a vyšší funkcionáři budou pohlíţet na své momentální postavení jako na časově omezené, které můţe kdykoli skončit. Podle

6

toho přizpůsobí, budou-li mít dostatek zdravého rozumu, i své chování a jednání vůči spolupracovníkům i jiným osobám. 8 Příklady některých situací společenských předností: 

Vstup do budovy: přednost mají osoby vycházející před vcházejícími, přičemţ mohou nastat výjimky, např. vchází-li významná osoba, invalidní osoba, ţeny a starší muţi. Do budovy vchází a z budovy vychází první ţena, muţ otvírá a přidrţuje dveře. V případě obchodů má jednoznačně přednost osoba vycházející před vcházející.



Vstup do místnosti: v práci (porady, konference) vstupuje první osoba společensky starší. Při návštěvě kavárny, restaurace, hotelu nebo jiných veřejných místností vstupují muţi v pořadí podle společenské přednosti. Je-li ve společnosti muţ se ţenou, vstupuje první muţ před ţenou.

8

ŠRONĚK, Ivan. Etiketa v obchodě a podnikání. Praha: Management Press, 1992. s. 19, ISBN 80-85603-08-X.

7

2 Historie etikety v ČR Etiketa nevznikla jen tak sama od sebe, ale vyvíjela se postupně tak, jak se vyvíjela i lidská společnost. Byl to vývoj velmi dlouhý a ještě dlouhý bude, některá pravidla však platí pořád.

2.1 Vznik a vývoj etikety Je poměrně komplikované přesně určit, kde se vzala „pravidla společenského chování“, kdy uţ mluvíme o všeobecně platných pravidlech nebo jak bylo jejich dodrţování vynucováno. Pravidla společenského chování vlastně znamenají pravidla chování ve společnosti, jenomţe co je to společnost? Dalo by se říci, ţe společnost vznikla ve chvíli, kdy předchůdce člověka slezl ze stromu a začal se sdruţovat do tlup, tehdejších „společenských“ skupin. Uţ pro tuto společnost platila jistá nepsaná pravidla, zvyklosti, práva, způsoby chování vůči sobě navzájem. V tomto období se způsoby chování projevovaly hlavně jako vyjádření přízně či nepřízně k druhé straně. S trochou nadsázky můţeme toto období označit za podstatně rovnější z hlediska vztahů neţ mnohá období následující. Zvyklosti a pravidla se měnily podle momentálních změn geografických podmínek, náboţenských kultů, materiálních podmínek nebo struktury společnosti. Jak se měnily tyto podmínky, přizpůsobovala se i forma pravidel. V průběhu vývojových etap dostávala neurčitá pravidla podobu zákonů nebo náboţenských přikázání, mnoho pravidel bychom našli v náboţenských knihách všech náboţenství. Jak se od sebe začaly lišit vrstvy obyvatelstva, oddělovaly se také povinnosti a pravomoci vládnoucích a ovládaných. Příslušníci vyšších vrstev vyţadovali stále větší projevy oddanosti, které jim musely niţší vrstvy prokazovat. Také v otrokářské společnosti byly jasné známky nerovnosti, ačkoli se výrazně lišily podle forem státu. Například otrokářství v Athénách mělo za následek značný rozvoj společnosti, protoţe se svobodní občané nemuseli věnovat práci, zaměřili svou pozornost jinam, coţ vedlo k rozkvětu celé tehdejší společnosti. V takové společnosti byl přesně vyjadřován vztah nadřízenosti, rovnosti, podřízenosti a jeho nerespektování se přísně trestalo. Za feudalismu se rozpory mezi lidmi stále prohlubovaly. Vlastnictví hlavního výrobního prostředku – půdy – zakládalo moţnost otevřeného přinucení výrobce 8

(poddaného) k práci pro vlastníka těchto prostředků. S rozvojem výrobních sil se zvyšovalo i mnoţství nadproduktu, tím rostlo bohatství vládnoucí třídy feudálů, církve, později i neurozených majitelů. Ve středověku se uplatňovaly nesmírně sloţité formy společenského styku. Přísná pravidla platila nejen pro chování, ale i pro druhy oděvu, které směli či museli nosit příslušníci určitých společenských skupin, určovala navazování vztahů mezi lidmi, ovlivňovala vznik rodin a osudy jejich příslušníků. Nejpřísnější a nejkomplikovanější pravidla vládla na dvorech panovníků a mezi šlechtou. Od útlého dětství se součástí průpravy na ţivot šlechtických dětí stala výuka etikety – chování ve společnosti. Vţdyť některé funkce osobní sluţby panovníkovi vykonávali pouze šlechtici, kteří museli ovládat vědu dvorní etikety do nejmenších podrobností. 9 A právě aţ od tohoto období lze hovořit o etiketě jako takové, ne jen o neurčitém dodrţování neurčitých pravidel. Kaţdá vrstva si přitom vytvářela svoje vlastní pravidla kaţdodenního ţivota. Je zřejmé, ţe pravidla se lišila mimo jiné i podle způsobu vlády v dané společnosti. Jiţ výše jsme uvedla, ţe slovo etiketa vzniklo jako soubor pravidel pro daný den, místo, oblast, existují však minimálně další dvě teorie, které vznik etikety blíţe specifikují. Traduje se, ţe první pravidlo pro chování dvorské šlechty stanovil zahradník francouzského krále Ludvíka XIV. (1643-1715), kdyţ zakázal rozverným párům dovádět na pěstěných trávnících ve Versailles. Napíchal do trávníku cedulky se zákazem a od starogermánského „sticken“, připichovat, se přes starofrancouzské estiquette vyvinulo slovo étiquette, etiketa. Tyto tabulky byly vlastně prvními instrukcemi pro chování dvorské šlechty. Proto je slovo etiketa homonymum, označuje jednak pravidla chování, jednak nálepku na lahvi. Druhý moţný výklad je pravděpodobnější: za významnými hodnostáři u dvora chodil ceremoniář s cedulkou se jménem.10 Ludvík XIV., zvaný „král Slunce“, byl povaţován téměř za boha a tomu odpovídala také sloţitost ceremoniálu na jeho dvoře. Propracovaná pravidla definovala například i uléhání do loţe a vstávání. Bylo zavedeno tak zvané malé uléhání, při kterém určení

9

SMEJKAL, Vladimír; BACHRACHOVÁ, Hana. Lexikon společenského chování: Třetí, zcela přepracované vydání. Praha: Grada, 2002. s. 16, ISBN 80-247-0209-6. 10 ŠPAČEK, Ladislav. Nová velká kniha etikety. Praha: Mladá fronta, 2008. s. 13, ISBN 978-80-204-1954-5.

9

šlechtici sňali králi svrchní šat a spodní košili, další hodnostáři krále omyli v koupeli, a tak zvané velké uléhání, které znamenalo doprovod na loţe, asistenci při modlitbách a další procedury. Vstávání mělo podobně sloţitý a ceremoniální průběh. Ludvíkovi XIV. vděčíme i za pravidla zasedacího pořádku, nebo za uvedení kravaty mezi oděvní prvky pánského šatníku. 11 Pro německy mluvící oblast je klasikem „etikety“ právník z Hannoveru Adolf Franz Friedrich Ludwig, svobodný pán von Knigge (1752-1796), autor 454stránkového díla O jednání s lidmi. Rozšířil myšlenky osvícenství a lidských práv na vztahy mezi lidmi a stal se autoritou nového myšlení ovlivněného svobodou člověka v duchu ideálu Francouzské revoluce. 12 Další zásluhy na rozvoji pravidel etikety má diplomacie, zvláště britská a francouzská. Ústup šlechty ze slávy přenesl těţiště společenského ţivota na měšťanské a podnikatelské vrstvy; tím ovšem prudce vzrostl počet lidí, kteří se „ve společnosti“ začali pohybovat. Důsledek se projevil brzy: pravidla, u dvora velmi striktní, se začala postupně uvolňovat tak, aby byla přístupná i širším vrstvám. Na rozvoj etikety mělo velký vliv vytvoření rozsáhlé střední vrstvy v Británii, zvané English gentry. Vrstva zahrnovala niţší šlechtu, panstvo, a také obchodníky a podnikatele, kteří zbohatli především z obchodu, profesních povolání a farmaření. Tato stále mocnější třída získávala rozhodující vliv na veřejný ţivot, politiku a hospodářské poměry v zemi. Nová elita přebírala sice některé aristokratické způsoby ţivota (zámecká sídla, hony, způsob oblékání), ale ţila jiţ moderním, občanským stylem. V 18. století se ujal pro příslušníky této vrstvy výraz „gentleman“. Gentlemani se stávali vzorem celé společnosti, jejich mravy, ţivotní zásady a styl oblékání jim záviděli i příslušníci ostatních vrstev. 13 Vývoj pokračoval směrem k demokratizaci společenského ţivota a ke stírání rozdílů mezi vrstvami a dnes jsme u samé základny pomyslné společenské pyramidy: „do společnosti“ chodí prakticky kaţdý. Masový vstup všech sociálních a profesních vrstev do společenského ţivota znamenal další zjednodušení a rozkolísání pravidel 11

ŠPAČEK, Ladislav. Nová velká kniha etikety. Praha: Mladá fronta, 2008. s. 13, ISBN 978-80-204-1954-5. 12 ŠPAČEK, Ladislav. Nová velká kniha etikety. Praha: Mladá fronta, 2008. s. 13, ISBN 978-80-204-1954-5. 13 ŠPAČEK, Ladislav. Nová velká kniha etikety. Praha: Mladá fronta, 2008. s. 14, ISBN 978-80-204-1954-5.

10

etikety. Na druhé straně účast nejširších vrstev na společenských akcích se projevuje kultivací těchto vrstev, protoţe lidé musejí přemýšlet, co si oblečou, jak představí sebe a svého partnera, zda umějí správně podat ruku a náleţitě stolovat. Společenské akce začali navštěvovat stále mladší lidé. Zdálo by se, ţe všechna pravidla, která ještě ctili naši dědové, přestala platit. Přesnější vysvětlení je, ţe se strohá pravidla etikety 19. století přizpůsobila novým vrstvám společnosti, které je také začaly uţívat. Typickým rysem chování dnešního člověka je větší neformálnost neţ dříve. Lidé se seznamují méně obřadně, rychleji si začínají tykat, komunikují daleko pruţněji a přirozeněji prostřednictvím elektronických médií neţ formálními dopisy. To vede ke sbliţování lidí, kultur, k překonávání formálních bariér. Moderní etiketa respektuje společenské změny a nebrání se jim, nemůţe uzavřít ţivot do fraku jako do pevného krunýře. Vývoj etikety nebyl zřejmě ještě nikdy tak bouřlivý jako dnes.14 Ze všeho výše uvedeného vyplývá, ţe pravidla společenského chování skutečně nejsou neměnná, dogmaticky stanovená, ale ţe se neustále vyvíjela a vyvíjí tak, jak se proměňovala a proměňuje lidská společnost. Neznamená to ovšem, ţe by kaţdá generace uznávala zcela jiné hodnoty. Vţdyť jen pouhé podání ruky, tedy v Evropě zcela běţně pouţívaná forma seznámení, je velmi staré gesto, které znamenalo „přicházím v míru, nemám v ruce zbraň, můţeš mi důvěřovat“. Na druhou stranu v poslední době vzniklo mnoho pravidel nových tak, jak například vznikaly nové technologie a zařízení. Těţko by mohl Guth-Jarkovský určovat pravidla pouţívání mobilních telefonů či internetu, kdyţ i klasický pevný telefon byl spíše výjimečným doplňkem domácnosti. Je však nutné umět odhadnout, kdy je uvolňování pravidel etikety ţádoucím jevem, který pruţně reaguje na změny moderní doby, a kdy se naopak jedná aţ o barbarskou neúctu k všeobecně přijímaným pravidlům. Je-li současná společnost tím nejdokonalejším, co lidstvo ve své historii poznalo, mělo by se to projevit i ve vztahu k druhým lidem. Je-li tomu tak, to musí posoudit kaţdý sám.

14

ŠPAČEK, Ladislav. Nová velká kniha etikety. Praha: Mladá fronta, 2008. s. 14, ISBN 978-80-204-1954-5.

11

2.2 Přínos největších českých osobností v oblasti etikety 2.2.1 Jiří Stanislav Guth-Jarkovský Jiří Stanislav Guth-Jarkovský je jednou z nejvýznamnějších postav spojených s pravidly slušného chování. Obrázek 1 Jiří Stanislav Guth-Jarkovský

Zdroj: Quido.cz

Ţivot15 Jiří Stanislav Guth-Jarkovský, vlastním jménem Jiří Guth, se narodil 23. 1. 1861 v Heřmanově Městci, zemřel 8. 1. 1943 v Náchodě. Původním povoláním byl středoškolským profesorem francouzštiny, češtiny a tělesné výchovy. Vystudoval Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, v roce 1833 byl prvním promovaným doktorem filosofie na české univerzitě. Uţ jako student se angaţoval v řadě vědeckých a kulturních spolků, např. byl prvním tajemníkem Jednoty českých filosofů či funkcionářem Svatoboru, spolku českých spisovatelů. Krátce působil jako vychovatel u kníţete Schaumburg Lippe v Náchodě, ale brzy se stal pomocným profesorem na gymnáziu v Klatovech. Sám sice aktivně nesportoval, ale jako správný vlastenec se stal členem Sokola a o tělovýchovu se zajímal jako pedagog. V létě 1891 vyuţil moţnosti získat stipendium na studijní cestu o tělesné výchově a odjel do Paříţe, kde se seznámil s Pierrem de Coubertinem. Díky přátelství s baronem de Coubertinem se v roce 1894 stal členem Mezinárodního olympijského výboru. Stalo se tak na přání barona, který chtěl mít v mezinárodním výboru také zástupce Čechů. Jiřího Gutha nechávala myšlenka olympijských her zcela chladným, prakticky si neuvědomoval, o jaký fenomén se jedná. V roce 1896 byl jmenován řádným středoškolským profesorem a začal učit na gymnáziu v Truhlářské ulici v Praze, a to 15

Zdroj: Český olympijský výbor.

12

aţ do roku 1916, kdy byl pro své mezinárodní styky a členství v MOV dán jako nespolehlivý do výsluţby. První moderní olympijské hry v Aténách v dubnu 1896 Gutha okouzlily. Zvláště ho nadchl ceremoniál spojený s vyhlašováním vítěze. Hned po návratu horoval pro účast Čechů na olympijských hrách. Nešlo mu však o účast symbolickou, tedy zúčastnit se olympijských her, ale tvrdil, ţe je důleţité zvítězit. Usiloval o zaloţení Českého olympijského výboru, coţ se mu povedlo společně s Josefem Rösslerem-Ořovským roku 1899. Tento výbor působí s výjimkou první a druhé světové války nepřetrţitě dodnes. Do roku 1929 byl Guth jeho předsedou. Protoţe miloval cestování a turistiku, zapojil se po vzniku Klubu českých turistů do jeho činnosti, několik let byl také jeho předsedou. Po první světové válce bylo posíleno Guthovo postavení v olympijském hnutí, kdyţ jako generální sekretář Mezinárodního olympijského výboru v letech 1919-1923 spoluvytvářel Olympijskou chartu. Po jejím přijetí se v roce 1921 stal členem první exekutivy Mezinárodního olympijského výboru a byl jím aţ do roku 1925, kdy na funkci kvůli svému stáří rezignoval. Po vzniku Československé republiky byl roku 1919 povolán – coby autor knih o společenském chování, které vyučoval i na Univerzitě Karlově a Českém vysokém učení technickém – na Praţský hrad do Kanceláře prezidenta republiky jako ceremoniář. Vytvořil republikánský protokol, byl ideovým tvůrcem nejvyššího československého státního vyznamenání Řádu Bílého lva (v anonymní soutěţi navrhl i jeho podobu) a posléze vedl i jeho agendu. V roce 1920 si ke svému jménu připojil umělecký pseudonym Stanislav Jarkovský, protoţe svoje dosavadní jméno povaţoval za příliš německé a chtěl se přiblíţit českému národu. V roce 1925 byl dán do výsluţby kvůli neshodám s rodinou T. G. Masaryka, protoţe se snaţil oddělit působení členů rodiny od výkonu funkce prezidenta.

Dílo Jiří Stanislav Guth-Jarkovský byl velmi plodným autorem, protoţe je podepsán pod více jak dvaceti knihami. Pro někoho jsou známá hlavně díla věnující se společenskému chování, někdo si ho spojuje více s literaturou sportovní, někdo více ocení jeho přínos v oblasti turistiky. Méně známá je skutečnost, ţe byl také

13

překladatelem z francouzštiny a němčiny. Jeho činnost byla skutečně velmi rozmanitá, jak dokazuje přehled děl, které uvádím níţe:

16

Básně a beletrie 

Cesta ještě nezarostla



Na podzim v ořeší



Babí léto



Marná sláva



Ulomené haluze

Cestopisy 

Causerie z cest po Španělsku



Na moři a za mořem



Za horama Pyrenejskýma



Na zeleném Erinu



K slovanskému jihu



Na pokraji Sahary

Pravidla chování 

Společenský katechismus



Na veřejnosti



Rodinné události



Pravidla slušného chování pro mládeţ



Slušnost a demokracie



Stolničení



Mladému republikánu



Obchodník gentleman



Společenský slabikář

16

FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 1. A-G. Praha: Academia, 1985. ISBN 80-200-0797-0.

14

Knihy věnované sportu 

Paměti



Vývoj českého olympiemi



Turistika

2.2.2 Eliška Hašková Coolidge Eliška Hašková Coolidge moţná není v České republice tak známá, o to známější je za hranicemi, hlavně v Americe. Na svých internetových stránkách www.ehc.cz definuje společenské chování takto: „Společenské způsoby nejsou strojené či umělé. Pocházejí ze srdce, ohleduplnosti a respektu k ostatním.“ Obrázek 2 Eliška Hašková Coolidge

Zdroj: Manualzeny.cz

Ţivot Narodila se 26. března 1941 v Praze v rodině významného českého bankéře Josefa Haška. V roce 1949 emigrovala s matkou a tříletým bratrem do Německa a následně do Francie. Vystudovala s vyznamenáním Georgetown University School of Foreign Service. Kariéru začala v Bílém domě, kde pracovala jako zvláštní asistentka pěti amerických prezidentů. Zaloţila a řídila Kancelář prezidentských zpráv, jejímţ úkolem je zajišťovat styk s veřejností. Po osmnácti letech přešla na ministerstvo zahraničních věcí USA, kde pracovala mimo jiné jako náměstkyně šéfa protokolu Spojených států a jako alternující zástupce velvyslance v Organizaci amerických států. Od roku 1991 do Čech často cestovala a v roce 1998 se do rodné země vrátila trvale. Je viceprezidentkou Gastro Ţofín Group, prostřednictvím kterého pomáhá s organizací významných společenských a státních akcí. V Paláci Ţofín rovněţ probíhají přednášky na téma etiketa a společenské chování. Prostřednictvím své agentury Coolidge Consulting Services napomáhá společenským i podnikatelským kontaktům 15

mezi Českou republikou a USA a poskytuje poradenství nejen v otázkách protokolu, etikety, personalistiky a public relations, ale i v oblasti gastronomie a turistiky. Eliška Hašková Coolidge má jiţ dlouholetou praxi ve vedení kurzů etikety nejenom pro diplomatickou akademii a státní správu, ale i pro manaţery společností.17

2.2.3 Ladislav Špaček18 Ladislav Špaček je v současné době asi nejznámějším (zdaleka však ne jediným!) propagátorem společenského chování. Obrázek 3 Ladislav Špaček

Zdroj: Krcteam.cz

Ţivot Ladislav Špaček se narodil 17. 8. 1949 v Ostravě, kde také vystudoval Pedagogickou fakultu. Dále pokračoval na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, kde následně také vyučoval historický vývoj spisovné češtiny. Od roku 1990 pracoval v České televizi jako vedoucí domácího zpravodajství. Mezi lety 1993 a 2003 působil jako mluvčí prezidenta republiky Václava Havla a jako ředitel Tiskového odboru Kanceláře prezidenta republiky. V současné době se věnuje především etiketě a mediální komunikaci. S několika svými kolegy zaloţil agenturu FreeCom group. Nejznámějším mediálním projektem této agentury byl zřejmě televizní seriál ETIKETA.

Dílo Ladislav Špaček je autorem těchto knih a DVD: 

Velká kniha etikety



Nová velká kniha etikety

17

Eliška Hašková Coolidge [online]. c2008 [cit. 2010-03-27]. Stručný ţivotopis. Dostupné z WWW: 18 Zdroj: ladislavspacek.cz

16



Slon v porcelánu



DVD Etiketa

17

3 Vývoj pravidel společenského styku v ČR Ve společenském styku existují určitá pravidla, která platí pro všechny bez rozdílu věku, pohlaví nebo profese. Jsou často tak přirozená, ţe si ani neuvědomujeme, ţe je dodrţujeme s naprostou samozřejmostí. Některá jsou moţná sloţitější, ale zase ne tak sloţitá, abychom je nemohli rychle pochopit.

3.1 Zdravení, seznámení Pozdrav hraje velmi důleţitou roli při setkání cizích i známých osob. Jeho správné nebo špatné provedení můţe významně ovlivnit budoucí vztah člověka. Na zdravení byl vţdy kladen velký důraz, jak dokazuje tento citát Dr. Gutha-Jarkovského: „Pozdrav ve smyslu obecném jest nejprostší, nejobvyklejší a nejrozšířenější úkon společenský, jakoţto zevní výraz zdvořilosti, pozornosti, přátelství a náklonnosti, vděčnosti, úcty a obdivu, posléze i podřízenosti.“19 Pro zdravení platí pravidlo společenských předností. I kdyţ se to můţe zdát na první pohled jasné, v praxi mnoho lidí neumí správně pozdravit. Společensky mladší zdraví společensky staršího, tedy muţ zdraví ţenu, mladší zdraví staršího, podřízený zdraví nadřízeného. Toto pravidlo se opět přizpůsobuje konkrétní situaci, takţe mladá ţena by měla pozdravit výrazně staršího muţe. Přicházíme-li ke skupině lidí, nebo vstupujeme-li do místnosti, pozdravíme jako první. Ve skupině zdravíme nejdřív starší osoby a ţeny, pak mladší a muţe, zdravíme nejdřív cizí osoby, pak své přátele. Nejsme-li si úplně jistí, zda jsme v konkrétní společnosti společensky mladší nebo starší, prostě pozdravíme jako první, čímţ zabráníme moţnému vzniku trapné situace. Pozdravem dáváme najevo, ţe nás setkání s druhým člověkem těší, proto zdravíme s úsměvem. Zdravíme všechny známé i ty, které si pamatujeme jen od vidění. Zdravíme i neznámé lidi v prostředí, kde se pohybujeme sami, například v lese nebo v chodbě domu, ale také kdyţ vstupujeme do menší místnosti, kde náš příchod neujde pozornosti, jako je čekárna u zubaře, kupé ve vlaku, školní třída, malý obchod. Nezdravíme při vstupu do rozlehlé haly, jako je nádraţní hala, supermarket, hala

19

Dr. Guth-Jarkovský, citát dostupný z: GULLOVÁ, Soňa; MÜLLEROVÁ, Františka. Mezinárodní obchodní a diplomatický protokol. 3. dotisk 1. vydání. Praha: Oeconomica, 2008. s. 24, ISBN 978-80-245-1021-7.

18

letiště. Pokud potkáme stejného člověka po několikáté za den, uţ ho nezdravíme, ale jen úsměvem a úklonou hlavy dáme najevo, ţe ho vidíme. Při zdravení nemáme ruce v kapsách ani nekouříme. Zdravíme nahlas a zřetelně tak, aby nám bylo rozumět. Pokud se potkáme se známou osobou, kterou doprovází někdo nám neznámý, pozdravíme také neznámého. Způsobů pozdravu je neuvěřitelné mnoţství, liší se podle geografické oblasti, vztahu mezi lidmi, věku, atd. Nejčastější formy jsou tyto: hlasem, podáním ruky, pokynutím, smeknutím klobouku, polibkem. Smeknutí klobouku bylo dříve zcela samozřejmým způsobem pozdravu muţe. Například Dr. Guth-Jarkovský uvádí v pasáţi věnující se stykům na ulici toto: „Pán dámu na ulici nezastaví, leda by byl k tomu vyzván. V tom případě pán hlavu nepokryje, dokud ho dáma k tomu nevybídne, coţ arci se stane ihned. Nestane-li se tak, musí ponechati klobouk v ruce, v kterémţto případě je dáma sama odpovědna za směšnost situace a nelze pak zazlívati pánovi, kdyţ opominutí napraví sám. I kdyby nás oslovila osoba nám nadřízená, nemáme povinnost mluviti s ní na ulici s kloboukem v ruce. Slušnému představenému to je trapné, kdyţ však se to stane, neopomene podřízeného vybídnouti, aby dal na hlavu. “ 20 Jak klobouk ztrácí své místo v kaţdodenním oděvu muţe, obrušují se také pravidla s jeho nošením spojená. V Evropě je častým zvykem podávání ruky. I toto gesto o nás mnohé vypovídá a můţe nás při styku s lidmi poznamenat pozitivně i negativně. Při podání ruky hledíme člověku přímo do očí, ruku nepodáváme přes stůl ani jinou překáţku. Stisk má být pevný a krátký. Kaţdý extrém je špatný, proto nepodáváme ruku způsobem leklé ryby, nepodáváme pouze prst, ale ani se nesnaţíme ruku partnera rozdrtit (takové gesto svědčí spíše o snaze mít navrch za kaţdou cenu). Ruku podává osoba společensky vyšší. Při podávání ruky si sundáváme rukavici, výjimkou jsou dámské rukavičky, které jsou součástí dámské toalety.

20

GUTH-JARKOVSKÝ, Jiří. Společenský katechismus. Praha: Československý spisovatel, 1992. s. 18, ISBN 80-202-0379-6

19

Obrázek 4 Správné podání ruky

Zdroj: Zasady.cz

Dr. Dobromil Ječný uvádí: „Pozdravit je slušnost, odpovědět povinnost.“21 Proto pozdrav vţdy oplácíme, i kdybychom byli pozdraveni omylem.

3.1.1 Nejčastější podoby hlasového pozdravu Pozdravit můţeme například slovy dobrý den, dobrý večer, dobrou noc, nashledanou. To jsou zřejmě nejčastější pozdravy, které jsou neutrální, vhodné pro oficiální i neoficiální příleţitosti. Pak také existují pozdravy jednoznačně neformální, některé z nich mají zajímavý původ. Pozdrav NAZDAR Tento pozdrav je jedním z dřívějších typicky českých pozdravů. Začal se uţívat při sbírkách

na

vybudování

Národního

divadla,

kdy lidé

chodili

po

Praze

s pokladničkami. Nebylo místa, kam by se nezašlo s pokladničkou nebo kde by pokladnička nestála. Nesla nápis „Na zdar důstojného Národního divadla“ a toto heslo letělo z úst k ústům, z Prahy do českých měst i vesnic, na nejzapadlejší samoty. Nápad Josefa Kajetána Tyla vybudovat Národní divadlo se tak přece začal uskutečňovat. Lidé pořádali sbírky, zámoţnější dávali víc, chudí méně, ale snad kaţdý Čech něčím přispěl – NA ZDAR Národního divadla, Zlaté kapličky. Takţe od 14. dubna roku 1851 a z této doby pochází pozdrav „Nazdar“. Praţský Sokol byl zaloţen 16. 2. 1862. Dne 10. 4. 1862 byl přijat návrh sokolského kroje. O 10 dní později byl schválen Tyršův návrh hesla „Tuţme se!” vyšitého na prapor jednoty. Tento prapor, navrţený Josefem Mánesem, známe z českých poštovních známek. Současně s praporem byl schválen i sokolský pozdrav „Nazdar!“, navrţený k uţívání Erichem Tennerem.22

21

JEČNÝ, Dobromil. Brevíř moderního člověka. Praha: Svoboda, 1968. s. 24 Regionální knihovna Karviná [online]. c2010 [cit. 2010-03-30]. Společenský styk. Dostupné z WWW: <www.rkka.cz/KVC/spolecensky_styk.doc> 22

20

Pozdrav AHOJ Původně šlo o námořnický pozdrav (doloţen od roku 1751). Do střední Evropy pronikl nejprve mezi vodáky a později byl akceptován širokou populací. Obecně se pouţívá mezi přáteli a lidmi známými, či v některých specifických kruzích, jako jsou zejména vodáci, křesťané a trampové. Původní starý námořnický pozdrav z anglického „Ahoe“ byl později počeštěn na Ahoj. Dostal se k nám z Hamburku přes Labe aţ na Vltavu, Sázavu a Berounku, kde se všude podél řek zakládaly trampské osady. Náš tramping začal po 1. světové válce, takţe jeho pozdrav u nás se můţe datovat k roku 1918. Nesmí se však zapomínat na to, ţe existují i jiné verze: Podle jedné verze jde o zkratku latinského Ad Honorem Jesu, tedy Ke cti Jeţíše, podle druhé je původ v anglickém slově a hoy, coţ je v překladu loďka, ale podle třetí je moţné, ţe ono na vodě dobře slyšitelné „Ahóóój!“ je vynálezem správných českých vltavských vorařů.23

3.2 Představování, oslovování Aby se mohli účastníci nějaké akce společně bavit, musejí se znát nebo se poznat. Aţ kdyţ jsou si představeni, mohou být oslovováni jménem a ostatní vědí, o koho jde. Opět platí pravidla společenské významnosti, takţe osoba společensky méně významná je představována (nebo se sama představuje) té společensky významnější. Na osobě společensky významnější pak leţí úkol podání ruky. Zde dochází k častým chybám, kdyţ společensky mladší osoba podává ruku uţ ve chvíli, kdy sama zdraví, ačkoli by měla počkat, aţ jí ruku podá osoba společensky významnější. Představujeme se nahlas a zřetelně v pořadí jméno a příjmení. Pokud nás představuje třetí osoba, uvádí také tituly, oba představující si říkají uţ jen své jméno. Představuje-li se osoba sama, titul většinou neuvádí, ale vyřeší to raději předáním vizitky, na které je jiţ titul uveden. Uvádí-li se titul, neuvádí se uţ označení pan, paní, protoţe

například

pojmenování

pan

docent

XY

zní

poněkud

kostrbatě.

U představování neuvádíme všechny tituly, ale vţdy jen ten nejvyšší dosaţený. U představovaných osob je uţitečné uvést krátkou charakteristiku, usnadní se tak počáteční konverzace představovaných osob. Společensky významnější osoba by měla

23

Regionální knihovna Karviná [online]. c2010 [cit. 2010-03-30]. Společenský styk. Dostupné z WWW: <www.rkka.cz/KVC/spolecensky_styk.doc>

21

na představení reagovat slovy „těší mě“ nebo „rád(a) vás poznávám“. Představujeme se vţdy ve stoje, muţi si zapnou sako. Ţeny sice mohou sedět, kdyţ se jim představuje muţ, ale vhodnější je vstát, zvlášť kdyţ se jim představuje starší muţ, a vţdy, kdyţ se seznamují se ţenou. Není nutné představovat svého partnera, dojde-li jen k velmi krátkému setkání nebo letmému pozdravení se známou osobou. Pokud se však s někým zastavíme a začneme se s ním bavit, je nevhodné partnery nepředstavit. Partnera vţdy představíme, usedáme-li s někým ke stolu. V současné době se ţena představuje sama vţdy v pracovním styku, v ostatních případech je vhodnější, aby byla představena. Jedná se opravdu o značný pokrok od doby, kdy ţena nesměla ani zastavit či oslovit muţe na ulici, přisednout si k muţi kdekoli na veřejnosti (mimo případů, kdy skutečně nebyla jiná moţnost), natoţ aby se mu sama představila. Oslovování prošlo v naší historii značným vývojem. Aţ do roku 1918 existovalo mnoho šlechtických titulů, které byly se vznikem republiky nahrazeny mnoha jinými, převáţně úřednickými. Tato označení byla přechýlením do ţenského rodu přenášena také na manţelky. Vznikala tak označení paní továrníková, učitelová, ředitelová, přednostová. Zde se také ukazuje zkostnatělost prvorepublikové etikety, kdy například oznámení rodičů o svatbě jejich dítěte začínalo třeba takto: „Paní a pan Josef Novák, továrník v Praze, pokládají si za čest...“ nebo „Paní a pan Jan Chvojan, velkostatkář...“. V období mezi druhou světovou válkou a devadesátými léty byl prakticky kaţdý oslovován jako „soudruh“ nebo „soudruţka“. Tato označení byla nahrazena oslovením „pan“ a „paní“. Běţně oslovujeme třemi způsoby: jménem, titulem, funkcí. Nemá-li osoba titul ani hodnost, nebo pokud o nich nevíme, oslovujeme pane Nováku a paní Nováková. Na pracovištích je časté oslovování pane kolego, paní kolegyně, a to bez ohledu na akademické tituly nebo vědecké hodnosti. Takové označení se nepouţívá, pokud mluví podřízený s nadřízeným. Osoby, u kterých je nám titul znám, tímto titulem oslovujeme. Donedávna se často uţívalo oslovení slečno, dnes je však na ústupu a pouţívá se pouze u velmi mladých dívek nebo v případě, ţe si to ţena přeje. Oslovením totiţ nekvalifikujeme stav ţeny, tedy je-li svobodná nebo vdaná, ale prokazujeme zdvořilost. Oslovení paní pouţíváme u všech ţen s titulem bez ohledu na 22

věk. Častou chybou v našich podmínkách je oslovování prvním pádem místo pádu pátého. Rozhodně neříkáme pane Novák, pane Král, pane Barvič, ale vţdy pane Nováku, pane Králi, pane Barviči. Tituly a povolání přechylujeme stejně, jak je pro nás přirozené u příjmení. Označení paní doktore nebo paní docente zásadně nepouţíváme, jsou dnes jiţ archaická a vztahují se k době, kdy ţena s takovým titulem byla velkou vzácností.

3.3 Chůze po ulici Jde-li muţ po ulici se ţenou (nebo jinou společensky starší osobou – hostem, výrazně starším či váţenějším muţem), vede si ţenu po pravé straně (ta je čestnější). Je-li pravá strana méně bezpečná, například z důvodu padajícího sněhu ze střechy nebo naopak velkého provozu na cestě, jde po této straně muţ. Pokud je cesta příliš úzká a dvě osoby nemohou jít vedle sebe, půjdou za sebou a to v následujícím pořadí: není-li na cestu vidět (tmavý průchod, neznámé prostředí), jde první muţ, vyhýbá-li se dvojice pouze protijdoucím, jde první ţena. Podle klasické etikety má voják ţenu po své levé ruce, aby měl pravou volnou k salutování. Cítí-li muţ, ţe ţena by to s ohledem na obtíţe při chůzi přivítala, nabídne jí rámě a ţena se zavěsí dlaní a prsty.24 Oproti tomu Guth-Jarkovský uvádí, ţe zavěšeni mohou po ulici chodit pouze a jen manţelé. Jde-li muţ se dvěma ţenami, jde mezi nimi, aby se mohl věnovat oběma stejnou měrou. Je-li jedna z ţen zřetelně váţenější (matka, host, klientka), jde uprostřed ona, druhá z ţen jde vpravo a muţ na nejméně čestné pozici, úplně vlevo. Pokud jdou dva muţi a ţena, jdou muţi po obou stranách ţeny, starší nebo váţenější z obou muţů jde vpravo. Jdou-li dva páry vedle sebe, jdou ţeny uvnitř a muţi po stranách, váţenější pár jde vpravo. Guth-Jarkovský uvádí, ţe jdou-li dvě dámy a pán, jde starší a váţenější dáma uprostřed, druhá dáma po její pravici, pán po její levé straně. Dále také uvádí: „Trapné je podívání na mladíka, který je zavěšen po obou stranách v paţe dívek, nebo do jehoţ paţí z obou stran jsou zavěšeny dvě dívky. Toliko pán hodně starý kráčí bez závady uprostřed dvou dívek a i dam, ba můţe jít i zavěšen do obou. Pak tyto dámy konají vlastně sluţbu milosrdných sester.“25

24

ŠPAČEK, Ladislav. Nová velká kniha etikety. Praha: Mladá fronta, 2008. s. 48 ISBN 978-80-204-1954-5. 25 GUTH-JARKOVSKÝ, Jiří. Společenský katechismus. Praha: Československý spisovatel, 1992. s. 22

23

3.4 Na schodech Snad kaţdý chodí alespoň jednou denně ze schodů nebo do schodů, a ač je to pro některé překvapivé, také zde platí určitá pravidla. Přitom tato pravidla nejsou nijak sloţitá, vycházejí ze zdravého rozumu, ale také bezpečnosti a pohodlí společensky starší osoby. Takţe do schodů jde první ţena, muţ za ní, aby jí poskytl oporu, kdyby zavrávorala. Přirozeně to platí také pro dvojici starší-mladší nebo nemocný-zdravý. Ze schodů však jde první muţ (obecně osoba společensky mladší). Trochu jiný názor na tuto problematiku zastával Dr. Guth-Jarkovský, pro kterého byl pád ze schodů o něco menším nebezpečím neţ pohlédnutí muţe na kousek odhalené ţenské nohy. Ve Společenském katechismu uvádí konkrétně toto: „Pán s dámou, nemůţe-li vystupovati vedle dámy, jde napřed, nikoli za dámou, z příčin, zvláště v době krátkých sukní, pochopitelných. Jde-li ze schodů pán napřed, značí to, ţe jistým způsobem chce chránit dámu před moţným úrazem, kdeţto kdyby šel (po úzkých schodech) za dámou a sklouzl nebo klopýtl, strhl by moţná dámu s sebou.“26 Jak by se měl muţ zachovat v případě, ţe má ţena opravdu krátkou sukni? Ladislav Špaček k tomu píše: „Neváhejme, pánové, pořadí zůstane stejné, i v tomto případě jde muţ za ţenou. Je ovšem taktní; nejde o šest schodů níţ, ale těsně za ţenou, aby její rozpaky sníţil na minimum. Ze schodů jde muţ jako první ne proto, aby byl dřív v cíli, jak se mnohdy pánové domnívají, ale proto, aby, neustále lehce pootočen k dámě, jí poskytoval oporu.“27 Muţ vţdy nabídne oporu při scházení ze schůdků vlaku, auta, letadla, autobusu. Ţena se sama rozhodne, zda nabízenou oporu přijme.

3.5 Jízda autem Také pří jízdě automobilem je vhodné dodrţovat určitá pravidla. Často záleţí na tom, jestli se jedná o jízdu krátkou nebo delší. Osoby jsou ve voze usazeny podle toho, zda se jedná o sluţební vůz s řidičem (případně cesta taxíkem) nebo je řidič součástí doprovodu. Mělo by se přihlédnout i ke specifickým přáním cestujících. Nejčestnější

26

GUTH-JARKOVSKÝ, Jiří. Společenský katechismus. Praha: Československý spisovatel, 1992. s. 64 ISBN 80-202-0379-6. 27 ŠPAČEK, Ladislav. Nová velká kniha etikety. Praha: Mladá fronta, 2008. s. 53, ISBN 978-80-204-1954-5.

24

místo v autě je vpravo vzadu, takţe tam usadíme nejvýznamnější osobu. Zadní sedla jsou prokazatelně bezpečnější neţ přední a vpravo proto, ţe je pohodlnější a bezpečnější vystupovat na straně, kde je chodník, neţ do vozovky. Je-li v doprovodu pouze jedna osoba, sedí na zadním sedadle vlevo. Pokud jsou v doprovodu dvě osoby, sedí vpravo vpředu osoba společensky nejmladší. Obrázek 5 (Ř = řidič sluţebního vozu nebo taxi; 3 = osoba společensky nejstarší; 2 = osoba společensky mladší neţ osoba uvedená jako 3, ale společensky starší neţ osoba uvedená jako 1; 1 = osoba společensky nejmladší.) Ř

1

2

3

Zdroj: Šroněk, I., Etiketa v obchodě a podnikání. 1. vyd. Praha: Management Press, 1992

Toto schéma je vhodné hlavně pro kratší cesty. Je-li cesta delší, je vhodné doprovázející osoby rozsadit tak, aby v průběhu jízdy mohl probíhat rozhovor. V takovém případě by společensky významná osoba neměla sedět vzadu sama. Cestuje-li s námi také tlumočník, měl by sedět tak, aby byl co nejlépe vyuţit, to znamená vzadu vlevo nebo uprostřed, podle konkrétních okolností. Pokud automobil sami řídíme, rozhodujeme se při usazování podle významu hosta, kterého vezeme: pokud je velmi významný, usadíme ho doprava dozadu, je-li méně významný, můţeme ho usadit vedle sebe na pravé přední sedadlo. Jedeme-li například pouze na pracovní cestu se svou asistentkou, usadíme se na místo, které je nám pohodlné a na které jsme zvyklí. Patřičnou pozornost věnujeme nastupování do auta a vystupování z něj v případě starších osob nebo ţen. Těmto osobám je vhodné pomoci s nástupem a výstupem, včetně otevírání a zavírání dveří. Takovou pomoc poskytuje buď řidič z povolání nebo společensky nejmladší osoba.

3.6 Etiketa darování Kaţdý člověk by se měl naučit dárek předat i přijmout, ale hlavně ho správně vybrat. Ne kaţdý dar se hodí ke kaţdé příleţitosti, musíme také rozlišovat, je-li příjemcem muţ nebo ţena. Dárek věnujeme osobě, které chceme udělat radost, případně ji i mile překvapit, proto si dáme na výběru velmi záleţet. Nejde jen o investici finanční, ale téţ o invenci vloţenou do vybírání nebo vyrábění dárku. Snaţíme se volit dárek 25

originální, ale také přiměřený příleţitosti, abychom neuváděli do trapných situací ostatní hosty a nezavazovali si obdarovaného příliš. Nevybíráme to, co se líbí nám, ale to, co by mohlo potěšit obdarovaného. Kaţdého člověka potěší něco jiného, proto si zjistíme, jaké má oslavenec záliby, jakou sbírku se snaţí si rozšířit, jakou zajímavost aktuálně shání. V pracovním styku jsou velmi vkusným dárkem manţetové knoflíčky, kravata, kvalitní pero, hodinky nebo kvalitní kniha. Oblíbené jsou také sklenice na víno, kávový servis, vstupenky na koncert nebo do divadla, dárkové poukazy na nákup zboţí a sluţeb. Nejsme-li si jistí, je vhodné zkonzultovat výběr dárku s někým blízkým. Dárek musíme nejen dobře vybrat, ale téţ krásně zabalit. Elegantní balení zvyšuje hodnotu dárku uţ při jeho předávání. Velmi krásně můţe vypadat obal z jemného papíru doplněný stuţkou či kytičkou. Dárky se většinou veřejně rozbalují, na to bychom neměli zapomínat, abychom neuvedli obdarovaného do rozpaků. Pouze je-li to výslovným přáním dárce, můţe obdarovaný rozbalit dar aţ doma nebo v soukromí. V obchodním styku nikdy nedarujeme prádlo, ošacení, boty, pouţité předměty. Prádlo a šatstvo můţeme darovat pouze členům rodiny. Na velkých oslavách, kde se očekává velké mnoţství darů, vloţíme do daru svou vizitku, na kterou připíšeme rukou krátké blahopřání. V rodině nedarujeme reklamní předměty. Obecně se snaţíme vyvarovat předávání dárků, které jsme od někoho sami dostali. Z daru nezapomeneme odstranit cenovku. Záruční list a účet si u hodnotnějších darů raději necháme. Dar předáváme s milým úsměvem a dáme najevo, ţe věříme, ţe jím oslavenci uděláme radost. Obdarovaný by měl dát najevo překvapení a potěšení a měl by pochválit vkus dárce, jelikoţ je to pro dárce jediná odměna za vynaloţené úsilí. Svatební dary se nerozbalují, protoţe mohou být často intimního charakteru nebo hrozí, ţe se sejdou stejné dárky od několika lidí. Nejčastějším darem jsou květiny, ačkoli většinou jako doplněk hlavního daru. Květinami nemůţeme nikdy nic pokazit, pokud se nad jejich výběrem alespoň trochu zamyslíme. Darujeme kytici s lichým počtem květů, protoţe sudý počet volíme u kytic smutečních, nevěnujeme ani chryzantémy, platí pro ně totéţ. Květina v květináči se volí pouze při příleţitosti kolaudace bytu nebo domu, ve všech ostatních případech dáváme květiny řezané.

26

Mladším ţenám dáváme kytice pestřejší, pro dámy volíme květy tlumenějších barev a klasického tvaru – růţe, gerbery, lilie. Kytice pro muţe by měla být střízlivější, spíše jednobarevná, jednodušší, bez dekorací, stuţek, mašlí. Obal, do kterého nám kytici zabalili v květinářství, odkládáme tak, aby ho hostitel(ka) pokud moţno vůbec neviděl(a). Celofánový obal či průhledná krabice jsou součástí aranţmá, proto je nesundáváme. Kytici předává ţeně muţ a muţi ţena. Vhodnější je nejprve pogratulovat, potřást rukou a pak předat kytici, aby s ní oslavenec nemusel sloţitě manipulovat. V případě velkých oslav nebo významných setkání se květiny posílají několik hodin předem, někdy téţ v předvečer oslavy. To hostitelům poskytne dostatek času květiny upravit a vystavit. V průběhu večera je vhodné dárcům za květiny poděkovat.

3.7 Divadlo, koncerty, kina a jiné Návštěva kina je nejméně formální a zřejmě nejběţnější společenskou akcí, není potřeba se oblékat nějak výjimečně, stačí nezapomenout na slušné chování. Do divadla a na koncert uţ se vyţaduje společenské oblečení, nejčastěji tmavý oblek pro muţe a kostým nebo krátké šaty pro ţenu. Musíme však rozlišovat, o jaký ţánr se jedná. Do klasických divadel a koncertních síní se tmavý oblek a krátké šaty vyţadují, do malých divadel nebo na muzikál stačí jen kalhoty a sako, sukně a halenka. Na zcela neformální představení je postačující košile bez kravaty a s rozepnutým límečkem u krku, kalhoty a sako; pro ţenu například dţíny a zajímavá halenka. Ţena by v ţádném případě neměla zapomenout na punčochy, muţ se vyhne sportovní obuvi. V případě koncertu (Nemám však na mysli koncert filharmonie, ale například rockový.) dáváme přednost pohodlí, připouští se i výstřednost. V době Gutha-Jarkovského platila pro oblékání do divadla tato pravidla:28 „Ve velkých městech se stálým divadlem chodívají do divadla v úboru pokud moţno elegantním, zejména na místa vydaná zrakům ostatního diváctva, tj. do lóţí, na balkón a do přízemí. Dámy v toaletách večerních, dokonce i v šatech mírně vystřiţených, páni ve fracích nebo smokingu. Zejména však při premiérách. K fraku se hodí kravata

28

GUTH-JARKOVSKÝ, Jiří. Společenský katechismus. Praha: Československý spisovatel, 1992. s. 97 ISBN 80-202-0379-6.

27

bílá, k smokingu černá, ale vezmeme-li mimo premiéru k fraku kravatu černou (pak ovšem i černou vestu), není to vůbec neštěstí. Do lóţí v divadlech varieté a vůbec lehčího rázu, v kterých si páni ponechávají klobouk a hůl, nosívá se tmavá hladká hůl s lesklou zlatou rukojetí. Je to jediná příleţitost, při které zlatá hůl není nápadná. Cylindr bez lesku. K smokingu však cylindr nikoli! Menší péči vyţaduje toaleta na zadních místech přízemí a balkónu a ve vyšších lóţích. Bylo by směšné choditi ve fraku na galerii a na místa laciná.“ Je naprosto nepřípustné přijít do divadla pozdě a ještě k tomu rušit ostatní. Bohuţel obzvlášť v některých městech se snad nenajde představení, při kterém by nikdo nerušil svým pozdním příchodem. Je to obrovská neúcta k hrajícím hercům i ke sledujícím divákům. U šaten by měl muţ pomoci ţeně z kabátu, svléci svůj, zaplatit a uvést partnerku do sálu. Pokud sedíme v lóţi, odloţíme si kabáty aţ tam. V lóţi si můţe ţena ponechat klobouk na hlavě, protoţe tam nikomu nebrání ve výhledu. Několik postřehů Gutha-Jarkovského k chování v lóţi:

29

„V lóţi dámám náleţí

vţdycky místa přední a z nich ta, která jsou pohodlnější a výhodnější. Jsou to v popředí místa od jeviště nejvzdálenější, ať při tom dáma sedí od pána vpravo nebo vlevo. Osoby v lóţích, neobracejte na sebe pozornost hlediště, ať křiklavým úborem, ať chováním, hlučným potleskem, nebo dokonce smíchem. Je to nevkusné. Dámy se z lóţí nenavštěvují, jenom páni smějí za přestávek učiniti v lóţích krátkou návštěvu. Je-li v lóţi několik pánů, aspoň jeden z nich zůstane u dam, zatímco ostatní jdou do foyeru nebo konají návštěvu v lóţích svých známých. “ Do řady v divadle vchází první muţ, jde čelem k divákům, kaţdému z nich poděkuje a usnadňuje tak své partnerce příchod k místu. Ţena by měla sedět po pravici muţe, ale existují některé výjimky, při kterých bude mít ţena více komfortu vlevo. Jedná se například o situaci, kdy by ţena musela sedět na konci řady, kdy by neviděla přes osobu před sebou, nebo kdyby měla sedět vedle nedůvěryhodně vypadající osoby. Ve všech těchto případech přenechá muţ ţeně své místo. Pokud jdou do kina nebo divadla dva páry, vstupuje první do řady muţ méně významného páru, následován jeho partnerkou, pak vstupuje ţena významnějšího páru a nakonec společensky

29

GUTH-JARKOVSKÝ, Jiří. Společenský katechismus. Praha: Československý spisovatel, 1992. s. 98 ISBN 80-202-0379-6.

28

významnější muţ. Podle Gutha-Jarkovského je nepřípustné, aby dívka, která dbá o svou pověst, šla sama s pánem do divadla, na koncert nebo do kina. Na závěr bych shrnula deset bodů, ve kterých Jarkovský uvádí, jak by se měl chovat návštěvník divadla. Jejich forma je moţná archaická, obsah však stále platí a měl by být připomínán:30 

Nechoď pozdě do divadla, ani jsi-li králem nebo královnou.



Neobtěţuj bliţního svého ani ohromnými klobouky, ani výstředními posuňky, i kdybys byla dámou řečenou vznešenou.



Přicházíš-li nebo odcházíš, neobracej se zády k ostatním v řadě, abys pojednou nepadl některé dámě do klína.



Nešlapej bliţnímu svému na kuří oka.



Neruš představení poznámkami s tou záminkou, ţe jsi umělecký kritik.



Ani se nesměj, ani neplač příliš.



Nedovedeš-li ţíti bez bonbónů nebo cukrovaného ovoce, jez to tak, abys nedráţdila chuť bliţního svého, i kdybys měla nejkrásnější zuby.



Nemáš-li dobrou paměť, aby ses obešel bez programu, rozvírej jej nehlučně.



Při hudebních produkcích nedávej taktu ani hlavou ani rukou, zvláště jsou-li při tom tvoji sousedé v nebezpečí.



Netleskej z ochoty a nikdy nesyč. Syčení v divadle je znamením hrubého mravu.

30

GUTH-JARKOVSKÝ, Jiří. Společenský katechismus. Praha: Československý spisovatel, 1992. s. 96 ISBN 80-202-0379-6

29

4 Vybrané otázky pracovního styku Vedle kaţdodenních pravidel chování, která jsou platná prakticky pro všechny bez rozdílu, existují některá specifická, se kterými se setkáme hlavně nebo pouze v oblasti obchodní. Jejich znalost není povinná, ale člověk, který se snaţí dosáhnout pracovního úspěchu, se bez nich neobejde.

4.1 Profil manaţera Pro schopnost vést lidi nebo pro úspěch při obchodním je klíčová osobnost manaţera. Na ní stojí a padá úspěch celého díla, protoţe výsledek obchodního jednání nebo práce lidí v týmu jsou ovlivňovány právě schopnostmi manaţera. Některé vlastnosti můţe mít člověk vrozené, ty pozitivní by se měl snaţit vyuţívat, ty negativní by měl potlačovat, některé získá aţ zkušenostmi, omyly i úspěchy. Nejčastěji bývají zdůrazňovány tyto vlastnosti a dovednosti:31 

Trpělivost



Vytrvalost



Zdravé sebevědomí



Schopnost naslouchat a chápat



Pruţnost a vynalézavost



Schopnost empatie a umění přesvědčovat



Schopnost vnímat a vyuţívat moc



Analyticky uvaţovat



Sebekontrola



Zdvořilost a takt



Ctiţádost



Být rozumný, racionální, realista



Komunikační dovednosti



Kulturní vnímavost

Zejména trpělivost a vytrvalost můţe přispět k úspěchu při jednání, především při jednáních velmi dlouhých a komplikovaných nebo v situacích, kde má pravomoc 31

ZAMYKALOVÁ, Miroslava. Mezinárodní obchodní jednání. Praha: Professional Publishing, 2003. s. 9, ISBN 80-86419-28-2.

30

rozhodování velké mnoţství osob. Dostane-li se jednání do slepé uličky, všichni účastníci jednání jistě ocení pruţného a vynalézavého jednatele, který bude schopen nalézt řešení výhodné pro obě strany, aniţ by došlo k jejich znepřátelení. S tím souvisí schopnost racionálního a realistického přístupu k řešení problému. Při jednání jsou často nutné větší či menší ústupky a hledání kompromisu nebývá snadné, kaţdý jednatel by se však měl alespoň na okamţik pokusit pohlédnout na problém očima svého obchodního partnera a posoudit, které kroky pro něj mohou být skutečně nevyhnutelné a ve kterých lze naopak ustoupit. Toto chování však nesmí být zaměňováno za snahu zalíbit se za kaţdou cenu. Na druhou stranu jednatel, který umí zaujmout svým šarmem, poctivostí nebo smyslem pro humor, můţe uvolnit celkovou atmosféru při jednání, které pak bude jednodušší. Jednání můţe téměř vţdy přinést nepředvídané situace, kterým je nutné se flexibilně přizpůsobit. Je zcela nevhodné nechat se unášet vlastními city nebo podlehnout psychickému nátlaku druhé strany. Jednatel se musí vţdy umět kontrolovat, přitom ale působit nenuceně a chovat se taktně a zdvořile. Při jednáních se často zapomíná na kulturní rozdíly partnerů. Vnímavý jednatel se připraví na moţné kulturní rozdíly velmi pečlivě, coţ mu jednání usnadní, podaří se mu snáz překonat moţné překáţky a najít společnou dohodu. Všechny výše uvedené vlastnosti a dovednosti jsou samozřejmě hodnotné i mimo profesní ţivot.

4.2 Vizitky Vizitky byly původně označovány pojmem navštívenky, protoţe slouţily jako způsob oznámení návštěvy nebo jako ţádost o přijetí, nebyla-li schůzka předem dohodnutá. Francouzské slovo visiter znamená navštívit, podobný tvar byl přenesen také do češtiny–vizitka. V současné době si bez vizitek nelze dost dobře představit zejména pracovní styk, své vyuţití však nachází i ve styku osobním. Pouţívání vizitek usnadňuje představování a seznamování. Obdrţíme-li vizitku, oplácíme ji také vizitkou. Dáváme-li vizitku druhé straně, měli bychom ji také dostat na oplátku. Vizitkou dáváme jasně najevo, ţe si s dotyčným člověkem přejeme zůstat v kontaktu. Předpokládáme-li, ţe naše setkání je první a také poslední, vizitku nedáváme. Podle způsobu vyuţití rozlišujeme vizitky osobní (obsahují jen nejpodstatnější informace o svém majiteli, nejčastěji jméno a příjmení, v poslední době také tituly, 31

hodnosti, soukromou adresu, telefonní číslo, soukromou e-mailovou adresu), firemní (osoba jako představitel nebo zástupce určité instituce) a diplomatické (jméno a funkce diplomatického pracovníka, označení úřadu). Uţ při prvním kontaktu získáváme díky vizitce určitou představu o druhé straně (osoba, instituce, firma…), je tedy nutné, aby vizitka byla reprezentativní. Velmi důleţité je pouţití kvalitního papíru, stejně jako zachování střídmosti, vizitka nesmí být přeplácaná textem ani barvami, v opačném případě budí více dojem pompézní reklamy neţ seriózní prezentace. Ve vyšších funkcích a nejčastěji v diplomacii se pouţívají vizitky ryté či raţené, ne jen tištěné. Jak jsem jiţ uvedla výše, firemní vizitky prezentují svého majitele jako zástupce či představitele firmy nebo instituce. Tyto vizitky samozřejmě obsahují jméno a příjmení dotyčné osoby, nesmí však chybět ani funkce, označení instituce, její adresa, telefonní číslo a číslo faxu, e-mailová adresa, webové stránky. Nevhodné je uvádění soukromých údajů. Při častějším kontaktu se zahraničními partnery je výhodné disponovat také vizitkami cizojazyčnými, nikoli však dvojjazyčnými – tedy z jedné strany v českém jazyce, z druhé například v anglickém. Velmi problematické mohou být překlady funkcí do cizího jazyka. V takovém případě je více neţ vhodné pozorně prostudovat označování firemních pozic v dané zemi nebo oblasti. Komplikace nastávají i v případě rozhodování o pouţívání či nepouţívání titulů a vědeckých hodností, protoţe se napříč světem výrazně liší. Opět je výhodné seznámit se s místními poměry. Pomocí vizitky je moţné předat krátké sdělení, naprosto se však nehodí pro dlouhé zprávy. Pro sdělení se vţily zkratky z francouzštiny napsané v levém dolním rohu. Pokud na přední straně není pro vzkaz dost prostoru, je moţné pouţít značku ·/· (obraťte) a krátkou zprávu napsat na druhou stranu. Pro informaci uvádím několik nejčastěji pouţívaných zkratek.32 

p.f. – pour féliciter. Označuje blahopřání k čemukoliv. Zasílá se např. i při blahopřání ke státnímu svátku, k výročí firmy, k narozeninám, k podpisu dohody, atd. Oplácí se vizitkou p.r. (pour remercier)

32

GULLOVÁ, Soňa; MÜLLEROVÁ, Františka. Mezinárodní obchodní a diplomatický protokol. 3. dotisk 1. vydání. Praha: Oeconomica, 2008. s. 33, ISBN 978-80-245-1021-7.

32



p.p. – pour présenter, tj. k představení. Nejedná se o představení vlastní osoby, chceme tím známého, přítele, podřízeného, dealera, obchodního ředitele, atd. představit někomu jinému. Děkuje se vizitkou p.r.



p.f.v. – pour faire visite – za účelem návštěvy. Takto označenou vizitku zasíláme, ţádáme-li někoho o přijetí.



p.a.a. – pour annoncer arrivée – oznámení o příjezdu, příchodu, nástupu do funkce, atd.



p.c. – pour condoléance. Chceme-li vyjádřit soustrast, zasíláme vizitku s tímto označením nebo s označením p.p.p. (pour prendre part).



p.r. – pour remercier. Poděkování. Posílá se velmi často např. po obdrţení vizitky p.f., poděkování za sluţbu, projev díků, apod.



p.p.c. – pour prendre congé. Na rozloučenou. Posílá se osobám, s nimiţ se nehodláme nebo nemůţeme rozloučit osobně nebo dopisem. Na tyto vizitky se jiţ neodpovídá.

Ve světě se začínají běţně pouţívat tzv. elektronické vizitky (někdy se také označují jako e-vizitky nebo chytré vizitky) a pomalu vytlačují ty klasické papírové. V České republice je jejich pouţívání zatím spíš výjimečné, pravděpodobně kvůli vyšším nákladům. Elektronické vizitky jsou CD-R ve tvaru a rozměrech klasických papírových vizitek, které je moţné přehrát v kaţdé CD a DVD mechanice počítače. Elektronická vizitka můţe obsahovat například multimediální prezentaci firmy, představení výrobků či sluţeb nebo na ni mohou být nahrány kompletní internetové stránky firmy tak, aby si je uţivatel mohl v klidu prohlédnout i bez přístupu k internetu.33 Obrázek 6 CD vizitka

Zdroj: podnikatel.cz

33

Printmedia.cz [online]. 2006 [cit. 2010-04-09]. Elektronické vizitky. Dostupné z WWW: .

33

Závěrem bych zmínila několik doporučení, která vycházejí z nejčastějších přehmatů při pouţívání vizitek. Základem reprezentativní vizitky je velmi kvalitní papír. Pouţití levnějšího papíru sice sníţí firemní náklady, v obchodních vztazích však můţe napáchat škody v podobě nízké důvěry ze strany obchodního partnera. Svou roli hraje také způsob vyměňování vizitek. Je nepřípustné nevěnovat darované nebo obdrţené vizitce ţádnou pozornost nebo ji dokonce házet přes stůl. Na darovanou vizitku je vhodné nejprve krátce pohlédnout (abychom se ujistili, ţe předáváme vlastní vizitku, ne například dříve obdrţenou vizitku) a poté ji jednou nebo oběma rukama předat druhé straně. Také obdrţenou vizitku nestrčíme hned do kapsy, ale krátce na ni pohlédneme, čímţ projevíme zájem o osobu dárce, poté ji zastrčíme do pouzdra na vizitky nebo poloţíme na stůl, abychom ji měli během jednání kdykoli k dispozici. Vlastní vizitky nosíme vţdy na stejném místě, nejlépe v pouzdře na vizitky, abychom je měli připravené k předání.

4.3 Telefonický styk Jiří Stanislav Guth-Jarkovský: „Telefonicky moţno jen gratulovati, kondolovati nikoliv; telefonicky děkovati moţno jen zatímně. Telefonické pozvání moţno připustiti, jen kdyţ věc kvapí. Netelefonuj hloupostí. Telefonicky nedávejte výrazu své nevoli. Veřejného telefonu neuţívej dlouho, čekají-li venku lidé. Neláteř na telefonistky; jich práce je svízelná. Nehorši se na hostitele, ţe tě zanedbává, jde-li k telefonu, jsa volán.“34 Telefonický styk je v současné době velmi pouţívaným prostředníkem v komunikaci, ať osobní nebo obchodní. Postupně čím dál víc zatlačuje do pozadí styk písemný (týká se korespondence soukromé i obchodní), který je pro moderního člověka pomalý, nahrazuje také mnoho návštěv, protoţe pouţití telefonu je levnější neţ cestování za partnerem do kanceláře. Přitom je osobnější neţ e-mail. Telefonický styk usnadňuje sdělování špatných zpráv, protoţe se nemusíme dívat do očí příjemce špatné zprávy a nevidíme osobně jeho bezprostřední reakci. Některé záleţitosti bychom však i v dnešní době měli sdělovat ústně nebo písemně. Jedná se především o pozvání na významnou společenskou událost nebo o kondolenci.

34

GUTH-JARKOVSKÝ, citát dostupný z: ŠPAČEK, Ladislav. Nová velká kniha etikety. Praha: Mladá fronta, 2008. s. 68, ISBN 978-80-204-1954-5.

34

K hlavním důvodům vyuţívání telefonu jako významného nástroje komunikace patří následující skutečnosti: 35 

Telefon šetří čas, neboť telefonní hovor bývá obvykle mnohem kratší neţ osobní setkání či vypravení korespondence.



Telefon je zpravidla výrazně levnější, šetří prostředky na cestování



Telefonování usnadňuje trvat na svém stanovisku.



Telefonní spojení je okamţité, je těţké se mu vyhnout, protoţe málokdo dokáţe ignorovat zvonící telefon, zatímco návštěvě, zejména nevítané, lze snáze uniknout.



V telefonu je snazší převzít či udrţet iniciativu (obvykle je na straně volajícího) a mít tak hovor pod kontrolou.

Při telefonickém hovoru nemůţeme vyuţít řeč těla, gesta, mimiku, musíme se proto maximálně soustředit na to, co říkáme a jak to říkáme, protoţe to jsou jediná hlediska, na základě kterých si o nás partner udělá při telefonování určitou představu. Telefonické hovory můţeme rozdělit na soukromé a pracovní. Pro oba případy platí, ţe volající chce volanému něco sdělit nebo něčeho dosáhnout. Kaţdý telefonický rozhovor má jasně danou strukturu: úvod (představení), vlastní sdělení, ukončení hovoru. Při srovnání s osobním stykem má telefonický hovor některé nevýhody: 36 

Můţete kontaktovanou osobu zastihnout v nevhodnou dobu.



Telefonní styk zvyšuje pravděpodobnost unáhlených a zkreslených závěrů o kontaktované osobě.



Telefon umoţňuje nevěnovat se plně hovoru a případné rozptýlení či odpoutání pozornosti můţe negativně ovlivnit probíhající jednání.



Telefonická sdělení jsou pouze verbálního charakteru a to můţe komplikovat pozdější rekonstrukci hovoru.

35

GULLOVÁ, Soňa; MÜLLEROVÁ, Františka. Mezinárodní obchodní a diplomatický protokol. 3 dotisk 1. vydání. Praha: Oeconomica, 2008. s. 67, ISBN 978-80-245-1021-7. 36 GULLOVÁ, Soňa; MÜLLEROVÁ, Františka. Mezinárodní obchodní a diplomatický protokol. 3. dotisk 1. vydání. Praha: Oeconomica, 2008. s. 68, ISBN 978-80-245-1021-7.

35

Osoba na druhém konci aparátu bude náš hlas vnímat velmi pozorně. Měli bychom mluvit s úsměvem, takový způsob je pro druhou stranu velmi příjemný. Opakem je nevýrazný a monotónní hlas, který nepůsobí důvěryhodným dojmem a druhou osobu spíše uspí. Musíme si uvědomit, ţe telefon nepřenáší jen náš hlas, ale také veškeré zvuky v našem okolí. Budeme-li během hovoru jíst, pít, psát na klávesnici nebo dělat cokoli jiného, co můţe druhá strana zaznamenat, dáváme tím najevo pohrdání, protoţe partner na telefonu pro nás není dostatečně důleţitý a my se mu naplno nevěnujeme. Sluchátko telefonu bychom měli ideálně zvednout nejpozději po třetím zazvonění, abychom nenechali partnera čekat v nejistotě a nenaznačovali, ţe rozhovor s ním pro nás nemá velkou váhu. Na druhou stranu buďme tolerantní, voláme-li my, nenechme však telefon vyzvánět více neţ osmkrát. Jsme-li volající, po přihlášení volaného nejdřív pozdravíme, uvedeme jméno firmy, ze které voláme, a vlastní jméno. Představujeme se bez funkcí a akademických titulů. Dále krátce vysvětlíme, proč voláme. Jsme-li příjemce hovoru, ohlásíme celé jméno firmy a své jméno. Osobu na druhém konci linky jistě potěšíme, připojíme-li k úvodnímu pozdravu také frázi „dobrý den“ nebo jí podobnou. Při zahájení hovoru je vhodné, abychom se druhé strany nejprve zeptali, jestli má čas a jestli nerušíme. Pokud volaný nemá čas, měl by se volajícímu omluvit a sdělit, kdy se mu ozve, případně, kdy bude vhodná doba pro nové zavolání. Pokud jsme se druhé straně nepředstavili, neměli bychom se jí ptát na její jméno. V průběhu rozhovoru se snaţíme vyjadřovat přímo k věci, neměníme neustále téma hovoru. Délku hovoru určuje většinou volající, který volá kvůli projednání nějaké záleţitosti. Při hovoru s osobou společensky starší se snaţíme vycítit, kdy si přeje hovor ukončit. K nejčastějším závěrečným frázím patří například: „Předpokládám, ţe to je všechno...“, „Děkuji za informaci...“, „Takţe jsme dohodnutí“. Na závěr rozhovoru přirozeně pozdravíme, případně poděkujeme. Při telefonním styku můţe docházet k omylům, nejčastěji způsobeným nepozorností při volbě, špatně zapsaným číslem, technickou chybou při spojování. Pokud je chyba na naší straně, měli bychom se omluvit, neţ poloţíme sluchátko, případně poděkovat. Volá-li někdo omylem nám, měli bychom mu slušně vysvětlit, ţe jde o omyl.

36

Pro soukromé telefonáty platí obecně tato pravidla:37 

Obecně se doporučuje při soukromých hovorech nevolat před devátou a po dvaadvacáté hodině, v době večeře a televizního zpravodajství. Výjimkou je situace, kdy je telefonát jednoznačně v zájmu volaného.



V kaţdém případě je slušné ohlásit se celým jménem a ujistit se, ţe volaného nerušíme.



Telefon bychom neměli pouţívat pro sdělení důvěrného charakteru.



Při soukromém hovoru se můţeme po zvednutí sluchátka přihlásit slůvkem prosím, případně číslem stanice. Neměli bychom říkat na úvod haló.



Jako volající bychom se neměli ptát „Kdo je tam?“



Telefonicky bychom neměli kondolovat ani projevovat soustrast.



Není slušné k významným událostem telefonicky blahopřát. Obecně při všech důleţitých osobních situacích je vhodnější osobní nebo písemný styk.

4.3.1 Mobilní telefony Pro telefonování prostřednictvím mobilního telefonu platí vlastně velmi podobná pravidla jako při pouţití klasické pevné linky, je však nutné zohlednit situace, ve kterých je nyní člověk „na příjmu“ právě díky mobilitě telefonu. Je přirozené, ţe pro lékaře je velmi výhodné, ţe můţe být pomocí mobilu zastiţen prakticky kdykoli a kdekoli, pro drtivou většinu profesí a situací je ale nutné dodrţovat základní pravidla slušnosti telefonování, která se bohuţel vytrácí stejně rychle, jak rychle roste počet uţivatelů mobilních telefonů. Neměli bychom se nechat převálcovat „fascinací mobilními telefony“, která vzbuzuje dojem, ţe mobil musíme mít u sebe prakticky nepřetrţitě, aby nám něco důleţitého neuniklo. Předně existují místa a situace, ve kterých bychom měli mobil vypnout. Na některých místech jsme o to dokonce poţádáni nápisem, vyhláškou nebo ústně, všeobecně bychom se ale měli řídit pravidly slušného chování. Mezi nejproblémovější místa zřejmě patří zdravotnická zařízení, veřejná představení (kino, koncert, divadlo) nebo školy. Je nepřípustné, aby studentovi uprostřed hodiny zazvonil mobil, stejně tak by si měl i vyučující vyřizovat své telefonní záleţitosti jindy.

37

GULLOVÁ, Soňa; MÜLLEROVÁ, Františka. Mezinárodní obchodní a diplomatický protokol. 3. dotisk 1. vydání. Praha: Oeconomica, 2008. s. 72, ISBN 978-80-245-1021-7.

37

Telefonovat bychom neměli při chůzi na ulici, kde sice nikoho nerušíme, ale náš hovor je rušen všemi zvuky okolí. Navíc z bezpečnostního hlediska můţe pouţívání mobilního telefonu sníţit naši pozornost, takţe bychom mohli snadno přijít k úrazu. Netelefonujeme ani v dopravních prostředcích nebo v čekárně u lékaře. Moţná si tím zkrátíme čekání, ale v takto uzavřeném prostoru náš rozhovor vyslechne mnoho lidí, kteří v této situaci nemají úniku. To ještě zhoršuje fakt, ţe při telefonování většina lidí zvyšuje podvědomě hlas, zřejmě z pocitu, ţe druhá osoba je daleko a je s ní potřeba mluvit hlasitěji. Zastihne-li nás volající v jiţ zmiňovaném dopravním prostředku, měli bychom se omluvit a v krátkosti sdělit, kdy zavoláme zpět nebo kdy bude moţné nás zastihnout ve vhodnějším prostředí. Rozhovoru po telefonu se vyhýbáme i v úředních místnostech, restauracích nebo při společenských akcích. Mohou nastat situace, při kterých opravdu nutně potřebujeme mít zapnutý telefon, musíme jim však přizpůsobit své chování. Je-li hovor opravdu neodkladný, měli bychom odejít do předsálí, na chodbu nebo takové místo, kde nebudeme rušeni a sami nikoho rušit nebudeme. Jsme-li u stolu ve společnosti, musíme se omluvit, pokud se chceme vzdálit z důvodu neodkladného hovoru. Při obchodním jednání by měl být mobil vypnutý a neměl by být poloţen na stole. Mobil můţeme ponechat na stole a mít ho zapnutý pouze ve výjimečných případech, které musíme ostatním předem vysvětlit. Co se týče telefonování v autě, je třeba dbát především na bezpečnost provozu. Telefonování je povoleno pouze se sadou hands-free, coţ umoţňuje řidiči mít ruce stále na volantu nebo řadící páce, nikoli na telefonu u ucha. I takové telefonování můţe rozptylovat řidičovu pozornost, proto je vhodnější omezit telefonování za jízdy na minimum a auto raději odstavit na bezpečné místo, kde se nemůţe nikomu nic stát.

4.3.2 SMS Krátké textové zprávy (Short Message Service, SMS) jsou čím dál oblíbenějším prostředkem komunikace, jsou poměrně diskrétní, jejich psaní nikoho neruší ani v místech nevhodných pro telefonování jako jsou dopravní prostředky, čekárna u lékaře, fronta na úřadě. SMS můţe nahradit klasický dopis v případě, kdy čekáme rychlou operativní odpověď. Na SMS odpovídáme pokud moţno okamţitě nebo alespoň co nejdřív. Přes textovou zprávu nikdy nesdělujeme důleţité osobní informace ani pozvání na významné události, pro takové případy je opět vhodnější osobní styk 38

nebo klasická korespondence. Jazykový styl zpráv bývá většinou stručnější a jednodušší, protoţe počet znaků je omezen. Při soukromé komunikaci můţeme vyuţít zkratky nebo smajlíky, v komunikaci obchodní nebo úřední se jim vyhneme. Časopis o mobilních komunikacích The Feature.com sestavil seznam deseti pravidel pro psaní textových zpráv. Cílem těchto pravidel bylo pomoci uţivatelům těchto zpráv vyhnout se všem nepatřičnostem a nepříjemnostem, jeţ by je mohly v praxi překvapit:38 

Slušné chování se pořád nosí. Navzdory rozšířenému chování je sepisování textových zpráv uprostřed osobního rozhovoru stejně neslušné jako telefonování.



Nezapomeňte, ţe SMS jsou neformální. Nehodí se pro formální pozvání, ani kdyţ se chcete rozejít se svým partnerem. Povrchnost SMS zpráv oslabuje sílu a význam vašeho sdělení.



Neuráţejte se, kdyţ nedostanete odpověď. Neţ někomu pošlete textovou zprávu a naštvete se, ţe vám neodpověděl, zkontrolujte si, ţe dotyčný umí s touto sluţbou pracovat.



Dávejte si pozor na svůj tón; jako je obtíţné jej rozpoznat v e-mailech, stejně obtíţné je to i ve zprávách SMS. To, co vám připadá jako naprosto nevinná zprávička, můţe příjemce pochopit úplně jinak. Buď mu to můţe být nepříjemné, nebo mu to můţe i nenapravitelně ublíţit.



Nepište textové zprávy při řízení. Telefonování stačí. Nikdy nevíte, co do vás vrazí – nebo do čeho vrazíte vy – zatímco píšete zprávu na klávesnici.



Slang nechte dětem. Nečekejte, ţe Vaši škrobení nadřízení v práci budou s přehledem pouţívat v SMS jazyk ulice. Ani u svých dětí nezískáte body, kdyţ se budete snaţit být cool.



Nezapomeňte, ţe SMS lze vysledovat. Anonymní zprávu – pokud ji musíte posílat – je pořád lepší poslat z webu.



Buďte citliví na ţivotní rytmus ostatních. Nečekejte, ţe kdyţ vy jste vzhůru, pracujete, nudíte se nebo máte siestu, je na tom stejně i osoba, které píšete textovou zprávu. Kolikrát opakované SMS pípání člověka vyruší z příjemného odpočinku.

38

The Feature.com, dostupné z: GULLOVÁ, Soňa; MÜLLEROVÁ, Františka. Mezinárodní obchodní a diplomatický protokol. 3. dotisk 1. vydání. Praha: Oeconomica, 2008. s. 74,ISBN 978-80-245-1021-7.

39



Pokud to spěchá, zavolejte. Pokud se nedovoláte a na textovou zprávu nedostanete odpověď, má to asi nějaký důvod. Jsou i chvíle, kdy člověk nemůţe odpovědět.



Váš telefon se dá i vypnout. Na světě je jen velice málo věcí, které absolutně nemůţou počkat.

4.4 Netiketa Pojmem netiketa bývá označována sada doporučení pro slušné chování v síti, čili jakýsi Guth-Jarkovský moderní doby. Na obecném výkladu slova netiketa sice panuje celkem všeobecná shoda, její konkrétní výklady se ale liší případ od případu. Někde chápou netiketu spíše jako provozní řád sítě, jinde jako pravidla pro autory elektronických publikací. Dokonce existuje RFC definující netiketu (RFC 1855), které ale vzniklo před deseti lety, takţe neodráţí některé nové trendy. 39 Základní myšlenka netikety spočívá v dobrovolnosti, protoţe tato pravidla nejsou zatím nijak závazná, slouţí spíše jako doporučení. Internet je neosobní médium, proto svádí mnoho uţivatelů k reakcím, které by v běţné komunikaci sami nepřipustili. Proto se před odesláním příspěvku například do diskuze doporučuje zváţit, zda bychom stejnou věc sdělili člověku do očí pomocí stejné formulace. Pokud ne, je zřejmě něco v nepořádku a myšlenka by měla být formulována jinak. Je potřeba si uvědomit, ţe na druhé straně je čtenář, tedy také člověk, a ţe při komunikaci s ním bychom měli jednat stejně jako při komunikaci osobní. Mnoho lidí svádí anonymita internetu ke zjednodušování formulací ve smyslu stylistickém i gramatickém, ale právě v komunikaci, při které náš protějšek neví, jak vypadáme, jaké máme vzdělání, kolik je nám let nebo jaká je naše profese, je písemný projev to jediné, podle čeho nás můţe posoudit. V psaném dopise by nás nikdy nenapadlo vynechat oslovení, rozloučení nebo podpis, nepouţívat diakritiku, nepřečíst si po sobě, co jsme to vlastně napsali, v elektronické komunikaci jsou tyto prohřešky bohuţel poměrně časté. Kaţdý adresát si zaslouţí drobnou ohleduplnost, jakou určitě je zaslání srozumitelné zprávy včetně všech náleţitostí.

39

Lupa [online]. 2005 [cit. 2010-03-31]. Netiketa. Dostupné z WWW:

40

Za jednu z největších osobností v oblasti vhodného chování v počítačových sítích je paní A. H. Rinaldi z Florida Atlantic University.40 Ve svém dokumentu s názvem „The Net: User Guidelines and Netiquette“ se pokusila do té doby nepsaná pravidla etikety v prostředí počítačových sítí převést do několika i pro začátečníky jasných bodů, které by se daly označit jako „Desatero netikety“: 

Chovejte se v síti tak, abyste nepoškozovali ostatní uţivatele.



Neomezujte ostatní při jejich vlastní práci v síti.



Nenahlíţejte do souborů ostatních uţivatelů.



Nevyuţívejte počítačů ke krádeţím.



Nevyuţívejte síť ke zveřejnění falešných údajů, falešného svědectví.



Nevyuţívejte ani si nekopírujte software, za který jste nezaplatili.



Nevyuţívejte zdroje ostatních uţivatelů bez autorizace.



Nepřisvojujte si duševní vlastnictví ostatních.



Uvaţujte o společenských důsledcích programu, který tvoříte.



Pouţívejte počítače s úctou, respektem a ohleduplně.

Při psaní emailu musíme také respektovat určitá pravidla. Stejně jako v dopise uvádíme oslovení, jehoţ konkrétní forma závisí na vztahu pisatele a adresáta. Text v políčku předmět by měl obsahovat co nejlépe vyjádřený smysl posílané zprávy. Obsah emailu by měl být stručný a jasný, i kdyţ konkrétní formy se liší podle styku obchodního nebo soukromého. V soukromém styku je podoba emailu volnější, můţeme jím například pozvat na návštěvu nebo popřát k narozeninám (ačkoli tady bychom měli zváţit, kdy to je nebo není vhodné). Některé situace ale emailem rozhodně řešit nemůţeme. Jedná se o situace velmi osobní, jako je pozvání na svatbu, poděkování za svatební dar, oznámení pohřbu, poslání parte, vyjádření kondolence. Takové citlivé záleţitosti řešíme výhradně ústně nebo písemně. Elektronická forma komunikace je oproti té písemné mnohem méně formální, přesto to neznamená, ţe by byla v oblasti narušování soukromí méně váţná. Pro obě formy platí stejná pravidla i zákony, to znamená, ţe čtení SMS zpráv v mobilu nebo elektronických zpráv v e-mailové schránce je stejným prohřeškem jako otevírání a čtení klasického dopisu. 40

GULLOVÁ, Soňa; MÜLLEROVÁ, Františka. Mezinárodní obchodní a diplomatický protokol. 3. dotisk 1. vydání. Praha: Oeconomica, 2008. s. 57, ISBN 978-80-245-1021-7.

41

4.5 Dochvilnost Přesnost je výsadou králů. A ne jen králů. Chceme-li udělat dojem, je vhodné začít právě tím, ţe přijdeme včas. V případě pracovních schůzek či obchodních jednání je vhodné přijít přesně v předem dohodnutý čas, aby nebylo jednání zdrţováno a začalo přesně. Dáváme tím také najevo, ţe nám na průběhu setkání záleţí. Přijdeme-li pozdě, jsme nejen nezdvořilí, ale komplikujeme si tím také naši vyjednávací pozici, protoţe se musíme druhé straně za pozdní příchod omluvit. V poslední době je skoro moderní přicházet pozdě, často s nejrůznějšími výmluvami, které ztrácejí na důvěryhodnosti, opakují-li se příliš často. Můţe se však stát, ţe nás skutečně zdrţí něco závaţného, co nám znemoţňuje přijít včas. V takovém případě je nutné partnerovi naše předpokládané zpoţdění oznámit a domluvit se na posunutí času schůzky. Pokud je takové zdrţení pro druhou stranu nepřijatelné, musíme si co nejdříve sjednat jiný termín. O Češích se v tomto směru mluví velmi nelichotivě. Pozdní příchody jsou v našem případě velmi častým jevem, za coţ jsme zahraničními partnery právem kritizováni. Trochu jiné pravidlo platí pro soukromé návštěvy, kdy jdeme k někomu domů. To bychom naopak měli dát hostiteli prostor k dokončení posledních příprav a přijít o několik minut později neţ byl dohodnutý čas.

4.6 První dojem Nikdy nedostaneme druhou šanci udělat první dojem, proto bychom mu měli věnovat patřičnou pozornost a na kaţdé setkání s novým člověkem se důkladně připravit. První dojem (někdy označovaný jako primární dojem) si vytváří jeden člověk o druhém při prvním setkání. Jedná se o dobu 30 aţ 60 sekund, horní hranicí jsou přibliţně čtyři minuty. Je to poměrně krátký čas, takţe je podstatné vyuţít kaţdou sekundu. Není však třeba panikařit, průběh celého prvního setkání je pro celkový dojem také důleţitý. Některé aspekty našeho vzhledu, jako je výška nebo tvar postavy, změnit nemůţeme, většinu ale můţeme vhodně přizpůsobit konkrétní situaci. Pro vytvoření si dojmu vyuţíváme mnoho smyslů: zrak (jaký je tělesný zevnějšek druhé osoby, chůze, drţení těla, pohyby, gestikulace, mimika; lépe působí člověk upravený a vkusně oblečený, hůře naopak člověk ve špinavém oděvu, v sešlapaných botách, s neupravenými vlasy a 42

nehty), sluch (barva a síla hlasu, přízvuk, artikulace, smích říhání, kýchání), hmat (stisknutí ruky), čich (osobní hygiena, pachy včetně oblečení, kosmetika).41 O druhých si uděláme dojem i podle formy představení, způsobu komunikace, celkového vystupování. Svou roli hraje i prostředí a jeho vliv na člověka. Dojem o člověku získáme i na základě písemné a elektronické komunikace, kdy je důleţité dbát na správnou stylistiku i gramatiku a pohlídat si celkovou úroveň projevu, protoţe náš protějšek o nás získává celkový dojem pouze touto formou.

4.7 Společenské nehody Společenské nehody jsou situace, kdy dojde k porušení pravidel společenského styku nebo vţitých zvyklostí nechtěně. Oproti tomu společenské prohřešky vznikají buďto vědomě nebo k nim dochází na základě chyb nebo z neznalosti obecných pravidel společenského styku. Například zívání s nezakrytými ústy není společenská nehoda, ale prohřešek.42 Nehody jsou běţnou součástí společenského ţivota, nikomu se nevyhýbají, většinou se jim špatně předchází, protoţe jsou neočekávané, ale trochu je přece jen ovlivnit můţeme. Před odchodem na společenskou akci se důkladně prohlédneme ze všech stran (nejlépe se zkontrolují partneři navzájem), abychom na sobě měli vše tak, jak máme mít. Stane-li se nám na oblečení nějaká nehoda cestou, vyřešíme ji podle situace. Můţeme se buď vrátit a nehodu napravit nebo po příchodu upozorníme na závadu hostitele a poţádáme ho o pomoc při jejím řešení. Některé způsoby cestování mohou takovou vadu na oděvu způsobit pravděpodobněji neţ jiné, proto volíme odpovídající dopravní prostředek podle váţnosti akce. Můţe se stát, ţe dojde k nehodě, ale postiţený si jí nevšiml. V takovém případě ho velmi taktně a nenápadně upozorníme, ţe k něčemu takovému došlo. Není-li to moţné, tváříme se, ţe se nic nestalo, i kdyby nehoda byla sebekomičtější. Vţdy je vhodné, aby na nedostatek ţeny upozornila také ţena, na nedostatek muţe muţ. Nehody se snaţíme řešit tak, aby si toho nikdo nevšiml, ať uţ se nehoda stala nám nebo někomu v našem okolí. Je-li to nutné, vzdálíme se ze společnosti a vrátíme se aţ 41

ŠRONĚK, Ivan. Etiketa v obchodě a podnikání. Praha: Management Press, 1992. s. 90, ISBN 80-85603-08-X. 42 ŠRONĚK, Ivan. Etiketa v obchodě a podnikání. Praha: Management Press, 1992. s. 90, ISBN 80-85603-08-X.

43

ve chvíli, kdy je nedostatek odstraněn. Pokud se odstranit nedá, musíme ze společenské akce odejít. Nehodu nijak nezveličujeme, postiţená osoba se většinou cítí uţ tak dost trapně. Snad kaţdému uţ se někdy stalo, ţe nedopatřením upustil v restauraci vidličku na zem nebo mu upadl kus jídla. V takovém případě zachováme chladnou hlavu a upuštěný předmět necháme leţet na zemi. Rozhodně ze země nic nezvedáme, naopak se ho snaţíme nenápadně zastrčit nohou pod stůl. Pokud se jedná například o část příboru, kterou ještě potřebujeme k jídlu, poţádáme nenápadně obsluhu, aby nám ji přinesla znovu. Shození květináče nebo vázy s květinami je nehodou, která se dá napravit na místě nebo náhradou zničené vázy, květináče a květin. Pokud způsobíme materiální škody, můţeme je dodatečně nahradit – ovšem pouze stejným druhem, který jsme poškodili nebo zničili. Menší škody je moţné zmírnit zasláním nebo donesením květinového daru s vizitkou. Odškodnění finanční nepřichází nikdy v úvahu.

4.8 Oblékání Oblečení je vnější vizitkou kaţdého člověka ve styku s jinými a mělo by se přizpůsobovat klimatické oblasti, věku, účelu, místu a době setkání. Na tuto část společenského styku je moţné se předem připravit, proto je vhodné věnovat výběru oblečení pro konkrétní příleţitost dostatečný čas. Kaţdodenní oblékání je sice stále méně formální, nemělo by to ale platit v obchodním styku, kde je naopak formální oblečení velmi podstatné. Existuje několik obecných doporučení, která by měla být dodrţována bez ohledu na formálnost nebo druh oblečení: oblečení by mělo být vţdy čisté, vyţehlené a nemělo by být cítit kouřem nebo potem, mělo by být bezpečné, slušivé a dále by se nemělo zřetelně odlišovat od přijatých zvyklostí v dané zemi a pro určité příleţitosti. Mimo pracovní styk, jednání a společenské podniky nechť si kaţdý obléká to, co mu nejvíce vyhovuje. Oblečení a jeho volba by měly umoţňovat elegantní vzezření, přičemţ jednotlivé části by měly být celkově vhodně sladěny.43

43

GULLOVÁ, Soňa; MÜLLEROVÁ, Františka. Mezinárodní obchodní a diplomatický protokol. 3. dotisk 1. vydání. Praha: Oeconomica, 2008. s. 90, ISBN 978-80-245-1021-7.

44

Obecně můţeme rozdělit oblečení na pracovní, vycházkové, společenské, pro volný čas (domácí, sportovní). Mimo pracovní styk dáváme dnes přednost pohodlí a praktičnosti oblečení, nejsme vázáni striktními pravidly, ale spíše jen potřebami, vkusem a zdravým rozumem. Dříve platila pro oblékání velmi přísná pravidla, kaţdá příleţitost si ţádala zvláštní oblečení. Guth-Jarkovský byl velmi striktní i ve vyţadovaném způsobu oblékání určeném pro pohyb na ulici: „Jeţto i ulici nutno pokládati za společenské místo, byť společnost byla navzájem neznámou, třeba tu dbáti i pravidel úborových, tím více, ţe se o nás na ulici z větší části soudí předem z našeho zevnějšku a ovšem také z chování, pohybů a chůze. Nevycházejme z domu nedbale ustrojeni, bez kravaty nebo dáma bez klobouku (kromě letního venkovského pobytu). Dáma se smí objeviti bez klobouku, toliko jde-li na nějaký večírek nebo do divadla. I pak mívá na hlavě lehkou šatku, chránící účes. Přes večerní toaletu nutno vţdycky obléci plášť, tak jako pán oblékne přes frak svrchník; nikdy ať nevzbuzuje večerním nebo divadelním úborem pozornost mimojdoucích. Není vhodné vyhlíţeti z okna na ulici bez kabátu nebo v nedbalkách, poněvadţ okno je součást pokoje. Zato na balkóně moţno dáti na hlavu, ale rovněţ se tam nesmíme objevovati v nedbalkách, ba ani ne v ţupanu, neboť balkón jest jiţ jaksi součástí ulice.“44 „Nedostatek slušného úboru svědčí nejen o nedostatku úcty k osobám, jeţ potkáváme, ale také k sobě samým. Známému bude potom vţdycky nepříjemné setkati se s námi; buďme připraveni na to, ţe se nám buď vyhne, nebo se bude tvářiti, jako by nás neviděl. Neţádáme od nikoho, aby se strojil podle nejnovější módy, nejméně od starších pánů, nebo dokonce od lidí méně majetných, ale ţádáme vţdycky úbor čistý a pečlivý. Povinnost je tím větší, čím více vynikající místo osoby v společnosti zaujímají. Jsou jen řídké případy, kdy společnost nad nedbalostí pánova úboru zamhuřuje oči. “45 „Povinností dám po této stránce jsou mnohem větší neţli pánů. Dámy, nevycházejte bez rukavic. Je-li úbor zapínací, neopomiňte zapnouti ani poslední knoflík. 44

GUTH-JARKOVSKÝ, Jiří. Společenský katechismus. Praha: Československý spisovatel, 1992. s. 51, ISBN 80-202-0379-6. 45 GUTH-JARKOVSKÝ, Jiří. Společenský katechismus. Praha: Československý spisovatel, 1992. s. 51, ISBN 80-202-0379-6.

45

I sebemenší nedostatek v této příčině můţe vzbuditi zdání nepořádku. Stejně pán musí zapnouti všecky knoflíky své vesty. Za větru nesmí svrchník zůstati otevřený, aby jeho šosy nevlály. Zůstane-li svrchník nezapjat, ať alespoň spodní kabát je zapjat na všecky knoflíky, sice vznikne zdání nepořádku. “46 „Kalhoty s takzvanými manţetami se nosí toliko v létě, při světlém obleku nebo při obleku sportovním. Není vhodné choditi po ulici nebo na promenády v úboru jiném neţli vycházkovém, jako například turistickém, lázeňském, sportovním a podobně, leč bychom šli za určitým cílem, jako na nádraţí nebo na hřiště. Zbytečně bychom se tím lišili a obraceli na sebe pozornost. Vycházkovým oblekem rozumíme většinou sako nebo ţaket. Jen k slavnostním příčinám oblékají starší páni také redingote. Je-li nutno jíti někam v úboru večerním (ve fraku, smokingu), oblékají přes něj páni buďto zvláštní frakový plášť (který však při pěší chůzi je dosti nápadný), nebo spíše svrchník. Cylindr na ulici (arci jen k obleku ţaketovému) není dnes obvyklý, leda při slavnostech; i tu u nás jen zřídka. Nelze tedy říci, ţe by cylindr úplně vymizel.“47 Oblečení je nutno střídat, ať uţ z důvodů hygienických nebo estetických. Kaţdý muţ by měl mít více obleků na zimu i léto, které by pravidelně obměňoval. Košile je nutno měnit denně, spodní prádlo co nejčastěji. Pro ţeny platí toto pravidlo přizpůsobeno dámskému oblékání.

4.8.1 Pánské oblečení Muţi začínají věnovat svému oblečení stále větší pozornost, coţ je samozřejmě dobře. Snaţí se být elegantnější při všech moţných příleţitostech, vybírají si vhodné doplňky, celkově se o sebe v tomto ohledu více starají. Pánské společenské oblečení je méně variabilní neţ dámské, méně také podléhá módním trendům. Pro formální situace je univerzálním pánským oblečením tmavý, jednořadový oblek s vestou, kterému se přizpůsobí volba košile, kravaty, bot a dalších doplňků. Lze ho pouţít jako večerní oblek, stejně dobře se hodí pro slavnostnější akci během dne. Košile můţe být bílá, barevná, hladká i prouţkovaná, případně s nevýrazným vzorem. Má-li košile dvojité manţety, pouţívají se knoflíčky, které současně slouţí jako doplněk (spolu se snubním prstenem, hodinkami, sponou na kravatu). Přes den se nosí 46

GUTH-JARKOVSKÝ, Jiří. Společenský katechismus. Praha: Československý spisovatel, 1992. s. 51, ISBN 80-202-0379-6. 47 GUTH-JARKOVSKÝ, Jiří. Společenský katechismus. Praha: Československý spisovatel, 1992. s. 51, ISBN 80-202-0379-6.

46

tmavě modrý či šedý oblek, při méně formálnějších příleţitostech i hnědý. V létě se nosí obleky ve světlých barvách z lehkých materiálů. Spodní knoflík saka se nezapíná (platí pro oblek se dvěma i třemi knoflíky). Pro formální příleţitosti se vyţaduje světlá košile (například modrá nebo bílá) s dlouhými rukávy, které vyčnívají asi jeden centimetr ze saka, aby nebylo nejmenších pochyb, ţe má na sobě muţ skutečně košili s dlouhým rukávem. Poměrně variabilním doplňkem obleku je kravata, která by měla být kvalitní, jemná a pevná, aby uzel neklouzal a drţel tvar. Jakkoli je kravata nepohodlná, je nepřípustné, aby byla povolená, případně aby byl ještě rozepnutý horní knoflíček košile. Tento jev je však u nás velmi častý. V méně formální společnosti je rozhodně vhodnější košile bez kravaty s rozepnutým knoflíčkem u krku neţ povolená kravata. Častým problémem je špatná volba bot a ponoţek. Ponoţky jsou vţdy jednobarevné, ale hlavně tak dlouhé, aby nebylo vidět odhalené lýtko ani v případě, kdy se muţ posadí a dá si nohu přes nohu. Ke tmavému obleku se nosí vţdy černé ponoţky, ke světlejšímu například šedé. Boty mají mít tenkou koţenou podráţku, ale hlavně musí být čisté a nesmí být sešlapané. To je neuvěřitelně častý problém a muţ si musí uvědomit, ţe ani sebedraţší boty ho nezachrání před ostudou, jsou-li špinavé a sešlapané. Pro zajímavost uvádím další moţnosti pánského oděvu: Vycházkový oblek Tento oblek je jednořadý nebo dvouřadý, někdy se nosí jen sako a kalhoty. Je konzervativnější neţ pracovní oblek. Košile by měla být jednobarevná, kravata málo nápadná. Košile můţe mít krátký rukáv, nemusí být bílá; pokud se nosí bez kravaty, nezapíná se úplně u krku.

47

Ţaket Ţaket je označení pro úbor obsahující delší černé nebo tmavě šedivé sako se šikmo střiţenými předními díly, šedou nebo černou vestu a šedobílé nebo černobílé prouţkované kalhoty. Nosí se s bílou košilí s tvrdým límcem se zahnutými rohy, s šedou kravatou, černými ponoţkami a botami a s černým nebo šedým cylindrem. Nosí se v řadě zemí při slavnostních příleţitostech ve dne, u nás se pouţíval do druhé světové války. Smoking Tento druh oblečení vznikl někdy v druhé polovině devatenáctého století v anglicky mluvících zemích. Smoking je výhradně večerní oblek z černé látky, po vymizení fraku a ţaketu je nejvyšším stupněm pánského slavnostního oblečení. Má hedvábné klopy nebo hedvábný šálový límec a kapsu na levé straně. Kalhoty nemají záloţky a na jejich vnějším švu je našitý úzký hedvábný lampas. Košile je bílá, tzv. smokingová, s dvojitými manţetami a manţetovými knoflíčky, které ladí s košilovými. Ke košili se nosí motýlek, nejlépe ručně vázaný. Podkolenky nebo vyšší ponoţky jsou černé, boty jsou hladké. Frak Jedná se o slavnostní večerní oblečení z černé látky, obsahuje dlouhé sako s rozstřiţenými šosy a odstřiţenými přednicemi. Na šosy se nesedá, takţe muţ usedá jen na kraj ţidle. Klopy jsou hedvábné, stejně tak lampasy na kalhotách, sako je ze stejné látky jako kalhoty. Košile je stejně jako motýlek bílá. Boty jsou hladké, lakové.

4.8.2 Dámské oblečení Ţeny se jiţ tradičně více starají o svůj zevnějšek (ačkoli někteří muţi je dohání mílovými kroky), mají také tradičně větší variabilitu v oblékání. Oproti pánskému oblečení se u dámského více rozlišuje oblečení pro pracovní styk a pro společenské příleţitosti. Dámské oblečení daleko více podléhá módě, nic by se ale nemělo přehánět. V pracovním styku by ţena neměla být oblečena nápadně a výstředně, nevhodná jsou tílka, šaty na ramínka, výstřední střihy, lesklé a průsvitné materiály, krajky, oděvy ušité z koţenky, legíny. Boty s vysokou podráţkou nebo pásky nejsou vhodné. 48

Doporučují se punčochy, ačkoli pravidla se v tomto směru postupně uvolňují. V zimě se nosí kozačky, které se v kanceláři přezouvají, nikdy však ne do bačkor nebo pantoflí. Vyţaduje se uzavřená společenská koţená obuv. Líčení by mělo být spíše nenápadné. Další moţnosti dámského oděvu: Vycházkové šaty Vycházkové šaty bývají světlejší a pestřejší. Jedná se například o šaty vcelku, kostým nebo kalhotový kostým. Večerní šaty Večerní šaty mohou být krátké, tzv. koktejlové, nebo dlouhé a odpovídají pánským tmavým společenským šatům. Malá večerní toaleta Jedná se o šaty s dlouhým rukávem, bez větších výstřihů, většinou tmavé, výjimečně světlé barvy s doplňky. Je ekvivalentem pánského smokingu, ačkoli ještě nedávno se předpokládalo, ţe smoking musí doprovázet dlouhé šaty. Velká večerní toaleta Jedná se o dlouhé šaty různých barev, bez rukávů, často s velkým výstřihem. Je ekvivalentem fraku, v některých zemích i smokingu. K ţenskému oblečení obecně se hodí nejrůznější doplňky, během dne převáţně napodobeniny, večer vţdy pravé šperky. Elegantním doplňkem mohou být hodinky. Kromě domácího prostředí a pracoviště by ţena měla vţdy mít kabelku. Nosí-li rukavice, měly barevně ladit s botami a kabelkou. Doplňkem můţe být i deštník nebo plášť.

49

5 Zhodnocení úrovně společenského chování v ČR Pro zjištění úrovně společenského chování v České republice jsem vytvořila dotazník, který obsahuje celkem 20 otázek. Dotazník, jak jej dostali dotazovaní, je přílohou této bakalářské práce. V níţe uvedeném zpracování jsou některé odpovědi z praktických důvodů zkráceny. Celého výzkumu se zúčastnilo celkem 100 obyvatel České republiky, průzkum probíhal ve dnech 15. 3. 2010 aţ 6. 4. 2010 formou osobního dotazníkového šetření. Volila jsem formu otevřených i uzavřených otázek. Otázky se převáţně zaměřovaly na praktické oblasti společenského chování, kaţdodenní situace a znalost historie společenského chování, nechyběla ani otázka na vlastní zhodnocení úrovně společenského styku v České republice.

Sociodemografická struktura Dotazované osoby jsem rozdělila podle několika hledisek, jak ukazují následující grafy. K rozdělení podle pohlaví, věku a vzdělání jsem přistoupila z toho důvodu, ţe mě zajímalo, zda mají tyto charakteristiky nějaký vliv na vnímání společenského chování. Rozdělení podle pohlaví, věku a vzdělání viz Graf 1, 2 a 3. Graf 1 Rozdělení podle pohlaví

48% 52%

Muž Žena

Zdroj: vlastní zpracování

50

Z hlediska pohlaví jsem dosáhla takřka identického vzorku jako je rozdělení všech obyvatel České republiky, tedy 52 % ţen a 48 % muţů.

Graf 2 Rozdělení podle věku (v letech)

12%

12% <20

6%

21-30 31-40

12%

41-50 38%

51-60 >60

20%

Zdroj: vlastní zpracování

Dotazované jsem rozdělila do věkových skupin, jak uvádí Graf 2. Nejvíce zastoupeni byli lidé v rozmezí 21 aţ 30 let (38 %), následováni skupinou 31 aţ 40 let (20 %). Věkové skupiny méně neţ 20 let, 41 aţ 50 let a více neţ 60 let byly shodně zastoupeny 12 %. Nejmenší skupinu tvořily osoby mladší 20 let. Graf 3 Rozdělení podle nejvyššího dosaţeného vzdělání

8%

Základní 52%

Středoškolské s maturitou 40%

Vysokoškolské

Zdroj: vlastní zpracování

51

Ve vzorku sta osob byli nejčastěji zastoupeni lidé s dokončeným vysokoškolským vzděláním (52 %), následně osoby s maturitou (40 %). Nejméně byly zastoupeny osoby se základním vzděláním (8 %). Ve vzorku se nevyskytoval nikdo s dokončeným středoškolským vzděláním bez maturity. Rozdělení podle nejvyššího dosaţeného vzdělání můţe být zavádějící, protoţe studenta vysoké školy zařadí do skupiny středoškolského vzdělání s maturitou, obdobně studenta střední školy do skupiny základní vzdělání.

Zjištění úrovně společenského chování v ČR Tato část obsahuje jednotlivé otázky dotazníku, které jsou převáţně zpracovány do grafů. Má-li otázka pouze jednu správnou odpověď, je tato odpověď označena v grafu zeleně. Otázka č. 1: Představujete-li vzájemně dva lidi stejného věku, koho komu představíte jako první? Zpracování viz následující graf. Graf 4 Představování 60% 50%

56% 44%

40% 30% 20% 10% 0%

0%

c) Nezáleží na pořadí

d) Oba najednou

0% a) Muže ženě

b) Ženu muži

Zdroj: vlastní zpracování

Na tuto otázku odpověděla správně méně jak polovina dotázaných a pouze malá část si byla svou odpovědí jistá, většina nevěděla, podle jakého pravidla by se měla řídit. Nejčastější odpověď, tedy „Představil bych ţenu muţi“, byla komentována tak, ţe ţena je významnější a měla by tudíţ být představována jako první.

52

Otázka č. 2: Kdo má přednost při vcházení do místnosti nebo budovy a vycházení z ní? Z důvodu délky odpovědí uvádím i moţnosti. Zpracování viz Graf 5. a)

Vţdy a jedině ten, kdo vychází

b)

Vchází-li výrazně starší nebo hendikepovaná osoba, můţe mít přednost před vycházejícími, aby nemusela čekat

c)

Ten, kdo je u dveří dříve

d)

Nezáleţí na pořadí

Graf 5 Vcházení a vycházení 80% 68%

70% 60% 50% 40% 30%

28%

20% 10%

4%

0%

0% a)

b)

c)

d)

Zdroj: vlastní zpracování

Touto otázkou jsem zjišťovala chování při kaţdodenní situaci – vcházení a vycházení. Většina dotázaných zcela přirozeně odpověděla, ţe přednost má sice ten, kdo vychází, ale je velmi neslušné komplikovat starší nebo hendikepované osobě průchod dveřmi. Víc jak čtvrtina dotázaných však uvedla, ţe přednost má za všech okolností vycházející, bez ohledu na věk nebo zdravotní stav. Byli to převáţně zástupci mladších věkových skupin.

53

Otázka č. 3: V divadle či kině sedí žena: Graf 6 V divadle či kině sedí ţena: 70% 60% 60% 50% 40% 30%

10%

20%

16%

20% 4%

0% a) Vždy vlevo

b) Nezáleží na místě

c) Vždy vpravo

d) Vpravo, je-li to výhodnější, jinak vlevo

Zdroj: vlastní zpracování

Nadpoloviční většina dotázaných věděla, ţe by měla ţeně poskytnout výhodnější místo, ať uţ je to vlevo nebo vpravo. Pětina pak tvrdila, ţe ţena má podle pravidla sedět vţdy vpravo, protoţe místo vpravo je čestnější.

54

Otázka č. 4: Při vstupu do místnosti se smeká: (Do této otázky nespadají pokrývky hlavy spojené s náboţenstvím.) Graf 7 Smekání pokrývky hlavy při vstupu do místnosti 76%

80% 70% 60% 50% 40% 30% 20% 10%

8%

8%

8%

c) Nemusí se smeknout

d) Cylindr se nesmeká

0% a) Jen klobouk, ostatní pokrývky zůstanou na hlavě

b) Jakákoliv pokrývka hlavy

Zdroj: vlastní zpracování

Touto otázkou jsem se zaměřila na, především u mladší generace, v praxi poměrně problematický jev. Z výsledků sice vyplývá, ţe 76 % dotázaných vědělo, ţe v místnosti by měla být hlava tzv. „nepokryta“, nicméně velká část také připustila, ţe to ne vţdy dělá. Správně by také bylo, ţe ţena můţe v některých situacích nechat klobouk na hlavě, ale tuto moţnost nepovaţoval nikdo za správnou.

55

Otázka č. 5: Chcete-li k jídlu konzumovat také pečivo (chleba, rohlíky): Graf 8 Konzumace pečiva 76%

80% 70% 60% 50% 40% 30% 20%

16% 8%

10%

0%

0% a) Vezmete pečivo b) Nalámete si c) Ulamujete d) Rohlíky do ruky a kousky do talíře, menší kousky, ukusujete, chleba ukusujete podle poté je které vkládáte do ulamujete chuti konzumujete úst

Zdroj: vlastní zpracování

Většina dotázaných znala správný způsob konzumace pečiva, ale jen asi desetina z nich připustila, ţe takový způsob ve společnosti pouţívá. V soukromí nekonzumuje pečivo tímto způsobem nikdo.

56

Otázka č. 6: V jakém časovém rozmezí je nevhodné někomu telefonovat? Jednalo se o otevřenou otázku, pomocí které jsem se snaţila zjistit, jaký čas povaţují dotazovaní za nevhodný pro telefonování. (Netýká se pracovních hovorů.) Nejčastější odpovědi viz Graf 9. Graf 9 Telefonování 50% 45%

44% 40%

40% 35% 30% 25% 20% 15% 8%

10%

8%

5% 0% a) Po 10. hodině b) Po 7. hodině c) Po 8. hodině d) Po 8. hodině večer, před 8. ráno večer, před 6. ráno večer, před 7. ráno večer, před 8. ráno

Zdroj: vlastní zpracování

Tuto otázku jsem cíleně pokládala jako otevřenou, tedy bez nabídky moţných odpovědí. Výsledky lze interpretovat i tak, ţe uvedené časy označují dobu, kdy si respondenti sami nepřejí být rušeni. Je to samozřejmě z velké části závislé na pracovní době nebo denním reţimu. Liší se i vnímání času v pracovních dnech a o víkendu. Otázka č. 7: Pokud nám při návštěvě restaurace upadne například nůž na zem: Z důvodu délky odpovědí je uvádím mimo graf: a)

Shýbneme se a upuštěný kus příboru zvedneme a drţíme, dokud nepřijde obsluha

b)

Shýbneme se, upuštěný kus příboru zvedneme a poloţíme na stůl

c)

Necháme ho leţet a viditelně upozorníme obsluhu, aby ho uklidila

d)

Necháme ho leţet a nenápadně poţádáme obsluhu o nový

57

Graf 10 Příbor spadlý na zem 50% 44%

45%

44%

40% 35% 30% 25% 20% 15% 8%

10% 5%

4%

0% a)

b)

c)

d)

Zdroj: vlastní zpracování

Bylo poměrně překvapivé, ţe pouze méně jak polovina dotázaných znala správnou odpověď na tuto otázku. Ještě překvapivější bylo, ţe stejný počet osob (44 %) by příbor zvedl ze země a poloţil na stůl. Otázka č. 8: Na soukromou návštěvu se obvykle chodí: Zpracování viz Graf 11. Graf 11 Kdy se chodí na soukromou návštěvu 50% 45% 40% 35% 30% 25% 20% 15% 10% 5% 0%

44% 40%

8%

a) Asi o 10 minut dříve

8%

b) Přesně v předem dohodnutý čas

c) Asi o 10 minut d) Podle vlastního později než bylo uvážení hosta dohodnuto

Zdroj: vlastní zpracování

58

Odpovědi na tuto otázku byly velmi překvapivé, protoţe jen 40 % dotázaných vědělo, ţe by měli na návštěvu přijít o několik minut později, aby dali hostitelům prostor k dokončení posledních příprav. 40 % dotázaných naopak tvrdilo, ţe přijít pozdě na návštěvu je velmi neslušné, protoţe hosté by neměli nechat hostitele čekat. Otázka č. 9: Po úmrtí je nevhodné vyjadřovat rodině soustrast: Zpracování viz následující graf. Graf 12 Nevhodná kondolence 100% 88%

90% 80% 70% 60% 50% 40% 30% 20% 10%

4%

8%

0% a) Ústně

b) Písemně

c) Telefonicky

Zdroj: vlastní zpracování

V této otázce měli téměř všichni jasno, kondolence prostřednictvím telefonu je zcela nevhodná. Někteří také uvedli, ţe kondolence by v kaţdém případě měla být vyjádřena písemnou formou a je-li to moţné, pak také ústně.

59

Otázka č. 10: Pozveme-li svého obchodního partnera do restaurace: Zpracování viz Graf 13. Graf 13 Placení v restauraci 100% 90% 80% 70% 60% 50% 40% 30% 20% 10% 0%

92%

8%

a) Zaplatíme účet, protože jsme ho pozvali

0%

0%

b) Účet zaplatí muž

c) Účet zaplatí žena

d) O účet se podělíme

Zdroj: vlastní zpracování I na tuto otázku byla odpověď jasná pro téměř všechny dotázané. Zveme-li někoho do restaurace, je nevhodné, abychom ho nechali zaplatit, i kdyby se jednalo jen o část útraty. Otázka č. 11: Dojde-li při telefonickém rozhovoru k přerušení spojení, kdo volá zpět? Graf 14 Přerušení při telefonickém hovoru 84%

90% 80% 70% 60% 50% 40% 30% 20% 10%

8%

8% 0%

0% a) Rozhoduje společenská významnost

b) Ten, kdo hovořil jako poslední

c) Volající

Zdroj: vlastní zpracování

60

d) Je vhodné, aby zavolali oba

Při přerušení spojení při telefonování by měl zpět zavolat iniciátor hovoru, tedy volající. Tuto odpověď povaţovalo za správnou 84 % dotázaných. Otázka č. 12: Kdy vznikla tradice používání příboru? (V podobě, jakou známe dnes.) Tuto otázku jsem ponechala bez moţností, abych získala spontánní reakce. Zpracování viz Graf 15. Graf 15 Pouţívání příboru 70%

64%

60% 50% 40%

36%

30% 20% 10% 0% a) Správná odpověď

b) Špatná odpověď

Zdroj: vlastní zpracování

Pouze třetina dotázaných znala správnou odpověď, tedy přibliţně od 17. století. Ostatní odpovědi byly velmi různorodé, podle některých byl příbor běţnou součástí pravěkého stolování, někteří se naopak domnívali, ţe pro obyvatelstvo na vesnici je příbor běţný aţ v posledních několika desetiletích. Otázka č. 13: Jaké současné osobnosti věnující se společenskému chování znáte? Pouze pětina dotázaných neznala ţádného současného propagátora (propagátorku). Zbylých 80 % znalo Ladislava Špačka. Někteří si však nemohli vzpomenout na jeho jméno, proto ho charakterizovali slovy: „šedivý, dělal poradce Havlovi, bývá občas v televizi, mám doma jeho knihu“. Otázka č. 14: Kdo je (byl) Jiří Guth-Jarkovský? Téměř polovina dotázaných o Jarkovském nikdy neslyšela, druhá polovina si pod tímto jménem dokázala vybavit někoho konkrétního. Nejčastěji dotazovaní uváděli, 61

ţe se jedná o obroditele českého sportu, případně jednoho ze zakladatelů novodobých olympijských her. Někteří si jeho jméno vybavili ve spojení s první republikou a Tomášem Garrigue Masarykem. Malá část dotazovaných si ho spojila se společenským chováním a pouze dvě osoby znaly jeho přibliţný ţivotopis. Otázka č. 15: Vyjmenujte některá díla Gutha-Jarkovského: Na tuto otázku znalo odpověď jen 20 % dotázaných. Nejčastěji uváděným dílem byl Společenský katechismus (17 dotázaných). Pouze jeden člověk znal více neţ jedno dílo. (Konkrétně Společenský katechismus a Pravidla slušného chování pro mládeţ.) Otázka č. 16: Jak vznikl pozdrav „nazdar“? Jednalo se opět o otázku bez výběru odpovědí. Nejčastější odpovědi viz Graf 16. Graf 16 Vznik pozdravu nazdar 40%

36%

35%

32% 28%

30% 25% 20% 15% 10% 4%

5% 0% a) Sokol

b) Národní divadlo

c) Nevím

d) Jiná odpověď

Zdroj: vlastní zpracování

Tato otázka se ukázala jako vůbec nejnáročnější z celého dotazníku. Pouze 4 lidé ze 100 odpověděli, ţe se tímto způsobem zdravili lidé při sbírání peněz na Národní divadlo. Třetina se domnívala, ţe tento pozdrav zcela jasně vznikl se vznikem Sokola. Sokol však vznikl aţ později.

62

Otázka č. 17: Navštívil (a) jste někdy kurz společenského chování? Graf 17 Kurz společenského chování

a) Ano 20%

b) Ne 80%

Zdroj: vlastní zpracování

Pouze 20 % účastníků ankety uvedlo, ţe někdy navštívili kurz společenského chování, jednalo se hlavně o kurzy společenských tanců na střední škole. Několik osob absolvovalo kurzy společenského chování na vysoké škole. Otázka č. 18: Co je to profesní etiketa? Pojem profesní etiketa, tzn. pravidla chování příslušníků jednotlivých profesí, byl známý téměř 90 % dotazovaných.

63

Otázka č. 18: Co je to netiketa? Výsledky viz Graf 18. Graf 18 Netiketa 70%

64%

60% 50% 40% 30% 20% 20%

16%

10% 0% a) Správná odpověď

b) Špatná odpověď

c) Neví

Zdroj: vlastní zpracování

Netiketa, tedy pravidla slušného chování na internetu, je poměrně nový pojem a podle úspěšnosti odpovědí se ještě nedostal příliš do podvědomí. Pro mnohé bylo velkým překvapením, ţe taková pravidla existují. Někteří si mysleli, ţe netiketa je označení pro člověka, který se nechová podle etikety, nebo ţe tento pojem označuje skupinu lidí, kterým by neměli tykat. Otázka č. 20: Jaký je Váš pohled na současná pravidla společenského chování? Dodržujete je? V odpovědích na tuto otázku se nejvýrazněji projevily generační rozdíly. Jeden z nejmladších účastníků ankety konstatoval, ţe: „mladé lidi nějaká pravidla chování vůbec nezajímají, ţe jsou zastaralá, neodráţí pokrok, je nesmysl je dodrţovat, jsou směšná“. Takto extrémní názor byl však ojedinělý. Mnoho účastníků se domnívalo, ţe se pravidla postupem času pruţně přizpůsobují, ačkoli by uvítali, kdyby se některá přizpůsobovala rychleji a některá naopak pomaleji. Poměrně častý byl názor, ţe pravidla chování by měla být součástí školních osnov a to z několika důvodů: 

Znalost pravidel zjednodušuje mnoho situací.



Pokud bude člověk takto vzděláván jiţ od dětství, bude chování podle pravidel povaţovat za samozřejmé i v dospělosti. 64



Hlavně mladí lidé se jimi budu řídit a budou přirozeněji prokazovat úctu starším.



Společenská výchova má praktičtější obsah neţ např. rodinná výchova, jejíţ osnovy jsou často bezobsaţné.

Zástupci nejstarší generace zastávali názor, ţe v současné době je nedostatečně prokazována úcta ţenám a starším či významným lidem, velkým problémem je zdravení (nebo spíše nezdravení), čím dál častější je nevhodné oblékání na společenských akcích. Mnoho dotazovaných přiznalo, ţe samozřejmě neznají všechna pravidla, ale ţe se snaţí řídit alespoň těmi základními a nejznámějšími. Většina také připustila, ţe jejich chování se mění podle konkrétní situace a prostředí, tedy ţe ve společnosti dodrţují mnoho pravidel, kterými se v soukromí neřídí. Shrnutí Jakkoli se můţe zdát, ţe má mnoho otázek poměrně vysokou úspěšnost správných odpovědí, celkové výsledky nejsou příliš uspokojivé. Velmi špatná znalost historie společenských pravidel a nevhodné reakce v běţných situacích jsou zdaleka nejčastějšími nedostatky. Pouze jeden jediný člověk ze sta znal správné odpovědi na všechny poloţené otázky. Byl to vůbec nejstarší účastník celého průzkumu (72 let). Prokázal i znalosti moderních otázek etikety, např. netikety. Podle výsledků této ankety neexistuje výrazná spojitost mezi znalostmi pravidel společenského chování a pohlavím, věkem nebo nejvyšším dosaţeným vzděláním, výrazně se liší pouze vnímání těchto pravidel.

65

Závěr Pravidla společenského chování nejsou věcí neměnnou, ale naopak se přizpůsobují potřebám moderní doby. Některá pravidla se přizpůsobují velmi pomalu, některá se mění dynamicky, vznikají také pravidla úplně nová. V současnosti souvisí potřeba nových pravidel převáţně s rozvojem nových technologií. Vznikla tak například etiketa SMS zpráv, e-mailu nebo všeobecná pravidla elektronické komunikace. Tato pravidla nejsou nijak právně vynutitelná, stejně jako není právně vynutitelné zdravení, správné předávání vizitek nebo vhodné oblékání. Na druhou stranu uţ samotný fakt, ţe se začaly ozývat hlasy pro vznik takových pravidel, znamená, ţe v prostředí bez pravidel překračuje mnoho lidí hranice slušnosti a omezuje své okolí. A o to právě jde. Etiketa nemá lidem komplikovat ţivot, má jim ho naopak usnadňovat. Je to jako na dopravní křiţovatce, nikdo nepochybuje o tom, ţe je důleţité vědět, kdo má přednost, aby nedošlo k úrazu. Znalost etikety nás chrání před jakýmsi „společenským úrazem“. Nejde sice o plechy nebo snad o ţivot, ale dobrá pověst je v obchodním styku nesmírně důleţitá. Umět se správně představit, správný stisk ruky, vhodné oblečení nebo vkusné vizitky, to jsou jedny z mnoha důleţitých věcí. V naší historii i současnosti najdeme několik osobností zabývajících se otázkami společenského chování. V období první republiky se výrazně prosadil Jiří Stanislav Guth-Jarkovský. Původním povoláním byl středoškolský profesor. Na stáţi ve Francii se seznámil s Pierrem de Coubertinem, zakladatelem novodobých olympijských her. Jarkovský byl uchvácen ceremoniálem spojeným s olympijskými hrami, proto usiloval o účast českých sportovců na hrách. Tak ho zná většina Čechů. Jarkovský však byl také hradním ceremoniářem, vytvořil prvorepublikový protokol nebo Řád Bílého lva. Velký význam měly také jeho knihy o společenském chování, ačkoli z dnešního pohledu je jejich obsah poměrně zastaralý. Ve svých knihách o společenském chování je velmi důsledný, řeší takřka všechny kaţdodenní i méně časté situace. Dlouho však odmítal připustit, ţe své vţité způsoby chování můţe mít i prostý lid, ve svých knihách se obracel hlavně na vyšší vrstvy obyvatelstva. V současné době je největším propagátorem společenského chování v České republice Ladislav Špaček. Mezi lety 1993 a 2003 působil jako mluvčí prezidenta republiky 66

Václava Havla a jako ředitel Tiskového odboru Kanceláře prezidenta republiky. V současnosti je známý jako autor knihy Velká kniha etiketa a jako jeden z tvůrců televizního pořadu ETIKETA. Velmi významnou osobností je také Eliška Hašková Coolidge, která pracovala například jako zvláštní asistentka pěti amerických prezidentů. Razí heslo, ţe společenské způsoby nejsou strojené či umělé, ale pocházejí ze srdce, ohleduplnosti a respektu k ostatním. V současné době se věnuje kurzům společenského chování pro veřejnost. Mám li zhodnotit úroveň společenského styku v České republice na základě výsledků dotazníku, musím konstatovat, ţe jsme jako národ nedopadli příliš dobře. Největším problémem byly otázky zahrnující historické souvislosti. To je celkem všeobecný problém, protoţe zájem o minulost se v moderní době, která se dívá vpřed, příliš nenosí. Jako obtíţné se ukázaly také otázky zahrnující některé běţné situace, jako je představování. Pouze jeden jediný člověk ze sta znal správné odpovědi na všechny poloţené otázky. Byl to vůbec nejstarší účastník celého průzkumu (72 let). Prokázal i znalosti moderních otázek etikety, například netikety. Naopak někteří zástupci nejmladší generace mají často jen lehké povědomí o některých běţných pravidlech. Nemohu však generalizovat, protoţe na základě této ankety se neprokázala výrazná spojitost mezi znalostmi pravidel společenského chování a pohlavím, věkem nebo nejvyšším dosaţeným vzděláním. Výrazně se však liší vnímání těchto pravidel. Starší generace je respektuje a pociťuje jejich nedostatečné dodrţování, někteří zástupci nejmladší generace je naopak vnímají jako něco svazujícího, jako přeţitek minulosti. Z toho důvodu by moţná bylo vhodné zavést alespoň základy pravidel společenského chování na školách, aby je uţ děti poznaly jako něco přirozeného a naučily se je pouţívat, coţ by v dospělém věku jistě samy ocenily.

67

Seznam pouţitých zdrojů Tištěné 1. BAYER, Alois; ŠRONĚK, Ivan. Společenský styk a diplomatický protokol. Praha: SNTL-Nakladatelství technické literatury, 1990. 72 s. 2. FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 1. A-G. Praha: Academia, 1985. 900 s. ISBN 80-200-0797-0. 3. GULLOVÁ, Soňa; MÜLLEROVÁ, Františka. Mezinárodní obchodní a diplomatický protokol. 3. dotisk 1. vydání. Praha: Oeconomica, 2008. 239 s. ISBN 978-80-245-1021-7. 4. GUTH-JARKOVSKÝ, Jiří. Společenský katechismus. Praha: Československý spisovatel, 1992. 320 s. ISBN 80-202-0379-6. 5. JEČNÝ, Dobromil. Brevíř moderního člověka. Praha: Svoboda, 1968. 163 s. 6. JEČNÝ, Dobromil. Společenské chování v kostce. Třebestovice: Ratio, 2004. 125 s. 7. MATHÉ, Ivo; ŠPAČEK, Ladislav. Etiketa. Praha: BB art, 2005. ISBN 807341-564-X. 8. SMEJKAL, Vladimír; BACHRACHOVÁ, Hana. Lexikon společenského chování: Třetí, zcela přepracované vydání. Praha: Grada, 2002. 264 s. ISBN 80-247-0209-6. 9. ŠPAČEK, Ladislav. Nová velká kniha etikety. Praha: Mladá fronta, 2008. 288 s. ISBN 978-80-204-1954-5. 10. ŠRONĚK, Ivan. Diplomatický protokol a praktické otázky společenské etikety. Praha: Nakladatelství Karolinum, Univerzita Karlova, 2002. 166 s. ISBN 80246-0247-4. 11. ŠRONĚK, Ivan. Etiketa v obchodě a podnikání. Praha: Management Press, 1992. 103 s. ISBN 80-85603-08-X. 12. ŠŤASTNÝ, V. Etiketa, aneb, Společenské chování v profesním styku. Praha: ASPI, 2005. ISBN 80-7357-111-0. 13. YAGER, J. Business protocol: How to Survive and Succeed in Business. 2. vyd. Stamford: Hannacroix Creek Books, Inc., 2001. ISBN 1-889262-14-5. 14. ZAMYKALOVÁ, Miroslava. Mezinárodní obchodní jednání. Praha: Professional Publishing, 2003. 171 s. ISBN 80-86419-28-2. 68

Elektronické 1. ABZ.cz: slovník cizích slov, dostupné z WWW: , citováno 9. 3. 2010 2. Český olympijský výbor, dostupné z WWW: 3. Elektronické vizitky, dostupné z WWW: , citováno 9. 4. 2010 4. Eliška Hašková Coolidge, obrázek dostupný z WWW: < www.manualzeny.cz/.../eliska-haskova-coolidge>, citováno 7. 4. 2010 5. Eliška Hašková Coolidge, dostupné z WWW: 6. Jiří Stanislav Guth-Jarkovský, obrázek dostupný z WWW: <www.quido.cz/osobnosti/jarkovsky.htm>, citováno 7. 4. 2010 7. Ladislav Špaček, obrázek dostupný z WWW: <www.krcteam.cz/etiketa/>, citováno 7. 4. 2010 8. Společenské chování, dostupné z WWW: 9. Správné podání ruky, obrázek dostupný z WWW: <www.zasady.cz/zasady-pri-jednani-podani-ruky.php> 10. Týdeník Ekonom, dostupný z WWW:

69

Seznam obrázků Obrázek 1 Jiří Stanislav Guth-Jarkovský..................................................................... 12 Obrázek 2 Eliška Hašková Coolidge ........................................................................... 15 Obrázek 3 Ladislav Špaček.......................................................................................... 16 Obrázek 4 Správné podání ruky................................................................................... 20 Obrázek 5 (Ř = řidič sluţebního vozu nebo taxi; 3 = osoba společensky nejstarší; 2 = osoba společensky mladší neţ osoba uvedená jako 3, ale společensky starší neţ osoba uvedená jako 1; 1 = osoba společensky nejmladší.) .................................................... 25 Obrázek 6 CD vizitka .................................................................................................. 33

70

Seznam grafů Graf 1 Rozdělení podle pohlaví ................................................................................... 50 Graf 2 Rozdělení podle věku (v letech) ....................................................................... 51 Graf 3 Rozdělení podle nejvyššího dosaţeného vzdělání ............................................ 51 Graf 4 Představování ................................................................................................... 52 Graf 5 Vcházení a vycházení ....................................................................................... 53 Graf 6 V divadle či kině sedí ţena: .............................................................................. 54 Graf 7 Smekání pokrývky hlavy při vstupu do místnosti ............................................ 55 Graf 8 Konzumace pečiva............................................................................................ 56 Graf 9 Telefonování ..................................................................................................... 57 Graf 10 Příbor spadlý na zem ...................................................................................... 58 Graf 11 Kdy se chodí na soukromou návštěvu ............................................................ 58 Graf 12 Nevhodná kondolence .................................................................................... 59 Graf 13 Placení v restauraci ......................................................................................... 60 Graf 14 Přerušení při telefonickém hovoru ................................................................. 60 Graf 15 Pouţívání příboru ........................................................................................... 61 Graf 16 Vznik pozdravu nazdar ................................................................................... 62 Graf 17 Kurz společenského chování .......................................................................... 63 Graf 18 Netiketa........................................................................................................... 64

71

Seznam příloh Příloha 1 Dotazník ....................................................................................................... 73

72

Příloha 1 Dotazník 1) a) b) c) d)

Představujete-li vzájemně dva lidi stejného věku, koho komu představíte? Muţe ţeně Ţenu muţi Nezáleţí na pořadí Oba najednou

2) Kdo má přednost při vcházení do místnosti nebo budovy a vycházení z ní? a) Vţdy a jedině ten, kdo vychází b) Vchází-li výrazně starší nebo hendikepovaná osoba, můţe mít přednost před vycházejícími, aby nemusela čekat c) Ten, kdo je u dveří dříve d) Nezáleţí na pořadí 3) a) b) c) d)

V divadle či v kině sedí žena: Vţdy vlevo Nezáleţí na místě Vţdy vpravo Vpravo pouze pokud je to výhodnější, v opačném případě vlevo

4) Při vstupu do místnosti se smeká:(Do této otázky nespadají pokrývky hlavy spojené s náboţenstvím) a) Jen klobouk, jiné pokrývky (čepice, kulich) mohou zůstat na hlavě b) Jakákoliv pokrývka hlavy c) Nemusí se smeknout d) Jen cylindr se smekat nemusí 5) a) b) c) d)

Chcete-li k jídlu konzumovat také pečivo (chleba, rohlíky): Vezmete pečivo do ruky a ukusujete podle chuti Nalámete si kousky do talíře, poté je konzumujete Ulamujete menší kousky, které vkládáte do úst Rohlíky ukusujete podle chuti, chleba ulamujete po kouscích

6) a) b) c) d)

Je nevhodné někomu telefonovat: Po 10. hodině večer, před 8. ráno Po 7. hodině večer, před 6. ráno Po 8. hodině večer, před 7. ráno Po 8. hodině večer, před 8. Ráno

7) Pokud nám při návštěvě restaurace upadne například nůž na zem: a) Shýbneme se a upuštěný kus příboru zvedneme a drţíme, dokud nepřijde obsluha 73

b) Shýbneme se a upuštěný kus příboru zvedneme a poloţíme na stůl c) Necháme ho leţet a viditelně upozorníme obsluhu, aby ho uklidila d) Necháme ho leţet a nenápadně poţádáme obsluhu o nový

8) a) b) c) d)

Na soukromou návštěvu se obvykle chodí: Asi o 10 minut dříve neţ byl dohodnutý čas Přesně v předem dohodnutý čas Asi o 10 minut později neţ byl dohodnutý čas Záleţí na vlastním uváţení hosta

9) a) b) c)

Po úmrtí je nevhodné vyjadřovat rodině soustrast: Ústně Písemně Telefonicky

10) Pozveme-li svého obchodního partnera do restaurace: a) Zaplatíme účet, protoţe jsme ho pozvali b) Účet zaplatí muţ c) Účet zaplatí ţena d) O účet se podělíme 11) Dojde-li při telefonickém rozhovoru k přerušení spojení, kdo volá zpět? a) Rozhoduje společenská významnost b) Ten, kdo hovořil jako poslední c) Volající d) Je vhodné, aby zavolali zpět oba 12) Kdy vznikla tradice používání příboru? (století, historické období) 13) Jaké současné osobnosti věnující se společenskému chování znáte? 14) Kdo je (byl) Jiří Guth-Jarkovský? 15) Vyjmenujte některá díla Gutha-Jarkovského: 16) Jak vznikl pozdrav „nazdar“? 17) Navštívil(a) jste někdy kurz společenského chování? 18) Co je to profesní etiketa? 19) Co je to netiketa? 20) Jaký je Váš pohled na současná pravidla společenského chování? Dodržujete je? Pohlaví Věk

muţ

ţena

<20 20-30 31-40 74

41-50 51-60 60+ Vzdělání

A)základní B)středoškolské C)středoškolské s maturitou D)vysokoškolské

75